Teoretická část diplomové práce
To nechceš
Pavla Dundálková / Socha I. / Ateliér sochařství Lukáše Rittsteina Akademie výtvarných umění v Praze / 2016 Vedoucí práce: Mgr. Lukáš Rittstein Oponent: doc. Mgr. Lada Hubatová Vacková, Ph.D.
„Jakýkoliv soupis předmětného světa a jakákoli kritéria, která se používají k jeho sestavení – například „životný – neživotný“, „moje – tvoje“, užitečné – neužitečné, „blízko – daleko“, jsou odsouzena k tomu, že v nich budou šedé zóny a mezery. Není jednoduché nalézt cestu, jak se s věcmi vyrovnat.“ 1 Vilém Flusser
„Spisovatel nám připomíná, že za starých časů začerněné zuby gejši a její zelenočerné rty stejně jako bíle namalovaný obličej zdůrazňovaly temnotu a stíny místnosti.“2 Juhani Pallasma
V objektech své diplomové práci vyprávím příběh o třech dějství:
V první části hraje důležitou roli název: To nechceš, fráze používaná na sociálních sítích, reaguje na absurdní situace, nehody přetváření již známých obrazů doplněné novým povětšinou nekorektním popisem. Rozhodně víš, co nechceš, být centrem nechtěného. Zaměřila jsem se na detail v interiéru, na problematiku daru a na reprezentaci pomocí předmětů. Šla jsem tím do protikladu k sochařství ve veřejném prostoru, avšak problematika zůstává stejná. Lidé se zbavují starých věcí ať už nábytku, knih, elektroniky, drobných dekoračních sošek či váz. Některé věci se k nim oklikou vracejí v retrovlnách, jiné skončí jako nechtěný odpad. Předměty, jež nás obklopují doma, zanechají citovou stopu, jejich motivy jsou prvními, které nás formují v prvopočátcích tvorby nebo prvními k zatracení. Problematika daru, ve kterém hodnota kolísá od peněžního výdaje dárce k citu obdarovaného, až ke konečné hodnotě příhozu na aukru, je v konečném důsledku problematikou komodity.
Hledala jsem otisky sochařství v každodenním životě. Vztah člověka k soše a k motivům v sochařství užitých. Užité umění, to, co se dalo najít v každé domácnosti; drobné dekorační předměty. Hlavní materiál - sklo, keramika, porcelán. Důležitou roli při jejich popisu hraje minulý čas. Stopy vedou k větě: „To si pamatuju, že jsme doma také měli, ale co se s tím stalo? Nevím... Asi se to vyhodilo. Jen na to sedal prach.“ Kusy broušeného skla, figurální porcelánové sošky, to jsou motivy, se kterými jsem se rozhodla pracovat. Dobře je znám, osobně je mám ohmatané, tajně adorované. Je důležité vztahovat se k něčemu, co je nám známé, ale Něco se jim přihodilo. Lidé je přestaly chtít. Z nejprestižnějších míst v policích, vždyť prateta zemřela již před rokem, míří svou cestou rovnou do kartonových krabic. Motivy jsou podobné. Wikipedie vysvětluje, že „žánrové motivy jsou definované jako ilustrované reprezentace, které představují scény nebo události z každodenního života. Ve všech odvětvích umění jsou však žánry neurčité kategorie bez pevných hranic a jsou určeny především zažitými konvencemi. Mnoho děl pak jde napříč několika žánry a používá a kombinuje tyto konvence. Provedení může být realistické nebo zromantizované podle umělce.“3 Zvěř vyrvaná z lesů si hoví na skříni, sloni a nymfy následují broušenou mísu. Zvláštně bezčasoví, notoricky známí hrdinové, vypadnuvší přímo z Arkádie. Bezejmenní autoři zde volně zachází s fragmenty historie, míchají dohromady motivy z domácích luhů a hájů společně s řeckou mytologií, až po vlivy dálného východu.
Ve druhém dějství je příběh subjektu, který se mění na objekt. Je přijatelné vlastnit čínskou konkubínu, aniž bychom museli překročit práh obývacího pokoje. Žena se usmívá, někdy klopí zrak, někdy oplácí pohled pozorovatele. Muži pozorují ženy, ženy pozorují samy sebe, jak jsou pozorovány. Vlastník je ten co pozoruje. Vztah však nebyl až tak hluboký. Ruka setřela prach, pak sošku zabalila do bublinkové fólie a poslala kupci, který zaplatil korunu a poštovné. Samotný obal byl několikanásobně dražší.
John Berger v prvním díle seriálu „Ways of seeing“ mluví o násilí pohledu a o novém nazírání na obraz v soudobých souvislostech. Berger dále dává příklady toho, že nikdy nemůžeme vidět obraz v takovém kontextu, v jakém vznikl. Víceméně všechny nejslavnější obrazy světa známe z reprodukcí, které jsme viděli buď v knihách či na monitoru počítače. Přizpůsobují se našemu domácímu prostředí, a plně mu podléhají. Berger zmiňuje kresbu od Leonarda da Vinci, kde je zachycená Panna Marie s Ježíšem a svatá Anna s Janem Křtitelem. Za tuto kresbu nabídli Američané Národní galerii v Londýně 2,5 milionu liber. Od té doby visí dílo samotné v místnosti s tlumeným světlem, podobné kapli za neprůstřelným sklem. Berger se ptá: „ Proč je tak důležité vystavit a zachovat tuto kresbu?“. Sám si odpovídá: „ Je to tím, že získala na nové působivosti, ne tím co zobrazuje nebo znamená. Stává se novou záhadou.“ Berger nakonec podá vysvětlení: „Kvůli jeho tržní hodnotě. Tato tržní hodnota je závislá na tom, že se jedná o originál“.4
Drobné dekorační předměty s žánrovými motivy, nám všem tolik známé, ztratily relevanci. Vyšly z módy i přes svou řemeslnou zručnost, se kterou byly stvořeny. V interiérech sběratelů přežívají pouze malonákladové série.
Zavrhujeme staré předměty právě skrze jejich zastaralost a stigmatizaci, kterou si nesou z doby svého vzniku. Dáme „lajk“ na portálu s novými, levnými, ale originálními nápady. Stačí jen odevzdat svou mysl vodám internetu, s dostatkem vizuálních podnětů, které nás naplní příjemným pocitem. Co to vypovídá o našem vztahu k minulosti skrze artefakty?
Třetím dějstvím je samotné vytváření objektů. Jako výchozí materiál jsem si zvolila keramickou hlínu. Je mi blízké pracovat s koláží. Hlína se pro mě stala tmelícím prvkem mezi motivy. Zacházela s již existujícími soškami žen a zvěře tak, že jsem je vychylovala z jejich dané perspektivy, nabalovala jsem na ně další vrstvy hlíny, znovu jsem je vystavila žáru pece. Tímto jsem si je přivlastnila, vytrhla jsem
je z jejich kontextů. Znovu a znovu jsem je pozorovala a přemýšlela o nich. Ve videu jim dávám hlas, romantický hlas, stěžuje si na svou vlastní situaci a na neschopnost sám sebe vymanit ze zavedených stereotypů. Má diplomová instalace je haptickou mapou a sloučeninou obrazových témat, které v sobě problematika dekoračních předmětů obsahuje.
Inspirací pro práci mi byla díla anglické umělkyně Laury Provoust, která intuitivně skládá videa z obrazů a instalací. Dále modernističtí umělci Toyen a Jindřich Štýrský, kresby umělkyně Terezy Holcové. Z literatury pak Jane Austenové, sestry Bronteovy a Wirginie Wolfová.
Praha 8.5.2016
Pavla Dundálková
Citace: 1ed.Martina
Pachmanová: Design: Aktualita nebo věčnost? Antologie textů k
teorii a dějinám designu, nakladatelství Umprum, 2005 2
Juhani Pallasmaa: Oči kůže , nakladatelství Archa, 2012
3 https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BD%C3%A1nr 4 https://www.youtube.com/watch?v=0pDE4VX_9Kk
