Bestseller v kameni II Jiří Wojnar

Bestseller v kameni II Jiří Wojnar Mnoho současníkŧ si zcela zřetelně a stále více uvědomuje naléhavou potřebu změny. Jsme přesyceni honbou za stále novými technickými „vymoţenostmi" a odkudsi z hlubin podvědomí se na povrch dere touha po ţivotě bez zbytečných stresŧ a materialistického nutkání. Jako kdybychom tušili, ţe čas se krátí, snaţíme se vymknout z jeho osidel. Bují rŧzné sekty a vznikají církve vedené „kosmickým vyznáním". Obracíme oči, dalekohledy a radioteleskopy k mlčící obloze, a hledámeli své kosmické bratry, v skrytu doufáme, ţe tam, kdesi v dálce ţije někdo se stejnými starostmi a problémy. Přitom veškeré informace, které hledáme a teď uţ přímo zoufale potřebujeme, leţí uţ po dlouhá tisíciletí doslova na dosah ruky. Jsou všude. Ti, kteří před dávnými věky odešli, byli nesmírně moudří. Nedali tehdy lidem do ruky ţádné informace, ale všechno, co je potřebné k jejich nalezení, zapsali do kamenné knihy kolem nás. A nakonec přidali obrovský kamenný vykřičník - SFINX. /J. WOJNAR/ © GEWO - Jiří Wojnar, 1999 - text a v knize obsaţené anagrafy. Jakékoli zveřejnění v knize publikovaných pŧvodních ilustrací (anagrafŧ) je moţné pouze s písemným souhlasem autora. Kaţdý jiný postup bude stíhán jako porušení autorských práv. © Votobia, 1999-2004 - text pro Českou republiku ISBN 80-7198-365-9

… lidem.

DŮRAZNÉ UPOZORNĚNI! JAKÝKOLI POKUS O ZNEUŢITÍ INFORMACÍ A MYŠLENEK ZVEŘEJNĚNÝCH V MÝCH KNIHÁCH K SEKTÁŘSKÝM, „NÁBOŢENSKÝM" A OBDOBNĚ ODCIZUJÍCÍM ÚČELŦM, BUDE POVAŢOVÁN ZA POŠKOZOVÁNÍ AUTORSKÉHO PRÁVA. PROTI TAKTO POSTUPUJÍCÍM OSOBÁM BUDE NEPRODLENĚ ZAHÁJENO SOUDNÍ ŘÍZENÍ! „Účinnou zbraní proti iracionalitě jsou pochyby. " Dr. F. Koukolík V intencích výše uvedeného citátu si dovoluji hluboce pochybovat o správnosti jistých výroků, které někteří lidé účelově vydávají za racionální. J. Wojnar

Ten, kdo na cestě najde tři mince postavené na hraně a tvrdí, ţe se tak postavily náhodou poté, co někomu vypadly z kapsy, je na nejlepší cestě k dosaţení akademického věhlasu…

Úvod k druhému dílu Před dokončením první části Bestselleru v kameni jsme stále ještě věřili, ţe kniha vyjde kompletní, tedy společně s obrázky. Přes veškerou snahu se ale nepodařilo získat nezkreslené předlohy. Nemělo valný smysl naplnit obrazovou část knihy anagrafy dešifrovanými z nedokonalých interpretací, jimiţ přímo hýří nesčetné mnoţství knih a „učebnic". To by bylo jako podat pověstný klacek přímo do rukou odpŧrcŧ. Je totiţ smutnou skutečností, ţe ve veškerých publikacích, odborné nevyjímaje, jsou pouţity sice mnohdy umně vypracované, ale nepřesné a nedokonalé „překresleniny" pŧvodních mayských, egyptských a sumerských zdrojŧ. Autoři, povaţující klíčové prvky Odkazu za umělecká díla, se spokojují s prezentací perokreseb, které nevystihují plastickou hloubku, ba dokonce ani obrysy kopírovaných děl! Profesionálně zruční kreslíři mnohdy popouštějí uzdu vlastní umělecké fantazii a pozměňují drţení těla zobrazených osob i tvary domněle „ozdobných ornamentŧ". Technika anagrafu ovšem vyţaduje uţití naprosto věrně zobrazených originálŧ. Sebemenší odchylky jsou příčinou chyb. Pouţití fotografií je neméně obtíţné. Obrázky jsou poplatné technice a „uměleckému cítění" fotografa; na všech fotografovaných i kreslených skulpturách a reliéfech jsou stíny, které stírají detaily a posouvají kontury tak, jak je zřejmé z obrázku na protější straně. Sedící postava Gilgameše na anagrafu (vpravo) má ruce zkříţené na prsou tak, ţe její prsty obepínají lokty. Odstranění stínŧ je nemoţné, protoţe nevíme, co se v nich skrývá. Snímání originálŧ si vyţaduje digitální scanning nebo minimálně techniku uţívanou při fotografování architektury. Pouţívá se k tomu speciální zařízení k optickému srovnání perspektivy. Takto fotografované stavby a předměty mají rovnoběţné, nesbíhavé hrany. Šikmo zobrazené reliéfy a z poloprofilu vyfotografované skulptury nelze bez výrazného zkreslení „narovnat", a to ani u digitalizovaného obrázku.Jistě si teď dovedete představit úkol, který před námi stál. Šlo o analýzu stovek publikací a kilogramŧ fotografického materiálu, který, ač se jedná o veřejný majetek, z valné většiny majetnicky spravují lidé, jeţ na podpoře výzkumu ubírajícího se jiným neţ uznávaným směrem nemají nejmenší zájem… Jen o tom by šlo napsat pěkně tlustou, leč velice banální a nečtivou knihu. Nakonec ale dopadlo všechno jinak. Ukázalo se, ţe dlouho přepečlivě budovanou a poopravovanou budovu šalebné historie dokáţe zbořit několik prostých obrázkŧ, jedna popsaná,

ořezaná fotografie plastické mapy zapomenutého návrší kdesi v Bolívii a pár starých, svědomitě nakreslených plánkŧ. Tato kniha bude mít pokračování, a vím jistě, ţe s anagrafy nebudu dlouho sám. Ţádný vědec nebo badatel, který nechce definitivně zŧstat stranou, se jejich studiu nevyhne. A zde zdaleka nejde jen o -logy a -iky! Ke slovu se dostanou především technici a počítačoví experti. Někteří s tím uţ začali. V anagrafech je ukryt poklad, který, pokud ho nezneuţijeme, mŧţe náš vývoj popohnat mnohem rychleji, dále neţ si dokáţou představit i ti nejoptimističtější prognostikové. Ve světle faktŧ zbledne závistí kaţdý autor sci-fi… Lidé uţ dlouho hledají jakousi „pokladnici všeho vědění". Ta skutečně existuje a není tak těţké najít k ní cestu. Chce to jen dívat se. Vţdyť všechno jsou , "jen obrázky"… Dívejte se! Za spolupráci na knize jsem zavázán svému dlouholetému příteli, grafikovi Rudolfu Sackému, který interpretoval kresbu na přední straně obálky. Jiří Wojnar, březen 1999

I. Události Nic na světě nelze učinit bezpečným před blázny, protoţe blázni jsou geniální! (Murphyho zákon)

Na prahu genetické autogenocidy Americký biolog Stuart A. Newman předloţil patentnímu úřadu nezvyklou ţádost: poţádal o ochranu metody umoţňující kříţení člověka se zvířetem. V tomto případě se ovšem nejedná o tolik diskutované klonování, ale o údajně zcela nový zpŧsob. O prvenství doktora Newmana si dovolím pochybovat. Předmětem patentu se totiţ má stát Sumery popisované „mísení", táţ metoda, jejíţ pomocí vznikl na této planetě člověk! V sumerském Eposu o Enkim a Ninlil, v Atra Hasis a řadě jiných zdrojŧ jsou uvedeny dosud opomíjené detaily. Newmanŧv „objev" spočívá v technice smíšení buněk lidského zárodku s buňkami embrya lidoopa, které se za jistých podmínek mohou spojit v jediný zárodek. Tento lze posléze implantovat do dělohy ţeny nebo šimpanzí samice k odnošení. Na konci procesu mŧţeme očekávat zrození nepředvídatelného tvora, „směsi" dvou bytostí - chiméry. Po zveřejnění detailŧ kolem Newmanovy patentové ţádosti v časopise Nature se opět rozpoutala uţ klonováním probuzená, bouřlivá debata o etice takového počínání. Kde jsou hranice? Do jaké míry lze novou bytost povaţovat za zvíře; kde vlastně začíná bytost člověka?… Nutno dodat, ţe Newman tuto metodu nehodlá vyuţít. Naopak. Patentováním údajně chce zabránit jejímu zneuţití. To všechno uţ tady jednou bylo! „Bohové", kteří „stvořili" smíšením vlastního a pozemského genetického fondu „smíšeného míšence", "lulu", po jeho vylepšení na typ „adapa", pozemšťan, narazili na tutéţ etickou hranici. Tenkrát, alespoň jejich část, dospěli k názoru, ţe chiméra zvaná člověk je inteligentní tvor, schopný nejen samostatného rozmnoţování, ale i uvaţování, zkrátka inteligencí obdařená bytost schopná vývoje a později (snad) i rozumem podmíněného pochopení zákonŧ Všehomíra. (Podrobněji viz UFO, bible a konec světa.)Druhá část příchozích z kosmu je opačného mínění. Člověk, obdobně jako pro pozemské dobrodruhy pohrávající si s genetikou, je pro ně pouze dále vyuţitelnou, kdykoli dostupnou a libovolně manipulovatelnou sbírkou samoobnovujícího se genetického materiálu. „Obři", a snad dokonce i inteligencí obdařené ubohé obludy z dávných pověstí, byli jejich dílem. Určité aktivity, o nichţ se hovoří jen šeptem (aby

nedošlo k panice…), se zdají svědčit o tom, ţe tato činnost pokračuje. Také my máme „badatele", jejichţ cílem je „polidštit" prase implantací lidských genŧ. Moţnost vyuţití touto cestou získaného biologického materiálu, zejména orgánŧ k transplantacím (a tím k nemalému zvýšení ziskŧ chirurgŧ a nemocnic), je jistě lákavá. Pokud si ale pozorně vyslechneme názory těchto „vědcŧ" a pořádně se rozhlédneme kolem sebe (neopomeňme kritický pohled do zrcadla), nutně dospějeme k závěru, ţe mnohem zásluţnější by bylo urychlené vypracování obrácené metody, totiţ takové, která by umoţnila odstranit zbytky prasečích prvků z genetické banky člověka… Enki, biolog Anunnaki, si dal obrovskou práci s tím, aby lidská bytost byla pokud moţno dokonalá. Záleţelo mu na tom tolik, ţe dokonce porušil přísahu jen proto, aby výtvor korunující jeho dílo zachránil před Potopou. To, oč se pokoušejí naši vědci, jimţ se podařilo poodhalit tajemství kódu skrývajícího klíč k podstatě inteligentního ţivota, mŧţe vést jen ke genetické regresi; k cestě zpátky a ke zrodu obdobných bytostí, jaké se podařilo „zkonstruovat" do Enkiho díla fušujícím Nefilim. Zatímco se oficiální věda, prostřednictvím částic chaoticky unikajících z našich „skvělých technických zázrakŧ", prý v zájmu svícení, více neţ o osvícení stará o naše „prosvícení", usiluje propaganda, která se mezitím vyvinula v samostatnou vědeckou disciplínu, o to, abychom čím dál méně přemýšleli nad smyslem, cíli, zpŧsoby a dŧsledky našeho konání. Pokusy směřující k manipulaci našeho genetického dědictví by nás ovšem měly vytrhnout z letargie. Dříve, neţ bude zle. Je to jediný bod, v němţ z pochopitelných důvodů naprosto a beze zbytku souhlasím s postojem představitelů katolické církve. „Bŧh" Enki - věděl, co dělá. Jakékoli falšování jeho díla se nevyplácí! Z prastarých zdrojŧ lze vyvodit, ţe k válkám „nebeských bohŧ" docházelo mimo jiné i proto, ţe se nás Tvŧrci snaţili před podobným osudem z rukou Nefilim uchránit. Ale co nás uchrání před námi samotnými? Doufejme, ţe to, co nám „ti druzí" jako druhu zatvrzele upírají přiznat: rozum! Autoři bible, Knihy jubileí a Henoch o tom věděli své. Tudy cesta k pokroku nevede. Na konci té, po níţ se ubíráme, na nás čeká zkáza.

Prvorození Výstraha před manipulacemi s lidským genetickým fondem se jako červená nit uţ od nepaměti táhne lidskými dějinami stejně tak, jako vědomá

snaha o uchování pŧvodních vlastností adapy, pozemšťana, přirozenou cestou. Nepsaný zákon, zaručující prvorozeným synŧm univerzální dědictví rodového majetku, a tím i vylepšené ţivotní podmínky, ostatně není ničím jiným neţ součástí dlouhodobého plánu. Velkou část obsahu starozákonních textŧ proto tvoří především záznamy o rodokmenu, jehoţ počátky lze snadno vystopovat u synŧ Noema, tedy k hrstce lidí přeţivších Potopu. Hrstka Enkim vybraných jedincŧ tehdy pronesla genetický kód člověka hrŧzami kataklyzmatu. Semité, později přes „Ibriho" Abrama zvaní Hebrejci, se odvolávají na rod prvorozeného Noemova syna, Sema. Následuje dlouhá linie prodlouţená privilegovaným rodem Levitů (Lévijŧ). Není náhodné, ţe právě do ní se autoři Nového zákona prostřednictvím jeho matky snaţili zařadit i Jeţíše. (Odvolávka na rod krále Davida je očividně irelevantní.) I v případě, ţe by se jednalo o dezinformaci, uţ samotná snaha svědčí o obrovském významu, který byl rodu Levitŧ přikládán. Na ostatní patriarchy, mladší syny Noema a jejich potomstvo, je pohlíţeno s patrným despektem. To platí i o Egypťanech, hamitech, potomcích linie Noemova druhorozeného syna Hama. Historická věda přisuzuje Egypťanŧm obrovské výkony. Ne tak učení muţové dřívějších kulturních národŧ. Řek Solón píše, ţe podle slov vysoce vzdělaných egyptských velekněţí byla tamní kultura pouze převzata. Egypt, jeho „kosti" a tradice podle nich zaloţili „bohové v čase Zep Tepi", coţ se dá přeloţit jako „poprvé", nebo lépe: "na počátku časů". Poté přišla Potopa a nato se objevili záhadní Netter. Neţ odešli, předali své vědomosti Moudrým, tedy vybraným lidem. Myslím, ţe nebudeme daleko od pravdy, označíme-li je mayským termínem hulach uinic. Poté převzali a spravovali zbytky vědomostí a lesku slávy civilizace, o jejímţ počátku v éře Zep Tepi uţ tenkrát nevěděli nic konkrétního, kněţí První dynastie „pánŧ Velkého domu" (PER -AA, zkomoleně faraónů)… Staří Egypťané přisuzovali mnohá dnes nevěřícný údiv vzbuzující díla přítomnosti „bohŧ". Ti údajně změnili tok Nilu a zbudovali systém zavlaţovacích zařízení („vyzvedli zemi z vody") tak, aby kaţdoroční záplavy přinášely uţitek, ne zkázu. Skromné staré prameny nepokrytě hovoří o „boţstvem obsluhovaných zdymadlech kdesi v místě nilského kataraktu". Přitom nemají na mysli kaţdoroční přívaly vod, provázející tání ledu na vrcholcích vnitrozemských, horských velikánŧ, ale soustavu dokonalých technických zařízení umoţňujících jejich regulaci a neškodné, blahodárné rozptýlení. Podle současného geologického datování došlo zhruba před 10 aţ 12 tisíci lety (podle mého názoru pŧsobením vnějších kosmických vlivŧ) ke

geologickým změnám a klimatickému zvratu, provázenému dlouhodobými, vydatnými dešti. Tehdy, následkem poklesu pevninského mostu mezi Afrikou a Evropou na Gibraltaru, patrně byla dříve aţ na sladkovodní jezera, napájená z velkých řek, suchá proláklina Středozemního moře zaplavena vodami Atlantiku. Převratné události k nepoznání zpustošily dílo dávných „bohŧ". Zbyla jen ţádné známé kultuře nepřiřknutelná seskupení pečlivě opracovaných obrovských megalitŧ, které vědci -jak jinak - řadí mezi „kultovní stánky z doby kamenné". Nikdo na světě ale dosud nedokázal rozumně vysvětlit původní účel těchto staveb, ani zpŧsob, jakým byly gigantické kamenné bloky na místo stavby dopravovány (např. „přístav" Lixus, Baalbecká terasa, základní kameny gízského Údolního chrámu, Chrámu sfingy a podobně).

Tajemství čísel Pokud se trochu zabýváte matematikou a geometrií, jistě vám není cizí pojem „zlatý řez". Je to rozdělení úsečky na dva díly tak, ţe poměr menší části k větší je týţ jako poměr větší části k celé úsečce: a : b = b : (a + b). Z Fibonazziho číselné řady, bazírující na těchto vztazích, odvodil v 15. století italský matematik Luca Pacioli takzvané „zlaté číslo", kvocient 1,618 a jeho reciproční hodnotu 0,618, vyjadřující vztah 6 : 10. Uţívání zlatého řezu, ostatně jako mnoho jiného, nezavedli řečtí matematici. Byl pouţíván uţ Sumery, a to mimo jiné i k výpočtŧm souvisejícím s precesním pohybem Země! Z „boţského poměru" 6 : 10 byl s největší pravděpodobností odvozen sumerský desetinný systém i šedesátková soustava. Kaţdopádně nelze přehlédnout zajímavou shodu: Jednotlivá znamení zvěrokruhu „vládnou" vţdy 2160 let. Kompletní kruh nebeského orloje se protočí jednou za 25 920 let. Sumerští astronomové uţívali jakéhosi „mezičísla" o hodnotě 21 600 let. To se, samozřejmě „čirou náhodou", rovná přesně deseti časovým jednotkám, posunu „domŧ" zvěrokruhu! Jenţe. 21600: 6 = 3600, coţ je jednotka odpovídající prŧměrné hodnotě obletu Nibiru (olam - oběh, cyklus). Dále: 3600 : 10 = 360 (° kruhu), 360 : 6 = 60… (Sitchin)

Ošidná hra s nulami Námi uţívaná matematická soustava je ze všech moţných tou úplně nejneohrabanější. Dnes uţ naneštěstí globálně prosazený decimální systém

nemá ţádnou jinou výhodu neţ tu, ţe prvňáčkŧm umoţňuje snadnější počítání na prstech rukou skrytých pod lavicí. Posuďte sami, jak je to neohrabané: - Desítka je beze zbytku dělitelná jen dvojkou a pětkou. Stovka dvojkou, čtyřkou, pětkou, desítkou, dvacítkou a dvaceti pěti. - Sumerskou šedesátku naproti tomu lze beze zbytku dělit: dvojkou, trojkou, čtyřkou, pětkou, šestkou, desítkou, dvanáctkou, patnáctkou, dvacítkou a třicítkou. - Astronomii a geometrii si bez výpočtŧ za uţití sexagesimální (šedesátkové) soustavy nedovedeme ani představit. Patří sem: měření úhlů, rozdělení kruhu, počítání času atd. atd. - Sumerští matematici dokázali řešit rovnice o dvou a třech neznámých podle předem pevně stanovených vzorcŧ (F. Thureau-Dangin: Textes mathematiques Babyloniens). K tomuto systému jsme nebyli schopni nic dodat. Hloupé koeficienty, umoţňující přepočet „normohodin" v setinách hodiny, výraz „Xexpn"jímţ se snaţíme zbavit do nekonečna narŧstajících řad nul, včetně „vymoţeností" soustavy SI, nelze povaţovat za přínos. Naopak. Mnohé výpočty, například v souvislosti s časovými údaji a měřením úhlŧ, nám díky ztrátě schopnosti zaţitého uţívání tohoto geniálního systému dělají obrovské potíţe - musíme všechno přepočítávat na jednotky nulami hýřící desetinné soustavy. Nemálo programŧ v našich počítačích pracuje se zbytečně sloţitými algoritmy jen proto, ţe programátoři neovládají sexadecimální systém. Dokonalou ukázkou nemohoucnosti je hrozba zhroucení počítačových systémŧ, které na konci tisíciletí prostě „nepochopí" změnu letopočtu! Jedinou zemí, kde díky konzervativnímu přístupu ještě v praxi ţivoří skrovné pozŧstatky umění počítat s mandeli, kopami a tucty, je Anglie. Hledíme spatra na „primitivní a nepřesné metody starých astronomŧ". Chyba ovšem není u vysílače. Uţíváme rozladěný nebo úplně nevhodný přijímač. Nejhorší na tom je, ţe i přes zdánlivou přesnost všech výpočtŧ nás námi uţívaný matematický systém odvedl kamsi daleko pryč od odlišné logiky věcí, „zakleté" a pochopitelné jen za uţití původních, netransponovaných matematických koncepcí. A my si úspěšně namlouváme, jak jsme dokonalí… Dokonce i novodobí „kabalisté" pouţívají pŧvodní kabale naprosto cizí desítkový systém. Se shora uvedeného zřetelně vyplývá, ţe nelze rekonstruovat smysl počínání předkŧ, nenaučíme-li se dívat na svět jejich očima.

Středoamerický kalendář Také na druhém konci světa (v biblické zemi Nód?) se zachoval obdivuhodný matematický a kalendářní systém, pro změnu spočívající na dvacítce (vigesimální číselná soustava). Jsou oba systémy v jakémsi vzájemném vztahu? Lze nalézt nějaká shodná data nebo výsledky? Nebudeme se zde zabývat sloţitými funkcemi mayského ani aztéckého kalendáře. Po vyhodnocení dostupných informací se tím velmi fundovaně zabývalo mnoho badatelŧ (velmi přesný, moderní popis a příslušné grafiky najdete například v knize Mayská proroctví). Raději si vezměme pod lupu některá velice zajímavá data. Vraťme se ještě jednou k magické periodě mezi 11. srpnem 3114 př.n.l. a 23. prosincem 2012. To je bezmála 5126 let; asi 1 871 994,125 pozemských dní. Zdánlivý rozdíl mezi mezopotamskými a mayskými údaji činí zhruba 455 005 dní (1246 let). Obě kultury povaţovaly za dŧleţité sledovat jistá, zřetelně cyklicky probíhající časová období, o jejichţ skutečném smyslu nemá věda ani ponětí. Dŧvod dodrţování a systém periodických oprav nastavení kalendáře byl od našeho odlišný a řídil se zcela jinými pravidly. Chceme-li pochopit, co k tomu kněţí-astronomy všech kultur tehdejšího světa vedlo, budeme se muset přizpŧsobit a pokusit se, opřeni o vratkou berličku našeho počítání času, rozlousknout význam některých dat.

Bez teleskopů a atomových hodin Od 11.8. zbývalo do konce roku -3114 asi 142 dnŧ a do konce roku 2012 nám 8 dnŧ schází. Odečteme-li od roku -3113 vypočtený rozdíl 1245 let a 17 dnŧ a připočteme 134 dnŧ, dospějeme podle našeho kalendáře k datu 1867,41 př. n. 1. To je 151. den roku 1868 př. n. 1. Je to onen den roku „1 Stéblo", kdy Maye opustil Cucul Can? Do jaké míry lze věřit rekonstrukci datování, sestavené podle údajŧ závislých na neurčitých interpretacích archeologŧ (dodnes si nejsou jisti tím, mají-li mayské „vročovací glyfy" číst zprava doleva, zdola nahoru nebo opačně!), je skutečně oprávněná otázka. Připusťme, ţe se nemýlí a připomeňme si fakt, ţe podle šetření -logŧ, údajně doloţených dochovanými prameny (?), kladli Inkové přechod znamení Býka do znamení Berana do roku 2150 př. n. 1.! Jinými slovy: náš letopočet, o jehoţ astronomickém počátku se dosud vedou učené spory, podle toho začal téměř přesně na rozhraní znamení Berana a Ryb. Dá se pak stále ještě hovořit o náhodě?

Jaké informace vlastně stály za Caesarovým rozhodnutím, mimochodem učiněným po návratu od krásné Kleopatry (!), zavést nový zpŧsob počítání času (juliánský kalendář, jenţ měl od roku 46 př. n. 1. vystřídat nedokonalý římský lunisolární kalendář)? Ten se v podstatě zachoval dodnes, bez ohledu na gregoriánské kosmetické úpravy. Zcela jistě byly vzaty v úvahu zkušenosti Egypťanŧ, jejichţ rok měl 360 dnŧ plus pět „dodatkových". Kaţdým čtvrtým rokem byl připočítáván jeden další den. Tento zdánlivě primitivní zpŧsob ve skutečnosti elegantně řešil problém „přestupných" let. Obdobně jako Mayové, na základě pravidelného pozorování určitého souhvězdí a jeho prŧchodu poledníkem, umoţňujícího velmi přesné kalibrační úpravy v rámci tolerance „mimořádných dnů", prováděli i Egypťané astronomická pozorování slouţící témuţ účelu. Ale byl tu na protilehlých stranách glóbu i jakýsi záhadný prvek navíc.

Betlémská „hvězda" Zdá se, ţe „tři králové putující za Betlémskou hvězdou" byli ve skutečnosti astronomy, reprezentanty vědy tří vyspělých kultur starověku. Sešli se ze zcela prozaických dŧvodŧ: pozorováním a výpočty bylo zjištěno, ţe astronomický věk Berana se chýlí ke konci. Slouţila jejich „konference" synchronizaci dat? Došlo k ní okolo roku 10 př. n. /., nebo aţ o deset let později? A kdo vlastně určil „rok jedna našeho letopočtu"? Církevní pohádkáři tvrdí, ţe je to rok zrození Krista. Moţná. Ale nikdo neví, kdy se přesně narodil muţ jménem Jeţíš a kolik mu v inkriminované době doopravdy bylo let… Jenţe. Ať uţ to bylo jakkoli, zázračně přesný souběh inckých dat a údajŧ církevních tatíkŧ (rozešli se o pouhých 0,46%!) lze jen stěţí přičíst „tetce Náhodě". Odporuje to i vědecky pojaté statistice. Listy stolního kalendáře na mém stole uţ dlouho ohlodává otázka: Jak staré jsou znalosti, jichž obě strany evidentně využívaly? Potřebná pozorování probíhala na obou koncích světa dvěma rŧznými zpŧsoby a za pouţití odlišných matematických soustav - a přesto ta téměř neuvěřitelná shoda! Nabízí se jen dvě přijatelná řešení. Výchozím bodem počítání času byla buď nějaká globálně pozorovatelná neobvyklá událost, anebo kdosi kdysi před dávnými věky stanovil všeobecná a na všech kontinentech platná „pravidla hry" - a prostě určil bod nula, od něhoţ se veškerá následná měření a pozorování odvíjela! S pozorováním oblohy spjatá pravidla byla po tisíciletí skryta pod pláštíky rŧzných kultŧ. Jejich dodrţování bylo

prvořadou starostí kněţí-astronomŧ. Historici se mýlí v tvrzení, ţe vznik kalendáře si vynutily kultovní účely! Čas, podle jejich názoru, mimo dodrţování agrotechnických lhŧt, prý bylo nutno sledovat hlavně proto, aby kněţí věděli, kdy je třeba oslavit nějaký významný náboţenský svátek. Je to přesně naopak! Daleko logičtější je předpoklad, ţe podstatné náboţenské svátky (včetně jejich křesťanských modifikací), úzce vázané na cyklické, astronomické události, byly zřízeny především proto, aby se „neztratil čas"! Řada „bohy" předepsaných kultovních obřadŧ dokonale zajišťuje, aby nebyly významně (mimo daná pravidla) pozměněny nebo dokonce zcela zapomenuty jisté kalendářní cykly! To by totiţ současně znamenalo ztrátu z generace na generaci předávaných astronomických znalostí, a tím i ztrátu kontinuity dat po tisíciletí udrţovaného systému. „Kdosi" zřejmě chytře předpokládal, ţe dva (přinejmenším) rŧzné a po celá tisíciletí nepřekonatelnou vodní překáţkou oddělené matematickoastronomické a NESOLÁRNÍ KALENDÁŘNÍ SYSTÉMY se společnou „nulou" jednou nutně musí upoutat pozornost. Vyšlo mu to dokonale. Mimochodem: Dokonce i Gregorova úprava slunečního roku se chtě nechtě podřídila obdobné logice! Velikonoce - adaptovaný oblíbený „pohanský svátek neurčitého poslání", slavený první pondělí po jarním úplňku - totiţ církvi začaly „utíkat" hluboko do května…

V zajetí velkých čísel Místo činu: Mezopotámie. Na hliněných tabulkách zaznamenané výpočty dokladují, ţe si sumerští počtáři pohrávali se skutečně astronomickými čísly. Jedno z nich je 12 960 000 000. Prof. H. V Hilprecht zjistil, ţe toto číslo bylo odvozeno z fenoménu precese. Zopakujme si, ţe k uzavření kompletního precesního cyklu dochází po zhruba 25 920 letech (12 x 2160). Toto číslo zahrnuje časový úsek nazývaný platónským rokem. Uvedené sumerské číslo je násobkem hodnoty 500 platónských let! Nejvyšším mayským číslem, rozluštěným na nápisu v Cobá, je údaj (a vypíšeme si všechny nuly) 41341050 000 000 000 000 000 000 000 let… (Opět s výhradou správné interpretace psaní mayských čísel a zdrojŧ.) Jiný pozoruhodný časový údaj, interpretovaný z málo známého palenqueského nápisu, lze převést na rok 4722 našeho letopočtu. Končí zde jakási 8000 let probíhající perioda, jejíţ počátek leţí v roce 3278 před naším letopočtem. V říjnu (23.) téhoţ roku mohou naši prapra-vnukové zaţít slavné 80. výročí „Pacalova kalendářního cyklu", za předpokladu, ţe

do té doby pochopíme, oč jde… A zase ten záhadný „čtyřicetiletý osmdesátník" Pacal!

Pacalovo "jubileum", Inkové a hebrejský kalendář Cítíte tu hádanku? Jako kdyby nás kdosi chtěl mermomocí navést co moţná nejblíţe k jakémusi veledŧleţitému datu. Projděme si to ještě jednou: 1/ Mayský kalendář z dosud nerozpoznatelného dŧvodu započal 11. srpna roku 3114 př. n. 1. a končí 3. prosince 2012. 2/ Jiný, údajně 8000 let dlouhý cyklus končící roku 4722 n. 1. odstartoval v roce 3278 př. n. 1. (4722 - 8000); v tomtéţ roce se uzavírá záhadný „osmdesátý Pacalŧv cyklus" (přesně 23. října). 3/ Capac Inkŧ určil v roce 1000 př. n. 1. dobu přechodu nebeských znamení do roku 2150 př. n. 1. a nechal zničit všechny předchozí záznamy. Zřídil astronomickou školu a observatoře vybavené „kameny, k nimţ je upoutáno Slunce" (intihuatana). AI Sumerové dělili 10 dílŧ Velkého kruhu nebeských znamení („platónského roku") číslem 3600 (10 x 2160 = 21600 / 3600 = 6) 6x10x6x10 = 3600. Aby se dopracovali k tomuto výsledku, nutné museli předem znát délku platónského roku. Tato čísla lze vykrátit; výsledný poměr 10 : 6 je „zlatým řezem" řeckých geometrŧ a architektŧ. Řekové se opravdu měli od koho učit… Bod 2 skrývá záhadu! Vládce Pacal se údajně měl doţít věku 80 let. Pokud by měly být roku 4722 po osmdesáté oslaveny jeho osmdesáté narozeniny (6400 svíček na dortu…), musel by se narodit roku 4401 př. n. 1. Délka ţivota Pacala, který se (údajně) narodil 22. 3.603 n. 1., za tím zřejmě nebude. Zkusme tedy posvátný dvaapadesátiletý cyklus. Takţe: 52 x 80 = 4160 4722-4160=562 Počátek cyklu leţí v roce 562 n. 1., přesněji je to 23. říjen 562, zhruba 41 let před Pacalovým narozením. Význačný rok a den? Ale proč? Pomiňme teď data narození Pacalových rodičŧ. V tom to zřejmě také nebude. Pouţijme raději údajŧ obou jihoamerických kultur a tehdy celosvětově oblíbenou zrcadlovou libŧstku: 562 + 2150 (Inkové) = 2712 2712 : 52 = 52! (S minimální chybou 1/10.) Za počátek Pacalova cyklu lze s největší pravděpodobností povaţovat datum ukončení padesátého druhého kalibračního období (periodický svátek Nového ohně, slavený po prŧchodu Plejád poledníkem, v den „nového zrození" Jitřenky), počítáno od celosvětově matematicky určeného počátku „vlády" znamení Berana; výměny, která se na druhé straně oceánu stala předmětem sporu sumerských „bohŧ"… Jarní bod východu Slunce se totiţ za vlády znamení Býka z jakýchsi závaţných dŧvodŧ posunul tak, ţe tradičním pozorováním nebylo moţné určit, kdy ke změně došlo. Od té

doby přestalo Slunce vycházet s příslušnou hvězdnou konstelací v pozadí. (Blíţe: Tunel do kosmu, str. 111.) Jakým zpŧsobem, nebo podle jakých znalostí, bylo tehdy (zdŧrazňuji celosvětově!) synchronizováno datum, uváděné May dokonce v toleranci 24 hodin? Pozorováním Plejád a jedné z oběţnic? A hned bychom měli slyšet námitku: „Prosím vás! Nebuďte směšní! Jak by na tak sloţitý systém mohli přijít primitivní a písma neznalí lidé ţijící v době kamenné!" Jenţe - ono je ticho. Vědci „moudře mlčí"… Tvrdí však, ţe mezi inckou a mayskou kulturou nemohly být ţádné kontakty. Ale co jejich předkové? Neplatí ale, čirou náhodou, přesmyčka CAPAC PACAL? Mimochodem: 52 x 80 = 4160 - (rok) 2000 = 2160! Na tyto otázky ještě musíme najít tu správnou odpověď. Hebrejský (nippurský) kalendář zdánlivě vychází z jakéhosi divoce stanoveného a blíţe neurčitelného data, dříve povaţovaného za počet let uplynulých od „stvoření světa v šesti dnech". Zkusme ta čísla obrátit. Letos (1999) píšeme hebrejské datum 5759. Odečteme-li 2160 let, dospějeme k číslu 3599. Takţe v roce 2000 to bude přesně 3600 let odpovídajících hodnotě sumerského Saru - vládce - a číselné hodnotě hebrejského pojmu Olam - oběh, kulminace. Zase jedna „náhoda"? To stěţí.

Egyptský kalendář Také egyptské kněţí povaţuje věda za mizerné astronomy. Tvrdošíjně prý trvali na tom, ţe rok má 360 + 5 dní. Zdálo se, ţe k významné změně napravující předchozí omyly se schylovalo ve 3. století př. n. 1.,za vlády Ptolemaia III. Ten vydal nařízení, jehoţ v Kanopu objevený opis je znám jako Kanopský dekret (K.D.). Nejčastěji se o něm hovoří v souvislosti se „zaniklým" Sothis-kalendářem. Oč jde? Egyptští kněţí slavili svátek bohyně Isis, který, podle názoru dekret interpretujících vědcŧ, připadal na den heliaktického východu Síria. Jenţe staré zdroje, a nakonec i samotný dekret, se zmiňují o okolnostech, které identifikaci hvězdy „spdt" - SOPDET - výrazně mění. „Svátek Isis putuje v průběhu 1460 let všemi ročními obdobími. " (Erastothenes) „Protoţe svátek Isis a tím i jiné svátky putují všemi ročními obdobími, a aby kalendář (občanský) odpovídal přirozenému pořádku, má se rok řídit hvězdou Sothis (heliaktickým východem Síria). Diference mezi kalendářem Isis a počítáním času podle Sothis bude eliminována tak, ţe kaţdé čtyři Isidiny roky bude přidán jeden den, takţe kalendář a kaţdoroční svátky se

budou řídit podle fixních hvězd. " (K.D.) Je nad slunce jasné, ţe ptolemaiovský dekret hovoří o dvou nebeských tělesech, která nechápaví interpretátoři povaţovali za jedno - za hvězdu Sírius! Přitom od Plinia, a dokonce uţ z mezopotamských zdrojŧ víme, ţe planetou bohyně Isis je Venuše. „A bude velké procesí v den východu hvězdy Sopdet (Sothis - Sírius; řecky mylně /!/ Isidina hvězda), který bude v záznamech Domu ţivota (chrámové školy) nazýván Dnem otevření roku (Novým rokem). (K.D.) K omylu došlo díky notorickému podcenění znalostí egyptských kněţíastronomŧ, kteří nepochybně znali rozdíl mezi fixní hvězdou a oběţnicí. Archeologové v tomto smyslu nikdy neměli a dodnes nemají potřebnou kvalifikaci. Problémem se zabýval astronom M. Knapp (Pentagramma Veneris, Basel 1934), který narazil na spojení zajímavých dat: - Skutečný oběh Venuše kolem Slunce (Venušin rok) trvá přibliţně 224,7 dne. Neţ Venuše protne pomyslnou linii mezi Zemí a Sluncem, uběhne (kvŧli rozdílným oběţným rychlostem a menšímu poloměru oběţné dráhy Venuše) zhruba 584 dnŧ (synodický oběh). - Lze snadno spočítat, ţe 5 Venušiných synodických oběhŧ (S.O.V) odpovídá takřka přesně 8 egyptským rokŧm po 365 dnech (5 x S.O.V = 2919,57 dnŧ; 8 x 365 = 2920). Knappŧv poznatek ovšem nepřinesl nic nového: „Osm egyptských let odpovídá bez zřetelné chyby pěti oběhům Venuše. " (Claudius Ptolemaios; Almagest) Dozvěděli jsme se o opatření, podle kterého byl v polovině osmileté periody přidáván „srovnávací den". Této metody uţívali i Řekové, kteří v tomto zvláštním roce (Velký rok) pořádali olympijské hry, tradici vysledovatelnou aţ do 8. století př. n. 1. Zpočátku hry probíhaly kaţdý osmý rok… (E. N. Gardiner; Olympia, Oxford 1925) Hry, pŧvodně pořádané jako oslava svátku Isis a po zkrácení období na čtyři roky na počest Dia, zrušil aţ jeden z křesťanských císařŧ. Byl to zkrátka nebezpečný (a pro zájmy církve nevyuţitelný) „pohanský" svátek… V Delfách to byly hned tři svátky: Stepteria, Herois a Charila - s osmiletou periodou a od raných počátkŧ. Pýthia, rovněţ svátek opakovaný kaţdých 8 let, přešel v 6. století na čtyřletý cyklus, také Pan-athénské procesí u athénského Parthenónu se konalo kaţdé 4 roky. Všechny tyto svátky pořádané na počest „královny nebes", ať uţ v Babylóně, Egyptě, Řecku nebo Mexiku, se opíraly o totožné, astronomické znalosti, jejichţ centrálním bodem byla planeta Venuše. Ptolemaiovský zpŧsob počítání času evidentně převzal Julius Caesar pro

kalendářní reformu, kterou prosadil aţ Octavianus Augustus. Teprve mnohem později bylo moderní astronomií zjištěno, ţe přidávaná čtvrtina dne je příliš dlouhá. To vyvolalo gregoriánskou reformu, která posunula „náš kalendář" o deset dnŧ zpět a zavedla další změnu v počítání přestupných let (přestupný rok na konci století odpadá). Nepřekvapí, ţe na druhé straně oceánu byl Mayi pouţíván obdobný, ale v kombinaci s Plejádami mnohem přesnější kalibrační systém! „Mayové počítali Venušiny roky ve skupinách po pěti, takţe 2920 dnů bylo rovno 8 rokům po 365 dnech." (J. E. Thompson; A Correlation of the Mayan and European Calendars, Chicago 1927) O srovnání egyptských a mayských dat, jak připomínal v šedesátých letech I. Velikovsky, se ţádný z „vědcŧ" nikdy nepokusil. Ţádná změna. Akademici nadále plácají své bábovičky kaţdý na svém písečku… Kdyţ není zájem ze strany „etablované vědy", pokusme se o to my. Kromě Thompsonova poznatku rychle zjistíme, ţe posvátné 521eté období je třináctinásobkem poloviční periody Venuše (13 x 4 = 52). Má to jednoduchý dŧvod - zatímco Egypťané spoléhali na přesnost heliaktického východu Síria, ke kterému kaţdé čtyři roky připočítávali jeden den (ale pozor - datum východu Síria se neposouvá, vychází vţdy ve stejný den v létě, je to tedy jen pomŧcka k usnadnění počítání!), čekali mayští astronomové po dobu šesti a pŧl periody na okamţik prŧchodu Plejád poledníkem s následným heliaktickým „znovuobjevením" („prvním východem") Venuše nad obzorem. Sklon Venušiny dráhy k rovině ekliptiky totiţ zpŧsobuje její přechodné „zmizení" pod obzorem. Obdobou středomořských svátkŧ je například Atamalqualitzli, oslavovaný mexickými indiány kaţdých osm let, a celá řada cyklických slavností, jednoznačně úzce spjatých s heliaktickým východem Venuše. Víme, ţe Mayové znali přesnou dobu trvání tropického roku, kterou udávali s přesností na čtyři desetinná místa. Přesto, stejně jako egyptští kněţí, pouţívali ještě druhý kalendář řízený cykly Venuše. Proč? Zbývá dodat, ţe reforma kalendáře za Ptolemaia III., Euregeta, se neujala. Dŧvod uvádí Germanicus v díle Phaenomena: Kaţdý egyptský král (dynastie Ptolemaiovců) musel v Isidině chrámu odpřísáhnout, Ţe zachová rok o 365 dnech a nebude přidávat ţádné dny nebo měsíce, které by narušovaly pravidelný koloběh vůči občanskému kalendáři nepravidelných svátků putujících skrz všechna roční období! Proč na tom tak lpěli? Z neznalosti? To určitě ne. Egypťané, a dokazuje to nejen Kanopský dekret, ale i Diodorovy spisy, přesně věděli, co dělají. O astronomických praktikách egyptských kněţí píše (I., 50):

„A po 12 měsících přidávali ještě 5 a 1/4 dne, a tímto způsobem získávali přesný, úplný rok. Nepřidávali ţádné měsíce a také (měsícům) neubírali jednotlivé dny, tak jak to většinou dělají Řekové. Zdá se, ţe bedlivě pozorovali zatmění Slunce a Měsíce; dokázali je předpovídat. Předpovídají všechna, která se odehrají, naprosto bez chyby. " Nezáleţí mi na „vědecké pověsti" a podobných hloupostech. Mohu si tedy dovolit vyslovit vlastní názor a budu rád, pokud má tvrzení někdo kvalifikovaně vyvrátí. Myslím si totiţ, ţe na celou tu nekonečnou řadu „proč?" existuje jedna logická odpověď: Venušin kalendář a jeho periody nikdy neměly slouţit občanskému počítání času. Úkolem veškerých podle něho dodrţovaných svátkŧ bylo zajistit přeţití zvláštního, paralelního systému po dlouhá staletí a pravděpodobně i tisíciletí. Tento způsob počítání času je zřejmě jediným klíčem k velké záhadě! Jeho pouţití jakýmsi dosud nepochopeným způsobem umoţňuje výpočet oběţné dráhy Vetřelce Nibiru, a tím i moţného výskytu pravidelných poruch nebo kataklyzmat. Jak? Na to budeme muset teprve přijít. Nejlépe pečlivou analýzou starých „bájí a nesmyslných pohádek pověrčivých a nevzdělaných předkŧ". Římané na přelomu věku znali jednoduchý výpočet, podle kterého se 1/4 dne ročně navrší po 1461 letech na jeden celý rok s 365 dny. Začněme třeba u Censorinova (238 n. 1.), Aristachem Samojským převzatého tvrzení o existenci kalendářní kalkulace počítající s cykly o délce 2484 let, které od sebe údajně dělí jednotlivá kataklyzmata… Tady samozřejmě nejde o přesnost udávaných dat, ale o samotnou myšlenku periodického návratu čehosi neblahého! Tentýţ autor tvrdí: „Egypťané při tvorbě výpočtů jejich Velkého roku nebrali ohled na Měsíc. Řekové tento systém nazývali kynickým, Římané canicularis, protoţe kaţdý egyptský rok začínal prvního dne měsíce Thot východem Psí hvězdy (Síria v souhvězdí Velkého psa; Canis major). Také délka čtyř jejich let je o den kratší neţ délka čtyř let přirozených; tento rozdíl se srovná v 1461. roce. Někteří tento rok nazývají heliaktickým, jiní Boţským rokem. " Censorinus povaţoval za startovní bod egyptské chronologie rok 1322 př. n. 1. {Liber de Die Natali). Aristotelŧv Nejvyšší rok trval tak dlouho, aţ Slunce, Měsíc a planety opět zaujaly „výchozí polohy" - ale jaké?

Časové představy indiánů Hopi Josef Blumrich v knize Káskara a sedm světů pečlivě rekonstruoval historii osídlení Ameriky. Pouţil k tomu vědou přehlíţená pŧvodní data převzatá z ústní tradice indiánŧ Hopi a údajŧ dochovaných v písemných záznamech, popisujících historii Aztékŧ a Inkŧ. Přitom se mu zpŧsobem, kterému ani z „vědeckého hlediska" nelze nic vytknout, podařilo najít společné východiště všech jiho- a středoamerických kultur. Vedle Blumrichových strhujících závěrŧ a brilantního předvedení těţko napadnutelných dŧkazŧ vypadá děravá, „oficiální vědecká" konstrukce zpŧsobu

osídlení Ameriky jako jakási nadivoko navršená hromada špinavého prádla. (Viz také Tunel do kosmu, str. 120.) Je snad Mayi udávaný cyklus o délce 8000 let reliktem datování uţívaného před geologicky vzato poměrně nedávnou katastrofou, která změnila nejen osud lidské civilizace, ale i tvář a běh Země? Pokud je Blumrichova hypotéza o společném původu všech jihoamerických kultur (k nimţ Hopi, i přesto, ţe dnes sídlí na území USA, bezesporu náleţí) správná, musíme nutně naráţet na shodné údaje. Pro dlouhá časová období mají Hopi jednotku sómódy, kterou přirovnávají k „počtu nebeských hvězd". (Blumrich zde dosazuje 1000 let, coţ nepovaţuji za šťastné řešení. Mimo desetinnou soustavu nemá tato číslovka ţádný význam.) Hopi podle vlastních slov nikdy nepatřili k technické ani astronomické části pŧvodní civilizace. Za své hlavní poslání povaţují zachování prastarých duchovních tradic. Je tedy dost dobře moţné, ţe mají na mysli jakousi jednotku, k níţ lze dospět výpočtem provedeným se znalostí oběhu a konstelací nebeských těles. Prvním sídlištěm na americkém kontinentu bylo podle nich místo zvané Táótoóma, bez potíţí identifikovatelné jako Tiahuanaco. Posnanskyho archeoastronomické datování klíčových staveb tohoto gigantického sídliště (před lokální katastrofou, která ho nenávratně zničila, mělo přibliţně stejnou rozlohu a počet obyvatel jako Los Angeles!) umisťuje datum zaloţení do doby mezi 15 aţ 10,5 tisíc let před naším letopočtem. Dokonce i oficiální vědou „poţehnaná" čísla ještě udávají 15 000 aţ 9300 př. n. l.! Tyto údaje jsou oficiální amerikanistikou (i naučnými slovníky!) bohorovně ignorovány. Je přirozeně velmi obtíţné vysvětlit, proč by roztroušené skupinky neolitických lovcŧ po překročení Beringovy úţiny zlézaly nebetyčné hory jiţní části kontinentu a budovaly zde město, jehoţ architektura svědčí o obrovských technických znalostech… Podle Hopi byl „technický předvoj", který měl vybudovat základnu a zajistit podmínky pro příchod miliónŧ vystěhovalcŧ z potápějícího se kontinentu - Třetího světa, Káskary dopraven na létajících štítech kačin.

Táotóoma (Tiahuanaco) vyrostla před téměř 80 (!) sómódy na první skalnaté výspě jihoamerické pevniny, která se tehdy začala vynořovat z oceánu. Pokud udávaná jednotka prezentuje 1000 let, stalo se to někdy před 80 000 lety. Není záhadný Pacalŧv cyklus nějakým zpŧsobem spjatý s počítáním času, jak ho znají indiáni Hopi? (V knize Tunel do kosmu se do textu vloudila „chybička"…no, spíše „kŧň"… Mylně tam prezentuji Kásskaru jako Šestý svět - byla v pořadí třetí! Podle Hopi ţijeme na sklonku čtvrté epochy. Omlouvám se.) Zdaleka jsme nevyčerpali všechny moţnosti. Úmyslně se vyhýbám sloţitým konstrukcím a drţím se pouze jednoznačných, přímo do očí bijících dat. Výčet zdaleka není kompletní, další úvahy a nekabalistické propočty rád přenechám těm, kteří mají zájem a ještě dovedou (a hlavně chtějí) samostatně přemýšlet. Dnes uţ díky korespondenci vím, ţe jich je spousta! Kloudné výsledky, které nesmírně rád zveřejním i s uvedením autora, mŧţete zasílat přes nakladatelství Votobia, nebo e-mailem na adresu: [email protected]

O smyslu odkazu obrazových knihoven Na setkáních s čtenáři dost často slýchám námitku: „Proč by si někdo dával takovou práci a ve skrytých obrázcích, proč právě touto cestou a ne přímo, signalizoval svou dávnou přítomnost na Zemi? A i kdyby to nakrásně byla pravda, k čemu by nám to vůbec bylo, v čem nám to pomůţe? " Otázka by měla znít: Co se tím změní? Je jisté, ţe pokud bychom nedosáhli určitého a kýmsi předpokládaného stupně vývoje, zŧstala by nám tato díla uzavřena. Stejně jako pro předchozí generace by zŧstala jen „ukázkami nenapodobitelných uměleckých projevŧ nativního umění, ovlivněného jakýmisi prapodivnými kulty". Předně si myslím, ţe nezvratný dŧkaz potvrzující existenci dávné, vysoce vyvinuté pozemské civilizace, nebo dokonce dŧkaz přítomnosti vyspělé mimozemské entity v šerém dávnověku Země je velmi závaţný. Pochopení této skutečnosti by samo o sobě muselo vést k zásadním úvahám o správnosti našeho ţivotního stylu, smyslu vzdělanosti a k zásadním úvahám nad nutnými změnami uspořádání lidského společenství. Musíme konečně přehodnotit veškerá data ve smyslu pozoruhodného výroku římského císaře Juliána (331 - 363), který řekl:„To, co se nám v mýtech zdá být nepravděpodobné, otevírá cestu k pravdě. Čím je záhada rozporuplnější a neobvyklejší, tím více nás nabádá, abychom se nespoléhali

na pouhé slovo, ale abychom se snaţili pochopit pravdu, která se v něm skrývá." Moudrá slova, která, jak si čtenář jistě připomene, jako by vypadla ze slovníku „mariánských zjevení", by se měla stát ţivotním krédem kaţdého samostatně myslícího člověka, chystajícího se přeţít počátek třetího tisíciletí a na totéţ připravit své děti. Ukázali jsme si, ţe nám zde kdosi zanechal několik zdánlivě nesouvisejících kalendářních a matematických systémŧ, které se v kardinálních bodech překvapivě sbíhají. Anagrafické kamenné knihovny podle mého názoru opticky doplňují obsah matematicko-astronomického sdělení o minimálně tyto údaje: 1/ „Byli jsme tady a vypadáme jako vy. Předpokládali jsme, ţe váš vývoj včas dospěje na poţadovanou úroveň." 2/ „Disponujeme vyspělou technologu (nebo: měli jsme ji), jejíţ vyobrazení můţete vidět na vlastní oči. Tato technologie nám umoţnila vytvořit poselství, jeţ se vám podařilo dešifrovat." 3/ „Pokud to je v silách vaší techniky, můţete z kamenných desek získat detailní informace, které vám v nastávajícím těţkém období mohou být velmi prospěšné." 4/ „Berte váţně matematicko-astronomické informace, které jsme vloţili do kalendářních systémů, astronomicky orientovaných staveb a ,náboţenských legend' národů všech končin Země." 5/ „Kromě nás zde uţ po celá tisíciletí působí ještě jedna, člověku nepřátelská entita. Mějte se před ní na pozoru." Je to snad málo? Není to ani trochu samoúčelné a fantastické, jak se někomu mŧţe na první pohled zdát. Střízlivý badatel, matematik H. Harleston, stojící v údivu nad urbanistickými plány Teotihuacanu, konstatoval: „Takovou koncepci mohla vytvořit jen vyspělá civilizace, a to pouze na základě počítačového zpracování. Musela disponovat dokonalými znalostmi o atomu, astrofyzice, geodetice a dalšími informacemi, které se pro nás staly dostupnými teprve dnes, v kosmickém věku." ' (A Mathematical Analysis of Teotihuacan; 16.1. Conf. Americanists 1974) K tomuto výroku aţ přehnaně střízlivého a uznávaného vědce je myslím zcela zbytečné cokoli dodávat.

Fiktivní scénář Vţijme se do postavení lidí, kteří přeţili obrovskou globální katastrofu.

Ţili v ojedinělých, po všech koutech světa rozptýlených skupinkách, které se poté, kdyţ se jim podařilo zajistit vše, co potřebovaly k přeţití, začaly zajímat o to, jak vlastně vypadá změněný svět, a o to kdo, kde a v jakém počtu na něm společně s nimi ještě ţije. Předpokládejme, ţe veškerá centra zaniklé civilizace byla stejně jako ta naše zaloţena v níţinách a na mořském pobřeţí. Zde také byla nejvyšší prŧměrná vzdělanost, sídla vědeckých ústavŧ a vysokých škol. Lze předpokládat, ţe právě tato centra byla v prŧběhu katastrofy větších rozměrŧ beze zbytku zničena. Je nepravděpodobné, ţe po rozsáhlých zemětřeseních zŧstaly stát nějaké budovy, totéţ platí i pro vnitrozemí. Přímořská centra spláchly obrovské šokové vlny (tsunami), které se níţinami valily aţ hluboko do vnitrozemí. Víceméně náhodné přeţití nemnoha jedincŧ bez odpovídajících technických prostředkŧ (mezi něţ mŧţeme počítat ponorky, kosmické lodě a moţná speciální podzemní úkryty), bylo do jisté míry moţné pouze ve vysokohorském prostředí. I zde ovšem musíme počítat s gigantickými sesuvy pŧdy anebo nečekanými horotvorné procesy provázejícími posuny skalních masivŧ. Pravděpodobnost přeţití v tomto prostředí lze statisticky odhadnout na 1 : 750 000. Nebylo to v ţádném případě nic pro městem zhýčkaného vzdělance… Výchozí civilizační stupeň lidí, kteří katastrofu, jeţ zpŧsobila zánik jejich světa, přeţili ve vnitrozemí, tak nutně musel být poměrné nízký. „Ztroskotance na vlastní planetě" mŧţeme rozdělit do tří skupin: - „A", která přeţila díky vědomostem a prozíravým opatřením. - Skupinu „B" tvořili ti, kteří se zachránili šťastnou náhodou. - Příslušníky třetí skupiny („C") lze zařadit mezi ty, kteří prozíravě pochopili běh událostí a zařídili se obdobně jako skupina „A", nebo mezi astronauty, kteří se odkudsi vrátili, či přeţili kataklyzma na oběţné dráze. K nim se vrátíme později. Lidé, kteří před neštěstím včas podnikli nutné kroky, jistě disponovali určitými technickými prostředky, včetně výkonných vysílačŧ, a materiálem, umoţňujícím zřízení energetických zdrojŧ potřebných nejen k jejich provozu. (Jejich technologie se ovšem nemusela nutně podobat naší!) Mimoto byla předem prozíravě zřízena síť podzemních a podmořských skladišť. Některá z nich se podařilo opět nalézt a vyuţít. Tito lidé Prvního času, na počátku nové éry, ţili převáţně na pobřeţích nebo na izolovaných mořských ostrovech gigantickou katastrofou očištěné planety, odkud občas podnikali výpravy do vnitrozemí po tocích splavných řek. Roztroušené skupiny tohoto typu spolu poměrně rychle navázaly spojení a v další fázi se pokusily o znovuzřízení jakési danými prostředky omezené

globální infrastruktury. K prŧzkumu mohli uţívat jakýchsi letadel nebo helikoptér. Pozemní vozidla nebyla na rozvráceném a rozbláceném povrchu k ničemu, nejvýznamnějšími dopravními prostředky byly pravděpodobně lodě, ponorky a obojţivelné stroje. Náhodně přeţivší jedinci nebo jejich roztroušené hloučky sdíleli poněkud tvrdší osud. Horské prostředí neposkytovalo dostatek ochrany před chladem ani moţnosti obţivy. Museli hledat potravu v níţinách, které ovšem zpočátku připomínaly spíše rozsáhlé a neprŧchodné močály. Vzhledem k omezeným prostředkŧm a moţnostem pohybu lze předpokládat, ţe v příznivých ročních obdobích putovali za teplem. Přitom vyhledávali hory a výšiny, aby se vyhnuli nezdravému prostředí mokřin a zajistili si rozhled. Cestou přechodně vyuţívali přírodních úkrytŧ, především skalních rozsedlin a jeskyní. Jejich výzbroj a výstroj byla velice primitivní: luk, šípy a vhodně upravené kameny. Pokud mohli vyuţít splavných řek, po nichţ se dostali aţ k mořskému pobřeţí, mohli se při troše štěstí spojit s některou z „technických skupin". Putování ovšem mohlo trvat dlouhou řadu let, někteří se jistě cestou usadili a vytvořili v horských údolích a na náhorních rovinách vnitrozemské enklávy. Příslušníci odlišných skupin se po řadu generací nikdy nemuseli setkat. Vznikly svébytné rodové kultury, klany budující na skromném odkazu předkŧ, pamětníkŧ Prvního času. Vyjdeme-li z předpokladu, ţe se na dnešní Zemi hovoří několika sty jazykŧ a tisíci dialektŧ, byla by skutečně neuvěřitelná náhoda, kdyby zbytky po celé planetě rozptýlených robinzonŧ našly společnou řeč. Dejme tomu, ţe existoval jakýsi mezi vzdělanci rozšířený jazyk. (Dnes by v „technické skupině" na Zemi jistě byl dostatek jedincŧ ovládajících angličtinu, španělštinu nebo ruštinu.) Hypotetickým přeţivším horalŧm na planetě „X" zřejmě nezbylo nic jiného, neţ se s příslušníky ostatních skupin stejného raţení zpočátku dorozumívat prostřednictvím obrázkového písma - piktogramŧ. Grafickou zkratkou lze beze slov velmi zřetelně vyjádřit leccos, například varovat před nebezpečím, označit pramen pitné, nebo naopak zdravotně závadné vody, směr pochodu a podobně. Po vystřídání dvou aţ tří generací ţijících uţ ve zcela změněném prostředí zbyly uţ jen sporadické vzpomínky na starý svět - rodily se u táborových ohňŧ vyprávěné mýty. Lidé sice občas ještě narazili na pozŧstatky dávných staveb, na zhroucené tunely, zpřeházené betonové bloky bývalých mostŧ a zbytky dálnic, mizejících v hloubce bezedných baţin, ale všechno zakryla bujná vegetace a její kořeny brzy dokončily dílo zkázy. Některá místa byla velmi dlouho ţivotu nebezpečná a lidé si

pamatovali, ţe v mohutných ruinách a širokém okolí někdejších zdrojŧ jakési nepochopitelné, obrovské síly vládne neviditelná smrt… Časem si někteří jistě lámali hlavu úvahami, proč a jak asi byla mocná civilizace „kouzelníkŧ", ţijících před Počátkem času, kteří tyto síly ovládali a prý snad uměli i létat, smetena z povrchu Země. Z vyprávění pradědŧ věděli jen to, ţe katastrofa „přišla z nebe", ale protoţe tam nahoře viděli jen modř oblohy, slunce a za smolně černých nocí zářivé hvězdy, zrodila se idea všemocné bytosti, která dávné předky potrestala za špatný ţivot. Pokud se tato představa sloučila s mylně interpretovanými zbytky filozofie o Vyšší moci, k níţ nakonec kaţdá vyspělá kultura dospět musí, vzniklo náboţenství, které postupně a nenávratně udusilo i poslední zbytky vědomostí. Nálezy, které mohly přispět k osvětlení minulosti, byly příslušníky nové církve záměrně ničeny (nebo ukrývány) a vydávány za dílo zla. Stejný osud stihl i veškeré zázrakem dochované záznamy, které uţ dávno nikdo nedovedl číst. Znaky písma byly veřejně prohlášeny za tabu. Vědění však znamená moc, a tak bylo vyčleněno pár jedincŧ, aby se pokusili tajně zachránit zbytek dávného poznání, moţná interpretovat některé obrázky srozumitelným zpŧsobem. Zjistili, ţe předkové asi nebyli tak dobří, jak se očekávalo! Přes všechny vymoţenosti se totiţ dopouštěli nepochopitelných chyb, protoţe například kaţdé malé dítě ví, ţe rok nemá 365,24, ale pouhých 327,12 dní! Mimoto nebyli schopni ujasnit si, co znamená pojem „Měsíc". Nakonec dospěli k závěru, ţe to bylo jakési Noční Světlo, které si rozzlobený bŧh odnesl s sebou… Ucelený a nezkreslený pohled na dřívější svět se jim uţ získat nepodařilo… Ti, kteří přeţili díky tomu, ţe věděli o blíţícím se nebezpečí (pečlivě utajovaným před zbytkem obyvatel planety, aby jim panika, která by nepochybně propukla poté, kdyby se tato informace stala veřejnou, nezhatila plány na záchranu!), měli zdánlivě podstatně lepší výchozí podmínky. Je však téměř jisté, ţe to byly především vojensky organizované skupiny nositelŧ idejí tehdejší civilizace. Jako takoví záhy soupeřili o zisk a koncentraci moci. Nelze si dobře představit, ţe jejich vŧdcové dosáhli ideové shody - obávám se, ţe kaţdá dohoda byla pouze dočasná, a ani extrémní situace, v níţ se nacházeli, na tom nemohla nic změnit. Ve snaze o získání mocenské převahy nad obyvatelným územím a v zájmu ovládnutí snadno odtěţitelných zdrojŧ, například ţivotně dŧleţitých nalezišť ropy a kovových rud, nevyhnutelně došlo ke konfliktŧm vedeným zbytkem supermoderních zbraní, a následkem toho ke zničení větší části

technických rezerv, včetně výrobních zařízení. Vzhledem k nedostatku náhradních dílŧ a nemoţnosti je stávajícími prostředky vyrábět se zbývající technika zakrátko stala nepouţitelnou. Zbyly jim jen jednoduché stroje, vyuţívající elementárních zákonŧ fyziky. Po tomto propadu se stala nevratnou minulostí mimo jiné i schopnost budovat obrovské, dokonalé stavby. Nahradily je jednoduché budovy, stavěné ze stavebních dílŧ transportovatelných a manipulovatelných skromnými lidskými silami… Prvotní, stroze technické a nezdobené stavby praotcŧ byly uţ po nemnoha staletích povaţovány za dílo „bohŧ", nesporně vládnoucích mocnými silami a kouzly. O tom se přece vyprávějí dlouhé legendy… V jistých časových odstupech pak následovaly sekundární katastrofy, vyvolané dopadem poměrně velkých „vlečkových těles" letících po dráze Planety Ničitele. Poslední zbytky teď uţ podstatně primitivnější civilizace, dosud ovládající tavbu ţeleza a jiné technické finesy, která se opět usadila v klimaticky příznivých přímořských oblastech, byly definitivně smeteny. Velmi omezená skupinka („C") se pravděpodobně zachránila v kosmických lodích. (I my v současné době uţ disponujeme prostředky, které by zhruba osmdesáti vybraným lidem umoţnily dlouhodobější, i kdyţ velmi nepohodlný pobyt na oběţné dráze. Delší neţ roční přeţití však tato flotila, odříznutá od pravidelné podpory ze Země, v ţádném případě neumoţňuje.) Stroje podobné našim space shuttle mohly přistát na vhodných místech poté, kdyţ se podmínky na povrchu planety „X" stabilizovaly. Piloti přitom vyuţili k navigaci plošných, optických signálŧ, připravených některou skupinou typu „A". Ale nebylo to nutné: je moţné, ţe jeden stroj po předchozím dlouhodobém vyhodnocování, během něhoţ byly zhotoveny nové a přesné mapy zemského povrchu, provedl nesmírně riskantní přistávací manévr (na hladinu moře?). Pokud posádka toto dobrodruţství ve zdraví přeţila, připravila cestu ostatním. Bezcenné lodě neschopné dalšího startu pak byly beze zbytku rozebrány a získaný materiál pouţit na jiné účely. Místo vhodné k přistání se přitom mohlo nacházet daleko od sídlišť technické civilizace, takţe poblíţ nezŧstaly ţádné viditelné stopy trvalého osídlení kromě obrazcŧ přibliţovací a letištní signalizace na samotné ploše a v okolí. Teprve mnohem později, moţná po staletích, se na posvátné místo, kam kdysi sestoupili „nebeští bohové", odváţili příslušníci kultury druhého typu, kteří zde zbudovali několik kultovních staveb. Na obloze ještě dlouho zářila „nezapadající hvězda" - lesknoucí se

kovová konstrukce opuštěné kosmické stanice, která řadu let slouţila jako telekomunikační druţice přenášející televizní signál. Po vyčerpání paliva v udrţovacích motorech a následném efektním zániku v atmosféře se mezikontinentální televizní spojení mezi několika vyvolenými stalo definitivně minulostí. Zde se příběh větví. Na lokální dění v některých odlehlých oblastech uplatnila vliv: A/ Hrstka příslušníkŧ „technické skupiny - A" po ukončení bojŧ o nadvládu (poraţení) vyhledala některé „vnitrozemské kmeny". Moţná za účelem jejich ovládnutí a zotročení, obchodní výměny, v zájmu pouhého přeţití nebo obnovy genetického fondu. Tito lidé byli časem vyhubeni nebo asimilováni. B/ Třetí skupina („C"), plus- nebo jen astronauti, která se po celou dobu drţela stranou dění a udrţela si všechny pŧvodní znalosti, včetně astronomických poznatkŧ o Planetě Ničiteli.

… protoţe blázni jsou geniální! V případě, ţe příslušníci domněle nadřazené části lidstva (A) mezitím dostali rozum, a kontakt byl postaven na vzájemném respektu (platí pro ad A i B), mohly být touto cestou některým klanŧm ţijícím v odloučených enklávách zprostředkovány jisté „nadčasové" znalosti, které po mnoha a mnoha generacích nepochybně zmátly mezitím nově ustavenou „vědeckou obec". Nebylo však moţné vystopovat jejich pŧvod. Zbyly jen nesmyslné naráţky uchované v odkazech „primitivních národŧ", které tvrdily, ţe je jejich předkové získali od podivných, lidsky vyhlíţejících „bohŧ", jeţ k nim kdysi „sestoupili z nebes v jakémsi křídly opatřeném domě". Podivní cizinci, kteří do jejich ţivota vnesli řadu nových prvkŧ, po letech opět odešli a slíbili, ţe se jednou vrátí… Zbyly jen podivné stavby, na jejichţ postavení a údrţbě prý „bohové" bezpodmínečně trvali, a obřady zjevně spojené se sloţitými astronomickými pozorováními, která ale nedávají ţádný kloudný smysl. Navrch se zde dochovaly podivuhodně přesné a provokující matematické systémy, nezapadající do správných historických schémat! Nemoţné. Vědci nalézají piktogramy, které povaţují za počátky primitivního písma, ale mimo to také záhadné, jakoby „psacím strojem" ornamenty popsané kovové tabulky, v nichţ někteří směšní, amatérští laikové vidí vysoce vyvinuté, rozluštění hodné abstraktní znaky jakéhosi písma. Dále pak kresby, malby a kamenné fresky zobrazující okřídlené postavy, nebo případně jakési „okřídlené domy", jak se pod dojmem vyprávění báchorek stařešinŧ, šamanŧ a kněţí jevily oku prostého, nativního umělce ţijícího na

prahu neolitu. Prostě - typicky primitivní kultura i s jejími ozdobami, votivními předměty a znázorněním boţstev vulkánŧ, hromu, deště, kukuřice a podobně… Nic víc. Planeta se mezitím opět zalidnila, její obyvatelstvo má úplně jiné starosti a prastaré události, včetně záznamŧ popisujících jejich skutečnou příčinu, uţ není schopno nebo nechce dešifrovat. Několik podivným stylem psaných a napŧl nesrozumitelných knih, obsahujících pravděpodobně jakési varianty naivních bájí nevědomých předkŧ, bylo mocnou církví zčásti prohlášeno za dílo inspirované Bohem (k pochopení principŧ a zákonŧ Vyšší moci tato „kultura" dosud nedospěla). Část obdobných záznamŧ, protoţe obsah výrazně odporoval představám, které církev pro lidi vytvořila, byla „Boţími sluţebníky" zavrţena. Aţ na nemnoho originálních, v přísně střeţených archivech uschovaných rarit byla tato díla cílevědomě a systematicky ničena. Několik astrologŧ, kteří se před touto čistkou jakýmsi zázrakem dostali k sice značně zkresleným, ale přesto pŧvodním informacím zaznamenaným pravděpodobně potomky skupiny A nebo C, pochopilo význam astronomické části obsahu dávného poselství. Věděli však, ţe jeho zveřejněním by se vystavili nemilosrdnému pronásledování pohŧnky „Jeho mocných zástupcŧ na Zemi". Ač tušili, ţe obsah je určen aţ v budoucnosti velmi vzdálené generaci, nerazili heslo „Po nás potopa!". Svědomí jim velelo odkaz uchovat, protoţe si byli vědomi jeho dŧleţitosti pro přeţití lidí, kteří se jednou opět ocitnou „na konci času". Museli ovšem najít patřičnou formu. A skutečně! Nakonec se jim podařilo zakuklit sdělení do textu, z něhoţ vyznívala procítěná náboţenská horlivost natolik, ţe byl církevními cenzory nejen akceptován, ale dokonce zařazen do nejnedotknutelnější, posvátné a „samotným Bohem inspirované" knihy. Marná snaha. Vševědoucí „učenci" cílové generace, na jejichţ soudnost a moudrost spoléhali, bez dlouhého přemýšlení povýšenecky zařadili dílo, jehoţ sepsání mohlo autory stát ţivot, mezi nesmyslný blábol náboţenských fanatikŧ… A je to. Opusťme teď planetu „X" a podívejme se kolem sebe. Jak to vypadá u nás? Jsme na tom lépe? Kaţdý, byť i jen prŧměrně vzdělaný člověk (čti: jedinec, jehoţ mozek je více či méně dokonale vyprán školními pravdami, církevním ohlupováním a zmanipulovanými politiky ovlivněnými hromadnými „sdělovacími" prostředky) přece dobře ví, ţe primitivní předkové nám, současníkŧm

atomového a kosmického věku, přece v ţádném případě nemohli zanechat nic, co by „naši vědci" nevěděli uţ dávno… A lépe! Svět opět ovládá nepoučená a v krátkém čase, který ještě zbývá, uţ asi těţko poučitelná civilizace. V našich známých dějinách, v nepřehledné hromadě indicií, a dokonce i v hmatatelných a nezvratných důkazech, které „moudrá věda" zametla a kaţdodenně znovu pečlivě zametá pod koberec, jsou obsaţeny veškeré v předchozím scénáři uvedené prvky. Obdobně jako ti před námi nechceme slyšet nic o tom, ţe čas pozemského vývoje je diktován a omezen neúprosným kruhem k našemu osudu lhostejných nebeských hodin. Jejich ručičky zakrátko zatleskají naší slepé samolibosti na dvanáctce. Kdysi všechny na chvíli vzrušila zpráva, ţe v masivní vápencové skále, byly ve vrstvě, jejíţ stáří geologové odhadují na zhruba jeden a pŧl milionu let, nalezeny otisky podráţek okovaných bot. Jedna z nich rozdrtila tehdy ještě ţijícího trilobita. Tato zpráva dnes uţ vŧbec není tak ojedinělá. Jen se o tom radši nemluví… Po kolikáté uţ? Předchozí scénář záměrně neobsahuje ani zmínku o mimozemské návštěvě. Ale nevylučuje ji. Ať tak, či tak, na skutečnostech, na které naráţíme skoro na kaţdém kroku, nelze nic změnit. Stejně jako na funkci kosmického mechanismu, nadřazeného jakýmkoli zájmŧm, a především bláhovým náboţenským představám lidí. Viz Job. Nevěřím, ţe tentokrát houfem podivných, „osvícených" kazatelŧ propagovaní „kosmičtí lidé" umoţní té „pozitivně vibrující, a tudíţ hodnější části lidstva" přeţít. Proč by to dělali? Přece nejsou masochisté!

II. „Nové zákony" Snad ţádná kniha na světě neovlivnila osud tak mnoha lidí natolik, jako skromná sbírka spiskŧ nazvaná Nový zákon. Kromě čtyř evangelií jsou v něm obsaţeny: Kniha skutkŧ apoštolŧ, sumarizace údajně sepsaná Lukášem, patnáct epištol svatého Pavla, dvě Petrovy, tři Janovy a jedna Judova. Soubor uzavírá kniha Zjevení svatého Jana Teologa, obecně známější jako Apokalypsa. Evangelia byla podrobněji rozebrána uţ v knize UFO, bible a konec světa. Na tomto místě, z dŧvodŧ, na něţ později jistě přijdete, si probereme některá místa z „nabádavých listů apoštolských k věřícím " - tedy epištol (řecky dopisy). Kdo nemá zájem, mŧţe celou kapitolu přeskočit. S ohledem na vliv, který měly na vznik pozdějšího dogmatu, lze po evangeliích povaţovat Pavlovy listy za druhou nejdŧleţitější část NZ. Zatímco v nabádání Římanŧm, které obdobně jako ostatní listy adresuje svým věrným, se ještě zrcadlí některé prvky mystéria spjatého s Jeţíšovým poselstvím (lze vycítit i myšlenky odpovídající klasické gnosis), následně se setkáváme s neklamnými znaky postupného přechodu ke stylu předznačujícímu pozdější paulismus. Z obsahu, byť prošpikovaného mnoha moudrými, třebaţe zdaleka ne pŧvodními poznámkami, lze zřetelně vycítit, jak se charakter vŧdce etablujícího se křesťanství postupně měnil. Pŧvodně pokorný nositel myšlenek ničím neomezované mezilidské lásky a lásky k Bohu nezadrţitelně projevuje nesnášenlivost; pod prŧhlednou záminkou se dokonce nerozpakuje pyšnit vlastními zásluhami a úspěchy, které se mu daří ne ve jménu Jeţíšovy pravdy, ale ve jménu Boha a neurčité postavy „Pomazaného" (Christos, řecky „pomazaný"). „V moci znamení a zázraků, v moci Ducha Boţího, takţe jsem od Jeruzaléma a vůkol aţ k Illyrické zemi všecko naplnil evangelium Kristovým. A to tak byv ţádostiv kázati evangelium kdeţ ani jmenován nebyl Kristus (Jeţíš!), abych na cizí základ nestavěl. " (Římanům 15.19,20)Tyto věty hovoří samy za sebe! To je přímo ďábelsky chytrý postup umoţňující převzít církev postavenou lidmi nadšenými čistotou myšlenek jejího zakladatele a zneuţít jeho přirozenou autoritu na její „obrácení k vlastnímu obrazu". Je třeba si uvědomit, ţe Pomazaný je pojem známý uţ ze Starého zákona. Paulovi se jeho uţíváním dokonale podařilo vymanévrovat Jeţíšovo jméno z náboţenství, které budoval podle svých vlastních představ! Pozdější dogmatici rafinovaně pouţili zavádějící fráze, např.: „Jeţíš

Kristus, náš Pán a Spasitel" a podobně. Dnešní církevní učení nespočívá na obsahu evangelií, ta se stala jen jakousi jeho podruţnou a občas účelově vyuţívanou částí, jejímiţ z kontextu vytrţenými citáty kazatelé s oblibou okořeňují svá kázání. Zřejmě proto došlo k roztrţce mezi Pavlem a Petrem, v jejímţ dŧsledku se křesťané rozdělili na dva základní proudy - východní (ortodoxní) a římskou větev, s jejími pozdějšími, nepříliš modifikovanými odnoţemi. Byl to ostatně Petr, jemuţ Jeţíš řekl: „Ty jsi ta skála (latinsky petri - kámen, skála), na níţ zbuduji svou církev. " „Petropavlovské" kostely na Rusi (v dobách o obchodní impérium a evropské uznání usilujícího cara Petra I.) zŧstaly pouhými symboly diplomatického kompromisu. Masová paulisticko-katolická církev, jejíţ papeţové se dlouho bezvýsledně snaţili získat příznivce „na druhé straně", se pokoušela zakrýt nevyvratitelný fakt, ţe její skutečný zakladatel a duchovní otec ve vztahu k Jeţíšovu odkazu výrazně „překročil svou kompetenci". To je hlavní dŧvod toho, proč část křesťanské církve odmítá katolicismus a nese hrdý přívlastek ortodoxní. Křesťanské hnutí hnané Jeţíšovými myšlenkami nabývalo na síle. Pavel v této fázi rychle „zapomíná" na počáteční roli Jeţíšem zrovnoprávněných ţen, které se mu postupně daří odsunout na podřadné místo. V odpovědi Korintským, kteří ho zřejmě ţádali o kompetentní radu, za tímto účelem vyuţil velmi povrchní interpretaci textu Genesis. Jde o ze souvislosti vytrţenou část, odŧvodňující (a dodnes, aţ na minimální kosmetické úpravy vynucené odlivem věřících, určující) postavení ţeny v křesťanské církvi. Z Pavlovy tehdejší, a dodnes doslovně brané (!) účelové argumentace čiší nepokrytý populismus, ze strategických dŧvodŧ poplatný muţŧm donedávna oddaným pŧvodní, ţidovské víře. Čítankové uţití pravidla o cestě nejmenšího odporu! Diskriminace ţen se zdánlivě projevuje pouze ve vnějších znacích: zatímco muţ křesťan vchází do modlitebny s nepokrytou hlavou (významná odlišnost oproti pravidlŧm vstupu do synagogy!), ţeně křesťance, která sice na rozdíl od pŧvodního náboţenství do modlitebny vstoupit smí (moţná proto, aby se muţi křesťansko-ţidovského vyznání přece jen něčím lišili!), je tato výsada upírána - ledaţe by si oholila vlasy! Odŧvodnění? „Muţ zajisté nemá zavíjeti hlavy, jsa obraz a sláva Boţí, ale ţena jest sláva muţova. Nebo není muţ ze ţeny, ale ţena z muţe. Tak zajisté není muţ stvořen pro ţenu, ale ţena pro muţe. Protoţ má ţena míti obestření na hlavě pro anděly. " (Koř. 11.7 aţ 10) Bum! Celkový dojem lze shrnout slovy: „Účel světí prostředky. " Moţná se vám zdá, ţe jde o formalitu, která nestojí za řeč. V celkovém kontextu tehdejší doby to ovšem mělo, a dodnes má, dalekosáhlé dŧsledky.

Pavlŧv „svatý výrok" v podstatě definitivně potvrzuje diskriminaci ţen v křesťanském náboţenství. Je v přímé linii záměrně nesprávného výkladu určitých míst v Mojţíšových knihách. Paradoxní je, ţe systém zneuţívá především klauzulí obsahujících pravidla pŧvodně slouţící jejich ochraně! To nebyl nepromyšlený krok, ale záměr. Hnidopišská otázka: Pokud se Stvořiteli hnusí vlasy (ať dlouhé nebo krátké), proč nás nestvořil všechny plešaté? Obává se snad někdo, aby ţeny při modlení (opět) nesváděly anděly? V tom případě je na místě se otázat, o jakých „andělech" se to zde vlastně mluví? Postavení ţeny ve společnosti se výrazně změnilo. DOSUD VÝHRADNĚ MUŢI ŘÍZENÁ církev, která pomalu, ale jistě bojuje o přeţití, ví, ţe prŧměrný věk ţen, jeţ dnes jako odedávna tvoří páteř věřícího křesťanstva, pováţlivě stoupá. Proto se tuto trapnou letitou záleţitost snaţí jaksi zahrát do „diplomatického autu". Jenţe ono to není tak jednoduché. Zpochybnění jednoho ze stěţejních výrokŧ „svatého Pavla" mŧţe rozpoutat lavinu reformace, a o to pochopitelně ve Vatikánu nemá nikdo zájem. Docela jiný duch vane z Petrových krátkých dopisŧ adresovaných přátelŧm. Jsou prodchnuty čistou lidskou láskou; v jeho napomenutích je mnoho z pŧvodního učení Jeţíše, jehoţ osobní kouzlo a ţivotní příklad (na rozdíl od „obráceného" zavilého pronásledovatele prvních křesťanŧ Šavla/Pavla) osobně znal a provázel ho na jeho veskrze pozemské pouti. Je zřejmé, ţe jde o uchovanou část osobní korespondence velmi starého muţe (kéţ by se jeho dopisŧ našlo více!), jehoţ dny se krátí, spravedlivého, rovného člověka, který si nečiní ţádné ambice. Je spokojen s dosaţeným a trvá na dodrţování velmi prostých, kaţdému pochopitelných pravidel. Z dopisŧ lze vycítit, jak bytostně je přesvědčen o tom, ţe zachovávání Jeţíšova odkazu musí časem vést ke změně smýšlení, a nakonec i struktury tehdejší společnosti.

Islám Pokud se začnete zabývat tímto náboţenským směrem hlouběji, brzy zjistíte, ţe i zde, příznačně, je všechno úplně jinak, neţ se nám snaţili vnutit mluvčí „jedinečné křesťanské kultury". Nejsem zastáncem ţádného z institucionalizovaných náboţenských směrŧ. Hledám myšlenky signalizující čisté, pŧvodní lidství a jejich zdroje. Protoţe jsem k vlastní hanbě zjistil, ţe toho o pŧvodu a myšlenkách islámu vím pramálo, obracím se ke knize Základy islámu napsané Šajchem Fadhallou Haerim (Votobia, Olomouc 1997). Dílo, z něhoţ pocházejí následující krátké výňatky, lze kaţdému, kdo se hodlá zabývat historií lidské civilizace, jen doporučit. V

rámci kompaktnosti bloku zde rozváděných myšlenek by obejití tak významného fenoménu, jakým islám nepochybně je, bylo naprosto nemyslitelné. Šajch Fadhalla Haeri: Vyvrcholením všech druhů náboţenství vycházejících z „ Úrodného půlměsíce " je islám - smírný stav radostného odevzdání se Alláhovi. Byl stanoven uţ od počátku lidstva a byl symbolizován vstupem Adama do světa duality. Jeho ţivotaschopnost a neustálé rozšiřování i do částí Evropy zůstávají významnými faktory v našem současném světě, v němţ takzvané racionální a materialisticko-strukturalistické přístupy nejsou schopny odstranit rostoucí propast a mezilidské konflikty. Většině západních spisovatelů píšících o islámu a muslimech je duchovně-transformační stezka islámu cizí. Většina jejich poznatků a komentářů v tomto směru je proto vesměs povrchní, přestoţe zdánlivě provádějí hlubokou analýzu. Například v diskusích o koránu se zřetelně projevuje rozdíl mezi snahou pochopit jej, vstřebat a být jim ovlivněn, a hodnocením koránu stejným způsobem, jakým můţe být kriticky zhodnocena jakákoliv jiná kniha. Korán pro muslimy nikdy nebyl knihou, ale zjevením. Je onou nadepsanou „deskou", která spojuje fyzické světy s těmi neviditelnými a s boţským rozměrem nad rámec prostoru a času. Přestoţe konečný historický fenomén islámu se objevil asi před 1400 lety, islám vlastně vznikl s probuzením adamovského povědomí o významu ţivota, smrti, zpáteční cesty a dalších aspektů neviditelného světa. Zatímco Adam a všichni prorokové (Abraham, Mojţíš i Jeţíš) byli proroky islámu, kolektivní prorocké vědomí dosáhlo svého završení s Muhammadem (jehoţ jméno znamená „nejchvályhodnější" nebo „ obdivuhodný "). My nečiníme rozdíl mezi nimi (posly a proroky). (Korán 3:84) Všichni prorokové islámu sdíleli vědění o Bohu, ale obhajovali rozdílná vnější pravidla a zásady společenských přeměn. Optimální vnější hranice a základní zákony chování byly proto posledním z proroků, Muhammadem, zevšeobecněny pro všechny lidské bytosti a pro všechny časy. Muhammad se usídlil v Medíně, kde mu byla zjevena většina nařízení, která určovala uspořádání společnosti a bohosluţeb. Korán popisuje ţivot medínského společenství jako to nejlepší, co kdy bylo vytvořeno: Velcí muţi a věřící ţeny jsou si vzájemně přáteli a přikazují vhodné a zakazují zavrţeníhodné. (9:71) Absolutním dobrem je uctívání Alláha a vědomosti o něm a nejhorším

zlem je sobectví, nevědomost a předstírání, ţe Alláha nepotřebujeme. Medínský model je způsobem ţivota v harmonii se vším tvorstvem a s jeho Stvořitelem. Jeho látka je utkaná ze ţivotního smíru, který spojuje stálý osobní boj za vnitřní očištění s vědomím vnějších změn a neustále přítomných tendencí vlastního já. Jeho společenská vlákna jsou tvořena hlubokou zdvořilostí a zodpovědností vůči ostatním. Ţivot v Medíně se řídil duchovním osvícenstvím z Mekky. Veřejné aspekty našeho ţivota následují aspekty vlastního probuzení. Po objevení vnitřní reality budou vnější zákony a zdvořilost ustanoveny jako přirozený důsledek. Mekka se vztahuje ke zdokonalování vnitřní ekologie, zatímco Medína k interakci s okolním prostředím. Mekka byla odhalením mikrokosmu, Medína byla ţivoucím makrokosmem. Tolik v absolutní zkratce. Člověk se pořád učí a porovnává, a toto je moc poučná kniha. Základní idea islámu spočívá ve snaze o sjednocení celé řady roztříštěných učení prostřednictvím ujasnění základní myšlenky, kterou skutečně nacházíme uţ v Adamových časech. Je historickou pravdou, ţe všechny obdobné snahy opět jednou ztroskotaly na institucionalismu a „akademickém rozbabrání" myšlenek, které, jako vţdy, byly nakonec „povolanými" transformovány do „zákonů" vykládaných ve prospěch vládnoucí vrstvy. Je hodně povolaných, ale jen málo vyvolených… Proto zatím kaţdá velká myšlenka, a těch za dobu trvání nám známé části historie opravdu nebylo mnoho, podlehla a byla při první příleţitosti spěšně a potichu odsunuta ochotnýma rukama aţ kamsi na pozadí zájmŧ politickomocenských klanŧ. Ani islám v tomto ohledu není výjimkou. Za největší a osudnou chybu, jíţ se jeho protagonisté dopustili, povaţuji tvrzení, ţe Muhammadovo pojetí je tou poslední a nejdokonalejší sdělenou formou a neomylným výkladem islámu. Prorok Muhammad byl nesporně velkou osobností a ve své době dokázal uplatnit své charisma. Jeho nástupci však byli opět „jen obyčejní lidé"… Následky nepruţného, pŧvodnímu smyslu odcizeného a době nepřizpŧsobeného výkladu tohoto v čisté formě nesporně vysoce humánního učení byly obdobné jako u křesťanské církve v období, kdy stála na vrcholu své moci. Teprve rozpadem monarchií starého typu a vznikem státních celkŧ zapříčiněný výrazný pokles vlivu Říma v Evropě uvolnil síly, vŧči nimţ ovšem mezitím v dogmatu zabetonované učení islámu (které například nedovoluje provozování úvěrového bankovnictví a uţívání fiktivních peněz) nebylo schopno najít vhodnou odpověď. (Netvrdím, ţe jsem zastáncem těchto finančnických praktik, ale drţím se reality.) Zkamenělá idea padla na hlavy zboţňovatelŧ.

Faktem je, ţe islámské země se brzy ocitly v technologickém pravěku. Veškeré moderní výrobky, především zbraně, které měly udrţet nezávislost islámského světa, musely být dováţeny. Paradoxní následky tohoto postupu na sebe nedaly dlouho čekat -došlo k jejich vysokému zadluţení a hlubokému ekonomickému propadu; následovala úplná závislost na industriálních zemích a západním bankovnictví. Na této situaci se dodnes nezměnilo téměř nic. Většina zemí soustředěných kolem Perského zálivu, bez ohledu na státní formu, je i přes nesmírné bohatství svých ropných zdrojŧ dodnes v takřka úplné závislosti na bankách „křesťanských industriálních zemí". Tato zahanbující skutečnost je hnacím motorem nenávisti šířené lidmi, kteří vnitřní síly islámu zneuţívají k prosazení osobních zájmŧ. Jejich bojovnými hesly zaslepení příznivci zapomněli na Muhammadovy ideje. Medínská cesta je zapomenuta - pro většinu muslimŧ se vyznávání islámu stalo jen souborem pečlivě dodrţovaných liturgických obřadŧ a nařízení, která se bez skutečné snahy o transformaci myšlení stávají jen prázdnou náboţenskou skořápkou. Valná většina sdělovacími prostředky masírovaných Evropanŧ a Američanŧ si pod pojmem muslim představí uţ jen krveţíznivého chlapíka v burnusu, vyzbrojeného „metlou světové kultury" - ruským samopalem AK… a snad ještě pochybnou knihu jakéhosi Rushdieho. Ale únosy lidí a letadel, pumové atentáty a vraţdy turistŧ, hrozba biologickými, chemickými a bŧhvíjakými zbraněmi - to všechno není islám! To jsou jen následky projevŧ naší domnělé nadřazenosti. Kořeny zla je ovšem třeba hledat nejen u dávno zvěčnělých vládcŧ Vatikánu, ale i na druhé straně. Je to stará písnička - zatím všechny vysoce humánní myšlenky se staly obětí institucionalizace a mocenských zájmŧ. Jenţe - ve skutečné víře je obrovská síla. Moc těch, kteří ji zneuţívají, nebude nekonečná. Jednou se všechno nezadrţitelně obrátí proti nim. Nihil nuovi sub sole…

Kosmická církev Bylo jen otázkou času, kdy k nám po suché slámě mlácené církvemi a státem přeskočí jiskra idejí, které se uţ minimálně dvacet let formovaly na „svobodném Západě". Neobsahují příliš nového, jen snŧšku idejí odňatých rŧzným velkým učením, včetně buddhismu, raného křesťanství a islámu, to vše střiţeno filozofickými úvahami myslitelŧ starověku a dochuceno příměsí posledních výkřikŧ postmoderny.

Základní ideologické výzbroji tohoto hnutí nelze na první pohled (kromě mnohdy záměrné „naivity") nic vytknout. Jako kaţdé takové, se zde však ani ono nedokázalo ubránit nebezpečným, sektářským tendencím. Samozvané vŧdčí osobnosti „Kosmického náboţenství" nejen ţe hovoří o „hodinách osvícení, v nichţ jim byla zjevena pravidla nové víry" předstírají konkrétní, permanentní kontakt a dialog s mimozemskými bytostmi, které, jak jinak neţ v lásce a s láskou, jim vedou ruku a současně poskytují jakýsi „mandát nedotknutelné neomylnosti". Lidmi skrytými v pozadí do nejmenších detailŧ psychologicky propracovaný arzenál smyšlenek, jimiţ tito „osvícenci" ve svých přednáškách a „epištolách" nijak nešetří, mŧţe, zejména u nedostatečně informovaných a zmatených lidí ţijících pod permanentním tlakem společnosti, v níţ se mnohdy cítí opuštěni, ne-li zcela ztraceni, vyvolat zdání autentičnosti a vizi moţného východiska z jejich problémŧ. Při bliţším pohledu ovšem snadno objevíme řadu nebezpečných, mysl zotročujících prvkŧ; variant zřetelně odvozených z obsáhlých zkušeností Hubbardovy dianetiky a jiných mozek vymývajících praktik (prezentovaných jako kineziologie- tzv. idea „Jednotného mozku")! „Kosmické sekty" prosazují svá učení pomocí adaptovaných praktik, blízkých úspěšné psychologii výkladu paulistického jádra křesťanského dogmatu. Klasický zkrat logického myšlení a narušení soudnosti se dá vyvolat poměrně jednoduše: Přesto (a právě proto!), ţe všechno, o čem se hovoří, je tak úţasně neuvěřitelné, vystupují výborně vyškolení, charismatičtí „kazatelé" s tak přesvědčivou samozřejmostí, ţe to, co říkají, prostě ani nemůţe být nepravda! Podívejme se na to blíţe. (Pečlivý rozbor následujícího doslovně citovaného textu mŧţe poslouţit nejen zakladatelŧm nových sekt, ale i ambiciózním politikŧm touţícím po zaloţení vlastní strany.)

Krédo Kosmického náboţenství ODPOUŠTĚNÍ — JEN BŦH (STVOŘITEL) MÁ TU MOC HODNOTIT NEBO ODPOUŠTĚT NÁM, LIDSKÝM BYTOSTEM. (Já, jeho milovaný zástupce a kazatel mezi lidmi, tudíţ stojím mimo jakoukoli lidskou kritiku!) — MY LIDÉ

SE ODDÁVÁME ILUZÍM, ŢE MŦŢEME NAHRADIT BOHA PŘI POSUZOVÁNI MOTIVU A CHOVÁNÍ DRUHÝCH. (To smím jen já, zvěstovatel, z dříve uvedeného dŧvodu.) — JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÉHO MÁM PRÁVO SOUDIT NEBO MU ODPOUŠTĚT, JSEM JÁ SÁM. (Platí pro všechny, kromě mne. Ostatní soudím já, a to právem kazatele osobně pověřeného samotným Stvořitelem. Nepotvrzují to snad zveřejněné písemné záznamy, přijaté ostatními členy skupiny?) — TO NEJLEPŠÍ, CO MOHU UDĚLAT S JINÝMI LIDMI, JE BRÁT JE PŘESNĚ TAKOVÉ, JACÍ JSOU. NEBOŤ ONI DĚLAJÍ JEN TO, CO UMÍ. (Ty, kteří se nepodvolí, zařadím bez ztráty tváře a autority do této obsáhlé skupiny.) (Poznámky v závorkách autor) Pokračování uţ nechává zaznít varovné zvonky (opět doslovně z knihy I. Bendy: Rozhovory s poučením od mých přátel z Vesmíru, samizdat 1998). Povšimněte si uţ v názvu dŧrazu na slovo „MÝCH"! Člověk, tvrdí se zde, musí v první řadě umět odpustit sobě samému. První moţnost začíná léčbou sebe samého - odpusť si. Co a proč? Odpověď je velice prostá a účinek na tápající jedince mimořádně spolehlivý. Jde o přesný opak strategie uţívané reklamními firmami. Ty se nám v zájmu svého zákazníka rafinovaně snaţí vnutit jakousi naprosto zbytečnou věc. Jsme na to uţ řadu let podvědomě naprogramováni. Za naším účelem je třeba postupovat úplně opačně, místo chvály pěkně seřadit vše záporné, co vás jen napadne. CITUJI DOSLOVA: Jsi ten, kdo cítí bolest, anebo se stydí. Ty jsi ten, kdo pokračuje ve svých nežádoucích (záporných) emocích a reakcích. Neonemocněl jsi uţ ze svého trápení? Je tvoje, ne? Ty jsi člověk s „problémem ", protoţe ty to pociťuješ jako problém. A jen ty s tím můţeš něco udělat. KONEC CITÁTU. Tak toto je úvod do uţité dianetiky! POKRAČUJME V CITACI: ODPUSŤ SI, - ţe ses dopustil, aby toto negativní působení pokračovalo. - ţe ses stejně, jako ses TRESTAL a MSTIL sám sobě, mstil jiným a zahanboval, obviňoval a trestal ty, kteří tě zneužili, - ţe jsi zneužívání využíval k OMLUVĚ promarnění velké části svého života neúspěchem a pochybováním o sobě samém; - nedostatek uvědomělosti a ochotu lhát sám sobě, coţ způsobilo tvou přístupnost k zneužívání, kterým jsi trpěl, - ţe jsi sám sobě udělil status svatosti za ctnost utrpení,

- ţe jsi zapomněl na svou vlastní MOC, - ţe ses zřekl vlastní moci a přenechal ji jiným; -předpoklad, ţe odpuštění změní k lepšímu kaţdého, jen tebe ne, - ţe hodnotíš ţivoty druhých lidí, ale ne svůj vlastní, - ţe sis udělil status oběti. Skutečným problémem je, ţe k zneužití, které sis vytrpěl, nemohlo dojít bez tvé účasti. Toto zneužívání můţe pokračovat pouze se souhlasem oběti (ať uţ ochotným či neochotným). Konec konců, jakmile přijde na „Zneužívání", všichni jsme se prohřešili. Díváme-li se na věc objektivně, všichni jsme vinni ze zneužívání. KONEC CITÁTU. Tak co? Doufám, ţe uţ máte popel na hlavě a slzy v očích. Pak jste zralí k nasazení nálevky do otvoru, který jste si sami vyvrtali do mozku. CITUJI: Toto je malá část práce na sebe samém, která je nutná k tomu, abychom co nejlépe pochopili a procítili obsah knihy, kterou právě v ruce drţíte. Tento obor, který vám mohu doporučit je KINEZIOLOGIE, tj. JEDNOTNÝ MOZEK. Aţ sami začneme na sobě pracovat (a ne na materiálu jako dosud), a budeme mít určité výsledky, pak nám bude dovoleno naším Stvořitelem postoupit do vyšších světů, jinak ne. To samé platí pro kontakty s Vesmírnými lidmi, toto zdůrazňuji těm, co čekají na „materiální důkazy" Konec citátů z úvodu knihy „Rozhovory… " (slovosled i gramatika jsou pŧvodní). Pan Benda, který, pro vaši úplnou informaci, byl ve svých minulých ţivotech mimo jiné: reinkarnací atlantského velekněze, stavitele Velké pyramidy v Egyptě, apoštola Matouše (jaký div, ţe nešel ještě o kousek dál!), pak zakladatele přemyslovského rodu Sáma (Sámova říše), mistra Jana Husa, Jana Ámose Komenského, Tomáše Garrigua Masaryka (a to má za sebou ještě 1 099 993 jiných vtělení)… Nesmějte se. Nemŧţe být pochyb o tom, ţe shora uvedená kniha je dílem několika velmi sečtělých a vysoce inteligentních lidí, sledujících předem stanovený cíl. Pan Kazatel je pouhou figurkou na šachovnici. Sestavit přehled pouţité literatury by bylo poměrně zdlouhavé, ale ne nemoţné. Je těţké si nepovšimnout zajímavého „úkazu": mnoho poselství a dílčích sdělení od „Přátel z Vesmíru" časově koresponduje s datem vydání českého překladu děl, z nichţ neuměle upravené údaje a citáty pocházejí. Analytické zpracování textŧ a konfrontace v nich uvedených dat s přesným datem vydání jistých knih, by jistě mnohé objasnilo… Uvedené skutečnosti nepříliš dovedně zastírá uţ sám o sobě alarmující fakt, ţe do zveřejněných textŧ byla zahrnuta řada výlevŧ naivních, mezitím vŧdčí ideou uţ zfanatizovaných nekritických blouznivcŧ. Překvapením jsou „výtaţky" z díla Jane Robertsové, jako například kulovité Světelné bytosti v nejvyšších úrovních Bytí (Seth, vŧdčí duch a podle paní Robertsové skutečný autor jejích knih, je popisuje jako jakési světelné kuţely. (ZDROJ: SETHSPEAKS: THEETERNAL VALIDITY OF THE SOUL, PRENTICE-HALL, INC.,

ENGLEWOOD CLIFFS, NEW JERSEY, USA). Jiné části v knize uvedených tvrzení, jak je zřejmé z uţívaných, i kdyţ nepříliš dobře přeloţených charakteristických obratŧ jejich ideového slovníku, byly, s malými úpravami podmíněnými lokální menta-litou, převzaty z příruček

spřízněných, kineziologií nasáklých sekt, jichţ je na západ od našich hranic opravdu dostatek. V seznamu pouţité literatury na konci „Rozhovorŧ" mimo uvedených prací schází bible, epištoly svatého Petra z NZ, Marx, Friedrich Nietzsche a rozsáhlý výčet řady dalších filozofických děl, včetně post-moderních.

Hodní ufouni kolem nás Snesu opravdu mnoho, ale tady uţ mi, přiznávám, „uletěl knoflík z límečku u košile". Předem se omlouvám, pokud místy překročím míru, ale tváří v tvář něčemu podobnému nelze jen tak mlčet a nic nedělat! UFO(ni) a „záhadologie" jsou neuvěřitelně v kursu a úplná absence oficiálních, a především pravdivých informací jen napomáhá šíření rŧzných bludŧ. Nelze se tedy nikterak divit, ţe se na této ţivné pŧdě rozmáhá velký kšeft: novodobé (a dokonce uţ i některé dlouhodobě zavedené!) sekty a „minicírkve" se snaţí obsáhnout rostoucí okruh slepě věřících fanouškŧ UFO. K mému nemalému překvapení v „Rozhovorech", a to dokonce několikrát, padlo jméno MAGAZÍNU 2000, českého záhadologického časopisu těsně spolupracujícího s německým UFO-badatelem a publicistou Michaelem Hesemannem. Z jeho souhrnné práce o proslulém švýcarském UFO-kontaktérovi „Billym" Meierovi cituje Benda (s jeho souhlasem? „byznys je byznys"?) obsáhlé pasáţe… Uţ i tak kýčovitou obrazovou přílohu Bendova samizdatu hyzdí Meierovy vyumělkované, inteligenci čtenáře zpochybňující plagiáty UFO, zdatně soupeřící o poslední místo s obrázky z letitých knih George Adamskyho a špatnými reprodukcemi naivně slaďoučkých malŧvek, odňatých obalŧm příruček rŧzných sekt (mimochodem - příruček modře tištěných!). Ani člověku s osmi dioptriemi neunikne, ţe dva výřezy z totoţné montáţe „letícího UFO", pořízené v „Semjasině středisku stříbrné hvězdy" (u Meiera na statku), jsou pokaţdé vydávány za cosi úplně jiného. Čtenář je nucen povaţovat neuměle zfalšované záběry „vylepšených" ozdobných diskŧ autokol, „umně" připevněných drátem ke špici mladého smrčku, za autentické fotografie kosmických lodí. Rozmazané, z televizní obrazovky ofotografované tváře protagonistek skupiny ABBA (nic proti Anettě a Fridě!) jsou zde vydávány za

fotografie „mimozemšťanek" (!?)… Maier měl skvělou příleţitost vyfotit mimozemšťanku „Alenu" (to totiţ je pro Švýcary velmi exoticky znějící jméno, které nemají v kalendáři…), nejen její velmi pozemskou ruku s „laserovou pistolí". Proč to neudělal, je nasnadě: spolupachatelka podvodu, protoţe o nic jiného se nejedná, nemohla být na fotce celá. Někdo by ji mohl poznat… Nejpozději tehdy si soudný čtenář uvědomí, ţe zde kdosi kul na plameni přehnané horlivosti přeţhavené ţelezo! Namísto finálního výrobku zbývá jen hromádka bezcenných okují… Řeknete si moţná, co mi na tom tak vadí. Povím vám to. Obdobné excesy neuvěřitelně efektivně diskreditují jakékoli pokusy o seriózní výzkum a oficiální přiznání existence skutečného fenoménu neidentifikovaných létajících objektů (UFO). Není to nakonec všechno jen rozsáhlá a velice rafinovaná dezinformační kampaň směřující k definitivnímu zesměšnění tématu i badatelŧ, kteří se mu věnují? Chce snad kdosi, teď uţ i u nás, dohnat ztracený čas a rychle dostavět bariéru, jejímţ jediným účelem je zastřít pohled na skutečné události? I to je moţné! Ať uţ je to jak chce: na rozdíl od láskou přetékajících, lidumilných autorŧ „Rozhovorŧ", jimiţ cloumají podezřele koniášské sklony, se nehodlám sníţit k tomu, abych vyzýval k pálení jakýchkoli knih nebo ničení (byť i stupidních) hudebních nahrávek. Naopak! Doporučuji kaţdému, aby se do jejich díla pozorně začetl. Poučte se! Na rozdíl od pana ing. Bendy a jemu podobných „láskyplných" horlivcŧ nekárám knihkupce za to, ţe mají v regálech knihy, jejichţ obsah (negativní, či pozitivní) by lidi snad mohl přivést aţ k tomu, aby se konečně jednou vlastním mozkem zamysleli nad významem pojmŧ dobro a zlo. Kaţdému, co jeho jest… Člověk, coţ někomu zřejmě neustále uchází, je totiţ podle záměru svého Tvŧrce, nebo chcete-li Stvořitele, mozkem opatřená bytost, a to bytost poměrně inteligentní a tudíţ schopná vlastního uvaţování i utváření úsudku. Je zlé, pokouší-li se někdo proti tomuto záměru upírat svým bliţním, lidem, jak soudnost, tak i inteligenci. Zejména českým ne! Věřím, ţe většina z těch, kteří si „Rozhovory" přečtou, se jistě začne pídit po zdrojích autory tohoto díla vyloupených, nesporně velkých myšlenek a dopracují se k vlastnímu názoru. Lze si zamilovat krásné knihy, mezi něţ nesporně patří například Celestinské proroctví. Na druhou stranu je velmi nebezpečné překročit onu magickou hranici, vypnout myšlení a jednoduše vstřebat kýmsi s fanatickou urputností sestavený sugestivní deformační vzorec, bránící (nebo dokonce uţ předem vylučující) moţnosti vzniku jakéhokoli vlastního názoru.

Má-li skutečně dojít k pozitivní změně smýšlení (potaţmo „zjemnění vibrací") „hromadnému pochopení" a uznání principŧ Vyšší moci, včetně ochoty akceptovat moţnost přítomnosti vysoce rozvinuté humanoidní inteligence v blízkém kosmu, coţ by nevyhnutelně vedlo k zavrţení mnohého, co je na Zemi špatné, musí se k tomu dopracovat kaţdý sám. Pozitivním myšlením vyplývajícím z vnitřní potřeby, a ne nalinkovaným podle neomylných „poučení", která jsou v příkrém rozporu s výše uvedenými „návody". To uţ tu dva tisíce let máme! Některé „zaznamenané autentické výroky Vesmírných lidí" si i při nepříliš pozorném rozboru „Rozhovorŧ" odporují tak výrazně, ţe se tím zamýšlený obsah sdělení v podstatě anuluje! Neustálé připomínání lásky, jímţ je kniha doslova prošpikována, mění pojem v klišé, v němţ jsou na nechutný rosol rozvařeny všechny ty vypŧjčené krásné myšlenky. Teď uţ je čtenáři jistě zřejmé, proč tato kapitola začíná úvahou o jistých statích Nového zákona, lépe řečeno o zpŧsobu Pavlova počínání, a poznámkou o islámu. Schéma je totiţ vţdy stejné. Recept? Dvanáctero aneb jak založit sektu 1/ Sesbírej všechny dosaţitelné a nadšení budící myšlenky. 2/ Vyuţij je ke zbudování nosné struktury obsahující: a)pohled na „světlé zítřky" a vizi absolutního dobra; b) sumarizovaný popis „ říše absolutního zla " a vizi trestu; c) východisko směřující k dosaţení a) a eliminaci b). 3/ Ustanov se (samozřejmě se vší skromností!) zástupcem tajuplných sil personalizovaného dobra, vyber si spolehlivé spolupracovníky a společně přesvědčte dostatečné mnoţství lidí o tom, ţe: 1) jsou „napravitelnými hříšníky"; 2) za své neštěstí si mohou sami, protoţe stojí na nesprávné straně. V těchto lidech pak podle osvědčeného vzorce musíš: a/vyvolat a udrţovat pocit viny (vůči čemukoli, včetně jich samých); b/ ukázat, jak se provinění zbavit („ sebeodpustek " je geniální!); c/ definovat podmínky nápravy; d/ infikovat nejméně odolný okruh zklamaných, labilních a duševně nevyrovnaných, se svým osudem nespokojených jedinců, kteří se stanou fanatickými nositeli myšlenky a oporou tvých zájmů. 4/ Nedopusť, aby tobě podobní (ti, kteří vytuší, oč jde a připojí se) dosáhli v hierarchii sekty vyššího postavení neţ ty sám; imaginární „síly dobra" musí jejich ústy (nejlépe písemně) potvrdit tvá tvrzení a tvou vůdčí pozici. Jsi nejkompetentnější, protoţe jsi byl první! 5/ Publikuj a přednášej i ty sebevětší nesmysly, mluv o lásce a tvař se přitom nesmírně váţně, to bezvadně funguje uţ tisíce let. Zamoř dopisní

schránky letáky a usiluj o přízeň sdělovacích prostředkŧ. 6/ To (a ty), co ti stojí v cestě, likviduj prostřednictvím zfanatizovaných, naivních příznivcŧ. Ty se do toho nezapojuj, usmívej se a neustále mluv o lásce. 7/Případné výstřelky svých příznivcŧ s láskou (!) přísně odsuď, ale aţ poté, co poslouţily ke tvému prospěchu. 8/ Postupně likviduj nebezpečné fanatiky, kteří ti pomohli nahoru. 9/ Nezapomeň přitom neustále hovořit o lásce a o tom, jak nesmírně tyto odpadlíky miluješ, i přesto, ţe tě tak hrozně zklamali! 10/ Na veřejnosti vystupuj jako ztělesnění všeho, co hlásáš. Vţdy se najde dostatek zoufalcŧ, kteří uvěří a obhájí tě. Mluv o lásce! 11/ Chceš-li zavést něco opravdu nového, nekopíruj paulistický postup katolické církve a raději se opři o epištoly svatého Petra a zkombinuj vše s ideami buddhismu a islámu. Nezapomeň mluvit o lásce! 12/ Nezapomeň před spaním pravidelně, a samozřejmě ne bez lásky, zalistovat v Machiavellim! Třeba tam najdeš něco, na co dosud nikdo nepřišel…

III. Třináctá komnata V prvním dílu je popsán postup dešifrování obrazových zpráv podle klíče vloţeného do „náhrobní desky" z palenqueské krypty. Bez speciálních programŧ bohuţel nejsme schopni sestavovat jiné neţ průvodní obrázky, obsah vlastní zprávy, zašifrované v pozadí, nám dosud uniká. Na několika názorných příkladech si ukáţeme, jak takový anagraf vlastně vzniká. Předem musím znovu upozornit na okolnost, ţe vycházíme z nedokonalých kreseb. Výsledky jsou přesto přesvědčivé. Pro první demonstraci byla vybrána dokumentační kresba, provedená obzvlášť svědomitým kreslířem. Nesnaţil se nic „vylepšit" a nejasné linie obkreslil přesně podle dochované předlohy. Pomiňme obligátní vysvětlení -logŧ, kteří zde vidí mayského „papaláše'' drţícího za vlasy skupinku zajatcŧ. Na obrázku zaujme především pětkrát zopakovaný znak „zkříţených stuh" a skutečnost, ţe v oválu na prsou ústřední postavy, proti všem pravidlŧm, jedna „stuha" schází! Lze ji doplnit jen proloţením (zrcadlením) obrazce. Neúplný symbol jednoznačně upozorňuje na logický střed anagrafu. Postavičky vpravo mají civilní oblečení a nepochybně zaujímají úctu vyjadřující postoj. V ţádném případě to ale nejsou zajatci, spíše skupina naslouchajících řemeslníkŧ. V kaţdém případě jsou pouze doplňkem, který v originálním stavu díla (snad s výjimkou okrajových obrysŧ) neměl mnoho společného se skrytým obsahem. Prvním krokem je základní retuš. Spočívá v odstranění čar rámečku, včetně míst, kde zasahují do křivek kresby. Připravenou bitovou mapu zrcadlíme přes sebe a fixujeme v centrální ose. Objeví se zdánlivě chaotická změť čar (obrázek na protější straně). Pozorný pohled v nich ovšem brzy rozpozná postavu s lokty přitaţenými k tělu, jejíţ ruce třímají jakási podivná „ţezla". Dalším krokem je odpojení „přebytečných" čar. Píšu to slovo v uvozovkách, protoţe obrázek je superprojekce. Chceme-li „vytáhnout" jeden z mnoha významŧ, musíme odfiltrovat ostatní vektorová kříţení takto nadbytečných linií. Začneme přitom od centra, kde to bývá nejjednodušší. Muţ (?) na obrázku má jakousi do pasu splývající pláštěnku. Jednotlivé svislé pruhy protínají horizontální linie, v nichţ lze rozpoznat obrysy stylizovaného létajícího stroje se známými šnekovitými nástavbami na křídlech (obr. vpravo). Stroj je otočen ocasní částí nahoru a jeho kabina se opírá o symbol

zkříţených stuh (nazývejme ho pro zjednodušení symbolem „X") pod lemem jakési „sukničky". Trup zádi přechází do šipky s tupou špičkou, která ukazuje na teď jiţ kompletní „X", umístěné do oválného rámečku opatřeného jakýmisi „madly". S obdobným, na prsou podivně oblečených postav upevněným „přístrojem" se setkáváme na nesčetných vyobrazeních (protější strana). Zde je to ovšem jiné: madla se rozšiřují v křídla. Letoun je i zde, obdobně jako na palenqueské desce č. 2, zobrazen z čelního pohledu. Symbolika je jednoznačná: „X" je synonymem pro jakýsi druh síly a na jejím vyuţití spočívajícím pohonu. Tomuto fenoménu, který se prolíná odkazem všech kultur, se budeme podrobně věnovat v jiné kapitole.

Na obrázcích jsou oba symboly viditelné na prsou postavy. Pro zajímavost: Rakouští vědci dr. Egger a dr. Keplinger (v rámci seriózního mezivědního projektu ATARPA) údajně úspěšně rekonstruovali a patentovali koncepci „mayského motoru", k níţ je vyprovokoval právě tento symbol. Viz Peter Fiebag: Mimozemská svědectví; ETC Publishing, Praha 1997, str. 108. Koncepce trupu přímo svádí k představě proměnné geometrie křídel. Zkusme to (tato varianta je spekulativní, v anagrafu není!). Jistě není bez zajímavosti, ţe podobný útvar lze najít i na anagrafu palenqueského „náhrobního reliéfu". Obrázek má ve spodní části podivně zkreslené proporce. Nohy jsou nezvykle silné, a navíc jaksi „netrefí" do bot. Zvonový tvar „sukničky" nabízí ještě jednu

moţnost: zobrazená postava nestojí, ale sedí na zkříţených nohou. Chodidla

kryje puntíkovaná „zástěrka". Také ruce mohou být zkříţené přes prsa, obdobně jako na anagrafu „Gilgameše"! Vyplníme-li oblouk nad hlavou, prostor mezi vnitřním okrajem „ţezel" a mezi postavami po stranách, zjistíme, ţe muţ zřejmě sedí v jakémsi křesle. Napovídají tomu i dvě linky vlevo (orámované čtvercem v obr. na str. 54). Protoţe podstatná část dolní poloviny kresby schází, je to jen domněnka, která ovšem stojí za úvahu. Na obrázcích z jiných částí světa vidíme sedící „rohatá boţstva" velmi často. Dalším krokem je odstranění přebytečných linií paprskovitě rozprostřených kolem hlavy (levá strana obrázku na předchozí straně je neretušovaná). Výsledný anagraf vidíte na protější straně. Od přídě symbolického letounu dolŧ „visí" řada zajímavých obrazcŧ. Pod symbolem „X" je útvar, připomínající ţebrovaný válec motoru nebo kompresoru. Na anagrafu jsem si dovolil doplnit scházející část, přičemţ jsem vycházel z obdobných vyobrazení. Připustíme-li moţnost, ţe Návštěvníci vyuţívali technologie spočívající na vyuţití vodíku a kyslíku, mŧţeme „třásně" na konci jinak nepraktické ozdoby, o niţ by mayský válečník nutně pořád zakopával, interpretovat jako zakončení připojovacích hadic. Směřují do redukčního ventilu a dále do vaporizátoru nebo palivového článku. Ten zřejmě slouţil jako zdroj energie pro ovládání letounu a k napájení navigačních přístrojŧ. Mŧţe být, ale nemusí. K této záhadě se ještě vrátíme. Párek „hadŧ" s nahoru vztyčenými hlavami po stranách vypadá jako svazek hadic vedoucích do „šortek", opatřených tlakovými komŧrkami. Jak uţ jsme si řekli: obdobným oblekem jsou vybaveni piloti tryskových letadel. Zajišťuje prokrvení horní části těla, a především mozku během velkého přetíţení. Rozdělení spodní části obleku do dvou dílŧ (stehenní části nohavic a holeně bot) je navíc velmi praktické. Pohled do tváře Návštěvníka poskytuje vysvětlení, proč si jihoameričtí indiáni svá boţstva představovali jako humanoidy s „ptačím obličejem", vybaveným mohutným zobanem. Nezřídka, obdobně jako v Indii, se setkáme i s „bohy" opatřenými jakýmsi chobotem. Myslím, ţe obě varianty mají své opodstatnění. Z historie dobývání „Nového světa" víme, ţe milióny pŧvodních Američanŧ zemřely na dobyvateli a kolonizátory zavlečené nemoci, vŧči nimţ byli Evropané odolní. Nakaţlivé choroby (například neštovice), „rychlá smrt", doslova „přenesená z jiného světa", se staly zhoubou obyvatel obou částí Ameriky. Invazoři si výměnou přivezli domŧ jiný

dáreček - syfilis, vŧči níţ byli indiáni imunní… Návštěvníci si samozřejmě byli velmi dobře vědomi oboustranného nebezpečí, a proto nevycházeli bez obličejových masek opatřených filtry. Ostatně - kdo ví, jak to vlastně myslel biblický „bŧh", kdyţ prohlásil, ţe kaţdý, kdo uvidí jeho „nezahalenou tvář", musí - mŧţe?

zemřít. Mojţíšovi, který s „bohem mluvil tváří v tvář", šlo tedy o přímý kontakt, byla zapŧjčena prŧhledná obličejová maska popisovaná jako „stkvoucí tvář". Tyto masky se však od dýchací masky vyobrazeného pilota lišily svým provedením. Zobrazení „bohŧ" v maskách opatřených chobotem máme nespočet. Do extrému dohnaná jsou některé obrazy a sochy indického boha Ganéši se skutečnou sloní hlavou. U tohoto a jemu podobných se zjevně jedná o díla inspirovaná později vymyšlenými legendami „odŧvodňujícími" některá nepochopitelná zobrazení ranějšího data, případně o schémata dávno zapomenutých strojŧ nebo technických zařízení (obr. vlevo nahoře). Tatáţ předloha zpracovaná dvěma odlišnými technikami. Vlevo vidíme negativ, který vznikne proloţením originálu. V dolní části, na prsou, jsou zřetelně viditelné spirály. Na pozitivu vpravo vyniknou jiné prvky, zejména oční partie a lilii podobná „spona" přecházející z krku do útvaru na prsou.

Náš pilot má na hlavě integrální přilbu, jejíţ celoobličejový ochranný Štít, opatřený tónovanými prŧzory, je vyklopen nahoru. Člověk ani nepotřebuje příliš fantazie, aby si dokázal představit, jak Návštěvník v helmě se sklopeným„hledím" vypadal. Blyštivé kovové zámky svrchní přilby moţná připomínaly vyceněné tesáky…Dýchací maska, upevněná mezi výklopnými postranními křídly přilby a prodlouţením kryjícím nos, skutečně dodává obličeji ptačí výraz. Tatáţ tvář nás pozoruje z anagrafu reliéfu z Palenque (obr. na str. 75). Správnost sestavení anagrafu zdaleka nepotvrzují jen mezoamerická vyobrazení. Obrázek na straně 60 dole (omlouvám se za kvalitu, ale vznikl z nejlepší předlohy, jaká je k dispozici) je výtaţkem centra anagrafu sloţeného z asyrského kryptoreliéfu. Také tato postava má obličejovou masku. Jde pravděpodobně o vyobrazení skutečného vzhledu „bohyně" Inanny (Isis / Ištar, Anat atd. Viz také obr. na str. 102). Zajímavé je, ţe tato podnikavá dívka, Anova vnučka známá svými milostnými pletkami (mimo jiné dokázala svést samotného Enkiho a pokusila se i o Gilgameše) a přímo zavilým odporem k nošení spodního prádla, se zde a na soše objevené v troskách města Mari u Eufratu prezentuje v ţivotní velikosti, oděna do stejného upjatého oděvu (obr. na str. 61). Ţe by jakási dámská verze pilotní kombinézy? A kdyby šlo pouze o oděv! To, co má na hlavě, na zádech a v rukou, předčí všechna očekávání! „Rohatá" helma jako by sjela ze stejného výrobního pásu jako ozdoby hlav na mayských anagrafech. „Rohy" jsou velice podobné „buřtíkŧm" na donedávna pouţívaných cyklistických nebo tankistických přilbách. Jde tedy s největší pravděpodobností o pruţné

výstelky, chránící hlavu před případnými nárazy, nebo o náznak hadic. Chudinka Inanna netušila, ţe Egypťané později pŧjdou do extrému a budou ji na svých obrázcích znázorňovat jako krávu… To, co svírá v dlaních, nebo nejspíš má zavěšeno na širokých, přes prsa kříţených popruzích, vzdáleně připomíná vázu (socha patrně slouţila jako vodní chrlič). Předmět ovšem musí být pořádně těţký. To je ostatně patrné nejen z postoje, ale i z toho, jak se řemeny zařezávají do těla. Palivový článek nebo jiná klíčová součástka potřebná k ovládání rychlého létajícího stroje? Sumerové mu říkali „zlatá nebeská komora bohyně Inanny", v níţ velmi často „kříţila nebe a zemi". Nenasazená dýchací maska je zavěšena excentricky vlevo pod krkem. Propojení vzduchového přívodu s „límcem", upevněným kříţenými popruhy, je zřetelně viditelné. Pokračování vzduchové hadice, ukončené zástrčkou na konci přívodu, je vyvedeno z „límce" na záda. Tato výstroj je sice od výstroje pilota reaktivního stroje poněkud odlišná, ale oba případy podávají jasné svědectví o blízké příbuznosti atributŧ nesených oběma postavami, a tím i o celosvětovém rozšíření obdobné a „na tu dobu" jistě nezvykle pokročilé technologie.

Popis, nebo alegorie? Zásadní chyba našeho zpŧsobu myšlení spočívá v předpokladu, ţe se technologie minulosti, a tedy i stroje, přístroje a uţívané postupy, musely nutně podobat tomu, co známe. Příklady najdete v indickém spisu Vimanika šástra, přeloţeným do češtiny Ivem a Ludmilou Wiesnerovými. Ačkoli mám určité oprávněné (a podloţené) výhrady k některým interpretacím uvedeným v první části jejich knihy, samotný překlad, i kdyţ mohl být o něco přehlednější, obsahuje místa nutící k hlubokému zamyšlení. Uţ ze zběţného „prvního čtení" vyplývá, ţe zapisovatel originálu, zřejmě riši (moudrý; zasvěcený mistr) Maharši Bharadwaja, neměl ani ponětí jak o významu některých slov pŧvodního „jazyka moudrých" (šástra), tak i o smyslu popisovaných technologických postupŧ. Popis výroby některých „slitin" (jde nejspíš o sklokeramiku odlévanou ze směsí oxidŧ kovových a nekovových prvkŧ), potřebných k výrobě létajících strojŧ, místy připomíná kuchařku M. D. Rettigové. Dnes nicméně víme, ţe stopové příměsi různých vybraných a speciálně pročištěných prvků mohou materiálŧm udělit naprosto nečekané vlastnosti. Takţe dočteme-li se zde o praní rozemletých surovin a rostlinných popelŧ v rŧzných kyselinách, měli bychom se místo projevŧm veselosti věnovat

úvahám nad tím, co asi tento popel obsahuje. Rostliny totiţ umí extrahovat z půdy stopové prvky, a to ve výjimečné čistotě. Například houby jsou doslova „lapačem" radioaktivního stroncia, salát přímo miluje sodík a kadmium, špenát ţelezo a podobně. K výrobě mnohdy gigantických konstrukčních prvkŧ vimanů by ovšem nestačila pouze dokonalá příprava materiálŧ a (mimochodem ohromná a supermoderní) slévárna. Popisy, například: kterak z vepřovice vyrobiti kovářský měch, slouţící k provozu tavicí pece, ovšem mŧţeme brát váţně jen jako alegorie sdělující skutečnost, ţe princip pece, do níţ byl za účelem dosaţení vysoké teploty uměle vháněn vzduch, byl znám. Nic víc a nic míň. Schází zde válcovací tratě, cesty, po nichţ by mohla jezdit popisovaná kolová monstra, a celá rozsáhlá infrastruktura. Popis pouţitých setrvačníkŧ o prŧměru přes deset metrŧ(!), navíc rotujících vysokou rychlostí v létajících strojích, předesílá dokonalé opracování a pouţití vyvaţovacího zařízení pracujícího s nesmírnou citlivostí, nehledě k dokonalosti a tuhosti forem, do nichţ by odlitky těchto rozměrŧ musely být odlévány. Ani popisy ostatních prvkŧ udivující technologie vimanů nelze chápat doslovně. Jsou to jen přirovnání, která mají umoţnit pochopení podstatných principŧ popisovaných zařízení. Minimálně tři schémata z díla Vimanika šástra mŧţeme docela dobře interpretovat. Jedno z nich popisuje jakýsi druh klimatizačního zařízení, pouţitelného v procesu zkapalňování plynŧ, jehoţ chladící jednotka vyuţívá Peltierova efektu, druhým je ultrazvukový rozptylovač kapalin. Obě zařízení, obdobně jako LASER a MASER, vyuţívají dnes jiţ známých vlastností krystalů. A kolik jich ještě neznáme? Třetím je pravděpodobně kyselinou plněná baterie, slouţící k buzení alternátoru. Úvaha autorŧ překladu, ţe tehdejší inţenýři stavěli estetiku před účelovost popisovaných zařízení, je sice hezká, ale asi nerealizovatelná. Pro výrobce mnohatunových létajících strojŧ, nota bene poháněných „vzduchem, dodávaným měchy" nebo „přehřátou parou", nutně platily zákony pozemské aerodynamiky. Předpokládat, ţe si kdosi zkonstruoval „létající stroj, který vypadal jako bájný Garuda", znamená tvrdit, ţe onen stroj existoval dávno předtím, neţ byla vynalezena technologie umoţňující jeho výrobu… Myslím, ţe to bylo spíš naopak. Vimánika šástra shrnuje skromné pozŧstatky dávno zapomenutých, nesporně vysoce diferencovaných znalostí. O tom nemŧţe být pochyb. Pochybuji však o doslovné správnosti (nebo „zašifrované formě podání"!) tohoto textu, a ani anglický překlad ze sanskrtu, který Wiesnerovi přeloţili

do češtiny, zdaleka nepovaţuji za „to pravé ořechové". Překládání textŧ z cizojazyčného mezipřekladu mŧţe obsahovat řadu významových omylŧ. Na tomto místě se přímo vnucuje otázka: Proč konečně uţ někdo nepřeloţí velmi zasvěcené, střízlivé práce prof. D. K. Kanjíjala, Inda, který má přístup k originálním textŧm a dokonale ovládá nejen starý sanskrt, ale i danou tematiku?

IV. El Fuerte Nikdo neví, odkud má své jméno. Pravděpodobně je to přímý překlad pŧvodního indiánského názvu do španělštiny. El Fuerte totiţ znamená „Mocný", „Silný". Těţko říct, kolik badatelŧ se uţ vyšplhalo na to nevysoké a svého jména jaksi nehodné návrší ztracené v bolivijském pralese, aby si tu marně lámali hlavu nad účelem výklenkŧ, kruhŧ, rýh a okrouhlých děr, zdánlivě chaoticky vydlabaných do jeho holého temene. Zbytečně. Lidská fantazie se sice hezky vyřádila, leč dosud bez kloudného výsledku. Pomineme-li povinné, i kdyţ marné pokusy vysvětlit záměr pŧvodcŧ záhady snahou o zřízení „kultovního místa k astronomickým pozorováním", a pohodlně pak přičíst skalní jizvy a „kanálky" kalendářním účelŧm, přišla na přetřes ještě pevnost (proti komu a proč tak nesmyslně?), dále pak „zařízení na vyplachování kovŧ z rozmělněné rudy" (odkud a hlavně čím?) a podobně. Navrhovaným řešením je i domněnka, ţe povrch kopce takto nechal upravit jakýsi zešílevší náčelník… Dr. Hermann Trimborn má absolutní pravdu, povaţuje-li El Fuerte za „jedinečný fenomén nesrovnatelný s ţádnými jinými rozvalinami". Jenţe tady, aţ na poměrně nedávno postavené a dnes uţ zborcené zídky zřejmě kýmsi zbudovaného přístřešku na ochranu před deštěm, ţádné rozvaliny v klasickém smyslu slova nenajdete. Jen zdánlivě bez plánu, nadivoko rozmístěnou rŧznici rýh, prohlubní, hrbolŧ a výklenkŧ. V málokteré Dánikenově knize schází fotografie „odpalovací rampy", vyhlíţející jako pár kolejnic vedoucích na temeno kopce. Nápad, publikovaný EvD v jeho posledních knihách (např. v Poselství věčnosti) a v televizním seriálu RTL i s příslušnými ilustracemi, je ale výjimečně „uhozený". Domorodci prý stavěli makety letadel, kluzákŧ, které při zvláštním svátku plnili obětinami - aby je pak pomocí gumových lan vystřelovali do pralesa jako oběť bohŧm!… Odŧvodnění takového myšlenkového pochodu je příliš laciné: věčně omílaný „cargo-kult" a pár vyobrazení domnělých létajících strojŧ z Nazky a odjinud. Škoda. „Big Erich" míval mnohem víc fantazie - i soudnosti…V Poselství věčnosti však udělal velice uţitečnou věc: zveřejnil fotografii části detailní plastické mapy záhadného kopce! Ta fotografie mne na první pohled doslova šokovala! Na tak dokonalý a přitom záměrně velmi lehce dešifrovatelný kryptograf jsem ještě nikdy nikde nenarazil! Snímek uţ sám o sobě vypadá jako filmový negativ, protoţe maketa terénu je šedomodré barvy.

Zkušené oko na první pohled odhalí nejen zpŧsob základního šifrování, ale je zde nám přímo vnucován naprosto jednoznačný klíč! Nevím, jak dalece byl prozkoumán a zmapován prostor za terénní vlnou, k jejímuţ vrcholu směřují „kolejnice", ani jakou část terénu ve skutečnosti zahrnuje ona plastická mapa, ale uţ teď s naprostou jistotou vím, ţe na fotografii je jen část celku! Pokračování se musí táhnout dále, nejspíš sedlem do protisvahu. Tato zjištění povaţuji za natolik závaţná, ţe si z nedostatku jiných zdrojŧ dovoluji obrázek plastické mapy (protoţe, bohuţel, „není dosaţitelný" poštou ani telefonicky) přetisknout bez svolení EvD, jemuţ patří dík za to, ţe stiskl spoušť fotoaparátu. Také tento snímek (str. 69) je „díky" špatnému nasvícení objektu pouţitelný jen v omezené míře. (Kdy se uţ badatelé a výzkumníci konečně přestanou snaţit o líbivou fotografii a začnou fotografovat fakta?!) Dokáţeme si, ţe El Fuerte nese své jméno právem!

Dílo génia Na straně 69 je „kartografická retuš" jednoho z nejpodivuhodnějších dosud objevených kamenných fotografických negativů na světě. Návrh obrazce je dílem génia. Měl přitom k dispozici technické prostředky, které ty naše převyšují o nejméně jednu generaci. „Srdcem" všeho je ve skále vyhloubený kruh vroubený několika výběţky. (Pozor! Prohlubně se na obrázku jeví jako vyvýšeniny!) Osou kruhu je výčnělek vytesaný z rostlé skály. Budovatelŧm díla (ze země v úplnosti neviditelného), kteří přesně zde, od tohoto místa začali, patří ta největší moţná poklona. „Primitivové" opět prokázali přímo neskutečně vysoké zeměměřičské umění. Linie a hrany výklenkŧ musely být v nepřehledném terénu předem vytvarovaného povrchu kopce umisťovány s přesností na 10 centimetrŧ! „Kolejnice rampy" přitom zřejmě zaujímají zhruba dvanáctinu celkové délky obrazce. Na fotografii z něj vidíme jen malou, z neznalosti ořezanou část. Toto dílo, a to nejen čáry a výklenky, ale doslova a do písmene plastické ztvárnění povrchu celé hory, je jedním z největších archeologických pokladŧ světa a zcela nepochybně se dostane na velmi čestné místo v nově psaných dějinách archeologie i lidské historie. Bylo prozíravě navrţeno tak, ţe je prakticky nezničitelné. Vrypy - na zpŧsob „Bil sem tu a fšecko sem vyděl. Lojza. " - vyryté do skalních útvarŧ vše devastujícími příslušníky davových turistických nájezdŧ, nabývají v celkovém kontextu významu mušincŧ na skle obrovské

výkladní skříně (ale pokračovat by v tom zrovna nemuseli). Po zmenšení „negativu" na pouţitelný rozměr takřka beze stop „zmizí" dokonce i rozsáhlejší poškození v místech, kde se vyřádila vodní eroze. Neznám tvŧrce této plastické mapy, tvrdím jen, ţe za tento nápad si zaslouţí Nobelovu cenu (ale v jakém oboru?). Teprve po dešifrování obrovského kryptografu lze ocenit jejich pečlivou, i kdyţ zatím ještě neúplnou práci. Nemohli ovšem tušit, co se za tím vším skrývá. Obrázek na titulní straně vychází z poznatkŧ získaných sloţením předešlého anagrafu. Tam jsme provedli několik změn, opomíjejících nejasnosti ve spodní části předlohy. Ani kreslič kopírující kontury originálu nebyl schopen ze zbytkŧ reliéfu správně rekonstruovat nohy postavy. Máme ještě jeden obrázek totoţného motivu. Nakreslila ho fenomenální Tatjana Proskouriakojf. Ta se ovšem snaţila o rekonstrukci scházejících prvkŧ - a z její idealizované interpretace se uţ anagraf udělat nedá! Zajímavé je, ţe ruka drţící „mávátko" má šest prstŧ! Jako u „bohŧ" kmene Ugha mongulala… Zvonovitá, do stran roztaţená „sukýnka" a disproporce v perspektivě figury, která je na anagrafu (i na rekonstrukci vpravo!) poněkud sraţená, pŧvodně vedly k úvaze, ţe postava zřejmě nestojí, ale sedí na zkříţených nohou. Vracím se k tomu, protoţe teprve po sloţení anagrafu základního obrazce z El Fuerte se všechno vysvětlilo: pilot nebo astronaut ve skutečnosti opravdu sedí. Tak, jak ho vidíte na obálce. Nejdŧleţitějším krokem při dešifrování anagrafu je zjištění logických bodŧ určujících prokladové osy. Výsledný obraz je z pochopitelného dŧvodu vţdy symetrický. Nejde o náhodné prokládání změti čar, ale o promyšlený a v detailech odŧvodnitelný logický postup. Ukáţeme si to znovu na tomto obrazci. Plastické ztvárnění povrchu práci nesmírně zjednodušuje (aţ na některá místa s hlubokým stínem) a zároveň poskytuje výslednému obrazu potřebnou hloubku.

Po stopách Mocného Protoţe při psaní nepouţívám ţádné osnovy, ale metodu, jíţ říkám „myšlení přímo na papír", projdete společně se mnou celou genezí luštění části zatím nejdokonalejšího kryptografii, který znám (včetně rŧzných chybných a nakonec zavrţených úvah!). Doufám, ţe takových obrazcŧ brzy bude nalezeno (nebo zveřejněno!) mnohem víc. Srdcem Mocného se zdá být „ozubené kolo", jakési oko v kameni, tak trochu připomínající rŧţici kompasu. Nepravidelně vytesané prohlubně vně

a uvnitř kruhu jsou dvojího tvaru; jedny jsou hranaté a jiné vypadají jako šipky ukazující z kruhu ven. Protaţením linie mezi jednou z nich středem a příslušnou prohlubní uvnitř kruhu zjistíme, ţe linie vţdy končí obdélníkem uvnitř kruhu - šipka (trojúhelník) se nikdy nespojí se šipkou. Jedna z linií je výjimečná - prochází přesně vzorkem vedoucím po pravé straně „kolejnic", ale zřejmě neurčuje hlavní překlopnou osu anagrafu. To by bylo sice krásné, ale příliš jednoduché. Zkouška se zdá potvrzovat předpoklad. Něco tu ale přece jenom je! I neskolené oko záhy rozpozná detaily na zrcadleném obrázku, otištěném na stránce 70 dole. Po stranách vidíme nohy sedící postavy zobrazené zhruba do pasu. Záhadné skalní prsty, na originálu po straně vpravo nahoře, najednou dávají smysl - dlaň čísi ruky se ze strany opírá o stehno nad kolenem. Zřetelně lze rozpoznat také švy kalhot a všité chrániče kolen. Neviditelná postava tu sedí s pokrčenými koleny a podepřenými patami. Špičky přezkami opatřených bot jsou mírně pootočeny směrem ven, je zřetelně vidět tlustou pilovitou podráţku. Za takový model by se nemusel stydět ani ten nejlepší výrobce moderní sportovní obuvi. „Polštářky" na vnitřní straně holeně a kalhot nejsou na ozdobu, jsou součástí jiţ zmiňovaného přetlakového oděvu - stlačují v případě potřeby nohu v místech, kde probíhají hlavní cévy a vény. Bez tohoto chytrého zařízení by mohli piloti tryskových letadel, vystavení vysokému přetíţení, v dŧsledku odkrvení mozku přechodně ztratit zrak, nebo i vědomí. Z dosud zjištěného vyplývá: - stavba těla vyobrazené postavy zřejmě odpovídá lidské; -jde o pilota stroje dosahujícího vysokých rychlostí; - není to náčelník Sedící-kukuřičný-klas-pozorující-západ Slunce… Předmět mezi koleny má všechny znaky jakéhosi technického zařízení; moţná to je „svrchní přilba" uţívaná za letu mimo atmosféru; snad dokonce přesně ta „vzácná maska", kterou si podle pověsti musel nasadit Cucul Can předtím, neţ se jeho stroj vznesl jako Fénix ze zpopelněného pralesa, aby jako „vzácný, dlouho neviděný pták Quetzal" odletěl na východ, k Jitřence… (Str. 1511. dílu; srov. obrázek na str. 75.) Přímo klasický případ „umělecké tvořivosti". Myslím, ţe nic nepřeţenu, označím-li obrázek „B" za falzifikát. Drţení těla neodpovídá předloze, ornamenty, dokonce i předměty, které obě postavy drţí v rukou, jsou odlišné! S takovými ilustračními kresbami, v jiných případech pohříchu bez

zobrazení originálu, se běţně setkáváme ve „vědecké literatuře o archeologii a historii"! „Umělci" se ovšem jaksi omylem podařilo správně nakreslit nohy vpravo stojící postavy, i kdyţ přitom pozapomněl přikreslit mříţkovitou strukturu pod vykročenou levou nohu. Schválně: zkuste ten postoj napodobit! Zatímco předloha „A1" neumoţňuje sloţení „čitelného" obrazu, lze z anagrafu (Bl) zřetelně vytušit, oč jde. Známe-li podobné obrazce, není interpretace tak těţká. Povšimněte si především obuvi! Také na „A1", i kdyţ částečně setřené stínem, jsou k rozeznání tlakové polštářky na nohavici obepínající vnitřní stranu stehna. Jelikoţ se poloha nohou kryje i s pozicí nalezenou u Mocného a proporce napovídají, ţe obdobně tomu bude i u anagrafu prezentovaného na počátku předchozí kapitoly, byla postava na obalu knihy rekonstruována podle poznatkŧ získaných z více obrazcŧ. Je pravděpodobné, ţe ruce postavy na anagrafu A1 jsou poloţeny na stehna, anebo drţí předmět stojící mezi jejími koleny. Mají snad nezakrytě „mnohoruká vyobrazení" indických boţstev upozornit na několik moţností interpretace? Pozornému pohledu neujde podobnost se „zástěrkou" na předchozím anagrafu. Tato proprieta, zobrazovaná na téměř všech mayských kryptografikách (a nejen tam!), vedle pilování předních zubŧ a deformování lebek novorozeňat, se stala další nepraktickou rituální ozdobou kněţí a náčelníkŧ, kteří se mermomocí chtěli připodobnit nesčetněkrát zvěčnělým „bohŧm". Myslím, ţe u prastarých vyobrazení takto vybavených postav si mŧţeme být téměř jisti, ţe se za jejich předlohami skrývaly mnohdy dosud obnovitelné obrázky „pilotŧ". Existují samozřejmě i napodobeniny nesoucí obdobné znaky, ale z těch, stejně jako z „umělecky stínovaných" malŧvek -logŧ, uţ ţádný anagraf neuděláme. Na str. 77 je velkým zvětšením maličko zkreslený schematický obrázek „konstruktéra", skrytého v nenápadných linkách na okraji předlohy. Je jakousi nápovědou v miniatuře, návodem, z něhoţ lze vyčíst, co skrývá kompletní obrazec a jak ho správně sloţit. V tomtéţ místě, pouţitím jiné osy určené „kompasem", se objeví obrázek připomínající stylizovanou repliku zrcadlené pravé strany palenqueského „náhrobního" reliéfu! (Protější strana vpravo nahoře a vlevo dole.) A to zdaleka není všechno. Ořezaný kousek fotografie plastické mapy El Fuerte skrývá další a další překvapení, při nichţ se tají dech. Na následujících stranách rekonstruujeme stroj, jaký by si nedokázali představit ani designéři hollywoodských „kosmických" trhákŧ. Klasický

obraz mumifikované babičky Historie se otřese v základech! Pro ty, kteří si i po prohlédnutí těchto materiálŧ stále ještě myslí, ţe demonstruji jen zcela náhodný výběr obrazcŧ z Rorschachova testu, mám jen jednu, ale o to upřímněji míněnou radu: Nečtěte dál! Odloţte prosím tuto knihu a uţ nikdy, opravdu nikdy, se k ní nevracejte. Nejsem totiţ schopen ani ochoten ji vydat ve Vám vyhovujícím podání… Chtěná slepota je mnohem horší neţ skutečná. Tento druh ne-vidomosti je přirozenou a omluvitelnou obrannou reakcí ducha, který se moţná dokáţe, ale nechce vyrovnat se změnami. Nedělejte si násilí! Ale mám nedobrý pocit, ţe před novotami daleko neutečete a ţe se s nimi nakonec budete muset poprat a smířit sami. Taky dobře. Příval událostí se totiţ nedá zastavit a vŧbec nehodlá brát ohled na obsah balíku dočasných, vykonstruovaných „historických skutečností".

Skládání anagrafŧ z černobílých fotografií plasticky ztvárněných ploch je disciplína sama pro sebe a jen málo počítačových programŧ se s podobným úkolem umí vypořádat. Na rozdíl od pouţití sice nedokonalých, ale z větší části prŧsvitných perokreseb zde hraje obrovskou roli hra světla. Jelikoţ se výsledek vţdy skládá ze dvou symetrických polovin, nevyhneme se proti-běţným stínŧm. Výsledný obraz vypadá jako by byl buď nasvětlen světelným zdrojem

umístěným ve středové ose, anebo, jako v našem případě, vzniká dojem, ţe světlo přichází z obou stran současně. Jako v kaţdé originální kryptografice je i v El Fuerte skryt jednoduchý základní kód, podle kterého ji lze sestavit. Je to k smíchu i pláči, ale právě von Däniken, neúnavně hledající své předhistorické astronauty všude na světě, se zde při kaţdé návštěvě jednomu z nich doslova procházel přímo po obličeji! „Odpalovací rampa", která ho vţdy tak magicky přitahovala a právem mu nedávala spát, je podstatnou částí zmíněného klíče. Ukazuje se, ţe „ozubené kolo" má hned několik funkcí. Správnou pozici fixují i na sobě poloţené šipky „kol" leţících vedle sebe. Kolo tedy nemusí nutně být v ose obrázku. Zajímavý poznatek. Tvŧrce záhady nepostrádal humor! Tvář „konstruktéra" se „usmívá" jen tehdy, pokud se obě části postavené do správné pozice přesně překrývají: „No konečně. To ti to trvalo!" Jinak se doslova a do písmene mračí; pokud poţadovanou polohu překročíme, začnou se koutky úst opět prohýbat směrem dolŧ… Kaţdý obrazec je díky plastickému povrchu dvojaký; jinak řečeno: negativ ukazuje v podstatě totéţ, ale zpŧsob zobrazení se změní. Postava „konstruktéra" na inverzním snímku najednou (v dlaních předtím neviditelných zdviţených rukou) drţí jakési polokoule (str. 78). Na prsou vidíme uţ odjinud známou siluetu. Pod ní je zřetelný obrys „letadla" z čelního pohledu. Tato symbolika má, stejně tak jako kaţdý vryp a linie na povrchu kopce, své opodstatnění.

„Otec" všech anagrafů? Kdyţ jsme si nakonec ujasnili, ţe jednoduché anagrafy, aţ na v podstatě drobné a zanedbatelné obměny, ukazují vţdy totéţ, bylo zřejmé, ţe nezaměnitelná „pečeť bohŧ" kdesi musí mít „tatínka". Někde musí být k nalezení předlohy, podle nichţ všechna tato díla vznikala. Myslím, ţe anagraf v El Fuerte patří mezi jednu z nejdokonalejších a prakticky nezničitelných kopií jedné z nich. Dobří ilustrátoři vědí, ţe není vhodné kreslit obrázky ve stejném formátu, v jakém budou otištěny. Předloha proto zpravidla bývá mnohem větší a pro účely tisku se zmenšuje. Během tohoto procesu dojde k nahuštění obrazových bodŧ - obrázek je výraznější a drobné chyby prostě opticky zmizí. Profesionální fotografové ze stejného dŧvodu pouţívají

jemnozrnné filmy velkého formátu. Také kryptografika v El Fuerte tohoto efektu dokonale vyuţívá. Aţ na některé výjimky vzaly mnohé reliéfy, jejich štukové kopie a malby za své díky zubu času, pokud ovšem uţ předtím nepadly za oběť zfanatizovaným hlupákŧm. Záhyby obrazce vytvořeného opracováním celého kopce sice také podléhají erozi, ale obrovské zhuštění jednotlivých komponentŧ na malou plochu plastické mapy chyby účinně ega-lizuje. Teď, kdyţ uţ známe obsah obrazce, budeme schopni dohledat i v terénu dosud skryté drobné detaily, které zatím unikaly pozornosti badatelŧ. (Chyby na obrázcích, které vypadají jako roztřepené „obláčky", vznikly odstraněním rušivě pŧsobících míst hlubokého stínu na fotografii. Tyto nedokonalosti tedy nelze přičíst samotnému obrazci, ale zpracování nedokonalé předlohy.) Po desítkách hodin strávených nad anagrafy se podařilo poodhalit závoj tajemnosti z mnoha dosud nevysvětlitelných záhad. Postupně vycházel najevo pŧvod a smysl ohromného mnoţství podivných „votivních symbolŧ", rozesetých po celém světě. Současně vyšla najevo i míra jejich vytrţení z historického kontextu, a tím i nutnost opravit mylné interpretace mnoha historických událostí. Zveřejnění všech shod, bez ohledu na místo pŧvodu a kulturu, časem zaplní mnoho tisíc stran. Pravda - mnohé ostatní knihy pak uţ nebudou o ničem. Ve všech těch nádherně ilustrovaných dílech mají hodnotu jen ty hezké fotografie na lesklém papíru. Doprovodný text je sloţen ze smyšlenek, domněnek a teorií, zcela opomíjejících skutečnou historii. Křídový papír nezaručuje pravdivost obsahu… Ukáţeme si, ţe historická pravda je úplně jiná!

Kosmická loď ukrytá do skály Kromě toho, ţe se snaţím chovat a myslet jako Člověk - tedy tak, abych, aţ odtud jednou odejdu, nikomu nezavdal příčinu k tomu, aby si za mnou musel odplivnout - mne velice zajímá všeliká technika. Ta „předhistorická" především. Na příkladech, uvedených ve dvou předešlých knihách jsem se snaţil demonstrovat moţnosti rekonstrukce technických zařízení podle dochovaných popisŧ. V prvním dílu této knihy je popsán univerzální letoun s kombinovaným reaktivním pohonem. Těm, kteří první díl nemají, teď schází asi dvě stě stran obsahujících mimo jiné i popis „Ezechielova vozu" a létajících „boţích trŧnŧ", včetně úvah směřujících k rekonstrukci principu jejich pohonu.

Teď je to jiné. Aţ obrátíte pár stránek, uvidíte originální obrázek stroje pocházejícího z jiného světa (str. 83). Opravdu mi to stálo za ty dioptrie „vydělané" stovkami hodin u monitoru počítače. Pro srovnání: Dole je tentýţ obrázek, ale v negativu, pod ním fotografie skulptury, jiţ čačtí -logové směle vydávají za „krokodýla" (a to v Jiţní Americe!)… Neuvěřitelná shoda, ţe?

Jak je vidět, rekonstrukce podle Ezechielova textu a palenqueského anagrafu (I. díl, str. 128 a 150) byla téměř přesná. Abyste dlouho netápali: vidíte superprojekci - objekt je zachycen prakticky ze všech stran! To je specialita Návštěvníkŧ -jejich obrázky vţdy jsou jakýmsi „pŧdorysem nárysu v prŧřezu", jak si občas posteskl zoufalý učitel technického kreslení nad našimi obzvlášť „vydařenými" díly… Nic nového pod sluncem - podle prostého plánku, který se dochoval na torzu sochy, postavil sumerský král Gudea E-NINNU obrovský sedmipatrový zikkurat v Lagaši (viz Tunel do kosmu). Na nákresu skutečně jsou veškeré potřebné rozměry jednotlivých pater. Řada svislých čárek slouţí k „ujímání" jednotlivých stupňŧ. Za takových podmínek by dnešní architekti produkující tuny papíru hromadně vymřeli hlady… Anagrafy jsou vţdy koncipovány jako několikavrstevná superprojekce, nemálo jich má dokonce několik os posunu ve vertikální i horizontální rovině. Některé se i musí otáčet kolem přesně daných bodů v autory

určených úhlech. Na zpŧsobu rozlišení některých obrazcŧ, které dosud unikají naší pozornosti, ještě budeme muset pracovat. Ve spodní části obrázku na protější straně vidíme stroj zepředu. Vynikají zejména mohutné sací otvory na nosných plochách a po stranách trupu. Funkci do křídla zabudovaného „tur-ba" jsem zřejmě podcenil, je to nejspíš plnohodnotný atmosférický motor. Hlavní raketový motor je vmontován doprostřed trupu. V nástavbě nad ním je pravděpodobně ještě jeden pomocný agregát, zvyšující manévrovací schopnosti stroje. V horní části (odmyslete si hlavu astronauta) je pohled zezadu do hlavních trysek a na horní nosnou plochu, která je zřejmě podélně dělená na zpŧsob „krabicových" komor. Lehká a tuhá konstrukce (jak jsem uţ předeslal, je to moţná jen nástavba, montovaná za účelem získání lepších manévrovacích schopností a stability za provozu v atmosféře). V prostoru mezi trupem a „koly" vidíme tři malé okrouhlé trysky, připomínající obdobné zařízení u amerického kosmického transportéru. Slouţí ke změně kursu a k opatrnému natáčení během přibliţovacích manévrŧ v beztíţném prostoru. A teď přijde „trik 77!" Celý blok s „koly", v prostoru mezi leţatým „F" a šikmým profilem uzavírajícím „startovací dráhu pro kluzáky na gumových lanech", si v duchu zaklopte nahoru pod křídlo. Teď je uspořádání kompletní. Máme naše „kola v kole"! Je to ústí trysek v křídlech uloţených agregátŧ, umoţňujících vertikální starty a přistání! Jistě si teď dovedete představit, jak asi bylo Ezechielovi, který přílet téhle nezvyklé a jistě ne kaţdodenně vídané a hlučné příšerky zaţil in natura, a ještě k tomu pěkně zblízka…

Ufologové v tomto obrázku mohou vidět řez létajícím talířem, kaţdopádně jsou zde překvapivé a nepopiratelné paralely k Adamskyho „venušanským prŧzkumným lodím" nebo obrázkŧm „sirianských

diskových strojŧ", které Američané údajně studovali na tajné základně S4. Za povšimnutí stojí pilot (str. 82, zvětšeno). K jeho přilbě jsou přivedeny ve spirálách, tedy zpŧsobem neomezujícím pohyb hlavy, jakési hadice nebo kabely. Také od struktur po stranách směřují kabely vedoucí zřejmě k „límci". Obrázek je v podstatě totoţný s uměleckým řešením na obálce prvního dílu, vypracovaným podle palenqueského anagrafu (povšimněte si symbolu zkříţených stuh v dolní části!). To moţná vysvětluje, proč byli „bohové" tak tvrdošíjně zobrazováni s rohy nebo přinejmenším s podivnými „chocholy" na hlavách. Obyčej nosit na hlavě atrapu odpojených přívodních hadic, které Návštěvníci při kontaktu s lidmi zřejmě připojovali k biologickým filtrŧm, se sloţitými cestičkami přenesl aţ ke středověkým rytířŧm. Jaký podnět asi vedl k jeho uchování? Design pokrývky hlavy těţkooděncŧ předběhli Vikingové, Germáni, Sumeři a vlastně všechny národy na „počátku psané historie", a patrně i ty dávno předtím. Podle pověsti se šéf řeckých bohŧ Zeus, „proměněný v rohatého býka", vrátil (z prŧzkumného letu) a oznámil, ţe ledy ustoupily a mraky se rozptýlily natolik, ţe je moţné začít osidlovat Erebus. Erebus, chladná a neobyvatelná říše věčných stínŧ za Dunajem, to byl tehdejší název Evropy! „Rohatý Zeus" tedy přinesl „krásnou Evropu" (zvěst o ní) k národŧm obývajícím Středomoří… Lze si dost dobře představit několik strojŧ

vyobrazeného typu ve funkci hnacích jednotek, připevněných k celulární konstrukci mateřské lodě. Tato moţnost se přímo nabízí, obzvlášť kdyţ víme, jak si Návštěvníci zakládali na multifunkčnosti pouţívaných zařízení. Osobně si myslím, ţe budovat jakýsi sloţitý komplex, vhodný například k letu na Mars, nemá smysl. Stačí připojit dva nebo tři lehce modifikované space shut-tles ke vhodnému centrálnímu tělesu a vyuţít tak jejich motorŧ i skladovacích prostorŧ. Astronauti by mohli dlouhý let strávit v pohodlných kabinách umístěných v centrálním tělese komplexu, lehce smontovatelného z několika kontejnerŧ přímo na oběţné dráze. K přistání předvoje na vhodnou přistávací plochu na Marsu, předem vytipovanou z orbitální dráhy, by posádka mohla vyuţít sluţeb speciálního výsadkového modulu. Dá se předpokládat, ţe na obraze v El Fuerte je kompletní sedící postava. Její sestavení závisí uţ jen na úplnosti předlohy. Momentálně máme k dispozici jen nepříliš vhodnou fotografii neúplné plastické mapy. Přesto mŧţeme uţ dnes dospět k určitým závěrŧm.

Egyptské překvapení Jedna z dalších kapitol této knihy se zabývá egyptskými pyramidami. Dnes uţ je známo, ţe cesty vedoucí od „zádušních chrámŧ" na jejich úpatí

jsou nasměrovány podle přísných astronomických pravidel. Zčásti odkrytá cesta směřuje od nejmenší z pyramid přesně na východ. Trasy obou zbývajících jsou od této linie odkloněny vţdy o přesně 14°. Obzorový bod letního slunovratu přitom leţí 28° severně, zimního 28° jiţně od východní osy. Cesty vedoucí od Velké a Prostřední pyramidy ukazují přesně na takzvaný cross quarter, obzorový bod v polovině dráhy Slunce mezi východem a jedním z bodŧ slunovratu. Toto je konfigurace platná pouze pro 30. rovnoběţku severní šířky. S přímo neuvěřitelnou shodou se setkáváme v El Fuerte. Cesta, vedoucí v úhlu 14° z chrámu Velké pyramidy vkomponované do obrázku, přesně zapadá do dráţek „odpalovací rampy"! Jak ukazuje rekonstrukce postupu, není tato konfigurace náhodná. Obrazec byl napřed postaven tak, aby kolejnice stály kolmo k horizontální linii, a poté pootočen o 14° vlevo. Je rampa nasměrovaná na cross quarter odpovídající zdejší zeměpisné poloze? Kdo se do toho pustí a zjistí potřebné údaje? Zatím jsem se setkal s mnoha rŧznými nápady a domněnkami, ale nikdo se dosud nenamáhal se sestavením tabulky rozměrŧ a jiných, pro takový výpočet potřebných dat. Povrch nenápadného bolivijského kopce skrývá ještě celou řadu drobných překvapení naznačujících, ţe návrh obrazce Mocného buď pochází ze stejné dílny jako egyptské pyramidy, anebo se jeho tvŧrci řídili identickými pravidly. Lze to poměrně snadno ověřit na konkrétním příkladu. Nikdo dosud neví, jak dlouhá byla cesta vedoucí od „zádušního chrámu" Velké pyramidy a co vlastně bylo na jejím konci. Vezmeme-li v úvahu měřítko dané délkou „kolejnic" a připustíme, ţe obdélník, s nímţ se na naší superprojekci kryjí hrubé obrysy dodnes nerekonstruovaného chrámu, byl do skály vytesán v měřítku, je to lehký výpočet. Na předchozí straně je pohled na realitu El Fuerte. Nápisy turistŧ zneuctěný abstraktní kocourek je součástí motivu, který vidíme zcela nahoře (obr. na str. 69). Kdyţ obrazec otočíme „vzhŧru nohama", začne to být velice zajímavé! Nevím, jak se to jeví vám, ale osobně v tom vidím kočku leţící před třístupňovou pyramidou! Obojí je poměrně vzácné, takţe je docela dobře moţné, ţe se jedná o odkaz na pŧvodní stavbu, která dnes asi tvoří jádro některé z nich. Nebo snad jde o naráţku na tři pyramidy? Znám jediné pyramidy na světě, před nimiţ se tyčí něco podobného. Jsou v Egyptě. A nejspodnější stupně Prostřední pyramidy, od níţ (v odklonu 14° jiţně) vede cesta k Údolnímu chrámu a Sfinze, jsou, jak dí

egyptologové, vytesány přímo ze skalního podloţí…

Nejen na Zemi Je pozoruhodné, s jakou vynalézavostí dokázali autoři kryptografik naprosto nesrovnatelnými technikami a do odlišných vzorŧ zakódovat informaci s téměř shodným obsahem. Mám za to, ţe obrázky, k nimţ jsme se dosud dobrali, jsou pouze jakýmsi prŧvodním artiklem, něčím, co se dá přirovnat k oznámkované obálce. Dopis, který v ní je, zatím ještě nejsme schopni přečíst. Jsem přesvědčen o tom, ţe je napsán jazykem matematiky a prostorové geometrie. Poselství budeme muset dešifrovat analýzou základních vzorcŧ (algoritmŧ) v obrázcích obsaţených fraktálu, nebo vyvoláním zvukových ekvivalentŧ obrazcŧ podobných mandalám, jejichţ vzor se posunem předlohy po jediné moţné ose neustále mění. Tibetští mniši povaţují mandaly za „zhmotnění" meditačních zpěvů. Kdopak je na tuto myšlenku vlastně přivedl? Zde je příleţitost pro matematiky a počítačové specialisty. Chce to vlastně jen maličkost: program schopný převádět grafiku na zvuk nebo do řeči čísel. Opačně uţ to jde. Máme computerové programy schopné měnit hudbu nebo hlas na sloţité barevné obrazce. Proč tedy nezkusit obrácený proces? Bylo by přece zajímavé pomocí digitálního scanneru zjistit, jak „zpívají" Rembrandtovy nebo van Goghovy obrazy… Obrázky, ať uţ jakkoli dobře vytištěné, nikdy nemohou nahradit „ţivý" dojem, kterým nás tato díla fascinují z monitoru počítače. Čtenář přichází o neuvěřitelné proměny, o hru světel a stínŧ, zjevy hrŧzu budících bytostí a rozšklebených tlam, které v okamţiku, kdy je obrazec sestaven mimo předepsané body, jako by na chvíli unikly devíti mayským peklŧm… Z toho všeho vidíte uţ jen konečný obrázek. Poté, co jsem některé anagrafy a logickou genezi jejich vzniku prezentoval (přímo na obrazovce počítače) „odborníkŧm na skepsi", fyzikovi a matematikovi, „poklesla jim čelist". Povznesený úsměv rychle vystřídal výraz nefalšovaného údivu - a zmatení: „To není moţné!" Z jistých pramenŧ, které zde galantně utajím (protoţe jsou to jejich manţelky, jeţ jsem tím uvedl do neštěstí…), se mi doneslo, ţe se teď na dlouhé hodiny, ba dokonce i celé víkendy uzamykají v pracovnách se svými počítači. Často se odtud ozývají neartikulované zvuky - a ony jsou nuceny servírovat jim sporá, plochá jídla pod dveřmi… Budiţ jim myš poslušná! Vím, co je popadlo, a docela jim rozumím. Je lepší se takto zaměstnat, neţ donekonečna hloubat nad okamţikem, v němţ se člověku najednou

zhroutil před očima starý známý a přítulný svět…

Tvář na Marsu Příznivci záhad se po dlouhém čekání velmi zlobili na NASA, kdyţ zveřejnil podle jejich názoru okleštěný obrázek útvaru známého jako „tvář na Marsu". Ţehrají zbytečně - stalo se totiţ to nejlepší, co se stát mohlo. Předpokládám, ţe umělé útvary na povrchu Marsu, stejně jako na Zemi a na Měsíci, jsou dílem Návštěvníkŧ. Proto povaţuji za samozřejmé, ţe i v tomto případě pouţili stejné nebo obdobné zobrazovací techniky. Podívejme se, jak to vypadá. Na další stránce je obrázek, který všichni známe (A). Vpravo je záběr pořízený sondou Global Surveyor, zveřejněný 7. dubna 1998 (B). Anagrafy pořízené z nového snímku odhalují překvapující podrobnosti. Fotografie patrně silně erodované předlohy totiţ neukazuje jen jednu tvář, ale minimálně dvě, včetně atributŧ dŧvěrně známých z pozemských kryptografik. Obrázek vlevo dole (C) je negativ, vpravo inverzní „pozitiv" (D). Je ovšem moţné, ţe správný je i obraz pŧvodní „tváře"! Návštěvníci byli skutečnými mistry v ovládání hry světla a stínu a je pravděpodobné, ţe umělá úprava obrovské skalní formace (délka asi 1600 m!) tohoto principu dokonale vyuţívá.

Infračervené nedorozumění Výsledná fotografie pořízená normální cestou vţdy závisí na momentálních světelných podmínkách. Podíváme-li se na obě fotografie pořádně, zjistíme, ţe na novějším obrázku (vpravo) světlo buď ozařuje útvar z opačné strany, anebo se největší pravděpodobností díváme na infračervenou fotografii, na níţ se teplejší, slunečním paprskům vystavená strana jeví, jako kdyby leţela ve stínu. Normální světelné efekty na ní ani při nejlepší vŧli nemohou být viditelné! Ve které hodině marsovského dne a v jakém marsovském „ročním období" pořídila první fotografie sonda Viking 1 a kdy na toto místo zaměřil své kamery Global Surveyor? Řešení by mohla přinést série běţných i infračervených snímkŧ, pořizovaných s minimálně dvouměsíčními časovými odstupy po dobu jednoho celého oběhu Marsu kolem Slunce. Takto bychom jistě objevili řadu dalších, přehlédnutých (nebo přehlíţených!), nepřirozených nebo,

povězme to přímo: umělých formací. Nepochybuji o tom, ţe NASA to tak dělá. Jenţe ty dosud zveřejňované snímky tomu jaksi nenasvědčují. „Tvář" ovšem zdaleka není jediným objevem tohoto druhu. Povrch „rudé planety" zdobí několik dalších, nesporně umělých útvarŧ. Našly se například formace, které jako by z oka vypadly známým liniím v peruánské Nazce. Také tento útvar je hádanka čekající na vysvětlení (kontury jsou zdŧrazněny).

V. Zrcadlo horizontu Když vám vnucují linkovaný papír, pište na něj napříč! (mexický básník J. S. Jiménez) Robert Bauval a Graham Hancock objevili díky netradičnímu přístupu k interpretaci některých staroegyptských textŧ úţasný plán, který pravděpodobně ukazuje cestu k jedné z předpokládaných a dlouho marně hledaných „pokladnic všeho vědění", nebo přinejmenším ke skrýši jakéhosi velmi zvláštního, neobvyklého artefaktu. Pečlivou analýzou a srovnáním konfigurace gízských pyramid, v níţ se na Zemi nepřehlédnutelně zrcadlí trojice hvězd v pásu Orionu, s pozicí jejich na obloze zářících protějškŧ, a studiem obsahu prastarých egyptských „náboţenských rituálŧ", dospěli k jednoznačnému závěru: před mnoha tisíciletími někomu velice záleţelo na tom, aby na bezpečném místě ukryl odkaz určený budoucím generacím. Víc vám o tom prozradí fundovaná a perfektně zdokumentovaná práce (Stráţce počátků, Aktuell, Bratislava 1998), která, mimo jiné, ve všech bodech potvrzuje hypotézu o existenci Kamenné knihovny, jiţ navíc rozšiřuje o významný aspekt - astronomické vztahy. Mapu místa uloţení předpokládaného „pokladu" nelze sestavit bez moţnosti porovnání konfigurace staveb s odpovídajícím postavením hvězd, získaným regresivní počítačovou simulací. Jediný moţný závěr: jiným způsobem nerozluštitelné sdělení je určeno lidem na našem stupni vědecko-technického vývoje. Princip čtení záznamu, který oba badatelé nazvali antišifrou, spočívá ve srovnání obrazu pozemních vodítek (v tomto případě pyramid v Gize) s přihlédnutím k zrcadlovému postavení přesně definovaných souhvězdí a hvězd ve vztahu k jarnímu bodu východu Slunce. Počítačová simulace nastavení odpovídajícího sektoru hvězdné oblohy do správné pozice definuje jakési „putování v čase". Takto otevřená „brána času" doplňuje obrovský pozemsko-siderický anagraf, pojící naši (nebo kteroukoli jinou) epochu s dobou zaloţení rafinovaně ukryté „časové schránky". Ať uţ v ní je deponováno cokoli, nález nepochybně zpŧsobí významný obrat nejen v dosavadním nepochopení počátkŧ lidských dějin. Nemyslím, ţe princip „kosmické šifry", jehoţ klíč se po tisíciletí skrýval v „náboţenských textech", byl pouţit jen zde, v Egyptě. Měli bychom urychleně přenést pozornost i na obdobné stavební záhady jinde ve světě. Patří mezi ně především pŧdorys a pyramidy v Teotihuacanu a celé

Mezoamerice (včetně zachovaných „bájí" a „astronomických kultŧ"), síť megalitických staveb na britských ostrovech a podobně. Je obrovská škoda, ţe právě kolem těchto míst vybudovali archeo- a jiní -logové neprostupnou hráz novodobého „vědeckého" mýtu; ostudná je především okolnost, ţe na odpovědných úředních místech, v jejichţ rukou leţí udělování povolení k výzkumu, se úporně drţí lidé, kteří usilovně brání jakékoli formě nekonformního výzkumu. Také o tomto problému se ve shora uvedené knize dočtete víc neţ dost. Čeho se vlastně „vědecká obec" tak bojí? Pokud jsou nové hypotézy a teorie, s nimiţ přicházejí odborníci z klasické archeologii vzdálených oborŧ, tak scestné, nepravdivé, směšné a neudrţitelné, jak -logové a -ici s oblibou tvrdí, proč tedy konečně nedají jejich protagonistŧm moţnost, aby se jednou provţdy dokonale znemoţnili? Odpovědí na tuto otázku se nabízí hned několik: - Hlavy současného vědeckého establishmentu se obávají, ţe intenzivní a neomezovaná práce nekonformních badatelŧ by s největší pravděpodobností brzy vynesla na denní světlo skutečnosti, jejichţ zveřejnění by znamenalo definitivní konec platnosti naivně primitivních smyšlených bajek a pseudovědeckých „věšteb" o minulosti, jejichţ šířením se uţ téměř dvě staletí ţiví. Riskovaly by nepředstavitelnou blamáţ, v jejímţ dŧsledku by za všeobecného výsměchu musely opustit výnosné posty „správcŧ" památek, ředitelŧ muzeí a své vysokoškolské katedry. Neustále opisované a donekonečna papouškované „pravdy" by přes noc musely skončit tam, kde patří - v makulatuře. - Skupinka zasvěcených odborníkŧ tají určité klíčové objevy, a to buď se shora uvedených dŧvodŧ, anebo (opět jednou) proto, „aby jejich zveřejnění nevyvolalo paniku". Za tímto účelem jsou blokovány veškeré výzkumy, které by mohly směřovat k jejich odhalení. Byl prŧzkum speciálním robotem po překvapujících objevech ve Velké pyramidě zastaven a posléze zcela znemoţněn právě proto? Byl z toho dŧvodu zakázán vstup do prostor odkrytých pod Sfingou a jejich prŧzkum „odloţen na neurčito"? Jakým právem jsou jedinečné monumenty patřící celému lidstvu degradovány na pouhé zdroje příjmŧ zemí, na jejichţ území se čirou náhodou nalézají? Mezi obrovská a neodpustitelná pochybení současnosti patří fakt, ţe správa prehistorických a historických klenotŧ není svěřena pod nestrannou nadnárodní správu (pod nějakou organizaci podobnou UNESCO), ale leţí v rukou arogantních úředníků vlád zemí, jejichţ současné obyvatelstvo s původními staviteli většinou nemá, a nikdy v historii nemělo, absolutně

nic společného! Prŧzkum veškerých monumentŧ, ať uţ typu egyptských, mayských nebo aztéckých pyramid, včetně megalitických staveb na celém světě, nesmí zŧstat monopolem archeologŧ. Ke slovu musí být, a to za zcela rovnoprávných, neomezujících podmínek, připuštěni odborníci a badatelé ze všech oborŧ, jimţ musí být umoţněno pátrání nejmodernějšími a cenné památky nepoškozujícími prostředky, neomezované doktrínami ani „platným učením" kterékoli ze zúčastněných skupin. Toto je jediná schŧdná cesta vedoucí z bludiště omylŧ, nahromaděných našimi nikoli neomylnými předchŧdci. Archeologové nejsou vybaveni k tomu, aby pouze na základě svého úzce zaměřeného vzdělání spočívajícího na velmi pochybných premisách dokázali sestavit obraz minulosti, o jejich příslovečně nedostatečném materiálně-technickém vybavení nemluvě. „Egyptologie je oborem, v němţ náhodný objev můţe zbořit zavedenou teorii." Toto jsou slova Labiba Habachiho, bývalého vrchního inspektora staroţitností egyptské vlády. Předpokládám, ţe tento muţ dobře věděl, o čem mluví. Vřele doporučoval egyptologŧm, aby se vyhýbali nekvalifikovaným prohlášením a neopomínali svá konstatování prošpikovat řadou pravděpodobně' a ,moţná'. To platí všude, nejen v egyptologii! Přes zastírací manévry vědcŧ je zřejmé, ţe současný stav vědomostí o egyptské prehistorii je jen velmi útrţkovitý. Tlusté, obrázky přete-kající knihy, jejichţ zavádějící obsah „vědci" mlčky schvalují, se nás ovšem neustále snaţí přesvědčit o opaku (viz edice Oxford…). Vysoká cena ani křídový papír nejsou zárukou platnosti obsahu. Je skutečně nutné (a jakými výsledky odŧvodnitelné?) čekat tak dlouho, aţ vyhynou ctihodní příslušníci „vědecké obce", brontosauři ţijící po vzoru předchŧdcŧ pouze ze ZÁMĚRNÉHO UDRŢOVÁNÍ LIDSTVA V OTUPENÍ NEZNALOSTI?

Jejich jedinou (poslední a chabou) obranou jsou „vraţedné fráze* typu: „ O tom se spolu nebudeme bavit! Prostudujte si odbornou literaturu, která se těmito problémy podrobně zabývá. " Následuje výčet knih tvořících jádro vzdělání takto nezištně radícího vědce. Děkuji pěkně. To je ideová euthanasie. O snahách, které místo k poznání vedou jen ke „zglajchšaltovanému" myšlení, si myslím své. K logickému myšlení nikdo nepotřebuje diplom ani pochybný doktorský titul, získaný za úspěšné biflování myšlenek (ne poznatkŧ!) předchŧdcŧ. Vŧbec nikdo, a uţ úplně nejméně zvučná jména opatřená tasemnicemi zkratek zepředu i zezadu, nemŧţe zaručit, ţe právě ona skripta a učebnice

obsahují pravdivé, skutečnosti odpovídající závěry. Ty drţí při ţivotě jen neustále oprašovaná víra v tradice, která se mimo akademickou pŧdu uţ dávno nenosí. Kaţdá fakty doloţitelná vyslovená domněnka nebo hypotéza musí být přezkoumána v praxi bez ohledu na to, ţe i v nejpodstatnějších bodech zcela odporuje jakési staré teorii. Ne vraţedné fráze a mávání zatuchlými skripty, ale logická, věcná argumentace. Aţ z nového posouzení dané věci vyplývající závěry mohou vést k jejich potvrzení, nebo zavrţení. Toto je skutečně vědecký postup. A neříkejte, ţe na to nemáte čas! Jinudy cesta k Poznání nevede.

Záhadní architekti a územní plán Známe stavby, jejichţ dokončení se podle názorŧ potvrzených pomocí moderní vědy dočkala aţ x-tá generace stavitelŧ. Například Stonehenge. Bauval a Hancock připouštějí, ţe egyptští stavitelé si takto počínali po několik tisíc let (od r. 10 500 př. n. L). Tento názor sdílím, přestoţe jediné, poměrně pozdní datování gízských pyramid spočívá na radiokarbonové analýze organických pozŧstatkŧ nalezených v maltě, dochované za obloţením jedné z nich. Jelikoţ se z obkladu uchovalo jen několik pod pískem skrytých kvádrŧ, lze předpokládat, ţe organické zbytky během mnoha staletí do malty doslova „zatekly". Jinou moţností je, ţe jde o maltu pouţívanou během pozdějších oprav. Ani to nelze jednoznačně vyloučit. Navíc: testy na bázi rozpadu radioaktivního uhlíku C14 (jak varoval sám objevitel metody prof. Libby) nemohou být povaţovány za směrodatné. Jsou v nejlepším případě pomocným a velmi nespolehlivým, premisami manipulovatelným vodítkem. Bauvalova analýza času podle astronomické orientace „větracích šachet" Velké pyramidy je však vysoce logická a přesvědčivá.

„Stavitelé krajiny" Pokud připustíme, ţe egyptské chrámy a pyramidy byly stavěny a astronomicky orientovány podle jakéhosi předem stanoveného neměnného plánu, musíme si poloţit několik zásadních otázek: Kdo a podle jakých „směrnic" vedl po celou dobu stavební práce? Kněţí? A kde je skryt celkový plán? Musel přece existovat! Nebo byly nové chrámy, tak jako v Sumeru (obr. na str. 98), budovány jen na místech zastavěných předchŧdci? Poloţil někdo úhelné kameny a dal počátek kultu, jenţ měl za cíl pronést

tisíciletími jakési zastřené poselství? A proč? Postavil Echnaton své město „nadivoko"? Mimo věčně platné předpisy? Bylo i se základy zničeno právě proto?… Provinil se proti neviditelnému územnímu plánu a ohrozil svým novým monoteistickým náboţenstvím pokračování neměnných tradic? Nepředstavují náhodou jednotlivá „kultovní místa" vybavená podivuhodnými „chrámy" jen jednotlivé útrţky obrovského puzzle, mozaiky, jejíţ celkový plán dosud neznáme? Kaţdé naleziště je zkoumáno jednotlivě; archeologové se snaţí určit jeho stáří. Je to podstatné? Mayové. Na zlost nechápajícím amerikanistŧm několik tisíciletí zdánlivě bezdŧvodně putovali sem a tam po obrovském území a všude stavěli svá obdivuhodná „města" a „cesty". Dostavěli - a odešli. Nikdo neví proč! Není snad konečně na čase sloţit části skládanky dohromady? Je to jako doplňovačka s tajenkou. Stačí pouţít data, která jsme dodnes sta-čili sesbírat, ostatní práci rychle a snadno zvládnou počítače. Pro jednotlivé stromy nevidíme, a k naší škodě snad ani nechceme vidět, les! Unikají nám velké věci. Proslavené přímočaré mayské cesty údajně nikdy neslouţily dopravě. Nejsou tedy stejně jako v Egyptě čirou náhodou součástí obrovského, přes celou šíři kontinentu poloţeného pozemsko-siderického anagrafu, jehoţ body je nutno propojit, najít k nim odpovídající hvězdné protějšky, a otevřít tak „hvězdnou bránu" do času, kdy byl naplánován? Proč nepouţijeme dokonalé infračervené nebo radarové satelitní fotografie, jinak vyuţívané pro kaţdou „prkotinu"? Není snad přesně tohle výzva pro odpovědné lidi v NASA? Putování Mayŧ, „stavitelŧ krajiny", pak nabývá zcela jinou, čistě účelovou dimenzi. Nestavěli ţádná města, jejich skromná sídliště poblíţ stavenišť, políčka a trţnice byly vţdy jen dočasné servisní zařízení. Všechen um a úsilí byly věnovány práci na díle bohŧ. Kdyţ dostavěli poslední stavbu zahrnutou do pŧvodního, kontinent protínajícího obrovského plánu, vrátili se jejich pravnukové x-té generace na místa, odkud vyšli, aby zde opravili dříve zřízené komplexy, které mezitím nahlodal čas… Připomínám znovu: Všichni králové po celou dobu trvání sumerské kultury stavěli „své" chrámové komplexy výhradně na základech předchozích staveb, jejichţ zřízení připisovali „věčnému plánu bohŧ". Pouhá tradice? Nebo jsou to všechno jen náhody? Myslím, ţe na tuto otázku mohu v dalších kapitolách nabídnout odpověď.

Kniha Job Smysl protiotázek kladených biblickým Bohem Jobovi, snaţícímu se poodhalit jeho tajemství: „Ptám se tě a odpověz: Kde jsi byl, kdyţ jsem zaloţil zemi?, nabývá ve světle našich závěrŧ udivující význam. Pověz mi, jestli to víš: Kdo rozměřil ji, víš-li, nebo kdo po ní roztahoval měřicí provazec? Do čeho byly zapuštěny podstavce, nebo kdo položil rohový kámen, kdyţ spolu prozpěvovaly jitřní hvězdy a plesali všichni synové Boží (nebešťané)? " „Zdaliţ jsi kdy za dnů svých rozkázal jitru? Ukázal-lis záři jitřní místo její? Aby uchvacovala kraje země… aby proměnu přijímala jako vosk pečetní… a aby ruka pozdviţená ohnuta (zlomena) byla?" „ Shlédl jsi celou šíři země? Pověz, jestliţe ji znáš celou: Kdepak je cesta k místu, kde přebývá světlo (k obzorovému bodu východu Slunce)? A tma, kdepak je její místo, ţe bys vzal její hranici (obzor) a že bys porozuměl vozovým cestám (liniím směřujícím) k jejímu domu (ke hvězdnému znamení, v němţ vychází slunce)? " „Můţeš pevně svázat pouta souhvězdí Kima, nebo můţeš uvolnit („ rozplést šňůry ") pouta (pás) souhvězdí Kesil? Můţeš vyvést souhvězdí Mazarot („polední", jiţní) v jeho ustanovený čas? A pokud jde o souhvězdí Aš spolu s jeho syny, můţeš je vodit? Poznal jsi ustanovení nebes (polohu hvězd), nebo umíš snad uplatnit (přenést) jeho autoritu (obraz jejich postavení) na zemi (zemský povrch)?" „ Ulovíš lvu jeho kořist a nasytíš lvíčata, skrývající se v jeskyních a číhající v křoví? " (Job, kapitola 38; smíšené biblické zdroje)Proč by od Všemohoucího neměli být skryti časové, a ti, kteříţ jej znají, neměli neviděti dnů jeho? (Job 24.1; Král. bible) Nahlédneme-li do patřičných pramenŧ, snadno zjistíme, ţe: - souhvězdí Kima známe jako Plejády (viz také Job 9. 9; Amos 5.8); - souhvězdí Kesil není nic jiného neţ Orion (Iz. 13.10; Amos 5. 8); -Aš je Arktur, nejjasnější hvězda, „alfa" souhvězdí Bootes. V Bauvalově a Hancockově teorii hrají rozhodující roli Orion, Sfinga, Plejády a souhvězdí Lva. Abychom našli „cestu k poznání" a mohli „nakrmit lvíčata" - lidi nové, vzdálené generace, kteří (obrazně řečeno) ţijí ve srovnání s autory poselství v jeskyních a číhají v křoví, musíme ulovit (vyrvat!) lvu - Sfinze a jejímu nebeskému protějšku -jeho kořist! Přinejmenším velice zajímavé shody, nemyslíte? Jobova kniha, a to zdaleka ne jen na citovaných místech, ale i v mnoha dalších ohledech, je podle mého názoru jedním z nejvýznačnějších kryptotextŧ, který církevní cenzoři (naštěstí!) nechali přeţít mezi

takzvanými „poetickými knihami" Starého zákona. Hlavní postavou příběhu paradoxně není Job, obracející se k personifikovanému Jahvemu, ale nejmladší debatník, Syřan Elihu, který ve strhujícím projevu výrazně odlišuje nepostiţitelnou Vyšší moc od ostatních, lidem podobných boţstev. Výstiţnými slovy (kap. 32 aţ 37) Jobovi dokládá marnost jeho snaţení, protoţe sílu, jiţ naivně polidšťuje a k níţ se ve skutečnosti obrací, nezajímají směšné lidské problémy. Job a ostatní se v tomto světle jeví jako „nahrávači" - popis Jobova osudu, úvod do problému včetně do textu implantovaných a dobře maskovaných rozsáhlých znalostí zdánlivě vysoce přesahujících poznatky středověku i občasné mezivstupy „hlasu boţího" - to vše tvoří pouze kulisu, pozadí skutečně řešeného hluboce filozofického problému. A aby nebylo mýlky - v kapitole 38 se hlásí ke slovu osobnost, kterou nelze srovnat s Vyšší mocí (Bohem). Je jí podřízena, jak vyplývá z řady poloţených otázek, a na ţádném místě se netvrdí, ţe to, o čem hovoří, je jejím dílem! Naopak. V kapitole 39. 31 aţ 35 se dočítáme: A Adonai (Pán; Hospodin) (po dlouhém, banálně vyhlíţejícím výčtu přírodních jevŧ a neoddiskutovatelných zákonitostí) řekl: „Chce se nevědomý rýpal přít se Všemohoucím (s Vyšší mocí)? Kdo (z vás) Boha (ne mne!) káral, ať odpoví!" Na to Job: "Pohleď, jsem moc nepatrný, abych na to mohl odpovědět. Pokládám si ruku na ústa (uţ mlčím). Řekl jsem všechno, co jsem chtěl, a nebudu to opakovat podruhé, nemám uţ nic, co bych k tomu dodal. " Vzpurný chlapík, ţe? Takto mluvit se samotným Bohem! Jenţe „Pán", který se vmísil do debaty, není sám Všemohoucí. Jeho výtky směřují k jedinému bodu: nikdo, ani on sám (!) není schopen pochopit záměry Vyšší moci! V tomto ohledu je kaţdá debata zbytečná. Doplněný a samozřejmě náboţenským představám odpovídající závěr Jobovy knihy stojí v ostrém protikladu a jako výsměch všemu, co je v jejím textu obsaţeno. Job se nakonec doslova utápí v „pozemských statcích" a, jak uţ to bývá, znají se k němu všichni, kteří o něm v době jeho největší bídy a zoufalství nechtěli nic slyšet. Přinesou pár dárkŧ a „boţí svět" je opět v naprostém pořádku… Ten nesmyslný závěr měl smysl: „Job" církevní cenzuru přeţil… Uvaţovali jste uţ někdy nad slovy: „On roztáhl půlnoční stranu nad prázdnem, zavěsil zemi na ničemţ." (Job 26.7) (Vědecky odŧvodněná představa Země visící - plující - v prázdnotě kosmu do Jobovy doby jaksi nepatří. Odkud to pisatel věděl?)

„A protoţ nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila a zpřevracely se hory do prostřed moře. " (Ţ. 46.3) „Byť i ječely a kormoutily se vody jeho, a hory se rozráţely od dutí jeho." (Ţ. 46.8) „Kdyţ hlučely národové a pohla se království, vydal hlas svůj a rozplynula se země. " (Ţ. 46.7) „Pojďte, vizte skutky Hospodinovy, jakých jest pustin nadělal na zemi." (Ţ. 46.9) „Ty silou svou rozdělil jsi moře, a potřels hlavy draků u vodách. Tvůj jest den, tvá jest také i noc, světlo i slunce ty jsi učinil." (Ţ. 74.13 a 15) To nejsou vzpomínky na stvoření světa, ale zcela evidentně na obrovskou a poměrně nedávnou katastrofu, o níţ lidé, alespoň někteří, tehdy ještě věděli. Narazíte-li někde v „odborné literatuře na tento obrázek, určitě se dočtete, ţe jde o kněţku jakéhosi obskurního kultu. „Vědcŧm" jaksi ušlo, ţe výsada nosit na hlavě „rohatou přilbu", z níţ navíc vybíhá vroubkovaná hadice, byla vyhrazena pouze bohŧm! Ani těsný, přiléhavý overal s pásky přes ramena není tak starý módní prvek. V ţádném případě nepatřil k ţádnému kroji té doby. Spolu se skutečnými znalci mezopotamské kultury povaţuji tento reliéf za jedno z nejkrásnějších alegorických zobrazení létající bohyně Inanny. Povšimněte si, ţe zvířata dole mají pouze zástupnou funkci vlastností, které jí byly připisovány. „Lvíčci", na nichţ stojí, jako by z oka vypadli tomu, kterého na straně 8 tak urputně „škrtí" Gilgameš…

VI. Egypt Jelikoţ se uţ mnohokrát prokázalo, ţe mnozí nejsou pro stromy schopni vidět les, vzali jsme pod lupu několik notoricky známých archeologických nalezišť. Vykopávky zde probíhají uţ velmi dlouho a pozice nálezŧ, zvláště základŧ budov, jsou pečlivě dokumentovány. Vezmeme-li si k ruce mapku okolí gízských pyramid, vidíme, ţe je doslova poseto stavbami povaţovanými za „obydlí kněţí zádušního kultu a řemeslníků", prý „obsluhy nekropole". Dobrá. Ale navzdory tomuto tvrzení se vŧbec nezdá být pravděpodobné, ţe tyto „ubikace", a mezi nimi jsou i takové, v nichţ mohlo bydlet aţ 5000 lidí, měly slouţit krátkodobému účelu. Na to měly příliš solidní základy. Navíc jsou rozmístěny s neuvěřitelnou pravidelností, takţe utvářejí logický geometrický vzor, obvyklý u „výplňových" prvkŧ anagrafŧ. Nejen to. Obrysy základŧ dokonce opticky naznačují obliny! Jsem si moc dobře vědom jakého kacířství se dopouštím. Ale nelze jinak. Očividné skutečnosti prostě nelze přehlíţet. Vycházím z domněnky, ţe Návštěvníci veškerou svou činnost podřizovali jistému záměru. Veškeré stavby, které postavili nebo dali postavit, nesou jakousi „pečeť". Tou je zcela přirozeně symbol jejich tehdejší technické nadřazenosti, dokonale zobrazený v El Fuerte. Primitivní kopie i poměrně zasvěcené obrázky nepřehlédnutelného „hromového ptáka" najdeme na sumerských pečetích, stejně tak jako mezi piktogramy zdobícími skaliska po celém světě. Zkratkou je i symbol okřídleného kruhu, s nímţ se setkáváme především v Egyptě a u středomořských národŧ.

Výčet obrázkŧ na této straně zdaleka není úplný. Jsou jich stovky a tisíce. Návštěvníci prozíravě zvolili siluetu své lodě jako jakési razítko, jehoţ kontury vtiskli do krajiny všude tam, kde sídlili. Vybraní lidé obdrţeli jakýsi „boţský územní plán". Povinností, ba přímo zákonem vyvolených bylo jeho dodrţování; potřebné vědomosti se předávaly nové generaci kooptovaných nástupcŧ ústně. Pokud se přitom řídili astronomickými úkazy a mnemotechnickými obrazci (které mylně povaţujeme za předstupeň písma), nepotřebovali ani k uchování rozsáhlých znalostí skutečné písmo. Nad věčným boţským plánem se nediskutovalo, nefilozofovalo a nesepisovaly se ţádné traktáty. Ten se jen plnil. Je ostatně docela dobře moţné, ţe mayské „číselné písmoznaky", mezi nimiţ se extrémně často objevuje čára, nad níţ leţí tři body - znak

osmičky -, se po ztrátě kontinuity pŧvodních znalostí vyvinuly ze zřejmě uţ nenávratně nepochopitelného mnemotechnického návodu. Originály „uměleckých děl" se ztratily, ale máme kopie! Stejně jako v El Fuerte, skryty našim zrakŧm díky své velikosti, jsou volně rozprostřeny po rozsáhlých a většinou podivným závojem tajemství opředených areálech Země.

Okřídlené kolo nad „hrobkami faraónů" Na obrázku dole je Reisnerova schematická mapka pyramidového pole

v Gize. Její stáří a skutečnost, ţe bývá takřka beze změn dosud uţívána i v současných dílech popularizátorŧ egyptologie dokazuje, ţe domnělá nekropole se stala „archeologickým hřbitovem", na němţ víří prach uţ jen boty turistŧ. Uţ tu není co najít, tady uţ na nikoho ţádný nevykradený hrob, a tudíţ ani „vědecká sláva" nečeká, tak co s tím?

Vidíme, ţe šikmá cesta spojuje Druhou („Rachefovu") pyramidu s komplexem Sfingy. Ví se, ţe součástí přípravy staveniště bylo i odklonění toku Nilu uměle vyhloubeným korytem. Nebudeme se teď zabývat úţasnou přesností zeměpisné a astronomické orientace pyramid a věnujeme pozornost půdorysům dosud objevených staveb. Velmi jednoduše si dokáţeme, ţe tyto úpravy nebo budovy (aţ na některé pozdní, které byly zřejmě později postaveny „na divoko") tam byly, protoţe tam být musely! Vyţadoval to totiţ nekompromisní „boţský územní plán".

Nic není náhodné Z jiţ uvedených dŧvodŧ si navzdory klasickým teoriím dovolím tvrdit, ţe existuje přímá souvislost mezi egyptskými pyramidami s jejich Sfingou a

přilehlými chrámy, prastarými vyobrazeními Gilgameše s jinými, párkem lvů lemovanými postavami, tiahuanackou Branou Slunce, vyobrazeními na sumerských pečetních válečcích, asyrských a mayských reliéfech a Mocným z bolivijského El Fuerte. Ne. Lidé obývající všechny tyto končiny se nikdy nesetkali. Za překlenutí času, kontinentŧ a kultur vděčíme dočasné přítomnosti kosmických Návštěvníků. Toto je poziční plánek Sfingy, chrámu před jejími prackami a Údolního chrámu, k němuţ od Prostřední pyramidy směřuje „cesta" vydláţděná vápencovými bloky. Kdysi zřejmě byla dokonce i zastřešená. Na anagrafu však objevíme cosi velmi zvláštního (obrázek na protější straně). Vidíme, ţe obrys prastarých megalitických základŧ obou mnohokrát obnovovaných a opravovaných monumentálních staveb vytváří symbolický obrazec, který jako by vypadl z elektrotechnických schémat. O hranatého muţíka („kvadrouše") třímajícího dvě hole zakopáváme na celém glóbu. Poslední socha ze sbírky „kvadroušŧ" byla před nedávnem vylovena z podmořských zřícenin u japonského pobřeţí. Kde je blesk, je i hrom. A zde uhodilo opravdu pořádně. Kromě řečeného hranatého chlapíka a siluety letounu se zde objevuje i symbolika dvou Ivů! Kdosi tu apeluje na naši pozornost. Jsou snad dva lvi kryptografickou zkratkou, jejíţ skutečný význam nám doposud uniká? A co v Jiţní a Střední Americe? Nahradili tam lva jaguárem? Pak je ovšem jasné, ţe veškeré „náboţenské texty" nutně musí být reinterpretovány. (Zorničky figury jsem opravdu nedokreslil sám. Je to „sluneční kámen" fixující polohu Slunce v den rovnodennosti.) Okraj křídla vymezuje „lomová jáma". Sfinga hledí přesně na východ, ve směru 30. rovnoběţky… Oba anagrafy se shodují! V místech, kde na středoamerických kresbách, reliéfech a soškách nacházíme záhadné šneky nebo spirály, leţí na egyptském anagrafu Velká Sfinga! Veškeré anagrafické obrazce jsou sestaveny podle přísně logických bodŧ a geometrických měřítek, převzatých z dostupných odborných materiálŧ. Nutno dodat, ţe pouţitý Reisnerŧv plánek dodnes nebyl nikým doplněn a je prakticky nezjistitelné, které stavby stojí na pŧvodních vápencových základech. V popisech, například v knize „Pyramidy, tajemství minulosti", neustále naráţíme na formulace jako: „Oproti původnímu plánu byla stavba, započatá z vápencových bloků, dokončena narychlo ze sušených cihel omítnutých vápennou maltou." Nikoho ještě nikdy nenapadlo, ţe pŧvodní předhistorické základy mohou být egyptology dlouho marně hledanými

bájnými „Bílými zdmi", na nichţ (obdobně jako v Sumeru nebo u Inkŧ) stavěly pozdější generace. Záchytnými body jsou samotné pyramidy a řada menších pyramidek v jejich okolí. Substruktury „minipyramid", jak zřetelně vyplývá z vědeckých studií, nejsou pŧvodní. Neexistuje jediný důkaz, ţe byly primárně stavěny jako „hrobky královen"; chodby vznikly primitivně prováděným pozdějším poddolováním nadstavby. Pro předhistorické období jsou charakteristické základy z mohutných vápencových monolitů vymezující tvar písmene „T". Opravdu. Jen fachidiotŧm vybaveným dobře sedícími klapkami na očích mŧţe ujít nesporný fakt, ţe nesčetné jihoamerické stavby tuto manýru kopírují, ba co víc: symbolika „T" se objevuje na malbách, reliéfech a štukách tak houfně, ţe uţ jen naprosto zaslepený ignorant zde ještě mŧţe blábolit cosi o „náhodě". Podle těchto znakŧ a podle jednoznačného svědectví anagrafu, v nichţ se vyskytuje velice často, lze předpokládat, ţe „téčko" je symbolem nahrazujícím podpis na stavebních plánech „boţských" Návštěvníkŧ.

Narmerova paleta Kousek opracované břidlice známý jako Narmerova paleta je zařazován do období První dynastie (okolo 3100 př. n. 1.). Pomiňme teď snový výklad obsahu prezentovaný egyptology a prohlédněme si ji pořádně. Narmer, v překladu údajně „Zlý sumec", je zde (vlevo) zobrazen s kratičkou bradkou, která tomuto přízvisku ţádnou čest nedělá Za ním ovšem stojí postava, v níţ archeologové vidí sluţebníka nesoucího faraónovy sandály! Tento výklad je účelový a tak neskutečně naivní, ţe zde uţ opravdu lze hovořit o totální zaslepenosti! Proč? Předně - domnělý „sandálonoš" stojí na vlastním horizontu (je v jiné úrovni) a k centrální postavě má ryze symbolický vztah. Podle náhrdelníku ve tvaru dvojitého „ T" lze dokonce usoudit, ţe podřízenou osobou je zde naopak farao! Některé atributy zobrazené na paletě jsou ryze neegyptské, tím je jaksi „mimo čas". Pro srovnání několik detailŧ. Na obrázku (1) je bez jakýchkoli pochybností NAR, „ohnivý sloup", letoun podle pověsti pouţitý Horem při jeho vzdušném souboji se Sethem. Jak uţ víme, pojem schem (šém) je „jméno " pouze v přeneseném smyslu. Jinak znamená létající stroj! Takţe: „Horovo jméno" - Horŧv letoun. Jeho symbol nacházíme na „Narmerově paletě" dokonce třikrát! Prohlédneme-li si detaily pozorněji, zjistíme, ţe: 1/ Na obr. b je zvětšenina kreslířem idealizovaného „symbolického

prŧčelí chrámu s Horovým jménem" na rubu palety. Nejde však o nic jiného neţ o plamenem tryskajícím z naru rozdělené „ T", jak ostatně vyplývá ze zvětšeniny (2), kde zřetelně vidíme samostatný sloup ohně, na němţ se stroj vznáší. Je dojemné, jak se kreslíř snaţil o to, aby čarám, zdŧrazňujícím pohyb proudění před jeho přídí a zádí včetně náznaku křídel, přikouzlil podobu ploutví „zlého sumce"… 2/ Atributy postavy za faraónem odpovídají sumerskému boţstvu, nejspíš Enlilovi. Potvrzuje to sedmicípá hvězda, z níţ se kdosi marně pokoušel udělat květinku (c)… V pravé ruce má knize podobný předmět (srov. obr. dole), z jehoţ podoby se s největší pravděpodobností vyvinuly kartuše obsahující znaky jmen faraónŧ. Pravděpodobně jde o „Thotovy posvátné tabulky", do nichţ chtěl být kaţdý farao obrazně „zapsán". Dlaň napřaţené levé ruky svírá jakousi nádobu. Interpretovat útvar na předloktí jako „nesené sandály" (zřejmě rafinovaně přilepené suchým zipem?)povaţuji přinejmenším za velice nešťastné. 3/ Nad hlavou „sluhy" je ve zřetelně ohraničeném poli (posvátné území?) symbol pyramidy! Podle „neomylného názoru egyptologŧ" však pyramidy budovali teprve vládci třetí dynastie faraónŧ. Takţe za první, jejímţ zakladatelem byl podle sporného, leč nade vše postaveného Manethova seznamu právě Narmer, v Egyptě ještě vŧbec ţádné pyramidy nestály… O významu tohoto symbolu na paletě se ţádná dostupná odborná literatura radši ani nezmiňuje. Prozřetelné. Také se dočteme, ţe na rubu palety se objevují pravděpodobně „elamské motivy". Snad. Ale byl ústřední část plochy vyplňující motiv dvou zvířat s tělem lvŧ a extrémně dlouhými hadími krky znám opravdu jen v „Elamu"? Párek reliéfŧ monstrózního zvířete, pravděpodobně nazývaného sirruš, zdobí postranní stěny Ištařiny brány. Objevil je počátkem dvacátého století při vykopávkách v Babylóně Angličan Koldewey. Přední nohy šupinami pokrytého „babylonského draka" (obr. nahoře) jsou ukončeny kočičími tlapami, zadní spáry jsou nepochybně ptačí. Samozřejmě nejde o skutečné zvíře, zatím však nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, o jakou alegorii se jedná. Na obrázku dole (str. 112) je skulptura nalezená na Sumatře. Hado-vité krky dvou podivných tvorŧ po stranách vytvářejí spolu se šneko-vitou nástavbou nad jejich „hlavami" jakýsi výklenek ukrývající postavu, která jako by sem uprchla rovnou z mayského reliéfu… Neochota nebo neschopnost srovnávat zdroje nesoucí celosvětově evidentně shodné příznaky je otřesným dokladem nevybavenosti, a tím i zoufalé inkompetence „vysokoškolsky odborně vzdělaných expertŧ". Na

tomto poli lze snad nejdokonaleji demonstrovat nebezpečný rozsah vědecké fachidiocie. Úzké zaměření a do nebe volající nedostatek širšího přehledu dnešních „specialistŧ", kteří na rozdíl od prŧkopníkŧ, z jejichţ prací neúnavně sestavují stále nové duchaprázdné kompiláty a pseudovědecké práce, nenalézají odvahu prezentovat jakýkoli záblesk vlastního úsudku. Pokud ho ovšem vŧbec mají, o čemţ se ve valné většině případŧ dá s úspěchem pochybovat. Obrázky na předchozí straně ukazují „létající bohy" před „stromem ţivota"(pojem vymyšlený „specialisty"). Takto Sumerové a jejich následovníci zobrazovali (v Egyptě obeliskem zastoupený) boţský „šém". Vpravo dole je sumerský bŧh UTU („Zářící"), akkadsky ŠAMAŠ, vládce nad raketovými loďmi, mylně povaţovaný za „boha znázorňujícího slunce". Za povšimnutí stojí předmět, který všechny postavy drţí v levé ruce. (Srov. obr. a a c na str. 110)

Obrazce na povrchu země Teprve anagraf vynáší na denní světlo skutečný význam linie základŧ pŧvodních objektŧ, zbudovaných z obrovských vápencových blokŧ. Totéţ platí o trasování některých „cest" a o liniích terénních úprav

do

umělého „pohřebiště faraónŧ čtvrté dynastie" v Gize. Z písku se vynořují nové prostorové geometrické vztahy, o jejichţ existenci na tomto místě dosud nikdo neměl ani potuchy. Zjišťujeme, ţe do plánu obrovského stavebního komplexu je zaklet obraz tváře „velkého, skrytého a všudypřítomného boţstva", které bylo opravdu všude - nic netušící faraóni, ostatně stejně jako archeologové a milióny turistŧ, chodili a odpočívali na jeho obličeji… Zdá se, ţe jeho oči pláčou a potoky slz stékají dolŧ k Údolnímu chrámu. „Musíš plout po vodě, abys dosáhl cíle… " Kříţovým prokladem doplněný plánek (str. 114) naznačuje, co všechno tady ještě spočívá ukryto pod nánosy písku.

Dávám odborníkŧm férovou šanci začít sbírat dříví na hranici. Tvrdím, ţe veškeré staré stavby se základy z vápencových monolitů, které ještě budou objeveny, a to nejen v okolí Sfingy, MUSÍ být součástí zde otištěného plánku, případně jeho smysluplným doplňkem. To se dnešními prostředky dá velmi jednoduše ověřit. Ale nemyslím si, ţe se logové přetrhnou. Na to se jim všem v jejich killer frázemi chráněné pevnosti ţije moc dobře… A uţ vŧbec se jim nechce starat o jakousi„rovnováhu všech věcí na nebi i na zemi", tolikrát vzývanou v egyptských textech. Na předchozí straně je anagraf letecké fotografie pyramidového pole v Gize. Ze snímku nevalné kvality je sestavena jedna z moţných, logických pozic. Snímku dominuje hlava vousatého muţe. Pŧvodní podoba hlavy Sfingy? Jak by tento obraz vypadal, pokud bychom ho mohli sestavit z radarové satelitní fotografie (předměty

na těchto fotografiích nevrhají stíny)? (Snímek není retušovaný! Jsou na něm i rŧzné novodobé úpravy, mimo jiné moderní silnice vedoucí k pyramidám.) Zájemce, kteří si budou chtít pohrát se skenovanými obrázky, upozorňuji, ţe nejen samotné skenování, ale i přípravy k tisku mohou vést ke zkreslením. Zde je po ruce jednoduchá úprava - základny pyramid musí na plánku tvořit dokonalé čtverce. Zkuste si je - ale aţ po srovnání kontur - nahradit kruhy.

Záhada „pohřbených" lodí Kolem Velké pyramidy byly objeveny slavné „hroby lodí". V tomto případě -logové, kteří předpokládají, ţe symbolika jaksi souvisí s „bárkou boha Ré", nejsou daleko od pravdy. Je to ale trochu jinak - podlouhlé prohlubně, stejně staré jako základy pyramid, lemují na anagrafu přední část trupu a hranu křídla létajícího stroje (zhruba v místech sacích otvorŧ). Ten je jako obvykle vyobrazen v několika rŧzných a stále podrobnějších měřítcích, příkopy ve tvaru lodí slouţí jako značky udávající přesnou polohu kopie! I přes některá neúplná místa je jasné, ţe konstrukce je identická jako u lodě z El Fuerte. Tento anagraf v knize není, síť jemných čar vyţaduje velké zvětšení a to je v daném formátu nemoţné. (Budeme se tomu kvalitněji věnovat na Internetu!) Vzhledem k tomu, ţe známe celou konturu stroje, mŧţeme určit i místa moţného „pohřbu" dosud neobjevených lodí. Soudím, ţe skutečné lodě byly v jamách pohřbeny aţ v mnohem pozdější době. Nejzajímavější na tom všem je, ţe kněţí patrně tušili souvislost mezi „lodními hroby" a „boţskou bárkou"! Nedovedu si sice představit, ţe by dokázali sloţit puzzle anagrafu, byli si však plně vědomi významu přesného rozmístění staveb, které po staletí přísně dodrţovali. To platí zejména pro počátky. Pozdější stavby z pálených cihel ani zloději stavebních kamenŧ, kteří zdevastovali obloţení pyramid, nemohly na základním schématu nic změnit. Zde platí totéţ, co v El Fuerte: předloha je příliš velká na to, aby se i rozsáhlejší poškození nějak významně projevila na zmenšenině celku. Kdysi kdosi přišel na myšlenku pochovat do obrovských prohlubní skutečné lodě. (Tato událost je jedna z mála datovatelných, ale nikde se nic nedozvíte o výsledcích jakýchkoli testŧ!) Nápad se ujal - téměř všichni ostatní stavitelé pozdějších pyramid a lavicových hrobŧ (mastab) tento nový prvek okopírovali… Logický závěr? Prázdné prohlubně ve tvaru lodí v Gize byly od počátku, lodě do nich byly dány později. Všechny ostatní stavby, u nichţ jsou pochovány skutečné lodě, byly postaveny nebo přestavovány (faraóni si často „adaptovali" hroby předchŧdcŧ /!/, takţe „posvátný zádušní kult",

kvŧli němuţ prý byla postavena celá města pro kněţí a sluţebnictvo, berou váţně snad jen naivkové!) aţ po pyramidách v Gize!

Zaprášená egyptologie Víte, kdo postavil Národní muzeum v Praze? Podle osvědčené logiky převzaté od egyptologŧ to byl vládce Národ Soběš L, který si postavil mauzoleum, později přestavěné na divadlo! Jiní podle sporných historických pramenŧ ovšem trvají na tom, ţe budova musí být dílem Swata Václava. Myslbek byl architekt, který narýsoval plány (zde zpodobněn jako boţský kŧň). Ale nechme zbytečných sporŧ. Budova, podle názoru jiného slovutného a nepostradatelného znalce praţských vykopávek, ugandského profesora Quak Quaka, kterého jistě všichni znáte (hloupá otázka, vţdyť mluvím s inteligenty), byla jednoznačně postavena pro vladaře Myslbeka, jehoţ jméno se na sousoší zachovalo! Kdo věří v něco jiného, je směšný snílek. Je to přece očividná věc, vţdyť před muzeem prokazatelně stojí socha, na níţ se dochovaly dodnes čitelné znaky. Ale ne kaţdý sdílel osud tohoto velikána! Manţelka vládce (nebo moţná dcera, snacha, tchyně, druhá ţena, poslední ţena nebo za ţenu převlečený muţ) podle názoru jiného nesporného odborníka, který tak usuzuje na základě nezvratného a nikým nenapadnutého dŧkazu, vydedukovaného z pŧlky písmene „I" (nebo moţná L, či F) vyrytého na ohlodané kuřecí kosti nalezené společně (!) s kusem papírového talíře na skládce v Čiernej pri Čope, zcela shodné s jinou částí kosti (sice krocaní a bylo na ní ,,O", ale drŧbeţ je drŧbeţ) vykopanou pod praţcem kolejnice M- Etra (naleziště Aloustranská), byla pŧvodně pochována na Westernhádes, ale poté, kdyţ upadla v nemilost, ji kněţí Mysl-bekova zádušního kultu (nebo kultu jiného kultu!) přestěhovali jinam. Také po koni svatého Václava se na Westernhádě zachoval jen zlomený sloup, později omylem povaţovaný za CZER-TUW. Sloup ale zlomili američtí turisté, protoţe necelého pŧl kilometru odtud byla vykopána láhev od tehdy známé americké oţivovací tekutiny Coca-Cola. Kŧň, jak se mŧţeme dočíst ve fragmentech Ko(s)mické kroniky, byl později exhumován a přemístěn do Neumřetel náhradou za zetlelého SCHEM-Iga… V další exhumaci a uvedení věcí do nově vymyšleného stavu vědcŧm (naštěstí) brání nezvykle velký neopracovaný kámen. Dost! Dost! Dost! To je „blivajz", co? To všechno uţ na první pohled vypadá jako úplná blbost, ţe? Problém je v tom, ţe přesně tímto zpŧsobem byla -logy a -iky napsána egyptská historie! A nehodlají měnit ani čárku. Jeden „expert" se odvolává

na druhého a jiný závěry obou, samozřejmě z pozice ještě většího odborníka, popírá, čemuţ pilně přitakají jiní odborníci, jimţ jsou myšlenky prvně jmenovaných expertŧ nesympatické uţ tím, ţe se je na rozdíl od nich vŧbec odváţili vyslovit… Egyptologie není věda a ani se tak nechová! Na jedné straně je to namáhavá dřina několika nadšencŧ, kteří se na místě lopotí s vykopávkami a tříděním artefaktŧ. "Experti" pak vymýšlejí nové a nové smyšlenky, přičemţ hlavní pozornost je věnována tomu, aby případné nové nálezy doplnily gigantický soubor nepodloţených úvah a akademických ţvastŧ. „Kopáčŧm", kteří si moţná myslí své, ale neprotestují, protoţe kopou rádi a chtějí kopat i nadále, tak mimo jiné pohodlně ukradnou celou „show". Stává se, ţe nepřítomní „experti" naráţejí „šťastnou náhodou" - rukama jiných - na „své ţivotní objevy" a jejich fotografie vnikne do análu tolik milované vědy. Egyptologie, a to aţ na vzácné výjimky, je od samého počátku o nezměrné lidské ješitnosti a touze po vstupu do pomyslné „dvorany slávy". Já vím. Šlo by to říct diplomatičtěji. Ale je to tak! Diplomacie v lidské historii rozpoutala mnoţství válek, a to prokazatelně i v případech, které mohla na místě vyřešit pouhá facka… Zhoubný nádor, bující na samé podstatě chápání lidské historie, se nedá „ukecat" -je ho třeba odstranit. Radši malá jizva neţ velký kříţ….

Katastrofické nedostatky v datování Immanuel Velikovsky je českým čtenářŧm znám pouze jako autor knihy Sráţka světů. Málokdo ví, ţe tento velmi svědomitý, aţ úzkostlivý badatel se velmi podrobně zabýval dějinami Hebrejcŧ, Egypťanŧ, Rekŧ a ostatních středomořských národŧ. Své poznatky shrnul do několika obsáhlých děl, v nichţ se mu srovnáváním písemně dochovaných historických souvislostí podařilo prokázat řadu podstatných omylŧ v dosavadním, historiky udávaném časovém schématu. Velikovskyho knihy vyšly v šedesátých letech, a pokud vím, jeho dŧkazy dodnes nikdo nevyvrátil, ba dokonce ani nekomentoval. V tomto směru sdílí obdobný osud jako Zecharia Sitchin, jeden z dvaceti lidí na světě, kteří umí číst sumerské a akkadské klínopisné texty v originálu, takţe není odkázán na sto let staré interpretace. „Vědci" moudře mlčí. Vědí, ţe pokud přistoupí na dialog, nedopadne to pro ně a pro uniformistickou vědu v ţádném případě dobře. Velikovsky, ročník 1895, zejména v knihách From Exodus to King Echnaton (1953), Peoples ofthe Sea (1977) a Ramses II. and his Time (1978) sérií dosud nevyvrácených (protoţe nezvratných!) důkazů doslova

rozbil pracně slepovaný a hýčkaný obraz historie té doby. Prokázal omyly v datování, jeţ se pohybují v rozsahu 800 aţ 1200 let! A to prosím jde o období, ze kterého máme obrovské mnoţství písemností! Tato zkušenost nám dovoluje hluboce pochybovat o správnosti rekonstrukce předchozích etap, stojící na v nejlepším případě velmi sporých, ale většinou ţádných písemných záznamech, avšak hlavně na dohadech, kříţově „podloţených" neustále omílanými citáty několika autoritativních odborníků… Pokud si někdo myslí, ţe je to vlastně jedno, ţe teď přece ţijeme v docela jiné době, je to tragický omyl - chybný výklad historie totiţ stojí u kořenŧ vývoje „naší civilizace". Nepochopení historických souvislostí vedlo k „intelektuálnímu úletu", ke ztrátě integrity a vzniku pseudo společnosti, jeţ nedokáţe vyřešit uţ ani ty nejzákladnější problémy. Tisíciletá manipulace vývoje církvemi, které by nikdy nemohly vzniknout (přinejmenším by jejich vliv neměl tak dlouhé trvání), vedla k legalizaci dvojí morálky. Jen to, co „posvětila" církev, bylo správné. Protoţe veškeré velké církve se po úvodním, entuziasmem prodchnutém období změnily v mocenské instituce. Velké církve (stejně jako většinové politické strany) se nikdy skutečně nezajímaly o osud masy věřících a vţdy stály na straně mocných, kteří je ve vzácné symbióze podporovali. To je jeden z hlavních dŧvodŧ, proč se velmi rychle prosadila vlčí morálka. Tento nechutný obraz „křesťanské civilizace" byl na čepelích mečŧ exportován do celého světa. Dŧsledky neseme dosud. Katolická církev dnes uţ z této situace nevidí reálné východisko. Proto s nadějí očekává příchod „boţího soudu", o jehoţ podstatě, a s největší pravděpodobností i přibliţném datu, ví více, neţ byl kterýkoli z dosavadních „zástupcŧ Boha na Zemi" ochoten připustit. Ale vidím, ţe jsme odbočili. Pojďme radši zpátky do Egypta.

Zásadní otázka V Gize se prolíná mnoţství rŧzných kulturních epoch a navzájem promísených stavebních stylŧ a úprav, zastírajících pŧvodní zástavbu. Jakékoli tvrzení, byť i „slovutného experta", nemŧţe být ničím víc neţ domněnkou. Je čas zapomenout na ţabomyší války - není totiţ podstatné přít se o to, kdo a kdy si na louce postavil stan. Důleţité je zjistit, kdo vymýtil les a zasil první trávu. Nezbývá neţ udělat to, co mělo být uděláno jako první -jít „aţ na skálu". Ale právě zde, v oprávněné předtuše nedobrého, se „experti" zatvrzele brání. O rány pod pás přitom opravdu není nouze. Akademik zahnaný do kouta je horší neţ „bodlavý býk"…

Věda versus tajemství Sfingy Bezmála 74 metry dlouhý a 20 metrŧ vysoký opracovaný skalní blok uprostřed „vápencového lomu" v Gize zná snad kaţdé malé dítě. Český egyptolog prof. PhDr. Miroslav Verner, DrSc, v knize „Pyramidy, tajemství minulosti" cituje ve stati o Sfinze oficiální názor takto: „Na místě, kde stojí, byly lomy, v nichţ se těţil kámen na stavbu jádra Chufuovy pyramidy. Stavba Sfingy tedy mohla být zahájena v té době, ale ne dříve. Stadelmann ji také do doby Chufuovy datuje. V současné době (1997) některé americké sdělovací prostředky vedou v poněkud komerčním duchu diskusi o stáří Sfingy. Datování do doby 5-7 tisíc let př. Kr., případně ještě více, je vytrţeno z konkrétních archeologických i obecnějších historických souvislostí a není třeba se jím váţněji zabývat. V egyptologii nadále převládá názor, ţe Sfinga je dílem Rachefovým a ţe vznikla teprve při stavbě jeho pyramidového komplexu." Díky! Těţko bychom hledali zářnější příklad k demonstraci toho, jak to v egyptologii a u historikŧ chodí! Zkusme se na ony „konkrétní archeologické a obecnější historické souvislosti" podívat zblízka. 1. V místě Sfingy byly lomy, z jejichţ kamene bylo postaveno jádro Velké pyramidy, řekla Neomylná Autorita (Stadelmann). Citujícímu panu profesorovi ovšem jaksi uniklo, ţe nedávné výzkumy francouzských geofyzikŧ nezvratně prokázaly, ţe materiál jádra Velké pyramidy byl těţen úplně jinde! Ale i kdyby zŧstalo při starém, přisuzovalo by se egyptským stavbyvedoucím, tolik obdivovaným pro výjimečný organizační talent, naprosto nelogické myšlení hodné ekonoma z období (velmi) „rozvinutého socialismu". Nechali by snad dělníky pracně odtěţit kámen tak, aby uprostřed zŧstala obrovská masa kvalitního materiálu? Hodný Chufu asi nebyl „škrob" a myslel na nástupce. Co kdyby mu napadlo udělat z toho zbytku nějakou Sfingu? Příkladně nesobecký přístup. Zato se mu Rachef (uţ ne Chefren!) odvděčil tím, ţe svou pyramidu postavil o celé tři metry niţší! Jinak to ani být nemohlo, protoţe faraóni se jinak vţdy a ve všem snaţili předstihnout své předchŧdce. Neštítili se (doopravdy, nebo pokud to vyhovuje historikŧm) odstraňovat jména pŧvodních majitelŧ staveb, aby je posléze nahradili svými. I pyramidy stavěli čím dál vyšší a dokonalejší… Jen mne udivuje, jak je moţné, ţe své bezbranné předchŧdce jednoduše nevystěhovali z nákladných, honosných hrobek a po zemřelých prý poctivě udrţovali nákladný „zádušní kult"… Nebo ţe by přece?… 2. V egyptologii nadále převládá názor (přímo klasická alibistická

formulace!), ţe Sfingu nechal udělat Rachef. Tomuto faraónovi přisuzovaný pyramidový komplex s údajně zbabraným „zádušním chrámem" a Údolním chrámem připojeným dlouhou, rampě podobnou cestou, prý „byl vystavěn aţ po Chufuově pyramidě". Stopadesáti aţ dvěstětunové balvany a neskutečně dlouho po jeho zřízení (nikdo neví kým) ţulou obloţené vápencové monolity základŧ Údolního chrámu ostře kontrastují se stavebními kameny pyramidy, od nichţ se liší zhruba v poměru: krabička sirek vedle krabice na boty! Rachef přitom údajně vládl poměrně krátce… (Něco se přece jen změnilo! My jsme se ještě učili, ţe to byl jakýsi Chefren. Kdo to v dějepise dostatečně hbitě nepapouškoval, dostal bez milosti „kouli".) 3. Formulaci: „je vytrţeno z konkrétních archeologických i obecnějších historických souvislostí a není třeba se jím váţněji zabývat" povaţuji jako takovou za jednu z nejdokonalejších ukázek akademiky uţívaných zabijáckých frází vŧbec. Je to skvost -, ale není nová. Obdobně se akademikové postavili k problému výstavby první ţeleznice v Anglii: „Ţeleznice je nesmysl, protoţe z vlaku jedoucího rychlostí 30 km/hod bude vyčerpán vzduch a cestující se udusí. " Také „platný vědecký názor". Všimněte si, ţe v takovéto prázdné rétorice je zahrnuto všechno, jen jediné ne: nikdy nepadne ani slovo o konkrétních poznatcích nebo nezvratných důkazech. Jediné, co egyptologie ví zcela konkrétně, je to, ţe nic konkrétního neví, ale nesmí se to říkat. Smí se jen citovat. Pokud vás ovšem neomrzel status „vědce". Ale nebojte se. Na Černé ovce, které se občas přece jen vyskytnou, jsou v zásobě jiné metody. Například nařčení z „amatérismu" nebo nevyslovený, ale o to účinněji prováděný zákaz publikovat v „renomovaných" časopisech, vydávat knihy v jistých nakladatelstvích a podobně. A jak je to s údajným „humbukem" v amerických sdělovacích prostředcích? Vysvětlení podstaty věci se autor pokusil chytře vyhnout arogantní poznámkou a tím, ţe sloučil neslučitelné. R. A. Schwaller de Lubicz, francouzský matematik a symbolista, se v úvaze na téma Posvátná věda (1961!) zmínil o archeologických svědectvích zátopami provázeného klimatického zlomu, který zasáhl egyptské území před 12 000 lety: „Přívalům vod, které se převalily přes Egypt, musela předcházet velká civilizace. To vede k dohadu, ţe Sfinga vytesaná ze skály útesu v Gize tehdy uţ musela existovat, neboť povrch opracovaného kamene nese jasné stopy vodní eroze. " Schwaller tak upozornil na moţnost, jak dokázat existenci velké kultury, která na egyptském území o tisíce let předběhla nejen dobu faraónŧ, ale i všechny ostatní dosud známé civilizace. Ó ten děs a hrŧza mezi akademiky!

Ale nezŧstalo jen u toho. Našli se statusu vědce nehodní rýpalové, kteří se o tom dokonce odváţili mluvit nahlas! John Anthony West, samostatný americký výzkumník, který uţ mezitím obdrţel čestné označení „amatéra", konstatoval: „Potvrzené prohlášení, ţe Sfinga nese známky vodní eroze, by samo o sobě rozmetalo všechny přijaté chronologie dějin civilizace a přimělo nás k drastickému přehodnocení představ o „pokroku", tedy představ, z nichž vychází celé moderní vzdělání. Těţko by se našel podobný problém, jehoţ řešení by mohlo mít váţnější důsledky. " (Jak víme, našel se…) Zprvu skeptický profesor Robert Schoch z Bostonské univerzity, světově uznávaný specialista na paleontologii, geologii a stratigrafii, odborník s mnohaletou praxí s vápencovými útvary, jehoţ se Westovi podařilo získat ke spolupráci (!), po návštěvě Sfingy v roce 1990 konstatoval, ţe monument je nejen obroušen vodou, ale způsob eroze povrchu odpovídá dlouhodobému vystavení vydatným dešťům. Příznaky vodní eroze se přitom neomezují jen na Sfingu a okolní skalní stěny, ale i na základní monolity Chrámu Sfingy a Údolního chrámu (údajně postaveného spolu s „Rachefovou" pyramidou!). Jisté je, ţe později provedené ţulové obklady byly přizpůsobeny tvaru zerodovaného povrchu monolitů! Tento zpŧsob práce svědčí o obrovské úctě, kterou staří Egypťané prokazovali této památce, o jejíchţ budovatelích (na rozdíl od našich „vědcŧ") uţ tenkrát nevěděli nic. Nedovolili si ale opracovat původní vápenec a raději jeho povrchu přizpůsobili tvrdou ţulu… Při nedávných vykopávkách v Údolním chrámu objevil Zahi Hawás za přítomnosti mezitím, po absolvování několika semestrŧ archeologie, „na správnou víru obráceného" buřiče Marka Lehnera rŧzné střepy a odpadky vyplňující pukliny mezi monolity základŧ. Tyto artefakty byly: „jednoznačně datovány do období Čtvrté dynastie " (Lehner v dopise Hancockovi). Jinak řečeno: přesně do éry, o níţ egyptologové tvrdí, ţe byla přímo rejdištěm stavitelŧ gízských pyramid. Porovnáme-li oba poznatky, musíme nutně dojít k těmto závěrŧm: a) v období domnělé Čtvrté dynastie, nebo uţ předtím, muselo dojít k úpadku starých kultŧ; dochovaný Chufevův nápis (viz později) jednoznačně hovoří o kultu Isis, jejímţ „sídlem" Údolní chrám nebyl; b) v tomto období uţ - mezi základy pod dříve pečlivě opracovanými, mezitím vodou zerodovanými a později ţulou obloţenými vápencovými monolity - byly vodní erozí vymleté dutiny, které nade vše jasně potvrzují nesrovnatelně vyšší stáří stavby, neţ je to udávané; c) pro potvrzení platnosti posvátného datování lze úspěšně pouţít všech, jen ne regulérních prostředků.

West nato sestavil vědecký tým, v němţ se vedle Schocha zúčastnil prŧzkumu přímo na místě i vysoce váţený geofyzik doktor Thomas L. Dobecki. Výzkumné práce natáčel tým televize NBC. To, jak se nakonec ukázalo, byl od Westa, očekávajícího nevraţivost a represálie ze strany renomované archeologie, velmi chytrý tah. Výzkumníci pouţili vysoce moderní geofyzikální zařízení a podařilo se jim vypátrat několik záhadných anomálií a dutin pod Sfingou. Krátce nato byli doktorem Zahi Hawásem, „generálním ředitelem pyramid v Gize", z místa výzkumu doslova vypuzeni… Pozdě. Expedice mezitím nasbírala všechna potřebná geologická data. Hawás své střepy objevil aţ dlouho po tomto prŧzkumu. Je zřejmé, ţe nález měl v první řadě poslouţit k oslabení nepříjemně konkrétních poznatkŧ světově uznávaných vědcŧ. Pro zvýšení efektu se Hawásových vykopávek zúčastnil i Lehner, který dříve zastával názor protistrany! Schoch totiţ po vyhodnocení dat v laboratořích Bostonské univerzity konstatoval tyto skutečnosti: - Sfinga nepochybně a jednoznačně je erodovaná deštěm; - období silných dešťŧ v Egyptě skončilo tisíce let předtím, neţ byla Sfinga údajně vybudována (oficiálně prý asi kolem r. 2500 př. n. 1.); - podle získaných výsledkŧ (a velmi opatrným, konzervativním odhadem) se skutečné datum vytesání Sfingy posouvá někam do období mezi minimálně 7 aţ 5000 let př. n. 1. V té době, jak tvrdí -lo-gové, na tomto území kočovali nanejvýš primitivní, pazourkovými nástroji a klacky mávající neolitičtí lovci a sběrači. O nějaké kultuře samozřejmě nemŧţe být v „době kamenné" ani řeči… Je to tak, jak píší Bauval a Hancock ve Stráţci počátkŧ. Cituji: „Pokud má Schoch pravdu, plyne z toho, ţe Sfinga a sousední chrámy (které jsou vystavěny ze stovek dvousettunových vápencových bloků) musí být dílem dosud neidentifikované pokročilé starověké civilizace." Odvysílání záznamu pořízeného NBC vzbudilo u americké veřejnosti velký ohlas. U nás jsme ho nikdy neviděli… Tak je to. Zato podle Vernerovy knihy (která kromě dogmat, citátŧ a klasické absence vlastních názorŧ autora naštěstí obsahuje i řadu velmi přehledně a v příloze doslova encyklopedicky uspořádaných konkrétních údajŧ!) se připravoval televizní seriál. Představte si ten prŧšvih, kdyby si dovolil napsat něco nevhodného, co by se mohlo znelíbit uším všemocného správce pyramidového cirkusu! Asi by se netočilo… Knihu Pyramidy, tajemství minulosti lze zájemcŧm o egyptologii jen doporučit. Obsahuje informace, o které u nás byla opravdu nouze. Škoda ţe se autor neomezil na ryze dokumentaristicky nekomentovaný styl a pokouší

se čtenáři vnutit „klasický vědecký obraz egyptské historie". Klasická reakce egyptologŧ na Schochovy a Wernerovy závěry? „To je směšné," ušklíbl se Peter Lecovara, pomocný kurátor bostonského Muzea výtvarného umění. „Tisíce vědců pracovaly po stovky let na studiu tohoto problému a chronologie je dost propracovaná a na skladě uţ pro nás nejsou ţádná překvapení." Pan doktor Verner v souvislosti se Sfingou neopomenul „sestřelit" Bauval-Hancockovu „teorii Orionu" {Záhada Orionu, Mandarin, 1995). Smísil zde neslučitelné (hovoří o jiných stavbách ze značně pozdějšího období, a to by přece měl vědět, které prý jim „nepasují do schématu") a z nedostatku argumentŧ (tu knihu jistě vŧbec nečetl) skončil klasickou akademickou ranou pod pás: autor prý není ani egyptologem (chvála bohu!), ani astronomem. Opomněl však dodat, ţe: - Robert Bauval je diplomovaný stavební inţenýr s dvacetiletou praxí a zkušenostmi se stavbami obrovských budov na Středním východě. Nejezdil do Egypta za sezónními vykopávkami, ale v egyptském prostředí prakticky vyrostl (jeho otec je v Egyptě pochován). - Druhé tvrzení je kopnutím do vlastní holeně! Pokud vím, pan profesor sice je zapáleným, v terénu pracujícím egyptologem, ale astronomii ani stavební inţenýrství rovněţ nestudoval… „Přehlédl" rovněţ výsledky výzkumu Marka Lehnera. Ten zkouškami, které nezávisle na sobě provedly laboratoře v Americe a ve Švýcarsku, prokázal (archeology uznávanou - pokud jim to vyhovuje radiokarbonovou metodou, prováděnou nejmodernějšími technikami), ţe pyramidy v Gize musely být postaveny (nebo dokonce jen opravovány!) o 400 aţ 1200 let dříve (výsledky se rŧzní podle metody). Je zajímavé, ţe tato data téměř navlas odpovídají zjištěním I. Velikovskyho! Prŧměrná hodnota těchto měření i minimální údaj 400 let ovšem těţce nabourává nejen chronologicko-dynastické tabulky archeologŧ, ale i teorii „evolučního vývoje" stavby pyramid! Zřejmě proto o tom, a to ani v nejobsáhlejší knize o pyramidách, která u nás doposud vyšla, nikde není ani zmínka. Pan Lehner se potom jaksi stáhl ze scény, aby se opět nečekaně vynořil - po Hawásově boku - při uţ zmíněných vykopávkách u Údolního chrámu. Své předchozí hříchy si odpykal… - Nechci doktoru věd podsouvat mrzkou účelovost, ale, navzdory jeho dalšímu tvrzení, Erich von Däniken opravdu není pŧvodcem zpochybnění kartuše se jménem Chufeva, fabrikované Vysem v jedné z „odlehčovacích komor" Velké pyramidy, jak Verner píše. Toto tvrzení je účelově zavádějící! Existuje dokonce písemný důkaz toho, ţe Chufev nejen nepostavil

Velkou pyramidu, ale ţe za jeho časů uţ stála i údajně Rachefem zbudovaná Sfinga! Neudivuje mne, ţe se o tom autor díla „Pyramidy, tajemství minulosti", který si hned v úvodu zaodporoval tvrzením, ţe uţ ţádná tajemství neexistují, protoţe jim (egyptologŧm) je všechno úplně jasné, vŧbec nezmínil. Francouz Jean-Pierre Marie (ţel, neprohlásil se archeologem…) totiţ v padesátých letech devatenáctého století objevil v ruině Isidina chrámu poblíţ Velké pyramidy vápencovou stélu (obr. nahoře). Pokračování textu (opis a překlad na str. 126) potvrzeného Chufevovou kartuší (tentokrát ovšem pravou!) hrdě hlásá: „Obnovil jsem Isidin chrám a opravil obrazy a emblémy bohů. " Dále uvádí, ţe vedle chrámu bohyně zřídil pyramidku (nebo jen tunelovou hrobku pod stávající stavbou?) pro princeznu Henutsen (vykopávkami potvrzená skutečnost). To by také byla jediná pyramida, na jejíţ autorství má Chufev nárok! Další text na stéle, dnes uloţené v Káhirském muzeu, je jednoznačný: „Pro svou matku Isis, boţskou matku, paní Hathořiny Západní hory, Zřídil tento nápis na stéle. Přinesl jí novou posvátnou oběť. Postavil jí dům (chrám) z kamene. " Z toho plyne, ţe za Chufeva uţ stály nejen Velká pyramida, původně pravděpodobně nazývaná Západní horou, ale i Sfinga a k ní údajně náleţící Druhá pyramida dávno na svém místě. Rachef by pak ovšem musel ţít před Chufevem, a ne naopak! To všechno se pochopitelně nemohlo vejít do schématu vymyšleného deset let před nalezením stély. Tato, ač je nepochybně autentická (nálezce neměl ţádné ambice stát se slavným „egyptologem", či anglickým lordem a ani jiný dŧvod ji zfalšovat), je „zapomenuta". Nehodí se. Přednost dostává „slavným plukovníkem Vysem" (jehoţ by dnešní egyptologové bez váhání označili za amatéra, vykradače hrobŧ a diletantského dobrodruha) nebo jeho pomocníky narychlo barvou načmáraný falzifikát v náloţemi střelného prachu čerstvě otevřených a dosud nikým jiným neţ objeviteli (!) nenavštívených komorách… Exaktně myslícím „vědcŧm" najednou jaksi „nevadí", ţe se pachatelé podvodu dopustili řady prokazatelných těţkých chyb. Několik příkladŧ na ukázku: - „Expresivní, hieratickému písmu podobný styl několika pouţitých znaků odpovídá teprve mnohem pozdějšímu období; v období čtvrté dynastie takto nikdo nemohl umět psát!" (Karl Richard Lepsius); - většina výrazŧ, psaných stejnou rukou jako inkriminované kartu-še, a

to ve spěchu a v poloze odpovídající stísněným moţnostem daným úzkým prostorem komory uvnitř pyramidy, tedy nikoli v lomu (7), je nepochopitelná - obsah nedává ţádný smysl; pisatel evidentně neovládal jazyk, v němţ se pokoušel psát, kopíroval jen předkreslené „obrázky"; - v komoře byly nalezeny kartuše se jmény dvou králů; nejen Chu-fu, ale navíc ještě Chnem-chuf; obě se vyskytovala v uţ dříve nalezených hrobkách a hrobech dvořanŧ pocházejících z období IV. dynastie (Wilkinson, Rosselini). Nesrovnalostí a doslova nemoţností by byl sáhodlouhý výčet. S pochybnostmi těţce zápasil i jeden z dodnes nejuznávanějších egyptologŧ Angličan Petrie (The Pyramids and Tempels of Gizeh, Londýn 1883). Ani on, stejně jako ostatní jmenovaní, se nikdy nedobral k ţádnému logickému vysvětlení uvedených závaţných nesrovnalostí, natoţ k potvrzenému závěru. Archeologŧm tak zbyly jen na předpokladech stavěné domněnky. Lepší vrabec v hrsti… Hlavně nemyslet! Nic na tom. To všechno je dnes tabu a v ţádné uniformisty poţehnané knize, popularizující na finanční úbytě skomírající egyptskou archeologii, o tom nenajdete ani slovíčko. Proč? Někteří „na slovo vzatí odborníci" totiţ sestrojili uţ mnoho let předtím, neţ Champollion rozluštil hieroglyfické písmo (!!!), chronologicko-historické tabulky, které v podstatě platí dodnes. Je zaţitým akademickým zvykem, ţe „neplatné nálezy" (čti: ty, které neodpovídají dogmatu) jsou pravidelně zametány pod koberec. Nikdo vám neprozradí, ţe slavné Manethovy Tabulky králů, pocházející z egyptského „obrozeneckého období", existují hned v několika odlišných verzích. Hodnotu jejich obsahu tedy lze srovnat s kvalitou „historického záznamu" Františka Palackého v jeho Dějinách národa českého. Oběma autorŧm diktovalo vlastenectví, touha dokázat slávu svých předkŧ, na které by se dala postavit nová národní hrdost. Ale dogma je dogma! Tam, kde se to hodí, platí Manetho, a tam, kde se to nehodí, se „Manetho pravděpodobně (nebo „nesporně", jak kdy) mýlil"… Velkou pyramidu postavil Suphis I. (Cheops - Chu-fu) - a je to! Zde je podle mého názoru třeba hledat hlavní příčinu toho, proč byl zastaven prŧzkum „větrací šachty" vedoucí z „královniny komory" Velké pyramidy týmem financovaným z vlastní kapsy německým inţenýrem Rudolfem Gantenbrinkem. Není to ţádný excentrický milionář, ani zlatokop. Měl jsem moţnost vyměnit si s ním pár vět a vím, ţe je to nadšenec, který opravdu chtěl pomoci egyptologii. Jeho speciální robot opatřený kamerou totiţ kromě mysteriózních „dveří" (šachta má rozměry

asi 22 x 20 cm!) objevil v útrobách pyramidy kousek dřevěné latě, a to ve vzdálenosti několika desítek metrŧ od vstupu do šachty. Ta šachta není rovná, je úzká, a v jednom místě je poměrně ostrý zlom, s jehoţ překonáním měl problémy i poměrně krátký, ale neohebný robot. Musel být upraven. Lať tedy byla tam, kam ji nikdo nemohl zasunout, a šachtu shora uzavírají ony „dveře"! Musela tam zapadnout v době stavby pyramidy. Moţná si řeknete, ţe je to jen mnoho povyku kolem kusu dřeva. Jenţe: Průzkum tohoto ojedinělého artefaktu radiokarbonovou metodou by buď rozbil klasickou teorii na padrť, anebo by -logům nezbylo nic jiného, než výsledky měření zpochybnit. Tím by si ovšem příliš nepomohli, protože by tím zpochybnili i veškerá ostatní, touto metodou „potvrzená" měření a současně i veškeré teorie, na nich založené…Jiný takový kus dřeva, objevený Dixonem v předtím po tisíciletí nebo přinejmenším řadu století zespod uzavřené „ventilační šachtě", záhadně a beze stopy „zmizel" v Britském muzeu… Smŧla, ţe? Věda proti vědě. Střízlivý empirický výzkum prováděný zpŧsoby a přístroji, o nichţ se řečeným „tisícŧm vědcŧ", kteří utratili většinu času akademickými debatami a snahou uchvátit jakousi katedru nebo kurátorské místo, ale ani dnešním „odborníkŧm na archeologii" ani nesnilo. A právě na jejich práce se odvolávají moudrost světa snídající kurátoři, podkurátoři a superpodkurátoři jakýchsi zaprášených muzeí. Na nutné „nádobíčko" archeologové nemají prostředky a k jeho pouţití, pánové prominou, jim zoufale chybí technické vzdělání… Podstatné je, ţe lidé, jejichţ technické schopnosti vypovídají sluţbu tváří v tvář programovacímu knoflíku automatické pračky, jsou vţdy připraveni přidělit titul „amatéra" kaţdému, kdo nedokáţe nakreslit hliněnou vázu. (Od chvíle, kdy se zabývám anagrafy, uţ vím, ţe valné většině z nich nejde od ruky ani to obkreslování…) Na druhou stranu je pro ně stále obtíţnější získat kvalifikovanou pomoc „odborníkŧ z druhé strany", protoţe jako nevypočitatelný pomyslný pes zatím vţdy pokousali ruce tomu, kdo je krmil a hladil… „Odborníci z druhé strany", kteří nemají tu správnou „disciplínu", jsou v okamţiku, kdy narazí na něco mimořádného (a to se stává pravidelně, viz Gantenbrink), co by mohlo v nepovolaných rukou vyvolat revoluci ve stojatých vodách archeologie, jsou okamţitě odvoláni; případně je jim navţdy zakázán přístup do inkriminovaných lokalit. Egyptologická pavěda je schopná a ochotná ocenit pouze potvrzení poznatkŧ odpovídajících jejím letitým teoriím. Zdá se, ţe -logové se jedno naučili dokonale: velmi úspěšně a ochotně převzali mnohé manýry jimi vynalezených kněţí „zádušního kultu". Jedno je jisté:

Kdyby všechny vědní obory projevovaly stejnou přístupnost novým myšlenkám, poznatkům a teoriím, seděli bychom dodnes u petrolejové lampy a diskutovali o placatosti Země… Výzkum minulosti je interdisciplinární záleţitost - čas k hraní na vlastním písečku vypršel. Ti, kdoţ se staví proti této realitě, okrádají pod rouškou „vědy" lidstvo o ţivotně dŧleţité poznatky.

VII. Symbol síly Kříţ je odpradávna symbolem bohŧ. Někteří badatelé studující sumerskou kulturu myslí, ţe se vyvinul ze znaku uţívaného pro hvězdu. Sumerové přidělili kaţdému boţstvu svého panteonu jedno nebeské těleso a pořadové číslo. Nejvyšší bŧh An měl číslo šedesát, vládce Země Enlil padesát a tak dále. Vládla zde přísná hierarchie, kterou nebylo moţno přeskočit. Znakem prvního sídliště zaloţeného Anunnaki na Zemi byl kříţem rozdělený kruh. Tento znak později zobecněl a předznačoval jména všech sídlišť bohŧ. Na sumerských vyobrazeních, a později ještě i na asyrských reliéfech, se setkáváme s jakousi zvláštní skříní, mnohdy transportovanou na nosítkách nebo na palubě člunu (obr. a). A vţdy je přítomen některý z bohŧ, který na vzácný náklad dává pozor. Co to bylo? Muselo to být cosi výjimečného, jinak by nebyl dŧvod k tomu, aby tento předmět byl takřka povinně přítomen na všech obrázcích zvěčňujících pravděpodobně jakési významné události nebo standardní situace. Na obrázku b jsou měsíční bŧh Sin a „bŧh slunce" Šamaš. Kaţdý z nich drţí jeden konec DUR-AN-KI, „pásu pojícího Nebe a Zemi". Pás zřetelně prochází okřídlenou přihrádkou „skříně" spočívající na zádech leţícího býka - symbolu síly. Bohové tedy uskutečňují vzájemné spojení pomocí síly, vycházející z jakési komory znázorněné čtvercem. Na zachovalejších zobrazeních bývá tento čtverec rozdělen úhlopříčným kříţem. Zdá se, ţe analýza obrazového materiálu poskytuje dostatek indicií připouštějících závěr, ţe v tomto případě nejde o přesýpací ani vodní hodiny, jak se občas dočítáme, ale o symboly zikkuratů nebo pyramid. Na obrázku c uţ je význam symboliky zcela zřejmý. Dva útvary stále ještě vidíme v pŧdorysu, třetí pyramida uţ je zobrazena v náhledu! Na vrcholku má (proti všemu očekávání) nasazenu kouli lákající „vzdušné hady". Stěny zdobí několik řad podivných „hřebenŧ". V knize Tunel do kosmu (str. 243-290) jsme se zabývali zpŧsobem získávání energie transformací atmosférického náboje. Vyslovil jsem tam domněnku, ţe jednou z funkcí zikkuratŧ a pyramid byla výroba elektrické energie potřebné k provozu elektromagnetického katapultu. Následující obrázky tuto úvahu jen potvrzují. Vlevo je pyramida, obstoupená „boţstvy" rozeznatelnými podle hvězdiček nad hlavou, znázorněna z pohledu. Nad ní vidíme pŧdorys. Druhý obrázek uţ je naprosto jednoznačný. Vzdálenost obou nálezŧ -6000

kilometrŧ… Lvy a býky nahradili sobi, losi nebo karibu. Mnohá vyobrazení egyptského a mezopotamského pŧvodu přesně zapadají do uvedeného schématu. Symbolika okřídlených pyramid (b, B) a letícího ptáka, mezi, případně (s kolmým startem!) nad nimi (A, B), nabízí zřejmou spojitost mezi nimi a létáním, nebo přinejmenším s příslušenstvím uţívaným létajícími „bohy". V postavě stojící vpravo na obrázku C jsou spojeny veškeré atributy: hlavy zkříţených hadŧ nad rameny připomínají křidélka, horní obdélníkové pole suknice sestávající ze sedmi příček „nebeského ţebříku" je diagonálně rozděleno. Sumerské boţstvo a postavu pravděpodobně jednoho ze zasvěcených rozděluje znak, známý z Egypta jako „ankh"- symbol ţivota. Ten byl v uvedené knize identifikován se strojem, odpalovaným ze sedmistupňového „nebeského tunelu" (str. 215-250). Vyobrazení D ukazuje boţstvo stoupající vzhŧru na svazku paprskŧ, vyzařujících z kruhu rozděleného do osmi polí. V této symbolice je shrnuto hned několik informací. Místo, odkud „bŧh" vzlétá, se nachází na „křiţovatce vod". Tomu odpovídá Sippar, zbudovaný na úţině oddělující Eufrat a Tigris. Kříţ v kruhu označuje město nebo uzavřenou oblast patřící „bohŧm". Současně ale je i symbolem síly, jakési mocné energie, uţívané k pohonu „jako šíp rychlých létajících strojŧ" - girů. Sumerové svým bohŧm říkali DIN-GIR, doslovně přeloţeno: „spravedliví z létajících strojů ".

Metamorfózy Z některých obrázkŧ lze zřetelně vycítit význam variant uţívaných symbolŧ. Lvi se místně mění v gepardy, jaguáry nebo jiná posvátná zvířata překypující dynamickou silou. Místy je nahrazuje diagonálním kříţem rozdělený čtverec, obdélník, kruh, ovál nebo spirála. Prohlédneme-li si pozorně obrázky ve všech kapitolách, zjistíme, ţe ve všech případech jde o znázornění, která přímo souvisí buď s výrobou energie, anebo s létajícími stroji a jejich pohonem. Nejinak je tomu v Jiţní a, v této souvislosti často přehlíţené, Severní Americe. Pohádky a práce severoamerických indiánŧ obsahují řadu variací neustále opakovaného a snadno dešifrovatelného tématu. Na vrcholcích totemŧ hrdě rozpíná svá křídla „hromový pták"… Není těţké pochopit analogii mezi bohem deště (a nepřímo tak i hromu) Tlalokem a tvorbou „mraku", kondenzačního pruhu za tryskovým letadlem. Moţná, ţe po jeho prŧletu chvíli slabě mrholilo. Znázornění jednotlivých mayských boţstev, včetně shodných atributŧ, svědčí o jejich příslušnosti k

jedné „rodině". Prvky oblečení plně odpovídají účelu; ozdoby, jimiţ se svého času vyšňořili mayští, aztéčtí a jiní středoameričtí pohlaváři, jsou odvozeny z nich, ne naopak! Tento obrázek „mayského válečníka" sdruţuje celou řadu symbolŧ, jejichţ význam amerikanisté vysvětlují nesmírně sloţitou konstrukcí ničím neopodstatněných báchorek. Neberou-li na zřetel technické aspekty pouţité symboliky, nic jiného jim ani nezbývá. Na ploše „suknice" je jedinečné a na základě předchozích poznatkŧ vysvětlitelné seskupení jednoznačných symbolŧ. Nevím, jak je interpretuje současná amerikanistika. Jisté je, ţe dokazují přímé spojení s obdobnými obrazci nacházenými na všech kontinentech Země. Hlava chráněná helmou vykukuje z válcovitého tělesa umístěného mezi, nebo spíše nad, do oválŧ zarámované symboly diagonálního kříţe. S největší pravděpodobností jde o znázornění pyramid, nebo přeneseně - s nimi spojovanou energii. Těleso je vzadu vybaveno křídly, na nichţ je poblíţ trupu zřetelný stylizovaný motiv spirály. Uprostřed, z objektu umístěného opět mezi symboly síly, tryská silný proud plynŧ. Útvary za zadní hranou nosných ploch nepředstavují

jaguáří zuby nebo drápy, ale směrem dolŧ šlehající plameny! Proto to zakřivení. Schéma nejenţe přesně odpovídá uspořádání stroje zobrazeného v El Fuerte, ale celková konfigurace je dokonce shodná s anagrafem rozprostřeným mezi pyramidami v Gize. Vytaţená kontura nemusí odpovídat skutečnosti. „Pochované" lodě, umístěné na ploše křídla, mají různou velikost. Je moţné, ţe horní nástavba stroje je mnohem mohutnější (okraj je moţná naznačen tou větší, při pohledu shora na plastický předmět bliţší lodil)

Shrnutí: - Dvojitě orámovaný obdélník či čtverec symbolizuje pyramidu nebo posvátný okrsek s pyramidami. Totéţ platí o kříţem rozděleném oválu, kruhu nebo čtverci. - Sfingu, lvy nebo jiná silná zvířata lze zaměnit za spirály. - Tyto symboly zastupují dva druhy síly nebo energie, případně odlišné způsoby jejich výroby či získávání. - Uvedená symbolika, v lokálních variantách, ale vţdy ve stejné konfiguraci, se objevuje na všech kontinentech současně. - Stavby nebo stavební celky jsou rozmístěny podle rafinovaných územních plánů. Anagrafy těchto území nebo celků ukazují vţdy stejné logické obrazce uţívající shora uvedené symboliky. Najít společného jmenovatele Je to jedno obrovské tragické nedorozumění. Tisíce vědcŧ se více neţ celé jedno století pokoušejí rekonstruovat historii společnosti, o níţ neexistují prakticky ţádné, nebo jen (snad s výjimkou číslovek) nerozluštitelné „písemné" záznamy. Dalším, nepřímým zdrojem, který dnes zčásti máme v rukou, jsou náhodně zapsané a dlouho v zaprášených knihovnách zapomenuté postřehy o Novém světě, viděném ze zorného úhlu španělských dobyvatelŧ. Ti se ovšem nesnaţili nic pochopit. Barvitými popisy hrŧzných obřadŧ, které tou dobou uţ s pŧvodním kulturním odkazem měly pramálo společného, jen odŧvodňovali svŧj nelidský postup vŧči „zavrţeníhodným barbarŧm". Ale i kdyby nakrásně existovala celá ta hromada Landou a jinými horlivci spálených písemností, nemyslím, ţe by nám to bylo mnoho platné. Jistě, dokázali bychom zřejmě poměrně věrohodně rekonstruovat ekonomický a správní systém mayského národa, ale pochopit, jak mysleli, a hlavně jaké pohnutky původně skutečně hýbaly jejich náboţenským smýšlením a společenským ţivotem, by se nám přes všechnu poctivou snahu stejně nikdy nepodařilo. Existují dŧvody a podněty, o nichţ se nikde nepíše a nehovoří. Je to zaţitý jedinečný úzus, součást prapaměti kaţdé společnosti. Některé věci jsou tak vţité a samozřejmé jako dýchání. Dnes a denně mŧţeme pozorovat ţivot takzvaných okrajových a zájmových skupin lidí, ţijících přímo uprostřed nás. Kdyby se jakýsi odváţný(!) rodič vydal se svými ratolestmi na diskotéku, patrně by vŧbec nechápal, o čem ti mladí mluví. Není to jen kaţdé generaci vlastní ţargon, jde o vnímání světa z naprosto jiného, kaţdodenními „dospělými" starostmi nezatíţeného pohledu a odlišnou škálu hodnot. Málokdo si uvědomuje, ţe jediné, co nám všem (občas) umoţňuje

srozumitelnou vzájemnou komunikaci, je naší civilizaci vlastní společný ţebříček ustálených hodnot, jehoţ příčlí se mŧţeme kdykoli zachytit. Z tohoto poznání naprosto logicky vyplývá jediné: Abychom byli schopni pochopit způsob uvaţování příslušníků civilizace, která se vyvíjela naprosto odlišně od naší, musíme najít jakýsi společný bod. Jiný svět nelze posuzovat z ţabí perspektivy našich kulturních a civilizačních zkušeností. Cyriliku nelze číst jako latinku, i kdyby byla napsána stejným perem… To, ţe nechápeme ty nejzákladnější věci, je dŧsledek záměrné letité deformace historie našeho světa. Země kolem Středozemního moře jsou právem povaţovány za kolébku západní vzdělanosti. Nic proti kolébkám, ale ta naše se spíš podobá kukaččímu hnízdu! Námitka? Správně. Kukačka si ţádné hnízdo nedělá. Zde ji obětavě nahradili árijským zpŧsobem myšlení hluboce ovlivnění křesťanští historikové. Jejich přičiněním se dodnes nacházíme v situaci housete běhajícího za slepicí, protoţe ta byla tím tvorem, kterého mu hned po vylíhnutí ukázali… Stěhování národŧ musela předcházet jakási obrovská katastrofa, nebo řada událostí postihnuvších rozsáhlá území. Nánosy bahna v Číně vydávají nová a nová svědectví o tom, jak obrovský byl jejich rozsah. Čínští archeologové se prokopávají desítky metrŧ silnými nánosy na-plavenin a odkrývají stále nové a nové pyramidy tam, kde údajně nikdy nic nemohlo být. Nejnovějším nálezem je pyramida s rŧznobarevný-mi stěnami, u níţ údajně stojí kovová socha. Stáří nálezu je odhadováno na 24 000 let… Zajímavé je, ţe barvy stěn této pyramidy nejenţe odpovídají barvám, kterými indiáni Hopi určují světové strany, ale jejich orientace udávaným směrŧm přesně odpovídá! (Tyto údaje dosud nejsou podloţeny obrazovým materiálem, místo vykopávek se nachází na neprodyšně uzavřeném vojenském území. Údajně existují snímky pořízené americkými satelity, které uvedené informace v celém rozsahu potvrzují.) Ve vědění je moc, toho si byli vládci árijských kmenŧ vyhnaných klimatickým zvratem z jejich pŧvodních sídlišť vţdy moc dobře vědomi. Proto byl učiněn nepříliš zdařilý pokus přeloţit z pŧvodního jazyka (šástra) do sanskrtu znalosti porobené civilizace na Indu. Dnes je známe jako védy a málokdo si uvědomuje, ţe tyto spisy, prokládané uţ tehdy nepřeloţitelnými výrazy dřívější, velmi diferencované terminologie, obsahují jen nepŧvodními pověstmi dobyvatelŧ prošpikované zlomky dávných a pro nás dnes uţ téměř nepochopitelných vědomostí. Aby mohli porobené národy úspěšně ovládat, musela být čímsi nahrazena pŧvodní autorita „nebešťanŧ", které uţ po mnoho generací nikdo nespatřil. Tehdejší vládci proto vědomě uzurpovali pozice bohŧ, a mnohý z

nich se proto také na boţský pŧvod odvolával (Alexandr Veliký, faraóni atd.). Méně urození a noví vládci vyšlí „z lidu" později pochopili, ţe daleko jednodušší jsou boţstva imaginární. K tomu, aby se mohli stát jejich právoplatnými mluvčími nebo zástupci na Zemi, uţ nebyla potřebná moudrost, jen síla a těsná spolupráce s kastou privilegovaných kněţí. Sjednotitelé velkých říší pak pomalu přecházeli k ideji jednoho, samozřejmě vţdy toho nejmocnějšího Boha. Tak byla v zájmu sjednocování roztříštěných nárŧdkŧ postupně vymýcena nejen boţská dvanáctka, ale s pádem jednotlivých říší postupně i celá řada dříve „silných" bohŧ, bŧţkŧ a model. (Jakousi výjimku zde tvoří náboţenství Hebrejcŧ.) Pověsti a báje byly časem přistřiţeny podle nového modelu a vědomosti o starých časech vytlačilo dogma kterési nové víry. Odkaz bohŧ téměř upadl v zapomnění. Probleskuje jen z „prorockých knih", které ve valné většině případů popisují dávno minulé události. Hebrejština a příbuzné semitské jazyky nemají minulý čas! Jednou osvědčené schéma pak v zájmu udrţení církevní a světské moci nikdy nesmělo padnout! Všechno, co nezapadalo do osvědčeného smýšlení, muselo být buď zničeno, nebo patřičně přizpŧsobeno (v tomto směru si ani v jiných kulturních okruzích, ovládaných dogmaty institucionalizovaných církví, nepočínali o nic lépe). Historická věda se řídila, a dosud řídí, několika „módními" proudy; významnými zdroji informací byly zejména řecké a římské písemnosti, spolu s odkazy ţidovského křesťanství a arabské kultury, které do zbytku Evropy prosákly přes Španělsko. Všechny tyto zdroje jsou víceméně útrţkovité a jistý obraz lze získat jen díky tomu, ţe se v ojedinělých místech vzácně doplňují. Zbytek pod neprŧstřelným sklem uchovávaného puzzle byl násilně okleštěn a přizpŧsoben. Ani dochované antické zdroje nelze brát zcela váţně. Pokud nějaký národ dospěl tak daleko, ţe po sobě zanechal záznamy psané vlastním písmem ve vlastním jazyce, mŧţeme povaţovat za jisté, ţe tyto písemnosti jsou tendenční. Antické texty reflektují názor pokřivený zrcadlem nacionalismu. Jsou doslova prošpikovány momentálními názory nesporně silných individualit. Mezi nimi ale není jediná autorita nepokrytě sdělující historickou pravdu, o dobou zkresleném odkazu předkŧ nemluvě. Z tohoto bludného kruhu nelze vyloučit ani Berossa, který, jat vlasteneckými city, přeloţil do řečtiny dějiny Babylonu a národŧ staré Mezopotámie. Nejinak se úkolu zhostil egyptský Manetho, jehoţ seznam králŧ se stal jednou z „posvátných krav" egyptologŧ. Na tento seznam mŧţeme klidně připsat i píšící pošpanělštělé potomky jihoamerických indiánŧ. Příznačné je, ţe všichni uvedení „historikové" ţili

v dobách, kdy se jejich národy vzpamatovávaly z hlubokého propadu (viz Palacký). Jedním z nejvýznamnějších prvkŧ árijského světonázoru je hrubé podceňování schopností jiných národů. Árijci úspěšně zavedený systém s oblibou zmermomocňuje člověka uţíváním pojmŧ jako „ vlastenectví", vojenská a jiná „čest", „kasta", „třída", „rasa", „národ" a bŧhví co ještě. Jeho heroický duch čiší především z děl starořímských autorŧ. Občasnou výjimkou jsou často citované, mnohdy reinterpretované, ale většinou nekriticky přebírané názory myslitelŧ řeckého kulturního okruhu. Tyto tendence jsou dodnes přímo hmatatelné a jsou hlavním dŧvodem toho, proč i v dnešním světě stále ještě (coby umělým plotem obklíčené a vţdy „čímsi nad jiné výjimečné" národy) ţijeme ve velkokomunitách, jimţ říkáme státy. Historická věda pozoruje svět čočkami brýlí vybroušenými prachem padajícím z pompézních zdí, zbudovaných na troskách čehosi tak obrovského, ţe to ze své domněle učené ţabí perspektivy není schopna přehlédnout. Dávno předtím, neţ se předkové dnes domněle mocných národŧ přestali mlátit kamennými kladivy a pojídat syrové maso, tu byla civilizace, které ta dnešní „nesahá ani po kotníky". Kdosi mocný rozměřil Zemi a dal světu nadlouho pevný řád, který ukončilo obrovské kataklyzma. Na troskách tohoto světa se zbytky kdysi mocných pokusily o obnovení pŧvodního stavu, ale řada následných katastrof velkého rozsahu vše definitivně zhatila. Suţované lidstvo propadlo kolektivní amnézii, snad proto některé národy dlouho nepouţívaly ani minulý čas… Násilné globální rozšíření „evropského světového názoru" zpŧsobilo obrovskou katastrofu. Evropany násilím exportované myšlenky vycházející ze zcela mylného obrazu historické skutečnosti narazily za oceánem na zbytky kulturního dědictví této meziepochy, které ve „Starém světě" mezitím uţ bylo dávno vymýceno a zapomenuto. Jediným moţným výsledkem bylo přesně to, co se nakonec stalo. Kultura, svou faktickou bezbranností velice podobná té, na niţ kdysi dávno na jih táhnoucí bojovné árijské kmeny narazily v údolí Indu, musela podlehnout. O to, abychom se nikdy nedověděli pravdu, se postarala matka církev ruku v ruce s vědou, která se od obrazu světa namalovaného otrávenými barvami náboţenských představ dodnes nedokázala odpoutat. Potvrzení nacházíme v obsahu „vědeckých prací" o Egyptě, mezoamerických i jiných kulturách. Pravda - i neznalost a hloupost mohou dočasně vést ke zdánlivému úspěchu. „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory," říká se. Časem se však všechno vrací. Potichu, jako kýmsi bezstarostně odhozený bumerang. Zárodky za mořem započatého bezpráví a lhostejnosti k vědomostem

„podřadných národŧ" se vrátily zpět do Evropy, prošly transformací a poté byl virus hlouposti definitivně vyvezen do celého světa. Tato všeobecná duchovní conquista uţ několik století úspěšně devastuje naši kulturu. Přitom jsme tenkrát stáli jen krŧček od pochopení vlastní historie. Byla to příleţitost, která se nevrátí. V této knize jsme bez jakéhokoli speciálního výběru, zcela náhodně tak, jak přišly pod ruku, povrchně prověřili velice malou část obrovské hromady pokladŧ. Přitom jsme v symbolice objevili společného jmenovatele, který mŧţe významně usnadnit naše hledání. Víme, ţe zde byl kdosi, komu nečinila moře mezi kontinenty ţádné problémy a zdá se, ţe stejně tak tomu bylo se vzdálenostmi mezi planetami, nebo dokonce i s plavbou oceánem nebeských hvězd. Ten někdo zde zanechal nezaměnitelné stopy, a to zpŧsobem svědčícím o úmyslu. Chtěl, abychom je našli, pochopili a vydali se naznačeným směrem. Těţko říct, kam nás zavede a jestli se ti, kteří dojdou aţ k cíli, nezmění v obyčejné zlatokopy, nebo nebudou některou z mocných klik jednoduše zlikvidováni. Vědomosti a informace jsou více neţ všechny zlaté poklady světa. I kdyţ za zlato, zprostředkovaně, si bylo moţno koupit podíl na moci. Je moţné, ţe jednu z ukrytých schránek kdysi objevili hitlerovci v Antarktidě. V kaţdém případě: americká výprava admirála Byrda k jiţní točně nebyla mírového charakteru. Vojáci se údajně pokoušeli najít vstup do jeskyní na Němci oploceném obrovském území nazvaném Neu Braunschweig. Zde se údajně nachází podzemní základna mimozemské civilizace, jejíţ technologii němečtí vědci a inţenýři studovali. Podle dokumentŧ nalezených v tajných archivech SS byly na základě takto získaných vědomostí konstruovány stroje diskového tvaru s udivujícími rozměry a letovými schopnostmi. V kaţdém případě se zde hovoří o „tachyomotorech" a pohonných jednotkách, vyuţívajících magnetického pole a jiných netradičních zpŧsobŧ. Zbraně a letouny byly součástí takzvaného programu „V" jako Vergeltung (odplata). S účinky realizace části plánu „V"- raketami V-l a V-2 se ještě stačili seznámit obyvatelé Londýna. Těţko říct, jestli nešlo o rafinovaný kousek Josefa Goebbelse, o podvod, jehoţ cílem bylo udrţet bojovou morálku Hitlerových elitních jednotek v době, kdy uţ bylo jasné, ţe ve válce nastal rozhodující zvrat. Překvapující je, ţe podle slov samotného admirála Byrda byla jeho výprava v Antarktidě napadena velmi rychle létajícími letouny neznámého původu a konstrukce. Tyto stroje zpŧsobily několika bleskovými útoky americké elitní jednotce značné ztráty na lidech i materiálu. Jelikoţ výsadek, vybavený tehdy nejmodernější výzbrojí, nenašel proti vzdušným útokŧm

ţádný účinný zpŧsob obrany, museli se Američané stáhnout. Epizoda, ke které došlo v době, kdy se schylovalo ke korejské válce, moţná vysvětluje postoj následných amerických vlád k problematice UFO. Ten, kdo ví své, si mŧţe dovolit mlčet a nepotřebuje nic zkoumat. Pak je uţ jen třeba všechno popřít a zdiskreditovat.

Nakonec Mnoho současníkŧ si zcela zřetelně a stále více uvědomuje naléhavou potřebu změny. Jsme přesyceni honbou za stále novými technickými „vymoţenostmi" a odkudsi z hlubin podvědomí se na povrch dere touha po ţivotě bez zbytečných stresŧ a materialistického nutkání. Jako kdybychom tušili, ţe čas se krátí, snaţíme se vymknout z jeho osidel. Bují rŧzné sekty a vznikají církve vedené „kosmickým vyznáním". Obracíme oči, dalekohledy a radioteleskopy k mlčící obloze a hle-dámeli své kosmické bratry, v skrytu doufáme, ţe tam, kdesi v dálce ţije někdo se stejnými starostmi a problémy. Přitom veškeré informace, které hledáme a teď uţ přímo zoufale potřebujeme, leţí uţ po dlouhá tisíciletí doslova na dosah ruky. Jsou všude. Ti, kteří před dávnými věky odešli, byli nesmírně moudří. Nedali tehdy lidem do ruky ţádné informace, ale všechno, co je potřebné k jejich nalezení, zapsali do kamenné knihy kolem nás. A nakonec přidali obrovský kamenný vykřičník - SFINX. Byli zde a odešli. Věděli, ţe lidstvo čeká předlouhá cesta vývoje a ţe všechno, úplně všechno se člověk musí naučit pochopit sám. Jediné, co tu zanechali, byl odkaz předaný několika vybraným moudrým lidem. Měli ho předávat jako štafetový kolík svým nástupcŧm. Aby ukryté vědomosti nakonec našly adresáta a aby byl zajištěn neustálý vývoj i jejich vlastní přeţití, museli učitelé vybudovat administrativní sloţku. Nikdy ale nositelŧm výkonné moci nepředali podstatnou část svého učení. Naučili je a později jejich děti vţdy jen tolik, kolik bylo bezpodmínečně nutné k tomu, aby se lidská skupina, jejíţ byli součástí, vyvíjela ţádoucím směrem. Není známo, ţe by kdokoli z nich svých vědomostí zneuţil. Zasvěcení znali přírodní zákony včetně sil, o kterých dodnes nevíme nic a jejich přítomnost jen tušíme. Návštěvníci věděli, ţe jen plně rozvinutá bytost ovládající svou duchovní sféru mŧţe těchto znalostí vyuţít ve prospěch všech. Opicím totiţ nŧţ do ruky nepatří! Z Henochovy knihy se dovídáme o „povstání nebeských andělŧ". Dvě stě mladých bytostí, které do té doby znaly jen nekonečné propasti vesmíru, se nechtělo spokojit s monotónní sluţbou na hranici lákavého pozemského ráje. Jak pochopitelné! A jak katastrofální…

Celé povídání je o tom, jak „černí andělé", kteří se tak nechtě stali dnešními „čerty", sestoupili na Zemi, na níţ chtěli ţít. Jejich jediným prohřeškem bylo narušení procesu, který kdosi, kdo přesně věděl, jak krátké jsou úseky mezi kosmickými katastrofami, naplánoval pro urychlení vývoje lidstva. Po krátké době, v níţ se pokoušeli splynout s pozemšťany, mezi nimiţ brzy získali mnoho příznivcŧ, byli pochytáni a internováni v mateřské lodi, kde zŧstali aţ do odletu. Aţ se jednou, v čase, který byl na Zemi označen za „konec dnŧ", vrátí z temnot kosmu zpět k Zemi, pochopí, čeho se svou revoltou na lidech dopustili. Nepřipraveným se touto cestou dostala do rukou „tajemství", která všechna do jednoho přeměnili v zlo. Od té doby se traduje pojem duality dvou rovnocenných sil, které je nutno drţet v rovnováze. Věčný souboj mezi Bohem a Ďáblem, mezi Moudrem a Hloupostí. O tomhle, a o ničem jiném, nás zpravuje útrţkovitý, věky neustále pozměňovaný „Henochŧv" text. Není dŧleţité, komu je připisováno jeho autorství, jeho jádro je pravé. Kdo ví, jací byli samotní Návštěvníci. Měli toto všechno za sebou a snaţili se nás podobného vývoje ušetřit? Pokud krátkodobé přímé pŧsobení několika z nich mezi lidmi dokázalo přinést na Zemi války, hrabivost a touhu po moci, bylo to všechno „nebeským andělŧm" odjakţiva cizí? Věděli „andělé" a jejich vŧdci, ţe je to uvnitř, v nás, a stačí jen malý podnět k tomu, aby se věci rozběhly nesprávným směrem? Zřejmě ano. Kdysi dávno, na Počátku časů, jsme byli stvořeni k jejich obrazu.

Jiří Wojnar BESTSELLER V KAMENI PŘEHLÍŢENÁ POSELSTVÍ A UTAJOVANÉ SKUTEČNOSTI DÍL II. Obálka (s vyuţitím kresby Rudolfa Sackého podle anagrafu „náhrobní desky z Palenque") P.A.L.A.R. Typografická úprava Jiří Wojnar Vydalo nakladatelství Votobia v roce 1999 ISBN 80-7198-365-9 Nakladatelství VOTOBIA P. O. Box 214, 771 00 Olomouc tel.: 068/523 18 90 http://www.votobia.cz