Autor: Tobias Lambert. Konzultant: Ivan Lukáš. Grafika:

DOPAD SUROVINOVÉ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE NA CHUDÉ ZEMĚ A VYNOŘUJÍCÍ SE TRHY

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis Listopad 2011

Autor: Tobias Lambert Konzultant: Ivan Lukáš Grafika: www.creativeheroes.cz Vydavatel: Pražský institut pro globální politiku – Glopolis, o. p. s. Soukenická 23 110 00 Praha 1 Tel./fax: +420 272 661 132 www.glopolis.org Praha, Listopad 2011

Publikace vyšla s finanční podporou České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR a podporou Evropské unie. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů a nezakládá odpovědnost z jejich strany.

DOPAD SUROVINOVÉ POLITIKY EVROPSKÉ UNIE NA CHUDÉ ZEMĚ A VYNOŘUJÍCÍ SE TRHY

Pražský institut pro globální politiku – Glopolis Listopad 2011

OBSAH SEZNAM ZKRATEK ......................................................................................................................................................3 SHRNUTÍ ..........................................................................................................................................................................4 1. ÚVOD ....................................................................................................................................................................5 2. PŘÍRODNÍ ZDROJE – GLOBÁLNÍ KONTEXT.........................................................................................7 3. OBCHOD S NEROSTNÝMI SUROVINAMI A JEJICH SPOTŘEBA – PŘÍPAD EVROPSKÉ UNIE ..........................................................................................................................9 4. DOPAD DOSTUPNOSTI ZDROJŮ NA MAKROEKONOMICKÝ ROZVOJ A SNIŽOVÁNÍ CHUDOBY ........................................................................................................................... 11 5. POLITIKA A STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE V OBLASTI SUROVIN ........................................... 14 5.1 OBCHODNÍ STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE: GLOBÁLNÍ EVROPA A EVROPA 2020 .............14 5.2 EVROPSKÁ POLITIKA V OBLASTI SUROVIN: INICIATIVA K NEROSTNÝM SUROVINÁM A DALŠÍ......................................................................15 6. DŮSLEDKY OBCHODNÍ POLITIKY EU PRO ZEMĚ BOHATÉ NA ZDROJE ............................ 18 6.1 EXPORTNÍ DANĚ......................................................................................................................................18 6.2 PŘÍMÉ ZAHRANIČNÍ INVESTICE.........................................................................................................19 6.3 ZAVÁDĚNÍ OBCHODNÍ STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE V AFRICE .............................................21 7. ZÁVĚR .................................................................................................................................................................. 23 POUŽITÁ LITERATURA ........................................................................................................................................... 25

2

Dopad surovinové politiky Evropské unie na chudé země a vynořující se trhy

SEZNAM ZKRATEK BIS - Bilaterální investiční smlouvy CARIFORUM - Karibské fórum EPA (Economic partnership agreements) - Dohody o hospodářském partnerství Eximbank - Export-Import-Bank of China ICSID (Centre for Settlement of Investment Disputes) - Mezinárodní centrum pro urovnávání investičních sporů HDI (Human Development Index) - Index lidského rozvoje MAI (Multilateral Agreement on Investment) - Multilaterální dohody o investicích RMI (Raw Materials Initiative) - Iniciativa k nerostným surovinám SOO - Světová obchodní organizace

3


SHRNUTÍ Obchodní a investiční strategie a politika Evropské unie v oblasti surovin se zaměřují především na zajištění přístupu k přírodním zdrojům pro evropské společnosti a investory. Hlavní důraz při tom Evropská unie klade na odstraňování opatření narušujících volný obchod. Jedná se především o tři oblasti, které jsou problematické z hlediska zemí bohatých na suroviny: exportní daně, takzvaný národní přístup (national treatement) k přímým zahraničním investicím a ochrana investorů. Jedním z důsledků této politiky je omezení manévrovacího prostoru vlád těchto zemí vůči zahraničním investorům. Schopnost zavádět ekonomickou politiku, která by dokázala využít výhod velkého množství nerostných zdrojů k makroekonomickému rozvoji je tímto narušena. Dva jiné přístupy, které přinejmenším na papíře získaly v poslední době jistý vliv, rovněž charakterizují politiku a strategii EU v oblasti surovin. První z nich klade důraz na potřebu přispívat k posilování institucí v chudých zemích a rozvíjejících se trzích a tvorbu „investičního klimatu [vedoucího] k udržitelnému nakládání se surovinami.“ Za tímto účelem EU podporuje zlepšování režimů zdanění těžby, rozšiřování transparentnosti výnosů a smluv a zaměření na tvorbu vazeb mezi těžbou a ostatními odvětvími místního průmyslu. Druhý z těchto přístupů vyzývá k efektivnímu nakládání se zdroji a přehodnocení spotřebních a produkčních vzorců Evropské unie. Oba tyto přístupy jsou krokem správným směrem a, dojde-li k jejich uskutečnění, mohou přispět k lepší správě surovinových zdrojů v chudých zemích a vynořujících se trzích. Zároveň mohou pozitivně přispět k surovinové bezpečnosti samotné Evropské unie.

4


1. ÚVOD Dle zprávy Národní zpravodajské rady (National Intelligence Council) nazvané Globální trendy 2025 bude v následujících letech honba za zdroji jedním z klíčových rysů mezinárodních vztahů. Hlad po zdrojích se v poslední době zesiluje, a to především z důvodu hospodářského růstu velkých vynořujících se ekonomik, jakými jsou Čína nebo Indie. Vzestup poptávky je ale také následkem ekonomického růstu bohatých zemí, který je do značné míry stále založen na přístupu k přírodním zdrojům. Většina surovin se i nadále dováží z chudých zemí, stejně jako tomu bylo v minulých staletích, kdy byly kolonie využívány jako levní dodavatelé. Nejedná se přitom pouze o ropu a plyn, ale také o nerosty, kovy a půdu, nezbytné pro průmyslové a komerční aktivity. Přesto, že se efektivita využívání surovin zlepšuje, celková poptávka po přírodních zdrojích stále vzrůstá. Cílem této práce je zhodnotit dopad evropské post-lisabonské obchodní a investiční politiky v oblasti surovinových zdrojů na rozvoj chudých zemí a vynořujících se trhů bohatých na suroviny. Konkrétně se v práci analyzuje jejich dopad na schopnost daných zemí vyrovnat se s tzv. pastí přírodních zdrojů (resource curse). Tato schopnost je klíčová, pokud mají nerostné zdroje přispět k makroekonomickému rozvoji a snižování chudoby. Za tímto účelem načrtneme nejdřív širší globální kontext surovinových zdrojů a spotřebních a produkčních vzorců Evropské unie. Následně popíšeme dopad, který má na rozvoj chudých zemí a vynořujících se trhů honba za nerostnými surovinami. Posléze nabídneme přehled surovinových strategií EU se zvláštním důrazem na Iniciativu k nerostným surovinám (RMI - z anglického Raw Materials Initiative) a zhodnotíme jejich dopad na zmiňované země. Ukážeme snahu Evropské unie o odstraňování opatření zamezujících volnému trhu souvisejících s exportem a přímými zahraničními investicemi. Hlavním důvodem této politiky je potřeba zajištění bezpečných dodávek surovin pro její průmysl. Tento přístup, zároveň přispívá k honbě za přírodními zdroji a jejich odlivu ze zemí bohatých na suroviny, způsobem, jenž škodí jejich rozvoji. Zároveň upozorňujeme na dva další přístupy EU, které by v případě svého zavedení mohly pozitivně přispět ke správě surovinových zdrojů v chudých a vynořujících se zemích. První z nich se zaměřuje na institucionální a daňovou oblast v zemích bohatých na suroviny. Druhý z nich pak vyzývá k proměně evropského hospodářství směrem k růstovému modelu s nízkým a efektivním využíváním zdrojů. Závěrečná část shrnuje hlavní poznatky a načrtává doporučení pro tvorbu politiky, která by byla přínosná nejenom z hlediska ekonomického rozvoje chudých zemí, ale také z pohledu bezpečnosti Evropské unie v oblasti surovinových zdrojů. V této studii se záměrně vyhýbáme konceptu rozvojové země, který podle všeho již ztratil svůj obsahový význam. Z hlediska míry růstu a odhadů růstu na celosvětové úrovni nelze do stejné kategorie zařadit například Čínu a Indii na straně jedné a Somálsko s Afghánistánem na straně druhé. Na druhé straně tři čtvrtiny osob žijících pod hranicí chudoby se v tuto chvíli nacházejí v zemích se středními příjmy nebo ve vynořujících se ekonomikách a nikoli v chudých zemích.1 I přes to, že lze země jako Čína, Indie nebo Brazílie v rovině mezinárodní politiky považovat za „těžké váhy“, obrovská část jejich obyvatel žije pod hranicí chudoby a sociální nerovnost se dále zvětšuje. Zaměření výhradně na chudé země by při analýze politiky přírodních zdrojů EU mělo za následek vyloučení velké části světových chudých a zranitelných lidí z jejího zřetele.

1

5

Andy Summer, “Global Development and the New Billion: Three-quarters of the World’s Poor Live in Middle-income Countries,“ IDS Working Papers 349 (2010). IDS sleduje hodnocení Světové banky týkající se zemí s nízkými, nižšími středními, vyššími středními a vysokými příjmy, založené na hodnocení HNP na hlavu.


Proto naše analýza zahrnuje jak chudé země, tak i vynořující se trhy s bohatou základnou přírodních zdrojů. To má za následek vznik mnohem komplexnějšího a dynamičtějšího obrazu honby za zdroji, protože rozvíjející se trhy jsou zároveň oběťmi i hybateli tohoto procesu. Na jedné straně jsou v hledáčku aktérů toužících po zdrojích, jako je Evropská unie, na druhé straně samy o sobě potřebují zdroje jako motor své rychlé industrializace.

6


2. PŘÍRODNÍ ZDROJE – GLOBÁLNÍ KONTEXT Pojmem přírodní zdroje v souhrnu označujeme lesnické produkty, ryby, paliva a produkty těžebního průmyslu,2 zatímco širší definice zahrnuje i veškeré zemědělské suroviny a zemědělskou půdu. Světový ekonomický a populační růst, a zvláště pak začlenění obrovských ekonomik jako je Čína nebo Indie do světového hospodářství, jsou příčinou nárůstu spotřeby surovinových zdrojů. Podle SOO se hodnota světového exportu přírodních zdrojů zvýšila z 613 miliard dolarů v roce 1998 na 3,7 bilionu dolarů v roce 2008. Převážně z důvodu vysokých cen ropy se podíl paliv na celkovém exportu přírodních zdrojů zvýšil z 57 % v roce 1998 na 77 % (2,9 bilionu dolarů) v roce 2008. Na druhé straně poklesl podíl produktů těžby, jako jsou rudy a ostatní minerály a neželezné kovy na 17,8 % (668 miliard dolarů). Zbývající část tvoří export v oblasti rybolovu a lesnictví.3 Z hlediska objemu však poptávka po většině produktů těžby rovněž rostla. Důvodem je to, že ceny neenergetických surovin oproti prudkému nárůstu cen ropy relativně klesaly. Tabulka č.1: Saldo obchodní bilance mědi hlavních světových hráčů v letech 2001–2010

Jednotka: Americký dolar (v tisících)

5 000 000 0 -5 000 000

-10 000 000 -15 000 000 -20 000 000 -25 000 000 2001

2002

2003

2004

Svět

Rusko

Čína

Spojené Státy

2005

2006

Indie

2007

2008

2009

2010

Brazílie EU-27

Zdroj: tabulka sestavena autory na základě statistik COMTRADE Světová spotřeba přírodních zdrojů včetně nerostů, kovů, paliv a biomasy vzrostla z méně než 40 miliard tun v roce 1980 na 50 miliard tun v roce 1998 a 60 miliard tun v roce 2005.4 Mnoho důležitých surovin se těží v několika málo zemích. Například Čína těží 97 procent všech prvků vzácných zemin, což je skupina 17 kovů, které jsou nezbytné pro výrobu mnoha důležitých elektronických zařízení jako mobilní telefony nebo fotovoltaické buňky. Navzdory tomuto vývoji potřebuje v současnosti lidstvo o 30 % méně zdrojů k vytvoření 1 eura HDP, než tomu bylo před 30 lety, což ukazuje na zlepšování intenzity využívání zdrojů.5

7

2

World Trade Organization, “World Trade Report 2010: Trade in natural resources,” WTO, 2010, 54.

3

ibid, 54.

4

Sustainable Europe Research Institute (SERI), “Global resource extraction by material category 1980-2007,” SERI,2011.

5

Friends of the Earth, “Overconsumption? Our use of the world’s natural resources,” Friends of the Earth Europe, 2009, 23.


Tabulka 2a - Světová spotřeba ropy v milionech tun ročně 4 000

Mil. tun/r Severní Amerika celková spotřeba ropy Jižní a Střední Amerika celková spotřeba ropy

Milionů tun

3 000

Evropa a Eurasie celková spotřeba ropy

2 000

Střední východ celková spotřeba ropy Afrika celková spotřeba ropy

1 000

Asie a Pacifik celková spotřeba ropy

0 1966 1968 1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004

Tabulka 2b - Světová spotřeba zemního plynu v ekvivalentu milionů tun ropy ročně 2 460

Mil. tun/r Severní Amerika celková spotřeba plynu

Milionů tun

2 000

Jižní a Střední Amerika celková spotřeba plynu

1 500

Evropa a Eurasie celková spotřeba plynu Střední východ celková spotřeba plynu

1 000

Afrika celková spotřeba plynu

500

Asie a Pacifik celková spotřeba plynu

0 1966 1968 1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004

Zdroj: ODI, „Meeting the Challenges of the Resource Curse: International Experiences in Managing the Risks and Realising the Opportunities of Non-Renewable Natural Resource Revenue Management,“ ODI, 2006, http://www.odi.org.uk/resources/download/587.pdf

8


3. OBCHOD S NEROSTNÝMI SUROVINAMI A JEJICH SPOTŘEBA – PŘÍPAD EVROPSKÉ UNIE Jakkoli procento služeb s nízkým podílem surovinových zdrojů na celkovém HDP EU stále stoupá, je poptávka po surovinách i nadále vysoká. Vzhledem k tomu, že EU vyrábí a vyváží především zpracovatelské výrobky, je její hospodářství zásadním způsobem závislé na dovozu přírodních zdrojů. Přibližně 70 % importů do EU tvoří suroviny nebo polotovary, zatímco chudé země a některé vynořující se ekonomiky vyvážejí především suroviny. V případě Afriky tvoří například přírodní zdroje 73 % celkového vývozu. V obchodních statistikách EU představují pouze 14 %, z nichž většina (82 %) je vyvážena do jiných evropských států. Naproti tomu v Africe se na regionální úrovni obchoduje pouze s 5,3 % přírodních zdrojů.6 EU dováží téměř 23 % všech světových přírodních zdrojů, a to bez započtení regionálního obchodu. Z tohoto důvodu je EU největším trhem pro přírodní zdroje na světě a zároveň regionem s jejich nejvyšším čistým importem.7 Tabulka 3 - EU-27 fyzická obchodní bilance se zbytkem světa za rok 2008 Evropská unie (EU-27)

Zbytek světa (ZS) Biomasa (126 milionů tun) Výrobky (207 milionů tun) Paliva/produkty těžby (203 milionů tun) Export z EU-27 (2008) Import do EU-27 (2008)

Celkový obchod z EU-27 do ZS v roce 1999: 397 milionů tun

Biomasa (193 milionů tun) Výrobky (221 milionů tun)

v roce 2008: 536 milionů tun

Celkový obchod ze ZS do EU-27 v roce 1999: 1 340 milionů tun v roce 2008: 1 798 milionů tun

Paliva/produkty těžby (1 384 milionů tun)

Zdroj: The European Topic Centre on Sustainable Consumption and Production, 2009. Z hlediska distribuce a spotřeby přírodních zdrojů existují mezi jednotlivými oblastmi světa významné rozdíly, přičemž EU se nachází přibližně uprostřed. Na jedné straně je průměrný obyvatel Asie s denní spotřebou 14 kg a Afriky s 10 kg. Na straně druhé pak obyvatel Severní Ameriky (90 kg na osobu na den) a Oceánie (100 kg). Průměrná spotřeba Evropana se pohybuje kolem 43 kg

9

6


7

Friends of the Earth, “Overconsumption? Our use of the world’s natural resources,” Friends of the Earth Europe,2009, 21.


na den. I přes vyšší spotřebu v jiných oblastech světa zůstává EU podle studie Friends of the Earth nadměrným spotřebitelem přírodních zdrojů8 Kromě snahy o zajištění zdrojů energie jako je ropa a plyn, existuje rovněž vysoká poptávka po kovech. Například strojírenství potřebuje kovy, a to většinou různé druhy oceli. Elektronický průmysl je největším spotřebitelem neželezných kovů, jako je olovo, měď, zinek či hliník. K výrobě mobilního telefonu je například potřeba 40 různých surovin, u počítače se toto číslo vyšplhá až na 60.9 Pro evropský průmysl je proto klíčové zajistit si k těmto kovům přístup. Domácí produkce EU v oblasti rud kovů je omezena na přibližně 3 % celosvětové produkce. Dle údajů samotné EU, kryje dovoz přibližně 48 % potřeby mědi, 64 % rud zinku a bauxitu a 78 % niklu. U kobaltu, platiny, a vanadu dosahuje závislost EU na dovozu celých 100 %. Mimoto je evropské hospodářství rovněž závislé na půdě v mimoevropských zemích, především z hlediska importu biopaliv a krmiv s obsahem bílkovin na bázi sóji. V posledních letech se evropské společnosti a investiční fondy rovněž zúčastnily tzv. zabírání půdy (land-grabbing) za účelem pěstování olejových palem.

10

8

Ibid, 21.

9

Raimund Bleischwitz and Florian Pfeil, “Globale Rohstoff politik: Herausforderungen für Sicherheit, Entwicklung und Umwel,” Wuppertal Institut, 2009, 23.


4. DOPAD DOSTUPNOSTI ZDROJŮ NA MAKROEKONOMICKÝ ROZVOJ A SNIŽOVÁNÍ CHUDOBY Jak jsme již upozornili výše, celkový rozsah využívání zdrojů neustále vzrůstá. Pro země bohaté na zdroje to představuje zároveň příležitost i problémy. V mnoha případech nejsou tyto země schopny z dostupných přírodních zdrojů profitovat, čehož důkazem je především jejich nízký ekonomický růst a/nebo přetrvávající vysoký výskyt chudoby a sociálních nerovností. Mnohé ze zemí bohatých na přírodní zdroje jako je ropa, plyn či nerosty zaujímají nízké příčky na Indexu lidského rozvoje OSN (HDI – z anglického Human Development Index).10 Například Angola, bohatá na ropu, zaujímala v roce 2004 161. pozici ze 177 zemí tvořících index HDI, Zambie, bohatá především na měď, byla na 165. místě a Sierra Leone s významnými nalezišti diamantů dokonce na 176. pořadí. Jedním z nejtypičtějších příkladů je Nigérie. Přesto, že jde o desátého největšího producenta surové ropy (2,4 milionu barelů za den v roce 2004), nacházela se země v roce 2004 v HDI na 159 místě a dnešní podíl chudých (54,4 % populace žilo v roce 2004 pod hranicí chudoby) je daleko vyšší než tomu bylo v roce 1980, kdy tato hodnota dosahovala 28,8 %.11 Existují různé ekonomické problémy vyvolané dostupností přírodních zdrojů, které se obecně označují jako „past přírodních zdrojů“.12 Země bohaté na zdroje jsou často závislé na exportu malého množství, či dokonce jedné jediné komodity. Vysoká volatilita cen těchto zdrojů ztěžuje makroekonomické plánování. V dobách vzestupu mají vlády tendenci zvyšovat veřejné výdaje, hromadit státní zadlužení a vyčerpávat rezervy. V okamžiku, kdy se ceny začínají hroutit, pak mohou být následky pro tyto země dramatické. Podniky krachují, nezaměstnanost stoupá a na obzoru se objevuje recese. Kromě toho tzv. „rentiérské státy“, v nichž největší část výnosů plyne z přírodních zdrojů, mívají často problémy s vysokou mírou korupce. Vzhledem k tomu, že jejich vlády nejsou závislé na daních jako zdroji svých příjmů, postrádají motivaci k transparentnosti a přijetí odpovědnosti vůči vlastním občanům. Další problém představuje tzv. „holandská nemoc“.13 Nárůst výnosů způsobuje přecenění reálného směnného kurzu, což zlevňuje import a tím pádem vede k omezení exportu. Ostatní hospodářské sektory, jako například zpracovatelský průmysl nebo zemědělství, mají tendenci stagnovat, což vede ke snižování jejich exportní výkonnosti.14 Kromě toho těžba přírodních zdrojů často vyvolává poškození životního prostředí. Při těžbě ropy jsou stejně jako v těžebním průmyslu běžné negativní dopady na okolí, jako je znečištění vzduchu a vody, odlesňování či emise oxidu uhličitého. Rostoucí poptávka po přírodních zdrojích může vyvolat kromě environmentálních i vážné sociální problémy zasažených komunit. Například v Nigérii trvá násilí spojené s těžbou ropy již několik desetiletí. V deltě Nigeru, kde se těží většina této suroviny, dochází k útokům na ropovody a těžaře. Nadnárodní společnosti, a to včetně evropských, také někdy porušují lidská či environmentální práva. Mezi nejznámější případy patří pravděpo-

11

10

UNDP, “Human Development Index (HDI) – 2010 Rankings,” UNDP, 2010.

11

Agwara John Onyeukwu, “Resource Curse in Nigeria: Perception and Challenges,” International Policy Fellowships, 2007, 5.

12

Viz např.: Jeff rey D. Sachs and Andrew M. Warner , “Natural Resource Abundance and Economic Growth,” Center for International Development and Harvard Institute for International Development,1997; J. D. Sachs and A. M. Warner, “ Natural Resource and Economic Development: The Curse of Natural Resources,” European Economic Review 45 (2001), 827-838.

13

Termín pochází z Nizozemska. Když byla v Severním moři v roce 1960 objevena ložiska zemního plynu, poklesla konkurenceschopnost ostatních sektorů hospodářství.

14



dobně činnost společnosti Royal Dutch Shell v Nigérii, která v roce 2008 vedla ke znečištění oblasti delty Nigeru.15 I přesto, že existuje řada dobrovolných kodexů chování a předpisů, nedokázaly doposud situaci zlepšit. Problém spočívá mj. v chybějících mechanismech dodržování a vynucování předpisů.16 A konečně věnujme ještě pozornost relativně novému fenoménu záborů půdy (land-grabbing). Investice do půdy v Africe, Asii nebo Latinské Americe se netýkají pouze zahraničních nadnárodních společností, ale rovněž i malých a středních podniků. Činnost zahraničních společností na těchto územích může být v přímém konfliktu se zájmy místních lidí. Například vysazování olejových palem pro produkci agropaliv může ohrožovat a soupeřit s potřebou pěstování základních obilovin i dalších produktů významných z hlediska potravinové bezpečnosti. V některých případech rovněž vede k přesidlování venkovských komunit. Tabulka 4 - Srovnání ekonomického růstu mezi zeměmi bohatými a chudými na zdroje

Růst HDP na hlavu (% za rok)

4 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0 -0,5

Velké chudé na zdroje

Velké bohaté na zdroje

Růst HDP na hlavu 1960-90 (%/rok)

Malé chudé na zdroje

Malé bohaté na zdroje - vývoz ropy

Malé bohaté na zdroje - nerosty

Kategorie země

Růst HDP na hlavu 1970-93 (%/rok)

Vysvětlivky grafu: Nedávné studie ukázaly, že země se silným odvětvím přírodních zdrojů vykazují z hospodářského a sociálního hlediska horší výsledky než země s nedostatkem zdrojů. Existují důkazy, že v letech 1960 až 1990 příjem na hlavu v zemích s nedostatkem zdrojů rostl dva až třikrát rychleji než v zemích s dominantním sektorem na export zaměřeného využívání neobnovitelných zdrojů, přičemž rozdíly v tempu růstu se od roku 1970 zvyšují. Zdroj: ODI, „Meeting the Challenges of the Resource Curse: International Experiences in Managing the Risks and Realising the Opportunities of Non-Renewable Natural Resource Revenue Management,“ ODI, 2006, http://www.odi.org.uk/resources/download/587.pdf

12

15

Viz např.: Rowena Mason, “Shell sued over oil spill in Niger Delta,” The Telegraph , May 2, 2011. http://www.telegraph. co.uk/finance/newsbysector/energy/8486732/Shell-sued-over-oil-spill-in-Niger-Delta.html

16

John Curtis, “The New Resource Grab: How EU Trade Policy on Raw Materials is Undermining Development,” WEED, 2010, 38.


Dobře spravovaná surovinová základna nemusí na druhou stranu být vždy pouze prokletím, ale může se projevit i jako požehnání. Například Botswana, Indonésie, Norsko, Kanada či Austrálie jsou země, které se dokázaly ze surovinové pasti vymanit a úspěšně investovat do rozvoje a diverzifikace. Výnosy z oblasti přírodních zdrojů mohou zemím umožnit investice do veřejných služeb jako je vzdělávání nebo zdravotnictví. Zdroje mohou rovněž představovat výchozí bod pro rozvoj ostatních odvětví průmyslu. To v případě, že existuje podpora tvorby přidané hodnoty a dojde ke zlepšení hodnotového řetězce. Zdroje tak mohou být využity jako nástroj pro diverzifikaci ekonomiky a zvyšování národního bohatství. Není třeba dovážet přírodní zdroje nezbytné pro místní průmysl. Má-li země k dispozici úrodnou půdu anebo bohatá loviště ryb, může díky tomu omezit dovoz potravin a zlepšit svou potravinovou bezpečnost. Například Indonésie, země bohatá na ropu, dosahovala v 70. a 80. letech 20. století výrazného hospodářského růstu, a to navzdory své vysoké závislosti na ropě a plynu, které se na celkovém objemu vývozů země podílely 80 % a tvořily 70 % příjmů centrální vlády. Skutečný roční ekonomický růst po celá 70. léta, s výjimkou krátkého přerušení v polovině dekády, stabilně dosahoval šesti až deseti procent. Na začátku 90. let pak začala být Indonésie považována za jednu z východoasijských „zázračných ekonomik“. Faktory stojící za indonéským úspěchem analyzoval Norio Isui (1998), který porovnal vývoj na ropě založených ekonomik Mexika a Indonésie dle politik vlád obou zemí. Indonéská vláda se namísto fiskálně vysoce expanzního mexického přístupu vydala cestou „rovnovážných rozpočtů“, akumulovala přebytky a vyhýbala se utracení všech svých příjmů z ropy. Namísto toho indonéská vláda významně investovala do obchodních sektorů nesouvisejících s ropou jako je zemědělství a výroba, což zemi napomohlo při posilování výrobní základny jiného obchodovatelného zboží.17 Dobrá ekonomická situace na zdroje bohatých zemí bývá rovněž připisována kvalitním institucím a dobré správě věcí veřejných. Například Botswana, jež bývá často uváděna jako africká výjimka z pravidla pasti přírodních zdrojů, je známá svým bohatstvím přírodních zdrojů (zvláště diamantů) a vysokým ekonomickým růstem. Se 40 % podílem na HDP tvořeným diamanty zaznamenala země od roku 1965 jedno z nejvyšších temp růstu, s průměrem dosahujícím v letech 1966 až 1999 přibližně 9 %.18 Ze všech afrických zemí dosahuje také Botswana nejlepších výsledků na Groningenském indexu vnímání korupce. Obdobně i pro Norsko je charakteristický vysoký růst poháněný přírodními zdroji spolu s nízkou mírou korupce. Tato země, která byla v 90. letech 20. století jednou z nejchudších evropských zemí, je nyní jednou z nejbohatších. Její hospodářský růst je založen především na přírodních zdrojích jako dřevo, ryby, hydroenergetika a v poslední době i ropa a zemní plyn.19

13

17

Norio Usui, “Dutch Disease and policy adjustment to the oil boom: a comparative study of Indonesia and Mexico,” Resources Policy 23, no.4 (1998).

18

Je ale třeba si uvědomit, že tempo růstu HDP už těchto hodnot nedosahuje, a to především ve srovnání s celosvětovým hospodářským růstem.

19

Halves Mehlum, Karl Moene, and Ragmar Torvik, “Institutions and the Resource Curse,” The Economic Journal 116 (2006).


5. POLITIKA A STRATEGIE EVROPSKÉ UNIE V OBLASTI SUROVIN V posledních letech zvýšila Evropská unie zásadním způsobem své úsilí při zavádění nových strategií a politiky v oblasti surovin. Důvodem je, jak jsme už naznačili výše, skutečnost, že je dostupnost přírodních zdrojů velmi důležitá pro udržení stávajícího evropského ekonomického modelu. Rámcem pro stávající politiky v oblasti přírodních zdrojů je širší strategie Globální Evropa – soutěžení ve světě, vydaná v roce 2006. V roce 2008 schválila Evropská komise Iniciativu k nerostným surovinám (RMI – z anglického Raw Materials Initiative), což je strategie pro zajištění přístupu evropských společností k přírodním zdrojům.20 Obě výše uvedené strategie byly v nedávné době aktualizovány. V březnu 2010 představila Evropská komise novou růstovou strategii pro následujících deset let nazvanou Evropa 2020.21 Nové sdělení O řešení problémů v oblasti komoditních trhů a o surovinách, navazující na Iniciativu k nerostným surovinám, bylo vydáno v únoru 2011.

5.1 Obchodní strategie Evropské unie: Globální Evropa a Evropa 2020 Hlavním cílem strategie Globální Evropa – soutěžení ve světě vydané v roce 2006 je zvýšit mezinárodní konkurenceschopnost evropských firem. Komise navrhla zaměřit se na otevírání trhů prostřednictvím vyjednávání v rámci Světové obchodní organizace a na Dohody o volném obchodu zahrnující služby, investice a veřejné zakázky. Odkazuje rovněž na význam importu surovin pro evropské společnosti: Řešení problému omezeného přístupu ke zdrojům jako je energie, kovy a kovový šrot i primární suroviny včetně jistých zemědělských materiálů, kůží a kožešin musí mít vysokou prioritu. Opatření přijatá některými z našich největších obchodních partnerů k omezení dostupnosti dodávek těchto vstupů způsobují některým průmyslovým odvětvím v EU významné problémy. Pokud nejsou tato omezení v přístupu ke zdrojům zdůvodněna environmentálními důvody, mělo by dojít k jejich odstranění.22 Nové sdělení Obchod, růst a světové otázky vydané v roce 2010 tvoří součást strategie Evropa 2020.23 Tato strategie je založena na strategii Globální Evropa a potvrzují se v ní zásady, které již EU uplatňuje při obchodních vyjednáváních v oblastech jako je otevření trhů pro obchod, služby, investice a veřejné zakázky. Hlavním cílem je posun k „chytrému a udržitelnému (…) hospodářství“. Analýza domácích kroků přijatých nebo plánovaných EU k dosažení tohoto cíle přesahuje záběr této práce. Jak však ukážeme dále, její obchodní a investiční politika k tomuto cíli nemusí nutně směřovat. Přístup k surovinám je dle několika různých dokumentů EU strategicky významný z hlediska konkurenceschopnosti evropského hospodářství. Evropská komise je rozhodnuta „využít stávající

14

20

Kromě Evropské komise mají své vlastní strategie i jednotlivé členské státy EU. Například v říjnu 2010 představila svou strategii v oblasti surovin německá vláda. Obdobně jako strategie EU se zaměřuje na omezování obchodních bariér. Viz: BMWI, “Rohstoff strategie der Bundesregierung,” BMWI, 2010.http://www.bmwi.de/Dateien/BMWi/PDF/ rohstoffstrategie-der-bundesregierung,property=pdf,bereich=bmwi,sprache=de,rwb=true.pdf

21

European Commission, “Europe 2020,” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm

22

European Commission, “Global Europe: competing in the world, A contribution to the EU’s Growth and Jobs Strategy,” European Commission External Trade, 2006, 7.

23

European Commission, “Europe 2020,” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/europe2020/index_en.htm


obchodní pravidla na maximum, snažit se o vytvoření monitorovacího mechanismu exportních omezení, dohodnout v průběhu stávajícího bilaterálního vyjednávání pravidla a dále zkoumat multi- a plurilaterální oblasti.“24 Nastiňuje se v něm rovněž, že tento přístup by měl být „v plném souladu s rozvojovými cíli zaměřenými na odstraňování chudoby a dobrou správu.“25 Jak ukážeme dále, jen těžko je možné tento cíl skloubit s tlakem Evropské komise na prosazování opatření proti deformacím v obchodních a investičních pravidlech. To, co je ve sdělení Obchod, růst a světové otázky ve srovnání s Globální Evropou nové, je rozhodnutí přejít v situaci, kdy je příliš složité vyjednávat se skupinami států, k jednání s jednotlivými zeměmi.26 Tento přístup může oslabit regionální integrační procesy a vyjednávací pozice malých zemí. EU již de facto s jednotlivými zeměmi vyjednává, jak je tomu u dohody o volném obchodu s Kolumbií a Peru a prozatímních Dohod o hospodářském partnerství (EPA – z anglického Economic partnership agreements) s některými africkými zeměmi (viz dále). Zároveň, jak upozorňuje Paasch, klade sdělení z roku 2010 důraz na možné využití nástrojů na ochranu trhů: „Tyto nástroje uplatníme vůči novým formám deformací, jako jsou subvence strategických sektorů včetně situací, kdy třetí země využívají exportní omezení jako nepřímý nástroj k udělování výhod navazujícím průmyslovým odvětvím (downstream industries).“27

5.2 Evropská politika v oblasti surovin: Iniciativa k nerostným surovinám a další V rámci strategie Globální Evropa uvedla Evropská komise v listopadu 2008 v život společnou evropskou surovinovou strategii. Dokument Iniciativa k nerostným surovinám (RMI – z anglického Raw Materials Initiative) zdůrazňuje důležitost přístupu evropských společností a investorů k surovinám. Tato iniciativa spočívá na třech pilířích: 1. Zajišťování přístupu k surovinám na světových trzích za rovných podmínek, 2. podporovat udržitelný přísun surovin z evropských zdrojů a 3. omezování evropské spotřeby surovin.28 Z toho důvodu se „pro evropskou konkurenceschopnost stalo významným faktorem“ zajištění „spolehlivého a nedeformovaného přístupu k surovinám,“ které se často nalézají v částech světa, „v nichž nefunguje tržní systém anebo jsou politicky či ekonomicky nestabilní a představují významná rizika.“29 První pilíř je pravděpodobně z hlediska Evropské komise klíčový, protože tvoří nejpropracovanější část RMI. To se rovněž odráží v různých dalších dokumentech jako je Globální Evropa, Obchod, růst a světové otázky nebo Výroční zpráva o přístupu k surovinám z roku 2009. Všechny označují deformace trhů za nejvýznamnější problém v dodávkách surovin do Evropy, zatímco otázkám udržitelných dodávek a snižování evropské spotřeby je věnován daleko menší prostor.

15

24

European Commission, “Trade, Growth and World Aff airs: Trade Policy as a Core Component of the EU’s 2020 Strategy,” European Commission, 2010, 8.

25

Ibid, 8.

26

Armin Paasch, “Neue Handelsstrategie: Global Europe aufgerüstet. Harte Forderungen und wohlfeile Ankündigungen,” Informationsbrief Weltwirtschaft & Entwicklun, 2011.

27

European Commission, “Trade, Growth and World Aff airs: Trade Policy as a Core Component of the EU’s 2020 Strategy,” European Commission, 13, 2010.

28

European Commission, “Communication from the Commission […] The raw material initiative – meeting our critical needs for growth and jobs in Europe,” Commission of the European Communities, 2008, 5.

29

Ibid, 2f.


Na základě těchto úvah navrhla Evropská komise diplomacii v oblasti surovin, která zahrnuje aspekty související s obchodem a investicemi. Přístup k surovinám se stal evropskou prioritou, a to na bilaterální i multilaterální úrovni. Evropská komise zmiňuje přístupová jednání Světové obchodní organizace, dohody o volném obchodu, rozhovory o regulaci a nepreferenční dohody. Naznačuje, že koordinace a koherence mezi jednotlivými vnějšími politikami EU, jako jsou například obchodní a rozvojové politiky by se měla zlepšit a zefektivnit.30 Hlavním cílem je eliminace opatření deformujících trhy, a to včetně omezení exportu ve třetích zemích.31 Následně Komise v rámci RMI vydala v červnu 2010 zprávu ad-hoc pracovní skupiny analyzující strategickou důležitost 41 nerostů a kovů. Čtrnáct z nich32 je považováno za klíčové pro evropské hospodářství.33 Zpráva dále zdůrazňuje skutečnost, že „vysoký podíl světové produkce pochází z Číny (antimon, fluorit, galium, germanium, grafit, indium, hořčík, vzácné zeminy, wolfram), Ruska (kovy platinové skupiny – PGM), Demokratické republiky Kongo (kobalt, tantal) a Brazílie (niob a tantal).“ Ad-hoc skupina uzavírá svůj materiál doporučením, aby byl seznam klíčových surovin aktualizován každých pět let a byla zachována strategie EU zaměřená na bilaterální a regionální obchodní dohody.34 Pro vytváření „oboustranně výhodných situací“ by podle názoru Komise měla rozvojová politika EU hrát „významnou roli na třech úrovních: posilování [na zdroje bohatých] států (ekonomicky, sociálně, environmentálně a z hlediska politického řízení), zdravé investiční klima, které pomáhá zvyšovat dodávky, a udržitelné hospodaření se surovinami.“35 To jsou významné komplementární politické nástroje v rukách surovinové diplomacie, jež v sobě mají potenciál rozšířit rozvojovou koherenci obchodních politik EU. Jde však za rámec možností této práce posoudit, do jaké míry bylo tohoto cíle v současnosti dosaženo. V únoru 2011 vydala Evropská komise nové sdělení nazvané Řešení problémů v oblasti komoditních trhů a surovin 36, které je součástí strategie Evropa 2020.37 Obsahuje širší pohled na surovinovou politiku EU a aktualizuje rovněž Iniciativu k nerostným surovinám (RMI). V první části tohoto sdělení se připouští existence vztahu mezi vysokými úrovněmi cenové volatility a spekulacemi na komoditních trzích. Následně se zdůrazňuje potřeba větší transparentnosti a regulace.38 Část věnovaná surovinám obsahuje určité změny v RMI, jakkoli celkové zaměření zůstává podobné sdělení z roku 2008. Přejmenování prvního pilíře na „spravedlivý a udržitelný přísun surovin z celosvětových trhů“ s sebou nese poněkud mírnější konotace než původní formulace „zajišťování přístupu k surovinám na světových trzích za nedeformovaných podmínek.“ Evropská komise zde, více než ve sdělení z roku 2008, klade důraz na svou vůli podporovat chudé země prostřednictvím rozvojové spolupráce „k vytváření komplexního programu reforem,

16

30

Ibid, 6.

31

Ibid, 7.

32

K těmto 14 nerostům a kovům považovaným za klíčové patří: Antimon, berylium, kobalt, fluorit, galium, germanium, grafit, indium, hořčík, niob, PGM (kovy platinové skupiny), vzácné zeminy, tantal, wolfram.

33

European Commission, “Critical raw materials for the EU. Report of the Ad-hoc Working Group on defi ning critical raw materials,” European Commission Enterprise and Industry, 2010.

34

Ibid.

35

Ibid, 8.

36

Dokument 2008 RMI z roku 2008 zůstává nicméně stále v platnosti. Ve skutečnosti jej Tackling the challenges nenahrazuje, ale spíše aktualizuje. Nové sdělení bylo vydáno proto, že RMI z roku 2008 byla obsažena povinnost, že „Komise podá radě do dvou let zprávu o stavu realizace surovinové iniciativy.“

37

European Commission, “Communication from the Commission […]Tackling the Challenges in Commodity Markets and on Raw Materials,” European Commission, 2011, 3.

38

Ibid, 6.


jasně identifikujícího cíle jako zlepšení režimů zdanění těžby nebo rozšíření transparentnosti výnosů a smluv.“39 Novým prvkem Řešení problémů v oblasti komoditních trhů a surovin je uznání Evropské komise, že by se „rozvojová politika EU měla rovněž zaměřit na tvorbu vztahů mezi těžebním průmyslem a místními podniky.“ Ve strategii se rovněž uvádí, že „obchodní dohody [mají být] dostatečně flexibilní, aby realizaci tohoto cíle umožnily.40 Na druhé straně EK ve svém novém sdělení potvrzuje dřívější strategii, že opatření deformující trh jsou pro EU „stále závažnějším důvodem k obavám“.41 Říká se v něm, že EU navrhla dodržování obchodní pravidel (trade disciplines) v oblasti exportních omezení „při všech relevantních vyjednáváních.42 V nových sděleních byla věnována větší pozornost druhému a třetímu pilíři než ve sdělení původním. Zvláště třetí pilíř, nyní označovaný „posilování efektivity zdrojů a podpora recyklace“, obsahuje v porovnání se sdělením z roku 2008 nové cíle. Definuje například vymáhání stávající legislativy EU v oblasti přepravy odpadů s cílem zamezit ilegálnímu převozu odpadů do třetích zemí. A konečně v lednu 2011 vydala Evropská komise sdělení Evropa účinně využívající zdroje – stěžejní iniciativa strategie Evropa 2020. Obsahuje cíl zefektivnit evropské nakládání se zdroji a do roku 2050 přejít k nízkouhlíkové ekonomice.43 Komise uvádí, že je nezbytné „dosáhnout technologických zlepšení, a významných proměn v oblasti energetických, průmyslových, zemědělských a dopravních systémů i změn v chování výrobců a spotřebitelů.“44 Zdá se proto, že význam třetího pilíře RMI v budoucnu poroste. V březnu 2011 Rada Evropské unie nové sdělení přivítala a plně podpořila „záměr Komise posílit Obchodní strategii EU v oblasti surovin s cílem zajistit bezpečné a nedeformované dodávky surovin způsobem, který pokračuje v integraci rozvojových cílů a bere tudíž vhodným způsobem v úvahu úroveň rozvoje jednotlivých obchodních partnerů.45 Podtrhuje rovněž význam rozšiřování efektivity zdrojů a podpory recyklace.46 Očekává se, že koncem roku 2011 bude Evropský parlament hlasovat o rozhodnutí ohledně evropské RMI. Koncept návrhu zprávy, připravený německým europoslancem za Stranu zelených Reinhardem Bütikoferem, navrhuje posílit efektivitu využívání zdrojů, recyklaci a nahrazování surovin, které jsou považovány za příležitost pro konkurenceschopnost, udržitelnost a bezpečnost dodávek do EU.47 Přesto, že návrhy v oblasti druhého a třetího pilíře RMI jsou nepochybně kroky správným směrem, související obchodní aspekty stále ohrožují rozvojové cíle zemí bohatých na zdroje. Dochází k tomu, jak ukážeme v následující kapitole, převážně prostřednictvím omezení prostoru pro budování vlastní politiky, což je významné z hlediska suverenity obchodních, investičních i makroekonomických politik. 39

Ibid, 15

40

Ibid, 16.

41

Ibid, 6.

42

Ibid, 12.

43

Viz rovněž: European Commission, “A Roadmap for moving to a competitive low carbon economy in 2050,” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/clima/documentation/roadmap/docs/com_2011_112_en.pdf

44

European Commission, “Communication from the Commission […]. A resource-effi cient Europe – Flagship initiative under the Europe 2020 Strategy,” European Commission, 2011, 3.

45

Council of the European Union, “Conclusions on tackling the challenges on raw materials in commodity markets,” Council of the European Union, 2011, 4.

46 47

17

Ibid, 7. Committe on Industry, Research, and Energy, “Draft Report on an eff ective raw materials strategy for Europe,” European Parliament, 2011, 5.


6. DŮSLEDKY OBCHODNÍ POLITIKY EU PRO ZEMĚ BOHATÉ NA ZDROJE Jak už bylo zdůrazněno výše, hlavní obavou Evropské komise jsou opatření narušující volný trh. Dvěma oblastmi, v nichž se EU snaží o zavádění opatření proti deformacím trhu, jsou exportní daně a přímé zahraniční investice. Vzhledem k tomu, že tyto dvě oblasti mají největší dopad na prostor pro tvorbu politik zemí bohatých na suroviny, mohou zavedená opatření významným způsobem zasáhnout do rozvoje těchto zemí.

6.1 Exportní daně Pravidla Světové obchodní organizace (SOO) sice uplatňování exportní daně umožňují, stanovují pro ně však velmi přísné podmínky.48 Možnost zavést exportní daně by však na země, jež je chtějí využít, mohla mít pozitivní efekt. Především jsou vlády díky exportním daním schopny získat prostředky na financování veřejných služeb jako je zdravotnictví, vzdělávání či infrastruktura a také podporovat vznikající zpracovatelský průmysl. V Evropě byly například exportní daně velmi významným nástrojem průmyslového rozvoje. Ve 13. až 17. století Anglie uplatňovala exportní daně na surovou vlnu a kůže s cílem chránit domácí průmysl a přitáhnout investice. Stejná opatření byla uplatňována v dobách Britského impéria.49 Větší exportní země by svou obchodní bilanci mohly snadno zlepšit prostřednictvím zavedení exportních daní. Pokud jejich vývoz představuje významný podíl na světovém trhu, cena komodity by se zvýšila. Správa exportních daní je rovněž ve srovnání s daněmi z příjmu snazší. Vzhledem k tomu, že těžbu nerostů velmi často provází environmentální škody, mohly by exportní daně přispět k nápravě stavu omezením úrovně produkce a exportu.50 Hlavní obavou EU však podle všeho je efekt, který by omezení mohla mít na evropský průmysl. V důsledku se obecně snaží omezit nebo alespoň brzdit užívání těchto opatření, jak jsme již zdůraznili výše. V září 2009 identifikovala Evropská komise 1 233 opatření omezujících export v 19 zkoumaných zemích.51 Hlavními hráči uplatňujícími většinu opatření byly velké vynořující se trhy jako Argentina, Ukrajina, Čína, Rusko a Jihoafrická republika. I některé chudé země jako Sierra Leone, Tanzanie nebo Togo se uchylují k exportním daním a v důsledku se jich proto týká cíl EU tato omezení eliminovat. Ve srovnání s velkými vynořujícími se ekonomikami postrádají ale chudé země politické páky k prosazování svých zájmů. Čínská vláda například uplatnila restriktivní politiku na export vzácných zemin (z anglického „rare earth“), přičemž ji zdůvodnila především environmentálními důvody. Tento krok přiměl v roce 2009 EU spolu s USA a Mexikem k žádosti o svolání panelu pro řešení sporu v rámci SOO, přičemž tyto země Čínu obvinily z porušování závazků vůči SOO.52 Tento konflikt ukazuje, že bez spolupráce mezi ekonomicky vyspělými velkými státy a vynořujícími se

18

48


49

Viz např. Third World Network, “Benefi ts of Export Taxes: Preliminary Paper,” TWN, 2009, 3., or Ha Joon Chang, Kickingaway the ladder. Development Strategy in Historical Perspective (London: Anthem Press, 2002).

50


51

European Commission, “Raw materials policy 2009 annual report,” European Commission Directorate General for Trade, 2009, 10.

52

Ibid, 15.


ekonomikami bezpochyby dojde k nárůstu střetů zájmů na mezinárodní úrovni. V novém sdělení Řešení problémů v oblasti komoditních trhů a surovin z roku 2011 tento případ zmiňován není. Evropská komise nicméně navrhuje možnost řešení problémů vzešlých z exportních omezení cestou dialogu. Může jít o první příznak vůle po větší spolupráci v této oblasti. Rámeček 1: Prospěch z exportních daní Úspěšný rozvoj indonéského dřevozpracujícího průmyslu je jedním z příkladů ukazujících výhody plynoucí z exportních daní. Poté, co se koncem 70. let 20. století Indonésie stala hlavním světovým exportérem surového dřeva, zavedla vláda strategii industrializace založené na využívání zdrojů, aby tak omezila dovoz a podpořila domácí průmysl zpracovávající suroviny. Začala uplatňovat různá opatření, jako daně a zákazy exportu surového dřeva, přičemž zároveň zavedla ekonomické pobídky producentům dřeva. Patřila mezi ně například finanční pomoc těm producentům, které na počátku zasáhly exportní daně a zákaz exportu surového dřeva, jež koncem 70. let prudce poklesl. Na druhé straně export zpracovaného dřeva, jako překližka a řezivo vzrostl z 70 000m3 (756 000m3) v roce 1978 na 245 000m3 (1 203 000m3 ) v roce 1980. Zatímco v roce 1980 pocházela z Indonésie pouhá 4 % světového exportu překližky, v roce 1983 to už bylo 24 % a koncem 80. let dokonce 80 %. Indonésie, která byla v 70. letech hlavním exportérem nezpracovaného dřeva, dokázala rozvinout domácí průmysl a stala se během pouhých několika let největším výrobcem překližky z listnatých druhů dřev. Z těchto exportních omezení profitovali rovněž výrobci ostatních dřevěných výrobků, jako zpracovatelské závody, producenti dřevěných desek, dřevotřísky, dřevozpracující průmysl nebo výrobci dřevní štěpky.53 Příkladem země, kde snížení exportních daní místní zpracovatelský průmysl poškodilo, je Mozambik. V šedesátých letech zaměstnával průmysl zpracovávající kešú ořechy miliony lidí. V té době tato africká země produkovala a dokonce i zpracovávala více než polovinu světových kešú ořechů. Vinou občanské války v 80. letech produkce podstatně poklesla. Když pak v 90. letech země začala liberalizovat své hospodářství a byl zrušen zákaz exportu kešú ořechů, došlo také k odstranění množstevních omezení a rovněž exportní daně doznaly podstatného snížení. Ačkoli v současnosti exportní daň na tuto komoditu stále dosahuje 18–22 %, nedokázalo to zpracovatelský průmysl ochránit před kolapsem v roce 2001. Vzhledem k tomu, že vyjde levněji ořechy zpracovávat v zahraničí, přišly tisíce zaměstnanců o práci a téměř milion jejich sběračů ztratil svůj příjem.54

6.2 Přímé zahraniční investice Druhou oblastí, v níž se EU snaží rozšířit přístup svých společností k surovinám, jsou přímé zahraniční investice. V zemích bohatých na suroviny obvykle tyto investice z valné části proudí do těžby surovin. Na úrovni SOO, Oblastí volného obchodu a Bilaterálních investičních smluv (BIS) tlačí EU a její členské státy na další liberalizaci těchto investic. EU se snaží zavádět dvě kontroverzní investiční pravidla, která jsou z pohledu této práce nejrelevantnější: národní zacházení s investicemi (national treatment) a ochrana investorů. První z nich, národní zacházení, říká, že by neměl být činěn rozdíl při zacházení mezi domácí a zahraniční investicí. Proto chudé země nebo vynořující se trhy mají omezený prostor podporovat domácí průmysl a zvýšit jeho konkurenceschopnost, zajistit místní zaměstnanost či propagovat hodnotový řetězec. Podpořit místní investory znamená, že země by musela stejná privilegia přiznat i zahraničním investorům.

19

53

Third World Network, “Benefits of Export Taxes: Preliminary Paper,” TWN. 2009, 8.

54

Ibid, 18.


Druhé opatření, ochrana investorů, znamená, že investorům je zajištěn minimální standard zacházení. To omezuje vládní potenciál zavádět politiky, které by mohly mít dopad na investory. BIS obvykle zahrnuje možnost vyvolat k urovnání sporů mezinárodní arbitráž. Jedno ze středisek nabízejících tuto službu je například Mezinárodní centrum pro urovnávání investičních sporů (Centre for Settlement of Investment Disputes – ICSID) patřící do skupiny Světové banky. Vzhledem k tomu, že nadnárodní společnosti mají často větší finanční a právní možnosti, ba někdy dokonce i vyšší objem obchodu než jakého dosahuje HDP chudých zemí, je pro malé chudé země velmi obtížné svůj nárok prosadit. V mnoha případech mohou investoři dokonce požadovat kompenzace, a to například v situaci, že by nově přijatý zákon, zaměřený kupříkladu na dosažení vyšších environmentálních či pracovních standardů, mohl snížit jejich očekávané zisky. Vzhledem k tomu, že tyto smlouvy jsou uzavírány na dlouhou dobu, je například obtížné vytvořit nová pravidla pro ochranu obyvatelstva a životního prostředí. Tato situace by se změnila, pokud by společnosti musely dodržovat přinejmenším stejné zákony upravující oblast pracovního práva a životního prostředí, jaké dodržují v Evropě. Protože však stávající BIS žádné sociální ani environmentální závazky investorů neobsahují, přispívají k tzv. „závodu ke dnu“ (race to the bottom). Vzhledem k tomu, že pokus o vytvoření Multilaterální dohody o investicích (Multilateral Agreement on Investment – MAI) při jednání SOO selhal, nabývají v posledních letech BIS na významu. Na celém světě existují přibližně 3 000 různých BIS uzavřených mezi ekonomicky vyspělými zeměmi, chudými zeměmi a vynořujícími se trhy. BIS typicky nemají časově omezenou platnost, ačkoli vláda může takovou smlouvu vypovědět. V takovém případě však zůstává v platnosti pro již existující investice, a to po několik let či dokonce desetiletí. Až do konce roku 2009 bylo uzavírání BIS ve výhradní kompetenci členských států Evropské unie. Od okamžiku, kdy v prosinci 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, byla kompetence k vytváření investičních pravidel z většiny přenesena na Evropskou komisi.55 Německá vláda a obchodní sdružení požadují, aby se evropským standardem stal německý, k investorům vstřícný model BIS.56 Rámeček 2: Němečtí vlastníci půdy v Paraguayi V mnoha případech omezují BIS možnost vlád vytvářet politiky ve veřejném zájmu. Dobrým příkladem je pozemková reforma v Paraguayi, kde je koncentrace vlastnictví půdy extrémně vysoká. V ústavě této země je zakotvena výzva k provedení pozemkových reforem a stejná norma také legalizuje možnost vyvlastnění půdy v případě, že je nevyužívaná a nenaplňuje tak svůj společenský a veřejný účel. Ke každému vyvlastnění je třeba získat souhlas parlamentu a senátu, přičemž vláda zároveň musí vyvlastněným majitelům vyplatit odškodné. Mnoho německých občanů vlastní v Paraguayi velké pozemky, které do určité míry leží ladem. V posledních několika letech se senát postavil proti vyvlastnění půdy německých majitelů s odůvodněním, že by to porušovalo BIS uzavřenou mezi Paraguayí a Německem, jež vstoupila v platnost v roce 1998. Ačkoli tato smlouva teoreticky za určitých podmínek vyvlastnění umožňuje, doposud se nikdy nepodařilo vyvlastnit pozemky v majetku Němců. Pokud by se o to Paraguayští představitelé pokusili, dotčení němečtí občané by zemi dohnali před mezinárodní arbitrážní panel.57 55

56 57

20

Ross Eventon, Marc Maes, and Myriam Vander Stichele, “Reclaiming Public Interest in Europe’s International Investment Policy. EU’s Investment Agreements in Lisbon Treaty Era: A Reader,” Transnational Institute, 2010, 12. Ibid, 14. Misereor/Fian, “Wie deutscher Landbesitz in Paraguay eff ective Hungerbekampfung verhindert,” (Aachen/Bonn : Misereor/Fian, 2007).


6.3 Zavádění obchodní strategie Evropské unie v Africe Aktuální příklad toho, že otázka surovin hraje významnou roli, je vyjednávání Dohod o hospodářském partnerství (EPA – z anglického Economic Partnership Agreements) od roku 2002. Jde o dohody o volném obchodu mezi EU a sedmi regiony58 tvořenými skupinou afrických, karibských a tichomořských států (státy AKT). Tyto dohody by měly nahradit preferenční obchodní dohody existující od roku 1975, kdy byla uzavřena Úmluva z Lomé. V roce 2000 byla Úmluva z Lomé nahrazena Dohodou z Cotonou, v níž je obsažen cíl dojednat Dohody o hospodářském partnerství. Na rozdíl od preferenčních obchodních dohod by EPA byly reciproční a nediskriminační, aby vyhovovaly pravidlům SOO. Ve své úplné podobě jdou smlouvy EPA za rámec pravidel SOO a nezabývají se pouze obchodem se zbožím, ale také liberalizací služeb, investicemi, zásadami pro konkurenci a duševní vlastnictví. To znamená, že vyjednávání se v současnosti týká i kontroverzních Singapurských otázek,59 které na jednání SOO odmítly chudé země.60 Přesto, že měla být jednání uzavřena do konce roku 2007, doposud EU uzavřela pouze jedinou komplexní dohodu, a to s Karibským fórem karibských států (CARIFORUM). Některé další státy dojednaly dočasné EPA. Jednou z nejspornějších otázek se v průběhu vyjednávání ukázalo být právo na zavádění exportních daní. EU se snaží toto opatření omezit na velmi malé množství výjimek, které lze uplatňovat pouze dočasně a na základě schválení ze strany EU.61 Ambicí zemí skupiny AKT je zachování práva toto opatření uplatňovat. V úplné Dohodě o hospodářském partnerství uzavřené s CARIFORUM není otázka možného uplatňování exportních daní prakticky vůbec zmíněna. Pouze Guayana a Surinam získaly jisté výjimky.62 Dočasné EPA obsahují různé úpravy exportních daní v závislosti na konkrétním vyjednávání. Například v Kamerunu lze nové exportní daně zavádět výhradně v případě „vážných problémů veřejných financí nebo potřeby vyšší ochrany životního prostředí.“ Jejich zavedení je však možné až na základě konzultací s EU, a to na omezený počet položek po omezenou dobu.63 V případě Pobřeží slonoviny lze exportní daně zavádět výhradně „za výjimečných okolností“ a na základě konzultací. Země musí zavedení exportní daně „zdůvodnit“.64 V některých dalších případech dosáhly jednotlivé země výjimek. V dočasné Dohodě o hospodářském partnerství s regionálním seskupením Státy východní a jižní Afriky si Zambie uchovala právo uplatňovat exportní daně na bavlnu, měď a kovový odpad.65

21

58

Jde o následující regiony/organizace: Jihoafrické rozvojové společenství (Southern African Development Community – SADC), Východní a severní Afrika (Eastern and Southern Africa – ESA), Východoafrické společenství (East African Community – EAC), Západní Afrika, Střední Afrika, Fórum pacifických ostrovů (Pacific Islands Forum – PIF) a Karibské fórum karibských států (Caribbean Forum of Caribbean States – CARIFORUM).

59

Investice, veřejné zakázky, usnadnění konkurence a obchodu.

60


61

Ibid, 20.

62

Euro-Lex, “Economic Partnership Agreement between the CARIFORUM States, of the one part, and the European Community and its Member States, of the other part,” Offi cial Journal of the European Union, Article14 and Annex I. 2008 http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2008/february/tradoc_137971.pdf

63

Euro-Lex, “Interim Agreement with a view to an Economic Partnership Agreement between the European Community and its Member States, of the one part, and the Central Africa Party, of the other part,” Official Journal of the European Union, article 15, 2009. http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:057:0002:0360:EN:PDF

64

Euro-Lex,“ Stepping Stone Economic Partnership Agreement between Côte d’Ivoire, of the one part, and the European Community and its Member States, of the other part,”Offi cial Journal of the European Union, Article 16, 2009. http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:059:0003:0273:EN:PDF

65

Euro-Lex, “Interim Agreement Establishing a Framework for an Economic Partnership Agreement between the Eastern and Southern African States, on the one part, and the European Community and its Member States, on the other part,” Offi cial Journal of the European Union, Annex III , 2004. http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2010/ november/tradoc_147042.pdf


Nicméně ustanovení všech dočasných EPA africkým zemím velmi komplikují případné zavedení exportních daní nebo regulaci investic. Tím pádem se možnost podpory jejich domácího hospodářství nebo rozvoje vlastního průmyslu značně omezila. Může Čína chudým zemím pomoci vymanit se z pasti přírodních zdrojů? Rostoucí čínská přítomnost v Africe v posledních deseti letech do značné míry omezila vliv tradičních partnerů, především Evropské unie a některých jejích členských zemí.66 Dobrým důkazem rostoucího vlivu Číny ve světě je skutečnost, že v letech 2009 a 2010 čínským státem ovládané banky poskytly v rozvojových zemích vyšší objem úvěrů než Světová banka.67 V případě Afriky oznámila loni Čína svůj úmysl posílit bankovní úvěry, jejichž hodnota v roce 2009 dosáhla 10 miliard eur.68 Čínská zásada politického nevměšování do domácích záležitostí je atraktivní alternativou podmínečné pomoci a úvěrů nabízených EU a finančními institucemi jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond. Mnohé africké vlády mají proto v úmyslu zapojit se do obchodních aktivit s nastupujícím ekonomickým gigantem. Čínská přítomnost může být tedy vykládána jako příležitost pro africké země, jak se uvolnit z nevýhodného a nerovného vztahu s EU a mezinárodními finančními institucemi. Klíčovou otázkou z hlediska této práce je to, zda je Čína opravdu alternativou, která by africkým zemím pomohla lépe se vyrovnat se správou svých přírodních zdrojů. Bylo by možné argumentovat tím, že čínská přítomnost by africkým státům mohla poskytnout lepší páky při uzavírání spravedlivějších dohod o obchodě a investicích s Evropskou unií. Když však přijde na skutečné čínské aktivity na tomto kontinentu a jejich zdůvodnění, obrázek už tak růžově nevypadá. Hlavní hybnou silou čínského angažmá v Africe je snaha zajistit přístup k surovinám pro čínské společnosti.69 Čína sice neklade politické podmínky, zato však používá podmínky ekonomické. Čínské banky tak v podstatě financují převážně infrastrukturní projekty výměnou za suroviny. Tyto investice podněcují další těžbu a export, které mohou potenciálně past přírodních zdrojů dále prohloubit. Příklad lze nalézt v Angole, kde čínská banka Eximbank (Export-Import-Bank of China) poskytla úvěr ve výši 4,5 miliardy amerických dolarů se sníženou úrokovou sazbou. Angola úvěr použila na financování další těžby ropy a k investicím do infrastruktury. Investice do tohoto sektoru se však často ukazují jako problematické, nejsou-li řádně regulovány. Typicky s sebou přináší neblahé důsledky v oblasti životního prostředí a zároveň mají jen velmi malý efekt na omezování chudoby.70 Čínské společnosti se kromě toho často příliš nezabývají pracovním právem či environmentálními zásadami a využívají slabé regulace zavedené v rámci zásad Washingtonského konsenzu.71 To je obzvláště problematické v zemích, v nichž jsou organizace občanské společnosti, jako odbory či environmentální nebo nevládní organizace, slabé, nebo dokonce vůbec neexistují. Proto z hlediska správy surovinové základny v afrických zemích nemusí Čína nutně představovat schůdnou a rozvoji prospěšnou alternativu.

22

66

Jörg Goldberg, “Afrika und die neuen asiatischen Wirtschaftsmächte: Entwicklungspartnerschaft oder Balgerei um Rohstoff e,” Editorial PROKLA 161 (2010): 587.

67

Chris Hogg, “China banks lend more than World Bank –report,” BBC, January 18, 2011. http://www.bbc.co.uk/news/ world-asia-pacific-12212936

68

Kevin Yao and Zhou Xin, “China aims to boost bank loans to Africa,” Reuters, October 9, 2010. http://www.reuters. com/article/2010/10/09/china-africa-loans-idUSTOE69703520101009

69

Viz např.: Jörg Goldberg, “Afrika und die neuen asiatischen Wirtschaftsmächte: Entwicklungspartnerschaft oder Balgerei um Rohstoff e,” Editorial PROKLA 161 (2010): 587.

70

Viz např.: Desislava Stoyanova, “Corporate welfare and development deceptions: Why the European Investment Bank isn’t fi t for EU development work,” EIB, 2010. http://www.counterbalance-eib.org/?p=364

71



7. ZÁVĚR Naši analýzu jsme začali u globálních vzorců spotřeby zdrojů, které v posledních desetiletích výrazně vzrostly. Evropská unie byla definována jako oblast s vysokou úrovní spotřeby přírodních zdrojů s cílem pokrýt potřeby jejího průmyslu a obyvatel. Aby byly tyto potřeby naplněny, je třeba velkou část těchto zdrojů dovážet z jiných zemí, zvláště pak z chudých a vynořujících se trhů. Ukázali jsme, že EU své surovinové strategie a investiční i obchodní politiky formuluje s ohledem na zajištění klíčových dodávek surovin a vytváření příznivého investičního prostředí pro evropské podniky. Jak ukázala naše analýza různých dokumentů, je primárním cílem těchto strategií a politik zvýšení konkurenceschopnosti EU obecně a konkrétněji pak evropských podniků. Plán cesty k tomuto cíli tak, jak byl načrtnut v roce 2008 v Iniciativě k nerostným surovinám (RMI) i v její aktualizaci z roku 2011, spočívá na třech pilířích. První z nich, a až donedávna ten nejvíce zdůrazňovaný, se zaměřuje na opatření pro otevření trhů a řešení omezení přístupu k surovinám. Druhý pilíř klade důraz na potřebu spoléhat se více na evropské zdroje. Třetí pilíř volá po vyšší efektivitě zdrojů a podpoře recyklace. Primárním cílem této práce bylo zhodnotit, jaký dopad mají strategie a politiky EU na schopnost vlád chudých zemí řešit tzv. past přírodních zdrojů a nakládat se surovinovou základnou ve prospěch rozvojových cílů. Ukázali jsme, že první pilíř RMI, zaměřující se na tržní omezení, je tím, co rozvoji chudých zemí a vynořujících se trhů nejvíce škodí. Jak jsme vysvětlili, hojnost zdrojů a jejich odliv vede v institucionálně a ekonomicky slabých zemích často ke vzniku mnohých problému v ekonomické, sociální a politické sféře. Obchodní a investiční politiky EU omezují prostor pro vytváření takové politiky těchto zemí, která by umožnila lépe spravovat jejich surovinovou základnu. To se vztahuje nejenom k mobilním zdrojům, tedy těm, které země opouštějí, ale i k těm fixním, mezi něž patří například půda. Jako odpověď na tyto výzvy vyplývá z naší analýzy několik návrhů, z nichž některé se již odrazily ve strategiích a dokumentech EU. Hlavním předpokladem je svoboda vlád chudých zemí rozhodnout se, zda a do jaké míry chtějí uplatňovat exportní daně, ustanovení o národním přístupu k investicím a ochraně investorů za předpokladu, že jsou jejich aktivity v souladu se zásadami SOO. Pokud jsou exportní daně uplatňovány s cílem lépe spravovat surovinovou základnu země a chránit slabě rozvinutý zpracovatelský průmysl způsobem, který nediskriminuje jednotlivé obchodní partnery, nemělo by být jejich využívání striktně zakázáno. Vlády musí na druhé straně usmířit svou oprávněnou touhu po zajištění prorozvojové povahy přímých zahraničních investic na jedné straně a potřebu přitáhnout tyto investice na straně druhé. V situaci neexistence národního přístupu k investicím či minimálních standardů ochrany je však sporné, zda by v tomto ohledu konkrétní země uspěly. Mohlo by to vzbudit legitimní obavy firem, snažících se ochránit své investice v zahraničí. Zároveň musí existovat důrazná povinnost investorů dodržovat právní úpravy v oblastech jako je životní prostředí či pracovněprávní vztahy. Je zřejmé, že neexistence ustanovení o národním přístupu k investicím, ochraně investorů a exportních omezeních není dostatečnou podmínkou pro zvládnutí pasti přírodních zdrojů. Pokud mají mít lidé z těchto opatření prospěch, pak je nezbytné mít kvalitní vedení prosazující spravedlivé a transparentní politiky. Pokud zkorumpované a renty dobývající vlády využívají výnosy pro své potřeby namísto zlepšování životních podmínek obyvatelstva, je velmi nepravděpodobné, že by důsledky těchto opatření mohly být pozitivní. Obraťme se nyní k dalším dvěma krokům (mimo vytvoření většího prostoru pro tvorbu politiky),

23


na něž by se EU měla zaměřit, chce-li uvést do souladu své surovinové strategie a investiční politiku se svými rozvojovými ambicemi. Zdá se, že první z nich již, alespoň na papíře EU přijala za svůj. Evropská komise v několika dokumentech zdůrazňuje potřebu doplňkových opatření, které by chudým zemím mohly pomoci lépe spravovat svou surovinovou základnu. V rámci tohoto přístupu uznává potřebu přispívat k posilování institucí především v chudých zemích a k tvorbě „investičního klimatu [vedoucího] k udržitelnému nakládání se surovinami.“72 Aktualizovaná verze Iniciativy k nerostným surovinám z roku 2011 směřuje stejným směrem. V tomto dokumentu, jak jsme ukázali v kapitole věnované RMI, klade Komise důraz na podporu chudých zemí „při rozvoji komplexních reformních programů jasně identifikujících cíle jakými jsou zlepšení režimů zdanění těžby či zvýšení transparentnosti výnosů a smluv.73 Dále pak tvrdí, že „politika rozvoje by se měla rovněž zaměřit na tvorbu vazeb mezi těžbou a ostatními odvětvími místního průmyslu.“ K tomuto účelu by „obchodní dohody [měly] poskytovat dostatečnou flexibilitu …“74 Silnější instituce, investiční klima příznivé rozvojovým cílům, lepší režimy zdanění těžby, transparentnost smluv a propojení těžebního průmyslem se zbytkem ekonomiky jsou zajisté cíle, jejichž dosažení je pro boj proti pasti přírodních zdrojů nezbytné. Je povzbuzující, že si Komise uvědomuje důležitost těchto cílů. Lze proto pouze doporučit, aby tyto politiky aktivně rozvíjela a nestala se z nich pouhá mrtvá slova. Poslední krok vpřed, který je obsažen ve třetím pilíři RMI, je možná ze všech nejnáročnější. Jeho naplnění by vyžadovalo poměrně zásadní proměnu evropských ekonomik směrem k vyšší efektivitě využívání zdrojů a nízkouhlíkovému hospodářství. Sama Komise k tomu správně uvádí, že je nezbytné „dosáhnout technologických zlepšení a významných proměn v oblasti energetických, průmyslových, zemědělských a dopravních systémů i změn v chování výrobců a spotřebitelů.“75 Pohyb tímto směrem s sebou nese potenciální přínosy jak pro EU, tak i pro ekonomiky chudých států a vynořujících se trhů. Snížila by se tak závislost EU na vnějších zdrojích a tím pádem by došlo k nárůstu surovinové bezpečnosti. Tento krok by zároveň snížil intenzitu honby za zdroji, zvláště pokud by byl doprovázen obdobnými politikami v ostatních státech „hladových“ po surovinách. To by znamenalo menší odliv surovin z chudých zemí a vynořujících se trhů a nižší tlak na jejich fixní zdroje, mezi něž patří například půda. To by mohlo mít potenciálně za následek lepší zvládání pasti surovinových zdrojů v těchto zemích. Množství konfliktů kvůli přístupu ke zdrojům v následujících desetiletích nepochybně vzroste. Z tohoto důvodu by EU mohla mít významný užitek ze zavedení modelu ekonomického rozvoje s nízkou spotřebou surovin. Je proto žádoucí, aby Evropská komise vyvolala celoevropskou debatu s co nejširší možnou účastí. A i když jiní hráči EU pravděpodobně v roli importérů nahradí, měla by Unie větší měrou přispět k vytvoření mezinárodního režimu řízení přírodních zdrojů. To je nevyhnutelné, v případě, že jsou její ambice uvést svou politiku v soulad s cílem snižování chudoby míněny upřímně. Zároveň je to nezbytnou podmínkou zajištění evropské surovinové bezpečnosti a spravedlivého mezinárodního řádu.

24

72

European Commission, “Critical raw materials for the EU. Report of the Ad-hoc Working Group on defi ning critical raw materials,” European Commission, 2010, 8.

73

European Commission, “Communication from the Commission […]. Tackling the Challenges in Commodity Markets and on Raw Materials,” European Commission, 2011, 15.

74

Ibid, 16.

75

European Commission, “Communication from the Commission […]. A resource-efficient Europe – Flagship initiative under the Europe 2020 Strategy,” European Commission, 2011.


POUŽITÁ LITERATURA BLEISCHWITZ, RAIMUND AND FLORIAN PFEIL. “Globale Rohstoff politik: Herausforderungen für Sicherheit, Entwicklung und Umwel.” Wuppertal Institut, 2009. http://www.wupperinst.org/publikationen/entnd/index.html?beitrag_id=1084. BMWI. “Rohstoff strategie der Bundesregierung.” BMWI, 2010. http://www.bmwi.de/Dateien/ BMWi/PDF/rohstoff strategie-der-bundesregierung,property=pdf,bereich=bmwi,sprache=de,r wb=true.pdf

CHANG, HA JOON. Kicking away the ladder. Development Strategy in Historical Perspective. London: Anthem Press, 2002. COMMITTE ON INDUSTRY, RESEARCH, AND ENERGY. “Draft Report on an eff ective raw materials strategyfor Europe.” European Parliament, 2011. http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc. do?pubRef=-//EP//NONSGML+COMPARL+PE-458.600+01+DOC+PDF+V0//EN&language=EN. COUNCIL OF THE EUROPEAN UNION. “Conclusions on tackling the challenges on raw materials in commoditymarkets.” Council of the European Union, 2011, http://www.consilium.europa.eu/ uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/intm/119744.pdf. CURTIS, JOHN. “The New Resource Grab: How EU Trade Policy on Raw Materials is UnderminingDevelopment.” WEED, 2010. http://www2.weed-online.org/uploads/the_new_ ressource_grab.pdf.

EEA. “Synthesis: Natural Resources and Waste. ” EEA, 2010. http://www.eea.europa.eu/soer/ synthesis/synthesis/natural-resources-and-waste-2014 EURO-LEX. “Economic Partnership Agreement between the CARIFORUM States, of the one part, and the European Community and its Member States, of the other part.” Offi cial Journal of theEuropean Union (October 30, 2008). http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2008/february/ tradoc_137971.pdf. EURO-LEX. “Interim Agreement Establishing a Framework for an Economic Partnership Agreementbetween the Eastern and Southern African States, on the one part, and the EuropeanCommunity and its Member States, on the other part.” Offi cial Journal of the European Union(2004). http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2010/november/tradoc_147042. pdf EURO-LEX. “Interim Agreement with a view to an Economic Partnership Agreement between theEuropean Community and its Member States, of the one part, and the Central Africa Party, ofthe other part,” Offi cial Journal of the European Union (February 28, 2009). http://eur-lex. europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:057:0002:0360:EN:PDF. EURO-LEX. “Stepping Stone Economic Partnership Agreement between Côte d’Ivoire, of the onepart, and the European Community and its Member States, of the other part.”Offi cial Journal of the European Union (March 3, 2009). http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ. do?uri=OJ:L:2009:059:0003:0273:EN:PDF. EUROPEAN COMMISSION. “A Roadmap for moving to a competitive low carbon economy in 2050.”European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/clima/documentation/roadmap/docs/ com_2011_112_en.pdf. EUROPEAN COMMISSION. “Communication from the Commission to the European Parliament, theCouncil, the European Economic and Social Committee and the Committee of the Regions.A resource-effi cient Europe – Flagship initiative under the Europe 2020 Strategy.” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/resource-effi cient-europe/pdf/resource_effi cient_europe_en.pdf EUROPEAN COMMISSION. “Communication from the Commission to the European Parliament and theCouncil. The raw material initiative – meeting our critical needs for growth and jobs in

25


Europe.”Commission of the European Communities, 2008. http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/ LexUriServ.do?uri=COM:2008:0699:FIN:en:PDF. EUROPEAN COMMISSION. “Communication from the Commission to the European Parliament, theCouncil, the European Economic and Social Committee and the Committee of the Regions. Tackling the Challenges in Commodity Markets and on Raw Materials.” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/enterprise/policies/raw-materials/fi les/docs/communication_en.pdf. EUROPEAN COMMISSION. “Critical raw materials for the EU. Report of the Ad-hoc Working Group ondefi ning critical raw materials.” European Commission, 2010. http://ec.europa.eu/enterprise/ policies/raw-materials/fi les/docs/report-b_en.pdf. EUROPEAN COMMISSION. “Europe 2020.” European Commission, 2011. http://ec.europa.eu/ europe2020/index_en.htm. EUROPEAN COMMISSION. “Global Europe: competing in the world. A contribution to the EU’s Growthand Jobs Strategy.” European Commission External Trade, 2006. http://trade.ec.europa. eu/doclib/docs/2006/october/tradoc_130376.pdf. EUROPEAN COMMISSION. “Raw materials policy 2009 annual report.” European Commission DirectorateGeneral for Trade, 2009. http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2010/june/ tradoc_146207.pdf. EUROPEAN COMMISSION. “Trade, Growth and World Aff airs: Trade Policy as a Core Component of theEU’s 2020 Strategy.” European Commission, 2010. http://trade.ec.europa.eu/doclib/ docs/2010/november/tradoc_146955.pdf. EVENTON, ROSS, MARC MAES, AND MYRIAM VANDER STICHELE. “Reclaiming Public Interest in Europe’sInternational Investment Policy. EU’s Investment Agreements in Lisbon Treaty Era: A Reader.” Transnational Institute, 2010. http://www.s2bnetwork.org/fi leadmin/dateien/ downloads/eu_investment_reader.pdf

FRIENDS OF THE EARTH. “Overconsumption? Our use of the world’s natural resources.” Friends of theEarth Europe, 2009. http://www.foeeurope.org/publications/2009/Overconsumption_ Sep09.pdf.

GOLDBERG, JÖRG. „Afrika und die neuen asiatischen Wirtschaftsmächte: Entwicklungspartnerschaftoder Balgerei um Rohstoff e.” Editorial PROKLA 161 (2010).

HOGG, CHRIS. “China banks lend more than World Bank – report.” BBC, January 18, 2011. http:// www.bbc.co.uk/news/world-asia-pacifi c-12212936.

MASON, ROWENA. “Shell sued over oil spill in Niger Delta.” The Telegraph, May 2, 2011. http:// www.telegraph.co.uk/fi nance/newsbysector/energy/8486732/Shell-sued-over-oil-spill-inNiger-Delta.html. MEHLUM, HALVES, KARL MOENE, AND RAGMAR TORVIK. “Institutions and the Resource Curse.” The EconomicJournal 116 (2006): 1-20. http://www.res.org.uk/economic/freearticles/january06. pdf. MISEREOR/FIAN. “Wie deutscher Landbesitz in Paraguay eff ective Hungerbekampfung verhindert.”Misereor/Fian, Aachen/Bonn, 2007.

NORIO USUI. “Dutch Disease and policy adjustment to the oil boom: a comparative study ofIndonesia and Mexico.” Resources Policy 23, no.4 (1998): 151-162.

ODI. “Meeting the Challenges of the Resource Curse: International Experiences in Managingthe Risks and Realising the Opportunities of Non-Renewable Natural Resource RevenueManagement.” ODI, 2006. http://www.odi.org.uk/resources/download/587.pdf

26


ONYEUKWU, AGWARA JOHN. “Resource Curse in Nigeria: Perception and Challenges.” InternationalPolicy Fellowships, 2007. http://www.policy.hu/index.php?m=fellows&id=18729.

PAASCH, ARMIN. “Neue Handelsstrategie: Global Europe aufgerüstet. Harte Forderungen undwohlfeile Ankündigungen.” Informationsbrief Weltwirtschaft & Entwicklun, 2011.

RAIMUND BLEISCHWITZ AND FLORIAN PFEIL. “Globale Rohstoff politik: Herausforderungen für Sicherheit,Entwicklung und Umwel.” Wuppertal Institut, 2009. http://www.wupperinst.org/ publikationen/entnd/index.html?beitrag_id=1084 ROSSER, ANDREW JAMES. “Escaping the Resource Curse: The case of Indonesia.” Journal ofContemporary Asia 37, no. 1 (2007): 38-58.

SACHS, JEFFREY D. AND ANDREW M. WARNER. “Natural Resource Abundance and Economic Growth.”Center for International Development and Harvard Institute for International Development, 1997. http://www.cid.harvard.edu/ciddata/warner_fi les/natresf5.pdf. SACHS, J.D. AND A.M. WARNER. “Natural Resource and Economic Development: The Curse of NaturalResources.” European Economic Review 45 (2001): 827-838. STOYANOVA, DESISLAVA. “Corporate welfare and development deceptions: Why the EuropeanInvestment Bank isn’t fi t for EU development work.” EIB, 2010. http://www. counterbalance-eib.org/?p=364 SUMMER, ANDY. “Global Development and the New Billion: Three-quarters of the World’s PoorLive in Middle-income Countries.” IDS Working Papers 349 (2010). http://www.ids.ac.uk/ go/idspublication/global-poverty-and-the-new-bottom-billion-what-if-three-quarters-oftheworld-s-poor-live-in-middle-income-countries. SUSTAINABLE EUROPE RESEARCH INSTITUTE (SERI). “Global resource extraction by material category 1980-2007.” SERI, 2011. http://www.materialfl ows.net/index.php?option=com_conte nt&task=view&id=73&Itemid=48

THIRD WORLD NETWORK. “Benefits of Export Taxes: Preliminary Paper.” TWN, 2009. www. twnside.org.sg/title2/par/Export_Taxes.doc.

UNDP. “Human Development Index (HDI) – 2010 Rankings.” UNDP, 2010. http://hdr.undp.org/en/ statistics/ U.S. CENSUS BUREAU. “World Per Capita Total Primary Energy Consumption.” Project American Beta, 2008. http://www.project.org/info.php?recordID=97.

WORLD TRADE ORGANIZATION. “World Trade Report 2010: Trade in natural resources.” WTO, 2010. http://www.wto.org/english/res_e/booksp_e/anrep_e/world_trade_report10_e.pdf.

YAO, KEVIN AND ZHOU XIN. “China aims to boost bank loans to Africa.” Reuters, October 9, 2010. http://www.reuters.com/article/2010/10/09/china-africa-loans-idUSTOE69703520101009.

27


Tato publikace vznikla v rámci společného evropského projektu pěti neziskových organizací (TNI, Védegylet, Ecologistas en Accion, FDCL a GLOPOLIS), který se zaměřuje na politickou koherenci pro rozvoj v oblasti obchodu a investic na úrovni Evropské unie s přihlédnutím na roli České republiky. Hlavním cílem je analýza dopadu obchodních a investičních politik na rozvoj chudých zemí a vynořujících se trhů.

Glopolis je nezávislé analytické centrum (think-tank) se zaměřením na globální výzvy a příslušné odpovědi České republiky a EU. Ve spolupráci s těmi, kteří utvářejí politiku, byznys a veřejné mínění, je naším dlouhodobým cílem zlepšit politickou kulturu a přispět k přechodu na chytrou ekonomiku, k energetické a potravinové zodpovědnosti. Pro více informací navštivte naše webové stránky www.glopolis.org

Autor: Tobias Lambert. Konzultant: Ivan Lukáš. Grafika:

Recommend Documents