Autonomie vůle a obchodní závazky

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Autonomie vůle a obchodní závazky Bakalářská práce

Autor:

Hanka Tobolíková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Natália Štefanková, Ph.D.

duben 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Holešově dne 30.04.2015

Hanka Tobolíková

Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala paní JUDr. Natálii Štefankové, Ph.D., vedoucí mé bakalářské práce, za její pomoc, podněty, rady, čas a odborné vedení při zpracovávání mé bakalářské práce. Velký dík za trpělivost patří také mé rodině a nejbliţším přátelům, kteří mi během celého studia pomáhali a usilovně mě podporovali.

Anotace V této bakalářské práci se věnuji autonomii vůle v obchodních závazcích dle platné právní úpravy, tj. Nového občanského zákoníku a její srovnání s právní úpravou do 31.12.2013. Autonomii vůle můţeme jinými slovy formulovat jako smluvní svobodu nebo také smluvní volnost. Prvořadý rozdíl je v tom, ţe od roku 2014 se zabýváme svobodou vůle subjektů a ne zachováním rovnosti subjektů, jak tomu bylo doposud. V první kapitole najdeme základní pojmy. V druhé stručně popisuji prameny právní úpravy smluvní autonomie. Ve třetí kapitole se věnuji světovému právu mezinárodního obchodu, nebo-li lex mercatoria. V další kapitole popisuji podmínky realizace smlouvy. V poslední, páté kapitole se zaměřuji na omezení smluvní volnosti. Klíčová slova: autonomie vůle, smluvní svoboda, omezení smluvní volnosti, závazky

Annotation This bachelor thesis addresses autonomy of the will in business obligations under applicable law, i.e. the New Civil Code and its comparison with the legislation which was in force until December 31, 2013. Autonomy of the will can be also phrased as contracting freedom or contractual liberty. The predominant difference lies in the fact that there has been freedom of the will of individuals or entities since 2014 which replaced pursuits to preserve their equality guaranteed under previous law. The first chapter explains basic terms. The second chapter briefly describes legislative sources of contractual autonomy. The third chapter is devoted to the global law of international trade, also called lex mercatoria. The next chapter deals with conditions necessary for the execution of a contract. In conclusion, the fifth chapter focuses on the limitation of contracting freedom. Keywords: autonomy of the will, contractual liberty, limitation of contracting freedom, obligations

Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................ 7 1

2

ZÁKLADNÍ POJMY ........................................................................................................... 9 1.1

Nový občanský zákoník .............................................................................................. 9

1.2

Právní princip ........................................................................................................... 11

1.3

Právní norma ............................................................................................................ 11

1.4

Zásada autonomie vůle.............................................................................................. 12

1.5

Zásada rovnosti stran ................................................................................................ 13

1.6

Obecné zásady dle NOZ............................................................................................ 13

1.7

Závazkové právo smluvní ......................................................................................... 16

1.8

Zásada „pacta sunt servanda“ .................................................................................... 17

1.9

Zásada „bona fides“ .................................................................................................. 17

1.10

Zásada „boni mores“ ................................................................................................. 18

1.11

Zásada “nemo turpitudinem suam allegare potest“ .................................................... 18

1.12

Smlouva.................................................................................................................... 18

1.13

Závazek .................................................................................................................... 19

PRAMENY PRÁVNÍ ÚPRAVY SMLUVNÍ AUTONOMIE ............................................. 20 2.1

2.1.1

Středověk ........................................................................................................... 20

2.1.2

Raný novověk .................................................................................................... 20

2.1.3

Osvícenství ........................................................................................................ 21

2.2 3

4

Prameny autonomie vůle v historii ............................................................................ 20

Prameny autonomie vůle současnosti ........................................................................ 21

LEX MERCATORIA......................................................................................................... 23 3.1

Středověké počátky ................................................................................................... 23

3.2

Období novověku aţ po II. světovou válku................................................................ 23

3.3

Období od 60. let ...................................................................................................... 24

3.4

Kritika lex mercatoria ............................................................................................... 25

3.5

Součásti lex mercatoria ............................................................................................. 25

3.6

Přístupy lex mercatoria ............................................................................................. 29

PODMÍNKY REALIZACE SMLOUVY ........................................................................... 32

5

5

4.1

Sjednocení smluvního práva ..................................................................................... 32

4.2

Uzavření smlouvy ..................................................................................................... 32

4.3

Hlavní zásady ........................................................................................................... 37

OMEZENÍ SMLUVNÍ VOLNOSTI .................................................................................. 44 5.1

Vady právních jednání podle NOZ ............................................................................ 44

5.2

Předsmluvní odpovědnost v NOZ ............................................................................. 46

ZÁVĚR .................................................................................................................................... 50 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ........................................................................................ 51 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ....................................................................................... 52

6

Úvod Hlavním tématem mé bakalářské práce je analyzovat autonomii vůle smluvních stran u obchodních závazků dle platné právní úpravy, tj. dle nového občanského zákoníku a její srovnání s právní úpravou platnou do 31.12.2013. Autonomií vůle rozumíme zejména „smluvní svobodu“ nebo chceme-li „smluvní volnost“. Ať uţ pouţijeme výraz kterýkoliv z výše uvedených, jedná se o stěţejní zásadu práva soukromého na které je postaven nový občanský zákoník platný od 01.01.2014. Novým občanským zákoníkem dochází k posunu od kolektivního pojetí občanského práva k pojetí individualistickému. Tzn., ţe v první řadě se zabýváme svobodou vůle subjektů, nikoliv zachováním rovnosti subjektů, jak tomu bylo doposud. Autonomii vůle chápejme jako způsob určení a utváření vlastního právního postavení jednotlivce na základě jeho vlastní iniciativy a jeho chtění. Jednou ze základních hodnot demokratického státu je svoboda člověka, kaţdý můţe jednat na základě vlastní vůle, můţe uzavírat smlouvy, odkázat např. svůj majetek...ALE...ne vţdy, ovšem ve většině případů. Má hranice, tzn. tam, kde není omezení zákonem. Naráţíme zde na čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, který doslova říká: “Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“1 Důleţité je si uvědomit, ţe středem zájmu hmotného soukromého práva je sice člověk, ale pokud řekneme A, měli bychom doříct i to B a tím není nic jiného, neţ ţe ten jednotlivec ţije ve společnosti ostatních lidí. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, ţe princip autonomie vůle je skutečně zásadním pilířem v soukromém právu a to nejen v České republice, ale také v zahraničí. Nový občanský zákoník se smluvní svobodě široce věnuje v § 1725 ve větě druhé: “V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.“2 Součástí této práce je nejen osvětlení autonomie vůle jako takové, ale přiblíţení dalších témat, které s ní souvisí. V první kapitole osvětlím základní pojmy, které jsou provázány celou bakalářskou prací a samozřejmě souvisí s daným tématem. Další související kapitola se bude zabývat prameny právní úpravy smluvní autonomie, kde nás stručně provedu prameny z historie

7

aţ po současnost. Mezinárodního obchodu se dotknu ve třetí kapitole, kde se budu zabývat teorií „lex

mercatoria“

(někdy

téţ „transnacionální

právo

mezinárodních

obchodních

transakcí“ nebo „světové právo mezinárodního obchodu“), tzn. právo platné mezi mezinárodními obchodníky). K podmínkám realizace smlouvy se zmíním v předposlední, čtvrté kapitole. Závěrem bude následovat pátá kapitola pod názvem “omezení smluvní volnosti“ a zde narazíme na mantinely, které musíme brát v potaz například při uzavírání smluv, změně či zániku závazků. Závěrem této úvodní části chci podotknout, ţe nový občanský zákoník je psán velmi srozumitelnou češtinou, a proto v mnoha odstavcích zvolím cestu přímé citace paragrafů.

8

1 Základní pojmy Tato kapitola obsahuje výběr základních pojmů, které souvisí s tématem a jsou zmiňovány v této práci. Základními pojmy jsou zásady a principy, na kterých je soukromé právo stavěno. S přihlédnutím k tématu této práce jsou nejzásadnější zásada autonomie vůle, která dle NOZ staví na svobodné vůli subjektů. Připomeneme si pro srovnání i dnes jiţ neplatnou zásadu rovnosti, kterou upravovala právní úprava do konce roku 2013. Vstoupením NOZ v platnost zaznamenalo soukromé právo doslova převratnou změnu po bezmála padesáti letech a je postaven hlavně na zásadě autonomie vůle. S přihlédnutím tohoto faktu a vzhledem k tomu, ţe NOZ je platný relativně krátkou dobu, věnuji mu v této kapitole první bod k vysvětlení co bylo a je smyslem a účelem moderní úpravy.

1.1 Nový občanský zákoník Smyslem a účelem nového občanského zákoníku (NOZ) je – aţ na výjimky – upravit veškeré soukromoprávní vztahy v jednom kodexu. Jednoduše řečeno vše v jednom, logicky a přehledně. NOZ klade důraz na naše demokratické právní tradice, jakoţ i na principy a standardy soukromého práva v Evropě. Hlavními inspiračními zdroji pro úpravu obligačního práva v novém občanském zákoníku byly zásady mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, Principy evropského smluvního práva (PECL), projekt Evropského zákoníku o smlouvách (CEC) a zahraniční zákoníky i v současnosti aplikované, zejména švýcarský, německý a také rakouský, italský a nizozemský. Konkrétně Čtvrtý díl NOZ věnovaný závazkům ze smluv uzavíraných se spotřebitelem vychází z mnoţství evropských směrnic. Hlavní zásady nové kodifikace jsou následující 

vypracovat kodexy vycházející z respektu ke středoevropskému právnímu myšlení,



vytvořit zákoník srovnávající se s evropskou právní a kulturní konvencí,



rozejít se s myšlenkovým světem socialistického práva.

Nový občanský zákoník obsahuje 3 081 paragrafů. Převzal celou řadu pravidel upravených v jiných zákonech, které doposud platily a které vstoupením v platnost zrušil. Jedná o více

9

neţ 100 právních předpisů, například obchodní zákoník, občanský zákoník, zákon o rodině, zákon o vlastnictví bytů či zákon o sdruţování občanů atd. Snahou bylo upravit nebo zpřesnit některá pravidla, která soukromé právo do 31.12.2013 neřešilo, případně upravovalo velmi stroze, a pro praxi jsou tato pravidla potřebná. Je rozvrţen do pěti částí (Obecná část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná). Podle legislativních zvyklostí se jednotlivé části zákonů dělí na hlavy, díly a oddíly. Pro lepší přehlednost kodexu byla přijata zásada, ţe jeden paragraf má obsahovat nanejvýš dva odstavce a ţe jeden odstavec paragrafu má obsahovat nanejvýš dvě věty. Ne vţdy se však danou zásadu podařilo dodrţet. Příbuzné nebo tematicky spjaté instituty jsou řazeny od jednodušších ke sloţitějším a od obecných ke zvláštním (nikoli od důleţitějších k méně důleţitým – hledisko důleţitosti je totiţ relativní). NOZ se snaţí o terminologicky jednotný jazyk, tzn. ţe uţívá pro stejné pojmy stejná slova a pro různé pojmy různá slova. Například „smlouva“ se nerovná „závazek“, „závazek“ se nerovná „dluh“, „zákon“ se nerovná „právní předpis“. Zákonná úprava občanského práva u nás byla v 50. a 60. letech minulého století budována podle vzoru a metod práva veřejného. Tyto vlivy se u nás uchovaly při utváření legislativních textů z oblasti práva soukromého dosud. NOZ se vrací k tradičnímu vyjadřování, zásadně se vyhýbá např. formulaci „je povinen“ (vykonat, zaplatit, doručit atd.), ale volí pro vyjádření povinnosti rozkazovací způsob, např. (nechť) „vykoná“, „zaplatí“, „doručí“ atp. Obdobně se šetří s obratem „je oprávněn“, namísto něhoţ se volí „můţe“, „má právo“ apod. Mluví-li se o „zákonech“, rozumí se tím tedy jen zákony, nikoli všechny právní předpisy (pro ně se právě volí označení „právní předpisy“). Výrazem „zákon“ se rozumí jakýkoli zákon, „tímto zákonem“ se rozumí občanský zákoník a „jiným právním předpisem“ kaţdý zákon nebo jiný právní předpis odlišný od občanského zákoníku. NOZ se snaţí vyhnout cizím slovům. Je-li moţné nahradit cizí slovo bez obtíţí českým, preferuje se takové řešení (např. „zapsaný“ místo „registrovaný“, „nakládat“ místo „disponovat“, „umístění“ místo „instalace“, „sdělení“ nebo „údaj“ místo „informace“ apod.). Avšak v těch

10

případech, kde cizí termín v českém právu zdomácněl (např. „orgán“, „forma“, „elektronický“), anebo

kde jej

lze pro jeho

přesný

význam

vyuţít

lépe

neţ výraz

původem

český

(např. „prekluze“, „detence“), nechová se NOZ puristicky. NOZ sleduje důsledné rozlišení právních domněnek (vyvratitelných i nevyvratitelných) a fikcí a v tom směru volí jednotnou dikci shodnou s klasickou českou právní terminologií. Výrazem „má se za to, ţe“ se označuje vyvratitelná právní domněnka, připouštějící důkaz opaku. Výrazem „platí, ţe“ se označuje nevyvratitelná právní domněnka. Výrazem „povaţuje se za“ nebo „hledí se na“ se označuje právní fikce.

1.2 Právní princip Právní princip je jeden z nepsaných pramenů práva. Jde o jakési právní pravidlo mnohdy obecně pojmenované jako právní zásada. V podstatě se přibliţuje právnímu obyčeji s tím rozdílem, ţe obyčej vyplývá ze zvyklostí společenských a tento obecně principiální ze systému práva jako takového. Můţe mít podobu konkrétní (např. princip presumpce neviny v trestním právu) i rozsáhlejší (např. princip na spravedlivý proces). Na rozdíl od právní normy právní princip platí vţdy. V případě střetu dvou principů se poměřují dle větší míry se uplatní ten důleţitější.

1.3 Právní norma Právní norma je nejmenší, dále nedělitelná součást právního řádu, obsahující v sobě jeden konkrétní příkaz, zákaz nebo zákonné dovolení. Mohou ji tvořit tři základní části: 1) dispozice – vyjádření příkazu, zákazu nebo dovolení obsaţeného v právní normě, 2) hypotéza – podmínka, která omezuje platnost disposice, 3) sankce – určuje alternativní (sankční) příkaz nebo povinnost pro případ, ţe osoba, na níţ se disposice vztahuje, nařízení právní normy nedodrţí.

11

Na rozdíl od právních principů se v případě střetu právní normy vzájemně vylučují, tzn. ţe se lze řídit pouze jednou z nich.

1.4 Zásada autonomie vůle „Autonomie vůle“, jinými slovy „zásada smluvní svobody „nebo „smluvní volnost „ není nic jiného, neţ svobodné rozhodnutí ať uţ jednotlivce či obou zúčastněných stran, jaký typ smlouvy uzavře, zda-li ji vůbec uzavře, vybere si sám smluvní protistranu, dohodne si podmínky a obsah smlouvy, dobu trvání smlouvy a také moţnosti zrušení smlouvy. Ústavní soud České republiky konstatoval ve svém nálezu ze dne 7. prosince 2004 sp. zn. I. ÚS 670/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu, svazek č. 35, rozhodnutí č. 183, s. 423 dle něhoţ: „Autonomie vůle, specificky ztělesněná v autonomii smluvní, tj. ve volnosti uzavírání smluv, nemůţe znamenat pouze volnost výběru typů smluv, výběru spolukontrahenta, utváření obsahu smluv, volnost formy, ale znamená i moţnost svobodně se dohodnout na zániku smluvního vztahu a na případných následcích dvoustranné dohody o zrušení smlouvy.“ Hlavní důvody neplatnosti nalezneme v §581-583 NOZ. Z výše uvedeného vyplývá, ţe kaţdý můţe jednat na základě vlastní vůle, ovšem ne ve všech případech. Pouze tam, kde nás neomezuje zákon. Mantinely nalezneme v čl.2 odst.3 Listiny základních práv a svobod, který říká:“Kaţdý můţe činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, ţe princip autonomie vůle je skutečně zásadním pilířem v soukromém právu a nejen v České republice. Nový občanský zákoník se smluvní svobodě široce věnuje v § 1725 ve větě druhé: “V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.“ Dle § 559 má kaţdý právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Následující § 560 však nařizuje písemnou formu právního jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakoţ i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší.

12

Subjekt, který si zvolíme pro smluvní ujednání, nazýváme spolukontrahent. Výjimkou z libovolného výběru spolukontrahenta je tzv. regulovaný prodej, např. u zbraní. Omezení zákonem se týká „zákonné kontraktační povinnosti“ nebo-li „smluvního přímusu“. Znamená to, ţe uzavřít smlouvu je právní povinnost. V případě nedodrţení je smlouva soudně vynutitelná soudním rozhodnutím a také je moţnost toho, kdo smlouvu neuzavřel, postihnout sankcí. Příkladem smluvního přímusu je např. „Povinné ručení vozidla“, smluvně můţeme kontraktační povinnost zaloţit uzavřením v tzv. „Smlouvě o smlouvě budoucí“.

1.5 Zásada rovnosti stran NOZ vnesl zcela jiný postoj oproti OZ z roku 1964 co se týká rovnosti stran. Dřívější úprava platná do 31.12.2013 stavěla na rovnosti obou zúčastněných stran, coţ potvrdila praxe, ţe mnohdy nelze rovnosti mezi FO a PO dosáhnout. Nově tedy nelpíme na rovnosti stran, nýbrţ na svobodné vůli a toto je ten základní moment, kdy nastupuje autonomie vůle nebo chceme-li zásada smluvní svobody.

1.6 Obecné zásady dle NOZ NOZ upravuje obecné zásady v soukromém právu v Obecné části, §1-8. Co se obecně týká závazkových vztahů, najdeme ve Všeobecných ustanoveních o závazcích §1721-1723. Úvodní ustanovení, tj. §1-8 pokládám z pohledu autonomie vůle za stěţejní a proto níţe cituji jiţ zmíněné paragrafy: §1 (1) Ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. (2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

13

§2 (1) Kaţdé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichţ spočívá tento zákon, jakoţ i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. (2) Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, neţ jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. (3) Výklad a pouţití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti uráţející obyčejné lidské cítění. §3 (1) Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenţ nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. (2) Soukromé právo spočívá zejména na zásadách, ţe a) kaţdý má právo na ochranu svého ţivota a zdraví, jakoţ i svobody, cti, důstojnosti a soukromí, b) rodina, rodičovství a manţelství poţívají zvláštní zákonné ochrany, c) nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těţit z vlastní neschopnosti k újmě druhých, d) daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny, e) vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon můţe stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká, a f) nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleţí. (3) Soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva. 14

§4 (1) Má se za to, ţe kaţdá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost uţívat jej s běţnou péčí a opatrností a ţe to kaţdý od ní můţe v právním styku důvodně očekávat. (2) Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zváţení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti. §5 (1) Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, ţe je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíţi. (2) Proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, ţe jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána. §6 (1) Kaţdý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těţit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těţit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. §7 Má se za to, ţe ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. §8 Zjevné zneuţití práva nepoţívá právní ochrany. Obecná a zcela na místě je při kaţdém jednání zásada opatrnosti. Máme zde také ochranu slabší smluvní strany, coţ je patrno zejména u adhezních smluv. Všeobecné zásady právních skutečností najdeme v NOZ v §545 – 561.

15

Adhezní smlouva Je taková smlouva, jejíţ obsah není výsledkem vzájemné dohody po určitém jednání. Princip take it or leave it („ber nebo nech být“). Podmínky jsou přímo dány pouze jednou ze smluvních stran většinou na předepsaném formuláři a druhá strana má na výběr zda podmínky ve smlouvě takto postavené přijme či nepřijme. S těmito smlouvami se v běţném ţivotě setkáváme často, např. dodávka elektrické energie atd.

1.7 Závazkové právo smluvní Vše týkající se závazků je upraveno v NOZ v Části IV – Relativní majetková práva a ta je ještě rozdělena na: 

Hlava I



Hlava II (§ 2055 – 2893) Závazky z právních jednání,



Hlava III (§ 2894 – 2990) Závazky z deliktů,



Hlava IV (§ 2991 – 3014) Závazky z jiných právních důvodů.

(§ 1721 – 2054) Všeobecná ustanovení o závazcích,

Na rozdíl od závazků z protiprávního činu (deliktu)* nebo tzv. jiné právní skutečnosti dle § 1723 (1), se vţdy jedná o dvoustranné právní jednání zaloţené na konsensu (tj, vzájemném souhlasu). Neexistuje-li zvláštní právní úprava, ustanovení § 1723 (2) se vztahuje i k závazkům vzniklým z důvodu jiných právních skutečností. Dle právního důvodu vzniku dělíme závazková práva na: 

smluvní (ex contractu),



deliktní (ex delicto).

Analogicky je pak rozdělujeme na: 

kvazikontraktní (kvazikontrakt = konsenzus obou stran),



kvazideliktní (kvazidelikt = zavinění).

16

Význam slova „kvazi“ je v překladu „zdánlivý/jakoby“ a v tomto kontextu jej chápeme jako závazek vzniklý jakoby ze smlouvy nebo deliktu, kdy vţdy chybí jedna podstatná záleţitost.

1.8 Zásada „pacta sunt servanda“ Pacta sunt servanda = smlouvy se mají dodrţovat. Tato zásada je další stěţejní a to nejen v oblasti soukromého práva. Odkaz najdeme v §3 odst.2 písm. d) NOZ: „daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny“ a § 1759 NOZ říká: „Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů.“. Dalšího srovnání se dočteme v čl. 1 odst.2 Ústavy České republiky: „Česká republika dodrţuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“

1.9 Zásada „bona fides“ Bona fides = zásada dobré víry. Předpokládáme, ţe subjekt při svém jednání vychází z osobního přesvědčení, které dokáţe objektivně odůvodnit,

ţe jedná v právu. Je-li někdo přesvědčen o opaku, je na něm,

aby nedostatek dobré víry dokázal. NOZ tuto zásadu hojně ochraňuje 

v § 7: „Má se za to, ţe kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“,



v § 2005 (1): „Odstoupením

od smlouvy

zanikají

v rozsahu

jeho

účinků

práva

a povinnosti stran. Tím nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře. ochrana třetích osob jednajících v dobré víře v případě odstoupení od smlouvy.“, 

v § 3004 (1): „Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a uţitků; rovněţ nahradí uţitek, který by ochuzený byl získal.“.

17

1.10 Zásada „boni mores“ Boni mores = dobré mravy. Podle této zásady posuzujeme chování lidí. V NOZ jsou dobré mravy ukotveny ve více ustanoveních: 

v § 2 odst. 3, který říká:„Výklad a pouţití předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a vést ke krutosti a bezohlednosti uráţející obyčejné lidské cítění.“,



v § 580: „Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakoţ i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyţaduje“,



v § 588: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“

1.11 Zásada “nemo turpitudinem suam allegare potest“ Nemo turpitudinem suam allegare potest = nikdo se nemůţe s úspěchem dovolávat své nepoctivosti. Tzn. Ţe nikdo nemůţe mít prospěch ze svého protiprávního jednání, které bylo v rozporu s dobrými mravy. Zastoupení paragrafů v NOZ 

v § 6: „Nikdo nesmí těţit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těţit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“,



v § 8: „Zjevné zneuţití práva nepoţívá právní ochrany.“.

1.12 Smlouva Smlouva je klasickým, nejčastěji uţívaným, mnohdy hlavním důvodem vzniku závazku či závazků. Smlouvou lze zrealizovat potřeby smluvních stran z různých důvodů, např. osobních, hospodářských aj. Smlouva je zaloţena na některých obecných zásadách, ovšem neúčinkuje přímo normativně. Uplatňuje se skrze výklad právních předpisů a je dotvářena soudcovským právem. Zúčastněné strany smlouvy se řídí NOZ § 1724 (1), který doslovně říká: „Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy“. Toto ustanovení

18

se vztahuje také na výsluhy (tj. výsluhový příspěvek určený pouze příslušníkům bezpečnostního sboru nebo Armády České republiky) a společenské úsluhy (tj. běţnou sousedskou či přátelskou výpomoc, která však není právním jednáním a a ni nezakládá ţádný právní vztah).

1.13 Závazek Z hlediska systematiky jsou nově závazky z právních jednání správně zařazeny před ustanovení o závazcích z deliktů. Závazek vzniká mezi dvěma či více konkrétními subjekty na základě právní skutečnosti, kterou je nejčastěji vícestranné právní jednání, převáţně smlouva nebo dohoda. Jedná se o relativní právní vztah (relativní majetkové právo), ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění jako na pohledávku a dluţníkovi jako straně druhé povinnost plnit – povinnost právo věřitele splněním dluhu uspokojit (§1721 NOZ). S ohledem na smluvní volnost a na dynamiku těchto vztahů dochází k tomu, ţe v podobě, ve které vznikly, často nemusí trvat aţ do konce. Strany závazkového právního vztahu tedy mohou provést jejich změnu, aniţ by daný závazkový vztah musel zaniknout. Tato změna můţe být uskutečněna v subjektech (na straně věřitele či dluţníka) nebo v obsahu závazkového právního vztahu. Institutů umoţňujících změnu závazkového právního vztahu je v současné právní úpravě občanského zákoníku hned několik. Mezi běţné patří zejména postoupení pohledávky či převzetí dluhu. I přes to, ţe nová právní úprava změny závazků vychází z minulého OZ, tak v ní najdeme jednak několik změn a také zcela nové instituty, mezi které lze zařadit zejména postoupení smlouvy či převzetí majetku. NOZ upravuje změnu závazků v ustanovení §1879 aţ §1907.

19

2 Prameny právní úpravy smluvní autonomie 2.1 Prameny autonomie vůle v historii 2.1.1 Středověk Jiţ ve středověku najdeme první zmínky o principiální zásadě autonomie vůle, která je spojena se zrodem práva mezinárodního. Počátky zrodu pokusu nastavit pravidla, kterými se bude řídit obchodní jednání, byly při obchodování v přístavních městech na severu Itálie ve 13. a 14. století. Dle dostupné literatury byl otcem tohoto konceptu francouzký právník Dumoulin (1501-1566), který upřednostnil subjektivní úmysl stran určit si právo rozhodné před právem místa (locus contractus). Tato jeho myšlenka byla v Evropě dále rozvíjena v souvislosti s formováním mezinárodního práva soukromého.1

2.1.2 Raný novověk Celkově novověk znamená dobu převratných změn společenského, kulturního a ekonomického charakteru. V období renesance převaţovala myšlenka obdivu a respektu k člověku a s tím souvisel důraz na svobodu člověka a individualismus. Renesanční humanismus kladl důraz na úlohu člověka ve společnosti, zejména to, ţe jednotlivec koná na základě svobodné vůle. 2 Uvádím tři přirozenoprávní teoretiky, kteří se svobodou člověka zaobírali. Holandský právník Hugo Grotius (1583-1654) zastával názor, ţe autonomie vůle je „moc nad sebou“.3 Anglický filozor Thomas Hobbes (1588-1679) byl další teoretik, který chápal právo jako „svobodu, jíţ má kaţdý, aby uţíval své schopnosti podlesvého zdravého rozumu“. 4

1

NYGH, Peter. Autonomy in international contracts. New York: Oxford University Press, 1999, str. 3 a násl. ADAMOVÁ, Karolina a Ladislav KŘÍŢKOVSKÝ. Dějiny myšlení o právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2007, str. 95 3 totéţ, str. 98 4 totéţ, str. 102 2

20

2.1.3 Osvícenství I ve druhé polovině 18. století, tj. v období Velké francouzské revoluce, změny ve společnosti pokračovaly. V současnosti je stále Velká francouzská revoluce symbolem vítězství svobody. Francouzští osvícenští filozofové (Voltair, Denis Diderot a Jean-Jacques Rousseau) vyzdvihovali sílu rozumu a svobodu člověka. Střední vrstva obyvatelstva posilovala a formovala se inteligence lidu. Důraz kladli na neomezenou svobodu myšlení a vědecky podloţená fakta.Vznikla Deklarace práv člověka a občana o sedmnácti částech, díky níţ došlo k ukotvení mnoha ideových hodnot a práv, po kterých občané volali. 5 Např. Článek

1:„Lidé

se rodí

a zůstávají

svobodnými

a rovnými

ve svých

právech“

nebo Článek 3: „Svoboda spočívá v tom, ţe kaţdý můţe činit vše, co neškodí druhému“. Za připomenutí stojí také pár slov o německém filozofovi a profesorovi Immanuelu Kantovi (1724 – 1804). V jím sepsaném díle Kritika praktického rozumu ohraničuje vztah mezi svobodou a morálkou. Tvrdí, ţe bez svobody by morálky nebylo a morálka je podmínkou pro uvědomění si svobody. Autonomii vůle povaţuje za jediný princip všech morálních zákonů. Zmiňuje téţ heteronomii vůle, tzn. ţe ideály dobra a etiky jsou nařizovány zvenčí. Heteronomie vůle odporuje principu autonomievůle, a stejně tak principu mravnosti. 6

2.2 Prameny autonomie vůle současnosti Autonomie vůle je stěţejní zásadou soukromého práva. Zásada autonomie vůle vychází z předpokladu,

ţe subjekty soukromého

práva

mohou

vstupovat

svobodně

ze své vůle

do soukromoprávních vztahů a sjednat si většinu práv a povinností, nejsou-li v omezeni zákonem. Uvedená zásada vyplývá z obecnější zásady legální licence vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která stanoví, ţe co není zákonem zakázáno, je dovoleno.7, 8 Smluvní svobodu zakotvuje nový občanský zákoník ve větě druhé § 1725: „V mezích právního řádu

je stranám

ponecháno

na vůli

svobodně

5

si smlouvu

ujednat

a určit

HROCH, Miroslav a Vlasta KUBIŠOVÁ. Velká francouzská revoluce a Evropa: 1789-1800. Vyd. 1. Praha: Nakl. Svoboda, 1990, str. 9 – 74 6 KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Vyd. v tomto překl. 1. Překlad Jaromír Louţil. Praha: Svoboda, 1996, str. 6 a násl. 7 ČESKO. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 2 odst.4 8 ČESKO. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3

21

její

obsah.“ V § 1746 odst. 2 pak zákoník

dává

prostor

pro vznik

tzv.nepojmenovaných

smluv: „Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.“ Projevem autonomie vůle je i preference dispozitivních norem v občanském právu, kterou zakotvuje ust. § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“

22

3 Lex mercatoria 3.1 Středověké počátky Původ lex mercatoria v dnešním smyslu spadá do západní Evropy 11. a 12. století. Největší obchodní centra se nacházela na území různých států, bylo nezbytné vztahy obchodníků z jednotlivých zemí či městských států zregulovat a sjednotit právní chování na jednotlivých trzích. Typické pro lex mercatoria v té době bylo, ţe vznikalo jako projev pravidel utvořených na základě obchodních zvyklostí obchodníků z různých zemí. Samotná existence tehdejších pravidel neznamenala, ţe se obchodníci svých práv domohli. V případě sporu proto začali uznávaní obchodníci působit jako rozhodci. Dá se říci, ţe se středověké lex mercatoria se vyvinulo v systém obyčejových norem obecně uznávaných obchodníky a slouţící k rozhodování sporů mezi obchodníky u zvláštních soudů. Jeho vytváření bylo spontánní, neregulované uměle. Kromě trţišť a obchodních center existovaly i kupecké cechy.

3.2 Období novověku až po II. světovou válku Společnost svým rozvojem začala porušovat práva na základě vydávání obchodních kodexů v jednotlivých státech. Těmito národními úpravami zaměřenými na vnitrostátní obchod narušily stávající jednotu fungování světových trţišť a tím přispěli k právní roztříštěnosti. Velká trţní centra ustoupily do pozadí a prim hrály jednotlivé vnitrostátní právní regulace a tím pádem vše „směřuje k úplnému rozpadu lex mercatoria středověkého typu.“ Ačkoliv lex mercatoria tvořilo předlohu pro národní kodexy a jeho přejímání by teoreticky mělo přispět k celkové unifikaci obchodních pravidel, opak byl pravdou. Průmyslová revoluce s sebou přinesla novou dimenzi v obchodě, narostlo mnoţství obchodovatelného zboţí a i osamostatnění USA přispělo k rozvoji mezinárodního námořního obchodu. Zde se poprvé setkáváme s naukou o mezinárodním právu soukromém.

23

3.3 Období od 60. let Ke skutečným úvahám o lex mercatoria dochází v období po druhé světové válce, zejména v 60. letech. Objevují se mnohé názory od maximalního vyuţití lex mercatoria aţ po jeho nemilosrdnou

Z velkého

kritiku.

mnoţství

významných

autorů

a teoretiků

uvádím

jen nejvýznamnější z nich. Prvním je C.M. Smitthoff známý díky své teorii new law merchant, kterou rozvíjel zhruba od poloviny 50. let. „Smitthoff staví své new law merchant na autonomii vůle stran, zásadě pacta sunt servanda a rozvoji mezinárodní obchodní arbitráţe.“9 V pramenech jsou stále v popředí obchodní zvyklosti doplňované mezinárodními úmluvami a unifikovanými právními úpravami. „Vytváření obchodních zvyklostí však uţ nevidí čistě jako spontánní, ale také ovlivněnou činností mezinárodních organizací či mezinárodních profesních svazů.“10 Dalším významným autorem je A. Goldštajn. Ten další vývoj lex mercatoria vidí v kompozici faktorů právních, ekonomických a sociologických. Právní faktory 

dispozitivní charakter obecného závazkového práva;



nepřiměřenost

vnitrostátních

úprav

směrem

k potřebám

úpravy

mezinárodních

obchodních transakcí; 

podobnost institutů obchodního práva v jednotlivých státech;



limitované účinky ordre public.“11

Sociologické a ekonomické faktory pak byly bezprostředním odrazem dění ve světě od politiky, přes hospodářství aţ po společenský vývoj a to vše se promítalo do obchodních vztahů. Goldštajn původ práva odvozuje ze dvou pramenů a to mezinárodní legislativy a mezinárodních obchodních obyčejů. Také Berthold Goldman je představitelem tvůrčích úvah o lex mercatoria. Zdůrazňuje, ţe lex mercatoria je tvořeno normami, jejichţ původ je obyčejový, tudíţ spontánní. Povahu 9

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 130 Salač, J.: Lex mercatoria – nástin vývoje a význam. In: Právník, 1998, č. 137/5, str. 412 11 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 130 10

24

lex mercatoria

také spatřuje

v jeho

nadnárodnosti.

„Vychází

z toho,

ţe pro účastníky

mezinárodního obchodu platí jisté právní obyčeje, které mají formu objektivního práva závazného pro všechny bez ohledu na státní příslušnost a nezávisí tak na vůli stran, jestli tyto normy vtáhnou do smluv. Případné mezery pak mají vyplňovat obecné zásady právní, jeţ jsou společném všem státům a jejich právním řádům.“12

3.4 Kritika lex mercatoria Francouzští kritici spatřují nedostatky lex mercatoria v jeho nesoudrţnosti a nezpůsobilosti být autonomním systémem. Vzhledem k tomu, ţe neexistuje ţádná jednotná komunita, není moţné přijmout existenci jednotného mezinárodního společenství obchodníků. Švýcarsko a Německo Goldmanovu teorii zcela odmítají. Právníci v těchto dvou zemích nepovaţují lex mercatoria za samostatný právní systém a to proto, ţe přímá aplikace těchto norem musí vţdy vycházet z dohody stran a arbitr se nemůţe pro jejich aplikaci rozhodnout na základě své vůle. Taktéţ obecná právní pravidla dle jejich názoru jsou v rozporu a nelze je povaţovat za pramen práva.

3.5 Součásti lex mercatoria Z výše uvedeného nepřímo plyne, ţe pojem lex mercatoria je těţce definovatelný a taktéţ popsatelný. Stejně tak nelze jasně specifikovat, co všechno tento pojem obsahuje. Víme, ţe z obecného hlediska zde patří obyčeje mezinárodního obchodu, různé zvyklosti at. Níţe se pokusím přiblíţit, co můţe být mezi prameny lex mercatoria zařazeno:

12



mezinárodní obchodní zvyklosti,



obecně uznávané právní principy a zásady,



formulářové a vzorové smlouvy,



právotvorba na poli mezinárodních organizací.

Salač, J.: Lex mercatoria – nástin vývoje a význam. In: Právník, 1998, č. 137/5, str. 413 a dále

25

Mezinárodní obchodní zvyklosti Mezinárodní obchodní zvyklostí rozlišujeme na dva druhy: 

Mezinárodní obchodní

zvyklosti formulované – Zde řadíme zvyklosti sepsané,

publikované mezinárodní agenturou, která je vlivná, např. Mezinárodní obchodní komora v Paříţi. Sem patří například známá norma INCOMTERMS, která má jednotná pravidla pro dokumentární akreditivy. Počátky INCOTERMSU také najdeme jiţ v dřívější námořní dopravě.

 Mezinárodní

obchodní

zvyklosti

neformulované – Zjednodušeně

lze říci

ţe jsou to nepsaná pravidla mezinárodního obchodu, která nejsou nijak formálně zpracována a jakkoliv uměle dopracována.13 Neformulované zvyklosti se vyvinuly zejména při obchodu s určitým druhem zboţí. „V zásadě se uplatňují v konkrétním právním poměru, jestliţe se strany na ně výslovně odvolaly nebo kdyţ z okolností případu vyplývá, ţe je měly na mysli při uzavírání konkrétní smlouvy.“14 Obecně uznávané právní principy a zásady Výklad těchto dvou pojmů – principy a zásady – se v mezinárodním právu veřejném různí, ovšem nelze je shodovat se zásadami mezinárodního práva. První výklad je v čl. 38 odst. 1 písm. c) Statutu Mezinárodního soudního dvora, který říká, ţe jde o obecné zásady právní uznané civilizovanými národy. Řada obecných zásad má svůj původ v právu římském. 15 V novějších pracích se hovoří i úţeji o obecných principech smluvního práva a o obecných principech lex mercatoria, na kterých je tento soubor vystavěn.16 Pro zajímavost přehled principů: bona fides; pacta sunt servanda; culpa in contrahendo; bonos mores; zákaz bezdůvodného obohacení; vis maior; hardship; volenti non fit iniuria; suit tacet consentire videtur; nulus commodum capere potest de iniuria sua propria; na řízený zájem 13

Rozehnalová, N. Právo Mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 134 Kučera Z., Parknerová M., Růţička K. a kol. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, str. 39 15 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2006, str. 134-135 16 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a.s., 2006, str. 135 14

26

skupiny společností se nahlíží jako na zájem jednotlivých členů skupiny; organizace s vlastnickým podílem státu se nemůže zbavit svých závazků s odkazem na imunity či vnitrostátní právo; aplikace práva, se kterým je vztah v nejužším spojení; favor negotii; lex contractus je nezměnitelné; lex contractus se aplikuje v podobě, v jaké existuje v době procesu; causa rebus sic stantibus; exceptio non adimpleti contractus; oprávnění strany odstoupit od smlouvy v případě podstatného porušení protistranou; non cedit venire contra factur proprium; informační povinnost strany při problémech souvisejících s kontraktem; dvouletá reklamační lhůta; rozložení měnových rizik dle čl. VIII odst. 2 písm. b) Smlouvy o Mezinárodním měnovém fondu; estoppel; profesionalita protistrany; závazek zmírnění ztrát; požadavek uzavírání smluv ut res magis valeat quam pereat et contra proferentem; lex specialis derogat legi generali; falsa demonstratio non nocet; actori incumbi probation; res inter alios acta alteri non nocet; závazek platit úroky je dán výší úroku pro bankovní úvěry v místě sídla věřitele; náhrada škody nesmí být vyšší než ztráta; škoda vzniklá porušením smlouvy je limitována předvídatelností důsledků porušení; zásada kontinuity odpovědnosti v případě sukcese společnosti de facto; připuštění nepřímého důkazu; připuštění prima facie důkazu; odpovědnost zakladatelů společnosti za jednání v průběhu preinkorporační fáze; odpovědnost nové entity za smlouvy uzavřené jejími zakladateli; přednostní aplikace zvyklostí a obyčejů zvláštního odvětví obchodu; závazek platit kompenzaci pro případ vyvlastnění.17 Formulářové a vzorové smlouvy Výraznou součástí smluvní svobody jsou formulářové a vzorové smlouvy či obchodní podmínky. Jsou obecné a pouţitelné pro nekonkretizované případy. Obsahují převáţně část obecnou, individuální, přílohy a obchodní podmínky. Zářným příkladem jsou i u nás společnosti finanční, energetické, telekomunikační, které denně uzavírají smlouvy se svými odběrateli. Formulářové smlouvy jsou univerzální a individuálně jsou upravovány v souladu s obchodními podmínkami, tzn. ţe dochází k idealizaci jejich obsahu. Velké mezinárodní společnosti shodně tyto formulářové smlouvy uţívají. Nutno vypíchnout podstatu, která tkví v tom, ţe velká společnost svými obchodními podmínkami vystupuje jako silnější smluvní strana (obzvlášť pokud se jedná o monopolního dodavatele) a dá se říci, ţe přímo 17

Rozehnalová, N. v Právu mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 135-136

27

vnucuje smluvní podmínky druhé, čili slabší, straně. Obdobou jsou adhezní smlouvy, které jsou postaveny na principu „take it or leave it„, tzn. „ber nebo nech být“. U stejného druhu obchodu se způsob uzavírání dle tzv. mustru jeví jako rychlý a efektivní a obchodníkům v mezinárodním i tuzemském obchodu výrazně zjednodušuje práci a šetří čas. Mezinárodní obchodní komora v Paříţi, věhlasná instituce, jejímţ předmětem činnosti je mimo arbitráţní činnosti tvorba průvodců a doloţek pro úspěšné uzavírání smluv, těchto formulářových a vzorových smluv úspěšně vyuţívá. Vzorové smlouvy jsou v praxi uţívány stejně jako formulářové smlouvy. Rozdíl mezi nimi je, ţe vzorová smlouva obsahuje doporučený text daného typu smluvního vztahu a máme moţnost volby mezi různými variantami řešení. Zúčastněné strany si tedy mohou při přípravě smlouvy zvolit text nejlépe vystihující a nejvhodnější pro konkrétní smluvní obchod. Dostupnost všelijakých vzorových smluv je v dnešní době na vysoké úrovni (internet, publikace, softwary), přidanou hodnotou jsou právní návody a upozornění, čeho se třeba vyvarovat či na co je třeba brát zřetel. Obchodníkům je tento systém velmi nápomocný. Formulářové a vzorové smlouvy, rovněţ i obchodní podmínky vytvářejí krom Mezinárodní obchodní komory v Paříţi i jiné mezinárodní organizace. Jde například o „EHK OSN, FIDIC, WIPO, GAFTA. 18 „Obchodní podmínky jsou předem zpracované, písemné, standardizované texty termínů, obsahující zpravidla údaje o jakosti, záručních lhůtách, odpovědnosti, přechodu vlastnického práva a nebezpečí, platební údaje, rozhodčí klauzuli, klauzuli o výběru rozhodčího práva atd., tj. vše, co lze upravit univerzálně pro neurčitý okruh smluvních vztahů.“ 19 Právotvorba na poli mezinárodních organizací Základem právotvorby jsou normy a zásady tvořené na půdě všech mezinárodních organizací, tzn. evropských i světových. Zde naráţíme na body kritiky doktríny lex mercatoria, která vyčítá nejasnost a vágnost, které v konečném důsledku znesnadňuje jeho aplikaci. Rozhodování zdůrazňuje kvalitního kvalifikovaného rozhodce, který musí znát mezinárodní obchodní praktiky. 18 19

Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 153 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 136

28

Z toho plyne, ţe smluvní strany si pro regulaci jejich vztahu volí raději hmatatelnější podobu práva, například konkrétní národní právo. Existuje mnoho mezinárodních institucí, které utvářejí celistvé soubory smluvních zásad aplikovatelných v okamţiku tvorby smluv i v případě řešení sporů, tzn. ţe řeší unifikační i kodifikační práce. Je zvláštní, ţe často přímo státy podporují takovéto snahy, přestoţe výsledkem takových činností jsou pouze

nezávazné

kodexy

doporučujícího

charakteru

bez právní

závaznosti.

Přesto je s některými přímo operováno v rámci unifikačních procesů.20

3.6 Přístupy lex mercatoria Lex mercatoria je vzhledem k národnímu právu jeho konkurencí a v praxi při jeho aplikaci se můţe odlišovat jak ze strany právního řádu tak ze strany právní teorie. Rozdělujeme je podle druhu přístupu na: a) subsidiární aplikace, b) rovnocennost, c) nadřazenost. Ad a) Subsidiární aplikace Subsidiární aplikace znamená uplatnění lex mercatoria v rámci kogentních norem rozhodného práva. Jedná se o nejčastěji pouţívaný přístup a „nečiní potíţe ani u soudů obecných, ani soudů rozhodčích, pokud si strany realizují volbu lex mercatoria.“21 Lex mercatoria, v případě subsidiarity, umoţňuje aplikaci dle smluvní svobody zúčastněných stran. Typickým příkladem subsidiární aplikace v České republice je řízení před soudy i rozhodci. Pořadí aplikace lex mercatoria vypadá takto: 

vyuţití kogentních norem;



uplatní se ustanovení smlouvy ve smlouvě zmíněné včetně norem lex mercatoria;

20

Viz nařízení Řím I., kde se v komentářích týkajících se článku 3. odst. 2 operuje s těmito soubory zásad. Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, Wolters Kluver, 2008, str. 235 21

29



aplikují se dispozitivní normy;



závěrem se vyuţije obchodních zvyklostí, které vztah mezi smluvními partnery doladí.

„Zvyklost mívá tyto znaky: 

Ustálenost schématu jednání v rámci určitého typu činnosti anebo určitého druhu zboţí. Ustálenost je charakterizována jednoznačností obsahu, přesností příkazu či rozvrţení práv a povinností stran;



Určitý stupeň známosti a tím i rozšířenosti;



Délka zachovávání. Zvyklost či obyčej jí však není bezprostředně determinován. Rozhodující roli zde v časových souvislostech hraje okamţik uvědomění si nezbytnosti anebo vhodnosti zachovávání určitých pravidel;



Prostorový

prvek,

či mezinárodní.“

který

rozhoduje

o tom,

zda je zvyklost

místní,

národní

22

Subsidiární aplikace nastane vţdy, kdyţ je právo rozhodné určeno kolizními normami. Ad b) Rovnocennost Rovnocennost je další alternativou aplikace lex mercatoria v samostatném právu, kterou všichni přívrţenci lex mercatoria povaţují za reálný cíl. Pakliţe je lex mercatoria povaţováno a bráno jako rovnocenný právní řád, soudce nebo arbitr jej můţe aplikovat přímo bez kterékoliv kogentní normy či komplexního národního právního řádu. Ad c) Nadřazenost Přednostní aplikace lex mercatoria znamená, ţe na soukromoprávní vztahy obsahující mezinárodní prvek a spadající svým předmětem do této oblasti budou aplikovány tyto normy bez dalšího. To znamená, ţe na rozdíl od předchozích případů bez jakékoli opory v pozitivním právu konkrétního státu přednost vyplývá z povahy lex mercatoria. Tento systém by se pak dal povaţovat za přímou normu upravující právo mezinárodního obchodu, která je univerzální a společná pro všechny státy. Takový přístup však popírá autonomii vůle stran a není v oblasti právní teorie přijímán. 22

Rozehnalová, N. v Právu mezinárodní ho obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006, str. 143

30

Závěrem této kapitoly a na základě všeho, co zde je o lex mercatoria napsáno, si jednoduše troufám říci, ţe lex mercatoria určitě nemůţe být posuzováno jako samostatný právní řád. Můţe být v mnoha případech jakýmsi vodítkem při vyplňování mezer v mezinárodním právu, zejména při tvorbě norem v mezinárodním právu, ovšem jeho postavení je i tak velmi nízké.

31

4 Podmínky realizace smlouvy Nový občanský zákoník rozšiřuje podstatným způsobem odpovědnost za jednání před samotným uzavřením smlouvy. Tato tzv. předsmluvní odpovědnost zahrnuje zákaz jednání „na oko“, tedy jednání o uzavření smlouvy, které strana nemyslí váţně, dále upravuje vzájemné informační povinnosti, ochranu poskytnutých důvěrných informací a důsledky bezdůvodného přerušení jednání o uzavření smlouvy. Završením jednání o smlouvě pak je její uzavření. Důsledkem širšího pojetí smluvní svobody v novém zákoníku je, ţe smlouva můţe být uzavřena, i kdyţ by to předpisy platné do 31. 12. 2013 neumoţňovaly.

4.1 Sjednocení smluvního práva Počínaje 1. lednem 2014 vstoupil v účinnost dříve i nyní velmi diskutovaný zákon č. 89/2012Sb., Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ“). Do 31.12.2013 úprava smlouvy podléhala zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a zároveň zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Jak je jiţ výše uvedeno, občanský zákoník a obchodní zákoník byl nahrazen NOZ a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Jednání o uzavření smlouvy je podle NOZ nutno věnovat zvýšenou pozornost. Zákon zakazuje jednání „na oko“ a upravuje důsledky bezdůvodného ukončení jednání o uzavření smlouvy a vzájemné informační povinnosti smluvních stran a rozšiřuje ochranu poskytnutých důvěrných informací.

4.2 Uzavření smlouvy Pro kaţdodenní ţivot je uzavírání smluv nejčastějším a nejhmatatelnějším případem aplikace práva. Podle § 1725 nového zákoníku dojde k uzavření smlouvy tehdy, jakmile si strany dojednají její obsah. Toto ustanovení umoţňuje velice neformální způsoby uzavření smlouvy, jako například ústní dohodu, či emailovou korespondenci i tam, kde jsme byli doposud zvyklí na povinnost písemného vyhotovení smlouvy s podpisy stran. To lze jednoznačně povaţovat za výhodu NOZ, na druhé straně je třeba si dát pozor, aby k uzavření smlouvy nedošlo ve skutečnosti dříve, neţ by si to například jedna ze stran přála. V této souvislosti bychom chtěli upozornit na dvě novinky, které NOZ přináší.

32

První změnou, zejména oproti bývalé praxi vycházející ze starého obchodního zákoníku, je skutečnost, ţe smlouva můţe být platně uzavřena, aniţ by se strany dohodly na celém jejím obsahu. Podmínkou nového zákoníku je, ţe lze rozumně předpokládat, ţe by smlouvu strany uzavřely i bez ujednání této náleţitosti. To má vyplývat zejména z faktu, ţe strany své závazky ze smlouvy fakticky plní a smlouvou se řídí. Stavebník se stavitelem se tedy například nemusí dohodnout na termínu dokončení stavby, nebo na objemu prací, přesto je smlouva o dílo uzavřena, pokud se obě strany tak chovají – stavitel realizuje stavbu a stavebník za dílo platí. Tato obecná zásada, tedy ţe smlouva je uzavřena, pokud se podle ní strany chovají, neplatí pouze v případě, kdyţ si některá ze stran při jednání vymíní, ţe dohoda na některé z náleţitostí (např. cena, místo dodání, datum zhotovení) je předpokladem pro její uzavření. Při jednání o jakékoliv smlouvě je tedy nezbytné, aby si kaţdá ze stran definovala ty části smlouvy, které jsou z jejího hlediska podstatné, a při jednání o jejím uzavření sdělila, ţe bez dohody na těchto částech nemůţe být smlouva uzavřena. Druhá významnější změna se týká uzavření smlouvy přijetím (akceptací) nabídky navrhovatele. Jiţ podle starého obchodního zákoníku platilo, ţe souhlasná odpověď na nabídku s návrhem smlouvy se povaţovalo za její uzavření, pokud u některých smluvních typů nebyla vyţadována písemná forma smlouvy. Nový občanský zákoník tuto zásadu v § 1740 modifikuje, kdyţ říká, ţe souhlasnou odpovědí na nabídku

je smlouva uzavřena,

a to i kdyţ obsahuje dodatky

nebo odchylky od návrhu (nabídky), které podstatným způsobem nemění její obsah. Má se pak zato, ţe smlouva byla uzavřena ve znění dodatku nebo odchylného znění, pokud navrhovatel tyto změny bez zbytečného odkladu neodmítne. Můţe se tak stát, ţe stavebník odsouhlasí staviteli návrh smlouvy o dílo s dodatkem, ţe nebude platit zálohu na stavební práce. Stavitel si této změny nevšimne, nebo ji neodmítne „bez zbytečného dokladu“ a smlouva platí ve znění dodatku. Pokud by se chtěl stavitel tohoto nedopatření vyvarovat, můţe vyuţít § 1740 odst. 3 a jiţ předem při zaslání návrhu na uzavření smlouvy vyloučit moţnost takových změn. Smlouva můţe být navíc uzavřena způsobem a v situacích, které předchozí zákon neumoţňoval. Také NOZ poskytuje při uzavírání smlouvy mnohem větší svobodu při sjednávání jejího obsahu i formy. Řada smluv, u kterých jsme na to byli z minulosti zvyklí, nemusí například být uzavírána v písemné formě, ale postačí odsouhlasení jejich obsahu e-mailem. Kromě jiného se NOZ dotkl

33

i úpravy závazkového práva, z něhoţ jednou z nejdůleţitějších je úprava smlouvy jako dvoustranného právního úkonu. Tato problematika je řešena v rámci části NOZ, která v § 1724 a násl. stanovuje pravidla tzv. „předsmluvní odpovědnosti“. Vychází přitom ze základních zásad NOZ, obsaţených v § 3 odst. 2 písm. d) podle nějţ „daný slib zavazuje“ a § 6 odst. 1 podle nějţ „kaţdý má povinnost jednat v právním styku poctivě“. Na úpravu předsmluvní odpovědnosti navazují podrobnější pravidla pro uzavírání smluv. Smlouva můţe být uzavřena i bez podstatných náleţitostí jiţ prostě tím, ţe se strany začaly podle ní chovat nebo i tehdy kdy druhá strana nabídku na její uzavření přijala s odchylkou nebo dodatkem. Je tedy důleţité se v těchto nových pravidlech orientovat uţ z toho důvodu, aby nedošlo k situaci, ţe bude platně uzavřena, ačkoliv si to jedna nebo třeba i obě strany smlouvy ani neuvědomí. Podnikatelé tedy musí být při jednání o uzavření smlouvy opatrnější neţ doposud, aby svým jednáním nezpůsobili druhé straně škodu, které by se mohla domáhat. Z výše uvedeného vyplývá, ţe od roku 2014 je dvojkolejnost právní úpravy sjednocena do jediného právního kodexu. Tato duplicita se týká nejenom úpravy jednotlivých smluvních typů (např. kupní smlouva, smlouva o dílo a další), ale také ustanovení obecného závazkového práva (příkladem můţe být zdvojená úprava prodlení, odpovědnosti, promlčení atd.). Prvotně je nutno poukázat na skutečnost, ţe NOZ poskytuje větší míru smluvní volnosti stranám a dále staví na staré římské právní zásadě pacta sund servanda, tzn. ţe smlouvy mají být dodrţovány. NOZ téţ omezuje případy absolutní a relativní neplatnosti. Např. § 1726 NOZ předpokládá, ţe smlouva byla uzavřena, ačkoli mezi stranami nebyly ujednány všechny náleţitosti, lze-li s přihlédnutím k následnému chování stran předpokládat, ţe by smlouva byla uzavřena i bez takovéhoto ujednání. V případě sporu tedy jedna ze smluvních stran jiţ bude obtíţněji prokazovat, ţe smlouva ve skutečnosti nebyla uzavřena, jak se taková obrana v některých případech objevovala. V případě, ţe je některé ujednání smlouvy, např. způsob přepravy, nadmíru důleţitý pro jednu ze smluvních stran, je nutné, aby toto dala najevo při kontraktačním procesu (Kontraktačním procesem se rozumí sled právních jednání dvou a více osob vedoucí k uzavření smlouvy, a to od podání nabídky po její přijetí.). V případě, ţe by v tomto ujednání nebyla shoda, smlouva nebude uzavřena.

34

V rámci kontraktačního procesu NOZ dále rozšiřuje tzv. předsmluvní odpovědnost, která byla do 31.12.2013 upravena v § 271 Obchodního zákoníku. Nejen ţe je zahrnuta předsmluvní odpovědnost za vyzrazení důvěrných informací poskytnutých jednou ze smluvních stran. Nově je upravena i povinnost poskytnout druhé straně všechny skutkové a právní okolnosti, ze kterých druhá strana můţe usuzovat na zřejmý zájem uzavřít smlouvu. Tímto je chráněna dobrá víra druhé strany, ţe úmysl uzavřít smlouvu je skutečně váţný. Dospějí-li strany při jednání tak daleko, ţe uzavření smlouvy se jeví jako velice pravděpodobné a jedna ze stran i přes důvodnéočekávání druhé strany zmaří uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu, jedná tato strana nepoctivě a odpovídá druhé straně za vzniklou škodu, resp. do výše ztráty v obdobných případech. Uzavření smlouvy, které je upraveno v § 1731 aţ § 1745 NOZ, se nijak výrazněji neodchyluje od dosavadní úpravy. Pro úplnost je však nutné poukázat na skutečnost, ţe nabídka na uzavření smlouvy jiţ nebude muset být adresná, tedy vůči konkrétní osobě. Nově bude také nutné pamatovat na skutečnost, ţe ačkoli bude nabídka učiněna v písemné formě vůči přítomné osobě, bude nutné tuto nabídku akceptovat bezodkladně, tedy stejně jako v případě ústní nabídky. Zřejmě nejdůleţitější změnou v případě nabídky k uzavření smlouvy je upravena v § 1740 NOZ. Přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou, která je nepodstatná, jiţ nebude povaţována za protinávrh, ale bude jiţ samotnou akceptací nabídky, ledaţe by tato akceptace byla bezodkladně odmítnuta. Tato úprava míří na situace, kdy nabídka nebyla přijata shodnými slovy nebo např. místo „platba v hotovosti“ odpoví akceptant „platba převodem z účtu“. Tato změna je tedy ryze racionální a opět je z ní patrné, ţe zákonodárce preferuje myšlenku uzavření smlouvy před zdlouhavějším utvrzováním o i nepodstatných podmínkách smlouvy. Nově NOZ zavádí netradiční pravidlo v § 1747. Dle tohoto pravidla je presumována domněnka, ţe v případě vícero moţných výkladů u bezúplatných smluv bude jako správný výklad povaţován ten, který zavazuje dluţníka méně neţ více. Např. v případě výpůjčky automobilu na přepravu do zaměstnání bude i v případě změny pracoviště z místa A do místa B povaţováno, ţe automobil byl vypůjčen pouze na cesty do místa A popř. místa, kam přeprava bude kratší. Pokud by tedy místo B bylo blíţe neţ místo A, v takovém případě by vypůjčitel měl právo vyuţít automobil na cesty do místa B namísto místa A.

35

NOZ dále v § 1752 a násl. upravuje případy uzavírání smluv mez stranami v běţném obchodním styku s větším počtem osob a dlouhodobým stejným opětujícím se plněním stejného druhu. Předpokladem je ţe toto vyplývá z povahy závazku jiţ při uzavírání smlouvy a v rámci obchodních podmínek je moţné ujednat pozdější změnu v přiměřeném rozsahu. Je však nutné předem ujednat, jakým způsobem bude změna ohlášena druhé straně, dále právo odmítnutí této změny a moţnost vypovězení smlouvy s dostatečně dlouhou výpovědní dobou k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele. V podnikatelském styku se dále zavádí tzv. potvrzení o uzavření ústní smlouvy. Tento nový právní institut de facto zachycuje obsah ústně uzavřené smlouvy. V případě příjemce tohoto potvrzení je však vhodné doporučit ověření obsaţených údajů, neboť v případě nepodstatných odchylek od ústní smlouvy bude obsah smlouvy změněn ve prospěch znění obsaţeném v písemném potvrzení. V případě odchylek je tak nutné bezodkladně vznést námitky proti tomuto potvrzení. NOZ rovněţ pamatuje na změnu okolností dle § 1764 a násl. V případě podstatné změny, která je charakterizována tím, ţe zaloţí hrubý nepoměr v právech a povinnostech mezi smluvními stranami, neúměrně jedné ze stran zvýší náklady plnění nebo naopak neúměrně sníţí hodnotu předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se obnovení jednání o smlouvě. Musí však prokázat, ţe tato změna okolností nastala aţ po uzavření smlouvy a nebylo moţné ji předpokládat ani ovlivnit. Takovéhoto případu bude však moţné se vyvarovat doloţkou o převzetí nebezpečí změny okolností. Zákonodárce dále zavádí v § 1771 NOZ zvláštní způsob uzavření smlouvy, a to draţbou jako soukromoprávním institutem. Další zvláštní způsoby uzavření smlouvy jsou přejímány z obchodního zákoníku. V § 1772 NOZ je upravena veřejná soutěţ o nejvhodnější nabídku, která přejala

z právní

dle § 276 a násl.

úpravy

k 31.12.2013 úpravu

Obchodního

zákoníku

veřejného

návrhu

a dále obchodní

na uzavření veřejnou

dle § 281 a násl. Obchodního zákoníku. Veřejná nabídka je upravena v § 1780 NOZ.

36

smlouvy soutěţ

Do soustavy jednotlivých smluvních typů byly zařazeny i ty, které v právním řádu do 31.12.2013 stály mimo Občanský i Obchodní zákoník. Jedná se zejména o pojistnou smlouvu upravenou zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Z výše uvedeného vyplývá, ţe NOZ v zásadě stojí na bývalé ustálené a osvědčené praxi uzavírání smluv, která není významným způsobem měněna. NOZ však nově posiluje zásadu, ţe smlouvy mají být plněny a v pochybnostech se má spíše za to, ţe smlouva byla uzavřena.

4.3 Hlavní zásady V celkovém pojetí úpravy závazků z právních jednání se výrazně promítá ústřední zásada NOZ, kterou je zásada autonomie vůle. Ta se projevuje zejména následujícími způsoby: Dispozitivnost Ustanovení o smluvním právu jsou zásadně dispozitivní. Pokud stranám zákonná úprava nevyhovuje, mohou se rozhodnout pro odchylné a jim více vyhovující vymezení práv a povinností. Zákonné znění jim slouţí pouze jako inspirační zdroj. Vznik, změna a zánik závazku Všeobecně jsou méně přísná pravidla pro vznik, změnu i zánik závazku. Smluvní partneři se např. vůbec nemusí striktně drţet modelu vzniku smluvního závazku postupem spočívajícím v návrhu a jeho přijetí, ale mají i další moţnosti. Např. vznik smlouvy tzv. faktickou akceptací návrhu smlouvy. Za podmínek § 1744 NOZ adresát nabídky nemusí navrhovateli oznamovat, ţe s jeho

návrhem

souhlasí.

Nabídku

můţe

přijmout

jednoduše

tak,

ţe se podle

ní zachová - zejména tím způsobem, ţe poskytne nebo přijme plnění druhé strany. I pozdní přijetí nabídky má účinky přijetí včasného, pokud

se navrhovatel začne chovat

ve shodě

s nabídkou - viz § 1743 NOZ. Vznik smlouvy faktickým jednáním je však moţný pouze tehdy, pokud jej připustil navrhovatel v nabídce, anebo se mezi stranami jedná o zavedenou praxi nebo je to v podobných případech obvyklé.

37

Zásada bezformálnosti Pro smlouvy platí zásada bezformálnosti, coţ vyplývá jiţ z obecné části NOZ věnované právnímu jednání, kde § 559 stanoví, ţe kaţdý má právo si pro právní jednání zvolit libovolnou formu, pokud jej v tomto směru neomezuje zákon (jak je tomu např. při zřízení či převodu věcných práv – § 560) nebo ujednání s druhou stranou. NOZ obsahuje mnohem menší počet případů, kdy musí právní jednání splňovat přísné formální poţadavky, coţ platí právě a především pro závazkové právo, kde by měl být poskytnut co nejširší prostor pro uplatnění svobodné vůle stran. Volnější pravidla platí např. pro změnu smluv: Jestliţe se strany dobrovolně rozhodly pro uzavření smlouvy např. v písemné formě, ač to zákon pro daný typ smlouvy nevyţaduje, mohou smlouvu přesto upravit i ústně. Pokud chtějí i pro změny právního jednání zachovat určitou formu,

musí si to výslovně ujednat.

Ustanovení § 564 NOZ přebírá

dřívější

§ 272 Obchodního zákoníku, který je pro strany v porovnání s úpravou v Obchodního zákoníku méně striktní. Nesmíme však opomenout § 1906 NOZ, který doslovně říká „Ujednání o novaci nebo o narovnání vyţaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu jiţ promlčeném.„ Pakliţe strany uzavřely smlouvu v jiné neţ písemné formě, mohou za účelem lepší důkazní pozice obsah smlouvy ještě dodatečně písemně potvrdit. Vyhotovení takového potvrzení (např. i formou zápisu z jednání) má význam především v podnikatelských kruzích. NOZ proto stanoví, ţe potvrdí-li smlouvu jedna ze stran, které ji uzavřely jako podnikatelé, v přesvědčení, ţe potvrzení věrně zachycuje obsah smlouvy, tak smlouva platí s tímto obsahem, a to i kdyby potvrzení vykazovalo odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy – viz § 1757 NOZ. To samozřejmě platí jen u nepodstatných odchylek. Druhá strana má navíc vţdy právo i sebemenší odchýlení odmítnout.

38

Zásada „spíše platné než neplatné“ Právní jednání je třeba v pochybnostech pokládat spíše za platné neţ neplatné. Tato zásada, která je výslovně zakotvena v § 574 NOZ, se prakticky promítá například v ustanovení § 577 NOZ „Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení mnoţstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, můţe soud rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran, a tím důvod neplatnosti odstranit. Soud přitom není vázán návrhy stran, musí ale uváţit, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.„ Dle ustanovení § 582 NOZ umoţňuje zhojení neplatnosti právního jednání. Pokud jiţ došlo k plnění na základě smlouvy, která není uzavřena ve formě ujednané stranami, nemůţe být jednou z těchto stran namítáno, ţe je smlouva kvůli tomu neplatná. To platí i tehdy, stanoví-li určitou formu čtvrtá část zákoníku. Aby smlouva vyvolávala účinky zamýšlené stranami, musí být dostatečně určitá a srozumitelná. Jestliţe tomu tak není a obsah smlouvy nelze zjistit ani výkladem, jedná se pouze o tzv. zdánlivé právní jednání. Ustanovení § 553 NOZ však stanoví, ţe byl-li projev vůle (zejména nabídka či její přijetí) mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíţí se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Ochrana slabší smluvní strany V NOZ je v mnoha ustanoveních pamatováno i na ochranu slabší smluvní strany. Kdo slabší stranou je, bude nutné odvodit z okolností konkrétního smluvního vztahu. Vodítkem je např. moţnost strany moţnost ovlivnit obsah závazku nebo její osobní znalosti a zkušenosti. Pro případy, v nichţ reálně vzniká riziko zneuţití slabší strany, má NOZ ochranná ustanovení. 

Ustanovení § 433, který zakazuje zneuţití hospodářského postavení podnikatele vůči osobě, která jedná mimo souvislost s vlastním podnikáním;



Ustanovení § 1810 a následující upravující ochranu spotřebitele;

39



Ustanovení § 1798 a následující regulující postavení stran smluv uzavíraných adhezním způsobem;



Ustanovení § 1793 – § 1797 o neúměrném zkrácení a lichvě.

Zvláštní pravidla má NOZ u některých smluv. Především je třeba vyzdvihnout ochranu nájemce bytu či domu, zákazníka ze smlouvy o zájezdu či zaměstnance. Zajímavou novinkou je omezení nároku věřitele na zaplacení úroků do výše jistiny, pokud bez rozumného důvodu otálel s uplatněním práva na zaplacení dluhu. Ochrana spotřebitele V § 1810 a následujících jsou přehledně a srozumitelně regulována pravidla postupu uzavírání smluv mezi podnikatelem (§ 420 a § 421 NOZ) a spotřebitelem (§ 419 NOZ), jejich náleţitosti a obsah. Dle § 1811 NOZ se podnikateli zejména ukládají široké informační povinnosti, na které musí podnikatel pamatovat v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy. V zákoně nechybí ani příkladný výčet zakázaných ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu práv či povinností stran v neprospěch spotřebitele. Jsou-li některá z uvedených či jim podobných ustanovení do smlouvy přesto zahrnuta, nevyvolávají ţádné právní účinky (jsou pouze zdánlivá), ledaţe by se jich spotřebitel sám dovolal při vyuţití § 1815 NOZ. Významným ustanovením k ochraně spotřebitele je § 1818 NOZ, který výslovně stanoví, ţe v případech, kdy má spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto oddílu NOZ, nemusí uvádět, z jakého důvodu tak činí. V jeho prospěch dále platí, ţe stačí, je-li odstoupení od smlouvy ve stanovené lhůtě odesláno, coţ je odchylka od obecného pravidla, ţe projev vůle vyvolává právní

účinky

zásadně

aţ od okamţiku,

kdy adresátovi

dojde

(§ 570 NOZ).

NOZ

se v § 1820 - § 1867 věnuje smlouvám uzavíraným pomocí prostředků komunikace na dálku a smlouvám

uzavíraným

mimo

obchodní

prostory,

kde lze poukázat

například

na § 1822 a § 1844, které stanoví závaznost údajů sdělených před uzavřením smlouvy. Ochranu spotřebitele nalezneme i v ustanovení § 1838 a § 1851 obsahující pravidla o neobjednaném plnění. Dle jejich výslovného znění spotřebitel není povinen na své náklady podnikateli vnucené zboţí vracet, nic platit, ani jej nějakým způsobem vyrozumívat. Na spotřebitele se hledí jako

40

na poctivého drţitele, má tudíţ právo s dodaným zboţím nakládat jako vlastník, zejména si je ponechat, nebo zcizit jiné osobě. Jednání „na oko“ Důsledky jednání „na oko“ a přerušení jednání o uzavření smlouvy. Nový občanský zákoník v §1728 stanoví, ţe kaţdý můţe svobodně vést jednání o smlouvě a neodpovídá za její případné neuzavření, pokud přitom jedná poctivě, jak vyţaduje § 6 NOZ. Nepoctivým jednáním se pak při uzavírání smlouvy rozumí například takové jednání, kdy strana navrhne uzavření smlouvy, aniţ by měla v úmyslu skutečně smlouvu uzavřít. Není tedy dovoleno tzv. jednání „na oko“. Můţe jít v praxi například o situace, kdy podnikatel projeví zájem o koupi zboţí

jenom

proto,

aby zmařil

uzavření

téţe

smlouvy

s jiným

kupujícím

(s nímţ

je v konkurenčním vztahu), ale ve skutečnosti sám váţně míněný zájem o koupi zboţí nemá. Kdy přesně nastává okamţik zahájení jednání a jak lze prokázat absenci úmyslu strany uzavřít příslušnou smlouvu však vyjasní teprve judikatura. Za nepoctivé jednání označuje nový zákoník rovněţ takové jednání, kdy uzavření smlouvy mezi stranami pokročilo jiţ do takové fáze, ţe se jeví jako vysoce pravděpodobné, a jedna ze stran jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniţ pro to má spravedlivý důvod. V takovém případě má podle § 1729 NOZ poškozená strana nárok na náhradu škody. Potud v zásadě nový občanský zákoník jen potvrdil stávající rozhodovací praxi soudů v podobných věcech. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, ţe škodou se podle NOZ rozumí nikoliv jen náklady vynaloţené poškozenou stranou na uzavření smlouvy (cestovné, administrativní náklady, zmeškaný čas apod.), ale i ušlý zisk z neuzavřené smlouvy. Maximální výše ušlého zisku má odpovídat ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Můţe tedy v zásadě jít i například o cenu stavebních prací z neuzavřené smlouvy o dílo. I toto ustanovení NOZ však obsahuje řadu pojmů, jejichţ význam objasní aţ rozhodovací praxe soudů. Například není zřejmé, jaké důvody lze povaţovat za spravedlivé k odstoupení z jednání o uzavření smlouvy. Lze si představit celou škálu moţností. Zřejmě půjde o objektivní důvody na straně kupujícího nebo objednatele, u něhoţ dojde k takové změně poměrů, ţe se plnění ze smlouvy pro něj stane zbytečným (např. upustí od rozhodnutí realizovat stavbu, nebo mu bude dodatečně zrušeno pravomocné stavební povolení). Podobně můţe jít o důvody na straně prodávajícího nebo dodavatele, pro něhoţ

41

se stane dodání zboţí či zhotovení díla objektivně nemoţným. Do jaké míry půjde i o ten nejčastější důvod pro odstoupení od jednání o uzavření smlouvy, tedy předloţení výhodnější cenové nabídky jiným subjektem, lze v současné době spíše spekulovat. Informační povinnost Odpovědnost za zatajení informací Obecný poţadavek NOZ na poctivé jednání se dále promítá do úpravy vzájemné předsmluvní informační povinnosti, která je zakotvena v § 1728. Strany si během jednání o uzavření smlouvy sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, aby se kaţdá ze nich mohla přesvědčit o moţnosti uzavřít platnou smlouvu, stejně jako o zájmu ostatních stran smlouvu uzavřít. Odpovědnost tak například ponese dodavatel zboţí, který jiţ před uzavřením smlouvy věděl a kupujícímu nesdělil, ţe není schopen dodat zboţí v termínu, kdy ho potřebuje. Kupující, který toto zjistí ještě před uzavřením smlouvy, má právo na náhradu škody, která mu v důsledku tohoto nepoctivého jednání dodavatele vznikla. Opačným příkladem můţe být situace, kdy jedna ze stran jednání o uzavření smlouvy nesdělí svému partnerovi, ţe jedná zároveň s dalšími zájemci. Pokud si nevymínili výslovně vzájemnou exkluzivitu jednání, nelze to povaţovat za zatajení informace, s nímţ by vznikl nárok na náhradu škody. O porušení informační povinnosti se nebude zřejmě jednat ani tam, kde půjde o veřejně dostupné informace. Těţko lze například uplatňovat náhradu škody na prodávajícím, který kupujícího při jednání o koupi nemovitosti výslovně neupozornil na věcná břemena, která na této nemovitosti vázla, pokud je moţné tuto informaci zjistit z katastru nemovitostí. Ochrana důvěrných údajů Konečně se NOZ zabývá také ochranou informací poskytnutých během jednání o smlouvě. Získá-li strana při jednání o smlouvě důvěrný údaj nebo sdělení o druhé straně, má povinnost dbát, aby tyto informace nebyly zneuţity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Zmíněné ustanovení vychází z úpravy ochrany obchodního tajemství v obchodním zákoníku, který však hovoří o „informacích, které strana označí jako důvěrné“. Naproti tomu dle NOZ se ochrana bude nově vztahovat na poskytnuté důvěrné údaje bez ohledu na to, jestli je smluvní strany takto výslovně označí. Bude ovšem opět záleţet na soudní praxi, který údaj

42

bude za důvěrný povaţovat. V praxi tedy stále platí, ţe nejlepším řešením je poskytované údaje jako důvěrné výslovně označit. Pakliţe se jedna strana prostřednictvím porušení povinnosti ochrany důvěrných informací sama obohatí, musí vydat druhé straně vše, o co se sama obohatila, tedy bez ohledu na to, jestli druhé straně vznikla nějaká škoda a v rozsahu, který můţe přesahovat škodu skutečně vzniklou.

43

5 Omezení smluvní volnosti Od prvopočátku této práce se dočítáme, ţe nový občanský zákoník je postaven na autonomii vůle, coţ znamená, ţe svobodná vůle se prolíná celým kodexem a soukromým právem vůbec. Omezení smluvní volnosti velmi úzce souvisí se zásadami, kterými se řídíme jiţ při realizaci smlouvy.

Podmínky

realizace

smlouvy

popisuji

v kapitole

pět.

Na základě

toho

se zde o jiţ osvětlených zásadách zmiňuji ve stručnosti.

5.1 Vady právních jednání podle NOZ Od 01.01.2014 není většina vad stíhána absolutní neplatností. Je to jeden ze zásadních přínosů omezení neplatnosti jako sankce za vadu právního jednání (v dřívější právní úpravě „právní úkon“). NOZ rozlišuje vadná právní jednání na: 

právní jednání zdánlivá,



právní jednání neplatná.

Dřívější občanský zákoník vůbec neznal pojem „zdánlivých jednání“ a právní jednání s nedostatkem vůle a váţnosti, určitostí a srozumitelností vůle povaţoval za absolutně neplatná. Dle NOZ se v takovýchto případech vůbec nejedná o projev vůle, ale o právní jednání zdánlivé. Odpověď najdeme v §551 – §554 NOZ. Ustanovení § 574 NOZ specifikuje neplatnost právních jednání jako zásadu, ţe na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné, neţ jako na neplatné. NOZ se tak odklonil od minulé praxe, která jakékoliv vady právního jednání sankciovala neplatností. Hlavní důvody neplatnosti právního jednání v NOZ jsou uvedeny v § 580 – § 582: 

rozpor s dobrými mravy,



rozpor se zákonem (včetně obcházení účelu zákona – viz důvodová zpráva),



počáteční nemoţnost plnění,



nezpůsobilost nebo neschopnost právně jednat,



nedostatek formy.

44

NOZ oproti minulé úpravy stále zachovává koncept absolutní a relativní neplatnosti, opouští však taxativní výčet důvodů, pro které je právní jednání relativně neplatné a nahrazuje ho obecnými kritérii, přičemţ se preferuje neplanost relativní před absolutní. Neplatnost relativní Ustanovení § 586 NOZ uvádí, ţe právní jednání je neplatné relativně, pokud je neplatnost takového právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby a pouze tato určitá osoba můţe neplatnost tohoto právního jednání namítnout. Neplatnost absolutní Při nahlédnutí na § 588 NOZ zjistíme, ţe právní jednání je neplatné absolutně, pokud se zjevně příčí dobrým mravům, pokud odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek nebo pokud zavazuje k plnění od počátku nemoţnému. NOZ v § 576 říká: „Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho

ostatního

obsahu

oddělit,

je neplatnou

jen tato část,

lze-li

předpokládat,

ţe by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.“ Změna je v důrazu, ţe je třeba vţdy zohlednit zájem stran. Pokud existuje moţnost, ţe by k právnímu jednání bez neplatné části nedošlo, právní jednání bude v celém rozsahu neplatné. Příkladem absolutní neplatnosti je koupě léků, jehoţ prodejce nemá příslušné povolení k prodeji. Další absolutně neplatnou je například smlouva, ve které se někdo zavazuje k trestné činnosti. Dobré mravy = zásada boni mores Dobré mravy také řadíme mezi základní zásady soukromého práva a jsou ve shodě s Listinou základních práv a svobod. Dobré mravy všeobecně odpovídají a jsou uznávány ze zvyklosti slušných lidí, tím úzce souvisí s pojmem morálka. Slovo „morálka“ pochází z latinského slova „moralitas“, tj. správné chování a tím vystihuje základní podstatu.

45

První důleţitou zmínku o dobrých mravech najdeme v NOZ hned v § 2 odstavci 3, který cituji:“Výklad a pouţití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti uráţející obyčejné lidské cítění. Odkaz na porušení dobrých mravů (contra boni mores) nalezneme například v § 588 NOZ: „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek“ nebo v §2909 NOZ: „Škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.“

5.2 Předsmluvní odpovědnost v NOZ Zásada svobodné vůle se jiţ projevuje před a při samotném vzniku závazku. Zásadně dokud není nikdo rozhodnutý, ţe tak chce skutečně učinit, není povinen smlouvu uzavřít. Je nutné brát ale zřetel na nepoctivé jednání při uzavírání smlouvy, neboť v takovém případě můţe dojít k zásahu do práv jiných osob. NOZ výslovně definuje povinnosti, které strany při jednání předcházejícím uzavření smlouvy musí dodrţet. Pokud některá ze stran tyto povinnosti poruší, jedná dle §6 NOZ vůči druhé straně nepoctivě. Jestliţe nepoctivým jednáním vznikne druhé straně jakákoliv újma, má nárok dle § 2910 NOZ na její náhradu. Předstíraný úmysl uzavřít smlouvu – "jednání na oko" Kdo z vlastní iniciativy zahájil jednání o smlouvě anebo i v takovém jednání dále pokračuje a vědomě ví, ţe jeho úmyslem není smlouvu uzavřít, je plnou mírou odpovědný za škodu, která vznikla druhé straně, protoţe k závazku vůbec nedošlo. Oporu najdeme v §1728 NOZ. Neuzavření smlouvy "za pět minut dvanáct" Další ustanovení, § 1729 NOZ chrání poškozenou stranu v důsledku bezdůvodného neuzavření smlouvy tím, ţe má nárok na náhradu škody. Za předpokladu, ţe uţ jednání stran dospělo do stádia, ţe se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné, tehdy vzniká poškozené

46

straně nárok na náhradu, ovšem ne v plné výši, ale ve výši omezené, která je měřitelná ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech a není nutné prokázat ztrátu z neuzavření konkrétní smlouvy. Také zde naráţíme na změnu v NOZ oproti bývalé právní úpravě. NOZ nově připouští vznik nároku na náhradu ušlého zisku. Dříve byl poškozenému přiznán pouze nárok na náhradu vynaloţených nákladů. Nesplnění informační povinnosti Vracíme se k § 1728, tentokrát odstavci 2, který sděluje: „Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichţ ví nebo vědět musí, tak, aby se kaţdá ze stran mohla přesvědčit o moţnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl kaţdé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.“. Případné porušení informační povinnosti můţe být dalším důvodem pro nárok na náhradu škody – viz předsmluvní odpovědnost. Pokud jedna ze stran ví, ţe její smluvní partner uzavřením smlouvy sleduje určitý cíl (např. koupě pozemku za účelem stavby rodinného domu), ale přesto mu zamlčí určité údaje, o nichţ ví nebo musí vědět, ţe by jej od zaloţení závazku odradily, jedná nepoctivě. Vznikne-li v důsledku toho druhé straně škoda, je povinen k její náhradě – viz§ 1728 odst. 2 a § 2910). NOZ jedná vţdy na základě ochrany spotřebitele. Porušení tajemství Ochrana důvěrných údajů, ani na tu NOZ nezapomíná. Odkaz najdeme v § 1730 NOZ, který ve dvou odstavcích říká: „(1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má kaţdá ze stran právo vést o nich záznamy, i kdyţ smlouva nebude uzavřena. (2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneuţity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila. které strany získaly při jednání o smlouvě. Poškozená strana má i v tomto případě oporu v zákoně a nárok na náhradu újmy bude mít při splnění podmínek dle §2894 NOZ.

47

Význam a počítání času Čas hraje v právu velmi významnou roli a vţdy má nějakou spojitost s jiným právním jevem, např. právním jednáním.Význam a počítání času nejdeme v §601 – §608 NOZ. V právu musíme rozlišovat význam pojmů čas, doba a lhůta. Dřívější právní úprava pojmy lhůta a doba pouţívala libovolně. 

Čas je obecnější výraz a můţe to být jen časový okamţik;



Doba je úsek času, který omezuje existenci povinností nebo práva (např. nájem garáţe na 1 měsíc);



Lhůta je určení času, časový úsek, stanovený nebo určený k uplatnění práva nebo splnění povinnosti u jiného právního subjektu, případně u orgánu státní moci (například lhůta určená k podání ţaloby).

Promlčení Právní

úprava

promlčení,

jednoho

z tradičních

právních

institutů,

doznala

od 1.1.2014 významných změn. Do 31.12.2013 existovala duplicitní úprava institutu promlčení. Aktuální právní úprava promlčení je rozsáhlejší a je zakotvena v § 609 – § 653. Vzdá-li se někdo předem práva uplatnit námitku promlčení, nepřihlíţí se k tomu (§ 610 NOZ). Podstatou promlčení je marné uplynutí času a je to jeden z právních důsledků vedle prekluze a vydrţení. Jestliţe právo nebylo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dluţníkova povinnost plnit věřiteli zaniká (právo plnit trvá i dále) a dluţník má právo plnění odmítnout. Pakliţe plní dluţník po uplynutí promlčecí lhůty, můţe si věřitel plnění ponechat a dluţník nemůţe zpět plnění poţadovat. Hlavní funkcí promlčení je zachování právní jistoty, nucení věřitele ke včasnému uplatnění svého práva a ochrana dluţníka před časově neomezenou moţností věřitele uplatňovat svá práva.

48

Délku promlčecí lhůty nalezneme v obecných ustanoveních v §629 – §630 NOZ. Níţe cituji: § 629 (1) Promlčecí lhůta trvá tři roky. (2) Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaţe zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu. § 630 (1) Strany si mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, neţ jakou stanoví zákon, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. (2) Je-li kratší nebo delší lhůta ujednána v neprospěch slabší strany, nepřihlíţí se k ujednání. Nepřihlíţí se ani k ujednání kratší promlčecí lhůty, jde-li o právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě, ţivotě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti. Prekluze (zánik závazku) Dalším právním institutem spojeným s plynutím času je prekluze. V případě prekluze má pro věřitele uplynutí času zásadní důsledek, protoţe tím dochází k zániku závazku, ke kterému dle § 654 NOZ přihlíţí soud i bez námitky. Jestliţe dluţník i přesto dále plní, má právo poţadovat po věřiteli z titulu bezdůvodného obohacení vrácení toho co plnil. Přinucení hrozbou Odlišným případem je absence svobodného projevu vůle v důsledku přinucení hrozbou tělesného nebo duševního násilí, který je zakotven v § 587 NOZ. Umoţňuje „přinucené“ osobě namítnout neplatnost právního jednání. Dle důvodové zprávy se NOZ vrací k zásadě „etsi coactus tamen voluit“, tzn. „třebas donucen, přece jen to chtěl“, protoţe donutit lze osobu i k tomu, aby jednala ku svému prospěchu nebo k uţitku osoby sobě blízké. V takovém případě není důvod k absolutní neplatnosti, neboť je na zváţení donuceného, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. Pokud se dotčená osoba nedovolá neplatnosti, bude se i takové jednání povaţovat za platné. 49

Závěr V závěru mé bakalářské práce se budu snaţit svými slovy shrnout nabyté poznatky při studiu daného tématu a následného písemného vyjádření k autonomii vůle v obchodních závazcích. Dle mého názoru a vkusu se mi v nové právní úpravě zamlouvá terminologicky jednotný jazyk, jak jsem se jiţ zmínila v úvodu. Snaţila jsem se práci sepsat srozumitelně i pro běţného laika, jak se říká „jasně, stručně a výstiţně“. O lepší přehlednosti kodexu jsem se zmínila v základních pojmech. V kapitolách se věnuji nejen nové právní úpravě, ale také srovnávám s právní úpravou, která byla platná do 31.12.2013. Změny jsou mnohdy vskutku přelomové. A teď uţ k autonomii vůle... Nový občanský zákoník je celý postaven na autonomii vůle nebo-li smluvní volnosti a definitivně tím padla dříve aplikovaná zásada rovnosti stran. Letitou praxí bylo potvrzeno, ţe v mnoha případech zkrátka rovnosti mezi fyzickými a právnickými osobami dosáhnout nelze. S tímto osobně maximálně souhlasím a vyzdvihnout svobodu vůle vnímám kladně. Smluvní svoboda však není jedinou zásadou, kterou nový občanský zákoník uznává. Máme i jiné, které s autonomií vůle jdou ruku v ruce. V první kapitole jsem pár řádků věnovala zásadě „pacra sunt servanda“, tj. v překladu ţe smlouvy se mají dodrţovat. Dále zásadě dobré víry, dobrých mravů a také ţe nikdo se nemůţe s úspěchem dovolávat své nepoctivosti. Autonomii vůle jsem téţ hledala v historii, kde jsem ke svému překvapení zjistila, ţe první zmínky pochází jiţ ze středověku a poslouţily při zrodu mezinárodního práva. Mezinárodním právem jsem se zabývala v kapitole „lex mercatoria“, v níţ jsem také začala exkurzí do minulosti a na konci jsem došla k závěru, ţe jeho postavení není nijak zásadní a slouţí pouze jako vodítko při tvorbě mezinárodních norem. Nejčastější aplikací práva je uzavírání smluv a nový občanský zákoník poskytuje větší míru smluvní volnosti zúčastněným stranám při sjednávání jejího obsahu i formy. Chrání slabší smluvní stranu a dbá na ochranu spotřebitele. I mluvní volnost má svá omezení, která je nutno dodrţovat a přihlíţet k nim jiţ při jednání, například o uzavření smlouvy. Ať tak či tak, vţdy platí, ţe pro aplikaci práva je nutné řídit se zákonem a neznalost zákona neomlouvá (Ignorantia legis non excusat). 50

Seznam použitých zkratek NOZ

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, označovaný téţ jako nový občanský zákoník

DZ

důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku

OZ

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013

FO

fyzická osoba

PO

právnická osoba

51

Seznam použité literatury [1] ADAMOVÁ, Karolína a Ladislav KŘÍŢKOVSKÝ. Dějiny myšlení o právu. 1. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA a.s., 2007, 304 s., ISBN 978-80-86861-78-4 [2] ČESKO. Důvodová zpráva k NOZ. Online. Cit. 2015-04-24. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf [3] ČESKO. Zákon č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník. Online. Cit. 2015-04-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcansky-zakonik/ [4] ČESKO: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Online. Cit. 2015-04-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/ustava-cr/ [5] ČESKO: Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Online. Cit. 201504-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/listina-zakladnich-prava-svobod/ [6] ČESKO: Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Online. Cit. 2015-04-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obcanzak/cast1.aspx [7] ČESKO: Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Online. Cit. 2015-04-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obchzak/ [8] ČESKO: Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Online. Cit. 2015-04-01. Dostupné z: http://business.center.cz/business/pravo/zakony/obchodni-korporace/ [9] DRV Legal, advokátní kancelář. Newsletter SPECIÁL 2013. Změny závazků v režimu nového občanského zákoníku. Online. Cit. 2015-04-24. Dostupné z: http://www.drvlegal.cz/media/newsletters/Newsletter_022014_speciá1_NOZ_zmeny_zavazku.pdf [10] Epravo.cz. Autor Mgr. KOBEDA Kryštof ze dne 13.07.2012. Online. Cit. 2015-04-22. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/vady-pravnich-jednani-podle-novehoobcanskeho-zakoniku-83966.html [11] Epravo.cz. Autor ZRZAVECKÝ Hájek ze dne 18.02.2013. Online. Cit. 2015-04-22. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/efocus/novy-obcansky-zakonik-28-promlceni-aprekluze-88848.html [12] GLANCOVÁ, Eliška. Autonomie vůle v soukromém právu. Praha, 2014. Diplomová práce.

52

[13] HROCH, Miroslav a Vlasta KUBIŠOVÁ. Velká francouzská revoluce a Evropa: 17891800. Vyd. 1. Praha: Nakl. Svoboda, 1990, 532 s. ISBN 80-205-0151-7 [14] HRUBÝ & BUCHVALDEK, v.o.s., advokátní kancelář. Autor Mgr. PETERMANOVÁ Lenka ze dne 09.02.2014. Online. Cit. 2015-04-22. Dostupné z: http://www.hblaw.eu/cz/aktuality/52-promlceni-srovnani-pravni-upravy-dle-noz-soz-aobchz.html [15] HUBÁLEK, Libor. Lex mercatoria a jeho součásti. Akademický rok 2009/2010. Bakalářská práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra mezinárodního a evropského práva, Právo a mezinárodní obchod. Online. Cit. 2015-04-10 [16] Iuridictum. Encyklopedie o právu. Online. Cit. 2015-04-21. Dostupné z: http://iuridictum.pecina.cz/w/Právní_norma [17] JUDr. Ing. Radovan Dávid, PhD. Bc. Michal Hanych Mgr. Aleš Koubek Mgr. Marcel Moštěk Michal Novotný. Smlouvy podle nového občanského zákoníku. Brno 2013. ISBN 978-80-87934-00-5. Online. Cit. 2015-04-22. Dostupné z: http://www.akmostek.cz/files/smlouvy_podle_noveho_obcanskeho_zakoniku.pdf [18] KANT, Immanuel. Kritika praktického rozumu. Překlad Jaromír Louţil. Praha: Svoboda, 1996, 306 s. Filozofické dědictví. ISBN 80-205-0507-5 [19] KUČERA Zdeněk, PAUKNEROVÁ Monika, RŮŢIČKA Květoslav a spol. Právo mezinárodního obchodu. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. [20] Mgr. Tomáš Jungwirth, Mgr. Pavel Doucha, Advokátní kancelář Šikola a partneři, člen konsorcia Frank Bold .Recenzent: prof. JUDr. Josef Fiala, CSc., Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně ze dne 3.2.2014. Online. Cit. 2015-04-21. Dostupné z: http://www.tzb-info.cz/normy-a-pravni-predpisy-facility-management/10824-proc-jezapotrebi-byt-pri-uzavirani-smluv-podle-noveho-obcanskeho-zakoniku-opatrny-iii. [21] Ministerstvo spravedlnosti ČR. Nový občanský zákoník. Online. Cit. 2015-04-22. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/pravni-skutecnosti/ [22] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Online. Cit. 2015-04-21. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-ontent/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32008R0593&from=CS [23] NYGH, Peter. Autonomy in international contracts. New York: Oxford University Press, 1999, 282 s. ISBN 0-19-826270-1

53

[24] ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Právo mezinárodního obchodu. Praha: Nakladatelství ASPI, a. s., 2006. [25] ROZEHNALOVÁ, Naděţda. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, Wolters Kluver, 2008 [26] SALAČ, Jaroslav. Lex mercatoria – nástin vývoje a význam. In: Právník. 1998, č. 137/5, s.409-424. [27] SCHUBERTOVÁ, Zuzana. Autonomie vůle v soukromém právu. Praha, 2012. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Fakulta občanského práva. Online. Cit. 2015-04-03. [28] ŠENKYŘÍK, Daniel. Postavení lex mercatoria v mezinárodním obchodě. Brno, 2009. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra mezinárodního a evropského práva. Online. Cit. 2015-04-10 [29] Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Fakulta občanského práva. Online. Cit. 2015-04-02 [30] Wikipedie. Otevřená encyklopedie. Editace 26.03.2015. Online. Cit. 2015-04-24. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Morálka

54