Časopis Koktejl. Reportáže

Časopis Koktejl

Reportáže

INDEX: Africké umění • • • • • • •

str. 04

str. 04 Charakteristika sbírky str. 04 Africké umění předmětem světového zájmu str. 07 Africké umění a Evropa ve zkratce str. 08 Sbírka Rainera Kreissla jako výzva str. 10 Další dar Rainera Kreissla str. 10 Rainer Kreissl – stručný životopis str. 11 Poslední láska R. Kreissla – jak se člověk stane sběratelem ? (interview)

Dogoni – lidé z vesmíru ? • • • • • • • • • • • •

str. 13 str. 13 str. 14 str. 15 str. 15 str. 16 str. 17 str. 18 str. 18 str. 20 str. 21 str. 22

str. 13

Dogoni AMA OGO NOMO Lidé z hvězd Království z hliněných domečků Život ve skalách Kamenní ptáci z Afriky Mimozemšťané nebo středověk Skalní kresby Objev utajovaného Od neolitu ke konci 20.století

Baobaby – obři s duší • • • •

str. str. str. str.

23 23 25 26

str. 23

Baobabí rodokmen Baobabí „tělověda“ Baobabí užitek Baobabí duše

Tváře Bohů • •

str. 27

str. 28 Oltáře jak je neznáme str. 29 Oríšové – kompetenční bohové

Kovbojové z Mali • • • • • • • • • •

str. 32 str. 32 str. 33 str. 33 str. 34 str. 35 str. 35 str. 36 str. 36 str. 37

str. 30

Čas lovců Epochální objevy Ardipiték – bytost z počátku vývoje Australopiték od jezera Turkana Slavná Lucy s rodinou Australopiték Africký Robustní Australopitékové Objevuje se homo V jakém prostředí žili ... a jak se chovali

Proč jsou pygmejové malí ? • • • • •

str. 39 str. 40 str. 41 str. 41 str. 42

str. 39

Lovci – sběrači kdysi a dnes Člověk v pralese Kdo je vlastně pygmej ? Výška postavy Od pygmejů ke Slovanům

Strana 2 z 85

Himba – Královna žhavé pouště • • • • • •

str. 43 str. 45 str. 46 str. 47 str. 49 str. 49

str. 43

Život na řece Onondujomeva Výpravy do buše Okujambera – svátek zemřelých Vodopády na řece Kunene Namibie Kmen Himba nebo správněji kmen Ovahimbů

Duše v domech zakleté • • • • • •

str. str. str. str. str. str.

51 51 53 54 54 54

str. 51

Batammariba Tata a sluneční bůh Kuive Jeden dům ročně Žena údržbářka Mimo svět Pohádka ze severního Toga „O ženě-hroznýši a tlachavém manželovi“

Oči duchů a prsatý muž • • • • • •

str. 56 str. 57 str. 58 str. 58 str. 61 str. 61

str. 56

Chandra Volavky Ságo Pohádka Pes Uši

Život a smrt rodiny staroegytpského vazíra Kara • • • • •

str. 64 str. 66 str. 67 str. 68 str. 70

Záhada dvou mužů Nejoblíbenější Karův syn Staroegytpští zloději Další Karův potomek ? 6.dynastie na sklonku staré říše (24.-23. stol. př.n.l.)

Vnitřní svět • • •

str. 64

str. 73

str. 73 Síla bubnu str. 74 Inner nature str. 75 Tamtamy bijí v rytmu srdce – hudba ze střední a západní Afriky

Bohové nejsou šílení

str. 78

Lékaři v džungli

str. 81

• • • •

str. 81 str. 81 str. 82 str. 83

Kamerun Kamerun – máma je zde povinná ošetřovatelka Středoafrická republika Konžská demokratická republika

Rosetská deska •

str. 85

str. 85 Poslední tajemství černého kontinentu

Strana 3 z 85

CHARAKTERISTIKA SBÍRKY V tuto chvíli sestává převzatý konvolut exponátů ze dvou částí: 491 objektů je dar a 189 je zapůjčeno. Ty zůstávají v majetku pana Kreissla a bude s nimi disponovat dle svého uvážení (některé například do připravované instalace Národní galerie věnované kubizmu). Návštěvník bude mít příležitost vidět v pravém slova smyslu netušený svět. Soubor exponátů obsahuje figurální plastiku od monumentálních rozměrů až po drobné řezby, desítky masek, relikviáře a kultovní objekty, předměty užitného určení atd. Materiálem je tvrdé i měkké dřevo, kov, textil, přírodní substance mušle, kůže, kosti a jejich různé kombinace. Jsou zastoupeny snad všechny oblasti a regiony, které reprezentují v oblasti afrického umění významné, důležité a charakteristické pojmy. Nejvíce je zastoupena oblast centrální Afriky, zhruba od jižního Kamerunu přes Gabon, rovníkovou Guineu, republiku Kongo až po Angolu. Rainer Kreissl, který sám zpracoval určení, charakteristiku i technické údaje všech exponátů se vyznává ve své úvodní stati "Umění, jak poznat umění", že začátkem 60. let se jako emigrant z Prahy přišel zeptat mnichovského starožitníka na jednu čínskou vázu z dynastie Jüana. Při této příležitosti vzbudilo jeho pozornost několik nerozbalených beden. Obsahovaly africké objekty a tehdejší setkání s nimi bylo prologem. Prologem více než čtyř desetiletí zaujaté, vášnivé a oddané sběratelské a badatelské činnosti a lásky, jejímž epilogem je ušlechtilý a velkorysý dar, který bude v letošním roce v Praze představen.

AFRICKÉ UMĚNÍ PŘEDMÉTEM SVĚTOVEHO ZÁJMU Shodou okolností bude nová hradní expozice otevřena ihned po skončení výstavy Emil Holub a Afričané, která probíhá v Náprstkově muzeu. Jejím prostřednictvím toto známé a prestižní pražské muzeum umožňuje bližší poznání svých vlastních sbírek na pozadí nejznámější české cestovatelské a badatelské osobnosti. Doufáme a věříme, že zpřístupnění Kreisslovy sbírky bude důležitým a trvalým mezníkem v našem kulturním životě. Je pro to mnoho důvodů. Problematikou afrického umění se odborně a výstavně zabývá Náprstkovo muzeum systematicky dlouhá léta, avšak typ této výstavy se u nás vlastně objevuje poprvé. Již v roce 1929 se sice v budově Veletržního paláce po dobu tří měsíců konala výstava Strana 4 z 85

mimoevropského umění ze sbírky Joe Hlouchy, která obsahovala rozsáhlý oddíl umění Afriky v počtu 115 objektů, ale jak se už v Česku stává, nenalezl se vážný zájemce o Hlouchovu sbírku, veřejný či soukromý, a byla proto vydražena počátkem prosince 1930 v Berlíně. Šlo tehdy o první aukci afrického umění v Německu. Zcela zvláštní rozsáhlou studii by si vyžádalo sledování změn a vývoje vztahu evropské a americké společnosti k fenoménu afrického umění. První známou zmínkou vůbec je údaj přibližně z roku 1480, kdy burgundský vévoda koupil idol (YDOILLES) od portugalského šlechtice. Portugalci byli i později zobrazeni na mnoha beninských bronzech. Téměř 900 beninských reliéfů je dnes roztroušeno po světových sbírkách; jsou většinou částí ze dvou tisíc objektů, které se dostaly do Evropy po britské trestné expedici v roce 1897. V 19. století, zvláště pak v jeho druhé polovině (vznik řady muzeí v Britanii, Německu, Francii) a na samém začátku 20. století, byl zájem výhradně etnografický. Všeobecně je známa změna, která se odehrála ve vztahu k africkému umění po vystoupení P. Picassa a jeho přátel malířů při formování kubistického výtvarného výrazu. Epocha 19071909 u Picassa je již tradičně nazývána "černošskou epochou". Začíná, a v neustále se zrychlujícím tempu strmě stoupá, křivka zájmu o umění Afriky a Oceánie. Po umělcích následují sběratelé, galeristé a obchodníci. Již v roce 1911 otevírá v Paříži Paul Guillaume galerii věnovanou výhradně africkému umění a v následujícím roce inzeruje nákup objektů v tisku, jenž čtou koloniální vrstvy. Amerika nezůstala příliš pozadu: Alfred Stieglitz ve známé 291 GALLERY v roce 1914 a další rychle následovali. Obvykle se uvádějí zhruba následující časové mezníky. První tři desetiletí 20. století jsou dobou plynulého přísunu afrických objektů do Evropy a USA prostřednictvím koloniálních svazků, vztahů a možností. V pozdních dvacátých letech vzniká stabilní trh s tímto uměním a hodnotné kusy se stávají vzácnější. Po roce 1950 se zdá, že klasické zdroje jsou vyčerpány a další příležitosti se hledají spíše ve Východní Africe. Souběžně probíhají v druhé polovině 20. století velké a zásadní výstavy ve většině světových metropolí; po roce 1980 budí značný zájem i výstavy specializované, věnované určité etnické skupině nebo druhu objektů. V poměrně nedávné době se však situace opět poněkud mění. Uvolnily se tradiční a zdánlivě neotřesitelné struktury sociálního života. To způsobilo, že doposud nedotknutelné objekty rodového, hierarchického, rituálního, pamětního dosahu se staly prostředkem směny, vývozu a obchodu. Zpřísnění vývozních zákonů a otázky ochrany kulturního dědictví afrického kontinentu byly sice nastoleny, ale jsou přirozeně obcházeny. Podílel se na tom jak dožívající aspekt evropského imperializmu, tak i korupčnost některých nových vládnoucích elit.

Strana 5 z 85

Zcela principiálně se mění odborný vztah: nesčetné výzkumy v terénu, archeologické nálezy ap. formují naše představy a vědomosti o chronologii vývoje, regionálním a etnickém rozlišení, které se stává maximálně specializovanou disciplinou. Týmy odborníků zpracovávají materiál, který býval nahlížen - a ostatně i celá Afrika - jako homogenní, kulturní celek. Čím dále tím více se při spolupráci přirozeně uplatňují afričtí badatelé a znalci. Metaforicky lze v citaci ze dvou publikací charakterizovat celu tuto fundamentální proměnu. Již zmíněný průkopník P. Guillaume vydává v roce 1929 legendární publikaci La Sculpture negre primitive a v loňském roce vychází publikace o africkém umění v sérii Ikonen der Weltkunst. Její úvodní kapitola zní Umění v Africe - dekolonizující pohled. To, co bývalo - bez jakéhokoliv úmyslného přehlížení, automaticky, běžně a obecně nazýváno černošským uměním, uměním primitivním, exotickým atd. má dnes zcela souměřitelné postavení s jakoukoliv formací evropské výtvarné kultury. V pozůstalosti Vincence Kramáře jsem nalezl údaj, že v roce 1913 získal "aux vieux Rouet" černošské plastiky za pár franků. Ostatně zátiší od Maurice de Vlamincka ve stejném roce koupil za 150 franků. V červenci loňského roku v pařížském Maison de la Chimie byla dražena světově proslulá africká sbírka Huberta Goldeta, která za 644 objektů dosáhla ceny 88,47 milionů franků. Jedna plastika, kdysi ve sbírce právě Vlaminckově, šla do veřejné sbírky za 700 tisíc franků. Po uvedených skutečnostech musí přirozeně vzbudit zvědavost a podiv téměř naprostá neznámost Kreisslovy sbírky, nikoliv pouze u širší veřejnosti, ale především v odborných kruzích. Dosud největší a nejprestižnější výstava proběhla pod názvem AFRICA: THE ART OF A CONTINENT v Royal Academy of Arts v Londýně od 4. 10. 1995 do 21. 1. 1996. Položila si dosud nestanovený cíl: ukázat díla výtvarného umění geograficky v celé rozloze afrického kontinentu a časově od jeho prvopočátků, tj. v rozpětí několika tísíciletí. Měla renomované odborné zázemí: 129 odborníků specialistů zpracovalo katalog expozice, jejíž exponáty byly shromážděny z téměř 200 veřejných a soukromých sbírek; bibliografie čítá 1388 položek. Jméno Kreissl zde vůbec nefiguruje. Dvěma položkami se objevuje v katalogu monumentální výstavy zcela specifického zaměření, jež pod názvem PUREN DES REGENBOGENS proběhla v loňském roce v Oberösterreichische Landesmuseum v Linci.

Strana 6 z 85

Africké umění a Evropa ve zkratce Afrického umění si západní svět začal všímat až počátkem 20. století. Jeho prvními obdivovateli a sběrateli byli především evropští avantgardní umělci. Africké umění bylo dlouho označováno přívlastkem primitivní a oceňována byla především jeho expresivita a bezprostřednost, nezatížená klasickými kánony krásy a zásadami realistického zobrazování. Dnes se již termín primitivní umění příliš nepoužívá a místo toho se hovoří o umění kmenovém nebo tradičním. Odlišnost afrického umění od umění Evropy nespočívá v tom, že by afričtí umělci nedokázali vytvořit realistickou figuru, ale v tom, že neměli žádný důvod, aby se o něco takového snažili. Jejich cílem nebyla krásná forma a věrnost předloze, ale v první řadě obsah. Někteří odborníci proto tvrdí, že v případě afrického umění bychom se neměli ptát, co ta která socha nebo maska představuje, ale co umí, jakou měla moc. Role umění a zobrazení byla v tradičních afrických společnostech jiná než v evropském prostředí. Řada afrických jazyků například ani slovo umění nezná. To, co nazýváme africkým uměním, mělo původně výrazně odlišnou roli. Šlo o artefakty úzce se vztahující k víře a náboženství, které nebyly chápány jako umělecká díla s jistou estetickou hodnotou, ale jako kultovní předměty nadané magickou mocí. Podle toho s nimi bylo také zacházeno. Některé sošky byly uzavřeny v temných svatyních, kam mělo přístup jen několik vyvolených, jiné byly ukazovány na různých slavnostech oděné do pestrobarevných šatů a za doprovodu zpěvu a tance. Byly zdobeny, natírány olejem a barvami, byly jim obětovány pokrmy a nejrůznější ozdoby. Dá se říci, že žily svým vlastním životem. Doba vzniku konkrétního artefaktu není v případě afrického umění tím nejdůležitějším. Sto, možná sto třicet let staré památky jsou v Africe považovány už za opravdu staré. Starší věci se dochovaly jen výjimečně. Starobylost afrického umění spočívá v něčem jiném - v nepřerušené kontinuitě dávných tradic a rituálů. Formy jednotlivých soch a masek často sahají možná až tisíce let do minulosti.

Strana 7 z 85

SBÍRKA RAINERA KREISSLA JAKO VÝZVA Sbírka je přirozeně známa některým německým odborníkům, ale nese pečeť, jako tomu bylo u sbírky koberců, určité výlučnosti. Jako dar je předána veřejnosti a jako výzva odborníkům. Sám Kreissl výstižně uvedl, že jde o "discoveries for discussion". Spíše jen teoreticky - u zcela výjimečně harmonicky vyvážených sbírek - se vyskytuje rovnováha kvality a stejně tak i poměr mezi významnými individuálními kusy a většími celky příbuzného původu. Vezměme ryze informačně dva takové stejnorodé nebo příbuzné celky z daru. První z nich je soubor exponátů spojených se jménem DOGON v dnešní republice Mali, tj. vnitrozemí Západní Afriky při řece Nigeru. Zvolili jsme jej proto, že se jedná o díla, která jsou dnes "...nejvíce diskutována a nejméně se jim rozumí...". Zhruba čtvrt milionu obyvatel Dogonů žije na náhorních útesech, pod jejichž převisem byly nekropole a posvátná místa. Objekty tak byly přirozeným způsobem chráněny a dochovaly se ve výjimečně dobrém stavu. Jsou předmětem složitých spekulací o jejich původu a vývoji, stejně tak jako o kosmologických a rituálních významech. V Kreisslově konvolutu, který čítá přibližně 90 objektů Dogonům připsaných, jsou obsaženy téměř všechny základní typové normy: postava jezdce (jako symbol královské moci - jde o ikonografický typ již od poloviny 11. století), postava se zdviženýma rukama jako naši oranti (snad gesto prosby o déšť), postavy dvojic vedle sebe sedících jako symbol harmonie obou pohlaví a další. Styl Dogonů je mimořádně rozmanitý. Například jen v jejich maskách bylo identifikováno 27 různých typů. Na druhé straně se však v plastických postavách zřetelně projevuje jeden slohový rys - výrazná tendence ke stylizaci. Předchůdci Dogonů byli lidé TELLEM, jejichž produkce bývá považována za jakýsi starý předchozí styl. Ve své sbírce jim dárce připsal několik podhlavníků. Jako druhou skupinu zvolíme exponáty FANG. Důvodem mimo jiné je skutečnost, že pro své, do značné míry naturalistické ztvárnění lidských rysů a charakteristickou tmavou, olejovou patinu, byly od samého počátku sběratelskou vášní. V Kreisslově sbírce je jim připsáno 81 zástupců. Fangské obyvatelstvo žije v teritoriu Gabonské republiky, jižně od Kamerunu. Jejich umění je dlouhodobě středem zájmu zejména ze strany francouzských badatelů, což našlo svůj nejvýznamnější výraz ve výstavě BYERI FANG, SCULPTURE D'ANCESTRES DU AFRIQUE, Marseille 1992. Výraz Byeri znamená relikviářovou schránku nebo krabici, kterou vlastnila každá rodina, byla středem kultu zesnulých předků rodiny a sloužila při iniciačním rituálu mladíků. Tyto byeri schránky byly vždy opatřeny postavou strážce nebo pouze strážní hlavou, byly uschovány v tmavém rohu obydlí a měly chránit před neštěstím nebo nemocí. Není rozhodnuto, zda hlavy časově předcházely celé postavě, snad jen to, že byly užívány častěji. U obou skupin však zůstává a uchvacuje fascinující síla výrazů, jemnost řezby, emotivnost tváří i figur a gest. Fangové byli vesničané, od počátku 19. století neustále se stěhující. První památky byly objeveny až na jeho konci a nelze proto vyloučit, že zmíněné výjimečné kvality jsou spíše výsledkem dlouhé předchozí řezbářské tradice. Strana 8 z 85

Vystavený soubor obsahuje v širokém spektru relikviářové hlavy, postavy strážců, byeri schránky, masky atd. a poskytuje dokonalou příležitost k poznání této dnes již obecně obdivované a vysoce ceněné tvorby. V jedné z nejnovějších prací z roku 1998 je Afrika na jih od Sahary rozdělena na 49 kulturních oblastí. Výše zmíněná londýnská výstava však zahrnula jen v ilustracích díla 127 etnických skupin. Přirozeně, že Kreisslův soubor, čítající téměř 700 objektů, je rovněž teritoriálně a provenienčně rozložen do mnoha regionů a etnik, zejména v oblasti Kamerunu a Konga. Proto je zcela nemožné v tomto stručném informativním textu poukázat na další skupiny exponátů či jednotlivé exponáty samé. V doprovodné publikaci je na reprodukcích zachyceno 80 objektů zahrnujících ve výběru stěžejní díla: postavy, masky, rituální a užitné předměty, zkrátka všechny druhové oblasti. Geograficky je těžiště sbírky především ve státech a teritoriích západoafrického pobřeží a Konga. Počínaje starobylou a nádhernou bronzovou maskou DJENNE a konče třeba kultovními postavami krále a královny skupiny BANGWA v Kamerunu, máme před sebou svět neuvěřitelné výrazové síly, tvarové čistoty a strhující působnosti. Je dobře však mít na zřeteli, že toto velké umění, které nás přímo osloví, má - právě pro nás - jednu hranici. Bylo kdysi výstižně řečeno u příležitosti jiné výstavy afrického umění: "...všechna díla, vybraná pro tuto výstavu, kdysi evokovala jiné významy, pro jiné lidi a na jiných místech..." PhDr. Ladislav Kesner st.

Kurátor stálé expozice

Strana 9 z 85

Další dar Rainera Kreissla Malé připomenutí pro společnost a zemi, které tak rády zapomínají. "Z lásky ke své rodné zemi a v úctě ke své české babičce věnuji svůj soubor anatolských koberců a kelimů celému lidstvu pod ochranou českého národa…" Touto jedinou větou darovací listiny vyjádřil český rodák u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, dnes v Mnichově žijící Rainer Kreissl, svůj vztah k nejzákladnějším hodnotám našich životů. Jeho jedinečný dar byl naší veřejnosti i zahraničním návštěvníkům představen ve třech následných výstavách, které Správa Pražského hradu ve spolupráci s Národním-Náprstkovým muzeem uspořádala vždy v Letohrádku královny Anny /1995 - 1998 - 2000/ pod názvem Dar Rainera Kreissla České republice. Rainer Kreissl je sběratelem z Boží milosti. Ideální životní spojení profesionálního starožitníka a člověka s nejširšími zájmy, časově i místně neohraničeným duchovním zaujetím a zcela jedinečným citem pro výtvarné hodnoty mu dovolily obklopit se v průběhu let vynikajícími sbírkovými celky a soubory. Dokázal i to, co je bezpochyby nejvyšší mravní dimenzí sběratele. V určitý okamžik se odloučit od svých osobních vztahů vlastníka a věnovat své sběratelské dílo ostatním. Dlouhá řada našich i zahraničních muzeí a institucí mu vděčí za mimořádné dary. Po jmenovaných výstavách Kreisslova daru anatolských koberců se zdálo, že jeho mecenášství vyvrcholilo a má provždy zajištěno své ojedinělé místo v historii domácího sběratelství a dárcovství. Překvapení, které však pro nás znovu připravil, je trochu z oblasti ryzí fantazie. V listopadu roku 2000 se rozhodl Rainer Kreissl darovati tuto druhou sbírku a se slovy darovací listiny "...dar celému lidstvu k vzájemnému poznání..." ji svěřil do péče Správy Pražského hradu. Nová stálá expozice, jejíž záštitu přislíbil prezident republiky R. Kreisslovi, když mu 4. května 2001 předával Medaili Za zásluhy, bude otevřena 7. června letošního roku ve všech třech podlažích Letohrádku královny Anny.

Rainer Kreissl - stručný životopis Sběratel Rainer Kreissl se narodil v roce 1924 v obci Děkov v tehdejších Sudetech. Po matce je Čech, po otci Němec. Benešovy dekrety se na Kreisslovi nevztahovaly. Jako antifašisté mohli v Československu zůstat. R. Kreissla vždy lákalo umění, přesto vystudoval obchodní akademii. Měl se stát obchodníkem s chmelem stejně jako jeho otec. Rodinný statek a otcovu živnost však v roce 1948 zabavili komunisté. Poté pracoval jako malíř porcelánu a řadu let působil jako pražský dopisovatel německých novin. Od konce padesátých let vedl v Teplicích obchod se starožitnostmi. V roce 1963 odešel do exilu. V Německu získal místo u významného aukčního domu Weinmüller-Neumeistr a několik let také tuto firmu zastupoval ve Spojených státech. Dnes žije v Mnichově. Je držitelem

Strana 10 z 85

čestného doktorátu Univerzity Karlovy a nositelem státního vyznamenání Za zásluhy I. stupně. Sběratelství je jeho celoživotní vášní. Jeho rukama prošly stovky a tisíce uměleckých děl různých epoch a kultur, největší zalíbení však nalezl v anatolských kobercích a africkém umění. Svou sbírku anatolských koberců, která čítá 1230 kelimů a je největší svého druhu na světě, daroval České republice před osmi lety. Veřejnosti byla postupně představena na třech výstavách v Letohrádku královny Anny. Krom toho daroval do sbírek Národní galerie několik desítek vzácných děl asijského umění a dalšími velkorysými donacemi poctil také Náprstkovo muzeum a Univerzitu Karlovu.

Poslední láska Rainera Kreissla - Jak se člověk stane sběratelem? U mě to všechno začalo barevnými porcelánovými střepy, které jsem jako čtyřletý vyhrabal na smeťáku u nás ve vsi. Poskládal jsem si z nich úplnou mozaiku. Jednou k nám přijela teta Taussigová, nóbl dáma, která měla auto se šoférem, a povídá, že ty střepy ode mě koupí. Kolik, že za ně chci. Já jsem vůbec nevěděl, co mám chtít, vždyť to byly jen bezcenné střepy. Dala mi za ně pět korun. No já měl pocit, že jsem Rockefeller. Teta si s nimi doma oblepila takovou krabičku na různé drobnosti. Vypadalo to moc pěkně. Všechny ženské to pak začaly napodobovat a se sbíráním střepů byl konec. Nikdo je už nevyhazoval. Co jsem udělal s těmi pěti korunami, si už nepamatuji, ale bylo pro mě důležité, že jsem zjistil, že i za střepy můžeš dostat bohatství. Co vás jako sběratele zajímalo?

Skoro všechno. Kdybych měl všechno, co jsem kdy koupil a vlastnil, dnes u sebe, tak nestačí ani Pražský hrad. Sbíral jsem středomořské umění - řecké a římské mramory, čínské umění, prekolumbia, porcelán, nábytek, středověké sochařství, baroko, v podstatě veškeré umění. Měl jsem například nádhernou madonu od německého sochaře Tilmana Riemenschneidra, velkou sbírku čínského umění, ale všechno jsem to nakonec po částech prodal, abych mohl vybudovat něco, co ve světě skutečně obstojí - to jsou ty anatolské koberce a africké umění. U obojího jsem měl štěstí, že jsem to začal sbírat dřív než ostatní. V šedesátých letech jsem navštívil Turecko, v době, kdy tam ještě nebyl žádný turismus. Na venkově v mešitách a v domácnostech tam měli nádherné staré koberce s úžasnými vzory. Hned jsem je začal sbírat a kupovat. Brzy se rozkřiklo, že v Mnichově je nějaký blázen, který je ochoten za staré roztrhané hadry dát kupu peněz, tak mi to začali sami vozit. Věci, které jsem tenkrát koupil za padesát marek, mají dnes cenu třeba sto tisíc. A jak jste se dostal k africkému umění?

V jednom starožitnictví v Mnichově jsem měl vyhlédnutou krásnou modrou porcelánovou čínskou vázu. Když jsem se na ni šel zeptat, řekli mi, že už je prodaná. Zrovna ale vybalovali zásilku, kterou dostali z Afriky, tak jsem jim to pomáhal třídit. A hned jsem taky několik Strana 11 z 85

masek koupil. Dodnes je mám ve sbírce. O africkém umění jsem v té době nevěděl skoro nic, ale okamžitě si mě získalo. Co vás na něm tolik přitahuje?

Sbíral jsem skoro všechno, ale moje poslední láska, ta pravá, to je Afrika. Pořád mám vztah třeba k baroknímu umění, je to hezké, je to moje mládí, ale je to jen dekorace, všechny ty faldíky a andělíčkové. Nemá to takovou hloubku jako Afrika. Doma v bytě mám pořád několik soch, afrických i evropských, a kdykoliv někdo přijde na návštěvu, i když o umění vůbec nic neví, tak ho zaujmou ty africké. Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo přišel a řekl - jé to je pěkný barokní andělíček, ale skoro každý zůstane stát před těmi africkými. Každý hned vycítí jejich obrovskou sílu. Lidé pocházejí původně z Afriky, to je dokázané, a možná proto k nám ty sochy, i když jejich obsah nemůžeme nikdy úplně pochopit, stále tolik promlouvají. Proč jste se rozhodl darovat své sbírky do Česka?

V Mnichově mi říkají, že jsem blázen. Proč prý to dávám do Prahy, když se k nám tady zachovali tak ošklivě. Já jim to vysvětluji takto: Když jsem byl kluk, tak jsem od své mámy občas také dostal pár facek. Přesto vždycky zůstala mou nejmilejší. Praha je můj domov, moje máma. Ano, zfackovali mě, velký majetek nám ukradli, ale takový už je život. Pořád je to však moje máma a k té se člověk vždycky vrací. To je důvod, proč jsem to sem dal. A pak, já jsem to nesbíral pro sebe, ale pro ten celek, a byl bych nerad, kdyby se to po mé smrti mělo rozprodat na aukci. Osud mi dopřál, že jsem mohl vybudovat takovouhle sbírku, ale to neznamená, že patří jenom mně. Na světě nám nic nepatří, ani ta největší láska ne.

Strana 12 z 85

DOGONI - LIDÉ Z VESMÍRU ? Když jsem kdysi viděl krátký dokument o Sahaře, zaujaly mě záběry podivuhodných primitivních černošských vesnic, nalepených pod převisy skal. Ty záběry mě fascinovaly natolik, že jsem se o rok později rozhodl vydat do Afriky, na hranici Mali a Burkina Fasa, kde je země nejidentičtějšího afrického kmene Dogonů - Sahel. Kdysi dávno byla Sahara relativně hustě osídlena. Když se však pastviny začaly proměňovat v poušť, docházelo postupně k velké migraci kočovných pastevců na jih, kde začali v oblasti te hdejšího Súdánského pásu (od Etiopie až po Senegal) zakládat osady a města. Na území subsaharské oblasti dnešního státu Mali došlo patrně k nejmohutnější koncentraci pastevců. Dnes se zdá být až neuvěřitelné, že na tomto místě, kde je dnes jen moře písečných dun, existoval už v 8. století (a je pravděpodobné, že i dříve) nejstarší stát černé Afriky - Ghana. Po zániku této velké říše, v 11. století, se postupně stala hegemonem na tomto území říše Mali (13.-15. století).

Dogoni

A právě vznik tohoto rozpínavé ho státu, provázený následnou islamizací, donutil některé kmeny, které se nehodlaly vzdát své víry a identity, k odchodu. Jedním z těchto vyštvaných kmenů byli i Dogoni. Tajemný kmen hledal útočiště na místě, kde by mohl být uchráněn před nájezdy všeho druhu. K tomuto účelu se ideálně hodila stolová hora Bandiagara. Dogoni zde začali budovat svá obydlí. Nejdříve ve skalních štěrbinách a jeskyních, později stavěli vesnice pod skalními převisy, které jsou dnes považované za nejpozoruhodnější v Africe. Toto jsou ale jen teorie historiků, tápajících v minulosti civilizace, která svou historii uchovávala pouze v ústní tradici v podobě mýtů. Tyto mýty jsou však natolik bohaté, zvláštní a fascinující, že mnozí experti začali mluvit o dogonské mytologii jako o mytologii typicky africké. ..... Dogoni mají bezesporu jednu z nejpropracovanějších tradic a mytologií v Africe, která ve své obdivuhodné celistvosti dává smysl úplně všemu, s čím se každý Dogon v životě setká. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. Proto jsem měl pocit, že je jejich život jedním velkým rituálem. Zásluhu na zpřístupnění dogonských mýtů, ve kterých je zachyceno komplexní filozofické a duchovní pojetí světa Dogonů, má Francouz Marcel Griaule. Tomuto muži se podařilo vzbudit důvěru Dogonů, mimo jiné i proto, že financoval stavbu přehrady v jejich hlavním městě Sangha. Při dlouhodobém soužití s nimi si M. Griaule získal sympatie tzv. Společenství masek (společenství, které má za úkol uctívání kultu mrtvých). Bylo mu dokonce dovoleno účastnit se i rozhovorů s patriarchy (rada starších v čele s hogonem). Mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení. Všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků. Výsledkem jejich práce byla jedinečná kniha "O bledé lišce", která má zásadní význam pro poznání života Afričanů. Jde o jakousi "bibli" Dogonů, ve které je důmyslným způsobem zachycen příběh o procesu a smyslu stvoření života, završeného smrtí. Díky knize "O bledé lišce" je tu jistá šance alespoň částečně porozumět některým zdánlivě iracionálním jevům v chování Strana 13 z 85

Afričanů. Kniha objasňuje i některé nejasnosti a nepochopitelnosti, se kterými se Evropané mohou v Africe setkat. Tato kniha je o vztahu černocha k vesmíru a přírodě, ale i o člověku jak o takovém, o smyslu a struktuře společnosti. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelné znalosti z astronomie. Vše je sice popsáno obrazně, symbolicky, o to však názorněji.

AMA

Jako absolutní, člověku nepředstavitelné božstvo a tvůrce všehomíra je pro Dogony Ama (do sebe sevřený). V knize "O bledé lišce" tvoří Ama svět tak, že vstupuje do vejce, které sám stvořil, aby vznikl život. Vejce bylo stvořeno ze čtyř sevřených klíčků na způsob semínka. Když se klíčky rozevřely, vznikl čtyřrozměrný prostor se čtyřmi světovými stranami a úhly. V té chvíli vznikly i čtyři živly (oheň, voda, vzduch, země), se kterými začal Ama hníst hmotu ze svého masa, špíny a slin. Tak stvořil zrníč ko stromu, první prarostliny Sene. Co zbylo mezi prsty, stalo se kořeny. Při vší té práci si Ama občas odkašlal, aby uvolnil z hrdla prach. Tak vznikla hlína a země. Funěl, a rozproudil se vítr. Odplivl si, a rozlila se voda. Nadechl se, vzplanul oheň. Kniha je psaná velice důmyslně a mnohoznačně. Po komplikovaném procesu stvoření vznikají rostliny, zvířata i člověk. Vše tu má stejnou důležitost. Vše je ve své závislosti a propojenosti harmonické. Ještě předtím, než vznikl člověk, poslal však Ama na Zem jakési mýtické polobohy. Byli to předkové lidstva. Měli podobu šesti dvojic, či jakýchsi dvojbytostí, z nichž každá měla svůj mužský i ženský aspekt.

OGO

Rozhodující úlohu v tomto příběhu hraje Ogo, jedna z těchto božských postav. Jelikož je plný netrpělivosti (nemůže se dočkat, až Ama stvoří jeho druhou polovičku), vzbouří se a začíná jednat sám. Ve své touze po osobní svobodě se chce zmocnit světa svého stvořitele a ve své nevědomosti ho začne ničit. Za to ho Ama potrestal tím, že ho zbavil dokonalosti a proměnil ho v bledou lišku. Ogův osud mi v něčem připomíná i osud lucifera. Je tu však také jedna odlišnost. Dogoni nevnímají Oga jako ztělesněné zlo, nedívají se na jeho jednání černobíle. Oceňují totiž jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Liška je činorodá a cílevědomá. Její cíle jsou však nicotné a krátkozraké. Je svobodným, osamělým štvancem, který se vzpírá světu. Jelikož se světa bojí, nehodlá se mu pokořit a uchyluje se k lstivosti a anarchii. Do světa vnáší chaos. Pro Dogony je však i chaos součástí přírody. Dokonce má i svůj produktivní význam. Proto by lišku nikdy nezatratili. Do života Dogonů přináší liška určitá znamení. Její stopy protínají osudy lidí. Prý se z nich dá vyčíst i budoucnost. Proto stojí v některých vesnicích liščí věštírny. Kolik lidskosti je v počínání Oga? Nebo "ega"? Je to individuum se všemi nedokonalostmi. Jako takový je mi však Ogo i sympatický. Připomíná mi Adama. Chápu ho a je mi ho líto pro jeho nešťastnou povahu.

Strana 14 z 85

NOMO

Opakem Oga, tedy ideálem, je další mytická postava - Nomo. Chce zabránit zmatku, který zapříčinil jeho bratr. Ama mu ale nařizuje, aby Oga potrestal. Nomovi je svého bratra líto, a díky svému milosrdenství porušuje svou poslušnost stejně jako Ogo. I on tudíž musí být potrestán. Proto z něho Ama udělal oběť. Roztrhal ho na kusy, oddělil od sebe obě jeho duše, mužskou i ženskou, zbavil ho obou pohlaví a každou nepatrnou částečku jeho těla naplnil novým významem, který je v mytologii vyjádřem symbolem. Všechny ty symboly tvoří dohromady komplikovaný a důmyslný celek, nastiňující obraz světa, přírody a člověka. Toto je tedy oběť, kterou Nomo musel zaplatit za své milosrdenství. Tak očistil svět od hříchu. Tímto způsobem vznikl člověk v dnešní podobě muže a ženy. Po této oběti shromáždil Ama všechny síly z Nomova těla, spojil je dohromady a naplnil jimi svět. Proto Dogoni věří, že Nomovy díly jsou ve všem, co na světě existuje. Je energií času, života a plození. Nomo je ve všem. V rostlinách, zvířa tech i lidech. Nomo je Amův posel, který učí člověka žít na Zemi. Je skutečnou modlou Dogonů. Má v sobě hodně z Ježíše Krista. Byl poslán proto, aby lidem zprostředkoval zákon.

LIDÉ Z HVĚZD?

Je těžké vyznat se v podobenstvích a symbolech dogonských legend. Mnoho lidí je interpretuje po svém. Protože jsou v nich už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru, spekulují někteří badatelé s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Údajně to i domorodci o sobě tvrdí a mají pro to řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nikdo je nemůže ověřit. Kdo byl onen bájný Nomo? Archanděl? Či snad biblický Noe, který ve své arše, o které se rovněž domorodci ve svých legendách zmiňují, přistál na Bandiagaře, aby se svými syny a dcerami obnovil život na Zemi? Někteří fantasté v Nomovi vidí dokonce vesmírnou bytost z hvězdyPo-tolo (Orion B), která je souputníkem Siria. Odtud prý kdysi ve své kosmické arše ve tvaru létajícího talíře dopravil na Zemi lidi se vším, co pro svůj vývoj potřebují. V tomto případě jsou tedy Dogoni potomky bytostí z hvězdy (Bílého trpaslíka), jejíž hustota je prý podle nedávných výzkumů 50 tun na cm3. Údajně i to vše Dogoni ve svých mýtech popisují. O vesmíru mají prý tak detailní znalosti, že tím vědce doslova šokovali. Mají je skutečně od Noma? Nebo jim je podsunuli misionáři? Proč by to děl ali? Nevím. Myslím však, že jde v knize "O bledé lišce" spíš o snahu popsat a názorně vyjádřit metafyzické představy odpozorované z přírody výjimečně talentovanými a duchovními lidmi. Všechny ty pokusy o interpretace, podle mého názoru, mýtus ničí a ubírají mu na univerzalitě. Samozřejmě, dogonské masky mohou připomínat masky kosmonautů. Stačí si však zajít do Náprstkova muzea a přesvědčit se o tom, že se dá tvrdit totéž o každé druhé masce, která kdy byla Afričany vytvořena. Nechci nikomu brát jeho domněnky. Je vzrušující sestavovat si nejrůznější scénáře o minulosti a budoucnosti. Je ale problematické psát o domněnkách jako o faktech, a proto vám radím, abyste brali mé informace s rezervou. Ani já se totiž nedokážu zbavit svého evropanství. Jelikož nejsem zasvěcen, uvádím tyto informace spíš pro zajímavost. Dělám to proto, abych vás přesvědčil o tom, že je pojem afrického primitiva relativní, že v sobě africká společenství při vší své chudobě skrývají vysoký stupeň kulturnosti a civilizovano sti. Jak dokonale je v životě Dogonů propojena technika se spiritualitou. Každý úkon má hluboký význam, i když si to Strana 15 z 85

někteří Dogoni ani sami neuvědomují. Tito lidé mají své posvátné stromy, jejichž dřevo má určité vlastnosti a síly. Proto dělají z určitých druhů dřev specifické druhy nábytku, koryta na vodu, dveře, ceremoniální artefakty, fetiše a masky. Vše má svůj přesný funkční tvar, inspirovaný legendami. Jedním z nejposvátnějších stromů je baobab. Vypadá, jako by měl nad zemí spíš své kořeny ne ž korunu. Má neuvěřitelně tlustý kmen. Z jeho listí a plodů Dogoni dokonce připravují kaši. Jiné speciální rostliny jsou určené k pletení košíků ve tvaru Nomovy archy. Dogoni jsou obdivuhodní zemědělci. V neúrodné poušti dokáží vypěstovat rýži, boby, kukuřici a různé druhy zeleniny. Zvláštní význam má pro Dogony proso. Když leží prosná pole úhorem, pěstují na nich po, což je drobounká odrůda prosa. Po zná pouze Ama. Jeho úprava má rituální charakter. Uvnitř každého člověka je totiž uloženo osm semín ek, která vyjadřují uspořádání celého vesmíru. Člověk je tedy obrazem světa Amy, stejně tak jako je každé dítě obrazem svých rodičů. Podle seřazení semínek má každý člověk své místo na světě i ve společnosti. Konstituce semínek je dědičná, a proto existují různé kasty. Každá kasta má své zákony, práva a povinnosti. Jejich příslušníci žijí ve speciálních čtvrtích a mohou se pohybovat jen po určitých územích a ulicích. Příslušníci kast většinou nepracují na poli, protože se musí věnovat řemeslu, které je vzhledem k jejich postavení dědičné. Děti kováře mohou být pouze kováři a nesmí chodit po stezkách jiných kast. Jejich výsadou je vyrábět obřadní náčiní, ale také například motyky k obdělávání půdy. Při mých úvahách mne mnohokrát napadlo, že svým způsobem je tento pro nás tak notoricky užitý nástroj pro Dogony nástrojem rituálním. Jak chcete obdělávat svatou půdu, ze které budou klíčit posvátná semena a růst posvátné rostliny, bez lásky? Bez zvláštního napětí v srdci, které vyvolává představa to ho, že je v tom všem posvátném Nomova síla a energie? Podle mého názoru není mezi motykou a maskou velký rozdíl. I maska slouží svému účelu. Vyrobí se pro určitou speciální příležitost a po svém využití se může klidně zničit nebo prodat turistům. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů. Pro znalce afrického umění jsou dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících antény. Je den z křížů symbolizuje boha stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb boha, symbolizující rovněž tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Některé jiné druhy masek připomínají jakési geometrické přilby se zaječíma ušima. Musím se přiznat, že bych se nedivil, kdybych našel v některé z chýší sekerou vysekaný stůl v podobě počítače. Je toho mnoho, co o Dogonech nevíme. A ještě dlouho vědět nebudeme.

KRÁLOVSTVÍ Z HLINĚNÝCH DOMEČKŮ Vracím se myšlenkami do Bankasu, malého městečka na úpatí Bandiagary. O půlnoci vystupuji z korby náklaďáku. Zatím si mě nikdo nevšiml. To je skvělé, musím toho využít. Strkám si ruce za triko a přes tvář si stahuji kapuci. Procházím městem, abych si mohl v poušti nikým nepozorován rozbalit moskytiéru a ulehnout. Nemají zde elektřinu, a proto po všech ulicích svítí pouze svíčky a petrolejové lampy. Kolem mihotavých světel sedí černoši. Je jim vidět jen bělmo očí, tváře mají zahalené bílými šálami. Ráno mám štěstí. Seznámil jsem se s výborným černochem z univerzity v Bamaku. Dává mi potřebné informace, Strana 16 z 85

nechávám si u něho všechny své věci. On mi půjčuje ukrajinu a já se mohu s kanystrem vody a bagetou na zadním nosiči vydat k Dogonům. Jízda na kole po písečných dunách není ideální, takže se začínám vztekat. Kdyby to kolo bylo moje, mrsknul bych s ním bez milosti do písku a šel dál po svých. Po sedmi kilometrech se konečně na obzoru objevuje stolová hora. Nabírám dech, házím kolo na záda a v polo běhu se pokouším vpíjet zrak do skalních převisů. Fantazie. Po dalších několika stech metrech začínám už rozlišovat desítky malinkých obdélníčků, nalepených na stěnách skal jako ptačí hnízda. Je to fantastická architektura. Každá sýpka mi připomíná pravěký lunochod. Chýše vypadají jako ledničky na nohách. Samozřejmě všechny ty tvary jsou funkční. Chýše, kurníky a sýpky uprostřed pouště stojí na kůlech proto, že když tu párkrát za rok zaprší, tak pořádně. Podle mých informací dali Dogoni této vesnici jméno Teli. Naproti mi běží černoušek. Přivádí mě k náčelníkovi, který mě s překvapivě rozzářeným úsměvem vítá. A hned mi ukazuje své království - minipalác z hliněných domečků. Jsou vyztužené vyřezávanými kůly. Dveře i všechen nábytek jsou z vyřezávaného dřeva. Vše je typicky dogonské, jak jsem to znal z knížek, kromě mrazáku. Tohle je teda síla. Od náčelníka dostávám kus ledu a za měděnou minci i jeho syna k dispozici. Nejvíce mě zajímá horní část věznice. Evidentně je nejstarší. Je postavena pod skalním převisem, který na ni vrhá stín. Je to už dávno, co ji Dogoni opustili. Můj dychtící zrak ulpívá na každé maličkosti. Ve skalních štěrbinách a kolem nich je nalepena spousta mrňavých hliněných kukaní. Nechápu, jak se do nich vešel člověk, natožpak jak v nich mohl bydlet. Později jsem zjistil, že to bývaly příbytky totemů - malých trpaslíků, podobných Pygmejům, kteří postupně asimilovali s Dogony. Všude se povaluje spousta žebříků, nádobí a nábytku, jako by tu ještě včera byli lidé. V nejvýš e položené části vesnice je hliněný domek. Na několika místech je ještě dnes vidět, že byl kdysi pestrobarevně pomalovaný. Všude kolem něj jsou na skále hlínou přilepeny lebky nejrůznějších zvířat. Možná je to místní chýše hovorů? Uvnitř není nic, jenom bílá nástavcová maska, která má prý doposud svého majitele. Za chýší jsou schody. Chystám se po nich vystoupit nahoru, ale syn náčelníka mi to zakazuje. Vedou do jeskyně, kterou Dogoni používají k pohřbívání svých mrtvých. Využívám příležitosti k tom u, abych se chlapce zeptal, jestli je možné dostat se do nejposvátnější dogonské jeskyně vysoko ve skalách, kde údajně kněží hlídají své nejcennější relikvie. Z této jeskyně je prý jako z jediného místa na naší planetě vidět hvězda Po-tolo pouhým okem. Uchovávají v ní snad některé předměty, svěřené jim samotným Nomem. Kdo ví? Černoušek mi odpovídá, že neví, kde jeskyně je. A neví to prý nikdo kromě zasvěcených.

ŽIVOT VE SKALÁCH Zmíním se už jen o jedné z vesnic. Tou je vesnice Kanicombole. Domorodci mi řekli, že byla jeden čas dokonce hlavním městem Dogonů místo Sanghy. Stejně jako Teli se i ona skládá ze dvou částí. Ta starší se táhne několik kilometrů, doslova vpresovaná do skalních štěrbin. Je neuvěřitelné, kde všude mohli lidé bydlet. V minulosti, když jim prý došla voda, museli si postavit vesnici druhou - pod skalním masivem. Uprostřed této druhé vesnice stojí mešita, uplácaná z hlíny, která je nanesena na skelet z k lacků. Její tvar je inspirován středověkými súdánskými mešitami. O kus dál stojí prazvláštní stavba, podobná obrovské hromadě bahna Strana 17 z 85

postavené na kůlech. Je to jistojistě chýše hovorů. V chladném stínu, který bezesporu tato střecha poskytuje, se válí deset znuděných černochů, pravděpodobně stařešinů. Někteří hrají jamky, jiní metličkami odhánějí hmyz ze svého líného těla, popřípadě spí. Je to něco jako radnice. Shromáždiště starých mužů, kde se řeší naprosto vše, co se týká obyvatel vesnice. Samozřej mě, že se klaním a usmívám. Jsem příjemně přivítán. Rozkládám své kosti na velkých pokroucených prknech a nechávám napojit svou kůži božským stínem. Ochutnávám hořký, kořeněný a hustý kefír. Poté je mi nabídnuto prosné pivo místní výroby a ražniči s gumovým masem (spíš očouzeným než opečeným). S díky přijímám a po krátké siestě se vydávám prozkoumat kastovní čtvrť. Při práci tu však nacházím pouze kováře. Jeho nářadí je velice primitivní, on sám mne však překvapuje neobvyklou zručností. No, mám před sebou ještě spoustu času. Než se vydám prozkoumat další dogonské vesnice, natáhnu se na chvíli pod jedním z nedalekých baobabů a budu pozorovat, jak dogonské ženy dřou na poli. Drazí čtenáři, kdybyste jen tušili, jak je tady pod Bandiagarou krásně.

KAMENNÍ PTÁCI Z AFRIKY Prodírali jsme se hustým, trnitým porostem. Buš se pak, po několika desítkách kroků údolím, změnil ve vlhký les. Na kopci nad námi řvali paviáni. Byli vyplašení, stejně jako skálolez antilopa, uhýbající nám z cesty neuvěřitelnými skoky kamenitou strání. Sukulentní rostliny ustoupily liánám, visícím z vysokých stromů. Jejich spletence vypadaly místy jako nepovedené preclíky a jinde zas jak dlouze protažená babiččina vánočka. Z korun stromů se ozývalo výstražné volání turaka a kolem květů obletovali strdimilové. Právě jsem se chystal fotit nádherně pokroucený a zdeformovaný kmen stromu, který jako by se snažil skrýt svou nahotu a vtěsnat se do průrvy obrovského žulového bloku, když jsem si všiml kamenů, tvořících zeď napravo od skalního masivu. Se zatajeným dechem jsme se přes kopřivy dostali až ke kamennému portálu, a jím pak na jakési nádvoří zarostlé jak zámek Šípkové Růženky. Tady byla další zeď a další branka na druhé, vnitřní nádvoří. Zleva patnáctimetrový balvan, který jsme právě obešli. Napravo byl podobný a uprostřed o kousek dál třetí, položený tak, jako by měly v půdorysu tvořit hroty trojúhelníku. Shora na jejich vnitřních okrajích ležel čtvrtý, a uzavíral tak jako střecha tento přírodní výtvor. Vnitřní a vnější pás zdí pak výrazně zvyšoval bezpečnost dávných obyvatel tohoto sídla.

MIMOZEMŠŤANÉ NEBO STŘEDOVĚK Ještě v nedávné historii se lidé domnívali, že kamenná architektura Afriky víceméně končí pyramidami v Egyptě. V roce 1868 však lovec Adam Renders objevil zříceniny Velkého Zimbabwe. O pár let později je poprvé popsal německý cestovatel Karel Mauch. Stavba v údolí byla zpočátku spíše drancována než studována. Pozdější archeologické a restaurátorské práce tak často napravují víc zásahy "zlatokopů" než zubu času.

Strana 18 z 85

Zdi z nasucho kladených žulových kvádrů a nálezy sedmi kamenných soch ptáků na nedalekém opevněném skalnatém vrchu vyvolaly řadu diskusí o původu těchto staveb. Jedna teorie střídala druhou. Chrám postavili Egypťané, potom Féničané, jednu dobu také neznámá civilizace, která se vynořila z nitra Afriky, postavila Velké Zimbabwe a zase záhadně zmizela. Cecil John Rhodes "budující" se svými pionýry Jižní Rhodesii pro britské impérium byl ochotný, při spatření prvních fotografií staveb spíše uvěřit, že jde o bájnou zemi Ofir, než by připustil africký původ stavby. Při pozdější návštěvě sdělil domorodcům, že se "velký pán" přišel podívat na chrám, který kdysi patřil bělochům. Po mnoho dalších desetiletí byly cenzurovány veškeré vědecké poznatky, které by mohly zpochybnit tyto pochybné teorie. Dnes již africký původ komplexu nemůže nikdo upřít. Chrám a sochy sedmi sedících ptáků z měkkého kamene, umístěné původně na kamenných sloupech na kopci (později přibyl ještě osmý, nalezený v údolí vedle hlavní stavby), jsou symbolem státní svébytnosti země, jež po získání nezávislosti nese jméno tohoto místa. Kamenní ptáci se po svém objevení většinou rozběhli po světě. Pět jich zůstalo v Jihoafrickém muzeu. Jednu sochu vlastnil i prezident Transvaalu Kruger a od něj ji koupil sám Rhodes. Později se stala součástí prezidentského sídla v Kapském městě. Pouze dvě zůstaly v Jižní Rhodesii. Mladá Zimbabwe získala ostatní po revoluci výměnou za svou největší sbírku motýlů. Dnes jsou součástí muzea na místě, kde byly objeveny. Jen velmi pomalu se však daří poodhalit roušku tajemství nad ústřední stavbou. Sto metrů dlouhé a 70 metrů široké elipsovité místo bylo ohraničeno deset metrů vysokými a místy až pět metrů silnými zdmi. Zachovaly se tu terasy, brány, průchody, schodiště a především zvláštní plná kónická věž o výšce 11 metrů. Dolní šestimetrový průměr se postupně zužuje až na dva metry. Myšlenka, že by pod věží mohl být hrob, se nepotvrdila. Celá stavba měla buď sakrální charakter, nebo byla sídlem panovníka. Možná tak trochu obojí. Jiný názor na původ zřícenin má však pan Däniken. Půdorys stavby dává do souvislosti se skalními malbami Dogonů ze severoafrické Mali. Zmíněné malby mají mít vztah ke slavnostem, které se pořádají jednou za padesát let, a ty se zase shodují s průletem hvězdy Sirius B kolem hvězdy Sirius A v souhvězdí Velkého psa a jejich vzájemným ovlivňováním. Vzhledem k tomu, že Sirius B není vidět ze Země a podle dogonského bájesloví prý Nommo sestoupil na zem v hřmícím přístroji až se písek rozvířil, není tato teorie bez zajímavosti. Malba, znázorňující podle autora model systému Siria, svou elipsou skutečně zdánlivě připomíná zmíněný půdorys stavby ve Velkém Zimbabwe. Avšak argumenty, které by měly podpořit tuto teorii jsou velice slabé. Rozměry uváděné Dänikenem si, i bez znalosti místa, po pouhém pozorném přečtení, značně odporují. A vysvětlení, že nemohlo jít o královskou rezidenci, protože nebyly uvnitř nalezeny žádné písemnosti, sochy, busty, zbytky řemeslného nářadí a tím méně sarkofágy nebo hroby, je velmi laciné. Je známo, že žádná z okolních kultur písmo neznala, a tedy ani jeho absence na tomto místě nemůže být brána jako důkaz proti teorii královy rezidence. Jediné sochy byly Strana 19 z 85

nalezeny ve svatyni na opevněném kopci a jedna vedle hlavní stavby. Jejich nepřítomnost uvnitř sídla však opět nic nedokazuje, protože ani v jiných obydlích náčelníků zde i jinde po celé zemi se žádné jiné kamenné sochy nenašly. Nakonec - v arabské kultuře také nikoho nepřekvapí, že dává přednost ornamentální výzdobě před figurální. Rovněž se zdá velmi pošetilé očekávat nálezy řemeslného nářadí v sídle panovníka. V okolí ústřední stavby, kde sídlil dvůr a řemeslníci, jich bylo objeveno dostatek. A skutečně by muselo jít o zcela ojedinělou kulturu, aby sarkofágy nebo hroby tvořily součást hlavního panovníkova stanu. Bohaté nálezy keramiky, výrobků z mědi, zlatých předmětů, zbraní a podobně svědčí o velmi rozvinuté kultuře. Zbytky čínského porcelánu zase o čilém obchodním ruchu s východem prostřednictvím arabských obchodníků. I po vydrancování zde zbylo dost důkazů o tom, že právě zde bylo sídlo mocného středověkého státu.

SKALNÍ KRESBY Historie různých kulturních národů mezi řekami Limpopo a Zambezi je však daleko starší. Ještě před příchodem bantuských kmenů nomádi jako Sánové a Kungové, nazývaní také Křováci, zanechávali v jeskyních a na stěnách granitových skal překrásné výtvory, zobrazující zvířata a život lidí kolem. Do jisté míry tak nahrazují ono chybějící písmo. Dnes takové malby najdete od Namibie až po Mosambik. Nedaleko hlavního města Zimbabwe Harare (dříve Salisbury) je na krásném obrovském žulovém monolitu prostorná , i když mělká jeskyně, jejíž stěny jsou pokryty výjevy zvířat a lovu. Domboshava je dnes vyhledávaným místem pro odpočinek. Pestrobarevné ještěrky potěší oko. Vůně květů, hlasy ptáků a chuť pokrmu připraveného na ohni pod širým nebem uspokojí ostatní smysly a duše se může věnovat meditaci. S nepopsatelným výhledem na okolní krajinu má člověk pocit, že alespoň na chvíli dokáže rozeznat podstatné od malicherného a pomíjivého, a vžít se do cítění dávných obyvatel, kteří vytvářeli tyto galerie. Podobných jeskyní najdete daleko víc v provincii Jižní Matabeland v národním parku Matopos. Bambata, Nswatugi, Pomongwe a Silozwi jsou ty nejznámější. Podle stylu kreseb se dá určit i přibližné stáří. Nejstarší vznikly před 2 až 3 tisíci lety. Poslední pak někdy v době, kdy Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Začátkem druhého tisíciletí se do této oblasti dostali Bantuové ze severovýchodu. Křováci byli postupně zatlačováni na západ a přizpůsobili se životu v nehostinné Kalahari, tedy oblasti pozdějšího svobodného státu Bečuánska, dnešní Botswany. Střední tok Zambezi ovládli Tongové. Dodnes se jejich potomci živí na tomto veletoku rybolovem. Většinu území na jih až po Limpopo pak osídlily kmeny Mašonů. Jejich rychle se rozvíjející kultura, která znamenala přechod od neolitu přímo k používání železa - tzv. "rodéská doba železná", vedla v 15. a 16. století ke zformování mohutného státního útvaru, nazývaného podle titulu nejvyšího vládce - Monomotapa. Hlavní sídlo krále bylo v té době pravděpodobně zmíněné Velké Zimbabwe. Elegantní stavba v údolí i architektonicky skvěle zvládnuté zapojení vrcholu skalnatého kopce do systému opevnění akropole však nejsou Strana 20 z 85

jediné kamenné stavby z tohoto období. Z více než 400 známých sídlišť zasluhují největší pozornost Dhlo-dhlo, Khami a Naletale. Po provedené restauraci výtvarně vyniká zvláště ornament na obvodových zdech posledně jmenovaného sídliště. Snaha panovníků upevnit svůj vliv znamenala rozklad rodové společnosti. Tradiční zvyk rituálního zabití starého, nebo nemocného Monomotapy byl odstraněn. Král získává absolutní politickou i ekonomickou moc. Na jeho dvoře žijí synové místodržících a dalších vlivných osob, a garantují tak věrnost svých otců nejvyššímu vládci. Přesto dochází k rozporům uvnitř státu, které mají za následek odtržení především části jižních provincií pod vládu dynastie Čangamire. Později se vytvoří stát Hurozwi, i když Rozwiové musí stále odolávat snahám Monomotapy o opětovné začlenění do staré říše. Intriky Portugalců ze strany dnešního Mosambiku v 17. a 18. století však urychlí rozklad a zánik této nejvyspělejší africké kultury středověku na jih od rovníku.

OBJEV UTAJOVANÉHO Objeli jsme pár známých zřícenin. Dojem z těch největších nám rušily stánky s coca-colou a parkoviště. Jak jinak bychom ale věděli, že už jsme ve dvacátém století. Po týdnech cestování jsme přijali pozvání mého černého přítele Chrise na farmu jeho rodiny, do Rusape. Byl jsem tu už v roce 1991, a tehdy jsem v překrásné kopcovité krajině na vrchu nedaleko od farmy našel zbytky zdí a mezi nimi množství keramických střepů. Podle druhu zastoupené keramiky a různých technik použitých při jejím zdobení se dalo předpokládat velmi dlouhé období zdejšího osídlení. Přitom, jak jsme později zjistili, tady zatím nikdo neprováděl ani orientační výzkumy. Pouze jeden britský profesor objížděl kraj, a podle vyprávění evidoval místa dávného osídlení. Chtěli jsme po letech znovu prozkoumat toto místo a podívat se také po okolí. Tak se stalo, že jsme v údolí ve vlhkém lese narazili na mnohem rozsáhlejší komplex. Najednou bylo jasné, že zdi na vrcholu nedalekého kopce jsou stejně jako ve Velkém Zimbabwe zbytky jakéhosi strážního hradiště, které mělo zajišťovat bezpečnost údolního sídliště především od mosambických hranic. Přes řadu těchto opevněných míst se také daly velice rychle předávat zprávy na velké vzdálenosti. Prodírali jsme se a někde i prosekávali tímto zarostlým templem. První zajímavý nález byl kamenný mlýnek na obilí. Přibylo mnoho keramických střepů a hrot kopí. Dále pak mosazný náramek, korálek a dva prsteny spletené z mosazného drátu. Pod převisem jsme našli žebřík, svázaný vlákny stromů, který se po menší opravě dal použít k výstupu na jeden z přilehlých balvanů. Na jeho vrcholu byly další základy typického kruhového obydlí, a zase mlýnek a keramika. Odtud také bylo možno dorozumívat se s opevněným hradištěm. Pod asi Strana 21 z 85

150tunovým balvanem, opírajícím se asi sedm metrů nad druhým nádvořím o tři podobné Herkuly, jsme vešli do podzemní chodby. Po několika schodech částečně zanesených zeminou se chodba, vytesaná v jakémsi slepenci, stočila nalevo a dál klesala jen velmi pozvolna. Místy do ní prostupovaly kořeny stromů, na kterých viseli netopýři. Několik odboček bylo zasypáno kamením a hlavní chodba končila asi po sto dvaceti metrech od vchodu. Udělali jsme si pár snímků a začali prozkoumávat nejbližší okolí. Zpod některých žulových bloků za zdí byla vyplavena zemina a vytvářely se tak různě hluboké jeskyně. Jedna, která měla částečně vyzděný vchod, se dala prohlížet jen vleže. Pomalu jsem se posouval vpřed a uvažoval, zda budu mít to potěšení potkat plivající kobru. V tom se kousek přede mnou vynořilo něco, co jsem zprvu pokládal za ucho keramické nádoby. Teprve kužel světla slabé baterky mi pomohl určit, že jde o pánevní kost člověka. Strop rozsáhlého prostoru kolem byl jen asi 40 až 45 cm nad zemí, a přímo před sebou jsem viděl obezděné místo o průměru tak jednoho a půl metru. Odtud bylo vyplaveno několik dalších kostí. Uvnitř ležela dobře zachovalá kostra poměrně mladé ženy a keramická nádoba s potravou na poslední cestu, ze které zbylo jen několik kostních úlomků. Večer, když jsme se vrátili na farmu, zastihli jsme Chrisova bratra Francise před domem. Vyptával jsem se na zříceniny. Pozorně poslouchal, ale odpovědi byly velice kusé. Později mi Chris vysvětlil, že nemají moc zájem o to, aby místo podrobně studovali archeologové, a pak se tu objevil stánek s coca-colou vedle hrobů jejich předků.

OD NEOLITU KE KONCI 20. STOLETÍ Chrisova rodina byla věřící. Děd byl reverendem anglikánské církve, a protože za Rhodesie propagoval názory neslučující se s rasistickým postojem tehdejší vlády, byl z církve vyobcován. Založil si tedy vlastní církev. Tu po něm zdědil Chrisův otec. Rodina měla slušné postavení a velký vliv na okolí i v době bojů za nezávislost. To byl také asi pravý důvod, pro který byl reverend Nyabadza v noci v dubnu 1978 před svým domem zavražděn. Dnes církev vede nejstarší Chrisův bratr Francis. Před domem několik aut, farma řízená přes počítač, na kterém si děti hrají stejné počítačové hry jako v Americe, Evropě, nebo Austrálii. Jaký zajímavý příklad konvergentního vývoje. Co ale v domě chybí, je kuchyně. Stále ještě se vaří v kulaté zděné chýši se slaměnou střechou za domem. V ní je uprostřed staré, dnes už nepoužívané ohniště a začouzený strop. U zdi jsou kamna na dřevo. Když náhodou dřevo není, stojí vedle kamna na plyn. Vedle nich je mikrovlnná trouba a mrazák. Na kamnech se uvaří kukuřičná kaše a z mrazáku se vyndá chleba, který se rozmrazí v mikrovlnné troubě. Každého, kdo má čas se tady zamyslet musí - přestože jste v Africe - zamrazit. Ohniště jak v pravěku, kamna na dřevo, na plyn a mikrovlnná trouba. V jediném úžasném nepostřehnutelném zlomu času se tu potkává starověk, středověk i novověk. Je to právě teď, protože ještě nedávno tu nebyla ta mikrovlnná trouba, a za nějaký čas tu už nebude to ohniště. V jedné místnosti je celá historie lidstva zhuštěná do několika let. Kultura mezi řekami Zambezi a Limpopo přešla od neolitu přímo do "rodéské doby železné", a odtud zdá se rovnou do konce dvacátého století. Strana 22 z 85

BAOBABY - OBŘI S DUŠÍ Pouze málo stromů v tropech vzbuzovalo pozornost cestovatelů tolik, jako baobaby - jejich tlusté kmeny a deštníkovité koruny. Svérázný vzhled celého stromu a "běžným normám" neodpovídající míry byly, a doposud jsou, základem různých pověr a předsudků. Na rozdíl od Saint-Exupéryho hrdiny Malého prince, který byl přesvědčen o škodlivosti těchto obrů, mají domorodci v zemích, kde baobaby dodnes rostou, tlustokmenné stromy většinou ve veliké úctě. Je to jakási zvláštní, možná mystická pokora před velikány, jejichž opravdový význam, stejně jako jejich fungování, budou asi navěky zahaleny rouškou tajemství. Důvodem je i bizarnost, jež je v rostlinné říši planety Země zcela ojedinělá. Baobaby nerostou zdaleka na všech kontinentech, a států, které se mohou pochlubit jejich původním výskytem, je také jen pár. Když moudrá příroda rozšafně tvořila a vymýšlela veškerou květenu naší planety, na baobaby byla mírně skoupá, a tak dnešní vědci rozškatulkovali celou "baobabí" rodinu pouze do osmi druhů. Jeden pochází z Austrálie, další z Afriky a za jakousi kolébku baobabů můžeme směle označit Madagaskar. Tady totiž roste rekordní počet šesti druhů.

BAOBABÍ RODOKMEN Africký druh Adansonia digitata, česky také někdy označovaný jako baobab prstnatý (to podle hluboce vykrajovaného listu, připomínajícího prsty ruky), roste v savanových oblastech ve východní části černého kontinentu. Východoafrické savany jsou po dlouhé miliony let prakticky stejné a archeologové zde mají svůj ráj a stavební pilíře moderních teorií o vzniku člověka. Olduvaiský prapředek, který zde žil, asi viděl podobný ráz krajiny, jako vidíme my dnes, přičemž už v té době musely tamní přírodě, tehdy však více zarostlé, kralovat baobaby. Ovšem první zmínka o těchto stromech pochází až ze čtrnáctého století našeho letopočtu, kdy arabský cestovatel Ibn Battúta popisuje zvláštní zavalité stromy se schopností hromadit velké zásoby vody. Zásadní a vědecky podložené informace však přivezl do Evropy francouzský přírodozpytec Michel Adanson, který působil na africkém kontinentu několik let. Carl Linné, otec systému organismů, zařadil baobaby do své klasifikace rostlin s tím, že Strana 23 z 85

použil podrobný popis afrického druhu. Na počest Francouze Adansona, který vlastně baobaby zpřístupnil botanické vědě, nazvali celý rod jeho jménem - Adansonia. S přibývajícími cestovatelskými aktivitami botaniků se začaly objevovat také zmínky o baobabu australském a o madagaskarských druzích. Zajímavé však zůstává to, že ač byly tyto stromy natolik zvláštní a nepřehlédnutelné, byly neustále opomíjeny a jejich výzkumem se začal intenzivně zabývat až v devadesátých letech našeho století doktor Baum z Missouri Botanical Garden v USA.

BAOBABÍ "TĚLOVĚDA" Baobaby většinou najdeme v sušších oblastech, a to jak v Africe a na Madagaskaru, tak i v Austrálii. Příroda je vybavila schopností udržet v sobě vodu, kterou si načerpají v době, kdy je této životodárné tekutiny relativní dostatek. Samozřejmě, že rezervoárem, jakousi zásobárnou, je jejich obrovský kmen. Ten je na svém obvodu vyztužen pevnými tuhými vlákny, která dokáží strom ochránit před požáry a také zřejmě před nadbytečnou ztrátou vody. Teprve uvnitř kmene se nachází zvláštní, velmi pórovité dřevo schopné nasát vodu. Jelikož klima je v částech světa, kde tito "tlouštíci" rostou, rozděleno na období sucha a dešťů, musí baobaby (a nejen ony) s vodou zacházet velmi šetrně a hospodárně. Snad proto upadají v době největších veder a sucha do jakéhosi "spánku", kdy ztratí listy, přičemž fotosyntézu a základní metabolismus zajišťuje chlorofyl uložený těsně pod povrchem hladké borky. O tom, kolik jsou baobaby do svého obrovitého kmene schopny vlastně nasát vody, existují učené spory i laické dohady. Nejčastěji se však v této souvislosti hovoří o tom, že největší exempláře baobabu prstnatého mohou načerpat do své zásobárny až 2000 litrů vody. Zvláštně utvářená koruna s několika velmi silnými kosterními větvemi se zřejmě stala důvodem vzniku legendy, která tvrdí, že rozhněvaný bůh zasadil baobaby kořeny vzhůru a větvovím pod zem. Faktem zůstává, že na mnohých lokalitách je koruna baobabu široko daleko jediným "slunečníkem" vytvářejícím milosrdný stín před všespalujícím sluncem. U baobabů není zajímavý jen kmen a koruna, ale i květy. Ty jsou mimoto také neobyčejně krásné. Jejich stavba prozrazuje příbuznost všech baobabů ke skupině rostlin bombakovitých (čeleď Bombacaceae). Botanici se zprvu domnívali na základě pozorování afrického druhu, že květy baobabů opylují kaloni, ale studie provedené v posledních letech jasně prokázaly, že u většiny madagaskarských druhů jsou hlavními opylovači lišajové. Největší madagaskarský druh dokonce opylují drobní lemuři Phaner furcifer, kteří navštěvují květ převážně v noci. Lemur sladký nektar olizuje z báze korunních lístků, přičemž se mu sypou na hlavu tisíce pylových zrn, která později přenese na jiný květ. Po opylení a oplození se začne vyvíjet plod, jímž je u baobabů hnědá nepukavá tobolka s přibližně stovkou semen uložených ve vatovité dužnině.

Strana 24 z 85

BAOBABÍ UŽITEK Domorodci v Africe, v Austrálii, ale především na Madagaskaru využívají nejrůznější části baobabů. Osobně jsem se na Madagaskaru několikrát setkal s trhovci, kteří nabízeli zralé sametové tobolky. Hospodyně z nich vyberou dužninu, kterou je možné konzumovat za syrova "v rostlém stavu", nebo ji nechají krátce nakvasit a pak je z ní osvěžující nápoj příjemně navinulé chuti. Lidoví léčitelé ji dokonce používají jako lék a obzvláště plody s růžovou dužninou jsou velmi ceněné (zřejmě se jedná o dužninu napadenou zvláštní kulturou plísně). Nazmar však nepřijdou ani semena. Ta sloužila především v minulosti jako užitečná surovina pro výrobu vysoce kvalitního oleje. Semena druhu Adansonia grandidieri, velká přibližně jako jádro lískového oříšku, se asi do roku 1920 dovážela do francouzského přístavu Marseille právě za účelem lisování oleje. Jediná patálie nastává se sklizní, protože vylézt po hladkém kmenu do koruny prakticky nelze. Proto je většina baobabů v okolí vesnic opatřena poschoďovitě zatlučenými dřevěnými kolíky, které slouží jako schůdky do koruny. Pohyb po těchto jednoduchých stupíncích však vyžaduje trénink a pro nezkušeného česáče plodů může být výstup do koruny poměrně riskantním kouskem, uvážíme-li, že výška kmene u Adansonia grandidieri může u vzrostlých exemplářů dosahovat až 25 metrů ! Užitek ovšem neposkytují pouze plody. Pevná vlákna lýka pod kůrou slouží k výrobě provazů a lan běžně užívaných v každodenním životě domorodců, dále se z nich vyrábí i balicí papír. Z kořenů mladých rostlin se prý připravuje lahodný salát. Zřejmě nepravdivá je informace o tom, že se z kmenů menších baobabů (např. Adansonia rubrostipa) vyrábějí jednoduchá plavidla, protože měkké pórovité dřevo snadno nasákne vodu. Zcela jistě však Malgaši sbírají na kmenech padlých baobabů zvláštní druh jedlé houby, která roste pouze na trouchnivějícím dřevě těchto velikánů. Neustále se diskutovalo o tom, zda kmeny baobabů slouží jako opravdové zásobárny vody pro domorodce. Jediná zmínka z roku 1912 hovoří o tom, že domorodci na jihozápadě Madagaskaru hloubí v kmenech baobabů Adansonia otvory a měkký střed kmene vydlabou. Tím vznikne uprostřed stromu dutina, do které shromažďují vodu v období dešťů lidé, ale částečně i rostlina. Tuto vodu pak domorodci používají především k napájení dobytka. Expedici Lemuria 98 se po mnoha letech podařilo prokázat existenci tohoto způsobu využití baobabů. Důkazem jsou například záběry na kazetě MADAGASKAR, která vyšla jako příloha magazínu KOKTEJL 11/1998 ke stejnojmennému článku. Baobaby jsou pro lidi zvláštním, oduševnělým stromem. Proto také v jejich nitru mají mnohdy příbytek kouzelníci a šamani, daleko od vesnice vyhledávají meditační klid. V Súdánu některé vesnice používaly kmeny baobabu prstnatého jako hroby pro své blízké zemřelé. Na druhou stranu existují zprávy potvrzující určité "zneužití" baobabů. V severní Botswaně údajně stál baobab, v jehož nitru byl zřízen splachovací záchod, v Austrálii zase posloužil kmen Adansonia gregorii jako městské vězení. Naštěstí jsou tyto případy spíše kuriozitou, a nikoliv pravidlem.

Strana 25 z 85

BAOBABÍ DUŠE Všichni lidé narození v krajích baobabů mají k těmto stromům zvláštní úctu a je úplně jedno, ve které části světa to je. Obzvláště pak Malgaši mají svůj život těsně spjatý s životem a s osudy těchto velikánů. Nejčastěji je nazývají renala nebo reniala, což v překladu znamená "matka lesa". Chovají k baobabům zvláštní úctu a nikdy je úmyslně nepoškozují. Vzhlížejí k nim jako ke stromům s duší a často jim přinášejí i oběti ve formě rýže nebo jiného jídla. V suchých oblastech jihozápadního Madagaskaru, kde bývá původní porost často vykácen, baobaby stojí a rostou dál. Vesničané si bohužel neuvědomují, že nejvíce škodí baobabům právě tím, že jim ničí jejich přirozené prostředí. Tento problém je natolik zásadní, že v místech s vykáceným lesem nedochází již k přirozené obnově společenstva a baobaby, které jsou jakousi páteří zdejších rostlinných formací, mají šanci stejně malou jako ostatní druhy. Domorodci mají doposud své matky lesa "v pořádku", stejně jako své vlastní představy a pohledy na tento svět. Do života i těch nejprostších domorodců se ale čím dál více začínají promítat neblahé prvky euro-americké kultury, a tak je možná otázkou krátké doby, kdy hodnoty přetrvávající stovky generací padnou během několika málo dalších let. To, co bylo dříve zapovězené, zakázané, nebo-li fady, se může nebezpečně brzy stát uznávanou společenskou normou. I v těch nejodlehlejších místech třeba jihozápadního Madagaskaru či východní Afriky se totiž domorodci dostávají do přímého kontaktu s pokřivenými hodnotami našeho světa. Je velká škoda, že před ním není nikdo z nás schopen uchránit Masaje, Vezy, Mahafaly, Antandroye, Sakalavy a další domorodé kmeny, a tím nepřímo i baobaby. Byť to jsou obři, proti člověku jsou stejně bezbranní jako plejtváci, velryby, sekvoje či sloni. Je totiž nad slunce jasnější, že baobaby tady budou tak dlouho, jak dlouho jim člověk ponechá šanci. Záleží však na tom, jak dlouho dostane při současném způsobu života od přírody šanci právě člověk...

Strana 26 z 85

TVÁŘE BOHŮ Tak daleká, tak vzdálená je temnátvář Afriky." (Langston Hughes) Afričtí vyznavači vúdú na Haiti, znalci botaniky, jejichž předky přivezly otrokářské lodi z Beninu, vyhlásili kdysi kolonizátorům "jedovou válku" a trávili jim dobytek. Vúdúistický kněz Boukman sloužil prý v roce 1791 v Kajmaním lese na Haiti před shromážděním otroků tak sugestivní obřad, že věřící rozpoutali prostřednictvím transového tance bouři, jaká dosud na ostrově neměla obdoby... ..... Víc než 350 let mezi 16.-19. stoletím trvalo pokořování a vraždění původních Afričanů, na kterém se podílely a z něhož bohatly téměř všechny tehdejší evropské námořní a koloniální mocnosti. Obchod s otroky byl zákonem zakázán v Americe v roce 1798, v Brazílii teprve roku 1850. Svět zůstal obtěžkán neomluvitelným hříchem minulosti, ke všemu páchaným "ve jménu Božím". S nejkrutějším obchodem v lidských dějinách začali Portugalci v Africe a Španělé v Jižní Americe. Ti si nejdřív podrobili tamní domorod ce, a pak využili možnosti dovozu afrických otroků, způsobilejších fyzickou kondicí k těžké práci. Ironií osudu stál u zrodu myšlenky velký humanista páter Bartolomé de las Casas, zamýšlející importem pracovních sil z Afriky chránit jihoamerické indiány. Požehnání k obchodu dali ovšem roku 1501 španělští vládci Ferdinand a Isabela. Odhaduje se, že od počátku 16. století zhruba do poloviny 19. století bylo z Afriky násilně odvlečeno 10-12 milionů mužů, žen a dětí, nemluvě o těch, kteří drsné podmínky přepravy nepřežili. Snad nejvíc Afričanů - Ašantů, Dogonů a dalších neméně výjimečných kmenů z povodí Volty - odplouvalo po internaci v okovech ze smutně proslulých pevností, jako je známá a dosud navštěvovaná Elmína na "Zlatonosném pobřeží" (Ghana), a z "Otročího pobřeží" (Benin), odkud pocházejí v Americe četní Jorubové. Frekvent ovaným otrokářským "nástupištěm" bývalo i pobřeží Konga. Otrokáři měli černochy za primitivy, a proto jim vnucovali svoji kulturu. Netušili přitom, že otroci byli mnohdy rodem z míst, kde už staletí před příchodem bělochů existovala mocná království s vlastní původní kulturou i náboženstvím. Afričané, kteří přežili transport do Nového světa, se často snažili už v přístavu utéct. Pro úspěšné zběhy se dokonce vžilo pojmenování cimarronas, jehož původní význam v jihoamerické španělštině je divoký, nepoddajný. Cimarronas prchali do neprostupných džunglí a hor . Za útočiště jim sloužily quilombos (opevněné vsi). Tak vznikaly uprostřed Latinské Ameriky nejprve malé africké ostrůvky, kde uprchlíci žili podle afrických tradic a které měly a dodnes mají nemalý vliv na kulturu kontinentu. Po celém jihoamerickém území pak začaly spontánně vyrůstat černošské pevnosti, města i ilegální státy. Nejznámějším z nich se stala v letech 1630-1697 Palmarská republika (Malá Angola) na brazilském území, sdružující asi 20 tisíc uprchlých otroků a pod vedením legendárního vů dce Zumbího dlouho odolávající Portugalcům. Strana 27 z 85

V takových společenstvích Afričané uskutečňovali své náboženské představy. Oficiálně nemohli - většinou byli totiž donuceni přijmout křest a své obřady konat tajně. Tím ale zpětně ovlivňovali původní indiány i křesťany. Postupně se v Jižní Americe a v Karibiku rozšířilo množství sekt, v nichž se mísí vliv afrických animistických náboženství věřících v nadpřirozené síly, duchy a duše převtělující se do přírodnin i do předmětů tvořících náš svět, s ideami katolicismu. Většina z oněch sekt si zároveň v ytvářela vlastní ikonografii různorodé a pro nás těžko pochopitelné motivy, alegorie a symboly. Vrcholem vizuální podoby této zajímavé duchovní kultury jsou její oltáře.

OLTÁŘE, JAK JE NEZNÁME Vúdúistická kněžka Mambo Angélá, žijící v New Yorku, nemá dnes, dvě stě let po svém haitském předchůdci Boukmanovi, žádnou potřebu rozpoutávat bouři na Manhattanu, trávit dobytek, či dokonce propichovat pletací jehlicí srdce vycpaného panáčka zosobňujícího nepřítele. Spíš než kult vúdú by to ostatně byla jeho hollywoodská karikatura. Anebo černá magie, kterou ovšem vúdúisté popravdě často ovládají. Zato si kněžka postavila doma "sedmidenní oltář" na oslavu svého osmiletého kněžství. Oltář - s trocho u nadsázky připomíná vícepatrový "švédský stůl" s hojností obětin: medem, cukrovím, koláčky, dorty, ovocem, šampaňským, květinami. Později během obřadu budou obětiny nabízeny věřícím stoupencům. Americký historik umění Robert Thompson charakterizuje vúdú jako "jednu z příznačných aktivit lidí afrického původu na západní polokouli, rezonující, vybroušenou syntézu tradičních náboženství oblastí Dahome, Jorubska a Konga s příměsí katolicismu..." Pro Evropana je afroamerický oltář něčím naprosto bizarním a neuchopitelným. Mívá totiž zcela jiné funkce a podoby než oltář křesťanský. Různorodost a odlišnost přitom souvisí s tím, kde se uchytila ta či ona z četných podob afrických kultů a jak se proměňovala. Nezvyklé jsou pro nás samozřejmě i rituály a obřady, bez nichž oltář zůstává vlastně mrtvý. Neodmyslitelnou součástí jeho podoby bývají totiž velmi vypjaté ceremonie, extatické modlitby, rytmická hudba, transový tanec, příprava i konzumace r ozmanitých pokrmů. To vše často zahaleno zvířeným prachem a dýmem z ohně... Estetický vzhled oltáře je důležitý stejně jako použité materiály. Tvůrci využívají efektů blyštivých a barevných povrchů, pracují s květy, stuhami, korálky, perlami, střepy zrcadel, mušlemi i peřím či kůžemi leopardů. Dosud není jasné, proč je součástí oltářů i množství předmětů běžné masové produkce, zatímco se tvůrci vyhýbají dřevořezbě, tak typické pro umění Afriky. Konečně je podoba oltáře odvislá od dynamiky tance, který se u něj odehrává: vyjadřuje náboženský prožitek a usiluje o zachycení vlastností boží duše. Prostředníky jsou právě tanečníci dosahující extáze, do nichž se vtělují duchové. Tvůrci vycházejí při sestavování oltářů z vlastních náboženských tradic a jejich ikonografických znaků. Nijak jim to ale nebrání v experimentu, takže lze dokonce uvažovat o uměleckém záměru autorů. Někteří z nich se skutečně za umělce považují. Například Kubánec Jose Bedila, představitel konžské tradice Nkisi (božského učení a medicíny Strana 28 z 85

Konga), zacházel se svým dílem dosti volně. Experimentoval s malbou, seskupováním předmětů i s modelováním figur. A podřizoval oltář dokonce změnám svého skromného by dliště: v Havaně ho instaloval v prádelně, v New Yorku na WC, jinde zase ve spižírně. Jediným nábožensky motivovaným požadavkem, který kladl na prostor, byla jeho absolutní uzavřenost. Oltář zasvěcený duši bůžka Sarabandy je zaplněn peřím, jež vynáší duše do vzduchu, zatímco rohy zvířat chrání věštce a věštění a zrcátka zahánějí zlo. Konžská tradice má v Latinské Americe silné zastoupení: 40 % otroků pocházelo právě odtud. Některé z konžských kmenů stavěly působivé oltáře z uschlých stromů udržujících naživu duchy předků pro lepší život živých. Strom má totiž schopnost dostat se kořeny až do podsvětí a navázat kontakt se zemřelými. Oltáře Saa Maka bývaly ověšeny pestrobarevnými talíři lákajícími na efektní povrch zlé duchy a věznící je podobně, jako masožravé květy vězní hmyz. Další "stromové oltáře" mohou být vybaveny například plastovými láhvemi od coca-coly naplněnými barvou připomínající krev. Ta prý působí na zlé duchy stejně jako pestré barvy talířů. V Jižní Americe plnily však tyto oltáře jinou funkci. Kdokoli chtěl proniknout do míst obývaných Afričany, mohl najít vzkaz: "Jestliže jsi přišel, abys nám ublížil, potkáš jen mrtvé stromy. Ale přišel-li jsi v dobré víře, bude tvoje duše posílena světlem jejich ducha!" Zvláštním typem osobního oltáře, umísťovaného obvykle na vnější zeď blízko dveří, je oltář Gyp Packnett. Tvoří ho dvě dětské panenky ověšené řetězy a pistolí. Předměty chrání majitele před živými i mrtvými. Součástí oltáře bývá často plot z barevných kanystrů, uvnitř nichž září svíčky jako v lampionech. Svítící zdi mají odlákat divoké psy a zlé duchy. Za symbol plynutí času a trvání duše slouží někdy rotující předměty - pneumatiky, letecké a ventilátorové vrtule. V konžské oltářní tradici je obvyklé používat nejrůznější medikamenty proti zlým duchům nemocí. Příkladem může být oltář Omolu v přístavním městě Salvadoru brazilského státu Bahia postavený k ochraně obyvatel před AIDS. Oltář je zasvěcen jorubskému bohu moru Obaluaiye (jedno z jmen boha Omolu). Podle Afričanů využívá Obaluaiye nemocí k prohloubení sociálního vědomí lidí. První část oltáře tvoří keramické urny věnované lidem postiženým AIDS. Jsou-li potřísněné skvrnami, pak skvrny symbolizují bolest a horečku. Nádoby k oltáři přinášejí pravděpodobně blízcí příbuzní obětí a touto ceremonií zdůrazňují soucit a podporu nemocným. Druhou částí oltáře jsou schody, na které se pokládají talíře se zvláštní ingrediencí. Ve směsi jsou umístěna železná žezílka představující ptáka - symbol boha uzdravování Osanyina. Tato část oltáře vyjadřuje naději a pomáhá nemocným nalézt vůli k pokračování v životě. Proto se zde věřící modlí za nalezení léku proti AIDS.

ORÍŠOVÉ - KOMPETENČNÍ BOHOVÉ Prostředí obou Amerik patrně nejvíc ovlivnili afričtí Jorubové, dědicové říše vzniklé už ve 12. století. Jejich náboženství se odedávna vyznačovalo početným panteonem bohů. Nejvyšším byl Olorun, majitel nebes - nesmrtelný, všemocný a vševědoucí udržovatel Strana 29 z 85

prapůvodní harmonie. K němu se věřící směli obracet jen prostřednictvím oríšů - bohů s jasně vymezenou kompetencí, kterým Afričané staví samostatné oltáře a svatyně. Zřejmě nejdůležitějším z oríšů je Obatala - bůh stvoření. O stupeň níž v boží hierarchii stojí duchové velkých předků, kteří se stali bohy, např. Šango - bůh hromu. A na posledním stupni jsou duchové spojení s konkrétními místy (řekami, stromy, horami...). Součástí každého jorubského obřadu je rituální tanec znamenající pro Afričana obraz jeho vlastní duše. Tanečník vstupuje do stavu extáze, v němž se nakonec stává tím oríšou, kterému je zasvěcen. Aby se tělo naplnilo duchem boha co nejrychleji, tanečník na sebe bere i jeho podobu - masku a převlek se symboly příslušného oríši. Tyto jorubské náboženské praktiky působí v Latinské Americe velice silně. Jednou z oblastí, kde dopadly na úrodnou půdu, byla Brazílie. Zde také žije největší počet obyvatel af rického původu (odhadem téměř 70 milionů, tedy skoro polovina brazilské populace). Kněz Antonio Viveira napsal už v 17. století, že "Brazílie má americké tělo a africkou duši". Protože Afričané dlouho nesměli vyznávat jinou víru než katolickou, náboženství se na jihoamerickém kontinentu a zvlášť v Brazílii takřka od počátků prolínala. Bozi Afričanů tu často vystupovali pod křesťanskými jmény. Asi nejpříznačnější typ oltáře, na němž biblické postavy zastupují jorubské bohy, představuje Umbandá: v jeho horní části je ústřední postavou Kristus černé pleti Oxalás. Vedle stojí sv. Lazar ztotožňovaný s bohem nemocí Obaluaiyem a dolní části oltáře dominuje Panna Maria - jorubská bohyně vod a patronka žen Yemanyá, obklopená mořskými sítěmi a lasturami, oblečená vždy v modrém. Její svátek je dnem rituální očisty. Obřady proto často probíhají u moře, kde se věřící umývají a kam dívky přinášejí jako oběti bílé květy. Na proslulých plážích Rio de Janeira se dodnes na Silvestra rozsvěcuje "nekonečný oltář": tisíce lidí hloubí v písku jamky, v nichž pálí svíčky a obětují Yemanyá ovoce a bílé růže (symbol čistoty). Při obřadu teče proudem šampaňské, jehož pěna se mísí s pěnou moře - tak jako se tu po staletí mísila krev dvou kontinentů, jejich kultur a víry. Děkuji Anně Jacobi, kurátorce výstavy "Tváře bohů" v Domě kultur národů v Berlíně, za poskytnutí některých informací.

Strana 30 z 85

KOVBOJOVÉ Z MALI Pro většinu lidí je hnaní skotu spojeno s představou kovbojů putujících se svými stády po pláních Texasu a Arizony. Skutečně velkolepou podívanou na valící se stáda dobytka však dnes nabízí západoafrický stát Mali na světově proslulém brodu Diafarabé.

Dvakrát ročně překračují muži z kmenů Ful a Peul řeku Niger, aby svá stáda dostali na úrodnější pastviny v Mauritánii nebo v okolí Tombouctou. Vhodný den se pečlivě hledá jednak na konci listopadu a začátku prosince, kdy končí období dešťů, a pak opět v květnu nebo v červnu, kdy je ještě dostatek trávy k nakrmení skotu v domovských vesnicích. Kovbojové z Mali tak tráví více než šest měsíců jen se svými stády, odloučeni od rodin a daleko od domova.

Aby uživili svá stáda, opouštějí muži kmenů Ful a Peul na dlouhých šest měsíců své domovy a rodiny. Tuto tradici lze vystopovat až do roku 1821.

Tuto tradici lze vysledovat až do roku 1821, kdy musulmané z Hamdalaye získali moc na úkor království Ségou a ovládli trasy, po kterých se hnal skot z Mali až do Mauritánie. Přechod řeky se tehdy soustřeďoval na jeden jediný den, aby mohla armáda zvířata lépe chránit před bandity. Dnes stáda víří vody Nigeru dokonce až tři dny, tím prvním je však vždy sobota. Je to totiž den, kdy bylo království Ségou poraženo a práva na přechod získána.

Načasování přechodu je velice důležité a konečné rozhodnutí je v moci guvernéra oblasti. Jedním z důležitých faktorů je hloubka vody v Nigeru, nikoli však jediným. Guvernér musí sladit potřeby pěstitelů rýže a honáků dobytka. Ti první se obávají, aby zvířata nepřekročila řeku příliš brzy a nespásla jim jejich úrodu. Hlavní starostí honáků je pak plný žaludek jejich zvířat, takže s přechodem nechtějí příliš otálet.

Strana 31 z 85

Jakmile rozhodnutí padne, představení začíná. Muži mávají klacky a pokřikují na dobytek. Některým zvířatům se příliš do vody nechce, nakonec se ale celá stáda jako obrovský had sunou přes řeku. Tisíce kusů dobytka brázdí vody Nigeru, tisíce čekají na břehu, buší kopyty, víří prach a bučí. Na druhé straně řeky už na ně čekají další muži, jimž začíná těžká dřina se shromažďováním svých stád. Sobota se mění v den oslav. Patří k ní hudba i tanec, některé dvojice si dokonce vybírají tento den jako svůj svatební. Mnoho krav je slavnostně nazdobeno a ve všeobecném veselí se snadno ztratí ženské slzy. Muži své ženy na dlouhých šest měsíců opouštějí. Nevrátí se dříve než v květnu.

ČAS LOVCŮ Kdo dnes sleduje aktuální novinové a televizní zprávy o antropologických objevech, musí mít dojem, že dosavadní teorie o vývoji člověka byly vymazány, a napsány úplně nové. Tím je vinen novinářský styl, ale koneckonců i tón, jímž jsou sami badatelé někdy nuceni formulovat zprávy pro své sponzory. A také nedostatek populárních a naučných publikací o dosavadním stavu výzkumu, abychom mohli nové poznatky zařazovat a porovnávat. Nové objevy totiž základní teorie vcelku nevyvracejí, naopak, pomáhají zaplňovat některá bílá místa. Snad trochu nahrávají stoupencům teorie o postupném vývoji organismů a člověka (gradualistům), a to tím, jak neustále doplňují chybějící články řetězu a překlenují mezery. Přesto pozorujeme, že ve vývoji existují také nápadné "skoky", že proces změn v biologických strukturách má svůj rytmus a že se v něm střídá krátké období změn s dlouhým obdobím stáze. Pojďme se podívat, jak to vypadalo s prvními lidmi v Africe.

EPOCHÁLNÍ OBJEVY V roce 1924 objevil anatom Raymond Dart v Taungu v jižní Africe lebku nedospělého tvora s opičími i lidskými znaky a vysvětlil ji jako chybějící článek mezi našimi zvířecími předky a člověkem. Nazval jej tehdy Australopithecus africanus neboli "jižní africká opice". Poté následoval řetěz dalších nálezů australopitéků z jižní Afriky až po rok 1959, kdy britský antropolog Louis S. B. Leakey ohlásil objev nápadně mohutného, robustního australopitéka v Olduvai v Tanzanii, a rozšířil tak oblast výskytu nejstarších hominidů také do východní Afriky. Další výzkumy podél východoafrického tektonického zlomu přinesly objev jiného tvora, s objemnější mozkovnou, výrobce kamenných nástrojů, který byl pojmenován Homo habilis - "člověk zručný". Původně se nálezy australopitéků i člověka (Homo) datovaly do doby vzdálené 1 až 2 miliony let, avšak s přibýváním nálezů se časová perspektiva prohloubila až na 4-5 milionů let. Teprve v období starším než 5 milionů let fosilie hominidů mizí - od vyšších primátů třetihor je odděluje několikamilionová mezera. Zdá se tedy, že kdesi na samém počátku našeho rodokmenu se otevírá jakási "černá díra".

Strana 32 z 85

ARDIPITÉK - BYTOST Z POČÁTKU VÝVOJE Počátkem 90. let objevil Timothy White na středním toku řeky Awaš v Etiopii velmi staré kosterní nálezy (4 400 000 let) a navrhl pro ně název Australopithecus ramidus. "Ramid" znamená v místním jazyce kořen, a to u lidí i rostlin - název byl míněn jako pocta domorodým spolupracovníkům, zakořeněným v zemi tak bohaté na fosilie nejstarších hominidů. V roce 1995 však zveřejnil Timothy White se svými spolupracovníky Genem Suwou z Japonska a Berhane Asfawem z Etiopie další zprávu, nebo spíše opravu, podle níž bylo přisouzení nových nálezů k rodu Australopithecus nesprávné, a jedná se spíše o sesterský rod vůči ostatním hominidům. Navrhli tedy nový název, Ardipithecus ramidus, kde "ardi" znamená země nebo podlaha. Tím má být zdůrazněno, že tato bytost stojí na samém počátku vývoje hominidů. Nálezy ležely ve třímetrové vrstvě tufu formace Daam Aatu, z jejíhož těsného podloží bylo získáno datum 4,39+0,03 milionu let. Šlo především o zuby. Horní i dolní řezáky jsou ještě poměrně velké oproti ostatním zubům a zubní sklovina je tenčí než u pozdějších australopitéků. Z dochovaných zlomků spánkové a týlní části lebky lze soudit, že lebka byla celkově menší než u australopitéka afarského a tvarem připomíná v některých rysech lebku šimpanze. Mimořádným nálezem byly zlomky levé horní končetiny, které umožňují rámcově srovnávat také velikost postavy. Jak upozornil Jan Beneš, svébytnost ardipitéka se tím však nepotvrdila. Byl totiž větší než nejmenší ze známých australopitéků afarských (A. L. 288-1), ale menší než ostatní zástupci tohoto druhu. Tvarově se na horní končetině objevují jevy srovnatelné jak s hominidy, tak s lidoopy. Výzkum mezinárodních týmů v Etiopii ovšem pokračuje a podle sdělení Timothy Whitea přináší stále nové fosilie, které se svým datováním blíží hranici 5 milionů let.

AUSTRALOPITÉK OD JEZERA TURKANA Následující článek v řetězu nejstarších hominidů doplnila tentokrát skupina vedená Meave Leakeyovou, která pracuje v Keni. Jde o celkem devět zlomků lebky, kostry a zubů z lokality Kanapi a dvanáct zlomků z lokality Allia Bay. Jsou datovány mezi 4,2 až 3,9 milionu let, takže časově přímo navazují na nálezy ardipitéka. Autoři pro tuto skupinu v roce 1995 navrhli název Australopithecus anamensis; "anam", česky jezero, vyjadřuje skutečnost, že všechny fosilie pocházejí z okolí jezera Turkana. Nejvíce informací o tomto hominidovi poskytují nálezy horní a dolní čelisti a zlomky dolní končetiny (kost holenní). Tvar a proporce čelisti i zubů, tloušťka zubní skloviny a další skutečnosti zdůvodňují tvarové rozdíly vůči starším i mladším hominidům, ale současně naznačují také rozdíly v tvrdosti potravy, na niž se jednotlivé formy zaměřovaly. Zuby tedy Strana 33 z 85

věda používá nejen k vymezování nových druhů, ale poznává z nich i to, jak se tito tvorové chovali. Stephen Jay Gould považuje za nejvýznamnější vývojový zlom přechod k pohybu na zadních končetinách, což úplně uvolní přední končetiny pro jinou činnost. Zvětšování mozku jako by za vzpřímením ještě stále časově pokulhávalo. Nový nález zlomků kosti holenní je tedy velmi šťastný, neboť prokazuje vzpřímení hominidů o 0,5 milionu let dříve, než se dosud soudilo. Nadto kost holenní umožnila pokusit se rovněž o výpočet váhy australopitéka anamského: oba odhady, 47 kg a 55 kg, přesahují váhu pozdějšího australopitéka afarského. Bohužel dochované zlomky mozkovny nedovolují přesný výpočet jejího objemu. Podle M. Leakeyové a jejích spolupracovníků tedy nově definovaný druh překlenuje mezeru mezi ardipitékem a australopitékem afarským nejen časově, ale také tvarem kostí. Nemusel ovšem být v africké krajině osamocen, neboť před 4 miliony let mohlo existovat paralelně několik nových druhů hominidů a všichni se už mohli pohybovat vzpřímeně.

SLAVNÁ LUCY S RODINOU V průběhu 70. let poskytly vrstvy písků a slínů prostoupené sopečnými tufy v etiopském Hadaru na 270 kosterních pozůstatků a fragmentů hominidů, pro něž Donald C. Johanson, Timothy White a Yves Coppens v roce 1978 navrhli název Australopithecus afarensis. Nejvýznamnějším objevem tehdy byla podstatná část kostry ženského pohlaví, slavná Lucy z roku 1974, a celý soubor fosilií nalezený o rok později, o němž se tehdy hovořilo jako o "nejstarší rodině". Chyběla však kompletní lebka. Mnohé antropology zaráželo, jak jsou jednotlivé nálezy různorodé tvarem i robustností. Obnovené výzkumy po roce 1990 přinesly další série fosilií a doplnily poznatky o tvaru lebky. V roce 1993 byla ohlášena čelist, tvarem srovnatelná s australopitékem afarským, dokonce až v povodí Gazelí řeky v Čadu, tedy poprvé mimo klasický jiho-východoafrický region. Australopiték afarský je v Hadaru a v Laetoli datován mezi 3,6 až 3,0 miliony let. Samice byly podstatně menší než samci, dosahovaly velikosti dnešních Pygmejů. Objem mozku nepřesáhl 500 krychlových centimetrů, zuby byly celkově veliké, ovšem u ženských jedinců podstatně menší. Čelisti vyčnívaly dopředu, nos byl plochý, čelo ubíhalo dozadu a nad očima vystupovaly masivní oblouky. Pánev ukazuje, že tito tvorové se již dokázali pohybovat vzpřímeně po dvou, a studium paže a ruky zase naznačuje, že stále ovládali i pohyb v korunách stromů. Ve vrstvě ztvrdlého sopečného popela, kterou odkryl výzkum v Laetoli, se mezi křížícími se stopami různých zvířat otiskly i šlépěje nějakého hominida. Vzhledem k datování tudy zřejmě prošel právě australopiték afarský.

Strana 34 z 85

AUSTRALOPITÉK AFRICKÝ V období po 3 milionech let se předpokládá větvení australopitéků na formy gracilnější (Australopithecus africanus) a robustnější. Australopiték africký byl popsán Raymondem Dartem z jižní Afriky již v roce 1925. Čenich už tolik nevystupuje vpřed, špičáky se zmenšily a mozkovna byla kulatější. Mozek sám se zvětšil, ale stále neměl vyvinuta ta centra, která jsou důležitá pro rozvoj článkované řeči. Pozůstatky jihoafrických australopitéků se po několik následujících desetiletí dostaly do stínu nových objevů ve východní Africe a teprve v posledních letech se k nim znovu obrací pozornost. Přitom se ukazuje, že některé z nich jsou "mnohem více opičí, než by bylo žádoucí", a to i ve srovnání s australopitékem afarským. Pánev sice svědčí o pohybu po dvou - což jsme pozorovali již v předchozím období, zdá se však, že gracilní australopiték trávil většinu života na stromech. Jeho kosterní pozůstatky se pak hromadily spolu s faunou ve výplni jeskyní, kam přirozeně padaly vertikálními šachtami, anebo je tam zavlekly šelmy. Je totiž pravděpodobné, že australopitékové často hynuli násilnou smrtí. Studium zubů ukazuje na průměrný věk kolem 22 let a naznačuje také, že tito tvorové byli všežravci a částečně i masožravci. V roce 1999 připojili T. White a B. Asfaw na základě posledních výzkumů v Bei Bouri v Etiopii ještě další druh, s africkým australopitékem zhruba současný, a nazvali jej Australopithecus garhi ("garhi" znamená překvapení). Opičí rysy jsou v tomto případě patrné na lebce i horních končetinách, zatímco tvar dolních končetin je lidský. Technologickou vyspělost naznačují kamenné nástroje i řezné stopy na zvířecích kostech.

ROBUSTNÍ AUSTRALOPITÉKOVÉ Robustní australopitékové, označovaní rovněž jako paranthropové, se dnes člení do dvou forem, Australopithecus robustus a Australopithecus boisei. První z nich je jihoafrického původu, ostatní pocházejí z Afriky východní. Australopithecus boisei je skutečně hyperrobustní a vyvinul se zřejmě z předchozí formy Australopithecus aethiopicus, jehož nejkompletnější nález je znám jako "Černá lebka". Hovoříme sice o mohutnosti těchto hominidů, ale máme přitom na mysli především mohutnost žvýkacího aparátu, nikoli těla. Obličej robustních australopitéků se celkově liší plochým obličejem a výraznými oblouky nad očnicemi. Objem mozku se poněkud zvětšil a dosáhl 530 krychlových centimetrů. U některých jedinců, spíše samců, probíhá po temeni lebky kostěný hřeben, k němuž se upínají mohutné žvýkací svaly. Některé mikroskopické studie zubů ukazují, že se živili rostlinnou potravou, která byla tvrdší a vyžadovala značný tlak. Dožívali se poměrně nízkého věku - průměrně jen 17 let. Poslední robustní australopitékové se objevují před 1 milionem let. Někteří autoři, například Bernard Wood,

Strana 35 z 85

dnes znovu poukazují na značnou velikost stoliček i třenových zubů u všech robustních forem, vydělují je z rodu Australopithecus a navrhují obnovit starší název Paranthropus. Vegetariánský způsob obživy i malý mozek vedly k tomu, že antropologové tradičně upírají robustním australopitékům schopnost vyrábět první nástroje, i když se na několika lokalitách v oblasti Koobi Fora vyskytly současně. To je podle Randyho Susmana nespravedlivé, neboť jejich ruka, na rozdíl od starších australopitéků, už dokázala uchopovat předměty přesně.

OBJEVUJE SE HOMO Hranice, která by umožnila rozdělit hominidy na úrovni rodu - australopitéky od prvních lidí, není při prvním pohledu na nalezené kosterní pozůstatky příliš zřetelná. První zástupce rodu Homo je podle současného stavu výzkumu Homo rudolphensis, který se před více než 2 miliony let objevuje v Olduvai a v oblasti jezera Turkana (původně Rudolfovo jezero). Oproti už klasickému, poněkud mladšímu (až po 2 milionech let) Homo habilis, kterého už v roce 1964 definovali Louis Leakey, Phillip Tobias a John Napier, je pro něj příznačná delší a širší tvář s méně výraznými nadočnicovými oblouky a s poměrně velkou mozkovnou. Pro první lidi obecně je příznačné zmenšení a zjemnění žvýkacího aparátu, i když například Homo habilis měl ještě stále tvář australopitéka. Odlišuje se však od něj nejen užšími stoličkami, ale zejména výrazným zvětšením mozku (až 730 krychlových centimetrů) a zřejmě i jeho složitější stavbou, takže se někdy uvažuje o schopnosti jednoduché řeči. A právě to je trend, který v dalším vývoji pokračuje. Archeologické nálezy prokazatelně dokládají, že Homo habilis, tedy člověk zručný, vyráběl nástroje a této jistotě vděčí i za své jméno. Podobně je tomu i s posledním zástupcem prvních lidí, Homo ergaster (člověk dělník), pro něhož je typická menší spodní čelist, vystupující nos a modernější anatomie končetin. Mohli bychom tedy předpokládat, že mezi stavbou mozku a technologií existovala přímá souvislost.

V JAKÉM PROSTŘEDÍ ŽILI Geologické vrty v hlubokomořských usazeninách a změny ve skladbě rostlinného pylu, měkkýšů i savců shodně vypovídají o tom, že někdy před 6 až 5 miliony let se teplé a příznivé podnebí naší planety ochlazovalo. Tvorba ledovců, zejména v Antarktidě, vyvolala všesvětový pokles hladiny moří o 50 až 60 metrů. Současně ustávaly i deště. V Africe se to projevilo ústupem pralesa ve prospěch otevřených savan, mozaikovitě porostlých křovinami a skupinami stromů. Mění se také složení obyvatel této krajiny, například některé druhy antilop zcela mizí a jiné se objevují nově. Otevřené savany ovládly velké šelmy. Další ochlazení následovalo před 2,5 miliony let, kdy se kolem severního i jižního pólu začaly soustřeďovat masy ledu. A protože ústup afrického deštného lesa se zastavil na linii oddělující v severojižním směru východoafrické savany od středoafrického lesního pásma, Strana 36 z 85

nazval francouzský antropolog Yves Coppens svou teorii o vzniku člověka "East side story". Je to teorie zdůrazňující vliv přírodního prostředí na vývoj hominidů. Předpokládá, že právě v otevřené krajině východní části kontinentu a v přímém ohrožení šelmami se tento vývoj nutně urychloval.

...A JAK SE CHOVALI První hominidy tedy můžeme třídit podle celkového vzhledu a jednotlivých tvarových rysů na kosterních pozůstatcích, avšak chceme-li jim alespoň trochu porozumět, bude podstatné jejich chování. Mezi bytostmi žijícími na naší planetě dnes totiž není žádná, která by umožňovala analogii a srovnání. Jane Lawick-Goodallová a další etologové proto volili cestu studia života lidoopů, zejména šimpanzů, zatímco etnografové se zaměřili na údaje o lovecko-sběračských kmenech současnosti, Křovácích, původních Austrálcích a Eskymácích. Oba pohledy jsou však vzájemně nepřeklenutelné, a dávná skutečnost leží kdesi mimo naše zorné pole. Co k tomu říká archeologie a jak vysvětlit její svědectví? Ve srovnání s rozvětvenou strukturou našeho rodokmenu působí archeologické pozůstatky trochu monotónně. Naleziště tvoří zatím jen shluk rozštípaných kamenů a kostí, beze stop ohně či prokazatelných obydlí. Snad nikde se proto neotvírá tak široké pole možností jako právě při výkladu nejstarších afrických lokalit. Už Raymond Dart, hned poté co australopitéka afrického tvarově popsal, zaměřil se i na stopy jeho chování. Tehdy šlo o rozbité kusy zvířecích kostí, zubů a rohů, v nichž viděl nejstarší zbraně nebo nástroje a které označil pojmem "osteodontokeratická kultura". Dnes, po kritickém přezkoumání, se ukázaly být spíše důsledkem ohlodání šelem nebo přirozených posunů v jeskynních puklinách jižní Afriky. Spolu s osteodontokeratickou kulturou zanikla i představa australopitéka jako úspěšného a nebezpečného afrického lovce. V 70. letech pracoval na východoafrických nalezištích hominidů spolu s antropology a geology také archeolog Glynn Isaac. Jeho postup nápadně připomínal práci kriminalisty na místě činu: zkoumal kamenné nástroje, nyní už nesporné, a stopy řezání či lámání na zvířecích kostech. A také polohu předmětů v prozkoumaném prostoru a jejich možné vztahy. Domníval se, že nalezené předměty dokládají záměrnou, a dokonce už nějak plánovanou součinnost. Naši dávní předkové byli v pohledu Glynna Isaaca lidé organizovaní a společenští, žili na pevných základnách, donášeli tam kamennou surovinu, rostlinnou i masitou potravu a dělili se o ni. Nechť si tedy čtenář představí, že se ocitl v oblasti východoafrických jezer před 2,5 miliony let a průvodcem mu bude Glynn Isaac. Jak stoupá do větví osamělého stromu, uvidí asi kilometr daleko na západě bažinaté břehy jezera, oživené ptáky, krokodýly a skupinami hrochů. Na druhé straně se táhne planina porostlá stromy a křovinami, mezi nimiž se potulují skupiny antilop, až k nízkým pahorkům pokrytým savanou, ve vzdálenosti asi 10 kilometrů. Náhle pozorovatel rozezná skupinu čtyř nebo pěti lidí - že jsou to lidé, pozná Strana 37 z 85

podle toho, že kráčejí vzpřímeně a něco nesou. Teprve když se přiblíží, všimne si, že ve stínu pod stromem se ukrývala skupina dalších tvorů. Teď vzrušeně vstávají a přitom se ukazuje, že to jsou ženy. Volají, gestikulují, a pozorovatel najednou zapochybuje, zda je má opravdu považovat za lidi: nejenže jsou nápadně malí, ale neovládají ani artikulovanou řeč. Přinesený předmět je mrtvola impaly, což pochopitelně vzbudí nadšení. Největší z mužů zvedá dva kameny ležící u kořenů stromu, následují zvonivé údery kamene o kámen a ostatní rychle sbírají ostré úštěpy, odletující do trávy kolem. Muž, teď už vyzbrojený vybraným úštěpem, se vrací k mrtvole impaly a rázným řezem otevírá její břicho. A nyní nastává okamžik, jehož společenský význam hodnotil Isaac zvláště vysoko: dělení potravy. Uplynulo několik let a názory na naše předky se začaly znovu měnit. Lewis Binford v roce 1987 odmítl Isaacovy představy o stálé základně a o společenském životě kolem ní, a se svým sarkastickým skepticismem je označil za archeologickou mytologii. "Podle mého názoru," říká Binford, "se tihle chlapíci neustále krmili, když se tak potulovali krajinou jako zatracená tlupa paviánů. Hlízy, červi, semena, cokoliv. Řekněme, že jeden z nich se podívá k nebi a uvidí tam kroužit supy. Několika údery kamenného valounu si vyrobí jeden z těchhle sekáčů a jde. Dorazí k mrtvole, ale mezitím už tam byli dravci, a moc toho nezbylo. Jen trochu morku a delší končetiny, ale aby se k tomu dostal, musí navlhčit ztvrdlou kůži. Takže to všechno táhne k jezeru. Tam rozbije kosti, vezme si, co chce, a nechá po sobě kamenné nástroje, kosti a všechno ostatní. To je to, co pak najdeme na lokalitě. Není tu nic, co by ukazovalo na pevnou základnu, nějakou zástěnu z trní, nebo prokazovalo společenský systém založený na dělení potravy." Hned na začátku se nám tedy sešly protichůdné pohledy na tentýž archeologický záznam, na nahromadění zvířecích kostí a kamenných nástrojů v určité ploše. První archeolog v něm čte prvky záměrnosti a plánovitosti lidského chování, druhý pouze nahodilost. Kritika se nevyhnula ani onomu kruhovitému útvaru z kamenů z naleziště Olduvai, který už vstoupil do učebnic jako půdorys nejstaršího obydlí - podle Binforda to není nic než náhodný přírodní tvar. A vliv silné autority se přirozeně odrazí v celém oboru i na veřejnosti. Teprve v současné době se řada badatelů znovu vrací k některým původním Isaacovým názorům. Etologie, nauka o chování organismů, nás poučí, že již primáti s jejich pohyby za potravou a systémem rozmnožování se chovají poměrně specializovaně. Metody, které si k testování svých modelů vytvořila archeologie, však zatím jednoznačným jazykem nevypovídají. Na prvém místě se přirozeně zkoumá potrava, tedy údaje o druhu zvířecích kostí, o způsobech jejich rozbíjení, o stopách po zubech šelem a po kamenných nástrojích. U každé mršiny se vystřídaly vedle lidí i šelmy a někdy se zdá, že zuby šelem předcházely zářezům po kamenných nástrojích. Analýzy však nemohou prokázat, zda zvíře ulovil člověk, šelma, či zda zahynulo přirozeně. Další informace může poskytnout kamenná surovina, tedy zjištění, zda byla sebrána nedaleko (valouny křemene, úlomky sopečných hornin), nebo záměrně donesena z větší vzdálenosti. Ale teprve s postupem vývoje, až na sídlištích přibudou i jednoznačné stopy ohně, obydlí a dalších specializovaných činností, bude analýza archeologického naleziště komplexnější a její závěry určitější. Strana 38 z 85

PROČ JSOU PYGMEJOVÉ MALÍ? Pygmejové dnes představují jednu z posledních lovecko-sběračských společností deštných pralesů střední Afriky. Najdeme je roztroušeny v sedmi různých státech: Burundi, Rwandě, Zairu (dnešní Konžská demokratická republika, pozn. red.), Středoafrické republice, Kongu, Gabonu a Kamerunu. Jméno dostali od starých Řeků - pygmaios totiž znamená vysocí jeden loket. A je to právě výška postavy, která je pro pygmeje tak charakteristická - jen zřídkakdy totiž přesáhne 160 cm. Pygmejové však nejsou jednotným či celistvým národem. Jedná se o několik jazykově odlišných populačních skupin. Podle některých starších názorů jsou přímými potomky prapůvodních obyvatel tropických pralesů, sídlících v tomto prostředí ještě před příchodem prvních zemědělců. Co k tomu ale říkají současné antropologické výzkumy? Pojďme si říci, kde a jak tito lidé žijí. Jedině tak se totiž dozvíme, proč jsou vlastně tak malí.

LOVCI-SBĚRAČI KDYSI A DNES Pygmejové patří svým ekonomickým zaměřením k lovecko-sběračským společnostem. To je mimochodem docela důležitá okolnost. Připomeňme, že první zemědělské komunity vznikají teprve až před 12 tisíci lety, a jsou tedy z pohledu evoluce člověka relativně nedávnou událostí. Do té doby se lidé živili, počínaje již dobou svého vzniku zhruba před 2 miliony let (tedy po více jak 99 % trvání své existence), kořistnickým, či lépe řečeno loveckosběračským způsobem života. Člověk si prostě z přírody bral to, co mu nabízela. Dalo by se tedy s určitou nadsázkou říci, že lovecko-sběračský způsob života je nám všem vlastně fyziologicky a anatomicky blízký a podle některých antropologických teorií mu vděčíme za mnohé, co nás od našich zvířecích předků odlišuje - kupříkladu za ztrátu ochlupení. S předpokládanou loveckou aktivitou našich pradávných předků totiž podle některých vývojových teorií souvisí potřeba okamžitého a účinného ochlazování, pro nějž je bezpochyby výhodnější kůže holá a neosrstěná. Člověk, jinými slovy nahá opice, totiž v lovu zvěře nikdy nemohl konkurovat velkým šelmám, které přes celý den odpočívají ve stínu stromů a na lov vycházejí brzy ráno nebo k večeru, když polední vedra opadnou. Skupiny prvních lidí adaptujících se na denní lov musely tedy postupně chtě nechtě zvolit jinou strategii - zbavit se své srsti. Se ztrátou ochlupení našich pradávných předků souvisí i zmnožení potních žláz, pomocí nichž se zahřáté tělo snáze ochlazuje, a které jsou u člověka daleko početnější než u ostatních primátů. S tímto novým termoregulačním systémem však vznikají i nové problémy, s nimiž se naši pradávní předkové museli nějak vyrovnat. Se ztrátou velkého množství vody z těla souvisí totiž i větší závislost na vodních zdrojích a v souvislosti s přesvětlením kůže vzniká ochranná pigmentace pokožky, kterou si v tropech žijící populace uchovaly prakticky dodnes. Ale zpět do současnosti. Dnes je lovecko-sběračský způsob života spíše jakýmsi pozůstatkem biologického a kulturního vývoje člověka. Tento způsob obživy udržují dnes už Strana 39 z 85

jen nevelké skupiny lidí. Odmyslíme-li si myslivce, kteří udržují tradici lovu prakticky ve všech společnostech, jsou výlučně lovecko-sběračské populace dnes velmi vzácné. V Africe jsou to kromě Sanů právě oni malí pygmejové. Je zajímavé, že tito lidé upřednostňují v zásadě méně účinný skupinový lov před lovem individuálním. Jedinec při něm nezíská sice tolik potravy, jako kdyby se na lov vydal sám, ale má daleko větší pravděpodobnost, že se z lovu nevrátí s prázdnou, i když bude jeho úlovek relativně menší. Za velmi důležitou okolnost považujeme i to, že pygmejové ochotně spolupracují s okolními zemědělci. Za maso ulovených zvířat, med, či dokonce i námezdní práci dostávají od svých sousedů zemědělské plodiny či oblečení.

ČLOVĚK V PRALESE Procházíte-li se tropickým deštným pralesem, zmocní se vás velmi brzy pocit, že se ocitáte v botanické zahradě. Kromě povědomého nasládlého pachu tlejícího listí vám to jistě připomene vysoká teplota, společně s vysokou vzdušnou vlhkostí. Oba tyto faktory velice rychle způsobí, že se pot z vašeho těla nestačí odpařovat, ulpívá na pokožce, a váš organismus se přehřívá. Výsledkem je to, že jste při sebemenší námaze po chvíli celí udýchaní a upocení. Je to zpočátku docela nepříjemný pocit, ale zvyknete si - ostatně nic jiného vám ani nezbývá! Na nepříjemné tropické vedro deštného pralesa zapomenete zvláště tehdy, zaposloucháte-li se do zpěvu nejrůznějších ptáků a křiku opic, ozývajících se z korun stromů. Podobně jako Sahara nebyla během poslední doby ledové bezvodou písčitou pouští, byl i tropický deštný prales svou rozlohou v této době daleko větší. Dokládá to ostatně i to, že stejný typ fauny se nachází ve dvou v současné době oddělených deštných pralesích - v pralese hornoguinejském, rozprostírajícím se od Libérie po Ghanu, i v pralese dolnoguinejském, který zasahuje od Nigérie hluboko do Konžské pánve. V těchto místech je celoročně stálá teplota bez výraznějších denních či nočních výkyvů, která nikdy neklesá pod 20 °C. Vegetace dosahuje v deštném pralese úctyhodných rozměrů a vytváří dokonce jednotlivá patra, čímž účinně brání průchodu slunečních paprsků. V příšeří primárního deštného pralesa nenajdete nic víc než spadané tlející listí, větve a kmeny stromů, eventuálně některá termitiště, a brzy si uvědomíte, že toto prostředí není pro lovcesběrače nijak zvlášť bohatým zdrojem potravy. Podle novějších antropologických průzkumů se zdá, že primární deštný prales je pro člověka vlastně neobyvatelný, druhová diverzita tu totiž není veliká. Bylo zjištěno, že pygmejové si zajišťují dokonce až 2/3 potřebných kalorií od sousedních zemědělských společností. Není tudíž vyloučeno, že tito lidé původně žili spíše jen na mozaikovitém pomezí tropických pralesů a savan a do nitra rovníkového deštného pralesa se dostali až společně se zemědělci, a možná až po nich. Zemědělci nejprve museli vymýtit části původní divoké vegetace primárního deštného pralesa. Tím vznikl druhotný deštný prales s vyšší diverzitou živočišných i rostlinných druhů a tedy i vyšší nabídkou potravy pro lovce-sběrače.

Strana 40 z 85

KDO JE VLASTNĚ PYGMEJ? Ještě dříve než se pustíme do antropologických teorií pokoušejících se vysvětlit výšku postavy afrických pygmejů, řekněme si několik poznatků o jejich společenské organizaci a o nich samotných. Tak především je třeba vědět, že pygmejové jsou značně nejednotní, zejména po jazykové stránce. Pokračujeme-li v rámci jejich středoafrického rozšíření od východu na západ, rozeznáváme skupiny, jako jsou Kola, Ka, Ngombe, Bongo, Aka, Mbenzele, Twa, Cwa či Mbuti. Je to také důvod toho, proč se pygmej dnes již nepíše s velkým počátečním písmenem. Mluvíme spíše o lovecko-sběračských společnostech tropických pralesů Afriky. V rámci jednotlivých jazykových skupin se dále nacházejí různé kmeny, jako např. Efe z iturského pralesa v severozápadním Zairu, pokládaní dříve za pygmeje "rasově čisté". Nelze v této souvislosti nevzpomenout na výzkumy českého cestovatele a antropologa Pavla Šebesty, který v poříčí Ituri pracoval již na začátku 20. století. Na jeho výzkumy později navázala celá řada zahraničních badatelů. Dr. Šebesta si povšiml rovněž jednoho velmi zajímavého společenského jevu, významného z populačně genetického hlediska. Pozdější výzkumy amerických antropologů jeho pozorování ostatně potvrdily. Zatímco zemědělci si často za manželku vezmou dívku, kterou od pygmejů vykoupí, pygmej si dívku pocházející ze zemědělské rodiny nikdy nevezme. Ne že by jí opovrhoval, je tomu spíše naopak - zemědělci mu ji prostě nedají a dívka sama mezi lovce-sběrače nechce. Pygmejovi nezbývá tedy nic jiného, než se spokojit s dívkou pocházející z rodiny nějakého jiného pygmeje. Pygmejské geny tak tedy proudí pouze jedním směrem, a sice k zemědělským populacím, kde jsou postupně absorbovány. Do populace pygmejů se však geny zemědělců nedostanou. Popsaný typ partnerské výměny, jak antropologické výzkumy naznačují, může platit již po řadu generací a vede k relativní homogenitě genofondu jednotlivých pygmejských skupin. Nedostatek žen v pygmejské společnosti spolu s necitlivým mýcením pralesů lze pak rovněž považovat za hlavní příčiny toho, že lovecko-sběračské společnosti tropických deštných pralesů Afriky pomalu ale jistě vymírají. Jejich dnešní odhad se pohybuje okolo 200 000 osob.

VÝŠKA POSTAVY Výška postavy je jednou z nejvýznamnějších a velmi často sledovaných antropologických charakteristik. Jako u všech ostatních biologických znaků se na výšce postavy podílejí jak genetické vlohy, tak i vlivy prostředí. Na základě studia dvojčat byl vliv prostředí odhadnut zhruba na 20 %, což je vzhledem k ostatním znakům poměrně mnoho. Taková míra vlivu prostředí tudíž dává značný prostor k uplatnění nejrůznějších adaptačních mechanismů v evolučních i mikroevolučních procesech. Výška postavy pygmejů, alespoň u nejlépe studovaných Efe, málokdy přesáhne 160 cm. Muži měří v průměru asi 150 cm, ženy jsou zhruba ještě o 10 cm nižší.

Strana 41 z 85

Jedna z teorií, která se pokouší vysvětlit výšku postavy této skupiny lidí, vychází z adaptace na přirozeně teplé a vlhké klima deštného pralesa, které jsme popsali výše. Mohli bychom ji nazvat teorií termoregulační účinnosti. Jak bylo uvedeno, Evropané, ale i ostatní normálně vysocí Afričané se v tomto prostředí snadno přehřívají a při zvýšené tělesné aktivitě, kterou lov divoké zvěře předpokládá, se velmi rychle unaví. Do tohoto prostředí se tedy nehodí. Proč? Odpověď je jednoduchá - jsou totiž příliš velcí. Vysvětluje to vlastně jednoduchý fyzikální princip, podle kterého se menší organismy snáze ochlazují. Stačí k tomu středoškolské znalosti. Menší těleso má relativně větší povrch (v poměru k objemu) než těleso větší. A vzhledem k tomu, že se člověk, stejně jako i jiní živočichové, ochlazuje právě povrchem těla, je jeho ochlazování relativně účinnější, je-li menší. Dále se již jedná o klasické evoluční schéma. V počáteční populaci, která se musela přizpůsobit životu v prostředí deštných pralesů, byli nízcí jedinci oproti jedincům vysokým zvýhodněni. Jejich úlovky byly vyšší, dožívali se vyššího věku, měli i více manželek a, což je asi nejdůležitější, plodili i více potomstva. Trval-li tento stav řadu generací, stali se vysocí jedinci postupně vzácnými a průměrná výška postavy populace deštného pralesa se snížila. Alternativní teorii vysvětlující nízkou výšku postavy afrických pygmejů bychom mohli nazvat teorií snížení kalorických požadavků. Jak již bylo naznačeno, je primární deštný prales na potravní zdroje relativně velmi chudý. A v takovém prostředí mají výhodu právě ti, kteří toho tolik nezkonzumují, jejichž kalorické požadavky jsou nižší. Jsou to bezpochyby právě jedinci menšího tělesného vzrůstu. Tuto skutečnost lze ostatně demonstrovat i u ostatních savců. Někteří ekologové ukazují, že populace relativně větších jedinců jednotlivých druhů savců žijí v prostředí, kde dochází k periodickému nedostatku potravního zdroje. I když větší jedinci vyžadují více potravy, jsou schopni přečkat delší časové období jejího nedostatku. I toto pozorování do našeho logického rámce zapadá. Prostředí tropického pralesa je sice chudou zásobárnou potravních zdrojů, na druhé straně však tyto zdroje poskytuje stále a bez větších časových prodlev.

OD PYGMEJŮ KE SLOVANŮM Dnešní scénář vykreslující africké pygmeje je vlastně jakýmsi opakem obecného kulturního a společenského vývoje člověka na Zemi a opakem toho, jak ho předchozí badatelé interpretovali. Na rozdíl od ostatních typů prostředí, kde lovecko-sběračské společnosti předcházely společnosti zemědělské, jsou to právě zemědělci, kteří vymýtili primární tropický prales a začali pěstovat kulturní plodiny, aby v konečném důsledku umožnili i život lovcům-sběračům v tropickém pralese. Řada studií zabývajících se šířením prvních zemědělských technologií do Evropy klade lovecko-sběračské a zemědělské komunity do vzájemného protikladu. Zavedení nové "revoluční" technologie výroby potravin v Evropě je pak vysvětlováno buď aspekty kulturními, nebo demografickými. V poslední době se však začínají objevovat i studie operující s pojmy vzájemné spolupráce obou dříve nesmiřitelně protikladných komunit. Ukazuje se, že skrze souvislosti odkryté etnologickými a antropologickými studiemi současných populací můžeme porozumět lépe naší vlastní minulosti. Strana 42 z 85

HIMBA - KRÁLOVNY ŽHAVÉ POUŠTĚ Afrika se dosud zdá být nevyčerpatelnou pokladnicí různých kultur a národů, z nichž mnohé si do dnešních dnů z různých důvodů zachovaly primitivní způsob života a s tím související kulturu a tradice. Na rozdíl od jiných světadílů, je to v Africe často jen proto, že domorodí obyvatelé se přes veškeré snahy vlád jednotlivých zemí a přes dotace, které na tento program vyčleňují, civilizovat odmítají. Nechtějí. Nebudou. Tak je tomu i u jihoafrického kmene Himba, který žije v jižní Angole a severní Namibii. O kmeni Himbů (v jejich řeči se správně pro množné číslo používá předpona "ova", tedy Ovahimbů) jsem se dozvěděl již velice dávno. Viděl jsem mnoho jejich fotografií v různých publikacích v několika jazycích. Vždy jsem z toho měl pocit, že své tradice předvádějí turistům za peníze, potom se zase převlečou do riflí a jdou domů. Ani jsem netušil, jak strašně moc jsem se ve svém úsudku mýlil.

ŽIVOT NA ŘECE ONONDUJOMEVA

Komiramba, jak se dívka jmenuje, mi prozradila, že nejdůležitější ozdobou žen kemene Himba je lastura homolice zavěšená mezi ňadry, nazývaná Ohumba. Svobodné dívky navíc nosí na krku tlustý náhrdelník Ombuare. Z fotografování měla zjevně radost.

Auto, které mě přivezlo, zastavilo na rudé, prašné cestě uprostřed pouště. Řidič vypnul motor, vystoupil, zapálil si cigaretu a zálibně se rozhlížel po nehostinném buši. Bodláky, keře, sem tam kousek trávy nebo strom, jinak vyprahlá kamenitopísčitá zem, nad kterou dvanáct hodin denně pálí ostré slunce. Dvakrát potáhl a obrátil se na mě: "Tak jsme tady, vystupovat." Slézám z korby otevřeného pick-upu a s námahou vyndavám svůj batoh. Tentokrát jsem se rozhodl do pouště vyrazit pěšky. Mám s sebou čtrnáct litrů vody, a to něco váží. Položil jsem batoh na zem a vytírám si zaprášenýma rukama prach z očí. Moc to nejde. "Tak ahoj, já už se musím vrátit," říká řidič a podává mi ruku. Třeseme si pravicí a já se naivně ptám: "Dál už nejedete?" "Ne co bych tam dělal, dál už nic není, jedu nazpět, abych to stihnul do večera." Ještě jsem se zcela nevzpamatoval z dlouhé zběsilé jízdy. Tupě přikyvuji. Auto se otáčí a mně to pomaličku dochází. Měla tady přece být škola, alespoň to říkal.

"Kde je ta škola," volám za odjíždějícím autem. "Tam," mávl řidič ledabyle rukou neurčitým směrem do buše a odjel. Znovu jsem se rozhlédl. Opravdu nikde nevidím ani živáčka. Nejsou zde ani kozy, ani krávy, dokonce ani ptáci. Vše se asi někam ukrylo před nesnesitelným vedrem. Vychutnávám ticho okamžiku a v duchu se uklidňuji. Tak jsem to přece chtěl. Jít pěšky do buše a hledat zapadlé vesničky Ovahimbů. Stačí vydat se tím směrem, jak řidič ukázal, a Strana 43 z 85

tam je přece škola - říká mi rozum, ale oči nic nevidí. Teď už to není prachem, prostě tam nic není. Dívám se na silnici pokrytou červeným prachem. Vede na obě strany, tak jak to, že dál už nic není. Musí tam něco být, ale možná tak daleko, že tam ten člověk ještě nikdy nebyl. Cesta, po níž jsme právě přijeli, mi teď připadá jako pupeční šňůra, která mě spojuje se světem. Nechce se mi ji přetrhnout. Asi po deseti minutách jsem opravdu došel ke škole. Tak mi řidič nelhal. Vyučování ještě nezačalo. Učitelé sedí pod jednoduchým přístřeškem a popíjejí čaj uvařený na otevřeném ohni. Sundavám propocený batoh ze zad a přijímám místo na sezení i čaj. Domlouváme se, že zde mohu zůstat, ukazují mi místo, kde si mohu postavit stan. Sami učitelé také bydlí ve stanech. Olga Kamaóna je něco jako ředitelka mobilní školy, pochází také z národa Ovahimbů. Vystudovala a nyní se věnuje vzdělávání svých krajanů. Jak říká, vrací tak nejen své vesnici, co do jejího vzdělání investovala, ale snaží se pomáhat všem Ovahimbům, kteří o její pomoc mají zájem. Mobilní škola byl její nápad a dalo jí hodně práce, než vyšlapala cestičku vedoucí k tomu, aby byl projekt schválen a aby na něj dostala nějaké peníze. Začínali se dvěma vojenskými stany 1. května v roce 1998. Protože Ovahimbové nebyli ochotni změnit svůj kočovný způsob života, Olga je se svou školou vždy následovala na nové místo. Vyučování začíná ve dvě hodiny odpoledne, ale děti se scházejí skoro do půl čtvrté. Olga pobíhá okolo a snaží se je dostat do školy. Přišla na to, jak si docházku zajistit. Na konci vyučování, okolo půl šesté, dětem rozdává uvařenou kukuřičnou kaši nejen na jídlo, ale také do různých nádob, které si děti donesou, aby mohly přinést trošku kaše také domů rodičům. Ti je pak do školy - a pro jídlo - posílají. Bohužel se jí zatím nedaří dostat děti do školy dřív, stěžuje si. A také ji trápí, že některé děti chodí velmi nepravidelně, jen když mají opravdu chuť na kaši, kterou Ovahimbové jinak téměř nevaří. Dnes už se Olze podařilo získat pro školu více peněz a Ovahimbové, jejichž děti vyučuje, se již dva roky nestěhují. Zvykli si na pravidelné dodávky jídla a za to byli nakonec ochotni svůj kočovný život vyměnit. Olga má už čtyři třídy a stát jí dal peníze na jednu zděnou budovu. Je to její veliké vítězství. Hodně mi pomohla jak s informacemi o kultuře kmene Ovahimba, tak hlavně s jejich slovníkem. Naučila mě nejnutnější výrazy, abych se s příslušníky jejího národa mohl domluvit. Takto vybaven jsem se vydal do své první vesnice. Přešel jsem přes koryto vyschlé řeky, z jejího písčitého dna Ovahimbové získávají vodu stejně, jako to dělají třeba etiopské kmeny. Vyhloubí díru do písku, pod touto horkou horní vrstvou je vrstva chladnějšího písku a nakonec se najde i voda. Je jí dokonce tolik, že Ovahimbové mohou občas udělat malý bazének, ve kterém se koupou a dovádějí jejich děti.

Strana 44 z 85

VÝPRAVY DO BUŠE Přešel jsem tedy široké koryto řeky, prošel kolem prázdné vesnice a zamířil přímo kolmo od cesty, po které jsem přijel. Šel jsem půl dne po malé vyšlapané pěšince. Příroda byla nádherná, slunce pálilo. Došel jsem až ke skalám na obzoru. Vylezl jsem nahoru a zjistil, že nikde v dohledu není ani stopa po nějaké vesnici. Přestože jsem šel zcela na lehko, vypil jsem už všechnu vodu, kterou jsem s sebou měl (dva a půl I když se to nezdá, bývá v chýších Ovahimbů litru!). Musel jsem se tedy vrátit. Alespoň jsem si pořádek. Vzadu je šatník, podél stěn nádobí a uprostřed ohniště. Největší pochoutkou dětí je ověřil, že pěšky to opravdu nepůjde. Alespoň ne tvaroh, a když ho jedí, tak si vůbec nikdo nedělá naslepo. Také nevím, jak to vymyslet s vodou - tolik, starosti s tím, zda se třeba trošku umažou... kolik bych potřeboval, nejsem schopen unést. Mám s sebou navigační přístroj GPS, solární nabíječku, digitální videokameru a jiné vymoženosti moderní doby, ale dokud někdo nevymyslí přístroj na výrobu vody z písku, tak budu muset svoje plány maličko přehodnotit. Večer mi Olga znovu vysvětlila, jak se dostanu do některých vesnic, a nechápala, proč jsem ji neposlechl hned. Nadále už jsem se tedy nesnažil nesmyslně objevovat objevené, řídil jsem se jejími radami a mé další cesty již byly cílenější a také mnohem úspěšnější. Někdy jsem se vracel večer, jindy jsem přišel až druhý nebo třetí den. Směrem, kterým jsem se vydal první den, sleduje pěšinu, je podle Olgy také kousek dál vesnice, prý asi jen čtyři dny cesty... Má zjevně jiná měřítka nežli já. Netrvalo to dlouho, a znovu jsem si troufl na několikadenní výlet, tentokrát i s batohem. Tam, kde jsem již byl, mě znali a byli ochotní mi pomoci. Vždyť jsme byli přátelé. Měl jsem tak možnost alespoň na chvíli poznat jejich život, pozorovat je při běžných denních pracích, při dojení krav, při výrobě másla i při tvorbě jejich velmi složitého a pracného účesu. Ochutnal jsem jejich jídla - pečenou nebo vařenou kukuřici, hořké melouny, zkysané tvarohové mléko a také špinavou kukuřičnou kaši, zcela nesrovnatelnou s tím, co svým žákům vařila Olga. Začínám chápat, jak chytře se podařilo Olze dostat děti do školy. Ovahimbové mi trpělivě vysvětlovali součásti svého oděvu, ukazovali mi nástroje a jejich použití. Díky přátelství a trpělivosti těchto lidí jsem se dozvěděl a dokonce i viděl, že ženy mají dvojí oblečení. Všední a sváteční, kterážto se od sebe nijak moc neliší. Několikrát mi opakovali všechny názvy, aby měli jistotu, že jsem vše správně pochopil. Mými nejlepšími učiteli byly děti. Věděly od Olgy, jak se má vyučovat, a bavilo je hrát si na učitele. Zpráva o podivném turistovi, který se usadil ve škole, pozoruje děti při vyučování, maluje si jejich neumělé obrázky, na kterých si také popisuje, jak se jmenují tak obyčejné věci, jako je třeba nejzákladnější ozdoba žen ohumba (mořská mušle na hrudi), se velice rychle roznesla.

Strana 45 z 85

OKUJAMBERA - SVÁTEK ZEMŘELÝCH Ovahimbové jsou jako většina přírodních národů animisté. I když mají svá svatá místa, jako jsou stromy nebo kameny, jejich nejvyšší bůh se jmenuje Okuruwo a je to prý velký starý muž, který je už dávno mrtev a dohlíží na všechny. Své mrtvé pohřbívají do země. Hroby předků označují kruhem kamenů a k hlavě dávají barevné kamínky, jako přání nebo vzkazy mrtvému. Přicházel jsem k vesnici, aniž bych tušil, že právě dnes je den, kdy se uctívají mrtví - Okujambera. Desítky žen v zástupech na svých hlavách přinášely otýpky dřeva do vesnice, která je poměrně blízko silnice a kde dokonce u cesty stojí anglicky psaná cedule, jež zve projíždějící turisty k návštěvě "tradiční vesnice". U hlavního vchodu V dnešní době je základní potravinou do osady, kterým vcházely také ženy s dřívím, visela další Ovahimbů mléko, tvaroh, kukuřice a oprýskaná cedule. Ta opět lákala návštěvníky, nabízela výjimečně kozí nebo hovězí maso. Jako všude jinde v Africe se zavazadla přepravují prohlídky obydlí a možnost pozorování domácích prací. na hlavě. Bohatší ženy si mohou dovolit boty Nechyběl na ní ani ceník vstupného. Moc mě to sem vyrobené z ojetých pneumatik automobilů. nelákalo. Nebýt žen. Těch slavnostně oděných žen, které měly celá těla čerstvě natřená směsí červeného prachu z drceného rudého kamene smíchaného s máslem. Chodily dovnitř se dřevem a zase ven pro další dřevo. Ty ženy nic nepředstíraly. Určitě se chystalo něco velkého. Rozhodl jsem se tedy vstoupit. "Vesnice je dnes pro turisty zavřená." Nebo alespoň něco v tom smyslu na mě gestikuluje žena nedaleko od vstupu. "Jděte pryč." Stojím a rozhlížím se po velkém kulatém prostranství uvnitř. Uprostřed je další kruhová ohrada pro dobytek, všude jsou kravské výkaly, zdejší chýše jsou spíše v horším, než v lepším stavu. Obrázek, který jsem viděl už mockrát. Je zde ale neobvykle mnoho lidí. Na zemi leží asi tři zabití býci, které muži už porcují. Ve velkých barelech, jaké se používají na přepravu pohonných hmot, se na několika ohništích vaří voda. "Ano, vím, ale já nejsem turista. Bydlím tady kousek odtud ve škole a přišel jsem si promluvit s náčelníkem, " odpovídám více směsí posunků a angličtiny než řečí Ovahimbů a jdu pomaličku dál do vesnice. Dovedli mě k náčelníkovi. Seděl na zdobeném místě. Nechal si zavolat asi třináctiletého chlapce, znám ho ze školy. Chvíli si s ním povídal a pak ukázal na mne. Omluvil jsem se, že neznám jeho jazyk, a požádal jsem ho opět více anglicky než jeho řečí, zda bych mohl zůstat do rána. Chlapec se pokoušel překládat, ale náčelník ho přerušil. "Umíš," řekl, Strana 46 z 85

Do mobilní školy chodí všichni žáci i učitelé svátečně oblečení. Dívky mají nutné ozdoby a jsou čerstvě natřeny máslem a rudým prachem, chlapci jsou kromě ozdobného opasku nazí a copy mají natřeny na černo.

"já ti rozumím, a tak i ty rozumíš mně," přitom si ukázal na srdce. Stal jsem se jeho hostem. Zabitých býků bylo osm. Ve vesnici se sešly desítky mužů a žen. Celkem osm klanů. Každý klan tedy přivedl a zabil jednoho býka. Každý klan měl své ohniště, která byla v pravidelných rozestupech umístěna vně okolo ohrady pro dobytek. Muži pomáhali s porcováním býků, dohlíželi na oheň a na vaření, nebo jen tak seděli v hloučku u ohniště svého klanu, povídali si a pozorovali, jak se vaří maso. Ženy byly odděleně, většinou se sešly u chýší domácích žen a štěbetaly. Každá nově příchozí žena se šla nejdříve poklonit náčelníkovi. Šla v čele průvodu několika domácích žen. Každá žena měla položenou pravou ruku na pravém rameni ženy předcházející. Před náčelníkem se zastavily a postavily se do dvojřadu. Příchozí žena se pak po rukou a po kolenou připlazila k náčelníkovi, poklonila se mu a stejným způsobem se zase pozpátku odplazila uličkou stojících žen. Pak se průvod vydal na pochod k prvnímu ohništi. Na každé hromadě dříví visela hlava zabitého býka. Žena se jí poklonila stejným způsobem jako náčelníkovi, takto průvod obešel celou vesnici. Každá nově příchozí žena se poklonila náčelníkovi i všem osmi zabitým býkům. Kolem půlnoci, když už byla první várka masa snědena a vařila se druhá, se pomalu začali scházet muži i ženy na jednom místě ve vesnici, aby spolu tančili. Bylo to poprvé, kdy se sešly všechny klany ke společné zábavě. Začalo to několik žen, které si stouply do kruhu a počaly zpívat. Ke zpěvu tleskaly, kruh se postupně zvětšoval a začali se přidávat i muži. Kolem druhé hodiny ráno slavnost gradovala. Zpívající ženy vždy ukázaly na některého muže a ten pak musel jít tančit doprostřed kruhu. Bylo to jako dětská hra, kterou však Ovahimbové brali velice vážně. Muž tančil a rytmus zpěvu i tleskání se zrychloval. Současně s tím se zmenšoval kruh. Zpívající a tleskající ženy z toho byly u vytržení. Tanec končil výskotem žen, když už nestihly rytmus "utleskat". Chvíle vydechnutí, a ukázaly na dalšího muže. Všechno maso se na památku mrtvých té noci uvařilo a snědlo. Vařilo se, zpívalo a tančilo až do rána. Hluk a tanec přecházel místy až ve vřavu. Ve vzduchu vonělo máslo ze zpocených ženských těl. Křičelo se, tleskalo a dupalo. Vířil se prach. Letošní Okujambera se vydařila. Mrtví mohou být klidní, jejich následovníci žijí.

VODOPÁDY NA ŘECE KUNENE Po všech nádherných chvílích strávených s Ovahimby žijícími v okolí řeky Onondujomeva se mi už ani nechtělo plahočit se ještě kamsi daleko k řece Kunene, na místo, kam směřují všichni turisté, kteří chtějí vidět tradičně žijící Ovahimby. Ale zajímal mě rozdíl mezi lidmi, k Strana 47 z 85

Při východu slunce jsou vesničky Ovahimbů nejkrásnější.

nimž jezdí několik terénních vozů s turisty denně, a mezi lidmi, kteří turisty téměř neuvidí. U vodopádů stojí tři kempy, jeden dokonce s teplou sprchou. Jen co jsme přijeli, sesypalo se na nás několik hochů s nabídkami průvodcování a programem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Byli nám ochotni nabídnout snad cokoli. Budu-li chtít, tak pro mě budou Ovahimbové za peníze třeba panáčkovat. Okolo kempu několik lidí prodávalo suvenýry. Podíval jsem se na celkem pěkné vodopády, koupil si chleba, nabral pitnou vodu, rozloučil se s Angličanem, který mě sem přivezl. S nadcházejícím večerem jsem se vydal pryč z tohoto místa, kde bílí turisté ze svých aut začali vytahovat grilovací pulty, repelenty, voňavky a připravovali se na hezký společenský večer. Dozvěděl jsem se, že je zde i polní letiště... Šlapal jsem nastávající tmou do kopce, dál od řeky. Cestou sem jsem viděl kus odtud hezkou vesničku. Když nebudu moc odpočívat, tak bych tam do rána mohl být. Ještě jsem to nedomyslel, a v dálce za sebou jsem uviděl světla auta. Fajn, mohli by mě kousek svézt. Řídil ho Olaf, "východní" Němec, který se zde usadil a zařídil si právě onen kemp s teplou sprchou. Má Ovahimby rád a podle svých slov se jim snaží pomáhat. Vzal mě na korbu. Na vyvýšené lávce seděli dva kluci a dole byly dvě ženy Ovahimba. Jen jsme se rozjeli, dává mi starší z nich napít piva. Normálního kupovaného studeného piva, které je v těchto končinách dost drahé i pro mne. Olaf vezl obě ženy a chlapce přesně do té vesničky, kterou jsem si vybral. Nejenže mě svezl, ale ještě mi domluvil nocleh. Ovahimbové v této vesnici, která navenek vypadala velice pěkně, už nespávají na kravské kůži, ale na molitanových matracích. Je to pohodlnější, ale více páchnou. Kluka, který tam normálně bydlí, vystěhovali ven. Trvalo mi dost dlouho, než jsem mu vysvětlil, že nepotřebuji celou chýši pro sebe. Dostal jsem večeři a šlo se spát. Ráno jsem se šel projít po okolí. Příroda je zde velice pěkná a vytváří nádherné scenerie. Když jsem se vrátil, právě zabíjeli kozu. Nožem jí prořízli hrdlo. Koza ležela a z krku jí trčel nůž. Dívala se klidně, ani nehlesla. Nebyl na ní vidět nejmenší náznak strachu. Nechápal jsem to. Ale žena, která se o mne starala od včerejška, mne už volala k snídani. Okolo chýší zdejších Ovahimbů se leckde povalují polyetylenové láhve, dokonce i láhve od piva. Vaří si slazený čaj, který kupují dole v kempu. Využívají civilizaci, ale neberou ji za svou. Žijí dál přirozeně, jen si zvykli na návštěvy turistů a naučili se z toho profitovat. Večer se oblékají a ve dne, když je teplo, chodí přirozeně nazí a jsou velice příjemní a milí... Ovahimbové od řeky Onondujomeva mi ale připadali tak nějak bezbrannější, otevřenější, přátelštější... Odcházím. Za chvíli tudy pojedou Němci, kteří mi slíbili, že mě svezou, tak abych je nezmeškal. Mohlo by mi trvat i několik dní, než bych se odtud dostal.

Strana 48 z 85

NAMIBIE Namibijská republika je jednou z nejmodernějších a nejcivilizovanějších zemí Afriky. Dalo by se také říci, přes její pohnutou historii, ve které prošla správou Němců a později Jihoafrické unie, že dnes je jednou z nejstabilnějších zemí Afriky. Nezávislost získala Namibie v roce 1990, ekonomicky však zůstala závislá na Jihoafrické republice. Proto má dnes namibijský dolar stejný kurz vůči americkému dolaru jako jihoafrický rand a v Namibii neoficiálně platí obě tyto měny. Rozloha Namibie je pro nás téměř nepředstavitelná - 824 292 km2, což je přibližně 10,5 krát více než rozloha České republiky, žije tam však šestkrát méně lidí než u nás. Rozsáhlé oblasti Namibie jsou využívány pouze jako pastviny. Velkou část území Namibie zabírají pouště a polopouště. Namibijská poušť na západě je známá svými "červenými" písečnými dunami, na východě Namibie už začíná poušť Kalahari. Pouštní oblasti nejsou pro průmyslové využití nijak zajímavé (pokud se tam nenacházejí diamanty), a tak mohou Ovahimbové zatím klidně žít podle svých zvyklostí a tradic.

KMEN HIMBA NEBO SPRÁVNĚJI KMEN OVAHIMBŮ (Himba = jeden, Ovahimba = více než jeden; ustálený je název Himba. Je to proto, že používáním plurálů u etnických skupin by mohly vznikat problémy při abecedním řazení jednotlivých etnik, a tak se mezi vědci obecně používá jako název etnika kmen slova jeho názvu, bez předpon.) Současní Ovahimbové žijí v polopoušti na severním pobřeží Namibie a na jižním pobřeží Angoly, kde se přimkli ke starým tradicím Bantů. Mají vlastní jazyk, který patří do skupiny jazyků bantuských. Ovahimbové, stejně jako většina černochů žijících dnes na jihu afrického kontinentu, původně pocházejí ze střední Afriky a patří do základní skupiny národů Bantů. Pro přirovnání lze použít skupinu národů, jako jsme třeba my, Slované. Skupina Bantů se pak ještě dále dělí a Ovahimbové jsou jednou z podskupin národa Hererů (Herero, Damara, Ovaherero). Objevují se i pod označením Shimba = Šimba. Přesun ze střední Afriky na jih byl celkově pomalý. Příčina odchodu Bantů není přesně známa, ale pravděpodobně šli za lepším životem a úrodnější půdou. Bantuové byli původně zemědělci. Jedna z teorií však říká, že utíkali před mouchou tse-tse. Ze středu Afriky se vydali na jih a cestou vypalovali plochy, kde by mohli sázet sorgam, proso, fazole a dýně. Pravděpodobně začátkem 12. století došli až k řece Kei v současné Jihoafrické republice (mezi městy East Strana 49 z 85

London a Durban), kde je zastavilo moře. Osídlili střední a východní část JAR a někteří se potom přesunuli na západ přes dnešní Zambii k řece Zambezi a dál až k řece Okavango. Svoji cestu za novou půdou skončili až na jihu Afriky, kde narazili na původní obyvatelstvo Křováky a Hotentoty (San a Khoi-khoi, neboli Khoisan). Dnes již neexistující Hotentoti žili na pobřeží, Křováci na poušti Kalahari. Od Hotentotů se Bantuové naučili pastevectví, které se postupně začalo šířit dál na sever k Hererům, a tedy také k Ovahimbům. V oblečení a zdobení Ovahimbové vyjadřují svou lásku k ornamentům a jejich práci s dobytkem. Muži se zdobí například rohem z býka, kůzlete nebo ušima jalovice, které si nechají viset na krku. U žen jsou nejoblíbenější šiškovité mušle (homolice), které jim visí mezi ňadry. Mažou si celé tělo směsí másla a pouštní okrové hlíny, kam občas přimíchají také trochu myrhy - pro vůni. Na hlavě nosí jako ozdobu kus kozí kůže. Ovahimbové, stejně jako Masajové, mají dnes již tradiční silné kulturní pouto k pastevectví. Přes velké snahy misionářů zůstávají přírodně žijící Ovahimbové animisty.

Strana 50 z 85

DUŠE V DOMECH ZAKLETÉ Jako roztroušené dřevěné prsty se tyčí z krajiny k nebi baobaby. Při podrobnějším pohledu není problém skoro pokaždé v blízkosti velkého stromu narazit na tata originální stavení obklopené řadou věží pospojovaných nízkými zídkami. Jsme v severním Togu na území kmene Tamberma.

BATAMMARIBA Tambermové zde žijí od 17. století. Přišli z jihovýchodu dnešního Burkina Fasa. Výborní zemědělci byli tehdy vytlačeni ze své půdy agresivnějšími pastevci. Nový domov okamžitě označkovali svými specifickými stavbami. Základní účel byl jasný - obydlí musí přednostně sloužit obranným účelům a teprve potom je na řadě všechno ostatní. Léta běžela, na strach z nájezdů okolních kmenů padal prach, obydlí do sebe nasávala nové prvky. Vznikl osobitý stavební sloh tata a jeho nositelům se dnes říká batammariba či betammaribe. V jazyce Tambermů to znamená „dobří stavitelé“.Dnešní domy tata mají mnoho znaků z válečné minulosti. Návštěvník narazí na specifické uspořádání vnitřních částí - terasu chráněnou zídkou, která je zároveň bezpečnou a účinnou pozorovatelnou. V terase je otvor překrytý plochým kamenem. Otvorem se vystřelovaly šípy a vetřelce procházející pod terasou bylo možné udeřit do hlavy. Dnes se dovnitř vchází dveřmi v přízemí, ale kdysi byl vchod jediný přímo na terasu po žebříku, který se dal snadno ukrýt.

TATA A SLUNEČNÍ BŮH KUIYE Jedna generace střídá druhou, ale stavební sloh obydlí tata zůstává věrný pravidlům, která vytvořili původní stavitelé. Základní konstrukce domu je spjatá s kosmogonií Tambermů. Tata zde symbolizuje stvoření světa slunečním bohem Kuiye. Každý dům je postaven kolem podélné osy ve směru východ-západ. Vchod je na západní straně, aby obyvatelům umožňoval pohled na zapadající slunce. Severní strana domu je spojena s ženským živlem, jižní strana s mužským. Přízemí je znázorněním podsvětí a zůstává zasvěceno předkům. V ústřední místnosti domu, která slouží zároveň jako stáj a obývací prostor pro lidi, je oltář, na kterém jsou, stejně jako na okolních stěnách, symbolizováni různými Strana 51 z 85

Matka rodiny, která v tomto domě „tata“ bude žít, cáká na hotové zdi šťávu ze semen héré. Ta vytvoří nejen vodoodpudivou vrstvu, ale i typickou okrovo-hnědou barvu stavení.

fetiši předkové i dosud žijící členové rodiny. Terasa, zakrývající celou konstrukci, symbolizuje pozemský svět a je místem, kde Tambermové tráví většinu času - při práci, odpočinku, vaření, jídle, při večeři nebo při spánku (pokud to počasí dovolí). Nejvyšší část domu je spojena s bohy a všemi posvátnými věcmi. Fetiše a modly používají Tambermové k obětem a zasvěcovacím obřadům, které provázejí celý jejich život. Začíná to již narozením. Tambermové věří, že dítě je vtělením předka, a proto je na prvních šest měsíců života u nejstarší ženy v rodině. V prvním týdnu novorozenec neopustí místnost, kde se narodil, a během prvního půlroku neopustí rodný dům. Otec rodiny vykoná oběti na fetiších rodiny, které mají zajistit, aby dítě vyrůstalo v bezpečí. Potom dostane dítě talisman, který se obvykle nosí kolem pasu. V rámci inicializačních obřadů se u dívek ve věku kolem osmi let začne provádět skarifikace (nařezávání pokožky), což pokračuje až do věku patnácti let. Naříznutá pokožka zvyšuje půvab dívek a je předpokladem pro vstup do manželství.

Původně měla obydlí „tata“ sloužit hlavně obranným účelům. I když se dnešní Tambermové již nemusejí chránit, domy skryté mezi políčky prosa si svůj stavební sloh udržely.

U rodu Bakpanriba dívky musí před uzavřením manželství absolvovat obřad zasvěcení, který se nazývá dikuntri a koná se každé čtyři roky. Slavnost je tak prostředkem, jak legalizovat manželství dohodnutá v průběhu minulých čtyř let. Obřady trvají až deset dnů a důležitou roli v nich hrají staré ženy, které jsou rádkyněmi dívek. Pro ty je slavnost příležitostí, kdy je rodiny zahrnují dárky. Slavnosti řídí kněží. Ti nejprve „očistí“ posvátný rybník, kam musejí dívky vstoupit a chytit rybu nebo žábu, kterou pak tajně přinesou knězi. Chytí-li dívka rybu, znamená to, že její prvorozené dítě bude chlapec. Přinese-li žábu, může se těšit na holčičku. Po šesti dnech obřadů následuje období tance, které trvá právě tolik dní, kolik je zasvěcovaných. Po skončení dikuntri jsou mladé ženy připraveny vést život manželek a stát

se matkami. Ani odchod z tohoto světa se neobejde bez obřadu. Po každém pohřbu nesou čtyři vesničané kus baobabového dřeva, které představuje tělo zemřelého. Protože se podle animistické víry nic neděje náhodou, tito „nosiči“ se dostávají do vytržení a vybírají z místních lidí toho, kdo je „vinen“ či je „pojídačem duší“. Nešťastník je pak vyloučen ze společenství.

Strana 52 z 85

JEDEN DŮM ROČNĚ S horním patrem zasvěceným bohům a přízemím věnovaným kmenovým předkům je tata pro Tambermy i ztělesněním lidského těla. Hlína a voda tvořící stěny představují tělo a krev domu. Trámy jsou kosti, vchod do domu ústa a dva malé symetrické otvory nade dveřmi jsou oči. Po věcech patrných na první pohled chvíli trvá, než objevíte další detaily. Překlad nad dveřmi je symbolem jazyka, mlýnské kameny ve vchodu jsou zuby atd. Různé místnosti domu pak symbolizují důležité tělesné orgány. Na fasádě tata najdete dva životně důležité malé výstupky. Jsou to „vstupní rohy“ obsahující životní sílu domu a signalizující, že majitel je naživu. Stavba tata je i dnes pro Tambermy spojená se zrozením jakoby živé bytosti a řídí se pravidly, ve kterých se odráží společenské uspořádání kmene. V průměrné tambermské vesnici s přibližně 450 obyvateli žije kolem 25 stavitelů různého hierarchického postavení, které je dáno jejich zkušeností. Všichni jsou ale odborníky v kmenových stavebních technikách. Domy stavějí v období sucha (od prosince do února) a jeden stavitel postaví za sezonu pouze jediný tata s tím, že odpovídá jak za projekt, tak „Tata“ ideálně zapadají do svého okolí. Jejich za vlastní stavbu. Celková doba stavby i s stavitelé mají mytický vztah k přírodě, která je pro ně hlavním zdrojem materiálu. nezbytnými animistickými obřady vychází zhruba na měsíc. Většinou si stavitel bere na pomoc rodinu budoucího majitele, která připravuje hlínu bohatou na přírodní pojivo a přináší vodu nezbytnou při stavbě. Pokud to jen trochu jde, staví se tata blízko velkého stromu - většinou baobabu, který je pro Tambermy posvátný. Začíná se s hliněnými zdmi, které stavitel nanáší ve vrstvách po 30-40 cm a postupně je nechává vyschnout. Když jsou hotové, pokračuje se stavbou věží na uskladnění obilí (čiroku, prosa, kukuřice), zeleniny (sušených fazolových lusků), rýže a fonia (druhu prosa). Potom vzniká středová konstrukce s vidlicovitými sloupy podpírajícími trámy, na kterých bude držet terasa. Na terasovou konstrukci z klacků a slámy položených kolem středové konstrukce se postupně pokládá uschlá hlína. Zbývají už jen zídky spojující věže a pak se stavba nechá vyschnout. Na suchých vnějších zdech nakonec stavitel vytvoří z néré - semen používaných jako koření - vodoodpudivý povrch a podle síly povlaku získá tata svoji výslednou barvu - od okrové po hnědou.

Strana 53 z 85

ŽENA ÚDRŽBÁŘKA Od začátku stavby se veškerý společenský a rodinný život kmene točí kolem tata - obydlí, chrámu a stáje v jednom. I když jsou domy pevné, vyžadují pravidelnou údržbu a odpovědnost za ni připadá na ženy. V polygamní společnosti Tambermů hrají ženy důležitou úlohu. Stejně jako jinde, vykonávají veškeré domácí práce, pomáhají na polích. Tambermské ženy ale mohou vytvářet a vytvářejí jakási družstva. Společně vyrábějí nebo sbírají produkty, které potom ve vedlejších vesnicích prodávají. Podobně se spojují se svými sousedkami k provádění údržbářských a zdobících prací na tata. Údržba znamená výměnu trámů nesoucích podlahu (jednou za pět let) a výměnu slámy pokrývající skladiště obilí (jednou za dva roky). Občas se na stěny nanáší čerstvý povlak z néré. Průměrný věk tata je kolem 20 let, ale některé vydrží i 60 let.

Tambermská žena středního ozdobená typickými šperky.

věku

MIMO SVĚT

Po iniciačním tanci odpočívají mladé ženy pod baobabem.

Pohádka ze severního MANŽELOVI

Masové turistiky zůstali převážně zemědělští Tambermové ušetřeni. Jako by jejich část území k Togu zas tak moc nepatřila. Žijí svůj život, skoro neovlivněný západní civilizací, a jediným pozůstatkem koloniální vlády je funkce „vedoucího kantonu“, který schvaluje volby vesnických náčelníků kmene. Zůstali stranou moderního světa, ale asi to nebyl jejich cíl. Přišlo to nečekaně, spíš jako doplněk jejich sklonu k zachovávání tajemství a k tichosti, než jako výsledek snahy o nezávislost a odvolávání se na dávno zapadlé válečné tradice. I když se, podle tambermské animistické víry, nic neděje náhodou.

toga

O

ŽENĚ-HROZNÝŠI

A

TLACHAVÉM

Jeden lovec měl deset žen. Jednoho dne chtěl hasit žízeň, zašel k říčce a tam potkal velice krásnou dívku. Hned jí nabídl manželství. „Opravdu bys mne chtěl za ženu?““Chtěl.“ „Budiž! Ale v tom případě tři dny přemítej. Vezmi si tyto čtyři kouzelné koule. První rozbiješ, hned

Strana 54 z 85

jak překročíš tuhle řeku, druhou někde na volném prostranství, třetí přede dveřmi domu a čtvrtou ve svém domě.“ Když muž překročil říčku, hodil na zem první kouli. Vyskočilo z ní mračno služebníků a všichni se hnali za ním. Uprostřed planiny rozbil druhou kouli. Ze země vyrostl patrový dům. Když o jeho dveře rozbil třetí kouli, objevilo se před ním zlato, stříbro, látky a mnoho dalších věcí, které služebníci rychle posbírali. A konečně z koule, kterou rozbil na dvoře, vyšla nejrůznější zvířata: koně, býci, ovce, kůzlata a drůbež. Po třech dnech shromáždil muž svých deset žen, oznámil jim, že si jde pro jedenáctou manželku a očekává, že se s ní nebudou hádat. Po tomto doporučení a v dobré náladě odešel. U říčky na něj čekala dívka, která mu svěřila tajemství: „Jsem had hroznýš. Střez se komukoliv prozradit toto tajemství a zvláště pak dohlédni na to, aby má azikpe nebyla nikdy potřísněná krví kuřete.““Přísahám,“ odpověděl lovec, „že budu mlčet a tvá stolička bude vždy daleko od ostatních.“ Snoubenci přišli do vesnice. Hned se slavila velká svatba a v celé domácnosti vládl mír. Avšak nejstarší žena, důvěrnice tlachavého manžela, jednou ráno zabila kuře a potřísnila jeho krví stoličku své sokyně. Ta si sedla k jídlu, nic zlého netušíc, když tu ucítila, jak se její sukně přilepila k sedačce. Sáhla na ni, přičichla k lepkavému prstu, olízla jej a ochutnala. Najednou prudce vstala a řekla: „Jdu se projít.“ „Počkej chvíli!“ prosil lovec. „Dojez a pak půjdeme spolu.“ „Ne! Já už jsem najedená.“ Vyšla ven a od té doby ji už nikdo nespatřil. O tři dny později vniklo do domu stádo divokých zvířat, roztrhalo nejdříve žárlivou manželku, pak lovce a devět dalších žen a všechna domácí zvířata. Dům shořel. Zůstal jen popel. Poučení: Nejstrašnější katastrofy se přiházejí těm, kdo neumějí držet jazyk za zuby. Podle: Věra Šťovíčková-Heroldová, Erich Herold: Africké lásky, africká manželství v životě a v zrcadle afrického umění

Strana 55 z 85

OČI DUCHŮ A PRSATÝ MUŽ Ukázka z připravované knihy Josefa Formánka PRSATÝ MUŽ; Jména vesnic a domorodých osob byla změněna na přání autora, z důvodu, který je skryt v tomto materiálu.

Jak pojmenovat místo, kde člověk poznal svou malost..., dobře, někdy i zbabělost, ale i svou vnitřní sílu? Jak byste vy popsali místo, kde žijete, říkáte tomu doma, tak čtivě, aby to byla pravda, nenudilo to a abyste zároveň nesklouzli do podivných obrazů intimity, všednosti a laciných vzpomínek na to dobré? A co to špatné, když se na to pro sebe bojím často před spánkem jen pomyslet? Tohle by měla být jen jedna splátka osudu, že mně umožnil poznat to bahnité místo Dvojitá expozice, nebo vzpomínka na duchy předků? plné moskytů, pijavek a vody na nebi a na zemi, uprostřed období dešťů, v jednom z posledních deštných tropických pralesů na této Zemi. Území duchů, tisíce kilometrů od mého prvního domova a tisíc roků z dneška zpátky, do minulosti, kdy nenávist nekrotila přikázání a zákony, kdy člověk byl nejvíc, kdy radost a zlost byla tak čirá, jako voda v horském potoku mezi Adavai a Tanarakem v období sucha. Jak popsat místo, kde se cítím v druhém „doma“, a přesto jsem tam pořád sasareu - cizinec z daleka? Tolik toho o něm vím, a ještě víc nevím. Jsou snad zajímavější obřady vyvolávající ďábla, nebo tiché kamarádství prvorozeného Laviho, se svým otcem, šamanem Amanem Lavim? Co je podstatné a co jen vítr ve vlasech? Dlouhých vlasech, ve kterých přebývají vzpomínky?

CHANDRA Při mé první návštěvě v roce 1997 na mě v přístavním městečku Muara Siberut, dá-li se tomuto správnímu středisku jižního Siberutu tak říkat, padla obrovská chandra. Z bezútěšnosti tohoto místa, odpadků na pláži, vyhublých psů vyrážejících ve smečkách po rozbahněných ulicích po nějakém tom zbytku, který by je udržel o trochu déle při tomhle psím životě. Skřípající hotel s pohádkově obskurním jménem Sayarudin, ze šedivého dřeva, rozkročený jedním párem nohou nad pevninou a druhým nad příbojem Indického oceánu, který tady smrděl všemi splašky tohoto městečka. A hlavně místní s nehybnými tvářemi, kteří jen neochotně kývli na pozdrav a probodávali vás svýma očima, špinavého bělocha s nemožně těžkými bágly. Co v nich proboha jen má? Najednou mně to bylo jedno, všechno bylo jedno, jako by oceán byla ta pravda, která je jedna a jíž je jedno, nakolik se v ní vykoupete, zda v ní smočíte jen prsty u nohou, nebo do ní ponoříte i svou hlavu se svými myšlenkami. Díval jsem se upřeně na oceán. Za mnou můj ostrov, tisíciletý prales, nebezpečí a očekávání... tam musím co nejdřív utéct ze špinavého Muara Siberutu. Budu se dívat na hvězdy Jižního kříže a vědět, proč jsem tam. Možná to právě teď tuší i šaman kmene, který jsem znal zatím jen ze starých fotografií... Naučím se ty čáry jednoho z posledních šamanů na této Zemi... Chci mu položit mnoho otázek. Chci lovit, plížit se džunglí, na velkou chodit Strana 56 z 85

bez toaletního papíru. Chci zpívat u ohňů, mít čas opravdu vnímat - svůj dech, srdce, sebe, své blízké. Najít lék na prázdnotu ve svých očích. Najít a mít čas, zdraví, smysl, řád a místo.

VOLAVKY Jedeme řekou nahoru. Je to krása. Zajímá mě den, kdy byl stvořen svět, kdy bylo vymyšleno nekonečno geometrických vzorů sněhových vloček. Tolik nápadů v jediný den, a pořád je sype z rukávu. Tahle řeka, její barva, křik opice i úsměv Badhyho, když se na něj otočím. Není to nádhera, slyším se ptát sám sebe v mozku. Teskně si teď vzpomenu na řeku, po které jsem plul do Takui vstříc dalším překvapením. Pluli jsme tehdy tiše mléčným ránem, a jak se trhaly cáry mlhy, prosvítali mezi nimi obrovští a mlčenliví dřevění velikáni, porostlí jak staří dědci obrovskými trsy orchidejí a bromélií. Jediný, kdo v tu chvíli mluvil, byla voda. Její tisíceré hlasité kap, kap, jak padala ze stromů, vytvářelo dojem, že celý prales brečí. Občasné poplašené výkřiky ptáků nám projížděly jak šavle celým tělem. Párkrát jsem sebou trhnul tak, že se naše uzounká kánoe, vydlabaná z jednoho kusu kmene, rozkývala a kalná hnědá řeka Kopce jsou územím duchů. nám svojí chladivou rukou škodolibě pohladila zadek. Prsty Badhyho mě jen tak lehce poklepaly na rameno, a já už automaticky natáhnul svoji ruku za sebe, abych si od něho vzal nádobku na vybírání vody, vyrobenou uříznutím rohu kanystru z umělé hmoty. Bylo mi směšné, jak byli hrdí na jakékoliv haraburdí z mého světa, jak starý tetovaný Apa s bederní zástěrkou, sedící v kánoi přede mnou, nosil ušmudlané a roztrhané reklamní triko General Oil. Vědí to vůbec ti slušivě zastřižení hoši z absolutně sterilní agentury, kam se to jejich triko dostalo a koho svým reklamním oslovením zasáhli? Starého Apu. Pche... Neumí číst, aby věděl, k jaké pumpě má se svojí károu zajet, kdyby vůbec něco takového vlastnil, či alespoň věděl, co to auto nebo benzinka je. Spokojeně jsem se zasmál. To zasmání kromě udiveného Badhyho a Apy uslyšelo i slunce a zvědavě se vykulilo nad stromy. Ptáci a cikády začali řvát nadšením a my před načervenale zlatou na hladině přimhouřili jen cudně oči. Den byl tu a nic se nezměnilo, pluli jsme stejně nevzrušeně dál, naši rychlost určovala řeka, četnost tělesných potřeb a naše myšlenky, volné jako tři bělostné volavky letící nad našimi hlavami směrem k divokému Takui, kde se lidé a země zastavili v čase. Pluli jsme pomalu, ale minuty se milosrdně rozplizly v délce našeho pohybu, cítil jsem, jak tančí v našem rytmu. Co na tom, že začalo pršet. Byl jsem šťastný. Nebylo důvodu. Neměl jsem víc peněz, sexu, požitků, nebo dokonce jídla.

Strana 57 z 85

SÁGO Ne, to se opravdu nedalo jíst. Poprvé vám ságo s vepřovou kůží připadá jako zajímavá exotická výjimečnost, potom už jen zajímavé, a postošesté z něj málem zvracíte. Nevýživná, první den však na vrchu křupavá a vevnitř měkká hmota vám připomíná chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den - protože ságo se dělá do zásoby - chutná jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou... Ještě teď mně rumpluje žaludek. Ano, to bylo asi jediné, co jsem z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco podobného, jako pro prérijní Indiány bizon. Používají jej jako přílohu ke všem svým jídlům, a dobře poslouží i několik dnů, aniž by se zkazilo. Třeba při lovu, kdy není čas něco vařit. Lovce žene utkvělá představa opic, dokud je neuloví, nebo nepadnou vysílením. Dokáží jít za jejich křikem celé hodiny, celou noc, nebo den čekat nehnutě v jedné poloze na jejich podvečerní či ranní koncert, jenž je prozradí. V té chvíli ságo poslouží stejně dobře jako voda z dutiny bambusu či lián. Výčet výhod sága tím ale nekončí. Tak třeba za kůru ságových palem Mentawajci vysazují vajíčka dlouhé bílé moučné larvy nočního motýla, která se ságem živí, až pěkně zmouční a zvydatní. Tuhle proteinovou bombu jsem několikrát ochutnal a musím potvrdit, že je výborná - chutí připomíná kuřecí polévku s oříšky. Vždycky jsem se na červy těšil - hezky je chytnete za jeden konec a ten druhý si strčíte do pusy, pak lehce zkousnete a zuby lehce vytáhnete obsah z mléčného chininového těla larvy, asi jako ze střívka jitrnice. Jen jednou jsem se pozvracel. Vrcholem delikatesy je totiž larvy nerozvařit a podávat je jen lehce ohřáté. No a když najednou cítíte na jazyku pohyb desítek nožiček, máte pocit, že nezvracíte, ale obrací se vám najednou celé tělo naruby. Mimo tuto lahůdku poskytuje ságová palma celou řadu dalších užitečných potřeb - listy, z jejichž jednotlivých lístků umí každý mentawajský lovec za pár minut uplést „batoh“ na ulovenou zvěř, ženy z nich zase během chvilky vyrobí vějíř na rozdmýchávání ohně. Síťovina, která obepíná spodek palmy, se využívá nejen pro zhotovení síta na zpracování sága či sítě k lovu ryb, ale také jako materiál pro bederní roušky či provazy. Ze samotného řapíku se dá zase udělat perfektní pilka nebo struhadlo, z kůry i celá nůše a jeden její plátek dobře poslouží jako talíř.

POHÁDKA Prostě ságo je pro ostrovany boží dar. To musím uznat, stejně jako to, že vás ságo udrží bez přísunu masa při životě, ačkoli se jinak nedá jíst. Můžeme se proto divit Mentawajcům, že jsou takoví krásně štíhlí, plní svalů a šlach, když jim místo knedlíků osud daroval jako chléb vezdejší ságo? Proto vždy, když mě potkal neznámý Mentawajec, se neomaleně chytl mého prsa, a aniž by předtím věděl, jak se jmenuji, zvolal: „Si Lap Lap!“ Prsatý muž! Když jsem se představil celým mým mentawajským jménem Si Lap Lap, Aman Karolina (Prsatý muž, otec Karolíny), spokojeně se takový lovec usmál a znovu mě bolestivě chytl na hrudi. S mlasknutím úsečně dvojsmyslně komentoval: „Majeru mukoop.“ Dobré jídlo. Chvíli jsem nevěděl, jestli myslí, že tak dobře jím, nebo že bych já byl tím dobrým jídlem. Rozesmál Strana 58 z 85

jsem se stejně jako mlsný ohmatávač mého prsa. Ha ha ha. Smál jsem se, ale můj mozek pracoval. Vybavila se mi slova šamana Amana Laviho o lovcích lebek a chuti lidského masa. Zálibně, se šibalským úsměvem se pak Aman Lavi, pokolikáté už, podíval na má prsa, lakonicky poznamenal: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Čech tak tlustý. Cítil jsem potřebu uhájit dobré jméno mého domova, a tak jsem použil nečestné zbraně: „U nás je hrozná zima - majnut, ale opravdu velká...,“ a zamyslel jsem se, jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku jsem sledoval stařešiny. „Úúff,“ Cestou za lovem opic. vydechli skoro všichni překvapením jako na požádání. Potěšeně jsem pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal jsem se. „Když je moc velká zima, tak ptáci spadnou z větví tou velkou zimou mrtví dolů.“ Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle jsem pokračoval tím, že jsou známy i případy, kdy zemřel zimou (zmrznul) člověk. Konečně jsem se blížil k pointě a vítězoslavně jsem se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak mě za něj chytali oni: „A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“ - „Úúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera mí posluchači. Chvíli bylo ticho, až po chvíli se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“ „Óó,“ přitakal jsem potěšeně, aniž bych to na sobě nechal znát, a zadíval jsem se do ohně. Od té doby mne moji pralesní posluchači už nikdy po hrudi neplácali a jméno PRSATÝ MUŽ si jednou provždy získalo respekt. Dokonce mé jméno už používali i při modlitbě k lesním duchům za odpuštění, že zabíjejí prase. Už neříkali: „Odpusťte nám a sasareu - cizincovi,“ ale „Odpusťte nám a Si Lap Lapovi, že bereme život tvorovi, který nepatří nám, ale duchům. Chceme jen zaplnit svoje žaludky. Omlouváme se i tobě, čajna - prase, ale nezabíjíme tě nadarmo, nají se spousta lidí.“ Poté ho potřeli vonnými květy a rychlým pohybem mu prořízli hrdlo. I když prase vždy při obětování divoce kvičelo, dokud ten hrozný zvuk nevystřídalo chroptění, které probublávalo z naříznutého hrdla přes tmavou zpěněnou krev, nikdy jsem neměl pocit něčeho odporného nebo nepřístojného. Byla to důstojná smrt z potřeby, ne z obyčejného rozmaru. To samé se dělo i při lovu opic či porážení stromu. Nejdřív se musí poprosit duchové a až potom se porazí kmen, z jehož jednoho kusu se dlabe kánoe, ale to zas jedině tehdy, když není žádná žena ve vesnici v očekávání. To by se porušilo ma kei kei - tabu, a těhotná žena by o své dítě přišla. Vůbec každý den tu je podřízen víře arat sabalungan listového náboženství, jež obsahuje stovky takových tabu. Jedním z velmi dobrých je, že tu žena nesmí nikdy zvýšit hlas na svého muže. Tím smutnějším je však to, že když se žena rozhodne, že její muž neuživí rodinu či že jinak nevyhovuje, nesmí na to muž nic namítat a musí z umy - chýše odejít a smí si s sebou vzít jen mu rou rou - luk a šípy. Možná z toho důvodu, aby dvakrát nezvyšovali svá rizika vyhoštění, nevyužívají mentawajští muži možnost mít dvě manželky, kterou jim dává jejich víra. Prostě to chytře nepraktikují, aby si jednoho

Strana 59 z 85

dne nemuseli sbalit své luky a šípy. Ty tu ale mají také svou důležitost, a tím i tabu. Nesmí se jich nikdo kromě jejich vlastníka dotknout. I když mi Mentawajci byli ochotni tolerovat různé bláznivé nápady, luku jsem se prostě dotknout bál, protože kromě pomsty duchů mne mohl stihnout hněv plný uražené ješitnosti jeho majitele. Ale abych vztahy mezi mentawajskými manželi nedramatizoval, nutno podotknout, že zatímco my sedmdesát procent času pracujeme, abychom mohli jíst, bydlet, oblékat se a jak dnes hrdě říkáme - uspokojovat své potřeby, Mentawajcům na to stačí tak třicet procent času. Zbylých sedmdesát si se smíchem povídají o tom, co den přinesl, skoro každý večer si zpívají. A zpívají krásně, jak jsem se cítil hloupě, když chtěli, abych zazpíval i já, a s výjimkou hymny jsem nezvládl víc, než čtyři chabé pokusy o zpěv. Kromě písní se večer věnují sami sobě a svým blízkým. Buď upřeně hledí do modročerné tmy, nebo muži hladí své děti či ženy, které jim na oplátku něžně vybírají vši - to je lahoda. Jednou mi Tataet půjčil svou ženu, a to bylo velmi velmi příjemné. Jaký rozdíl proti našim vymývacím televizním večerům... Ale zase taková pohoda to není, někdy přijde na přetřes, kdo komu ten den ukradl z jeho stromu durian či kokosové ořechy. Ty oni nepěstují, pouze si svou značkou - zásekem z mačety označí ten, jejž viděli první, a důsledně trvají na jeho vlastnictví - minimálně tím, že zloděje ten večer pořádně pomluví. Mimo lov lebek, ale o tom vám chci vyprávět až později, existují i jiné možnosti, jak zloděje ztrestat. Jednou z nejhorších, kterou povoluje arat sabalungan, je i černá magie - papága, o níž toho vím jen velmi málo, protože se o ní každý bál hovořit, aby si ho s ní nikdo nespojoval. Před pár roky přijela do džungle indonéská policie a vyšetřovala prý smrt způsobenou papágou. Když se stane krádež, podle její závažnosti se šaman na základě svědectví poškozeného rozhodne, jestli zloději uhnije ruka, nebo noha, či dokonce zemře. Má to co společného se zaříkáváním, výrobou ságové loutky a chycením simagere - duše zloděje do bambusové nádoby a jejím uložením do hloubi pralesa. Dokud se nepřijde zloděj třeba ochočených prasat vyrovnat s poškozeným, nepustí jeho simagere zpět do života, a on může onemocnět, až umřít. Ale když jsem se ptal šamana Amana Laviho na papágu, jen mi odsekl: „Žádná černá magie se tu už dávno nedělá. Ta policie přijela na člunech kvůli té bílé ženě z daleka, co tu umřela, když ji opustila duše.“ Ano, slyšel jsem na misii o tom, že dole v ústí řeky zemřela jedna mladá Holanďanka v záchvatech zimnice a horečky na malárii. Tak si vyberte. Nicméně abych dopověděl, jak se tam tráví večery, tak zrovna když jsem kouzelníka rozzlobil svou otázkou na papágu, řekl mi, abych se nezajímal o hlouposti a radši si dojedl svou porci dnes obětovaného prasete a poslouchal jednu pohádku. Ano, velmi často tam ti starší něco vysvětlují těm mladším nebo jim vyprávějí pohádky. Proto tam mají děti skoro nábožnou úctu k rodičům. „Óóó,“ kývají se se široce rozevřenýma očima. Rodiče jsou pro ně jediným zdrojem moudrosti. Nedovedu si představit sebe, jak své dnes sedmileté dceři vysvětluji, kterak dělat Koktejl, a ona na mě nábožně hledí. Ale dost, pojďte si radši se mnou před spaním poslechnout jednu mentawajskou pohádku o tom, jak ženy otěhotněly s větrem: „Kdysi dávno pradávno byla vesnice Sabeu Si Nana Lep. V té vesnici nežili vůbec žádní muži, jen samé ženy. Moc si přály mít děti, ale neměly s kým. A tak si sedly na bambusové zápraží Strana 60 z 85

s vykasanými sukněmi z listů ságové palmy, s nohama široce rozevřenýma čekaly dlouho na nějakého muže. Ale nikdo nešel. Najednou přiletěl východní vítr, zavál jim pod sukně, a v tu chvíli všechny ženy otěhotněly. Některé ale porodily dřív a ty, co ještě neslyšely křik svého dítěte, jim to tak záviděly, že se začaly s těmi šťastnějšími prát tak, že to ani jedno dítě nepřežilo.“ Tuhle pohádku jsem slyšel na ostrově často, neboť je tu hodně žen, které mají dítě, a neví se s kým. Lidé pak říkají, že to byl jen vítr, i když dobře vědí, jakým problémem je na Siberutu nevěra. Dokonce se kvůli ní i zabíjí. Ale to u nás taky. Dobrou noc.

PES Prales v noci řve jako ožralý po nějakém flámu. Někdo tu brnká melodické „ti dam, ti dam, ti dam, ti dam“. Do toho se přeřvávají žáby tak, že vzbudí opeřence poklimbávajícího někde na liáně, a ten se ozve poplašeně a nesměle „tuk-duk“. Jako když někdo mává novinami, prosviští silueta netopýra. Ze spánku zakřičí opice. Řeka si do toho melancholicky šumí tu svou. Nenechá se přerušit praskotem nějaké uhnilé větve padající na zem, kde na ni čeká spousta larev, mravenců a cikád, které v očekávání té hostiny neukázněně cvrčí. A jako by toho nebylo málo, zatímco na noze zabíjím dva bzučící komáry, pode mnou, pod vzdušnou bambusovou podlahou, si to hlučně rozdávají rozdováděná do sebe zamilovaná prasata, aby zplodila dalšího pašíka za toho, co dnes se mnou zbaštily špičaté mentawajské zuby. Ještě ve spánku uslyším vysoké staccato „ta, ta ta ta tá“, ale to již spím, zahříván z jedné strany prašivým a vychrtlým psem. Co naplat, když noci jsou tu tak chladné...

Na děti tu nikdo nekřičí, protože jejich duše by se mohla lekout.

UŠI Uplynulo pár dní jako voda v řece a my se zase vypravili na cestu. Já hnán touhou, Barty a Rosťa mou posedlostí přejít ostrov od východu k západu, přesně proti postupu prvních Mentawajců, kteří podle pověstí věří, že jejich lodě poprvé přistály na západním pobřeží, u jejich bájného praúzemí zvaného Simatalu. Dokonce některé šamanské písně jsou obtížně srozumitelné nešamanským účastníkům rituálů. Kouzelníci říkají, že jsou zpívány v prajazyce simatalu. Mně připadal dialekt simatalu od mentawajštiny vzdálený tak, jako polština od češtiny. Jak by ne, když ostrov od severu k jihu oddělují poměrně velké kopce, vysoké několik set metrů nad moře, navíc zvrásněné spoustou údolí, potoků a řek, které lemuje hustý, těžko proniknutelný prales. Jeho staleté stromy stojí často v bažinaté půdě, která spíš připomíná nasáklou houbu. Tyhle hory tak na staletí, možná tisíce let rozdělily ostrov Strana 61 z 85

na spoustu uzavřených soběstačných údolí. Tenkrát mne to ale obrovsky lákalo, tím spíš, že mi šaman Aman Lavi řekl, že jeho předci prý jednoho Simatalana zabili. Měl prý hodně jiné tetování než oni. „Takže Simatalu existuje?“ „Ano,“ usmál se kouzelník, „odkud bychom jinak získávali lebky nepřátel?“ To by souhlasilo, tetování hrálo v dřívějších bratrovražedných válkách svoji roli. Není to pouze prostředek, jak zkrášlit své tělo, aby se v něm duši líbilo, ani pouze iniciační obřad do dospělosti, ale také jakási občanka, podle níž lidé v jakémkoliv povodí poznali, ve které oblasti či dokonce vesnici byla má kůže zkrášlena rituálním tetováním, jež naznačuje proudící síly v těle a zároveň symbolizuje lidi, duchy, prales a zvířata. Byl čas na to, abych se Amana Laviho zeptal: „Kava sikerei (prosím, kouzelníku), pagobu (řekni), ponia surunya arapa matei (proč se vaši předkové zabíjeli)?“ Vyprávěl mi dlouho se vzrušeným hlasem, gestikuloval a u toho vyprávění mu ožily jinak jeho často zasněné oči. Vyprávěl o tom, že kdysi byl mír, ale chlapec z jednoho rodu si hrál v řece s luky a šípy, které nebyly tupé se širokým hrotem na ptáky, ale ostré se špičkou z trnu ostnité liány. Střílel ty šípy na ostatní děti z jiného rodu, které plavaly v řece. Otec plačících dětí varoval toho zlého výrostka, ale marně. Vzal tedy luk se šípy, šel a zabil otce toho ničemného mladíka. Ten měl ale strýce a ten zas zabil otce ukřivděných dětí. Zajímavé je, že mi Aman Lavi říkal, že ten ničemný chlapec byl ze Simatalu, a když jsem později spával u lidí v Takui, což je v oblasti Simatalu, ti zase vyprávěli, že ten zlý výrostek byl z východu. Zajímavé ovšem také je, že jinak se takuiský šaman shodoval se šamanem Amanem Lavim skoro ve všem, až na některé obscénnosti, kdy muž z jiného údolí nabídl k napití lovci ze Simatalu kokosové mléko a ve chvíli, když pil z kokosového ořechu s hlavou zvrácenou dozadu, mu prořízl hrdlo. Při líčení této historky se kouzelník zálibně podíval na mé masité uši a promnul si je v prstech, přičemž řekl, že: „Uši byly nejlepší, jinak lidské maso nestojí za nic, jak jsem slyšel. Já ho osobně nejedl, ale co říkali předkové, než nás začala hlídat indonéská policie, tak prý od té doby, kdy začala krevní msta mezi různými rody, byly uši oblíbenou pochoutkou spolu s prsty.“ Hlava bez uší prý pak dva dny visela v centrální umě, než začala zapáchat. Nikdy nevisela v menších chýších - lalepu, protože ty jsou určeny jen pro hádky či milování manželů. Jinak se veškeré dění odehrává v umě, až padesát metrů dlouhé společenské chýši, která hostí všechny obřady, společné rozmluvy i spáče celé komunity. První část je hostinská, určená pro přijímání návštěv, druhá část pro muže a třetí, intimnější, pro majetek, vaření, ženy a děti. Simatalu mě lákalo čím dál víc, a proto jsme se tam vypravili. V misionářské vesnici Taradei v podhůří jsme najali jako svého průvodce pokřtěného Badhyho a vyrazili. Po dvou dnech cesty jsme však uprostřed hlubokého pralesa potkali nečekaně jednoho Evropana maďarského cestovatele Lászla. Šel proti nám zpět k východnímu pobřeží a totálně mně v expedici rozložil morálku. Řekl nám, že v Simatalu jsou nepřátelští lidé, kteří nenechají sasareu přespat, ani mu nenabídnou potravu: „Musel jsem se vrátit. Dva dny jsem pořádně nejedl a navíc přejít ty hory je skoro nemožné,“ řekl nám rusky Lászlo, poté co zjistil, že jsme Češi. Rosťa se na mě upřeně podíval: „Proč tam chceš jít? Chtěl jsi vidět šamany, prales a opice? Viděl jsi je? Viděl. A co si myslíš, že za těmi kopci uvidíš? Prales, opice a šamany. Jdi se vysrat, já do toho nejdu.“ To byla povážlivá zkouška mojí vůle, protože Barty to skrečoval taky. Cítil jsem se hrozně unavený, od námahy se mi třásly slabiny a každých Strana 62 z 85

dvacet minut jsem si musel stahovat zablácené kraťasy, protože jsem měl hrozný průjem a často jsem to nestihnul, takže zaschlé šedavé bahno na nohavicích přecházelo do načervenalé krusty. Naštěstí se ke mně nečekaně přidal Lászlo, že by to chtěl ještě jednou zkusit přejít a dostat se konečně až k pobřeží. A tak jsem absolvoval cestu do zapomnění, do simataluského Takui. Viděl jsem, či spíš z únavy a bolesti břicha neviděl opice, prales a šamany. Měl jsem, co jsem chtěl. Ale opravdu měli jiné tetování, jiný dialekt a byli nepřátelští. Většinou - abych nekřivdil všem, které jsem na této cestě jako ve snách potkal. Potom mě čekala cesta zpátky. Dal bych nevím co za to, kdybych to nemusel znovu projít. Ale bylo rozehráno a z divokého Takui nebylo jiného úniku než kánoí, pěšky, kánoí a zase po svých. Šel jsem jako stroj a snažil se na to nemyslet. Nemohl jsem zpomalit, protože by mně Badhy s Lászlem utekli a já bych tam zůstal navždy a zavřel by se nade mnou ten uprostřed výkřiků zvířat významně mlčící prales.

Strana 63 z 85

ŽIVOT A SMRT RODINY STAROEGYPTSKÉHO VEZÍRA KARA ...Měla to být jedna z mnoha expedic, během nichž se vždy pokoušíme především zachraňovat a restaurovat památky, které jsou vlivem mnoha staletí, jež uplynula od jejich vzniku, značně poškozené a hrozí jim téměř úplný zánik. Tentokrát jsme chtěli zkoumat bezprostřední okolí hrobky vezíra Kara. Ten byl v době, kdy žil, tedy před více než čtyřmi tisíci lety na sklonku Staré říše, druhým nejvyšším mužem staroegyptského státu, hned po egyptském faraonovi. Co poušť ukrývala, mělo značně překonat naše očekávání... V říjnu uplynulého roku začala další z řady expedic Českého egyptologického ústavu a Českého národního egyptologického centra Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na koncesi na pyramidovém poli v Abúsíru. Přinesla mnohá překvapení v podobě unikátního nálezu téměř nedotčeného hrobového komplexu soudce Intiho, jeho zdobené kaple, kamenného sarkofágu se stélou a pohřební výbavy. K tomu přistupují osudy celé jeho rodiny, která mohla hrát významnou úlohu v dějinách Egyptský předák Sád při začišťování zdiva hrobky. staroegyptského státu, v době stavitelů posledních monumentálních pyramidových komplexů Staré říše. Její příběh je starý více než čtyři tisíce let.

ZÁHADA DVOU MUŽŮ Pro začátek tohoto příběhu, který zatím ještě nedospěl ke svému konci, se musíme vrátit na podzim roku 1995, kdy byl v egyptské poušti, od doby stavitelů pyramid na zcela zapomenutém místě, objeven hrobový komplex vezíra Kara a jeho rodiny. Tehdy jsme ještě nic netušili o tom, co všechno nás na tomto zapadlém místě čeká. Jako by zde zapomněla nejen lidská paměť, ale i čas, který jinak své dílo zkázy koná na památkách zcela spolehlivě. Tehdy před pěti lety se již po několika málo dnech práce v hlubokém písku začal vynořovat hrobový komplex neznámého muže. Kamenné zdi vysoké několik metrů, zčásti ještě se zachovanou omítkou, se stropními bloky tak, jak je umístili staroegyptští stavitelé, a několik místností. V průběhu dalších dní se ukázalo, že neznámý muž byl vysoký hodnostář u dvora a soudce, jménem Kar. Stalo se tak poté, co se podařilo objevit jeho první kultovní kapli, jejíž stěny sice nebyly zdobené reliéfy ani malbami, ale v západní stěně byly obrovské, téměř tři metry vysoké tzv. nepravé dveře, vytesané z jednoho kusu vápence. Těmito kamennými dveřmi, které imitovaly skutečné dveře ze dřeva u pozemských obydlí starých Egypťanů, měl do kaple vcházet duch zemřelého z onoho světa a účastnit se obětních ceremonií na svou počest. Za těmito "dveřmi" se podle představ starých Egypťanů rozprostírala říše mrtvých a duchů, egyptská eleuzínská pole obětin a nerušeného života, staroegyptský ráj.

Strana 64 z 85

Skutečné překvapení však nastalo, když jsme koncem listopadu vstoupili do druhé, mnohem větší kaple. Její strop začínal ve výšce téměř čtyř metrů a tvořily ho mohutné vápencové desky, které bylo nutno odstranit, abychom vůbec mohli uvnitř pracovat. Stěny kompletně dochované kaple byly zdobeny mnoha barevnými obrazy ze života starých Egypťanů. Podle nápisů patřila tato kaple rovněž muži jménem Kar, tento Kar byl ale vezírem, tedy druhým nejvyšším mužem ve státě hned po panovníkovi! Tomu odpovídala i její výzdoba, která nám vzala dech. Ve vchodu do kaple byli zobrazeni sloužící přivádějící obětní zvířata, gazely a dobytek. Stěny kaple byly téměř celé pokryty dlouhými řadami nosičů obětin přinášejících pohřební výbavu a obětiny pro zemřelého. Nechyběli ani řezníci, kteří byli zachyceni přímo při práci, jak velkými kamennými noži podřezávají a porcují obětovaný dobytek. Pásy výzdoby pod stropem kaple byly vyhrazeny pro zobrazení jednotlivých souborů předmětů tvořících pohřební výbavu, především potravin, kamenných a keramických nádob, nábytku, nástrojů... V západní stěně byl dvakrát zobrazen samotný vezír Kar, jak s nadneseným pohledem přehlíží své sloužící. Před ním byli zobrazeni jeho synové, každý z nich i s uvedeným jménem. Tak jsme se mohli dozvědět, že se jednalo o muže jménem Inti, Kar a Senedžemib. Kdo byl ale tento majitel kaple jménem Kar? Jednalo se o tutéž osobu, které patřila první kaple bez výzdoby? A nebo šlo o dva různé muže? Odpověď nám zakrátko nabídla dlouhá sestupná chodba, pouze jeden metr vysoká a jeden metr široká, jež vedla do pohřební komory hluboko v podzemí hrobky. Když jsme si prorazili cestu touto téměř 20 m dlouhou pasáží, otevřel se nám nečekaný pohled na obří, několik tun vážící vápencový sarkofág. Následovalo však zklamání: ve východní stěně sarkofágu zela díra, jasný doklad toho, že jsme na místo dorazili pozdě. Příliš pozdě na to, abychom mohli doufat ve velké objevy. Komora byla tedy i se sarkofágem vykradena a z pohřební výbavy nezbylo nic než dřevěný hřeben. Přesto nám tento nález již tehdy v mnoha ohledech pomohl porozumět tomu, co jsme měli před očima. Ano, jednalo se bezpochyby o hrobku se dvěma kaplemi, které patřily jednomu a témuž muži. Co se tu zřejmě stalo, bylo to, že hodnostář Kar, poté co dosáhl věku a postavení, kdy již nebylo pravděpodobné, že ještě dále postoupí v úřednické kariéře, přistoupil ke stavbě "domu na věčnost", své hrobky. Nemožné se ale stalo skutečností, a Kar byl povýšen do úřadu vezíra.

Vchod do hrobky byl zdoben postavami Intiho, jeho životopisným nápisem a obelisky, symboly boha Slunce.

Proto nebylo možné spokojit se s obyčejnou kaplí, a Kar musel přistoupit k rozšíření hrobky a stavbě více adekvátní, honosné a zdobené kaple, která obsahovala i jeho titul vezíra.Tato mozaika poznatků naznačovala, že jsme se pohybovali v komplexu jednoho z nejvyšších mužů země, doposud neznámého "ministerského předsedy" 6. dynastie, pravděpodobně z období vlády faraona Tetiho, prvního panovníka této dynastie. Jak pokračoval výzkum, podařilo se Strana 65 z 85

objevit několik menších hrobek dále na sever od hrobky Karovy. Tyto hrobky, jak se ukázalo, patřily dalším členům Karovy rodiny. Pozoruhodné ale bylo, že byly kompletně zničené: s výjimkou základů stěn a několika málo bloků byla veškerá výzdoba jednotlivých kaplí rozbita na větší a menší fragmenty, které byly ponechány tak, jak byly na místě. Před námi se otevřela jedna z největších skládaček na abúsírské koncesi, jež snad jednou První návštěva po více než 4000 letech. Pohřební komora Intiho s vykradeným sarkofágem a stélou s povede k úplné rekonstrukci výzdoby hrobek. Na obětními formulemi. první pohled bylo jasné, že tyto hrobky byly záměrně zničeny, a poté si na nich jiní úředníci postavili své stavby. Již tehdy jsme se museli nevyhnutelně ptát proč? Co mohlo někoho vést k tomu, že přišel na toto místo a s vynaložením nepochybně značného úsilí rozbil a zničil hrobky několika členů Karovy rodiny, zatímco vezírova hrobka byla ponechána nedotčena? Pravděpodobná odpověď byla již tehdy nabíledni. Zdá se, že zatímco Kar byl na správné straně politického spektra tehdejších vládnoucích kruhů u dvora staroegyptského panovníka, jeho někteří synové mohli neúspěšně konspirovat proti panovníkovi, pravděpodobně Tetimu, a v důsledku toho byl dán posléze příkaz ke zničení jejich hrobek, aby tak byla znemožněna jejich posmrtná existence. Proto, abychom mohli dát definitivní odpověď na tento problém, jsme se sem museli vrátit a dokončit výzkum.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ KARŮV SYN Začátkem října uplynulého roku se začaly motyky našich abúsírských a sakkárských dělníků znovu zakusovat do povrchu pouště na stejných místech, tentokrát na jih od hrobky vezíra Kara, kde se již v roce 1995 rýsoval větší objekt. Zatím převažuje skepticismus. Soudě podle toho, že již známé hrobky jeho synů byly dokonale zničeny, nelze očekávat mnoho. Ale už první dny nám ukazují, že praxe a teorie mohou mít naprosto odlišné obsahy. To, co se před námi vynořuje, není ani zničená kaple, ani skromná hrobka jednoho z členů rodiny, ale velký hrobový komplex s komplikovanou strukturou a uspořádáním jednotlivých místností. Zpomalujeme tempo prací, abychom měli vše pod kontrolou. Musíme krotit i reisy Talála a Ahmeda el-Keretiho, kteří s českou expedicí spolupracují od 70. let a patří mezi nejvyhledávanější (a nejdražší) předáky dělníků na pyramidových polích. Na výzkumu panuje napětí, v pohotovosti je i fotograf a restaurátor. Dokumentuje se každá archeologická situace, v dokumentaci expedice se hromadí stovky políček filmu, desítky minut videozáznamu a papíry s dokumentací. Postupně se odkrývá vstupní prostor do hrobky. Ten již sám o sobě je velmi impozantní. Dochovaný v celé své výšce několika metrů, obložený kvalitními vápencovými bloky, vyzdobený stojícími postavami velmože Intiho a dlouhým životopisným textem, působí jako z jiného světa. Je hned zřejmé, že jde o jednoho ze synů vezíra Kara, kterého známe z Strana 66 z 85

vyobrazení v Karově kapli. V ní je Inti vždy na čele průvodu vezírových synů. Byl tedy jeho nejoblíbenějším. Stav jeho hrobky ukazuje, že byl také rozumnější než bratři. Na rozdíl od nich byla tedy jeho hrobka mimo dosah panovníkova příkazu a trestu. Před průčelím hrobky stojí tři obelisky, symboly slunečního božstva Rea, jednoho z nejuctívanějších božstev starých Egypťanů. Hned vedle nich, na podlaze chodby, byl učiněn jeden z nejhezčích individuálních nálezů sezony. Jednalo se o několik desítek centimetrů vysokou vápencovou sošku muže jménem Nefer, jehož jméno v překladu znamená krásný, což je skutečně případný název pro majitele takové sochy. Její provedení a jemná modelace ukazují, že šlo o jeden z velmi povedených výrobků sochařských ateliérů tehdejšího hlavního města. Za tímto průčelím se otevíral menší dvůr dlážděný velkými vápencovými deskami, ze kterého se vcházelo do vlastní kultovní kaple. Sem kdysi přicházeli každodenně kněží, aby zde kladli na oltář obětiny skládající se z potravin, nápojů a vonných mastí pálených na ohni. Kaple byla bohatě vyzdobena a v západní stěně měla nepravé dveře, stejně jako tomu bylo v hrobce jeho otce. Monolitická vápencová stéla byla natřena načerveno a obsahovala vytesané tituly a jméno zemřelého. To umožnilo částečnou rekonstrukci životní dráhy Intiho, který byl činný jako kněz, soudce a člen soudního tribunálu v paláci panovníka. Výzdoba na stěnách kaple byla ale ještě krásnější než otcova. Je zde zachycen Inti přijímající průvod obětujících hodnostářů a kněží. U nohou mu sedí jeho manželka Merut a pod jeho křeslem sedí Alabastrový stojan se jménem a hlavními tituly stejnojmenného trpaslík držící na vodítku Intiho oblíbeného psa Idžema. Inti sám syna Kara. Nález z pohřební je oděn v bělostné suknici a na prsou má velký propracovaný komory. pektorál. Jeho účes tvoří pečlivě naaranžovaná paruka. Jeho tvář je dokladem toho, že majitel hrobky byl velice náročný, pokud se týče kvality odvedené práce. Majitelé staroegyptských hrobek si totiž kvalitu práce zedníků a řemeslníků odpovědných za výzdobu sami kontrolovali. Řemeslník modelující Intiho tvář musel jeho obočí, jak je dodnes vidět, tesat třikrát, než správně vystihl požadovaný tvar. Nepochybně se to projevilo na jeho platu, který byl tehdy obvykle vyplácen ve džbánech piva a kusech chlebů.

STAROEGYPTŠTÍ ZLODĚJI Největší překvapení však následovalo, když se po několika týdnech nebezpečné práce ve 22 m hluboké šachtě situované poblíž samotné kaple Intiho podařilo dospět do jeho pohřební komory. Již během čištění šachty se ukázalo, že pohřební komora nebyla po svém uzavření vyloupena - to bylo zřejmé z toho, že v různých úrovních šachty byly nalézány obětiny, které měly Intimu zabezpečit nerušený posmrtný život - těmi byly alabastrové nádobky, keramika a obětní oltář. Na dně šachty, zahloubena v její západní stěně, byla samotná Strana 67 z 85

pohřební komora. U její západní stěny stál obrovský, tři metry dlouhý a dva metry vysoký sarkofág z vápence se jménem a tituly Intiho. Na sarkofágu i kolem něj byly nalezeny další součásti pohřební výbavy, jako keramické nádoby, měděné nástroje a miniaturní kamenné nádoby. Při vlastní dokumentaci komory se ovšem ukázalo, že pohřeb přece jen vyloupen byl - stalo se tak zřejmě již v průběhu pohřebních ceremonií. Dělníci, kteří měli za úkol postarat se o pohřeb Intiho, se v nestřeženém okamžiku vlámali do již uzavřeného sarkofágu a oloupili mumii zemřelého o amulety a další předměty osobní potřeby. Muselo se tak stát zřejmě v noci po ukončení vlastních pohřebních obřadů, kdy pozůstalí ještě nestihli zasypat hlubokou šachtu. Na základě novodobých paralel je možné odhadovat, že pět dospělých mužů na takový úkon mohlo potřebovat i několik dnů. Tak se stalo, že kosti ubohého Intiho byly roztroušeny po celé místnosti a byly i na víku sarkofágu společně s několika desítkami alabastrových nádobek. Před sarkofágem, na jeho východní straně, stála další stéla ve tvaru nepravých dveří, skutečný unikát pro archeology zabývající se dobou stavitelů pyramid. Podle všeho se zdá, že šlo o symbolickou bránu, kterou zemřelý vycházel a vcházel do podsvětí.

DALŠÍ KARŮV POTOMEK ? Jako by toho nebylo dost a my se stali oblíbenci Karovy rodiny, dostalo se nám ještě jednoho překvapení, a to v podobě ještě jedné prakticky nevykradené pohřební komory dalšího z potomků vezíra Kara. Jednalo se o místo, které bylo vzdálené jen několik metrů na sever od vchodu do vezírovy hrobky, přičemž ústí šachty vedoucí hluboko do podzemí bylo umně skryto pod zdmi pozdějších staveb. Tato komora se skrývala 16 m pod zemským povrchem a vedla do ní krátká spojovací pasáž ze dna šachty. Nejprve se zdálo, že komora je zcela zničená a vykradená. Jak ale naši dělníci postupně prostor čistili a my pronikali stále hlouběji do komory, začaly se objevovat jednotlivé součásti pohřební výbavy, které zde čekaly několik tisíc let. V jihovýchodním rohu komory, na ploše několika metrů, byly naskládané rozměrné dvouuché amfory s plochými dny. Na první pohled bylo jasné, že jde o importované vinné amfory, jež pocházejí z některého ze syropalestinských přístavních měst a které původně obsahovaly kvalitní víno pro potřeby zemřelého na onom světě. Toto vyhledávané a velmi ceněné zboží bylo dováženo právě z oblastí na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele a Palestiny. Přitom si ho mohli dovolit jen ti nejmovitější členové společnosti. Analýzy pozůstatků tohoto vína nám snad ukáží, odkud mohlo být dovezeno.

Strana 68 z 85

Práce v pohřební komoře postupovala velmi pomalu.

Intiho

V protějším rohu byly nasypané desítky a možná stovky drobných měděných nástrojů, které měly být opět součástí výbavy zemřelého na onom světě. Vedle nich byly dochované kosti obětovaného dobytka. Hlouběji na západ, na podlaze komory, byly nalezeny četné kamenné nádobky a nástroje, z nichž některé byly určeny k symbolickému obřadu "otevírání úst", kterým byla v průběhu pohřebních ceremonií obživována mumie zemřelého pro věčný život na onom světě. U západní stěny pohřební komory bylo místo pohřbu, jež bylo v tomto případě vysekáno v podlaze komory a které původně zakrývaly rozměrné vápencové desky. To bylo také jediné zklamání na tomto místě, pohřeb byl totiž opět vykraden a rozmetán. Starověké lupiče zcela zřetelně nezajímalo nic kromě vlastního pohřbu, stejně jako tomu bylo v případě Intiho. Kdo byl tento hodnostář? Na to daly definitivní odpověď zapečetěné vinné amfory. Na jejich zátkách z nepálené hlíny byly totiž dochované nápisy udávající jméno a tituly hodnostáře Kara, pravděpodobně našeho známého vezíra, osoby, která tak byla zřejmě za tento pohřeb a jeho organizaci zodpovědná. Na jednom nálezu z pohřební komory bylo navíc objeveno jméno zde pohřbené osoby, to bylo rovněž Kar. Je proto pravděpodobné, že se jednalo o pohřeb stejnojmenného syna vezíra Kara, který je rovněž zachycen v kapli svého otce. K tomuto závěru se ale bude ještě muset vyslovit náš antropolog. Přes všechny učiněné objevy a dosažené poznatky nám podzemí hrobek Karovy rodiny zatím nevydalo všechna svá tajemství. Při závěrečných pracích na dně této zatím poslední vykopané šachty byl totiž objeven boční vchod vedoucí hluboko do podzemí. Nic však nebylo vidět, vzhledem k tomu, že chodba byla zcela vyplněna závalem suti. V její přední části bylo nalezeno pět nádherně modelovaných kamenných hus, které byly původně uloženy na pěti velkých, rudě Intiho manželka Merut na jižní straně kaple. zbarvených keramických mísách. Že by vchod do další pohřební komory? Na všechny otázky nelze odpovědět hned, a tak si budeme muset na definitivní řešení počkat do závěru tohoto roku, až se sem vrátíme. Expedice již skončila (koncem prosince loňského roku, pozn. red.), nicméně nedopsaný příběh rodiny vezíra Kara a jeho synů bude pokračovat dalšími kapitolami už na podzim tohoto roku, a to za bedlivé pozornosti televizních kamer. A co lze považovat za zatím nejzávažnější přínos tohoto příběhu? Dnes, kdy si často nevzpomeneme ani na to, co se odehrálo před několika lety, je pravděpodobně jedním z nejpozoruhodnějších momentů tohoto objevování hrobek jedné rodiny skutečnost, že se před námi otevírají životní příběhy lidí, kteří již více než 4000 let dlí na onom světě starých Egypťanů.

Strana 69 z 85

6. DYNASTIE NA SKLONKU STARÉ ŘÍŠE (24.-23. STOL. PŘ. KR.) Toto závěrečné období dějin stavitelů gigantických pyramid Staré říše je z písemných pramenů relativně nejlépe známou dobou egyptských dějin 3. tisíciletí př. Kr. Tuto dynastii založil panovník Teti, o jehož původu téměř nic nevíme. Postavil si pyramidu v Sakkáře, její podzemní prostory vyzdobil tzv. Texty pyramid - soubory starobylých magických a náboženských textů, které měly zajistit nesmrtelnost panovníka po jeho skonu, výstup na nebeskou oblohu a jeho identifikaci s nejvyššími božstvy staroegyptského panteonu. V Tetiho pohřební komoře je dodnes možno vidět velký kamenný sarkofág, který kdysi ukrýval panovníkovo tělo. Právě pro své dobře zachované podzemní prostory patří tato pyramida mezi nejnavštěvovanější v Sakkáře a je velmi dobře známa i českým turistům. Teti, který mohl vládnout až 30 let, musel na počátku vlády čelit mnoha problémům a nárůstu moci nejvyšších hodnostářů. Proto jednu ze svých dcer, princeznu Watetchethor, provdal za hodnostáře Mereruku, jehož hrobka patří dodnes mezi nejkrásnější stavební památky daného období. Podle toho, že za jeho vlády byly záměrně zničeny hrobky některých hodnostářů země sloužících u panovníkova dvora, můžeme usuzovat, že se velmi aktivně vypořádal s existující opozicí. Nakonec však, alespoň podle nepřímých a zprostředkovaných zpráv, byl zabit vlastní stráží. Po Tetim vládl krátce Userkare, u kterého je známo víceméně jen královské jméno. Jeho vládu vystřídal syn Tetiho Pepi I., který si nechal postavit nádherný pyramidový komplex v dodnes turisticky nepřístupné oblasti v jižní Sakkáře. Tato stavba musela být v době svého vzniku tak monumentální a obdivuhodná, že byla nazvána Mennefer Pepi ("trvalá je krása Pepiho"). Toto jméno se začalo později používat pro hlavní město tehdejšího Egypta, které se nacházelo východně od této památky. Název se dochoval až do dnešních dob ve formě Mennofer/Memfis. Pepi vládl přibližně 50 let a jeho pohřební komplex byl obklopen nejméně šesti dalšími komplexy, které ukrývaly pohřby jeho oblíbených manželek. Z jeho doby pochází jeden z nejznámějších životopisných nápisů patřící hodnostáři Venimu, který obsahuje i nejstarší popis vojenského tažení proti nepřátelským beduínům do oblasti Syropalestiny. Veniho líčení překvapuje neobyčejnou plastičností podání a také nepokrytě popisovanou krutostí, která toto a jemu podobná tažení musela doprovázet: "Když se Jeho Veličenstvo obrátilo proti asijským beduínům, Jeho Veličenstvo sebralo armádu čítající mnoho desítek tisíc (mužů) z celého Horního Egypta od Elefantiny na jihu až po Medenit v Dolním Egyptě, z úplně všech stran domu, ze Sedžeru a Chensedžeru, z Núbijců z Irčetu, z Núbijců z Dža, z Núbijců z Jamu, z Núbijců z Vavatu, z Núbijců z Kaau a ze země Irčet. Jeho Veličenstvo mne poslalo na čele tohoto vojska, ve kterém byla knížata, nositelé pečeti panovníka, důvěrníci královského paláce, správci a představení královských statků v Horním Strana 70 z 85

a Dolním Egyptě, představení průvodců a představení kněží z Horního a Dolního Egypta, představení krajů na čele oddílu z Horního a Dolního Egypta, statků a měst, kterým vládnou, a Núbijců z těchto cizích krajů... Vedl jsem je ze Severního ostrova k Bráně Iihotepa, v kraji Hora, pána pravdy. Sestavil jsem tyto jednotky, které nikdy žádný služebník (panovníka) nesestavil. Tato armáda se vrátila v míru, když vyplenila krajinu beduínů, když roztepala krajinu beduínů. Tato armáda se vrátila v míru, když rozbořila její pevnosti, když pokácela její fíky a její vinnou révu. Tato armáda se vrátila v míru, když vhodila oheň do všech jejích domů, když usmrtila mnoho desítek tisíc šiků, které v ní byly. Tato armáda se vrátila v míru, když z ní přivedla velmi početné šiky zajatců. Jeho Veličenstvo mne za to chválilo nade vše." I takové tehdy byly cesty, které uplatňoval egyptský panovník při upevňování své moci jak uvnitř země, tak v zahraničí. Pepi I. se samozřejmě také musel vypořádávat s rostoucí nezávislostí úředníků, především v jižních provinciích. Proto si vzal za manželky dvě sestry vysoce postaveného hodnostáře z Abydu v Horním Egyptě a jejich bratra Džaua učinil vezírem, tedy mužem, kterému de facto podléhala celá správa země. Tak si zajistil přízeň a podporu mocné a téměř nezávislé rodiny hodnostářů z Abydu. Po Pepim nastoupil krátce na trůn jeho syn Merenre, který byl vystřídán Pepim II., panovníkem, jenž, alespoň podle některých zprostředkovaných podání, nastoupil na trůn ve věku 6 roků, aby vládl dalších 94 let! Zpočátku za něj ovšem jako regentka vládla matka Anchnesmeryre II. O jeho vládě je známo relativně málo: víme, že pokračoval v tradici svého otce a měl nejméně čtyři manželky. Za jeho vlády rovněž narůstaly nepokoje na jihu země, kde již egyptské vojsko v důsledku narůstajících hospodářských a politických problémů nebylo schopno zajistit bezpečnou hranici. Na pobřeží Rudého moře byl jeho oblíbený stavitel lodí jménem Anachet se svými muži zabit a bylo třeba vyslat zvláštní výpravu, která zajistila jejich těla. Rovněž v Núbii byli zabíjeni vysocí egyptští hodnostáři. Tímto panovníkem skončí slavná éra stavitelů pyramid Staré říše. Bude trvat dalších 200 let, než přijde budoucí panovník Amenemhet I. (ve 20. stol. př. Kr.), sjednotí zemi a stavbou svého pyramidového komplexu v Lištu znovu naváže na slavnou tradici staroegyptských stavitelů pyramid. ČESKÉ NÁRODNÍ EGYPTOLOGICKÉ CENTRUM FILOZOFICKÉ FAKULTY UNIVERZITY KARLOVY V PRAZE (ČNEC FF UK) Toto Centrum je novým fenoménem na poli velkých a prestižních vědeckých institucí podporovaných přímo Vládou České republiky. Bylo založeno k 1. 7. 2000 v součinnosti s Českým egyptologickým ústavem FF UK, Fakultou stavební Českého vysokého učení technického a Náprstkovým muzeem, složkou Strana 71 z 85

Členové expedice (zleva): J. Krejčí, M. Bárta, P. Vlčková, N. Ramadán, B. Vachala, M. Dvořák a K. Voděra (v pokleku).

Národního muzea. Jeho základními cíli je podpora a rozvoj bádání o dějinách a kultuře Egypta, především pak staroegyptského státu, ale rovněž tak i následujících období. Jeho členy jsou archeologové, egyptologové, geodeti, muzejní pracovníci, arabisté a studenti daných vědních oborů. Od r. 2000 provádí toto Centrum v úzké spolupráci s Českým egyptologickým ústavem FF UK výkopovou činnost v Egyptě.

Strana 72 z 85

VNITŘNÍ SVĚT Věřím, že na nás všechny má hudba vliv, neboť všichni máme hudbu uvnitř sebe. Všechny věci včetně nás samých mají svou přirozenou vibraci. Vibrace je zvuk a zvuk je hudba. Naše orgány vibrují a jsou spojeny v určitém rytmu, a dokonce i naše řeč má rytmickou stavbu. Všechna stvoření vybavená sluchem, hlasem či údy jsou schopna podílet se nějak na světě hudby. ..... Využití hudby v duševní a fyzické terapii je považováno za relativně mladý obor, i když se hudba po celá staletí používala jako pomoc pro ty, kteří měli nějaké duševní nebo fyzické trápení. Například některé děti trpící autismem mohou být stimulovány pouze zvuky určité hudby. Šamani dodnes používají hudbu k vyvolání vyšších forem vědomí nebo k vyvolání transu. Dokonce i hypnotizéři využívají při hypnotizování svých pacientů rytmické pohyby. Mnozí lidé zažívají změny stavu vědomí při tanci, hře nebo při pouhém poslechu hudby. V životě se mi často připomene nějaký člověk nebo událost při poslechu písně, která je s nimi spojená, přičemž se nevyvolá jen pouhá vzpomínka, ale i příslušný pocit. Různá hudba na nás působí různě. Hudba v nás může vyvolat pocity sahající od hněvu až k euforii. Věřím, že existuje mnoho věcí týkajících se principů hudby a vibrací, kterým nemůžeme a patrně nikdy nebudeme schopni porozumět. Přesto však v hudbu věřím a respektuji ji. Vibrace je jednou z podstat naší existence. Bez vibrace bychom nemohli ani mluvit, ani dýchat. Ovlivňujeme a jsme ovlivňováni všemi vibracemi, které nás obklopují, ať přirozenými, nebo člověkem záměrně vyvolanými. Vibrace sahající od těch, které vystupují ze zurčícího potoka, až k těm, které produkuje běžící lednička. Hudba a vibrace jsou stejně tak předmětem vědeckého zkoumání, jako záležitostí spojenou s našimi vědomými a podvědomými pocity. Když na tabulku skla narazí příslušná silná vibrace, sklo se může roztříštit. Některé basové nástroje vydávající zvuky o nízkém kmitočtu mohou vyvolat podobné odpovídající tóny v našem těle. Vibrační vlny potom vstupují do našeho těla a procházejí jím - někdy to můžeme i fyzicky pociťovat. Vibrace způsobují, že se zrnka písku seskupují do květinových obrazců. Staré africké kmeny prý dokázaly pohnout velkými kameny tak, že lidé hráli na velké množství bubnů rozmístěných v určitých geometrických pozicích kolem balvanu.

SÍLA BUBNU Bubny jsou nástroje schopné vyvolávat extrémní vibrace. Síla bubnů je zřejmá v hudbě každé kultury a budí respekt od dávnověku až do moderní doby. Bubny dodávaly vojákům odvahu při pochodu do bitvy a zároveň naháněly hrůzu nepřátelům. Na bubny se tlouklo na Strana 73 z 85

vikingských lodích a na kánoích domorodců při plavbě na moři. Naši evropští vojáci pochodovali a pochodují za zvuku bubnů, aby udrželi krok i bojového ducha. Bubny byly základním nástrojem komunikace mezi původními kmeny v Africe a v Severní Americe. V průběhu věků bylo bubnů často zneužito a byly špatně chápány. Existovalo období, kdy anglikánská církev postavila buben mimo zákon jako nástroj ďábla. V devatenáctém století Britové zakázali používání ručních bubínků na Trinidadu, protože je místní obyvatelé používali jako prostředek dorozumívání. Zákaz vedl domorodce k tomu, že vyvinuli nové nástroje z kovového odpadu, a tak byly vynalezeny kovové bubny Bubny také nesměli používat Afričané v dobách obchodu s otroky v Americe. Byly jim odpírány, protože evropští usedlíci věděli, k uvědomění jaké síly otroky bubny vedou. Bubny nejen že ztělesňovaly hudbu afrických obyvatel, ale také jejich kulturu, historii, komunikace a důvod bytí. Ovšem odebrání těchto nástrojů nezlomilo sílu a ducha Afričanů přeměnili na bubny svá vědra a dál zpívali, tančili, pracovali a modlili se. Tito afričtí otroci a jejich předkové ovlivnili styl téměř každé hudby, kterou dnes slyšíme. Bez tohoto vlivu by nejen naše hudba, ale celá naše kultura byly o mnohé ochuzeny. Stejně jako my sami jsme produktem toho, co bylo před námi, tak i naše hudba je představitelkou všeho, co se hrálo dříve.

INNER NATURE Na kompaktním disku "Inner Nature" (Uvnitř přírody) slyšíte mimo jiné africké, severoamerické, australské, evropské a jihoamerické nástroje. Hudba těchto kultur vznik tohoto CD inspirovala a objevuje se na něm. Ovšem věřím, že mnohé z rytmů nacházejících se na tomto CD již zněly v uších jiných lidí dlouho předtím, než jsem je já vytvořil. Asi polovina z "Inner Nature" byla napsána, ostatní skladby jsou improvizace. Zvu vás, abyste si tuto hudbu poslechli stejným způsobem, jako byste studovali obraz nebo vystoupení tanečníka. Nelekejte se zvuku bubnů, ale nechte se jimi unášet někam do svých vzdálených vzpomínek, do ohně planoucího v noční tmě či kamkoli jinam, kam vás hudba povede. Rád bych popsal některé tradiční nástroje. Didžeridú je dechový nástroj prvních obyvatel Austrálie. Domorodci tento nástroj používali k meditaci a při slavnostních obřadech. Didžeridú se tradičně vyráběly z větve eukalyptu, jejíž vnitřek byl vyhlodán termity nebo červenými mravenci. Hraje se na něj tak, že se na jednom konci do této metr až metr a půl dlouhé trouby fouká, přičemž se dřevo rozeznívá svým přirozeným charakteristickým tónem. Při použití techniky nazývané "věčný dech" může hráč foukat a zpívat do nástroje bez toho, že by dělal přestávky na nadechnutí. Historie nástroje didžeridú je opředena řadou zajímavých mýtů a pověstí.

Strana 74 z 85

Dalším nástrojem, který se na albu zhusta objevuje, je nigerijský dundun. Je to mluvící buben podobný svým určením, ale ne vzhledem, západoafrickým děleným nebo dlabaným bubnům. Dundun je nástroj svým tvarem připomínající přesýpací hodiny, potažený na každém konci zvířecí kůží. Po obvodu jsou z jednoho konce bubnu na druhý vertikálně nataženy tkané šňůry. Když hráč udeří na buben rukou nebo paličkou, šňůry se napínají či uvolňují rukou, pod níž buben v horizontální poloze proti tělu leží. Tím se buď napíná nebo uvolňuje kůže bubnu a podle přání hráče se mění jeho tóny. To je tedy řeč bubnu a skrze něj mluví hráč. Na nahrávce uslyšíte hlasy a tóny pěti různých džemb (nebo džimb). Často mají podobu obrovských přesýpacích hodin a jsou opatřeny jednou kůží. Obvykle se připevňují k pasu či k ramenům a kůže se nachází asi v úrovni pasu. Zručný hráč je schopen vyloudit na tomto jediném bubnu řadu zvuků. Původem jsou ze západní Afriky a doprovázejí historické písně ze Senegalu a Gambie. S výjimkou posledních dvou písní na CD "Inner Nature" jsou všechny sjednocovány zvukem alespoň jednoho basového bubnu. Basové bubny, které jsem použil, vydávají tóny podobné těm, které používají Bantuové v Jižní Africe. Basové bubny jsou zdrojem nejnižších frekvencí a nejmasivnějších tónů na albu. Na tyto silné bubny se hraje paličkou drženou v každé ruce, a to na každé straně nástroje dvěma kůžemi. Být původcem tónů z takového nástroje je obrovský zážitek. Je to základní nástroj všech hudebních sty lů, od rokenrolu až k vojenským pochodům. Na CD se vyskytuje ještě asi dvacet pět dalších nástrojů, z nichž asi polovina jsou nástroje původní konstrukce a k ostatním patří tibetské činely, evropské zobcové flétny, píšťaly, kravské zvonce, řehtačky, šejkry a mimo jiné i struny z koncertního křídla. Dva nástroje použité v jedenácté písni jsou mužské a ženské tělo bez použití hlasu. Zvu vás, abyste nechali hudbu volně vplynout do svého každodenního života a prožili, nakolik je ona součástí vás a vy součástí hudby. Buďte opatrní ve výběru hudby, která je pro vás vhodná, a to nejen ve vztahu k tomu, kým jste, ale i kým chcete být a jak se chcete cítit.

TAMTAMY BIJÍ V RYTMU SRDCE-hudba ze stř. a záp. Afriky Hudba z nitra černé Afriky... Naše povědomí o ní je většinou jen matné. Tušíme, že se stala inspirací pro latinskoamerické rytmy, víme, že jejím základem je buben. Můžeme si přečíst o tom, že jednotlivá černošská etnika používala hudbu jako nedílnou součást slavností a rituálů, či o tom, že bubny sloužily k dorozumívání. Jen málo Středoevropanů s ní ale umí zacházet tvůrčím způsobem. Jedním z nich je perkusionista Miloš Vacík. Při vstupu do místnosti plné knih a jeho obrazů jsem zaregistroval bubny a bubínky a něco, co jsem považoval za luk.

Strana 75 z 85

Přijde mi nelogické, když Čech hraje africkou muziku. Je to, jako by se Afričan pokoušel o klasickou českou polku. To záleží na tom, co tím chce ten Čech říci. Mě zajímá technika, rytmy, a přepracovávám to do toho, jak to cítím a mám rád. Ale už to není nejčistší. Já africké nástroje kombinuji třeba s arabskými. Mám nástroje kubánské, brazilské, které mají svůj původ v Africe, ale liší se tvarem, zvukem nebo materiálem, z něhož jsou vyrobeny. Ale proč zrovna Afrika? K africkým nástrojům jsem se dostal oklikou. Přes profesora, který perfektně zvládal věci latinskoamerické. Ty mají africké kořeny. A vůbec to není hudba primitivní. Když přišel běloch do Afriky, viděl, jak tam tlučou do bubnů a svíjejí se, prohlásil to za primitivní, protože tomu nerozuměl. Opak je pravdou! Tamní hudba je historicky podložená, nic tam není náhoda! Stejně tak tance. Muzika doprovázela všechny obřady. Svatby, narození dětí, pohřby, ale i modlitby a války! Byla a je nedílnou součástí všedního života. Jak ale můžete oslovit české posluchače, kteří ono historické povědomí nemají? To je právě umění přenosu a zjednodušení. Nejde to bez poctivého studia. Etnické hudbě se musíte hluboce věnovat. Pak se můžete pokusit muziku přenést tak, aby ji lidi pochopili, abyste je oslovil. Jde o to, předat sílu a energii, která je tu zakletá. Hudbou se může manipulovat. Jak jsou na tom bubny? Bubny to jde nejlíp! Bubny byly podle mě první nástroj. Když člověk bouchne do hrudi, tleskne - to už je bicí zvuk. Když chce šimpanz zahnat geparda, tak mlátí klackem do země. Opice pozná, že úderem může něco dokázat. Člověk celou historii ovlivňuje bicím nástrojem druhé. A nebo sebe. Afričané pomocí rytmů komunikují s duchy. Vojenští bubeníci dodávali odvahu ještě v předminulém století. Hudba je předání emoce. V bubnech je veliká moc. Není to tady ve střední Evropě jenom módní záležitost? Je moderní používat etnické vlivy v moderní hudbě. Může to být pro ten typ posluchačů, které nebaví poslouchat jen elektronickou hudbu, a tak se začíná kombinovat s etnickými vlivy či nástroji. A pak je jiná kategorie lidí, kam si myslím, že patřím já. Populární hudba kolem nás a její kvalita je tak nízká, že se za etnickou hudbou vydávají. Já osobně to neberu tak, že je to móda, ale že se mi líbí, čerpám z ní, a je na posluchačích, aby na to reagovali. Už to dělám dvanáct let, takže nejde o vyloženě módní záležitost. Navíc opravdu velkou část etnické muziky tvoří improvizace, to znamená, že ji dotváříte srdcem. Nakonec vzal Miloš Vacík do ruky berimbau, luk s drátěnou tětivou, a zahrál pomocí bambusové hůlky a kamínku kousek skladby, která jako by vycházela z hloubky brazilského kontinentu. A mně došlo, že tenhle luk nesloužil k zabíjení. Strana 76 z 85

-------------------------------------------------------------------------------MILOŠ VACÍK je kapelníkem skupiny TAM-TAM ORCHESTRA a je jedním z nejlepších českých perkusionistů. S hrou na bicí soupravu začal ve svých dvanácti letech pod dohledem profesora Ivana Domináka. Nástupem do skupiny Laura a její tygři začala jeho profesionální hudební dráha. S Pražským výběrem absolvoval tři turné. Důležitými učiteli na etnické bicí nástroje byli profesor Alex Papavergou, kubánský profesor Gali ze Santiaga de Cuba a profesor Monty Louis Elison z Kalifornie. Miloš Vacík se ve své několikaleté kariéře perkusionisty a bubeníka podílel hráčsky či autorsky na více než 90 CD. Vydal i svůj vlastní, autorský CD.

Strana 77 z 85

BOHOVÉ NEJSOU ŠÍLENÍ Ten příběh, co vám chci povědět, je krátký jako život a možná stejně neplodný jako křovácké ženy v období sucha. Nicméně - jednou jsem se ztratil uprostřed narudlé Kalahari. Toulal jsem se bez fotoaparátu tak, až jsem došel ke zvláštním rozpraskaným černým skalám, vypadajícím jako obrovské nebeské koblihy, které tady někdo zapomněl posvačit po stvoření světa. Mám kamaráda, který mě vždy prosí, ať mu z cest přivezu kámen, a tak jsem ho mezi těmi skalami hledal. U jednoho hezkého jsem se sehnul a najednou jsem to uviděl. Skoro neznatelné škrábance tří postav s luky a ztopořenými penisy. Přerývaně jsem dýchal, jako bych našel nového Tutanchamóna. Tady teď, kde stojím, tábořili určitě tři lovci. Možná to byli synové s otcem, možná kamarádi, možná to bylo před deseti roky, možná před Kristem. Seděli a jeden z nich při odpočinku, kdy se dotýkal skály, napsal tou kresbou možná první křovácká slova příběhu pravdivějšího než kdejaká dnešní kniha. Společenství, hlad, lov, přežít, volnost, cesta. Jdu po té samé cestě, uvědomil jsem si. Dotýkal jsem se té skály a bušilo mi srdce. Nemohlo o tom být pochyb. Jen jediní muži na světě se rodí a umírají s polovztyčeným penisem, podle kterého si dali podivné mlaskavé jméno: QHWAI-XKHWE.

Zbytek Afriky jim posměšně říká bushmeni, Sanové, Křováci. Nejstarší národ na světě, khoisanské rasy, na dálku poznatelný podle zvláštních vlasů, které vypadají jako shluky či chomáčky pepřových zrnek. Stál jsem a dotýkal se té kresby. Na okolních skalách mě jen nehybně pozorovali damani, velká přerostlá morčata, příbuzná slonům. Dosedl jsem ztěžka do písku a zrovna tady, pod narudlým africkým sluncem, přemýšlel o smyslu, cestě. Udělalo se mi najednou těžko a mimo hlasy hyen se mi zdálo, že v dáli slyším ve větru mlaskavé zvuky křováckých dětí. Ale jen jsem tušil, že to jsou jejich hlasy, neboť ještě nikdy jsem jejich hovor se zurčivým smíchem neslyšel, kromě jednoho filmu. Nemohl jsem je tu ani slyšet, byl to jeden z přírodních parků, ale já je slyšel. Přemýšlel jsem pořád, teď už vleže, o té své cestě a svíralo se mi hrdlo. Byl jsem zoufalý a v mé hlavě bylo hlasité crčivé ticho. Žádná odpověď. Usnul jsem z toho. Asi s otevřenýma očima, protože jak jsem se probudil, uviděl jsem jen pokolikáté už - hvězdy Jižního kříže před očima, ale také zvláštní neodbytný sen. Pamatoval jsem si jeho každičkou chvilku. Čas snění. Ale byly to jen zrychlené mraky utíkající rychle do náruče červánků, které rozehrály oblohu tóny žluté, oranžové, červené a modrozelené, aby na závěr padla modročerná opona, po které letěly ztřeštěně od východu k západu hvězdy a hvězdičky. Krása. Cítil jsem tichý hluk, který zaplavoval má ústa a dral se z nosu. Pak bylo ticho a já po dlouhé době a na dlouhou dobu potom ucítil klid. Jako kdybych na chvíli přečetl další slova té kresby. Prostě jen tak být a teď vnímat tu krásu. Pomalu jsem Strana 78 z 85

vstal a šel zpátky do tábora parku. Co na tom, že jsem bloudil a nemohl najít cestu zpátky. Co na tom, že pak jsem se po pár desítkách kilometrů, několik dní poté, na chvíli úplně nepředpokládaně setkal s křováckými dětmi, které se zvonivě smály, povídaly si tím mlaskavým jazykem, co jsem slyšel ten večer, tu noc u těch skal. Co na tom, že jsem pak viděl jejich rodiče, jak tancují okolo ohně s pomalým podupáváním, krok sun krok, jak jejich nohy chřestí semeny vyschlých plodů, jež si uvázali okolo kotníků, do kterých potleskávají k samotnému nebi jako tichou modlitbu otázku. Bude období sucha dlouhé? Najdeme dost medu? Podaří se nám najít vodu? Co na tom, že jsme my, zástupci civilizace, tak hloupí, že jsme je dokázali jako národ zničit, aniž bychom se od nich dozvěděli, podle čeho najít v poušti vodu nebo proč má smysl cítit okolo hlavy vítr volnosti? Proč nechávali ty nejstarší ze svého kruhu, kteří už nestačili skupině, zemřít samotné v poušti? Dali jim všechno jídlo a vodu, postavili chýši z trnů jako kryt a s pláčem je opustili. A ti staří zemřeli žízní nebo roztrháni šelmou. A záleží snad na způsobu smrti? Není důležité, že díky ní mají možnost ti zdraví přežít a jít dál za potravou a životem, radovat se z drobných věcí, jako je dobré jídlo, dobrý společný lov nebo milování? Ano, jen to má smysl. Jen umírání, milování a rození pro tu volnost a krásu, které jsme, jak věří Křováci, součástí i my. A když ji nemáme, tak hyneme stejně jako jeden Křovák, který podle búrského cestovatele Laurense van der Posta zemřel ve vězení za pytláctví v rezervaci, i když byl odsouzen jen na měsíc trestu. Přivolaný doktor napsal jen: Umřel žalem. Žalem, že zítra neuvidí svítání nad Kalahari. Když jsem letěl domů, v letadle měli noviny. Psalo se v nich o jednom Australanovi, který se v poušti ztratil, hledali ho domorodí stopaři i vrtulníky. Po měsíci ho našli zuboženého, jak leží u vysychajícího pramínku. Když se ho najednou ta spousta lidí ptala, co se stalo, prý řekl: "Chtěl jsem být jen na chvíli sám se sebou a s Bohem." Jak já mu v té chvíli rozuměl. Bohové nejsou šílení.

Křovácký pozdrav "Tshjamm - Vidím vás z dálky a už umírám hlady" Vyjadřuje pohrdání vlastním malým vzrůstem a projevení důvěry k přicházejícímu.

Sanové jsou typická pospolitost lovců a sběračů, která dovede přežít týdny jen s bobulemi, ovocem a kořínky. Období hojnosti je však vždy ve znamení masitého úlovku, hlavně antilop a hlodavců. Občas si zpestří jídelníček hmyzem, medem nebo pštrosími vejci. Nikdy však neseberou z hnízda všechna, neboť pštrosi jsou podle jejich mytologie tak hloupí, že kdyby neuviděli po návratu k hnízdu ani jedno vejce, zapomněli by je prý snášet. Křováci vůbec dovedli přírodu využívat, ne však zneužívat. Prý si dokonce často vybrali samotářského lva, kterému nadháněli potravu. Nechali ho potom , ať si část sežere, a až pak ho ohněm odehnali. Často tak údajně tehdy putovali se lvem i několik dní a on se je naučil respektovat jako partnery. Když bylo jídla dost, dokázali křováci spořádat tolik, že i muži měli břicho a zadek jako těhotná žena. Takhle jim prozíraví bohové pomohli uložit zásoby cenných tuků a uhlohydrátů na doby sucha a hladu. Tuhle lidskou zvláštnost vědci popsali i u hotentotů a má i své vědecké jméno: Steatopygie.

Strana 79 z 85

Tanec ohně, kdy tanečníci bubnují nohama o písek a střídavě tleskají a rozpažují ruce s písní, která uctivě Bohy upozorňuje , že se snaží jako ptáci k němu letět s prosbou třeba o dobrý lov na pakoně hřivnatého - Gnu, nebo o setkání s Oeng-Oeng, prvním křovákem, který v temnotě, dokud nebylo nic, se vydal hledat oheň. Marně sledoval jeho stopu v písku, ale nakonec uspěl, neboť ho hledal trpělivě a přitom usilovně prosil Bohy. Proto dodnes tančí tanečníci tak dlouho, dokud se nedostanou během několika hodin do transu, nevyšlapou do písku okolo ohně žlábek, aby z ničeho nic vstoupili do ohně a protančili jako motýl přitahovaný světlem skrz něj, jako poděkování a připomínku předkům a Bohům, že na získání ohně nikdy nezapomenou.

Podvečerní stíny možná byly inspirací křováckým skalním kresbám. Jen tyto kresby po celé Jižní Africe od Mysu Dobré naděje, odkud je vyháněli evropští kolonisté - Búrové, až po deltu řeky Okavango na severu, odkud je zase před sebou tlačily kmeny Zulů, Matabelů a Xhosa, dosvědčují, že dříve křováci nežili jen v okolí Kalahari.

Ostatně sami černoši na otázku, jestli křováci přišli s jejich předky ze severu, jen mávnou rukou: "Křováci? Pche. Ti tu byli odedávna - stejně jako antilopy nebo sloni." A narážejí tak na fakt, že tito drobní lovci, kteří se vynořili z šera dávnověku, s nimi mají pramálo společného. Jsou totiž spíš oranžovohnědí, vlasy jako shluky pepřových zrnek, tuk v hýždích, polovztyčený penis u mužů, zástěrka ze shrnuté kůže u žen na ohanbí. A konečně mlaskavý jazyk nepodobající se žádnému bantuskému jazyku, ani žádnému jinému na světě. Tajemství záhadné Khoisanské rasy, které už asi nikdo nevyřeší...

Strana 80 z 85

LÉKAŘI V DŽUNGLI Kotheri byla ještě nedávno moc nemocná a rodiče si se svojí čtyřletou holčičkou nevěděli rady. Pořád měla teplotu a byla apatická. V nemocnici nic nezjistili. Pak přišel kouzelník a uvázal jí kolem bříška kouzlo gri-gri. Provázek s kovovým klíčkem a zvonečkem. A byla zdravá. Tak nám to říkali ve vesnici Roumsiki.

KAMERUN "Kouzelník, no to je ohromný. Zase kouzelník! Jak já je nemám ráda, jak jsme proti nim bezmocní." Elisabeth doposlouchala historku, a teď blýská očima, ruce jí létají kolem těla v teatrálních gestech. Na sobě má bílý plášť, zelený klobouček a trekové boty. Když je rozrušena, divadelnicky rozhazuje rukama. Uskakujeme jí z cesty a ona nás provádí svým královstvím. Je diplomovanou dětskou zdravotní sestrou ve foumbanské protestantské nemocnici Njisse. Foumban je centrem středního Kamerunu. Nemocnice Njisse, to je komplex osmi přízemních budov, ukrytých v zeleném kopci nad městem. Má pouze oddělení interních a přenosných chorob a malou laboratoř. Celková kapacita je 200 lůžek.

Kamerun - máma je zde povinná ošetřovatelka. Potkáme zde i dvě "studentky". Farida je sedmadvacetiletá Alžířanka žijící ve Francii, o čtyři roky mladší Anne-Marie je Francouzka od Lyonu. Studují desetiměsíční zdravotní školu s duchovním zaměřením. Je ukončena jakousi diplomovou prací a zkouškou. Absolventka pak může pracovat v misijních nemocnicích na celém světě. "Jo, je to tady dobrý," odpovídají s tou zvláštní směsicí pokory a víry, na kterou jsme zvyklí u těch, kdo se rozhodli konat dobro bližním a navždy sloužit Jemu a jenom Jemu. Pouze k dyž přijde řeč na finance, pokrčí rameny a říkají, že nevědí, jak to všechno zaplatí, protože si pobyt hradí samy nebo částkou, kterou seženou od sponzorů. Na polovinu cesty jim půjčil francouzský Červený kříž, ale po absolvování musí peníze vrátit. V celé oblasti jsou pouze dva dětští lékaři. Jeden je zrovna v terénu, druhý má dovolenou, a tak ranní vizitu zvládá Elisabeth jen s námi. Šest osmilůžkových pokojů, každé lůžko obsazeno malým pacientem a příbuznými. Nejčastěji je to matka nebo matka s babičkou, ale najdeme tu i starajícího se otce. Musí se starat, protože rodiče tady přebírají veškerou základní péči o dítě podle pokynů sester. Shánějí jídlo - všichni společně vaří ve velké místnosti na otevřeném ohni - před budovami se pere prádlo a do oken pokojů neustále nahlížejí ostatní příbuzní a sourozenci.

Strana 81 z 85

Jsou tu děti od novorozeneckého věku až po pubescenty. Kojenci s batolaty výrazně převládají. Nejčastější příčiny, proč jsou zde, se jmenují malárie, chudokrevnost a podvýživa. Malárii, kterou tu má většina dětí, léčí k našemu překvapení stále ještě chininem a jen u těžších případů ho kombinují s chlorochinem, proti kterému už jsou sice zdejší druhy malárie odolné, ale v této kombinaci to podle Elisabeth zabírá. Zajímavé je, že tu neplatí, co jsme se učili ve škole, že malárii jen obtížně dostane člověk s poškozenými červenými krvinkami - anémií. "Tady," šermuje Elisabeth rukama po místnosti, "už není rozdíl mezi malarickými dětmi se zdravou krví a těmi, co mají srpkovitou anémii." "Problémy? Metlou našeho zdravotnictví je nedostatečná osvěta. Všechno kolem jsou děti, které přišly pozdě. Obvyklý postup rodičů je nejdříve s dítětem ke kouzelníkovi, a když to nezabírá, sloužíme jako poslední instance. Přitom kouzelníci tady léčí hlavně naříznutím kůže na spáncích a hrudníku," ukazuje Elisabeth na spícího asi osmiletého chlapce, jehož spánky a hrudník skutečně pokrývá soustava nehlubokých jizev. "Mnohdy matka nedokáže dítě rozumně odstavit. Prostě jednoho dne přestane kojit a mís to mléka ho začne živit jen zeleninovými výtažky. Výsledek se dostaví rychle," hladí po hlavě sedmiměsíční Yaodu. "Vážila pouhých pět kilogramů. Měla štěstí, že jsem ji při jedné vyjížďce do okolí objevila." "A do toho všudypřítomný problém peněz. I protestantské nemocnice sice mají v Kamerunu státní dotace, ale ty zdaleka nestačí. Za námi je teprve polovina roku, a některé léky už začínají docházet." Projdeme všech šest dětských pokojů. Všude je to stejné. Klid, jen pátravé pohledy dětí a neskutečně vystrašené oči matek. Při loučení se Elisabeth jen tak mezi řečí zmíní, jak jim minulý týden zemřelo šest dětí na malárii a na podvýživu dvě. Osm z čtyřiceti osmi...

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA Doktoru Timothé Mobimovi se na tmavém čele perlí kapky potu. Je deset hodin dopoledne a městečko Mbaiki se rozpustilo v tropickém vedru. Operační sál v podlouhlém přízemním baráčku připomíná solidní skleník. Někde za zdí blafá dieselagregát. Na stole leží jen v epidurálním umrtvení (na celkovou narkózu nejsou přístroje) starší pacientka a doktor se jí snaží vyoperovat nádor malé pánve i s dělohou. Žena nás se zájmem sleduje a něco si povídá s asistentem. Doktorův pohled je ze začátku plný soustředěn í a jen občas něco prohodí k asistujícím, ale jak operace postupně spěje k závěru, začíná vyprávět o sobě a o své nemocnici. Tvrdošíjně říká "moje" a není se čemu divit. Je tu jediný lékař. "Jeho" nemocnici založili v roce 1930 francouzští kolonizátoři. Do roku 1978 se zde vystřídalo 22 ředitelůlékařů. To si můžeme později přečíst na velké tabuli v Mobimově pracovně. Od roku 1978 jsou tam už jen africká jména. Čtvrté a zatím poslední patří jemu. "Mám zde sto lůžek, personál - ošetřovatelky, ošetřov atele a pár diplomovaných sester. Můj obvod? Spíš bych Strana 82 z 85

ho nazval spádovou oblastí. Je typicky africká a počítám, že v ní žije asi 10 000 lidí. Přesně to nikdy nikdo nespočítá. Navíc tu mám kočovníky pralesa - Pygmeje. A ti mi migrují. Vláda se je teď snaží nějak usadit. Chce, aby žili v jakýchsi kempech, ale tam Pygmejové většinou nechají jen ženy a děti. Muži se dál přesouvají pralesem za zvěří, jak chtějí, a jen občas se vracejí. Někdy zkouším dostat se za nimi sám, ale prales je velký a chytejte vítr..." "AIDS? Ano, máme," odpovídá úslužným tónem prodavače, "ale tady to kupodivu ještě není na africké poměry tak strašné. Podle mých průzkumů je tu HIV pozitivních asi 10 % populace. Nejvíc lidí mi tu stále umírá na malárii." Zmlkne. Udělá pár posledních stehů a pokyne asistentům, ať se postarají o zbytek. Rukavice letí do lavoru s desinfekcí, jde se převléct a závěr rozhovoru se odehrává v jeho pracovně. Mezitím ještě stíhá ordinovat, a protože dnes dorazila přes UNESCO zásilka zdravotnického materiálu, mají ti, kteří jsou objednáni na dnešek, štěstí. Všichni dostávají léky. Dr. Mobima rozdává, předepisuje a upřesňuje používání. "Já vím, že bych měl mít nějaké zásoby, ale copak to tady jde?" rozhodí rukama a na chvíli to vypadá, jako by jej pod maskou vyrovnanosti stravovala beznaděj. Rychle se ovládne a zamluví to. "Teď už se dá studovat na lékaře i u nás v hlavním městě, v Bangui. Trvá to sedm roků. Mně je třicet a absolvoval jsem tam před třemi lety. Můj plat? Dělá to kolem 175 000 středoafrických franků (CFA), což je dnes přibližně 11 500 Kč. Jeden den hospitalizace u nás stojí 200 CFA (asi 12 Kč) a operace, kterou jste viděli, 5000 CFA (300 Kč). A to mám patnáct operací týdně. Kýly, apendixy, tumory, císařské řezy... Hele, jestli o mně budete někde psát, můžete tam dát mou adresu? Přijmu jakoukoliv pomoc..." Podruhé vypadne z role a už to ničím nemaskuje. Jeho Eskulapovu hůl už dávno někdo přelomil na dva kusy. Ještě ji sice stále drží v ruce, ale neví, jak dál.

KONŽSKÁ DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA Hledat v obrovských, zdánlivě nekonečných prostorách pokrytých tropickým pralesem lékařskou pomoc nebo aspoň zdravotnické ošetření je cesta za štěstím. Jedinou šancí je pokusit se narazit na misii. Ať už katolickou, nebo protestantskou. Dnes jsou to ostrůvky stability v rozbouřeném okolním moři, které se po pádu dvaatřicet let trvajícího režimu Mobuta Sese Seka hned tak neuklidní. Jsou vzpomínkami na minulost a jakousi zárukou budoucnosti. Ve městě nebo vesnici stojí většinou na tom nejlepším místě a se světem je spojují vysílačky. Belgická protestantská misie v Titule (nejméně šest tisíc obyvatel) není výjimkou. Založená v roce 1929, velký cihlový kostel z roku 1937, rozsáhlé hospodářské budovy, škola, truhlářské dílny, stáje a lékárna. Čtyři mniši a čtyři řádové sestry zabývající se výrobou léků pro místní zdravotnické středisko, na které je odkázána celá oblast.

Strana 83 z 85

Pětašedesátiletý kněz Xavier de Ruijyer líčí stručně svůj příběh. Při překotně vyhlášené samostatnosti v roce 1960 ho místní odvlekli k soudu do Kisangani a chtěli zastřelit, protože si mysleli, že je belgický voják. Nakonec je přesvědčil, že je kněz, a mohl se vrátit. "Za tři roky se navždy rozloučím s Afrikou," těší se na závěr života v Evropě. Zároveň se ale bojí o další osud misie. "Pokud sem přijde domácí kněz, je misie odepsaná. Místní k tomu nemají žádný vztah." Zatím ale ještě má kdo učit ve škole. Ještě fungují truhlářské dílny, ještě tu někdo umí opravit dieselagregát a ještě má kdo vydávat léky. Úzkokolejka uprostřed pralesa na severu Konga překvapí. Z mapy se dá pouze vyčíst, že kdysi spojovala města Bumba, Bondo a Mungbere. To je vše. Vlak po ní naposledy projel těsně před rychlým odchodem Belgičanů. Potom už nebyl nikdo, kdo by řídil lokomotivy, udržoval nádraží a vysekával prales. Zbyly jen koleje vedoucí přes dvorky chýší odnikud nikam, telegrafní sloupy se zbytky drátů a vyprávění o vlaku, který už nikdy nepřijede. Běloch tu byl vždycky jen hostem. Někdy trpěným, jindy žádaným, ale většinou potřebným. Tak si to myslel a podle toho jednal. V Kongu si to návštěvník uvědomí mnohem intenzivněji než jinde v Africe. Opuštěná zděná stavení, benzinové pumpy bez litru čehokoliv, co by alespoň hořelo. Na dvorech obrovských cihlových domů vyrůstají chatrče. Vypadá to, jako by se místní pomalu přibližovali, ale zároveň jako by ještě měli obavy, že se domácí může vrátit. Určitě nebude tak naštvaný, když najde můj dům na sv ém dvoře, než kdyby mě našel ve své ložnici... Jenže majitel nepřichází. Tak si dodávají odvahy. Nebudují, vybydlují, přizpůsobují věci kolem svému odvěkému životnímu stylu. Nepotřebují kamenný dům se žaluziemi v oknech. K čemu je tady plechová střecha a zastřižený živý plot? Buta leží na křižovatce dvou obchodních tras. Zdravotnická ošetřovna - pěti tisícům obyvatel slouží tři zdravotníci, jedna sestřička a žádný doktor. Slyšíme stesky: "Rozbil se nám mikroskop, ale to je vlastně jedno, protože už stejně nemáme barvivo na krevní vzorky a bez něj se těžko odhalí, jestli má vyšetřovaný skutečně malárii. Všem podezřelým pícháme antimalarika a vitamin B. Dokud máme." Za ošetřovnou malý domeček. Skoro celou místnost vyplňuje gynekologické lehátko. "Žena tu pod dozorem odrodí a odchází domů, co by tady taky dál dělala..." I centrum Buty najdeme opuštěné a mrtvé. Uprostřed náměstí opět zbytek něčeho, co bylo čerpací stanicí. Rezavá cedule Shell statečně odolává větru i času. Vzpomínky na bílého muže, který se objevil a zase odešel.

Strana 84 z 85

ROSSETSKÁ DESKA Stavební práce na budování Napoleonovy pevnosti St. Julien v přístavu Rosseta v nilské deltě zdárně pokračovaly. Náhle si francouzský důstojník Bouchard všiml, že dělníci přestali pracovat a nad něčím vzrušeně hovoří. Přišel blíž a objevil světu černou čedičovou desku popsanou jakýmsi textem. Psal se rok 1798 a archeologové mohli konečně rozluštit zatím nerozluštěná písma, egyptské hieroglyfy a démotickou kurzivu. Umožnila jim to Rossetská deska. Byla popsána třemi různými jazyky, z nichž jeden, řečtina, se dal přečíst. Všechny tři texty říkaly totéž, a tak bylo na první pohled jasné, že Rossetská deska představuje dlouho hledaný klíč k zatím záhadným jazykům. Lví podíl na rozluštění hieroglyfů měl nakonec mladý francouzský génius Jean Francois Champollion, který na základě řeckého textu věděl, že na desce jsou uvedena Jedna z kartuší jména Ptolemaia a Kleopatry. Díky tomu můžeme dnes civilizaci starověkých Egypťanů poznávat nejen podle památek, ale i na základě textů.

POSLEDNÍ TAJEMSTVÍ ČERNÉHO KONTINENTU Pichlavá křoviska se postupně měnila v poušť. I dnes je celá oblast chudou a nepřístupnou krajinou, tehdy šlo ale výpravě hraběte Telekiho a cestovatele Höhnela o život. Již několik měsíců se prodírali od pobřeží směrem ke Kilimandžáru, Mt. Keně a jezeru Baringo. Od jezera byl postup čím dál obtížnější - směrem na sever sužoval celou oblast velký nedostatek, místní kmeny trpěly hladem a celé výpravě se tenčily zásoby. Brzy se hlavním úkolem badatelů stalo hledání vody, hrozilo, že nakonec všichni v suché a kamenité krajině zahynou. Jezero Telekim se objevilo jako zjevení: "Náhle se pustina před námi jakoby kouzlem naplnila úchvatnými reliéfy, které dokonale rámovaly zářící vody tmavozeleného jezera, jež se před námi rozprostíralo, kam oko dohlédlo." Bylo 6. března 1888 a hrabě jezero slavnostně pokřtil na Rudolfovo, na počest rakouského a uherského korunního prince. Telekiho výprava odhalila poslední zeměpisné tajemství kontinentu a uzavřela klasickou éru objevování Afriky.

Strana 85 z 85