Jeremiash. Miroslav Kazda

Jeremiash

Miroslav Kazda Copyright © 2007

1 Začalo pršet. Kdybych byl býval skočil do první tramvaje a odjel kterýmkoliv směrem, nezměnilo by se v mém životě nic. Alespoň ne dnes. Procházel jsem High street Rattray, takže jsem měl přinejmenším desítku možností se před deštěm schovat. Mohl jsem přečkat v podloubí, nebo vejít do některého z denních barů, či restaurací. Mohl jsem uhnout do pasáže. Nebo třeba jen zapadnout do jednoho z mnoha obchodních domů a bloumat mezi regály. Možná že bych tam objevil nový zubní kartáček, příjemnou prodavačku, masožravé rostliny, virtuální realitu, nebo cokoliv jiného. Na to jsem připraven byl. Jsou chvíle, kdy pak uděláte krok, snad podvědomě, snad náhodou, snad řízením osudu, a změní se vám žebříček hodnot, celý řád, který jste si po léta budovali a jistoty vám odlétnou daleko, předaleko. Kdybych se nechal třeba jen tak zmáčet, kropit lijavcem, nebylo by nic z toho, co počalo od příštích minut odehrávat. Události tak zvláštní, že mi stojí za to, abych si je nenechával sám pro sebe... Vešel jsem do dveří obchodu, kterého jsem si nikdy před tím nepovšiml. Snad se tu objevil docela nedávno. Co já vím. K mému překvapení jsem se však ocitnul uprostřed krámu, který tu musel stát rozhodně několik desítek let. V bytelných dubových regálech byly narovnány stovky svazků v poctivé kožené vazbě s patinou věků. Tmavý interiér doplňovalo množství starožitných předmětů, o jejichž existenci, původu a účelu jsem neměl nejmenšího tušení. Výlohou nyní pronikalo jen nepatrné množství světla, takže dodávalo tomuto místu 2

podivný barevný odstín. Ani hluk venkovního lijáku dovnitř nepronikal. V tu chvíli mě najednou popadlo jakési zvláštní vzrušení, jakési tušení stínové zóny, nebo jak bych to nazval. „Mohu vám nějak pomoci?“ ozval se pojednou tichý a klidný hlas. Starší muž, drobné postavy, který se tu tak náhle objevil, mě svým vzezřením překvapil. Holé temeno hlavy kontrastovalo s dlouhým, bílým a řídkým plnovousem, který mu padal přes prsa až kamsi k pasu. Oblečen pak byl v jakýsi šat z hrubé látky, jaký snad používají daleko ve východní Asii. Ze všeho nejraději bych se zeptal, kolik mu vlastně je let, neboť jeho tvář vyzařovala tolik moudrosti, kolik ji je jen člověk schopen pojmout a vstřebat. „Hledáte něco konkrétního?“ zeptal se znova trochu důrazněji, ale přece jenom vlídně. „Nemyslím. Chtěl jsem se jen schovat před deštěm, víte?“ přiznal jsem se docela po pravdě. Překvapilo mě, že ani potom se v obchodníkově tváři neobjevil stín rozmrzelosti. „Aha, náhoda. Rozumím vám. Ta přeháňka, tam... venku,“ a pohlédl oknem na chodník. Prudká průtrž nyní bičovala ulici, trhala listy, rvala i některé z uschlých větví, které se pak točily a ve větrných vírech se zmítaly po zemi. Řady automobilů značně prořídly a již dávno rozsvítily reflektory. Ačkoliv byl obchod oddělen od venkovního světa jen několikamilimetrovým sklem, byl tu klid a bouřící běs jako bych sledoval na obrovské obrazovce. „Co já vím. Třeba se to tak mělo stát, třeba všechno, co se přihodí, je jen výslednicí příčin,“ poznamenal jsem jaksi na okraj. Muž se zahleděl jakýmsi zvláštním až nepřítomným pohledem, jako by byl naladěn na zcela jiné, snad mimosmyslové vibrace. Tenkrát jsem ještě nechápal, jaké úžasné děje tu probíhají, to přišlo mnohem, mnohem později. Mohl jsem však pozorovat mé nemalé vzrušení, jisté chvění, probíhající celým mým tělem, které mne ovládlo pro moji ukrutnou zvědavost. „Každý jsme na cestě. Každý. Možná, že se jen lišíme výchozím bodem, rychlostí či směrem naších putování, ale jeden ohled zůstává stejný. Je to cesta. Cesta a hledání.“ Jeho slova mu volně plynula z úst a kromě běžného obsahu dostávala jakýsi další rozměr. „Cesta?“ zeptal jsem se pro jistotu, abych si utříbil význam toho slova, neboť v normálním hovoru bude znamenat cokoliv, jen ne to, co jí chtěl přiřadit tento muž. Možná že i jeho bych měl nazývat pro3

davačem, ale to bych nepokládal ani za přesné, ani za výstižné. Slova jsou jen slova. Místo odpovědi odešel dozadu. Osaměl jsem. Znova jsem se poddal té zvláštní atmosféře obchodu. Kdybych tenkrát dokázal uznat existenci jemnohmotných dějů, možná, že bych mnohé z toho, co se právě odehrávalo kolem mne, pochopil. Muž nesl knihu. Zdaleka však nebyla tak dokonalá jako ty, co mě obklopovaly. Její kožená vazba, původně s největší pravděpodobností světle hnědá, nyní již na mnoha místech s tmavými místy, byla na mnoha místech již více, či méně rozpraskaná, v pravém horním rohu pak se zvláště patrnou puklinou. Docela ji chyběl jakýkoliv titul, jen podél okrajů byla zdobena jakýmsi nepatrným a podivným ornamentem Sotva mi ji však podal, cosi mě nutilo knihu otevřít a prohlédnout si ji, ale muž mi v tom rázným pohybem zabránil. „Dvanáct liber,“ povídá rozhodně. „Cože?! Dvanáct liber? To je dost na to, že jsem nepřišel nakupoval. Myslel jsem...“ Zarazil mě však uprostřed věty. „Ta kniha tu čeká na tebe. A čeká tu už hezkou řádku let.“ „Proč myslíte? A jak to můžete tak jistě tvrdit?“ „Nic si nemyslím. Vím to!“ prohlásil stařík a přesvědčivě se mi zadíval do očí. „Už když jsi vešel..., jsem to věděl!“ Ovládl mě zvláštní pocit. Na jedné straně bych nejraději vypadl ven, ale cosi mě drželo setrvávat v rozhovoru. „Ale to je absurdní!“ prohlásil jsem. Pokud tak všechno dobře víte, jak dlouho tu na mne čeká?“ „Čas je důležitý jenom v některých ohledech. Třeba pro běžný život. Když budu tvrdit, že kniha je stará osmdesát let, budu mít pravdu stejně, jako kdybych tvrdil čtyři sta osmdesát, nebo čtyři tisíce osmdesát,“ oznámil mi muž stejným tónem, jakoby mě informoval, že je dnes úterý.“ Měl jsem chvíli pocit, že jsem se potkal s bláznem. „Tomu mám věřit?“ „Věřit mnoho neznamená. Důležité je vědět. Čas a místo nejsou podstatné. Vědět je více než věřit, nemyslíš?“ „Mohl bych tedy do ní nahlédnout?“ „Ne, myslím, že ne. Alespoň ne hned. Nejdříve si musíš všech4

no urovnat, srovnat si sám pro sebe hodnoty, co je v životě důležité, co méně, neboť,“ pohlédl mi opět upřeně do očí, „jakmile ji jednou otevřeš, není a nikdy ani v budoucnu nebude cesty zpět.“ „Kam bych měl jít? A proč se nesmím vracet? Nerozumím tomu.“ „Až přijde tvůj čas - pochopíš. Samozřejmě pokud se rozhodneš jinak, přijď a vrátím ti peníze. Ale pamatuj si: Neotevírej knihu dříve!“ „Poznám to?“ „Poznáš, to mi věř...“ Pak mi podal tu tolik zvláštní knihu, knihu bez sebemenšího titulu. Docela mechanicky jsem odpočítal dvanáct liber a jako ve snách se vypotácel z krámu. Prudký déšť mě rázem probudil do reality. V okamžení jsem promokl na kůži, ale chlad jsem vnímal jen zcela okrajově. Posledních pár desítek minut zůstalo pak ve mně jen jakýmsi neurčitým snem. Knihu jsem však držel v ruce. „Taxi!“ mávl jsem mechanicky na projíždějící drožku. Vůbec jsem nepočítal s tím, že by jeho šofér nějak zareagoval. Auto však nečekaně přibrzdilo, a k mému překvapení po několika metrech i zastavilo. Pneumatiky mě neopomněly proudem vody řádně osprchovat. „Jste volný?“ „Jistě, pane, nastupte si,“ souhlasil řidič. K mému úžasu to byla žena. Docela sympatická tmavovláska „To je počasíčko, co? A to včera hlásili v rádiu, že studená fronta má dorazit až někdy o víkendu.“ Já však byl stále ještě myšlenkami v obchodě, ale pomalu jsem již začínal vnímat přítomnost. Tmavovláska se mezitím zkušeně vyhýbala nakupeným odpadkům, polámaným větvím a všemožným městským smetím a sajrajtem, co se jen může v takové slotě ve velkoměstě vyskytnout. Jen štěstí jí pomohlo několikrát zabránit nárazu do popelnic, které se tu válely uprostřed vozovky. „Asi ano, asi máte pravdu,“ rozpomínal jsem se pomalu, ale stále asi ještě ne zcela přítomně. „Pane, není vám dobře?“ zeptala se taxikářka a pozorně si mě prohlížela. „Jste celý pobledlý.“ 5

„Ne, to nic není, to bude v pořádku. Prosil bych na Rosemount.“ „Na Rosemount, pane?“ „Ano. Smithfield Crescent l7!“ Řidička přikývla a i přes nepohodu, která nás obklopovala, viditelně přidala plyn. Než jsme však stačili přejet most přes řeku Ericht, která město Rattray - Rosemount rozděluje, déšť počal řídnout a na západním obzoru se už objevil tenký světlejší proužek, který se rychle zvětšoval. Nebyli jsme ještě ani před mým domem, když vysvitl první paprsek pozdně odpoledního slunce. „Tři libry, padesát,“ prohlásila a zastavila taxametr. „Jistě, hned to bude,“ prohledával jsem kapsy, zda-li mi zbyly ještě nějaké drobné. Ale mé kapsy byly prázdnější, než bych si troufal připustit. Nemohl jsem za žádnou cenu pochopit, jak jsem mohl dát za onu knihu všechny peníze, které jsem měl v té chvíli u sebe. A jak to mohl pak vědět stařec, když o stavu mé hotovosti jsem neměl přesnou představu ani já sám? Přitom si neřekl ani o penny více, ale ani o penny méně. Chtěl jednoduše všechno, co jsem mu mohl v tu chvíli nabídnout. „Promiňte,“ omluvil jsem se, „je mi to trapné, ale nemám bohužel u sebe dostatek hotovosti. Berete kreditky?“ Zavrtěla hlavou. „Dobrá, dobrá, skočím si domů. Za chvíli jsem zpátky. Nechám vám tady zatím svůj řidičák.“ „Pane,“ povídá řidička rozmrzele, „nemám dneska zrovna nejlepší den. Nechte tu něco cennýho do zástavy a basta. Řidičáky neberu. Vlastně ani nesmím.“ „Ale já u sebe momentálně nic nemám?“ „Že ne? A co ta kniha?“ Bylo mi z toho trapasu na zvracení, ale knihu, kterou jsem získal za tak pozoruhodných okolností a kterou jsem teď třímal stále pevněji v ruce, jsem nechtěl dát z rukou za žádných okolností. Pokusil jsem se o další variantu. „Nechcete jít tedy se mnou nahoru?“ nabídl jsem další nesmysl. Naštěstí i přes veškerou nemožnost kompromisu, existuje vždycky i třetí řešení. Přesvědčil jsem se o tom jak v minulosti, tak i mnohokrát později. Byla to pravda i nyní. „Víte, pane, co bude nejlepší?“ rozhodl nakonec řidička, „počkám na vás na rohu, v bistru.“ 6

„Myslíte támhle to U dvou oslů?“ „Jo, přesně to. Deset minut...“ Zabouchl jsem dveře taxíku a loudal se pomalu k domu. Okraje kaluží již pomalu osychaly a ptáci načali jeden přes druhého svoji hitparádu. Začínal docela hezký podvečer. Medový obzor na západě dával domům a ulicím příjemně teplý odstín a ve vzduchu byl cítit klid. Veškerá nervozita jako by se spláchla odpolední bouři kanály kamsi daleko, pryč z města. Přede mými dveřmi jsem hodnou chvíli prohraboval útroby kapes a chvíli mi trvalo, než jsem našel klíče. Od té doby, co jsem zárubně opatřil gumovým těsněním proti průvanu, musel jsem vždy jednou rukou přitáhnout dveře za kliku a teprve pak šel zámek docela pohodlně otevřít. K tomu bylo ale vždy zapotřebí obou rukou, takže jsem si vždycky všechno odkládal vedle na plynoměr. Doma jsem se chvíli nervózně prohraboval zásuvkami psacího stolu, abych po chvíli nalezl několik papírových bankovek. Kdybych... Ach ano. Kdybych byl býval tu chvíli si třeba přehrál vzkazy na záznamníku, jak jsem obvykle dělával, bylo by se vše odehrávalo zcela jinak. Určitě bych si uvědomil, že jsem už o několik dní prošvihl poslední termín redakční uzávěrky na moji další knihu. Ony to vlastně ani knihy nebyly. A literatura už teprve ne. Jen pár desítek tisíc znaků písmen a mezer. To vše v brožované vazbě za čtyři devadesát. Vím, docela slušně se dalo z toho žít, ale to bylo asi tak všechno. „Znásilněna ve větru.“, pak znova pro změnu „V dešti“. A ještě párkrát. „V uhláku parní lokomotivy“, „Na školním výletě“, „V parlamentu!“ Dokonce. Stejně to naštěstí nikdo asi nečetl. Bylo mi to fuk. Mých braků se tenkrát v trafikách povalovalo hromady. Bylo docela pravděpodobné, že nejčastěji se s mými brožovanými nesmysly setkávali trafikanti při vracení remitendy. Teprve když jsem sestupoval ze schodů mi došlo, že si vůbec nedokáži uvědomit, kam a v kterém okamžiku jsem tu koženou knihu odložil. V ruce jsem ji však už nedržel, takže jsem uvěřil tomu, že zůstala doma v uzamčeném bytě. Uklidnilo mě to. V bistru bylo hlučno, nahuleno a kyselo. Téměř zhmotnělý vzduch alkoholických výparů by se dal býval krájet. Ostatně jako vždycky. V koutech tmavého lokálu jsem se snažil najít moji věřitelku. Nebyla tam. Napadlo mě, že ji mohl dispečink poslat na jiné a jistě lepší rito a mne tak odsoudila do role trapného dlužníka. Mož7

ná, že ji cestou k bistru odmávnul nějaký otrapa a nebylo vyhnutí. Mrzelo mne to. Chtěl jsem nejen vyrovnat dluh, ale také ji na něco pozvat, možná, co já vím, co jsem si namlouval. Vlastně jsem se nudil. Ukrutně. Rozhodl jsem se chvíli počkat. „Dáte si něco, nebo jste se přišel usušit?“ rozmrzele se ozval barman. Přisoudil jsem mu toto docela lichotivé označení i přes jeho zamaštěnou zástěru od zbytků jídel snad za celý poslední týden. „Nebyla tady teď taková nápadná černovláska?“ zeptal jsem se ho pro jistotu, i když jsem byl přesvědčen, že tenhle typ by si nevšiml, ani kdyby mu proběhlo lokálem stádo roztleskávaček. Zavrtěl nepřítomně hlavou. „Malý pivo,“ povídám, abych ho uklidnil a sám sebe přinutil chvíli setrvat. Teplé pivo pěnilo jak reklama na bublifuk. Trvalo mu to celou věčnost. Pozoroval jsem zatím hosty. Meditovali nad svými sklenicemi a lili si pivo do hlavy. Hluboko pohrouženi do svých myšlenek převraceli osudy, touhy a přání, hledajíce neustále omluvy pro svoje malé i velké pošetilosti. Raději jsem zaplatil a vypadl z lokálu. Má smůlu, děvče. Život je holt tvrdej. Vracel jsem se domů. Cestou se mi v hlavě honily podivné vzpomínky na poslední tak zvláštní hodiny. Pojednou se mi nechtělo vrátit se do mého sice útulného, ale zcela opuštěného staromládeneckého bytu. Znova jsem spočítal svoji hotovost. Dost na to, abych se vrátil k psacímu stoji a ráno vyškemral po nakladateli nějakou tu zálohu, ale strašně málo k tomu žít. A já chtěl žít. Můj dům jsem minul jako patník. Na rohu ulice ve výklenku Blair Copy shop mě upoutal bankovní automat. Dobře jsem věděl, že na kontě mi zbývá pár drobných. Ale štěstí prý přeje jen odvážným. Zasunul jsem kreditku do otvoru a automat ji zhltnul jako nějaká nenažraná příšera. Pomyslel jsem si - buď ji zlostí sešrotuje a vyplivne po mě piliny z jejích zbytků, nebo mě aspoň zavalí těmi nejhrubšími nadávkami. Bankomat však překvapil. Nejen že mi popřál hezký den, ale dokonce se nabídl ke spolupráci. Zadejte PIN. Hra mě začínala vzrušovat. Myslel jsem, když zadám svoje identifikační číslo, odhalím se a ozvou se snad poplašné sirény v celém městě. Pomalu jsem vyťukal čísla. Nic. V přístroji se určitě kouřilo od jeho integrovaných obvodů, ale už za momentík mě vyzýval, abych udal částku, která 8

by uspokojila moje momentální potřeby. Hra nabývala na obrátkách. Mohl jsem ji dohrát docela v klidu s přáním dvaceti pěti liber. Až tam jsem dosáhl mými úsporami. Když hra, tak hra. Číselník mě fascinoval. Pak se můj pravý ukazováček, jako by ani můj nebyl, rozhodl. Pět set padesát. A už jsem se v mé debetní hře máchal jak velké prádlo. Automat i tentokrát kupodivu vyhověl, vyplivl mou kartu, stačil ještě naklepat doklad s upozorněním, že jsem přetáhl limit, a neopomněl mi poděkovat za přízeň. „Seš debil!“ pochválil jsem ho a vrhl se žít.

9

2 Už za pár desítek minut jsem zvonil na bytelné dveře Fénixu. Vrátný provinčního night klubu zarachotil klíči a místo pozdravu si mě prohlížel. Musel mě znát. Musel si mě pamatovat. Nebyl jsem tam dnes poprvé, ani po páté. A přece pokaždé se tento ceremoniál opakoval. To pak stačilo jen vytáhnout ze zadní kapsy svazek bankovek. Pokaždé odměnil moji snahu úsměvem a vpustil mě do toho tak hříšného doupěte s úklonou. Najednou i slečna obsluha nahoře bez se rozpomenula a automaticky přede mne postavila na stůl sklenici teqily se solí a plátkem citrónu. Zvláštní jak peníze dokáží rychle osvěžit paměť. „Budete si dnes přát dámskou společnost?“ Tento dotaz byl položen stejně profesionálně, jako kdyby mi řezník nabízel roštěnou. Bylo mou společenskou povinností zavolit tedy, ostatně jako vždy při těchto příležitostech, mezi telecím hrudí, falešnou svíčkovou, vepřovou roládou, nebo sekanou. „Co třeba tamhleta rusovláska?“ zeptal jsem se a ukázal na dobře rostlou dívku, snad Irku, a zvolil tak večer mdlého ducha a profesionální obsluhy. Rád jsem se však nechal překvapovat. „Objednáte mi také něco?“ zeptala se dívka, přesně podle nepsaných pravidel v těchto podnicích. Podíval jsem se jí do očí, jako bych chtěl snad něco v nich poznat nebo objevit. „Dejte si co chcete, třeba mlíko,“ snažil jsem se infantilní poznámkou upozornit, že ani já tu nechci hrát jenom roli hormonálního trubce. Odpověděla mi hezkým profesionálním úsměvem číslo tři. 10

„Jany,“ představila se a objednala si skotskou. Jak jinak. Její jasně rudé vlasy patřily k tomu nejzářivějšímu v podniku. Nebyl to nepříjemný pohled. Nemínil jsem však o tom rozhodně filozofovat. Ucucla whisky. Bylo vidět, že se nemíní namazat hned z kraje pracovní doby. „Ještě jsem vás tu neviděl,“ snažil jsem se vyvolat dojem štamgasta s přehledem. Jany mě však odrovnala. „Ani já vás ne. A to jsem tu druhý měsíc. Mám na tváře paměť. A nejen na ně,“ řekla a pohled ji sklouzl dolů pod stůl. „Jste tu spokojená?“ Zeptal jsem se a cítil jsem, že ani tato konverzační poznámka nemohla v žádném ohledu rozproudit další rozhovor. „Jistě. Pokud mohu, nepřemýšlím o tom.“ „A když začnete?“ „Tak je to tady jak v möbiově pruhu...“ prohlásila se stejnou samozřejmostí, jako by řekla OK. „V möbiově pruhu?“ zeptal jsem se pro jistotu, zda-li jsem se nepřeslechl. „Proboha, co to má být?“ „Topologie vám asi neříká nic!“ Dívka začínala mít navrch. „Proč bych to měl znát? Je to pro život důležité?“ „Co je vlastně důležité a co není?“ Tu poznámku řekla jen tak, jaksi pro sebe. „A ten pruh? Jak jste říkala, že se jmenuje?“ „Möbiův!“ „Jo, tak ten möbiův. Ten je důležitý?“ „Vůbec ne, jen vystihuje situaci, podobně jako kolotoč je symbolem pro jakýsi životní koloběh opakujících se dějů.“ Jany mě začala štvát. Jak může být ženská tak chytrá? A ještě ke všemu krásná? Ať si hledí své profese a hotovo. Nebyl jsem však z těch, kdo by to vzdal. A vůbec, co jsem ji udělal, že se tu na mě vytahuje? „Podívejte, třeba ten stůl,“ nedala se. „Má dvě strany a čtyři hrany.“ „A co?“ „Každý předmět má vždy více hran i stran než jednu. I tenhleten můj prstýnek má dvě strany a dvě hrany.“ Sundala s prstu jednoduchý 11

zlatý kroužek. Díval jsem se na něj, jako bych něco takového viděl poprvé v životě. „Jen jeden tvar je výjimkou. Möbiův pruh.“ Jany pak vzala ze stolu účtenku, odtrhla z delší strany proužek, pak konce proužku spojila. Ne však, jak je běžné, ale opačně přetočila konce. Výslednou topologickou zvláštnost mi podala. „A máme to. Má jen jednu hranu a jednu stranu. Tak jako život v bordelu. Zkuste to!“ „Co? Život v bordelu?“ snažil jsem se o vtip. „Jak chcete, třeba i život v bordelu. Zkusit se má všechno,“ shrnula Jany, zatím co jsem doopravdy párátkem projížděl po tom kousku papírku a skutečně jsem se po hranách dostával nahoru a dolů, po stranách jsem se objevoval jak uvnitř, tak i vně pruhu. Příměr byl přesný. Téměř dokonale vystihoval situaci a zřejmé pocity prostitutek. A to vše se tu vlastně odehrává ve stejném okamžiku. Je to žumpa, nebo vrchol blaha? Její dno, či dobytí Everestu. Kdo ví. Mnohokrát za noc, stokrát za měsíc... Jen naše konverzace jaksi nevyšla a já skončil vlastně na začátku. Mazaná ženská. Jako politik. Mluví a mluví a stejně se člověk nic nedoví. „Půjdeme nahoru?“ zeptala se a já, já se automaticky zvedl, jako bych byl nějaký robot, automat či co. Pokojík v prvním patře byl sice útulný, ale docela malinký, tak akorát na jednu velkou postel. Nízký strop na mne padal jak mraky před bouřkou, ladění do ruda místo aby mě rozněcovalo, pálilo jako peklo. Jany vědoma si své převahy, se ujala iniciativy. Nakonec proč ne. Zaplatil jsem si ji. Když jsem sešel zpátky dolů do lokálu, opil jsem se. Kdyby však jenom to. Ožral jsem se tak dokonale, že jsem nakonec jednoho z hostů, kterého jsem nikdy před tím neviděl, zahrnul nevybíravými výroky. K těm slušnějším patřily: Nadržený pubertální sysel, hormony ti lezou z uší a píchající sršeň a jiné podobné bláboly. Snad jsem chtěl překřičet a přeléčit svoje vlastní komplexy s Jany. Nejen ty od stolu. Nahoře to nedopadlo o nic lépe. Plešouna v letech se to dotklo. Vystartoval po mně jak týden hladový picbulteriér. Stačil jsem si ale všimnout, že je o více jak půl stopy vyšší a ramena má jak babiččina almara. „Co si o sobě myslíš?“ rudl i s temenem. Dost mě to naštvalo. Vždycky mě dost naštvalo, když se kdokoliv staral o to, co já si zrovna myslím. Aby toho nebylo dost, 12

poznamenal jsem, že je mu po tom kulový. To bylo ale to poslední, co jsem také stačil. Uchopily mě obrovské vyhazovačovy tlapy a otevřenými dveřmi jsem doplachtil doprostřed noci na tvrdou dlažbu. Tam jsem zhasl docela. Pomalu jsem se sbíral ze země, když jsem si matně uvědomil, že se ke mně velkou rychlostí blíží ostrý světelný kužel. Snažil jsem se uskočit stranou, abych se vyhnul předpokládané srážce s motocyklem. Prudce jsem uskočil vpravo. Kužel byl již těsně přede mnou, když tu jsem spatřil, že světlo patřilo masce automobilu, jemuž nesvítilo levé světlo. Pak už následoval skřípot brzd a pískot pneumatik. Nárazem jsem byl vymrštěn obloukem nahoru přes kapotu. Nastalo ticho. A tma. Jako bych měl prožít zrození vesmíru. Jako by pojednou skončilo vnímání a chápání světa mými smysly a já očekával, vzrušen až do posledního atomu mého já, události, na které jsem nemohl být mým způsobem života připraven. Konečně, kdo z nás je připraven? Kdo z nás je připraven na onu poslední vteřinu, která čeká s pravidelnou nemilosrdností na vše živé a je neodvratitelná a zákonitá? Smrt už je taková. Kdo z nás již za života prošel cestou vývoje až tam, kde nás naše fyzické tělo neobtěžuje svými touhami a potřebami a kde nás naše duše pozve k jemnějšímu vnímání světa, světa transcendentálního? Znova jsem vnímal světlo. Ne, to však už nepatřilo automobilu. Bylo jiné. Jasné a teplé. Teplo, které z něj sálalo, mě obejmulo ze všech stran a zcela jistě nemělo fyzickou podstatu. Jako bych se v něm začínal ztrácet, jako bych se začal pomalu rozpouštět a stával se sám oním světlem. Než se tak mělo stát, plynuly přede mnou obrazy a neustále mě byly kladeny otázky. Do odpovědí jsem se nemusel nijak nutit, vylhávat se, tvrdit polopravdy, či pololži, jak tomu často bývá v životě. Lži účelové, nebo bez zřejmého úmyslu. Nebylo toho třeba, neboť dobře jsem si uvědomoval, že lež je zde marná a absolutně zbytečná. S každým vysvětlením jsem však cítil, že je mi neustále lépe a volněji a s přibývající suverenitou získávám optimismus a jistotu, kterou jsem nikdy před tím nepoznal. Tento pocit mě přitahoval nesmírně silným poutem a strhával mé já stále více a silněji a já cítil, že se s onou podstatou ztotožňuji a stávám se jeho součástí. V mé duši nastal mír. Pohlédl jsem dolů na svět. Mé tělo tam leželo jako kus hadru, jako odpad, který se má rychle uklidit tam, odkud vzešel. Někam pod 13

zem, nebo spálit a rozptýlit v atomy podstaty. Šokovaná postava, která vybíhá z auta, ihned buší do bytelných dveří Fénixu. Hosté se vyhrnou ven, do tmy a do chladu noční ulice. Vrátný, barmanka i polonahé slečny cloumají s mým tělem. Ozývají se hlasy, aby se mnou raděj nehýbali, pak jakýsi muž rázně ten zmatený hlouček odhrnuje, že je lékař, ach ano, je to ten muž s pleší, co před minutkou po mně startoval, sklání se nyní nade mnou, bere mi ruku, zkouší tep, pak krční tepnu, hlavu přikládá na mé hasnoucí srdce. S obavami, ale docela s jistotou prohlašuje: „Žije! Sanitku, rychle!“ A pak mé tělo s jakousi vrozenou atavistickou láskou ukládá do stabilizované polohy, abych se mu proboha ještě na poslední chvíli nezadusil svými vlastními zvratky. Houkání rychlé záchranné služby. Ne, nechci se vracet do svého těla. Nechci zpět do bolesti, nechci zpět do toho slzavého údolí plného starostí, stresů, vášní a nenávisti, nechci se vracet... Zdravotníci však dobře znají svoji práci. Kyslík, adrenalin, elektrická masáž srdce, tak dobře jste se to, kluci, naučili... Bráním se. Na jedné straně příjemná oáza anděla smrti a brána přitahujícího absolutna, na straně druhé lidé snažící se instinktivně měnit osud a potažmo tak měnit daný a jistě osvědčený vesmírný princip.. Ne, nechci se dát, nechci zpět, snad z ješitnosti, že s nimi jede i ten muž s pleší, kterému jsem se tak zbytečně vysmíval. Ten muž, který v jediném okamžiku dokázal zahodit všechnu svoji pýchu a své vášně pro život opilce a prostopášníka. Nezvládl jsem to. Já tu přetahovanou mezi silovými poli prohrál. Přesně v tom okamžiku, kdy mě ovládla ješitnost, uvědomil jsem si znova svoji lidskou dimenzi. Snad právě v tom okamžiku jsem se vrátil do svého těla. Ovládla mě prudká bolest hlavy. Zhluboka jsem vydechl a znova upadl do komatu.

14

3 Probudil jsem se do bílé. Jakoby z nesmírné dálky ke mně doléhal hovor. Nerozuměl jsem větám ani jednotlivým slovům. Mé vědomí jen ztěží zaznamenávalo přítomnost. O času mé minulosti a budoucnosti a o prostoru, kde se nacházím jsem nezaznamenával žádné informace. Výchozí bod pro můj další život se nyní nacházel tam, kde z neživé molekuly se rodí buňka. Jedno jsem si však uvědomoval stále zřetelněji. Já jsem. Mé ego se ozývalo vteřinu od vteřiny silněji a bušilo do mého vědomí. Nebylo to však to nejpodstatnější. Nejsilněji byly zjitřovány mé emoce. Každým novým drobným počitkem, každou vibrací hlasů, každou slabikou, která okolo mne plynula. „Tak ses nám vrátil, Jeremiashi? To ti to trvalo!“ „Skoro šest týdnů, pane primáři...“ řekl kdosi. „Čtyřicet dnů. Jako ten Ježíš. Jeremiashi, slyšíš mě?“ Mé jméno, někdo volá mé jméno, uvědomoval jsem si stále silněji. Musel jsem dát o sobě vědět. Sotva nepatrně jsem pohnul hlavou a ihned jsem zaznamenal okolní radost. Začal jsem nejen odečítat vibrace, ale vracelo se i mé smyslové vnímání. Nade mnou se skláněla jakási bílá postava. Aha, lékař, snad, ano, autonehoda, světlo, záchranka.. Proběhlo mi to najednou všechno hlavou, ještě neuspořádané, zmatené a chaotické. „Jeremiashi, vítám tě zpátky. Ale nahnal jsi nám strachu!“ Chtěl jsem se zeptat na tolik potřebných věcí, ale místo slov se z mých úst vyhrnulo jen několik neartikulovaných zvuků. Jako bych se ve svém znovuzrození vyšplhal na neandrtálskou úroveň. „Jen klid, chlapče, pomalu, máš dost času. Měl jsi nehodu. 15

Vážnou nehodu. Ale neměj strach. Dostaneme tě z toho.“ „Kdo jste?“ podařilo se mi usmolit první slova. „Jste lidé?“ „Jistěže jsme lidé. Vrátil ses nám z druhé strany. Znám to,“ plynul příjemný hlas. Jsem primář Holmes. James Holmes a jsi na anesteziologicko resuscitačním oddělení v nemocnici Svatého Tomáše. Říkají mi tady Sharloku a já si teď nemůžu vůbec vzpomenout proč,“ rozesmál se najednou bílý plášť. Můj mozek konečně zabral špónu. Detektiv, nehoda, zločin, záhada, tajemno, doktor Watson. Co termín, to nový soubor slov v mém slovníku. Rychle jsem začal slovům přiřazovat jejich významy a konkrétní obsahy. Začínám žít. „Proč?“ Zeptal jsem se a to byla má první a zásadní otázka. „Ptej se, Jeremiashi, ptej se,“ snažil se mě povzbudit lékař a iritovat tak mé mozkové závity, aby jeho neurony akcelerovaly a vyprovokovaly se k činnosti. Bylo to jistě účinnější, než injekce, kterou mi mezitím vpichovala sestra. „Proč jsem se musel vrátit?“ „Ty jsi to nechtěl?“ O odpovědi jsem chvíli přemýšlel. Cokoliv vysvětlovat, na to jsem neměl sílu. Dlouho trvalo, než mi lékař odpověděl. Snad vážil v tu chvíli slova, snad jen to. Hleděl jsem mu do jeho temných očí a ještě než se vyslovil, znal jsem jeho odpověď. „Snad ještě neměla dohořet tvoje svíčka, snad měli zrovna nahoře plno, já nevím, ale my jsme dělali co jsme mohli.“ Lékař znova letmým pohledem zkontroloval přístroje. Snad se mu zdálo, že mě hned napoprvé zatěžuje více, než by bylo vhodné. Odmlčel se. „Nebo snad myslíš, že jsi tu na Zemi už měl všechno hotové? Myslíš si, že to byl ten pravý čas?“ Hotové. O čem to tu ten člověk mluví? Copak lidé odcházejí ze života jako z práce? Copak jim konec oznamuje siréna, jako by byl konec směny? Začínal jsem být unaven a pomalu jsem se propadal do spánku. To už bylo jiné. Probudil jsem se ráno. Alespoň jsem si myslel, že je ráno. Hned po probuzení jsem si začal uvědomovat své tělo. Bylo celé. Zkusmo 16

jsem si začal hýbat palci u nohou, prsty u rukou a dokázal jsem i pohybovat hlavou. Tu jsem měl však ovázanou silnou vrstvou obvazů. Až na ten turban se zdálo vše na svém místě. S ulehčením jsem si oddechl. Fungoval jsem a nikde jsem nezaznamenal nějakou větší bolest. Slunce zalévalo pokoj a dodávalo tomuto místu, vyplněnému téměř do posledního místa lékařskými přístroji, docela optimistický tón. Vešla sestra. Hezká, docela hezká. Z mých sto milionů mozkových neuronů začalo pracovat dalších pár. Snad pár milionů. Okamžitě, jakmile mě napadla tato myšlenka, byl jsem zpátky definitivně. Neodvolatelně a s celou svojí bytostí jsem ji pozoroval. „Hezký den přeji, pane Jeremiashi, tak copak se nám hezkého zdálo?“ Nemínil jsem nejdříve vůbec mluvit, ale její příjemný hlas mě odvedl jinam. „Dobré ráno,“ odpověděl jsem i přes mé rozhodnutí nemluvit. Její příjemný hlas mě přece jen přinutil odpovědět. „Kdepak ráno! Zrovna bylo poledne!“ Znova pečlivě zkontrolovala přístroje, hadičky, kterými mi do těla přikapávaly jakési mě neznámé substance. Když zjistila, že vše je v pořádku prohlásila: „Máte tady návštěvu!“ „Návštěvu? Kdo by za mnou chodil? Vždyť já nikoho neznám. Vlastně nemám...“ „Ale, ale, co mi to tu povídáte. Jen za těch pár týdnů tu byl doktor Sheriden několikrát.“ „Doktor Sheriden? Neznám! Kdo je to?“ „No přece ten člověk, co s vámi tu noc přijel, pak taky několikrát volal ten řidič, co vás srazil, nějaká děvčata se zastavila. A vy že nikoho nemáte?“ „Já to ale myslel jinak.“ „Jak jinak? Každý někoho má, i když si to neuvědomuje. Každý. I ten největší opuštěnec, i když si to nemyslí. Každý potřebuje alespoň jíst, oblékat se, žít. K tomu jsou potřeba jiní lidé. Nikdo není na světě sám. Tak tedy může?“ Nerad jsem přikývl. Primář Sharlock se zřejmě rozhodl, že mě postaví na nohy šokem. Ale on přece nemohl naše extempore ani tušit. 17

Když muž vešel, poznal jsem ho okamžitě. Statná postava, hlava s dominující mužnou pleší. Usmíval se. Chtěl jsem se pokusit o omluvu, ale zadržel mě, že není třeba si nic vysvětlovat. Radost, která z něj zářila, mě nakazila. „Děkuji vám,“ ozval jsem se do té jeho až infantilní dětské radosti. „Nemusíš mi děkovat, Jeremiashi, byla to moje lékařská povinnost a vlastně jsem to dělal pro sebe. Hlavně že se to podařilo. I Holmes je přesvědčený, že budeš v pořádku. Děkuj sobě, osudu a tomu tam nahoře.“ „Jak pro sebe? Jak to myslíte?“ „Všechno, co tady člověk dělá, dělá vlastně stejně jen a jen pro sebe. Pro své blaho, pro svoje svědomí a pak, co to budu rozvádět, jednou jsem člověk, tak co.“ „Já tam byl!“ poprvé jsem se snažil vyzpovídat ze svého mimořádného zážitku. „Kde myslíš?“ „Tam. Tam nahoře. Bylo tam světlo a taky teplo a ještě cosi...ne, to se nedá popsat slovy.“ Ani mnohem nezkušenější pozorovatel by si nemohl nevšimnout Sheridenova mimořádného zájmu. „Ale o tom si popovídáme později. Tedy,“ trošičku se zadrhl, „pokud budeš chtít. Je to každého esoterická až intimní věc. Jen jedno bych rád znal už dnes. Ale pokud nechceš, nemusíš odpovídat. Je to jen a jen na tobě. Co tě vlastně hochu vrátilo zpátky?“ Znal jsem odpověď. Uchoval jsem si ji v paměti vlastně nejsilněji. „Já bych si to prozatím nechal pro sebe,“ řekl jsem co nejupřímněji, „někam úplně nakonec...“ „Tušil jsem to,“ zamyšleně pohlédl stranou. Pak sáhl po svém lékařském kufříku, chvíli se prohraboval lékařskými proprietami, aby k mému údivu vytáhl originál půl litrovou láhev skotské a postavil mi ji na stolek: „To jen, aby ses měl na co těšit. A aby to moc dlouho netrvalo.“ Koukl jsem na etiketu Cock - whisky a napadlo mě, co mi chtěl tím kohoutem naznačit. „Na usmíření? Pak ji ale vypijeme spolu!“ řekl jsem a podal jsem mu ruku. „Rád, Jeremiashi, moc rád. Já jsem Denny,“ dodal a stiskl mi ji. Jeho ruka byla teplá, měkká a laskavá. Příliš laskavá... Snad by tenhle okamžik trval mnohem déle, kdyby se znova ne18

otevřely dveře a neobjevila se vrchní sestra. „Říkala jsem vám tři minuty! Pacient musí ještě odpočívat.“ Sotva Sheriden opustil pokoj, oznamovala mi: „Málem bych zapomněla. Hledal vás tu nějaký člověk.“ „Jaký člověk? Z nakladatelství?“ „To pochybuju. Byl takovej, jak bych to řekla, no, zkrátka divnej.“ „Divnej? Jak divnej?“ „Zkrátka divnej, zvláštní, jinej než ostatní. Prostě sem nepatřil. Já mám na lidi čuch, jenom co za ty léta jich tady prošlo. Už jenom ten jeho dlouhý a řídký plnovous. Jakoby to byl nějakej poustevník, nebo co. Jakoby se tu vyskytl omylem.“ „Říkal něco?“ „Prý se přišel rozloučit a povídal něco... Počkejte, jak to přesně řekl? Něco jako, že nastal čas.“ Sestra mi pak podala balíček a já nemusel váhat o jeho obsahu ani vteřinku. Jak se však kniha dostala z mého uzamčeného bytu sem do nemocnice, do mého pokoje, na můj stolek? Jak mohl onen prazvláštní knihkupec vůbec vědět, kde jsem a co se se mnou stalo? Jak mě mohl onen stařec najít, když vypadal jako by neopustil práh svého obchodu už několik let? Snad tu odpověď najdu. Chvatně jsem po ní sáhnul, ale moje slabost mi to tenkrát ještě nedovolila. Ještě několik týdnů trvalo, než mi sundaly obvazy z mé hlavy. Ukázalo se, že krom těžkého otřesu mozku a zlomeniny lebeční kosti jsem utrpěl jen mnoho bezvýznamných hematomů a oděrek. Vyšetření, která následovala jedno za druhým, mě nijak nevyváděla z míry. EKG, EEG, testy, psychiatr, psycholog, rentgeny hlavy a kdoví co ještě. To už jsem ležel asi desátý den na běžném pokoji a mohl jsem i čas od času chvíli po něm popocházet. Dvakrát nebo třikrát mě navštívil Denny Sheriden. Ani pak jsme se v našich hovorech nedotkli ničeho, kam se stále častěji ubíraly mé myšlenky. Sále však jsem měl pocit, že se nikdy nedostal k podstatě svých návštěv. Jednou mi volala jakási žena, ale rozhovor se přerušil dřív, než se stačila představit. Stále jsem trpěl tupou bolestí hlavy a i při krátké chůzi po pokoji jistou nestabilitou a závratěmi. Potíže však den po dni ustupovaly, a já každým dnem očekával mé propuštění. Byly to bezstarostné týdny. Byt, strava, ošetření. Chyběla mi jen svoboda. 19

To ráno jsem se konečně rozhodl. Roztrhl jsem papírový obal balíčku a vyndal jsem opatrně ten vzácný artefakt. Pak jsem knihu poprvé otevřel, aniž bych tušil, do jakého světa mě dovede a maje na paměti, že nebude volby pro cestu zpět. Však to, co jsem spatřil, mě vyděsilo víc, než kdyby mi oznámili, že zůstanu nadosmrti bláznem. Už první pohled na úvodní odstavec mi naznačoval, že přece jenom v mém mozku došlo k jakési zvláštní změně. Téměř ani jedno z písmen jsem nepoznával, ale přece jenom mi byla důvěrná a ne neznámá. Ještě k mé smůle mě volal primář Holmes do své ordinace a já se tak musel znepokojovat dále. Děsil jsem se jen představy, že mi mé obavy potvrdí i výsledky vyšetření. „Nemáte nějaké noviny?“ vyhrkl jsem ne primáře, sotva jsem za sebou zavřel dveře a stačil pozdravit. „Copak, stalo se něco?“ „Ne, snad ne, myslím, docela určitě nic, jen ty noviny?“ „Dnešní, nebo snad včerejší?“ „Na tom nezáleží, chtěl jsem se jenom podívat.“ Holmes se chvíli přehraboval v šuplících a mně se ta chvíle zdála nekonečná. Pak můj pohled zabloudil do jeho knihovny a já se musel od srdce začít smát. Názvy na hřbetech knih byly v pořádku, čitelné. V okamžiku, když konečně mi primář podával jakýsi plátek, bylo mi vše jasné. O co víc jsem jásal, Holmes vážněl. Začínal mě mít asi fakt za blázna. Ruka s novinami mu poklesla. „Lidská mysl je složitá věc,“ řekl vážně. „Chtěl jsem vám navrhnout, že vás zítra již propustíme domů. Ale teď?“ „To bude v pořádku,“ snažil jsem se ho přesvědčit pod vidinou svobody domova, ale svěřovat se a vysvětlovat mu mé počínání se mi jaksi nechtělo. „Snad to bude chtít ještě nějaký čas. Víte co? Něco vám navrhnu. Poněvadž vyšetření dopadla pozitivně, vše je, zdá se, v pořádku, zítra vás propustíme. Budete ale každý den docházet k vašemu lékaři. Poslyšte, máte vůbec nějakého doktora?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Abych vám osvětlil vaši situaci. Úraz měkkých části hlavy, který jste utrpěl, se může projevit až po delším čase. Některý z úlomků tříštivé zlomeniny mohl zasáhnout i některou z částí mozku. A lidský mozek, jak jistě sám dobře víte, je velice komplikovaná 20

a choulostivá kapitola. Všechny knihy, které zde vidíte v knihovně se zabývají převážně tímto jediným problémem. A to jsou jen nepatrným zlomkem z toho, co bylo o mozku řečeno nebo napsáno. Ano, mozek je v celé přírodě fenomén nad jiné. Ovládá spolehlivě všechny životní funkce, fyziologii, psychiku, emoce a tak dále. Netvrdím vám však, že všechno o něm víme a rozumíme dějům, které se v něm odehrávají. Dokonce mohu říci, že o něm víme málo, žalostně málo. Nechci proto dělat ve vašem případě žádné závěry a prognózy.“ „Jsem tedy v pořádku?“ „V podstatě ano. Z hlediska klasické medicíny, zdá se. Tak tedy zítra..“ Primář Holmes ukončil rychle větu, jako by se už nechtěl dál v tom babrat. Alespoň se mi to zdálo. Vykročil jsem ke dveří, ale uprostřed cesty jsem se ještě zastavil a otočil se. „Máte ještě něco na srdci?“ zeptal se mě. Docela dost mě tato tak stereotypní a běžná otázka pobavila. Na srdci? Jak to myslel s tím srdcem? Copak člověk nemyslí mozkem? Copak taková kapacita, jaká tu přede mnou sedí, pochybuje o tom, že ne všechny myšlenky vznikají člověku v hlavě? Nebo připouští, že něco z lidské kreativity a člověčiny se rodí i jinde? Někde v srdci? Nebo snad v jeho duši? Nebo primář použil tohoto slovního spojení docela podvědomě tak, jak je tomu zvykem? Ať už tomu bylo, jak chtělo, pocítil jsem právě tam, že se se mnou přece jen udála jakási změna, o které jsem již nemohl pochybovat. Začal jsem si důkladně všeho všímat. Začal jsem pozorovat svět jinýma očima, začal jsem postřehovat a do detailů rozebírat myšlenky, které tekly okolo mě. Nebyl už vůbec podstatný obsah sdělení, ale spíše to, jak to kdo říkal. Tón hlasu, jeho barva, řazení slov, důraz ve větách, mimoverbální komunikace. Všímal jsem si pojednou změn mimo mé fyzické tělo i přímo v něm. Počal jsem hledat příčiny následků. Počal jsem vnímat svět nejen skrze své smysly. Bylo to zvláštní, bylo to jiné, vzrušující. „Ne, pane primáři, jen jsem vám chtěl za všechno poděkovat,“ řekl jsem a trochu jsem se mu uklonil a oběma nám bylo více než jasné, že původně jsem měl na mysli něco docela jiného. Ano, přesně v té mysli, o které nevíme vlastně, co je a kde sídlí.

21

4 Domov. Konečně jsem byl obklopen jeho jistotou. Dlouho jsem pohledem hladil všechny mně tak důvěrné věci, dlouho jsem se vítal s každým kusem nábytku mé skromně zařízené garsonky. Zdálo se mi to tak dávno, co jsem zde nebyl. Nyní nebylo pro mě většího potěšení, než si uvařit kávu. Sám. Uvědomoval jsem si do detailů, jak beru do rukou bílou smaltovanou konvici s modrými květy, napouš-

22

tím do ní vodu, pak zapaluji sirku a pouštím plyn. Na okamžik a objevily se modré plameny. Postavil jsem konvici na vařič. Roztrhl jsem pytlík s kávou a nasypal ji do hrnku. Pravda. Po mé tříměsíční nepřítomnosti mnoho aroma v ní nezbylo, ale při prvním doušku jsem pocítil pocit štěstí. Ten tak prchavý, ten tak málokdy postřehnutelný pocit. Toho večera jsem znova a vlastně teprve podruhé otevřel kožené desky knihy, která mně měla napovědět víc, než bych si troufal připustit. Otevřel jsem tedy ohmatané a patinou stáří poznamenané tmavě kožené desky. Na již léty zažloutlém papíru jsem však spatřil cosi, co by mohlo text jen připomínat. Nebyl jsem však již tak rozrušen jako v nemocničním pokoji, proto mi neuniklo, že celý problém nebude neřešitelný. Text byl totiž sestaven běžnými postupy tak, jak je tomu u evropských národů obvyklé. Celé bloky byly členěny v odstavce, ty pak v jednotlivé věty složené ze slov zakončené tečkou. Předpokládal jsem, a dnes se mohu pochválit a poplácat se po rameni, že místo písmen zde byly použity jakési znaky a celé mé úsilí mělo se tedy soustředit tímto směrem. Onu mravenčí práci, která mě čekala jsem bral jako velmi dobré cvičení logiky a účinnou poúrazovou terapii. Konečně, musel jsem se přesvědčit vlastní zkušeností, zda-li mi nepřibylo v tomto ohledu kolečko navíc. Nebo naopak neubylo. Vybral jsem si tedy několik znaků, které se podobaly: a,e,i,o,u. Překvapilo mě, že se jedná v podstatě o všechny samohlásky. Metoda pokusů a omylů, tak běžná v životě, byla zde na místě a vlastně jediná možná. Nahradil jsem tedy těmito předpokládanými tvary a ostatní jsem prozatím nahradil tečkami. Ea.. o. u. i. .oo.i.. .i.e...y o. i..i.e...y .o. ..e e.e..a., i..i.i.e .a..i.e.., .e.au.e ..i. .a..i.e.. i. a .a.i. o. ou. e..i.y. .e a.e o..y ..a.e..e.. .e.e, .e a.e .e.e .o. .o.e.e., i.’. V těchto místech jsem se zarazil. Obdélníček měl zřejmě značit jistou zvláštnost, ale jak jsem se přesvědčil, opakoval se mnohokrát i v dalším textu. Řešení mohlo být jediné. Pokud se jednalo o text anglický a já si neuměl připustit, že by tomu bylo jinak, mohlo se pouze jednat o apostrof při zkracování vazby it is, tedy it’s. Mohl jsem tedy text doplnit o další dvě souhlásky t a s. 23

Ea.. o. u. is .oo.i.. .i.e.t.y o. i..i.e.t.y .o. t.e ete..a., i..i.ite .a..i.ess, .e.au.e t.is .a..i.ess is a .asis o. ou. e..ity. .e a.e o..y t.a.e..e.s .e.e, .e a.e .e.e .ot .o.e.e., it’s Cítit jsem, že se moje snaha ubírá správným směrem. Pokud té je zde jako obdoba řeckého tau, budou pak beta, delta, fí, lamda, pí odpovídat b, d, f , l, p. Ea.. of u. is loo.i.. di.e.tly o. i.di.e.tly fo. t.e ete..al, i..i.ite .appi.ess, be.au.e t.is .appi.ess is a basis of ou. e..ity. .e a.e o.ly t.a.elle.s .e.e, .e a.e .e.e .ot fo.e.e., it’s Již po prvním pohledu na výsledek mého snažení bylo patrné, že sedmý a devátý výraz bude or a for a tedy „p“ bude azbukou vyjádřené r. Symboly byly zřejmě posbírány z celého světa. Očekával jsem, myslím oprávněně, že i myšlenky. Podobně jsem postupoval i u zbylých znaků, takže již po několika hodinách jsem získal úplný text první strany. Each of us is looking directly or indirectly for the eternal, infinite happiness, because this happiness is a basis of our entity. We are only travellers here, we are here not forever, it’s a travel, the sense of which is to know exactly the essence where we started our journey. This essence is an eternal, perfect, infinite cosmic spiritual principle, the character of which is the harmony, peace and pleasure. We call it God. We can call it anyhow, in fact we can give it no name, but it is a principle looked for by the whole world. The whole world is looking for happiness, love and peace, and we can find it in this principle, not in passing things here. And so make your journey purposeful, and before this life ends, reach the experience of the final reality. Only two things give our life a sense. To be useful for all the life and to know the source and its essence. Zbýval jen titul, který mu předcházel. Všechny znaky mi však byly již vesměs známé, takže A journej to light jsem hravě přečetl: A journej to light - Cesta ke světlu. 24

Asociace mého osobního zážitku byla okamžitá. Pochopil jsem nyní onoho podivného starce. Pochopil jsem jeho naléhání, abych se knize věnoval až ve správný čas, který měl přijít a kterému jsem se nemohl žádným způsobem vyhnout. Jisté otazníky pochopitelně zůstávaly. Jasné mi bylo nyní i to, že více než logické cvičení znamenal tento text cvičení v trpělivosti, na což v mém předchozím hektickém životě nebylo místa. Znova a znova jsem si pročítal zaznamenané myšlenky: Každý z nás přímo, či nepřímo hledá věčné, nekonečné štěstí, protože toto štěstí je základem naší přirozenosti. Jsme zde jen cestovatelé, nejsme tu navždy, jsme na cestě, jejímž cílem je zcela poznat podstatu, ze které jsme na tuto cestu vyšli. Touto podstatou je věčný, dokonalý, nekonečný, kosmický duchovní princip, jehož přirozeností je harmonie, mír a radost. My to nazýváme Bohem. Můžeme to nazývat jakkoliv, třeba nijak, ale je to princip, který hledá celý svět. Celý svět hledá štěstí, lásku a mír a to najdete jen v tomto principu, ne v dočasných věcech zde. A tak udělejte svoji cestu účelnou, a než tento život skončí dosáhněte zkušenost konečné skutečnosti. Jen dvě věci dávají v životě smysl. Být užitečný pro veškerý život a poznat zdroj a jeho podstatu. Nezbývalo mi, než se znova pochválit. Konečně, proč ne? Nikdo to za nás neudělá tak často a tak hezky jako my sami. Chtěl jsem v práci pokračoval, ale vyrušil mě zvonek. Shrnul jsem papíry i s knihou do stolu a šel otevřít. Stál tam Denny Sheriden. Usměvavý a zářící jako úplněk. Dnes však nebyl sám. Mladé ženě, která ho doprovázela, jsem zprvu v přítmí chodby do tváře neviděl. Přesto mě celým tělem projela zvláštní vlna tepla a já již v té chvíli pocítil jisté sympatie. Denny mě okamžitě zahrnul upřímným zájmem o moje zdraví. Abych se mu alespoň nějak revanšoval, vklouzl jsem rukou do jedné z ještě nevybalených nemocničních tašek a vytáhl hranatou láhev Cock - whisky, skrývající svá tajemství uvnitř. Tvrdí to alespoň reklama. Nemohl jsem však tušit, jaké dramatické sdělení mně tihle dva lidé přinášejí. Denny pustil před sebe doprovod a představil ji jako Elizabeth. „Jeremiash, těší mě“ řekl jsem stručně. „McBrian,“ pospíšila si, aby zachovala jistý odstup. „Nevíte a ani nemůžete tušit,“ smutně zašeptala, „jak jsem se tohoto setkání 25

bála. Jednou jsem vám dokonce i volala. Do nemocnice. Ale pak jsem ztratila odvahu. Možná si vzpomínáte, ne, to nebyla porucha. Snad se dá telefonem docela dobře objednat pizza, nebo taxík, ale tato věc se kterou za vámi přicházím je natolik vážná, že vám ji musím říct přímo. Kdyby nebylo Dennyho, nikdy bych nenašla v sobě tolik síly a nikdy bych to sama nedokázala.“ Pozorně jsem ji pozoroval. V tváři blondýnky s drobným nosíkem byl znát jakýsi stín a pohled temných očí uhnul stranou. Přišlo mi však, jako by jsme se už někdy setkali. „Pak jsem se rozhodla vás navštívit. Dlouhé a pro mne nekonečné týdny trvalo, než jste se probudil z bezvědomí. Kolikrát jsem stála tiše u vašeho lůžka ještě na áru a modlila se k Bohu, aby vám pomohl.“ „Vy jste...?“ „Ano, to já tenkrát řídila to auto!“ řekla odhodlaně a pohlédla mi do očí přímo. V koutcích jsem mohl zahlédnout rodící se slzu. Nastala pauza. Tichá a dlouhá. Možná trvala jen vteřinku, pro ni však musela znamenala věčnost. Čekala. Čekala na můj soud, čekala na odpuštění. Poctivě a upřímně, se vztyčenou hlavou. Nikdy před tím ani potom jsem nepoznal takovou sílu. Možná však, že její svědomí ji trápilo daleko víc, než to, co řeknu. „Byl to ten nejhorší zážitek, který mě v životě potkal. Ublížit člověku.“ Podívala se mi do očí. V jejím pohledu byla víc než omluva. Nejen pro ty slzy. Jako by svědomí vystoupilo zevnitř na povrch, jako by její oči chtěly říci: „Lituji...“ „Ten den jsem měla tenkrát vynechat a neměla jsem ho vůbec žít. Od rána se mi nedařilo vůbec nic. Ani natáhnout punčochy jsem nedokázala, abych je neroztrhla. Světlo na automobilu mi pak přestalo svítit skoro zároveň se soumrakem. Vůbec mi nedošlo, jak strašně to může být nebezpečné. Pouliční osvětlení bylo dostatečné a já bych jela domů i kdybych nesvítila vůbec. Pak jsem se blížila k tomu osudnému přechodu a v šeru jsem spatřila tmavou postavu, jak se...“ hledala nejvhodnější výraz. „Motal jsem se tam, no, jen to řekněte.“ O tom, že je před Fénixem přechod pro chodce, jsem se dovídal poprvé. Už poněkolikáté jsem se ale přistihl, jak málo si všímám čehokoliv a jak povrchní je můj svět. „Nejpřekvapivější byl ten váš krok zpět. Možná jich bylo něko26

lik. Nevím. Snad jste chtěl na poslední chvíli uniknout... Pak už jen následoval náraz a vaše tělo odletělo jakoby vymrštěno katapultem kamsi nahoru za vozidlo. Šok, který jsem prožila, vyvolal tisíce myšlenek, a ani jedna z nich nebyla racionální.“ Slova ze sebe chrlila o překot, aby snad měla tu upřímnou zpověď za sebou. Místo toho, snad z nedostatku jiných vhodných slov, jsem jí podal skleničku. Chvíli zaváhala, ale pak v mžiku obrátila do sebe její obsah. Asi má „léčba“ zabrala a její tréma trochu opadla. Denny se díval těma svýma moudrýma očima a napjatě nás pozoroval. „Dal bych si taky,“ připomněl se hlasitě jak připlouvající parník do přístavu. Máš tam i pro mě?“ „Pro tebe vždycky, pro tebe a pro všechny dobrý lidi,“ a dolil jsem skleničky. Ruka se mi lehce zatřásla, takže jsem nepatrně ubryndnul na ubrus. Chtěl jsem říct něco velice moudrého, ale místo toho jsem se začal připitoměle usmívat, abych snad zakryl svoje rozpaky. „O nic nejde, teď už určitě o nic nejde, já jen zaměnil světla,“ poznamenal jsem docela tiše a viděl jsem, že ani jeden z mých hostů nezaváhal ani na okamžik, jak jsem to myslel. „Tak vítej z druhé strany,“ usmál se Denny. „Jsem rád, že jsi zpátky. Mezi lidmi. Není lepší důvod k napití, než takové druhé narození!“ Skotský kohout mi projel hrdlem. Místo toho, abych si ale tu skvělou chuť vychutnal, vyprskl jsem obsah jako předškolní batole. Reflexivně jsem se navíc otřásl odporem. Já, který jsem prolil ústy snad už několik barelů alkoholu, jak jsem o sobě s oblibou prohlašoval, já, který chlastal přímo úměrně s mojí klesající invencí bulvárního spisovatele a řešící touto lihovou náplastí většinu svých problémů. „Tak to pití už mám prozatím asi taky za sebou,“ kuckal jsem. Ale snad právě ta trocha whisky, která se přece jen po tak dlouhé abstinenci do mě dostala, zapříčinila, že jsem se ten večer přece jen svěřil. Snažil jsem se vše vylíčit co nejvěrněji a co nejpřesněji. Mluvil jsem o velikém jasu, teple, o otázkách a odpovědích, o pohledu zpět na zem. Jen o pravém důvodu mého návratu jsem nezmínil. Přiznal jsem i to, jak taková zkušenost dokáže změnit člověka a málokdo má to štěstí a dostane druhou šanci.“ 27

Oba mě bedlivě naslouchali, neboť již o tom jistě mnohokrát slyšeli, nebo četli, ale nikdy se osobně s takovým šťastlivcem asi nepotkali. Bylo vidět, že mi věří, že nekalkulují ony exaktní možnosti o zkratech v mozku a o podobných fyziologických důsledcích. „Asi jsi potřeboval pořádně nakopnout,“ shrnul upřímně jednou větou nehodu Denny. „Asi. Asi určitě. Asi by to potřeboval čas od času každý. Aspoň bychom si uvědomili odkud kam jdeme. Každému by měla čas od času nějaká ta Líza kopnout do hlavy.“ Tou větou jsem Elizabeth přesvědčil docela. „Ty myslíš, že se tak neděje? Já mám spíš pocit, že kříž, co člověk vláčí životem, je kolikrát těžší, než stačí unést.“ „My si tady filosofujeme a pití nám zatím vyschne,“ řekl jsem a znova jsem dolil. Moji skleničku jsem však pro jistotu vynechal. Elizabeth se poprvé usmála a stín, ten tíživý stín svědomí jí téměř zmizel ze tváře. „Je to zvláštní,“ pokračoval však Denny v myšlence, „čas od času se každý setká s úkazy, které přesahují jeho schopnosti běžného vnímání světa. Normální je hodit to za hlavu, vykašlat se na to a žít dál. Je to pohodlnější a praktičtější. Vystudoval jsem medicínu na slavné cambridžské univerzitě. Škola mi dala sice mnohé, ale sotva jsem nastoupil na praxi v nemocnici, poznal jsem, že tu cosi při léčbě chybí. Jakýsi další prvek, něco, co klasická medicína pokládá za nepřípustné a nevkusné, limituje ji a musí spoléhat pouze na svoje ověřené technologické postupy. Nemohu si pomoci, ale musím to nazvat tak tvrdě a neobratně. Nejdřív jsem se snažil svěřit několika mým kolegům, ale ti mně naslouchali snad jen ze slušnosti nebo s jistou shovívavostí. Případná ztráta jejich odborné a společenské prestiže, postavení na klinice a nařčení ze šarlatánství jim bránily jen o tom přemýšlet, natož mluvit. A tak dál řežou a dál hnojí pacienty jedy, jako by to byla pole, která přestávají řádně rodit. Tou dobou se hledal lékař, který by odjel jako jeden z členů expedice do Antarktidy. I já už dávno pochopil, že není náhod a osud mi otevírá jistou možnost. Chopil jsem se příležitosti a zabil tak jednou ranou několik problémů. Kolegům odlehlo, a já, já nastoupil na cestu podivného dobrodružství. Vycházel jsem logicky z premisy, že lidé existují na Zemi milion let. Po celou tu dobu si z vrozených atavistic28

kých principů snaží uhájit zdraví a život. Pomocí okolní přírody, pomocí sil, jejž tajemství nám začalo unikat skrze technokratický náhled na ni. Platí to pro celý svět. Pak jednou jsem se ocitl spolu s jedním z vědců uprostřed sněhové bouře na opuštěném ostrůvku beze jména, asi pět set mil od Antarktidy. Ten člověk se jmenoval Gordon. Bylo tak mínus deset dvanáct pod nulou, což by samo o sobě nebylo nic strašného, kdyby se těmi nekonečnými pláněmi neproháněl vítr rychlostí uragánu. Ne, nebyli jsme daleko od naší základny, snad jen pár desítek, maximálně stovek metrů, ale člověk tu ztratil orientaci dřív, než by si byl ochoten připustit...“ Zatímco Denny Sheriden vyprávěl tento podivuhodný příběh, obklopilo nás ticho noci, které dodávalo jeho slovům jakýsi mystický rozměr. „A pak v té nelidské vánici jsem uslyšel podivný, ale zřetelný hlas: „Jsem Velký Duch Matky Země, proč se o mě zajímáš...?“ Přirozeně jsem to považoval za podivné mámení smyslů. Gordon však přistoupil těsně ke mně a překvapil mě otázkou: „Slyšel jste to také?“ Poté nám Hlas sdělil, jak využívat jeho energie a informace pro uzdravení buněčného těla člověka. Ne všemu jsme rozuměli. Vzápětí se ozvali další „Duchové“. Určitou dobu jsme o tom raději s nikým nehovořili. Postupy, které jsem se tímto tak zvláštním způsobem dověděl, jsem začal ověřovat v laboratorních podmínkách a částečně, pokud jsem měl k tomu příležitost, používal jsem je i v praxi. Jednalo se převážně o psychické poruchy expedice v důsledku ponorkové nemoci, osamělosti, pocitů klaustrofobie, nicméně jisté výsledky se dostavovaly i při léčení omrzlin. Když jsem se tisíckrát přesvědčil o skutečné účinnosti metody, mohl jsem usoudit, že nešlo o iluzi. Začal jsem brát existenci „Duchů“, jak bych to zkráceně nazval, vážně. Znova jsem se vracel ke starým ezoterním učením, k odkazu indiánských kultur a začal jsem je vnímat v novém kontextu. Od té chvíle jsem se stal hluboce věřícím. Počal jsem chápat tajemství, která nám po staletí zůstávala skrytá. Nejednou jsem byl udiven, jak je vše prosté - a jak složitými větami to vysvětlujeme my, lidé. Kolem nás jsou tisíce důkazů a my je stále nechceme vidět a vnímat, slepě se potácíme životem a pyšně žádáme, aby nás kdosi přesvědčil a podal hmatatelný důkaz. „Ty, Jeremiashi jsi jedním z nich!“ 29

Svým vyprávění mě hluboce zasáhnul. Elizabeth seděla tiše, neboť i ona mohla zřejmě mnohé osvětlit. „A vy?“ obrátil jsem se na dívku, „co vy děláte krom toho, že přejíždíte lidi?“ Byl bych čekal cokoliv, Byl bych čekal, že prodává letenky, pěstuje růže, krmí levharty v zoologické zahradě, zpívá v muzikálu, nebo žije z renty svého nechutně bohatého strýce. Cokoliv. „Já?“ obrátila se na Dennyho, zda-li mi to má říct rovnou, nebo mě má trochu potrápit. Ten byl však stále asi myšlenkami v Antarktidě. „Já jsem námořník!“

30

5 Druhý den jsem byl nucen věnovat se praktickým stránkám života. Korespondenci, kterou jsem včera jen tak pohodil, nezaplacené účty, upomínky a upomínky jejich upomínek. Jediná má jistota práce pro nakladatelství padla s mým prvním telefonátem. Byl jsem pro ně dávno mrtvý muž. Moje finanční hotovost byla prakticky nulová a ozýval se hlad. Rozhodl jsem se nabídnout vrakovišti svého mnoho let jetého Austina. Beztak jsem neměl nějaký čas sedat za volant. Maníci tu byli do půl hodiny. Cena, kterou mi nabídli, byla tak směšná, že jsem se tomu smál ještě hodnou chvíli. Nakonec mi ale nic jiného nezbylo, a tak jsem souhlasil. Můj vůz naložili na odtahovku a v mžiku zmizeli v ulicích. Vyšel jsem z domu. Ocitl jsem se uprostřed léta. Poprvé jsem zaznamenal, že jaro je dávno pryč. Zhltnul jsem trochu jídla ve fast foodu, zapil to kolou a byl jsem docela spokojený. Skupina mladých děvčat s proutěnými koši mě inspirovala. Zajdu se vykoupat k jezeru. Autobus jel za okamžik a zhltnul mě jak malinu. Stále jsem však byl více méně myšlenkami u mých včerejších hostů. Praděd Lízy byl námořník, byl jím děda i otec. Řemeslo mohli klidně zdědit její dva bratři a pokračovat tak v rodinné tradici, ale jeden se stal advokátem, druhý malířem. Líza tak podědila rodinnou rybářskou loď a moře se pro ni stalo druhým domovem. Uvědomil jsem si, že mě představa křehké dívky v boji s živlem docela vzrušuje. Sotva se autobus objevil na High street Rattray, musel jsem vystoupit, neboť mě přepadla lehká nevolnost. Lehce jsem našel lékárnu, ale bylo zavřeno. Pokračoval jsem volnou chůzí ulicí 31

a zhluboka dýchal. Ne že by v těch místech byl zrovna ten nejlepší vzduch, ale uvědomování si jednotlivých vdechů a výdechů a vědomé se soustřeďování na tuto činnost mi přinášelo jistou úlevu. Obchodům jsem nevěnoval nejmenší pozornost a veškerý ruch jsem vnímal jen podvědomě. Když jsem kráčel asi deset minut, cítil jsem, že je mi lépe. Minul jsem budovu s knihkupectvím. Několik kroků jsem se vrátil. Prázdná výloha se špinavými skly byla barvou odshora dolů přeškrtnuta žlutými kříži. Vstupní dveře pak opatřeny železnou mříží. Vešel jsem vedle do obchodu s květinami. Nad mým zájmem o osud staříka a jeho obchodu však mladá prodavačka jen kroutila hlavou, neboť prý tam pracuje pouhý měsíc a dojíždí z venkova. Přešel jsem ulici. Ani v protější herně jsem neuspěl. Tmavá skla zřejmě bránila personálu nejen v pohledu ven, ale snad jim zabránila starat se o cokoliv jiného. Dost mě to rozladilo. Nikdy jsem nepocítil větší touhu si s někým promluvit, jako nyní. Nedostatek informací mě „žral“ a já cítil osamění a bezradnost. V těch myšlenkách jsem došel až na další stanici autobusu. Uklidnil jsem se teprve, když jsem ulehl na pláž a nechal sluneční paprsky olizovat mou nechutně bílou pokožku. Bylo to ozdravné pro tělo i pro ducha. Vlastně to bylo mé první letošní slunce. Průzračná voda bývalého písečného lomu jiskřila čistotou. Na pláži i ve vodě se desítky lidí bavily každý po svém způsobu, jak už to tak bývá. Někteří jen tak pozorovali ty ostatní. Zavřel jsem oči. Jejich hovory, výkřiky radosti a štěbetání se mi slilo v jednolitou sluchovou kulisu. Ukolébalo mne to do spánku. Nevím, jak dlouho jsem spal a zda jsem vůbec usnul a nezůstal jen někde v krajinách snění. Probuzen jsem byl jakýmsi zvláštním impulsem. Ihned jsem se posadil, otevřel oči a krátce pohlédl na hladinu. Hned v příštím okamžiku, aniž bych věděl proč, jsem se rozběhl do vody, co nejrychleji přebrouzdal drobné vlny u břehu a vrhl se do vody. Pár kroků ode mne se ve vodě zmítalo malé tělíčko asi pětiletého chlapce. Podvědomě jsem hmátl do vody, uchopil jsem ho a vynesl na břeh, do bezpečí. Vše se odehrálo s takovou rychlostí, že jsem si vůbec nestačil uvědomit, co se tu vlastně děje. Nikdy jsem nechodil do kurzů první pomoci, mohl bych přísahat, že jsem se podobným samaritánským seminářům vyhýbal plánovitě. Na pláži jsem však intuitivně vylil z toho nešťastníčka vodu, zatřepal s ním a on se poprvé zhluboka nadechl a nechápavě mžoural okolo sebe. 32

Pravděpodobně se topil jen chvíli, pravděpodobně jsem vystartoval přesně v tom okamžiku, kdy se dalo ještě mnohé změnit. Dav lidí se shromáždil okolo mne a uznale mě plácali po ramennou. Byl jsem zmatený. Nezasloužil jsem si té pozornosti. Neměl jsem přece na záchranu nejmenší vliv a v žádném ohledu se tak nestalo následkem mé vůle, mého rozumu, nebo myšlení. „My jsme to také viděli,“ chlubilo se okolí, „ale my mysleli,“ že si jenom hraje. Jen jestli to nebylo právě myšlením. Ukázalo se, že chlapec byl u vody sám. Jeho matka prodávala v nedalekém občerstvení a nemohla mít o nehodě nejmenší tušení. Jeden z rekreantů se nabídnul, že chlapce k ní odvede.. Teprve když odešli, uvědomil jsem si, jak mám spálené ruce, nohy a má pokožka byla vysušena jako křížala. Každý pohyb mi přinášel bolest a byl nejvyšší čas, abych se uklidil někam do stínu. Pláž jsem však opustil nejen z tohoto důvodu. Pochvaly a i jen děkovné pohledy publika mě přiváděly do rozpaků. Nemohl jsem se vyrovnat s tím, že na impuls, který jsem dostal a poslal mě tak učinit jakýsi skutek, jsem neměl nejmenší vliv. Nemohl jsem se vyrovnat s myšlenkou, že se pletu komusi do řemesla. A byl to vůbec dobrý skutek? Z lidského hlediska jistě, ale když jsem zohlednil zákonitosti vesmíru, mělo se tak skutečně stát? Měl jsem se stát právě já nástrojem osudu? Neměla se právě tohoto dopoledne zde odehrát fatální tragédie? Nebo snad prostřednictvím svého činu jsem si měl uvědomit jisté principy, které jsem do této doby jenom tušil? Ať už tomu bylo jakkoliv, usadil jsem se do jedné se zahradních plastikových židlí v nedalekém občerstvení a dal si plechovku sevenupu a přemýšlel o důsledcích dobrých a špatných činů. Docházel jsem až k absurdním závěrům. Ne vždy je v souladu lidská humanita s vyššími principy a každý i sebe nepříjemnější důsledek bude mít zcela jistý a dobrý důvod. Ani jsem si nevšiml, že mě sleduje rozjařená pětice mladých lidí. Dvě dívky a tři hoši. „Co si dáš, hrdino?“ oslovil mě jeden z mladíků. „Na můj účet!“ prohlásil a plácl mě svou širokou rukou přes spálená záda. „Díky, už mám,“ a pozvedl jsem plechovku. „Ňákej nafoukanej, ne? Vypadá jak reklama na tavenej sýr, a dělá machra,“ prohlásil druhý svalovec a vypnul svůj do bronzova opálený hrudník. „Haló, obsluha, je tady vůbec nějaká obsluha?“ 33

Pikolík se vynořil. „Hoď sem pět piv a tomu frajerovi taky jedno, na moje futro! Je to zachránce neviňátek!“ rozkřikoval to dokola. Nezlobte se, ale není mi zrovna teď nejlíp?“ snažil jsem se je uklidnit. „A alkohol mi nedělá dobře.“ „Pivo není žádnej alkohol, nekecej, že si s náma nedáš. To bys nás teda naštval.“ „Měl jsem nedávno těžký úraz, víte,“ snažil jsem se omluvit, ale to už mě jeden z nich uchopil v podpaždí a vytáhl mě k sobě nahoru. Pak mě upustil jak lístek od tramvaje a já dopadl na zem. Ještě že mě nezmačkal. „Je to idiot,“ usoudila jedna z dívek, „necháme ho bejt.“ Toto nelichotivé označení sice nebylo příjemné, ale alespoň mi pomohlo zbavit se jejich zájmu. Nakonec slovo, znamenající nejtěžší psychosomatickou poruchu, vysloveno jejími ústy, neznamenalo víc než řadu pěti písmen. Dost málo na to, abych se mohl urazit. Dost málo abych se ohradil, že mě může urazit jen inteligent. Ještě ve finále by mně mohli urazit něco jiného. Třeba hlavu. Spálená pokožka začala pálit jak čert a já se rozhodl uklidit se domů.

34

6 Cestou jsem nakoupil na několik dnů. Na přítomnost lidí jsem začínal být alergický. Přetrpěl jsem to ale bez úhony a konečně za sebou zavřel dveře. Rozhodl jsem se vypnout i telefon a domovní zvonek. Nebyl jsem zvědavý na nikoho. Dokonce ani na nikoho z těch, které mám rád. Otevřel jsem znova Cestu ke světlu a dal se do práce. Snad tam najdu odpovědi na otázky, které mě začínaly trápit a byly čím dále neodbytnější. Hledal jsem cosi, co by mě vedlo k poznání a pochopení dějů, které se odehrávají každým okamžikem. Obraz onoho pětiletého hocha, který se dnes málem utopil, mi vyvstával před očima, jako by to byl jen nějaký sen. Vracel se však stále častěji. Konečně jsem byl hotov s další částí. „Když mi bylo patnáct, šestnáct let,“ psal neznámý autor ve svém odkazu, „mé myšlenky na všemohoucího byly tak intenzivní, že jsem byl ochoten udělat pro mé poznání cokoliv. A tak jednou v pět hodin ráno jsem se rozhodl. Odešel jsem od rodičů a objal svůj život. Moji rodiče byli zdraví a bohatí, dařilo se jim dobře a já byl jejich nejstarší syn. Snažili se mi dát to nejlepší vzdělání, a tak jsem začal studovat na známé a slavné univerzitě ve Váránásí. Ale dnes mohu říci, že vše podstatné jsem se naučil od velkých duchovních mistrů v Himálajích. Stal se ze mne sadhua. Život sadhuú je stále v podstatě stejný. Je to vnitřní život, hledající stálou, trvalou skutečnost, která je za vším, co je proměnné a dočasné. Celý tento lidský svět se skládá s dočasných jmen a tvarů. Jsou nestabilní a podléhají času.“ 35

Nemohl jsem si nepoložit otázku, zda byl autorem a sadhúem onen stařec, se kterým jsem se setkal za tak podivných okolností. Nebo šlo jenom o jednoho ze šiřitelů těchto myšlenek? Poněvadž má zvědavost sílila, nemohl jsem jinak, než pokračovat v práci. Zapomínal jsem na čas, hlad i žízeň. Z mého soustředění mě vyrušilo drobné svědění nad levým kolenem. Objevil jsem na pokožce téměř průhledný puchýř velikosti mince, plný jakéhosi bezbarvého obsahu. Jelikož mě pálilo téměř celé tělo od náhlého a přehnaného slunění, pokládal jsem tento úkaz jen za zvláštní projev spáleniny a pustil to z hlavy. Kdyby mi tenkrát kdokoliv tvrdil, že je tomu jinak, nevěřil bych mu ani za mák. Daleko podstatnější byla pro mne kniha. Nevím, kolik dní uplynulo. Práce na překladu střídal spánek. Ale přišel večer, kdy jsem byl s prací hotov. Žlutorudý západní obzor, kam jsem měl výhled z okna mého pokoje, počal tmavnout a mě čekala další dlouhá a teplá letní noc. S jistou nelibostí jsem zjistil, že mi puchýř nad kolenem prasknul. Snad tlakem obsažené tekutiny, snad jen pouhým otěrem a vytvořila se nevzhledná, mokvající rána, která byla podlita krví. Po ohledání končetin jsem spatřil několik dalších tvořících se puchýřů na druhé noze u vnitřního kotníku a jeden na pravé ruce. Raději jsem se vrátil k pozorování západu. Unavené oči ale dlouho nevydržely a já upadl do hlubokého spánku. Spánku, kdy vše zmizí. Kdy přestane existovat čas. Kdy přestane existovat prostor, mé tělo a z vnějšího světa neexistuje nic z reality bdělého stavu. Mnohokrát jsem o tom později přemýšlel. Můžeme nazývat reálnou věcí tu, která určitý čas existuje a určitý čas neexistuje? Metafyzicky to je důkaz, že tento svět nemá konečnou skutečnost, ale má pouze skutečnost relativní, která je vztažena k našemu bdělému stavu, ne však ke stavu ve spánku. Sen může být zcela opačný a tak zde jde pouze o příklad skutečnosti relativní, neboť absolutní realita je pouze ta, která je neměnná ve všech třech časových periodách. Existuje v minulosti, v přítomnosti i v budoucnosti. Není zrušena v žádné z těchto časových period a nemění se. Vyděsilo mě bušení na dveře. Vyskočil jsem a překvapen jsem otevřel dřív, než jsem se stačil dveřním kukátkem přesvědčit, kdo je za nimi. 36

Stál tam pošťák, a bylo ráno. „Jeremiash Faulkner?“ otázal se a mně to bylo fuk. „Jedno rekomando!“ Jeho hlas mi bubnoval do uší jako paličky do činel. Byl jsem mimo. Strčil mi pod nos nějakou listinu. Podepsal jsem. Kdyby měl ten podpis znamenat ortel mé vlastní smrti, nebo že se vzdávám svéprávnosti, či rozpoutání třetí světové, podepsal bych mu to stejně. Poděkoval. Asi jsem mu udělal radost. „Jinak nemám nic?“ zeptal jsem se ze zvyku, neboť snad každý má už od narození ve svém podvědomí zakódovánu myšlenku, že jednou musí konečně přijít dědictví po vzdáleném americkém strýci, kterého nikdo nikdy neznal. „Vlastně ano, ještě tu máte nějaký šek,“ přihodil a zmizel v chodbě. Nebyl jsem schopen se hodnou chvíli vzpamatovat. Rekomando bylo z policie, šek z pojišťovny se zajímavým obnosem. Dokonale vyrovnaná harmonie. A přece šlo o jeden jediný okamžik. O příčinu a následek. Na policii jsem se měl dostavit co nejdříve, peníze jsem si mohl vyzvednout kdykoliv, nejlépe co nejpozději. Spravil jsem se obrovským hrnkem kávy a vyrazil. Komisař mě přijal vlídně a nezúčastněně. Dělal jen svou práci. Trvalo věčnost, než doklepal moji výpověď. „Tady to podepište a ještě tady a tady a na druhý straně.“ Přišel mi jak sveřepý sběratel autogramů. „Podáte žalobu?“ zeptal se znuděně. Jeho otázka mě zaskočila. Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. „Proč bych měl?“ „Vy nepotřebujete peníze?“ zeptal se úředník a viditelně se probudil z letargie. „Jistě, kdo by je nepotřeboval. Všichni je po nás chtějí. Ale tyhle nechci,“ prohlásil jsem a nemínil jsem na tomto prohlášení vůbec nic měnit, i když jsem věděl, že nemám žádný stálý příjem a peníze tak nádherně osvobozují a uklidňují. „Jak myslíte...“ „To přece ale není otázka myšlení,“ snažil jsem se přimět člověka v uniformě dostat do jiné úrovně. Zbytečně. Mávl rukou a naznačil mně tím, že se mnou nemíní ztrácet čas. „Když je budu potřebovat, objeví se,“ dodal jsem ještě na svoji 37

obhajobu, „tedy myslím tím, opravdu potřebovat.“ Vyorá-li sedlák při hluboké podzimní orbě ospalého krtkahryzce, nekouká překvapeněji. Opustil jsem strážnici a vydal se, aniž jsem věděl proč, za Dennym. Musel jsem s někým mluvit. Cestou jsem snažil srovnat si myšlenky. Snad je tomu tak, že člověk může dosáhnout čehokoliv. A není pro něj nic nemožné. Můžeme dosáhnout cokoliv, co máme na srdci. Postavení, úspěch, peníze, prostě všechno, čeho se nám umane, to je zcela jisté. Byl jsem o tom přesvědčen. Stoprocentně. I o tom, že se tak neděje náhodou. Rozhodující sílu a svobodu rozhodování máme dánu vesmírnými principy, od Boha, neboť není mezi námi rozdílu. Především jsem ale cítil potřebu zpětné vazby. Ověřit si, že logika mých závěrů není jen nějaká má soukromá fantasmagorie determinovaná překladem. Dennyho jsem zastihl v jeho laboratoři. Útulná, nepříliš velká místnost, zaplněna do posledního kousku přístroji, křivulemi a zkumavkami, chemikáliemi a mnoha dalšími substráty. Uprostřed stál doktor Sheriden. Ještě více charismatický, než kdy jindy. Ne, to nebyl ten správný výraz. On se tyčil. A výrazně vyčníval. Zaujal mě v té pracovní poloze. Nešlo tu vůbec o jeho fyzické přednosti. To až v druhé řadě. Nad všemi těmi složitými chemickými a biologickými pokusy a pochody měl jasnou mentální převahu. Nad vědou. Kdybych si nebyl jist, že je to odraz od jeho pleše, tvrdil bych, že jsem zahlédl, jak se mu nad jeho hlavou stoupají tenké pramínky jeho ducha. „Děláš něco? Neruším?“ zeptal jsem se, neboť mně nic lepšího nenapadlo. „Ne, rozhodně nic důležitého. Krom toho jsem tě čekal. Potřeboval jsem s tebou probrat důležitou a zásadní věc, která nesnese odklad.“ „Jak to? Jak jsi mě mohl čekat, když mě samotného to napadlo před chvílí?“ „Ber to, že to tak je. Měl jsem v posledních dnech dost práce. I pacientů přibylo a já neměl tolik času, abych se za tebou zastavil. Když zklamal pak i tvůj telefon a dělal jenom halali, vyslal jsem k tobě myšlenky.“ „To stačí?“ „Ano, za určitých předpokladů. U senzitivních lidí, kteří dokáží 38

citlivě reagovat na vysílané vibrační vlny, to funguje. K tomu všemu je třeba u těchto jedinců poměrně jisté a dlouhodobé vyrovnanosti a klidu. Těkavost, vášně, hektičnost a nesoustředěnost postřehovat tyto vnější vibrace pak zmaří všechny snahy volajícího a nevedou k valným výsledkům. Jistý moment tu hraje i určitá, jak bych to nejlépe vystihl?“ hledal Denny správný výraz. „...spřízněnost duší?“ tipnul jsem si. „Přesně. Přesně jsi to vystihl Jeremiashi. Vyslal jsem ti tedy zprávu a vidíš, jsi tady.“ „Přiznám se ti, že poslední dny jsem na tebe myslel opravdu dost často a i intervaly se postupně zkracovaly. Jak jsi ale věděl, že jsem tvé přání zachytil a opravdu se u tebe dříve, či později objevím?“ Denny se postavil doprostřed laboratoře a zvedl ruce s dlaněmi od těla. „Při přijetí signálu adresátem a při jeho kladné odpovědi začnou dlaně hřát. Alespoň mě. Je však docela možné a dokonce pravděpodobné, že druhý člověk má docela jiné vyzkoušené praktiky a funguje mu to zcela stoprocentně také.“ Naslouchat Dennymu byl pozoruhodný zážitek. Dnes i kdykoliv později. Byl to moudrý muž. Pak pokračoval: „Pohyb ve fyzickém světě je zřejmý. Duchovní dimenze se ale pro běžné smyslové vnímání nepostřehnutelné a není mnoho těch, kteří ho nejen neignorují a akceptují, ale dokáží i využít. Někteří tak činí nevědomky, jiní zcela vědomě Jak, to leží jen na povaze každého jedince. Jen pokušení je veliké. Proto je tak důležité chtít jen dobré věci a ne špatné!“ Stál jsem hodnou chvíli, naslouchal jeho slovům a nebyl jsem schopen cokoliv říci. Bylo mi už alespoň trochu zřejmé jak pracuje se svojí myslí, alespoň drobet jsem pochopil, jak mohl si být se mnou tak jist. „Měl bys navštívit Lízu,“ změnil pojednou téma. „Volala mi. Zdá se, že má vážné problémy. Rád bych jí pomohl, ale sám na to nestačím.“ „O co jde?“ zajímal jsem se, neboť jsem si nedovedl představit, že bych jí mohl pomoci právě já. Denny sáhl do kapsy a vytáhl klíče od auta. „Můj jeep stojí za rohem.“ „Myslíš, že to zvládnu? Občas se mi ještě dělá nevolno.“ 39

„Nic si nemyslím. Vím, že to zvládneš..“ optimisticky se zasmál, ale hned v příštím okamžiku zvážněl. Natáhl jsem totiž ruku a Denny bystře zpozoroval na pravé paži mé nevzhledné a mokvající puchýře. „Dělá se ti to i jinde? Na jiných částech těla?“ „Ano, na nohou, ale to nic není, jen jsem se trochu přismahl u jezera.“ „Mohl bych se podívat?“ Neochotně jsem svlékal kalhoty. Doktor Sheriden se shýbl a pečlivě pozoroval mé pufy. Uvědomil jsem si, jak rychle se zvětšil jejich počet i velikost. „Svědí to?“ „Ani ne, vlastně o tom zatím ani nevím a nijak mi to nepřekáží.“ „Nejsi v posledních dnech unavený?“ „Proč bych měl?“ „Jen tak, prostě mě něco napadlo, tak jsem se zeptal,“ odpověděl Denny. V jeho hlase jsem však cítil jisté podezření. „Měl bys s tím zajít do nemocnice!“ „S takovou maličkostí? Proč hned do nemocnice? A co ty? Ty bys na to neměl nějakou mastičku?“ Asi jsem ho tou mastičkou pobavil, neboť ve tváři se mu mihl úsměv. „Něco určitě vymyslím, buď klidný, ale potřebuji mít jistotu. A jistou diagnózu. Především kvůli tobě a kvůli Líze.“ „Co s tím má společného proboha Elizabeth?“ „Zdá se, že všechno souvisí se vším. Důležité je problémy přesně pojmenovat a pak je můžeme teprve řešit. „Ne, nemocnice mám plné zuby,“ odmítl jsem rozhodně, „tam už mě nikdo nedostane. Chci o sobě rozhodovat sám. Jsem přece svobodný člověk.“ „Řekl jsem ti svůj názor. Rozhodnutí je jen na tobě. V tom máš pravdu. Právě proto by sis měl vážit svého těla a pečovat o něj.“ Nechápal jsem však o čem to tu mluví a dále se rozhodl vzdorovat a bránit se jeho názoru. Zřejmě i on řešil náhlé dilema: Mám zajet za Lízou, nebo navštívit nemocnici? V obou případech hrozilo nebezpečí z prodlení. „Jedu do Newtonhill a na těch pár puchýřů kašlu,“ rozhodl jsem se najednou, vzal klíče a rozloučil se. 40

7 Venku bylo hezky. Slunce pálilo jak o život, ale mírný vánek příjemně osvěžoval rozpálené ulice. Vsunul jsem klíček do zapalování a otočil jím. Motor poslušně nastartoval. Zaposlouchal jsem se do jeho zvuku a pak vyrazil. Pomalu a klidně. Ještě, když jsem kličkoval vyprahlými městskými ulicemi honilo se mi hlavou mnoho nezodpovězených otázek. Po mém úraze jsem cítil změnu. Už mě nevytáčelo, že pokud mi chybí odpovědí, je to jen zásluhou chabých informací a nikoliv mojí myslí. Nevzrušovalo mě to, neboť jsem cítil, že mnohá řešení se mi nabízejí právě v Newtonhill. Schválně jsem však nezamířil přímo k východnímu pobřeží a podél moře, ale vzal jsem to na Braemar, abych si vychutnal vůni nádherných kopců skotské vrchoviny. Volně jsem kopíroval zatáčku za zatáčkou, pak zase protáhl jeepa rovinkou, abych na chvíli zvolnil a potěšil se pohledem na zeleň nekonečného travnatého pažitu, zavadil o chrpu u silnice zachvívající se v mírném vánku a pozdravil dravce čekajícího na blankytně modré obloze. Snad jen, kdybych šel tudy pěšky, viděl bych více. Zelená a modrá. Kdo tvrdí, že tato kombinace je jen pro blázna dobrá, nebudu se s ním příst. Budu tím bláznem rád. Příroda, to tak nádherné jeviště pro naše smysly. Jeviště pro mnoho dramat odehrávajících se v každém okamžiku. Dramata jako jediný způsob zachování rovnováhy harmonie tu na Zemi a v celém vesmíru. Moc mi to scházelo. Moc mi scházelo se toho účastnit, nebo být 41

alespoň vděčným divákem. Zanedlouho jsem ucítil slanou mořskou vůni. Blížil se oceán. Kdybych byl býval jen tušil, jakou podstatnou roli sehraje v mém životě suchozemského ostrovana, nevěřil bych mu. Kdyby mi kterýkoliv jasnovidec nastínil obraz mé budoucnosti byl bych přesvědčen, že snad ztratil své paranormální schopnosti, nebo se docela zbláznil. Neuplynuly ani dvě hodinky, když jsem osvěžený a plný energie a nadšení dorazil do Newtonhill. V přístavním městečku, s hlavní návsí na pobřeží zátoky a několika přilehlými ulicemi jsem se rychle zorientoval a Elizabethin dům jsem našel bez problémů. Sotva jsem zastavil, Líza rychle vyběhla ven, nastoupila do auta, ve chvatu zavřela dveře a schoulila se na sedadle. „Jeď! Prosím...“ zašeptala. „Kam?“ zeptal jsem se, neboť jsem nemohl být na tuto situaci připraven. „Kamkoliv odtud,“ vyhrkla rozrušeně, „bude jen dobře, když aspoň tebe si nikdo nevšimne...“ Snažil jsem to pochopit. Vybavovali se mi nejrůznější důvody, čím může být moje návštěva tak choulostivá, nebo dokonce nebezpečná, ale žádný z nich nebyl racionální. „Co se tu děje?“ snažil jsem se, ale nemohl jsem z ní dostat ani souvislou holou větu. Uklidnila se teprve, když jsme sjeli ze silnice na travnatou cestu a ztratili se mezi zelenými kopci. Tam mi padla do náruče. Cítil jsem, jak se má energie přelévá do jejího těla, do její duše. Byla na dně a trvalo dlouho než zvedla hlavu a podívala se mi do očí. Uviděl jsem slzy. Pak pomalu začala líčit svůj příběh a já pochopil. „Maminka zemřela pár měsíců po mém narození, a tak se o mne a o moje dva bratry musel otec postarat sám. Již od dětství jsem doma slýchávala pověsti o božích lidech. Nejvíce jsem si pak oblíbila příběh o Josephu Smithovi, který sepsal svědectví o božském zjevení 21. září 1823. Kniha se stala biblí nejen mých předků, ale i mnohých jiných. Toho dne zpozoroval pojednou ve svém pokoji světlo stále se šířící, až byl jeho pokoj jasnější než v poledne. Tak se mu zjevil anděl, stojící ve vzduchu vedle jeho prostého lože a jeho nohy se nedotýkaly země. Anděl byl jasnější a bělejší, než viděl cokoliv před tím. Nemohl uvěřit, že by lidská ruka mohla vytvořit něco tak 42

bílého a jasného. Ale i jeho šat byl nádherný a také celá jeho bytost, takže celý ten zjev byl nepopsatelný. A obličej mu zářil jako blesk. Joseph Smith se bál pohlédnout mu do tváře, ale když tak učinil, strach ho brzy opustil. Anděl pak mluvil o knize uchované na zlatých deskách obsahující úplnost evangelia a boží pravdu. Dále pak pravil, že jakmile bude míti desky, nesmí o tom nikomu nic povědět, jinak by byl zničen. Pak celá místnost potemněla a byla stejná jako předtím. To zjevení se opakovalo i příští noci. Andělský posel mu vše vyprávěl znova, vše bez nejmenších odchylek, jako při své první návštěvě. A pak se jal vyprávět o velkých soudech, jež mají přijíti na zemi ve spojení se strašným zpustošením, hladem, morem a válkami a vstoupil pak zpět na nebesa. Joseph Smith byl hluboce dojat a přemožen údivem nad tím co viděl a slyšel a unikal mu spánek. Jaké však bylo jeho překvapení, když vše se opakovalo i třetí noci. Anděl mu navíc tentokrát udělil výstrahu o pokušení ďáblem přisvojit si desky pro své vlastní obohacení. Zakázal mu tak učinit a důrazně mu připomněl, že nesmí mít po vyzvednutí jiných úmyslů, než oslavy boží a nesmí být veden jinou myšlenkou než přáním vybudovati Jeho království. Pak anděl zmizel a on usnul. Druhý den vyprávěl o svých zjeveních svému otci a on mu přikázal učinit tak, jak mu řekl posel. Joseph Smith se dal tedy na cestu a dík zřetelnosti vidění poznal to místo okamžitě. Tam blízko vsi Manchester, v hrabství Ontario, ve státě new-yorském ležel pahorek a pod kamenem obrovských rozměrů našel ony zlaté desky i kameny jako návod k jejich porozumění. Pak ještě sedm let pracoval na překladu tohoto božího sdělení, aby dal vzniknout tomuto dílu Ježíše Krista svatých posledních dnů. Tou knihou, kterou se řídili a kterou uznávali a milovali všichni McBrian. I já. Je to kniha mormon!“ Hluboce zamyšlen, nemohl jsem dlouho po Lízině vyprávění promluvit. Mé studium a vlastní a tolik nádherný zážitek byl tak podobný tomu, co mi tu vylíčila, že jsem nebyl schopen pochopit, před čím a z jakých pohnutek nyní prchá. Abych pomohl jí a abych si hlavně urovnal své myšlenky, pověděl jsem ji o knize v mém stole, hledající podobné principy. „ Ale ty přece nejsi mormon...“ 43

„Ne, myslím, že ne, já jsem Jeremiash a víra nejsou spalničky, nemusí se léčit!“ Elizabeth se trochu usmála. „Máš pravdu, před vírou prchat nemusíme ale,“ zarazila se, „příběh ještě není u konce. Však pochopíš. Jednou, když mi bylo asi sedm, rozpoutala se na moři příšerná bouře. Rybáři se naštěstí stihli vrátit se svými bárkami do přístavu všichni. Bouře však dosáhla takové síly, že jeden blesk překrýval druhý a světla bylo tolik, že by se zdálo, že je den. Jeden z blesků zapálil některou z rybářských lodí a požár se ve vichru rychle rozšířil i na ostatní. Shořely do jedné. Celá vesnice tak přišla v jedné noci o živobytí. Nastala bída. Otec byl zoufalý. Uplynulo však jen několik dní a navštívil ho podivný člověk. Později jsem se o tom dověděla všechno. Celou pravdu. Krutou a nelítostnou. Ten člověk se jmenoval Ytong. Do týdne jsme měli novou loď a tak jako jediný měl otec možnost lovit a prodával ryby. Začalo se nám dařit dobře. Mí o deset let starší bratři vystudovali renomované školy a odstěhovali se do města. Zůstali jsme s otcem sami. Zatím co jemu rok za rokem ubývaly síly, já dospívala. Často jsem mu v práci pomáhala, až jsem dosáhla takové dovednosti, že jsem mohla vyjíždět na moře sama. Jednou mě mořský příboj zahnal daleko na širé moře, ale já si z toho pranic nedělala. Kolikrát mi mořské proudy a vlny vyvedly podobnou taškařici. Ani to, že se snesla noc a došla mi nafta, mě nevyvedla z míry. Nebylo to poprvé. Zapnula jsem vysílačku a vysílala SOS. Už během půl hodiny se mi ozval jakýsi hlas. Byl to Švéd. Udala jsem ještě jednou svoji polohu a v okamžiku mi nahlásil, že se nachází nedaleko. Pak se objevila v měsíčním svitu na obzoru jeho jachta a brzy přirazila k mé lodi. Jean André Fló, tak se jmenoval muž, který se přehoupl na moji palubu a který se mi stal osudem. Proměna dítěte v ženu je tak jemná, že ji stěží může někdo postřehnout, nebo snad měřit kalendářem. Nejméně pak to tuší dívka sama, dokud něčí hlas nebo dotek něčí ruky nezpůsobí silnější bušení srdce. Pak se v ní probudí cosi nového, cosi silnějšího a bohatšího. Je jen málo takových žen, který si ten den a tu chvíli nepamatují. „Moc jsi ho milovala?“ „Ano. Víc než cokoliv na světě. Neuplynulo ani pár týdnů 44

a my se zasnoubili. Jean pak musel ještě odjet na několik týdnů do své vlasti, aby zařídil doma vše potřebné. V té době se objevil Ytong znova a chtěl mluvit o samotě s mým otcem. Ten rozhovor jsem slyšela z vedlejšího pokoje. „Šíří se fámy, že se tvoje dcera zasnoubila s nějakým pohanem. Moc těm klepům nevěřím, rybáři, ale přesto... Přišel jsem ti připomenout třinácté přikázání ve svatém zákoníku Josepha Smitha: Ať každá dívka pravé víry se provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem s pohanem by se dopustila těžkého hříchu. Proto je zcela nemožné, abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby toto porušila přikázání. Všimla jsem si pootevřenými dveřmi, jak otec bezmocně zatnul pěsti... Mohl by skočit po tom vyděrači, mohl by ho třeba i zabít a jeho tělo pohodit někde do moře. Ale na takový čin neměl ani sílu a ani povahu. Dobře si uvědomoval, že „Rada svatých“ ví, kam Ytong odešel a jejich všudypřítomná chapadla by dokonala pomstu. „Jen si vzpomeň, kdo ti před patnácti lety pomohl ve víře a z bídy? Kdo postavil na nohy tebe a zaopatřil tvoje dva syny? Byl to snad nějaký pohan? Ne! A ty to víš sám nejlépe. Byla to Svatá církev Ježíše posledních dnů. „Vím to, Ytongu,“ odpověděl mu tenkrát otec a ještě pevněji stiskl ruce, „ten úpis jsem splatil už snad tisíckrát. Svou dceru vám nedám jako jalovici na trh. Nikdy! I kdyby mě to mělo stát život!“ „To je tvoje poslední slovo?“ vztekem zbrunátněl nejvyšší mormon. „To zaplatíš McBriane. Nedodržel jsi slib...“ „To ale nebyla smlouva s Bohem. Byla to smlouva snad se samotným ďáblem.“ Ytong se už neudržel, otočil se na podpatku a vyrazil dveřmi ven. Elizabeth si chtěla trochu odpočinout ve svém vyprávění. Vrátili jsme se k jeepu, a poněvadž v pozdní odpoledne začal foukat od moře studený vítr, sedli jsme do vozu. Najednou se celá rozechvěla. Byl jsem si jistý, že to snad nebylo ani zimou, ale vzpomínkou. Vzal jsem ze zadního sedadla alespoň svetr a přehodil ho přes její ramena. „A konec příběhu?“ zeptal jsem se po chvíli, neboť jsem tušil, že to podstatné má teprve přijít. „Těžko se mi o tom mluví Jeremiashi. Ale nemohu se tomu vy45

hnout, neboť vše co bude nyní následovat souvisí přímo, či nepřímo s tebou!“ „Se mnou?“ „Ano s tebou. Naše osudy se protnuly v jediném okamžiku, na jednom místě. Když jsi mi doma vyprávěl jakou obrovskou zkušenost jsi prožil a jak se změnily tvoje hodnoty, tušila jsem, že to bude mít pro mne nedozírné následky.“ „Já jsem ti ale vděčný, Elizabeth! Mnoho se v mém životě změnilo. Všechno jsem přehodnotil. Všechno!“ „Věřím, ale budu pokračovat, snad pochopíš. Můj otec nepovolil a nikdy by mě ani některému z mladých mormonů nezaprodal. Ač poslušný věřící, tak v tomto bodě byl neúprosný. Věděl, že jsem dcera moře, svobodného moře a věděl, jakou cenu má pro mne svoboda rozhodování. Od toho dne často chodil do přístavu a vyhlížel Jeanovu jachtu. Nemohli jsme mu ani volat nebo psát, neboť mormoni mají své nohsledy všude. Zvláště pak pro své neposlušné a zbloudilé ovečky. Když se Jean konečně objevil, otec ho pevně objal. Ještě týž den zajel do jednoho z katolických kostelíků a vyjednal tam tichou a tajnou svatbu. Stařičký farář se sice vzpouzel a nejdříve vyloučil možnost oddat dva lidi jiné víry. Namítal, že se před Bohem dopustí zločinu, ale nakonec souhlasil. Přesvědčit ho dokázal docela malý balíček peněz.“ „I to je pro mnohé víra. Spojí všechny a všechno. Vzali jste se?“ Líza se opět odmlčela. „Víš co? Pojedeme! Něco ti ukáži,“ řekla a já nastartoval. „Chceš už domů?“ „Ne, domů ne. Já nemám už domov. Snad jen dům, který mi patří, snad loď, snad jen jednu jistotu. Ráda bych tam zajela. Je to jen pár mil odtud.“ Elizabeth mě pak vedla travnatými kopci okolo pobřeží směrem k jednomu z nich, co vykukoval nejvýše. Zařadil jsem redukci a pomalu jsme se šourali proti zapadajícímu slunci. Když jsem pak objel vrchol, spatřil jsem dva kříže beze jmen. Líza pak poklekla a dlouho se modlila. „Den před svatbou otec s Jeanem chtěli nalovit trochu ryb na hostinu. Proč si tenkrát vzali Jeanovu jachtu se už nikdo nedozví. Pak jsem je už nikdy neviděla. Ani nikdo jiný. Jen jeden z rybářů 46

mi za několik dnů, jednoho večera, donesl kus kormidla z lodi roztříštěného snad výbuchem. Byly na něm iniciály J.A.F. Byla jsem zoufalá a obrátila se na pobřežní policii. Všichni mě utěšovali, ale já cítila, že především oni nechtějí znát pravdu. Nehoda byla pro ně nejpřijatelnější řešení. Chtěla jsem se poradit s mým bratrem Paulem. Když jsem k němu nešťastná dorazila, nemusel mi ani nic vysvětlovat. Vůbec se o tom nechtěl se mnou bavit. Jakoby ani nešlo o našeho otce. Jemu a mému snoubenci by prý stejně nepomohl a sám se nechtěl do ničeho zbytečně zaplést a dělat si problémy. Petra, druhého bratra, malíře, jsem našla sfetovaného v jednom baru. Léčil prý svůj smutek. Jenom jsem nevěděla přesně který, neboť se tak léčil už kolik let. Sedla jsem do auta a myslela tenkrát na to, který z těch dvou je vlastně větší zbabělec. Pak přišel ten přechod u toho nočního klubu. A náraz... Když jsem se ráno po výslechu na komisařství dostala z Rattray domů, náš starý a dobrý kocourek Ben visel pověšený na třešni před domem. Krátká smyčka z ocelového lanka mu musela stáhnou hrdlo snad chvíli před mým příjezdem. Byl ještě teplý. Na jednom z jeho drápů visel zlověstný lístek s vzkazem: Elizabeth McBrian! Odsouzena k peklu, neboť smrt je příliš milosrdná! Vražda mého chlupatého kamaráda však mnou silně otřásla. Co udělalo to nebohé zvíře, že muselo skončit jako mučedník? Nemohla jsem však nic podniknout, neboť vrahova ruka mohla patřit komukoliv. Kdekoliv jsem se ocitla, za každým oknem jsem viděla pár očí, které ze mě nespustily zrak. Aspoň se mi to tak zdálo. S určitostí jsem mohla vlastně vyloučit tebe, neboť jsi tou dobou zápasil se smrtí také. Dlouhý čas se však nedělo nic. Mormonská rada nejvyšších čekala na tvé probuzení, tvou žalobu a mé uvěznění, neboť mohli lehce ovlivnit i soud. Jejich lidé by se už postarali, abych již nikdy neopustila zdi za ostnatým drátem a skončila bych v té nejhorší díře, jakou si snad nikdo nedokáže ani představit. Čekali, ale nemohli však v tomto ohledu nic podniknout. To čekání bylo horší než cokoliv jiného. Často jsem se chodila modlit k tvému lůžku a prosila o tvoje uzdravení a čekala odpuštění. Tam jsem potkala Dennyho. Jen jeho přítomnost a jakási síla, kterou vyzařuje byla pro mne obrovsko vzpruhou. Víra a filozofie scholy vitae, se kterou je tak pevně spojena jeho osobnost, mě naplnila jakousi jistotou. Pevně jsem však nabyla přesvědčení, 47

že ani on nemůže patřit k mým pronásledovatelům a zařadila jsem ho tak po tvém boku. K mormonům a k jejich nohsledům může patřit kdokoliv...Mám strach.“ „Lízo, nepřeháníš trochu? Žádný nedoroste do nebe a oni už vůbec ne.“ „Kdyby nebylo dnešního dne, možná, že bych tomu mohla uvěřit.“ „Ano, vím. Když jsem za tebou dorazil, byla jsi rozrušená. Co se stalo?“ „Chvíli před tím, než jsi se dnes objevil v Dennyho autě, se mě pokusil někdo zavraždit!!!“ „Cože, myslíš to vážně? A to mi říkáš až teď?“ „Daleko horší jsou však na tom ony souvislosti. Je to jak skládanka puzzlí. Byl jsi dnes na policii?“ zeptala se Elizabeth. „Ano, proč?“ „Myslela jsem si to. No a kolik bylo?“ „Je to tak důležité? Snad deset... Nevím přesně.“ „Je to moc důležité. Neuplynulo totiž snad ani půl třetí hodiny, a dva výstřely prošly oknem a těsně mě minuly. Naštěstí...“ „Mně se ale komisař nezdál, že by měl na mém případu nějaký osobní zájem. Byl to nudný a banální úřední výkon.“ „Právě to mě děsí nejvíce.“ Elizabeth tu větu nechala dlouho doznít. Pak se ještě jednou poklonila památkám svým dvěma z nejdražších. Hroby a kříže beze jmen. Pro všechny případy. „Pojedeme?“ hlesl jsem do toho večerního ticha. Pak, jako by tak se tomu mělo stát, posteskly si v dálce skotské dudy tenkou melodii středověkých rytířů a tóny jejich píšťal se nesly v nádherném večeru daleko nahoru do ticha hvězd. „Ano, jistě,“ zašeptala a kráčela pomalu k jeepu. Vzal jsem ji do Rattray k Dennymu. Cestou se mnohokrát ohlížela do tmy, zda-li nás někdo nesleduje. Kdo ví...

48

8 Stoupám po schodech do prvního patra nemocnice svatého Tomáše. Není to ani měsíc, co jsem si přísahal, že nechci špitály do smrti už ani vidět, a stejně. Stoupám. Nikdy už nebudu říkat nikdy. Posledních čtrnáct dnů má kůže po celém těle jako by zkřehla, boláky se rozrostly na desítky, pak se proměňují v nevzhledné, těžko hojící se skvrny plné hnisu a krve. Rány štípou a pálí, a já se budím v noci bolestí při každém otočení. Nehojí se. Bože, proč se to tak mizerně hojí? Ráno se pak probouzím v povlečení plné krvavých skvrn, krvavého prádla a do nejistoty. Měl jsem Dennyho poslechnout. Lítací dveře kožního a venerologického oddělení mě málem srazí zpátky dolů, ze schodů. Vešel jsem do dlouhé čekárny ambulance. Několik ordinací, proti nim pak řada oken s dlouhou řadou sklápěcích sedadel z biografu. Jsou obsazená pacienty, většinou mladými děvčaty, zřejmě studentkami. Pacienti tiše štěbetají, sedadla při sebemenším pohybu povrzávají. Na jednom mosazném štítku konečně objevuji Miriam Moser - ambulance. „Kdo je poslední?“ zeptám se, neboť si chci být jistý na čem jsem, a odhadnout alespoň přibližně svoje šance. „Poslední jste vy!“ vyjekne pištivě jedna z dívek a pobaveně pozoruje moji reakci. „Aha, zajímavá myšlenka,“ užasl jsem, jak může být někdo tak protivně zábavný, ale odbýt jsem se nenechal. „Stačí se správně zeptat,“ reagovala slečna-vtipálek. Nečekal jsem, že by mne někdo tak rychle dokázal odvést od vlastních problémů. 49

Rozhlédl jsem se znova po ostatních, abych se alespoň zařadil. „Kdo je tedy předposlední?“ „Já,“ řekla dívka, „už dlouho, a jak to tak vypadá, ještě dlouho budu.“ Teprve nyní jsem si povšiml, že její obličej stejně odněkud znám, ale nedokázal jsem ho nikam zařadit.. „Proč myslíte, že na dlouho?“ zajímal jsem se, a posadil se vedle ní. „Znám to tady. Doktorka Miriam Moser je prostě třída...! A dává si na čas. Jeden pacient půl hodiny. To když má fofr.“ „A když ho nemá?“ „Tak si sem beru svačinu,“ řekla slečna, a mně se rozsvítilo. Möbiova Jany z Fénixu. Jen trochu změnila image. Kratší vlasy jí slušely a stále zářily. „Co vy tady? Vás bych tu nečekal.“ „Potřebuji omluvenku,“ překvapila mě zrzka. „Omluvenku? K čemu potřebují děvčata z nočního podniku omluvenku?“ „Do školy,“ zasmála se. Dobře věděla, že si to nebudu moci srovnat v hlavě. „Šlapky teď musí chodit do školy?“ Trochu mě mrzelo, že mě utekla ta „šlapka“. Mohl jsem její profesi nazvat přec jen trochu decentněji. Všimla si toho, ale přehlédla to jak krajinu se sebevědomím sobě vlastním. „Dělám poslední rok přírodovědeckou fakultu a dneska jsem prošvihla děkanskej termín. Ve Fénixu byl dost kšeft, a já ráno měla teprve půlnoc.“ „Tak vy ještě chodíte do školy? To bych nečekal,“ přiznal jsem se. „Ono je to asi obráceně. Chodím do školy, a abych neumřela hlady, přivydělávám si v klubu. A co...! Jsem sama, rodiče jsou někde v Indii a od mýho kluka nechci ani penny,“ prohlásila sebevědomě. „Ne, nic, já jen, že to musí být dost náročný.“ „Jde to, jen v tom člověk musí umět chodit. Doktorka Miriam má pochopení. Vyhoví každýmu kdo za ní přijde. Neznám člověka, kterej dneska netrpí nějakou kožní chorobou, ekzémem, nebo aspoň nemá jednoho jedinýho beďara. Divíte se? Já teda ne. Poslední generace se brodí v pěkným sajrajtu. Tak se tu hraje taková hra na doktory 50

a pacienty. Role jsou rozděleny předem. Pacient přijde se steskem, doktor ho pohnojí nějakou chemikálií, a je zase dobře. Nebo taky není.“ „Vy sem nechodíte, že ne?“ „Ne, jsem tu náhodou. Pár měsíců jsem si tady už odležel o patro výš. Snad víte...“ „Ano, jistě, vzpomínám si na tu nehodu. A už je to dobrý?“ „Zdá se....“ Odpověděl jsem Jany právě, když se otevřely dveře ordinace a vyšla sestra. „Tak kdo je další?“ Rychle jsem vstal a vsunul jí do rukou kartičku zdravotní pojišťovny. „Mohl bych se u vás přihlásit?“ „Posílá vás někdo?“ zeptala se mě sestra a prohlížela si mě jako nový model forda. „Ne, to ne, ale slyšel jsem, že paní doktorka je renomovaná kapacita.“ „Tak dobrá,“ souhlasila. Asi se jí moje kartička líbila. Pak ještě stačila jízlivě dodat: „Musíte ale vydržet!“ Rozhodl jsem se tedy „vydržet“. Řada přede mnou ubývala nekonečně pomalu, a já začal pociťovat jakési napětí. Jako by se prostor okolo nás počal naplňovat nervozitou. „Cítíte také to napětí?“ zeptala se Jany. Přikývl jsem. „Od mé nehody se mi to stává stále častěji. Cosi se ve mně probudilo, jakýsi další smysl, čidlo napětí, měřič, ne, to je odporně technický výraz, ne, nevím, jak bych to nejlíp pojmenoval.“ „Citlivost duše,“ snažila se mi Jany pomoci. „Asi ano, to bude přesné. Jen nevím, jak toho využít a k čemu je to dobré a jestli je to vůbec k něčemu.“ „Určitě,“ řekla s jistotou. V ordinaci se rozezvonil telefon. Během minutky se otevřely lítačky a nějaká žena vstoupila do čekárny. Můj pocit ještě zesílil. V tu samotnou chvíli vyšla z ordinace sama velká doktor Miriam. Mladík, který byl na řadě, už už se hnal do dveří, ale ona ho zadržela významným pohybem ruky se zdviženou dlaní, jako by říkala: Zadrž ty obyčejný a neznámý paciente. Ty přece nemůžeš být na řadě, když se tu 51

objevila má známá. Jak by to na světě pak vypadalo? Odsoudila tak mladíka ke druhým houslím, a nás všechny ostatní vlastně také. Žena se mezitím vcucla do ordinace. „A máme po ptákách,“ řekl jsem nahlas. Snad jsem udělal v té chvíli chybu. Všichni si mysleli totéž, jen já si dovolil glosovat nahlas: „Tady to žije, koukám, dvojím životem.“ „Co se divíš,“ poznamenala Jany, „všichni jsme si rovni, někdo si je rovnější.“ V čekárně nastala vzrušená debata. Každý už to někdy někde zažil, takže o zážitky nebylo nouze. „Jsou lidi, co neváhají použít k prosazení svých cílů jakýchkoliv prostředků.“ „A daří se jim, jak se zdá. Snad už to mají vrozené, snad je to výchovou, nebo myslíte, že ještě něčím?“ „Třeba využitím vnitřních rezerv! Člověk je v podstatě línej tvor, ale když zapojí do uskutečnění svých cílů celou osobnost, může dosáhnout všeho, co jeho mysl vytvoří!“ tvrdila zrzka. „Fakt jo? Tomu nevěřím, že všichni můžou být prezidenty, nebo olympijskými vítězi. Přece každý je limitován svými fyzickými nebo psychickými mezemi, a pak si myslím, že potřeba prezidentů bude dost omezená.“ „Těžko vás, Jeremiashi, o tom můžu přesvědčit, ale je to tak. Dokonce se čas od času konají školící semináře. Na jednom z nich jsem byla. Netrvalo dlouho a začalo se mi v životě dařit. Nějak si tam člověk alespoň srovná sám sebe a uvědomí si, co vlastně chce od života. Třeba školení, do kterého jsem chodila já, se jmenovaly Barevná duha.“ „Proč duha? A proč barevná?“ zajímal jsem se. „Protože se tam učí lidi sestupovat do hladin mysli s nižšími vibracemi, do hladin alfa, pomocí barev duhy.“ Jany to řekla s takovou samozřejmostí, jako by mi prozradila recept na vánoční rohlíčky. Začalo mě to zajímat. „Tam tedy má každý možnost dostat se do svého podvědomí a získat vesmírnou informaci? Já myslel, že to dokáží jen vyvolení. Všelijací ti mystici, magici a tak?“ „Ale kdepak. Tu schopnost má každý člověk, co má trochu času a dobrou vůli.“ „A peněz, ne?“ „To je pravda, ale taková investice se určitě vyplatí. Jen to není hned tak transparentně vidět, jako když si koupíš nový kabát,“ oponovala Jany. 52

„Asi jde o dobrou věc, aspoň pro ty, co nejsou úplnými ignoranty a připustí možnost, že změnit svůj život mají jen ve svých rukou. Jenomže si myslím, že taková bohulibá činnost by se měla dělat zadarmo. Jen tak, z čistý lásky k bližnímu!“ „Buďme realisti, Jeremiashi, co pronájem sálu, nebo místnosti, reklama, pomůcky, energie přednášejících, já to beru tak, jak to je.“ Bodejť by ne, pomyslel jsem si, ty máš na to za půl hodiny. Nahlas jsem si to říct netroufl. „Snad bych se tam mohl taky jednou podívat. Zajímá mě to hlavně teoreticky, jestli to není zas akorát podvod na lidi.“ Jany začala hledat v kabelce kartičku s telefonním číslem, když ze dveří se ozvala sestra: „Další, prosím!“ Rozhlédli jsme se okolo. Byli jsme tak zabráni do hovoru, že nám postupující provoz ordinace docela unikl. Moje společnice vystartovala ze sedadla a zmizela v ordinaci. Kdo ví s jakou hypotézou tam vešla. Dost dobře možné, že jí řekla všechno na rovinu. U doktorky Moser to šlo. Přesvědčil jsem se o tom sám. Sotva jsem se s Jany minul ve dveřích a dosedl na pacientskou židli, doktorka si mě prohlížela, jako by se mi chtěla zrakem proniknout snad až do mého nitra. Trochu smutně poznamenala na úvod. „Naštvals mě, Jeremiashi. Nebo ty protesty a ty řeči vedl někdo jiný?“ Že znala mé jméno, to mě ani tak moc nepřekvapilo. Mohla si ho přečíst. Ale jak mohla slyšet přes silně vytapecírované dveře a zdi na dvě cihle mé protesty, to mě, přiznám se, docela zmátlo. Bylo mi jasné, že ať řeknu cokoliv, bude to znít jako lež. A já lhát nechtěl. V těchto případech rozhodně ne. „Víš,“ tykala mi hned od počátku, „všechno má svůj smysl, i když je to zdánlivě nepříjemné, třeba i ta chvíle čekání měla svůj význam.“ Pak mi beze slova podala lístek s telefonním číslem. Byl od Jany. Asi jí v tom spěchu vypadl. Asi. Ačkoliv komunikace mi nedělala žádných potíží, byl jsem nyní zticha jak potopená ponorka. „Tak, co máš?“ řekla a vykoukla na mě s úsměvem z pod brýlí. Vyhrnul jsem nohavici. „Tady se mi něco udělalo. Nejdřív jsem myslel, že je to od sluníčka.“ Doktorka pohlédla na moji holeň. „Dělá se ti to i jinde?“ „Jistě, na nohách, na rukou i na těle. Poslední dobou už docela dost.“ 53

„Ráda bych se na tebe podívala, můžeš si odložit?“ Poslechl jsem. Doktorka Moser pak pozorně prohlížela mé pufy. Pak beze slova sedla ke stroji, dlouho klepala jakousi zprávu, pak ji vytrhla psacímu válci a jednu část položila přede mě na stůl. „Budeme si tě muset tady nechat,“ prohlásila, „tak aspoň čtrnáct dnů...“ „Cože?!“ zaúpěl jsem, neboť čekal jsem cokoliv, nějakou mastičku, změnu stravovacího režimu, změnu klimatu, nějaké léky, cokoliv, jenom ne ten špitál. „Je to nutné, věř mi. U tebe nejde o nějaký triviální problém, ale je to velmi vážné onemocnění, které velice často končí smrtí.“ Někdo by umřel už z toho, jak na rovinu to na mě vybalila. Já tam už sice jednou nakouknul a nebylo mi tam zle, ale stejně mě ta zpráva rozhodila. Okamžitě jsem se ocitl v opozici. „Máte pro to vůbec nějaké pojmenování?“ Pochopila moji novou situaci okamžitě. „Samozřejmě. Pravděpodobně se jedná o pemphigus vulgaris!“ „Pemphigus? Proboha! Co to je? To jste si teď vymyslela, kvůli mě, ne?“ zeptal jsem se, neboť mi to fakt připadalo jako humor. „Bohužel chlapče. Jde o poruchu autoimunity. Dost vážnou poruchu činnosti nadledvinek. Buď špatně, nebo nedostatečně vyrábějí kortikoidy. To se projeví nejdříve na povrchu těla tvorbou puchýřů, a pak choroba zachvátí i vnitřní orgány. V tomto případě už člověku žádné léky nepomohou. Alespoň ne ty, které známe dnes.“ „Takže konec?“ „Dost možná, ale já řekla pravděpodobně. Musíme ti udělat kompletní vyšetření, alergologii, rozbor krve, moče, slin a hlavně histologii. Pak teprve může koncilium rozhodnout o léčbě.“ „Na co je potřeba koncilia? To mě nemůžete léčit sama? Zdá se, že se vyznáte:“ „Tvá nemoc je příliš zákeřná, než abych si tě vzala na svědomí. Nikdo není schopen odhadnout, kdy choroba propukne v plné síle. Jestli za týden, za měsíc, nebo za rok. A pak, potřebuješ kliniku, jinou možnost nevidím.“ Ale já ano, zapomeňte, že jsem tady byl, a vůbec...,“ přestal jsem se ovládat, „sbohem, do špitálu mě nedostanete,“ a chystal jsem opustit ordinaci, ale doktorka byla rychlejší, popadla mě za ruku a podívala se na mě těma svýma velkýma očima. Byly modré. 54

„Mně můžeš zdrhnout, ale před sebou samotným nezdrhneš! Problémy jsou tu na světě od toho, aby se řešily a někam nás posunuly, ale to ty přece víš.“ Zatracená bába. Copak může o mně fakt vědět všechno? Copak může vědět o mé cestě, o knize, o tunelu...? Klesl jsem zpátky na židličku. „Tak dobrá, uděláme kompromis,“ prohlásila a někam telefonovala. Když odložila sluchátko zpátky do vidlice, povídá: „Sedmého října v pět třicet ráno se budeš hlásit u pana primáře Houka,“ ale v zápětí nezapomněla dodat: “Tak brzo, aby se stačily hned ráno udělat odběry a tak pozdě proto, abys začal o sobě přemýšlet a trochu ses srovnal. Tělo máme na to, abychom se o něj řádně starali a aby nám vydrželo až do smrti.“ Bába! Co ta může vědět o mých karmických úkolech? A tak jsem po několika hodinách sestupoval z kožního oddělení s nevalnou perspektivou a s lístkem, na kterém bylo jakési telefonní číslo.

55

9 Severozápadní Skotsko s krosnou na zádech. Snad lépe jsem se nemohl rozhodnout. Kdybych byl býval zašel za Dennym a požádal ho o jeepa, jistě by mi vyhověl. Možná, že jsem ho navštívit i měl. Možná by mě alespoň trochu uklidnil a srovnal moji iritovanou duši. Přišlo mi ale správnější srovnat se sám. Odjel jsem do Shiel Bridge, ležící na úpatí zelených kopců a rozeklaných skal bizardních tvarů North west Highlands. Už od prvního okamžiku, co mě místní udýchaný autobus vyklopil, cítil jsem, že moje rozhodnutí bylo správné. Sotva jsem poprvé nasál svěží vzduch četných vřesovišť, jako bych vdechl s esencí flóry i mnohé z toho, co existuje mezi zemí a nebem. Mezi minulostí a budoucností. Jako bych tím nádechem si plně uvědomil význam slov „jsem“ a „teď“. Člověk je vybaven pro pozorování přírody do rychlosti chůze. Snad dost možná ji stačí vnímat i v běhu. Celý milion let tak činil a byl jí blízko, blizoučko. Onehdy nastal zlom. Snad je tomu sto let, ale spíše jen šedesát, a my nastoupili do aut a do letadel. A přemísťujeme se. Čím rychleji, tím lépe. A tak jsme unikli. Také proto. Jsou ještě místa, kde stojí za to se zastavit a nechat se ovanout duchem času. Divoký kraj se tu snoubí s tak nádhernými nevěstami, jako je lidská statečnost a čest, pravda a láska, víra a čistota. Po celá staletí tu v drsném podnebí vyrůstají generace v symbióze těla i ducha. Snad právě pro tu blízkost k Bohu. Snad právě proto... Vydal jsem se pěšinou do hor, jejichž vrcholky jsou věčně po56

cukrovány sněhem, a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek na uplynulé události posledních měsíců. Přiznám se, že sdělení doktorky Moserové se mi vracelo nejsilněji. Ano, vím, říkala: Pravděpodobně. Snad se mýlí, namlouval jsem si chvílemi, ale to by tu mizernou diagnózu nesměla vyslovit právě ona, ale nějaký felčar z předměstí. Ať si hrají, jen když nepláčou. Ta má hra na pacienty a doktory tedy dobře nedopadla. Pravda je někdy dost zlá, i když se přitom trochu uleví. Alespoň vím, na čem jsem. Ačkoliv jsem už na světě vlastně podruhé, alespoň podle toho, co si pamatuji, a ačkoliv se mi z druhé strany nechtělo vůbec vracet, umírat najednou nechci. Pomalu a v bolestech prosit Nejvyššího, aby se mě již ujal a nenechal mě trápit až do konce. Kolik mi vlastně zbývá času, mi nemohl říci nikdo z lékařů. Zbýval Denny. Ten má určitě svých starostí dost, zvlášť, když jsem mu dovezl Elizabeth. Ona si to tak přála a mě nic lepšího ten večer nenapadlo. Když jsem ji ten večer prakticky unesl do Rattray - Rosemount, potřebovala ze všeho nejdříve ubytovat. O nocleh tu nouze sice nebyla, ale situace vyžadovala především diskrétnost, a takové hotely jako Victoria, Red House, Altamount nebo Royal se pro tento účel nám příliš nehodily. Vzpomněl jsem si však, že kousek od mého bytu v Rosemountu na Perth road je docela slušný a hlavně nenápadný penzion Dalmore. Sotva se Elizabeth zapsala pod cizím jménem a ubytovala se, opustil jsem ji a vyhledal nejbližší kino. Koupil jsem na druhý den dva lístky, jeden zalepil do obálky a odevzdal ho na její konspirační jméno recepčnímu v hotelu. Pak jsem nasedl do auta a druhou vstupenku odvezl Dennymu do Rattray. Dlouho do noci jsem ho podrobně seznamoval s tím, co mi Líza svěřila. O mnohém již věděl a mnohé předpokládal. Rozhodli jsme se pro nejvyšší stupeň opatrnosti, neboť jsme si dost dobře uvědomovali křehkost jejího postavení. Dohodli jsme se hlavně na tom, že ji nemůžeme kompromitovat zbytečnými telefonáty a volat si budeme pouze v případě nouze. Denny mi pak přislíbil, že jí prozatím pomůže, jak to jen nejlépe půjde. O konečném řešení, na kterém byl s Lízou domluven předem, však ještě nechtěl se mnou mluvit, neboť prý nenastal pravý čas. Trochu mě to mrzelo, ale zřejmě dobře věděl, co dělá. Od té doby jsem se s ní setkal ještě několikrát. Denny jí nabídl prozatím práci v laboratoři, neboť na všechno už nestačil. Líza tak každý den po snídani v hotelu docházela k němu na několik hodin. Jednou jsem se za nimi zastavil, a moc se mi nelíbila. Jako by za těch 57

pár dní zestárla o několik let, jako by její pokožka počala ztrácet zdravou barvu, v obličeji se mi zdála pohublá a oči jí počaly vystupovat z lícních kostí. Ani Dennymu se ta náhlá změna moc nelíbila, ale nechtěl ji vyplašit. Na moji poznámku pak prohlásila že jí nic není, jen ji chybí moře a slaný vzduch, na který je zvyklá. Jednoho odpoledne ji však přepadla náhlá nevolnost. Závrať, která se dostavila, málem způsobila, že upadla mezi laboratorní sklo. Doktor Sheriden ji však pohotově zadržel. Ucítil však přitom z jejích úst podivný zápach, a jeho podezření se změnilo v jistotu. Líza přísahala, že ten den, krom čaje a pečiva ráno v penzionu, nic nejedla. Ten den se do Dalmore již nevrátila a zůstala u Dennyho. Bylo mu víc než jasné, že se ji někdo pokusil, přesně podle slibu, pomalu zlikvidovat malými dávkami arzeniku. Aby si byl zcela jist, provedl ihned rozbor krve. Výsledky mu jeho hypotézu potvrdily. Bylo toho dost na trestní oznámení pro pokus o vraždu. Měli v rukou i jisté důkazy. Ale Elizabeth rozhodla jinak, neboť tím by se její pronásledování vyřešilo jen dočasně a zkomplikovalo by jejich konečný plán, na kterém se domluvili.. Dlouhé procházky parkem, který lemoval řeku Ericht, jí dodávaly síly. Pomalu se zotavovala. Jako by však stále na něco čekala. ...stoupal jsem stále výše. Odhadoval jsem to již na takových devět set metrů nad mořem, když se do mne opřel svěží vítr. Neměl stálý směr, a točil se svobodně mezi průrvami a rozsedlinami cestou nejmenšího odporu. Obešel jsem jednu ze skal, když vtom jsem uslyšel za sebou ve skučící meluzíně tichý hlas. Znělo to jako veselý dětský smíšek. Zastavil jsem se, abych se přesvědčil, že se nestávám obětí svých vlastních přeludů. Krom větru jsem však neuslyšel nic zvláštního. Vrátil jsem se zpět za skálu a dlouze naslouchal. A pak znova, jako by kdosi volal mé jméno. Bylo to absurdní tím více, že jsem byl přesvědčen, že se nacházím uprostřed pustiny a mnoho mil okolo mě, krom zvěře, nemůže být ani živáčka. Sledovat mě nemohl rozhodně nikdo. „Jeremiashi!“ uslyšel jsem tenký hlásek opět a již mnohem zřetelněji. Znova a znova jsem se rozhlížel okolo sebe. Ačkoliv jsem pozorně sledoval skály pod nimiž jsem stál, ačkoliv jsem zrakem pátral v krajině pode mnou, zalitou zlatými podzimními paprsky babího léta, na příčinu jsem nepřišel. Uzavřel jsem celou věc mojí vzrušenou myslí a pokračoval v cestě. Kam jsem šel a jakou moje mise měla mít účel, to jsem tak jistě 58

nevěděl. Hlavně jsem potřeboval být sám sebou. Přesto však jsem cítil, že hledám jakési místo, kde bych našel zpět svůj klid a rovnováhu. Má cesta se ubírala nyní poněkud příkřeji. Vlastně to již nebyla ani pěšina, jen jakási vyšlapaná stezka, kde snad před mnoha měsíci přecupitaly ovce. Musel jsem si trochu odpočinout. Usadil jsem se do hustého a snad věčně zeleného travnatého koberce, a pohlédl na nebe, na kterém letěly šedočerné cáry mraků. Na déšť, nebo dokonce na sníh to nevypadalo. Oblohu jsem pozoroval dlouho. Pak mi se před očima začaly objevovat podivné tmavé tečky, které klokotaly ve vzduchu a promítaly se mi na sítnici mých očí. Ten pohled jsem měl nejdříve za jisté mystické znamení a považoval jsem ony skvrnky za jakousi zvláštnost, za jisté mimosmyslové zachycení prány - všudypřítomné pralátky tekoucí z vesmíru. Snažil jsem se rozluštit informaci, která mi byla touto formou nabídnuta, ale marně. Chyba nebyla ve mně, ale v neznalosti příčin celkem běžného fyziologického jevu. Dověděl jsem se o tom mnohem později. Stačí již drobná únava a na sítnici našich očí se hromadí ve větším množství bílé krvinky. Je to zcela pochopitelné, neboť ony se počnou shlukovat v těle na nejpotřebnějším místě. Ty pak se promítnou na očním pozadí jako černé tečky. Kdybych byl býval tuhle drobnost znal, nebyl bych tak nadšen tím, že jsem nastoupil mystickou cestu, a vyhnul bych se zbytečným iluzím. Dole pode mnou jsem měl možnost pozoroval celou krajinu. Údolí mnoha potoků a říček s ostrůvky vřesu, do nekonečna táhnoucí se zelený pažit s vrcholky okolních kopců porostlých klečí. Bylo to nádherné. V odpoledním slunci mi skvělé pozorovací podmínky umožnily nad nepříliš vzdáleným vzrostlým lesem spatřit nad korunami vzrostlých stromů stoupat tenké tmavohnědé proužky. Onen vhled mi dodával zpět pozbytou jistotu a rovnováhu a já se nemohl odtrhnout. Cítil jsem to, a tak o tomto jsem pochybovat nemohl. Můj dech i bušení srdce ustávalo, mé myšlenky se zklidňovaly a stále silněji jsem si začal uvědomovat své já. To pak jako by počalo prorůstat do okolí, a já se začal do něj vciťovat. Podařilo se mi zřejmě naladit mé vibrace na podobnou strunu s přírodou. Jak dlouho jsem odpočíval a nabíral sil, nevím. Snad několik hodin jsem setrval v této dobrovolné nehybnosti. Pak mnou otřásl chlad, a já si uvědomil, že zapadá slunce. Vzpomněl jsem na knihu v mém stole, a pokusil jsem se o první nesmělé cvičení v józe. Poma59

lu jsem nadechoval pravou nosní dírkou vzduch. Pak jsem ho asi na pět vteřin zadržel v plicích a stejně tak pomalu jsem ho vypouštěl dírkou levou. Postup jsem opakoval s tím, že nádech jsem prováděl levou dírkou a vzduch vypouštěl pravou. Již po několika minutách, i přes to, že šlo o můj neumělý pokus, cítil jsem, jak chlad z mého těla mizí a dostavuje se zklidnění. Přesvědčil jsem se na vlastní kůži a na svém vlastním těle, že tato technika umožní mistrům žít v extrémních podmínkách zcela bez oděvu a jedná se především o systematickou práci s technikami mysli, než o nějaký nadlidský výkon. Bylo to cenné zjištění. Ačkoliv teplota tu dosahovala jen pár stupňů nad nulou, zima mě již nepronásledovala. Pokud se o mě chlad v nastalé noci se znova pokusil, cvičení jsem opakoval. Jógou lze získat mnohé. Vzpomněl jsem na příběh o muži, který meditoval čtyřicet let a potom získal zvláštní schopnost. Mohl přejít řeku bez pomoci lodě. Když jsem si to uvědomil, řekl jsem si: Vždyť to nic není. Stačí zajít do přístavu, zaplatit pár liber a převezou mě. A jen proto, abych mohl chodit po vodě, měl bych strávit v meditacích čtyřicet let? To by mě za to asi nestálo. Kdybych ta léta věnoval pomoci druhým lidem a pochopení podstaty života, bude to mít větší smysl. To bude skutečný život a Bůh bude šťastnější. Vítr se zklidnil a teplota byla již docela snesitelná. Možná jsem tomu trochu pomohl i cvičením. Tak jsem strávil noc pod hvězdami sám, nerušen, jako by na světě neexistoval žádný druhý tvor. Když jsem ráno procital, cítil jsem se svěží a na svoji fatální chorobu jsem hleděl jen jako jakýsi cizí pozorovatel. Bylo to docela osvobozující, neboť jsem se ponejprv zadíval na svůj vlastní problém zvenčí a s odstupem. Měl jsem tak ještě několik dnů na to, abych nastoupil do nemocnice. Bez emocí a vášní. Bez zbytečných iritujících otázek: Proč právě já mám podstupovat tolik zkoušek? Trochu jsem posnídal a v brzkém ránu pokračoval v cestě. Musel jsem ujít pustinou několik desítek mil, než jsem se dostal k nejbližší chalupě. Jako pohled do jiného světa se tu spolu s ní zjevila telefonní budka. Z peněženky jsem vytáhl již pomačkaný papírek a vytočil číslo. „Barevná duha!“ ozval se ženský hlas na druhém konci. „Hlásíte se na náš seminář?“ „Ano, vlastně mě to dost zajímá,“ řekl jsem do sluchátka a přišlo mi docela fantastické po tak dlouhé době s někým mluvit. „Nemáte co ztratit. Naše úvodní devadesátiminutová přednáška 60

je zcela zdarma a pokud nebudete souhlasit, můžete klidně odejít. Celý seminář pak trvá dva dny a pokud bude pro vás bezcenný a nic si z něj neodnesete, vrátíme vám peníze. Jaké je vaše jméno?“ zeptala se slečna. „Jeremiash Faulkner a můj telefon je, vlastně počkejte, telefon jsem nechal odpojit. Kdy se koná nejbližší termín? Přijdu!“ „Máte štěstí, tento víkend. Začínáme v 9..09. Stačí si přinést pouze pozitivní myšlení a přezůvky,“ oznámil mi hlas. „Tak to mi chybí jen ty papuče,“ pousmál jsem se, „dobrá, tedy tuto sobotu v 9.09 ,“ řekl jsem a zavěsil. Ani jsem si neuvědomil, že už dobrou chvíli čeká před telefonní budkou jeden s místních ovčáků. Nedočkavostí však netrpěl. Z jeho zjevu vyzařoval jakýsi klid, posvátnost a starozákonnost. I krátký kožíšek, který měl na sobě voněl tak nějak podobně. „Promiňte, pane, jede odtud nějaký autobus?“ „A kam bys chtěl hochu?“ zeptal se hlasem, ve kterém byl cítit jasně patrný místní přízvuk. „To je jedno! Někam mezi lidi.“ „Odtud jede něco před polednem, ale kam, to byste se musel zeptat v hostinci,“ řekl ten člověk a chystal se vejít do budky. „Je to daleko, pane?“ zajímal jsem se ještě. „Ale kdeže, chlapče, pár kroků. Ty tam doběhneš za slabý dvě hodinky. Je to právě rovnou za nosem. Dolů údolím podél chalup.“ Zvláštní rozměry. Těch pár kroků podél roztroušených stavení bylo podle mého skromného odhadu alespoň sedm mil. Hostinský automaticky přede mne postavil půllitr světlého piva, vytáhl zastrčenou inkoustovku a naškrábal na účtenku první čárku. Automaticky jsem zvedl sklenici, a aniž jsem si uvědomil co dělám, zvedl jsem ji a napil se. Nebylo to špatné. Jako by se můj starý, léty nacvičený zvyk, obnovil. Snad se tak stalo žízní, možná časem, možná to způsobil můj výlet za samotou. Neuplynulo ani pár minut a sklenice přede mnou byla prázdná. Docela automaticky jsem zvedl ruku a hostinský porozuměl. Počal jsem pozorovat hosty, většinou místní pastevce. Snad šlo o přímé potomky původních piktských obyvatel. Nezdálo se, že by je má přítomnost nějak zvlášť vyrušila. Těšili se ze svého mléka - whisky Blair, které jim nemohlo nahradit nic podobného. Jako by tento destilát koncentroval do sebe to nejlepší z přírody a práce 61

člověka a oni ho jen zpět vraceli tam, kam patří. Teprve, když se přede mnou objevil druhý půllitr zeptal jsem se na autobus. „Ach, ano, hned zítra, ten dnešní odjel před chvílí,“ odpověděl mi hostinský. Pamětliv skutečnosti, že vše má svůj význam, zůstal jsem klidný. „Myslím ale, že do Inverness pojede dneska McIntosch“ Povšimnul jsem si, že se mu podařil docela zdařilý rým. „Který to je?“ „Tamhle ten,“ označil mi rukou jednoho z domorodců a zavolal na něho: „Hej, McIntoschi! Můžeš na moment?“ Jeden z mužů se vrávoravě zvedl. Sotva stál na nohou. „Vo co de?“ zabručel ovčák. „Tady o toho lufťáka. Potřebuje do Ivnerness na vlak. Ráno jsi vzpomínal, že tam potřebuješ něco nakoupit.“ „Co já vím. Možná pojedu, možná nepojedu, až jak rozhodne pánbů,“ odpověděl McIntosch a sedl si zpátky na židli, aby znova popojel. „Nechej už toho tvýho pánaboha na pokoji. Stejně už máš tady dost hluboko zatnutou sekeru.“ „A co?“ vztyčil se znova ovčák. „Proč mi teda vzal Gussiho? Hm? To nevíš? Proč mi ho vzal, když mu nebylo ani deset? Ztratil se ve skalách jak pára...“ „Tím pitím ho ale zpátky nevrátíš, nemyslíš?“ „Tak chlastám, aťsi. Aspoň tady nebudu tak dlouho smrdět a půjdu za ním. Jedinej synek. Jedinej.“ V jeho očích se objevily slzy. „Myslím, že půjdu raději pěšky,“ zhodnotil jsem situaci a chystal se zaplatit. „Jak chcete, znám ho. Ten záchvat ho za chvíli stejně přejde. Před rokem pásli se synem vysoko v kopcích. Pak z ničeho nic přišla mlha, jak se tam nahoře často stává, a malý Gussi byl pryč. Nikdo ho už nikdy nespatřil. Zvláštní na tom bylo to, že z ovcí, které pásl, nechyběla ani jedna. Jako by se do země propadl. Od té doby prý kdokoliv, kdo se v těch místech ocitne, slyší jeho veselý a zvonivý hlásek. Ale to budou jen babské povídačky.“ „Třeba ne,“ prohlásil jsem k jeho údivu. „Snad přece jen bloudí po kopcích dodnes. Alespoň jeho duše.“ „Vy byste tomu věřil?“ pozorně si mě hostinský prohlížel. „Čemu věřím, to není důležité. Určitě ale vím, že s takovými 62

pověstmi je svět hned hezčí a může na tom být i dost pravdy. Tak díky za všechno a snad někdy příště.“ Stačil jsem však sotva vyjít před hostinec, když se venku objevil i McIntosch. Snad zaslechl můj rozhovor s hostinským, a ten ho pohnul k původnímu cíli. „Tak jedete nebo ne?!“ oznámil mi k mému úžasu. „Vy chcete v tomhle stavu řídit auto?“ „Kdo mluvil o autě, mám tady koně!“ „Koně?“ „Ano, koně a bryčku. Jestli vám to bude dost dobrý, pane!“ „Jakpak by ne,“ řekl jsem nadšeně. Po dvou pivech jsem byl nadšený pro všechno. Hodil jsem batoh do vozu a usedl s McIntoschem na kozlík. Kůň zabral a my vyrazili na Inverness. Dolů údolím jsme jeli mlčky a oba jsme se věnovali svým myšlenkám. Pak z ničeho nic ovčák zvedl ruku nahoru ke skalám: „Tam, tam se to stalo, tam mě Gussi opustil...“ řekl a nenápadně se pokřižoval, jako bychom minuli kapličku, nebo kostelík. Bylo to přesně pod tím místem, kde jsem zaslechl ten tichý dětský hlásek volat mé jméno. „Snad se mu tam daří dobře,“ řekl si sám pro sebe ovčák a pohlédl znova nahoru. „Určitě, vím to,“ potvrdil jsem jeho naději. Ten člověk na mne pohlédl a věřil mi. Snad poznal, že jsem to neřekl jen tak. Pro jeho útěchu. Pro pomoc bližnímu na cestě.

63

10 Proč? Proč právě já jsem v posledním čase neustále pronásledován zdravotními problémy? Co je to za síly, které mne uvrhají jednou pod kola automobilu, a sotva se trochu vzpamatuji, zasejí do mého těla smrtelnou chorobu? Co je to za princip, kopírující nepsané zákony rovnováhy a harmonie? Přestože jsem na vrcholu fyzických i psychických sil, ležím na lůžku a upadám do snění. K mému sluchu doléhá oknem příjemné šumění stromů v nemocniční zahradě. Ani několik hašteřivých vrabců, bojujících o některý z posledních podzimních plodů, mě nemůže vyrušit. Má mysl se zklidňuje a sestupuje barvou duhy do hladin z nižšími vibracemi. Nejdříve červená. Uvědomuji si své fyzické tělo do posledních konečků prstů. Červená jako louka plná vlčích máků, jako košík jahod, večerní červánky na obzoru, jako má krev co před chvíli plnila při odběrech jednu zkumavku za druhou. Nepočítal jsem je. Mlaďounká sestřička Margarit s třesoucíma ručkama dlouho nemohla najít tu správnou žílu na mém předloktí. „Proč zrovna vás tak musím trápit?“ omlouvala se mi do nekonečna. Snad předešlou noc nespala stejně jako já. Snad vinu na tom měly opravdu jen mé žíly, hrající před ní brzo ráno na schovávanou. Jen to o mém konci mi nemusela připomínat. Červená se mění v barvu oranžovou a ta pohladí mé iritované emoce. Margaritin souboj skončil nakonec úspěšně. Pro nás oba. Měla z toho ještě větší radost než já sám. Brnkla zřízenci. Odevzdal jsem mu civilní šaty a oblek. Vybral mi nemocniční pyžamo a froté župan. 64

Byl právě tak oranžový. „Máte u sebe nějaké peníze?“ zeptal se ještě. „Mohu vám je uschovat v nemocničním trezoru.“ „Ne, ne,“ usmál jsem se. „Za poslední jsem si koupil tento víkend seminář Barevné duhy!“ „To bych si raděj pořídil kabát na zimu,“ zhodnotil můj čin zřízenec. Nemohl tušit, že pro mne peníze nebudou pro příště znamenat vůbec nic. Samozřejmě, že jsem to netušil také. Oranžová bledne v jarní petrklíče. Žlutá louka plná jarní prvosenky. Soustřeďuji se na mé vědomí. Kdybych jen tušil, co mi život připravil za osud a jakou budoucnost mi nalinkoval. Kdybych byl jasnovidcem, mohl bych se na můj osud připravit. A přece. Naše přítomnost jen zobrazuje činy v naší minulosti a budoucnost je pak jen odrazem přítomnosti. Na toto zjištění nikdo nepotřebuje ani ty nejprimitivnější paranormální schopnosti. Stačí jen pečlivé pozorovat děje v našem těle i mimo ně. Snad nám v našich snahách pomůže příroda. Zelené lesní hvozdy, chůze po měkkým kobercích mechu, nemusíš být zrovna vampírem a objímat staleté kmeny. Stačí se procházet, obklopit se vegetací a mír v tvé duši dostane barvu zelené. Tohle si musí zamilovat každý jen trochu citlivý človíček. Jen pohled na modré nebe v každém vyvolá ty nejpozitivnější emoce. Ve mně zcela určitě. Zřízenec mě zavedl do pokoje. Ze čtyř lůžek byly dvě zřejmě obsazeny, ale pacienti byli právě na snídani. Vybral jsem si volnou postel u okna. Sotva jsem osaměl, ulehl jsem a zadíval jsem se ven. Hlavou mi těkaly myšlenky. Jedna zaháněla druhou. Zavřel jsem oči a pokoušel se zklidnit tak, jak mě to naučili na semináři tuto sobotu a neděli. Byli to milí lidé. Zdali se splnilo mé očekávání - to jsem však nevěděl. Zda mohu pomocí jejich technik dosáhnout svých cílů, zda mohu najít konečný smysl mého bytí, uzdravit své tělo, najít štěstí o které jsem tak usiloval - to byl pro mne veliký otazník. Mé touhy a aspirace se mi promítají v barvě fialové. Ta přejde pak plynule v purpurovou mého nejvlastnějšího bytí a já se ocitám ve snu. V mém vlastním snění, kde reálným věcem dodává mé vědomí a má fantazie mé vlastní iracionální vlastnosti. 65

Ne, nenacházím se v hladinách alfa, jak bych očekával. Jsem jen ve snu. Je to však příjemné, a kabát na zimu by ve mně nevyvolal libější pocity. „Faulkner, Jeremiash Faulkner,“ probudilo mě mé jméno. „K primáři!“ Na to, jak tvrdě jsem usnul, vyběhl jsem z postele rychleji než při vojenském poplachu. Stačil jsem jen zaznamenat mé dva spolupacienty. „Ahoj,“ letmo jsem je pozdravil a bylo to jako dobrý den a nashledanou dohromady. Primář Houk mě přijal vlídně. Až mě přešel po zádech mráz. Jako by přijal umírajícího. „Opravdu je můj stav tak vážný, jak mi ho nastínila doktorka Moserová?“ zeptal jsem se, abych se ujistil. Bylo mi však v tu chvíli docela lhostejné, co mi Houk odpoví, neboť jsem nečekal od doktorů jakýchkoliv překvapivých zvratů. „Ale, ale, pane Faulkner, už děláte závěry, a přitom nemáme ani tu nejmenší jistotu, že se skutečně jedná o pemphigus vulgaris? K čemu ty zbrklé závěry. My začneme pěkně po pořádku. Rozbory vaší krve budou teprve zítra a dnes se vám uděláme odběr tkáně pro histologické vyšetření. Pokud ovšem souhlasíte?“ „Jistě, proč bych neměl?“ „Potřebujeme váš souhlas,“ řekl primář. „Jde přece jenom o jakýsi operativní výkon, třebaže drobný.“ „Jen si poslužte, o nic nejde. I mě jde především o poznání. Teprve až budu znát příčinu, mohu něco dělat.“ „Jak to myslíte, něco dělat? Snad léčit se, ne? Konečně, máte dost času o tom přemýšlet. Minimálně čtrnáct dní, co potrvají vaše vyšetření. Ale teď k věci. Udělal se vám někde nějaký nový puchýř? Bylo by to pro histologii nejvhodnější?“ „Snad, ani nevím. Mám toho po těle už tolik, že to přestávám sledovat.“ Mezitím jsem spolu s primářem Houkem prohlížel všechny části mé nevzhledné pokožky. Nový útvar jsme však ani po pozorné prohlídce neobjevili. „To nic, počkáme několik dnů, snad budeme mít štěstí,“ prohlásil. Připadal mi jak mechanik v servisu čekající na výskyt závady. Dobře jsem si uvědomoval, že se můj pobyt v nemocnici U svatého Tomáše tak bude prodlužovat. 66

Vyšel jsem z budovy do zahrady. Podzimní polední slunce svými paprsky stále dostatečně zahřívalo, a já se vydal na menší obhlídku. Na oběd jsem neměl nejmenší chuť. U stánku jsem potkal své dva spolupacienty. Menší z nich se představil jako Woodruff a podal mi ruku se silnou vrstvou lupenky. Druhý Goldframm pak trpěl úpěnlivou permanentní alergií. Pivo chutnalo oběma. Nabídli i mně láhev. Rozuměli jsme si okamžitě. „Kožaři ví stejně prd,“ shodli jsme se. „Jenom na nás cosi zkouší a hrabou od pojišťovny prachy. Tak to je. Já jsem tady každý rok,“ svěřoval se Woodruff. „A co z toho. Pořád mě natírají různýma sajrajtama, a jen mi trochu ten krunýř sleze a objeví se nová růžová pokožka, mažu zpátky domů. A co z toho. Za chvíli to mám zpátky. Kdybych tak měl prachy, zajel bych aspoň k Mrtvýmu moři.“ Goldframm zamlkle hleděl na svoji sklenici a nestálo mu za to komentovat vůbec nic. Už ne. „Dáme ještě jedno?“ zeptal se po chvíli. Aniž však čekal na odpověď, automaticky se zvedl a zařadil se do fronty. Koupil se samozřejmostí sobě vlastní další tři. „Aspoň že nám zůstala tahle jistota,“ prohlásil a s cinkotem láhve pustil. „Jistější než smrt.“ Tento závěr mě překvapil. Žít bez piva lze, ale žít bez vyhlídky smrti? Nechtěl jsem se v tom však babrat, a tak jsem se raději s poděkováním napil. Ještě však, než jsem stačil dopít, hledal mě zřízenec. Výhodou mé hospitalizace byla především absolutní volnost, takže krom předem dohodnutých vyšetření, jsem nemusel vůbec nic. Bylo vidět, že tím, že mě musel hledat po celém areálu ho nenadchlo, ale neřekl nic. Asi šel najisto. „Máte návštěvu,“ oznámil mi, a já svoji láhev opustil. Nemusel jsem se ani obracet. Byla už jeho. S radostí jsem se přivítal s Denny Sheridenem, kterého doprovázela Elizabeth. Nevypadala dobře. Propadlé tváře podtrhovala bledá barva obličeje a zdála se velice unavená. Pohladil jsem ji po vlasech a ona se trochu pousmála. Jako by jí však z těla prchal život. Denny zpozoroval mé obavy. „Už je to s ní mnohem lepší. Dokonce se ráno za nic na světě nedala odbýt, že zůstane u mne doma. Musela tě vidět. A do nemocnice došla sama.“ 67

„Tak tedy přece jen otrava?“ „Je to jisté, Jeremiashi, sotva jsem opustila hotel a nastěhovala se k Dennymu, trochu se mi ulevilo. Ale jen trošičku. Potřebuji moře.“ „Tak na co čekáš?“ Elizabeth pohlédla na Dennyho, zda-li již může mi svěřit jejich plány. Denny se nejdříve rozhlédl po okolí, a když zjistil, že krom několika vrabčáčků jsme opravdu sami, přikývl. „Čekáme už jen na tebe, Jeremiashi. Je dost důležité vědět, co se s tebou vlastně děje. Potřebujeme tě, abys odjel s námi.“ „My odjíždíme?“ zeptal jsem se překvapeně přátel. „Ano, co nejdříve, jak to jen bude možné,“ řekl Denny a pohlédl mi přímo do očí. Pochopil jsem. Vyslovil to, co jsem cítil také. „Dobrá tedy. Počítejte se mnou. Opustíme Skotsko. Nebude však tato cesta nakonec znamenat útěk před sebou samým?“ zeptal jsem se pro jistotu, abych se utvrdil. „Přemýšleli jste i o tom?“ „Věřím, že ne. Zdá se, že máme stejné cíle,“ odpověděla mi Elizabeth tónem, který utvrzoval nejen nás, ale i sebe. „Do odjezdu zbývá vyřešit už jen pár věcí. Jednou z nich je tvoje trápení. Ale i toto řešení bude ukryto uvnitř, v tobě.“ „Myslíš v duši?“ „Někde tam. Docela blízko, blizoučko,“ řekla Líza a mně bylo v tom okamžiku jasné, že i ona v posledních týdnech prošla obrovskou změnou. Jako by sama, ve svém oslabeném těle, našla svůj vnitřní hlas. Svou vnitřní sílu na cestu za světlem. „Jsou tu na tebe hodní?“ zeptala se, abych se snad rozpovídal. Usmál jsem se. Došlo mi tak, že vlastně mi tu nic nechybí. Jen maličkost: Právo na vlastní názor. A přece jde o mé zdraví a o můj život. „Dali ti nějaké léky?“ zeptal se Denny. „Nic zvláštního, jen nějaké mazání, aby se mé boláky rychleji hojily. Léky mi prý nasadí až po testech, říkal primář.“ „Mohu tě o něco požádat?“ „Jistě, Denny, povídej,“ vyzval jsem ho. „Nebudu ti lhát. Nemělo by to pražádný smysl. Doktorka Moser se nemýlí. Velká Miriam je starý praktik.“ „Jak to můžeš vědět?“ zeptal jsem se přítele. „Ptal ses bohů? 68

Dostal jsi informaci z universa, nebo tě navštívil sám velký Manitú?“ „Jednoduše. Zavolal jsem jí telefonem. Normálně by každého jiného odbyla jako podomního prodejce, protože podobné informace nesmí poskytnout bez souhlasu pacienta ani orgánům justice. My ale o sobě víme všechno. Potkali jsme se na univerzitě. Byla to má oblíbená profesorka. Snad proto, že do svých odborných přednášek nikdy nezapomněla vložit kousek člověčího srdce.“ „Proč tedy zůstala u praktické léčby?“ „Možná právě proto. Takových lékařů není mnoho. Já patřil k těm, kterým nabourala náhled na svět. Snad to byl její životní úkol. Posunout pár mladých lidí, pár studentů, někam dál, za hranice chemicko-biologických procesů. Mohl bys mi, Jeremiashi, ukázat to Houkovo mazání?“ „Jasně, mám to u sebe. Vypadá to jako pěna na holení a docela příjemně to voní. Po levandulích. Je to tak důležité?“ zeptal jsem se a vytáhl z kapsy županu malý spray. „Ano. Velmi důležité. Dokonce se zdá, že dost podstatné. Podívej, příteli,“ a ruka mu poklesla. „Triamcinolom!“ „No jistě triamcinolom, a co má být?“ „Oklamali tě, příteli. A když ne oklamali, neřekli ti celou pravdu. Aniž jednoznačně zjistili tvoji diagnózu, už ti nenápadně podsunuli kortikoidy. Sice ve velice slabé koncentraci, ale přece jen hormonální léky. Promluvil si s tebou o tom primář, nebo aspoň někdo z lékařů?“ „Ne, Denny. Proč? Je to tak nebezpečné?“ „Jak se to vezme, ale máš alespoň volbu, a můžeš se svobodně rozhodnout.“ Možnost volby, kterou mně Denny Sheriden tak často navrhoval, mě vždy fascinovala. Možná, kdyby se chtěl stát jakýmsi mým gurru, bral bych to všemi deseti. On mně však dával víc než to. Víc než učitelé, víc než kněží, víc než jacíkoliv jiní představitelé církví. Dával mě vybrat z toho nejlepšího co znal. Nikomu nebral jeho suverenitu, nikomu nevzal ani kousíček osobnosti. „Víš, to máš tak. Kortikoidy jsou léky poslední, moderní doby. Každý, nebo snad každý tuší, že ne všechno správné může být i dobré. Při aplikaci kortikoidů vyléčíš své tělo, které prahne po tomto zdánlivě drobném nedostatku, a neumí si tyto látky vyrobit. A pak, možná, změní se tvá povaha, tvoje invence, ta tvůrčí síla, kterou nám při narození vložila sama příroda. Staneš se jen jakýmsi zdravým me69

chanismem. To si přeješ? Nebo je lépe najít příčinu sám v sobě, a pak tuto nedostatečnost odstranit?“ Neodpověděl jsem mu, neboť některé odpovědi jsou obsaženy už v samotných otázkách. Etalon k poměřování mých skutků byl už v této chvíli jasný a docela prostý. Co je proti přírodě, proti jejím záměrům, dobré nebude. Je to proti samotnému Bohu. „Ne, nechci se stát hrdinou a zemřít jen proto, abych neporušil nepsaná pravidla. Chci neporušit pravidla a žít,“ řekl jsem svým přátelům a stiskl jim ruce. Věděl jsem, že budu potřebovat tuto víru a často v budoucnu si ji budu muset připomínat, věděl jsem, že i oni mi každý svým způsobem pomohou. Večer jsme se sešli na pokoji všichni. Woodruff vytáhl ze svých zásob láhev skotské. Tentokrát Jelení. Nalil dokola do kelímků na čištění zubů. Aby naše večerní „meditace“ dostala jakýsi další rozměr, Goldframm rozdal karty. Vrhli jsme se na poker. Nejen že jsem neodporoval, ale ta hra mě strhla tak, že jsem nadšeně kvitoval každý dobrý list a jindy zase proklínal osud. „Hele, Franku,“ oslovil Woodruf Goldframma. „Tak se mi zdá, že jsem vyfasovali dobrýho parťáka.“ „To se ti nezdá, kamaráde, to je totiž pravda. Žádnej nafoukanec,“ a plácl mi po zádech tak silně, že jsem téměř zalapal po dechu. „Jo, a chodí za ním pěkný baby,“ poznamenal Woodruff, „Ta vodpoledne, ta by stála za hřích!“ „Tak zrovna tu bych vynechal,“ prohlásil Goldframm, a já se nestačil divit. Nejdříve mě napadlo, že se snaží upozornit svého kolegu na jakési teritoriální právo, ale zmýlil jsem se ve svém úsudku. „To byla Bettyna ze sousední vesnice. Tu holku znám vod malička a povídají se o ni všelijaký věci. Snažil jsem se protestovat, že snad došlo k mýlce, neboť jsem nemohl za nic na světě připustit, že by mi ji někdo pomlouval. „Jaká Bettyna? To byla Líza McBrian.“ „Dyť povídám: Elizabeth McBrian. Zkrátka Bettyna. Aspoň mám jasno, že mi voči ještě slouží. A ten vysokej plešoun je její šamstr?“ Tak na tuhle otázku jsem fakt nebyl připraven, a tak jsem jen pokrčil rameny. Zdálo se, že její milostný život zajímá mého spolupacienta mnohem víc než mě samotného. 70

„Svět je zkrátka malej,“ shrnul Woodruf a rozdal další kolo. I do kelímků. „A všichni se jednou sejdou na hřbitově,“ zamumlal a vrhnul skotskou do hrdla. „Tak vám pomáhej pánbůh,“ utrousil jsem poznámku, a ani já neopomněl vydesinfikovat. „Že by u něho bydlela?“ nedal se Goldframm. Do háje! Proč se tak o ni zajímá, dědek,“ pomyslel jsem si sám pro sebe. Naštěstí jsem však neřekl na jeho poznámku neměl čas zareagovat, neboť mi byla nabídnuta další jelení dávka. Začínal jsem být již dost vláčný, a i mé pohyby počaly postrádat koordinaci. Goldframm měl po jejich odpoledním předkrmu v bufetu snad dost, a tak tuto dávku už odmítl. Karty mu počaly padat z rukou a tak hra již neměla ten napínavý náboj jako na počátku. Ale nepřestávali jsme. Bylo to pořád lepší než ležet v postelích, koukat do bílého a prázdného stropu, mudrovat o svém osudu a čekat na ráno. Nastala dvaadvacátá hodina a službu konající sestra nás přišla na tuto skutečnost upozornit. Chovala se velice diskrétně.. Nejdříve decentně zaklepala, pak dlouhou dobu čekala za dveřmi, abychom stačili uklidit, a teprve pak vstoupila a se všechápajícím úsměvem otočila vypínačem. Ulehl jsem a přemýšlel o tom. Snad to bylo to nejlepší, co mohla pro nás udělat. Pomalu jsem se propadal do spánku. Snažil jsem se sestoupit do hladin alfa pomocí barev duhy, ale nebylo toho potřeba. Samy naše fyziologické funkce nás tak dovedou i bez dlouhých školení. Vzpomínky mi přinesly řadu příjemných obrazů. Bylo mně snad šest, snad sedm. Vánoce u mé babičky. Sedím v příjemně vyhřáté světnici a pozoruji, jak plameny v kamnech olizují smolnatá dubová polena. Okolní tmavé kouty dodávají tomuto místu až mystické rozměry. Za zdmi fouká ostrý vítr a začínají padat první sněhové vločky. Tento pohádkový výjev je rázem ukončen ostrým výbuchem ještě vlhkého a smolného kmene. Z kamen se vyvalí plameny, jako by jakýsi pohádkový drak si chtěl smlsnout na nějaké princezně. „Pfuj, to jsem se lekla,“ vyskočila babička z křesla. „Ještě by se z toho jeden mohl opupínkovat,“ povídá a vzala pohrabáč, aby prohrábla v kamnech. Znova se rozhostil klid. Usnul jsem. „Vstávat, pánové, ranní hygiena,“ probudil nás nepříjemný hlas. 71

„Snídaně a dnes vás čeká velká vizita!“ To řekla sestra takovým tónem, jakoby oznamovala něco tak vynímečného, jako jsou vánoce, nebo ramadan. Tak vida, konzilium na cestě a já si ani nepromyslil, co jim řeknu. Hlavu jsem však si s tím nelámal a nechal se vést svou intuicí. Konečně, když jsem si nevěděl rady, činil jsem tak častokrát. Vešli nedlouho po snídani. Nejdříve se kamarila bílých plášťů věnovala nejblíže dveřím ležícímu Goldframmovi. Mohl jsem tak tu suitu se zápisníky si dopodrobna prohlédnout. Bylo jich patnáct. Ještě štěstí, že jsem měl již jisté zkušenosti po nehodě a tak jsem lehce oddělil lékaře od ostatního personálu. Napadl mě docela vhodný příměr. Přišlo mi, jako bych se ocitl na Grand prix Velké Britanie v Silvestronu. Skupina stejně oblečených mechaniků obíhá jezdce formule 1. I náš tým je dnes ustrojen v bílých barvách a za pomocí špičkové techniky a špičkových mozků se snaží o co nejlepší výkon svého stroje a svého pilota. Za pár okamžiků jsem se měl stát tímto jejich jezdcem já! Snad jezdcem. V opačném případě jsem se mohl docela klidně stát jen strojem. Usmál jsem se té představě. Asi to bylo na mně vidět, neboť jeden z mým mechaniků - lékařů si toho všiml. Zdál se být docela sympatický člověk. To už kamarila obstoupila mé lůžko. „Jeremiash Faulkner, podezření na pemphigus, prozatím máme rozbor krve, všechny hodnoty v normálu, nebo lehce nadprůměrné, sedlivost skvělá, HIV negativní,“ hlásila jedna z lékařek jako by šlo o stavy skotských toků. Docela mě ty ranní zprávy potěšily. „Alergologie bude provedena dnes. „Tak hochu, jak se daří?“ zeptal se mě sám velký primář Houk. Nemohl jsem si za živého boha vzpomenout, co se v takových případech říká. „Namazal jste se včera?“ Nechtěl jsem lhát. V tomto, ani v jiných případech. Naštěstí jsem si vzpomněl na našeho večerního Jelena. „Namazal, pane primáři, především zevnitř! Jsem esoterik!“ Mé upřímné doznání vzbudilo v tvářích všeobecné veselí. Goldframm s Woodrufem dokonce vybuchli smíchy. Houk si však zachoval jistou vážnost a držel se statečně své role. „Myslel jsem triamcinolomem.“ Bylo nutné ukázat své karty a otevřít hru. „Ne, ještě ne, pane primáři, zatím jsem se k tomu nedostal,“ snažil jsem se získat alespoň čas. 72

„A kdypak to bude?“ zaútočil Houk a celá suita se za něj postavila v jediný šik. „Myslel jsem, alespoň mi tak bylo naznačováno, že jsem tu pouze na vyšetření, o léčení nebylo ani řeči.“ Houk se viditelně naštval. „Jak myslíte, pane Faulkner, ale začněte už konečně přemýšlet,“ řekl, a odvrátil se raděj k oknu. „Mohu mít na vás ještě nějaký dotaz?“ pípl jsem ještě nesměle. „Jistě,“ připustil primář nerad. Snažil jsem se narychlo zformulovat své myšlenky, které mi vířily hlavou. Hledal jsem nejvhodnější slova, abych vyjádřil své pochyby. „Cítím tu jistou diskrepanci,“ prohlásil jsem. Mohl jsem klidně říci rozpor, ale tak obyčejný výraz by asi tuto tak odbornou komisi nenadchl. „Na jedné straně z laboratorních výsledků vyplývá, že jsem naprosto v pořádku, vrchní sestra mi dokonce skoro závidí vynikající sedlivost krve, a přitom mi hrozí smrt. Není to absurdní? Když uvážím, že se chyba ve funkci nadledvinek nebude mít fyziologické příčiny, jaké pak jiné? Na jaké úrovni se to tedy ve mně zbláznilo? Molekulární, atomární, částicové, nebo snad chyba je jen v nedostatku informací!“ Primář Houk se nejdřív nezmohl ani na slovo. Znova se zadíval se oknem do zahrady. „Jak jste na to přišel?“ zeptal se nakonec. Bylo cítit, že mu jde především o prestiž. „Jednoduše. Zeptal jsem se svého podvědomí,“ snažil jsem se o upřímnost. „A copak vám tam poradili?“ zeptal se s jistou ironií. „Vzpomenuli na mou babičku. Už ona říkala, že úlek může způsobit vyrážku. A já přece jsem před nedávnem prožil těžký šok. Stres, který mi úrazem podvědomě vznikl, způsobil tyto důsledky. To je přece jasné.“ „Vy jste zen - buddhista?“ snažil se mě bílý plášť někam zařadit, aby získal alespoň nějakou jistotu. Zařazení do škatulek přináší lidem úlevu. „Ne, já jsem Jeremiash,“ oznámil jsem, a opět jsem sklidil jen shovívavé úsměvy. „A smrti se nebojím. Já už jednu zažil! Byla 73

to zkušenost docela příjemná.“ „Jak myslíte, odmítnout léčbu je vaše rozhodnutí,“ oznámil mi Houk už docela naštvaně. „Nikoho jiného. Dám vám tři dny, a když ani po tom nezměníte postoj, podepíšete nám revers.“ Pak se ode mne odvrátil definitivně. Odnesla to Woodrufova lupenka. Po prohlášení: „Beze změn,“ opustila vizita náš pokoj. Tak má snaha o průvan vyvolala jen dusnou atmosféru. Utvrdila mě v tom i primářova poznámka mezi dveřmi: „A vyvětrejte si, pánové. Máte tady jak ve vopičárně...!“ Dveře se pak z definitivní platností zavřely. Oba spolupacienti se rozchechtali, aby snad uvolnili stavidla svým zábranám. „Tys mu dal. To jsem tady ještě nezažil, a že jsem tu už po osmý,“ vzpomínal nahlas Woodruf. „Taková kapacita, oceněná řádem Bílýho lva nejvyšší britské lékařské komory, a ty s nim mluvíš, jak s nějakým medikem.“ „Chtěl znát můj názor, tak jsem mu ho řekl,“ bránil jsem se. „Dobrá, ale takhle nahlas?“ zeptal se Goldframm a bylo vidět, že ani on po otevřenosti nijak netouží. „Myslíš, že touhle taktikou něco dokážeš?“ „Ale já přece nechci nikomu nic dokazovat. Jde mi o skutečnou příčinu mé nemoci a ne pokrytecky všechno svést na osud, nebo na zděděné dispozice po rodičích, jak mi to Houk podsouvá.“ „Jak myslíš, ale hlavou zeď neprorazíš. Vím o tom své...“ Vyšel jsem na chodbu. Byla tichá a chladná. Chodil jsem po dlaždicích, čas od času jsem postál ve výklenku některého z oken a pozoroval zasněžené čepičky nedalekých kopců. Brzy bude zima, uvědomoval jsem si, ale nijak mě to netrápilo. Snažil jsem se žít přítomností. Prožíval jsem každičký okamžik, i když se zdánlivě zdálo, že mi nyní mnoho podnětů nepřináší. Zatímco jsem své myšlenky nechal se toulat po pocukrovaných vrcholcích, zaznamenal jsem za rohem tichý telefonní rozhovor. Známý hlas někomu vzrušeně sděloval: „...ano, přesně tak, podle toho, co jsem zjistil, bydlí u nějakého doktora Sheridena,.. ne, neznám adresu,... pokusím se,...nezapomeňte na váš slib..“ Nemohl jsem tomu uvěřit, ale získaný klid mi dodal dost síly, abych po udavači nevystartoval ihned. Potřeboval jsem však jistý důkaz. Ihned, jakmile se chodba vyprázdnila, vyšel jsem z budovy 74

a bloumal po nemocničních zahradách. Věnoval jsem se pak po celé dopoledne dechovým cvičením, které mně dodávalo potřebnou energii a vyrovnanost. Úmyslně jsem se vyhnul bufetu, neboť jsem nechtěl na nikoho narazit. Dostavil jsem se až do jídelny k obědu právě ve chvíli, kdy se jeden z pacientů hlasitě chlubil, že už ho to tu přestává bavit a léčení není k ničemu. Ještě dnes prý dostane dost peněz na cestu k Mrtvému moři. Ten muž stál ke mně otočen zády, ale já o pohled do jeho očí nestál. Byl to Woodrof. Ten malý, drobný, nenápadný Woodrof. Kdo by byl řekl, že ho zajímá něco jiného než alkohol. Nejraději bych tomu padouchovi skočil po krku, ale musel jsem se ovládnout, neboť bych tím svým přátelům příliš nepomohl. Nezbylo mi než jednat. Elizabeth hrozilo bezprostředním nebezpečí. Vyběhl jsem do nejvyššího patra budovy, abych v klidu mohl Dennymu zavolat. Zde byl výhled ještě impozantnější. Jasný obzor, letící bílá oblaka na modrém pozadí - sledoval bych tento obraz snad donekonečna. Nervózně jsem vytočil jeho číslo, ale telefon nikdo nebral. Do háje... Zkoušel jsem to ještě několikrát, výsledek však byl stejný. Několikrát okolo mě přešel někdo z personálu, ale nikdo si mne nepovšimnul. Na čelní straně chodby zůstaly jednu chvíli pootevřené dveře. Snad vedou na půdu. Rozhodl jsem v okamžiku udělat něco, co by mi snad před pouhým půl rokem připadalo jako bláznovství. Schody opravdu vedly na půdu. Chvíli jsem mezi uloženým materiálem hledal vhodné místo, pak jsem se postavil, mírně se rozkročil, zvedl své ruce vzhůru a dlaně otočil k městu. Snažil jsem se tak odeslat myšlenku Elizabeth Dennymu. Ani za mák jsem si nemohl být jistý, zda-li a jak tohle může fungovat. Vše jsem chápal jen v teoretické rovině, ale ve skutečnosti jsem neměl s telepatií nejmenší zkušenosti. Již však po pár vteřinách mi dlaně počaly pálit, a já měl pocit, že jsem svůj úkol splnil, a klidně jsem sešel do jídelny, abych se naobědval. Ani jsem si nevšimnul, že si ke mně přisedl nějaký muž. „Promiňte, nechci vás rušit při jídle, ale vaše závěry jsou svým způsobem docela zajímavé. Dovolíte, mohu si přisednout?“ řekl a mně došlo, že jde o jednoho z lékařů z ranní vizity. „Prosím, s kým mám tu čest?“ zeptal jsem se. Lékař se ohlédl, zda.li nás někdo nepozoruje. Snad ani 75

on nechtěl se mnou přijít o prestiž. „Na jméně nezáleží, ale zdá se, že bych vám mohl pomoci,“ překvapil mě. „Vy znáte lepší řešení, než jsou kortikoidy?“ Začalo mě to zajímat. Nikdy bych si nepomyslel, že v prostorech nemocnice se dá zažívat jedno dobrodružství za druhým. Ačkoliv sama léčba je často drama nad dramaty. Jenomže povětšinou jen tichá, tichoučká. „Dám vám telefonní číslo člověka, se kterým jsem strávil pár zajímavých let. Myslím, že není nikoho povolanějšího, než je právě on. Alespoň ve vašem případě,“ řekl a podal mi pečlivě zabalený lísteček. „To je nějaký šarlatán?“ „Slyšel jste už někdy o homeopatii?“ zeptal se lékař. „Proč se ptáte? Vím o tom stejně málo, jako o filipínských operacích,“ snažil jsem se o přirovnání mého chabého povědomí. „Tedy na první pohled nic zvláštního. Přitom se jedná v mnoha případech o obor velice elegantní a přitom často nabízí efektivní řešení tam, kde západní klasická medicína selhává. Váš ranní názor mě zaujal právě v tomto ohledu. Tělo dostává špatnou informaci a je třeba ji pozměnit. Pokud nenastaly už fyziologické změny, a zdá se, že ve vašem případě ještě k tomu nedošlo, bude docela efektivní se s tím člověkem spojit.“ Do jídelny se začali trousit nějací lékaři, a tak neznámý sympaťák mě raději opustil, aniž jsem mu stačil poděkovat. Opatrně jsem otevřel lísteček a nemohl jsem uvěřit. Telefonní číslo, které tam bylo napsáno, patřilo Dennymu Sheridenovi. Vrátil jsem se na pokoj. Woodruf i Goldframm už prožívali odpolední siestu. Nechtěl jsem je rušit, ale při pohledu na ně zlost mnou lomcovala, jak orkán mladým stromem. Ulehl jsem a snažil zklidnit mou znovu zjitřenou duši. Netrvalo dlouho a s vyrovnaností jsem mohl přemítat o dnešních událostech, o příčinách a následcích našich činů, dokola jsem prožíval naše pohnutky, které nás přechylují hned na tu, hned na onu stranu. Neležel jsem však dlouho. Musel jsem ještě absolvovat alergologické testy, což samo o sobě spočívalo pouze v tom, že na mě nalepili pár desítek náplastí. S moudrým, ale nic neříkajícím: „Uvidíme!“ mě ponechali na dlouhý čas svému osudu. Venku se mezitím zamračilo a já čekal na déšť. Pak první tiché 76

kapky na okenním parapetu se proměnily v hustý liják, a tak jsem měl ke spánku tu nejlepší inspiraci. Propadl jsem se do snů svého podvědomí. Hlavou se mi honily příběhy, jenž neměly začátků, ani konců. Střípky zdánlivě nesmyslně propojených vzpomínek dávaly mým snům ty nejfantastičtější děje, jaké se jen mohly narodit.

77

11 Když jsem se probudil, byla za oknem tma. Venku se stále snášel drobný podzimní deštík a spoře osvětlené zahradě dodával na lesku. Hodnou chvíli jsem pozoroval tlukot již téměř holého větvoví. Mohlo být tak půl třetí nad ránem. Moji dva spolupacienti tiše pochrupovali. Několikrát jsem zamlaskal, ale mnoho to nepomohlo. Pojednou mne zaujal venkovní hluk. V šustění deště jsem však sluchem nemohl rozeznat jeho příčinu. Jako by do zahrady vniklo nějaké zvíře. Byl jsem dost líný na to, abych vstal a zjistil původce. Pak kroky rychle přeběhly zahradou a já uslyšel něčí zrychlený dech přímo pod mým oknem. V mé vzrušené fantazii se rojily ty nejděsivější představy. Ten tam byl můj vnitřní klid. Vyrovnanost a klid odletěly s mou představivostí těch nejděsivějších scénářů. Už jsem si byl docela jistý, že jde o kroky lidské. Pak jsem zaslechl, jako by se ten člověk snažil vyšplhat ke mně nahoru do otevřeného okna. Nemohl jsem však ani na okamžik představit, že by mi tu, v nemocnici, mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Roztřásl jsem se po celém těle. Tiché žuchnutí mi však napovědělo, že jeho pokus se nezdařil. Vyletěl jsem z postele a postavil se ke zdi a pomalu, pomaloučku začal nakukovat ven. A pak jsem ho spatřil. Sbíral se ze země a chystal se zřejmě svůj pokus zopakovat. Ale vždyť to je, no jistě, holé a mokré temeno hlavy, nyní zvlášť se lesknoucí, mi navrátilo klid a odvahu. „Co je Denny? Co se děje?“ tiše jsem zavolal dolů. „Není čas něco vysvětloval, ale musíš jít se mnou!“ Něco mi říkalo, že jeho návštěva, v tak nezvyklou noční dobu, 78

bude pro mne mít zcela zásadní význam. „Skoč! Skoč dolů!“ volal na mě a v jeho tichém hlase byla cítit prosba i rozkaz zároveň. Nerozmýšlel jsem se dlouho. Hodil jsem na sebe v rychlosti župan, nadzvedl jsem spodní polovinu okna, proklouzl jsem na parapet a spustil jsem se dolů, k příteli. Dopadl jsem do deštěm rozbředlé půdy, která zmírnila můj dopad na únosnou míru. Zabořil jsem se však dobrou stopu hluboko do země. „Skvělý,“ zajásal Denny. „A teď mizíme. Za plotem na nás čeká Líza s jeepem.“ Bez problémů jsme přeběhli pustou zahradou. Ani překonat deset stop vysoký plot nemocnice svatého Tomáše nebyl pro nás žádný větší problém. Ve spěchu jsem si nestačil oklepat bahno z mých bosých nohou a v mžiku jsem nastoupil do auta za svými přáteli.. „Jsi v pořádku, Jeremiashi?“ zeptala se Elizabeth, okamžitě nastartovala a vyrazila vpřed. Neměl jsem nejmenší tušení, co se kolem mne vlastně děje. Tu jsem si povšiml, že v autě je pečlivě naložen nějaký materiál. „Kam jedeme? A proč teď? V noci?“ zahrnul jsem je otázkami. „Není vyhnutí. Líze hrozí přímé nebezpečí a zdá se, že nyní už i nám dvěma. V poledne se nám konečně podařilo dostat zálohu za její dům. Nezbylo jí, než ho prodat a odjet co nejdál.“ „Prcháme před vírou? Ale to je absurdní!“ vykřikl jsem. „Absurdní, ale běžné,“ ozvala se Líza. „Ty desítky, možná stovky milionů lidí, co bylo kdy v minulosti pronásledováno a třeba i zemřelo, nezahynulo vírou, ale lidskou rukou. V tom je dost rozdíl.“ Nemusela nic dodávat, neboť jsme to cítili všichni. Věčný a stálý souboj lidské mysli a lidské povahy. Na jedné straně odstranění svého ega a povznesení ducha, někam k jemnějšímu vnímání světa - k Bohu, na straně druhé touha po majetku, po penězích, vlastnictví nejen věcí, ale i osudů svých bližních. Tak se každý z nás více nebo méně přetahujeme celý život tu na jednu, tu na druhou stranu. Teprve když zmizely poslední městské lampy Hight street Rattray a my zamířili k moři, napadlo mě se zeptat: „Kam vlastně jedeme? K Líze do Newtonhill?“ zeptal jsem se. „Musíme odtud, Jeremiashi,“ řekl Denny a podal mi nějakou listinu. „Chceš to podepsat?“ zeptal jsem se. „Pokud se rozhodneš. My a Líza jsme to udělali už dnes 79

v poledne. Obě xerokopie našich závětí jsou vespod,“ odpověděl mi přítel a já si rozsvítil vzadu lampičku. Držel jsem dohodu o majetku v případě své smrti. „Ale to přece nejde! Líza má dům a loď, ty laboratoř a já? Co mám vlastně já? Starou postel a hrnek na kafe.“ „Zapomněl jsi na knihu, Jeremiashi,“ připomněla Elizabeth. „Možná, že Cesta ke světlu má mnohonásobně větší cenu, než cokoliv, s čím jsme se v životě setkali.“ „Má pravdu, kamaráde, záleží jen na tom, čím poměřujeme. Tvůj překlad možná znamená víc, než si dokáže kdokoliv z nás představit. Já i Líza jsme se s Cestou seznámili a znamená pro nás víc než inspiraci. Možná to je skutečný a opravdový život. Vím, nyní prcháme před nebezpečím, o němž nemůžeme tušit, kdy a kde nás přistihne nepřipravené.“ Uvědomil jsem si, jak mnoho pro mě tito dva lidé znamenají. Uvědomil jsem si, jak osud, který řídí náš život, je veden prostou rukou. Nám nahrál střetnout se v jediném okamžiku na jediném místě. Kdybych měl pojmenovat naše role, nedopadlo by to nejlépe. Násilník, oběť a zachránce. Nyní oběť se zachráncem zachraňuje násilníka, který se vzdal všeho majetku pro své dva nové kamarády. Každý z nás je jiný. Máme jiné povahy, jinou víru, jiné sociální zázemí, starosti a vlastnosti, a přesto nás pojí jakési pouto. Tam jsem si uvědomil že společný jmenovatel, který nás pojí, se dá dokonce i pojmenovat. Je to snad stejný směr, jakýsi stejný azimut našeho hledání, naší cesty. Snad nás osud povede dobrým směrem. Líza musela zastavit. Byla na ní vidět, že je již unavena. Denny ji vystřídal za volantem. Tak, docela beze slov jsme projeli několika dalšími městy a blížili se k moři. Za Perthem však počal déšť na vozovce namrzat. Jeep se několikrát dostal do smyku, ale Dennymu se vždy ho podařilo zvládnut a udržet na silnici. „Máme-li dojet v pořádku - dojedeme,“ prohlásil po jednom takovém smyku fatalisticky. „Zbývá jen maličkost: Něco pro to udělat. To mi připomíná jednu historku,“ řekl jsem a začal vyprávět docela vousatý příběh: „Do jedné osady přišla povodeň a voda zaplavila celou vesnici. Všichni utekli do hor, jen farář to odmítl. Když voda stoupla a zatopila celý kostel, vyšplhal na věž, aby unikl před rozbouřeným živlem. Tu jeli okolo hasiči s pramicí. Volali na něho: „Pane faráři, 80

honem pojďte, zachráníme vás.“ Farář však pomoc opět odmítl: „Ne, ne, mě zachrání Pán Bůh.“ Hasiči tedy odjeli a voda mezitím opět stoupla a sahala mu už po pás. Objevili se potápěči. Pane faráři, honem skočte do člunu, my vás zachráníme. Ale i do třetice farář pomoc odmítnul, neboť věřil jen v pomoc Boží. Už mu koukala z vody jen hlava, když vtom přiletěla helikoptéra a spustila dolů na pomoc žebřík. Ne, ne, volal s posledních sil farář. „Mě zachrání pán Bůh!“ Helikoptéra tedy pomoc vzdala a farář utonul. I chodí po nebi a potká samotného pánaboha. „Tolik jsem se k tobě modlil, tolik jsem v tebe věřil, Bože! Kde jsi byl, když jsem tě tak potřeboval?“ A nejvyšší mu odpověděl. „Hm, a kdo myslíš, že ti poslal ty hasiče, potápěče a helikoptéru?“ „Dobrý, fakt dost dobrý,“ zasmála se Elizabeth. „Také bych se v tom chtěla lépe vyznat a umět postřehnout okamžiky, kdy a jakým způsobem k nám promlouvá. Stejně jsi, Jeremiashi, zvláštní člověk. Jedeš s náma, pořádně nevíš kam, na sobě máš nemocniční pyžamo a bosé nohy a vykládáš tu vtipy...!“ „Víš Lízo, on je takový náš Dušík,“ prohlásil Denny. A tak jsem tu noc dostal novou přezdívku. „Sáhni Dušíku do zavazadel a vezmi si něco na sebe. Aspoň potud, než se z tebe stane sadhua. Konečně, proč by to nebylo možné. Transcendentální schopnosti jsou v každém z nás.“ A tak jsme se jeden přes druhého docela vesele ubezpečovali o existenci a přítomnosti Boha v nás. Blížili jsme se k moři a o něco teplejší atlantský vzduch způsobil, že problémy s kluzkou vozovkou pomalu ustávaly. Zatímco já se prohraboval ve věcech, které stačili Denny s Lízou v rychlosti naložit, narazil jsem rukou na svoji v kůži vázanou knihu. „Koukám, že jste nezapomněli na nic, ani na Cestu ke světlu,“ zajásal jsem. „To včera zařídila Líza. Té poděkuj. Prý, když jde k notáři na Perth road, staví se i u tebe v Rosemountu a vezme ti ji. Nemohli jsme ztratit ani minutu. Bylo nám víc než jasné, že náš odjezd už není otázkou dní, ale jen hodin. Zatímco já jsem dokončoval výrobu posledních homeopatických léků, ona se vydala do ulic. Nakonec všechno dopadlo dobře, ale neměl jsem chvíli klidu. Nejistota, která mě jednu chvíli přepadla, byla tak silná, že jsem se nemohl na práci, 81

ani na nic jiného soustředit. Když se Líza nevrátila ani po poledni, vzal jsem auto a začal ji hledat po městě. Na Perth roud jsem ji již nezastihl, ale notář Bruck mi potvrdil, že Líza v pořádku odešla i s penězi. Zbývalo mi se vrátit do Rattray a zajít do Ivy bank na Boat Brae, zda-li ji nenapadlo vyměnit hotové peníze za kreditní kartu. Tam ji však nikdo neviděl. Teprve kolem čtvrté, když se začalo stmívat, jsem ji našel sedět na lavičce na nábřeží River Ericht. Jak se tam ocitla a kde celou dobu byla, mi nedokázala povědět.“ Denny pohlédl na Elizabeth. Ta jen pokrčila rameny. „Nevím, co se se mnou dělo. Když jsem odcházela z notářství, bylo mi už téměř tak dobře jako dříve. Došla jsem až k tvému domu, vyšla nahoru a odemkla dveře. Vše se mi zdálo jasné a snadné. Pohodlně jsem našla knihu i její překlad. Do tašky jsem pak přidala pár tvých věcí a chtěla jsem vyjít ven. To bylo také poslední, co jsem si zapamatovala. Ne, nemohla jsem spát, neboť jsem ušla několik mil. Byla jsem jako v transu, jako v hypnóze. Mnohé barevné a živé obrazy se mi honily hlavou. Nedávalo mi to žádný smysl. Zatímco má mysl byla zaplavena abstraktními obrazci, mé tělo bloumalo rušným městem mezi chodci a mezi automobily. Jen zázrakem jsem to přežila. Kudy jsem bloudila, nevím, ale asi od jedenácté do doby, než mě Denny objevil, si na nic nepamatuji. Jakoby mi chybělo v paměti pět hodin. Jako by jakési temné magické síly mi vygumovaly vzpomínky. Snad je to jen ještě následek otravy. Nevím. Opravdu nic nevím. Z věcí, které jsem měla u sebe, mi však nic nechybělo.“ „Asi o ně nešlo,“ řekl jsem si více méně pro sebe. Možná, že všechno byla jen náhoda, ale nemohl jsem si nevzpomenout na mou příhodu s Woodrufem a na svůj pokus v podkroví nemocnice. Kdo ví? Cítil jsem, jak s každým kilometrem opouštíme svět věcí. Cítil jsem, jak každým okamžikem se vzdalujeme běžnému občanskému světu. I náš jeep se stal jen jakýmsi způsobem dopravy. Ačkoliv stále jsme seděli v docela moderním technickém výrobku, který s námi uháněl do stonehavenského přístavu, začal v nás převládat pocit být, nad pocitem mít.. Přímořská silnice kopíruje v těchto místech pobřeží. Pustý oceán se v temné noci vzdouval nekonečnou hrou vln. Jejich energie se pak v tom věčném souboji vybíjí na pobřežních skalách, aby po tisíce 82

let utvářela břeh. Hukot příboje ke mně doléhal i přes zavřená okna jeepu. Stále však byla tma, a já si také uvědomil, že nemůže být nikoho, kdo by nás mohl sledovat. Netrvalo dlouho a před námi se objevil Newtonhill. Denny zamířil ihned k přístavnímu molu, kde kotvila Elizabethina rybářská loď. Tu noc jsem ji spatřil poprvé. Ve tmě jsem spatřil bílou plachetnici se dvěma stožáry. Nenápadný komínek prozrazoval, že je jistě vybavena pomocným motorem. Délku lodě jsem odhadl na dvacet, šířku pak na šest až sedm stop. Líza okamžitě počala s kontrolou jejího stavu, neboť svou loď nenavštívila již několik měsíců. My, chlapi, jsme mezitím přenášeli z auta materiál. Pak naposledy pohledem se Denny rozloučil s jeepem. „Snad někdy,“ řekl si sám pro sebe a my s konečnou platností vstoupili na loď. Náš nový kapitán, Elizabeth McBrian, s naší pomocí vytáhla obě kotvy, pak jsme rozvinuli hlavní plachtu a loď hnána mírným severozápadním větrem se vydala tiše a nenápadně na svoji plavbu. Celý román si můžete objednat na: http://www.e-kniha.com/jeremiash.html

83