BULLETIN K l ubu přát el polský ch autom obil ů Léto 2008
Procházka na mostě
_________________________________________EDITORIAL Vážení čtenáři, ještě než vás oficiálně přivítám na stránkách sedmého Bulletinu Klubu přátel polských automobilů, musím se na okamžik soukromě vrátit do doby vydání předchozího čísla. Na jeho obálce bylo pod hlavičkou časopisu uvedeno „Léto 2005“ a když jsem si tenkrát jako správný šéfredaktor už v duchu sumíroval editorial dalšího vydání, chtěl jsem na tomto místě hovořit o stabilizované podobě našeho listu, který svým čtenářům vedle samotného obsahu poskytuje nádavkem také jistou míru setrvalé kvality a jakéhosi „pevného bodu“, jakési rutiny v dobrém smyslu slova, slibující, že nové číslo Bulletinu tady s každým dalším půlrokem bylo, je a bude. Dnes už samozřejmě nemusím připomínat, že tato představa byla příslovečně naivní. A uznávám, že také poněkud samochvalná. Snad přímo zákonitě pak namísto nového čísla v zimě 2005 následovala přesně tříletá pauza, v jejímž důsledku držíte sedmý Bulletin v ruce až nyní. Je nám to líto, rozčiluje nás to, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat… Na druhou stranu však nelze říci, že by redakce Bulletinu v daném období žádnou aktivitu nevyvíjela. Zejména se podařilo po delším čekání zprovoznit internetové stránky KPPA, které nabízejí elektronickou verzi všech předchozích čísel našeho listu. Za tvorbu webových stránek je třeba především poděkovat místopředsedovi Klubu Ing. Janu Vodičkovi, který je i nadále jejich kreativním a pečlivým správcem. A samozřejmě jsme v mezidobí připravili řadu zajímavých článků a rozjeli několik nových projektů, o nichž si budete moci přečíst v tomto a doufejme, že i příštím čísle Bulletinu. Navíc mohu s radostí konstatovat, že alespoň v jednom důležitém parametru se nám oné stability podařilo dosáhnout – rozsah Bulletinu opět činí 28 stran, což lze snad již do budoucna považovat za standard. Co vás tedy tentokrát čeká? Samozřejmě všechny obvyklé rubriky, mapující na straně jedné život Klubu, na straně druhé historii i současnost polského automobilismu. Mezi ty první patří zejména reportáž ke třetímu výročí pompézních oslav pátého výročí založení KPPA, oznámení Klubu o uvalení sankcí na Sýrii nebo shrnutí první výroční zprávy nově vytvořeného klubovního orgánu, Výboru pro otázky žen a odpovědi mužů (VOŽOM). Druhou stranu mince reprezentuje obsáhlá a (jak doufáme) v českých zemích průkopnická monografie polského sportovního kupé Syrena Sport. Mimořádně elegantní tvary tohoto originálního a krásného automobilu ilustruje množství unikátních fotografií. Dále nechybí ani tradiční společenská rubrika, cestopisný článek o automobilech v zahraničí (tentokrát až z exotické Kuby) a také v minulém čísle poprvé zavedená rubrika filmových recenzí. Co je však úplnou novinkou či možná lépe řečeno experimentem, který patrně vyvolá množství rozporuplných reakcí, je zařazení nové bulvární přílohy našeho listu pojmenované – jak jinak – Bullvár. Ta se také, opět poprvé v historii Bulletinu, objeví v celobarevné podobě. Jestli se oba tyto experimenty shledají s úspěchem, ukáže teprve budoucnost, respektive ohlasy ze strany vás, čtenářů. Neboť Bulletin je, stejně jako většina ostatních periodik, také odrazem své čtenářské obce a spolu s klasikem by bylo možné říci, že čtenáři mají jen takové časopisy, jaké si zaslouží…☺ Každopádně ale redakce přeje příjemný čtenářský zážitek. Jsme rádi, že jsme zase tady.
JUDr. Jiří Kroupa, šéfredaktor ___________________________________________________________________________ Bulletin Klubu přátel polských automobilů Datum vydání: 15. června 2008 je nezávislý občasník vydávaný Klubem jako jeho tiskový orgán. Bulletin plní především úkoly KPPA, jak jsou vyjádřeny ve stanovách. Redakce: JUDr. Jiří Kroupa (šéfredaktor), JUDr. Michal Krejčík (zástupce šéfredaktora), Ing. Jan Vodička (Bullvár, www stránky), JUDr. Ing. Zdeněk Hraba. JUDr. Petra Procházková Názory autorů příspěvků nemusí nutně vyjadřovat stanovisko listu. Za obsahovou stránku příspěvku odpovídá autor. Neoznačené příspěvky byly zpracovány redakčně. S veškerými podáními se obracejte na e-mailovou adresu redakce
[email protected] Všechna práva vyhrazena. Tato publikace je chráněna podle autorskoprávních předpisů v platném znění. Tiskne: kde se dá Tato piblikace neprožla redakchní a yazykovou úprávou. Obálka: (jav)
2
__________________________________________ SPECIAL
„Plán první pětiletky splněn!“ Exkluzivní reportáž ke třetímu výročí pátého výročí založení KPPA. V památný den 7. září 2005 proběhla ve vyhlášené pražské restauraci U Šebestiána mimořádná valná hromada Klubu přátel polských automobilů, na níž si vedení KPPA společně se širokou členskou základnou slavnostně připomnělo 5. výročí vzniku Klubu. Stalo se tak přesně v době, kdy Klub přibližně překročil 2000 dní své existence. Redakce našeho listu pokládá za důležité podrobně o této události informovat, a to též s ohledem na to, že si právě připomínáme výročí 8 a ¼ roku existence KPPA. Pozvánka slibovala pestrý program, který počínal již o 7. hodině večerní. Do nabitého salonku, jehož naplnění se zlí jazykové snažili dávat do souvislosti s velkoplošnou projekcí fotbalového zápasu, se shromáždili účastnici oslav. Někteří členové přitom již opřed zahájením valné hromady provolávali slávu polskému automobilismu i Klubu, včetně jeho vedení. Další zas sborově skandovali „Do toho!“ a „Hoši, pojďme!“, čímž povzbuzovali vedení Klubu v jeho dalším úsilí. Program byl zahájen po dlouho očekávaném příjezdu předsedy Klubu JUDr. Michal Krejčíka s chotí, který podle bulvárních novinářů přijel „X pětkou“, jíž si údajně měl pořídit za peníze inkasované od řadových členů. I tato jedovatá pomluva byla obratem vyvrácena, když se ukázalo, že „X 5“ není v tomto případě označení luxusních off-roadů značky BMW, nýbrž že se jedná o označení náhradní autobusové linky během výluky tramvajové trati. Sekretariát Klubu k tomu následně ve svém tiskovém prohlášení dodal: „JUDr. Krejčík, náš milovaný a neomylný vůdce, slunce pokroku polského automobilismu, nejzapálenější bojovník v boji za propagaci polských vozů, generalisimus Klubových vojsk a první člen, tak opět prokázal, jak blízko má k prostému lidu a jak falešné jsou pomluvy o jeho údajné zálibě ve velikášství.“ Mimochodem o
Předseda KPPA JUDr. Michal Krejčík přednáší výroční Zprávu o stavu Klubu.
3
Místopředseda KPPA Ing. Vodička byl na svůj sochařský počin jménem Atlas náležitě hrdý… nehynoucí lásce členské základny svědčí i text písně, kterou složil neznámý člen a lze ji tedy označit za píseň lidovou: „Jak se předseda Krejčík narodil/ nebesa se rozevřela/ a on sestoupil dolů na zem/ a všude řádila sněhová bouře. Když předseda Krejčík zakřičí/ vždy se strhne bouře/ vždy se strhne bouře. Rychle! Rychle! Předseda Krejčík křičí do mraků!“ Představitel legální opozice JUDr. Ing. Zdeněk Hraba sice tento text označil za provokaci, když poukazoval na podobnost melodie i textu s oslavným videoklipem o severokorejském despotovi Kim Čong Ilovi, nicméně z jeho slov byla spíše cítit závist. Předseda JUDr. Krejčík se ujal slova po dlouhotrvajícím úvodním potlesku, který podle zjištění našeho listu nijak nesouvisel s právě vstřeleným gólem. Ve svém projevu vyzdvihl nesporné úspěchy, jichž se Klubu podařilo dosáhnout od jeho založení. „Členská základna se rozšířila o 80%. Důsledným dodržováním zásad hospodaření vyjádřených v usnesení valné hromady 8/2005 KSb. Klub hospodaří dlouhodobě vyrovnaně. Podařilo se myšlenku Klubu propagovat i prostřednictvím tvorby spřízněné umělecké skupiny Pozůstalí. Ve všech jejích literárních i filmových dílech je přítomna alespoň zmínka o něčem polském.“ Zpráva o stavu Klubu byla přijata členstvem zaslouženým dvacetiminutovým potleskem a spontánním proklamováním hesla: „Kupředu pod vedením představenstva Klubu ke světlým zítřkům polského automobilismu!“, kteréžto se opozice nestyděla označit za „aranžovanou a placenou klaku“. Nic na kladném přijetí nezměnil ani projev vůdce opozice JUDr. Ing. Hraby, který se snažil úspěchy dosažené pod vedením předsedy relativizovat prohlášením, že počet členů stoupl o pouhé čtyři z původních pěti a že „slavné zásady hospodaření spočívají na třech pilířích: „Nula od nuly pojde“; „Kde nic není, ani smrt nebere“; a „Skončit ve ztrátě není hanba“.“ Následné přijetí nové členky Klubu JUDr. Petry Procházkové spojené s její kooptací do představenstva Klubu i se zřízením nového klubovního orgánu „Výbor pro otázky žen a odpovědi mužů“, pak i největším škarohlídům a nenávistným štváčům muselo vyvrátit smyšlenky o tom, že Klub je čistě maskulinním a protifeministickým spolkem. Tajemník KPPA JUDr. Jiří Kroupa prezentuje štoček příležitostných známek k pátému výročí KPPA.
4
Nahoře: Předseda JUDr. Krejčík předvádí první edici členských průkazů KPPA. Uprostřed: Čerstvě jmenovaná členka představenstva KPPA a předsedkyně VOŽOM JUDr. Petra Procházková obdivuje sochu Atlas. Dole: Šéf opozice JUDr. Ing. Hraba si natáčí předsedův projev na video, neboť prý „by mu něco takovýho nikdo nevěřil“. Místopředseda Ing. Jan Vodička k tomu prohlásil: „Náš Klub vždy neochvějně podporoval myšlenku rovnoprávnosti. Spolupráce lidí a žen může být ku prospěchu všech.“ Konečně, důkazem skutečnosti, že otázce feminismu je v Klubu věnována patřičná pozornost, je článek na str. 19 tohoto Bulletinu. Ing. Vodička následně představil vzory nových členských průkazů, jimiž se nyní členové prokazují při oficiálních příležitostech, ale na jejichž základě mohou čerpat i řadu výhod u kooperujících subjektů. Seznam partnerských společností i bonusů se postupně rozrůstá. Jmenujme jen příkladem nárok na zvláštní příplatek 25% ke vstupnému do „Muzea Maluchów v Bialsku-Bialej“, který mohou využít pouze členové KPPA. Stejně tak po prokázání se legitimací u Hradní stáže a sdělení kódového hesla: „Mám bombu!“ mají členové Klubu zajištěnu prohlídku jinak veřejně nepřístupných prostor Pražského hradu. Ing. Vodička se během večera blýskl ještě prezentací nejnovějšího sochařského díla „Atlas“, oslavujícího rozmach Klubu a jeho myšlenek. Dílo lze přitom bez váhání označit za vrchol současné moduritové tvorby. Oslava byla korunována vydáním prvního štočku příležitostných poštovních známek s motivem „5 let KPPA“, které ve spolupráci s Českou poštou, s.p., navrhl JUDr. Jiří Kroupa. Tyto známky jsou platné na celém území pod svrchovaností Klubu. Oficiální část valné hromady byla ukončena slavnostním přípitkem hořkosladkými bylinnými likéry fernetového typu, přičemž jedinou vadou na kráse byla skutečnost, že v sortimentu jinak mondénní restaurace chyběl členy oblíbený albánský fernet Skanderbeg. (mik)
__________________________________________ STŘÍPKY Bulletiny KPPA na nových internetových stránkách umělecké skupiny Pozůstalí Dne 9. února 2007 byly slavnostně zprovozněny internetové stránky umělecké skupiny Pozůstalí http://pozustali.wz.cz , na nichž čtenář najde množství informací o členech skupiny, její historii a dosavadní literární, výtvarné a filmové tvorbě, zejména pak o jejím nejnovějším filmu Pevnost. Na stránkách je ve formátu pdf ke stažení množství materiálů, včetně řady literárních děl členů skupiny. Vzhledem k trvalé spolupráci Pozůstalých s KPPA a s ohledem na prorostlost personálního substrátu obou formací bylo rozhodnuto využít stránky Pozůstalých též pro prezentaci Klubu. V rámci stránek je Klubu věnována samostatná sekce, v níž jsou mimo jiné k dispozici všechna dosud vyšlá čísla Bulletinu KPPA, rovněž ke stažení ve formátu pdf.
5
_________________________________________ NATURAL
Automobily „Ostrova svobody“ Ačkoliv se to nejspíš pravověrným kubánským patriotům bude jevit jako zvrácená myšlenka, americká auta vždycky dotvářela atmosféru i dějiny největšího ostrova Karibiku. V americkém Cadillacu projížděl hazardní hráč Robert Redford „nikdy nezhasínající“ Havanou ve stejnojmenném filmu Sydneyho Pollacka. Americkým Buickem jel 26. července 1953 Fidel Castro přepadnout kasárna Moncada v Santiagu a zahájit tak svou revoluci. Od té doby se na kubánských silnicích možná změnilo mnohé, jedno ale platí pořád – klasickou „ameriku“ je možné potkat téměř na každém kroku. Pohnutá minulost, která na španělsko-africký strom postupně naroubovala americké i ruské odnože, vytvořila z Kuby unikát v celosvětovém měřítku. Návštěvník „Ostrova svobody“ si tak nemůže být zcela jistý, zda jeho všeobecná zašlost a opotřebovanost je způsobena socialistickým experimentováním, léty amerického embarga nebo jenom iberskou životní filosofií „mañana“. Nejspíše tím vším dohromady. Věrným obrazem této kubánské situace je i místní automobilový park a silniční doprava vůbec. Po ostrově se dodnes prohánějí americká auta, jejichž vývoj se zastavil roku 1959, spolu s nám dobře známými produkty automobilového průmyslu Východního bloku – Volhami, Ladami, Moskviči nebo Polskými Fiaty Maluchy. Většinou ovšem tyto dvě zdánlivě nesourodé skupiny zase až tak moc nekontrastují. Konec konců, design sovětských vozidel byl velkým „amerikám“ vždycky více než podobný. Poslední skupinu automobilů tvoří rostoucí množství modernějších kusů původem z Japonska, Německa a dalších zemí, které jsou ochotné s kubánským režimem obchodovat. Nemalé procento tu možná poněkud překvapivě tvoří moderní české Octavie a Fabie. Rozdíl je zde ovšem ve vlastnictví. Zatímco majiteli atraktivních veteránů jsou většinou soukromé osoby (pozná se podle žlutých SPZ), modernější vozy provozují zpravidla různé státní organizace (modré SPZ). Staré americké vozy jsou skutečnými hvězdami kubánských silnic. V tomto směru je Kuba vlastně obrovským automobilovým muzeem, které nabízí solidní přehled o motoristické produkci Spojených států ve 40. a 50. letech 20. století. Před zraky návštěvníka zde defilují nejrůznější tvary a velikosti, zacházející občas až do bizarních extrémů. Stejně tak je pestrá směsice značek – Chevrolet, Oldsmobile, Cadillac, Ford, Chrysler, Pontiac, Studebaker, De Soto… Jen málokterý turista si alespoň několik veteránů nevyfotografuje. Snímek staré „ameriky“ na dálku hlásající velikost, pohodlí a obrovskou spotřebu na pozadí havanského Capitolia, kopie stejnojmenné dominanty Washingtonu D. C., nemůže chybět snad v žádném průvodci věnovanému „Ostrovu svobody“. Léta amerického předrevolučního vlivu založila oblibu těchto vozidel, zatímco nemožnost jejich náhrady novějšími modely nutí Kubánce udržovat staré exempláře. A činí tak nejen s obvyklou mechanickou zručností a improvizací, která je v méně rozvinutých zemích obvyklá, ale též s láskou a nostalgií. Většina „amerik“ se totiž vyznačuje stavem absolutní čistoty a naleštěnosti, jaká je v Evropě obvyklá právě jenom u veteránů, jejichž údržbou majitelé tráví celé víkendy a na silnici s nimi vyrukují jen párkrát do roka. Zahraniční návštěvník se s místními vozidly pravděpodobně setká hlavně v podobě havanských taxíků, kterých zde jezdí nepřeberné množství. Skladba vozového parku taxislužby je přirozeně zmenšeninou celokubánského stavu. Protože soukromé taxikaření je na Kubě povoleno, dělí se vozidla opět na státní a soukromá. Zatímco mezi těmi prvními dominují modernější vozidla, eventuelně typy ze socialistických zemí v jednotném žlutočerném kabátě, typický soukromý taxikář prostě jen přimontoval charakteristickou tabulku na svoji vyleštěnou „ameriku“ a zahájil podnikání. Cesta kubánským veteránem americké provenience po havanských ulicích rozhodně není pro Středoevropana běžným zážitkem. Třeba takový „okřídlený“ Chevrolet Impala: přední nedělené
6
sedadlo pro tři osoby, inflace volného prostoru pro nohy a měkké pérování. Koženému interiéru vévodí naleštěná palubní deska, nechybí chromované doplňky. Kouzlo je v detailu – během jízdy může člověk třeba zkusit pořizovat fotografie přes palubní desku tak, aby byl vidět lesknoucí se kovový nápis „Impala“ na mřížce ventilace… Veřejná hromadná doprava v Havaně a vůbec na celé Kubě je tvořena hlavně autobusy, či lépe řečeno vším, co lze vtěsnat pod definici „motorové vozidlo schopné uvést více cestujících než obyčejné osobní auto“. Kromě obvyklých autobusů, jejichž vozový park tvoří většinou ojetiny nejrůznějšího dovozního původu, představují páteř havanské dopravy vozidla zvaná „camellos“ neboli „velbloudi“. Jedná se o těžký nákladní tahač doplněný návěsem uzpůsobeným pro dopravu osob, jehož kapacita se směle vyrovná kloubovému autobusu. Nedostatečná frekvence „velbloudů“ navíc zpravidla způsobuje jejich totální přeplněnost. Klasickým reprezentantem „velblouda“ je bezkapotový truck severoamerického původu, táhnoucí za sebou unifikovaný návěs se sníženou střední částí. Kromě toho lze ovšem v Havaně a ještě spíše mimo ni spatřit i množství dalších typů, ze kterých čiší improvizace na sto honů. Pomyslným vrcholem by mohl být plošinový návěs s přimontovaným standardním kontejnerem a plastovými sedadly nebo cisterna s vyříznutými otvory v bocích namísto oken. Kromě „velbloudů“ pak dopravu na kubánském venkově obstarávají i jiná upravená vozidla, ze kterých se poměrně často vyskytují např. ruské Uraly s „osobní“ nástavbou. A konečně – proč se namáhat s úpravami, když stačí naložit cestující prostě jenom na korbu běžného nákladního auta? Takové řešení rozhodně není ojedinělé. Ale zpět k dopravě v Havaně. Místní autobusy či „velbloudy“ sice jezdí, avšak to je asi tak všechno. Orientace mezi jednotlivými linkami je velmi obtížná, dostupné jízdní řády neexistují a čekací doby jsou leckdy srovnatelné s dosažením cíle pěšky. Místním zvykem jsou fronty na zastávkách, neboť přijíždějící autobus často nemá kapacitu na obsloužení všech čekajících. Navíc jsou přeplněné
7
8
„velbloudy“ a autobusy údajně rájem kapsářů (kriminalita je ovšem jinak na Kubě mimořádně nízká, zejména v latinskoamerickém srovnání). Není proto divu, že všechny bedekry zahraničního návštěvníka od využití havanské hromadné dopravy svorně a jednohlasně odrazují. Na druhou stranu ale pohled na mohutné tahače, podvědomě evokující „nekonečné“ americké silnice z country music, jak se proplétají havanskými ulicemi, je zážitkem jen stěží zapomenutelným… Dálkové spojení mezi městy obstarávají autobusy společností Astro a Víazul. Zatímco ty první kvalitou nijak nevybočují z místních poměrů (pravda, alespoň se vždy jedná o klasický autobus), „dolarová“ vozidla a služby Víazulu působí spíše jako zjevení. Klimatizované a pohodlné autobusy jezdící v zásadě přesně podle jízdního řádu jsou na Kubě vskutku něčím výjimečným a využívají je hlavně cizinci (Kubáncům jsou sice přístupné, avšak samozřejmě pouze za cizí měnu, resp. její místní ekvivalent tzv. peso convertible). Kvalita kubánských silnic je různá. Pomyslným vrcholem je dálnice (autopista) spojující Havanu směrem na východ s provincií Sancti Spíritus a směrem na západ s provincií Pinar del Río (jedná se de facto o jedinou trasu, byť oficiálně rozdělenou na dvě). Autopista tak pokrývá zhruba polovinu délky ostrova, avšak ve skutečnosti není dálnicí v našem smyslu slova. Nájezdy a výjezdy jsou většinou úrovňové a vrcholem je skutečnost, že totéž platí i o nechráněných (!) železničních přejezdech rozšířených cukrovarnických drah. Jízdní pruhy prakticky nejsou značeny, maximální rychlost je 100 km/h. Spojení Havany s východním koncem Kuby (Santiago) obstarává starší silnice Carretera Central, a to částečně paralelně s autopistou. Provoz v Havaně je hustý, ale vcelku plynulý. Pozoruhodností silničního systému hlavního města je podmořský tunel pod vjezdem do havanského zálivu, který nechal postavit ještě před revolucí diktátor Batista. Jeho potřebnost pro plynulost automobilového provozu kubánské metropole je nepochybná, což místní oficiální historiografie sice uznává, zároveň však alespoň dodává, že „finančních prostředků bylo tehdy potřeba na důležitější věci“. Své rýpnutí si pak neodpustil ani dobový sympatizant s kubánskou revolucí, francouzský klasik Robert Merle, když tunel označil za „Batistovu faraónskou stavbu“. Kubánský automobilový skanzen je v duchu hesla „z nouze ctnost“ spolu s dalšími bizarnostmi místního života jedním z lákadel, která na hospodářsky stagnující ostrov přitahují turisty z celého světa. Do jaké míry tento unikát přežije případnou změnu režimu zůstává otázkou. Jedno je však jisté: až to na Kubě jednou „praskne“, celosvětové ceny klasických amerických veteránů nejspíše dramaticky klesnou… (jik)
9
_________________________________________ RECENZE
Patent na Silvestra Odstrašující důkaz, že k natočení filmu o Habsburcích nestačí ostříhat si vousy jako Franz Josef. Po shlédnutí filmu Patent na Silvestra debutující autorské dvojice Michal Krejčík - Jiří Kroupa byl autor této recenze zmítán protichůdnými pocity. Jeho prvotní absolutní zhnusení totiž bylo na okamžik přece jen vystřídáno jiskřičkou naděje, zda to celé vlastně nebylo čisté dada. Vzápětí promítnutý film o filmu však tuto doutnající naději nemilosrdně uhasil. Z prohlášení obou autorů jasně vyplývalo, že to celé bylo myšleno zcela vážně: jako skutečná a nefalšovaná komedie! Recenzent byl tak nucen vrátit se obloukem k výchozímu stavu naprosté disgustace. Tu ještě umocnilo vědomí, že vybírat mezi nekonečným množstvím tvůrčích chyb těch několik, které rozsah této recenze umožňuje výslovně zmínit, bude dílem sisyfovským. Psaní recenze lze nazvat skutečně Tantalovými mukami a bylo podobné onomu pověstnému oddělování zrna od plev, ovšem tam, kde už zbyly jen a jen plevy. Scénář Michala Krejčíka je prostý a svojí předvídatelností předčí snad i červenou knihovnu. Vše se odehrává o silvestrovském večeru roku 1851 v Schönbrunnu. Zde císař František Josef I. nejprve rozpřádá vcelku rozumnou teorii o rozpuštění Rakouska. Vzápětí je ale svým lstivým a vychytralým ministrem Alexandrem Bachem tak dlouho balamucen pomocí nejrůznějších druhů alkoholu, až v opilosti – a vlastně omylem - roztrhá rakouskou ústavu. Následně je pak nucen ve strachu před skandálem nahradit ústavu Bachovým dokumentem, který zavede v zemi proslulý Bachův absolutismus. Již na základě tohoto krátkého popisu by se snad mohl čtenář této recenze udiveně zeptat: Jak to, že tak prostinká zápletka stačila na více než hodinový film? Odpověď je velmi jednoduchá: Nestačila! Téma adekvátní maximálně tak scénce k poslednímu zvonění je roztažené do nesnesitelné délky. Režie v podání Jiřího Kroupy pak chatrný scénář nezachraňuje. Ba naopak, směle s ním soupeří v úsilí přivést film k naprostému uměleckému krachu. Kromě několika nejprimitivnějších a nejprovařenějších „fíglů“, jako třeba detail na nohy jdoucí přes čáru na podlaze, se režisér nezmohl naprosto na nic. A tím „nic“ je třeba myslet „Nic“ v pravém slova smyslu; to jest onen mýtický stav, který tak výstižně popisuje nejvýznamnější představitel sarterovského křídla meklenburské nihilistické školy Dunkel W. Schwarz ve svém proslulém článku z roku 1966 „Nicota – místo, kde ani smrt nebere“ pro měsíčník německých nihilistů a negativistů „Vana a Břitva“ (Die Badewanne und das Rasiermesser).
A takovýho jsem v c. k. kašně c. k. zámku Konopiště chytil c. k. červenýho kapra… 10
I Habsburci nakupují v Globusu… Ale postupme k hereckým výkonům. O nich se traduje, že jsou leckdy schopné zachránit i jinak zcela zpackaný film. Michal Krejčík v titulní roli císaře předvádí naprosto otřesný herecký výkon. Diváka může fascinovat pouze z pohledu zásady, že zážitek nemusí být dobrý; stačí když je silný. To však pouze do chvíle, kdy se na plátně objeví Jiří Kroupa v roli ministra Bacha, jehož herecký výkon je ještě horší. Zatímco Krejčík alespoň maskuje svoji hereckou neschopnost občas přece jen mírně úsměvnou polohou lehce dementního šlechtice, Kroupa se s naprostým nedostatkem soudnosti pouští do nejrůznějších grimas a do jakéhosi střídání hereckých poloh, které by ale zvládl lépe i leckterý ochotník, a to ještě s jednou polovinou těla ochrnutou. Prvoplánové obličeje a ostentativní mimika jen potvrzují už tak velkou plochost a schématičnost Kroupovy postavy. Co je však na celém filmu absolutně nejhorší, je jeho naprostá formální i myšlenková archaičnost a v prostředí české kinematografie až drzá cizorodost. Koho dnes zajímají problémy mocnářů a ministrů před 150 lety? Ať recenzent pátral sebedůkladněji, nenalezl ve filmu jediného narkomana, idiota, opilce, životního ztroskotance či některou z dalších hezkých typických figurek současné české kinematografie. Je sice pravda, že císař i ministr se na plátně alespoň opijí, ale v jejich případě se rozhodně nejedná o pravidlo. Trvalý problém s alkoholem tedy nejspíš vůbec nemají! Nejrůznější alkoholické nápoje ve filmu konzumované mají reprezentovat jednotlivé části monarchie (hahaha, no to je tedy vtip opravdu originální). Často se přitom jedná o značky, které drtivá většina vrstevníků obou tvůrců nejspíš ani nezná. Ať nám ukážou některého mladého člověka, který dnes pije kontušovku nebo rakiji? Jak scénárista Krejčík, tak režisér Kroupa v sobě nenašli ani tak elementární závan moderního uchopení látky, aby některý z těchto archaických destilátů nahradili kupříkladu vodkou s Red Bullem či poukázali na ožehavou otázku legalizace měkkých drog. Což necítí naléhavost těchto témat, kterou Jiří X. Doležal trefně vyjádřil slovy: „Film, kterej´ nepropaguje hulení, je zbytečnej´“? Tvůrci tak opět prokázali absolutní odtrženost od své generace a nesmyslné lpění na dávno překonaném historizujícím způsobu filmového vyprávění. Co nám tedy místo psychologických a existenciálních problémů tvůrci nabízejí? Jen samé výpravné kostýmy, císařské paláce, cizí země, intriky, velkou politiku, hrozící zánik velké říše - zkrátka a jednoduše, nabízejí nám příběh! Ve své omezenosti prosťáčků-autodidaktů zřejmě nepostřehli, že v postmoderní době skutečně hluboký a umělecký příběh vlastně žádný příběh nemá! Leda snad v Hollywoodu, jemuž se autoři tak okatě a nečesky podbízejí. Opět se však ukazuje, že kdo vysoko myslí, nízko padá! A to prosím ještě nemluvíme o dalším rozměru drzosti autorů - o jejich více než pochybné morální pověsti. Ani nezbytná míra korektnosti by nám neměla zabránit připomenout, že jméno JUDr. Jiří Kroupa je možné nalézt na předním místě Cibulkových seznamů. Režisér Kroupa se nás snažil přesvědčit, že se jedná o jeho nespřízněného jmenovce, že jemu osobně bylo v roce 1989 teprve 11 let a chodil do šesté třídy základní školy. Podobné výmluvy ale mohou zapůsobit maximálně tak na většinovou populaci, která má z období minulého režimu sama černé svědomí. Nikoli však na těch několik opravdu slušných lidí, kteří si uchovali svou páteř neohnutou. Tito charakterní jedinci, stejně jako autor této recenze, za minulého režimu často i jezdili na červenou a odnášeli si domů z práce cihly a traverzy. Tím vyjadřovali své opovržení komunistickými lžizákony a kousek po kousku podkutávali hliněné nohy bolševického monstra. Jenže různí Krejčíkové a Kroupové se naopak zcela vědomě a ze zbabělosti podíleli na vytváření iluze normality života v komunistickém totalitním státě. Cožpak sami nepřiznávají, že chodili poctivě do školy a žádný z nich na důkaz svého protestu proti zvůli režimu ani jednou nepropadl? Cožpak sami nepřipouštějí, že se jim - ve shodě Patent na Silvestra s normalizačními soudruhy - vůbec nelíbí skladby Plastic People od the Universe? Naopak je v jejich pochybném Premiéra 13. května 2005 filmu více než patrná inspirace tvorbou pánů Smoljaka a Režie: Jiří Kroupa Svěráka, dalších umělců, kteří se zbaběle utíkali do období Scénář: Michal Krejčík Rakouska-Uherska, aby nemuseli být konfrontováni se Hrají: Michal Krejčík (František Josef I.), Jiří soudobou totalitní realitou. Kroupa (Alexander Bach), Jan Vodička Abych ale pouze nekritizoval: pochvalu si zaslouží (vypravěč) oba fenomenální neherci Zdeněk Hraba a Jan Vodička, Kamera: Zdeněk Hraba, Jan Vodička které Krejčík a Kroupa ve své sebestřednosti vpustili pouze Zvuk a hudba: Luboš Hraba do filmu o filmu. Oba zástupci technických profesí Délka filmu: 65 min předvedli několik minimalistických výstupů, v nichž jasně
11
demonstrovali, že formanovská tradice českých neherců, za jejichž zdánlivě toporným zevnějškem se skrývá hluboké herecké jádro, u nás dosud žije. V duchu mrazivé „komedie trapnosti“ navazují na legendárního Andyho Kaufmanna a klidně by mohli namísto Jaroslava Duška a Martina Zbrožka uvádět příští rok České lvy. Jejich filosoficky laděné výroky diváka v přesném dávkování zneklidňují a při dlouhých večerních úvahách nad Hrabovou promluvou „No, alespoň ten byt byl zadarmo. No, ještě že tak.“ přede mnou vyvstávaly hluboké existenciální otázky, z lidského nitra rezonující snad až v kosmické dimenzi. Takže závěr je jasný: těm dvěma z filmu o filmu příště dejte pořádný vlastní projekt. Já na něj budu rád čekat jako na Godota! Jan A. Justne (autor je filmový, divadelní, výtvarný, sochařský, literární, fotografický, kartografický, filosofický, sociologický, politický, ekonomický, psychologický, sexuologický, medicínský, biologický, fyzikální, chemický, matematický, účetní, daňový, meteorologický, filatelistický, numizmatický a bunkrologický kritik)
__________________________________________ SPECIAL
Rolls-Royce je polský vůz! Dne 7. února 2006 rozhodlo představenstvo KPPA na základě § 6 odst. 3 Stanov Klubu jednomyslně o tom, že všechny v minulosti i v budoucnu vyrobené automobily značky Rolls-Royce (bez ohledu na její aktuální majetkově-koncernové vztahy) se nadále považují za polské vozy. Tento postup byl umožněn novým výkladem Stanov, s nímž přišel tajemník Klubu JUDr. Kroupa. Podle uvedeného ustanovení je totiž představenstvo oprávněno svým rozhodnutím prohlásit za polský i takový vůz, který jinak nesplňuje podmínky obecné definice polského vozu ve Stanovách obsažené. Původně bylo ustanovení pochopitelně zamýšleno jako jakási pojistka pro případ nedokonalosti obecné definice polského vozu; možnosti jeho využití pro prezentaci Klubu jsou však ve skutečnosti mnohem širší a umožňují tak za polský prohlásit prakticky kterýkoliv vůz. Extrémní návrhy prohlásit za polské všechny vozy světa však byly prozatím zamítnuty. Případná kooptace členů Royal Automobile Clubu – a Rolls-Royce division do KPPA je věcí budoucích jednání. Pokud by k ní ovšem došlo, podle rozhodnutí představenstva je její vliv na stávající obsazení vedení Klubu výslovně vyloučen. Na připojeném snímku je zachycen tajemník Klubu ve společnosti nejnovějšího polského vozu…
12
____________________________________________ NAFTA
KPPA uvalil sankce na Sýrii Dne 1. listopadu 2005 přijalo představenstvo KPPA rozhodnutí č. 6/2005 KSb., o opatřeních ve vztahu k Syrské arabské republice (dále jen rozhodnutí), jímž byly ze strany Klubu uvaleny vůči tomuto státu citelné sankce. Důvody, které k opatření vedly, nejlépe vyjadřuje preambule rozhodnutí: Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je spravedlivě rozhořčeno bezprecedentním porušením mezinárodního práva ze strany Syrské arabské republiky, spočívajícím v odepření vstupu na území Syrské arabské republiky místopředsedovi Klubu Ing. Janu Vodičkovi dne 5. října 2005 na hraničním přechodu Ar Ramtha, a to navzdory předložení řádně vyplněného a zaplaceného vstupního víza. Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je cele oddáno myšlence mezinárodní spolupráce, což mnohokrát prokázalo svými přátelskými návštěvami cizích zemí, a to i z arabské kulturní oblasti. Představenstvo Klubu přátel polských automobilů je nicméně nuceno na tento nevyprovokovaný incident reagovat a rázně se postavit hanobení a perzekuci Klubu a jeho představitelů. Představenstvo Klubu přátel polských automobilů proto v naději, že jej budou následovat i další spřátelené organizace a zejména pak výrobci polských automobilů, vydává toto rozhodnutí. Podle ustanovení § 1 rozhodnutí je každý člen KPPA povinen dodržovat sankce Klubu vůči Sýrii. Konkrétní rozsah sankcí je v rozhodnutí podrobně vymezen, a to v klasickém pojetí užívaném při ukládání mezinárodních sankcí. Rozhodnutí tak dopadá především na oblasti obchodu, služeb, dopravy, spojů a technické infrastruktury. Postiženy jsou ovšem i vědeckotechnické, kulturní a sportovní styky se Sýrií. Výslovně je zapovězeno vydávání syrské mutace Bulletinu KPPA. Naproti tomu rozhodnutí upravuje některé minimální výjimky ze zákazů, především z humanitárních důvodů. Rozhodnutí se rovněž výslovně nevztahuje na obvyklé aktivity související s realizací turismu na syrském území. Sekretariát Klubu důrazně doporučuje všem členům KPPA seznámit se s rozsahem uložených sankcí, neboť případné porušení rozhodnutí se považuje za kázeňský prohřešek podle Stanov KPPA a bude klubovními orgány nekompromisně stíháno. V této souvislosti upravuje rozhodnutí ve svém § 8 odst. 2 zvláštní pokutu až do výše deseti nejbližších po sobě jdoucích útrat zasedání představenstva či valné hromady Klubu. Pokuty se vybírají přímou úhradou příslušných útrat povinnou osobou, o reálné výši útrat se sepíše protokol podepsaný nejméně dvěma přítomnými členy představenstva a eventuelně též hostinským. Zároveň je však vedení KPPA otevřeno případnému pozitivnímu budoucímu vývoji, neboť je stanoveno, že rozhodnutí pozbývá účinnosti dnem účinnosti rozhodnutí představenstva Klubu o normalizaci vztahů mezi Klubem a Syrskou arabskou republikou. Podmínky této normalizace se stanoví prováděcím předpisem. Místopředseda Klubu Ing. Jan Vodička se pohraničním incidentem se Sýrií nenechal nijak rozrušit… (zde ve známém jordánském skalním městě Petra).
17
__________________________________________ STŘÍPKY
Maluch humorensis II Když jsme v posledním čísle Bulletinu uveřejnili fotografii Polského Fiatu 126p alias populárního Malucha přepravovaného na dvoukoláku, netušili jsme, že podobné transportní postupy jsou mnohem rozšířenější, než se na první pohled jeví. V souvislosti se vstupem Rumunska a Bulharska do Evropské unie se vyrojilo množství reportážního materiálu, majícího obyvatelstvu stávající Pětadvacítky poutavou formou zpřístupnit každodenní realitu a nejrůznější folklórní zvláštnosti nových členských států. V této souvislosti zaznamenala redakce Bulletinu další fotografie Malucha, resp. jeho staršího předchůdce Fiatu 600 v poněkud bizarních pozicích. Oba snímky jsme se rozhodli opět zveřejnit, a to spolu se snímkem třetím, v jehož případě nelze konkrétní typ vozu identifikovat (a tedy ani nelze hodnověrně vyloučit, že se jedná o polský vůz). Konkrétnější specifikaci otištěných snímků, tedy zejména určení, z kterého ze dvou nových členských států EU snímky pocházejí, nemá redakce k dispozici, stejně jako nezná jejich odvážného autora. (jik)
__________________________________________ STŘÍPKY Pevnost – nový film umělecké skupiny Pozůstalí Milovníci napětí, záhad a lehkého mrazení v zádech nepochybně přivítali nejnovější thriller Pevnost, jehož premiéra proběhla 31. května 2007 v pražském kině Oko. Film umělecké skupiny Pozůstalí je již druhým kinematografickým počinem tohoto spřáteleného tělesa KPPA. Po úspěchu předchozího filmu Patent na Silvestra, historické komedie z časů RakouskaUherska, tvůrci tentokrát zamířili do temnějšího žánru. Příběh pětice nadšenců, kteří se v roce 1992 vydají prozkoumat tajemnou pohraniční pevnost, označují jeho autoři za thriller inspirovaný skutečnými historickými událostmi.
18
Pátrání po stopách projektu Minnesänger, který měl být dosud neznámou nacistickou zbraní odplaty, zavede hrdiny filmu do pochmurného světa plného nebezpečí a neznámých nástrah. Protože zlo může mít mnoho podob a, jak hrdinové brzy začnou tušit, může číhat dokonce i v jejich vlastních řadách... Celovečerní film scénáristické a režisérské dvojice Michal Krejčík - Jiří Kroupa vznikal především na tvrzi Stachelberg poblíž východočeského Trutnova. Kromě obou režisérů se v hlavních rolích objevují Jaroslava Krejčíková, Jan Vodička a Zdeněk Hraba. Film doprovází působivá hudba skladatele Jana Bednaříka, který si v něm rovněž zahrál. V čele týmu kameramanů stál Luboš Hraba. Více podrobností na http://pozustali.wz.cz. Redakce Bulletinu KPPA doufá, že podrobnou recenzi bude moci přinést v příštím čísle našeho listu.
____________________________________________ NAFTA
Zpráva VOŽOM za rok 2006 Výbor KPPA pro otázky žen a odpovědi mužů, o jehož zřízení si čtenáři mohou přečíst v tomto čísle Bulletinu v článku o oslavách 5 výročí KPPA, se již v prvním roce své existence jasně vyprofiloval jako mimořádně aktivní orgán Klubu. Jeho bohatá činnost byla komplexně shrnuta ve zprávě za rok 2006 předložené sekretariátu KPPA 29. ledna 2007 jeho předsedkyní JUDr. Petrou Procházkovou. Zprávu otiskuje v mírně zkrácené verzi: Tato zpráva je předkládána vedení Klubu přátel polských automobilů (dále jen „KPPA“) na základě Stanov KPPA, jejichž excentrickým výkladem lze dospět k závěru, že je předsedkyně Výboru pro otázky žen a odpovědi mužů (dále jen „VOŽOM“) oprávněna vypracovat a předložit jednou ročně vedení KPPA zprávu, ve které vyhodnotí činnost VOŽOM, soulad jeho činnosti s legislativou KPPA a VOŽOM a zjištěné nedostatky a rizika, která z nich vyplývají. 1) Externí změny předpisů a souvisejících dokumentů Základní normy upravující danou oblast nebyly v roce 2006 novelizovány. Opět neuspěl návrh VOŽOM na novelu vyhlášky 1551/1946 Ú.l. kterou se vymezuje pojem „československého partyzána“, která by spočívala v podrobné definici „československé partyzánky“. 2) Změny interních norem VOŽOM se v roce 2006 řídilo zvykovým právem předsedkyně VOŽOM. V tomto období předsedkyně nezaznamenala potřebu jakékoli změny jejích dokonalých zvykových norem. 3) Interní hlášení anonymních osob (dále jen „Udavači“) o podezření na porušení genderové korektnosti ze strany mužů V daném období bylo nahlášeno jedno podezření na porušení genderové korektnosti ze strany mužů. V pátek 13.10.2006 byla předsedkyni VOŽOM sdělena námitka proti udílení ceny Jacek, neboť tím, že Jacek je pouze muž, upřednostňuje Komise pro udílení ceny Jacek schopnosti mužů na úkor schopností žen a snižuje tak hodnotu přínosu žen pro činnost KPPA. Udavač navrhl, aby se v udílení cen každoročně střídala cena Jacek s cenou Agnieszka, případně aby byly udíleny obě ceny dohromady. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila námitku jako hrubé porušení genderové korektnosti ze strany mužů a zapsala tuto skutečnost do evidence hrubých porušení generové korektnosti ze strany mužů. Dále se předsedkyně zavázala navrhnout opatření k odstranění tohoto nevídaného porušení norem VOŽOM i KPPA a vyžádat si odpověď mužů.
19
4) Hodnocení otázek žen V daném období nebyla VOŽOMU doručena žádná otázka žen. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila činnost žen v tomto období bez připomínek. 5) Hodnocení odpovědí mužů V daném období nebyla VOŽOMU doručena žádná odpověď mužů. Předsedkyně VOŽOM vyhodnotila přístup mužů k vypracovávání odpovědí mužů za laxní a nehodný členů KPPA. 6) Hodnocení plnění povinností stanovených interní normou VOŽOM a zjištěné nedostatky • • • • • • •
Interní normy VOŽOM byly v hodnoceném období v souladu s aktuálními právními normami. Identifikace Udavačů byla provedena v souladu s požadavky interní normy. Předsedkyně VOŽOM vede řádně evidenci hlášení porušení genderové korektnosti ze strany mužů. Předsedkyně VOŽOM vede řádně evidenci hrubých porušení genderové korektnosti ze strany mužů. Předsedkyně VOŽOM průběžně seznamuje členy KPPA s aktualizovaným seznamem sankcionovaných a non-cooperative osob. Pravidelná roční kontrola evidovaných dokladů Udavačů byla provedena. VOŽOM zavázala povinností mlčenlivosti Udavače a třetí osoby.
7) Doporučená opatření k nápravě zjištěných nedostatků •
Vytvořit komisi pro řešení genderové nekorektnosti při udílení ceny Jacek a zahájit udílení ceny Agnieszka v souladu s bodem 3. této zprávy.
Termín: bez zbytečného odkladu •
Odpovědná osoba:
předseda/kyně KPPA
Vyžádat si odpověď mužů ve věci genderové nekorektnosti při udílení cen Jacek a zahájení udílení cen Agnieszka v souladu s bodem 3. této zprávy.
Termín: bez zbytečného odkladu
Odpovědná osoba:
předsedkyně VOŽOM
Tajemník KPPA po prostudování zprávy zaslal předsedkyni VOŽOM dopis, v němž ji poděkoval za „vyčerpávající zprávu, která bude zaslána všem členům vedení Klubu ještě před nejbližším zasedáním“ a zároveň ji ujistil, že „vedení Klubu se bude … zprávou podrobně zabývat a vyvodí z ní ty nepřísnější důsledky“. Tomu odpovídalo i jednání předsedy Klubu, který po seznámení se s materiálem pověřil dalším řízením ředitele Spolkové informační služby (SIS) ve spolupráci s vedoucím odboru vnitřní bezpečnosti KPPA a velitelem speciální brigády pro potírání feminismu. Na tiskové konferenci předseda Klubu podrobně vysvětlil, co jej k takovému opatření vedlo: „Zkuste zalistovat hlavními českými novinami pár let zpátky a dočte se, jak Petra Procházková běžně klábosí s čečenskými povstalci. Kdo ví, co jí ten Šamil Basajev vlastně poradil…“. Ředitel SIS proto ihned podnikl rázná opatření. Ještě týž den zakoupil v pražském antikvariátě příručku Kterak trestati zbojníkův a rozbojníkův z roku 1807, která mimo jiné doporučuje znemožnit podvratným živlům přístup ke knihtisku. Při následné domovní prohlídce u předsedkyně VOŽOM nebyl sice žádný tiskařský lis nalezen, agentům SIS se ale nečekaně podařilo zabavit mnohem modernější vybavení v podobě psacího stroje Seidel & Naumann, který byl ukryt na půdě pod umně naaranžovaným nánosem prachu. Rovněž bylo zabaveno větší množství podvratných tiskovin, jako např. příručka radikálních německých feministek Das Konzept Frauguerilla nebo samizdatový leták Dívčí válka-poučení z krizového vývoje. Rovněž bylo zkonfiskováno několik čísel známých extremistických periodik Žena a život, Chvilka pro tebe a Cosmopolitan. O dalším vývoji v této kauze budeme čtenáře informovat.
20
_______________________________ SPOLEČENSKÁ KRONIKA Dne 5. prosince 2007 vydal sekretariát KPPA zásadní prohlášení, které se týkalo spekulací šířených některými médii ohledně údajného rozvodu předsedy Klubu s jeho chotí. Jako příklad může sloužit článek v Sibřinském journalu z 26. října 2007, kde novináři pro jistotu anonymizovali údaje, neboť jejich informační zdroje nechtěly zprávu plně potvrdit. „Jak jsme se dozvěděli ze zdrojů blízkých sekretariátu K, JUDr. M. K. dlouholetý předseda K., jehož programem je propagace polských vozů, se včera po vzájemné dohodě rozvedl se svou chotí Mgr. J. K., která je rovněž členkou K. Přestože rozvodové řízení proběhlo za přísných bezpečnostních opatření a za naprostého informačního embarga, podařilo se zjistit, že rozvod proběhl na základě dohody a v korektním duchu. Podle nejmenovaných osob obeznámených s děním v sekretariátu, nehrozí údajně jakýkoli rozkol v členské základně K., přestože existovaly úvahy o osamostatnění VOŽOM jakožto feministického křídla K. v reakci na tento závažný krok.“ Prohlášení sekretariátu KPPA k tomu jednoznačně a kategoricky uvedlo: „Klub vždy hlásal plnou informační otevřenost; vždy zveřejňoval konkrétní a pravdivé zprávy, založené na faktech. Proto je pochopitelné, že nyní nemůže podat vyjádření k těmto anonymním spekulacím, které se mohou - ale také nutně nemusejí - týkat vedení Klubu“.
_______________________________ SPOLEČENSKÁ KRONIKA Dne 3. února 2007 oznámily světové agentury narození prvního potomka JUDr. Ing. Zdeňka Hraby, člena představenstva KPPA, a MUDr. Michaely Hrabové, taktéž významné členky Klubu. Zdeněk Hraba junior nepochybně dál ponese tradici bohaté spolkové činnosti svých rodičů i jejich úsilí ve věci polského automobilismu. Dále je třeba připomenout, že s ohledem na obecně známou údajnou příslušnost rodiny Hrabových k habsburskému rodu, je Zdeněk Hraba junior současně dalším členem přímé nástupnické linie těchto pretendentů na český trůn v případě obnovení monarchie. Představenstvo KPPA spolu s redakcí Bulletinu manželům Hrabovým upřímně gratuluje. Vedení Klubu zároveň doufá, že tentokrát nedojde na nechutné výkladové tahanice na téma, zda Stanovy KPPA připouští vznik členství v Klubu kontumačně zrozením z členů. Nedávné zdlouhavé disputace ohledně vzniku členství sňatkem jsou v tomto směru odstrašujícím příkladem.…
Hrdý člen představenstva JUDr. Ing. Zdeněk Hraba se svým následníkem. Snímek byl pořízen před starým rodovým sídlem nedaleko Benešova, jehož věž se zrcadlí na kapotě vedle stojícího nepolského vozu.
21
SKANDERBEG PORAZIL TURKY. PORAZÍ I VÁS … albánský značkový fernet K dostání u všech dobrých prodejců lihovin a samohonek
KNÍŽE SKANDERBEG vlastním jménem Gjergj Kastriota albánský národní hrdina (1403 – 1468) Kníže Skanderbeg, syn albánského velmože, prožil své mládí v Cařihradu jako rukojmí na dvoře sultána Murada II. Přestoupil na islám a vstoupil do tureckého vojska, kde se vyznamenal a dostalo se mu velikých poct. V roce 1443 uprchl z Turecka a vrátil se do Albánie, kde se postavil do čela odporu jako křesťanský kníže. Získal podporu Benátčanů i papeže a úspěšně pak bránil nezávislost své země až do své smrti 17. ledna 1468. Jeho jméno již po dlouhá staletí nese značka tradičního albánského destilátu. Fernet Skanderbeg nese to nejlepší z albánských tradic. Jeho chuť je typicky albánská. První silný dojem na Vás učiní drsně hořká směs pelyňku, rdesna a černobýlu. Následuje však harmonická složka - střední chuťová stopa – s typickou chutí medu z přeschlého bodláčí s vůní čerstvě vysemeněného kapradí. Váš zážitek ještě umocní dlouhý dojezd, který znalci přirovnávají k olíznutí dehtového papíru po horkém letním dni. Fernet Skanderbeg chutná skvěle samotný, ledově chladný i zteplalý, a též jako základ různých míchaných nápojů. Recept na nejpopulárnější albánský koktejl „Enver Hodža“ uvádíme v originále, k němuž snad není nutné nic dodávat. Snad jen, že číslo záchranné služby je 155.
22
____________________________________________ SUPER
Syrena Sport – nejkrásnější polský automobil Probírání se historií poválečné automobilové produkce v zemích východního bloku má již tradičně hořkou příchuť. Ze starých fotografií či v lepším případě z muzejních sbírek zaznívá stále stejný, mnohokrát opakovaný příběh pokrokových a designově vytříbených konstrukcí, kterým bylo souzeno zůstat pouze v prototypovém stádiu, zatímco sériová výroba byla zpravidla vyhrazena šedým modelů s často anachronickými technickými parametry. Léta se pak mezi automobilovými fanoušky rozumuje, co bylo příčinou pádu toho kterého nadějného prototypu. Tradičním viníkem bývají dlouhé prsty moskevských soudruhů, chránících vlastní automobilovou produkci, ovšem v případě Syreny Sport takový zásah snad ani nebyl třeba. Sportovní kupé a socialistický automobilový průmysl – to prostě nemohlo jít dohromady… Ačkoliv vzpomínaný automobil nesl jméno legendární Syreny, po praktické stránce měl ze svého masově vyráběného sourozence takřka pouze kola a některé dílčí komponenty. Projekt dvoumístného dvoudveřového kupé začal vznikal ve Fabryce Samochodòw Osobowych (FSO) ve druhé polovině padesátých let a konstrukční práce trvaly tři roky. Tvůrci vozu byli pracovníci kanceláře Hlavního konstruktéra FSO v čele s Ing. Stanisławem Łukaszewiczem, na projektu se pracovalo jen ve volném čase a byl financován pouze z vnitropodnikových zdrojů.
23
1. května 1960 pak byla veřejnosti představena nová Syrena Sport. Vůz v červené barevné úpravě okamžitě zaujal svým designem, který byl dílem Ing. Cezary Nawrota, který se inspiroval klasickými sportovními vozy anglické školy, nejvíce pak známý Triumphem Spitfire. Tvary laminátové karosérie je třeba i z dnešního pohledu považovat za mimořádně zdařilé a v tehdejší východní produkci působily jako zjevení. Vzhledem k tomu, že původní motor ze Syreny se pod nízko položenou kapotu nevešel, bylo třeba zkonstruovat motor nový. Nakonec byl vůz poháněn čtyřdobým dvouválcovým motorem typu boxer o objemu 750 ccm a výkon 25,76 kW (5000 ot/min), který pod vedením Ing. Władysława Skoczyńskego poněkud překvapivě vznikl na bázi motoru z motocyklu Junak. Maximální rychlost vozu proto nebyla nijak závratná – 110 km/h. Zároveň se ale motor vyznačoval mimořádně plynulým chodem bez vibrací a velmi nízkou hlučností.
24
Prototyp po své premiéře vzbudil v celém Polsku mimořádný ohlas a dostalo se mu nebývalé pozornosti celostátního i odborného tisku, který se otevřeně dotazoval, kdy se vůz začne vyrábět. Pozornosti se mu dostalo i na Západě, kde byl označen za nejkrásnější auto zpoza Železné opony. Polské podniky, v nichž běžela výroba automobilů, se předháněly 25
v nabídkách na zahájení sériové produkce. Všechno však samozřejmě dopadlo jinak. Hospodářská situace komunistického Polska byla jen mírně řečeno nevalná, s obrovskými potížemi se potýkala už jenom produkce nejobyčejnějších typů aut a první tajemník Gomulka otevřeně hlásal, že každý obyvatel socialistického Polska by měl mít jízdní kolo. Extravagantní Syrena Sport v takovém prostředí působila spíše jako provokace. Tehdejší předseda vlády Józef Cyrankiewicz tak osobně intervenoval ve FSO a nařídil prototyp okamžitě přestat ukazovat na veřejnosti a nechat na něj veřejnost i tisk zapomenout. Je ovšem pravda, že není zcela jasné, jaký okruh zákazníků by si vůz našel v zemi, kde i
26
v později mírně zlepšené situaci 70. let se horko těžko šetřilo i na Malucha. Sami tvůrci dodnes přiznávají, že vozidlo vzniklo spíše ve snaze ověřit si vlastní konstruktérské možnosti a taky trochu pro radost z tvorby, a nikoliv s jasným marketingovým zacílením. V úvahu by nejspíš přicházela malovýroba s velkým podílem exportu, ani ta ovšem neměla velkou perspektivu. Otázkou by rovněž byla kvalita dílenského zpracování sériových vozů, která je u automobilů dané kategorie nezbytností. Přesto všechno však polští automobiloví fandové dodnes lkají nad osudem krásného kupé a popravdě se jim nelze divit. Přinejmenším na pohled určitě stálo za to a v tomto ohledu nemělo a nemá v Polsku konkurenci. Obzvlášť smutná je pak skutečnost, že ani onen jediný prototyp se do dnešních dnů nedochoval: po dlouhodobém ukrývání byl nakonec někdy v sedmdesátých letech definitivně zlikvidován. Po Syreně Sport tak zbylo jen asi dvacet fotografií, z nichž většinu otiskujeme… (jik)
27
FSO Syrena Sport
u
