Aspekty smyslu života u lidí po prodělaném onkologickém onemocnění

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie

Diplomová práce (obor psychologie)

Aspekty smyslu života u lidí po prodělaném onkologickém onemocnění

Vypracovala: Jitka Břízová

Vedoucí práce: PhDr. Miroslava Štěpánková, Ph.D.

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně, a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.

Ráda bych poděkovala PhDr. Miroslavě Štěpánkové Ph.D. za mnoho cenných rad, za trpělivost a vstřícný přístup při konzultacích.

Obsah: ÚVOD...................................................................................................................................................... 3 I. TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................................... 5 1. O smyslu......................................................................................................................................... 5 1.1 Otázka po smyslu..................................................................................................................... 5 1.2 Smysl a hodnoty....................................................................................................................... 8 1.3 Smysl – objektivní či subjektivní........................................................................................... 10 1.4 Sebetranscendence a smysl.................................................................................................... 11 1.5 Souvislost mezi smyslem, cílem a úkolem............................................................................ 12 1.6 Smysl a obtížné životní situace (krize, utrpení)..................................................................... 14 2. Onkologické onemocnění............................................................................................................ 21 2.1 Onkologické onemocnění a jeho vliv na psychiku jedince.................................................... 21 2.2 Onkologické onemocnění a smysl......................................................................................... 25 3. O smrti......................................................................................................................................... 28 3.1 Smrt a smysl.......................................................................................................................... 28 3.2 Konfrontace se smrtí jako příležitost ke změně.................................................................... 30 4. Narativní přístup.......................................................................................................................... 32 4.1 Narativita.............................................................................................................................. 32 4.2 Narativní přístup v kontextu obtížných životních situací..................................................... 34 4.2.1 Využití narativního přístupu pro práci se zkušeností nemoci..................................... 35 5. Dosavadní výzkumy.................................................................................................................... 37 II. EMPIRICKÁ ČÁST.......................................................................................................................... 39 6. Předmět a cíl výzkumu, výzkumné otázky................................................................................... 39 6.1 Předmět a cíl výzkumu.......................................................................................................... 39 6.2 Výzkumné otázky.................................................................................................................. 39 7. Metoda.......................................................................................................................................... 40 7.1 Design výzkumu..... .............................................................................................................. 40 7.2 Omezení výzkumu................................................................................................................. 41 7.3 Výzkumný soubor.................................................................................................................. 41 7.4 Metodika sběru dat................................................................................................................. 42 7.5 Analýza získaných dat........................................................................................................... 44 7.6 Způsob prezentace závěrů analýz jednotlivých příběhů........................................................ 44 8. Výsledky....................................................................................................................................... 46 8.1 Příběh Marie.......................................................................................................................... 46 8.2 Příběh pana V. ...................................................................................................................... 53

8.3 Příběh Heleny........................................................................................................................ 61 8.4 Příběh Lucie........................................................................................................................... 69 8.5 Příběh pana P. ....................................................................................................................... 76 8.6 Příběh Veroniky..................................................................................................................... 83 9. Shrnutí závěrů z analýz a diskuse................................................................................................. 93 ZÁVĚR................................................................................................................................................ 100 LITERATURA.....................................................................................................................................102

Motto: „Jakým způsobem člověk na sebe bere svůj nezvratitelný osud a také všechna utrpení s ním spojená, v tomto způsobu se i v těch nejtěžších situacích a až do poslední minuty života otvírá plnost možností, jak smysluplně utvářet vlastní život.“ V. E. Frankl

Úvod Tato diplomová práce se zabývá zkoumáním smyslu života v souvislosti s onkologickým onemocněním. Co je smyslem života lidí, kteří prošli osobní zkušeností onkologické nemoci? Jaké hodnoty vnímají jako důležité? Jaký je možný vliv tohoto onemocnění na smysl jejich života a charakter těchto změn? Vedle štěstí a okamžiků radosti patří neodmyslitelně do našich životů také strast a utrpení. Domnívám se, že jeden ze symbolů utrpení lidí v dnešním světě představuje rakovina, onemocnění nahánějící strach a nesoucí i po desetiletích lékařských výzkumů přívlastek „smrtelné.“ V různých životních situacích (ať již pracovního, vztahového či jiného charakteru) mají lidé při představě blížícího se konce tendenci rekapitulovat svoje dosavadní činy i prožitky. Více se nad svým jednáním i pocity zamýšlejí, vracejí se v úvahách zpět, přehodnocují... Když je člověk konfrontován s diagnózou život ohrožujícího onemocnění, je postaven před otázku možnosti blížícího se konce života. Lidé potřebují nacházet ve svém životě smysl a tváří v tvář život ohrožující nemoci nabývají existenciální otázky na významu. Smysl v životě může člověku pomoci překonávat nejrůznější obtížné situace, mezi něž jistě patří závažná onemocnění. Proto si myslím, že zkoumání smyslu života u lidí, kteří prodělali onkologické onemocnění, má svůj význam. Hédonistické zaměření moderní společnosti vyvolává v člověku pocit, že utrpení je něco jednoznačně negativního. Takovéto obecné nastavení ještě více komplikuje už tak složitou pozici člověka s diagnózou onemocnění, které je úzce spojeno s utrpením a smrtí. Nemůže být však toto utrpení něčím, co člověku nabízí možnost nalézt skutečné hodnoty? Připravuje člověka život ohrožující onemocnění o smysl života, nebo je možné, že má v tomto směru naopak pozitivní vliv? Nalezení smyslu ve vážné nemoci, stejně jako v čemkoli jiném, je individuální záležitostí. Z různých stran slýcháme příběhy lidí, kteří ze své nemoci dokázali vytěžit cosi pozitivního, jejich zkušenost je někam posunula, přivedla je k důležitým rozhodnutím. Někdo může tuto situaci využít coby popud k tomu, aby se omluvil lidem,

kterým ublížil, jiný zapomene na zášť a odpustí, někdo se rozhodne pomáhat... Pravdou je, že není neobvyklé, že lidé v konfrontaci se smrtí mění svůj postoj k životu a jeho hodnotám.

Toto téma jsem si mimo jiné zvolila proto, že má pro mě osobní rozměr. Jednou z motivací k uskutečnění tohoto výzkumu pro mne bylo setkání s touto nemocí v mém nejbližším okolí. Tato choroba pro mne, dříve než jsem odhalila rozměry její pověsti, ztratila nejasné kontury obávaného nepřítele lidí. Najednou tu byla - velice skutečná, velmi blízko. Lidé, kteří prožili blízké setkání s rakovinou, na něj asi těžko mohou zapomenout. Mnoho lidí trpí touto nemocí, mnoho dalších je v pozici těch, jejichž blízcí bojují s onkologickým onemocněním. Myslím si, že zkoumání zkušenosti lidí, kteří onemocněli rakovinou, je přínosné, protože může pomoci přiblížit tuto nemoc, pochopit jak může působit na lidi, co jim bere, ale také třeba co jim může přinést. Zjištěné poznatky by mohly být využity při terapii s lidmi, kteří procházejí podobnou zkušeností.

I. Teoretická část 1. O smyslu 1.1 Otázka po smyslu „Nežijeme z věcí, ale z jejich smyslu.“ Antoine de Saint-Exupéry

Co je to „smysl“? Otázka po smyslu je velice složitá. Smysl je něco těžko uchopitelného a existuje mnoho teorií, které se o to pokoušejí. Tavel (2004) uvádí, že bylo vytvořeno okolo 170 definic smyslu. Křivohlavý (2006) ve svém pojednání o smysluplnosti existence upozorňuje na to, že neexistuje žádná obecně přijatelná definice ani teorie smysluplnosti života, a chápeme ji jako tzv. psychologický konstrukt. „Smysl života je dynamický konstrukt, charakterizovaný ne jako statický systém, ale jako neustálý proces konstruování a rekonstruování hodnotového systému, stejně jako interpretace a reinterpretace života a životních událostí.“ (Halama, 2000, str. 233) Zabývání se otázkou smyslu života je specificky lidskou záležitostí. „Tvorba smyslu a nacházení smysluplnosti žití je základní a podstatně důležitý lidský psychický proces.“ (Křivohlavý, 2006, str. 49) Je to jeden ze znaků, kterými se lidé odlišují od zvířat. Ptáme se: Proč jsme na světě? Jaký má náš život smysl? Hledání odpovědí na tyto otázky však není snadné. Yalom (2006) odůvodňuje fakt, že se doposud nepodařilo žádnému mysliteli nalézt odpověď na otázku po životním smyslu, existencí zásadního rozporu dvou skutečností: 1. člověk potřebuje smysl, 2. ve světě žádný univerzální smysl neexistuje. „Problém je ve své rudimentární podobě následující – jak může člověk, který potřebuje smysl, tento smysl najít ve vesmíru, jenž žádný smysl nemá?“ (Yalom, 2006, str. 428) Záleží tedy na člověku samotném jaké cíle si stanoví, jaké hodnoty bude uznávat, v čem bude spatřovat smysl. Odůvodněním lidské snahy o nalezení smyslu v životě je podle Yaloma (2006) naše potřeba systému hodnot a percepčního rámce, abychom se dokázali lépe orientovat v nestrukturovaném světě. Machovec (2004) rovněž zdůrazňuje výsadní roli člověka coby bytosti, která do světa vnáší díky svým rozumovým schopnostem smysl. Upozorňuje na to, že žádná věc na světě, ani žádná „živá věc“ nemá smysl sama o sobě, neboť zatímco věci patří do kategorie bytí,

smysl náleží do kategorie vztahu. „Jen tam, kde se rozumem nadaná bytost setkává s nějakým přírodním či historickým procesem, v němž se ukazují rozcestí, eventuality, kde rozum může (a někdy musí) volit, je možno mluvit o smyslu.“ (Machovec, 2004, str. 22) Frankl, zakladatel logoterapie, který se ve svých pracích věnoval smyslu života, podrobuje kritice všeobecnou otázku po jakémsi univerzálním smyslu lidské existence: „Otázka po smyslu života vůbec je nesmyslná, protože je špatně položena, míní-li vágní život „vůbec“ a nikoli „vždy mou“ konkrétní existenci.“ (Frankl, 1996, str. 72) Podle Frankla (1994a, 1996, 2006) je třeba dát otázce po smyslu koperníkovský obrat - člověk není tím, kdo by se měl tázat po smyslu, je naopak tím, kdo odpovídá na konkrétní otázky, které mu klade život. Tyto otázky však mohou být člověkem zodpovězeny jedině tehdy, když převezme zodpovědnost za svůj vlastní život. Být odpovědným by tedy mohlo být podle Frankla (1994a) a z pohledu existenciální analýzy označeno jako obecný smysl lidské existence. Ovšem to, jak je tento smysl realizován, tedy jaké jsou konkrétní odpovědi na konkrétní životní otázky, se liší od člověka k člověku. Vstupuje zde do hry další významná komponenta - totiž ojedinělost a jedinečnost člověka a situace, v níž se ocitá. Frankl (1996) považuje smysl díky jeho vztaženosti k určité osobě a situaci, které jsou vždy jedinečné, také za jedinečný a relativní. Smysl se tedy u určitého člověka může měnit v závislosti na podmínkách, a co je smyslem pro jednoho člověka, nemusí být smysluplné pro jiného. „Smysluplnost lidské existence je založena na jedinečnosti a jednorázovosti lidské osoby.“ (Frankl, 1996, str.122) Vedle výše popsaného jedinečného smyslu mluví Frankl (1996) také o smyslu vyšším, ovšem otázky po vyšším smyslu, tedy po smyslu světa jako celku nebo smyslu osudu člověka, považuje za problematičtější, neboť kladné odpovědi na tyto otázky jsou podle něj rezervací víry. Pro věřící tedy nepředstavují problém, protože nábožensky založený člověk věří v existenci tohoto vyššího smyslu. Pro ostatní však mohou být otázky týkající se vyššího smyslu obtížně uchopitelné. Wong (in Wong, Fry, 1998) rovněž zdůrazňuje roli náboženské víry při hledání odpovědí na otázky po absolutním smyslu. Náboženství a spiritualitu považuje za hlavní zdroje konečného smyslu života. Yalom (2006) uvádí rozdělení smyslu na kosmický a pozemský (osobní). Přičemž v kosmickém smyslu je zahrnut jakýsi plán, který vychází z duchovního či tajemného uspořádání vesmíru. Tento vesmírný smysl souvisí se smyslem života vůbec, zatímco pozemský implikuje osobní pocit smysluplnosti a souvisí s otázkou: „Jaký je smysl mého života?“ Dá se říci, že kosmický smysl popisovaný Yalomem by mohl být přirovnán k vyššímu smyslu v pojetí Frankla. Pro objasnění problematičnosti otázek po vyšším smyslu Frankl (1996) uvádí Pascalův výrok o tom, že „větev nemůže nikdy pochopit smysl celého

stromu.“ Frankl (2006) se v souladu s tímto tvrzením přiklání k tomu, abychom pokládali otázky po smyslu dílčího dění v lidském životě, neboť jen ten jsme schopni díky konkrétnosti obsáhnout. „Život nakonec neznamená nic jiného, než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny. Tento požadavek a s ním i smysl existence se mění od člověka k člověku, okamžik od okamžiku.“ (Frankl, 2006, str. 89) Alfried Längle (2002) v souladu s tímto výrokem označuje smysl za jakousi možnost otevírající se na pozadí skutečnosti. „Smysl je tedy vždy zcela konkrétní cesta odpovídající daným okolnostem.“ (Längle, 2002, str. 29) Baumeister (in Wong, Fry, 1998) se domnívá, že člověk hledá smysl na základě čtyř druhů potřeb smyslu, a tyto potřeby vysvětlují také naše každodenní aktivity. Pokud jsou tyto potřeby naplňovány, jedinec prožívá život coby smysluplný. Jedná se o následující potřeby (zprac. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998): potřeba účelu (potřeba pociťování smysluplných životních cílů); potřeba vědomí kontroly a účinnosti při dosahování těchto cílů; potřeba kladné hodnoty (či oprávnění) vlastního chování a potřeba kladného sebehodnocení. Potřeba smysluplných životních cílů čili vědomí, že život má určitý účel, zahrnuje úsilí po dosažení objektivních cílů a subjektivního pocitu naplnění. Potřeba vědomí účinnosti se týká uvědomování si spojitosti mezi naším chováním v přítomnosti a jeho důsledky pro budoucnost. Jedná se o potřebu pocitu kontroly nad budoucími výsledky našeho chování a potřebu vědomí, že naše směřování k jasnému cíli, a tedy působení v kontextu okolního světa, je něčím významné, důležité. Potřeba pozitivních hodnot se týká potřeby kladně hodnotit vlastní chování pomocí vlastního měřítka hodnot. Může vést k bagatelizování následků vlastního nemorálního chování či zříkání se zodpovědnosti za ně, a naopak sdělování takových záměrů, které jsou hodny obdivu. Potřeba vlastní hodnoty či pozitivního sebehodnocení se týká potřeby vnímat sebe sama jako hodnotného jedince s žádoucími cíli. Může vést k porovnávání sebe sama s méně šťastnými jedinci a k připisování si zásluh za úspěchy a zříkání se zodpovědnosti za neúspěchy. „Lidé jsou nejšťastnější, když jsou tyto čtyři potřeby uspokojeny.“ (Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998, str. 144) Wong (in Wong, Fry, 1998) odkazuje na Maye, který v rámci problematiky smyslu zdůrazňuje proces výběru a bytí autentickým. „Život je sled voleb v různých životních situacích. Jedinci prožívají své životy nejsmysluplněji, pokud rozpoznají a přijmou skutečnost, že se nemohou vyhnout rozhodnutím. Osobní smysl je vyvozen z vědomého procesu rozhodování a ze závazku vůči těmto rozhodnutím.“ (Wong in Wong, Fry, 1998, str. 401- 402)

1.2 Smysl a hodnoty Jak bylo výše uvedeno, vzhledem k jedinečnosti každé osoby a ojedinělosti situace, v níž se daná osoba právě nachází, nelze dát žádnou univerzální odpověď na otázku po smyslu. Podle Frankla (1994a) však existují tři hlavní cesty, na kterých může být smysl nalezen. Jedná se o tři hodnotové kategorie: tvůrčí hodnoty, zážitkové hodnoty a postojové hodnoty. Frankl (1996) blíže vysvětluje tvůrčí hodnoty jako takové hodnoty, které mohou být realizovány tvůrčí činností, tedy vytvářením nějakého díla nebo vykonáním činů. Zážitkové hodnoty se podle něho uskutečňují v prožívání a v přijímání světa (vychutnávání krás přírody či umění), ale také v prožívání někoho – tedy ve vztazích k druhým lidem – to znamená, že také v lásce k někomu můžeme naplňovat smysl a realizovat sebe sama. Uskutečnění postojových hodnot spočívá podle Frankla (1996) v postoji člověka k omezením, které s sebou život přináší, k nezměnitelnému osudu. Längle (2002) vysvětluje podstatu hodnot zážitku tak, že člověk ze světa přijímá něco hodnotného, čímž se obohacuje. Frankl říká, že „zážitkové hodnoty jsou realizovány pasivním přijímáním světa (příroda, umění) do Já.“ (Frankl, 1996, str. 107) Längle (2002) v tomto procesu přijímání zdůrazňuje aspekt aktivní účasti člověka. „Bez sebevydání zůstávají prožitky pouhými danostmi.“ (Längle, 2002, str. 32) Na rozdíl od hodnot zážitku je aktivní podíl člověka na realizaci tvůrčích hodnot zcela zřejmý a neoddiskutovatelný. Längle (2002) uvádí, že tyto hodnoty se realizují tak, že člověk vkládá něco hodnotného do světa a tím jej obohacuje. Také upozorňuje na to, že tvůrčí hodnoty jsou uskutečňovány nejen skrze neobyčejné výkony, tedy např. při vzniku významných uměleckých děl či realizaci vědeckých objevů. Tyto hodnoty jsou stejně tak naplňovány skrze zdánlivě „obyčejné“ činnosti jako je péče o rodinu, výchova dětí či pečlivé vykonávání vlastního povolání. Mohou být naplňovány prostřednictvím velkého osobního nasazení, rozhodnutí, oddanosti určitým myšlenkám a cílům. Výjimečnost dané tvůrčí činnosti tedy není zdaleka tak podstatná jako angažovanost osoby, která ji vykonává. Autor (2002) dále říká, že člověk se má se svým životem vyrovnávat pomocí prožívání a tvoření, označuje tedy zážitkové a tvůrčí hodnoty za prostředky, kterými člověk smysluplně utváří svůj život. Frankl (1996) řadí k nejvyšším hodnotám hodnoty postoje, jelikož zastává názor, že právě možnost realizace těchto hodnot je znakem toho, že lidský život nemůže za žádných okolností ztratit smysl. Franklova žačka a spolupracovnice E. Lukasová (1998) zdůrazňuje toto výsadní postavení, které Frankl přisuzoval hodnotám postoje, a jež někdy vyjadřoval tak,

že postojové hodnoty postavil proti dvojici zážitkových a tvůrčích hodnot coby nejvyšší možnost smyslu. A to proto, že cesta ke smyslu, na níž nás vedou postojové hodnoty, není samozřejmá, není to něco, co se rozumí samo sebou. Lukasová (1998) vypráví o své osobní zkušenosti, díky níž si poprvé uvědomila podstatu tohoto výsadního postavení postojových hodnot ve zmiňované triádě. Když její matka umírala na rakovinu a všichni okolo marně hledali pro umírající ženu slova útěchy, realizovala matka Lukasové postojové hodnoty tak, že se k celé věci postavila pozitivně, a ačkoli byla fyzicky velice slabá, nalezla v sobě síly k utěšování svých blízkých. Prostřednictvím realizace postojových hodnot tedy můžeme významně obohatit druhé lidi. Tuto jedinečnou možnost máme ve svých rukou vždy, když se rozhodujeme, jak se zachovat v těžkých životních situacích, protože i když nemůžeme osudové okolnosti změnit, jen a jen na nás závisí rozhodnutí, jaký postoj k nim zaujmeme – a v tom podle logoterapie tkví naše svoboda. Jak bylo výše zmíněno, smysl lidské existence je podle Frankla (1994a) „být odpovědný“, podstata člověka však podle něho spočívá ve svobodě. Tato svoboda spočívá v možnosti rozhodování, jakou cestu si v té které situaci zvolím. Také smysl je postaven na svobodě. „Pravý smysl nikdy neříká: „Ty musíš!“ Smysl je dítětem svobody. Abych v něčem spatřil smysl, to nelze vynutit.“ (Längle, 2002, str. 41-42) Za žádných okolností nemůže být člověk zbaven možnosti svobodně se rozhodnout, jaký postoj zaujme k něčemu, co jej v životě potkalo. „Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního okamžiku vzít, mu až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně.“ (Frankl, 2006, str. 78) Längle (2002) vyjadřuje názor, že těžké životní situace, v nichž člověk ztrácí vnější svobodu a zbývá mu svoboda rozhodnout se jaký postoj zaujme, poskytují prostor pro osobní rozvoj. Rovněž se domnívá, že v postoji, jež zaujmeme v těchto situacích, může být zrcadlen postoj k hodnotě života jako takového. Podle Frankla (1994a) můžeme v mezních situacích, kdy čelíme nezměnitelnému osudu, skrze postojové hodnoty využít možnost smysluplného utváření života, neboť právě člověku přísluší vzácná schopnost změnit utrpení ve výkon, změnit tragédii ve vítězství lidského ducha. Pokud zkrátka není v našich silách změnit okolnosti, které nás potkaly, stále ještě máme jednu možnost – a sice změnit náš postoj a dojít díky tomuto postoji ke smyslu. „To je právě tajemství bezpodmínečné smysluplnosti života: že člověk je právě v mezních situacích vyzýván, aby podal svědectví o tom, čeho je schopen.“(Frankl, 1994a, str. 167) Jak odlišit hodnoty od smyslu? Hodnoty jsou v pojetí logoterapie nazírány jako jakési možnosti, cesty, kterými může člověk dojít ke smyslu. „Smysl je vždycky něco jen jednorázové a jedinečné, co má být vždycky teprve odkryto, zatímco hodnoty jsou smyslové

univerzálie, které jsou obsaženy nikoli v jednorázových, jedinečných situacích, nýbrž v situacích typických, opakujících se, které tedy vyznačují lidský stav.“ (Frankl, 1994a, str. 16) Hodnoty tedy se smyslem velice úzce souvisejí, není možné je od něj oddělit, protože skrze hodnoty lze nalézt smysl. „Smysluplně žít znamená rozpoznat nejvyšší možnou hodnotu dané situace a uskutečnit ji. Nikoli jakoukoli hodnotu, nýbrž takovou, kterou můžeme v této situaci podle nejlepšího vědomí a svědomí pokládat za nejlepší.“ (Längle, 2002, str. 41) Yalom (2006) říká, že hodnoty vyvstávají na základě pocitu smyslu a zpětně se podílejí na posilování tohoto pocitu.

1.3 Smysl - objektivní či subjektivní? Podle Frankla (např. 1994a, 1998) je smysl něco, co má být „odkryto“. Nemůže být vytvořen, vymyšlen, musí být objeven. Není možné vštípit druhému člověku smysl, ten musí být nalezen, rozpoznán individuem samotným, neboť, jak již bylo řečeno, smysl úzce souvisí s jedinečností člověka a situace, v níž se ocitá. To, co nám podle Frankla (1994a) pomáhá na cestě k nalezení smyslu, je svědomí. Označuje je dokonce za jakýsi „orgán smyslu.“ „Dalo by se definovat jako schopnost percipovat smyslové tvary v konkrétních životních situacích.“ (Frankl, 1994a, str. 17) Pokud tedy shrneme výše uvedené, dalo by se říci, že život nám poskytuje možnosti volby uskutečnění různých hodnot, skrze něž můžeme objevit smysl, a na této cestě nám pomáhá naše svědomí. Frankl (1996) hovoří o transsubjektivitě smyslu – existuje objektivní smysl, který je daností, ale je vztažený k určité situaci a člověku, a jeho vnímání a naplňování je podřízené subjektivitě lidského vědění a svědomí. Yalom (2006) polemizuje s Franklovým názorem, že svět je objektivně smysluplný, a tedy smysl existuje někde mimo nás a my jej máme nalézt. Říká, že Franklovo stanovisko má náboženský podtext, vychází z předpokladu, že existuje Bůh, který pro nás určuje smysl, a na nás je, abychom tento smysl objevili. Yalom k této problematice uvádí: „Kdyby byl Bůh, proč by z toho mělo vyplývat, že má nějaký účel pro život, a hlavně, účel pro každého z nás? Nezapomínejme, že je to člověk, nikoli Bůh, kdo je posedlý smyslem.“ (Yalom, 2006, str. 468) Podle Halamy (2000) je smysl života subjektivním fenoménem, který se utváří na základě interakcí jedince s jeho sociokulturním prostředím.

1.4 Sebetranscendence a smysl Frankl (např. 1994a, 1996, 1998) klade důraz na sebetranscendenci lidské existence, protože podle něho pouhá existence, tedy pouhé přežití, nemůže být pro člověka nejvyšší hodnotou. Toto ponaučení si Frankl odnesl ze svého pobytu v koncentračních táborech, kde dospěl k poznání, že pokud člověk není zaměřen na něco, co jej přesahuje, tedy co není on sám, postrádá jeho bytí smysl. „Lidské bytí odkazuje za sebe samo na něco, čím však není, na něco nebo na někoho: na nějaký smysl, který má být naplněn, nebo na bytí bližního, s nímž se setkává.“ (Frankl, 1994a, str. 125) V souvislosti s tím vytvořil Frankl (1994a) motivačně teoretický koncept, který zahrnuje touhu člověka po smyslu - po jeho nalezení a naplnění – a tento koncept označil „vůle ke smyslu“. Vnímá ji jako hluboce zakořeněnou potřebu člověka, potřebu najít v jednotlivých životních situacích smysl a tento smysl naplnit. „Člověk je konečně a původně charakterizován svou vůlí ke smyslu, touhou po co možná nejsmysluplnějším naplnění své existence a zápasem o nalezení životního obsahu, tedy snahou dosáhnout ve svém životě naplnění tohoto obsahu.“ (Frankl, 1998, str. 77) Yalom (2003) se rovněž dívá na lidské bytosti jako na tvory pátrající po smyslu. Upozorňuje přitom na skutečnost, že přicházíme do světa, aniž bychom znali tento smysl, a proto usilujeme o jeho nalezení, přičemž toto hledání nás mnohdy přivádí ke krizím životního smyslu. Důvodem hledání smyslu je lidská potřeba mít hodnotový systém a percepční rámec, na jehož základě by se mohlo odvíjet naše jednání. Stejně jako Frankl, také Yalom (2003, 2006) zdůrazňuje důležitost sebetranscendence ve spojitosti s otázkou smyslu života. „Zdá se důležité, má-li nějaká činnost poskytnout smysl, aby vyzvedla člověka od něho samého, i když není explicitně altruistická.“ (Yalom, 2006, str. 439) Yalom (2006) uvádí, že mnoho lidí ve zkušenostních seminářích vyjadřuje názor, že projekty týkající se smyslu v životě nabývají většího a hlubšího významu tehdy, když jsou zaměřeny k nějakému cíli, který leží mimo sebe sama. Podle Yaloma (2003) je ke smyslu života třeba přistupovat nepřímo, věnovat se jednomu z potenciálních smyslů, nejlépe takovému, který je sebepřesahující, přičemž důležité je podle něho zejména samotné naše zapojení do tohoto procesu. Rovněž Seligman (2003) zdůrazňuje v souvislosti s problematikou smyslu života sebetranscendenci. Podle něho lze dosáhnout smysluplného života tehdy, pokud uplatníme své ctnosti a charakteristické silné stránky ve službě něčemu většímu, něčemu co nás přesahuje.

Baumeister a Sommerová (in Wong, Fry 1998) uvádějí, že lidé často mluví o smyslu svého života ve spojitosti s budoucími úspěchy nebo štěstím svých dětí, což berou jako měřítko hodnoty sebe sama. „Kognitivní či percepční posun směrem k budoucnosti a zvýšená zaměřenost na výsledky druhých, spíše než na svoje vlastní, mají potenciál vnést do života větší smysl.“ (Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998, str. 158)

1.5 Souvislost mezi smyslem, cílem a úkolem Pojmy smysl života a životní cíle spolu úzce souvisejí. Yalom (2006) upozorňuje na odlišné konotace „smyslu“ a „cíle“, neboť smysl má spojitost s významem a vnímáním logických soudržností, zatímco cíl má souvislost se záměrem či účelem. Zároveň však říká, že jak cíl, tak smysl života jsou běžně užívány jako synonyma, a sám je takto používá. „Pozemský smysl („smysl mého života“) zahrnuje účel: ten, kdo má pocit smysluplnosti, vnímá život, jako že má nějaký účel nebo funkci, kterou je možné naplnit, nějaký prvořadý cíl či cíle, o něž je možné usilovat.“ (Yalom, 2006, str. 428) Baumeister, Reker a Wong (cit. dle Emmons, Colby, Kaiser, in Wong, Fry, 1998) uvádějí, že cíle jsou velice důležitým zdrojem osobního smyslu, neboť coby motivační konstrukty poskytují životu strukturu, jednotu a účel. Csikszentmihalyi (1996) říká, že mnoho lidí má v životě určitý záměr, od něhož se odvíjejí jejich každodenní snahy – jedná se o cíl, podle kterého se uspořádává psychická energie člověka, a od kterého se odvíjejí další, menší cíle. „Lidé, kteří považují svůj život za smysluplný, obvykle mají cíl, který je dostatečně podněcující, aby spotřeboval všechnu jejich energii, a který může dát jejich životu smysl.“ (Csikszentmihalyi, 1996, str. 320) Autor dále vyjadřuje názor, že posuzování kvality našeho života souvisí s tím, jak blízko se dostáváme k dosažení svých cílů. Pokud se nám podaří dosáhnout alespoň některých cílů, dostavují se pocity uspokojení a štěstí. Z pohledu člověka jako individua není důležité, co je jeho nejvyšším cílem - pokud je dostatečně motivující, jsme jím zaujatí a nese s sebou jasné úkoly, může dát životu smysl. „Smyslem života je právě jeho smysl: To znamená, že ať je to cokoli, ať to najdeme v čemkoli, právě tento jednotný a jednotící cíl, záměr, poslání je to, co dává životu smysl.“ (Csikszentmihalyi, 1996, str. 320) Csikszentmihalyi (1996) se domnívá, že pokud má člověk životní téma, tak cokoli se v jeho životě stane, nabývá určitého smyslu, ať už negativního či pozitivního.

Längle (2002) přirovnává život k plavbě na lodi a říká, že směr, kterým se loď ubírá, nezaručuje její bezpečí, a ani smysl v životě neposkytuje podobnou záruku. Směr však v sobě skrývá „naději cíle“, kvůli které loď vyplouvá z přístavu, který poskytuje bezpečí. „Smysl je životní směr pro určité časové období. Při jeho sledování člověk na sebe bere cestu za tím, pro co stojí za to žít.“ (Längle, 2002, str. 44) Lukasová (1998) považuje orientaci člověka na smysl a cíl za ideovou danost, a říká, že některé cíle jsou nahraditelné, zatímco jiné ne. Jejich ztráta potom vyžaduje přizpůsobivost člověka, a namísto hledání náhradních cílů může být účinnější změna přístupu a postoje k životu. Je zde tedy možný kognitivní posun v rámci triády hodnot. Lukasová (in Fry, Wong, 1998) uvádí, že člověk sám si volí vlastní životní cíle, přičemž jeho volby závisí na vnitřních faktorech. Smysl života však podle ní proniká do života člověka zvenčí, je jakousi naváděcí drahou, která může člověka zavést na cestu k uskutečnění jedinečné osobní existence. Zatímco smysl života je patrný, ovšem „neviditelný“, osobní cíle jsou určitým způsobem zviditelněny v aktech vůle a v přáních. Křivohlavý (2006) uvádí dvojí pojetí smyslu – smysl jako idea nebo jako cíl. Význam smyslu coby idey je vlastně chápání smyslu jako určité interpretace jednotlivých událostí i celého života. V pojetí smyslu jako cíle jde o ujasnění si toho, čemu se člověk chce věnovat, o co se chce snažit, jaké má motivy a k jakým cílům by chtěl směřovat, aby byl jeho život smysluplný. Křivohlavý (2002) říká, že námi stanovený cíl života je měřítkem smysluplnosti našeho života, ukazuje nám, co má a co nemá smysl. „Lidé jsou kladně přikloněni k určitému záměru a mají určité pojetí smysluplnosti života – to je možno považovat za nezvratný fakt. Při tom tento cíl může být formulován přerůzným způsobem.“ (Křivohlavý 2006, str. 98) Individuální pojetí života v sobě podle Křivohlavého (2006) nese jistý rámec, který člověku pomáhá orientovat se, a z něhož pramení také snahy dosáhnout určitých cílů a splnit jisté úkoly. A při procesu směřování k splnění úkolů a naplnění těchto smysluplných cílů si člověk stále více uvědomuje význam a důležitost svého života. „Člověk, který má vyšší míru smysluplnosti života, se jeví jako ten, kdo výrazněji zažívá směřování své činnosti k určitému cíli, snaží se o dosahování cílů, které jsou v harmonii s jeho celkovým životním zaměřením.“ (Křivohlavý, 2006, str. 105) Výše zmiňovaná (viz kapitola 1.1) Baumeisterova klasifikace čtyř potřeb smyslu obsahuje také potřebu smysluplných cílů. Křivohlavý (2004) k této potřebě uvádí, že pokud má člověk jasný cíl, je možné, aby jeho jednání bylo účelné, a nalézá smysl ve svém počínání či v tom, co zamýšlí dělat. Cíle tedy poskytují člověku smysl.

Frankl (1996) zdůrazňuje v rámci problematiky smyslu pojetí života jako úkolu. Je toho názoru, že bychom neměli hledat abstraktní smysl života, neboť každý člověk má své jedinečné poslání, konkrétní úkol, který má splnit, a každá životní situace je výzvou. Vědomí toho, že máme v životě jedinečný úkol (můžeme jej nazvat posláním) nám pomáhá překonávat těžkosti a umožňuje nám pociťovat svou nezastupitelnost a jedinečnou hodnotu vlastního života. Frankl (1996) je dokonce přesvědčen, že pokud pohlížíme na život jako na úkol, je o to víc smysluplný, oč je složitější. „Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, svůj specifický úkol.“ (Frankl, 2006, str. 90) Uvědomování si úkolů v životě člověka připisuje Frankl (1996) psychohygienickou hodnotu a vyslovuje souhlas s citátem Nietzscheho: „Kdo má proč žít, snese téměř každé Jak.“ (cit. dle Frankl, 1996, str. 68) V jiném díle Frankl (1998) cituje Pascala, který v Pensées (Myšlenky) uvádí: „Nic není člověku tak nesnesitelné, jako stav bez úkolů, bez cílů.“ (cit. dle Frankl, 1998, str. 49) Tuto myšlenku převrací a říká, že vědomí práce na určitém úkolu člověku nejlépe pomáhá vypořádat se s těžkostmi. „Chceme-li přivést ve smyslu existenciální analýzy a ve službách logoterapie pacienta k co nejvyšší koncentrovanosti jeho života, musíme mu jen ukázat, jak má život každého člověka jedinečný cíl, k němuž vede jen jednou daná cesta.“ (Frankl, 1996, str. 69) Frankl (1996) vyslovuje přesvědčení, že bez určitého pevného bodu v budoucnosti člověk nemůže existovat. Bijan Amini (1999) říká, že jakákoli bezvýchodná situace v sobě skrývá nějaký smysl, šanci se něco naučit nebo životní úkol, a při hledání smyslu jde tedy o to, aby člověk rozpoznal úkol, který pro něj život přichystal. Wong (in Wong, Fry, 1998) popisuje životní úkol jako konkrétní krok k životnímu cíli. Životní úkol se vztahuje k aktivnímu zapojení člověka do činností, které považuje za smysluplné a hodnotné.

1.6 Smysl a obtížné životní situace (krize, utrpení) „Jen jediné člověka dělá schopným snášet to nejhorší a vydat poslední – a to je výzva po vůli ke smyslu a vědomí toho, že člověk je odpovědný za naplnění tohoto životního smyslu.“ V. E. Frankl

Nedílnou součástí našich životů jsou, vedle radostných chvil, také těžké chvíle a utrpení. „Strast a smrt, osud a utrpení odloučit od života, to by znamenalo vzít životu tvář, formu. Teprve pod údery kladiva osudu, v bílém žáru utrpení z něho nabývá život formy a

tváře.“ (Frankl, 1996, str. 110) Bolest a utrpení jsou něčím, čeho se obáváme, čemu se toužíme vyhnout. Přitom si většinou nepřipouštíme, že právě rány osudu mohou být pro nás přínosem, mohou pomoci v našem osobnostním růstu. To, na čem záleží, je postoj, který k nim zaujmeme... Emmons, Colbyová a Kaiserová (in Wong, Fry, 1998) upozorňují na skutečnost, že mnozí teoretici, výzkumníci i klinici zdůrazňují roli smyslu v procesu vyrovnávání se s traumatickými životními událostmi. O nezbytnosti vytváření či objevování smyslu v krizových situacích se mluví v souvislosti s úspěšnou adaptací. Autoři (in Wong, Fry, 1998) říkají, že určité události jsou traumatické zčásti proto, že vyžadují zásadní změnu v nazírání člověka na sebe sama, na druhé a na svět kolem; je tedy důležité, aby lidé přišli na způsob jak nalézt smysl v událostech, jejichž důsledky jsou v rozporu s jejich osobním smyslem. Mezi tyto procesy patří snaha o nalézání vyššího smyslu v obtížných životních situacích. Podle Frankla (1994a) hraje důležitou roli v kontextu vypořádávání se s utrpením vnímání smysluplnosti života, které je podle něho spojeno s kladnými emocemi. „Může-li člověk najít a naplnit ve svém životě smysl, stává se šťastným, ale také schopným vypořádat se s utrpením. Vidí-li v tom smysl, je dokonce připraven obětovat život. Na druhé straně, nemůže-li najít smysl, má sklon vzít si život uprostřed všeho blahobytu a hojnosti, které ho obklopují, a navzdory nim.“ (Frankl, 1994a, str. 177) Také Křivohlavý (2004, 2006) se zmiňuje o tom, jak nacházení smyslu pomáhá člověku lépe se vypořádat s utrpením, a říká, že percipování vyšší smysluplnosti se pojí s pozitivními emocemi (např. pocity štěstí, radosti, naděje). Autor (2004) předkládá zjištění Taylorové o tom, že v situacích, kdy lidé zakoušejí utrpení, dochází k značnému zesílení intenzity hledání „vyššího smyslu“ v tom, co se událo. A pokud člověk tento smysl nachází, povznáší se nad utrpení, což mu může pomoci lépe se s ním vypořádat. „Síla utrpení podněcuje (stimuluje) potřebu nacházet smysluplnost života.“ (cit. dle Křivohlavý 2004, str. 90) Frankl (1994a) upozorňuje na to, jak klíčové může být přesvědčení o bezpodmínečné smysluplnosti života pro lidi, kteří se ocitli v mezní situaci. Tento poznatek plyne ze zkušeností psychiatrů působících ve válečných zajateckých táborech. Jak autor uvádí, mnoho z nich totiž dospělo k závěrům, že nejpravděpodobnější šanci na přežití měli zajatci, u nichž se objevovala orientace na určitý smysl a uvědomovali si, že jsou k tomuto smyslu zavázáni. „Jak se zdá, náleží vůli ke smyslu něco, pro co razila moderní psychologie výraz survival value (hodnota pro přežití).“ (Frankl, 1994a, str. 168)

Jak již bylo řečeno, logoterapie pohlíží na člověka jako na bytost, jež je schopna přeměnit utrpení na výkon. Podle Frankla (2006) s sebou utrpení nese jedinečnou možnost jedinečného lidského výkonu, je však třeba, aby člověk v utrpení, které ho potká, viděl svůj specifický úkol, a měl by si uvědomit, že tento úkol leží pouze na jeho vlastních bedrech, je to osud, který náleží právě a pouze jemu, a je tedy jen na něm, zda a jak využije hodnotové možnosti v něm skryté. Längle (2002) upozorňuje na to, že když člověk čelí osudovým podmínkám a není v jeho silách tyto podmínky změnit, nezáleží příliš na tom, co je příčinou, zdrojem utrpení, protože to daný jedinec nemůže nijak ovlivnit. V takové situaci považuje za klíčové rozhodnutí člověka, jestli chce toto utrpení nést. „Mně, a to výlučně mně samému, je vyhrazen způsob jak trpím, a odpovědnost za vztah či za hodnotu, pro něž chci navzdory svému utrpení svůj život žít a vytrvat v něm.“ (Längle, 2002, str. 36) Z pohledu logoterapeutického přístupu tedy potenciál k nalezení smyslu v těžkých životních situacích spočívá v možnosti realizace hodnot postoje. „Lidský život se může naplnit nikoli pouze v tvorbě a radosti, nýbrž dokonce také v utrpení!“ (Frankl, 1996, str. 107) Pokud se tedy ocitáme v obtížných situacích, stojíme tváří v tvář událostem, které není v našich silách ovlivnit a změnit, ani tehdy nejsme zcela bezmocní. Východiskem k nalezení správné cesty je podle Frankla (1994a) realizace postojových hodnot, která nám umožňuje přeměnit utrpení ve výkon. Záleží zde na způsobu, jakým přijímáme osudové skutečnosti, jak se k nim stavíme, jak trpíme. Náš přístup k utrpení vyplývá z postoje, který k němu zaujímáme, zda jsme vůbec ochotni toto utrpení přijmout, zda vidíme důvod proč je na sebe vzít. „Pro co trpím, to patří k tomu nejdůvěrnějšímu v mém životě. Co jiného se v mém postoji projevuje než podstata mé vlastní osoby?“ (Längle, 2002, str. 36-37) Také Kübler-Rossová (1995) je, v souladu s logoterapeutickým přístupem, přesvědčena o tom, že smysl lze nalézt i ve velmi obtížných podmínkách, přičemž záleží na postoji člověka k situaci, v níž se ocitl. „V našich nemocnicích pro chronické pacienty a v nemocnicích pro veterány je mnoho lidí, kteří jsou kvadruplegičtí. Navštívíte-li některé z těchto pacientů, uvidíte, co všechno dokáží, budete překvapeni, jak dokázali najít ve svém životě smysl a jak výkonní dokáží být.“ (Kübler-Rossová, 1995, str. 85) Podle Frankla (2006) je právě v obtížných životních situacích nesmírně důležité, aby člověk odhalil a uskutečnil hodnotové možnosti, jež mu situace nabízí, nalezl v nich pro sebe určitý smysl, a tak dokázal, že „byl tohoto utrpení hoden.“ V návaznosti na to Frankl říká: „V utrpení může člověk uskutečnit to nejlidštější v sobě samém.“ (Frankl, 1994a, str. 168) Podle Frankla (1994a) je totiž v utrpení skryta možnost smyslu a osobního zrání, neboť pokud

nemůžeme změnit okolnosti, otevírá se nám stále ještě možnost změnit sebe sama, je jen na nás, zda tuto nabídnutou šanci k růstu využijeme. Za Franklovým být hoden utrpení se tedy skrývá jakési být hoden získání možnosti nalézt cestu k osobnímu růstu, tedy příležitosti stát se vnitřně silnějším. „Dokud trpíme, zůstáváme duševně naživu. Ano, v utrpení dokonce zrajeme, v utrpení rosteme – činí nás bohatšími a mocnějšími.“ (Frankl, 1996, str. 109) V této souvislosti Frankl (2006) uvádí různé příběhy lidí, kteří dokázali v mezních situacích změnit svůj postoj a přerůst sebe sama, dojít ke smyslu. Zmiňuje se např. o dopisu, který napsal mladý pacient svému příteli v době, kdy zjistil, že umírá a nemůže mu pomoci ani operace. V dopise píše o tom, jak si vzpomněl na film, který líčil příběh muže, jenž statečně čelil smrti, šel jí vstříc s důstojností a odvahou. Při sledování tohoto filmu si prý pomyslel, že takovýto přístup musí být dar nebes. Pacient uzavírá své úvahy konstatováním, že nyní dal osud podobnou šanci i jemu. Tento mladík tedy nalezl smysl svého umírání v tom, že dostal šanci přistoupit ke smrti s důstojností a odvahou. Frankl (2006) ve své knize vypráví také příběh mladé umírající ženy, s níž se setkal v koncentračním táboře. I přes nepřízeň osudu dokázala být tato žena v posledních dnech svého života veselá, což mu objasnila těmito slovy: „Jsem svému osudu vděčná za to, že mne tak tvrdě zasáhl, neboť ve svém dřívějším maloměšťáckém životě jsem byla příliš zhýčkaná a své spirituální ambice jsem nebrala dosti vážně.“ (cit. dle Frankl, 2006, str. 81) Myšlenku, že utrpení přináší člověku příležitost k tomu, aby se posunul dál, aby dozrál, změnil se, ilustruje Frankl (1994a) také citátem Yehudy Bacona, izraelského malíře a sochaře, který se jako dítě dostal do Osvětimi, a který později o této své zkušenosti napsal: „Jako chlapec jsem si myslil, že řeknu světu, co jsem viděl v Osvětimi, v naději, že by se svět jednou mohl stát jiným; ale svět se nestal jiným a svět nechtěl o Osvětimi nic slyšet. Teprve mnohem později jsem opravdu porozuměl, co je smyslem utrpení. Utrpení má totiž smysl tehdy, staneš-li se sám jiným.“ (cit. dle Frankl 1994a, str. 168-169) Bijan Amini (1999), který se zabývá výchovou v souvislosti s problematikou krizí, říká: „Jestliže se chceme vyvíjet, růst v utrpení, jestliže chceme obstát v krizi, pak musíme chápat situační smysl. Jestliže chceme mentálně zrát, musíme pochopit smysl.“ (Amini, osobní sdělení, Brno, 1999) Amini zdůrazňuje klíčovou roli krizí v duchovním vývoji člověka, tvrdí, že krize nás konfrontuje se smyslem života, obrací naši pozornost k duchovnu a k myšlenkám na to, co jsme promeškali. „Výzkumy krize opakovaně zdůrazňují, že člověk se v krizi učí podstatnému a existenčnímu, že prochází netušeným vývojovým procesem, a tím mentálně a charakterově významně zraje.“ (Amini, osobní sdělení, Brno, 1999) Podle Aminiho (1999) si všichni v krizových situacích nejprve klademe otázku: „Proč?“ a teprve

později můžeme dojít k otázce „Pro co?“ nebo „K čemu?“ – teprve tato otázka nás může přivést k objevení smyslu. Rovněž říká, že vědomí (které chápe v celostním kontextu jako celost a jednotu prožívání, cítění, poznání a jednání) a smysl vytvářejí polaritu. „Nelze najít nový životní smysl a přitom žít jako doposud, bez nových pocitů, bez nových poznatků, bez nového jednání a bez nových rozhodnutí. Vědomí a smysl jsou tedy v podstatě jedno a totéž, jsou to dvě strany téže jednoty a celosti.“ (Amini, osobní sdělení, Brno, 1999) K nacházení smyslu v obtížné životní situaci může podle Aminiho dojít tehdy, když vědomí dokáže vnímat, že daná skutečnost je vždy jen jednou z možností. Podle Emmonse, Colbyové a Kaiserové (in Wong, Fry, 1998) mohou životní krize sloužit jako jakýsi výstražný signál pro člověka a podnítit ho k přezkoumávání jeho hodnotového systému. Baumeister a Sommerová (in Wong, Fry, 1998) uvádějí názor Thompsona a Janigiana, kteří se domnívají, že lidé pátrají po smyslu ve chvíli, kdy negativní události zpochybňují jejich přesvědčení, že svět má určitý řád a život má nějaký účel. Emmons, Colbyová a Kaiserová (in Wong, Fry, 1998) uvádějí Pargamentovu klasifikaci, v níž jsou rozlišovány dva způsoby copingu, jejichž prostřednictvím se lidé snaží vyrovnat se situací ohrožení či ztráty. Jedná se o conservational coping (zvládání prostřednictvím uchování) a transformational coping (zvládání pomocí změny).1 U „conservational coping“ jde v podstatě o uchování toho co je osobně významné i v situaci, kdy jsme vystaveni nějakému ohrožení či ztrátě. U lidí, kteří se vyrovnávají s podobnou situací pomocí „transformational coping“, se projevuje snaha o nalézání či vytváření nových zdrojů smysluplnosti ihned poté, co pomine bezprostřední ohrožení. Skaggsová a Barronová (2006) se ve své práci zaměřily na shrnutí dosavadních poznatků literatury zabývající se problematikou smyslu a pátrání po smyslu v negativních událostech, a prezentovaly concept (conceptual) analysis (koncepční analýzu) hledání smyslu v nečekaných významných negativních událostech. Uvádějí obecné rozdělení smyslu na globální a situační, přičemž globální smysl je obecný smysl člověka v životě, týkající se jeho cílů, hodnot a názorů na to, co je důležité, zatímco situační smysl je smysl, který jedinec připisuje určité situaci. Pokud není situační smysl v souladu s globálním smyslem, je smysl považován za ohrožený a to je impulsem k hledání nového smyslu. Ohrožení smyslu mohou zapříčinit závažné negativní události (např. život ohrožující nemoc), které např. způsobí, že budoucnost, dosud považovaná za samozřejmou, je najednou nejistá. Autorky (2006) shrnuly 1

v závorkách je uveden pouze orientační překlad, dále jsou názvy zanechány v původním znění, aby nedošlo k posunu významu

výsledky zkoumání různých autorů a zformulovaly závěr, že při setkání s negativní událostí se lidé pokoušejí nalézt smysl pomocí změny situačního či globálního smyslu. Ke změně situačního smyslu, tedy smyslu dané události, může dojít prostřednictvím metody reatribucí (reattributions) nebo vytváření iluzí (creating illusions). Pokud pokusy o změnu smyslu události nevedou k souladu situačního smyslu s globálním, úsilí jedince se zaměří na změnu globálního smyslu. Změna globálního smyslu vede k nahlížení negativní události v pozitivním světle, a ti kdo jsou schopni nalézt pozitivní smysl, užívají následující tři metody ke změně priorit, stanovení nových cílů a přepracování hodnotového systému: kladné přehodnocení (positive reappraisal), strategie zvládání pomocí zaměření se na problém (problem-focused coping), přehodnocení obyčejných událostí (revaluing ordinary events).2 Zde je popis uvedených metod, které lidé užívají při hledání smyslu v negativních událostech (zprac. dle Skaggs, Barron, 2006):

Reattributions (reatribuce) – Jedinci mají určitá přesvědčení o sobě, o světě a svém vztahu ke světu. Když přijde nečekaná negativní událost, začínají hledat odpovědi (atribuce) na otázky: Proč já? Proč se to stalo? Kdo/co je příčinou? Jaký je dopad události nyní a v budoucnu? Nalezení příčiny události může vést k pochopení důležitosti této události a jejímu dopadu na život jedince, ale samo o sobě neposkytuje smysl dané události a nevede k souladu situačního a globálního smyslu. Zatímco atribuce se objevují zpočátku, při prvotním hodnocení situace, reatribuce vyvstávají v procesu hledání smyslu, kdy lidé pokračují v pátrání po odpovědích tak, aby došlo ke kongruenci mezi situačním a globálním smyslem.

Creating illusion (vytváření iluze) – Lidé jsou přesvědčeni, že mají kontrolu nad svými životy, světem a tím co se jim stane, ovšem nečekaná negativní událost je v rozporu s tímto pocitem kontroly. Jedinec se může pokusit změnit smysl dané události vytvořením iluzí, metodou užívanou k opětovnému nabytí vědomí účinnosti a kontroly. Tato technika spočívá v tom, že lidé vnímají situace odlišně než jaké jsou ve skutečnosti (např. vidí sebe jako lepší než jsou druzí, mají pocity nadměrné osobní kontroly, přistupují k události s nerealistickým optimismem). Pocit větší osobní kontroly může být užitečný při adaptaci na nečekané negativní události - může se projevit např. změnou rigidního životního stylu v reakci na nemoc.

2

uvedené překlady názvů metod jsou pouze orientační

Positive reappraisal (kladné přehodnocení) – Tato metoda spočívá v užívání kognitivních strategií vedoucích k nahlížení události v příznivém světle a uvědomění si prospěchu, který z dané situace může jedinec mít – např. pozitivní pohled na svět, zlepšení vztahů, moudrost, víra, zvýšená kompetence či sebeúcta. Lidé se zaměřují na kladné aspekty zkušenosti a života obecně a odsunou do pozadí negativní aspekty situace.

Problem-focused coping (strategie zvládání pomocí zaměření se na problém) – Jedná se o strategie užívané k vyřešení nebo zmírnění problému. Zahrnují změnu priorit s ohledem na stávající situaci, přehodnocení cílů na základě těchto priorit a stanovování realistických, dosažitelných cílů.

Revaluing ordinary events (přehodnocení obyčejných událostí) – Užití této metody se projevuje tak, že jsou obyčejné události nahlíženy jako cosi výjimečného a významného. Události a věci, které jsou běžně brány jako samozřejmé (např. krásná scenérie), jsou vyhledávány, oceňovány a jsou zdrojem potěšení. Lidé si nacházejí čas na příjemné aktivity nebo jsou jednoduše vděční za každý den. Tyto události mající pozitivní smysl mohou sloužit k vykompenzování negativity, která doprovází stresující situace.

Skaggsová a Barronová (2006) uvádějí, že důsledky procesu hledání smyslu při setkání s nečekanou negativní událostí mohou být jak pozitivní, tak negativní. Pozitivním výsledkem je kongruence smyslu. Tato kongruence se u někoho odráží ve změně nahlížení na negativní událost (přičemž globální smysl zůstává nedotčen), u někoho se může odrážet v pozitivních změnách globálního smyslu (zvětšené sociální a osobní zdroje, nové ocenění života a světa, rozvoj strategií zvládání problému, zapojení do společenského a duchovního růstu, nové priority a realistické cíle apod.). Pokud lidé naopak zažívají inkongruenci smyslu, mohou mít různé psychické potíže a problémy s adaptací.

2. Onkologické onemocnění „Tato diagnóza nabízí příležitost a motivaci dělat to, z čeho budeme mít všichni užitek.“ Spiegel a Classen

2.1 Onkologické onemocnění a jeho vliv na psychiku jedince Onkologické onemocnění (či „rakovina“) je v současné době obávaným nepřítelem lidstva. Mnoho lidí se s touto nemocí potýkalo a potýká, bylo o ní již mnohé řečeno a napsáno, stále však zůstává do značné míry opředena rouškou tajemství a je spojena s řadou pověr. Co je rakovina a jaký může mít dopad na psychiku člověka? Rakovina je „souhrnné označení nejrůznějších forem zhoubného buněčného bujení, které mají většinou velmi různé prognózy a pravděpodobně také zcela rozdílné příčiny a vznik.“ (Tschuschke, 2004, str. 13) Etiologie nemoci nebyla doposud přesně objasněna, ačkoli v této oblasti existuje řada teorií. Křivohlavý (2002) uvádí, že vznik rakoviny je tzv. multideterminovaný jev, jelikož existuje více příčin jejího vzniku. Hürny (cit. dle Tschuschke, 2004) na základě dosavadních poznatků hovoří o multifaktorovém vzniku onkologického onemocnění, kdy vzájemně interaktivně nebo kumulovaně spolupůsobí několik faktorů: vlivy životního prostředí (záření, viry, karcinogeny), psychosociální faktory (stres, vzorce chování), imunologické, endokrinní a genetické faktory. Dostálová (1986) uvádí tuto obecnou definici nemoci: „Nemoc obecně je porušení homeostázy somatické a psychické, porušení dosavadní adaptace a pokus o novou adaptaci; je vždy určitým stresem, zátěží.“ (Dostálová, 1986, str. 42) „Mít rakovinu nepředstavuje jednu stresující událost, spíše je to řada vzájemně propojených stresujících událostí.“ (Heim E., Augustiny K.F., Schaffner L, Valach L., cit. dle Spencer, Carver, Price, in Holland, 1998, str. 215) Holland (1998) zdůrazňuje, že proces vypořádávání se s rakovinou začíná v momentě prvního podezření jedince, že má toto onemocnění, pokračuje v průběhu léčby a přetrvává po zbytek pacientova života. Psycholog Volker Tschuschke (2004), který se dlouhodobě zabývá výzkumem v oblasti psychoonkologie uvádí, že rakovina je obecně považována za určitý symbol zla, ačkoli existují jiná závažná chronická onemocnění (např. onemocnění srdce a krevního oběhu), na která v současnosti umírá v západním světě větší množství lidí než na onkologická onemocnění. Podle Krtičkové (2005) je rakovina opředena mýtickou představou neodvratné smrti, která následuje po dlouhotrvajících, těžkých bolestech a dalších utrpeních a omezeních

kvality života. „Žádná choroba si s sebou po staletí nenese tak silné negativní stigma jako rakovina. Zastaralé postoje k této nemoci a mýty o ní dodnes přetrvávají navzdory novým informacím, které popírají jejich platnost.“ (Holland, 1998, str. 4) Ačkoli přibývá případů, kdy je rakovina vyléčitelná, stále se nedá říct, že se jedná o principiálně vyléčitelnou nemoc. Toto onemocnění s sebou tedy přináší silné existenciální ohrožení. Tschuschke (cit. dle Hučín, 2004) říká, že u onkologických pacientů se často objevuje téma smrti a umírání, ačkoli o něm třeba nejsou schopni sami hovořit. Vzhledem k tomu, že zdravý jedinec si jen stěží dokáže představit, jaké to je pociťovat strach ze smrti, mohou zdraví lidé podle Tschuschkeho (2004) jen těžko pochopit jaké psychosociální zátěži je onkologický pacient vystaven. Konfrontace s tématem smrti je tedy pro pacienty s onkologickým onemocněním velice důležitou součástí procesu vyrovnávání se s nemocí.. Spiegel (cit. dle Tschuschke, 2004) říká, že „oddémonizování“ smrti pomocí přímé konfrontace s tímto tématem vede k redukci pacientova strachu a umožní, aby prožíval svůj čas smysluplně. A není to pouze strach ze smrti, jemuž lidé nemocní rakovinou čelí. „Onkologičtí pacienti se musí potýkat s pocity nejistoty ohledně budoucnosti; nepříjemnými vedlejšími účinky léčby; pocity izolace, stigmatu a viny.“ (Dunkel-Schetter C., Feinstein, L.G., Taylor, S.E., Falke, R.L.,1992; Maguire P, 1985; cit. dle Spencer, Carver, Price, in Holland, 1998, str. 211) Rakovina má vliv na mnoho aspektů života člověka – ovlivňuje pozici jedince ve společnosti, v zaměstnání, rodině, může zapříčinit nečekané finanční či partnerské problémy. Guex (1994) upozorňuje na to, že s rakovinou se pojí několik základních obav. Patří sem obava z odcizení – nemocný se obává odmítnutí a izolace. Dále je zde strach z poškození (zohavení), neboť rakovina je vnímána jako útok na tělesnou integritu a ohrožení sebeobrazu. Rovněž zde dochází k náhlé konfrontaci s vlastní zranitelností. „I když je prognóza příznivá a dává naději na uzdravení, hranice vlastního života jsou nyní naznačeny.“ (Bronner, Huszar, 1971, cit. dle Guex, 1994, str. 14) S rakovinou je spjata také obava ze ztráty kontroly. Guex (1994) říká, že diagnóza rakoviny, jejíž pověst a představa o ní jsou mnohdy dramatičtější než její skutečný klinický obraz, s sebou přináší pocit ztráty kontroly nad vlastním životem. Také Tschuschke (2004) uvádí, že onkologičtí pacienti si mnohdy stěžují na pocity ztráty osobní kontroly. Guex (1994) se domnívá, že pro mnohé pacienty je obtížné tolerovat změnu sebeobrazu, hodnoty sebe sama a vlastních schopností, k níž dochází v souvislosti s onkologickým onemocněním.

Faller (cit. dle Tschuschke, 2004) uvádí základní tělesné, psychické a sociální problémy, které jsou spojeny s diagnózou rakoviny a její léčbou: hrozba smrti, ztráta tělesné nedotknutelnosti, ztráta autonomie, ztráta aktivit; sociální izolace, strach ze stigmatizace; ohrožení sociální identity a pocitu vlastní hodnoty . Spencer, Carver a Price (in Holland, 1998) zdůrazňují v souvislosti s procesem vypořádávání se s nemocí problematiku zapojení (engagement) či neochabujícího úsilí (continued effort) versus poddání se (giving up). „Pro pacienta s tak závažnou chorobou jako je rakovina jsou cíle, které jsou ohroženy nemocí, cíle definující život jako takový. Pociťování potřeby vzdát se těchto cílů představuje velmi závažný problém. Zážitek člověka v této situaci v sobě kombinuje intenzivní úzkost s neschopností motivovat sebe sama k dalšímu snažení. V literatuře věnované boji s rakovinou nese tento zážitek označení bezmocnost/beznaděj („helplessness/hopelessness“).“ (Greer, Morris, Pettingale, 1979; cit. dle Spencer, Carver, Price, in Holland, 1998, str. 212) Guex (1994) uvádí, že jeden ze zásadních problémů, který přináší onkologické onemocnění, je život v neustálé nejistotě. Upozorňuje na dvojznačnost rakoviny, která je vnímána jako život ohrožující, ale je léčena jako chronická nemoc. Permanentní nejistota a pocit ohrožení bývají zdrojem nepříjemných pocitů, které mohou nemocnému přitížit. „Poněkud zjednodušeně bychom mohli proces přizpůsobení se nemoci definovat jako komplexní proces hledání smyslu, výzev k řešení a nacházení řešení.“ (Guex, 1994, str. 19) Podle Krtičkové (2005) mění nemoc pohled na svět a vede k proměně původních hodnot a ke změně jejich kvality. Rovněž Dostálová (1986) uvádí, že vážná nemoc je hrozbou pro hodnotový systém, kterým se člověk doposud řídil. Podle autorky množství lidí nezahrnuje zdraví a život do svého hierarchického uspořádání hodnot vzhledem k tomu, že si nepřipouštějí možnost jejich ohrožení. Co se týče vlivu osobnostních předpokladů pacienta a jeho postoje k nemoci na vývoj a průběh onemocnění, existuje pojem „fighting spirit“ (bojová nastavenost) (Morris, Greer, White, 1977; Greer, Morris, Pettingale, 1979; Spencer, Carver, Price in Holland 1998). „Fighting spirit je zapojení se do aktivního snažení překonat nepřízeň osudu, kterou představuje diagnóza rakoviny. Reprezentuje odhodlané úsilí získat nové síly a zůstat plně zapojený do procesu žití.“ (Spencer, Carver, Price in Holland 1998, str. 214) Autoři (1998) uvádějí, že dosavadní výzkumy ukázaly souvislost mezi fighting spirit a dispozicí k obecnému životnímu optimismu, a bylo zjištěno, že lidé, kteří obecně pohlížejí na život pozitivně a jsou ochotni udělat ve svém životě změny, se většinou dobře adaptují, když onemocní rakovinou.

Dostálová (1986) definuje následující obecné faktory, které mají vliv na reakci jedince s onkologickým onemocněním: somatické potíže, délka a náročnost léčby, chronicita onemocnění, anticipační reakce týkající se prognózy, sociální mikroklima, terapeutický vztah. Loscalzo a Brintzenhofeszoc (cit. dle Tschuschke, 2004) vypracovali přehled možných fází, kterými jedinec s onkologickým onemocněním prochází, a naznačili problémy, které mohou v jednotlivých fázích nastat (zprac. dle Tschuschke, 2004):

▪ Fáze zjištění diagnózy - Představuje šok. Jedinec je zde konfrontován se svou smrtelností, z čehož vyvstávají existenciální otázky a hledání smyslu života (u někoho spojené se spiritualitou). V této fázi čelí jedinec velkému stresu, strachu a mohou se objevit deprese. Ke snížení úrovně stresu dochází v průběhu druhého týdne v závislosti na tom, jak se podařilo integrovat nemoc do každodenního života, a ve spojitosti s vypracováním plánu léčby.

▪ Fáze samotné léčby - Krize v jejím průběhu jsou spojené s důsledky léčebných procedur a uvědoměním si, že negativní fyzický i psychický dopad nemoci bude trvat několik měsíců. Může dojít k odmítnutí léčby v důsledku akutního stresu, který představují fyzické obtíže vyvolané procedurami a také ztráta motivace. Pacient nedokáže zvládat každodenní požadavky běžného života (role v rodině, zaměstnání, společnosti), což ohrožuje jeho sebeobraz a sebedůvěru.

▪ Remise – V jejím průběhu může dojít ke krizi a mohou se objevit obavy z recidivy. Může následovat fáze recidivy.

▪ Recidiva - „První recidiva je prožívána jako nejvíce stresující událost v průběhu celého onemocnění“ (Silberfarb et al., 1980; cit. dle Tschuschke 1998, str. 106). Tato fáze se podobá fázi, kdy se pacient poprvé dozvěděl diagnózu, ovšem je o to složitější, že pacient si uvědomuje, že nemoc zvítězila nad léčbou. Jedinec často pochybuje o významu léčby a cítí se frustrován. Opět se dostává do popředí otázka hrozící smrti.

▪ Fáze pokročilého stadia – Pokud nemoc dospěje do této fáze, jedinec si uvědomuje, že léčba je opakovaně neúspěšná a reaguje na to snahou nalézt nové metody léčby nebo přijme fakt, že jiné způsoby léčby nejsou realistické. Vzhledem ke zvýšené zátěži může dojít k částečnému zhroucení obranných mechanismů a v souvislosti s tím k periodickému výskytu krizí

projevujících se strachem a panikou. Řada pacientů v této fázi vyhledá alternativní cesty léčby.

▪ Terminální stadium nemoci – V této fázi je třeba zaměřit se na poskytnutí psychické úlevy. Velice důležitou roli zde hraje rodina.

2.2 Onkologické onemocnění a smysl Tavel (2004) uvádí, že člověk si otázky po smyslu života většinou neklade nepřetržitě, ale tehdy, když k tomu má nějaký důvod. Křivohlavý (2006) říká, že tvorba smyslu života je úkolem, který se prolíná celým životem, ale do popředí se dostává zejména v těžkých životních situacích, jako je onemocnění a stáří. Setkání s život ohrožující nemocí můžeme řadit mezi situace, v nichž nabývají existenciální otázky na významu. Lehovcová (2004) se zmiňuje o předpokládaném vlivu smysluplnosti života na zdravotní stav a přežití pacienta – „Ztráta životního smyslu je jeden z hlavních predikátorů pacientovy psychické rezignace a neefektivního copingu.“ (Lehovcová, 2004, str. 27) Říká, že z pohledu logoterapie je nemoc příležitostí k osobnímu zrání a prožitku subjektivního obohacení v rámci vztahu k nejbližším. Tschuschke uvádí, že „kdo má chuť žít a boj s rakovinou nevzdává, má větší šance se uzdravit.“ (cit. dle Hučín, 2004, str. 1) Podle Tschuschkeho (2004) může u onkologických pacientů dojít ke změně pohledu na svět a k přehodnocení životních cílů. Schopnost mít v životě další cíl, kterého by chtěl pacient dosáhnout Tschuschke (cit. dle Hučín, 2004) označuje za nejdůležitější faktor v boji s onkologickým onemocněním. Tuto schopnost nazývá „chuť žít“ nebo „touha žít.“ Také Le Shan (cit. dle Dostálová, 1986) označuje za prvořadou hodnotu pro pacienty, zejména se závažným somatickým onemocněním jako je rakovina, mobilizaci chuti žít, vůli k životu. Křivohlavý (cit. dle Hučín, 2001) uvádí, že nejdůležitějším faktorem posilujícím imunitu je zaměření člověka k nadějným cílům, a s tím související radost ze smysluplného života. Za podstatné považuje „mít pro co žít.“ „Dojde-li ke zdravotní komplikaci člověka, který se ve svém životě pohybuje na vyšší úrovni smysluplnosti, dodává mu jeho pojetí smysluplnosti života sílu, aby lépe zvládl obtíže spojené s negativní změnou zdravotního

stavu.“ (Křivohlavý, 2004, str. 86) Autor se tedy domnívá, že pocity smysluplnosti pomáhají člověku jak na fyzické úrovni, tak v psychické rovině. Sommerová a Baumeister (in Wong, Fry, 1998) na základě dosavadních poznatků uvádějí, že závažná nemoc představuje významné ohrožení pocitu vlastní hodnoty, což následně podněcuje úsilí jedince uniknout pocitu nízké sebeúcty, a vede tak k úspěšné adaptaci na nemoc. Autoři dodávají, že vlastní hodnota (self-worth) se tedy jeví coby důležitá forma osobního smyslu. Dreher (1998) si klade otázku, co má smysl společného s rakovinou, a odpovídá takto: „V prolínajících se oblastech psychiky, těla, ducha a sociopolitického světa, v němž žijeme, má smysl s rakovinou společné vše.“ (Dreher, 1998, from Proquest database) Dreher (1998) upozorňuje na to, že výzkumy prováděné v posledních letech naznačují, že psychosociální intervence oslovující touhu člověka po smyslu mohou být klíčovým aspektem ozdravného procesu u onkologicky nemocných. Autor dále poznamenává, že odborná veřejnost stále více uznává, že tyto „terapie založené na smyslu“ pacientům s rakovinou pomáhají vyrovnat se se stávající situací a posilují jejich emocionální zdroje. Domnívá se, že by terapie zaměřené na smysl neměly být nahlíženy pouze jako zdroj citové útěchy pro lidi v krizové situaci, ale jako léčebný postup. Proto, aby nemocný byl schopen vzít na sebe svoje utrpení a snášet je, je podle Lukasové (1998) potřeba, aby existovalo něco (povinnost, úkol,...) či někdo, pro co je nemocného třeba. Lukasová (in Fry Wong, 1998) rovněž říká, že chronicky nemocní disponují možností uplatnit „instruktivně proměňující vliv”3 (instructively converting influence) na ostatní ve svém okolí. „Utrpení staví nemocné do takové důvěryhodné pozice, na niž si žádný zdravý člověk nemůže klást nárok.“ (Lukasová, in Wong, Fry 1998, str. 313) Chronicky nemocní tak mají jedinečnou možnost potvrdit nepodmíněnou cenu života, mohou dokázat, že život má cenu i za velice nepříznivých okolností. Toto může být podle Lukasové (in Wong, Fry, 1998) specifickým smyslem života vážně nemocných, a všechny životní cíle, které si stanoví, mohou pro ně být dosažitelné, pokud korespondují s tímto smyslem. Diagnóza život ohrožující nemoci může být podle Greensteinové a Breitbarta (2000) vnímána jako krize v plném smyslu tohoto slova, která však může být příležitostí pro osobní růst a nalezení smyslu v rámci toho, jak se člověk postupně učí vypořádat se s touto nemocí. S diagnózou onkologického onemocnění tedy bývají spojovány pozitivní psychosociální změny a zesílený pocit smyslu v životě. „Pacienti vypovídají zejména o přeskupení osobních

3

uvedený překlad je pouze orientační

priorit, trávení více času s rodinou a prodělávání osobního růstu v závislosti na faktu, že se museli vypořádat s traumatizující ztrátou nebo nemocí.“ (Lazarus, Folkman; Davis, NolenHoeksma, Larson; cit. dle Greenstein, Breitbart, 2000, from ProQuest database) Skutečnost, že člověk cítí, že jeho život má smysl, může přispět ke zmírnění negativního dopadu nemoci na jeho psychiku a ke zlepšení kvality pacientova života. Brady (cit. dle Greenstein, Breibart, 2000) zjistil, že pacienti, kteří percipovali vyšší smysluplnost života, prožívali znatelně více radosti v životě než ti, kteří neměli tak silné pocity smyslu, a to i tehdy když zažívali velké bolesti a pocity vyčerpání.

3. O smrti „Řekl jsem životu: Chtěl bych slyšet hovořit smrt. A život promluvil trochu hlasitěji a řekl: Teď ji slyšíš!“ Gibran Kahlil

3.1 Smysl a smrt “A step toward death is possible under all circumstances, but a step in the direction of life is possible only under certain conditions. Just as the past is more „certain“ than the future, death is more „certain“ than life, a fact far more apparent to the sick than to the healthy.” Elisabeth Lukas

Smrt je v naší západní kultuře opředena tichem. Příliš se o ní nemluví, ačkoli přirozeně patří k životu. Tabuizování tématu smrti přispívá ke strachu lidí z umírání a smrti. „Strach, který je potlačený a podvědomý, spočívá v pohledu na smrt jako na katastrofickou ničivou sílu.“ (Kübler-Ross, 1995, str. 133) Hučín (2000) upozorňuje na to, že téma smrti bývá v současných společnostech často vytěsňováno, protože smrt ztělesňuje ohrožení a strach z neznáma. Ke smrti přistupujeme jako ke katastrofě či neštěstí, nepohlížíme na ni jako na přirozenou součást života, ale vnímáme ji jako něco, co nás o život připraví. Je nahlížena jako protiklad života. Tím, že smrt nezahrnujeme do svého života, je pro nás těžké hledat a nalézat v ní smysl. Ale není to právě smrt, co dává našemu životu základní smysl? Podle Frankla (1996) je konečnost a pomíjejícnost konstitutivní pro smysl lidského života, protože smysl naší existence je založen na její ireverzibilitě. Autor se zamýšlí nad tím, proč lidé nahlížejí na smrt jako na něco, co zbavuje život smyslu. „Co by se stalo, kdyby náš život nebyl konečný v čase, nýbrž časově neomezený? Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom právem odsunovat každé jednání do nekonečna, nezáleželo by na tom vykonat je právě nyní, mohlo by být zrovna tak dobře vykonáno teprve zítra nebo pozítří, za rok nebo za deset let. Takto však, tváří v tvář smrti jako nepřekročitelné hranici své budoucnosti a ohraničení svých možností, nacházíme se pod nátlakem, abychom využili času svého života a nenechali bez užitku projít kolem sebe jedinečné příležitosti, jejichž konečný souhrn pak tvoří celý život.“ (Frankl, 1996, str. 81) Podle Frankla (1994a) chápe mnoho lidí smrt i čas špatně - vidí pomíjejícnost, ale jako by neviděli „plné stodoly minulosti“. „Zvoní-li budík a vytrhne nás ze sna, pak prožíváme, ještě pohříženi do snu budící rušení jako děsivý vpád do světa snů a nevíme, že nás budík

probouzí k našemu opravdovému bytí, k dennímu světu. Neděje se pak umírajícímu něco podobného? Neděsíme se my smrtelníci právě tak smrti?“ (Frankl, 1994a, str. 41) Franklova logoterapie usiluje o přeměnu tohoto pesimistického pohledu člověka na čas a smrt v optimistický - smrt by neměla být nahlížena jako něco, co zmaří veškeré naše snažení a odnímá našemu životu smysl. Podle Frankla (1994a) je důležité, aby se člověk zbavil svého strachu z pomíjejícnosti, a aby se soustředil na přítomnost, která se jednoho dne také stane tím, co po sobě zanechal. „Pomíjející je všechno. Ale také věčné je všechno. Nemusíme mít tedy starost o to, aby něco bylo zvěčněno; ale neseme tím větší odpovědnost – odpovědnost za to, co všechno je zvěčňováno tím, že to bylo právě námi uvedeno do času.“ (Frankl, 1994a, str. 38) Je důležité, aby si člověk tváří v tvář možnosti hrozící smrti uvědomil tuto odpovědnost. Jedná se vlastně o odpovědnost vůči svému dosavadnímu životu, vůči sobě samému. „Právě vzhledem k věčné uchovalosti bytí v onom být minulým bude nyní všechno záležet na tom, co my v přítomnosti, v daném okamžiku, do toho být minulým vpravíme.“ (Frankl, 1994a, str. 39) Všechny naše skutky, i to jak se vypořádáme s nejobtížnějšími životními výzvami, to vše bude patřit do naší osobní historie, kterou už nikdo po naší smrti nebude moci přepsat. Frankl (1994a) říká, že člověk se ve smrti stává svým vlastním prožitým životem, svou osobní historií – a to nejen tou, která ho potkala, ale také tou, kterou sám vytvořil. Jak bylo výše uvedeno, Frankl (1996) vychází z přesvědčení, že člověk má možnost svobodných voleb. Možná, že právě tváří v tvář smrti se ocitáme před jednou z nejdůležitějších životních voleb – Jak se zachovat v této situaci? Jak se postavit smrti? Podle Frankla (2006) člověk je nebo není svého utrpení hoden podle toho, zda využije nebo promarní hodnotové možnosti, které mu poskytuje jeho bolestná situace a nelehký osud. „Nemoc a perspektiva blížící se smrti je v intencích logoterapie chápána jako příležitost zastavit se na cestě života a pokusit se najít jeho individuální smysl, realizovat jeho hodnoty prožitku a postoje nebo zakusit díky specificky lidské schopnosti sebetranscendence překonání kruté skutečnosti.“ (Lehovcová, 2004, str. 26) Yalom (2006) vyslovuje názor, že ačkoli smrt smyslu dává další rozměr, i kdybychom dokázali žít věčně, stále bychom pátrali po smyslu. Říká, že úzkost ze smrti je mnohdy maskována coby absence smyslu. „Příliš snadno předpokládáme, že smrt a smysl jsou na sobě zcela závislé. Má-li vše zaniknout, jaký smysl může potom život mít? Má-li být naše sluneční soustava nakonec spálena na popel, proč se o něco snažit?“ (Yalom, 2006, str. 470) Hučín (2000) říká, že velký vliv na postoj jedince ke smrti má podoba jeho hodnotového systému. Větší obavy a neklid při konfrontaci se smrtí podle něho prožívají ti

jedinci, u nichž jsou na předním místě takové hodnoty, které s příchodem smrti pominou. Lépe jsou smrt schopni přijmout ti lidé, jejichž základní vztahy jim dodávají pocit jistoty, a kteří mají pocit naplněného života. Podobný názor vyslovuje Frankl: „Smrt jako konec času života může děsit pouze toho, kdo svůj čas života nevyplňuje.“ (Frankl, 2006, str. 121) Blízké ohrožení smrtí znamená pro člověka konfrontaci s potřebou vlastní identity a otevřené budoucnosti (Hučín, 2000; Vágnerová in Kübler-Ross, 1995). Vágnerová (in Kübler-Ross, 1995) uvádí, že poněkud odlišná situace nastává u nábožensky založených jedinců, kteří smrt pojímají jako „přechod od jedné formy existence k jiné, ještě smysluplnější.“ (Vágnerová in Kübler-Ross, 1995, str. 214) Podle Hučína (2000) některým lidem s diagnózou život ohrožující nemoci pomáhá jejich náboženská víra, jiní se upínají ke vzpomínkám a někteří mohou prostřednictvím této nemoci nalézt smysl života.

3.2 Konfrontace se smrtí jako příležitost ke změně „Uznání smrti dodává životu pocit hloubky, přináší zásadní posun životní perspektivy a může člověka přenést ze způsobu života charakterizovaného rozptylováním, umrtvováním a drobnými obavami do autentičtějšího způsobu žití.“ I. Yalom

Zdá se, že není neobvyklé, že lidé v situaci tváří v tvář smrti mění svůj postoj k životu a pohled na jeho hodnoty. „Konfrontace s vlastní smrtí („mou smrtí“) je nepřekonatelná hraniční situace, která má sílu způsobit obrovský posun v tom, jak člověk žije ve světě. Smrt působí jako katalyzátor, který může člověka posunout z jednoho stavu bytí do stavu vyššího: ze stavu úvah o tom, jaké věci jsou, do stavu úvah, že jsou.“ (Yalom, 2006, str. 168) Yalom (2006) uvádí, že existuje mnoho klinických případů, které ilustrují jak konfrontace s vlastní smrtelností může zapříčinit významné osobní změny; setkání se smrtí může změnit pohled člověka na život, přinést změnu v postojích, přehodnocení životních hodnot a iniciovat osobní růst. Autor popisuje změny, které prožívali lidé, kteří přežili pokus o sebevraždu. Vypovídali např. o „naplnění novou nadějí a smyslem života“, změně v osobních zvycích, snaze dělat něco pro druhé.

Noyes (dle Yalom, 2006) provedl výzkum, jehož se účastnilo 200 respondentů s prožitkem blízkým smrti – mnozí z těchto respondentů vypovídali o přehodnocení životních priorit. Yalom (2006) vypovídá o své zkušenosti z práce s nevyléčitelně nemocnými onkologickými pacienty. Tito pacienti, kteří zažívají přímou konfrontaci se smrtí, podle něho mnohdy vykazují velké posuny ve směru osobního růstu: dochází u nich k přeskupování životních hodnot; pocitu osvobození (vede ke snaze nedělat to, co nechtějí); zesílení přítomného prožitku; ocenění základních věcí v životě (např. změn ročních období); pohloubení komunikace s blízkými; zmenšení strachu z interpersonálních vztahů a odmítnutí, větší ochotě riskovat. Onkologičtí pacienti si podle Yaloma (2006) uvědomují jednu prostou skutečnost: Život nelze odsunout na později. Proto začnou plněji prožívat přítomnost. „Přítomnost, nikoli budoucnost, je věčným časem.“ (Yalom, 2006, str. 170) Rovněž Spiegel (cit. dle Tschuschke, 2004) vyslovuje názor, že pokud člověk trpící život ohrožujícím onemocněním přijme možnost, že by jeho nemoc mohla vést k předčasné smrti, otevírá se mu příležitost k přehodnocení jeho životních priorit. „Konfrontace se smrtí může dokonce vést k tomu, že člověk zažije to nejlepší ve svém životě.“ (Spiegel, cit. dle Tschuschke, 2004, str. 140) Kübler-Rossová (1995) zdůrazňuje, jak je důležité smířit se s vlastní konečností, a dodává, že toto smíření vede k percipování větší smysluplnosti a většímu ocenění života. Autorka uvádí, že pacienti s nevyléčitelnou chorobou, kteří se dozvědí svou prognózu a jsou tak přímo konfrontováni s perspektivou blížící se smrti, často nejprve reagují šokem a dávají najevo svůj hněv nad tím, že byli připraveni o perspektivu budoucnosti. Postupně si však uvědomí, že jsou stále ještě tu, a vzhledem k tomu, že mají omezený čas života, mnohdy začínají žít intenzivněji, smysluplněji, přehodnotí svůj hodnotový systém a často se začnou více radovat ze života, protože se dokáží radovat i z maličkostí.

4. Narativní přístup „So natural is the impulse to narrate.“ H. White

4.1 Narativita „Narrative is concerned with the human means of making sense of an ever-changing world. It is through narrative that we can bring a sense of order to the seeming disorder in our world, and it is through narrative that we can begin to define ourselves as having some sense of temporal continuity and as being distinct from others.“ M. Murray

Čermák (2004) upozorňuje na dvojznačnost pojmu „narativita“. Obecné, nejrozšířenější pojetí narativity odkazuje na jakýkoli psaný text či mluvený projev. Užší pojetí narativity se vztahuje na vyprávění příběhu, jeho kognitivní schéma či výsledky procesu tohoto vyprávění. Čermák (2004) uvádí, že příběh, coby popis určité události, je zakotvený „v konkrétnosti, každodennosti, časovosti a ve vystižení detailu“. Termín narativita je podle Čermáka (2004) užíván především v akademických kruzích pro vystižení významu toho, co je příběhu inherentní, co je skryté „za“ příběhem či „v“ příběhu samém. Obsah a uspořádání příběhu, zdůraznění určitých aspektů i začlenění daného příběhu do širšího kontextu určuje vypravěč. „Příběh je tedy jednou z možností vyjádření významu života jedince, je to dílčí reprezentace nikdy nekončícího procesu (tekoucí příběhy, příběhovost života a světa), který může být zachycen narativní reflexí či interpretací v nejširším slova smyslu.“ (Čermák, 2004, str. 17) Murray (in Smith, 2003) uvádí Brunerovo rozdělení na dva mody myšlení – paradigmatický a narativní. Tyto mody se podle něho zásadně liší. Paradigmatický modus popisuje jako vědeckou metodu, která je založena na klasifikaci a kategorizaci, zahrnuje formulování hypotéz a jejich empirické ověřování. Narativní modus spočívá v organizaci každodenních interpretací světa do příběhů. „Paradigmatický způsob myšlení se pokouší zrcadlit realitu.“ (Bruner cit. dle Widdershoven, in Josselson, Lieblich, 1997, str. 16) „Narativní modus jako alternativa k paradigmatickému modu je založen na dobrém příběhu, jenž svoji spolehlivost potvrzuje pomocí podobnosti se životem.“ (Bruner cit. dle Čermák, 2004) Podle Bačové (2000) je příběh jedinečný tím, že na rozdíl od jiných druhů diskurzu (např. teorie) netvrdí, že reprezentuje reálný stav věcí, ale utřiďuje sociální svět, zkušenosti a prožitky na základě morálních vztahů. Tím, že prožívání „zabalíme“ do formy příběhu,

poskytneme mu jednotící kontext. Prožívání sdělované prostřednictvím příběhu má podle autorky potenciál odolat teorii o tom, jaké by mělo prožívání být a jak ho lze vysvětlit. Gjuričová (2003) vyslovuje názor, že narativní poznávání je silné a přesvědčivé proto, že rezonuje s naším životem. Říká, že lidé vždy vnímali jak osvobozující vliv příběhů na naše životy, tak i moc negativních příběhů. Upozorňuje na konstitutivní moc slova a zmiňuje se o působivých slovních metaforách objevujících se v literatuře, které podle ní vědecký diskurz neumožňoval odhalit jako zdroje pro odbornou psychologickou praxi. Autorka uvádí, že ke změně došlo ke konci 20. století, kdy se začali odborníci inspirovat narativním modem poznávání. Vyprávění příběhů se jeví pro lidi typické a přirozené. Zdá se, že se rodíme coby vypravěči příběhů. Riessmanová (1993) uvádí, že vyprávění příběhů je jakousi univerzální lidskou činností. Murray (in Smith, 2003) říká, že narativita zcela prostupuje náš každodenní život, protože se rodíme do světa příběhů, žijeme tyto příběhy a poté je náš život popisován prostřednictvím příběhů. Lieblichová (1998) poznamenává, že příběhy hrají hlavní roli v lidské komunikaci a vnášejí souvislosti a spojitost do zkušenosti jedince. Autorka rovněž dodává, že příběhy nám otevírají cestu k poznání identity a osobnosti člověka. Riessmanová (1993) upozorňuje na to, že psychoterapeuti se dennodenně setkávají s příběhy a využívají je k tomu, aby pozměnili životy, prostřednictvím převyprávění těchto příběhů a vytváření nových, více naplňujících. Sarbin (dle Murray in Smith 2003) vyjadřuje názor, že příběhy mají ontologický charakter – nejsou pouhými způsoby nazírání světa, ale jejich prostřednictvím aktivně utváříme svět, a rovněž žijeme prostřednictvím příběhů, které vyprávíme jak my, tak i ostatní lidé. „Jsme stále zahaleni do příběhů. Příběh je pro lidi obdobou toho, čím je oceán pro ryby.“ (Sarbin, cit. dle Murray in Smith 2003, str. 112) Widdershoven (in Josselson, Lieblich, 1997) uvádí, že z hermeneutického hlediska jsou život a příběh navzájem vnitřně propojené, a vztah mezi nimi může být charakterizován jako interpretační, protože příběh interpretuje zkušenost a činí tak její význam explicitním. Autor dodává, že život je jak více, tak méně než příběh. Je více než příběh proto, že tvoří základ pro množství příběhů, a je méně nežli příběh, protože je jaksi nejasný a nehotový, pokud se o něm nevyprávějí příběhy. Podle Sommerové a Baumeistera (in Wong, Fry, 1998) prostřednictvím příběhů vnášíme význam, koherenci a stabilitu do jinak nesouvislého a nepředvídatelného světa. „Životní příběhy sdělují množství informací o tom, jak lidé chápou své zkušenosti a čelí ztrátě smyslu v životě.“ (Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998, str. 145)

Zuehlke a Watkins (cit. dle Greenstein, Breitbart, 2000) říkají, že uvažování o vlastním životním příběhu pomáhá lidem reflektovat co je pro ně v životě smysluplné a z čeho mají radost, či jaké úkoly splnily a které ještě mají být splněny. Murray (in Smith, 2003) se domnívá, že základní funkcí narativity je vnést pořádek do chaosu, neboť vyprávěním příběhů se vypravěč pokouší zorganizovat dezorganizované a dát tomu určitý smysl. Také Bačová (2000) říká, že základním úkolem příběhů je dávat světu smysl. Čermák (2004) uvádí, že klíčovým rysem narativity je reprezentace světa. „Narativní nazírání na svět je subjektivní reprezentací světa, které zahrnuje jak znalosti o světě, tak i úhel pohledu na něj.“ (Čermák, 2004, str. 19) Podle Čermáka (2002) příběhy smysluplně vyprávějí o životě, jsou interpretacemi života. Riessmanová (1993) uvádí, že narativizace není pouhým sdělením toho, co se událo, ale rovněž obsahuje informaci o tom, jak jedinec chápe to, co se stalo, jaký význam přikládá daným událostem.

4.2 Narativní přístup v kontextu obtížných životních situací

Murray (in Smith, 2003) upozorňuje na důležitou roli narativity zejména ve snaze o porozumění rušivým událostem v našem každodenním životě. Může se jednat o osobní, rodinné či finanční problémy, či o zdravotní potíže. Autor uvádí, že pokud se tyto problémy objeví, narativita se člověku nabízí coby primární prostředek znovunastolení pořádku. Jak dále Murray (in Smith, 2003) poznamenává, potřeba obnovit pocit pořádku, pokud je tento pořádek něčím narušen, je typická pro „západní společnosti“. Autor rovněž uvádí tvrzení Beckera o tom, že v západních představách o průběhu života je zdůrazněna linearita. Uspořádání zkušeností do narativní formy považuje Riessmanová (1993) za primární metodu, jejímž prostřednictvím se lidé pokoušejí najít v dané zkušenosti smysl, porozumět jí. Platí to podle ní zejména v situacích, kdy se jedinec vypořádává s traumatickou událostí či složitou změnou v životě. Baumeister a Sommerová (in Wong, Fry, 1998) došli k závěru, že popsání obtížné či traumatické zkušenosti formou příběhu může jedinci pomoci odhalit nebo vytvořit souvislosti mezi různými událostmi a získat tak pocit určité kontroly nad jejich dopady. Autoři rovněž vyslovují názor, že životní příběhy nám umožňují porozumět tomu, jak se jedinci

vypořádávají s negativními životními událostmi. Pomáhají nám např. odhalit sklon vypravěče dívat se na svou negativní zkušenost jako na něco, co přinese cosi pozitivního do budoucna. Bickman a Rog (cit. dle Lieblich, 1998) se domnívají, že narativní metody mohou být považovány za „real-world measures“ (měřítka skutečného světa) a jsou vhodnými prostředky zkoumání závažných problémů, které se v životě vyskytnou. Greene (cit. dle Lieblich, 1998) rovněž uvádí narativní přístup coby vhodnou metodu pro uchopení závažného životního problému.

4.2.1 Využití narativního přístupu pro práci se zkušeností nemoci

Gray, Fergusová a Fitchová (2005) upozorňují na to, že narativní přístup je stále více používán pro porozumění zkušenosti nemoci. „Studium příběhů nemocných odhaluje jak je nemoc začleněna do života lidí a jak různé sociální faktory ovlivňují tento proces.“ (Gray, Fergus, Fitch, 2005, from ProQuest database) Vyprávění není pouhým prostředkem, pomocí něhož je sdělována zkušenost nemoci, ale umožňuje také ztvárňovat, strukturovat, tedy jaksi zpracovávat tuto zkušenost. „Osobní vyprávění není jen pouhou reflexí zkušenosti nemoci, spíše samo přispívá ke zkušenosti symptomů a utrpení.“ (Kleinman, cit. dle Chrz, Čermák, Plachá, 2006, str. 508) Podle Hydéna (cit. dle Chrz, Čermák, Plachá, 2006) vyprávění umožňuje dát význam nemoci, a to nejen v kontextu osobní zkušenosti jedince, ale také v kontextu sociálního a kulturního rámce. Riessmanová (1993) říká, že jedinci, kteří onemocní chronickou nemocí, která představuje narušení běžného běhu života, usilují o obnovení koherence „self“ prostřednictvím příběhů (narratives). Sommerová a Baumeister (in Wong, Fry, 1998) došli na základě svého výzkumu k závěru, že vytváření příběhů poskytuje jedinci možnost přeorganizovat události tak, že se to pozitivně odrazí v pojetí self. Frank (cit. dle Gray, Fergus, Fitch, 2005) vytvořil narativní typologii, ve které definoval tři typy vyprávění, v nichž lidé popisují svou zkušenost s nemocí. První typ – „restitution narrative“ – spočívá v tom, že vypravěč zlehčuje nemoc a nahlíží na ni jako na jakousi dočasnou překážku, která bude překonána. Druhý typ vyprávění je „chaos narrative“ – je pro ně typické, že nemocný ztrácí vědomí řádu, postrádá smysl a není schopen popsat nějaký souvislý vývoj vypořádávání se s nemocí. V posledním typu vyprávění - „quest

narrative“ - je nemoc výzvou, s níž je třeba se vypořádat. Nemocný jakoby byl na cestě, na níž může dobro zvítězit nad zlem, ale je třeba vykonat heroické činy. Ezzy (cit. dle Gray, Fergus, Fitch, 2005) na základě práce s příběhy nemocných vytvořil typologii vyprávění, do níž zahrnul také časovou dimenzi. První typ vyprávění označil jako „restitutive linear narratives“ – v těchto příbězích se odráží předpoklad, že jedinec má určitou kontrolu nad budoucností prostřednictvím vlastního jednání. Druhý typ vyprávění – „chaotic linear narrative“ – v sobě nese předpoklad, že člověk nemůže vzít život pod svou kontrolu a skončí v beznaději. Ve třetím typu vyprávění, nazvaném „polyphonic narratives“4 je zdůrazněna přítomnost, přičemž budoucnost je popisována jako nejistá a člověkem neovladatelná. Tato vyprávění často vypovídají o rostoucím porozumění, vhledu, lepším pochopení sebe sama. Často je zde kladen důraz na duchovno, tajemství a kreativitu.

4

názvy typů vyprávění jsou ponechány v původním znění, aby překladem nedošlo ke zkreslení významu

5. Dosavadní výzkumy Tato kapitola se zabývá výzkumy týkajícími se problematiky smyslu v kontextu zkušenosti nemoci a dalších obtížných životních situací. Dreher (1998) uvádí, že psychosociální intervence, které adresují touhu člověka po smyslu, mohou být významnou součástí léčebného procesu onkologických pacientů. „Stále více se uznává, že terapie založené na smyslu pomáhají pacientům s rakovinou vyrovnávat se s jejich situací a posilovat jejich emocionální zdroje tváří v tvář stresu, strachu a bolesti.“ (Dreher, 1998, from ProQuest database) Dreher (1998) popisuje výzkumnou studii skupinového psychoterapeutického programu pro pacientky s rakovinou, kterou zahájil počátkem 80. let minulého století psychiatr David Spiegel ze Stanford University. Spiegel (cit. dle Dreher, 1998) vyvinul léčebný postup, při kterém se mohly pacientky dělit o své emoční problémy, podporovat jedna druhou a navzájem konfrontovat své existenciální otázky, které nevyhnutelně vyvstávají spolu s život ohrožující nemocí. Jeho studie zahrnovala 86 pacientek s metastazovaným karcinomem prsu, nemocí s nepříliš optimistickou prognózou. Tyto pacientky sledoval 10 let, aby mohl určit, zda podpůrná expresivní terapie pomáhá pacientkám lépe se vypořádat se situací a žít naplno, a aby zjistil, zda žily déle než pacientky v kontrolní skupině se stejnou prognózou a léčebnými postupy, ovšem bez psychoterapie. Spiegel (cit. dle Dreher, 1998) očekával, že pacientky v jeho psychoterapii budou méně úzkostné, více schopné poskytnout druhým sociální oporu a přijmout svoji diagnózu a povznést se nad ni. Ale neočekával, že budou žít déle... O deset let později, když Spiegel zpracoval výsledky výzkumu, byl nucen přehodnotit svoje hypotézy. Pacientky ve skupině s podpůrnou expresivní terapií žily dvakrát déle než pacientky v kontrolní skupině. Ženy ve skupině s terapií žily v průměru 38 měsíců, v porovnání s 19 měsíci u členek kontrolní skupiny. Pouze tři pacientky přežily, ale všechny tři byly ve skupině, která podstoupila terapii. „Výsledky byly publikovány v roce 1989 v prestižním časopise British Medical Journal a Lancet, a komentáře se shodovaly v názoru, že Spiegelovy metody byly nenapadnutelné.“ (Dreher, 1998, from ProQuest database) „Kvalitativní zkoumání zaměřené na osoby, které utrpěly poranění páteře či onemocněly rakovinou naznačují, že ti, kteří zvládají situaci nejlépe, mají sklon spojovat svoje zdravotní problémy s pozitivními dopady v budoucnu – jako je nové ocenění života či příležitost pomáhat jiným překonat podobná traumata.“ (Sommer, Baumeister, in Wong, Fry, 1998, str. 158)

Taylorová (cit. dle Sommer, Baumeister, in Wong, Fry, 1998) se několik let zabývala zkoumáním procesů, kterými se lidé vypořádávají s těžkými životními událostmi, a došla k závěru, že úspěšné zvládání těchto situací je přímo spjato s přesvědčením daného člověka o tom, že negativní události mají nějaký vyšší smysl. Více než polovina nemocných rakovinou prsu ve výzkumu Taylorové (cit. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998) vypovídala, že je nemoc přiměla k přehodnocení jejich života. Tento proces souvisel s uvědomovaným nárůstem porozumění sobě sama (selfknowledge) a sklonem k pociťování větší spokojenosti v současných vztazích. „Zdá se tedy, že negativní události ohrožují pociťování smyslu, což podnítí potřebu pohlížet na neštěstí jako na něco, co je spojeno s příchodem něčeho pozitivního v budoucnosti – v tomto případě větším oceněním života.“ (cit. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998, str. 148-149) Pouze 17% respondentek ve výzkumu Taylorové (cit. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998) mluvilo o negativním dopadu své nemoci. Ryffová a Singer (in Wong, Fry, 1998) shrnuli poznatky výzkumů zabývajících se spojitostí mezi smyslem života, osobnostním růstem a zdravotním stavem člověka. Autoři dospěli k závěru, že pokud člověk má smysl života a smysl pro osobnostní růst, přispívá to k udržování jeho fyzického zdraví. Emmons, Colbyová a Kaiserová (in Wong, Fry 1998) provedli dvě studie, zaměřené na zkoumání osobních cílů a smysl u lidí, kteří zažili nějakou těžkou životní událost či ztrátu (patří sem i ztráta zdraví, tedy osobní setkání se závažnou nemocí). Došli mimo jiné k závěru, že ti lidé, kteří přikládali velký význam duchovním a náboženským cílům, častěji vypovídali, že těžkou životní situaci překonali a zároveň v ní nalezli smysl. Naopak lidé, u nichž převládali na sebe zaměřené cíle, se s obtížnou situací vyrovnávali hůře. Emmons, Colbyová a Kaiserová (in Wong, Fry 1998) uzavírají, že smysl založený na náboženské víře a s ním spojené cíle by mohly být nejspolehlivější cestou, jak nalézt smysl v bolesti a utrpení. Sommerová a Baumeister (in Wong, Fry, 1998) uvádějí výzkum Janoff-Bulmana a Wortmana z roku 1977, kteří vedli rozhovory s paraplegiky a kvadruplegiky, kteří v nedávné době ochrnuli. V tomto výzkumu bylo zjištěno, že při odpovědi na otázku „Proč já?“ více než polovina postižených podávala vysvětlení, jež nějak souvisela s jejich vírou ve vyšší smysl (např. začali si více cenit života).

II. Empirická část

6. Předmět a cíl výzkumu, výzkumné otázky

6.1 Předmět a cíl výzkumu Předmětem tohoto výzkumu jsou aspekty smyslu života u lidí, kteří prodělali onkologické onemocnění. Tyto aspekty budou sledovány jednak v kontextu celého života a také v kontextu zkušenosti nemoci, na základě autobiografické výpovědi jedince. Výzkumem bych chtěla přispět ke snahám o porozumění zkušenosti lidí, kteří onemocněli rakovinou. Rovněž doufám, že výsledky výzkumu naznačí odpověď na otázku, zda život ohrožující onemocnění je něčím jednoznačně negativním, či zda s sebou přináší i něco pozitivního.

6.2 Výzkumné otázky Hlavní výzkumná otázka: „Jaké jsou aspekty smyslu života u lidí po prodělaném onkologickém onemocnění?“ Další výzkumné otázky: „Lze nalézt rozdíly v náhledu na život u těchto lidí v období před a po zjištění diagnózy?“ „Nacházejí respondenti ve své nemoci nějaký smysl?“

7. Metoda 7.1 Design výzkumu Tento výzkum je koncipován jako explorativní a kazuistický. S ohledem na předmět zkoumání a citlivost zvoleného tématu jsem se rozhodla pro kvalitativní přístup. Domnívám se, že kvalitativní přístup je vzhledem ke zde zkoumané problematice vhodnější, protože umožňuje individuální přístup k respondentovi, navázání osobního kontaktu mezi respondentem a výzkumníkem a hlubší exploraci tématu než přístup kvantitativní. Strauss a Corbinová (1999) popisují kvalitativní metody jako vhodný nástroj k odhalení podstaty jevů, o kterých toho moc nevíme, a k získání detailních informací, jež lze jen těžko podchytit prostřednictvím kvantitativních metod. Podle těchto autorů je kvalitativní typ výzkumu vhodný, pokud usilujeme o odhalení podstaty něčích zkušeností s určitým jevem – třeba nemocí. McLeod (cit. dle Timuľák, 2000) uvádí, že cílem kvalitativního výzkumu je objasnění významu sociálních dějů a situací. Disman (2006) říká, že posláním kvalitativního výzkumu je porozumět lidem v sociálních situacích, při čemž podstatná je subjektivní dimenze daného problému – tedy pocity, zkušenosti, znalost a postoje jedince. „V souvislosti se smyslem života se často využívá kvalitativní analýza sebevýpovědi (odpovědi na otevřené otázky, konkrétní životní příběhy a zážitky atd.).“ (Halama, 2000, str. 228) Myslím si, že vyprávění životního příběhu by mohlo být vhodnou cestou k prozkoumání smyslu života jedince, proto jsem zvolila narativní přístup. Domnívám se, že metoda vyprávění životních příběhů by mohlo být vhodným nástrojem k pochopení subjektivního pojetí smysluplnosti v kontextu celého života jedince, a tento kontext by mohl poskytnout lepší porozumění pojetí smyslu v kontextu zkušenosti nemoci. „Narativní uspořádání činí jednotlivé události srozumitelnými prostřednictvím identifikace celku, do kterého náležejí.“ (Polkinghorne 1988, str. 18) Jak bylo již výše uvedeno (viz kapitola 4.2) příběhy jsou vhodným prostředkem k porozumění tomu, jak se jedinec dívá na svět a jak se vypořádává s obtížnými životními situacemi.

7.2 Omezení výzkumu Kvalitativní výzkum má potenciálně vysokou validitu, protože volná forma otázek nevyžaduje velká omezení, s čehož pramení slabá standardizace tohoto typu výzkumu. S tím souvisí také nízká reliabilita. Disman (2006) uvádí, že kvalitativní výzkum je zdrojem velkého množství dat o malém počtu jedinců, s čímž se pojí omezená schopnost generalizace závěrů na populaci a nemožnost kvantitativně definovat pravděpodobnost platnosti našich závěrů. Lyotard (cit. dle Bačová, 2000) však říká, že narativní poznávání se samo potvrzuje v pragmatice vlastního podání a příběhy v sobě nesou kritéria kompetentnosti, naznačují jak mají být použity, a nepotřebují tedy důkazy a argumenty. Podle Parkera (cit. dle Bačová, 2000) je kvalitativní výzkum interpretativním zkoumáním specifické problematiky, při němž hraje výzkumník centrální roli. Murray (cit. dle Smith 2003) říká, že výzkumník při analýze příběhů vnáší do textu určité domněnky a přesvědčení. Lieblichová (1998) uvádí, že analýza narativního textu vyžaduje zapojení intuice výzkumníka. „Zatímco tradiční výzkumné metody poskytují výzkumníkům systematické deduktivní postupy, obvykle založené na statistice, narativní práce vyžaduje uvědomování si sebe sama (self-awareness) a sebedisciplinu při postupném prozkoumávání textu na pozadí naší interpretace a naopak.“ (Lieblichová, 1998, str. 10) Vzhledem k výše uvedenému je tedy zřejmé, že při narativní analýze hraje výzkumník podstatnou roli a vtiskuje jí tak specifickou podobu. Stejný narativní text není tedy interpretován různými jedinci shodně.

7.3 Výzkumný soubor Vzhledem ke zvolenému designu si výzkum neklade ambice pracovat s reprezentativním vzorkem a zobecňovat zjištěné výsledky (jedná se o kazuistickou studii). V souladu s metodologií kvalitativního výzkumu nebyl výzkumný soubor zvolen metodou náhodného výběru. Při výběru vzorku jsem spolupracovala s odborníkem – jednalo se o klinickou psycholožku působící na psychologickém pracovišti v nemocnici, dlouhodobě pracující s pacienty na onkologickém oddělení. Psycholožku jsem požádala, zda by mi mohla doporučit vhodné osoby, jež by byly ochotny vyprávět svůj životní příběh a podělit se o zkušenost s nemocí. Dohodly jsme se na tom, že by mělo jít o osoby, které v nedávné době prodělaly onkologické onemocnění a svou zkušenost s nemocí mají dostatečným způsobem

zpracovanou, aby pro ně vyprávění nebylo zátěží a jitřením příliš čerstvých a nezpracovaných zážitků. Toto kritérium bylo nejdůležitější. Vedlejším kritériem výběru bylo zastoupení více věkových skupin a vyvážené zastoupení mužů a žen ve vzorku. Vyrovnaného zastoupení obou pohlaví se nepodařilo dosáhnout vzhledem k tomu, že bylo obtížné najít muže, kteří by chtěli o své nemoci vyprávět. Nakonec jsem tedy získala vzorek 6 respondentů (4 ženy, 2 muži) ve věkovém rozmezí od 35 do 68 let.

7.4 Metodika sběru dat S jednotlivými respondenty byla předem dohodnuta individuální schůzka. Nejprve bylo domluveno jedno setkání s tím, že byla ponechána otevřená možnost druhého rozhovoru (pro případ, že by první setkání nebylo dostačující z časového hlediska či by bylo potřeba něco objasnit, respondent by cítil potřebu něco doplnit...). Nakonec se třemi respondenty proběhlo jedno setkání, se dvěma respondenty dvě setkání a s jedním respondentem byly uskutečněny tři rozhovory. Před zahájením samotného výzkumu byl s každým respondentem veden úvodní, neformální rozhovor, v němž jsem se snažila navodit přátelskou atmosféru a ujistit respondenta, že toho, co mi sdělí, nebude zneužito. Jako metoda sběru dat byl poté užit narativní rozhovor. Při narativním rozhovoru jde o povzbuzení jedince k vyprávění o životě. „Narativní interview je navržené tak, aby poskytlo participantovi příležitost poskytnout detailní vyprávění o určité zkušenosti. Interview o životním příběhu je nejrozšířenější verzí osobního narativního interview.“ (Murray in Smith 2003, str. 117) Nejednalo se o zcela volné vyprávění respondenta. Zvolila jsem metodu narativního interview zpracovanou dle Lieblichové (1998), která je kompromisem mezi přáním získat volné a rozsáhlé vyprávění o životě a potřebou určitým způsobem výpovědi časově omezit. Poté co respondent podepsal informovaný souhlas s účastí na výzkumu a pořízením zvukového záznamu rozhovoru, byla mu poskytnuta tato instrukce:

„Život každého člověka může být napsán jako kniha. Zkuste teď o svém životě popřemýšlet tak, jako byste se o něm chystal(a) napsat knihu. Nejprve si promyslete jednotlivé kapitoly této knihy – zkuste svůj životní příběh rozdělit do několika kapitol, zamyslete se nad tím, kde

jednotlivé kapitoly začínají a kde končí. Až to budete mít promyšlené, tak zkuste dát každé kapitole název.“

Poté byl respondentovi ponechán čas na rozmyšlení a zapsání názvů jednotlivých kapitol. Následovala výzva k vyprávění: „Nyní bych Vás chtěla požádat, abyste mi volně vyprávěl(a) o jednotlivých kapitolách Vašeho příběhu. Nejde o detailní popis, zkuste vystihnout podstatu jednotlivých kapitol příběhu. Mám tu pro Vás několik otázek, které by Vám mohly pomoci při vyprávění.“

Poté byly respondentovi přečteny a zároveň poskytnuty v tištěné podobě následující otázky: 1. Vyprávějte mi o klíčových událostech nebo důležitých vzpomínkách, které si pamatujete z jednotlivých kapitol. 2. Jak byste popsal(a) sebe v jednotlivých kapitolách? Jaký(á) jste byl(a)? Co pro Vás bylo důležité? Jak jste pohlížel(a) na sebe a své okolí? 3. Kdo byli významní lidé v jednotlivých kapitolách Vašeho života? A proč? 4. Co je důvodem ukončení jednotlivých kapitol?

Následovalo vyprávění respondenta, do něhož bylo minimálně vstupováno. Občas byly položeny otázky za účelem objasnění některých výroků respondenta či zjištění jeho pocitů a názorů. Ačkoli na začátku obdrželi respondenti instrukce, na jejichž základě si vytvořili osnovu vyprávění, ve většině případů volně vyprávěli o svém životě, aniž by se drželi zvolených kapitol a předem položených otázek. Vzhledem k výzkumným cílům a otázkám byly respondentovi položeny tyto doplňující otázky: 1. Otázka na hlavní téma života respondenta. (inspirováno dle McAdamse, 1988) 2. Otázka na životní cíl. 3. Otázka týkající se plánů a přání do budoucna. 4. Otázka týkající se porovnání sebe sama před nemocí a nyní. 5. Otázka týkající se smyslu nemoci pro respondenta.

Rozhovory byly nahrávány na diktafon a později byl učiněn jejich doslovný přepis.

7.5 Analýza získaných dat

Vzhledem k předmětu zkoumání jsem pro analýzu získaných dat zvolila přístup definovaný Lieblichovou (1998) jako holistic-content mode (holisticko-obsahová analýza5). Tento typ analýzy se orientuje na zkoumání celého životního příběhu individua se zaměřením na jeho obsah, a je analyzován smysl jednotlivých částí s ohledem na kontext celého příběhu. Postup při analýze dat při užití holisticko-obsahového přístupu je následující (zpracováno dle Lieblichové, 1998): 1. Pečlivé, opakované pročítání přepisu vyprávění. Postupně se z vyprávění začnou vynořovat určité vzorce, většinou ve formě fokusu na určité téma; text k nám jakoby začne promlouvat. 2. Zvolení jednotlivých témat, kterým se budeme věnovat (důležitým tématům je často věnováno hodně prostoru a opakují se; svůj význam má také vynechání určitých aspektů příběhu nebo pouze velice krátká zmínka o nich). 3. Využití různých barev ke zdůraznění daných témat v textu a jejich izolované, důsledné a opakované pročítání. 4. Sledování cesty tématu příběhem a zaznamenání závěrů.

Tento typ analýzy je podle Lieblichové (1998) vhodný, když se soustředíme na určité téma. Mnou sledovaným tématem při analýze narativního materiálu byly aspekty smyslu života a eventuelní vliv nemoci na ně.

7.6 Způsob prezentace závěrů analýz jednotlivých příběhů Jako formu sdělení výsledků výzkumu jsem zvolila prezentaci jednotlivých životních příběhů respondenta ve zkrácené podobě s tím, že za každý příběh je připojen přehled témat, která byla v příběhu identifikována na základě narativní analýzy, a jež zároveň sloužila jako určitá osnova při sestavování zkrácené verze příběhu. Jak již bylo výše uvedeno, při analýze jsem se zaměřila na identifikaci aspektů smyslu života respondenta a na eventuelní vliv nemoci na ně. Uvedený způsob sdělení výsledků výzkumu jsem zvolila proto, že jsem chtěla zachovat charakter příběhu, ovšem vyzdvihnout v něm témata související se smyslem života. Pro zpřehlednění a vzhledem k výzkumným záměrům jsou příběhy rozděleny do několika částí: Období před příchodem nemoci, Nemoc, Vliv nemoci, Současnost. Následně

5

Překlad názvu je pouze orientační

jsou ještě zvlášť připojeny výpovědi týkající se témat souvisejících se smyslem života, na něž jsem se respondentů doptávala doplňujícími otázkami (částečná či úplná odpověď se někdy objevila již v příběhu samotném). V příbězích jsou formálně odlišeny interpretace výzkumníka a citace respondenta užitím různé velikosti písma, a důležitá témata jsou v textu podtržena. Každému příběhu předchází stručný úvod, v němž je obsažena krátká charakteristika týkající se stylu vyprávění a respondenta samotného.

8. Výsledky

8.1 Příběh Marie „Potřebuju vědět, že tady pro někoho jsem.“ S Marií (47 let) jsem se sešla dvakrát. Oba rozhovory se odehrávaly u ní doma. Nikdo jiný nebyl u rozhovorů přítomen. Když jsem za ní přišla poprvé, nejprve mě dovedla k oknu se slovy: „Já Vám hned ukážu, kde si dobíjím energii, co mě drží. Zahrada. Já si říkám, že kdybych to třeba ten další rok už neviděla, tak si to užiju teď, sázím kytky, starám se o ně...“ Marie je velice příjemná, usměvavá žena, které by člověk jen stěží hádal její věk. Působí dojmem citlivého a vnímavého člověka. Byla sdílná, o svém životě vyprávěla ochotně a otevřeně. Její projev byl energický, tempo vyprávění bylo poměrně rychlé a často živě gestikulovala. Říká, že si o své nemoci s kýmkoli ráda popovídá a byla by ráda, kdyby její zkušenosti mohly být pro někoho prospěšné. Období před příchodem nemoci Marie neměla lehké dětství. Její otec byl alkoholik a rodiče se často hádali. Na čas žili odloučeně, po nějaké době se její matka k otci však opět vrátila. Marie nemá na dětství hezké vzpomínky a zejména ji mrzí, že jí matka nedávala najevo lásku. „Vlastně celkem to dětství, dětství když ... to je... jako nemám zážitky prostě z něho, nebyli jsme nikdy na dovolené s rodičema. Jako nikdy si nepamatuju, že bysme prožívali... prožívali prostě něco třeba to, co prožívaly moje děti jako s náma, jo? Nikdy...“ „Vlastně žádný ty vzpomínky nějaký takový, na který bych vzpomínala nějak strašně... jako rodiče že jo, tam byla furt hádka a takový to, takže nemůžu říct, že de facto bych měla šťastný dětství.“

V patnácti letech odešla studovat do jiného města a přestěhovala se na internát. „A tím si myslím, že vlastně jsem pro... pro svoje rodiče de facto jakoby skončila. Jo, já jsem to chápala tím, že prostě se mě zbavili nebo... jezdila jsem jednou za týden domů.“

Po dokončení školy se Marie přestěhovala za prací. Provdala se a postupně se jí rychle po sobě narodily tři děti. Na období, kdy žila sama s dětmi a manželem, má hezké vzpomínky. „Co jsem prožila vlastně v tom dětství s tou matkou a s tým otcem, de facto s tým manželem jsem prožila něco úplně jinýho, něco najednou nov... jo? Něco krásnýho, protože jsem to nikdy, vlastně nikdy jsem to nepoznala jako u svých rodičů, to, co třeba on dával svým dětem.“

Pak však přišly starosti. Manželova matka těžce onemocněla a spolu s tchánem jim nabídli, aby se z malého bytu přestěhovali k nim do domu. Důvodem bylo, aby se měl kdo starat o tchyni. Marie byla v té době krátkodobě hospitalizována a její matka a manželova sestra využily této situace a bez jejího vědomí zařídily přestěhování do domu manželových rodičů. „... vlastně ta jeho sestra už tady nebydlela, ta se vodstěhovala, takže mně... vlastně na mně zbylo, že jsem teda o tu maminku, když jsem měla ty tři malý děti, se už od té doby vlastně, od dvou let té dcery, já musela starat, jo?“

Když manželova matka zemřela, Marie se ujala péče o tchána. „Takže my jsme sedmnáct let vlastně žili tady s jeho tatínkem, kterej bydlel nahoře. A... já jsem se o něho starala, že jo? To jsem mu musela vařit – obědy, večeře a pořád vlastně, pořád vlastně jsem s ním... byla to starost navíc, měla jsem vlastně dalšího člena rodiny. A kdekoli jsem byla, musela jsem myslet, že mám jeho. A on vlastně, když mu zemřela ta žena, tak on začal kostely, jeptišky a tak strašně jako tohle, jo? A... takže se dal vlastně na... na takovou víru a... vlastně my jsme tady nesměli nic dělat...“

Marie popisuje období, kdy se starala o manželova otce, jako nelehké. Přesto však byla vděčná - za to, že může bydlet v domě, kde mají děti k dispozici zahradu, protože sama byla z dětství zvyklá na velmi skromné poměry. Potom tchán onemocněl a začalo to být ještě těžší. „A tak jsem ho měla doma a vlastně de facto to bylo pro mě strašný peklo. Tři děti a nemocnýho člověka, kerej vás ždímal, prostě kerej vás ždímal v noci... a můžu říct teda, že jako, já mám hrozně hodnýho manžela říkám, i když má chyby, jo? Ale mám hrozně hodnýho manžela a... a. s kerým jsme tady vždycky sedávali do rána, on na nás třeba mlátil.“

Nemoc Péče o tchána byla stále náročnější, nemohl už vstát z postele. Pro Marii to byla velká zátěž. „Pak já jsem už z toho začala být, prostě už jsem to nezvládala, že jo? Šla jsem dolů s kilama prostě. A psychicky jsem byla už z toho tak strašně vydeptaná a, protože on už pak dělal strašný kusy...“

Marie se cítila psychicky i fyzicky vyčerpaná a objevily se zdravotní problémy. Začalo ji bolet prso a záda. Potom se tchán dostal do LDN, kde později zemřel. „Takže tady tohle peklo vlastně, to je ten... ty starosti vlastně, de facto co už asi bylo nastartovaný ve mně, protože vlastně, že jo?... Psychicky jsem byla tohle... No a pak vlastně... za ten rok a půl, za ten rok a půl vlastně mě začlo znova to prso bolet. Začly mě bolet záda a tak jsem šla vlastně k... u nás tam k doktorce na rehabilitaci, že prostě mě to bolí a takže mně projela záda a řekla mně, že to je od zad. Jenomže prostě se zase nenechám...a tak jsem šla i za svou gynekoložkou a říkám jí, že mě bolí prso a záda a že jestli mně ona potvrdí, že to je od zad. Což mě teda gynekoložka prohmatala, pro... prohlídla a řekla mně: Ano, to je úpon, to jsou záda.“

Marie chodila do práce a docházela na rehabilitace se zády. Ani po dvou měsících bolesti v prsu neustupovaly. Chtěla mít jistotu, a proto požádala o doporučení na mammogram. „A když teda mně paní doktorka udělala mammogram, pak ultrazvuk, tak prostě na mě začla vlastně jakoby křičet, tak jako zvýšila hlas: Vy jste si to nepoznala? Vy nevíte, že... že Vám tam něco roste? A já říkám: Paní doktorko, ale já jsem s tím chodila. Mně doktoři řekli, že tam nic prostě není. Jo.. až jsem chtěla sama, tak teda vlastně... eeeh... tohle. No a tak, že jo, jsem se dostala na onkologii...“

Marie zdůrazňuje, jaké měla štěstí na ošetřující lékařku, která jí hned zpočátku velice pomohla po psychické stránce. „Ona prostě... ten člověk mně dal normálně takovou sílu, jo? Jako prostě eehm... A teď se bude dělat to a bude to tak a bude to... rychle a... Jo? Prostě... že jsem neměla čas... Samozřejmě, že jo, přišla jsem domů, vyřvala jsem se prostě, že jo? Nejsem hrdina, že bych, že bych, když vám to řeknou, si to brala no, ne, to jsem měla svoje trápení, ale prostě já jsem jí tak strašně věřila, jo?“

Po operaci následovala chemoterapie. Marii v tomto období velice pomohla rodina a přátelé. „... mi teda bylo špatně, ale zase byla to... bylo to, že jsem měla kolem sebe pořád plno lidí, jo? Rodinu a svý dvě kamarádky, který prostě, i když třeba jsem byla po tý chemoterapii, a říkám: Ale mně bude špatně. A oni říkaj: To nevadí, ale my prostě přijdem. Jo? A seděly u mě u postele jako prostě a povídaly jsme si, jo? A takže to mně jako vlastně hrozně pomohlo.“

V době, kdy Marie docházela na chemoterapii, pociťovala jak velice jí chybí matka. „Když jsem byla po té chemoterapii, tak najednou, i když mně je 47 let, tak jsem si prostě připadala najednou jakoby... ani jsem tak nikdy nechápala jak tu matku potřebuju, jo? A vlastně jsem si najednou připadala jako malá holka, kerá najednou... teď je mně špatně a prostě jsem zvedla telefon a brečela jsem do telefonu a prosila jsem ji, aby za mnou přijela, jo? A že vlastně...eeeh... mně jako, já jsem nemohla překousnout vlastně to, že v té nejhorší chvíli ona mě prostě... za mnou nepřišla, jo?“

Marie se i během cyklu chemoterapie, kdy byla velmi unavená, snažila neustále si nacházet nějakou činnost, což jí pomáhalo odpoutat se od myšlenek na nemoc. „Já jsem totiž typ člověka, já musím mít pořád nějakou činnost. Já nevydržím... nevydržím sedět, jo? Takže i když vlastně jsem byla po chemoterapii, bylo mně špatně, tak jsem vzala vysavač a jsem vysávala, po kolenách jsem lezla a vysávala jsem prostě, abych zapomněla na to, že prostě jsem nemocná...“

Marie je toho názoru, že onkologické onemocnění člověk nemůže zvládnout sám, že k tomu potřebuje podporu a pomoc lidí v okolí, minimálně své rodiny. Sama říká, že má štěstí, že má takového manžela, který jí velice pomohl a dodává jí sílu. Vedle manžela jí pomohly její vnučky a děti. Kromě rodiny se často zmiňuje o kamarádkách, které jí během nemoci byly také oporou. Navíc ji držela velká vůle k životu. „Ta síla žít je strašně velká, protože člověk si říká: Ještě ne, ještě, ještě vlastně nemám všechno prožitý, že jo? Ještě... ještě... je spoustu krásných věcí.“

Přes veškerou podporu okolí se projevilo jak velikým náporem na psychiku nemoc byla. „Ať chcete nebo nechcete, tak ty nervy nikdy v pořádku nebudou... jo? Já prostě jsem snášela všecko dobře, chemoterapii, ozařování... a skončilo mně oza...a na ...a za celou dobu jsem nebrala žádný prášky na nervy... Skončilo ozařování a já jsem se zhroutila... prostě psychicky jsem najednou úplně, úplně prostě... to začly bolesti žaludku, jo? A prostě pak jsem se úplně psychicky teda, že jsem teda musela navštívit psychologa a pak i psychiatra teda.“

Vliv nemoci Marie říká, že když onemocněla, nepřipouštěla si, že by mohla zemřít. Byla odhodlaná bojovat. „Mě prostě vůbec nenapadlo, že bych mohla umřít, že... že jsem v té posteli ležela, že bych na to myslela. Vůbec. Vlastně, vlastně já jsem jako prostě pro sebe jsem si říkala: Ne, prostě já budu bojovat. A... za prvé tu

mám vnučky, krásný vnučky – čtyři roky a šest let. A říkala jsem si: No já prostě musím vidět jak rostou a... a jako oni mi strašně pomohly.“

Strach ovšem přišel poté, co měla léčbu za sebou. Tehdy si začala uvědomovat vlastní konečnost. O to více si začala vážit toho co má a radovat se ze zdánlivých drobností. „Někdy jsem z toho smutná, někdy jako mám chvilky takový, ale říkám... tím, že mám ty vnoučátka a že vlastně s nima prožívám... Mám zahradu, kytky... Jako prostě když je mi nejhůř, já jdu do květinářství a prostě si koupím kytku. Mně jako... ona mně dá... jo jako...tak jako prostě cítím, že prostě... Jako člověk si musí dokázat udělat radost... radost z toho prostě...z každýho dne, z každé minuty... tak jak se to vlastně říká, jenomže to pochopíte až potom...“

Říká, že nemoc jí dala spoustu věcí. Zdůrazňuje, že jí více dala, než vzala. Uvědomila si, jakou má úžasnou rodinu, kamarádky, lidi ve svém okolí. Začala brát život jinak, uvědomila si jeho pomíjivost a více si teď života váží. „Člověk se raduje z maličkostí a říká si: Jéžiš, zaplať Pánbůh, že su tady, že támdle jdu na kontrolu a jsem nejšťastnější člověk, když mně řekne doktorka: Je to v pořádku, nic tam není. Tak prostě ten den je úplně pro mě, jo, šťastnej, že prostě... jo, že zas mám šanci dál.“ „Teď se těším zase z toho, že jsem... že jsem vlastně zase o rok dál, že zas... že zase... že zase můžu si jít kupovat sazenice, zase kytky, jo? Že prostě zase tady jsem.“ „... prostě tady je nejdůležitější, že jsem...“ „Ono to je strašně zvláštní, co řeknu jo teďkon, ale vlastně když to tak řeknu, jako kdybych to řekla tak... tak jako hnusně, jo? Tak, že bych jí vlastně poděkovala. Vlastně, že jsem díky jí poznala něco, co bych v životě nepoznala. Jo? Ne, já bych to v životě nepoznala, to co jsem poznala jako... I když to bylo trápení,i když to... Ale říkám, já jsem jako... dycky jsem říkala, že jsem díky této nemoci poznala spoustu krásných věcí, jako spoustu bezvadných lidí a ...a ...fakt ...eeeehm... jako hodně mně dala tak... hodně, jako fakt... Vzala mně, vzala mně, ale spíš bych řekla, než že by mně hodně vzala, spíš mně víc dala... jo? Že... že...bych lhala, kdybych řekla, že jsem nějak strašně trpěla, jo? Že... že vlastně...to bych lhala. Jako říkám, že... spíš, protože najednou jsem věděla jak mě mají rádi a jak prostě se ke mně chovají. A já jsem... vlastně jsem prožívala vlastně za celou tu dobu té nemoci jsem prožívala jenom všechno hezký, jo? Všechno bylo vlastně hezký, já jsem vlastně za celou dobu té nemoci nemůžu říct, že bych trpěla jako, jo? Prostě já jsem věděla, že to tak musí být jo...že prostě to tak musí být, že si to musím, když chcu být zdravá, musím si to prožít, že prostě to tak je a tak jsem to tak brala.“

Marie říká, že se začala chovat jinak k lidem, začala je brát jinak. „...možná jsem dřív jako třeba byla výbušná, jo? Nebo jsem vybouchla nebo... ale teď prostě jsem si vlastně uvědomila, že jsme tady krátce, jo? Že prostě jsme tady chvilku vlastně.“ „... když jsem se třeba s manželem pohádala a nemluvili jsme spolu čtrnáct dní, tak to teďko neexistuje jako, jo? Že prostě si říkáte: To byly zbytečný... stejně jsme se pak dali dohromady, že jo? Ale byly to zbytečný chvíle, který jsme mohli spolu prožívat a neprožívali jsme je.“

Také si uvědomuje, že zvolnila v životním tempu, snaží se dělat věci v klidu a pohodě. „Dřív jsem všechno musela mít hned a teď. A teď prostě mně to je jedno, teď prostě v klidu, pomalu, jo? Na nic nespěchám... a tak to asi má být, no.“

Velkou důležitost přikládá nyní zdraví.

„Já vždycky říkám: Já už mám všechno, já jsem spokojená, už nepotřebuju v životě... akorát to zdraví, jinak nic.“

Současnost Ve svém zaměstnání musela Marie zvedat těžké věci, to však po prodělané nemoci již dělat nemůže. Zaměstnavatel pro ni neměl náhradní místo, a tak dostala výpověď z práce, což nesla těžce. „...tak mně dali výpověď no, tak to tak jako dost pro mě bylo taky takový dost smutný, protože že jo, po patnácti letech, kdy chodíte do práce... A já jsem byla zrovna typ člověka, kdy jsem nemarodila, jo? A najednou zůstat doma... a prostě jsem si říkala: A teď jsem k ničemu.“

Nyní je v částečném důchodu, chodí na zástupy na své bývalé pracoviště a má přislíbenou pozici po zaměstnankyni, která odchází do důchodu. Na návrat do práce se velice těší. „Já chodím ráda do práce. Já zastupuju, třeba v létě jsem dělala čtyři měsíce v kuse noční... všecko jako, já jsem vděčná za práci, jo?“

Dříve byla zvyklá hodně cvičit a i dnes pravidelně cvičí, jak jí to její stav dovolí. Odreaguje se při tom, pustí si hudbu a vychutnává si chvilku, kterou má jen pro sebe. Stále je aktivní. Říká, že musí neustále něco dělat, protože bez toho nedokáže být. Navíc aktivitu považuje za důležitý aspekt vypořádávání se s nemocí. Domnívá se, že důležité je pracovat a nepoddávat se. „Protože pokud si lehnete do postele a budete ležet a že jo... a poddáte se tomu, tak si myslím, že je konec. Že prostě, i když to... i když to třeba není tak vážný, že jo? Že... ale ta psychika nebo to, tak vás to zahrabe...“

Domnívá se, že strach, který v ní zůstal po prodělané nemoci, nikdy nezmizí. Ale i kdyby u ní nemoc znovu propukla, je odhodlaná bojovat opět od začátku. Říká, že vede normální život, ráda se pobaví s přáteli, zatancuje si. Přeje si mít „štěstí dál žít“ a vychutnává každý den. „Mít radost ze všeho, tak...i kdyby pak něco přišlo...stejně... jako prostě... jako nenadělá člověk s tím nic... i když to strašně bude bolet... nebo by to bolelo, jo? Ale prostě asi si prožívat... prostě si prožívat každej den no.“

S matkou má Marie dodnes komplikovaný vztah. Mrzí ji, že moc nejeví zájem o její děti a vnoučata a upřednostňuje svou druhou dceru. Těžko se s tím vyrovnává. Ve vztahu ke svým dětem se Marie snaží chovat zcela opačně než se chovala její matka k ní. „Dycky jsem říkala: Nebudu jak ona. A takže se snažím pro ty svoje děcka dělat vlastně, co to půjde. I když mně třeba říkají: Ty seš hloupá, dyť už jsou vlastně dospělí a ty pro ně děláš.... A já říkám: Ale proto jsem je měla, já pro ně žiju. Já prostě dokud můžu pro někoho něco dělat... Vařit, prát, žehlit jo, tak vím, že žiju a že...prostě pro někoho, že tady jsem potřebná jo, že.. že vlastně je to tak daný prostě, že... má to tak být prostě. Když člověk má děti, tak...tak prostě... já jsem je chtěla a mám je hrozně ráda a....eeeh...to samý že jo teď vnoučata a to...takže... takže jsem prostě ráda, že je mám a ...bez nich bych...by to nebylo vono no. Nezvládla bych to bez nich prostě.“

Plány

Vzhledem strachu a pocitu nejistoty ohledně budoucnosti Marie nedělá plány do budoucna. „Vůbec neplánuju nic dopředu. Jako nechci plánovat nic dopředu, protože si vždycky říkám: Proč?.... Jo? Nevím co bude, co se stane zejtra, že jo? Protože... jako už to beru podle toho, že když to takhle přišlo ta nemoc, tak to vlastně přišlo ze dne na den, jo? Takže já nevím, co bude zejtra...“

Životní téma a cíl Životním tématem Marie jsou děti a vnoučata. Snaží se pro ně dělat maximum. Jejím cílem je žít pro ně. „Prostě potřebuju, potřebuju vědět, že tady pro někoho jsem. A teď věřím tomu, že eeeh, že jo, že mě čeká vlastně ještě dlouhá doba snad vlastně, protože že jo říkám s těma holkama všechno prožívat, jo?“ „Prostě můj cíl, můj cíl jako vždycky byl prostě žít pro svoje děti, jo? Já jsem říkala já jsem měla tři děti, chtěla jsem je a prostě budu jim pomáhat do poslední chvíle, dokud budu moct, jo?“ „Protože moje maminka to nikdy pro mě neudělala ani vlastně neměla nějak zájem o moje děcka, takže jsem říkala, že nikdy taková nebudu a vlastně můj cíl je...já jsem vždycky totiž chtěla je mít všechny... abysme měli velkej barák a prostě oni aby bydleli všech... všichni prostě, jo?“ „Můj cíl je děti a být prostě s nima a... a oni pomáhají mně a já pomáhám jim. Takže jako, co člověk víc... že jo? Když ví, že ho někdo má rád. Když vím, že mě potřebujou.“

Smysl nemoci Marie nalezla ve své nemoci smysl. Ačkoli jsem položila otázku po smyslu nemoci přímo, skutečné odpovědi se mi dostalo v samém závěru našeho povídání, kdy se Marie začala spontánně dělit o svoje úvahy. Domnívá se, že nemoc přišla proto, aby ona mohla pomoci a aby pochopila spoustu věcí. Našla odpověď na otázku „Proč?“. „Já jsem si nad tím tak přemýšlela a říkala jsem si, že....co mě tak jako napadá taky, jo? Že vlastně ta nemoc přišla, abych já mohla pomoct starší dceři jako, jo....? Že mě potřebovala, že díky tomu mám čas a můžu jí pohlídat holky a můžu jí teď pomoct... že ta nemoc přišla vlastně, abych někomu já pomohla, jo...? Že, že prostě jsem to všechno prodělala dobře, teď to... a teď pomáhám, takže vlastně jakoby... protože kdybych třeba byla v té práci, tak nemůžu, že jo? A musím chodit do práce. A tady vlastně jsem teda nemocná, ale jsem... jsem prostě potřebná, jsem potřebná někomu, že někomu vlastně pomůžu.“ „...už tady nad tím jsem přemýšlela, tenkrát když jsem tak jako ležela, tak jsem si říkala... eeeeh, říkám... říkám nejsem věřící, ale říkám: Pánbůh chce, jak kdyby to tak prostě zařídil: Tak teď prostě onemocníš jo, teď se to tak jako tohle... oni ti pomůžou a pak ty zase pomůžeš jim...“ „...A teď jsem potřebná zase... a že to tak, že to tak prostě asi mělo být, mně to tak jo, jako jsem tak nad tým přemýšlela, že vlastně to tak asi mělo být no. Že... že aby... abych mohla pomoct zase někomu, že vlastně... teď nevím jak to mám říct, že vlastně... i tím, když jsem trpěla vlastně tak, že to... to patřilo k tomu, abych zas mohla dát já někomu něco... něco těm druhým, abych pochopila asi... abych vlastně pochopila spoustu věcí, co jsem pochopila, jo? Že, že vlastně nezáleží na spoustě věcí, kerý...za kerýma se člověk honí a že jsou i jiný krásný věci...“

„Když někdo se ptá: Proč mě to zrovna potkalo? Tak já vím proč. Protože to mělo být takhle, abych já mohla zase někomu něco dát a někomu vlastně pomůžu a... a kdybych mohla třeba... já nevím... komukoliv, jiným lidem... nebo kdo by potřeboval pomoct, tak kdykoli vlastně bych jim pomohla...“ „Já říkám, pokud budu moct, tak chcu pomáhat, jo? Takhle... komu... kdo bude potřebovat...“

Smysl života Marie ve svém povídání došla až k úvaze o smyslu života. „...Mám smysl života, že mám pro koho. Jako kdyby se mně najednou všichni odstěhovali a já tady zůstala sama, tak by mně bylo strašně, jo? A takhle mám pro koho. Já snad kdyby se mně odstěhovali, neměla vnoučata, neměla je, tak si snad někoho adoptuju z dětskýho domova, protože bych nedokázala být... musela bych prostě pro někoho být, abych věděla, že tady jsem pro někoho no. A to je vlastně ten můj cíl, že...že jsem tady pro ně a budu až do konce.“

Závěry analýzy příběhu Marie – přehled témat: Tvůrčí hodnoty: péče o druhé, pracovitost (potřeba stále něco dělat; když přišla kvůli nemoci o práci, měla pocit, že je k ničemu), péče o zahradu Zážitkové hodnoty: vnímání krás přírody - zahrada, květiny (když je smutná, koupí si květinu - cítí, že jí to něco dá), zábava, vychutnat si a prožívat každý den Postojové hodnoty: vnímání nemoci jako možnosti pomoci druhým „Když někdo se ptá: Proč mě to zrovna potkalo? Tak já vím proč. Protože to mělo být takhle, abych já mohla zase někomu něco dát a někomu vlastně pomůžu a... a kdybych mohla třeba...já nevím...komukoliv, jiným lidem...nebo kdo by potřeboval pomoct, tak kdykoli vlastně bych jim pomohla.“

Životní téma - děti a vnoučata Cíl - být tu pro děti a pomáhat jim Smysl života - být tu pro někoho (rodina, děti) Smysl nemoci - díky nemoci pochopila to, co by bez ní nepochopila (změna náhledu na život); odpověď na otázku PROČ? - aby mohla pomoct druhým; vidí smysl ve svém utrpení: trpěla proto, aby mohla dát něco těm druhým, aby mohla být prospěšná Změna vlivem nemoci: - poznání něčeho krásného (nemoc jí víc dala než vzala): poznání, že ji mají lidé okolo rádi; jiný pohled na život - uvědomění si pomíjivosti života a s tím související větší ocenění života (vděk za možnost žít; „Nejdůležitější je, že jsem.“) - změna priorit - důležitost zdraví - větší nadhled - nepřipouští si zbytečnosti - zpomalení životního tempa (pomalu, klid) - radost z maličkostí, z každého dne

- změna vztahu k lidem (snaha udělat pro druhé maximum; větší tolerance) - přetrvává strach a nejistota vzhledem k budoucnosti - neplánuje do budoucna (obava, že by to nemuselo vyjít) Další významná témata příběhu: Vztahy - rodina: děti, vnučky, manžel (opora, dodává jí sílu); přátelé, lidé obecně; problematický vztah s matkou (vyhranění se vůči jejímu chování: „Nebudu jako ona.“) Zaměření na druhé - děti na prvním místě („Já pro ně žiju.“); být tu pro někoho; lidé obecně (ohleduplnost, takt, soucit) Odhodlanost, bojovnost - odhodlání bojovat, nepoddávat se Aktivita, pracovitost - potřeba stále něco dělat, cvičení Vděčnost - vděk za to, co má a měla i ve složitém období; vděk za život Touha žít - ještě nemá vše prožité („Je spoustu krásných věcí.“) Víra v danost (osud) - „mělo to tak být“; přesvědčení, že proti rakovině se nedá bojovat – záleží na ní jestli nás nechá žít; pokud to má přijít znovu, přijde to Zaměření na přítomnost a blízkou budoucnost

8.2 Příběh pana V. „Člověk hledá trošku jiné hodnoty v tom životě... já jsem je našel na tom nemocničním lůžku...“

S panem V. (57) jsem se sešla celkem třikrát. Dvakrát se rozhovor odehrával v pracovně psychologa a jednou jsme se setkali v kanceláři pana V. U rozhovorů nebyl nikdo další přítomen. Pan V. pracuje na zodpovědné pozici a také k našim rozhovorům přistupoval velice zodpovědně. Sám požádal, zda bychom se mohli sejít vícekrát, aby mohl o všem popřemýšlet a řekl mi co nejvíce ho k tomu napadá. Byl velice sdílný, mluvil středním tempem, uvážlivě a otevřeně, jeho projev byl kultivovaný. Vyprávění nepostrádalo kontinuitu a bylo tedy možné snadno se v něm orientovat. Budil dojem systematického, racionálního člověka. Postupně, jak šlo jeho vyprávění do hloubky, odkryl také emocionální stránku své osobnosti. Zpočátku se z větší části věnoval povídání o své kariéře. O práci mluvil velmi zaníceně. Později se však dostal i k velmi osobním tématům.

Období před příchodem nemoci

Pan V. vyrůstal jako jedináček. Na dětství vzpomíná rád a hodnotí ho jako krásné. Mluví hezky o rodičích, ke kterým měl silný citový vztah. Je přesvědčen, že ho dobře vychovali a připravili do budoucího života. „Měl jsem zajímavé, velmi perspektivní dětství, rodiče mě vedli k samostatnosti, pořádkumilovnosti a měli vlastně hlavní vliv na můj život až do devatenácti let.“

Střední školu absolvoval s vyznamenáním a rovněž na vysoké škole měl vynikající výsledky. Již během studií začal také pracovat. Díky výborným studijním výsledkům pobíral prospěchové stipendium ve škole a později také stipendium podnikové. Ačkoli studoval a pracoval v jiném městě, stále pravidelně navštěvoval rodiče. „V podstatě jsem byl zcela odkázán sám na sebe, ale díky výchově, rodičům a vedení k samostatnosti jsem byl naprosto samostatný, připraven na ten život tak, jak mí rodiče si představovali. Mé studijní výsledky na té vysoké škole byly velice výrazné, takže studium jsem nakonec jako jediný z celé katedry dokončil s takzvaným červeným diplomem, tj. s vyznamenáním.“

Po absolvování vysoké školy odešel na rok na vojnu, kde se dokázal opět výrazně prosadit. „Tam jsem získal jako jediný z divize hodnost podporučíka již po čtyřech měsících…“

Po absolvování vojenského výcviku se vrátil zpátky do podniku, kde pracoval již předtím. Působil tam několik příštích let a během tohoto období se také oženil. Manželství však označuje za nevydařené, po dvou letech jeho trvání zažádal o rozvod. Dnes si pan V. uvědomuje, jak rozpad tohoto vztahu silně ovlivnil další vývoj v jeho osobním životě. „Já jsem byl připravený prostě prožít život klasicky z hlediska uzavření manželství, klasická rodina, dvě děti, auto, chata, víkendy atd. Mně se potom díky v uvozovkách tomu nešťastnému manželství ten... ta představa o tom životě trošku zhroutila.“

Nedlouho po rozvodu se pan V. rozhodl pro změnu ve svém profesním životě, protože toužil po kariérovém postupu. „Pomýšlel jsem prostě tu kariéru trošku potlačit, trošku jí pomoct....“

Získal jinou pracovní pozici, ovšem brzy začal pociťovat, že daná práce nemůže dostatečně uspokojit jeho ambice. „Po roce pobytu se mně zdálo, že to prostředí je vhodné spíš pro padesátníky, šedesátníky, kteří už to nějak chtějí doklepat, ale ne pro třicetičtyřletého ambicionézního muže, který přece jenom chce toho v životě dokázat víc než jenom otevírat a zavírat šuplíky a tím má vyděláno.“

Ze zaměstnání tedy z vlastní vůle odešel. Získal dobré místo jinde, kde se mu od začátku dobře dařilo. „Kolektiv jsem rozvíjel, prostě učil jsem lidi jak dělat věci, jak na to jít. A myslím si, že podle jiných jsem byl celkem oblíbený.“

Zaměstnání nakonec opět z vlastní vůle opustil pro neshody s ředitelem, našel si jiné místo a na novém pracovišti strávil příštích pět let. Práce ho bavila a toto zaměstnání hodnotí dnes jako dosud nejlepší. Podnik se však vlivem politických změn nakonec rozpadl. „Musel jsem použít veškeré páky, aby člověk jako zůstal v tom pracovním poměru a aby se uplatnil v novém pracovním a politickém prostředí. Je skutečností, že jsem absolvoval víc zaměstnání, protože... mohl bych to přirovnat k situaci, kdy utíkáte po tenkém ledu, pořád stíháte utíkat v suché botě, ale za váma ten led praská, takže kdybych se na chvilku zastavil, tak bych prostě do té řeky nebo do toho rybníka spadl. Čili ten bod toho břehu pořád byl jako přede mnou a já jsem zatím pořád prostě utíkal s tou suchou botou, ale bylo to dost náročné.“

Pana V. hnala dopředu potřeba seberealizace. Úspěšně absolvoval postgraduální studium na vysoké škole ekonomické, čímž si splnil svůj sen. Měl již určité zkušenosti a snažil se navázat nové kontakty. „Různé firmy, které jsem potom absolvoval, tak v každé prostě, nebo z každé jsem si něco odnesl. Tak jsem vršil ty zkušenosti, rozvíjel známosti a prostě hledal jsem něco, kde bych mohl trvale, nebo aspoň na delší dobu, teda zakotvit.“

Podařilo se mu získat dobré zaměstnání, ve kterém mohl uplatnit své dosavadní zkušenosti a nabyté vědomosti, a kde působí dodnes. „Tam jsem cítil, že začínám až tam využívat různých těch za prvé teoretických znalostí a pak i praktických zkušeností s tím, co tam bylo potřeba uplatnit.“

Nemoc Na začátku roku 2006 absolvoval pan V. běžnou lékařskou prohlídku, při níž nevyšly dobře krevní rozbory. Podrobnější vyšetření odhalilo, že nemá v pořádku slinivku břišní. Následovala okamžitá operace. „Tam nastal určitý zlom, protože mně do té doby vůbec nic nebylo, nebo... nebo.. takže jsem se považoval za naprosto zdravého a prostě to byl i šok pro mě, že prostě není to běžná chřipka, ale je to daleko závažnější a prostě musí se to řešit okamžitě.“

Pan V. se od lékařů dozvěděl, že je v přímém ohrožení života. „To když jsem slyšel, tak mně nebylo dobře, protože já jsem takový jako dost povaha, že si jako připouštím nějaké takovéto typy informací dost silně. Takový citlivý a citový. Takže teď jsem si říkal: No, co to bude? Jak to bude?“

Absolvoval operaci a poté rekonvalescentní pobyt v nemocnici. Období strávené v nemocnici hodnotí jako nejtěžší fázi celé léčby. Chyběl mu jeho byt a zaměstnání. „Já jsem dost velký individualista a pro mě domov a byteček, který mám, jako znamená strašně moc. Takže i potom ten návrat do toho civilního života z té nemocnice taky způsobil prostě přínos do té psychiky.“

O tom, že se jednalo o zhoubný nádor, se pan V. dozvěděl až po propuštění z nemocnice, kdy mu bylo řečeno, že bude muset absolvovat ještě ozařování a chemoterapii. Říká, že tato zpráva ho šokovala. „... po celé délce pobytu v té nemocnici jsem žil v domnění, že to je prostě klasická operace bez nějakých dalších ještě sekundárních nutností léčit třeba tady tenhle... to zhoubné bujení.“

Ozařování a chemoterapie se ukázaly být úspěšné. Pan V. se také náhodně seznámil s bylinnými produkty, které mu pomohly při rekonvalescenci. Postupně začal přípravky doporučovat i ve svém okolí a stal se obchodním zástupcem firmy, která produkty nabízí. „A z devadesáti procent prostě ta reakce byla velmi příznivá, takže cítil jsem takovou povinnost prostě pomoct, když mně bylo pomoženo. Bral jsem to v té první fázi, že jsem třeba viděl evidentně, že někdo, kdo měl ty žaludeční vředy, tak se z toho, jak se říká, vylízal. Když měl někdo lupénku nebo akné na ruce tak, že mu to zmizelo. A prostě takový dobrý pocit to byl. No a potom ten obchod, kdybych to tak nazval, ta činnost moje tady u této firmy se postupně rozvíjela, no a připadly nebo přidaly se k tomu i ta... nebo přidala se k tomu i ta finanční stránka.“

V průběhu onemocnění panu V. pomáhala vůle nevzdávat se, bojovat, společně s vírou v sebe sama, že to dokáže. Postupné pokroky pro něho byly vždy novou motivací. „Prostě já jsem strašně chtěl, a tak jsem i psychicky se s tím vyrovnával. Hodně jsem, i tady už jak jsem byl, cvičil. A prostě když jsem ležel tak dlouho, tak jsem měl svaly ochablé na nohou, tak v podstatě jsem se učil chodit, ale prostě já jsem chtěl to nějakým způsobem překonat a prostě: Ty musíš, ty musíš, není jiného východiska. Jak to vzdáš, tak je konec. Čili měl jsem vypěstovaný takový syndrom bojovnosti s tou nemocí. Nebo už potom z nutnosti se zařadit do toho vlastního civilního života, a tak to mě jako drželo.“

Velice se těšil na návrat do práce. Jakmile mu bylo lépe, snažil se ještě z domova navázat kontakt s pracovištěm. „Tak jsem to potom sledoval to dění a co je potřeba a co není potřeba. Měl jsem spojení přes internet jako s pracovištěm, takže když něco bylo potřeba, rád jsem třeba přijel a udělal nebo tak...“

Pomohl mu návrat do pracovního kolektivu a pracovního prostředí vůbec. „I když já jsem zvyklý být sám... jako samotářský typ. Ale přece jenom ten kolektiv těch lidí a ten kolektiv, to mně chybělo, jo? Protože já si myslím jsem dost komunikativní typ, takže eh ten mmmm dialog.. mmm.. jsem potřeboval už.“ „Mně pomohl návrat mezi lidi. Že prostě ty kontakty a vůbec třeba i řešení problémů, já se jim, já jsem se jim nikdy nevyhýbal, ale prostě to mně chybělo, jak jsem byl doma.“

Vliv nemoci Nemoc byla příčinou určitých změn v životě pana V. Na první místo dnes klade zdraví a snaží se dávat na sebe větší pozor, být více v klidu a nepřetěžovat se. Nedělá tolik přesčasů a do práce už nechodí o víkendech. „Přece jenom už se tak víc hlídám a už je i ta strava i ta psychika... že v tom roce 2005 jsem se, jak se říká stresoval, honil..“

„Našel jsem metody a způsoby jak tu práci zefektivnit a zracionalizovat. Hodně takových zbytečností, které jsem si třeba tenkrát v tom roce 2005 připouštěl, které mně zabíraly i čas, a potom jsem nestíhal... tak ty jsem prostě vypustil.“

Vedle negativ vidí pan V. na své nemoci mnoho pozitiv. Rok 2006, který z převážné části strávil bojem s nemocí, hodnotí jako nejhorší rok svého života, přesto však zároveň říká: „Jako ten rok 2006 - skoro se mně chce říct: Dobře, že přišel...“ „... že prostě tu osobnost moji tak nějak trošku jinak otočil, jinak nasměroval a jinak přispěl k tomu, že je ten stav jaký je, a že si myslím, že by... že ta zkušenost z toho roku 2006 byla velmi cenná a že bude i takovým nástrojem pro tu budoucí perspektivu toho žití a života obecně.“ „Ten rok 2006, ten jako dost mě poznamenal z hlediska takového myšlenkového a psychického. A žít ten život ne takovým ostrým tempem. I třeba... jako.. ne zrušit, ale prostě odhodit nějaké starosti nebo... povznášet se nad tím.“ „Ta nemoc na mě měla negativní a pozitivní dopady. Negativní ve zdravotní stránce a pozitivní v tom, že v podstatě ty... ty hodnoty člověk jako trochu přehodnotil, trochu poskládal do jiného pořadí.“

Pan V. bydlí nedaleko lesa. Během období pracovní neschopnosti si zvykl chodit tam každý den na procházky a zjistil, jak ho to obohacuje. Dříve si na něco takového nenašel čas. „To byl květen, červen, jo? Prostě... teplo a teď slyšet ty ptáky, tak jsem se zastavil a jsem si říkal: Tak ten život je... i má druhou stránku. Nejenom honit se a prostě stresovat a po večerech a po víkendech. A prostě já jsem takový vnímavý člověk na to krásno, a tak jsem si říkal, že to musím využívat. No a potom každý den v podstatě do toho lesíku aspoň na tu půlhodinku jsem tu vycházku si udělal a tam jsem taky čerpal takové... takový ten pocit prostě souznění s přírodou a návratu do toho normálního života.“ „A dneska si na to udělám čas a rád, protože cítím, že mně to jako psychicky velice jako pomáhá a povzbuzuje a zvyšuje tu vnímavost na tu přírodu, na to krásno a na to všechno.“

Nemoc ho přiměla zamyslet se nad dosavadním životem. Najednou má pocit, že život rychle utekl. „Mně to proteklo mezi prstama, jo? Ne, že bych nic neprožil, no ale byly tam ty rozvo... ten rozvod a úmrtí těch rodičů a jedno s druhým. Potom teda změna té situace. A tenkrát... já jsem si to poprvé uvědomil, když mně bylo padesát-pět let, že prostě ten život není to, co chceme, ale to, co musíme. Já jsem chtěl od toho života strašně moc.“

Ačkoli je pan V. zcela soběstačný a říká, že je individualista a samotář, mrzí ho, že dnes nežije v klasickém manželství. Po rozpadu manželství měl sice další vztahy, ale z klasického manželství začal mít postupně strach a upřednostňoval „víkendové manželství“. Svou energii, místo do budování rodiny, investoval do pracovní oblasti. Dnes říká, že žena a rodina mu chybí ke skutečnému naplnění života. Svou samotu si začal silně uvědomovat při pobytu v nemocnici. „Zvlášť když jsem potom ležel třeba v té nemocnici a viděl jsem, jak tam za těma pacientama třeba chodí ty manželky, děti nebo vnuci, tak... eeh... mně to bylo někdy i líto, jo? Jsem si říkal: No tak kdyby mě někdo na té posteli chytil za tu ruku... ta manželka, jo...? Nebo to dítě nebo ta vnučka. Na to už nárok mám i na ty vnoučata,

takže by to taky... prostě vědět o někom, že tady je a myslí na mě a drží mně palce a... jo? Takže to jsem mnohdy jako dost těžce nesl, jo? Že na té posteli... nebo v té... v tom pokoji jsme byli tři a u dvou postelí tam byly židle a já jsem tam ležel a četl si noviny, jo? „Takže to dost poznamenalo potom, když jsem se dostal těch zdravo... z těch zdravotních problémů, tak tady tu filosofii, co dál. Já tento stav zároveň chci a nechci. Já ho chci, že už jsem si na něho zvykl, že už jsem si ho nějak vytvořil, že v něm žiji, že už vím co a jak, jo? Že už si musím sám vařit, uklízet, prát, žehlit a tak dál. Ale já ten stav nechci, protože co já bych dal za to, kdyby někde na tom křesle ta ženská mě chytla kolem krku a řekla: Tak, miláčku, otevřeme si dobré vínko a... to já neznám.“ „Ta citová stránka toho člověka, který žije sám je dost ochuzená tady o ty... o ty příběhy nebo vůbec o to žití v té rodině a ty děcka a někdy i starosti a radosti a prostě takový klasický život no. A to mně jako chybí.“

Do určité míry pociťuje pan V. fakt, že nevede klasický rodinný život, jako dluh vůči rodičům, kteří prožili život spolu ve spokojeném manželství a čekali, že také on se ožení a založí rodinu. Současnost Uběhl více než rok od operace a pan V. se cítí fyzicky i po psychické stránce dobře. Pravidelně dochází k psychologovi a pomáhá mu, že se tam může vypovídat. Pevně věří v osud. Je přesvědčen, že někde je jeho osudová žena, ovšem neexistuje síla, která by je dva svedla dohromady. „My teď lítáme do vesmíru a neumíme tady ty dva lidi, kteří prostě bytostně k sobě patří, osudově... dát dohromady. A já na to teda strašně věřím...“

Ačkoli velice touží po partnerském vztahu, myslí si, že je odsouzen k roli muže žijícího o samotě ve svém malém bytě, na který je zvyklý, kde se cítí dobře, a z něhož by už těžko odcházel. Říká, že je na život v jednočlenné domácnosti už tak zvyklý, že neví, zda tento stav dokáže změnit, i když by velice chtěl. „Tak je to takové dilema. Na jednu stranu chci jako osoba teď soukromá, na druhou stranu bych skoro řekl, že z toho vztahu mám i strach.“ „Ten život prostě, já jsem si ho uspořádal tak, jak mně vyhovuje, ale prostě není to... to, co... podle hesla: život není to, co chceme, ale to, co musíme.“

Jeho motivací v životě je pocit dobře odvedené práce, která je za ním vidět. Pocit, že se podílí na něčem užitečném. Silným motivem je touha vyniknout, něco dokázat, uspět. „Já jsem takový ctižádostivý, si říkám: Tak dvacet šest roků jsem nadarmo nestudoval, abych ...eeehm...teď si vymyslím... dělal někde účetního za třináct tisíc, že jo? A prostě tím, že se mně dařilo v podstatě od těch dvacetišesti let, tak člověk si zvykl na určitou úroveň, na nějaké ty výhody, které z toho vyplývaly, a prostě ta hnací síla byla v té motivaci být pořád jako na tom čele.“ „Prostě ten hnací motor být pořád vpředu, vpředu, to je takový jako důležitý motiv, ale eeehm, už... už cítím, že toto nemůže trvat ještě dalších dvacet let.“

Pan V. rád absorbuje a shromažďuje informace. Tráví hodně času na internetu, vystřihuje články z novin a sleduje satelitní programy v televizi. „To, že mám teď přes 600 programů, z kterých si vybírám německé, rakouské, americké a anglické programy, tak to mě strašně jako naplňuje.“ „Já nestíhám z toho důvodu, že absorbuju strašné množství informací.“ „Já vystačím s informacema, s internetem, s penězama jo... se vším. Zatím jo. Ale nedej bože, kdyby se ještě jednou stal rok 2006, kdy mě to sklátí. Já jsem tady byl nešťastný v té nemocnici, že jsem tady vlastně promarnil pět týdnů, že jsem neměl ten internet, že jsem neměl tu satelitní televizi, a že mně uteklo hodně informací a tak, jo?“

Říká, že kdyby byl mladší, neváhal by odejít žít a pracovat do zahraničí. Dodnes lituje toho, že to v mládí, kdy měl příležitost, neudělal. Má pocit, že jeho místo je jinde, než tam kde se nachází nyní. „Jezdím každý druhý měsíc do Vídně, nabít se energií. Prostě já patřím do Vídně. Já nepatřím tady... ne, že bych to jenom přetrpěl nebo jako trpěl, ale prostě můj život, můj post je jinde.“

Smysl nemoci Co se týče smyslu nemoci, pan V. říká, že ho přiměla k zamyšlení se nad tím jak žije, a na nemocničním lůžku našel jiné životní hodnoty. „Člověk hledá trošku jiné hodnoty v tom životě... já jsem je našel na tom nemocničním lůžku... a hledá takové prostě jak z toho vyjít ven se ctí. A zřejmě to bude nějaká vdova, nějaká družka nebo někdo, kdo... s kým bych si rozuměl, s kým bych třeba nemusel ani žít nebo bydlet v jednom bytě, ale prostě, aby tady byl někdo, kdo... jak se říká, mně ty oči zamáčkne.“

Plány Pan V. je zvyklý svou budoucnost pečlivě plánovat. „Já jsem vždycky byl realista, že... zhruba tak... já mám takové mezníky, dělat si plán na jeden den, jeden týden, jeden měsíc, jeden rok a deset let. A v podstatě potom zpřesňuju to, co mě čeká za ten jeden měsíc, to co mě čeká za jeden týden a tak...“

Jeho plány do budoucna jsou v profesním životě nadále se dobře uplatňovat na své současné pracovní pozici. Plány v soukromém životě souvisí s přáním nalézt si partnerku. „Já bych potřeboval i pro takovou tu duševní vyrovnanost prostě ženu, která... eeehm... kterou bych mohl navštěvovat, pohladit, jo?“ „Ta budoucnost po té stránce profesní si myslím, že jakžtakž by do toho důchodu jako byla zajištěná, ale prostě tu osobní, tu musím ještě jako dořešit a vyřešit.“

Cíl

Současný životní cíl pana V. je najít si dobrou partnerku, dožít se rozumného věku a tento čas využít, užít si jej, cestovat. „Prostě dožít... dožít ten svůj... svůj věk v partnerství nějaké ženy. To by asi byl takový ten... jestli bližší nebo vzdálený cíl, no ale asi, asi ten bližší.“ „Jako trošku užít si toho života třeba v důchodě, cestovat po světě a tak nějak...eeeh...v tom důchodě toho času je samozřejmě dost. A tak nějak si splnit ty přání...nějaké cestovatelské.“

Životní téma Životní téma pana V. souvisí s jeho ctižádostivostí a potřebou seberealizace. „Já jsem díky si myslím jako dobrým studijním výsledkům a potom rychlému se zapracování do té problematiky ekonomické, tak já jsem vždycky toužil být tam, kde se něco děje.“

Závěry analýzy příběhu pana V. – přehled témat: Tvůrčí hodnoty: pracovitost (dobře vykonaná práce přináší pocit uspokojení; viditelné pracovní výsledky – chce, aby po něm něco zůstalo), práce s informacemi Zážitkové hodnoty: vnímání krásna - příroda Životní téma - touha být tam, kde se něco děje, být vpředu, uplatnit se (potřeba seberealizace) Plány - na základě prožité zkušenosti nemoci změnit soukromý život - nalézt partnerku Cíl - využít a užít zbývající čas života, cestovat, dožít důstojně po boku nějaké partnerky

Změna vlivem nemoci: „...tak jsem se zastavil a jsem si říkal: Tak ten život je... i má druhou stránku. Ne jenom honit se a prostě stresovat a po večerech a po víkendech...“

- přehodnocení životních priorit, jiné hodnoty - zdraví, partnerský vztah, rodina - uvědomění si dopadu stylu života (chybí partnerka, rodina) - větší nadhled - nepřipouští si zbytečnosti - odhalení jiné stránky života - nejen se plně věnovat zaměstnání, více času na sebe a přírodu (obrat k přírodě - vnímavý - krásno) - zpomalení životního tempa - uvědomění si ohraničenosti života - pocit přímého ohrožení života - nemoc = cenná zkušenost, přínos do budoucna – byla podnětem k přeorientování se

Smysl nemoci - zamyšlení se nad dosavadním způsobem života, nalezení jiných životních hodnot

Další významná témata příběhu: Vztahy - rodiče (velký vliv, silný citový vztah), ženy (touha po dokonalém vztahu) Bojovnost, odhodlanost - musí se to překonat, zvládnout to, bojovat („ty musíš, musíš“, „není jiné východisko“)

Touha po seberealizaci, ctižádostivost - jít kupředu, zlepšovat se, vyniknout (být v čele), dosáhnout úspěchu (radost z úspěchu), něco dokázat z hlediska profese, uchovat si prestiž Cílevědomost, systematický přístup - systematické směřování k cíli (sebevzdělávání, systematická práce na sobě, shromažďování zkušeností, navazování kontaktů) Orientace na informace - shromažďování informací, obecná orientace ve světě (být v obraze) Samostatnost, soběstačnost, individualismus - zřejmě jako výsledek výchovy a osobnostních rysů Ocenění sebe sama - ocenění vlastních kvalit, úspěchů Perfekcionismus - touha po dokonalosti v profesním i osobním životě Víra v osud - věci jsou dané, musíme se s tím smířit („Já věřím na ten osud a...ale teď nechci nadávat svým sudičkám, protože ony za to nemohou, ten osud je jednou daný.“ „Život není to co chceme, ale to co musíme.“)

Orientace na minulost a budoucnost - bilancování minulosti, systematické plánování budoucnosti

8.3 Příběh Heleny „Mě, moji osobu uspokojuje radost a pomoc druhým lidem, nesmírně. Na tom mně strašně záleží. A řekla bych, že mě to i posiluje.“ S Helenou (42 let), která pracuje jako vrchní sestra, jsme se sešly na jejím pracovišti. Rozhovor se odehrával u ní v kanceláři a nebyl u něho přítomen nikdo jiný. Helena má velice milé vystupování, působila na mě dojmem pozitivního, vstřícného a otevřeného člověka. Mluvila klidně a vyrovnaně, středním tempem, pečlivě volila slova. Ve chvílích, kdy vyprávěla o velmi emotivních okamžicích, trochu zvolnila tempo řeči. Její vyprávění bylo

plynulé, dokázala jasně a výstižně popisovat jednotlivé události se smyslem pro kontinuitu. V jejím příběhu tedy bylo možné snadno se orientovat. Bylo vidět, že se nad svým životem se zájmem zamýšlí a že se snaží svoje pocity a prožitky co nejlépe vystihnout slovy. Z jejího vyprávění byla cítit pokora.

Období před příchodem nemoci Helena považuje dětství za rozhodující období v životě člověka. Vyrůstala v úplné rodině a má dva starší bratry, kteří jí sice v dětství a dospívání dělali naschvály, ale vždy když bylo potřeba, tak se za ni postavili. Cítila, že v nich má oporu a dodnes má s bratry dobré vztahy. Odmala byla velmi aktivní a o zajímala se o mnoho věcí. „Zúčastnila jsem se spousty akcí, byla jsem aktivní sportovec, věnovala jsem se tanci, hrála jsem na klavír, chodila jsem zpívat, věnovala jsem se spoustě aktivit i v pozdějším věku, kdy jsem se zabývala vedením různých kroužků pro děti a podobně. A ve svém životě jsem se postupně...nebo v tom dětství jsem vždycky tíhla k pomoci těm jiným. Cítila jsem se nesmírně silná, pracovitá, chtěla jsem se vždycky vyrovnat prostě i prací mužům.“

Při výběru své budoucí profese se Helena rozhodovala mezi povoláním zdravotní sestry a učitelky v mateřské školce. Vzhledem k tomu, že pedagogickou školu musela dát na první místo (kvůli talentovým zkouškám) a byla přijatá, nastoupila tedy tam. „Od samého začátku jsem věděla, že to není to pravé co jsem chtěla. I když práce s dětmi mě naplňovala, ve školce jsem při praxích se cítila velice dobře, ale měla jsem pocit, že přešlapuju naprázdno.“

Během studia na pedagogické škole začala chodit na brigády do nemocnice jako uklízečka, protože se chtěla blíže seznámit se zdravotnickým prostředím, které ji stále více lákalo. Po maturitě se rozhodla, že nenastoupí do školky, ale půjde pracovat do oblasti zdravotnictví. Otec její rozhodnutí neschvaloval, ale matka stála při Heleně. „Maminka, já bych řekla, že je to tak geneticky dané, protože taky chtěla dělat zdravotní sestru, takže... a navíc jsme Raci a ti jsou vlastně samaritáni. Takže prostě tam něco je přece jenom. A podporovala mě v tom.“

Helena si své rozhodnutí prosadila a úspěšně složila zkoušky na denní studium na zdravotnické škole v oboru porodní asistentka, což byla v tehdejší době jediná možnost jak se dostat do zdravotnictví, aniž by bylo třeba absolvovat čtyřleté studium. „Ale porodní asistentkou jsem být nechtěla. Já jsem chtěla být instrumentářka na operačním sále, prostě takovej ten pocit záchranářství a toho akčního potencionálu pořád ve mně byl.“

Nemoc Těsně před koncem studií byla Helena konfrontována se zcela nečekanými okolnostmi.

„Bohužel v jednadvaceti letech, což bylo na té zdravotnické škole, to bylo vlastně v maturitním období, mě zaskočila velmi nepříjemná zpráva, a to tak, že jsem nevěděla, zda budu žít nebo nebudu žít, protože takové znalosti a zkušenosti jsem neměla a z teorie toho člověk zas tolik nezná. A z praxe jsme neměli... jsem nevěděla vůbec nic... kdy jsem si jeden den, když se mně prořezávala prostě osmička zub, jsem se dívala do zrcadla a dívala se, jak to vypadá, co, jestli mám jít k zubaři nebo jestli to vydržím. A když jsem polkla, tak se mně v oblasti štítné žlázy na krku objevila bulka ve velikosti ořechu... a tak jsem si říkala, co to asi bude...“

Absolvovala lékařská vyšetření, při nichž se zjistilo, že se jedná o zhoubný nádor štítné žlázy, a bylo jí oznámeno, že je nutná okamžitá operace. „To jsem ovšem nevěděla, že se jedná o zhoubný nádor, protože všechno bylo utajované, pacientovi se tehdy pravda neříkala. Jenom, že musím nutně na operaci. A tím následovaly všechny komplikace, které mohly být. Že jsem měla srdeční zástavu, přestala jsem mluvit, znova jsem se učila mluvit. Mezitím jsem měla břišní komplikaci, takže další a další potíže a psychicky jsem na tom byla velice na dně...“

Po operaci nastoupila Helena v nemocnici, kde byla léčena, jako zdravotník. Svou skutečnou diagnózu neznala a myslela si, že se problém operací vyřešil. „A jednou večer přivezli asi sedmnáctiletou dívenku s akutním slepým střevem a řekli mně ať ji zapíšu do operační knihy. Tak já jsem ji zapisovala do operační knihy a v ten moment mě napadlo, jak asi vypadá moje jméno v operační knize, tak jsem si nahledala datum té operace. A tam se píše tedy bohužel i ta diagnóza a já jsem si tu diagnózu najednou přečetla a tím se mně zbořil svět.“

Helena se rozhodla nesdělit pravdu o své diagnóze rodičům, aby jim nepřidělávala starosti. Rodiče to však už věděli a tak Helena popisuje jejich vzájemné chování jako „hru na kočku a myš.“ Toto období pro ni bylo velice náročné a vyčerpávající. Když se dozvěděla o dalším plánovaném postupu léčby, rozhodla se vše říct rodičům. „Můžu říct, že to bylo to nejlepší, co jsem v té době asi udělala, protože mně se strašně oddychlo, já jsem se vlastně o tu svou bolest a starost vlastně podělila s někým. A oni, přestože už to věděli dávno a tady to, tak vlastně mně nesmírně pomáhali.“

Poté odjela do Prahy, aby tam podstoupila následnou léčbu. „Pacienti onkologičtí jsou lidé, kteří drží při sobě. Takže člověk tam jel se smíšenýma pocitama, že už se odtaď nikdy nedostane a že se prostě najednou za ním zavřou vrata od té... od toho oddělení a od té doby už jede akorát terapie a už nikoho neuvidí. Ale musím říct, že ta parta těch ženských, který jsme byly na pokoji, byla úplně fantastická, nezáleželo tam na věku a na inteligenci nebo postavení ve společnosti, na něčem takovým, ne, všichni jsme byly na stejné lodi a všichni jsme bojovaly o život a bylo to hrozně fajn.“

Helena absolvovala léčbu bez komplikací a úspěšně odmaturovala. Při střetu s realitou okolního světa však začala vnímat své onemocnění jako hendikep. „Bohužel jsem se setkala ze strany profesionálů zdravotníků s větší škodolibostí nebo zákeřností bych řekla než od laiků, kteří... eeeh.... jsou decentnější a spíš než by se zeptali, tak se radši neptají na tuto otázku. Já jsem měla velký hendikep, protože onkologický pacient... těžko se o té chorobě mluví. Až postupem času jsem o tom dokázala bez slz a bez nějakých emocí mluvit a povykládat. Ale... eeh... když jsem nastoupila sem na kliniku, už se mně to stalo v období, kdy jsem vlastně maturovala a dělaly se vlastně nábory sester do nemocnic, tak jsem se

ze strany třeba školy setkala s tím, že: Tuto si neberte, protože ona je onkologicky nemocná a to není pro vás perspektivní síla.“ „Jako ta srážka s tou realitou těch profesionálů byla tvrdá. Mě to tehdy dost jako vykolejilo tady tohleto, a řekla jsem si: Ježiš, to není možný, jak jsou lidi prostě jako zlí. Jako jak to takhlenc můžou vůbec říct? Proč? Za co? Jakej mají důvod? Co je k tomu vede? A nikdy jsem se za svoji nemoc neschovávala, nikdy jsem ji nezneužívala ve svůj prospěch, jako: Toto já nemůžu nebo prostě něco takového. Ba naopak ve mně vznikl syndrom sebedokazování, že musím zvládnout VŠECHNO to, co všichni ostatní.“

Helena docházela na pravidelné kontroly a po roce od léčby, když bylo vše v pořádku, se zaradovala a uvěřila, že už to je dobré. „Já jsem to brala jako životní výhru. A jako špatnou výhru... protože jsem si nechtěla připustit a nechtěla vůbec uvědomit, že by se někdy něco mohlo do budoucna odehrát nebo by se to mohlo zopakovat. Naprosto jsem k tomu přistoupila nezodpovědně, musím říct, dneska už, nezodpovědně. Ono asi se to říká až s postupem času.“

Za osudové považuje Helena setkání se svým budoucím manželem, se kterým má hezký vztah a který je jí oporou. „Můj muž je laik, jako není zdravotník, a říct to laikovi: Hele, já jsem měla rakovinu, ale jsem vyléčená...se říká strašně špatně. Měla jsem to obrovský štěstí, a mám obrovský štěstí, že můj muž.. eeeeh.. to pochopil, všechno se mnou... od té doby se mnou jezdil do Prahy na každou kontrolu, dodneška, všechno se mnou absolvuje, je pro mě motivační složkou.“

Lékaři Heleně povolili pokusit se o dítě a narodil se syn, který v současné době studuje zdravotnickou školu a chce být záchranářem. Helena říká, že sdělil sklon k samaritánství.

Recidiva Chodila na pravidelné lékařské kontroly a 17 let bylo vše v pořádku. Najednou na sobě však začala pozorovat, že se něco děje. Necítila se dobře, objevily se různé zdravotní potíže. A tak absolvovala kontrolní hospitalizaci, při které se zjistilo, že má recidivu na čtyřech místech po těle. Musela podstoupit operaci a opět následovala léčba radiojodem. „Já jsem se z toho všeho dostávala, aniž bych nějak psychicky tehdy potřebovala jakoukoli pomoc, prostě jsem si říkala: Sedmnáct let to vydrželo, tak teďka to snad zas vydrží teda jo, přestože jsem si už ne.. VŮBEC NEPŘIPOUŠTĚLA, že by se to někdy mohlo vrátit, ale tehdy jsem si zase našla sama zdůvodnění. Já jsem... já tomu říkám tak vždycky, když se dozvím tu negativní zprávu od nich, tak si dycky říkám, já potřebuju čas na to, abych si to překousala... po svým. Musím si to překousat, strávit to, stanovit si co je pro mě to důležitý. A trvá to určitý období. Takže jsem si to zase překousala podle svýho a postavila jsem se na zadní nohy a fungovala jsem dál. To už jsem pracovala tady jako vrchní sestra, všechno jsem zvládala, zase jsem se dostala do té fáze, kdy jsem se... zase jsem si sebedokazovala, že všechno prostě zvládnu, MUSÍM to zvládnout. Ne, že nemůžu.“

Druhá recidiva

Léčba byla opět úspěšně ukončena a Helena dál docházela na pravidelné kontroly. Po dvou letech se však při jednom z vyšetření ukázalo, že opět něco není v pořádku a musela podstoupit punkci. Tehdy na tom byla psychicky velice špatně. „Věděla jsem do čeho jdu, takže jsem tam jela ve velice špatným psychickým rozpoložení a... ale pořád jsem si říkala tou oporou i toho manžela a toho syna, té rodiny a to všechno, že to prostě jako zvládnu.“

Když se potvrdila opětovná recidiva nemoci, byla to pro Helenu velká psychická zátěž. Dlouho se s touto zprávou nemohla vyrovnat, uzavřela se, objevily se psychosomatické potíže, podléhala pesimismu a odmítla absolvovat další operaci. „...dělala jsem zásadní rozhodnutí se svým manželem prostě... když bude tak, tak o kluka se postaráš prostě, tady je tohle, tady je tohle Prostě jsem dělala pořádek s tím, že už je to konečná stanice, že končím, protože třetí recidiva vždycky už je velice vážná situace.“ „Řekla jsem, že už se léčit nebudu, že už to prostě není k životu, že prostě každé dva roky nebudu pořád podstupovat tady jednou operaci, potom hypothyreózu, která je šílenej stav, potom zase hospitalizaci v Praze, léčbu radiojodem, potom zase se dostávat do normální fáze života a potom se zase, že bych tak vždycky se jako už zrovna objednala na chirurgii a že by to byl takovej jako koloběh života pořád.“

Utkvěl jí v paměti rozhovor s primářem, který jí tehdy řekl: „Vy si musíte opravdu uvědomit, že jste trvale onkologický pacient. Jestli ve fázi dobré nebo ve fázi zrovna špatné, ale pořád, trvale. A až nadosmrti... a to si Vy musíte uvědomit.“

Důležitou roli v době, kdy Helena boj s nemocí vzdávala, sehrála psycholožka, kterou vyhledala, a jež jí pomohla psychicky se připravit na další operaci a následnou léčbu. „Vlastně mě přesvědčila o tom, že vzdát to, že je naprostá hloupost, protože já jsem to opravdu všechno vzdávala a snažila jsem se ještě dělat takový věci, abych to prostě uspíšila. Ať je dřív... ať... ať je co nejdřív pokoj. Takže začala jsem kouřit, večer jsem si dala panáka, normálně potom jsem si dala prášek na spaní jako, a jsem si říkala co už víc můžu jako pokazit..? Což není můj styl života. Vůbec. Já jsem reagovala naprosto obráceně.“

Helena říká, že v té době také poznala kdo jsou její skuteční přátelé. Ti, kteří se neotočili zády a naopak se ještě víc přiblížili, snažili se pomoct, vyslechnout ji, což jí pomáhalo.

Vliv nemoci Helena se na svou nemoc dívá jako na „životní zlo“, s nímž se musí stále prát. „Když se podívám takhlenc a řeknu si tu svou diagnózu a vidím svoje jméno na papíře na té histologii se svým rodným číslem, tak zuřím, zuřím a cítím šílenej pocit nespravedlnosti. Proč? A jinak ji vnímám už jako sou...teď jako součást, která mě potkala před těma dvaceti letama a zaskočila mě. A jestli mě bude zaskakovat dál, tak nevím, jak budu reagovat. “

Přes utrpení, které jí nemoc způsobila, v ní dokáže najít něco pozitivního. „Určitě je tam jedno pozitivum - a to, že je člověk vnímavější. Vnímavější ke svýmu okolí a rozhodně vnímavější k bolesti a porozumění druhých. “

Helena pociťuje, že osobní zkušenost s nemocí je přínosem pro její povolání zdravotní sestry. Díky své nemoci dobře poznala jaké to je, když je člověk v roli pacienta, a tuto zkušenost se snaží ve své profesi zúročit ve prospěch pacientů. „Vím co to je ležet na tom nemocničním lůžku a vím, co znamená úsměv té sestry.“ „Toto jsem se snažila u nás tady, když jsem nastoupila na klinice jako vrchní sestra, změnit. Aby ten pacient byl ve svým soukromí, aby měl čas na rozmyšlenou, aby byl třeba se svým rodinným příslušníkem, aby to mohl probrat, aby se mohl rozhodnout...“

Zdá se, že Helenina odhodlanost a houževnatost se pravděpodobně pod vlivem nemoci rozvinuly v něco, co Helena nazývá „syndromem sebedokazování“, kdy se snaží dokázat, že vše zvládne i přes svůj hendikep. „Já jsem ze svého života i díky tady tomuto onemocnění vlastně nikdy z ničeho neslevila. Nikdy. Nikdy jsem prostě neslevila.“

Současnost V současné době je Helena několik měsíců po ukončení léčby a bez příznaků nemoci. Doufá, že se nemoc znovu nevrátí, ale už tomu tolik nevěří, zůstává v ní velká nejistota. „Teď se nacházím v takovým tom období trošku euforickým, že jsem to zase nějak zvládla, ale už mám v hlavě velkej otazník a hrozně obrovskej vykřičník, protože ještě to nemám úplně srovnaný v té hlavě. Jestli, jestli se to bude zase opakovat, každého vyšetření se bojím...“

Říká, že se zase dostala do fáze „hloupého sebedokazování“. „...co si na den naplánuju, tak to prostě musím zvládnout, jo? I tedy s vypětím sil, což by asi nemělo být, ale pro mě je to nesmírná motivace, že to prostě zvládnu, že to zvládnu.“

Hledá si náplň v různých aktivitách, kterými může být prospěšná druhým. Před rokem nastoupila na bakalářské studium na lékařské fakultě, rovněž se realizuje coby statutární orgán pro výuku v ortopedii pro sestry a je garantem pro odborné praxe v tomto oboru. Zároveň se angažuje v práci pro nadaci pro ortopedické pacienty. Pomoc druhým jí přináší nesmírný pocit uspokojení. „Tak se snažím být prostě jako prospěšná a každá... každá radost a každý úsměv ve svým okolí mně přináší hroznou radost, ale na sebe moc nemyslím. A to si myslím, že asi není moc dobře, ale to nerada říkám.“ „A prostě to takhlenc se snažím hledat si prostě cestičky - studuji, pracuji, snažím se... Snažím se překonat tadytu nejistotu, ale nevím jestli, jestli ji překonám nebo jestli už tam nadosmrti zůstane, to nevím. Ale zatím si nic jiného dovolit nemůžu.“

Uvědomuje si, že to se svými aktivitami přehání a měla by se více šetřit, ale neumí to. Říká, že jsou to jakési „únikové manévry“ sloužící k tomu, aby se odpoutala od myšlenek na nemoc. „Jsem nepoučitelná a jsem hříšník, protože bych měla zvolnit taky občas tempo a to já si nechci připustit, a protože to dělám tak dlouho až padnu prostě na čumák.“

Helena má velice pozitivní vztah ke zvířatům, která jsou jí oporou. „Jsou to totiž tvorové, kterým může člověk všechno říct a má u nich jistotu, že to nikde jinde nepo.. nepoví a, ale mají duši a určitě pochopí to, v jaké té situaci se člověk nachází.“

S láskou vypráví o svých domácích mazlíčcích – kocourovi a psovi, kterého se coby dvouletého ujali teprve v nedávné době. „Musím říct, že mě to zvíře tak neskonale miluje. Je nádhernej, je krásnej, milující, zapadl k nám do rodiny, takže máme zase novýho člena rodiny a zas má člověk pro co žít a je to fantastický.“

Velkou náplní je pro ni péče o zrekonstruovaný rodinný dům a okrasnou zahradu. „Mám ráda nesmírně, když přes léto jak všechno kvete a zahrádka je krásná, máme okrasnou zahradu a tomu se věnuju.“

Helena říká, že má doma výborné zázemí - rodinu, která je tolerantní a chápavá. Podporu okolí považuje za velice důležitý faktor při vypořádávání se s nemocí. Smysl nemoci Helena říká, že si díky nemoci uvědomila jaké je štěstí, že má zdravého syna. „Vzala jsem si z toho tím, že máme zdravýho syna, jedno obrovský ponaučení, že pořád je lepší, že tohle postihlo mě, než kdybych se měla dívat, tak jak to vidím tady na oddělení, na nemocné dítě. Že to je pro mě takový i motivací. Že kvůli tomu synovi, kterýmu je sedmnáct, že tady pořád mám proč... že tu mámu potřebuje...“

Cíle a přání Heleniným cílem je dodělat vysokou školu a ještě více se věnovat aktivitám pro nadaci. Přála by si, aby tato její činnost měla určitý význam a přínos. S osobním životem je spokojená a nechtěla by v něm nic měnit. Má pouze přání, aby syn navázal na její snahu pomáhat druhým. „Akorát bych měla v soukromí takový to přání, aby to samaritánství, který já jsem chtěla dělat, protože to mě dodneška nepřešlo, i když už je mi taky víc let...já bych hned, kdyby mně to nabídli, tak já jsem se hlásila i do té polní nemocnice vojenské... já bych hned jela, HNED, HNED, hned... anebo prostě někam do Afriky, kde zase se dá na takový ty mise a tady tohlencto, já bych hnedka jela někam... Tak doufám, že umožním svýmu synovi, aby se tadyto rodinný nějaký přání anebo naplnění, aby se prostě splnilo a budu ho v tom plně podporovat.“

Životní téma Helena celý život tíhla k pomoci druhým lidem. „Mě, moji osobu uspokojuje radost a pomoc druhým lidem, nesmírně. Na tom mně strašně záleží. A řekla bych, že mě to i posiluje. A řekla bych, že vnitřním mým kredem je, že člověk má bojovat a neměl by vzdávat.“

Závěry analýzy příběhu Heleny – přehled témat: Tvůrčí hodnoty: pomoc druhým (přináší pocit uspokojení, posiluje ji), seberealizace v povolání zdravotní sestry, práce pro nadaci (být prospěšná); předávání znalostí a zkušeností (výuka sester); péče o rodinný dům a zahradu Zážitkové hodnoty: vnímání krásna – příroda; láska ke zvířatům („Člověk má pro co žít.“) Postojové hodnoty: ve svém životě z ničeho neslevila, svůj „hendikep“ trvalého onkologického pacienta dokázala obrátit v pozitivum – snaží se být prospěšná druhým (podílení se na vzdělávání sester, práce pro nadaci pro onkologické pacienty), svým postojem dokazuje, jak naplněný a smysluplný život může žít člověk se závažnou nemocí Vědomí úkolu - být tu pro syna („Pořád mám proč, tu mámu potřebuje.“) Životní téma - pomoc druhým lidem Cíle - dokončit studium, věnovat se profesi, práce pro nadaci (aby to mělo přínos) Přání - aby syn pokračoval v její snaze pomáhat druhým

Vliv nemoci: syndrom sebedokazování („musím zvládnout vše co ostatní“ i s hendikepem; motivací je, že to dokáže) - větší vnímavost - k okolí, bolesti druhých, porozumění - „únikové manévry“ (aby se odpoutala od myšlenek na nemoc) - hledá cesty, aby překonala pocit nejistoty - různé aktivity prospěšné druhým

Smysl nemoci - uvědomila si jaké je štěstí, že má zdravého syna; ponaučení: lepší když to postihlo ji, než aby měla nemocné dítě

Další významná témata příběhu: Aktivita, pracovitost - odmala množství aktivit Odhodlanost, vytrvalost a cílevědomost - nikdy neslevit; krédo: „Bojovat, nevzdávat se.“ Vztahy - syn, manžel, rodiče (výborné rodinné zázemí); přátelé; ostatní lidé (pomáhat jim, ohleduplnost, soucit, takt) Zaměření na druhé - pomáhat druhým („Snažím se být prostě jako prospěšná. A každá... a každá radost a každý úsměv ve svým okolí mně přináší hroznou radost, ale na sebe moc nemyslím.“)

Osobnostní růst - celoživotní sebevzdělávání Orientace na přítomnost a blízkou budoucnost

8.4 Příběh Lucie „Žít nějak, aby teda... na mě ty děcka mohly někdy jednou vzpomínat nebo aby věděly, že jsem prostě jako byla...“ Rozhovor s Lucií (48) se odehrával v psychologické pracovně v nemocnici. Nikdo jiný nebyl u interview přítomen. Lucie mluvila rozvážně, zpočátku do vyprávění příliš nevkládala emoce, vnímala jsem u ní jistou rezervovanost. Později se více uvolnila, jakoby otevřela, a její vyprávění šlo více do hloubky. Mluvila středním tempem, vyprávěla souvisle o jednotlivých kapitolách svého života, její příběh nepostrádal kontinuitu. Budila dojem introvertního, pragmatického člověka. Tento příběh je podle mého názoru zajímavý mimo jiné proto, že jde o vyprávění osobní zkušenosti s rakovinou člověkem, který nejen celý život pracuje ve zdravotnictví, ale v poslední době přímo na onkologickém oddělení, takže je zvyklý na každodenní kontakt s rakovinou. Období před příchodem nemoci Lucie se o dětství zmínila pouze krátce. Významnou roli v tomto životním období sehrála její matka, která na ni měla velký vliv. „Já myslím, že jsem vyrůstala přiměřeně jako dítě své doby, což jako nebylo jednoduchý v kontextu k dnešní době, protože to bylo někdy kolem těch sedmdesátejch, osmdesátejch let.“ „Matka, která mě, která mě hodně... hodně ovlivňovala... někdy nevím, jestli pozitivně nebo negativně, protože je to... je to velice... velice svérázný člověk. A měla ten pocit, že bych měla být jako ona. Já jsem teda samozřejmě nikdy... nikdy nebyla. A to je takovej jako celoživotní, si to dokazujeme a kdy se o tom přesvědčujem jako to... já jsem jí asi chtěla taky třeba dokázat, že jako na něco mám, ale nikdy to nebylo dostačující. Tak asi normální vztah dcery... dcery s matkou jako běžný...“

Lucie se po základní škole rozhodovala, zda jít na gymnázium nebo na střední zdravotnickou školu. Nakonec si přes protesty rodičů zvolila zdravotnickou školu s tím, že po ní chtěla jít na vysokou školu studovat medicínu. Tehdejší doba však nepřála tomu, aby lidé s ukončeným vzděláním pokračovali dál ve studiu, proto Lucie musela ihned po střední škole nastoupit do zaměstnání. „To je... to bych řekla, že je takovej jakoby můj, co... já nevím jak bych to nazvala...takovýho něco, co...co by člověk jako by chtěl vrátit nebo chtěl změnit a už stejně nemůže a musí si to nýst ten, ten celej život. Litovala jsem toho samozřejmě hodně dlouho, lituju teďka s přibývajícím věkem třeba, když se dostávám do polohy, kdy zjišťuju, že bych mohla dělat vlastně třeba úplně něco jinýho než zdravotnictví. Že asi by to na mě mělo vliv úplně jinej, nebo by mě to nasměrovalo jinak, protože samozřejmě už jenom to samotný zdravotnictví nebo to... ta profese jako člověka ovlivní, ať chce nebo nechce.“

„Dopadlo to tak jak to dopadlo, ale to neznamená, že by mě to nebavilo nebo že by jsem se nesnažila pro to udělat všechno.“

Když se Lucie zpětně ohlédne, hodnotí nástup do zdravotnictví ihned po střední škole jako příliš časný. Domnívá se, že tato profese ovlivňuje náhled na život a v takto brzkém věku zanechává na člověku určité následky. Další období svého života nazývá Lucie obdobím svobody. Do devětadvaceti let byla svobodná a hlavním tématem tohoto období je nezávislost. Po škole nastoupila jako sestra na operačním sále, vše pro ni bylo nové, zajímavé, hodně věcí se naučila. Zároveň si v doškolovacím středisku udělala specializaci. „Žila jsem běžný život prostě to... svobodný no... svobodný, nezávislý, pouze teda kterej byl ohraničenej službama a pracovníma povinnostma.“

Co se týče osobního života, Lucie neměla v té době žádný vážnější vztah. „Já jsem jakoby vztahy takový, který by byly jakoby trvalejší nebo vedly k nějakejm... nějakejm vdavkám vůbec ani... snad podvědomě nechtěla udržovat...?“ „... chtěla jsem se vzepřít spíš tomu, kdy... když mně v těch osmnácti nebo devatenácti letech nalajnovali ten život jakoby... teďka se...budeš tady, budeš chodit do práce, budeš... pak se vdáš, budeš mít první dítě, pak zase budeš chodit do práce, pak budeš mít druhý dítě. Jo? Takovej ten harmonogram, kdy vám někdo udělá a máte to vlastně jakoby až do důchodu ehh... to... já jsem v tom věku jakoby se chtěla tomu postavit.“

S přibývajícím věkem si uvědomovala, že její postavení svobodné ženy je okolím čím dál hůře přijímáno. „Byly jsme jakoby zvláštní nebo divný nebo prostě něco už na nás nebylo normálního, že nejsme... teda v těch čtyřiadvaceti... ještě nemáme ty děti za ruku, jo?“

Lucie měla však jiné představy o životě. Lákalo ji cestování, ovšem v té době byly možnosti v této oblasti dost omezené. A tak když se jí naskytla možnost odjet na rok pracovat do zahraničí, bez váhání ji využila. Byla svobodná, bez závazků, v práci už začínala pociťovat stereotyp, a toto byla jedna z mála možností jak vycestovat. „V té době jsem si chtěla dokázat, že to zvládnu prostě i v jiných podmínkách a jinak.“

I přes určitá negativa (zejména složité interpersonální vztahy) vzpomíná na pracovní pobyt v zahraničí jako na zajímavou zkušenost. Nakonec si jej prodloužila na tři roky. Mezitím se změnili lidé a poměry na jejím bývalém pracovišti, a tak se po návratu domů rozhodla, že půjde pracovat jinam. Přestěhovala se do jiného města a nastoupila na chirurgii jako instrumentářka. „Bydlela jsem na internátě, což už bylo takový jako docela pro mě stresující, protože ta...ta představa, že teda člověk jakoby svobodnej a sám nemá skoro možnost jako v té době získání nějakýho bytu nebo to... to bylo prakticky jako nemožný...“

„...a tak jsem uvažovala o tom, že teda jako se budu snažit zase vyjet někam pryč, že pokud už teda jsem takhle sama, nemám žádnej teda jako... nemám vztah, kterej by spěl někam dál nebo by se vyvíjel k nějakýmu společnýmu životu, takže to zase budu řešit teda tím... tím výjezdem.“

Usilovala o nalezení možnosti opět vycestovat, ovšem náhodně se seznámila s nynějším manželem a její plány se změnily. Ačkoli původně měla jiné představy o budoucnosti, tehdy tuto nečekanou změnu přivítala. V té době už totiž byla nespokojená se svým osobním životem. „S postupem času jsem zjišťovala, že teda nejenom ta práce je teda to nejdůležitější, takže by přece jenom bylo ještě potřeba nebo že bych chtěla tu rodinu si... si pořídit.“

Brzy otěhotněla a provdala se. Postupně porodila dva syny a zvykala si na zcela jiný život, což zpočátku nebylo jednoduché. „Nakonec i ta rodina se zadařila. Samozřejmě to zase přineslo úplně jiný ty... jiný problémy, jiný zase radosti, protože jsem si taky docela těžce zvykala na takovej ten uvázanej život teda jenom s těma dětima.“

Po mateřské dovolené pracovala nějaký čas na operačním sále na neurochirurgii. Tento obor ji však moc neoslovil, nelíbily se jí interpersonální vztahy na pracovišti a navíc chtěla práci, která by se dala více skloubit s rodinným životem. Proto zažádala o přemístění na jiné pracoviště a získala místo zdravotní sestry na onkologii. „Teď jsem se samozřejmě zase učila teda komunikovat s lidma v oboru, kterej jsem do té doby vůbec neznala, nic mně neříkal. Ale možná, že už jako vzhledem k tomu, že už přece jenom jsem byla ve věku, kdy se tady... tady toto dá asi... nebo dá se to pochopit a věděla jsem, že jako musím... hlavně asi, že musím, jo? Že se stejně musím zase někde zapracovat a něco si vybudovat, takže jsem vlastně začala na té onkologii. Tam člověk projde, ať chce nebo nechce, takovejma těma vlnama, kdy teda ho to jakoby úplně...úplně srazí..“

Aby si doplnila vzdělání v novém oboru, přihlásila se na studium specializace v oboru onkologie. Studium bylo náročné, probíhalo zcela odlišným stylem než na jaký byla zvyklá. Navíc bylo třeba vše skloubit s prací a rodinným životem. Oddechla si když studium úspěšně dokončila, a těšila se na to, že se bude moct věnovat jiným věcem. Nemoc Zanedlouho po dokončení studia se při preventivním mammografickém vyšetření ukázalo, že Lucie má nález v prsu. Do té doby na sobě nezaznamenala žádné příznaky nemoci. „Takže o to víc teda mě samozřejmě... ne překvapilo... zaskočilo...to je jedno... jedno jakej výraz... když teda paní doktorka jako říkala, že se jí tam něco nezdá.“

Prokázalo se, že Lucie má rakovinu prsu. „Když to shrnu, tak jsem tím přechodem na tu onkologii tak jako vzala těch patnáct let toho...té práce na tom sále a zmačkala jako papír a hodila do koše. A samozřejmě s tím... s diagnostikováním té nemoci jsem měla jako dojem, že zase jako další ten papír jako... jako balím a hážu do koše, jo? Protože to jsem... že jo?... Jakmile to

bylo potvrzený, tak jsem odcházela na operaci a chystala se jako další léčba... byla jsem prakticky jako tři čtvrtě roku jako mimo...“

Přestože ji diagnóza zaskočila, reagovala Lucie, jak sama říká, pragmaticky. „Nejtěžší bylo asi čekání jak... jak vyjde ta histologie... taková ta nejistota jakoby co to je. Potom, v tu chvíli, kdy už čl... jako vlastně jakoby ten nepřítel je pojmenovanej, tak už... tak už se líp ty zbraně... zbraně hledají a už jsem věděla nebo už... už se dalo odvodit co asi bude následovat.“ „Řešilo se to, co bylo důležitý... že já nevím, nachystala jsem...všechno jsem doma vyprala a uklidila byt a odešla jsem na operaci, protože jsem věděla, že potom už nebudu moct dlouhou dobu jako hýbat rukou a budu ji muset chránit, takže to neudělám.“

Během nemoci jí pomáhala dobrá kamarádka a celkově pociťovala, že má dobré zázemí a oporu, což pro ni bylo důležité. „Ať už ten přístup jako z toho prostě... z té rodiny, ať už od mýho muže...jestli to prožíval jinak než to, co mi řekl, samozřejmě jako nevím, my jsme se zas o tom tolik moc nebavili, ale asi zřejmě jako to vzal, že teda jako to zabezpečení teda jako když bych já nebyla, takže teda jako on zajistí. Tak...to se...to taky tak jako fungovalo. S dětma jsem se domluvila vcelku bez problémů, já jsem jim samozřejmě řekla jako to v rámci těch možnejch mír... nebo tak, aby to pochopily.“

Léčba probíhala bez komplikací. Lucie přistupovala ke svému onemocnění jako k záležitosti, kterou je třeba řešit, a snažila se v tom udělat maximum. Motivovalo ji hlavně vědomí, že tu je pro druhé, že jí je tu třeba, a to zejména kvůli dětem. „To víte, že jsem jako chvilky takový, kdy člověk má pocit, že to s ním všechno padá nebo že to je všechno načerno, to teda jako určitě... určitě někdy byly, pak se zase vzchopit, vzchopit se prostě kvůli dětem, kvůli všem ostatním. Zatím je to... zatím je to hodně, když si to uvědomím zpátky, kvůli všem ostatním. Já jsem nikdy moc nebyla zvyklá něco kvůli sobě. A to se docela těžko jako... já vím, že bych se jako měla a teda jako a dělej... já jsem to nikdy moc neuměla a nejsem si jistá, jestli se to ještě někdy jako naučím, jo? Takže těžko Vám asi řeknu jako jak já... Já to vždycky jsem brala v tom kontextu jako vůči ostatním, ať už vůči práci a vůči té rodině. Takže mě hlavně drželo, že to potřebuju zvládnout, protože já samozřejmě... hlavně ty děcka jako, jo? To, kdybych jako říkala, že ne, protože přece jenom, a v té době vlastně ještě byly menší, že?... Ono už je to taky já nevim ten rok nebo... no tak rok, ale to jako si myslím, že ještě budou potřebovat jako hodně dlouho, takže to asi tak byla taková ta největší motivace, protože jako to je pro mě taková jakoby... to nejdůležitější.“

Vliv nemoci Lucie se domnívá, že k žádným velkým změnám vlivem nemoci v jejím životě nedošlo. Uvědomuje si, že se pomalu vrací zpět do starých kolejí. Vnímá však, že byla nucena zpomalit v životním tempu. Začala se zamýšlet nad změnami ve svém životě, ale zatím neví jak je uskutečnit. „Spíš jsem si myslela, že třeba spoustu věcí už jako si zařídím jinak nebo že... že jakoby ten život přehodnotím tak jako jak se to tak krásně vykládá ve všech těch filmech a románech... jak teda už to bude všechno to, co je důležitý a co není důležitý...ovšem moc...moc zatím teda, moc zatím se mi to nedaří.“

„...že by se mně to podařilo jako úplně tím pádem změnit, a že by to bylo nějaký takový to memento pro mě, jo...to se mně nepodařilo. Jako ráda bych...asi by to...asi bych to možná chtěla, ale ne...ne...nedaří se mi to. Protože to bych asi musela opravdu změnit jako naprosto všechno. Já jako v těch danejch podmínkách, v kterých...v kterých jsem a v těch možnostech zatím jiný... jiný moc východisko nevidím no. Možná, že nějaký je, ale já ho opravdu nevidím.“ „Možná bych chtěla spoustu věcí změnit, ale jakoby mám dojem, že na to nemám už vlastně tu sílu nebo jo, tu... takovou tu rozhodnost, co by vždycky člověk jako si představoval...“

Uvědomuje si dotyk ohraničenosti, který přinesla zkušenost nemoci. „Když jsem třeba byla doma na té neschopnosti, tak jsem jako říkala: Já musím udělat jako ve všem pořádek jako v papírech a tak... a co, komu, jak...“ „To je hrozný, to se říká to bilancování je až kolem té padesátky, že? No a mě to takhle jako chytlo, že teda to, co jsem si říkala já to musím všechno teda jako rozdělit a málem s tím, že co kde je, tak na to dát cedulky, aby jednou po mně věděli jako, jo?“

Současnost V současné době je Lucie již několik měsíců zpět v práci, zatím pouze na zkrácený úvazek. Po návratu do pracovního procesu pociťuje větší únavu. Vzhledem k tomu, že nádor byl hormonálně závislý, byly jí odebrány vaječníky a nyní užívá medikamenty na potlačení hormonální funkce. Nastoupil u ní tedy umělý přechod, který s sebou nese řadu nepříjemných fyzických příznaků a samozřejmě má vliv i na psychiku. Starosti jí dělá fyzická únava a s tím spjatá vnitřní nejistota, že nezvládne tolik, kolik by od sebe očekávala. „... to není snad ani neklid, ale taková nejistota jako, že se mně to nedaří tak jak bych si představovala. Já třeba vím, že mám něco pracovního, co musím splnit, a většinou to splním.Vím, jak se na to připravit, ale docela mě to jakoby rozhodí, že to nestihnu, že to... že to nebude tak, jak to má být, jo, že se mně něco nepodaří. S takovejma spíš bojuju teďka, s takovejma pocitama, který samozřejmě člověk navenek moc...moc nedává najevo, ani nemůže nebo už... už nejsem zvyklá.“

Je hodně věcí, které by chtěla změnit, ale zároveň si uvědomuje, že vše změnit nejde. Zatím se vše odvíjí zejména od dětí a povinností a zodpovědnosti vůči nim. Snaží se jim věnovat co nejvíc času. Děti jsou také hlavním důvodem, proč si nedovede představit, že by se nyní pouštěla do nějakých radikálních změn ve svém životě. „Ten způsob života, tak to ten vlastně, ten se asi bude odvíjet... bude odvíjet od toho, jak se budu uvolňovat jakoby z těch... z těch rodinnejch povinností. To si myslím, že... že tak asi bude z toho vyplývat.“ „Ono se úplně jinak všechno řeší, když je člověk jenom... tím, že jsem si to vyzkoušela, tak to vím...když je člověk jenom sám, jako na... na svoje triko a... zodpovídá si za svoje chy... problémy, ale samozřejmě i za ty všechny rozhodnutí. Potom, jakmile už s tou rodinou, už to rozhodování pro mě se stalo podstatně těžším, protože vždycky tam byl...jako ten, ten dopad na ty... na ty děti. A ten už mě zastavuje jako před spoustou věcí...jako...já to neříkám jako... jako špatný. To je jako konstatování, který prostě jako jsem zjistila, že... že taková jsem a že jako to by... to by bylo něco, co bych si vyčítala celej život, co bych si jako dost těžko sama

sobě zodpověděla... kdybych měla dojem, že jsem teda jakoby pro to neudělala... nebo pro ně...nebo pro ten...co jsem mohla.“

Důležitou roli hrají vedle rodiny také pracovní závazky. Lucie by se chtěla naučit polevit v práci, ale je zvyklá dělat věci na sto procent. „Záleží samozřejmě na tom, jak moc zase pohltí ta práce, že? Kterou jsem si říkala, že teda se jí nenechám tak jako... jako zahltit, ale může to tak dopadnout. Je to o tom pocitu jako udělat to, co máte udělat, dobře... nebo v určité kvalitě. Jo a to pokud člověk nechce jakoby pod tu laťku teda vlízt, tak toho času moc jako není no....“

Říká, že ji občas přepadají „černé myšlenky“, vrací se k minulosti, přemýšlí nad tím co bylo, co měla udělat jinak... „Já si myslím, že je to lepší když tak jako žijete tou přítomností a tadytěma věcma se jako nezaobíráte. To já neumím. Já jsem se možná někdy až PŘÍLIŠ zaobírala těma jakoby důsledkama nebo... co se člověku honí v hlavě... a teď bych možná spíš potřebovala jako umět se třeba soustředit na něco úplně jinýho.“ „Já už jsem kolikrát říkala, že bych nechtěla nad těma věcma přemýšlet, ani bych nechtěla, aby se mně vybavovaly, ale oni se tam vždycky někde vynoří. V nejméně vhodnou chvíli...“

Přála by si nalézt něco, co by ji dokázalo od podobných myšlenek odpoutat. Přemýšlela třeba nad cvičením jógy. Říká, že nikdy moc neuměla najít si činnosti, které by jí dělaly radost, a svým způsobem závidí lidem, kteří to umějí. „Já pokud jako to jde, tak jsem vždycky ráda četla, takže když se dostanu jako...ovšem to je zase ta věc toho času...a potom teda, co mě bavilo teda, co mně dělalo dobře prostě, tak pokud byl čas, tak ruční práce, třeba vyšívání. Což teďka samozřejmě jako s tím... tou rukou... jako moc nejde.“

Ráda se učí novým věcem, snaží se, aby stále zůstávala v obraze.

Plány Ačkoli se léčba ukázala být úspěšná, přetrvává v Lucii pocit nejistoty ohledně budoucnosti, plynoucí z obavy, že by se nemoc mohla vrátit. Její plány jsou tedy krátkodobé. „Teďka jako mě přepadají různý myšlenky, když se, já nevím, honím, tak si říkám: Ale na co se honíš? Jako proč? Dyť vlastně... jo? Proč se tady to nervuješ? Nebo si plánuju něco na tři roky dopředu a vzápětí si řeknu jako: Jéžiši Kriste, ty plánuješ jako na tři roky dopředu, dyť nevíš co bude za... za půl roku jako.“

Smysl nemoci Lucie vidí smysl své nemoci v tom, že ji přiměla zpomalit a zamyslet se nad tím, co je třeba změnit. „Dalo by se to v té nemoci vidět jakoby takovou tu stopku, kdy člověka jakoby zastaví, jo? Když už je moc rozjetej na tom kolotoči. Což teda je pravda, že už asi ty roky... já už... já už si to teďka tak úplně nevybavuju, ale zřejmě už jsem jakoby taková přetažená nebo... a unavená jako... jako byla... a už to bylo takový nadoraz. To samozřejmě jako jsem kvitovala, že to teda jako asi teda jako bylo takový to „Ty, ty, ty!“ „Ty teda se...“ Jo? „Něco změň.“ nebo „Něco...něco udělej.“

Životní téma Lucie říká, že jí řada věcí v životě nevyšla. „Nevím, jestli to svádět na něco jinýho, jestli vlastní nedokonalostí nebo vlastní nerozhodností nebo tím, že jsem se snažila třeba brát ohledy jakoby na ty druhý a z toho důvodu jsem třeba nešla tak tvrdě za tím, za tím svým... Tak určitě by byla spousta věcí, který teda jsem si představovala třeba jinak nebo bych je chtěla jinak. A zatím nevím, co s tím dělat. Na to až přijdu, tak to bude dobrý.“

Ačkoli se na svůj dosavadní život ohlíží s pocitem, že se jí nezdařilo mnoho z toho, co si přála, vidí ve svém životě jeden velký úspěch – tím jsou její děti. Zdá se, že právě ony jsou tématem jejího života. „...takže když teda jako ta spousta věcí nevyšla, tak jako je fakt, že teda mně si myslím, že mně vyšli jako dva šikovní kluci. A to teda jako je veliká... velikej ten a prostě bych chtěla, aby se...aby jako dělali, co se jim...co chtějí...a aby já nevim studovali, pokud nebudou zrovna hloupí a aby se jim v životě dařilo, takže to je jako takovej jako ten největší důvod určitě. Určitě asi ty...asi ty děcka.“

Životní cíl Životní cíl Lucie rovněž souvisí s jejími syny. „Teďka asi nějaký velký životní cíle nemám, protože když si to tak vezmu tím životem, tak jsem jakoby měla... měla jsem velký představy a... a plány. A právě moc se z nich neuskutečnilo a spíš jsem se jakoby naučila s těma okolnostma žít s takovým tím jako co je, a moc už teda si nesnít a moc.. moc žádný cíle...cíle nedávat, takže že bych vysloveně jako měla nějakej cíl, to teda říct nemůžu... no to... snad žít nějak, aby teda... na mě ty děcka mohly někdy jednou vzpomínat nebo aby věděly, že jsem prostě jako byla.“

Závěry analýzy příběhu Lucie – přehled témat: Tvůrčí hodnoty: péče o rodinu, práce (odvádět dobrou práci, obhájit si určitou pozici) Zážitkové hodnoty: vnímání krásna - květiny; četba knih Životní téma - děti (jsou tím nejdůležitějším, snaha udělat pro ně maximum; přání, aby mohly v životě dělat to, co chtějí) Cíl - žít tak, aby na ni mohly děti vzpomínat a věděly, že byla

Změna vlivem nemoci: - dotyk ohraničenosti (bilancování, nejistota ohledně budoucnosti) - zpomalení životního tempa - touha po změně v životě - rozpor mezi touto touhou a pocitem zodpovědnosti (zejména vůči dětem) - plány - neplánuje moc dopředu (pochybnosti a pocit nejistoty ohledně budoucnosti)

Smysl nemoci - nemoc přiměla k zastavení se, byla popudem k zamyšlení se nad životem a podnětem k uvědomění si potřeby něco v životě změnit

Další významná témata příběhu: Aktivita, pracovitost - práce, studium Bojovnost, odhodlanost - odhodlání udělat maximum, vzchopit se a zvládnout to Zaměření na druhé - dělá věci kvůli druhým, bere ohledy na okolí, není zvyklá zaměřovat se na sebe; nemoc také brala v kontextu vůči druhým (rodina – hlavně děti!; práce) Smysl pro povinnost a zodpovědnost - plnění rodinných a pracovních povinností, „musím“, dělat co je třeba; zodpovědnost vůči ostatním (zejména dětem) Perfekcionismus, svědomitost - snaha dělat věci na sto procent, plnit úkoly v určité kvalitě Vztahy - děti, manžel, kamarádka, matka (pocit, že jí musí stále něco dokazovat a nikdy to nebylo dostačující) Pragmatismus - přistupovala k nemoci jako k záležitosti, kterou je třeba řešit; postupovala podle toho, co bylo zrovna důležité Osobnostní růst - učit se novým věcem, být v obraze Orientace na minulost - úvahy co měla udělat jinak, lituje určitých rozhodnutí, myslí na věci co se jí nepodařily, zvažuje možné důsledky, touha zaměřit se více na přítomnost

8.5 Příběh pana P. „Nesmí se podlehnout a musí se fungovat, nějak se snažit dál no. Je to taková... táhne člověk za sebou takový břemeno, takový závaží furt, pořád to zavazí, ale dokud to může táhnout, no tak to táhne.“

S panem P. (68) jsem se sešla na jeho pracovišti. Rozhovor se odehrával v kanceláři a nikdo jiný u něho nebyl u přítomen. Pan P. je důchodce, ale pracuje v soukromé firmě, jíž je spoluvlastníkem. Sešli jsme se spolu krátce poté, co se pan P. vrátil z dovolené. Byl s manželkou a přáteli lyžovat. Jak jsem později pochopila, takováto aktivita není v jeho životě výjimkou. Naopak, pan P. je na svůj věk velice aktivní. Přišel pozitivně naladěný, usměvavý. Vyprávěl středním tempem, jeho projev byl plynulý. Hlas se mu zbarvil do radostného tónu vždy, když se zmiňoval o přátelích a různých aktivitách, kterým se v jejich kolektivu věnuje.

Ačkoli se celým vyprávěním prolíná téma přátel, rodiny a obecně důležitosti lidí v životě pana P., jeho vyprávění se nedá označit jako vztahové. Zvláštností tohoto příběhu je, že se jen velice zběžně dotýká období od dětství do příchodu nemoci.

Období před příchodem nemoci Pan P. vyrůstal v podhůří a odtud pramení také jeho celoživotní láska k lyžování. Na život na horách má hezké vzpomínky. Když mu bylo 8 let, rodiče se s ním odstěhovali daleko od hor. „... proti mé vůli, ale nedalo se nic dělat.... Já jsem tam chtěl zůstat u babičky, ale to nešlo.“

V novém bydlišti pan P. vystudoval a po absolvování vysoké školy nastoupil do podniku, kde pracoval tři roky. Poté změnil zaměstnání a na novém pracovišti zůstal až do důchodu. Po studiu se oženil a z manželství vzešly dvě děti, které dnes už mají vlastní rodiny. Celý život provázel pana P. sport. „Tak já jsem celej život celkem žil ve sportu - v zimě lyže, v létě tenis a kolo, hlavně ten tenis, ten mě držel, i ženu držel, že jo.“

Kladný vztah ke sportu a pohybu vydržel panu P. i v důchodovém věku. Vždy byl velice aktivní, měl dobrou fyzickou kondici a kromě zvýšeného krevního tlaku neměl do vysokého věku žádné vážnější zdravotní potíže. Věnoval se mnoha sportovním aktivitám, tenis hrál aktivně ještě před dvěma lety, kdy se objevily potíže s páteří a lékaři mu doporučili, aby s tímto sportem skončil. Dále se však věnoval různým jiným sportovním činnostem a zájmovým aktivitám. Podnik, kde pan P. pracoval v podstatě celý život, a kde se dostal až na funkci generálního ředitele, byl po revoluci zprivatizován a nakonec se rozpadl. Pan P. a jeho kamarádi a spolupracovníci měli v tu dobu několik let před nástupem do důchodu a rozhodli se, že bývalou továrnu koupí a v malém tam opět rozběhnou výrobu. Pan P. je rád, že díky tomu má určitou činnost a náplň i po nástupu do důchodu. „Máme takový kamarádský podmínky. Žádný... nikdo žádná štípačka nebo někdo někoho honí někde...v pohodě...“

Pan P. říká, že nikdy netoužil po velkém materiálním bohatství. Má na paměti rčení své babičky, která říkala: „Pamatuj si, majetek je prokletí.“ Nemoc Diagnóza nemoci přišla před dvěma lety, tedy v době, kdy bylo panu P. 66 let. „... na Velikonoce při takové nějaké složitější chřipce jsem dostal zánět srdečního svalu, takže jsem byl opět u svého lékaře, kde se léčím na ten tlak, a tam prostě mně potom byly odebrány vzorky krve.“

Manželka pana P., která celý život pracovala na onkologii, nechala vzorky krve otestovat také na markery. „...asi ta žena díky tomu, asi mně prodloužila nebo zachránila život, já nevim... že prostě ji napadlo to tam strčit do toho krevního obrazu ještě tenhle test na ty markery. No tak jsem byl bez problémů a možná bych žil doteď nebo něco a teď to se mnou škrklo a... a byl by průšvih, že jo? Nevím, já, to člověk nemůže vědět, no ale asi určitě byla to náhoda, že se to takto podařilo najít no. Páč nebyl důvod to hledat, já jsem problém neměl.“

Ukázalo se, že hladiny markerů v krvi jsou zvýšené. Při dalších vyšetřeních se zjistilo, že pan P. má nádor na tlustém střevě. „To je votřes, to je rána, to ten první okamžik, když vám ukážou ten nádor..“ „...což byla pro mě první veliká taková psychická rána a zátěž trošku, páč jsem nikdy v nemocnici nebyl a teď prostě takovéhle no. A pochopitelně člověkovi to už tak nějak v té hlavě chodí, že mně bylo jasný, že asi to nebude jen tak, že to bude zřejmě nádor pozitivní.“

Pan P. absolvoval operaci, při které mu byla odejmuta část tlustého střeva. Markery se poté výrazně snížily a následovalo několik cyklů chemoterapie. Po půlroce od skončení léčby se však hladina markerů opět zvedla a podrobnější vyšetření odhalilo uzlinu těsně pod pankreatem. Lékaři tedy znovu nasadili chemoterapii. Pan P. v průběhu léčby absolvoval celkem 54 týdnů chemoterapie. Snášel ji bez větších fyzických problémů. „Neměl jsem problém. Kupodivu neměl jsem žádný ani žaludeční ani nějaký jiný... sem tam někdy jak jsem byl napojenej, tak jsem měl... třeba pálila mě trochu žáha, jo? Bylo to takový, ale nemělo to na nic vliv. Pil jsem víno, všechno, nikde jsem se snažil nežinýrovat a vůbec nic... dokonce to druhé chemo, co jsem měl pak na tu uzlinu, tak mě upozorňovala paní doktorka, že je nebezpečí, že mně slezou vlasy. Tak jsem z toho byl takovej...ale pak jsem si říkal: Dyť chodí holohlavejch schválně fůra lidí, bóže. A to je to nejmenší, že jo? Ani ty mně neslezly. Neměl jsem absolutně žádný problémy s chemem.“

Pro pana P. nebylo lehké vyrovnat se s nemocí a považoval za velmi důležité, že měl kolem sebe blízké lidi - pomáhal mu kolektiv přátel a rodina. Pozitivní vliv přisuzuje také pobytům na chalupě v přírodě. „Je pravda, že samozřejmě takováhle zjištění takovéhle nemoci člověka... velice to s ním zatřepe, že jo? A v tomhle věku už to zrovna není taky tak nějak jako ideální, tím, že taky člověk dostává tolik jedů těch... té chemoterapie do těla, tak to tělo tím pochopitelně trpí a...ale na druhé straně zas pokud člověk má nějakěj... nějakou... nějaké přátele a kolektiv nějakej kolem sebe, a děti... a v případě teda jak já už - vnučky, takže to tak nějak se bere. A že mám... tedy zbudoval jsem si chalupu na té Vysočině, kde to je pro mě psychický i psychologický ideál tam, venku v přírodě...“

Říká, že svou nemoc nikdy netajil. Naopak mu pomáhá, když o ní může otevřeně mluvit. „Nemá cenu se schovávat, že mám rakovinu nebo to, to jsem řekl hned, když jsem přišel. Bohužel je to tak. A nemá cenu to někde... neříkejte to nebo... to je blbost, to prostě, vo mně to tady všichni ví, aj ta parta co jsme... všude - na tenisu, na kuželkách, na Vysočině... všichni to ví. Žádný tajnosti s tím nedělám, abych se někde schovával a bál se něco říct a prozradit...jé teď jsem se přeřekl...to jako...to zas si vypláchnu takhle hlavu tak nějak.“

Vliv nemoci Pan P. pociťuje, že ho jeho nemoc změnila. Ovlivnila jeho pohled na svět a přiměla ho zpomalit životní tempo. Je citlivější a vnímavější k utrpení druhých. „No tak samozřejmě to jako psychicky to člověka srazí. Žádná taková nějaká energie a takovýho něco co dřív do všeho člověk by vlítl po hlavě, tak teď už zdaleka se tomu vyhnu. Zarazí to, zarazí to v takovým, no nechci říct nějakým tom kaskadérství, ale v takové... v takovém... takovém rychlém žití nebo v nějakým takovým riskantnějším někdy věcem, absolutně to prostě zabrzdilo, to tak nějak... Nevím, jestli to je těmi léky nebo...ale ta psychika v tom určitě hraje roli, že už člověk je takovej... cítí se takovej podřízenej a řekl bych, že jsem zlítostivěl. Že dřív mně nějaký věci vůbec ani se to... Ale teď to člověka tak nějak jako chytne... Jéžiš proč von dělá todle, proč támhle se tohle stalo...? No takový, je to cítit, že tam nějakej takovej posun v té myšl... v tom myšlenkovým pochodu a vůbec v takovém tom sledování je.“

Uvědomil si ohraničenost života a snaží se času více využít, přestal šetřit, více cestuje, chce ještě co nejvíce prožít. „Do pětašedesáti nebyl absolutní žádnej problém, to jsem si říkal: To je důchod jak hrom todle, to prostě... a najednou břink – začlo to s tou páteří a... a teď tadyta rakovina a člověka to úplně prostě změní a... a všechno je jinak. Takže se pořád ještě snažím nějak zachytit toho...toho.. toho sešupu zdravotního a... a já nevim čeho, aby to člověk ještě prodloužil co nejdál no.“ „... jak jsem říkal užít si ještě, kdovíjak tady budu dlouho...“

Pan P. se méně angažuje v pracovních aktivitách týkajících se jeho firmy, netráví tam už tolik času. Domnívá se, že kdyby nemoc nepřišla, byl by možná v tomto směru iniciativnější, ale není si jist zda má tuto změnu přičítat nemoci nebo svému věku. „...možná i tak bych pak nakonec klekl a řekl to stejný: Už to nemá cenu...jo? Ale myslím si, že...nejsem si tak jistej, že by byla nějaká jiná cesta než ta, co je teď...i s tou nemocí.“

Pan P. vnímá, že se vlivem nemoci změnil nejen on, ale také jeho okolí. Ačkoli lidé jsou k němu nyní přívětivější, nepokládá to za jednoznačně pozitivní změnu, protože mu to připomíná jeho nemoc. „... je to taky cítit, že ti lidé, ten kolektiv nebo kolem lidé různí se změnili velice... jako jsou takoví příjemnější, takoví uznalejší, jo? Prostě to cítím, že to není tak jak to bylo dřív, nebylo to nějaký, že bysme se prostě.. takový různý štengrovačky mezi sebou nebo něco, ale teď každej: Tak jaks dopad? Nebo: Co bylo? Jak to bude? To nikdy nikoho nezajímalo, že jo? Takže to... i to je takovej... A někdy až bych řekl mně to není tak nějak moc po chuti. Páč si říkám: Nějak se tak se mnou loučí nebo něco, no.... Ale ne, to ne, ale je to... je to poznat ten, ten venkovní vztah těch lidí je.. je jinej než byl. Pěknější tedy jo... ale člověka to tak nějak prostě – proč voni mě tak zvohledňujou? Proč voni...? Mně to tak jako trošku.... Radši, aby to bylo spíš tak jak to bylo dřív – tvrdší.“

Současnost Pan P. v současné době žádnou další léčbu nepodstupuje, je ovšem pod pečlivým lékařským dohledem - každé dva měsíce absolvuje pravidelné kontroly. Uzlina pod pankreatem se po

chemoterapii nezmenšila, ale zůstává zhruba ve stejné velikosti. Hladiny markerů jsou v setrvalém stavu. Pan P. se spolu s přáteli dále stará o společnou firmu. Dnes už jejich podnik funguje desátým rokem, a přestože nemají tolik pracovních zakázek jako dříve, pan P. si z toho starosti nedělá. V práci je rád, i když dnes už tam netráví tolik času jako dříve. Říká, že mu práce ve firmě dává určitý smysl, důvod jít někam, kde se něco děje. „...nám nejde vo žádný výsledky, my na tom taky nikdo nechcem zbohatnout, ani nebohatnem, jo? Ale je to taková činnost, mám kam jít, nemusím být doma a je tady sranda. V poledne si rozděláme vínečko a cucnem si, dáme si skleničku a jdem dom. Takže spíš takhle, ale... je to taky pomoc při té... při té nemoci, že člověk má smysl, důvod jít, není doma sám uzavřen do sebe a takhle, že jo... tady přijdu a... a už se něco děje, všechno je jinak no, nemá člověk čas přemejlšlet o tom... teda o té nemoci.“

Jinak pan P. tráví velkou část svého volného času s manželkou na chalupě, v přírodě. Tam se cítí dobře. „Tam přijedu a nemám před sebou žádné jiné takové nějaké negativní problémy.“

Čas na chalupě tráví aktivně. Když je hezky, jezdí s manželkou na projížďky na kole nebo jde s kamarádem hajným na posed. Jeho vášní je sbírání hub a občas chodí na ryby. „... ale to zas... to je, to je taková velká ztráta času a sedím na zadku... a to je to, sedíte, jste tam sama, čekáte na nějakou rybu, vono to nebere, nežerou... a to jste tam sama a teď se vám v té šišce začne všechno tohle honit, jo? No to je zas, to je to, co by nemělo být no. I když je hezky, je sluníčko, se tam vyvalím do těch polí...“

Ve zbylém čase se pan P. stará o chatu a obhospodařuje zahradu. „... člověka to taky baví, můžete, že jo, fyzicky se na tom vyřádit, naštípat, nařezat a prostě poskládat, je to...to celý léto to bylo práce fůra, ale mně to prostě tak nějak...pak má člověk hlad a má žízeň taky k tomu, páč se tak nějak jako ta látková výměna proběhne, než někde sedět a čumět na televizi.“

Pan P. je velice společenský, má rád zábavu a je pro něho důležité mít kolem sebe lidi. Má mnoho přátel, se kterými tráví hodně času. Mezi blízkými také zapomíná na svou nemoc. Nachází si různé aktivity a věnuje se koníčkům, které ho odvádějí od nepříjemných myšlenek. „Takže nějaký to vínko a nějaký ty kuželky a takovou partu vždycky občas někde máme, takže to člověk tak zapomene a rozplynou se tydlety myšlenky. Horší je to někdy v noci, kdy se člověk probudí nějak a teď se to začne v té hlavě všecko tak nějak převalovat co bude, jak bude, kdyby bylo, no tak je to takový horší, no ale zatím to zas převálcují nějaké jiné radosti. Že se bude... já nevim, pojede se na lyže nebo člověk se těší zas na další plány, žádný už takový dlouhodobý tím pádem absolutně jsem zrušil, to nemá už cenu.“ „Když bude někde sám prostě a teď začne ho někde něco bolet jako se to stane téměř vždycky něco, no tak když to začne zas, že jo v té hlavě se šrotovat: Proč? A co? A není to kvůli tomu a... a prostě je takovej na sebe upřenej a všechno to. To chce asi se rozptýlit, takový ty, tydlety starosti nějak se snažit vypudit z hlavy, ne... nenechat tam místo pro ně no, radši tam nacpat nějaký jiný zájmy, nějakej zájezd nebo... než to prostě... nepoddat se tomu no, nějak tak to brát, ale to chce mít vopravdu zas kolem sebe tu partu nějakou, nějakej ten kolektiv, nějaký lidi, nějaký kamarády, prostě rozptýlit to všechno nějak, než by byl někde sám zavřenej...“

Společenskou povahu pana P. dokládá jeho výrok na adresu lidí, kteří žijí na samotě, převážnou většinu času tráví doma a moc nechodí mezi lidi: „TO JE PAK HRŮZA si myslím, ale oni zas možná jsou na to zvyklí, je zas nějakej kolektiv by rušil možná, že jo? Ale to obdivuju, to prostě si jenom tak... takhle dopadnout, to je katastrofa... A být nemocnej ještě, no tak...“

Smysl nemoci Pan P. ve své nemoci nevidí žádný smysl. „Smysl? No jaký smysl? To je nesmysl ta nemoc. Smysl v tom nevidím.“

Jak se tedy dívá na svou nemoc? „Já... nemám ji rád no. Nemám ji rád a věřím nějak tak furt, že prostě se utlumila nebo, že... i když jsem tehdy taky žádný problém neměl a byla, že jo? No ale problémy nemám, nijak mě to... má akorát... člověk má strach z těch...vždycky když tedy se musí jet na ty testy nebo něco....“

Svou nemoc vnímá jako jakési závaží, které ho brzdí. Je však odhodlaný se nepoddat. „... zarazí to, zarazí, přirazí to člověka k zemi a je to cejtit,je to znát.“ „... nesmí se podlehnout a musí se fungovat, nějak se snažit dál no. Je to taková... táhne člověk za sebou takový břemeno, takový závaží furt, pořád to zavazí, ale dokud to může táhnout, no tak to táhne, no. Brzdí to... všude, psychicky, fyzicky, není to tak hrozný... ne, když... vono když začne být hezky a já nevim jaro a takový, tak člověk, i když je nadřenej, třeba na té chalupě už, pak už toho má...ale je takovej spokojenej, takovej prostě mám to tady zas kus udělanýho a brambory jsou nasazený...“

Plány Pan P. přestal plánovat daleko dopředu, jeho plány jsou spíše krátkodobé – na dva týdny, na měsíc... Odvíjejí se zejména od výsledků průběžných lékařských kontrol. „Tak když je člověk zdravej, i když je třeba starej... a je psychicky zdatnej a ještě mu to trochu myslí, tak ty plány nějaký ty, vono to baví něco někde budovat nebo něco jo na té, třeba já na té... tady ne, ale na té Vysočině bych řadu věcí ještě udělal nebo se snažil nechat udělat, že jo? Když ne sám, ale takhle člověk už přemejšlí, jo? Víš co, počkáme ještě za dva měsíce, uvidíme jak to dopadne, to CTčko. A pak bude červen a pojedem na dovolenou a no jo, tak teď už, teď už co? Bude podzim, na zimu to dělat nebudu a je rok v čudu, jo? To bych dřív... nikdy nebylo, to prostě se řeklo tak: To budu, zajedu za... firmu, uděláme, vyřídíme. Teď ne, teď prostě je to takový... je to, člověka to, ten elán a to všechno, srazí ho to, aspoň mě teda... cítím, že to... není to do kolen, ale je to tak do čupa. Snažíte se využít nebo vyžít se v těch koníčcích, co máte, tak jak jsou, ale dál nějak, že by něco člověk rozšiřoval nebo se někde... to už ne. Je to cítit, to... to opravdu, po této stránce ta nemoc zanechá...“

Cíle a přání Pan P. si přeje být zdravý a od toho se potom odvíjejí jeho cíle – ještě si něco užít, věnovat se koníčkům, vnučkám,...

„No cíl je být zdravej, což neovlivním nějak tedy osobně. A cíl no tak pokud je zdraví, no tak se dá všechny ty, ty spíš to už nejsou cíle, spíš zájmy, které si myslím, že jo? Dřív jsme do té ciziny nějak moc nemohli, teď se může, takže si člověk zajede na dovolenou k moři a v zimě dvakrát do Alp nebo na lyže, což se dřív nedalo.“ „Takže cíle, to už jako, být zdravej a mohl si ještě užít něco a nějaký ty lyže a kolo a já nevim v létě les a ...a vnučky, že jo...s nima se tak nějak ještě, jinak ty cíle, to je, to už je abstrakce.“ „Něco užít, prožít, přestal jsem šetřit. Co vydělám na důchodu, co si vydělám tady ve firmě, všecko už pustím, užít si to no ještě.“

Životní téma Pan P. mluví o jednom tématu, které jej doprovází celý život, a to je sport. Jinak říká, že jeho životní linie je asi stejná jako u všech ostatních. V období dětství nenachází téma, v době studií vidí jako hlavní téma dostudovat, v dalším období péči o děti, zabezpečení rodiny a uplatnění se v práci. Těšil se na klidný důchod, bez povinností, kdy se bude moct věnovat svým zálibám. Právě v tomto období ho překvapila nemoc. Když se ohlédne za svým životem, je spokojený, má pocit, že jeho život byl naplněný. „Myslím si, že ten život tak nějak naplněn byl a že bych udělal nějakejch kopanců nebo něčeho, to si nejsem nějak vědom...“

Závěry analýzy příběhu pana P. – přehled témat:

Tvůrčí hodnoty: práce (zbudoval chalupu; dobrý pocit z odvedené práce), množství koníčků Zážitkové hodnoty: důraz na prožitky, zážitky; vnímání krás přírody (v přírodě = ideál) Životní téma - sport; spokojenost - život byl naplněný Cíl - něco si ještě užít, prožít, cestovat, věnovat se koníčkům, vnučkám Přání – být zdravý

Změna vlivem nemoci: - ztráta energie, zpomalení životního tempa (nemoc zabrzdí) - změna pohledu na věci, pocit podřízenosti, větší citlivost a vnímavost k utrpení druhých - dotyk ohraničenosti - užít si ještě, vyžít se v koníčkách („Kdoví, jak tady budu dlouho...“) - změna chování lidí v okolí - příjemnější, uznalejší - plány - pouze krátkodobé plány

Smysl v nemoci – nevidí smysl v nemoci

Další významná témata příběhu: Aktivita - sport, práce, zájmy, koníčky, cestování, vedení firmy (činnost = má smysl - důvod někam jít, něco se děje) Bojovnost - nepodlehnout, fungovat dál, nepoddat se; vůle žít („.. aby to člověk ještě prodloužil co nejdál“)

Společenskost, družnost - potřeba mít kolem sebe kolektiv, kamarády (samota = katastrofa), parta ho „drží“ Vztahy - rodina (manželka, děti, vnučky), přátelé Humor, zábava - má rád legraci orientace na přítomnost a blízkou budoucnost

8.6 Příběh Veroniky „Říkala jsem si: Ne, tak prostě já musím radikálně změnit život. Prostě ať to stojí, co to stojí. Ale jako já tady nemůžu nechat moje děcka samy...“

S Veronikou (35) jsem se sešla dvakrát. Oba rozhovory se odehrávaly u mě v bytě a nikdo další při nich nebyl přítomen. Veronika je příjemná, atraktivní mladá žena. Na její tváři se často objevoval úsměv, působila optimisticky a jakoby z ní vyzařovala pozitivní energie. Byla velice sdílná, o svém životě vyprávěla dlouze a podrobně. Byla to poutavá a otevřená výpověď. Příběh nepostrádal kontinuitu, nad jednotlivými životními úseky se zamýšlela, ponořila se do vyprávění a bylo poznat, že mluví se zaujetím. Povídala klidně a rozvážně. Mluvila pomalejším tempem, bez výrazné gestikulace a spíše tišeji. I při líčení zjevně emotivních zážitků byl její projev vyrovnaný. Ačkoli Veronika navenek působí křehce, když jsem naslouchala jejímu příběhu, uvědomila jsem si, kolik síly v sobě musí mít. Působila dojmem smířeného a vyrovnaného člověka.

Období před příchodem nemoci Veronika měla šťastné dětství. Vyrůstala na vesnici s rodiči a dvěma bratry, coby prostřední dítě. Říká, že měla hezké rodinné zázemí. Manželství rodičů popisuje jako spokojené, nepamatuje si, že by měli větší hádky. Jako dítě trávila hodně času s bratry a jejich kamarády.

„Nikdy nějaký velký kamarádky jsem neměla, jako holky. Tudíž já jsem prostě hodně sportovala, lítali jsme s klukama po polích, lezli po stromech, a takový to dětství... prostě měla jsem strašně spokojený dětství. Já jsem v té době byla strašně prostě... neřešila jsem, neřešila jsem žádný problémy.“

Hlavní slovo v rodině měla matka. Otec byl spíše tím, kdo odsouhlasil to, co matka rozhodla. „Já jsem sama byla vychovávaná dost přísně, mamka na mě byla dost taková jako bych řekla až moc tvrdá jo, chvilkama. A měla jsem tu výchovu takovou prostě přísnou, jo?“

Na popud matky šla studovat střední školu s obchodním zaměřením. Když se na to dnes zpětně dívá, raději by bývala vystudovala obor, kde by mohla uplatnit svou tvořivost. Škola ji nebavila, i když nikdy neměla problémy s učením. Když byla ve čtvrtém ročníku, seznámila se se svým budoucím manželem. „Můj první manžel byl prostě strašně, strašně takovej bohém, což mně v té době samozřejmě imponovalo, protože on byl starší o čtyři roky. A byl to velkej sportovec a prostě jezdili jsme každý týden na hory, naučil mě lyžovat a byla s ním prostě sranda. Přišla jsem úplně do jinýho kolektivu prostě lidí, kteří už jako něco o tom životě věděli. A v té době jsem se strašně jako naučila, tak jaksi chtěla jsem se prostě osamostatnit, chtěla jsem... už jsem nechtěla, aby mamka mně říkala, co můžu a co nemůžu.“

V tomto období byla Veronika velice zamilovaná a šťastná. S přítelem mluvili o svatbě a plánovali si, že budou mít velkou rodinu. „My jsme si vlastně užívali, hrozně moc jsme si užívali života a... a cítila jsem se strašně dobře a prostě mně bylo fajn a přemýšlela jsem o tom, jak to bude prostě takhle pořád, protože jsem viděla vzor v těch našich. Viděla jsem prostě, že jsou spolu...“

Veronika trávila s přítelem hodně času a začala zanedbávat školu. Její matka si přála, aby šla na vysokou školu, ale ona měla jiné priority - chtěla si začít vydělávat a vdát se. „Já jsem tenkrát tak jaksi neřešila nějak jako vzdálenou budoucnost, tak jsem žila z toho co bylo a... a říkala jsem si, že všecko bude úplně v pohodě, když já jsem prostě znala ten život akorát tak, jak žili naši. Takovou tu rodinu... že jsme měli takovou tu rodinu.“

Provdala se, ovšem brzy po svatbě nastaly problémy. Manžel žil dál bohémským životem a Veronika byla často sama. Otěhotněla, ale nastaly komplikace a musela celé těhotenství strávit v nemocnici. Když potom porodila zdravého syna, měla z něj obrovskou radost. Manžel se však po porodu zachoval jinak než očekávala. „Já jsem byla strašně šťastná, že jsem měla dítě a dá se říct, že jsem čekala od manžela, že bude mít... že projeví jako větší zájem...“

Její manžel začal hodně pít a věnoval se adrenalinovým sportům. Veronika často zůstávala se synem sama doma a trápilo ji, že se jim partner nevěnuje. Zatímco on si chtěl dál bezstarostně užívat života, pro Veroniku byl na prvním místě syn a zodpovědnost vůči němu. „Já jsem se zklidnila, asi mě zklidnilo to mateřství no. To mě zklidnilo, hodně mě změnilo. Hodně, to jsem se... to jsem se tak jaksi, jsem to cítila úplně jak se měním jako, jak prostě mě opouštějí nějaký takový ty jako někde lítat večer po zábavách a tak a... a úplně jsem prostě jako... Fakt bylo... vždycky bylo na prvním místě děcko a

tak jsem jaksi... nevím, jsem získala ten smysl pro nějakou zodpovědnost. No, ale je fakt, že jsem vždycky všecko se snažila dělat na plnej plyn...“

Když bylo synovi jeden a půl roku, rozhodla se požádat o rozvod. Otevřeně si s manželem promluvili a shodli se na tom, že každý má jiné cíle. „Já jsem chtěla prostě takovou tu spokojenou rodinu, co jsem měla jako, jak já jsem žila, jo?“ „Prostě už to nešlo tak dál, takže jsme se rozešli a rozvedli a... a to byla taková, taková má první velká rána, jo? Co jsem v životě dostala, jo? Takový, takový nějaký ponaučení, že, že všecko není tak, jak si člověk nalinkuje, a že taky prostě je život asi trošku boj...“

Po rozvodu byla Veronika nějaký čas sama se synem, a ačkoli byla docela spokojená, chyběl jí po boku partner. Potom se náhodně seznámila a navázala vztah s mužem, který byl ženatý a měl rodinu. „S ním jsem prožila zase rok života zase takovej šťastnější... Jak jsem byla po tom rozvodu taková, tak jsem se jaksi stáhla, nikam jsem nechodila, tak on mě zase dá se říct vytáhl mezi lidi. Jezdili jsme hodně prostě po různých akcích a bylo mně s ním dobře.“

Veronika prožívala šťastné období a neřešila budoucnost. Po určité době začaly návrhy o společné budoucnosti z partnerovy strany, ona to však odmítala, protože se jí nelíbila představa, že by rozbila něčí rodinu. Pak přišla do jiného stavu a přítel chtěl, aby šla na potrat. „Takže to mně dá se říct mi ho úplně tak jaksi znechutilo, odcizilo, a tím vlastně takový to štěstí, co jsem měla s ním, tímto úplně definitivně skončilo.“

Rozhodla se vztah ukončit a dítě si za každou cenu ponechat. Nakonec však potratila, což velmi těžce nesla. „I když bych třeba na potom byla sama na dvě děcka, tak furt jsem to brala prostě, že jsem přišla o dítě a to mě teda hodně... jsem tenkrát na tom byla tak špatně jako, cítila jsem se prostě blbě a chtěla jsem se zase tak jaksi stáhnout.“

Po mateřské dovolené nastoupila do zaměstnání na zkrácený úvazek, aby mohla práci skloubit s péčí o syna. Díky práci také přišla na jiné myšlenky. V pracovním kolektivu se Veronika seznámila se svým budoucím druhým manželem. Měl hezký vztah k jejímu synovi, což pro ni bylo velmi důležité. Brzy se k ní přestěhoval a po čase ji požádal o ruku. Veronika byla po rozpadu prvního manželství rozhodnutá, že už se nikdy nevdá, nakonec však se sňatkem souhlasila. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí byl její syn, kterému chtěla vytvořit zázemí opravdové rodiny. „...že jsem se prostě vdala kvůli němu. Abysme byli fakt rodina, protože on o tom mluvil tak jak jsem to chcela jo, že by ta rodina měla být.“

Provdala se tedy, avšak po krátké době začaly ve vztahu problémy. Manžel dělal Veronice žárlivé scény a některé věci jí zakazoval. Stále se to zhoršovalo a Veronika se ve vztahu necítila dobře. Manžel však toužil po dítěti, a tak doufala, že společný potomek by mohl

přispět ke zlepšení jejich vztahu. Otěhotněla, avšak krátce nato potratila, což se poté opakovalo ještě dvakrát. Těžce to nesla a navíc v té době odhalila manželovu nevěru, ztratila k němu důvěru a odcizili se. V tom čase však zjistila, že je opět těhotná, a tentokrát překonala rizikové první tři měsíce těhotenství. „Pak jsem byla strašně šťastná prostě, že čekám mimino. A s manželem to taky bylo všecko v pohodě, jo? Začli jsme si prostě jaksi zase znovu víc rozumět a prostě všecko jsme dělali spolu a těšili jsme se na miminko.“

V 25. týdnu těhotenství ale nastaly komplikace. Veronice odtekla plodová voda, a protože plod byl ještě příliš malý na to, aby po porodu přežil, musela zůstat v nemocnici. Věřila, že to dobře dopadne, ale její stav se nelepšil a ve 27. týdnu spontánně porodila chlapečka. Byl umístěn do inkubátoru a zdálo se, že bude v pořádku, po několika dnech se však jeho stav náhle zhoršil a dostal epileptický záchvat. „Neurolog nám říkal, že prostě... že bude hodně postiženej, že bude určitě na vozíčku. A když se nás ptali, že jestli ho vůbec chceme, tak to jsem říkala, že jako samozřejmě, že se o něho postarám a že si ho chci vzít. A tak jsme jezdili... začali jezdit... začal takovej kolotoč. Jsme jezdili po spoustě doktorů, přes prostě oční, neurolog, rehabilitace, jo? Všelijaký prostě, pak jsme i léčitele vyhledávali, jo? Jestli by nám neřekl něco někdo nepomohl prostě...“

Syn měl velké potíže, vždy byl chvíli doma a poté nějaký čas v nemocnici. Nakonec byl dlouhodobě umístěn na ARO, nezvládal sám dýchat a tak byl napojen na ventilátor s tím, že časem se ho pokusí odpojovat. Toto období bylo pro Veroniku velice náročné. Denně za synem docházela do nemocnice a cítila se fyzicky i psychicky vyčerpaná. „A už jsme tam byli asi tři měsíce a... pan primář si nás potom vzal s manželem a řekl nám, že... že prostě už ho přestaneme zkoušet odpojovat, že on už bude závislej na tom ventilátoru a... že prostě mu nedává dýl jak dva roky života. Že prostě jako takový děti že brzo umírají. No a tady......tady touhle informací prostě..... já jsem byla úplně jaksi na dně. Protože já jsem.... pořád jsme bojovali a pořád jsem věřila, že to bude dobrý, že se z toho dostane. Ale když mně řekl tohle, tak už prostě jakoby člověk se cítí, že.. že jsem mu nemohla nějak pomoct, jo?“

Veronika v tomto období vyhledala pomoc psychologa. Potřebovala si o svém trápení s někým popovídat, manžel se uzavřel a prakticky spolu přestali komunikovat. Začal sázet a zadlužoval se. Jediné, co ji v tu dobu drželo, byl starší syn. Říkala si, že to musí zvládnout kvůli němu. „Že jsem prostě si říkala: Kvůli němu já nesmím udělat žádnou hloupost....“

Pak přišla nabídka práce od známého, který rozbíhal novou firmu. Veronika věřila, že nástup do práce by jí mohl pomoci. „Takže pro mě bylo takový, taková, taková nějaká naděje prostě, že bych, že by mě třeba bavilo... bavila ta práce, jo? A že bych se prostě dostala mezi lidi do... prostě jiný prostředí...“

Pracovní nabídku tedy přijala, dál však pravidelně chodila za mladším synem do nemocnice.

„Já jsem nemohla přestat za ním chodit, to bych jo... nikdy nemohla prostě přestat, jo?“

Práce ji bavila a trávila v ní hodně času. Dnes si zpětně vyčítá, že to bylo na úkor staršího syna. „Mě to hlavně bavilo, mě to strašně bavilo a dá se říct, že se dařilo, jo? A že to byla taková věc, že se mně prostě v životě něco dařilo, jo? Že prostě mně se všecko sypalo a najednou teď jsem viděla jako, já strašně ráda něco třeba zařizuju nebo měním jo, spíš jsem jako takovej jako tvořivej člověk, jo? No a mně se to prostě strašně líbilo a já jsem tam opravdu veškerej volnej čas...“

Nemoc Tou dobou šla Veronika za kmotru na křtiny své neteře. Holčičku držela v náručí v průběhu mše a po návratu domů ji bolela ruka. Když si to chtěla rozmasírovat, nahmatala pod paží bulku. Říkala si, že to nebude nic vážného, ale na popud matky šla nakonec k lékaři a ten ji poslal na mammografické vyšetření. „Tam mi zjistili, že mám, že mám v prsu i tady tak jako pod paží tam mám nádory, dost velký...A hned ten den mi vzali z toho vzorek a hned ten den, to byl čtvrtek, tam je jednou za týden komise, takže už mě tam nechali a že půjdu rovnou ke komisi. Tak se to seběhlo strašně rychle prostě, čekala jsem tam na komisi. Tam mě prostě prohlídli, tam veškerej personál onkologie a objednali mě prostě příští týden přijdete na... k nám na onkologii.“ „... to bylo takový odpoledne prožitý, to se stalo všecko během dvou hodin a já jsem to jaksi nemohla prostě vstřebat, já jsem si to vůbec neuvědomovala jako co se děje, jo?“ „Až vlastně večer najednou mi to všecko došlo, že to je špatný asi a... a nevěděla jsem nic o té nemoci, tak jsem si hnedka začla shánět informace na internetu a kde to šlo prostě po knihách různejch...“

Veronika myslela na to, kolik toho musí její nemocný syn vytrpět a překonat, a byla odhodlaná se s nemocí poprat a zvládnout to. V průběhu tří měsíců absolvovala několik cyklů chemoterapie. Při kontrolním vyšetření pak lékaři rozhodli, že je třeba prso odstranit, což byl pro ni šok. Přišla operace a dalších osm sérií chemoterapie. Veronika říká, že na tom byla psychicky špatně, avšak v tomto náročném období ji drželo vědomí, že ji její synové potřebují. Říkala si, že kvůli nim to nesmí vzdát. „První, co mě napadlo, tak... tak nebylo, že: Jé, ty umřeš. Jo? Mě prvně napadlo, kdo se postará o děcka, kdyby se mi něco stalo, jo?“

Velice jí tehdy pomohla matka, která se o ni starala. Po skončení chemoterapie nastal rok čekání, zda se nemoc nevrátí a jestli bude Veronice schválena plastika prsu. Tento rok popisuje jako nejtěžší. Z ničeho se neradovala, i když se snažila věnovat se různým aktivitám, které ji dříve bavily. Postupně se stále více uzavírala. „Já jsem přestala se stýkat s kamarádkama, s kamošema, jo? Já jsem byla úplně, prostě mě nic nebavilo, já jsem byla taková, taková jako... i jsem si říkala jak někdo vůbec... jak ho to může bavit takovej život, jo? Všecko se, jako opravdu... mně se vůbec nic nedařilo, jo? Jako z mýho pohledu.“

Pociťovala strach a nejistotu vzhledem k budoucnosti. Léčba byla skončena a ona měla pocit, že proti nemoci už nic nedělá. V té době ji kontaktoval kamarád, kterého dlouhou dobu neviděla. Začali se spolu vídat a Veronika v něm našla člověka, kterému se mohla vypovídat, což v té době velice potřebovala. Snažila se „vrátit do starých kolejí“, dostat se mezi lidi. Začala opět pracovat na částečný úvazek a zase pravidelně docházela do nemocnice za mladším synem. Vztah s manželem se definitivně rozpadl. Našel si přítelkyni a Veronika mu nebránila v odchodu. Říká, že v druhém manželství nebyla šťastná. „... já jsem žila tak s tím teďka to druhý manželství, že jsme vlastně... mně přišlo, že jsem... ani chvílema snad nic neprožívala, jo? Že... já nevím... prostě, že mně tak jaksi ten život šel mezi prstama prostě. Že se mi to tak, nevim, nevim prostě jsem asi nebyla spokojená nebo nevim. Je to... je to zvláštní, že opravdu někdo vám do toho života dá něco a někdo vám spíš vezme... Jo? Že... že ty vztahy předtím, ty první, já jsem z nich strašně jako načerpala, jo? Já jsem z nich si vzala hrozný ponaučení a hrozně moc mě naučili, jo? Do života.“

Po rozchodu s manželem začala Veronika opět chodit k psycholožce a ta ji doporučila na psychiatrii, kde jí předepsali antidepresiva. Medikamenty Veronice pomohly. „... já jsem se cítila úplně najednou jak kdyby prostě jsem předtím žila v nějaké tmě a najednou se kolem mě udělalo světlo, jo, já jsem se úplně dívala na spoustu věcí úplně jinak.“

Vliv nemoci Veronika je přesvědčena, že více než její vlastní nemoc, ji ovlivnila nemoc jejího dítěte. „Mě mnohem víc ovlivnila ta nemoc mýho syna než prostě... já už jsem to brala jako podřadný vcelku, jo? I když vím, že prostě není to sranda. Lidi na to umírají pořád. Jako je padesátiprocentní šance na vyléčení, jo? To všecko jako statistiky mám naštudovaný, ale prostě já to beru, že... že opravdu se nedívám, jestli umřu za pět let nebo za padesát nebo za dvacet nebo, jo? To tohlecto prostě se snažím neřešit a... a fakt se raduju z toho, ze dne na den prostě žiju, jo?“

Přesto říká, že u ní vlivem jejího onemocnění došlo k určitým změnám. Nemoc pro ni byla impuls k zamyšlení se nad svým způsobem života a k rozhodnutí učinit změny. „Jsem si prostě řekla, že musím začít úplně znovu a... a chci začít jinak, protože kdybych se vrátila k tomu způsobu života jak jsem žila, tak jsem si říkala, tak se mi musí vrátit zákonitě i ta nemoc, jo? Že se... snažím se prostě na spoustu věcí dívat s takovým nadhledem větším, jo? Že si to tak neberu. Já jsem si vždycky všecko strašně brala a já jsem takovej puntičkář, že jsem všecko chtěla mít prostě, všecko muselo být stoprocentní, jo?“ „Tak potom když to odnesete se zdravím, tak zjistíte, že není všecko dělat prostě v práci od nevidim do nevidim, že prostě asi je lepší se uskromnit a... a věnovat se věcem... lidem, co máte rádi, jo?...A tak, tak prostě se snažím víc teďka věnovat se kamarádům, kamarádkám, rodině... jo? Víc... víc prostě i myslím na sebe... na to, abych já byla v pohodě.“

Veronika se vždy snažila dělat pro své děti, co bylo v jejích silách. Dnes si uvědomuje, že zároveň musí myslet také na sebe, protože když ona není v psychické pohodě, má to vliv i na její děti.

„Dělala jsem prostě pro to vždycky maximum... pro to, aby prostě se měly děcka dobře a... a já jsem jaksi tak se vždycky až... až na tým posledním místě no, a až mně bylo hodně zle, tak jsem teprve začla něco dělat se sebou.“ „... snížila jsem takový ty nároky a začla jsem se víc...víc taky jako o sebe dbát... a koukat se na sebe, že taky...eeehm...su taky člověk a taky prostě zasloužím někdy nějaký ty radosti no. Ale hlavně ty radosti musíte vidět i v maličkostech no.“

Snaží se udělat si na sebe víc času - čte, sportuje a věnuje se tvořivým činnostem – pletení, háčkování, upravování interiéru domova. Má ráda květiny a pečuje o zahradu. Změnil se její pohled na věci kolem, snaží se ve všem hledat něco pozitivního. „...teďka si hledám... na všem zlým je něco dobrý, jo? Všechno zlý Vám opravdu přinese dycky něco dobrý.“ „Co v životě prostě prožijete nebo čím člověk prochází zrovna, tak by to neměl nikdy brát nějak tragicky a... jako je to strašně těžký... jako jsou... jsou opravdu věci, který jsou strašně těžký... dívat se na ně pozitivně...já třeba...je pro mě pořád strašně těžký dívat se pozitivně na to, že mám tak nemocný dítě, jo? Já si to...občas si to nepřipouštím, snažím se na to nemyslet, ale je to hrozně těžký... je to strašně těžký.“

Dříve mívala konflikty s matkou, protože měla pocit, že jí příliš zasahuje do života. Nemoc však přinesla změnu jejich vztahu. Matka ji v nemoci podržela a více se spolu sblížily. „... já jsem s ní neměla moc dobrej vztah, jo? Dá se říct od té puberty... i to první manželství, taky to pořád nebylo ono. Až... až vlastně... až jsem onemocněla, tak jsem viděla, co vona pro mě všecko udělala, jo? Tou nemocí jsem prostě jako... já jsem se s ní... přestaly konflikty.“

Současnost Nyní je Veronika po plastice prsu a říká, že vše je veselejší. Žije sama se starším synem a v současné době vzhledem k předchozím zklamáním nehledá partnerský vztah. Hodně času tráví s přáteli a rodinou. Vídá se s bratranci, má dobré vztahy s bratry a jejich rodinami, věnuje se malým neteřím a synovci... „Takže jako ty děcka mě tak jako... jsem s nima ráda, jo?“ „Říkám si, prostě jsou lidi, kdo nemaj nikoho, ale já mám. Já mám dvě děti a rodinu velkou kolem sebe, rodiče mám...“

Pravidelně dochází za mladším synem do nemocnice a raduje se z toho, že může být s ním. Lékaři mu dávali původně dva roky života a nyní už je to třetí rok. „Já si to ne... ne... pořád jako nechci připustit jo, že bych ho měla ztratit a... a já jsem šťastná s ním i v té nemocnici, jo? Jako tam s ním, že s ním můžu být.“

Plány, přání a cíle Veronika daleko do budoucna neplánuje, její plány se týkají blízké budoucnosti. „Já žiju prostě tak.. tak maximálně ten půlrok, víc ne. Dál se prostě nedívám, protože... protože já vždycky když jsem si něco naplánovala, tak to nevyšlo, jo? Takže já teďka dělám všecko tak jaksi spíš spontánně, jo?“

Cíle a přání Veroniky souvisejí s jejími dětmi. Přála by si, aby tu mladší syn byl co nejdéle. A jejím cílem je, aby starší syn vystudoval, osamostatnil se a byl v životě šťastný. „Takže abych se dožila toho, že on bude dospělej, bude mít svou rodinu, bude šťastnej, jo? Já jsem...eeeh..já si myslím, že to je pro mě teďka taková priorita.“ „..to bych chtěla, aby on byl spokojenej, šťastnej...a potom...a potom uvidíme jako. Dál už se nedívám v životě, jo? Já budu spokojená když... když dojdu tady do toho stádia. A pak možná budu spokojená, když budu babička. Mít vnoučata a takový jako už ty...“

Životní téma Na otázku po životním tématu zmiňuje Veronika optimismus. „Ke mně patřil... určitě ke mně patřil optimismus, já jsem byla vždycky strašně vždycky veselej člověk, družnej takovej prostě... Já jsem měla spoustu kamarádů, kamarádek.“

Zároveň říká, že tématem je prožít život tak, aby byl člověk spokojený, a k tomu je třeba mít smysl a prioritu. Pro Veroniku je momentálně prioritou být v pohodě, protože to se potom přenáší i na nejbližší okolí. Na základě jejího povídání se nabízí myšlenka, že jejím životním tématem jsou děti. „No nejvíc mě opravdu ovlivnili moji kluci, moje děcka. Já jsem se vždycky snažila pro moje děcka udělat první poslední.“ „... prostě u mě vždycky zůstanou na prvním místě ty moje děcka no.“

Smysl nemoci Veronika ve své nemoci vidí určitý smysl. Domnívá se, že přišla proto, aby ji přiměla zamyslet se nad tím jaký vede život, a aby si uvědomila, že by měla něco změnit. „...já si myslím, že... že mě ta nemoc prostě tak jaksi zabrzdila v tom, jak jsem žila. Já jsem se...já jsem se sama sebe jsem ničila, jo? Já jsem byla... já jsem byla opravdu na dně i fyzicky i psychicky. Měla jsem problémy s manželem, který jsme neřešili, jo? A mě to...mě to... přitom mě to vnitřně hrozně užíralo a my jsme to neřešili. Prostě... najednou... jako já jsem to nepovažovala za nějakou strašnou hrůzu, já jsem to považovala prostě, že mě to... mě to upozornilo jako: Veroniko, zastav se a podívej se, jak žiješ, jo?“ „A...a říkala jsem si: Ne, tak prostě já musím radikálně změnit život. Prostě ať to stojí, co to stojí. Ale jako já tady nemůžu nechat moje děcka samy, jo? Takže...takže já, dá se říct, že... že jsem změnila jak styl života, tak... prostě všecko... Já jsem říkala: Půjdu do jakékoliv změny, jenom ať prostě přinese něco lepšího v tým mým životě, jo?“

Závěry analýzy příběhu Veroniky – přehled témat:

Tvůrčí hodnoty: péče o děti, práce (realizovat se v práci; uspokojení z pocitu, že se něco daří), tvořivé činnosti (ruční práce, úprava zahrady, interiérů)

Zážitkové hodnoty: důraz na prožitky, zážitky; četba knih; vnímání krásna (květiny, interiéry) Vědomí úkolu - je tu pro děti, je jí zde třeba, aby se o ně starala („Říkala jsem si: Ne, tak prostě já musím radikálně změnit život. Prostě ať to stojí, co to stojí. Ale jako já tady nemůžu nechat moje děcka samy.“)

Cíle a přání - spojené s dětmi: budoucnost staršího syna - aby byl šťastný a spokojený v životě; přání, aby tu mladší syn byl co nejdéle Životní téma - děti; být spokojená (k tomu je třeba mít smysl a prioritu – pro Veroniku je momentálně prioritou být v pohodě, protože to se přenáší i na nejbližší okolí, zejména děti) Plány - neplánuje moc dopředu, žije ze dne na den

Změna vlivem nemoci: - dříve: dělala vše „nadoraz“ (perfekcionismus); dnes: slevila z požadavků na sebe, zpomalení životního tempa, více času na lidi, které má ráda - dříve: nespokojenost, chtěla od života víc; dnes: uskromnění se, spokojenost s tím co má, radost z maličkostí - uvědomila si, že se musí ohlížet také na sebe (když bude dbát o sebe, bude to mít pozitivní vliv i na okolí) - větší nadhled - brát vše s klidem („Nejde o život.“) - změna vztahu s matkou – sblížení vlivem nemoci - změna pohledu na věci kolem - na všem zlém lze nalézt něco pozitivního

Smysl v nemoci - zabrzdila ji v tom jak žila (ohlédla se za svým životem a zjistila, že něco dělá špatně), popud k rozhodnutí radikálně změnit život (aby to přineslo něco lepšího), uvědomila si, že existují i jiné varianty jak žít - díky vlastní nemoci (role pacienta) lepší porozumění situaci v jaké je nemocný syn

Další významná témata příběhu: Vztahy - rodina: děti (na prvním místě; téma dětí velmi silné – nejen vlastní děti, i např. děti jejích bratrů), bratři a jejich rodiny, rodiče (zejména matka); muži; přátelé Bojovnost, odhodlanost - snaha vše zvládnout, poprat se s nemocí Aktivita, pracovitost - práce, pohyb, sport Zaměření na druhé - udělat maximum pro děti, ona až na posledním místě Rodina - toto téma se jeví coby důležitá hodnota v životě Veroniky Humor, optimismus, pozitivní zaměření - zapomíná na špatné, pamatuje si dobré

Družnost, společenskost - ráda je v kolektivu lidí, potřebuje kolem sebe mít rodinu, přátele, známé Osobnostní růst - učit se od druhých a posouvat se tak dál („Člověk se celý život učí.“) Orientace na přítomnost a blízkou budoucnost

9. Shrnutí závěrů z analýz a diskuse V logoterapii se pod pojmem „smysl“ rozumí konkrétní jedinečný smysl situace, s níž je konfrontována jedinečná osoba. Člověk realizuje smysl prostřednictvím odpovědí na konkrétní otázky života. Respondenti tohoto výzkumu prodělali v nedávné době onkologické onemocnění. Diagnóza život ohrožující nemoci je postavila před jednu z nejtěžších otázek, které může život člověku položit. Jak na ni odpověděli? Ačkoli se příběhy respondentů v mnohém liší, ve všech se objevuje téma bojovnosti a odhodlanosti. Dotazovaní shodně vypovídali o odhodlání nepoddávat se nemoci. Z tohoto odhodlání vycházely jejich odpovědi na otázku, kterou jim život přichystal – slovy logoterapie bychom mohli říci, že „přitakali životu“. Zdá se, že se u nich manifestovala vůle k životu, což by mohlo mít souvislost s tím, že pociťují ve svém životě určitý smysl. Ve všech získaných výpovědích se také ukazuje jako významné téma aktivity, pracovitosti. Respondenti se tedy jeví coby lidé s aktivním přístupem k životu. Frankl (1994a) mluví o třech hodnotových kategoriích, jejichž prostřednictvím může člověk uskutečňovat smysl ve svém životě. Jsou to tvůrčí, zážitkové a postojové hodnoty. Příběhy respondentů jsou protkány těmito hodnotami. Zdá se, že tito lidé realizují smysl ve svém životě různými cestami, z nichž některé jsou jim společné. Ve všech příbězích se objevovaly zážitkové a tvůrčí hodnoty. Každý z respondentů se zmiňoval o důležitosti práce, jež se zdá být významnou tvůrčí hodnotou v jejich životě. U žen se objevovala hodnota péče o děti či rodinu nebo pomoc druhým. Co se týče zážitkových hodnot, ve všech příbězích se vyskytlo téma vnímání krás přírody. Pro pana V. byla dokonce nemoc podnětem k jakémusi obratu k přírodě. Našel si na ni čas v období, kdy byl nemocný, a vnímal to jako jakýsi „návrat do normálního života“. Frankl (1996) klade na první místo mezi triádou hodnot hodnoty postoje. Ty mohou být realizovány tehdy, když se člověk ocitne v obtížné situaci, kterou nemůže změnit. Zbývá mu možnost změnit svůj postoj, a tedy sám sebe, což je cesta k osobnímu růstu. Realizace postojových hodnot se objevuje v příběhu Heleny a Marie. Marie vzala svou nemoc jako nabídnutou možnost pomoci druhým lidem. Helena byla s diagnózou rakoviny konfrontována již ve svých jednadvaceti letech, od té doby prožila dvě recidivy choroby, a zdá se, že svou nemoc pojala jako výzvu k tomu, aby dokázala sobě i druhým, že i s tímto hendikepem lze zvládnout mnoho věcí. Věnuje se množství aktivit, které se především týkají pomoci druhým, její příběh je plný tvůrčích hodnot. Postoj Heleny může být příkladem pro druhé. „Kdo

realizuje hodnoty postoje, stává se vzorem, a v tom je i prvek nesmrtelnosti, neboť každý vzor se přenáší na druhé a vůbec není myslitelný bez těch druhých, pro které existuje. Vzor se šíří dále sám od sebe tím, že stimuluje další lidi k tomu, aby jednali podle něj, a tak zase vznikají další vzory pro ty příští.“ (Lukasová, 1998, str. 161) Jak bylo výše uvedeno (viz. kapitola 1.5) s problematikou smyslu úzce souvisí pojem cíl. Yalom (2006) říká, že pokud máme pocit smysluplnosti, vnímáme, že život má určitý účel či funkci, kterou lze naplnit, a nějaký cíl nebo cíle, o které lze usilovat. Podle Křivohlavého (2002) nám životní cíl pomáhá rozlišit co je a co není smysluplné, a je tedy měřítkem smysluplnosti našeho života. Frankl (1998) vyslovuje názor, že kde je cíl, tam je i vůle, a dodává, že zaměření člověka na určitý cíl v budoucnosti dává jeho životu obsah a smysl. Baumeister, Reker a Wong (cit. dle Emmons, Colby, Kaiser, in Wong, Fry, 1998) považují cíle za významný zdroj osobního smyslu. Všichni respondenti tohoto výzkumu mají ve svém životě určitý cíl či cíle. Někteří autoři (Frankl, 1994a, 1996, 1998; Yalom, 2003; Seligman, 2003; Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998) zdůrazňují v souvislosti s problematikou smyslu života důležitost sebetranscendence. V příbězích všech čtyř žen se objevilo silné téma zaměření na druhé a upřednostňování jejich potřeb před vlastními potřebami. Tato tendence se objevila nejen ve vztahu k vlastním dětem, ale také k jiným lidem. Marie a Helena přímo vypovídaly o snaze pomáhat druhým, a zejména u Heleny je toto téma klíčové. Baumeister a Sommerová (in Wong, Fry, 1998) došli k závěru, že lidé mnohdy spojují svůj smysl života s úspěchy a štěstím svých dětí v budoucnu. Autoři uvádějí, že zaměření na výsledky druhých, spíše než na svoje vlastní, může být zdrojem většího smyslu v životě. Téma dětí se objevuje mezi životními cíli všech respondentek výzkumu, přičemž cíle Veroniky a Lucie se přímo vztahují k úspěchům a štěstí jejich dětí v budoucnu. Cílem Marie je být tu pro svoje děti a pomáhat jim. U Heleny se objevuje přání, aby syn pokračoval v její snaze pomáhat druhým. V příbězích obou mužů se téma sebetranscendence v souvislosti s přáními a cíli neobjevuje, vyskytují se u nich na sebe zaměřené cíle a životní témata. Ve výpovědích pana V. i pana P. se mezi cíli shodně objevuje tendence využít a užít si zbývající čas života. Jak uvádí Csikszentmihalyi (1996), když má člověk životní téma, všechno v jeho životě má nějaký smysl. Každý z respondentů tohoto výzkumu má určité životní téma. V příbězích obou mužů se toto téma týká výkonnosti. Pana P. celý život doprovází pohyb a sport, pan V. vždy usiloval o to být někde, kde se něco děje, zúročit svoje vzdělání a zkušenosti a uplatnit se. U Marie a Lucie jsou tématem života děti. Také v životním příběhu Veroniky jsou děti klíčovým tématem, jinak za téma života obecně pokládá prožít jej tak, aby

byl člověk spokojený, k čemuž je podle ní třeba mít smysl a prioritu. V příběhu Heleny je životním tématem pomoc druhým lidem. Frankl (1996) v souvislosti s problematikou smyslu poukazuje na důležitost uvědomování si jedinečných úkolů v životě. „Smysl života stojí a padá s požadavky na splnění úkolů.“ (Frankl, 1996, str. 109) U Veroniky, Lucie a Heleny se v životním příběhu objevuje téma úkolu, který je třeba dokončit – jedná se o péči o děti. U Marie, která má oproti ostatním respondentkám všechny děti v dospělém věku, se toto téma úkolu neobjevuje, ačkoli děti a vnoučata jsou v jejím životě stěžejním tématem. Mohlo by to souviset s tím, že její děti již žijí samostatným životem a Marie je tedy vnímá coby soběstačné a dospělé. Ostatní ženy mají děti v mladším věku, potřebují tedy jejich péči. V příbězích obou mužů se téma úkolu nevyskytuje. Každý z respondentů dokázal nalézt na své nemoci něco pozitivního. Tento fakt by mohl souviset s percipovanou smysluplností života, neboť, jak uvádí Křivohlavý (2006), s vytvořením smyslu si člověk vytváří jasnější obraz své identity a vědomí vlastní hodnoty (self-worth), což vede k tendenci pozitivně hodnotit i negativní události. Nabízí se i možná souvislost s hypotézou Taylorové (cit. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998) o tom, že negativní události ohrožují námi pociťovaný smysl, což vzbudí potřebu spojovat negativní událost s příchodem něčeho pozitivního v budoucnu. V příbězích Marie a pana V. dokonce převládají vnímaná pozitiva nemoci nad negativy. Pohlížejí na své onemocnění jako na cennou životní zkušenost, za niž jsou vděčni. Nejméně pozitiv dokázali na své nemoci najít Helena a pan P. Možným vysvětlením by mohlo být, že oba tito respondenti vnímají možnost opětovného propuknutí nemoci naléhavěji než ostatní. Ačkoli všichni respondenti byli v době vedení rozhovoru několik měsíců po ukončení léčby a bez příznaků nemoci, a nebyli tedy již v přímém ohrožení nemocí, právě u Heleny a pana P. je aktuální situace poněkud komplikovanější. Helena byla označena za „trvale onkologického pacienta“ vzhledem k tomu, že v minulosti prodělala již dvě recidivy choroby. Pan P. chodí na časté lékařské kontroly, protože jeho nález není zcela v normě, zatím však u něj nepadlo rozhodnutí o nutnosti další léčby. Skutečnost, že oba tito respondenti pociťují bezprostřední naléhavost boje s nemocí, se zrcadlí v jejich vyprávění. Pan P. mluví o své nemoci jako o „břemenu“ či „závaží“, které je třeba nést, Helena své onemocnění označuje pojmem „životní zlo“, s nímž je třeba bojovat. U ostatních respondentů se podobné vyjadřování v souvislosti s nemocí neobjevuje. Dá se tedy usuzovat, že pravděpodobně, na rozdíl od Heleny a pana P., nepociťují přímé ohrožení nemocí, dokáží se na ni dívat s větším odstupem a vidí v ní tedy více pozitiv.

Dosavadní zjištění (viz kapitola 1.6) naznačují důležitost nacházení smyslu v obtížných životních situacích. „Žádné utrpení nemůže zdolat člověka, který je ochoten smysl tohoto utrpení hledat a není myslitelná žádná ztráta, ve které by se nedala najít nějaká možnost smyslu.“ (Lukasová, 1998, str. 85) Respondenti tohoto výzkumu vesměs dokázali ve své nemoci najít určitý smysl, při čemž polovina z nich jej vidí v tom, že je jejich choroba přiměla zastavit se, zamyslet se nad dosavadním způsobem života a podnítila je přemýšlet nad tím co by měli ve svém životě změnit. Pouze pan P. uvedl, že ve své nemoci žádný smysl nevidí. Nabízí se otázka, zda by tento postoj mohl souviset s jeho věkem (ve věku 68 let je nejstarší mezi respondenty) či s jeho osobnostními rysy a životním postojem. Pan P. byl zvyklý celý život sportovat a věnovat se nejrůznějším fyzickým aktivitám. Na nemoc se dívá jako na něco, co ho zabrzdilo a vzalo mu elán a energii. Vnímá tedy silně dopad nemoci na svoji fyzickou výkonnost. V životním příběhu pana P. celkově převládá zaměření na fyzické vyžití, rovněž nemá rád samotu a rozjímání o problémech. Říká, že myšlenky na nemoc se snaží zahnat různými aktivitami. Janoff-Bulman a Frieze (cit. dle Collie, Long, 2005) uvádějí, že někdy se člověku nedaří nalézt ve svém onemocnění smysl z toho důvodu, že se pokouší vyhnout se myšlenkám na nemoc, protože v něm vyvolávají úzkost. Ve všech šesti příbězích hraje důležitou roli téma vztahů s druhými lidmi, ať už se jedná o vztahy v rodině, mezi přáteli či k lidem obecně. Podle Frankla (1996) mohou být ve vztazích k druhým lidem (tedy v prožívání někoho) také realizovány zážitkové hodnoty. Ve výzkumu Taylorové (cit. dle Baumeister, Sommer, in Wong, Fry, 1998) se u onkologických pacientek objevila tendence pociťovat větší spokojenost v současných vztazích. Tato tendence se objevuje v příběhu Marie a Veroniky (u Veroniky došlo vlivem nemoci dokonce k výraznému zlepšení vztahu s matkou). U pana P. je toto téma poněkud rozporuplné, protože sice vypovídá o vnímané změně v chování okolí k jeho osobě - lidé jsou k němu milejší, přívětivější - ovšem tuto změnu nepovažuje za jednoznačně pozitivní, neboť mu připomíná jeho nemoc. Specifický vliv nemoci se v souvislosti s tématem vztahů objevil u pana V., který si díky této zkušenosti uvědomil, že mu v životě schází partnerský vztah (popř. vlastní rodina) a rozhodl se nalézt si partnerku. Nyní bych se chtěla věnovat možnému vlivu onkologického onemocnění na smysl života respondentů. S diagnózou život ohrožující nemoci bývají spojovány určité změny životních priorit (Dostálová, 1986; Kübler-Rossová, 1995; Taylorová in Wong, Fry, 1998; Lazarus, Folkman, Davis, Nolen-Hoeksma, Larson dle Greenstein, Breitbart, 2000; Spiegel dle Tschuschke, 2004; Krtičková, 2005; Pavlová, 2005; Yalom, 2006). Podle Skaggsové a Barronové (2006) patří hodnotový systém mezi základní aspekty obecného životního smyslu

člověka. Respondenti tohoto výzkumu vypovídali v souvislosti s nemocí o určitých změnách v hodnotovém žebříčku - zmiňovali se o důležitosti zdraví, přehodnocení přístupu k práci, o změně pohledu na věci či o získání jakéhosi životního nadhledu, kdy přehodnotili svoje nazírání na to, co je v životě podstatné a co nepodstatné. Téměř všichni respondenti shodně uvádějí, že je nemoc přiměla k zpomalení životního tempa. Z výpovědí se zdá, že to většinou souvisí s jakýmsi přehodnocením pohledu na život, snížením nároků na sebe sama a snahou dělat věci v klidu, nestresovat se. K opačné tendenci došlo vlivem nemoci u Heleny, která se vymyká ze souboru respondentů tím, že musela s nemocí bojovat opakovaně a vnímá ji jako svůj celoživotní hendikep, s nímž se vypořádává tak, že si hledá nejrůznější činnosti a možné cesty jak být druhým prospěšná. Ve výpovědích respondentů se objevuje nejistota vzhledem k vzdálené budoucnosti, plynoucí ze zkušenosti nemoci. Hučín na adresu současné společnosti kriticky poznamenává: „Nejistota života a jistota smrti, které prožíval člověk v minulosti, byly vystřídány jistotou života a nejistotou smrti.“ (Hučín, 2000, str. 8) Zdá se, že respondenti našeho výzkumu si, díky prožité zkušenosti s život ohrožující nemocí, uvědomují ohraničenost života a pociťují onu „nejistotu života a jistotu smrti“. Dá se předpokládat, že tento fakt určitým způsobem ovlivňuje jejich pohled na život a vnímání jeho hodnoty. V rámci problematiky vlivu osobní zkušenosti s onkologickým onemocněním na smysl života člověka považuji za přínosné nahlédnout na závěry analýz příběhů také optikou koncepční analýzy Skaggsové a Barronové (více viz. kapitola 1.6), která umožňuje identifikaci změn situačního či globálního smyslu, které souvisejí s nečekanou negativní událostí. Touto cestou jsem došla k závěru, že ve vyprávění Marie, Veroniky a pana V. se objevuje užití všech tří technik vedoucích ke změně globálního smyslu, tak jak je popsaly Skaggsová a Barronová (2006). V příbězích těchto respondentů se vyskytuje uplatnění metody kladného přehodnocení (positive reappraisal), neboť se zaměřují na kladné aspekty zkušenosti nemoci a uvědomují si prospěch, který z ní mají. Všichni tři respondenti pohlížejí na svou nemoc jako na určitý přínos do života. Marie a pan V., jak již bylo výše uvedeno, přistupují k nemoci jako k cenné zkušenosti, díky které poznali něco, co by jinak nepoznali. Jsou za tuto zkušenost vděční. Veronika říká, že svou nemoc nepovažovala za něco tragického, ale brala ji jako upozornění, aby se zamyslela nad svým životem a díky tomu zjistila, co dělá špatně. Oceňuje také fakt, že díky nemoci u ní došlo ke zlepšení vztahu s matkou. Uplatnění metody zvládání pomocí zaměření se na problém (problem-focused coping) se podle mého názoru u zmíněných respondentů projevuje změnou priorit. U všech se objevuje přehodnocení a cílená změna vlastního chování, u Veroniky a pana V. je dokonce

patrné úsilí o celkovou změnu způsobu života. Domnívám se, že užití metody přehodnocení obyčejných událostí (revaluing ordinary events), se demonstruje u Marie a Veroniky tím, že se začaly radovat z maličkostí. U pana V. došlo k již výše zmiňovanému obratu k přírodě, v souvislosti s tím vypovídá o zvýšené vnímavosti ke krásám přírody. Zdá se tedy, že na základě výše uvedeného lze říci, že u Marie, Veroniky a pana V. došlo vlivem nemoci ke změně globálního smyslu, což je obecný životní smysl člověka zahrnující jeho cíle, hodnotový žebříček a přesvědčení o tom, co je a co není důležité.

Pokusila jsem se prozkoumat smysl života u lidí, kteří v nedávné době prodělali onkologické onemocnění. Domnívám se, že zkoumání tohoto tématu u někoho, kdo v nedávné minulosti čelil život ohrožující nemoci, a tedy potenciálnímu ohrožení vlastní existence, může být citlivé. Z toho důvodu jsem zvolila kvalitativní design výzkumu, který umožňuje výzkumníkovi navázat osobní kontakt s respondentem a vytvořit atmosféru důvěry. Použila jsme metodu narativního interview v modifikaci Lieblichové. Za výhodu této metody považuji skutečnost, že mi umožnila získat volné výpovědi o životě, jejichž obsah záležel především na samotném respondentovi, neboť mu byla poskytnuta pouze velice orientační struktura vyprávění. Za účelem hlubší explorace smyslu byly položeny doplňující otázky. Domnívám se, že díky volnosti, která byla respondentovi dána, se ve vyprávěních objevila taková témata a události, které mají pro respondenta subjektivní důležitost. Jsem si vědoma limitů zvolené metody mezi něž patří fakt, že na základě získaných údajů nelze učinit ucelené závěry o hloubce či subjektivním pojetí smysluplnosti jednotlivých osob v jeho celistvosti. Křivohlavý (2006) uvádí kvalitativní metody zaměřené na zkoumání smyslu, v nichž je položena přímá otázka po smyslu života. Ačkoli tyto metody umožňují získat data přímo se vztahující k tématu smyslu života, mohou mít také jisté limity vzhledem k tomu, že smysl života je abstraktní pojem a otázka po smyslu života se zdá být poměrně složitá. Navíc tyto metody by neumožnily zaznamenat eventuální změny smyslu, které mohly nastat vlivem nemoci. V Halamově (2000) definici smyslu života jako neustálého procesu konstruování a rekonstruování hodnotového systému a interpretace a reinterpretace života a životních událostí, se podle mne odráží jeden z hlavních aspektů smyslu života - tím je jeho neuchopitelnost. Smysl života nelze měřit či přesně zaznamenat, věřím ale, že jej lze objevit v životních příbězích, a proto jsem se pokusila o zachycení tohoto dynamického konstruktu prostřednictvím autobiografického vyprávění. Myslím si, že z autobiografických výpovědí se lze dozvědět mnohé o hodnotách, důležitých tématech a celkové životní orientaci

respondentů. Data související se smyslem života byla takto získána jaksi mimoděk, což považuji za pozitivum této metody. K hlubšímu prozkoumání tématu pak sloužily doplňující otázky.

Závěr Ve své diplomové práci jsem se zabývala životními příběhy lidí, kteří v nedávné době prodělali onkologické onemocnění. Uskutečnila jsem setkání se šesti lidmi, kteří byli ochotni vyprávět o svém životě. Při narativní analýze jejich příběhů jsem se zaměřila na aspekty související se smyslem života a na eventuální vliv nemoci na tento smysl. Onkologické onemocnění má v naší společnosti velmi negativní konotaci. Není se co divit, vzhledem k tomu, že bývá spojeno s dlouhodobým utrpením a nechvalnými statistikami úmrtnosti. Příběhy, které jsem si vyslechla a přiblížila v této diplomové práci, ve mně však zanechaly dojem, že tato nemoc s sebou může přinést něco pozitivního. To, co jsem si odnášela z rozhovorů, nebyl pocit beznaděje, lítosti nebo smutku. Naopak, byly to pozitivní pocity. V literatuře se dočítáme o tom, že bychom měli být vděční za problémy a utrpení, protože díky nim poznáváme skutečné hodnoty života, naše obzory se rozšíří, díváme se na svět jinýma očima a máme možnost vidět cosi významného, co nám dosud zůstalo skryto. Toto tvrzení však poněkud koliduje s všeobecným nastavením moderní západní společnosti, kde je uznáván kult krásy, zdraví, štěstí a bezstarostného života. Mým hlavním záměrem bylo zkoumat smysl života u lidí, kteří onemocněli rakovinou, myslím si však, že příběhy uvedené v této práci podávají také svědectví o tom, že utrpení může být něčím pozitivním, záleží pouze na našem přístupu k němu a ochotě či odvaze zamýšlet se nad ním a hledat v něm smysl. Uvádí se, že vyprávění příběhů z vlastního života umožňuje člověku ujasnit si události, uvědomit si jejich význam a k nim se vztahující pocity, proto jsem doufala, že autobiografické vyprávění bude pro samotné respondenty určitým přínosem. Osobně i profesně považuji za významné, že jsem se v tomto ohledu setkala ze strany respondentů s pozitivní odezvou. Někteří se vyjádřili v tom smyslu, že náš rozhovor vnímali jako jistou formu terapie, jiní děkovali za možnost utřídit si myšlenky, něco si uvědomit, či brali zamyšlení se nad vlastním životem jako zajímavou zkušenost. Respondenti tohoto výzkumu byli vybráni na základě doporučení psycholožky tak, aby se jednalo o lidi, kteří mají zkušenost nemoci určitým způsobem zpracovanou a v současné době jsou po úspěšném ukončení léčby. Nabízí se možnost rozšíření tohoto výzkumu o respondenty, kteří jsou aktuálně ve stavu o nemocných a jsou tedy naléhavěji konfrontováni s existenciálními otázkami. Domnívám se však, že v tom případě by měl být výběr respondentů zvláště pečlivý. Mohly by zde vyvstat určité etické problémy, protože

vyprávění o životě může být pro respondenty v situaci aktuálně pociťovaného ohrožení života zatěžující a z psychologického hlediska poněkud kontraproduktivní. Další alternativou rozšíření tohoto výzkumu by mohlo být vedení rozhovorů o životě se stejnými respondenty po určité době (např. po pěti letech). Úkolem respondenta by bylo vyprávět o svém životě v období od ukončení léčby po současnost, o svých aktuálních cílech, plánech, přáních a o svém životním tématu. Mohli bychom tak sledovat eventuální vývoj týkající se aspektů smyslu života a trvání změn zapříčiněných nemocí. Námětem pro další výzkum by mohlo být rovněž začlenění výpovědí blízkých osob, které respondenta dobře znají, například někoho z rodiny.

Na závěr bych chtěla vyjádřit svůj obdiv a poděkování všem respondentům výzkumu, kteří se podělili o své životní příběhy a zkušenosti s onkologickým onemocněním. Byla bych ráda, kdyby se mýty a tabu, které tuto nemoc provázejí, postupně vytrácely. Jistě k tomu napomohou lidé, kteří budou ochotni vyprávět svoje příběhy o setkání s rakovinou.

Literatura:

Amini, B. Krize, smysl a vývoj. Záznam z přednášky (8.10.1999, Brno)

Bačová, V. (2000). Súčasné smery v psychológii. Prešov: Prešovská univerzita.

Collie, K., Long, B.C. (2005). Considering ‘Meaning’ in the Context of Breast Cancer. Journal of Health Psychology, Vol. 10, No. 6, p. 843-853. Retrieved October 24, 2007, from Sage Journals Online.

Csikszentmihalyi, M. (1996). O štěstí a smyslu života. Praha: Lidové noviny.

Čermák, I. (2002). Myslet narativně (kvalitativní výzkum „on the road“). Čermák, I., Miovský, M. (Ed). Sborník z konference Kvalitativní výzkum ve vědách o člověku na prahu třetího tisíciletí. Brno: Psychologický ústav AV ČR, Nakladatelství Albert, str. 11-25.

Čermák, I. (2004). Narativní myšlení a skutečnost. Československá psychologie, 48/1, str.1726.

Disman, M. (2006). Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum.

Dostálová, O. (1986). Psychoterapeutické přístupy k onkologickým nemocným. Praha: Avicenum.

Dreher, H. (1998). Cancer and the Politics of Meaning. Tikkun. San Francisco: Jan/Feb. Vol. 13, Iss. 1; p. 12 -17. Retrieved November 12, 2006, from ProQuest database.

Frankl, V.E. (1994a). Vůle ke smyslu. Brno: Cesta

Frankl, V.E. (1994b). Člověk hledá smysl. Úvod do logoterapie. Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek.

Frankl, V.E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.

Frankl, V. E.(1998). Psychoterapie pro laiky. Brno: Cesta.

Frankl, V.E. (2006). A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, s.r.o.

Gjuričová, Š., Kubička, J. (2003). Rodinná terapie. Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada.

Gray, R.E., Fergus K. D., Fitch M. I. (2005). Two Black men with prostate cancer: A narrative approach. British Journal of Health Psychology. Leicester: Feb, Vol.10, Part 1., p. 71-84. Retrieved February 25, 2007, from ProQuest database.

Greenstein, M., Breitbart, W. (2000). Cancer and the experience of meaning: A group psychotherapy program for people with cancer. American Journal of Psychotherapy. New York: Fall 2000.Vol. 54, Iss. 4; p. 486-599. Retrieved February 25, 2007, from ProQuest database.

Guex, P. (1994). An Introduction to Psycho-Oncology. London: Routledge.

Halama, P. (2000). Teoretické a metodologické prístupy k problematike zmyslu života. Československá psychologie, XLIV/3. str. 216-236.

Holland J.C. (Ed.) (1998). Psycho-oncology. New York: Oxford University Press.

Hučín, J. (2000). Spokojený člověk se smrti nebojí. Psychologie dnes 11/6, str. 8-10.

Hučín, J. (2001). Mám-li pro co žít, žiji. Psychologie dnes 5/7, str. 1-3.

Hučín, J. (2004). Uzdraví se jen ten, kdo se uzdravit chce. Psychologie dnes 11/10, str. 1-3.

Chrz, Čermák, Plachá (2006). Porozumění zkušenosti nemocných rakovinou prsu. Narativní přístup. Československá psychologie, L/6, str. 507-521.

Josselson, R., Lieblich, A. (1997). The narrative study of lives. Thousand Oaks: Sage Publications.

Krtičková, K. (2005). Onkologicky nemocný v rodině. Psychologie dnes 2/11, str. 22-23.

Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada.

Křivohlavý, J. (2004). Pozitivní psychologie. Praha: Portál.

Křivoholavý, J. (2006). Psychologie smysluplnosti existence. Praha: Grada.

Kübler-Rossová, E. (1995). Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha: EM Reflex.

Längle, A. (2002). Smysluplně žít. Aplikovaná existenciální analýza. Brno: Cesta.

Lehovcová, M. (2004). Jaký může mít lidské utrpení smysl? Psychologie dnes 2/10, str. 2627.

Lieblich, A. (1998). Narrative Research: Reading, Analysis, and Interpretation. Thousand Oaks: Sage Publications.

Lukasová, E.(1998). I tvoje utrpení má smysl. Brno: Cesta.

McAdams, D. (1988). Power, Intimacy and the life story. (Personological inquiries into identity). New York: The Guildford Press. (pracovní překlad prof. Čermáka)

Pavlová, M. (2005). Kdo prožívá život smysluplněji? Srovnání prožívání smysluplnosti života u onkologicky nemocných a zdravých jedinců. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Brno: Lékařská fakulta.

Polkinghorne, D., E. (1988). Narrative Knowing and the Human Sciences. State University of New York Press: Albany.

Riessman, C.K. (1993). Narrative analysis. Newbury Park: Sage Publications.

Seligman, M. (2003). Opravdové štěstí. Praha: Ikar.

Skaggs B.G., Barron C.R. (2006). Searching for meaning in negative events: concept analysis. Journal of Advanced Nursing, 53 (5), p. 559–570. Retrieved July 18, 2007, Blackwell Synergy database.

Smith, J. A. (2003). Qualitative Psychology: A practical guide to research methods. London: Sage Publications.

Strauss, Corbinová (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert.

Tavel, P. (2004). Zmysel života podl’a V.E. Frankla. Bratislava: Iris.

Timuľák, L. (2000). Využití grounded theory method vo výskume psychologického poradenstva a psychoterapie. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, 35/2, str. 156-173.

Tschuschke, V. (2004). Psychoonkologie. Praha: Portál.

Wong, P.T.P- Fry, P.S. (Eds.) (1998). The Human Quest for Meaning. A Handbook of Psychological Research and Clinical Applications. Mahwah, New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates.

Yalom I. D. (2003). Chvála psychoterapie. Praha: Portál.

Yalom I. D. (2006). Existenciální psychoterapie. Praha: Portál.

Přílohy:

Přepisy rozhovorů jsou z důvodu velkého rozsahu a zejména s ohledem na intimní povahu dat k dispozici pouze na přiloženém CD.