29. ŘÍJNA 2007 NÁS NA VĚČNOST PŘEDEŠEL KNĚZ KRISTŮV P. VLADIMÍR TOMEČEK SJ. Jemu je věnováno toto číslo farního časopisu
Sloupek otce Vladimíra Tomečka Možná se vám zdá, že je to omyl, ale kdepak. Toto je skutečně „Sloupek otce Vladimíra Tomečka“, i když k naší lítosti už opravdu poslední. Díky vysílání Tv Noe jsme měli v listopadu možnost ještě jednou poslouchat „živě“ otce Vladimíra. Misijní magazín na téma „I těžce nemocní pomáhají misiím“ byl s ním natočen 4. září 2007. Z natáčení se vrátil vyčerpaný, ale velice, velice šťastný. Velmi intenzivně si totiž uvědomoval potřebu křesťanské televize a moc ji podporoval. Požádala jsem jej tenkrát, abychom spolu pro náš farní časopis udělali o natáčení rozhovor. Přislíbil, ale už jsme to nestihli. Přesto vám jej teď předkládám. Jak je to možné? Pán Bůh to elegantně zařídil! Bylo to tak. Otec Vladimír mi vždy pro časopis namluvil svůj sloupek o Svátostech na kazetu, a já jsem to přepisovala do počítače. Mimochodem musím napsat, že mě uváděl v úžas tím, jak celé ty statě, které jste měli pak možnost číst, namluvil na kazetu „z hlavy“ jako by to četl z knihy - bez oprav, přeřeknutí.... Říkal mi: „Já si vždycky zapálím, promyslím to a pak to namluvím.“ A tak jsem od něj v říjnu dostala poslední kazetu. Pustila jsem si ji – ale co to? Bylo na ní něco jiného. Právě rozhovor, který vám předkládám níže. Vznikl takto: Tv Noe, když připravovala zmiňovaný Misijní magazín, poslala otci Vladimírovi otázky a chtěla, aby jim na kazetu namluvil odpovědi a tak by byl vytvořen jakýsi scénář. Otec tak učinil. Scénář pak nevznikl, protože v Tv Noe poznali, že otec Vladimír je natolik moudrý a dobrý řečník, že vytváření scénáře je zbytečné. A tak kazeta zůstala mně – a já myslím, že vznikla právě pro vás. Ještě jednu věc bych vám chtěla napsat, než se začtete do dalších řádků. Následující příspěvky mluví o mnoha skvělých vlastnostech a darech otce Vladimíra. Já osobně jsem ho stihla poznat až jako člověka těžce zkoušeného zlou nemocí. Ale on nebyl v první řadě nemocný člověk, nebo skvělý řečník, hudebník...... Byl to v první řadě kněz s velkým „K“. Kněžství bylo pro něj absolutně nejdůležitější. Miloval Krista jako nic a nikoho jiného. Miloval církev tak moc, že doslova trpěl, když viděl, že se v ní děje něco zlého. Jednou mi řekl: „Já miluji církev a hrozně mě bolí, když vidím některé zlo, co se děje.“ To slovo „miluji“ zdůraznil natolik, že mi to vzalo dech a jen jsem si pomyslela: „Kolik z nás by s takovou vřelostí dokázalo totéž říct o svém manželovi či manželce?“ A ještě něco – otec Vladimír uměl velice užívat život – společnost, humor, hudbu, jídlo... Současně však ničemu z toho nepřisuzoval skutečnou hodnotu – jen Bohu. Jsem velmi vděčná Pánu Bohu, že jsem mohla zblízka vidět takovou víru. Chci poděkovat všem, kteří se o něho starali a umožnili mu pobyt ve Strážnici. Vážím si jich za to. Helena Cábová
Bez Pána Boha bych to nezvládl. Otče Vladimíre, proč jste se rozhodl stát knězem a jezuitou? Kdy a kde to vše začalo? To je skutečně složitá věc a bylo by to dlouhé vyprávění. Ale krátce a stručně takto: vyrůstal jsem ve velmi snaživé katolické rodině. Chodil jsem do náboženství až do 7. třídy. Už tenkrát coby chlapec jsem si hrál na „pana velebného“. Kdy to začalo? To je takový okamžik, který často nevyprávím, protože většinou mi to lidé nevěří. Dostal jsem přímo osvícení. Bylo to za zajímavých okolností. V r. 1959 jsem psal maturitní písemku z ruštiny. Byl to zrovna rok nějakého jubilea Vladimíra Iljiče Lenina. Já jsem si nachystal tahák – kompletně jsem si ho doma z nějakých novin vypracoval a taky jsem ho kompletně na maturitní zkoušce opsal. Měl jsem pod sebou tři papíry – jeden čistopis, jeden švind, jeden na koncept. Ty dva jsem odevzdal a třetí zničil. Vracel jsem se z maturitní písemky, rozzářený radostí, jak se to povedlo. Jak mi Pán Bůh vnukl to téma a já si tak nachystal. Šel jsem samozřejmě do kostela. Tam jsem si klekl před svatostánek – ještě tam byla mřížka ke svatému přijímání – a tam vím, že jsem se ztratil. Nedovedu to vysvětlit, snad až ze zkušenosti duchovního života, že se člověk při upřímné modlitbě může úplně ztratit ze světa. Jakoby vyjít ze svých smyslů. A tam jsem dostal jasnou informaci do rozumu, takovou tou nebeskou řečí, jak s námi mluví Pán Bůh skrze vnuknutí, že mám být knězem. A měl jsem z toho velikou radost. Potom začala velká křížová cesta , když se to rozneslo navenek. Komunisté mě už ve škole velice, velice sužovali. Ale všechno to Pán Bůh vyřešil. Jezuitou jsem se stal až o 7 roků později. V r. 1964 jsem byl vysvěcen jako diecézní kněz. Když jsem viděl ty hrůzy, ve kterých církev žije, ty podvody, lži a všechno to zlé, co komunismus dělal a ještě někde, jak víme, dělá dodnes, rozhodl jsem se zúčastnit se intenzivnějšího duchovního života. Měl jsem nějakou přirozenou náklonnost k jezuitům, ï když jsem o nich mnoho nevěděl. Seznámil jsem se s otcem Šilhanem, provinciálem a on mě v r. 1971 přijal do Tovaryšstva. Pak jsem dělal tajně jezuitský noviciát, měsíční exercicie a všechno, co je k tomu potřeba. Přibližte nám, co všechno děláte. Jak zvládáte běžné denní povinnosti? Je to pro vás těžké být na vozíčku?
Vůbec se nebudu dělat hrdinou. Je to velmi těžké. To kdo nezkusil, nedovede si ani představit, co to znamená pořád sedět na vozíčku, občas se natáhnout na postel. Neudělat za den ani krok. Je to těžké, ale Pán Bůh mi dává sílu. Jsem přesvědčen, že bych to jinak nezvládl. foto z natáčení v Tv Noe Jakou úlohu podle vás hraje v nemoci a utrpení víra? To je zcela jasné! Jestliže věřím, tak jak to máme ve Věřím v Boha, tak je tam také „věřím v těla vzkříšení a život věčný.“ Vzpomínám si, jak jsem těšil nemocné, když je zaopatřovával. Říkal jsem jim: „Věříte, že budete zdráv? Absolutně?“ Já věřím, že budu mít nohu! Při vzkříšení v poslední den. Já věřím, že budu úplně zdráv. Protože Ježíš nám přinesl nejen odpuštění hříchů, ale také vzkříšení těla a život věčný. A zkvalitnění těla. Takže jsem přesvědčen, že jedině víra ve vzkříšení a život věčný s Bohem má v nemoci a utrpení ten rozhodující význam. Jinak by utrpení bylo jenom zlem a nemělo by smysl. Proto žasnu nad drzostí některých představených u nás i ve světě, kteří chtějí nemocné likvidovat třebas na vlastní přání. Kam chodí ti nevěrci na tuto drzost - tak se stavět k životu! Co byste poradil těm, kteří neví, jak na to, a jsou třeba kvůli své nemoci nešťastní? Prosím – kvůli nemoci ještě nebyl nikdo na světě šťastný. Ledaže dostal pochopení ve víře o úžasném očišťujícím smyslu každé nemoci. Nemoc je prostředek - já bych řekl „rýžák v ruce Boží“, kterým nás sám Pán Bůh očisťuje tam, kde my ještě nevidíme tu špínu vlastní pýchy. Někdy použije i takového okamžiku, kdy zůstaneme sami, jakoby bez něho. A to je největší bolest v nemoci. Co poradit? V první řadě: hledej Boha a nemysli na nemoc. Na tu svou nemoc moc nemysli. Mysli na to, co ti Ježíš připravil, když ho budeš milovat. O ostatní se už Pán postará. To budeš žasnout, jaký objevíš svět! V nemoci máme čas modlit se pořád: „Stále se radujte, bez ustání se modlete a za všechno Bohu děkujte.“ Já děkuji Pánu Bohu i za to, co prožívám.v nemoci, utrpení, v námaze. Tak jako děkoval svatý Pavel, od něhož máme křesťanství, tak jako Cyril a Metoděj a miliony a miliony jiných, kteří nás předešli do nebe. Tak to Ježíš řekl, a my tomu věříme. Nikdo nemusí být nešťastný, jakmile se obrátí ke Kristu. Tak mu řekni, že tě bolí noha! Tak mu řekni, že tě bolí hlava. Řekni mu to – jako by se tebou seděl. Mohou mít i těžce nemocní lidé přímou účast na celosvětových misiích církve? Mně někdy chybí v odpovědích na tyto otázky takový celkový pohled. My se učíme jednotlivosti – kdo je Bůh, co jsou to svátosti, co to je člověk atd. Ale neumíme se podívat vcelku na víru – všechny pravdy víry patří k sobě. To znamená, že jestliže mám účast na svatém přijímání, jestliže mám účast na požehnání papežově, jestliže mám účast na odpustcích církve, na svátostech a všech těch věcech denně, které za mě církev koná, tak je zcela jasné, že také celosvětové misie zase mají účast na těch našich modlitbách. My přijímáme, ale také do toho pokladu církve dáváme. Co je vlastně podstatou misií? Přiznám se, že misie - to je téma, pro které žiji. Vedle slova „misie“ stojí v mém životě samozřejmě slovo „Bůh“. Protože misiemi předáváme Boha druhým. Vedle slova „misie a Bůh“ stojí slovo „církev“. V těchto slovech je obsaženo všechno. Církev – to je Bůh, Ježíš mezi námi. A my jsme s ním. A chceme se radovat radostí , kterou svět nemá a kterou nám nikdo nevezme, když ji dostaneme od Ježíše. Misie znamená předávání. Předáváme přirozené dary – učíme se, učíme druhé. Předáváme také duchovní dary. Sdílíme spolu radost z poznané pravdy. Misie – to je neustálá radost z neustále poznávané pravdy, kterou nám donesl Ježíš. Máte nějaký zážitek z vašeho misionářování? Já mám, přiznám, těch zážitků velice moc. Kromě jiného jsem působil tři roky v Brně a měl jsem na starosti po duchovní stránce Žlutý kopec. Zaopatřování nemocných, zpovídání, sloužení mše svaté. Hodně lidí jsem tam pokřtil – třeba i před smrtí. Setkal jsem se s hodně lidmi, kteří nechtěli o zaopatřování ani slyšet. Ale Pán Bůh použil určitého okamžiku, řekl bych přirozeného pohledu, přirozené rozmluvy. Najednou třeba jedna taková zlatými prsteny ozdobená paní doktorka s rakovinou si vzpomněla, že byla kdysi jako družička s kytičkou květinek na Božím Těle. A tím to začalo. Pak se rozplakala – a už byla Kristova. Stejně tak jedna mladá zlodějka s rakovinou. Poslali ji z vězení umřít do hospice, který byl na Žlutém kopci (snad už tam bude zas). Chtěla pořád kouřit. Tak jsem jí nabídl, že jí budu nosit cigarety. Říkali jsme tomu suché kvítí. Když neměla suché kvítí , tak mi zavolala. Potom každý den chodila ke svatému přijímání. Už ani to suché kvítí nepotřebovala. Její zpověď trvala několik týdnů. Vždy, když jsem přišel, jen si sedla a vyprávěli jsme si. Já jsem to převáděl všechno tak, aby to bylo jako ve svátosti smíření - s patřičnou lítostí. Byla to zlodějka z kriminálu, kterou poslali v mladém věku umřít. A já se k ní často modlím, jestli už je v nebi, ať se i za mě přimlouvá.
Nebo jedna policajtka, která sloužila 26 let u SNB. Poznala Krista tak krásným způsobem, že jsem jí udělil v jedno odpoledne všechny svátosti naráz – od křtu až po pomazání nemocných – včetně svátosti manželství. U nich doma v obýváku. Byla tam dokonce i svatební hostina. A mnoho jiných věcí by se dalo jmenovat. Co konkrétně se dá dělat, co čeho se zapojit? Jak to děláte vy? Používám každé příležitosti. Když jsem chtěl za komunismu, aby děti mohly řádně na faru, zavařoval jsem s nimi jahody. Pak jsem s nimi probral, co bylo třeba. Takto se dá použít všeho, co je dobré a co vede k pravdě a lásce, a do toho pozvat Krista. Je to také trochu věc psychologie, aby člověk druhému porozuměl. Máte nějakou speciální modlitbu nebo nebeské patrony, na které spoléháte? No to víte, že ano. Já jsem se naučil modlitbu od jednoho slepého pána, kterému zemřela manželka. Přišel na faru a povídá: „Zemřely mně oči.“ Pak chodíval na faru několik roků. Vařil jsem mu, poněvadž ho nikdo nechtěl. A on mi říká: „Já se modlím takto: Pane Bože, dej mi moudrost ke všem věcem.“ Tak toho také velice rád používám. Kromě toho, jak se teď doporučuje z východní spirituality Ježíšova modlitba – kdy se vlastně modlíme pořád. Nejenom slovy, ale i myšlením, cítěním. Třeba: „Ježíši, Maria, miluji vás. Zachraňte duše.“ – jak nás to kdysi učila sestra Konzoláta anebo jak nás to učí východní křesťané: „Ježíši, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“ A podobně. A zda spoléhám na světce? Sloužil jsem kdysi pět roků v Napajedlích. Tam byla ta moje Anička Zelíková, ke které se často modlím, protože jsem na její přímluvu zakusil i mnoho osobních zázraků. Spoléhám samozřejmě na celé nebe, které si v každé mši svaté připomínáme. Zvlášť obdivuji svatého Ignáce z Loyoly, a proto jsem se stal jeho žákem – jezuitou. Jaký mají pro vás misie význam a myslíte, že je v České republice už dost podporujeme? No, jaký mají význam. Misie – to je vlastně podstata života. Tak jako rodiče učí – čili přenášejí - na své děti základní návyky, tak vlastně celý tělesný i duchovní život člověka jsou návyky. A misie jsou nástrojem, kterým se ty návyky ostatní lidé učí. Bez misií by nebylo života. Odumřelo by všechno pravdivé a krásné. Musí být někdo, kdo nám předá a do dalších pokolení osvětlí pravdy života! Říká se, že dříve trvala změna kulturního prostředí na zemi asi 500 let. Dneska to trvá 20 let. Tedy je potřeba misií, protože život se urychluje. Za dvacet let budou na zemi jiní lidé, jinak myslící. Ale musí mít tu pravdu, která je zdrojem veškerého života pozemského i věčného. Proto jsou životně nutné křesťanské misie. A zda je v ČR dost podporujeme? Vůbec ne! První misijní práce je osobní duchovní život. Skutečná snaha o katolické rodiny a skutečná láska k církvi. Pokud toto není, nedá se o misiích mluvit. Zní to tvrdě a ostře, ale je to pravda. Co má podle vás v životě největší cenu, na čem nejvíce záleží? Život sám je Bůh. Bůh je život. To slovo samo je podstatné. Nechci jenom živořit, ale chci žít! Pravdivě, radostně a v lásce. Čili největší cenu má život sám a naše setkávání s Bohem - ten náš malý život a tím velkým Životem, až se v něm rozplyneme – jako kapka vody ve víně při mši svaté. Co byste chtěl říci na závěr divákům Tv Noe? Já bych toho měl moc. Čekali byste nějaké slavnostní řečnění – ale ne. Prosím vás, přímo zapřísahám jako kdysi svatý Pavel, když mluvil ke Galaťanům: „Ó, pošetilí Galaťané, kam jste se to obrátili, když jste opustili Krista?“ Ó, pošetilí Češi! Co jste přijali místo Kristova náboženství? Opusťte sovětské a jiné nesmyslné pseudovědecké pohádky, které vás zkazily a vzaly vám přirozený pohled do života! Vy už nebojujete jenom proti víře, ale už bojujete proti životu samému - a to je tragédie. Proto vás prosím, opusťte pohádky, které jsme měli jako učební osnovy za komunismu a obraťte se k Mistru a Učiteli, kterým je Ježíš. S Pánem Bohem!
Rozhovor Otec Vladimír Tomeček ve vzpomínkách strýca kostelníka p. Františka Polstera Otec Vladimír Tomeček poprvé působil ve Strážnici od 3.2.1976 do 1.7.1979. Není frází, že se za tu dobu zapsal hluboko do srdcí strážnických farníků.Poprosili jsme jeho blízkého spolupracovníka strýca kostelníka Františka Polstera, aby na něj zavzpomínal. Ve své kostelnické službě jste otce Vladimíra dobře poznal a jistě s ním i leccos prožil. Zavzpomínáte? Začnu od počátku. Když se rozneslo, že dostaneme nového kaplana, vyjádřil se o něm dosavadní p. kaplan otec Ovčačík: „To budete mít výborného kněze! Páter Vladimír je velmi šikovný člověk.“ Ponejprv jsem se osobně s paterem Tomečkem setkal v sakristii. Vešel a pozdravil: „Chvála Kristu. A tož co vy tu děláte?“ Já odpovídám: „Kostelníčím.“ A on hned zažertoval: „Kostel líčíte nebo kostelničíte?“
Za několik dnů byl v Petrově pohřeb. Bylo to v lednu a byl tuhý mráz. Ženy měly na sobě teplé omotávky a šátky, avšak muži byli sice v kožiších, ale čepici pod paží. Otec Vladimír se na ně obrátil: „Je velká zima. Pán Bůh nežádá, abyste si poškodili zdraví.“ A tak skutečně, když se šlo z domu zesnulého do kaple, měli muži čepice na hlavě. Tak to byl takový milý zájem o věřící a o jejich zdraví. Otec Vladimír vždycky zdůrazňoval rovnováhu víry a zdravého rozumu. To jsou tedy mé první zážitky s ním. Jak se dál rozvíjelo jeho působení ve Strážnici? Začal pracovat s mládeží. Zavedl ve středu dětské mše svaté. Po nich v kostele promítal dětem i dospělým na veliké plátno nad obětním stolem. Učil děti a mládež zpěvu, nacvičoval s nimi pásma hudby a mluveného slova – Superstar, Slovo se stalo tělem. Bylo to opravdu pěkně sestavené. Kdo z mládežníků mohl, hrál na svůj hudební nástroj. Těch bylo! Ani nechápu, kde to všechno posbírali. Na Vánoce i na Velikonoce byl plný kostel, když pásmo předváděli. Sjížděli se k nám i lidé z okolních dědin. Pater Tomeček pracoval s dětmi a mládeží velmi dobře. Pak z toho vznikala pěkná manželství, takže se dál pokračovalo v rodinách. Foto z roku 1978 Kytara v kostele nebyla v té době zvykem, že? To je pravda, ale pater Tomeček a bez kytary? To není myslitelné! Ale on hrál i na další hudební nástroje. Jeho pokoj byl ověšený všelijakými instrumenty – harmonika, trubka, foukací harmonika, housle a mnoho dalších. Jak byste charakterizoval otce Tomečka? Byl charismatický kněz. Byl velmi statečný, nekrčil se, projevil svou víru každému. Neskrýval se. To je jeho příklad: „Bůh je pravda a tak žijme v pravdě!“ Hodně četl. Přečtené dokázal vhodně vysvětlovat, aby to, co on pochopil, předal druhým lidem k užitku – hlavně z duchovního života. Vedl duchovně lidi. Dovedl upoutat. Dokázal rozumně poradit. Mnozí lidé například mívají nejistoty v duchovním životě, jsou úzkostliví, puntičkáři a pak je to ničí. Ale vše musí být rozumné. Dopomáhal lidem ke s snadnému chápání pravd víry. Byl zbožný a často napomínal k zbožnému chování v domě Božím jak dospělé, tak hlavně mládež a děti. Vedl několikrát i duchovní obnovy v době postní či adventní a to jak v místě, tak též v okolí. Každý čtvrtek se roznášelo svaté přijímání nemocným. Byl ochotný pomoci radou i skutkem každému, kdo se k němu obrátil s prosbou o pomoc. Zvláště se zasloužil o opravu obou kostelů. Ano, jeho jméno je pro nás hodně spojeno s opravami v kostelech. Velmi se jim věnoval. Musíme si uvědomit, že to bylo za totality - v druhé polovině sedmdesátých let. Sehnat stavební materiál bylo velmi těžké. Přesto se pustil do oprav kostela Panny Marie. Neustále jezdil autem, zajišťoval desky, cihly, dlaždice…. Mohu říct, že jsme spolu procestovali Moravu. Pater Tomeček často přišel: „Tam a tam mám sehnané desky, jinde zas domluvené další věci…“ Navozili jsme fůru desek na opravy – část jsme uskladnili na dvoře u Panny Marie, část na faře. Byly použity na mnoho oprav v kostele. Pater Tomeček byl duší všeho toho shánění. Sehnal elektrická kamna do kostelů - nejdřív ke sv. Martinovi a do sakristie u Panny Marie, později i do kostela Panny Marie. Vím, že otec Vladimír přinesl i Vám do života určitou změnu… V r. 1977 tu bylo biřmování. Pan biskup Vrana navrhl, abychom určili dvě nebo tři osoby na výpomoc při rozdávání svatého přijímání. A pater Tomeček hned vyhrkl: „A tady František by to být nemohl?“ A hned si mě zapsal a pak i dvě ctihodné sestřičky. Na Hod Boží vánoční roku 1977 jsme byli uvedeni do této funkce – akolytické služby. V ní jsme se střídávali podle časových možností každého z nás. Sestřičky podávaly, když neměly službu v Domově důchodců, já v ostatní dny. Každý čtvrtek jsem chodíval po nemocných a roznášel jim svaté přijímání, protože v neděli jsem já ani sestřičky nemohli odejít. Zavzpomínejte ještě na nějaké zážitky s otcem Vladimírem. Moje sestra musela na léčení do nemocnice. Pater Tomeček se hned ochotně nabídl: „Ať se připraví, zítra v 8 hodin vyjedeme.“ A tak nás tam vezl. Když jsme přišli do nemocnice, zdravotní sestry hned na otce Tomečka: „A vy jste kdo? Co tu chcete?“ On je pohotově usadil: „Já jsem soused a přivezl jsem je sem.“ A bylo domluveno. Když jsem chtěl jet za ní na návštěvu, pater Tomeček hned vzal auto a připomněl: „Nezapomeň vzít svaté přijímání.“ To se ovšem za totality nesmělo. Ale on: „Nedělej si žádnou starost. Půjdeme někde k oknu a já ti vše poradím.“ Přijeli jsme tedy v návštěvní hodiny. Stály tam stolečky, kde si pacienti mohli sednout s návštěvou. Sedli jsme si a pater Vladimír řekl: „Já se podívám ještě někam jinam a vy si to tady v klidu odbavte.“ Tak jsme se u toho stolečku pomodlili a připravili na svaté přijímání. Pak za námi otec Vladimír přišel. Sestra byla v nemocnici od února až do června. A pater Vladimír mě každý týden v neděli za ní zavezl. Byl ochotný k pomoci lidem. Například vozíval z domu do kostela patera Hořáka a též patera Hulvu.
Slyšela jsem, že jezdíval hodně a rychle. (strýc kostelník se směje): Hodně a rychle! To je svatá pravda. Ten frčel! Tlustý doutník a už se jelo. Měl prý ledničku celou olepenou pokutovými bločky. No, za rychlou jízdu. On totiž jezdil jenom rychle. Kdysi jsem byl ve Veselí na děkanství a zůstal tam na mši. A když jsem vycházel z kostela, řítilo se kolem auto - hned jsem poznal, že je to pater Tomeček Zkrátka on byl takový „rapida homo“ (latinsky – rychlý muž). Byl stále na cestách. Věčně něco sháněl nebo někomu něco vyřizoval. Vzpomenete ještě něco z toho, co dělal pro farnost? Organizoval poutě. Protože to bylo za totality, nesmělo vyjít najevo, že je to pouť. Musely být nazvány jako zájezd, ale jelo se třeba na Hostýn nebo na Velehrad. Také nás vzal kdysi na operu do Janáčkova divadla v Brně. Celý autobus nás z farnosti jel. Řekl mi: „Pojedeš.“ – a tak jsem jel. Bez jakékoli odmluvy – to on neměl rád. Když se jede, tak se jede. Cestou se zpívalo a bylo veselo. Myslím, že další jeho typickou vlastností byla pohostinnost. Když k němu přišly děti, vždy byla první jeho slova: „Kluci, otevřete si támhle tu skříňku a v ní najdete bonbony. Tak si vemte, ale do obou rukou a pro brášku taky!“ Ano, on byl velice pohostinný člověk. Když jsem přišel na faru, hned mě zval: „Pojďte ke mně, dostal jsem zabijačku a kde bych to sám snědl - pojďte mě pomoct. Vždyť jinak budu širší jak delší.“ Takových příhod bylo! To bylo totiž na denním pořádku. Stále mu někdo něco dával a on zas rád rozdával: „Pomožte mi s tím, budete mít dobrý skutek.“ Pán Bůh obdařil otce Vladimíra mnoha hřivnami, a on s nimi správně naložil. Je těžké vystihnout celou jeho osobnosti a práci v tomto krátkém rozhovoru. Přesto Vás chci ještě na závěr poprosit o pár slov. Nebylo nám dopřáno dlouho se těšit z jeho přítomnosti. Udělal ale pro farnost a hlavně pro duchovní život Strážničanů hodně, a za to jsem mu upřímně vděčný. Kéž mu za jeho kněžskou službu štědře odplatí Pán na věčnosti! Děkuji za rozhovor.
-hc-
Dodatek k provedeným opravám: Za působnosti +P.Vladimíra Tomečka ve Strážnici byla na jaře roku 1985 v kapli sv. Rocha položena nová mramorová dlažba. Dlažbu položil,stejně jako v kostele Panny Marie, dlaždič pan Urubek z Mistřína. MH
Vzpomínáme na otce Vladimíra Kým byl pro nás otec Vladimír Většina z nás jistě zná ten fakt, že v době totality byli kněží velmi často přesouváni z farnosti do farnosti. Ani o.Vladimír nebyl výjimkou, naopak. Když přišel do naší kněždubské farnosti, bylo mi asi 14 let. Nemusím popisovat jeho pastorační metody a aktivity, jimiž nám otevřel nový obzor vnímání a žití víry. Fara se nám - dětem, mládeži a dospělým - stala místem duchovního občerstvení i společenských aktivit.Měl srdce i dveře otevřeny pro všechny a nebylo to pro něho vždy jednoduché. Jeden fakt si komunisté neuvědomovali. A sice,že každým přesunem do jiné farnosti se vytvářel řetězec nových společenství. I já díky tomu, že o.Vladimír nastoupil po Strážnici do Kněžduba, jsem mohla poznat svého manžela. Víťa jako jeho bývalý ministrant, mi v Kněždubě na faře pomáhal vařit smažená vajíčka pro stovku děcek. Nebylo snadné ,,vydrhnout“ ten kastrol... a tak jsme se poznali! Provázeli jsme pak o.Tomečka na každé místo, které mu bylo určeno. Boží režií jsme se spolu nebo jednotlivě ocitli u něj ve chvíli, kdy musel pryč. Nebyly to vždy zařízené fary, naopak. Trávili jsme s ním často první noci na novém působišti mezi krabicemi a holými stěnami. Nejtěžší to bylo asi v Napajedlích. Sotva se zabydlel, vzpomínám si, že jsme do půlnoci chystali program písniček na mši sv. (otec nás používal, jak on říkával, na rozjetí scholy). Nedlouho potom, co jsme ulehli ke spánku, se ozvalo silné zvonění u dveří. Spala jsem v pokoji v přízemí, nebylo možné neslyšet, co se děje na chodbě a pak v kuchyni. Soudruh církevní tajemník měl potřebu přijet v jednu v noci na návštěvu. Byla to jedna z jeho oblíbených metod přijet v noci, opít se jako..., nadávat a vyhrožovat a nad ránem se nechat o.Vladimírem odvézt domů do Zlína. Kolik takto strávených nocí musel o.Tomeček absolvovat a ráno unavený, beze spánku, sloužit mši sv.! Musím podotknout, že se jeho vyčerpanost nikdy neodrazila při sloužení mše sv. Jen krůpěje potu na čele signalizovaly únavu po probdělé noci. Nemohu nevzpomnět ještě na jednu nepříjemnou událost. Často si otce zvali na ,,pohovory“ neboli výslechy. Metody totalit. režimu jsme znali tehdy coby mladí lidé jen sem tam z doslechu a ani o.Vladimír nebyl v této tvrdší oblasti moc sdílný. Po návratu z jednoho takového pohovoru mu ale moc do smíchu nebylo.Ukázal mi ruce, kde kapky krve zanechávaly tečky po vpichu špendlíků za nehty. To měl ještě prsty citlivé, ne jako později znecitlivělé díky cukrovce. Druhý smutný obraz, způsobený těžkou nemocí, ne už režimem, byl v nemocnici 5 hodin po uřezání nohy. Živý obraz trpícího Krista na kříži. Hladili jsme s Víťou jeho ruce, nevnímal a my v slzách jsme se s ním loučili s malou nadějí na žití. Bohu díky, ještě tenkrát nebylo dokonáno jeho dílo na zemi.
Vzpomínek s p.Tomečkem by bylo na knihu, veselých i smutných. Chtěla jsem těmito pár řádky taky vysvětlit, někdy pro mnohé lidi těžko pochopitelné, časté útoky na bývalý režim. Neměli se v té době všichni jenom dobře. Je jistě příjemnější slyšet to, co polechtá příjemně naše uši. Otec Tomeček byl otevřený, pravdivý a věrný kněz, se všemi lidskými chybami a nedostatky. My jsme Bohu velmi vděční za každý okamžik v jeho blízkosti. Je to pro nás i naše děcka škola života a další krok ve víře. Jestli bych si mohla představit světce, se kterým jsem se setkala, byl by to právě on. Blažka a Víťa Bučkovi
Jahody Když jsem slyšela výzvu, že můžeme napsat nějakou vzpomínku na otce Tomečka, tak mě napadlo: „Ale kterou?“ Bylo jich tolik! Vždyť jsme s ním prožily, my holky z Kněžduba,, tři roky dětství a pak jsme za ním jezdily do Napajedel a do Ivanovic. Byly jsme na faře pořád. Až teď si někdy říkám, že to vydržel. Kdykoliv jsme zazvonily, měl dveře i srdce otevřené. A z té doby je tato příhoda. Bylo těsně před prázdninami a někdo na faru velebnému pánovi (on nám na oplátku říkal velebná paní) dovezl dvě bedny jahod. Co s tím? Otec rozhodl, že je zavaříme. Tak jsme začaly umývat sklenice a plnit je jahodami. Neplnily jsme jenom sklenice, ale i pusy, takže jahod ubývalo a ubývalo, až jsme měly nachystané všehovšudy 3 skleničky na zavaření. Otec ani nemrkl: „Tak zavaříme aspoň tři.“ Když vytáhl jahody ze zavařovacího hrnce, podíval se na ty skleničky, pak na nás a prohlásil: „Holky, myslím, že by se v komoře bály, sníme je.“ A tak se tedy stalo. Ta jeho velkorysost byla pověstná! Na ty chvíle s ním se nedá zapomenout. Když jsme s ním soutěžily, kdo víckrát přeskočí švihadlo (je to s podivem, ale vyhrál), když nám kupoval zmrzlinu do kýblíku, když jsme mu roztahovaly doutníky (dovedete si představit, jak byly pak ocucané), když nám daroval nové kytary, když jsme podškubávaly v Ivanovicích husy, které měl pojmenované podle státníků, když nás zasvěcoval do politiky, když nás učil milovat Boha a Marii… Nedaly bychom na něj dopustit. Jana Piškulová
Když mně bylo 12… V roce 1977 si naše rodina pořídila auto a vyrazili jsme na dovolenou do Mariánských Lázní. Aniž bychom to tušili, zažili jsme tam spoustu příjemných a veselých zážitků. Jako první bylo zjištění, že naším sousedem ve vedlejším pokoji je národní umělec Ladislav Pešek. Moc mile si s námi povídal. Z pohledu dvanáctileté holky to bylo něco jako vstup do velkého světa. Ale o tom psát vlastně nechci. Důležitější bylo setkání s jiným člověkem. Co jsme měli k první večeři v hotelové restauraci si nevzpomínám, ale jedno vím jistě - při kávě na závěr večera se otevřely dveře jídelny a v nich stál otec Vladimír. Naše pohledy se setkaly a pak následoval výbuch smíchu, že se zrovna tady, na druhém konci republiky, setkáváme. V této bezva náladě pak probíhal celý týden. Ve volném čase jsme všichni společně navštěvovali kolonády a cukrárny (s námi dětmi) i večerní bary (s mými rodiči). Dodnes vidím ten nádherný kus šlehačkového dortu s názvem Florida, který jsem musela celý sníst, protože jsem vypadala neduživě – jak prohlásil otec Vladimír. U jedné ze společných večeří otec Vladimír řekl: „Co po mase, taková domácí krupica by byla lepší.“ No a tak po návratu z dovolené začaly páteční večeře s krupicí u nás doma ve Strážnici. Pokud mu to čas dovolil, přišel v pátek večer a při talíři krupice jsem se dovídala spoustu zajímavých věcí. V tu dobu mně dal taky jednu důležitou radu. Jak všichni víme, období normalizace moc nepřálo svobodě slova a vyznání. Ve škole jsme stále vypisovali různé dotazníky, kde se nás ptali na návštěvy kostela, náboženství a naši víru. Nevěděla jsem, co napsat. Otec Vladimír mi poradil: „Napiš, že do kostela chodíš proto, že ráda posloucháš varhanní hudbu.“ Poté dodal: „Na varhany se přece hraje v kostele a zbytek kolonek proškrtni, co je komu co potom…“ Poslechla jsem a s tímto vydržela až do konce svých studií. Nikdo nic nenamítal. Po odchodu ze Strážnice do jiných farností se naše cesty rozdělily. Třebaže věděl o všech našich veselých i smutných rodinných událostech, znovu osobně jsme se setkali až v roce 2000 na faře v Kozí ulici v Brně. Byl to už kněz se spoustou zdravotních problémů, ale tu svou jiskru stále měl. Vím, že v poslední době, kdy opět bydlel ve Strážnici a snažil se všem pomáhat, to neměl lehké. Všichni ti, kteří ho podporovali a starali se o něj, zaslouží poděkování. Děkuji ale hlavně otci Vladimírovi za všechny jeho pomoci, ať už jsme je vnímali dobře nebo špatně. Důležité je, že tady s námi byl. Marie Vičarová
Vzpomínky na P. Vladimíra Tomečka K P. Vladimíru Tomečkovi jsme měl velmi blízký vztah. Jako rodilý Znorovjan a vrstevník jsem se s ním poznal v dětských letech. V následujících větách si dovolím vysvětlit jeho původ a zároveň zodpovědět na otázky mnohých ohledně jeho vztahu ke Znorovám. Narodil se ve Zlíně, základní školu a gymnázium absolvoval tamtéž. Další z jeho stručného životopisu lze vyčíst ze smutečního oznámení. Zmínka při smutečním projevu P. provinciála jezuitského řádu o jeho zlínských kořenech navodila přesvědčení, že my Znorovjané si jeho původ přisvojujeme neprávem. Tak tedy vysvětlení: jeho matka Marie, rozená Pátkova z Pátkové uličky, jeho otec Josef z ulice Dražky ještě za svobodna odešli za prací k Baťům do Zlína, kde se seznámili a založili manželství. Tam žili, pracovali, tam se jim také narodili tři chlapci: Miroslav (muzikant profesionál ve zlínské filharmodii), Josef (zaměstnanec ČD, bývalý křídlovák strážnické dechovky) a Vladimír. V průběhu těchto let se do dědiny stále vraceli a postavili na místě matčina
starého rodného domu dům nový. To však bylo už tehdy, kdy byli kluci takzvaně „z domu“. P. Vladimír měl pak primici v roce 1964 z tohoto nového domu. Jak je tedy zřejmé, P. Vladimír byl čistokrevný Znorovjan. „Znorovjan“ zdůrazňuji, protože nikdy nebyl „Vnorovjan“, což se chápe jako odvar, nedefinovatelné nic. Ale průbojnost, akceschopnost, dynamika, pracovní zanícení, dravost, to byly vlastnosti jeho povahy, zrovna tak jako to jsou vlastnosti zmíněné dědiny. Jak jsme se poznali? Každé prázdniny, často i mimo ně, se v místech, kde jsem se svými kamarády prožíval dětství (Pátkova ulička, Zelnice, Pasink, okolí Moravy) objevovali tři kluci, se kterými jsme my domácí hned navázali kamarádský kontakt. Zaujali nás tím, že byli velmi pohlední, pěkní, což nám bylo sympatické, takže jsme je takzvaně brali a brzy se stali jedněmi z nás. Pozornost zaujali i tím, že všichni byli muzikanti, což celá parta vrstevníků brala s uznáním, ba přímo s obdivem. Sžili se s námi domorodci dokonale, a tak přirozená averze nás kluků dědináků k nafintěným klukům z města nenastala. Když také dokázali zazpívat všichni tři „na chóře“ v kostele, sympatie byly završeny. Že byly občasné klukoviny spojené i s různými darebačinami, je jasné, a to se týkalo i kluků Tomečkových. Na jedno však vzpomínám velmi dobře. Protože jsme chtěli vypadat jako chlapi, tak v našem slovníku nechybělo klení, nadávky, sprostá slova. Nevzpomínám však, že by nás kluci Tomečkovi v tomto napodobovali. Znovu si to všechno promítám a vidím. Byli to hezcí, slušní, inteligentní, vychovaní chlapci. A snad jsem ani nebyl tolik překvapen, když nám posléze jejich bratranec, spolužák Karel Tomeček, oznámil: „Vlaďa chce byt panáčkem.“ A tak se také stalo. Když jsme pak P. Vlaďu celá garnitura znorovských kamarádů doprovázela v krojích do kostela na primiční mši, kdy fungovala politická zvůle, která procesí do kostela zdramatizovala, respektive nepovolila, velmi intenzivně na mě tato skutečnost zapůsobila a pomohla ke zcela jednoznačné politické profilaci. Tato událost, kdy se obrovský dav přes striktní zákaz přemisťoval od nového domu do kostela, by stála za samostatný článek. A nakonec ten nejsilnější dojem. Když se P. Vladimír postavil u oltáře k přednesu primičního děkování, měl jsem trému za něj. Co může v této chvíli říct? Jaké myšlenky jej provázejí? Já, coby vrstevník, vysokoškolák, jsem v sobě nenacházel žádný nápad, žádný obsah, žádnou sílu, které bych dokázal sdělit tolika dychtícím posluchačům. Ale Vlaďa to zvládl geniálně – projev zbožný, jasný, srozumitelný, po všech stránkách úžasný. Udělal obrovský dojem, který cítím dodnes a obdivoval jsem jej za to až do posledních dnů jeho života. A my, jeho kamarádi, kteří jsme mu potom při pohoštění u nich doma blahopřáli, jsme zrozpačitěli a už ho nedokázali oslovit běžně „ty Vlaďo“, ale Vy Otče Vladimíre. MVDr. Václav Zýbal
Otec Vladimír a zpěv Nedostalo se mi milosti chodit do nějakého spolča, ale měla jsem možnost jednou nacvičovat zpívání na strážnickou poutˇ. O.Tomeček, který nás vedl, se strašně rozčílil při zpěvu: TY JSI ČEST NAŠEHO LIDU - jednak jako muzikant, jednak jako veliký ctitel P.Marie. Slyším jeho slova při každé pouti: "...kostel musí hučat! To je chvalozpěv, oslava P.Marie! Znova a atˇsa fára třepe!!!" a měl pravdu! Toto je jedna z mých vzpomínek. Z.N.
Návštěvy „Berušek“ u otce Vladimíra Tomečka Není možné zapomenout na návštěvy „Berušek“ (dětí z křesťanské třídy Mateřské školy Strážnice) u otce Vladimíra Tomečka. Byli jsme u něho společně jenom párkrát, ale tato setkání s ním byla moc krásná a vryla se nám do paměti. Posedali jsme si u něho všude, kde bylo místo a poslouchali jsme jeho poutavé a zároveň legrační vyprávění. Například si vzpomínám, jak jeden chlapeček šel k jeho protéze nohy a ptal se ho: „Pane faráři, a co je tady toto v tom rožku?“ Otec mu odpověděl: „Víš co to je? To je moje noha, víš, ale ta noha nemá duši.“ Chlapečkovi tato dokonalá odpověď úplně stačila.A takových všelijakých otázek měly děti na něho hodně. Jsme velice rádi, že nás otec Tomeček mohl obdarovat svými rozhovory. Uměl si s námi také zazpívat a nikdy nezapomněl dát dětem něco na mls. Když teď jdeme s dětmi na procházku kolem domečku, kde otec bydlel, vzpomínáme na něho v modlitbě. Paní učitelky z MŠ a „Berušky“
Celým srdcem Otec Vladimír přišel do Strážnice mladý, nadšený pro kněžskou službu. Nejprve pořídil přepážku u hlavního vchodu. Zařídil vybourání bočních dveří zvláštní technikou. Nová elektrika, pomáhal jeho otec elektrikář. Nová dlažba, kamna. Zavedl rytmické písně. Sehnal plátno, promítačku, filmy s náboženskou tématikou. Poutavé promluvy. Modlil se celým srdcem. Zdenka Binderová
Mezi nemocnými
V neděli 28. října jsem byla na večerní mši sv., kterou sloužil na své „motorce“ Otec Vladimír, a hned v pondělí ráno jsem se dověděla, že to bylo naposled, že jeho silná vůle a houževnatost došly ke své hranici možností. Znám jej od doby, kdy sloužil ve Strážnici ještě jako ,mladý člověk, zdravý, veselý, plný elánu, i za těžkých podmínek schopný organizovat opravy kostelů apod. Muzikant a výborný zpěvák. Jsem dlouholetá členka chrámového sboru, který v té době měl zkoušky na faře, protože bylo problematické pro nás sehnat místo. O. Vladimír se našich zkoušek rád zúčastňoval, byl pro nás v té zakřiknuté době naší „televizí Noe“. Od něj jsme se vždy o přestávce dovídali to, co se člověk z běžných sdělovacích prostředků nedověděl. Zprávy z Vatikánu a z okolního světa, kde se už leccos začalo hýbat ke svobodě. Zazpíval si s námi, a který hlas potřeboval něco lépe procvičit, k tomu se přidal. Ať to byl bas, nebo soprán. Sem tam něco zpestřil i operní árií. Při přípravě na Velikonoce jsme jako sbor složený většinou z laiků doslova nadřeli velmi těžkou skladbu Aleluja od G. F. Handla. Za odměnu nám celému sboru zajistil zájezd a vstupenky do Zlína na operu. Na jeho smutečním oznámení mně ve výčtu jeho působišť jedno důležité schází. Při jeho působení v Brně docházel do nemocnice na Žlutém kopci, kde byl se svým přístupem k lidem a svou povahou velkou posilou těm, kteří tam bojovali, často beznadějně, o své zdraví a život. Vím to z vyprávění našeho zetě, který mezi těmito pacienty, kteří čekali na jeho povzbudivá slova, byl. Nakonec se O. Vladimír do takové bezvýchodné situace dostal také. Obdivovala jsem jeho silnou vůli, se kterou se snažil do konce, i přes všecky překážky, být prospěšný svému okolí a co nejvíce soběstačný. Několikrát jsme spolu mluvili jako spolupacienti z umělé ledviny. Posteskl si, že jej 6x operovali, než se mu ujalo cévní přemostění potřebné k napojení na umělou ledvinu, takže jej museli dialyzovat přes krční tepnu. Velmi přísná dieta, omezená možnost příjmu tekutin. Několikrát v týdnu čekat na sanitku, kdy už je člověku špatně. Pak 4 hodiny ležet mezi dalšími 9ti pacienty, napíchnutý přes žílu dvěma tlustými jehlami, napojen hadicemi, z nichž jedna krev odvádí do stroje a druhá vrací zpět. Při tomto procesu je pacientům špatně, chytají je křeče apod. Pak se jehly vyndají, ruka se zalepí a jede se domů. A znovu je člověku špatně kvůli změnám tlaku a změnám v krvi. Tak jde život člověka na dialýze pořád dokola se dvěma možnostmi úniku z tohoto smutného kolotoče. Jedna z nich je transplantace ledviny, ta je málo častá,a druhá možnost je ta, která potkala O. Vladimíra. V pondělí 29. 10. vyprovázel hlas zvonů jeho duši do věčného domova. Zemřel nečekaně, bez možnosti rozloučení s těmi, které měl rád, bez možnosti omluvit se těm, ke kterým se třeba ve své lidské slabosti někdy nezachoval tak, jak předpokládali. Ať se mu ve strážnické zemi již bez nemocí a utrpení dobře spí. „V náručí Boží, odkud jsme vyšli, jednou se všichni sejdeme zas...“ Odpočinutí lehké dej mu Pane a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji. F. Stonawská členka chrámového sboru
Můj drahý otec Vladimír S Otcem Vladimírem jsem jezdívala do naší "čistírny" ve Vsetíně! Jezdili jsme spolu na čtvrteční noční službu do hemodialyzačního střediska v tamější vsetínské nemocnici. Otec Vladimír mi dal velikánský kus svého JÁ, toho JÁ plného optimizmu a nadhledu na svoji těžkou nemoc! Jsem mladá dívka ve věku 26-ti let, tak byl pro mě velikánským vzorem šťastného člověka, který velice dobře věděl o lidské bolesti, trápení... Nikdy nad sebou nebrečel, i když přišel o nohu, vždy i z toho nejhoršího si vydobyl to nejlepší pro sebe a své okolí!!! Bývalo mi ho líto, když jsem ho navštěvovala ve vsetínské nemocnici po amputaci, ale jakmile jsem viděla, v jak neuvěřitelné pohodě byl, tak si mě dokázal "naladit" na svoji vlnu. Není vteřiny, kdybych si na Otce Vladimíra nevzpomněla!!! Nejvíc se mi hrnou vzpomínky a slzy do očí s úsměvem na tváři, když si sednu do sanitky a jedu do vsetínké čističky našich odpadních látek.... Když jsem se dověděla o tom, že mi umřel, bylo mi z toho smutno!!!! Díky Bohu, že mi seslal Otce Vladimíra do cesty právě v začátcích mého ježdění do hemodialyzačního střediska... Byly to začátky plné deprese a sebelitování, ale Otec Vladimír Tomeček mi pomohl se jich zbavit a brát moji těžkou nemoc s velkým nadhledem a vydobývat si z ní jen ty pozitivní věci!!! Nikdy na něj nezapomenu, protože to byl člověk s velkým a radostným srdcem, ze kterého vyzařoval neuvěřitelný klid!!! S pozdravem Monika Pohůnková ze Střelné
Zanechal hlubokou stopu O.Vladimíra Tomečka jsme z dřívějších dob neznali, osobně jsme se s ním setkali na naší první dovolené rodin v Karolínce (v roce 2001). Do této doby jsme ho znali jen z vyprávění. Za tuto relativně krátkou dobu v celé naší rodině zanechal hlubokou stopu – dokázal nejen naše děti, ale i nás při svátosti smíření „rozebrat“ a zároveň jemně duchovně povzbudit. V každé situaci našel prostor pro pastoraci, hlavně pro nás rodiče tolik potřebnou pro výchovu dětí a obohacující pro budování vztahů v rodině i ve společenství. Jeho oddanost církvi a službě nám nejednou dodávala odvahy do běžného života, ať už to bylo v kázání při mši sv. nebo u něho na domečku při běžné návštěvě. Myslíme si, že nebyla na místě kritika od některých farníků na „dlouhé“ kázání, protože vždycky věděl, co nám chce říct a vše pocházelo z jeho srdce zasvěceného plně Ježíši Kristu. Svou přísností nejen k ostatním lidem, ale hlavně k sobě samému, nám ukazoval, kolik zbytečných věcí i myšlenek z okolního světa nás vzdaluje od víry a my se jimi necháme ovlivňovat. Ohromné bylo jeho nadšení pro vysílání TV Noe. Opakovaně všem doporučoval nechat si v domácnosti nainstalovat její vysílání, protože člověk nemůže být neustále jenom „krmen“ primitivními televizními seriály nebo „žvaněním“ politiků na ČT a Nova. My sami jsme při celotýdenním sledování setkání mládeže v Táboře na TV Noe s hrůzou zjistili, jak málo lidí ve farnosti má vysílání TV Noe a moc nás mrzelo, že si lidé nevzali jeho slova k srdci. V programu TV Noe je na výběr spoustu zajímavého.
Proto rádi zopakujeme slova O.Vladimíra, která nám utkvěla v srdci: „Užívejte zdravého rozumu a proste o dar moudrosti jako král Šalamoun“. Děkujeme Pánu Bohu, že byl O.Vladimír součástí našeho života. rodina Jurasova
Tak jsem ho znal, v srdci mi žije Otec Tomeček od nás sice fyzicky odešel, Strážnice tím přišla o úžasného kněze, muže činu, ale věřím, že nám jaksi pomáhá i z té druhé strany břehu. Otce Vladimíra jsem si zamiloval už dřív, ve Vsetínské nemocnici, když přišel o nohu, pro jeho trpělivé snášení křížů, bolesti, pro jeho humor a nekompromisní postoj k pravdě a hříchu. Žil a viděl svět v krásných duhových barvách, ale na druhé straně co bylo černé, bylo černé a bílé bylo bílé. Byl pravdivý, jednoznačný, přímý, upřímný a velice praktický člověk. Uměl pro církev a svobodu bojovat i trpět jak od lidí, jejichž symbolem je srp a kladivo, tak od vlastních z pod kříže. Nikdy nerezignoval, nebál se nikoho a ničeho, pojmenovával věci, lidi i vztahy pravým jménem. Často nám to nebylo ani příjemné. Muži zaskřípali zubama, ženy zaslzely. Uměl zatnout do živého a duši řádně nastavit zrcadlo. A děti? Ty miloval a ony jeho. Tak přirozeně se přiblížit, pošpásovat a rozdávat se nejmenším i mládeži umí jen málokdo z nás. Jeho nezištnost jistě v nebi zabodovala. Co dostal, všechno rozdal, neměl nic. Z ničeho i mnohé vybudoval. Byl úplný antimaterialista, ale dokázal zorganizovat pomoc a dát život velkým projektům. Nedělal nic zvláštního, jen se rozdával. Miloval nás všechny, naši farnost obzvláště – prostě jeho srdeční záležitost. Byl nesmírně citlivý a emotivní. Při našich rozhovorech se stávalo i to, že mu stékaly slzy. Naše poslední setkání 25.10.2007 se neslo v duchu:“Jestli jsem někomu ublížil, prosím, ať mi odpustí.Zvlášť k ženám jsem byl možná moc tvrdý. Myslel jsem to v dobrém. Jsem moc vděčný a vážím si toho, co pro mne mnohé obětavě udělaly.“ Nejenom já jsem intuitivně vycítil obrovské bohatství myšlenek otce Vladimíra. Neustále se vzdělával, studoval, přemýšlel a modlil se. Sloužil nám do poslední chvíle. To, že zesnul, cítím tak, jako by shořela velká knihovna nebo zkolaboval počítačový systém velké strategické firmy. Nepřeháním. Otec Tomeček byl velice vzdělaný, nejvíce v církevních dějinách, historii i filosofii. Výborně se orientoval v zahraniční politice, arabském světě a hlavně viděl mnoho let dopředu. V brilantní paměti nosil kvanta informací, které uměl geniálně vytřídit, zpracovat a použít. Z fleku, jistě z milosti Boží, uměl plynule moudře mluvit ať před kamerou či mikrofonem bez sestřihu.Takový dar mu mohla závidět spousta herců, řečníků i kazatelů. Vždyť i pro toto a dobrý smysl pro humor se často střídaly ruce na klice jeho dveří. Měl dar komunikovat se vzdělancem i postiženým, zaostalým člověkem, stařečkem i miminkem. A dával a dával… Radost, smích, naději. Nikdo neodešel bez pocitů. Aspoň nás rozčílil. Když se mu stav duše farníka nezdál, prolustroval ho a vyhodil. Trochu jak páter Pio, nebo matka Tereza.. Ruku na srdce , uškodilo to někomu? Mně ne. Vidím v tom snahu pomoct. Když to nejde po dobrém,tak jinak – „průpleskem“. Je mi moc líto, že naše rozhovory skončily. Dnes je opravdu vzácností takový člověk, se kterým si můžete otevřeně podebatovat. Člověk , který nehořekuje nad poměry doma nebo ve světě. Ve společnosti vládne negativní atmosféra. V našich rozhovorech je slyšet neustálé „fňákání“ na peníze, děti, šéfa, drahotu. Otec Tomeček nás učil svobodě, nebát se, nenechat se manipulovat přes média a politiku. Žít naplno, dát svůj život do rukou Božích. Byl optimista. Přestože neměl nohu a pár prstů, těšil se ze života. Nechyběla mu radost z víry a naděje v lepší, kulturnější svět. Tak jsem ho znal a tak mi v srdci zůstal. Děkuji Vám, otče Vladimíre, za všechno a žehnejte nám prosím i dál. Marián Kuruc
Poděkování Na požádání mé přítelkyně, která byla po operaci, jsem byla pověřena finanční sbírkou na potřeby spojené s pohřbem otce Tomečka. Byla jsem velmi překvapena reakcemi lidí, kteří ochotně přispívali k tomuto účelu. Je to projev velké úcty a lásky. Upřímné „Pán Bůh zaplať“. Anežka
Moudra otce Vladimíra „Já jsem hrával hodně v kapelách. A vždycky mi chlapi říkali: „Laďo, tož řekni, jak to bude v tom nebi?“ Odpovídal jsem jim: „Chlapi, já vám dám otázku a příště na zkoušce mě to řeknete: Které slovo bude nejdůležitější, až přijdete k Bohu? Jestli to bude do nebe nebo jinde, to je jedno – všichni se s ním setkáme. Napovím vím, že to slovo má jen dvě písmena a začíná na J.“ Oni přišli a řekli: „To je jasné – JÁ.“ A já povídám: „Ne. Tam bude věčné „Jé“. Čili obdivem Boha a jeho díla začínají nové dějiny víry. Obdiv – jak úžasný jsi, Bože! I v té nemoci.“ (úryvek z rozhovoru v Tv Noe) **** Pane Bože, já su trúba a Ty fúkaj !! (Ve zdánlivě žertovné větě O.Vladimíra je skrytý hluboký význam) **** P. Vladimír Tomeček TJ, pracující důchodce památkově chráněný. ZVOŇTe a nebojte se (nápis na zvonku v jeho posledním bydlišti – malovaném domečku u kostela Panny Marie) ****
A kdo má radost ze Vzkříšení, ať si 3x radostí poskočí a může jít dom. (dodatky O. Vladimíra na závěr mše svaté po Vzkříšení).
Na závěr něco pro zasmání V pokoji sedí benediktin, dominikán, františkán a jezuita. Najednou zhasne světlo. Benediktin se bez rozpaků dál modlí breviář, protože ho umí nazpaměť. Dominikán referuje o podstatě světla a temnoty. Františkán chválí Boha, který člověku dává také shovívavě zahalující sestřičku tmu. A jezuita jde ven a vymění pojistky… Je to sice vtip (z internetu), ale ta narážka na prakticky založeného jezuitu vyvolá vzpomínku na O.Vladimíra, po němž na jeho farnostech zůstávaly pospravované fary…
Převzato z farního časopisu (prosincové číslo roku 2007), který vydává Římskokatolická farnost sv. Martina ve Strážnici
