Ash salamander ohnivák
Miroslav Kazda
©2011
Setkání
o jsem byl ještě malým, docela malým klukem. Tenkrát mi ještě chyběla slova a mnohé z toho pozoruhodného, co se tenkrát stalo, jsem nedokázal ani pojmenovat. Přiznám se, že jsem to ani nepotřeboval. Dokonce si dnes myslím, že veškerá slova by byla tak nějak navíc. Ten den, jako obvykle, jsem se vydal s ovečkami na pastvu. Po nedlouhé cestě jsme stanuli na horské louce. Sedl jsem si do příjemného stínu a mlčky pozoroval ovečky. Jedna ovečka, dvě ovečky, tři oveč... No toto? Z ničeho nic to na jejím horním konci louky lehounce hvízdlo, trošinku písklo, pak to prsklo a objevil se malý divoký vír, který pomalu postupoval k nám. V mžiku jsem se probral. Měl jsem strach, aby ovečkám neublížil, ale vírek, potvůrka, se jim lehce vyhnul velkými oblouky a zamířil rovnou ke mně. Nezdálo se, že by chtěl někomu nějak ublížit. Ještě chvíli trvalo, než se zastavil. Pak jsem ho spatřil i já. Skoro jsem vykřikl: „Kdo jsi? Skřítek?“ „Bytostníček,“ odpověděl mi ohnivý mužíček s jasnýma očima a zatočil se ještě jednou v kole. „Škoda. Myslel jsem, že jsi skřítek“ řekl jsem zklamaně a zvědavě jsem si prohlížel jeho tetelící se tělíčko s trochu delší hlavou, než je tomu zvykem třeba u lidí. Srst mu nahrazovaly nesčetné červenožluté ohnivé plaménky. Neurčité končetiny planuly docela klidně, ale dokázal bych si dost dobře představit, že by uměly zapálit cokoliv. Kdyby byl chtěl. „Možná, že skřítek jsem, možná že nejsem. Lidé nám tak říkají.“ „Mají bytostníčci jména?“ zajímalo mě. „Ash,“ představil se. „Ash. Salamandr ohnivák“ dodal a vesele si při tom pšouknul. 2
„Takové jméno jsem jaktěživ neslyšel,“ přiznal jsem. „Jdu pozdě! Pozdě až, až,“ oznámil mi a já nebyl o nic moudřejší. „Dobrá. Budu ti vyprávět,“ řekl a drobounká hubička se mu bez pobízení rozjela. „Jednou jsem potkal kováře. Koval železo.“ „Šla mu práce od ruky?“ zeptal jsem se a hned se mi vybavily skoby, podkovy a háky. „Vůbec ne,“ oznámil mi smutně. „Tloukl palicí do studeného kovu a k ničemu to nevedlo.“ „Proč jsi mu nějak nepomohl?“ zajímal jsem se, neboť jsem o možnostech salamandrů již něco věděl. „Dal jsem mu oheň. První co udělal - ukoval nůž. Pak dýku, kopí a meč... Za dalších sto let jsem potkal lovce. Dávno už nelovil zvěř, aby se nasytil. Zabíjel lidi...“
a „To už ale přece lovec nebyl?“ odporoval jsem. „Ne, nebyl. Byl to voják! Hřál jsem ho na strážní vartě. Za dalších tisíc let jsem se pak jiného vojáka zeptal, proč zabíjí jiné lidi. U zvířat stejného druhu jsem se s tím setkal málokdy. Generál mi to nařídil, odpověděl mi.“ „Ten generál, to byl ale zlý člověk, že?“ přemýšlel jsem nahlas. „Ne, nebyl. Potkal jsem jednoho takového generála za tři tisíce let. Svítil jsem mu při dlouhých večerech světlem. Měl dvě děti, takové, jako jsi ty. Moc je miloval. Byl by pro ně udělal všechno na světě. Zeptal jsem se ho, proč nechá zabíjet jiné vojáky jiných armád. Pro štěstí a slávu svého národa a našich potomků, řekl mi tenkrát ten vysoce postavený voják. Je to zvláštní žít mezi lidmi. Čím víc mrtvých, tím jsou jiní šťastnější.“
3
Přemítal jsem, kolik to asi je těch tři tisíce let. Tenkrát jsem byl ještě tak malý, že jsem ani do školy nechodil. Tři tisíce bylo pro mne stejně tolik jako mých devět oveček. Tušil jsem však, že je to asi hodně a žádný z lidí tak dlouho nežije. “Potkal jsi ještě někoho horšího, než byl generál?“ zeptal jsem se mého nového kamaráda. „Ano. Později. Mnohem později. Potkal jsem vědce.“ „Vědce? Co dělá vědec?“ zajímalo mě. „Sedí za stolem,“ odpověděl mi Asch. „A co špatného je na tom sedět za stolem? Vždyť ani nemává mečem, ani nestřílí?“ Byl jsem trošičku zmaten. „Máš pravdu. Opravdu není vojákem a přece... “ rozpálil se Ash, div že pod nim nechytla tráva. „Sedí za stolem a vymýšlí vzorce.“ „Vzorce? Jaké vzorce?“ užasl jsem. „Třeba vzorce umělé hmoty! Musel jsem mu rozpalovat plamen v jeho laboratorním kahanu. Podle vědce se ta látka vyrobí a trvá i stovky let, než si s ní příroda poradí. Čím déle vydrží, tím lépe. Jiní vědci zase vypočítali, že kdyby se snažení těch prvních vědců podařilo, pokryje se celá Země do výšky tří metrů umělou hmotu.“ „To by ale zahynul na Zemi všechen život!“ užasl jsem. „Vidíš, říkal jsem ti, že vědci jsou horší než generálové. Dokáží i mnohem horší věci,“ dokončil Ash smutnou myšlenku. „Proč jsou takoví? Oni nemají děti?“ „I mají. Mnozí ano. Jsou takoví, protože používají jen předního mozku. Tam mají uložený rozum a jsou na něj řádně pyšní. Dokonce o sobě tvrdí, že jsou nejchytřejšími na světě.“ „A nejsou? Dokáží zničit i život na celé Zemi.“ Ash chvíli přemýšlel, jak mi dát ten nejlepší příklad. Pak pokračoval: “Ve stvoření jste tu, vy lidé, každý sám za sebe. Pro nikoho jiného.
4
Jednou jsem potkal tuláka, co nemá ani vlastní střechu nad hlavou. Uprostřed noci se hřál u ohně, hlavu měl podloženu starou dekou a koukal do nebe. Té jasné bezměsíčné noci svítily snad všechny hvězdy, které si jen můžeš představit. Ten člověk mohl být klidně básníkem. Jen slova mu chyběla. Neměl však zapotřebí ani slov, ani vzorců, ani čísel. Neměl zapotřebí cokoliv v přírodě zdokonalovat, či vylepšovat. Neměl potřebu kvůli svému štěstí závidět, nebo zabíjet jiného člověka. Nepotřeboval se ani chlubit svým štěstím nikomu jinému. On šťastný byl.“ „Potkal jsi ve světě ještě někoho?“ zeptal jsem se. „Ano. Potkal jsem politika!“ „Politika?“ „Ano. Potřeboval si zapálit dýmku. Pomohl jsem mu.“ „Komu pomáhá on?“ zajímalo mne. „Politik vymýšlí zákony pro kováře, vojáky, generály a vědce,“ řekl Ash a byl z toho docela smutný. „Tulákům on nepomáhá?“ „Ne, tulákům nepomáhá. Tulákům politik nerozumí. A čemu lidé nerozumí, toho se bojí.“
f „Máš pravdu,“ poznamenal jsem. „Na trpaslíčky také nikdo nevěří...“ To už jsem si ale posteskl jenom sám pro sebe, neboť ohnivý mužíček měl tu nejvyšší potřebu se proběhnout po louce. Ani jsem si nevšiml s jakou rychlostí sehnal všechny ovečky a poslušně je přiměl k pastvě nedaleko mě. A jak tak probíhal okolo, mohl jsem několikrát zaslechnout jeho: „Až, až, až jednou...!“ Bylo trochu chladnější, ale krásné odpoledne. Sluneční paprsky si snad ten den předsevzaly prozářit smrková úbočí až hluboko dolů, do údolí. Kou5
kal jsem na tu nádheru a poprvé jsem si uvědomil ten tak zvláštní a mimořádný pocit. Nevím čím se to stalo, ale měl jsem pocit toho tuláka, jak o něm vyprávěl Ash. Později jsem ten pocit dokázal pojmenovat. Byla to svoboda. Ash dokončil tanec. „Pojď, něco ti ukáži,“ řekl významně a vytáhl se až někam nahoru, jakoby se chtěl porozhlédnout. Pak to zase jen lehounce hvízdlo, trošičku písklo a když už to nakonec zase prsklo, stačil jsem jen vytřeštit oči. Na blízkém keři tavolníku seděl pravý doopravdický trpaslík. „Jéje, skřítek,“ vykřikl jsem. Lesní bytostníček se uklonil a začal zpívat melodii tak zvláštní, že jsem doposud nic tak krásného neslyšel. Zvědavě jsem si prohlížel jeho tetelící se zelenomodré tělíčko s bleděmodrou čapkou. A jak vám tak zpíval, stalo se něco neuvěřitelného. Jeho zpěv přilákal mnoho hmyzu z okolí pastvin. Kdybych byl býval ho neviděl, zůstal by tu k mému překvapení jen úchvatný hmyzí roj. S tím jsem si ale hlavu nelámal. To až později, mnohem později. V dospělosti si lidé často lámou hlavu zbytečnostmi. Pro mne bylo nyní důležité, že mám nové kamarády. Samozřejmě že jsem měl na jazyku spoustu otázek, ale než jsem je stačil vyslovit, úžasem jsem vytřeštil oči. Za potravou se slétlo mnoho desítek nejrůznějších ptáků a ptáčků. Samou radostí vydávali ty nejkrásnější trylky, jaké jen můžete v lese zaslechnout. Pak už se děly události samy sebou. Sotva se ptačí koncert přidal ke skřítkovu sólu, pupeny keřů, stromů a všelijakých bylin a trav pukaly a malé šťavnaté lístečky se počaly tlačit do života. Poprvé spatřily slunce. Bylo jaro. Tak to tedy je, pomyslel jsem si. „Přesně tak,“ odpověděl mi Ash, ačkoliv jsem vůbec nic neřekl nahlas. „Ty víš i to, co si myslím?“ „Nejen že vím o čem přemýšlíš, ale cítím i to, co cítíš ty,“ odpověděl mi Ash, rozloučil se se skřítkem lesa, poděkoval mu a usedl vedle mne na bobek. „I lidé to kdysi dávno uměli!“
6
„Co se s nimi stalo potom?“ zeptal jsem se. „Začali pěstovat rozum. Dnes jsou na něj tak pyšní, že zapomněli...“ Ash se odmlčel. Nechal jsem ho v úvahách a přemýšlel o tom náhlém jarním příchodu. „Jaro by stejně přišlo samo sebou,“ odporoval jsem v duchu.
p „Ba ne. Bez nás bytostníčků by se příroda probudila koncem léta. Nejdříve. Každý strom, každá zahrádka, každý hájek i remízek, každé políčko má svého opatrovníčka. Zatím jsme se spokojili s tím, že po zimě probudíme přírodu. A lidem to přijde samozřejmé. Jako všechno ostatní. Slunce, déšť, vítr, příroda. My však umíme mnohem víc, než si lidé dokáží představit...“ „Co ještě umíte?“ užasle jsem se obrátil na Ashe a ačkoliv jsem cítil jeho blízkost, již jsem ho neviděl a ani neslyšel. Jen ze vzdálených strání si ozvěna zpívala:
„Až jednou stane se a objeví se kruhy, snad potom prohlédneš a přesvědčíš své druhy...
„Kruhy? Jaké kruhy?“ volal jsem za ním, ale nikdo mi již neodpověděl. Přešlo jaro a přešlo léto. Často jsem vzpomínal na ten tak prazvláštní a kouzelný rozhovor prvního jarního odpoledne. Nikdy před tím, ani potom, nesešly mé milé ovečky z horské pastviny klidněji. Krok za krokem, kopýtko za kopýtkem pokládaly před sebe a ukrajovaly opatrně cestičku k domovu. Pomalu a klidně klesaly tak horskou pěšinou kolkol smrtelného srázu padajících vod Stříbrného potoka dolů, do údolí. Snad byly vedeny všemi bytostníčky co jich jen na světě je. Snad k tomu stačil jen pouhopouhý Ash. Nevím.
7
Mně se ale zdálo, jakoby je vedl domů, do chaloupky, k dědouškovi sám Nejvyšší. Doma
jsem
také
všechno
dědouškovi
dopodrobna
vypověděl.
Ne, nesmál se mi. Vůbec se mi nesmál a ani si nemyslel, že jsem snad odpoledne na pastvě usnul a všechno se mi jen zdálo, nebo dokonce, že jsem si to všechno vymyslel. Povšimnul jsem si jen, jak se v jeho tváři vrásky prohloubily ještě více. Možná, se šlo pouze o stíny blížícího se večera. Možná. Spíš, než bych byl s určitostí věděl, tušil jsem, že jsem mu ten večer přinesl jisté starosti. Tušil jsem to, protože jsem byl přece dítě a dítě je v zajetí tušení stínů. Vždyť jen dítě může koutkem oka zahlédnout skřítka. Možná snad, že je toho schopen dospělý, co zůstal dítětem. Možná...
Škola
podzimem začala škola. Cesta do vesnice mi trvala obvykle necelou hodinku. Vedla údolím kolem potoka. Stříbrný se tu pojednou zařezával hlubokým korytem, takže bylo nutno vystoupat nahoru a pokračovat přes sedlo dále kolem Koňských hřbetů. Minul jsem Valachův chomout, Kobylí bok a Kobylí zadek, mohutnou skálu rozštípnutou uprostřed tajemnou slují. Nikdy jsem se neodvážil dovnitř ani pohlédnout. Říkávalo se, že až tudy projede vozka s koňským spřežením dovnitř, nastane konec světa. Ale věřte babským povídačkám. Dnes tu byla skulina, že bych se jí mohl sotva protáhnout. Nahoře se mi pak vždycky naskytl rozhled daleko do kraje. Škola byla maličká jednotřídka, schoulená uprostřed vesnice. Pan učitel všechny hezky přivítal, zvláště pak nás, nové prvňáky. Když pak ještě dodal, že dnes si budeme jenom vyprávět, setkal se jeho návrh se všeobecným veselím. „Jistě jste také tak jako já o prázdninách zažili mnoho zajímavého a dobrodružného...“ bloudil očima po třídě, aby nakonec si to namířil rovnou 8
ke mně. Horkost mi polila tváře. Celý rudý jsem koktal nějaké nesmyslné slabiky, dlaně mě pálily a krůpěje potu mi počaly stékat po zádech. Nebyl jsem uvyklý lidem, spíš ptákům, zvěři a ovečkám. A s těmi, jak známo, mnoho řečí nenaděláte. Když už už jsem chtěl vyběhnout ven ze dveří a navždy dát škole sbohem a byl jsem na pokraji zoufalství, zachránilo mě několik hlásících se rukou. „...Sím, sím.“ „Tak třeba ty!“ ukázal pan učitel do poslední lavice, kde seděli už jistě nejmíň páťáci. Rusovlasý habán se vztyčil: „My byli s tátou střílet lišky!“ „..my zajíce!“ ozývalo se odjinud. „..a my jsme s bráchou stopovali divočáky,“ ozývaly se hlasy jeden přes druhého. Zdálo se mi, jakoby poslední týdny došlo k vymýcení zvěře s celého širokého okolí. Vstal jsem a chystal se odejít. Pranic se mi ve škole nelíbilo. „Kampak, kampak.“ Pan učitel mi položil ruku na rameno a zatlačil mě silou zpátky do lavice. „To nejde chlapče, tady nejsi na pastvě!“ Bylo znát, že jsem si jeho náklonnost nezískal. Třídou to zašumělo. „Tak klid, děti! Klid! Jen pěkně tichučko!“ snažil se je uklidnit. „I já měl mnoho zážitků, ale přece o jeden z nich bych se dnes s vámi chtěl podělit. Je nejen prázdninový, ale i zajímavý a tajemný. Chcete ho slyšet?“ „Ano, ano, vyprávějte,“ volaly děti. „Dobrá tedy. Jednoho krásného rána jsem vzal batoh a vydal se na výlet k jezeru tak den cesty odtud. Cesta vedla dílem lesem, dílem se klikatila mezi poli. K polednímu jsem dorazil k lánu již vzrostlé pšenice. Bylo nutno pole obejít vyvýšeným úbočím, neboť projít tou spoustou klasů by jistě nadělalo mnoho škody a stálo by mě to i mnoho sil. Úbočí bylo plné kamenů a já si musel dávat pozor na četné hady, kteří se tu jistě vyhřívali v poledním jižním slunci. S očima upřenýma k zemi jsem obcházel lán. Na pár neškodných užovek jsem opravdu narazil, ale to bylo tak všechno. Pak jsem ale po-
9
hlédl do pole a užasl. Téměř uprostřed, dobrých osmdesát kroků od nejbližšího okraje, byly kruhy!!!“ „Kruhy? Jaké kruhy? A z čeho?“ ptaly se děti jeden přes druhého. „Ano děti. V obilí byly sleženy kruhy. Tisíce klasů ležely ohnuty u samotné země a byly zohýbané pravidelně do sedmi velkých a šesti malých kroužků. Ty velké mohly mít v průměru tak dvanáct až patnáct kroků, ty menší pak tři nebo čtyři. Široko daleko, až k ouvratím, se pak vlnila vánkem neporušená pšenice. Ani jediné z okolních stébel nesvědčilo tomu, že by se tam kdokoliv proplížil a vytvořil tak úchvatné a dokonalé dílo. Zůstal jsem tu stát jako přimražen a hleděl na těch třináct svědků čehosi, co jsem si nemohl jasným rozumem nikterak vysvětlit. Hleděl jsem na stopu čehosi vprostřed neposkvrněného porostu. Otisk třinácti kruhů. Navíc dokonalých.“ „Pane učiteli, pane učiteli, kdo to udělal?“ volaly děti jeden přes druhého. „Zváleli pole snad koně? Nebo snad jiný dobytek?“ ptaly se.
q Učitel chvíli koukal z okna, jakoby hledal vysvětlení někde venku. Když se otočil zhlédl jen naše dychtivé pohledy. Pak pomalu, pokládaje slabiku za slabikou pokračoval: „Nevím, děti. Nepřišel jsme tomu na kloub tenkrát, nevím to ani dnes. Je to však pravda, pravda stejně čistá, jako ta, že tu teď stojím před vámi. Jistý pocit jsem však měl. Bylo mi volně, bylo mi lehce, jen vzlétnout... Pak přišli jacísi lidé. Snad sedlák, co mu lán patřil, místní policajt a dva další, které bych šacoval na nějaké učence. Učenci pořád něco psali a malovali a dohadovali se mezi sebou. Nakonec se vydali ke kruhům. Pomalu rozhrnovali neporušené klasy a všímali si sebemenších maličkostí. Zavolal jsem a sedlák mi pokynul, že je mohu následovat. Beru vás za svědka, povídá mi policajt. Dohonil jsem je až téměř u toho zázraku. Plocha kruhů byla opravdu dokonale poležena, jedno stéblo hnedle vedle dru10
hého. Při podrobnější ohledání však ani jedno z dutých stébel nebylo násilně ohnuto, nalomeno, nebo dokonce zlomeno. Jaká síla to vlastně způsobila? Jaká síla si tu pohrála? Jistě obrovská. A přesto nebyla zmařena sebenepatrnější osina a z klasů nevypadlo sebemenší pšeničné zrníčko. To, co nás tam tenkrát obklopovalo, byl pocit síly a pocit něhy. Máte snad vy, nebo vaši rodiče, podobnou zkušenost? Setkal se někdo z vašich blízkých někdy s něčím podobným? Rád bych znal to tajemství... Pocit síly a pocit něhy. Dvě síly, které společně potkáte málokdy.“ Mně se cosi propojilo v hlavě. Tenký hlásek, lesní ozvěna a vyslechnutý příběh. Jak to volal Ash?
„Až jednou stane se a objeví se kruhy, snad potom prohlédneš a přesvědčíš své druhy...“
„My nevíme!!“ chci volat jako ostatní, ale najednou se slyším, jak křičím přes všechny: „Vím kdo si tam hrál. Vím to. Vím!“ Můj hlásek se rozlehl třídou. Ta k mému překvapení i zděšení třída ztichla. „Co je, ovčáčku, co tady křičíš! Myslíš, že jsi na pastvě?“ spražil moji opovážlivost učitel. „Tady je škola,“ pokračoval již o něco mírněji, „a jestli máš co říct, tak přihlas! Co jsi to vykřikoval?“ „My my myslím,“ koktám a zase ty zpocené dlaně, ale nakonec, přece jen při vzpomínce na mého malého ohniváčka, mi odvaha rozvazuje jazyk, „skřítci, ano, udělali to skřítci,“ říkám rozhodněji. Učitel to ale bere jen jako výsměch jemu a jeho příběhu. „Cože? Skřítci? To nám tu ještě scházelo. A co třeba trpaslíci? Trpaslíci to nebyli?“ dotčeně se ozval učitel. „Trpaslík, trpaslík!“ pokřikovali na mne ze všech stran. „Tak dost! A klid!“ zahřměl pan učitel třídou, „ovčák nás jistě všechny poučí.
11
„Možná, když chcete, tedy trpaslíci. Skřítci si rádi hrají. Milují hru. I každé pole má své skřítky. Starají se o každé stéblo, o každou rostlinku, každé zrnko a nikdy by nic zlého neudělali. Viděl jsem je!“ Učitel ale na mne koukal, jako kdybych byl rovnou obecním bláznem a nijak moje nadšení nesdílel. Byl jsem pro smích. „...a dál?“ zeptal se shovívavě, jako bych tím bláznem opravdu byl. Já ale mlčel. Věděl jsem, že to nemá cenu. Zkuste vyprávět slepému, jak svítí slunce a hluchému jak šumí horská bystřina. I člověka bez čichu bych dříve přesvědčil o vůni majoránky, než kohokoliv o hrátkách a kouzlech skřítků. Tak to byl můj nadlouho nejdelší školní projev. A to je tedy škola. Učí nás tu číst a psát. Taky počítat, abych věděl co je to ten milion. Ten trpaslík mi už zůstal.
Kamna
en první školní podzim mi naštěstí udělal obrovskou radost dědoušek. „Když už chodíš do školy, synku, tak to už jsi velký kluk. Kachláky máš ode dneška na starosti ty!“ Můj sen se splnil. Kuchyňská kachlová kamna - to není jen tak obyčejná věc. Dokáží hořet, až se jejich praskot rozléhá po celé chalupě, umí meluzínu
podzimních
větrných
poryvů,
nebo
jen
žhnou
klidným
teplem
až do kuropění. Když do nich nacpete mokrá polena zlobí-li se a čoudí pak, jak naštvaná lokomotiva. Ba ne, kachlová kamna nejsou jen tak obyčejná věc, snad mají i duši, nebo jak bych to dokázal nejlépe nazvat. Nyní, nejenže jsem se mohl celé hodiny dívat do hořících dřevěných polen, poslouchat praskání rozpálených borových špalíků, cítit linoucí se teplo kachel a vdechovat tu ničím nenahraditelnou vůni. Od nynějška jsem se měl 12
stát i topičem. Trpělivě jsem čekal na konec babího léta, abych v nich mohl poprvé sám, docela sám, zatopit. I dočkal jsem se. Pečlivě jsem kamna vymetl, narovnal hraničku z drobného suchem praskajícího roští a vzal do chvějících se rukou zápalky. Proud jisker, který vylétl a zapálil jednu z větviček. Než jsem však stačil zavřít dvířka, zpozoroval jsem, jak plamen znenadání nepřirozeně zesílil, proběhl vnitřními útrobami a kousek vykoukl ven. Jeden z plaménků se lehce a docela přirozeně oddělil. Pak to jen lehounce hvízdlo, trošinku písklo a prsklo, ale to už znáte. Překvapilo mě to stejně tak, jako ponejprv. Objevil se Ash. „Kde jsi byl?“ zeptal jsem se salamandříka. „Kde by. Tady i tam. Blízko tebe i daleko. Celý čas. Jenom jsi mě, víš..., jenom jsi mě neviděl!“ Ohniváček si několikrát odpšouknul. „Jak je to možné? Jak je možné, že někdy tě vidím a jindy ne?“ „Tak už to chodí. Lidé nás nemohou nikdy spatřit zrakem i kdyby si to přáli sebevíc. Pokud jim chybí dostatek citu a intuice, nespatří žádného z nás ani ten nejmenší kousíček.“ „Proč je to tak těžké, Ashi?“ zajímalo mne. Neposedný ohniváček oběhl několikrát světnici, aby se usadil na hořejší kachlové polici.
s „Inu, ono je to tak, že bytostníčci jsou plášť boží. Jeho nástroj. Jako kovář, kterého jsem ti vzpomínal, vládne kladivem. Stačí, aby Nevyšší mávnul jenom cípkem, zvednul kopí a probudí se živly. Je lhostejno který, zda-li voda, oheň, vzduch nebo země. Ty mě vidíš sotva někdy a můžeš být proto šťastný. Nejvyššího však nespatříš nikdy. Ani v životě, ani po smrti. Přesto ale nemůžeš říci, že není...“ 13
V té chvíli jsem ale více přemýšlel o tom, že bych měl do kamen přihodit pár polínek. I oheň přece potřebuje potravu. V kamnech ihned zapraskalo. Udělalo mi to radost. I ohniváček se viditelně rozveselil a začal si sám pro sebe zpívat. Najednou však ztichl, sedl si blízko mne na rozpálenou plotnu. Pozoroval jsem, jak se jeho tetelící pařátky protáhly do škvír mezi litinové pláty, až se uprostřed plotny rozežhavil červený kruh. Cosi mne napadlo. „Proč kruhy? Ano, proč bytostníčci vytvářejí právě kruhy? Proč Ashi žhavíš na plotně kolo. Proč ne třeba čtverečky, proč ne čtverečky, nebo něco jiného?“ zeptal jsem se ho. „Hodíš-li do vody kostku, také se nedělají čtverce,“ odpověděl mi klidně ohniváček. „Bytostníčci nikdy neplýtvají silami. To máš tak. Když lidé uvidí jezero, mohou říct: Je tak a tak veliké, anebo, je tak a tak hluboké, anebo, že i rychlé lodi to trvá z jednoho břehu na druhý třeba půl dne. Když pak mají ale vyprávět, jakou má průzračně čistou vodu, překrásné okolí, jak je uchvátil dravec kroužící nad hladinou, nebo plující ryby pod hladinou, začnou koktat, neboť slovy se to nedá nijak vypovědět. Je to jen a jen jejich zážitek a může být sebekrásnější, nikomu ho nikdy nepředáš tak, jak by si zasloužil. Takový zážitek se dá jedině prožít a nemůžeš se o něj podělit se žádným z lidí.“ To už ale se Ash jakoby se počal pojednou ztrácet, jakoby jeho tělíčko byly řidší a řidší, že jsem ho již téměř neviděl. „Kdy tě zase uvidím?“ „Až zase jednou,“ zaslechl jsem už jen odněkud z daleka. „Až bude zase tvoje srdce prosvětleno citem více než kdy jindy. Až pocítíš zase velkou radost nebo třeba i strach. Tak tedy až zase někdy příště.“ Poslední věta už zaznívala tak slabě, že jsem ji téměř neslyšel. Kamna se pořádně rozhořela.
14
Vánoce
ednoho dne se otočil vítr a přinesl sníh. Nastala zima. Byl to zvláštní čas. Chvíli sluneční paprsky ozařovaly úbočí, aby v zápětí mohutný nápor větru přihnal těžké černé mraky těch nejfantastičtějších tvarů. Sněhové přeháňky pak byly stále častější a měnily se v bouře. Jakoby se skřítkové vzduchu probudili a při svých hrách projevovali nadšenou radost nad svou tvorbou. V životě bytostí mraků jsou bouře větru, deště a sněhu jejich nejšťastnější hrou, řekl mi jednou Ash. Zatímco severák uhánějící údolím ohýbal staleté stromy hluboko do předklonu a odnášel vše, co mu stálo v cestě, u kachlových kamen bylo milo. Pak zase vítr prudce tloukl okenicemi, jakoby je chtěl vyrvat z pantů a pak nafouknout chaloupku jako balón. „Tak toto tu nebývalo,“ posteskl si jednou dědoušek. „Snad už budou lidé lepší...“ Ten den pak nastala bouře z nejkrutějších. Chaloupku navštívila meluzína a houkala tak strašidelně v komíně až mne obcházela hrůza. To se ujali vlády snad samotní sylfové - černí draci. Nejkrásnější a největší ze všech skřítků, ale také nejstrašnější. Nikdy si naštěstí nehrají sami, vždycky jen pod dohledem andělů. Bez andělů strážných by člověk nepřežil. Takový to byl v ten den strašný čas. Dědoušek odešel narychlo něco obstarat do vesnice. Osaměl jsem. S přibývajícím šerem však na mne počala padat tíseň a tíseň je jak osel, co táhne za sebou plný formanský vůz strachu. Snažil jsem se na všechno zapomenout, ale můj vůz by už nezvládlo ani koňské šestispřeží. Pokolikáté jsem otevřel kamnová dvířka a přiložil další polínka. Pokolikáté už, jsem se alespoň teplem snažil zahnat svou úzkost a stísněnost. Pak, v jedné chvíli, koukala okny už jenom tma. Jen bílé chuchvalce vloček tloukly do tabulek.
15
Viděl jsem stále mlhavěji. V očích se mi objevily slzy a kutálely se mi po tvářích. Ani jsem dobře v tu chvíli neviděl do ohně. Nemohl jsem proto ani zaslechnout, jak to zas tichounce hvízdlo, trošinku písklo a také prsklo. „Proč nemám maminku?“ rozvzlykal jsem se. V klíně se mi usadilo něco měkkého a teplého. Byl to Ash. Pohladil jsem ho, jako by to byl nějaký malý chlupatý kocourek. Hřál mě do dlaní a mě to uklidňovalo. „Proč nemám rodiče jako ostatní?“ vzlykal jsem. Můj smutek však Ash se mnou nesdílel. Docela vesele a spokojeně se dál tetelil v mém náručí. „Myslel jsem, že víš jak mi je,“ vyčítal jsem mu. „Myslel jsem, že budeš smutný i ty. Myslel jsem, že mi tu nespravedlnost vysvětlíš. Myslel jsem...“ „Ach, vy lidé, jste tak zvláštní, stále jenom myslíte a zapomínáte na srdce...“ „Na srdce?“ zeptal jsem se, neboť se mi zdálo, že jsem se asi přeslechl. „Ano. Na srdce. Co cítíš, když se choulím blízko tebe, v tvém náručí?“ zeptal se ohniváček.
j „Teplo...“ přiznal jsem, „teplo a klid...“ „Tak vidíš! A vzpomeneš si ještě na maminku? Jaký máš při tom pocit?“ předl Ash a podíval se mi při tom do očí. Zatímco okenicemi stále otřásaly večerní poryvy větrné vichřice, já se jakoby kouzlem ocitl uprostřed léta pod jakýmsi starým dubem. Nepamatuji se, že bych někdy na tomto místě byl, ale ten obrázek byl tak jasný a tak živý, že jsem o tom nemohl pochybovat. Na nedalekém políčku žnul tatínek otavy. V příjemném stínu rozložité koruny jsem pak spatřil maminku. Letní šaty ji povívaly ve vánku. Pak se nade mnou sklonila. Byla krásná. 16
„Máš pravdu, je to..., ano..,“ zarazil jsem se, jako bych tomu ani nemohl uvěřit. „Už tomu rozumím! Je to úplně stejné!!!“ „Přesně tak a to tedy znamená jenom jedno jediné. Tvoje maminka je tu s tebou nyní stejně tak, jako že jsem tu s tebou já. Vím to, proto se mohu usmívat.“ Ash mi pak lehce vyklouzl z náruče a samou radostí několikrát obletěl světnici jako kometa. „A dál? Co bylo potom?“ zeptal jsem se Ashe a už jsem o jeho přátelství nepochyboval. „Letní vánek se pak náhle změnil v ostrý vítr a sylfové přinesli tmavý mrak. Tatínek nechal hned práce a pospíšil si z pole. Sotva se však ocitl pod stromem a zdálo se, že jste všichni v bezpečí, udeřil z černého nebe blesk a dubem projela smrtící rána. Dub nemohl odolat. Nevýslovná síla urvala větve od kmenu a i samotný kmen se rozsypal na nesčíslné třísky. Přežil jsi jenom ty...“ „Ale proč?“ Ta otázka mě začala nevýslovně pálit. „Proč si černí draci vybrali právě moje rodiče a ne třeba mě? Co jim udělali?“ „Ba ne, sylfové jsou nevinní, jen plnili vůli Nejvyššího. On nikdy nebere lidi z tohoto světa za trest. Snad jenom ty, co nechtějí pochopit vůbec nic.“ „Tak proč tedy museli zemřít?“ Byl jsem zmaten. Ash však spokojeně předl: „Za odměnu přece! Rozumíš tomu? Za odměnu!“ Udiveně jsem vydechl: „Za odměnu? Tak lidé umírají za odměnu?“ „Když človíček poprvé vdechne život,“ předl skřítek dál svou myšlenku, „vdechne mu Nejvyšší i nějaký úkol. Život je jen škola. Obyčejná škola. Jako třeba ta tvoje. Stalo se ti už, že jsi nepochopil školní úkol?“ zeptal se Ash. Nemusel jsem přemýšlet dlouho, abych mu přikývnul. „Tvoji rodiče si tady na světě, pro tento život, svůj úkol již splnili. Tam, tenkrát pod dubem, nastal jejich čas...“ „Ale já už vím, že tu maminka je se mnou!“ nechtěl jsem si nechat už nic vzít. 17
V nočním burácení jako bych odněkud zaslechl zvoneček. Ne, nezdálo se mi to. Zvonění se ozývalo stále silněji, až mi z toho v uších hučelo. „Vstávej, synku, probuď se!“ Když jsem otevřel oči, skláněl se nade mnou dědoušek. „Snad nechceš prospat vánoce? „Vánoce?“ Ach ano, dnes je přece Štědrý večer, zaradoval jsem se, když jsem spatřil v koutě čerstvě zasněžený smrk a dědouška, jak tajemně schovává ruce za zády. Copak to asi je...? Pak něco potichu kniklo. Dědoušek už nevydržel dále schovávat to sladké překvapení a položil na zem malý chlupatý uzlíček. Štěňátko šťastně zaštěkalo. „Je moje? Opravdu moje?“ zeptal jsem se pro jistotu. Když pak dědoušek přikývl, v kamnech vesele zapraskalo a já si už byl docela jist, že se má maminka na všechno dívá...
Bobeš
těňátko ještě ten večer dostalo pro jistotu jméno Bobeš. Přece mu nebudu říkat pejsku, že. Když jsem se na něj zlobil, tak jsem mu říkal Bobku. To se ale stávalo málokdy, protože Bobeš byl snaživý a učenlivý žáček. Dědoušek mi ho také často dával za příklad. Mnohokrát za mnou přiběhl s čumáčkem nahoru a kroutil chlupatým tělíčkem jako housenka, jakoby se chtěl se mnou podělit o to všechno nové a krásné, co toho jen v okolí bylo. Přitom legračně vrtěl ocáskem a přešlapoval na místě, abych se s ním hned vydal ten nový svět objevit. Nová rostlinka dole pod jalovcem mu asi voněla zvlášť příjemně. Nenechal se mnou nijak odbýt a já ho musel následovat. Než jsme k ní došli, několikrát se ohlédl, jestli mě náhodou neztratil. Hlupáček...
18
Mezi zbylými sněhovými polštářky se klubala první sněženka. To bylo tak někdy v polovině března. Novému jaru se však, krom té první sněženky, moc nechtělo. Stálé sněhové plískanice přecházející v déšť, střídala mlha. Nic nenasvědčovalo tomu, že bytostníčci chtějí ten rok jaro probudit. Stříbrný potok se změnil v hluboké a široké koryto a voda brala s sebou dolů do údolí vše, co ji přišlo do cesty. Kořeny, větve, kusy kmenů, ba i hlínu a kameny. Ne, to už nebyl ten přátelský potok, který jsem znal. Dnes se tu lila řeka. Horská a divoká, v níž vodní horštíci hráli své nekalé hry. Vydal jsem se s Bobšem vzhůru ke koňským hřbetům. Vystoupali jsme kolem hlubokého koryta, až ke Koňskému zadku. Při pohledu na skálu jsem oněměl úžasem. Její, kdysi tak úzká štěrbina, do které jsem se neodvážil ani pohlédnout, se rozestoupila. Mluvívalo se o varování. Mluvívalo se o tom a ono se to stalo. Dnes by tudy projel dovnitř nejen vozka s koňským spřežením, ale mohl by naložit na žebřiňák i plnou fůru sena. Klidně. Do útrob skály zela nyní široká a temná prohlubeň. Zvědavost mi ale ten den přece jen nedala a já chtěl umíněně nakouknout dovnitř. Bobeš však byl jiného názoru a rozhodl se nevstoupit dále, než-li k jejímu ústí. Marně jsem ho lákal. Marně mu domlouval. Byl jsem rozrušením jak smyslů zbavený. Sotva jsem vešel dovnitř a obklopilo mě šero, objevil se Ash. Dobře tušil, jak moc ho budu potřebovat. Po několika krocích zužující trychtýř jeskyně se počal opět rozšiřovat a nebýt Ashe, ocitl bych se v naprosté tmě. A tu, pojednou, ano, tam, tam v koutě se něco tmavého a hranatého pohnulo. Nebylo to však samo. „Gnóm,“ vyprskl Ash směrem k tomu místu. „Skřítkové země!?“ vykřikl jsem. „Ano. Jsou to oni!“ naklonil se můj přítel ke mně a co nejtišeji mi zašeptal: „Je třeba se mít před nimi na pozoru!“ Snažil se mi při tom co nejlépe posvítit do těch míst a osvětlit i kouty z nejtemnějších. „Žili si zde v poklidu ticha a temna skály od věků. Neradi jsou rušeni.“
19
Zaslechl jsem Bobše, jak zoufale kňučí u vchodu. Pak jsem je zahlédl i já. Menší podsaditější hnědozlaté bytosti podobající se hranatým králíkům. Podzemí se pojednou otřáslo. „Pojď, rychle pojď ven, nečekal jsem, že se tak rozzuří!“ stačil ještě vzkřiknout Ash. To už se ale ze shora počal sypat mohutný proud kamení. Zdálo se, že nebylo nejmenší naděje odtud uniknout. A přece mě štěstí neopustilo. Ash nechal plamen volně plynout vzduchovými proudy. „Tady, tady odhazuj!“ přikázal mi a rozhořel se velikým světlem. Dal jsem se do práce. Čekal jsem, že se gnómové objeví a znova mi vyvedou nějakou další zlomyslnost. Naštěstí se tak ale nestalo a raději dali přednost klidu zalezli hlouběji do skal. Již jsem je nespatřil. Konečně jsem otvor zvětšil natolik, že jsem se mohl vysoukat ven.
t „Proč jsou takoví?“ zeptal jsem se. „Myslíš, proč jsou tak zlí?“ opáčil mi ohniváček otázkou. „Ano. Vždyť jsem jim přece nechtěl ublížit,“ bránil jsem se. „Oni nejsou ani zlí, ani dobří, gnómové jsou stejní, jako všichni bytostníčci. Chrání si jen svůj úděl. Co na tom, že je to lidem někdy nebezpečné...“ „Vždyť mě chtěli zabít,“ řekl jsem docela rozmrzele. „Opravdu si to myslíš? Opravdu si myslíš, že o životě rozhodujeme my, bytostní? I oheň, i voda i vítr dokáže živým pořádně ublížit. Ale dokáže je přece i zahřát, roztočit vodní kolo, nebo usušit seno na louce. Chce to jen lépe skřítkům porozumět!“ „Nejsou ani dobří ani špatní, pouze jsou,“ opakoval jsem si nahlas, když jsem s Bobšem sestupoval kolem hučících vod dolů, k chaloupce. Bobeš nadšeně zaštěkal. Jen s drobečkem fantazie mi to znělo, jako by bafal: 20
„Hlupáčku! Hlupáčku!“ Docela možná to byla jen ta obyčejná psí radost z toho, že jsem nepodlehl mé objevitelské vášni. Možná. Počal jsem chování zvířat pečlivě sledovat. V budoucnu by mi to mohlo v mnohém pomoci.
Bouře
dybych se ten den probudil a někdo by mi řekl, že je listopad, uvěřil bych mu. Již po několikáté jsem se podíval na kalendář, abych se ubezpečil, že je květen. Stromy zůstávaly stále holé, jakoby se již nikdy neměly zazelenat, jakoby již nikdy neměly probudit barevné květy do nového života. Tráva na pastvinách téměř chyběla. Zůstávaly jen její nepatrné zbytky, splavované však častým vodním bičováním. Jen málokdy jsem mohl zaslechnout ptačí trylek nebo hmyzí bzukot. Bylo to tak zvláštní, že jsem tomu mohl jen stěží uvěřit. Toho rána Bobeš ťapkal okolo mé postele a důrazně si vynucoval moji pozornost: Vstávej už! Přijdeš pozdě do školy! Dědoušek se pomalu šoural světnicí a zamyšleně připravoval snídani. „Říkáš, že se kobylí skála rozestoupila?“ „Ano. Byl jsem uvnitř!“ přikývl jsem. „To pak ale znamená, že...,“ nedokončil větu. Několikrát vyhlédl oknem, aby se se smutkem v oku od něj zase odvrátil. Snad čekal, že alespoň ustane ten nepříjemný a vodou nasycený vítr. „Musím dnes do hor,“ řekl nakonec rozhodně. Poslední dobou tam chodil často, avšak nikdy mi o tom nechtěl říci nic bližšího. Snad mě nechtěl děsit událostmi, které tušil a které měly následovat. Snad.
21
Pomalu jsem se oblékal a ještě pomaleji ukusoval vánočku a zapíjel ji bílou kávou. Pak jsem se vydal na cestu do školy. Na prahu jsem se ještě ohlédl. Seděl tam Bobeš. Svůj čumáček natáčel chvíli napravo, chvíli nalevo a dlouho se za mnou díval takovým zvláštně smutným pohledem. Nechvátal jsem. Ostatně nechvátal jsem nikdy. Konečně jsem minul ten ošklivě rozšklebený Koňský zadek a stanul na vrcholu sedla. Ještě jsem se chvěl vzpomínkou na ten nepěkný zážitek. Ten den se mi naskytl smutný pohled. Šedá se proplétala s holinami pustých strání okolních kopců. Jak rád bych si v tu chvíli alespoň chvilku popovídal s Achem. Jak rád bych se dověděl, co se tu děje. Jak rád bych uvítal vysvětlení, kam odešli všichni bytostníčci a proč nedělají jaro. Nemohl jsem uvěřit, že zapomněli. Ačkoliv jsem se dostal do míst, kde se cesta již kloní z kopce, počal jsem se loudat. Nepřišlo mi důležité přijít včas. Vůbec mi nevadilo, že mi bude zase učitel vyčítat pozdní příchod a ostatní spolužáci se mi vysmívat do trpaslíků. Nevím, kde se ve mně ten pocit vzal. A nevím také, proč sílil s každým krokem, s každou minutou. Jak nicotné se mi zdálo školní biflování. Jak malicherné mi přišlo nekonečné šprtání dlouhých pasáží.
o Zastavil jsem se a díval se dolů. Pozoroval jsem svět ptačím pohledem. Zdálo se mi, že se jako skřivánek vznáším nad krajem, který byl tady otevřen do daleka. Několik desítek doškových střech, věž malého kostelíka, koruny hřbitovních stromů a o kousek dál kovárna a statek. Největší stavení ve vsi. Středem návsi protékala dnes již řeka Stříbrného potoka, která se v dáli rozlévala do veliké šíře. Nikdo by ji dnes nemohl přebrodit. Ani s koňmi ne. Dřevěný most přes vodu, který tu stával co lidé pamatují, odplaval kamsi s prou-
22
dem dolů a nezanechal po sobě ani tu nejmenší známku. Cesta ke vzdělání, ke škole, se mi uzavřela. Smíšené pocity se ve mě střídaly stejně tak, jako oblaka nade mnou. Stál jsem tu a nevěděl co si počít. Pak se můj pohled zastavil daleko na obzoru. Zatímco nade mnou plula sice šedá, ale řídká oblaka jak roztrhaná prostěradla, tak tam, kdesi daleko, náhle krajina končila. Pokračovala jen jakousi nepřirozenou temnou stěnou. Stál jsem v tom posvátném klidu a tichu jako přikován. Nevím jak dlouho trvalo, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, jak se ta hrůza nepatrně, ale přece jenom přiblížila. Cosi mne však vyrušilo. Koutkem oka jsem zahlédl starý ztrouchnivělý pařez, jak se šepotem a šelestem probíral z dlouhého spánku. Pak se proměnil v šedozelenou, mechem a plísní porostlou lesní bludičku. Pokynula mi, abych ji následoval. Ne, nevěřil jsem, že mě světélkováním vtáhne do nitra hlubokého lesa, a pak mne nechá bloudit mnoho hodin. Nebyla ani z těch, co vás zavlekou do útrob bezedných bažin. Dnes byla jiná. Možná snad, že by se tak jindy stalo, ale dnes jsem postřehl její ustaraný pohled. Následoval jsem ji. Vedla mne neznámou mě cestou zpět kamsi nahoru. Ocitl jsem se na náhorní planině plné starých vykotlaných pařezů. Tam se mi také ztratila. Teprve nahoře, v tom až hrůzném tichu, jsem pochopil její úmysl. Znova, jako už mnohokrát, mne přesvědčil někdo z bytostných, že dobro a zlo jsou jen lidské výmysly a pro ně, skřítky, nic neznamená. Prostě jsou a plní daleko vyšší cíle, vyšší plány. Sotva jsem si to ale stačil uvědomit. Černá stěna se přiblížila. Z nebe pak ohnivý sloup rozťal obzor na dvě poloviny. Blesk byl jistě dílem nejstarších černých draků - žijících už od samotného prastvoření. Stál jsem tu v úžasu, jakoby přikován hrůzou, neschopen sebemenšího pohybu. Až úder hromu mě vrátil do života. Tlak vzduchu se mnou zacloumal tak silně, že jsem zavrávoral. Okamžitě jsem se otočil a utíkal domů.
23
„Neohlížej se!“ znělo mi v uších. Samotný kratinký pohled by stačil, abych propadl beznaději. Avšak malinká světlá jiskřička, někde hluboko uvnitř, mi dodávala naději. Na tomto místě bych se mohl vrátit na počátek příběhu. Byl jsem stále ještě malým, docela malým klukem a chyběla mi mnohá slova a tak mnohé z toho pozoruhodného, co jsem prožíval, jsem nedokázal ani pojmenovat. Opravdu mi věřte, že slov není k přežití zapotřebí a docela jistě jsou zbytečná. Přesto jsem alespoň už trošičku poodhalil tajemství bytostných a ani za mák mi nevadilo, že se mi ostatní lidé smáli. Věděl jsem s naprostou jistotou, že pokud mne jeden ze skřítků vyvede z nebezpečí přežiji. I kdyby šlo o bludičku, bludný kořen, nebo o samotné sylfy. Nesmím však otálet již ani vteřinu. Čekání mě nezachrání.
z Rozběhl jsem se směrem ke Koňským hřbetům. Víte, běží-li člověk závod o život, je lhostejno, je-li dospělým, nebo dítětem. Rozdíl je pouze v tom, že dospělý má alespoň mlhavou představu o tom, kam by běžet měl. Dítě je hnáno jenom svojí intuicí. Vzal jsem to úbočím k sedlu. Hlavně abych byl co nejrychleji pryč z pařezové planiny a dosáhl níže položenou cestu. Jeden blesk stíhal druhý a burácení hromu už téměř neustávalo. Peklu, které následovalo, jsem ale stejně neunikl. Víly lesní ozvěny měly svůj veliký den a do nekonečna opakovaly to tak nelidské hromobití. Ve velkém strachu jsem konečně dosáhl Koňských hřbetů, ale pěšiny tam již nebylo. Bouřlivé vody Stříbrného ji stačily smést divokým proudem s sebou. Musel jsem se tedy dát dolů nízkým lesním porostem. Nevím, jak dlouho jsem se prodíral slabými a hustými kmínky. Přestával jsem krajinu poznávat. Obloha jí navíc dodávala děsivý odstín. 24
Světla ubývalo každou minutou, neboť černá bouřková stěna už visela téměř nade mnou. Pak....., jakoby se otevřelo samotné nebe. Jakoby vodní skřítci tam, v oblacích, otevřeli všechna vodní stavidla, co jich jen nahoře může být. Myslím, že jsem měl tenkrát v očích slzy. Nevím. Nebeský vodopád stejně bičoval nejen mé tváře, ale celé tělo tak dokonale, že skočit do rybníka dopadl bych stejně. Přesto mi blesklo hlavou, jak to asi vypadá ve vsi kolem už tak dost rozvodněné řeky. Myšlenka zalétla i k dědouškovi, který se ráno vydal nahoru do kopců. Ačkoliv jsem se snažil přidržovat svýma malýma rukama nepříliš vzrostlých stromů, jakási nelidská síla mě tlačila dolů svahem. Pojednou mi půda pod nohama začala ujíždět a svah se dal do pohybu dolů, do údolí. Už jsem si ani neuvědomoval kde je nahoře a kde dole. Ztratil jsem orientaci a nechal Další pokračování si můžete objednat na: http://www.e-kniha.com/ash-salamander-ohnivak.html
25
