Březen 201 4 www.gymvla.cz
???
Gymnázium, Vlašim, Tylova 271
Ples Gymnázia Vlašim, 31 . ledna 201 4
1
Obsah Slovo paní ředitelky...................................3 Anglické divadlo........................................4 Maturitní ples............................................5 Lyžařský kurz............................................8 Sebeobrana..............................................9 Přednáška p.Ondráčka............................1 0 Sportovní úspěchy...................................11 Olympiády................................................1 2 P rá ce n a ši ch stu d e n tů Hon za lepším životem............................1 3 Minulost je přítomnost.............................1 6 Ráno na zámku Jemniště........................1 7 Jak si představuji svůj budoucí život?.....1 8 Recenze: Dcera dýmu a kostí.................1 9 Pro volnou chvíli......................................21
2
Úvodní slovo Vážení čtenáři – studenti, kolegové a všichni, kdo se zajímáte o Gymnázium Vlašim, právě se k Vám dostalo první číslo nového studentského časopisu naší školy. V lednu za mnou přišla studentka 3. A Eliška Prokšíková s návrhem vydávat časopis. Její nápad se mi velice líbil. Dohodly jsme se, že s ním seznámí ostatní studenty. Našla si spolupracovníky, vytvořili redakční tým a vydali právě toto první číslo. Přeji jim, aby časopis získal mnoho příznivců, seznamoval čtenáře s děním na našem gymnáziu, ale i ve Vlašimi. Věřím, že zaujme většinu studentů, kteří pak budou sami dávat redakčnímu týmu náměty do dalších čísel. RNDr. Chroustová Věra ředitelka Gymnázia Vlašim
3
Anglické divadlo zavítalo k nám do školy Někdy v polovině ledna nám bylo oznámeno, že ve škole proběhne divadelní představení. Tato zpráva nikoho zvlášť nepřekvapila, až do chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že to nebude představení v našem mateřském jazyce, ale tzv. ,,představení in English". Řada z nás se na představení těšila, někteří se obávali, že ději představení nebudou rozumět, a jiní se nechali slyšet, že je jim to "volné". Nicméně asi největší motivací se pro většinu stala skutečnost, že představení se mělo odehrát v tělocvičně místo vyučování, což v sobě ukrývalo rovnou dvě pozitiva: jednak jsme nemuseli nikam daleko chodit (a tím pádem ani skákat přes spolužáky v šatně s jediným cílem - dostat se ke své skříňce), a pak jsme také přišli o dvě hodiny plné zajisté velmi zajímavého učiva, což někteří z nás téměř oplakali. Když se tělocvična začala plnit, byli jsme plni očekávání a těšili jsme se, jak si pěkně odpočineme. To jsme se ovšem trochu přepočítali, což nám profesoři matematiky doufám - odpustí.
4
Ještě před začátkem samotného představení jsme si společně s herci procvičili předpřítomný čas, aby nám nic nebránilo mu porozumět. Právě tehdy přišla chvíle, kdy jsme mohli své znalosti z anglického jazyka využít v praxi. Herci nám pokládali otázky a mnohdy dostali velmi zajímavou odpověď. Po celou dobu představení jsme pak museli být ve střehu, jelikož před námi stál obtížný úkol - najít zloděje náušnic a svůj názor jsme pak měli možnost prozradit hercům. Myslím, že se představení - i přes počáteční obavy - všem velmi líbilo a už teď se těšíme na další. Kristýna Topinková, 1 .A
Maturitní ples
Dne 31 . ledna 201 4 se v budově Kulturního domu Karlov v Benešově uskutečnil ples Gymnázia Vlašim. Ples začal v 1 9:00 slavnostním zahájením. Poté následovala studentská hymna, slavnostní předtančení všech studentů čtvrtých ročníků, projevy zástupců tříd, rodičů a paní ředitelky. Byli jsme svědky i slavnostního šerpování studentů a třídních učitelů, které bylo zakončeno přípitkem a sběrem mincí. Nechybělo ani sólo pro rodiče a maturanty, a pak už jsme se mohli těšit jen na výhry v tombole a půlnoční překvapení maturantů. Celý večer nám zpříjemňovalo hudební vystoupení kapely Horváth band. Jak ovšem taková příprava maturitního plesu probíhá, není určitě žádná legrace. Zajistit šerpy, skleničky, květiny, dárek pro třídního učitele, kapelu či místo konání plesu není jen tak. A jak takové plánování vůbec probíhá? Jaké problémy nás mohou potkat a na co si dát pozor? Tak přesně na tyto otázky nám odpověděli samotní studenti. Kd o p ři še l s n á p a d e m té m a tu m a tu ri tn íh o p l e su ? 8 . C: My jsme chtěli 30. léta a byli jsme na nich domluveni už dlouho. Ostatní čtvrté ročníky taky souhlasily s tématem z historie a zvolily si taková témata, která si zvolily. Takže na otázku kdo – tak nějak všichni společně. 4 . A: Na papír se psaly nápady a pak jsme hlasovali, ani nevím, kdo to vymyslel, horší ale bylo to spojit do jednoho tématu s ostatními třídami, takže docházelo k různým úpravám. Vzp om ín á te si , kd y j ste za ča l i s p říp ra vou ce l é a kce , n á stu p ů , p ů l n očn íh o p ře kva p e n í? 8 . C: S nástupem jsme začali na začátku října. Spolužačka vytvořila hudbu a nácviky mohly začít. Každý týden dvakrát 1 ,5 hodiny. Půlnoční překvapení jsme začali vymýšlet od začátku školního roku, nicméně samotné secvičování začalo na začátku ledna. Celková příprava plesu byla v rukou paní profesorky Bálkové, takže začala, když ona zavelela. Pod přípravou plesu se toho skrývá hodně – nafocení fotek, nástup, tombola, apd. Říjen byl takovým mezníkem. 4 . A: Celá akce, především výběr financí začal už ve třetím ročníku. S nástupem jsme začali na začátku října a půlnoční překvapení? „ Půlnočko“ a příprava jsou dvě slova, která mohou být jen stěží použita ve stejné větě – nejen pro diváky byl výsledek překvapením. Vyskytl se m e zi vá m i n ě kd o, kd o p ře vza l fu n kci „ vů d ce “ a n e b o se d o org a n i za ce za p oj ova l i v š i ch n i ? 8 . C: Ve třídě se našlo pár lidí, kteří se do celé akce angažovali více, někteří méně. Nicméně všechna rozhodnutí jsme dělali společně, o všem jsme hlasovali, nikdo si potom nemohl stěžovat, že rozhodnutí bylo nespravedlivé. 4 . A: Do organizace se zapojila většina třídy, každý se staral o nějakou věc (někdo měl na starosti „stužkovák“, jiný fotografa, stužky se skleničkami a šerpami, finance, „půlnočko“ a nebo třeba „plesáček“). An g a žova l i se n ě j a kou vě tší m ě rou v p říp ra vá ch p l e su i n ě kte ří p rofe soři ? 8 . C: Rozhodně. Paní profesorka Bálková má pod taktovkou jak organizaci, tak program celého plesu. Bez ní bychom byli naprosto bezradní. Dále se zapojoval náš pan třídní profesor Jánošík, nicméně my jsme velice aktivní třída, takže toho na něj moc nezbylo. Je to hlavně náš ples, takže pokud ho chcete mít pěkný a pořádně si ho užít, musíte přispět i v organizačních věcech. 4 . A: Největší mírou se angažovala paní Bálková (mnohem větší než většina studentů).
5
J a k fu n g ova l a d om l u va m e zi ročn íky? B yl y n ě j a ké n e sh od y? 8 . C: Společných věcí k dohadování moc nebylo. Na tématu jsme se shodli, na hudbě vlastně také – moc na výběr jsme neměli. Paní profesorka Bálková zadala každé třídě nějaký úkol – pozvánky, plakáty. Vytvořil se návrh, o kterém se v jednotlivých třídách hlasovalo, a pak se dalo dohromady konečné rozhodnutí. Fungovali jsme dobře – snažili jsme si vzájemně pomoct a vyjít si vstříc. Měli jsme dané termíny, do kdy musí být fotografie, šerpy, skleničky, apd. a snažili jsme se je dodržet. Nějaké větší neshody nebyly. Samozřejmě proběhlo pár výměn názorů, ale v rámci mezí – velké problémy z toho nepovstaly. 4 . A: Myslím, že domluva probíhala dobře, ať už na Facebooku a nebo na schůzkách s paní Bálkovou. Sem tam se samozřejmě něco objevilo, ale ti aktivnější z nás to vždy vyřešili. Kd o vá m n e j více p om oh l s p říp ra vou ch ore og ra fi í? Za p oj ova l se i n ě j a ký p rofe si on á l ? 8 . C: Vymyslet choreografii na slavnostní nástup není lehká věc. Přizvali jsme pana Houdka a nelitovali jsme. Povedlo se mu vytvořit nám svižný dobový nástup, který jsme všichni zvládli, a všem se nám líbil. Choreografii na půlnoční představení sestavila spolužačka, která se tímto zabývá a tuto činnost si vzala zcela dobrovolně. 4 . A: Choreografii nám připravoval pan Houdek na hudbu, kterou jsme si vybrali sami. Při samostatných tréninzích jsme si občas přidali nějaký vlastní prvek. Výzd ob a . . Vyrá b ě l i j sm e si d e kora ti vn í p rvky sa m i ? 8 . C: Byl tu takový nápad, že v rámci úspor bychom si výzdobu vytvořili sami. Nicméně by to znamenalo sehnat si materiál a strávit hodiny nad stříháním, malováním, apd. Další problém byl v umístění výzdoby na samotném KC. Umisťuje se tam v den plesu, což je pro maturanty velice stresový den – speciálně pro dívky. Na Karlově musíte být už v 1 6:00, takže skloubit umístění výzdoby s vypravováním na ples je téměř nemožné. 4 . A: Ne, o výzdobu jsme se nestarali – pouze jsme se nechali vyfotit, aby to dekoratéři mohli pověsit na zdi. Kd y j ste za ča l i s výb ě re m p e n ě z? 8 . C: Prvotní myšlenka vznikla v kvintě. Chtěli jsme každý měsíc vybrat 50 Kč. Nicméně jsme zjistili, že je to nad naše síly. Proto jsme veškeré finance vybrali během oktávy. 4 . A: Peníze jsme vybírali, myslím, od poloviny třeťáku (200,-/měsíc) a ve čtvrťáku jsme ale museli přitvrdit, hodně přitvrdit. J a k ve l kou fi n a n čn í čá stkou m u se l ka žd ý n a p říp ra vy p l e su p ři sp ě t? 8 . C: Přesně nevíme. Vybrali jsme po 500 Kč. Dále jsme platili extra nějaké položky – fotky, dárky, stužky. Jestli odhadem každý dal 2000 Kč? Těžko říct. 4 . A: Když se to vezme kolem a kolem (se všemi věcmi okolo – těžko specifikovat jen částku na ples), tak každý dal určitě přes tisíc korun. Kol i k p e n ě z ce l ke m j ste m e zi se b ou vyb ra l i ? Vrá ti l a se vá m p oté a l e sp oň p ol ovi n a ve ške rých výd a j ů ? 8 . C: Jenom kameraman společně s fotografy nás vyšli na 1 6 000Kč, takže náklady zde opravdu jsou. Peníze se vám zpátky asi nevrátí. Peníze získáte z prodeje plesáčků, něco na zlatém dešti, ale celý rozpočet to nezaplácne. Po plese přichází další výdaje – poslední zvonění, maturitní květiny a hlavně pomaturitní večírek. 4 . A: Mezi sebou jsme vybrali právě tolik, kolik bylo potřeba – stav třídní kasy po plese je více než zoufalý a vzhledem k tomu, že jen stěží specifikovat, kolik přesně padlo na ples a nikoli na jiné třídní výdaje, těžko říct jestli se vrátila polovina (ale silně o tom pochybujeme).
6
J a ká b yl a kon e čn á fi n a n čn í čá stka m a tu ri tn íh o p l e su ? 8 . C: Dost. Na financování se hodně podílí SRPDŠ, takže konečnou částku nelze odhadnout. 4 . A: Astronomická! Nikdy by nás nenapadlo, že se cena může vyšplhat takhle vysoko. Nicméně abychom byli trochu konkrétní (dá hodně práce vzpomenout si, kolik bylo před plesem placeno) – x0.000Kč. J a k j ste si sh á n ě l i fi n a n čn í sp on zory? 8 . C: Sponzoři přispívají svými dary do tomboly. Že by se někdo podílel přímo na financování plesu (kromě SRPDŠ), o tom nic nevíme. A sponzoři do tomboly se shání tak, že kdo koho zná, toho se zeptá. 4 . A: Velice těžko, ale nakonec se nějací našli. Výhodou je mít známe na těch správných místech. J a ké j sou va še ce l kové d oj m y a p roži tky z p l e su ? 8 . C: Ten kdo si je pamatuje, tak si je bude pamatovat určitě hodně dlouho. Je to událost, která je jednou za život. Ples se povedl, vše šlo snad podle plánu. Nikdo si nahlas nestěžoval. 4 . A: Nezapomenutelný večer. Co si m ysl íte , že se vá m n e j více p od a ři l o? 8 . C: Byli jsme hodně nervózní z nástupu a z půlnočního překvapení. Nástup se nám povedl na jedničku a půlnoční překvapení snad také. Šerpování proběhlo rychle, bez zbytečných zádrhelů, takže nenudilo lidi. Všechno se nám povedlo, byl to totiž ten nejlepší ples na světě. 4 . A: Půlnočko, nástup, šerpování, Gaudeamus, prostě všechno! U d ě l a l i b y s t e s o d s t u p e m č a s u n ě c o j i n a k? 8 . C: Těžko říct. Byli jsme hodně svázáni rozhodnutím jak vedení školy, tak rozhodnutím paní profesorky Bálkové. Možná trošku nešťastné bylo převlékání na slavnostní nástup. Bylo málo času a stala se z toho pro holky dost stresová chvíle. Oficiality na začátku jsou dlouhé, ale víc zkrátit je nejde. 4 . A: Ani náhodou! Nás ples byl tou nejúžasnější událostí vůbec (kdo četl Malého prince, jistě chápe, proč tomu tak musí být) a jakákoli změna by zcela jistě narušila tak skvělý celkový dojem. O b j e v i l y s e p o s ko n č e n í p l e s u n ě j a ké š ko d y ? 8 . C: Kromě pár spolužáků, kteří mají poškozená játra. Povídalo se něco o šatně jednoho čtvrtého ročníku, ale nějaké větší škody rozhodně nebyly. 4 . A: Asi ne (prý něco ano, ale to už je určitě promlčené). M á te n ě j a ké ra d y p ro p říští ročn íky, co se p ořá d n í a p říp ra v p l e su týče ? 8 . C: Je to těžký, je toho hodně, ale stojí to za to. Zbytečně se nestresujte a koukejte si ten večer pořádně užít, protože ten večer uteče strašně rychle a na kraviny není čas. Foťte se, nechte se natočit, ať máte pěknou vzpomínku. Zbytečně nešetřete. Je to hodně peněz, ale vzpomínky vám zůstanou na celý život. A rozhodně se nebojte říct váš názor. Nebojte se paní profesorky Bálkové – umí být přísná a umí dávat najevo, že takhle, jak to chcete, to teda nebude. Ale dokáže být především milá a hodná a pochopí, když budete chtít něco jinak. Buďte kreativní a nebojte se upustit uzdu fantazii, ať se z vašeho plesu nestane obyčejný tuctový ples. 4 . A: Možná, aby tombolu prodávali nižší ročníky – maturanti si to pak nestihnou užít. Jinak můžeme doporučit pouze pevné nervy – nečeká vás nic než krev, dřina, slzy a pot.
7
Lyžařský kurz
V sobotu 1 . února se všichni účastníci zájezdu sešli před naší školou, aby se zúčastnili lyžařského kurzu vedeným profesory R. Jánošíkem a V. Průšovou. Tedy vlastně ne všichni - pro jednoho nejmenovaného žáka 5.K jsme museli dojet expres až domů. Po celkem poklidné cestě jsme se vylodili kousek od penzionu Lesní Zátiší, ale i tak jsme byli docela vděční, že nám majitel nabídl dovoz lyží až k hotelu. (To však bohužel nezměnilo nic na tom, že my jsme museli po svých.) Na pokojích jsme se ihned vrhli na vybalování našich zavazadel a zahájili jsme přípravu na svah. Jenže do našich příprav zasáhli vyučující s tím, že dnes se na svah nepůjde z důvodu špatného počasí, a tak jsme se pouze vydali na procházku k nedaleké rozhledně prozkoumat terén. Druhý den jsme však začali zostra. Ráno jsme se vydali na sjezdovku, kde jsme se rozřadili do skupin a ihned začali lyžovat. Vedoucí se k nám chovali mile, těm nejistým vždy podali pomocnou ruku, zatímco ty zkušenější nechali s důvěrou jezdit na vlastní pěst. Před cestou zpět na hotel nás však čekalo nemilé překvapení. Museli jsme vzít lyže na záda a ploužit se strmým terénem až na vrchol kopce, což se nakonec stalo denní rutinou. Na pokoji jsme si ale vždy odpočinuli a k jídlu scházeli s úsměvem na tváři a dokonce se nám povedlo nabrat i nějakou tu svalovou hmotu. V úterý jsme měli slíbený den odpočinku, což ale v překladu znamenalo, že sjezdové lyže vyměníme za běžky. Ráno jsme se
vydali do půjčovny a odpoledne rovnou na tratě. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, přičemž lepší běžkaři se stavili na horkou čokoládu, zatímco zbytek piloval své schopnosti k lepšímu. Ve středu už byla většina lidí rozdělená do skupinek - někteří sledovali filmy, jiní hráli ping pong a další žhavili wi-fi, zatímco ostatní trávili čas na pokoji nebo meditací na chodbě. Poslední odpoledne se neslo v duchu slalomu a utržené pomy. Ačkoliv se spousta z nás slalomu původně bála, nakonec jsme jej všichni zdárně dokončili. Vítězi se stali za 1 .A Tomáš Albrecht, který překonal všechny dřívější rekordy, a Radka Coufalová z 5.K. Následovala nepřekonatelná večerní diskotéka, na které všichni předvedli své taneční umění, ať už z diskoték či kurzů zumby. Dokonce jsme za slušné chování měli prodlouženou večerku, kterou jsme všichni upřímně ocenili. Po horečném balení a shánění svých věcí na cizích pokojích pro nás ráno přijel autobus, který nás bezpečně dovezl zpět do Vlašimi, kde na nás již nedočkavě čekaly naše maminky. Ale i přes všechna očekávání, následná zklamání, zákazy a příkazy, problémy a krize, ztracené běžky a nedostatečný signál wi-fi, málo jídla a nedostatek spánku, bitky a románky a především děsivý budíček to byl skvěle strávený týden, můžeme s klidem říct, že přímo dokonale. (Hlavně jsme se jako ostatní nemuseli mořit ve škole, ačkoliv vojna na svahu má také něco do sebe...).
Karolína Švandová, Veronika Lejčková, 1 .A
8
Kurz sebeobrany O hodinách tělocviku jsme měli možnost zúčastnit se kurzu sebeobrany. V první hodině jsme se naučili základní obranné prvky, díky kterým teď víme, jak se máme zachovat třeba v situaci, kdy nás někdo obtěžuje, nebo dokonce napadne. A v té další? Měly se objevit další chvaty, ale vzhledem ke zranění pana policisty Maluška, několik tříd přišlo o možnost vidět se s ním podruhé, a tím pádem i o možnost naučit se ještě něco dalšího. Myslím, že můžu mluvit za většinu, když řeknu, že tyto hodiny tělocviku nám přinesly cenné zkušenosti a nové znalosti. Zásluhou tohoto kurzu jsme si mohli vše dokonce i prakticky vyzkoušet. Víc takových projektů. Závěrem doufám, že nikdo z nás se neocitne v situaci, ve které by toto musel využít. Kristýna Tulachová, 3.A
9
"NON STOP PLAVBA" přednáška Ing. Petra Ondráčka, CSc. Dne 4.3.201 4 proběhla na vlašimském gymnáziu přednáška, ve které nás Ing. Petr Ondráček seznámil se svým pokusem o překonání světového rekordu v sólové plavbě kolem světa bez zastávky na vlastnoručně postavené laminátové plachetnici SINGA . Mnoho z nás si neumělo představit, co všechno přináší nepřetržitá plavba kolem světa, proto nám představil své navigační a dorozumívací prostředky, zásoby jídla, které měl s sebou připraveny na celý rok plavby. Ukázal nám i zařízení, které mu pomáhalo sledovat jeho zdravotní stav. A poté začal vyprávět svůj příběh. Po dvaceti letech příprav se koncem srpna 2011 vydal na cestu z jihoafrického Falmouthu. Neodradily ho ani počáteční technické problémy, kvůli kterým se musel vrátit. Znovu odstartoval o měsíc později 1 8.9.2011 . Přeplul rovník, obeplul mys Dobré naděje, vplul do Indického oceánu, obeplul další významný mys-Leeuwin (Austrálie) a dosáhl Antipodu. Během náročné plavby se jachtě v bouři roztrhla plachta, dokonce se mu i několikrát samotná jachta převrátila. Kvůli těmto technickým problémům a nepřízni osudu neměl jinou možnost než plavbu předčasně ukončit na Novém Zélandu. I tak se mu jako jedinci podařilo uplout 1 6,1 62 Nm za 211 dnů a 1 3 hod. Nejvíce děkoval své manželce, která ho ve všem podporovala a pomohla mu uskutečnit celoživotní sen. S úsměvem na rtech se s námi rozloučil a dodal povzbuzující myšlenku: ,,Máte celý život před sebou. I pokus o splnění vašeho snu je velkým úspěchem.“ Anna Skopcová, 3.A
10
Sportovní úspěchy V silovém čtyřboji nás reprezentovaly dívky Aneta Karasová, Helena Švecová, Eliška Lupačová a Iveta Filipová, které se v okresním kole umístily na 1 . místě a v krajském kole na 2. místě. Ve dnech 1 9. ledna až 24. ledna 201 4 se konal již šestý ročník zimní Olympiády dětí a mládeže. V rychlobruslení se na prvním místě v závodě na 111 m (1 kolo) umístila Kristýna Kaltounková z 1 .C, která získala stříbro i v závodě na 333m (3 kola) a na 500m (4,5 kola). Ve štafetě na 1 6 kol Kristýna společně s Nikolou Dýckovou z 2.C vybojovala bronzovou medaili. Ve dnech 8. až 1 0. listopadu 201 3 se v Nymburku konalo Mistrovství České republiky v Taekwon – do ITF. V tomto utkání Matěj Houdek z 1 .C vybojoval dvě zlaté a dvě bronzové medaile. V únoru 201 4 se první ročníky zúčastnily lyžařského výcviku, který byl ukončen závodem ve slalomu. Všichni zajeli se skvělými časy, ale přeci jen se našli i ti, kteří se vyšplhali na první místa. Z chlapců se na 1 . místě umístil Tomáš Albrecht z 1 .A, který zajel čas 37,6s. Na druhou příčku se dostal Filip Jeništa, reprezentující 5.K, s časem 39, 92s a v těsném závěsu za ním jsme mohli sledovat výkon Štěpána Březiny s časem 40,75s také z 5.K Mezi dívkami byla první Radka Coufalová z 5.K, která zajela čas 41 ,07s, na druhém místě byla Barbora Vrbová s časem 45,00s z 1 .A a na posledním – třetím místě se s minimální rozdílem času pěti setin sekundy umístila Eliška Zadáková z 5.K. Vše m zú ča stn ě n ým b l a h op ře j e m e k ú sp ě ch ů m !
Kristýna Kaltounková, 1 .C Nikola Dýcková, 2.C
Matěj Houdek, 1 .C
11
Olympiády
Dne 1 8. a 1 9. února 201 4 se uskutečnilo okresní kolo Olympiády v anglickém jazyce, na kterém samozřejmě nesměli chybět naši zástupci. Ve třetí kategorii, která byla určena pro studenty 1 . – 3. ročníků středních škol, se na 1 . místě umístila Barbora Müllerová ze 7.C. Třetí místo vybojovala Denisa Majtaníková z 5.K. V první kategorii zahrnující studenty 6 a 7. tříd se na 5. místě umístila Van Anh Nguyen ze 2.C. Ve čtvrtek 6. února 201 4 se konal již 40. ročník okresního kola Olympiády v českém jazyce. V první kategorii se na druhém místě umístila Kateřina Follerová ze 4.C, které na dosažení 1 . místa chyběl pouho pouhý jeden bod. Ve druhé kategorii obsadila 3. místo Kristýna Topinková z 1 .A. Na okresním kole v Zeměpisné olympiádě naši školu reprezentovalo hned několik studentů, kteří ve výsledkové listině obsadili horní příčky. V kategorii D se na prvním místě umístil Tomáš Starý ze 6.K, 4.místo obsadil Petr Král ze 7.C, v těsném závěsu na 5.místě byla Šárka Kletečková také ze 6.K a na 6.místě se umístil Zdeněk Šoukal taktéž ze 6.K. Kategorii C obsadila na 2. místě Karolína Vilímovská (4.C) a na 3. místě Adam Houdek ze 3.C. Kategorie A byla vítězná pro Alžbětu Vorlovou z 1 .C, která se umístila na 3. místě. V okresním kole soutěže v německém jazyce nás ve třetí kategorii reprezentovala Barbora Müllerová ze 7.C. V Mezinárodní soutěži v řečnickém umění – Mladý Demosthenes se Adam Lupač ze 2.C v regionálním kole umístil na 1 . místě. Vše m zú ča stn ě n ým a vítě zů m d ě ku j e m e a p ře j e m e m n oh o d a l ších ú sp ě ch ů !
Anglická olympiáda Zleva: K. Konrádová (2.místo), Barbora Müllerová (1 .místo) a Denisa Majtaníková (3.místo)
12
Hon za lepším životem ,,Už chci pryč od všech problémů tady. Pryč od všeho toho smutku, slz a utrpení, tam, kde mě nikdo nezná. Chci začít znovu a žít podle sebe,“ řekla jsem si v duchu a možná právě tahle věta měla zásadní podíl na tom, že se můj život obrátil vzhůru nohama a smrskl se jen na to, jak sehnat peníze na další dávku. Ale ještě než mě odsoudíte, dovolte, abych vám svůj příběh vylíčila pěkně popořádku. Od malička jsem vyrůstala v klidné a stabilní rodině. Moje maminka byla dokonalá ve všech směrech, ať už šlo o vaření, úklid, veškeré domácí práce nebo o tvoření všelijakých vychytávek nejen pro domácnost. Ve všem, co dělala, měla svůj vlastní systém a běda tomu, kdo by se pokoušel jí do něho jakkoli zasahovat. Tatínka jsem vídávala jen zřídka – do práce odjížděl brzy ráno a vracel se pozdě večer, kdy já jsem většinou byla už dávno ponořená v říši snů. Jako jedináčka mě rodiče poměrně rozmazlovali, vždy jsem měla vše, co jsem chtěla a na co jsem si ukázala. Žila jsem v luxusu, který si mohl dovolit jen málokdo. Ovšem jen do doby, kdy se mi ten můj báječně luxusní život začal pomalu, ale jistě bortit.
Do chvíle, kdy si tu hloupou Barbínu přivedl k sobě domů, jsem měla pocit, že ho znám. Chybička se však vloudila. Když jsem se mu pokoušela racionálně vysvětlit, že jejich vztah nemá žádnou budoucnost nejen proto, že ta jeho kráska vypadala jako moje o pár let starší sestra, vůbec mě neposlouchal. Dál jsem se s ním nebavila, sbalila jsem si svých pár švestek a odešla k mámě. Neměla jsem v úmyslu se s tátou vídat, byla jsem jasně na straně práva - tedy mámy.
Začalo to asi tím, že se moji rodiče rozvedli. Maminka už nemohla vydržet to neustálé čekání na tatínka a marné doufání, že jednou přijde domů brzy. Nikdo jí to ale nemohl mít za zlé. No řekněte sami, kdo by vydržel celé dny jen čekat? Měla jsem podezření, že tatínkovy pozdní příchody z práce domů nebyly jediným důvodem k rozvodu, což se později také potvrdilo. Můj milovaný tatíček, kterého jsem viděla jen párkrát ve svém životě, si našel milenku – dlouhonohou blondýnu, co by mohla dělat reklamu na panenku Barbie a její portrét by se jistě vyjímal i u grafů nízké inteligence v populaci. Nechápu, co na ní ten táta viděl.
13
Rozvod rodičů mě asi sebral trochu víc, než jsem si kdy dokázala připustit. Začala jsem na všechno kašlat – na školu, na kamarády, zkrátka na život. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nevím, proč jsem to dělala. Možná proto, že jsem chtěla, aby si mě někdo začal všímat. Ano, vím, jak moc sobecky to zní, ale já jsem tenkrát byla jen ztřeštěná puberťačka, která na situaci neměla potřebný nadhled. Pak se to se mnou všechno vezlo. Stalo se to tak rychle, že to můj mozek ani nestačil vstřebávat. Mámě přišel dopis ze školy, že pokud se mé známky i přístup ke studiu na střední škole urychleně nezlepší, bez milosti mě vyhodí. Asi si dovedete přestavit, jak se máma zachovala. Křičela se mě jako pomatená a nechtěla nic slyšet. Po tom, co se trochu uklidnila, brečela a prosila, abych se sebou začala něco dělat. A víte co? Mně to bylo úplně jedno.
Dnes nad svým chováním jen kroutím hlavou, ale tenkrát to tak opravdu bylo. Zápisy z mého deníku mluví stručně a jasně: Mamka křičí, brečí a prosí... Je mi to úplně jedno, protože jí mám totálně na háku. Možná si říkáte: To je ale „hajzl“. Máte pravdu, byla jsem přesně taková a později dokonce ještě horší. Neměla jsem kamarády, školu a rodiče jsem začínala ztrácet. Pomalu jsem zapomínala na to, jaká jsem byla dřív. Před tím, než se naši rozvedli. Před tím, než jsem se vykašlala na kamarády, které jsem zbožňovala a před tím, než jsem přišla i o školu, kterou jsem vždy brala jako jednu z důležitých věcí ve svém životě, ale za všechno jsem si vlastně mohla úplně sama. Kdykoli jsem se podívala na staré fotky s přáteli a viděla ten náš bezstarostný a bláznivý úsměv, chtělo se mi brečet. Moc dobře jsem věděla, že jsem to jen tak zahodila. Všechny ty bláznivé akce, které jsme podnikali, vše, co jsme spolu kdy zažili a že toho nebylo málo. Najednou už jsem nebyla tou rozmazlenou holkou, která má všechno, na co si jen ukáže. Už jsem nebyla ani tou bezstarostnou puberťačkou, která si užívá se svými přáteli a už vůbec ne vzornou studentkou s dobrými známkami. To všechno bylo ze dne na den nenávratně pryč. A já si naivně myslela, že už se mi nic horšího nemůže stát. Táta se objevil asi dva týdny po mámině telefonátu, že mě nejspíš vyhodí ze školy. Ten den si pamatuji jako by to bylo dnes. Vrazil do mého pokoje a začal křičet. ,,Jak si to jako představuješ?! My jsme ti dali první poslední a ty nám to takhle oplácíš?! Kdo si myslíš, že jsi?!“ Nevydržela jsem to a vyčetla mu vše, co se jen dalo. To, že mámu celé roky trápil, že nikdy nebyl na mé školní besídce, že se o mě vlastně nikdy nezajímal a to, že si našel tu nejhloupější blondýnu na světě.
14
Dovolila jsem si příliš a naše hádka byla ukončena fackou a rozbitou skleněnou výplní dveří mého pokoje. Samozřejmě jsem se neubránila slzám a v duchu jsem křičela. Bylo toho na mě až moc, tak jsem se sebrala, odešla jsem jen s peněženkou, mobilem a oblečením, které jsem měla na sobě, bez jediného slova. Nevěděla jsem kam jít ani co dělat. Dodnes nemám ponětí, jak jsem tam došla, ale najednou jsem se ocitla na diskotéce. Seděla jsem u baru a sledovala přiopilé líbající se dvojice i samotáře, kteří do sebe pili jednoho panáka za druhým. ,,Co taková hezká holka dělá na baru tak sama?“ Ozvalo se za mnou a já se otočila. ,,Jsi nějaká smutná, ne?“ zeptal se:
,,Hmm,“ řekla jsem jen. ,,Ale to je škoda, nemyslíš? S úsměvem jsi určitě ještě krásnější. ,,Co je ti do toho?!“ utrhla jsem se na něj. ,,Nic, jen jsem myslel, že bych tě mohl trochu rozveselit.“ ,,Jo a jak?“ Neodpověděl a místo toho vytáhl z kapsy pár malých tobolek. Nevěřícně jsem se na něj podívala. ,,To snad nemyslíš vážně?! Já nic nechci. Nic neberu, jasný?!“ Ve skutečnosti mi ale v hlavě běžely myšlenky o tom, že už chci pryč od všech problémů. Pryč od všeho toho smutku, slz a utrpení, tam, kde mě nikdo nezná. Chci začít znovu a žít podle sebe. A co by tomu asi řekli rodiče, kdyby zjistili, že jejich povedená dceruška bere extázi? Třeba by se o mě táta konečně začal zajímat. ,,Tak se nerozčiluj, byl to jen nápad,“ vytrhl mě z přemýšlení zase jeho hlas,
,,ale džus si se mnou snad dáš, ne?“ V té chvíli mi bylo zase všechno jedno, tak jsem souhlasila a chvíli po tom, co jsem džus dopila, jsem začala mít pocit, že jsem šťastná a živá jako nikdy předtím. Donutila jsem toho neznámého kluka tancovat. Bylo mi krásně a měla jsem pocit, že mám křídla, ovšem jen do té doby, než se všechno kolem mě začalo rozmazávat a diskotéková světla ve spojení s velkým množstvím lidí mi začínaly být nepříjemné. Věděla jsem, že musím pryč. Utíkala jsem a utíkala, a pak už jsem viděla jen tmu. Probudila jsem se na hrozném místě mezi pěti narkomany a měla jsem jedno jediné přání. Jít domů. Chtěla jsem prostě odejít, ale ten kluk z diskotéky mě nechtěl pustit do té doby, než si s nimi nešňupnu pervitin. Řekla jsem si: ,,Proč bych to neudělala? Chci se odsud dostat a po jednom šňupnutí si přeci nemůžu vytvořit závislost.“ Až teď vím, jaký to byl omyl. Po mém návratu domů maminka plakala štěstím, že jsem v pořádku. Já jsem však ani trochu v pořádku nebyla. Brzy jsem se začala potit, ruce se mi klepaly a ztěžka se mi dýchalo.,,To je daň za to, že jsem se nechala zatáhnout do drog“, říkala jsem si v duchu, ale ten stav se prostě nedal vydržet. Vzala jsem mámě nějaké peníze a vrátila se tam, odkud jsem utekla. Myslela jsem si, že to ještě pořád mám pevně v rukou a můžu s tím kdykoli přestat. To však byl jen další z mých velkých omylů, a tak jsem začala krást, abych měla na drogy. Dobře jsem věděla, že krádež je zločin a
15
To však byl jen další z mých velkých omylů, a tak jsem začala krást, abych měla na drogy. Dobře jsem věděla, že krádež je zločin a hřích, ale touha po droze byla silnější. Postupem času bylo ,,shánění“ peněz čím dál tím těžší, prodavači už mě znali a já jsem byla úplně na dně. Měla jsem neuvěřitelné bolesti, tělo si vyžadovalo drogu. Pak jsem se náhodou podívala do zrcadla a neviděla jsem tam svůj odraz, ale nějaký cizí. Odraz někoho cizího, koho jsem vůbec neznala a ani nechtěla znát. Tenhle náhodný pohled do zrcadla mi otevřel oči a já jsem zavolala mamince, aby mě odvezla do léčebny. Nepřijela sama, ale s tátou. Původně jsem si myslela, že mám jen halucinace způsobené drogami, ale byla to skutečnost. Můj táta se na mě snad poprvé v životě nevykašlal. Teď jsem v léčebně a moje cesta ze závislosti už je téměř u konce. Nikdy nebudu moci říct, že jsem úplně vyléčená, pořád to ve mně bude, ale doufám, že moje zpověď pomůže ostatním lidem, aby se do drog vůbec nepouštěli, nebo aby s tím dokázali včas skončit. Doktor Havera si sundal brýle na čtení, které dosud zdobily jeho vrásčitou tvář a usmál se. ,,Ta holka má už to nejhorší za sebou.“ Byl šťastný, že mu jeho pacientka Klára dala přečíst deník, který jí pomohl na cestě ze závislosti a doufal, že spoustě lidí pomůže najít v sobě sílu bojovat. Kristýna Topinková, 1 .A
Minulost je přítomnost Araleniny myšlenky se toulaly daleko od reality, když opatrně zkušenou rukou vytrhla z mužské hrudi šíp, očistila ho a vrátila zpět do toulce. Ani se neobtěžovala tělo nějak zakrýt. Věděla, že muž se toulal dál, než měl a o mrtvolu se postará lesní zvěř a ptáci. Co ale také věděla dobře, a na co si neustále dávala pozor, byl mužův společník. Tři dny dvojici sledovala a zjistila, že mozek je obtloustlý postarší muž s nechutným mastným knírem. Společník, bez něho bude bezmocný, tudíž pro ni nebude nebezpečný a ona ho mohla nechat naživu. Utíkala dolů do údolí. Když procházela kolem tábora, cítila kouř a pečené maso. Uvědomovala si každé křupnutí, když omylem šlápla měkkými botami na větvičku a ta se zlomila. Byla tichá a pro obyčejné lidské oči prakticky neviditelná, ale přesto jí podvědomí nabádalo k opatrnosti. Chloupky na krku se jí ježily. „Baf.“ Ozval se ze stromu, kolem kterého právě procházela. Úlekem nadskočila. Z koruny k ní seskočila vysoká mužská postava s dýkou plně připravenou v ruce. Tiše zavrčela a odstoupila několik kroků dozadu. Z toulce nenápadně vytahovala dva černé šípy s jedem. „Zabila jsi mi kamaráda,“ řekl muž chladně a její útroby se scvrkly. Provinilost se jí v hlavě roztančila jako tornádo a ona na chvíli přestala rozumně uvažovat a zaváhala. V mysli se jí znovu přehrával masakr před tolika lety. Jenže právě tohoto zaváhání muž využil a sekl po ní nožem. Uskočila mu, ale dost pomalu a čepel ji poranila břicho. Zaklela a nenávistně se na muže podívala. Tomu při hadím útoku sjela kápě z obličeje. Měl kučeravé hnědé vlasy s medovými prameny. V modrých očích se zračila neskonalá mazanost a s tenkými narůžovělými rty si pohrával chladný úsměšek.
Aralen si ho pamatovala. Byl to ten malý kluk s talentem na krádeže a bojové výcviky. Ten malý kluk, který ji jako jediný dokázal přechytračit a dostat se přes její ostražitost. Tehdy mu celá vesnice říkala Malý Sam. Ta přezdívka jí v tu chvíli přišla naprosto směšná a hloupá, protože z Malého Sama byl nyní vysoký a svalnatý muž. „Nebo spíše hora“. Pomyslela si v duchu. Tiše vydechla: „Malý Sam, že?“ V Samových očích se mihl vztek a pak pochopení. Nasadil okouzlující, lehce arogantní úsměv. „Ale ale,“ protáhl výsměšně, „Aralen? Naše malá chytrá potvůrka.“ Ušklíbla se a využila jeho nepozornosti. Do luku nasadila šíp a zamířila mu jím na hruď. „Hni se a zastřelím tě, Samueli. A ty víš, že střelím,“ pronesla varovně a natáhla tětivu. Samuel si dramaticky povzdechl a rukama naznačil gesto, že se vzdává. „Věděl jsem o tobě celou dobu, Aralen. Změnila ses. Od toho masakru nemáš s lidmi, jako byl Felix, slitování, že?“ Aralen přikývla, ale v duchu byla překvapená. Věděl jsem o tobě celou tu dobu. „Nedivím se,“ řekl suše a přátelsky se na ní usmál. „Můžeme to teď táhnout spolu. Vedu stejnou válku jako ty, Aralen.“ Aralen nad tím chvíli uvažovala. Pět let cestovala a zabíjela lidi, kteří mohli za její bolest. Bylo by fajn mít společníka. Zadívala se mu nafialovělými očima do obličeje a široce se usmála. „Fajn. Od teď cestuješ se mnou, parťáku.“ Samuel se křivě usmál a tiše zamumlal: „Bude to zábavná pomsta.“ „Zaslouží si to,“ řekla nekompromisně Aralen a uklidila jedovaté šípy do luku. Ačkoliv by to nikdy nikomu nepřiznala, občas ji ve snech navštěvovaly její oběti a šeptem se jí ptaly, proč to dělá. Někdy jim to nedokázala říct a s brekem šeptala omluvy. Barbora Fialková, 1 .A
16
Ráno na zámku Jemniště Je krásné jarní ráno, vstanu z postele, obleču se, beru si psy a jdu z bytu. Scházím po schodech oblečená jen v tričku a kraťasech, vlasy si dávám do culíku, chvíli na to už vycházím z velkých dřevěných vrat. Psi se rozprchnou každý jinam, ale já jdu po cestě, která vede dolů do parku, kde chováme zvířata. První sluneční paprsky se derou mezi stromy a jen pár okamžiků nato pociťuji hřejivé teplo na své pokožce. Rozlévá se mnou mnoho krásných pocitů a dobrá nálada. Okolní záhony s květinami jsou jako tančící víly, jejichž sukně plápolají ve větru. Zastavuji a sluním se. Slunce se do mě opírá vší silou, natahuji se jako ještěrka snažící se, aby na ni dopadlo co nejvíce slunečních paprsků. Zelení mužíci pod mýma nohama se prohýbají pod tíhou kapek ranní rosy. Neviditelný muž, který svým
17
dechem dokáže rozhoupat i stromy, je ale osvobozuje od tíhy kapek a dává jim možnost vlnit se. Symfonie štěbetajících ptáků se nese na zádech neviditelného muže až ke mně a já si ji vychutnávám, cítím se jako součást něčeho obrovsky vzácného a nádherného. Jdu ke stromu a zvedám hlavu, měním pohled. Koruny stromů se ztrácejí v modři nade mnou. Po nebi už nepoletují jen ptáci, ale i dvě letadla, sleduji, jak prořezávají modř bílou čarou. Nevidomky zvedám ruku a cítím drsnou kůru stromů a prsty vnímám různé záhyby. Ze zasněné chvilky mě vytrhnul ostrý psí štěkot nesoucí se parkem. Uvědomila jsem si, že jsem si vůbec nevšímala psů, čehož jsem pak litovala. Když jsem je našla, vydala jsem se s nimi domů, plná energie, dobré nálady a pozitivního myšlení.
Izabela Sternbergová, 4.C
Jak si představuju svůj budoucí život? (úryvky ze slohových prací kvarty)
1 . Na Gymnáziu ve Vlašimi studuji od páté třídy základní školy. Přihlásili mě sem rodiče proti mé vůli, ale dnes jsem rád, že jsem tady. Z předmětů mám nejraději německý jazyk, literaturu, zeměpis a dějepis. 2 . Z předmětů mě nejvíce baví tělocvik a matematika. Proč vlastně mám tyto předměty rád? Myslím, že mě baví, protože mi jdou. 3 . Na učení moc času nemám. Většinu volného času trávím v Benešově na trénincích florbalu. Dá se říci, že mě většina předmětů baví, takže nemám nějaký výrazný problém. Chtěl bych složit maturitu a dostat se na vysokou školu. 4 . Po maturitě bych chtěla odejít studovat do Anglie nebo na nějakou českou školu umožňující výměnný pobyt v Anglii. Mým snem je být herečkou. Přijde vám to pošetilé? Možná, ale není to nemožné. Udělám pro to všechno. 5 . Mým cílem je přihlásit se na vysokou školu pedagogickou se zaměřením na zeměpis, tělesnou výchovu a český jazyk. Zároveň bych ráda pokračovala ve stolním tenise. Už od sedmi let tento sport hraji a nechtěla bych se ho vzdát. 6 . Jako dítě jsem měla jasné představy o tom, kde budu pracovat. Chtěla jsem se stát dětskou lékařskou, květinářkou nebo kadeřnicí. Nyní mám spíše jasno v tom, co bych dělat nechtěla – soudkyni, doktorku, policistku, atdI Je jasné, že bych se měla konečně zamyslet nad tím, co mě baví a čím bych se opravdu zabývala celý život. 7 . Ve svém volném čase sportuji, tančím, hraji na příčnou flétnu, zpívám, a to vše již od malička. Proto bych v budoucnu chtěla být herečkou, zpěvačkou nebo hrát v orchestru. Pokud by nevyšlo nějaké z těchto povolání, chtěla bych se stát právničkou nebo najít uplatnění v marketingové firmě. 8 . V budoucnu bych velmi rád chtěl dělat „něco mluvícího“, a to například být reportérem nebo novinářem. Vím ale, že cesta k tomu je velice trnitá, poněvadž potřebuji umět skvěle jazyky a mít všeobecné znalosti. Z toho vyplývá, že se potřebuji zlepšit v anglickém jazyce. 9 . Povolání bych chtěl dělat takové, aby mě bavilo a bylo za něj dost peněz. Každopádně nechci pracovat rukama, protože jsem nešikovný a nebaví mě to. 1 0 . Po ukončení studia chci odjet do Afriky, kde bych léčila nemocné děti. Pomáhala bych jim finančně, ale hlavně zdravotně. Afriku a obor lékařství jsem si vybrala proto, že je tam častá úmrtnost, málo lékařů, chudoba, a hlavně by mě těšilo jim pomáhat a usnadňovat jim život. 1 1 . V současné době jsem spokojený s životem ve Vlašimi. Mám rád přírodu a klid, ale je zde málo pracovních příležitostí a služeb. I to je důvod, proč mě láká život ve Skandinávii. Je zde krásná příroda a vysoká životní úroveň. Je mi jasné, že se život dopředu úplně naplánovat nedá, ale můžu si určit nějaký cíl. 1 2 . Chtěla bych žít ve velkoměstě? Ačkoli mi úplně vyhovuje menší město, jako je Vlašim, tak kdybych dostala dobré pracovní místo či možnost studovat na vysoké škole ve velkém městě, zřejmě bych neodmítla. 1 3 . Svůj volný čas bych ráda trávila v divadlech, operách a na dostizích. Tyto aktivity mě přitahují už teď, a proto se domnívám, že budou i nadále součástí mého života. 1 4 . Jak jsem již naznačila, nikdo nemůže s naprostou jistotou říci, jak bude jeho budoucí život vypadat. Ani za předpokladu, že se mu nyní velmi daří. Do budoucnosti nikdo nevidí a myslím si, že je to tak správné.
18
Dcera kostí a dýmu (recenze)
Název série: Kost přání Nakladatel: Knižní klub Autor: Laini Taylorová Počet stran: 368
Anotace: Karou je nadaná, krásná a tak trochu záhadná sedmnáctiletá studentka na pražské umělecké škole. Její tajemství nezná ani její nejlepší přítelkyně Zuzana. Ráda kreslí chiméry, fantastické bytosti, a nikdo netuší, že tato mytická stvoření jsou její rodinou. Přichází a odchází skrze portál, aby obstarávala tzv. pochůzky. Dostává se na různá místa světa, jako je třeba Paříž. Obstarává zde zuby, ať už lidské nebo zvířecí, pro Brimstona, aniž by věděla k čemu je vlastně její chimerský „otec“ používá. Neví, že ji sleduje smrtelně nebezpečný a mrazivě krásný anděl Akiva, a válka mezi světy dobra a zla brzy vypukne. Portály označené černou rukou mizí a Karou se už nemá jak dostat zpět k Brimstoneovi, Isse, Twigovi a Jasri. Ale vše je k něčemu dobré, sblíží se totiž s odvěkým nepřítelem své rodiny. Dalo by se říct, že se s nepřítelem sblíží možná až mocI Kdo kdy četl knihu cizího autora, jejíž děj se odehrává v Praze? Nikdo. Nebo alespoň já jsem nikdy nečetla knihu autora od jinud, která by se nějak pojila k Čechám. Laini Taylorová měla odvahu zasadit své okouzlující postavy právě do naší Prahy. Možná to bylo tím, že metropole Spojených států jsou mnohem mladší než Praha, a tím nějak ztrácejí na kouzlu. Nemají tolik památek a každý známý autor je buď z USA anebo z Velké Británie.
Nejsem Pražanka, a tudíž mě nijak neurazilo autorčino popsání Prahy, jako tajemné a středověké město. Pražákům nebo člověku, který zná každé zákoutí pražských uliček a domů, by možná vadilo pojetí americké spisovatelky. Mně se ale každopádně líbí. Upřímně hlavně proto, že si připadám jako Češka důležitější, slavnější a magičtější, ačkoliv to možná zní hloupě. Na co Laini Taylorová narazila nejvíce, jsou asi jména. Uznejte, že už asi neexistuje skupinka mladých lidí, toulajíc se po pražských uličkách, kteří se jmenují Kazimír (Karouin bývalý), Světlana (holka, s kterou Kazi Karou podváděl) a Františka s Josefem. Názor většiny recenzentů je takový, že americká autorka nás bere spíše jako Slovany než jako Čechy odděleně. Ovšem pak je tu Karouina nejlepší kamarádka Zuzana, která to se jmény tak trochu zachraňuje. Zuzana je kamarádka, kterou by si přál mít asi každý, bohužel existuje jen na stránkách knihy Dcera kostí a dýmu. Rázně zamířila rovnou ke stolu a zůstala stát před Akivou. Byla rozběsněná, připravená spustit kázání, ale když ho uviděla, když skutečně spatřila anděla, zajíkla se. Podle výrazu tváře sváděla vnitřní boj – vzteku a okouzlení – a okouzlení vyhrálo. Mžikla po Karou a v bezmocném úžasu hlesla: „Á, k čertu. Musíš se s ním vyspat. Hned!“ (str. 206)
19
První třetina knihy je nudná a vy se musíte nutit do toho, abyste jí přečetli. Stojí to ale za to. Zbylé části knihy jsou opravdu fascinující a já jsem se od knihy nemohla prakticky odtrhnout. Laini Taylorová má velice bujnou fantazii, která občas hraničí až s šílenstvím, ale moc krásným čtivým šílenstvím. Autorka dokáže použít správná neokoukaná slova, a tím dokáže popsat všemi nenáviděné obyčejné pondělí jak den, na který se můžeme těšit.
Pondělí se zdálo být jako každé jiné, nevinné, pondělní, o jeho lednovosti ani nemluvě. Bylo mrazivé a temné – uprostřed zimy slunce nevychází před osmou – ale současně i krásné. Praha v chumelenici a časné ranní hodině působila přízračně jako na staré rytině, samé stříbro a mlžný opar. (str. 7)
Kniha není pro každého a měli by si ji přečíst jen ti čtenáři, kteří přejdou kulturní a jiné jemné odchylky.
Děj je trochu hektický. Hodně se přeskakuje do minulosti a některé méně pozorné čtenáře to může zmást. K objasnění všech tajemství, ať už Karouiných nebo Akivových, je hodně dlouhá doba a já jsem z toho byla strašně nervózní a strašně se mi ulevilo, když se vše objasnilo. Je ale jasné, že každá růže přináší trnyI Vypravěčem není jen modrovlasá Karou, představitelka chimér, ale i serafín Akiva, zastupující druhou stranu války. Děj se hodně točí kolem nich, jejich rychle vzplanuté lásky a války. Kniha není příliš přecukrovaná a láska je zde v rovnováze s ostatními aspekty života a je velice logická - bohužel ale zakázaná, a proto hodně připomíná Shakespearovu hru Romeo a Julie. „Zachránila mě chiméra.“ Svěřil se bratrovi a sestře. Na okamžik se až zalkl, protože věděl, že jim to bude připadat jako rouhání. Od kolébky jim vtloukali do hlavy, že chiméry jsou zlé, nechutné bytosti, ďáblové, zvířata. Ovšem Madrigal… Té se povedlo zbavit ho předsudků během vteřiny, a teď bylo na čase, aby se on sám pokusil o totéž. „Život mi zachránila chiméra!“ prohlásil zvučně. „A já se do ní zamiloval.“ (str. 243)
Co ještě stojí za zmínku, a co dokáže některé slabší nátury jako například mě rozbrečet, jsou zuby. Lovci, kteří chodí do obchůdku zuby prodávat Pánu přání a který jim platí mincemi různých hodnot přání, jsou opravdu strašní. A ti co nemají odvahu nebo byli z obchůdku vyhnáni, obchází Karou a kupuje je od nich. Jednou musela přes celou Paříž vláčet kly slona. Upřímně kniha je po této stránce trochu barbarská.
Věci dražené na aukcích představovaly pestrou míchanici předmětů ukradených z muzeí – Chagallovy obrázky, usušený jazyk nějaké popravené světice, dva mohutné kly starého sloního samce. Přesně. Dva kly starého afrického sloního samce. (str. 44)
20
Barbora Fialková, 1 .A
Pro volnou chvíli
Doplňte výsledek: Svěřuje se starý .................. kamarádům: „Konečně si po tolika letech odpočinu - pojedu na dovolenou na Zlaté písky!"
21
V ít e , j a k b y s e m ě l j m e n o v a t n á š n o v ý š ko l n í č a s o p i s ? M á te n á p a d n a ori g i n á l n í, vti p n ý n e b o za j ím a vý n á ze v? N e vá h e j te a vyu ži j te sch rá n ku š ko l n íh o č a s o p i s u u m ís t ě n o u v b u d o v ě A v e d ru h é m p a tře . Na časopise se podíleli.... Eliška Prokšíková, 3.A Kristýna Tulachová, 3.A Vendula Kříženecká, 3.A Anna Skopcová, 3.A Kristýna Topinková, 1 .A Barbora Fialková, 1 .A Veronika Lejčková, 1 .A Karolína Švandová, 1 .A Jakub Mečíř, 1 .A Izabela Sternbergová, 4.C RNDr. Věra Chroustová Mgr. Jana Dastychová Mgr. Olga Mládková Pro zájemce, kteří chtějí svůj vlastní časopis, je symbolická cena 20 Kč.
22
