Čarodějná síla migrace aneb několik poznámek k příčinám rozpadu Sovětského svazu Věhlasný britský historik a kulturolog Arnold Toynbee před půl stoletím prosadil názor, že se civilizace a mocnosti rodí, rostou a pak stejně jako každý živý organismus uvadají a zanikají (mimochodem již dříve stejnou myšlenku prosazoval například německý filozof O. Spengler). V Česku se pády prastarých i nedávných říší zabývá egyptolog M. Bárta.[1] Srovnávání dávné minulosti a současnosti je podle něho na místě se dvěma připomínkami. Kolapsy jsou dnes oproti minulosti daleko rychlejší, což souvisí se současnou rychlostí šíření informací. A nebývají absolutní – obvykle následuje regenerace, začíná se znovu, i když na nižší úrovni. Průlom ve vnímání hrozeb společenských a civilizačních kolapsů nastal před šestnácti lety, když NATO uspořádalo odborný seminář o zániku staroegyptské říše. Vysocí vojenští hodnostáři chtěli na názorném příkladu pochopit, jak se mocný stát může během několika let úplně rozsypat. Při porovnání kolapsů mocných říší je možné najít mnoho společných znaků. Pozoruhodná je v této souvislosti hlavně neschopnost elit rozpoznat včas hrozící nebezpečí. Naopak, pod vlivem dogmatických ideologických tradicí nejsou ochotni měnit zvyklosti, eventuelně chaotickými reformami jenom znásobují stávající problémy a to platí jak pro doby dávné, tak i pro současnost. Těžko lze najít jediného společného jmenovatele pro všechny kolapsy. Všemocná byrokracie a fragmentace země na jednotlivé regiony porazily Egypt a také – a to hned třikrát v její historii – Čínu. Pozvolný úpadek přemohl jak Římskou říši, závislou na silné armádě, tak stejně velká námořní impéria Španělů a Britů. Tyto státní celky narazily i na problém přílišné velikosti, pročež politická centra těchto impérií ztratila možnost efektivně vládnout. Střet s vyspělejší technologií nepřežili Turci.[2] Za evropskými armádami totiž stál rostoucí průmysl, za tureckou armádou jen ruční výroba v řemeslných dílnách. Ekologické problémy přispěly ke kolapsu středoamerické říše Mayů – byla to především eroze půdy a devastující zemědělství období sucha. Nelze opomenout též zhroucení Sovětského svazu, od jehož rozpadu v roce 1991 uplynula příliš krátká doba, než aby bylo možné proces jeho zániku do hloubky osvětlit. Proto většina analytiků opakuje obecné klišé, že příčinou kolapsu Sovětského svazu byla ideologická zkostnatělost, stagnující ekonomika a příliš vysoké vojenské výdaje. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že sovětský systém navzdory problémům na všech stranách v polovině 80. let minulého století nebyl ani v ekonomické ani v politické akutní krizi. Všeobecná stagnace tak byla jedním z bezprostředních důvodů k reformám, ale i tak bylo jejich spuštění svobodným rozhodnutím Gorbačova. Oblasti ekonomiky Gorbačov nerozuměl, a proto projevoval neochotu spustit liberalizaci hospodářství. Soustředil se však na politické reformy a jejich výsledkem byla skutečnost, že komunistický systém v pravém slova smyslu přestal existovat už v roce 1989, neboť dvě jeho hlavní charakteristiky, tj. monopol politické moci a ideologie, se stávají v tomto roce fakticky minulostí. [3] Výsledkem politických reforem bylo probouzení občanské společnosti; renomovaní společenskovědní analytici však v této souvislosti neopomenou zdůraznit, že potřeba reforem byla vyvolaná závažnými změnami v masovém vědomí a společenské psychologii, které se začaly zřetelně objevovat v sovětské společnosti od poloviny 70. let minulého století.[4] Na úrovni masového vědomí sovětské společnosti dochází v tomto období především k heroizaci všech obětí nezákonných represí a pronásledovaných zvláště sovětským, ale i carským režimem – populárními se znovu stávají například osudy děkabristů, avšak též zločineckého světa a autority tzv. „vorů v zákoně“, přičemž se stírají anebo alespoň relativizují hranice mezi nespravedlivě a spravedlivě 1/8
www.rodon.cz
odsouzenými. Formování pozitivního vztahu ke všem kategoriím odsouzených, za výrazného přispění tehdejší sovětské kulturní elity, bylo interpretováno jako projev ideologického odporu vůči stávajícímu komunistického režimu. Vytváří se tak propast ideologického a politického odcizení mezi vrchností a řadovými obyvateli, ze které následně vyrůstala ideová argumentace přestavby sovětských reformátorů v 80. letech minulého století.[5] Důslednost sociologické analýzy nás také však vede k poznání, že za změnami ve struktuře potřeb a zájmů, které o sobě daly vědět od poloviny 70. let minulého století na úrovni masového vědomí obyvatelstva, je nutné hledat změny v sociálním rozvrstvení a uspořádání společnosti. Rozhodujícím faktorem změn v sociální stratifikaci sovětské společnosti se staly různorodé vnitrostátní migrační procesy.[6] V bývalém Sovětském svazu podléhaly všechny společenské jevy až na malé výjimky ideologické regulaci. Měnící se ideologická konjunktura poznamenala také statistické údaje o vnitrostátních migračních procesech. Ve 30. letech minulého století mizí z oficiálního sovětského statistického výkaznictví pojem migrace obyvatelstva (jelikož na sobě nesl pečeť buržoazní živelnosti) a byl nahrazen pojmem z lexikonu plánovité ekonomiky – teritoriální přerozdělování obyvatelstva. V sovětských statistikách se proto zdůrazňuje význam oficiálního přihlašování a odhlašování se z pobytu obyvatel (tzv. propiska i vypiska naselenija). Tyto údaje, jak je dnes již zcela zřejmé, trpí mnoha nedostatky především neúplností a chaotičností v nich obsažených informací. I v takových vzorových městech sovětského režimu, jako byly Moskva, Leningrad, Kijev a Charkov, činily rozdíly v počtu oficiálně registrovaných a skutečně pobývajících na územích těchto měst obyvatel řádově stovky tisíc lidí. Překážkou na cestě k objektivnosti statistických údajů o vnitrostátních pohybech sovětských obyvatel byla také skutečnost, že v roce 1937 mělo občanské průkazy (tzv. passporty) méně než 40 % tehdejších obyvatel Sovětského svazu.[7] K formálnímu zrovnoprávnění postavení zemědělských rolníků s ostatními obyvateli Sovětského svazu dochází až na základě rezoluce UV KSSS ze srpna 1974, která umožnila větší volnost pohybu obyvatel bývalého Sovětského svazu na vlastním území, a to bez ohledu na různé tzv. sanitární normy a omezení. Od této doby se dovolovala registrace ve městech a sídlech městského typu například v rámci přestěhování se muže k manželce čí dítěte k rodičům, bratrů a sester navzájem, demobilizovaní vojáci získali právo vrátit se do svého bydliště, kde žili před nástupem na základní vojenskou službu, atd. V důsledku často měnící se ideologické konjunktury, v rámci které se také rozvíjel výzkum migrační problematiky v bývalém Sovětském svazu, se mohlo například stát, že úplné statistické údaje o průběžné registraci venkovského obyvatelstva od roku 1926 (eventuálně od roku 1937) na území Ruské federace byly poprvé publikovány až v roce 1992; analogické údaje o migraci ve městech a sídlech městského typu byly publikovány v roce 1965.[8] Samozřejmě, že tyto skutečnosti vrhají nepříznivé světlo na oficiální sovětskou statistiku o vnitrostátních migračních procesech, protože však jiná tak řečeno nezávislá statistika v této oblasti není k dispozici s dávkou nutných pochybností oficiální zdroje využijeme; nakonec v našem případě nejsou důležitá ani tak absolutně přesná čísla, jako základní vývojové tendence. Je třeba mít také na zřeteli, že mimo zájem oficiální statistiky zůstává masová migrace obyvatelstva, která byla vynucena násilnými stalinskými represemi a terorem či deportacemi celých národů, což je další závažný nedostatek sovětského migračního výkaznictví. Podle oficiálních statistik se migrační pohyby domácího obyvatelstva projevily výrazně na změnách sociálně-stratifikační struktury sovětské společnosti. Na konci 20. let minulého století byli představitelé dělnických profesí zastoupeni podílem 12,4 % ekonomicky aktivního obyvatelstva, soukromě hospodařící zemědělci a řemeslníci 74,9 %, družstevní rolníci 2,9 %, zaměstnanci a příslušníci inteligence 5,2 %, kulaci a „nempani“ 4,6 %. Na venkově žilo a pracovalo 82 % ekonomicky činných obyvatel. Většina obyvatel se věnovala nekvalifikované práci v oblasti zemědělství, jelikož v tomto sektoru převažovali pracovníci s neukončeným základním vzděláním, zpravidla 2–3 roky školní docházky. 40 % populace bylo ve věku 2/8
www.rodon.cz
do 16 let. Jenom 3–5 % obyvatel bylo ve věku vyšším než 60 let. Na počátku 80. let minulého století podíl dělníků v sociální struktuře obyvatel dosahoval 60 %; podíl družstevních rolníků činil asi 13 % a zaměstnanců a představitelů tzv. socialistické inteligence přesahoval 26 %. Zastoupení městského obyvatelstva bylo více než 60 %, přičemž tempo růstu obyvatel v městských sídlech a aglomeracích přesahovalo jedno procento ročně. Zlomovým z hlediska podílu městského a venkovského obyvatelstva byl rok 1962, kdy poprvé v sovětských dějinách žilo více obyvatel ve městech, a ne ve venkovských sídlech.[9] Nárůst obyvatel v sovětských urbanizovaných sídlech posiloval potenciální sociální základnu ruské obdoby liberalismu – západnictví či neozápadnictví[10], avšak měl i své jiné kulturně psychologické důsledky. Podíl mladých lidí do 16 let činil na konci 80. let minulého století 27 % s tendencí k poklesu a podíl důchodců více než 20 % a neustále pokračoval jeho růst. Základní směřování migrace v bývalém Sovětském svazu bylo stěhování se obyvatel z venkova do měst. Tento migrační pohyb probíhal v intencích neoklasické ekonomické teorie vesnicko-městské migrace podle migračního modelu Harrisa a Todaro. Obsah této teorie vychází z předpokladu, že rozhodování o migraci se opírá o racionální a ekonomické hodnocení možných ztrát a výhod, a to finančních a psychologických z hlediska potenciálního migranta. Na straně migranta převažují očekávané, i když nejisté výhody.[11] Toto rozhodování, zcela v intencích buržoazní migrační teorie, prodělaly desítky milionů sovětských vesničanů, kteří se vydali hledat své štěstí ve městech s ve velkoměstech. Existenci tohoto modelu racionálního rozhodování sovětských vesničanů nemohla přehlušit ani komunisticko-stranická ideologická kakofonie. Vzniká tedy zcela zákonitě otázka, jaké očekávání a tužby si přinášely s sebou desítky milionů sovětských vesničanů, kteří se po své migraci do městských sídel stávají „měšťany“ v první generaci. Známý francouzský autor Gustav le Bon řekl, že skutečnými vůdci národů jsou tradice... a jediným skutečným tyranem v lidských dějinách jsou stíny zemřelých,[12] jinými slovy před vlivem tradice není úniku. A právě hluboké tradice ruského rolnictva se zásadním způsobem podepsaly na vývoji sovětské společnosti. Nejhlubší tradiční vrstvy mentality ruských rolníků výstižně vyjádřil například prominentní znalec ruských a sovětských dějin, americký historik Richard Pipes ve své monografii „Rusko za starého režimu“, a to když popisuje reálie setkání se ruské inteligence kolem roku 1870 s autentickými ruskými rolníky – mužiky. Pod vlivem narodnických myšlenek několik tisíc mladých lidí, ruských intelektuálů tehdy opustilo školy, na kterých studovali, a vydalo se „mezi lid“. Dočkali se však zklamání. Mužici, které studující mládež znala z literárních popisů, nechtěli mít s idealistickými studenty, kteří je přišli zachránit, nic společného. Rolníci předpokládali, že činnost studentů motivují postranní úmysly – to byly jediné motivy, které rolníci ze zkušenosti znali – a proto si mladých lidí buď nevšímali, nebo je předávali policii. Ještě větší zklamání než nepřátelský postoj rolnictva, jenž se dal vysvětlit nevzdělaností, u studentstva vyvolávala morálka této vrstvy. Část radikální mládeže pohrdala majetkem, protože pocházela z majetných rodin, a bohatství si proto spojovala se svými rodiči, jež zavrhovala. Z tohoto důvodu si tito mladí lidé venkovskou občinu a artěl idealizovali. Mužik žijící z ruky do úst se však na věc díval zcela jinak. Zoufale toužil mít majetek, a pokud šlo o způsoby, jak ho získat, nebyl zrovna vybíravý. Jeho představa o novém společenském pořádku spočívala v tom, že úlohu vykořisťujícího pána převezme on sám. Intelektuálové mohli debatovat o nesobeckém bratrství a vzájemnosti, jelikož byli materiálně podporováni svými rodinami a vládními stipendii, a tudíž nemuseli mezi sebou navzájem soupeřit. Mužik se však musel prát o vzácné přírodní zdroje a konflikt včetně užití síly, 3/8
www.rodon.cz
falešnosti a intrik považoval za správný.[13] Vůdce bolševické revoluce V. I. Lenin hodnotil tyto charakteristické rysy ruského rolnictví jako projev nepřátelské maloburžoazní psychologie a vyvinul maximální úsilí, aby skrze násilnou kolektivizaci zlomil tuto psychologii a mentalitu ruských rolníků. Násilně lámat staleté tradice a zvyklosti nelze, lze na ně jenom navazovat, což však sovětský komunistický režim ve své politice v oblasti zemědělství nedokázal. Lépe než komunistický sovětský režim využil ve svůj prospěch tuto maloburžoazní psychologii rolnických mas, která o sobě dává už nepokrytě vědět ve druhé polovině 70. let minulého století (v této době se na sovětské společenské scéně objevuje, a to v masových rozměrech zcela nový fenomén tzv. prestižní spotřeby[14]) první ruský postkomunistický prezident B. N. Jelcin, který se rozhodl uspokojit odvěké tužby ruských rolníků po majetku prostřednictvím tzv. voucherové privatizace – v podstatě se jednalo o lehce inovovanou a v západní sociologii 50. let minulého století populární koncepci lidového kapitalismu.[15] Stimuly vnitrostátních sovětských migrací se zcela zákonitě dotkly též základní stavební jednotky každé společnosti, kterou je rodina. Rodina je nejjednodušší sociální jednotkou a prototypem všech ostatních lidských asociací, protože ty se historicky vyvinuly právě z rodinných a příbuzenských skupin. Právě v rámci rodiny se formují všechny typy vztahů, jež jsou později funkční z hlediska celé společnosti. Rodina byla v ruské historii vždy základem výrobní a hospodářské činnosti. Každý venkovan dobře věděl, že rodina je svatý svazek a základní předpoklad blahobytu. Lidé žijící vně manželství, ať se jednalo o muže či ženy, byli v mnoha ohledech společensky i právně nezpůsobilí. Skrze vztah jednotlivce k rodině se postupně vytvářel i jeho vztah k vlastnímu národu a vlasti (obraz matky ztělesňoval Rus a domovinu). V ruském prostředí byly nejčastější rodiny dvougenerační (rodiče a svobodné děti), ale dlouho existovaly též archaičtější patriarchální formy několika generačních rozvětvených rodin žijících ve společné domácnosti. Trojgenerační byla také rodina syna, který spolu s domem rodičů převzal závazek o jejich péči ve stáří. Vše samozřejmě podmiňoval způsob ekonomiky domácnosti, neboť určující pro typ rodiny bylo především rozvržení vlastnických práv. Výchovu a předávání pracovních návyků a zkušeností dětem často zajišťovalo třetí pokolení, tedy babičky a dědečkové, neboť rodiče byli většinou velmi vytížení. Soužití více generací bylo vždy složité a přes všeobecně deklarovanou a morálně a nábožensky podepřenou úctu ke stáří a rodičům i plné konfliktů. Dědečkovo, především ale babiččino vysvětlování, ukazování, vštěpování morálních norem a náboženských pravd, však představovalo jeden z nejdůležitějších prostředků k zajištění kontinuity ruské kulturní tradice.[16] Tradiční ruská rodina na počátku 20. let minulého století zahrnovala fakticky veškeré vesnické obyvatelstvo, tj. 82 % všech obyvatel tehdejšího sovětského Ruska, a k tomu třeba připočíst 10–12 % obyvatel, kteří bydleli v izolacích a chatrčích a malých městech a na periferii středních a velkých měst, tedy dohromady více než 90 % všech obyvatel země. V polovině 50. let se tyto proporce zásadním způsobem změnily. Desítky milionů lidí se přestěhovaly z venkova do měst, kde bydlily povětšinou v tzv. komunálních bytech. Avšak i v této době na venkově zůstala více než polovina obyvatel a tradiční ruské rodiny, jež jsou modifikací vrstvy, kterou podrobně vykresluje literární památka 16. století – Domostroj[17]. Na začátku 80. let minulého století ve městech bydlely již dvě třetiny obyvatel, zatímco jedna třetina, která zůstala na venkově – jednalo se zvláště o rodiny, které zakládali mladí lidé –, projevovala výrazné tíhnutí k městskému způsobu života. V této době se ruská tradiční rodina stala zcela evidentně marginálním sociálním fenoménem.[18] Zvládnout tento komplex radikálních sociálních změn vyvolaných vnitrostátními migračními procesy, zcela určitě impozantními z hlediska historických zkušeností lidstva, však bylo nad síly sovětského režimu. Neschopnost sovětského režimu úspěšně řešit komplex sociálních problémů vyvolaných masivními vnitrostátními migračními procesy, jako tomu bylo mnohokrát v sovětské historii, 4/8
www.rodon.cz
nezaregistrovaly a nekritizovaly oficiální společenské vědy, nýbrž tehdejší sovětská literatura – nakonec žánr beletristické literatury v Rusku minimálně již od 19. století velice často suploval kritické myšlení – ztělesňoval „ostrůvky pozitivních deviací“. V 60.–70. letech se stalo jedním z ústředních témat sovětské literatury téma ruské vesnice (v této souvislosti se mluví o tzv. vesnické próze). Zároveň však – a to je důležité – jeho zpracování a rozvíjení přesahovalo vlastní tematický rámec, stalo se kolbištěm pro řešení celospolečenských a obecně lidských problémů. Konkrétněji můžeme říci, že přesah šel k tématům stalinských represí a nezákonnosti 30.–50. let a jejich důsledků, mravní odpovědnosti ke smyslu života, jeho nepsaných norem trestu za činy, které jsou s nimi v rozporu, byť i byly vykonány s dobrým úmyslem či přesvědčením o správnosti a historické nutnosti takových kroků. Za tím vším se začala vynořovat historická realizace těchto norem v ruském národním životě s důrazem na jeho důležitou složku křesťanství a jeho národní formu – pravoslaví. Z dlouhé řady autorů, kteří rozvíjeli a obohatili žánr vesnické prózy, uveďme alespoň některé. Například Askolda Jakubovského a jeho novelu „Glaz Antichrista“ (1970), ve které navázal na tradici konfliktu moderní humanistické civilizace a starověrecké vesnice ukryté v močálech; najdeme zde také kontrast městské uspěchanosti a lability s venkovskou opravdovostí, poctivostí a přítomností. Vasilije Šukšina, který byl nejznámějším autorem vesnické prózy a jehož klíčovým dílem je novela „Kalina kradnaja“ (1973). Hlavní hrdina opouští vězení, kam se dostal tak trochu z falešné solidarity, když z přemíry energie byl ochoten vzít na sebe vinu jiných ze zlodějské party. Po mnoha pokusech zakotví mezi prostými venkovskými lidmi, kam se přižení. Naděje na „sváteční život“, který hlavní hrdina nalezl v prostotě a každodennosti vesnického života je zničena jeho tragickou smrtí, zasahuje opět temná ruka osudu – hrdina umírá v potyčce se svou bývalou zlodějskou partou, se kterou již nechce nic mít. Dalším významným autorem v žánru vesnické prózy je Valentin Rasputin, jenž soustředil svoji pozornost na tematiku sibiřské vesnice, kterou zobrazuje kupříkladu ve svých novelách „Proščanije s Maťoroj“” (1976) a „Požar“ (1985). Spisovatel zde i v dalších textech vystupuje jako nekompromisní obhájce tradičních hodnot ruské společnosti, práva člověka na důstojný život, ochránce přírody, jako kritik společenského rozkladu, přičemž inklinuje až ke koncepcím soudobé varianty slavjanofilství se silným důrazem na význam pravoslaví. Nakonec vzpomeňme ještě vesnickou prózu Viktora Astafjevova. Jeho nejvýznamnějším dílem je rozsáhlá dvousvazková próza „Poslednij poklon“”, na níž Astafjev pracoval přes dvacet let a jednotlivé části publikoval v letech 1968–1992. Vyprávění je umístěno do 30. a 40. let, takže se často objevují drastické až tragické momenty života obyčejných venkovských lidí ponechaných vlastnímu osudu. „Velký svět městského socialismu“ si na ně vzpomene jen když je potřebuje k práci nebo do války. V této dvousvazkové próze jsou časté zmínky signalizující rozklad rodinných a přátelských vztahů, ke kterým přispělo putování vesničanů na velké stavby komunismu a jejich stěhování se za svým soukromým štěstím do víru velkoměst, přičemž autor charaktery a mentalitu vesničanů vůbec neidealizuje ani nevyzývá k pouhému návratu ke kořenům – nakonec to byli vesničané, kdo byl významnou oporou sovětského režimu.[19] Komparativní analýza, která je standardní metodou bádání ve vědě, se zpravidla úzce orientuje na hledání neměnných vztahů posloupnosti a podobnosti, a to zcela v souladu s odkazem Augusta Comta, že sociologie může být koncipována podle obrazu přírodních věd, protože je schopna odhadovat zákonité vlastnosti a vztahy v sociálním světě a vyjádřit je malým počtem abstraktních principů. Představitel německé filozofie života Friedrich Nietzsche však tuto úzce pozitivistickou metodu obdařil svým zlým výsměchem a pranýřoval zvláště její oblibu v německé středoškolské výuce klasické filologie, jelikož její pedagogické využití plodí šosácké nevzdělance (Bildungsphilister), tj. sami se sebou spokojené, syté občany, kteří jsou spolu s Hegelem nakloněni věřit, že vše skutečné je 5/8
www.rodon.cz
rozumné. Proti pedantské pseudoučenosti Nietzsche staví potřebu formovat vůli k velikosti a k životu vůbec. Vše má být ve službách života tedy i historie. Může přinášet hojný užitek, jen je-li pojata opravdově filosoficky, a ne pozitivisticky (ne náhodou italský levicový intelektuál A. Gramsci označoval pozitivismus jako filozofii bytostných nefilosofů). Historie je pak životu prospěšná v trojím ohledu. Historie monumentální podporuje tvořivou činnosti a snažení, poskytuje lidem vzory a učitele; historie antikvární posiluje záchranné tendence a učí úctě k tradici; historie kritická pak pomáhá člověku trpícímu, lačnému svobody.[20] S ohledem na zmíněné stanovisko F. Nietzsche, a na teoretický předpoklad, že srovnávat by se měly především civilizačně a sociálně stejnorodé fenomény (tzv. pravidlo homologických řádů), poznáváme historické zkušenosti sovětského režimu z oblastí regulace vnitrostátních migrací s analogickými zkušenostmi byzantského impéria, a to alespoň ve vybraných parametrech. Byzanc, stejně jako středověké státy evropského západu, navazovala na tradice Římské říše. [21] Ovšem už v antickém období, kdy středem historického vývoje byla oblast Středozemního moře a všechny země, které ho obklopovaly, měly společnou civilizaci, se mezi latinsky mluvícími oblastmi na západě a řecky mluvícími oblastmi na východě projevovaly značné rozdíly ve společenském životě, v duchovním a kulturním rozvoji. Východní část říše kromě toho dokázala v následujících staletích díky svým specifickým podmínkám a na rozdíl od západních provincií odolat nejen náporu barbarů, ale i arabské expanzi. Na místě bývalé východní části římského impéria se tak objevuje nový společensko-historický útvar známý jako Byzanc.[22] Byzanc vzniká jako syntéza římské státní formy, řecké kultury a křesťanské víry,[23] přičemž všechny tyto složky tvořily naprosto ucelenou organickou jednotu. Byzanc proto představovala zvláštní státní a společenský útvar, který nemá přímou analogii na Západě, ani v Orientu. Právě v charakteru byzantského feudalismu lze spatřovat jednu ze zásadních příčin pozdějších vývojových rozdílů evropského východu a západu. Byzanc byla polyetnickým státním útvarem. Geografická situovanost na křižovatce hlavních cest mezi Východem a Západem předurčovala byzantské impérium k tomu, aby se stalo místem, kde se setkávaly různorodé migrační proudy tehdejší doby. Množství národů a kmenů se snažilo dostat na území Byzance. Některým se to nepodařilo, jelikož nedokázaly překonat nástrahy obranné linie impéria, jiné kmeny a národy jenom přešly přes jeho území bez toho, aby zanechaly trvalejší stopy po své přítomnosti, a další se po vypjatých peripetiích usídlily na teritoriu Byzance. Národy a kmeny, které přicházely, patřily k různorodým typům kultur, mísily se dohromady a v podmínkách nadvlády řecko-římské kulturní tradice se účastnily vytváření pospolitosti lidí zvané „Romanoi“, jež byla jednotná ve smyslu konfesionálně-politickém a mnohotvárná z hlediska svého etnického původu. Zkušenosti byzantské politiky s migrujícími etnickými skupinami na teritoriu tohoto státního útvaru mají pro naši dobu, kdy se rozpadají impéria a velké státní celky a explodují dávno zapomenuté etnické konflikty, obrovský, i když doposud nedoceněný význam. Etnická mapa Byzance se v průběhu její historie mnohokrát měnila, avšak nejrozsáhlejší změny se odehrály v 6.–7. století, kdy vyvstává problém integrace migrujícího slovanského obyvatelstva, které se začíná kompaktně usídlovat v severní Thrákii, Makedonii, v Řecku a na Peloponéském poloostrově. Později v 10.–11. století vzniká další problém, a to inkorporace do sociálních struktur byzantské společnosti slovanskojazyčného obyvatelstva na Balkáně po dobytí Bulharska, ale též arménského a gruzínského obyvatelstva v Malé Asii, migračních tlaků kmenů pečeněgů a polarů ze strany Dunaje a od východních hranic Turků-Seldžuků.[24] V etnické struktuře byzantského obyvatelstva převažovalo v období 7.–10. století řeckojazyčné obyvatelstvo. Druhým nejpočetnějším etnikem byli pravděpodobně Slované. Velice významné 6/8
www.rodon.cz
především z hlediska kulturního vlivu bylo zastoupení arménského obyvatelstva. Své významné místo v etnické struktuře měli též potomci Gótů. V horských oblastech Tavra a Amana žili Mardaiti, jejichž etnický původ je nejasný, o kterých je však známo, že byli výbornými vojáky, i když za všech okolností nebyli loajální vůči impériu. Na jihozápadě Malé Asie existovala početná kolonie Maurů. V evropských provinciích byzantského impéria měli své zastoupení latinskojazyčné etnické elementy, jež dávají o sobě vědět od konce 10. století. Historické dokumenty uvádějí též působení Turků-Vardaitů v Makedonii, a to minimálně od počátku 9. století.[25] Nejasný zůstává původ Skýtů, většina badatelů v nich vidí slovanské obyvatelstvo, eventuelně protobulharský etnický prvek. V osobitých městských kvadrálech žili Židé, jejichž postavení v byzantské společnosti bylo příznivější než v tehdejší západní Evropě a v islámském světě, a proto se tu židovská diaspora neustále rozrůstala. Mimořádnou etnickou heterogenitu společnosti lze vysvětlit tím, že Byzanc ráda přijímala utečence, různé prominentní imigranty, a dokonce celé skupiny obyvatelstva z jiných zemí, které podporovaly byzantskou politiku či s ní sympatizovaly. Byzantské impérium dokázalo využívat sociální a kulturní kapitál z řad osob válečných zajatců, aby pokrylo demografický deficit v určitých svých regionech anebo aby upevnilo řady své armády. Početné etnické skupiny nacházely útočiště v Byzanci také proto, že toto impérium bylo „otevřeným“ státem, jehož oficiální doktrína nepoznala etnické předsudky a v praktické politice nebyla prováděna politika násilné christianizace obyvatelstva. Hlavní podmínkou pro představitele jiných plemen, která se ocitla na území impéria, bylo přijetí byzantského poddanství a respektování platných právních norem. Podle oficiální státní doktríny všichni „Romanoi“ byli rovnoprávní bez ohledu na jejich etnický původ [26] .
Diskriminačnímu tlaku byzantských zákonů byli vystaveni jenom představitelé jiných náboženských vyznání a nositelé náboženských herezí, kteří nemohli pracovat ve státních a vojenských službách. Imigranti (například Slované anebo muslimové) se však snažili zaujmout místa v nejvyšších státních a vojenských funkcích, a proto rádi přijímali křesťanské věrovyznání. Oficiální přijetí křesťanství ovšem nebylo počáteční, nýbrž jenom finální etapou integrace imigrantů do sociálních struktur majoritní společnosti. Lehkost, s jakou velice často imigranti přijímali křesťanskou víru, byla umožněna dlouhodobým a postupným procesem osvojování si křesťanských norem a dogmat, ke kterému živelně docházelo v rámci každodenního setkávání se imigrantů bezvěrců či jinověrců s představiteli původního obyvatelstva, které bylo nositelem křesťanské víry. Možnost a připravenost ztotožnit se s hodnotovým světem majoritní populace se tak ukazuje jako klíčový faktor v procesu integrace imigrantů do sociálních struktur hostitelské země, která se postupně stává pro imigranty jejich novou vlastí. [27] Křesťanství je totiž pro tyto imigranty duchovně přitažlivější než jejich myšlenkový svět bezvěrců a jinověrců, se kterým přicházeli na území Byzance. Příklad etnopolitiky v Byzantském impériu dokazuje, že spontánní integrace imigrantů z řad různorodých etnických skupin je minimálně tak důležitá jako oficiální opatření, která provádějí státní orgány v této oblasti.[28] Vysoká úspěšnost a efektivnost integrační politiky Byzantského impéria ve vztahu k migrujícím etnickým komunitám byla v mnohých aspektech umožněná sociální stabilitou byzantské rodiny. Svazek manželský byl v Byzanci na rozdíl od starověkého Říma vysoce formalizovanou institucí. Od poloviny 9. století bylo manželství, jež nebylo posvěcené autoritou oficiální církve, považováno za hřích. Nepřípustný v Byzanci byl také konkubinát, trestala se manželská nevěra.[29] V konečném důsledku je rodina podřízena státním zájmům (a proto situaci instituce rodiny v podmínkách Byzantského impéria nelze idealizovat), současně však byla tato sociální konstelace pro imigranty důstojným vzorem k následování a zásadním způsobem tak přispívala k naplnění integračních cílu etnopolitiky Byzantské říše.
7/8
www.rodon.cz
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz. Autor: Milan Lupták
8/8
www.rodon.cz
