časopis TŘEbechovických SKautů Míla a Jana Na jamboree 20. číslo květen - červen 2014 OS v Miletíně

třesk

časopis TŘEbechovických SKautů

květ 20. čís lo en červ en 2 0

N Jana ně a a í l Mí Milet OS v

14

e

ore

mb a ja

Obsah

Úvodní Slovo

Úvodní slovo A je po táboře. Na jednu stranu uf, na druhou je mi to opět líto. Více reportu o něm a mnoho fotografií přinese příští číslo. Zmíním jen, že vzniklo několik návrhů na střediskový pokřik a tak koncem září bude středisková rada mít z čeho vybírat.

Když dodělávám toto číslo, spalují mě neúnosná horka. Ale skaut je nejen nepromokavý, ale i vedruodolný. A tak se doslova v potu zrodilo další číslo, které přináší mnoho zajímavého, věřím že si počtete. Až na to vedro léto miluji. Začne to táborem, jeho neopakovatelnou atmosférou, která doprovází naše další letní setkání. Jinou než celoroční, kdy nás trošku mele rutina. Pokračuje to promítáním, fotbálkem v Blešně, roverským vandrem a než se nadějeme je tu září a s ním nábor a jedeme nanovo. Letos chci na náboru zapracovat. Potřebujeme do našich oddílů dostat nový potěr. Byť soutěž o něj je s dalšími aktivitami urputná, věřím, že obstojíme a najdeme nové vlčáky a světlušky. Ve fázi rozpuku je i samostatný oddíl benjamínků, dětí předškolních ve věku 5 - 6 let. Uvidíme, jak na to třebechovická veřejnost bude reagovat a zda bude o oddíl zájem.

Středisko Velká Fatra

3

ZVAS v Mělčanech

10

Brigáda na skauťáku

15

Okolo Orebu

17

Basket přes síť

19

Barvířova kýta

21

Pevnostní skanzen

24

Světlušky 27 Vlčata 29 Skautky 34 Skauti 36 Roveři 37 Oldskauti

39

Tipy Tip na knihu: M. Žamboch - Bez slitování 41 Tip na výlet:

Přeji všem hezké léto

Velká Deštná

43

Výroba: Píšťalka 44 Ostatní

Redakce: Přemysl Pistora - [email protected], Stanislav Dostál - [email protected]

Rozhovor s...:

Přispěli: Viktor Charvát, Jana Rückerová, Přemysl Pistora, Stanislav Dostál, Jan Krejcar, Adéla Kuchařová, Robin Zubr, Pavel Čechura, Miloslav Rücker Fotografie: Přemysl Pistora, Matěj Horák, František Drnovský, Ivan Zubr, Jitka Čechurová, Rückerovi, Viktor Charvát, Pavel Čechura, Magda Pistorová, Adéla Kuchařová, archiv juntrebech.com, archiv: TO Toulavá bota Jazyková korektura: Lucie Dostálová

2 Obsah

www.juntrebech.com

Jakub Charvát

45

Z naší historie: Paměti „praskauta“ Horáka

48

Představujeme: Batyk - 15. část

50

Soutěž: Střediskový pokřik

53

Středisko

velká fatra 30. 4. - 3. 5. 2014 ...aneb jak

nepřipraven

Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

vyrazit do h

or

Horní řada: Robin Zubr, Naďa Zubrová, Přemek Pistora, Zdeněk Janko, Pavel Čechura, Ivan Zubr Dolní řada: Radek Filip, Adéla Kuchařová, František Drnovský

Zprvu mě nechte říct, že toto nebude objektivní popis vandru a popis překrásné přírody, nýbrž velmi subjektivní vyprávění člověka, který chtěl vyrazit do hor a neměl na to. Nebyl sice sám, takových tam bylo více, ale byl to největší kverulant.

šel na nádraží koupit lístky týden dopředu, bylo mi řečeno, že vlak je již několik dní vyprodán. Tak mi nezbylo, než vzít zavděk jiným, kde byla místa k sezení a alespoň jsem zamluvil místenky. I tak byla cesta vlakem úmorná a my jsme přijeli na Slovensko rozlámaní a nevyspalí. Někteří z nás dokonce omylem vystoupili o stanici dříve a tak nám ten vandr mohl pěkně začít. Naštěstí byli rychle zahnáni zpět a nic dalšího se cestou nestalo. A to jsme, alespoň my bláhoví, netušili, co nás ještě ten den čeká. Z Bánské Bystrice jsme dojeli autobusem do Dolného Harmance a vyrazili jsme na cestu vzhůru.

Na podzim loňského roku jsem zahlédl na idnes.cz velmi poutavé vyprávění o Velké Fatře. A jelikož počátkem května vždy jezdíme na vandr, navrhl jsem, abychom tentokráte vyrazili na Velkou Fatru. To se shledalo s úspěchem a tak jsme se na počátku dubna sešli na skauťáku, abychom domluvili, kolik nás pojede, kdo s kým bude bivakovat, vařit a další důležité věci. Přihlášeno nás bylo hodně, nakonec nás ve středu 30. dubna A to doslova. Ihned z Harmance (cca 486 m n. vyrazilo 9 – Přemek, Fanda, Hrobař, Adéla, Ro- m.) se cesta zvedla natolik, že jsme museli každou bin, Pavel, Ivan, Naďa a Byrdáč. Původně jsme chvilku odpočívat, i proto, že cesta byla velmi rozchtěli jet lůžkovým vlakem přes noc, ale když jsem bahněná, rozbitá od těžké techniky, kterou místní 3 STŘEDISKO

Středisko

lesníci těžili dřevo. Po zhruba dvou hodinách dřiny jsme se dostali na Zadný Japeň, kde jsme si dali pauzu, kterou nám ukončila přeháňka. Před námi byl výstup na (Předný) Japeň ve výšce 1154 m n. m. Když jsme tam po další hodině dorazili, byli jsme po cestě vlakem natolik unavení, že jsme byli rádi za delší pauzu, při které někteří z nás usnuli (Fanda a Hrobař), jiní se na slunci svlékli takřka ze všeho (Přemek, Robin, Pavel) a ostatní prostě odpočívali. Byli jsme si vědomi, že cesta nekončí a že nás čeká ještě velmi náročné stoupání na Malou Križnou ( 1319 m n. m.). A tak jsme vyrazili z Japeně směrem dolů. Opravdu, nejprve se notně scházelo, sešli jsme zhruba 200 výškových metrů, abychom je opět s plnou bagáží nastoupali a šli ještě více. V půli kopce na Malou Križnou jsme se rozdělili, při čemž první pětice ve složení Pavel, Robin, Ivan, Naďa a Byrdáč šla o poznání rychleji, než čtveřice rejpalů Přemek, Fanda, Hrobař a Adéla. My čtyři jsme se střídavě litovali, střídavě jsme nadávali a také jsme neustále odpočívali, jelikož jsme toho měli plné zuby. Hrobař, který proto, že jede s Adélou, nabral velké množství potravin a dalších věcí, měl batoh zhru-

Pavel, Adéla a Robin

4 středisko

Začínáme stoupat

ba dvakrát těžší než ostatní. Pro příklad můj vážil 14 kg a měl jsem pocit, že je to ten nejtěžší batoh na světě. A Radkův, při celkem přízemním odhadu vážil 25 kg, tedy jako kdybych já měl ty batohy dva. Ve dvou třetinách kopce nám došla poslední voda a Radkovi trpělivost a jal se vyhazovat věci z batohu. Když začal létat do lesa špek Iberiko, zadrželi jsme ho a některé věci od něj vzali a tím mu malinko ulehčili. To už byla naše parta definitivně roztržená a ještě než jsme zdolali Malou Križnou, měli jsme zhruba půlhodinový skluz za první pěticí. Ani jsme si nestihli pořádně vychutnávat krásu přírody. Viděli jsme před sebou jen stoupající a stoupající kopec, který bylo třeba zdolat

Středisko

a tak jsme ani neocenili, že všude kolem nás kvetly petrklíče a rostl medvědí česnek, který, kdybych nebyl na pokraji svých sil, bych si zcela jistě utrhl do jídla. Někdy kolem druhé odpoledne jsme v potu tváře vyšplhali na Malou Križnou a naskytl se nám nádherný pohled na Križnou a na okolní hory a lesy. Byla to opravdu nádhera. Byli jsme ovšem natolik zdrchaní, že jsme sebou švihli na louku a ucítili vůni divoké majoránky, kterou jsem natrhal a večer jsme si ji s Fandou dávali do jídla. Nevšimli jsme si ani, že o zhruba sto metrů dál je druhá parta a když jsme to zaznamenali a řekli si, že je dojdeme, zvedli se a my byli bez šance je dojít. Vedli jsme různé řeči o tom, že na to nemáme, že se otočíme a jedeme domů, no zkrátka malomyslnost nás dostihla v plné síle. Odpočinuli jsme si tak čtvrt hodiny, chtěli jsme více, ale urychlily nám odchod kroupy, které se na nás snesly z nebe. Naštěstí jich nebylo moc a netrvalo to dlouho. O pár metrů dále jsme potkali jednoho slováka, který se s námi dal do řeči a na náš dotaz, jak daleko je Hotel Králova Studňa odvětil že: „Přejdete této dva hrbčeky a kůsek dál po traverzu to je“, čímž jsme se zaradovali, že už je dnešní utrpení za námi. Když jsme z posledních sil zdolali ty dva kopce (nikoli hrbčeky), uviděli jsme, že hotel je od nás vzdušnou čarou tak kilometr přes údolí a ten traverz měří zhruba 3 kilometry. Toto zjištění zasadilo poslední ránu naší morálce a už se neudržela ani Áďa, která na adresu toho pána utržila jedno velmi peprné slůvko. My tři pánové jsme si je už ani nepočítali, vynikal jsem v tom především já a Hrobař. Po cestě jsme potkávali mnoho protijdoucích skupin Poláků, Maďarů a samozřejmě Slováků. Když jsme byli v půlce cesty a opět jsme, jako nesčíselněkrát před tím, odpočívali, uviděli jsme

Odpočinek u sa

5 středisko

laše

U Kráĺovy studně

naši druhou skupinu před námi, kterak to má k hotelu jen pár kroků. To nám dodalo kuráže a vyrazili jsme za nimi. Zhruba po čtvrté hodině jsme vysílení dorazili na práh hotelových dveří, uvnitř jsme se přivítali s druhou skupinou a objednali si zasloužené pivo a polévku. Poté jsme si dali borovičku s hořcem, což jsem já odmítl, neboť jsem nebyl s to, do sebe něco dalšího dostat. V hotelu jsme neotáleli dlouho, čekal nás ještě krátký výstup k veřejnému tábořišti, kde jsme chtěli nocovat. Nejprve jsme si došli ke studánce pro vodu, kde jsme pot– kali dalšího Čecha, jak jsme se později dozvěděli Pavla, který nám řekl, že v přístřešku u tábořiště je zatím ubytovaný on a jeho kamarádka a jinak je tam volno. Ale že si máme pospíšit. To jsme udělali a tak jsme došli k přístřešku akorát včas. Chvilku poté, co jsme se začali ubytovávat, přišla skupina maďarských turistů a chtěli se též ubytovat. Ale už jsme se nevešli. Tak byli nuceni odejít. My jsme rozdělali bivak a dali jsme se do vaření večeře. Nejprve se rozdělal oheň, aby se nám lépe sedělo a vařilo, neb je známo, že oheň splín zahání. Ale ne natolik, abychom s Radkem nehovořili o tom, že naše kondice není na takové úrovni, abychom byli schopni ještě tři dny šlapat a radili se, jak si cestu zkrátit. Vařilo se po dvojicí/trojicích, jak bylo předem určeno. My s Fandou jsme měli kuře na paprice, jak jsme se domnívali, až druhý den jsme zjistili, že to byl guláš s těstovinou, jelikož kuře jsem v batohu stále nosil. S plným žaludkem jsme uvařili několik čajů vylepšených o Fandův rum Stroh. Na kutě jsme se odebrali mezi osmou (já) a desátou (poslední opozdilci). Padli jsme do spacáků a nechali odpočinout svá znavená těla. Ráno jsme se probudili do zamračeného a větrného počasí, ale nepršelo, což byla pozitivní zpráva. Před námi stál druhý den a na jeho konci jsme měli tábořit buď na chatě pod Borišovem nebo

Středisko

někde poblíž. Opět jsme den zahájili čajem, kluci si zbytek nechali do čutor, což při cestě několikrát bodlo. Posnídali jsme, rozloučili jsme se spolunocležníky, sešli dolů ke studánce, doplnili vodu a vyrazili opět vzhůru. Prvním vrcholem dneška byla hora Križná ve výšce 1574 m n. m. Stoupání nám šlo pomalu a ihned jsme se rozdělili, jelikož já, Fanda a Radek jsme nebyli schopni adaptovat se na dané tempo. Hned po ránu nás přepadaly chmurné myšlenky, že jestli to tak bude po celý den, tak nás na konci odvezou vrtulníkem. Ale vše se zlepšilo. Jakmile jsme vystoupali na Križnou, kde je jakési vojenské zázemí se spoustou radarů a čehosi (mimochodem je tu zakázáno fotit), vysvitlo slunce, které příjemně hřálo, ale nepálilo. Na Križné jsme se všichni vyfotili a posvačili. Poté už byla cesta sem tam vzhůru, sem tam dolů, ale nic, co by člověka odrovnalo. Z Križné se šlo na nejvyšší vrchol Vysoké Fatry Ostredok. K němu jsme šli po hřebenu hor a tak se nám naskýtal neskutečný výhled na údolí pokryté lesy, na další hory opodál, na Chopok, na zasněžené Nízké Tatry a na člověkem nedotknutou přírodu. Vyšli jsme

Na Ostriedku, nejvyšším vrcholu Velké Fatry

6 středisko

na Ostredok do výšky 1592 m n. m., jen deset metrů nižší hory, než je nejvyšší hora ČR Sněžka. Tam jsme shodili ze zad batohy a vychutnávali si plnými doušky výhledy do všech světových stran, jaké se nám jen tak nenaskytnou. Pod námi se například rozprostíralo údolí plné uschlých buků, které svou načervenalou barvou připomínaly červený koberec. Mezi nimi rostly živé buky, smrky a další stromy a všude kam oko dohlédlo, byla zeleň, příroda a nic jiného. Na Ostredku jsme strávili dobrou půlhodinu, vše jsme fotili, sdělovali si dojmy a také jsme potkali tři pardubické skauty, se kterými jsme se dali do řeči a bavili se odkud jdou, kam jdou a to samé jsme sdělovali my jim. Nakonec jsme se s nimi u cedule Ostredok vyfotili a pokračovali jsme dál. Chata pod Borišovem byla ještě notný kus cesty před námi, ale Borišov jsme před sebou viděli. Z Ostredku jsme malinko scházeli dolů, ale ne zase tolik, zhruba půl kilometru před námi byl Suchý vrch ve výšce 1550 m n. m. Z něj už se šlo pěkně dolů až k salaši pod Suchým vrchem, kde byla další studánka a také tam prodávali pivo. To už bylo po poledni a my jsme si řekli, že si u salaše uvaříme oběd. Rozdělali jsme vařiče a dali se do vaření. My jsme tentokrát měli gulášovou polévku s nudlemi a byla by vydatnější, kdybych jí ve své šikovnosti polovinu nevylil. I přes to jsme se do-

Středisko

syta najedli a po třičtvrtěhodince jsme se sbalili a šli dál. Nad námi se začala stahovat mračna, ale nakonec nás vše minulo, což se rovnalo malému zázraku. Bouřku jsme totiž slyšeli dost zblízka a sem tam oblohu rozčísl i nějaký ten blesk. Šli jsme asi nejkrásnějším úsekem cesty po kamenité cestě, mezi stromy a klečí. Opravdu paráda. Stále jsme scházeli dolů a v dáli před sebou viděli horu Ploská. Nejprve jsme se děsili, že ji budeme muset nastoupat, ale tentokrát nás Ivan uklidnil, že ji obejdeme po modré po traverzu. Došli jsme k Chyškám (1340 m n. m.) a odsud pokračovali mírně vzhůru do čtvrtiny hory Ploská (1532 m n. m.), kde jsme se opět rozdělili. Tentokrát ne z důvodu, že bychom až tak nemohli, ale Fanda si odskočil a tak jsme na něj já, Adéla a Hrobař čekali. Chvilku čekání jsme si krátili rozhlížením a upoutala nás hnědá hromada na louce v dostatečné vzdálenosti od nás. Dali jsme se do diskuze a určitě se ta hromada hýbala. Radek vytáhl fotoaparát, kterým tu hnědou kouli přitáhl. Asi tomu tak nebylo, ale domníváme se, že by to mohl být medvěd. Alespoň s tím pocitem jsme odcházeli, když nás Fanda do-

Před Ploskou

7  středisko

První bivak - turistický přístřešek nad Kráĺovou studňou

šel a my jsme pokračovali. Cesta po traverzu byla velmi příjemná, chata byla na dohled a tak naše motivace každým krokem stoupala. V půli cesty po traverzu si Fanda vzpomněl, že by mohl upravit své spodní oblečení a že si je vymění. Adéla a já jsme čekat nechtěli, začala se opět sbíhat mračna a blesků přibývalo. Hrobník se uvolil, že na Fandu počká. Jenže kolem chodilo tolik lidí, že se pořádně načekali, než si ty trencle převlékl. To my dva s Áďou jsme pokračovali a brzy se chatě opravdu velmi přiblížili. To už jsme viděli i druhou partu, kterak nechává na jednom kopci batohy a schází k salaši. Došli jsme je a dozvěděli se, že všechny salaše poblíž jsou zamčené a že se v nich přespat

Středisko

nedá. Zbývaly nám tři možnosti: chata pod Borišovem, salaše Sestřičky opodál, nebo les. Vystoupali jsme k chatě ve výšce 1300 m n. m. a nad ní se majestátně tyčil Borišov 1510 m n. m. Původně jsme chtěli nechat batohy dole a vystoupat bez nich, ale nakonec nás to opustilo. Nevěděli jsme, kde budeme spát, v chatě bylo narváno, venku též, tak jsme si dali jedno pivo a pokračovali jsme dál. Ivan šel napřed, podívat se k salaším Sestřičky, ale když jsme jej došli, tak nám sdělil, že je tam plno a my jsme museli vzít zavděk lesem. Což se ukázalo jako zdaleka nejpříjemnější varianta. Postavili jsme si z celt přístřešky, uvařili si večeři (já a Fanda jsme konečně měli to kuře na paprice, ale říkali jsme mu guláš – přece to nebudeme jíst dva dny po sobě) a vypili mnoho čaje se Strohem. Pavel s Fandou (tuto dvojici nezapomeňte, ještě o nich bude řeč na žilinském nádraží) vyrazili zpět na chatu, kde si dali tři piva. Když se vrátili, my ostatní jsme již dávno spali, unavení z dlouhé cesty. Ještě než jsme usnuli, dohodli jsme se, že zítra budeme směřovat dolů k autobusu a poté k vlaku, jelikož dost z nás (já zejména) jsme prostě nemohli. Bolely mě nohy a celkově jsem neměl sil

Zdeněk a Naďa vaří čajíček

8  středisko

nazbyt. Ivan byl po právu zklamán, ale my jsme jej ukecali. Ráno jsme sklidili stany, uklidili tábořiště a vyrazili v mlze na Ploskou. Opět jsme neměli v úmyslu vystoupat až nahoru, ale obejít ji po traverzu po zelené. Tu jsme nějakým nedopatřením minuli a tak jsme šli po nějakých dobytčích stezkách. Ale viděli jsme sviště tak nám to zvedlo náladu. Pomalu se začalo rozprchávat, tráva nám klouzala pod nohama. To se projevilo nejvíce na konci obcházení Ploské, při čemž jsme ji stejně skoro celou vystoupali, kdy jsme šli po kraji šedesátimetrového srázu a nohy nám pěkně ujížděly. V tu dobu měl Radek o Adélu opravdu velký strach a bylo mu to vidět na očích i slyšet na hlase. Konečně jsme vystoupali nahoru a pokračovali k Sedlu Ploskej. U Sedla Ploskej jsme potkali dvě Slovenky, se kterými jsme několik minut rozprávěli a nakonec jsme si s nimi udělali společnou fotografii. Tam se nás Ivan naposledy zeptal, zda nechceme jít dál, ale naše odhodlání jít dolů bylo větší. Ze Sedla Ploskej jsme pouze klesali a klesali, naším cílem byly Liptovské Revúce, ze kterých nám jel autobus do Ružomberoku, jak jsme měli zjištěno od Petra Kuchaře, se kterým si Áďa večer před tím telefonovala. Po zhruba dvou hodinách klesání, které bylo na naše nohy, a Fandovo koleno především, namá-

Středisko

havé, jsme došli do Liptovské Revúce (670 m n. m.). Tam jsme zjistili, že máme hodinu a půl, než autobus pojede. Občerstvili jsme se, odpočinuli si a poté se autobusem přesunuli do Ružomberoku, kde jsme si v místní nádražní restauraci dali oběd. Vlakem jsme se přesunuli na nádraží v Žilině, kde jsme zjistili, že nám ujel spoj a další jede o hodinu později. Tuto hodinu každý jinak využil. Já a Ivan jsme se snažili o vlaku, v němž pojedeme něco zjistit (místenky apod.), jiní si šli zakouřit, což zapříčinilo nejdramatičtější chvíle našeho vandru. Vlak byl brzy přistaven, tak jsme si našli místa, přesně podle doporučení paní z informací. Ale do odjezdu zbývalo zhruba 20 minut. Pavel s Fandou (ano, to je ta dvojice, na kterou jsem vás upozorňoval) si šli zakouřit. Žel na Slovensku, stejně jako v Čechách je kouření na peróně zakázáno a uviděli je místní policisté. Než k nim z druhého nástupiště došli, kluci zmizeli. Fanda na toaletu a Pavel koupit občerstvení do vlaku. Policistům nicméně bylo jasné, že musí být někde poblíž a jali se prohledávat vlak. V něm našli naši skupinu bez těch dvou a

uhodili na Hrobaře. Ten se samozřejmě bránil, že venku nebyl, což jsme mu dosvědčili a policisté se s tím spokojili. Mezitím se vracel Pavel a toho už odchytli. Dostal blokovou pokutu za „fajčenie“ 10 euro, což je minimální pokuta za přestupek. To už se do vlaku vrátil Fanda. Policisté se jen s Pavlem nespokojili, věděli, že kuřáci byli dva. Opět se vrátli k nám a znovu uhodili na Hrobníka, ten se pochopitelně opět bránil a říkal, že po něm jdou. To Fanda tak nenechal a přiznal se, že to byl on a též dostal 10 euro pokuty. Drahé kuřivo to bylo. Po této eskapádě se vlak rozjel a do Třebechovic se již nic zásadního nestalo. Dorazili jsme zhruba o půl desáté večer a několik z nás šlo ještě do místního zařízení, kde jsme jako rodilí třebechováci budili svým vzezřením pozornost. Přece jen v plné polní na pivo jen tak někdo z místních nechodí. Na závěr je třeba říct, že jsme měli ještě den jít, v neděli scházet do Ružomberoku a přijet v neděli navečer. Ale to bychom na takovou tůru museli být připravení. Někteří byli, ale část z nás nikoli. Pro nás je to ponaučení, že máme na sobě zapracovat, když chceme jet do hor. Ty prověří každého a neznají slitování. Zapsal: Přemek

Pokuta :-)

Nádherný výhled na Velkou Fatru

9  středisko

Středisko

Zvas v Mělčanech 8. 5. 2014 Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

Matěj a před ním zleva Ondra Pistora, Honza Trávníček, Martin Franc, Míša Mencl, Jindra Vondráček, Vašek Hrubý, David Přibyl a Kuba Šeps

Na Den vítězství se naši vlčáci zúčastnili zá– kladního kola Závodu vlčat a světlušek v Mělčanech u Dobrušky. Ráno v osm hodin se za slunečného počasí, které nás provázelo s mírnými přestávkami pod mrakem celý den, sešlo osm vlčáků před skautským domovem. Hlídka ve složení: šestník Míša Mencl – Stoupa, Honza Trávníček, Ondra Pistora, Vašek Hrubý – Rychlonožka, Kuba Šeps – Spiderman, David Přibyl, Martin Franc a Jindra Vondráček vyrazila pokusit se dobýt putovní totem. Přemek s Matějem naložili kluky do aut a vyjeli jsme. Do Mělčan jsme dorazili kolem půl deváté, zapsali jsme se a dostali číslo 11. Podle itineráře jsme do závodu měli vyrážet v 10:45, to znamenalo, že máme spoustu času. V devět ho10  středisko

din Námořník (hlavní rozhodčí) zapískal nástup, všech 25 hlídek se seřadilo a za zpěvu Junácké hymny jsme vztyčili státní vlajku. O půl desáté vyrazily na trať první hlídky. My jsme se zabavovali hraním her, kupříkladu Spící Ká. Ve třičtvrtě na jedenáct přišla řada i na nás. Námořník nás odstartoval a my jsme vyšplhali na nejbližší kopec, kde nás čekalo první stanoviště. Tím byla Hbitost. Byly pro nás připraveny dvě provazové překážky. Všech osm vlčáků muselo nejprve jít po dvojitém lanu, při čemž se přidržovali lana, které viselo dolů. To byla obtížnější část, která našim vlčákům dala zabrat. Druhá překážka měla lano jedno a druhé bylo z boku, což bylo o mnoho příjemnější přejít a zvládla to většina. Posledním záludným

Středisko

úkolem bylo jít ve dvojici proti sobě, přidržovat se bočních lan a uprostřed se vyměnit. To se žel nepodařilo ani jedné naší dvojici a tím jsme byli o body ochuzeni. Stoupa hlídku odhlásil a šli jsme po červených fáborcích na další stanoviště. Celou dobu byl ústředním motivem středověk. Při prvním stanovišti jsme měli pomoci vyzkoušet překážky proti pánu z Valdštejna. Na druhém stanovišti (Zručnost) si měli chlapci vytvořit středověký nástroj a pomoci se stavbou Vlčáci před startem opevnění. Všichni (tedy, ti co jej měli) si vytáhli kapesní nůž, otevřeli jej a dali k překontrolování. To byla první zkouška, jak jej kluci podají. K lítosti musím říct, skóre 40, tedy plný počet a zvednutá nálada, to že si správné podávání nepamatovali a byly hlavní aspekty po třetím stanovišti. Ke čtvrtakřka všichni jej podali ostřím dopře- tému stanovišti Šifrám se stoupalo do příkrého du. Takže bodíky dolů. Krom Ondry se kopce poměrně bahnitým terénem, a kdo doposavšem podařilo na klacíku udělat ostrou špičku a vad nebyl od bláta, ten to v tomto kopci „napravil“. tak se mohli vrhnout na zaKopec jsme zdolali a tam na tloukání hřebíku. Některým nás čekala skautka v husitské dost „foukalo“ a tak hřebík zbroji. Prý tu mají zašifrovaněkolikrát rovnali. Ale všichni ný nějaký dopis a musíme jej to zvládli a mohli ještě udělat rozluštit. Než jsme se k tomu uzel na cípu plachty. Správný dostali, museli jsme čekat, uzel Škotův neudělal nikdo, jelikož se zde sešlo mnoho ale všem plachta držela. Ani hlídek, zaručeně největší čena tomto stanovišti jsme nekačka na trati. Při čekání jsme měli plný počet bodů. Pokrazaslechli rachot a ve vzdálečovali jsme dál s přesvědčeNástup před závodem nosti zhruba sta metr vyrazili ním, že výsledek zlepšíme. A z křoví tři divočáci a utíkali od to se povedlo. Třetí stanovišnás, co jim běhy stačily. A už tě byla Krizová situace a zde jsme se dočkali. Kluci se rozdělili na dvě skupiny. kluci opravdu zabodovali. Veškeré krizové situace Jedna z nich luštila klasickou šifru Mřížka a druzí vyřešili správně, velmi dobře „telefonovali“ na zá- museli přijít na to, že mají luštit každé druhé píschranku, správně vyhodnotili jak při zásahu elek- meno. Což jim chvilku dalo, ale pak se do toho třinou a nemýlili se ani v dalších situacích. Bodové pustili a byli rychle hotoví. Druhou částí zkoušky byla klasická Kimovka složená z osmi věcí. Jen jednomu z našich vlčáků se podařilo dát dohromady osm věcí, většina měla pět šest. A šli jsme dál. Vepředu hnal Vašek, který upaloval, seč mu nohy stačili a tak jsme ho překřtili na Rychlonožku. Pátým stanovištěm byla Orientace. David s Vaškem orientovali mapu, ostatní nejprve hledali v mapě kostel, muzeum, tábořiště a nakonec museli najít Dobrušku. Krom správně orientované mapy jsme vše zvládli a dostali jsme přijatelně bodů. Mrzelo nás, že kluci špatně zorientovali mapu, říkali jsme si to před týdnem a oba se dobrovolně hlásili, ale nepodařilo se. Pokračovali jsme dál, vepředu opět hnal Rychlonožka a minul odbočku, tak jsme si tak Šestník Míša a jeho parta 300 metrů zašli. Vrátili jsme se a viděli, že cesta

11 Středisko

Středisko

vede z kopce tak prudkého, že pořadateli zde bylo nataženo lano, kterého jsme se po cestě dolů přidržovali. Tento náročný úsek jsme sice pomalu, ale zdolali všichni bez úhony a tak jsme se dostali k šestému stanovišti Přírodě. Docela se nám dařilo, neuhodli jsme pouze Pryskyřník a buk (!!!), což zamrzelo, ale dalších 14 zvířat a rostlin jsme zvládli. Odměnou nám byl poměrně značný přísun bodů. K sedmému stanovišti Zdravovědě to byl jen kousek. Opět jsme se rozdělili na tři podskupiny a vytáhli si „zranění“. Ondra, Honza a Spiderman ošetřovali puchýř a správně jej nepropichovali, jen jej vydezinfikovali a obvázali. Žel na něj vyplácali celý obvaz, takže puchýř nedýchal a tak měli o pár bodíků méně. David s Vaškem ošetřovali říznutí a neměli v tom chybku. Poslední trojice pod vedení Míši - Stoupy ošetřovala píchnutí včelou a také se jim zadařilo. Správně se zeptali

ře Nástup p

nou

d disciplí

Lana nám dala zabrat, viď Davide?

Hlášení před disciplínou

Zručnost

Děláme špičku na klacku

12  středisko

na alergii, vytáhli žihadlo, ránu vydezinfikovali a zalepili. Vše na jedničku a snad krom chování, kde se handrkovali, se nám dařilo. Z tohoto stanoviště jsme se blížili do konce. Zbývalo poslední stanoviště, které bylo v cílovém prostoru a to Kuchařská dovednost. Vlčáci dostali chléb, okurek, salám, neoloupaná vejce, máslo a sýr. Jejich úkolem bylo z toho udělat obložené chleby. Bohužel na tomto stanovišti se velmi hádali, za což dostali 0 bodů za chování, body jim byly strženy za opětovně špatně podávaný nůž (i když jsme je na to upozorňovali) a také velmi bojovali s čerstvým chlebem. Jako většina dětí na nůž tlačí a neřežou, tak šel nakrájet jen velmi obtížně a podle toho vypadal. Vrcholem snažení byl neoloupaný salám a tedy opravdu jen málo bodů do celkového hodnocení. Závěr se nám nepovedl. Po tomto stanovišti jsme odevzdali kartu hlídky a nezbývalo než čekat na kolikáté místo to bude stačit. Čekání bylo dlouhé, přeci jen počet hlídek byl velký. Končili jsme někde po jedné hodině a k vyhlášení došlo ve třičtvrtě na pět. Dlouhou chvíli jsme si krátili opékáním buřtů, hraním a zejména házením kamení do potoka. Ve tři čtvrtě na pět to přišlo. Vyhlášení. Šlo se pěkně od

Středisko

konce, začínalo se třináctým místem u vlčat a dvanáctým u světlušek. Hurá, třináctí a tudíž poslední nebudeme. Nakonec jsme se umístili na devátém místě. Není to umístění na nějaký velký jásot, na druhou stranu jsme zabojovali a věříme, že to příště bude lepší. Po vyhlášení jsme se rozloučili a přesunuli se auty zpět do Třebechovic. Od skautského domova jsme se rozešli kolem půl šesté, plni dojmů z hezkého dne. Zapsal: Přemek

Šifrujeme

Nástup po závodě

a Kimovk

Dostali jsme pa mětní list

Jindra loup

13 středisko

e vejce

Středisko

Práce s mapou Příprava sv ačiny

Závěrečné

vyhlašován

í

na s ná práce Hromad

a

ačin iplíny Sv

a) disc Lektor(k Přemek s tý

mem na

trati

Naše výtvo ry

14 středisko

vačině

Středisko

brigáda na skauťáku 10. 5. 2014 Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

Natíráme podsady

V sobotu 10. května byla na skauťák naplánována brigáda, při které jsme měli v plánu natřít naše nové podsady, které jsme si pořídili z minigrantů Veolia a ČSOB, dále natřít a umístit do Štěnkova kadibudku, opravit okap na skauťáku a mnohé další, pokud to stihneme. Makulka se hned od rána pustila do vaření guláše, který měl být k obědu. Standa natíral kadibudku, kterou vymyslel, Honza ji celou postavil a Standa zase natřel. Holky, jmenovitě Adéla, Helča a Lucka D. natíraly podsady. Jednou, dvakrát a některé i třikrát. Pavel Č. sekal trávu křovinořezem a Robin, Kopr, Matěj, společně s Proužkem, Pavlem a Terkou hrabali a odnášeli na kompost. Přemek s Hrobařem odvezli nepořádek na separační dvůr a poté bioodpad do Štěnkova. Fanda s Viktorem začali opravovat okap a než se šlo na oběd, měli hotovo. V poledne jsme slupli guláš, který se Jardovi moc povedl 15  středisko

a dokončovali všechny práce. Děvčata tréninkově postavila nový podsaďák a natloukla na to, společně s Robinem všechny háčky, k tomu účelu pořízené. Matěj se s příchozím Leninem pustil do připevnění okapních háků na Sedmičku. Přemek s Fandou, Hrobařem Standou a také Pavlem jeli s kadibudkou do Štěnkova, kde ji umístili a Fanda před ní vydláždil příchod. Odpoledne již bylo mnoho hotovo a tak jsme seděli a povídali si a v podvečer se rozešli domů. Stihli jsme toho dostatek, i díky počasí. Zapsal: Přemek

Středisko

y

Usazení kadibudk

Matěj hrabe tráv

u

Lucka a Zuza h

l motají k za a Pave u Z , a k r e T

rabou trávu

Jak nová

Výkop pro kad

ibudku

Měli jsme skvělý guláš od Makulky s Jardou

16 středisko

Stan jsme i postav

ili

lubíčka

Středisko

okolo orebu 17. 5. 2014

Jana R ückero vá

členka k dlouho rajské reviz n le držite tá hospodář í komise lka m k a střed ed bro a medai aile sv. Jiří iska le Lili e a přá střítelství

Před počátkem výletu

Letošní ročník cyklistického putování Mikroregionem Třebechovicko „Okolo Orebu“ vyšel na sobotu 17. května. Ne že bychom byli pověrčiví, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o třináctý ročník, čekali jsme co nás zaskočí. Itinerář, pamětní listy, plakáty, všechny ostatní potřebné věci byly výjimečně připraveny dlouho dopředu. Vše vypadalo bezproblémově. Nakonec nás zradilo počasí. Předpověď, každodenní déšť, ale i mraky na obloze v den konání akce, to vše odradilo některé stálé účastníky, hlavně ty s menšími dětmi. Na startu se tak sešlo něco málo přes stovku cyklistů připravených na všechno. Lesní cesty, po kterých převážně vedla trasa na nejvzdálenější kontrolu v autokempu Hluboký u Holic, byly po předchozích 17 středisko

vytrvalých deštích samé bláto. Někteří se blátu pokusili vyhnout objížďkou po asfaltových silnicích. Ti co takticky vyjeli včas, měli šanci do autokempu na druhou kontrolu a občerstvení dojet ještě za sucha. A to my jsme stihli. Tam nás ale štěstí opustilo. Začalo pršet, chvíli víc, chvíli míň, ale pořád. Nedalo se nic dělat, domů jsme se museli nějak dostat. Během chvíle jsme byli všichni mokří a špinaví od bláta a bylo jedno jestli měl člověk pláštěnku nebo ne. Na další kontrole v Hoděšovicích ze všech crčela voda jak z vodovodního kohoutku. A dál to nebylo lepší. Většina proto další kontrolou v Bělči rychle projela a pokračovala do cíle v Motoazylu, kde na nás čekala Jitka Čechurová, později vystřídaná Pavlem. Letošní cílový perník

Středisko

byl opravdu zasloužený. Nikdo se moc nezdržoval ani na probíhající charitativní koncert a všichni ujížděli domů, do tepla a sucha. Třináctý ročník máme za sebou a teď nás určitě čeká zase mnoho dalších slunečných ročníků. O zážitky z 13. ročníku cyklistického putování se s vámi podělila Jana a Míla Rückerovi

Zápis opět před sk auťákem

sto účastníků Vyrazilo přes

ice

Občerstvovací stan

Lilo jako z ko nve, tak více úča

stníků sedělo n

ež jelo

Moravcovi na trati

18 středisko

Středisko

basket přes síť 30. 5. - 1. 6. 2014

Viktor C Vikin harvát g zástup c vedou e vedoucího cí 7. o středi dd ska vedou cí tábo ílu r držite l meda a 2014 ile Lili e a přá telství

Náš tým před „výkopem“

Opět jsme letos byli pozváni na již třetí ročník loučnohorského turnaje v Basketu přes síť, který pořádá trampská osada Toulavá Bota. Zatím jsme jako roveři (akce jen pro starší 18 let) nevynechali žádný ročník a opět jsme se letos zúčastnili a již potřetí vám díky Třesku můžu sdělit, jak to dopadlo. Standardně se hraje v pěti na každé straně, ale my už druhý rok absolvovali celý turnaj ve čtyřech se stejným výsledným umístěním, které si nechávám záměrně až nakonec. Dopředu ale můžu říct, že nám herní systém čtyř univerzálů vyhovuje, protože nejsme tolik svázání trenérskými pokyny. Vzhledem k tomu, že některé týmy nebo hráči dorazili na místo už v pátek večer, začal turnaj po páteční přípravě zhruba v 11 hodin ráno. Celkem 19 středisko

se turnaje zúčastnili čtyři týmy. Domácí tým T.O. (zkratka pro trempskou osadu, kdyby někdo náhodou nevěděl) Toulavá Bota, Skoro mrštná háďata, Páčův tým snů a obhájce loňského vítězství Skauti (tzn. Pavel Č., Hrobník, Lenin, Vik a nehrající kapitán Zuzka K.). Všechny zápasy se hrály v ostrém tempu a plném nasazení a celý turnaj byl velmi vyrovnaný. Hrálo se na dva vítězné sety do 21 bodů beze ztrát a v podstatě bez volejbalových pravidel. Hned první zápas turnaje byl utkáním dvou favoritů. Loňský vítěz vs domácí tým. Ačkoliv měla Toulavá Bota výhodu domácího hřiště, dokázali jsme ji porazit ve dvou setech 2:0. Poté následovala delší pauza a k druhému zápasu jsme nastoupili proti Skoro mrštným háďatům, kterým mezitím dorazil i kapitán Hádě. Po delší pauze jsme se nějak nemoh-

Středisko

li dostat do zápasového tempa a první set prohráli 21:9. Tato prohra nás ale dostatečně motivovala k zlepšení výkonu a další dva sety jsme již nepustili a vyhráli je 21:12 a 21:17. Na poslední zápas nás čekal velmi nevyzpytatelný Páčův hvězdný tým. Vzhledem k tomu, že začátky zápasů jsme moc nezvládali, tak jsme opět první set prohráli. Ale v dalších dvou setech jsme si již zaváhání nedovolili a vyhráli zbývající dva sety a tak i celý zápas.

střiček

u se Soupeři v dres

Celým turnajem jsme tak prošli bez prohraného zápasu a k nevoli všech ostatní hráčů a diváků obhájili loňské vítězství, což nám očividně zase nikdo z přihlížejících nepřál (většina přihlížejících totiž taky hrála). Turnaj byl velmi dobře zorganizován, a proto bych zde rád poděkoval organizátorům Toulavé botě za jeho hladký průběh. A určitě se budeme těšit na další ročníky. Veškeré fotky z tohoto ročníku najdete na rajčeti pod uživatelem ToulavaBota. Hezké prohlížení a basketbalu nazdar!

Radek hraje šp

Zapsal: Viking

ačka

V zápalu boje

Výsledková tabule

20 středisko

Viktor, Zuza, Pavel, Hrobař a Martin

Středisko

barvířova kýta 7. 6. 2014 Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

Hrobař a Fanda ořezávají kýtu

Na sobotu 7. června 2014 byla vyhlášena Barvířova kýta. Pro vedoucí, činovníky a naše podporovatele jsme připravili odpoledne s několika aktivitami a občerstvením, jako poděkování za podporu a práci pro středisko. Začali jsme ve 12. hodin na vlakovém nádraží v Třebechovicích. Nasedli jsme do vlaku a nechali se odvést do Petrovic, kde jsme vystoupili a podél řeky Orlice hezkou procházkou došli až do naší základny ve Štěnkově. Tam jsme se usadili, občerstvili a čekali na ty další, kteří nebyli tak aktivní a nešli s námi procházkou. Nakonec se nás sešlo kolem 40. Kolem páté hodiny nás byl plný areál a tak kluci (pořadatelé Fanda, Pavel a Honza) vyhlásili první hru o ceny. Naším úkolem bylo podle mapy najít otázky rozmístěné po areálu a hlavně na ně správně odpovědět. Otázky to byly 21 středisko

lehké: Kdy byly potvrzeny stanovy Kroužku skautů, ale i těžké: Kde tábořila děvčata v roce 1947 i pro pobavení: Kdo má největší podíl na kadibudce ve Štěnkově. Mnozí z nás dávali odpovědi z hlavy, někteří si vzali na pomoc almanach. Poprali jsme se s tím statečně a nakonec zvítězil tým Dědka. To už Matěj mezitím připravil další hru: Člověče napij se. V písníku byla na zemi políčka, byli zvoleni 4 kapitáni a ti si vybrali další 4 hráče do týmu. Ti dostali na hlavy barevné čepičky a vyráželi na klasické Člověče nezlob se. Jen opepřené několika náročnými úkoly a několika bonusovými kartami. Velmi jsme se u toho nasmáli a pobavili. Potom už jsme jen seděli, povídali si a poctivě konzumovali kýtu a podávané nápoje. Zapsal: Přemek

Středisko

a, Pavel, Zuza, Tomáš, Síma, Luck letě Helča a Terka na vý

Dovezli js me si zm

rzlinu

Přes brod

erovi Vítězný tým - Rück

m, Přemek, Helča, To Ondra Magda s Marťou a

Jitka s Pavlem Háňa, Honza a E

22 středisko

mča

Středisko Kostkou házeli Ondra s Barčou

Modří: Radim, Helča, Magda a

Zelené: Adéla, Anča, Lucka ,

23 Středisko

Hrobař

Lucka a Lucka ;-)

Červení: Robin, Martin, Zu za, Tom a Balů

da, Ivan a Háňa

Stan Žlutí: Pavel, Jitka,

Středisko

Návštěva Běloveského pevnostního skanzenu 14. - 15. 6. 2014 Pavel Čechu ra

vedou cí skaute 3. oddílu m od roku 2 004

René Sunkovský, Bartoloměj Václavek, Matěj Petreje, Radek Látr a Vojta Matuška

Už delší dobu jsme s kluky chtěli někam vyrazit na vandr. Při schůzce jsme společně domluvili termín (14. - 15. 6.) a řekli si, co sebou budeme potřebovat a na co se máme připravit. S Robinem jsme poté naplánovali dvoudenní vandr do Běloveského pevnostního skanzenu. Kluci s  nadšením souhlasili a mohlo se vyrazit. V sobotu 14. 6. jsme se všichni sešli v 8:20 na vlakovém nádraží v Třebechovicích. Celkem nás jelo sedm Já, Robin, Renda, Bárt, Vojta, Ráďa a Matěj. Nastoupili jsme do vlaku směr Náchod a těšili se na návštěvu bunkrů. Když jsme dorazili do Náchoda, dali jsme klukům mapu a řekli jim ať nás podle mapy dovedou k bunkru Březinka. Chvíli nám trvalo než jsme trefili správný směr, ale nakonec jsme k bunkru dorazili. Cestou jsme se ještě stavili natočit si vodu z místního minerálního pramenu, který nám velice chutnal. Po příchodu k bunkru nás uvítal můj příbuzný Láďa Medek a provedl nás bunkrem. Kluky prohlídka bunkru zaujala a dychtivě se ptali na vše co jen bylo možné. Při prohlídce si také mohli vyzkoušet manipulaci s těžkými kulomety a všelija24 středisko

kým vybavením bunkru. Po prohlídce jsme pokračovali k dalšímu bunkru jménem Můstek, který byl takticky položen opodál. U Můstku jsme si uvařili ve dvojicích oběd a nechali si tady taky naše těžké batohy. Po obědě jsme se vydali na další dělostřelecké opevnění Dobrošov. Cestou jsme začali také hrát hru zvanou Mince. Cestou jsme potkali celkem dva větší bunkry a pár menších Řopíků. Ty jsme samozřejmě důkladně prozkoumali a zhodnotili jejich taktické výhody a nevýhody. Postupně

Zamračený, ale kr ásný výhled

Středisko

jsme dorazili až k bunkru Dobrošov, kde jsme čekali, než bude další prohlídka. Kluci si zkrátili čekání kupováním různých suvenýrů a upomínkových předmětů. Prohlídka zanedlouho začala a vstoupili jsme do chladného bunkru. Na tomto opevnění jsme spíše obdivovali jeho velikost a promyšlenost, než jeho vybavení, které už nebylo takové, jako na Březince. Po prohlídce jsme se šli občerstvit k  nedalekému bufetu. Zde jsme narazili na skauty z Náchoda, kteří zde slavili narození dcery jednoho z jejich kamarádů. Když si všimli, že jsme také skauti, dali nám každému klobásu a pozvali nás, ať si k nim přisedneme. Po občerstvení jsme se vydali zpět, směr bunkr Můstek. U bunkru jsme si zahráli další hru s názvem Ženisti. Hra spočívala v tom, že já s Robinem jsme seděli nahoře na bunkru a kluci se museli nepozorovaně dostat k bunkru a dotknout se ho. Pomalu se už začalo stmívat a kluci se začali ptát, kde strávíme dnešní noc. Řekli jsme klukům, ať jdou za námi do bunkru a vezmou si sebou batohy. Postupně jsme scházeli dolů do bunkru, až jsme dorazili do jedné místnosti, kde jsme měli přespat. Kluky to celkem překvapilo, že zde budeme doopravdy spát a začali si vybalovat karimatky a spacáky. Když jsme měli připravené spaní, šli jsme ven před bunkr, kde jsme si opekli buřty a zazpívali si naše oblí-

René

25 středisko

Bárt

bené písničky s  hudebním doprovodem na kytaru, na kterou nám zahrál Matěj. Všichni už jsme byli unavení a tak jsme si šli lehnout do bunkru. Ráno jsme se probudili a šli si ohřát čaj na zahřátí. Posnídali jsme a pro velký úspěch jsme si opět zahráli hru Ženisti. Po hře nás už začal tlačit čas, a tak jsme si zabalili věci, rozloučili se s ostatními a vydali se na cestu. Cestou zpět jsme se ještě jednou zastavili u pramene a načepovali si výbornou minerálku. Když jsme došli na nádraží, ukončili jsme hru Mince. Poslední, kdo měl u sebe minci, byl Matěj, a tak dostal za úkol do příští schůzky připravit hru pro ostatní. Cestou domů jsme si ještě sdělovali navzájem zážitky z vandru a těšili na příjezd domů. Na nádraží v Třebechovicích jsme se rozloučili a řekli si, že bude fajn, když zase spolu někam vyrazíme… Zapsal: Pavel

Matěj

Středisko

Matěj a Robin Nahoře: Radek, Bárt, Re Dole: Vojta a nda

Róba sleduje „s třílejícího“ Bár

Buřtík

a ky Matěj hraje n

taru a Matěj , Bárt, Renda ta oj V , ek ad R

dek Róba vaří, vzadu Ra

m Závěřečná cesta vlake

Svačíme

26 středisko

ta

Světlušky

Světlušky

Jan Kr ejcar Buld vedou cí 1. odd oddílu íl Svět lušky

První květnovou schůzku jsme celou věnovali výrobě přání pro maminky k Svátku matek. Následující schůzky jsme maximálně využívali toho, že se konečně umoudřilo počasí a trávili jsme je na skautském hřišti.

v různých disciplínách (trakař, chůze zády k sobě, raci …).

Poslední květnovou schůzi si holky zahrály Na komáry, Vybíjenou a Na mrazíka. V podobném Na druhé květnové schůzce jsme se duchu se nesla i první červnová schůzka. věnovali kromě hraní her také sekeře a Druhou červnovou schůzi jsme věnovali kladívku. Holky se naučili popsat seke- závěrečné zkoušce všech světlušek. Holky museru a jak se s ní zachází a nakonec si ly ukázat a uvázat všechny uzly, které se během vyzkoušely sekání dříví a výrobu třísek. Na závěr roku naučily. Dále měly za úkol napsat názvy růzjsme uspořádali soutěž v zatloukání hřebíků. ných zvířat a rostlin, jména zakladatelů skautingu

Třetí květnová schůzka byla ve znamení leh- v Čechách a v Třebechovicích a na závěr napsat ké sportovní průpravy. Holky soutěžily ve dvojících pár informací o naší republice. Na závěr schůzky

Terka Kuldová, Eliška Školníková, Barča Kosařová, Sára Horáková, Klárka Kotyzová, Lucinka Karenová, Markétka Šejvlová, Eliška Kliková, Anča Rückerová, Verunka Horáková

27 světlušky

Světlušky

jsme si zahráli Šnečí rodinku. Na poslední schůzce v tomto školník roce se holky dočkaly vyhlášení výsledků. Za celoroční snahu získaly diplomy a drobné ceny. Poté jsme se vydali na zmrzlinu a když jsme se vrátili, tak jsme si naposledy zahráli Šnečí rodinku Zapsal: Buld

Srovnáme se?

a Verunka, Sára, Lucinka

bu Marťa hraje na slepou bá

Barča, Eliška, Terka a Klárka

Barča

Trakař

28 světlušky

Rovnání nám dalo zabrat

Vlčata

vlčata

První květnovou schůzku bylo krásné slunečné počasí. Měli jsme v plánu finišovat s přípravami na ZVAS, který nás čekal ve čtvrtek, ale bylo nám líto zalézt do klubovny, tak jsme polovinu schůzky strávili na hřišti. Přemek donesl balónky a zahráli jsme si oblíbenou hru na zahřátí. Na každé straně hřiště je dvacet balónků a komu po uplynutí pětiminutového intervalu víc zbude, ten prohrál. Jen co se čas spustil, začal perný boj, který nakonec vyhráli zpocení Jezevci. Na jejich polovině zůstalo deset míčků, u Bobrů 30. Poté jsme si ještě zahráli pár prověřených honiček a šli jsme se přeci jen raději připravovat na závody. Přemek nás zkoušel z

Vašek s ešusem na zádech, Mikuláš, Jindra a Pepa

29 Vlčata

Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

květin, stromů, zvířat, ale i ze znalosti jízdních řádů. Nakonec s Matějem shledali, že jsme celkem připravení a po připomenutí informací k čtvrtečnímu závodu jsme šli domů. Druhou květnovou schůzku jsme zahájili rekapitulací závodu. Ano, proběhl ve čtvrtek, umístili jsme se devátí z třinácti, což není ani propadák, ani kdovíjaký výsledek. Probrali jsme si, co se nám dařilo, co méně, Matěj nás upozornil na ne zcela optimální spolupráci v družině a ztráty bodů za špatné podávání nožů apod. Poté jsme si zkusili zatloukat hřebíky a dalších pár věcí, co nám při závodě ne-

Vlčata

šlo. Zuza mezitím připravila zajímavou křížovku. V klubovně Světlušek rozmístila lístečky, na nichž byly dva obrázky a jedno písmeno. Naším úkolem bylo v mřížce vyhledat spojnici obou obrázků a tam písmeno dopsat. To se nám do konce schůzky nepodařilo a tak jsme byli ochuzeni o sladkou odměnu, která byla uschována v klubovně. Tak snad příště. A jelikož se nám nepodařil poklad minule najít, připravila si Zuza na další schůzku novou hru, při které se nám podařil poklad najít a my tak ochutnali chutné bonbony. Poté jsme si vzali do ruky barevné papíry, nůžky a lepidlo a za pomoci Zuzky stvořili krásnou záložku do knížky (připravili jsme pro vás krátký návod na stranách 32 a 33, tak neváhejte a pusťte se do toho). Všem se nám záložka podařila a my jsme si jí odnesli domů. Květen bylo hezky, ale první červnovou schůzku bylo přímo překrásně. Toho jsme využili a hráli hry převážně venku na hřišti. Nejprve pár oblíbených honiček a poté jednu sofistikovanější. Všichni jsme si umístili na čelo nápis FBI a nějaké čtyřmístné číslo. Úkolem ostatních bylo to číslo si přečíst a zapsat komu patří. Kdo měl největší počet správně přiřazených čísel ke jménům, vyhrál. Hra to byla zábavná a vydržela nám do konce schůzky. Pokud jsem napsal, že první červnovou schůzku bylo překrásně, tak o té druhé se to dá říct jen velmi nadneseně. Sice celý den svítilo slunce a nebe bylo bez jediného mráčku, ale teploty se vyšplhali k tropickým hodnotám a bylo takové vedro, že se nám nechtělo nic dělat a popravdě jsme

Obrázek luští M

íša - Stoupa a Jin

se divili, že na schůzku přišlo sedm vlčáků, kteří nešli k vodě. Ale abychom je neutavili, vymysleli jsme vodní bitvu, a několik dalších her s vodou. Nejprve Vodní štafetu. Obě družiny se seřadily za sebe. První z nich si dal na záda ešus s vodou a takto shrben s ešusem na zádech absolvoval trať, při čemž když mu to spadlo, musel znovu. Velmi jsme se u té hry pobavili. Poté jsme si zahráli Boj o vlajku, ale nestrhávali jsme si fáborky z rukou, nýbrž jsme se polévali vodou s kelímků. Kdo byl trefen, musel na 15 vteřin na „trestnou lavici“. Poté už jsme si jen sedli do stínu a povídali si o nadcházejícím táboře a také o poslední schůzce, která nás příště čeká. Poslední schůzku skautského roku, před odjezdem na tábor, jsme měli 17. 6. Dohodli jsme se, že si přineseme buřty, sedneme si k ohni a posedíme a popovídáme si o táboře. Než Matěj připravil ohniště, zahráli jsme si na hřišti přehazovanou. Bavila nás natolik, že jsme stihli několik setů. Pak už nás Matěj zavolal a usedli jsme k ohni. Matěj jej zapálil, my jsme si vzali do ruky napichováky, naše buřty a opekli jsme si je na ohni. Poté jsme si povídali, a když nás to omrzelo, blbnuli jsme na hřišti. Poslední schůzka proběhla v pohodové atmosféře, nezbývá než doufat, že se to přenese i do táborové atmosféry. Přemek

Finální obrázek ladí Pepa a

30 vlčata

Vašek

dra

Vlčata

ese

David také n

Martin s ešusem na zád ech

A daří

Přenášíme slovy obrázek

31 Vlčata

se, nic

zatím

nevyli

l

Vlčata radí...

Vlčata radí: vyrobte si s námi záložku

Nakreslíme tři stejné čtverce, jak je uvedeno na obrázku A přeložené konce odstřihneme

Vystřihneme je okolo Výsledný tvar po odstřižení, vznikne trošku vlčák s ušima

Takto jsou správně vystřižené

Uši přehneme dovnitř, viz obrázek

Poté dva, viz obrázek přeložíme na půl Výslední přehnutý tvar

32 vlčata

pokračování na další straně ...

Vlčata radí...

Vystřihneme si zuby, či jiné ozdoby a vlepíme mezi „uši“

Poté nalepíme i druhé „ucho“ a dozdobíme dle libosti

Výsledná záložka na stránce Takto, jak je na obrázku

A takto záložka vypadá v zavřené knížce

33 vlčata

Skautky

skautky

Adéla Kucha řová vedo

ucí skautk skautek a držitelk od roku 199 7 a med aile Jiř 2012 ího Pr ášila

Na fondue si pochutnávají zleva: Anička, Lea, Johanka, Nikola, Adéla, Nikča, Péťa a Janďa

Červnové schůzky se nám velmi vydařily a protože bylo tak hezké počasí, mohly jsme jet místo schůzku na piknik k Orlici. Sraz byl u skautu na kolách. Vzaly jsme si sebou deky nějaké to občerstvení a sladké ovoce. Nejprve jsme jely do Štěnkova poté do Krňovic a nakonec jsme zakotvily na jedné pláži za loděnicí, protože všude bylo hodně lidí. Roztáhly jsme si deky a udělaly si pohodlí. Holky hned, že jim je teplo a jestli se nemůžou vykoupat. Svlékly se do spodního prádla a coby dup byly v řece. Jen jsem měla strach, aby mně někam neuplavaly. Mezitím jsem pro ně na břehu měla připravené překvapení. Vytáhla jsem z batohu kotlík na přípravu fondue. Variant příprav je několik: sýrové, masové, fondue z ryb nebo čo34 skautky

koládové fondue. Já jsem vybrala fondue na sladko. Rozehřály jsme v kotlíky nugátovou čokoládu na vaření a nakrájené kousky ovoce jsme namáčely do čokolády. Můžu vám říct, byla to delikatesa. Nejvíce nám chutnalo to ovoce, které bylo více měkké. Jako jsou např. jahody, banány, broskve, nektarinky někdo k tomu přikusoval i piškot.Výlet hodnotím kladně a jestli se to povede, hodláme jet na výlet na Sněžku a možná dopadne i nějaký sjezd na raftu. Mimo jiné na schůzkách hrajeme míčové hry sem tam i lakros na Fryntově poli, pingpong v Sedmičce nebo běháme opičí dráhu .Učíme se pomocí her různé uzle, šifry, skautské zákony, které nejsou u některých moc v oblibě. Jednu

Skautky

schůzku jsme dokonce věnovaly kurzu sebeobrany pod vedením Helči.Ukázala nám chvaty, jak zneškodnit útočníka na zemi. Byly zajímavé a srandovní. Zapsala: Adéla

 Adéla p řipr

Akvabely : Péťa, Ad

avuje fond u

e

a éla, Nikola a Janď

ndue Ovoce na fo

U Orlice

Anička, Le a

Janďa s Péťou

35 skautky

a Johanka

Lea, Johča a Anička

Skauti

skauti Robin

Na květnových a červnových schůzkách jsme se s kluky pořádně vyblbli. Díky hezkému počasí, které v těchto měsících bylo, jsme mohli dělat spoustu aktivit venku. Ať už jsme dělali naučné věci nebo hry, tak vždy byla sranda. Scházelo se nás poměrně dost a dokonce přibyli dva nový členové do naší party. Z čeho máme velkou radost.

Na našich čtvrtečních schůzkách jsme se museli připravit na vandr, na kterém jsme poté byli. Takže na jedné ze schůzek jsme se učili, jak si správné zabalit batoh. Vybrat vhodné věci na sebe. Kam co dát. Co si vzít s sebou a naopak co si rozhodně nebrat. Na vandru se nám pak ukázalo, kdo z kluků dával pozor a kdo ne a řádně to obodovali. Nicméně to chce ještě cvičit.



Zubr

zástup c skaute e vůdce 3. o d m od roku 1 dílu 999

Všechny schůzky, aby to nebyla jen samá příprava na vandr, jsme hráli všemožné hry. Jedna z her byla o tom, že kluci dostali na záda číslo, které nikdo jiny nesměl vědět. Úkolem bylo zjistit všechna čísla protihráčů. Šlo jak o mrštnost, rychlost, tak o chytrost. Samozřejmě nechyběl fotbal s kluky. Když jsme hráli společné hry s holkami, tak jsme hráli vybíjenou nebo frisbee, které je podle mého dost bavilo. My jako vedoucí jsme se připojili a o to hra byla zajímavější. Když bylo volné hřiště, tak jsme natáhli lana a zkoušeli i sílu pomocí přetahované. Utkali se i holky proti klukům. Ačkoliv to říkám nerad. Holky vyhrály, ale bylo to velkou převahou!

V další ze schůzek jsme si ukázali postupy stavění stanu z celt. Postavili jsme si krásné „A Doufám, z jak jsem nahoře zmiňoval, tak -čko“. Kluci potom po družinách závodili ve stavění na čas. Způsob stavění jsme nechali na nich. se našim dvěma novým členům u našeho oddílu Bylo zajímavé pozorovat kluky, jak si lámou hla- bude líbit a jaksi je naplníme očekávaní a také, že vičky, kde co mají svázat atd. Není to tak lehké, nejsou zcela poslední z nových lidí u nás. A teď už hurá na tábor! jak se zdá a chce u toho přemýšlet! Jako třetí bod, který jsme si určili, že je naučíme, než vyrazíme na vandr, bylo vaření. Klukům jsme přinesli různé typy vařičů, které si mohli vyzkoušet. Vysvětlili jsme jim věci okolo vaření, výhody a nevýhody jednotlivých vařičů.

Jízda na koních

36 skauti

Zapsal: Robin

Není moc postavený, že?

Roveři

roveři

Viktor C Vikin harvát g zástup c vedou e vedoucího cí 7. o ddílu střediska vedou cí držite tábora 201 l meda 4 ile Lili e a přá telství

Zuza, Terka a Pavel

Díky celkem povedenému počasí se většina programu o schůzkách odehrávala venku. Pokračujeme ve střídání se ve vedení schůzek a celkem to přináší ovoce a program na schůzce, když už se teda opravdu koná, je celkem nabitý a pestrý. Nakonec se ve vedení schůzek vystřídali všichni roveři, kteří chodí na schůzky (Pavel L., Zuzka - Proužek, Zuzka K., Jitka J., David L, Terka a Viktor) a někteří si to střihli hned dvakrát. Nejlepší tvůrce programu bude na táboře náležitě odměněn!

rovery starší 18let), o které se více dozvíte v samostatném článku. Kdo by nechtěl číst tento článek, tak jsme se umístili velmi dobře a článek svou formou, kvalitou i obsahem určitě stojí za přečtení (modří už vědí, že jsem ho psal já).

Druhou akcí byl Tajný roverský minivandr, který se konal v termínu pátek - sobota v 9. - 10. 5. 2014. Celkem se ho zúčastnilo 7 lidí (Pavel L., Zuzka - Proužek, Zuzka K., Pavel Č., Přemek, Viktor a částečně i Terka). Veškeré informace k výletu byly tajné a proto do poslední chvíle účastníci neMimo standardní schůzky proběhly dvě vý- věděli, co je vlastně bude čekat. znamné roverské výpravy. Jednou z nich byl turPo srazu u skautu byla skupina rozdělena do naj v Basketu přes síť na Loučné hoře (akce pro dvou skupin (Pavel Č. + Proužek a Pavel L., Zuz37 roveři

Roveři

ka a Terka, která bohužel musela přes nechuť na začátku trasy skupinu opustit), zaslepena šátky a rozvezena auty na tajná místa. Přemek nakonec vysadil Pavla s Proužkem někde ve Štěpánovicích u Albrechtic a já jsem odvezl výše zmíněnou trojici na nějakou lesní cestu u Nové Vsi. Úkolem obou skupin bylo dostat se do západu slunce na zašifrované místo ve zprávě, kterým byl rybník Šanovec.

verský slib 7. oddílu v Třebechovicích vzrostl z původních devíti členů na 13. Další termín roverského slibu bude vyhlášen až nastane čas. Druhý den už jsme ráno v rychlosti posnídali, naposledy vychutnali krásnou atmosféru téměř letního rána u rybníku Šanovec a vyrazili zpět do skautu, kde od devíti hodin probíhala středisková brigáda před táborem.

Děkuji všem za strávený čas s roverským oddílem a již se těšíme na vyvrcholení celoroční činnosti, kterou je letní tábor v Orlickém Záhoří, kde V tajné zprávě byla ještě zmínka, že jede roverský oddíl v kompletní sestavě, takže o pokud by skupina byla viděna někým zábavu bude jistě postaráno. z nás, byla by deportována na původČtenářům Třesku a jeho tvůrcům přeji hezké ní místo. Proto se skupina Pavla Č. a prázdniny a doufám, že další článek mě čeká až Proužka vydala po neznačených cestách a skrze lesní porost směrem k Ša- nakonci října. novci, kam dorazila zhruba tři hodiny Zapsal: Vik po vystoupení z auta. Až večer jsme se přiznali, že jsme je vůbec neměli v plánu sledovat, ale jen vyvolat pocit ostražitosti, což se nám u této skupiny určitě povedlo, neboť dorazili zhruba o hodinu déle, než kdyby šli po značených cestách. Druhá skupina měla problém už na startu, protože Terka nakonec musela odjet dom, proto čekali už na začátku, než pro Terku někdo přijede, čímž se výrazně zpozdili. Nakonec ale úspěšně zdolali trasu už úplně za tmy, proto se ani nijak neobtěžovali se před námi někde schovat a dorazili zhruba dvě hodiny po první skupině na cílové místo. O půlnoci pak proběhl slavnostní roverský slib, proto se počet roverů, kteří absolvovali tajný ro-

U Šanovce

Pavel a David lu ští Šanovci a Zuza ráno na Přemek, Pavel

38 roveři

Oldskauti

3. Národní oldskautské jamboree v Miletíně 2014 6. - 8. 6. 2014

Když už jsme jednou ti oldskauti řekli jsme si s Janou, že zkusíme středisko reprezentovat i na celostátní úrovni. Na začátku června (od pátku 6. do neděle 8.) se konalo v Miletíně u Hořic 3. národní oldskautské jamboree, celostátní setkání oldskautů pořádaná v našem kraji, kterého jsme se rozhodli zúčastnit. A abychom stihli i první Barvířovu kýtu, která se konala také v sobotu ve Štěnkově, vyrazili jsme na část sobotního programu. Brzy ráno jsme proto zabalili naši střediskovou vlajku, nasedli do auta a vyrazili směr Miletín. O páteční program, což byl táborový oheň a

Míla a Jana před sochou sv. Jiří

39 oldskauti

Míla R ü Dědek cker vůdce st archiv řediska 200 ář stře 1 - 20 12 d držite l meda iska ile sv. Jiří - s tříbro

promítání, jsme přišli a tak jsme se těšili na sobotní. Ten měl začínat po snídani v 8:30 slavnostním nástupem, pokračovat v 10 hodin průvodem, odpoledne prezentací krajů, výstavami, soutěžemi, charitativním trhem, ukázkou výcviku asistečních psů, rozhovory a večer dalším ohněm a promítáním. V neděli

Oldskauti

pak po snídani a nástupu byla naplánována mše a v 11 hodin zakončení celé akce. Cesta proběhla až na malou objížďku v pořádku a tak jsme v půl deváté zaparkovali na náměstí v Miletíně a měli i štěstí na dalšího účastníka. Byl to bratr z Ústí nad Orlicí, který nás provedl uličkami a dvorky na základnu miletínských skautů. Tady pak v devět hodin při slavnostním nástupu zazněla skautská hymna a bylo zahájeno jamboree.

Velké miletínsk é prostranství

Slavnostní nástup nebyl nijak dlouhý, po něm následovalo několik drobných informacích o dalším průběhu vlajce přivázanou pamětní stuhu. Dopolední jamboree. Před desátou hodinou se oficiální slavnostní část byla ukončena pokřikem začal pomalu shromažďovat slavnost- 3. národního oldskatuského jamboree: ní průvod. V deset hodin od základny vyšlo čelo průvodu, ve kterém šli vlajČeskou kotlinou letí konoši s vlajkami jednotlivých klubů nebo středisek. Slavnostní průvod došel oldskauting už století, za doprovodu skautské kapea Morava třikrát sláva ly na náměstí, kde účastníky jamboree pozdravil náčelník oldskautingu provolá – KD Vladimír Stránský „Sása“, vá, místonáčelní KD Hana Kaprálmy ve Slezsku jak bysmet ková, místonáčelní DK Vendula skautujeme už 100 let. Bušková „Véňa“ a místonáčelník CHK Michal Tarant „Mijkl“. Nášivky z celého světa Účastníky jamboree přivítal i Skautská kapela na pozdravil starosta hostitelskénáměstí vyhrávala až do oběho města Miletína pan Miroslav Nosek. Po těchto krátkých pozdravech došlo na da, my jsme si ve volném čase prohlédli město, slavnostní vázání pamětních stuh na vlajky. Pro- rodný domek zdejšího rodáka Karla Jaromíra Ertože jako správní oldskauti máme rádi tradiční bena, výstavy a prezentace krajů ve skautském skautské rituály, máme také na naší střediskové areálu a stihli jsme si popovídat s některými účastníky. Chvíli po poledni jsme pak odjeli domů. Jedním z bodů odpoledního programu, kterého jsme si již nezúčastnili, byla ukázka výcviku asistenčního psa pro postižené. Při ní byla v rámci charitativní činnosti vyhlášena akce „Mince k minci“ - sbírka peněz na finanční podporu výcviku těchto psů, což není vůbec levná záležitost. Rádi se proto připojíme s příspěvkem k dobré věci. Zapsal: Míla Rücker - Dědek

ástup Slavnostní n

40 oldskauti

Tip na knihu

Tip na knihu M. Žamboch Bez slitování

Stand a

Dostá

l

skaut od člen o roku 1990 ddílu old tvůrce táboro skautů Ore b vky M ASH ité

Inzerát: Hledám hrdinu. Podmínkou je vynikající fyzická kondice, mistrné zacházení se všemi zbraněmi, znalost alespoň tří jazyků, maturita, lépe VŠ diplom. Zn: Pouze abstinent a nekuřák

Věcí, jež mi vadila na pracích Miroslava Žambocha asi nejvíc, byla určitá „papírovost“ hlav­ních hrdinů. Výše uvedený inzerát samozřejmě hrubě přehání, ale jeho hrdinové byli prostě příliš „multifunkční“. Hlavní hrdina knihy Bez slitování je naštěstí jiný. Bakly, jak se jmenuje, je bývalý gladiátor, skvěle ovládající zbraně (jak jinak), bystře uvažující a za svým cílem tvrdě jdoucí člověk, ale žádný inteligent - jeho vzdělání skončilo u čtení a psaní. O jiné lidi se nestará, přátele nemá, ženy si výhradně kupuje a jeho jedinou starostí je sehnat dost peněz pro jakýsi záhadný, ale pro něj nesmírně důležitý účel, který vám teď nebudu prozrazovat. Pro jejich získání je schopen udělat doslova vše, s oblibou se nechává zaměstnávat na ty nejšpinavější práce, vyžadující zkušeného bojovníka. Je to tedy tvrďák, ale celoživotní prolévání krve ho silně poznamenalo a on se často v noci probouzí na prostěradle mokrém od potu i lecčehos jiného. Depresím se brání konzumací velkého množství alkoholu, pije skoro jako Jakub Vandrovec a vybírá si ještě méně než on. Člověk s jeho reputací pochopitelně nemá o práci nouzi a poslední zakázka, kterou dostal, nevypadá nijak zvlášť složitě. Doprovodit do města Cevin účetního a v případě potřeby ochránit syna zákazníka by neměl být problém. Ovšem situace se začne rychle komplikovat a potíže se hrnou jedna za druhou. V Cevinu zuří válka gangů a ještě se kolem motají čarodějové a nindžové, což dohromady tvoří velice výbušný koktejl. V takovém prostředí se Bakly cítí prostě jako ryba (nebo spíš žralok) ve vodě. Ve velmi krvavé a bahnité vodě.

(větší) část knihy mi spíš připomněla přepis počítačové hry. Hlavní hrdina má hlavní úkol a navíc plní další, nepovinné „subquesty“. Pokud znáte hry jako Baldurs Gate nebo Fallout, víte, o čem je řeč. Ve hře to není špatné, ale jako kniha celkem slabota. Až později se děj pořádně „rozjede“ a dostane ty správné grády, objeví se první nepříznivý zvrat osudu a Bakly se musí opravdu snažit, aby si své peníze vydělal. Neštítí se proto přijmout ani tu nejkrvavější a nejpochybnější práci. A tady bych měl další výtku, i když je popravdě jen moje osobní a jiný člověk to asi uvidí jinak. Žamboch v Dobrá, hlavní hrdina se podle mého soudu docela této knize často těží z takzvaného žánru noir, jenž povedl a tím je napůl vyhráno. Ani děj není špat- nejvíce proslavili Chandler a Hammett. Autor si od ný, problém vidím spíš v tom, jak je podán. První nich vypůjčil některé rekvizity a co si budeme po–

41 tip na knihu

Tip na knihu

vídat, použil je dost vynalézavě. Vadí mi spíše ideové vyznění. Hrdina v knihách žánru noir je člověk, který se snaží bojovat za spravedlnost, i když prostředky, které je nucen někdy využít, nejsou úplně v souladu se zákonem. Raději však využije svůj vtip než zbraň. Je to prostě člověk, díky němuž je svět lepší. Nic z toho ale o hlavním hrdinovi této knihy neplatí. Bakly se stará výhradně sám o sebe, zločin mu nevadí, utrpení jiných ho nechává lhostejným a násilí je jeho první a nejoblíbenější metodou. Na konci se sice trochu mění, ale na situaci nereaguje pokusem o nápravu, nýbrž útěkem do ústraní. Postavy, které v této knize projeví jen náznak empatie a zájmu o problémy jiných, většinou umírají, přednostně VELMI nepříjemnými způsoby. Zvláštní vyznění… Jako bod k dobru bych uvedl, že autor se trochu mírnil a čtení není (duševní) koupelí ve vaně s krví. Násilí je sice dost, ale není tak patologické, jako v knihách Jiřího Kulhánka. Zaráží mě ale nedostatek spisovatelských ambicí. Žamboch zvládnul řemeslo a píše jednu knihu za druhou, nějaký velký posun vpřed se však nekoná. A to mi u autora jeho tvůrčího potenciálu připadá smutné. Námitka, že to tak chtějí čtenáři, neobstojí. Ti dostanou, co autor napíše, a jak dokazuje příklad Pratchetta nebo Sapkowského, jsou s to změnu k náročnějším věcem akceptovat. Ještě něco k obálce knihy: ta suverénně zvítězila v mé neoficiální soutěží o co největší počet vyobrazených centimetrů čtverečních nahého ženského těla v poměru k velikosti potištěné plochy… Milan Fibinger se opravdu snažil. Jaký je tedy můj výrok? Je to dobré akční počtení, ale nic moc navíc. Kdyby to byla první kniha, kterou jsem od Žambocha četl, tak dám o bod navíc, ale za těchto okolností ne. Hlavně, že je spisovatel spokojen, vydavatel si mne ruce a čtenáři… Jak se to líbí čtenářům? Ukázka Procházel jsem městem, smlouval po obchodech, posedával v hospodách a poslouchal. Zatím jsem neměl štěstí a nic užitečného jsem se nedozvěděl. Nechal jsem si podrazit boty, a když jsem od ševce odcházel, zahlédl jsem člověka, jak se rychle vmáčkl do mezery mezi dvěma prodejními stánky.

42 tip na knihu

Předstíral jsem, že jsem si ho nevšiml, a šel dál. Sledoval mě. Co víc, zpětně jsem si vybavil, že jsem ho už několikrát zahlédl dřív. Zřejmě na mně visel od chvíle, kdy jsem vyšel z hraběcího paláce. Možná to byl Drexlerův člověk, možná ne. Rozhodl jsem se, že se ho zeptám. Postupně jsem se vzdaloval z nejrušnějších částí města a nořil se do klikatých uliček, kde sídlili řemeslníci a drobní obchodníci. Udržoval si ode mě větší a větší odstup. Skutečně se ve své práci vyznal, kdybych si ho nevšiml u ševce, neměl bych o něm ani tušení. Vypadal jako hubený mladík v ošumělých kalhotách a volné lněné košili, který právě nemá nic na práci a bezcílně se potuluje městem. Stejnoměrným krokem jsem šel úzkou uličkou klikatící se mezi dvoupatrovými domy a v okamžiku, kdy jsem se mu ztratil z dohledu, jsem ustoupil do výklenku, který tam zbyl po zazděném průchodu. V okolí nikdo nebyl, slyšel jsem, jak se rytmus jeho kroků zrychlil, za okamžik se rozběhl. Když mě míjel, sáhl jsem po něm pravačkou a stáhl ho k sobě. Chtěl jsem ho usadit ranou na žaludek, aby nedělal problémy, jenomže jsem sám inkasoval ránu do hrudníku, až mi málem,vyrazil dech. Vůbec se nerozmachoval, záhadným způsobem se vytočil trupem a dvakrát za sebou mě praštil ramenem. Má žebra zaprotestovala. Mrštil jsem jím proti zdi. Nečekal, že náraz bude tak prudký, hlava se mu zvrátila, udeřil se do týla a v bezvědomí se zhroutil. Lapal jsem po dechu, hrudník mě bolel. Nechápal jsem,jak mi sedmdesátikilový střízlík mohl zasadit takové údery. Kdybych byl jen o něco slabší, promáčkl by mi hrudník. Klekl jsem si k němu, abych si ho prohlédl a prohledal ho. Dýchal mělce a rychle, ale žil. Tuctová tvář, dlouhé lícní kosti, protáhlá brada. Tělo gymnasty nebo profesionálního tanečníka. Náhodou se mu vyhrnula košile a já vysoko na boku pod levou paží spatřil umělecky vytetované modré S ve stylizovaném kosočtvercovém štítu. Mladík patřil ke Stínům noci, k nindžům, asasinům. Všechna ta slova znamenala jediné. Byl cvičený zabiják. V tu chvíli se mi všechno vrátilo. Podlomily se mi nohy, žaludek vyskočil až kamsi do hrdla, v jediné sekundě jsem byl zbrocený studeným potem. Těsně před tím, než jsem začal zvracet a ztratil nad sebou kontrolu, jsem uchopil jeho hlavu do dlaní a jediným škubnutím mu zlomil vaz.

Tip na výlet

VELKÁ DEŠTNÁ Velká Deštná (německy Gross Koppe či Deschnayer Koppe) je s nadmořskou výškou 1115 m n. m. nejvyšší horou Orlických hor. Leží 3 km východně od Deštného v Orlických horách. Rozhledna

Na vrcholu stála již koncem 19. století dřevěná rozhledna. Tu sice vichr a bouře rozmetaly, ale byla v různých podobách pravidelně obnovována až do konce 70. let 20. století, kdy byla stržena. Roku 1992 byla na vrcholu postavena 8 metrů vysoká dřevěná rozhledna ve tvaru pyramidy ze čtyř otesaných kmenů, pojmenovaná Štefanova vyhlídka, vystavěna skauty jako dárek hajnému a členovi Horské služby Štefanu Matějkovi k jeho 60. narozeninám. Tato rozhledna však byla z důvodu bezpečnosti v roce 2004 nahrazena rozhlednou novou, také dřevěnou. Ta ale také neodolala drsnému klimatu a v létě 2010 byla stržena a zatím nebyla obnovena. Z rozhledny byl výhled do širokého okolí - na Rychnovsko, Stolové hory i Králický Sněžník. Přístup Přes vrchol vede hlavní hřebenová cesta Orlických hor - červeně značená Jiráskova cesta, kterou v těchto místech kopíruje i cyklostezka č. 4071. Nejsnadnější přístup je po Jiráskově cestě ze sedla pod Šerlichem, kde je parkoviště a zastávka autobusu. Další možností je výstup po zelené značce od osady Luisino údolí. V sezóně je nedaleko vrcholu otevřen kiosek (chata) Horské služby se základním občerstvením.

43 tip na výlet

Standa D o

stál

skaut od rok člen oddíl u 1990 uo tvůrce táb ldskautů Orebité orovky M ASH

Výroba

PÍŠŤALKA

Dostá

l

skaut od člen o roku 1990 ddílu old tvůrce táboro skautů Ore b vky M ASH ité

Co potřebujete: Nejlepším materiálem pro výrobu píšťalek jsou vrbové pruty. Použít lze také bezové. Větvičky by měly být silné přibližně jako tužka, nejvíce však 1,5 cm. Můžete pracovat s proutkem čerstvě uříznutým, starší na chvíli namočte do vody. Kromě proutků potřebujete ještě ostrý nožík se střenkou. Z prutu vyberte rovnou část dlouhou 10 až 15 cm.

1. Nejprve proutek zespodu strany, kterou budete přikládat k ústům, šikmo seřízněte zhruba do poloviny jeho tloušťky. Na vrchní straně vytvořte zářez - budoucí zvukový otvor. Na druhém konci píšťalky nařízněte na dvou místech kůru dokola a vzniklý proužek opatrně sloupněte. 2. Střenkou nože začněte poklepávat na kůru proutku kolem dokola, aby se oddělilo lýko od dřeně a kůra se dala stáhnout. Někdy je lépe začít s otloukáním píšťaličky ještě nevykrojené, předejde se tím poškození kůry. 3. Po uvolnění kůru opatrným kroucením z prutu stáhněte. Aby na okrajích nezaschla, můžete ji opět krátce namočit. Dobře jdou stahovat proutky, které jsou nalité mízou - v zimě lýko z dřeně sloupnout nelze. 4. Ze staženého proutku oddělte malou část zhruba ve vzdálenosti zvukového otvoru. Z jeho vrchní strany odřízněte plátek a špalíček zasuňte zpět do stažené kůry. Z druhé části vytvořte kolíček. 5. Kolíček zasuňte do píšťalky na její opačné straně. Jeho posouváním měňte hloubku tónů. Šikovní řezbáři mohou konec píšťalky ozdobit různými zářezy.

44 výroba

Stand a

Rozhovor s...

Přeme k

Jakub charvát

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

•V kolika letech jsi začal chodit do skautu? Kdy to bylo? V šesti letech, hned jak jsem začal chodit do školy, takže to bylo září roku 1992. •Kdo, nebo co tě ke skautingu přivedlo?

V létě toho roku jsem byl za tátou, který pomáhal Bóďovi s vedením skautů, na táboře ve Štěnkově a hrozně mě to skautování nadchlo, takže jsem se nemohl dočkat, až na podzim začnou schůzky, protože jsem tam příští rok chtěl jet. •Jak se jmenoval tvůj první oddíl a kdo jej vedl? Chodil jsem do vlčat a naším vedoucím byl bratr Parobek, přezdívaný Kruťas. Když ho dnes pot– kám ve městě, tak je to takový milý, neškodný strejda, ale tenkrát nás vedl pevnou rukou a přezdívku si zasloužil, i když si ji možná dal sám, aby víc naháněl hrůzu. Každopádně jsme poslouchali na slovo a hodně jsme se toho naučili, škoda, že si většinu z toho nepamatuju... •Stal se některý z vedoucích i tvým vzorem? Přemek! Je to správná odpověď? Potkal jsem hodně vedoucích a navzájem se svým přístupem hodně lišili. Každý to dělal po svém a to je dobře. Nejdůležitější je, aby vedoucí uměl zaujmout a nadchnout, v ideálním případě i něco naučit a předat.

Kuba s Martinou

a jiná úskalí, a jsem rád, že patřím do střediska s tak dlouhou historií. •Kde byl tvůj první tábor a jaký pro tebe byl?

Byl ve Štěnkově. Tenkrát jsem vůbec nevnímal, jak je to blízko. Dost mě to bavilo, i když jsem se, už •Máš za sebou několik let skautování, co to pro nevím proč, bál v noci ze stanu, aby mě neviděla tebe znamená? noční hlídka, a taky jsem tam dva dny promarodil. Všechno to bylo hodně intenzivní a dobrodružné. Hlavně kamarády, které mezi skauty mám. Ale kdybychom se potkali u v kroužku modelářů nebo •Pamatuješ si z něj nějaký „velký“ zážitek? v Sokole, tak by to nebylo ono, protože to, co ve skautu, bychom jinde nezažili. Zároveň vnímám Matně si pamatuju jak jsme promokli na celodetradici, kterou se daří držet i přes nepřízeň režimů ňáku a jak jsem byl hrdý, když mě Čibo, když byl 45 rozhovor

Rozhovor s...

Rádcem dne, jmenoval svým pomoc- •Dokážeš spočítat, na kolika táborech jsi byl? níkem (tenNa který nejraději krát se tábor vzpomínáš? hlídal i přes den a to bylo Od roku 1993 do MINIDOTAZNÍK: naším úko2009 jsem absollem). voval 17 táborů. A nesmím Od té doby už mi to o Oblíbený film: trilogie Pán prstenů zapomenout moc nevychází, ale o Oblíbený herec/herečka: Robert Downey Jr. / na „útoky divždycky jsem přijel Natalie Portman nosaurů“, na alespoň na pár dní, o Oblíbené jídlo: špenátovo-sýrovo-bokteré jsme si většinou na stavění, loňské lasagne od Martinky ve volných které mám nejradhráli s Jířou ši. Pokud mi uznáte o Neoblíbené jídlo: Já sním všechno... Bartošem i to, tak jsem byl na o Oblíbený hudební interpret: Xavier Baumaa Světlu22 táborech. xa šákem pod o Raději pivo/víno: pivo borovicí ve•Na který nejraději o Raději steak/salát: steak se salátem dle schodů vzpomínáš? o Raději město/hory: hory ve svahu. Naše alotria o Raději léto/zima: léto tam způsobila takové Skvělé bylo Záhoří písečné laviny, že nás 2000, kdy jsem se Bóďa za trest poslal poprvé podílel na místo svačiny házet písek zpátky nahoru. programu, tenkrát na téma Hobit, takže jsme střídavě představovali skřety a elfy, a k tomu jsme by-

Kuba ma táboře ve Slatině 1994, druhý zprava. Poznáte další členy družiny?

46 rozhovor

Rozhovor s ...

dleli v tee-pee, což bylo parádní. Hodně jsem se vyřádil taky na „Temných jezdcích“ a „Hvězdné bráně“. Rád vzpomínám i na „M*A*S*H“, kdy jsem s Přemkem, Světlušákem a Fandou bydleli v útulném „Důstojnickém klubu“, který jsme si pěkně vybavili (včetně baru, ledničky, ruských kuželek a letní zahrádky s grillem).

cházku. A s oblibou hraju Dračí doupě, ale to už nám dlouho nevyšlo, co?

Neviděl jsem je víc jak deset let, ale jsme ve spojení přes Facebook. Většinou už mají rodiny a co vím, tak se skautu dál nevěnují. Chtěl bych je všechny znovu vidět, ale jsou rozlítaní po světě, tak nevím, jestli se to někdy podaří...

•Je nějaké místo na světě, kam by jsi se chtěl podívat?

•Víme, že jsi nám utekl dělat ředitele do Poděbrad. Popiš, co je náplní tvé práce?

Mám na starosti divadlo, kino, Poděbradské noviny a knihovnu. Snažím se to všechno udržet v chodu a do toho pořádáme všelijaké městské akce a vydáváme materiály o městě, takže střída•Seznámil ses během skautování i s vě dělám ekonoma, editora, korektora, moderátobelgickými skauty, udržuješ nějaké ra, manažera, produkčního, stěhováka, dramaturga a stavební dozor. kontakty?

Lákají mě severoamerické lesy a tichomořské ostrovy, ale zjišťuju, že i v Čechách a na Moravě je mnoho míst, která stojí za vidění. Nedávno jsem pro sebe objevil Bílé Karpaty a to je určitě lokalita, kam bych se chtěl vrátit.

•Jaké jsou tvoje záliby, jak trávíš svůj volný •Chtěl bys něco na závěr čtenářům Třesku čas? sdělit? Hraju divadlo, čtu a snažím se občas vypadnout někam do přírody. Když už ne přímo na vandr Buďte na sebe hodní a jezte hodně zeleniny! nebo celodenní výlet, tak aspoň na malou pro-

Kuba a jeho oblíbená kratochvíle

47 rozhovor

Z naší historie

Paměti „praskauta“ Roberta Horáka Přeme k Příspěvek byl odevzdán pro almanach, vydaný 1992, ten však byl pojat faktograficky, proto je tato cenná vzpomínka publikována až dnes.

Skautoval jsem ve dvacátých létech minulého století. Bratr Barvíř byl tehdy asi čtyřicetiletý a pomocníkem mu byl o mnoho mladší bratr Koleš. Naše skautská činnost byla různorodá, konaly se schůzky, nedělní odpolední vycházky a hlavně prázdninové tábory, jejichž místem byly Suté Břehy a Orlické hory. Na táborech jsme se učili samostatnosti, sami si postavit stan s podsadou, zbudovat kuchyni, kde se vařilo na čtyřech plátech podložených cihlami pod primitivní prkennou střechou. Museli jsme umět rozdělat oheň z dříví posbíraného po lese. Každý den měla jedna družina se starším vedoucím službu. Dnes tomu sám nechci věřit, že pro 15 až 20 táborníků se na tomto primitivním zařízení všechno zvládlo. Na táboře se žilo určitým programem, který byl na každý den jiný. Účelem pobytu v přírodě bylo utužovat zdraví, učit se samostatnosti a nebojácnosti, naučit se obstojně plavat a rozumět přírodě. V noci střežily tábor naše noční hlídky s dozorem někoho staršího, rozumnějšího. Vzpomínám si na jednu historku z tábora na Sutých Březích. Měli jsme za úkol uvařit kynuté knedlíky. Zadělal jsem určenou dávku v necičkách, dal droždí, cukr a vlažnou vodu, ale ouha, „utopil jsem mlynáře“. Mouka došla, tak jsem poslal k paní hajné Rychterové s prosbou, aby nám půjčila mouku. Jelikož se spěchalo, těsto se zase nepovedlo. Poslal jsem proto pro mouku znovu. Paní hajná se smála a mouku nám dala. Těsta jsme měli plné necky, tak se celé odpoledne vařily knedlíky, takže byla zajištěna i večeře. Byly sypané „prachandou“ a moc nám chutnaly. Ale těsta nám zbylo ještě moc, a tak se nažraly i ryby. Hajný pan Rychtera chodil k našemu večernímu táborovému ohni s celou rodinou. Když se paní hajná dozvěděla jak jsme vařili knedlíky, nechtěla mouku vrátit. My jsme jim zase pomáhali sušit seno.

48 historie

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

Jiný tábor byl v Orlických horách za Skuhrovem v Josefově údolí. Byl u lesa na louce vedle čisté řeky. Na louce se hrály různé hry, hlavně kriket, hra s pálkami a koulemi, mezi námi velmi moc oblíbená. Měli jsme náročný celodenní výlet, pěšky až do Kladska do lázní Dušníků. Tábor vedl medik Otto Klepetář (který se nevrátil z německého koncentračního tábora. Byl to dobrý kamarád, naše generace na něho s úctou vzpomíná). Kdo se přihlásil, mohl si na táboře vysloužit „Tři orlí pera“, což byla tvrdá zkouška: tři rány holí nebo kopřivami přes nahá záda, celý den nepromluvit (což bylo nejtěžší), večer odejít nepozorovaně z tábora, přespat v lese a ráno se nepozorovaně do tábora vrátit. Kdo udělal chybu v jedné disciplině, musel začít znovu. Zpravidla to nikdo nedokázal. Učili nás vázat knihy, jezdit na kole, plavat, fotografovat apod. Za každou zkoušku jsme si přišili na rukáv příslušný kulatý odznak. Vlastní klubovnu jsme tehdy neměli, moc často jsme se stěhovali. Vzali jsme zavděk i starým chlévem, své věci jsme měli uložené ve žlabu, pak jsme se stěhovali do dalšího statku a pak i na evangelickou faru. Se synem faráře Miličem Čapkou jsem hrával stolní tenis, dnes je universitním profesorem kdesi v USA. Poslouchat jsme museli, za porušení kázně byl viník zapsán na dveřích na plakát jako „snob“. Důležité zásady byly – chránit přírodu, pomáhat starým a slabším lidem a hlavně nekouřit a nepít alkohol. Byly pořádány skautské slavnosti u nás i jinde.

Z naší historie

Vzpomínám na Dvůr Králové, Kolín, Chotěboř, Hradec Králové. Průvody procházely celým městem na hřiště, kde se pořádaly soutěživé hry a lehkoatletické závody. Na slavnosti jsme jezdili rádi, při počtu šesti byla na dráze sleva 33%. Jednou jsme se rozhodli na poslední chvíli a jednomu chlapci z Bědovic chyběla na průkazce fotka. Narychlo byl od kluků vyfotografován a žádný z nás si nevšiml, že je v pozadí kozí chlívek. Po vyvolání desky (aparáty na filmy ještě běžné nebyly) se ukázalo, že na fotce budou dva. Vedle hlavy skauta vystrčil hlavu z chléva bradatý a rohatý kozel. Ale nedalo se nic dělat, fotka se musela do legitimace nalepit. Průvodčí se na nebohého kluka podíval a řekl: „A kterýpak jseš ty?“

Všechny funkce byly neplacené, finanční prostředky byly získávány z členských příspěvků, výtěžků z pořádaných akademií a divadel, dary byly zcela výjimečné, subvence žádné. I tak byl náš inventář docela bohatý: stany a celty, kotle, hrnce a další kuchyňské nádobí, volejbalová síť a míče a další sportovní náčiní. Měli jsme i pramici a tři maňásky. Na nich se jezdilo hlavně ve Štěnkově. Mezi kluky bylo hodně přezdívek jako Baťa, Smejčil, Tomahák, Pavelka. Jak tato skautská jména vznikala se většinou neví. Jednou jsme chodili s Rudou Hejčlem po náměstí. Ruda hodil sněhovou kouli po děvčatech, ta ale zasáhla starostu města p. Vitouška, který právě kráčel po náměstí. Zavolal Rudu k sobě (utéci nestačil) a řekl mu: „Ty jsi Pavelka, viď, řekni tátovi ať přijde zítra na radnici!“ Tím to ovšem skončilo, ale přezdívka „Pavelka“ Hejčlovi zůstala.

Při jedné skautské slavnosti u nás se konaly závody tříčlenných hlídek. Na trase, kterou se procházelo, se musely plnit určité úkoly: u mostu přeplavat řeku Dědinu, na jiném stanovišti postavit stan, na dalším uvařit vejce natvrdo, značky na zemi vedly na místo, kde byl ukryt dopis se zprávou v morseovce o další trati a úkonech, které se mají provést. Po městě nás sledovalo spousta diváků, hlavně na mostě byla tlačenice. V lehké atletice jsme závodili se Sokolem na hřišti v Boře, a často jsme i vítězili. Na vycházkách byla oblíbenou zábavou signalizace praporky morseovou abecedou, to se dělo zpravidla ze Stavu přes pole do lesa Bojku.

Jedny prázdniny jsme šli se zmíněným Pavelkou pěšky za Skuhrov do Jedlové v Orlických horách do tábora našich skautek. Cesta tam nám trvala šest hodin a po táborovém ohni jsme se vydali zase zpět. Za Solnicí nás přepadl prudký déšť a bouřka, a tak jsme honem vlezli do panáku obilí a ve čtyři hodiny ráno jsme šli do Solnice na vlak. Jindy nás přepadl divoký nápad jet kvečeru na kolech na Suté Břehy, i když počasí dobře nevypadalo. Když jsme dojížděli, přepadl nás hustý déšť. Naší záchranou byl seník hajného Rychtery. Ráno šla paní hajná pro seno a bylo ji divné, že petlice není zastrčená. Opatrně vešla dovnitř a když zjstila, že jsme to my, Konaly se také skautské akademie s různým zá- pozvala nás dolů na kávu. bavným programem v sále u Černého koně nebo Naše touha – mít vlastní klubovnu – se splnila až U Jarkovských Na tvrzi. Závodilo se v poskytování postavením Skautského domova v r. 1934, jenže první pomoci, v obvazování prstu, dlaně a předlok- tou dobou jsem byl na vojně, takže jsem se jeho tí. Na jevišti byly tři závodící dvojice. Bylo to velmi budování a otevření nezúčastnil. Dnes, ve svých úspěšné a pro diváky zábavné, protože každý fan- osmdesáti létech, už jen vzpomínám a prožívám dil své dvojici. Čím více se spěchalo, tím větší byla celé svoje mládí, strávené v přírodě mezi skauty. legrace. Někdo si myslel, že už má vyhráno, ale Přeji všem dětem, které nás budou následovat, vypadl mu obvaz z rukou a než ho zvedl a znovu aby i ony si zachovaly do stáří na skauting stejně použil, ztratil cenné minuty a vítězství bylo v háji. hezké vzpomínky. A hlavně jim přeji dobré a obětaSmíchu bylo v hledišti plno. vé vedoucí, kteří by jim uměli tu lásku ke skautingu Jeden čas se pro děti hrálo loutkové divadlo. vštípit do srdce. Tomu se věnoval hlavně úředník Občanské záložny Jindra Drašnar. Hlavy loutek byly sádrové a Pro almanach 1992 sepsal často rozbité. Můj bratr Adolf proto vyřezal hlavy ze dřeva. Měl na to talent a měl i složenu odborku Robert Horák (vůdce oddílu 1930/31) z řezbářství a vázání knih. Pamatuji se hlavně na hlavu čerta. 49 historie

Představujeme

Batyk - 15. část Kluci v Batyku otiskovali také komiks. Druhou část, celkem tři stránky dnes přetiskujeme.

Omluvte prosím zhoršenou kvalitu. Dělal jsem, co se dalo, ale voda a čas se na Batyku podepsaly, ale i tak věřím, že přinášíme dobový otisk, který vás bude zajímat. Přemek

50 představujeme

Přeme k

Pistor a

vedou cí zástup střediska ce ved o 2. odd íl Vlča ucího oddílu ta

Představujeme 51 představujeme

Představujeme 52 představujeme

Také se vám z

No jasně ,

dá, že je tu ti

cho?

chybí jim středisk ový pokř ik!

Středisková rada vyhlašuje soutěž o: STŘEDISKOVÝ POKŘIK. Nehledáme žádné umělecké veledílo, ale pokřik, kterým se budeme představovat, co nám bude „válečným“ pokřikem, i pokřikem pro povzbuzení. Upřednostňujeme pokřik veselý, vtipný, se svižným rytmem. Pokřik, který chytne ty co křičí, i ty, co poslouchají. Návrhy posílejte na [email protected] do konce září. Vítězný pokřik se stane oficiálním pokřikem střediska, bude nacvičen, používán a dál vesele rozšiřován. Výherce se může těšit nejen z toho, že jeho pokřik budeme volat do světa, ale i na ČELOVKU.

k e m ře

P

výhra