Arne Dahl evropské blues

Arne Dahl

evropské blues

Arne Dahl

evropské blues

MLADÁ FRONTA

Přeložila Linda Kaprová

ISBN 978-80-204-2762-5 Copyright © Arne Dahl, 2004 Published by agreement with Salomonsson Agency. Translation © Linda Kaprová, 2013

1/ Byl večer na začátku května a panovalo naprosté bezvětří. Ani ten nejmenší vánek nezčeřil záliv Saltsjön. Prapory na hrádku Kastellet na Kastellholmenu visely dočista zplihle. Zubatá řada fasád na nábřeží Skeppsbron se v dálce rýsovala jako kulisa. Vlaječky u přístaviště Stadsgården nerozevlál ani jediný závan větru. Ani jediný vrcholek stromů v ulici Fjällgatan se nezakýval a ani zeleň na vrcholku Mosebacke se byť jen náznakem nezachvěla. A to jediné, čím se temné vody průlivu Beckholmssundet lišily od zrcadla, byl uplývající duhový odlesk olejové skvrny. Zrcadlový obraz mladého muže na okamžik orámoval téměř dokonale soustředný duhový kruh, jako v hledáčku dalekohledu, pak se však kruh rozpustil a zvolna se vzdaloval k mostu Beckholmsbron ve zcela nových, neustále se měnících tvarech. Mladý muž ze sebe setřásl nepříjemný pocit, který ho na chvíli přepadl, a šňupl si první lajnu. Pak se opřel, rozpřáhl paže podél opěradla parkové lavičky a zdvihl tvář k naprosto jasně modrému nebi, které viditelnou rychlostí pohasínalo. Zkoumal své pocity: žádný zvláštní účinek. Jen tentýž sebejistý klid, který byl jen na okamžik narušen. S vyzývavým úsměvem si prohlížel kartu, která okázale ležela vedle něho na lavičce. Piková dáma. S připravenou druhou lajnou. Rozvinul bankovku a olízl zbytky bílého prášku. Pak si ji podržel před očima a díval se na ni. Tisíc korun. Švédská tisícikoruna. Stařec s plnovousem. Na toho dědka se v příštích měsících ještě nakouká, až ho to bude mrzet. To věděl s jistotou. Pak dědulu zase sroloval a opatrně zdvihl pikovou dámu. Cítil dvojnásobnou odvahu, dvojnásobnou sílu. Posadit se sotva po pár týdnech v novém městě a v nové zemi na lavičku ve veřejném parku a šňupat kokain bylo už samo o sobě dost odvážné, ale dvojnásob odvážné to bylo proto, že celé to opojení mohlo ulétnout v náhlém poryvu větru. Ale ono vlastně panovalo bezvětří.

7/

Aby se účinek dostavil, potřeboval dnes už lajny dvě. Když se srolovaná trubička z děduly blížila k rozkoším černé dámy a on si šňupl ráje, ani mu nepřišlo na mysl, že zanedlouho bude potřebovat tři. A zanedlouho čtyři. A zanedlouho pět. Dostavilo se to. Ale ne s takovou prudkostí jako kdysi, jako ta rána baseballovou pálkou rovnou do obličeje, nýbrž plíživě, jako okamžitá, nenasytná touha po dalším. Opojení narůstalo pomalu, ale jistě a zvolna horizontálně zde­formovalo zorné pole, lehce zešikma. Ale žádný vítr nepřineslo. Temnějící město leželo dál v naprostém bezvětří, skoro jako pohlednice. Podél fasád budov se už postupně začínala rozsvěcet světla, v dálce bezhlučně klouzaly kužely světel automobilů a ona trochu hnilobná vůně překvapeného jara náhle zesílila ve stoku, v pach výkalů dvojice gigantických žiraf, které se před ním z ničeho nic tyčily za zkresleného zvuku rozléhajícího se řezavého dětského křiku. A on zrovna tolik nesnáší zvířata. Zvířata ho děsí. Nenávidí je už od dětství. A na to tyhle dvě obří, monstrózní, páchnoucí, vřískající žirafy. Zachvátila ho předzvěst paniky. Pak poznal, že žirafy jsou jen dva velké přístavní jeřáby, a uslyšel, že dětský křik přichází z nedalekého zábavního parku, který právě zahájil jarní sezonu. Pach žirafích výkalů ustoupil a stal se z něj opět kus překvapeného jara. Čas plynul. Mnoho času. Neznámého času. Byl jinde. V jiném čase. V čase opojení. V neznámém pračase. Začalo se jím rozléhat hřmění. Vstal a  pohlédl na město, ja­ko by si měřil nepřítele. Stockholme! pomyslel si a pozdvihl ruku. Ty brutálně nádherná miniaturo velkoměsta. Sevřel ruku v pěst. Tak snadno porazitelná, řekl si v duchu a zahrozil městu svou pěstí, jako by snad byl první v historii. Obrátil se v neustále se prohlubujícím soumraku. Zorné pole bylo ještě stále trochu šikmé, zvuky a vůně ještě pořád lehce deformované. Nikde nikdo. Za celou dobu nezahlédl ani jediného člověka. A přesto cítil jakési zvláštní přítomno. Slabě, jako přelud. Věci, které jako by klouzaly těsně za hranicí periferního

8/

vidění. Setřásl to ze sebe. Takové pocity se nehodily k muži, který se chystá pokořit město. Zdvihl z lavičky pikovou dámu, požitkářsky ji olízal, vložil do vnitřní kapsy, těsně k srdci, a poplácal se po hrudi letního světle růžového saka. Pak rozvinul tisícikorunu, která přilnula k ruce během nezměrného času opojení. Znovu olízal zbytky bílého prášku a pak bankovku demonstrativně roztrhal na dlouhé proužky, které nechal klesnout na zem. Nepohnuly se z místa. Panovalo naprosté bezvětří. Když vykročil, zachřestil. Ten zvuk ho teď už provázel neustále. On patřil k těm, kteří stále ještě měřili bohatství tloušťkou zlatého řetězu kolem krku. Jen ať lidi slyší jeho úspěch. Udivilo ho, že ulička Vattugränd, jejímž názvem na ceduli se s obtížemi proslabikoval, byla zcela liduprázdná. Copak Švédi nechodí večer ven? Teprve tehdy pocítil, jak se ochladilo. Panovala téměř úplná tma. A naprosté ticho. Ani jeden jásavý dětský výkřik z lunaparku. Jak dlouho seděl tam dole u vody pohroužený do svého opo­ jení? Cosi se mu prosmýklo kolem nohou. Na okamžik měl dojem, že jsou to svíjející se hadi. Zvěř. Krátký děs. Pak poznal, co to je. Útržky tisícikorunové bankovky. Obrátil se. Na vlnách Saltsjönu se objevily bílé hřebínky. A ledový vítr ho profoukl na kost. Tisícikorunoví hadi se hnali dál k domkům Djurgårdsstadenu. Vtom zase to podivné přítomno. Nic. Vůbec nic. A  přesto tam bylo. Ledově studené přítomno. Jako když severák zavane duší. A přesto nikde nic. Jako by se celou dobu nacházelo právě v onom bodě, kam už zorné pole nedosáhne. Došel na hlavní cestu. Ani živáčka. Ani jediné auto. Přešel ji a vkročil do lesa. Připadalo mu to jako les. Všude stromy. A přítomno bylo stále zřetelnější. Zahoukala sova. Sova? Podivil se. Zvěř, pomyslel si.

9/

A  pak koutkem oka zahlédl stín, který vklouzl za strom. A pak další. Zůstal stát. Sova znovu zahoukala. Minerva, prolétlo mu hlavou. Mytologie starověku, kterou mu vtloukli do hlavy během dětství v chudinských čtvrtích Athén. Minerva, bohyně moudrosti. Tak pojmenovali Athénu Říma­né, když ji uloupili. Chvíli stál a pokoušel se být jako Athéna. Moudrý. Děje se tohle doopravdy? Skutečně si ty téměř neznatelné pohyby jen nenamlouvám? A proč cítím strach? Copak jsem nestál tváří v tvář nepříčetným narkomanům a neposlal je několika rychlými pohyby k zemi? Jsem vládce impéria. Čeho se bojím? Vtom se děs zhmotní. Svým způsobem mu to připadá lepší. Když za smrkem zapraská větev a ten zvuk dokonce přehluší zesilující vítr, ví, že existuje. Je to vlastně určitá úleva. Ujištění. Nevidí je, ale dá se na útěk. Je skoro úplná tma a zdá se mu, jako by utíkal pralesem. Větve ho šlehají. A zlatý řetěz chřestí a chřestí. Jako kravský zvonec. Zvěř, pomyslí si a vrhne se přes cestu. Ani jedno auto. Jako by svět přestal existovat. Jen on a pár bytostí, kterým nerozumí. A zase les. Všude stromy. Vítr, který jím hvízdá. Severák. A stíny, které kloužou všude kolem podél hranice vidění. Prabytosti, pomyslí si, přeběhne cestičku a vběhne rovnou do drátěného plotu s hustým pletivem. Vrhne se vzhůru. Plot se houpe. Šplhá výš a výš. Prsty kloužou. A žádný zvuk, až na vítr. Vlastně ano, tam: sova. Řezavě. Sova s kytarovou distorzí. Příšerný zvířecí skřek, který se prolíná vjedno s nepolevujícím větrem. Pravěký výkřik. Jako břitva ostrá oka pletiva rozdírají bříška prstů do krve. Přítomno je teď všude kolem něj. Hra temnějších stínů ve tmě. Vytáhne z podpažního pouzdra pistoli. Jednou rukou visí na plotě a druhou střílí. Střílí do všech směrů. Bezhlavě. Neslyšnými výstřely do nitra pralesa. Žádná odpověď. Žádná reakce. Stíny kloužou dál. Nezměněně. Nezastrašeně. Nezadržitelně.

10 /

Po hmatu vrátí pistoli do pouzdra. Pár výstřelů zbývá, poslední bezpečnostní opatření. A blízkost stínů mu dodává nadpřirozenou sílu. To si alespoň myslí, když se přitáhne vzhůru, odkloní se a zachytí se ostnatého drátu, který vyčnívá šikmo nad plotem. Nadlidské síly, pomyslí si s  ironickým úsměvem, vyprostí hro­ty drátu z dlaní a přehoupne se přes plot. Teď to máte, říká si, když seskočí do zeleně za plotem. Schválně, jestli se dokážete dostat na druhou stranu. A  dokážou. Okamžitě cítí jejich přítomnost. Zvedne se z křoví, do kterého přistál, a pohlédne rovnou do páru šikmých, žlutavých očí. Vykřikne. Nad očima se vztyčí špičaté uši a pod nimi se blýskne řada ostrých tesáků. Zvíře, proletí mu hlavou a vrhne se stranou. Rovnou do chřtánu dalšímu. Tytéž šikmé, žlutavé oči, které vidí dočista jiný svět, než vidí on. Pravěké oči. A když se dá na další úprk lesem, je před dobou ledovou. Vlci, napadne ho najednou. Panebože, nebyli to vlci? Tohle že je město? křičí to v jeho nitru. Jak tohle sakra může být evropská metropole? Chřestí. Jeho cesta je hlučná autostráda. Sevře tlustý zlatý řetěz v dlaních, serve si ho z krku a odhodí do křoví. Rovnou do nitra přírody. A tu doběhne ke zdi. Okamžitě se zachytí zkrvavenými, bolavými prsty, ze kterých se šíří tepající bolest do celého těla, a jako horolezec vyšplhá kolmo vzhůru, vytáhne se nad zeď, nad zábradlí nad ní a celá příroda pod ním se hrouží do klouzajících stínů, stromy jako by se pohybovaly, les, který se přibližuje, i nehybní vlci jako by se toho klouzavého hemžení účastnili s celou svou usebranou pravěkou netečností. Vytasí pistoli a vystřelí na tu zvěř, na celou tu přírodu plnou míhajících se stínů. A nic se nezmění. Až na to, že pistole cvakne. Mrští ji po nich. Celé zorné pole vypovědělo poslušnost. Neví, co zasáhne.

11 /

Je na cestě. Asfalt. Konečně asfalt. Vrhne se vzhůru do kopce a odevšad na něj zírají zvířata, temně, lhostejně. Kvílející povětří plní pachy a zvířecí zvuky a on se snaží nalézt jméno pro tato klouzající lesní stvoření, která ho pronásledují, a zdá se, že se nikdy, nikdy, nikdy nevzdají. Jména jsou uklidňující. Furie, pomyslí si v trysku. Gorgony, harpyje. To není ono. Jak se jim jen říká? Bohyním pomsty? A  najednou pochopí, že to skutečně jsou bohyně pomsty, mouchy, nesmiřitelná božstva starověku. Ženská msta. Ale jak se jmenují? Uprostřed šílenství pátrá po jménu. Jména jsou uklidňující. Utíká a utíká, ale jako by se nikam nedostával. Utíká po běžícím pásu, utíká v lepkavém asfaltu. A tady jsou, zhmotní se, dál kloužou, ale získají tělo. Těla. Má dojem, že je vidí. Padá. Je skolen. Cítí, jak ho cosi zdvihá. Je naprostá tma. Pravěká tma. Ledový vítr kvílí. Jeho tělo se točí kolem své osy. Nebo netočí? Neví. Najednou neví nic. Najednou se vše proměnilo v bezejmenný, nestrukturovaný chaos. Jediné, na co se zmůže, je pátrat po jménu. Jménu mytických bytostí. Chce vědět, kdo ho zabije. Spatří tvář. Možná je to tvář. Možná je jich mnoho. Ženské tváře. Bohyně pomsty. A on se točí kolem své osy. Vše je vzhůru nohama. Vidí, jak se mu mezi nohama vyloupl z mraků měsíc. Slyší, jak hvězdy propukly v píseň světelných let. A vidí, jak tma potemněla. Teď spatří tvář. Je vzhůru nohama. Je to žena, která je všemi ženami, které kdy zranil, znásilnil, zbil, ponížil. Je to žena, která je všemi ženami, z nichž se stane zvíře, z něhož se stane žena, z níž se stane zvíře. Roztomilý drobný obličejík podobný lasičce, který se rozšklebí v obrovskou krvelačnou tlamu. A ta se mu zahryzne do tváře. Cítí, jak špičky jeho prstů tančí po zemi, a ucítí bolest, která přesahuje všechen rozum, bolest, ve srovnání s níž je útok zvířete, zvířete, které si právě odnáší jeho tvář, jako pohlazení. A on nechápe nic, vůbec nic.

12 /

Až na to, že zemře. Že zemře pouhou bolestí. A v tom okamžiku, s posledním záchvěvem uspokojení, si vzpomene, jak se bytosti jmenují. Hlína, která se vsakuje do zkrvavených bříšek jeho prstů, je to poslední, co cítí. Je to uklidňující.

2/

Starý rybář už viděl hodně. Vlastně si myslel, že už viděl vše. Když si tak k večeru sklízel svůj stánek s melouny, jež dávno vystřídaly rybářské sítě, musel si chtě nechtě přiznat, že překvapením ještě není konec. A i to ho překvapilo. Život – a zejména turistický ruch – ještě dokázal nabídnout nejedno bláznovství. Naplňovalo ho to klidem. Život ještě úplně nekončil. Bylo to už mnoho let, co starý rybář pochopil, že peníze, na které si může přijít prodejem melounů turistům, mnohonásobně převýší to, co mu mohly vydělat rybářské sítě. A s mnohem menší dřinou. Ve dřině žádné zvláštní zalíbení nenacházel. Což by jako správný rybář asi měl. Starý rybář pohlédl přes Ligurské moře, které se klenulo v jarním večeru, jako by to pro něj byl stejný požitek jako pro pozorovatele. Rybářův pohled pokračoval vzhůru k zalesněným pahorkům obklopujícím vesničku a dál k hradbám staré­ho města, které bývávalo etruským přístavem. O tom však starý rybář nevěděl nic. Věděl naproti tomu, jak tam tak nádech za nádechem nechával piniemi vonící mořský vzduch hvízdat plicními sklípky, že je Castiglione della Pescaia jeho domovem a že se mu tu líbí. A že ho dnes něco poprvé po velmi, velmi dlouhé době pře­ kvapilo. Začalo to poměrně nevinně. Svým lehce zakaleným zrakem rozeznal na pláži, kde poslední uctívači slunce lačně vpíjeli

13 /

jarní paprsky pokud možno bez jakékoli ochrany, modrobílý slunečník. Pod ním seděly tři děti různého věku, všechny křídově bílé a jejich těla zářila stejně bělostně jako záplava vlásků. Načež dorazilo další takové dítě a posadilo se a nakonec ještě podobná dospělá žena, která za ruku přivedla nejmenší z těch identických dětí. Těch šest osob bílých jako křída se teď k sobě krčilo pod slunečníkem a dělilo se o malý okrouhlý stín, který vrhal na pláž zalévanou mírným slunečním jasem. Jak starý rybář chvíli fascinovaně hleděl na ten neobyčejný výjev, nechal usnout svého obchodního ducha a jakoby zdálky zaslechl: „Cinque cocomeri, per favore.“ K překvapení nad podivnou rodinkou pod modrobílým slunečníkem se přidalo překvapení nad takovou monstrózní objednávkou – které ještě zesílilo, když rybář spatřil zákazníkův dobrosrdečný úsměv. Patřil hubenému, jako křída bílému muži v plandavém lněném obleku a prapodivném klobouku proti slunci s jásavě žlutým obrázkem pokémona Pikachu. Navzdory podivné výslovnosti však byla objednávka zcela jednoznačná. Jakkoli neuvěřitelná. „Cinque?“ zvolal starý rybář. „Cinque,“ přikyvoval ten bílý muž, převzal objednané zboží a  jako podnapilý provazochodec odvrávoral směrem k  pláži s pěti ohromnými melouny v náručí. Jeden po druhém se zaryly do písku u slunečníku, jako gigantická semínka zasazená obrem v předtuše pohádky o kouzelné fazoli. Bělostný muž se téměř vrhl do stínu, jako by se nacházel v oblasti zamořené radioaktivním zářením a konečně se dostal do krytu. Starý rybář chvíli přemýšlel, jak se dá pět melounů rozdělit mezi sedm lidí. Pak zformuloval nevyhnutelnou otázku: Proč někdo jezdí do Itálie, na toskánské pobřeží, do Maremmy, do Castiglione della Pescaie, když nesnáší slunce?

14 /

Na tuto otázku neměl žádnou uspokojivou odpověď ani Arto Söderstedt. Odpověď „že je tu krásně“ tak úplně nestačila, když se člověk dopustil něčeho tak drastického, jako je uvolnit pět dětí ze školy na déle než jeden důležitý jarní měsíc. „Klid“ také nebyl zrovna vhodný důvod, když si dva dospělí berou měsíce neplaceného volna ze služeb veřejnosti, a zejména pokud někdo z nich pracuje jako auditor daňových přiznání, která právě zavalila výškovou budovu finančního úřadu. Což byl případ manželky Anji. Takže samozřejmě zafungovalo svědomí a doráželo jak na „je tu krásně“, tak i  na „klid“. Kam svědomí ovšem nedosáhlo, byla jeho vlastní situace. Arta Söderstedta kvůli tomu, že dočasně opustil policejní sbor, svědomí netrápilo ani v nejmenším. Skupina A, tedy Zvláštní jednotka Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost, sice měla v uplynulém roce plné ruce práce, ale od té doby, co se případ sickelského masakru dočkal svého neobvyklého rozuzlení, nebyla po žádných velkých případech, které by zastínily vše ostatní, ani památka. Tehdy jen o vlásek unikli obrovské katastrofě mezinárodního formátu. To však bylo už skoro před rokem a čas má, jak známo, sklon zahojit všechny rány. Takže když přišly peníze jako mana z nebes, neváhal Arto Söderstedt ani na okamžik. Navíc si připadal vyhořelý, aniž tak docela chápal, co to znamená. Dnes byl vyhořelý kdekdo. Kdekdo, až na něj – to proto, že nikdy pořádně nepochopil význam pojmu vyhořelý. Nejspíš byl vyhořelý celou dobu, aniž to vůbec tušil. Teď však byla řada na něm. Ve znamení „krásna“ a „klidu“ si dovolil své vyhoření vyléčit, ať už existovalo, nebo ne. Jak „krásna“, tak „klidu“ Toskánsko nabízelo vrchovatou měrou. K tomuto zjištění potřeboval pouhých pár dní. Rodina si pronajala domek na venkově v Chianti mezi vinohrady. Vila to nebyla. Když se totiž v Itálii řekne „villa“, znamená

15 /

to něco dočista jiného než jinde ve světě. Byl to venkovský kamenný domek na piniemi vonícím svahu nedaleko vesničky Montefioralle u města Greve. Pod svahem se rozkládaly vinice jako lány samotného nekonečna. Jako by nebe popukalo a ráj se sesypal na zem v malých úlomcích, které se poskládaly do nadpozemské mozaiky. Arto Söderstedt si to užíval plnými doušky a zároveň si připadal podivně nehoden, jako by svatý Petr začal poklimbávat zrovna v okamžiku, kdy se branami ráje prosmýkl jeden bílý kriminální inspektor se svým vyzáblým tělem jako had. Zcela nezaslouženě. Ocitl se na verandě, kde seděl se sklenkou vin santa či skutečně noblesního vína Brunello di Montalcino, která nechával poválet po svých chuťových pohárcích, a čekal na příchod noci. Vědomě nekriticky hltal celý ten toskánský mýtus a bylo mu nehorázně dobře. A od návštěvy Sieny, tohoto magického města, nezapomene ani jednu jedinou minutu. Navzdory dětem, které v srdci katedrály ječely jako sirény v dokonalém kánonu. Varhanní píšťaly, pomyslel si při pohledu na těch pět stvoření, která stála v řadě seřazená podle výšky a řvala jako tuři, hulákala jako na lesy, povykovala, jako by je na nože bral, než hlídač celou skvadru prostě a bez pardonu vyhodil. Beze stopy po výčitkách svědomí popřel otcovství. Hlídač si nedůvěřivě měřil jeho identickou, jen o něco větší tělesnou schránku. Lhát o něčem takovém v chrámu Páně… Třicet minut naplněných naprostým mírem se procházel katedrálou a nasával Donatella, Michelangela, Punturicchia, Berniniho, Pisana. Když vyšel ven, seděla drobotina pokojně na schodech Piazza del Duomo a ládovala se italskou zmrzlinou. Ani Anja, která se jí ládovala ještě hůř než děti, nevypadala, že by ji popřené otcovství nějak zvlášť pobouřilo. Dokonce i mobilní telefon si vypnul. Jak tak seděl pod modrobílým slunečníkem a pokoušel se upamatovat, jak že se to chystal rozdělit pět melounů mezi sedm osob rozmanitých velikostí, proběhla mu hlavou myšlenka na

16 /

strýčka Perttiho. Vděčná myšlenka. Ale také myšlenka plná výčitek svědomí. Zapomněl, že ten staroušek žije. A teď už najednou nežil. Strýček Pertti byl vlastně strýc jeho matky, a když Arto vyrůstal, legenda o strýčkovi Perttim ho provázela neustále. Hrdina zimní války. Lékař, který se stal jedním z hrdinů Mannerheimovy armády. Arto Söderstedt žádné sourozence neměl – nejspíš právě proto si se svou manželkou, kterou stihl také osud jedináčka, pořídil pět dětí. Jeho finské příbuzenstvo bylo mikroskopické. Rodiče – jedináčci – byli už dlouho po smrti a jiných příbuzných nebylo. V důsledku čehož byl Arto univerzální dědic. Arto Söderstedt nemotorně třímal nůž a přemýšlel. Pět děleno sedmi, hmm, žádná cela sedm set čtrnáct tisícin melounu na osobu, pokud má každý dostat stejně. Kdyby se však místo toho vyšlo z hmotnosti… Zarazil se a prohlížel si svou početnou, do stínu pohrouženou rodinu, která si zase čím dál rozmrzeleji prohlížela onen nekonající nůž. Jsou tohle skutečně dědicové hodní velkého hrdiny zimní války Perttiho Lindrota, vítěze od Suomussalmi, jednoho z architektů slavné taktiky motti, která zlomila vaz kolonám Rudé armády odkázaným na pozemní komunikace, tak že se rozptýlily v menší enklávy a ty pak byly jedna po druhé obklíčeny a zlikvidovány? „Prostě ho nakrájej na kousky,“ ozvala se netrpělivě druhorozená dcera Linda. Arto Söderstedt si ji ukřivděně prohlížel. Takhle on své úkoly neodbývá. Kdepak. Pětašedesát kilogramů připadá na Arta, přibližně stejně na Anju, čtyřicet na Mikaelu, pětatřicet na Lindu, stejně tolik na Petera, pětadvacet na Stefana a dvacet na malou Linu. To je dohromady dvě stě osmdesát pět kilo. Z toho by tedy mělo třiadvacet procent – šedesát pět děleno dvě stě osmdesáti pěti – připadnout každému z rodičů. Třiadvacet procent z pěti melounů je…

17 /

„Prostě ho nakrájej na kousky,“ zopakovala po sestře malá Lina. …je jedna celá patnáct setin melounu. Rodičům připad­ne přes jeden meloun. Opravdu si to dělení představoval takhle? Nůž setrvával v nečinnosti. Rodina nikoli. V takovém případě by malé Lině připadlo žádná celá třicet pět setin melounu. To mu nepřipadalo spravedlivé. Spravedlivé. Bylo spravedlivé, že se on, kdo se zrovna příšerně zadlužil, aby mohl pořídit velké rodinné auto, najednou ocitl nejen zcela bez dluhů, ale zbylo mu ještě tolik, aby se okamžitě, bez vědomí rodiny, vrhl na internet a pronajal na dva měsíce domek v Toskánsku? Moc ne. Ale co je v životě spravedlivé? Určitě ne žádná celá třicet pět setin melounu pro benjamínka, pomyslel si s náhlou rozhodností a nakrájel meloun na kousky, jež naprosto spravedlivě rozdělil mezi členy své početné rodiny. Přes milion. Kdo mohl tušit, že starý strýček Pertti, na jehož existenci zapomněl, sedí na takových úsporách? S  penězi přišly i  vzpomínky. Arto Söderstedt si ho vlastně vybavoval jen jako páchnoucí ústa se zkaženými zuby. Sešlý hrdina, jehož gloriola hrdinství však jasně zářila dál. Měl na to tak nějak právo, aby sešel, jak vyrozuměl z povídání rodičů. Vždycky měl dojem, že starouška živili právě oni, poslední žijící příbuzní. A pak vyšlo najevo, že měl na knížce něco přes milion. Nic není přesně tak, jak se zdá. Když provedl rekonstrukci jeho životní dráhy, musela vypadat přibližně takto: Mladý nadšený venkovský lékař je po poměrně nečekaném útoku sovětské velmoci zatažen do finské zimní války. Ukáže se, že má značnou slabost pro vedení gerilové války v zimních lesích, a rychle povyšuje. Po několika

18 /

rozhodujících bitvách se stane hrdinou a po vítězství Rusů mizí do lesů jako správný klasický gerilový válečník. Po druhé světové válce se vrací víceméně zlomený. Pije čím dál víc, s obtížemi si udržuje lékařskou praxi v čím dál zapadlejších venkovských dírách, a nakonec se vrací do Vasy a stane se podivínem, který žije svůj neveselý život až do devadesáti let. Konec zvonec. Myslel si Arto Söderstedt. Než dorazilo dědictví. Které se nyní konzumovalo ve formě pozoruhodného počtu skrojků melounu ve stínu, jenž teď nabýval obřích rozměrů. Jarní toskánské slunce se tou dobou lehce dotýkalo zřetelně zakřiveného horizontu Ligurského moře. Brzy bude dost nízko, aby se křídově bílá rodina odvážila vylézt zpod slunečníku a jít se koupat. Když už všichni ostatní pláž opustili s drkotajícími zuby. Arto Söderstedt viděl, jak starý rybář sbalil svůj stánek s melouny, vrhl poslední udivený pohled na rodinku ve stínu, potřásl hlavou a vydal se do své oblíbené osterie na skleničku vína. Tam bude vyprávět o rodině, co se schovává před sluncem, a na stůl položí peníze, které kdysi patřily jinému svéráznému samotáři na docela jiném místě na zeměkouli. Arto Söderstedt se na okamžik nechal fascinovat pohybem peněz, jejich přesuny, jejich původem. Pak si svlékl zmačkaný oblek a v čele průvodu potomků vyrazil úprkem k vodě. Smočil v ní palec. Její chlad mu připomněl finská jezera z dob dětství. Na břehu seděl strýček Pertti, klopil do sebe Koskenkorvu a chraptivě se smál jeho zbabělosti. Vběhl do vody. Děti výskaly jako varhanní píšťaly. V batohu pod modrobílým slunečníkem ležel ještě stále vypnutý mobilní telefon.

19 /

3/

Holčička, která měla štěstí v neštěstí, seděla na nemocniční posteli a vypadala překvapeně. Nejspíš se tak tvářila nepřetržitě už od včerejšího večera. Takové setrvalé překvapení. Paul Hjelm její překvapení naprosto chápal. Když je člověku deset let, jde za jarního večera s tatínkem na procházku a drží se ho za ruku, sotva by se nadál, že ho někdo postřelí. Což se přesně stalo. Byla jí trochu zima, najednou začalo foukat, vítr pronikl lehkou bundičkou a studil ji na skoro holých nohou. Jednou rukou držela tatínka, druhou balonek v podobě veselého žlutého obličeje. Hopsala, hlavně proto, aby se trochu zahřála, ale taky z radosti nad pytlíkem bonbonů, který vylovila z rybníčku a jenž teď odpočíval v igelitce, kterou nesl tatínek. Všecko bylo báječné, až na to, že bylo trochu chladno. Vtom ji někdo postřelil. Odněkud přilétla kulka a trefila ji přímo do pravého nadloktí. Tam se zastavila. Naštěstí. Štěstí v neštěstí. „Všechno se ti zahojí, Liso,“ těšil ji Paul Hjelm a položil ruku na její. „Kost je v pořádku.“ Její tatínek seděl zarudlý pláčem, vyčerpaný dlouhým bděním v křesle pro návštěvy a hlasitě chrápal. Paul Hjelm se opatrně dotkl jeho ramene. Hlava vylétla za zvuku potahované nudle a nechápavě zírala na policistu sedícího na kraji postele. Pak spatřil svou dceru s obvázanou rukou a všechny ty hrůzy se mu znova vybavily. „Nezlobte se, pane Altbratte,“ omlouval se zdvořile Hjelm. „Potřebuju mít naprostou jistotu, že jste nezahlédl ani stopu po pachateli. Nehýbalo se mezi stromy něco? Nic podob­ ného?“ Pan Altbratt zavrtěl hlavou a zahleděl se na své ruce. „Poblíž nebyla živá duše,“ odpověděl tiše. „Nebylo nic slyšet. Najednou Lisa vykřikla a začala se jí řinout krev. Dokud mi to

20 /

doktor nevysvětlil, nechápal jsem, že byla postřelená. Postřelená! Kde to žijeme?“ „Takže jste šli cestou Sirishovsvägen ve směru k silnici Djur­ gårdsvägen? Kde jste byli?“ „Záleží na tom?“ Hjelmův mobil se rozezněl. To nebylo moc šťastné. Když hovor zvedal, doufal, že to neodrovná žádný respirátor nebo mimotělní oběh. Už viděl ty titulky: „Stockholmský masakr mobilním telefonem! Zvláštní vydání! Čtyři pacienti padli za oběť slavnému policistovi.“ „Hjelm,“ ohlásil se lakonicky, protože jak se má člověk představit květnatě do telefonu, není-li vážně psychicky narušený? Případně telefonní záznamník… Chvíli bylo ticho. Otec Altbratt si ho prohlížel, jako by Paul právě pilně oškubával nějaký vyhynutím ohrožený druh orla. Dcera Altbrattová se jen dál tvářila překvapeně. „Do Skansenu?“ zvolal prznitel orlů. Nic víc. Nato se zvedl z postele, pohladil Lisu po hlavě a napřáhl ruku k otci. „Musím bohužel vyrazit. Vrátím se později.“ Na schodišti dětské pohotovosti nemocnice Karolinska se mu dralo v ústrety dopolední slunce, které nehřálo. „Dětská nemocnice Astrid Lindgrenové“, jak se zařízení jmenovalo. Na cestě k autu se poplácal po všech kapsách. Klíče od auta byly pryč. To na druhou stranu nebylo nic neobvyklého, takže rituál ještě jednou zopakoval a čáry máry fuk – vynořily se z kapsy přespříliš tenkého saka. Stejná procedura jako loni. Bylo svěží jarní ráno, rozespalé, takové, jaké obvykle kolem sebe rozsévá první květnový týden. Ony dny, které zpoza okna vábí, z nichž se však vyklube podle maskovaná zima. Paul, který se vždycky oblékal příliš lehce, byl v tomto okamžiku prakticky nahý. Proti ledovému povětří neskýtaly jeho tenké svršky žádnou ochranu. Pokusil se je ovinout pevněji kolem těla, ale nic k ovinutí nenacházel.

21 /

Bylo devět hodin ráno a kolony u čtvrti Haga Södra a Norrtull stály úplně nehybně. Za poslední rok provoz automobilové dopravy drasticky zhoustl. Sedět jako přibitý v koloně aut získalo z ničeho nic na značné atraktivitě. Nejspíš levná psychoterapie – řádka klecí a v každé pan Hyde vydávající primální křik. Na druhou stranu byly alternativou nedávno privatizované příměstské vlaky, které nikdy nepřijely včas, případně stejným neduhem trpící metro, které věčně zůstávalo celé hodiny stát v temných tunelech, nebo pak jízda na kole po sadisticky vybudovaných cyklostezkách, na které si nikdo netroufal vyjet, protože byly podle všeho navržené tak, aby na nich docházelo k výjimečně ošklivým úrazům. No dobře, je notorický kverulant. On si neměl nač stěžovat. Červená trasa metra byla jakž takž ušetřena. Každodenní dlouhé cestování z Norsborgu do Stockholmu dál věnoval odklonu od reality za pomoci jazzu. Po exkurzu do světa opery po vzoru lehce vyšinutého inspektora Morse se vrátil k jazzové hudbě. Nedokázal se odtrhnout od éry bebopu kolem roku 1960. Teď zrovna poslouchal Milese Davise. Kind of Blue. Nádherné mistrovské dílo, víc se nedalo říct. Každá jednotlivá skladba celého alba. Pět klasických kousků: So What, Freddie Freeloader, Blue In Green, All Blues a Flamenco Sketches. Všechny v zásadě zaimprovizované ve studiu zlatého roku 1959. Muzikanti přišli do studia, aniž skladbu kdy předtím viděli. Miles dorazil se štosem not a všech pět skladeb údajně sedělo hned na první pokus. Paul měl neodbytný dojem, že se jedná o ten druh hudby, který vzniká zároveň s provedením. Takový, který je okamžitě dokonalý. Nový druh blues, nesmírně zemitý, nesmírně sofistikovaný. Každá sekunda znamenala požitek. V práci ovšem musel používat služební auto. Zasunul vyčarovaný klíček do zámku starého béžového audi, pohledem zhodnotil stav dopravy a těžce vzdychl. To už by nejspíš bylo rychlejší na Djurgården doplavat.

22 /

Právě tam měl totiž namířeno. V hlase kolegy a parťáka Jorgeho Chaveze zazníval ten podtón potlačované naděje, ten, po kterém Paul Hjelm tak dlouho toužil. „Řekl bych, že bys sem asi měl přijet, Paule. Do Skansenu.“ Že zrovna přichází od jiného případu souvisejícího s okolím Skansenu, tomu jen přidalo na zajímavosti. V koloně uvízl ještě před branou nemocnice a rozhodl se, že on se v pana Hyda nepromění. Nestálo to za to. Místo toho nechal do přehrávače zajet disk s Kind of Blue, a když první tóny zalily svým medem ušní bubínky, objevil se mu na tváři úsměv. Zatímco se poslušně probíjel z rozlehlého areálu nemocnice, začal si sestavovat žebříček prapodivných příjmení. Nebyl by Alt­ bratt kandidát na prvenství? Dřív už narazil na velikány typu Kungskranz a Riddarsson, Äppelblohm a Sarkander, ale obstáli skutečně v konkurenci jména Altbratt? Anton Altbratt byl solventní majitel obchodu s kožešinami na Östermalmu, bytem ve vilové čtvrti Djurgårdsstaden, setrvávající v pořadí již druhém manželství, jehož výsledkem byla desetiletá Lisa. Měl samozřejmě pár dospělých dětí z dřívějšího manželství. Druhou manželku, Lisinu matku, se jim nedařilo kontaktovat. Byla na služební cestě neznámo kde. Hjelm nabyl dojmu, že tu jde o rafinované erotické techtle mechtle, ale rozhodl se, že už po tom nebude dál pátrat. Co se mohlo skrývat za výstřelem na chudáčka malou Lisu? Doufejme, že zamýšlenou obětí měl být otec Anton. V takovém případě by bylo o něco jednodušší představit si racionální motiv – mladá manželka, obchodní aktivity vyšší třídy, možná dokonce útok militantních veganů proti kožišníkovi. Až na to, že tichý výstřel znamená tlumič, což ukazuje na profesionálnější kriminalitu – takže spíš manželka, která chce manžela odklidit z finančních nebo sexuálních důvodů, nebo nějaké nekalé obchodní kontakty, snad nelegální obchod s kožešinami. Nebo něco v tom směru. V tom případě by to nebylo tak hrozné. Naplánovaný, leč nezdařený ojedinělý útok. Pokud však zamýšlenou

23 /

obětí byla skutečně Lisa, odpadla by většina myslitelných racionálních motivů a naskýtal se tu nejspíš obraz nějakého šílence typu Laserového muže, který během svého řádění s puškou s laserovým zaměřovačem stihl mezi lety 1991 a 1992 povraždit jedenáct lidí. Až na to, že by se místo na oběti s tmavou pletí či vlasy specializoval na děti. Takovou myšlenku Paul Hjelm nechtěl vůbec domyslet. Byla tu pochopitelně ještě třetí možnost, totiž že zamýšlenou obětí nebyl ani otec, ani dcera, nýbrž že kulka skončila v Lisině paži zcela náhodou. V takovém případě se tu rýsovalo cosi jako vyřizování účtů mezi podsvětím v djurgårdenském lesním porostu. Takže ho čekala práce. Zkontrolovat manželčiny včerejší večerní aktivity, zjistit, jak to v jejich manželství vůbec vypadá, prověřit, kdo věděl o dětské oslavě na Rosendalu, zkontrolovat případné nepatřičnosti v podnikání, případné výhrůžky ze strany militantních veganů a podobně, prohledat les, odkud byl výstřel s největší pravděpodobností vypálen. A tak dále. Také vyčkat, až se ukáže, jestli ty dva zločiny byly spáchány tak blízko sebe jen čirou náhodou. Byl zvědavý, s čím nahoře ve Skansenu přijde Jorge. Čas, čas, čas. Doopravdy uvízl. Teplota motoru jeho audi jako obyčejně dramaticky stoupla, jakmile se ocitlo v čemkoli, co by jen vzdáleně mohlo připomínat kolonu. Tohle auto nemělo žádnou trpělivost. Jelikož se panem Hydem odmítl stát řidič, muselo to za něj vzít auto. Jako kdyby každé vozidlo trčící v zácpě už z pouhé definice muselo explodovat. Paul Hjelm pustil topení i ventilátor na maximum a děkoval svému stvořiteli, že ve Stockholmu vládne spíš zimní chlad než letní parno. Nespouštěl oči z ukazatele teploty motoru a nechal myšlenky ubíhat s nepřekonatelnými improvizacemi Milese Davise, Johna Coltranea, Billa Evanse, Cannonballa Adderleyho, Wyntona Kellyho, Paula Chamberse a Jimmyho Cobbse. Obraz jeho života, napadlo ho najednou.

24 /

Nepolevující pohled upřený na motor, který se chystá vybuchnout. Myšlenkové pochody ve formě odvážných improvizací. A vozidlo pohybující se vpřed výjimečně pomalým tempem. No ano, přesně tak to bylo. Ačkoli tomu obrazu do jeho kompletnosti cosi scházelo. Právě v okamžiku, kdy So What přešlo ve skladbu Freddie Free­loader a do sauny přestrojené za motorové vozidlo se začaly linout tóny poněkud běžnějšího dvanáctitaktového blues, objevila se u Roslagstullu mezera v pravém pruhu. Smýkl autem, šlápl na plyn, až gumy zaječely, projel na nedávno harmonizovanou eurooranžovou a náhle se ocitl na úplně prázdné ulici Birger Jarlsgatan. Jo, řekl si. Teď to sedí. Obraz je kompletní. Freddie Freeloader, pomyslel si a sešlápl plyn k podlaze. Až na náměstí Stureplan to šlo podivuhodně hladce, ale tam zabředl do tak trochu obligátní skrumáže bezohledných řidičů z řad zaměstnanců reklamních agentur, kteří si stáli za svým právem bez ohledu na to, že vůbec v právu nebyli. Paul Hjelm na to kašlal. Ať si, říkal si a pobrukoval si se závěrečnými tóny na sólech založené cyklické kompozice Blue In Green. A dokonce i v chaosu u Nybroplanu si udržel duchapřítomnost. Zrovna když se staženým okénkem jako smyslů zbavený vyzpěvoval oblíbenou frázi z All Blues, zahlédl, jak se do národního divadla Dramaten belhá charakteristická postava Ingmara Bergmana s holí. Starý muž se poněkud užasle otočil a na krátký okamžik se jejich pohledy setkaly. Jako by to nebyla náhoda. Cesta po nábřeží Strandvägen už byla horší. Zácpa vypadala hrůzně kompaktně. Ne, uvědomil si. Teprve teď je obraz kompletní. Rychlý průjezd krátkým volným úsekem a pak zpět k pomalému, vleklému, nárazovému popojíždění. Línému. Zácpa se trochu rozjela a přes most Djurgårdsbron už přejel úplně bez problémů. Tehdy už se mu obraz úplně vykouřil z hlavy. Ve chvíli, kdy zrovna zcela pirátsky parkoval před

25 /

vchodem do Skansenu, dozněly poslední harmonie Flamenco Sketches se španělskými vlivy. Přesné načasování by byl slabý výraz. Cesta od Astrid Lindgrenové přes Ingmara Bergmana do Skansenu – putování srdcem Švédska – byla nachlup stejně dlouhá jako Kind of Blue s Milesem Davisem. Ano. Na vteřinu přesně tři čtvrtě hodiny. Bylo tedy právě tři čtvrtě na deset, když Paul Hjelm prošel branami Skansenu vybaven mapičkou a  odkázán k  „divoké zvě­ři“ v  severovýchodním rohu areálu. Zatímco ho dlouhý kry­tý eskalátor vynášel na vrchol kopce, přemýšlel, která zvěř není divoká. Je například člověk divoké zvíře? Dorazil na vrchol a vykročil do zcela odlišného počasí, než do jakého vstupoval. Všechny zimní větry jako by odvály pryč a místo toho se uměle vybudovaným městečkem z  devatenáctého století procházel za vrcholícího léta. Aprílové počasí, chystal se říct, jenže on byl vlastně ve skutečnosti květen. Čtvrtek čtvrtého května léta Páně dva tisíce. Nebo dvacet set. Slunce se odráželo ze zdí domků natřených falunskou červení a on se pustil do úvah o fluktuaci tendencí, jak číst letopočet 2000. Nejdřív bylo naprosto samozřejmé říkat „dva tisíce“. Pak začalo být po masivní propagandě ze strany neznámé puristické autority stejně samozřejmé říkat „dvacet set“, i když to někdy vyžadovalo určitou dávku sebezapření. A přestože oficiální proud zastávající formu „dvacet set“ měl neochvějnou pozici, slýchával dnes často ono pochybné vyjádření „dva tisíce“. Pod vousy. Jako by se jednalo o jakési ilegální hnutí odporu. Lidový vzdor. On sám si vytvořil proud vlastní, kterému říkal „ani ryba, ani rak“. Vzbuzoval všeobecné znechucení a vycházel z rytmického kontextu, protože ani pro jednu variantu neexistovaly žádné přijatelné argumenty. Boj mezi oběma směry představoval pro Paula Hjelma naprosto obnažený obrázek současnosti: touha po moci v nejčistší podobě. Člověk chce mít pravdu, zvítězit, a vůbec nezáleží na tom, že se jedná o naprostou malichernost nebo že se nedostává argumentů. Protivníci se shodli

26 /

právě na tom, že nerozhodno je nepřítelem nejhorším. Byl do hloubi duše přesvědčený, že právě jeho vlastní postoj je skutečnou revoltou. Tímto se tedy kriminální inspektor Paul Hjelm zaobíral ve svých myšlenkách onoho léta Páně, kdy si Amnesty vzala Švédsko na mušku kvůli závažnému nárůstu policejního násilí, kdy policisté obraceli obušky pravidelně tvrdým koncem napřed a kdy byli kosovští Albánci posíláni zpět do zpustošené domoviny s pěti tisíci urozených švédských korun v kapse. Na krátký okamžik mu připadalo, že se kdosi dostal na kloub celému jeho myšlenkovému schématu. Rád by věděl, kam se poděly všechny ty staré dobré erotické fantazie, ty, které by člověka podle posledních studií měly napadnout nejméně patnáctkrát za den. Než ucítil pach šelem, stihl si ještě pomyslet: Kdo, sakra, vůbec je tenhle exemplární jedinec, co stihne patnáct erotických fantazií za den? Potom pach vytlačil ostatní vjemy a Paul Hjelm se začal upřímně těšit. Jako dítě v posledních minutách před tím, než se má zjevit vánoční skřítek, v onom okamžiku, kdy se tatínek nenápadně vytratí na záchod s hrubě předstíranou lhostejností ve tváři. A vánoční skřítek se zval prazvláštním jménem Jorge Chavez a jeho zaměstnáním bylo něco tak šosáckého jako kriminální inspektor Státní policie. Přesně jako on sám. Potom pach zmizel stejně náhle, jako se objevil. Paul Hjelm totiž zabloudil. Později měl jakékoli povědomí o zmíněném incidentu popřít, ale pravda byla taková, že se ve Skansenu ztratil. Jeho děti se blížily věkové hranici dvaceti let a bylo to už nějaký pátek, kdy se ještě nechaly uchlácholit tímhle laciným trikem, ke kterému se člověk uchyluje, když mu dojdou všechny nápady. Od těch časů v tomto rozsáhlém muzeu lidových staveb stihli areál divoké zvěře přestavět a Paul Hjelm najednou zjistil, že konverzuje s nezměrně líně přežvykujícím losem, který nejenže vypadal jako vycpanina, ale navíc mechanizovaná.

27 /

S nikým jiným se konverzace navázat nedala. Blížilo se totiž k desáté a Skansen měl nejspíš ještě zavřeno. Široko daleko ani živá duše a ten losí mizera neměl k tématu co říct. Obzvláštní nevědomost prokázal pak zejména v otázce, kde že by se mohly zdržovat ony ďábelské šelmy z čeledi lasicovitých. Nakonec se Hjelm ocitl na pahorku s medvědy, což pro něj byly neznámé končiny. Všechno tu bylo mocně zrekonstruované a Paul se z toho labyrintu vymanil z pocitem, že ho ven vyvedla Ariadnina niť. Prošel kolem koní, rysů, prasat divokých a vlků a najednou byl na místě. U rosomáků. Tady se to lidskou činností naopak jen hemžilo. Okamžitě poznal bíle oděné kriminální techniky, kteří jako podřadní horolezci zdolávali skalky rosomáčího teritoria. Poznával modrobílou pásku nataženou sem tam kolem ochranného oplocení a křičící nápisem „Policie“. Poznával téměř mechem obrostlou osmdesátiletou tvář patřící vedoucímu patologovi Sigvardu Qvarfordtovi. Poznával strohou germánskou tvář vedoucího kriminálního technika Brynolfa Svenhagena. A poznával i pozoruhodně energickou, snědou tvář blízkého kolegy – jenž byl navíc vůči vedoucímu kriminálnímu technikovi Svenhagenovi v roli zetě. Honosil se jménem Jorge Chavez. Chavez si všiml Hjelma, rozzářil se, doklouzal k hlubokému příkopu, který odděloval výběh rosomáků od okolí, rozhodil paže a zvolal, jako by si to předem nacvičil (což pravděpodobně také udělal): „Odvrhni svou lidskou podobu, ó, koruno všeho stvoření, a vkroč do našich animálních orgií.“ Paul Hjelm si vzdychl a řekl: „A jak asi, podle tebe?“ Jorge Chavez překvapeně zvedl obočí a  rozhlédl se kolem sebe. Nakonec se obrátil na Brynolfa Svenhagena, který působil dojmem, že se hlavně prochází okolo a tváří se stroze. Jako by to bylo jeho životní poslání.

28 /

„To tys vytáhnul můstek, Brunte?“ Brynolf Svenhagen si s  nelíčeným odporem změřil svého zetě, který ho přezdívkou právě zařadil mezi dostihové lichokopytníky, a odpověděl, aniž poskytl do problematiky nějaký zvláštní vhled: „Nejsem Brunte.“ Načež se jal dále procházet okolo a tvářit se stroze. Chavez se podrbal na hlavě. „Tak to ho nejspíš štípli pornostrážníci,“ uvažoval. „Za chvíli na nás vypustí rosomáky.“ Paul Hjelm vylezl na poměrně vratké dřevěné oplocení, chvíli na něm balancoval, načež se riskantně vrhl do prázdna. Přenesl se jako baletka přes hluboký vodní příkop a pružně přistál po boku svého kolegy. To bylo velmi překvapivé. „Jak elegantní,“ řekl uznale Chavez. „Děkuji,“ přijal poklonu Hjelm ještě stále hluboce udivený, že ho nezalil gejzír rosomáčího trusu, případně že se neskácel po zádech do vody a nezlomil si pár krčních obratlů. Rozhlédl se. Výběh rosomáků byl úctyhodně rozsáhlý kus pahorkatého terénu, který se táhl k relativně vysokému vrcholku. Sem tam bylo vidět otvory, nejspíš doupata, a značnou část zatravněného povrchu pokrývaly titěrné útržky látky, které nejvíce připomínaly peříčka různých barev a materiálů. Kriminální technici dělali vše, co bylo v jejich silách, aby mírný dopolední vítr všechny ty klůcky nerozfoukal. Paul ukázal na útržky. Jorge přikývl, vzal ho pod paží a odtáhl ho směrem ke vzdálenějšímu rohu výběhu, kde měl podobu kolmého betonového třímetrového srázu spadajícího dolů ke spíše hlinité než travnaté půdě. „Vezmeme to od začátku,“ prohlásil. Pár se zastavil. Zde útržky látky získaly – alespoň částečně – trochu souvislejší podobu, zejména v případě jisté světle růžové nohavice. Z té vyčníval asi decimetr dokonale ohlodané dvojice kostí.

29 /

Pravděpodobně kost lýtková a holenní. „Tohle je největší kus, který zbyl,“ řekl klidně Chavez a při­dřepl. Hjelm ho následoval a čekal na pokračování. Dočkal se. „Gulo gulo se jim říká latinsky. Rosomák sibiřský. Roztomilí drobečci. Vypadají jako miloučká medvíďata. Lasicovití. Vývojově se nejvíce podobají jezevci, kuně, tchoři, lasici, vydře nebo norkovi. Patří k ohroženým druhům a ve Švédsku jich dnes zbývá jen pár set. Nahoře v horách. Dorůstají délky jednoho metru a zpravidla se živí hraboši a lumíky. Někdy si ovšem jídelníček trochu zpestří…“ Hjelm vstal a narovnal si záda. „Fajn,“ začal opatrně. „Někdo si přihnul, vlezl do Skansenu a spadl do výběhu. To nemůže být poprvé.“ „Myslíš, že bych tě sem pak volal?“ zeptal se Chavez a provrtal ho pohledem. „Jsou to kromobyčejně dokonale adaptované vražedné bestie. Neznáš Ellroye? Při sebemenší provokaci roztrhají člověka na kousky, obzvlášť když pracují ve smečce. Jejich čelisti mají sílu pákových kleští. Bez cirátů dokážou rozštípat kosti na padrť. Vlastně máme štěstí, že nám toho vůbec tolik zbylo.“ Pomocí tužky Chavez opatrně nadzvedl tkaninu zkrácené nohavice. O  kousek výš se pod ní na kostech ještě ukrývaly svaly a držely je pohromadě. A kromě nich i uzel. Na zbytku provazu. „Aha,“ odtušil Hjelm a zase si dřepl. „Dalo by se říct,“ potvrdil Chavez a dodal: „V.“ „R,“ pokračoval Hjelm. „A.“ „Ž.“ „D.“ „A.“ „Bez nejmenších pochyb,“ řekl Chavez. „A  bylo by milé, kdyby se nám podařilo najít hlavu. Ale tamhle zrovna přichází

30 /

variace na dané téma,“ všiml si Chavez a zastavil starého soudního lékaře Qvarfordta. „Něco nového, drahý příteli?“ zeptal se dvorně. „Nic,“ odpověděl kromobyčejně spokojený penzista a veterán Sigvard Qvarfordt a zkušeným jazykem vrátil uvolněnou protézu na správné místo. „Nemáme ani hlavu, ani prsty. Těžko ho identifikovat. DNA dohromady dáme, ale jak víte, tak databáze zatím není moc obsáhlá. Každopádně jde o muže. Dospělého jedince mužského pohlaví, jinak řečeno. Stupeň koagulace krve ukazuje na včerejší večer až noc. Na druhou stranu by ovšem bylo poněkud překvapivé, kdyby tu ležel déle. Rodiče s dětmi a jim podobné elementy by jistě vyjádřili svou nelibost, kdyby byl náš přítel konzumován za bílého dne. Víc nabídnout nemůžu.“ Vtom zahalekal z vršku pahorku jeden kriminální technik a mával čímsi, co právě vylovil z jedné z děr. Vypadalo to jako rosomáčinec. Paul Hjelm slovo několikrát vyzkoušel v  ústech. Kolikrát v ži­votě ho použil? Nejspíš nikdy. „Zřejmě rosomáčí pindík,“ zašeptal přehnaně hlasitě Chavez. „Doufejme, že v té díře nezbývá ještě i ten rosomák,“ odpověděl mu stejně přehnaným šepotem Hjelm. Zatímco technik klouzal dolů ze svahu, ponořil se Hjelm na okamžik do úvah o rozličných asociačních drahách a jejich významu. Technik přistál u svého nadřízeného, který stál a tvářil se stroze. Brynolf Svenhagen převzal předmět, chvíli ho obracel sem a tam, načež vykročil směrem k trojici. Napřáhl věc ke starému Qvarfordtovi, který na něj chvíli brejlil jogurtovými skly své optiky a přikývl. „Znamenitě,“ řekl jen. Strohý Svenhagen se neochotně otočil na zetě a jeho neméně odpudivého kolegu. Ukázal jim předmět. Byl to prst.

31 /

„Znamenitě,“ podotkl Chavez, který nevykazoval žádné znám­ky snahy si ho blíže prohlédnout. „Otisky prstů,“ dodal trochu zbytečně. Svenhagen se otočil na podpatku. Chavez zachytil třepetající se bílý rukáv a zatáhl za něj. Vypadalo to jako ochutnávka fotbalového mistrovství Evropy. „Hergot fix,“ ucedil Svenhagen. „Nemohli bychom si projít ten nápis, Brunte? Kdyby tě to příliš neobtěžovalo?“ Brynolf Svenhagen ztěžka přikývl. „Jsme od policie,“ přispěchal ochotně Hjelm. Svenhagen vydal další neverbální projev nespokojenosti a pře­ mohl se. Odvedl oba inspektory k okraji výběhu v bezprostřední blízkosti třímetrového srázu od vyhlídky pro návštěvníky. Tam travnatá a kamenitá země přecházela v hlínu a právě tady byla koncentrace pestrobarevných útržků nejvyšší. Zde byly také jediné viditelné stopy po krvi – temnější skvrna, kterou prsť téměř úplně nasála. „Dávejte si tu pozor, kam šlapete,“ vyzval je Svenhagen. „O kolik rosomáků šlo?“ chtěl vědět Hjelm. „Čtyři,“ informoval ho Svenhagen. „Čtyři zrůdná monstra, která zbaští člověka a nikde skoro ani stopy po krvi – není to zvláštní?“ Svenhagen se zastavil a zabodl do Hjelma ledově modrý pohled, který říkal: to vážně nechápeš vůbec nic? „V noci pršelo,“ oznámil a sehnul se. „Naštěstí tohle vydrželo,“ pokračoval a ukázal na zem. V půdě, kam mířil ukazováček Brynolfa Svenhagena, spatřil Hjelm několik prohlubní. S jistou dávkou úsilí v nich rozeznal písmena. Pět. Přehláskoval je. „Epivu?“ zeptal se. „Zdá se,“ potvrdil Svenhagen. „Ale neptejte se mě, co to zna­ mená.“ „Napsal to on?“

32 /

„To nevíme. Velikost písmen, zdá se, souhlasí s rozměry lidského prstu, to můžeme tvrdit s jistotou. Navíc podle množství zbytků textilií můžeme usuzovat, že sám… příjem potravy proběhl právě zde. V takovém případě si samozřejmě lze představit, že oběť se svázanýma rukama a nohama napsala poslední vzkaz. Odebrali jsme vzorky z písmen, jestli v půdě nenajdeme zbytky krve nebo kůže, a i ten prst by mohl tu hádanku trochu osvětlit.“ „Máme cokoli, co by naznačovalo, jak se tu vzal?“ „Ne,“ odpověděl Svenhagen. „Na oplocení je přirozeně spous­ta otisků, ale jinak nic. Musíme to celé projít.“ „Pokud předpokládáme, že ‚Epivu‘ napsal on, tak tu skončil ještě s hlavou na krku. Jak může zmizet hlava?“ „Je několik různých možností,“ řekl Svenhagen a prohlížel si Paula Hjelma. Možná tenhle člověk přece jen nebude takový idiot, za jakého ho původně považoval. Ale Brynolf Svenhagen nebyl z těch, kteří rádi vidí, jak se jejich výchozí teze hroutí. Něco takového ho – pokud to vůbec bylo možné – ještě více zatvrdilo. Nasupeně pokračoval: „Rosomáci ji mohli prostě a jednoduše sežrat. Není tak úplně nepravděpodobné, že schroustali celou hlavu včetně lebky, zubů, mozkové kůry a vůbec všeho. Pak tu je možnost, že ta písmena vůbec nenapsal on. To si proberte s ošetřovateli, to je vaše práce. Třeba se některý z těch rosomáků jmenuje Epivu, co já vím.“ Hjelm ho ještě nemínil nechat. Rozhlédl se po členitém terénu. „Takže ta hlava tady může klidně ještě někde ležet? Tak to nezbývá než hledat dál. Navíc předpokládám, že v nejbližší budoucnosti budete muset projít značnou dávku rosomáčinců. Třeba nešlo jen o jednoho člověka. Mohli být dva nebo i víc – třeba si tady ti zlotřilí rosomáci pochutnali na celé fotbalové jedenáctce.“ Při zmínce o rosomáčincích si Hjelm všiml, že to mezi obočím Brynolfa Svenhagena zacukalo. Tak daleko to tento dokonale organizovaný vedoucí kriminální technik zjevně nedomyslel.

33 /

Hjelmovi to přineslo zrnko uspokojení. Tyhle podivné subtilní mocenské boje, jichž je společenský život plný… Proč se lidé nemůžou stýkat, aniž by se proměnili v malé usmrkance? Svenhagen odpochodoval pryč. Hjelm si prohlížel Chaveze. „O co tu jde?“ zeptal se rovnou. „To nevím,“ odpověděl Chavez, „ale úplně normální to není.“ „Ne,“ přikývl Paul Hjelm. „Úplně normální to není.“ * * * Zašli k rozhledně Bredablick na svačinu. Usadili se v nejvyšším patře, žvýkali vyschlé obložené housky se sýrem, upřeně hleděli na jarním sluncem zalévaný Skansen a přihlíželi, jak se s každou minutou rozrůstají davy návštěvníků. Vypadalo to, že se tu nejspíš shromáždil kompletní stav penzistů z celého širého Stockholmu. V rukou třímali smrtonosné kusy housek, které se záhy promění v obrovské hroudy, co povraždí víc mořských ptáků než všichni pytláci dohromady. Na tohle ovšem Paul Hjelm a Jorge Chavez nemysleli. Mysleli na vraždu. Pokud to ovšem vražda byla. „Podsvětí,“ ozval se Chavez a marně se pokoušel ukousnout kolečko sýra. Také by si přál mít čelisti jako pákové kleště. „Ellroye?“ divil se se zpožděním Hjelm a nevidoucíma očima zíral na pohádkový výhled na Stockholm. „Jakého Ell­roye?“ „Nějakým způsobem v tom jede podsvětí,“ vedl si svou Chavez a ignoroval Hjelmův dotaz. „Nějakým způsobem: ano. Ale ne jen tak ledajakým. Žádné obyčejné vyřizování účtů v drogové branži, žádná obyčejná poprava. To se takhle nedělá. Tady jde o něco speciálního. Je v tom poselství.“ „Epivu?“

34 /

Hjelm zavrtěl hlavou a neřekl na to nic. Chavez pokračoval v přemýšlení nahlas: „Nejspíš ho svázali a hodili k rosomákům. A tam stihl ještě napsat ten vzkaz ‚Epivu‘. Proč? Proč se radši nepokusí utéct?“ Dokonce i tak průměrný sportovec jako byl Paul Hjelm dokázal příkop překročit bez nějakých výrazných „ale“. „Pravé tříslo,“ navrhl Hjelm a napil se pozoruhodně líně tekoucí kávy. „Trápí ho pravé tříslo. Bolest vystřelující až ke kolenu.“ „To vypadá na rakovinu,“ přisvědčil Chavez. „Rakovina třísla, nejhorší zabiják. Podle nejnovějších výzkumů devadesátisedmiprocentní úmrtnost.“ „Na jeho obranu se dá říct, že skočit dovnitř je snazší než vyskočit ven.“ „Pokud tě někdo předhodí krvelačným šelmám, tak si určitě ze všeho nejdřív nesedneš na zadek a nezačneš prstem psát do hlíny. Snažíš se odtamtud dostat.“ „Na druhou stranu není moc pravděpodobné, že tě tvoji kati jen tak předhodí šelmám a v tu ránu vezmou nohy na ramena. Nejspíš zůstanou a dívají se. Nejspíš tě mají na mušce. Nejspíš ti brání v tom, abys utekl. Nejspíš si tam užívají tu podívanou. Gladiátorské hry.“ „Nezní to trochu moc komplikovaně?“ namítl Chavez. „Někoho je třeba popravit. Dotyčného svážeš, přehodíš přes plot zavřeného Skansenu, proneseš ho zoologickou zahradou, kde se může kdykoli zjevit nějaký loudal ošetřovatel, a to jenom proto, abys ho mohl předhodit rosomákům. Tohle člověk nedělá, pokud nemá nějaký zcela zvláštní důvod předhodit ho právě rosomákům.“ „Čímž se dostáváme zpátky k Ellroyovi,“ zkusil to Hjelm. „Co je zač ten Ellroy?“ „A nebo,“ vykřikl Chavez a třískl hrníčkem o podšálek, že se rozpukl ve dva elegantní půlkruhy, „nebo ho člověk pronásleduje a ve Skansenu skončí úplně náhodou.“ „A  v  takovém případě,“ přikyvoval Hjelm, „není nepravděpodobné, že kdesi cestou dojde na střelbu, a jedna taková

35 /

zbloudilá střela se mohla úplně klidně trefit do paže jisté desetileté holčičky.“ Chavez se na něj podíval s určitou dávkou překvapení. Hjelm nechal uměleckou pauzu působit dostatečně dlouho, dokud se kolega nezačne kroutit. No dobře, to bylo infantilní… „Ve 22.14 včerejšího večera trefila desetiletou Lisu Altbrattovou do paže devítimilimetrová kulka z pistole, když se procházela po Sirishovsvägen.“ „A kde leží Sirishovsvägen?“ zeptal se Chavez. „Je kolmá na Djurgårdsvägen a vede dolů od Rosendalu.“ „Mapku Skansenu,“ poručil si Chavez. Hjelm vytáhl značně zpřehýbanou mapu z vnitřní kapsy svého lněného saka. Chavez ji uhladil rukou a prohlížel si ji. „Tudy vede Sirishovsvägen,“ vysvětloval Hjelm a zabodl prst do mapy. „Kde stála Lisa Alstedtová, když ji kulka trefila?“ „Altbrattová,“ opravil ho Hjelm. „Zhruba tady.“ Ukázal na bod těsně před napojením Sirishovsvägen na Djurgårdsvägen nedaleko rezidence italské ambasády Oakhill. A hned vedle něj vedlo oplocení Skansenu. „Hmmm,“ ozval se Chavez, který měl ten nepěkný zvyk vydávat při přemýšlení zvuky jako Sherlock Holmes. „Lisa Altbrunnová zde, křížek. Muž od rosomáků zde, křížek.“ „Altbrattová,“ napomenul ho Hjelm a  sledoval Chavezovu tužku pohledem. Chavez pokračoval: „Kulka?“ „Pravá paže při chůzi směrem k Djurgårdsvägen.“ „Takže odněkud zpoza plotu. Tady. Dá se tudy přelézt dovnitř? Co tu před tím máme?“ „Co to tu píšou? Vlci?“ „A jo, tady. Vlci. Tadyhle.“ Hjelmův pohled následoval tužku, která se od mapky Skansenu přesunula směrem k oknu rozhledny Bredablick

36 /

a ukazovala ven do skutečného Skansenu. Hjelm rozpoznal labyrint medvědů a jeho pohled pokračoval dál podél koní, rysů, prasat divokých a buvolů, ještě dál podél teritoria rosomáků, kde se v dopoledním větru chvěly modrobílé pásky, a dospěl k rozlehlému výběhu vlků. Plot byl sice vysoký, ale nevypadal, že by se nedal překonat. Až na ten ostnatý drát nad ním. Paul Hjelm přikývl. Po obličeji se mu rozlil sotva znatelný škodolibý úsměv. „Tak mám dojem, že Brunte bude muset svoji spádovou oblast kapánek rozšířit. Oznámíš mu to?“ „Bude mi potěšením,“ odpověděl Jorge Chavez a  zářivě se usmál.

4/

Emeritní profesor. Na ten titul si nikdy pořádně nezvykl, i když mu náležel celá léta. Dnes už byl velmi starý muž. Ačkoli to bylo teprve v posledních dnech, kdy si začal připadat starý. Od té doby, co se všechno začalo vracet. Nemohl to přesně definovat. Nic zvláštního se nestalo. Přesto nabyl přesvědčení, že brzy zemře. Dřív na smrt moc nemyslel. Patřila mezi to, co bylo třeba vytěsnit. A jemu se to dařilo. Dařilo se mu to nade vše očekávání. Podařilo se mu škrtnout minulost a začít znovu. Jako by život byl čistý arch papíru, jen ho popsat. Nejspíš byl právě úplně popsaný. Nejspíš proto začalo písmo přetékat na zadní stránku. A na zadní stránce stálo všechno to dávné, všechno, co se celému půlstoletí nepodařilo vymazat. Už nepsal – četl. A to bylo mnohem horší. Začalo to jen jako podivné přítomno. Nezřetelné, difuzní přítomno, které se najednou usídlilo v jeho klidném, zarámovaném životě. Svým způsobem cítil vděčnost: ne každý měl možnost kráčet nějakou dobu se smrtí po svém boku, než přišel konec, ne každý měl možnost dokončit úvahy o tom, co život nabízí. Na

37 /

druhou stranu by bylo lepší umřít náhle, bez výčitek, bez přemýšlení, bez trýzně svědomí. Padnout mrtev na ulici a nechat se zamést jako rozbitá lahev od vína. The end, jak kdysi stávalo na konci amerických filmů. Aby člověk věděl. Ale ne: z  nějakého nepochopitelného důvodu byl poctěn tím­to – odkladem. Nechápal proč. Nebo spíš: čím déle odklad trval, tím lépe ho chápal. Bylo to ráno jako každé jiné. Žádné větší křeče, jen ten zlý ischias v noze a pomalá střeva. Žádné vnější změny. Až na to náhlé přítomno. Ano. Na klidnou přítomnost smrti. Na povrchu plynul život stejně jako dříve, jak už tak plyne po osmdesátce kdysi tak aktivnímu muži. Tedy líně. Stýkal se s dětmi jako obvykle, chodil na jejich vždy stejně příjemné nedělní obědy, jako obyčejně s nimi slavil sabat, pesach, sukot, chanuku i Jom kipur. A právě ta zdánlivá normálnost byla tak děsivá. Protože to přece děsivé je, ne? Je přece děsivé zemřít? Ačkoli úplně jistý si tím nebyl. Nejvíce ho trápilo, že chybělo racionální vysvětlení. Zasvětil svůj život mozku, lidskému mozku. Bádal v disciplíně, která prakticky neexistovala, dokud se jí nezačal věnovat on. Jakmile přijel do Švédska, naučil se jazyk a zapojil se do švédské společnosti, začal s lékařským výzkumem a s úžasem si uvědomil, jak absurdně málo toho víme o našem vlastním mozku. V zásadě sám rozběhl výzkum mozku ve Švédsku. Už v padesátých letech, když mu bylo něco přes čtyřicet, získal titul profesora na lékařské univerzitě Institut Karolinska a od té doby rok co rok figuroval v diskusích nad kandidáty na Nobelovu cenu. Žádnou cenu však nikdy nedostal. Zato však nabyl čím dál neochvějnějšího přesvědčení, že člověk je skrz na rz materie. „Duše“ byla jen dávný konstrukt, který překlenoval prázdno v lidském vědění, konkrétně ve znalostech mozku. Paralelně s tím, jak se znalosti fungování mozku prohlubovaly,

38 /

mizela potřeba duše, stejně jako i bohové, mýty a přízraky vždy musí ustoupit, jakmile zvítězí věda. Oženil se, narodily se mu děti, prožil všechny ty zázraky všedního dne, aniž by to otřáslo jeho vírou v materialismus. Člověka určují výlučně nervové impulzy v mozku. To je celé. A pak, bezmála v devadesáti letech, toto náhlé přítomno, jež nebylo možné racionálně vysvětlit, které jako by mezi nervovými impulzy nemělo místo. Nebo mu snad jen chyběla znalost toho, co se s ním děje. Vydal se na cesty. Stalo se z toho neodolatelné nutkání. Žádné velkolepé zájezdy přes širé oceány, žádné jízdy vlakem napříč Ruskem, žádné zdolávání Mount Everestu. Šlo jen o to setrvávat na cestě. Obvykle volil metro – zdálo se mu to nejlogičtější. Cestovat a nevidět kam. Ryzí pohyb. Cítit cestování, pohyb, aniž člověk vlastně někam vůbec dojede. Taková byla jeho potřeba. A tak nedávné dny věnoval jízdě metrem. Cestoval bez cíle, bez určeného směru. V jistém smyslu to představovalo analogii cesty, kterou podnikal ve svém nitru. K oněm vytěsněným písmenům na opačné stránce papíru. Papíru, který se kdysi pokusil otočit, aby vypadal, že je zcela nepopsaný. A věci mu vycházely v ústrety. Řítily se z tunelů metra, řinuly se z nástupišť, zaplavovaly ho na eskalátorech. Scény, holé, krátké sekvence, a on neměl šanci je nějak uspořádat. Bylo to velice zvláštní. Byl odsouzen k putování, odsouzen k setrvání v pohybu, jako by měl zemřít, jakmile se zastaví. Jako žralok. Nebo jako Ahasver, bludný žid, odsouzen k věčnému životu a věčnému utrpení. A  bylo toho ještě hodně, co je třeba pochopit, to mu bylo jasné. Seděl v metru. Neměl tušení, kde se nachází. Nezáleželo na tom. Světlo protékalo kolem něj, občas stanice, občas jen sporadická svítidla v tunelu. A nad ním paže, nad ním nohy, nesmírně hubené nohy, nesmírně hubené paže, a před sebou viděl tvář obrácenou vzhůru nohama a viděl jak spánkem proniká

39 /

tenká jehlice a viděl, jak se ta obrácená tvář křiví bolestí. A psal do knihy. Četl text, který do ní sám psal, a ta kniha vyprávěla o bolesti, o bolesti, bolesti, bolesti. Díval se na svoji ruku s vytetovaným číslem a čísla se vydala na cestu jím samotným, na cestu pryč od něho. A on putoval dál a dál nitrem města a smrt mu stála po boku a cosi chtěla, jenže on nedokázal pochopit co. On jenom putoval.

5/

Jelikož Sara Svenhagenová měla problém pochopit, proč sedí v civilním policejním autě na cestě z Kungsholmenu do motelu kdesi na jižním předměstí Stockholmu, zasnila se do vzpomínek na ráno. Myšlenka vkročila elegantním portálem ve čtvrti Birkastan, pokračovala vzhůru ryze secesním schodištěm, dveřmi, jež zdobilo jediné zahraniční jméno v celém bloku, vkusnou, leč toho času dosti zaneřáděnou kuchyní malého třípokojového bytu a nakonec skončila v manželské poste­li, která se mocně houpala. A  právě v  okamžiku, kdy se obje­ vil první zá­blesk olivové kůže temperamentního latinoame­ rického milence, byl dlouhý švenk kamery představivosti přerušen kromobyčejně agresivním zatroubením, které změnilo zorné pole v sedadlo spolujezdce civilního policejního vozu na cestě z Kungsholmenu do motelu kdesi na jižním předměstí Stock­holmu. Stane se. Kerstin Holmová pronesla sbírku výjimečně neslušných urážek, otočila se a řekla: „Promiň, to jsem nechtěla.“ Sara Svenhagenová se zašklebila a podařilo se jí zaostřit na starší kolegyni za volantem. „Nevím, co bych měla promíjet,“ ohradila se upřímně. Kerstin Holmová se na ni podívala a potutelně se usmívala.

40 /

„Nech mě hádat, kde jsi byla,“ řekla a zdvihla prostředníček na překvapeného postaršího pána v kostkované čepici a šedostříbrném Volkswagenu Jetta. „Co udělal?“ divila se Sara Svenhagenová, ještě stále celá zmatená z toho probuzení. „Prokázal, že i řidičáky mají doporučené datum trvanlivosti. Nesnaž se odvést řeč jinam. Řekla bych, že ses nacházela v ložnici jistého nedávno zakoupeného třípokojového bytu v Birkastanu. Souhlasí?“ Sara se pousmála a připadala si nachytaná na švestkách. Kerstin samolibě pokývala hlavou, chvíli bojovala s odolávajícím víčkem od krabičky s porcovaným tabákem, až se jí podařilo jeden sáček vložit pod horní ret. „A ještě jsi mi neodpověděla, kolik stál.“ „Byl v dost špatném stavu…“ „Vida. Tohle tu ještě nebylo. Paráda. Zatím jsem si vyslechla: ‚Vyměnili jsme ho za dvě nájemní smlouvy‘, ‚Cena za metr čtvereční byla nečekaně nízká‘ plus tajuplné ‚Úroková sazba je na slušné úrovni‘. Chci cifru.“ „Dva dva.“ „Díky,“ odpověděla Kerstin Holmová a vděčně šlápla na plyn. „Včetně dvou nájemních smluv na byt. Z  nichž jeden leží na již­ním předměstí v Rågsvedu, čtvrti s vysokým procentem přistěhovalců.“ „To zní vážně levně.“ „Je to dobrá cena. Cena za metr čtvereční byla nečekaně níz­ká. A byl v dost špatném stavu.“ „Cos dostala za to dva plus jedna na třídě Surbrunnsgatan?“ „Neprodala jsem to načerno. Šlo o směnu. Nájemní smlouva za byt v osobním vlastnictví.“ „Nikdo jiný kromě tebe samotné netvrdil, že jsi to prodala načerno. To šlo od srdce.“ „Tři sta tisíc. A myslím, že tu Jorgeho proklatou garsonku v Rågsvedu brali spíš jako trest. Kouli na noze.“

41 /

„Takže se to vyšplhalo přes dva a půl milionu?“ „Skoro. Říkali jsme si, že bychom příští víkend uspořádali kolaudaci. Co ty na to?“ „To by bylo fajn.“ „S drahými polovičkami.“ Kerstin Holmová přidala plyn, tentokrát o  poznání méně vděčně. „To je panečku rafinovaný souboj,“ řekla zamračeně. „Jaká to důmyslná výslechová metoda.“ „Tak povídej,“ vyzvala ji Sara Svenhagenová a otočila se. Nedokázala se tak docela zbavit pocitu, že Kerstin Holmová je ten nejhrdější člověk, kterého kdy potkala. Dokonce i její profil, tmavé, elegantně rozcuchané vlasy, ostře řezané vrásky, to vše dýchalo jakousi hrdou pýchou, kterou… ano, kterou obdivovala. Bylo to už téměř rok, co se Sara Svenhagenová připojila ke skupině A, a už spolu pracovaly několikrát. Ale nikdy si nepřipadala, že by si byly s Kerstin Holmovou skutečně rovné. Kerstin byla v jejích očích ve vedení výslechů nejlepší z celého policejního sboru a Sara se od ní měla hodně co učit. Jenže občas je trochu protivné, když někdo dokáže člověka prokouknout skrz naskrz. Po rozhovoru s Kerstin jako by už nezůstalo žádné tajemství. Všechno se provalilo. A s Kerstin samotnou to bylo přesně naopak: ta byla jedno velké tajemství. Proto Sara cítila takové uspokojení, že směr rozhovoru obrátila. I když to Kerstin samosebou hned prohlédla. „Přijdu sama,“ odpověděla Kerstin Holmová a popohnala staré volvo nájezdem u Västbergy na dálnici E4. „Jestli nevadí.“ Tím tento rozhovor uzavřela. Na chvíli zavládlo mlčení. Obě zatápaly po novém tématu. Nebylo to snadné. Občas to bývalo až příliš komplikované. Sara věděla, že Kerstin kdysi na počátku věků něco měla s Paulem Hjelmem, nejlepším přítelem a partnerem jejího manžela Jorgeho Chaveze. Celé to bylo tak trochu jáma lvová.

42 /

„Je pravda, že je jediná briketa z celé čtvrti?“ zeptala se Kerstin Holmová nakonec. To prolomilo ledy. Chvíli se smály. Ženským smíchem. Udělalo jim to dobře. „Je to pravda pravdoucí,“ potvrdila Sara Svenhagenová a odbočila: „Kam to vlastně jedeme?“ „Nemám tucha,“ odvětila Kerstin Holmová a krátce se zasmála. „Jedeme do motelu Norrboda ve Slagstě. Přijímací středisko pro uprchlíky je plné a ministerstvo imigrace si ten motel pronajalo. V motelu Norrboda se od rána pohřešuje několik uprchlíků. Jelikož se z celého toho byznysu tam dole line vůně mezinárodní trestné činnosti, museli jsme ten případ vzít my. Pokud to případ vůbec je. Další otázky?“ „Jaká vůně?“ „Ten motýlek začal být zjevně až příliš ekonomicky soběstač­ný. Napojilo se na něj nějaké to pašování, hlavně v řadách Rusů a obyvatelů Pobaltí. Existovaly tu ale i určité náznaky provozování prostituce. A pár z těch, co se pohřešují, bylo v podezření právě z prostituce.“ „Takže jde o skupinku kurev, které se propadly do země?“ Kerstin Holmové se zkřivil obličej. Minuly Skärholmen v chlad­ném, ale krásném květnovém odpoledni. „Dost tomu nasvědčuje,“ připustila s přemáháním. „Kdo to nahlásil?“ „Vypadá to, že šéf. Který byl zjevně sám předmětem jistých podezření. Nějaký Jörgen Nilsson.“ „Podezření z čeho?“ „Že nic nevidí, neslyší a  nepoví. Ale teď už v  podezření není. Tímhle oznámením chce asi dokázat, že stojí na správné straně.“ Sara Svenhagenová se opřela v  propadlém sedadle starého volva. Musela si přiznat, že tak docela nechápe principy švédské imigrační politiky. Z některých zemí, zejména v rámci EU, byla podle všeho imigrace možná poměrně volně.

43 /

Švédské občanství se dalo získat rychle. Z jiných zemí vypadala imigrace téměř nemožně. Aby měl člověk nějakou šanci, musel požádat o azyl a tvrdit o sobě, že je uprchlík. To si pak musel také dát pozor, aby cestou určité země nenavštívil. Pokud se mu tahle akrobacie – na jejíž vrub připadalo stále více a více obětí udušených v kontejnerech a dehydrovaných v kýlu lodí – podařila, tak člověk skončil v přijímacím středisku, zatímco se jeho případ prověřoval. Kombinace rostoucího počtu žadatelů o azyl, čím dál přísnějších pravidel a stále razantnějšího snižování počtu personálu způsobovala, že čekací lhůty byly čím dál absurdnější, střediska přeplněná a musela se na ně vypisovat veřejná soutěž, kterou zpravidla vyhrály druhořadé motely a hostely. V nich pak lidé, kteří za sebou vlekli hrůzné zážitky, hnili celé roky. Saře nebylo jasné, jak se od nich mohlo očekávat, že jednou budou prohlášeni za svéprávné občany – a hlavně to, jak je možné, že se to tolika z nich skutečně podařilo. Přesto se pokusila něco si o této problematice nastudovat. Nikdo se před ní už nemohl schovávat. Ministerstvo imigrace se od prvního července mělo přejmenovat na ministerstvo migrace. Cílem bylo nastolit holistický pohled na migraci, přesuny lidí a zahrnout do migrační politiky i otázku uprchlíků, imigrantů, integrace a návratu. Návratová politika byla novinkou. V poslední době se začala objevovat myšlenka provizorních uprchlíků, zejména v  souvislostí s  válkami v  Jugoslávii. Lidé zkrát­ka a dobře směli chvilku pobýt, dokud nebude návrat bezpečný, a pokud se člověk zase vrátil, odnášel si s sebou drobný příspěvek jako poděkování, že se nestal zátěží, jakou by představovalo jeho setrvání. Tím se celá činnost vydávala za akt dobrovolnosti. Což byla čirá lež. Zásadní na novém pojmu migrace každopádně bylo – pokud to Sara správně pochopila –, že se návrat stal stejně důležitým momentem jako integrace. Z toho bylo možné vyčíst o soudobých hodnotách společnosti ledacos. Podle ní.

44 /

Staré volvo dorazilo do Slagsty, která se jako umělá idylka mačkala k jezeru Mälaren před zatíženými názvy jako Fittja, Alby, Norsborg či Hallunda. Zde nicméně stál kromobyčejně nevzhledný motel Norrboda, protáhlá pětipatrová budova v tom nejčistším stylu sedmdesátých let. Obě inspektorky zůstaly chvil­ku v úžasu stát. Obě si v témže momentu žádaly okamžitý vhled do srdce architekta. A nejspíš se jim právě tohoto dostalo, když vkročily do uniformních chodeb s odpudivým zátěžovým kobercem barvy moči, která se doplňovala s barvou zažloutlé laminátové tapety na stěnách a stropu. Takový obrázek případné nové domoviny se tedy servíroval novým Švédům. Nejspíš to představovalo aktivní prvek návratové politiky. Za liduprázdnou recepcí našli kancelář ředitele; jen další mezi motelovými pokoji. Jörgen Nilsson je vykročil přivítat s ner­vózní srdečností. Saře se zdálo, že ten typ člověka dobře zná. Idealista ze šedesátých let, který chtěl kdysi změnit společnost od základů, a místo toho se najednou proměnil v bachaře v  kanceláři. Grimasa zahořklosti uprostřed porostu vousů… Ne, byla nespravedlivá. Určitě dělal, co mohl. Jörgen Nilsson každé pokynul k jedné židli v této veskrze ano­nymní kanceláři. Sám se usadil na okraji stolu a  spustil s veškerou energií sebeospravedlňujícího: „Čtyři pokoje jsou opuštěné. V každém z nich bydlely dvě ženy. Osm zmizelých žadatelek o azyl.“ „Co to znamená ‚zmizelých‘?“ zeptala se Sara Svenhagenová nevinně. „Že se ráno měly hlásit,“ odpověděl s překvapeným pohledem Jörgen Nilsson, „ale nepřišly. Zašel jsem k nim do pokoje – bydlely hned vedle sebe – a zjistil jsem, že jsou pryč.“ Kerstin Holmová cítila, že by měla situaci vysvětlit. „Jsme ze Státní policie,“ řekla. „Záležitostmi uprchlíků se běžně nezabýváme.“

45 /

„Ze státní?“ zvolal Jörgen Nilsson a znatelně pobledl. „Vždyť tu jde jen o pár… ženských, které se rozhodly zmizet. To se někde ve Švédsku stane skoro denně.“ „Jenže tady se toho dělo trochu moc a trochu často, nemám pravdu?“ „Byl jsem zproštěn všech obvinění. Udali mě zahořklí vypovězení uprchlíci. Zcela bezdůvodně. A vy to moc dobře víte.“ Sara Svenhagenová se trochu zavrtěla a zeptala se: „Co jste měl na jazyku místo ‚ženských‘?“ Jörgen Nilsson na ni zůstal přihlouple zírat. „Co?“ vykřikl. „To do prdele nemáte nic lepšího na práci?“ „Chystal jste se říct něco jiného než ‚ženské‘. Odmlčel jste se, jako byste spolknul něco, co vám málem uklouzlo. Co to bylo?“ Koutkem oka zahlédla Kerstinin uznalý pohled. Zahřál. „Nechápu, o čem mluvíte,“ prohlásil Nilsson, vstal ze stolu a začal rázovat sem a tam po oněch nepočetných metrech čtverečních. Působilo to trochu nuceně. Kerstin Holmová si pod ret zastrčila porci tabáku. Pak z kapsy vytáhla kus papíru, se zlomyslnou pečlivostí ho rozložila a nakonec z něj začala předčítat: „Nastěhovali jste se sem v září loňského roku. V říjnu tu byl odhalen rusko-litevský gang pašující cigarety. V prosinci nelegální dovoz coca-coly z Turecka. V únoru tu bylo zatčeno pár Gambijců, co v pokojích přechovávali značné množství heroinu ke kouření. A v březnu se objevila obvinění z prostituce. Nebylo to třeba slovo ‚kurvy‘, co jste spolkl?“ Jörgen Nilsson dál chodil sem a tam po malé kanceláři. Vypadal, že teď má navzdory svému exaltovanému stavu napilno, aby zvážil všechny výhody a nevýhody. Pak dospěl k rozhodnutí, zastavil se a vrátil se na své místo na hraně stolu. „Ano,“ a upřeně hleděl na Kerstin Holmovou. „Musíte pochopit, jak těžké je rozhodovat. Žadatelé o azyl tu sedí zavření celé měsíce, často roky. Je jasné, že se jim během té doby musí umožnit žít sexuálním životem. Je to jako sud se střelným prachem

46 /

už od samého začátku a omezovat jejich sexuální život by se rovnalo sirce přiložené k zápalné šňůře. Ale někdy jsou zúčastněné strany snad až příliš početné. Tak říkajíc. Ohlásit to by znamenalo jejich okamžité vyhoštění. Snažím se být tolerantní. A ano: tu a tam jsem oko přimhouřil až moc. Je to moje forma občanské neposlušnosti. Vždyť nemůžu být jako bachař z koncentráku, krucinál.“ „My taky nemáme v  hledáčku vás,“ uklidňovala ho Holmo­vá a náhle k tomuto frustrovanému muži pocítila sympatie. „Máme strach, že se těm ženám něco stalo. Proč by se chtěly vypařit, kdyby tady mohly – s vaším požehnáním – své podnikání provozovat relativně nerušeně? Vždyť tu mají přece jen prostory zdarma.“ „Ačkoli je pochopitelně možné, že se tu nějaká forma nájmu platí,“ podotkla Sara Svenhagenová a pohlédla na Kerstin Holmovou, která se lehce nesouhlasně zašklebila. Bylo ale zřejmé, že nesouhlasí s myšlenkou, nikoli s dotazem. Výpad Jörgena Nilssona předcházel chvíli těkající pohled. Pak to přišlo: „Jsem z něčeho obviněn? Řekněte na rovinu, proč jste tady. Vy mě vážně obviňujete ze sexuálního zneužívání žadatelek o azyl? Jen to řekněte nahlas! Myslíte, že jsem rozkrájel osm ženských na kousky a sežral? Tohle si myslíte?“ Sara cítila, že možná – ale opravdu jen možná – zašla příliš daleko. Spontánně na sebe vzala roli „zlého policajta“, aniž si to promyslela. Přišlo to úplně samo od sebe. „Jak už jsem říkala, vás v  hledáčku nemáme,“ mírnila ho vlídně. „Ale je důležité, abyste se pečlivě zamyslel. Protože vy se teď zamyslíte, pane Nilssone. Stalo se v posledních dnech něco neobvyklého? Co se dělo včera večer, v noci, dnes ráno? Kdo ze sousedů mohl něco zahlédnout? Kdo o tom podniku s červenou lucernou ví? Které zákazníky znáte? Mají pasáka?“ Kerstin počkala, až Sara skončí. Pak vstala, přistrčila Jörgenu Nilssonovi blok a tužku a řekla:

47 /

„Prosím klíče od pokojů. Půjdeme si to tam prohlédnout a vy zatím sepíšete odpovědi na zmíněné otázky. Dále nám poskytnete co nejkompletnější informace o pohřešovaných ženách.“ Klíčky se ocitly v její dlani, a když policistky opouštěly ředitelovu kancelář, zřetelně slyšely škrábání propisky o papír, horečné, jako asi píše člověk, kterému někdo drží nůž na krku. Procházely chodbou s neutrálními výrazy – dokud nedošly za roh ke schodišti. Tam se začaly chichotat jako školačky. Přešlo je to. Když vkročily na schodiště, zadeklamovla Kerstin Holmová drsným hlasem: „Je důležité, abyste se pečlivě zamyslel.“ „Najednou mě to trklo,“ řekla Sara s lehkým sebeuspokojením a projela si rukou své nakrátko ostříhané blond vlasy. „Proč by měl zamlčovat, že ve středisku funguje prostituce?“ „Zrovna když mi začínal být sympatický. Vážně jsem mu skočila na tu občanskou neposlušnost. Taková stará rašple jako já, a jsem naivnější než ty. To mě děsí.“ „To neříkej. Všechno to svinstvo, co jsem viděla, když jsem dělala na pedofilech… To k závidění není. A nejsi žádná stará rašple.“ „Jsem,“ řekla zcela vážně Kerstin Holmová. Došly k pokojům zmizelých žen, čtveřici dveří vedle sebe uprostřed zdánlivě nekonečné chodby ve druhém patře. Pokoj 224, 225, 226 a 227. Po značném zápolení s klíči vkročily do prvního pokoje – 224. Naproti sobě u stěny dvě postele, prázdný psací stůl, pár otevřených a prázdných skříní, příšerné zářivky na stropě a všude ten zátěžový koberec žlutý jako moč a zažloutlá laminátová tapeta. Bylo zjevné, že nějaká zvláštní atmosféra v nabídce bordelu místo neměla. Tady se prodával syrový sex, nic jiného. Dokonce i noční lampičky měly zářivky. Chvíli zamyšleně postávaly. „Co praví intuice?“ Kerstin svou otázku adresovala stejnou měrou Saře jako sama sobě. „Má smysl sem povolávat techniky? Vzaly prostě roha? Nebo se jim něco přihodilo? Saro?“

48 /

„Otisky prstů, sperma…,“ přemýšlela Sara nahlas. „To je otáz­ka… Nepodíváme se nejdřív do ostatních pokojů?“ Ostatní pokoje byly podivuhodně identické. Po pravdě řečeno se daly stěží rozeznat jeden od druhého. Bylo to jako v klasickém zlém snu: ať člověk otevřel kterékoli dveře, vstoupil do téhož pokoje. Věděly, že aby vůbec začaly tušit, co se tu přihodilo, čeká je spousta dlouhých výslechů. A  pak už bude na techniky pozdě. Musely dát na intuici. Nasát atmosféru pokojů. Pokusit se zachytit nějakou drobnou stopu toho, k čemu zde došlo. Pomyslely na dekret z vyšších sfér – totiž vedoucího oddělení Ředitelství Státní policie Waldemara Mörnera –, který personálu kladl na srdce, aby omezil využití Státní kriminalisticko-technické laboratoře na minimum, jelikož jejich služby jsou, citujme: „zpropadeně mastné“. Zůstaly chvíli stát a nasávaly atmosféru. Pak obě současně přikývly. „No,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Úplně normální to není.“ „Ne,“ přidala se Sara Svenhagenová. „Úplně normální to není.“ A zavolaly kriminální techniky. Což nebylo snadné. Měli totiž plné ruce práce někde jinde. „Ve Skansenu?“ vybuchla Kerstin Holmová do mobilního telefonu. „Co sakra dělají tam? Rosomáčince?! No jo, asi znají Ellroye…“ Ukončila hovor se svým nadřízeným, kriminálním komisařem Janem-Olovem Hultinem, a zavrtěla hlavou. Vrtět hlavou ještě pořád trochu bolelo. Ani ne před rokem ji trefila kulka tak, že zanechala lebku v oblasti levého spánku tenkou jako skořápku. Vlasy tu odmítaly růst. Nenápadně si sáhla na holou skvrnu, kterou její černý rozcuchaný účes dokázal při troše úsilí zakrýt. „Neptej se,“ řekla jen, zatímco zamykala dveře, a vydala se po schodech dolů.

49 /

Když se vrátily do kanceláře, stihl Jörgen Nilsson popsat už desítku papírů formátu A4. Podívaly se na sebe a zasténaly. Čekalo je dlouhé odpoledne.

6/

Kriminální komisař Jan-Olov Hultin trčel v zácpě a pokoušel se vypočítat, jakou část svého života už v kolonách proseděl. Když číslice začaly stoupat k astronomickým výšinám, raději od této aktivity upustil. Podle všeho seděl někde v zácpách déle než rok. Ta představa byla nesnesitelná. Bylo mu šedesát tři let a z nich více než rok strávil v dopravních zácpách. Tomu se nejspíš říká pokrok. U Norrvikenu v Sollentuně vyjel na dálnici E4, protože jeho obydlí leželo na vysoce atraktivním pozemku na břehu jezera Ravalen. Dodnes sem přicházeli zločinní realitní makléři a pokoušeli se pozemek koupit za dumpingovou cenu. Toho posledního odehnal nabroušenými hráběmi. Zločinný realitní makléř se pomočil a s pláčem v hrdle volal: „Vrah je zahrádkář!“ Jan-Olov Hultin toho pak po zbytek dne litoval. Nebylo to ani před rokem, co zabil člověka. V hotelovém pokoji ve Skövde. Navíc vrazil služební zbraň do úst neozbrojenému muži a chybělo málo, aby zastřelil i jeho. Arto Söderstedt mu v tom zabránil. Tenhle dluh bude jen obtížně splácet. Povolit mu bez váhání pár měsíců neplaceného volna bylo samozřejmostí – i když to bylo v rozporu se všemi pravidly a nařízeními. Často – až příliš často – se stávalo, že se Hultin vracel do ono­ho hotelového pokoje ve Skövde. Člověk to pochopitelně mohl nazývat snem. Nejspíš to i sen byl. Ale nepřipadalo mu to tak. On se ocitl skutečně tam. Bylo to nesmírně podivné. Celý průběh událostí, každičký detail se opakoval; a zvláštní na tom bylo, že po celou tu dobu věděl, co se stane, a přesto s tím nedokázal nic udělat. Noc co noc – při plném vědomí toho, co se stane – to byl nucen prožívat znovu. Paul Hjelm zastřelil darebáka a dostal

50 /

kulku do paže. Kerstin Holmovou postřelili do hlavy. A Jan-Olov Hultin zabil člověka a dalšímu vrazil zbraň do chřtánu. Zabít člověka není tak snadné. Události ve Skövde byly součástí podivné, komplikované série zločinů z loňského léta, která si vysloužila velkou pozornost médií. Předchozí případy skupiny A zvládli novináři shrnout celkem snadno pod pojmy „vraždy mocných“ a „Kentucký vrah“, ale s tím třetím to bylo obtížnější a ještě štěstí, že tisk nedokázal sledovat všechny jeho zvraty. Vznikla slátanina podivuhodných hesel – „kumelský atentát“, „sickelský masakr“, „přestřelka ve Skövde“, „hornstullská razie“ – a ani ten nejostražitější čtenář si nedokázal tyto jednotlivé incidenty spojit v jeden celek. Ale celek tu byl. A nijak zvlášť pěkný. Znovu se pustit do práce bylo pro všechny dost obtížné. Hultin se vrátil jako výkonný šéf skupiny A poté, co byl nedobrovolně „odejit“ do důchodu. To formálnímu vedoucímu skupiny, Waldemaru Mörnerovi, nikdy nemínil odpustit. Stávalo se, že kolona začala už u Norrvikenu, když vyjel na E4. Bývaly to útrpné začátky dne. Tohoto časného květnového rána naštěstí dojel až k Ulriksdalu, než sklapla past. Déšť se jen řinul a on seděl uprostřed nehybné zácpy a náladu měl pod psa. Mimo jiné i proto, že se pomočil. To se mu ale stávalo pořád. K těmto účelům nosil speciálně uzpůsobenou plenu. Trpěl chronickou inkontinencí a nezbývalo, než se do tohoto kyselého jablka zakousnout. Vzdát to a jít do invalidního důchodu, nebo se na to vykašlat. Ignorovat to. Zvolil druhé. Ale čím víc nad tím přemýšlel, tím jasněji vyvstávala souvislost mezi neduhem a těmi plamennými výbuchy zuřivosti, které před pár lety končívaly jen hlavičkou rozbitým obočím spoluhráčů, které však postupně eskalovaly s vyvrcholením ve Skövde. Ale v posledním roce se mu – až na incident s hráběmi – dařilo držet svého principu „žít a nechat žít“. I pokud šlo o plevel, který bujel jako nikdy dřív.

51 /

Poslední případ mohl úplně klidně skončit tím, že by od skupiny odešlo několik jeho kolegů. Byl to nesmírně náročný případ. Naštěstí všichni zůstali, živí a zdraví. Náhle si uvědomil, že je čím dál víc bere jako své děti. Věděl, že to není správné. On, který víc než kdokoli vládl schopností oddělovat práci od soukromí, měl dojem, že začal být na stará kolena sentimentální. Tolik toho spolu prožili, že je to stmelilo jako žádný jiný tým, v němž pracoval. Když čert zestárne, dá se na modlení. Na krátký okamžik bezohledné upřímnosti shledal, že Paul Hjelm, Kerstin Holmová, Jorge Chavez a Arto Söderstedt, Viggo Norlander a Gunnar Nyberg, a dokonce i nováček Sara Svenhagenová, dcera přítele Brynolfa Svenhagena, byli jeho dětmi víc než jeho vlastní synové, oba staří mládenci a draví podnikatelé, kteří přijeli tak maximálně na Vánoce, a to se pořád jen dívali na hodinky a v jednom kuse telefonovali. Jan-Olov Hultin se ponořil do kalné tůně smíšených pocitů. Pak už toho sentimentálního fňukání bylo dost. Dorazil k policejní budově. Kam se poděl ten čas, se mu už nikdy nepodařilo zjistit, jakkoli byl ostřílený detektiv. Ony časové proluky zůstávaly jedním z největších tajemství života. Vůz zaparkoval. Kriminální komisař prošel policejní budovou. Kriminální komisař dorazil do kanceláře. Aktovka opřena o  stůl. Pohled na hodinky. Návštěva toalety. Výměna pleny. Smítko z levého oka odstraněno. Chůze po chodbě. Dveře otevřeny. V bojové centrále nikdo. Stop. Jakmile záležitosti běžely podle rutinního pořádku, získal svět charakter telegramu. Ale teď se zastavil. Stop. Kde byl jeho tým? Proč bezútěšná zasedací místnost, pro niž se – ne tak úplně bez ironie – vžilo označení „bojová centrála“, zela prázdnotou? Kriminální komisař Jan-Olov Hultin se znovu podíval na náramkové hodinky. Byly tři minuty po půl deváté. V půl deváté měla začít ranní porada. I když skupina A nebyla zrovna vzorem dochvilnosti, alespoň někdo by tu být měl.

52 /

Hultin se ráznými kroky vydal ke své katedře, kde měl ve zvyku trůnit jako starý kantor, který odmítá odejít do důchodu. Zdvihl sluchátko a vytočil číslo na přesný čas. Slečna „Přesný čas“ mu svým lidským, až příliš lidským hlasem oznámila: „Osm, šestnáct a deset. Píp.“ Ačkoli to „píp“ asi neříkala ona. Teď se Jan-Olov Hultin jal uvažovat o černých dírách v časoprostorovém kontinuu, o gravitační dilataci času a podobných záležitostech. Cestoval během své koupele v kalné tůni smíšených pocitů v jiném, paralelním čase? Za čtyřicet let se jeho náramkové hodinky kvalitní švýcarské značky Patek Philippe nezmýlily o víc než pár sekund. Z ničeho nic šly o čtvrt hodiny napřed. A to se stalo právě během onoho času, který podle všeho zmizel. Naskočila mu husí kůže a on nechal myšlenky plynout dál. Je dobře známo, že v gravitačním poli čas běží pomaleji než mimo něj. Čím slabší gravitační pole, tím rychleji čas běží. Hodiny umístěné na Mount Everestu jdou rychleji než hodiny v Mariánském příkopu. A co se s časem děje za vysokých rychlostí, ukázal už Einstein v teorii relativity – stockholmská zácpa se takovou rychlostí pohybovala jen sotva. Co když je to ale naopak? Co když je kolona tak zvráceně pomalá, že na okamžik zrušila gravitaci, a přiměla tak čas běžet rychleji? Co když Bůh pravil: „Konec hloupostí, děti moje. Dřepíte si po jednom v autech, co ze sebe zvrací oxid uhličitý, který pustoší svět. A ještě ke všemu se sotva hnete z místa. Musím vám dát znamení, že máte přestat blbnout a začít alespoň se spolujízdami, když už nic jiného. Alespoň tři v každém autě, a můžete používat pruh pro veřejnou dopravu.“ Tak pravil Mocný ke Zdaleka ne tak mocnému, jenž nyní vzhlédl a spatřil dvanáct více či méně pozorných oči, jak se upírají právě na něj. Pohlédl na hodinky. Ukazovaly tři minuty po půl deváté. A vteřinová ručička se pohybovala naprosto normálně. Jan-Olov Hultin na okamžik zaváhal. Uvědomil si, že stojí na křižovatce. Byla to paralela s  inkontinencí. Mohl do ní

53 /

zabřednout. Mohl zasvětit život hledání vysvětlení, proč zrovna jeho postihl tenhle zlovolný, potupný a permanentně trapný zdravotní stav. Pochopil však, že by se nikdy vysvětlení nedobral. Uvědomil si, že by uvízl v nekonečné recidivě bezútěšných úvah, které by se vší pravděpodobností skončily závislostí na drogách nebo sebevraždou. Smířil se s nevyzpytatelnou hrou osudu, natáhl si plenu a život šel dál. A teď? Co to bylo za mystický zážitek, který právě pocítil? Moderní varianta Mistra Eckharta nebo svatého Františka? Nebo se staré hodinky prostě pomátly? Co se to stalo s časem? Dospěl k rozhodnutí. Dá hodinky do opravy. A jestli se to stane ještě jednou, nechá si udělat vyšetření CT, aby se zjistilo, jestli nemá nakročeno k mrtvici. Neb hlas boží zněl pozoruhodně podobně jako jeho vlastní. Jednou, mnohem později v životě, měl prožít tentýž pocit naprosté nepřítomnosti. Tehdy už stihne odejít do důchodu celkem třikrát, a přesto bude zpět na vedoucí pozici v souvislosti s odpálenou bombou ve stockholmském metru. Tehdy bude sedět v jedné z místností na chodbách Bezpečnostní a informační služby Státní policie s jejími nejvyššími představiteli i skupinou A a bude jím probíhat tentýž pocit naprosté neskutečnosti. Ve chvíli, kdy budou odhalena nejvyšší státní tajemství, pocítí přesně tento stav. To však bylo ještě daleko. Přejel zrakem shromážděnou skupinu A, odkašlal si, zalistoval hromadou papírů na katedře před sebou a zcela všedním hlasem oznámil: „Takže, drazí přátelé: denní program.“ Poočku si je prohlížel svými sovími brýlemi, aby zjistil, jestli se na nich něco neprojevilo. Vypadali úplně normálně. Ani náznak toho, že by si někdo tam venku všiml čehokoli nestandardního. Vydechl a pokračoval: „Včera jsme, jak známo, poprvé po dlouhé době zaznamenali několikero neobvyklých událostí. Nikdo z vás neváhal naplno

54 /

angažovat kriminální techniky a účet ještě zvedne Mörnerovi tlak. Zachovali jste se však samozřejmě správně. To znamená, že tu máme tři probíhající případy, protože Viggo s Gunnarem převzali celou tu vlakovou potyčku. Posunuli jsme se tam nějak, Gunnare?“ Než Jan-Olov Hultin upřel pohled na Gunnara Nyberga, letmo mrkl na hodinky. Ukazovaly půl a pět. Čas byl podle všeho zase zpátky tam, kde měl být. Bezprostředně následující pohled na podobu Gunnara Nyberga byl skoro stejně šokující jako vždy. Ale jen skoro. Touto dobou si totiž Hultin proti všemu očekávání už začal zvykat na skutečnost, že Nejtlustší policista Švédska abdikoval. Ze sto čtyřiceti šesti kilogramů jich dnes zbývalo něco přes sto. Gunnar Nyberg dokázal nemožné. Zhubl. A jelikož bývalý Mr. Sweden zřídkakdy dělal něco polovičatě, zhubl důkladně. Shodil čtyřicet kilo. A to za pomoci celého arzenálu: zdravé výživy, běhání, plavání, dokonce akupunktury a reflexní terapie. Bylo to skutečně působivé. Nyberg si zcela jasně uvědomil, že jeho motiv, který vše ostatní zatlačil do pozadí, prokoukl úplně a dočista každý. Dokonce mu i pomáhali. Ale dosud se na něj štěstí neusmálo. Potřeboval ženu. Jistě, několikero členů skupiny A ho „zásobovalo nezadanými dámami“ z okruhu svých známých. Absolvoval několik rande a už začínal mít plné zuby všech těch angloamerických výrazů, které se kolem schůzek s opačným pohlavím jen rojily. Opačného pohlaví naopak plné zuby neměl ani v nejmenším. Dvě desetiletí trvající dobrovolný celibát byl přerušen. Gunnar Nyberg se už nemusel oddávat sebemrskačství jako středověký mnich. Došel usmíření se svými dětmi, a dokonce i s bývalou ženou, na níž se během dopingové psychózy v období, kdy se věnoval kulturistice, dopustil strašného násilí. Pilně se stýkal se svým vnoučkem Bennym v Östhammaru, jemuž brzy budou tři roky a kromě toho se měl dočkat sourozence, sestry, jak ultrazvuk nechtěně prozradil.

55 /

Bohužel musel přiznat, že ona dáma, která si vysloužila tu pochybnou čest ho z celibátu vysvobodit, jeho paměti unikala. Jako by nestačilo, že si nevybavoval její jméno. On si nevzpomínal ani na to, jak vypadala. Samou nervozitou lezl po zdech svého staromládeneckého třípokojového bytu u Nackého kostela, kde působil jako nejhlubší bas z celého sboru. Vzpomínal si ovšem, že za tím vězel Viggo Norlander. Byla to totiž kolegyně Viggovy čerstvé partnerky Astrid ze Státního archivu, dáma ve věku něco přes čtyřicet let. Měli se setkat u něho doma, než zajdou do hospody v nákupní galerii. To si pamatoval, ale dál už paměť vypovídala poslušnost. Měl dojem, že do hospody se už nevydali. Vybavovala se mu jakási vágní vzpomínka na překvapivě okamžité erotické události. Dál už paměť nesahala. Víckrát se už neviděli a jediným přetrvávajícím dojmem byla Norlanderova replika následující o několik dní později a pronesená s mnohoznačným úsměvem: „Do dneška nevstala z postele, ty syčáku.“ Pravděpodobně to bylo míněno jako uznání, a ne jako výčitka, Gunnar Nyberg však neměl nejmenší potuchy. Pro jistotu se s ní už nikdy neviděl. Zato s jinými ženami ano. Čím víc hubl, tím byl sebejistější, a v současnosti byl jen v očekávání potěšení, která opačné pohlaví skýtalo. Cítil se připravený na něco stabilnějšího. Odkašlal si a řekl: „Znáte přece podrobnosti takzvané vlakové potyčky. Noční příměstský vlak ze směru Kungsängen. Tři profesionální sprejeři kompletně zrenovují jeden vagon, kde sedí skupinka etyliků. Pět plnokrevných násosků kolem čtyřiceti je morálně pohoršeno tím dílem zkázy a pustí se do sprejerů, což jsou slušně trénovaní mladíci kolem dvaceti. Dojde k úctyhodné rvačce. Dva ožungři skončí s otřesem mozku, jeden sprejer přijde o život, všichni si odnášejí více či méně vážná zranění. Když vagon zastaví ve stanici Karlberg, nastoupí jistý důchodce s gaučovým psíkem do krvavé lázně. Čistě policejně vzato je to přesně tak

56 /

nudné, jak to zní. Doufám, že zmíněné nové události jsou stimulující o něco víc. My s Viggem nemáme nic nového. Všichni zúčastnění byli zadrženi a obviněni. Kromě důchodce, který utrpěl infarkt myokardu. Už je konečně mimo nebezpečí.“ Hultin znovu zašilhal po hodinkách. Zdálo se, že je vše v pořádku. Přikývl a poděkoval Nybergovi. „No vida,“ prohlásil. „Vlakovou potyčku můžeme tímto považovat nejspíš za uzavřenou. Čas na bestiální lasicovité šelmy.“ Jorge Chavez vzhlédl od rozličných papírů a vrhl pohled na Paula Hjelma, který naznačil, že to nechává na něm. „Znáte hyenu severu?“ Známostí s  hyenou severu se zjevně nikdo pochlubit ne­ dokázal. „Takto se také přezdívá rosomákovi. Německy Vielfraß, veležrout. Toto jméno si vysloužil pro svou bezbřehou žravost. V létě se živí drobnými zvířaty, ale v zimě si klidně dá i soba nebo dva. Včerejšího večera rosomáky ze Skansenu zjevně přepadly zimní nálady, protože tato stvoření, která neváží ani třicet kilogramů, zbaštila celého člověka i s botama. Doslova a do písmene. Zbylo nám pár útržků látky ze světle růžového obleku, segment holenní kosti včetně křížové spojky na osm milimetrů silné červeno-fialově pruhované polypropylenové šňůře, pravý ukazováček plus toto.“ Ukázal značně pochroumanou kartu. Byla to piková dáma. „Na pikové dámě se nacházejí zbytky pravděpodobné příčiny nenasytnosti našich veležroutů. Kokain. Analýza zbylé svaloviny a  krve ukazuje totéž: totiž že naše oběť nedávno zkonzumovala nezanedbatelné množstí kokainu. Jelikož byla droga přítomná v krvi, pobídla rosomáky v jejich nezřízenosti. Všichni přece víme, že se nejhorší zvěrstva, kupříkladu za války, páchají pod vlivem drog. Zjevně se zvířecí říše v tomhle ohledu od té lidské nijak zvlášť neliší. Rosomáky ze všeho toho kokainu prostě chytil amok a podle všeho zhltli celou kostru

57 /

včetně lebky. Najít ji se každopádně nepodařilo. Tchánovým pracantům z kriminalistické laboratoře se ovšem podařilo zajistit jak analýzu DNA, tak i zcela přijatelný otisk prstu. Ani jedno se nicméně nevyskytuje ve švédských registrech, a tak jsme je poslali Interpolu a  Europolu. Otisky oběti se nenacházejí ani na dřevěné ohradě kolem příkopu. Žádný z otisků prstů, které se tam našly, ostatně v rejstříku trestů není. Prst, který byl dost pořezaný, byl samá hlína, identického složení jako půda nejblíže jižního rohu výběhu rosomáků, kde je sráz od vyhlídky diváků nejprudší. Na jistém místě v této půdě se nalezla krev a stopy kůže oběti, konkrétně v pěti písmenech, která byla do hlíny vyryta pravděpodobně prstem. Slovo, pokud to je slovo, lze číst jako: ‚Epivu‘. Počáteční E je verzálka, zbytek minuskule, tedy malá písmena. Vzbuzuje to ve vás nějaké reakce?“ V nikom to žádné reakce nevzbuzovalo. „Ne. U nás taky ne. A můžu oznámit, že ani na internetu. Ani jediný výsledek.“ „Tolik k rosomáčímu výběhu,“ navázal Paul Hjelm. „Šňůra kolem nohy nás vedla k tomu, že jsme příliš rychle začali předpokládat, že byl na místo dopraven, nejspíš v bezvědomí nebo rovnou mrtvý. Zareagoval jsem vlastně příliš pozdě. Přijel jsem z nemocnice Astrid Lindgrenové, kde jsem se setkal s holčičkou, kterou postřelil neznámý pachatel záhy po desáté hodině včerejšího večera. Na Djurgårdenu, nedaleko východního okraje Skansenu. Pokud odhadneme dráhu kulky a následujeme ji, dovede nás k oplocení Skansenu v úrovni ohrady s vlky. Ne zrovna štěstím zářící technici byli tudíž nuceni svou činnost rozšířit i na vlčí výběh. Nakonec se nalezly tři předměty: krev naší oběti nahoře na oplocení, dokonce i na ostnatém drátu nataženém nad ním, a navíc na betonové zdi u vyhlídky pro návštěvníky na opačné straně, roztržený řetěz na krk z osmnáctikarátového zlata a pistole ráže devět milimetrů staré dobré značky Luger opatřená tlumičem. Zásobník byl prázdný. Zkušební střelba prokázala dokonalou

58 /

shodu s kulkou, která byla vyjmuta z paže desetileté Lisy Altbrattové. Ta mimochodem vše přečká bez trvalých následků.“ „Shrňme si to,“ převzal slovo Chavez. „Kdo je náš muž? Má na sobě letní světle růžový oblek a na krku masivní zlatý řetěz, šňupe kokain z pikové dámy a je vyzbrojen lugerem s nasazeným tlumičem. Otisk z jediného zachovalého prstu – naštěstí pravého ukazováčku – se nachází na všech třech předmětech: kartě, řetězu i pistoli. To je zcela jasné. Co je zač?“ „Vyděrač?“ navrhl Nyberg. „Dealer?“ zkusil to Norlander. „Pornoherec?“ kontroval Nyberg. „Pasák?“ vykřikly ve stejném okamžiku Kerstin Holmová a Sara Svenhagenová. Obě ženy se po sobě chvíli dívaly. „S tím počkáme,“ rozhodl autokraticky Chavez. „Každopádně to doslova smrdí podsvětím. Nemáme ho v rejstříku, takže to nejspíš bude cizí státní příslušník. Kdyby to byl Švéd, tak už nám určitě počítače na identifikaci otisků prstů spustí pořádný povyk.“ „Co se tedy děje?“ pokračoval Hjelm. „Někdo ho pronásleduje mezi stromy Djurgårdenu. On střílí, ale nemáme žádné známky toho, že by trefil kohokoli jiného než Lisu Altbrattovou. Dorazí k plotu a rozhodne se ho přelézt, přestože hned vedle plotu vede pěšinka. Na co to ukazuje? Možná na zoufalství, hluboký děs. Pořeže si o plot prsty, bez váhání se chytí ostnatého drátu, který se mu zabodne hluboko do dlaní, vrhne se k vlkům, kteří měli podle všeho naštěstí plné žaludky.“ „Jen taková možnost,“ ozvala se zamyšleně Kerstin Holmová. „Jsou tu vůbec nějací pronásledovatelé? Nemůže se jednat o drogovou psychózu? Jediné, co hovoří pro to, že se tu stal zločin, je přece ta šňůra na noze. Nemohl ji tam mít z nějakého jiného důvodu, co já vím, sexuálního, co nějaká pornografická ozdoba třeba? Třeba ho pronásledují jen jeho vlastní démoni a on k rosomákům spadne z čiré paniky?“ Chvíli bylo ticho. Chavez si četl v papírech.

59 /

„Šňůra byla ukousaná,“ řekl tiše. „Nemáme žádný důkaz, že byla uvázaná kolem obou nohou. Takže mohla být jen na jedné z nich, jako ozdoba. Ale,“ dodal trochu silnějším hlasem, „je to skutečně pravděpodobné?“ „Zásadní přece je, jestli tam vůbec jsou nějaké jiné stopy,“ pokračovala Holmová. „Můžou být na různých místech, pokud se nemýlím: za plotem Skansenu, na plotě, u vlků, na zdi vedoucí z jejich výběhu, na asfaltu mezi vlky a rosomáky i u nich. Proč po sobě nezanechali žádnou stopu?“ Chavez se začal zuřivě přehrabovat svými papíry: „Ani on po sobě zjevně žádné stopy kroků nenechává. U vlků není po cestě mezi plotem a zdí skoro nic než samé kamení. Na asfaltu žádné stopy nejsou a ani na plotě u rosomáků.“ „Ale dole u rosomáků jeho stopy přece být musí,“ namítla Holmová. „Vždyť píše do hlíny. Musí přece být vzdušná. Jak vypadají stopy kolem těch písmen?“ Chavez přikývl – jako přikyvuje muž, který odvedl lajdáckou práci. „Jo, Kerstin… Jeho stopy nemáme. Máme stopy rosomáků, máme všeobecný rumraj, pravděpodobně i stopy po samotné hostině, ale žádné otisky bot. Nesmíme zapomínat, že později v noci pršelo.“ „Ale ne dostatečně, aby to spláchlo ten nápis…“ „Mohli ho tam hodit pevně svázaného,“ navrhl Paul Hjelm. „Třeba se během pádu zraní. Jediné, co stihne, je napsat ono slovo, které je z nějakého důvodu důležitější než se zvednout. Pak dorazí rosomáci.“ „A žádné stopy kohokoli jiného?“ nedala se Kerstin Holmová. „Ani na tom ostrém plotu u vlků?“ „Ne,“ zapíral Chavez zarputile. „Přesto se pokusme o rekonstrukci toho, co se u vlků stalo,“ navrhl Hjelm. „Takže, odhazuje pistoli, protože vystřílel celý zásobník. Chytré to není, ale pochopitelné ano. Slepá zuřivost. Ale proč roztrhne svůj drahocenný řetěz, tento luxusní prodlužovač penisu, a předhodí ho vlkům?“

60 /

„Další známka drogové psychózy,“ podotkla Holmová a Hjelm měl dojem, že ji zná dost na to, aby si všiml, že teď už to přešlo v lehké popichování Jorgeho, který se kabonil jako Škaredá středa. A Hultinův závěr mu od toho nijak zvlášť nepomohl: „Takže ani nevíme, jestli vůbec došlo ke zločinu…“ „Ale ano,“ protestoval vášnivě Chavez. „Je to vražda. Jestli není, tak ať skočím k rosomákům, na mou čest.“ Skupina A na něj upřeně hleděla. Ovšem že každý z nich toužil po pořádném případu, všichni do jednoho. Už žádné vlakové potyčky. Ale nikdo po něm neprahl víc než Jorge Chavez, to bylo nad slunce jasnější. „To bude panečku ve Skansenu senzace,“ ozval se Viggo Norlander a vysmrkal se. „Lasse Berghagen mezi písničkami představuje publiku oroseného rosomákobijce z řad policie.“ „Drž hubu,“ pustil se do něho Chavez. „Já myslel, že tohle mám říkat já?“ ohradil se Norlander. „Upřímně řečeno,“ pokračovala Holmová, „to nepochopitelné ‚Epivu‘ a skutečnost, že radši napíše tohle, než aby si pokusil zachránit kůži – nemůže to naznačovat, že mu přeskočilo?“ „To ano,“ připustil Hjelm. „Já si taky myslím, že šílí. Je zdrogovaný a šílený hrůzou. Ale věřím, že jeho strach je oprávněný.“ „Jenže pronásledovatel zjevně k vlkům nepřelezl,“ upozornila Holmová. „Existuje nějaká jiná cesta dovnitř?“ Hjelm a Chavez si vyměnili pohled. A nebyl to pohled nijak krásný. „Budeme to muset podrobněji prověřit,“ odpověděl suše Hjelm. Hultin se napřímil, nenápadně se podíval na hodinky a po­ kračoval: „Zabrali jsme tím hodně času. Máme tu přece prodiskutovat ještě jednu událost. Kerstin?“ Kerstin Holmová působila trochu unaveně. Sáhla si na holou skvrnu na spánku a připadalo jí, že cítí, jak se myšlenky pod ztenčenou lebeční kostí rozpouštějí.

61 /

„Nemohla bys začít, Saro?“ požádala ji. Sara Svenhagenová, která seděla po celou dobu mlčky, vypadala překvapeně. Vnímala se jako Kerstinina podřízená a čekala, že se zapojí tak maximálně nějakou tou kusou narážkou pro další monolog. Lokla si příšerně studené kávy, obličej se zkřivil výraznou grimasou, načež se vzchopila a začala vyprávět: „Osm žadatelek o azyl, které se vší pravděpodobností provozovaly prostituci, dnes v noci zmizelo z filiálky přijímajícího centra pro uprchlíky – motelu Norrboda ve Slagstě, kde bydlely a pracovaly. Ženy pocházely výlučně z východní Evropy. Tři z Ukrajiny, dvě z Bulharska, dvě z Ruska a jedna z Běloruska. Pokoj 224 obývaly Rusky Natalja Vaganova a Tatjana Skoblikova, pokoj 225 Ukrajinky Galina Stěnina a Lina Kostěnko, pokoj 226 Ukrajinka Valentina Dončenko a  Běloruska Světlana Petruševa, a v pokoji 227 bydlely Bulharky Stefka Dafovská a Marija Bagrjana. To si jistě budete pamatovat. Včerejší den až do pozdních večerních hodin jsme věnovaly rozhovorům s obyvateli sousedních pokojů. Že prodávají sex, bylo patrně veřejné tajemství. Získaly jsme celou řadu jmen jejich zákazníků, a hlavně jsme si vytvořily poměrně dobrou představu o tom, jak bylo možné tuto činnost provozovat. Ředitel Jörgen Nilsson nejenže nad ní přivíral oko, ale ledacos naznačuje, že se na tom sám podílel. Jako zákazník. Myslím, že ho v branži už moc dlouhá kariéra nečeká.“ Kerstin Holmová se vzpamatovala a navázala: „Klíčové byly dvě otázky. Kdy ženy zmizely? Napovídalo tomu něco předem? Že se nám podaří zjistit něco víc, jsme v daném okamžiku nemohly očekávat. Dověděly jsme se zatím toto. Asi tak poslední týden byly ženy nezvykle neklidné. Zjevně se stalo něco, co je znervóznilo. Na tom se sousedé vesměs shodnou. Podle všeho bylo celý středeční večer všech osm žen přítomno. Jeden svědek s určitostí tvrdí, že je slyšel mluvit cizí řečí, pravděpodobně rusky, dokonce ještě v půl třetí ve čtvrtek ráno. Když se měly v devět hodin ráno hlásit, byly pryč. Nikdo

62 /

ze sousedů – a to už jsme asi mluvily skoro se všemi – je neviděl ani neslyšel odcházet. To vše s tou výhradou, že většina výslechů probíhala prostřednictvím tlumočníka.“ „Takže ani nevíme, jestli vůbec došlo ke zločinu,“ podotkl pomstychtivě Chavez. Holmová se na něho pobaveně podívala. Svenhagenová se na něho podívala vztekle. Jako manželka, když se choť chová dětinsky. „Ne,“ řekla Sara hlasem plným sebeovládání. „Ale přirozeně se ptáme, jestli je to pouhá náhoda, že někdo uštve neznámého muže pasáckého vzezření pár hodin před tím, než se vypaří osm prostitutek z centra pro uprchlíky. Dá se tu trošičku spekulovat. Byl to například jejich pasák? V takovém případě je pravděpodobné, že celou stáj zlikvidovala konkurence. V tom případě je docela dobře možné, že je všech osm žen po smrti. A v takovém případě máme na krku skutečnou sexuální válku. A bitvy mezi stájemi prostitutek obvykle znamenají i válku drogovou. Nebo to byl naopak pasák konkurenční, kterého sprovodil ze světa pasák těch osmi, než je posbíral a zmizel?“ „Tak moment,“ odkašlal si Hultin. „Co má tohle být, Saro? Máme vůbec nějaké konkrétní pojítko mezi těmito dvěma případy – které možná ani případy nejsou?“ „Nic konkrétního, to ne,“ přiznala Sara zkrotle. „Jen tušení.“ „Začínám mít opravdu dost všech těch vágních tušení,“ vyslovil velice zřetelně veliký náčelník a zašilhal po hodinkách. „Tak trochu konkrétněji,“ ozvala se Kerstin Holmová. „Neznámý muž s oním okázalým vzezřením ve stylu ‚já jsem v podsvětí Někdo‘ není nic obvyklého. Většinou jsou policii známí. Takže musel velmi pravděpodobně přijet nedávno. Už asi týden panoval mezi ženami ve Slagstě určitý neklid. Není nemožné prověřit případnou návštěvu muže ve světle růžovém obleku, který šňupe kokain a kolem krku má tlustý zlatý řetěz, v motelu Norrboda během posledního týdne. Tím bychom mohli získat i  popis.“ „To už zní líp,“ zabručel Hultin.

63 /

„Možná to byl sám Lasse Berghagen,“ navrhl Viggo Nor­ lander. „Když tu argumentaci trochu převrátíme,“ ozval se náhle Gunnar Nyberg. „Mohly to být samotné dámy, které pasáka pronásledují a strčí ho k hlodavcům severu?“ „Hyenám,“ opravil ho Chavez zakaboněně. „To sotva,“ namítla Holmová. „Byly ve Slagstě nejméně do půl třetí do rána. Několik svědků je slyšelo i vidělo kolem desáté, kdy náš muž přelézal plot k vlkům.“ „Měly tehdy zákazníky?“ chtěl vědět Hjelm. „Business as usual?“ Kerstin Holmová se na něho otočila s obtížně interpretovatelným pohledem, který ho málem přiměl couvnout. Od událostí ve Skövde ani ne před rokem byl vztah mezi nimi trošku napjatý. Tehdy ho trefili do paže a ji do hlavy. Leželi bok po boku a jejich krev se mísila pod nebesy, která se otevřela, a ona, úplně vyčerpaná, úplně promočená, úplně zkrvaven, zašeptala: „Miluju tě, Paule.“ Vyrovnat se s něčím takovým je těžká věc. Obzvlášť pro ženatého muže. Nakonec odpověděla: „V té věci jsme úplně jasno nezískaly. I to budeme muset blíž prověřit. Třeba tu jsou nějaké náznaky, že se v posledních dnech aktivita omezovala.“ „Takže,“ prohlásil Hultin a sklapl dokumenty. „Tím se nám začíná rýsovat denní program. Paul a Jorge se vrátí do Skansenu a podívají se na případné alternativy k lezení přes plot k vlkům. Musíme prostě a jednoduše zjistit, jestli tu stojíme před vraždou. Kerstin se Sarou se spojí s Viggem a Gunnarem a vyslechnou další účastníky ze slagstského hampejzu. I tam potřebujeme vlastně zjistit, jestli vůbec došlo ke zločinu. Možná jsme úplně vedle. Kromě toho vám můžu sdělit, že jsme obdrželi toto.“ Ukázal jim pohlednici se samými lahvemi vína. „Jo tak,“ rýpl si ještě pořád zakaboněný Chavez. „Dědicové.“

64 /

„Ano, od Arta Söderstedta z Chianti,“ potvrdil Hultin, posunul si soví brýle na špičku nosu a četl: „Vy rošťáci. Člověk se tu dře v potu tváře a šlape hrozny, zatímco vy si válíte šunky v jarnokrásném Stockholmu. Osudu různý každému připadne los. Mimochodem, víte, jak nejlíp rozdělit pět melounů mezi sedm osob? Jakékoli návrhy se s povděkem přijímají. Krájet je na kousky je šlendrián. Pozdravy z piniemi vonícího a vin santem zamlženého toskánského večera.“ „Mizera jeden,“ řekl Viggo Norlander.

7/

Putoval. Jako červ provrtával pod městem zvláštní vzorce. Napadlo ho, že tyto podzemní vzorce vytvářejí nápis, podsvětní text, který odpovídal tomu skrytému textu na zadní stránce jeho vlastního papíru. Tomu, který byl čím dál čitelnější. Čím dál víc se projasňoval – a byl čím dál neproniknutelnější. Zároveň. Bylo mu téměř devadesát let a byl emeritním profesorem. Jako starý neurovědec se rozhodl, že nepodlehne stařecké demenci, že nenechá mozkové buňky uchřadnout. Cílevědomě se věnoval tréninku mozku, udržování závitů v kondici. Četl kvalitní literaturu a noviny ve čtyřech jazycích, luštil ty nejobtížnější křížovky z Dagens Nyheter, každý den se prokousal alespoň jednou diferenciální rovnicí a hleděl na svět střízlivým, analyticky zkoumajícím pohledem. Až do okamžiku před několika dny, kdy se v jeho životě usídlilo nezřetelné, klouzavé přítomno. Byla to smrt. Ale smrt si většinou neklade podmínky. Smrt se obvykle neposadí člověku na několik dní bok po boku a nečeká, až se něco stane. Začal chápat, co se od něj očekává. Kdysi dávno, před více než půl stoletím, otočil svůj arch papíru. Byl celý popsaný. Stál tu příběh, v němž nebylo možné

65 /

pokračovat. Dospěl ke svému konci. Pokud chtěl sám žít dál, musel papír otočit a tvářit se, že je nepopsaný. Pak bylo možné psát dál. A žít dál. A on papír otočil. Nechal minulost za sebou a cíleně – dokonale přizpůsobeným mozkovým cvičením – ji vymazal. Text na zadní straně papíru zmizel a nový život započal. Švédský život. Teď, když se i švédský život chýlil ke konci, pochopil, co se po něm žádá. Musí otočit list a přečíst ten starý příběh. Ale ne tak, že ho prostě jen přečte. Příběh na něho dopadal jako údery, jako rány sekerou, jako kovové jehlice zavedené do spánku. Nevěřil, že starý člověk dokáže cítit s takovou intenzitou. Odporovalo to nejnovějším výzkumům mozku. Podíval se na ruku. Pod rukávem saka vykukovaly číslice. Číslice na ruce. Jakmile se na ně podíval, daly se do pohybu. Přesně jako on. Chystaly se ho opustit. To byla jedna z věcí, kterým nerozuměl. A v tom přišly výjevy, jako údery sekerou. Nad ním paže, nad ním nohy, nesmírně hubené nohy, nesmírně hubené paže, a před sebou viděl tvář obrácenou vzhůru nohama a viděl, jak spánkem proniká tenká jehlice, a viděl, jak se ta obrácená tvář křiví bolestí. A psal do knihy. Četl text, který do ní sám psal, a ta kniha vyprávěla o bolesti, o bolesti, bolesti, bolesti. A spatřil nový výjev. Vzal mu dech. Otevírá dveře. Otevírá vstupní dveře svého vlastního domu. Tady. Ve Švédsku. Ten výjev sem nepatřil. Otevírá dveře zevnitř a před nimi stojí muž bez nosu. Pak leží muž bez nosu mrtev před ním. Probudil se. Potil se víc, než by v jeho věku mělo být vůbec fyziologicky možné. Vlak metra projížděl temnými tunely dál a dál. Neměl ponětí, kde je. Nezáleželo na tom. Záleželo na vzorci. Nerozuměl. Stránky se zpřeházely. Rub a líc papíru se prohodily. Proč?

66 /

Pak spatřil nesmírně plavého muže v uniformě. Ten nesmír-­ ně plavý muž držel v ruce tenkou kovovou jehlici. Výjev zmizel. Vlak se blížil do stanice. Byl ve vagonu sám. Na krátkou vteřinu zavřel oči. Trénink mozku. Vrať se. Nemáš právo zavírat oči. Nesmíš zavírat oči před ničím. A on se vrátil ke vzorci, který jeho putování městem vykreslovalo. Čím dál tím víc mu připadalo, že vytváří znaky, snad písmena. Síť stockholmské podzemní dráhy nebyla síť new­ yorských ulic, ale i tak dokázala vytvořit znaky. A znaky se vytvořily. Cestoval a věděl jak. Ne kam, ale jak. Putování prvního dne se před ním pomalu vynořilo. Nejprve kolmice. Vlak zastavil ve stanici. Dveře se otevřely. Stanice byla téměř prázdná. Nevěděl, kde je. Nejprv kolmice, pak tři horizontály. Písmeno. První den putoval jako písmeno. Venku na nástupišti stála osamělá žena a volala z mobilního telefonu. Z  následujícího vagonu se na nástupiště vyhrnula parta mladíků. Písmeno bylo E. Velké E. Dveře metra se zavřely. Mladíci se blížili k ženě. Právě ve chvíli, kdy se vlak rozjel, zahlédl záblesk nože. A nemohl udělat nic. Jen zrekonstruovat písmeno příštího dne. * * * Příležitost se někdy naskytla úplně nečekaně. Většinou to vyžadovalo hodně plánování, správný čas, správné místo, správnou osobu. Chtělo to nějakou dobu sledovat, vyčkávat, lehce se plížit. Museli se rozptýlit a tvářit se, že k sobě vůbec nepatří. Pak přišel útok. Když se nasbíralo dost, dalo se to rovnou na net. Mezi krádeží a prodejem mohlo uběhnout i méně než hodina.

67 /

„Prodám právě ukradený telefon.“ A časový údaj. Odpovědi chodily vždycky rychle. Jako by lidi jen seděli u počítače a čekali. Fízlové neměli nejmenší šanci. Ale někdy se objevilo volné pole. To bylo vlastně nejhustší. Neplánovaná nabídka. Tak například jedna roštěnka úplně sama na nástupišti. Hamid si toho všiml okamžitě. Vyměnil si rychlý pohled s Adibem a vystoupil z vagonu metra. Smrkáči je následovali. Bylo jich pět a byli nebezpeční. Nikdo se nestavěl na odpor. Naučili se z televize, že se nemají bránit. Prostě jen odevzdat telefon. Když byl někdo drzý, dostal po hubě. Kdo se postavil na odpor, vysloužil si ránu nožem. Stávalo se, že se někdo posral. To byl hnus. Byla to pěkná roštěnka. To viděl, i když k nim stála zády a telefonovala. Dlouhé černé vlasy, červená kožená bunda, těsné černé kalhoty, černé tenisky. Teď se otočila k nim a všimla si jich. Típla hovor. Byla to fakt kočka. Kdyby nestáli na nástupišti v metru, ale někde trochu víc stranou, zajistili by jí trochu nadstandardní proceduru. Do těla se začal pumpovat adrenalin. Hamid vytáhl nůž. Teď by se měl dolní ret začít chvět. Z dálky se ozýval vlak z opačného směru. „Mobil sem, ty čubko,“ zasyčel. Ale dolní ret se nerozechvěl. Sevřel se. A černé oči se zúžily. Nůž odletěl. Nechápal proč. Pak ucítil kopnutí do obličeje. Všiml si podrážky. Reebok. Pak ucítil, jak se zuby páčí dovnitř. Jako ve zrychleném filmu viděl vzhůru nohama, jak cosi Adiba mrštilo o lavičku, kde se úplně bez života zhroutil. Slyšel, jak smrkáči utíkají pryč. Našel nůž. Zvedl se. Ty vole, pomyslel si a přejel si jazykem přední zuby. Byly zkosené k hornímu patru. Cítil, jak se zlomený kořen provrtává horním rtem. Všechno chutnalo po krvi.

68 /

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.