Můžeme žít bez Boha? Martinus

80 – Můžeme žít bez Boha?

Martinus

Můžeme žít bez Boha?

Bůh je něco, co nelze vnímat přímo fyzickými smysly. Kdyby Bůh byl žijící bytostí stejným způsobem jako něčí soused nebo jaké kterýkoliv žijící bližní v našem životě a pobýval rovněž jako kterýkoliv z nich na některém místě, pak bychom mohli stejně tak lehce žít bez tohoto boha, jako můžeme žít nezávisle na tom neb onom bližním, který je v Africe, Austrálii, Americe nebo Asii. Bůh by pro nás neznamenal více než kterýkoliv lev, nebo lovec, nebo domorodec v nitru Afriky, které jsme nikdy neviděli nebo s nimiž jsme nebyli ve styku. Ale pod pojmem „Bůh“ se skrývá něco zcela jiného než bytost v čase a prostoru vázaná na určité místo, kam bychom mohli cestovat, nebo které bychom mohli najít na nějaké zeměkouli nebo v nějakém nebi. Bůh není bytost nalézající se na nějakém místě a není rovněž bytostí vyznačující se ohraničením a od jiných žijících bytostí se izolovaně oddělující. Není proto možné Boha vidět, vážit, měřit tak, jako je možno vidět, vážit a měřit člověka, zvíře, rostlinu nebo jiný materiální jev. Bůh nemůže být tedy přímo vnímán materiálními smysly, zrakem, sluchem, čichem, chutí nebo citem. Bůh je proto něco, co je nevnímatelné pro samotné fyzické smysly. Víra v Boha neboli Prozřetelnost není výtvorem inteligence nebo intelektuality. Když jmenované „něco“ je nevnímatelné, ale přece vstupuje do vědomí člověka a váže miliony lidí žijící neotřesitelnou vírou ve svoji existenci, odhaluje se tím, že Bůh působí na žijící bytosti zcela jiným způsobem než fyzickými smysly. Toto ovlivnění lze pozorovat u člověka v jeho primitivních stavech jako zakořeněná náklonnost k věření, že příroda se všemi svými výrazy pohybů je řízena něčím žijícím. Věří, že kterýkoliv pohyb je stejně jako zvířata výrazem života. Z této náklonnosti k věření, že vše je žijící, vznikla postupně představa o prozřetelnosti neboli Bohu. Příroda ovlivňuje tedy žijící bytosti k věření, že existuje prozřetelnost za silami přírody. Tato tendence není produktem inteligence nebo intelektuality. Pokročilý, silně inteligencí se vyznačující, vědecky zaměřený kulturní člověk nevěří totiž v nějakého boha. A pávě toto je příčinou, že se vůbec může vyskytnout úvodní otázka. Víra v prozřetelnost neboli existenci boha není lidský výmysl, nýbrž vrozené organické nadání. Když víra v prozřetelnost takto není výtvorem inteligence, tak může být jen v bytosti již sídlícím organickým nadáním. Stejným způsobem je v každém zrnu uložen talent k vyrůstání na rostlinu, že je produktem, tak je také v každé žijící bytosti uložena tendence k víře neboli pojetí, že vše je žijící, to znamená, že je nějaká žijící bytost za každým pohybem. Jiným slovem, v každé žijící bytosti je uložen talent, který nejprve činí bytost věřící tomu, že vše je žijící a později, že toto žijící je prozřetelnost neboli bůh. Že je tento talent již nevědomě u zvířete, je zřejmé podle výkřiku před smrtí zvířete. Co jiného je tento výkřik smrti než výraz talentu, snahy volat o pomoc k neznámé prozřetelnosti? A když bytost bez intelektuality může být vybavena talentem, který způsobuje silně pociťování existence prozřetelnosti, tak musí tato prozřetelnost nezbytně existovat. Něco co neexistuje, nemůže vyvolat skutečné účinky. Před vytvořením talentu a schopnosti na něm se zakládající musí existovat něco, z čeho je talent výsledkem. Oči k vidění nám vznikly výhradně v důsledku světla, rovněž jako bez existence zvuku bychom nikdy neměli uši k slyšení. Všechny schopnosti a talenty jsou tedy z předem existující vnější příčiny. Když všichni lidé bez výjimky jsou ovládáni ve svých primitivních stavech tendencí k věření, že existuje prozřetelnost za fyzickými jevy světa, tak je tedy tato tendence něčím organickým stejně jako zrak a sluch. Tak jako zrak a sluch jsou neotřesitelně důkazem existence světla a zvuku, tak je tendence k věření v existenci prozřetelnosti důkazem právě pro tuto existenci. Že pojetí o existenci této prozřetelnosti není podle funkce mozku dokonalé, nýbrž vyznačuje se naivitou viděno z určitého intelektuálního hlediska, nemění existenci zásady jako skutečnosti.

1


Silou prvních stavů schopnosti inteligence stávají se lidé nevěřícími a bezbožnými. Porozumění, jak tato prozřetelnost vypadá, nebo jak se utváří její existence, vyžaduje vyvinutí docela jiného talentu, totiž schopnosti inteligence. A právě v období vývoje tohoto talentu se lidstvo nalézá. Zatím co první talent dávající schopnost věření je výsledkem instinktu a citu bez inteligentní neboli logické stability, bude nakonec inteligence tou schopností, kterou vnikne chybící logická stabilita neboli absolutní vědění v pojetí Boha. Tato schopnost přivádí člověka k hledání výkladu neboli objasnění. Poněvadž pracuje v prvé řadě jen ve spojení s fyzickými smysly, tedy může vytvářet jen materialistické vědění. Bude proto stále více vázat člověka k materii, látce neboli k tomu co je možno vážit a měřit. Odvádí lidi od všeho absolutního bytí. Dostávají se k věření, že vše má náhodné příčiny, a rovněž tak věří, že člověk je nejvyšším výrazem života, který existuje. Bezbožnost zavedla lidi do pekla, které se nazývá „válka všech proti všem“. Touto schopností vybavující se v materialistické vědě bylo dosaženo ovládání milionů a milionů koňských sil materie, ale zároveň nebyla žádná schopnost vidět prozřetelnost neboli logický plán světa v přírodě, a tak se stal člověk nejvíce zabíjející bytostí, jaká vůbec existuje. Válka a mrzačení, nepřátelství a pronásledování jde v jeho stopách. A zde se brodí ostatně tak vysoce vyvinutá žijící bytost v mentálním močále a upíná se k naprosto mrtvým hodnotám, penězům, majetku a zlatu. Schopností k obnovování se dává vítr do plachet. Že tato schopnost není zvlášť morální, to znamená, že nevyvinuje nějaký zvláštní ohled na bližní, je viditelné, neboť právě pro vlastní ochranu proti těmto bližním se neodvažuje ustoupit od boje o zlato neboli materie. Tam, kde člověk dříve hledal pomoc modlitbou ve víře u prozřetelnosti neboli Boha, tam hledá dnes ochranu osvojováním bohatství a nezná žádný způsob, aby ustoupil od těchto bohatství vyjma v situacích, kdy si tím může přivlastnit ještě větší bohatství. Ustupuje tedy ne zrovna rád od hodnot pro pomoc bližním, zpravidla jen proto, aby se sám obohatil. Toto životní zaměření vedlo k nynějšímu dávno předpovězenému bytí, totiž k „válce všech proti všem“. Ani největší a nejúčinnější vražedné zbraně nemohou nahradit intimní zaměření člověka k prozřetelnosti neboli Bohu. V této válce skládají zkoušku všechny materiální ochranné prostředky: Vražedné zbraně, peníze, majetek a zlato; tyto prostředky k nahrazování ztracené víry v prozřetelnost, tyto moderní obrazy model. Ano, atomové nebo vodíkové bomby se neukáží jako dostačující náhrada za pojem prozřetelnost neboli bůh. Bude poznáno, ža jakýkoliv mír na světě je nemožný bez pochopení Boha, bez uznání skutečného boha. Modly ve formě vražedných zbraní, peněz, majetky a zlata, společenského postavení atd., musí být učiněny něčím druhotným v životě, zatímco uznání skutečného žijícího Boha, uznání logického řízení světa, uznání, že vše je život a vše vyznačuje na vlas přesnou činnost vědomí neboli kontrolovatelnou vědou. Jen tato věda může vysvobodit člověka z pohanství, které zakládá život na materiálních jevech. Bůh nemůže být vnímán ve formě rozměrů v čase a prostoru nebo postavě. Jaký je tedy tento Bůh? Je něco hmatatelného v našem každodenním životě, na co možno upozornit jako na neotřesitelný důkaz neboli výraz pro existenci Boha? Poněvadž Bůh neexistuje, jak bylo uvedeno, jako osamocená neboli oddělená bytost od všech žijících bytostí a věcí a tedy není vázána na čas, prostor nebo nějaké místo, nemůže být proto tato bytost jako jiné žijící bytosti vnímána ve formě a postavě v rozměrech času a prostoru. Poněvadž my sami jako bytosti se projevujeme v nějaké formě, postavě neboli organizmu, který je v odděleném vztahu k jiným existujícím organizmům, a tento organizmus je vnímán v každodenní řeči jako totožný s naším já, může být proto naše vystupování projevované postavou vnímáno jako příslušející sem nebo tam, představující tu neb onu barvu, tuto nebo onu míru a váhu, stáří atd. Tyto výrazy označují ve skutečnosti jen prozatímní vztah našeho já ke všem ostatním jevům a bytostem v bytí. Jsou to jen přechodné situace, které prožívá naše věčné já za organismem, formou neboli postavou. Je to náš vztah protikladů neboli odlišení od jiných bytostí a věcí, který prožíváme a poznáváme. Toto prožívání je totéž jako prožívání života. Ale vzhledem k Bohu jako žijící bytosti nemůžeme stejným způsobem vidět a prožívat to jako postavu oddělenou od všech ostatních, poněvadž Bůh představuje všechny postavy. Všechny postavy, organismy neboli žijící bytosti jsou částí jeho organismu. Síly přírody neboli vše co pro nás dohromady

2


představuje vesmír neboli universum, je tedy souhrnným organismem Boha, souhrnnou postavou, souhrnnými projevy, tvořením a prožíváním života. Universum je tedy tělo Boha, jeho organismus. Universum je žijící bytost. Je podkladem pro stará slova: V něm žijeme, pohybujeme se a existujeme. Universum není neživý kolos, nýbrž je organismem žijící bytosti. Bude to možná nejprve připadat, že takové pojetí je zcela hloupé. Jak by mohl být vesmír žijící bytostí? Ano, je dobře možno se přiklonit k tomu, že vše se vyskytující jako síly, procesy pohybů a tvoření jsou mrtvé procesy, vyvolané náhodami, ale pak jsou žijící bytosti ve vesmíru pohřbeny v mrtvole. Vesmír by musel být mrtvým neboli neživým kolosem. Ale shoduje se takové pojetí se skutečnostmi každodenního života? Kdyby vesmír skutečně byl neživý kolos, tak by muselo být vše naprostým klidem v jeho oblasti. Ale vše je naproti tomu pohybem. Naprostý klid se nenajde v oblasti projevovaného vesmíru. Poněvadž tyto síly vyznačují v nejvyšším stupni logické tvoření, poněvadž v přírodě se nevyskytuje žádný hotově vyvinutý proces, který by nebyl k užitku pro žijící bytosti, tedy odhalují tyto procesy, že mají záměr neboli cíl. Ale když je plán neboli záměr za procesy tvoření, tak zde musí být něco, co má tento záměr. Záměr je přání, a přání může existovat jen jako projev žijící bytosti. Poněvadž tato žijící bytost má přírodu, vesmír neboli universum jako žijící organismus neboli tělo, je tím dáno, že myšlenka uznání neboli pojetí pozemského člověka, který v poměru k takovému gigantickému výrazu života neboli žijící bytosti je jen jako prášek, zcela mikroskopický, je tak neuvěřitelně fantastická, že přímo působí naivně a tím je pro něho nepřijatelná. Žijící bytost sestává ze žijících bytostí. Když vesmír skutečně představuje takovou žijící gigantickou bytost, tak co může znamenat pro pozemského člověka, který se vším svým nadáním přece jen v tomto rozsahu je jako prášek nebo ještě méně? Může být logické domnívat se, že se ve své modlitbě může k ní obracet a být vnímán touto gigantickou bytostí? Tato nezměrná bytost zde nesedí a nenaslouchá modlitbě každé bytosti, aby se jí mohla zabývat. A i kdyby tak činila, jak by mohla vnímat miliony modliteb, které k ní ve stejnou dobu jsou vznášeny od všech nábožensky věřících lidí na celém světě? Ano, zde musím opět upozornit na to, že jmenovaná gigantická bytost není oddělena od všech těch modlících se a ostatních bytostí, ani osamoceně se nacházející na nějakém místě. Naopak, všechny žijící bytosti představují dohromady jistou část této bytosti. A dostáváme zde obraz, který právě odpovídá skladbě, jakou mnohonásobně vidíme, totiž: Že žijící bytost sestává ze žijících bytostí. (Znázorněno symbolem č. 7 o zásadě životní jednoty.) Význam ve velkém tvůrčím procesu, který nazýváme přírodou. Nemůžeme se vyhnout skutečnému poznání, že náš vlastní organismus je vybudován z myriád maličkých mikroskopických žijících bytostí, které v naší krvi, svalech, žlázách a zkrátka řečeno ve všem materiálu, z něhož sestává náš organismus, prožívají své každodenní pociťování života a bytí. Právě souhrnný život všech těchto myriád malých mikrobytostí činících náš organismus žijícím, podmiňuje, že můžeme v něm pociťovat bolest nebo blaho, nemoc nebo zdraví. Všechny druhy pohybů existující v našem organismu jako oběh krve, dýchání, zažívání, činnost žláz atd., jsou takto „přírodními silami“ pro tyto malé bytosti. Je to jejich svět s podnebím, teplotou, poměry vyživování a podmínkami životními. Uznáním, že to co nazýváme silami přírody, jako oceány, poměry podnebí, bouře a klid, déšť a sluneční záře, den a noc, léto a zima atd., je stejným způsobem ve vztahu k nám činností organismu neboli rozvíjení sil a tvoření, které vidíme kolem sebe a bez kterého by bylo pro nás zcela nemožné prožívat život ve fyzickém světě. Pak není příroda obrovskou kombinací náhodných mrtvých sil, a náš vesmír není gigantickou mrtvolou. Naše pojetí života nebude uctíváním tohoto mrtvého kolosu, nýbrž uznáním žijící bytosti, která není na některém místě, ani nahoře nebo dole, vpředu nebo vzadu, ale existuje výhradně tak, že v této žijící bytosti žijeme, pohybujeme se a jsme, zcela nezávisle na tom, kde se nalézáme na zemi nebo ve vesmíru. Jak se stává skutečným poznáním, že vše je žijící. Když pozorujeme svůj vlastní organismus, vidíme, jak již bylo řečeno, že sestává z žijících mikrobytostí. Tyto mikrobytosti jsou v malém pro ně vhodném makroorganismu, pomocí něhož jsou schopné prožívat pro ně příslušný život. Tyto maličké mikroskopické bytosti mají zase malý organismus sestávající opět ze žijí-

3


cích bytostí a tak na pokračování dolů do nekonečna. Věřit, že lidé představují ukončení této skladby neboli zásady, že žijící bytosti jsou v žijících bytostech, tak že lidé neexistují jako žijící bytosti ve větší bytosti, nebude moci být nikdy prokázáno jako skutečnost. Naopak je pojetí, že existujeme ve větší bytosti stejným způsobem jako naše mikrobytosti existují v nás, všude v přírodě neboli životě prokazováno a zdůrazňováno jako skutečné poznání. Tímto je pochopitelné, proč vykazuje tvoření probíhající kolem nás v přírodě, stejnou logiku, stejný záměr neboli cíl, jako tvoření probíhající v našem organismu. A tím se stává rovněž skutečným poznáním, že vše je žijící. Existuje vzájemný vztah mezi mikrobytostmi a já v organismu. Postupně jak chápeme, že všechny žijící bytosti jsou mikrobytostmi v gigantickém organismu žijící bytosti, který je pro nás universem nebo-li vesmírem, dostáváme se snadněji k porozumění o skutečném pojmu boha. Víme podle svého organismu, že v něm existujeme jako já, které navrhuje a rozkazuje, řídí a vede ho. Že musí být také nějaké já v organismech mikrobytostí, které je řídí a vede, je samozřejmě vyplývající, poněvadž přítomnost nějakého já v organismu je hlavní podmínkou toho, aby mohl představovat žijící bytost. Že všechny reakce organismu jsou normálně tímto já vnímány, je dávno všeobecným poznáním. Naše já zpozoruje bleskurychle formu bolesti, když náš organismus je na některém místě poraněn nebo poškozen, a rovněž vnímá také pocit blaha, když se jeho organismus setkává s něčím zdravým a příjemným. Při pocitu bolesti hledá já prostředek proti tomu a samozřejmě hledá také jak dostat organismus do poměrů, které mohou dávat blaho. Bolesti a blaho v organismu jsou souhrnné reakce mikrobytostí proti všeobecnému stavu vládnoucímu v organismu, který je přece jejich životní oblastí neboli universem. Tyto reakce jdou k já v organismu, které normálně reaguje na ně ve prospěch organismu. Tímto způsobem existuje vzájemné působení neboli vztah mezi mikrobytostmi v organismu a jeho já. Jak Prozřetelnost existuje jako žijící skutečnost. Poněvadž já normální bytosti hledá prostředek proti utrpení nebo bolestem mikrobytostí, proto že jsou také jeho bolestmi, stává se takto já „prozřetelností“ pro mikrobytosti v jejím organismu. Vidíme zde, že to co se skrývá pod pojmem „prozřetelnost“, není nějaká prázdná fantazie, ale je žijící neboli opravdovou skutečností. Všechny žijící bytosti jsou mikrobytostmi v makroorganismu. Já každého takového organismu je tedy ochraňující prozřetelností pro tyto mikrobytosti. A žádná žijící bytost nemůže takto existovat aniž by nebyla pod takovým ochraňujícím já neboli prozřetelností. Potvrzují se známá slova: „Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejvzdálenějším moři, i tamť by mne ruka tvá vedla a pravice tvá by mne pevně držela.“ (Žalm 139, verš 9 a 10.) Perspektivní rozdíl ve vnímání makrobytosti a mikrobytosti. Jak se může nyní stát poznávání boha osobním vztahem mezi kterýmkoliv jednotlivcem a Bohem? K jakému užitku je, když se jednotlivec modlí ku makro-já neboli bytosti, jejíž organismus představuje vesmír v němž bydlí, neboli obrací se k této bytosti se svými malými starostmi zdánlivě pro ni nepochopitelné neboli nevnímatelné? Jak by se mohla tato gigantická bytost zabývat každou jednotlivou maličkou zájmovou oblastí mikrobytosti? Také nemůžeme osobně mluvit se svými jednotlivými mikrobytostmi neboli buňkami ve svém organismu. Je to správné; rozhovor neboli vědomé vzájemné působení mezi makrobytostí a jejími mikrobytostmi, což je totéž jako rozhovor neboli vzájemné působení mezi Bohem a božím synem, nemůže probíhat zcela stejným způsobem, jako když spolu hovoří dva lidé. Tito představují sami o sobě dvě bytosti stejného druhu. Mají stejné smyslové orgány, prožívají čas a prostor ve stejné perspektivě a mají v ní možnost rozumět vzájemným touhám a přáním, životu a způsobu bytí a mohou takto v nejpříznivějším případě v krásném souladu prožívat život na stejné délce vln. Takové vzájemné prožívání mnoha bytostmi při stejné životní perspektivě neboli pohledu na bytí dává ve své nejvyšší čistotě základ k nám nazývané „lásce“. Ale vztah mezi žijící bytostí a Bohem je ve své vnější skladbě zcela jiný. Zde je, jak bylo řečeno, mikrobytost a makrobytost, které vzájemně působí. Poněvadž tyto dva druhy bytostí mají svou vlastní individuální smyslovou síť, které jsou tak různé, jak vůbec dvě smyslové sítě mohou být, budou v odpovídajícím stupni rovněž tak různé perspektivy času a prostoru, které ty dvě bytosti prožívají. V perspektivě mikrobytosti je makrobytost tak obrovská, že nemůže být viděna a v perspektivě makrobytosti je mikrobytost tak mizivě malá, že není ani pomyšlení na možnost vnímání. 4


Proč se zdá osobní korespondence mezi žijící bytostí a Bohem nemožná. Pro všeobecné fyzické lidské pozorování jeví se vědomá korespondence neboli výměna některých vzájemně srozumitelných myšlenek jako zcela nemožná. Ale to spočívá výhradně na nedostačující schopnosti dotyčného nedospělého člověka vidět do hloubky každodenního smyslového obzoru neboli prožívání života. Z tohoto prožívání vidí nedospělý člověk jen povrch. Vůbec ani nevidí, že sám žije v makrobytosti a že procesy tvoření v okolní přírodě jsou vnitřní funkce orgánů této bytosti. Rovněž je vysoce nedostačující a nehotové jeho pojetí o všech ostatních bytostech v přírodě a životě včetně člověka. Vidí všechny žijící bytosti i sebe putovat a prožívat život v tak zvané „přírodě“. Nehotové pole v tomto pojetí je, že nerozumí této přírodě. Věří, že je bezvědomým světem, tedy kosmickou mrtvolou zcela přenechanou hrám náhod, třebaže celá vykazuje obrovské logické řízení, které je tak dokonalé, že ani jediná nejmenší věc nemůže v tomto tvůrčím procesu přijít na zmar. Všechno je zahrnuto v koloběhu, v němž se všechno stává užitečným, všechno přichází na své správné místo, tak že každý proces přírody neboli tvoření, které vůbec dostalo možnost proběhnout svůj koloběh, stává se požehnáním a pro užitek a radost žijících bytostí. Že je myslící, řídící a ochraňující já za těmito přírodními silami, které jsou činnostmi orgánů v organismu stejným způsobem jako naše vlastní činnosti těla, a že jsou stejným způsobem jako tyto řízeny vedeny a pociťovány ochraňujícím já, to je ještě všeobecně mystikou, jestliže vůbec v tomto směru vznikla myšlenka. Jak Bůh tvořil a rušil kultury lidstva. Poněvadž všechno tvoření v okolní přírodě je obstaráváno viditelnými a neviditelnými žijícími bytostmi, jsou tedy tyto bytosti orgány makrobytosti pro toto tvoření. Já makrobytosti má přehled a cit přes tyto své tvůrčí orgány ve svém vlastním organismu. Toto velké já neboli Bůh je tedy za životem a stavem všech svých mikrobytostí. Za každým člověkem je takto také makro-já, poněvadž je se svým organismem podle zde uvedeného také v makroorganismu, tak jako se mikrobytosti nalézají v organismu každého člověka. Když se stane něco nepříjemného na některém místě našeho organismu, ihned na to reagujeme, to znamená, že naše já hned hledá nějakým způsobem pomoc proti tomu nepříjemnému. Když je nutné, tak vyhledáme lékaře a nemocnici pro rychlé uzdravení. Pozorovaná nepříjemnost, ku příkladu bolest, je totéž jako nešťastný, fyzický a psychický stav mikrobytostí existujících v nemocné oblasti. Energie z jejich bolestí, starostí a utrpení pozorujeme jako souhrnný pocit bolesti. Poněvadž my neboli naše já jsme touto bolestí upozorněni na nemoc, vznikají myšlenky, přání neboli tužby po pomoci nemocnému místu. Energie z těchto myšlenkových vln zahrnují dotyčné mikrobytosti a vzbuzují v nich hojivou sílu jak tělesně tak duchovně neb psychicky. Totéž se ovšem uplatňuje, když se jedná o trpící lidi. Jsou jak bylo uvedeno pod já makrobytosti. Toto já také pozoruje utrpení těchto bytostí a vysílá proud kosmických sil do oblasti utrpení. Tyto síly jsou zde převedeny z části na fyzické a z části na mentální síly, to znamená, že jsou přetvořeny na myšlenky, moudrost a vedení. Z takových kosmických myšlenkových vln mají své duchovní síly spasitelé světa, proroci a jiní intuitivní lidé. Tímto způsobem makro-já neboli Bůh tvořil a rušil kultury lidstva, vždy jak byly vhodné pro jeho vývojovou dráhu. A stejným způsobem může makro-já neboli Bůh pomáhat jednotlivým mikrobytostem nebo lidem. Když se bytost modlí k Bohu. Když se modlíme k Bohu, slyší Bůh naši motlitbu cestou psychických neboli mimohmotných bytostí, které v takovém případě jsou druhem „ochranných andělů“. Těmito zase Bůh odpovídá nám. Děje se tak tím způsobem, že tyto psychické bytosti působí ze svého duchovního plánu na fyzické lidi, které zase se dostávají k vyvolání pomoci pro modlící se bytost. Tato pomoc není vždy taková, jak si modlící bytost přeje, ale to nezabraňuje, aby naprosto vždy a bez výjimky nebyla nakonec pomocí pro modlícího se syna božího. Když za dané situace se nemůže osvobodit od svého utrpení, přece dostane vždy silou své modlitby energii a sílu potřebou k tomu, aby mohl přestát utrpení. (Zde odkazuji čtenáře na svoji knihu „Mysterium modlitby“.) Přímé osobní vzájemné působení a kontakt s Bohem. Ve skutečnosti se stýká každá makrobytost přímo se svými mikrobytostmi. Poněvadž makrobytost je v zásadě jak bylo řečeno Bůh a mikrobytosti jsou stejným způsobem žijící bytosti, koresponduje takto Bůh přímo se žijícími bytostmi. A protože žijící bytosti představují jeho orgány smyslové a projevující, uskuteč-

5


ňují se jeho pokyny, jeho vyvolávání sil a tvoření výhradně žijícími bytostmi. Poněvadž všechny žijící bytosti jsou jeho smyslovými orgány a představují stupnici všech existujících druhů vědomí od primitivních až k nejvyšším, kosmicky intelektuálním bytostem, tak může Bůh ve skutečnosti přímo převádět vědomí a tím myšlenky od sebe ke kterékoliv žijící bytosti prostřednictvím vhodné bytosti. Když chce Bůh převést podněty vědomí ke lvům, děje se tak prostřednictvím lvů. Když má přenést mentální energii na tygry nebo jiná zvířata, děje se tak pro každý dotyčný druh příslušným druhem. Když chce Bůh převést zvláštní myšlenky na některého člověka, děje se tak prostřednictvím lidí, kteří mohou přijít na délku vln s dotyčným člověkem. Vidíme takto, že vzájemné působení slovem a jednáním mezi žijícími bytostmi není pouze jejich vlastní zájmovou oblastí, ale také záležitostí mezi bytostmi a Bohem. Náš poměr ke spolubytostem a jejich poměr k nám představuje tedy náš poměr k Bohu, lhostejno zda to víme nebo ne. Co činíme bližním, činíme proti smyslovým a projevujícím nástrojům Boha a tím proti Bohu. Cokoli činí nám bližní je stejným způsobem odpovědí Boha na náš způsob jednání a bytí. Kdyby Bůh nebyl přítomný ve všem a ve všech. Když celý náš každodenní způsob bytí a poměr k okolí a spolubytostem představuje náš poměr k Bohu, tak bude samozřejmě potřebné pro nehotového člověka, aby se stal jak nejrychleji možno znalcem v uskutečňování svého způsobu bytí podle stoprocentního plnění vůle Boží, což se může stát jen silou plnění přikázání „miluj svého bližního jako sebe samého“. Co činíme svým bližním, to činíme Bohu. A být ve styku s Bohem je právě plněním všech zákonů. Jsou zde takto skutečností slova bible: „Co činíte těmto maličkým, to činíte také mně.“ Jak jsme zde viděli, je Bůh jak v nás tak mimo nás, je naším bližním, je všude a ve všem. Nejrychlejší cesta ke kosmickému vědomí neboli k věčnému světlu je učení se poznávat Boha v našich nepřátelích. Kdyby Bůh takto nebyl přítomný ve všem a ve všech, nebyl by žádný život, žádné projevování. Žádná bytost by nemohla přijít k existenci jako žijící bytost. Prožívání života by bylo nemožné. Tam, kde dnes život kvete a rozvíjí svoji sluneční zář, tam by byla věčná prázdnota, věčné absolutní nic. Ale nyní je tomu naopak. Život je skutečným poznáním. Smrt může proto existovat jen jako myšlenkový protiklad našeho věčného života v Boží gloriole. konec

6

Můžeme žít bez Boha? Martinus

Recommend Documents