TR I Á DA
Autor Quijota Ivan Matoušek
AU T OR QU I JOTA I VAN M AT OUŠEK
© Ivan Matoušek, 2014 ISBN 978-80-7474-102-9 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7474-121-0 (PDF) ISBN 978-80-7474-122-7 (epub) ISBN 978-80-7474-123-4 (mobi)
DÍL PRVNÍ
Vévodovi de Béjar
PŘEDMLUVA Autor marně přemýšlí nad předmluvou k románu o Quijotovi, kratochvilnému špásu, vhodnému do každé doby pro mrzuté a zádumčivé povahy, knize zplozené ve vězení, až přítel mu dá radu, ať předmluvu nezdobí učenostmi, i když by se snadno našly. Autor k dobru věci, jak si sám uvědomí, přítele poslechne.
I V osadě manchského kraje žil chudý šlechtic Quijada, Quesada nebo Quijana (spisovatelé v tom nejsou zajedno), asi padesátiletý, postavy suché, vysoké a hubené, tváře se mu v ústech jedna druhé dotýkaly. Měl hospodyni (přes čtyřicet let) a neteř Antonii (necelých dvacet let). Z četby dobrodružných románů se zbláznil a rozhodl se stát potulným rytířem. Dal si jméno don Quijote de la Mancha, svého koně nazval Rocinante. Za dámu svého srdce si zvolil svou tajnou lásku, selské děvče Aldonzu Lorenzovou, kterou pojmenoval Dulcinea z Tobosa, neboť z Tobosa pocházela.
9
II Časně ráno horkého červencového dne nepozorován vyráží rovinou Montielskou na svou první výpravu. Mrzí ho, že není pasován na rytíře. Představuje si, jak učenci budou jeho výpravu popisovat, jak budou šťastni lidé, kteří se dovědí o slavných činech dona Quijota. Jeho prvním dobrodružstvím není příhoda v průsmyku Lápice ani boj s větrnými mlýny ( jak praví někteří autoři), ale odehrálo se v hospodě, kterou považoval za hrad (hospodského za kastelána, běhny za vznešené dámy). Protože si nenechal sundat helmici, museli ho krmit a víno pil brčkem.
III Na dvoře hospody zranil dva mezkaře, kteří chtěli napojit mezky a nebrali vážně jeho noční obřadné střežení zbraní v korytě vedle studny. Načež jej hostinský urychleně pasoval na rytíře.
12
IV Následujícího dne se rozhodl vrátit domů, aby si opatřil peníze a košile. (V románech o bludných rytířích se podle hostinského prý autoři psaním takových samozřejmostí nezdržují.) Rovněž pomyslel na zbrojnoše. Cestou se zastal chlapce Andrese, kterého bil sedlák Juan Haldudo, poněvadž mu špatně hlídal ovce. Po Quijotově odchodu dostal chlapec ještě větší výprask. Quijote se dále vrhl na toledské kupce jedoucí do Murcie pro hedvábí, protože se ta nadutá cháska a zbabělá otrocká lůza zdráhala uznat, že Dulcinea je na světě nejkrásnější, neboť ji dosud neviděli. (Jaký by ale potom mělo smysl vyznávat pravdu tak zřejmou?) Rocinante však při útoku zakopl, Quijote z něho spadl (Neutíkejte, křičel, ne vlastní vinou tu ležím, to kůň se překotil!), a jeden mezkař mu ještě natloukl.
V Zmlácený Quijote přivolával dle návodu z rytířských knih pomoc strýčka, markýze z Mantuy. Našel jej však z mlýna se vracející sedlák, poznal v něm pana Quijana a na mezku ho dovezl za soumraku domů. Tam už byl šest dní postrádán hospodyní a neteří. Ty tvrdily faráři panu licenciátovi Pero Pérezovi a holiči mistru Mikulášovi , že se zbláznil z rytířských knih a že se chtěl sám stát bludným rytířem. 13
Farář knihy odsoudil do ohně, aby již žádným čtenářům nezavdaly příčinu udělat to, co udělal jeho přítel. Tomu dali najíst, uložili jej do postele a nechali spát.
VI Zatímco spí, lincenciát s holičem škodlivost jednotlivých knih posuzují a ke spálení odsouzené dávají hospodyni, která je vyhazuje z okna. Licenciát o jednotlivých knihách, o překládání a o básních pozoruhodně uvažuje. Některé knihy jsou pro něho vzácnou kořistí, k některým má vztah pro přátelství s autorem. To se týká i Galatey od Cervántesa. Celkově si počíná nesoustavně, netrpělivě.
VII Quijote bojuje proti postavám z dobrodružných knih zmíněných v předchozí kapitole. Dostane najíst a opět usne. Spí dva dny. Hospodyně spálí i knihy, jež měly být uchovány. Farář a holič dveře do knihovny zazdí, což si Quijote vysvětlí jako čin kouzelníka Frestóna, který knihovnu odnesl. Po čtrnácti dnech klidu přemluví Sancha Panzu, chudého sedláka ze sousedství, aby se stal jeho zbrojnošem, že on z něj udělá vladaře ostrova, jejž dobude. Také si opatřil peníze a košile. Na svou druhou výpravu vyrazil opět 14
rovinou Montielskou, leč tentokrát v noci. Sancho s tlumokem a měchem vína jel na oslu jak patriarcha. Ani se nerozloučil se ženou a dětmi.
VIII Quijote neúspěšně bojuje s obry, které proměnil Frestón ve větrné mlýny. Se suchou větví místo rozbitého kopí a bez snídaně druhý den okolo desáté hodiny dorazil k průsmyku Lápice. Sancha poučil, že mu proti rytířům nesmí pomáhat (že musí přemoci svou přirozenou divokost). Dobrodružství s dvěma benediktiny (čarodějníky), při kterém mezkaři zmydlili Sancha, vyvrcholilo Quijotovým soubojem s Biskajcem (zbrojnošem manželů cestujících přes Sevillu do Ameriky). Na tomto místě se autor omlouvá, že zápisy o výkonech Quijota končí. Avšak druhý autor, přesvědčen, že v archivech či psacích stolech nějaké zápisy o slavném rytíři být musí, našel konec dobrodružství.
IX Autorem neukončené vyprávění zarmoutilo čtenáře, který předpokládá, že u Quijota budou i dva učenci zaznamenávat jeho nevídané činy, myšlenky a hlouposti. A nejsou-li ještě zaznamenány, jsou uchovány v paměti lidí z jeho vesnice. 15
Čtenář chce poznat celý život slavného Španěla, světla a zrcadla rytířstva manchanského. Je přesvědčen, že za svou námahu bude i on pochválen. Nebesa, náhoda a štěstí přispěly k tomu, že se v toledské Alcaně dostal ke starým listinám, které nabízel nějaký hoch obchodníku s hedvábím. Do arabského textu nechal nahlédnout Maura, a když se od něho dověděl, že je to Historie dona Quijota de la Mancha sepsaná Cidem Hametem Ben Engelim, koupil ty papíry od hocha za půl reálu a Maur mu ji musel celou přeložit. V prvním sešitu je líčena bitva s Biskajcem. Ten je vyobrazen nad nápisem Don Sancho z Azpeitie. Hubený Rocinante (rocín = kůň, ante = kdysi) má u nohou nápis Don Quijote. Sancho Panza (panza = břicho), držící za ohlávku osla, má u nohou nápis Sancho Zancas (zancas = kuří nožky). Pro historii, sokyni času a uchovavatelku činů, je však důležité, že Quijote v zuřivém boji přišel o ucho a o helmici, ale Biskajce přemohl, nicméně vyhověl dámám a zbrojnoše jim ušetřil, pouze musely slíbit, že se vydá za Dulcineou, aby s ním naložila, jak se jí zlíbí.
X Sancho se domníval, že po Quijotově vítězství nad Biskajcem dostane ostrov, ale on mu vysvětlil, že se nejednalo o dobrodružství ostrovní, ale křižovatkové, kdy se jen přijde o ucho. Dále tvrdí, že bludný rytíř nemůže být postaven před soud, byť by zabil sebevíc lidí. Když mu Sancho 16
ošetřoval ucho, byl poučen o zázračných léčebných účincích Fierabrásova balzámu. Inspirován helmicí Mambrinovou je Quijote rozhodnut opatřit si násilím nějakou novou za svou rozbitou. Co se týče střídmosti bludných rytířů, připouští sice, že asketismus má své meze, ale na rozdíl od Sancha skromnou stravu (křížaly) a spaní pod širým nebem vítá.
XI Pastýřům koz, kteří je vydatně hostili, zdlouhavě vyprávěl o dávném zlatém věku a jak je v dnešní hříšné době pro bezpečí dívek, vdov a sirotků třeba potulných rytířů. Mladík Antonio při loutně zazpíval o své lásce k Ollale. Píseň mu složil jeho strýc farář. Quijote chtěl, aby ještě zpíval, ale Sancho zmožen vínem tvrdil, že pastýřům práce nedovoluje prozpívat celou noc. Jeden z nich Quijotovi zraněné ucho vyléčil.
XII Bohatý šlechtic pastýř Grisostomo, student ze Salamanky, zemřel z neopětované lásky ke krásné upejpavé pastýřce sirotku Marcele. Jeho spolužák a přítel pastýř Ambrosio prosadil splnění nebožtíkovy poslední vůle být pochován jako pohan na skalnatém místě, kde Marcelu poprvé spatřil. Též 17
jiní odmítnutí pastýři po Marcele vzdychají a její jméno ryjí do buků. Quijote přijímá pozvání Pedra, aby se s ostatními pastýři zítřejšího pohřbu zúčastnil.
XIII Na slavný pohřeb míří též Vivaldo a další šlechtic. Quijote vysvětluje cestou Vivaldovi, který se mu diví, proč cestuje ozbrojen zemí tak pokojnou, co je potulné rytířství (Kulatý stůl, odříkání větší než u mnichů, zamilovaná mysl obrácená k dámě, Dulcinea). Pochovávaný Grisostomo má na márách listiny opěvující Marcelu, které Ambrosio na příkaz přítele chce spálit. Vivaldo aspoň některé zachrání.
XIV Čtyři pastýři kopou hrob. Vivaldo přečte Zoufalou píseň (poslední list, který Grisostomo napsal). Objeví se Marcela, aby přítomným vysvětlila, že není vinna Grisostomovou smrtí a bolestmi zamilovaných, protože nemusí milovat toho, kdo je zamilován do její krásy, stejně jako by si nemohla stěžovat, že není milována, kdyby nebyla krásná. Láska je dobrovolná a ona si přeje žít v ustavičné samotě, svou čistotu si chránit ve společnosti stromů. Načež odejde. Quijote se rozhodne zabránit každému, kdo by chtěl 18
Nakladatelství Triáda Nakladatelství Triáda
www.i-triada.net Děkujeme Vám za zakoupení této elektronické knihy. Tuto knihu v tištěné podobě můžete v případě, že je dostupná, získat, stejně jako další tituly nakladatelství Triáda prostřednictvím e-shopu na www.i-triada.net se slevou 20 % z běžné prodejní ceny (zde naleznete též bližší informace o podmínkách prodeje). Nakladatelství Triáda vzniklo v roce 1994. Vydává současnou a starší českou i překladovou beletrii, filozofickou a historickou literaturu, literárněvědné a uměnovědné texty. Zaměřuje se na kvalitní a edičně náročné tituly, a to jak beletristické, tak odborné. Značný důraz je kladen na redakční přípravu a grafickou úpravu. Knihy Triády obdržely v minulých letech řadu ocenění a nominací v literárních soutěžích a anketách. Podrobněji k historii a zaměření nakladatelství Triáda viz heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945.
Další informace o nakladatelství, novinkách, nabízených titulech, distribuci apod. naleznete na www.i-triada.net. Knihy nakladatelství Triáda vycházejí ve dvou edicích, Delfín a Paprsek. Zde je úplný seznam vydaných a připravovaných titulů (aktuální k 1. 1. 2015):
Edice Delfín 1994–2014 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21.
Jan Kameník – Prózy Jaromír Zelenka – Přepadání Václav Vokolek – Pátým pádem Ivan Diviš – Kateřina Rynglová Martin Komárek – Mefitis Jan Moštěk – Tenkrát v Paříži... Jan Kameník – Překlady Pavel Rejchrt – Pozdní syn království Elena Lacková – Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou Primo Levi – V nejisté hodině Vladimír Neuwirth – Apokalyptický deník Jaromír Zelenka – Objetiny Dragan Velikić – Astrachán Vasilij Rozanov – Spadané listy Wassily Kandinsky – O duchovnosti v umění Jiří Tomášek – Banalita Samuel Beckett – Poèmes / Básně Ivan Slavík – Hory roků Paul Klee – Pedagogický náčrtník Adolf Hermann – Mých prvních pět životů Triadické výnosy irské / Trecheng breth Féni
Václav Vokolek – Cesta do pekel Wassily Kandinsky – Bod – linie – plocha Vladimir Nabokov – Ut pictura poesis Václav Rozehnal – Z letošního konce světa Vladimír Neuwirth – Vcházení do Evropy Ivan Matoušek – Poezie Václav Vokolek – Krajiny vzpomínek Josef Frič – Na ulici Milena Hübschmannová a kol. – „Po židoch cigáni“. Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945 I 31. Vladimír Binar – Playback 32. Václav Marek – Noidova smrt. Pověsti a pohádky z Laponska 33. Karel Jaromír Erben – Kytice / Kresby Jiří Štourač 34. Jaromír Zemina – Onufrius 35. Wilhelm Worringer – Abstrakce a vcítění 36. Ivan Matoušek – Spas 37. Piet Mondrian – Lidem budoucnosti 38. László Moholy-Nagy – Od materiálu k architektuře 39. Jaromír Zelenka – Kostelík 40. Bedřich Fučík – Kritické příležitosti II 41. Otec Jeroným – Dopisy bratru Patrikovi 42. Gertruda Goepfertová – Rodokmen 43. Vladimír Binar – Emigrantský snář 44. Margita Reiznerová – Suno / Sen 45. Hans-Georg Gadamer – Aktualita krásného. Umění jako hra, symbol a slavnost 46. Skutky opata Sugera 47. Zdeněk Vašíček – Podmínky volby 48. Alexandr Meň – Rozbít led. Křesťan ve společnosti 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30.
49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76.
Bedřich Fučík – Rodná krajina básníkova Putování za Svatým Grálem Petr Rezek – K teorii plastičnosti Vilém Flusser – Jazyk a skutečnost Milena Hübschmannová a kol. – „Po židoch cigáni“. Svědectví Romů ze Slovenska 1939–1945 II Anne Franková – Deník Jiří Němec – Profily Jan Tesař – Zamlčená diagnóza Otec Jeroným, mnich. Částečný portrét Adolf Hildebrand – Problém formy ve výtvarném umění Erika Olahová – Nechci se vrátit mezi mrtvé Zbyněk Hejda – Cesta k Cerekvi Jan Sokol – Moje plány. Paměti architekta Lev Lunc – Města pravdy Gerry T. M. Altmann – Výstup na babylonskou věž Miloslav Žilina – Texty o literatuře Gertruda Goepfertová – Půlnoční deník Bohumil Nuska – Podzimy a jara Jan Tesař – Traktát o „záchraně národa“ Jan Franz – Eseje, kritiky, korespondence Pavel Kolmačka – Stopy za obzor Helena Maršíková – Holka z Roztoky Léon Bloy – Stránky z díla Bedřich Fučík – Paralipomena. Bibliografie BF Jacques Maritain – Člověk a stát Eliška Vlasáková – Jedním okem Čan – Básně. Svazek první Marcel Jouhandeau – Jak dosáhnout počestnosti. Sedm povídek
77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 84. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. 92. 93. 94. 95. 96. 97.
Pavel Preiss – Pod Minerviným štítem. Kapitoly o rakouském umění ve století osvícenství a jeho vztahu ke Království českému Josef Čapek – Publicistika 1 (sloupky, entrefilety, fejetony, črty aj.) Jacques Maritain – Sedm lekcí o jsoucnu Andrej Stankovič – Josef Florian a Stará Říše Andrej Stankovič – Co dělat, když Kolja vítězí Erika Olahová – Matné zrcadlo Petr Holman – Březiniana II. Dokumenty, ohlasy, paralely, přesahy 1966–2006 Zdeněk Vašíček / Françoise Mayer – Minulost a současnost, paměť a dějiny Roland Barthes – Rozkoš z textu Čan – Básně. Svazek druhý Otec Samuel – Na ohnivém voze Ingeborg Bachmannová – Místo pro náhody I / Eseje, prózy, rozhovory Vladimír Binar – Hlava žáru Romano Guardini – O podstatě uměleckého díla Jako když dvoranou proletí pták. Antologie nejstarší anglické poezie a prózy (700–1100) Josef Čapek – Knihy o umění (Nejskromnější umění, Málo o mnohém, Umění přírodních národů) Jiří Tomášek – Málo slov Vladimír Binar – Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi Čan – Básně. Svazek třetí Ivan Matoušek – Adepti Ingeborg Bachmannová – Místo pro náhody II / Eseje o literatuře, hudbě, filosofii
98. 99. 100. 101. 102. 103. 104. 105. 106. 107. 108. 109. 110. 111. 112. 113. 114. 115. 116. 117. 118.
Jean Guitton – Otevřené dopisy Otec Jeroným – Možnosti a melodie Přemysl Havlík – Autoři Triády. Fotografické portréty Pavel Kolmačka – Moře Anna Blažíčková – Psí víno Před potopou. Vybrané kapitoly z americké literární kritiky 1930–1970 Miroslav Koloc – Ustavičné senzace poutníka Karla Hynka Máchy Josef Čapek – Beletrie 2 (Kulhavý poutník, Psáno do mraků, Básně z koncentračního tábora) Jaromír Zelenka – Básně. Souborné vydání Karel Hynek Mácha – Máj / Monotypy Oldřich Hamera Czesław Miłosz – Poslední básně Heda Kaufmannová – Listy z rodinné kroniky Šimon Wels – U „Bernatů“ Martin Wels / Jaroslav Vrchlický – Jarní romance Raïssa Maritainová – Velká přátelství Jacques Maritain – Odpovědnost umělce Gejza Demeter – Ráj na zemi. Romské pohádky Vladimír Binar – Číňanova pěna Josef Čapek – Beletrie 1 (Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914, Lelio, Lakomec, Moc pověry, Gassirova loutna, Pro delfína, Země mnoha jmen, Stín kapradiny) Václav Petrbok – Stýkání, nebo potýkání? Z dějin česko-německo-rakouských literárních vztahů od Bílé hory do napoleonských válek Ivan Blatný – Pomocná škola Bixley. 1979 – 1987 – 2011
119. Josef Serinek / Jan Tesař – Česká cikánská rapsodie. I. svazek: Vzpomínky Josefa Serinka / Dokumenty 120. Josef Serinek / Jan Tesař – Česká cikánská rapsodie. II. svazek: Jan Tesař: Komentáře / Doslov 121. Eliška Vlasáková – Byla jsem s našima na procházce 122. Zdeněk Vašíček – Jak se dělají filosofie 123. Joseph Lortz – Reformace v Německu 124. Joseph Lortz – Reformace v Německu 125. Jan Kameník – Cesta za Henochem 126. Josef Čapek – Povídání o pejskovi a kočičce 127. Anna Blažíčková – Teď něco ze života 128. Zbyněk Hejda – Básně 129. Zbyněk Hejda – Prózy a překlady 130. Zbyněk Hejda – Kritiky a glosy 131. Friedhelm Mennekes – Nadšení a pochybnost. I / Nové umění ve starých kostelech 132. Josef Čapek – Publicistika 2 (výtvarné eseje a kritiky 1905–1920) 133. Dom Samuel – Celým srdcem. Úvahy o budoucnosti křesťanství v našem světě 134. Karel Čapek – Devatero pohádek 135. Andrej Giňa – Paťiv. Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky 136. Jonáš Hájek – Básně 3 137. Josef Čapek – Beletrie pro děti 138. António José Branquinho da Fonseca – Baron a jiné prózy 139. Pavel Kolmačka – Wittgenstein bije žáka 140. Otec Jeroným – Dobré vlivy 141. Josef Čapek – Povídejme si, děti
142. Ivan Matoušek – Autor Quijota 143. Pavel Kuneš – Pár kroků do křesťanství bez černých i růžových brýlí 144. Jan Kameník – Básně 145. Jacques Maritain – O filosofii dějin 146. Anna Blažíčková – Čekání v zástupu 147. Vladimír Binar – Rty na sněhu 148. Marcin Kurek – Oleandr 149. Matthias Heyl – Anne Franková 150. Romano Guardini – Ctnosti* 151. Eric Heuvel – Rodinné tajemství*
Edice Paprsek 1998–2014 1.
2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10.
Ernst Robert Curtius – Evropská literatura a latinský středověk Petr Fidelius – Řeč komunistické moci Tzvetan Todorov – Poetika prózy Meyer Howard Abrams – Zrcadlo a lampa. Romantická teorie a tradice estetického myšlení Václav Černý – André Gide Jürgen Serke – Böhmische Dörfer. Putování opuštěnou literární krajinou Gustav René Hocke – Svět jako labyrint / Manýrismus v literatuře Claudio Magris – Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře Terry Eagleton – Úvod do literární teorie Claudio Guillén – Mezi jednotou a růzností. Úvod do srovnávací literární vědy
George Lakoff – Ženy, oheň a nebezpečné věci. Co kategorie vypovídají o naší mysli 12. Přemysl Blažíček – Kritika a interpretace 13. Jiří Pistorius – Doba a slovesnost 14. Jan Lopatka – Předpoklady tvorby 15. Emil Staiger – Poetika, interpretace, styl 16. Kritický sborník 1981–1989. Výbor ze samizdatových ročníků 17. Leo Spitzer – Stylistické studie z románských literatur 18. Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda I. Nárys filosofické hermeneutiky 19. Hans-Georg Gadamer – Pravda a metoda II. Dodatky. Rejstříky 20. George Steiner – Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu 21. Boris Ejchenbaum – Gogolův Plášť a jiné studie 22. Přemysl Blažíček – Knihy o poezii. Holan / Toman 23. Přemysl Blažíček – Knihy o próze. Holeček / Hašek / Škvorecký 24. Kurt Krolop – Studie k německé literatuře 11.
* Knihy ve francouzštině Pere Jérome – Lettres a frere Patrick Pere Jérome. Moine – vrai portrait incomplet
