Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici
Bakalářská práce
Výskyt šarky švestek na slivoních v oblasti CHKO Bílé Karpaty
Vedoucí bakalářské práce
Vypracovala
Doc. Dr. Ing. Boris Krška
Jitka Chromečková
Lednice 2007
0
Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří mi pomohli se zpracováním bakalářské práce, zvláště pak vedoucímu práce Doc. Dr. Ing. Krškovi za rady při vypracování práce a Ing. Michalu Adamovi za pomoc při sérologickém testování vzorků. Děkuji i svým rodičům, kteří mě podporovali při studiu.
1
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Výskyt šarky švestek na slivoních v oblasti CHKO Bílé Karpaty“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Lednici dne:
2
Obsah Obsah............................................................................................................................ 3 Seznam obrázků a tabulek............................................................................................ 5 1.
Úvod ............................................................................................................................
6
2.
Literární přehled...........................................................................................................
8
2.1.
Charakteristika území CHKO Bílé Karpaty................................................................. 8
2.1.1.
Geologické poměry......................................................................................................
8
2.1.2.
Geomorfologické poměry............................................................................................
9
2.1.3.
Pedologické poměry.....................................................................................................
10
2.1.4.
Hydrologické a hydrogeologické poměry....................................................................
11
2.1.5.
Klimatické poměry.......................................................................................................
11
2.2.
Výskyt šarky švestky na území Čech a Moravy..........................................................
12
2.2.1
Výskyt šarky švestky v Evropě....................................................................................
13
2.3.
Charakteristika rostlinných virů...................................................................................
14
2.3.1.
Charakteristika viru šarky švestek................................................................................ 14
2.3.2.
Příznaky šarky švestek.................................................................................................
15
2.4.
Metody detekce virové šarky švestek..........................................................................
16
2.4.1.
Dřevité indikátory........................................................................................................
16
2.4.2.
Dřevité indikátory........................................................................................................
17
2.4.3.
Sérologické metody...................................................................................................... 18
2.4.4.
Elektronomikroskopické metody.................................................................................
19
2.4.5.
Molekulární metody.....................................................................................................
20
2.5.
Způsoby přenosu viru šarky švestek............................................................................
21
2.6.
Ochrana proti šarce švestek.......................................................................................... 21
2.7.
Šlechtění na odolnost proti šarce švestek.....................................................................
2.7.1.
Certifikační schéma...................................................................................................... 26
3.
Cíl práce.......................................................................................................................
4.
Materiál a metodika...................................................................................................... 29
4.1.
Klimatické podmínky stanoviště..................................................................................
4.2.
Charakteristika hodnocených odrůd............................................................................. 29
4.3.
Odběr vzorků pro ELISA test....................................................................................... 31
4.4.
Vizuální příznaky.........................................................................................................
33
4.5.
Klasifikace hodnocených genotypů podle odolnosti k PPV........................................
33
3
23
28
29
5.
Výsledky....................................................................................................................... 34
5.1.
Hodnocení výsledků na základě ELISA testu..............................................................
34
5.2.
Hodnocení na základě vizuálního pozorování.............................................................
36
5.3.
Hodnocení klasifikace genotypů podle odolnosti k PPV.............................................
36
6.
Závěr............................................................................................................................. 37
7.
Resumé.........................................................................................................................
8.
Seznam použité literatury............................................................................................. 40
9.
Přílohy..........................................................................................................................
4
39
42
Seznam obrázků a tabulek: Obr.1 Vzorek č.1 žluté plody, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou Obr.2 Vzorek č.2 Domácí švestka, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou, příznaky PPV na listech a plodech Obr.3 Vzorek č.3 Durancie, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou Obr.4 Vzorek č.5 Prunus spinosa L., lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou Obr.5 Vzorek č.8 Zahrada Janoušek - Vrabec Obr.6 Vzorek č.9 Okrůhlička, Malečik zahrada č.p. 168, příznaky PPV na listech a plodech Obr.7 Vzorek č. 12 Valtrova, sad ČSOP, mírné příznaky PPV na plodech Obr.8 Vzorek č.19 Švestičky, Velká nad Veličkou Obr.9 Vzorek č.20 Gulovačky, Velká nad Veličkou Obr.10 Vzorek č. 21 Žluté durancie, Velká nad Veličkou
Tab.1. Výsledky ELISA testu provedeného 18.9.2006 a 11.6.2007 Tab.2. Výsledky hodnocení vizuálních příznaků PPV na listech
Stručný pomologický popis některých odrůd a místo výskytu (Tetera V., Boček S., 2006) Tab.3. Stručný pomologický popis některých odrůd (Tetera, V., Boček S., 2006) Tab.4.
5
1.Úvod V České republice jsou dosud švestky a ostatní slivoně podle počtu stromů za jabloněmi druhým nejrozšířenějším ovocným druhem. Celkový počet stromů slivoní se však snižuje, v roce 2002 byly evidovány již jen 4 miliony, jejich podíl na celkovém počtu ovocných stromů se snížil na zhruba 13 %.(Porovnáno s celkovým počtem ovocných stromů v ČR za rok 2002, Situační a výhledová zpráva ovoce, 2006). U nás je bohužel většina stromů švestek i dalších slivoní, které se nacházejí mimo tržní výsadby, napadena virovou šarkou švestek a pěstují se bez jakéhokoli ošetřování. Proto naše roční produkce slivoní v současné době kolísá jen kolem 20 tis. t a je podstatně nižší, než odpovídá počtu stromů. Větší podíl celkové produkce než slivoně mají kromě jablek ještě hrušky a rybíz. Plocha tržních výsadeb v České republice má v posledním desetiletí výrazně vzrůstající trend. Největší nárůst byl v letech 2003 – 2004, kdy zde bylo vysazeno 230 ha nových výsadeb tohoto druhu. Tím se celková plocha slivoní v ČR zvýšila na přibližně 1 100 ha. Hospodářská škodlivost šarky švestek spočívá ve značném snížení kvality a kvantity plodů infikovaných stromů vnímavých kultivarů. Snížení kvality plodů se projevuje především kvalitativními a kvantitativními změnami a vzájemném poměru obsahových látek, především sacharidů, kyselin a pigmentů. Tyto změny mají za následek snížení chuťových vlastností plodů pro přímý konzum a hodnoty pro zpracovatelský průmysl. Plody infikovaných stromů se tak stávají neprodejné. Drastické snížení plodnosti způsobené předčasným opadem nezralých plodů vlivem infekce PPV je typickým jevem u vnímavých kultivarů pravých švestek. Během posledních 40 let u nás tato choroba zlikvidovala pěstování švestky pravé Prunus domestica L. ssp. oeconomica Schn.), slívy (Prunus domestica L. ssp.insititia Bonnier a Layen) a renklod (Prunus domestica L. ssp. italica Hegi).
Podle Ackermanna (1993) se šarka švestky v současné době vyskytuje na celém území republiky. Jsou však velké rozdíly ve stupni zamoření jednotlivých oblastí (ojedinělé, ohniskové, plošné rozšíření). Nejrozsáhlejší jsou výskyty v oblastech středních, západních a východních Čech a v oblastech jihozápadní a severní Moravy.
6
Relativně nejslabší jsou výskyty v lokalitách jižních Čech a jižní Moravy a v části výše položených podhorských oblastí.
Slivoně v Bílých Karpatech jsou po praktické i hospodářské stránce významné. Většina z nich nejeví příznaky virové choroby šarky švestek na plodech. Zdá se, že byly nalezeny významné genetické zdroje pro šlechtitelskou praxi. Jako rodičovské kultivary mohou posloužit k dalšímu šlechtění slivoní na rezistenci. Na snahu o zachování a o opětovné šíření krajových odrůd ovoce navazuje podpora jejich zpracování a využití. Můžeme je využít k přípravě nejrůznějších pokrmů, ke kompotování, výrobě povidel, k sušení, mrazení. Vyrábí se z nich také destilát. Nalezené slivoně jsou různě lidově pojmenovány, některé jméno nemají a je jim přiděleno jen evidenční číslo (některé názvy: 'Bílé slivky', 'Švestičky', 'Sračky',' Malé sračky', 'Okrůhlice', 'Zelené', 'Žluté durancie' a další).
7
2.Literární přehled 2.1.Charakteristika území CHKO Bílé Karpaty Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty (dále jen CHKO BK) byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR č.j.17.644/80 ze dne 3.listopadu 1980,o zřízení chráněné krajinné oblasti, rozprostírající se na ploše 715 km2 na území okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Zlín. Jejím řídícím orgánem je Správa CHKO. Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchodjihozápad a leží v nadmořské výšce 175-970 m. Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především proto, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast, ale zejména její jižní část, byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne 15.4. 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace. Svým charakterem mohou Bílé Karpaty sloužit jako modelové území pro koexistenci zájmů ochrany přírody s hospodářskými aktivitami respektujícími ekologickou únosnost území a jeho přírodní podmínky. Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívajících zdejších přírodních podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Rozmanité způsoby hospodaření, různorodý historický vývoj a v neposlední řadě odlehlost od průmyslových středisek umožnily zachovat neobvykle vysokou biodiverzitu na mnoha typech stanovišť, od teplomilných šipákových doubrav po pralesovité horské bučiny, od teplomilných stepních porostů k podhorským přepásaným loukám a nejrůznějším typům drobných lesních i lučních mokřadů. Přírodní i kulturní faktory tak vytvářejí z Bílých Karpat území mimořádně cenné i v evropském kontextu.
2.1.1. Geologické poměry CHKO Bílé Karpaty náleží geologicky Západním Karpatům, které jsou součástí středoevropských alpid. Geologická stavba Západních Karpat je výsledkem horotvorných
8
pohybů v druhohorách a třetihorách. Téměř celé území CHKO patří do západního úseku flyšového pásma Karpat, zastoupeného skupinou magurskou. Pouze mezi Sudoměřicemi a Strážnicí zachází do CHKO asi 2 km široký pruh neogénu (s uloženinami sarmatu a panonu). Magurský flyš je budován intenzívně zvrásněnými terigenními mořskými sedimenty křídy a starších třetihor s dominancí flyšové facie. Flyšem z hlediska litologického rozumíme mnohonásobné střídání jílovců, prachovců, pískovců a slepenců ve vrstvách silných zpravidla od několika cm až do několika metrů. Flyšové sedimenty dosahují velkých mocností (až přes 1000m). Z magurské flyšové skupiny je na území CHKO nejvíce zastoupená bělokarpatskomoravská jednotka, v SV části sem zasahuje jednotka bystrická a v části severní pak jednotka račanská. Všechny paleogenní a neogenní horniny jsou překryty málo mocnými usazeninami kvartérními (svahové hlíny, sutě, fluviální sedimenty apod.). V okolí Bojkovic, Bánova, Komně, Nezdenic a Starého Hrozenkova došlo v neocénu k intruzi pravých i ložních žil neovulkanitů z trachyandezitů a čedičů do vrstev sedimentů magurské flyšové skupiny. Na tyto intruze jsou v lomu Bučník vázány významné mineralogické výskyty (je zde popsán výskyt 51 nerostných druhů).
2.1.2.Geomorfologické poměry Bílé Karpaty patří k makrotypu horské erozně-denudační krajiny mírného pásma s nejvyšším bodem Velkou Javořinou (970 m n. m.). Základním fyziologickým znakem tohoto krajinného makrotypu je členitost povrchu s velmi kolísavou amplitudou reliéfu, sklonitostních poměrů území a nadmořských výšek. Celkově dominují vypuklé tvary nad vhloubenými. Dalším výrazným znakem, vyplývajícím z jejich polohy, je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem a převahou erozních procesů nad akumulační činností. Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80 -150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů. Osu CHKO tvoří pohraniční pohoří Bílé Karpaty, protažené podél hranice od jihozápadu k severovýchodu. Moravská část má plochu 575 km2 a střední výšku 473 m. Pohoří začíná za Strážnicí a končí u Lyského průsmyku. Na jihozápadě začíná Žalhostickou vrchovinou (Kobyla 584 m n. m.). Směrem k severovýchodu na ni navazuje Javořinská hornatina s nejvyšším bodem Bílých Karpat Velkou Javořinou (970 m n. m.). Dále na severovýchod pokračují Bílé Karpaty Lopenickou hornatinou (Velký Lopeník, 911 m n. m.
9
Za Vlárským průsmykem navazuje Chmelovská hornatina. K CHKO na severu náleží i přilehlé části Vizovické vrchoviny, které představují severní podhůří Bílých Karpat. Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty leží ve třech orografických celcích Bílé Karpaty, Dolnomoravský úval a Vizovická vrchovina. Dolnomoravský úval zasahuje do CHKO jižně od města Strážnice a Vizovická vrchovina je součástí CHKO v oblasti východně od města Luhačovice. Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, snadno podléhají erozi. Voda hloubí četné strže, po větších dešťových srážkách dochází na mnoha místech k sesuvům půdy. V jižní části podhůří Bílých Karpat působí na zemědělské půdě problémy i větrná eroze.
2.1.3.Pedologické poměry Půdní pokryv menších okrsků tvoří jižně od Dolního Němčí, Bánova a Bojkovic pararendzina typická a kambizemní, místy i v asociacích s kambizemí typickou, vzniklé na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic, místy se slabými projevy oglejení. Na spraši, překrývající kyselé terasové štěrky a štěrkopísky i svahoviny hornin z karbonátových flyšových břidlic, hlavně v oblasti Strážnice - Sudoměřice - Radějov se vyvinula černozem typická, lokálně v asociacích s černozemí hnědozemní. V jihovýchodní části CHKO se na svahovinách hornin z karbonátových flyšových břidlic vytvořila i černozem černicová (v celcích s černicí pelickou). Na rozsáhlou nivu řeky Moravy především východně - jihovýchodně od Strážnice, Velké nad Veličkou a Suchova navazuje černice typická (v asociacích s akcesorickou černicí pelickou) a černice glejová na karbonátových nivních uloženinách. Jihovýchodně od Strážnice přechází černozemní půdy do souvislých celků hnědozemě typické na spraši. Skupinu kambizemí (hnědých půd), které vznikly na svahovinách karbonátových flyšových břidlic téměř na celém území CHKO zde reprezentuje kambizem typická. Jako varieta kyselá a silně kyselá se nachází v dolních resp. horních partiích Velké Javořiny a Lopeníku, lokálně pak též kolem hranic se Slovenskou republikou. Severně od Štítné nad Vláří se vyvinula i kambizem pseudoglejová, varieta kyselá. V menších celcích jižně od Strání, při hranici se Slovenskou republikou a jižně od Bánova i Bojkovic se na polygenetických hlínách s eolickou a štěrkovitou příměsí vytvořil pseudoglej typický (primární). Pouze malou rozlohou zasahuje do CHKO glej typický na bezkarbonátových nivních uloženinách, který je lokalizován podél menších vodních toků v okolí Vlachovic.
10
Zrnitostně různorodé karbonátové nivní uloženiny a svahoviny kolem četných vodotečí v jihozápadní a střední části území (Velička, Nivnička, Olšava, Komňa aj.) pokrývá fluvizem typická. Fluvizem glejová tvoří pokryv bezkarbonátových nivních uloženin kolem Vláry, Brumovky, Bylničky aj. převážně v severní a severovýchodní části Bílých Karpat. Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, snadno podléhají erozi. Voda hloubí četné strže, po větších dešťových srážkách dochází na mnoha místech k sesuvům půdy. V jižní části podhůří Bílých Karpat působí na zemědělské půdě problémy i větrná eroze.
2.1.4. Hydrologické a hydrogeologické poměry Území CHKO Bílé Karpaty náleží k úmoří Černého moře a největší jeho část patří do povodí řeky Moravy, a to jejích levostranných přítoků Olšavy, Okluky, Svodnice, Veličky a Radějovky. Menší severovýchodní část CHKO přísluší do povodí Váhu. Severovýchodní část CHKO náleží k hornímu povodí Olšavy. Olšava se svými přítoky, k nimž patří potok, na kterém je vodárenská nádrž Bojkovice a zejména Luhačovický potok s přítokem Ludkovickým. Na Luhačovickém potoce nad lázněmi je vodní nádrž, která slouží převážně pro rekreaci. Nad a pod nádraží jsou hydrologické stanice. Na Ludkovickém potoce je vodárenská nádrž. Na odvodnění CHKO se podílí i levostranný přítok Olšavy Nivnička. CHKO Bílé Karpaty je budována převážně horninami flyšového pásma Zápaních Karpat, v nichž se střídají nepropustné jílovce s pískovci a místními polohami slepenců. Pro toto území jsou příznačné celkově nepříznivé hydro-geologické podmínky a velmi omezený výskyt podzemních vod, které jsou vázány pouze na místní mocnější polohy pískovců. Vertikální komunikace vod končí na vrstvách pelitů, a tak se vytvářejí drobné hydrogeologické jednotky, odpovídající jednotlivým lavicím pískovců. Proto prameny ve flyšových oblastech jsou rozptýlené a většinou s menší vydatností. Na území CHKO nejsou významnější přírodní vodní nádrže, také vybudované údolní nádrže jsou jen místního významu.
2.1.5.Klimatické poměry Klimatická rajonizace vyčleňuje na území CHKO všechny 3 klimatické oblasti a několik klimatických podoblastí. Převážná část území je začleněna do mírně teplé oblasti s krátkým mírně suchým létem (průměrná teplota v červenci 16 - 18 oC, počet letních dnů 30 40), mírným jarem (průměrná teplota v dubnu 6 - 7 oC) a mírným podzimem (průměrná 11
teplota v říjnu 6 - 7 oC). Zima je normálně dlouhá, mírně chladná se sněhovou pokrývkou spíše kratší (60 - 100 dní, průměrná teplota v lednu -3 až -4 oC, v níže položených místech -2 až -3 oC).Jako průměrná roční teplota se uvádí 8,1 oC a průměrný úhrn ročních srážek je 752 mm. Hlucká pahorkatina a údolí Veličky leží v teplé klimatické oblasti. Základním znakem této oblasti je průměrná červencová teplota vzduchu 18 - 20°C, průměrná lednová teplota -2 až -3°C, počet letních dnů 50 - 70, počet mrazových dnů pod 110 a průměrný roční srážkový úhrn 500 - 700 mm. Mírně teplá klimatická oblast je zastoupena v středními polohami Bílých Karpat s průměrnou červencovou teplotou vzduchu 16 - 18°C, průměrnou lednovou teplotou 2 až -5°C, 20 - 50 letními a 110 - 140 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 600 - 800 mm. Vrcholové partie Bílých Karpat kolem Velké Javořiny a Lopeníku s nadmořskou výškou nad 800 zařazujeme do chladné klimatické oblasti, charakterizované průměrnou červencovou teplotou vzduchu 15 - 16°C, průměrnou lednovou teplotou vzduchu 3 až -4°C, počtem letních dnů 10 - 30 a počtem mrazových dnů 140 - 160 a průměrným ročním srážkovým úhrnem 850 - 1000 mm. V CHKO Bílé Karpaty pozorují v síti HMÚ 2 klimatologické stanice (Strání a Brumov) a 8 stanic srážkoměrných (Bojkovice, Nivnice, Suchá Loz, Starý Hrozenkov, Lopeník, Lopeník - Mikulčin vrch, Valašské Klobouky, Velká nad Veličkou). Roční úhrny globálního záření se pohybují kolem 3900 - 4000 M.J.m-2. Průměrné roční teploty vzduchu se pohybují v nižší části Hlucké pahorkatiny kolem 9°C. V podhůří Bílých Karpat ve výškách 400 m n. m. asi na 7,6°C a ve výškách 650 m n. m. asi na 6,8°C. Na vrcholových partiích Bílých Karpat klesá průměrná roční teplota pod 6°C.
2.2.Výskyt šarky švestky na území Čech a Moravy
Historie rozšíření šarky švestky v našich zemích není nezajímavá. Již v 30. letech se zmiňují Blattný (1931) a v témže roce i Baudyš o výskytu různých druhů mozaik na listech švestky zároveň s udáním, že některé mozaiky se projevují kroužkovitými skvrnami. Podle těchto zpráv, které publikuje i Blattný a Starý (1944) se nedá soudit, zda šarka švestky je v našich zemích rozšířena již delší dobu, na což se poukazuje v různé zahraniční literatuře. První konkrétní zprávy o výskytu této choroby, které je možno brát za věrohodné, pochází z doby, kdy se šarka švestky projevila u nás jako typické onemocnění plodů. První takto 12
pozorovaný výskyt spadá do 40. let, kdy ovocnáři na Chrudimsku toto onemocnění pozorovali a vykládali si jej jako chorobu vyvolanou domnělými nejrozmanitějšími fyziologickými vlivy, zvláště klimatickými. Největší zásluhu o poznání této choroby má ovocnář Václavek z Medlešic u Chrudimi, který na základě svých zkušeností poznal, že jde o onemocnění nakažlivé, přenášející se odkopky a rouby. První zpráva o tomto onemocnění švestek na Chrudimsku pochází od Blattného z roku 1952.Další výskyty šarky švestky byly pak pozorovány i v jiných oblastech. V roce 1952 Smolák v Praze a J. B. Novák na Kutnohorsku. V roce 1953 na Rychnovsku, v Ivance pri Dunaji a v Bratislavě-Rači (Králíková 1954) a v roce 1954 v Tišnově (Novák), v roce 1955 v Suchdole u Prahy, ve Velké Bíteši (Novák) a v Praze-Dejvicích (Krajícová). Blattný v roce 1952 diagnostikoval chorobu podle symptomů na plodech švestek, zaslaných k posouzení redakci časopisu Rádce zahrádkáře. Další výskyty symptomatické šarky švestky byly pozorovány v letech 1952 - 1956 i v jiných oblastech Čech a Moravy (Smolák, Novák 1956 in Chod, Chodová 2003) a na Slovensku (Králíková 1954). Jen na Chrudimsku bylo v roce 1955 touto chorobou napadeno asi 5000 stromů, to je více než u 90 % všech pěstovaných švestek.Vzhledem ke značnému ekonomickému významu šarky švestek ve všech státech, kde se choroba vyskytla, byl značně podnícen zájem o její studium a zvláště vznesen požadavek na její spolehlivou diagnózu a rychlou detekci. (Chod, Chodová 2003).
2.2.1. Výskyt šarky švestky v Evropě
Choroba byla poprvé detekována v Bulharsku v letech 1917-1918 pěstiteli švestek. Když se objevila první vědecká zpráva v roce 1932 (Atanasoff), v Bulharsku již došlo k těžkým ztrátám v ovocných sadech. Christoff v roce 1933 poprvé objevil chorobu na meruňkách v Bulharsku, a na broskvoních v Maďarsku (Németh, 1963). Vzhledem k tomu, že v některých balkánských státech, jako například v Rumunsku, Moldávii, Bulharsku a Jugoslávii působí šarka švestky u odrůd citlivých k PPV až 70% ztráty na výnosu, věnuje se jejímu výzkumu značná pozornost. Šlechtění se zaměřuje na získání tolerantních nebo rezistentních odrůd. V přirozených infekčních podmínkách se hodnotí odrůdy a hybridy s vyšší odolností k PPV (Chod,J., Chodová, D., 2003).
13
2.3.Charakteristika rostlinných virů
Viry jsou obligátními parazity, kteří se reprodukují pouze ve vhodném intracelulárním prostředí, v němž je jejich množení závislé na systémech hostitele dodávajících energii. Částice virů se svou stavbou podstatně liší od jednobuněčných organismů, např. Prokaryontních z nichž některé se svými malými rozměry mohou virům podobat. Zhruba – podle vnějších obrysů – se jeví částice různých fytopatogenních virů (fytovirů) jako tuhé tyčinky, ohebná vlákna, kuličky (izomerické částice) a baciloformní částice (krátké tyčinky se zaoblenými konci). Částice viru je tvořena bílkovinou (jen vzácněji je ještě obalena dvouvrstevnou lipoproteinovou membránou) a jedním typem nukleové kyseliny, tj. ribonukleovou (RNA) nebo deoxyribonukleovou (DNA) zabudovanou do proteinové složky. U většiny rostlinných virů jde o jednovláknovou RNA (ssRNA- single-stranded ribonucleic acid), pouze u rostlinných reovirů jde o dvouvláknovou RNA (dsRNA – double-stranded ribonucleic acid). Jednovláknová DNA (ssDNA – single-stranded desoxyribonucleic acid) se vyskytuje u malé skupiny geminivirů a dvouvláknová DNA (dsDNA – double-stranded desoxyribonucleic acid) se vyskytuje u virů mozaiek. RNA nebo DNA představují genetickou informaci (genom viru). Úplná virová částice se nazývá virion. Proteinová složka se označuje jako kapsida. Kapsidu tvoří morfologicky rozlišitelné jednotky – kapsomery. Tyčinkové (tuhé) a vláknité (ohebné) viry mají šroubovicovou symetrii. (Kůdela et al., 1989).
2.3.1. Charakteristika viru šarky švestek
Původcem choroby šarky švestek je virus šarky švestek (Plum Pox Virus), který patří do rodu Potyvirus a čeledi Potyviridae. Virus má vláknité, zahnuté částice. Jejich délka se pohybuje v rozmezí 680 – 800 nm, průměrně jsou tyto částice dlouhé 763nm, šířka částic je 12,5 – 15nm, obsahují jednoduchou RNK s molekulovou váhou 3,5 – 166 daltonů. Virus tvoří v cytoplazmě infikovaných rostlin cytoplazmatické nukleární inkluze, vřetena, svazky a laminátové agregáty, které mají význam pro včasnou diagnózu viru. Virus šarky švestek se jako většina ostatních rostlinných virů vyznačuje určitou variabilitou v projevech symptomů, biologických vlastnostech, délce inkubační doba apod. (Baumgartnerová, 1992: Chod a Chodová 2003)
14
Na první výskyt kmenů PPV upozornil již v roce 1971 Šutič et. al a Rankovic v roce 1981 na území Jugoslávie. Na základě biologických, sérologických a molekulárních vlastností se izoláty PPV rozdělují do čtyř podskupin. Izoláty patřící do podskupiny PPV – M (Marcus) se vyznačují větší patogenitou a přenosností vektory než izoláty podskupiny PPV – D (Dideron). Kmen PPV – M prokázaný u odrůdy „Vegama“, byl pravděpodobně přenesen ze Slovenska, kde se šířil již dříve. Kmen PPV – D se podařilo zjistit na jižní Moravě, kam se pravděpodobně dostal z Maďarska. Kmen PPV – M byl zjištěn také ve středních Čechách v okolí Slaného ( Polák a Plívalová 2001 in Chod a Chodová 2003). Candresse et.al ( 1994 in Boscia, Myrta 1999) objevili zásadní odlišnost kmenů M a D, která spočívá v přítomnosti částice Rsa I v genotypu. Stejný autor o rok později popsal charakteristické primery odlišující kmen M a D. oba kmeny se také odlišují v několika podjednotkách obalových proteinů ( Boscia, Myrta, 1999 ). Samostatnou podskupinu PPV – EA prezentuje jediný egyptský izolát El – Amar. V roce 2002 byla potvrzena imunoenzymatickým testem ELISA také přítomnost kmenu PPV – C na třešních a višních. Při ELISA testu byla použita polyklonální a specifická antiséra při testování podezřelých listů z napadení šarkou, pocházejících z různých lokalit. V roce 2002 se podařilo metodou PCR vypracovat genetické mapování u meruněk ( Salava et.al 2002 in Chod, Chodová 2003 ).
2.3.2. Příznaky šarky švestek
Příznaky choroby na slivoních Šarka švestek vytváří příznaky na listech a plodech. Intenzita příznaků může kolísat, v jednom roce můžou být příznaky silnější, v druhém slabší. Virus šarky švestek způsobuje anatomickomorfologické a chemické změny. Toto platí nejen pro slivoně, ale i pro další hostitele viru šarky švestek. Na listech slivoní vytváří virus difúzní bledozelené nebo zřídka i žlutozelené prstence, proužky a skvrny. Nejlépe jsou příznaky viditelné na listech mladých výhonů vyrůstajících z kořenů. Příznaky na listech je možné pozorovat na jaře a na počátku léta, později dochází vlivem vysokých teplot k maskování příznaků a listech, mohou se však znovu objevit na konci léta. Také vysoké dávky dusíku způsobují maskování příznaků. Listy bývají napadeny z 80-90%, intenzita napadení a velikost skvrn, jejichž průměr kolísá od několika milimetrů po 15
pár centimetrů, závisí hlavně na pozorovaném kultivaru slivoně a jeho náchylnosti k viru šarky švestek. Výrazné příznaky se pak objevují na plodech. První příznaky můžeme pozorovat už na předčasně dozrávajících plodech koncem července nebo začátkem srpna. Příznaky jsou zvlášť dobře viditelné po setření voskové vrstvy z povrchu plodů, která na napadnutých místech zůstává neporušená. Dochází k mírnému propadu slupky plodů, později k deformaci plodů. Dužina je pod povrchovými příznaky zbarvená do červena až do hněda. Plody, napadené virem šarky švestek, dozrávají obvykle 2 až 3 týdny před zdravými plody a většina těchto předčasně zralých plodů opadá. Napadené plody jsou také asi o 30% lehčí než zdravé, dochází v nich k poklesu obsahu cukrů o 2 - 3%, obsah kyselin naopak stoupá o 0,1 – 0,4%, obsah sušiny také klesá, a to o 6,5 – 7,5%. Plody jsou nechutné, bez aromatických látek, někdy až odporné. Nedají se použít pro přímý konzum ani pro zpracování a destilaci, protože z hemicelulóz a gumovitých složek dužiny, které se tvoří v napadených plodech, vzniká při destilaci velké množství nechutných přísad (Baumgartnerová, 1991).
2.4.Metody detekce virové šarky švestek 2.4.1.Dřevité indikátory Nejčastěji používané indikátory jsou: Chenopodium foetidum Lam., Nicotiana benthamina Domin, N.bigelowii (Torr.) S. Watson, N. clevelandii A. Gray, N. occidentalis Wheeler 37 B, N. edwardsonii S.R. Christie a D.W. Hall, N. megalosiphon Heurck a Mueller Arg., N. tabacum L., N. physalodes L., N. glutinosa L., Pisum sativum L. cv. Colmo, P. persica (L.) Batsch cv. Elberta, GF 305, P. tomentosa Thunb., P. domestica L.
Infekce se na jednotlivých indikátorech projevuje takto: •
Prunus persica (L.) Batsch cv. Elberta, GF 305: Příznakem virové infekce je vybělení okolí sekundární žilnatiny, zkroucení mladých listů. Ve skleníku se symptomy objevují po 6 – 48 dnech od inokulace.
•
P. tomentosa Thunb.: Projevem virové infekce je zkroucení a epinastie mladých listů, později chlorotické skvrny měnící se v půlce léta v nekrotické. Tento indikátor je velmi dobře využitelný pro testování ve skleníku.
•
P. domestica L.: Virová infekce se projevuje chlorotickými lézemi, prstenci, křivkami na listech.
16
•
P. cerasifera Ehrh. cv. GF 31: Na tomto indikátoru se infekce projevuje tak, že ve spodní části jednoletých výhonů praská kůra a v prasklinách se tvoří korkovité pletivo. Z dřevitých indikátorů patří mezi nejlepší indikátory s nejrychlejším vývinem příznaků.
•
Chenopodium foetidum Lam.: je to indikátor využitelný pro širokou škálu kmenů a izolátů. První příznaky se objevují od čtvrtého do jedenáctého dne jako okrově žluté léze, 2 – 3 mm velké, někdy s nekrotickým středem. Jiné kmeny mohou způsobovat až hnědé nekrotické skvrny, listy později žloutnou a opadávají.
•
Nicotiana clevelandii A. Gray: Na systemicky infikovaných listech vznikají malé chlorotické skvrny, někdy rozpité. Na inokulovaných listech jsou chlorotické a nekrotické skvrny, rostlina je celkově zakrslá.
•
Nicotiana benthamina Domin: Deformují se nové listy, vznikají nekrotické léze.
•
N. glutinosa L.: Systematická infekce způsobuje žloutnutí žilek a jejich okolí (Šutić, 1971).
Délka inkubace je závislá na rostlinném druhu, odrůdě, termínu a způsobu inokulace, druhu vektora a kmenu viru.
2.4.2.Bylinné indikátory Virus šarky švestek je polyfágní a nakažlivý. Nehledě na pěstované a planě rostoucí druhy slivoní, které se mohou nakazit, také spousta dalších bylinných rostlin mohou být hostitelé viru. Nové hostitelské druhy jsou průběžně zaznamenávány po následných umělých inokulacích. Některé z těchto hostitelů Chenopodium foetidum, Nicotiana clevelandii, N.benthamiana a Pisum sativum jsou velmi užitečné pro koncentraci a purifikaci viru. Seznam rostlin, které mohou být nakaženy ve svém přirozeném prostředí, je kratší než seznam těch, které mohou být nakaženy experimentálně. Je podceňována role plevelů jako nositelů a šiřitelů tohoto viru mezi šlechtěné rostliny. Obecně se má zato, že jednoletky a plevele nejsou při epidemii PPV důležité. Pokusní hostitelé: První hostitel PPV, Nicotiana quadrivalvis, byl hlášen roku 1960 vědcem Šutičem. Byl nakažen inokulační šťávou z mladých listů švestky. V následujících letech se ukázalo, že je mnoho dalších druhů náchylných k PPV pomocí laboratorních studií, které využívaly mladé listy nakažených švestek jako zdroj očkovací látky. Ve shrnující studii o šarce švestek,
17
kterou publikovala Evropská a Středozemní organizace proti ohrožení druhů rostlin (OEPP/EPPO), je popsáno 78 tříd z 9 rodů jako hostitelé PPV. Z těchto 78 tříd bylo 46 druhů Solanaceae a 16 Papilionaceae. Virus vyvolal místní a nebo systémové poruchy, které záležely na druhu rostliny, typu viru a podmínkách experimentu. Morvan a Chastelliére (1980) testovali pomocí očkování citlivost a odolnost více než 200 druhů rostlin ve skleníkových podmínkách. Snažili se najít nejlepšího hostitele, aby dosáhli izolace PPV od dřevitých zdrojů. Objevili, že Senecio sylvaticus L. naočkovaný různými kmeny PPV byl nejvhodnějším hostitelem pro tyto účely. Příznaky vykazoval i po 3 týdnech po inokulaci v pozdním létě. Souhrn všech potenciálních hostitelů PPV není ještě uzavřen v souvislosti s novými výzkumy, kdy se k této skupině přidružují stále nové druhy. Ačkoli byl navržen sérologický a molekulární způsob detekce tohoto viru, užití rostlinných indikátorů bylo omezeno na N.benthamiana. Důvodem je nedostatečná specifika a spolehlivost většiny hostitelů (ISHS, 2004).
2.4.3.Sérologické metody Mezi tyto metody patří ELISA . Elisa (enzyme – linked immunosorbent assay)
Jedná se o imunologickou techniku, je to jedna z nejdůležitějších metod při virové diagnostice. ELISA se může užít na přímé určení virového antigenu nebo protilátky v odebraném vzorku. Princip této metody je v reakci antigenu s protilátkou značenou enzymem. Vyhodnocení je založené na barevné změně, která vzniká při reakci enzymu a substrátu. V případě použití ELISA na detekci antigenu se na imunosorpční povrch (mikrotitrační destička) naváže specifická protilátka (IgG), na kterou se potom naváže antigen přítomný ve zkoumaném materiálu (extrakt vzorku). Po přidání konjugátu protilátek s enzymem a substrátu, vznikne barevná reakce, kterou detekujeme spektrofotometricky. Čas potřebný na virologickou diagnostiku ELISA je několik hodin až dva dny (Žemla, 1995). Běžně používanou variantou ELISA testu je v rostlinné virologii DAS-ELISA test (Double antibody sandwich – enzyme linked immunosorbent assay), kde antigen nejdříve reaguje se specifickými protilátkami navázanými na povrchu pevného nosiče a je pak detekován specifickými protilátkami značenými enzymem, který v případě pozitivního vzorku zviditelní reakci rozkladem vhodného chromogenního substrátu.
18
Při ELISA testu může docházet i k chybám. K nejčastějším chybám patří výskyt falešných pozitiv (způsobené kontaminací vzorku nebo materiálu) (UPOL, 2006). Monoklonální protilátky mohou být využity pro detekci houbových patogenů, patogenních bakterií, virů a háďátek.
Monoklonální a rekombinační protilátky Specificita detekce virů a bakterií pomocí dobře známých sérologických metod jako jsou IF a ELISA se značně vylepšila používáním specifických monoklonálních a rekombinantních protilátek. Obě značně snižují riziko falešně pozitivních výsledků. Specifické problémy jsou časté, když se analyzovaná bakterie v rostlinném materiálu, v půdě, vodě atd. vyskytují společně s velkým množstvím dalších mikroorganismů přítomných ve vzorku. Problémy nastávají, když se polyklonové specifické protilátky dostávají do křížových reakcí s dalšími mikroorganismy.(López et al., 2003).
On- site-testing: tkáňový otisk – ELISA a vývoj nástrojů Jednoduché komerční metody pro rychlou detekci jsou požadovány k testování velkého množství vzorků, jsou prováděny techniky bez zkušeností. Pro tento případ byl navržen tkáňový otisk-ELISA a vývoj nástrojů pro několik rostlinných virů a bakterií. Přestože detekční specifičnost je na velmi vysoké úrovni, kdy využívá vhodné monoklonální protilátky. Přestože je citlivost těchto metod, dobrá pro detekci virů, je relativně nízká k detekci bakterií. Proto je mnohem vhodnější k analýze rostlin, které již vykazují symptomy. V některých případech tkáňových otisků-ELISA a vývoj nástrojů má dokazovat potenciál na příklad CTV detekce v rostlinných tkáních, jedná se o vtisknutí do nitrocelulózových membrán (bez potřeby získání preparátu). Tato metoda využívá monoklonální nebo rekombinační protilátky, je nejdůvěryhodnější, nejlevnější, v porovnání s molekulárními a jinými sérologickými metodami (Cambra et al.,2000). Je oficiálně doporučená v protokolech EU pro CTV detekci. Vývoj detekční sady je založen na již existující technologii, která je podobná těhotenskému testu. Využívají specifické protilátky a testy vykazující výsledky již za pár minut. Podobné sady jsou zatím dostupné pouze pro několik virů a bakterií.
2.4.4.Elektronomikroskopické metody Při použití techniky imunosorbční elektronové mikroskopie nejprve naadsorbujeme protilátky na elektronmikroskopické síťky, na které se pak nachytají virové částice. Postup
19
vynalezl Derrick v roce 1973. tento postup je nejvhodnější pro diagnostiku virů s nízkou koncentrací částic (Chod, 1999). Pro virus šarky švestek bylo popsáno více metod využívající negativní barvení. Negativní barvivo vytvoří tmavé pozadí, proti němuž se částice viru jeví jako světlé, barvivo přitom pronikne i do povrchových nerovností objektu a umožní tak vizualizaci substrukturálních detailů. Předností uvedené metody je rychlost a poměrná jednoduchost. Důležitým předpokladem kvalitního výsledku je koncentrace viru. Touto metodou byl stanoven tvar a velikost viru šarky švestek (Baumgartnerová, 1991). V poslední době se k důkazu viru šarky švestek používá imunoelektronová mikroskopie, která je podle některých autorů (např.Thomas, 1980) až 5x citlivější než ELISA test (Chod et al., 1993). Výhody této metody spočívají také v tom, že stačí pouze malý vzorek a celý postup lze ukončit během jedné hodiny. Antisérum nemusí mít vysoký titr a není potřeba konjugace s enzymem. Metodou ISEM lze stanovit virus šarky švestek i v listech bez příznaků viru. Chod et al. (1993) doporučují použít metodu ISEM při testování menšího počtu vzorků a v případě sporných výsledků dosažených ELISA testem.
2.4.5.Molekulární metody Vzhledem k tomu, že proti virovým chorobám neexistuje chemická ochrana, jako je tomu u houbových a bakteriálních chorob, je včasná detekce vhodnou, dostatečně citlivou metodou jednou z hlavních možností, jak virové choroby potlačovat (Mathews, 1991; Hull,1993 in Pallás, 1999). Rostlinné viry se skládají hlavně z nukleových kyselin a proteinů, proto se hlavní diagnostické metody vyvíjely spolu s poznáním těchto částic. Díky velkému pokroku ve výzkumu nukleových kyselin a aplikaci technologie rekombinace DNA v rostlinné virologii se vyvinuly metody založené na zkoumání sekvencí nukleotidů virového genomu. Mezi ně patří hlavně molekulární hybridizace a PCR a to RT-PCR (reverse transkcriptase polymerace chain reaction a IC-PCR (immuno capture polymerase chain reaction), při které dojde k imunopoutání virových částic a pak k amplifikaci PCR. Jak uvádí Pallás (1999) je tato reakce až 250x citlivější než samotná PCR. PCR probíhá ve třech stupních: 1) dvojitý řetězec DNA se asi při 90°C denaturuje na dva samostatné řetězce. 2) Propojí se dva oligonukleotidové primery, komplementární některému úseku DNA při 50°C. Primery se vybírají tak, aby se vázaly vždy na jednom řetězci na k nim specifické sekvence ve směru účinnosti polymerázy. Protože je tedy jejich aktivita vzájemně protisměrná, měl by mezi nimi být ohraničen řetězec o délce 20 000bp. 20
3) Při polymerizaci využijí polymerázy DNA napojené primery jako start k syntéze komplementárního řetězce asi při 70°C (Chlopek, 2000). Vzniklý úsek DNA, který je mnohokrát namnožen, lze potom prokázat elektroforeticky. Nevýhodou PCR je, že je velmi drahá a díky vysoké citlivost náchylná ke kontaminaci různými zavlečenými molekulami DNA (kůže, vlasy apod.) (Pallás,1999).
2.5. Způsoby přenosu viru šarky švestek Virus šarky švestek se nejčastěji přenáší mechanicky roubováním a očkováním, případně také štítky z kůry a běžné ovocnářské praxi i odkopky. Inkubační doba je různá, závisí na ročním období, místě infekce, stejně jako na způsobu infekce. Běžně se uvádí, že v polních podmínkách je inkubační doba delší než ve skleníkových (Németh, 1988). Šíření infekce v polních podmínkách závisí hlavně na počtu infekčních zdrojů v oblasti a je různé během let, což závisí na hromadění zdrojů infekce. Dalším významným způsobem přenosu viru je přenos hmyzími vektory, mšicemi. Virus šarky švestek přenáší asi 20 druhů mšic, ale pouze 4-6 druhů mšic je významnými vektory šarky švestek (jsou to například Brachycaudus helichrysi, Myzus persicae, Phorodon humuli, Brachycaudus cardui). Přenos mšicemi je neperzistentní. V případě neperzistentního přenosu jsou viry přenášeny mechanicky na povrchu sacího nebo kousacího ústrojí vektora. Takový vztah virus – vektor není příliš specifický. K nabytí viru stačí krátká doba sání (sekundy až minuta). Vektor si však uchovává infekčnost jen po krátkou dobu (minuty až několik hodin). Specifita a efektivnost neperzistentních virů je velmi variabilní.
2.6.Ochrana proti šarce švestek Ochranná opatření proti šarce švestek: Soubor ochranných opatření proti virovým chorobám včetně šarky švestky byl komplexně formulován v roce 1963 v Pokynech ministerstva zemědělství k ochraně proti šíření virových chorob ovocných dřevin. Pokyny byly aktualizovány v roce 1973. Od roku 1964 je postupně realizován program ozdravení a uplatňován soubor ostatních ochranných opatření proti šíření virových a příbuzných onemocnění ovocných dřevin. Realizací těchto opatření se podařilo omezit výskyty viróz mimo šarku švestky. Naopak v 70.letech došlo k významnému rozšíření šarky švestek také u meruněk a broskvoní.
21
Vzhledem k této skutečnosti byly v roce 1985 zpracovány a vydány pokyny ministerstva zemědělství k omezení šíření virové šarky švestky. Pokyny ukládají především opatření k zajištění výroby zdravého množitelského a výsadbového materiálu a opatření k ochraně produkčních výsadeb.
Soubor ochranných opatření proti šarce švestek zahrnuje:
1) zajištění produkce zdravého množitelského a výsadbového materiálu Byly otestovány vybrané matečné stromy a ze zdravého výchozího materiálu založeny na vybraných lokalitách v prostorových izolátech (Těchobuzice-Jeleč, Holovousy, Valtice, Velehrad) nebo v technických izolátech (Holovousy) matečné roubové a semenné sady a množárny roubů. Bezvirózní výsadby v izolátech jsou prohlíženy a retestovány (ELISA). Porosty v ovocných i podnožových školkách jsou pravidelně kontrolovány pracovníky služby ochrany rostlin. Bezvirózní materiál musí být prostý výskytu šarky švestek, u ostatního materiálu je tolerován výskyt do 3%. Nemocní jedinci musí být neprodleně zlikvidováni. Zdravotnímu dozoru podléhají také porosty hostitelů šarky švestek v okrasných školkách. V okolí množitelských ploch a školek je pravidelně sledován výskyt šarky švestek tak, aby byla dodržena izolační vzdálenost (bezvirózní materiál 1 000m, ostatní materiál 500m od výskytu šarky švestek.
2) Výběr ploch a zajištění dobrého zdravotního stavu produkčních výsadeb.
Produkční výsadby náchylných odrůd slivoní a výsadby meruněk a broskvoní mohou být vysazovány jen mimo oblasti plošného výskytu šarky švestek. V oblastech plošného rozšíření mohou být zakládány jen produkční výsadby tolerantních odrůd slivoní. Pro výsadby je doporučena izolační vzdálenost 500m od výskytu šarky švestek. V mladých výsadbách je po 3 roky (u broskvoní po 2 roky plodnosti) prováděn průzkum šarky švestek. Případné výskyty se neprodleně likvidují. Ve starších plodných výsadbách musí být likvidovány nemocné stromy při ojedinělých výskytech nebo pokud ohrožují zdravé okolní výsadby. Při rozsáhlejších výskytech na silně zamořených lokalitách je limitující pro postup rentabilita dalšího pěstování.
22
3) ochrana proti vektorům
V matečných porostech, ve školkách i v produkčních výsadbách musí být průběžně sledován výskyt a zajištěna účinná ochrana proti mšicím. Pozornost je nutno věnovat i podzimním výskytům mšic v porostech či výsadbách
4) využití tolerantních odrůd
V oblastech plošného výskytu šarky švestek je základním ochranným opatřením pěstování tolerantních odrůd slivoní. Vzhledem k tomu, že v 80.letech nebyla známa citlivost domácích odrůd byly importovány jugoslávské odrůdy Čačanská lepotica a Čačanská najbolja a bulharská odrůda Gabrovská. Tyto tři odrůdy jsou v současné době množeny a vysazovány. Tolerance je v podmínkách ČR uspokojivá. Pokud onemocní mají typické příznaky na listech a jen výjimečně u odrůd Čačanská lepotica a Gabrovská byly zjištěny slabé příznaky na plodech. Z dalších tolerantních odrůd jsou množeny pološvestka Stanley, renklóda Wazonova a mirabelka Nancyská (Ackermann, 1993)
2.7.Šlechtění na odolnost proti šarce švestek
Výzkumný ústav v německém Geisenheimu se zabývá technologickou, pomologickou a šlechtitelskou činností u slivoní Prunus domestica L. už od roku 1978. Vedoucím úseku ovocnářství je prof. Dr. Helmut Jacob. Výsledkem existence šlechtitelského programu slivoní Výzkumného ústavu v Geisenheimu je v současné době prezentace 14 odrůd.
Mezi jeho šlechtitelské cíle patří především: a) kvalitativní zlepšení tržních odrůd ve zralostních skupinách: 1. velmi časně dozrávající (červen, červenec), 2. časně dozrávající (červenec, srpen), 3. středně až pozdně dozrávající (srpen, září) 4. pozdně dozrávající (září, říjen) b) vhodnost plodů slivoní pro jednotlivé druhy tržního ohodnocení: čerstvé plody skladovatelné plody, zpracování (destilace, sušení, šťávy, mošty a marmelády), c) odolnost vůči klimatickým podmínkám, d) odolnost k chorobám – zaměření zejména na odolnost k šarce švestek (Plum pox virus), 23
e) zlepšení speciálních slív, švestek a mirabelek pro vytvoření specifických lokálních produktů.
Požadavky trhu: V Evropě jsou švestky produkovány pro přímou spotřebu. Spotřebitelé dávají přednost velkým a chutným plodům. Pro trh je velmi důležitým kritériem velikost plodu nad 50 g, proto jsou odrůdy slivoní dosahující této velikosti plodů označovány jednotným přízviskem Plus. Odrůdy se střední velikostí Topfirst, Topfive, Toptaste (Geisenheim) a Hanita, Jojo, Haroma, Habela (Hohenheim), odrůdy s velkými plody Tophit Plus, Topend plus (Geisenheim) a Haganta (Hohenheim). Odrůdy vstupují s velkým komerčním potenciálem. Všechny vyšlechtěné odrůdy mají národní či unijní právní ochranu. Většina odrůd z Geisenheimu je již v ověřovací pokusné výsadbě v ovocné školce Fytos Plzeň či u jejích smluvních partnerů – ovocnářů v poloprovozních pokusech, ale ještě se v ČR nemnoží. Zatím jedinou množenou odrůdou v ČR je ´Tophit Plus´. Perspektivní odrůdy pro naše podmínky K již starším, ale u nás málo známým odrůdám patří ´Top´, ´Topper´ nebo ´Topking´, ´Tophit plus´
Stručný přehled vybraných odrůd:
´Tophit plus´ je křížení ´Čačanska najbolja´ x ´President´. Odrůda je známá díky práci VŠUO Holovousy. Je zatím jedinou odrůdou z Geisenheimu množenou v ČR. Má velmi velké, ocelově modré plody, s bíložlutou až.žlutou dužninou, která jde dobře od pecky. Plody jsou dobré, harmonické chuti, pevné, nepadají. Je tolerantní k šarce švestek, dozrává ve druhé polovině září, je málo citlivá na choroby, plodnost nealternuje. Hmotnost plodů dosahuje až 70 g.
´Topfive´ je křížení ´Čačanska najbolja´ x.´Buhlerova´, dozrává koncem července až začátkem srpna, krátce před odrůdou ´Čačanska lepotica´. Průměrná hmotnost plodů je 31 g. Středně silně rostoucí strom nealternuje, plody nepadají, barva plodů je v plné zralosti tmavě modrá, dužnina pevná, bíložlutá, šťavnatá. Je tolerantní k šarce švestek. 24
´Topstar plus´ vznikla křížením ´Ersingenská ´ x ´Čačanska najbolja´. Velmi plodná odrůda, dozrává krátce po odrůdě ´Čačanska lepotica´, plodí na jednoletém dřevě. Dužnina je zelenožlutá, velmi chutná, dobře jde od pecky. Odrůda je tolerantní k šarce a velmi odolná k dalším chorobám (např. Monilióze aj.). Hmotnost plodu je přibližně 55 g.
´Katinka´ Původ Německo, odrůda vznikla křížením ’Ortenauer’ x ’Ruth Gerstetter’. Středně velké, oválné plody mají bělavě žlutou, sladce navinulou, aromatickou, velmi dobrou, dobře oddělitelnou dužninu. Velmi raná samosprašná pološvestka dozrává 38 dnů před odrůdou ’Domácí velkoplodou’. Do plodnosti nastupuje brzy a ta je velká a pravidelná. Odolnost proti napadení šarkou švestek je vysoká. Plody se uplatní jako stolní ovoce i na konzervování.
´Tegera´ Pochází z Německa, kde vznikla křížením odrůd ’Ortenauer’ x ’Ruth Gerstetter’. Má středně velké plody, oválného tvaru s bílo žlutou dužninou, dobře oddělitelnou od pecky. Chuť je sladce navinulá, aromatická. Roste středně bujně. Velmi raná samosprašná pološvestka, která zraje 33 dnů před odrůdou ’Domácí velkoplodou’. Plodí brzy, hojně a pravidelně. Odolnost proti mrazu je vysoká, proti napadení šarkou švestek je tolerantní a proti napadení moniliózou je rezistentní.
´Hanita´ Vznikla v Německu křížením odrůd ’President’ x ’Auerbacher’. Plody má střední až větší, oválné se zlatožlutou, šťavnatou dužninou, dobře oddělitelnou od pecky. Má navinule sladkou, aromatickou, výbornou chuť. Jedná se o pozdní samosprašnou pološvestku středně bujného růstu se vzpřímenou korunou, která zraje 14 dnů před odrůdou ’Domácí velkoplodou’. Do plodnosti nastupuje brzy, plodí hojně a téměř pravidelně. Proti mrazu má vysokou odolnost a proti napadení šarkou švestek je tolerantní. Je málo náročná na řez.
25
´Jojo´ Vznikla v Německu křížením odrůd ’Ortenauer’x ’Stanley’. Má středně velké až velké, protáhle oválné plody se světle žlutou dužninou, dobře odlučitelnou od pecky. Chuť je sladce nakyslá harmonická. Tato pozdní samosprašná pološvestka roste středně bujně a sklízí se 6 dnů před odrůdou ’Domácí velkoplodou’. Plodnost je brzká, velmi velká a pravidelná. Má vysokou odolnost proti mrazu a je rezistentní proti napadení šarkou švestek.
V Jugoslávii probíhá intenzivní šlechtění v Čačaku. Mnoho známých odrůd pěstovaných po celé Evropě a u nás od 80-tých let 20.století pochází z tohoto šlechtění. Jsou to k šarce švestek tolerantní odrůdy ´Čačanska rana´, ´Čačanska lepotica´, ´Čačanska najbolja´. Z nejnovějších odrůd pak ´Čačansky šećer´, ´Jelica´, ´Valeria´, ´Valjevka´.
2.7.1.Certifikační schéma Certifikační schéma zdravotního stavu Základní autoritou pro stanovování certifikačních schémat zdravotního stavu jsou doporučení organizace European and Mediterranean Plant Protection Organization (EPPO). Organizace vydává nepravidelně ve svém bulletinu doporučení pro všechny evropské státy, jak provádět certifikaci pro příslušnou zdravotní třídu a rostlinný druh. Organizace doporučuje postup v rámci certifikace i postup pro jednotlivé kroky, například na které viry testovat, v jakém období a pomocí jakých metod atd. doporučení vydávaná EPPO nejsou právně závazná a každý stát pokud se rozhoduje je respektovat je dodatečně musí zahrnout do své legislativy (Anonymus,1997).
Základními kroky certifikačního schématu jsou: •
Výběr dle pomologických znaků; vybírá se nelepší jedinec z pokusné výsadby s kvalitními pomologickými znaky.
•
Produkce předzákladního materiálu; vybraní kandidáti jsou rozmnoženi roubováním či očkováním na bezvirózní podnože nebo jinak rozmnoženi. Rostliny se pěstují v izolátech chráněné před infikováním. Jsou testovány na přítomnost virů, případně ozdravovány (termoterapie, ozdravení metodou in vitro).
•
Udržení základního materiálu; rostliny se pěstují chráněny před infikováním patogeny pomocí hmyzu, půdy, pylu a jsou retestovány.
26
•
Produkce rozmnožovacího materiálu; vyrábí se ze základního materiálu, rostliny jsou chráněny před reinfekcí, opakovaně testovány na virózy.
•
Produkce certifikovaného materiálu; množí se roubováním, řízkováním nebo jiným standardním postupem (Anonymus, 1997).
Československá republika přistoupila k EPPO v roce 1960, od roku 1993 jsou členy EPPO její nástupnické státy – Česká republika a Slovenská republika. Členství zavazuje k prevenci a ochraně proti zavlékání škodlivých činitelů rostlin. Česká republika zahrnula doporučení EPPO do Zákona č. 219/2003 Sb. o uvádění osiva sadby pěstovaných rostlin do oběhu a o změně některých zákonů a Vyhlášky č. 147/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o množitelských porostech a rozmnožovacím materiálu chmele, révy, ovocných a okrasných druhů a jeho uvádění do oběhu, a Zákonu č. 326/2004 Sb. o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů a Vyhlášky č. 330/2004 o opatření proti zavlékání a rozšiřování škodlivých organismů a rostlinných produktů. Dle výše uvedeného se rozumí rozmnožovacím materiálem předstupňů rozmnožovací materiál vyráběný nebo zajišťovaný udržovatelem odrůdy jako kategorie předcházející základnímu rozmnožovacímu materiálu. Základním rozmnožovacím materiálem je chápán rozmnožovací materiál vyrobený udržovatelem nebo pod jeho dohledem přímo ze šlechtitelského rozmnožovacího materiálu předstupně sloužícího k výrobě certifikovaného rozmnožovacího materiálu. Certifikovaným rozmnožovacím materiálem je rozmnožovací materiál vyrobený přímo z uznaného
šlechtitelského
rozmnožovacího
materiálu,
z rozmnožovacího
materiálu
předstupně nebo ze základního rozmnožovacího materiálu nebo z certifikovaného rozmnožovacího materiálu (Adam,M.,2005).
27
3.Cíl práce Cílem této bakalářské práce bylo zjistit výskyt šarky švestek na slivoních v oblasti CHKO Bílé Karpaty. Na vybraných lokalitách provést průzkum rozšíření šarky švestek na planě rostoucích druzích a ve výsadbách. U všech pozorovaných vzorků provést ELISA test a pozorovat vizuální příznaky PPV na listech a na závěr vybrat genotypy s charakterem tolerance.
28
4. Materiál a metodika 4.1.Klimatické podmínky stanoviště Hlucká pahorkatina a údolí Veličky leží v teplé klimatické oblasti. Základním znakem této oblasti je průměrná červencová teplota vzduchu 18 - 20°C, průměrná lednová teplota -2 až -3°C, počet letních dnů 50 - 70, počet mrazových dnů pod 110 a průměrný roční srážkový úhrn 500 - 700 mm. Mírně teplá klimatická oblast je zastoupena středními polohami Bílých Karpat s průměrnou červencovou teplotou vzduchu 16 - 18°C, průměrnou lednovou teplotou 2 až -5°C, 20 - 50 letními a 110 - 140 mrazovými dny a průměrným ročním srážkovým úhrnem 600 - 800 mm.
4.2.Charakteristika hodnocených genotypů „SRAČKY“ Nález: Velká nad Veličkou Velikost: malá, při neúrodě střední, v = 35mm, š = 30mm, hmotnost 20g i méně. Tvar: široce eliptický, znatelný žlábek je plytký, ukončený na temeni tečkou, plod dělí na dvě stejné poloviny. Stopka: asi 15 – 20 mm dlouhá, na konci ohnutá, tenká, zelená, mírně prorezavělá. Pevně drží u plodu. Stopeční jamka malá, středně hluboká, okrouhlá Slupka: tenká, jemná, zelená až žlutozelená, hustě posetá bělavými tečkami a bělavě až šedě ojíněná. Velmi kyselá. Dužnina: tuhá, mírně šťavnatá, zelená, protkaná světlejšími cévami. Při dozrání je zelenožlutá, šťavnatá, sladká, od slupky a pecky kyselá. Od pecky se velmi špatně odlučuje, po přezrání lépe, dužnina je pak blátivá. Pecka: hnědá, středně veliká, tupě zašpičatělá. Zraje: koncem srpna, začátkem září. Strom: dorůstá střední výšky, tvoří slabý kmen a řídké větvení, roste nepravidelně a podrůstá. Upotřebení: na přímý konzum nevhodné, na sušení se nehodí, vhodná do kvasu. Celkové zhodnocení: Na plodech nezjištěny příznaky šarky. Vhodná pro výsadbu do mezí, biokoridorů. (Tetera V., Tomčala L., 1997)
29
„ŠVESTIČKA“ Nález: Komňa, Velká nad Veličkou Velikost: malá, v = 25mm, š = 25mm, hmotnost 7 – 10g Tvar: kulatý, někdy u temene protáhlý. Žlábek nevýrazný avšak zřetelně a intenzivně ojíněný. Stopka: tenká, pevná, zelená, někdy nahnědlá. Dobře drží u plodu v hlubší, malé, okrouhlé jamce. Na konci jen málo na stranu ohnutá. Slupka: tenká, jemná, lámavá, od dužniny se odděluje v malých kouscích. Je příjemně nákyselná, u dozrávajících plodů barvy červenomodré u zralých modrá, ojíněná, výjimečně hnědé mramorování. Dužnina: žlutozelená, u zralých více žlutá, tuhá protkaná jemnými cévami, které při jídle nevadí. Je občerstvující, u slupky nákyselná s mírnou hořčinou. Pecka: eliptická, dole ostřeji zakončená, hůře se odlučuje od dužniny, v = 15mm, š = 10mm. Strom: připomíná švestku domácí, struktura je však jemnější, štíhlejší. Na plodech nejeví příznaky šarky. Upotřebení: zkvalitňuje kvas, přímý konzum. (Tetera V., Tomčala L., 1997)
„GULOVAČKA“ Rozšíření: Jihovýchodní a střední Morava Velikost: malá, v = 27mm, š = 25mm, hmotnost 7 – 10g Tvar: kulovitý, jen mírně oválný, žlábek neznatelný Stopka: krátká, kolmo k plodu vsazená, málokdy šikmo. Tenká, zelená později s hnědými skvrnami, lehce se od plodu odlučuje, délka 7 mm. Stopeční jamka malá, okrouhlá, nehluboká. Slupka: tenká, pevná, od dužniny se neodlučuje. Barvy tmavomodré, silně ojíněné, bělavé tečky znatelné až po setření ojínění. Chuť mírně kyselkavá, při jídle nevadí, k dužnině načervenalá. Dužnina: tmavě žlutozelená, jemná, u pecky mírně drží a je kyselkavá. Celková chuť je příjemná, ale nevýrazná. Pecka: v poměru k plodu je středně veliká, v = 15 mm, š = 10 mm, tupě zakončená k dužnině jen mírně přilnutá. Strom: roste středně až slabě, ve stáří krátké přírůstky, koruna kulatá, na plodech nejeví stopy šarky švestek, na listech zjevné. Upotřebení: na kvas, na knedlíky,zavařování. (Tetera V., Tomčala L., 1997) 30
4.3. Odběr vzorků pro ELISA test
Hodnocené vzorky byly odebrány z obcí Velká nad Veličkou, Javorník-Pahrby a Louka. Pro stanovení přítomnosti viru PPV v rostlinách bylo použito ELISA testu. Pro testování byly odebírány listy ze všech stromů v pokusu. První vzorky pro provedení ELISA testu byly odebrány v roce 2006, druhý test byl proveden v roce 2007. Pro testování byla použita polyklonální séra od firmy Bioreba AG ze Švýcarska. Jako pozitivní byly hodnoceny ty vzorky, u kterých se absorbance pohybovala okolo 0,1 a vyšší. Vzorky
byl
v polyethylenových
upraveny sáčcích
homogenizací
v poměru
1:10
pomocí
ručního
(hmotnost/objem)
homogenizátoru
v extrakčním
pufru
připraveného z pufru PBS pH 7,4 přidáním 1 g PVP (polyvinylpyrolidonu) a 2,5 g vaječného albuminu na 500 ml PBS. Do každé jamky ELISA desky bylo pipetováno 200 µl vzniklého homogenátu. Absorbance vzorků byla měřena na spektrofotometru při 405 nm. Vzorek z každého stromu byl umístěn do dvou jamek. ELISA testy byly provedeny 18.9.2006 a 11.6.2007.
Tabulka: seznam vzorků pro ELISA test
Označení vzorku-pořadí 1.- 14/01 2. 3. 4.- 13/01
5. P. spinosa 6. „Pod hlaváčkem“ – „plynovod“ 7. v ohradníku, u prasat
Popis vzorku Žluté plody, - 4 stromy ve skupině, ze shora l. DŠ – hned vedle předchozíhonavrch Durancie – p. Hrdlička přes plot, za DŠ Modré, oválné, nejde od pecky, u p. Hrdličky , výše od skupinky durancií V mezi pod polem (nad sadem)
Lokalita Velká n.Veličkou., Tomčaly Velká n.Veličkou., Tomčaly Velká n.Veličkou., Tomčaly Velká n.Veličkou., Tomčaly
sad p. sad p. sad p. sad p.
Velká n.Veličkou., sad p. Tomčaly -„nový genotyp“, pro sad bude Velká n.Veličkou., sad p. namnožen 2004 Tomčaly U p. Hrdličky, bohatě kvetoucí, Velká n.Veličkou., sad p. typ Ryngle Tomčaly
31
8.zahrada- Janoušek-Vrabec čp.176 Vzorek č. 22
U říčky – Veličky -„Není určen, typ švestičky, nejde od pecky
9. Malečik zahrada čp. 168
Strom naproti plotu k říčce, Okrůhlička, pěkné, velké, listy -„s PPV, kulaté, modré nejde od pecky Na listě PPV, na chuť dobrá Sad ČSOP
10. Vaňkova – 7, 1, 6
Sad ČSOP
11. P.spinosa 10, 1, 0,
1.strom pod jabloní 10 1 0
12. Valtrova 8 , 1 , 4
Zraje zač. IX, výborná chuť, nemá PPV, někdy jde od pecky, tvarem mezi DŠ a Dur. Od p. Jagoše, „myrobalán“, hustě kvete, není myrobalán
-„-
11/01 – Gulovačka
-„-
13.
5 , 1, 9
14. na konci 1. oddělení 1, 9, 23 15. Štolcova
16.
2, 2 , 14
17.Sračky č. 2 , 9/01
Růžová, na konci 1. oddělení, vedle hrušky Kysňačky 6. strom na pravo Durancie, hned za myrobalánem
-„-
-„-
-„Nad Southforkem od sadu vlevo Sad ČSOP vlevo pod borov. lesíkem – 9.strom
18. Sračky č. 1
Nad Southforkem , označení Sad ČSOP l.řada, 2.strom mají, ale chybí
19. Švestičky
U novostavby p. Tomčaly Velká nad Veličkou juniora, hned 1. strom od dveří
20. Gulovačky
Za novostavbou p. Tomčaly Velká nad Veličkou hned 1. strom
21.
Kulaté, žluté, malá Durancie, U Mlýna, Horňán. stadion před 300 Rf hned u silnice
22.
Žlutá ryngla, zač. IX, hned od paloučku – 4. větší strom z pásu Pahrby - Javorník – remízce
23.
Žlutá Durancie, dál po cestě v Pahrby - Javorník „zatáčce“
24. Durancie u nivelace O2/13
Louka
Louka – želez. most
32
4.4. Vizuální příznaky
V pokusu byly zhodnoceny vizuální příznaky na listech sledovaných stromů. Vizuální hodnocení bylo provedeno dne 18.8.2006 a 10.6.2007. Podle výsledků sledování vizuálních příznaků PPV na listech byly slivoně rozděleny do 4 skupin: 0 – absence příznaků 1 – příznaky slabé intenzity (většinou se vyskytují jen na jednom či několika listech v podobě světlejších zón kolem žilnatiny nebo nevýrazné difuzní skvrny a kroužky). 2 – příznaky střední intenzity (zřetelné skvrny či kroužky vyskytující se na více listech). 3 – příznaky silné intenzity (světlé skvrny pokrývají větší část listové čepele).
4.5. Klasifikace genotypů podle odolnosti k PPV
Odolnost genotypů byla rozdělena podle výsledků sledování vizuálních příznaků a ELISA testu. Celkové hodnocení bylo provedeno kombinací výsledků vizuálního hodnocení a výsledků sérologických ELISA testů: 1) rezistentní – bez příznaků na listech, plodech, ELISA test byl vždy negativní 2) tolerantní – list slabé příznaky (dle stupnice vizuálního hodnocení do 1), plod bez příznaků nebo slabé příznaky do 10 % z celkového počtu plodů, ELISA test minimálně jedenkrát pozitivní 3) citlivé – list a plod dle stupnice vizuálního hodnocení 1 a více, ELISA test minimálně jedenkrát pozitivní 4) velmi citlivé – list 2 a více, plod 1 a více (dle stupnice vizuálního hodnocení), ELISA test byl vždy pozitivní
33
5.Výsledky 5.1.Hodnocení výsledků na základě ELISA testu
Hodnocené vzorky byly odebrány z obcí Velká nad Veličkou, Javorník-Pahrby a Louka. Pro stanovení přítomnosti viru PPV v rostlinách bylo použito ELISA testu. Pro testování byly odebírány listy ze všech stromů v pokusu. Pozitivní výsledky byly pouze u tří hodnocených vzorků a to Domácí švestka (lokalita Louka), Okrůhlička (lokalita Velká nad Veličkou zahrada pana Malečika) a Valtrova (lokalita sad ČSOP Velká nad Veličkou). U ostatních vzorků vyšel ELISA test negativní.
34
Výsledky ELISA testu provedeného 18.9.2006 a 11.6.2007 ELISA blank
18.9.2006 0
0
1. Žluté plody 2.Domácí švestka 3.Durancie 4-13/01 5.P.spinosa 6.Nový genotyp 7.Typ ryngle 8.vz č.22 9.Malečik Okrůhličky 10.Vaňkova 11.P.spinosa 12.Valtrova 13.Myrobalan 14.Gulovačka 15.Štolcova 16. 2,2,4 Durancie 16. 2,2,5 Durancie 16. 2,2,6 Durancie 16. 2,2,7 Durancie 16. 2,2,10 Durancie 16. 2,2,12 Durancie 17. sračky č. 2 18.sračky č. 1 19.Švestičky 20.Gulovačky 21.Durancie 21.Durancie 22. Žlutá ryngla 23. Žlutá durancie 24. Durancie- Louka
0,003 0.112 -0.024 -0.017 -0.008 -0.012 -0.028 -0.032 0.132 -0.012 0.002 0.308 -0.039 -0.017 -0.035 -0.009 -0.029 -0.009 -0.028 -0.003 0.005 0.018 0.021 -0.019 0.061 -0.017 -0.039 -0.027 -0.021 -0.024
0,004 0.133 -0.029 -0.025 -0.005 -0.014 -0.039 0 0.147 -0.003 0.011 0.346 -0.001 0.018 0.036 -0.019 -0.033 -0.016 -0.03 0.036 -0.015 0.008 0.036 0.004 -0.001 -0.032 -0.033 -0.039 -0.037 -0.034
N P N N N N N N P N N P N N N N N N N N N N N N N N N N N N
N……….negativní výsledek ELISA testu P……….pozitivní výsledek ELISA testu
35
Tab.1.
11.6.2007 0
0
0,032 3,232 -0,029 -0,072 -0,068 -0,073 -0,075 -0,077 0,226 -0,072 -0,054 0,986 -0,059 -0,057 -0,034 -0,058 -0,065 -0,065 -0,062 -0,059 -0,064 -0,072 -0,067 -0,068 -0,07 -0,07 -0,072 -0,059 -0,059 -0,063
0,033 2,979 -0,047 -0,068 -0,066 -0,069 -0,066 -0,067 0,24 -0,069 -0,058 0,884 -0,066 -0,06 -0,036 -0,059 -0,068 -0,07 -0,066 -0,054 -0,061 -0,067 -0,067 -0,07 -0,07 -0,07 -0,072 -0,061 -0,064 -0,068
N P N N N N N N P N N P N N N N N N N N N N N N N N N N N N
5.2. Hodnocení na základě vizuálního pozorování Převážná většina pozorovaného rostlinného materiálu nejevila příznaky viru PPV na listech
(Durancie, Prunus spinosa, Vaňkova, Valtrova, Sračky, Švestičky), příznaky slabé
intenzity vykazovala Štolcova slíva, Gulovačky, Žlutá ryngla. Příznaky střední intenzity byly pouze u Domácí švestky. Příznaky silné intenzity byly pozorovány u Okrůhličky za zahrady pana Malečika.
Výsledky hodnocení vizuálních příznaků PPV na listech genotyp
vizuální příznaky
1.Žluté plody 2.Domácí švestka 3.Durancie 4-13/01 5.P.spinosa 6.Nový genotyp 7.Typ ryngle 8.vz č.22 9.Malečik Okrůhličky 10.Vaňkova 11.P.spinosa 12.Valtrova 13.Myrobalan 14.Gulovačka 15.Štolcova
0 2 0 0 0 0 1 0 3 0 0 0 0 0 1
Tab.2. vizuální příznaky
16. 2,2,4 Durancie 16. 2,2,5 Durancie 16. 2,2,6 Durancie 16. 2,2,7 Durancie 16. 2,2,10 Durancie 16. 2,2,12 Durancie 17.Sračky č. 2 18.Sračky č. 1 19.Švestičky 20.Gulovačky 21.Durancie 21.Durancie 22. Žlutá ryngla 23. Žlutá durancie 24. Durancie- Louka
0 0 0 0 0 0 1 0 0 1 0 0 1 0 0
5.3.Hodnocení klasifikace genotypů podle odolnosti k PPV
Mezi rezistentní lze zařadit Durancii, Žlutou Durancii, Švestičky, Prunus spinosu L., i nový zatím neurčený genotyp. Tolerantní druhy vykazovaly mírné příznaky na listech a plodech, ale ELISA test byl negativní. Podle výsledků se jednalo o Gulovačky, Sračky, Štolcovu slívu, typ žluté ryngle a nepojmenovaný genotyp od pana Jagoše. Dle hodnocení lze zařadit mezi citlivý genotyp Valtrovu slivoň. Pozitivní ELISA test, příznaky na listech i plodech vykazovaly velmi citlivé odrůdy Domácí švestka a Okrůhlička v zahradě pana Malečika.
36
6.Závěr Cílem této práce, bylo zjistit výskyt šarky švestek na slivoních v oblasti CHKO Bílých Karpat. K průzkumu bylo použito rostlinného materiálu různých druhů rodu Prunus. Pokus byl hodnocen ve dvou vegetačních cyklech v roce 2006 a 2007. V roce 2006 byly hodnoceny vizuální příznaky PPV i výsledky ELISA testu. V roce 2007 byl proveden pouze ELISA test. Na základě dvouletého pozorování bylo zjištěno:
1) vizuální příznaky Podle výsledků sledování vizuálních příznaků PPV na listech byly slivoně rozděleny do 4 skupin podle intenzity příznaků. Převážná většina pozorovaného rostlinného materiálu nejevila příznaky viru PPV na listech
(Durancie, Prunus spinosa L., Vaňkova, Valtrova, Sračky, Švestičky), příznaky
slabé intenzity vykazovala Štolcova slíva, Gulovačky, Žlutá ryngla. Příznaky střední intenzity byly pouze u Domácí švestky a u Okrůhličky pěstované v zahradě pana Malečika. Žádný z pozorovaných vzorků nejevil příznaky silné intenzity.
2) ELISA test Po provedení ELISA testu byl určen pozitivní nález reakce
u Domácí švestky,
Okrůhličky a u odrůdy Valtrova.
3) předběžná klasifikace odolnosti PPV Na základě provedených pozorování a testování lze některé druhy rodu Prunus rozdělit do 4 skupin podle projevů symptomů a výsledků ELISA testu na rezistentní, tolerantní, citlivá a velmi citlivá. Mezi rezistentní lze zařadit např. Durancii, Žlutou Durancii, Švestičky, i nový zatím nepojmenovaný genotyp. Tolerantní druhy vykazovaly mírné příznaky na listech a plodech, ale ELISA test byl negativní. Podle výsledků se jednalo o Gulovačky, Sračky, Štolcovu slívu a typ žluté ryngle. Jako velmi citlivé genotypy byly určeny Domácí švestka a Okrůhlička.
Ke krajině Bílých Karpat patří neodmyslitelně staré sady a solitéry ovocných stromů. Postupně se však vytrácejí a jsou nahrazovány novými moderními odrůdami. Krajové odrůdy však mají řadu vlastností, které u moderních odrůd postrádáme – odolnost proti chorobám,
37
přizpůsobivost místním stanovištím a mikroklimatickým podmínkám i pestré možnosti využití. Některé druhy jsou vhodné pro přímý konzum, jiné jsou lepší na destiláty, povidla nebo k sušení. Ovoce dodnes patří do tradiční kuchyně. Ve sledované oblasti Bílých Karpat byl prokázán výskyt virové šarky švestky. Jejímu šíření lze zamezit, používáním starých krajových odrůd nebo rezistentních či tolerantních odrůd pocházejících ze šlechtění.
38
7. Resumé V literární části se práce zabývá srovnáním dosavadních poznatků o původu, hostitelích a příznacích nemoci na nich, způsobem přenosu a samozřejmě i detekčními metodami, které umožňují bezpečně určit šarku švestek. Dále jsou zde shrnuty poznatky o odolnosti k šarce švestek a stavu ve šlechtění na odolnost k šarce švestek v současnosti. Součástí literárního přehledu je i charakteristika území chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. V pokusu bylo sledováno 24 různých druhů rodu Prunus rostoucích ve výsadbách nebo volně v různých lokalitách obcí Velká nad Veličkou, Louka a Javorník. V letech 2006 a 2007 byl proveden ELISA test. Součástí hodnocení výskytu šarky švestek v oblasti CHKO BK bylo také sledování vizuálních symptomů šarky švestek na listech. Na základě získaných výsledků byly předběžně určeny odrůdy, které můžeme označit jako rezistentní.
In the literature summary is this work engaged in comparison the present dates about the origin, economical losses, hosts and symptoms of this illness on them, ways of transmission and of course there are also methods of detection, which make a determination of plum pox potyvirus possible. Also there were summarized information about resistance to the plum pox virus and about breeding to the resistance to the plum pox virus in these days. Part of literature summary is also rating of Protected Landscape area of Bílé Karpaty. Experimentally has been watched 24 different genotype of genus Prunus in outplantings or wild in different localities in villages Velká nad Veličkou, Louka and Javorník. ELISA test has been performed in 2006 and 2007. Evaluation of PPV in the Protected Area of Bílé Karpaty was monitoring of visual symptoms PPV on the leaves. On the basis gained results were to be preliminary intended variety that the we can label like resistant.
39
8.Seznam použité literatury ACKERMANN,P. Rozšíření šarky švestky (Plum pox virus) na území ČR a ochrana proti jejímu šíření Téze referátů sympozia se zahraniční účastí: Současná situace v tlumení virové šarky (The current situacion in suppression of PPV) Lednice na Moravě, 8.11.1993
ADAM,M. Výzkum, vývoj a využití metod detekce virů pro systém certifikace zdravotního stavu výsadbového materiálu meruněk. [s.l.], 2005. 151 s. MZLU. Dizertační práce.
BAUMGARTNEROVÁ , H. Šarka sliviek a ochrana proti nej. Bratislava, Ústav experimentálnej fytopatológie a entomológie SAV , Ivanka pri Dunaji , 1991. 24 s.
Bílé Karpaty [online]. [cit. 2007-04-25]. Dostupný z WWW: <www.bilekarpaty.cz>.
BOČEK, S., TETERA, V. Ivestigation of local-indigenous and old plum and Prune varieties in the area of eastern Moravia. In Eufrin plum and prune working group meeting : July 31staugust 2nd, 2006 Hradec Králové. Holovousy : [s.n.], 2006. s. 193-196. ISBN 8090263690.
CHOD, J. Současné možnosti diagnostických metod rostlinných virů. Zahradnictví. 1999, č. 4, s. 18-22.
CHOD, J., CHODOVÁ, D. Historie výskytu a rozšíření šarky švestky v ČR a v evropských státech - I.. Zahradnictví. 2003, č. 9, s. 8-10.
CHOD, J., CHODOVÁ, D.. Historie výskytu a rozšíření šarky švestky v ČR a v evropských státech - II.. Zahradnictví,10/2003, s. 7.
JACOB, Helmut B. Plum breeding worldwide. In I sympozium on plum of Serbia with International Participation : Book of abstracts. [s.l.] : [s.n.], 2006. s. 15. ISBN 8673840414.
JANEČKOVÁ, B. Odolnost podnoží rodu Prunus k šarce švestek (PPV) [s.l.], 2006. 76 s. MZLU. Diplomová práce.
40
KNEIFL, V., BLAŽEK, J. Pěstujeme slivoně. [s.l.] : [s.n.], 2005. 232 s. ISBN 8020903364.
KRŠKA, B., NEČAS, T.. Interaktivní databáze chorob a škůdců ovocných dřevin [online]. 2006 [cit. 2007-05-30]. Dostupný z WWW: <www.zf.mendelu.cz>.
KŮDELA, V., et al. Obecná fytopatologie. Praha : Academia, 1989. 167 s. ISBN 80-2000156-5.
LLÁCER, G. Host and symptoms of plum pox virus: herbaceuous hosts. In OEPP/EPPO Bulletin 36. [s.l.] : [s.n.], 2006. s. 227-228.
NÉMETH, M. Virus, Mycoplazma and Rickettsia Diseases of Fruit Trees. Budapest : Akadémia Kiado, 1986. 841 s. ISBN 9630341939.
Kolektiv autorů, Situační a výhledová zpráva ovoce . [s.l.] : [s.n.], 2006. 68 s.
TETERA, V., TOMČALA, L. Výsledky průzkumu slivoní v Bílé Karpaty. In Problematika zachování a ochrany starých či krajových odrůd ovocných dřevin a možnosti jejich navrácení do krajiny v rámci státního programu obnovy vesnice. [s.l.] : [s.n.], 1997. s. 22-29.
Výzkumný ovocnářský ústav, Čačak [online]. 2007 [cit. 2007-07-12]. Dostupný z WWW: <www.institut-cacak.org>.
41
9. Přílohy Obr.1 Vzorek č.1 žluté plody, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou
Obr.2 Vzorek č.2 Domácí švestka, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou, příznaky PPV na listech a plodech
42
Obr.3 Vzorek č.3 Durancie, lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou
Obr.4 Vzorek č.5 Prunus spinosa L., lokalita: sad P.Tomčaly, Velká nad Veličkou
43
Obr.5 Vzorek č.8 (nepojmenovaný genotyp), Zahrada Janoušek - Vrabec
Obr.6 Vzorek č.9 Okrůhlička, Malečik zahrada č.p. 168, příznaky PPV na listech a plodech
44
Obr.7 Vzorek č. 12 Valtrova, sad ČSOP, mírné příznaky PPV na plodech
Obr.8 Vzorek č.19 Švestičky, Velká nad Veličkou
45
Obr.9 Vzorek č.20 Gulovačky, Velká nad Veličkou
Obr.10 Vzorek č. 21 Žluté durancie, Velká nad Veličkou
46
Stručný pomologický popis některých odrůd a místo výskytu (Tetera V., Boček S., 2006)
varieta Bílá trnečka Bílá trnka Bílá slíva Gulovačka Malé sračky Pavlůvka Sračky Špendlík žlutý Štolcova slíva
chuť dužniny nasládlá sladká sladká nakyslá nasládlá nakyslá nakyslá sladká, aromatická sladká
Švestička Zelená slíva Zelená švestka Žlutá durancie
nakyslá nasládle nakyslá sladká nasládle nakyslá
délka pecky (mm) 15 23 21 15 16 15 19
přilnavost pecky k dužnině odlučitelná neodlučitelná polo-odlučitelná polo-odlučitelná odlučitelná polo-odlučitelná odlučitelná
20 25-30
neodlučitelná odlučitelná
15 19-21 20 15-20
polo-odlučitelná odlučitelná polo-odlučitelná odlučitelná
výskyt Seninka Bojkovice, Pitín Bojkovice široce rozšířená na Moravě Velká nad Veličkou Hostětín, Pitín Velká nad Veličkou široce rozšířená na Moravě Velká nad Veličkou Komňa, Velká nad Veličkou, široce rozšířená Velká nad Veličkou Bojkovice Javorník, Lopeník
47
Tab.3.
Stručný pomologický popis některých odrůd (Tetera, V., Boček S., 2006)
varieta Bílá trnečka Bílá trnka Bílá slíva Gulovačka
hmotnost (g) 7 30 18 - 20 7-10
výška (mm) 25 35-42 35-39 27
šířka (mm) 19-20 32-38 32 25
Malé sračky Pavlůvka Sračky Špendlík žlutý Štolcova slíva Švestička Valašská trnečka Zelená slíva Zelená švestka Žlutá durancie
8-10 5-7 20 15 20-25 7-10 6 14-20 20 20
28 23 35 30-35 45 25 26 30-35 31-35 32-37
26 20 30 26-28 33 25 15 25-29 26-31 32-38
barva pokožky světle žlutá žlutá žluto-zelená tmavě modrá fialověčervená tmavě modrá žluto-zelená žluto-zelená načervenalá modrá tmavě modrá žluto-zelená zelená žluto-zelená
Tab.4.
délka stopky (mm) 10-12 15-20 12 7
barva dužniny žluto-zelená žlutá žlutá žluto-zelená
10 10 15-20 15 15 12-15 20 10-20 16-21 15-20
žluto-zelená žluto-zelená zeleno-žlutá žlutá žluto-oranžová žlutá zeleno-žlutá zelená zelená žlutá
48
0
