Časopis Klubu v 9 Centrum služeb pro podporu duševního zdraví září říjen listopad prosinec Krizové linky:

Drby: 12.9.–15.9.11 21.9.11 5.10.11 12.10.11 19.10.11 26.10.11 2.11.11 9.11.11 16.11.11 23.11.11 30.11.11

Pobyt na Pálavě Návštěva muzea a arboreta Procházka po cyklostezce Sázava – Přibyslav Návštěva regionálního muzea a radnice ZR Veletrh Medical Fare Brno Návštěva solné jeskyně Kuželky ve Velké Losenici Modelové království Procházka po okolí Ski hotelu Výstavy, bowling Návštěva muzea v Havlíčkově Brodě

Krizové linky: tel: 568 44 33 11, 775 22 33 11 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: John Henry Holliday Zástupce šéfredaktora : František Dobrota Editor: Ivana Gramatika: Petr Alexander Spolupracovali: František Dobrota, Irča, David, Martin M., Azorek, Blanka, Martin Kinc Kontakt: Oblastní charita Žďár nad Sázavou Klub v 9 – Centrum služeb pro podporu duševního zdraví Okružní 1, 591 01 ZR www.zdar.charita.cz e- mail: [email protected]

Časopis Klubu v 9 Centrum služeb pro podporu duševního zdraví září – říjen – listopad – prosinec 2011

Ahoj lidičky všeho druhu… Než jsem začal tvořit tato slova, tak jsem si musel projít krizí, která mě náhle jednoho večera přepadla a svázala mě pěkně do kuličky. Samozřejmě nemůžu tvrdit, že jsem machr na uzly, ale naštěstí mi netrvalo dlouho a prokousal jsem se ke svobodě. Avšak, když jsem si sedl k počítači a měl jsem začít psát první slova do mého úvodníku, zjistil jsem strašlivou věc, neboť krize si vzala jako rukojmí mou inspiraci. Samozřejmě první výhružný dopis jsem musel platit sám, protože krize peníze nikdy nemá. A tak, v akci nabitém dni, jsem pátral na vlastní pěst po únosci, ale především po mé milované, žádoucí inspiraci, bez níž bych těžko vyklepal na klávesnici jediné písmenko. Nejdříve jsem navštívil nedaleký hvozd, kde na stromě krákal černý havran. Jak jsem se později dozvěděl, byl to tajný dvojitý agent. Havran roztáhl křídla a rozletěl se k jihu, jakoby mi říkal, že ho mám následovat. A tak jsem poslechl svůj vnitřní hlásek, který se o inspiraci nejvíce strachoval. Jenže všechno nedopadlo, jak mělo. Když jsem po divoké honičce na paloučku za domem konečně krizi chytil pod krkem, zmítala se v divokých křečích, až náhle podlehla vysílení, neboť dvě dlouhá kolečka po paloučku by vysílila i supermana. Už mi bohužel v posledních záchvěvech nestačila říct, kde inspiraci ukryla. A tak jsem se opět musel spolehnout na havrana, ale ten se nabublaně otočil a odletěl za další akcí až do Prahy. Nemusím zdůrazňovat, že jsem hledal, jak nejlépe jsem uměl. Ale inspirace nebyla v kapse bundy, ba ani v kapse u kalhot a co je nejhorší, ani v kapsičce, kterou mám na slipech, i když jsem nikdy nepřišel na to, k čemu slouží. Bohužel ani v mé skromném příbytku se inspirace neschovávala, i když jsem prohledal postel tak, že jsem se málem ukýchal k smrti. Ani v troubě, kde vonělo pečené kuřátko, nebyla. HMMM mňam! A k největšímu překvapení ani nebyla na malé. Hledáni inspirace tedy pokračoval, a čím víc se přibližovala uzávěrka, tím víc jsem byl podrážděný a naštvaný tak, že div jsem nevyhlásil celostátní pátrání. Ale i přes telefon bylo slyšet, jak si policista klepe na čelo, když jsem mu popisoval ztracenou inspiraci. Jedno vím jistě, pokud toto čteš, tak se prosím vrať, protože jinak bych byl donucen rezignovat na svou funkci šéfredaktora, kterou vykonávám každé druhé pondělí v týdnu a bez tebe je tenhle úvodník jen pouhý paběrkem, který poletuje mezi listím, které opadává ze stromu. Kromě toho se blíží určitě chumelenice. No a já nemám, ani lopatu na sníh, abych tě našel. Vzpomínám na tebe a doufám, že až se vrátíš, nebudu z toho mít radost jen já, ale také mnoho zklamaných čtenářů, kteří samou nudou usnuly už při otevření tohoto časopisu. No nebudeme je budit, že? Váš John H. Holliday

Blíží se vánoční svátky. Máte nějaké přání, které byste chtěl, aby se Klubu v 9 vyplnilo? Největším přáním jsou samozřejmě spokojení uživatelé. Přeji si, aby naši klienti od nás odcházeli s pocitem naplnění a kvalitně stráveného času. Tento rozhovor poskytl Martin Kinc propagační asistentce Mgr. Lence Šustrové a vyšel v některým regionálních novinách.

Co nás čeká v prosinci? Blíží se opět den, kdy do Klubu přijde svatý Mikuláš. 13. prosince, půjdeme vybrat do zahradnictví stromeček, který v Klubu v 9 ozdobíme vlastnoručně vyrobenými ozdobami, následně 19.12. bude vánoční program s písněmi Karla Gotta a Heleny Vondráčkové. 20. prosince bude probíhat Vánoční besídka s nadílkou. Též neopomeneme navštívit Vánoční trhy na náměstí, kam si také společně zajdeme. Takže se máme stále na co těšit.

Všem našim čtenářkám a čtenářům přejeme k Vánocům hodně rodinné pohody, tolerance, štěstí a zdraví v novém roce 2012. Klub v 9

pobytové akce. Pak jsou to vzdělávací, hudebně pohybové a jiné aktivity, které vedou k rozvoji osobnosti uživatelů. Věřím tedy, že si každý z uživatelů v naší nabídce „to své“ najde. Zde opravdu záleží na volbě jednotlivých uživatelů, zda se budou chtít realizovat v některých z námi nabízených činností. Poskytujete i terénní službu v domácím prostředí uživatele. Můžete ji blíže specifikovat? Od roku 2009 jsme mimo služby ambulantní začali provozovat terénní službu. Pro některé z našich uživatelů je tato forma služby více vyhovující, protože se v kolektivu našich ostatních uživatelů nemusí cítit nejlépe a více jim vyhovují individuální setkání s naší terénní pracovnicí v jejich domácím prostředí nebo si třeba z nějakých důvodů nemůže dovolit do zařízení dojíždět. Terénní pracovnice pak přijíždí k takovému uživateli domů. Stejně tak, jako ve službě ambulantní, i zde má uživatel možnost rozvíjet svoji osobnost prostřednictvím nabízených činností. Naši pracovníci mohou spolu s uživatelem například nacházet vhodný model pro bezproblémový chod jeho domácnosti, poskytují mu poradenství nebo podpůrný rozhovor. Dříve jste v Klubu v 9 působil jako terapeut. Na pozici vedoucího Klubu v 9 jste zhruba jeden rok. Můžete toto období zhodnotit? V době, kdy jsem se stal vedoucím, došlo především k celkové obměně našeho pracovního týmu. Obklopily mě nové kolegyně, kterým bych chtěl tímto za jejich dosavadní práci poděkovat. Dále pak, a to mě velmi těší, nastal značný nárůst uživatelů jak v ambulantní, tak i v terénní službě. Celkově máme již přes padesát uživatelů. Těší nás, že naše práce má opravdu smysl a že je pro koho ji dělat. Je trochu paradoxní konstatovat, že mám z nárůstu uživatelů radost. Je ale jasné, že nejraději bych byl, kdyby všichni naši uživatelé byli zdraví a naší službu nepotřebovali. Bohužel ale duševní onemocnění nechodí po horách, ale po lidech.

Výlet do Přibyslavi Přibyslavi Sraz byl na nádraží v 9h. Autobus nám jel v 9:18hodin. V Sázavě jsme vystoupili a šli jsme asi 2km. Pak jsme se napojili na cyklostezku a šli po bývalé železniční trati. Teď tam je vybudovaná cyklostezka. Počasí bylo akorát, sbírali jsme trnky. Nasvačili jsme se, poseděli, trhali jsme také trumpetky Netýkavky žláznaté. Na cestě jsme viděli vyhřívajícího se slepýše a jeden odvážlivec ho vzal do ruky. Šli jsme přes 3 mosty, kde tekla řeka Sázava. Pak jsme došli do Přibyslavy na oběd k Žižkovi. Naobědvali jsme se, a šli na nádraží. Nasedli jsme na vlak a jeli směr Žďár, kam jsme v pořádku přijeli a rozloučili se. Pak Martin M. jsme se spokojeně rozešli do svých domovů.

Jeskynní sen Často mám představu, že vlezu do jeskyně, abych nemusel jít zpět. Jeskyně pro mě znamenají únik z vnějšího světa , od jeho starostí a chaosu. Mám v živé paměti, jako by to bylo dnes, jak jsme byli s Klubem v 9 na rekondičním pobytu v Moravském Krasu, nebo s jeskyňáři v Rudickém propadání. Podzemí mě prostě uchvacuje a odvádí všechny pozemské starosti někam pryč, jako podzemní řeka Punkva. Jeskyňařina- speleogologie , je také výborné antidepresivum. A zvláště v nevlídných podzimních dnech je tato činnost aktuální .

Houbařský sen Zajděte si do lesa vyčistit hlavu a starosti z Vás spadnou jako listí na podzim opadává ze stromů. Nejlépe s přítelem nebo s přítelkyní. Věnujte se poznávání přírody , poznávejte a sbírejte houby. Pokud máte fotoaparát, tak foťte. Houby, to je mikrosvět sám pro sebe a když se do něj ponoříte, tak naleznete příjemný relax a uvolnění. Další věc je to, že Vám tato činnost přinese radost a když naleznete pěknou houbu, třeba hřib, a věnujete jej někomu známému, uděláte mu jistě radost a když si houby uvaříte, tak je to zase další radost- radost kulinářská. Takže je to dohromady radost trojnásobná.

O Focení Focení Když už máte fotografický aparát, tak se věnujte focení stromů. Protože jich ubývá. Také mění svoji podobu, ať už vlivem počasí, nebo věkem. Nejlepší je vybrat si nějaký oblíbený strom nebo skupinu stromů či alej a fotit ji v každém ročním období. Budete pak příjemně překvapeni , když ty záběry porovnáte vedle sebe. Také můžete uspořádat výstavu fotografií A tím se o tu krásu podělit s ostatními. Stromy jsou krásné po celý rok. Zvláště teď na podzim hýří barvami svého listí a plodů a až se ochladí, na větvičkách se vytvoří ze zkondenzovaných vodních par krásné krystalky ledu. Podobné útvary můžete spatřit i na zamrzlých vodních plochách a často tvoří krásné útvary připomínající zmrzlé květy.

Pozvánka Zajděte se podívat na některou výstavu do muzea. Nejvíce muzeí je například v Brně. Ale pokud by jste chtěli navštívit Moravské zemské muzeum , které je zrovna v Brně, tak tam nejezděte v neděli, to má totiž zavřeno. Nebo se zajeďte kouknout do brněnské čtvrti Pisárky, kde v muzeu nazvaném ,Anthropos, jsou vystaveny různé pravěké potvory, například mamuti nebo lebky pračlověků. Nebo si vytvořte vlastní mini muzeum doma. Sbírejte třeba kameny, motýli, založte si květinový herbář. Nebo si vytvořte sbírku pohlednic, či motýlů nebo brouků. Věřte, že to poznání nesmírně obohatí Váš život a bude to mít pro vás a pro ostatní větší užitek, než sledování nekonečných televizních seriálů a telenovel. Váš František Dobrota

zhruba rok Bc. Martin Kinc, který v zařízení pracoval nejdříve jako terapeut. Klub v 9 oslavil v letošním roce 10. výročí svého vzniku. Jak byste představil jeho činnost těm, kteří jej dosud neznají? Ano, bylo to v srpnu 2001, kdy byl Klub v 9 otevřen poprvé nově příchozím uživatelům. Jsme zařízením, které poskytuje službu sociální rehabilitace lidem s duševním onemocněním, případně s přidruženým lehkým mentálním postižením. Snažíme se o to, aby tito lidé žili, pokud možno, plnohodnotným životem a pomáháme jim najít, či znovuobnovit dovednosti a schopnosti, které jim následně usnadní fungování v běžném životě. Říká se, že Klub navštěvují i lidé s mentálním postižením. Jaká cílová skupina Vaši službu navštěvuje a jaká k Vám už nepatří? Jak jsem již zmínil, naší cílovou skupinou jsou primárně lidé, které v jejich životě postihl nějaký druh duševního onemocnění. Jedná se nejčastěji o různé formy schizofrenie nebo bipolární poruchu osobnosti, kdy se u jedince střídá období depresí s manickými stavy. Několik našich uživatelů má k duševnímu onemocnění přidružené mentální postižení. Chci ale zdůraznit, že toto postižení je lehké formy. I oni jsou schopni s naším přispěním plnohodnotného soběstačného života. Duševní onemocnění samo o sobě nemá vliv na inteligenci, takže se mezi našimi uživateli často setkáváme i s vysokoškolsky vzdělanými lidmi. Nepatří k nám tedy lidé, kteří mají pouze samostatné mentální postižení. Stejně tak nemůže být našim uživatelem člověk v akutní fázi své nemoci, kdy spadá spíše do rukou odborného lékaře. Jaké aktivity Vašim uživatelům nabízíte? Může si každý“ přijít na své“? Naše aktivity směřují zejména na možnost opětovného začlenění jedince do naší společnosti, aby se zvládl postarat sám o sebe, byl co nejvíce soběstačný. Uživatelé se mohou například zapojit do tvůrčích dílen, nacvičovat vedení domácnosti, absolvovat různé výlety nebo

Den čtvrtý Je krásné, zářijové ráno. Ale my se už se musíme balit k odjezdu. Potom se ještě jdeme společně projít k pomníčku, nedaleko místa, kde se před léty převrhnul prám s výletníky. Ale to byla jiná řeka a jiná doba. A pak už jdeme zpět pro bágly naobědváme se a už nastává lučení. Jdeme na autobusovou zastávku. Po chvíli přijel autobus. Odváží nás na zastávku Zaječí. Zde vyčkáme vlaku –rychlíku, za pár minut je tu. Nastupujeme. Za půl hodinky jsme v Brně. Vystupujeme a zbývající čas využíváme k návštěvě obchodního domu Tesco a Vaňkovky, kde si užíváme jízdy na schodech a vyhlídku na Brno, až ze střechy. Ale už je nejvyšší čas jít na vlak. Přijel a my nastupujeme. Cestou jsme se nenudili a uběhla nám rychle. Po hodině jsme ve Žďáře. Výlet i pobyt skončil a nám zůstaly hezké vzpomínky. Ať žije další! František Dobrota

Klub v 9 oslavil 10 let Oblastní charita Žďár nad Sázavou oslaví v roce 2013 dvacáté výročí svého znovuobnovení. Polovinu z uvedených let již funguje jedno z charitních zařízení – žďárský Klub v 9. Jeho vedoucím je

Už zima krájí z podzimu Už zima krájí z podzimu, A už zas padá listí, Ovoce zraje na stromech, Už mnoho dá se jísti Blíží se zase svátky, Skončí teď spoustou všedních dní, Pak budou zase pátky, Hřbitovy plné lidí jsou, Duše prý v nebi tancujou Přichází nová zrození, Bůh dává mnohá znamení, I mnohé prosby vyslyší, On všechno vážně uslyší, A najde správná řešení, Je to prý věčné znamení, I mnohé prosby vyslyší, On všechno vážně uslyší, A najde správná řešení, Je to prý věčné znamení, Věku co v budoucnu přijde zas, Bude prý plno nových krás, Svět bude prostě nový krásně, Svítí nám slunce nové jasné, Pak bude konec soužení, Bude čas nových zrození, Duše pak dojdou pokoje, Přijde prý čas pak bez boje, Přijde pak prostě věčné štěstí, Naděje k němu má nás vécti. Věnováno šťastným zítřkům David

Nostalgické Nostalgické vzpomínání na léto Byli jsme tři kamarádi, dalo by se říct nerozluční. Jeden kamarád dostal nápad, co takhle sjet část Berounky na nafukovacím člunu. Kamarád nás odvezl pod most blízko obce Skryje. Na začátku jsem se na lehátku bál, ale po chvíli jsem si zvykl. Berounka je krásná řeka plná různých ryb. Po obou březích je krásná barevná příroda a tak jsem se kochal tou nádhernou krásou fauny a flory. Občas na nás volali pozdravem ahoj… Když byla klidná řeka, zapálil jsem si i cigaretu. Občas se na břehu objevila nějaká chata. Párkrát jsme museli lehátka přenášet přes splavy. Cesta byla klidná. Místy se objevil silnější proud. Cesta nám krásně ubíhala a já měl z té plavby hezký pocit. Pod Křivoklátem naše cesta skončila. Byl to nádherný zážitek. A proto vodácký pozdrav ahoj! Azorek

Halloweenská merenda Nastal dušičkový čas a my v klubu jsme také tuto tradici nechtěli porušit. Jeden z nás donesl dýni a společnými silami jsme ji vydlabali. Měli jsme vlastně ještě jednu menší. Potom, v den svátku dušiček, kterému se také říká Halloween, jsme do dýní dali svíčky, které jsme rozsvítili. Přichystali jsme si i občerstvení, jehož součástí byl i tzv. krvavý puding. Posléze byla poslechová a taneční Halloweenská zábava. Někteří z nás si donesli i masky, a tak tančili v přestrojení , třeba za indiána nebo dobrodruha z divokého západu. Bylo to hezké podzimní odpoledne a počasí venku připomínalo spíše léto, jelikož bylo teplo a poletovali dokonce i motýli. Budeme na tento den rádi vzpomínat. František a Martin M.

odpočali. Pak nám zbyl jen kousek cesty a už jsme na autobusové zastávce v Klentnici. Za chvíli nám jede autobus. Přijel včas, nastoupili jsme, ale po chvíli vystupujeme, avšak jinde, než jsme chtěli. Orientujeme se podle mapy a vydáváme se do divočiny kolem starých říčních ramen Dyje. Ale nám to nevadí, je to alespoň dobrodružnější! Najednou v dálce pozorujeme mračna špačků, letících na vinice. Musíme změnit směr a jdeme zkratkou přes pole ke hrázi přehrady. Procházíme pod mostem po rybářské stezce. A ocitáme se přímo u hlavní výpusti z nejspodnějšího jezera. Pak už jdeme asi kilometr pod hrází a za pár minut jsme v Nových Mlýnech . Vybalíme se, umyjeme se a jdeme na večeři. A jelikož toho ještě nemáme dost, večer si u ohně zazpíváme a opečeme párky. A potom už unaveni odcházíme do svých postýlek.

Den třetí Nastal další den. Jedeme autobusem do městečka s názvem Lednice. Je to jen asi 15 kilometrů. Vystupujeme na hezkém náměstí plném květinových záhonů. Vcházíme do zámeckého areálu a obdivujeme nově opravenou fasádu zámku, jenž září jasnou žlutí. Nejprve navštívíme skleník . Je v něm k vidění hodně hezkých květin a rostlin z oblasti tropů. Je možno posedět i na lavičkách a pozorovat oranžové japonské kapry v jezírku. V klidu jsme si vše prohlédli. Venku je podstatně chladněji, než ve skleníku. Jdeme do zámku na prohlídku. Dostáváme papuče a už leštíme zámecké parkety v překrásných komnatách a sálech. Venku se rozpršelo a tím pádem odpadla plavba lodí, prohlídka minaretu, i Janova hradu. Místo toho jsme navštívili výstavu o Indonésii, Nepálu a Tibetu. A tím pádem jsme se na chvíli ocitli v jiném světě. Výstavy stály opravdu za to. Posléze jdeme do restaurace na oběd. Mezi tím, co jsme jedli, tak přestalo pršet. Musíme ale už odjet zpět do Nových mlýnů. Den i náš pobyt se chýlí k závěru. Po příjezdu na základnu se jdeme připravit na poslední večeři. Je hezký večer a počasí se opět umoudřilo.

Potom po jídle a zaplacení dáváme vale restauraci a šlapeme si to na Věstonickou náves s hezkým kostelem s bílou špicí na věži, dále je zde renesační dům. Přecházíme po mostě přes starou Dyji a ocitáme se v ráji rybářů u Mušovské nádrže. Jdeme po chodníku na hrázi, abychom se podívali na ostrůvek s kostelem svatého Linharta, což je jediný viditelný pozůstatek obce Mušov, který zmizel pod hladinu přehradní nádrže. Na druhé straně hráze vidíme Novomlýnské jezero a torza starých dubů, jež ční z vody a dávají tušit, kde původně byly břehy staré řeky. No a nad nimi se zvedá krásná Pálava s nejvyšším bodem Děvín 550 m vysokým, a ostroh s hradem jménem Děvičky, neboli Dívčí hrady. A tam po chvíli obracíme směr našeho putování. Projdeme opět Dolní Věstonice s vinnými sklípky, kam však nejdeme. Je to hezká architektura lidové tvořivosti. Ale my už stoupáme do kopců Pálavy, jež náleží horopisně do oblasti daleko většího celku, nazvaného Karpatský oblouk, zjednodušeně řečeno. Lákají nás hrozny visící na keřích, ale mi jim odoláváme. Jdeme nedočkaví a dychtiví stanout na vrcholu naší dnešní cesty a tím je zmíněný hrad, tedy co z něho zbylo do dnešních dnů. Výšlap pokračuje lesy a stoupání graduje. Je horko až vedro, a tak nám přijdou vhod informační tabule, u nichž se zastavujeme. Ale vrchol nás láká tak odhodlaně a svižně jdeme výš a výš, až se přímo před námi tyčí na skalách onen kýžený cíl, hrad Děvičky. Stanuli jsme v jeho zdech a zíráme na tu nádheru pod námi dole a na ty obzory v dálce. Dohlednost byla solidní a tak bylo vidět všemi směry, téměř co oko dohlédne. Pomohl nám i dalekohled. Fotíme a filmujeme na památku a jako důkaz, že jsme zde opravdu byli, když jsme se dostatečně pokochali a nabažili výhledů, tak začínáme sestupovat dolů, ale na rozcestí se vydáváme jiným směrem, než jsme přišli, a to směrem ke vsi, jež se jmenuje Klentnice. Kráčíme po stezce jižními úbočími Pálavy. Sestupujeme mírně a je dost času, a tak se rozhlížíme do kraje i po místní květeně a hmyzu. Nejvíce nás zaujaly kobylky s blankytně modrými křídly, které se při svém letu rozevřely a mořem se zableskly. Poletovaly zde i různí Modrásci, Babočky a Otakárci. Sešli jsme cestou k prameni. Cedulka však oznamovala, že voda je nepitná. Zajímavé je, že na jaře byla ještě pitná. V blízkém sadě jsme si nasbíraly chutná jablíčka a chvíli si

Na modely do kulturního domu. domu Je středa, to chodíme na výlety po Žďáře a mimo Žďár. Tentokrát jsme šli na výstavu vláčků k panu Wimmerovi, který se vláčky zabývá. Těšila jsem se, že půjdeme na Smetanovu ulici, kde má také kolejiště, ale my jsme šli do kulturáku. Uvítali nás a poslali nás na trasu, kde jezdily vláčky. Byl to moc krásný model. Bylo to ztvárněné Žďárem. Jezdili tam vláčky kolem Žďasu, hlavního nádraží. Do Brna jezdilo Pendolino. Bylo vidět i Nové Město na Moravě. Vláčky jezdily i po mostech, houkaly a funěly. Také bylo vidět Hamry nad Sázavou, kde také vláčky jezdily. Vláčky jezdily i do Nedvědice. Byl zde i model hradu Pernštejna. Na modelu jezdili i auta. Byly tam ztvárněny i postavičky a zvířátka. Co se mi líbilo, že tam byl tam pes Baryk. To je ode mě vše. Irča

Dračí… Z domova vyrván!!! Řetězy obelstěn!!! Zuby skřípou, plíce po dechu lapají. Však v hlavě zní píseň, píseň svobody. Drak… Bájné stvoření, chyceno jest. A pohřební zvony hrají, krásnou píseň, píseň smrti… Blanka

Ozvěny z Jižní Moravy aneb s Klubem na Pálavě V počtu 8 plus jsme se sešli před opraveným Žďárským nádražím. Byl krásný , pozdně letní den a Slunce pálilo, jako by chtělo dohnat to, co v červenci zanedbalo. Bylo 12. září a nastal čas jít na nástupiště . Nejeli jsme sice rychlíkem, ale zastávkovým vlakem do Brna, cesta byla pohodová . V Brně jsme přestoupili na rychlík jedoucí do Olomouce a já se divil, že staví v naší cílové stanici se zvířecím názvem - Zaječí. Vesele jsme se rozjeli z Brněnského hlavního nádraží- po Brněnsku rola a svištěli si to Dyjsko svrateckým úvalem. Větřík příjemně pofukoval otevřenými okny do vagonu a cesta příjemně ubíhala. Asi po 20 minutách jsme byli v Zaječí. Vystoupili jsme na zastávce a přešli na jinou- autobusovou. Chvíli jsme čekali na autobus, který nás dovezl do našeho ubytovacího místa, jenž se zove Nové Mlýny. Cestou na nás vykukovaly kopečky Pálavy, jež z profilu připomínají z určitého pohledu ležící postavu ženy. Toť slova poety. Kolem četných vinic a sadů jsme přes několik vesniček stanuli po čtvrthodince na místě. Vydali jsme se do kempu se stejným názvem, jako zdejší dominantní kopce…U branky nás uvítali pejsci a kočičky. Hned jsme se s nimi skamarádili. Po rozdělení do pokojů jsme šli na oběd, který se odbýval stejně jako pozdější večeře a snídaně, v místní rančové restauraci. Po obědě dle vlastního výběru a tamní nabídky jsme po chvilce vyšli na obhlídku podél levého břehu jezera. Je to poslední a největší ze soustavy tří přehradních nádrží. Jmenuje se Novomlýnské. Dole pod hrází už řeka Dyje plyne svým korytem a rozvětvuje se do starých a nezregulovaných ramen. Až k soutoku s řekou Moravou dole pod Břeclaví nedaleko Lanžhota. Oblast je tam pokrytá většinou neproniknutelnými tzv.lužními lesy a říká se jí Moravská Amazonie, jelikož podobnost s jihomoravskými pralesy se nabízí docela reálně. Ale tam jsme se raději ani neodvažovali. My šli po bezpečné cestě k místu blízko Šakvic. Zde jsme se rozložili na pláži a tři odvážlivci se ponořili do vln jezera. Na vlnách to příjemně pohupovalo a voda byla i teplá. Vanul mírný vítr a tak zde létali i vodní drakaři. I já jsem vybalil svého dráčka a pokusili jsme se ho dostat do vzduchu. Zadařilo se a zalétali si s ním i

jiní zájemci. Po rozhodnutí, že už je čas, jsme se sbalili a vyšlápli zpět na základnu, jelikož se blížila doba večeře. Cestou jsme si osladili život planě rostoucími plody špendlíků a ryngliček, ale na večeři jsme se už těšili. Na základnu jsme došli po zhruba půlhodince. Posléze jsme s chutí povečeřeli a ještě chvíli podebatovali v altánku. Pak už nastal čas večerky a my jsme se odebrali do svých pokojíčků a sladce jsme usínali.

Den druhý Bylo zase ráno. Krásné počasí, teplo. Po obvyklých ranních úkonech jsme se nasnídali. Jo a nesmím zapomenout, že jsme absolvovali i rozcvičku. A ta se nám docela hodila, Tedy snídaně i rozcvička. Jelikož nás čekal pořádný výšlap, což tušili jen někteří z nás… Nejprve jsme si zašli do místního konzumu, dokoupit nějaký ten mls a už tu byl autobus. Nastoupili jsme a po chvíli zase vystoupili ve vsi zvané Milovice. Po pár minutách čekání opět nastupujeme do jiného autobusu. Jeho řidič uhání s námi jako o závod. Zastavujeme ve známé vinařské a filmařské obci Pavlov a po chviličce zběsilá jízda pokračuje dál. Musíme se držet sedaček. Abychom nevypadli do uličky mezi nimi. Po několika minutách, které se nám zdály věčností, vystupujeme ve světoznámých Dolních Věstonicích. Všude nad námi byly sady a vinohrady s bobulemi zrajících hroznů vinné révy. Ale tam jsme se vydali až za chvíli. Nejprve jsme vykročili k místnímu muzeu. Vešli zvědavě do něj a nestačili se divit. Bylo opravdu na co se dívat. I když větší část vystavených exponátů byly kopie . Byla zde vystavena i nejslavnější ze slavných, tzv. Věstonická Venuše, což je asi jedenáct cm vysoká soška z vypálené hlíny. Po prohlídce jsme si mohli zakoupit i suvenýry nebo si dát na památku razítko se siluetou oné slavné sošky. Orazítkovali jsme i některé pohledy pro své kamarády a jelikož barva usychala pomalu, tak jsme nedočkavě čekali až oschne. Posléze jsme popošli dále do restaurace na oběd. Jistě všem chutnalo. Já si dal jen polévku. Nějaký šprýmař však povolil víčko pepřenky a to já nečekal. Tím pádem se mi celý její obsah vysypal do polévky. Vrchní mi tu polévku ochotně vyměnila a tak jsem se také konečně najedl.