Jmenuju se Bára. Je mi dvanáct, chodím do šesté třídy a jako každé dítě se pořád rozčiluju s rodiči. Opravdu by mě zajímalo, proč dospěláci myslí jen na sebe a jsou přesvědčení, že pro jejich dítě je dobré zrovna to, co oni si myslí, že je dobré. Někdy si připadám jako šachová figurka. Šoupnou mě tam, kde mě chtějí mít, a ještě čekají, že z toho budu nadšená. Nemůžu se dočkat, až vyrostu a přestanou si se mnou dělat, co chtějí. Tak třeba: jsem jedináček. Nikdy mě nebavilo být jedináčkem. A když jsem se naše pokoušela přemluvit, aby mi pořídili sourozence, snažili se mi namluvit, že takhle je to pro mě lepší. Kdyby nás bylo víc, nemohla bych prý chodit na francouzštinu a gymnastiku a na piáno a nemohli bychom na dovolenou do Řecka, protože bychom na to neměli peníze. A v dětském pokojíčku bychom si skákali po hlavě. Vůbec je nenapadlo, že bych klidně oželela francouzštinu nebo gymnastiku nebo piáno. Kdybych měla ségru, mohly bychom chodit třeba jen na gymnastiku, ale spolu. Nebo že bych byla radši celé léto se ségrou na chalupě u babi jizerské a lítala po lese, než se s nimi sama škvařila na pláži v Řecku. A že bych si se ségrou s radostí skákala po hlavě, v pokojíčku i jinde. Pravda je, že pro ně je pohodlnější mít jen jedno dítě. Slyšela jsem, jak se o tom maminka baví s tetou Mirkou, která má dva kluky, moje bratrance. A teta jí říkala, ať si uvědomí, že sice teď oni mají na starosti jen jedno dítě, ale že to dítě, tedy mě, taky odsoudili k tomu, že ono bude mít jednou na krku dva nemohoucí staříky. Maminka pak s tetou nějakou dobu nemluvila. Ale mně připadá, že teta má pravdu. Jak já mám jednou zvládnout sama se postarat o ně oba, když pro ně dva je teď náročné starat se o mě jednu? Není to fér. A druhá věc: naši nás přestěhovali. Donedávna jsme bydleli v paneláku v Praze na Jižním Městě. Podle mě nám tam nic nechybělo. Ale naši přišli s tím, že byt je malý, že je v Praze hrozné životní prostředí a vůbec, a koupili dům se zahradou kousek od Prahy. Mamince je to jedno, ona pracuje jako překladatelka, takže většinu práce vyřizuje přes maily, tatínkovi taky, protože to má do práce autem skoro stejně rychle, jako když dřív jezdil metrem a tramvají. Ale odskákala jsem to já, protože odsud nemůžu dojíždět do staré školy. Takže jsem přišla o všechny kamarády a kamarádky, se kterými jsem pět let chodila do třídy. O Terezku, mou nejlepší kamarádku, se kterou jsme vždycky seděly v jedné lavici, o Mikuláška, kterému jsem dávala opisovat úkoly z matiky, Katku, Dášu... Ale hlavně že jsem na čistém vzduchu, že? Další dospělácké sobectví. Přestože je ten dům opravdu veliký a je porostlý zeleni, o kterých si dospěláci myslí, že je to břečťan nebo psí víno, ale zeleni se jen tak tváří, a když je nikdo nevidí, pobíhají po omítce a šustí. A můj pokojíček je stejně velký jako náš starý obývák. Je ale jedna věc, kvůli které jsem ochotná našim to přestěhování odpustit a která by se nikdy nestala, kdybychom zůstali ve starém bytě. Vlastně dvě věci. S domem jsme koupili kočku Barču. Je černá s bílým bříškem, náprsenkou a tlapkami a chová se jako pravá dáma. Dělá si, co chce, ale dělá to, jak tatínek říká,
s noblesou. Kočky jsou všechny tajemné a Barča dvojnásob, a to je super. Konečně mám jiné zvíře než želvu Píďu, protože v paneláku mi naši nic chlupatého dovolit nechtěli. To je ta první prima věc. Ta druhá je, že jsem na půdě ve staré truhle našla kouzelný atlas. Na první pohled vypadá jako starý školní dějepisný atlas, ale hodně starý, protože je vázaný v kůži a ta kůže je už dost ohmataná. Na první straně je napsáno: Atlaff Hjstorjcky od ................. .. ............. sestaweny Od koho sestavený, to nejde přečíst, protože je tam kaňka. Na dalších stránkách jsou mapy. Většinou jsou to mapy Evropy, ale našla jsem tam i mapy jiných světadílů. Nejsou barevné jako v normálních atlasech, ale zažloutlé a nakreslené vybledlým hnědým inkoustem. Tam, kde je les, je místo zelené barvy spousta malých stromečků. Města nejsou vyznačená kolečkem, ale opravdu je tam namalované malé městečko, většinou s hradbami a s bránou, nebo jenom hrad nebo vesnička. Tam, kde mají být hory, jsou nakreslené různě velké kopečky a v mořích plavou velryby a různé nestvůry a plují po nich koráby s plachtami. Někde je prázdná plocha a na ní je napsáno HIC SUNT LEONES. Zjistila jsem, že to znamená ZDE JSOU LVI a psalo se to do map na místa, která ještě nebyla prozkoumaná a nikdo nevěděl, co tam je. Taková už dneska asi nejsou, a to je škoda. Když sáhnu na mapu, přenese mě atlas do minulosti. Opravdu. Už se mi to stalo několikrát. A mám důkazy, protože když v minulosti něco dostanu, vrátí se to se mnou k nám na půdu. Tyhle suvenýry si schovávám do krabice pod postelí a už tam mám náhrdelník od Karla IV. a vyřezávaný drahokam a sandály z Pompejí a další věci. Snažila jsem se vyzkoumat, jak atlas funguje. Na něco už jsem přišla. Čím déle nechám ruku na mapě, tím déle jsem v minulosti. Do minulosti se dostanu vždycky oblečená tak jako lidé, kteří tam žijí, ale jakmile se vrátím na půdu, mám na sobě zase svoje šaty. A v minulosti také vždycky umím mluvit jazykem, který se tam používá. Zatím jsem ještě nepřišla na to, jak si vybrat, kam do minulosti se dostat. Pořádně mě to štve. Potřebuju totiž najít svého kamaráda Vojtu z roku 1755. Vyprosila jsem mu u Marie Terezie, aby ho pustila z vojny, jenže on se dal okamžitě znova naverbovat, protože se mu mezitím vdala jeho milá. Chci mu říct, aby nebyl smutný, protože ta pravá na něj teprve čeká a je to úplně jisté, protože to vím od... No a to je další věc. Když někomu řeknu, že to vím od kočky, bude si myslet, že jsem blázen. Ale já si čím dál tím víc myslím, že se mnou do minulosti Barča cestuje. Akorát že v minulosti to není kočka.
Kapitola 1
„V neděli jsme měli státní svátek,“ řekla paní učitelka Zounarová, když z Andrejky a Simonky, které měly tento týden službu, konečně vymámila, že chybí Souček, Prášilová a Šimáně. „Víte proč?“ Půlka třídy zuřivě vrtěla hlavami, půlka okamžitě začala předstírat, že něco hledá v sešitě, učebnici nebo tašce, Anče s Týnou se na sebe trochu pohoršeně podívaly, protože přece máme mít zemák, tak co sem Zounarová cpe státní svátky, a Jaroušek málem překotil lavici, jak se zuřivě hlásil, aby byl vyvolán právě on a nikdo jiný. Přestože se nikdo jiný nehlásil. Bára sice věděla, co bylo v neděli za státní svátek, ale když se hlásil jenom Jaroušek, radši by si ruku přerazila, než aby ji zvedla také. „Jaroušku?“ zeptala se s nadějí v hlase paní učitelka. „V neděli bylo svatého Václava!“ „Výborně,“ pochválila ho paní učitelka. To je toho, ušklíbla se v duchu Bára. To já jsem svatého Václava viděla na vlastní oči. Včera. „A proč slavíme svátek svatého Václava? Co se toho dvacátého osmého září stalo?“ pokračovala ve výslechu paní učitelka. „... se narodil?“ pokusila se zavděčit Anče a Jaroušek se hlásil tak dychtivě, až se na něm klepaly špeky. Trochu to vypadalo, jak když se drcne do rosolu, který zůstane ve vychladlém pekáči, v němž se peklo kuře. Jen to bylo poněkud nechutnější a narvané do zářivě červeného trička. Ale možná díky bohu za to tričko, které to nějak drželo pohromadě. „My nevíme, kdy se narodil,“ zavrtěla hlavou paní učitelka. „Začal královat,“ tipla si Simonka. 5
„Říká se kralovat,“ opravila ji paní učitelka, „a to také ne. Jednak svatý Václav nebyl král, ale kníže, a jednak přesné datum jeho nástupu na knížecí stolec neznáme.“ „Stolec,“ vyprskl Jílek, protože mu to přišlo legrační. Týna se po něm útrpně podívala. „Jaroušku,“ vybídla odevzdaně paní učitelka třídního šprta. „Byl zavražděn a stalo se to áno dóminy devět set třicet pět,“ zahlásil Jaroušek a koutkem očka zkontroloval, jestli všichni patřičně žasnou nad tím, že umí další dvě cizí slova. Paní učitelka Zounarová se srdečně rozesmála a Jaroušek se zamračil, protože jeho odpovědi zásadně nebyly k smíchu, neboť byly vždy naprosto správné. „Jaroušku, Jaroušku,“ sepnula paní učitelka ruce, když ji smích přešel, „prosím tě, nepoužívej cizí slova, když je neumíš správně vyslovit.“ „Jo, cizí slova jsou termiti,“ přisadil si Jílek, Anče s Týnou zachrochtaly smíchy a málem se sesunuly pod lavici. Nedávno si totiž z Jarouška a z jeho obliby cizích slov dělal legraci pan učitel Sedlář a radil mu, ať nepoužívá cizí termity, protože je to vždycky velké rizoto. Jílek to očividně nepochopil. „Ale to je správně,“ začal se hádat Jaroušek. „A znamená to léta Páně.“ „No,“ vzala do ruky křídu paní učitelka. „Mohlo by to znamenat léta Páně, kdybys to správně vyslovil.“ A napsala na tabuli ANNÓ DOMINÍ a vedle toho ANNUS a ÁNUS. „Tohle,“ ukázala na slovo ANNUS, „znamená rok. Tohle,“ píchla prstem do tabule u druhého slova, „je řitní otvor.“ Šmíd s Jílkem se rozřehtali nahlas a ostatní se aspoň uculovali. „Takže,“ pokračovala paní učitelka, aniž hnula brvou, „když to vyslovíš anó dominý, znamená to opravdu léta Páně, tedy v roce Páně. Ale když to řekneš tak, jak jsi řekl, áno dominý, tak to znamená...“ „V prdeli pána!“ zařval vítězoslavně Jílek.
6
Paní učitelka se na okamžik zarazila, protože nevěděla, jestli Jílkovi vynadat za to, že mluví sprostě, nebo ocenit jeho jazykový cit. „Já bych použila jiné podstatné jméno,“ řekla pak, „ale má to zhruba ten význam. A mluv slušně, Lukáši, nebo ti napíšu poznámku.“ Třída řvala smíchy a Jaroušek zrudl jak vařený rak. Jílek se řehtal tak, až spadl z židle, svíjel se na zemi a radostně kopal nohama do vzduchu. „Takže jsme se pobavili,“ řekla nevzrušeně paní učitelka Zounarová, kterou by, to už Bára za měsíc v nové škole vypozorovala, nevzrušilo ani těžké bombardování, „a můžeme se vrátit k vraždě svatého Václava, ke které došlo dvacátého osmého září roku devět set třicet pět. Víte někdo, kde se to stalo?“ „V prdeli pána!“ hýkal smíchy Jílek stále ještě vytírající podlahu vlastním hřbetem.
„A dost,“ zaťukala varovně klouby prstů o katedru paní učitelka. „Zvedni se z té podlahy a uklidni se.“ Jílek se celý vyčerpaný záchvatem smíchu nasoukal zpátky do lavice. Jaroušek, neodrazen předchozím trapasem, už se zase hlásil. Báru to popuzovalo, protože kdo ve třídě toho o vraždě svatého Václava asi tak ví víc než ona, která ji viděla na vlastní oči, ale kdyby se přihlásila, když chce odpovídat jen Jaroušek, to by se prostě společensky znemožnila. A tak jen naštvaně poslouchala. „Na Staré Boleslavi!“ „Ano. A jak k tomu došlo?“ Jaroušek už se ani nenamáhal zvedat ruku a rovnou odpovídal, protože byl přesvědčen, že je samojediný ve třídě, kdo o svatém Václavovi vůbec kdy slyšel, takže je jeho nezadatelné právo se vědomostmi blýsknout. „Jeho mladší bratr Boleslav na sebe chtěl strhnout vládu a počíhal si na něj se svými kumpány, když šel Václav na jitřní mši. Předtím se domluvili s knězem, že nepustí Václava do kostela, kde by mohl hledat útočiště. Před kostelem se na něj vrhli a Boleslav ho zabil, takže se stal bratrovrahem a do dějin vstoupil jako Boleslav Ukrutný,“ vychrlil ze sebe Jaroušek. „To není pravda!“ vylétlo z Báry, ani nevěděla jak. Jaroušek se po ní otočil a zpražil ji pohledem. „Co není pravda?“ zeptala se paní učitelka. „Boleslav Václava nezabil,“ uryla zamračeně Bára, vzteklá, že se neovládla. Ale příčilo se jí nechat Jarouška, aby Boleslava nespravedlivě osočoval. Zejména Jarouška. „Zabil!“ odsekl Jaroušek a Báře došla trpělivost. Postavila se v lavici a spustila. Povídala o tom, jak měli Václav a Boleslav jiný názor na politiku vůči králi Jindřichovi Ptáčníkovi, jak byl Boleslav proti tomu, aby se Jindřichovi platila daň z míru, o tom, jak se potkali před kostelem, když šel Václav z jitřní, a nikoliv na jitřní, jak Boleslav uhodil Václava jilcem meče do hlavy, protože si myslel, že mu Václav předhazuje, kdo že je tu pánem, a jak mu Václav meč vytrhl tak prudce, až Boleslav upadl na zem, jak se v tu chvíli objevila 8
na scéně Boleslavova družina a v domnění, že Václav Boleslava napadl, se vrhli svého pána chránit, a jak to nešťastně dopadlo. Paní učitelka se zájmem poslouchala a třída ani nedutala. „Ano,“ řekla paní učitelka, když Bára skončila. „Ano, přesně takhle to některé legendy popisují. Jak to víš?“ „Já jsem ty legendy četla,“ odpověděla Bára, což byla pravda. Protože se jimi opravdu prokousávala ve snaze najít něco o Václavově manželce, o níž v nich nebylo ani písmenko. „Opravdu?“ užasla paní učitelka. „Nebylo to na tebe moc těžké?“ „No... Občas jsem něco přeskočila, protože mě to nudilo,“ přiznala Bára. „Třeba jak Václav vyrůstal. To mě nebavilo.“ „Já zírám,“ řekla paní učitelka. „Vůbec bych nečekala, že se někdo v šesté třídě pustí do legend. To je někdy těžké i pro středoškoláky. Přines mi žákovskou, Barboro.“ Paní učitelka nalistovala kolonku „dějepis“, přestože měli mít hodinu zeměpisu, a napsala tam: Svatováclavské legendy – 1 Jupí, zaradovala se v duchu Bára. Včera se maminka moc podezřele vyptávala, na co že Bára potřebuje václavské legendy, a Bára musela použít válečnou lest a namluvit jí, že to má za úkol do školy kvůli státnímu svátku. A teď se může opravdu pochlubit jedničkou z dějepisu. Ovšem ne dnes, protože dějepis mají v rozvrhu až zítra. Aby to mamince nebylo nápadné. Cestou zpátky do lavice se škodolibě ušklíbla na Jarouška, který ji vraždil pohledem, a Anče s Týnou jí ukazovaly vztyčené palce, jako že Jarouška dobře utřela. Paní učitelka se zjevně Bářinou odpovědí namlsala, a místo aby se podle pořekadla v nejlepším přestat začala věnovat zeměpisu, nerozvážně třídě položila další otázku týkající se svatého Václava. „Víte, kde stojí nejslavnější jezdecká socha svatého Václava? Jejím autorem je Josef Václav Myslbek,“ zeptala se a s nadějí se podívala na Báru. Bára honem předstírala, že si uklízí žákajdu do tašky. Samozřejmě že věděla, kde ta socha je. Ale když odpoví, bude to vypadat, jako že se vytahuje, že je z Prahy. Což by byla společenská sebevražda. Však on to bude vědět Jaroušek. 9
Jaroušek to pochopitelně věděl, ale paní učitelka chtěla dát příležitost i těm, kteří se nehlásili a kteří o takovou příležitost pramálo stáli. „Simono?“ „Na Václaváku...?“ tipla si přeopatrně Simonka. „No jistě,“ pochválila ji s úsměvem paní učitelka. „Na Václavském náměstí. Dřív se mu ovšem říkalo Koňský trh.“ „Trh,“ řekl Jílek, díky bohu zesláblý předchozím záchvatem smíchu. „Škub. Ryc.“ Paní učitelka zalétla pohledem ke stropu. Buď chtěla zkontrolovat, jestli zbytečně nesvítí zářivky, nebo marně doufala, že uvidí, jak se strop rozestupuje a ruka boží neomylně trefuje Jílka bleskem. Leč zářivky byly zhasnuté a strop držel pevně pohromadě. Paní učitelka si ovšem nedala pokoj. „A jestlipak víte, jaká významná budova stojí za sochou svatého Václava na Václavském náměstí?“ „Kino!“ vřískl Jílek ve snaze se zavděčit. Měl takové chvilky. „Vole kino,“ zahučel Šmíd a nevěřícně kroutil hlavou nad Jílkovou slabomyslností. „Vole je tam Mekáč, sem tam byl.“ Paní učitelka se zatvářila, jako by jí právě do pusy vlétl chroust, ale protože dáma na veřejnosti nikdy neplive to, co už se jí jednou do úst dostalo, musí ho teď rozkousat a spolknout. „Nene, Mekáč není za tou sochou!“ otočila se na Šmída Andrejka a ťukala si na čelo. „Mekáč je vedle. Když stojíš pod ocasem, tak napravo.“ Jaroušek se hlásil jako o život, ale paní učitelka s nepochopitelnou dávkou masochismu, tedy chorobné touhy týrat sebe samu, vyvolala Týnu. „Chrám svatého Víta,“ navrhla Týna. Paní učitelka na okamžik zkameněla, čehož využila Anče. „Pražský hrad!“ vyhrkla. „Pane bože,“ hlesla paní učitelka. „Já vím, že se modlím málo, ale netrestáš mne za to příliš krutě?!“ „NÁRODNÍ MUZEUM!“ nevydržel to Jaroušek a zařval nepochybně správnou odpověď na celou třídu. 10
„Ano. Národní muzeum. Asi budeme muset jet na výlet do Prahy,“ usoudila paní učitelka. „Jojojo!“ zakvičela radostně třída, ne proto, že by děti bytostně toužily po návštěvě Muzea či dalších pamětihodností, ale proto, že cokoliv je lepší než výuka. Svým způsobem je i shrabování listí kolem školy lepší než výuka. „Ovšem to byste museli být úplně zlatí, až platinoví,“ přispěchala paní učitelka okamžitě s naprosto nesplnitelnou podmínkou a třída otráveně schlípla. Pak jim paní učitelka dala za domácí úkol do příští hodiny dějepisu, tedy do zítřka, zjistit všechny státní svátky, a to přesto, že měli zeměpis, a začala se věnovat sluneční soustavě, což Báru bavilo, protože když ještě bydleli v Praze, brali ji rodiče často do planetária, takže by planety sluneční soustavy vyjmenovala zpaměti, i kdyby ji probudili o půlnoci. Načež paní učitelka položila záludnou otázku: „Kolik má sluneční soustava hvězd?“ „Osm!“ vykřikla Týna, aby byla rychlejší než Jaroušek. Čímž u Jarouška upadla v nemilost, ale nezdálo se, že by se kvůli tomu hodlala rozplakat. „Hvězd, ne planet,“ opravila ji paní učitelka. „Nepočítaně?“ navrhla Andrejka. „Jak – nepočítaně?“ „No hvězdy nejdou spočítat, je jich plná obloha.“ „Ale ty nepatří do naší sluneční soustavy. Tak kolik je v naší sluneční soustavě hvězd?“ paní učitelka trochu krabatila čelo, protože si myslela, že je to otázka jednoduchá, a nebyla. Dokonce i Jaroušek takticky mlčel. Bára se rozhodla, že to teda řekne, a zvedla ruku. „Barborko?“ „Jedna.“ „No samozřejmě,“ zajásala paní učitelka a většina spolužáků se na Báru podezíravě podívala. Jaroušek ji okázale ignoroval. „Jak se jmenuje?“ „Slunce. Slunce je hvězda,“ odpověděla Bára. 11
„Výborně.“ „A jó,“ plácla se do čela Anče. „Ale sluníčko je na obloze ve dne,“ odporovala Bářinu tvrzení Andrejka. „A hvězdy v noci. Tak sluníčko nemůže být hvězda.“ Paní učitelka zamrkala, protože to byl argument, který v šesté třídě nečekala. „Hvězdy jsou zářící plynné koule,“ pokusila se Andrejce vysvětlit, oč jde. „Slunce je hvězda, a protože je nám nejblíž, září tak silně, že ty ostatní, vzdálenější, nevidíme. Prostě je přesvítí. Kdyby někdo třeba v pravé poledne Slunce na chvilku vypnul, tak bychom ty ostatní hvězdy viděli.“ „I když by bylo světlo?“ mračila se Andrejka, protože jí to nějak nešlo na rozum. „Ono by nebylo světlo, kdyby bylo Slunce vypnuté,“ snažila se dál paní učitelka. „Byla by tma jako v noci, kdy je naše strana Země od Slunce odvrácená. Proto v noci ty ostatní hvězdy, vlastně malá sluníčka, vidíme.“ „Sedmitečná,“ řekl Jílek. „Cože?“ „Sluníčka sedmitečná.“ „Ty moje malá beruško,“ vzdychla útrpně paní učitelka Zounarová a nařídila jim, aby si z učebnice do sešitu překreslili sluneční soustavu. Bára kreslila a vzpomínala přitom na pana Keplera a pana Braha, jak se hádali, jestli se Slunce točí kolem Země, nebo Země kolem Slunce, a pan Brahe nutil všechny v místnosti, aby kolem sebe obíhali jako planety. To je zajímavé, honilo se jí hlavou. Před čtyřmi stoletími si ani dospěláci nebyli jistí, jak to s tou sluneční soustavou vlastně je, a teď se to učíme na základní škole a přijde nám to úplně primitivní. Teda aspoň někomu. Třeba za čtyři sta let zase lidem přijde úplně primitivní něco, s čím si lámou hlavu vědci dneska. Když pečlivě vybarvovala Jupiter, aby byl hezky červeno-oranžovo-bíle melírovaný jako v učebnici, dumala, jestli se má jít zeptat paní učitelky Zounarové, jestli umí latinsky. Asi umí, když ví, 12
jaký je rozdíl mezi rokem a pr... řitním otvorem. Teda jako v těch slovíčkách. To už člověk musí nějaký jazyk opravdu umět, aby si pamatoval, jak se co vyslovuje a že se třeba dvě slovíčka liší jen délkou nebo nějakým písmenkem... Jako například v angličtině. Tam si Bára pořád pletla tú hejt a tú hít. Jedno znamenalo nenávidět a jedno hřát a Báře se pravidelně stávalo, že to prohodila, takže když chtěla říct, že nenávidí cibuli, místo toho prohlásila, že cibuli zahřívá. Nakonec usoudila, že se paní učitelky ptát nebude. Nebo zatím nebude. Nezná ji ani měsíc a dneska už na sebe upozornila až moc. Radši se podívá do knihovny babi dejvické, jestli tam u toho latinského slovníku není třeba ještě učebnice pro samouky nebo tak. Nebo by se mohla učit z toho slovníku. Třeba si vypisovat nějaká důležitá slovíčka. Průzkum latinského slovníku se Bára rozhodla nechat na zítřek, protože dnes měli odpoledku, a tak se domů vrátila docela pozdě, a ještě musela přehrávat na piáno, takže jí moc volného času nezůstalo a hrabat v knihovně se jí nechtělo. Zavolala Terezce, protože jí chtěla vyprávět, jaké pitomce to má v nové třídě, ale Terezka byla zrovna s rodiči někde na návštěvě, takže se nemohla moc vybavovat, což Báru rozladilo. Když ještě chodila do staré školy, byly spolu dnes a denně, a teď se od začátku školního roku viděly jen jednou, a ještě si s ní Terezka nemůže povídat, když si zavolají. Cítila se odstrčená, i když věděla, že jí by taky rodiče nedovolili, aby se s někým vybavovala po telefonu, když by byli zrovna na návštěvě třeba u tety Mirky. Doufala, že jí Terezka zavolá večer zpátky, ale čas ubíhal a tydlifon mlčel. Až Báru maminka zahnala do postele. „Nezapomeň si vyčistit zuby,“ připomněla jí. „Nojo.“ Zuby si naschvál nevyčistila. Ne že by byla takové prasátko, ale nevyčistit si zuby poté, co to dostane příkazem, byla forma drobné vzpoury proti rodičovské autoritě. Protože zuby si čistí sama 13
od sebe už někdy od školky, tak co jí to má maminka ve dvanácti letech připomínat? To by jí taky mohla rovnou připomínat, aby po sobě splachovala, když jde ze záchoda. To by mě opravdu zajímalo, kdy naši pochopí, že už jsem fakt velká holka, durdila se Bára pod peřinou s růžovými kytičkami. To se jim hodilo jen jednou v životě, a to když jsme se stěhovali. Že jsem velká holka a že to zvládnu. Ale pořád se ke mně chovají jako k miminu. V minulosti mě všichni opravdu berou jako velkou holku. Ve dvanácti pro ně už nejsem dítě. Dokonce se se mnou chtěl oženit viking...! Jak to udělat, aby mě naši taky brali jako dospělou? Bára vylezla z postele a seběhla dolů do obýváku. Maminka s tatínkem tam ještě seděli, na konferenčním stolku nedopité sklenice s červeným vínem, a četli si. Udělali si prostě hezký večer. „Ty ještě nespíš?“ zvedl od své knihy oči tatínek a sundal si brýle, aby na Báru dobře viděl. Brýle začal nosit nedávno, ale jen na čtení nebo na počítač. „Já jsem se chtěla na něco zeptat,“ řekla Bára a uvelebila se do křesla s nohama pod sebou, protože si nevzala bačkory a byla jí zima na palečky. A taky zapomněla pohladit hlavičku na schodišti, uvědomila si, takže si cestou nahoru ty palečky asi ukopne. „Ptej se, dcero,“ odložil tatínek knihu. „Kdy je člověk dospělý?“ „V osmnácti,“ řekla maminka. „To dosáhneš plné trestní zodpovědnosti, můžeš mít řidičák, můžeš se vdát a můžeš volit.“ „No,“ řekl rozšafně tatínek. „Kefalín, čo si predstavujete pod takým slovom dospelý?“ parodoval majora Terazkyho z Černých baronů. „Podle zákona je to tak, jak jsem říkala,“ odpověděla mu maminka. „To je fakt. Ale někdo není dospělý nikdy.“ „No právě,“ kývl tatínek. „Něco jiného je, co říká zákon. A něco jiného je, jestli se člověk opravdu jako dospělý chová.“ „Takže někdo může být dospělý dřív a někdo později?“ zeptala se Bára. Maminka vědoucně pokývala hlavou a významně hleděla na tatínka. Ten si to poněkud mylně vyložil tak, že mu maminka
14
jako hlavě rodiny předává slovo, aby Báře podstatu dospělosti vysvětlil. „Dospělý je ten, kdo dokáže být zodpovědný,“ řekl tatínek. „Za sebe i za druhé.“ „Takže třeba postarat se o dítě?“ „Ano. Ale také to znamená být schopný přijmout zodpovědnost za svoje činy. Když něco provede, tak se nevymlouvat, neomlouvat, nesnažit se vykroutit, ale přiznat to a chtít to napravit...“ „A plnit svoje povinnosti,“ dodala maminka. „Na dospělého člověka musí být spolehnutí. Musí umět držet slovo.“ „A jak poznám, jestli už náhodou taky nejsem dospělá?“ zeptala se na rovinu Bára. „Tobě je teprve dvanáct, ty ještě dospělá být nemůžeš, kočičko moje!“ rozesmála se maminka. „Je na mě spolehnutí,“ začala vypočítávat Bára. „Držím slovo. Nevykrucuju se, když něco provedu.“ „To je pravda a taky jsme na tebe za to pyšní,“ řekl tatínek. „Ale je ti teprve dvanáct. Jsi ještě dítě.“ „Tuhle jsi tvrdil, že už jsem velká holka!“ vmetla mu Bára. „To ale neznamená, že jsi dospělá!“ „V minulosti lidi ve dvanácti byli dospělí,“ namítla Bára. „Výjimečně,“ zavrtěl hlavou tatínek. „Výjimečně. Spíš ve čtrnácti nebo v šestnácti. Ale to byla jiná doba, život byl drsnější a lidé rychleji dospívali...“ „Ty už bys chtěla být dospělá?“ zeptala se Báry maminka. „No... Trochu,“ přiznala opatrně Bára. Za dvanáct let svého života znala maminku natolik dobře, aby z tónu jejího hlasu pochopila, že správná odpověď by podle maminky měla znít ne, samo-
zřejmě že ne, jsem šťastná, že jsem dítě pod vašimi ochrannými křídly! Protože jakoukoliv jinou odpověď si maminka vyloží jako pustý nevděk. „A proč?“ zeptala se mírně nespokojeně maminka. Tak to byla podpásovka. Proč? To se přece nedá jen tak vysvětlit. Každý chce být dospělý. Aby si mohl o svých věcech rozhodovat sám. Jenže když teď řekne, že chce být dospělá, protože ji obtěžuje 15
být dítětem, tak si to rodiče vyloží tak, že jim říká, že jsou špatní rodiče, a bude malér. Přitom oni nejsou tak úplně špatní rodiče. Rozhodně by se našli horší. „Víš co, užívej si ještě chvíli, že dospělá nejsi,“ řekl naštěstí tatínek dřív, než měla Bára čas odpovědět. „Být dospělý totiž taky znamená mít strašně moc povinností.“ „Každý věk má nějaká plus a nějaká mínus,“ pokývala souhlasně hlavou maminka. „Tak jo,“ zvedla se Bára. Musela uznat, že rodiče, zvlášť když jsou pohromadě, a tudíž v přesilovce, jsou velmi náročným partnerem do diskuse a obvykle zvládají vymýšlet pádnější argumenty než ona, takže proti nim nemá moc šanci. Přesvědčit je, aby se k ní chovali jako k dospělé, by podle toho, co říkali, mohlo také skončit tím, že jí naloží hromadu povinností úklidem počínaje a pěstováním rajčat za barákem konče. A o to nestála ani v nejmenším. „Dobrou noc!“ zašvitořila tedy roztomile, a když za sebou zavírala dveře, zaslechla, jak maminka tatínkovi tiše říká něco o pubertě. Sami jste puberťáci, pomyslela si a vyplázla na zavřené dveře jazyk. Pak se pokusila usmířit hlavičku na zábradlí dvojím pohlazením a podrbáním pod bradičkou a zřejmě to zabralo, protože se do patra dostala bez úhony. Když míjela dveře na půdu, mimoděk se zastavila. Na půdě je atlas. Atlas ji přenáší do minulosti. V minulosti se k ní lidé většinou chovají jako k opravdu velké holce. Položila ruku na kliku. Jenže už je tma. A na půdě budou strašidla. Pustila kliku a pokračovala do svého pokojíčku. U dveří se zastavila. Strašidla přece neexistují. Otočila se na bosé patě a vrátila se ke dveřím na půdu.
16
Půda ozářená jen slabým světlem stříbrného měsíce vypadala úplně jinak, než když sem svítilo slunce přes zelenou clonu koruny kaštanu. Stíny byly černější a hlubší, trámy se leskly jako pokryté jinovatkou a celá půda připomínala starou černobílou fotografii. I ticho bylo jiné než přes den. Takové... průzračnější? Jako by bylo zřetelněji slyšet myší pacičky cupitající pod starými skříněmi, i praskání starých trámů bylo zvonivější. Bára se tou novou a neznámou půdou kradla s tlukoucím srdcem. Strašidla sice opravdu neexistují, ale zbytečně je dráždit je taky blbost... Ale kde by se tady na půdě vzala strašidla? No když tu může být kouzelný atlas, kdo ví, co nadpřirozeného se tu ještě skrývá... „Barčičí?“ zašeptala Bára, když se došátrala k truhle s atlasem. Kování truhly se pod měsíčními paprsky změnilo v třpytivé stříbro. „Čičičí?“ „Ňr?“ ozval se kratičký pozdrav odkudsi z temnoty. „Barčo, pojď ke mně!“ lákala ji Bára tiše, jako by hrozilo, že ji zaslechnou rodiče sedící v přízemí. Ve tmě zablikaly zelené lampičky, jak Barča zamrkala. Pak zablikaly o něco blíž a pak se o Báru málem pokusil couravý psotník, protože se jí něco hebkého otřelo o holý kotník. Byla to pochopitelně Barča, která přišla jako správná kočka naprosto neslyšně. Bára natáhla ruku, aby ji pohladila. „Ňrrr-ňa,“ řekla Barča a pak se ozvalo tichounké dupnutí, jak přistála na židli. Proti oknu teď byla vidět její černočerná silueta. Bára zašmátrala rukou v truhle a vytáhla atlas. „Tady je taková tma, že ani nevidím, na jaké stránce to otevírám,“ postěžovala si Barče, protože tím pádem tuhle cestu nebude moct zanést do své tabulky pokusných výprav, ze které se snažila vykoukat, jak atlas funguje. Jenže zatím se stejně pořád zdálo, že si funguje, jak sám chce. „Mňa,“ odpověděla Barča, což mohlo znamenat mně je to fuk nebo dělej, jak rozumíš. Bára otevřela atlas někde v polovině a plácla dlaň na mapu. Půda se zahoupala a... 17
*
Kapitola 2
... a Bára musela zavřít oči, protože ji do nich udeřilo prudké sluneční světlo. Když je znovu otevřela, zjistila, že je nádherný podzim. Zlátnoucí koruny stromů zářily v paprscích dosud silného slunce jako pochodně. Některé stromy sice ještě byly šťavnatě zelené, ale jiné už se odívaly do slavnostního hávu na rozloučenou s létem. Vedle jednolitě zlatooranžových korun viděla Bára stromy hýřící barvami od sytě rudé na vrcholcích, která přes oranžovou a žlutou plynule přecházela do zelené na spodních větvích. Stromy stály po kolena v dosud zelené trávě a Bára si okamžitě vybavila nadílku žaludů a krásně lesklých kaštanů s bílými bříšky, která se v té trávě určitě skrývá, a v prvním okamžiku zalitovala, že tu nemá sirky nebo špejle, protože výroba kaštanových a žaludových zvířátek dozdobených pestrobarevným listím patřila k jejím oblíbeným činnostem. V Praze byla schopná natahat si do pokojíčku několik igelitek vhodného materiálu, což maminka obvykle nekvitovala s nadšením. Přesněji řečeno zvýšeným hlasem Báře nařídila, ať zásoby zlikviduje až na jednu jedinou igelitku a ať si vyluxuje. Jednou Bára ucpala kaštanem vysavač, a to pak bylo čóro. Nad tou zlatou, rudou a zelenou krásou se klenulo jasné, sytě modré nebe bez jediného mráčku. Kdyby to byla fotografie, budila by dojem, že se ještě dá po venku pobíhat v tričku s krátkým rukávem, ale opak byl pravdou. Vzduch čerstvě voněl blížící se zimou a Bára byla ráda, že má na sobě šaty z poměrně silné látky s dlouhými rukávy. Podle střihu to tipovala na středověk. Zase.
18
Nedaleko zurčel široký mělký potok, což v kombinaci s pestrým listím připomínalo kýčovitě krásné fotografie z kalendářů, kolem něj vedla vyježděná vozová cesta a zpovzdálí byly slyšet hlasy a frkání koní. Byl den a lidé se bavili nahlas, což znamenalo, že to nejsou žádní zbojníci, kteří by u cesty číhali na kupce a nevinná děvčátka, protože to by si dávali pozor, aby je někdo neslyšel. Bára usoudila, že jsou to počestní pocestní, a vydala se k nim. Za zátočinou se jí otevřel pohled na něco, co by se při troše dobré vůle mohlo nazvat vojenským ležením. Tedy spíš leženíčkem, protože těch ozbrojenců tady zase nebylo tolik. Asi patnáct. Jejich odsedlaní koně a koně vypřažení ze čtyř vozů krytých plachtou se pásli, muži posedávali a cpali do sebe placky. Zřejmě oběd, protože na večeři bylo podle sluníčka brzo a na snídani pozdě. Měli na sobě zbroj, kterou by Bára označila za cizokrajnou, kdyby věděla, kde se ocitla. Jenže se možná ocitla někde, kde takováhle zbroj cizokrajná nebyla, protože se tam běžně nosila. Ze všeho nejvíc jí připomínala zbroj ruských bohatýrů z jedné pohádky. Přikradla se co nejblíž, aby rozuměla slovům, ale zůstala schovaná za keřem, aby si jí ozbrojenci nevšimli. Doufala, že z jejich rozhovoru rozklíčuje, kam ji to atlas prsknul tentokrát. Muži, které špehovala, seděli trochu stranou ostatních a jejich zbroj byla výrazně honosnější. Nejspíš velitelé. Oba byli tmavoocí a tmavovlasí, s pečlivě upraveným vousem, jednomu mohlo být zhruba jako Bářinu tatínkovi, druhý byl o několik let mladší. „Pořád se nemůžu srovnat s tím, že už tu Atanas není,“ vzdychl ten mladší. „V téhle Bohem zapomenuté zemi nám citelně schází,“ kývl starší. „Snad až tak Bohem zapomenutá není,“ vyjádřil jistou naději mladší. „Král je prý velmi zbožný.“ „Ale jeho poddaní jsou napůl pohané,“ ošklíbl se ten starší, „a nedomluvíš se tu jinak než tou jejich hatmatilkou, a ta není podobná ničemu než zvukům, které vydávají Bulhaři. V tomhle nám Atanas schází nejvíc. Chybí nám tlumočník.“ 19
„Zítra večer už bychom měli dorazit do Prahy, tam snad někdo bude umět aspoň jazyk Benátčanů,“ zadoufal mladší. Do Prahy?!? zamžikala Bára. Takže jsem den cesty od Prahy? Jsem v Čechách? Jupijupijupijá, zaradovala se, protože ať už byla v Čechách v jakékoliv době, vždycky se tu cítila víc doma než třeba v Egyptě, na Islandu nebo kdekoliv jinde. „Prý se tam spíš domluvíš jazykem Germánů,“ zchladil svého souputníka ten starší. Mladší si zhluboka vzdychl. „A přitom Atanas nebyl stařík nad hrobem. Koho by napadlo, že ho zradí srdce? Kdyby tu byl můj otec, snad by mu býval dokázal pomoci, ale já bych mu zvládl tak napravit vymknuté údy...“ „O tom rozhoduje Bůh, Niku,“ pokrčil rameny starší. „Buďme rádi, že se nám aspoň podařilo zařídit mu křesťanský pohřeb. Průvodce na cestu do Norimberka se nám snad v Praze podaří najmout...“ „Kdybys všechno zboží prodal už v Praze, nemuseli bychom jet až do Norimberka. Atanas říkal, že všichni kupci projíždějící Prahou musí na zdejším trhu svoje zboží nabídnout, chtějí-li požívat královy ochrany, tak stejně budeš muset prodávat.“ „Uvidíme. Uvidíme. Možná budeš čekat na přijetí u krále tak dlouho, že v Praze raději strávíme zimu. Jakmile napadne první sníh, nemá smysl vydávat se na další cestu. Vede přes hory...“ V tom Bára zaječela, jako když ji na nože bere, protože ji právě někdo naprosto nečekaně chytil zezadu v podpaží a zvedl do vzduchu. Připlížil se k ní zcela neslyšně, což je nečestné a nesportovní, a Báře leknutím málem ulítla hlava. Okamžitě se začala zmítat a kopat kolem sebe, ale hanebný útočník se tomu zachechtal a obratně si ji přehodil přes rameno, takže visela hlavou dolů, jeho rameno v brnění ji tlačilo do žaludku, a když ho chtěla praštit pěstí do zad, odřela si klouby o kovové šupiny jeho zbroje. „Našel jsem ji, jak vás špehuje,“ složil ji ozbrojenec do trávy Nikovi k nohám. „Já jsem nikoho nešpehovala!“ ohradila se rychle Bára a zvedala se. Zároveň nastartovala záložní krizový program, jenže ten 20
momentálně běžel naprázdno, protože ještě nedostal žádné informace, které by mohl zpracovávat. Dokud nevěděla, s kým mluví, nemohla vymyslet vhodnou válečnou lest. Pro jistotu si aspoň připravila opakovaně prověřenou povídačku, že ztratila paměť. „Nešpehovala?“ užasl Nikův starší společník. „Ne!“ trvala na svém Bára. „Já jsem jenom chtěla zjistit, kde jsem.“ Muži na sebe překvapeně pohlédli. Nikova zbroj byla podstatně parádnější než brnění toho druhého. Dokonce byla zdobená zlatem. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se Nikos. „Barbora,“ odpověděla Bára automaticky. Barunko, ty jetelino, vypeskovala se okamžitě, protože právě pohřbila možnost použít lež o ztrátě paměti. Situace se rázem stala o dost napínavější. „Varvara?“ zopakoval po ní Nikos a vypadal ještě udiveněji než před chvílí. „Barbora,“ opravila ho Bára. „Poslyš,“ změřil si ji pátravým pohledem ten starší, „jak to, že mluvíš řecky? Téměř v srdci království Čechů...?“ Bára zamžikala. Tak tohle byla podpásovka. My nemluvíme česky?! Atlas ji jako vždy naučil všechny jazyky potřebné k výletu do minulosti, ale že bude den cesty od Prahy, ještě k tomu ve středověku, potřebovat řečtinu, to by ji nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Záložní krizový program dostal první porci dat, a tak mohl obratem vyplivnout výsledek. „Naučila jsem se řecky od maminky. Ona byla z... Chalkidiki,“ pronesla nehoráznou lež bez mrknutí oka. Mami, promiň. Původně sice chtěla říct, že maminka byla z Řecka, ale řečtina, což byla další podpásovka, slovo Řecko neměla. A tak Bára uplatnila název místa, kde loni strávili dovolenou. „Jak se sem dostala?“ zeptal se Nikos. Prevíte jeden zvědavej, zaškaredila se v duchu Bára. „Tatínek si ji přivezl z obchodní cesty.“ „Tvůj otec je kupec?“ 21
„Ano,“ kývla Bára. To byla více méně pravda. Tatínek opravdu jezdil na služební cesty, které s obchodem souvisely, tedy minimálně tím, že do nějakého obchodu musel zajít, aby jí přivezl povinného plyšáka. Dalo by se říct, že je obchodník, což je skoro totéž jako kupec. I když při vyřčení slova kupec se Báře vždycky vybavilo jedno pražské strašidlo z knížečky Praha plná strašidel, totiž otylý kupec Haňka, a do toho měl tedy tatínek hodně daleko. „Chalkidiki je nedaleko Thessaloniki, že?“ obrátil se Nikos na přítele. „Prý je to tam samý Bulhar,“ kývl druhý Řek a z tónu jeho hlasu bylo poznat, že kdyby se měl rozhodnout, jestli zasednout ke stolu s Bulharem, nebo s hromádkou světélkujícího slizu, nebyl by to Bulhar, s kým by hodoval. Uf, z Chalkidiki nejsou, oddychla si Bára. Tím odpadly otázky typu kdo je otec tvé matky a neznají se náhodou naši dědečkové a podobně. Nicméně vzápětí přiletí otázka typu co tu děláš. „A co tu děláš, sama, v lese...?“ No jestli jsem to neříkala? Nezbylo než okamžitě vysypat z rukávu dojemný příběh o tom, jak se tatínek vydal z Českých Budějovic, kde žijí, což si vymyslela proto, že České Budějovice jsou v bezpečné vzdálenosti od Prahy, takže hrozí jen minimální nebezpečí, že Řekové nebo vůbec někdo v Praze a okolí bude znát jakéhosi Holečka z Budějovic, tedy jak se tatínek vydal za obchodem přes Prahu do Norimberka a ona, chudinka malá, utekla za ním, protože má zlou macechu, která ji bije, když tatínek není doma. Jenže se jí tatínka zatím nepodařilo dostihnout. Chvíli jela s nějakými kupci, ale ti neměli namířeno do Prahy, tak teď musela pěšky a už skoro zabloudila a je hrozně ráda, že narazila na někoho, kdo taky jede do Prahy, protože se v noci sama venku bojí a je zima a má hlad, a vyprávěla to tak sugestivně, tedy nesmírně působivě, že se na závěr sama nad sebou lítostí rozplakala. Kdyby řečtí kupci chtěli, jistojistě by v jejím vyprávění našli mnoho trhlin, ale oba byli přímo fascinováni tím, že zčistajasna uprostřed českých lesů narazili na děvče, které plynně hovoří jejich 22
mateřštinou. Slzičky ztraceného sirotka týraného macechou je navíc dojímaly, a tak místo aby Báru zavalili hromadou doplňujících otázek, hodil jí Nikos přes ramena vlastní plášť a jeho starší přítel jí hned nabídl něco k jídlu. Bára se cítila trapně, protože ji zahrnovali péčí a soucitem, který si ve skutečnosti nezasloužila, a protože v rámci válečné lsti ze své vlastní maminky nejen udělala cizinku, ale dokonce ji bez mrknutí oka nechala umřít. Jenže válečná lest je holt válečná lest. „Poslyš, děvče,“ navrhl jí Nikos, když přestala popotahovat a zakousla se do žitné placky. „Potřebujeme někoho, kdo se tu domluví. Náš přítel, který léta jezdíval za obchodem do Norimberka přes Prahu a který mluvil vaší řečí, před několika dny zemřel a my nemáme nikoho, kdo by nám překládal. Nikos sice plynně ovládá jazyk Benátčanů, ale to je mu tady asi málo platné... Vezmeme tě s sebou, pomůžeme ti v Praze nebo v Norimberku najít tvého otce, poskytneme ti střechu nad hlavou i jídlo, a ty nám za to budeš tlumočit, dokud budeme v Českém království, souhlasíš?“ „To je výborný nápad, Niku,“ zazářily druhému Řekovi oči. Bára rychle zvážila pro a proti. Vlastně na žádná proti nepřišla. Tlumočit může, když už ji atlas naučil řecky, a mít hned od začátku kde bydlet a co jíst je v minulosti vždycky velká výhra. Takže proč ne? Než zhruba za hodinu vyráželi dál, věděla už, že starší Řek se jmenuje Alexandros Vasiliadis, ale říká se mu Alekos, a mladší je Stratonikos Oribatis, pro přátele Nikos. Ale ozbrojenci, kteří je doprovázeli a hlídali jim zboží, je oslovovali kyrie, pane. Alekos i Nikos pocházeli z hlavního města své říše. Než Bára pochopila, co je to za město, chvíli to trvalo. Říkali mu totiž Konstantinopolis, Konstantinovo Město, ale Bára ho znala buď jako Cařihrad, nebo jako Mikligardar, tak mu totiž říkali vikingové, s nimiž se plavila z Novgorodu do Kyjeva a kteří měli do Mikligardu namířeno, nebo jako Istanbul. Slovo Istanbul a Mikligardar Nikovi ani Alekovi nic neříkalo, ale Cařihrad ano, tak prý Konstantinopolis nazývají Bulhaři a jiní Slované. Slovo Bulhar Alekos vyplivl se stejným
23
odporem, jako kdyby v salátu našel slimáka. Očividně měl Bulhary hodně nerad. Krkolomná byla také domluva ohledně toho, z jakého státu vlastně pocházejí. Že se nejmenuje Řecko, to už Bára pochopila. Jednak řečtina to slovo neměla, jednak si vzpomněla, že to řešili už s rodiči na dovolené na Chalkidiki a že jim tehdy delegátka, která je měla na starost a kterou tatínek s touto otázkou přepadl, vysvětlovala, že Řekové svému státu říkají nějak jako elinykidymokratýja, protože sami sebe nenazývají Řekové, bodejť by také ano, když neumějí ř, ale Elini, což pochází ze starořeckého Helénoi. Řekové prostě sami pro sebe byli Heléni. Něco jako když Němcům říkáme Němci, ale německy jsou Dojče. Na Bářinu otázku, jestli tedy jméno Helena znamená Řečka, odpověděla paní delegátka, že neví, a maminka ji poučila, že se neříká Řečka, ale Řekyně. Na Bářinu druhou otázku, proč tedy Řekům říkáme Řeci a ne Heléni, odpověděla maminka, že se říká Řekové a ne Řeci, a paní delegátka, že neví. Tatínek řekl, že se zeptá strejdy Gůgla a tety Viky a Bára se zeptala, od kdy se tetě Jiřce říká Viky a jestli měla se strejdou Gůglem svatbu, protože si byla naprosto jistá, že tetě Mirce se Viky neříká, takže o té řeč není, a tatínek řekl ty má svatá prostato a maminka řekla, ať před tím dítětem, tedy před Bárou, nemluví sprostě, a tatínek řekl, že nepoužil žádné sprosté slovo, nýbrž odborný termín, a maminka řekla, že ona velmi dobře ví, co si on, tedy tatínek, pod tím odborným termínem představuje, a tatínek řekl, že se nechce hádat, vzal si Bářin nafukovací člun Viking a šel se koupat. Alekos a Nikos byli ochotni přiznat, že jsou Řekové, tedy Elini, ale zároveň tvrdili, že jsou Římané, tedy v jejich mateřštině Romei, protože žijí v říši římské, a to Báře rozum nebral, protože přece nemohou být Římané a Řekové zároveň, to zaprvé, a zadruhé Řím je v Itálii a Konstantinopol napůl v Řecku a napůl v Turecku, takže jaká tam asi tak může být říše římská? I pojala Bára podezření, že s Alekem a Nikem není něco úplně v pořádku. Navíc si před ní klidně povídali o obchodech, ale nepadlo ani slovo o tom, že se chce Nikos setkat s králem, a přitom to řešili, když je šmírovala za keřem. 24
Na druhou stranu, uvažovala Bára na kozlíku kupeckého vozu, když vyrazili, kdyby chtěli zatajit, odkud doopravdy pocházejí, copak by si vymysleli takový blábol, který hned každému přijde podezřelý? Tak hloupě zas nevypadají. V tom bude něco jiného. Ale co? A proč chtějí kupci mluvit s králem? Kdo je teď vůbec král? A v jakém jsme století? Na to by se potřebovala zeptat ze všeho nejvíc, jenže copak se jako rodilá Češka uprostřed Českého království mohla vyptávat cizinců, kdo že jí to momentálně vládne? Vůz sebou házel po výmolech tak, že měla Bára chvílemi co dělat, aby se na kozlíku udržela. To byl jediný důvod, proč neusnula, ačkoliv se jí klížily oči. Zatímco všichni ostatní měli časný večer, ona už totiž měla před půlnocí. Před setměním se dokodrcali ke vsi. Nebyla to ves ledajaká. Stálo tu několik větších a několik menších statků, pár chalup, uprostřed návsi kamenný kostelík a nedaleko od něj něco, co vypadalo jako velký opevněný statek nebo tvrz. Nikos přiklusal k Báře. „Běž se zeptat, jestli jsme ve vsi Uhrově,“ požádal ji. Bára sklouzla z kozlíku na zem. Docela si oddychla, měla od neustálého natřásání pěkně otlučený zadek, kozlík nebyl ničím polstrovaný. Zítra si musím vyškemrat nějaký polštářek, umiňovala si. Zrovna se loudali lidé z kostela z podvečerní pobožnosti a většina rovnou zamířila očumovat, byť z uctivé vzdálenosti, cizí kupce. Bára si vyhlédla neškodně vyhlížející paní. „Dobrý večer,“ pozdravila zdvořile a pak si uvědomila, že je ve středověku, a to že se musí jinak. „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ dodala tedy honem. „Až na věky,“ pokřižovala se zbožně paní. „Jmenuje se to tady ves Uhrova?“ zeptala se Bára. „Ves Uhrova?“ zarazila se paní. Hlavu měla zababušenou do bílého šátku tak, že jí byl vidět jen obličej. I krk jí šátek halil. Protože 25
byla vdaná a pro vdanou ženu by se ve středověku neslušelo běhat po venku prostovlasá. „Ves Uhrova? Aha, myslíš Uhřínova ves! Ano, Uhřínova ves, to je tady. Odkudpak jste?“ „Já jsem z Českých Budějovic a oni jsou z Konstantinopole,“ prozradila Bára. „To je někde... daleko?“ tipla si paní. Bára horlivě přikyvovala. „To je za mořem,“ dodala důležitě. Nebyla si tak úplně jistá, jestli je Konstantinopol opravdu za mořem, ale ta paní se v mapě Evropy určitě vyzná ještě hůř než Bára. „Za mořem,“ hlesla v úžasu paní. „A to jsou kupci?“ Bára přitakala. „To asi budou prodávat samé drahé věci, když jsou zámořští,“ usoudila paní. „Nic pro prostého člověka.“ „Jedou do Prahy a pak do Norimberka,“ pustila chlup Bára. „Do Prahy!“ spráskla ruce paní. O Norimberku asi nikdy neslyšela, takže to jí dech nebralo. „No nedivím se, že když chtějí prodávat zámořské drahocennosti, že mají namířeno do královského města...“ Bára zavětřila příležitost. „Oni by rádi věděli, kdo teď vládne,“ podle hodila vlastní nevědomost na Aleka a Nika. „Cožpak pověst o našem nejmilejším králi, dej mu Pán Bůh zdraví a dlouhý život, do té jejich Kosto... Kopo... pule nedošla?“ nechtěla věřit svým uším paní. Naštěstí ji nenapadlo, že se zámořští kupci mohli dávno zeptat své česky mluvící průvodkyně, což Báru trklo až ve chvíli, kdy otázku vypustila z úst, a nejraději by si za svou prostomyslnost vlepila pořádný pohlavek. „Jsou chódne z dáleka,“ bránila Řeky, i když to byla její vina, že se teď v očích domorodkyně jevili jako naprostí ignoranti. Raději honem začala předstírat cizí přízvuk, aby to vypadalo, že sice umí česky, ale není z Čech. Protože jinak by její základní neznalost mohla vesničance připadat podezřelá.
26
„To je pravda,“ uznala paní. „Tak jim vyřiď, děvečko, že naším skvělým králem, nejlepším panovníkem pod sluncem, Bohem vyvoleným, je už čtvrtým rokem král Karel.“ „Karel?“ zůstala Bára, jako by vedle ní vytryskl pramen. „Karel Štvrtý? Lusembúrsky?“ ujišťovala se, že se nemýlí. „Ano, jeho otec, král Jan, budiž mu země lehká, přišel z Lucemburku,“ kývla paní. Bára na chvíli oněměla a jen mžikala. Karel! Karel Čtvrtý! Dostala jsem se do doby Karla Čtvrtého! JÁ HO ZASE UVIDÍM!!!!!! Jako by se na okamžik vrátila zpátky na královský hrad v Paříži. Viděla Karla, jak na nádvoří trénuje boj na koni se svým vychovatelem Guillaumem, znovu spolu seděli v její podkrovní komůrce a Karel jí svěřoval svoje vzpomínky na neradostné dětství, vybavil se jí zběsilý úprk v sedlech, když se pokoušeli unést Blanku, protože ještě nevěděli, že je to Karlova manželka, turnaj, na kterém zářil Jan Lucemburský a Karel si škaredě zlámal ruku... „Děvenko, uřkl tě někdo?“ zaslechla starostlivý hlas, který ji vrátil zpátky do reality. „Ne, ne,“ uklidňovala paní v šátku, „jen sem se tróchu samysléla. Dekúju! Pán Bůh ty to zapláty!“ Rychle se rozběhla zpátky k vozům. „Je to Uhřínova ves,“ hlásila. V tu chvíli jí to došlo. Uhřínova ves! To je přece – Uhříněves!!! Uhříněves je vedle Jižáku! Já jsem skoro doma! Překvapeně se rozhlédla, jako by čekala, že uvidí, jak se nad korunami stromů za vsí tyčí ponuré šedé krabice paneláků. Ale stály tu jen ty stromy a statky a chalupy, dřevěné s doškovými střechami, místo troubení autobusů občas odněkud zabučela kráva nebo zamečela koza a místo lidí pospíchajících z práce a na nákupy se po návsi hemžily husy, slepice a malá hubená prasátka na vysokých nožkách. Vozka pomohl Báře zpátky na kozlík, i když by možná raději šla pěšky.
27
„Tam,“ mávl Nikos rukou k velkému opevněnému statku nebo co to bylo. „Tam požádáme o nocleh.“ Ještě než přijeli k bráně, někdo už ji otevíral. „Zeptej se, jestli se mu do dvora vejdou čtyři vozy a osm koní a jestli může ubytovat čtrnáct – ne, patnáct lidí,“ požádal Báru Nikos. Bára už si všimla, že Nikos, i když je mladší, stojí výš než Alekos. Alekos byl kupec, zkušenější než Nikos, přestože do Čech vyrazil poprvé, ale Nikos moc na kupce nevypadal. Měl lepší zbroj i oblečení, Alekos se k němu choval s větší úctou, než by náležela služebně mladšímu kupeckému kolegovi, a Nikos také o lecčems rozhodoval. „Přespávají tu i větší kupecké karavany,“ smál se chlapík, který jim prve otevřel vrata. „Však tu bývalo ustájeno i dobrých dvacet koní, když to ještě patřilo těm neznabohům!“ Jaké neznabohy měl na mysli, to Bára netušila a nepřipadalo jí vhodné se na to právě teď vyptávat. Přetlumočila Nikovi odpověď a pak i cenu, kterou si chlapík za přespání, obrok pro koně a jídlo pro celou družinu řekl. Nikos kývl, to že není přehnaná suma, a za chvíli už pacholci vypřahali koně z vozů. Alekos určil čtyři muže, kteří nebudou spát pohodlně pod střechou, ale na vozech se zbožím, aby hlídali náklad a v případě potřeby ho bránili. Báře to připadalo zbytečné, když jsou v bezpečí za zavřenou bránou, ale nebyla to konec konců její věc. Alekos a Nikos dostali malou, skromně zařízenou, ale čistou světnici, ostatní muži spali společně v jedné místnosti v druhém stavení a tam také jedli. Nikos usoudil, že se nehodí, aby Bára nocovala společně s kupeckou čeledí, navíc ji potřeboval mít po ruce, kdyby bylo třeba něco překládat, ale aby strávila noc s ním a s Alekem v jedné místnosti, to zřejmě také bylo proti středověkému bontónu. A tak jí zaplatil komůrku, která s tou jejich sousedila. Původně to nejspíš byla nějaká spižírna, místo okna to mělo jen úzkou špehýrku, Nikos jí tam nechal aspoň přinést postel, aby nespala na holé zemi. Žádný luxus, vcelku zima, ale nepršelo tam
28
a nefoukalo a mohla si dát zevnitř dveře na závoru. Oproti noci strávené o samotě a o hladu v lese to bylo super úžo bomba. Večeřeli společně s Alekem a Nikem s postarším, důstojně vyhlížejícím pánem, kterého Bára záhy odhalila jako správce tohoto zařízení. Pan Tobiáš, jak se správce jmenoval, tvrdil, že jindy je tu plno, zvlášť začátkem léta, kdy většina kupců vyráží, aby stihli prodat a vrátit se domů za slušného počasí, a koncem léta, kdy se vydávají na zpáteční cestu. Teď už tolik kupců nejezdí. Pan Tobiáš byl člověk zvídavý, ovšem takovým příjemným způsobem – strašně ho zajímalo, jak to chodí v cizích zemích, ale nebyl dotěrný a uměl velmi pozorně naslouchat. Kupce z takové dálky tu dlouho neměl, proto je poctil tím, že je pozval ke svému stolu. A Bára samozřejmě musela překládat, i když už se jí klížily oči a jazyk se jí pletl. „Překvapilo mne, že je kupecký dvůr už před Prahou,“ přiznal se Nikos, když jim sluha nalil víno a odešel dohlédnout na pečeni. „Bylo nám řečeno, že je až v Praze.“ „Tohle není kupecký dvůr,“ vysvětloval pan Tobiáš. „Tohle je bývalá peleš toho plemene kacířského, Bohu odporného, těch pohanů a odpadlíků, kteří se nestyděli říkat si chrámoví rytíři. Ale naštěstí svatý otec Klement, toho jména pátý, už před nějakými čtyřmi desítkami let tu hanbu na tváři křesťanstva jednou provždy vykořenil. A tuhle komendu i s příslušnými polnostmi, vesnicemi a dvory získal řád našich nejkřesťanštějších rytířů rhódských,“ pokřižoval se zbožně správce. Nikos a Alekos se také pokřižovali, ale ne zleva doprava jako pan správce, nýbrž zprava doleva. Prostě zrcadlově. Panu správci přitom přeběhl přes tvář mráček nevole, ale nic neříkal. Bára předstírala zaneprázdnění překládáním, protože nevěděla, jestli se má pokřižovat jako Nikos a Alekos, nebo jako pan správce. Naštěstí ji měli jenom jako zvukovou kulisu a moc si jí nevšímali, tedy do chvíle, než jim začal vypadávat překlad, protože za stolem usínala. „Už sotva držíš oči, viď?“ zeptal se pan Tobiáš dědečkovsky, jelikož věkem by to mohl být Bářin dědeček. Bára kývla, protože to byla pravda. Pan Tobiáš se otočil na Aleka a Nika. 29
„Sí lingvá latýná lokviminý...“1 začal opatrně. „Sólum pauka verba,“ odpověděl trochu rozpačitě Nikos, „lingvá Venétórum melius lokvor.“2 „Nescijó lingvam Venétórum,“3 zavrtěl hlavou pan Tobiáš. „Bene, lingvam latýnam próbáre posumus,“4 souhlasil Nikos. „Nerozumím vám ani slovo,“ zamračil se Alekos. „To je latina,“ vysvětlil Nikos. „Budu ti překládat. Pan Tobiáš má sice divný přízvuk, ale rozumím mu. A děvče může jít spát.“ Latina, málem se vztekla Bára. Zase latina. Každý umí latinsky, jenom já jsem za debila. Já za paní učitelkou Zounarovou budu muset jít hned jak se vrátím. Takhle už to dál nejde. „Dobrou noc,“ řekla nahlas vděčně a odcupitala do své komůrky. Pak si to ještě rozmyslela a zaběhla si na hnůj, aby se pak v noci nebudila. Bylo tu ticho. Alekovi a Nikovi muži už se zřejmě uložili ke spaní – ti, kteří měli hlídat zboží, určitě, protože z vozů sem doléhalo tlumené chrápání. Ze stájí se občas ozvalo zafrkání koní. Po dvoře se neslyšně mihl stín – to se kočka vydávala na noční lov. Ohlédla se po Báře a ve tmě na okamžik zazářila zelená světélka jejích očí. Cestou z hnojiště se Bára na chvíli zastavila stranou zlatého pruhu světla, které na dvůr dopadalo z místnosti, kde se pan Tobiáš bavil s řeckými kupci, a se zakloněnou hlavou se zadívala do černočerného nebe posetého zářivými brilianty hvězd. V minulosti měla vždycky pocit, že se nebe klene níž a hvězdy visí blíž Zemi, že stačí natáhnout ruku a jednu si bude moct utrhnout. Zvedla ruce do výšky a stoupla si na špičky. Mezi prsty se jí třpytily hvězdné démanty, ale byly pochopitelně příliš daleko, než aby je mohla sevřít do dlaně. To si jen tak hrála. Nízko nad korunami stromů svítil Orion, její oblíbené souhvězdí, její statečný nebeský ochránce. Vidět Oriona bylo vždycky dobré znamení, s Orionem nad hlavou se ani v noci nemusela bát. Si lingua latina loquimini... – Jestli mluvíte latinsky... Solum pauca verba, lingua Venetorum melius loquor. – Jen pár slov. Lépe mluvím jazykem Benátčanů. 3 Nescio linguam Venetorum. – Jazyk Benátčanů neumím. 4 Bene, linguam latinam probare possumus. – Dobře, můžeme zkusit latinu. 1 2
30
Nemusela, ale mohla. Zvlášť když za sebou zaslechla podezřelé zvuky. Bára raději nezjišťovala, kdo nebo co je původcem těch zvuků, a fotonovou rychlostí zmizela ve své komůrce. Zastrčila za sebou závoru a až po vršíček hlavy se zahrabala do houní na lůžku s nadějí, že okenní špehýrka je pro jakéhokoliv bubáka příliš úzká. Ani se nezouvala. Bosky by jí bylo zima. To se člověk nesmí bát být někdy trochu prase, omluvila si nevychovanost tatínkovými slovy, kterými kdysi komentoval svůj postup při užívání nádobí u babi jizerské. Bára jen doufala, že u hnojiště do něčeho nešlápla, ale to by už asi smrdělo. Navíc tu bude spát jen jednou, takže jí to může být jedno. Po Báře potopa. Zítra už bude spát v Praze. A v Praze je Karel Čtvrtý... Vzrušení jí probíjelo celým tělem jako elektrický proud. Byla úplně rozvibrovaná. Uvidí ho. Zase ho uvidí – vlastně už po třetí. Jednou ho na chvíli načapala s panem Buškem, když byli pěkně nadrátovaní. Jenže to o ní Karel nevěděl. Kolik času vůbec uběhlo od chvíle, kdy se viděli poprvé? No, pro ni, pokud nepočítá výlety do minulosti, asi měsíc. Ale pro Karla? Ta paní říkala, že už vládne čtyři roky. To znamená, že Jan Lucemburský před čtyřmi lety zemřel. Ten padl v bitvě u Kresčaku, to si Bára dobře pamatovala, v roce 1346. Takže máme rok 1350. S Karlem jsme se viděli v roce – šmankote. V roce 1330. Před dvaceti lety!!! Karlovi už je třicet čtyři let! Bude si mě vůbec po tolika letech pamatovat? Strávili jsme spolu jen pár dní... Báru zalil smutek. Po takové době na ni Karel bezpochyby zapomenul. Tolik toho za dvacet let prožil... Copak ona si pamatuje všechno, co se stalo třeba jen před pěti, neřku-li před deseti lety? Ani všechny kamarádky ze školky by nevyjmenovala, a to spolu chodily do jednoho oddělení rok a s některými i dva... Jak ji jen mohlo napadnout, že si král bude pamatovat na obyčejnou holku, se kterou se jako puberťák párkrát viděl... Do houně, ve které byla Bára zachumlaná, se vpily první slzičky.
31
Kapitola 3
Hned po snídani muži zapřáhli a osedlali koně a vyrazilo se. Nikos a Alekos měli dobrou náladu, protože nocovali v bezpečí a protože večer budou nocovat v ještě větším bezpečí, v kupeckém dvoře v Praze pod ochranou krále Karla. Bára byla otrávená. Když si spočítala, kolik let uběhlo od jejího setkání s Karlem, a vyvodila z toho, že na ni za tu dobu nevyhnutelně zapomněl, nejradši by se sebrala a vrátila zpátky na půdu. Jenže to jaksi nešlo. Nebo by aspoň nejela do Prahy, kde bude mít před nosem Pražský hrad a Karlův most a Karlovu univerzitu a... Karlův most ne, ten bude založen až v roce 1357. No dobře, tak Karlův most ne, ale všechno ostatní ano, a přitom s Karlem ani nepromluví. Jak by se taky ke králi českému a králi Svaté říše římské vůbec dostala? Protože Karel už je dvojnásobný král. Zatímco ona chodí teprve do šesté třídy a neumí ještě ani slovo latinsky. Teda kromě toho Jarouškova ánó dominý. Nebo anó dominý? No tak tím radši machrovat nebudu, abych jako na potvoru neřekla tu špatnou variantu. Prostě všechno na levačku. Už ji ani netěšil krásně pestrobarevný podzim, ani neocenila, že se na kozlíku nějakým přičiněním ocitla složená houně, takže si neotloukala zadek. Alekos a Nikos naštěstí nezjišťovali, proč se tváří jako bubák, buď jim to bylo jedno, nebo to přičítali únavě, stesku po otci či strachu z macechy, případně všemu dohromady. Polední pauzu, aby se koně napásli, měli už na dohled od městských hradeb. Lesy tu lidé dávno vyklučili, široko daleko byly 32
rozeseté vsi a vesničky, tu a tam Bára zahlédla i tvrz nebo samostatně stojící větší statek. Krajina se mírně svažovala k Vltavě, na jejíchž obou březích se rozkládala Praha. Oproti tomu, jak vypadala v době svatého Václava, se rozrostla v na slovo vzaté velkoměsto. Pyšné kamenné hradby tyčící se nad příkopy dávaly příchozím na srozuměnou, že dovnitř se hned tak někdo nedostane, a kolem nich probíhal čilý stavební ruch. Stavěly se tu ještě jedny hradby, v uctivé vzdálenosti od těch prvních. Praha jako by přes první hradby do prostoru mezi nimi a těmi novými přetékala – sice se tu rozkládala pole a sady, ale také tu stály vesničky a domy a kostelíky, a navíc se tu stavělo o sto šest. Bára se okamžitě dovtípila, že se kolem Starého Města buduje Nové Město, které Karel, jak měla nastudováno od své první výpravy do minulosti, založil před dvěma lety, v roce 1348. Stejně jako univerzitu. Za řekou se na kopci nad Malou Stranou proti zvonivě modrému nebi rýsovala silueta Pražského hradu, ale silueta velmi nepovědomá. Koruně chyběl nejvzácnější klenot – katedrála svatého Víta. Bára se zamračila. Tu přece také založil Karel. Že by ještě nezačali stavět? No ono to asi jde pomalu, protože když se v roce 1420 na Vítkově setkala s práčetem Borkem, měla katedrála jen jednu věž. A to bylo... tedy bude až za sedmdesát let! Nojo, ne nadarmo se říká práce jak na kostele, vzdychla si s plnou pusou ovčího sýra. K pražským hradbám se dostali později odpoledne. Ty, které měly chránit budoucí Nové Město, ještě mnoho úcty nevzbuzovaly. Zato ty staré, vysoké minimálně jako autobus postavený na výšku, místy zesílené čtyřhrannými věžemi, ty budily respekt. Slunce už svítilo z šikma, jeho světlo mělo sytě zlatavé tóny a světlé opukové zdivo v něm zářilo oranžově jako červánky. Nahoře na ochozech se procházeli strážní a jejich přilby ve slunečních paprscích svítily jako žárovičky a jedna dokonce Báře hodila prasátko do oka. Než se dostali k bráně, museli přejet dřevěný most přes úctyhodný vodní příkop, který, stejně jako staroměstské hradby, sahal 33
od Vltavy k Vltavě a byl široký, aspoň Bára to tak odhadovala, jako krytý plavecký bazén na délku. Ten má dvacet pět metrů. Ale na rozdíl od vodního příkopu je v něm čistá voda, která smrdí trochu jako savo a zdá se, že má azurově modrou barvu, protože bazén je vevnitř azurově modře natřený. Vodní příkop byl také cítit, ale rozhodně ne savem. Spíš hnilobou a zatuchlinou. Místy byl zarostlý žabincem a v žabinci plavaly kachny a tvářily se velmi spokojeně. Dřevěný most přes příkop pod kopyty koní a tíhou vozů všelijak vrzal a duněl a Bára by přísahala, že se i houpal a otřásal. Raději se pevně přidržela kozlíku, i když v případě, že by se most prolomil, by jí to bylo houby platné, protože by skončila v tom smrdutém žabinci i s kozlíkem. Most naštěstí vydržel a Bára si upřímně oddechla. Strážní u brány se neskutečně dlouho vyptávali, kdo jsou, odkud jedou, kam jedou, proč jedou, co vezou, chtěli vidět nějaké glejty, které stejně neuměli přečíst, a Báře to trochu připomínalo bezpečnostní procedury na letišti, když loni letěli s rodiči na dovolenou. Vyndat z příručních zavazadel mobily, tablety, počítače, tekutiny, ukázat pas a letenku, sundat si hodinky, pásky, vyndat z kapes klíče – a stejně šla maminka přes takovou tu pípací bránu dvakrát, protože jednou jí pípala kovová výztuž v podpatcích a podruhé náušnice, takové velké plechové butony. V téhle bráně naštěstí nepípalo nic, strážní po zdlouhavém vyptávání ještě nakoukli pod plachty vozů, jestli tam Alekos a Nikos náhodou někoho nepašují, pak si řekli o nějaké peníze, které jim Nikos bez mrknutí oka vyplatil, a blahosklonně kývli, ať tedy jedou, a ještě poradili, jak se dostanou ke kupeckému dvoru, kterému říkali Týn. Bára se chtěla začít pohoršovat, že si stráže nestydatě řekly o úplatek, ale naštěstí zaslechla, o čem se Nikos a Alekos baví, a včas se zarazila, takže nebyla za blbkyni. Zrovna si totiž pochvalovali, že clo bylo nižší, než předpokládali, a z toho Bára pochopila, že platit za vstup do města je normální. Jí to tedy moc normální nepřipadalo, ale jak se říká – jiný kraj, jiný mrav. Tedy v tomto případě jiný čas, jiný mrav.
34
Projížděli poměrně širokou – na středověk širokou – ulicí lemovanou bohatými, kamennými domy, z nichž většina měla jen jedno patro a v některých oknech Bára zahlédla luxusní skleněné výplně z tlustých různobarevných koleček pospojovaných olovem. Z téhle ulice odbočovaly křivolaké uličky, jimiž by se někdy ani vůz neprotáhl, a po chvíli je zavedla na náměstí. Tohle musí být Staromák, uvědomila si Bára, protože jiné náměstí v Praze na tomto břehu Vltavy v polovině čtrnáctého století být nemohlo. Snažila se tu najít něco povědomého, ale moc se jí to nedařilo. Ano, právě míjeli kostel, na kterém se čile stavebničilo, ale Týnský chrám nepřipomínal ani náhodou, a navíc nebyl obestavěný domy, což Týnský chrám je. Tedy bude. Na druhé straně náměstí stálo něco, co Bára při troše dobré vůle a s notnou dávkou fantazie ztotožnila se Staroměstskou radnicí. Mělo to věž, ale nižší a bez orloje, ale byla to jediná věž v okolí. Nikos zvedl ruku, aby se karavana zastavila. „Někde jsme zapomněli odbočit,“ mračil se. „Neměli jsme dojet až na náměstí. Musíme se vrátit.“ „Podle toho, co říkal strážný, bychom mohli ten kostel objet z druhé strany, a i tak se do kupeckého dvora dostaneme,“ navrhl Alekos. „Zkusíme to,“ souhlasil Nikos. Obrátili koně a vozy a vydali se z náměstí pryč. Teď se Báře otevřel pohled na průčelí kostela a hlavně na honosný dvoupatrový kamenný dům vlevo od něj. Ten dům znala. Téměř se za těch skoro sedm set let nezměnil. Byl to dům U Kamenného zvonu. Báře zaplesalo srdíčko, měla pocit, že je skoro doma. Páni, tak tenhle barák se koukal na mě, když jsem byla malá, na tatínka, když byl malý, na babi dejvickou, když byla malá... Viděla jsem ho, když jsem tudy v roce 1600 šla se zatracenými kluky Brahovými do židovského města za rabínem Löwem... Stál tu, když jsme se v roce 1420 potkali s Borkem na Vítkově... Ten kdyby uměl vyprávět! Škoda že na něm celou tu dobu není připevněná taková ta 35
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
