BÁSN EPICKÉ. K^Sá WP^. F8A17 S"038

EPICKÉ

BÁSN i

WP^.

K^Sá

S"038

F8A17 1895

ž

P^irchased for the

LIBUARY Of the ^^NlVERsn-y OP

TORONTO

from the

""""»

AU.,..

BHQUHST

BÁSN

EPICKE

JAROSLAVA VRCHLICKÉHO.

TVRTÉ, XEZMÉNÉNE VVHANI.

V PRAZE OTTY. NÁKLADEM J.

—

(veškerá práva vyhrazena.

SOit

isir

^

TISKEM

SEP

2 2 1965

>/ry

OF TO^ot

ii2Goei

ESKÍ GKAFICKÉ SOLENOSTI V PRAZE.

»VNIE«

DRAHÉ PAMÁTCE *

MILÉHO **

.

'

.

,

i

ŠVAKRA A PÍTELE

D«-^-

PROKOPA PODLIPSKEHO.

I.

v.

ROMANCE

A BALADY.

(1870—1875.)

Thorwaldsen.

en

duj, jen

duj ty vichice!

Když tebou strom

mé

tu vesele

ke

i

dláto

se

zmítá,

lítá,

duch zaplane nejvíce!

tu

Já v mysli tkám za tebou, a síla, jež mi v hrudi stydla, zas dme se tužbou plamennou, a duši mojí rostou kídla, a jiskra

zahárá v

mého nadšení mocném plameni.

O, velebný to vru cit, mohu obraz duše svojí,

když jejž

dlouhou péí nitro

své ruky

kojí,

vzmachem v mramor

Hle! každá rána kladiva zde nový pvab odkrývá tak

i

s

kalichu

nežli se v

lilie,

poup

rozvije,

dol

padá, rána lilje mladá, v nádherné kráse rozkvetlá svj kalich vnoí do svtla.

za listem lístek až náhle

z

vlít!

Jen duj, jen duj ty vichice!

ke

Když tebou

mé

tu vesele

i

strom se zmítá,

dláto

lítá,

duch zaplane nejvíce!*

tu

Noc

"-minula, a svitlo ráno,

dokonáno.

a dílo mistra

Amor

a

Psyche

L

—— Jaká

a jaký

ohe

nha

lásky šlehá

tch božských tah plamenných,

z

a jaký a

opt

pvab

se rozlívá

v jemné kouzlo splývá

po údech tla soumrných!

Sám

mistr diví se a žasne,

když stopuje ten soujem vnad; však brzy velý zápas hasne, a v

se

umlcovo

nedvry

srdce

vkra

starý had.

»Snad proto jsem ze svého vší pílí

nitra

tebe vytvoil,

bych nespokojen s tebou rukou rozboil?

zítra

té vlastní

Ha, zdaž to není váše pouhá, zda vysílené duše touha, zda krev to v žilách žárem buší a otravuje chorou duši, i snad je bludem umní?

Na rán mého

kladiva

zda odlesk božství spoívá > snad mne klame nadšení!

i

i s

klamem též byl onen kterým se mladík dláta

Tož Boha vzývám

zápal,

chápal?

v chvíli tu,

mou

bídou má-li soucitu, mi v blesku živém a ukáže mi náhlým divem, že povolán jsem k umní !< s

a£ zjeví se

A erná ve

noc se pivalila,

divých živl soptní,

s ní

mraný

závoj

hvzdy

skryla,

nm

náhradu zatkla v svých sirných blesku diadém. skal A divý vichr v a za

ln

se žalnou písní rozlehal,

hrom burácel k tomu reji, blesk plál v mraku divoeji! Jak ttina vtrem tak se chvl na loži mistr v divých snech, když v hrom víru blesk tu sjel, a i

a dílna stála v plamenech.

Uleknut skoí mistr s lože »To není smysl mámení, Bože, te v blescích mluvíš ke již znám, již enám tvé znamení!* A divý žár mu v srdci ve, když dvée dílny oteve, a div se žasem nepodsí, když všecko vidí v jedné smsi; však divem božství trne hnut: Amor a Psyche — nedotknut. Nad ssutiny, jež kolem leží, a mezi blesky, které plají, se jeho sochy pozvedají

mn

v své nesmrtelné kráse svží

samy svditi se zdají: Co ušetil Bh bleskem svým,

a

to patí

vkm

budoucím!

A mistr pohnut klesá v prach, v hlubokých tona myšlenkách, a boue, která nocí duje, úmysl jeho potvrzuje, a blesk, jenž posud mrakem lítá, ten zastaví se v bhu svém a na mistrov ele splítá budoucí slávy diadém.

Vlí

I

stopa.

—

emná noc

a tichá jako hrob step mlí, hetman v snhu hledá stopu vlí.

starý

Od behu, kde eka pod ledem divn

se ta stopa až v sad

Druhou noc tiše

již

burácí,

panský

darmo hetman do

ponocuje sám

s

ztrácí.

svítání

nabitou zbraní.

Kolem mlha, kam jen obzor sáhne šírý Hetman v zamyšlení kroutí šedé kníry.

apku škoda

tlaí

.

velo: »Sper to tisíc hromíi, pjdu radj dom!*

noci, škoda,

tom se na snhu jasná záe kmitla Hetmanovi hlavou myšlenka s ní lítla.

Aj, v

Hrozná tak

a

kam nevnikne

dsná

jako propast bezdná,

luna ani

záe hvzdná.

Za ní zástup jiných v muk víivém kole Hoj! tak sup stádo slétá ku mrtvole'

—

snad vlk to zavyl v dálce v mlze šeré, snad mrazný vichr do topol pere?

Slyš

i

.

.

.

Opt... zdaž to okno nebo áble za tím oknem dímá !

vichr stená? jeho žena.

—

—

plná, krásná rže, Jeho mladá žena kdož té bujné krvi, kdo jí vit mže?

Jeho mladá žena

Hetman, oko v

—

holubice smavá pušku ohledává. .

.

.

slzách,

nm

dva stíny Zas nový proud svtla, v viz, dv bílé ruce okno otvírají!

hrají,

—

Div se hetman zdrží ve šíleném bolu hle, stín jeden tmavý jak se spouští dol!

Druhý slyš,

stín

se kloní v jeho obejmutí,

tch palných ret

sladké pižehnutí!

Co snad vným bude toto políbení? Hetman k líci pušku v divém tiskne chvní. Houkla rána

.

,

.

výkik

— step

i

snhy mlí—

Hoj! dnes jist hetman našel stopu vlí!

Ddicové. Dyl na západ již slepý do

starý král, póla,

ml

ten dva jenom pátele, tož psa a sokola.

Pes

líhal

jemu u nohou,

ped vrahy byl jist, pták pes hory a pes lesy mu lítal pro koist.

tím

A

když starý král umíral.

tu dal jim

svj

odkazem

:

hermelínu starý pláš a nkolik dr v nm. z

Pes na pláš a žalem

sob

ulehl

pemožen

po ti noci bolestn

vyl

a zdechnul tetí den.

Le si

kámen paáta králi, kde máš poklady sokol ostrý o

brousil

Hoj

!

ze stíbra, ze zlata!?

Tak málo a byl's

Však

jsi mi odkázal mi pítelem

hle

—

dv

tu bílé perly

!

záí pod elem!

ti

A v blmo oí králových spár zaal po prvé, a slepé oi zalily se králi

do krve.

Aj, rubíny ty také

máš,

hlav stíbra dost, maso tvoje k jídlu jest,

na i

ty's celý

jeden skvost!

Kdybych

byl

vdl,

píteli,

že ty se mžeš jíst, nebyl bych lítal pes hory a lesy pro koist

A spár a k se

v šedou lebku zatíná králi,

nmu

píteli, jiní

v plnoci

dravci sletli.

A venku blesk a venku hrom, plá, kletby, duch rej. To stará, stará pohádka, kdo teš, však rozumj!

—

Ti I

i

jezdci

moálem

jeli

ervánk

doubravou,

tiše

—

jeli

jezdci.

mraky nad hlavou. zahoí hovoí:

krví západ

a první jezdec takto

»Já smuten v boj jsem nikdy nespchal, však dnes jsem doma sestru zanechal; tak mladiká jest jaký trud a žel, až uloupí ji cizák nepítel!*

—

Te

a

nový mrak se po obloze hnal druhý jezdec tak se zadumal

»Což sestra jak pod

však

h

žal

okénkem jest

a bolestí pln

má

svj brzy pochová, zazní

mn —

na

—

ni

já

podkova

;

doma ženu mám

vzpomínám.

mne to nezmuí! pod srdcem jedno, druhé v náruí.

Ta

A

dítky

div

jako trpké hloh má ovoce, tak vychování dítek bez otce!«

—

To nevál vichr z pusté skaliny, le tetí zalkal z duše hlubiny; »Což sestra, žena — vru, bolný matku musel opustit;

cit!

já ale

matika moje, bídná staena, potokem vrba zlomená, ta vypláe si oi do krve, vždy jedu od ní dneska po prvé té pi vzpomínce jest mi ku plái, kdo po smrti jí víka zatlaí!

jak nad

A

v

smutném

tichu jedou dál a dál

moálem erným, kolem

holých skal, na vlnách se skvl, na sestru první jezdec zapomnl; a válenou když píse zapli, druhý jezdec elo zveselí; a vrah tábor hle, již v plamenech, však tetí poád samý plá a vzdech; a nežli mlha klesla na trávy, již vybojován boj byl krvavý. a

msíc

nežli

i

Prvnímu orel v lebku zaal spár a v rose

schladil

a

Vlk druhého si bohatou ml na

a

s

Le

krve jeho

zavlík'

nm

žár.

v houštinu

hostinu.

tetí prapor až ke konci nes' rtu k zemi kles'.

jménem matky na

A

že

tož z

i

v smrti na

ni

vzpomíná,

tla jeho vzrostla

kalina,

a na kalinu bílý ptáek sle ke jeden list a kvt, a zazpíval a zpívá ptáek z noci k svítání: jaké shledání' matko! dít!

—

Ó

Epickc hásn.

—

—

—

Král Svegder.

jg

stojí

oj,

hrad nad moem vzboueným! Svegder král hold strojil manm svým.

V

nm

A

v poháru tesk

znl I

o

starých

šumn zpnných

Skald zpv

a

díví smích.

vstane král a zpilý rozmarem štít železný bije pohárem.

»Co mi váš zpv a co mi hostina.? musím vidt Odina!

Já chci a

A

kdyby mne ten pokus život Svegder jsem a

já dokážu, že

stál,

král.«

Hned jun dvanáct skoí a

A

dutých štít tesk

zní

na oe v táboe.

dvanáct dvic vstoupá na horu

a rozhlíží se

A vzdechem když

bíle

kolem obzoru.

se jim prsy zachvly, plachty v dálce mizely.

Po šírém moi, pustých po liorách s rytíi svými v sláv Svegder tah

A a

.

prošel jih a sever mlhavý, nikdo nezel také výpravy.

A prošel moe, hory, strán, luh Kdo poví mu, kde tríiní Odin bh .

nkam

Až

na jih pišli k

.

.

-

pomoí.

Hned rek ohn šerem zahoí.

A

než se mysl vínem rozplesá, král si vyjde do

sám Svegder

lesa.

cestou sob tiše vzpomíná, kde by as mohl vidt Odina.

A

Tu

zdá se mu, že stromy kolkolem divným hlaholem.

se ozývají

Že mlhou a

vil

pod nohou

se tanec zaskvívá se

zem

zachvívá.

—

Jak dále pišel k skalám omšeným skítek stál zde s vousem hedvábným.

aj,

A že

jeho hlas tak jako stíbro znél,

Svegder se až v duši pozachvl.

»Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále se a šklebí na krále.

Tak chechtá

!«

A

vše se míhá, toí do kola,

a v

rzných barvách

—

však noha vrstá v zem, každý kámen zvuí kolkolem.

Král zpátky chce a

prales plápolá.

Se skítkem zpívá- skála omšená, probuzená v horách ozvna. i

A

stromy, kee, kvty v úvale »Jen dál, jen dál, Odin jest ve skále!«

A

praskotem se skála oteve, tam a krev mu v

s

král vzhledne

A a

jest

mu, jak by

slyšel

Skald zpv, tesk

Jej

žilách

díví smích

štít bojovných

—

divá jímá touha, divá slast rázem skoí ve propast.

a jedním

V tom

skálu zamkne rachot hromový, co král tam vidl, nikdo nepoví.

Jej

darmo eká mužstvo

když

A

denn

je-li

tato

v táboe, slunce padá do moe.

povst

pravdivá,

do dneška Svegder v skále spoívá.

ve.

V^^šední balada.

lilochovali

samovraha

knze nedali mu

a bez modlení,

bez

ani

vné

lásky

kíže

na znamení.

Odešli však pece zaplakal nad rovem v :

matky slepých

láska, již lidí

nkdo

hoí pedsudek

neumoí.

Odešli; však pece nkdo na rov plakal slzy vroucí: vrné drvky milování jako peklo všemohoucí.

A když jaro pestré na vše strany rozesílá,

kvty

vyrostla tam ze slz matky rže vonná, rže bílá.

A

kde lkala v

tžkém hoi

lásky dívka bledolící, stíní

rže zkrvavlá

samovraha

popelr.ici.

A co lidé zapomnli, nebe samo uinilo, když na rakev místo slzí rosu svou kvty lilo i

Nade hrobem viz,

o plnoci

dv hvzdy mocn

duše matky volající:

Na

planou duše dívky, shledanou!

—

Hrob Aturv jak svobody duch v

poušt vyhoštný,

mrané íši orel poletuje, pes balvany skal a prales kmeny proud Orinoka pod ním k moi pluje.

ve

Hle, v jeho víru jícen tmavé sluje! svalovitých paží

Nad ním jako obi

ada v oblouk vystupuje, divém jeku jeho na zápraží slyš, vlna zpnná se láme, pne a sráží. skal strmých

—

a v

Jak steré proudu hímající hlasy

ozvnou trojí vrací skála holá! Sem Aturv král, kmet již stíbrovlasý, poslední zbytky rodu svého svolá, oko slzám neodolá. A jako kámen chvjící se v pádu, než ke dnu klesne, vodu zeí v kola, tak staec vida svojich dlouhou adu, k nim mluví naposled ve boui vodopádu a jeho

j-Let

jak

osmdesát

mocné cedry

jste

pod mými zraky

v zái slunce

stáli,

ervánky blaha aneb boue mraky nech

oslnily této vlasti skály,

nám hroudy

zem

My dali bohm, co my láskou k sob a svdkem jest mi

i

že

z

v zlaté klasy tály. kázala víra, k svobod pláli,

nebe zem šírá, pouhé bázn kmen Aturv neumírá. i

Však od té doby. co nepítel cizí náš plení kraj a pije naše vody, tu blaho, mír a spokojenost mizí, a v hojnosti kde žily naše rody, sup na bojišti tuné slaví hody; kol všecko kypí odbojem a zmarem, války slaví hluné chorovody, háje svaté trhá laným spárem, až nebe zardívá se chatek našich žárem.

bh i

vné

Pro domácí krb pro bohy, pro odkaz otc, drahou domovinu, v porobu již sousední kmen mnohý, mnohý z našich vykrvácel syn dost zápas, již dost hrdinských in! Až k tmto skalám dál nemžem zpátky, zde naposled vás na své srdce vinu; než v otroctví tož radj v klínu matky hrob spánek sladký. si vynajdeme hrob a v i

pa i

!

—

—

Proud vidíte, jak skalami se valí ve divém jeku vlnou rozpnnou, sluje otvor déš krpjí halí, v a nad propastí jeho zamlženou se balvany skal v závratnou výš klenou.

nm

Jak asto lovec v nedokavém si)échu až sem stopoval koist vyplašenou, a bouí stižen pod skalnatou stechu kles' znaven v objetí do hostinného mechu.

Tam obrátíme bludné svoje kroky, hrob sama píroda nám otevírá, nám hradbou budou skalin strmé boky, betan vrnou paží nám svtlem bude otc mrav Tam o svobod bude se nám

jež planý

—

neb kdo

žil

pro

šum hvozd bude a v blescích

ni,

svírá, i

víra.

snívat

nikdy neumírá

v naše sny

I

—

tam splývat

vodopád nám svoje hnvy

zpívat!*

—

Kmet domluvil. Jak vánek šumí klasem, tak od úst k ústm jeden šepot letí, a jakby tajným vybídnuti hlasem, na vzájem sob klesnou do objetí, muž, tu matka líbá dti Pak popelnice na svá bedra vzali,

tu ženu

.

a v dlouhé

.

.

ad

panny, muži, kmeti ve tichém plái táhli mezi skály, k obti poslední by oltá zbudovali.

Kou

modravý k oblakm výše stoupá,

mha vodní v závoj przraný se slila, dým v prstencích se nad propastí houpá, a v dkaz, že Je bohm milá,

ob

se

nad vodami duha objevila.

Sum bor

ztichl,

se náhle v

jemnou hudbu

knz již

ba

modlitbu svou

kráí

k skalinám,

i

proud vava

tiše již

zkonejšila,

dokonává, za ním národ vstává.

Te i

vlasti

posledn

dávají slunci

s

bohem,

své poslední pozdravení,

již

ztrácejí se za skaliny

již

zmizeli

—

rohem,

jen z dálky jejich

pní

proudu divé burácení. Tak pro svobodu zemel národ malý, v svém boji velký, vtší v utrpení. pijde vrah! — zde najde holé skály a v skalách popel tch, již se ho nelekali. se mísí v

A

.

Jak volnosti duch v poušt vyhoštný, oblané íši orel poletuje, pes balvan a pes prales kmeny v

proud Orinoka pod ním k

moi

pluje.

Hle, v jeho víru jícen tmavé sluje Tam rod Aturv slavný spánek dímá,

jemu k stráži vystupuje, stíbrným pláštm proud ho obejímá a nad ním vodopád volnosti písn hímá. skal hradba

Jarní romance.

Byl jednou jeden kouzelník, ten v lednem bydlel hradu, kol pás

ml

z jíní

setkaný

snhobílou bradu.

a

Na hlav vnec

ze

smrin

a z vybledlého kvítí, a na závoji mlhavém se

kišály mu tpytí.

Tomu

se jednou zastesklo

v podzemní ledne

sluji,

chtl se jíti podívat, kam denné mraky plují. i

On dávno slyšel o zemi, kde v kei ptáe zpívá, kde v každé eky rákosí se luzná víla skrývá.

Kde slunko si

nezahalí

líce.

celý boží den

kde

písní,

kvt

a

vn, hvzdiek

na

tisíce.

Vzal do ruky bvj hromný v pláš zahalil se úže, a tšil se, jak pivine

ku svadlým

A

kyj,

retm rže.

tšil se, jak zobjímá

ty víly lehkonohé,

nadji

a tak ve sladké

kraje prošel mnohé.

již

Však bda! Jaká promna!

ped ním schladlo, když vzal kvítí do rukou, hned jako dechem švadlo. I

slunce

a

Na ekách led, na zemi kam tkavý zrak hledne, kol

jenom pouš,

a nikde víly

kol

sníh,

jenom smrt

jedné

Kam

vkroil, zas ten starý led, snhy, mrazy, rozpláe se kouzelník a sám si hlavu srazí. zas kroupy, i

A

teplý vánek po poli

zas pohrává a

z

si

tla kmeta

snženky

ile,

—

jaký div!

vzrostly bílé.

Kepelka volá pod mezí v háji sedmihlásek, a luh, jak by ho posázel, jest plný sedmikrásek. a

A vrkoe

si

zas proplétají Již »')

v rákosí víly.

—

smutná zima zhynula, vítej,

máji milý!

Harald.

Okolébán v tajemném spánku král Harald spoívá v moi, na hlav nachem ervánk koruna

zlatá

Kdož

ví,

mu

hoí.

dímá

jak dlouho tu

etzy

lotosu spjatý! Bez vlády pravice tímá

v

pochv

me

praotc

zlatý.

U noh mu víla spoívá, kdo vidl takovou krásu.? stíbrnou harfu zakrývá pívalem vlajících vlas.

Vedle nj v pelivém druhá si usedla víla,

bdní

jemu kol šíje v snní ramena otáí bílá.

a

A

nad

v klín

její

nj

tetí se sklání, hlavu on kreje,

chlad jemu kol žhoucích

perlovým

vjíem

Tak zde okouzlen v

nho

kol a

spoívá

již

skrání

vje. léta

podmoské

tni. kapradí zkvétá

nad ním oceán duní.

Zrcadlem

sn

jeho zjevy

v divné se míhají slyší

svých

lány

vidí své

Slyší

i

smsi, zpvy,

dvoan i

lesy.

honc,

jásání

ubitá koist kde

leží,

a v ryk ten jak hlahol

zvonc

smích vpadne veselý, svží.

Královou myslí cos táhne, záblesky luny, jak v tom víla na harfu sáhne

moem

a

mocn

udeí

v struny.

A

tajným kouzlem hned zmámen padá v bezvládné snní, zjev jeho jak v moi kámen, nad nímž se oceán pní. král

Když

se

však píboj

vítzn vzhru ho

vln

nese,

snní Harald se ztrácí, neznámou touhou se tese. tak v

vrací.

vidí v zrcadle

I

páry

sín svých kamenných dvor, jak prázdní poháry hluném sboru.

vidí,

rytíi ve

Vidí, jak kypí

oi hrdin

jak

krev révy.

záí,

známé poslouchá zpvy

ty

hle,

úsmv

—

na jeho tvái.

Vzchopí se, co jeho spánek chce vyrvat si

síla,

oí

z

však v tom dv ramena kol jeho šíje se toí.

-

bílá

Rusalka ve spchu letném svých mu podává íši, jak vlny na behu kvtném tuch jeho píboj se tiší.

rt

Okouzlen sladký jed ssaje. padá zas v hluboké snní .

.

.

pelud ráje, ervánek denní.

Zjev zmizel jak

když

svítá

Le

jak noc po dnu se vrací

chorobné tiší, Harald zas ve sny se

a srdce trne,

V

co vidí a železné

ztrácí,

slyší.

hradb

rytíi

ženou se v zápasu tlumy,

roh

hoj, co tu

zavíí,

co tu prapor šumí!

hoj,

Vesele jak v hudbu plesnou do boje na smrt se ítí Haraldu s víek sny klesnou, on starou sílu zas cítí.

—

Krev hárá, planou mu oi vzpomínkou na dávné asy,

vítzn skoí,

silou lva

me

zlatý

praotc

bda

Však

tasí.

—

ze zadu víla své vztahuje ruce, král žasne mizí mu síla a srdce ... v divoké muce

po

nm

—

Jak v svitu

chvje

se

adra

až klesne na

v noc

O

msíce

vlna

neznámou touhou,

nhy

plná

sladkou a dlouhou.

jak ho vášniv líbá!

Jak tiskne v náru ho mkkou! Úsmvem v sen ho kolíbá, hle, slzy z oí mu tekou!

A

z

ader

v

dojemném stesku

povzdech poslední, tichý Nad vodou v msíce lesku rusalek divoké smíchy . slyš

.

Epické básn.

—

,

3

34

Usnul zas na dlouhá léta, skolébán v podmoské tni, kol nho kapradí zkvetá a nad ním oceán duní.

35

Koist oceánu.

I

—

riumf Kaliguly! lile, v jeho ele na erných oích jedou hlasatelé, brnní z šupin záí na jich tle, na pílbách trí rohy buvolí Dál orli legií a ady slon, pak nepehledné šiky legion, v jich stedu caesar na zlaceném trónu, laur s ela splývá na háv sobolí. Jak vlny moe v slunce objevení, tak tichne lid a kleká v udivení a poslouchá ve trub a bubn hmní, co hlasatelé hlaholí:

O tikrát Evoe Do prachu sklote hlavy, do Kapitolu bran vjezd hluný caesar slaví, !

bu

chvála

mu

Trn jeho ovnen

a

est

moe

skvosty všemi, on vlada národ, nejvtší král na zemi. on boh vtší jest jest

I

Dnes íše do pstí! Kol thyrsu vite révu! Dnes rže do vlas! Dnes do plesu a zpvu!

36

již ve za svými mížemi vncem betanu jak zelenavou duhou

Lev hladový dnes

stožáry

ovite

i

vojína

tuhou,

šíj

jež skví se jizvami jak šípek

ržemi!

Bu

caesar veleben! Jej svta obzor slaví, odvážil, kde v mlhách boue staví, stan; v krátce strhla jej, svj z plachet kráel po vlnách, on ryl ve moské hloubi, korálová loubí, prošel skalné zdi a mocnou pstí svou on zkrotil oceán!

tam se

on by on on

vtr

i

On vtší Pompeja, Caesara je vtší, Germanica pedí, on svojí koistí s ž v y válku ve. on první na svt i

i

i

i

1

Jen ženy, skvosty, oe; tím vším on pohrdnul a šel oloupit Moe, jež skí svých poklad mu otevelo hned.

Co

jiní

loupili?

Ó kterak užasnul ten moský staec sivý, když jal se prohlížet království jeho divy, když jeho stráže zbil, ano když spoutal jej; když lámal koraly, jež nosil místo berly, když z vous, moských as, mu škeble rval a perly a roh svojich jek v triton mísil rej

a i

Tu darmo vzpjaly se jak hory moské pny lod válené, jež dávno pohrobeny, lidské mrtvoly vychrstly z hlubin svých;

nezlekán jich zelenavou hívou, jek vtr boui divou jak slunce ve mlhy pad' zvuný jeho smích.

on

a v

jezdil

pták moských

i

37

On

vmísil

nohu svou

v Nereidck plesy,

i

svým krokem zburcoval

vln potvory a bésy,

—

že lezly z hlubin svých ó jaký šum a jek! žralok s pilounem, jenž eže boky lodí,

—

Tu

dna se brodí a stíká k obloze vod jasný paprslek

tu strašná velryba, jež v kalu

1

Le jeho kynutím záí jeho oka hned prchly zdšeny svých skrýší do hluboká jen nad ním ve mraku se ptactva zástup nes', i

moská vlaštovka, boue syn,

tu i

racek,

kol

nho

jež i

plavcm

orel

—

zavanul jich kídel

v plachty vráží, jakby stráži

šum

a plesl

Vše, skály, propasti a hlubiny se chvly ve vtší úzkosti než druhdy Dardanely, jichž plece urputné kdys Xerxes bioval však caesar dále jel, kde vnosti je brána, tam vrazil kotev svou do žeber Levjathana a na s vojskem svým celou noc hodoval.

nm

Te

slavn vrací se! Jej táhnou bílí oi, diadem na ele jemu hoí, kol nho legie a za ním trofeje! Své bílé sloupení již cirkus otevírá, lyra, vše hlásá jeho moc, tesk štít, roh ze zlata

i

ba v písku arény

O Do

i

krve

krpje!

tikrát Evoe Do prachu sklote hlavy Kapitolu bran vjezd hluný caesar slaví, buc chvála mu a est! !

;

!

Trn

jeho

ovnen

jest

moe

skvosty všemi,

on vlada národ, nejvtší král na zemi, on boh vtší jest

Tak

hlasatelé.

dál s lid

hudbou

Prvod jel

v slavném tahu ke Kapitolu prahu,

udivený tlaí se a sráží. je ta trofej ? Vespolek se Kde je ta koist vln?

Kde

—

táží.

Hle, v stedu voje O úžas! Divení! jak táhnou v sláv koní ady dvoje moských škeblí pln.

vz

—

Ptáe svobody.

—

I3tarý cigán

živá bída,

na sluníku hál si údy aj, v tom k nmu slétlo ptáe pták a cigán doma všudy ;

—

Divné ptáe zlatohlavé, jako jeden plamen,

oi

stále cigán hledí na n, jakby tajným kouzlem zmámen.

Divné ptáe v hravém letu od potoka spchá k stráním, a ten cigán v chvatu náhlém chtj neb nechtj musí za ním. Aj hle, již tam v temnu peí jeho zlatem hoí, poskoí si cigán za ním a tak

sob

• Vida,

a

zahovoí:

vida

—

pod lipou milé

zapomnl bych na byl

lesa

bych jako

mkká

tráva stíny

.

.

.

cigána,

lovk

jiný.

—

Svatá volnost zlaté ptáe, cigánovi usnout nedá, musí za ním, bor kde šumí, za ním, kde ní skála šedá.

—

Svatá volnost zlaté ptáe, když se skloní v srdce mladé, a do mechu neb na skálu junákovu hlavu klade.

A svým

lesklým zlatým kídlem

zanáší ho v otc kraje Slyš ty rány do cymbálu, slyš

— —

.

.

.

ty tóny na šalmaje!

Hvzdným nebem jemu

kyne

jako díví oko tmavé

Krásné ptáe je ta volnost, škoda jen že pelétavé!*

—

Slepý hudec.

laervánk nachem sotva východ zkve, již zase s houslemi ten známý kmet v prvodu hocha mstem k Louvr bloudí, tam u bran zámku sedí den co den, a bez pestání jeden plá a sten vyzáblá ruka z vetché struny loudí.

oí jeho zhas'? nocích zda mu zblel vlas tají vrásky na prsvitné skráni ? pestal hrát ... co šeptá si to jen? usmívá se Jaký milý sen

Zda slzami

lesk

V probdných Co

?

—

Te te

.

.

.

vzpomínky kouzlem v duši

se

mu

sklání?

»Má holubiko, kam t luák nes' Vraj Madonna a víla prchla v les; já slepý kmet tvou stopu najdu stží. Na uschlém štpu mojich smutných let ty's byla bílý, jabloový kvt, na rumech štstí míru betan svží. .

Tu

kdy zmizela's

.

—

ó zdšení! »park jelení* prý posud nezel takých krásných lící

Pak

noc,

.

lidská povést, že

.

.

.

Tu

bil

jsem v lebku, trhal šedý jsem v život proci

tu z šílenství

bych poznal, že

—

jsi

vlas,

zas,

krále milostnicí!

poup bledé « — a v minulých opt kochá v upomínkách všech, pod šedou brvou slza se mu blýskla

dnech

i\Ié

se

V

tom z dvora náhlý šum se nese tesk bubn, stráží ryk .... to jede a ruka starce

pevnj' strunu

O soudy boží! Co v Zpv svobody a chorál pout

inení

a

náek

strun pohební, usedavý; té

davu šum

a král

zní!

!

se zastavil,

na ele jemu chladný pot se slil pak oe a obrátil se k stráži

—

bo

»Zde hote však

ped

A do

starci tyto dukáty, se více hudec proklatý palác s touto písní neodvážil*

a

odešel.

—

K veeru

od brány

msta

slepec dráby vyštvaný se blíží k mostu jak ta eka huí! Krok starce volný slábne víc a víc, le v hlav víí dojm na tisíc a na jich vlnách zoufalství kvt pui. .

tu

.

.

král

tiskla.

pak divý jásot bujné rozkoše, jak padaly by katu do koše pod guillotinou zkrvácené hlavy Ztich'

.

dál,

.

Za hochem stoupá zamyšlen a tich, zdá se mu, že v luny paprscích

.

vné

tmy

pízrak mizí z jeho zraku v stromech, v lesku snžných vln ten obliej zí božské krásy pln, tam rozplývá se v mraku. tu kyne mu na

behu

—

»Mé drahé dít, vím to, dobe vím, má hrozná pomsta odkazem je tvým, vždy ta struna má se chvje studem slyš, hochu mj, ty dukáty sem dej

—

i

!

A

již

je

eky šumný

vrhá v

»Bh pomže Po ase

.

.

.

snad

rej

njak

mstem povst

letí

.

.

.

budem!*

živi

v dál,

že náhle na smrt onemocnl král, a hudec jakby zmládl touto zvstí, z lože, ladil staré housle hned -^Poj provodit mne, hochu, naposled

vstal

.

jak dkuji

ti.

Bože, za to štstí!

.

—

.«

.

.

.

A

pravdou byla tenkrát plachá báj, hrobu na pokraj se v mukách svíjel na smrtelném loži prch' milc dav a zástup lehkých žen, klet národem, páteli opuštn král vášní stržen

umíral

trapn

král z milosti

boží.

»Tak, dobrý hochu, jenom dál, jen sem, mu k smrti pod oknem, snad pozná strunu moji umíraje O vím to, vím, že písn mojí hlas v nejhlubší peklo vbiuje ho zas, by teba stanul již na prahu ráje!« a£ zahraji

,

.

.

A staec hraje ... Co v té písni Zpv svobody a chorál pohební, pout inení a

pak divý

náek usedavý

.

.

zní!

.

jásot bujné rozkoše,

jak padaly by katu do koše pod guillotinou zkrvácené hlavy!

—

Z komnaty krále vzdech a plá a ston Pak dlouhé ticho chodbou šum a shon, a v dveích zjeví komoí se bledý, .

.

.

rtem chvjným hlásá: »Jeho Milost patnáctý Ludvík práv dokonal !«

V

tom struna hudci praskla

—

.

král, .

.

naposledy.

Poheb

v lese.

Zkahuely

staré sosny na skalisku zdivoelém, u studánky plané rže zachvly se tajným želem.

Vykopali cigánovi hluboký hrob pod skalinou,

kolem hloh trny své

i

a ostružina

kvty

vinou.

A nad rovem ze zástupu šepce jeden divná slova, že jest plna trpké kletby

pou

daleká

A

cigánova.

dívka tmavých vlas dala rži, lip se to spí v tvrdé skále nežli v zlat ve podruží.

na

ta

adra mu

—

A

nejstarší s

tmi

slovy

do hrobu mu housle hodil: »Ten, jejž zde jste pochovali, ticet

let

nám

vojevodil.

— — vn

to orel v letu, Jeho zrak který krouží nad propastí, jeho píse les, plná sn o dávné vlasti.

Jeho mysl srdce jeho

te z

—

—

tvrdá skála,

zlato ryzí;

mu zaházejte, všechnm zmizí !«

však hrob

pamti

a

—

Zakopali zaházeli, jen ty sosny nad ním lkaly,

když cigán plaché kroky v mkkém mechu umíraly.

Nad kamenem u studánky kik a smích a díví zpvy

—

tam kdož to že

leží ví,

mrtvý cigán, a kdož to zjeví?

o Ud moe

k

korunu.

behm

povst

vichr

vál,

výprav

zhynu) Helge král, a než v boj slunce vešlo s mlhami, lun s mrtvolou s ernými plachtami již ve pístavu stál. že na

Hned ku porad

V

jich

na

Ped

;

stál

me

v zemi zarytý.

stedu

ležel

Helge zabitý

každý

tu

moem snm

ve hrad nad

kmetu valný

se rychle sešel

erném

štítu

svém.

zkrvácenou krále mrtvolou s tváí ubledlou,

syn mladší kleel

za slzou slza kalila

Le

vzdorn

bouí

jenž hrozí

A

nastal spor

Zda rozhodne zda

vykne

mu

starší stál

zrak jak erný mrak, .

zlou.

vždy dál ze se

lidu

.

meem

jitící:

v pravici.

jednohlasná zvst,

i kmet sbor, kdo vládcem zem i kostka v pílbici ?

jest,

»Hoj!« provolá tu starší krále syn, »a rozhodne to smlé paže in! Já nechci býti choutkám sporných stran, ba ani bohm vdkem zavázán, když králem budu jmín. Hle, tam se ostrov sklání v moský tok jak lítá šelma, když se chystá v skok, kol nho píval divých vír pln k oblakm hází sloupy šumných vln a biuje ho v bok.

V z

ten živl rej, v ten obzor mlhavý nás obou každý lo svou vypraví;

í ruka nejdív behu dotkne diadem vlády lid mu pinese, v

nm

se,

krále pozdraví!*

Lid zajásal tu v bouném souhlasu a brati strojili se k zápasu; jak laný orel slétá na koist, tak starší skoil koruny své jist, jak šel by ke kvasu,

A boln snad

mladší hryzl bledý ret, sám, že nevrátí se zpét;

k trnu aneb k mohyle oba skoí zmužile

již

lodi

a

A

již

se dali v

1

let.

vichr bouí, jak by vštil zmar,

a s

.

tušil

a

le Do

.

veskem

sedá racek na stožár,

—

.

obt

jak

svou by smrt

již

vyhlídla

.

.

.

Než oba statn noí kormidla v kypící vody var

Ha tu ní ostrov sklonn v moský tok jak lítá šelma, když se chystá v skok, kol nho píval divých vír pln k obloze metá sloupy šumných vln a biuje ho v bok. !

Tu

starší brat

si

utne levici

a silou obra ve proud bouící proud ji vynese, jí mrští k skalám tak ruka jeho behu dotkne se

—

.

Ó

.

.

chvíle smrtící!

zírá na to mladší s údivem »Co znamená to?« ptá se chvjným rtem. »To znamená, « starší se dsn smál, »že já jsem vítz, vlada tvj a král,

I

.

a tys

mým

Epické básné.

otrokem!*

.

.

Zimní pohádka. 1^ nám z jihu pišel divný host na sever chladný, mrazivý, ret jeho sterou písní znl, zrak

nhou

háral blouznivý.

A dokud

léto trvalo,

u nás tich a spokojen, však v podjeseni zaplakal a po prvé byl nešasten. žil

A

když napadnul první sníh, v srdce hosta divný žel, zamyšlen stával u okna, až všecky písn zapomnl.

pa

Vlas jemu zblel pomalu jak snhy, které spadnuly, a oi, druhdy jeden lesk,

hluboko v dlkách shasnuly.

A denn uvadlé

stával u okna,

rže

a zíral, plání

na skráni,

snhovou

jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak tím

snžným polem natkál

Jak

líto

mi ho u srdce,

oh, zda se jara

I

—

usnul kdys

a

a divný sen

do duše,

se sklonil jeho to zdálo se

doeká?

mu

o jaru,

on se usmál v pedtuše.

A myslí jeho táhlo to jak ptaí zpv, jak díví smích, že kalné oi zaleskly se opt v slzných krpjích.

nmu

snil, že k I kloní se postava plna božských kras a fialkami proplétá ten zšedivlý jeho vlas.

A venku Tam roztál a

zem

nevsta

náhle, jaký diví sníh a zmizel led,

stála

v kráse své,

jara na pohled.

Na stromech kvty, v houšti sedmikrásky po pláni Cizinec mrtev v duši klid a na rtu blahé usmání

a

—

—

.

.

.

zpv

Knut.

Král

na behu moské

úžiny

v stedu svojí družiny Knut, starý dánský král

stál

veer

již

byl, a

vtr

kvil

s šedinou jeho hrál.

Tu

každý, v srdci teskný

cit.

zel v dálku schýlen na svíij štít, jak mlhou kraj se tml, tu Kanut kmet svou ruku zve a k moi takto dl:

»0 valné moe, bouný tvých hlahol a tvojich já záhy slyšel hmít, když nehebkou byl

otcv

mn

starý

šum

dum

kolébkou

štít

dít na tvém behu hrál, tvých tes lesklé škeble bral, v tvou dálnou zíral plá a ptkou zmdlen v chlad tvojich jsem noil palnou skrá. Já z

pn

53

Tys ped mou první výpravou svou kápi zvedlo mlhavou, vln ukrotilo dav,

mých

a v erváncích kol plachet jsi stkalo zlatohlav.

A

když jsem získal korunu, svých otc use na trnu, já k pomoci t vzal, slávy zbraní est tvé vlny nesly dál.

mých

i

zvst

A

ve hradu když kamenném na retu našem plamenem plál pohár vína pln,

bard zpv

tu v

ev

se mísil

tvých rozbouených

vln.

Pak v nových boj nový hluk tvj svdný šum, mých roh zvuk

mne

te

i

zem

mojich

tíž

O

lákat

nosí

valné

poznovu; až v nebes lem

okov!

moe

ty zkusíš

bez mezí,

mé etzy,

hodím na tebe! kdo vtším od zem do nebe!«

jež

Dej

A

odpov,

te

etz Kanut zve, zpupnou pýchou jeho hled, když patil na vln rej, v smíchu

plál

a

znovu dál se a v

moe

z

hodil

hloubi smál jej.

zavznl pokik družiny: »]en Kanut král náš jediný, svt šírý — jeho trón I moe val te v pouto vzal, I

kdo vtší

nežli

on?«

—

Však poslyš! Z dálky jaký ruch! Jak na dn moe boue bh by svoji hlavu zve, ted v hloubce zas jak hromu hlas, Kanut náhle zble.

a

Zá

blesku vzplála krvavá,

proudu zbarven do tmavá

vír

te ve

Slyš

A

roste jako

ze,

—

víc a víc jak tisíc lvic !

moe odpov!

dna kal a z hlubin rmut kde stál Knut, a zaval proudu rej, te výše vzle a pouto zpt ze

se valí blíže,

mu A

vrazil

nová

Ó pro

bou

v obliej a

i

nový jek

se nedal na

.

.

útk

za pány Kanut král, když oceán, te král a pán, smál se z hlubin

dsn

.

55

Král Magnus.

IJirál

Magnus umel pi poháru,

ped soudem na sto jej

let

božím stanul do oistce žáru

sklátil

s

mraku

v ráz,

hlas.

tam jak v podjeseni svadlý do rueje vln,

slítnul

I

list

jej

obemklo hned žár vení, tep kídel

—

oistec byl

pln.

A

jako ve snu tisíc duší obstouplo, neb zemský host jim novinkou, jež na as vzruší a chladí muk jim palivost. jej

Sta rukou žárem, který hárá,

vstíc pne se ó

mu

a

bda! tam ta panna to abatyše Brigita!

prokmitá stará,

Král úlek' se, chtl v davu duší však již vidí jej, se ukrýt v kruh oblétá ho stále užší a již mu patí v obliej.

—

»

— Pro

Což neznáš mne? Král darmo tvá

pry

couváš zpátky .^«

uklání.

56

•

Hích jak

s

tebou byl tak píliš sladký, te je pokání !«

—

tžké

—

Král chce se uhnout. Kdo však útek' kdy žen, kterou uvrh' v klam? »Co, te se rdíš mi za svj skutek, však neujdeš mi jako tam!«

—

A

již

ho

je za ním, již

král

Magnus

div

si

drží,

nezoufá,

na hory za ním, za ním strží, ni ohlédnout se netroufá.

,Sám ert mi dlužen byl tu starou, to vlastn nejvtší mj trest lká jako šílen. S myslí jarou !'

—

vždy Brigita

A

minul

as

a

mu

v patách

andl

jest.

kynul,

trpících splnil nadji,

oistec již šastn minul, u rajských stanul veejí.

král

—

Chce i

vejít náhle ohlédne se a za ním bda, Brigita zlostí chví se, bázní tese

—

.

,Te

toho

A smutn

dí

mám

již

do

.

.

sytá.'

k svatému Petru

,Pus rychle ctnou Než s ní jít v ráj, —

dámu

tam!'

rychlostí

vtru

tu

se vrátil na vždy v pekel plam.

Lví fontán.

ak z okna hlédne hrab Roderich, hned sklopí zrak a ztají na rtech smích. Jak v hradu svého vejde nádvoí, hned v dumy tžké mysl ponoí. Hle, tam ve stínu starých kaštan jak blají se trosky fontánu!

Jak stráž nad nimi lev bdí z mramoru a slouchá vln a listí hovoru.

A

tiše

hledí v

a v staré

kapek pád

hlav

starý

a rej,

spádá dj.

Ml

hrab paní, v kráse dennici, ve lásce ženu, v ctnostech svtici. Jak vidt

Vždy I

ji

král

a vášní nezaplát.^

sám chtl

poslal v dar

le

jí

se jejím sluhou zvát!

diamant

skvost,

tím v hrabti vznítil žárlivost.

On

rozdupal šperk hodný takých vnad

a s ženou ujel v

otc

starý hrad.

O mladá paní V tomto co platný vzdech tvj ?

zátiší

!

Kdo ho

uslyší

?

Vidím, jak vadne tvojich tváí kvt, ó jaký div! Ten dvr tvj celý svt!

A hrab

—

? Darmo v srdci nepokoj vždy nových pochyb nový spádá roj.

Tvj jej

krok

v

Noc

!

i

vzdech, tvá kade ze zlata láká tenata.

nedvry

byla tichá

—

msíc

a nad fontánem s vlnami

Te

zlatem si

plál

hrál.

v hívu lva své svity zapouští, snad probouzí v dumy o poušti

nm

.

.

.

Sen k zemi splýval v hvzdných paprscích, hrab nespal v boui pochyb zlých.

jen

—

Pistoupil k oknu tichý sad u fontánu jaký stín a ruch

i

luh,

ha,

Zda

bílý

msíc

a hází stíny

hraje

po

lvu,

Ne, to jest žena! a

hrab dýku

—

vtvemi po zemi

Zná ten

>

bílý šat.

vzal a dal se v chvat.

A

bží jako

bží,

a slyší sept a

Stín

te

tmavý uzí krok

a

šílený

krok ozvny v loubí

.

.

.

kaštan,

u lva fontán.

stojí

>Stj, nevrnice !« zahmí v ženy sluch, >a ztrestám t, než uiní to Bh!«

V tom dýka

bleskla

horká krev

a

— dlouhý

vzdech

a sten

tekla na kámen.

již

hrab, k mrtvole když se, kamenný lev zvolna hlavu zve.

A

tušil

že

Krev dýky o tu jak

i hle,

I

její když stíral vlas, by lev kamennou hívou tas'

hrou msíce tak jest zmámený oi lva, to žhavé plameny!

skoil

hrab

tajný v srdci strach

a prchal jako první bratrovrah.

A viz

A

sotva znaven hlavu kladl v mech,

oi

lva

když se

—

!

slyš jejích

vrátil,

jemuž snem

ret vzdech

byl již celý kmet,

život a

pohádkou svt.

vk

v slzách, v postu, celý se kál a na fontán se pohlednouti bál. Žil

"

60

Ten posud

stojí a

lev hlídá jej

a tiše zírá v kapek pád a rej a v staré hlav starý spádá dj

Endymion,

nosné perly na kvtinách, kolem poklid veera,

hvzdná zá

spí ve hlubinách šumícího jezera; lehká mlha v tajném chvní obejímá vrch dol, i

jak pi prvním políbení táhne srdcem sladký bol.

A ty hvzdy v modré výši náhle záí mocnji, a ty kvty více dýší, vlny dmou se bounji; tu se náhle nad jezerem stíbra proudy rozlily, jimi

záí vlídným šerem

msíc

V

bledý

—

tajemném

jak spící jak lesk

tvá lilje

když se vine

spanilý.

se

chvje svtle

dítte, porozkvetlé, z

poupte;

62

sn z nj, tolik nhy padá v duši stísnnou,

tolik

že i šedé skalné behy sladkou zvuí ozvnou.

mkkém

V skalní sluji v mechu jinoch klesnul do spánku, adra lehkém ve oddechu, tváe v blaha ervánku; bázliv se luna chvje, nachem vzplane bledne zas, ach, ty tahy oblieje, plny kouzla, plny krás!

—

Nejdív leskem smáí kvty a

již

níž se

schyluje,

spícího pak v elo, rety v divé vášni celuje ;

nepokoj tu stromy jímá, z skáí plameny, ach, a již ho obejímá stíbrnými rameny.

kvt

—

Perly mušky létající, hudbu hraje každý kmen,

blaho v srdci, úsmv v líci, jaká noc a jaký sen V mocném ruchu tu zaznívá

vné

lásky

arný

tón,

pak všecko v souzvuk splývá: Selené Endymion! a

—

Dešové krpje.

Uož

to jaro rozlétlo se

horem, dolem, kvtnou plání, jako srdcem mladé dívky první kouzlo milování.

—

s

Planá rže bledá dívko roztouženým modrým okem,

rozkvetla jsi v kráse jara, jak to koví nad potokem I ten hoch, jenž tob nalil v srdce sladké lásky klamy, plný vzdoru, plný síly jako jasan nad vodami.

A kaplika na podlesí v jeden ke a kvt se halí od té doby, co dv duše lásku si tam písahaly. A za

to ptactvo jinak zpívá

soumraku podél splavu,

vždy tam ona k

jeho srdci

sklání drahou, krásnou hlavu.

Což jim stromy, což jim kvty, což jim ptactvo s celým hájem, když jim oi, když jim rety nejsladším jsou lásky rájem

— vná

Mladé jaro lásko jaká slast se v tob skrývá, že to srdce, když vás pojme, div se štstím nerozplývá !

—

vná

Mladé jaro! lásko! sotva že vás lovk zkusí, sotva tolik blaha snese, již

se

s

rájem louit musí.

II.

Nad údolím tajné šero, v tajném šeru hvzdy boží, štstím lásky unavena hlava její klesla k loži.

A již snové piletují, nejdív se jich kouzlm zdráhá, ale každý plný vn, plný tepla, plný blaha.

A pes hvzdy rozvlnil mráek bílý.

jako závoj

se

ve jalovci pod okénkem plný touhy vítr kvílí.

A

s

oblohy roztoužené

deštík jarní k zemi splývá

.

.

.

tom šumu a v tom septu jaká hudba arotklivá! v

slyš,

deštné kapky v pádu

Slyš, jak

vzdychnou

a se proplítají,

v sladké snní, poslyš jen, co šepotají: spící dívce

»My jsme které v

rukou

sestry

tch krpjí,

nov zkvtlém

máji

knze pi

oltái štstí tvoje požehnají. z

—

A na srdci hocha tvého ó jak se to sladce díme jak ti bude, drahé dít, až v spánek zkonejšíme!« !

t

A tak šepcí a tak šumí, v pádu svém se proplítají, a jak hudba sladkozvuká dál

svou povst šepotají.

Srdce dívky v jednom kvtu, líko její samá záe, sní snad, kterak s drahým hochem ubírá se od oltáe. Epické básn.

III.

Což

to léto krátké

bylo!

podzim konce nemá; dív mé srdce jedna píse a ten

te má

Holé koví

pro

si

—

—

nmá.

ústa sirá,

smutné koví,

zkvetlo nad potokem!

Stalo se to jak s mým

s

jeho vodou,

modrým, jasným okem.

—

Snhy v potok slzy v oko, pro svj bol kde najdu místa? a ten jasan

devo

hrdošumný

své mi k rakvi chystá.

Místo ptactva podél splavu vlny v a

mn

bhu zdá

—

hynou hoch mj drahý

zní a se,

že miluje jinde jinou.

Nad kaplikou na

podlesí javor shýbá a zdá se, že milý jinde jiná ústa líbá.

smutn vtve

mn

mj

A ten vítr po strništi sklamané jak srdce kvílí, za ním v dálku poletuje strhaný

mj vnec

bílý.

—

Smutná jese za té lásky

!

—

hokou

Dobrý bože, zradu,

za ty slzy, za ty vzdechy co mi podáš za náhradu ?

A

co dáš mi za náhradu, ty drahý hochu? Nízký hrbek na hbitov, erné hh'ny trochu. na

—

nevrný

nm

IV.

Jako v slzách oi její v mlze zhasly hvzdy boží, a zas tžkou svoji hlavu žalem švadlou klade k loži.

Žádný sen však nepilétá, by jí horké schladil elo, v komrce, jest plno vzdech, jak tam šero, neveselo!

Hustý déš jí v okna bije, huí, vzdychá, pláe, šumí,

tm

hlasm žalujícím zdaž jako druhdy porozumí .?

A

ty

kapky dešt v pádu

jako dív se proplítají, bdící dívce v trapném tichu smutné zvsti šepotají

68

»My jsme

sestry

tch krpjí,

které padnou z knze ruky, až tvé srdce i s tvou láskou zdrtí bol a zdrtí muky.

Nad tvým rovem opuštným

my

se'

jenom pomodlíme,

sladce se to na rtu hocha, sladeji však v hrob díme

A v

«

tak šepcí a tak šumí,

pádu svém se

a jak tichý hlas

v dál svou

svdomí

povst

Srdce dívky padlé

proplítají,

snhy

—

—

šepotají.

pouš

líko

je sirá,

její.

Neboj se, tím mrtvým srdcem vzdechy více nezachvjí.

Hvzdy borek

již

si

to

v nebi pláí

to vypravují,

šumí stráním,

andlov

nad nešastným milováním.

Romance.

U

kéž slunce paprsk ranní, který dlí noní páry, mojí písní zaleskne se jako zlaté lemování v bílém šatu Donny Klary

Úzký život nastiuje kyprých ader bujné tvary, oko taje v lesku vlhkém, nudy mráek tiše pluje snivým ílkem Donny Klary.

i

Prchly písn, její sestry, smích, její soudruh starý,

ba z

ani

již

perlí

v útlých

Sedí.

v

líci

nehoupá se

vjí

—

—

—

Klary.

Hlava klesla v ruku,

hoí divné

adrem

motýl pestrý

rukách Donny

zmítá

žáry,

boue

divá.

70

div

se

nepomate v tluku

zlaté srdce

Donny

Kláry.

Ped ní halí stará žena vetché tlo v pestré cáry, šedý vlas a tváe žluté, hndá ruka napažená hádá v dlani Donny Kláry. »Sup lanými

uchvátil holubici, ji

chopil spáry,

když chtl rvát jí pírka bílá, slyšel povzdech žalující, hledl v oko Donny Kláry. S korunkou had vyšel zlatou letní se vyhát žáry, uzel v tráv spící dívku, korunku hned svoji zlatou složil na klín Donny Kláry.

na

—

Sup a hád « Slyš! v tom vánek jak by dechl do kytary, znova zas ó jaké tóny O jen pohle na ervánek, jenž vzplál v líku Donny Kláry

—

Hlavika se bujn vzpjala »Nech si již ty nudné áry! Don Ramiro dole eká; jeho srdce touha jala

po objetí Donny Kláry.

Sho mu tu

žebík provazový, a již vari! máš dukát

—

—

•

.

.

.<

skíplo okno, venku noc, však den vzplál nový na pavlánu Donny Kláry. Ztichla baba

Cigánovy housle. Veselo dnes v bílém zámku, zvuí cimbál, huí dudy; starý magnát mladé chase vyvalit dal plné sudy.

Hluno v síních, hluno v chodbách, tanec šumí po nádvoí, v zlatých íších od Tokaje rudé víno krví hoí. Aj, tu cigán! Vítej

brachu,

polonahý Feny spí pán dtky ztratil, zahraj skonou od podlahy!

neboj

se,

že's

—

—

Cigán hraje. Z první struny ostrých ton roj se valí, každý ton jest žhavou jiskrou, každá jiskra srdce

pálí.

Zní to jako náek divý, praská to jak v ohni proutí, myslíš, struna

musí se

již

každou

chvílí

petrhnouti!

Hýká

to jak

vichr v skalách,

jemuž hromy ve záptí, z

hlubin se to sápe druhou strunu

vzhru

a na

sletí.

Divoce a v plném proudu

te

to jásá, hraje, zvoní,

vtrem

takhle

bear

lítá

šírou stepí

na komoni

1

te

Tiše a utajen, jak by had se plazil travou táhlé vytí, jak by vlci sbhnuli se v rvaku dravou.

—

— Te nž nkdo šum — Jak hejna kání

Slyš! jiný

Divý

si

zvuk v

to žalující

.

.

brousí

.

!

letla by k šibenici.

Slyšíš je, jak

tepou kídly,

o mrtvé jak rvou se tlo? V tom aj, což to jemným kouzlem

v satanský svár

ton

vjelo

Tetí struna síní zvuí, samé zvonky, samá nha, nkdy to jen bleskem kmitne, který z oka lásky šlehá.

Lká to zpvem hoí to jak v íši

filomely, víno,

74

jak by klesnul mladý cigán ve objetí cigánino.

Touží to a rozplývá

se,

tváe žhnou a prahnou kosti marnou tužbou, palnou nhou, divým

ohnm

žárlivosti.

Te

jak cinkot zlatých íší, v to jak ryky bujné chasy, a zas náek, jak by nkdo bil

se v

elo,

rval

vlasy.

si

tvrtá struna teskným tonem odpovídá plái tomu hlasem zvonu, v jehož zvuku mrtvé tlo nesou z domu. Úpí jako vichr plání, když se zpozdil v noní dob, ztrácí se a šepce temn, jak by mrtvý mluvil v hrob.

—

Divý výkik! Každá struna se chvje, pláe, výská! Cigán tiskne housle k srdci, oko jeho div blýská

te

—

Dohrál. Plnoc Chasa nad íší jen magnát kývá »Divá píse povz, brachu, co to každá struna zpívá « .

.

.

.

.

.

zpita,

Rozhlédnul se cigán kolem

po

zpité a spící chase, cos jak ohlas houslí jeho chvlo se mu v hlase:

mkkém

»»Velmožný pán sotva ví, že

mž'

na

mou vru,

hnv

struna míti duši

ples

i

Matku

co

mj

myslím,

si

struna

tuší.

ml

jsem, dobrou matku, jak mne milovala, z hladu jen a z lásky k lidem hádala a arovala.

Bh

ví

Chy

ji magnát z dlouhé chvíle, na rože ji napích' živou, jaký div, že moje struna pláe pro ni písní divou!

Ml

jsem bratra

bearem

— dobrý

bratr

jak to bývá, nevím sám, pro na oprátce se bratr vtrem kývá. byl,

te

Vru, dobe se mu íkávám sám v mnohé

le

ta

stalo, chvíli,

moje hloupá struna

za ním stále lká a kvílí.

Ženu

ml

jsem

—

posud vidím,

jak se rdí a jak se zdráhá

—

Nadarmo ha, ped magnátem ardáš taní polonahá! !

Za

rumnec

její

tváe

hedvábí a zlato Staré bajky milý pane, lip již nemysliti na to.«« dal

jí

.

.

.

!

Domluvil a housle hladil, usmál se a k dveím kráí »Stj a ekni,* zahml magnát, »co zpv tvrté struny znaí !« .

.

.

Stanul cigán, ušklíbnul se,

zahledl se oknem k nebi » »Toho vru velmožný pán více nemá zapotebí !« Zmizel.

—

Magnát bží za ním,

budí chasu po nádvoí, ale než ji zbudil, budí

—

ze

ty

stran

již

zámek hoí!

77

První rže.

l3to let byl

tlem

již

chorý,

rabín Lévi starý,

duchem

ale jarý,

nocí, v svatých knihách ítal dnem ba tajná kouzla ml v své moci. i

i

Dobe vdl,

který strom co šuml, zvíat porozuml, a jak poznal léivou moc kvt, tak postih' dráhy hvzdných svt.

ba

ei

i

i

Vesmír, nebe, ba i vnost celou pronik' duší zbožnou, myslí smlou; dvakrát pišla smrt

Rabín zahrál

—

vítzn

však jaké strachy! v šachy.

s ní

Neodbytná ale v krátké dob pišla zase jiné ve podob, v hrze pekla nebo v nebes kráse, chytrý rabín oklamal ji zase.

Nové

jaro pišlo

s

kvty, zpvy,

kolikáté ani rabín neví

po noci, již probdl v tuhé práci, ješt z r.ina v myšlenkách se ztrácí.

Aj, v tom k krokem laky

hladila

mu

nmu vnuka tiše

rukou

vrásky ela

i

tu

jeho milá

pistoupila,

dcka nežnou bradu snžnou.

» První rži utrhla jsem tob, v sliné jara jež vykvetla zdob, první z je ta rže bílá,

kvt

nám

již

letos vesna vykouzlila.*

—

»Jak že a

již

»rže

po .

.

co to pravíš, dcero drahá vetchou rukou sahá

ní .

—

rže«

— A

.^«

zas hlavu sklání

ve mladosti sladkém vzpomínání. >Dej sem rži

A

— snad

svou tužbu zkojím!

rži tiskne k retm svojim, div že do ní nevydechne duši, ale

již

bda, pozd zradu

tuší

.

.

.

Šedou hlavu více nepozvedne, oko hasne a tvá jeho bledne, sotva na dívku že ruku sklání a rtem mdlým jí šepce požehnání.

—

Jarní slunce v komnatu se vkrádá, zvdavo, zda rabín v knihách bádá;

jeho duše ale

s

hvzdami

se druží,

ruka drží švadlou rži.

Don

Uo verand '

citronu

Perez.

rozházený

kvt

leží

bílý

;

všecko plesá, vy jen, pane, nevrlý jste, zasmušilý!

Vaše srdce nehnulo se tou zvstí arosladkou, když jsem piznala se vera v plachém studu, že jsem matkou.*

ni

Stál Don. Perez v zadumání, nehnul ani šedou bradou;

zrakem utkvl dole v parku, cypiše kde tmí se adou. již, pro hnvem ret

»Hádám

pro

se

v nepokoji, váš chvje

—

Don Alvarez nepišel dnes v šachy hrát dle obyeje.

Snad se zpozdil proto zrak váš nemusí tak zhoubn pláti. ;

Nechtl

byste se mnou, pane,

než on pijde, v šachy hráli

?«

Stál Don Perez v zadumání, nehnul ani šedou bradou; zrakem utkvl dole v parku, cypiše kde tmí se adou.

»Don Alvarez tak je sliný, bílé elo

tmavá kade, je váš pítel

snad by se

Don

—

mu

;

naše štstí íci

—

mlo;

Alvarez, tak je dobrý, tak mnoho cítí nechtl byste štstí naše, pane mj, mu oznámiti?*

pro náš

dm

Vzpjal Don Perez hrdou hlavu, zatás' vztekem šedou bradou, táh' svou paní ku verand, cypiše kde tmí se adou.

štstí, pravdu máte. zjevil divy své na dopál, v stáí ddice já též chci být spravedlivý!

»Velké

Bh

mn mn

Don

Alvarez naše štstí se v této chvíli chcete vidt, moje paní,

—

dozvdl

práv mu

to oznámili!*

—

—

K skoku zoufalému Výkik. nemusil být balkon vyšší: Don Alvarez dole v parku houpá se již na cypiši.

Epické básn.

španlská romance.

Uone

Pedro, proslavený muži, bez vady, Donnu Elviru kdy, slinou rži, pesadíš do svojí zahrady? ty ženichu

vný

Každý veer stojíš u balkonu, bez konce je tvoje vzdychání, sídce tvoje bouí v jednom stonu, div neklesne v propast zoufání.

A pec nech

záíš jako erstvá kytka, se v slunci pleš tvá zablýská,

za to

pes hedbávná muší

klatí hrot se

Vizte,

vysoké slyšte,

lýtka

tvého kordiska.

kráí nahoru

mu

péro kterak z

s

a dol, pilby vlá;

tn

vných bol

nové vzdechy šepcí ústa mdlá:

»Doo

krásná, sklote se jen trošku husté míženi,

pes balkonu stevíek

a

jen,

bílou jen

punošku

uvidím k svému spasení

Nedovedu jako fioutek mnohý na kytaru brnkat za šera, ani více nestaí mi nohy, bych moh' balkon slézat z veera. Pipouštím, že

mnohé vrásky ale

a

as

vryl

v

svém burácení

mi do ela,

jedno vaše políbení

—

hned všecky zmizí docela. Vím, že každé tla mého hnutí

nemá kouzla vábných ale a

grácií,

jedno vaše obejmutí

hned

vným

mládím

—

ožiji

Za to ale ddicem jsem slávy, jakou sotva uzí píští vk, ád mám z Compostely, z Calatravy zlaté rouno, modrý podvazek.

Me mj

dobe maurské

admirál jsem a

ped

ddiný

roty znají,

grand,

ticeti lety na turnaji

milostn mi kynul Ferdinand

!

—

Doo má co nejdív se tu mihne Don Juan, kobylka dvounohá, vte, že jej dýka moje stihne, !

ale

kdy

Doo

—

to

vzí u Boha!

krásná, sklote se jen trošku

pes balkonu

husté míženi,

stevíek

a

punošku

jen, bílou jen

uvidím k svému spasení!* Elvira

—

?

ve

ta

ržovém

loubí

sama rže v poupti, ráje slastí její duch se snoubí

sedí, s

V

Don Juana bouném »

Slyšíš,

«

objetí.

šepce lásky sladkým stonem

a Juana líbá na elo, »jednou se zas dole pod

balkonem tomu bláznu vzdychat zachtlo.

Má znít stále v naše objímání jeho ston jak skeky havraní?* A Don Juan v sladkém usmívání hlavu uklání: k jejím

adrm

»Sladká

moh' bych

komáí

Doo,

slunce

mého

žití,

ostím dýky své

sice

to shasit živobytí,

jež chce záit v touze mladistvé

:

Ale jest mi u vás píliš blaze, než bych znova lezl na balkon,

mn

pak by to mohlo pijít draze, kdybych nový vznítiti ml shon.

Co kvt budu a se kochat v

vašich líbat líek

ader

vlnní,

vystrte mu zlatý pantoflíek skrz balkonu husté míženi.

A tak oba oblažíte divem, stejnou budem pláti milostí: já ve vašich oí lesku snivém, on v punošek vašich blosti. Libo-li

Doa

však, ihned ostrou zbraní

mu

na míst

vjíem

—

za vás odpovím!*

ret jeho

v pousmání

se dotkla perlovým.

Vystrila rychle pantotiíek, rže v poupti, a jak zlatý motýl s jejích líek lásky sen jim klesl v objetí.

rdéla se jak

Dole Pedro se sklonnou hlavou ve ztrnutí zbožném tiše stál a výš zíral, plnocí kde tmavou pantoflíek jako hvzda plál.

arovná

noc. jižní

pi

msíku

k slunci obliej Pedro posud zírá k pantoflíku Kde jest ale bílá nožka z nj?!

obrací

již

—

86

Ben Akiba. I.

Dávno

slunce zašlo,

ervánk zá

msto

v mlze

matná prchá

s

leží,

jeho vží.

K brán

poutník mladý volným kráí krokem, místa svého mládí kalným hledá okem.

Kolem bledých, písných tah oblieje erná kade dlouhá ve prstencích spje.

U

brány

deset

fík

let již

—

zde jej políbila; tomu, zda mu vrnou byla?

starý

Upomínky

jeho, když se v

v mladosti

Jih

letí

dumy

ztrácí,

jako tažní ptáci.

Ve chudob zrozen poznal žití trudy, drobt svého pána živ byl, rabín chudý.

z

A

tu blázen zaplál láskou k jeho dcei,

k purpurové rži na bohatém kei.

Vyhnali a

jej

pak láska

—

domu

z

k jeho

jemu nešastnému.

bolest zbyla

lidu

Svtem

chodil v dumách, zabloudil hnán žalem, kde v své slávy rumech stojí Jerusalem.

Chodil pouští, lesy, na ruinách sedal, zbytky minulosti svojich otc hledal.

Zbytky

myšlenek

jejich slávy,

i

blud,

jako pilná vela snášel do Talmudu.

Myšlenky nech duši, cesty tlo tuží, srdce stejn hoí láskou k tmavé rži.

Myšlenka deset

ta

zlatá,

let již

tomu

mu

z

zda

mu vrnou

jež

—

mládí zbyla; byla?

Ptá se, a tu slyší tu zvst neslýchanou:

Dcera Azalova posud není vdanou.

Tikrát vle otce již marný hnv slzy i

—

ji

zasnoubila,

ona stálou byla.

Nosí erné šaty, nepromluví slova a jmenuje sebe Ben Akiby vdova.

Akiba to slyší, šepce slzu v oku: Zda mi bude vrnou ješt deset rok.

Než mé velké

dílo

bude dokonáno

?

.

Nedomyslil, zmizel, než svitnulo ráno.

II.

rok prchlo — msto v mlze leží, ervánk zá matná prchá s jeho vží. Deset

Aj, tu

Ben Akiba kráí ku domovu

a v snech mládí svého rozhlíží se znovu.

již zkvetlý stíbrem kol skrán se toí, prorokova vážnost hledí z písných oí.

Vlas

Mnoho zel vidl Jehovy

i

zkusil, prošel

kou

dávné kraje,

stoupat ze Sinaje.

Prošel zemi otc v badání a hoi od libanských cedr až k rudému moi.

Vidl Egypt, tušil,

spával mezi obelisky, že jest cíle svojí cesty blízký.

Lidstva duch se snesl jednou k jeho vstoupil v duši jeho jako andl boží.

A

on poznal lidstva bol a utrpení snní. jemu žití své

a zasvtil

i

loži,

Poznal, že

Bh

mluvil nejen

že duch jeho vane v

s Israeleni,

lovenstvu

celém.

Že každý duch lidský v myšlenek svých kvtu hoícím jest keem, v nmž Bh mluví k svtu.

Myšlenky nech duši, cesty tlo tuží, srdce stejn hoí láskou k tmavé rži.

Myšlenka dvacet

Ptá

se,

to zlatá, jež

let již

mu

a tu slyší, v

z

mládí zbyla

mu vrnou

tomu, zdaž

dom

vyddiv svou dceru zemel

žal a

sváry,

Azal starý.

Ona opuštná, když ji bída hnte, stíhá vlasy svoje, prsteny z nich plete.

Pláe ve a

dne, v noci, nepromluví slova nazývá sebe Ben Akiby vdova.

Akiba to

slyší,

Bože, dej mi

Dílo

mé mne

šepce slzu v oku

sílu

:

ješt deset rok!

volá tajuplnou mocí!

Nedomluvil, zmizel ješt

ped

—

bylai*

plnocí.

III.

A zas deset rok — msto ervánk zá matná prchá s

v mlze leží, jeho vží.

Ve všech oknech lampy hoí živým zlatem, žalmy znéjí mstem veer ped sabatem.

—

Aj, tu poutník starý! Ku otiny prahu Akiba jde skonit bludnou svoji dráhu.

Jak sníh jeho vlasy, vous jak stíbro bílý, tžká hlava v snní ku prsoum se chýlí.

Ale v erném oku stejným leskem hárá k milence a k lidu láska jeho stará.

Te

svt

celý prošel

—

u kolébky

svty

hledal tajný zákon, který

lidí

ídí.

Vidl starý Babel, na Gangu byl hostem, postem. v zjevech noci trávil modlitbou i

Bh

A tu náhle poznal, že jako teplo v slunci, jako

A

píroda

jako rže,

žije

vn

v svtech, v kvtech.

celá že dlí v ruce boží již

si

dcko

na

dla

vloží.

Ku vnosti lovk, ale

Te ale

obma

nad

se

opt

vina spje k slunce lásky hoí.

moi,

— skrá mu starost

vrátil

zlatým kídlem sláva

ped

ním

hntla,

létla.

Od vzdálených hranic až k rodnému mstu na vítzný pochod zmnila mu cestu.

Te jak

ve

prvodu

a jen spatiti jej,

ulicemi kráí, zástupy se tlaí.

Došli k synagoze.

—

v

modlitb

Zrak se na

ele

se

kalí slzou,

již

letí

šedivé

bledí.

její

má

vlasy,

v tazích zbytky dávné krásy.

i

Ben Akiba vstane a

Hle, tu žena sedí,

tesou rtové

v

—

sotva oku

ví

.

.

.

náru Azalov dcei.

ruce, šedý vlas jí hladí Líbá tvá jako v dobách lásky, jako v dobách mládí. i

bu

požehnaný, moje holubice, »Bh co jsem tebe našel, nevzdálím se více

92

Vlasy zšedivly, avšak v jese chudou pod snhem nám teprv rže kvésti budou.

Já jsem hledal

Boha

hvzdným nebem, asto

—

bouí,

prošel šíré

moem

v duchu lidském jeho

ale v tvé

vrnosti

zjevil

zem,

mluvil ke

tvá

se

mn.

stkvla

se mi zcela.*

Romance.

Uo

svaté

zem

rytí

jel,

mdlý válkou v zpomínkách smutných rozhlížel a cestou

i

se truchlou

poušt dálkou; proud

a nikde stín a nikde

u njž by mohl spoinout, a slunce stále pálí.

I

ztratil

snad aj

již

voj a druhy své,

se cíle

hle, tu

mine

:

—

v poušti palivé

vstíc palma jemu kyne oasa kde se usmívá, tam krásná dívka spoívá, zda bdí anebo dímá

A

zda to pravda ili sen,

sám rytí neví

ani,

a jak v pohádce okouzlen se toužebn k ní sklání; i

i

zí tch

ader

oí

modrojas,

vlnu, zlatý vlas,

a v srdci

cítí

ránu.

A

sedne

si

k

ní

do trávy

a dlouho mluví tiše,

až na konci té rozpravy

mu

srdce blahem dýše.

»0

bu

mé

—

pouti odkazem,

tvé srdce to má svatá zem, dost zápasu a boje!«

A a

již

svolila

se k

již

na pólo.

nmu

sklání,

an mnich tu kráí okolo na pouti palnou plání; »Ave« mu vázne na rtech mdlých a ve bohatých krpjích pot s ela jemu splývá.

»Ó svatý muži, pospš k nám, zde kratší cesta k nebi, a pomoci tvé víc než tam je tady zapotebí. Dej mdlému tlu oddechu a srdcím lásky potchu a

A

satku požehnání.*

rytíovi po boku

mnich

use

v loubi stinném, ten vyndal pohár z tlumoku

ho vínem. »Snad žár tch zlatých rubín ti šlehne v duše hlubinu a mladost vrátí tob!« a naplnil

A

s

mnich pohár zve,

radostí

jenž v slunci planul zlatem, a vyprázdnil ho na dno hned a v rozchvní dl svatém:

»Líp chutná mok ten granátný než rženec posvátný, nuž ješt íši jednu !«

mj

Pak ruce ku modlitb vzpjal, ped ním kleí,

snoubenci

kížem požehnal eí. v náru kles',

slib jejich i

A

církve svatou

rytí

dv

obou jeden ples

a v srdcích

ó blahá chvíle štstí!

Jak ptáe k jihu letící spl pvec poušt žárem;

on ješt k této

sem

scházel

Hle, laur vlas

trojici

písní

darem.

mu skrán splývá po

ovíjí, šíji

ruka lyru tímá.

a

A

voln

s

vesel rytí zajásá:

»Což dnes mi peje nebe! ty's

pravá

sám

Bh

aj,

satku

okrasa,

mi poslal tebe; vínem pohár naplním,

kéž zlatem jeho rozvlním tvé struny k jaré písni !<

—

A pvec v struny udeí a k tonm svj hlas druží; tak v modro skivan zamí, tak slavík zpívá rži, tak bouí v skalách bystíce, tak víly v svitu msíce rej na pažite vedou.

A

ku arovné písni té každý kámen zvuí; hle, zídlo v tráv ukryté, a kolem kvty puí, a rytí v lásky rozntí svou ženu tiskne v objetí i

mnich

a

si

hledí íše.

Ó luzné ton proudní, všech srdce plno blaha, a pvec v svatém nadšení vždy bounj' v struny sahá, V

tom zástup jezdc picvalá,

a radost jejich nemalá, že svého pána našli.

»Dost zápasu a rozbroje!*

—

ten k

družin dl

svojí

—

dobyl koist bez boje, v ní ctte ženu moji « na vždy dom.a zstanem, mnich bude naším kaplanem a pvec hostem vzácným.* »já

Te

97

I

zajásal tu

dost ran

i

jezdc sbor; boje mli,

chut v stíny rodných hor na bystrých oích spli, a v dlouhou cestu svatební jim zlatá struna pvce zní a

jak

hymnus

vné

lásky.

A

k domovu když pišel voj, k mnichu pvec pravil »Ó kéž by jenom každý boj se touto cestou spravil, tu od vrah by a jich zlob se svatou zemí Kristv hrob

tu

byl osvobozen

Epické básn.

brzyU

Kobylka a gnom.

Uod houby

stinným deštníkem kdys pi lijáku velikém, kdy vítr huel a bil hrom, se skryla kobylka a gnom. živl dokud hlaholil, z nich každý hezky krotký byl, však sotva déš jen zaal tichý, hned kobylka se osmlila, tropila sob z gnoma smíchy; háv jeho pestrý, brada bílá a jak drahokam lampika, jež na opasku se mu bleskla, rolnika na apce lesklá

ev

i

ji

pokoušely.

Maliká

panna kobylka a suchá se smála mu, že zí jen ducha, ta

zjev plachý jen a fantastický,

básníka

híku

že ona pouze

mlhavou, cítí

lidsky,

skutenost jí potravou. Tak smála se do šumu strom že

a šedivý

gnom mlel k tomu.

99

V tom

blízko slyšet praskot klestu,

krok pádný hledal sob cestu a bota s heby peveliká snad pytláka neb podloudníka rozdrtila houbu v ráz kobylku, než její hlas se vychloubaje doznít moh'. A gnom? Ten na kvetoucí hloh se vyhoup' lehký jako stín a jeho smích znl v lesa klín.

již i

To vidl jsem, když stínem strom jsem z Šumavy se vracel dom.

100

Poheb

Alaricha.

ztrhaný — jen sotva Mžerakmsíc bleskne mlhami

chvílí

"^

—

práci Plnoc rychle Alarichu, orle bílý, jenž z rodných kraj v proudu

Nuž k

!

pílí.

O

hluném

trub a bubn plesu zvuném jsi letl v dálku ped námi! Hle, slza rosí brvu naši,

pi

když vrný tvj lid tebe snáší pod eku mezi skalami.

Výš pochodn to drahé

I

bím

—

A

jejich ve svitu

muž podávej

muži! bojovníci zbroje ve tpytu, dál knží sbor; k nim se starci druží! Jen blíž, jen rychle blíž!

V ped

a

Syn tvého kmene pijde po letech a z jeho

Ó

ader

teskný vzletné vzdech;

Alarichu, spíš?

zá po naší zbroji kalným paprskem. My vzpomínáme, silou svojí jak vdcem naším bývaKs v Hle, luny se láme

boji.

101

bouí šírým krajem svta

jak

hmla

tvá jízda

že nespoutal

Te

klidn

rychloletá,

moí

ji

spi!

svého

bezpený hrob v tichém velou slzu dík vem

ten a

lem!

— Od

—

Výš pochodn!

tajemn

lidu

klidu

Hle, naše postavy

hrobu tvému kloní, vln z dálky šum jak duch pozdravy ti v hluchý spánek tklivé dumy zvoní. To drahé tlo níž! vrný I tvj, v oku nmý žal, svou hlavu sklání, jak by se t ptal

jak

se k

k

Ó

Alarichu, spíš?

Nuž na kon jej pusme spolu, pivažme nohy k ostruhám

Nech hru se úží v tžkém bolu, jen za balvanem balvan dol!

k

Naposled nad ním sklote štíty, hle, jeho chochol skrytý i

zvolna mizí v náru tmám To jediná jest naše tcha, že v klidu vrah tvou hrobku nechá i zápas divých živl sám! již

.

.

—A

.

Výš pochodn zazní knží zpv' poslední kámen sklonn k hrobky víku. Již eka spuštna a proud ev 1

náek starých bojovník. Proud stíká k nebi výš!

se mísí v

Sem a s

kdysi barbar pijde po ase tajnou tebe zeptá se: Alarichu, spíš ?

hrzou

O

Mrak ztrhaný

—

jen sotva chvílí

že

msíc

O

Alarichu, orle bílý,

bleskne mlhami, noc truchlivá se k sklonu chýlí kol tebe kídlo

zvst slávy

tvojí

djin

.

.

.

víí,

svtem

šíí!

Ty dímáš mezi

skalami Ha, bratí, stavte slzy v zraku, hle, bílý orel krouží v mraku To jeho duch jest nad námi

—

Nech padne v trosky svt, písmo djin zbledne! To jist víme, adou dlouhých let krov tvého rovu nikdo nevyzvedne Pro vnost je tvá skrýš Výš pochodn!

a železné

Až i

a

lidstvo shasne,

mrak,

vtr

píboj vln se bude tebe ptát:

O

Alarichu, spíš

?

chvat,

Jií Melantrich. Neustoupí ohni ani železu. Heslo Melantrichn

válce, Uoskípala kola již ohlas krok doznl chodbou v i

hluný, rozsáhlý

dálce,

náhle ztich', sám jen se stínem, jenž z kout zrstal, v tžké dumy ponoen zde zstal tiskárny pán, Jií Melantrich. Krásná hlava Tváe bledých tah sál

!

vlas erný rámec ovíjí, sem tam protkán šedin lilijí, na stáí prahu mu stží neúmorný duch vždy k práci svží. vštící, že octl se a

již

brání se

Ped ním ve foliu svazek silný, první výtisk bible z jeho dílny prochází Oko mistra stránky knihy, sliné obrazy,

spšn

tká po písmen tch erné smsi, prohlíží

spon

adra dmou hle,

te

zlato, se,

splnn

rýhy desk,

oko záí

plesy,

tajný jeho stesk,

te

se setkal s duše svojí

páním,

které léta žitím splo za ním Bible svatá, zdroj nezmrných tch, jeho nyní vytištná péí z

eí

nmu

drahou otc toho erpat mže ech svou a nové nadšení

mluví k

moe

sílu

v práci, strádání

i

zkoušení.

Kolikrát nad touto knihou sníval v dumách strastiplných s otcem dd, jaký tužeb myšlenek píval jako poklad záící z ní Vždycky k ní a jenom k ní se vracel ztrmácený jeho genius, Milic v hlubinách se její ztrácel, svaté blesky pil z ní rtiistr Hus. Ona vždycky Žižky na kolenou jak paveza boje ležela, i

zve

nepátel když

lítých

!

hustou stnou

voz dsná tíse zahmla. V ní Prokop, nežli ku pochodu pozve tžký palcát železný,

e

Husit slavném chorovodu žalm znl vítzný.

a v

Israela

Faraóna když Pán zkrušil, noe lid vozy v proud rudého moe. i

Jeho jak dív v paláci

pílí,

snahou tšit bude

dda, i

nyní pravnuka, v chýši lidu chudé,

myšlenky co jistá záruka, myšlenky té, která znovu

zplála

105

jako slunce v žárech Kostnických, jejíž štítem pevným jako skála eský lid v svých bojích nadlidských byl a bude, nech ada tžké na bedra mu skládá, byl a bude, v poutech otrockých nech jej svírá žoldák nebo mnich. i

vk

bím

erná brada na prsa v tom tichu zvolna poklesnula Melantrichu. v nové dumy jeho duch se kniha dávno padla jemu z ruky, an již v jeho duše nesouzvuky bledý msíc tichou záí zhled'; a v sny, dumy, jež kol nho víí, zapádal se znova mistr Jií.

vpe,

Vidl národ mrtvý na bojišti, co vítzil s Janem, Prokopem, celou vlast zel rovnou spáleništi, kde mnich vládl s kat pochopem. Vidl, kterak v chýši opuštnou stejn jako na mšana zpupných dragon se spousty ženou,

dm

tajná v stn servána: v které po léta se kryly otc nejsvtjší poklady, knihy, které útchou jim zbyly, knihy, útrap sterých náhrady: vidl, ruka knze kterak trhá, spárem draím rve v nich každý list, strhané jak do plamen vrhá Belialv synek, Antikrist.

skí skí ta,

jak

106

Hle, tu >žalmy« a tam Husa spisy, traktáty a svaté postilly,

všecko v popelu se

chumá

mísí

jako erní motýli ze spálených list a jen

chmý sms

s

jisker

A

hle,

deštm

šlehá do nebes.

nyní závra zlá ho jímá!

Vidí, kterak biblí jeho chytá,

jak ji v plamen hází Jezovita, a jak všecko, co v té knize dímá,

vný

nešastného stesk, nadj, víra, nadšenosti blesk, sláva, jíž se druhdy velký skvl, rázem rozpadá se na popel. Z toho dýmu výsmšný znl hlas, lidu

vichice jak zaburácí ledna »Lidu tvého duch vtom žáru shas'! ani kniha nezbude mu jedna ze všech tisíc, jež z dílny svojí v lid jsi rozsil širých po vlastech, tvá bude po skoneném boji obrovské jen popelišt knh! Tvoje práce a tvá snaha všecka

zem

titrná jen byla híka dtská! Jaký nápad, tam kde celé davy vrhají se v boje divé vavy, místo vojska vésti písmeny Darmo žil jsi, co tvé žití silo, rukou tvých ducha tvého dílo znií puška, a plameny !« i

me

Skokem

lva

vidin téžké

^Nevím

pan Jií skoil v ráz, s duše stás'

mrano

ti,

lstivý

:

démone!

107

Že v

ad

té

hrzyplných bouí

národ, jenž ctí dédy, utone! Nech se dále hranice tvá kouí, kniha, vziž to, je lidský duch,

neustoupí

mei

ani ohni,

ducha zkruš anebo ohni, spoutej v provaz neb v železný kruh, hranici svou chystej, osti koly, živý duch se vznese nad mrtvoly! Všecky útisky a všecky léky chceš-li,

vítzn

jen kniha pežije, knihou strhá národ pouta, smeky,

jimiž

as

záš

jej

ovije!

Knihou vstane staletého ze sna, knihou zas mu vzplane jeho vesna, knihou žil a zase bude žíti !«

Skvostným zlatem plný msíc v Melantricha dílnu, kolem stroje tmí

se,

to

svítí

jsou valné ducha voje,

erná písmena kídla plamenná.

v pihrádkách ta zdají se mít

Na podlaze a

leží

bible svatá,

kde psáno Jii

zá

Melantricli,

jak aureola zlatá sbíhá se ve záných paprscích, na oknech se chví jak v zlatém dešti a po boui klidné jitro vští.

luny

SATANELA.

(1874.)

jako v hradu trosky šeré šlehne luny paprsk plný, jak ve chmurné stíny lesa zbloudí náhle motýl pestrý, jako v íši zrezavlou

padne krpj vína zlatá: tak v mou mysl zachmuenou v mé srdce osielé i

šlehnul paprsk

vné

lásky,

zbloudil motýl obraznosti,

padla

krpj

poesie;

—

eknte mi, k této písni eho více zapotebí? I.

Roderigo Gonvazales, ádu Johanit, vyšel jednou k hlídce ranní, jak to míval v obyeji; bylté tenkrát ješt Rhodos rytí

štítem proti

svta kesanského

Turkm, neznabohm.

Sotva vyšel z brány hradu, vidl, kterak u strážnice

bosonohé dít

stojí.

Útlé tílko jak bys vdechnul do živtku pestrých barev, vlas erných vrko plný

nakvap stoen v

bílý šátek.

Když k ní pišel Roderigo, v usmívání zvedla k velké oi, žhavé jiskry, malou kytku podala mu divé z horských ovázaných stužkou bílou.

nmu

vn

kvt

RodrJg"o se usmál také, ty pestré kvty, sklonil se k ní, až svým vlasem jejího se dotknul ela, políbil

otázka v tom sjela mu jak

s

ret

vn

s

tiše

kvt:

—

Krásné dít. jak tvé jméno?

—

íkají mi Satanela!

—

divné jméno, Satanela?. rytí odpovdl, avšak hodno, by sám andl koil se tvé božské kráse!

dvorn

.

.

Od

té

doby každodenn

v stejnou chvíli na úsvite

bran citadelly bosonohé.

stálo u

hndé dít

a

Den co den

ml

vždy

kvty pi tom

rytí kytku

—

slíbal její

myslil snad, že

líbá

útlé rtíky Satanely.

Však dnem prvním

v podjeseni

zmizela též Satanela,

jako jako ulétla

ptáe

z

lesních stín,

luh vela

z

snad

s

zlatá

.

.

.

vlaštovkami.

Ale za rok, máj když vonný

rží dýchal do okénka, pišla vždycky s prvním ptákem, s první luin prvosenkou. A tak asem zvyknul rytí na polibky, na kytky které asto místo na kvt na rty dívky zabloudily, jako vely laný medu. i

Tak dnes po dlouhé zim kvty pišla Satanela, i

s

—

Bože ne víc dít, žena v plné kráse; ne víc poup amarantu, ale tmavá rže vonná; ne víc dcko ostýchavé, ale ale

Epiclcé

básn.

ale dívka klopíc oi v blahém zmatku, v chvíli štéstí. Útlé rtíky. dív jen proužky z

lístk bledé

rže

rozvily se v plné

po

plané,

kvty,

jichž rose opojivé

mel

bys touhou neskonalou.

Každé

poup

útlých

ader

vzpjalo se ted vlnou bujnou, div že hlava nešla kolem, spoinouti v unavení

na sametu jejich

A

hndém.

ty vlasy., které nyní

vncem elo

trojím

její

objímaly jako rámcem, jist že by rozpoutány k patám padly v sterých vlnách.

Ale také jaká zmna Nestála již u bran hradu, ale v lidstva davu hluném tanila dnes na námstí. Kolem ní jak šumné moe pestré apky, tváe sndé, v lidu pokik, hovor hluný cimbál vedl s tamburinou Lilije prut títko její,

oi jedno a ta

toí

blesk,

útlá v tanci

se jak lístek

Tak když

moe

nožka

ji

šel

vtrem.

spatil Roderigo, ráno po námstí;

vidl vše

a jeho bytost

se v srdci celá,

ztratila

celým dnem mu v uších znlo: Satanela! Satanela! Veer sedl v zamyšlení, dlouhou

chvílí

íše prázdnil

svj tmavý.

proklínaje pláš

TI.

To mou vru že jest vesna

není vinou,

dobou

veernice hvzdou

rže kvtem

lásky,

její,

milujících

ptákem svatým, básníkova píse sladká kolébavkou jejich blaha, pohební též jeho písní slavík jejich

Dv

zdi trosek zasmušilých

do objetí sesterského oblouky své uklánjí.

bean

V

rozpuklinách na cimbuí hloh a ve koberci mechu

roste,

stemcha bují.

Mezi kámen tráva sedla; její tmavé, dlouhé stonky visí dol k pohe vtr jako vlasy ženské hlavy.

V

smutných tchto zíceninách

— dív

to býval slavný klášter

cikáni se rozložili.

—

116

Soumrak padl na v dálce potok

krajinu,

temn

huel,

asem zašumly jako ze sna. — A zas ticho V toto šero ped plnocí lesy

.

.

.

trosky šedé vyzíraly jako obr dávných as, jenž po dlouhých, dlouhých letech navrátil se z hrobu k zemi, a te stojí udivený

as

kvapných nad promnou. Ba ty trosky byly obrem, plece jeho hradba skalná, paže jeho dva oblouky v temnou dálku napažený, okna nyní osvtlena cikánského ohn záí

— —

svítila

jak

oi

žhavé.

Ticho, ticho nad krajinou za to v troskách život bujný! V starých zdech a mezi rumy .

míhají se tmavé stíny, v klenby zvyklé temnu noci šlehá ohn jazyk rudý,

v skrýše zdí a sluje skalní zvyklé tichu ospalému, neb jen reji zimních, šumu listí, ptactva zpvu, zvuí cimbál prostoeký, zvoní písn hravá sloka.

vtr

U sedí

plamenu na kameni staec blovlasý,

.

.

117

vdce kmene cikánského, v zái ohn jen se svítí sponky plášt na ramenou,

pasem nože dlouhé.

za

i

nmu

na koberci pólo v leže mladá žena Proti

zádumiv hledí v ohe, hndou elo stíní; šíiry perel matn lesklých

rukou s

bohatými proudy vlas

zdobí též

i

zahalují

kyprých ader bujné vlny. Vedle ní muž sedí mladý, prohlížeje

okem

znalce

dlouhé dýky lesklé ostí. Malý chlapec na zdi leží a do dálky tmavé zírá. V pozadí dva v cimbál bijí, v jehož jasné zvuky padá jejich písn nápv smutný.

V klenb puklé, v stínu tmavém, ervené se. kupí plášt, nad ohništm sedí ženy, muži leží rozptýlení v polosnní na kamenech chvílemi jen kývnou hlavou v písn zvuky a sní dále. ;

Pestrý tábor v zái ale

kde

jest

ohn,

Satanela

Pod troskami v tichém dolu, ve výklenku skalní stny

lis

keem rží, svatý obraz Panny, zbytek z dob, kdy slavný klášter asylem byl nešastníkv, oasou byl putujícím. obepjatém

visí

Omšený jest ped ním kámen, kamenu v tmavém plášti

na

sedí šastný Roderigo

v náruí pak jeho tiše usmívá se Satanela, na nebi jak veernice,

Madonna jak na

Zmizel

s

vlas

obraze.

jejích

šátek,

zmizel jejich vnec trojí, a jen steré tmavé proudy kroužily se v lesklých vlnách do živtku pestrých barev, z jehož vazby malomocné

dobyla se

adra sndá

pod návalem sladké tísn.

Ruka

její

objímala

Roderiga šíji mužnou, oko její pilo blesky z jeho oka planoucího, srdce její rychlým tlukem vyšlo v touze nedokavé ve ústrety srdci jeho.

Hlava k hlav, rety k retm, jeden povzdech sladký, dlouhý Miluješ mne, Roderigo «

—

:

119

Hlava k hlav, rety k retm, jeden povzdech sladký, dlouhý »MiIuji t, Satanelo!*

—

A zas ticho dlouhou chvíli, sotva potok huel z dálky, sotva lesy zašumly. Jen to koví to se chvlo

zvuky

zem

nejsladšími,

chvla pod pívalem políbení, jak se chvje lotos bílý pod polibkem vrné luny, jak se chvje valné moe pod paprsky sluneními. jen ta ústa ta se

pak se pamatuješ, blahý rytí lásky šepce ped lety jak ostýchav kytic tvých jsem kvty líbal, na ústa jak pešel z a hle, nyní jaká zmna!

—

»

Zdali

—

—

kvt

Te

smím líbat ílko hndé, tváe hladké, ústa smavá, kyprá adra, nožky bosý, vlhké

oi

Nyní

ty jsi

i

vlas

erný.

celá kytkou

a já celý pouze retem,

Satanelo! Satanelo

—

•

!!«

Zdali pak se pamatuješ,

ona jemu odpovídá

ped

lety jak

ostýchav

—

zvedala jsem k a hle, nyní jaká

Te

ob

smím

tob oko zmna! oi svoje

—

a v nich celou duši svoji

vn

vn

noit, teba v modré moe oí tvojich. Vidím v nich tvoji duši, jak mi kyne, jak mne volá, vidím v nich vše blaho zem, omdlévám jím, a jen rety v palné touze opakují: .

.

.

i

Roderigo

A

Roderigo!!«

!

zas ticho dlouhou chvíli.

Ohn

hasnou v zíceninách, táhlým zvukem cimbál doznl, ohlas jeho usnul v skalách. Za to ale vtším leskem hoí v modru veernice,

zvukem chvje se list, chvje vlna, chvje hrdlo slavíkovo,

za to ale sladším

chvjí rety

milujících.

Dále plyne plnoc tichá: usnul háj skály spjí, usnul potok, ptáe dímá. i

Ticho, ticho, jako ohlas do dálky dech letí sladký; »Miluješ mne, Roderigo?* »Miluji t, Satanelo!* »Rci, zda ?«

vn

.

.

.

»Vn! — vn!!' To mou vru že jest vesna

není vinou,

dobou

veernice hvzdou

rže kvtem

lásky,

její,

milujících,

ptákem svatým, básníkova píse sladká

slavík jejich

kolébavkou jejich blaha,

pohební

též jejich písní

III.

Trub

bubn

a

hlahol

zvuný.

Se všech vží souzvuk zvon, ze všech hrdel zbožné zpvy, až tím zvukem, až tím ruchem zachvívá se ostrov celý. Stále roste zástup lidstva, jeho stedem s hudbou, zpvem slavný prvod pes most táhne.

Trub a bubn hlahol zvuný. Všady svátek, všady sláva, to slunce s výše nebe lije samé zlato dol i

na korouhve, kíže, berly, na mitry na ornáty. i

S každé strany dlouhým s

hlavou holou zástup

adem

mnich.

v jejich stedu volným krokem dcery msta nejkrásnjší nesou obraz svaté Panny,

Sloupem dýmu záe

pronikne div

z

kaditelnic

slunce,

zvon hlasy nepehluší lidu zpv a mnich žalmy.

Za mnichy kráí biskup

pannami stedu knží,

a za v

na šatu a na monstranci ohnm planou briliant);.

Jahnové dva v parnu letním

vjíi tam obrovskými ze pštrosího peí vanou ve

tvá jeho

milý chládek.

A monstrancí na vše strany biskup dává požehnání; kam jen hledne na vše strany, v prach se kloní zástupové.

Za biskupem dlouhou

adou

celý konvent Johanit,

pilby, mee, pásy, štíty v lesku slunce hoí zlatem.

123

Velmistr kmet stíbrovlasý jede na blouši, jejž za uzdu zlatotkanou s každé strany panoš vede.

naped

Mezi druhy Roderigo skvostném hávu, se sklopenou hlavou kráí, v plné zbroji, s

mranou

skrání, s blesky v oku.

Po námstích, po ulicích dlouhém tahu spje prvod, za msto se polem vine, v

jak by had byl obrovitý.

Dobe

na

vím, že ptát se chcete,

prvod, na ty zpvy Vždy pec s Turky uzaveno ten

pímí

jest

na

?

pt rok

vždy pec šastn do pístavu plné zboží dojdou lod, ostrov celý jako perla

vroubena vod stíbrem jasným. Obilí a réva zraje,

kam

zrak sáhne, v plné kráse, hlubin plné sít táhne denn rybá každý. z

moe

Ani moští loupežníci, ani Turci, neznabozi,

neúroda, vtší bída,

ani hlad a ale vtší,

vtší rána

výsp

hrozí.

Z dálných stepí za Uralem, nedostupných kraj mlhy obrovský pták vzlétnul k nebi všemu svtu ku postrachu. z

Kam

jen sklonil na své pouti

netopýí kídla

svoje,

háje ztichly, vyschla zídla,

pustly sady, tráva švadla.

A

co horší,

lidé

meli

nenadání, bez pomoci, jako mušky v hravém letu z

kolem svtla tkající.

Všecko pustlo, záe slunce blila jen žluté kosti, živ byl sup jen v erném mraku hyena jen na pustin.

A

ten pták, jejž nazývali

trestem božím, ranou moru,

každé

moe

peletl

též

kídlem zmil, každou horu.

v

závoji par jedovatých

letl v noci, letel ve dne, slunce rudlo, kde se zjevil, pilétl, a

psové

vyli.

Strach a náky, kvil a kletby sebou hnal v divém zmatku, a tak letl od Uralu kídlem ku Byzanci.

ped

vtr

Na pobeží Asiatském celá

msta

lod

hnijí

stojí

prázdná,

ve pístavech,

na ulicích lidská tla.

A te

v žáru

ervencovém

k Rhodu tento Turek ernošatý, jehož štít jest rudé slunce, jehož stely všecky trefí, jehož z par jedovatých vnikne v kruný sebe tvrdší. blíží

se již také

me

Proto prvod k zíceninám ku obrazu zázranému táhne z msta v plné sláv prosbou, nákem, modlitbami, aby ostrov Panna svatá s

vzala svoji

pod ochranu.

Proto msta brána každá, každý pístav kvapným spchem

etzy

jsou

uzameny

ale mor, ten letí ale

—

vzduchem,

mor, ten dechem vraždí.

Nevím, nevím,

moru

zdali

svj

let

pták obrati jinam horký vítr slunce rudne, v žlutou mlhu zahaleno.

—

Trub

prvod

a

bubn

zvuný,

hlahol

táhne k zboeništi

.

.

.

IV.

Na zdi bašty rozboené Satanela usedla si, v pemýšlení, zamyšlení erné

vlasy rozpustila.

Ty kol jejích plných ramen v moe tmavých vln se slily, splynuly pak s travou žlutou, s

beanu Sedla

pes bílé

ze

též

tmavým

listím.

tak Satanela,

mezi akacií kvty, sladkodeché,

127

nožky bosý každým hnutím vonných kvt rosné perly.

visely

jí

stásajíce s

Sedla

na

tak dlouho, dlouho,

myslila, téžko íci

dlouhé pemýšlení nebylo jí milou prací. Brzy hlavou pohodila,

ale,

o

dla elo podepela

a

na hory v

s

úsmvem

modrou dálku

se zadívala.

Z dálky sjela hbitým zrakem na proud, jenž se dole tpytil jako had, jenž usnul v slunci; na lesy pak, které tiše hovly si bez pohnutí pod závojem zlaté páry; na kvty pak akacie, nimiž hrály nožky její, na mech, který níže bujel, na pestré v skabiosy, kde se kmitla vela zlatá, s

nm

mravenec se v hlín pachtil. své nohy lehkým hnutím

Tu

vyplašila z bílých

motýla

—

kvt

byl barvy

erné s lemem kídel Ten se vzpjal a letl na skálu a

se

—

erné, bílým. dále,

a zas letl,

kol skrání Satanely

mihnul se jak chvilka trudu,

myšlenka jak zádumivá, ji náhle z nenadání v tenata svá zapádala.

jež

128

A snad vskutku onen motýl, onen erný motýl smutku vzal na kídla sametová všecken smutek Satanely. Sotva zmizel v modré výši, Satanela zasmála se

plným proudem, plným tokem. Smích ten letl od skal k skalám, letl v šedé trosky, zpátky

ozvnou

až k ní se vrátil. tak snhu v noci

V závje

padne cinkot zvonk hravý, rolniek ples, jasné smíchy. Brzy smích ten utajil se, až pak pešel v píse tklivou, vlnek zádumivých

z jejíchž

asem

blesknul jak svit luny, šupina jak rybky zlatá.

Zmizel

te

.

.

.

snad utonul

v onom moi sladkých cit, které srdce milujících

obejímá sladkým proudem ale náhle výbuch' zase, prošel všemi stupnicemi, neb, snílek

zajásal,

te

si

našel haluz

kam by

te

si

kam by Co

složil

našel

smlý, kvtnou,

zvuná

kídla,

pevnou vížku,

zavsil své zvonky.

to z dálky

sem

—

se

valí.!"

již

129

Zaclonila rukou elo, ztajila

na

a

smích Satanela tváí vážnou

chvíli s

sob prvod, msta blíž a blíže

prohlížela

který

z

polemi jak had se

Tomu dcku

vinul.

volné poušt,

jež jen znalo cimbál jasný,

píse vichr s

a ty

lidi,

nimiž rostlo od mladosti,

nekonen

byli

smšní

v erných hávech staí mniši, jejichž velké, bílé pleše

do dálky se v slunci leskly ve ornátech ada knží, již

ze zlatých kaditelnic

vypouštli sloupy dýmu; ze všech ale nejsmšnjší byl jí biskup v mite zlaté, monstrancí kol žehnající, ovívaný pštrosím peím. Stála zde jak omráena,

sem tam tkal zrak a

nestálý

pak v nové proudy smíchu

roztál tichý obdiv

její.

Zatím k šedým zíceninám v dlouhém tahu dospl prvod a pod skalou zastavil se, tam, kde obraz svaté Panny visí v kei planých rží.

Dlily Epické básn.

se lidu

proudy

pak stedem svojím mnichy, knze, Johanity. Tchto adou trojnásobnou prošel biskup ku obrazu, zástup klesl na kolena, šum se ztajil dlouhé ticho. pustily

—

Nad výklenkem

skalní

stny

v stínu bílé akacie dívala se Satanela,

co se dále díti bude. zvolna z klína svého vybírala velké datle, jedla je a pecky dlouhé kladla v ádky na kamení. V tom zrak její tkající uzel v davu Johanit Roderiga v plášti tmavém. Stál zde s elem zachmueným, jako mrak na letním nebi. Jak jej stihla okem hbitým,

Pitom

hodila

na

pecku

datle,

a když on zrak udivený zvedl vzhru k rozvalinám, spustila zas jako

díve

svého smíchu plné proudy.

Udiven lid zíral vzhru. Z toho ale radost vtší mla ješt Satanela, a déš celý pecek z datlí

te na biskupa, monstrancí jenž práv žehnal davm ve prach klekajícím. házela

131

Nový povyk, nová vava, rzné hlasy a smích její mísily se v jednu smési.

Vzhru

za tou arodjkou!* velmistr vzkik' Johanit »Vzhru za tou arodjkou, jež se nyní odvážila

—

»

—

rouháním svým trestuhodným pomstu nebes vzhru za na hlavy všech

volat hroznou

—

ní!<

Sotva doek', v lidu hnutí, dravá sápala se na skaliny, aby jala Satanelu.

žoldné hned smeka

Tato ale s novým smíchem uskoila jako ptáek v oné báji dávnovké,

svým peím zlatolesklým pastýe za sebou lákal. Výš a výše uskoila

jenž

se

skaliny na skalinu,

zdi jedné na ze druhou, roustoucím vždy stále smíchem mizela jim, jako motýl

se s

všeteného hocha

škádlí.

Více rostl podráždný

bhem jejím dav žoldnév, konen až dostihli ji

jako

laku unavenou.

132

Než však by

se vésti dala,

bh

vyrvala se a v kvapný zpátením se dala smrem, došla cesty nad obrazem, odkudž cesty nevdomá,

jedním skokem s hradby smlým biskupu se k nohám vrhla. Podšen on zjevem jejím monstrancí div neupustil a dva jáhny s pštrosím peím ve zmatku tom nepovalil.

V

kik

lidu úžas,

a

boue.

»Upalte tu arodjku, jež se rouhá!*

— Tak

velmistr

»Spoutejte

ji!«

Johanit

stráži svojí rozkazuje,

jako lev tu podráždný skoí z davu Roderigo,

me a zave hromem »V branách pekla hned se

tasí

:

octne,

ml

jedním vlasem kdo by chu hnouti na hlav té dívky Ani o krok Zpátky, chaso I

Ty vsta vra se v

!

Satanelo, svoje rozvaliny ale,

a nech blázny dále bláznit!*

Domluvil a zvedl jež se

chvlo

dve,

jívy lístkem,

—

133

políbil

v

ji

hndé

ílko,

pohladil je v hladkou tvái,

a chtl v vrátiti

ady Johanit pevným krokem,

se

an tu cestu zastoupil mu nejstarší len, comtur ádu, oslovil jej hlasem slavným :

• Roderigo

jej jsi

Ty

jsi

svj v ruce moje, znectil v služb svaté. zrušil

nejvtší ty jsi

Gonvazales,

me

vydej

slib,

ádu

svého

poslušenství,

vzdorem bujné mysli svj tasil,

na velmistra

nevrou

me

rouháním jsi na plášti kíž znectil bílý, svj, patíš soudu! vydej Vydej me, dím naposledy!* a

me

»Nevydám

a nikdy, nikdy!*

Odpovídá Roderigo, šlehá meem nade hlavou;

bda! V

krátké chvíli druhé strany odzbrojen jest nenadále; zárove též Satanela spoutána jest bez odporu.

ale

zaskoen

V

jest s

lidu ale

nový zmatek

—

výkik hrzyplný: »Bda, bda! Mor je tady!*

slyš ten

Tu plá a tam hlasné klení, náhlý útk, tíse davu, a z té vavy jeden výkik jako blesk když z mrana letí: »Mor je tady! Mor je tadyl!«

V nepoádku

nevídaném

vše se valí k bránám msta, vše se kolem Satanely tiskne, kupí, ve a kií: »Upalte ji arodjku,

rouháním jež ránu mornou pivolala v

S mei,

mla

msto štíty,

naše!«

kopím ostrým

stráž co ubrániti

Satanelu, která

vzdorn

úsmvem kol ret kyprých hrd kráí mezi stráží a ped sebe opakuje s

vné

tóny oné

písn,

jež prochvívá bytost její

a

jíž

refrain

v jejím srdci

plným hlasem vždy se Roderigo Roderigo !

Vzení.

!

—

vrací:

I

Kol erné sloupy

ramena si podávají, v mížích okna vtru dechem míhají se pavuiny.

135

Ohlas vtru zapadá sem dlouhým stonem, vzdechem tžkým, jakby stíny povraždných pehnaly se náhle jizbou.

Ohlas

krok

strážníkových

stlumeným sem vniká zvukem, jakby srdce zmírající posledním se tlukem chvlo.

Sám tu sedí Roderigo, k prsoum tžkou hlavu sklání, myšlenek bou zmítá duší, jako

lunkem

Hnv

vlny moské. láska, a bolest, stud

nadje

i

svit,

mrano

pochyb, upomínek,

svadlé listí vše se toí v jednom víru zemdlené kol hlavy jeho jako stádo vran a kavek, netopýr, sov kání i

kolem ela omšeného vže k pádu nachýlené.

Jedna nadj, ta ho sílí, mu sluncem v této noci cikán zná tábor etný, jejich zbran, jejich sílu, jest

a v tu doufá,

útokem neb lstí

pevn ví,

nenadálým jemn vymyšlenou

že

Satanelu vysvobodí z

dráp

lidu

který

líté

jež

lehne

si

vzboueného,

sani roven,

ped

práh sluje

a tu eká na svou obt, celé dny a celé noci kol vzení Satanely

v

hluném davu stále kií: »Upalte ji arodjku!*

—

asn

Proto vyslal

dív než

z rána,

stráž se vystídala,

Beppa, druha svého mládí, do zícenin na výzvdy. Vyslal

jej

a nyní

eká

spjat na skipci nejistoty,

na skípnutí

z

dálky dveí,

chodbou kdy zaduní kroky.

Vešel Beppo.

—

V

tvái jeho,

v pokrení obou ramen,

ve hlubokém ader vzdechu vyet' všecko Roderigo.

Zmizel náhle celý tábor ze zícenin této noci,

nikde po

Beppo

nm

prolez'

stopy není.

každou

sluji,

ale tiché rozvaliny

vracely jen dutý ohlas Prchli jist jeho krok.

—

vidouce

lid

prchli z

bázn ped

rozjitený,

ped soudem

a

zajetím,

odsouzením.

Druhá zpráva ješt více erné mraky

stáhnula ty

nade hlavou Roderiga. Mor se množí na ostrov, lid

bouí

se

víc a více,

plným proudem spchá k hradu, jedním hlasem vyžaduje na smíení hnvu nebes upálení Satanely,

rouháním jež Matce

boží,

svátosti a biskupovi zavinila ránu tuto.

Smutn výslech' Roderigo, smutn výslech' tyto zprávy. Na sebe a na svj osud nemyslil

již

v marné péi,

ale život Satanely

zdál se

mu te

Sedl dlouho v

dvakrát drahým. zamyšlení,

až pak pravil ku píteli

Zahraj zahraj

!

—

nco

na kytaru,

jsout ovšem nyní

na kytae srdce mého všecky struny potrhány, ale pece zahraj, brate!

138

Minulost snad se vší mukou ta hrza budoucnosti i hrob si najdou v kouzlu písn !«

Ihned sáhnul Beppo v struny. Divná píse ve žalái Stín a svtlo, ráj a peklo, slast a

O

muky

v

ní se

pojí

všem zpívá vrný pítel

o nesmlé první touze, o polibku, objímání, o snech mladé, šastné matky, když se sklání nad kolébkou. Zní to jako vánk dechy, když ve kvtech penocují, ve rákosí pi msíci vypravují staré báje. O všem zpívá vrný pítel: o vznešených paní kráse, o spanilých vnadách jejich, o turnajích, carrousselu,

serenádách pi msíci. Zní to jako duté štíty, fanfára jak lesních roh, jako píse pod okénkem, skivana jak touha v poli. O všem zpívá vrný pítel o snech mladé, bujné mysli, o touhách, o marných páních, o mladosti promrhané, o žití, kde všecky kvty zprahly žárem divých vášní. Zní to jako kukavice

139

naíkání, žalování,

vichr plá, když smutná jese letí v mlze po strništi.

Nedoznla ješt píse, rázem dvée, jimi vkroil slavným krokem rozlétly se

ádu Johanit. prsou až po kolena kíž ml v erném

herold

Od bílý

poli,

pás kol tla plný erb, v ruce hl se zlatou koulí. Za ním soudce ve sametu s bledou tváí, písným okem,

rytí

dál konvent celý, žoldnéi též s pochodnmi,

v šeru chodby stráž se

s

mei,

štíty

tmla jako mrano.

Rychle skoil Roderigo, žíly ela, nebo vidl, v ruce soudc

nabhly mu

pergamen se Sáhl k boku zapomnl, že

bílý

—

mee

Sáhl k srdci a zas klesla ruka

—

V mrtvém

chvti.

ale

bda: nemá.

nazpt tlo

kleslo

tichu

ledným hlasem

jednozvun výrok soudu etl soudce

z

pergamenu:

140

•Porušil

me ml

svatý,

na velmistra,

s mladou arodjkou schze, jimiž zrušil s svého svaté sliby

jsi

tajné

ádu

obad

jsi

tasil

jsi

k smrti

—

te

odsouzený; ale že jsi druhdy hájil proti Turkm v tžkých bojích jsi

víru svatou

i

est ádu,

tak se mírní výrok soudu: Státi budeš s holou hlavou, bez plášt a bez brnní, tuhý provaz kolem šíje

ku obdivu lidu všemu budeš a se dívat, kterak vážou ku hranici státi

Satanelu,

arodjku.

Po

jejím pak upálení ostatní svj život celý ztrávíš

mezi

zdmi

hradu

pokud velkým inem v

boji

nesmazal bys vlastní krví

hanbu ádu, vinu srdce.«

Doteno a vážným krokem odešel soud. Ticho v jizb Šerá noc jen stíny hází

—

po stnách a po podlaze.

Na kytae

praskla struna,

klenbou letl dozvuk její, tam se potkal dív než shasnul

s

tžkým vzdechem

te

Splynuly

v

rytíovým.

jednom

tónu,

znly srdcem Roderiga, znly jizbou, znly chodbou, lítly

vk

adou

a zní

dlouhých posud v mojím srdci

bolem, touhou, mukou lásky: Satanelo Satanelo !

VI.

K

zemi sletl veer sletl ticha na peruti

každému

nes'

letní,

nco darem

spánek lidem, rosu kvtm, ptáeti pak teplé hnízdo.

V refektái Johanit noc své stíny rozvsila, na korunních zlatých svícnech hasly knoty doutnající, ticho, smutno v šerém sálu, vydláždném mosaikou. Po stnách a mezi okny pod výklenky kulatými sochy dávnovké velmistr všech od poátku

stály

ádu toho V noním

založení.

tichém pološeru

píšern se chvly plášt, erné plášt s kížem bílým. Brzy vyšel

msíc

plný,

velkým oknem nahlé v síni, vyplašil hned svojí záí erných stín nmé ptactvo, jež na štíty, kíže, pílby usedlo

si

ve soumraku.

Hrou tch stín na podlaze, na strop a mezi okny stal se msíc zvdavjším, v refektá pa plným leskem, ozáil tu dlouhé

ady

židlí,

ozáil

i

stoly,

kazatelnu,

lebku holou,

nad pohár jež naklonna v zákoutí se opozdila.

Probuzen tím z tžké dumy velmistr vznes' hlavu svoji, rozhlédl se dlouhou

síní,

vyprázdniv pak rázem íši znova upel kalné zraky na dno íše. Rej myšlenek hnal se znova jeho hlavou jako stíny po podlaze, jako mráky po blankytu.

Divné sny a divné tuchy

na svoje Nevdl sám, co hodily

sít. jej

tíží,

143

vzpomínka zda minulosti, tušení

i

žal. posledních: Roderiga, cizích

dn

Události

uvznní

odsouzení Satanely, rána moru každou chvílí

novou

ob

vše to

velo v jeho mysli

žádající

dn

jako láva na sopky, jako v kádi mladé víno.

Dlouho sedl, znova nalil opt klesl v dumy.

znova

Aj, tu zase msíc bílý rozhodil svých lesk závoj

na

prelí

refektáe, až ke stropu stála kamna divná práce,

kde od

zem

—

památka dob dávno

zašlých.

Veden luny hravým svitem velmistr žved hlavu holou,

paprsk po po po po

rej

pozoroval

kamnech, po jejich ímsách, kvtinách divných tvar, spletených arabeskách,

vypuklých sošek vnci.

ím

A dále zadíval se, tím víc nových našel tvar, jichž

si

díve nepovšimnul.

Strany této pyramidy byly vyzdobeny

pkn

mnohou

bájí tajuplnou,

jakých na sta v starovkých legendách se vypravuje. Vncem kvt, arabesek tkal msíc výš a výše až na vrchol pyramidy, kde byl zápas Michaele se Satanem vyobrazen.

Jednou nohou na oblaku archandl stál, kopí blesk nade hlavou vznášející, druhou kladl na šíj áblu, jenž se v prachu ped ním darmo rukou zakrývaje

svíjel,

elo bleskem znamenané. Jaký hlubý výraz tváe Vztek a bolest nezkrocená, I

hanba, stud a pokoení zápasily v mraných tazích, v oku škleb se tajil drsný.

Druhá ruka napažená vznášela proti

štít

osmihranný

bleskm andlovým.

Velmistr se dlouhou chví! zrakem pozorlivým na tvá ábla hle, co vidí Jak se msíc výše sunul, díval

—

zdálo se, že vraštil více

ábel

ožil,

chmurné elo,

až se zdálo velmistrovi,

že skrz prsty, pod kterými obliej kryl znamenaný,

mu slza jasná hra stín jen a svtla, velmistr si myslil v duchu, znova nalil, v myšlenky své prýští se

.

.

.

To

zase znova ponoil se.

Zdálo se mu kivdou velkou odsouzení Satanely.

Což

to

porušilo

dít

zavinilo,

prvod

svatý

pecek že hodilo na mnichy a na biskupa? a pár

Proto má být upálena? Ale je to vle lidu, vypuknout jenž hrozí v boui, považuje Satanelu .

za

píinu morné

Vle

lidu,

.

.

rány.

který sotva

rozhnala noc ernorouchá od hranice vystavné na nádvoí citadely, od hranice, jejíž rysy hledí oknem v tuto síni jako dsná obžaloba

odsouzené nevinnosti.

Puzen tajným, vnitním hlasem velmistr se znova díval, bázlivý jak paprsk luny Epické básn.

osvcuje tahy ábla, a tu se

mu asem

zdálo,

jakby tvá tu hrzyplnou vidl kdysi ve život ale kdy? Kde ? Marná snaha! Klame snad jej msíc plachý .

.

—

.

aneb jen hra obraznosti? kterak ábel oblieje, štít jak složil osmihranný, protáhl své dlouhé údy,

Jasn stáhl

vidí,

ruku

s

pomalu pak vážným krokem slezl s kamen kráí k nmu.

—

Píšerný krok jeho tichý po podlaze, ozáené luny lesky nestálými, jen se mihnul beze zvuku. Tak se nese rej havran erným kídlem v tichém letu nad planinou zasnženou. Bez ruchu byl jeho kroej,

tlo jeho

—

beze

stínu.

V

leknutí než mohl sáhnout velmistr ke škapulíi, už host dsný noní chvíle tiše

use

proti

nmu;

druhý pohár, naplnil jej vínem rudým a pak pravil tichým hlasem, jak had když se travou smýká, vzal se stolu

jako vítr šelestící ve hbitovním svadlém vnci:

>Noc

mj

dlouhá, vi,

je

brate,

vzhru

pohár, pipijme si! noc je dlouhá, nekonená, lidských bol!« jak to

moe

S vyteštným kalným zrakem

zve

velmistr

—

pil

mu pi tom samý ohe.

že polykal

íše

íši svoji,

však se

zdálo,

o stl zazvonily,

as

položil

nohy kížem

a své zraky bodající

pevn upel

na velmistra.

Tento vínem rozjaený chvjícím se tázal slovem

>Jakým právem, noní druhu,

mne bratrem Píšern se ušklíb' smíš

a tak

jal

»Noc

nazývati?* satan se odpovídat:

je

snad bych

dlouhá, milý brate,

dobe

Pohádku znám

z

pobavil

dávných

t as,

kterou kdybys výslech' pilné, poznal bys, pro mým jsi bratrem. podruhé snad Noc je dlouhá

—

vlíkal

bych se darmo

dol

zpod jha blesk Michalových.

Nuže poslyš!

—

noc je dlouhá a

Ješt

mn

íši,

prahne

!«

Znova íše zazvonily a

as

se vypravovat:

jal

moem a za horami dávnými jednou lety

»Za

ped

na svých

svorn

otc rodném hrad

ddicové, dva to bratí jedné krve. Starší vedl správu statk, žili

honil v lese na

pohoí

v pdu zlaté sím. Mladší sedal za knihami, lepil z hlíny divné tvary, jak je vídal v starých knihách, ve chrámech a chodbách hradu. a

sil

Žili

—

dlouho dosti svorn

až se náhle znesváili hnvem na smrt zaplanuvše.

Pedmt sporu byla žena krásná jako andl s nebe, svdná jako satan v ráji ba zdá se mi, v jejích žilách proudila as krpj krve Lility, té Satanice, první ženy Adamovy. Potkali se jednou v noci oba bratí jednou cestou; starší ozbrojený, mladší dlátem, oním dlátem, jímž ped chvílí v tuhý mramor tesal tahy svaté Panny.

meem

Co

se dalo, ty víš lépe,

než to

mohu opakovat

.

.

.

Mladší bratr zmizel ráno, netázal se nikdo po

nm,

dívku na hrad a s ní v roce zplodil syna. Za ti dny však syn se ztratil starší unes'

marná snaha, stopy po nm. Po letech zas žena jeho

marné

hlídky,

nikde v

svt

mu porodila. brány, stezky k tvrzi

dcerušku

Darmo

obsazeny! než den tetí skonil zápas s noci stíny, ztratila se také dcera Pohnutý tím bratr starší dal se náhle na pokání, a když žena zemela mu, církvi dal své statky všecky,

trojí

Stráží

!Marná

pée

:

.

kíž

vzal a šel proti

.

.

Turkm,

by hrob svatý osvobodil. Najíti chtl smrt svou v bojích, ale darmo-

—

síla

jeho,

udatnost a mužný vhlas zvolili jej, než se nadál, za velmistra Johanit.

Mladší stále bloudil svtem, netvoil víc sochy andl a muenník, nýbrž tvoil samé ábly, ale

a ty sochy všecky nesly Brzy tahy jeho bratra. v rozkoše proud vrh' se divý.

—

150

bil

se v

opíjel se

krmách, ve soubojích, žhavým vínem;

snad chtl hada jenž

jej

hlodal

utopiti,

vnou

mukou.

Nemocný a vysílený tak na tento ostrov pišel, kde mu konvent Johanit v refektái staré sochy

svilj by

Tu

je poopravil.

poslední

sílu

ducha,

ba tu svoji duši celou ztýranou a unavenou

vášnmi

a

vným

vzdorem

vdechl soše satanov, který vede zápas tuhý s

Michaelem archandlem.

Divem svta tvá Ale velký tvrce

—

ta byla! její

dlouho denn chodil na svoji se dívat práci, stával ped ní zamyšlený, plakal nahlas dlouho dlouho Potom zmizel — ale záhy nežil

—

mrtvého

jej

naleznuli

ve kláštera rozvalinách. Vidli, jak v svitu luny cikáni hrob kopají mu, a jak nad ním hoce pláe

dít hndé, bosonohé,

erných vlas plný vrko nakvap stoen v šátek rudý

151

ve živtek pestrých barev jak bys vdechl útlé tílko

.

Já svou báji dopovdl, ostatní v své najdeš mysli.

as mne volá v jamo blesk Michalových. Jinde zejtra shledáme se Já se vracím,

.

.

.

A zas vážn tichým krokem Satan kráel beze zvuku beze stínu vzpjal se vzhru Leh' pod nohu cherubovu, zakryl tvá si levou rukou, a jak díve ku obran pozvedl štít osmihranný. Ale v tazích dsné tváe tolik bol, tolik žal, že se zdálo velmistrovi, bohaté jak perly slzí sevenými jeho prsty

—

inou

se jak

ba že nyní

.

kapky dešt,

tžkým vzdechem

chvje

strop se, chvjí steny

Takto

lovku

když se louil

.

.

as bylo, s ráje

prahem,

démonm

tak pokoeným, když je házel ve propast; takto asi bylo Bohu, když svt stvoil a když poznal, že jej stvoil k utrpení

Bh

—

.

.

.

.

152

—

Zmizel msíc kolem temno jako v duši velmistrov.

Druhý den jej brati našli mramoru obliejem zkrváceným.

ležícího na s

S velkou prací vzkísili jej. Dvakrát ješt svadlé rety otázkou se pozachvly:

»Co

—

se stalo Satánele?*

Upálena podle soudu

»Co

sRoderigem?«

se stalo

— Chtl ale

se za ní vrhnout v plamen,

jenom velkou mocí

zdrželi jej

— te

se zbláznil.

Velmistr víc netázal

do veera jak

I

mu

tiše

satan

se,

skonal,

pedpovdl. *

*

vné

Shasnul paprsk motýl obraznosti a ta krpj poesie zmnila se v slzu bolu, kterou svtím památce Satanelo! Satanelo!!

lásky,

odle

tvé,

OBSAH Romance

a balady Strana

Thorwaldsen

7

Vlí stopa Ddicové

11

Ti

jezdci

15

Král Svegder

IS

13

Všední balada

21

Hrob Aturv

23

Jarní romance

27

Harald

30

Koist oceánu

35

Ptáe svobody

39

Slepý hudec

41

Poheb

v lese

O

45

korunu Zimní pohádka

47

Král Knut

52

Král Magnus

55

50

Lví fontán

57

Endymion Dešové krpéie Romance

61

Cigáno\'y housle

72

rže

77

Perez

79

První

Don

63 69

Strana

španlská romance Ben Akiba

82

Romance

93

.

-

Kobylka a gnom

Poheb

Alaricha

86

98 100

Jin Melantrich

103

Satanela

109

PG Frida, Emil Bohuslav Souborné vydání básnických 5038 F8A17 spisiS 1895 díl 42

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

FROM

THIS

POCKET

UNiyERSITY OF TORONTO LIBRARY