Asi si říkáš, že Ti píše další ubožačka, fanynka, které Tě, jak píšeš v jednom svém článku, občas otravují. Ale já taková nejsem

… Asi si říkáš, že Ti píše další ubožačka, fanynka, které Tě, jak píšeš v jednom svém článku, občas otravují. Ale já taková nejsem. Kde bereš tu jistotu? … Tvoje slova mi pomohla vstát. Víš, měla jsem spoustu problémů. Nízké sebevědomí, těžká rodinná situace, deprese. Ale když jsem začala číst Tvoje knihy, zhlédla jsem se v Tvých hlavních hrdinkách, které Ti jsou tolik podobné, a rozhodla jsem se být silná a nebojácná jako ony. Skutečně? To ti dost fandím, vážně! Usmála jsem se na papír a zapálila si mentolku. Lenuška je hrozně háklivá na kouř v autě a já už nedokázala déle vydržet bez hřebíčku do rakve. Kdyby mě viděla beruščina máma… Nebo ten můj doktor! … Často jsem se setkala s výsměchem, na co že si hraju? Ale nevzdala jsem se. Tvoje hrdinka by se taky nenechala zastrašit, protože i Ty bys odolala náporu posměšků. Tím si nejsem tak jistá, po pravdě řečeno. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi lidé okolo ubližovali. Díky lehce přidrzlému a dost suverénnímu vystupování, které mám bůh ví po kom, si na mě nikdo nedovolil ani zvýšit hlas. Až na tu holku ze

7

základky. Ale pak jsem zvýšila hlas já, a protože jsem extrémní cholerik, radši mě ignorovala. … Tak jako Diana, Simona i Petra. Ač mají různá jména, všechny jsou Klárkou. Tebou, tou úžasnou a veskrze dokonalou osobností, která se nebojí. Nechtěla by ses se mnou někdy setkat? Byla bych moc ráda. Tvá, navždy Tvá, Alice Její dopis byl milý, tuctový a byla na něj, stejně jako na ostatní, jediná možná odpověď: že děkuji za podporu, dopis i za čtení mých knih, že se nemůžeme setkat, protože mám moc práce… To většinu uspokojilo, myslím duševně. Tedy ne že by jich bylo moc. To bych si nemohla dovolit jim odepisovat.

P „Ty nepracuješ, lenochu?“ zvolala naoko rozzlobená Lenuška, když dorazila z práce a nalezla mé zlenivělé tělo ještě v kýčovitém zeleném pyžamku na gauči. Pravdou je, že ten den jsem nenapsala ani řádku. Ale termín odevzdání rukopisu byl daleko. A to bych přece nebyla já, kdybych všechno nedodělávala na poslední chvíli jako svědomitý workoholik. 8

„Já přemýšlím,“ usmála jsem se a pomalu se zvedla. Šla jsem za ní do kuchyně a pomohla jí vybalovat nákup. „V polici v chodbě máš nějaký dopisy. Znáš to, banka, účty a jiný věci, který tak miluješ,“ oznámila mi s úsměvem Lenka a složila červenou tašku z Penny do šuplíku, ze kterého už přetékaly igelitky. „Jo, jo, hned se na to vrhnu,“ řekla jsem znechuceně a dala jí letmou pusu na tvář. Opravdu přišel výpis z banky, ale taky pohled od kamarádky ze Zlína. Byla na dovolené v Krkonoších, tak o sobě musela dát povinně vědět. A pak dopis od Alice. Klárko, Ty jedna! Dnes jsi nehnula ani prstem! Byla jsem se na Tebe třikrát podívat, a pokaždé jsem Tě spatřila buď na gauči u televize, nebo slídit v ledničce. Co to má být? … Pokud takhle pracuješ, tak by Ti přece neublížilo dát si pauzu od „nicnedělání“ a sejít se mnou. Nebo snad ano? Tvá, navždy Tvá, Alice… Byla jsem v šoku. Jakže? Byla mě zkontrolovat? To si snad dělá legraci! Věděla jsem, že bydlíme ve stejném městě, ale Praha je přece veliká! Nebydle9

ly jsme ani ve stejné čtvrti! A ten vyčítavý tón mě dostal do kolen snad nejvíc. Tahle slečna si zřejmě myslela, že se jí musím zodpovídat. Napsala jsem jí tedy, že se jí nehodlám omlouvat za nedostatek inspirace a chuti k tvoření. Přece jen jí do toho nic není. Naštvala mě a vyděsila zároveň, a tak jsem ji nehodlala šetřit. Vysvětlila jsem jí, že potřebuji své soukromí a že si rozhodně nepřeji, aby mě chodila kontrolovat, jestli pracuji, nebo se prostě jen flákám. Ať se radši věnuje sobě a neztrácí čas.

P Moje krásná Lenuška přišla druhý den z práce dřív. Tím okamžitě zahnala moji poprdelní náladu na ústup. Alespoň na chvilku. „Jsme pozvané k Milanovi. Pořád skuhrá, že se ani neukážeme.“ „Lenuško, on není zvědavej na mě, ale na tebe. Je to tvůj bratr, kterej mě rozhodně nemá v lásce,“ opáčila jsem. Ke skoro švagrovi se mi fakt nechtělo. Vůbec tak nějak neholduji trajdání po návštěvách. A Milan má ještě ke všemu dva syny, dvojčata Honzíka a Káju. To nejsou děti, ale čerti! Pořád mě tahají, ať si jdu hrát, pobíhají po bytě, řvou. Zkrátka nedají pokoj a nenechají mě ani vypít si

10

v klidu kafe. Ani je nenapadne prudit Lenku! Jen samá „teta Klára“! „Ale, kotě, já tam nechci jít sama,“ žadonila beruška. „To ,kotě‘ si nech, nemám ráda jeho děti!“ zavrčela jsem. Nehodlala jsem jí říkat, že nemám ráda žádné děti. „Zlato, jen na hodinku. Kafíčko, pár slov a půjdeme,“ nenechala se odbýt. „Nesnáším, když mě přemlouváš. Protože vždycky dosáhneš svého, můro jedna!“ zabručela jsem a zaklapla laptop. „Jestli tě ruším při práci, tak řekni,“ podívala se na mě. „Ne, dobrý. Stejně mi to nějak nejde,“ zahučela jsem, lokla si pomerančového džusu a prokřupla si krk. Beruška srovnala přehoz na křesle. „Kolegyni v práci se narodila neteř,“ řekla, když konečně přestala uklízet, na cokoliv jen přišla, sedla si a napila se z mého hrnku. Zaksichtila se. Moje kafe jí nikdy nechutnalo. „Takže jste oslavovali?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem odvést řeč jinam a snažila se ignorovat výraz v jejím hezkém, jemném obličeji. Ten pohled byl smutný tak jako vždycky, když dojde na děti. Tolik by chtěla caparta, ale já jí ho nemůžu dopřát, i kdybych chtěla. A já vlastně nikdy ani moc nechtěla, protože riziko, že přijdu o její pozornost a péči, mě dost děsilo.

11

„Chápu, nechceš mluvit o dětech,“ zabručela a sklopila oči. Mrzelo ji to. „Kotě, ty víš, že adoptovat mimino nebo starší děcko se v naší zemi homosexuálním párům nepovoluje,“ seznámila jsem ji s už tolikrát omílanou pravdou. Soucitný tón se mi bohužel nevydařil. „A Tomáš by to pro nás neudělal?“ zkoušela to dál. „Jako co?“ „Neudělal by ti pro nás dítě?“ pípla. „Tohle jsme už přece řešily. Ty nemůžeš vypadnout na mateřskou a já zase nedokážu přestat kouřit. Taky nemůžeme žít jen z mýho minipříjmu. Je to začarovanej kruh,“ pokusila jsem se tenhle nadmíru nepříjemný rozhovor utnout. „Tak můžeš přestat pomalu, a až ti to nebude vůbec chybět, můžeš se zeptat toho Tomáše. Můj šéf teď přešel na elektronický cigarety a už skoro nekouří.“ „Tomáš by nedokázal žít s tím, že má dítě a nesmí se k němu hlásit. Znám ho už dlouho, nemá cenu se ptát.“ „Když já bych to děťátko tak moc chtěla…“ začala Lenuška natahovat. A bylo to tu zase. Snažila jsem se neprotáčet panenky. Povedlo se. Asi se přece jen umím ovládat. Jupí! „Já vím, zlato. Ale ber to tak, že vůbec nepřemýšlíme nad tím, jaký by to bylo pro dítě. Lidi dovedou být zlí, to přece víš,“ objala jsem ji.

12

„Ale vždyť já to chápu,“ kníkla beruška. „Ach jo, to je zase den,“ povzdychla jsem si a hladila ji po škubajících se zádech. Co se práce týče, nedařilo se mi. To není častá situace, já přece vždycky vymyslím nějakou hloupost, plácnu ji do počítače a pak ji vnucuji v nakladatelství. Ale tehdy ne. Prostě to nešlo. Věci a lidi kolem mě byli až nepřirozeně v klidu. Žádné rozbroje v mé nebo beruščině rodině, ani mezi námi dvěma, nikde nikoho nezabili, a jestli ano, já o tom nevěděla, protože nekoukám na zprávy. Domovník nenadával na kdejakou hovadinu, sousedi neházeli talíři, těm z druhé strany nejspíš oněmělo děcko. Klid, ticho. A ve vzduchu visel průšvih, který na sebe nedal dlouho čekat.

P „Sakra, to si děláš srandu?!“ zavrčela jsem, když mě probudil Lenčin telefon. Ve čtyři ráno. Nenávidím násilné probuzení a ještě mnohem víc nesnáším písničku Beautiful Girls od Seana Kingstona. Spojení těchto dvou věcí ohrozilo mé sebeovládání a probudilo v mé křehké duši touhu zabíjet. „Asi volají z práce,“ zahuhlala unaveně Lenuška a snažila se najít řvoucí mobil kdesi pod polštářem. Konečně tu ukřičenou cihlu našla.

13

„Haló? Ano, u telefonu,“ ohlásila se mile. Pak se na mě tak divně podívala a odešla do obýváku. Nezdálo se mi to, a tak jsem šla za ní. Seděla ve vytahaném černém tričku na pohovce, nohy chodidly opřené o stůl. Byla krásná, její noční úbor mnoho nezakrýval. Rozhodně ne nohy. A její vždy perfektně oholená lýtka se leskla v oranžové záři pouličního osvětlení. Poetické. „Tak poslouchejte, nevěřím ani slovu z toho, co se mi tu snažíte namluvit!“ vyjela najednou po volající a vytrhla mě tím z pozorování jejího těla. „Co se děje?“ zeptala jsem se šeptem. Ukázala mi, že mám mlčet. Její ukazováček se jemně dotkl mých rtů a jen to stačilo, abych se utišila. Napadlo mě, jestli by mě mohla mávnutím ruky donutit přestat dýchat. A pokud ano, zdali by to bylo takhle snadné. „Ale samozřejmě…“ utrousila ironicky a tvářila se naštvaně. Nenávidím tyhle chvilky nevědomosti. Už ve škole jsem byla něco jako drbna. Ale ne doslova. Ovšem pokud se něco dělo, chtěla jsem vědět co. „Tak co je?“ zeptala jsem se netrpělivě a nahlas. Lenka neodpovídala a dál naslouchala nepříčetně znějícímu hlasu ze sluchátka. „To je všechno moc pěkné, ale já Kláře věřím víc než člověku, kterého neznám. Vůbec nechápu, o čem se mě to snažíte přesvědčit,“ mluvila tak rázně, až mě to šokovalo. Ten drsňák jsem přece vždycky byla já! A teď jsem měla kvůli zaslechnutí 14

svého jména v kalhotách. I když to vlastně nebyl strach, jen nepříjemný pocit. Ve vzduchu totiž fakt viselo něco nepěkného. „Poslouchejte, mě to nezajímá. Jsem pracující člověk, tudíž musím někdy spát. A tomu se hodlám právě teď věnovat místo vykecávání se s bůhvíkým. Mějte se, jak chcete, jasný?“ zavrčela a položila telefon. Podívala se na mě. Byla vytočená. „Co to sakra bylo?“ „Jak se mohla nějaká tvoje obdivovatelka dostat k mému číslu, co?!“ zeptala se. Bylo to na ni tak tvrdé! Ta romantička, něžná princezna, s oblými boky a nikdy nebarvenými – a tudíž zdravými – vlasy, byla najednou připravená zabít mě pohledem. „Nevím,“ vypravila jsem ze sebe. „A znáš nějakou Alici?“ pokračovala. „Vlastně si teď s jednou píšu. Trubka, která se zhlídla v tom braku, co mě živí.“ „Ta ,trubka‘ mi řekla, ať se laskavě klidím. Tvrdí mi, že tě miluje a dávno spolu něco máte. Nemám vám stát v cestě?!“ řekla beruška vyčítavě a její nepřístupný pohled mě fackoval. „Ale to je přece blbost!“ vykřikla jsem vyděšeně. Přiskočila jsem k ní a objala ji. Mou údajně silnou duši zaplavil strach, že mě opustí. „Necvokať, já jí to přece nesežrala!“ vyhrkla Lenuška. Má zřejmá panika z ní zase udělala tu berušku, kterou jsem znala. Opět byla něžná, jemná, moje. „Doopravdy?“ ujišťovala jsem se. 15

„Vážně. Jen opravdu nestojím o nějaký blázny, co nám budou otravovat život. Jestli na ni máš kontakt, tak jí vysvětli, aby nás nechala být. To je celý.“ „Udělám to! Fakt! Hned ráno jí napíšu!“ nedovolila jsem jí vyprostit se z mého sevření. Chtěla jsem, aby cítila, jak ji mám ráda. Že jsem jen její. I kdyby to mělo bolet. „Tak fajn, jdu spát.“ „Dobře.“ „A Kláro?“ „Ano?“ „Ta ženská je asi cvok. Měla bys někoho zavolat, než začne dělat blbosti.“ „Ale to zas ne. Je to jen smutná holka, která ještě neví, co se sebou. Neměj zbytečně strach, kotě,“ ujišťovala jsem ji a vlastně i sebe. Není to nic příjemného, když vlastně nevíte, co máte čekat. „No, podle hlasu je to dospělá ženská. Nic, ráno vstávám do práce,“ utrousila a zapadla do ložnice. Přes sklo jsem mohla ještě na zlomek vteřiny vidět siluetu jejího, mnou tolik zbožňovaného, těla. Lenuška je obchodní zástupkyně. Její práce je sice časově dost náročná, ale mně to takhle vyhovuje. Nejen proto, že vyžaduje solidní vzhled. Nenávidím ženské, které se zanedbávají, a to jen proto, že jim už není „-náct“. Lenka je vždy upravená… a krásná. Jeden z mnoha důvodů, proč zrovna ona. Dalším důvodem by mohl být fakt, že Lenuška je mateřský typ, zatímco já jsem 16

značně infantilní a nezodpovědná. Ale to je asi blbost.

P Hned ráno jsem Alici napsala dopis: Milá Alice, velmi si vážím Tvého zájmu o mne a mou tvorbu, ale Tvůj telefonát mé přítelkyni… To byla hloupost. Věřila jsem, že jsi inteligentní mladá slečna, ale Tvůj, řekněme, nevhodný způsob jednání mě přesvědčil spíš o opaku. Stejně jako si nepřeji být sledována, tak je mi proti srsti vysvětlování Tvých slov mé berušce. Co Tě to jen, děvče, napadlo? Klára Čekala jsem okamžitou odpověď. Marně. Dva dny nic. Týden ticho. Dva týdny se pořád nic nedělo. Ale obdržela jsem pozvání na kafe od Tomáše.

P „A jak se vůbec máš, ty spisovatelko?“ „Blbě. Nemůžu teď vůbec nic dělat. Jsem totiž nějaká roztěkaná. Nedokážu se soustředit, jsem 17

jak malý dítě, psaní mě nebaví. Jsem líná i mrkat.“ „To je ti podobný,“ usmál se. Dalo by se říci, že Tomáš je můj kolega. Ovšem píše na rozdíl ode mě fantasy, ale moc hezky. Taky je úspěšnější než já. Navíc bývalý spolužák, který mi s nechutným požitkem jemu vlastním předhazuje, že maturitu jsem složila s odřenýma ušima až na druhý pokus, protože jsem devadesát procent školní docházky prospala nebo zapekla. Tedy jsem jen tak tak proplouvala. Povídali jsme si asi čtyři hodiny, jak to máme ve zvyku. Najednou zavolala jeho přítelkyně, nevzpomínám si na jméno, střídal holky jak ponožky, a on musel odejít. Slečně chcípnul pes a Tomáš se rád ujal role utěšitele. Já se rozhodla dopít kávu, a tak jsem zůstala u bílého stolečku v naší oblíbené kavárně chvilku sedět sama. Přemýšlela jsem, jestli třeba nevypadám jako osamělá stará panna. „Máš tu volno?“ zeptal se někdo a já zvedla zvědavě hlavu. Paní, minimálně o tři desetiletí starší než já, v béžovém kostýmku. Krátké, mahagonové vlasy, šedivé odrosty. „My se známe?“ zvedla jsem levé obočí, protože pravé zvednout neumím. Hlavou mi běhaly nejrůznější obličeje lidí, se kterými jsem se už v životě setkala, ale ani jeden z těch mnoha nepatřil této ženě. A dáma si přisedla. „Neznáme, ale znáš Alici. Poslouchej, děvenko, za prvé je Alice o dost starší než ty a za druhé se 18

můj syn rozvádět nebude, rozumíš?! Nestrkej nos do jejího života ani do života mých vnoučat! Chápu, v tvém věku je to asi hrozná zábava, ale radím ti dobře,“ ukončila přednášku. „To jste se všichni zbláznili?! Vždyť já Alici nikdy naživo neviděla!“ vrčela jsem, oči v sloup. „Nech laskavě tý komedie a radši si vezmi k srdci, co jsem ti řekla!“ „Jak jste mě našla?“ zeptala jsem se. „Náhoda. Fotka z přebalu,“ prohlásila nezúčastněně. „Já říkala, že je hovadina ji tam dávat,“ zabručela jsem. Dáma pokrčila rameny a šla zpět ke stolku, kde seděli zřejmě její přátelé. Všichni konzervativní, dobře oblečení, z mého pohledu nechutní a sešněrovaní. Hodila jsem poslední znechucený pohled na tu sbírku společensky oděných rádoby uvědomělých intelektuálů po přechodu, kopla do sebe zbytek kafe z oblemcaného šálku, zaplatila a rychle vypadla ven. Byl konec listopadu, docela zima. Studený vzduch mě zaštípal v plicích. Zapnula jsem koženou bundu, starou jak Metuzalém, kam až to šlo. Byla už odřená, zipy na obou kapsách rozbité, v náprsní kapsičce díra. Ale byla to vzpomínka. Na první brigádu v jídelně, kde jsem si na ni vydělala. Na střední, kterou jsem v tom hábitu odchodila. Ksakru, vždyť od maturity jsou to dva roky! A ta ženská se mnou mluvila, jako bychom byly v mateřské školce! Doma mě čekala hezká Lenuška jen v bílém županu. Tolik jí to slušelo! Nechtěla jsem s ní mluvit 19

o tom výstupu Aliciny tchýně. Nechtěla jsem se zmiňovat o ničem, co by s tou ženskou mělo mít cokoliv společného. Bylo mi na nic, jako by se na mě všechno sypalo. Potřebovala jsem utěšit. „Už je docela pozdě, půjdu spát,“ zahuhlala, pohladila mě po rameni a zmizela za dveřmi ložnice. Šla jsem si vyčistit zuby a pak se hnala do ložnice. „Spíš?“ zašeptala jsem a zezadu se k ní přitulila. „Spala jsem,“ vzdychla a já se k ní tiskla ještě víc. „Otoč se ke mně.“ „Co chceš?“ „Tebe,“ usmála jsem se do tmy. „Ráno jdu do práce.“ „Tak se pojď jen mazlit,“ přemlouvala jsem. „Ne,“ zavrčela a zavrtěla se. Tím se vyprostila z mého objetí. Naštvaně jsem vstala a šla kouřit do kuchyně. To bylo během dvou měsíců už snad posté! Jako by se mě štítila. Jen trochu intenzivnější dotek, a už prskala. „Ráno jdu do práce,“ citovala jsem Lenku naštvaně a kecla si na židli. Nakvašeně jsem si zapálila a mrskla zapalovačem na stůl. Chtěla jsem si podepřít hlavu. „Au! Do prdele fix!“ zaklela jsem. Asi jsem si to špatně vypočítala a místo opření brady jsem si dala pořádnou ránu vlastní rukou do vlastního rypáčku. Na oranžový ubrus, ona celá ta kuchyň byla taková oranžová, kápla krev. Z ťafky do nosu mi vhrkly 20

slzy do očí. Zakryla jsem si zobák rukou a volnou pařátou jsem se zmocnila papírové utěrky. Utrhla kousek, vytvarovala ho do podoby minitamponu, a když jsem si tento ručně vyráběný objekt zaváděla do krvácejícího frňáku, vstoupila do kuchyně Lenuška. „Slyšela jsem tě nadávat,“ zdůvodnila svůj příchod. „Jo, teče mi krev z rypáku,“ zabručela jsem. „Asis ho strkala, kam jsi neměla,“ pokusila se být vtipná. „Praštila jsi mě ramenem!“ vyjela jsem na ni. Jistěže jsem lhala! Byla to příležitost vylít si vztek. Sex pro mě není to nejdůležitější, ale potřebuji fyzický kontakt. Jsem už taková. A ona si v posledních dvou měsících nechala dát maximálně pusu na tvář.

P „Prostě špatný směr…“ citovala jsem Johnnyho Deppa ve filmu „Tajemné okno“. Byla jsem na tom stejně. Tvůrčí impotence, na krku šílenec, polovička, ač si to nechtěla přiznat, naštvaná a ještě ke všemu znechucená mými dotyky. Jenom v tom mém příběhu nešlo o plagiátorství nebo schizofrenii. Alice byla skutečná vdaná paní s dětmi a nehodlala mi dát pokoj. 21

Moje Klárko, má „drahá“ tchýně s Tebou mluvila, co? To oslovení! Já přece nejsem její! Ta majetnickost mi lezla krkem stejně jako zdrobnělina mého jména. Mateřská školka! … Vůbec si s ní nelam hlavu, neví, co říká. A já nevím, jak se za ni dostatečně hluboko omluvit. Co kdyby ses radši omluvila za ty telefonáty Lenušce? Co kdybys nás přestala terorizovat tím, že ve tři nebo ve čtyři ráno zavoláš a pak mlčíš do sluchátka? A především bys měla začít číst knížky pro dospělé, moje výtvory jsou určené pro puberťáky, ne pro paní s dětmi. … A protože nevím, jak se omluvit, omlouvat se nebudu. Díky té proradné ženské ses zřejmě dozvěděla, že mám děti, viď? To přes svou dceru jsem na Tebe vůbec přišla. Ke svým čtrnáctinám si vybrala Tvoji knížku „Spící“. To je o těch dívčinách, co experimentují s drogami kvůli kapele, kde hrajou. Tak takhle to je! Seznámila tě se mnou vlastně dcerunka. Zatracená holka! A proč mi vůbec vysvětluješ, o čem je „Spící“? Snad vím, o čem jsem psala! Ještě ke všemu, když ta kniha byla spíš vzpomínka na jeden rok na gymnáziu, odkud mě kvůli kšeftům s háčkem vyhodili. A ta kapela? Ta oprav22

du existovala a bubeník se vážně ufetoval. Hnusný vzpomínky, ale údajně mohou varovat. Alespoň editorka to říkala. … Pak už jsem si nemohla odpustit koupit jí „Černou oční linku“ a „Dobiješ svět!“, ať už k svátku, nebo jen tak. Však jsem ty knížky kupovala spíš pro sebe. A „Dobiješ svět!“ je moje favoritka. Taky jsem na škole zažila šikanu. Líbí se mi, že se na to díváš z pohledu agresora, a ne oběti. Sdílím Tvůj názor, že tyrani si váhu svých činů uvědomují až později, pokud si ji vůbec uvědomí. Ale i tihle tyrani mají svědomí. Téma šikany a tyranizování, jak vhodné pro naši situaci! A co ty, ty máš svědomí? Zapálila jsem si mentolovou Petru, našla popelník a pokračovala ve čtení. … Také bych se chtěla vyjádřit k těm mým občasným telefonátům slečně Lence. Občasným?! … Chci, abys věděla, že volám bez úmyslu mlčet. Vážně! Vím, co chci říct, ale něco mi vždycky zabrání do mobilu zakřičet: „Ona je moje! Ruce pryč, ty mrcho!“ Nevím, co se to se mnou pokaždé stane. Stáhne se mi hrdlo a nejsem schopná vydat hlásku. Chápu, že už mi to radši nezvedá. Musím říct synovi, aby mě 23

naučil skrýt si číslo. Ale, moje Klárko, a to mi prosím odpusť, nehodlám s tím přestat, dokud neodlepíš zadek od gauče a nesejdeš se mnou. Nevím, co Ti říct, ale chci Tě vidět. Ne za oknem, ne na ulici, kde neustále telefonuješ, ne v kavárně s tím divným chlapem s mastnými vlasy. Nechci s Tebou být jen tehdy, když o tom nevíš. Chci Tě mít alespoň na zlomek vteřiny jen pro sebe. Tvá, navždy Tvá, Alice Nápis na krabičce hlásá něco o tom, že kouření může poškodit sperma a snižuje plodnost. A co jako? Vždyť já coby ženská nemám sperma a o plodnosti radši nic. Pokud se nehodlám přeorientovat, což v úmyslu vážně nemám, stejně jako nehodlám přestat kouřit nebo žádat Tomáše o výrobu dítěte pro Lenušku. Inu tedy vrazila jsem mezi rty další mentolovou kamarádku. Alice ze mě zjevně udělá fabriku… Najednou se mě zmocnil strach. Co když mě pozoruje třeba zrovna teď? Jsem lovná zvěř! Nenápadně jsem zkontrolovala dění tam venku. Na ulici bylo dost lidí a ona mohla být kdokoliv mezi nimi. Proč nemáme záclony?! Zatáhla jsem rolety, přestože byly dvě hodiny odpoledne, a jako na smilování čekala, až Lenuška dorazí z práce. „Proč máš zatemněno?“ zeptala se hned mezi dveřmi. Průvan zabouchl dveře a ta ohlušující rána se rozléhala po chodbě. Lekla jsem se.

24

„Ona se určitě přijde podívat, co dělám,“ řekla jsem vyděšeně, až mě to samotnou překvapilo. „Kdo?“ pokrčila nechápavě čelo. Dala jsem jí tedy přečíst ten dopis. Když ho dočetla, měla v obličeji dost neurčitý výraz. Něco mezi naštváním, strachem a odhodláním jednat. „To je, co?“ „Tak takhle to dál nejde. Měním číslo.“ „Nemusíš, domluvím si s ní schůzku,“ prohlásila jsem rozhodně. „Vykašli se na to. Radši půjdeme na policii.“ „To zas ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen se podívej okolo sebe! Máme zataženo a já se bojím jít nakoupit. Ta baba mě nesnáší, teď budu chodit se zrcátkem a koukat za rohy, jestli tam není ženská s pistolí!“ „Sakra, neblbni, já do toho obchodu skočím, hysterko!“ Oblékla jsem svůj, podle Tomáše nacisticky vyhlížející, zelený dlouhý kabát, a vyrazila do obchodu. Přiznávám, že jsem se pořád rozhlížela kolem, jestli mě někdo nesleduje. Až jsem se za sebe styděla.

P

25

„A co přesně ti píše?“ „Že máš mastný vlasy,“ zkusila jsem předstírat suverenitu. „Nedělej si z toho srandu! Víš, co ti může provést? Já bych na tvém místě žádal hlídky před domem!“ okřikl mě Tomáš. „To říká Lenka taky…“ „A má pravdu! Zbytečně to zlehčuješ. Coby heterosexuální chlap mám malé, ale přece jen nějaké, ponětí o tom, co holky v záchvatu zhrzenosti z neopětované lásky dokážou udělat! Počkej, fakt píše, že mám mastný vlasy?“ „Tohle je jen trochu poblázněná, smutná, vdaná ženská. Ještě ke všemu matka, která asi trpí nízkým sebevědomím a nedostatkem pozornosti.“ „O to hůř! Vdaná, která si uvědomila, že je lesba. Našla v tobě únik od manžela, kterého nemiluje.“ „Se v tom nějak vyznáš,“ utrousila jsem. „Fajn, nechceš moje rady, nechtěj. Tu máš kafe, srkej a nemel!“ „Jak jsi k dámě milý!“ „Já vždycky.“ Tyhle hodiny strávené s Tomášem v naší milované kavárně mi udělají vždycky dobře. Jsem pak taková spokojená. A nacpaná praženými pistáciemi. Ještě k tomu je Tomáš důležitá osoba v mém životě. Na střední si myslel, že mě miluje, ale zůstali jsme dobrými přáteli, kteří na sebe nedají dopustit. Tak nějak se společně kloužeme bytím 26