BIBLICKÝ TRÉNINKOVÝ PROGRAM 1. ROČNÍK
O B S A H 1. RO Č N Í K U S T U D I A Oddíl 1 - Učení Lekce 1 – Biblické učení (doktrína)_______________________________ strana 4 Lekce 2 – Učení o Bohu _______________________________________ strana 9 Lekce 3 – Učení o Bohu Synu__________________________________ strana 17 Lekce 4 – Učení o Bohu Duchu Svatém a o Boží trojici ______________ strana 22 Lekce 5 – Duch Svatý v životě věřícího ___________________________ strana 25 Oddíl 2 – Učení Lekce 6 – Andělé a démoni____________________________________ strana 32 Lekce 7 – Člověk a hřích______________________________________ strana 35 Lekce 8 – Smluvní vztah mezi Bohem a člověkem___________________ strana 41 Lekce 9 – Církev____________________________________________ strana 48 Lekce 10 – Poslední časy______________________________________ strana 52 Oddíl 3 – Studium Bible Lekce 11 – Přehled knih Staré smlouvy___________________________ strana 58 Lekce 12 – Přehled knih Nové smlouvy___________________________ strana 71 Oddíl 4 – Duchovní růst Lekce 13 – Víra_____________________________________________ strana 86 Lekce 14 – Vedení Duchem Svatým a modlitba _____________________ strana 91 Oddíl 5 – Služba Lekce 15 – Evangelizace a misie_________________________________ strana 98 Lekce 16 – Učednictví_______________________________________ strana 103 Lekce 17 – Správcovství______________________________________ strana 106
ODDÍL 1:
UČENÍ (1. ČÁST)
LEKCE 1:
BIBLICKÉ UČENÍ
(DOKTRÍNA)
I. CO JE „UČENÍ“? A. Učení (neboli doktrína) doslova znamená „vyučování“ nebo „instrukce.“ B. Teologie je „soubor systematicky setříděných základních pravd Bible.“ C. Rozdíl mezi učením (doktrínou) a dogmatem. 1. Doktrína je Boží zjevení určité pravdy nalézající se v Písmu. 2. Dogma je prezentování určitého přesvědčení konkrétním způsobem (např. prostřednictvím Apoštolského vyznání víry). II. PROČ JE DŮLEŽITÉ VĚNOVAT SE STUDIU UČENÍ? A. Naše učení je zásadní pro rozvoj našeho charakteru. To, jak věcem rozumíme a čemu věříme, ovlivní způsob, jak žijeme! B. Jasně definované učení nás chrání před chybami a omyly (Matouš 22:29; 2. Timoteovi 4:2-4). C. Potřebujeme získat komplexní ucelený náhled na biblické pravdy, které jsou roztroušeny na různých místech Bible. D. V pastorálních epištolách (1. a 2. Timoteovi a Titovi) zmiňuje Pavel učení celkem desetkrát. Je velmi důležité!!! III. B IBLE JAKO ZÁKLAD BIBLICKÉHO UČENÍ A. Veškeré Písmo vzniklo skrze Boží inspiraci (2. Timoteovi 3:16; 2. Petrův 1:21). 1. Bibli zapsali lidé, je však „vdechnuté Bohem“ – řecky „theopneustos.“ a. Jako je lidská řeč promlouvána ústy člověka. b. Jako když hudebník hraje na flétnu. 2. Jaké z toho plynou závěry? a. Duální autorství (autory Písma jsou současně Duch Svatý i člověk, který jeho konkrétní část zapsal). „Sám David řekl v Duchu Svatém...“ (Marek 12:36). V tomto verši je řečeno, že Duch Svatý je autorem toho, co David zapsal v Žalmu 110. b. Bůh vedl lidi při zápisu Písma skrze svou nadpřirozenou inspiraci. Nediktoval jim však text slovo od slova, až na několik výjimek, jakými je například Desatero přikázání.
strana 4
c. Ačkoliv si Bůh použil lidské autory s jejich osobními literárními styly, ochránil je před tím, aby udělali v zápisech chyby (Písmo je bezchybné). d. Není pravdou, že Bible v sobě obsahuje Boží slovo. Celá Bible je Božím slovem! e. Každé slovo Písma je inspirováno, ne jen jeho hlavní myšlenky. B. Co prohlásil o Písmu Ježíš? 1. Důležité je každé jeho písmeno (Matouš 5:18). 2. Neznáme-li Písmo, chybujeme (Matouš 22:23-32). 3. David psal skrze Ducha (Matouš 22:41-46). 4. Písmo je věčné (Matouš 24:35). 5. Slovo je duch a život (Jan 6:63). 6. Potřebujeme se jím řídit (Matouš 5:19). 7. Sycení se Slovem je přirovnáno k přijímání potravy (Matouš 4:4). C. Co řekli o Písmu apoštolové? 1. Petr a Pavel. a. Je vdechnuté Bohem a užitečné k učení, usvědčování, nápravě a výchově ve spravedlnosti (2. Timoteovi 3:16). b. Přidá člověku k záchraně moudrost (2. Timoteovi 3:15). c. Žádné proroctví Písma není záležitostí vlastního výkladu (2. Petrův 1:20). d. Je dvousečným mečem Ducha (Efezským 6:17, Židům 4:12). e. Musí se naplnit (Skutky 1:16). f. Bylo promluveno skrze Ducha Svatého (Skutky 1:16). 2. Jakub a Jan. a. Písmo nikdy nemluví nadarmo (Jakub 4:5). b. Nikdo k němu nesmí nic přidávat ani z něj nic ubírat (Zjevení 22:18-19). D. Jedinečnost Bible. 1. Vznikala v časovém rozpětí 1600 let a 40 generací. 2. Sepsalo ji celkem 40 autorů nejrůznějších profesí (králové, zemědělci, rybáři, filozofové, básníci, státníci, učenci, aj.). 3. Byla napsána na třech různých kontinentech – v Africe, Asii a Evropě – a třemi různými jazyky – hebrejsky, aramejsky a řecky. 4. Obsahuje stovky kontroverzních témat. Všechna jsou v ní zpracována harmonicky a vyváženě. 5. Rozsáhlé biblické texty, které vznikaly v tak velkém časovém rozpětí a byly sepsány tolika různými lidmi, mají shodnou nosnou myšlenku a záměr. To lze vysvětlit jen tím, že na zápis Písma trvale dohlížel Duch Svatý a inspiroval autory při jeho psaní.
strana 5
6. Bible je nadčasová. Je jednou z nejstarodávnějších, ale zároveň i nejmodernějších knih historie. 7. Důkazem její inspirovanosti je, že jednoduše funguje! E. Jak bychom měli přistupovat k Bibli? 1. S vědomím toho, že je inspirovaná Bohem (2. Timoteovi 3:15; 2. Petrův 1:21; Židům 1:1-2). 2. S vědomím toho, že je nadčasová. 3. S vědomím toho, že je osobním dopisem od Boha pro nás (Žalm 119:18; Jan 16:13). 4. S vědomím toho, že člověka vede cestou úspěchu a prosperity (Jozue 1:7-8; Matouš 7:24-27; 2. Timoteovi 3:16-17). 5. S vědomím toho, že abychom jí správně porozuměli, musíme znát jejího autora, Ducha Svatého. F. Jak máme studovat Bibli? 1. S modlitbou, aby nás autor Písma a náš učitel – Duch Svatý – sám vyučoval a uváděl do veškeré pravdy (Jan 14:25). 2. Pilně a pečlivě (2. Timoteovi 2:15). 3. Při studiu Písma potřebujeme verše nejen číst, ale zároveň se nad nimi zamýšlet a rozjímat o nich (Žalm 1:2), tedy: zas a znovu o nich přemýšlet; uvažovat nad tím, jak je aplikovat v praxi; rozjímat nad nimi; vypisovat si je a opakovaně si je hlasitě předčítat. 4. Při studiu Bible si potřebujeme klást mnoho otázek: a. Kdo píše pasáž, kterou právě čteme? b. Komu je adresována? c. Co je v ní řečeno? d. Kde byla napsaná? e. Kdy byla napsaná? f. Proč a s jakým záměrem byla napsaná? g. Jak může promlouvat k lidem v současné době? h. Co je v ní řečeno mně osobně a jak to mohu aplikovat ve svém životě? 5. Daný text bychom měli číst opakovaně. 6. Existují tři kroky k cílenému hloubkovému studiu Písma: a. Pozorování – co vyčteme z daného textu? Znamená to číst text velmi pečlivě, pozorně sledovat každé slovíčko a každý detail. K tomu je nezbytné číst text opakovaně, modlit se přitom, zamýšlet se nad ním a dělat si z něj výpisky. Všímejte si každého detailu, celý text rozeberte na kousíčky a potom jej opět složte dohromady. Hledejte, na co je položen důraz, hledejte slova a myšlenky, strana 6
které se v dané pasáži opakují, zamýšlejte se nad tím, jak spolu jednotlivé věci mohou souviset, zkoumejte podobnosti i odlišnosti. b. Výklad – co daný text znamená? Existuje řada způsobů, jak vyložit význam textu. Důležité je klást si otázku: Co chtěl autor čtenářům sdělit, když text zapisoval? Vezměte v úvahu vše, co jste vypozorovali, a následně usilujte nalézt význam textu v době, kdy byl zapsán, i v současnosti. V Žalmu 119:34 David řekl: „Dej mi porozumět, budu střežit tvůj zákon a jej zachovávat celým srdcem“. Zde je několik důležitých klíčů ke správnému výkladu textu (viz. 2. Timoteovi 3:16-17). 1) Musíme se držet pouze textu a při jeho četbě se zaměřit na pravdy, které nalezneme přímo v něm. 2) Nesmíme do textu uměle vnášet své vlastní myšlenky, nápady a názory. 3) Princip kontextu: kromě pasáže, kterou studujeme, si musíme také přečíst, co jí předchází a co po ní následuje. 4) Písmo vykládá Písmo. Budeme-li číst Bibli opakovaně, zjistíme, že jednotlivé verše samy vykládají jiné verše a dávají celému textu úplný význam. Hledejme „plnou radu Boží“. 5) Jednotlivé pasáže Písma si nikdy vzájemně neprotiřečí. Pokud se vám zdá, že ano, nestudovali a nemodlili jste se dostatečně dlouho. Pamatujme: Smíme žádat Ducha Svatého, autora Písma, aby nám „říkal“ věci a aby nás „vyučoval“. 6) Vykládejme Písmo doslovně. Pokud v něm není výslovně uvedeno jinak, znamená právě to, co v něm stojí. Bůh k nám nemluví v jinotajích. 7) Musíme věřit tomu, že celé Písmo je „od a do z“ inspirovaným Božím slovem. 8) Nerozumíme-li nějakému textu, můžeme si o něm popovídat s našimi křesťanskými přáteli. Za každým veršem je skryto kulturní pozadí doby, kdy byl napsán, komu byl adresován nebo jazykové a historické pozadí. Pokud nějakému textu delší dobu nedokážeme porozumět, měli bychom jej odložit a nesnažit se přicházet sami s vlastním výkladem. Jediným oprávněným vykladačem Písma je Duch Svatý, který nám danou pasáž může osvětlit později, až na to přijde ten pravý čas. c. Aplikace – co daný text znamená konkrétně pro mně? Jak ho mohu žít? Naším osobním cílem je uvádět Boží pravdu do praxe našeho každodenního života. Proto se noříme do Božího slova, aby se Boží slovo vnořilo do nás a abychom ho pak mohli přinášet ostatním. Kdosi řekl: „Nečteme pouze my Bibli. Bible zároveň čte nás.“ Proto bychom si měli klást otázky: Jaký dopad má to, co jsem v Bibli objevil, na způsob mého života? Co se ve mně musí změnit? Jak to souvisí s mým vlastním životem? Dvanáct otázek, které nám pomohou v aplikaci textu (viz. 2. Timoteovi 3:1617):
strana 7
1. Měl bych změnit nějaký svůj postoj? 2. Mám si nárokovat určité zaslíbení? 3. Potřebuji upravit svůj žebříček priorit? 4. Mám se naučit nějakou lekci? 5. Musím vyřešit určitý problém? 6. Měl bych jednoduše uposlechnout, co mi Bůh říká? 7. Měl bych se vyhnout nějaké aktivitě? 8. Stačí, abych uvěřil nějaké pravdě? 9. Musím strhnout nějakou modlu a odstranit ji ze svého života? 10. Potřebuji odpustit a zbavit se hořkosti? 11. Mám se vydat novým směrem? 12. Měl bych vyznat nějaký hřích?
strana 8
LEKCE 2:
UČENÍ O BOHU I. BŮH OTEC
„Bůh je duch, nekonečný, věčný a neměnný ve svém bytí, moudrosti, moci, svatosti, spravedlnosti a pravdě“ (Westminsterův katechismus).
A. Zdroj zjevení: Jakým způsobem nám Bůh zjevuje sám sebe? 1. Obecné zjevení – skrze přírodu a historii (Žalm 19:1-7 ; Římanům 1:18-20). 2. Speciální zjevení – skrze Ježíše a Bibli (Lukáš 24:27, 44-45 ; Jan 1:18, 5:39, 14:9).
Boha charakterizují dva druhy vlastností: speciální vlastnosti, které Jej odlišují od lidí, a morální vlastnosti, které do jisté míry máme i my lidé.
B. Speciální vlastnosti Boha. 1. Vševědoucnost: Bůh zná detailně minulost, přítomnost i budoucnost. a. Bůh zná dokonale sám sebe i všechny ostatní věci z celé věčnosti – věci skutečné i různé scénáře vývoje událostí. b. Bůh zná vše, co existuje: neživé věci (Žalm 147:4), lidi a jejich skutky (Žalm 33:13-15), myšlenky lidí a postoje jejich srdcí (Žalm 139:1-4) a všechna břemena, potřeby i přání lidí (Exodus 3:7; Matouš 6:8). c. Bůh zná všechny možnosti (1. Samuelova 23:11; Matouš 11:23). d. Bůh zná budoucnost. Budoucí skutky se nedějí proto, že jsou známy. Naopak: jsou známy proto, že nastanou. e. Bůh má dokonalou, komplexní znalost věcí. Okamžitě vidí věci celistvě a ne kousek po kousku. 2. Všudypřítomnost: Bůh je všude a je přítomen na všech místech současně. a. Bůh (ne jen „část Boha“) je plně přítomen na každém místě. b. Panteismus, který učí, že všechno je součástí Boha, se mýlí (např. že součástí Boha je naše tužka nebo židle, na níž sedíme). Bůh je všudypřítomný, od stvořených věcí je však oddělený. c. Ačkoliv je Bůh všudypřítomný, existují různé stupně projevení Jeho přítomnosti. d. Toto učení přináší útěchu, ale jde z něj i bázeň. Obráceným křesťanům je všudypřítomný Bůh vždy nablízku, aby jim pomáhal (Deuteronomium 4:7; Žalm 46:2; Matouš 28:20). Avšak ti, kteří dosud žijí v hříchu, nemohou před Bohem utéct, ať se snaží, jak chtějí (Žalm 139:7-12). 3. Všemohoucnost: Pro Boha není nic nemožné. Má veškerou moc. a. Boží vůle je omezena Jeho charakterem. Nemůže udělat nic, co by bylo v protikladu k Jeho dokonalému charakteru. strana 9
1) Bůh nemůže lhát (Titovi 1:2). 2) Bůh nemůže popřít ani zničit sám sebe (2. Timoteovi 2:13). 3) Bůh nemůže příznivě hledět na nepravost. 4) Bůh nemůže činit zlo. 5) Bůh nemůže dělat pošetilé a absurdní věci (např. vytvořit hranatý kruh; způsobit, že se dva plus dva rovná šesti; nebo proměnit zlo a nespravedlnost v správnou věc). b. Bůh není ovládán touhou uplatňovat svou neomezenou moc. Nezneužívá ji a má ji pod kontrolou. Může udělat cokoliv chce, není však povinen udělat vůbec nic. c. Všemohoucnost v sobě zahrnuje moc omezit sebe sama. Bůh skutečně do jisté míry sám sebe omezil, když dal svému stvoření svobodnou vůli. Proto nedrží hřích z dosahu vesmíru svou mocí, ani nikoho nespasí tím, že by ho k tomu nutil. d. Bůh si používá nadpřirozenou i přirozenou moc. 1) Nadpřirozená moc: Bůh pracuje přímo prostřednitctvím zázraků a tvořením něčeho viditelného z „neviditelna“. 2) Přirozená moc: Bůh pracuje zprostředkovaně, například prostřednictvím zákona setby a sklizně. e. Biblické odkazy a příklady: 1) „Je snad nějaká věc pro Hospodina příliš těžká?“ (Genesis 18:14). 2) „Vím, že dokážeš cokoliv a žádný plán pro tebe není nemožný“ (Job 42:2). 3) „Hospodin činí vše, co chce – na nebesích, na zemi, v moři i ve všech hlubinách“ (Žalm 135:6). f. Pro věřícího je Boží moc zdrojem velké útěchy a naděje. Pro nespaseného člověka je však trvalým varováním a zdrojem obav (1. Petrův 4:17; Zjevení 6:15-16). g. I démoni se chvějí strachem (Jakub 2:19). Jednoho dne se i ti nejsilnější a nejmocnější budou chtít před Ním schovat (Zjevení 6:15). Každé koleno poklekne před Ježíšovým jménem (Filipským 2:10). 4. Neměnnost: Bůh se nikdy nemění a ani se změnit nemůže. a. „Neboť já Hospodin jsem se nezměnil“ (Malachiáš 3:6; Žalm 33:11; Jakub 1:17.) b. Člověk se může měnit k lepšímu nebo k horšímu. Bůh se však nemůže měnit k lepšímu ani k horšímu, neboť je naprosto dokonalý. c. Jak máme správně chápat pasáže z Genesis 6:6, Exodu 32:14 nebo Jonáše 3:10, v nichž se píše, že Bůh „činil pokání“ nebo změnil svůj názor? 1) Bůh nemění svůj charakter (Žalm 102:27-28) ani svůj základní plán (Žalm 33:11). 2) Aby Bůh zůstal věrný svému charakteru a plánu, které jsou neměnné, mění
strana 10
někdy způsob, jakým s námi jedná skrze změnu okolností (např. při jednání s obyvateli Ninive). d. „Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky“ (Židům 13:8). C. Morální vlastnosti Boha. 1. Svatost: Boží ctnost dokonalého věčného Boha, který je bezchybný a bez poskvrny. a. Bůh je oddělený od svého stvoření a vysoce jej převyšuje. b. Boží charakter je bezchybný na věky. Bůh je oddělený od všeho morálního zla a hříchu. Být zdravý je víc než nebýt nemocný. Podobně svatost je víc než absence hříchu. Je to zdravý pozitivní stav spravedlnosti (Leviticus 11:44; 1. Petrův 1:15). c. Bůh řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si z nohou sandály, protože místo, na kterém stojíš, je půda svatá“ (Exodus 3:5). d. Protože je Bůh svatý, nemůže mít žádné společenství s hříchem. e. Lidskou reakcí na zjevení Boží svatosti je vědomí vlastní nepatrnosti a nečistoty (Izajáš 6:5). f. Svatost je Boží vlastnost, pro níž chtěl být Bůh známý ve Staré smlouvě. 1) Slovo „svatost“ (svatý, apod.) je ve Staré smlouvě použito 830krát. 2) Svatost hrála klíčovou roli při rozdělení svatostánku i chrámu na „svaté místo“ a „nejsvětější místo“. 3) Svatost je zdůrazňována při ustanovení bohoslužebných nařízení: oběti, kněžství, slavnosti a zákony týkající se čistoty (Leviticus, kapitoly 1-5 a 23). 4) Svatost je zjevena skrze morální zákon lidského svědomí a prostřednictvím příchodu „toho svatého a spravedlivého“ – Ježíše Krista (Skutky 3:14). g. Boží svatost nás vyučuje, že: 1) Bůh a hříšník jsou od sebe navzájem odděleni (Izajáš 59:1-2). 2) Člověk ze svých sil nemůže dosáhnout bezhříšnosti, kterou potřebuje, aby mohl přistoupit k Bohu. 3) Bez vykoupení z hříchu není úniku před jistým soudem. 4) Člověk by měl k Bohu přistupovat s úctou a bázní, „neboť náš Bůh je oheň stravující“ (Židům 12:29). h. Požadavky Boží svatosti zaopatřila Boží láska (Římanům 5:6-10). 2. Dobrota: Bůh naplňuje všechny ideály a standardy toho, co znamená být Bohem. a. Protože je Bůh dobrý, je štědrý a laskavý k celému svému stvoření (Žalm 145:9, 15-16). b. Protože je Bůh dobrý, miluje bezpodmínečnou láskou. 1) Bůh je láska (1. Janův 4:8). 2) Láska chce pro předmět své lásky to nejlepší.
strana 11
3) Míra Boží lásky vysoko převyšuje veškeré lidské porozumění (1. Janův 4:810). 4) Charakteristiky lásky (1. Korintským 13:4-8). 5) Boží láska je zdrojem útěchy křesťanů. a) Bůh řídí věřícímu všechny věci k dobrému (Římanům 8:28-39). b) Bůh je Otec, který ví, co Jeho děti potřebují (Matouš 6:8). c) Bůh dává svým dětem zdarma dobré věci (Římanům 8:32; Jakub 1:17). c. Protože je Bůh dobrý, je milosrdný. 1) Milosrdenství je Boží dobrota prokazovaná strádajícím. 2) Bůh je bohatý v milosrdenství (Efezským 2:4), velmi soucitný a milostivý (Jakub 5:11) a veliký v milosrdenství (1. Petrův 1:3). 3) Milosrdný soucit pohnul Ježíšem. a) Příběh posedlého muže v krajině Gerasenů (Lukáš 8:26-39). b) Uzdravení malomocného (Marek 1:40-41). d. Protože je Bůh dobrý, je plný milosti. 1) Milost je Boží dobrota prokazovaná těm, kdo si ji nezaslouží. 2) Boží milost zachraňuje hříšného člověka bez ohledu na jeho vinu. 3) Milost je zdrojem všech duchovních požehnání udělených hříšníkům (Efezským 2:8-9). 4) Ježíš prokázal milost ženě přistižené při činu cizoložství (Jan 8:1-11). e. Protože je Bůh dobrý, je trpělivý a shovívavý. 1) „Ale ty jsi, Panovníku, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti“ (Žalm 86:15). 2) Bůh má trpělivost s hříšníky i přes jejich dlouhodobou neposlušnost. 3) Cílem Boží shovívavosti je vést lidi k pokání. Neměla by být ale vykládána jako netečnost (2. Petrův 3:3-9). 3. Spravedlnost a právo. a. Spravedlnost a právo jsou základem (podnožím) Jeho trůnu (Žalm 89:14; Žalm 97:2). b. „Cožpak soudce celé země nebude jednat podle práva?“ (Genesis 18:25). c. Bůh ve světě ustanovil morální systém založený na spravedlivých zákonech a odpovídajících sankcích. 1) Boží zákony jsou vykonávány prostřednictvím odměn a sankcí. 2) Spravedlivé udělování odměn (2. Paralipomenon 6:15; Žalm 58:11). d. Trestní spravedlnost – výkon trestu (Genesis 2:17; Exodus 34:7). e. Není možné, aby Bůh ustanovil zákon s odpovídajícím trestem za jeho
strana 12
porušení a následně při jeho překročení trest nevykonal. f. Spravedlnost vyžaduje potrestání hříšníka, zároveň ale přijímá i zprostředkovanou oběť od někoho jiného (Izajáš 53:6; Římanům 5:8). g. Boží spravedlnost a právo jsou zjeveny v: 1) Potrestání hříšných (Zjevení 16:5-9). 2) Obhájení Jeho lidu před pachately ničemností (Žalm 129:1-5). 3) Odpouštění hříchu věřících (1. Janův 1:9). 4) Plnění zaslíbení Jeho dětem (Židům 10:23). 5) Odměňování věrných (Židům 6:10). h. Smysl trestu. 1) Zachování práva. 2) Ozdravení lidstva a společnosti. Boží spravedlnost a právo jsou pro věřící povzbuzením, protože je ujišťují, že Bůh soudí spravedlivě a že skutky spravedlnosti nezůstanou bez povšimnutí (Přísloví 19:17). D. Boží charakter zjevený prostřednictvím Jeho jmen. 1. Význam jména člověka v pojetí Bible. a. Jméno člověka vyjadřuje jeho základní podstatu (přirozenost). b. Charakter člověka byl často popsán v jeho jménu. Změna jména vyjadřovala současně změnu jeho charakteru, povolání nebo stavu (např. v Matoušovi 16:17-18 se Šimonovo jméno mění na jméno Petr). c. Když někdo dává jméno někomu druhému, vyjadřuje to vztah nadvlády nebo vlastnictví (např. Adam pojmenoval zvířata). d. Člověk může pojmenovat věci, které mu náleží nebo které dobyl, např. obsazené město nebo národ (2. Samuelova 12:28; Žalm 49:11). e. Člověk a jeho jméno jsou tímtéž a nelze je od sebe oddělit. f. Z toho plyne, že známe-li Boží jméno, známe i Jeho charakter a zároveň Jeho moc, sílu, odvahu a přítomnost. g. Vztah jména a autority. Jméno Ježíš vyjadřuje Jeho autoritu danou člověku k činění zázraků, kázání a modlitbám k Otci (Marek 16:17; Skutky 4:7). Ježíš nám předal zmocnění, abychom jednali v Jeho jménu. E. Boží jména přinášejí zjevení o Božím charakteru, postavení a „zaměstnání“. Každé jméno má více významů a překladů. 1. El nebo Elohim – v překladu „Bůh“ a „Ten, který je hoden uctívání“. Toto jméno vyjadřuje následující věci: a. Být silný. b. Mít rozšířenou sféru vlivu. c. Vlastnit. Být pevně ustanoven.
strana 13
1) Jméno El či Elohim je použito vždy, když se mluví o tvůrčí a všemohoucí Boží moci. 2) Množné číslo tohoto jména ukazuje na Boží trojici. 3) Popisuje Boha, který svou mocí vládne všemu a převyšuje zákony přírody. 4) El Shaddai – „Všemohoucí Bůh“ – poukazuje na Boží majestát a stálost. Spolehlivé útočiště; nepohnutelný pilíř. 2. Jahve (Yahweh) – v překladu „Pán“ nebo „Hospodin“. a. Boží smluvní jméno. b. Je odvozeno od slovesa „být“ (Exodus 3:13-14). c. Značí, že Bůh je věčný – ten, který byl, je a přichází. d. Toto jméno je tak vznešené a úctyhodné, že se jej písaři neodvažovali vyslovovat nahlas. 3. Jahve-Rohi – „Pán můj Pastýř“. a. Pán je ve Staré smlouvě připodobněn k pastýři (Žalm 23:1; 80:1). b. Podle Nové smlouvy je Ježíš dobrým pastýřem, který za své ovce položil svůj život (Jan 10:11). c. Potřeba pastýře. 1) Ovce se nedokážou postarat samy o sebe. 2) Slabá orientace v prostoru – jednoduše se ztratí. 3) Trvalé nebezpečí představované divokými zvířaty a zloději. 4) U lidí je to stejné. Jsme v trvalém nebezpečí, že bez pastýře zabloudíme. d. Vztah mezi pastýřem a jeho ovečkami. 1) Vzájemně se osobně znají, mají velmi blízký vztah. a) Své ovce volá jménem (Jan 10:3). Ježíš nás zná jménem. b) Jeho ovce znají Jeho hlas (Jan 10:4). c) Zajímá se o ztrátu každé jednotlivé ovečky (Matouš 18:12-13). d) Žádný lidský pastýř nezná své ovce více než zná Ježíš nás (Jan 10:14). 2) Ježíš vede své ovce (Žalm 23:3; Jan 10:4). a) Ovce samy nedokážou najít správnou cestu, která je úzká a kolem níž číhá spousta nebezpečí. b) Ježíš kráčí v čele, aby ovce netápaly a nebloudily, ale měly jasný cíl. 3) Ježíš obnovuje ovci, která sejde z cesty. a) Ovce, která se ztratí a zůstane sama, oddělena od svého stáda, je zcela bezmocná. b) Pastýř musí ovci nalézt a přivést ji zpět do stáda. c) Stejné je to s naším pastýřem Ježíšem (Žalm 23; Izajáš 53:6).
strana 14
4) Skutečnost, že Bůh Otec má mnoho dětí, neznamená, že by se o jediné z nich staral méně než o ty ostatní. 5) Dobrý pastýř nechce, aby jeho maličcí došli jakékoliv újmy (Matouš 18:1214). e. Pastýř pečuje o ovečky v mimořádně těžkých obdobích (Izajáš 43:2). 1) „Půjdeš-li přes vody, budu s tebou, půjdeš-li ohněm, nespálíš se.“ 2) Péče o nemocnou nebo zraněnou ovečku. a) Nemocné a zraněné ovečky se obvykle léčily olivovým olejem. b) „Hlavu mi olejem potíráš...“ (Žalm 23:5). Jsme-li nemocní nebo zranění, Pán nás maže svým Duchem a uzdravuje nás. c) Dvěma novosmluvními příklady jsou dobrý samařan (Lukáš 10:30-37) a uzdravování nemocných (Jakub 5:14). f. Dobrého pastýře charakterizují: neustálá bdělost a ostražitost, nebojácná odvaha a trpělivá láska. 4. Jahve-Rapha – „Pán, který tě uzdravuje“ (Exodus 15:22-26; Žalm 107:20). a. Nikdo nemá oprávnění k tomu měnit Boží vykupitelská jména. Lidé nesmí říkat, že Bůh v dnešní době již neuzdravuje. b. Uzdravení je Boží vůlí pro všechny. 1) Víra začíná tam, kde je známa Boží vůle. 2) Uzdravení JE Boží vůlí (Marek 1:40-41). 3) Uzdravení je smluvním zaslíbením a požehnáním (Deuteronomium 7:15; Žalm 103:1-5). 4) Boží dokonalá vůle je zjevena v Ježíšově službě. a) Biblické odkazy: Matouš 4:24, 9:35, 10:1, 12:15, 14:14, 34-36; Marek 1:40-41; Lukáš 6:17-19; Skutky 10:38. b) Ježíš nikdy nemocného člověka neodmítl ani mu neřekl „Neuzdravím tě“. 5) „Milovaný, nade vše si přeji, abys ve všem prospíval a byl zdráv, tak jako prospívá tvá duše“ (3. Janův 2 – KJV). c. Uzdravení jako součást vykoupení. 1) Řecké slovo „soteria“, překládané jako „spasení“, má i následující významy: osvobození, uzdravení, trvalá ochrana, zdraví a celistvost. 2) Řecké slovo „sozo“, překládané jako „spasen“ nebo „uzdraven“, znamená „zacelit“ nebo „učinit celistvým“ (Skutky 14:9; Římanům 10:9). 3) Byli jsme vykoupeni z prokletí Zákona (Deuteronomium 28:15-62; Galatským 3:13). 4) Jeho ranami jsme byli uzdraveni (Izajáš 53:4; Matouš 8:17; 1. Petrův 2:24). 5) Předobrazem uzdravení byl mosazný had (Numeri 21:9).
strana 15
d. Existuje chybné vyučování o Pavlově ostnu, které některým lidem brání přijmout uzdravení (2. Korintským 12:7-10). 1) Zmínka o „ostnu v těle“ je obrazná řeč. 2) Bible na jiných místech nemluví o ostnu či trnu v souvislosti s nemocemi. Hovoří o lidech, kteří se Izraelcům stali ostnem a utlačovali je (Numeri 33:55; Jozue 23:13). 3) Řecké slovo „angelos“ (posel, anděl) je v Bibli použito 188krát, vždy však v souvislosti s člověkem a ne s nějakou věcí. Pavel nemluví o ostnu nemocí, ale o pronásledování, kterému trvale čelí. F. Sedm Božích vykupitelských jmen (přinášejících zjevení o požehnáních vykoupení). 1. Jahve-Shammah – Pán je přítomný (Ezechiel 48:35). 2. Jahve-Shalom – Pán je pokoj (Soudců 6:24). 3. Jahve-Rohi – Pán je můj pastýř (Žalm 23:1). 4. Jahve-Jireh – Pán vidí (zaopatří) (Genesis 22:14). 5. Jahve-Nissi – Pán, moje korouhev (vítězství) (Exodus 17:8-15). 6. Jahve-Tsidkenu – Pán, naše spravedlnost (Jeremjáš 23:6). 7. Jahve-Rapha – Pán uzdravuje (Exodus 15:26). G. Další Boží jména. 1. El-Elyon – Nejvyšší Bůh (Genesis 14:18-20). 2. El-Olam – Věčný Bůh (Genesis 21:33). 3. Abba – Otec (Táta) (Římanům 8:15).
strana 16
LEKCE 3:
UČENÍ O BOHU SYNU I. BŮH SYN: PÁN JEŽÍŠ KRISTUS A. Boží syn je jedinečný. 1. Ježíšova prohlášení: a. Nadpřirozený původ (Jan 16:28) b. Nadpřirozené poznání Otce a společenství s Ním (Matouš 11:27). c. Svým životem zjevil Otce lidem (Jan 14:9-11). d. Nadpřirozené schopnosti: 1) Všudypřítomnost (Matouš 18:20). 2) Moc křísit mrtvé (Jan 5:21). 3) Moc odpouštět hříchy (Marek 2:5-10). 4) Moc soudit lidi (Jan 5:22). 2. Kristova autorita. a. Promlouval v autoritě všemohoucího Boha (Matouš 7:24-29). b. Ježíš nikdy nepoužil slovní spojení „podle mého názoru“, „možná“ nebo „myslím si...“. 3. Kristova bezhříšnost – absolutní absence vědomí vlastního hříchu nebo vyznání vlastního hříchu v Ježíšových slovech a skutcích (Jan 8:46; 1. Petrův 2:22). 4. Svědectví učedníků a Ježíšova bratra Jakuba (Jan 1:1-3, 20:28; Skutky 2:33-36). 5. Vzkříšení: jen ten, kdo je nadpřirozený, dokáže porazit smrt. B. „Slovo“ je druhým Ježíšovým jménem (Jan 1:1-3, 14). 1. Slovo vyjadřuje myšlenky člověka, je prostředkem, jímž komunikuje a představuje sám sebe. 2. Ježíš je „Božím slovem“, protože zjevuje Boha (Židům 1:1-3). 3. Jakožto „Slovo“ je Ježíš věčný (Jan 1:1,14). Je spolutvůrcem vesmíru a drží jej pohromadě (Jan 1:3; Židům 1:3). C. Syn člověka. 1. Ježíš byl plně člověkem, neměl však hříšnou přirozenost (1. Petrův 2:22). 2. Vtělením se Bůh Syn (Ježíš) stal člověkem, když se narodil panně. a. Biblické odkazy: Izajáš 7:14; Matouš 1:23; Lukáš 1:27-35. b. Účel vtělení. 1) Ukázat lidem, jaký je Bůh (Jan 1:14). strana 17
2) Dát lidem vzor a příklad pro život (Jan 13:15). 3) Zaopatřit oběť za hřích (Židům 10:1-12). 4) Zmařit skutky ďábla (1. Janův 3:8). 5) Stát se milosrdným a věrným nejvyšším knězem (Židům 5:5-6). c. Důkazy Jeho lidství. 1) Měl lidské tělo (Jan 1:14; Galatským 4:4). 2) Měl lidskou duši (Matouš 26:38) a ducha (Lukáš 23:46). Nebyl 50% člověk a 50% Bůh, ale 100% člověk a 100% Bůh. 3) Nesl veškeré známky lidské bytosti. Byl: a) Hladový (Matouš 4:2). b) Unavený (Jan 4:6). c) Žíznivý (Jan 19:28). d) Plakal (Jan 11:35). D. Falešné pohledy na Kristovu přirozenost. 1. Byl Božím nejvyšším stvořením reprezentujícím Boha (učení Svědků Jehovových a Unitariánů). 2. Zdálo se, že je člověkem, ale ve skutečnosti jím nebyl (učení Docetistů). 3. Byl adoptován a stal se božským při svém křtu (učení Unitariánů). E. Pravé pohledy na Kristovu přirozenost. 1. Byl plně Bohem a plně člověkem. 2. V jedné osobě se obě Jeho přirozenosti spojily, aniž by vznikla nějaká další třetí. 3. Ježíš byl bez hříchu (neposkvrněný). F. Úřady Krista – Božího Pomazaného (Izajáš 6:1, 11:1-3). 1. Prorok (Matouš 13:57). a. Prorok je Bohem používán k tomu, aby zjevoval a doručoval Jeho poselství lidem. Představuje lidem Boha. b. Ježíš ukázal cestu záchrany před tíhou viny hříchu pro národ i pro jednotlivce. c. Ježíš poukázal na hřích, vyhlásil spravedlnost a nakázal lidem, aby byli poslušni Božímu slovu. 3. Kněz (Židům 5:1-10). a. Kněz je oddělený k tomu, aby člověka zastupoval před Bohem a na jeho místě přinášel oběti (Židům 8:3). b. Ježíš nabídl za oběť sám sebe, když na Golgotě lidem vydobyl odpuštění hříchů. c. Ježíš je stále živ, aby se přimlouval za lidi (Židům 7:25).
strana 18
4. Král (1. Timoteovi 6:15). a. Král vládne svému království, v němž mu náleží nejvyšší autorita. b. Ježíšovo království není z tohoto světa, není ustanoveno lidskou silou. Mnozí Jeho vedení odmítají, avšak přijde den, kdy před ním poklekne každé koleno a každý jazyk vyzná, že On je Pán (Filipským 2:9-11). G. Ježíš Kristus – Boží Beránek 1. Ježíš: byl obrazně „vykreslen“ napříč celou Starou smlouvou. a. Kristus, náš velikonoční beránek (1. Korintským 5:7). 1) Velikonoce jsou ve Staré smlouvě předobrazem Kristovy oběti. 2) Naším obětním beránkem je Ježíš (Jan 10:11). b. Prorocký obraz (Exodus 11:1 až 12:51). 1) Smrt je trestem za hřích (Exodus 11:5). 2) Velikonoční beránek je zástupnou obětí (Exodus 12:3). a) Ježíš byl Božím beránkem (Jan 1:29). b) Byl zástupnou obětí za naše hříchy (Galatským 1:4). c) Bůh vydal sám sebe za nás (Titus 2:14). d) V určený čas Kristus zemřel za hříšné (Římanům 5:6). 3) Bůh zjevil sám sebe, aby osvobodil Izraelce. a) Ježíš se zjevil, aby nás osvobodil od hříchu (1. Janův 3:5). b) Ježíš se zjevil, aby zmařil skutky ďáblovy (1. Janův 3:8). 4) Vybraný Beránek (Exodus 12:5). a) Bez vady (neposkvrněný, bez známky deformace). (1) V Ježíši nebyl žádný hřích (2. Korintským 5:21). (2) Byl bez vady a poskvrny (1. Petrův 1:19). (3) Nikdy nepochybil (Jan 19:6). (4) Byl pokoušen ve všech oblastech, přesto nikdy nezhřešil (Židům 4:15). b) Slovo „beránek“ není uvedeno v množném čísle. Bůh měl vždy na mysli jen jednoho beránka, Ježíše. H. Ježíš Kristus – Uzdravitel 1. Skrze Ježíše činí své skutky Otec (Jan 14:8-10). a. Chceme-li vidět Otce, pohleďme na Ježíše. b. Ježíš lidem zjevil Boží vůli v akci. c. Ježíš činil Boží vůli (Jan 6:38). 1) Každý Ježíšův pohyb a každé Jeho slovo směřovaly k maření satanových skutků (1. Janův 3:8).
strana 19
2) Každý mocný skutek a každé uzdravení byly Boží vůlí. 2. Ježíš uzdravil zástupy (Matouš 14:14). a. Přišly v očekávání, že přijmou. b. Lidé přicházeli, aby byli uzdraveni. c. Dokonce ani ve velkém zástupu nebylo člověka, který by nebyl uzdraven. 3. Ježíš uzdravoval každou nemoc a chorobu (Matouš 9:35). 4. Uzdravil všechny (Matouš 12:15). 5. Uzdravil je (Matouš 15:30-31). 6. Na každého z nich položil ruce a uzdravil je (Lukáš 4:40). 7. Všechny je uzdravil (Lukáš 6:17-19). 8. Uzdravil jen některé? NE! Uzdravil VŠECHNY utlačované (Skutky 10:38). 9. Je jen jeden záznam o tom, že Ježíši něco bránilo v tom, aby uskutečnil Boží vůli v lidských životech (Marek 6:5-6). a. Ježíš se podivil nad nevěrou obyvatel Nazareta. b. Pochybnosti je okradly o Boží požehnání. c. Ježíš nevstal a nezanechal je v tom stavu. Začal „procházet okolní vesnice a učit“ (verš 6). Vyučování a kázání Božího slova mění nevěru ve víru (Římanům 10:17). 10. Uzdravující moc plynula skrze Ježíše k lidem a uzdravovala každého, kdo k Němu přicházel s vírou. a. Poté, co Ježíš odešel, aby usedl po Boží pravici, svěřil svou moc církvi (svému tělu). Jeho moc potom pracovala skrze rannou církev (Skutky 5:16). b. Stejná moc plyne Kristovým tělem i v současnosti, když klademe ruce na nemocné (Marek 16:18). c. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky (Židům 13:8). 11. Izajáš 53:3-5 a. Ježíš vzal na sebe naše nemoci (hebr. „cholliy“) a bolesti (hebr. „makobah“). b. Slovo přeložené jako „nesl“ doslova znamená „odňal“ nebo „odnesl do velké vzdálenosti“. 1) Hřích a nemoc přešly od nás na Golgotu. 2) Spasení a zdraví přešly z Golgoty na nás. c. „... a Jeho ranami jsme byli uzdraveni“ (verš 5). I. Současná služba Ježíše Krista. 1. Modlí se za svůj lid (Židům 7:25). 2. Připravuje nám věčné příbytky (Jan 14:3). 3. Buduje církev, která je Jeho tělem (Matouš 16:18). 4. Zmocňuje každého věřícího a přebývá v něm (Galatským 2:20). strana 20
5. Odpovídá na modlitby svého lidu (Jan 14:12-14). 6. Brzy se vrátí pro svou církev (1. Tesalonickým 4:13-18).
strana 21
LEKCE 4:
U Č E N Í O B O H U D U C H U S VAT É M A O B O Ž Í T RO J I C I I. BŮH DUCH SVATÝ A. Osoba Ducha Svatého 1. Duch Svatý je osoba (Jan 15:26; 16:7-8, 13). 2. 13krát je v Písmu zmiňován jako „On“. 3. Není věcí nebo neosobní silou. B. Písmo o Něm mluví jako o Bohu (Skutky 5:3-4; Jan 4:24). 1. Duch Svatý je Bohem stejně jako Ježíš a Otec. 2. Má veškeré Boží atributy. 3. Je rovný Ježíši a Otci a stejně jako Oni je věčný. 4. Boží Duch, Kristův duch a Duch Svatý jsou synonyma. C. Je třetím členem Boží trojice. 1. Stvoření (Genesis 1:2-3, 26; 11:6-7; Izajáš 6:8; Jan 1:1-3, 14). 2. Křty (Matouš 3:16-17; 28:19-20). D. Pochází od Boha Otce (Skutky 2:33). 1. Pochází od Boha a nepřestává být Bohem. 2. Byl součástí Boží trojice již před stvořením. 3. Byl v Kristu a na Kristu. 4. Byl vylit na den Letnic (Skutky 2 a dále). 5. Je jen jeden Duch Svatý, který je svatý a dokonale spravedlivý. E. Má Boží vlastnosti: 1. Je vševědoucí, má dokonalé poznání (1. Korintským 2:10). 2. Je všudypřítomný a vždy přítomný (Žalm 139:7-10). 3. Je všemohoucí (Zjevení 19:6). 4. Je věčný (Židům 9:14). F. Má charakteristiky osoby. 1. Intelekt, inteligence a schopnost vést (Skutky 15:28, 8:29). 2. Poznání (1. Korintským 2:11).
strana 22
3. Mysl (Římanům 8:27). 4. Pocity a emoce: a. Miluje (Římanům 15:30). b. Je možné Jej zranit (Efezským 4:30; Římanům 8:26). c. Má vůli (1. Korintským 12:11; Skutky 16:16). G. Chová se jako osoba. 1. Zkoumá Boží hlubiny (1. Korintským 2:10). 2. Modlí se (Římanům 8:26). 3. Vede (Římanům 8:14). 4. Promlouvá (Zjevení 2:7; 1. Timoteovi 1:4). 5. Utěšuje (Jan 14:16-17). 6. S každým z nás má osobní společenství (2. Korintským 13:13; Filipským 2:1). 7. Vedl Ježíše na poušť (Matouš 4; Lukáš 4). 8. Oslavuje Ježíše (Jan 16:14). 9. Pavlovi dosvědčoval věci, které potřeboval vědět (Skutky 20:23). H. Symboly a fakta o Duchu Svatém. 1. Symboly. a. Olej (Žalm 92:10). b. Oheň (Matouš 3:11). c. Vítr (Skutky 2:2-4). d. Voda (Jan 7:37-38). e. Déšť a rosa (Ozeáš 6:3). f. Holubice (Matouš 3:16). 2. Fakta o Duchu Svatém. a. Bez Ducha Svatého nemůžeme přijít k Otci (Efezským 2:18). b. Bez Ducha Svatého nejsme schopni skutečné lásky (Římanům 5:5). c. Bez Ducha Svatého nedokážeme opravdově uctívat (Jan 4:23). d. Bez Ducha Svatého se nemůžeme modlit v duchu (Judův 20). e. Bez Ducha Svatého nedokážeme poslouchat Boha (1. Petrův 1:22). f. Chce nás znát a mít s námi blízké společenství (Filipským 2:1). g. Je naší zárukou a zálohou, garantující nám věčný život (Efezským 1:13-14). h. Vyučuje a vede nás (Jan 16:13).
strana 23
II. TROJICE (OTEC, SYN A DUCH SVATÝ)
Učení o trojici spočívá v postulátu, že Bůh je jeden, avšak projevuje se prostřednictvím třech osob jako Otec, Syn a Duch Svatý.
Víra v Boží trojici a náš vztah s každou z jejích osob je pro náš vztah s Bohem zásadní. Nesmíme opomíjet žádnou z osob trojice.
Ačkoliv se nám může zdát těžké pochopit koncept trojice lidskou myslí, potřebujeme jej přijmout jako klíčový fakt k poznání Boha a toho, kým Bůh je. Náš velký a skvělý Bůh je jen jeden, existuje však ve třech osobách. Každá má svou jedinečnou osobnost a jsou si vzájemně rovné, věčné a spolupracují spolu.
A. O každé z osob trojice Písmo mluví jako o Bohu. 1. Otec je nazýván Bohem (Jan 6:27; Římanům 1:27; Galatským 1:1). 2. Ježíš, Boží syn, je nazýván Bohem (Jan 1:1; Římanům 9:5; Titus 2:13). 3. Duch Svatý je nazýván Bohem (Skutky 5:3-9). B. Mají spolu vztah a vzájemně ctí jeden druhého. 1. Od věků na věky byl mezi osobami Boží trojice vždy vztah společenství a lásky. 2. Duch oslavuje Syna (Jan 16:14). 3. Syn oslavuje Otce (Jan 17:4). 4. Otec oslavuje Syna (Jan 17:5; Skutky 2:23). C. Učení o trojici ve Staré smlouvě. 1. Trojici vidíme již na prvních řádcích Bible (Genesis 1:1-3). Jan vysvětluje, že Slovo („... i řekl Bůh...“) byl Ježíš (Jan 1:1-2, 14). 2. O Bohu se hovoří v množném čísle (Genesis 1:26; Genesis 11:7). 3. Napříč Starou smlouvou nalézáme zmínky o mesiáši i o Božím Duchu (Žalm 45:8; Izajáš 11:1-2; Micheáš 5:1). D. Učení o trojici v Nové smlouvě.
Učení o trojici přinášejí Matouš, Lukáš, Jan, Pavel a Juda. 1. Ježíšovo narození (Lukáš 1:35). 2. Ježíšův křest (Matouš 3:16-17). 3. Ustanovení křtu těch, kteří uvěří (Matouš 28:19). 4. Janovo evangelium (Jan 14:16, 26; 15:26). 5. Pavlovo požehnání (2. Korintským 13:13). 6. Judovo povzbuzení (Judův 1:20-21).
strana 24
LEKCE 5:
D U C H S VAT Ý V Ž I VOT Ě V Ě Ř Í C Í H O I. PRÁCE DUCHA SVATÉHO VE STARÉ A NOVÉ SMLOUVĚ A. Duch Svatý ve Staré smlouvě. 1. Duch Boží při stvoření (Genesis 1:2). 2. Duch Boží při stvoření člověka (Genesis 22:7). 3. Duch Boží a lidé Staré smlouvy. a. Duch lidem dával nadpřirozené dary k vedení, výkonu moci a směřování Izraele – vůdci, proroci, kněží a králové byli pomazáni Bohem (1. Samuelova 16:12-13). b. Duch lidem dával nadpřirozené dary moci jako v případě Samsona, Gedeona a Davida (2. Paralipomenon 24:20; Numeri 11:25; Exodus 31:3). c. Ve Staré smlouvě je přibližně 100 přímých zmínek o Božím Duchu, z toho 75 popisuje Jeho vnější působení na lidi a jen ve 25 případech jednal Duch ve Staré smlouvě s lidmi zevnitř. d. V době Staré smlouvy Boží Duch lidi pouze navštěvoval, ale nepřebýval v nich trvale. 4. Boží Duch v životech proroků. Proroci promlouvali pod nadpřirozeným vedením Božího Ducha. Byli vyvoleni k tomu představovat lidem Boha a přinášet jim Jeho poselství pro jejich čas a dobu. Pod pomazáním Ducha ukazovali lidem na příchod Krista. 5. Boží Duch byl předáván z člověka na člověka. a. Eliáš a Elíša (2. Královská 2:15). b. 1. Samuelova 16:13-14. c. Mojžíš a vybraní lidé (Numeri 11:17, 25-29). 6. Bylo prorokováno budoucí vylití Božího Ducha a Jeho trvalý příchod na zem. a. Izajáš 32:13-17, 44:1-4, 61. Tato proroctví přišla 800 let před tím, než byl Duch Svatý seslán. b. Ezechiel 39:27-29. c. Joel 2:28-32. 7. Shrnutí: Posláním Božího Ducha v době Staré smlouvy bylo vést lidi v oblasti jejich zbožnosti a morálky. Boží Duch ukazoval na budoucí příchod Vykupitele a následnou dobu Ducha Svatého, který bude vylit na všechny lidi bez omezení. B. Duch Svatý v Nové smlouvě. 1. Duch Svatý v evangeliích podle Matouše, Marka a Lukáše. strana 25
a. Narození Jana Křtitele (Lukáš 1:15). b. Ježíšovo narození (Lukáš 1:26-38). c. Ježíšův křest (Matouš 3:16; Marek 9:1-11; Lukáš 3:21-22). d. Pokušení na poušti (Lukáš 4:1-14; Matouš 4:1-11). e. Kristova služba (Lukáš 4:16-21). f. Ježíšovy instrukce učedníkům (Skutky 1:2-3). g. Vyhánění démonů (Matouš 12:28; Lukáš 11:20; Žalm 8:3). 2. Duch Svatý v Janově evangeliu. a. Nové narození (Jan 3:1-25; Jan 4:14). b. Křest v Duchu Svatém (Jan 7:37-39). c. Proroctví o Ježíšově odchodu a příchodu Ducha (Jan 14:16,26; 15:26; 16:715). d. Slovo „utěšitel“ vyjadřuje, že Duch Svatý je pomocník, který nezanechal učedníky opuštěné. V té době měli před sebou nejméně 25 let do doby, kdy budou Ježíšova učení sepsána a zkompletována v Nové smlouvě. Byli tedy závislí na Duchu Svatém a na Jeho vhledech. e. Fakta o Duchu Svatém (Jan 16:13-15): 1) Je Duchem pravdy. 2) Uvádí nás do veškeré pravdy. 3) Nemluví sám o sobě. 4) Mluví, co slyší. 5) Ukazuje nám věci, které mají přijít. 6) Oslavuje Ježíše. 7) Připomíná nám všechny věci. 8) Z Ježíšova bere a nám to ukazuje. 3. Kniha Skutků (Od vylití Ducha na den Letnic ve 2.kapitole nalézáme v této knize nesčetné zmínky o Duchu Svatém.) 4. Dopisy Korintským (1. Korintským 2; 2. Korintským 3; 1. Korintským 12-14). 5. Dopis Galatským. 6. Kniha Zjevení. a. Duch Svatý promlouvá k církvi (Zjevení 2 a 3). b. Poslední volání ke spasení (Zjevení 22:17). C. Duch Svatý v životě věřícího. 1. Při spasení jsme Duchem Svatým vnořeni do Kristova těla (1. Korintským 12:13). 2. Po spasení jsme zváni k tomu být naplněni neboli pokřtěni v Duchu Svatém (Jan 7:37-39; Efezským 5:18; Skutky 2:4).
strana 26
3. Biblický základ křtu v Duchu Svatém: a. Prorok Joel (Joel 2:28-32). b. Prorok Jan Křtitel (Matouš 3:11; Lukáš 3:16; Marek 1:8; Jan 1:33). c. Prorok Ježíš (Lukáš 4:29; Jan 7:37-39; Skutky 1:4, 5, 8). d. Příklady z knihy Skutků (Skutky 2:1-4; 8:14-17; 9:17; 10:44-48; 19:1-6). e. Prorok Petr (Skutky 2:16-21, 33). f. Přikázání apoštola Pavla (Efezským 5:18).
V každém z uvedených příkladů prožili lidé shodně zkušenost s promluvou v jazycích, kdy přijali duchovní modlitební jazyk. Autoři těchto skript jsou přesvědčeni, že právě přijetí daru jazyků je důkazem toho, že byl někdo pokřtěn či naplněn Duchem Svatým. Respektujeme však to, že někdo může mít na tuto otázku jiný náhled. 4. Užitky a požehnání plynoucí ze křtu v Duchu Svatém: a. Zkušenost následující po spasení (Skutky 8:14-17). b. Vede k očištění (Matouš 3:11-12). c. Naplňuje nás Ježíšovým životem (Jan 14:16). d. Zmocňuje nás k dílu (Skutky 1:8). e. Obvykle je, a měl by být, doprovázen darem jazyků (Skutky 2,8,9,10,19; 1. Korintským 14:2, 4-5, 14-15). f. Je naplněním proroctví o vylití Božího Ducha (Joel 2:28-32). g. Je Otcovým zaslíbením (Lukáš 24:49; Skutky 1:8). h. Dává nám moc svědčit o Ježíši (Skutky 1:8). i. Je zkušeností, kterou máme pod kontrolou (Skutky 2:1-4; Efezským 5:18; 1. Korintským 14:32). j. Otevírá nám Boží slovo (Jan 16:14). k. Přináší do našich životů mnoho dalších požehnání. 5. Jak přijmout křest v Duchu Svatém? a. Musíme být znovuzrozeni. b. Musíme být pevně přesvědčeni o tom, že křest v Duchu je biblický. c. Potřebujeme po něm hladovět a žíznit (Matouš 5:6; Jan 7:37-39). d. Modlit se, požádat a přijmout vírou (Lukáš 11:9-13). e. Projevem víry je po modlitbě (kterou může doprovázet vzkládání rukou – viz. Skutky 8, 9 a 19) otevřít ústa a začít ve víře promlouvat slabiky, které nám přijdou na mysl. Jakmile vykročíme, Duch Svatý převezme kontrolu a dá nám slova v nadpřirozeném modlitebním jazyku. f. Odmítat pochybnosti a i po přijetí křtu v Duchu trvale promlouvat v jazycích a dar používat. Bůh ho chce rozvíjet a prostřednictvím jeho častého používání nás postupně uvádět do dalších darů (1. Korintským 14:4, 18; Judův 20). 6. Bible vyučuje, že máme: a. Chodit v Duchu (Galatským 5:16).
strana 27
b. Žít v Duchu (Galatským 5:25). c. Být vedeni Duchem (Galatským 5:18). d. Zpívat a modlit se v Duchu (Efezským 5:19; Koloským 2:16; 1. Korintským 14:15; Římanům 8:26; Judův 20). e. Milovat v Duchu (Římanům 5:5; Koloským 1:8). f. Mluvit v Duchu (1. Korintským 12:13). g. Slyšet skrze Ducha (Zjevení 2:7, 11). h. Zasévat pro Ducha (Galatským 6:8). i. Pít z Ducha (1. Korintským 12:13). j. Duch v nás přebývá (Římanům 8:9, 14, 16). k. Jsme zapečetěni Duchem (Efezským 4:30). l. Máme s ním společenství (1. Korintským 12:13). m. Neměli bychom Jej zarmucovat (Filipským 2:1). n. Potřebujeme být vroucí v Duchu (Římanům 12:11). o. Sloužíme v Duchu a skrze Ducha (Lukáš 4:18-21). D. Duch Svatý uvolňuje do života věřícího své dary a obdarování. 1. Definice duchovních obdarování. a. Nadpřirozené schopnosti. b. Vklady Ducha Svatého. c. Nadpřirozená moc k překonání nepřítele. d. Dary k budování církve a hlásání evangelia. e. Umísťují nás do těla Kristova s konkrétním záměrem. 2. Rozdělení darů a obdarování (1. Korintským 12:4-6 člení dary na působení, služby a milosti neboli „charismata“). a. Osobnostní dary (působení): kázání (proroctví), obětavá služba, vyučování, povzbuzování, štědré dávání, vedení a prokazování milosrdenství. Jejich dárcem je Bůh Otec (Římanům 12:6-8) a charakterizují naši znovuzrozenou osobnost. b. Dary služebností (služby). 1) Efezským 4:11-16 hovoří o pěti „kazatelských“ službách: apoštol, prorok, evangelista, pastýř a učitel. Dále hovoří o službě pomoci („každý kloub podpory“), která může spočívat buď v daru podpory, útěchy a pomoci anebo ve specializované službě – uctívání, práce s dětmi a mládeží, obsluha techniky, apod. 2) 1. Korintským 12:27 k neúplnému výčtu služeb přidává dary administrace (správa financí, organizační schopnosti) a vedení (management). 3) Dárcem těchto darů je Ježíš (Efezským 4:8) a charakterizují naši službu. c. Duchovní dary („charismata“). 1) Proroctví, jazyky, výklady jazyků, slovo moudrosti, slovo poznání, rozlišování duchů, víra, činění zázraků, dary uzdravení. strana 28
2) Jejich dárcem je Duch Svatý (1. Korintským 12:6-8) a na rozdíl od osobnostních darů a darů služby zůstávají „vlastnictvím“ Ducha Svatého (1. Korintským 12:11), který se jejich prostřednictvím projevuje aktuálně, k naplnění momentálních potřeb církve i světa (znamení při evangelizaci). Nikdo tedy nevlastní např. dar uzdravení, kterým může uzdravit kohokoliv na počkání, ani dar moudrosti, díky němuž mluví vždy jen moudře... 3. Dynamika darů a obdarování. a. Každý člověk má mininálně jedno obdarování. Jsme jejich správci a Bůh od správců vyžaduje především věrnost a trvalou pokoru. Již mnozí „nedokončili běh“, protože zpyšněli a začali se chlubit darem, který ve skutečnosti nebyl jejich. Ježíš prohlásil: „Já sám od sebe nemohu dělat nic“ (Jan 5:30). b. Dary slouží našemu duchovnímu dobru i ke společnému užitku těla (1. Korintským 12:7). c. Bůh své dary umístil, jak sám chtěl (1. Korintským 12:18). h. Všechny dary jsou v těle potřebné. Nejlepším duchovním darem je ten dar, který v dané situaci právě potřebujeme. i. 1. Korintským 12 mluví o těle Kristově, církvi. k. 1. Korintským 14 mluví o darech Ducha v životě jednotlivce i církve během shromáždění. l. Dary ducha mohou být používány v soukromí i veřejně. K jejich používání potřebujeme moudrost (viz. 1. Korintským 14).
strana 29
ODDÍL 2:
UČENÍ (2. ČÁST)
LEKCE 6:
ANDĚLÉ A DÉMONI I. UČENÍ O ANDĚLECH
Více než 200 míst v Bibli jasně hovoří o existenci celé struktury nadpozemských bytostí odlišných od lidí. Jsou ze své definice nebeskými posly, kteří se někdy mohou lidem zjevit v lidské podobě. Andělé jsou služební duchové, kteří pracují v záležitostech týkajících se Božího plánu se světem a s lidmi.
A. Mluví se o nich ve Staré i Nové smlouvě. 1. Genesis 16:7. 2. Zjevení 22:16. 3. Ježíš se o nich v evangeliích zmiňuje více než dvacetkrát. B. Realita existence andělů. 1. Andělé jsou morální bytosti, které Bůh stvořil dlouho před stvořením lidstva. 2. Koloským 1:16 naznačuje, že všichni andělé byli stvořeni najednou. 3. Vlastnosti andělů. a. Oslavují Boha a slouží Mu (Židům 1:13-14). b. Je jich velmi mnoho, jsou nesmrtelní a zřejmě bezpohlavní (nebo přinejmenším žijí v celibátu) (Daniel 7:11; Žalm 68:18; Lukáš 2:13; Židům 12:22; Lukáš 20:34-36; Matouš 22:30; Zjevení 5:11). c. Mají jen omezené poznání o tajemství Boží milosti a evangelia (1. Petrův 1:12). d. Jsou to duchové, kteří nejsou vidět přirozeným zrakem. Někdy však na sebe mohou vzít podobu člověka (Židům 1:14; Marek 16:5; Židům 13:2). e. Stvořil je Bůh (Žalm 148:1-2). f. Každý z andělů má svou jedinečnou osobnost. K Danielovi byl poslán anděl Gabriel (Daniel 9:21), který také v Lukáši promluvil k Zachariáši a Marii (Lukáš 1:26). V knize Daniel je dále zmínka o andělovi Michaelovi (Daniel 12:1). g. Andělé jsou mocní a mají velkou sílu (Žalm 103:20; 2. Tesalonickým 1:7; Zjevení 10:1). C. Práce andělů. 1. Andělé vykonávají při službě Bohu celou řadu funkcí a úkolů. Jsou Jeho vyslanci a vykonavateli Božích rozhodnutí a soudů (Genesis 3:24; Matouš 13:39, 41, 49; Marek 13:27; 2. Samuelova 24:16). 2. Jsou Božími posly, kteří předávají Jeho poselství (Lukáš 1:11-20; Matouš 1:20), varování (Matouš 2:13), instrukce (Matouš 28:2-6; Skutky 10:3; Daniel 4:13-17),
strana 32
povzbuzení (Skutky 27:23; Genesis 28:12) a zjevení (Skutky 7:53; Galatským 3:19; Židům 2:2; Zjevení 1:1). 3. Jsou Božími služebníky posílanými k službě „těm, kteří se mají stát dědici spasení“ (Židům 1:14). 4. Jsou posíláni k věřícím, aby je podpořili (Matouš 4:11; 1. Královská 19:5), ochránili (Genesis 16:7; Zjevení 7:1), osvobodili (Numeri 20:16; Žalm 34:8, 91:11; Matouš 26:53) a přimlouvali se za ně (Zacharjáš 1:12; Zjevení 8:3-4). 5. Smíme se k Bohu modlit za to, aby nám pomohl i prostřednictvím andělů, nesmíme se však modlit přímo k andělům ani je v žádném případě nesmíme uctívat (Koloským 2:18; Zjevení 22:8-9). D. Organizační struktura andělů. 1. Cherubové (cherubim): zjevně vysoká třída andělů pracující v záležitostech týkajících se strategických Božích záměrů a vykoupení (Genesis 3:24; Exodus 25:22; Ezechiel 1). 2. Serafíni (seraphim – „plamenní andělé“): pomáhají lidem uvidět svou hříšnost ve srovnání s Boží slávou a spravedlností (Izajáš 6). 3. Andělé národů: speciální strážci národních skupin, např. Michael je nazýván „princem hebrejského národa“ (Daniel 10:13, 20-21) a také archandělem a vůdcem Božích zástupů (Juda 9; Daniel 10:13, 12:1; Zjevení 12:7). Gabriel je speciálním Božím poslem, který přináší nejdůležitější poselství království (Daniel 8:16; Lukáš 1:19, 26). II. UČENÍ O DÉMONECH
Studie o původu a působení satana a démonských duchů.
A. Satan byl původně v Nebi a jmenoval se Lucifer. 1. Po své vzpouře byl z Nebe svržen (Zjevení 12:9). 2. Následovala ho třetina andělů (Zjevení 12:4). 3. Vládne světovému systému jako bůh tohoto světa (2. Korintským 4:4). 4. Je duchovní autoritou v království temnoty, které má svou hierarchii (Efezským 6:12; Efezským 1:21). B. Satan a jeho démoni jsou dnes aktivní. 1. Obcházejí kolem a snaží se ničit (1. Petrův 5:8). 2. Obviňují bratry (Zjevení 12:10). 3. Nemohou nám však číst myšlenky. C. Ježíš satana již porazil a zvítězil nad ním (Koloským 2:15). 1. Ježíš nám dal veškerou autoritu nad satanem a nad zlými duchy (Matouš 28:1820; Marek 16:15-20; Lukáš 10:19).
strana 33
2. Chceme-li efektivně překonávat zlé duchy a přebírat nad nimi autoritu, musíme se nechat vést Duchem Svatým. 3. Nesmíme být neteční vůči jeho zlým úmyslům, aby nad námi nezískal výhodu (2. Korintským 2:11). D. Jména démonských duchů. 1. Duch nemoci (Lukáš 13:11). 2. Hluchý a němý duch (Marek 9:25). 3. Nečistý duch (Matouš 12:43; Marek 1:23; Lukáš 9:42). 4. Věštecký duch (Leviticus 20:27). 5. Lživý duch (1. Královská 22:22-23). 6. Bludní duchové (1. Timoteovi 4:1). 7. Duch žárlivosti (Numeri 5:14, 30). 8. Duch strachu (2. Timoteovi 1:7). E. Jak vítězit uprostřed duchovních tlaků. 1. Obléci si plnou Boží zbroj (Efezským 6:10-18): a. Bedra opásaná pravdou. b. Pancíř spravedlnosti. c. Nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje. d. Štít víry. e. Přilbu spasení. f. Meč Ducha, jímž je Boží slovo. 2. „Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté“ (Efezským 6:18). 3. Mějme na paměti, že démoni mají svá omezení. Satan nesměl ani v době Staré smlouvy lidi tvrdě prozkušovat bez Božího svolení (Job 1:13, 2:6). Satanova moc byla zlomena příchodem Ježíše Krista. Satan svou moc stále uplatňuje ve světě, avšak věřící, v nichž je Kristův duch, se mohou ďáblovi vzepřít a on musí utéct (Jakub 4:7).
strana 34
LEKCE 7:
Č LOV Ě K A H Ř Í C H I. JAKÝ JE PŮVOD ČLOVĚKA?
A. Člověk vznikl speciálním stvořitelským činem v průběhu šestého dne Božího stvořitelského díla (Genesis 1:26-31). 1. Byl zformován z prachu země, zároveň byl však stvořen k Božímu obrazu. 2. Bůh vdechl do prvního muže Adama svůj život a první ženu Evu následně utvořil z jednoho z jeho žeber (Genesis 2:7, 21-24). B. Existují čtyři hlavní teorie o původu člověka: 1. Ateistická evoluce – vychází z darwinismu a tvrdí, že všechny živé organismy se vyvinuly z malé buňky. Postupně se měnily z jednoduších v složitější až vznikl člověk. Teorie má zásadní vědecké trhliny. 2. Teistická evoluce – evoluční proces uvedl do chodu Bůh. To však odporuje záznamu o stvoření z 1. kapitoly Genesis. 3. Panteismus – „všechno je Bůh“ a „Bůh je všechno“. Tato teorie vychází z hinduismu a tvrdí, že všechno (včetně lidí) vzniklo a povstalo z jedné prahmoty či „duše světa“. Podle této teorie není rozdíl mezi Bohem a člověkem, neboť všichni a všechno jsou „jedno“. 4. Teorie inteligentního plánu – život na zemi byl stvořen vyšší inteligentní bytostí. Podmnožinou této teorie je kreacionismus. Podle něj Bůh vše stvořil skrze sérii nadpřirozených činů během poměrně krátké doby. Biblický záznam vykládá doslovně a přijímá ho jako fakt. II. ZKRESLENÉ A FALEŠNÉ POHLEDY NA PODSTATU ČLOVĚKA
A. Člověk je jen stroj. 1. V dnešní pokrokové době se lidé obvykle úzce specializují na určitou oblast práce. Může tak vznikat tendence hodnotit lidi podle jejich užitečnosti pro společnost, nikoliv podle jejich osobnosti. 2. Lidé jsou považováni jen za prostředky k dosažení nějakého konkrétního cíle. Vytrácí se vědomí jejich vlastní důležitosti a originality. B. Člověk je jen zvíře. 1. Lidské tělo má řadu podobností se zvířecími těly – lidé jedí, pijí, rozmnožují se, mají podobný krevní oběh, žaludek, sluch, zrak... 2. Také chování lidí se někdy podobá chování zvířat. Někteří z toho odvodili závěr, že člověk není nic než jen druh zvířete.
strana 35
C. Člověk vznikl hříčkou přírody. 1. Poznání vesmíru někdy v člověku vyvolá vědomí vlastní „maličkosti“. To může vést k tomu, že si lidé o sobě myslí, že vůbec nejsou důležití. 2. Někteří argumentují tím, že lidská jedinečnost je produktem náhody v rozlehlém neosobním vesmíru. Výsledkem podobného myšlení je hluboká beznaděj. Lidé se ptají: „Jaký je smysl mého života, jestliže jsem pouhou hříčkou přírody? K čemu to všechno je?“ D. Přečtěte si následující verše a poznamenejte si, co každý z nich říká o stvoření člověka. 1. Genesis 2:7. 2. Genesis 2:21-22. 3. Job 10:8. 4. Job 33:4. 5. Žalm 100:3. 6. Izajáš 45:12. 7. Jeremjáš 27:5. 8. Malachiáš 2:10. 9. Skutky 17:24-27. 10. Zjevení 4:11. III. ČLOVĚK BYL STVOŘEN K BOŽÍMU OBRAZU
A. Čím se člověk podobá Bohu? 1. V knize Genesis stojí psáno: „I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka k našemu obrazu‘“. 2. V čem je člověk podobný Bohu? a. Důstojnost – člověk je významný a důležitý (má vysokou hodnotu). To jej odlišuje od zvířat. b. Autorita a vláda (Genesis 1:26; Žalm 8:6; Židům 2:8). 1) Člověk byl učiněn správcem Země a Božím zástupcem na ní. Lidstvu byla svěřena vláda nad celým světem. 2) Jakub 3:7. c. Úsudek a způsob myšlení. 1) Člověk je rozumná inteligentní bytost. Dokáže přemýšlet a rozumně uvažovat. Má schopnost znát Boha a mít s Ním společenství. 2) Bůh nám dal schopnost poznávání a utváření si vlastního úsudku. 3) Job 38:36; Přísloví 1:5. d. Morálka.
strana 36
1) Jsme stvořeni k tomu, abychom odráželi Boží svatost, spravedlnost, pravdu, lásku a dobrotu. 2) Jsme stvořeni s vrozenou etikou – se schopností rozpoznávat dobré od zlého. 3) Efezským 4:23-24; Žalm 51:4 (vědomí vlastních přestoupení); 1. Janův 4:6. e. Sociální vztahy. Otec má společenství se Synem a s Duchem Svatým. Proto věděl, že pro člověka není dobré, aby zůstal sám. B. Praktická fakta plynoucí ze skutečnosti, že jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. 1. Můžeme komunikovat s Bohem. a. Kdyby mezi Bohem a člověkem neexistovala žádná podobnost, nebylo by naše společenství s Bohem možné. Podobalo by se „komunikaci“ člověka s mravencem. b. Je povzbuzující uvědomit si, že nás Bůh učinil ke své podobě, abychom s Ním směli mluvit a aby On mohl promlouvat k nám (Židům 1:1-3; Efezským 3:12; Židům 4:16). 2. Můžeme mít společenství se všemi lidmi. Po světě existuje mnoho lidských ras, jazyků a kultur, které nás od sebe vzájemně odlišují. Přesto všechny lidi z celého světa něco spojuje a jsou si v mnohém podobní. Bůh totiž všechny učinil ke svému obrazu. 3. Lidský život je svatý. Musíme si vážit hodnoty lidského života. Ta nezávisí na množství majetku ani na inteligenci daného jedince (Jakub 3:9-10). 4. Všichni lidé mají stejnou hodnotu. a. V Božích očích mají všichni lidé stejnou hodnotu. Všichni jsme byli stvořeni k Jeho obrazu. b. Rasa, barva pleti, kultura či výchova neovlivňují naši cenu a hodnotu jako lidských bytostí. c. Rozšířeným zlem současnosti je pokládat lidi, kteří se od nás odlišují, za horší nebo naopak za lepší, než jsme my. To může vést k rasismu nebo ke smýšlení, že někteří lidé jsou méněcenní nebo méně hodnotní.
IV. PÁD ČLOVĚKA DO HŘÍCHU (GENESIS 3)
Boží obraz v člověku byl zdeformován v důsledku Adamova pádu. Může být obnoven jen vírou v milost Ježíše Krista, který náš hřích vzal na sebe (1. Korintským 15:22; Koloským 3:10). Klíčovou kapitolou pro pochopení stavu lidstva je Genesis 3.
A. Vychytralost hada (Genesis 3:1-6). 1. Had byl lstivý a zákeřný. 2. Zaútočil na Evininu mysl a ne na její srdce, jímž uměla vnitřně rozpoznávat dobré od zlého.
strana 37
3. Stejným způsobem útočí satan na Boží slovo. a. Zpochybňuje autorství Božího slova („Skutečně Bůh řekl...?“). b. Zpochybňuje přesnost Božího slova („Řekl vám, abyste nejedli z žádného stromu?“). c. Útočí na to, aby člověka odvedl od úplného přijetí Božího slova. Do popředí Evinina zájmu přivádí její vlastní potřeby a vytěsňuje Boží požadavky. d. Nejprve uvrhne Evu do pochybností a nakonec Boží slovo úplně popře slovy, že ve skutečnosti se Adam s Evou mohou vyrovnat Bohu. B. Hadův úspěch (Genesis 3:7-8).
Jakmile Adam s Evou pojedli ze zapovězeného stromu, přišli o svou nevinnost a zemřel jejich duchovní život. Sešili si fíkové listí a oblékli se do něj. Z toho se můžeme naučit čtyřem věcem: 1. Chce-li člověk předstoupit před Boha, musí být „adekvátně oblečený“. 2. Fíkové listí je nepřijatelný oděv, protože je dílem člověka. 3. Pokrývku musí člověku zaopatřit Bůh. 4. Jediným dostačujícím „oblečením“, které Bůh člověku zaopatřil, je Kristus.
C. Budoucnost člověka (Genesis 3:9-24). Bůh zavolá na Adama, který se snaží vysvětlit, co se stalo. D. Vynesení rozsudku (Genesis 3:14-19). Přečtěte si, k čemu Bůh odsoudil Adama, Evu a hada. V. CO JE HŘÍCH?
Hřích je základním problémem lidstva a společnosti. Můžeme ho definovat jako „vědomé porušení Božího slova a Božích ustanovení“ nebo jako „každou myšlenku, promluvu, čin nebo stav duše, které nejsou v dokonalé harmonii s dokonalou Boží vůlí a s vedením Ducha Svatého.“
A. Někteří lidé se snaží problém hříchu bagatelizovat, když tvrdí, že vůbec neexistuje, nebo že jej lze překonat vzděláním a seberozvojem lidí. Hřích nás však oddělil od Boha a jeho mzdou je smrt a věčné zatracení. B. Bůh není tvůrcem hříchu. 1. V Bohu není nepravost (Deuteronomium 32:4). 2. Od Boha je vzdáleno, aby páchal ničemnost a špatnost (Job 34:10). 3. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší (Jakub 1:13). C. Prvotní hřích. 1. V důsledku Adamova hříchu bylo do hříchu uvrženo celé lidstvo. Lidé nesou pokroucený obraz o Bohu, jsou ztraceni, odděleni od Boha a duchovně mrtví.
strana 38
2. Hřích je zároveň stavem i skutkem. Skrze Adama – a bez Krista – byl hříšný stav vložen do všech lidí a všichni za něj platí pokutu smrti (Žalm 51:5; Římanům 3:23, 6:23). Kristus přišel, aby v člověku obnovil Boží obraz a zachránil skrze znovuzrození bývalého hříšníka před smrtí (1. Korintským 15:22; Římanům 5:8). D. Jak Bible na různých místech popisuje hřích? 1. Minutí cíle, okradení se o Boží slávu, propásnutí Božího záměru (Římanům 3:23; Římanům 5:12; Židům 3:13). 2. Přestoupení – překročení hraniční čáry, za kterou bychom neměli vstupovat (1. Janův 3:4; Římanům 4:15; Židům 2:2). 3. Ohýbání správné a přímé cesty. „Spravedlivý“ znamená „přímý“ (2. Samuelova 24:17; Římanům 12:18, 6:13). 4. Vzpoura vůči Bohu (1. Samuelova 15:23; Izajáš 1:2). 5. Dluh – člověk dluží Bohu spravedlivý trest za svůj hřích (Matouš 6:12). 6. Neposlušnost, nereagování na Boží vedení – nedbalost, nenaplňování Jeho pověření (Jakub 4:17). 7. Absence Boží přirozenosti a podoby – veškerá nespravedlnost je hřích (1. Janův 5:17; 1. Janův 3:4; Římanům 6:23, 14:23). 8. Pýcha, ješitnost, ego – usurpování si místa, které náleží jen Bohu (Izajáš 12:1314). 9. Nepravost – vše, co se příčí Božím morálním principům (Galatským 5:19-21). 10. Hřešit můžeme i vůči druhým lidem (Leviticus 19:13; Efezským 4:25-27; Jakub 5:16). E. Vírou v Ježíše jsme byli vykoupeni z našeho hříšného stavu. 1. Znovuzrozením jsme přijali úplné a dokonalé odpuštění hříchů (Jan 16:9; Koloským 1:13-14; Zjevení 1:5). 2. Kristus se stal hříchem za nás, abychom se my stali Boží spravedlností (2. Korintským 5:21). 3. Zákon Ducha života nás osvobodil od zákona hříchu a smrti (Římanům 8:2). 4. Stali jsme se Božími dětmi a byli jsme obnoveni k Božímu obrazu (Jan 1:12-13, Zjevení 1:6). F. Znovuzrození věřící mají usilovat o trvalý růst k životu bez hříšných skutků (Matouš 5:48; 2. Korintským 7:1). 1. Dostali jsme Ducha Svatého, aby nám pomáhal žít svatým způsobem života (1. Korintským 2:9-15). 2. Jestliže uděláme chybu a vyznáme své přestoupení, můžeme si být jisti tím, že „máme u Otce Zastánce“ (1. Janův 2:1).
strana 39
3. Co máme dělat, když zhřešíme? a. Činit pokání a odvrátit se od hříchu. Prosit Boha o naplnění a zmocnění. b. Nebýt zaměřeni na svou slabost, ale na život v pravdě Božího slova. c. Budeme-li vyznávat, co o nás říká Boží slovo, stane se to realitou!
strana 40
LEKCE 8:
S M LU V N Í V Z TA H M E Z I B O H E M A Č LOV Ě K E M I. DVĚ SMLOUVY BIBLE: STARÁ A NOVÁ A. Stará smlouva byla uzavřena mezi Bohem a Abrahamem. B. V Mojžíšově době byl ke Staré smlouvě přidán Zákon. 1. V knize Exodus nalézáme Zákon, který je seznamem příkazů a zákazů. 2. Leviticus přináší seznam obětí a rituálů pro případy porušení Zákona. a. Dodržováním těchto obětí a rituálů bylo možné hřích přikrýt. b. Krevní oběti hřích pouze přikrývaly, nezahlazovaly jej však úplně. c. Jen Ježíšova krev dokáže zcela smazat hřích. C. Pod Zákonem přikrývala krev býků a kozlů hřích jen na čas. 1. Kdykoliv lidé zhřešili, museli za svůj hřích přinést příslušnou oběť, aby jej přikryli. 2. Zákon zná pět typů obětí (Leviticus 1-7): zápalná, přídavná, pokojná, za hřích a za vinu. Bylo nutné přinášet je opakovaně po každém zhřešení. 3. Zákon byl jen dočasným opatřením (Galatským 3:19). D. Bůh od založení světa plánoval, že pošle na zem Ježíše. 1. Kristus byl beránkem bez vady a poskvrny, obětovaným před založením světa (1. Petrův 1:19-21). 2. Bůh věděl, že člověk selže a měl připraven plán spasení. 3. Zákon s jeho rituály a oběťmi člověku připomínal, že bude vždy selhávat. a. Ukázal člověku, že potřebuje Boží milost. b. Ukázal člověku, že Boží požadavky nedokáže naplnit ze svých vlastních sil a schopností. c. Ukázal člověku na kříž a na potřebu Spasitele. d. Žádný člověk nedokázal naplnit Zákon. II. LIDÉ POTŘEBUJÍ SPASITELE A. Před založením světa bylo předurčeno, že Ježíš zemře za hřích lidí (1. Petrův 1:19-21). B. Bůh v ustanovený čas poslal Ježíše, aby zemřel na kříži (Galatským 4:4).
strana 41
C. Protože člověk zhřešil, musel to být opět člověk, kdo zemře za smíření lidstva s Bohem. 1. Nemohl to být jakýkoliv člověk. 2. Vykupitel nesměl mít hříšnou přirozenost. 3. Cenu za vykoupení dokázal zaplatit pouze Ježíš, který byl cele člověkem a zároveň cele Bohem. a. Pokud by postačila krev obyčejného člověka, mohl Abraham obětovat Izáka. b. Izákova krev by však nebyla dostačující. 4. Musela být prolita krev, která nikdy nebyla poskvrněna hříchem. 5. Ježíšova krev byla svobodna od hříšné přirozenosti a byla dostačující obětí. III. J EŽÍŠ JE GARANTEM LEPŠÍ SMLOUVY A. Lepší smlouva založená na lepších zaslíbeních (Židům 8:6). 1. Stará smlouva nebyla dokonalá (Židům 8:7). 2. Nedokázala člověka plně usmířit s Bohem. 3. Zákon byl dočasným opatřením, poukázal na lidský hřích a na jeho neschopnost naplnit Boží požadavky (Galatským 3:24-25). B. Ježíš přišel, aby naplnil Zákon (Matouš 5:17-18). 1. Ježíš naplnil Zákon a ukončil jeho platnost. Zákon byl dán, jen dokud nepřijde Boží símě (Galatským 3:19). 2. Jakmile Ježíš prolil svou krev, zanikla potřeba zvířecích obětí. 3. Proč se snažit přikrýt něco, co již bylo zcela odstraněno? C. Abrahamovská smlouva je stále v platnosti. 1. Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, je věčná. 2. Smlouva nemůže být ukončena, dokud se nenaplní. 3. Koloským 2:14 říká, že Ježíš vymazal záznam, který nám byl nepřátelský. Tím není Abrahamovská smlouva, ale Zákon. Ježíš Zákon přibil ke kříži a osvobodil nás tak zpod jeho kletby. D. Abrahamovská smlouva bude završena až druhým Ježíšovým příchodem. 1. Až se Ježíš vrátí, bude obnovena veškerá země zaslíbená Abrahamovi v Genesis 15. 2. Tehdy se naplní smluvní zaslíbení a skončí platnost této smlouvy. 3. Ježíš Kristus bude vládnout po tisíc let a naplní zaslíbení smlouvy s Abrahamem. IV. TAKÉ NOVÁ SMLOUVA JE KREVNÍ SMLOUVOU A. Stará smlouva byla zpečetěna krví člověka, Abarahama (při obřízce).
strana 42
B. Nová smlouva byla zpečetěna krví člověka, Ježíše (na kříži). C. Prolití krve je stěžejní součástí každé krevní smlouvy. 1. Nová smlouva je lepší, protože je stvrzena Boží krví. 2. Ježíšova krev byla jedinou postačující cenou za zaplacení dluhu lidstva v důsledku hříchu. D. Atributy krevní smlouvy. 1. Výměna oděvů. Ježíš si vyměnil oděv s hříchem (Izajáš 64:6; Římanům 3:23). a. Ježíš na sebe vzal oděv nespravedlnosti a nám dal svůj čistý šat spravedlnosti (2. Korintským 5:21). b. Náš hříchem pošpiněný oděv se změnil na čistý a ryzí. 2. Přijali jsme Boží zbraně (Efezským 6:13-17). a. Jednou z našich smluvních výsad je přijetí Boží zbroje. b. Je nám plně k dispozici, oblékat se do ní však musíme sami. 3. Ježíš prolil svou krev, aby smlouvu formálně stvrdil (ratifikoval). a. Při uzavírání každé krevní smlouvy musí být prolita krev. b. Když Ježíš zemřel, roztrhla se chrámová opona na znamení, že mezi Bohem a člověkem již nestojí žádná překážka (Matouš 27:51). c. Ježíšova krev nám koupila zpět náš vztah s Bohem. d. Prokletí lidstva bylo jednou provždy zrušeno. e. Ježíš byl posledním beránkem, který byl zabit (1. Korintským 5:7). 4. Požehnání a kletba. a. Ježíš byl učiněn kletbou za nás, aby na nás přišlo požehnání (Galatským 3:13). b. Ježíš na kříži trpěl všemi druhy chorob, nemocí a muk, abychom my trpět nemuseli (Izajáš 53). c. Byl oddělen od Boha, abychom s Ním my mohli být spojeni v osobním vztahu. d. Šel do pekla, abychom my mohli jít do Nebe. 5. Výměna jmen. a. Účastníci krevní smlouvy mají právo používat jméno svého partnera. b. Naším smluvním jménem je jméno Ježíš. c. Máme právo používat Ježíšovo jméno a přijímat naplnění našich potřeb a tužeb srdce. 6. Postavení pomníku (památníku) na připomínku uzavřené smlouvy. a. Upomínkou krevní smlouvy je Večeře Páně. b. Kdykoliv přijímáme Večeři Páně, připomínáme si Jeho smrt a vzkříšení (1. Korintským 11:25-26). 7. Půlení zvířat. a. Jediný krok, který se při Ježíši nenaplnil.
strana 43
b. Jeho krev byla postačující. Krev zvířat již nebyla potřebná. 8. Smluvní jídlo. a. Tradiční smluvní jídlo sestávalo z chleba a vína, stejně jako Večeře Páně. b. Ukazuje na mimořádný význam Ježíšovy oběti. c. Podle dávné židovské tradice ležely při velikonoční večeři pesach vždy na stole tři vaky s chlebem. 1) Ježíš vzal – podle tradice – chléb z prostředního vaku a zlomil jej. 2) Židé se domnívali, že tři díly chleba reprezentují Abrahama, Izáka a Jákoba. Nerozuměli tomu, proč je lámán právě „Izák“. 3) Ve skutečnosti se však jednalo o symbol Otce, Syna a Ducha Svatého. 4) Ježíš zlomil prostřední chléb na znamení zlomeného těla Božího Syna. d. K tradičnímu židovskému pesachu patřily také čtyři kalichy: tři plné a jeden prázdný, položený na stůl opačně – dnem vzhůru. 1) Plné kalichy symbolizují Abrahama, Izáka a Jákoba. Prázdný kalich patří očekávanému mesiáši. 2) Ježíš vzal mesiášův kalich, naplnil jej a pil z něj (Marek 14:36). 3) Tímto skutkem vyhlásil: „Já jsem mesiáš.“ 4) Jeho učedníci jasně pochopili význam tohoto Jeho činu. 9. Smluvní jizva. Při uzavírání krevní smlouvy bylo tradicí krvácející ránu vložit do popela, aby se na památku uzavřené smlouvy jejímu účastníkovi utvořila jizva. a. Židé byli označeni obřízkou. b. Naším znamením je Duch Svatý (2. Korintským 1:22; Efezským 1:13, 4:30). E. Máme smlouvu s Bohem podepsanou Ježíšovou krví. 1. Když Ježíš zvolal „Je dokonáno!“, použil slovo „tetelesti“. Toto slovo používali římští generálové, kteří sledovali bitvu z vrcholu hory. Když bylo zjevné, že generálovo vojsko definitivně vítězí, zvolal, aby dal svým oddílům vědět, že už mají bitvu vyhranou. 2. U kříže se shromáždilo hodně římských vojáků. Když jeden z nich slyšel jeho zvolání, prohlásil, že Ježíš musel být Božím synem. Jinak by nevolal vítězný generálský pokřik (Matouš 27:54). 3. Ježíš v bitvě definitivně zvítězil. a. Zbývalo strávit tři dny v pekle. b. Když zvolal, věděl, že zvítězil, protože splnil svůj úkol. c. Ježíš vydobyl lidstvo zpět na Boží stranu. V. ZÁKLADNÍ POSTULÁTY BIBLICKÉHO UČENÍ O SPASENÍ A. Ospravedlnění.
strana 44
1. Sloveso „ospravedlnit“ je právním termínem, který znamená „prohlásit za spravedlivého“, „zprostit viny“ nebo „vyhlásit přijetí“. 2. Spravedlnost je stav přijetí a správného postavení před Bohem, do něhož vstupujeme vírou skrze Ježíšovu prolitou krev. 3. Dar, který přijímáme zdarma, a nemůžeme si jej nijak zasloužit (Římanům 5:1-2, 15-16). 4. Tím, kdo ospravedlňuje, je Bůh (Římanům 8:33). 5. Změna pozice – dříve jsme byli pod věčným odsouzením, nyní máme věčný život. 6. Byly nám zcela smazány hříchy a přešla na nás Ježíšova spravedlnost. 7. Bůh s námi jedná jako se spravedlivými, jako kdybychom nikdy neudělali nic než dobré věci (viz. příběh o marnotratném synu). 8. Ospravedlnění (spravedlnost) přináší požehnání. a. Osvobození od smrti (Přísloví 10:2). b. Hojný život (Přísloví 11:19, 30; 12:28). c. Pokoj a jistotu (Izajáš 32:17). B. Obnova. 1. Boží skutek, jímž je do věřícího vložen Kristův život. 2. Nová smlouva popisuje obnovu jako: a. Nové narození (Jan 3:3-8). b. Očištění (Titův 3:5). c. Nové stvoření (2. Korintským 5:17; Efezským 2:10). 3. Duchovní život v člověku začíná náhle a zázračně a postupně se potom dále rozvíjí. 4. Jedinečný prvek křesťanské víry. Žádné náboženství neslibuje schopnost od základu transformovat hříšnou přirozenost člověka a vložit do lidí Boží život. 5. Obnova není: a. Vodní křest (Jan 3:5) – voda je v Janovi 3 obrazným vyjádřením pro Boží slovo (Efezským 5:25-26) (vodní křest je až následným stvrzením naší víry). b. Snaha o změnu – obnova není lidskou snahou a nespočívá v tom, že si lidé dávají dobrá předsevzetí (Titovi 3:5) (změnit se můžeme jen skrze znovuzrození a následné dílo Ducha Svatého v nás). c. Členství v církvi – zvíře oblečné jako člověk je stále jen zvířetem. Problém hříšné lidské přirozenosti nevyřeší přihláška do církve (ačkoliv pro duchovní růst křesťana je nalezení duchovního domova místní církve důležité). 6. Obnova je: a. Nadpřirozený čin, kdy Bůh stvoří v člověku nového ducha a vloží do něj nový život (1. Petrův 1:23). b. Když uvěříme v Ježíše, vrátí se do nás Boží Duch, který nás předtím opustil strana 45
kvůli Adamovu hříchu, jenž přinesl smrt. Nyní se vrací kvůli Božímu daru spravedlnosti. c. Transplantace duchovního srdce (Ezechiel 36:26). 7. Závěr: Jsme-li znovuzrozeni (duchovně obnoveni), máme v sobě Boží život (Jan 14:20; Galatským 2:20; Koloským 1:27). C. Adopce. 1. Bůh uděluje synovství někomu, komu od přirozenosti nepatří (Římanům 8:15; Galatským 4:5). 2. Bůh věřící neadoptuje stejně jako lidé adoptují děti. My jsme se do Boží rodiny narodili Duchem Svatým skrze víru (W.E. Vineův výkladový slovník). 3. Některé biblické překlady uvádějí, že jsme „adoptovanými dětmi“. Přesnějším překladem však je, že jsme „přijali synovství“. 4. Adopce znamená vstup dospělého syna do rodiny. 5. Existuje rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou. a. Pod Starou smlouvou bylo s Izraelci jednáno jako s malými dětmi, protože museli poslouchat instrukce svých vychovatelů (Zákona). S věřícími podle Nové smlouvy je již zacházeno jako s dospělými syny. b. Hlavním přínosem adopce je, že v nás přebývá Duch Svatý, který nás také vede. 6. Výsady a benefity plynoucí z našeho vztahu s Otcem. a. Otcova péče (Lukáš 12:4-7). b. Výchova a trestání (Židům 12:5-11). c. Útěcha (2. Korintským 1:3-4). d. Dědictví (Římanům 8:16-17). 7. Požehnání plynoucí z členství v Boží rodině. a. Sdílení rodinného jména (Filipským 2:9). b. Sdílení rodinné podoby (2. Korintským 5:17). c. Sdílení rodinné lásky (1. Janův 1:3, 3:14). d. Sdílení rodinné živnosti a práce. 8. Budoucí požehnání – oslavené vykoupené tělo (Římanům 8:23; Filipským 3:2021). D. Posvěcení. 1. Bůh povolává, očišťuje a odděluje věřící od hříchu, aby si je mohl používat a být skrze ně oslaven. 2. Posvěcení má dvě roviny: odvrácení se od zla a zasvěcení se Bohu (2. Korintským 7:1). 3. Význam slova „posvětit se“: a. Vyhlásit za svatého nebo uznat, že je někdo hoden úcty a chvály (Lukáš 11:2; 1. Petrův 3:15). strana 46
b. Oddělit se od zlého a zasvětit se Bohu – vydanost, odevzdanost (Matouš 23:17). c. Očistit se od nečistot (Efezským 5:26; 1. Tesalonickým 5:23). 4. Posvěcení má následující stupně: a. Poziční (dané změnou naší duchovní pozice při znovuzrození). 1) Oddělení věřícího pro Boha, ke kterému dochází jednorázově při obrácení (1. Korintským 6:11; Židům 10:14; 1. Petrův 1:2). 2) Naším posvěcením je Kristus (1. Korintským 1:30). b. Postupné (progresivní). 1) Očišťování věřícího od špíny a poskvrn (2. Korintským 7:1). 2) Věřící je postupně proměňován ke Kristově podobě (Římanům 8:29; 2. Korintským 3:1). 3) Odkládání starého života a oblékání nového (Koloským 3:8-13). 4) Vydávání sebe samých Bohu jako projev naší svobodné vůle (Římanům 12:1). 5) Obnova naší mysli Božím slovem (Římanům 12:2; Efezským 4:23; Jakub 1:21). 6) Přijímání vyučování v místní církvi; čerpání od lidí s dary služebností ke zdokonalení a růstu k duchovní zralosti (Efezským 4:11-12). c. Dokonané. Až se Ježíš vrátí a půjdeme k Němu, budeme dokonale posvěceni. 5. Závěr: Z učení o posvěcení plyne, že jakmile se člověk stane křesťanem, přestává být obyčejným. Je oddělen pro speciální Boží záměr.
strana 47
LEKCE 9:
CÍRKEV I. CO JE CÍRKEV? A. Řecké slovo „ecclesia“ znamená „shromáždění povolaných“. Bývá používáno k označení: 1. Celého Kristova těla v konkrétním městě (Skutky 11:22; 13:1). 2. Místního sboru (shromáždění místní církve) (1. Korintským 14:19, 35). 3. Všech věřících na celém světě (Efezským 5:32). B. Řecké slovo „kos“, ze kterého je odvozen anglický ekvivalent slova „církev“, znamená „patřit Pánu“. C. Církev je tedy „společenství lidí povolaných ze světa, kteří společně vyznávají Pána Ježíše Krista a zůstávají Mu věrně oddáni (Pearlman, Poznání učení Bible, 1937). D. Bible popisuje CÍRKEV následovně: 1. Tělo Kristovo (1. Korintským 12:12-27; Efezským 4:4). a. Organismus, živé těleso, nikoliv pouhá organizace. b. Sílu mu dodává Kristův život. c. Má mnoho údů, z nichž každý má svou funkci. 2. Boží chrám (Efezským 2:20-22; 1. Petrův 2:5-6). a. Bůh přebývá v církvi skrze svého Ducha (1. Korintským 3:16-17). b. Křesťané jako kněží v Božím chrámu (církvi) přinášejí duchovní oběti modliteb, chval a dobrých skutků. 3. Kristova nevěsta (2. Korintským 11:2; Efezským 5:25-27). a. Ježíš svou církev žárlivě miluje, pečuje o ni a chrání ji. b. Církev je podřízena Kristu jako žena svému muži. E. Jaký je úkol církve? 1. Kázat evangelium Ježíše Krista, aby byli lidé spaseni (Matouš 28:19-20; 1. Timoteovi 2:4). 2. Přinášet Bohu modlitby a chvály (Koloským 1:12; 1. Tesalonickým 5:16-18; 1. Petrův 2:9). 3. Trénovat Kristovy učedníky a pomáhat lidem růst ke zralosti skrze Boží slovo (2. Timoteovi 3:16-17; 1. Petrův 2:2). 4. Chránit společnost před morální zkázou (Matouš 5:13-16). 5. Uplatňovat autoritu a nadvládu nad královstvím temnoty (Lukáš 10:18-20;
strana 48
Efezským 1:15-23). 6. V církvi máme společenství s Bohem a jedni s druhými (Filipským 2:1; 1. Janův 1:3; Skutky 2:42; 1. Janův 1:7). F. K užitkům plynoucím z členství v místní církvi a křesťanského společenství patří: 1. Modlitba shody (Amos 3:3). 2. Čerpání posily (Lukáš 22:32). 3. Zdroj útěchy (Římanům 1:12). 4. Ostatní lidé s námi nesou naše břemena (Galatským 6:2). 5. Přijímání duchovní potravy (Koloským 3:16). 6. Pomoc s překonáváním klamů hříchu (Židům 3:13). G. Naše správná reakce. 1. Nezanedbávat společná shromažďování (Židům 10:24-25). 2. Bratrská láska ať přetrvává (Židům 13:1). 3. Být spojeni v duchu s našimi spoluvěřícími, v jednomyslnosti víry a evangelia (Filipským 1:27). II. UCTÍVÁNÍ V CÍRKVI A. Chvála a uctívání.
„Přichází hodina, a již je zde, kdy praví uctívači budou Otce uctívat v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá ty, kdo Jej budou takto uctívat“ (Jan 4:23 – KJV). 1. Proč uctíváme? (Žalm 19:1-3) a. Boží sláva přitahuje uctívání (jsme k Bohu přitahováni, protože nás k sobě On sám přitahuje). b. Uctívání je založeno na poznání Boha (2. Petrův 3:18). c. Člověk byl stvořen ke společenství s Bohem. 1) První přikázání je „miluj Hospodina svého Boha“. 2) Naše láska k Bohu se projevuje tím, že Jej uctíváme. 3) Abychom Jej mohli skutečně uctívat v duchu a pravdě, musíme Jej znát. 2. Uctívání je Boží vůlí. a. Exodus 34:14 (Bůh je žárlivý). Jeho „žárlivost“ se liší od lidské. Bůh nepotřebuje uctívání a obdiv, aby si dokázal svou důležitost. Jednoduše s námi rád tráví čas a má potěšení z našeho vzájemného obecenství. b. Boží vášeň pro Jeho slávu. 1) Bůh je nejvíce oslaven, když jsme v Něm hluboce spokojeni (John Piper). 2) Kardinálním hříchem je duchovní cizoložství.
strana 49
3. Osobní a společné uctívání. a. Osobní chvála a uctívání (Žalm 40:1-4; Žalm 13:6; Žalm 7:18; Žalm 9:2-3). b. Společná chvála a uctívání ve společenství církve (Žalm 124:1-8; Exodus 15:13; 2. Paralipomenon 5:13; Efezským 5:19). 4. Biblická slova pro chválu. a. Yadah – „vztažená ruka, podat ruku, uctívat se zdviženýma rukama.“ Žalm 63:4 (KJV): „Proto ti budu žehnat dokud budu žít, budu (yadah) pozvedat své ruce v tvém jménu.“ b. Todah – „pozvednutí ruky jako výraz obdivu, bázně a přijetí.“ Z kontextů v Žalmech i na jiných místech, plyne, že je toto slovo používáno k děkování Bohu předem, ve víře, za „věci, které jsme dosud nepřijali“ anebo i za věci, které jsme již dostali. Žalm 50:14 (KJV): „Přinášej Bohu chválu (todah) a plň Nejvyššímu své sliby.“ c. Halal – od tohoto slova je odvozeno slovo „haleluja“. Znamená „být čistý, zářit, chlubit se, vystavit na odiv, oslavovat, bláznivě jásat.“ Žalm 113:1 (KJV): „Chvalte (halal) Pána, chvalte jej (halal) služebníci Pánovi, chvalte (halal) Pánovo jméno.“ d. Shabach – „promlouvat vysokým tónem, triumfovat, prokřikovat, oslavně řičet.“ Žalm 145:4: „Od pokolení do pokolení oslavují (shabach) tvé skutky a zvěstují tvé mocné činy.“ e. Barak – „pokleknout, žehnat Bohu jako výraz obdivu“. V Písmu se toto slovo používá také ve smyslu „očekávání, že přijmeme požehnání od Pána.“ Žalm 95:6: „Pojďme, klaňme se, skloňme se, poklekněme (barak) před Hospodinem, který nás učinil.“ f. Zamar – „dotknout se strun“ – toto slovo je používáno k vyjádření instrumentální chvály. Výborným příkladem je Žalm 150. g. Tehilah – „hlasitě zpívat“. „Bůh trůní na chvalách (tehilah) Izraele.“ Žalm 33:1: „Jásejte, spravedliví, v Hospodinu, přímým sluší chvála (tehilah).“ 5. Co říká Bible o chvalách a uctívání? a. Chvály musí být slyšet (Žalm 66:8). b. „Ať výskají...“ (Žalm 35:27). c. Máme Bohu pět chvály (Žalm 47:7-8). d. Chválit Boha je dobré (Žalm 147:1). e. Chvála je radostný hlahol (Žalm 66:1-2). f. Chválíme Ho, protože je velký král nade všemi bohy (Žalm 95:1-3). g. Plní naše ústa smíchem (Žalm 126:2). h. Křičíme k Pánu (Izajáš 12:6). 6. Správný postoj při uctívání. a. Jan 4 (příběh Ježíše a Samařské ženy). 1) Uctívání v Duchu: Boha potřebujeme uctívat v Duchu Svatém, zaměřeni na Ježíše. Protože Bůh je Duch, uctíváme Jej v Duchu Svatém, který strana 50
uschopňuje naše srdce a uvádí nás do slávy Božího bohatství. Duch Svatý nás v uctívání vede a naplňuje. 2) Uctívání v pravdě: Boha pravdy uctíváme v opravdovosti srdce. Do toho patří i vyznání našich selhání a hříchů. 3) Kdy a jak Boha uctíváme nemá být závislé na našich okolnostech a aktuální životní situaci. b. Boha můžeme a máme uctívat za všech okolností (Abakuk 3:17-18). B. Praktické principy ohledně uctívání. 1. Vedoucí potřebují uctívat Boha každý den – dokonce mnohokrát denně! Je to jedna z klíčových charakteristik vedoucího. 2. Vedoucí jdou lidem příkladem, proto by je lidé měli vidět uctívat – zejména na shromážděních. 3. Uctívání je trvalý postoj díkůvzdání a vděčnosti Bohu. 4. Nechte se v uctívání povzbudit nahrávkami a CD od jiných uctívačů. 5. Uctívání by mělo být zkušeností každé křesťanské rodiny. 6. Uctívejte a modlete se biblické Žalmy. 7. Hodně se modlete a zpívejte v jazycích – přinese to ohromné výsledky! 8. Vždy mějte v srdci radostnou píseň. Uctívání je základem křesťanského života a života vedoucího.
strana 51
LEKCE 10:
POSLEDNÍ ČASY I. ÚVOD K TÉMATU POSLEDNÍCH ČASŮ
„Eschaton“, neboli „období posledních dní“ začalo vzkříšením Ježíše. Pavel Jej nazývá „prvotinou těch, kdo usnuli“ (1. Korintským 15:20). Kristovo vzkříšení je zárukou budoucího vzkříšení všech lidí a v širším smyslu garantuje, že dojde k naplnění všech dalších proroctví o posledních časech ze Staré i Nové smlouvy.
A. Proč studovat estachologii a proroctví týkající se posledních časů? 1. Plynou z toho požehnání (Zjevení 1:3). 2. Získáváme tím poznání o sobě, světu i Bohu (Matouš 24:36-39; Marek 13; Lukáš 21; Jan 16:13; 1.Paralipomenon 12:32). 3. Vědomí naléhavosti posledních časů nám pomáhá žít svatým způsobem života (1. Janův 3:2-3; 2. Petrův 3:1-14; Koloským 3:3-4; 1. Tesalonickým 5:1-11, 23). 4. Pomáhá nám setřídit si správně priority (Židům 11:7). a. Naše myšlení je zaměřeno na věčnost, Krista a Boží lásku. Prohlubuje se v nás zájem o ty, kteří dosud nepoznali Krista. Rosteme v poznání Boží milosti. b. Skutky 1:9-10. 5. Přibližně polovina Božího slova v sobě zahrnuje proroctví. Bůh je považuje za důležité. B. Hlavní eschatologická témata. 1. Smrt a přechodný stav mezi smrtí a posledním soudem. a. Smrt postihne každého (Římanům 3:23, 6:23) s výjimkou těch, kdo budou vytrženi. b. Stará smlouva hovoří o tom, že mrtví odcházejí na místo zvané „sheol“, což je jakási „čekárna“ na poslední soud (Daniel 12:2; Kazatel 9:10). c. V Nové smlouvě Ježíš hovoří o „Abrahamově lůně“ (také má na mysli „čekárnu“) (Lukáš 16:22-31). d. O Ježíši je řečeno, že před svým vzkříšením kázal lidem v „podsvětí“ (1. Petrův 3:18-19). e. Spasení lidé půjdou do Nebe: Filipským 3:20-21; Žalm 73:25-26; Židům 9:28. f. Nespravedlivé čeká trest: Jakub 2:26; Efezským 2:12; Židům 9:27; Zjevení 20:11-15. 2. Druhý Kristův příchod. a. Parousia (druhý Kristův příchod) je „požehnanou nadějí církve“ (Titův 2:13). b. Kromě Otce nikdo nezná přesný čas Kristova návratu (Matouš 24:36-42;
strana 52
Marek 13:21-22). c. Můžeme však rozpoznávat události, které Jeho blížící se příchod naznačují (Matouš 24; Lukáš 17:28-29). d. Objeví se náhle a nečekaně (1. Korintským 15:52; Matouš 24:27; Zjevení 16:15). e. Vrátí se pro svou církev osobně, viditelně a slavně (Jan 14:3; 1. Tesalonickým 4:16; Skutky 1:10-11; Filipským 3:20; Matouš 16:27, 25:31; Koloským 3:4). f. Svatí budou připraveni na Ježíšův návrat (Židům 9:28; Matouš 25:1-13; Zjevení 22:7). g. Církev bude vytržena na Beránkovu svatební hostinu (Zjevení 19:7; 1. Tesalonickým 4:17-18). 3. Velké soužení. a. Před nastolením tisíciletého království proběhne sedmileté „Velké soužení“ (Daniel 9:24, 12:7; Zjevení 12). b. Dojde k prudkým atmosférickým změnám, národy budou bojovat u Armagedonu (Zjevení 16:16; Zacharijáš 14:1-4; Matouš 24:27-31, 25:3146). 4. Tisícileté království. a. Během období 1 000 let bude Kristus kralovat na zemi, kde zavládne právo, spravedlnost a pokoj (Zjevení 20). b. Ďábel bude během této doby uvězněn (Zjevení 12:7-12, 20:10; Job 15:15). c. Nakonec bude potlačena i jeho poslední vzpoura. Ďábel a jeho andělé budou uvrženi do ohnivého jezera (2. Petrův 2:4; Zjevení 20:10). 5. Vzkříšení a poslední soud. a. Hříšní se postaví před velký bílý trůn (Zjevení 20:11-15). b. Každý, jehož jméno nebude nalezeno v Knize života, propadne věčnému utrpení v ohnivém jezeře (Izajáš 59:2; Matouš 8:12, 25:30; Zjevení 14:10, 20:10-15). c. Země pomine a Bůh stvoří nové nebe a novou zemi (2. Petrův 3:7-13; Zjevení 21:1). 6. Věčný stav spasených. a. Vykoupení si budou užívat věčné spasení a pokoj v novém Jeruzalému (Zjevení 21:10). b. Světlem jim tam bude Beránek. Hřích a smrt budou zcela poraženy a spravedliví budou žít věčně v Pánově přítomnosti (Zjevení 20-22). C. Různé pohledy na studium eschatologie:
Existují různé názory na to, jak vykládat knihu Zjevení a na studium eschatologie obecně. 1. Futuristé věří tomu, že kniha Zjevení (s výjimkou prvních třech kapitol) popisuje budoucí události, k nimž dosud nedošlo. Nejčastěji se kloní k tomu, že před strana 53
velkým soužením nastane vytržení, po kterém bude Ježíš na zemi kralovat po tisíc let. (Jiní věří, že k vytržení dojde uprostřed nebo závěrem velkého soužení, případně že vytržení vůbec neproběhne.) 2. Preteristé věří tomu, že k událostem knihy Zjevení již došlo v minulosti, například, že velkým soužením byl útok na Jeruzalém v roce 70 n.l. 3. Historický pohled spočívá v přesvědčení, že boje popsané ve Zjevení jsou součástí každodenního života každého křesťana v průběhu historie, a že zaslíbení obnovy Izraele se naplnilo vznikem církve, která je „duchovním Izraelem“. 4. Idealisté považují knihu Zjevení jen za abstraktní symbolický popis věčného boje dobra se zlem. II. SOUDNÁ STOLICE KRISTOVA A. Křesťané jsou spaseni a nepůjdou k poslednímu soudu (Jan 5:24, 6:47, 11:25-26). Stanou však před Kristovou soudnou stolící, kde přijmou odplatu za to, co vykonali v těle (2. Korintským 5:10). 1. V době, kdy byla napsána Nová smlouva, byla „soudná stolice“ jakýmsi „pódiem“, či vyvýšeným místem, k němuž vedly schody. 2. Na tomto vyvýšeném místě sedával vůdce lidu či soudce, který z něj uděloval odměny těm, kdo vyhráli závod nebo si nějakým činem vysloužili odměnu. 3. K něčemu podobnému dojde po návratu Krista, který bude udělovat odměny (2. Korintským 5:10; Římanům 14:10; 1. Korintským 3:9-15; Lukáš 14:14; 2. Timoteovi 4:8; Zjevení 22:12; 1. Korintským 4:5). B. Naším soudcem je Kristus (2. Korintským 5:10). 1. Věřící budou souzeni. V tomto soudu se však nebude rozhodovat o spasení, které nám již náleží. Budou zkoumány a hodnoceny naše skutky po obrácení. 2. Bible hovoří o dvou typech stavebního materiálu (1. Korintským 3:12): a. Zlato, stříbro a drahé kamení: neporušitelné skutky učiněné z čistých motivů, skutky zbožné a vykonané k Boží slávě. b. Dřevo, seno a sláma: tyto skutky budou zničeny, protože byly učiněny ze zlých motivů, jsou tělesné a vykonané k oslavě člověka. c. Práce každého bude prozkoumána a jeho vnitřní charakter a motivy projdou ohněm, aby se ukázalo, co obstojí. C. Odměny pro věřící: 1. Koruna je věnec či ornament k veřejné poctě vítězů. a. Neporušitelná koruna (1. Korintským 9:25). b. Koruna radosti (1. Tesalonickým 2:19). c. Koruna života (Jakub 1:12). d. Koruna spravedlnosti (2. Timoteovi 4:6). e. Koruna slávy (1. Petrův 5:4). strana 54
2. Ve Zjevení 4:10 čteme o 24 starších, kteří na výraz obdivu a uctívání své koruny hodí k Božím nohám, aby vyjádřili, že si je ve skutečnosti zaslouží jedině On. III. ESCHATOLOGICKÉ KONCEPTY STARÉ SMLOUVY A. Očekávání přicházejícího vykupitele. 1. Genesis 3:15: símě ženy. 2. Genesis 22:18: Abrahamovo símě. 3. Genesis 49:10: potomek z kmene Juda. 4. 2. Samulova 7:12-13: Davidův potomek. B. Boží království. 1. Ve Staré smlouvě se výraz „Boží království“ nevyskytuje, nacházíme v něm však myšlenku, že Bůh je králem. 2. Daniel 2:44-45 a Daniel 7:13-14. C. Zaslíbení Nové smlouvy. 1. Jeremiáš 31:1-34. 2. Izajáš 11:11. 3. Ezechiel 36:24-28. D. Proroctví o vylití Ducha na všechny lidi (Joel 3:1-2). E. Příchod Pánova dne – dne konečného soudu a završení vykoupení (Izajáš 12:6-8, 1722). F. Nové nebe a nová země (Izajáš 65:17). G. Shrnutí: Proroci Staré smlouvy prorokovali současně o událostech týkajících se prvního i druhého Kristova příchodu. Jejich proroctví zahrnovala směs obou událostí. Mnozí nerozpoznali, že Ježíš je zaslíbený mesiáš, protože očekávali naplnění všech proroctví najednou.
IV. ESCHATOLOGICKÉ KONCEPTY NOVÉ SMLOUVY A. Příchod Ježíše Krista na svět je naplněním stěžejních eschatologických očekávání Staré smlouvy. 1. V osobě Krista byl zjeven mesiáš a přišlo slíbené království, ačkoliv plnost proroctví bude naplněna až v budoucnosti. 2. To, co starozákonní pisatelé zdánlivě popsali jako jeden celek událostí, musíme chápat jako dvě fáze: současný mesiášský věk a budoucí završení Ježíšova poslání. Žijeme v „posledních dnech“, avšak konečný „Poslední den“ (den vzkříšení a soudu) teprve přijde. strana 55
3. Požehnání současných dní je závdavkem budoucích větších požehnání. B. Shrnutí: Inaugurační eschatologická očekávání o příchodu a ustavení Božího královstí na zemi se již naplnila. Stále však vyhlížíme příchod plnosti Božího království a poslední Boží soud.
strana 56
ODDÍL 3:
STUDIUM BIBLE
LEKCE 11:
P Ř E H L E D K N I H S TA R É S M LO U V Y I. ÚVOD A. Bible je nadpřirozená kniha. 1. Boží slovo je plné života (Židům 4:12). 2. Boží slovo je duch a život (Jan 6:63). 3. Písmo přišlo skrze zjevení (Galatským 1:11-12; Efezským 3:2-3). a. Definice zjevení: „Rozkrytí něčeho, co bylo dříve skryto.“ b. Zjevení vyjadřuje, „co“ nám bylo zjeveno. B. Lidé, kteří Písmo sepisovali, psali pod inspirací Ducha Svatého (2. Timoteovi 3:16; 1. Petrův 1:20-21). 1. Definice inspirace: „Vdechnutí Bohem“ (theopneustos). 2. Inspirace vyjadřuje, „jak“ nám bylo něco zjeveno (Duchem Svatým). C. Proč potřebujeme znát Starou smlouvu? 1. Stará smlouva je základem pro Novou smlouvu. 2. Kristus a apoštolové ze Staré smlouvy citovali. 3. Stará smlouva psala o Ježíši (Lukáš 24:44). 4. Je obrazem poukazujícím na vykoupení (1. Korintským 10:6-11). D. Knihy Staré smlouvy. 1. Zákon (Tóra, Pentateuch) – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. 2. Knihy výpravné – Jozue, Soudců, Rút, 1. Samuelova, 2. Samuelova, 1. Královská, 2. Královská, 1. Paralipomenon, 2. Paralipomenon, Ezdráš, Nehemjáš, Ester. 3. Knihy naučné – Jób, Žalmy, Přísloví, Kazatel, Píseň písní (Píseň Šalomounova). 4. Knihy prorocké – Izajáš, Jeremjáš, Pláč, Ezechiel, Daniel („velcí“ proroci); Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš (12 „malých“ proroků).
II. RANNÁ HISTORIE LIDSTVA A. Stvoření. strana 58
1. „Na počátku stvořil Bůh...“ (Genesis 1:1). První verš Bible prohlašuje, že existuje inteligentní Stvořitel. Bůh nemá počátek ani konec (Žalm 90:1-2; Zjevení 22:13). 2. „Bůh“ (Elohim): „Mocný Bůh s neomezenou a vše převyšující mocí.“ Boží trojice je od počátku Bible ustanovena použitím množného tvaru „Elohim“ a dalších zájmen v množném čísle (Genesis 1:26, 3:22, 11:7). V prvních třech verších Bible vidíme v akci celou Boží trojici (Genesis 1:1-3; Jan 1:1-3, 14). 3. Bible neuvádí, jak dlouhá byla doba mezi „počátkem“ a „procesem stvoření“. B. Pád člověka. 1. Bůh se nyní zjevuje jako „Jahve“, tedy „Pán Bůh“ (Genesis 2:24). Není jen Bohem moci. Je Bohem, který pečuje o člověka a zaopatří mu vykoupení. 2. Bůh člověka umístil do zahrady Eden (Genesis 2:8). 3. Bůh člověku přikázal, aby „byl plodný, množil se a naplnil zemi“ (Genesis 1:28). 4. Člověk měl zemi: a. Podmaňovat (kabash) (Genesis 1:28). b. Obdělávat (abad = držet ve svém zajetí) (Genesis 2:15). c. Střežit (shamor = střežit a chránit) (Genesis 2:15). 5. Člověk musel projít jednoduchou zkouškou poslušnosti (Genesis 2:17). 6. Satan si použil hada, aby svedl Evu (1. Timoteovi 2:14), kterou pokoušel k hříchu (Genesis 3:1-6). 7. „Dala svému muži, který byl s ní“ (Genesis 3:6). Eva byla svedena, Adam však sveden nebyl – jeho neposlušnost byla zcela vědomá. 8. Bůh si přál poslušnost. Satan však zkoušku posunul do roviny „rozumování“. Tím na mysl lidí vstoupily pochybnosti a pýcha. V okamžiku, kdy člověk zhřešil, zemřel duchovně – byl duchovně oddělen od Boha (Genesis 2:17; Římanům 5:12-21). Později následovala i fyzická smrt. 9. Proběhl Boží soud s hříchem (Genesis 3:4-24). Bůh zároveň zaslibuje „símě ženy“ (Genesis 3:15), což je slib vykoupení skrze Ježíše (Galatským 4:4; Lukáš 1:34-35; Židům 2:14; 1. Janův 3:8). C. Degenerace lidstva. 1. Kain zabíjí Ábela (Genesis 4:1-15). 2. O deset generací později se hřích rozšíří do celého světa (Genesis 5:1-32). D. Potopa. 1. Potopa světa přišla jako důsledek hříchu, který Bůh pozoroval (Genesis 6:5, 1112). 2. Jeden muž, Noe, však chodil s Bohem (Genesis 6:8-9). 3. Noe připravil archu podle instrukcí, které od Boha přijal (Genesis 6:14-22; Židům 11:7).
strana 59
4. Soud (Genesis 7:10-24). 5. Uzavření smlouvy s Noem (Genesis 8:21 - Genesis 9:17). E. Bábelská věž (Genesis 11:1-9). 1. K těmto událostem došlo přibližně 100 let po potopě. 2. Šineárská zem se stala střediskem čarodějnictví, okultismu a vzpoury. 3. Soud (Genesis 11:7-9). III. V ĚK PATRIARCHŮ.
Prvních 11 kapitol knihy Genesis pokrývá více než 2 000 let lidské historie. Zbývajících 39 kapitol popisuje životy čtyř mužů v rozpětí 250 let.
A. První patriarcha – Abraham. 1. Nadpřirozené povolání (Genesis 12:1; Skutky 7:2-8; Židům 11:8). 2. Ustanovení (Genesis 12:2-4) a potvrzení (Genesis 15:1-6, 17:1-27) Abrahamovské smlouvy. 3. Abraham a Lot (Genesis 13 a 14). 4. Výsledkem Abrahamovy snahy „pomoci Bohu“ při naplňování Jeho Slova bylo zplození Izmaele (Genesis 16:1-16). 5. Sodoma a Gomora (Genesis 18 a 19). 6. Narození Izáka – syna zaslíbení (Genesis 21:1-8). 7. Nejvyšší zkouška (Genesis 22:1-19). Bůh Abrahama žádá, aby obětoval Izáka. Abraham Boha cele poslechne (Genesis 22:3-10; Židům 11:17-19). 8. Protože Abraham „neváhal dát svého jediného syna“, Bůh Izáka ušetřil a „On sám zaopatřil beránka“ (Genesis 22:8, 13). Právě to udělal Otec – sám zaopatřil věčnou oběť, když se Bůh zjevil v Ježíšově těle (Jan 1:14, 29, 36; 1. Petrův 1:1821; Zjevení 5:5-13). Abraham spatřil předzvěst Ježíšovy oběti (Jan 8:56). 9. Abrahamova smrt (Genesis 25:1-11). B. Druhý patriarcha – Izák. 1. Abrahamovská smlouva pokračuje (Genesis 17:19, 26:2-4). 2. Izákovi synové Jákob a Ezau (Genesis 25:20-34). C. Třetí patriarcha – Jákob. 1. Jákob přebírá Ezauovi právo prvorozeného (Genesis 25:24, 27:1 - 28:4). 2. Útěk do exilu v Cháranu (Genesis 28:5 - 30:43). 3. Návrat do Kanaánu (Genesis 31:11 – 33:20). 4. Abrahamovská smlouva pokračuje (Genesis 28:10-19). 5. Jákobovo jméno změněno na „Izrael“ (Genesis 32:28). strana 60
6. Dvanáct synů Izraele (Genesis 29:31 – 30:25, 35:22-26). D. Čtvrtý patriarcha – Josef. 1. Jákob Josefa velmi miluje, jeho bratři ho však nenávidí (Genesis 37:1-4). 2. Dva Josefovy prorocké sny (Genesis 37:5-11). 3. Bratři jej prodávají do Egypta, kde se stává otrokem (Genesis 37:18-28). 4. U Potífara (Genesis 39:1-6). 5. Falešně obviněn (Genesis 39:7-18). 6. Ve vězení (Genesis 39:19 - 40:23). 7. Vykládá Faraónův sen a je ustanoven druhým nejvyšším vládcem Egypta (Genesis 41:1-44). 8. Setkání s bratry po letech (Genesis 42-45). 9. Jákob a jeho rodina se stěhují do Egypta (Genesis 46-47). 10. Jákob žehná dvanáct izraelských kmenů (Genesis 49) a prorokuje, že „shiloh“ (mesiáš) povstane z kmene Judy (Genesis 49:10; Židům 7:14; Zjevení 5:5). 11. Jákobova a Josefova smrt (Genesis 50). IV. ZROZENÍ NÁRODA
Slovo „exodus“ znamená „odchod“ nebo „cesta ven“. Kniha Exodus zaznamenává vykoupení dětí Izraele z egyptského otroctví.
A. Egyptské otroctví. 1. Přibližně 300 let po Josefově smrti vzrostl počet dětí Izraele, takže „jimi byla naplněna země“ (Exodus 1:7). 2. Nový egyptský král se této početné skupiny bál, a proto je utlačoval (Exodus 1:822). 3. Bůh slyšel pláč svého lidu a předem jim připravil zachránce, Mojžíše (Exodus 2:1 - 4:31). 4. Mojžíšův život můžeme rozdělit do třech období po 40 letech (Skutky 7:23-36). 5. Mojžíšovo narození a příprava (Exodus 2:15). 6. Jeho exil v Midjánské zemi (Exodus 2:15 - 4:18). 7. Mojžíšovo povolání (Exodus 4:19-23). 8. Mojžíš se vrací do Egypta (Exodus 4:27-31) a předstupuje před faraóna (Exodus 5:1 - 12:36). 9. Prvních devět ran (Exodus 7:19 - 10:29). 10. Desátá rána a smrt všeho prvorozeného (Exodus 11:1 - 12:30). 11. Exodus.
strana 61
12. První Velikonoce byly předobrazem Kristovy smrti (Exodus 12:1-28; 1. Korintským 5:7). 13. Izraelci opouštějí Egypt zdraví a bohatí (Exodus 12:35-38; Žalm 105:37). 14. Rudé moře (Exodus 14; Židům 11:29). 15. Od Rudého moře do pouště (Exodus 15:22 - 19:2). 16. Obrazy knihy Exodus: Mojžíš reprezentuje Krista, faraón ďábla, Egypt svět a Izrael církev. Průchod Rudým mořem je obrazem nového narození. 17. Izraeli je dán Boží zákon. 18. Ačkoliv Izrael vyšel z egyptského otroctví fyzicky, nevyšel z něj morálně a duchovně. Zůstala před nimi dlouhá cesta proměny. Tři dny poté, co došli k hoře Sínaj, povolává Bůh Mojžíše na vrchol hory, kde se svým lidem znovu ustanovuje svou smlouvu. Předává nově vznikajícímu národu základy morálních, občanských a bohoslužebných zákonů. 19. Morální zákon, Desatero přikázání, ustanovilo povinnosti člověka k Bohu a ke svým bližním (Exodus 20:1-17). 20. Občanský zákon, Kniha smlouvy (Exodus 24:7), je přehledem zákonů a postihů za jejich porušení (Exodus 20:22 - 23:13). 21. Bohoslužebný zákon nařídil lidem slavit každý rok tři pravidelné svátky (Exodus 23:14-19). 22. Ratifikace smlouvy (Exodus 24:1-8). 23. Bůh dává Mojžíšovi úkol postavit „stan setkávání“ (svatostánek) – viditelné znamení toho, že Izrael náleží Hospodinu (Exodus 29:4). Plán na jeho postavení přijímá Mojžíš od Boha 40 dní. 24. Porušení zákona – lid se odvrací od Hospodina a uctívá zlaté tele. Na Mojžíšovu přímluvu je však smlouva obnovena (Exodus 32:19 - 34:35). 25. Na stanu setkávání spočine oblak, viditelný důkaz Boží přítomnosti a svatostánek naplní Boží sláva (Exodus 40:34-38). 26. Po 300 let, dokud jej nenahradí Šalomounův chrám, je svatostánek centrem uctívání izraelského národa. 27. Uctívání ve svatostánku. Kniha Leviticus přináší zákony a principy uctívání ve stanu setkávání včetně služby lévitských kněží. 28. Klíčovým tématem knihy Leviticus je svatost (Leviticus 19:2). 29. Člověk přistupuje k Bohu prostřednictvím obětí (Leviticus 1-18). Kniha dále popisuje, jak si člověk udrží společenství s Bohem (Leviticus 17-27). Přináší zjevení o tom, že člověk musí být oproštěn od veškerého hříchu, aby směl stanout před svatým Bohem a mít s Ním společenství. 30. Kniha Numeri popisuje cestu od hory Sínaj k řece Jordán, zaznamenává dvě sčítání lidu před vstupem do zaslíbené země a popisuje selhání Izraelců věřit Božímu zaslíbení – bloudění pouští namísto vstupu do Kanaánu. strana 62
31. Po roce stráveném u hory Sínaj se Izraelci vydávají do Kádeše (Numeri 10:11 12:16). Tam probíhá vzpoura. 32. Izraelci si vyžádají vyslání 12 zvědů (Deuteronomium 1:22). Bůh je na jejich žádost vysílá (Numeri 13:2). Deset z nich se vrací se špatnou zprávou (Numeri 13:26-33), Jozue a Káleb přinášejí dobrou zprávu (Numeri 14:6-9). Lidé uvěří špatné zprávě a rebelují (Numeri 14:10). Bůh trestá jejich nevěru a prohlašuje, že budou 40 let bloudit po poušti. 33. K bloudění Izraelců po poušti Bible nepřináší příliš mnoho detailů. 34. Potrestání člověka, který porušil sabbath (svěcení soboty) (Numeri 15:32-36). 35. Kórachova vzpoura (Numeri 16:1-40). 36. Vypučení Áronovy hole (Numeri 17). 37. Mojžíšova nevěra mu brání vstoupit do zaslíbené země (Numeri 20:7-13). 38. Přiblížení se ke Kanaánu (Numeri 20:14 - 21:35). 39. Bronzový had – předobraz Krista (Numeri 21:5-9; Jan 3:14-15). 40. Balák a Bileám (Numeri 22:15 - 25:18). 41. Sčítání nové generace (Numeri 26:1-65). 42. Mojžíš se připravuje na svou smrt. Jeho nástupcem se má stát Jozue (Numeri 27:1-23). Přípravy obsazení země (Numeri 27-36). B. Poslední tři Mojžíšovy promluvy k nové generaci, která se chystá vstoupit do zaslíbené země. 1. První promluva je zapsána v Deuteronomiu 1 až 4, druhá v kapitolách 5 až 26 a třetí v kapitolách 27 až 30. Poslední čtyři kapitoly přinášejí závěr a shrnutí. 2. Bůh dal Mojžíšovi pohledět do zaslíbené země a celou ji shlédnout (Deuteronomium 34:1-4). 3. Mojžíš zemřel a byl Bohem pohřben ve 120 letech (Deuteronomium 34:5-6). 4. Mojžíšovým nástupcem se stal Jozue (Deuternomium 34:9). C. Proč byl Izrael ustanoven za „vyvolený lid“ (Exodus 19:5-6; Deuteronomium 7:6)? 1. Měl být ochráncem a nositelem pravdy (Deuternomium 4:2). 2. Měl se stát svatým vzorem a příkladem pro ostatní národy (Deuteronomium 4:56). 3. Měl dát světu Vykupitele. Bůh nemiloval Izraelce více než ostatní lidi. Potřeboval však lid, kterému svěří zodpovědnost přivést na svět Ježíše. D. Jaký byl význam „vyvolené země“?
Izrael je klíčovým transportním uzlem mezi Afrikou, Asií a Evropou. Bůh věděl, že z této strategické lokace bude mít „každý národ pod nebem“ možnost uslyšet evangelium (Skutky 2:5).
strana 63
E. Izrael obsazuje zaslíbenou zemi. 1. „Jozue“ znamená „Pán zachraňuje“. Kniha Jozue je knihou vítězství. 2. Jozuův život a jeho slavná vítězství. a. Narozen v Egyptě. Stal se Mojžíšovým pomocníkem a jeho pravou rukou. b. Byl vynikajícím armádním velitelem (Exodus 17:9-13). c. Byl na Sínaji spolu s Mojžíšem, když přijímal Zákon (Exodus 24:13-14). d. Byl jedním z dvanácti špehů. Spolu s Kálebem přinesl dobrou zprávu. e. Stal se vůdcem Izraele po Mojžíšově smrti (Jozue 1:1-2). f. Klíčem k jeho úspěchu byl jeho celoživotní intenzivní vztah s Bohem (Jozue 1:8-9; Exodus 33:11). Zůstal Bohu věrný až do konce (Jozue 24:15). g. Dobytí Kanaánu (Exodus 6:4; Deuteronomium 32:49). h. Vyslání dvou zvědů – pomáhá jim Rachab (Jozue 2:1-24). i. Překročení Jordánu (Jozue 3:1-17). j. Pád Jericha (Jozue 6:1-27). k. Selhání u města Aj v důsledku Akánova hříchu (Jozue 7:1-26). l. Obsazení centrálního Kanaánu (Jozue 8:1-35). F. Období soudců. 1. Pod Jozuovým vedením obsadil Izrael Kanaán jen částečně (Jozue 13:1). Ti z nepřátel, kteří nebyli poraženi, obklíčili hranice a drželi v izolaci severní, střední a jižní kmeny. Po Jozuově smrti neexistovala žádná společná vláda ani silný vůdce, a tak se rozptýlené kmeny vydaly každý svým směrem, odešly od Hospodina a přejali kulturu, jazyk a pohanská náboženství Kananejců (Soudců 2:11-13). 2. Kniha Soudců popisuje období izraelské historie, kdy existovala jen velmi volná konfederace jednotlivých kmenů. 3. Během 400 let období „soudců“ došlo k těmto událostem: a. Šest odpadnutí. b. Šest období upadnutí do otroctví. c. Šest modliteb za osvobození. d. Šest Božích zázračných osvobození. 4. Během každé z těchto událostí Bůh pozvedl nějakého soudce či osvoboditele, aby shromáždil všechny (nebo alespoň některé) kmeny k ozbrojenému odporu vůči svým utlačovatelům. K nejvýznačnějším soudcům patří Otníel, Debóra, Bárak, Jiftách, Ehúd, Gedeón a Samson (Soudců 3-11). 5. Kniha Rút popisuje události běžného každodenního života v době pokoje. 6. Prvních osm kapitol 1. Samuelovy uzavírá období soudců a je přípravou na přicházející období spojeného království.
strana 64
V. OBDOBÍ SPOJENÉHO KRÁLOVSTVÍ A. Posledním izraelským soudcem byl Samuel. Pod jeho vedením začíná svítat na lepší časy, neboť dokáže sjednotit lid na celonárodní úrovni. 1. Období spojeného království trvalo 120 let. V té době byl Izrael jedním národem, kterému postupně vládli králové Saul, David a Šalomoun – každý z nich po dobu 40 let. 2. Proč si Izrael vyžádal krále? a. Samuelovi zlí synové jako soudci selhali (1. Samuelova 8:1-3). b. Vůdce Samuel zestárl (1. Samuelova 8:5). c. Izraelci chtěli „být jako ostatní národy“ (1. Samuelova 8:5-8). B. První král Izraele – Saul.. 1. Vyvolení a pomazání (1. Samuelova 9-10). 2. První vítězství (1. Samuelova 11). 3. První selhání – Saulova nevěra a neposlušnost (1. Samuelova 13:1-10). 4. Hospodin Saula zavrhuje (1. Samuelova 13:11-15). 5. Druhé velké selhání (1. Samuelova 15:1-31). C. Druhý král Izraele – David. 1. Samuel ho pomazal za krále v době, kdy byl stále ještě králem Saul (1. Samuelova 16:1-13). 2. David a Goliáš (1. Samuelova 17). 3. Pronásledování a toulky (1. Samuelova 18-30). 4. Saulova smrt (1. Samuelova 31). 5. David byl sedm a půl roku judským králem v Chebrónu a 33 let králem nad celým Izraelem (2. Samuelova 2:11, 5:4-5). 6. Davidův velký hřích. a. Cizoložství a úkladná vražda (2. Samuelova 11:1-27). b. Prorok Nátan jeho hřích konfrontuje (2. Samuelova 12:1-14). c. Proroctví o následcích jeho hříchu (2. Samuelova 12:10-14). d. Nově narozené dítě umírá (2. Samuelova 12:15-19). 7. Davidův syn Amnón znásilní svou nevlastní sestru Támaru. Její bratr Abšalóm Amnóna za trest zabije. David vypudí Abšalóma, který později Davida na čas přemůže (2. Samuelova 13-18). Nakonec je však Abšalóm zabit (2. Samuelova 18:1-18) a Davidova vláda obnovena (2. Samuelova 19:9 - 21:22). 8. Další Davidův syn, Adónijáš, chystá komplot. Chce se stal králem namísto Davida, který již zestárl. Za trest je popraven (1. Královská 1:5 - 2:25). 9. Nákup pozemku a příprava stavby chrámu (1. Paralipomenon 21:18 - 22:5). strana 65
David zapřísahá svého syna Šalomouna, aby chrám postavil (1. Paralipomenon 22:5-19). 10. David ustanovuje Šalomouna králem (1. Královská 1:28-53). 11. David umírá ve věku 70 let (1. Královská 2:10-11). 12. David napsal 73 biblických žalmů. Byl člověkem podle Božího srdce (1. Samuelova 13:14), který se nikdy neodvrátil od Boha k modlám. D. Třetí král Izraele – Šalomoun. 1. Šalomoun zpočátku „miloval Hospodina“ (1. Královská 3:3). 2. Toužil získat moudrost k vedení Božího lidu (1. Královská 3:5-8). 3. Během sedmi let staví chrám (1. Královská 6:1-38) a zasvěcuje jej Bohu (1. Královská 8:1 - 9:9). 4. Má dobré porozumění ohledně Božího vyvolení Izraele (1. Královská 8:56-61). 5. Sám sobě staví palác krásnější než Boží chrám. Jeho stavba trvá třináct let (1. Královská 7:1-51). 6. O 300 let dříve Bůh ustanovil zákony týkající se království v zaslíbené zemi (Deuteronomium 17:14-20). Šalomoun je porušuje, když si pořídí 700 manželek a 300 konkubín (1. Královská 11:1-3), které odvrátí jeho srdce od Hospodina k jiným bohům (1. Královská 11:4-8). 7. Proroctví o soudu (1. Královská 11:9-13, 29-39). 8. Šalomoun napsal 3 000 přísloví a více než 1 000 písní (1. Královská 5:12), je autorem knihy Přísloví (s výjimkou posledních dvou kapitol), Kazatel a Písně písní (Písně Šalomounovy). 9. Šalomounova smrt (1. Královská 11:41-45). VI. ROZDĚLENÍ ŘÍŠE
Krátce po Šalomounově smrti se Izrael rozděluje na dvě království – Izrael (na severu) a Judu (na jihu).
A. Severní království – Izrael. 1. Prvním králem deseti severských kmenů se stává Šalomounův služebník Jarobeám. 2. Střediskem uctívání byl v době spojeného království Jeruzalém, nynější hlavní město Judy. Aby Jarobeám po odtržení Izraele zabránil lidem cestovat za uctíváním do Jeruzaléma, staví v Izraeli narychlo dvě nové svatyně se zlatými telety, symbolizujícími Hospodina (1. Královská 12:25-33). Jeho bezbožné činy vedou k rozkvětu modlářství a stanou se špatným vzorem pro všechny krále, kteří přijdou po něm (2. Královská 3:3, 10:29, 17:22). Většina Lévitů a zbožných rodin se ze severu stěhuje do Judy, aby tam Boha uctívali v chrámu (2. Paralipomenon 11:13-16).
strana 66
3. V tomto období vládne Izraeli postupně 18 králů. Všichni do jednoho jsou zlí a bezbožní. 4. Král Omrí zavede uctívání Bála a vystaví severské hlavní město Samaří (1. Královská 16:24). 5. Nejhorším králem ze všech je Achab, který má za manželku Jezábel. Prorok Elijáš oba konfrontuje (1. Královská 18:1 - 22:40). 6. Království Izraele existuje 254 let do chvíle, kdy přechází do područí Asýrie a lid je z něj vystěhován (2. Královská 17:23). Hlavním městem Asýrie je Ninive (Jonáš 1:2). 7. Na Izrael dopadá soud za jeho hříchy (2. Královská 17:7-18). 8. Samaří, původní zemi Izraelců, osidluje lid z Babylónu, Kútu, Avy, Chamátu a Sefarvajimu (2. Královská 17:24; Jan 4:4). 9. O přibližně 115 let později jsou Asyřané poraženi Novobabylónci pod vedením Nebúkadnesara, kteří se stávají novou světovou říší. Babylóňanům se také říkalo Chaldejci (2. Královská 25:4). B. Jižní království – Juda. 1. Království Juda existovalo 388 let (o 134 let déle než Izrael) do chvíle, kdy padlo do Nebúkadnesarova zajetí. 2. Vládlo mu postupně 20 králů. Osm bylo zbožných, dvanáct zlých. 3. Historie Judy je cyklickým opakováním období duchovních vzestupů a pádů. Období duchovních probuzení Judu chrání před rychlým pádem podobným Izraeli. 4. Šest let před tím, než Izrael upadá do rukou Asyřanů, se králem Judy stává Chizkijáš, který byl od časů krále Davida nejvěrnějším ze všech králů (2. Královská 18:5-7). 5. Hospodin Judu zachovává a ochraňuje od asyrského krále Sancheríba (2. Královská 18:13 - 19:37). 6. V třetím roce Jójakímovy vlády si Nebúkadnesar zajišťuje oddanost Judy. Odvádí Daniela a další rukojmí jako zajatce do Babylónu (2. Královská 24:1). 7. O tři roky později se Jójakím vůči Babylónu vzbouří. Krátce nato umírá a trůn přenechává svému mladému synovi Jójakínovi. Do třech měsíců je Jeruzalém obsazen a všichni významnější občané země odvedeni do Babylónu (2. Královská 24:10-16). Jedním z nich je prorok Ezechiel (Ezechiel 1:1-2). Tomuto zajetí se říká „druhé zajetí“. 8. O jedenáct let později se vůči Babylónu vzbouřil i poslední judský král Sidkijáš. Proto Nebúkadnesar zničil jeruzalémský chrám, domy a zdi. Přibližně 25 000 lidí bylo odvlečeno do zajetí a město zůstalo na půl století v troskách. 9. Prorok Jeremjáš se rozhodl raději zůstat v Judsku než být odvlečen do babylónského vyhnanství.
strana 67
10. Do zajetí a vyhnanství Judu přivedly jeho hříchy (2. Paralipomenon 36:14-16). 11. Obě knihy Paralipomenon trochu jiným způsobem převypravují události knih 2. Samuelova, 1. Královská a 2. Královská. VII. VYHNANSTVÍ A OBNOVA A. Babylónské zajetí. 1. Období babylónského exilu trvá 70 let – právě tak, jak to bylo předpovězeno (2. Paralipomenon 36:21; Jeremjáš 25:11). 2. Danielovi bratři zažívají zkušenost s ohnivou pecí (Daniel 3:1-30). 3. Babylónská říše se za vlády krále Kýra stává koncem tohoto 70letého období součástí Médsko-perské říše. B. Tři důsledky babylónského zajetí. 1. Mluvený jazyk nabral aramejský či chaldejský dialekt. 2. V exilu Židé napsali mnoho knih. Byly v něm sepsány i biblické knihy Ezechiel, Daniel, 1. a 2. Královská a mnoho žalmů. Zároveň v tomto období započíná cílená snaha shromáždit a zkompletovat psané Boží slovo. 3. V první řadě v tomto období dochází ke změnám v židovské zbožnosti, včetně odvrácení se od modlářství. Právě v této době dochází k založení synagog. C. Návrat Židů zpět do jejich země. 1. Pán předpověděl, že se Židé vrátí do své země (Jeremjáš 30:1-3). Bůh perskému králi Kýrovi v prvním roce jeho vlády nařizuje, aby znovu postavil jeruzalémský chrám (2. Paralipomenon 36:21-23). Bůh se jmenovitě o Kýrovi zmiňuje prostřednictvím proroka Izajáše o 150 let dříve, než se vůbec narodil, a o 200 let dříve, než nechal rozhlásit, že se Židé mohou vrátit do své země a obnovit chrám i město. 2. Ezdráš a Nehemjáš popisují, jak se ve třech fázích Židé vrací z babylonského vyhnanství do Jeruzaléma. Ezdráš popisuje stavbu chrámu. 3. První fáze za Zerubábela. Znovuvybudování chrámu (Ageus 1 -2). 4. Druhá fáze za Ezdráše je popsána v Ezdráši 7-10 a v Nehemjáši. 5. Třetí fáze za Nehemjáše a obnova městských zdí jsou posledními datovanými událostmi Staré smlouvy. 6. Proroky obnovy v Nehemjášově době byli Ageus, Zacharjáš, Malachiáš a zřejmě i Jóel. VIII. KNIHA JÓB A. Obsah knihy Jób. 1. Kniha Jób bývá považována za nejstarší knihu Bible. Jób byl jedním z patriarchů
strana 68
dávnověku a byl zbožným člověkem (1:1). 2. Hospodin se jím chlubí před satanem, aby mu ukázal, že má na zemi lidi, kteří s ním budou spolupracovat na plánu vykoupení člověka (1:8). Satan odvětí výzvou a vyžádá si, aby Jób přišel o věci, které jsou mu drahé. Tvrdí, že se potom Jób od Boha odvrátí a slibuje si od toho, že selže celý plán vykoupení (1:9-11). 3. Jób přijde o všechno kromě svého života. Jeho manželka mu radí, ať prokleje Boha a spáchá sebevraždu (2:9). Jeho přátelé mu dávají mnoho zbytečných a neužitečných rad (kapitoly 4 až 37). 4. V kapitolách 38 až 42 Bůh k Jóbovi promlouvá a obnovuje ho. Upozorňuje ho, že naslouchal mylným radám přátel (38:2) a připomíná mu, že lidé na rozdíl od svého všemohoucího Stvořitele nevědí všechno (38:3 - 40:2). Přivádí ho k porozumění, že věřící vždy nevědí, co Bůh právě dělá v jejich životech. 5. Jób přichází k bližšímu poznání Boha (42:5-6). Bůh mu požehná dvojnásobně oproti tomu, co měl, než jeho zkouška začala. Jóbova zkouška trvala řádově několik měsíců (7:3; 29:2) a Jób po ní žil jako požehnaný člověk dalších sto čtyřicet let. Zemřel stár a sytý dnů (42:16). B. Zmínky o Jóbovi na jiných místech Bible. 1. Jób se strachoval o své dospělé syny a dcery, přinášel za ně oběti a chtěl jim zástupně získat spravedlnost před Bohem (Jób 1:4-5; 3:25-26). Ezechiel vysvětluje, že to není možné a že každý zodpovídá za své spasení sám. „Zdalipak Noe, Daniel a Jób vysvobodí syna nebo dceru? Oni ve své spravedlnosti vysvobodí jen svou duši“ (Ezechiel 14:20). 2. V Nové smlouvě nalézáme následující shrnutí Jóbova příběhu: „Hle, blahoslavíme ty, kteří vytrvali. Slyšeli jste o Jóbově vytrvalosti a viděli jste, jaký konec mu Pán připravil. Neboť Pán je velmi soucitný a milostivý“ (Jakub 5:11).
IX. HRDINOVÉ VÍRY STARÉ SMLOUVY (PODLE ŽIDŮM 11) A. Ábelova víra (Židům 11:4). 1. Ábel přinesl Bohu oběť víry. Víra dává. Jeho oběť dokázala jeho správné postavení před Bohem a ospravedlnila jej. 2. Ábel je součástí Boží rodiny, protože o něm Bůh ve svém Slově svědčí. Byl ospravedlněn Ježíšovou krví (Židům 12:24). B. Henoch chodil s Bohem (Židům 11:5; Genesis 5:10-24). 1. Víra je „chození“ (2. Korintským 5:7). 2. Aby spolu dva mohli jít, musí být ve shodě (Ámos 3:3). 3. Henoch měl svědectví, že se líbil Bohu (Židům 11:5).
strana 69
4. Byl kazatelem, který prorokoval o Kristově druhém příchodu. Kázal hříšným a bezbožným (Judův 1:14-15). C. Noe (Židům 11:7). 1. Přijal varování od Boha (Genesis 6:13). 2. V poslušnosti připravil koráb (Genesis 6:22; 1. Petrův 3:20). 3. Stal se dědicem spravedlnosti (Genesis 7:1; Židům 11:7). D. Abraham – víra je pouť (Židům 11:8-10). 1. Povolán vyjít (Genesis 12:1-5). 2. Poslechl a vyšel, ačkoliv nevěděl, kam jde. 3. Jeho manželka Sára přijala moc k početí, protože považovala Boha za věrného (Židům 11:11-12). Zprvu Boží zaslíbení zlehčovala, ale nakonec uvěřila. Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení (2. Petrův 3:9). E. Mojžíš (Židům 11:23-29). 1. Vírou byl Mojžíš rodiči skrýván po narození. 2. Byl plný víry a nebojácný (Židům 11:24-27). F. Rachab – víra na provázku (Židům 11:31). 1. Rachab byla prostitutkou. 2. Učinila vyznání víry (Jozue 2:9). 3. Kde se vzala její víra? Víra je ze slyšení a ona slyšela, co Hospodin učinil s Izraelem (Jozue 2:10). 4. Rachab vstupuje s Izraelem do smluvního vztahu, aby byla spasena ona a její rodina (Jozue 2:11-14). 5. Vírou Rachab a její rodina – na rozdíl od zbytku města – zůstávají naživu (Jozue 6:21-22). 6. Rachab se změnila, stala se z ní úplně jiná žena. Přestala být prostitutkou, přijala Boží normy a je uvedena v rodokmenu Ježíše Krista (Matouš 1:5).
strana 70
LEKCE 12:
P Ř E H L E D K N I H N OV É S M LO U V Y I. ÚVOD DO NOVÉ SMLOUVY A EVANGELIÍ A. Přehled Nové smlouvy. 1. Evangelia – vnější popis událostí, během nichž bylo zjeveno naše spasení. 2. Skutky – historická kniha o životě církve popisující počáteční šíření Božího království po Ježíšově vzkříšení. 3. Epištoly – doktrinální knihy, které přinášejí výklady a zjevení o našem spasení a o Božím království. 4. Zjevení – prorocká kniha o konečném završení našeho spasení. B. Evangelia. 1. „Evangelium“ znamená „dobrá zpráva“ či „radostná zvěst“. 2. Každé ze čtyř evangelií (sepsaných čtyřmi různými autory) cílí na jinou skupinu čtenářů a přináší své specifické důrazy. 3. Matouše, Marka a Lukáše nazýváme synoptickými evangelii. Nalézáme mezi nimi mnoho vzájemných podobností (např. 93% informací z Markova evangelia sdílí i Matouš a Lukáš). Janovo evangelium popisuje věci z úplně jiného úhlu. a. Synoptická evangelia vykreslují Ježíše v jeho lidskosti a popisují vše, co učinil. Oproti Janovi v nich nalézáme více zázraků. b. Jan zdůrazňuje Kristovo božství a rozkrývá, kým Ježíš ve skutečnosti je. c. Synoptická evangelia popisují Ježíše v Galileji, kde vyučuje o Božím království. d. Janovo evangelium popisuje Ježíše v Jeruzalémě, kde představuje sám sebe jako vtěleného Boha – Boha, který přišel v těle na zem jako Spasitel. e. Jan se podobá reportérovi, který se snaží zachytit veškeré Ježíšovy rozhovory a setkání s lidmi. C. Evangelium podle Matouše. 1. Téma. a. Ústřední téma: Ježíš je mesiáš a král (Matouš 2:2, 21:5, 22:11, 25:34, 27:11, 27:42). a. Matoušovo evangelium je určeno Židům, kteří velice toužili po příchodu prorokovaného mesiáše. Matouš ukazuje na Ježíše jako na naplnění Písem Staré smlouvy (Genesis 3:15, 22:18, 49:10; Deuteronomium 18:15; Izajáš 2:4, 7:14, 9:6, 11:1, 28:16, 42:1, kapitola 53, 59:16, 61:1, 63:1; Jeremjáš 23:5; Daniel 9:25; Micheáš 5:1-4; Ageus 2:7; Zacharjáš 3:8, 6:12, 9:9, 11:12, 12:10, 13:7; Malachiáš 3:1).
strana 71
b. Použití mnoha citací ze Staré smlouvy poukazuje na to, jaký měl být přicházející mesiáš. Popis Ježíšových skutků dokazuje, že právě On je oním mesiášem. c. Matouš často používá výrazy „království“ (50krát) a „království nebes“ (30krát). 1) Jedná se o království předpovězené Starou smlouvou. 2) Království vyhlásili Jan Křtitel (Matouš 3:2) i Ježíš (Matouš 4:17). 2. Autorství. a. Autorství tohoto evangelia je podle důvěryhodné tradice připisováno Matoušovi. b. Z Nové smlouvy toho o něm příliš mnoho nevíme – jen to, že byl výběrčím daní římské vlády, kterého si Pán povolal za učedníka a apoštola (Matouš 10:3; Marek 2:14). 3. Obsah. a. Příchod mesiáše (Matouš 1:1 - 4:11). b. Mesiášova služba (Matouš 4:12 - 23). c. Mesiášova oběť (Matouš 24 - 27). d. Mesiášův triumf (Matouš 28). D. Evangelium podle Marka. 1. Téma. a. Ježíš jako Boží syn. b. Napsáno pro armádně smýšlející typ lidí, Římany. Ježíš je vykreslen jako „kapitán našeho spasení“ a „mocný vítěz“. 2. Autorství. a. Marek (Jan Marek) byl synem Marie, jeruzalémské ženy, jejíž dům byl otevřen prvním křesťanům (Skutky 12:12). b. Marek doprovázel Pavla a Barnabáše na jejich první misijní cestě, ale vrátil se z ní předčasně do Jeruzaléma. Pozdější Barnabášův návrh vzít Marka i na další misijní cestu vyústil v neshodu mezi Pavlem a Barnabášem, který cítil, že Marek potřebuje dostat další šanci. Barnabáš s Markem se tedy od Pavla oddělili a vyrazili na Kypr (Skutky 15:36-41). Pozdější záznamy ukazují, že Jan Marek byl ve službě nakonec úspěšný (2. Timoteovi 4:11; 1. Petrův 5:13). c. Římské jméno „Marek“ indikuje, že byl vychováván v římském prostředí, a byl tedy vhodným adeptem k sepsání evangelia určeného Římanům. 3. Obsah. a. Příchod velkého přemožitele. 1) Jeho jméno a ohlášení Jeho příchodu (Marek 1:1-8). 2) První vítězství nad satanem (Marek 1:9-13). 3) První vyhlášení Ježíšova království (Marek 1:14-20).
strana 72
4) Jeho první mocné skutky (Marek 1:21 - 2:12). b. Zápasy mocného krále. 1) Výčet občanů království: apoštolové, celníci, hříšníci, nemocní a potřební (Marek 2:13 - 3:35). 2) Vysvětlení, jak Jeho království roste (Marek 4:1-34). Vítězství nad přírodou, démony, nemocemi a smrtí (Marek 4:35 - 5:43). 3) Protivenství od lidí (Marek 6:1-6), Heroda (Marek 6:14-29), zákoníků a farizeů (Marek 7:1-23, 8:10-12). c. Přemožitel si nárokuje právo vládnout království. 1) Vyučuje své následovníky, jak bude utrpením a smrtí vydobyto vítězství pro Jeho království (Marek 8:31-38, 10:28-45). 2) Nárokuje si právo vládnout království v Jeruzalému skrze svůj triumfální příjezd (Marek 11:1-11), očištění chrámu (Marek 11:15-19), porážku vůdců zpochybňujících Jeho autoritu (Marek 11:27 - 12:44) a proroctví o svém návratu ve slávě (Marek 13:1-37). d. Příprava na ustanovení království. 1) Příprava na smrt (Marek 14:1-72). 2) Poddání se smrti (Marek 15:1-47). e. Převzetí vlády v království. 1) Vítězství nad smrtí (Marek 16:1-14). 2) Vyslání svých následovníků do světa, aby všude vyhlásili Jeho triumf (Marek 16:15-20). E. Evangelium podle Lukáše. 1. Téma. a. Ježíš jako Syn člověka a Spasitel. b. Napsáno pro Řeky, kteří usilovali o morální, intelektuální a fyzický rozvoj člověka, a jejichž ideálem byl dokonalý člověk. Řečtí filozofové začali docházet k závěru, že vzdělání lidstvo nespasí, a záchranu viděli v příchodu „nadpřirozeného člověka“. Lukáš píše s tímto vědomím a ukazuje jim, že oním „nadpřirozeným člověkem“ a spasitelem lidstva je Ježíš. 2. Autorství. a. Lukáš byl společníkem apoštola Pavla (Koloským 4:14; 2. Timoteovi 4:11; Filemonovi 24; Skutky 16:10). b. Má se za to, že Lukáš byl Řek. Protože byl lékařem, byl jistě velmi vzdělaným člověkem. c. Z Lukášova stylu psaní je zjevné, že byl přemýšlivý. Jeho evangelium je určeno Řekům, kteří nad věcmi hodně uvažovali a filozofovali o nich. Píše poetickým stylem a klade větší důraz na Ježíšova slova než na Jeho činy, které ve svém evangeliu naopak podtrhuje Marek. Lukáš vynechává čistě židovská témata
strana 73
a téměř se nezabývá starozákonními proroctvími. 3. Obsah. a. Úvod (Lukáš 1:1-4). b. Příchod nadpřirozeného člověka (Lukáš 1:54 - 4:13). c. Začátek veřejné služby, zejména v Galilei (Lukáš 4:14 - 9:50). d. Cesta směrem k Jeruzalému (Lukáš 9:51 - 19:28). e. Ježíšovy poslední dny včetně ukřižování (Lukáš 19:29 - 23:55). f. Vzkříšení a nanebevzetí (Lukáš 24). F. Evangelium podle Jana. 1. Téma. a. Ježíš je Kristus, syn živého Boha. b. Zdá se, že Janovo evangelium bylo sepsáno v reakci na požadavek církve, která již měla k dispozici ostatní tři evangelia. c. Janovo evangelium bylo napsáno o mnoho let později než předchozí evangelia a je určeno obecně celé církvi. Ostatní evangelia byla misijními evangelii s evangelizačním poselstvím a byla určena neobráceným lidem. 2. Autorství. a. Apoštol Jan se těšil ze všech apoštolů nejužšímu společenství s mistrem. Náležel k úzkému okruhu učedníků, kam kromě něj patřili ještě Petr a Jakub. b. Byl to Jan, kdo se o velikonoční večeři naklonil k Ježíšovým prsům (Jan 13:25) a Jan také následoval Pána k soudu, když se ostatní učedníci rozprchli (Jan 18:15). Jako jediný z apoštolů stál u kříže a vyslechl si poselství svého umírajícího Pána (Jan 19:25-27). c. Jeho vztah a společenství s Pánem jej, spolu s půl stoletím zkušeností pastora a evangelisty, dobře kvalifikovali k tomu, aby napsal evangelium, jež obsahuje nejvíce duchovního vyučování o Kristově osobě. 3. Obsah. a. Prolog – úvodní výroky popisující Ježíše jako vtěleného Boha a Božího syna (Jan 1:1-18). b. Ježíšova veřejná služba (Jan 1:19 - 12:50). Jan zaznamenává množství zázraků, aby doložil, že Ježíš Kristus je Boží syn. c. Ježíšova služba Jeho učedníkům (Jan 13:1 - 17:26). d. Ježíšovo utrpení a vzkříšení (Jan 18 - 21:23). e. Epilog (Jan 21:24-25). 4. Důkazy Ježíšova božství. a. Proměna vody ve víno představuje Ježíše jako Pána nad kvalitou. b. Uzdravení syna královského úředníka zjevuje Ježíše jako Pána nad vzdáleností a prostorem. c. Uzdravení chromého u Bethesdy ukazuje Ježíše jako Pána nad časem (byl
strana 74
nemocný 38 let). d. Nasycení 5 000 představuje Ježíše jako Pána nad kvantitou. e. Chození po vodě dokazuje Ježíšovu vládu nad přírodními zákony. f. Uzdravení slepého vykresluje Ježíše jako Pána nad neštěstím osudu. g. Vzkříšení Lazara zjevuje Ježíše jako Pána nad smrtí. h. Další důkazy Ježíšova božství přinášejí následující verše: Jan 1:1-5, 14-18; 15:18-24; 8:12; 10:33-38; 11:4, 25-27; 14:1-11; 20:26-31; 12:48-50.
II. KNIHA SKUTKŮ A PAVLOVY MISIJNÍ CESTY A. Ježíš připraví učedníky na svůj odchod a vystoupá do Nebe (Skutky 1:6-11). 1. Zaslíbení Ducha Svatého. 2. „Budete mi svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a až po nejzazší konec země“ (Skutky 1:8). B. Duch Svatý je vylit na den Letnic (Skutky 2:1-13). 1. Petr káže shromážděnému zástupu v Jeruzalému (Skutky 2:14-41). 2. V reakci na Petrovo kázání je tentýž den spaseno 3 000 lidí (Skutky 2:37-41). 3. Věřící žijí učednickým životem ve vzájemném společenství (Skutky 2:42-47). C. Výběr sedmi mužů k diakonské službě. Jedním z nich je i Štěpán (Skutky 6:1-7). 1. Štěpán upadne do zajetí, promluví na svou obhajobu a stává se prvním křesťanským mučedníkem (Skutky 7). 2. Saul je u toho a schvaluje jeho usmrcení. 3. Církev se rozprchne (Skutky 8:1-3). Další ze sedmi, Filip, slouží v Samaří a káže etiopskému eunuchovi (Skutky 8:4-40). D. Obrácení Saula, později nazývaného Pavel (Skutky 9:1-30). 1. Pavel se setkává s Pánem (Skutky 9:1-9). 2. Ananiáš slouží Pavlovi (Skutky 9:10-19). 3. Pavel prohlašuje, že Ježíš je mesiáš a vyznává Ho svým Pánem (Skutky 9:19-30). E. Petrovo vidění a Boží srdce pro pohany (Skutky 10). 1. Kornéliovo vidění (Skutky 10:1-8). 2. Petrovo vidění (Skutky 10:9-16). 3. Petr odchází s Kornéliovými muži (Skutky 10:17-22). 4. Pohané přijímají Ducha Svatého (Skutky 10:23-48). 5. Petr se obhajuje před jeruzalémskou církví (Skutky 11:1-18).
strana 75
F. První misijní cesta (46 až 48 po Kr.) – Pavel, Barnabáš a Jan Marek (Skutky 13-15). 1. Seleukie, Kypr, Perga. 2. Pisidská Antiochie, Ikonium, Lystra a Derbe. 3. Antiochie a apoštolský koncil (Skutky 15:1-35). G. Druhá misijní cesta (49 až 53 po Kr.) – Pavel, Silas a další spolupracovníci (Skutky 15-18). 1. Sýrie, Kilikie, Derbe, Lystra (Timoteus), Ikonium, Antiochie. 2. Frygie a Galácie, Troada. 3. Makedonie – Neapol, Filipis, Amfipolis, Apollonie, Tesalonika, Beroj. 4. Řecko – Athény a Korint (Akvila a Priscilla). V Korintu Pavel zůstává jeden a půl roku. H. Třetí misijní cesta (54 až 58 po Kr.) – Pavel (Skutky 18-21). 1. Galácie a Frygie. 2. Efez – Pavel zde zůstává více než tři roky. 3. Makedonie, Řecko a opět Makedonie. 4. Troada, Milét, cesta do Cesareje (Agabus), Jeruzalém. I. Pavel v Jeruzalému (Skutky 21:15 - 23:22). 1. Přivítání, zatčení Židy (Skutky 21:15-40). 2. Pavlova obhajoba (Skutky 22:1-21). 3. Odezva lidí (Skutky 22:22-29). 4. Pavel před Sanhedrinem (Skutky 23:1-10). 5. Spiknutí proti Pavlovi (Skutky 23:11-22). J. Pavel v Cesareji (Skutky 23:23 - 26:25). 1. Pavel promlouvá před Félixem, Festem a králem Agrippou. 2. Pavel je vězněn. K. Pavlovo ztroskotání na lodi a jeho pobyt v Římě (Skutky 27-28). III. PAVLOVY EPIŠTOLY
Po studiu historických knih (evangelia a Skutky) nyní přecházíme ke studiu 21 novozákonních epištol (dopisů) a knihy Zjevení. Epištoly dělíme na Pavlovy dopisy a obecné epištoly. Ty Pavlovy je možné dále dělit na devět epištol psaných církvím (Římanům až 2. Tesalonickým), tři pastorální epištoly (1. a 2. Timoteovi, Titovi) a osobní epištolu Filemonovi. Zbytek Nové smlouvy tvoří osm „židovských“ epištol (Židům až Judův) a kniha Zjevení.
strana 76
Začneme přehledem Pavlových epištol.
Římanům 1. Ústřední téma listu Římanům najdeme v Římanům 1:16-17, kde Pavel mluví o Boží záchraně hříšníka. V těchto úžasných verších nalézáme klíčové fráze celého listu: evangelium; Boží moc; spasení; každý, kdo uvěří; spravedlnost od Boha; Židé i pohané. 2. Tento list je Pavlovou nejformálnější epištolou a systematicky vyučuje o spravedlnosti skrze víru (a jejích důsledcích). Ustanovuje řadu základních křesťanských doktrín: zjevení stvoření (1:19-20), univerzalita hříchu (3:9-20), ospravedlnění milostí (3:24), smíření (3:25), víra (4:3), počáteční hřích (5:12), spojení s Kristem (6:1), vyvolení a zavržení Izraele (9-11), duchovní dary (12:38), úcta k autoritám (13:1-7). 1. Korintským 1. List je pastorační korekcí a byl napsán v reakci na zprávy o mnoha problémech a nedostatku řádu v této místní církvi. 2. K problémům korintské církve patřilo: rozdělení (1:11), důvěra v moudrost člověka a světa namísto v moudrost Boží (1:21-30), nemorálnost (kapitola 5; 6:9-20) a řada otázek týkajících se manželství a rozvodu, jídla, uctívání, řádu bohoslužby, duchovních darů a vzkříšení. 3. V důsledku nemorálního a duchovně závadného prostředí města Korint se církev potýkala s nesmírným množství odchylných nauk a praktik. 2. Korintským 1. Tento list je ze všech Pavlových dopisů nejdůvěrnější. Pavel v něm otevírá své srdce a vyznává svou lásku ke Korintským navzdory tomu, že jsou někteří vůči němu mimořádně kritičtí a vztah jiných vůči němu je zase nestálý a vrtkavý. Pavel je především znepokojen přítomností falešných učitelů v církvi, kteří o sobě prohlašují, že jsou apoštoly. Upozorňují sami na sebe, chtějí se zviditelnit a Pavla i jeho poselství zdiskreditovat. Druhý list Korintským byl napsán na obhajobu Pavlova apoštolství a jeho poselství. 2. Epištola má tři části: a. Pavel vyjadřuje svou radost ohledně reakce církve na jeho předchozí službu (kapitoly 1-7). b. Připomíná věřícím jejich závazek zůčastnit se sbírky pro jeruzalémské křesťany (kapitoly 8-9). c. Obhajuje svou apoštolskou autoritu (kapitoly 10-13). Galatským 1. Tato epištola je mocnou polemikou s tendencemi „judaizovat“ církev a ostře se vymezuje proti zákonictví. Judaisté kromě jiného učili, že řada starozákonních ceremoniálních bohoslužebných praktik je závazná i pro novosmluvní církev.
strana 77
2. Pavel píše, aby konfrontoval toto falešné „evangelium skutků“. Podtrhuje nadřazenost ospravedlnění vírou a posvěcení Duchem Svatým nad skutky Zákona. 3. Judaisté navíc zpochybňovali Pavlovo apoštolství, proto Pavel opět obhajuje jak své apoštolství, tak i své poselství. Připomíná pravdivé učení o milosti a ospravedlnění skrze víru bez skutků. V 5. a 6. kapitole ukazuje, že křesťané se potřebují učit žít z moci Ducha Svatého a že chození Duchem přináší ovoce Ducha. Efezským 1. V listu Efezským Pavel odhaluje slavné tajemství: Církev je Kristovým tělem, Kristus je hlavou církve (1:22-23) a křesťané jsou údy jedni druhých, požehnáni každým duchovním požehnáním v Kristu (1:3, 2:11-22). Pavlovým hlavním záměrem je prohloubit vědomí křesťanů ohledně neomezeného bohatství jejich požehnání v Kristu, který je hlavou církve, Kristova těla. 2. Pavel v epištole nejprve poodhaluje, jak nezměrné bohatství požehnání věřící v Krista přijali. Ukazuje, že souhrnem věčných Božích záměrů je osoba Krista, v Němž jsme se stali dědici požehnání. 3. Z toho plyne zodpovědnost věřících růst v poznání Boha a žít způsobem hodným našeho nebeského postavení v Kristu a hodným našeho povolání (1:18-23; 3:1421; 4:1). Filipským 1. Dopis je výzvou k tomu, aby křesťané byli jednotní a aby se radovali ze svých požehnání a ze své pozice v Kristu (1:27; 2:2; 4:4). List Filipským bychom mohli nazvat „Radost a jednota v Kristu“. 2. Pavla vedlo k napsání tohoto dopisu několik důvodů: a. Chtěl vyjádřit svou lásku a vděčnost za finanční dar, který mu Filipští poslali (1:5; 4:10-19). b. Dát jim zprávu o tom, jak se mu vede a v jakých okolnostech se právě nachází (1:12-26; 4:10-19). c. Povzbudit Filipské, aby stáli pevně ve víře, když čelí pronásledování, a radovali se bez ohledu na okolnosti (1:27-30; 4:4). d. Vyzvat je k tomu, aby žili v pokoře a jednotě (2:1-11; 4:2-5). e. Doporučit filipské církvi Timotea a Epafrodita (2:19-30). f. Varovat před bludy zákonických judaistů na jedné straně a svobodomyslných antinomistů na straně druhé (ti zcela popírali existenci mravních principů pro lidi ospravedlněné milostí). Vlivy z obou extrémních směrů pronikaly do církve a páchaly škodu (Filipským 3). Koloským 1. Tento dopis hovoří o moci zvěsti evangelia, které je plodné a účinné. Pavel klade důraz na Krista v nás, kteří jsme Jeho tělem, a na Jeho absolutní autoritu a vládu. strana 78
2. V této krátké epištole Pavel přináší „plnohodnotný portrét Krista“, Jeho osoby a Jeho dokončeného díla. Nic víc než Jej samého nepotřebujeme, protože „v Něm jsme naplněni“ (2:10). 3. List Koloským představuje autoritu, jedinečnost a plnost osoby a díla Ježíše Krista, vtěleného Boha a spasitele lidstva, stvořitele a toho, který udržuje vesmír svou mocí. Utvrzuje věřící v poznání, že Ježíš je odpovědí na veškeré jejich otázky týkající se časnosti i věčnosti. 1. Tesalonickým 1. Apoštol v úvodu svého dopisu vyjadřuje vděčnost za vše, co Bůh dělá v životech Tesaloničanů (1:2-3). 2. Dalšími tématy listu jsou: a. Pavlova obhajoba oproti lživé kampani namířené proti jeho službě (2:1-12). b. Povzbuzení k vytrvalosti v pronásledování a naléhavá výzva k tomu, aby se křesťané odvrátili od svého dřívějšího pohanského životního stylu (3:2-3; 4:112). c. Odpověď na doktrinální otázku týkající se těch, kteří již zemřeli (4:1-13). d. Odpověď na otázky týkající se „Pánova dne“ (5:1-11). e. Pokyny ohledně problémů ve společném životě církve (5:12-13, 19-20). 2. Tesalonickým 1. Potřebu napsat Tesalonickým druhý list zjevně vyvolaly tři zprávy, které Pavel o vývoji v této církvi dostal. V listu reaguje na: a. Rostoucí pronásledování, kterému sbor čelí (1:4-5). b. Zprávy o falešném Pavlově listu a chybných výkladech jeho učení o Pánově dni a vytržení církve (od verše 2:1). c. Pavel také napomíná rozmáhající se neukázněnost těch, kteří byli tak horliví ve vyhlížení brzkého Pánova návratu, že přestali pracovat a živit své rodiny (3:5-15). 2. Pavel ve svém listu přináší útěchu i korekci. Povzbuzuje k vytrvalosti v souženích, když Tesalonickým píše o odměně a trestu budoucího Božího soudu (1:3-10). Dále vyvrací falešná tvrzení, že k Pánově dni již došlo (2:1-2) a dává detailní instrukce ke korekci těch, kteří odmítají pracovat (3:6-15). 1. Timoteovi 1. Pavel píše tento dopis minimálně z pěti důvodů: a. Povzbudit a rozdmýchat Timoteova ducha – připomíná mu zodpovědnost, která mu byla svěřena (1:3), jeho duchovní obdarování (4:14), jeho dobré vyznání (6:12) a dobré učení, jemuž byl vyučen (6:20). b. Dát Timoteovi biblický vhled do toho, jak jednat s bludy a s falešnými učiteli a povzbudit jej k tomu, aby se sám i nadále držel zdravého učení (1:3-11, 1820; 4:1-16; od verše 6:3).
strana 79
c. Předat instrukce ohledně správného chování v církvi (2. kapitola). d. Reagovat na konkrétní otázky – kvalifikace starších a diakonů (3. kapitola), správný způsob chování vůči lidem jednotlivých věkových kategorií, starším církve a vdovám (5. kapitola). e. Varovat před zlem materialismu (6. kapitola). 2. List má dvě roviny: a. Osobní – jejím ústředním tématem je „bojuj dobrý boj“ (1:18). b. Církevní – jejím ústředním tématem je „jak se chovat v církvi, která je Božím domem“ (3:15). 2. Timoteovi 1. Tento dopis má oproti 1. Timoteovi a Titovi výrazně odlišnou atmosféru. Pavel jej píše z chladné vězeňské cely v očekávání své brzké smrti. a. Naléhá na Timotea, aby jej v Římě ještě před svou smrtí navštívil (4:6-9, 21). b. Zapřísahá jej, aby pevně držel zdravé učení, vystříhal se všech bludů a snášel těžkosti jako dobrý Ježíšův voják. Upozorňuje ho na současnou dobu narůstajícího odpadlictví. 2. Stejně jako 1. Timoteovi má i tento list dvě roviny. a. Osobní – hlavním tématem je „rozněcuj Boží dar, který je v tobě“ (1:6). List se však věnuje i dalším tématům (1:14; 2:1-2; 2:15; 4:5). b. Církevní – hlavními tématy jsou: „svěř zdravé učení věrným lidem, kteří budou schopni vyučit také jiné a sloužit jako dobří Kristovi vojáci“ (2:2-4) a „bojujte dobrý boj a zachovejte víru“ (4:6-7). Titovi 1. Pavel sleduje při psaní tohoto listu několik záměrů a cílů: a. Napravit nedostatky týkající se ustanovení sborů na Krétě (1:5-16). b. Osobně se za Tita postavit a podpořit jeho autoritu (2:15; 3:1-15). c. Předat mu instrukce, jak čelit opozici, spolu s pokyny o víře a dobrém chování a varováním před falešnými učiteli (1:5, 10-11; 2:1-8, 15; 3:1-11). d. Dát mu vědět o svých plánech strávit s ním zimu v Nikopoli (3:12). 2. Tématem listu je ukázat, že Boží milost, kterou jsme přijali v Kristu, nás vede k tomu, abychom odložili bezbožnost a žili spravedlivě a střízlivě jako lid dobrých skutků, které jsou v souladu se zdravým Božím učením (2:11 - 3:8). Dopis pokrývá mimo jiné následující témata: a. Kvalifikace starších (1:5-9). b. Instrukce pro lidi jednotlivých věkových skupin (2:1-8). c. Vztah k vládě (3:1-2). d. Znovuzrození a obnova života Duchem, nikoliv skutky těla (3:5). e. Význam milosti ve vztahu k povzbuzování Božího lidu k dobrým skutkům (2:11 - 3:8).
strana 80
Filemonovi 1. Pavel v tomto osobním dopise Filemona žádá, aby odpustil Onezimovi a přijal jej zpět jako milovaného bratra a spoluslužebníka v evangeliu (10-17). Dodává, že za Filemona zaplatí jakékoliv výdaje. To je krásná ilustrace Kristova díla, který se stal naším zástupcem (18). 2. Druhotným záměrem epištoly je vyučit nás praktické křesťanské lásce. 3. Závěrem Pavel děkuje za Filemonovu pohostinnost a za to, že jej ubytuje po jeho propuštění z vězení (4-7, 22). 4. Ústředním tématem listu je, že evangelium má moc měnit životy lidí, ať už se nacházejí v jakékoliv sociální situaci, a pozvednout naše vztahy od otroctví k bratrské lásce. Filemon nebyl jediným otrokem v koloské církvi, a proto instrukce z Pavlova dopisu ovlivnily jednání mnoha dalších pánů s jejich otroky.
IV. OBECNÉ EPIŠTOLY A KNIHA ZJEVENÍ Židům 1. Tématem tohoto listu je vše převyšující velikost a význam Krista a Jeho nadřazenosti nad systémem Staré smlouvy. Autor listu používá pro Novou smlouvu opakovaně slova „lepší“, „dokonalá“ a „nebeská“. 2. Pisatel epištoly vysvětluje, že Kristus je nadřazený a lepší, protože jako Boží syn je nadřazen: a. Starozákonním prorokům (1:1-3). b. Andělům (1:4 - 2:18). c. Mojžíšovi (3:1-6). d. Jozuovi (3:7 - 4:16). e. Áronovu kněžství (5:1 - 10:18). 3. Cílem knihy je varovat čtenáře před nebezpečím návratu k systému Staré smlouvy, která byla jen přechodným stínem budoucí reality, a povzbudit je k pevnému uchopení nového života v Kristu. Věřící jsou povzbuzováni růst k dospělosti a získat odměnu jako věrní křesťané a účastníci nebeského povolání. List obsahuje i pět varování, jejichž cílem je burcovat věřící k růstu ve víře (2:1-4; 3:1 - 4:13; 5:11 - 6:20; 10:26-39; 12:14-29). Jakubův list 1. Jakubovým tématem je víra, která „funguje“ – je živá, mocná a přináší výsledky. 2. Dopis nabádá nové věřící, aby nepřestali růst a dospívat ke křesťanské zralosti a svatému životu. Zabývá se praktickou rovinou víry. Jakub svým čtenářům píše, že zralosti dosáhnou pevným zakotvením ve víře, soucitnou službou, opatrností v řeči, pokornou podřídivostí a láskyplným sdílením se. 3. List pokrývá všechny oblasti praktického života křesťana: strana 81
a. Kým jsem. b. Co dělám. c. Co říkám. d. Jak se cítím. e. Co mám. 4. V poměrně přísném vyučování o praktické svatosti Jakub ukazuje, jak by se měly křesťanská víra a láska projevovat v řadě naprosto konkrétních situací. 1. Petrův 1. Epištola se dotýká různých doktrín a má hodně co říci o křesťanském životě a zodpovědnostech věřícího. Jejím hlavním tématem je ale otázka utrpení – zejména v souvislosti s pronásledováním kvůli víře. List je považován za příručku a manuál, jak žít uprostřed nepřátelského a zlého světa jako dočasní obyvatelé a Kristovi velvyslanci (1:1, 13-21; 2:11-12; 3:14, 17; 4:1, 13, 15-16, 19). 2. Primárním cílem 1. Petrova listu je povzbudit pronásledované křesťany, aby: a. Zaměřili svou pozornost na zjevení Krista a vysvobození, kterého se jim v Něm dostalo (1:3-12). b. Následovali Krista jako dokonalý vzor toho, kdo procházel utrpením (od verše 2:21). c. Žili ve světě v souladu se svým povoláním jako zvláštní Boží lid a usilovali o to vést dobrý život mezi pohany (2:9-17; 4:1-16). 3. List také poukazuje na význam kvalitního vůdcovství při správě a vedení Božího stáda, které je nezbytným předpokladem pro efektivní fungování církve uprostřed zlého světa (5:1-6). 2. Petrův 1. Petr ve svém druhém dopisu varuje před nástupem falešných učitelů, který předpovídali proroci, Pán sám i Jeho apoštolové (2:1; 3:1-3). S vědomím, že Bůh nám zaopatřil vše potřebné k životu i zbožnosti (1:3), nás list naléhavě vybízí, abychom trvale rostli a zráli v Kristu, nebyli nečinní ani neplodní (1:8) a s tímto základem odolali náporu falešného učení. 2. Petr ví, že jeho čas na zemi se blíží ke konci (1:13-15) a že Kristovo tělo je v bezprostředním ohrožení (2:1-3). Připomíná bratřím nadpřirozený původ Božího slova jako jejich pevného základu (1:12-21) a varuje před příchodem falešných učitelů, které čeká jistý soud (2. kapitola). 3. Závěrem čtenáře povzbuzuje a utvrzuje ve víře, že Kristus se jistě vrátí (3:1-16). 1. Janův 1. Tématem knihy je společenství s Bohem skrze Pána Ježíše (1:3-7). Ve světle šířících se herezí, zejména gnosticismu, Jan definuje charakter našeho společenství s Bohem, kterého popisuje jako světlo (1:5), lásku (4:8, 16) a život (1:1-2; 5:11-13). Chodit ve společenství s Bohem znamená chodit ve světle, což vede
strana 82
k prožívání Božího života, Jeho lásky k ostatním a Jeho spravedlnosti. 2. List hovoří o několika „důkazech společenství“ (např. ve 2:11). V kontextu celé epištoly bychom je neměli zaměňovat za „důkazy spasení“ (a zaváhat, zda se při nás tyto věci dostatečně projevují). Jan chce svým listem křesťany naopak ve spasení utvrdit: „Toto jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (5:13). 3. Jan píše svým „dítkám“ (2:1, 18, 28; 3:7, 18; 5:21) nejméně z pěti důvodů: a. Povzbudit je k pravému společenství (1:3-7). b. Zažít plnost radosti (1:4). c. Směřovat křesťany ke svatému způsobu života skrze pravé společenství (1:6 2:2). d. Chránit a střežit věřící před herezemi (2:18-27). e. Ujistit věřící v Ježíše v jistotě spasení (5:11-13). 2. Janův 1. Apoštol Jan píše svůj druhý dopis, aby ochránil křesťany před svody těch, kdo nezůstali v Kristově učení, odchýlili se od pravdy (4-9) a nevyznávají „Ježíše Krista přicházejícího v těle“ (7). 2. Jan si nepřeje, aby se jeho čtenáři nechali připravit o svou odměnu a dává jim jasné instrukce o tom, že nemají falešné učitele přijímat do svých domovů a domácích církví a nemají je vítat křesťanským pozdravením (10-11). Tím je myšleno, že od nich nemají přijímat vyučování v domácích církvích, nikoliv že by k nim měli být neslušní nebo že by jim neměli svědčit. 3. Janův 1. Jan píše Gaiovi o pohostinnosti a podpoře křesťanských pracovníků (misionářů), především cizinců. 2. Dává do kontrastu Gaiovu láskyplnou a štědrou službu se sobectvím Diotréfa, který nechodí v pravdě a hledá jen svůj osobní prospěch. Judův 1. Juda původně plánoval psát o společné záchraně (spasení), ale kvůli rychle se šířícím herezím, představujícím aktuální hrozbu pro církev, raději věřící povzbuzuje, aby vytrvale zápasili o víru navzdory všem falešným učením, která se do církve plíživě vkrádají. 2. Jedním z tehdejších bludů byl gnosticismus, který považoval vše materiální za zlé a vše duchovní za dobré. Vedl lidi k přehnané zaměřenosti na rozvoj svých „duchovních“ životů (k předuchovnělosti), což paradoxně ústilo v nedostatek zdravé disciplíny, bezuzdnost a bezzákonnost, když lidé svým tělům dovolali dělat vše, co se jim zachtělo. Zjevení 1. Název poslední biblické knihy „Zjevení“ pochází z řeckého slova „apokalupsis“, strana 83
což znamená „odhalení“ nebo „odtajnění“. Kniha odhaluje Boží charakter a Boží záměry a plány. 2. Kniha začíná prohlášením, že jejím cílem je zjevit Ježíše Krista, Jeho osobu, moc a plány pro blízkou budoucnost (1:1). Pro knihu je stěžejní téma existence, moci, svrchovanosti, spravedlnosti, moudrosti a dobroty Boha Otce a Ježíše Krista. 3. Kniha Zjevení utvrzuje věřící uprostřed římského pronásledování, že jejich mesiáš vše drží ve svých rukou a že je konečným vítězem. Každý, kdo se snaží knihu Zjevení interpretovat s klapkami na očích a jen podle jednoho konkrétního směru učení o posledních časech, míjí mnoho z bohatství této vzácné knihy.
strana 84
ODDÍL 4:
DUCHOVNÍ RŮST
LEKCE 13:
VÍRA I. ZÁKLADY VÍRY (CO JE VÍRA A JAK MŮŽE RŮST?) A. Definice víry. 1. Víra je navenek se projevující důvěra v Boha – rozhodnutí, které je doprovázeno odpovídajícími skutky. 2. Skutečná víra v Boha (víra srdce) spočívá ve věření a jednání podle Božího slova bez ohledu na momentální viditelné „fyzické důkazy“. 3. Víra nespočívá ani tak v tom, co máme, jako spíše v tom, co děláme (jak se projevujeme). a. Víra je ruka, kterou bereme věci od Boha. b. Sloveso „věřit“ je velice akční. Věřit v biblickém slova smyslu znamená „brát si“, „uchopit“, „přijmout“. Můžete věřit tomu, že Ježíš je Spasitel, ale nikdy nebýt spaseni, pokud jste Ho vírou nepřijali za svého Spasitele. Můžete věřit tomu, že Bůh uzdravuje, ale nikdy nebýt uzdraveni, pokud jste vírou nepřijali své osobní uzdravení. Biblická víra je vědomým projevem vůle. 4. Tato lekce se zabývá osobní vírou křesťana a ne „darem víry“ neboli „speciální vírou“, která je nadpřirozeným darem Ducha, dávaným na základě Jeho svrchovaného rozhodnutí do konkrétní situace k naplnění nějaké aktuální potřeby (1. Korintským 12:9). 5. Židům 11:1: „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.“ a. Víra jest – víra je v přítomosti, nyní, v našem životě. (Naděje je oproti tomu zaměřena na budoucnost. Nadějné doufání je postoj očekávání na věci, které jsou zatím vzdálené, v budoucnosti. Víra tyto věci „stahuje“ do přítomnosti.) b. Víra je podstata – pevné přesvědčení, základ. c. Víra uchvacuje to, v co doufáme (naději), dokud to nedostaneme. d. Víra je důkaz neviditelných skutečností – dokládá naše vlastnictví věcí, v něž doufáme, podobně jako výpis z katastru nemovitostí. Naše skutky víry jsou výpisem z Božího katastru. Víra je dostatečným důkazem reality všeho a čehokoliv, co nám dosud nepotvrzují naše přirozené smysly. 6. Židům 11:6: „Bez víry není možné zalíbit se Bohu.“ 7. Studujte s modlitbou a opakovaně „kapitolu víry“ – Židům 11. a. Víra pracuje v oblasti neviditelna (1). b. Víra vždy nese dobrou zprávu (dobré vyznání víry) (2). c. Víra – a nic než víra – těší Boha (5). d. Víra je přesvědčení o tom, že Bůh je věrný a naplní svá zaslíbení (11). strana 86
e. Víra odstraňuje z cesty strach, aby člověk viděl neviditelného Boha (27). f. Víra je cestou do zaslíbené země. Víra strhává zdi (30). 8. Víra působí (pracuje) skrze lásku (Galatským 5:6). Láska je motivem víry (Jan 11:3, 40-44). „Kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1. Korintským 13:2). B. Praktická fakta o víře (kromě Židům 11 studujte pasáže z Marka 11:22-24 a Římanům 4:17-22). 1. Víra zabírá území tam, kde není nic vidět ani slyšet, a pevně jej drží až do chvíle, kdy vidíme, slyšíme, cítíme a máme. 2. Víra znamená věřit, že je něco dokončené, vidět to dokončené a chovat se, jako že je to dokončené, dříve než je to dokončené. 3. Víra znamená vidět něco v Božím slově, uvěřit tomu v srdci, vyznávat to ústy a chovat se podle toho, dokud se to nestane realitou. 4. Vírou člověk přijímá a jedná na základě toho, co Bůh učinil, když zjevil sám sebe lidem. 5. Víra se vztahuje k nereálným věcem a tvoří z nich realitu. 6. Víra je v přítomném čase. Teď! 7. Principy víry se vztahují na každou oblast našich životů. 8. Vírou zůstáváme nad okolnostmi a ne pod nimi. 9. Víra říká totéž, co říká Boží slovo. 10. Bez víry není možné zalíbit se Bohu. C. Další důležité biblické verše o víře.
1. Timoteovi 4:6, 12, 6:12; Židům 10:23, 12:2; Jakub 2:26; Galatským 5:6, 22; Římanům 1:17, 5:2; 2. Timoteovi 4:7; Efezským 6:16; 1. Janův 5:4-5; Filipským 4:8; 2. Teslonickým 1:3. D. Všichni věřící mají víru. 1. Jsme „věřící“, proto máme víru! Kdybychom ji neměli, nebyli bychom spaseni (2. Korintským 4:13; Efezským 2:8-9). Narodili jsme se Bohu, jsme Boží děti, a proto jsme přijali Jeho vlastnosti. Jednou z nich je víra. (Ilustrace: nemusíme své rodiče žádat, aby nám dali ruce. Narodili jsme se s nimi. Stačí učit se je používat.) 2. Každému z nás Bůh dal určitou míru víry (Římanům 12:3; Efezským 2:8) a vybízí nás k tomu, abychom ji rozvíjeli. Naše víra má růst. 3. a. Víra přichází (roste) ze slyšení Božího slova (Římanům 10:17). b. Písmo je nazýváno „Slovem víry“ (Římanům 10:8). 4. Víra pochází ze srdce neboli z duchovního člověka. Nespočívá v mentálním souhlasu! „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, nespoléhej se na svoji rozumnost“ (Přísloví 3:5).
strana 87
a. Víra „hlavou“ není tím, co Bůh hledá. Tomáš věřil na základě přirozených smyslů, pocitů a rozumování (Jan 20:29). b. Pravá víra je v srdci – Abraham věřil „proti naději“ toho, co mu říkaly smysly (Římanům 4:17-21). c. Víra srdce může pracovat i přes pochybnosti v hlavě. Můžeme něčemu věřit, aniž bychom tomu rozuměli (Marek 11:23 – „a nezapochyboval by V SRDCI...“). d. Příklad: I když možná podle toho nevypadáte nebo se tak necítíte, přesto jste znovuzrozeni. To proto, že to říká Bible (Římanům 10:9-10). Jste spaseni a po smrti půjdete do Nebe! Dokázali byste ale někomu vysvětlit, jak Nebe vypadá? Byli jste tam někdy? Dokážete ho popsat? Nikoliv. Přesto tomu věříte! To je víra srdce. 5. Víra je způsob života. „Spravedlivý bude ŽÍT z víry“ (Římanům 1:17; Galatským 3:11; Židům 10:38). 6. Zajímavosti týkající se víry. a. Každý člověk neustále něčemu věří – dobrému či zlému. Pochybnost není nic jiného než víra na „opačné“ straně. Ateismus je ve skutečnosti vírou v neexistenci Boha. Opakem víry v zázrak je víra v to, že se žádný zázrak nestane. A podobně. b. Mnozí věří tomu, že „u Boha je možné všechno“ (Matouš 19:26; Marek 10:27) a přitom nevěří tomu, že „všechno je možné tomu, kdo věří“ (Marek 9:23). c. Lidé nás mohou považovat za podivíny. To je v pořádku, protože přirozená mysl nedokáže postihnout Boží (duchovní) věci (1. Korintským 2:14). E. Víra je založena na Božím slově. 1. Boží slovo nemůže selhat (Jan 17:17; 2. Timoteovi 3:16; 1. Tesalonickým 2:13). a. Boží slovo je PRAVDA. Bůh nemůže lhát (Numeri 23:19). b. Do Božího slova nás uvádí Jeho autor – Duch Svatý (Jan 16:13). Víra začíná tam, kde je známa Boží vůle. Věřit neznamená, že si sami náhodně „vybereme“ zaslíbení, které si budeme „nárokovat“. Víra je ze slyšení – Bůh k nám promluví svým Duchem, zjeví nám své Slovo a na základě zjeveného Slova v nás povstává a roste víra. c. Víra se vztahuje k Bohu a jejím základem je naše společenství s Ním. Hrdinové víry z Židům 11 měli vztah s Bohem – přijali od Něj slovo, kterému uvěřili, na kterém stavěli a podle kterého vírou jednali. Noe se sám nerozhodl postavit archu, Abram vyjít, ani Mojžíš postavit se před faraóna. Nejprve slyšeli Boží slovo! Bůh k nim promluvil, oni Mu uvěřili a jednali podle toho. 2. Vírou aktivujeme Boží moc. Víra je spínač, kterým přijímáme zaslíbení Slova. (Ilustrace: Boží moc je elektřina, víra je spínač, kterým elektřinu uvádíme do akce.)
strana 88
II. JAK MŮŽEME RŮST VE VÍŘE (2. TESALONICKÝM 1:3) A. Prohlubování naší víry. 1. Naše víra roste úměrně tomu, jak reálné se nám stává Boží slovo (Římanům 10:17). 2. Víra roste z příležitostí používat ji! a. Budeme procházet těžkými místy. Nebude to vždy jednoduché. b. Potřebujeme trpělivost a vytrvalost (Židům 10:35-36; Jakub 1:3-5). 1) Pokud v nás pracují víra a trpělivost společně, nesou vždy úrodu (Židům 6:12). 2) Když má naše víra tendenci slábnout, přichází jí na pomoc trpělivost, která jí pomůže ustát tlaky a zůstat stát. Člověk potřebuje vytrvalost, aby zachoval víru, dokud se neprojeví (nemanifestuje) výsledek víry. 3) Bez vytrvalosti víra často selže, upustí od pevného zakotvení v zaslíbení Božího slova a vzdá svůj cíl. 3. Víru potřebujeme procvičovat, aby se rozvíjela. a. Ilustrace: rozvoj svalů fyzickým cvičením. b. Začněte od jednodušších věcí a postupujte k těžším. Jako když se děti učí chodit. Začněte tam, kde právě jste – ne tam, kde je někdo jiný. 4. Jestliže se zdá, že naše víra dlouhodobě „nefunguje“, potřebujeme začít dělat změny. a. Bůh se nemění. Ježíš neselhává. Pokud „to nefunguje“, potřebujeme něco změnit my. Tehdy je čas zkoumat sami sebe, přiblížit se k Bohu, vstoupit do Jeho přítomnosti a hledat odpovědi. b. Víra pracuje skrze lásku (Galatským 5:6). 1) Opakem víry je strach. Dokonalá láska strach zahání (1. Janův 4:18). 2) Nejsme jen dětmi víry Boha víry, ale i dětmi lásky Boha lásky. 3) Láska, stejně jako víra, v nás může růst. Jsou ovocem Ducha. 4) Naše víra nebude fungovat, nebudeme-li chodit v lásce – myšlením, slovy i skutky (1. Korintským 13; Filipským 2:3-4). 5) Potřebujeme trvale odpouštět (Marek 11:25). Ježíš odpouštěl. Odpustit znamená chovat se, jako kdyby se to nikdy nestalo. Člověk, který nám ublížil, se zodpovídá Pánu. Dovolme Bohu, ať s ním jedná On a ne my sami. Neodpuštění blokuje tok Božího Ducha v našem životě. Očistěme se od něj!
III. N EPŘÁTELÉ VÍRY
„Bojuj dobrý boj víry“ (1. Timoteovi 6:12). Neexistuje boj bez nepřátel. Musíme počítat s tím, že nás ďábel bude atakovat na našich nejslabších místech. Právě v nich strana 89
potřebujeme tedy nejvíce rozvíjet naši víru. A. Pochybnosti (nevěra) a strach. 1. Existují dva druhy nevěry. a. Jeden je způsoben nedostatkem poznání. Lékem na ni je získat poznání. b. Druhým je vědomá nevěra – neochota dovolit Božímu slovu vládnout v životě člověka, neochota nechat se přesvědčit. Příkladem jsou děti Izraele na poušti (Židům 4:11). Lékem na tento druh nevěry je poslušnost. 2. Na třech místech Bible vidíme, jak Ježíš napomíná učedníky za jejich nevěru. Pokud je někdo nepoučitelný, je v nevěře. Petr se začal topit, když přestal hledět na Ježíše a namísto toho se díval na okolnosti (Matouš 14:22-32). Viz. také Matouš 17:17 a Marek 4:39-40. 3. Nedovolte duchu strachu, aby vás ovládl. Musíte s ním jednat a překonat ho. Nemůžeme se vždy modlit za změnu okolností jen proto, že se nám nechce poprat se se strachem (2. Timoteovi 1:7). 4. Jak jednat s pochybnostmi a nevěrou. a. Rozpoznejte a zanalyzujte je. b. Nevyznávejte je ústy! Nikdy se jim nepoddávejte! c. Bojujte proti nim Božím slovem a modlitbou. d. V případě potřeby se o své situaci poraďte s nějakým sourozencem v Kristu, nejlépe s vedoucím, kterému důvěřujete. 5. „Kdokoliv“ z Marka 11:23 je tentýž „kdokoliv“ z Jana 3:16. Odmítněte pochybovat. Nevěřte okolnostem více než Božím zaslíbením. B. Nedostatek poznání.
Víra neroste z toho, že se za ni modlíme. Roste ze slyšení Božího slova během našeho společenství s Bohem a rozvíjí se, když ji používáme.
C. Vědomí vlastní nedostatečnosti (2. Korintským 5:17; Efezským 2:10). 1. Bůh nestvořil žádná „nehodná“ nová stvoření. Každý, kdo je znovuzrozen, má hodnotu. 2. Věřte tomu, co o vás říká Boží slovo, a nehleďte na své nedostatky. 3. Obnovujte si mysl Božím slovem. Jste spravedlností Boží v Kristu. Bůh vás vidí skryté v Něm (2. Korintským 5:21) – když se na vás dívá, vidí Krista. 4. Bůh nemá oblíbence (Skutky 10:34).
strana 90
LEKCE 14:
V E D E N Í D U C H E M S VAT Ý M A M O D L I T B A I. VEDENÍ DUCHEM SVATÝM A. Boží děti jsou vedeny Duchem Božím. 1. Bůh nám jako svým znovuzrozeným dětem zaslibuje, že nás povede (Římanům 8:14). 2. Hlavním způsobem, jakým nás Bůh vede a promlouvá k nám, je Boží slovo, do kterého nás uvádí Duch Boží. Písmo je korytem pro řeku Ducha Svatého. Mnoho konkrétních informací v Písmu nenajdeme – ty nám Duch Boží dosvědčuje skrze své vedení. (Například: V Bibli je napsáno, že máme pracovat, ale není tam již napsáno, jakou práci máme přijmout, máme-li dvě různé nabídky. Bible říká, že si má křesťan najít za manžela či manželku věřící protějšek, ale není tam napsáno, koho.) 3. Každému Božímu dítěti Bůh zaslibuje, že ho povede svým Duchem. a. „Neboť všichni, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové“ (Římanům 8:14). b. „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem (dosvědčuje našemu duchu)...“ (Římanům 8:16). c. „Duch člověka je lampou od Hospodina, prozkoumává nejhlubší nitro“ (Přísloví 20:27). d. „Ovce znají jeho hlas. Za cizím však jistě nepůjdou“ (Jan 10:4-5). 4. Duch člověka. a. Protože jsme se narodili znovu, stvořil v nás Bůh nového ducha (ducha s malým „d“ – obnoveného lidského ducha). „Co se narodilo z Ducha, je duch“ (Jan 3:6). Duch člověka je lampou od Hospodina. Duch Svatý nepromlouvá k našemu tělu (fyzickým smyslům), ani k naší duši (mysli, rozumování, logice). Promlouvá k našemu znovuzrozenému duchu. b. Bible na jiných místech nazývá našeho ducha „vnitřním člověkem“ (2. Korintským 4:16), „skrytým člověkem srdce (1. Petrův 3:4) nebo „nitrem“ (Jan 7:37-39). c. Lidský duch, duchovní část trojjedinné lidské bytosti, je nejdůležitější složkou života. V 1. Tesalonickým 5:23 ho Pavel uvádí na prvním místě. d. Duch člověka není totéž co duše (1. Tesalonickým 5:23; Židům 4:12; 1. Korintským 14:14). Duší kontaktujeme intelektuální oblast života, ale duchem kontaktujeme Boha a duchovní svět. 5. Vnitřní svědectví. a. V době Staré smlouvy vedl Bůh své děti skrze vnější svědectví (proroci,
strana 91
pokládání rouna, losování, apod.). Duch Svatý totiž dosud nebyl vylit na všechny lidi. b. Poslední losování (vnější způsob vedení) proběhlo ve Skutcích 1. Krátce nato byl vylit Duch Svatý a od té doby již Bůh vede své děti skrze VNITŘNÍ SVĚDECTVÍ. c. Vnitřní svědectví je jemný tichý hlas v našem znovuzrozeném duchu. Duch Boží k nám promlouvá tak, že dosvědčuje věci našemu duchu (1. Korintským 2:9-16; 1. Janův 5:10). d. Vnitřní svědectví není okázalé a vnější (zjevení anděla, akustický Boží hlas, apod.). K těm dochází zřídka a někdo takové věci nezažije nikdy. Vnitřní svědectví je vnitřní pokoj či nepokoj, vnitřní impulz pocházející z nejniternější hlubiny naší bytosti, kam ho vkládá Duch Svatý. e. „Pokoj Kristův ať jest rozhodčím ve vašich srdcích“ (Koloským 3:15 – Žilkův překlad). f. Biblické příklady: 1) „ZDÁLO SE MI DOBRÉ, když jsem vše znovu pečlivě prozkoumal...“ (Lukáš 1:3 – KJV). 2) „Sílovi se ZDÁLO DOBRÉ tam zůstat“ (Skutky 15:34 – KJV). 3) „Muži, VNÍMÁM (VIDÍ SE MI), že plavba bude jistě spojena s nebezpečím“ (Skutky 27:10 – KJV). 4) „Jdu do Jeruzaléma a NEVÍM, CO PŘESNĚ mne tam potká, kromě toho, že mi Duch Svatý v každém městě DOSVĚDČUJE, že mne čekají pouta a soužení“ (Skutky 20:22-23 – KJV). B. Jak zvýšit citlivost na rozpoznání vedení Božího Ducha v našem duchu? 1. Častá a intenzivní modlitba v jazycích (1. Korintským 14:14, 18; Judův 1:20). 2. Poznávání Boha skrze Jeho Slovo. 3. Osobní zkušenosti s rozpoznáním tichého Božího hlasu i s Jeho potlačením a zanedbáním (když si člověk se zpožděním uvědomí, že ho Duch k něčemu pudil nebo ho před něčím varoval). 4. Bůh nespěchá! a. Některé „impulzy“ odezní (mohou být jen duševní, i když mají základ v naší horlivosti pro Boha). b. Jindy nás určitý impulz pouze nasměruje nějakým směrem, který se nakonec změní nebo se celý obrázek dokreslí. c. Mnohdy nesprávně interpretujeme Boží hlas. Potřebujeme se trvale učit ho rozpoznávat. d. Za impulzy, které přijímáme, se potřebujeme vždy hodně modlit a dostatečně dlouho pozorovat, zda impulz s časem sílí nebo slábne, popřípadě se mění či dokresluje. Někdy nám Bůh určité věci pokládá na srdce jen proto, abychom se za ně modlili!
strana 92
II. MODLITBA A. Co je modlitba? Proč a jak se máme modlit? 1. Modlitba není jednosměrná komunikace, ale rozhovor s Bohem. Je celoživotním dobrodružstvím, kdy smíme během společenství s nebeským Otcem promlouvat k Bohu a naslouchat Jeho hlasu (vnitřnímu svědectví Božího Ducha v našem duchu – viz. bod I). 2. Modlitba pokládá „koleje“ a vytyčuje trasu „vlaku“ našeho duchovního života. Bez modlitebního života jsme duchovně skleslí a okrádáme se o duchovní náboj a vitalitu. 3. „Bůh je omezen naším modlitebním životem. Zdá se, že Bůh nemůže pro lidi nic udělat, jestliže Ho o to někdo nepožádá“ (Wesley). 4. Žádejte Boha, aby vás naučil modlit se. „Proste Ho o hlubokou touhu po modlitbě, která vás přivede k disciplíně a dovede k potěšení na modlitbách“ (Lea). 5. Vedoucí nedovedou lidi dále, než kam dojdou a kým budou na modlitbách. 6. Kým jsme pro Ježíše závisí na tom, co od Něj přijmeme, což je přímo závislé na množství času, který s Ním strávíme na modlitbách a v rozjímání nad Písmem. 7. Modlit se nenaučíme jinak, než se budeme modlit (osobně i ve skupině). 8. Ježíš byl mistrem modlitby. Neustále trávil čas s Otcem, modlil se k Němu a naslouchal Mu. Jen v Janově evangeliu čteme 15krát o tom, jak Ježíš odchází od učedníků, aby byl s Otcem. Ježíš měl vypěstovaný návyk modlit se a žil od modlitby k modlitbě. B. Druhy modliteb.
Existuje několik základních druhů modliteb, z nichž každá se řídí jinými principy a zákonitostmi. „Všemi DRUHY modliteb... se v každý čas modlete...“ (Efezským 6:18 – KJV). „Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování...“ (1. Timoteovi 2:1). 1. Modlitba víry je modlitba, ve které Boha o něco konkrétního požádáme a přijmeme to vírou. Tato modlitba mění věci a „přesouvá hory do moře“ (Matouš 21:22; Marek 11:24). Je vždy založena na Boží vůli zjevené v Božím slově a nezná frázi „je-li to tvá vůle“. Modlitba víry přijímá, bere, obsazuje zaslíbení. Ježíš fíkovníku přikázal, ať uschne, pouze jednou. Promluvil ve víře, nemodlil se opakovaně. 2. Modlitba prosby není povrchní modlitbou, ale naléhavou žádostí srdce. Řecké slovo „prosba“ znamená pokornou, upřímnou žádost nebo naléhavou prosbu. Modlíme se ji především sami za sebe a za své přirozené i duchovní potřeby a také za druhé lidi, včetně v moci postavených (Filipským 4:6; Efezským 6:18; 1. Timoteovi 2:1-2). 3. Přímluvná modlitba je modlitba inspirovaná vnuknutím a puzením Ducha Svatého, který nám položí na srdce konkrétní potřeby druhých lidí. V přímluvě
strana 93
vytrvale „stojíme v trhlině“ mezi lidmi a Bohem, dokud z nás Duch Svatý nesejme modlitební břemeno a nezažijeme vnitřní ujištění o modlitebním vítězství. Takto můžeme stát v modlitbách i několik hodin nebo dní (samozřejmě s přestávkami, abychom si plnili své každodenní povinnosti). Některé lidi si Bůh k přímluvám používá více a speciálně si je k nim pomazává a odděluje. Chce si v nich ale používat každého křesťana (Ezechiel 22:30; Žalm 106:23; 1. Timoteovi 2:1). 4. Modlitba v Duchu. Během tohoto druhu modlitby se skrze nás modlí sám Duch Svatý, který nás zmocňuje k přímluvám podle Boží vůle, zejména skrze modlitbu v jazycích (Římanům 8:26; 1. Korintským 14:14). 5. Modlitba díkůvzdání (děkování) je vyjádřením vděčnosti za Boží dobrotu a za vše dobré, co pro nás Bůh udělal a ještě udělá v budoucnosti (Filipským 4:6). 6. Uctívání je nejvyšší formou modlitby, kdy Boha o nic neprosíme ani Mu za nic neděkujeme a pouze trávíme čas v Jeho přítomnosti, vyvyšujeme Jeho jméno a vyjadřujeme Mu svůj obdiv a lásku (Lukáš 24:52-53; Skutky 13:1-4). 7. Další druhy modliteb. a. Modlitba vydání se Bohu – poddání naší vůle té Jeho (Lukáš 22:42). b. Odevzdání starostí Bohu (1. Petrův 5:7). c. Modlitba shody – dva nebo tři lidé se na něčem shodnou a přijmou to společně vírou (Matouš 18:19-20). d. Modlitba církve – společné modlitby na shromáždění za strategické průlomy (2. Paralipomenon 7:14; Skutky 4:24-31). e. Modlitba za sklizeň národů – máme se modlit za vyslání dělníků na žeň a za déšť (Matouš 9:38; Jakub 5:7; Zacharjáš 10:1). C. Co se můžeme naučit z „Modlitby Páně“?
Modlitba Páně (Matouš 6:9-13) je osnovou, podle které Pán učil učedníky modlit se. Podobá se kostře, my se však máme modlit „maso“, které kosti obaluje. Ježíš tuto modlitbu uvedl slovy, že nemáme naprázdno opakovat slova (Matouš 6:7) a že se máme modlit „takto“ (podle následujícího modelu či osnovy): 1. „Otče náš, jenž jsi na nebesích.“ Vzdáváme Pánu úctu, chválíme a uctíváme Jej a Jeho osobu, uvědomujeme si, že Bůh je naším Otcem a že je v nebesích. Nepospíchejme pryč z této části modlitby! Bůh k nám během ní bude promlouvat a formovat věci v našem duchu. 2. „Posvěť se jméno tvé.“ Modlíme se Jeho jména: a. Adonai – Pán, majitel, nejvyšší autorita. b. Elohim – silný a mocný Bůh. c. El Olam – věčný Bůh. d. El Shaddai – Bůh, který je vším, čím potřebujeme, aby byl, pečuje o nás a stará se o nás. e. El Yon – nejvyšší Bůh. f. Jahve – zaopatřovatel, korouhev, uzdravitel, pokoj, spravedlnost, vždy přítomný strana 94
Bůh. 3. „Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.“ V této části modlitby si rovnáme své životní priority. Modlíme se za Boží vůli v našich životech a v našem okolí a za vládu Božího království na zemi. Budeme-li naslouchat, přijmeme od Boha další modlitební témata. 4. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Modlíme se za naše aktuální materiální i duchovní potřeby, za zdraví, finance, apod. Vyjadřujeme svou závislost na Bohu. 5. „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Oblast odpuštění, obnovy, vyznání hříchu. Modleme se, ať nám Pán pomáhá do 30 vteřin odpustit každému, kdo nás urazí nebo nám ublíží a modleme se, abychom se my sami vyvarovali toho, že někomu ublížíme. 6. „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Modlíme se, aby nás Pán chránil před pokušením, zlem a sejitím ze správné cesty. 7. „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.“ Uzavíráme vyznáním Božího vítězství, chválou a uctíváním.
strana 95
strana 96
ODDÍL 5:
SLUŽBA
LEKCE 15:
E VA N G E L I Z AC E A M I S I E I. EVANGELIZACE A. Osobní evangelizace. 1. Každý křesťan má evangelizovat všude, kam vkročí. a. Ježíš dokončil dílo vykoupení lidstva z hříchu, evangelium však nyní musí být vyhlášeno všemu stvoření, aby každý, kdo uvěří, byl spasen (Marek 16:15-20). b. Naší zodpovědností není spasení lidí (jejich reakce na evangelium). Naší zodpovědností je kázat evangelium všem lidem v našem dosahu. c. Kristus nás povolal být světlem světa (Matouš 5:14; Jan 3:19-21). d. Církev, která neevangelizuje, je sterilní a uzavřená sama do sebe. Stává se „křesťanským ghetem“ a mrtvým stojatým rybníkem, který brzy začne zapáchat a kazit se. e. Kristova láska nás váže (2. Korintským 5:14). Byli jsme spaseni zdarma, Boží milostí, ale stejně jako kdysi někdo zvěstoval evangelium nám, nyní i my dlužíme evangelium ostatním (Římanům 1:14-15). f. Následovat Krista znamená být „rybářem lidí“. Následujeme-li Ježíše, stává se Jeho cíl naším cílem. A Jeho cílem je spasení světa (Jan 3:17; 1. Timoteovi 2:4; 2. Petrův 3:9)! 2. Definice evangelizace (Lukáš 19:10). a. Rozhlížet se (Jan 4:35) – být pozorní, sledovat své okolí, vyhlížet příležitosti a zkoumat, co Bůh skrze vnitřní svědectví dosvědčuje našemu duchu ohledně: 1) Práce – co máme udělat (láskyplné skutky, slovo, svědectví slovy i životem) (Matouš 9:37-38; Jan 5:17). 2) Načasování (Jan 4:23; Koloským 4:3). 3) Nastavení srdce člověka, kterému kážeme, jeho zájmů a starostí – Ježíš při kázání evangelia hledal styčné body, chtěl se s lidmi „spojit“, projevit zájem o jejich situaci a život (Koloským 4:5-6). b. Jít (Marek 16:15). 1) Potřebujeme být odvážní a smělí, překonat vlastní strach (2. Timoteovi 1:7) a lenost (Přísloví 6:6-9, 10:26, 26:14). Ježíšovo „JDĚTE!“ platí dokud budeme dýchat na této zemi. 2) V evangelizaci máme být tvořiví, experimentovat, zkoušet nové věci a nové způsoby jak lidem představit evangelium, „jít“ i do světa médií, internetu, sociálních sítí, apod.
strana 98
3) „Ježíš očekává od svých následovníků, že udělají vše, co bude v jejich silách, aby přiváděli ostatní lidi k zachraňujícímu poznání víry v Pána Ježíše Krista“ (Bonnke). c. Mluvit (Marek 5:19, 16:15). 1) Každý člověk má své svědectví, svůj příběh (Jan 4:28-29). Nauč se říct ho krátce a věcně – během dvou až tří minut. Svědectví má mít tři části – můj život před obrácením, jak jsem se obrátil a jak mě Bůh proměnil (Jan 9:25; Skutky 26). 2) Kážeme dobrou zprávu! „Bůh tě miluje takového, jaký jsi. Za každý tvůj hřích Ježíš zemřel na kříži, třetího dne vstal z mrtvých a nyní ti nabízí věčný život.“ Neslibujme však „růžový sad“ – problémy a výzvy zůstávají, Bůh ale křesťanům dává nového ducha, je s nimi a pomáhá jim žít vítězným životem. 3) Nekážeme špatnou zprávu! Neměli bychom lidem kázat: „Ty špinavý hříšníku, přestaň pít a kouřit, jinak skončíš v pekle.“ Lidé potřebují nejprve přijít k Ježíši, který je bezpodmínečně miluje. Teprve potom, po obrácení, přicházejí do životů lidí změny. 4) Duch Svatý nám bude nadpřirozeně dávat ta pravá slova (Marek 13:11). 3. Nástroje osobní evangelizace. a. Naším nejmocnějším evangelizačním nástrojem je láska. 1) Vždy buďme vedeni a ovládáni láskou (1. Korintským 13:1). 2) Nehádejme se (Přísloví 15:1) – jsme povoláni vyhlásit evangelium, ne ho obhajovat. b. Moc a autorita (Skutky 1:8). 1) Pokud kážeme v plnosti Ducha, budou naše slova plná moci a autority (Marek 1:22; Lukáš 4:30-39; Skutky 2:37, 14:1). 2) Nikdy nezapomínejme, kým Ježíš je a co dokáže udělat (Marek 16:20). Je mocnější než každý démon, nemoc a choroba (Jan 3:31). Bylo nám dáno jméno Ježíš – používejme ho! Nenabízíme lidem náboženství, ale Boží moc! c. Moudrost (Přísloví 11:30; Jakub 1:5). 1) Potřebujeme se učit, kdy mluvit a kdy být zticha (Matouš 10:19; Kazatel 3:7). 2) Měli bychom komunikovat aktivně a být těmi, kdo rozhovor vedou a usměrňují. 3) Musíme znát Boží slovo, abychom jím byli vyzbrojeni a dokázali odpovídat na otázky. (Ilustrace: Lidé poznají, zda obchodník, který jim nabízí nějaké zboží, svůj produkt dobře zná anebo jen „řeční“, aby jim něco prodal.) 4) Mít připravená krátká evangelizační „kázání“ s ilustracemi evangelia. Například: „Život se podobá placené dálnici s výběrem mýtného. Až dojedeme na konec, musíme zaplatit. Ale ten, kdo má předplacenou kartu, přijde k bráně a ta se sama otevře. Tou kartou je Ježíš, který zaplatil plnou strana 99
cenu za náš hřích.“ 5) Znát nejčastější otázky, námitky a kritické připomínky lidí a umět na ně odpovídat. 4. Techniky svědectví. a. Připravte svého vnitřního člověka (modlitby, plnost Ducha) i svého vnějšího člověka (jinak se oblékneme, když svědčíme zemědělci a jinak podnikateli) (1. Korintským 9:19-23). b. Nepovyšujte se nad nevěřícími (jediné, co máme navíc, je Ježíš). c. Nikdy se neptejte: „Jste křesťan (spasen, znovuzrozen)?“ Nevěřící mluví jiným jazykem. Namísto toho se můžete zeptat: „Už jste někdy uvažoval o tom, kde strávíte věčnost?“ d. Znejte biblické verše cesty spasení: Římanům 3:10, 3:23, 5:8, 10:9-10. e. Lidé obvykle potřebují slyšet, vidět nebo pocítit evangelium a jeho moc několikrát, než se definitivně rozhodnou obrátit se a přijmout Ježíše. Někdy je naším úkolem zasít jen jedno další semínko, modlit se za daného člověka a důvěřovat Ježíši, že se jako Pán žně postará o úrodu, kterou později sklidí někdo jiný. f. S lidmi, kteří jsou na to připraveni, se pomodlete krátkou „modlitbu hříšníka“, ve které vyznají Bohu svůj hřích a přijmou Ježíše za svého Pána a Spasitele. Potom Pánu poděkujte za jejich spasení. 5. Následná péče. a. Utvrďte je v důležitosti rozhodnutí, které právě učinili (Matouš 10:32-33; Efezským 2:8-10; 2. Korintským 5:17). Ujistěte je jistotou spasení (Jan 5:24). b. Za nově obrácené se potřebujete vytrvale modlit a pečlivě se jim věnovat, aby je satan nestrhl zpět do světa (Skutky 2:42). c. Ukažte jim důležitost denního studia Bible, každodenní chvály a modlitby. Pomozte jim najít si rodinu domovské církve, kde budou moci dále duchovně růst (Skutky 2:47; Židům 10:25). B. Skupinové a velké evangelizace. 1. Skupinové evangelizace mají jinou dynamiku než osobní a je při nich větší prostor pro kreativní způsoby kázání evangelia (Filipským 1:18; Marek 4:33; Skutky 17:22-23). a. Evangelizační týmy – pantomima, divadelní představení ztvárňující evangelium, apod. b. Dlouhodobé evangelizační projekty místní církve zasahující jednotlivé věkové a zájmové skupiny – dětské kluby, služba v domovech důchodců, apod. – závazek vůči konkrétní skupině lidí. c. Evangelizace na ulicích, v nákupních centrech, apod. – dotazníky, ankety, rozdávání biblí, apod. – mít řádná povolení. 2. Velké evangelizace. a. Kampaně, které zasáhnou celé město, region, popř. národ (Skutky 5:28). strana 100
b. Koncerty, festivaly, přednášky, evangelizační shromáždění s modlitbami za nemocné, apod. (Skutky 8:5-8, 19:9-10). c. Potřebný velký tým pracovníků, kvalitní plánování a management. d. Evangelizace musí vždy probíhat pod záštitou místních církví, které se postarají o nově obrácené. Z pohledu Bible neexistuje nic jako „nezávislý evangelista“. II. ZAHRANIČNÍ MISIE A. Definice misie. 1. Matouš 28:19-20; Marek 16:15-20; Lukáš 9:1-6, 24:46-49; Jan 1:29; Skutky 1:8; Římanům 1:16-17. 2. Definice slova „misie“. a. Být pod rozkazem dokončit konkrétní úkol. b. Bojová operace nebo úkol. c. Skupina lidí vyslaná do zahraniční země za účelem vyjednávání, vykonání speciálního úkolu či služby a k navázání vztahů. B. Naplňování Velkého poslání. 1. Velké poslání (Velké pověření): „Ježíš přistoupil a promluvil k nim: ‚Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Jděte tedy a čiňte učedníky ze VŠECH NÁRODŮ, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal...‘“ (Matouš 28:18-20). 2. Slovo „národ“ pochází z řeckého slova „etnikum“, doslovně „kmen, nežidovského původu“. 3. Ježíšovo evangelium je pro každého – každý kmen, jazyk, národ, lid a rasu (Zjevení 7:9). C. Důležitost misie. 1. Dnes žije na světě 6,9 miliard lidí. 2,2 miliardy z nich se hlásí ke křesťanství. Řada z nich jsou však jen formální (matrikoví) „křesťané“, kteří nemají osobní vztah s Bohem a nejsou znovuzrozeni. Evangelikálních křesťanů je 546 tisíc (Operation World, 2015). 2. Denně umírá přibližně 100 tisíc lidí, z nichž mnozí neznají Ježíše. 3. Koncem 20. století započalo cílené úsilí zasáhnout 1 583 nejméně zasažených etnik světa (z celkových 16 350) a přinést jim evangelium. Zbývá uskutečnit mnoho průkopnické práce (Operation World, 2015). 4. Více lidí slyšelo o Coca Cole než o Ježíši. 5. Misijní mapa světa se mění – nejméně zasaženým kontinentem světa se stává Evropa s méně než 2% evangelikálních křesťanů. D. Role místních církví v misii. 1. Místní církve potřebují mít vizi celého pole (Jan 4:35). strana 101
2. Místní církve by se měly modlit za misii a za vyslání dělníků (Matouš 9:37-38). 3. Buď sami jdeme nebo někoho vysíláme a podporujeme ho modlitebně a finančně (Lukáš 8:3; Filipským 4:15-19). 4. Misionáři jsou na misii vysíláni místními církvemi (Skutky 13:1-4). E. Misionář. 1. Slovo „misionář“ pochází z latinského slova „mitto“, které znamená „vyslat“. Řecké slovo je „apostello“, v Bibli překládané jako „apoštol“ (Efezským 4:11). 2. Misionář je vyslán s pověřením od vyšší autority (Matouš 28:18-20; Jan 20:21). 3. Každý křesťan má být zapojen do misie – buď jde nebo vysílá (Římanům 10:1415). Do díla jsou zapojeni společně a čeká je stejná odměna (1. Samuelova 30:24). 4. Misionář musí v cizí zemi překonávat jazykovou bariéru, kulturní rozdíly, odlišnosti v životním stylu a zvycích dané země, apod. Při dlouhodobé misii by měl co nejvíce z těchto bariér překlenout. 5. Misionář v dané zemi spolupracuje s místní (národní) církví a přijímá její vedení a instrukce. Pokud jde na zcela nezasažené místo, musí být jeho cílem kázat evangelium, utvrdit místní lidi v Božím slově a nakonec svěřit vedení církve místním vedoucím (Titovi 1:5; 1. Korintským 1:14). 6. Misionář vede svým příkladem a přivádí lidi ke Kristu. Formuje fungující církev. Nově obrácené vede k duchovnímu růstu. 7. Je iniciativní a zodpovědný. Vizi přijímá na modlitbě. 8. Vyučuje a trénuje místní pracovníky, kteří nakonec jeho práci převezmou. Jeho cílem je vybudovat na daném místě duchovně i finančně soběstačnou církev se silným místním vedením.
strana 102
LEKCE 16:
UČEDNICTVÍ I. POVOLÁNÍ STÁT SE UČEDNÍKEM A. Učednictví (Lukáš 14:25-27). 1. Ježíš řekl těm, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, stanete se mými učedníky“ (viz. Jan 8:31). 2. Existuje rozdíl mezi tím „být věřícím“ a „být učedníkem“. K učednictví jako dalšímu kroku cesty s Pánem jsou zváni všichni věřící. 3. Učednictví probíhá v Boží rodině církve (Skutky 2:41-47; Skutky 11:20-26) a patří k němu neodmyslitelně věrnost domovské místní církvi (Židům 10:25) a služba v ní (Koloským 4:17; Římanům 12:3-5). B. Kdo je „učedník“? 1. Disciplinovaný následovník Ježíše Krista. 2. Ten, kdo všechno nechal za sebou, aby následoval Krista. 3. Duchovní člověk, který žije stejným životním stylem jako Ježíš. 4. Věřící, který nese ovoce (Jan 15:1-16). II. POVOLÁNÍ ČINIT DALŠÍ UČEDNÍKY (MATOUŠ 28:19-20; 2. TIMOTEOVI 2:2). A. Záměr učednictví: být podobnější Kristu. 1. Ježíš strávil většinu z tří a půl let své služby trénováním lidí k učednictví (Lukáš 9:1-2, 10:1-3). Jeho učedníci Jej pozorovali při práci, věrně Mu sloužili a pomáhali se vším, co bylo potřeba. Učili se od Ježíše nejen teorii, ale především praxi. Ježíš je povzbuzoval, utvrzoval jejich jistotu v Bohu a uvolňoval je do služby. 2. Kristus má žít v nás a máme Jej „množit“, aby žil naplno i v ostatních. V 2. Timoteovi 2:2 Pavel říká Timoteovi: „Co jsi ode mne slyšel před mnohými svědky, to svěř věrným lidem, kteří budou schopni vyučit také další.“ Zde vidíme čtyři duchovní generace nebo čtyři úrovně vedení: Pavel – Timoteus – věrní lidé – další lidé. B. Co řekl o učednictví Ježíš. 1. Učedník se musí podobat svému učiteli (Lukáš 6:40). a. Kdybychom si mysleli, že můžeme dělat stejné skutky, jaké činil On, ale přitom nemusíme žít tak, jak žil On, povyšovali bychom se nad Ním (Jan 14:12; Matouš 10:24-25).
strana 103
b. Potřebujeme ve všem následovat Ježíšův příklad (1. Janův 2:6). 2. Učedník musí zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat Ježíše (Matouš 16:24). 3. Zůstaneme-li v Božím slově, staneme se Ježíšovými učedníky (Jan 8:31). Potřebujeme si dát pozor, aby Boží slovo nebylo v našich životech dušeno starostmi tohoto světa, láskou k penězům a žádostivostí po jiných věcech (Marek 4:19; 1. Janův 2:15-17). 4. Jestliže nezemřeme sami sobě, neponeseme příliš mnoho ovoce (Jan 12:24). C. Naším vzorem je Ježíšův život. 1. Ježíšovo společenství s Otcem na modlitbě a v půstu (Marek 1:35; Lukáš 4:1-4, 6:12). 2. Ježíšův styl života. a. Odmítl podlehnout pokušením světa, těla a ďábla (Lukáš 4:1-13). b. Zažil utrpení pronásledování, samotu a odmítnutí (Matouš 10:25; Lukáš 9:22, 58). c. Podstoupil kříž (Židům 12:2), žil život služby a přinášení obětí (Lukáš 22:27; Efezským 5:2). 3. Ježíšovo smýšlení a charakter (Filipským 2:5-8; 1. Petrův 4:1-2). D. Sedm praktických způsobů, jak Ježíš vychovával učedníky: 1. Investoval do nich – tři a půl roku do nich „otiskoval“ sám sebe. 2. Dal jejich životům záměr – ukázal jim, že jsou pro Boha důležití. 3. Miloval je a pečoval o ně až do konce. 4. Dal jejich životům hodnotu a smysl, když z nich učinil „rybáře lidí“. 5. Uvolňoval je do akce (Lukáš 10:1). 6. Vedl je při službě k vykazatelnosti, zodpovědnosti a podřídivosti. 7. Měl na ně vyšší nároky než na ostatní lidi. Neustále jim „zvedal laťku“. E. Několik praktických tipů, jak naplnit 2. Timoteovi 2:2 a vyučit další učedníky. 1. Jako věřící potřebujeme nejprve sami vyrůst a stát se učedníky. Další fází našeho růstu je činit další učedníky – s požehnáním vedoucích naší místní církve (Židům 13:7), kteří nás k tomu ustanovili a požehnali (1. Timoteovi 3:10, 13, 6:22). 2. Učednictví znamená investovat osobně do někoho svůj čas, pravidelně se s ním modlit, sdílet se o Božím slově a pomáhat mu duchovně růst. Dobrým nástrojem k tomu jsou vztahy na domácí skupince nebo ve služebním týmu. 3. Potřebujeme lidi vyučovat: a. O jejich spravedlnosti a identitě v Kristu (2. Korintským 5:21). b. Jak žít svatě a naplnit Boží plán pro svůj život (Efezským 2:10; 1. Petrův 1:1516). c. Jak se modlit a postit (Matouš 7:7-8). strana 104
d. O sebezapření, ochotě přinášet oběti a žít životy služebníků (Lukáš 14:25-33). e. Jak být pravidelnými a štědrými dávači (Lukáš 6:38). f. Jak vítězit nad satanem a stát pevně v Kristu (Efezským 6:13). g. O Božím království a evangelizaci (Skutky 1:1-8). h. O tom, že jejich největším nepřítelem je pýcha a nejlepším přítelem pokora. i. O tom, že mají nést ovoce (Jan 15). j. O tom, že Ježíš žije v nás a s Ním i Boží moc, která vzkřísila Ježíše z mrtvých (Galatským 2:20) – moc k uzdravování a činění zázraků! F. Služebník v oblasti učednictví je „duchovním otcem“. 1. „Máte mnoho učitelů, ale málo otců“ (1. Korintským 4:15 – KJV). 2. Učednický řetězec: a. Z nevěřících se stávají věřící. b. Z věřících se stávají učedníci. c. Z učedníků se stávají vedoucí. d. Z vedoucích se stávají otcové. e. Z otců se stávají vedoucí vedoucích. 3. Bůh nepovolal každého křesťana k vedení v církvi ani k plnočasové službě, všichni bychom však měli růst v rozvíjení vůdcovských schopností a směřovat k „otcovství“. Tyto kvality využijeme přinejmenším ve své rodině, v zaměstnání, na domácí skupince nebo ve služebním týmu. Všichni jsme povoláni jít do světa a kázat evangelium všemu stvoření.
strana 105
LEKCE 17:
S P R ÁVC OV S T V Í I. DUCHOVNÍ DYNAMIKA DÁVÁNÍ A. Základní principy štědrosti. 1. Bůh je dávač – Bůh tak miloval, že DAL (Jan 3:16). Bohu nikdy nemůžeme dát „příliš mnoho“. 2. Dávání je záležitostí srdce. Kde je naše srdce, tam jsou i naše peníze (Lukáš 12:34). 3. Bůh je vlastníkem všeho. Když dáváme na Boží dílo, pouze Mu dáváme k dispozici zdroje, které sám stvořil (Ageus 2:8). 4. Více než 2 000 veršů Bible se týká peněz. 16 ze 38 Ježíšových podobenství je o penězích. 5. Každý křesťanský vedoucí a Ježíšův učedník by měl vynikat v postoji dávání a štědrosti (2. Korintským 8:7). 6. Bůh odměňuje naši štědrost požehnáním své neomezené hojnosti (Lukáš 6:38). B. Přijímáme požehnání, abychom ho dávali dál. 1. „Požehnám tě a staneš se požehnáním“ (Genesis 12:2 – KJV). 2. Jestliže jsme dávači a jsme požehnáním pro ostatní, Bůh naši štědrost odměňuje fyzickým zdravím i finanční prosperitou a žehná nám v rodině i zaměstnání. 3. Nedáváme PROTO, abychom dostali, ale z lásky k Bohu, nezištně, aniž bychom cokoliv čekali nazpět. Bůh nám potom žehná a můžeme Mu důvěřovat, že se o nás vždy postará. II. DESÁTEK A. Základní principy. 1. Bůh ustanovil desátek jako způsob, jakým chtěl Izrael i církev naučit, že vše, co máme, patří ve skutečnosti Bohu. Desátek je jedním z projevů našeho uctívání, kdy z našich příjmů nejprve dáváme 10% Bohu. (V době Staré smlouvy dávali lidé ve skutečnosti mnohem více, protože po nich byly požadovány celkem tři desátky.) 2. Nejde o přesné procento nebo částku, ale o princip, kdy Bohu dáváme nazpět část toho, čím nás On sám požehnal. 3. Abraham ustanovil precedent desátku ještě 430 let před Zákonem (Genesis 17:20) a tento princip předal i dalším generacím (jeho vnuk Jákob v Genesis 28:22 Bohu dobrovolně slibuje, že Mu bude celý život dávat desátky).
strana 106
4. Součástí dávání je princip odevzdávání prvotin Bohu (Exodus 13:2, 23:13). Také Bůh nám dal svou prvotinu: dal to nejlepší, co měl, svého syna Ježíše, aby nás vykoupil z hříchu a smrti. 5. Desátky jsou Bohem ustanoveným způsobem financování místní církve. Oponenti desátků málokdy nabízejí jiné fungující řešení, jak financovat práci místní církve – její evangelizační a misijní aktivity, služby (dětská besídka, dorost, mládež), projekty na pomoc potřebným, administrativní a provozní náklady. Církev má pravidelné měsíční náklady a potřebuje stabilní finanční krytí. Pokud dělá dobrou práci, splňuje kritérium z 2. Korintským 9:8 (máme radostně dávat na každé dobré dílo). 6. Někteří lidé argumentují tím, že desátky pominuly se Starou smlouvou. Věříme, že jsou věčným principem, platným již od dob Abrahamovské smlouvy. Nová smlouva desátky neruší (Matouš 23:23; Lukáš 11:42, 18:12; Židům 7:8), hovoří o radostném a dobrovolném dávání, ale i o řádu v něm (1. Korintským 16:2; Koloským 2:5). 7. 1. Timoteovi 5:17-18 říká, že vedoucím církví (starším, kteří se namáhají kázáním a vyučováním) náleží za jejich práci mzda. Pavel tedy automaticky počítá s pravidelnou štědrostí členů církví. 8. K uvolnění desátků a darů potřebujeme víru. Dáváme-li ve víře, Bůh naši štědrost odměňuje. 9. Všichni, kdo dávají desátky, svědčí o tom, jak jim Bůh žehná, a všichni, kdo je nedávají, přicházejí s mnoha dobrými důvody, proč je dávat nemohou nebo nechtějí. 10. Dávání desátků a darů je jednou ze zkoušek věřícího (Malachiáš 3:10-12; Leviticus 27:30). B. Vedení lidí v oblasti dávání. 1. Je důležité, aby vedoucí byli v dávání desátků a darů vzorem a příkladem pro ostatní, a aby o něm vyučovali. 2. Jestliže lidé nemají víru na dávání desátků, můžeme je povzbudit, aby začali tam, kde jsou, zavázali se před Bohem k jiné formě štědrosti a postupně k němu dorostli (a potom šli ve své štědrosti ještě dál). 3. Veďme lidi k finanční soběstačnosti, moudrému hospodaření, pracovitosti a vděčnosti Bohu za všechna požehnání. Jakmile zažijí ve finanční oblasti Boží požehnání, vzroste jejich víra v oblasti dávání.
III. D ÁVÁNÍ VEDENÉ DUCHEM SVATÝM V ČASE MILOSTI A. Základní principy dávání podle 2. Korintským 8-9. 1. Je potřeba vyučovat text z 8. a 9. kapitoly 2. Korintským o dávání.
strana 107
2. Lidé nemusí být ve svém dávání omezeni 10%. To je jen „startovní čára“. 3. Dále dáváme podle vedení Ducha, který nám ukáže kdy, jak a kolik dát. 4. Učíme se naslouchat jemnému tichému hlasu Božího Ducha v našem duchu a být poslušní Bohu. 5. Dáváme bez vytáček a neočekáváme nic nazpět. Dáváme z víry a ne ze strachu, dobrovolně, jak jsme se předem rozhodli v srdci. 6. Máme být štědří nejen v oblasti peněz, ale i v každé další oblasti života a být vždy otevřeni dát svůj čas, zájem, materiální věci, apod. 7. Moody řekl: „Vydělejte, kolik můžete, ušetřete, kolik můžete, a dejte, kolik můžete.“ 8. Někteří lidé mají pro oblast dávání vyšší úroveň milosti a obdarování. Velká míra štědrosti je jejich službou tělu Kristovu (Římanům 12:8). Všichni však máme být štědrými dávači a odhodit v této oblasti všechny limity. B. Křesťané z církví v Makedonii dali (2. Korintským 8:1-5): 1. Ve veliké zkoušce soužením. 2. Zatímco sami zažívali hlubokou chudobu. 3. Nad své možnosti. 4. S překypující radostí. 5. Sami od sebe. 6. S naléhavou prosbou, že se sbírky chtějí zúčastnit. 7. Nejprve dali sami sebe Pánu a potom skrze Boží vůli i této milosti. C. Pavel chce, aby tato milost dávání byla dokončena (2. Korintským 8:6). 1. Povzbuzuje křesťany, aby se rozhojňovali v milosti dávání stejně jako v lásce, víře, Slově, poznání a horlivosti (2. Korintským 8:7). 2. Touha musí přejít v činy, samotná ochota nestačí (2. Korintským 8:10-11). 3. Dáváme úměrně svým možnostem (nezadlužujeme se, abychom mohli dát) (2. Korintským 8:12). 4. Dáváme ochotně a horlivě, bez lítosti a výčitek, ze srdce plného štědrosti (2. Korintským 9:2). 5. Zemědělec zasévá stědře, aby štědře sklízel (2. Korintským 9:6): a. Dávejte, jak jste si sami předsevzali v srdci. b. Nedávejte se zármutkem nebo z donucení. c. Radostného dárce miluje Bůh (2. Korintským 9:7). D. Prosperita (hojnost) plynoucí z dávání (2. Korintským 9). 1. Bůh miluje štědrého dárce. 2. Štědře zasévejte a budete štědře sklízet. Prokazujete tím svou lásku k Bohu.
strana 108
3. Kromě štědrosti buďte: a. Věrní v zaměstnání či podnikání, pracovití a spolehliví (Deuteronomium 28:8, 12; 2. Tesalonickým 3:10). b. Moudří hospodáři a správci (Matouš 25:14-29). c. Vždy otevření pro vedení Ducha Svatého v oblasti financí (Jan 14:16). 4. Potom budete mít vždycky ve všem úplný dostatek a bude vám přebývat pro dávání na každé dobré dílo. 5. Bůh zaopatřuje semeno rozsévajícímu, chléb k jídlu a rozmnoží naši setbu. Zasévat musíme my! 6. Milost dávání doprovází díkůčinění, osvědčuje se jí naše služba a oslavujeme jí Krista. 7. Ti, komu pod vedením Ducha Svatého dáváme, se za nás budou modlit kvůli překypující Boží milosti v nás! E. Proč dáváme? 1. Dáváme, protože milujeme Boha. 2. Dáváme, protože chceme poslouchat Boha. 3. Dáváme, protože chceme podpořit Velké poslání a práci církve. 4. Dáváme, protože chceme požehnat druhé lidi. 5. Dáváme, protože zasíváme semeno k naplnění svých potřeb.
strana 109
