dyž se dlouho toulám, čas od času na mne nutně přijdou pochyby, jestli jsou moje myšlenky a soudy o krajině správné. Jestli třeba jen nekloužu po jejím povrchu, mezi skálami se zbůhdarma neproplétám, loukami neběhám a krajina se usmívá nad mojí bláhovostí. Nad malým mravenečkem mezi kopci a dějinami, který si pyšně myslí, jak o ní ví hodně, a vlastně neví vůbec nic. Je třeba takové pochyby vždycky vychodit, kilometry, desítky kilometrů ujít s nohama odřenýma, abych zjistil, že je tak trochu jinak. Ale jen trošku. Čím víc se nořím do podjizerské krajiny a její historie, tím více si všímám těsného propojení lidí a přírody. Jak na sebe ty dva faktory mocně působily a působí. V dobrém i ve zlém. Občas si myslíme, že v onom užším spojení člověka s přírodou v minulosti je nějaký tajemný kód, ona šifra, kterou kdysi znal třeba doktor Kittel a my ji v našem uspěchaném, přetechnizovaném světě zapomněli. Že ji stačí opět rozluštit a najdeme klíč k věčnému zdraví, mládí, pohodě a pochopení. Utrhneme čarovnou kytku, která se nám kdysi ztratila mezi jinými, řekneme kouzelnou formuli a hned nalezneme onen všehoj, boží dech uzdravující. Jenže ono to tak není, oni naši předkové také tento kód neuměli číst celý, také si nevěděli rady a měli pochyby. Vydáni často přírodě napospas, byli sice v mnohém odolnější, ale také zranitelnější, než jsme my dnes. Měli to jen jednodušší v tom, že se ke krajině tulili každý den, a tak vazbám k zemi rozuměli více jak my, kteří se ni díváme čím dál tím víc jen na internetu a z okna auta. Jen pár citlivých lidí se dnes se snaží kousky těch starých kódů posbírat a naučit se je znát. Hledají staré pověsti, říkadla, kytky sušené i ve špiritusu máčené, daleké výhledy, silná místa u studánek, křížků a kapliček, kde kdysi lidé nabírali sílu. Ale přesně tihle citlivci vědí, že si svojí harmonií s krajinou nemohou zajistit něco, co od rozluštěných kódů přírody očekávají třeba ony lehce naivní salónní esoteričky, vysedávající u počítačů. Citlivci jen nefilosofují, ale přemítají při pěstování ředkviček, při dlouhých pochodech z Vratislavic nahoru na Milíře ke kapličce, pěkně bosky a s nohama odřenýma, se špínou za nehty a mozoly z rytí zahrady. V takových chvílích krajina otěhotní duchem a plodí duchovno. „A co je to vlastně duchovno?“ povídá mi v tramvaji najednou můj pětiletý synek. Vůz elektrické dráhy dorazil pod vratislavické silo, do stanice Pivovar. Byl jsem najednou zaskočen. Popsat nějak představitelně „duchovno“ bylo natolik duchovní, že jsem se v té kolíbavé tramvaji rozhlédl okolo, jestli mi náhodou něco obyčejného a hmatatelného nepomůže. „No duchovno, to je něco nehmotného!“ Nenapadlo mne nic lepšího než tato definice. „Nehmotného, proč?“ Honzík nechápal, slova hmota a hmotný a nehmotný mu přistanou v jeho světě až za pár let. „No, duchovno je prostě něco, na co si nemůžeš sáhnout, víš!“ Zasněný lapal jsem po dechu; ve stanici Pivovar jsme vystupovali. „Aha, jako třeba pohádky,“ spasil mne Honzík návratem do reálného světa.
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 51 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2013/05
K
401
Pohled do interiéru typické jizerskohorské chalupy, takto vypadal ještě v polovině 19. století. V těchto světnicích se za vrčení kolovratů a klapání tkalcovských stavů vyprávěly ony starodávné příběhy. Zábavné i strašidelné.
e to tak, duchovní rozměr mívalo ve Vratislavicích a Proseči nejen chození do kostela, ale mnohdy i pohádky, obyčeje a zvyky, které zdejší horalé spojovali s různými událostmi roku či lidského života. Spousta podivuhodností a zvláštních úkonů byla svázána s narozením dítěte a jeho křtem. Navzdory tomu, že i v nejchudších chalupách bylo dětí tolik, že je rodiče mnohdy sotva stačili uživit, býval přírůstek do rodiny vždy považován za požehnání a velké rodiny byly přáním každého hospodáře. A to i přesto, že se tu ve stráních často po německu vtipkovalo: „Arme haben die Kinder, Reiche die Rinder“ (Chudí mají dítka a bohatí býčky). V chudých roubenkách ve strmých údolích mezi Novým Světem a Prosečí si s počty dětí nikdy hlavu nelámali, i když měli hluboko do talíře. Kronikář Jäger to bral s humorem: „Filosofie těchto lidí byla jednoduchá,“ pravil, „řídili se heslem: Dal-li Bůh králíčka, tak dá také travičku.“ Křest byl proto velkou událostí. Po něm se chodilo z kostela do krčmy popít a potancovat, a pak se táhlo do rodného domu dítěte, kde se pojídalo křestní
J
402
jídlo – kaše se sirupem – a připíjelo se teplým pivem. Kaše se sirupem a teplé pivo na uvítání nového človíčka – zdá se, že některé zvyky našich předků v údolí Nisy byly z dnešního pohledu poněkud děsivé. Zvláštní obřady doprovázely také smrt a pohřeb. U mrtvých se modlili sousedé v nestarších časech často celou noc, voskovice u toho čadivě hořely, mrtvý ležel uprostřed chalupy, smrt byla všudypřítomná a ve středu životů horalů, málokdo na ni mohl zapomenout.
Zvyky spojené v jizerskohorském podhůří se svátkem tříkrálovým byly velmi pěkně zobrazeny ve známém filmu Krakonoš a lyžníci. Po koledě zůstávaly na dveřích domů křídou vyvedené nápisy C+M+B a příslušný letopočet.
403
Celá řada zvyků se pak pojila také se svatbou. Ta se tehdy zásadně odehrávala v kostele. Poté, co farář oba snoubence spojil před Bohem, odebral se průvod svatebních hostí do krčmy na tancovačku. Ta trvala až do doby, než byla ve svatebním domě na zahradě připravena hostina. Svatební hodokvas byl vždy velmi bohatý a i za nechudších časů se lidé snažili, aby na něm bylo zastoupeno co nejvíce různých pokrmů. Při zábavě se užilo hodně legrace, mladíci často dělali různé dvojsmyslné vtípky a peprné srandičky a kořalka u toho tekla proudem. Nejvíce taškařic i četné horké chvilky si užil ženich, kterému ostatní svatebčané kradli nevěstu a místo ní mu strkali jinou – buď starou babku se závojem, nebo žínku s dítětem, kterou musel uchlácholit a svoji pravou vykoupit ze zajetí. A poté se tancovalo až do rána. Často se stávalo, že někomu nevydržely chatrné boty – malá potíž o veselce, to potom tancoval v kole bos. Četné zvyky se dodržovaly i o Vánocích. Ještě před Vánoci Vratislavicemi procházel – stejně jako dnes – svatý Mikuláš, kterému se po boku motal nikoliv brblavý čert, ale knecht Ruprecht, který chrastil řetězem a vyhrožoval dětem, že je odnese v pytli. Před svatým večerem bylo nařízeno se postit, být o hladu. U štědrovečerní večeře pak byla příležitost si toto hladovění vynahradit devíti chody, mezi nimiž nejvznešenější prý byla prosová kaše a makové mléko. Ty nesměly chybět ani u největších chudáků. Další zvyky byly pak dodržovány ještě předtím, než lidé odcházeli na půlnoční do kostela, slavnostně vyzdobeného a obohaceného v 19. století o pověstný vratislavický betlém. Vánoce pochopitelně následoval svátek tříkrálový, spojený se zpěvy dětí před domy a psaním písmen C+M+B s letopočtem na dveře. Nejlegračnější ze všeho byl ale divoký masopust v údolí Nisy, předcházel postnímu období, které končilo velikonočními svátky. Před dobou odříkání ztráceli svoji vážnost i ti „nejkoženější“ občané z Vratislavic a Proseče a účastnili se toho veselého bláznovství. Průvod masek táhl za nevázaného veselí od domu k domu a všude mu lidé dávali speciální masopustní buchty. Stalo-li se, že jej někdo nechtěl vydat dobrovolně, vyplundroval mu divoký průvod troubu dočista. Velikonoční zvyky spočívaly v obdarovávání dětí vejci, stejně jako je tomu dnes. Jen s tím rozdílem, že se nekoledovalo, ale dětem vejce ponejvíce darovali kmotříčci a kmotřičky, a to jim je ještě různě skrývali na zahradě nebo na okraji luk a lesů. S Velikonocemi byla spojena také secí procesí, která s modlením obcházela polnosti s přáním dobré úrody. Dodnes jsou v blízkém okolí dochována již jen v klášteře v St. Marienthalu u Žitavy. Na první májový den byly v údolí Nisy stavěny máje z oloupaných
404
smrkových kmenů a ráno na první květnový den vyhrávala z kostelní věže jakási turecká muzika. Na svatodušní neděli pálili lidé na kopcích veliké ohně a v chrámové lodi nechali volně poletovat živého bílého holuba jako symbol ducha svatého.
Masopust býval pro horaly největší taškařicí. Rej masek spojený s bujarou oslavou však následně vystřídal čtyřicetidenní půst končící až o Velikonocích.
Část lidových zvyků v údolí Nisy připomínala dávné pohanské rituály. Například každoroční shazování živého kozla – ozdobeného pestrobarevnými pentlemi – ze štítového okénka krčmy. Bývalo to u příležitosti svátku svatého Jakuba a odvážlivci prý vždy popíjeli krev mrtvého zvířete, nemohlo to být jinak, neb krev shazovaného kozla byla čarovná a léčivá. Krvavé hrátky potom následoval pivní večer a divoký tanec. Zvláštní zvyky a nálada pospolitosti byly spojeny s předením; to bývalo za starých časů všeobecně rozšířeno ve všech domech a mělo svoje zvyková pravidla. Přástky probíhaly tak, že se mladí i staří sešli s kolovraty a předlo se pohromadě. Místnost osvětlovaly louče, okolo světla stály v kruhu vrčící kolovraty a celá běžná práce měla nádech výjimečné společenské události. Zpívalo se, odříkávaly se básničky, v každé chalupě se vždy našel dědoušek pohádkář, který vyprávěl, až uši zaléhaly, stejně jako dnes šprýmaři napodobovali známé osobnosti a proslulé figurky ze vsi. V některých domech se při přástkách vyhrávalo na hudební nástroje a všichni rádi dlouho do noci přikusovali občerstvení připravené nejen domácí hospodyní, ale přinesené i ostatními účastnicemi přástek: chleba s máslem a sýrem, čerstvé kyselé zelí, sladké jeřabiny, fazole a sušené ovoce.
405
Chaloupky vysoko v prosečeské stráni pamatují dobu doznívání starodávných zvyků. Mizely postupně od konce 19. století – po druhé světové válce zmizely docela.
406
Ale nebyly jen veselé, zábavné a slavnostní chvíle. Kdysi se ve Vratislavicích žilo ne úplně dobře, hrubé horské podnebí, dlouhé zimy a v nich nekonečné noci – to vše obracelo zdejší lid jednak k náboženství a jednak k různým pověrám, v nichž lidé hledali příčinu tíže svého života. Známé jsou tak pověry o Valpuržině noci, kdy zdejší škodivé čarodějnice na koštěti poletují vzduchem. Stávalo se také, že člověk někdy onemocněl bez jediného důvodu a nemoc od něj za nic na světě nechtěla odejít. To se prý jistojistě přihodilo hlavně v případech, kdy postižený byl pod zlým vlivem čarodějnice. Ani její moc však nebyla neomezená: k nemocnému musela přijít jedna chytrá paní a změřit mu provazem různé tělesné poměry. Takovéto měření pak téměř vždy pomohlo a nemocný se zase uzdravil. Síla temných myšlenek čarodějnic byla dokonce tak mocná, že když se dvě čarodějnice na sebe úpěnlivě zahleděly, přivodily si bolestivé onemocnění. Nechtěl-li dobytek žrát nebo dávala-li kráva málo mléka či v něm byla krev, tak bylo více než jasné, že ji kdosi očaroval. Říkalo se, že to udělala žena, která chodí v noci do lesa, zaříkává a z provazu nebo šátku tam dojí mléko, které pak ovšem chybí druhý den krávě. Vratislavické ženy si proto špitaly, že není radno prodávat mléko ani máslo po západu slunce, neboť v té době se možná kdesi v lesích čaruje. Ještě na počátku 19. století bylo na každého, kdo na kouzlení a čarodějnictví nevěřil, pohlíženo jako na bezvěrce a blázna, avšak našli se i takoví, kteří si z toho všeho dělali legraci. Jako jeden farář. Ten propustil ze služby starou a pověrčivou kuchařku a vzal si na její místo novou. Avšak propuštěná bědovala, jak že se bude živit, co si jenom počne. Farář ji utěšoval a dal jí radu, aby šla odčarovávat, že si dobře vydělá. A ženská se jej udiveně zeptala: „A co jako mám při tom říkat?“ Velebný pán se zamyslel a jen tak řekl: „No přeci větu: Březové chrastí a bukové chrastí hoří tak dobře jako jiné chrastí!“ Babka si to moc dobře zapamatovala a tam, kde někomu něco ke zdraví chybělo nebo kde churavěl dobytek, tam rychle přispěchala, mumlala tento nesmysl a stále se přitom křižovala. Nemocní se uzdravovali a zvířata zase dobře prospívala, ani ne tak kvůli babčiným zaříkáváním, ale že si spíše víceméně pomohli sami. A staré farské kuchařce se dařilo. Velmi častá byla i víra v můry. To byly přízraky, které se za nocí plížily domem a rušily spánek lidí. Stávalo se, že taková můra byla ve dne hodnou sousedkou, ale po setmění se měnila na utlačovatelské strašidlo. Proti můrám platilo mít pod polštářem sekerku a někdy stačilo udělat rukou ve vzduchu hvězdu či říci si před spaním speciální říkanku, která zabraňovala všem zlým přízrakům ve vniknutí do ložnice.
407
Ta říkanka v českém překladu zněla: Ty můro, ty můro, ty mučivá můro! Nechoď blíže k mému loži, dříve než spočítáš písek v moři, hvězdy na obloze a cesty na zemi…
Jedna statečná paní z Nového Světa se prý kdysi proslavila tím, že dokázala nad zlou můrou zvítězit. Trápivý duch se jí zjevoval každou noc v podobě staré služebné z Rádla, která si k ní občas chodívala pro vlnu na předení. Novosvětská žena měla více kuráže než rozumu, a tak si strčila pod polštář dřevěný váleček a čekala, co se bude dít. V noci přízrak opravdu přišel, a když se nad ni chtěl nahnout, aby ji ve spánku tížil, vyškubla paní váleček a pořádně jím přízrak praštila. Můra pak byla ráda, když se jí vytrhla a zmizela ve škvíře pod oknem. Zajímavé bylo, že služebná pak pro vlnu dlouho nepřicházela a po celém údolí se vyprávělo, že leží doma celá polámaná, neboť se prý zřítila ze schodů na půdu a polámala si žebra. Paní z Nového Světa však věděla své a tajně zase všem vyprávěla, jak to doopravdy bylo. Někteří se jí smáli, jiní se chytali v hrůze za ústa. Jestli byla ale stará služebná skutečnou můrou, to se dnes asi již zjistit nepodaří. Každopádně prý od doby, co byl domnělý přízrak zmlácen, měla paní z Nového Světa od nočních strašidel ve své posteli pokoj.
408
