Autoři jednotlivých částí:

2/83

Vzor citace: OLÍK, M., MAISNER, M., POKORNÝ, R., MÁLEK, P., JANOUŠEK, M. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. 456 s. Autoři jednotlivých částí: JUDr. Ing. Miloš Olík, LL.M.: § 23–29, § 40a–40k JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb: § 1–13 Mgr. Radek Pokorný: § 14–22, § 30 JUDr. Petr Málek: § 32–35, § 41–50 JUDr. Martin Janoušek: § 31 Lektorovali: RNDr. Zdeněk Somr, JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. Právní stav publikace je ke dni 5. 11. 2014 © JUDr. Ing. Miloš Olík, LL.M., JUDr. Martin Maisner, Ph.D., MCIArb, Mgr. Radek Pokorný, JUDr. Petr Málek, JUDr. Martin Janoušek, 2015 ISBN 978-80-7478-714-0 (váz.) ISBN 978-80-7478-715-7 (e-pub)

Vydává Wolters Kluwer, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3, v roce 2015 jako svou 1891. publikaci. Odpovědná redaktorka Iva Rolečková. Jazyková korektura Kateřina Balgová. Obálka a grafická úprava Michaela Blažejová. Vydání první. Stran 456. Sazba Cadis Praha. Tisk Paper&Tinta, ul. Ceglana 34, 05-270 Nadma, Polsko. Obsah této publikace naleznete také v systému ASPI.

E-kniha je dostupná na www.wolterskluwer.cz/obchod

www.wolterskluwer.cz, e-mail: 246 040 400, fax: 246 040 401

[email protected],

tel.:

3/83

246 040 405,

OBSAH

Seznam použitých zkratek Seznam předpisů citovaných v komentáři

,

Předmluva ČÁST PRVNÍ § 1 (Věcná působnost zákona) § 2 (Rozhodčí smlouva) § 3 (Forma rozhodčí smlouvy) ČÁST DRUHÁ ROZHODCI § 4 (Rozhodce) § 5 (Přijetí funkce rozhodce) § 6 (Povinnost mlčenlivosti) § 7 (Počet rozhodců a jejich určení) § 8 (Nepodjatost rozhodce) § 9 (Jmenování rozhodce soudem) § 10 (Předpoklady jmenovaného rozhodce) § 11 (Vyloučení rozhodce) § 12 (Povinnost vzdát se funkce rozhodce) § 13 Stálé rozhodčí soudy ČÁST TŘETÍ ROZHODČÍ ŘÍZENÍ § 14 (Zahájení rozhodčího řízení) § 15 (Zkoumání pravomoci, námitka nedostatku pravomoci) § 16 (Vliv nedostatku pravomoci či zrušení rozhodčího nálezu na původní žalobu) § 17 (Místo konání rozhodčího řízení) § 18 (Rovnost stran) § 19 (Postup v rozhodčím řízení) § 19a Adresa pro doručování § 20 (Dokazování, dožádání) § 21 (Dodatečný výkon zmeškaného úkonu) § 22 (Předběžné opatření) Rozhodnutí § 23 (Skončení rozhodčího řízení) § 24 (Smír) § 25 (Rozhodčí nález) § 26 (Oprava chyb v rozhodčím nálezu) § 27 (Přezkoumání rozhodčího nálezu) § 28 (Právní moc a vykonatelnost) § 29 (Úschova nálezu a dalších listin)

5/83 § 30 Užití občanského soudního řádu ČÁST ČTVRTÁ ZRUŠENÍ ROZHODČÍHO NÁLEZU SOUDEM A ZASTAVENÍ NAŘÍZENÉHO VÝKONU ROZHODNUTÍ § 31 (Zrušení rozhodčího nálezu) § 32 (Lhůta pro návrh na zrušení rozhodčího nálezu, odklad vykonatelnosti) § 33 [Omezení zrušovacích důvodů podle § 31 písm. b) a c) z. r. ř.] § 34 (Další postup po zrušení rozhodčího nálezu soudem) § 35 (Zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu) Část pátázrušena § 35a zrušen § 35b zrušen § 35c zrušen § 35d zrušen § 36 zrušen § 37 zrušen § 38 zrušen § 39 zrušen § 40 zrušen ČÁST ŠESTÁ SEZNAM ROZHODCŮ VEDENÝ MINISTERSTVEM § 40a (Seznam rozhodců) § 40b Zápis do seznamu rozhodců § 40c Vyškrtnutí ze seznamu rozhodců § 40d Informační povinnosti ČÁST SEDMÁ ŘÍZENÍ PŘED ROZHODČÍ KOMISÍ SPOLKU § 40e (Působnost) § 40f (Řízení před komisí) § 40g (Počet členů komise) § 40h (Lhůta pro rozhodnutí) § 40i (Vyloučení z projednávání) § 40j (Zrušení a zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu) § 40k (Zvláštní práva člena spolku) ČÁST OSMÁ VĚCNÁ A MÍSTNÍ PŘÍSLUŠNOST SOUDŮ § 41 (Věcná příslušnost soudu) § 42 (Příslušnost soudu k provedení dožádaných úkonů) § 43 (Místní příslušnost soudu) § 44 (Použití o. s. ř.) ČÁST DEVÁTÁ ZMĚNA A DOPLNĚNÍ OBČANSKÉHO SOUDNÍHO ŘÁDU § 45 (Změna o. s. ř.) ČÁST DESÁTÁ USTANOVENÍ PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ § 46 (Řízení zahájená před účinností z. r. ř.)

6/83 § 47 (Přednost mezinárodních smluv) § 48 (Vztah k předchozí právní úpravě) § 49 (Zrušovací ustanovení) § 50 (Účinnost z. r. ř.)

Seznam použité literatury Seznam použité judikatury Přílohy O autorech SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

Právní předpisy Listina

usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

Newyorská úmluva

Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. června 1958 v New Yorku, publikována ve Sbírce zákonů jako vyhláška č. 74/ 1959 Sb.

o. s. ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

obč. zák.

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

obch. zák.

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013

s. ř. s.

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

spr. řád

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

Ústava

ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

z. o. k.

zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

z. m. p. s.

zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém

7/83

z. r. ř.

zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů

z. ř. s.

zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

zák. č. 40/ 1964 Sb.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013

zák. o soudech a soudcích

zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

Další právní dokumenty ICC Rules

Pravidla pro rozhodčí řízení Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře (International Chamber of Commerce) účinná od 1. 1. 2012

Řád RS

Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, účinný od 1. 7. 2012

UML

UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení)

UNCITRAL UNCITRAL Arbitration Rules 2010 (Pravidla UNCITRAL) ve znění revRules ize z roku 2010

Ostatní zkratky AK ČR

Agrární komora České republiky

HK ČR

Hospodářská komora České republiky

IBA

Mezinárodní advokátní komora

KS

krajský soud

8/83

MS

městský soud

NS

Nejvyšší soud

NSS

Nejvyšší správní soud

OS

obvodní soud, okresní soud

RS / Rozhodčí soud

Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky

Rsp

evidenční číslo sporů projednávaných před Rozhodčím soudem

UNCITRAL Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo ÚS

Ústavní soud

VS

vrchní soud SEZNAM PŘEDPISŮ CITOVANÝCH V KOMENTÁŘI1,2

ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

zákon č. 152/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zákon č. 500/2004 Sb., správní řád zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

9/83

zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový zákon č. 98/1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů zákon č. 73/1990 Sb., o sdružování občanů zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích zákon České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) zákon České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách zákon České národní rady č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zákon České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zákon České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zákon České národní rady č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti zákon České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele zákon č. 171/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů zákon č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění zákona č. 121/1993 Sb. zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách) zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu)

10/83

zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) zákon č. 14/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 155/2000 Sb. zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů zákon č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů (zákon o ověřování) zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů zákon č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů zákon č. 186/2011 Sb., o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány a o změně zákona č. 99/ 1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 466/2011 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a mění související zákony zákon č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních zákon č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony zákon č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva

nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 63/1992 Sb., o Obchodním věstníku

11/83

vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů

instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy

Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (HK01/2012)

Úmluva o protokolu o doložkách o rozsudím (č. 191/1931 Sb.) Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků (č. 192/1931 Sb.) Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 74/1959 Sb.) Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb.) Evropská úmluva o obchodní arbitráži (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 176/1994 Sb.)

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)

směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS

12/83

doporučení Evropské komise 98/257/ES o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů

UNCITRAL Model Law on International Commercial Arbitration (Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení) UNCITRAL Arbitration Rules 2010 (Pravidla UNCITRAL, ve znění revize z roku 2010) 1

Předpisy jsou řazeny v pořadí: – ústavní zákony, – kodexy, – zákony, – ostatní právní předpisy, – mezinárodní smlouvy, – předpisy práva Evropské unie. 2 Není-li uvedeno jinak, jsou všechny předpisy v textu citovány ve znění pozdějších předpisů.

PŘEDMLUVA

Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů je účinný již více než deset let. Za dobu své účinnosti byl několikrát novelizován. Naposledy tomu tak bylo v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v České republice. Autoři se v komentáři soustřeďují nejen na nejnovější změny, ale komplexně a se zaměřením na právní praxi komentují veškerá ustanovení zákona. Velký důraz je v komentáři kladen na jeho praktické použití advokáty, rozhodci, soudci, podnikovými právníky a dalšími uživateli rozhodčího řízení. Autoři komentáře čerpají ze své bohaté advokátní a rozhodčí praxe. Komentovaná ustanovení tak obsahují jak přehledný a systematický výklad jednotlivých institutů z pohledu teorie, tak zejména reflektují judikaturní vývoj a interpretaci jednotlivých ustanovení ze strany obecných soudů a rozhodčích soudů. Citace relevantní judikatury představují neodmyslitelnou součást komentáře a slouží k pochopení výkladu a jeho rozšíření o konkrétní příklady z právní praxe. To v konečném důsledku pomůže praktikům při jejich práci a při správné aplikaci ustanovení zákona v jejich konkrétních kauzách. Autoři si před zpracováním komentáře dali za cíl, aby byl tento komentář stále přítomen na pracovních stolech právníků a dalších uživatelů rozhodčího řízení, a tak byl vždy jako praktický nástroj po ruce. Věříme, že se náš komentář takovýmto nástrojem stane.

Autoři

ZÁKON č. 216/1994 Sb. ze dne 1. listopadu 1994

O ROZHODČÍM ŘÍZENÍ A O VÝKONU ROZHODČÍCH NÁLEZŮ

Změna: 245/2006 Sb., 296/2007 Sb., 7/2009 Sb., 466/2011 Sb., 19/2012 Sb., 91/2012 Sb., 303/2013 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ §1 (Věcná působnost zákona)

Tento zákon upravuje a) rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci, b) rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy rozhodčí komisí spolku podle občanského zákoníku7) a c) výkon rozhodčích nálezů. 7)

§ 265 občanského zákoníku.

Z důvodové zprávy k zákonu č. 19/2012 Sb.: Rozhodčí řízení je zákonem uznávanou alternativou k soudnímu řešení majetkových sporů. V České republice se jedná o jednu ze zákonem zakotvených cest mimosoudního řešení sporů. Podle zákona je rozhodčí řízení přípustné ve všech majetkových sporech, pro jejichž rozhodování by jinak byla dána pravomoc soudu. Negativně vymezuje zákon svoji působnost tak, že sám prohlašuje, že jej nelze užít k řešení sporů veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízení zřízených podle zákona č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů. Dále nelze zákona o rozhodčím řízení použít pro spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí, incidenční spory a spory, o jejichž předmětu nelze uzavřít soudní smír.

15/83

Pro postup podle zákona o rozhodčím řízení je důležitá existence rozhodčí smlouvy. Rozhodčí smlouva může být dvojího druhu. Jednak se může jednat o rozhodčí doložku, která umožňuje stranám sjednat pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu pro spory, které mají vzniknout teprve v budoucnosti. Jednak se může jednat o smlouvu o rozhodci, která umožňuje sjednat pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu pro spory, které již vznikly. K platnosti rozhodčí smlouvy je zapotřebí, aby byla uzavřena písemně. Rozhodčí smlouvou strany dobrovolně zakládají pravomoc rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu, aby rozhodl v jejich záležitosti. Důležitým prvkem je tedy dobrovolnost smluvních stran. Celý zákon totiž staví na respektu k autonomii vůle smluvních stran.

K písm. a) 1. Pod písmenem a) je vymezena možnost rozhodování podle tohoto zákona na rozhodování majetkových sporů, a to nestrannými rozhodci. Klíčovými parametry pro vymezení působnosti tohoto zákona jsou pojmy rozhodování, určení, že se jedná o majetkové spory, a určení, že je musí rozhodovat rozhodci nezávislí a nestranní. 2. Co se týče pojmu rozhodování, z použitého termínu vyplývá, že se jedná o takovou činnost rozhodců, která vede k formulaci (vydání) konečného a právně vymahatelného rozhodnutí. Je sice pravda, že v rozhodčí praxi je velmi časté, že rozhodci vedou strany sporu ke smírnému řešení, tedy k ukončení sporu, nicméně klíčovým prvkem je vydání rozhodnutí, se kterým nutně nemusí strany souhlasit a které je možné právně vynutit. 3. Dále je třeba se zastavit u problému, od čeho je vlastně rozhodovací pravomoc rozhodců odvozena. Obecně jsou formulovány čtyři základní teorie rozhodčího řízení – teorie smluvní, teorie jurisdikční, teorie smíšená a teorie autonomní. 4. Podstatou smluvní teorie je teze, že základem pravomoci rozhodců k projednávání a rozhodování sporů je výlučně smluvní ujednání mezi stranami, a to jako projev autonomie vůle stran. Podle této teorie také rozhodce buď vystupuje spíše jako zástupce strany, který zjišťuje podstatu smluvního ujednání a toto ujednání vypořádává, nebo je v jiné variantě zastávána teze, že se nejedná o proces rozhodovací a součást civilního procesu, ale že se jedná o specifický postup v rámci kontraktačního práva. Smluvní teorie má řadu slabých míst, zejména v oblasti postavení rozhodců, kteří by při zastávání pozice zástupců stran sui generis a pouhém smluvním vypořádávání sporných nároků nemohli dostát požadavku na nestrannost a nezávislost. Teze, že rozhodci právo nenalézají, ale jednáním se snaží dosáhnout přiměřeného kompromisu, je velmi problematická, protože je v rozporu se skutečností, že rozhodci vydávají nález v podobě, která nepodléhá co do obsahu schválení stran sporu. Je třeba konstatovat, že tato teorie nalézala oporu především v justičních kruzích, ale proti její aplikaci hovoří celá řada argumentů. Autor se, stejně jako většina odborné veřejnosti, s touto teorií neztotožňuje. 5. Podle jurisdikční teorie je rozhodovací pravomoc odvozena od autoritativní pravomoci státu, který pravomoc řešit spory nalézáním práva za určitých stanovených

16/83

podmínek na rozhodce deleguje. Stát prostřednictvím svých právních norem existenci rozhodčího řízení umožňuje, reguluje a svou autoritou zaštiťuje. Znamená to samozřejmě také, že pravomoc rozhodců je odvozena od práva určitého státu a tímto konkrétním právem je také regulována. Rozhodci proto mají při uplatňování práva víceméně stejné možnosti jako soudci a také se musí podřizovat požadavku veřejného pořádku. Jurisdikční teorie má samozřejmě i svoje slabá místa. Pravomoc rozhodců totiž může být delegována státem, ale založena je smlouvou obou stran sporu, které tak dobrovolně souhlasí s tím, aby byla pravomoc rozhodovat odebrána státním soudům a svěřena rozhodcům a státu je ponechána v institutu zrušení rozhodčího nálezu jen možnost revize vymezených procesních podmínek, nikoli však možnost meritorního přezkumu rozhodnutí. Naopak ve prospěch jurisdikční teorie hovoří podstata autoritativní činnosti rozhodců, povaha rozhodčího nálezu i fakt, že dohoda stran umožňuje pouze oprávněnou delegaci suverenity státu rozhodovat spory na soukromoprávní subjekt. Oprávněnost jurisdikční teorie, tedy delegace pravomoci rozhodovat spory státem navíc podporují i další rysy rozhodčího řízení jako řízení kontradiktorního – podání rozhodčí žaloby má obdobné účinky jako žaloba u obecného soudu; pokud je nesprávně (ale dosud v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě) uplatněn nárok před rozhodci místo u obecného soudu a je podán do 30 dnů od doručení rozhodnutí o nedostatku pravomoci nebo o zrušení rozhodčího nálezu z nedostatku pravomoci nárok před příslušným orgánem, zůstávají hmotněprávní účinky podané žaloby zachovány; rozhodčí nález, který nelze dále přezkoumat nebo u něhož marně uplynula lhůta pro přezkum, je soudně vykonatelný, aniž by bylo nutné jej podrobovat jakémukoli dalšímu uznávacímu řízení před obecným soudem. Rozhodci rozhodují o své vlastní pravomoci, strany mají ve sporu rovné postavení, stranám musí být poskytnuta stejná příležitost k uplatnění práv a zjištěn skutkový stav věci potřebný k rozhodnutí. Rozhodci dále mají oprávnění provádět důkazy a rozhodčí nález nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí. 6. Smíšená teorie je zdánlivě ideálním kompromisem mezi oběma předchozími protichůdnými teoriemi, kde se prolínají prvky teorie jurisdikční i smluvní. Strany podle ní smluvně stanoví pravomoci rozhodce, respektive mu poskytnou konkrétní oprávnění spor projednat a rozhodnout, nicméně jeho postavení se odvozuje od delegované autority státu, která poskytuje rozhodci postavení obdobné soudci a umožňuje mu vydat pro strany závazné a vykonatelné rozhodnutí. Je pravda, že v rámci této doktríny je hranice mezi jurisdikční a smluvní teorií poměrně nejasná, existuje však obecný názor, že tato teorie reflektuje současnou českou rozhodčí praxi. 7. Autonomní teorie je moderní doktrínou, která především odmítá všechny tři předchozí teorie jako nevhodné a nepřesné a snaží se vytvořit nový pohled na povahu rozhodčího řízení, posuzuje rozhodčí řízení jako celek, jako řízení sui generis a zdůrazňuje jeho roli v oblasti obchodní a sociální, zejména pak požadavek, aby právní úprava odpovídala potřebám právní praxe. Autonomní teorie má oporu spíše v oblasti mezinárodní obchodní arbitráže.

17/83

8. Další otázkou je vymezení působnosti zákona na rozhodování majetkových sporů. Za majetkové spory lze považovat jednak spory, jejichž předmětem je částka vyjádřená v penězích, dále spory o nárocích, které jsou penězi ocenitelné. Právě toto vymezení je však poněkud problematické. V současném tržním prostředí je totiž penězi ocenitelné téměř vše, včetně nemajetkové újmy. Rozhodně tedy lze za majetkový spor označit – kromě nároků uplatňovaných přímo v penězích – spor o plnění jiné než peněžité smluvní povinnosti. Pod pojem majetkový spor tak lze podřadit i spory o nárocích, jejichž podstatou není obecně plnění, ale i spory určovací, pokud ono určení má dopad do majetkové sféry. 9. Jednoznačným požadavkem arbitrability je podmínka, aby k rozhodování byl jinak příslušný obecný soud (nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon). Z rozhodování jsou tudíž vyloučeny soukromoprávní spory, o nichž rozhoduje správní orgán (na jejich arbitrabilitu ve fázi přezkumu obecným soudem není v literatuře jednoznačný názor, i když převažuje mínění, že i v tomto případě je pravomoc vyloučena). Z rozhodování jsou dále vyloučeny spory, které spadají do kategorie správního soudnictví. 10. Posledním významným kritériem je podmínka, aby spor byl rozhodován nezávislými a nestrannými rozhodci. Již z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že se nejedná o totožné kategorie a že je třeba, aby každý rozhodce splňoval tyto požadavky kumulativně. Pojmy nepodjatost, nezávislost a nestrannost nejsou v zákoně, v literatuře ani v judikatuře jednoznačně definovány. Účelem tohoto požadavku je stejně jako v řízení soudním vyloučení všech vlivů na průběh řízení a rozhodování. Nezávislost je kategorií objektivní – znamená to, že rozhodce není k žádné ze stran v pozici podřízenosti či závislosti; nestrannost je kategorií subjektivní a vyjadřuje nedostatek osobního či ekonomického zájmu rozhodce na výsledku nebo průběhu sporu, a to buď z toho důvodu, že je s účastníkem sporu personálně či majetkově propojen, nebo že výsledek sporu nějakým způsobem ovlivňuje jeho osobní nebo majetkové poměry. Je třeba zdůraznit, že přesné vymezení hranic, kdy je rozhodce nezávislý, je velmi obtížné – rozhodce může být právně a smluvně nezávislý, ale nepřímo může být ekonomicky velmi úzce vázán na jinou činnost některé ze stran sporu, přičemž tato závislost může být velmi obtížně identifikovatelná. Otázka nestrannosti spočívá naopak ve vnitřním vztahu rozhodce ke kterékoli ze stran, která ho ovlivňuje do té míry, že kvůli osobním vztahům k některé ze stran, jejich právním zástupcům, rodinným příslušníkům nebo například s ohledem na vyhraněný osobní právní názor není schopen nebo ochoten posuzovat spor tak, aby přisoudil oběma stranám rovné postavení a argumentům obou stran stejnou váhu.

K písm. b) 11. Podle § 265 obč. zák. platí, že je-li zřízena rozhodčí komise spolku, rozhoduje sporné záležitosti náležející do spolkové samosprávy v rozsahu určeném stanovami. Pokud stanovy působnost rozhodčí komise neurčí, rozhoduje rozhodčí komise spory mezi členem a spolkem o placení členských příspěvků a přezkoumává rozhodnutí o vyloučení člena ze

18/83

spolku. Dále lze uvažovat např. o působnosti rozhodčí komise v oblasti sporů o rozsah nebo výkon členských práv a plnění členských povinností, řešení vzájemných sporů mezi členy apod. Ustanovení § 265 obč. zák. je dispozitivní povahy, záleží tedy na stanovách spolku, zda rozhodčí komisi jako orgán spolku zřídí či nikoli. Neurčí-li stanovy jinak, má rozhodčí komise 3 členy, které volí a odvolává nejvyšší orgán spolku. Obč. zák. v § 266 odst. 2 jasně definuje požadavky na členy rozhodčí komise, kterými jsou: a) bezúhonnost (vzhledem k tomu, že tento termín obč. zák. nedefinuje, analogicky se uplatní § 1205 odst. 2 obč. zák., podle kterého se za bezúhonnou považuje osoba, která je bezúhonná ve smyslu zákona o živnostenském podnikání), b) zletilost a plná svéprávnost (podle § 30 obč. zák. se plně svéprávným stává člověk zletilostí a zletilost se nabývá dovršením osmnáctého roku věku; svéprávnost nicméně může být omezena), c) neslučitelnost funkce s funkcí člena statutárního orgánu nebo kontrolní komise a d) obecné požadavky na člena voleného orgánu dle § 159 obč. zák. [„(1) Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky. (2) Člen voleného orgánu vykonává funkci osobně; to však nebrání tomu, aby člen zmocnil pro jednotlivý případ jiného člena téhož orgánu, aby za něho při jeho neúčasti hlasoval. (3) Nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.“]. V souvislosti s přijetím obč. zák. se uvažovalo také o přijetí samostatného zákona, který by upravoval otázky týkající se rozhodčí komise spolku. Nakonec však bylo od tohoto záměru ustoupeno a úprava řízení před rozhodčí komisí spolku byla zařazena částí sedmou do zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Konkrétně je tedy nová úprava obsažena v ustanovení § 40e–40k z. r. ř. s tím, že je nezbytné aplikovat také příslušná ustanovení zbývající části z. r. ř. s výjimkou části upravující stálé rozhodčí soudy (viz § 40e z. r. ř. poslední věta). Podle z. r. ř. obecně platí, že strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Podle § 40e z. r. ř. se tohoto zákona použije i na rozhodování sporných záležitostí náležejících do spolkové samosprávy v řízení před rozhodčí komisí spolku. Určité promítnutí zásady spolkové autonomie i do této oblasti lze spatřovat v ustanovení § 40f odst. 2 z. r. ř., podle kterého mohou stanovy, vnitřní předpis ve stanovách výslovně označený nebo písemně uzavřená dohoda stran odchylně od z. r. ř. upravit postup, kterým má komise řízení vést.

19/83

K písm. c) 12. Účelem a smyslem rozhodčího řízení je pravomocně vyřešit spor mezi stranami a toto rozhodnutí případně právně vynutit, pokud ta ze stran, jíž bylo pravomocným rozhodčím nálezem uloženo splnění povinnosti, nesplní uložené dobrovolně. Pravomocný rozhodčí nález sice, technicky vzato, není pravomocným rozhodnutím soudu, ale pro účely vymáhání uloženého plnění je na něj pohlíženo jako na rozsudek obecného soudu. Rozhodčí nálezy jsou vykonávány stejně jako rozsudky obecných soudů. Pravomocný rozhodčí nález je řádným exekučním titulem a lze jej vykonat v rámci exekuce ve smyslu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Z judikatury: 1. K otázce povahy rozhodčího řízení se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 511/03, III. ÚS 166/05, II. ÚS 3059/08, I. ÚS 533/10 a další dostupná na www.nalus.usoud.cz), přičemž na svých závěrech setrvává i nadále. Jde v podstatě o to, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu (rozhodce) je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodčí soud nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodčí nálezy proto nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Velmi podrobný rozbor dané problematiky, zaměřený na klíčovou otázku (kterou vznáší i stěžovatelka), zda lze rozhodčí nález považovat za „rozhodnutí orgánu veřejné moci“, jak předjímá ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, provedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1425/09 ze dne 13. 8. 2009, a to včetně odkazů na dřívější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. V nyní posuzované věci proto na své předchozí závěry, vyslovené v uvedeném rozhodnutí, plně odkazuje, aniž by shledal důvody na nich cokoli měnit. (…) Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručeno možností soudního přezkumu podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. důvody vypočtené v ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb.). Toliko rozhodnutí obecného soudu vydané podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb. tak může být napadeno ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 574/01, III. ÚS 460/01, publikované in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, usnesení č. 41, s. 563, nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011). (II. ÚS 2784/10) 2. Ačkoli se tedy v rozhodčím řízení (shodně s řízením soudním) projednávají věci, jež projednávají rovněž soudy, resp. se v něm také rozhoduje o právech a povinnostech občanskoprávně relevantních subjektů, a ačkoli jeho výsledku (rozhodčím nálezům) zákon připíná obdobný znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti, je z řečeného nepochybné, že mezi oběma řízeními existují rovněž nepřehlédnutelné – a posléze – i podstatné odlišnosti. Předně rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené a podmíněné existencí jen taxativně vyjmenovaných vad. Za druhé, oproti soudnímu řízení je referenčním systémem rozhodování sporu nikoli platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny (vedle něj či namísto něj) i tzv. „zásady spravedlnosti“. Za třetí, zatímco soudní řízení je

20/83 vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy (čl. 82, čl. 91 Ústavy) na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 Ústavy), k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. A konečně, soudní řízení je výrazem typové působnosti soudní moci jakožto ústavně založené moci státní (čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 90 Ústavy) a tím i nezpochybnitelně moci „veřejné“, na rozdíl od řízení rozhodčího, jež má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky („ústavně, resp. veřejnoprávně“), nýbrž na základě soukromé („soukromoprávní“) dohody účastníků konkrétního občanskoprávního (majetkového) vztahu, resp. jejich individuálního rozhodnutí či vůle, vtělené do konkrétní rozhodčí smlouvy, a je tak od soudního řízení soukromým odklonem. Převažují-li ve vyloženém srovnání zjevně (zejména vzhledem k posledním dvěma odlišnostem) v postavení rozhodce v rozhodčím řízení rysy soukromoprávní, logicky mu nelze naopak připínat atribut „veřejné moci“ [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Právě to jej od soudu relevantně odlišuje, a to v kvalitě natolik zásadní, že rozhodci výše předjímaný znak připodobnitelnosti k postavení soudu – ve sledovaném smyslu – již svědčit nemůže. (Pl. ÚS 37/08) 3. Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním) spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídícího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále též jen „rozhodce“). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§ 25 odst. 3 z. r. ř.). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 z. r. ř.) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví z. r. ř. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. (I. ÚS 3227/07) 4. Ústavní soud setrvává na názoru, že rozhodčí senát jmenovaný ad hoc předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je soukromou osobou, nepatří do soustavy soudů podle hlavy čtvrté Ústavy a podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Rozhodčí soud má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy Rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a § 72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, v platném znění. Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc

21/83 vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je charakter rozhodčí činnosti založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodci (stejně jako Rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Závazek nalezený rozhodci je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodci v zastoupení stran uzavřen. (IV. ÚS 511/03) 5. Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky („Ústava“), resp. ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů („zákon“), přičemž dospěl k závěru, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona. Podle § 1 odst. 2 písm. b) Řádu RS rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru jeho názor koresponduje s výše uvedenými tvrzeními předsedy rozhodčího senátu, že charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. (IV. ÚS 174/02) 6. Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) zák. č. 120 2001 Sb. je exekučním titulem rozhodčí nález, který se stal vykonatelným (srov. § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jestliže rozhodčím nálezem, jenž meritorně řeší majetkový spor, bylo rozhodnuto také o odměně a náhradě nákladů rozhodčího řízení, je nepochybné, že i v této části, jež má povahu usnesení, jde o způsobilý podkladový titul. (NS 20 Cdo 168/2005)

Související ustanovení: § 2 – rozhodčí smlouva, § 3 – forma rozhodčí smlouvy, § 6 – povinnost mlčenlivosti, § 15 – zkoumání pravomoci, námitka nedostatku pravomoci, § 18 – rovnost stran, § 19 – postup v rozhodčím řízení, § 31 – zrušení rozhodčího nálezu

Související předpisy: § 106 o. s. ř., – čl. I. odst. 1, čl. II odst. 3 Newyorské úmluvy, – čl. I. odst. 1, čl. II odst. 1 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži (č. 176/1964 Sb.)

Z literatury: BĚLOHLÁVEK, A. Změny v rozhodčím řízení. Bulletin Advokacie, 2012, č. 5, s. 15. BEZOUŠKA, P., KOCINA, J. Právní povaha rozhodčího řízení – aplikační problémy. Právní rozhledy, 2010, č. 16, s. 585. MORÁVEK, J. Cesta tam a zase zpátky. Zdravotnické fórum: pravidelná příloha časopisu Právní fórum, 2013, č. 2. RŮŽIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5. RŮŽIČKA, K. Neaplikování „Římů“ v tuzemském rozhodčím řízení. Právní fórum, 2010, č. 10. VLASTNÍK, J. Právo na spravedlivý rozhodčí proces? Právní rozhledy, 2012, č. 1.

Rozhodčí smlouva

22/83

§2 (Rozhodčí smlouva)

(1) Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). (2) Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír.1) (3) Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). (4) Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. (5) Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí. 1)

§ 99 občanského soudního řádu.

K odst. 1 1. Podmínkou platného uzavření rozhodčí smlouvy je, aby se jednalo o spor, tedy kontradiktorní řízení, kde dvě strany sporu (nikoli účastníci řízení) stojí proti sobě s protichůdnými názory. Sporné řízení může vzniknout jen mezi účastníky právních vztahů, mezi nimiž je spor (kontroverze) o existenci či neexistenci vzájemných práv a povinností. U nesporného řízení je okruh účastníků určován nikoli sporem o právo, ale dikcí zákona. 2. Další nutností je, aby se jednalo o spor majetkový, k jehož řešení je jinak příslušný soud, případně i spor, k jehož řešení je příslušný i jiný orgán než soud, pokud to o takovém sporu výslovně stanoví právní předpis. O majetkový spor půjde, pokud jsou předmětem sporu majetková práva. Pojem majetková práva není exaktně definován – majetkem se rozumí soubor movitých i nemovitých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, aktiv. Jednu z možných definicí majetkového sporu formuloval Nejvyšší soud ve svém usnesení 20 Cdo 476/2009, a sice jako spory, které se svým předmětem přímo odrážejí v majetkové sféře stran a týkají se subjektivních práv, s nimiž mohou účastníci disponovat. 3. Rozhodčí smlouva nemůže být uzavřena tehdy, pokud by se měla týkat sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčními spory v rámci insolvenčního

23/83

řízení. Toto zákonné omezení souvisí především s charakterem obou zmiňovaných řízení. V případě výkonu rozhodnutí, resp. exekuce ani incidenčního řízení není dost dobře možné zasahovat do rozsáhle regulovaného a sledovaného řízení dalším prvkem, protože by pravděpodobně došlo k naprostému zmaření těchto řízení. Vyloučení z možnosti uzavřít rozhodčí smlouvu je zcela jasně formulované a jednoznačné. 4. Komentované ustanovení hovoří i o tom, že se strany mohou dohodnout, že spor bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Nelze se tedy dohodnout, že by spory rozhodoval někdo jiný než rozhodce či rozhodci (k nimž patří i rozhodci stálého rozhodčího soudu), což znamená, že osoba pověřená funkcí rozhodce musí splňovat zákonné požadavky na osobu rozhodce kladené. Pokud má spor rozhodovat více rozhodců, musí zákonné požadavky splňovat všichni jmenovaní či zvolení rozhodci, pokud se jedná o stálý rozhodčí soud, musí se jednat o stálý rozhodčí soud ve smyslu zákona. Takový soud může být zřízen jen na základě zákona a vydává své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Tyto mohou určit způsob jmenování rozhodců (či přímo jejich výběr omezit jen na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu), jejich počet, způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. I rozhodci stálého rozhodčího soudu musí samozřejmě splňovat požadavky kladené na rozhodce. V případě, že rozhodčí smlouva není uzavřena ve prospěch některého stálého rozhodčího soudu, jedná se o řízení ad hoc, které provádí konkrétní rozhodci.

K odst. 2 5. Rozhodčí smlouva může být platně uzavřena, jen pokud o předmětu sporu může být uzavřen smír. Smír jako takový je upraven v § 99 o. s. ř., který stanoví, že připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu probere věc zejména s účastníky, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Citované ustanovení vymezuje možnost uzavřít smír tam, kde to povaha věci připouští. Vymezíme-li možnost uzavření smíru negativně, je zjevné, že povaha věci smír uzavřít neumožňuje jednak u nesporných řízení, jednak u tzv. statusových rozhodnutí. Obě skupiny těchto řízení upravuje zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, přičemž jejich taxativní výčet je uveden v § 2 cit. zákona. Jsou to řízení: a) o podpůrných opatřeních a ve věcech svéprávnosti, b) ve věcech nezvěstnosti a smrti, c) o přivolení k zásahu do integrity, d) ve věcech přípustnosti převzetí nebo držení v ústavech, e) o některých otázkách týkajících se právnických osob a svěřenského fondu, f) o pozůstalosti,

g) h) i) j) k) l) m) n) o) p) q) r) s) t) u)

24/83

o úschovách, o umoření listin, ve věcech kapitálového trhu, o předběžném souhlasu s provedením šetření ve věcech ochrany hospodářské soutěže, o nahrazení souhlasu zástupce samosprávné komory k seznámení se s obsahem listin, o plnění povinností z předběžného opatření Evropského soudu pro lidská práva, ve věcech voleb zaměstnanců, o soudním prodeji zástavy, o zákazu výkonu práv spojených s účastnickými cennými papíry, ve věcech manželských a partnerských, ve věci ochrany proti domácímu násilí, o určení a popření rodičovství, ve věcech osvojení, ve věcech péče soudu o nezletilé, v některých věcech výkonu rozhodnutí.

K odst. 3 6. Ustanovení odstavce 3 rozlišuje rozhodčí smlouvu podle toho, kdy je tato smlouva uzavírána. Smlouva o rozhodci, tedy smlouva stran o tom, že již vzniklý spor bude řešen nikoli obecným soudem, ale rozhodci nebo stálým rozhodčím soudem, je uzavírána v době, kdy již spor mezi stranami vznikl, a jejím hlavním důvodem je vůle využít rozhodčího řízení pro jeho výhody (rychlost, levnost, možnost výběru rozhodce, neveřejnost, jednoinstančnost, snadnější vymahatelnost práva). Rozhodčí doložka je pak většinou uzavírána jako součást smlouvy nebo v souvislosti s určitou smlouvou nebo určitým právním vztahem pro určitý okruh sporů z právního vztahu vzniklých nebo s ním souvisejících nebo pro jejich určitou část. 7. Výhodou smlouvy o rozhodci je, že je možné konkretizovat určitý, již vzniklý spor, takže není pochybnosti o tom, zda se na něj rozhodčí smlouva vztahuje či nikoli (pochybnosti by mohly vzniknout pouze v tom směru, zda lze o předmětu sporu uzavřít rozhodčí smlouvu či nikoli). Na druhé straně bude velmi důležité, zda některá ze stran sporu již před uzavřením smlouvy o rozhodci nezahájila jiné řízení (například před obecným soudem) v tomtéž sporu. Námitku nedostatku pravomoci (příslušnosti) obecného soudu z důvodu existence rozhodčí smlouvy by pak žalovaná strana mohla vznést, pouze pokud ještě ve věci neučinila první úkon. 8. Rozhodčí doložka se uzavírá před vznikem sporu zpravidla v rámci tzv. hlavní smlouvy (a proto konkrétní spor není podrobně uveden v textu rozhodčí doložky), může tedy vzniknout pochybnost, zda se rozhodčí doložka týká i vzniklého sporu (zejména pokud se týká sporů ze smluv se smlouvou pouze souvisejících), respektive zda spor se smlouvou skutečně souvisí. Rozhodčí doložka může být součástí obchodních podmínek (§ 1751 a násl. obč. zák.).

25/83

K odst. 4 9. Rozhodčí smlouva se implicitně vztahuje jak na právní vztahy ze smlouvy přímo vznikající, tak i na otázku platnosti těchto právních vztahů, jakož i na vztahy související, aniž by to strany musely ve smlouvě výslovně uvádět. Naopak, pokud by chtěly strany rozsah tohoto ustanovení omezit a vyloučit působnost doložky v oblasti například platnosti smlouvy, musí to výslovně uvést. Ani toto ustanovení samozřejmě není samospasitelné, například v případě pochybnosti, zda spor s právním vztahem souvisí, či nikoli. 10. Princip vyjádřený v tomto ustanovení dále znamená, že i kdyby byla hlavní smlouva z nějakého důvodu neplatná, neznamená to, že by na základě rozhodčí smlouvy obsažené v takové neplatné smlouvě nebylo možné platnost smlouvy posoudit.

K odst. 5 11. Dokud se vázanost právních nástupců při postoupení pohledávky opírala o tezi, že vázanost rozhodčí smlouvou vyplývá z přechodu „práv s pohledávkou souvisejících“, vyskytly se pochybnosti, zda právo na řešení sporu v rozhodčím řízení patří k těmto souvisejícím právům. Ustanovení § 2 odst. 5 upravuje způsobem nevzbuzujícím pochybnosti případné výkladové nejasnosti týkající se singulární sukcese. Ustanovení je dispozitivní, a tudíž lze vázanost právních nástupců smluvně vyloučit, je však třeba tak učinit výslovně a písemně.

Z judikatury: 1. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Tato podmínka splněna není za situace, kdy, jako v tomto konkrétním případě, je v rozhodčí doložce stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů nebo určeným předsedou Asociace arbitrů, pokud strana žalující svého práva nevyužije, a to v rozhodčím řízení vedeném podle pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, přičemž strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity). Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje.Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod Ve.), rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích

26/83 stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel–podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. (II. ÚS 2164/10) 2. Podle čl. 33 Úmluvy CMR přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající příslušnost rozhodčího soudu, avšak jen pod podmínkou, že doložka předpokládá, že rozhodčí soud bude rozhodovat podle této Úmluvy. Podle čl. 41 odst. 1 věty první Úmluvy CMR všechna ujednání, která se přímo nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy, jsou s výjimkou ustanovení článku 40 neplatná a právně neúčinná. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouvy, na nichž žalobkyně zakládá uplatněné nároky, jsou smlouvami o mezinárodní nákladní přepravě ve smyslu Úmluvy CMR, pak se měl z úřední povinnosti – neboť jde vzhledem k článku 41 odst. 1 větě první Úmluvy CMR o otázku absolutní neplatnosti právního úkonu – zabývat posouzením, zda předmětná rozhodčí doložka splňuje mimo jiné požadavek vyplývající z článku 33 Úmluvy CMR. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení neúplné a již z tohoto důvodu nesprávné. Způsob, jakým odvolací soud argumentuje článkem 31 odst. 1 Úmluvy CMR, nasvědčuje tomu, že přehlédl článek 33, jenž sjednání rozhodčí doložky v přepravní smlouvě výslovně (pod uvedenou podmínkou ovšem) připouští. Nelze ovšem odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se nezabýval otázkou, kdo rozhodčí doložku za žalovanou podepsal a zda k tomu byl oprávněn, jestliže z odvolání žalobkyně ani z ostatního obsahu spisu neplynulo nic, co by vzbuzovalo pochybnosti v této otázce. (NS 32 Cdo 1881/2011) 3. Podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení (ve znění účinném k 16. prosinci 2005) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) [odstavec 1]. Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2). Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související (odstavec 4). Se závěrem odvolacího soudu ohledně arbitrovatelnosti nároku ze směnky se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. V prvé řadě zdůrazňuje, že nároky ze směnek mají majetkovou povahu, když je do nich inkorporován závazek zaplatit určitou peněžitou sumu; spor o zaplacení směnky je tudíž sporem majetkovým (§ 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení). Splněna je i podmínka vyžadovaná ustanovením § 2 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tj. že strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Výkladem tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005, uveřejněném pod číslem 103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2008“). V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (§ 81 o. s. ř.), ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu [§ 80 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 434, jakož i důvody rozhodnutí

27/83 uveřejněného pod číslem 23/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 23/2007“). V poměrech ustanovení § 2 odst. 2 zákona jde o nedostatek arbitrability jen u těch sporů, u nichž povaha věci nepřipouští uzavřít smír; to, zda by (konkrétní) smír účastníků mohl být soudem schválen, pak nemá na platnost rozhodčí smlouvy vliv. Skutečnost, že rozhodce není oprávněn rozhodovat formou směnečného platebního rozkazu, na výše uvedeném závěru ohledně arbitrovatelnosti nároku ze směnky není způsobilá nic změnit. (NS 29 Cdo 1130/2011) 4. Podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu, tj. k 5. dubnu 2005) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu nebo vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) [odstavec 1]. Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2). Není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související (odstavec 4). Rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí (odstavec 5). Ve shora označeném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1130/2011 Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodčí smlouvu podle ustanovení § 2 zákona o rozhodčím řízení lze uzavřít i ohledně sporu o zaplacení směnky, když nároky ze směnek mají majetkovou povahu, přičemž je splněna i podmínka vyžadovaná ustanovením § 2 odst. 2 tohoto zákona, tj. že strany by mohly o takovém předmětu sporu uzavřít smír. Při řešení otázky, zda rozhodčí doložka sjednaná účastníky daného řízení se týká i nároků ze směnky, pak z hlediska skutkového stavu v poměrech srovnatelných s projednávanou věcí (šlo rovněž o spor o zaplacení směnky zajišťující jinou pohledávku, přičemž rozhodčí doložka byla obsažena spolu s ujednáním o zajišťovací funkci směnky ve smlouvě, z níž měla vzniknout směnkou zajištěná pohledávka) dovodil, odkazuje na výkladová pravidla obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a na zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, že v situaci, kdy jak ujednání o zajištění pohledávky směnkou, tak i rozhodčí doložka jsou součástí téhož právního úkonu (smlouvy), nelze mít důvodné pochybnosti o tom, že formulace „pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni“ se vztahuje i na spor o zaplacení směnky, kterou byla pohledávka ze smlouvy zajištěna. (NS 29 Cdo 3613/2009) 5. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Základní podmínkou pro rozhodování v rozhodčím řízení je tedy projev vůle subjektů určitého právního vztahu k přenesení pravomoci k rozhodování sporu vzniklého z takového právního vztahu na rozhodce. Odstavec 4 téhož paragrafu upravuje dispozitivním způsobem okruh vztahů, na něž se taková rozhodčí doložka vztahuje, tak, že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se rozhodčí doložka jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Z žádného ustanovení zákona o rozhodčím řízení nevyplývá, že by se rozhodčí doložka vztahovala i na subjekty mimo právní vztah, v němž je rozhodčí doložkou založena pravomoc rozhodce či stálého rozhodčího soudu k rozhodování ve věci. Hovoří-li ustanovení § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení o právech s těmito právy souvisejícími, má na mysli práva, která vznikla mezi subjekty rozhodčí

28/83 doložky v souvislosti s právním vztahem, pro který je rozhodčí doložka sjednána, např. náhrada škody plynoucí z porušení smlouvy, bezdůvodné obohacení apod. Rozhodčí doložka ovšem nedopadá na takové právní vztahy, jejichž subjektem jsou třetí osoby, které s vedením rozhodčího řízení nevyslovily souhlas (obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 23 Cdo 2351/ 2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2010). Spor mezi ručitelem a věřitelem by bylo možné rozhodovat v rozhodčím řízení pouze v případě, že by ručitel a věřitel projevili vlastní vůli přenést pravomoc o rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení, ať už v rozhodčí doložce v ručitelském prohlášení, nebo jiným způsobem. Rozhodčí doložku obsaženou ve všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí smlouvy mezi žalovanou a leasingovým nájemcem, proto nelze vztahovat na právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o rozhodčím řízení. Konečně nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že právní závěry odvolacího soudu kolidují se smyslem ustanovení § 15 odst. 2 (dle obsahu námitky § 15 odst. 1) zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení zákona o rozhodčím řízení upravuje pravomoc rozhodců rozhodovat o své pravomoci k řešení konkrétního sporu v rozhodčím řízení. To ovšem nezbavuje obecný soud možnosti přezkoumat naplnění zákonných podmínek pro rozhodování sporu před rozhodci v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení. Smyslem ustanovení § 15 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení je umožnit rozhodci ve věci rozhodnout i v případě, že se v řízení vyskytnou pochybnosti o jeho pravomoci, přičemž straně, která uplatnila námitky proti pravomoci rozhodce, je zachována možnost žádat obecný soud o zrušení rozhodčího nálezu. (NS 23 Cdo 111/2009) 6. V usnesení ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že meze možnosti platně uzavřít rozhodčí doložku jsou zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. To znamená, že rozhodčí smlouvu nelze platně uzavřít ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru. Závěr, že ani v řízení o určovací žalobě podle § 80 písm. c) o. s. ř. není vyloučena možnost uzavřít smír, odůvodnil poukazem na právní závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněném pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Konstatoval, že v tomto rozsudku Nejvyšší soud posuzoval otázku možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání v řízení zahájeném na základě žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., a přitom dovodil, že takto postupovat lze za předpokladu, že se jedná o věc, u níž její povaha uzavření smíru připouští. Jsou-li předmětem řízení subjektivní majetková práva (jak tomu bylo i v posuzované věci), jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat a o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, ve kterém účastníci mohou uzavřít smír, nemůže mít na tuto jejich možnost vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu podle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti. Lze stejně jako v citovaném rozhodnutí poukázat na to, že již v minulosti Nejvyšší soud opakovaně připustil možnost uzavření soudního smíru ve sporech o určení vlastnického práva (srov. R 49/1969 a R 52/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). (NS 26 Odo 353/2006) 7. Směnka je vždy závazkem svou existencí, svými účastníky i svým obsahem zcela nezávislým oproti závazku, který má být danou směnkou zajištěn. Potom ujednání, jež se vztahují ke vztahu zajištěnému, nemohou se týkat vztahů ze zajišťovací směnky. Nároky ze směnky mohou být vždy podřízeny rozhodčímu řízení. Musí se tak ovšem stát jasným ujednáním o tom, že mezi určitými účastníky budou spory z konkrétní směnky řešeny v rozhodčím řízení. Je také nutno upozornit, že hmotněprávní poměry na směnkách s cizím prvkem řídí se ustanoveními čl. I. § 91 a násl. zák. č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, jako předpisem speciálním, a nikoli smlouvou, i kdyby ta se směnky týkala

29/83 výslovně. Tím méně může mít na použití hmotného práva směnečného vliv smlouva, jež se zabývá toliko kauzální pohledávkou. (VS Praha 5 Cmo 342/2007) 8. Majetkovým právem je třeba rozumět jak právo na majetkové plnění, tj. plnění ocenitelné v penězích, tak i určovací návrh, který se vztahuje na určení existence či neexistence takového práva. (VS Praha 10 Cmo 414/1995)

Z rozhodcovské praxe: 1. Z výše citovaného ustanovení čl. XIII odst. 4 všeobecných podmínek vyplývá, že smluvní strany byly zřejmě vedeny záměrem vyloučit z rozhodování jejich případných sporů ze smlouvy o dílo obecné soudy, o čemž svědčí odkaz na zák. č. 216/1994 Sb., tedy zákon, který upravuje rozhodčí řízení, určily počet rozhodců a stanovily způsob, jak mají být osoby rozhodců určeny (§ 7 odst. 1 zákona). V tomto ani v žádném jiném ustanovení smlouvy o dílo však není uveden Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR jako stálý rozhodčí soud, který by měl případné spory z této smlouvy projednat a rozhodnout. Ujednání o případném určení předsedy rozhodčího senátu losem „z řad rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců vedeném Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR“ nemůže v žádném případě zakládat pravomoc Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR k projednání a rozhodnutí tohoto sporu, když pouze stanoví další postup pro případ, že se rozhodci jmenovaní žalobcem a žalovaným neshodnou na osobě předsedajícího rozhodce. Pokud je tedy ujednání o rozhodčí doložce platné, čímž se Rozhodčí soud vzhledem k výše učiněnému závěru z důvodu nadbytečnosti nezabýval, mohl by být spor řešen v tzv. rozhodčím řízení ad hoc, nikoli u Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. (Rsp 1149/09) 2. Z dokumentů, které dostal Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR k dispozici, je zřejmé, že došlo k prostému postoupení pohledávky. Nešlo tedy o úkon, který by směřoval k postoupení všech práv a povinností ze smluvního vztahu. Nedošlo tak k tomu, co by bylo možné nazvat převodem závazkového právního vztahu. (...) Ze shora uvedených důvodů nelze použít ani § 2 odst. 5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. § 2 odst. 5 výše uvedeného zákona upravuje, že „rozhodčí smlouva váže také právní nástupce stran, pokud to strany v této smlouvě výslovně nevyloučí“. V tomto případě nejde o právní nástupnictví tak, jak ho zná český právní řád. V případě, že by šlo o právní nástupnictví, a to jak univerzální sukcesi, tak singulární sukcesi, jednalo by se o jinou právní situaci, která však v tomto případě nenastala. (Rsp 344/07) 3. Žalovaná strana se v řízení o neplatnosti smlouvy o dodávce tepla a teplé užitkové vody dovolávala i neplatnosti rozhodčí doložky a vznesla námitku nedostatku pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Při rozhodování o platnosti rozhodčí doložky bylo konstatováno, že rozhodčí doložka je nezávislá na platnosti smlouvy, v jejímž textu je obsažena. Případná neplatnost smlouvy nemá za následek neplatnost rozhodčí doložky. O platnosti rozhodčí doložky, která je zahrnuta do písemně vyhotoveného textu podepsaného oběma stranami, není pochybnosti a tato je pak podle § 3 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, platná, neboť splňuje podmínky tímto zákonným ustanovením stanovené. Námitka nepříslušnosti byla proto zamítnuta. (Rsp 24/99) 4. Rozhodčí doložka se ex lege vztahuje též na práva související s právními vztahy, ohledně jejichž projednání byla sjednána platná rozhodčí doložka. Proto k projednání nároků uplatněných protižalobou postačí, pokud v rozhodčí doložce strany obecně uvedou, že řešení sporů vznikajících ze smlouvy se řídí Řádem Rozhodčího soudu. (Rsp 9/95)

30/83 Související ustanovení: § 1 – věcná působnost zákona, § 13 – stálé rozhodčí soudy, § 15 – zkoumání pravomoci, námitka nedostatku pravomoci, § 31 – zrušení rozhodčího nálezu, § 41 – věcná příslušnost soudu

Související předpisy: § 99, § 106 o. s. ř., – § 2 z. ř. s., – § 1751 obč. zák., – čl. 7 odst. 1 UNCITRAL Rules, – čl. I. odst. 1, čl. II. odst. 1 Newyorské úmluvy

Z literatury: DAVID, M. K povaze rozhodčí smlouvy podruhé a jinak. Bulletin advokacie, 2011, č. 10, s. 27. HRNČIŘÍKOVÁ, M. Závaznost procesních smluv s cizím prvkem pro právní nástupce. Právní rozhledy, 2013, č. 23–24, s. 834. KORDAČ, Z. Přehled rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vztahujících se k problematice rozhodčího řízení s komentářem (za období leden 2007 – únor 2008). Bulletin advokacie, 2008, č. 6, s. 43. LISSE, L. K otázce tzv. eurokonformního výkladu (obecně i zvláštně ve vztahu k rozhodčím doložkám). Obchodněprávní revue, 2011, č. 2, s. 49. SLOVÁČEK, D. Arbitrabilita spotřebitelských sporů. Právní rozhledy, 2011, č. 10, s. 364.

§3 (Forma rozhodčí smlouvy)

(1) Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. (2) Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. (3) Sjednává-li se rozhodčí smlouva pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv, musí být sjednána samostatně a nikoliv jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní; jinak je neplatná. (4) S dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky poskytne podnikatel spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením rozhodčí doložky nastat. Náležitým vysvětlením se rozumí vysvětlení všech následků rozhodčí doložky. (5) Rozhodčí doložka uzavřená podle odstavce 3 musí obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud, b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení,

31/83

c) odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli v rozhodčím řízení vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání, d) místu konání rozhodčího řízení, e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný. (6) Svěřuje-li rozhodčí doložka rozhodování sporu stálému rozhodčímu soudu, je požadavek uvedený v odstavci 5 splněn také odkazem na statuty a řády stálých rozhodčích soudů vydávané podle § 13.

Z důvodové zprávy: Základním navrhovaným prostředkem ochrany spotřebitele je především kladení důrazu na informovanost spotřebitele, a to přímo zákonnými prostředky. Rozhodčí smlouva je dohoda, která má pro postavení spotřebitele poměrně zásadní význam. Jejím podpisem se vzdává práva přístupu k soudu, což je poměrně značný zásah do práv a povinností. S ohledem na takový zásah je odůvodněné, aby byla nastavena zákonná povinnost podepisovat rozhodčí smlouvu na samostatném listě, a to pod sankcí neplatnosti takové smlouvy. Odstraní se tím nejpalčivější problematika spotřebitelských rozhodčích smluv, neboť tím dochází k zákazu sjednávat rozhodčí doložky v adhezních smlouvách. Kromě toho by měl mít spotřebitel nárok na zásadní informace, které by měl před samotným podpisem rozhodčí doložky vědět. Navrhuje se tedy v zákoně stanovit okruh obligatorních náležitostí, které by vždy měly být součástí rozhodčí doložky. (…) Do odstavce 5 se navrhuje zakotvit povinnost podnikatele informovat spotřebitele o důsledcích podpisu rozhodčí doložky v dostatečném předstihu předtím, než je taková doložka podepsána. Důvodem zavedení povinnosti poskytnout spotřebiteli tyto informace je obecně nízká míra znalostí spotřebitelů o důsledcích, které pro ně může mít podpis rozhodčí doložky. Včasné a úplné informace jsou nezbytným předpokladem pro to, aby spotřebitel mohl činit kvalifikovaná rozhodnutí. Spotřebitel musí být schopen správně posoudit důsledky podpisu rozhodčí doložky.

K odst. 1 1. Ustanovení odst. 1 stanoví jednoznačnou podmínku, že rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Toto ustanovení je kogentní a nelze se od něj dohodou stran odchýlit. 2. Přestože je rozhodčí smlouva v naprosto převažující většině případů základem rozhodčího řízení a konstituuje pravomoc rozhodce spor projednat, není v pravém smyslu conditio sine qua non a z. r. ř. v řadě svých ustanovení připouští, že rozhodce může být povolán k rozhodnutí sporu i jinak než rozhodčí smlouvou. 3. Pokud je tedy rozhodčí smlouva základem rozhodčího řízení, zákonodárce stanovil podmínku písemnosti pro její platnost. S výjimkou sporů spotřebitelských (viz komentář

32/83

k odst. 3) postačí, pokud je návrh rozhodčí smlouvy obsažen na jedné listině a k její akceptaci dojde na listině jiné. 4. Věta druhá ustanovení odst. 1 výslovně stanoví, že podmínka písemnosti je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Dlužno podotknout, že sjednání smlouvy telegraficky nebo dálnopisem nemá v dnešní době patrně valného významu, nicméně zákonodárce na straně druhé moudře termín „elektronické prostředky“ technicky nespecifikoval, ale jako jedinou podmínku stanovil, aby elektronické prostředky umožňovaly zachycení jejich obsahu a určení osob, které smlouvu sjednaly. V tomto směru je právní úprava velmi moderní a flexibilní. Zachycení obsahu a určení osob – rozuměj jednoznačné a nezpochybnitelné identity těchto osob – bude jediným a zásadním kritériem omezujícím výběr těchto elektronických prostředků. Z hlediska dnešních technologií a uvedeného kritéria je možné bez dalšího akceptovat komunikaci e-mailem za použití elektronického, nejlépe tzv. zaručeného podpisu. Na straně druhé uzavření rozhodčí smlouvy bez elektronického podpisu nebo například prostřednictvím automatizovaného systému na webovém rozhraní může být příčinou toho, že podmínka jednoznačného určení identity osob, které smlouvu uzavírají, nebude dodržena, a to zejména v případě akceptanta, tedy osoby, která je na webovém rozhraní návštěvníkem, nikoli provozovatelem. 5. Je ovšem třeba zdůraznit, že platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy nebude na překážku, pokud bude uzavřena např. výměnou zpráv obsahujících nabídku a akceptaci v rámci běžných e-mailových schránek bez zaručeného podpisu, pokud žádná ze stran toto uzavření nezpochybní.

K odst. 2 6. V ustanovení tohoto odstavce zákonodárce připouští uzavření rozhodčí smlouvy v rámci podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní. Jedná se tedy o tzv. všeobecné obchodní podmínky nebo jiné obchodní podmínky, které existují v neměnné podobě a které jsou v rámci textu hlavní smlouvy prohlášeny za její součást. Dikce odstavce 2 pak stanoví podmínku specifického způsobu přijetí – tedy takového způsobu, z něhož je patrný souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. 7. Podle názoru autora musí být ze způsobu přijetí rozhodčí doložky druhou stranou patrné nejen, že výslovně souhlasí s jejím obsahem, ale také že mu byl obsah této doložky prokazatelně znám. Zda byla tato podmínka splněna, je nutné posuzovat v každém případě podle individuálních okolností, zákon žádné konkrétní postupy či techniky nepředepisuje.

K odst. 3 8. Odstavec 3 je projevem zvýšené ochrany spotřebitele ve všech směrech – v daném případě – tedy i v případě uzavírání rozhodčích smluv. Spotřebitel je chráněn tím, že rozhodčí smlouva musí být sjednána samostatně, a nikoli jako součást obchodních

33/83

podmínek. Smlouva musí být uzavřena na samostatné listině a samostatně podepsána. Zákonodárce předpokládá, že v takovém případě si bude spotřebitel za použití alespoň minimální opatrnosti vědom toho, že uzavírá rozhodčí smlouvu, která případné spory vyjímá z pravomoci obecných soudů. Tato ochrana spotřebitele je součástí systému ochrany spotřebitele, který reflektuje aplikaci směrnice 2008/48/ES.

K odst. 4 9. V tomto ustanovení se zakládá povinnost předkladatele poskytnout spotřebiteli doložky náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, jaké důsledky pro něho mohou uzavřením doložky nastat. Jistá neurčitost zákonné formulace však může způsobit v aplikační praxi problém. 10. První neurčitost se týká rozsahu a způsobu náležitého vysvětlení, tedy do jaké hloubky musí být spotřebitel informován. Lze předpokládat, že dostatečným vysvětlením z hlediska zákonné povinnosti je vysvětlení důsledků pro spotřebitele v konkrétním případě, nikoli vyčerpávající exkurs včetně teoretických východisek. Jednoznačné však je, že vysvětlení musí být provedeno tak, aby jej spotřebitel skutečně pochopil, tedy způsobem, který odpovídá jeho osobní erudici a percepční schopnosti. To je obzvláště důležité v situaci, kdy většina spotřebitelů nedisponuje potřebnými vědomostmi a zkušenostmi a úroveň jejich právního povědomí je nedostatečná. Zákon nestanoví, co vše má být součástí náležitého vysvětlení, ale zdá se být nepochybné, že spotřebitel musí být informován o možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu soudem a také o tom, že se podpisem rozhodčí smlouvy vzdává svého ústavního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podcenění této podmínky je velmi riskantní, protože téměř jistě vede k zneplatnění uzavřené rozhodčí smlouvy. Je třeba také zmínit, že důkazní břemeno týkající se náležitého vysvětlení bude vždy na straně předkladatele, takže v praxi bude určitě aplikována řada technik, jak se s tímto problémem vyrovnat a předejít situaci, kdy by se předkladatel octl v situaci důkazní nouze. Určitým řešením může být reálné proškolení a informování spotřebitele, o kterém se pořídí záznam, v němž bude rozsah poučení výslovně konstatován a kde spotřebitel výslovně svým podpisem potvrdí, které skutečnosti mu byly sděleny. Je samozřejmé, že pouhá existence podpisu na jakémkoli dokumentu nemůže vždy a absolutně zbavit předkladatele odpovědnosti za provedení, nicméně spotřebitel, který i takový dokument bude podepisovat, aniž by mu porozuměl, nemůže být dost dobře považován za „průměrného spotřebitele“, který by se choval alespoň s minimální mírou opatrnosti. 11. Druhá závažná neurčitost se týká délky dostatečného předstihu, se kterým je předkladatel povinen rozhodčí smlouvu spotřebiteli předložit. Tento časový úsek není exaktně formulován ve formě lhůty a je zjevné, že nebude vždy stejně dlouhý a dostatečnost a délka takového předstihu bude záviset v každém jednotlivém případě na osobních schopnostech spotřebitele, tedy jaký předstih potřebuje on osobně k tomu, aby obsah rozhodčí smlouvy a důsledky jejího uzavření správně pochopil.

34/83

K odst. 5 12. Ustanovení odst. 5 je přímou reakcí na trend EU zvýšit informovanost a ochranu spotřebitele a tím i jeho ochranu. Snaha nevyloučit spotřebitelské spory z rozhodčího řízení a zároveň zvýšit jejich ochranu jako slabší smluvní strany vedla ke zpřesnění povinností předkladatele zejména co do obsahu rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských sporech.

K písm. a) 13. Jedná se v každém případě o vymezení, kdo může být rozhodce v daném sporu, jakým způsobem je jmenován či určen (jmenovací autorita); to vše samozřejmě při zachování rovnosti obou stran se na jmenování rozhodců podílet. Mechanismus jmenování rozhodce musí být jasně a srozumitelně vymezen.

K písm. b) 14. Tato podmínka je zpravidla realizována odkazem na příslušná ustanovení zákona a v případě, že je dle rozhodčí smlouvy příslušný stálý rozhodčí soud, odkazem na příslušná ustanovení jeho řádu (viz též komentář k § 3 odst. 6). Nicméně je třeba zdůraznit, že s ohledem na význam okamžiku platného zahájení řízení např. pro běh lhůt pro uplatnění nároku je jeho jednoznačné stanovení mimořádně důležité.

K písm. c) 15. Pravdivé a vyčerpávající informace o nákladech řízení a odměně rozhodců jsou klíčové, mohou mít totiž rozhodující vliv na rozhodnutí spotřebitele, zda se vzdá svého ústavního práva na zákonného soudce a nechá svůj případný spor projednat rozhodcem. Autor se domnívá, že neúplná informace o odměně rozhodce a nákladech řízení může absolutně zneplatnit rozhodčí smlouvu uzavřenou se spotřebitelem.

K písm. d) 16. Stanovení místa rozhodčího řízení ve vnitrostátním rozhodčím řízení má význam jednak z hlediska postavení stran, jednak z hlediska nákladů. Řízení mimo sídlo některé ze stran zvyšuje náklady na řízení minimálně o cestovní náklady. Diskomfort jedné ze stran, která musí k jednání cestovat, zatímco druhá se jej účastní v místě svého sídla, může mít v rámci řízení nemalý význam, navíc je takové jednání možné považovat za znevýhodňující ujednání. 17. Způsob určení místa musí být dostatečně přesný. Autor se přiklání k názoru, že určení místa názvem obce lze považovat za dostatečné, širší určení (například region, kraj, okres nebo území celého státu) je jednoznačně nedostatečné a takovým určením by zákonná podmínka splněna nebyla.

35/83

K písm. e) 18. Informace o způsobu doručování rozhodčího nálezu je nutnou podmínkou vzhledem k tomu, že po novele zákona není jediným možným způsobem doručování rozhodčích nálezů způsob stanovený v rámci občanského soudního řádu, ale strany si mohou sjednat odlišný způsob doručování v rozhodčí smlouvě; v případě, že rozhodčí smlouva odkazuje na řád stálého rozhodčího soudu nebo na jakékoli podmínky, kde je odlišný způsob doručování včetně případného rozhodčího nálezu upraven, je nezbytně nutné způsob doručení výslovně buď uvést, nebo odkázat na řád stálého rozhodčího soudu dle § 3 odst. 6.

K písm. f) 19. Soudní vykonatelnost pravomocného rozhodčího nálezu vychází ze zákona, přičemž fakt, že je tato skutečnost výslovně uvedena v textu rozhodčí smlouvy, na této skutečnosti nic nemění. Je si však třeba uvědomit, že nesplnění povinnosti uvést v rozhodčí smlouvě týkající se spotřebitelského sporu fakt, že pravomocný rozhodčí nález je soudně vykonatelný, způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy.

K odst. 6 20. Ustanovení odst. 6 představuje výjimku z povinnosti uložené § 3 odst. 5. V případě, že rozhodčí smlouva stanoví, že spor bude rozhodovat stálý rozhodčí soud, který má ve svém řádu uvedeny informace, které podle odst. 5 musí být obsaženy v rozhodčí smlouvě, bude tato povinnost splněna již odkazem na statuty a řády příslušného stálého rozhodčího soudu. 21. Podstatnou podmínkou této výjimky je skutečnost, že se musí jednat o stálý rozhodčí soud, tedy soud zřízený na základě § 13 z. r. ř. (rozuměj zákonem), nikoli o jinou právnickou osobu zabývající se rozhodováním sporů nebo stálý rozhodčí soud zřízený podle práva jiné země, než je ČR. V takovém případě nebude možné výjimku uvedenou podle § 3 odst. 6 z. r. ř. uplatnit a příslušná rozhodčí smlouva bude muset explicitně obsahovat všechny informace a údaje předepsané v § 3 odst. 5 písm. a) až f) z. r. ř.

Z judikatury: 1. Ústavní soud i v řadě jiných svých rozhodnutí akcentoval smluvní volnost, a to i ve vztahu k rozhodčím doložkám, jejichž samotné zakotvení v právních předpisech nepovažuje za omezení přístupu k soudu, a tudíž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné (viz rozsudek ESLP Suda proti ČR ze dne 28. 10. 2010). Z tohoto požadavku pak vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti (viz směrnice), to vše s ohledem na nerovné postavení spotřebitele jako strany spotřebitelské smlouvy. Ústavní soud i v projednávané věci musí zdůraznit, že autonomie vůle a svobody individuálního jednání vyplývá zejména ze znění ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého „strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc

36/83 soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva)“. Dle odst. 3 cit. ustanovení se „rozhodčí smlouva může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka)“. Dle ustanovení § 3 odst. 1 zákona platí, že „rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly.“ Podle odst. 2 cit. ustanovení „tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy“. Způsob uzavírání a formulace rozhodčích smluv (resp. rozhodčích doložek) je však třeba vnímat specificky ve spotřebitelských smlouvách upravených občanským zákoníkem v ustanoveních § 52 a násl. Tato úprava vychází z již zmiňované směrnice, která byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách. Ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice ve spojení s bodem 1 písm. q) přílohy mohou být považovány za nepřiměřené podmínky spotřebitelských smluv rovněž rozhodčí doložky, resp. vzdání se práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, které dle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice nejsou pro spotřebitele závazné, z čehož vyplývá, že vnitrostátní soud má pravomoc posoudit rozhodčí doložku ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a obchodníkem (profesionálem) ve světle uvedené směrnice, a to i když spotřebitel sám nepřiměřenost doložky nenamítal (tzv. absolutní neplatnost). Podle ustanovení § 55 odst. obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Dle odst. 2 cit. ustanovení pak platí, že ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. V § 56 obč. zák. je stanoven zákaz nekalých – nepřípustných ujednání, kterými se dle odst. 1 cit. ustanovení rozumí zejména ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Odst. 2 téhož ustanovení obsahuje demonstrativní výčet nepřípustných smluvních ujednání. Ačkoli zde není výslovně uvedena rozhodčí doložka, je třeba vždy zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem nemůže být za nepřípustné ujednání rovněž považována. V nyní projednávaném případě dospěl obecný soud k závěru, že rozhodčí doložka, sjednaná ve smlouvě o rezervaci, je absolutně neplatná, a tudíž pravomoc rozhodnout spor vzniklý z této smlouvy o rezervaci má soud dle čl. 90 Ústavy. Rovněž Ústavní soud zastává názor, že s ohledem na obsah smlouvy o rezervaci, kterou je možno podřadit pod pojem spotřebitelská smlouva, je nutno posuzovat přísněji samotnou formulaci rozhodčí doložky a kritéria vztahující se k osobám rozhodců, kteří v budoucnu budou případný spor mezi stranami smlouvy rozhodovat, zejména pak způsob jejich ustanovení. Vzhledem k povaze spotřebitelské smlouvy je třeba klást zejména důraz na to, aby obě strany měly rovná práva při výběru rozhodců. (II. ÚS 3057/10) 2. Ústavní soud dospívá k závěru, že rozhodčí doložky v této konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Tato procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Tato podmínka splněna není za situace, kdy, jako v tomto

37/83 konkrétním případě, je v rozhodčí doložce stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů nebo určeným předsedou Asociace arbitrů, pokud strana žalující svého práva nevyužije, a to v rozhodčím řízení vedeném podle pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, přičemž strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity). Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje. Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod Ve.), rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. Ústavní soud připojuje nad rámec výše uvedeného a toliko jako obiter dictum rozšiřující komentář, neboť mu připadá vhodné se k problematice rozhodčích doložek blíže vyjádřit, i s ohledem na existující rozdílné nazírání na tuto problematiku jak v právní praxi (poznámka pod čarou č. 1), tak v soudní judikatuře (poznámka pod čarou č. 2), teprve nedávno v otázce náležitostí a platnosti rozhodčí doložky bez přímého určení ad hoc rozhodce sjednocené usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 11. května 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Odhlédneme-li od výše uvedeného, že je třeba na rozhodčí doložky uzavřené ve spotřebitelských smlouvách pohlížet přísněji, nebyly by dle názoru Ústavního soudu splněny podmínky pro rozhodování rozhodčím soudem (tedy i pokud by se nejednalo o spotřebitelskou smlouvu) z toho důvodu, že rozhodčí doložka neumožňuje transparentní výběr rozhodce, který by měl spor rozhodovat. Zákon o rozhodčím řízení upravuje podmínky, za kterých stát deleguje svou jurisdikční pravomoc soukromoprávním subjektům, rozhodcům, stanoví věcný rámec arbitrability sporů, stejně jako i základní zásady řízení před rozhodci a jejich rozhodování. Přestože jde v rozhodčím řízení o dotváření právního vztahu mezi účastníky smlouvy soukromoprávními subjekty, není možno rezignovat na jakákoli pravidla. Tak, jak je pro řízení soudní zakotvena jako jedna ze základních zásad právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), lze obdobný požadavek vztáhnout i na řízení rozhodčí. Byť je vedeno zjednodušenou formou, cílem by mělo být rovněž dosažení spravedlivého rozhodnutí ve věci, což v prvé řadě předpokládá i transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Je třeba vycházet z toho, že pokud má ve věci rozhodovat subjekt (právnická osoba), který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (viz § 13 zákona o rozhodčím řízení), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to

38/83 buď uvedením konkrétního jména, anebo jednoznačným určením způsobu jeho volby. Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zní, že majetkové spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Konečně podle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení platí, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Právní úprava tak ve svém slovním vyjádření jednoznačně preferuje požadavek individualizace (konkretizace) osoby rozhodce (srov. „... spory jsou rozhodovány nezávislými a nestrannými rozhodci“, „... má rozhodovat jeden nebo více rozhodců…“ anebo „rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců“), přičemž vždy platí, že se musí jednat o fyzickou osobu. Teprve v případě, že nedojde ke jmenovitému určení rozhodce, je možné stanovit způsob určení počtu i osob rozhodců. Požadavek na konkretizaci a individualizaci rozhodce je zvýrazněn ve světle toho, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu (srov. § 31 zákona o rozhodčím řízení). Nebude-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nebude pak ani výsledek tohoto rozhodování akceptovatelný. Ve stávající věci byl výběr rozhodce ponechán na vůli účastníka s tím, že žalující strana jej vybere ze seznamu, který vede rozhodčí společnost (Asociace arbitrů), jež nebyla a není stálým rozhodčím soudem, přičemž takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce. Pokud byla v právní praxi v souvislosti s uzavíráním rozhodčích doložek zdůrazňována smluvní autonomie stran, Ústavní soud k tomu opakovaně podotýká, že tato není zcela neomezená. Právo na výběr rozhodce totiž nemůže být zneužito ve prospěch jedné ze stran. Limitem autonomie vůle je v tomto případě čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému způsobu přezkumu bude konkrétní právní vztah podroben, na straně druhé je toto právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami. Za přípustný by případně mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka, neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky. (II. ÚS 2164/10) 3. Bez zřetele na to, v jakých souvislostech k němu dospěl, neobstojí ani závěr odvolacího soudu v otázce absence vůle žalobkyně směřující k uzavření rozhodčí doložky. Dovolací soud správně dovodil, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a že jde o tzv. smlouvu formulářovou (resp. o smlouvu adhezní, pro niž je charakteristické, že její obsah není výsledkem jednání smluvních stran, nýbrž byl předem určen stranou v postavení dodavatele, aniž by jej druhá strana v postavení objednatele měla možnost ovlivnit). Při posouzení, zda lze z podpisu žalobkyně pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku ve smlouvě obsaženou, je však třeba vzít na zřetel, že posuzovaná smlouva, tak jak důvodně argumentuje žalobkyně, není typickou adhezní smlouvou. Svým rozsahem, strukturou a volbou písma se blíží spíše individuálně sjednávaným smlouvám než standardním adhezním smlouvám, pro něž je typický dlouhý nepřehledný text psaný miniaturním, jen obtížně čitelným písmem, popřípadě dokonce jen odkaz na takto pojaté obchodní podmínky. Takzvaná obecná ujednání zprostředkovatelské smlouvy, v podstatě obchodní podmínky žalované vkomponované přímo do textu smlouvy, jsou uvedena na jediné straně, celkem o 14 bodech. Psána jsou drobnějším, avšak dobře čitelným písmem a první slova,

39/83 charakteristická pro ten či onen bod, jsou zvýrazněna tak, že jsou psána větším, standardním písmem a tučně. Rozhodčí doložka je v textu obsažena jako samostatný bod 13, tedy jako bod předposlední, a první slova Případné spory jsou graficky zvýrazněna. Protože následující a poslední bod 14 je o jediném řádku, prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. O tom, že žalobkyně tento text podepsala, není mezi stranami sporu (srov. v té souvislosti závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4895/2009, www.nsoud.cz). Vzhledem k vyloženému způsobu provedení smlouvy nelze z něho samotného dovodit, že žalobkyně v postavení průměrného spotřebitele (natož jako osoba vysokoškolsky vzdělaná) nemohla dost dobře vědět, že text, jenž podepisuje, obsahuje rozhodčí doložku. Je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu jeho lehkomyslnosti a neodpovědnosti (srov. shodně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, 408 s.). Sama žalobkyně ostatně zakládala svůj procesní postoj v průběhu řízení před soudy nižších stupňů na jiných námitkách než na argumentu, že o rozhodčí doložce uvedené v jí podepsaném textu vůbec nevěděla. Až poté, co odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 28. srpna 2007, č. j. 21 Co 241/2007-44, na základě chybného výkladu ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (jehož obsah pochopil jako definici pojmu rozhodčí doložka) vyjádřil mínění, že námitky žalobkyně k této doložce (nemravnost, způsob určení rozhodce atd.) nasvědčují tomu, jako by si žalobkyně tuto část nepřečetla, žalobkyně svou dosavadní argumentaci poněkud rozšířila (přizpůsobila) - srov. doplněk žaloby ze dne 19. 11. 2007 na č. l. 50 spisu. Ani v tomto podání však netvrdila, že se s textem rozhodčí doložky před podpisem smlouvy neseznámila; namítla toliko, že rozhodčí doložka byla umístěna bez jakéhokoli označení a zvýraznění mezi obecná smluvní ustanovení a že na její existenci nebyla ani ústně upozorněna. Odvolací soud pochybil nakonec též v tom, že posouzení rozhodčí doložky jako neplatné založil na pouhém závěru, že z podpisu příslušné listiny žalobkyní nelze dovozovat bez dalšího její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Závěr o tom, zda tu byla vůle účastníka učinit určitý právní úkon (zda chtěl učinit projev směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, srov. § 34 obč. zák.), je závěrem skutkovým. Jestliže by písemnost zachycující projev vůle nepostačovala sama o sobě (bez dalšího, jak uvádí odvolací soud) k závěru, že v textu v ní obsaženém byla skutečně projevena vůle účastníka, pak by bylo třeba zjišťovat, v případě potřeby též cestou splnění poučovací povinnosti uložené soudu v ustanovení § 118a o. s. ř., za jakých okolností byla smlouva uzavřena, popřípadě jaké bylo následné chování smluvních stran a další skutečnosti, z nichž by bylo možno takový či onaký závěr o vůli účastníka dovodit, popřípadě dospět (po provedení navržených relevantních důkazů) k opodstatněnému závěru o neunesení důkazního břemene. (NS 23 Cdo 1201/2009) 4. Hledisko průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Evropským soudním dvorem), je rozhodně nutno brát v úvahu také v daném případě. V reklamě zboží či služeb běžné potřeby již téměř každý spotřebitel očekává určité reklamní přehánění a nadsázku, jimž neuvěří; v případech vyhledávání pohřební služby bude úsudek současného průměrného zákazníka podobný, přestože se spotřebitel nachází v poněkud citlivější situaci. Nároky spotřebitelů na pohřební služby se mohou v konkrétních případech lišit, např. někteří zákazníci se budou rozhodovat při své volbě pohřebních služeb pouze podle nízkých cenových hladin (v daném případě by tedy mohla být zvýhodněna žalobkyně, a nikoli subjekt uvedený příkladmo v letáku žalované, tj. její konkurent), jiní zase na základě sdělení či doporučení od jiného pozůstalého (i v takovém případě by mohla být zvýhodněna žalobkyně, pokud své služby této doporučující osobě dříve poskytla), příp. podle jiných kritérií. V řízení nebylo prokázáno, že by jednáním žalované došlo k jakékoli nekalé obchodní praktice, která by

40/83 spotřebiteli bránila v tom, aby uskutečnil informovanou, a tedy účelnou volbu, nebo která by používala obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly nebo nepatřičné ovlivňování, čímž by výrazně narušila možnost svobodné volby spotřebitelů (ve smyslu směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách; pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě musí vnitrostátní soudy vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudního dvora). (NS 32 Odo 229/2006)

Související ustanovení: § 1 – věcná působnost zákona, § 2 – rozhodčí smlouva, § 13 – stálé rozhodčí soudy, § 15 – zkoumání pravomoci, námitka nedostatku pravomoci, § 31 – zrušení rozhodčího nálezu, § 41 – věcná příslušnost soudu

Související předpisy: zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, – zák. č. 36/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Z literatury: BANDÚROVÁ, M. Rozhodčí doložka a plná moc. Právní rozhledy, 2009, č. 8, s. 293. BĚLOHLÁVEK, A. J., ŘEZNÍČEK, T. Rozhodcovská způsobilost a seznam rozhodců pro spotřebitelské spory po novele zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum, 2012, č. 10. CARBOL, K. Zamyšlení nad řešením spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení aneb co přinesla novela zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum, 2012, č. 7. HLAVÁČ, A. Soulad novely zákona o rozhodčím řízení s dosavadní soudní judikaturou. Právní fórum, 2012, č. 10. SADECKÝ, L. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy, 2012, č. 5, s. 153.

ČÁST DRUHÁ ROZHODCI

§4 (Rozhodce)

(1) Rozhodcem může být občan České republiky, který je zletilý, bezúhonný a plně svéprávný, pokud zvláštní předpis2) nestanoví jinak. (2) Podmínku bezúhonnosti podle odstavce 1 nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. (3) Rozhodcem určeným rozhodčí doložkou pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv může být jen osoba, která je zapsána v seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“). 2)

Například § 80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K§4 1. Ustanovení § 4 stanoví obecné nároky na způsobilost být rozhodcem. Strany sporu si tedy mohou zvolit rozhodcem osobu dle své svobodné vůle, nicméně si mohou platně zvolit jen osobu způsobilou ve smyslu uvedených podmínek způsobilosti.

K odst. 1 2. Rozhodcem ve sporu vedeném podle z. r. ř. může být jen občan České republiky. Podle předchozích právních úprav zákon připouštěl i možnost, že rozhodcem může být i cizinec, pokud je podle práva svého státu způsobilý k právním úkonům, přičemž postačovalo, pokud byl způsobilý podle práva České republiky. Podmínky, za nichž se může cizinec stát rozhodcem, stanoví § 118 z. m. p. s. Rozhodcem může být i cizinec, je-li podle právního řádu státu, jehož je občanem, způsobilý k právním jednáním; postačí však, je-li plně způsobilý k právním jednáním podle českého právního řádu. Další požadavky pro výkon rozhodce určeného pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv stanoví jiný právní předpis. 3. Rozhodcem může být pouze fyzická osoba. V rozporu s touto podmínkou není, pokud je sjednána pravomoc stálého rozhodčího soudu – i když jsou rozhodčí nálezy právně rozhodnutími rozhodčího soudu, faktické rozhodování provádějí rozhodci – fyzické osoby, byť jménem rozhodčího soudu.

42/83

4. Rozhodce musí být zletilý. Zletilost upravuje § 30 obč. zák. takto: (1) Plně svéprávným se stává člověk zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku. (2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné. Úprava odst. 2 nemá z hlediska způsobilosti rozhodce velký význam. 5. Rozhodce musí být způsobilý k právním úkonům. Způsobilost k právním úkonům je termín, který obč. zák. již neužívá a nahradil ji termínem svéprávnost. Nová úprava je obsažena v § 15 obč. zák. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). 6. Podmínkou bezúhonnosti se blíže zabýváme v komentáři k § 4 odst. 2 z. r. ř.

K odst. 2 7. Rozhodce musí být bezúhonný. Bezúhonnost je vlastnost člověka, fyzické osoby, která obecně znamená, že osoba nebyla v minulosti odsouzena za trestný čin, případně označuje, že celkově vede řádný život, nepáchá ani přestupky, plní své zákonné povinnosti apod., nebo se může týkat například jen úmyslných trestných činů či trestných činů vztahujících se k určité činnosti. Pro účely bezúhonnosti rozhodce postačí, že nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin, nebo pokud bylo takové odsouzení zahlazeno.

K odst. 3 8. Jako zvláštní podmínku způsobilosti rozhodce u spotřebitelských sporů stanoví § 4 odst. 3 nutnost být zapsán ve zvláštním seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti (viz též komentář k části šesté z. r. ř.). Tuto podmínku je třeba brát jako conditio sine qua non, i když ve svém důsledku tato skutečnost jen dává Ministerstvu spravedlnosti určitou možnost modifikovat požadavky kladené na rozhodce ve spotřebitelských sporech, například speciální zkoušky, atestace, proškolování apod. Zápis na seznam není nárokovou záležitostí a ministerstvo má rovněž možnost kteréhokoli ze zapsaných rozhodců ze seznamu vyškrtnout dle svého rozhodnutí.

Z judikatury: 1. Je třeba konstatovat, že pokud platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), neznamená to, že se jedná o orgány veřejné moci. V dosud nepublikovaném usnesení, sp. zn. III. ÚS 32/06, Ústavní soud uvedl, že vykonatelnost rozhodčího nálezu nezaručuje rozhodci postavení orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zásadní rozdíl je třeba spatřovat především ve zdroji, z něhož vyvěrá pravomoc k rozhodování sporů před soudem a před rozhodcem. Pravomoc k rozhodování před rozhodcem vychází na rozdíl od moci soudní z vůle stran, kterou projevily při sepisování rozhodčí smlouvy. Je zcela podružné, v čím zájmu byla rozhodčí doložka sepsána, podstatné je, že druhá strana na dohodnuté podmínky přistoupila. Rozhodčí řízení obsahuje řadu specifik, kterými se odlišuje od soudního řízení, a nelze tedy přistoupit na tvrzení, že podléhá přezkumu ústavní stížnosti, neboť tu lze využít toliko proti zásahům do základních práv ze strany státu, nikoli však

43/83 subjektu zřetelně od státu odděleného. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, vymezil v ustanovení § 31 okolnosti, za nichž může být rozhodčí nález zrušen obecným soudem, nikoli však soudem Ústavním. Ústavní soud v dalším ani nezkoumal, zda stěžovatel využil výše citovaného ustanovení a ústavní stížnost odmítl z důvodu své nepříslušnosti. (IV. ÚS 224/ 07) 2. Ústavní soud setrvává na názoru, že rozhodčí senát jmenovaný ad hoc předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je soukromou osobou, nepatří do soustavy soudů podle hlavy čtvrté Ústavy a podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Rozhodčí soud má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a § 72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, v platném znění. Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je charakter rozhodčí činnosti založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodci (stejně jako rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Závazek nalezený rozhodci je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodci v zastoupení stran uzavřen. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 cit. zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z nepublikovaných usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, sp. zn. II. ÚS 574/01 a sp. zn. II. ÚS 455/01, která odmítnutí postavila pouze na samotném zjištění, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu. (IV. ÚS 511/03)

Související ustanovení: § 5 – přijetí funkce rozhodce, § 7 – počet rozhodců a jejich určení, § 9 – jmenování rozhodce soudem, § 11 – vyloučení rozhodce, § 31 – zrušení rozhodčího nálezu

Související předpisy: čl. II odst. I UML, – § 80 odst. 5 písm. b) zák. o soudech a soudcích, – § 4 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu – § 24 odst. 2 písm. e) zák. č. 14/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění zákona č. 155/2000 Sb.

44/83 Z literatury: BĚLOHLÁVEK, A. J., ŘEZNÍČEK, T. Rozhodcovská způsobilost a seznam rozhodců pro spotřebitelské spory po novele zákona o rozhodčím řízení. Právní fórum, 2012, č. 10. BĚLOHLÁVEK, A. J., Změny v rozhodčím řízení. Bulletin advokacie, 2012, č. 5, s. 15. KULHÁNEK, M. Poznámky k připravované novele zákona o rozhodčím řízení. Právní rozhledy, 2011, č. 7, s. 247. POPOV, s. Osoba rozhodce. Bulletin Advokacie, 2006, č. 6, s. 36. SADECKÝ, L. Rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv po novele zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Právní rozhledy, 2012, č. 5, s. 153. VANTUCH, P. K osobě rozhodce. ASPI, [cit. 2014-05-21].

§5 (Přijetí funkce rozhodce)

(1) Nikdo není povinen přijmout funkci rozhodce. Pokud však tuto funkci přijme, je povinen vykonávat ji v souladu s tímto zákonem a dalšími předpisy. (2) Přijetí funkce rozhodce musí být písemné. (3) Rozhodce se může své funkce vzdát jen ze závažných důvodů nebo se souhlasem stran.

K odst. 1 1. Funkce rozhodce je v každém ohledu dobrovolná a nepovinná a nikoho nelze nutit, aby ji přijal. Funkci rozhodce však dobrovolně může přijmout každý, kdo splňuje zákonem stanovené podmínky způsobilosti a je povolán dle rozhodčí smlouvy či jinak. Rozhodčí smlouva může stanovit další podmínky pro způsobilost arbitra. 2. Převzetí funkce rozhodce by měla v každém případě předcházet zodpovědná úvaha. Rozhodce by měl zvážit, zda v daném případě svou zodpovědnost zvládne v souladu se zákonem, a to jak po stránce časové, odborné i etické. Vztah rozhodce je vztah specifický – zavazuje totiž rozhodce k vykonání určité odborné činnosti, nicméně se nejedná o nejen zaměstnanecký nebo jemu podobný vztah, ale ani o vztah, který by se přibližoval smlouvě mandátní či smlouvě o dílo. Rozhodce musí provést svou činnost zcela nezávisle, a to bez ohledu na právní názor a procesní stanovisko strany, která jej jmenovala – funkci rozhodce musí provádět zcela nezávisle a nemůže přijímat instrukce, jak rozhodovat, od žádné ze stran. Pokud si není jist, že je schopen takto nezávisle rozhodovat, neměl by funkci rozhodce vůbec přijmout.

K odst. 2 3. Převzetí funkce (receptum arbitri) musí být v každém případě písemné. Zákon nestanoví žádné další technické podrobnosti, nepožaduje zvláštní listinu či formulaci, jak má být převzetí funkce v písemné formě realizováno. Jediné, co je k platnému převzetí

45/83

nezbytné, je, aby jmenovaný, zvolený či jinak určený rozhodce učinil písemný projev, ze kterého je zřejmé, že funkci přijímá (viz též § 3 odst. 3 Řádu RS). Zdá se být rovněž zřejmé, že pokud rozhodce přijme funkci prostřednictvím elektronických prostředků, bude receptum arbitri platné, pokud budou zachovány všechny podmínky, které zákon požaduje pro zachování písemné formy. 4. Převzetí funkce může být i podmínečné. Rozhodce může podmínit přijetí funkce splněním konkrétní podmínky (složením zálohy, souhlasem s úhradou specifických nákladů). V takovém případě bude přijetí funkce rozhodce účinné až splněním takové podmínky.

K odst. 3 5. Ustanovení odst. 3 omezuje svobodnou vůli rozhodce rezignovat na funkci tím, že stanoví, že rozhodce se může vzdát funkce buď ze závažných důvodů, nebo se souhlasem stran. Rozhodce na jedné straně má nezávislé postavení, na druhé straně je zavázán spor řádně projednat a rozhodnout. Rozhodce se nemůže zcela svévolně rozhodnout, že nemá zájem se dále účastnit sporu v přijaté funkci. 6. Souhlasu stran většinou nebude snadné dosáhnout vzhledem k tomu, že vždy nejméně jedna ze stran má zájem na tom, aby nedocházelo ke zdržení v řízení, což podle autora rezignace rozhodce a jeho nahrazení vždy znamená zdržení o řadu týdnů, nebo dokonce měsíců. Na druhé straně souhlasu stran ke vzdání se funkce je třeba pouze v případě, že neexistují závažné důvody ke vzdání se funkce. V případě, že existují závažné důvody pro vzdání se funkce, rezignující rozhodce souhlas ani jedné ze stran nepotřebuje. 7. Základní otázka je, co může být považováno za závažný důvod ke vzdání se funkce rozhodce. Určitě je možné akceptovat důvody zdravotní, jasným důvodem je fakt, že vyjdou najevo okolnosti, které rozhodce vylučují z rozhodování podle § 12 z. r. ř. Dalším důvodem může být fakt, pokud v průběhu řízení dojde ke změně podmínek řízení (například dojde mezi stranami k takové dohodě, která změní procesní pravidla, kterými se řízení řídí, a rozhodce tato pravidla neovládá, nebo dojde ke změně jazyka řízení na jazyk, který rozhodce neovládá – otázkou ovšem je, zda strany mohou takovou změnu učinit libovolně, nebo jen se souhlasem rozhodců). 8. Kontroverzní otázkou je, pokud je důvodem vzdání se funkce situace mezi rozhodci, tedy pokud zbývající dva rozhodci nespolupracují s třetím rozhodcem tak, aby se mohl korektně účastnit na řízení. Vzhledem k tomu, že se z hlediska řízení jedná o významnou procesní obstrukci, je jednoznačné, že se může jednat jen o zcela výjimečné situace. Takový případ by mohl například nastat tehdy, pokud je v důsledku narušení vztahů v rozhodčím senátu rozhodce natolik znevýhodněn, že je mu znemožněno řádně vykonávat funkci rozhodce – to je situace, která na jedné straně ohrožuje řádný průběh řízení, ale na druhé straně není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu soudem, pokud byla rovnost stran sporu a ostatní procesní zásady dodrženy.

46/83

9. Na druhé straně nemůže a nesmí být důvodem odlišný právní názor rozhodce nebo skutečnost, že se řízení vyvíjí v neprospěch strany, která jej rozhodcem jmenovala. Skutečnost, že rozhodci v jednom rozhodčím senátu nemají totožný právní názor, je zcela normální a předvídaná řády i pravidly, která dávají rozhodci možnost svůj odlišný názor vyjádřit jak odlišným právním stanoviskem (votum separatum, dissenting opinion), tak například i tím, že může odmítnout podepsat rozhodčí nález právě z důvodu odlišného právního názoru. 10. Je otázkou, co se stane, když se v průběhu řízení rozhodce vzdá funkce. Pokud je jeho rezignace nedůvodná, je třeba ji považovat za neplatnou a v takovém případě by měl senát nadále pokračovat ve své činnosti, a pokud to situace a stav řízení umožňuje, měli by rozhodci řízení dokončit a vydat rozhodčí nález. 11. V případě, že rezignuje rozhodce důvodně, měl by být nahrazen jiným způsobilým rozhodcem tak, aby byla zachována rovnost stran co do práva jmenovat rozhodce. Aplikace pravidla, že náhradní rozhodce (v případě úmrtí či rezignace) jmenuje např. předseda stálého rozhodčího soudu, je principiálně nesprávná a neodůvodněně diskriminuje tu ze stran, která by tak v případě, že má jmenovat rozhodce, toto své právo ztratila. Jmenovací autorita má své místo v případě, že strana svého rozhodce nejmenuje, nebo když se rozhodci jmenovaní stranami nedohodnou na osobě předsedy senátu (viz též § 9 a otázka, zda je třeba v případě náhradního rozhodce vést řízení znovu).

Z judikatury: V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce ze dne 27. 12. 2001 smluvními stranami určen jediným rozhodcem Ing. J. B., který se, po zahájení rozhodčího řízení o zaplacení částky 8 166 609 Kč s příslušenstvím žalobou ze dne 2. 2. 2004 a písemném přijetí funkce rozhodce dne 4. 2. 2004, dopisem ze dne 15. 6. 2004 z důvodu pochybností o jeho nepodjatosti funkce rozhodce vzdal. Sjednaná rozhodčí doložka postup v případě, že určený rozhodce tuto funkci odmítne přijmout nebo na ni v průběhu rozhodčího řízení rezignuje, neupravuje. Jestliže rozhodčí smlouvou jediný určený rozhodce se v průběhu rozhodčího řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 z. r. ř. jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce. Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy se jmenovaný rozhodce podle § 7 odst. 2 z. r. ř. vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat, a nikoli na situaci, kdy jediný smluvními stranami určený rozhodce podle § 7 odst. 1 z. r. ř. v průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby. Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijmeli tato osoba funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsoletní a zaniká. Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem. (NS 33 Odo 135/2006)

47/83 Související ustanovení: § 2 odst. 1 a 2 – rozhodčí smlouva, § 9 – jmenování rozhodce soudem, § 14 – zahájení rozhodčího řízení, § 23 písm. b) – skončení rozhodčího řízení Související předpisy: čl. 5, čl. 6, čl. 14 odst. 2 UML Z literatury: RABAN, P. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie, 2003, č. 1, s. 25.

§6 (Povinnost mlčenlivosti)

(1) Rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, pokud nebyli této povinnosti zproštěni. (2) Rozhodce mohou mlčenlivosti zprostit strany. Jestliže strany rozhodce mlčenlivosti nezprostí, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti z vážných důvodů předseda okresního soudu, v jehož obvodu má rozhodce trvalý pobyt. Pokud rozhodce nemá trvalý pobyt na území České republiky nebo jej nelze zjistit, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti předseda okresního soudu, v jehož obvodu byl vydán rozhodčí nález. Pokud nelze zjistit ani místo vydání nálezu nebo nebyl-li nález vydán v České republice, rozhoduje předseda obvodního soudu pro Prahu 1.

K§6 1. Neveřejnost rozhodčího řízení je jedním z typických atributů a ve většině případů je považována za výhodu tohoto řízení. Není výjimkou, že si strany volí rozhodčí řízení místo řízení před obecným soudem právě z důvodů neveřejnosti a kvůli tomu, že rozhodci jsou zákonem zavázáni mlčenlivostí. Informace, které jsou obsahem rozhodčího spisu, včetně těch, které jsou projednávány v rámci řízení, jsou tedy jednoznačně informace neveřejné a podléhají režimu, ve kterém o nich rozhodci jsou povinni zachovávat povinnost mlčenlivosti, nesdělovat je třetím osobám, a to včetně toho, že jsou povinni tyto skutečnosti veřejně nekomentovat. 2. Stanovení povinnosti mlčenlivosti přímo v zákoně je mimořádně důležité zejména proto, že povinnost mlčenlivosti rozhodce není zakotvena v žádném jiném předpise. Díky okolnosti, že se jedná o zákonem uloženou a státem uznanou povinnost mlčenlivosti, může se jí rozhodce dovolávat i v rámci řízení před soudy a jinými orgány, dokud není této povinnosti řádně zproštěn.

48/83

K odst. 1 3. Zákon ukládá rozhodcům explicitně zachovat mlčenlivost (tedy zachovávat svěřené tajemství, nesdělovat specifikované skutečnosti neoprávněným osobám) ohledně skutečností, o kterých se rozhodce během své funkce v souvislosti s rozhodčím řízením dozví. Bude se tedy jednat především o informace týkající se listin, které jsou součástí spisu rozhodčího řízení, dále o informace získané na základě výpovědí svědků či účastníků řízení či jejich právních zástupců při ústním jednání, ať se již týkají rozhodčího řízení, či nikoli. Mlčenlivost se týká všech skutečností, o nichž se rozhodce takto dozvěděl, a to bez ohledu, zda se jedná o skutečnosti pro řízení významné či o skutečnosti právně irelevantní a bezvýznamné. Rozsah této povinnosti je tedy velmi široký a je nutné jej vykládat spíše extenzivně. S ohledem na neveřejnost rozhodčího řízení je povinnost mlčenlivosti rozhodce chápána značně šířeji než zákonná povinnost mlčenlivosti soudce. 4. Co se týče okruhu subjektů, vůči nimž je rozhodce povinen zachovávat mlčenlivost, je třeba zdůraznit, že tato povinnost směřuje vůči všem, včetně účastníků řízení – rozhodce pochopitelně nemůže strany nebo jejich právní zástupce informovat například o právních názorech ostatních rozhodců nebo o obsahu porad rozhodčího senátu. 5. Povinnost mlčenlivosti se týká samozřejmě jen rozhodců, neváže zejména strany (právní zástupci, pokud jsou advokáty, jsou vázáni povinností mlčenlivosti podle zvláštního předpisu, což obdobně platí o znalcích), svědky ani další osoby, například zapisovatele. Z hlediska rozhodce považuje autor za samozřejmé, že k povinnostem rozhodce patří smluvně zabezpečit mlčenlivost odborného personálu (u stálého rozhodčího soudu se bude jednat o standard) a v případě, že kterákoli ze stran, svědek nebo jakákoli další osoba informace týkající se sporu jakkoli zveřejní, nebude se k nim rozhodce jakkoli vyjadřovat, aby z jeho jednání nebo prohlášení nebylo možné usoudit, že zveřejněné informace potvrdí nebo vyvrátí. 6. Dobu, po kterou povinnost mlčenlivosti rozhodce trvá, lze ohraničit jejím začátkem a koncem. Z logiky věci vyplývá, že časově povinnost mlčenlivosti počíná okamžikem jmenování (bez ohledu na to, zda rozhodce již funkci přijal) a konec může být stanoven výlučně řádným zproštěním rozhodce jeho povinnosti mlčenlivosti ve smyslu tohoto zákona. Pokud ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nedojde, trvá tato povinnost i po skončení sporu neomezeně.

K odst. 2 7. Ustanovení odstavce 2 věta první stanoví jednoznačně, že rozhodce mohou zprostit mlčenlivosti jen strany. Z dikce jednoznačně vyplývá, že příslušného rozhodce mohou zprostit jen všechny strany sporu – názor, že postačí, pokud rozhodce zprostí jedna ze stran, konkrétně např. ta, která informace k řízení poskytla, je třeba rozhodně odmítnout. Platně zprostit rozhodce mohou jen obě strany sporu zároveň. Pokud je na straně žalobce nebo žalovaného více subjektů, platí, že rozhodce musí zprostit všechny strany. Pokud pravidla řízení připouští vedlejšího účastníka řízení, je třeba mít za to, že pokud byl jako

49/83

vedlejší účastník připuštěn, je ke zproštění rozhodce povinnosti mlčenlivosti třeba i jeho výslovného souhlasu. V případě Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR existuje institut vedlejšího účastníka, přičemž vedlejší účastník je nadán všemi právy účastníka sporu s výjimkou práva jmenovat rozhodce. Z této dikce tedy vyplývá, že vedlejší účastník má právo zprostit či nezprostit rozhodce jeho povinnosti mlčenlivosti. 8. V případě, že strany rozhodce mlčenlivosti nezprostí, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti z vážných důvodů předseda okresního soudu, v jehož obvodu má rozhodce trvalý pobyt. Pokud rozhodce nemá trvalý pobyt na území České republiky nebo jej nelze zjistit, rozhoduje o zproštění mlčenlivosti předseda okresního soudu, v jehož obvodu byl vydán rozhodčí nález. Pokud nelze zjistit ani místo vydání nálezu nebo nebyl-li nález vydán v České republice, rozhoduje předseda obvodního soudu pro Prahu 1. Z dikce zákona tedy vyplývá, že strany mohou zprostit rozhodce povinnosti mlčenlivosti z jakéhokoli důvodu nebo i bez důvodu, zatímco pokud nedojde ke zproštění z vůle stran, bude předseda příslušného soudu zkoumat, zda existují vážné důvody, kvůli kterým je záhodno, aby byl rozhodce nebo rozhodci své povinnosti mlčenlivosti zproštěni. Jedná se totiž o závažný zásah do ochrany informací – a velmi často důležitého obchodního tajemství některé ze stran – který může být výhodný pro jednu ze stran a výrazně nevýhodný pro stranu druhou. 9. Rozsah zproštění mlčenlivosti nemusí být vždy absolutní. Strany si mohou vymínit, že zprošťují rozhodce mlčenlivosti jen částečně, tedy jen ohledně určitého okruhu informací. 10. Autor se setkal s názorem, že co se týče informací, které v rámci řízení poskytly třetí osoby (svědci, znalci), je ke zproštění kromě projevů vůle stran třeba také souhlasu příslušné třetí osoby. Takový extenzivní výklad je třeba jednoznačně odmítnout, neboť nemá v zákoně žádnou oporu. 11. Pro řízení o zproštění mlčenlivosti příslušným soudem není okruh subjektů, které jsou aktivně legitimovány tuto žádost podat, nijak omezen. V praxi se můžeme setkat s tím, že žádost o zproštění může podávat rozhodce, který se chce bránit proti mediálním útokům, některá ze stran sporu, která z nějakého důvodu potřebuje, aby rozhodce či rozhodci poskytli informace v nějakém souvisejícím řízení, a nejčastěji se bude jednat o orgány činné v trestním řízení.

Z judikatury: Soud je vždy oprávněn vyžádat si od příslušného orgánu či osoby spis, jak dovozuje soudní teorie i praxe. Tím je bez dalšího na základě zákona (občanského soudního řádu) prolomena případná povinnost zachovávat mlčenlivost, které by se jinak rozhodčí soud mohl dovolávat podle ustanovení § 6 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb., resp. § 129 ve spojení s § 124 občanského soudního řádu. Jak již Krajský soud v Praze vyložil ve svém předchozím rozhodnutí o uložení pokuty, povinnost předložit celý spis soudu pro účely nařízení exekuce je logickým důsledkem povinnosti soudu přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho vykonatelnosti podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. z hlediska všech okolností v průběhu

50/83 rozhodčího řízení, které by mohly mít vliv na posouzení vykonatelnosti rozhodnutí. Pokud soud nemá k dispozici spis o rozhodčím řízení, nemůže dospět k závěru, zda k exekuci navržené rozhodnutí je či není vykonatelné. Závěr o vykonatelnosti rozhodčího nálezu přitom z logiky věci nemůže záviset jen na ochotě účastníků rozhodčího řízení či třetí osoby udělit či neudělit souhlas k zapůjčení rozhodčího spisu pro účely exekučního řízení. Soud v exekučním řízení je přitom povinen postupovat podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu, zvláště jsou-li uplatněny námitky, které mohou vést k závěru o nevykonatelnosti rozhodnutí. Zákonem stanoveným oprávněním soudu přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti všech titulů pro výkon rozhodnutí podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu je přitom ze zákona prolomena případná povinnost mlčenlivosti, jak již bylo výše uvedeno. Oprávnění soudu podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu se přitom neomezuje jen na tituly vydané orgány veřejné moci, dopadá tedy do poměrů všech exekučních titulů, resp. osob, které je vydávají. Oprávnění soudu podle § 275 odst. 2 občanského soudního řádu proto dopadá i na rozhodčí nálezy, vydané stálými rozhodčími soudy v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb. V této souvislosti tak neobstojí námitka rozhodčího soudu, že rozhodčí soud není orgánem veřejné moci, popřípadě součástí soustavy soudů České republiky. Ostatně Krajský soud v Praze od samého počátku takový názor nevyjádřil a z takového názoru nevychází. Proto na povinnost rozhodčího soudu předložit exekučnímu soudu rozhodčí spis pro účely nařízení exekuce nemají žádný vliv ani rozhodčím soudem namítané závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. IV. ÚS 174/02. Tyto závěry Ústavního soudu krajský soud svým postupem nijak nezpochybňuje. Je zřejmé, že Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR svou povinnost poskytnout soudu pro účely rozhodování v exekučním řízení svůj spis v nalézacím řízení nesplnil, a to ani na základě opakované žádosti procesního soudu s poskytnutím potřebného poučení. Z jeho postoje je navíc zřejmé, že tak nehodlá učinit ani po uložení pořádkové pokuty a další výzvě k předložení spisu. Je nutno dospět k závěru, že rozhodčí soud svým postupem hrubě ztěžuje postup řízení a v důsledku postupu rozhodčího soudu ve věci vznikají průtahy. (KS Praha 24 Co 3/2011) Související ustanovení: § 1 – věcná působnost zákona, § 14 – zahájení rozhodčího řízení, § 19 odst. 3 – postup v rozhodčím řízení

Související předpisy: zák. č. 186/2011 Sb., o poskytování součinnosti pro účely řízení před některými mezinárodními soudy a jinými mezinárodními kontrolními orgány a o změně zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

Určení, jmenování a vyloučení rozhodců

§7 (Počet rozhodců a jejich určení)

(1) Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý.

51/83

(2) Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. K odst. 1 1. Určení rozhodců a konstituování fóra je zásadním krokem stran při zahájení řízení. Na jeho korektním provedení závisí nejen průběh řízení, ale i otázka, zda se postup při konstituování fóra nestane důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu. 2. Rozhodčí smlouva může přímo určit konkrétní osoby rozhodců. Tento postup není sice nejvíce frekventovaný, ale má svá pozitiva i negativa. Výhoda spočívá v tom, že je osoba rozhodce jasně určena a není třeba žádných procedur – v případě smlouvy o rozhodci tedy rozhodně takové ujednání přispěje k rychlému konstituování fóra. Základním předpokladem úspěšnosti v tomto případě však musí být dostatečné ověření způsobilosti kandidáta na funkci rozhodce předtím, než bude uveden ve smlouvě o rozhodci, a také ochota jmenovaného rozhodce funkci přijmout. Hrozí totiž riziko, že nepřijme-li tento kandidát funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu platně sjednaná rozhodčí smlouva zaniká a strany by musely uzavřít rozhodčí smlouvu novou. To je patrně také důvodem, proč se přímé určení konkrétní osoby rozhodce používá spíše ve smlouvě o rozhodci, kde časový úsek mezi uzavřením rozhodčí smlouvy a rozhodčím řízení není příliš velký, a nikoli v rozhodčích doložkách, které jsou uzavírány pro futuro, tedy s předpokladem, že rozhodčí řízení podle takové rozhodčí smlouvy bude probíhat až za řadu měsíců nebo let, kdy se osobní poměry konkrétních osob jmenovaných rozhodci může podstatně změnit. Riziko zániku platně uzavřené rozhodčí doložky je v takovém případě značně vysoké. 3. Rozhodčí smlouva může místo konkrétních osob určit nezávislý třetí subjekt jako tzv. jmenovací autoritu, která místo stran provede určení rozhodců s tím, že buď určí jak jejich počet, tak identitu, nebo jen jejich identitu na základě rozhodčí smlouvou určeného počtu. Strany se mohou dohodnout, že touto jmenovací autoritou bude příslušný soud. Základní podmínkou je, aby tato jmenovací autorita byla na stranách sporu zcela nezávislá. 4. Strany si dále mohou dohodnout, že způsob jmenování bude určen některými známými rozhodčími pravidly, tj. že při určování rozhodců se použije postup stanovený v těchto pravidlech. 5. V případě, že strany neučiní žádnou dohodu o počtu rozhodců, o osobách rozhodců nebo o způsobu jejich určení, je třeba použít zákonem stanovený postup popsaný v § 7 odst. 2 z. r. ř. nebo v řádu/statutu příslušného stálého rozhodčího soudu. 6. Způsob jmenování/určování rozhodců by měl v každém případě být v souladu se zásadou rovnosti stran. Je zcela nežádoucí, aby rozhodci byli určeni zcela nebo převážně jednou stranou – pokud totiž jedna ze stran nevyužije svého práva a rozhodce neurčí, měli

52/83

by být takoví rozhodci určeni nezávislou třetí osobou, nikoli druhou stranou. Stejné pravidlo je třeba aplikovat v případě, že je určen jen jediný rozhodce. 7. Ustanovení odstavce 1 sice neomezuje počet rozhodců, na jejichž počtu se strany dohodnou, stanoví však jasně, že počet rozhodců musí být lichý. To tedy vylučuje dohodu, která by stanovila sudý počet rozhodců (například s určením, že v případě rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedy senátu). V případě, že by rozhodčí smlouva přesto obsahovala ujednání o sudém počtu rozhodců, bude toto ujednání považováno pravděpodobně za neplatné.

K odst. 2 8. Ustanovení odst. 2 stanoví, že nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. To je patrně nejobvyklejší způsob konstituování rozhodčího fóra. 9. Trochu komplikovanější situace nastane, pokud je na jedné straně, druhé straně, nebo na obou stranách sporu více samostatných subjektů než jen jeden. Pokud pravidla pro postup jmenování více stranami najednou neobsahuje rozhodčí smlouva nebo řád//statut stálého rozhodčího soudu, bude asi přicházet v úvahu společné jmenování, ale s ohledem na fakt, že i když se subjekty budou nalézat na stejné procesní straně v pozici hlavních účastníků, není vyloučené, že budou mít různé zájmy nebo rozdílnou procesní strategii včetně toho, kdo by měl být určen rozhodcem, tudíž bude asi vhodnější využít náhradního jmenování ve smyslu § 9 tohoto zákona.

Z judikatury: 1. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na „ad hoc“ rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (§ 4 zákona o rozhodčím řízení), může být tento rozhodce (či rozhodci, je-li jich více) uveden, případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle § 7 odst. 1 citovaného zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Z ustanovení § 19 citovaného zákona pak vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení, a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. S ohledem na obsah konkrétní rozhodčí doložky a při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, že Rozhodčí soud České republiky, k. s., neměl a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle § 13 zákona o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl svěřen přímo tomuto „soudu“. Tato obchodní (komanditní) společnost však podle zákona není stálým rozhodčím

53/83 soudem a nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku - § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců apod. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, předmětem podnikání obchodní společnosti Rozhodčí soud České republiky, k. s., (nyní IAL, k. s.) bylo v rozhodné době (i v současnosti) „zprostředkování obchodu a služeb“. Pokud však subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, neboť zmiňovaný odkaz na výběr rozhodce „soudem“ nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů i s ohledem na rovnost stran akceptovat. Jinak řečeno jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr „soudem“, tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. (II. ÚS 3057/ 10) 2. V případě řízení ad hoc se v rozhodčí smlouvě zpravidla určí počet i osoby rozhodců, anebo se stanoví způsob, jak počet rozhodců má být určen (§ 7 odst. 1 zákona). Pokud v rozhodčí smlouvě nejsou určeni rozhodci či způsob jejich určení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Ustanovení § 7 zákona dává stranám mj. možnost namísto určení osoby (osob rozhodců) v rozhodčí smlouvě dohodnout způsob určení osoby rozhodce, popř. způsob určení jejich počtu. Strany se tak mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným způsobem např. ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým sdružením, a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem (dle § 19 odst. 1 z. r. ř. jsou strany oprávněny dohodnout se na postupu vedení řízení). Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními z. r. ř., aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008). V takovém případě půjde o rozhodčí řízení ad hoc, nikoli o řízení před stálým rozhodčím soudem ustanoveným v souladu s § 13 zákona. Strany se mohou též podle § 13 zákona dohodnout na příslušnosti stálého rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona a mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům shora uvedeným, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. V předmětné rozhodčí doložce se smluvní strany dohodly, že veškeré případné spory vzniklé mezi nimi ve vztahu upraveném touto smlouvou anebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č. A. R. a na základě písemných podkladů a vyjádření stran bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při

54/83 Č. A. R. správcem tohoto seznamu. Rozhodčí řízení bude zahájeno podáním žaloby, kterou podá kterákoli ze stran, a ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením. V dané věci je proto třeba posoudit, zda se jednalo o postup podle ustanovení § 7, popřípadě § 19 zákona, nebo zda sjednání předmětné rozhodčí doložky bylo v rozporu s ustanovením § 13 zákona, resp. zda společnost Č. A. R. asociace rozhodců s. r. o., se sídlem Břasy 360, IČ 261 93876 (dále jen Č. A. R.) byla oprávněna vydat Pravidla rozhodčího a smírčího řízení vedeného rozhodci sdruženými v Asociaci rozhodců České republiky (dále jen Pravidla), včetně sazebníku náhrad a odměn rozhodců s obdobným obsahem, jako je k tomu oprávněn stálý rozhodčí soud. Z povahy společnosti Č. A. R. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 13 z. r. ř. a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Pravidla, podle nichž by měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Č. A. R., stanovení odměn a náhrad atd. a v tomto smyslu vydávat svá Pravidla. Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejde pouze o situaci, kdy si strany v souladu s ustanovením § 7, popř. § 19 z. r. ř. sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, popřípadě že použijí pravidel týkajících se postupu řízení vydaných takovým subjektem. Je zřejmé, že v rozhodčí doložce je odkazováno na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, a proto pro něho nevyplývá oprávnění vydat výše zmíněná Pravidla a jmenovat rozhodce ze seznamu jím vedeného, včetně sazebníku odměn a náhrad. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení ustanovení § 13 zákona (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010). (NS 23 Cdo 4743/2010) 3. Z ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že v rozhodčí smlouvě (popř. doložce hlavní smlouvy) se účastníci musí dohodnout buďto na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (§ 4 zákona o rozhodčím řízení), může být tento rozhodce či rozhodci (je-li jich více) uvedeni, případně může rozhodčí smlouva (doložka) podle § 7 odst. 1 citovaného zákona stanovit způsob, jak mají být osoby rozhodců a jejich počet určeny. Z ustanovení § 19 z. r. ř. vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení, a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (jednání je ústní, pokud si strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc ustanovených rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Uvedená pravidla musí být publikována v Obchodním věstníku. Rozhodováno je pak podle zmíněných pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení, přičemž nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle těchto pravidel. Jak vyplývá z obsahu spisu, účastníci si v čl. VI bodu 5 kupní smlouvy dohodli, že veškeré spory, které mezi nimi nastanou nebo mohou nastat, či jakékoli jiné nároky budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/ 1994 Sb., podle rozhodčího řádu a poplatkového řádu vydaných Sdružením rozhodců, s. r. o., IČ 634986658, sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno, s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců. Bylo proto nezbytné uvážit, zda mělo být rozhodování případného sporu mezi účastníky svěřeno ad hoc rozhodci (rozhodcům) ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, přičemž soudy obou stupňů (ač tuto problematiku podrobněji nerozebíraly) na tuto otázku fakticky odpověděly pozitivně. Při úvaze, zda si takto účastníci dohodli pro řešení jejich případných budoucích sporů (za situace, kdy Sdružení rozhodců nemělo

55/83 a nemá charakter stálého rozhodčího soudu, který může být podle § 13 odst. zákona o rozhodčím řízení zřízen pouze na základě zákona), že je bude rozhodovat ad hoc rozhodce, nelze pominout, že výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu rozhodčího řádu vydaného Sdružením rozhodců. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku - § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení), které by mimo jiné především upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. případně vymezovaly způsob jmenování rozhodců, apod. Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, předmětem podnikání obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s. r. o., byla v rozhodné době poradenská činnost pro rozhodce v rozhodčím řízení, činnost organizačních a ekonomických poradců týkající se služeb pro rozhodce a rozhodčí řízení, obstaravatelská činnost pro rozhodce a rozhodčí řízení. Je třeba zdůraznit, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na rozhodčí řád obchodní společnosti Sdružení rozhodců, s. r. o., nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat. Jinak řečeno jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (a nikoli pro neurčení rozhodce nebo způsobu, jak má být určen). Tuto skutečnost však soudy obou stupňů zcela pominuly. Pro úplnost je třeba poukázat na skutečnost, že Ústavní soud České republiky ve svých usneseních opakovaně zaujal právní názor, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno stanoví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III ÚS 145/03, in www.nalus.usoud.cz ). Nejvyšší soud se však ve své sjednocovací rozhodovací činnosti staví na názor, dle něhož není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat v těchto případech zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky, u níž lze dovozovat v zásadě zřetelnou snahu poškodit slabšího účastníka závazkového vztahu. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k soudnímu. Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak odchyluje od právního názoru vysloveného v usnesení téhož soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem, neboť – jak již bylo vyloženo – tento názor nesdílí. (NS 31 Cdo 1945/2010)

56/83 4. Podle ustanovení § 7 odst. 1 z. r. ř. rozhodčí smlouva zpravidla určuje počet a osoby rozhodců, anebo stanoví způsob, jak počet a osoby rozhodců mají být určeny. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení o určení osob rozhodců ani ujednání o způsobu jejich určení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci zvolí předsedajícího rozhodce. Toto ustanovení dává stranám mj. možnost namísto určení osoby (osob rozhodců v rozhodčí smlouvě) dohodnout způsob určení osoby rozhodce, popř. způsob určení jejich počtu. Strany se tak mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným způsobem ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým sdružením, a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem (§ 19 odst. 1 z. r. ř. – strany jsou oprávněny dohodnout se na postupu vedení řízení). Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními z. r. ř., aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2282/2008). V takovémto případě půjde o rozhodčí řízení ad hoc, nikoli o rozhodování stálým rozhodčím soudem dle § 13 z. r. ř. V posuzovaném případě je však třeba dále posoudit, zda v dané věci lze uvedené závěry aplikovat, popř. zda se nejedná o skutkově jinou situaci. Podle § 13 z. r. ř. mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku. Statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Stálé rozhodčí soudy mohou tedy vydávat svá vlastní pravidla, která mohou určit jmenování rozhodců i jejich počet a dále mohou stanovit způsob vedení rozhodčího řízení, náklady rozhodčího řízení atd. Pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku, a nedohodnou-li se účastníci jinak, postupuje se podle těchto pravidel. (NS 23 Cdo 4112/2009) 5. Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, a nikoli rozhodčím soudem ve smyslu ustanovení § 13 z. r. ř., není námitka žalobce, že „mechanismus, jakým bude tento rozhodce či rozhodci vybráni (…), musí být sjednán výslovně a určitě“ za podmínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 z. r. ř. zákonem, případná, jelikož za situace, kdy – jak shora uvedeno – i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 z. r. ř. mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být – jak správně dovolatel dovozuje – zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace leasingových společností ČR. Rozhodování sporu v rozhodčím řízení není porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud účastníci řízení mají možnost ovlivnit, jaký rozhodce (či skupina rozhodců) bude o jejich právech a povinnostech v souladu s platnou rozhodčí smlouvou ve smyslu ustanovení § 2 z. r. ř. rozhodovat. K tomu mají účastníkům napomoci poměrně široké podmínky, které zákon v ustanovení § 4 a § 8 z. r. ř. klade na osobu rozhodce a které klade na určení počtu i osob rozhodců (popř. způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny) ve smyslu ustanovení § 7 z. r. ř. Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon funkce rozhodce. Proto dochází – stejně jako v souzené věci – ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 z. r. ř. k určení mechanismu,

57/83 jakým způsobem bude určitý rozhodce pro rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran. Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v souladu s ustanovení § 2, § 7 a § 13 z. r. ř. dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců, že věc má být dle smlouvy účastníků projednána před rozhodci (resp. rozhodcem), že obecný soud v důsledku tohoto nemůže věc projednat, a proto potvrdil výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., je toto jeho právní posouzení správné. (NS 32 Cdo 2282/2008) 6. Jestliže rozhodčí smlouvou jediný určený rozhodce se v průběhu rozhodčího řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 z. r. ř. jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového, žalobcem označeného rozhodce. Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy se jmenovaný rozhodce podle § 7 odst. 2 z. r. ř. vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat, a nikoli na situaci, kdy jediný smluvními stranami určený rozhodce podle § 7 odst. 1 z. r. ř. v průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby. Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijme-li tato osoba funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsoletní a zaniká. Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem. (NS 33 Odo 135/2006) 7. Ustanovení § 2 odst. 1 z. r. ř. stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud. Podle ustanovení § 7 odst. 1 z. r. ř. má rozhodčí doložka zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce jedna, jmenuje každá strana jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce (§ 7 odst. 2 cit. zák.). V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce stanoven určitý počet rozhodců (tří) podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ve Vídni (Kammer der gewerblichen Wirtschaft Wien) podle českého věcného práva. Místem konání rozhodčího řízení je Praha. Rozhodčí doložka tak splňuje podmínky stanovené § 3 z. r. ř., který stanoví písemnou formu, a § 17 z. r. ř. sjednané místo, kde se řízení koná, tj. v daném případě Praha, rovněž ve smyslu § 7 stanoví určitý počet rozhodců a způsob, jakým mají být osoby rozhodců určeny podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při HK ve Vídni. Rozhodčí doložka tak splňuje všechny náležitosti, které stanoví zákon. Námitka dovolatele spočívající v neurčitosti smlouvy v článku 9, tj. v neexistenci Rozhodčího soudu při HK ve Vídni, podle jehož rozhodčího řádu se rozhodci měli řídit, nemůže mít vliv na platnost rozhodčí doložky. V případě, že rozhodčí smlouva nestanoví způsob určení rozhodců, stanoví § 7 cit. zákona, že každá strana jmenuje jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Odvolací soud správně dovodil, že v posuzovaném případě si strany v rozhodčí doložce stanovily pro rozhodování sporu rozhodce (tvořící rozhodčí soud ad hoc), a nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu ustanovení § 13 z. r. ř.. Ujednání pravidel, kterými se rozhodci mají řídit ve smyslu § 19 z. r. ř., není podstatnou náležitostí rozhodčí doložky. (NS 32 Odo 95/2006) 8. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. r. ř.) se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi

58/83 nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Podle § 7 odst. 1 z. r. ř. rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců, anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Podle odst. 2 nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Podle § 13 odst. 1 z. r. ř. stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Podle odst. 2 stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Podle odst. 3 jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. Podle § 19 odst. 1 z. r. ř. se strany mohou dohodnout na postupu, kterým mají rozhodci vést řízení. Otázky řízení mohou být rozhodnuty předsedajícím rozhodcem, jestliže k tomu byl zmocněn stranami nebo všemi rozhodci. Podle odst. 2 není-li uzavřena dohoda podle odstavce 1, postupují rozhodci v řízení způsobem, který považují za vhodný. Vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu. Podle odst. 3 nedohodnou-li se strany jinak, je řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. Jak plyne z § 2 odst. 1 z. r. ř., v rozhodčí smlouvě se účastníci musí dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba (viz § 4 z. r. ř.), může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 z. r. ř. stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Z § 19 z. r. ř. vyplývá, že se strany mohou dohodnout na způsobu vedení řízení, a pokud taková dohoda není uzavřena, pak rozhodci postupují způsobem, který si sami zvolí (platí zásada, že jednání je ústní, pokud se strany nedohodnou jinak). Na rozdíl od ad hoc rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení. Tato pravidla (statuty a řády) musí být publikována v Obchodním věstníku a je rozhodováno podle uvedených pravidel stálého rozhodčího soudu, platných v době zahájení rozhodčího řízení. Pokud se nedohodnou účastníci jinak, postupuje stálý rozhodčí soud podle uvedených pravidel. (VS Praha 12 Cmo 496/2008) 9. Strany si mohou dohodou určit okruh rozhodců, způsob jejich jmenování stranami či postup, jímž mají rozhodci vést řízení. I soukromé subjekty mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodčí řízení řídí. (KS Olomouc 22 Cm 18/2001) 10. Rozhodčí řízení dle zákona o rozhodčím řízení umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporu vyňaly z pravomoci soudu a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou rozhodovat soukromé osoby, tedy v konkrétním případě jeden rozhodce. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců, a dohodnou se na počtu rozhodců, popřípadě na stálém rozhodčím soudu. Shodným projevem vůle stran v rozhodčí smlouvě lze určit nejen počet rozhodců, ale též konkrétní osoby rozhodců nebo stanovit způsob určení rozhodců. V konkrétním případě strany sjednaly, že se jedná o jednoho rozhodce, kterého vybere žalobce ve sporu ze seznamu firmy Správa rozhodčích řízení a veřejných zakázek s. r. o. Strany si přitom volně mohou sjednat způsob volby rozhodce a postup, dle něhož má být vedeno

59/83 řízení. Odvolací soud je si vědom rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, dle něhož pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, tak je rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Toto rozhodnutí se přitom přímo dotýká společnosti S. Není pochyb o tom, že firma S není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení, avšak s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR je přípustné, aby i jiné soukromé subjekty (právnické osoby) než stálé rozhodčí soudy vedly seznam rozhodců a vydávaly pro účastníky rozhodčí pravidla, jimiž se rozhodci řídí. Je přitom nepochybné, že žalobkyni musel být obsah rozhodčí doložky znám, neboť smlouvu vlastnoručně podepsala, a ujednání o rozhodčí doložce tak obsahovalo i její projev vůle. Při posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z hlediska projevu vůle žalované je třeba vzít v úvahu, že se jednalo o samostatné ustanovení a smlouva byla řádně podepsána. Lze tak uzavřít, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že smlouva obsahuje rozhodčí doložku. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že i ochrana spotřebitele má své meze a v žádném případě ji nelze pojímat jako obranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti smluvní strany. (MS Praha 39 Co 88/2008) 11. Pokud strany v rozhodčí smlouvě jmenovaly rozhodcem konkrétní osobu, je nutné předpokládat, že se strany před podpisem tohoto ujednání seznámily se splněním zákonných podmínek pro výkon funkce rozhodce u této osoby. (MS Praha 22 Cm 263/2004)

Související ustanovení: § 2 – rozhodčí smlouva, § 9 – jmenování rozhodce soudem, § 13 – stálé rozhodčí soudy, § 31 – zrušení rozhodčího nálezu Související předpisy: čl. 10, čl. 11 UML

§8 (Nepodjatost rozhodce)

(1) Rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. (2) Ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. (3) Při rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv je rozhodce povinen před zahájením projednávání věci stranám sdělit, zda v posledních 3 letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Lhůta podle předchozí věty se počítá od data skončení rozhodčího řízení, na které se informační

60/83

povinnost vztahuje, do data zahájení rozhodčího řízení, v němž rozhodci vzniká informační povinnost.

Z důvodové zprávy: Přejímá se obecné ustanovení o podjatosti z o. s. ř., které se v praxi osvědčilo a které široce formuluje podmínky pro stanovení podjatosti. Ze současného znění se pak zachovává povinnost rozhodce oznámit stranám veškeré okolnosti týkající se pochybností o jeho podjatosti.

K odst. 1 1. Nezávislost a nestrannost rozhodce je conditio sine qua non rozhodčího řízení. Ustanovení odst. 1 však zavádí ještě další pojem, a to pojem nepodjatosti s tím, že stanoví, že rozhodce je vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Poměr rozhodce k věci je v podstatě vyjádřením obecné právní zásady nemo iudex in causa sua, tedy že nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. 2. Podjatost se zpravidla definuje jako subjektivní stav mysli rozhodce, který spočívá v tom, že zvýhodňuje či upřednostňuje jednu stranu sporu na úkor druhé, aniž by tak činil na základě racionální úvahy a aplikace platného práva. Naproti tomu nezávislost je kategorií subjektivní a nestrannost je kategorie objektivní a definuje se obvykle jako požadavek na neexistenci vztahu rozhodce k věci samé, k některé ze stran či osob, a to z jakéhokoli důvodu. 3. Exaktní zkoumání subjektivního stavu mysli rozhodce je nemožné. Proto se zákonodárce zaměřil na objektivní stránku věci, tedy na nezávislost a nestrannost rozhodce, tj. na to, zda existují nějaké vztahy rozhodce k věci, stranám či osobám na řízení zúčastněných. Vzhledem k tomu, že ani u tak objektivních skutečností, jaké jsou reálné vztahy rozhodce k věci či zúčastněným osobám, nelze prokázat, zda tyto skutečnosti psychický stav rozhodce jakkoli ovlivňují, k vyloučení rozhodce postačí, pokud existuje důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům. 4. Jaký vztah může být důvodem k pochybnostem, zákon nijak přesněji nevymezuje, nicméně tato problematika je horkým tématem k diskuzím zejména v oblasti mezinárodní arbitráže již celá desetiletí. Podle standardů a zvyklostí, které se během let vyvinuly, rozhodce musí odmítnout funkci, nebo pokud již řízení začalo, musí odmítnout v něm pokračovat jako rozhodce, pokud má jakékoli pochybnosti o své schopnosti být nestranný, nezávislý či nepodjatý. (Stejný princip se uplatní, pokud existují skutečnosti či okolnosti, či se takové skutečnosti a okolnosti objeví po přijetí funkce rozhodce, že z pohledu rozumné třetí osoby mající znalosti o relevantních skutečnostech takové skutečnosti či okolnosti vzbuzují oprávněné pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti, pokud strany, přestože jsou o relevantních skutečnostech úplně informovány, rozhodce nepotvrdí).

61/83

Pochyby jsou oprávněné, pokud by rozumná a informovaná třetí strana dosáhla závěru, že je pravděpodobné, že by rozhodce mohl být při rozhodování ovlivněn jinými faktory, než je podstata sporu předložená stranami. Oprávněné pochyby ohledně rozhodcovy nepodjatosti či nezávislosti nutně nastávají, pokud je strana sporu a rozhodce identická osoba, pokud je rozhodce právním zástupcem právní entity, která je stranou rozhodčího řízení, nebo když má rozhodce podstatný finanční či osobní zájem na projednávaném sporu. 5. Mezinárodní advokátní komora (IBA) v roce 2004 vydala seznamy specifických situací, které si podle IBA zaslouží či naopak nezaslouží oznámení či vyloučení rozhodce. Tyto seznamy jsou označené jako tzv. Červený seznam, Oranžový seznam a Zelený seznam podle toho, jak závažná z hlediska vyloučení rozhodce ta která situace je. Seznamy nejsou závazné ani v mezinárodním měřítku, ani v rámci právního řádu ČR, lze je však považovat za doporučený standard. 6. Červený seznam obsahuje modelové situace, které jsou vždy považovány za relevantní důvod k pochybnostem o nepodjatosti rozhodce. Jsou to případy, kdy: – Strana a rozhodce nebo rozhodce a zákonný zástupce právnické osoby, která je stranou rozhodčího řízení, jsou identickou osobou. – Rozhodce je manažer, ředitel či člen dozorčí rady či má podobné řídící funkce v jedné ze stran. – Rozhodce má významný finanční zájem na jedné ze stran sporu či na výsledku sporu. – Rozhodce pravidelně poskytuje právní rady jmenující straně či právnické osobě propojené se jmenující stranou a rozhodci či jeho advokátní kanceláři z toho plyne významný finanční příjem. – Rozhodce straně či její právnické osobě propojené s jednou ze stran poskytoval v souvislosti se sporem právní rady či odborné posudky. – Rozhodce již ve sporu působil. – Rozhodce je přímým či nepřímým držitelem akcií nekótovaných na burze jedné ze stran nebo některé právnické osoby propojené s jednou ze stran. – Osoba rozhodci blízká má významný finanční zájem na výsledku sporu. – Rozhodce či osoba jemu blízká má blízký vztah s třetí osobou, která může být činěna odpovědnou za neúspěch strany ve sporu. – Rozhodce v současné době zastupuje jednu stranu či právnickou osobu propojenou s jednou ze stran nebo jim poskytuje právní rady. – Rozhodce v současné době zastupuje právního zástupce či advokátní kancelář, která jedná jako právní zástupce jedné ze stran. – Rozhodce působí jako právník ve stejné advokátní kanceláři jako právní zástupce jedné ze stran. – Rozhodce je manažer, ředitel, člen dozorčí rady či má podobnou vedoucí funkci v právnické osobě propojené s jednou ze stran, pokud je taková propojená osoba přímo zúčastněná v předmětu sporu rozhodčího řízení.

62/83

– Advokátní kancelář rozhodce byla v předchozí době zúčastněna na případu, avšak tato účast již skončila a rozhodce se na případu přímo nepodílel. – Advokátní kancelář rozhodce má významný obchodní vztah s jednou ze stran či právnickou osobou propojenou s jednou ze stran. – Rozhodce pravidelně poskytuje právní rady straně, která rozhodce jmenovala, nebo právnické osobě propojené s takovou stranou, ale ani rozhodce, ani jeho advokátní kancelář z tohoto vztahu nemají významný finanční příjem. – Rozhodce má blízký rodinný vztah s jednou ze stran či s jejím manažerem, ředitelem, členem dozorčí rady nebo s jakoukoli jinou osobou mající obdobnou vedoucí funkci ve straně sporu či v právnické osobě propojené se stranou sporu. – Osoba blízká rozhodci má významný finanční zájem na jedné ze stran sporu či na právnické osobě přidružené k jedné ze stran sporu. 7. Oranžový seznam představuje soupis modelových situací, které by samy o sobě byly důvodem pochybností o nepodjatosti rozhodce, strany sporu však mohou tyto pochybnosti poté, co jsou o takových skutečnostech informovány, odstranit tím, že vysloví souhlas s tím, aby dotyčný rozhodce funkci vykonával. Jedná se o následující situace: – Rozhodce v posledních třech letech působil jako právní zástupce jedné ze stran nebo některé právnické osoby propojené s jednou ze stran nebo rozhodce straně, která jej jmenovala rozhodcem, či právnické osobě propojené s takovou osobou poskytoval právní rady či konzultace ve věci, která s případem nesouvisí, avšak rozhodce a strana či propojená právnická osoba mezi sebou nemají trvající právní vztahy. – Rozhodce v posledních třech letech sloužil jako právní zástupce ve sporu proti jedné ze stran či proti právnické osobě propojené s jednou ze stran ve věci, která s případem nesouvisí. – Rozhodce byl v posledních třech letech jmenován rozhodcem ve dvou či ve více případech jednou ze stran či právnickou osobou s ní propojenou. – Advokátní kancelář rozhodce v posledních třech letech zastupovala stranu či právnickou osobu propojenou s jednou ze stran ve věci, která s případem nesouvisí, a to bez účasti rozhodce. – Rozhodce současně působí nebo v posledních třech letech působil jako rozhodce v jiném rozhodčím řízení ve věci související týkající se strany či právnické osoby propojené s jednou ze stran. – Advokátní kancelář rozhodce v současnosti poskytuje služby jedné straně či právnické osobě propojené s jednou ze stran, aniž by to bylo považováno za významný obchodní vztah a aniž by se rozhodce takového poskytování služeb účastnil. – Advokátní kancelář, která sdílí příjmy či poplatky s advokátní kanceláří rozhodce, poskytuje při rozhodčím řízení služby straně či právnické osobě propojené s jednou stranou. – Rozhodce či jeho advokátní kancelář obvykle zastupují stranu či právnickou osobu propojenou s jednou stranou při rozhodčím řízení, avšak nikoli v probíhajícím sporu.

63/83

– Rozhodce a jiný rozhodce jsou právníci působící ve stejné advokátní kanceláři. – Rozhodce byl v posledních třech letech partnerem jiného rozhodce či některého právního zástupce ve stejném rozhodčím řízení či s ním byl sdružen jinak. – Některý právník z advokátní kanceláře rozhodce je rozhodcem v jiném rozhodčím řízení obsahujícím stejnou stranu či strany či právnickou osobu propojenou s jednou ze stran. – Osoba blízká rozhodci je partner či zaměstnanec advokátní kanceláře, která reprezentuje jednu ze stran, avšak na sporu se přímo nepodílí. – Mezi rozhodcem a právním zástupcem strany existuje blízký přátelský vztah, což je prokázáno tím, že rozhodce a právní zástupce spolu pravidelně tráví značnou dobu činností nesouvisející s pracovními povinnostmi či aktivitami profesních či společenských organizací. – Rozhodce byl v posledních třech letech jmenován více než třikrát stejným právním zástupcem či stejnou advokátní kanceláří. – Advokátní kancelář rozhodce v současné době jedná proti jedné straně či proti právnické osobě propojené s jednou ze stran. – Rozhodce měl v posledních třech letech se stranou nebo s ní propojenou právnickou osobou profesní vztahy, například jako zaměstnanec či partner. – Existuje blízké osobní přátelství mezi rozhodcem na jedné straně a manažerem, ředitelem či členem, dozorčí osobou mající podobnou vedoucí funkci v jedné ze stran či v právnické osobě s jednou ze stran propojené nebo mezi svědkem, znalcem na straně druhé, což je prokázáno tím, že rozhodce a manažer, ředitel či jiná osoba, svědek nebo znalec spolu pravidelně tráví značnou dobu činností nesouvisející s pracovními povinnostmi či aktivitami profesních či společenských organizací. – Rozhodce je bývalý soudce a v posledních třech letech soudil významný případ, jehož se jedna ze stran účastnila. – Rozhodce je přímým či nepřímým držitelem akcií kótovaných na burze, což je z důvodu množství či z podstaty považováno za významný podíl na jedné ze stran či na právnické osobě propojené s jednou ze stran. – Rozhodce veřejně v souvislosti s případem obhajoval zvláštní pozici, o které se rozhoduje v rozhodčím řízení, ať již v publikovaném článku, ústně či jinak. – Rozhodce zastává funkci v rozhodčí instituci se jmenovací pravomocí ve vztahu ke sporu. – Rozhodce je manažer, ředitel či člen dozorčí rady či má obdobnou vedoucí pozici v právnické osobě propojené s jednou ze stran, přičemž tato propojená právnická osoba není na sporu přímo zúčastněna. 8. Zelený seznam představuje soubor situací, které samy o sobě by neměly být nikdy důvodem k pochybnostem o podjatosti: – Rozhodce dříve zveřejnil obecný názor (např. ve formě článku v odborném právnickém časopise či na veřejné přednášce) týkající se problematiky, jež se vyskytuje

64/83

v probíhajícím rozhodčím řízení (avšak takový názor není zaměřen na samotný případ, který je předmětem rozhodčího řízení). – Advokátní kancelář rozhodce jednala proti jedné ze stran či proti právnické osobě propojené s jednou ze stran ve věci nesouvisející s případem a bez účasti rozhodce. – Advokátní kancelář, která je asociovaná či spojenecká s advokátní kanceláří rozhodce, která ovšem nesdílí poplatky ani jiné příjmy s advokátní kanceláří rozhodce, poskytuje služby jedné ze stran či právnické osobě propojené s jednou ze stran ve věci nesouvisející s případem. – Rozhodce je z důvodu členství ve stejné profesní organizaci či společenské organizaci ve vztahu s jiným rozhodcem či některým právním zástupcem jedné ze stran. – Rozhodce a právní zástupce jedné ze stran či jiný rozhodce spolu dříve působili jako rozhodci či právní zástupci stejné strany. – Rozhodce byl již před svým jmenováním v kontaktu se stranou, která jej jmenovala, nebo s právnickou osobou propojenou s takovou stranou (nebo s příslušným právním zástupcem), pokud se takový kontakt omezil na dotazy týkající se rozhodcovy dostupnosti či kvalifikace působit jako rozhodce či na seznam jmen možných předsedů rozhodčího tribunálu a pokud se takové dotazy netýkaly meritu věci nebo procesních aspektů sporu. – Rozhodce je držitelem nevýznamného množství akcií jedné ze stran či právnických osob se stranami propojenými, které jsou obchodovatelné na burze. – Rozhodce a manažer, ředitel či člen dozorčí rady či jiná osoba mající podobnou vedoucí pozici v jedné ze stran či v právnické osobě s jednou ze stran propojené spolu v jednom případě pracovali jako znalci či v jiné profesionální funkci, včetně funkce rozhodce. 9. Je třeba znovu zdůraznit, že všechny tři seznamy jsou nezávazné, pokud si strany jejich závaznost neujednají, a mají sloužit spíše jako vodítko při zvažování možného střetu zájmů, eventuálně k uplatnění povinnosti odmítnout funkci rozhodce. Primární rozhodnutí je vždy na rozhodci samém. Konečné rozhodnutí ohledně toho, zda je v daném případě rozhodce vyloučen, může být učiněno až po zvážení všech okolností případu.

K odst. 2 10. Informační povinnost toho, kdo má být určen nebo jmenován rozhodcem, je zcela jednoznačná. Pokud se týče rozsahu, je třeba znovu doporučit jako vodítko Červený, Oranžový a Zelený seznam IBA. Jakkoli jsou nezávazné, jsou mimořádně dobrým vodítkem při posuzování pozice rozhodce z hlediska střetu zájmů. Na druhé straně může být celá řada okolností, které by rovněž mohly vzbudit určité pochybnosti o nepodjatosti rozhodce. Rozhodce by měl poskytnout informace v co nejširším rozsahu, aby měly strany možnost posoudit postavení rozhodce s ohledem na jeho možné vyloučení. 11. Sdělení musí být adresováno buď soudu (rozuměj stálému rozhodčímu soudu, pokud se řízení vede u téhož), nebo stranám (v případě řízení před rozhodci). Lhůta není stanovena přesně, nicméně požadované informace musí rozhodce poskytnout bez odkladu.

65/83

K odst. 3 12. V ustanovení odst. 3 se stanovuje navíc speciální informační povinnost pro rozhodce ve spotřebitelských sporech. Před zahájením projednávání věci (tedy nejdéle před zahájením ústního jednání) je rozhodce povinen stranám sporu sdělit, zda v posledních třech letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. 13. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že samotný fakt, že se rozhodce podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran, není sám o sobě důvodem, proč by měl být rozhodce vyloučen.

Z judikatury: 1. V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé; jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, o její námitce podjatosti nebylo dosud rozhodnuto. Ve smyslu ustanovení § 15a o. s. ř. soud k námitce podjatosti nepřihlíží, dokud není řádně doplněna nebo opravena (§ 43 odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak zejména proto, aby bylo ze strany účastníků řízení znemožněno zneužití tohoto procesního prostředku k průtahům v zahájeném řízení. Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc stěžovatelce zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou. (III. ÚS 3352/10) 2. Stěžovatelka dále tvrdí, že důvodem zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. c) zákona č. 216/ 1994 Sb. je, pokud jedná rozhodce vyloučený pro podjatost. Postup obecných soudů však s tímto názorem není v žádném rozporu. Obvodní soud námitku podjatosti rozhodkyně odmítl s tím, že stěžovatelka, ač právně zastoupena, v rozhodčím řízení danou námitku neuplatnila. To v ústavní stížnosti zpochybňováno není, přičemž dle § 33 citovaného zákona platí, že soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o (mj.) výše uvedený důvod, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Z rozhodčího nálezu je pouze patrno, že stěžovatelka vyzvala rozhodkyni, aby sdělila skutečnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o její podjatosti, a že se rozhodkyně „námitkou podjatosti“ zabývala a následně ji odmítla s tím, že stěžovatelka žádné důkazy o její podjatosti nepředložila, resp. tuto podjatost nijak neprokázala. Odvolací soud se přes výše uvedený závěr soudu prvního stupně zabýval danou námitkou i z věcného hlediska, přičemž dospěl k závěru, že způsob určení, kterým stěžovatelka svou námitku zdůvodnila, pochybnost o nepodjatosti rozhodkyně nemůže vyvolat. Ústavní soud přitom žádné pochybení v postupu soudu prvního stupně, opírajícím se o posledně citované ustanovení, nezjistil, a stěžovatelka, jak již bylo zmíněno, vůči zjištění obvodního soudu, že danou námitku řádně neuplatnila, nic nenamítá. Vzhledem k tomu by nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, i kdyby Ústavní soud stěžovatelce v polemice se závěry odvolacího soudu přisvědčil. Tato situace však nenastala, naopak se Ústavní soud se závěry tohoto soudu plně ztotožňuje. Z podstaty věci totiž plyne, že pokud stěžovatelka napadá celkový systém výběru rozhodců ze seznamu vedeného Asociací leasingových společností České republiky z důvodu, že rozhodci z ekonomických důvodů mají rozhodovat tendenčně, a to ve prospěch leasingových

66/83 společností, pak by mohly vznikat (obecně) pochybnosti o nepodjatosti rozhodců až v případě, že by zde existovaly konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly této hypotéze. V opačném případě jde o pouhé vyjádření nesouhlasu s rozhodčí doložkou, jež však byla – jak obecné soudy uzavřely – platně sjednána. Tyto skutečnosti stěžovatelkou však doloženy (a ani tvrzeny) nebyly. (III. ÚS 1208/10) 3. Rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. Základní rozdíl oproti civilnímu procesu, odehrávajícímu se v soudním řízení (tj. v civilním řízení soudním), spočívá ve vymezení toho, kdo plní funkci řídícího a rozhodujícího orgánu. Zatímco v civilním soudním procesu je jím soud, v rozhodčím řízení rozhodce či stálý rozhodčí soud (dále jen „rozhodce“). Pravomoc rozhodce projednat a rozhodnout spor se zakládá na shodné vůli sporných stran, projevené v rozhodčí smlouvě. Touto procesní dohodou sporné strany derogují (s ohledem na § 106 odst. 1 o. s. ř. pouze podmíněně) pravomoc soudu a zakládají pravomoc rozhodce. Na základě dobrovolného jednání stran tedy rozhodce nahrazuje (státní) soud, který by měl věc jinak projednat a rozhodnout. Dispoziční oprávnění stran však jdou ještě dále a umožňují procesním stranám určovat kupř. takové otázky, jako jsou osoby rozhodců, procesní pravidla, místo konání rozhodčího řízení, ústní či písemný způsob projednání věci, nebo dokonce hlediska, podle nichž má být posouzena věc sama (§ 25 odst. 3 z. r. ř.). Rozhodčí řízení vylučuje, aby v téže věci probíhalo paralelně civilní řízení; přiznání účinků pravomocného soudního rozhodnutí rozhodčímu nálezu (§ 28 odst. 2 z. r. ř.) rovněž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté pro opětovné projednání téže věci soudem. Právní řád v souladu se zásadou autonomie vůle svobodně projevenou vůli stran směřující k projednání a rozhodnutí sporu rozhodcem respektuje, a proto soudům umožňuje do rozhodčího řízení zasahovat pouze v těch úzce vymezených případech, které stanoví z. r. ř. To však na druhou stranu neznamená, že by účelem rozhodčího řízení mělo být vyloučení či snížení úrovně ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním; jeho účelem, stejně jako v civilním soudním procesu, je nastolení právního míru mezi stranami. Strany pouze z nějakého důvodu (např. vyšší rychlosti či důvěrnosti projednávaných informací) považují za vhodnější, aby věc byla projednána rozhodcem. Projednání věci v rozhodčím řízení z tohoto hlediska neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje spíše její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo; jinak by ostatně bylo pojmově nemyslitelné považovat rozhodčí řízení ve vztahu k soudnímu řízení za alternativní způsob řešení sporů. V souladu s tím mají sice strany v rozhodčím řízení širokou možnost dohodnout se na procesních pravidlech (§ 19 odst. 1 z. r. ř.), podle nichž bude řízení probíhat, avšak na druhou stranu tato možnost není neomezená. V § 18 z. r. ř. kogentně stanoví, že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Jakékoli ujednání stran příčící se tomuto pravidlu by bylo neplatné. Rovnost stran a poskytnutí plné příležitosti k uplatnění jejich práv platí i v případech, kdy postup rozhodce bude vyplývat z řádu stálého rozhodčího soudu nebo kdy jej budou určovat sami rozhodci; ostatně zřetelně to vyjadřuje druhá věta § 19 odst. 2 z. r. ř. Porušení kogentního ustanovení § 18 z. r. ř. naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v § 31 odst. 1 písm. e) z. r. ř.; nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, bezpochyby tím straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu naposled citovaného ustanovení. K upření plné možnosti uplatnění práv strany může dojít i nepředvídatelným postupem rozhodce, v jehož důsledku se nebude strana moci kupř. vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem, popř. doplnit svá tvrzení o skutečnosti, které z pohledu svého právního názoru nepovažovala za významné a jež jsou naopak relevantní z hlediska právního názoru zastávaného rozhodcem, a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Vyloučení nepředvídatelnosti v rozhodování rozhodců je o to naléhavější, že rozhodčí řízení je zásadně jednoinstanční (viz § 27 z. r. ř.), což stranám znemožňuje alespoň následně reagovat na překvapivý právní názor. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním

67/83 řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Poučovací povinnost rozhodce není v rozporu s povahou rozhodčího řízení, resp. jinak řečeno ani specifika rozhodčího řízení nemohou být argumentem pro závěr, že rozhodce nemusí dbát o předvídatelnost svého rozhodování. (I. ÚS 3227/07) 4. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by v řízení mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, že soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (viz NS 2 Cdon 828/96, Soudní judikatura 3/2000, s. 113; shodně Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, s. 56). Pokud jde o vztah zjevně nepřátelský, touto otázkou se zabýval Ústavní soud v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94, když uvedl, že v daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou - označení rozhodnutí soudkyně za „právní zmetek“ a následná soudní dohra - je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba. S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro vyloučení je třeba dle názoru Ústavního soudu posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, v daném případě současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, z dokazování provedeného krajským soudem vyplynulo, že za rozhodující je třeba považovat novinový článek obsahující kritiku ohledně pomalého vyřízení věcí stěžovatelů, v němž byla obsažena spekulace o propojení soudu s některými politiky. Na tomto místě je třeba konstatovat, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být (a často také je) objektem i ne-oprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Pokud jde o druhé hledisko, nelze v daném případě obecně takovýto bezprostřední vztah nalézt, a to přinejmenším vůči skutečně všem soudcům daného soudu, neboť nikoli všichni vyloučení soudci se podíleli na projednávání dané věci. Kromě toho z důkazu, který byl pro krajský soud rozhodující, nevyplývá ani, že by kritika směřovala proti konkrétnímu soudci, což bezprostřednost vzniklého vztahu ani vůči rozhodujícímu soudci příliš nepotvrzuje. Korektně formulované stížnosti sice mohou vzbudit určitou nelibost dotčené osoby, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům, příp. jejich zástupcům. (II ÚS 105/01)

68/83 5. Námitka ohledně pochybností o nezávislém a nestranném rozhodování rozhodce, který je zapsán v seznamu rozhodců vedeném jiným soukromoprávním subjektem než stálým rozhodčím soudem, je irelevantní, jestliže není dán jiný pádný důvod, pro který by konkrétní osoba neměla být jmenována rozhodcem. Stejně tak pouhé zapsání rozhodce zvoleného žalobcem a zapsání právního zástupce žalobce do stejného seznamu rozhodců, v němž jsou zapsáni někteří advokáti z celé ČR, není důvodem k pochybnostem o nestranném rozhodování. (KS Olomouc 22 Cm 18/2001)

Související ustanovení: § 10 – předpoklady jmenovaného rozhodce, § 11 – vyloučení rozhodce, § 12 – povinnost vzdát se funkce rozhodce, § 18 – rovnost stran Související předpisy: čl. 11 odst. 3 písm. a), čl. 12 odst. 1 UML

§9 (Jmenování rozhodce soudem)

(1) Jestliže strana, která má jmenovat rozhodce, tak neučiní do 30 dnů od doručení výzvy druhé strany, nebo nemohou-li se jmenovaní rozhodci ve stejné lhůtě shodnout na osobě předsedajícího rozhodce, jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce soud, pokud se strany nedohodly jinak. Návrh může soudu podat kterákoli strana nebo každý z již jmenovaných rozhodců. (2) Nedohodly-li se strany jinak, jmenuje soud na návrh kterékoli strany nebo rozhodce nového rozhodce, jestliže jmenovaný rozhodce se vzdá funkce rozhodce nebo nemůže činnost rozhodce vykonávat.

K odst. 1 1. Institut náhradního jmenování rozhodce má řešit situace, kdy neobsazení funkce rozhodce nebo funkce předsedy rozhodčího senátu bránilo postupu a ve svém důsledku i naplnění účelu rozhodčího řízení. K neobsazení funkce rozhodce dojde v případě, že: a) se strany nedohodnou na osobě jediného rozhodce nebo b) strana, která má právo rozhodce jmenovat, tak v zákonné lhůtě 30 dnů neučiní, nebo c) rozhodci jmenovaní stranami se nedohodli na osobě předsedajícího rozhodce nebo d) jmenovací autorita sjednaná v rozhodčí smlouvě tak přes výzvu stran neučiní nebo e) bude jinak znemožněno, aby byl rozhodce jmenován sjednaným způsobem. 2. Řízení o jmenování rozhodce je řízení nesporné. Aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení je kterákoli ze stran sporu nebo kterýkoli z již jmenovaných rozhodců (je-li v zákoně definována osoba jako rozhodce, rozumí se rozhodcem osoba, která byla nejen jmenována, ale také funkci rozhodce řádně přijala). K řízení je příslušný soud, který by byl jinak příslušný k rozhodování o věci samé (§ 41 a § 43).

69/83

K odst. 2 3. K aplikaci ustanovení odst. 2 dojde tehdy, když byl již rozhodce v souladu se smlouvou jmenován, a funkci rozhodce nemůže vykonávat nebo se této funkce vzdá. 4. Je zřejmé, že ustanovení odstavce 2 má na mysli osobu, která nejen že byla rozhodcem jmenována, ale také funkci rozhodce přijala. Jinak by totiž nebylo namístě hovořit o rozhodci, ale o osobě, která byla jmenována rozhodcem, tak jak se o tom hovoří v jiných ustanoveních tohoto zákona. 5. K situaci předvídané odst. 2 dojde ve většině případů proto, že se rozhodce funkce vzdá. Rozhodce se, pokud již funkci rozhodce řádně přijal, může vzdát své funkce pouze se souhlasem stran nebo z vážných důvodů (§ 5 odst. 3 z. r. ř.). Tyto důvody sice nejsou v zákoně uvedené a bude nutno jejich vážnost posuzovat případ od případu. Zásadní podmínkou vzdání se funkce rozhodce je tedy existence vážných důvodů. Podle názoru autora musí rozhodce stranám i ostatním rozhodcům tyto důvody řádně uvést zejména proto, aby mohli posoudit, zda jsou důvody pro vzdání se funkce skutečně vážné. Bez existence vážných důvodů se rozhodce nemůže funkce platně vzdát. 6. Dalším případem aplikace ustanovení odstavce 2 je situace, jakkoli v komentovaném ustanovení výslovně neuvedená, kdy jmenovaný rozhodce nemůže svou funkci nadále vykonávat, aniž by se funkce vzdal či by s tím nesouhlasily strany sporu. K tomu může dojít například z důvodů úmrtí rozhodce, z důvodů zdravotních, z důvodu ztráty způsobilosti být rozhodcem (ztráta nezávislosti, vyškrtnutí ze seznamu - pokud je zápis na specifickém seznamu zvláštní způsobilostí rozhodce v konkrétním případě – ztráta bezúhonnosti), z důvodu časové či technické nemožnosti zúčastnit se řízení. Ve většině případů se rozhodce v takovém případě funkce vzdá sám, vzhledem k tomu, že např. ztráta způsobilosti rozhodce je rozhodně vážným důvodem ve smyslu § 5 odst. 3 tohoto zákona. 7. Závažným problémem, na který je třeba upozornit, je otázka vázanosti rozhodce, který byl jmenován soudem (náhradní rozhodce), úkony rozhodce, který se vzdal své funkce. Je nepochybné, že pokud se rozhodce vzdá funkce z toho důvodu, že se objevily okolnosti, pro něž je vyloučen, nebude možné žádný z úkonů, na nichž se vyloučený rozhodce podílel, použít v dalším řízení, protože úkony učiněné vyloučeným rozhodcem je třeba považovat za nicotné. Pokud se rozhodce vzdal své funkce z jiného důvodu než z důvodu, že je vyloučen, nemělo by být nemožné, aby byly některé již učiněné úkony brány jako součást řízení a nemusely být před náhradním rozhodcem nebo senátem v novém složení opakovány. Tento závěr sice nemá podporu v české judikatuře, ale je často diskutován v souvislosti s mezinárodní rozhodčí praxí.

Z judikatury: Jestliže rozhodčí smlouvou se jediný určený rozhodce v průběhu rozhodčího řízení vzdá funkce rozhodce, potom platně sjednaná rozhodčí doložka pozbývá účinnosti (zaniká) a je vyloučeno, aby soud analogicky podle § 9 odst. 2 z. r. ř. jmenoval na místo odstoupivšího rozhodce nového žalobcem označeného rozhodce. Citované ustanovení totiž dopadá pouze na případy, kdy se jmenovaný rozhodce podle § 7 odst. 2 z. r. ř. vzdá funkce nebo ji nemůže vykonávat, a nikoli na situaci, kdy jediný smluvními stranami

70/83 určený rozhodce podle § 7 odst. 1 z. r. ř. v průběhu rozhodčího řízení na funkci rozhodce abdikuje. Jde o logický důsledek toho, že na rozdíl od rozhodce jmenovaného jednou stranou byl rozhodce určený vybrán za souhlasu obou smluvních stran. Jestliže se smluvní strany dohodly, že jejich případné spory bude rozhodovat jediný blíže konkretizovaný rozhodce, daly tím najevo, že jsou ochotny podrobit se rozhodnutí jen této jediné osoby. Tím se ovšem vystavily riziku, že nepřijme-li tato osoba funkci rozhodce, funkce se vzdá nebo ji nebude moci vykonávat, nebude tu podle rozhodčí doložky nikdo, kdo by jejich spor v rámci rozhodčího řízení projednal a rozhodl. Za takového stavu se platně sjednaná rozhodčí smlouva stává obsoletní a zaniká. Nic pak nebrání tomu, aby věc byla projednána před obecným soudem. (NS 33 Odo 135/2006)

Související ustanovení: § 5 - přijetí funkce rozhodce, § 7 - počet rozhodců a jejich určení, § 10 - předpoklady jmenovaného rozhodce, § 12 - povinnost vzdát se funkce rozhodce, § 41 - věcná příslušnost soudu, § 43 - místní příslušnost soudu

Související předpisy: § 120 o. s. ř., – čl. 5, čl. 6, čl. 11 odst. 5, čl. 15 UML, – čl. IV odst. 2 až 5 Evropské úmluvy o mezinárodní obchodní arbitráži (č. 176/1964 Sb.)

Z literatury: DERKA, L. Je platná rozhodčí smlouva v případě neplatného určení rozhodce (rozhodců)? Právní rozhledy, 2010, č. 6, s. 215. LISSE, L. K otázce platnosti rozhodčí smlouvy v případě neplatného určení rozhodce. Právní rozhledy, 2010, č. 13, s. 473. VRCHA, P. Malá poznámka k charakteru řízení o jmenování rozhodce podle zákona o rozhodčím řízení. Soudní rozhledy, 2006, č. 7, s. 248.

§ 10 (Předpoklady jmenovaného rozhodce)

(1) Při jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce podle § 9 soud přihlíží k předpokladům pro jeho nezávislé a nestranné rozhodování. (2) Ustanovení § 5 platí obdobně.

K odst. 1 1. V ustanovení § 10 odst. 1 je stanovena povinnost soudu, který jmenuje rozhodce nebo předsedajícího rozhodce v nesporném řízení, přihlížet k předpokladům pro jeho nezávislé a nestranné rozhodování. 2. Ve světle dikce tohoto ustanovení je namístě položit si otázku, čím je vlastně soud, který rozhoduje o jmenování rozhodce na návrh některého z aktivně legitimovaných subjektů, ve svém rozhodování vázán.

71/83

3. Není pochyb o tom, že příslušný soud je vázán zákonem. Při svém rozhodování musí proto vzít v úvahu především způsobilost rozhodce ve smyslu zákonných požadavků (eventuálně speciálních požadavků stanovených dohodou stran v rozhodčí smlouvě), a to bez ohledu na to, zda to zákon vysloveně zmiňuje, či nikoli. Nemůže tedy jmenovat rozhodcem osobu, která nesplňuje zákonné požadavky na způsobilost být rozhodcem. Soud však v žádném případě není vázán návrhem na jmenování konkrétní osoby rozhodce. 4. Druhá otázka, která se nabízí, je, jakým způsobem soud ověřuje předpoklady pro nezávislé a nestranné rozhodování rozhodce. Soudu není uložena povinnost ověřovat způsobilost, osobní poměry nebo další související informace, nicméně je zřejmé, že pokud k určitým informacím má soud přihlížet, musí je alespoň zjistit. Při stávající úpravě je zcela na úvaze soudu, jak bude postupovat a jak a zda si bude zjišťovat předpoklady pro nezávislé a nestranné rozhodování. Soud je vázán zákonem, to znamená, že může rozhodcem určit pouze osobu nestrannou a nezávislou na základě stejného principu, jaký byl popsán v souvislosti se způsobilostí být rozhodcem (viz § 4 z. r. ř.). Požadavek nestrannosti a nezávislosti je pro osobu rozhodce stejně podstatný jako jeho svéprávnost, zletilost nebo bezúhonnost.

K odst. 2 5. I v případě rozhodce jmenovaného soudem je funkce rozhodce zcela dobrovolná a nepovinná a jmenovaného nelze nutit, aby ji přijal. Jmenovaný rozhodce musí učinit písemný projev vůle, ze kterého je zřejmé, že funkci rozhodce přijímá (může tak učinit i podmínečně). V takovém případě bude přijetí funkce rozhodce účinné až splněním takové podmínky. 6. I rozhodce jmenovaný soudem má právo následně se své funkce vzdát buď ze závažných důvodů, nebo se souhlasem stran.

Související ustanovení: § 4 - rozhodci, § 5 – přijetí funkce rozhodce, § 7 - počet rozhodců a jejich určení, § 8 - nepodjatost rozhodce Související předpisy § 9 o. s. ř., – čl. 10, čl. 11 odst. 5 UML

§ 11 (Vyloučení rozhodce)

Nestanoví-li tento zákon jiné důvody, je již určený nebo jmenovaný rozhodce vyloučen z projednávání věci, jestliže dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 8.

72/83

K § 11 1. Pro rozhodce, který byl již určen nebo jmenován, platí, že pokud dodatečně vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 8 tohoto zákona, je z projednávání věci vyloučen. Vyloučen je tedy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. 2. V prvé řadě se může jednat o situaci, kdy tyto okolnosti objektivně nastaly až poté, co byl určen či jmenován a funkci přijal (což se bude týkat pravděpodobně zejména otázek hospodářského nebo vlastnického napojení, právních vztahů rozhodce k některé ze stran), takže je rozhodce při rozhodování o přijetí funkce nemohl vzít v úvahu, protože neexistovaly. Stejně tak může dojít ke ztrátě způsobilosti rozhodce vykonávat funkci rozhodce. 3. Může se ovšem jednat také o situaci, kdy okolnosti, na jejichž základě je tu důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce, existovaly od samého počátku (tedy v době, kdy se rozhodoval, zda přijme nebo nepřijme funkci rozhodce), ale rozhodce nesplnil svou povinnost podle § 8 odst. 2 nebo 3 z. r. ř., to znamená oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Ve spotřebitelských sporech je povinen před zahájením projednávání věci stranám sdělit, zda v posledních 3 letech vydal nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Stejný postup bude nutné aplikovat v případě, že vyjde najevo, že rozhodce není způsobilý být rozhodcem a tuto způsobilost neměl již v době svého jmenování a v okamžiku, kdy funkci rozhodce přijímal. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímé porušení právní povinnosti, je autor toho názoru, že v případě, že v příčinné souvislosti s tímto porušením právní povinnosti vznikne komukoli škoda, mohl by se náhrady takové škody na rozhodci, který nesplnil svou informační povinnost (a je vyloučen), domáhat. Je sice pravda, že otázka osobní odpovědnosti rozhodce je obecně považována za kontroverzní, nicméně absolutní odmítání osobní odpovědnosti rozhodců se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelné. 4. V praxi nemusí být situace tak jednoduchá. Jak bylo rozebráno v komentáři k ustanovení § 8, nejsou důvody k vyloučení rozhodce vždy zcela exaktní. Situace, která v jednom případě vzhledem k okolnostem je skutečně příčinou vyloučení rozhodce, protože je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, v případě jiném vyloučení rozhodce nemusí nutně způsobit. Je tedy třeba i v případě aplikace ustanovení § 11 uplatňovat stejná kritéria jako při aplikaci § 8 tohoto zákona. Stejně tak může dojít k tomu, že se názor stran sporu, ostatních rozhodců a rozhodce, jehož se týkají okolnosti, které dodatečně vyšly najevo, různí.

Související ustanovení: § 1 - věcná působnost zákona, § 4 - rozhodčí smlouva, § 5 - přijetí funkce rozhodce, § 7 - počet rozhodců a jejich určení, § 8 - nepodjatost rozhodce, § 9 - jmenování rozhodce soudem, § 10 - předpoklady jmenovaného rozhodce, § 12 - povinnost vzdát se funkce rozhodce, § 13 - stálé rozhodčí soudy, § 31 - zrušení rozhodčího nálezu, § 41-44 - věcná a místní příslušnost soudů

73/83

Související předpisy: čl. 12 odst. 1, čl. 14 UML

§ 12 (Povinnost vzdát se funkce rozhodce)

(1) Již určený nebo jmenovaný rozhodce, u něhož vyšly najevo okolnosti uvedené v § 11, je povinen se funkce rozhodce vzdát. (2) Nevzdá-li se rozhodce funkce, mohou se strany dohodnout o postupu při jeho vyloučení. Kterákoli ze stran může podat návrh, aby o vyloučení rozhodl soud.

K odst. 1 1. V případě, že vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 11, je povinen se funkce rozhodce vzdát. Opět je namístě zdůraznit, že při dodatečném zjištění takových okolností je třeba uplatnit stejná kritéria, jako za situace předjímané v § 8, tedy posoudit, zda existuje skutečný důvod, proč pochybovat o rozhodcově nepodjatosti. Je rovněž možné, že strany nebo ostatní osoby zúčastněné na řízení mohou situaci vyhodnotit různě a dospět k různým závěrům. V případě dodatečného zjištění okolností uvedených v § 11 je tato situace dokonce předvídaná. 2. Zatímco legislativa ČR nechává prostor posuzování dost široce otevřený včetně přístupu zcela paranoidního, v rámci mezinárodní arbitráže byly pokusy stanovit jakýsi standard posuzování okolností, jejichž existence vylučuje rozhodce z projednávání dané věci. Pokyny pro střet zájmů v mezinárodní arbitráži vydané IBA v roce 2004 obsahují nejen Červený, Oranžový a Zelený seznam situací, které mohou vést k vyloučení rozhodce (podrobněji komentář k § 8 z. r. ř.), ale i zásady, jak mají být skutečnosti posuzovány, ze kterých lze namátkově uvést: – Rozhodce musí odmítnout funkci, nebo pokud již řízení začalo, musí odmítnout v něm pokračovat jako rozhodce, pokud má jakékoli pochybnosti o své schopnosti být nestranný či nezávislý. – Stejný princip se uplatní, pokud existují skutečnosti či okolnosti, či se takové skutečnosti a okolnosti objeví po přijetí funkce rozhodce, že z pohledu rozumné třetí osoby mající znalosti o relevantních skutečnostech takové skutečnosti či okolnosti vzbuzují oprávněné pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti. – Pochyby jsou oprávněné, pokud by rozumná a informovaná třetí strana dosáhla závěru, že je pravděpodobné, že by rozhodce mohl být při rozhodování ovlivněn jinými faktory, než je podstata sporu předložená stranami. – Oprávněné pochyby ohledně rozhodcovy nepodjatosti či nezávislosti nutně nastávají, pokud je strana sporu a rozhodce identická osoba, pokud je rozhodce právním

74/83

zástupcem právní entity, která je stranou rozhodčího řízení, nebo když má rozhodce podstatný finanční či osobní zájem na projednávaném sporu. – Pokud existuje skutečnost či okolnost, která by mohla v očích stran vzbudit pochybnosti o rozhodcově nepodjatosti či nezávislosti, rozhodce musí takovou skutečnost či okolnost oznámit stranám, rozhodčí instituci či autoritě, která jej jmenovala (pokud nějaká existuje a pokud je tak vyžadováno rozhodčími pravidly) a ostatním rozhodcům, pokud nějací jsou, předtím, než přijme funkci rozhodce, či pokud se tak stane následně po takovém přijetí, ihned, jakmile se o nich dozví. – Předpokládá se, že rozhodce, který oznámení týkající se své nepodjatosti či nezávislosti na stranách provedl, i přesto sám sebe považuje za schopného plnit povinnosti rozhodce. Jinak by totiž musel odmítnout jmenování či ustanovení hned zpočátku nebo by se musel funkce rozhodce vzdát. Jakékoli pochybnosti, zdali má rozhodce oznámit určité skutečnosti a okolnosti, musí být vyřešeny ve prospěch oznámení. – Rozhodce při posuzování, zdali skutečnosti či okolnosti vyžadující oznámení existují, nemá brát v potaz, zdali je rozhodčí řízení na počátku či v pozdější fázi. – Pokud má být posuzována významnost skutečností či okolností pro určení, zdali nastal potenciální střet zájmů či zdali má dojít k oznámení, musí být v každém individuálním případě rozumnou měrou vzaty v potaz aktivity advokátní kanceláře rozhodce (pokud nějaké existují). Z tohoto důvodu skutečnost, že aktivity advokátní kanceláře některého z rozhodců zahrnují jednu ze stran, nepředstavuje automaticky zdroj střetu zájmů či důvod pro oznámení. – Obdobně musí být individuálně posuzována každá skutečnost či okolnost související s tím, že je jedna ze stran právní entitou, která je členem skupiny, se kterou má rozhodcova advokátní kancelář profesionální vztah. Z tohoto důvodu skutečnost samotná nepředstavuje automaticky střet zájmů či důvod k oznámení. – Pokud je jedna ze stran právnickou osobou, manažeři, ředitelové a členové představenstva takové právnické osoby a jakékoli další osoby mající podobnou vedoucí roli se posuzují jako tatáž právnická osoba. – Strany musí informovat rozhodce, rozhodčí tribunál, ostatní strany a rozhodčí instituci či jinou jmenovací autoritu (pokud nějaká existuje) o všech přímých i nepřímých vztazích mezi nimi (či jinou společností v rámci stejné skupiny společností) a rozhodcem. Strany tak mají činit z vlastní iniciativy před začátkem řízení či hned, jakmile se o takovém vztahu dozvědí. – Strana má poskytnout jakoukoli informaci, která je jí dostupná, a provést rozumně možné vyšetřování veřejně přístupných informací. 3. Rozhodce je povinen provést rozumný průzkum za účelem zjištění jakéhokoli potenciálního střetu zájmů, stejně jako všech skutečností či okolností, které by mohly ohrozit jeho nepodjatost či nezávislost. Neoznámení možného střetu zájmů není omluvitelné nedostatkem vědomosti rozhodce, pokud tento neprovedl rozumně možné vyšetřování.

75/83

4. Přestože ani tyto zásady posuzování nejsou závazné, vnášejí do způsobu hodnocení určitou kulturu a umožňují, aby při postupu podle těchto pravidel bylo ve všech případech postupováno stejně nebo alespoň podobně. Podpůrné použití těchto pravidel lze jen doporučit.

K odst. 2 5. Když vyjdou najevo okolnosti uvedené v § 11, přichází v úvahu v zásadě následující: – Rozhodce se funkce v souladu se svou povinností stanovenou ustanovením § 12 odst. 1 vzdá. Je však možné, že bude toho názoru, že okolnosti nezpůsobují pochybnosti o jeho podjatosti, a tudíž není vyloučen a nemá povinnost se funkce rozhodce vzdát. – Strany si mohou stanovit postup k vyloučení rozhodce. V praxi však může dojít k situaci, že strany, které jsou ve sporu, budou obtížně hledat společnou řeč ve věci postupu vůči údajně vyloučenému rozhodci. Svou roli může hrát i fakt, že jedna ze stran se domnívá, že údajně vyloučený rozhodce může být nakloněn jejímu procesnímu stanovisku nebo prostě bude dávat přednost tomu, aby se řízení pokud možno protahovalo. – O vyloučení rozhodce rozhodne soud na návrh kterékoli ze stran. Návrh musí být konkrétní a navrhovatel musí prokázat, že okolnosti, o které opírá své tvrzení, že rozhodce je vyloučen, mají reálný základ, a tedy že jeho pochybnosti o nepodjatosti jsou důvodné. Řízení je sporné a návrh je určovací žalobou sui generis. Účastníky řízení jsou strany sporu tak, jak jsou definovány v rozhodčím řízení. Rozhodce či rozhodci, o nichž je ve sporu rozhodováno, naopak účastníky řízení nejsou. – V případě, že se řízení vede před stálým rozhodčím soudem, použije se postup upravený v řádu/statutu příslušného rozhodčího soudu.

Z judikatury: 1. Opodstatněnost nelze přiznat ani námitce zbytečnosti nákladů vynaložených na řízení v části, v níž bylo rozhodováno vyloučení rozhodce pro podjatost, neboť je v zájmu všech účastníků řízení, tedy i stěžovatele, aby řízení a rozhodnutí ve věci samé nebylo dotčeno žádnou vadou, která by zpochybňovala jeho správnost a spravedlivost; je pak přirozené, že tyto náklady nese strana, která ve věci samé nebyla věcně legitimována a v řízení neuspěla. (IV. ÚS 189/10) 2. Námitka ohledně pochybností o nezávislém a nestranném rozhodování rozhodce, který je zapsán v seznamu rozhodců vedeném jiným soukromoprávním subjektem než stálým rozhodčím soudem, je irelevantní, jestliže není dán jiný pádný důvod, pro který by konkrétní osoba neměla být jmenována rozhodcem. Stejně tak pouhé zapsání rozhodce zvoleného žalobcem a zapsání právního zástupce žalobce do stejného seznamu rozhodců, v němž jsou zapsáni někteří advokáti z celé ČR, není důvodem k pohybnostem o nestranném rozhodování. (KS Olomouc 22 Cm 18/2001) 3. Navrhovatel X, který byl v procesním postavení žalovaného v řízení před rozhodci „ad hoc“, podal u soudu návrh ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 z. r. ř. směřující proti všem rozhodcům v mezidobí konstituovaného rozhodčího senátu. Jako žalovaného v tomto řízení před soudem označil všechny členy rozhodčího senátu, tj. všechny rozhodce. Žaloba byla zamítnuta z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace žalovaných (odpůrců/rozhodců). Podle odůvodnění soudu I. stupně je třeba mít na zřeteli ustanovení § 12 odst. 2 z. r. ř., jakož i ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., dle kterého nestanoví-li

76/83 zákon jinak, je výrok rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Z ustanovení § 12 odst. 2 z. r. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že účastníkem řízení před soudem jako strana žalovaná musí být druhý účastník rozhodčího řízení, jinak by pro něj nemohlo být rozhodnutí soudu závazné, a tudíž by nemělo ani význam pro rozhodčí řízení. Okruh účastníků řízení před soudem musí být shodný s okruhem účastníků rozhodčího řízení. Rozhodce není účastníkem rozhodčího řízení, a tudíž není v tomto sporu pasivně věcně legitimován. V tomto řízení je dán okruh účastníků podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy vymezení okruhu účastníků soudního řízení jen žalobci a není dán okruh účastníků ze zákona podle ustanovení § 94 o. s. ř. (MS Praha 18 Co 18/2004)

Související ustanovení: § 8 - nepodjatost rozhodce, § 11 – vyloučení rozhodce, § 13 odst. 2 a 3 – stálé rozhodčí soudy, § 31 písm. c) – zrušení rozhodčího nálezu, § 43 – místní příslušnost soudu Související předpisy: § 80, § 90, § 159a o. s. ř., – čl. 5–6, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 13, čl. 15 UML

§ 13 Stálé rozhodčí soudy

(1) Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští. (2) Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku;3) tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. (3) Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem. (4) Nikdo není oprávněn používat při výkonu své činnosti takové označení, které vyvolává klamnou představu, že se jedná o stálý rozhodčí soud podle tohoto zákona, není-li k používání takového označení oprávněn podle jiného právního předpisu nebo mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu. 3)

Nařízení vlády ČSFR č. 63/1992 Sb., o Obchodním věstníku.

77/83

K odst. 1 1. Na rozdíl od předchozí právní úpravy je ustanovení § 13 odst. 1 po novele zcela jednoznačné a vylučuje jiný výklad, že stálý rozhodčí soud může být zřízen pouze jiným zákonem (rozuměj jiným než z. r. ř.) nebo pokud to jiný zákon výslovně připouští. To do značné míry řeší otázku tzv. „arbitrážních center“ a rádoby „stálých rozhodčích soudů“ a znamená konec řady diskuzí, kde bylo vzneseno množství argumentů proti uvedené regulaci a ve prospěch uvolnění možnosti zřizovat stálé rozhodčí soudy, jakož i velmi silné argumenty proti takovému legislativnímu řešení. 2. Dobré srovnání nabízí v tomto případě řešení zvolené zákonodárci ve Slovenské republice, kde je možné založit stálý rozhodčí soud prakticky bez omezení, což vedlo k založení mnoha desítek stálých rozhodčích soudů, většinou přidružených k určité advokátní kanceláři, se seznamem rozhodců čítajícím jen několik jmen, přičemž řada těchto stálých soudů ani nezahájila činnost. Dochází dokonce i k takovým případům, kdy si k rozhodování sporů například z úvěrových nebo leasingových smluv zřizuje stálý rozhodčí soud finanční skupina nebo holding, která příslušné úvěrové nebo leasingové společnosti vlastní. Pro rozhodčí řízení v rámci Slovenské republiky toto řešení znamenalo především určitou ztrátu důvěryhodnosti vnitrostátního rozhodčího řízení a přesun části sporů k českým rozhodčím soudům – především Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České Republiky a Agrární komoře České Republiky a rovněž k rozhodčím institucím ve Vídni.

K odst. 2 3. Ustanovení vymezuje rozsah obsahu řádů a statutů, které mohou vydávat stálé rozhodčí soudy zřízené v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 jiným zákonem nebo pokud to jiný zákon výslovně připouští. Pokud se strany sporu v rozhodčí smlouvě dohodnou na pravomoci stálého rozhodčího soudu a odkáží na řád/statut jím vydaný, je třeba míti za to, že všechna pravidla uvedená v takovém řádu/statutu jsou součástí rozhodčí smlouvy, aniž by strany musely činit samostatný projev vůle ke každému z těchto jednotlivých pravidel. Procesní pravidla stálých rozhodčích soudů jsou navíc povinně zveřejňována v Obchodním věstníku.

K odst. 3 4. Smysl tohoto ustanovení spočívá v tom, že strany, které se dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, přihlásily se k obsahu řádu/statutu ve znění platném v době zahájení řízení, nikoli v době uzavírání rozhodčí smlouvy. Strany se sice v rozhodčí smlouvě mohou dohodnout, že se pro řízení použije znění platné v době uzavření rozhodčí smlouvy, musí tak však učinit výslovně. V případě, že se tak dohodnou, mohou sice zvýšit právní jistotu smluvního vztahu v tom smyslu, že si budou přesně vědomy celého obsahu pravidel, kterými se bude řídit budoucí rozhodčí řízení, na druhou stranu však mohou být pravidla v době zahájení řízení

78/83

modernizována a pro strany výhodnější. K novelizaci řádů/statutů navíc nedochází příliš často, takže eventuální riziko je minimální.

K odst. 4 5. Ustanovení odst. 4 chrání subjekty právních vztahů před klamavým označením, které by mohlo být zavádějící v tom smyslu, že by se domnívaly, že podřídily řešení svého sporu stálému rozhodčímu soudu ve smyslu zákona. Arbitrážní centra, která předmětný požadavek nesplňovala v době, kdy se ustanovení § 13 odst. 4 stalo účinným, musela sjednat nápravu do šesti měsíců (čl. II odst. 3 zák. č. 19/2012 Sb.).

Z judikatury: 1. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení si strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud. Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí být vždy fyzická osoba (viz § 4 zákona o rozhodčím řízení), může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce (či rozhodci, je-li jich více) uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva dle § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Na základě § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení mohou stálé rozhodčí soudy, které mohou být zřízeny pouze na základě zákona, vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců, včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Podle § 55 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) platí, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce 2 téhož ustanovení jsou taková ujednání ve spotřebitelských smlouvách neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V dané věci obecné soudy zastavily řízení s poukazem na existenci rozhodčí doložky a nutnost vyřešit spor mezi účastníky nejprve v rámci rozhodčího řízení. Ústavní soud měl možnost ze spisu, který si vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 10, seznámit se s průběhem řízení a všemi potřebnými podklady (zejména s oběma smlouvami obsahujícími rozhodčí doložky, které jsou součástí přílohy ke spisu). Z podkladů zjistil, že rozhodčí doložky v obou smlouvách jsou formulovány tak, že na prvním místě je jako rozhodce uvedena Mgr. L. K., která bude spory vzniklé mezi účastníky smluv rozhodovat v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů podle platného práva České republiky. V pořadí druhá je jako rozhodce uvedena Asociace arbitrů. V rámci této rozhodčí doložky je stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů nebo určeným předsedou Asociace arbitrů, pokud strana žalující svého práva nevyužije, a to v rozhodčím řízení vedeném podle Pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, přičemž strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity). Z vyžádaného spisu se dále podává, že žalobci, resp. jejich právní zástupkyně se s vyřešením sporu

79/83 nejprve obrátili na první určenou rozhodkyni Mgr. L. K., která jim však přípisem ze dne 18. srpna 2009 (viz příloha vyžádaného spisu) sdělila, aby se ve věci obrátili na soud. Poté žalobci podali žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na určení neplatnosti smluv. Obecné soudy následně řízení zastavily s ohledem na nedostatek soudní pravomoci, neboť rozhodčí doložku stanovující pravomoc rozhodce nepovažovaly za neplatnou. Ústavní soud úvodem připomíná, že respekt a ochranu autonomie vůle považoval ve své předchozí judikatuře za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu, za původní „matrici“ vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí ve smyslu „konstanty“ vytčené před závorkou, „v níž se ocitají jednotlivá specifikovaná základní práva pozitivně právně formulovaná v reakci na jejich masové porušování autoritativními či totalitními režimy“. V intencích tohoto názoru pak Ústavní soud ve vztahu k rozhodčím doložkám formuloval, že strany rozhodčí smlouvy se dobrovolně a vědomě vzdávají svého práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2619/08, II. ÚS 805/06 aj.). Přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/06 ze dne 6. 11. 2007 (N 185/47 SbNU 429), dostupný též na internetové adrese http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud při posuzování problematiky vychází z toho, že v dané věci se jedná o smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, která má charakter spotřebitelské smlouvy. Není totiž pochyb o tom, že v předmětných smlouvách na jedné straně vystupoval stěžovatel (dlužník) v postavení spotřebitele a na straně druhé vedlejší účastník v pozici dodavatele jednajícího v rámci své obchodní nebo podnikatelské činnosti (viz § 53 obč. zák.). Proto je třeba na problematiku rozhodčích doložek nahlížet primárně z pohledu práva na ochranu spotřebitele. Ochrana spotřebitele ve spotřebitelských smlouvách je v českém právním řádu upravena v § 52 a násl. obč. zák. Cílem uvedené úpravy je především ochrana slabší smluvní strany (spotřebitele), která je výrazným trendem moderního soukromého práva. Přestože není v § 56 odst. 3 obč. zák. rozhodčí doložka uvedena v příkladmém výčtu zneužívajících klauzulí jako nepřípustné ujednání, je třeba zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu nemůže být za takové považována. Při vědomí toho, že směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž základě byla ochrana spotřebitele do českého právního řádu transponována, nemá v českém právním řádu horizontální (tj. mezi osobami navzájem) přímý účinek, lze však přesto v rámci eurokonformního výkladu českého práva s právem komunitárním její znění na podporu závěrů uvedených výše využít. Základnu pro použití eurokonformního výkladu v oblasti spotřebitelských smluv představuje § 51a obč. zák. Toto ustanovení lze považovat za významné zejména z důvodů interpretačních. Při použití výkladu eurokonformního (harmonického), případně výkladu dle principu Von Colson, by měl být cíl evropské normy (typicky směrnice) zásadním vodítkem pro soudy při jejich výkladu národních ustanovení [viz například rozhodnutí Evropského soudního dvora č. 14/83 (Von Colson) a č. 79/83 (Harz)]. Směrnice č. 93/13/ES byla přijata s cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách. Podle citované směrnice (viz čl. 3) se za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě považuje zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, pokud způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Východiskem pro posouzení otázky, zda lze rozhodčí doložku považovat za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě (ve smyslu zbavení práva spotřebitele podat žalobu), je v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu vyslovený názor, podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. V rozhodčím řízení jde tedy o vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v zastoupení stran,

80/83 které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 166/05, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 339/02 nebo Pl. ÚS 37/08). Tento restriktivní názor vyjádřený v citovaných směrnicích pak nutně musí vést k závěru, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu. Tento závěr se pak odráží v celkově přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách (např. nezbavovaly spotřebitele práva podat žalobu k soudu). Ústavní soud dospívá k závěru, že rozhodčí doložky v této konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení a tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě jednoho z účastníků řízení. Tato procesní nerovnováha může spočívat i ve zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti. To, aby mohla být rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách platně dojednána, v prvé řadě předpokládá transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Tato podmínka není splněna za situace, kdy, jako v tomto konkrétním případě, je v rozhodčí doložce stanoveno, že všechny spory budou s konečnou platností rozhodovány jedním rozhodcem určeným stranou žalující ze seznamu členů sdružení Asociace arbitrů nebo určeným předsedou Asociace arbitrů, pokud strana žalující svého práva nevyužije, a to v rozhodčím řízení vedeném podle pravidel rozhodčího řízení Asociace arbitrů, přičemž strany souhlasí s tím, že se rozhodčí řízení bude konat jen na základě písemných podkladů, bez konání ústního jednání a spor bude rozhodnut podle zásad spravedlnosti (equity). Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje. Ústavní soud tedy dovozuje, že rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod Ve.), rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jakkoli totiž může existovat kvalitní hmotněprávní ochrana spotřebitele, není tato ochrana realizovatelná, pokud se jí nelze efektivně domoci. Jestliže se účastníci soukromoprávního vztahu vzdávají ujednáním o rozhodčí doložce práva na soudní ochranu garantovanou státem, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro libovůli. Rozhodčí nález je vykonatelným rozhodnutím, a tudíž se i ve vztahu k rozhodčímu řízení uplatňuje státní moc, kterou lze vykonávat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon, a to při zachování základních práv a svobod. Lze tedy uzavřít, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě lze z ústavněprávního hlediska připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustavení rozhodce a dohodnuté podmínky procesního charakteru budou účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel-podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele, a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možnosti přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení. (II. ÚS 2164/10) 2. Ústavní soud setrvává na názoru, že rozhodčí senát jmenovaný ad hoc předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je soukromou osobou, nepatří do soustavy soudů podle hlavy čtvrté Ústavy a podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Rozhodčí soud má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy Rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nemohou být rozhodnutím

81/83 orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy a § 72 odst. 1 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, v platném znění. Rozhodci rozhodují spory, jestliže jejich pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je charakter rozhodčí činnosti založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodci (stejně jako Rozhodčí soud samotný) nenalézají právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňují, tedy narovnávají) závazkový vztah v zastoupení stran. Jejich moc není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Závazek nalezený rozhodci je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodci v zastoupení stran uzavřen. (IV. ÚS 511/03) 3. Podle ustanovení § 7 odst. 1 z. r. ř. má rozhodčí doložka zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá strana ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce (§ 7 odst. 2 cit. zák.). V posuzovaném případě byl v rozhodčí doložce stanoven určitý počet rozhodců (tří) podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ve Vídni (Kammer der gewerblichen Wirtschaft Wien) podle českého věcného práva. Místem konání rozhodčího řízení je Praha. Rozhodčí doložka tak splňuje podmínky stanovené § 3 z. r. ř., který stanoví písemnou formu, a § 17 z. r. ř. sjednané místo, kde se řízení koná, tj. v daném případě Praha, rovněž ve smyslu § 7 stanoví určitý počet rozhodců a způsob, jak osoby rozhodců mají být určeny podle rozhodčího řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře při Vídni. Rozhodčí doložka tak splňuje všechny náležitosti, které stanoví zákon. Námitka dovolatele spočívající v neurčitosti smlouvy v článku 9, tj. v neexistenci Rozhodčího soudu při hospodářské komoře ve Vídni, podle jejíhož rozhodčího řádu se rozhodci měli řídit, nemůže mít vliv na platnost rozhodčí doložky. V případě, že rozhodčí smlouva nestanoví způsob určení rozhodců, stanoví § 7 cit. zákona, že každá strana jmenuje jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce. Odvolací soud správně dovodil, že v posuzovaném případě si strany v rozhodčí doložce stanovily pro rozhodování sporu rozhodce (tvořící rozhodčí soud ad hoc), a nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu ustanovení § 13 z. r. ř. Ujednání pravidel, kterými se rozhodci mají řídit ve smyslu § 19 z. r. ř., nejsou podstatnou náležitostí rozhodčí doložky. (NS 32 Odo 95/2006)

Související ustanovení: § 2–3 rozhodčí smlouva, § 4–6 – rozhodci, § 7–12 – určení, jmenování a vyloučení rozhodců, § 14 – zahájení rozhodčího řízení, § 15–22 – vliv nedostatku pravomoci či zrušení rozhodčího nálezu na původní žalobu až předběžné opatření, § 41–44 – věcná a místní příslušnost soudů, § 48–50 – vztah k předchozí právní úpravě, zrušovací ustanovení, účinnost z. r. ř.

Související předpisy: § 142, § 149, § 150, § 355 o. s. ř., – zák. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, – zák. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, – zák. č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky

Z literatury: KOCINA, J. Rozhodčí doložky sjednané ve prospěch „soukromých rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie, 2011, č. 7. KULHÁNEK, M. Poznámky k připravované novele zákona o rozhodčím řízení. Právní rozhledy, 2011, č. 7. s. 247.

82/83 ROZEHNALOVÁ, N., HAVLÍČEK, J. Rozhodčí smlouva a rozhodci ve světle některých rozhodnutí… aneb quo vadis…? Právní fórum, 2010, č. 3. VALOUŠKOVÁ, Z. O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů“. Bulletin advokacie, 2010, č. 5.

@Created by PDF to ePub