Část první – kam mám vlastně letět?
Podhrad, Podhradí, Frauenburg, Wrobech, Frohnburg, Froburg, Wroburg, Hluboká…. Kde to hergot je? Tolik míst mám zvládnout navštívit za tak krátký čas? Mám nápad, podívám se do Atlasu zemí českých. Aha, ono je to jen jedno místo! Nachází se na jihu Čech u řeky Vltavy, jen kousek od Českých Budějovic. A dokonce podle mapy vidím, že je tam zámek. Vypadá to na velmi zajímavý výlet, už se moc těším!
1
Část druhá – přistání a pověst o Závišovi
Už z balónu bylo vidět, že přistát tady bude pěkný oříšek, všude jsou samé rybníky a husté lesy. Jen kousek vedle řeky je rozlehlá louka, toho jsem musel využít. Je to ale velmi zvláštní místo, přímo uprostřed v trávě je červený flek. Jako správný badatel jsem chtěl hned zjistit, proč zrovna tady a jestli to má nějaký význam! Jenže široko daleko nebyl nikdo, koho bych se mohl zeptat, a tak jsem se vydal k nejbližšímu stavení. Bylo na skále a skrz stromy prosvítala jen jeho zářivě bílá barva. Vydal jsem se po strmé cestě nahoru, klopýtal přes kořeny a kameny a nakonec se přede mnou objevil zámek jako z pohádky. Nějaký muž v zahradě právě hrabal listí, a když uviděl cizince, hned mě oslovil. Představil se jako místní kastelán a díval se na mě velmi nedůvěřivě. Zprvu nemohl uvěřit tomu, že bych přistál za městem v balónu, ale když jsem mu pověděl o rudé skvrně na trávě, hned se rozpovídal. Příběh, který mi vyprávěl je krásný, romantický a bohužel i smutný. Přemysl Otakar II., údajný zakladatel Hluboké, a šlechtická větev Vítkovců stáli proti sobě řadu let coby zapřisáhlí nepřátelé. O to větší šok zažila česká šlechta, když se po Přemyslově smrti sblížil Vítkovec Záviš z Falkenštejna s vdovou po Přemyslovi Kunhutou. Kunhuta se se Závišem poprvé setkala v době, kdy jí bylo 44 let a šlechtic byl o více než čtyři roky mladší. Kunhuta byla vyhlášenou krasavicí, která údajně oplývala vtipem a uměním společenské konverzace. Záviš měl taktéž osobní kouzlo, rozhled a šarm. Navíc pomohl Kunhutě získat pro ni a jejího syna, krále Václava, velké výsady. Záviš měl původně na Kunhutina syna Václava velký vliv a Václav jej považoval za svého druhého otce. Za několik let dokonce povolil sňatek své matky s jejím milencem. Brzy po svatbě však Kunhuta zemřela na tuberkulózu.
2
Záviš se po její smrti dopustil velké chyby, když se ve snaze uchovat si svoji pozici, téměř okamžitě oženil se sestrou uherského krále Alžbětou. Zatímco on byl mimo české území a užíval si se svou novou ženou, jeho odpůrci získali mladičkého krále Václava na svou stranu. Ten ho pod záminkou křtin svého syna vylákal z ciziny do Prahy a nechal Záviše uvěznit. Vojsko se spoutaným Závišem pak putovalo ke všem hradům, které rod Vítkovců zabral, a hrozilo, že jej popraví, neotevřou-li dobrovolně brány. Jeden hrad po druhém se vzdával, problémy nastaly až u Hluboké. Tu vlastnil Závišův bratr Vítek, který odmítl hrozbě uvěřit. Nicméně Mikuláš Opavský, který celému pluku velel, myslel své výhružky vážně. Záviš byl sťat na louce pod Hlubokou přesně v místech, kde přistál můj balón. Tuto louku vybrali právě proto, aby na popravu měli dobrý výhled i obránci zámku a Závišův mladší bratr. A jak byla poprava vykonána? Údajně měla být Závišova hlava uťata přiostřeným prknem. Tam, kde stál popravčí špalek, je dodnes vidět červená skvrna.
Tato pověst o velké lásce k ženě, ale i k Hluboké, na mne udělala velký dojem a chtěl jsem slyšet další historky. Nicméně kastelán se mi omluvil, měl spousty povinností v zámku. Musel jsem se tedy vydat dál a zjišťovat zajímavosti od jiných.
3
4
Část třetí – o přestavbě zámku
„Donnerwetter, co je to za krasavici? Tu musím poznat!“ řekl jsem si hned, jakmile jsem uviděl tu mladou dívku na zahradě. „Rukulíbám, milostivá paní, dovolte mi, abych se představil, Franz Kratschmera jméno mé.“ „Eliška Rubicková, těší mě, pane Kratschmero.“ „Milostivá, jsem zde úplně ztracen, můžete mě zde provést a povědět mi více o této skvostné stavbě?“ „ Ale jistě, drahý cizinče, ráda Vám ukáži zdejší okolí.“
I započala se mezi námi horlivá debata o historii tohoto panství a slečna Eliška vyprávěla: „Za panování Její osvícenosti kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu, rozené Lichtenstein, která měla velkou zálibu pro stavby, byl její choť, kníže Jan Adolf Schwarzenberg, vyslán jako zástupce vlády rakouské na korunovaci královny Victorie v roce 1838. S Eleonorou a jejím manželem cestoval i architekt František Beér, kterému bylo od kněžny dáno za úkol důkladně prohlédnout zámek Windsor a podle jeho vzoru následně vystavět zámek na Hluboké. Na místo starého zámku měl být tedy vystavěn „malý Windsor“. Pan Beér vypracoval plány a vedl i bourání staré stavby. Již necelé dva roky po cestě do Anglie se 2. ledna 1840 započalo se stavbou nového sídla pro Schwarzenbergy. Na stavbě se podílelo 300 dělníků. Bylo velmi obtížné sehnat potřebný kvalitní a levný kámen, a proto kníže odkoupil několik pozemků a na jejich 5
půdě vybudoval kamenný lom. Z něj se pak těžil materiál na stavbu celého zámku, kostela, úředního domu, zámečku Stöckl i jiných knížecích stavení. Brzy sloužila tato stavba k reprezentaci rodu. 3. září 1847 poctili Hlubokou svou návštěvou synovci panujícího císaře Ferdinanda, aby si prohlédli tento skvost a v zámecké bráně položili památný kámen.
6
7
Část čtvrtá – o zámecké kuchyni
Z toho procházení mi pořádně vyhládlo. „A umíte vařit, milostivá?“ „Ach drahý pane, na co bych uměla? Vždyť zde na zámku máme tu nejlepší kuchyni a kuchaře v Evropě, ne-li na světě!“ „Kdepak to je? To musím ochutnat!“ „Dole v suterénu. Jako na všech typických anglických zámcích.“ Když jsem vešel, seděla u okna korpulentnější dáma s čepcem. „Dobré poledne, paní mámo, slyšel jsem, že tady výborně vaříte. Co máte dnes dobrého k obědu?“ „Rybí polévku z čerstvě uloveného kapra a jako hlavní chod pečenou husu na červeném víně s houskovým, bramborovým a chlupatým knedlíkem, samozřejmě s červeným i bílým zelím.“ Bylo skoro poledne, ale nikde ani stopy po křupavém masíčku. Kuchařka mě rychle vyvedla z omylu. V této kuchyni je všechno dokonale propracované a teplá a studená jídla se vaří odděleně. Pro přípravu teplých pokrmů jsou k dispozici sporáky, krby a dokonce i důmyslné zařízení na otáčení rožňů. Výrobu studeného občerstvení usnadňují vymoženosti jako strojek na loupání jablek a brambor, stroj na výrobu zmrzliny nebo v současnosti mezi šlechtou velmi oblíbené nádherné formy na paštiky a masové pudinky. Zároveň se dbá na hygienu, zvlášť pečlivě se oddělují masné a mléčné výrobky. Při stavbě nezapomněl architekt ani na ventilaci, dva výtahy na jídlo a na nový výtlačný vodovod. Sám pan kníže ale samozřejmě do kuchyně nechodí, k dopravě pokrmů do obytných pater byl zřízen osobní výtah. V tu chvíli se začala odkudsi linout neuvěřitelná vůně sladkého pečiva. Po čichu jsem došel do další místnosti. To vám byla nádhera! Koláče, buchty 8
s ovocem, bábovky, perník, dorty, indiánci, želé, pudinky, věnečky, rakvičky, vdolky – ráj pro mé chuťové buňky byla tato zámecká cukrárny!
9
Část pátá – o Podskalí
Půvabná cukrářka mě nechala okusit každou sladkost a já měl pak břicho skoro tak velké jako můj balón. Proto jsem se musel jít projít do knížecí zahrady. Jak jsem se kochal výhledem na okolní krajinu, uviděl jsem přímo před sebou další část města. Domky tam ale vypadaly zpustle, mlýn byl napůl rozpadlý, dříví rozházené po celé louce a dokonce chyběl most přes potok. Zavolal jsem na smutně vypadajícího mlynáře, který si zapálil dýmku a začal povídat příběh o katastrofě, která zničila Podskalí. Tento rok byl v létě bohatý na časté náhlé změny v přírodě. Jeden den bylo parno a hned druhý den nato se dostavila citlivá zima. Toto náhlé střídání teploty mělo za následek mnoho živelných pohrom a časopisy takřka denně přinášely zprávy o smutných událostech v jednotlivých krajinách naší říše. Dlouho byli jsme vší té pohromy ušetřeni a byla i dosti hojná úroda, kterou jsme pracně sklidili do stodol. Ale v posledních dvou srpnových dnech a v prvních dvou dnech září dostavilo se deštivé počasí. Celé čtyři dny pršelo bez přestání a nejvíce v noci z 2. na 3. září. Déšť se lil proudem z oblaků a každý se úzkostlivě obával toho nejhoršího. Tento strach se bohužel vyplnil. Řeka Vltava zesílená přítokem Malše rostla obrovsky před očima, nemohla udržet ty spousty vod v řečišti a začala se rychle rozlévat po úrodných polích. Odpoledne podobala se rovina mezi Hlubokou a Budějovicemi již velkému jezeru, ze kterého jen smutně vyhlížely vesnice. Nikdo si takovou strašlivou povodeň nepamatuje. Mohutné stromy stály pod koruny ve vodě, která se valila přes hráz k řece a zaplavila knížecí sádky i zahrady. Nejhůře však řádil živel právě zde v Podskalí. Tato část města byla zaplavena úplně, voda se hrnula do příbytků okny i dveřmi. Místní obyvatelé byli sice včas varováni, ale doufali, že povodeň nebude mít takové rozměry a neuchránili tak svůj majetek. Zatopena byla i vodárna a železné trubky vedoucí vodu na zámek, který tak zůstal odříznut několik dní. Nábytek z podskalských domečků byl rozlámán, světnice jsou k obývání nezpůsobilé, omítka i 10
podlahy voda vytrhala. Můžeme být ovšem rádi, že katastrofa přišla ve dne, v noci by si jistě vyžádala i lidské životy.“ Bylo mi těch chudých obyvatel Podskalí líto, musí být hrozné přijít o všechno během chviličky. Vytáhl jsem z koženého váčku pár zlatek a řekl mlynáři, ať je dám těm nejchudším lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou.
11
12
Část šestá – o Stöcklu a žvýkačkách pana Bělohubého
Už mi trochu vytrávilo a hlavně byl nejvyšší čas na procházku městem. Do středu se musí sejít velikánský kopec, ale ještě na jeho vrcholku jsem náhle spatřil další zámek. Co to je? Vždyť ta krásná budova je přece za mnou a teď najednou je další vpředu? Úplně zmatený jsem zastavil kluka, který měl něco v puse, asi bonbón. „Chlapče, jak se jmenuje tento zámek?“ povídám. A on se jen rozesmál. „ Vždyť to je Stöckl!“ „Šte, Šte….co?“ „Stöckl! Místo, kde bydlí služebnictvo, kuchaři, komorníci a správci panství.“ „V tak krásném domě?“ „Ale ano. Dříve, než dala kněžna Eleonora zámek přestavět, bydleli zaměstnanci buď v budovách okolo nebo přímo v zámku. Purkrabí, hejtman, hospodářský rada, direktor, písaři, úřední mušketýr, lesní příručí, farář, felčar, štolba…ti všichni se ale museli přestěhovat, protože šlechta chtěla reprezentativní sídlo jen pro sebe a pro své honosné návštěvy. Proto byli poddaní odsunuti do Stöcklu. A okolo jsou ještě další budovy-koňské stáje, remízy pro kočáry, stáj pro nemocné koně, místnost pro krmivo a dokonce i psinec!“ „ Doufám, že se tady všem dobře daří!“ odvětil jsem a neustále pozoroval toho malého nezbedu s plnou pusou. Když náhle udělal z toho bonbónu ohromnou bublinu a prasknul ji ukazováčkem, až se mu rozplácla po celém obličeji. „Himmelherrgott, to jsem se lekl! Co to, proboha, mas? 13
„ To je přece žvýkačka Hanka! Vyrábí ji tady pan Bělohubý a je moc dobrá!“ zasmál se kluk a než jsem stačil poděkovat a rozloučit se, už běžel nahoru směrem do zahrad.
14
Část sedmá – o panu organistovi
Bylo něco po druhé hodině a proti mně začala pobíhat dítka s taškami. „Právě skončila škola“ pomyslel jsem si. Takový učitel musí mít spousty práce s těmi uličníky, určitě to není lehké zaměstnání. Zeptal jsem se dvou holčiček, kdo že je jejich profesorem. „Přeci náš pan organista. Vidíte támhleten kostel? Tam hraje každou neděli ráno na varhany při mši. Je to moc chytrý člověk a spousty nás toho naučí. Teď navíc dostala dva nové pomocníky, protože do školy nás chodí čím dál tím víc, hlavně dětí z okolních vesnic je tu hodně.“ Zamířil jsem přímo do kostela, abych se zeptal varhaníka na jeho práci. Přivítal mě postarší bělovlasý pán, který vypadal přímo jako z encyklopedie, dokonce mi trošku připomínal Komenského. Věřím, že z něj mají žáci respekt, už na první pohled je to velmi přísný muž. I tak si se mnou ale rád povídal. Pan Lackmajer nemá vysoký plat, jen asi 13 zlatých a 9 krejcarů za rok. Zato ale dostává od vrchnosti spousty dalších věcí, například 3 a ¾ mírky žita, 1 mírku ječmene, 1 mírku hrachu, 26 žejdlíků sádla, 26 žejdlíků soli, 24 liber sýra, 10 liber masa a dokonce 4 sáhy dřeva. Ke svému platu, kterému se říká „sobotáles“, protože se vybírá vždy v sobotu, si může přivydělat. Odměnu dostává za napisování svatých tří králů K+M+B na dveře příbytků a při každoročním „sčítání duší“ je obdarován velikonočními vajíčky. Jeho škola je teď ve dvou budovách v obci, ale uvažuje se o rozdělení na dívčí a chlapeckou výuku. Pak bude tedy určitě potřeba více pedagogů, a kdo ví, možná se pan Lackmajer stane i ředitelem.
15
16
Část osmá – o místní zábavě
„ A co děláte vy a děti po škole a o víkendu? Je mi sice jasné, že se musíte připravovat na výuku, opravovat úlohy a nechat nervy trochu odpočinout, ale přeci i pro učitele a žáky musí být na Hluboké nějaká zábava.“ „ To víte, největší sláva je, když přijede někdo z knížat či jejich příbuzných. To je pak ve městě hotové pozdvižení! Zrovna letos v létě k nám zavítal korunní princ Rudolf. I když je mu teprve třináct let, probíhaly ve městě a na zámku velké přípravy. Po příjezdu z Krumlova byl společně s majitelem Hluboké, knížetem Janem Adolfem, uvítán veškerými hodnostáři obce a úředníky, pak následovalo i přivítání na zámku od knížecí rodiny. Zvěst o příjezdu budoucího monarchy se rozšířila po širokém okolí, a proto přišlo i velké množství přespolních. V uvítacím programu bylo ustanoveno, že se večer bude konat ohňostroj, tedy zábava pro tento kraj zatím nevídaná, na niž všichni dychtivě čekali. Sotva ale vypálili první raketu do vzduchu, udeřil blesk do poblíže se nalézajícího dubu a začala řádit tak krutá bouře, že se všichni běželi schovat. Bohužel místní hostince nebyly na takové přívaly hostů připraveny, a tudíž na všechny nezbývalo místo. Tito nešťastníci museli v největším lijáku a dešti utíkat směrem na Budějovice, na cestě jim ale bouře potrhala šaty a druhý den bylo na louce vidět velké množství ztracených deštníků a klobouků.“
17
18
Část devátá – o okolí zámku a životě v něm
Město je Hluboká jistě zajímavé, ale slyšel jsem hodně i o krásné okolní krajině, a proto jsem se vydal na procházku. Místními velmi oblíbená oblast pro špacíry se zde nazývá Obora. Pan kníže Adolf Josef si toto místo velmi oblíbil a každý rok ho pravidelně navštěvuje. Ale o tom až později. Poté, co se pan kníže oženil s Idou z Lichtenštejna, usadil se na netolickém a libějovickém panství. Byl to pán, který měl rád ve všem pořádek a řád, zavedl tedy pravidelný roční režim pobytů své rodiny na svých panstvích. Vánoce a Nový rok byly slaveny v Třeboni, kde pobývala rodina až do konce ledna. Na svátky byly pořádány pro rodiny zasloužilých zaměstnanců oslavy s rozdáváním drobných dárků pro děti. Koncem ledna se rodina stěhovala do Vídně, kde právě začínala plesová sezóna. Zde knížata zůstávala i přes Velikonoce. Důležitou událostí v životě rodiny byl den slavnostního průvodu Vzkříšení Krista. Kníže se vždy účastnil jako rytíř řádu Zlatého rouna ve slavnostním oděvu s vyznamenáními. Jeho kočár doprovázeli sloužící a myslivci ve starobylých stejnokrojích s parukami. Na jaře dojížděl kníže na lovy tetřevů do Třeboně nebo na Hlubokou, bydlet však stále zůstával ve Vídni. Kněžna jela s manželem na lov jen výjimečně a jen když bylo velmi dobré počasí. Letním sídlem se stalo panství v Libějovicích, odkud kníže podnikal inspekční cesty po lesních revírech. Srpen byl ve znamení honů na kamzíky a vysokou, během nichž panstvo bydlelo v dřevené chatě a vyřizovalo jen nejnutnější služební záležitosti. Byl zaveden i pravidelný denní režim. Kníže vstával časně kolem šesté hodiny, posnídal kávu a vykouřil svůj oblíbený doutník nasazený do pěnové špičky s višňovým troubelem. Seděl při tom ve svém oblíbeném křesle v přijímacím saloně vedle ložnice. Trpěl častými ranními bolestmi hlavy, 19
proto v létě chodíval časně ráno bos v rose na trávníku. Kolem osmé na něj již čekalo v předsíni několik osob k audienci. Po vyřízení či zamítnutí proseb se kníže věnoval došlé poště, dopisům a novinám. Sekretář v 11 hodin přednesl zprávu, při níž byla přítomna i kněžna, která si četla nebo dělala ruční práce. Mezi dopisy bylo mnoho žádostí o finanční příspěvek. Kníže tyto dopisy předával spolkům pro podporu chudých v Praze a Vídni, jimž zasílal každý rok finanční příspěvek. Pokud však myslivci slyšeli poblíž troubit jelena, bylo denní hlášení odsunuto a kníže se vydal na lov. Ve 13 hodin byl podáván lehký oběd, po němž pánové v kuřáckém saloně odpočívali a četli noviny. Odpoledne proběhlo vyřizování administrativy nebo se kníže projížděl na koni po cestičkách v parku. Vždy ho doprovázel myslivec s nabitou kulovnicí, aby si kníže mohl případně vystřelit na zvířata volně žijící v oboře či v parku. Večer si celá rodina dopřála sytý anglický dinner. Po jídle se společnost odebrala do salonu, kde při rozhovoru zůstala až do 10. hodiny, kdy kníže odcházel spát. Všechny tyto rituály přispěly k dlouholetému harmonickému manželství s kněžnou Idou, s níž v roce 1907 oslavil zlatou svatbu. Oslava pro příbuzné a šlechtu v nejvyšších kruhů se konala v prostorách zámecké knihovny, mnohem více hostů bylo poté pozváno do schwarzenberské jízdárny.
20
21
