Aquilejský patriarcha Jan z Moravy ( 1394) Biografie jednoho lucemburského levobočka

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Aquilejský patriarcha Jan z Moravy († 1394) Biografie jednoho lucemburského levobočka

Ondřej Schmidt Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Petr Elbel, Ph.D. Brno 2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………… Ondřej Schmidt

Obsah Předmluva .............................................................................................................. 5 ÚVODNÍ POZNÁMKY .............................................................................................. 8 Od Jana Soběslava k Janovi z Moravy ............................................................... 8 Několik slov k pramenům ................................................................................. 11 I. NELEGITIMNÍ DĚTI V POZDNÍM STŘEDOVĚKU ............................................... 19 Postavení bastardů v pozdně středověké společnosti ................................... 19 Levobočci českých Lucemburků a jejich kariéry ............................................ 24 II. LEVOBOČEK ..................................................................................................... 29 Mládí a počátky církevní kariéry ...................................................................... 29 Vyšehradské proboštství.................................................................................... 34 III. BISKUP ............................................................................................................ 41 Litomyšlský episkopát ....................................................................................... 41 Obsazení olomouckého biskupství .................................................................. 49 IV. PATRIARCHA .................................................................................................. 54 Aquilejský patriarchát v pozdním středověku ............................................... 54 Janovo jmenování a přípravy na nový úřad ................................................... 65 Příchod do patriarchátu, reformy a první neshody ....................................... 78 Zavraždění Federica di Savorgnano ................................................................ 88 Francesco Novello da Carrara a jeho tažení .................................................... 97 Nové konflikty a nová příměří........................................................................ 106 Smrt Augustina Brněnského a vyostření situace v zemi............................. 115 Křehký mír ......................................................................................................... 120 „…fuit interfectus dominus patriarcha…“ .................................................... 126 V. HISTORICKÁ PAMĚŤ ...................................................................................... 130 Damnatio memoriae nebo patriarcha sanctae memoriae? .................................. 130 Jan z Moravy v písemné tradici ...................................................................... 143 ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ..................................................................................... 154 EXKURZ I: JAN Z MORAVY A JAN SOBĚSLAV ................................................... 161 EXKURZ II: CAPITULA CONTRA PATRIARCHAM IOHANNEM DE MORAVIA ....... 172

3

ITINERÁŘ JANA Z MORAVY ............................................................................... 181 EDICE ................................................................................................................... 188 PŘÍLOHY .............................................................................................................. 197 PRAMENY A LITERATURA ................................................................................... 207 Archivní prameny ............................................................................................. 207 Edice, inventáře a katalogy.............................................................................. 209 Renesanční, barokní a osvícenské dějepisectví............................................. 216 Denní tisk ........................................................................................................... 218 Literatura ............................................................................................................ 218 SEZNAM ZKRATEK .............................................................................................. 240 SUMMARY ........................................................................................................... 244 RIASSUNTO ......................................................................................................... 248

4

Předmluva 14. století bývá někdy nazýváno „století pohrom“.1 Vskutku, nalezneme zde válečné konflikty, morové epidemie, ochlazení podnebí, monetární krizi a dramatický demografický pokles, což některé historiky přivedlo ke konceptu krize pozdního středověku.2 V té samé době však také došlo k vrcholnému rozkvětu gotické architektury a setkáme se zde se jmény jako Dante Alighieri, Francesco Petrarca či Giovanni Boccaccio, a tedy s prvními záchvěvy pozdější renesance. Právě v těchto souřadnicích se odehrává příběh protagonisty této práce – Jana z Moravy, lucemburského levobočka, litomyšlského biskupa a nakonec patriarchy aquilejského. Biografický žánr či biografistika, chceme-li, patří k tradičním disciplínám historiografie. Za posledních několik desítek let se však její pojetí do značné míry proměnilo. „Nová biografistika“ klade na historika mnohem větší nároky, než tomu bylo před sto lety. Již totiž nestačí – jak věřilo pozitivistické dějepisectví – pouze shromáždit korpus (pokud možno všech) pramenů vztahujících se k životu příslušné osobnosti, očistit ho od nánosu falz a dalších nespolehlivých svědectví a na jeho základě pak „objektivně“ vylíčit její osudy. Dnešní historik-medievista je nucen se vyrovnat s mnoha novými přístupy a metodami, které zahrnují problematiku rituálů,3 reprezentace či historické paměti. Také těmto požadavkům jsem se alespoň částečně snažil dostát; do jaké míry se to podařilo, ponechávám na čtenáři. Primárním cílem ovšem bylo sepsat kritický životopis Jana z Moravy jakožto opomíjeného Lucemburka, který by komplexně zmapoval jeho život a církevní kariéru v širším kontextu jeho nemanželského původu, lucemburského rodu a českých a italských dějin. Největší počet stran zabírá Janovo působení v aquilejském Barbara T U C H M A N , Zrcadlo vzdálených časů. 14. století – století pohrom, Praha 2005. Významným představitelem tohoto proudu byl František Graus – srov. Martin N O D L , František Graus – Proměny pojetí krize pozdního středověku, in: František Graus – člověk a historik. Sborník z pracovního semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy konaného 10. prosince 2002, edd. Z. Beneš – B. Jiroušek – A. Kostlán, Praha 2004 (= Práce z dějin vědy sv. 8), s. 99–118. 3 Srov. Pavlína R Y C H T E R O V Á , Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, edd. D. Malaťák – M. Wihoda, Brno 2006 (= Země a kultura ve střední Evropě sv. 4), s. 11–23; E A D E M , Kam s ním? Rituál a ceremonie v medievistice, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2009 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 12), s. 427–432. 1 2

5

patriarchátu v letech 1387/88–1394, což se snad může jevit jako nemístná disproporce. Je tomu tak záměrně, a to hned z několika důvodů: jednak jde o téma v české literatuře zcela neprobádané, avšak rozhodující bylo množství pramenů dochovaných v italských archivech, které umožňují vykreslit Janovy osudy poměrně detailně, což kontrastuje s předchozím obdobím jeho života, o němž máme pouze útržkovitá svědectví. Navzdory výhradám Pierra Bourdieau4 nebylo možné rezignovat na klasický chronologický postup. Zvláště když uvážíme, že podrobný životopis Jana z Moravy dosud zpracován nebyl. To ovšem neznamená, že by výsledný produkt měl být pouhým (lépe či hůře) okomentovaným itinerářem. Proto jsem se vždy snažil zasadit příslušné události do kontextu doby a prostředí.5 Z toho důvodu bylo nutné zařadit do textu obsáhlejší exkurzy týkající se specifického statusu bastardů ve středověké společnosti a především problematiky pozdně středověkého aquilejského patriarchátu. Oboje představuje desiderát české medievistiky. Značná pozornost byla věnována Janovu „druhému životu“, tedy stopám, které zanechal v historické paměti. Nešlo zde tedy o to zjistit, jaký Jan ve skutečnosti byl, ale naopak odhalit, jak ho vnímali jeho současníci a pozdější generace. To se ukazuje stejně důležité (ne-li důležitější) jako ona „objektivní skutečnost“. Tedy pokud něco takového existuje. Tato metoda se v posledních letech stala poměrně módní a není divu. Vždyť s její pomocí lze zkoumat nejen osudy historické osobnosti, ale i události nebo dokonce listiny v horizontu dlouhého trvání. Zvláště v případě Jana tento postup nabízí některá zajímavá zjištění, která vrhají nový pohled na jeho osobnost, a představují tak důležitý korektiv tradičních jednostraných odsudků obestírajících tuto mýty opředenou kontroverzní postavu. Nezastírám, že v tomto směru mi byla velkou inspirací kniha Martina Wihody o jednom moravském markraběti z přelomu 12. a 13. století…6 Původní příliš ambiciózní koncept sice nebyl z časových a jiných důvodů naplněn úplně beze zbytku, přesto doufám, že tato práce přináší některé nové skutečnosti a poněkud odlišný pohled nejen na osobu Jana z Moravy, ale také na vztahy uvnitř poslední generace lucemburského rodu a na kontakty českých zemí s tehdejším aquilejským patriarchátem Pierre B O U R D I E A U , Biografická iluze, in: Idem, Teorie jednání, Praha 1998, s. 56–63. To zdůrazňuje Jacques L E G O F F , The Whys and Ways of Writing a Biography: The Case of Saint Luis, Exemplaria 1/1, 1989, s. 207–225, zde především s. 210–211. 6 Martin W I H O D A , Vladislav Jindřich, Brno 2007 (= Knižnice Matice moravské sv. 21), zde především s. 287–318. 4 5

6

v obecnější rovině. Stále zde ovšem zůstává značný prostor pro další bádání. Kromě toho musím přiznat, že Jan z Moravy, tak jak je prezentován zde, není tím jediným možným, ale „mým“ Janem z Moravy, abych parafrázoval slova Jacquese Le Goffa.7 To tedy samo o sobě značí, že tento nutně subjektivní pohled si nemůže klást nároky na výlučnost. Tento text vznikal poměrně dlouho a mohl být dokončen pouze díky tomu, že se mi dostalo privilegia strávit jeden rok na Università di Pisa, kde jsem se mohl nerušeně věnovat pouze psaní bez toho, abych byl zatěžován dalšími povinnostmi. Rád bych na tomto místě poděkoval všem, kteří mi přispěli radou a pomocí. Především vedoucímu práce Dr. Petru Elbelovi, jehož poznámka na jednom ze seminářů církevní správy mě kdysi přivedla na myšlenku zabývat se Janem z Moravy (tehdy ještě Janem Soběslavem). Jemu vděčím za důkladné korektury a také za to, že mi pomohl pochopit správný (?) význam Janovy „záhadné“ markraběcí titulatury. Velký dík patří též (většině) pracovníků a pracovnic archivů a knihoven v Udine, Cividale del Friuli, Benátkách, Florencii, Padově, Pise, Lucce a Brně za jejich ochotnou pomoc a asistenci, případně za nezištné zaslání reprodukcí pramenů. Dále bych rád poděkoval prof. Andrea Tilattimu, prof. Giordano Brunettinovi a Dr. Geraldu Schwedlerovi za jejich rady při prvotní orientaci v pramenné základně pozdně středověkého aquilejského patriarchátu a prof. Enrice Salvatori za doporučující dopisy do italských archivů a knihoven. Nemohu zde rovněž nevzpomenout své přátele a spolužáky Mgr. Ondřeje Vodičku, Mgr. Lídu Luňákovou, Bc. Martina Junka a další. Největší dík ovšem náleží mým rodičům za jejich všestrannou podporu a pochopení po celou dobu mého studia.

7

J. L E G O F F , Svatý František z Assisi, Praha 2004, s. 11.

7

ÚVODNÍ POZNÁMKY Od Jana Soběslava k Janovi z Moravy Přesto, že za poslední dvě desetiletí zájem badatelů o dějiny Moravy v době lucemburské nepochybně vzrostl,8 zůstává nadále skutečností, že pozornost historického bádání je soustředěna především na rozporuplnou (a nepochybně zajímavou) Joštovu osobnost,9 zatímco ostatní členové lucemburské sekundogenitury stojí spíše na periferii zájmu historické obce. Bezezbytku to platí o dvou často zaměňovaných stejnojmenných synech markraběte Jana Jindřicha: druhorozeném legitimním Janu Soběslavovi a nemanželském Janovi. Historiografie se mimo jiné až do nedávna nedokázala shodnout ani na tom, kdo je kdo. Ve starší literatuře panovalo tvrzení, že markrabě Jan Soběslav se stal roku 1368/69 vyšehradským proboštem, roku 1380 litomyšlským biskupem a posléze aquilejským patriarchou.10 Částečně pod vlivem studie Dietera Veldtrupa11 postupně převládl názor, že vyšehradským proboštem

Především je třeba zmínit solidní syntézu Jaroslav M E Z N Í K , Lucemburská Morava 1310–1423, Praha 1999; podrobnější monografie Václav Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt (1354–1411), Brno 2002, je bohužel přes svůj nesporný faktografický přínos zatížena řadou nepřesností a chyb. Srov. též sborník Moravští Lucemburkové. Forum Brunense. Sborník prací Muzea města Brna, ed. J. Vaněk, Brno 2000. 9 Naposledy sborník Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí, ed. L. Jan, Brno 2012. 10 Srov. Vojtěch R U F F E R , Historie Wyssehradská, neb Wyprawowánj o hradu, o kapitole a městu Hory Wyssehradu u Prahy w králowstwj Českém, Praha 1861, s. 152–153; Zdeněk N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle a okolí, Díl I, Dějiny kláštera a biskupství litomyšlského (do r. 1421), Litomyšl 1903, s 173–174; Václav V. T O M E K , Dějepis města Prahy, Díl V, Praha 19052, s. 177; Rudolf D V O Ř Á K , Dějiny markrabství moravského, Brno 1906, s. 128–129. Jak František P A L A C K Ý , Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1998 (reprint vydání z roku 1907), s. 430, tak po něm František M. B A R T O Š , České dějiny, II/6, Čechy v době Husově (1378–1415), Praha 1947, s. 7, 48–49, i Zdeněk F I A L A , Předhusitské Čechy 1310–1419. Český stát pod vládou Lucemburků 1310–1419, Praha 19782, s. 206, sice explicitně netvrdí, že se Jan Soběslav stal vyšehradským proboštem, ale uvádí pouze, že byl „určen pro duchovní dráhu“. Naposledy se tvrzení o Janu Soběslavovi jakožto vyšehradském proboštovi objevuje ve spíše populární publikaci Jaroslav Č E C H U R A – Milan H L A V A Č K A – Jiří M I K U L E C , Děti a levobočci českých králů, Praha 2000, s. 65–68. 11 Dieter V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad. Illegitimer Sohn eines „impotenten“ Luxemburgers, in: Studia Luxemburgensia. Festschrift für Heinz Stoob zum 70. Geburtstag, edd. F. B. Fahlbusch – P. Johanek, Warendorf 1989 (= Studien zu den Luxemburgern und ihrer Zeit 3), s. 50–78, zde především s. 71–73. 8

8

byl nemanželský syn Jana Jindřicha – rovněž Jan,12 zatímco Jan Soběslav se měl pro duchovní dráhu rozhodnout až roku 1380, po rezignaci na markraběcí titul, a ještě téhož roku měl nastoupit na litomyšlský biskupský stolec.13 Obě teze se pokusil smířit Václav Štěpán, jenž se domníval, že Jan Soběslav nastoupil do úřadu vyšehradského probošta až v roce 1377, poté co ho (neznámo proč) opustil levoboček Jan, avšak listina, na kterou se odvolává, paradoxně jeho tvrzení vyvrací.14 Jediný závěr, na kterém se tedy dosavadní historické bádání jednohlasně shodovalo, je ten, že markrabě Jan Soběslav nastoupil duchovní dráhu (ať už to bylo roku 1368/69, 1377 nebo 1380). Po důkladné revizi známých i dosud opomíjených pramenů, která je obsažena v exkurzu v závěrečné části této práce,15 se však vcelku jednoznačně ukázalo, že historické bádání tyto dvě osoby zaměnilo, přičemž na počátku tohoto omylu zřejmě stál barokní historik Tomáš Pešina z Čechorodu († 1680), jehož závěry pak přejalo v podstatě veškeré pozdější dějepisectví. Z analýzy vyplývá, že Jan „Levoboček“, jakožto nemanželský syn určený pro duchovní dráhu, se ve skutečnosti roku 1368/69 stal vyšehradským proboštem, roku 1380 litomyšlským biskupem a posléze aquilejským patriarchou. Pro tyto uvedené skutečnosti hovoří především listiny týkající se sporu vyšehradské kapituly se zlatokorunskými cisterciáky, kde je jeho kariérní postup v církevní hierarchii dobře dokumentován, dále rozbor titulatur obou Janů a v neposlední řadě i jedna z aquilejských kronik, v níž je Janův nelegitimní původ výslovně zmíněn. Naproti tomu Srov. František K A V K A , Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika, Díl II. (1364–1378), Praha 1993, s. 82, a pozn. 71 na s. 95; I D E M , Karel IV. Historie života velkého vladaře, Praha 1998, s. 268. 13 Srov. Jiří S P Ě V Á Č E K , Václav IV. (1361–1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986, s. 164–165, 713; Josef V Á L K A , Dějiny Moravy, Díl I, Středověká Morava, Brno 1991 (= Vlastivěda moravská. Nová řada. Země a lid sv. 5), s. 105; J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 222–223, a passim; J. Č E C H U R A , České země v letech 1378–1437. Lucemburkové na českém trůně, II, Praha 2000, s. 19, 31, 36; Milena B A R T L O V Á – Lenka B O B K O V Á , Velké dějiny zemí Koruny české, IV/b, Praha 2003; s. 70, 282, J. Č E C H U R A – Václav Ž Ů R E K , Lucemburkové. Životopisná encyklopedie, České Budějovice 2012, s. 97– 98; Petr E L B E L , Jan Soběslav a Prokop, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 710–718, zde s. 711. 14 V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 128 a pozn. 48 na s. 148; listina otištěna v Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen (UB Goldenkron), ed. M. Pangerl, FRA DA XXXVII, Wien 1872, č. 113, s. 221–242 (5. prosince 1393). 15 Podstatná část tohoto exkurzu již byla vydána – Ondřej S C H M I D T , Jan z Moravy, patriarcha aquilejský († 1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský († cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury, ČMM 132/1, 2013, s. 25–41. 12

9

o skutečnosti, že by Jan Soběslav někdy nastoupil církevní dráhu, nemáme žádné přímé ani nepřímé svědectví, naopak máme zprávu ještě z roku 1377, která dokládá, že o vstupu do duchovního stavu ani neuvažoval, neboť počítal se svými budoucími dědici. V následujícím výkladu tedy definitivně opustíme markraběte Jana Soběslava, jenž se naposledy objevuje v pramenech v létě roku 1380 a nedlouho poté zřejmě umírá (snad 30. října),16 a budeme se nadále věnovat pouze životu a církevní kariéře jeho nemanželského bratra Jana (nadále zde v souladu s prameny uváděného jako „Jan z Moravy“). Přestože se ve světle této nové interpretace jedná s trochou nadsázky takřka o „novou postavu“ (nejen) českých dějin, lze se při pokusu o sepsání její biografie opřít o nepříliš početnou starší literaturu, a to pochopitelně i o tu, která se primárně zabývala Janem Soběslavem. Díky tomu tak již v hrubých rysech známe počátky Janovy církevní dráhy a jeho osudy v úřadu vyšehradského probošta17 a později také litomyšlského biskupa18 a víme i o obou jeho neúspěšných pokusech z let 1381 a 1387–1388 získat pro sebe olomoucký biskupský stolec.19 Mnohem komplikovanější je však vylíčení a zhodnocení Janova působení v čele aquilejského patriarchátu v letech 1387/88–1394. To sice již bylo několikrát popsáno italskými historiky,20 avšak ani zdaleka nebyl vyčerpán značný potenciál, který tamější mohutná pramenná základna nabízí, nemluvě o tom, že by závěry zahraniční (často nepříliš dostupné)

Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (CDM), XI, ed. V. Brandl, Brünn 1885, č. 187, s. 169–170. K dataci listiny srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 221–222; k osudům Jana Soběslava O. S C H M I D T , Jan z Moravy, s. 27–29, 33–34, 39, a především zde Exkurz I. 17 D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 50–78. 18 Faktograficky nejpodrobnější prací nadále zůstává Z. N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle, I, s. 172–184. 19 Božena K O P I Č K O V Á , Příspěvek k dynastické politice posledních Lucemburků v Olomouci, VVM 32, 1980, s. 21–29; E A D E M , Olomoucké biskupství v zrcadle dynastických sporů posledních Lucemburků, Historická Olomouc a její současné problémy 3, 1980, s. 95–107; nejnověji P. E L B E L , Markrabě Jošt, olomoucké biskupství a olomoucká kapitula, in: Morava v časech markraběte Jošta, s. 33–58. 20 První a doposud nejpodrobnější kritický životopis Jana z Moravy sepsal Vincenzo M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, patriarca d’Aquileia, AIU 1, 1883, s. 109–148. Příslušnou pozornost mu věnoval též autor základního díla o dějinách Furlanska Pio P A S C H I N I , Storia del Friuli, Udine 20105 (poprvé vyšlo ve 30. letech 20. století), s. 631–660, a o nové postřehy pak obohatil Fabio C U S I N , Il confine orientale d’Italia nella politica europea del XIV e XV secolo, vol. I, Milano 1937, s. 164–195. Janův vleklý spor s městem Udine podrobně vylíčil Federico S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni di Moravia e gli Udinesi (1389– 1394), AV ser. 5, 46/47, 1950, s. 45–68. 16

10

literatury byly recipovány v českém prostředí.21 Navíc se italská historiografie nezřídkakdy nechala unést dikcí některých tendenčních pramenů vzniklých v prostředí Janových nepřátel, takže v jejím líčení Jan z Moravy tradičně vystupuje jako velmi negativní postava, a je proto nutné k jejím interpretacím přistupovat spíše opatrně. Kromě toho většina prací pochází ještě z první poloviny 20. století, tudíž citelně chybí moderní pohled, který by Janovu kontroverzní osobnost pojednal nezaujatě a s nadhledem.22 Jistá pozornost byla věnována rovněž Janovým vztahům s papežskou kurií23 a také mocnými sousedy aquilejského patriarchátu – padovskými Carrary24 a zejména Benátskou republikou.25 Naproti tomu neexistuje vůbec žádné pojednání, které by analyzovalo Janovo působení v patriarchátu jakožto metropolity a biskupa aquilejské diecéze. Nutno však dodat, že k této problematice příliš nepřispěje ani tato práce, která se nutně omezuje spíše na politické aspekty jeho vlády. Pokud se tedy ohlédneme za posledním zhruba jedním a půl stoletím a kriticky zhodnotíme nepočetnou historickou produkci věnovanou Janovi z Moravy za toto období, dospějeme k závěru, že současný stav bádání plně ospravedlňuje či spíše vyžaduje sepsání jeho biografie, která by komplexně zmapovala jeho život a církevní kariéru v širším kontextu českých a italských dějin a současně též přihlédla k jeho místu v historické paměti.

Několik slov k pramenům Jestliže jsme prozatím shrnuli hlavní směry dosavadního českého a zahraničního bádání, bude nutné se ještě zmínit o problematice pramenů k živo-

V českém dějepisectví se o Janových osudech v Itálii rozepsal jen V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, passim, jenž vyšel pouze z díla P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 631– 660; od něj pak stručně M. B A R T L O V Á – L. B O B K O V Á , Velké dějiny, IV/b, s. 343–344. 22 O to se nejnověji inspirujícím způsobem pokusil Gerald S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 573–575, jenž byl však pochopitelně limitován rozsahem příspěvku. 23 P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia e la curia romana, MSF 31, 1935, s. 105–108. 24 Gaetano C O G O , Il patriarcato d’Aquileia e le aspirazioni de’ Carraresi al possesso del Friuli (1381–1389), NAV 16/2, 1898, s. 223–320; Benjamin G. K O H L , Padua under the Carrara 1318–1405, Baltimore 1998. 25 Roberto C E S S I , Venezia e la prima caduta dei Carraresi, NAV 17, 1909, s. 311–337; I D E M , La politica veneziana di terraferma dalla caduta dei Carraresi al lodo di Genova (1388– 1392), MSF 5, 1909, s. 127–144, 193–209; I D E M , Venezia neutrale nella seconda lega antiviscontea (1392–1397), NAV NS 28, 1914, s. 233–307. 21

11

tu Jana z Moravy. Není třeba se příliš dlouze zastavovat u materiálu z období do roku 1387, protože naprostá většina již byla edičně vydána.26 Lze v tomto směru snad pouze vyzdvihnout edici bohemik z Vatikánského archivu,27 která významně osvětluje počátky Janovy kariéry, připomenout dosud nevydané listiny z archivu vyšehradské kapituly28 a upozornit na chybějící řady úředních knih litomyšlského biskupství, což kontrastuje s velice příznivě dochovaným souborem pramenů z pražské arcibiskupské kanceláře, které ovšem někdy obsahují také informace o Janovi z Moravy.29 Celkem vzato musíme konstatovat, že korpus pramenů k Janovu životu do doby jeho jmenování aquilejským patriarchou je velmi skromný. Podstatně náročnější badatelský úkol oproti tomu představuje shromáždění a zpracování pramenné báze k Janovu pobytu v aquilejském patriarchátu. Jestliže jsme v případě jeho působení v českých zemích mohli konstatovat citelný nedostatek pramenů, zde je situace spíše opačná. Situaci navíc komplikuje fakt, že drtivá většina pramenů je edičně nevydaná. Pomineme-li některé (zásadní) jednotliviny otištěné v dílech barokních a osvícenských historiků,30 edici materiálu spojeného s fungováním fur-

Podstatná část listinného materiálu vztahujícího se k Janovu životu před rokem 1387 byla otištěna v CDM XI, XV. 27 Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (MVB), II. (1352–1362), ed. J. B. Novák, Pragae 1907; III. (1362–1370), ed. B. Jenšovský – V. Jenšovská, Pragae 1944– 1954; IV. (1370–1378), ed. K. Stloukal, Pragae 1949–1954; V. (1378–1404), ed. K. Krofta, Pragae 1903–1905; k avignonské obedienci se vztahují Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia (ASP), II, ed. J. Eršil, Pragae 1980. 28 Národní archiv Praha (NA), Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské (AKV). Materiál z let 1363–1378 dosud nebyl edičně zpřístupněn. 29 Zde se dochovaly rejstříky papežských desátků z let 1352–1405, řady konfirmačních knih z let 1354–1436, erekčních knih vedených od roku 1358 až do husitské revoluce a soudní akta generálních vikářů pro léta 1373–1408 a 1420–1424. Dále pak mimo naše sledované období akta korektorů kléru z let 1407–1410 a rejstřík svěcenců zahrnující období 1395–1406. Srov. alespoň Zdeňka H L E D Í K O V Á , Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze (= AUC – Phil. et hist., Monographia 41), Praha 1971; E A D E M , Písemnosti církevní správy pražské (arci)diecéze v pozdním středověku, in: Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, edd. I. Hlaváček – J. Hrdina, Praha 2003 (= AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), s. 27–38. 30 Především Monumenta Ecclesiae Aquilejensis Commentario Historico-Chronologico-Critico Illustrata. Cum Appendice In qua vetusta Aquilejensium Patriarcharum, rerumque Forojuliensium Chronica, Emendatiora quaedam, alia nunc primum, in lucem prodeunt. Auctore F. Jo. Fran. Bernardo Maria de Rubeis Ordinis Praedicatorum, Argentinae 1740; Storia della marca Trivigiana e Veronese di Giambattista Verci, tom. XVI–XVII, Venezia 1790. 26

12

lanského parlamentu31 a jeden regestový katalog32 jsme již dále odkázáni na archivní studium přímo na místě. Pokud jde o osudy vlastního archivu aquilejských patriarchů, ten byl (či alespoň jeho většina) po dobytí a anexi patriarchátu republikou sv. Marka v roce 1420 převezen do dóžecího paláce v Benátkách, kde byl později při požáru zničen. Je otázkou, co všechno tehdy shořelo, avšak evidentně ne vše, neboť se dochovalo množství register vzniklých z činnosti notářů zaměstnaných v patriarchální kanceláři.33 Ty jsou však bohužel pro období vlády Jana z Moravy dochované spíše řídce a navíc neobsahují takřka žádné pro nás podstatné informace týkající se „vysoké politiky“.34 Je tedy třeba dále obrátit pozornost na porůznu dochovaný materiál ve furlanských a benátských archivech a knihovnách.35 Lze se naštěstí opřít o cenné rukopisné sbírky pramenů z pera starších učenců, zejména cividalského kanovníka Giandomenica Guerry († 1779)36 a především opata a knihovníka Giuseppe Bianchiho († 1868), jenž za čtyřicet let systematického úsilí dokázal shromáždit a opsat pro léta 1200– 1400 úctyhodné množství materiálu čítajícího více než 6000 položek.37 Pro období Jana z Moravy obsahuje tato sbírka cca 140 opisů listin, listů, no-

Parlamento friulano, I/2, ed. P. S. Leicht, Bologna 1925 (= Atti delle assemblee costituzionali italiane dal Medio Evo al 1831 I/6). 32 Annali del Friuli ossia raccolta delle cose storiche appartenenti a questa regione, vol. V–VI, ed. F. di Manzano, Udine 1865–1868. 33 Srov. Ivonne Z E N A R O L A P A S T O R E , Osservazioni e note sulla cancelleria dei patriarchi d’Aquileia, MSF 49, 1969, s. 100–113; Reinhard H Ä R T E L , Note sui registri patriarcali di Aquileia, in: I registri vescovili dell’Italia settentrionale (secoli XII–XV). Atti del Convegno di Studi (Monselice, 24–25 novembre 2000), edd. A. Bartoli Langeli – A. Rigon, Roma 2003 (= Italia Sacra. Studi e documenti di storia ecclesiastica 72), s. 311–326. 34 Přehled notářů a regesty (většiny) dokumentů vzniklých z jejich činnosti jsou zpracovány v Atti della cancelleria dei patriarchi di Aquileia (1265–1420), ed. I. Z. Pastore, Udine 1983 (= Pubblicazioni della deputazione di storia Patria per il Friuli 12). 35 Týdenní archivní pobyt ve Furlansku a Benátkách jsem mohl podniknout v lednu 2014 díky stipendiu ze strany FF MU. Za vstřícný přístup děkuji Dr. Tomáši Malému. 36 Uloženo v Museo Archeologico Nazionale di Cividale del Friuli (MAN), Biblioteca exCapitolare (BC), fondo Guerra, Otium forojuliensium (60 svazků). Bohužel charakter jednotlivých svazků je značně neuspořádaný, a přestože ke sbírce existuje orientační inventář a kartotéka, je pro badatele poněkud obtížné se v ní orientovat. 37 Uloženo v Biblioteca Civica „Vincenzo Joppi“ di Udine (BCU), fondo principale (FP), mss. 899, raccolta Bianchi, nestránkováno. Období 1387–1394 se týkají svazky LII–LVIII. Ke sbírce existuje inventář – Indice dei documenti per la storia del Friuli dal 1200 al 1400 raccolti dall’Ab. Giuseppe Bianchi, Udine 1877. Srov. Flavia D E V I T T , Bianchi Giuseppe, sacerdote, erudito, bibliofilo, in: Nuovo Liruti, III/1, s. 432–436. 31

13

tářských instrumentů a výpisů z různých úředních knih a kronik, což z ní činí základní pramennou bázi. Řadu originálních listin a hlavně korespondence uchovává archiv města Cividale del Friuli38 a tamní kapituly,39 zatímco udinský archiv obsahuje dobře dochované městské knihy: rozhodnutí městské rady dochované v originále (Annales Civitatis Utini) a účetní knihy dochované zčásti v originále, zčásti v opisech (Camerari del Comune di Udine).40 Několik originálních pergamenů týkajících se Jana z Moravy se nachází rovněž ve slavné benátské knihovně sv. Marka ve sbírce arcibiskupa Giusta Fontaniniho († 1736)41 a je třeba rovněž upozornit na opisy listin v rukopisu dominikána Bernarda de Rubeis († 1775) tamtéž.42 Nelze pochopitelně ani opomenout bohatý benátský archiv, zejména registra senátu, důležitého správního a legislativního orgánu, který mimo jiné rozhodoval o zahraniční politice.43 V zápisech se tak nachází řada informací o poselstvech vysílaných do patriarchátu, což dobře osvětluje vztahy s Benátskou republikou. Několik málo listů adresovaných patriarchovi Janovi se dochovalo taktéž v registrech florentské kanceláře.44 Další pramenný materiál nabízí pochopitelně různé typy papežských register uložené ve Vatikánském tajném archivu, nicméně ty jsou bohužel zejména pro pontifikát Urbana VI. (1378–1389) dochovány pouze velmi torzovitě (postrádáme tak například provizní bulu pro Jana z Moravy na

Biblioteca Civica di Cividale del Friuli (BCC), Archivio Comunale di Cividale del Friuli (ACC), pergamene e documenti, pro naše období busta IV a V. 39 MAN, Archivio ex-Capitolare (AC), pergamene capitolari, busta XV. 40 Uloženo v BCU. K tomuto materiálu však bylo přihlédnuto pouze výběrově, protože systematická excerpce by si vyžádala mnoho času přímo na místě; řada zápisů je navíc již obsažena v Bianchiho sbírce a v edici Parlamento friulano, I/2. 41 Biblioteca Nazionale „Marciana“ di Venezia (BNM), cod. lat. XIV, 101 (= 2804); 102 (= 2805). Srov. Catalogus codicum manuscriptorum de rebus Foroiuliensibus ex Bibliotheca Palatina ad D. Marci Venetiarum, ed. J. Valentinelli, AfÖG 18, 1857, s. 331–473. 42 BNM, cod. lat. XIV, 135 (= 4286), f. 244v–259r. 43 Archivio di Stato di Venezia (ASVen), Senato, řady Misti a Secreti. K benátskému senátu a jeho registrům srov. L’Archivio di Stato di Venezia. Indice generale, storico, descrittivo ed analitico, tom. I, ed. A. Da Mosto, Roma 1937, s. 34–39. Důkladnou excerpci register senátu provedl již R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 311–337; I D E M , La politica veneziana, s. 127–144, 193–209; I D E M , Venezia neutrale, s. 233–307. 44 Archivio di Stato di Firenze (ASFi), Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 21– 24. Zde je třeba upozornit na odlišný a mírně matoucí způsob datování, kdy nový rok začínal 25. března, zatímco indikce se počítaly od 24. září. K chronologickému rozmezí jednotlivých svazků register srov. Marzi D E M E T R I O , La cancelleria della Repubblica fiorentina, vol. II, Firenze 1987, appendice I, č. 20, s. 527–528. 38

14

litomyšlské biskupství z roku 1380).45 Další prameny by pak jistě bylo možné nalézt v diecézním46 a zejména notářském47 archivu v Udine a dále rovněž v Padově, Benátkách a Miláně, nemluvě o regionálních archivech a knihovnách po celém Furlansku (Gemona, San Daniele, Tolmezzo). Takový výzkum by však vyžadoval skutečně dlouhodobou a systematickou heuristiku, kterou v tomto směru již nebylo možno podniknout. Zatím jsme hovořili pouze o písemných pramenech diplomatické povahy, které sice tvoří hlavní pramennou materii, je však třeba ještě připojit několik slov o pramenech narativních, které nám někdy vhodně doplňují obraz tehdejších událostí a obohacují tak často nezáživný jazyk listin. V případě českých zemí bude tento seznam velmi stručný: o narození Jana z Moravy nás informuje svatovítský kanovník a kronikář Beneš Krabice z Weitmile († 1375)48 a o jeho druhém pokusu o zisk olomouckého biskupství v roce 1387/88 referuje katalog olomouckých biskupů (Granum catalogi praesulum Moraviae),49 jehož starší část do počátku husitských válek vznikla roku 1420 v prostředí olomoucké kapituly.50 Tím se skromný výčet uzavírá. V případě aquilejského patriarchátu je již dochovaná kronikářská produkce o poznání rozsáhlejší. Hlavním zpravodajem pro období počátků Janovy vlády je jeho současník notář Giovanni Ailini di Maniago († 1393), autor kroniky zahrnující období 1366–1389.51 Jeho spis příznačně nazvaný Archivio Segreto Vaticano (ASVat). Regestová edice Repertorium Germanicum, Bd. II, Urban VI., Bonifaz XI., Innocenz VII. und Gregor XII., Berlin 1933, aquilejský patriarchát nezahrnuje. O dochování jednotlivých svazků register srov. ibidem, s. 5–22. Prameny k Janovi z Moravy excerpoval P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 105–108. 46 Archivio Diocesano di Udine, který obsahuje archiv aquilejské a udinské kapituly. K pergamenům z období 1370–1400 existuje transkripce – Archivio del Capitolo di Udine (ACU). Regestazione e trascrizione delle pergamene del vol. IV o E, ed. G. Brunettin, [s.l.] 2007. 47 Srov. Archivio di Stato di Udine, ed. I. Zenarola Pastore, in: Guida generale degli archivi di Stato italiani, IV, Roma 1994, s. 814–819. 48 Chronicon Benesii de Weitmil, ed. J. Emler, FRB IV, Praha 1884, s. 491. K Benešovi a jeho kronice srov. alespoň Jana N E C H U T O V Á , Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000, s. 137–138. 49 Das Granum catalogi praesulum Moraviae nach der Handschrift des Olmützer Domcapitelarchivs, ed. J. Loserth, AfÖG 78, 1892, s. 90. 50 Blíže srov. Ladislav H O S Á K , Středověké vyprávěcí prameny k dějinám Moravy do konce 15. století, III, SVŠPO – Historie 4, 1957, s. 111–136, zde s. 111–114, kde také podrobný přehled starších názorů. 51 Existují dvě zastaralé edice z pozdějších opisů: Historia belli Forojuliensis Johannis Aylini de Maniaco ex Codice Camilli Manini, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. XI, s. 44–57; Historia Belli Forojuliensis nunc primum edita, conscripta a Johanne notario 45

15

„Dějiny furlanské války“ (Historia belli Forojuliensis) je sice poměrně podrobný a spolehlivý, avšak vzhledem k tomu, že Giovanni byl úzce spojen s rodem di Maniago (spojenci Udine a Janovi odpůrci), je třeba k němu – ostatně tak jako skoro vždy – přistupovat cum grano salis. Další dvě aquilejské kroniky (či spíše katalogy patriarchů) jsou anonymní a obě obsahují stručné životopisy jednotlivých patriarchů. Jejich filiační vztahy ani rukopisná tradice nebyly doposud podrobněji analyzovány, takže následující závěry nelze považovat za definitivní. První krátká kronika (či její fragment) zahrnuje období 1381–1412 a zběžně líčí celý Janův patriarchát.52 Tuto relaci pak převzal neznámý kopista ve druhé dekádě 15. století a opsal ji do svého rukopisu patriarchální kroniky. Kodex následně prošel řadou soukromých sbírek a dnes se nachází v knihovně Pensylvánské university.53 Obě verze se v místě věnovaném Janovi z Moravy liší pouze v některých detailech. Je evidentní, že původní předloha musela být sepsána bezprostředně po roce 141254 a je jí tedy třeba přiznat poměrně velkou váhu. Druhá kronika, dovedená zhruba do poloviny 15. století, je stručnější, ale o to pozoruhodnější, neboť popisuje Jana z Moravy jako skutečně hrozivou postavu, jehož vláda byla vyplněna nepřetržitým sledem vražd, jimž nakonec padl za oběť i samotný patriarcha. Také v tomto případě jsou známy dva hlavní rukopisy, které oba zahrnují odlišné časové období a všechny končí vládou posledního patriarchy Ludvíka z Tecku (1412– 1420/1439); rovněž pasáž popisující vládu Jana z Moravy se v obou ver-

quondam Aylini de Maniaco, ed. L. A. Muratori, AIM III, Mediolani 1740, s. 1191–1220. K osobě Giovanni Ailiniho a jeho kronice srov. Marino Z A B B I A , Giovanni di Ailino da Maniago, notaio e cronista, in: Nuovo Liruti, I/1, s. 410–415. 52 Z blíže neznámého rukopisu vydáno jako Nonnullorum Patriarcharum Vitae ex alio Chronico MS, desumpta, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. V, s. 15– 19. 53 Rare Book & Manuscript Library, University of Pennsylvania (UPenn), ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum Aquileiensium. Srov. Catalogue of Manuscripts in the Libraries of the University of Pennsylvania to 1800, edd. R. Hirsch – N. P. Zacour, Philadelphia 1965, s. 33 (lat. 143). Rukopis popsal, analyzoval a na jeho odchylky upozornil již dříve Charles W. P R E V I T É - O R T O N , A Manuscript of the Chronicon Patriarcharum Aquileiensium, in: Historical Essays in Honour of James Tait, edd. J. G. Edwards – V. H. Galbraith – E. F. Jacobs, Manchester 1933, s. 273–281; I D E M , Un manoscritto del „Chronicon Patriarcharum Aquileiensium“, BSFF 10/3-4, 1934, s. 94–102. Přesto ho však překvapivě dnešní historiografie téměř vůbec nezná. 54 I D E M , A Manuscript, s. 274, 281; I D E M , Un manoscritto, s. 95, 101. Pro definitivní závěry by však bylo třeba nejprve prozkoumat druhý dochovaný rukopis.

16

zích mírně liší.55 Zdá se, že původní kronika byla tedy sepsána někdy před polovinou 15. století. V několika případech se o Janovi zmiňují i kroniky vně patriarchátu vytvořené primárně za jiným účelem. Jsou to zejména italsky psané dějiny Padovy resp. její vládnoucí dynastie da Carrara z pera Galeazza Gatariho dovedené do roku 1389, dokončené jeho synem Bartolomeem (do 1407) a následně redakčně upravené dalším synem Andreou.56 Kronika popisuje události od roku 1318 a odráží silné sepětí celé rodiny s carrarovským režimem. Nás zde budou zajímat především zmínky týkající se jednání Jana z Moravy s Francescem Carrarou z roku 1390 ohledně znovudobytí Padovy. Pouhou jednu ale nikoliv nezajímavou zmínku pak ve svém díle Janovi z Moravy věnoval bellunský kanovník Clemente Miari († 1414).57 Tímto jsme tedy stručně vyčerpali základní okruhy diplomatických a narativních pramenů k životu Jana z Moravy. Je třeba se ale zmínit ještě o jednom pozoruhodném dokumentu, jenž by neměl zůstat opomenut. Jedná se o tzv. Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia, sepsaná Udinskými s největší pravděpodobností ještě za Janova života. Jsou zde obsažena nejrůznější obvinění proti patriarchovi, líčící ho jako krutého a zrádného tyrana libujícího si v luxusu a smilstvu, který je považován za

Obě verze byly vydány v odlišných edicích: Chronicum tertium Patriarcharum Aquilejensium, Volcheri, et successorum, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. IV, s. 11–15; Vitae additamenta nunc primum edita e manuscripto codice vaticano, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730, s. 79–86. Dále srov. ještě fragment, jenž popisuje vládu Ludvíka z Tecku – De rebus Forojuliensibus sub Ludovico de Tech ex alio Chronico MS. Patriarcharum, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. VI, s. 19. 56 Původně vyšlo jako Chronicon Patavinum italica lingua conscriptum ab anno MCCCXI. usque ad Annum MCCCCVI., ed. L. A. Muratori, RIS XVII, Mediolani 1730, s. 1–944, a poté v novější edici obohacené o některé další rukopisy – Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, confrontata con la redazione di Andrea Gatari [AA. 1318–1407], edd. A. Medin – G. Tolomei, RIS NS XVII/1a, Città di Castello 1909. Srov. Girolamo A R N A L D I – Lidia C A P O , I cronisti di Venezia e della Marca Trevigiana, in: Storia della cultura veneta, II, Il Trecento, ed. G. Arnaldi, Vicenza 1976, s. 272–337, zde s. 331–336. 57 Originál a současně autograf je uložen v Biblioteca del Seminario vescovile di Padova (BSV), ms. 627, Chronicon Bellunense, f. 14v. Srov. I manoscritti della Biblioteca del Seminario vescovile di Padova, edd. A. Donello – G. M. Florio – N. Giovè et al., Firenze 1998 (= Biblioteche e archivi 2), č. 213, s. 97–98. Edice dosud chybí; bylo vydáno pouze několik italských překladů, naposledy Cronaca Bellunese dal 1383 al 1412, ed. P. Doglioni, Belluno 1999 (= Istituto Bellunese di ricerche sociali e culturali. Serie „reprint“ n. 3). Reprodukci příslušného folia padovského kodexu mi zaslala Dr. Giovanna Bergantino, za což jí zde děkuji. 55

17

„horšího než Nero“ (Neronior Nerone).58 Tento jistě nanejvýše tendenční pramen, vzniklý v prostředí Janových zapřisáhlých nepřátel, si však v některých ohledech zasluhuje více pozornosti, než mu historiografie doposud přiznávala. Proto je mu také věnován závěrečný exkurz a v příloze je zpracována jeho edice. Závěrem lze shrnout, že pramenná základna k osobě Jana z Moravy představuje značně disproporční celek a to hned v několika směrech. Na první pohled vidíme rozdíl v nízkém počtu dochovaného materiálu do roku 1387 vzhledem k následujícímu období. Ani značné množství materie pro dobu Janovy vlády v patriarchátu však netvoří homogenní korpus pramenů, ale jedná se naopak o značně nesourodý soubor všech možných druhů listin a notářských instrumentů přes korespondenci až po zápisy v úředních knihách. V tomto smyslu musíme konstatovat, že zatímco počátky Janovy vlády (1388–1389) máme poměrně dobře zdokumentované, v následujícím období nám naopak prameny spíše chybí. Především je však třeba zdůraznit, že drtivá většina pramenů je udinské provenience, což také nutně (negativně) ovlivňuje Janův výsledný obraz. Pokud jde o narativní prameny, je markantní, že takřka ve všech kronikách z oblasti patriarchátu je Jan hodnocen více či méně negativně, což také ukazuje, že kronikáři byli spojeni spíše s prostředím Udine a jeho spojenců jakožto Janových odpůrců (víme to u Giovanni Ailiniho, ale lze to předpokládat rovněž u druhé anonymní aquilejské kroniky). Právě to bylo jedním z důvodů pro vytvoření oné neblahé pověsti, které se Jan tradičně v italské historiografii těší.

Dochoval se pouze opis v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5773; edice v příloze (dále citováno jako Capitula contra patriarcham Iohannem). 58

18

I. NELEGITIMNÍ DĚTI V POZDNÍM STŘEDOVĚKU Postavení bastardů v pozdně středověké společnosti Postavení nemanželských dětí v pozdněstředověké společnosti59 bylo obecně horší než těch šťastnějších, zplozených v legitimním manželství. Od narození byli vystaveni nejrůznějším omezením, diskriminaci a předsudkům,60 což v mnoha případech vedlo k jejich odložení do nalezinců a někdy dokonce i k usmrcení.61 Současně je však třeba dodat, že takovýto neveselý osud se netýkal úplně všech; společenské uplatnění levobočků a jejich eventuální úspěch totiž závisely především na sociálním postavení a finančních prostředcích otce. To v praxi znamenalo, že bastardi světských knížat a vyšší šlechty měli zajištěné určité privilegované postavení, čímž výrazně převyšovali nelegitimní děti zplozené v nižším společenském prostředí. Existovaly rovněž značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi pozdně středověké Evropy; v Itálii 14. a 15. století nacházíme celou řadu vládnoucích knížat-bastardů, aniž se zdá, že by jim jejich nelegitimní původ příliš bránil v nástupu na trůn.62 Tento stav ilustruje i často citovaný výrok papeže Pia II. (1458–1464), totiž že „v Itálii je zvykem, aby levobočci běžně vládli státům“.63 Zejména v 15. století lze pozorovat též ve Francii značné

Literaturu shrnul Neithard B U L S T , Illegitime Kinder – viele oder wenige? Quantitative Aspekte der Illegitimität im spätmittelalterlichen Europa, in: Illegitimität im Spätmittelalter, ed. L. Schmugge, unter Mitarbeit von B. Wiggenhauser, München 1994 (= Schriften des Historischen Kollegs. Kolloquien 29), s. 21–39, zde s. 21–24, a rovněž další příspěvky v tomtéž sborníku. 60 Blíže srov. Rolf S P R A N D E L , Die Diskriminierung der unehelichen Kinder im Mittelalter, in: Zur Sozialgeschichte der Kindheit, edd. J. Martin – A. Nitschke – K. Arnold, München 1986 (= Veroffentlichungen des Instituts für Historische Anthropologie e.V. Bd. 4), s. 487– 502. 61 Shulamith S H A H A R , Childhood in the Middle Ages, London – New York 1992, s. 125– 126, 137–138. 62 Blíže k italskému prostředí srov. Jacob B U R C K H A R D T , Die Kultur der Renaissance in Italien, Bd. I, Zehnte Auflage von L. Geiger, Leipzig 1908, s. 21–22; Hermann W I N T E R E R , Die rechtliche Stellung der Bastarde in Italien von 800 bis 1500, München 1978 (= Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Forschung 28), s. 59–60; Marco F O L I N , Bastardi e principesse nelle corti del Rinascimento: spunti di ricerca, Schifanoia 28-29, 2007, s. 246–259. 63 Enea Silvio Piccolomini I commentarii, vol. I, ed. L. Totaro, Milano 1984 (= Classici 47), s. 664: „Ita sunt enim Italiae mores ut spurii ferme principentur“. 59

19

uplatnění levobočků ve státních, vojenských a církevních úřadech.64 Zdá se, že oproti ostatním evropským zemím byly podmínky v Říši – oblasti, která nás bude nadále zajímat – pro nelegitimní potomky mnohem méně příznivé, a i ty se navíc od poloviny 15. století zhoršovaly.65 Pokud chtěl otec pro svého nemanželského potomka dosáhnout dobrého uplatnění, bylo třeba nejprve zajistit jeho legitimaci, která ho měla po právní stránce zbavit vrozeného handicapu a současně ho postavit na roveň ostatní legitimní většině společnosti. Takovouto legitimaci bylo od 13. století v souvislosti s recepcí římského práva možno získat především dvěma způsoby. Pokud se dítě narodilo dosud neprovdaným rodičům, mohlo být legitimováno následným sňatkem (per subsequens matrimonium). V takovém případě pak mělo mít v podstatě stejná práva jako ostatní legitimní potomci.66 To bylo ovšem u většiny panovnických a šlechtických bastardů, kteří byli často výsledkem různých dvorských afér souvisejících mimo jiné s rozvíjejícím se kultem kurtoazní lásky,67 v podstatě nemožné. Pro děti narozené ze smilstva nebo incestního styku pak přicházela v úvahu legitimace císařským reskriptem (per rescriptum principis).68 Ten mohl být vydán buďto přímo samotným císařem, nebo někým k tomuto úkonu delegovaným; v pozdním středověku obvykle některým z císařem jmenovaných tzv. lateránských falckrabat s touto pravomocí.69 Legitimace levobočků vysoce urozených osob však byly rezervovány pouze císaři. 70 Císařská legitimace dávala dítěti teoreticky stejná práva, jaká měli legitim-

Srov. Michael H A R S G O R , L’essor des bâtards nobles au XVe siècles, Revue historique 253, 1975, s. 319–354, zde tabulka na s. 320–323; N. B U L S T , Illegitime Kinder, s. 34. 65 To zdůrazňuje Judith J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility in the Fifteenth and Early Sixteenth Centuries: Evidence of the Zimmerische Chronik, SCJ 34, 2003, s. 701–727. 66 Srov. H. W I N T E R E R , Die rechtliche Stellung, s. 66–68; J. J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility, s. 716. 67 R. S P R A N D E L , Die Diskriminierung der unehelichen Kinder, s. 495. 68 K následujícímu srov. Ferdinand K O G L E R , Die legitimatio per rescriptum von Justinian bis zum Tode Karls IV., Weimar 1904, s. 42–109; k říšské Itálii H. W I N T E R E R , Die rechtliche Stellung, s. 73–74, a passim. 69 O úřadu falckrabat srov. Peter-Johannes S C H U L E R , Hofpfalzgraf, in: LexMa V, München – Zürich 1991, s. 76–77; Gisela B E I N H O F F , Die Italiener am Hof Kaiser Sigismunds (1410–1437), Frankfurt am Main 1995 (= Europäische Hochschulschriften. Geschichte und ihre Hilfswissenschaften 3/620), s. 20–22; na příkladu Florencie Thomas K U E H N , Illegitimacy in Renaissance Florence, Ann Arbor 2002, s. 170–172. 70 Tak například palatinátní listina pro Kašpara Šlika, kterou otiskli P. E L B E L – Andreas Z A J I C , Zwei Körper des Kanzlers? Die „reale“ und die „virtuelle“ Karriere Kaspar Schlicks unter König und Kaiser Sigismund – Epilegomena zu einem alten Forschungsthema, III, MHB 16/2, 2013, Quellenanhang, č. 9, s. 115–118, zde s. 117 (1. června 1433). 64

20

ní potomci, ovšem její rozsah se mohl různě lišit především ve vztahu k dědickému právu často podmíněnému neexistencí dalších legitimních dědiců. V praxi byla nicméně císařská legitimace běžně omezována lokálním zvykovým právem a tak měli i legitimovaní levobočci pouze mizivou šanci na vládu a držbu otcovských statků.71 Tím se tedy obsah legitimace omezoval spíše na jejich společenské zrovnoprávnění. Jak ukazují analýzy kariér bastardů vyšší šlechty v různých částech Říše, bylo pro ně značně obtížné domoci se významnějšího společenského postavení.72 Tito také obvykle nezdědili ani titul svého otce, ale nanejvýše o stupeň nižší; u královských levobočků tedy přicházel v úvahu maximálně vévodský/hraběcí titul a příslušná apanáž.73 Tak tomu bylo i v případě vévody Mikuláše I. Opavského († 1318), nelegitimního syna krále Přemysla Otakara II., který od svého otce obdržel opavskou provincii a po mnoha peripetiích se nakonec stal zakladatelem vedlejší větve Přemyslovců.74 Běžně se však uznávalo, že i nelegitimovaní levobočci měli ze strany otce nárok na jakési skromné zajištění, zpravidla ve formě roční renty či drobného léna, čímž se pak sami stávali oporou svému otci při správě rodového panství.75 Nabízelo se ale ještě další, „elegantní“ řešení – určit nemanželského syna pro církevní dráhu. Tím, že se levoboček stal duchovním, nemohl pochopitelně dědit rodový majetek, čímž byly eliminovány dědické spory, měl ale naopak slušnou šanci udělat úspěšnou církevní kariéru a časem

F. K O G L E R , Die legitimatio per rescriptum, s. 107: „…so traten die partikularrechtlich verschiedenen Normen des Gewohnheitsrechtes und eventueller Satzung in Kraft, die teils den per rescriptum Legitimierten das Erbrecht ganz absprachen, teils nur ein beschränktes Erbrecht gaben, in den seltensten Fällen ein vollkommen gleiches Erbrecht, wie den legitimen Kindern, zuerkannten“. 72 Karl-Heinz S P I E ß , Familie und Verwandtschaft im deutschen Hochadel des Spätmittelalters. 13. bis Anfang des 16. Jahrhunderts, Stuttgart 1993 (= Vierteljahrschrift für Sozialund Wirtschaftsgeschichte. Beihefte 111), s. 381–389; J. J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility, s. 701–727. 73 K.-H. S P I E ß , Familie und Verwandtschaft, s. 389; J. J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility, s. 720 a pozn. 87. 74 Blíže o Mikulášových osudech srov. M. W I H O D A , Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky, ČČH 99/2, 2001, s. 209–230. 75 Srov. Z. H L E D Í K O V Á , Zápisy manželských sporů – nepovšimnutý pramen 15. století, in: Eadem, Svět české středověké církve, Praha 2010, s. 273–283, zde s. 277 (přetisk ze sborníku Pocta Josefu Petráňovi. Sborník prací z českých dějin k 60. narozenám prof. dr. Josefa Petráně, edd. Z. Beneš – E. Maur – J. Pánek, Praha 1991, s. 79–93); J. J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility, s. 721–727; K.-H. S P I E ß , Familie und Verwandtschaft, s. 381– 389. 71

21

dosáhnout snad i na některé z významných biskupství – to se ovšem týkalo spíše panovnických levobočků, zatímco ti ostatní se museli spokojit s podstatně skromnější prebendou, která jim nicméně i tak zajišťovala pohodlné živobytí. V této pozici pak mohli dále působit ve prospěch svého rodu a jeho politiky. Tato možnost však mimo jiné předpokládala ze strany otce vynaložení jistých finančních prostředků určených na studia svého potomka, protože k přijetí do duchovního stavu byla vyžadována také určitá míra vzdělání. Byla zde ovšem ještě další překážka – církevní koncily již od doby reformního papežství v 11. století opakovaně zapovídaly přijímat do kněžského stavu osoby nemanželského původu a tuto zásadu následně převzalo kanonické právo vrcholného středověku. Tato opatření, původně namířená proti dětem duchovních v souvislosti se snahou prosadit kněžský celibát, byla brzy vztažena na všechny nelegitimní děti.76 Přes zdánlivě striktní zákazy však ve skutečnosti existovaly způsoby, jak zmíněnou překážku obejít. Mohlo se tak stát buďto vstupem do kláštera, nebo častějším způsobem – dispensem, který měl odstranit defectus natalium suplikanta v rámci kanonického práva.77 Zatímco pro přijetí nižších svěcení bez péče o duše stačil pouze souhlas diecézního biskupa, dispens nutný k přijetí vyšších svěcení, farářských či kapitulních beneficií – o biskupských úřadech ani nemluvě – mohl udělit pouze papež. Vydávání dispensů měla v pozdním středověku na starosti především papežská penitenciárie jako jeden z orgánů papežské kurie,78 kde byly vyřizovány nejrůznější supliky z celé křesťanské Evropy s přesně

Blíže srov. Peter L A N D A U , Das Weihehindernis der Illegitimität in der Geschichte des kanonischen Rechts, in: Illegitimität im Spätmittelalter, s. 41–53; Bernhard S C H I M M E L P F E N N I G , „Ex Fornicatione Nati“. Studies on the Position of Priest’s Sons from the Twelfth to the Fourteenth Century, SMRH 2 (= Old Series, vol. 12), 1979, s. 1–50. 77 Nejnověji k dispensacím de defectu natalium pro české prostředí v 1. polovině 14. stol. srov. Z. H L E D Í K O V Á , Počátky avignonského papežství a české země, Praha 2013, s. 185–196. 78 Srov. Filippo T A M B U R I N I , Die Apostolische Pönitentiarie und die Dispense „super defectu natalium“, in: Illegitimität im Spätmittelalter, s. 123–132; I D E M , La penitenzieria apostolica durante il papato avignonese, in: Aux origines de l’État moderne. Le fonctionnement administratif de la papauté d’Avignon. Actes de la table ronde organisée par l’École française de Rome avec le concours du CNRS, du Conseil général de Vaucluse et de l’Université d’Avignon (Avignon, 23–24 janvier 1988), Rome 1990 (= Collection de l’École Française de Rome 138), s. 251–268; výsledky zahraničního bádání o papežské penitenciárii nověji shrnul Aleš P O Ř Í Z K A , Repertorium Poenitentiariae Germanicum. Středověká papežská penitenciárie opět v centru pozornosti, MHB 8, 2001, s. 97–120. 76

22

stanovenými taxami za jednotlivé úkony.79 Bylo však také možné požádat o dispensační bulu přímo papežskou kancelář. Absence takového dispensu pak mohla mít za následek až privaci beneficia, jak se stalo v případě biskupa Bonifáce z Pisy († 1349).80 Až dosud byla řeč výhradně o mužských nelegitimních potomcích, je však třeba připojit ještě několik slov o pozici nemanželských dcer. Ty měly v zásadě dvě možnosti. Pokud se otec rozhodl dceru provdat, dostala zpravidla o poznání menší věno, než by bylo obvyklé v případě legitimní dcery, což mimo jiné znamenalo také ženicha z nižší společenské vrstvy, než byla nevěsta sama.81 V českém prostředí lze tento trend poměrně dobře sledovat u pěti nemanželských dcer Přemysla Otakara II., které byly všechny provdány za královy věrné z řad české a rakouské vyšší šlechty.82 Další alternativou, která dcerám nemanželského původu mohla zajistit živobytí a přiměřené postavení, byl pak již pouze vstup do kláštera s vyhlídkou nanejvýš na post abatyše, na jehož zisk byl opět potřeba papežský dispens.83 Všechny řečené možnosti počítají s tím, že se otec ke svému nelegitimnímu dítěti hlásil, snažil se ho podporovat a dosáhnout pro něj co nejlepšího postavení. Takováto „ideální“ situace ovšem zdaleka neplatila vždy a to ani v privilegovaném panovnickém prostředí. I zde se někdy stávalo, že otec své nemanželské děti téměř ponechal svému osudu, jako tomu bylo v případě levobočků polského krále Kazimíra III. Velikého († 1370).84 Nejstarší taková taxa pochází z roku 1338 – Die älteste Taxrolle der apostolischen Pönitentiarie, ed. H. Denifle, ALKMa 4, 1888, s. 201–238, položka super defectu natalium na s. 231. 80 Jadranka N E R A L I Ć , Chances of an illegitimate person to make a successful ecclesiastical career: the case of Boniface of Pisa, RHM 49, 2007, s. 159–178. Zde je však nutno podotknout, že privace beneficia byla v tomto případě spíše následkem ignorování papežské rezervace ze strany kapituly a biskupa. 81 Srov. Julius K I R S H N E R – Anthony M O L H O , The Dowry Fund and the Marriage Market in Early Quattrocento Florence, JMH 50, 1978, s. 403–438, zde s. 429–430; J. J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility, s. 725–726. 82 David K A L H O U S – Petr K O P A L – Irena M O R A V C O V Á – Luboš P O L A N S K Ý , Přemyslovská dynastie: soupis členů původního českého panovnického rodu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička, Praha 2009, s. 541– 573, zde s. 570–571; Josef Ž E M L I Č K A , Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011, s. 157. 83 F. T A M B U R I N I , Die Apostolische Pönitentiarie, s. 125. 84 Zběžnou komparaci kariér panovnických levobočků v Polsku, Čechách a Uhrách ve 14. století provedl Stanisław A. S R O K A , Nieślubne potomstwo władców Europy Środkowej w XIV wieku, Prace Historyczne 135, 2008, s. 21–28, jenž došel k závěru, že na rozdíl od špatné situace polských bastardů se takřka všichni nelegitimní potomci českých a uherských králů stali biskupy či významnými preláty. 79

23

V této souvislosti se zdá, že panovníci z lucemburského rodu se ke svým nemanželským potomkům – tedy alespoň k těm, o kterých víme – hlásili a snažili se je odpovídajícím způsobem zaopatřit. Podívejme se nyní podrobněji na jejich kariéry.85

Levobočci českých Lucemburků a jejich kariéry Ještě než přejdeme k samotným lucemburským levobočkům, je třeba se zastavit u dvou nelegitimních potomků posledních dvou Přemyslovců, kteří podporováni novou dynastií sehráli významnou úlohu v událostech první poloviny 14. století. V první řadě je to výjimečná osobnost Jana Volka († 1351),86 syna Václava II. a neznámé matky. Ten si získal náklonost jak krále Jana Lucemburského, tak především jeho manželky a své nevlastní sestry Elišky Přemyslovny, která mu byla oporou po celou dobu života. Právě královský pár mu pomohl získat papežské dispensy, jež mu umožnily navzdory nelegitimnímu původu držet řadu výnosných kapitulních prebend; zejména významné vyšehradské proboštství (1319).87 Po celou dobu působení v úřadu stál Jan v táboře stoupenců Elišky Přemyslovny, která se nacházela v permanentních sporech se svým choťem a snad právě to mělo za následek Janovu roztržku s králem a jeho krátké uvěznění roku 1322.88 Po více než roce však došlo mezi Janem Lucemburským a Janem Volkem k usmíření a jeho kariéra dále pokračovala závratným tempem. Zejména je třeba vyzdvihnout Janovy diplomatické kvality, díky nimž byl vysílán na různé diplomatické mise (především k papežské kurii do Avignonu) a jeho dobré vztahy s mladým Karlem IV. Eliška Přemyslovna na bratra rovněž nezapomínala a vyžádala mu u kurie další dispens, který Přehled známých levobočků v lucemburském rodu uvádí V. Ž Ů R E K , Rodokmen Lucemburků, in: Lucemburkové, s. 808–809. Je ovšem pravděpodobné, že lucemburských bastardů, které dosud neznáme, bylo více. 86 Nad Janovým původem se zamýšlel Ivo H L O B I L , Přemyslovec Jan Volek († 1351). Rodopisné, heraldické a sfragistické otázky, Umění 35/6, 1987, s. 478–482, podrobněji k Janově kariéře pak Z. H L E D Í K O V Á , Vyšehradské proboštství a české kancléřství v první polovině 14. století, in: Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, ed. B. Nechvátal, Praha 2001, s. 74–89. 87 Dispensy otištěny v MVB TP, č. 129, s. 116–117 (25. ledna 1319); č. 155, s. 134–135 (11. listopadu 1319); konfirmace na vyšehradské proboštství stejného data ibidem, č. 156, s. 135–136. 88 Události líčí Petr Žitavský v Chronicon Aulae Regiae, ed. J. Emler, FRB IV, Praha 1884, s. 261–262. 85

24

ho opravňoval k přijetí biskupského svěcení.89 Po původních neúspěšných pokusech o zisk bamberského a vratislavského biskupství se nakonec Jan Volek (pravděpodobně) s podporou mladého markraběte Karla stal roku 1334 olomouckým biskupem.90 V této hodnosti pak setrval až do své smrti roku 1351, načež byl pohřben v benediktinském klášteře v Pustiměři, který sám založil.91 S pustiměřským klášterem je spjato jméno dalšího přemyslovského levobočka – Alžběty († cca 1347),92 s největší pravděpodobností dcery posledního Přemyslovce Václava III. Také pro ni byla zvolena církevní dráha. Z nemnohých zpráv, které máme o jejím životě k dispozici, zaujímá prvořadý význam papežský dispens z roku 1332.93 Alžběta, jeptiška v cisterciáckém klášteře v Pohledu, v něm s podporou Jana Lucemburského žádá propter debilitatem sui corporis, aby mohla přestoupit do kláštera méně náročného řádu, a to konventu benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě. Současně žádá o dispens, aby mohla v klášteře přijmout jakkýkoliv post včetně úřadu abatyše, načež papež supliku schválil. Zdá se, že právě snaha o zisk tohoto prestižního postu v nejstarším přemyslovském klášteře94 byla hlavním důvodem sepsání supliky. Přesto se Alžběta abatyší u sv. Jiří nakonec nestala. Místo toho od roku 1340 zaujala toto čelní místo v moravské fundaci svého strýce Jana Volka, benediktinském klášteře v Pustiměři založeném pro spásu duše Elišky Přemyslovny a jejích předků a tedy silně spjatého s přemyslovskou tradicí.95 V úřadu pustiměřské abatyše pak Alžběta působila až do své smrti MVB TP, č. 684, s. 390–391 (11. října 1327). Jmenovací papežská bula z 27. března 1334 otištěna ibidem, č. 1109, s. 593–595. Podporu Karla IV. a Mikuláše Opavského zmiňuje Chronicon Aulae Regiae, FRB IV, s. 319: „Pro eleccione huiusmodi et promocione sui awunculi Karolus, marchio Morauie, laboravit cum Nicolao, duce Oppavie, bona fide“. K olomouckému episkopátu Jana Volka srov. Václav M E D E K , Dějiny olomoucké arcidiecéze, díl I, Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971, s. 120–126. 91 Granum catalogi praesulum Moraviae, AfÖG 78, 1892, s. 87; Über Nekrologe der Olmützer Domkirche, ed. B. Dudík, AfÖG 65, 1884, s. 566. 92 O ní srov. Z. H L E D Í K O V Á , Alžběta, dcera Václava III., in: Eadem, Svět české středověké církve, s. 247–253 (přetisk z MHB 8, 2001, s. 43–49). 93 MVB TP, č. 965, s. 529–530 (9. ledna 1332). Listinu analyzovala Z. H L E D Í K O V Á , Alžběta, dcera Václava III., s. 248–250. 94 Srov. Renáta M O D R Á K O V Á , Úřad abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě v období 13.–14. století, in: Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, ed. P. Krafl, Praha 2008, s. 580–587. 95 Zakládací listina z 30. září 1340 v CDM VII, č. 290, s. 209–210. Alžbětu zmiňuje až donace Karla IV. z 24. srpna 1341 otištěná ibidem, č. 346, s. 247–248. 89 90

25

nejpozději roku 1347.96 Jak je vidět, Lucemburkové vyvinuli na zajištění přemyslovských levobočků nemalé úsilí. Snad také proto, že se významným způsobem hlásili k odkazu původní dynastie, považovali péči o její nemanželské potomky za svou samozřejmou povinnost.97 Nejinak se ovšem chovali ke svým vlastním nemanželským dětem, jak ukazuje případ Mikuláše († 1358),98 levobočka Jana Lucemburského. Jméno matky opět neznáme, nicméně vzhledem k Mikulášovu narození v Lucembursku (1321/22) je patrné, že byl výsledkem nějakého přechodného vztahu krále Jana v době jeho častých pobytů mimo České království. Také Mikuláš se měl stát významným duchovním. Královský otec pro něho nejprve získal dispens pražského biskupa, který mu umožňoval přijmout nižší svěcení a jedno beneficium. Poté, co se Mikuláš stal vyšehradským kanovníkem, mu Jan Lucemburský vyžádal papežský dispens, který ho navzdory jeho nemanželskému původu a nízkému věku opravňoval přijmout až biskupské svěcení a další beneficia.99 Postupně pak získal několik prebend v různých kapitulách100 a roku 1349 byl papežem dosazen na biskupský stolec v Naumburgu, nicméně se nedokázal prosadit proti tamějšímu kapitulnímu elektovi,101 a tak byl nakonec v roce 1350 na přímluvu Karla IV. přeložen na nově uprázdněný aquilejský stolec.102 V tomto důležitém úřadu Mikuláš zůstal až do své smrti roku 1358, přičemž po celou dobu svého působení udržoval úzké styky se svým císařským bratrem a byl jeho důležitou oporou na neklidné Nová abatyše Anežka je doložena 1. června 1347 – CDM VII, č. 708, s. 523–526. Z. H L E D Í K O V Á , Alžběta, dcera Václava III., s. 247. 98 Stručně k Mikulášovi a jeho původu J. S P Ě V Á Č E K , Jan Lucemburský a jeho doba 1296– 1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994, s. 311– 312. Na chybnou identifikaci starší historiografie, která ztotožňovala Mikuláše s kancléřem Jana Lucemburského Mikulášem z Lucemburku, upozornil již Ladislav K L I C M A N , Mikuláš řečený Efficax z Lucemburka a Mikuláš, levoboček krále Jana, ČČH 3, 1897, s. 246–249. 99 O tom všem je řeč v suplice Jana Lucemburského, kterou papež schválil 20. července 1342 – MVB I, č. 59, s. 33; č. 60, s. 34. 100 Výčet Mikulášových beneficií je uveden v Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae (RBM), IV, ed. J. Emler, Pragae 1898, č. 1557, s. 625: „…Nicolaus, praepositus ecclesiae Oziliensis, Pragensis et Wyssegradensis ecclesiarum canonicus…“ (4. června 1345). 101 Regest jmenovací papežské buly: MVB I, č. 1050, s. 587 (7. ledna 1349). K situaci ohledně naumburského biskupství srov. Heinz W I E S S N E R , Das Bistum Naumburg, I/2, Die Diözese, Berlin – New York 1996 (= Germania Sacra. Neue Folge 35/2), s. 841–842. 102 Regest jmenovací papežské buly: MVB I, č. 1311, s. 692 (22. října 1350). K osudům Mikuláše v patriarchátu srov. P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 500–518; nověji G. S C H W E D L E R , Lussemburgo (di) Nicolò, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 512–517. 96 97

26

italské půdě. Je zde nutné připomenout zejména strategickou polohu patriarchátu jakožto „brány“ do Itálie, což Karel využil při své římské korunovační jízdě roku 1355. Dalším lucemburským levobočkem, o kterém bohužel víme velice málo, byl Guillaume,103 nemanželský syn Karla IV. Ten ho zplodil zřejmě v roce 1362 s blíže neznámou ženou, načež dítě vyrůstalo na brabantském dvoře spolu s nemanželskými dětmi lucemburského vévody Václava104 a později bylo císaři představeno v průběhu jeho poslední cesty do Fracie v roce 1377. Karel se k němu zjevně přihlásil, což projevil i tím, že pro něho vyžádal u papežské penitenciárie dispens, díky kterému se Guillaume – až bude jednou v odpovídajícím věku – mohl oženit s blíže neurčenou vznešenou dámou, která by s ním byla ve čtvrtém stupni příbuzenství s tím, že jejich potomci budou legitimní.105 Brzká Karlova a poté i Václavova smrt († 1383) mu zabránila v lepší kariéře, nicméně i později Guillaume udržoval určité styky s českými Lucemburky zejména díky tomu, že byl pověřován některými diplomatickými úkoly. Uvažovalo se také o jeho svatbě s dcerou jistého vévodského úředníka, ale nevíme, zda se nakonec uskutečnila.106 O jeho dalších osudech již není nic známo. Pokud pomineme Jana z Moravy, kterému jsou věnovány následující kapitoly, můžeme přejít k nejmladší generaci Lucemburků. Také ti zplodili nějaké nemanželské potomky. První byla Markéta, s velkou pravděpodobností dcera Václava IV.107 Víme o ní opět velmi málo. Vlastně snad jen to, že byla provdána za Jana staršího z Vlašimi, dvořana Václava IV.,108 Na Karlova levobočka poprvé upozornila Z. H L E D Í K O V Á , Opomenutá listina k životu Karla IV., in: Eadem, Svět české středověké církve, s. 266–272 (přetisk z MHB 5, 1998, s. 35–48); dále srov. L. B O B K O V Á , Velké dějiny, IV/a, s. 449. 104 Tak uvažuje Jana F A N T Y S O V Á - M A T Ě J K O V Á , Guillaume, bâtard de Luxembourg, in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, edd. K. Valentová – E. Doležalová – E. Chodějovská et al., Praga 2009 (= BISCR, Supplemento I, 2008), s. 81–87 (s italským resumé). 105 Papežský dispens dochovaný ve formulářové podobě otiskla Z. H L E D Í K O V Á , Opomenutá listina, příloha, s. 270–271 (únor – červenec 1378). 106 J. F A N T Y S O V Á - M A T Ě J K O V Á , Guillaume, bâtard, s. 81–87. 107 Na tuto Markétu poprvé upozornil Stanislav K A S Í K , Znaky na arkýři zámku v Brandýse nad Labem, Heraldická ročenka 21, 1994, s. 95–110, zde s. 98. Do širších souvislostí pak její osobu zasadil P. E L B E L , Vlašimský epilog dynastie: Markéta z Lucemburku na Úsově, in: Lucemburkové, s. 773–776. 108 Doklad o tom v Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173–1526, edd. A. Turek – M. Zemek, SAP 33, 1983, č. 324, s. 256–257; případně Regesten Kaiser Sigismunds (1410–1437) nach Archiven und Bibliotheken geordnet, Bd. 1, Die Urkunden und Briefe aus den Archiven und Bibliotheken Mährens und Tschechisch-Schlesiens, ed. P. Elbel, 103

27

což lze snad chápat jako jakousi „odměnu“ za dlouholeté věrné služby tohoto rodu lucemburské dynastii. Dále je ještě třeba připojit poznámku o údajném nemanželském synovi Prokopa Lucemburského, Jiřím, který se měl stát benediktinským mnichem a vstoupit do italského kláštera Montecassino a později, roku 1457, měl zemřít v Augsburgu. Tyto údaje by však bylo třeba nejprve důkladněji ověřit.109 Z předcházející analýzy tedy vesměs můžeme vyvodit následující závěry: všichni (známí) lucemburští levobočci byli dynastií uznáni a dostalo se jim odpovídajícího společenského postavení a zajištění; jak už dříve poznamenal Stanisław Sroka,110 královští otcové je v naprosté většině případů předurčili pro církevní dráhu, zajistili jim určitý stupeň vzdělání a příslušné papežské dispensy. Díky značnému vlivu dynastie postupovali lucemburští levobočci rychle v církevní hierarchii a dosáhli významných církevních úřadů, z nichž někteří se posléze stali důležitou oporou svého rodu na poli české a evropské politiky. Pouze Guillaume, nelegitimní syn Karla IV., se nestal duchovním. To bylo ale snad dáno tím, že otec o něm dlouho nevěděl, a když mu byl Guillaume nakonec představen, byl už Karel příliš stár na to, aby s ním počítal ve svých plánech. Také Markéta z Lucemburku se nestala jeptiškou, ale místo toho měla sdílet osudy nemanželských dcer Přemysla Otakara II., když byla provdána za jednoho z králových milců. Oproti tomu ostatní levobočci – Jan Volek, olomoucký biskup, Alžběta, pustiměřská abatyše, Mikuláš, aquilejský patriarcha, Jan z Moravy, aquilejský patriarcha a Jiří, montecassinský mnich (?) – se takřka všichni stali významnými preláty. Právě Jan z Moravy (spolu s Mikulášem) z nich vystoupal v církevní hierarchii nejvýše…

Wien – Köln – Weimar 2012, č. 144, s. 190–191 (3. července 1432). 109 Pouze několik nepříliš srozumitelných poznámek (s doklady) uvádí F. M. B A R T O Š , České dějiny, II/6, s. 215, zvláště pozn. 2. 110 S. A. S R O K A , Nieślubne potomstwo, s. 21–28.

28

II. LEVOBOČEK Mládí a počátky církevní kariéry Jan z Moravy se narodil do velmi delikátní situace pro celý lucemburský rod. Jeho narození předznamenala jedna skandální událost: když se na počátku listopadu roku 1341 Jan Jindřich, tehdy korutanský vévoda a tyrolský hrabě, vracel z lovu, jeho manželka Markéta „Maultasch“ mu odmítla otevřít bránu svého hradu. Brzy se ukázalo, že jde ve skutečnosti o připravené spiknutí, do něhož je zapojena většina zemské šlechty a dokonce i sám císař Ludvík Bavor. Jan Jindřich, proti kterému se postavila celá země, byl proto nucen hledat úkryt u aquilejského patriarchy Bertranda, kde se také dozvěděl, že jeho manželka rozšířila zprávu o jeho impotenci, načež císař – zcela v rozporu s kanonickým právem – jejich manželství rozloučil, jen aby mohl vzápětí Markétu provdat za svého syna Ludvíka Braniborského.111 Tato událost vyvolala v tehdejší Evropě doslova skandál112 a také roztržku císaře s Lucemburky, na jejichž stranu se postavil také nový papež Kliment VI. Jan Jindřich, jakožto vévoda bez vévodství, se mezitím vrátil do Čech, avšak ponižující období jeho života pro něj ještě zdaleka neskončilo. Manželství s Markétou totiž nebylo rozvázáno z hlediska kanonického práva, takže de iure stále trvalo. Jan tedy nejen, že se nemohl vrátit ke své původní manželce, ale nemohl ani uzavřít nový sňatek a mít tak legitimní potomky. Tento stav trval až do roku 1349, kdy konečně došlo k rozvodu a vyrovnání Lucemburků s Wittelsbachy.113 Právě v průběhu

Události popisují: Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 490–491; Iohannis abbatis Victoriensis Liber certarum historiarum, ed. F. Schneider, MGH SRG XXXVI/2, Hannoverae – Lipsiae 1910, s. 221–224; Chronicon Modoetiense ab origine Modoetiae usq; ad Annum MCCCXLIX. ubi potissimum agitur de gestis priorum Vicecomitum Principum, Auctore Bonincontro Morigia Synchrono, nunc primum prodit e Msto Codice Bibliothecae Ambrosianae, ed. L. A. Muratori, RIS XII, Mediolani 1728, s. 1177–1178. Dále srov. Josef Š U S T A , České dějiny, II/3, Karel IV. Otec a syn 1333–1346, Praha 1946, s. 366–376. 112 Iohannis abbatis Victoriensis Liber certarum historiarum, MGH SRG XXXVI/2, s. 222, v této souvislosti uvádí: „Nam Iohanne filio Bohemorum regis de partibus Athasis eliminato fama percrebuit, quod causa fuerit in eo impotencia coeundi…“. 113 Dochovaly se pouze plné moci pro zástupce Jana Jindřicha a nedatované články předběžné dohody s Markétou: CDM VII, č. 936, s. 657–659 (13. června 1349); č. 952, s. 665–666 (16. července 1349); č. 358, s. 911–912 (nedatováno). Dále srov. D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 60–61. 111

29

těchto sedmi let – pro Jana Jindřicha bezesporu neobyčejně frustrujících – přišel na svět Jan z Moravy. Datum ani místo jeho narození neznáme; ze soudobých kronikářů mu věnoval pozornost pouze Beneš Krabice z Weitmile, který ovšem svou poznámku neukotvil v čase,114 a proto se musíme spolehnout na dikci listin. V pozdější suplice Karla IV. papeži z roku 1365 se o něm hovoří jako o „zhruba dvacetiletém“, což umožňuje vročit jeho narození někdy kolem roku 1345.115 Z této zprávy mimochodem vyplývá, že přesné datum narození zřejmě nebylo známo ani v lucemburském rodě, jinak by totiž byl Janův věk v suplice uveden přesně. Neznáme ani osobu jeho matky; víme pouze, že byla neprovdaná a svobodného stavu.116 Je tedy snad možné předpokládat, že Jan byl výsledkem nějaké přechodné dvorské aféry. Přestože se jednalo „pouze“ o levobočka, muselo být jeho narození velkou úlevou pro celý lucemburský rod a zvláště pro jeho otce Jana Jindřicha, který – jak to pregnatně vyjádřil Beneš Krabice z Weitmile – se tak „očistil od vady impotence, která mu byla falešně připisována“.117 Přesto však dítě zůstávalo pouhým bastardem, jak ukazuje například pozdější ujednání týkající se rozvodu s Markétou, kde Jan Jindřich prohlašuje, že si (konečně) „přeje být otcem“ a „touží zplodit legitimní dědice“,118 aniž by zde explicitně zmínil, že už jednoho syna má. Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 491: „Interim eciam [Jan Jindřich] ex quadam libera genuit filium, postea prepositum Wissegradensem factum, cui nomen Iohannes…“. 115 MVB III, č. 568, s. 343–344: „…etatis viginti annorum vel circa…“ (11. června 1365). 116 To vyplývá z pozdějších suplik k papežské kurii, kde je Janova matka označována jako soluta: ibidem, II, č. 677, s. 266 (2. prosince 1357); č. 822, s. 325 (26. července 1358); III, č. 706, s. 437–438 (29. května 1366). Je však zajímavé, že Jan Jindřich je zde nejprve zmíněn jako coniugatus a později jako solutus, což ukazuje, že ani na prameny z papežské kanceláře se nelze vždy plně spolehnout. Rovněž Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 491, uvádí, že Jan Jindřich „…ex quadam libera genuit filium“, což D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 62, překládá jako žena „svobodného stavu“ (freien Standes), nicméně je možné, že také ono libera vyjadřovalo skutečnost, že se jednalo o neprovdanou ženu – srov. heslo liber, in: LMALB, 19, Pragae 2006, s. 467–468. 117 Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 491: „…et sic vicium impotencie sibi falso ascriptum expurgavit“. Srov. též list Jana ze Středy magdeburskému arcibiskupovi – Briefe Johanns von Neumarkt, ed. P. Piur, Berlin 1937 (= Vom Mittelalter zur Reformation. Forschungen zur Geschichte der deutschen Bildung, Bd. 8), č. 11, s. 18–22, zde s. 19: „…falso quidem suo fratri [tj. Janu Jindřichovi – O. S.] ascripsisse impotenciam coeundi…“. V tomto kontextu nehraje roli, že se tato slova vztahovala spíše k Janovu bratrovi Janu Soběslavovi; k tomu srov. dále v textu. 118 CDM VII, č. 358, s. 911–912: „Item quod dominus Johannes predictus naturalem habet potentiam, mulieres alias cognoscendi, et desiderans esse pater, non velit continere, et pro honore, ac voluntate dominiorum suorum cupit heredes legitimos procreare“. 114

30

Tento postoj nicméně vyplýval z tradičního podřadného postavení nemanželských dětí, které pouze obtížně dosahovaly úspěchu ve světské sféře, a s tím související snahy zajistit si legitimní dědice. Proto v žádném případě nelze tvrdit, že by vztah Jana Jindřicha k jeho levobočkovi byl negativní. Naopak z pozdějších pramenů jasně vysvítá, že se o něho příkladně postaral. Přesto je však zcela jasné, že Jan vyrůstal ve stínu svých mladších a legitimních bratří Jošta, Jana Soběslava a Prokopa, což na jeho osobnosti a povaze mohlo zanechat jistou stopu. V souladu s výše postulovanými závěry byl tedy Jan kvůli svému nemanželskému původu již od nejútlejšího věku určen pro církevní dráhu. O jeho dětství nevíme v podstatě vůbec nic. Je však zřejmé, že pro vstup do duchovního stavu musel získat určitý stupeň vzdělání. V letech 1357 a 1358 se uvádí jako „žák olomoucké diecéze“, takže se zdá, že vyrůstal na Moravě a navštěvoval zde nějakou (snad olomouckou katedrální) školu.119 V tomto kontextu je třeba spíše odmítnout názor, že by Jan byl vychováván na pražském dvoře. O jakémsi blíže nejmenovaném synovi Jana Jindřicha, který pobýval na císařském dvoře, se totiž hovoří v jednom listu biskupa Jana ze Středy, který v něm popisuje audienci Markéty „Maultasch“ u císaře Karla. Ten jí při té příležitosti nechal představit tohoto svého synovce, aby jí tak veřejně demonstroval, že jeho bratra a svého bývalého manžela falešně obviňovala z impotence.120 Ve skutečnosti se však zdá, že v centru tohoto pozoruhodného gesta nebyl náš Jan z Moravy, ale spíše jeho bratr Jan Soběslav, který vyrůstal na pražském dvoře vzhledem k původně plánovanému sňatku s dcerou Karla IV., vynucenému absencí panovníkova řádného dědice.121

MVB II, č. 680, s. 267 (2. prosince 1357); č. 824, s. 325 (26. července 1358): v obou případech se nařizuje olomouckému biskupovi, aby Janovi, „scholari suae dioc.[esis]“, udělil dispens. K olomoucké kapitule a jejímu kulturnímu významu srov. Metoděj Z E M E K , Vzdělání a kulturní snahy olomoucké kapituly v době předhusitské, in: Sborník k nedožitým padesátinám PhDr. Jiřího Radimského, Brno 1969, s. 254–275. 120 Briefe Johanns von Neumarkt, č. 11, s. 18–22, zde s. 19: „…cesar ille Romanus, filium sui fratris, marchionis Moraviae, quem in curia manere novistis, ad presenciam dicte Chrimhuldis apportari mandavit, non aliter, sicut estimo, nisi ut in presencia circumfuse multitudinis ipsa detestanda braxatrix agnosceret falso quidem suo fratri ascripsisse impotenciam coeundi, cum manifeste clareret ostensione tam preclare sobolis domini mei marchionis virilitas et dicte meretricis inconstancia pudibunda“. 121 Tezi, že se jednalo o levobočka Jana, vyslovil již Gelasius Dobner v Monumenta Historica Boemiae, IV, ed. G. Dobner, Pragae 1779, č. 219, s. 337–338, pozn. b, což poté převzal i Vincenc Brandl v CDM VIII, č. 63, s. 31–32, který navíc nedatovaný list vložil (zhruba) do roku 1350. O Markétě se zde však mluví jako o „relicta Ludovici senioris marchionis 119

31

Kvůli Janovu nelegitimnímu původu bylo nutné zajistit u kurie příslušné dispensy, které by mu umožnily zastávat církevní úřady a také přijmout příslušná svěcení. Z roku 1357 pochází první suplika Jana Jindřicha, jenž pro svého syna, „který touží vstoupit do duchovní služby“, žádá, aby navzdory nemanželskému původu mohl přijmout všechna církevní svěcení a také dvě beneficia, což papež vzápětí schválil.122 Další suplika na sebe nenechala dlouho čekat; v ní se žádá ještě o třetí beneficium a také o kanonikát či dignitu v libovolném katedrálním kostele, pokud by se takové místo uvolnilo. I této prosbě papež ochotně vyhověl.123 Krátce nato zřejmě Jan s dispensačními listinami předstoupil před svého ordináře olomouckého biskupa, kterým byl tehdy Jan Očko z Vlašimi (1351–1364), a byl od něho po formálním přezkoumání oficiálně dispensován.124 Poté již mohl přijmout první tonzuru a vstoupit tak do duchovního stavu.125 Dále se prameny na dlouhou dobu odmlčují. Jan, tehdy již dvacetiletý klerik, se objevuje až v suplice Karla IV. z roku 1365, ve které císař v průběhu své návštěvy papežské kurie v Avignonu pro svého synovce (podobně jako v případě řady svých dvořanů a familiářů) žádá o provizi na kanonikát s rezervací prebendy či dignity v pražské nebo jiné kapitule na kolaci pražského arcibiskupa, probošta, děkana nebo kapituly a také o příslušný dispens kvůli Janovu nízkému věku. Z této supliky také vyplývá, že v té době již studoval na artistické fakultě a držel kanonikát v Brně.126 Brandeburgensis“, který zemřel roku 1361. Piur v Briefe Johanns von Neumarkt, č. 11, s. 18– 22, datuje list do března roku 1362. O kuriózním sňatkovém plánu mezi Janem Soběslavem a dcerou Karla IV. srov. alespoň J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 212–213; P. E L B E L , Jan Soběslav, s. 710–711. 122 MVB II, č. 677, s. 266: „…ad omnes sacros ordines promoveri et beneficia ecclesiastica duo licite obtinere possit…“; č. 680, s. 267: „…qui militiae clericali ascribi desiderat…“ (2. prosince 1357). 123 Ibidem, č. 822, s. 325; č. 824, s. 325 (26. července 1358). 124 Listiny olomouckého biskupa, který byl papežem pověřen exekucí obou dispensací, se v Janově případě (jako obvykle) nedochovaly. Dobrou představu však poskytuje formulářová sbírka arcibiskupa Arnošta z Pardubic, která obsahuje formulář vztahující se k analogické situaci – Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest von Pardubic. Nach einer handschrift der K. K. Universitäts-Bibliothek zu Prag, ed. F. Tadra, AfÖG 61, 1880, č. 7, s. 375–376; č. 8, s. 376. 125 D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 65, a pozn. 99, tvrdí, že Jan musel přijmout tonzuru již v období mezi oběma dispensy, což byla nutná podmínka pro přijetí církevního beneficia. To by ovšem předpokládalo, že Jan již mezitím nějaké beneficium obdržel. To se však zjevně nestalo, jinak by to bylo v papežských listinách zmíněno. 126 MVB III, č. 568 s. 343–344, zde s. 343 (11. června 1365). Jan je zde označen jako „clerico […] studenti in artibus“. Doklad o jeho brněnském kanonikátu je uveden v klauzuli non

32

O kterou univerzitu šlo, se zde nemluví, nicméně jako první přichází v úvahu nedlouho předtím založená pražská univerzita. Děkanská kniha začínající rokem 1367 ani pozdější matrika právnické fakulty sice Jana neeviduje, nicméně v té době již mohl svá studia přerušit či ukončit. Děkanská kniha navíc registruje pouze studenty, kteří dosáhli nějakého akademického gradu; těch však bylo v tehdejší době minimum.127 Nelze ostatně předpokládat, že by Jan studoval proto, aby dosáhl titulu, ale spíše – jak bylo tehdy obvyklé – aby získal alespoň základní znalosti, které byly nutné pro jeho církevní kariéru.128 Pokud Jan skutečně navštěvoval pražskou univerzitu, znamená to také, že v Praze musel i pobývat, a být tedy v kontaktu s tamějším dvorem, což by vysvětlovalo přímluvu Karla IV. v jeho prospěch, Janovu snahu získat místo právě v pražské kapitule a také – jak ještě uvidíme – jeho účast na římské jízdě v letech 1368–1369. To, že se Janovo první beneficium nacházelo v brněnské kolegiátní kapitule sv. Petra, patrně není náhoda. Šlo totiž o církevní instituci úzce spojenou s lucemburskou dynastií, která se těšila tradiční přízni jak Jana Lucemburského, tak jeho syna Karla. Lucemburkové si tak mohli ponechat také jistý vliv při obsazování některých kapitulních míst.129 Kromě toho je však Karlova suplika důležitá ještě z jiného hlediska – svědčí především o tom, že císař se svým synovcem počítal ve své církevní politice. obstantibus ibidem: „…non obstante, quod canonicatum et prebendam in ecclesia s. Petri in Brunna Olomucensis dioc.[esis] noscitur obtinere…“. O cestě Karla IV. do Avignonu srov. F. K A V K A , Vláda Karla IV., II, s. 17–27; Marie B L Á H O V Á , Karlova cesta do Avignonu roku 1365, in: Lucemburkové, s. 248–250. 127 Srov. Liber Decanorum Facultatis Philosophicae Universitatis Pragensis ab anno Christi 1367. usque ad annum 1585. e codice membranaceo illius aetatis nunc primum luce donatus, I–II, Pragae 1830–1832 (= Monumenta Historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis 1); Album seu Matricula Facultatis Juridicae Universitatis Pragensis ab anno Christi 1372. usque ad annum 1418. e codice membranaceo illius aetatis nunc primum luce donatum, plenoque nominum indice auctum, I, Pragae 1834 (= Monumenta Historica Universitatis CaroloFerdinandeae Pragensis 2). Objevuje se zde sice mistr Jan z Moravy, pozdější děkan artistické fakulty (passim; srov. podle rejstříku), nicméně toho zcela jistě nelze ztotožnit s naším Janem. D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 66–68, kromě toho podnikl průzkum také v dalších edicích evidující studenty některých zahraničních univerzit (Bologna, Paříž), avšak s žádným výsledkem. 128 Na příkladu pražské právnické univerzity srov. Jiří K E J Ř , Dějiny pražské právnické univerzity, Praha 1995, s. 77, 96. 129 O společném zřízení prebendy Janem Lucemburským a markrabětem Karlem roku 1334 se zmiňuje Gregor W O L N Ý , Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, II/1, Brünn 1836, s. 18, na což upozornil již D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 68. K dějinám kapituly v době lucemburské srov. Libor J A N , Dějiny kapituly, in: Idem – R. Procházka – B. Samek, Sedm set let brněnské kapituly, Brno 1996, s. 41–106, zde s. 48–58.

33

Přestože papežská kancelář žádost neprodleně schválila,130 zdá se, že Jan prebendu v pražské kapitule nikdy neobdržel. To mimo jiné ukazuje na to, jak obtížné bylo získat místo v této žádané instituci i přes papežskou provizi a podporu českého krále. Z následujícího roku se dochovala papežská bula, která pravděpodobně reagovala na další, nedochovanou Karlovu supliku, v níž bylo kromě již dříve přiznaných milostí navíc explicitně zdůrazněno, že Jan může držet neomezený počet beneficií a získat dokonce i biskupské svěcení.131 Tím byl Jan definitivně zbaven svého defectus natalium, který již nadále neměl být nikde zmiňován.132 Přes přízeň papeže i císaře Jan na požadované místo v pražské kapitule čekal marně, místo toho však jako více než dostatečnou náhradu obdržel již zmiňované vyšehradské probošství.

Vyšehradské proboštství Nové obzory se před Janem otevřely až roku 1368, když ho císař spolu s jeho bratrem Janem Soběslavem vzal na svou druhou italskou jízdu do Říma. Snad právě proto, že v té době oba pobývali na pražském dvoře. Tohoto velkolepého tažení se účastnila řada významných představitelů tehdejší Evropy, s nimiž se Jan nepochybně setkal. Kromě toho pak poznal značnou část tehdejší Itálie, jež se měla stát jeho pozdějším působištěm, a především Řím, který – ačkoli již pouhá ozvěna bývalé slávy – stále mocně (symbolicky) působil na mysl středověkých lidí. Tam se stal Jan také svědkem ohromující ceremonie setkání císaře s papežem a pompézní korunovace Elišky Pomořanské ve svatopetrské bazilice.133 Lze předpokládat, že cestoval celou dobu v doprovodu svého císařského strýce, ačkoli přímé doklady pro to chybí. Na rozdíl od svého bratra O tom svědčí obvyklý přípis „Fiat, ut petitur.“ – MVB III, č. 568 s. 343–344, zde s. 343. MVB III, č. 706 s. 437–438: „…ut defectu [natalium] non obstante predicto etiam ultra predicta tria beneficia alia beneficia ecclesiastica, quecunque, quotcunque et qualiacunque fuerint, etiam si in ecclesiis cathedralibus […] recipere et insimul licite retinere, necnon ad dignitatem episcopalem promoveri et eligi possis […] dispensamus…“ (29. května 1366). 132 Ibidem: „…quod in graciis per te de cetero impetrandis aut promocionibus vel assumpcionibus quibuscumque de te faciendis nullam de huiusmodi defectu [natalium] tenearis facere mencionem“. 133 Karlovu druhou římskou jízdu podrobně popsal F. K A V K A , Vláda Karla IV., II, s. 65– 97. K vnímání Říma ve středověku srov. vynikající práci Kateřina K U B Í N O V Á , Imitatio Romae. Karel IV. a Řím, Praha 2006; k druhé italské jízdě se zřetelem na císařův pobyt v Římě ibidem, s. 137–149. 130 131

34

Jana Soběslava, který v průběhu tažení vystupuje ve svědečných řadách mnoha listin jako „markrabě moravský“,134 Jan z Moravy z mlčení pramenů vystupuje pouze v prosinci roku 1368, kdy je doložen v Římě.135 Podobně seznam Karlova doprovodu z Udine, kde se císař zastavil u svého spojence patriarchy Markvarta z Randecku mimo jiné ve společnosti básníka Francesca Petrarcy, Jana nezmiňuje. Pravděpodobně ho však lze přiřadit do familia imperatoris, která byla ubytována na udinském hradě,136 případně do doprovodu Jana ze Středy, tehdy kancléře Karla IV. a olomouckého biskupa. Účast na římské jízdě a setkání s mnoha významnými osobnostmi musela na mladého Lucemburka silně zapůsobit, nicméně důležitější bylo, že se v té době změnilo jeho postavení z původně nevýznamného kanovníka na jednoho z nejpřednějších církevních hodnostářů Českého království. Na podzim roku 1368 totiž zemřel jiný účastník císařova doprovodu hrabě Burchard z Hardeggu, který byl hofmistrem a současně vyšehradským proboštem.137 Hned po jeho smrti Karel tento významný a bohatý duchovní úřad udělil právě Janovi z Moravy.138 Poprvé Jan vystupuje jako nový vyšehradský probošt 14. prosince 1368, na samém konci pobytu císaře Karla v Římě. Tehdy Jan v papežském pa-

Srov. Regesta Imperii (RI), VIII, Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346–1378, ed. A. Huber, Innsbruck 1877, passim; Acta Karoli IV. Imperatoris inedita. Ein Beitrag zu den Urkunden Kaiser Karls IV. aus italienischen Archiven gesammelt, ed. F. Zimmermann, Innsbruck 1891, passim. Zmínky o Janu Soběslavovi pečlivě shromáždila Radka O B Ů R K O V Á , Druhá římská jízda Karla IV., Diplomová práce, Univerzita Karlova, Praha 2013, která nicméně vůbec neregistruje Jana z Moravy. 135 MVB III, č. 1073, s. 687–689 (14. prosince 1368). 136 Seznam původně vydal Luigi Z A N U T T O , Carlo IV di Lussemburgo e Francesco Petrarca a Udine nel 1368. Studio storico con documenti, Udine 1904, documenti, č. 10, s. 76; nověji Claudio G R I G G I O , Petrarca a Udine nel 1368, Studi Petrarcheschi NS 20, 2007, s. 1–56, appendice, s. 30: „Infrascripti sunt principes et barones hospitati. Imperator et imperatrix, filia domini imperatoris. Imprimis imperialis magestas in palatio maiori superiori et in toto castro eius familia“. 137 Naposledy je doložen 25. srpna 1368 v Modeně – RI VIII, č. 4682, s. 384. Blíže k jeho osobě srov. F. K A V K A , Burchard, purkrabí magdeburský a hrabě z Hardeggu a Retzu – hofmistr Karla IV. (1353–1368), in: Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc, edd. M. Polívka – M. Svatoš, Praha 1992, s. 145–155. 138 Je o tom řeč v pozdější listině ze 14. prosince – MVB III, č. 1073, s. 687–689: „…quod serenissimus et invictissimus princeps ac dominus Karolus IIII […] suo et regni sui Boemie nomine preposituram dicte ecclesie s. Petri tunc vacantem per obitum quondam domini Burghardi, ultimi ipsius ecclesie prepositi, et ad collationem regis Boemie, qui est pro tempore, pertinentem auctoritate regia dicti regni Boemie sibi [tj. Janovi – O. S.] nuper graciose contulerat“. 134

35

láci ve Vatikánu předstoupil před Jana ze Středy a do jeho rukou složil přísahu na evangelia, že vzhledem k vysokým příjmům své nové prebendy hodlá darovat část svých příjmů po dobu tří let na nutné opravy vyšehradského kostela. Jan měl pobírat ročně 1000 zlatých na své živobytí a výdaje, přičemž zbytek užitků měl připadnout na opravy kolegiátního chrámu sv. Petra. Pozoruhodné je, že dispozicí s penězi byl pověřen pražský arcibiskup a také císař.139 Celý akt proto působí mnohem spíše jako donace Karla IV., který si tímto způsobem snažil nad mladým a nezkušeným synovcem, jemuž tehdy muselo být teprve lehce přes 20 let, udržet kontrolu a současně získat prostředky na stavební úpravy vyšehradského okrsku, ke kterému choval vzhledem k s ním spojené přemyslovské tradici velkou úctu. Z donační listiny také plyne, že ony tři roky, po které se měla vybírat příslušná darovaná částka, se měly počítat až ode dne, kdy se Jan ujme své proboštské prebendy. Jan tedy sice byl jmenován proboštem už na podzim či spíše v zimě roku 1368, avšak svého úřadu a s ním spojených povinností se ujal až po návratu z Říma následujícího léta. K tomu zřejmě došlo až v září roku 1369, kdy císař dorazil do Čech.140 S tím konvenuje také to, že ještě v červnu vystupuje jako zástupce vyšehradské kapituly ve sporu s pražskou kapitulou její kustod, ačkoli tato povinnost tradičně příslušela proboštovi.141 Buď již v průběhu tažení, nebo až po návratu do Čech musel Jan složit tradiční přísahu věrnosti panovníkovi a snad od něj pak také podle zvyku Českého království přijal do úschovy královské žezlo.142 Ibidem; notářský instrument je inzerován v papežské konfirmaci z 16. prosince. F. K A V K A , Vláda Karla IV., II, s. 82, chybně uvádí, že Jan daroval na opravy vyšehradského kostela 1000 zlatých ročně, a v této souvislosti mluví o „knížecí dotaci“, avšak v listině se píše, že oněch 1000 zlatých z proboštské prebendy má být odváděno Janovi a pouze její zbytek (residuum) má být určen na řečené opravy. 140 Karel je doložen 1. září v Brně (RI VIII, č. 4782, s. 397), nicméně již 20. sprna byla podle Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 539, v Praze uvítána císařovna Eliška. 141 Archiv Pražského hradu (APH), Archiv Metropolitní kapituly u sv. Víta (AMK), sign. 326-XIV/3; regest: Archiv pražské metropolitní kapituly, sv. I, Katalog listin a listů z doby předhusitské (–1419), edd. J. Eršil – J. Pražák, Praha 1956, č. 389, s. 111 (19. června 1369). 142 Přestože doklady o tomto aktu v případě Jana chybí, představu si lze udělat z jiného (nedatovaného) listu Karla IV. týkajícího se tohoto zvyku, který je otištěn v Pešinově díle Phosphorus Septicornis, Stella alias Matutina. Hoc est: Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis Majestas et Gloria: Quibus Illa, Per tot secula, Orbi nostro enituit semper clarissima: Solis Ortui, seu, futuro Majori Operi praemissus interim, et emissus ab Thoma Joanne Pessina de Czechorod, Pragae 1673, s. 51: „Et cum de necessitate observantiae dudum laudabilis, et approbatae consuetudinis regni nostri Bohemiae, requiratur omnino, quod dicto Wilelmo praeposito, ratione principatus sui, sceptrum regium in 139

36

Vyšehradská kapitula byla založena kolem roku 1070 knížetem Vratislavem II. a byla podřízena přímo papežskému stolci. Vyšehrad hrál významnou ideovou roli v projektu Vratislavových aspirací na královský titul a byl od počátku budován jako nová velkolepě rozvržená královská rezidence českých panovníků. Tyto nároky měly podpořit také četné symbolické aluze na Řím a papežství, které můžeme pozorovat mimo jiné v zasvěcení jednotlivých sakrálních staveb.143 V průběhu středověku sice Vyšehrad své původní postavení ztratil ve prospěch Pražského hradu, tradičního sídla českých vládců, nicméně tamní kapitula si přesto svůj význam zachovala. To ilustruje například zakomponování Vyšehradu do korunovačního ceremoniálu českých králů Karlem IV.144 a také to, že se vyšehradský probošt pyšnil titulem nejvyššího kancléře Českého království, přestože ve 14. století se jednalo již pouze o čestnou funkci.145 Probošt stál v čele kapituly, předsedal shromáždění kanovníků a především měl na starosti majetkové záležitosti související s chodem tohoto církevního ústavu.146 K jeho úřadu příslušela také velice výnosná prebenda, k níž patřilo cca 40 vesnic rozptýlených po celém Českém království a další platy a která platila za nejbohatší církevní beneficium v Čechách po pražském arcibiskupství.147 Přesný příjem výnosů v penězích sice nelze přesně zjistit,148 nicméně fakt, že Jan pobíral první tři roky 1000 zlatých ecclesia Wissehradensi tradatur…“. Srov. RI VIII, č. 6379, s. 635. 143 Srov. Andrzej P L E S C Z Y Ń S K Y , Vyšehrad. Rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu, Praha 2002, zde s. 103–206; M. B L Á H O V Á , Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II, s. 13–31; Petr K U B Í N , Vyšehrad jako český Řím, Teologické texty 17/2, 2006, s. 73–75; I D E M , Svatý Pankrác – strážce vstupu na Vyšehrad. Římský světec v Praze, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, edd. E. Doležalová – R. Novotný – P. Soukup, Praha 2004, s. 113–123. 144 Josef C I B U L K A , Český řád korunovační a jeho původ, in: Korunovační řád českých králů, edd. J. Kuthan – M. Šmied, Praha 2009, 273–413, zde s. 345–347. 145 Srov. Z. H L E D Í K O V Á , Vyšehradské proboštství, s. 74–75; E A D E M , Vyšehradská kapitula ve 13. století, Teologické texty 19/1, 2008, s. 50–52, zde s. 51. 146 Obecně k úloze probošta v rámci kapituly srov. Karin P Á T R O V Á , Proměny českých kolegiátních kapitul ve 13.–14. století, in: Sacri canones servandi sunt, s. 567–570, zde s. 567. 147 Výčet majetků proboštství obsahuje konfirmace Karla IV. v RBM VI/1, č. 351, s. 188– 189 (13. května 1356). K tomu srov. V. V. T O M E K , Dějiny města Prahy, III, s. 71–73. 148 Z. H L E D Í K O V Á , Vyšehradské proboštství, s. 74, odhaduje roční příjem na zhruba 1600 kop grošů podle toho, že vyšehradský probošt platil 80 kop ročního papežského desátku. To je ovšem omyl, neboť ve skutečnosti platil pouze 40 kop, jak jasně plyne z Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z diocezí pražské, ed. V. V. Tomek, Praha 1873, s. 12–13. Ostatně na nespolehlivost této metody při odhadování příjmů beneficia,

37

ročně a současně byl schopen ze zbytku financovat jistě nákladné opravy vyšehradského kostela, hovoří sám za sebe. K tomu měl navíc k dispozici ještě příjmy ze svého brněnského kanonikátu, který držel až do roku 1380. K jeho úřadu se pojila rovněž knížecí důstojnost.149 Snad také vzhledem k tomu a souvisejícím požadavkům na příslušnou reprezentaci si Jan vydržoval jakýsi omezený „dvůr“: v průběhu jeho působení v úřadu vyšehradského probošta měl k dispozici vlastního maršálka,150 vikáře151 a další familiáře z řad nižší šlechty.152 Na rozdíl od děkana, nebylo u probošta a kanovníků vyžadováno vyšší svěcení, takže lze předpokládat, že Jan byl v té době nanejvýše podjáhnem.153 Přestože vyšehradské proboštství bylo významným úřadem, s nímž byl obvykle spojen značný politický vliv, nemáme jediné svědectví, které by naznačovalo, že Jan jakkoli zasahoval do „vyšší politiky“. Naopak se zdá, že se věnoval především běžným záležitostem souvisejícím se svým výnosným úřadem a na rozdíl od svých předchůdců skutečně sídlil na Vyšehradě. Jan tak potvrzoval a vydával privilegia (zvláštní péči věnoval městu Prachatice, kde rovněž založil oltář),154 prezentoval kleriky k farním beneficiím155 a především hájil práva proboštství a kapituly v hospodářských záležitostech.156

kterou svého času postuloval Rostislav N O V Ý , K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, SH 9, 1962, s. 137–192, upozornil nedávno Vojtěch V A N Ě K , Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, ČČH 100/3, 2002, s. 497–521. 149 To se zdůrazňuje v řadě soudobých pramenů. Srov. např. zmiňovanou listinu v RBM VI/1, č. 351, s. 188–189: „…ad tytulum principatus eidem prepositure et principatui regni cancellarie officium…“. 150 Codex juris municipalis regni Bohemiae (CIM), II, ed. J. Čelakovský, Praha 1895, č. 563, s. 727–728 (6. prosince 1379). 151 Soudní akta konzistoře pražské (Acta judiciaria consistorii Pragensis) (AICP), I, ed. F. Tadra, Praha 1893, č. 23, s. 112 (31. ledna 1375); č. 241, s. 224 (2. října 1377). 152 CIM II, č. 563, s. 727–728 (6. prosince 1379); AICP II, č. 69, s. 14 (8. dubna 1380). 153 V. V. T O M E K , Dějiny města Prahy, III, s. 180, tvrdí, že probošt Jan byl roku 1370 jáhnem, což je zřejmě důsledek chybné interpretace listiny v NA, AKV, inv. č. 237 (15. února 1370), kde se uvádí „…Ulricum de Colonia per venerabilem virum dominum Johannem prepositum eiusdem ecclesie Wyssegradensis dyaconus [sic!] Pragensis diocesis…“. Onen jáhenský titul – jenž je navíc gramaticky chybně, neboť věta je v akuzativu – se však ve skutečnosti vztahuje k Oldřichovi z Kolína, který je právě takto dále v textu uveden. 154 CIM II, č. 436, s. 627–630 (7. července 1370); č. 563, s. 727–728 (6. prosince 1379); zmínka o nově založeném oltáři v prachatickém kostele v AICP II, č. 42, s. 9 (6. února 1380). 155 Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim (LC), III-IV, ed. J. Emler, Pragae 1879, s. 9 (27. března 1374); 112 (17. září 1379). 156 AICP I, č. 212, s. 282 (12. června 1378).

38

Nejzávažnější a nejvleklejší pře byla vedena s cisterciáckým klášterem ve Zlaté Koruně o více než 20 vesnic na Prachaticku, které v roce 1360 zabral tehdejší vyšehradský probošt a přední rádce Karla IV. Dětřich z Portic. Nejpozději v roce 1377 se však zlatokorunský klášter proti této okupaci ohradil, načež spor pokračoval s nejrůznějšími zvraty před papežskou kurií až do roku 1394, kdy byl nakonec definitivně rozhodnut ve prospěch zlatokorunských mnichů.157 Jan ovšem nevedl spory pouze se svými sousedy, ale také s vlastní kapitulou. Tyto vesměs majetkové rozepře je třeba chápat jako vyvrcholení vývoje, který započal již ve 12. století, kdy došlo k rozdělení původně společného kapitulního majetku mezi probošta a prebendy náležející jednotlivým kanovníkům. To vedlo k častým střetům mezi těmito dvěma stranami, které pak pokračovaly s různou intenzitou po celé 13. a 14. století a výjimkou zjevně nebylo ani období Janova proboštství.158 Tomu nasvědčuje spor mezi ním a kapitulou o vsi Zahrádka, Koleč a další, které byly sice dlouhodobě pronajímány vyšehradským proboštům, avšak ve skutečnosti náležely do společného majetku kapituly. Spor byl nakonec arcibiskupem rozhodnut ve prospěch kanovníků, avšak Jan obdržel jako náhradu 200 kop grošů.159 Poměrně charakteristickým rysem Janova působení v úřadu vyšehradského probošta se jeví jeho podřízenost vůči císaři Karlovi, který si nad ním udržel kontrolu a jehož vůli se Jan nikdy neprotivil. Tak například

Rozsáhlý soubor listin související se sporem byl otištěn v UB Goldenkron, passim. Blíže srov. Josef B R A N I Š , Svatá koruna. Bývalý klášter cistercienský, Praha 1904, s. 16–19; Jaroslav K A D L E C , Dějiny kláštera Svaté Koruny, České Budějovice 1949, s. 29–32; nejnověji Kateřina C H A R V Á T O V Á , Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, II, Kláštery založené ve 13. a 14. století, Praha 2002, s. 90–92. Literatura klade počátek sporu do roku 1379/80 a v této souvislosti se domnívá, že zlatokorunští cisterciáci si nedovolili vystoupit proti záboru Dětřicha z Portic za života Karla IV., který měl nad těmito uzurpacemi údajně držet ochrannou ruku. Nemluvě o tom, že se toto tvrzení jeví jako nepříliš pravděpodobné, především opomíjí listinu z roku 1377 dochovanou v papežských registrech, která jasně dokládá, že počátek sporu je nutno hledat již za Karlova života – MVB IV, č. 1172, s. 667–668 (20. března 1377). 158 Blíže srov. K. P Á T R O V Á , Probošt versus kapitula. K problematice majetkových vztahů uvnitř vyšehradské kapituly do doby husitské, MHB 11, 2007, s. 79–93 (období 1356–1420 však bylo ponecháno stranou); E A D E M , Proměny českých kolegiátních kapitul, s. 569–570. 159 NA, AKV, inv. č. 237 (15. února 1370); 243 (11. dubna 1375); APH, AMK, sign. 366XV/11; regest: Archiv pražské metropolitní kapituly, I, č. 435, s. 123 (4. listopadu 1376); NA, AKV, inv. č. 249 (5. listopadu 1376); 250 (13. únor 1377); 251 (14. února 1377); 252 (16. dubna 1377). Příslušnost obou vsí ke společnému majetku kapituly uvádí K. P Á T R O V Á , Probošt versus kapitula, s. 90–91. 157

39

když se dostal do konfliktu s plzeňskými měšťany o vesnici Bor, císař mu přísně nařídil, aby spor ihned urovnal, a aby touto záležitostí již více „neobtěžoval jeho uši“. Krátce poté se Jan skutečně s měšťany usmířil a podle Karlova nařízení jim vydal spornou ves.160 Je třeba zmínit ještě jednu zásadní okolnost – vypuknutí papežského schizmatu, které od roku 1378 rozdělovalo křesťanstvo na dvě obedience. Jan stál po celý život v souladu s církevní politikou Karla IV. a Václava IV. pevně v táboře římského papeže: jednak nejsou známy žádné styky mezi ním a avignonským vzdoropapežem Klimentem,161 ale zcela jasně to plyne i z faktu, že provizi na litomyšlský a aquilejský stolec obdržel od římského pontifika Urbana VI. Církevní rozkol nicméně hrozil rozštěpit i vyšehradskou kapitulu, neboť její děkan a Janův zástupce Kuneš z Veselé patřil k nejhorlivějším Klimentovcům. Zdá se, že se mu nejprve podařilo strhnout na svou stranu i vyšehradského scholastika, avšak v souladu s nekompromisní prořímskou politikou mladého pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna byl Kuneš v roce 1379 zbaven beneficia.162 Zda a případně jak se v celé záležitosti angažoval probošt Jan, nevíme.

Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad (Listář), Část I., ed. J. Strnad, Plzeň 1891 (= Publikace městského historického musea v Plzni č. 1), č. 113, s. 121–122: „…ne eisdem detur occasio aures nostras super materia huiusmodi de cetero fatigandi“ (13. března 1373); č. 115, s. 123–125 (5. května 1373). 161 Srov. ASP II. 162 Blíže srov. Rudolf H O L I N K A , Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI. Studie z dějin velikého schizmatu západního, Bratislava 1933 (= Spisy filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě 14), zde především s. 65–70. 160

40

III. BISKUP Litomyšlský episkopát Smrt litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka v lednu roku 1380 znamenala pro Jana další posun v církevní kariéře, neboť právě on se měl stát jeho nástupcem. Nepochybně to byl král Václav IV., který požádal – v souladu s tehdejším systémem papežských rezervací a provizí – papeže Urbana VI. o Janovo povýšení na litomyšlský stolec.163 To mimo jiné znamená, že se Jan těšil přízni pražského dvora i po smrti Karla IV. Jmenovací papežská bula se sice v důsledku ztráty papežských register z tohoto období nezachovala, nicméně mnohé lze vyčíst z dalších pramenů. Na počátku dubna roku 1380 Jan rezignoval na brněnský kanonikát, což byla jistě podmínka pro nastoupení na litomyšlský stolec.164 Je proto pravděpodobné, že k jeho jmenování došlo již před tímto datem. Později se Jan zavázal k zaplacení papežských servicií, která činila 800 zlatých,165 a v srpnu se již nazýval zvoleným biskupem litomyšlským,166 načež přijal biskupské svěcení. V této době se již také musel vzdát úřadu vyšehradského probošta.167

Z. N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle, I, s. 172 a 256, se domníval, že Jan byl zvolen kapitulou (i když připouští vliv krále Václava), protože se tituloval jako electus; na to, že šlo pouze o nepochopení dobové terminologie, upozornil Kamil K R O F T A , Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské, IV, Volby biskupův a opatů českých v XIII. a XIV. stol, ČČH 12/1, 1906, s. 7–33, zde s. 17, pozn. 8. Obecně k systému papežských rezervací a provizí srov. Jaroslav E R Š I L , Správní a finanční vztahy avignonského papežství k českým zemím ve třetí čtvrtině 14. století, Praha 1959 (= Rozpravy československé akademie věd, Řada společenských věd, ročník 69, sešit 10). 164 AICP II, č. 69, s. 14 (8. dubna 1380). D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 78, vykládá tuto rezignaci jako důsledek Janovy údajné nemoci, která měla vést k jeho brzké smrti. Netřeba zdůrazňovat, že žádný důkaz pro takové tvrzení neexistuje. 165 Doklad o tom však chybí. Srov. MVB V; Hierarchia catholica Medii aevi sive summorum pontificum, S. R. E. cardinalium, ecclesiarum antistitum series, I, Ab anno 1198 usque ad annum 1431 perducta, ed. K. Eubel, Monasterii 1913, s. 318; naopak Taxae pro communibus servitiis ex libris obligationum ab anno 1295 usque ad annum 1455 confectis, ed. H. Hoberg, Città del Vaticano 1949 (= Studi e testi 144), s. 73, uvádí bez dalších informací datum 14. června 1380, kdy se měl nový litomyšlský biskup zavázat k zaplacení servicií. Jednalo se však o klimentovského protibiskupa Hynka. Srov. ASP II, č. 1158, s. 663, a dále v textu. 166 LC III-IV, s. 136: „…d.[omini] Johannis, electi Luthomislensis…“ (31. srpna 1380). 167 Nový vyšehradský probošt Vilém z Landštejna se ujal svého úřadu nejpozději v listopadu roku 1380. Srov. UB Goldenkron, č. 88, s. 159–162 (16. listopadu 1380). 163

41

Přijetím biskupské důstojnosti se tak Jan zařadil do specifické vrstvy duchovních, kteří měli být nástupci apoštolů v jejich pastoračním úsilí. Janovou povinností bylo především zajistit bezproblémový chod svěřené diecéze, její duchovní správy a také dbát na čistotu víry. Nevelké litomyšlské biskupství bylo založeno až roku 1344 v souvislosti s širšími církevněpolitickými plány Lucemburků na vznik samostatné pražské církevní provincie. Vzhledem k tomu, že se nenacházelo na žádném „konfliktním“ území, kde by bylo třeba hájit zájmy lucemburské dynastie, byl jeho politický význam spíše okrajový, a sloužilo tak především jako „zaopatřovací ústav“ pro zasloužilé dvořany a diplomaty českého krále (Jan ze Středy, Albert ze Šternberka, Petr Jelito).168 K biskupské menze příslušela celá řada vesnic a dalších platů, ale především město Litomyšl, které bylo současně rezidencí litomyšlských biskupů. Zde se také nacházel katedrální kostel, u něhož sídlila kapitula. Přesto však litomyšlský stolec patřil ve srovnání s jinými spíše k těm chudším, jak ostatně naznačuje i samotná výše hlavního servicia. Nejasné rozdělení majetku mezi biskupa a kapitulu při založení biskupství bylo navíc příčinou vleklých sporů, které se podařilo definitivně ukončit až biskupu Janovi Železnému roku 1398.169 Jan z Moravy nebyl jediným pretendentem litomyšlského stolce. Avignonský papež Kliment VII., který se (stejně jako Urban VI.) považoval za jediného pravého pontifika, udělil již 27. února roku 1380 provizi na toto biskupství sesazenému děkanovi pražské kapituly Hynku Klukovi z Klučova. Ten však rezidoval převážně u kurie v Avignonu a jeho jmenování litomyšlským biskupem mělo vzhledem k pro něj nepříznivé situaci v Čechách ryze proklamativní charakter bez jakékoli naděje na skutečné pře-

Obecně o úřadu biskupa ve středověké společnosti srov. Z. H L E D Í K O V Á , Biskup, in: Člověk českého středověku, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2002, s. 139–165; se zřetelem na rituální stránku Antonín K A L O U S , Biskupské a legátské rituály a ceremonie, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2014, s. 315–367; k počátkům a vývoji litomyšlského biskupství Z. H L E D Í K O V Á , Litomyšlské biskupství, in: Litomyšl. Duchovní tvář českého města (Sborník historických prací), Litomyšl 1994, s. 29–50; E A D E M , Il vescovado di Litomyšl, i suoi inizi e i suoi atti di deliminazione, BISCR 7, 2010, s. 15–40. 169 Majetek příslušející k biskupské menze je uveden v listině vratislavského biskupa Přeclava otištěné v CDM VII, č. 735, s. 539–543 (16. října 1347). K tomu podrobně Z. N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle, I, s. 102–104; ke sporům mezi biskupem a kapitulou Z. H L E D Í K O V Á , Litomyšlské biskupství, s. 29–50. 168

42

vzetí úřadu. To mu ovšem nezabránilo, aby se až do roku 1394 nazýval zvoleným biskupem litomyšlským.170 Jan se nejpozději v létě roku 1380 ujal správy svěřené diecéze. O jeho působení v Litomyšli víme vzhledem k zániku většiny písemností z biskupského archivu velice málo, nicméně se zdá, že se svého úkolu zhostil poměrně úspěšně a energicky. Prvním problémem, který musel řešit, byly tradiční majetkové spory s kapitulou, které zdědil po svém předchůdci Albertovi ze Šternberka. Litomyšlská kapitula si již v dubnu u papeže zajistila potvrzení svých privilegií171 a zjevně hodlala využít nástupu nového biskupa k dalšímu pojištění svých práv. Jan tak na konci roku 1380 vydal několik listin, kterými se vzdal některých biskupských příjmů ve prospěch kapituly náhradou za předchozí škody.172 Další citlivou záležitost představoval osud nové fundace kartuziánského kláštera v Tržku, který založil rovněž Albert ze Šternberka, a to „zcela bez souhlasu“ kapituly. Vzhledem k tomu, že ji dotoval pouze svými rodovými majetky, se sice jednalo o legitimní akt, avšak skutečnost, že byl Jan požádán převorem a „celým konventem“ kláštera o konfirmaci fundace, svědčí o tom, že ona absence souhlasu kapituly byla zřejmě litomyšlským kanovníkům trnem v oku. Jan tedy novou listinou se souhlasem kapituly stvrdil fundaci kláštera a k tomu navíc rozmnožil jeho práva.173 Koncem roku 1380 se smrtí Jana ze Středy uprázdnilo mnohem výnosnější a především politicky významnější olomoucké biskupství a zájem

Jmenovací bula Klimenta VII. otištěna v ASP II, č. 1145, s. 658–659; řada dalších pramenů vztahujících se k Hynkovi ibidem, podle rejstříku. Srov. též R. H O L I N K A , Církevní politika, s. 68–79, který však vzhledem k tomu, že ještě neměl k dispozici edici avignonských register, řadu věcí neuvádí. 171 Papežská listina uložena v NA, ŘP Litomyšl, inv. č. 2373; regest: Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378, dec. – 1419, aug. 16) (RBMV), V/1, Fontes Archivi nationalis. Litterae monasteriorum, fasc. 1, edd. K. Beránek – V. Beránková, Pragae 2006, č. 44, s. 48. (20. dubna 1380). 172 Otištěno v CDM XI, č. 208, s. 187 (31. prosince 1380). Listina byla později spolu s další Janovou konfirmací pro litomyšlského kustoda konfirmována pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna – Moravský zemský archiv Brno (MZA), E 6 – Benediktini Rajhrad, sign. C g 10, inv. č. 386 (30. dubna 1381); Jenštejnova konfirmace pak byla přepsána do Libri Erectionum archidiocesis Pragensis saeculo XIV. et XV., II, ed. K. Borový, Pragae 1878, č. 315, s. 177–178. Ibidem, č. 317, s. 179, pak následuje opis Jenštejnovy konfirmace jiného Janova potvrzení desátků pro litomyšlského převora, kantora a plebána ve Svitavách stejného data. 173 CDM XI, č. 211, s. 190–191 (8. ledna 1381). V Janově listině se výslovně píše, že Albert založil klášter „…quod reprehensibile videtur, propria auctoritate et penitus sine consensu sue Luthomysslensis ecclesie capituli…“. 170

43

o tento stolec projevil Jan. Svou roli zde mohla sehrát jeho ctižádost, relativní bezvýznamnost litomyšlské diecéze a také finanční motivy (soudě podle Janových obtíží při placení servicií). Většina litomyšlských biskupů totiž kromě menzálních příjmů disponovala ještě rodovými majetky, ty však Jan neměl: z dědictví svého otce Jana Jindřicha nedostal vůbec nic174 a obou svých předchozích beneficií se musel vzdát. Ať tak či tak, Jan si brzy zajistil podporu jak krále Václava, jenž se za něho přimlouval u kurie,175 tak olomoucké kapituly, která ho na počátku roku 1381 zvolila biskupem a jako takového postulovala papeži.176 U toho je třeba se krátce zastavit. Jak známo, olomoucké biskupství se honosilo starobylou tradicí, která sahala zřejmě až do období Velké Moravy, a už od svého znovuobnovení roku 1063177 hrálo významnou úlohu jakožto mocenská expozitura českých panovníků na Moravě. Tato specifická funkce olomouckých biskupů, která byla navíc od roku 1348 posílena přímým lenním vztahem vůči českým králům,178 získala nový rozměr po smrti Jana Jindřicha. Jošt (spolu s Prokopem) se totiž na rozdíl od svého otce cíleně snažil získat vliv na obsazování olomouckého stolce a podřídit ho tak své moci. Tyto snahy však byly většinou neúspěšné a Václavovi IV. se dařilo prosazovat do Olomouce jemu oddané osoby.179 Historiografie se – částečně pod vlivem mylné identifikace Jana z Moravy a Jana Soběslava – vesměs shoduje na tom, že Janovu kadidaturu Jan není uveden v žádném z testamentů Jana Jindřicha: CDM IX, č. 317, s. 236–237 (20. června 1363); č. 420, s. 323–325 (24. března 1366); X, č. 118, s. 137–142 (26. března 1371). K testamentům srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 199–201. 175 Über Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte. Nebst beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhunderte, II, ed. F. Palacký, Prag 1847, č. 36, s. 50–51; odtud přetištěno v CDM XI, č. 532, s. 451–452. Nedatovaný list kladlo starší bádání (Palacký, Brandl, Kopičková) nepřesvědčivě do roku 1388. Na nesrovnalosti nově upozornil a list oprávněně do počátku roku 1381 zařadil P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 42–43. 176 Volební dekret z olomouckého archivu otiskla B. K O P I Č K O V Á , Příspěvek k dynastické politice, Příloha, č. 2, s. 25–26 (28. ledna 1381). 177 Rok 1063 uvádí Granum catalogi praesulum Moraviae, AfÖG 78, 1892, s. 67. Dále srov. M. W I H O D A , Morava v době knížecí 906–1197, Praha 2010, s. 127–138. 178 Archivum Coronae regni Bohemiae, II, Inde ab A. MCCCXLVI. usque ad A. MCCCLV, ed. V. Hrubý, Pragae 1928, č. 60, s. 59–62 (7. dubna 1348). Blíže srov. L. B O B K O V Á , 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV., Praha 2006 (= Dny, které tvořily české dějiny 12), s. 61–66. 179 K tomu srov. P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 33–58; k pozdějšímu sporu o olomoucké biskupství z roku 1416, jehož prudkost rovněž svědčí o značném významu tohoto stolce pro Václava IV., pak I D E M , Dvě neznámé listiny z roku 1416. Příspěvek k poznání sporu o olomoucké biskupství, SPFFBU – C 50, 2003, s. 101–118. 174

44

prosadila moravská markrabata.180 Jedná se však pouze o zpětnou projekci pozdějších událostí z let 1387. Naopak vzhledem k oběma výše zmíněným pramenům je možné, že se Janova kandidatura obešla zcela bez aktivní účasti Jošta a Prokopa, ačkoli lze jejich zájem na volbě nevlastního bratra předpokládat. To, že Václav Jana prosazoval na tento důležitý post, vcelku jasně svědčí o tom, že ho nepovažoval za přesvědčeného zástánce zájmů svých moravských bratranců. Snad tomu tak bylo vzhledem k Janovu dlouhodobému pobytu v Praze, kde si získal důvěru mladého českého krále (?). Přesto se Jan nepochybně k moravské sekundogenituře hlásil a cítil se být jejím členem, jak ukazují jeho pozdější úzké styky s Joštem, pečeť z období litomyšlského episkopátu, na níž se objevuje kromě erbu biskupství také moravská orlice,181 a další doklady. Jan mohl být v podstatě „ideální“ volbou, jakýmsi kompromisem, který by uspokojil jak Václavovy požadavky, tak ambice markrabat. Kromě toho vztahy mezi českým králem a moravskými Lucemburky byly v té době ještě vesměs dobré. Zřejmě tyto úvahy přiměly Václava k podpoře Janovy kandidatury. Pokud jde o kapitulní volbu, nelze ji příliš přeceňovat, protože volby biskupů se zpravidla řídily přáním panovníka; sotva si lze předstvatit, že by kanovníci přistoupili k Janově volbě bez jakéhokoli impulzu zvenčí. Janovy plány však ztroskotaly na širších církevně-politických událostech v Říši souvisejících se sporem o mohučské arcibiskupství. O ten se hlásili dva vlivní pretendenti: Ludvík Míšeňský a Adolf Nassavský. Když byl spor rozsouzen ve prospěch Ludvíka, přidal se Adolf, který arcibiskupství fakticky ovládal, na stranu avignonského papeže a nechal si od něho udělit mohučský stolec. To znamenalo zcela zásadní ohrožení římské obedience v Říši a Václav byl proto nucen situaci urychleně řešit. Adolfovi bylo nakonec – pod podmínkou přestoupení k římskému papeži – přiznáno mohučské arcibiskupství, zatímco Ludvík byl odškodněn neméně významným magdeburským stolcem. Ten však v té době držel stárnoucí diSrov. Z. H L E D Í K O V Á , K otázkám vztahu duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století, in: Eadem, Svět české středověké církve, s. 13–54, zde s. 22 (přetisk z ČsČH 24, 1976, s. 244–277); B. K O P I Č K O V Á , Olomoucké biskupství, s. 95; P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 42. 181 Janova velká pečeť (sigillum maius) se dobře dochovala na listinách uložených v NA, ŘP Litomyšl, inv. č. 2374 (31. prosince 1380); MZA, E 40 – Kartuziáni Olomouc, sign. A 5 (8. ledna 1381); NA, Augustiniáni obutí, inv. č. 79 (14. květen 1382). Blíže k Janovým pečetím srov. sfragistické příspěvky: Oldřich P A K O S T A , Pečeti litomyšlských biskupů, Litomyšl 2001, s. 30–34; I D E M , Pečeti litomyšlských biskupů, in: Litomyšl, s. 53–69, zde s. 59–60. 180

45

plomat Karla IV. Petr Jelito, který musel být „přesvědčen“ k dobrovolné rezignaci. Současně pro něj bylo třeba zajistit odpovídající náhradu a tou se stal právě uprázdněný olomoucký stolec. Jan byl tak nakonec obětován ve prospěch momentálních církevně-politických zájmů českého krále.182 Zdá se, že někdy v té době, koncem roku 1380, zemřel Janův bratr Jan Soběslav, což mělo za následek první střet mezi Joštem a Prokopem o jeho dědictví.183 Jak se k tomuto konfliktu stavěl Jan, není zcela jasné. Pokud je naše hypotéza o smrti markraběte Jana Soběslava 30. října správná, je pozoruhodné, že již následující den je litomyšlský biskup Jan doložen na Prokopově hradě Úsově. Později, roku 1383, pak vystupuje spolu s dalšími šlechtici jako Prokopův důvěrník, jenž měl převzít jistou částku, kterou mu dlužil Jošt.184 Na základě těchto nepřímých (a ojedinělých) indicií však nelze tvrdit, že by Jan byl Prokopovým straníkem. Ostatně již brzy po skončení první markraběcí války došlo k obnovení dobrých vztahů mezi Joštem a Prokopem.185 V následujícím období až do roku 1387 se Jan věnoval především správě své diecéze. Vzhledem k omezenému počtu pramenů toho o jejím chodu nevíme mnoho, avšak lze předpokládat, že se agenda litomyšlské diecéze výrazněji nelišila – s výjimkou jejího rozsahu – od té pražské, která je naopak dokumentována poměrně dobře. Úkolem biskupa bylo zejména potvrzování kleriků k beneficiím (to měl ovšem na starosti generální vikář/oficiál jako jeho zástupce) a svěcení duchovních. O vizitacích kléru či o konání synod nemáme v této době žádné doklady. V březnu roku 1383 Jan vydal významné privilegium pro své rezidenční město Litomyšl, jemuž kromě jiného přiznal také magdeburské městské

K událostem srov. R. H O L I N K A , Církevní politika, s. 42–43; B. K O P I Č K O V Á , Olomoucké biskupství, s. 97; nověji P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 44; k osobnosti Petra Jelita I D E M , Petr Jelito, dvořan a diplomat Karla IV., SPFFBU – C 48, 2001, 67–87. 183 Starší i novější bádání (R. D V O Ř Á K , Dějiny Markrabství moravského, s. 129; J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 223–224; P. E L B E L , Jan Soběslav, s. 711 a 713), které zaměňovalo Jana z Moravy za Jana Soběslava, se domnívalo, že Jan Soběslav nastoupil na církevní dráhu a v souvislosti s tím se vzdal svého rodového majetku, což mělo vést k válce mezi Joštem a Prokopem, kteří si oba na tento majetek činili nárok. Jan Soběslav však na církevní dráhu nikdy nenastoupil a vzhledem k tomu, že se naposledy zmiňuje v létě roku 1380, lze předpokládat, že nedlouho poté zemřel, což vedlo k válce o jeho dědictví následujícího roku. Blíže srov. O. S C H M I D T , Jan z Moravy, s. 33–34, nebo Exkurz I. 184 CDM XI, č. 203, s. 183–184 (31. října 1380); č. 286, s. 257 (17. února 1383). 185 Již na 11. října 1382 se objevují Jošt, Prokop, Jan z Moravy a Václav IV. v Praze – ibidem, XV, č. 228, s. 196–198. Dále srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 223–224. 182

46

právo.186 Na podzim následujícího roku pak osobně vysvětil kapli nově dokončeného velkolepého hradu Krakovce, který v té době držel králův oblíbenec Jíra z Roztok.187 Je třeba poznamenat, že hrad se nacházel na Rakovnicku, a tedy mimo litomyšlskou diecézi, takže Janovu účast na této slavnostní události lze snad chápat jako svého druhu osobní poctu. To je tedy opět nepřímý doklad jeho vazeb k pražskému dvoru. Za zmínku stojí rovněž Janova hospodářská aktivita: v roce 1382 nechal v souladu s dobovým trendem zřídit u Litomyšle nový rybník, přičemž vodu na jeho zaplavení čerpal přes pozemky místních augustiniánů.188 To vše se dělo se souhlasem kapituly, tudíž se zdá, že se Janovi skutečně podařilo překlenout tradiční nevraživost mezi biskupem a jeho kanovníky. Přesto ovšem nelze tvrdit, že by se Janovo působení v Litomyšli obešlo zcela bez problémů. Zejména první roky jeho episkopátu byly poznamenány prudkým střetem s jeho přímým nadřízeným, arcibiskupem Janem z Jenštejna. Za svého synovce se přimlouvala dokonce císařovna Eliška, jejíž korunovace v Římě se Jan kdysi zúčastnil, což výmluvně svědčí o vážnosti situace. Dochovala se Jenštejnova odpověď Elišce, v níž tvrdí, že litomyšlský biskup se k němu již tři roky – list tedy musel být napsán někdy v roce 1383 – staví nepřátelsky a neprojevuje mu příslušnou úctu a poslušnost. Doslova ho pak nazývá „vzdorovitým a odbojným“ (contumax et rebellis). To prý již arcibiskup nemůže více strpět a urážet tak Boží majestát, všechny svaté a papeže a v rámci záchrany vlastní duše musí odmítnout i přání císařovny a trvat na Janově přísném potrestání.189 CIM IV/1, č. 127, s. 182–186 (16. březen 1383). Podrobně srov. Z. N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle, I, s. 177–179. 187 Dnes již neexistující nápis v hradní kapli přepsal Ferdinand B. M I K O V E C , Starožitnosti a památky země České, Díl I., Praha 1860, s. 192: „Anno d[omi]ni MCCCLXXXIIII die XVI mensis | octobr[is] que erat dies … s[anc]ti | Galli consecrata est hec capella | p[er] venerabilem d[omi]n[u]m Iohannem III | episc[opum] Litomysslensem in honore[m] | omnipotentis Dei beatissime Virginis | Marie … et s[anc]te Katherine“. Sám autor však na s. 185 tvrdí, že k vysvěcení došlo roku 1383, což se často objevuje v literatuře. K historii hradu srov. Dobroslava M E N C L O V Á , České hrady, Díl II., Praha 19762, s. 133–142. 188 NA, Augustiniáni obutí, inv. č. 79; regest: RBMV V/1, fasc. 1, č. 121, s. 76; J. K A D L E C , Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag. Vom Gründungsjahr 1285 bis zu den Hussitenkriegen mit Edition seines Urkundenbuches, Würzburg 1985, s. 112 (14. květen 1382). O vzestupu rybníkářství ve druhé pol. 14. století srov. František G R A U S , Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské, II, Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. stol. do roku 1419, Praha 1957 (= Studie a prameny. Sekce historická, sv. 13), s. 32–35. 189 Jenštejnův list císařovně Elišce v Der Codex epistolaris des Erzbischofs von Prag Johann von Jenzenstein, ed. J. Loserth, AfÖG 55, 1877 (= Beiträge zur Geschichte der hussitischen Bewegung 1), č. 38, s. 340–341: „…idem episcopus a tercio iam circa anno semper michi 186

47

Zdálo by se tedy, že příčinou konfliktu byla především neochota a vzdorovitost Lucemburka vůči svému metropolitovi. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že se jedná pouze o argument jedné strany. Ostatně Jenštejn sám byl přinejmenším komplikovanou a nekompromisní osobností.190 Střet vyvrcholil v únoru roku 1384, kdy arcibiskup nechal Jana pro nedostavení se k soudu za účasti řady prelátů exkomunikovat.191 Již v říjnu ovšem biskup Jan exkomunikoval svého metropolitu, což patrně souviselo s jeho jmenováním smírčím soudcem ve sporu mezi Jenštejnem a vyšehradskou kapitulou.192 O dalším průběhu událostí toho není známo mnoho. Pokud budeme věřit Jenštejnovu životopisci Petru Klarifikátorovi, arcibiskup v roce 1385 navštívil litomyšlskou diecézi a byl zde tak uchvácen úctou k místnímu patronovi sv. Viktorinovi, že nařídil zařadit jeho svátek do liturgie pražské diecéze.193 Je ovšem otázkou, zda vizitaci interpretovat jako obnovení korektních vztahů mezi Jenštejnem a Janem, nebo jestli se naopak jednalo o zásah metropolity na území svého sufragána. Další spor, který byl namířen nejen proti Janovi, ale také celé jeho kapitule vznesl Mikuláš Miketa. Ten byl původně familiářem a oficiálem biskupa Alberta ze Šternberka a později se stal magdeburským kanovníkem. Soudní akta generálních vikářů nás sice podrobně informují o procesní extitit contumax et rebellis, quamvis omni caritate et fraternitate eum fuerim prosecutus, voluique semper atque quesivi, quatenus ipse voluisset vicessitudine eadem fraternali et debito mecum vivere ordine. Sed quia semper ab eodem episcopo in sua contumacia, pertinacia atque duricia permanente nec per interpositas personas nec per quascunque alias vias debitam obedienciam et reverenciam habere potui, non valens divinam offendere maiestatem […] Supplico igitur, ut in hiis intuitu maiestatis divine atque iusticie ob respectum non velitis animadvertere immo pocius adiuvare et assistere, quod idem episcopus secundum sua demerita pena canonica puniatur michique indulgere…“. 190 Srov. R. H O L I N K A , Církevní politika; Z. H L E D Í K O V Á , Arcibiskupové a kaplani za Václava IV., in: Lucemburkové, s. 777–784, zde s. 777–778. 191 AICP II, č. 154, s. 273: „…Johannes archiepiscopus Prag.[ensis] pro tribunali sedens citacionem contra rev.[everendum] d.[ominum] Johannem episcopum Luthomisslensem exhibuit cum ipsius executione legitima et eius vigore eum d.[ominum] episcopum ultra horam debitam exspectatum, citatum personaliter in causa inquisicionis et non comparentem racione contumacie ipsius excommunicavit…“ (27. května 1384). 192 Srov. Ibidem, č. 251, s. 292; č. 252, s. 293 (19. října 1384); č. 253, s. 293 (21. října 1384). Z literatury nejlépe V. V. T O M E K , Dějiny města Prahy, III, s. 363–364. 193 Petri Clarificatoris Vita domini Iohannis, Pragensis archiepiscopi tercii, ed. H. Krmíčková, in: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, edd. Eadem – A. Pumprová – D. Růžičková et al., Brno 2006, s. 441–461, zde s. 458: „Dum vero ecclesiam Lutomislensem visitasset et ibi multa mirabilia fieri dicerentur ad memoriam beati Vitorini martyris, eiusdem martiris festum in sua diocesi Pragensi sub IX leccionibus instituit celebrari“. Původně vydáno jako Život Jana z Jenštejna, arcibiskupa pražského, ed. J. Emler, FRB I, Praha 1873, zde s. 465.

48

stránce sporu, avšak vzhledem k povaze pramene nevíme, co bylo jeho vlastní příčinou a kdo v něm nakonec zvítězil. Je nicméně pravděpodobné, že pře měla majetkové pozadí.194 Konečně je třeba ještě upozornit na Janovy obtíže při placení papežských servicií. Jak již bylo řečeno, ta činila 800 zlatých, nicméně Jan za celou dobu svého episkopátu neodevzdal papežské komoře vůbec nic. Když se na jaře roku 1389 litomyšlského stolce ujal nový biskup Jan IV., musel se v Římě zavázat k zaplacení servicií i za svého předchůdce.195 Současně také podal stížnost u kardinála-komořího papežské komory, který Janovi – který byl již v úřadu aquilejského patriarchy – nařídil, aby do šesti měsíců uhradil dlužnou sumu a v opačném případě hrozil exkomunikací a sekvestrací patriarchálních příjmů.196 Přesto Jan papežská servicia nikdy neuhradil; patrně se mu nejprve podařilo dosáhnout prodloužení lhůty, avšak v prosinci roku 1390 ho nakonec papežská exkomunikace přece jen dostihla. Její příčinou však již pravděpodobně byla nezaplacená servicia za aquilejský stolec.197

Obsazení olomouckého biskupství V polovině února roku 1387 zemřel olomoucký biskup Petr Jelito a Jan se podruhé pokusil zmocnit tohoto stolce. Na rozdíl od prvního neúspěšného Srov. AICP II, č. 257, s. 175 (14. listopadu 1382); č. 304, s. 184 (12. prosince 1382); č. 317, s. 187 (22. prosince 1382); č. 4, s. 188–189 (3. ledna 1383); č. 15, s. 191–192 (16. ledna 1383); č. 29, s. 196 (31. ledna 1383); č. 58, s. 202–203 (23. února 1383); č. 66, s. 204 (14. března 1383); č. 77, s. 206 (7. dubna 1383); č. 80, s. 207 (11. dubna 1383). Spor podrobně popsal již Z. N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle, I, s. 176–177. 195 MVB V, č. 180, s. 112–113 (28. dubna 1389). Že tento biskup Jan (1389–1391) nebyl totožný s jeho nástupcem Janem Železným prokázal A. P O Ř Í Z K A , Papežský finanční archiv a platby servicií ze zemí České koruny za Martina V. a Evžena IV., in: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka, ed. J. Hrdina, Praha 2002, s. 401– 419, zde s. 416–417, pozn. 26. K problematice dvou Janů srov. též Z. H L E D Í K O V Á , Litomyšlský biskup Jan IV. a jeho vizitace, StR 21, 1982, s. 115–139, zde s. 117. 196 MVB V, č. 181, s. 113–114: „…excommunicacionis sentenciam ferimus in hiis scriptis, si non fecerit que mandamus, ad graviores penas et sentecias necnon sequestracionem fructuum ecclesie Aquilegensis, cui preest, nichilominus processuri…“ (12. května 1389). 197 ASVat, Camera Apostolica, Diversa Cameralia, tom. I (= Armadio XXIX), f. 270v–271v: „…tenore presencium denunciamus excommunicatos prelatos infrascriptos, eo quod in terminis ipsis prefixis non solverunt communia et minuta servicia, in quibus racione ecclesiarum et monasteriorum suorum apostolice camere et sacro collegio reverendissimorum patrum dominorum sancte Romane ecclesie cardinalium sunt efficaciter obligati. […] Dominus Iohannes patriarcha Aquilegensis“ (24. prosince 1390). Dále srov. níže v textu. 194

49

pokusu se nyní spolehl na podporu svých moravských bratrů a jednal tak v rozporu s vůlí krále Václava, který prosazoval na tento stolec svého dvořana a kostnického biskupa Mikuláše z Riesenburgu. To naznačuje, že se Jan v průběhu svého litomyšlského episkopátu sblížil se svými moravskými sourozenci. Snad k tomu přispěla i geografická poloha Litomyšle na pomezí Čech a Moravy, zatímco v předcházejícím období se Jan pohyboval převážně v Praze. Co přesně se na jaře roku 1387 v Olomouci odehrálo, zůstává vzhledem k omezenosti pramenné základny stále otázkou. Autor spisu Granum catalogi praesulum Moraviae k tomuto roku poznamenal, že po smrti Petra Jelita markrabata Jošt s Prokopem násilně uvedli k olomouckému kostelu svého bratra litomyšlského biskupa Jana a zabrali biskupské statky, což mělo ukončit až Janovo přeložení do Aquileje papežem Urbanem VI.198 Situaci příliš neosvětluje ani listina nejvyššího maršálka Jindřicha z Lipé z května toho roku, jenž zde prohlašuje za ukončené všechny neshody a spory, které vznikly mezi ním a olomouckou kapitulou za dobu jeho správy biskupství a které vedly dokonce k exkomunikaci a interdiktu proti „lidem olomouckého biskupství“.199 Tyto dvě ne zcela jasné zprávy byly historiky předchozích dvou staletí vykládány různě.200 Podle posledního stavu poznání se zdá, že Václav IV. tentokrát – na rozdíl od situace v roce 1381 – od počátku podporoval na olomoucký stolec svého dvořana a kostnického biskupa Mikuláše z Riesenburgu. Král jednal velice energicky a zřejmě již v dubnu dosáhl papežské provize pro Mikuláše, který se na počátku května vzdal svého kostnického biskupství.201 Nejpozději se tak muselo stát 20. května, kdy

Granum catalogi praesulum Moraviae, AfÖG 78, 1892, s. 91: „Post cuius mortem [tj. Petra Jelita – O. S.] Jodocus et Procopius marchiones Moravie dominum Johannem, germanum ipsorum tunc episcopum Luthomislensem, manu violenta ad ecclesiam Olomucensem intruserunt et bona ecclesie occupaverunt, demum tamen per Urbanum papam VI. ad patriarchalem ecclesiam Aquilegiensem est translatus…“. 199 CDM XI, č. 429, s. 380: „…omnes displi[cen]cias et controversias, que inter nos et honorabile capitulum ecclesie Olomucensis occasione excommunicacionum et interdicti sentenciis in homines episcopatus Olomucensis ecclesie prefate latis, seu alias … inter nos a tempore nostri regiminis episcopatus predicti usque huc […] dimittimus, cassamus et tollimus, ita quod de cetero … ipso capitulo ecclesie predicte nullis potestate seu jure obici debeant, neque ammodo racione aliqua innovari“ (15. května 1387). 200 Srov. G. W O L N Ý , Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, I/1, Brünn 1855, s. 43; V. M E D E K , Dějiny olomoucké arcidiecéze, I, s. 173; B. K O P I Č K O V Á , Olomoucké biskupství, s. 98–99; P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 45–48. 201 Blíže srov. ibidem, s. 45–49. Podle slovníkového hesla Jan B I S T Ř I C K Ý , Nikolaus von 198

50

proběhla volba nového kostnického biskupa, přičemž v postulačním dekretu papeži se hovoří o Mikulášovi již jako o olomouckém a bývalém kostnickém biskupovi.202 Sporná je především role Jindřicha z Lipé. Ten působil jako administrátor olomouckého biskupství již v době episkopátu Petra Jelita (od roku 1386).203 Přestože byl Jindřich nejvyšším maršálkem Českého království – a tedy českého krále –, jednalo se o čestný a dědičný titul pánů z Lipé, který nemusí vypovídat nic o Jindřichových vazbách k pražskému královskému dvoru. Naopak se zdá, že Jindřichův nejstarší syn Hynek, který rovněž vystupuje na otcově listině, měl blízko k Joštovi.204 Je tedy možné, že se Jindřich ve sporu o olomoucké biskupství přiklonil do tábora moravských markrabat proti králi, přičemž Jindřichův konflikt s olomouckou kapitulou mohl spadat ještě do dřívějšího období. Další neznámou představuje postoj samotné olomoucké kapituly. Ačkoli pro to nemáme žádné přímé doklady, je pravděpodobné, že se kanovníci postavili na stranu moravských Lucemburků a biskupa Jana, kterého zvolili novým olomouckým biskupem. Tomu odpovídá skutečnost, že se Jan ještě následujícího roku nazýval postulovaným – a tedy kapitulou zvoleným – olomouckým biskupem.205 Kapitulní volbu s odkazem na Granum catalogi ostatně předpokládá i dosavadní bádání, avšak s tím, že se jednalo

Riesenburg († 1397), in: Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448. Ein biographisches Lexikon, ed. E. Gatz, Berlin 2001, s. 515–516, měl Mikuláš obdržet provizi na olomoucké biskupství před 22. dubnem a 4. května rezignovat na kostnické biskupství. Stejné datum rezignace – také bez odkazu na pramen – uvádí Philipp R U P P E R T , Die Chroniken des Stadt Konstanz, Konstanz 1891, s. 441. 202 Urkundenbuch der Abtei Sanct Gallen, IV/4, ed. H. Wartmann, St. Gallen 1895, Anhang, č. 288, s. 1109: „…Nicolaus pridem episcopus Constanciensis ad ecclesiam Olomicensem canonice est translatus, vinculo, quo ipse ecclesie Constanciensi tenebatur, dissoluto…“. 203 CDM XI, č. 389, s. 347–348 (24. února 1386). Srov. P. E L B E L , Osobnost olomouckého biskupa Petra III. řečeného Jelito (1381–1387), Střední Morava 13/1, 2001, s. 4–26, zde s. 17. 204 Srov. Tomáš B A L E T K A , Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375– 1411), SAP 46/2, 1996, s. 259–536, zde s. 445. 205 CDM XI, č. 476, s. 417–418: „Johannes Dei gracia episcopus Luthomislensis et postulatus ecclesie Olomucensis…“ (11. května 1388); Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen (UB Budweis), I/1, ed. K. Köpl, Prag 1901 (= Städte- und Urkundenbücher aus Böhmen, Bd. 4), č. 464, s. 244–245: „Wir Hans, von Gotes gnaden der heiligen stifft czu Agel patriarch und derwelter bischoff czu Olomuncz…“ (22. července 1388); CDM XI, č. 495, s. 429– 430: „Nos Johannes Dei gracia Aquilegiensis patriarcha et Olomucensis postulatus…“ (10. srpna 1388). Další, dosud nepovšimnutý exemplář této listiny i s dobře zachovanou patriarchální pečetí se překvapivě dochoval také v Magyar Országos Levéltár Budapešť, Diplomatikai Levéltár, inv. č. 42398.

51

o akt vynucený násilím.206 Nic takového ovšem neznámý olomoucký kanovník nepíše. Ten uvádí toliko to, že Jošt s Prokopem násilím uvedli do Olomouce biskupa Jana. Odpor kapituly zmiňuje až humanista Augustin Olomoucký, což je však zřejmě jen interpretace textu Grana.207 Míru nátlaku moravských markrabat na kanovníky pochopitelně zjistit nelze, nicméně je možné, že litomyšlský biskup Jan, se kterým dosud neměli žádné negativní zkušenosti, byl pro kapitulu přijatelnější volbou, než králem protežovaný „cizí“ dvořan-biskup z daleké Kostnice. Pro tuto skutečnost hovoří také to, že právě na počátku roku 1387 se stal olomouckým děkanem (tedy představeným kapituly) Ondřej z Třeboně, notář a důvěrník markraběte Jošta. Lze si jen těžko představit, že by ve sporu vystupoval proti svému chlebodárci.208 Konec konců nebyl by to ojedinělý případ, kdy kapitula odmítla Václavova kandidáta a otevřeně se proti němu postavila.209 Kromě toho se zdá, že vztahy moravských Lucemburků s olomouckou kapitulou byly v té době na poměrně dobré úrovni, neboť v listopadu roku 1387 kapitula odkoupila od Jošta několik vsí, což stvrdil i markrabě Prokop.210 V tomto kontextu by tedy text Grana bylo možné interpretovat asi takto: po smrti Petra Jelita dosáhl Václav IV. rychlého udělení papežské provize pro Mikuláše z Riesenburgu, zatímco olomoucká kapitula pod vlivem moravských markrabat – a v rozporu s královou vůlí – zvolila biskupem P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 46–47. Naopak B. K O P I Č K O V Á , Olomoucké biskupství, s. 98–99, předpokládá, že Jan své nároky opíral o kapitulní volbu z roku 1381, což Elbel po právu odmítl jako nepravděpodobné. Zcela zmatený výklad podává V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 234, který odkazuje na studii Kopičkové, ale přesto se s ní naprosto rozchází. 207 Augustini Olomucensis episcoporum Olomucensium series, ed. F. X. Richter, Olomucii 1831, s. 125: „Johannes, Jodoci et Procopii marchionum Moraviae frater germanus, ex ecclesia Lythomyslensi violenter ac renitente capitulo cathedrae Olomucensi praeficitur, Jodoco et Procopio bona ecclesiastica praeter fas occupantibus, miserabiliterque distrahentibus. Quo audito Urbanus sextus pontifex maximus Joannem confirmare renuit, sed paci et tranquillitati ecclesiasticae consulere cupiens, ad patriarchalem apicem, ecclesiamque Aquilegiensem promovit“. Za pouhou interpretaci Grana tuto Augustinovu zmínku prohlásil již Josef V. Š I M Á K , „Series“ Augustina Olomouckého (Příspěvek k dějinám českého dějepisectví), ČČH 37, 1931, s. 584–593, zde s. 591, který ovšem svůj rozbor pojal jako zdrcující recenzi Augustinova díla; opatrněji tuto možnost připouští též P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 45. 208 Tak již Veronika H R A D S K Á , Ondřej z Třeboně, notář, vyslanec a důvěrník markraběte Jošta, ČMM 117/2, 1998, s. 353–376, zde především s. 366–367. 209 O sporu z roku 1416 srov. P. E L B E L , Dvě neznámé listiny, s. 101–118. Nechuť kapituly vůči královým pretendentům se však projevila již dříve – I D E M , Markrabě Jošt, s. 33–58. 210 CDM XI, č. 457, s. 400 (14. listopadu 1387); č. 458, s. 400–401 (18. listopadu 1387). 206

52

Jana. Jošt s Prokopem poté bratrovi vojensky dopomohli k obsazení statků biskupství se souhlasem (?) maršálka Jindřicha z Lipé, a tak tedy „násilně“ (manu violenta) uvedli Jana v držbu biskupství; avšak ne proti vůli kapituly, ale českého krále a také papeže, resp. jeho provize. Patovou situaci se podařilo vyřešit až v listopadu roku 1387, kdy byl Jan jmenován aquilejským patriarchou. Ten přesto až do letních měsíců následujícího roku držel biskupské statky a tituloval se jako zvolený olomoucký biskup. Je ovšem třeba si přiznat, že to je pouze jeden z možných scénářů…

53

IV. PATRIARCHA Aquilejský patriarchát v pozdním středověku Dříve než bude možné přistoupit k vylíčení Janových osudů v Itálii, je nutné nejprve stručně nastínit dějiny aquilejského patriarchátu do Janova nástupu na patriarchální stolec, protože bez znalosti vývoje této specifické „církevní signorie“211 by nebylo možné správně pochopit kontext následujících událostí z let 1387–1394. Z tohoto důvodu bude hlavní důraz kladen na období pozdního středověku, přičemž jistá pozornost bude částečně věnována také stykům patriarchátu a českých zemí.212 Přístav Aquileia, založený Římany roku 181 př. n. l. na obranu před nájezdy barbarských kmenů, plnil již v antice důležitou administrativní, vojenskou a obchodní úlohu v rámci Římské říše a stal se hlavním městem pozdější provincie Venetia et Histria. Po rozšíření křesťanství byla Aquileia přirozeným centrem nového kultu v severovýchodní Itálii. Pozdější, značně problematická tradice, která se poprvé objevuje u Pavla Diakona a obvykle se klade do 6.–8. století,213 přisuzuje počátky církve v Aquileji sv. Markovi a jeho žáku a současně prvnímu biskupu sv. Hermagorovi.214

Základní a nejobsáhlejší syntetickou prací o dějinách aquilejského patriarchátu stále zůstává P. P A S C H I N I , Storia del Friuli. Dále srov. Pier S. L E I C H T , Breve storia del Friuli, con aggiunte e aggiornamento ed. C. G. Mor, Udine – Tolmezzo 19765; Gian C. M E N I S , Storia del Friuli dalle origini alla caduta dello stato patriarcale (1420), Udine 19784; ke staršímu období Giorgio F E D A L T O , Aquileia. Una chiesa due patriarcati, Roma – Gorizia 1999 (= Scrittori della chiesa di Aquileia I); a též heslo Heinrich S C H M I D I N G E R , Aquileia, in: LexMa I, München – Zürich 1980, s. 827–828. Kromě toho je užitečné konzultovat příručku Guerrino G. C O R B A N E S E , Il Friuli, Trieste e l’Istria dalla preistoria alla caduta del patriarcato d’Aquileia. Grande Atlante storico-cronologico comparato, Bologna 1984. O tyto práce se také, pokud není uvedeno jinak, opírá následující exkurz. 212 Problematika vztahů patriarchátu k českým zemím zatím nebyla podrobněji zmapována. Kupříkladu Ferdinand T A D R A , Kulturní styky Čech z cizinou až do válek husitských, Praha 1896 (= Spisy poctěné jubilejní cenou Král. české společnosti náuk 8), s. 93, 207, 210, se v případě patriarchátu spokojil pouze s několika málo poznámkami. Dále srov. katalog výstavy Gotika severní Itálie. České země a Furlansko ve středověku, Mikulov 2009, zde krátký příspěvek Cesare S C A L O N , Aquilejský patriarchát ve 14. století, s. 10–12. 213 De ordine episcoporum qui sibi ab ipso praedicationis exordio in Mettensi civitate succeserunt, ed. J. P. Migne, PL XCV, Parisi 1861, s. 699, 711. 214 Shrnutí bádání podal Giuseppe C U S C I T O , La tradizione marciana aquileiese come problema storiografico, in: Idem, Martiri cristiani ad Aquileia e in Istria. Documenti archeologici e questioni agiografiche, Udine 1992, s. 17–49. 211

54

Nejstarší spolehlivá zmínka v pramenech nicméně pochází až z roku 314, kdy vystupuje jako účastník synody v Arles aquilejský biskup Theodor,215 jenž se stal také zakladatelem baziliky v Aquileji. Někdy na konci 4. a na počátku století následujcícího se vytvořila značně rozsáhlá aquilejská církevní provincie v čele s jejím biskupem-metropolitou. Během 5. století Aquileia utrpěla rozsáhlé škody při útocích Hunů a později Ostrogótů, kteří pod vedením Theodoricha ovládli severní Itálii. Theodorichova říše však neodolala tlaku Byzance, které se za vlády Justiniána I. (527–565) podařilo dobýt zpět podstatnou část bývalých držav. V polovině 6. století došlo v důsledku odsouzení učení tří východních teologů na druhém konstantinopolském koncilu k tzv. „schizmatu tří kapitol“216 vedenému metropolity z Aquileje a Milána, což znamenalo dlouhý rozkol s Římem. V této době, roku 559, je také poprvé doložen titul „patriarcha“217 jakožto označení biskupa požívajícího mimořádné autority. Zdá se, že právě v důsledku dlouhodobého schizmatu a tedy vynětí z papežského vlivu, zůstal tento titul „zakonzervován“ a poté, co papežství potlačilo snahy dalších biskupů o přivlastnění tohoto prestižního titulu, který byl jinak vyhrazen pouze pěti apoštolským stolcům, byl po ukončení schizmatu uznán jako čestný a historický titul, který však v praxi neměl vesměs žádný reálný význam.218 Roku 568 obsadili značnou část Itálie Langobardi, načež patriarcha Paolinus I. (558–570) uprchl s částí obyvatelstva z Aquileje na přilehlý ostrov Grado, který byl pod ochranou Byzantské říše. Tím se Grado stalo novým sídlem patriarchů (Aquileia Nova), kteří setrvali ve schizmatu až do roku 607/10, kdy se nový patriarcha Candidianus usmířil s Římem. S tím se ovšem nespokojila část jeho sufragánů na území Langobardské říše, kteří si ve staré Aquileji zvolili vlastního patriarchu. Od té doby tak vedle sebe existovaly dva patriarcháty, které respektovaly mocensko-politické rozložení sil: na území Langobardů schizmatický patriarcha se sídlem v Cormons a poté v Cividale a další patriarcha v Gradu ve shodě s papežstvím

Concilia Galliae A. 314–A. 506, ed. C. Munier, CCSL CXLVIII, Turnholti 1963, s. 14, 16, 17, 18, 19, 21. 216 Stručně srov. Hubert J E D I N , Malé dějiny koncilů, Praha 1990, s. 23–24. 217 Pelagii I papae epistulae quae supersunt (556–561), ed. M. Gassó, Montserrat 1956 (= Scripta et documenta 8), č. 24, s. 73–78, zde s. 74. 218 Dále srov. Vittorio P E R I , Aquileia nella trasformazione storica del titolo patriarcale, in: Storia e arte del patriarcato di Aquileia. Atti della 22’ Settimana di studi aquileiesi 27 aprile 2 maggio 1991, Udine 1992 (= Antichità altoadriatiche XXXVIII), s. 41–63. 215

55

a pod ochranou Byzance. Na koncilu v Pavii roku 699 se aquilejský patriarcha sice konečně usmířil s papežem, nicméně oba patriarcháty již zůstaly, z čehož plynuly další pře o metropolitní jurisdikci. V roce 773 vpadl do Itálie se souhlasem papeže Karel Veliký a dobyl říši Langobardů, čímž se Aquileia dostala do přímého franského vlivu. Zejména za vlády patriarchy Paolina II. (787–802) a jeho nástupců se pak patriarchát stal významným misijním centrem pro alpské oblasti a zřejmě také částečně přispěl k christianizaci prostoru pozdější Velké Moravy.219 V souvislosti s nově založeným salzburským arcibiskupstvím však došlo k umenšení hranic aquilejské provincie, z čehož vznikl spor, jenž byl rozsouzen až císařem v Cáchách roku 811 tak, že za hranici byla určena řeka Dráva,220 což zůstalo v platnosti až do 18. století. Důležitým mezníkem v zápasu mezi oběma patriarchy se stala synoda v Mantově roku 827,221 kde aquilejský patriarcha použil ve svůj prospěch argument apoštolské tradice sv. Marka a dosáhl pro sebe uznání metropolitních práv nad biskupy v Istrii, kterou již dříve dobyli Frankové. Jurisdikce patriarchy z Grada tak zůstala okleštěna pouze na území Benátek, kde také patriarchové od 9. století sídlili. Vleklý spor se však podařilo definitivně urovnat až roku 1180.222 V průběhu 9. a 10. století aquilejští patriarchové obdrželi řadu privilegií, imunit a donací, které vytvořily předpoklady jejich pozdější temporální moci.223 V době nájezdů Maďarů řídili obranu země, což jen zvětšilo

Přítomnost aquilejských misionářů na Moravě opodstatněně předpokládá Vladimír V A V Ř Í N E K , Předcyrilometodějské misie na Velké Moravě (K výkladu V. kapitoly staroslověnského života Metodějova), Slavia 32, 1963, s. 465–480; I D E M , Církevní misie v dějinách Velké Moravy, Praha 1963, s. 37–40; I D E M , Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, Praha 2013, s. 106–110. 220 Pippini, Carlomanni, Caroli Magni diplomata, ed. E. Mühlbacher, MGH DD Kar I, Hannover 1906, č. 211, s. 282–283. 221 Concilia aevi Karolini, I/2, ed. A. Werminghoff, MGH Conc II/2, Hannoverae – Lipsiae 1908, č. 47, s. 583–589. K mantovské synodě srov. především G. F E D A L T O , Aquileia, s. 52–53, 224–225. 222 O vývoji patriarchátu v Gradu až do jeho zrušení roku 1451 a následné transformace v benátský patriarchát srov. Antonio N I E R O , Dal patriarcato di Grado al patriarcato di Venezia, in: Grado nella storia e nell’arte. Atti della 10. settimana di studi aquileiesi tenuta ad Aquileia, 28 aprile – 4 maggio 1979, vol. I, Udine 1980 (= Antichità altoadriatiche XVII), s. 265–284. 223 O vývoji temporální moci patriarchů srov. H. S C H M I D I N G E R , Il patriarcato di Aquileia, in: I poteri temporali dei Vescovi in Italia e in Germania nel Medioevo. Atti della settimana di studio, 13–18 settembre 1976, edd. C. G. Mor – H. Schmidinger, Bologna 1979 (= Annali dell’Istituto storico italo-germanico in Trento. Quaderno 3), s. 141–175. 219

56

jejich prestiž v očích císařů, kteří na tento post dosazovali takřka výlučně osoby z jim věrných rodů Říše. Z nich je třeba zmínit zejména patriarchu Poppona I. (1019–1045), který získal právo razit minci a postavil v Aquileji současnou baziliku. U ní zřídil kapitulu 50 kleriků, již bohatě dotoval.224 Ačkoli byl formálním vládcem v oblasti furlanský hrabě, neměl pravomoc nad rozsáhlými majetky aquilejského patriarchy. Téměř jako vyvrcholení předchozího vývoje se tedy zdá to, že roku 1077 Jindřich IV. udělil patriarchovi Sikehardovi furlanské hrabství, jehož podstatná část mu již patřila, a krátce poté rovněž Istrii a Kraňskou marku.225 To tedy vedlo k vytvoření duchovního knížectví, „státu“,226 pod vládou patriarchů, kteří ve svých rukou konečně spojili jak duchovní, tak i světskou moc a byli podřízeni pouze císaři, od něhož přijímali světskou investituru. Tento stav trval až do obsazení patriarchátu benátskou republikou roku 1420. Světské panství v Kraňsku a Istrii se přes usilovné snahy a nároky nakonec nepodařilo udržet a jádro patriarchátu tak tvořilo Furlansko, což vyjadřovalo také od 12. století nově užívané označení patriarchátu Patria Fori Iulii, odvozené od původního názvu města Cividale. Nemělo by se však zapomínat, že patriarchové byli také metropolity rozlehlé aquilejské církevní provincie, kterou ve středověku tvořilo 17 sufragánních biskupství: Padova, Como, Mantova, Trident, Verona, Vicenza, Treviso, Ceneda, Feltre, Belluno, Concordia, Terst, Giustinopoli/Capodistria, Emona, Parenzo, Pola a Pedena.227 Ačkoli byla později moc metropolitů ve 14. století (zvláště pak v Itálii) okleštěna papežským centralismem, aquilejští patriarchové přesto vykonávali své metropolitní funkce:228 svolávali provinciální synody, zasahovali do voleb sufragánů,

Diplomi patriarcali. I documenti dei patriarchi Aquileiesi anteriori alla metà del XIII secolo nell’Archivio Capitolare di Udine, ed. C. Scalon, Udine 1983 (= Quaderni e dispense dell’Istituto di storia dell’Università degli studi di Udine 8), č. 1, s. 19–21. Je však třeba podotknout, že pravost listiny byla zpochybněna. 225 Henrici IV. diplomata, II, edd. D. von Gladiss – A. Gawlik, MGH DD VI/2, Weimar 1952, č. 293, s. 384–385, č. 295, s. 387–389, č. 296, s. 389–390. Blíže srov. H. S C H M I D I N G E R , Il patriarcato di Aquileia, s. 161–164. 226 Diskusi o pojmu „stát“ ve středověku shrnul M. W I H O D A , „Stát“ a „státnost“ evropského středověku v souřadnicích historického myšlení, in: Sborník k 70. narozeninám prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc. (= AHM 7, 2007), s. 29–37. 227 Thesaurus ecclesiae Aquilejensis opus saeculi XIV., ed. G. Bianchi, Utini 1847, s. 3. 228 Blíže k metropolitním pravomocím patriarchů srov. Andrea T I L A T T I , La provincia di Aquileia (secoli XIII–XIV), in: Storia della Chiesa in Europa tra ordinamento politicoamministrativo e strutture ecclesiastiche, ed. L. Varo, Brescia 2005 (= Quaderni della Gazzada 25), s. 215–225. 224

57

od nichž pak přijímali přísahy věrnosti, a fungovali též jako odvolací instance od biskupských soudů. Kromě toho byl patriarcha rovněž biskupem rozsáhlé aquilejské diecéze, tvořené oblastí dnešního Furlanska, částí Benátska, Korutan a Slovinska, kterou musel spravovat nezávisle na svých světských povinnostech vladaře.229 To vše se tedy skrývalo za vzletným titulem Dei gratia sanctae ecclesiae Aquilegiensis patriarcha. Patriarchát tvořil v průběhu boje o investituru důležitou oporu římskoněmeckých králů mimo jiné kvůli své výhodné poloze jakožto „mostu“ do Itálie, díky níž patriarchové ovládali alpské průsmyky.230 Jen na okraj dodejme, že jeden z patriarchů v tomto období byl Svatobor-Fridrich, syn českého knížete Spytihněva II., který byl po krátké vládě zavražděn za nejasných okolností.231 Ghibellinská orientace patriarchátu zůstala zachována až do poloviny 13. století, kdy se na jeho stolci objevují výhradně patriarchové z Říše dosazení císařem. Vzhledem k tomu, že osud patriarchátu byl závislý na přízni a mocenské pozici císařství, která od 12. století slábla, začal se i v něm pozvolna projevovat úpadek. Tento vývoj se naplno projevil v době vlády patriarchy Pertolda z Andechs (1218–1251), který se po exkomunikaci císaře Fridricha II., jemuž tak dlouho sloužil, roku 1245 nakonec přiklonil na stranu guelfů. Po jeho smrti byl papežem jmenován Gregorio da Montelungo (1251–1269), který pokračoval v propapežské politice svého předchůdce. Jím také začíná nepřetržitá řada italských patriarchů, často předních osobností guelfské ligy, končící až roku 1334. Tato nová politická orientace však nebyla ve Furlansku přijata se všeobecným souhlasem. To byl také jeden z důvodů nespokojenosti převážně ghibellinské šlechty, tvořené většinou potomky říšských rodů, jako byl například mocný rod hrabat z Gorice, který, ačkoliv Pro představu o velikosti aquilejské diecéze ve 13.–14. století srov. mapu v příloze k edici Rationes decimarum Italiae nei secoli XIII e XIV, Venetiae-Histria Dalmatia, edd. P. Sella – G. Vale, Città del Vaticano 1941 (= Studi e testi 96). 230 Blíže srov. R. H Ä R T E L , Il Friuli come ponte tra Nord e Sud, in: Comunicazione e mobilità nel Medioevo. Incontri fra il Sud e il Centro dell’Europa (secoli XI–XIV), ed. S. de Rachewiltz – J. Riedmann, Bologna 1997 (= Annali dell’Istituto storico italo-germanico in Trento. Quaderno 48), s. 495–518. 231 Jeho život by si zasloužil podrobnější zpracování. Srov. alespoň Václav N O V O T N Ý , České dějiny, I/2, Od Břetislava I. do Přemysla I., Praha 1939, podle rejstříku; Gerhard S C H W A R T Z , Die Besetzung der Bistümer Reichsitaliens unter den sächsichen und salischen Kaisern, Inaugural Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde der philosophischen Fakultät der Kaiser-Willhelms-Universität Strassburg, Leipzig 1913, s. 34–35; P. P A S C H I N I , Vicende del Friuli durante il dominio della casa imperiale di Franconia, MSF 9/2, 1913, s. 176–205, zde s. 205; I D E M , Storia del Friuli, s. 237–238. 229

58

se honosil dědičným titulem advocatus ecclesiae Aquilegiensis, se nacházel v neustálých sporech s patriarchou.232 V průběhu 13. věku se prosadila nová instituce, kterou bylo generální shromáždění nazývané také parlament.233 První doklad o jeho činnosti máme z roku 1231, načež jeho pozice vzrůstá. Byl tvořen zástupci duchovenstva, šlechty a měst, kteří měli legislativní, soudní a administrativní moc a rozhodovali o zásadních otázkách jako vybírání daní, svolávání zemské hotovosti, vypovídání války a uzavírání míru. Z jejich středu pak byla volena rada, která působila trvale na dvoře patriarchy a spolu s ním rozhodovala o běžných záležitostech země. To tedy vedlo k vytvoření jakéhosi stavovského státu v čele s patriarchou jakožto jeho výkonným orgánem a reprezentantem. V souvislosti s rozšiřováním své panovnické domény na jih do alpských zemí v šedesátých a sedmdesátých letech 13. století dosáhl také do patriarchátu vliv českého krále Přemysla Otakara II., který zde od pánů z Porcia koupil město Pordenone.234 Přemyslovo panství zde netrvalo dlouho, nicméně se zdá, že i po jeho pádu zde zůstala část českých posádek, která následně splynula s místním obyvatelstvem. Jedním z „plodů“ této asimilace měl být podle kronikáře Jana z Viktringu235 proslulý minorita Odorik z Pordenone, který za účelem propagatio fidei procestoval Indii, Čínu a Tibet, a o své cestě zanechal ve středověku velice rozšířený cestopis.236

Srov. Marija W A K O U N I G , „Avvocato“ contro signore. Il ruolo dei conti di Gorizia nel patriarcato d’Aquileia, in: Aquileia e il suo patriarcato, Atti del Convegno Internazionale di Studio, Udine 21–23 ottobre 1999, edd. G. Bergamini – S. Cavazza – S. Tavano, Udine 2000 (= Pubblicazioni della Deputazione di Storia Patria per il Friuli 29), s. 339–354. 233 O jeho počátcích, složení a funkci pojednal P. S. L E I C H T , Il parlamento della Patria del Friuli. Sua origine, costituzione e legislazione (1231–1420), Udine 19752, zde především s. 26–138. 234 K tomu srov. stať Josefa R I E D M A N N A , Hrabata z Tyrol-Gorice a Přemysl Otakar II. – vliv českého krále v severovýchodní Itálii, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 26.–27. září 1996 ve Znojmě, edd. M. Bláhová – P. Kubín et al., Praha 1998, s. 131–143, jenž shrnul jak relevantní prameny, tak také příslušnou literaturu. Problematiky se nověji dotkl též Vratislav V A N Í Č E K , „Otakarovská“ středovýchodní Evropa a říšské interregnum (1245/1250–1273), in: Pocta králi. K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II., edd. L. Jan – J. Kacetl et al., Brno – Znojmo 2010, s. 15–46, zde především s. 42–44, a J. Ž E M L I Č K A , Přemysl Otakar II., zde s. 133, 140–142, 415. 235 Iohannis abbatis Victoriensis Liber certarum historiarum, MGH SRG XXXVI/1, s. 113. 236 O Odorikovi srov. sborník Odorik z Pordenone: z Benátek do Pekingu a zpět. Setkávání na cestách Starého světa ve 13.–14. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference 232

59

Je zřejmé, že tento vývoj plný vnitřních zápasů a zároveň vzrůstajících ambicí mocných sousedů (Benátky, Habsburkové, Treviso) musel mít nutně za následek úpadek moci a autority patriarchů. Období zmatků se podařilo uklidnit až Paganovi della Torre (1318–1332), který dokázal udržet na uzdě nepokojnou šlechtu, podporoval obchod a města. Právě v období první poloviny 14. století se z Udine pomalu začíná vytvářet hlavní centrum patriarchátu237 v čele s rodem Savorgnanů, ze kterého se díky přízni patriarchů postupně stává jeden z nejmocnějších rodů v zemi.238 Následující epocha ohraničená lety 1334–1381 byla obdobím posledního vzepětí světské slávy aquilejského patriarchátu, kdy se na jeho stolci vystřídaly čtyři velké osobnosti, kterým se ještě načas podařilo znovuobnovit a udržet panovnickou autoritu. Prvním z nich byl učený Francouz Bertrand de Saint-Geniès (1334–1350),239 jenž předtím působil v papežských službách. Ten zkonsolidoval panovnickou moc a vypořádal se – ať už vojensky či za pomoci diplomacie – jak s vnitřními, tak vnějšími nepřáteli, přičemž zaznamenal i jisté územní zisky. Bertrandova aktivita však vzbudila odpor části šlechty, která se proti němu spojila s Cividale a hrabětem z Gorice, což nakonec vedlo k Bertrandovu zabití roku 1350, které mu vyneslo pověst mučedníka a světce.240 Přičiněním Karla IV. byl na aquilejský stolec povolán jeho nemanželský bratr a neúspěšný pretendent na biskupství v Naumburgu Mikuláš Lucemburský (1350–1358).241 Po svém příjezdu do Furlanska a následném Plzeň, 13.–14. listopadu 2006, edd. P. Sommer – V. Liščák, Praha 2008 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 10). 237 Srov. Carlo G. M O R , Nascita di un capitale, in: Udin. Mil agn tal cûr dal Friûl. 60n Congres, 25 di Setembar 1983, Societât Filologjche Furlane, I, ed. G. C. Menis, Udine 1983, s. 79–90. 238 Srov. Liliana C A R G N E L U T T I , I Savorgnan: note sull’origine e sulla storia della famiglia, in: I Savorgnan e la Patria del Friuli dal XIII al XVIII secolo, Catalogo della mostra tenutasi ad Udine nel 1984, Udine 1984, s. 43–47; o vztahu Savorgnanů k Udine E A D E M , I Savorgnan e la città di Udine: il patrimonio fondario, in: I Savorgnan e la Patria del Friuli, s. 59–65. 239 Srov. A. T I L A T T I , Saint-Geniès (di) Bertrando, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 765–774. 240 O Bertrandovu násilném konci a genezi následného kultu svatosti srov. I D E M , Principe, vescovo, martire e patrono: il beato Bertrando di Saint-Geniès patriarca d’Aquileia († 1350), RSLR 27/3, 1991, s. 413–444. 241 O něm srov. J. S P Ě V Á Č E K , Jan Lucemburský, s. 311–312; L. K L I C M A N , Mikuláš řečený Efficax, s. 246–249; H. W I E S S N E R , Das Bistum Naumburg, I/2, s. 841–842; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 500–518; G. S C H W E D L E R , Lussemburgo (di) Nicolò, s. 512– 517. O jeho zásadní roli pro rozvinutí Bertrandova kultu srov. A. T I L A T T I , Principe, vescovo, martire e patrono, s. 423–430.

60

převzetí vlády zahájil Mikuláš rozsáhlé brutální represálie proti svým potencionálním odpůrcům pod záminkou potrestání vrahů Bertranda de Saint-Geniès;242 současně byl však také iniciátorem jeho kultu. Obecně lze říci, že Mikuláš navázal na politiku svého předchůdce a favorizoval Udine spolu se Savorgnany. Po celou dobu své vlády Mikuláš udržoval velmi úzké styky s Karlem IV. a působil jako jeho diplomat, což se projevilo mimo jiné tím, že ho císař jmenoval říšským vikářem v Toskánsku a poté ve Feltre a Bellunu. Na svém bratrovi si též vymohl privilegium zakládající první furlanskou univerzitu v Cividale,243 které se nicméně nepodařilo v praxi prosadit. Naopak Karel, když se zastavil v průběhu své korunovační cesty roku 1355 v Udine, si od něho vyžádal zlomek údajného autografu evangelia sv. Marka, který je dosud součástí pražského svatovítského pokladu.244 Vláda Mikulášova nástupce Ludovica della Torre (1359–1365)245 byla vyplněna především konfliktem s mocným rakouským vévodou Rudolfem IV. Habsburským, který na svou stranu přetáhl část šlechty a nakrátko dokonce zajal samotného patriarchu a dal ho uvěznit ve Vídni. Po zákroku a pomoci císaře Karla byl však Ludovico osvobozen a mohl tak pokračovat v obraně země. Pod vedením Francesca di Savorgnano dosáhlo patriarchální vojsko vítězství nad Rudolfovými spojenci a situace se obrátila, nicméně krátce poté Rudolf i patriarcha zemřeli. Rovněž poslední velký patriarcha Markvart z Randecku (1365–1381)246 pocházel z okruhu Karla IV., v jehož službách působil jako rádce a diplomat. Za jeho vlády došlo k uklidnění poměrů, takže se patriarcha mohl věnovat reformní činnosti: nechal opravit baziliku v Aquileji, snažil se o oživení obchodu a především vydal důležitou sbírku zákonů známou jako Constitutiones patriae Fori Iulii.247 Po celou dobu působení v úřadu O tom referuje především Chronicon Spilimbergense nunc primum in lucem editum, ed. G. Bianchi, Utini 1856, s. 8–10. 243 Dokumente zur Geschichte des Deutschen Reiches und seiner Verfassung 1350–1353, ed. M. Kühn, MGH Const X, Weimar 1979–1991, č. 566, s. 420–421 (1. srpna 1353). 244 Faksimile – L’Evangeliario di san Marco, ed. C. Scalon, Udine 1999 (= Libri Rari 5); srov. Antonín P O D L A H A – Eduard Š I T T L E R , Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903, s. 37–42; Jan S T E J S K A L , Codex Forojuliensis a christianizace střední Evropy, Theatrum historiae 7, 2010, s. 7–14. 245 O něm srov. F. D E V I T T , Torre (della) Ludovico, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 842–848. 246 O Markvartovi srov. G. S C H W E D L E R , Randeck (di) Marquardo, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 718–725. 247 Srov. Mario A S C H E R I , The Laws of Late Medieval Italy (1000–1500). Foundations for 242

61

Markvart udržoval přátelské vztahy s Karlem IV., kterého hostil v Udine v průběhu jeho druhé římské jízdy v roce 1368 za přítomnosti básníka Francesca Petrarcy a mnoha dalších předních osobností své doby. Na sklonku své vlády se Markvart zapojil do tzv. války o Chioggiu (1378– 1381) na straně Janova, Uher a Padovy proti Benátské republice. Dosáhl však pouze dobytí Terstu, který navíc v roce 1382 přešel pod vládu Habsburků. Markvart zemřel roku 1381 a spolu s ním „poslední světlo světské vlády“ v patriarchátu.248 Jedna epocha dějin aquilejského patriarchátu se uzavřela… V následujícím období úpadku a vnitřních válek se plně projevilo rostoucí sebevědomí a moc Udine, nejdůležitějšího města patriarchátu a současně jakési „kvazisignorie“ Savorgnanů, čínící si nárok na vládu v celém patriarchátu po vzoru toskánských a lombardských městských států. To se logicky nemohlo snášet s představami silné patriarchální vlády.249 Tento základní rozpor pak dominoval posledním dvěma desetiletím 14. století a byl příčinou neustávajících prudkých střetů, do kterých často zasahovali mocní sousedé (zejména Benátky a Francesco il Vecchio da Carrara z Padovy), kteří pod průhlednou záminkou ochrany práv a svobod patriarchátu sami usilovali o jeho ovládnutí.250 Brzy po Markvartově smrti Urban VI. pověřil vládou v patriarchátu francouzského preláta Filipa d’Alençon (1381–1387), v té době kardinála sv. Sabiny.251 Papež však Filipa jmenoval pouze administrátorem, což ve Furlansku vyvolalo zarputilý odpor,252 protože se předpokládalo, že kardinál bude sídlit v Římě a patriarchát bude využívat pouze jako zdroj příjmů. Opozice v čele s Udine žádala papeže o „pravého patriarchu“, avšak a European Legal System, Leiden – Boston 2013, s. 314–315. 248 Tak P. S. L E I C H T , Breve storia, s. 168: „Il periodo veramente glorioso di Marquardo è l’ultima luce del secolare principato patriarcale“. 249 Srov. F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 186–187; Michele Z A C C H I G N A , Le terre friulane del basso Medioevo: verso il superamento della tradizione policentrica, in: Il Patriarcato di Aquileia. Uno stato nell’Europa medievale, ed. P. Cammarosano, Udine 1999, s. 299– 318, zde s. 309. 250 K následujícímu srov. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 223–320; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 587–630; B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 222–242; R. C E S S I , Storia della Repubblica di Venezia, Firenze 1981, s. 341–344. 251 Jmenovací bula byla otištěna v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 960–961 (11. února 1381); o Filipovi d’Alençon srov. Dieter G I R G E N S O H N , Alençon (d’) Filippo, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/1, s. 97–106. 252 O tom nás informuje především Historia belli Forojuliensis, AIM III, s. 1192–1193; srov. též Raphayni de Caresinis cancellarii Venetiarum Chronica AA. 1343–1388, ed. E. Pastorello, RIS NS XII/2, Bologna 1923, s. 63.

62

ten trval na svém rozhodnutí. Mezitím se Filip přesunul do Furlanska a byl zde přijat duchovenstvem a částí šlechty a měst v čele s Cividale, původním sídlem patriarchů a rivalem Udine.253 Tím se vytvořily obě znepřátelené strany nastávajícího konfliktu: na jedné straně patriarcha s Cividale, částí šlechty a měst a na druhé straně Federico di Savorgnano, který „byl považován téměř za pána Udine“,254 a zbylá část šlechty a měst s podporou Benátek. Tak začala občanská válka, do které se postupně přidávali další aktéři. Když Filip viděl, že vládu v patriarchátu nezíská ani silou vlastní a papežovy autority, ani církevními tresty, obrátil se o pomoc nejprve do Benátek a poté, co byl odmítnut, začal jednat s Francescem Carrarou. Ten Filipovi přislíbil, že mu dopomůže k vládě a zpacifikuje opozici, ve skutečnosti však sám usiloval o ovládnutí patriarchátu prostřednictvím svého nemanželského syna, kterého zde chtěl ustanovit vikářem. Přes opakované výzvy k míru ze strany papeže, uherské královny vdovy Alžběty a dalších se podařilo uzavřít křehké příměří až v červnu 1384, přičemž rozhodčí výrok ve sporu měl vyřknout Carrara, spojenec patriarchy, jenž mezitím obsadil Treviso a měl tak ve své moci „větší část Furlanska“.255 Podle očekávání nařídil, aby se Udine a jeho spojenci podřídili Filipovi a navrátili mu všechny jeho majetky.256 Udine rozhodnutí nejprve zdráhavě přijalo a přísahalo věrnost patriarchovi. Ten však brzy začal do úřadů dosazovat úředníky oddané Carrarovi, takže se zdálo, že skutečným vládcem patriarchátu je Francesco il Vecchio. To vyvolalo další vlnu nevole, k čemuž ještě přispěly Benátky, které nabádaly opozici k pokračování ve válce a nabízely podporu. V únoru roku 1385 byl na ostrově Grado uzavřen spolek (la felice unione) namířený proti Carrarovi mezi Benátkami, Savorgnany, pány ze Spilimberga, Colloreda, Prampera, Maniaga, da Castello a městy Udine, Venzone, Sacile a Marano, do které později přistoupil rovněž Antonio della Scala Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 961–964 (3. srpna 1381); Parlamento friulano, I/2, č. 314, s. 336 (16. srpna 1381). 254 Chronicon Tarvisinum ab Anno MCCCLXVIII. usque ad Annum MCCCCXXVIII. auctore Andrea de Redusiis de Quero, ed. L. A. Muratori, RIS XIX, Mediolani 1731, s. 784: „…Friderico de Sovergnano, qui quasi dominus Utini videbatur…“. 255 Giovanni di M. Pedrino Depintore Cronica del suo tempo, edd. G. Borghezio – M. Vattaso, Roma 1934 (= Studi e testi 62), č. 2015, s. 450: „…a questo tenpo era del ditto miser Françesco la maore parte del Fruile…“. 256 Rozhodčí výrok otištěn v Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1822, s. 77–81 (31. července 1384). 253

63

z Verony.257 Savorgnanové byli navíc přijati do řad benátského patriciátu, čímž bylo vyjádřeno ještě těsnější sepětí mezi nimi a republikou sv. Marka.258 Kardinál d’Alençon uprchl ze strachu k Francescu Carrarovi, zatímco ten se svým vojskem vpadl do patriarchátu. Válka dále pokračovala ještě větší silou, přičemž úspěchy a porážky zaznamenaly obě strany. Postupně se však začala projevovat převaha Carrary mimo jiné hojně využívajícího služeb kondotiérů, jako byl proslulý Sir John Hawkwood. Francescu Carrarovi se tak podařilo dobýt značnou část území patriarchátu. Po několika porážkách Antonia della Scala vycítil příležitost Giangaleazzo Visconti z Milána, spojil se s Carrarou a sám obsadil Veronu a Vicenzu, zatímco della Scala uprchl do Benátek. Po celou dobu konfliktu vyzýval papež Urban VI. zúčastněné strany k míru a do patriarchátu za tímto účelem vyslal jako svého nuncia jeruzalémského patriarchu Ferdinanda, kterého jmenoval „správcem, ochráncem a gubernátorem“. Žádný z aktérů však nebyl ochoten uzavřít příměří, dokud nezíská jasnou převahu. Až po vyčerpání všech bojujících stran přišla opět ke slovu jednání o míru, nicméně překážkou bylo stále uznání Filipa d’Alençon patriarchou, což zejména Udinští vytrvale odmítali a místo toho požadovali, aby Francesco Carrara vrátil všechna doposud dobytá města a hrady. Papež se tedy rozhodl „taktně“ odstranit jablko sváru, kardinála Filipa, jehož v květnu roku 1387 vyslal na „dalekou legaci“ do Říše,259 a místo něho pak v listopadu jmenoval Jana z Moravy.

Některé související prameny vydány v Saggio sulla Storia Civile, Politica, Ecclesiastica e sulla Corografia e Topografia degli Stati della Reppublica di Venezia ad uso della nobile e civile gioventù dell’Ab. D. Cristoforo Tentori Spagnuolo, tom. VI, Venezia 1786, s. 239–241. Srov. R. C E S S I , Venezia e la preparazione della guerra friulana (1381–1385), MSF 10/4, 1914, s. 414–473, zde s. 442–445. 258 Dokument z 3. dubna 1385 otištěn v Istoria de’ signori Savorgnani detti del Monte, conti di Belgrado, Castel Nuovo, etc. Scritta da D. Francesco Caro C. R. S., Udine 1771, s. 16–17. Srov. Dorit R A I N E S , Cooptazione, aggregazione e presenza al Maggior Consiglio: le casate del patriziato veneziano, 1297–1797, Storia di Venezia – rivista I, 2003, s. 1–64, zde s. 35. 259 O tom referuje benátský vyslanec u kurie Guglielmo de’ Claruti. Regest otištěn v I libri commemoriali della Repubblica di Venezia, ed. R. Predelli, Venezia 1883 (= Monumenti storici pubblicati dalla R. Deputazione veneta di storia patria IX, Serie 1, Documenti VII), lib. VIII, č. 273, s. 189. Relace je nedatovaná, máme však k dispozici ještě jiný list týkající se téže diplomatické mise k papeži otištěný v Ecclesiae Venetae antiquis monumentis nunc etiam primum editis illustratae ac in decades distributae. Auctore Flaminio Cornelio, Venetiis 1749, s. 34, jenž lze logicky klást na konec května roku 1387. V souladu s touto úvahou je rovněž tvrzení D. G I R G E N S O H N A , Alençon (d’) Filippo, s. 104, že Filip d’Alençon byl jmenován legátem 9. května 1387 (ovšem bez uvedení pramene). 257

64

Janovo jmenování a přípravy na nový úřad Okolnosti Janova jmenování patriarchou nebyly doposud dostatečně objasněny, a proto se u této otázky na chvíli zastavme. Jak bylo v pozdním 14. století již naprosto obvyklé, také aquilejský stolec podléhal všudypřítomné papežské rezervaci, a byl tedy obsazován přímo papežem. Stejně tomu bylo i v případě Jana z Moravy, který byl taktéž jmenován nejvyšším pontifikem, aniž by předtím proběhla regulérní volba aquilejskou kapitulou.260 Jaké však byly důvody tohoto Urbanova rozhodnutí? Na tuto otázku by mohl pomoci odpovědět pozoruhodný list aquilejského kanovníka Antonia Ronconiho z poloviny října roku 1387 adresovaný svým spolubratřím z téže kapituly tehdy pobývajícím na papežském dvoře v Perugii. Ronconi zde nejprve expresivně líčí tristní stav patriarchátu a aquilejské kapituly, jejíž majetek je rozchvácen, a také všeobecné zoufalství a vyčerpání v důsledku dlouhé války. Dodává však, že nedávno bylo Udinskými vysláno poselstvo ke kurii, aby požádalo papeže o nového patriarchu. Ronconi tvrdí, že pokud jim papež tentokrát nevyhoví, půjdou o patriarchu žádat jinam, přičemž stručně nastiňuje tři hlavní názorové proudy, které panují v zemi: s výjimkou Cividalských a jejich stoupenců jedni žádají, aby byl za vládce povolán Giangaleazzo Visconti, vládce Milána, pod podmínkou, že nebude vybírat větší daně; jiní preferují rakouského vévodu Albrechta III., zatímco další, „mocnější“, dokonce uvažují o tom, že by o patriarchu požádali vzdoropapeže Klimenta VII. Nakonec ještě dodává, že obyvatelé již nemohou déle snášet válečný stav a čekat na mír, který jistě nemůže být uzavřen, dokud se jim nedostane silného patriarchy, který by je osvobodil od těch, kteří je drží ve válce; a pokud se toto nestane, římská církev ztratí celý patriarchát.261 Srov. P. S. L E I C H T , Le elezioni dei patriarchi aquileiesi, MSF 11, 1915, s. 1–18, zde s. 17; Giulio S I L A N O , Episcopal elections and the apostolic see. The case of Aquileia 1251–1420, in: Diritto e potere nella storia europea. Atti in onore di Bruno Paradisi, Firenze 1982, s. 163–194, zde s. 190. Papežská rezervace z roku 1322 otištěna v Constitutionum Apostolicarum de generali beneficiorum reservatione ab a. 1265 usque ad a. 1378 emissarum, tam intra quam extra corpus iuris exstantium, collectio et interpretatio, ed. C. Lux, Wratislawiae 1904, č. 16, s. 61–62. 261 Epistolario minore di Antonio Pancera, ed. L. Zanutto, BCBM 5/1, 1911, s. 152–161, appendice I, s. 160–161: „Status ecclesie nostre et totius patrie et omnium de patria est adeo malus, quod pejor non posset esse […] breviter, non possumus stare pejus. Modo venerunt ad dominum nostrum papam pro parte Utinensium et eorum colligatorum ambasciatores ad supplicandum pro uno patriarcha. Credo quod habent in mandatis dici sibi, quod si non dat ista vice unum, numquam petent ab eo plus patriarcham nec aliter, 260

65

Mimo to, že nám Ronconiho list podává cenný obraz „veřejného mínění“, které tehdy panovalo v patriarchátu, zprostředkovává nám rovněž některé informace o udinském poselstvu ke kurii, o němž se zmiňuje též jedna z aquilejských kronik.262 Je pravděpodobné, že vyslanci města Udine, které papeže neúspěšně žádalo o nového patriarchu již od doby jmenování kardinála d’Alençon, „pohrozili“ či spíše varovali papeže, že pokud jim tentokrát nevyhoví, obrátí se příště do tábora vzdoropapeže Klimenta, což by pro římskou obedienci nepochybně znamenalo těžkou ránu. Urban VI. jim skutečně vyšel vstříc263 a přibližně měsíc poté udělil starobylý patriarchální titul Janovi z Moravy. Zůstává však stále otázkou, jaké motivy stály za výběrem právě tohoto Lucemburka. Můžeme vyloučit, že by Jan byl znám v patriarchátu a byl podporován přímo Udinskými.264 O tom se nikde v pramenech nedočteme. V souladu s tehdejší praxí papežských provizí je spíše nepravděpodobné, že by se papež rozhodl pro Jana z Moravy pouze sám od sebe (motu proprio), i když ani tuto eventualitu nelze pominout. Urban totiž dobře věděl, že patriarchát může uklidnit a současně ubránit před svými mocnými sousedy a vlivem avignonského vzodoropapeže (zejména před ná-

sed ibunt alio ubi bene habebunt patriarcham. Tres oppiniones sunt in tota patria preterquam Civitatensium et locis eis adherentibus. Aliqui volunt quod vocemus comitem Virtutum in dominum sed ante petamus quod sit contentus habere dominum et id quod patriarcha habere solet, sed gabellas majores non ponat. Aliqui volunt Albertum ducem Austrie. Aliqui volunt quod petatur patriarcha ab antipapa, et in hoc qui potentiores concordant: omnes concordant quod non expectemus plus ad habendum dominum. Facit dominum noster sicut sibi videtur, sed dicat quid velit […] breviter amplius durare non possumus in guerra, et pax non potest fieri, nisi sit unus verus patriarcha, vel nisi dominium habeat unus potens qui nos liberare possit a potentia istorum qui nos in guerra tenent. […] si papa non daret unum patriarcham aliam quam ill[um] de Alenconio, ecclesia Romana perdet patriam hanc…“ (19. říjen 1387). Přestože se o listu zmínil již P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 105, pozn. 1, jeho obsah historiky v podstatě využit nebyl. 262 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „Nuncios ex utraque parte mittentes, dominum apostolicum sunt consulti, ut mitteret eis unum patriarcham, sive pastorem utilem, benignum. Qui aquiescens verbis vel litteris eorum, elegit eis unum, Johannem de Moravia, fratrem marchionis, et fratrem regis Bohemiae [sic!]; non tamen legitimum, sed spurium“. 263 Srov. Urbanův list v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LII, č. 5321: „…de bona intentione, quam ad reformationem et conservationem patrie Forijulii habemus…“ (8. listopadu 1387). 264 Tak například G. S I L A N O , Episcopal elections, s. 190, jenž tvrdí, že Udinští vyslali poselstvo již s cílem, aby papež jmenoval právě Jana z Moravy, což je nepochybně omyl.

66

roky energického kardinála Pilea da Prata)265 pouze silná osobnost s podporou jak císařství, tak papežství.266 Mnohem spíše lze však očekávat, že k Janovu jmenování došlo za přispění jeho vlivných příbuzných z lucemburského rodu, i když přímé důkazy o tom nemáme. Nabízejí se zde v zásadě tři možnosti: jednak je možné uvažovat o Zikmundovi, novém uherském králi, který měl zcela jistě také ve Furlansku své zájmy,267 avšak vzhledem k tomu, že o žádných užších kontaktech mezi ním a Janem z Moravy nevíme,268 je třeba tuto možnost spíše pominout. Pravděpodobnější je podpora jeho bratra Jošta, avšak ten ho zase – jak už víme – prosazoval spolu s Prokopem na olomoucký stolec, aby posílil svou pozici na Moravě. Ani Joštovu podporu nicméně nelze zcela vyloučit. Nejlogičtěji se však jeví úvaha, že za Janovou kandidaturou stál jeho královský bratranec Václav IV. Předně šlo o hierarchicky nejvýše postaveného Lucemburka a římského krále, jehož vliv byl ze tří uvedených osob stále ještě největší. Dále zde byla nevyřešená situace ohledně olomouckého biskupství, kam Václav prosazoval Mikuláše z Riesenburgu proti nárokům moravských markrabat. Tento krok by se tak jevil jako určitý kompromis: Václav by jako obvykle prosadil do Olomouce sobě oddanou osobu a současně by povýšením Jana do patriarchální hodnosti byly uspokojeny jeho ambice, přičemž prestiž rodu by tím ještě více stoupla. Václav by tak navíc získal důležité předpolí a spojence na své možné korunovační cestě do Říma, se kterou stále nepřestal počítat.269 Právě tato role FurlanTen již dříve neúspěšně usiloval o patriarchální stolec a poté, co se přidal ke straně Klimenta VII., byl 9. února roku 1388 jmenován papežským nunciem a později též legátem (mimo jiné) v aquilejské provincii, kde měl agitovat ve prospěch avignonské strany. Blíže srov. Paolo S T A C U L , Il Cardinale Pileo da Prata, Roma 1957 (= Miscellanea della Società Romana di storia Patria 19), s. 201, a passim; případně Sante B O R T O L A M I , Prata (di) Pileo, cardinale, Nuovo Liruti, I/2, s. 701–707. 266 V tomto smyslu F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 165–166; G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 573–574. 267 Zikmundovu intervenci opatrně předpokládá P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 47. 268 Žádný doklad se nepodařilo objevit ani v databázi Magyar Országos Levéltár, ani v edicích Codex diplomaticus Hungariae ecclesiasticus ac civilis, X/1–3, ed. G. Fejér, Budae 1834–1838; Zsigmondkori oklevéltár, I, ed. M. Elemér, Budapest 1951 (= Magyar Országos Levéltár kiadványai II/1). 269 Srov. například papežskou bulu Bonifáce IX. otištěnou v Deutsche Reichstagsakten, II, Deutsche Reichstagsakten unter König Wenzel, Abt. 2 (1388–1397), ed. J. Weizsäcker, [Gotha] 1874, č. 218, s. 371–375, zde s. 372: „Sane nuper tam ex literis quam ex relacione certorum nunciorum dicti regis percepimus, quod ipse rex [tj. Václav – O. S.] pro suscipiendo imperiali diademate almam urbem Romanam accedere disposuit et disponit infra 265

67

ska jakožto „brány“ do Itálie se ukázala při obou římských jízdách Karla IV. jako velmi důležitá a sám Václav později patriarchát označil za „klíč, který přímo otevírá cestu do Itálie“.270 Takovýto dynastický úspěch pak snad mohl uspokojit i Jošta s Prokopem, neboť zvláště Jošt nadále Jana podporoval, jak bude ještě patrné později. Ať už však za Janovou kandidaturou stál kdokoli z poslední generace Lucemburků, je pochopitelné, že bylo v papežově zájmu tuto nominaci přijmout, neboť podpora hlavy Svaté říše římské a jeho příbuzných pro něj byla v době schizmatu klíčová. V tomto kontextu je tedy zřejmě nutné chápat rozhodnutí Urbana VI., který bulou z 27. listopadu 1387 vydanou v Perugii udělil vládu v patriarchátu Janovi z Moravy.271 Současně papež nařídil, že dříve, než se nový elekt ujme svěřeného úřadu a jeho majetků, musí složit obvyklou přísahu věrnosti do rukou dvou pověřených biskupů, které k němu s příslušnými listinami vyšle. Janova volba byla v patriarchátu přijata s obrovským nadšením a to zvláště ze strany města Udine, kde měli měšťané pořádat ve dne v noci bujaré oslavy a hry.272 Obyvatelstvo patriarchátu nepochybně s nadějí

breve“ (23. ledna 1391). Blíže srov. J. S P Ě V Á Č E K , Václav IV., s. 207–208. 270 Václavův list Zikmundovi částečně otiskl F. T A D R A , Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310–1420), Praha 1892, s. 44, pozn. 61: „…nobis ad Italie partes itineris veluti clavis directo vestigio pandit viam…“; regest: Codex Přemyslaeus. Regesty z výpisů z dvorských register Václava IV. z doby kolem a po roku 1400, ed. I. Hlaváček, AČ XXXIX, Praha 2013, č. 49, s. 32–33 (28. června 1400). Je třeba odmítnout tezi, kterou vyslovil J. V Á L K A , Dějiny Moravy, I, s. 105, že Jan byl přeložením do Aquileje „vyřazen z vnitřní lucemburské politiky“. 271 Listina vydána v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 978–980; odtud ji přetiskl Giuseppe C A P P E L L E T T I , Le chiese d’Italia dalla loro origine sino ai nostri giorni, VIII, Venezia 1851, s. 491–493: „…demum ad te episcopum Lathomuslensem, consideratis grandium virtutis donis, quibus personam tuam illarum largitor Dominus insignivit, et quod tu, qui regimini Lathomuslensis ecclesiae hactenus laudabiliter praefuisti, eamdem Aquilegensem ecclesiam potes et poteris, auctore Domino, salubriter regere, et feliciter gubernare, convertimus oculos nostrae mentis. Intendentes igitur tam ipsi Aquilegensi ecclesiae, quam ejus gregi Dominico salubriter providere te a vinculo praefate ecclesiae Lathomuslensis, cui tunc praeeras, tenebaris, de dictorum fratrum consilio, et apostolicae potestatis plenitudine absolventes, te ad eamdem Aquilegensem ecclesiam auctoritate apostolica transferimus, teque illi praeficimus in patriarcham; curam et administrationem ipsius Aquilegensis ecclesiae tibi in spiritualibus et temporalibus plenarie commitendo…“. 272 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215: „…Johannes marchio Moraviae electus fuit et provocatus in patriarcam sanctae Aquilejensis ecclesiae. De cujus provocatione pars Utini libentissime audivit. Et ex laetitia, magni facti sunt per eos et parte ipsorum pagnaroli in civitate die noctuque inter omnes cives cum igne et cum hastiludio“. Srov. též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 1, a zprávu aquilejského děkana benátskému

68

očekávalo, že dlouhá válka konečně skončí a vše se vrátí do dřívějších „zlatých časů“. Nicméně, jak se mělo ukázat, období nových konfliktů mělo teprve přijít. Zásadním problémem, který bylo nejprve třeba vyřešit, představovalo navrácení rozsáhlých území a majetků patriarchátu, které stále držel Francesco Carrara. Krátce po Janově zvolení pověřil papežský nuncius jeruzalémský patriarcha Ferdinand v Udine za přítomnosti řady předních osob země děkana udinské kapituly Ottobona da Ceneda, aby se odebral na dvůr ferrarského markraběte Nicoly d’Este, jenž měl zajistit restituci všech majetků patriarchátu z rukou Francesca Carrary.273 Ovšem ani tento pokus nevedl ke kýženému výsledku. Už počátkem roku 1388 byla z patriarchátu vyslána řada poselstev jak k Janovi z Moravy, tak ke králi Václavovi. Své diplomaty vyslalo Udine,274 Cividale275 i Tolmezzo276 a především patriarcha Ferdinand spolu s radou pěti zástupců, prozatímním správním orgánem zvoleným parlamentem, který zjevně reprezentoval zájmy udinské strany. Vyslanci měli nejprve před novým patriarchou pokleknout, předložit své kredenční listiny a následně ho zahrnout obvyklými lichotkami a ujistit ho o nepopsatelném nadšení, které jeho jmenování v zemi způsobilo, načež měli přejít k jádru sdělení: informovat nového vládce, že země je již dva a půl roku ve válečném stavu s pánem Padovy, který drží řadu měst, hradů a majetků aquilejské církve (zejména Sacile), a že se mohla udržet tak dlouho pouze díky štědré pomoci Benátské republiky, která na její podporu vynaložila značné úsilí a prostředky. Nakonec měli zakončit svou řeč neléhavou výzvou, aby Jan co nejdříve přišel do patriarchátu a zajistil mír, protože bez jeho moci

dóžeti ohledně Janova jmenování v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LII, č. 5322 (27. listopadu 1387). 273 Pověřovací listina otištěna v Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1908, s. 4–9 (6. prosince 1387). 274 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5341 (1. ledna 1388). 275 To vyplývá z listu ibidem, LVI, č. 5592: „Plures scripturarum vestrarum, quas grata manu recipimus, nobis missistis litteras, in quarum tenoribus reperimus vestros cordiales affectus…“. List byl vydán 1. července v Brně bez udání roku či indikce, což vedlo Bianchiho k tomu, že ho zařadil do roku 1391. Dokument je však nepochybně nutné klást do roku 1388, neboť ve stejný den a na stejném místě Jan vydal jiný list podobného znění – srov. ibidem, LIII, č. 5376. 276 Podle díla Fabia Quintiliana Ermacory z 16. století, jehož opis ibidem, č. 5351. Od něj pak tento údaj převzal Francesco Palladio degli Olivi v díle Historie della provincia del Friuli dell’abbate Gio: Francesco Palladio degli Olivi, Udine 1660, s. 426.

69

již země nebude mít síly déle vzdorovat.277 Toto sdělení však odpovídalo pouze pohledu Udine a jeho spojenců. Takřka ve stejnou dobu vyslal poselstvo k Janovi na Moravu rovněž Francesco Carrara. Jan vyslance milostivě přijal a ujistil je o vřelém přátelství, které k vládci Padovy chová, avšak zároveň Carraru varoval, aby nedopustil nikým zadržovat majetky aquilejské církve s tím, že k němu brzy vyšle svého zmocněnce, který mu sdělí další podrobnosti. K tomu se připojil také Jošt, jenž se navíc dovolával i případného zásahu krále Václava a Zikmunda.278 Je tedy evidentní, že Jan mohl počítat s podporou celého lucemburského rodu, čemuž Carrara těžko mohl otevřeně vzdorovat. Ten se však vymlouval, že Udinští a jejich spojenci jsou ti, kteří zmařili jednání o míru vedené ve Ferraře.279 To je však samozřejmě tendenční pohled jedné strany; stejně pravděpodobný scénář je ten, že ani Carrara nechtěl přistoupit na mírové podmínky svých protivníků.280 Vzájemná nedůvěra a nevraživost byla již tak velká, že uzavřít mír či alespoň příměří bylo bez vnější intervence téměř nemožné. Na jaře roku 1388 se významným způsobem změnila mocenskopolitická situace v severovýchodní Itálii, jež zásadně otřásla postavením Francesca Carrary. Vládce Milána Giangaleazzo Visconti, jeho původní spojenec proti „šťastné lize“, se po tajných jednáních spojil se svým tehdejším nepřítelem Benátskou republikou. Dohoda byla zřejmě iniciována

Nedatované instrukce pro vyslance byly otištěny v Parlamento friulano, I/2, č. 341, s. 349–351. Srov. také V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 117–118. Vzhledem k tomu, že se v textu mluví o tom, že válka s Carrarou trvá již dva a půl roku, lze ho datovat zhruba do února roku 1388, neboť v patriarchátu byl za počátek války považován srpen 1385, jak vyplývá z jiného svědectví v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5507. 278 Oba listy z opisu v udinské městské knize otištěny v Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1909, s. 9–10: „…petimus, et rogamus, quatenus contemplacione illustrium principum dominorum regis Romanorum, et Boemiae, ac regis Ungarorum, et nostre pariter [tj. Jošta – O. S.] intercessionis intuitu…“ (18. ledna 1388). Regesty obou listů dochovaných v rukopise z benátské Marciany pak v Regesta documentorum Germaniae historiam illustrantium. Regesten zur Deutschen Geschichte aus den Handschriften der Marcusbibliothek in Venedig (RDG), ed. J. Valentinelli, München 1864, č. 322, s. 119, č. 324, s. 120, kde je Janův list datován do 8. ledna. 279 To vyplývá z listu Francesca Carrary adresovaný pravděpodobně do Cividale vydaný v Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1911, s. 12 (13. února 1388). 280 Tak již G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 286–287. Obecně o neúspěšných jednáních ve Ferraře, které jinak řešily především nové územní zisky Giangaleazza Viscontiho na dobytém území Antonia della Scala srov. B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 240– 241. 277

70

Benátkami, které chtěly již definitivně skoncovat se svým odvěkým nepřítelem. Francesco Carrara se tak najednou ocitl sám obklíčený protivníky silnějšími než on, kteří si již předem rozdělili jeho území: Conte di Virtù měl získat Padovu a republika sv. Marka Treviso, zatímco byla garantována absolutní nezávislost aquilejského patriarchátu.281 Ani Carrarovi spojenci Florencie a Bologna nebyli dost silní postavit se této alianci, a tak ponechali pána Padovy svému osudu a omezili se pouze na diplomatickou podporu. Čekalo se už jen na sebemenší záminku, která by ospravedlnila útok na carrarovskou signorii. Tyto události měly značný vliv na další dění v patriarchátu, jehož významnou část stále držel právě Carrara. Benátky totiž nekompromisně požadovaly okamžitou restituci všech území a majetků aquilejské církve,282 což Carrara vehementně odmítal s tím, že je vrátí až do rukou nového patriarchy.283 Jan mezitím vyvíjel značné úsilí, aby patřičně připravil svůj příchod a vyslal do patriarchátu jakéhosi Chvala (?) s titulem generálního vikáře in temporalibus, o čemž informoval též Benátskou republiku.284 Spolu s ním působil v patriarchátu rovněž Konrád Krajíř z Krajku, který již dříve fungoval jako diplomat Václava IV. v Padově a později přešel do služeb patriarchy.285 Mimo to Jan vyslal Štěpána

Ze soudobých kronikářů srov. Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 309–311; Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215–1216. Tyto události byly v dosavadní literatuře již dobře popsány – srov. především R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 311–337; nověji B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 240–242. 282 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 7v: „Quod intentio Furlanorum et nostre dominationis est, quod primo et ante omnia, dominus Padue relaxet et restituat ecclesie Aquilegiensi omnia loca et castra, que tenet et occupat, de ecclesia predicta et patria Foroiulii et promittat, de non impediendo se de patria predicta nec ecclesia Aquilegiense ullo modo“ (12. března 1388). Srov. též R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 319–322. 283 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 2v: „…quod non videt cum honore suo [tj. Carrara – O. S.] de relaxando fortilicias et loca, que occupat de patria Foroiulii, et quod intendit expectare dominum patriarcham Aquilegiensem venturum de breve…“ (20. března 1388). 284 Ibidem, f. 7r: „…quod reverendus pater dominus patriarcha Aquilegiensis, de novo creatus, nobis notificavit, quod mittit ad partes patrie Foroiulii dominum Qualum in suum vicarium in temporalibus…“ (9. března 1388). Dále se o něm hovoří v listu Francesca Carrary adresovaném do Cividale, kde prosí o informace právě o tomto rytíři, jenž právě dorazil do Furlanska – BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 13 (3. března 1388). 285 O jeho diplomatické misi do Padovy hovoří Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 279–280. Zmiňuje ho pak již citovaný list Francesca Carrary v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 13 (3. března 1388). Ke Konrádovi stručně srov. Stanislava N O V Á K O V Á , Krajířové z Krajku. Z Korutan do zemí České koruny, České Budějovice 2010, podle rejstříku, která ovšem nic ze zmíněných událostí neuvádí. 281

71

z Doubravníku, svého protonotáře a olomouckého kanovníka, s blíže neznámými listinami k papežské kurii.286 Mezitím papež pověřil biskupy z Trevisa a Cittanovy, aby od Jana přijali obvyklou přísahu věrnosti podle formule, která začínala slovy: „Já, Jan, aquilejský patriarcha, slibuji a vyznávám, že od této hodiny až do smrti, budu věrný a poslušný Svatému otci a Svaté římské církvi a mému pánu z Boží prozřetelnosti papeži Urbanu VI. a jeho kanonicky ustanoveným nástupcům…“.287 Později se Jan také zavázal papežské komoře k zaplacení servicií, která představovala závratnou sumu ve výši 10 000 florénů.288 Jan se zjevně nehodlal – tak jako dříve kardinál d’Alençon – ukvapeně vydat do cizí země rozvrácené vnitřním konfliktem a hodlal svůj adventus nejprve důkladně připravit. Odkládaný příchod nového patriarchy zřejmě vyvolal v patriarchátu jistý neklid. Tyto obavy se Jan pokoušel rozptýlit v listu adresovaném Bondimu, opatu kláštera Moggio a současně generálnímu vikáři, v němž mu sděloval, že sotva vyřídí nějaké nespecifikované záležitosti týkající se mimo jiné Václava, Zikmunda a Jošta, vydá se neprodleně do Itálie.289 Navíc Bondimu líčil nedávný Joštův úspěch – zisk Braniborského markrabství a kurfiřtského titulu, Lucemburského hrabství a Alsaského fojtství. Kromě toho se zde Jan tituloval jako „patriarcha aquilejský a markrabě moravský“.290 Tím však zcela jistě nebyl. Jak vysvětlit tento neobvyklý titul, který nedával žádný smysl? Patriarchové se ve 14. století běžně titulovali jako Dei et apostolice sedis gratia sancte sedis Aquilegiensis patriarcha;291 naopak kupříkladu biskupové z Feltre BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5362 (29. dubna 1388). Opis z 18. století uložen v BNM, cod. lat. XIV, 135 (= 4286), f. 247v–248v: „Ego Iohannes patriarcha Aquilegensis promitto et iuro, quod ab hac hora in antea, quamdiu vixero, fidelis et obediens ero Beato Patri Sancteque Romanae Ecclesiae et Domino meo Urbano divina providentia Papae VI. suisque successoribus canonice intrantibus“ (8. března 1388). 288 Hierarchia catholica medii aevi, I, s. 99; Taxae pro communibus servitiis, s. 11 (13. června 1388). Srov. též P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 105. 289 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5362: „…nam auxiliante Altissimo cum illustris principibus et dominis Romanorum et Hungariae regibus ac Iodoco marchione Moravie predicto fratribus nostris carissimis, nostris et ipsorum negociis dispositis et ordinatis, iter recipimus versus partes Foriiulii…“ (29. dubna 1388). 290 Ibidem: „Dei et apostolice sedis gratia sancte Aquilegensis ecclesie patriarcha et marchio Moravie Iohannes…“. 291 Srov. namátkou Documenti per la storia del Friuli dal 1317 al 1325, ed. G. Bianchi, Udine 1844; Documenti per la storia del Friuli dal 1326 al 1332, ed. Idem, Udine 1845; I protocolli di Gabriele da Cremona. Notaio della Curia patriarcale di Aquileia (1324–1336, 1344, 1350), ed. A. Tilatti, Roma 2006 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli. Serie medievale 1). 286 287

72

a Bellunu jako episcopus atque comes,292 avšak tento titul se pochopitelně vztahoval k jejich světské vládě, kterou vykonávali (třebaže jen nominálně) na příslušném území současně se svým duchovním úřadem. Naopak spojovat titul patriarchy a světského knížete na vzdálené Moravě je značně neobvyklé. Jistou paralelu by snad bylo možné najít v titulatuře patriarchy Ludvíka z Tecku (1412–1420/1439), který byl rovněž označován svým vévodským titulem; v jeho případě však proto, že současně spravoval své rodové statky.293 Tak tomu u Jana nebylo. Pokud se ovšem podíváme blíže na Janovy listiny z roku 1388, uvědomíme si, že užíval různou titulaturu, kterou pružně měnil podle toho, komu byla příslušná písemnost zrovna určena. Pozoruhodné spojení „patriarcha aquilejský a moravský markrabě“ najdeme v několika listech adresovaných osobám a městům v patriarchátu;294 podobně ho užíval i Janův maršálek jako jeho úředník.295 Ve stejné době však Jan vydal několik listin pro české příjemce, kde se označuje pouze jako litomyšlský biskup a zvolený biskup olomoucký296 a až od července tohoto roku jako patriarcha, avšak bez markraběcího titulu.297 Nabízí se tedy možnost, zda tento fiktivní markraběcí titul neměl jednoduše zvýšit Janovu prestiž v patriarchátu, neoddiskutovatelně ho spojit s lucemburskou dynastií a snad také rozptýlit případné pochybnosti o jeho legitimním původu, které jistě ve Furlansku panovaly, jak to dokládá jedna z aquilejských kronik.298 Titul tak vlastně vyjadřoval toliko skutečSrov. I documenti di Liazaro notaio vescovile di Feltre e Belluno (1386–1422), edd. G. M. Varinini – C. Zoldan, Viella 2011 (= Fonti per la storia della terraferma veneta 28), passim. 293 Doklady v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 1038–1042; Parlamento friulano, I/2, č. 477, s. 437–438 (12. července 1412). K jeho osobnosti srov. D. G I R G E N S O H N , Teck (di) Ludovico, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 811–821. 294 Mimo zmiňovaný list opatu Bondimu srov. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5384 (24. července 1388); BNM, cod. lat. XIV, 102 (= 2805), č. 40 (12. září 1388). 295 BCC, ACC, pergamene e documenti, b. IV, č. 79: „Maresc…llus generalis Nicholaus de Buk, reverendissimi in Christo patris et domini nostri domini Iohannis incliti Moravie marchionis, sancte sedis Aquilegiensis patriarche dignissimi in patria positus“ (26. června 1388). 296 CDM XI, č. 476, s. 417–418: „Johannes Dei gracia episcopus Luthomislensis et postulatus ecclesie Olomucensis…“ (11. května 1388). 297 UB Budweis, I/1, č. 464, s. 244–245: „Wir Hans, von Gotes gnaden der heiligen stifft czu Agel patriarch und derwelter bischoff czu Olomuncz…“ (22. července 1388); CDM XI, č. 495, s. 429–430: „Nos Johannes Dei gracia Aquilegiensis patriarcha et Olomucensis postulatus…“ (10. srpna 1388). 298 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „…elegit eis unum, Johannem de Moravia, fratrem marchionis, et fratrem regis Bohemiae; non tamen legi292

73

nost, že Jan pocházel z rodu moravských markrabat. Bez zajímavosti není, že Jan tuto titulaturu užil pouze několikrát v počátcích své vlády, jakoby poté už tento prázdný titul ztratil smysl. To nicméně vedlo k tomu, že Janova „markraběcí“ hodnost dále žila takříkajíc vlastním životem, neboť ji převzala řada tehdejších i pozdějších pramenů (zejména kronik), kde se o něm někdy hovoří právě jako o moravském markraběti.299 K dalšímu kroku ze strany Jana došlo koncem května. Do země dorazil jeho maršálek Mikuláš, jehož lze pravděpodobně ztotožnit s Mikulášem z Bukůvky a kterého Giovanni Ailini popisuje jako muže „velké postavy“ ve věku asi 60 let.300 Ten se zatím zastavil v Gemoně na severu patriarchátu na úpatí Alp a tam také zůstal; pravděpodobně proto, aby nezavdal záminku k jakékoli předpojatosti.301 Mikuláš měl především za úkol zajistit mír v zemi a získat zpět území a majetky, které okupoval Francesco Carrara. Při jednáních se znovu uplatnil Štěpán z Doubravníku, který se s kredenčními listinami patriarchy, krále Václava a Jošta vydal za Carrarou do Padovy. Ten prohlásil, že je ochoten uzavřít mír, k čemuž vyzval také své spojence z Cividale.302 Ve stejné době obrželi Mikuláš z Bukůvky a Štěpán zprávy od Federica di Savorgnano a zástupců města Udine, kteří je ujišťovali, že jsou taktéž nakloněni mírovému řešení a že hodlají být maximálně nápomocni oběma.303 Situaci nicméně vyostřilo spojenectví mezi Viscontim a Benátkami, na jejichž stranu se nově přidala též Ferrara a Mantova, což v Udine vyvolalo timum, sed spurium“; případně UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 36v. 299 Tak například Giovanni Ailini v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215, nebo kronika kláštera Moggio – BNM, cod. lat. XIV, 134 (= 4285), f. 178v. 300 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „…militem, magnificum virum, magnum hominem staturae, aetate bene annorum LX in suum marescalcum […] Cui domino marescalco, nomine dominus Nicolaus Buch Bohemus…“. Tohoto rytíře ztotožnil s Mikulášem z Bukůvky zřejmě oprávněně V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 263, a pozn. 5 na s. 335, mimo jiné na základě hesla August S E D L Á Č E K , Bukůvka z Bukůvky, in: OSN, IV, Praha 1891, s. 889. Srov. též I D E M , Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl I, Praha 1882, s. 71; Vladimír B Ř E Z I N A , Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století, České Budějovice 2008, s. 36–37. 301 V Gemoně je doložen již 24. května, kdy se stal kmotrem jakési nově pokřtěné Kateřiny – Il registro battesimale di Gemona del Friuli 1379–1404, ed. F. De Vitt, Udine 2000 (= Pubblicazioni della Deputazione di Storia Patria per il Friuli 28), č. 656, s. 190. Srov. též Ailiniho komentář v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217. 302 BCC, ACC, pergamene e documenti, b. IV, č. 77 (31. května 1388). 303 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5365, 5366 (24. května 1388).

74

nadšení. Teď již spojencům nestálo nic v cestě ve zničení Padovy. Giangaleazzo poslal Carrarovi formální výzvu (diffidatio) a obvinil ho ze zrady, čímž vytvořil formální casus belli. Francesco il Vecchio tak neviděl jinou možnost z bezvýchodné situace, než abdikovat ve prospěch svého stejnojmenného syna řečeného il Novello a poté se stáhl do Trevisa.304 Mezitím pokračovaly mírové rozhovory a mezi Udine, Cividale, Gemonou a Padovou probíhala intenzivní komunikace.305 Ačkoli se zdálo, že uzavření míru již nic nestojí v cestě a všechny zůčastněné strany jsou nakloněny dohodě, jednání se zjevně protahovala do té míry, že Mikuláš z Bukůvky nařídil Udine a Cividale, aby uzavřely mír pod pokutou 10 000 florénů.306 Do věci se vložil i patriarcha Jan, jenž rovněž nabádal k míru a sliboval, že již brzy přijde do patriarchátu.307 Mír byl nakonec podepsán 2. července v Gemoně, dva dny nato slavnostně stvrzen v tamějším dómu za přítomnosti velkého množství šlechty a o dva týdny později pak odpřisáhnut v Udine a Cividale.308 Tím tedy konečně skončila válka trvající bezmála tři roky.309 Brzy poté zřejmě došlo k restituci většiny okupovaných území patriarchátu do rukou Mikuláše z Bukůvky, který tam začal dosazovat svoje úředníky.310 Podle relace opata Bondiho z 13. srpna je však evidentní, že Carrara nevrátil vše. V tento den totiž do patriarchátu dorazil jistý mistr Benedikt, „muž výjimečných znalostí“, lékař českého krále a sekretář markraběte Jošta, který byl patriarchou a králem Václavem vyslán do Padovy, aby zde požadoval vydání Annali del Friuli, VI, s. 9, a pozn. 1 (18. června 1388). Blíže srov. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 291–294; B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 241–242. 305 Srov. list Cividalských v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5374 (nedatováno), a jednotlivé body jednání ibidem, č. 5375 (nedatováno); BCC, ACC, pergamene e documenti, b. IV, č. 82 (nedatováno). 306 BCC, ACC, pergamene e documenti, b. IV, č. 79 (26. června 1388). 307 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5376; LVI, č. 5592 (1. července 1388). 308 Ibidem, č. 5377; Annali del Friuli, VI, s. 9 (2. července 1388); 10 (15. července 1388). Mírová smlouva částečně vydána v Documenti goriziani del secolo XIV, ed. V. Joppi, AT NS 17, 1891, č. 308, s. 302–304. Srov. též spis Patriarcato aquileiense di Giovanni di Moravia notáře Marcantonia Nicolettiho ze 16. století uložený v BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 1v–2r. 309 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5507: „…guerra inter dominum cardinalem patriarcham et suos fideles ex una, et Utinenses et suos sequaces ex altera, incipit in MCCCLXXXV de mense augusti, et duravit usque quo egregius miles dominus Nicolaus de Buk marescalcus domini Iohanni Dei gratia patriarche Aquilegensis fecit treguas in Patria“. 310 To vyplývá z listu aquilejského děkana Odorica de Ragogna ibidem, LIII, č. 5382 (20. července 1388), kde se hovoří o uzavřeném míru a restituci statků ze strany Carrary, a relace Giovanni Ailiniho v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217; obdobně též Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. 304

75

Sacile a několika hradů a v případě, že by se Carrara opět zdráhal, měl mu jejich jménem na místě vyhlásit válku.311 Výsledek jeho mise sice neznáme, avšak z instrukcí pro benátské vyslance ze září toho roku je patrné, že Carrara zřejmě ustoupit nehodlal a zbylých pevností se nevzdal.312 Celou první polovinu roku 1388 až do pozdního léta strávil Jan na Moravě, převážně na hradě v Modřicích u Brna. Navzdory tomu, že papež již dávno udělil provizi na olomoucký stolec Mikulášovi z Riesenburka, Jan stále kontroloval biskupské majetky, k jejichž ovládnutí mu dříve dopomohli Jošt s Prokopem, a nevzdával se ani titulu olomouckého elekta.313 Z narace pozdější listiny biskupa Mikuláše vyplývá, že Jan jím okupované statky enormně zadlužil, což pak musel splácet právě jeho nástupce v úřadu mimo jiné za pomoci řady zástav ve prospěch markraběte Jošta.314 Janův příchod do Furlanska byl zjevně již netrpělivě očekáván. V průběhu května vyslali Udinští na Moravu další poselstvo, které mělo za úkol přimět nového patriarchu k co nejrychlejšímu příchodu do země a bez něj se nevracet.315 Vyslanci dorazili koncem května do Brna, kde zjistili, že Jan

Otištěno v Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1914, s. 14–15 „… et nisi ipsa loca subito restituere voluerit, atque dare, idem magister Benedictus habet expresse in mandatis a prelibatis rege Boemie, et dom.[ino] nostro dom.[ino] patriarcha de debendo ipsum dom.[inum] Padue eorum pro parte illico diffidare“. Mistr Benedikt je uveden v jiném dokumentu z té doby jako „…eximie scientie viro magistro Benedicto medicine doctore illustrisque ac magnifici domini domini marchionis Moravie secretario…“ – BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5391 (28. srpna 1388). Jeho osobu se zatím nepodařilo identifikovat – neregistruje ji T. B A L E T K A , Dvůr, rezidence a kancelář, s. 259–536, ani Milada Ř Í H O V Á , Královští lékaři. Lékaři na dvoře posledních Lucemburků, in: Pražské městské elity středověku a raného novověku – jejich proměny, zázemí a kulturní profil. Sborník příspěvků z 21. vědecké konference archivu hlavního města Prahy, uspořádané ve spolupráci s Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve dnech 1. a 2. října 2002 v Clam-Gallasově paláci v Praze, edd. O. Fejtová – V. Ledvinka – J. Pešek, Praha 2004 (= Documenta Pragensia XXII), s. 327–334. 312 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 36v (24. září 1388). Benátští vyslanci měli totiž patriarchu Jana povzbudit k tomu, aby od Carrary neprodleně požadoval jím okupovaná „…loca ecclesie sue, que occupata per eum [tj. Carrarou – O. S.], libere et sine aliqua conditione vel diminutione…“. 313 CDM XI, č. 476, s. 417–418 (11. května 1388); UB Budweis, I/1, č. 464, s. 244–245 (22. července 1388); CDM XI, č. 495, s. 429–430 (10. srpna 1388). Dále srov. výše v textu a Itinerář Jana z Moravy. 314 CDM XII, č. 187, s. 180–181: „…propter multiplicia et diversa onera debitorum per dominum Johannem patriarcham Aquilegiensem, dum nostram occuparet ecclesiam Olomucensem, contractorum, per que eadem ecclesia nostra quam plurimum involuta et miserabiliter est destructa…“ (21. dubna 1394). Srov. P. E L B E L , Markrabě Jošt, s. 48–49. 315 Tak hovoří Giovanni Ailini v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215: „…quibus [tj. vyslancům – O. S.] mandatum fecerunt, ut nullo modo redirent sine domino Patriar311

76

pobývá na svém hradě v nedalekých Modřicích. Ten je nejdříve z nepříliš srozumitelných důvodů odmítl vyslechnout a až poté, co poslové zajistili přímluvu Augustina, převora brněnských augustiniánů,316 je Jan nakonec přijal v Brně za přítomnosti řady šlechticů a slíbil, že do 18. června nastoupí cestu do Itálie. Jak ovšem víme, zdržel se zde až do konce srpna. Podle Giovanni Ailiniho měli poté Udinští vyslanci setrvat na Moravě čtyři měsíce (tedy až do jeho odchodu), na což měli vynaložit více než 1000 dukátů.317 V červenci vpadl konečně na území Padovy Giangaleazzo Visconti podporován Benátskou republikou a carrarovský režim se začal pozvolna rozpadat.318 Jan z Moravy se do konfliktu nijak nezapojoval, avšak zjevně usiloval o přátelské (nebo alespoň neutrální) vztahy s Benátkami.319 V patriarchátu se však mezitím Francesco Nascinguerra di Savorgnano, jenž pocházel z cividalské znepřátelené větve rodu, zmocnil hradu Savorgnano, což vyvolalo podrážděnou reakci dóžete, který nabádal Cividalské k jeho restituci zpět do rukou Federica di Savorgnano.320 Do záležitostí patriarchátu se později vložil také markrabě Jošt, jehož poslové s sebou do Benátek přinášeli vyhlášení války Carrarovi a současně nabízeli republice sv. Marka spojenectví, což se zde však setkalo pouze s nezájmem.321

cha“. Dochovala se rovněž relace Udinských vyslanců adresovaná jejich spoluměšťanům v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5368 (5. června 1388). 316 Blíže o něm srov. L. J A N , Rodové fundace moravských Lucemburků na pomezí zbožnosti a reprezentace, in: Morava v časech markraběte Jošta, s. 123–146, zde s. 130. 317 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215: „Et pro nuntiis saepius missis dicti Utinenses expenderunt ultra mille ducatos, quia de melioribus eorum civibus miserunt […] Qui ibi moram traxerunt ultra quatuor menses, ipsius adventum exspectando“. Srov též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 1. 318 Srov. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 293–294; B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 249–250. 319 To vyplývá (mimo jiné) ze stížnosti obce Marano adresované do Cividale a otištěné v Parlamento friulano, I/2, č. 340, s. 348–349: „…prout vobis est notum cum voluntate d.[omini] nostri patriarche fuimus in concordia cum Venetis stare cum eis pacifice etc…“ (5. července 1388). 320 BCC, ACC, pergamene e documenti, b. IV, č. 81 (10. srpna 1388). O události se zmiňuje rovněž Ailini – Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217. Srov. též L. Z A N U T T O , I Savorgnani di Cividale. Episodio sulle „milizie di ventura“, MSC 1, 1905, s. 39–63, zde s. 45. 321 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 32v (20. srpna 1388). K tomu srov. R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 333–334.

77

Příchod do patriarchátu, reformy a první neshody Koncem srpna Jan konečně nastoupil cestu do Itálie. V předchozím období se podařilo vcelku zdařile připravit půdu pro jeho příchod do patriarchátu. Mise maršálka Mikuláše dopadla vcelku úspěšně: v patriarchátu panoval konečně jakýs takýs mír a podařilo se rovněž získat zpět většinu okupovaných území patriarchátu z rukou Francesca Carrary. Přesto se však mělo brzy ukázat, že zdánlivý klid je pouhou iluzí. Nový patriarcha se počátkem září objevil ve Vídni,322 odkud pak pokračoval dále na jih a 12. září dorazil do alpského Malborghetta. Zde také přijal udinské poselstvo, které ho žádalo, aby se co nejdříve odebral do jejich města, čemuž se Jan vyslovil příznivě nakloněn.323 K tomu je třeba připojit několik poznámek. Je důležité si uvědomit, že aquilejský patriarchát neměl stálé hlavní město v pravém slova smyslu. Aquileia, spirituální centrum patriarchátu, byla v pozdním středověku pouze ruinami někdejší slavné antické metropole.324 Nacházela se zde jen mohutná bazilika se stolcem sv. Hermagory, kde byli patriarchové formálně nastolováni do úřadu. Dále zde bylo Cividale, starobylé sídlo langobardských vévodů, kde patriarchové přebírali temporální vládu. Ve 14. století však většinou sídlili v dynamicky se rozvíjejícím Udine, strategicky umístěném približně ve středu země.325 Ani Udine však přes svůj nepopiratelný význam netvořilo „oficiální“ hlavní město – patriarchové pobývali například také v Gemoně a na dalších místech. Kontinuita Udine, jakožto nejdůležitějšího centra země a tradiční opory patriarchů byla navíc přerušena předchozím konfliktem s posledním patriarchou-kardinálem d’Alençon, který hledal přirozenou protiváhu a spojence v Cividale. Proto bylo nyní zásadní, jaký postoj zaujme k soupeřícím komunitám nový patriarcha a v tomto kontextu je také

Podle Nicolettiho – BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 2v. Zprávu o tom do Udine přinesl benátský posel – BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5394 (5. září 1388). Listina Jana z Moravy oznamující jeho příchod pak tamtéž dorazila 7. září – ibidem, č. 5395. 323 Janův list do Udine uložen v BNM, cod. lat. XIV, 102 (= 2805), č. 40; odtud ho otiskl G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, documenti, č. 7, s. 320. 324 Pregnantně je to vyjádřeno v blíže neznámém rukopisu vydaném jako Urbes, Castra Oppida, et Arces Forojulienses ex Codice MS., ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. VII, s. 19: „Aquileja, civitas, olim caput Venetiarum, nunc desolata“. 325 Dobrý vhled do problematiky podává Elisabetta S C A R T O N , L’Amministrazione civica nel Trecento, in: Storia di Cividale nel Medioevo. Economia, società, istituzioni, ed. B. Figliuolo, Cividale del Friuli 2012, s. 307–339. 322

78

nutno chápat horečnou aktivitu Udinských získat nového patriarchu na svou stranu ještě před jeho příchodem do země. Janův intinerář v následujících dnech není díky torzovitosti pramenů zcela jasný, zatímco dosavadní bádání opomíjející některé prameny tuto otázku spíše komplikuje, než řeší.326 Víme, že 13. září Jan vstoupil se svým doprovodem – v němž se mimo jiné nepochybně nacházel také jeho rádce převor Augustin Brněnský – do země vítán množstvím lidu a obdarován četnými dary.327 Novému patriarchovi blahopřála rovněž Benátská republika, která vyslala vlastní poselstvo.328 Jan pak skrze posly vzkázal do Udine, aby byla odvolána rada pěti zástupců, která již od roku 1385 držela v rukou vládu nad městem, a současně bylo zrušeno clo na mouku.329 Poté, co přijal hold Cividalských vyslanců,330 se zřejmě odebral právě do Cividale, což podporují také Capitula contra patriarcham Iohannem, jež nás informují o tom, že Jan nechtěl vstoupit do Udine, dokud nebylo sesazeno pět zástupců.331 V cividalském dómu pak Jan za účasti množství šlechty a duchovních podstoupil tradiční nastolovací rituál, čímž se formálně ujal temporální vlády. Žádný pramen týkající se Janova nastolení se nedochoval, nicméně na základě analogií lze sestavit pravděpodobný průběh samotného rituálu: u brány města byl nový patriarcha uvítán zástupci města, odkud se průvod odebral do patriarchálního paláce. Po celou dobu nesl před patriarchou příslušník rodiny Boiani, které tradičně náležela tato výsada, ceremoniální meč patriarchů v bílé pochvě. Poté, co v kapli svého nového Srov. odlišné závěry, k nimž dospěli V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 120; G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 296, pozn. 1; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 636. 327 To zaznamenala kronika kláštera Moggio, jejíž opis je uložen v BNM, cod. lat. XIV, 134 (= 4285), f. 178v: „MCCCLXXXVIII Idibus Septembris [tj. 13. září – O. S.] Iohannes marchio de Moravia patriarcha introivit Forumiulii et transivit per istud Canale“. Srov. též rozhodnutí Udinské rady o přípravách na uvítání a obdarování patriarchy v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5396 (7. září 1388), 5399 (14. září 1388), a také Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. 328 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 35r: „Quia expedit pro honorem nostri dominationi visitare reverendissimum dominum patriarcham Aquilegiensem, qui venit in patriam, de nostra ambaxiata…“ (17. září 1388). 329 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5401 (15. září 1388). Srov. F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 171–172. 330 Annali del Friuli, VI, s. 14 (16. září 1388). 331 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 2. Naznačuje to i Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215, a rovněž pozdní dílo z první poloviny 16. století – Liber de Vitis et Gestis eorumdem Patriarcharum Auctore Antonio Bellono, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730, s. 63, což však může být pouze interpretace Ailiniho. 326

79

paláce vykonal modlitbu, byl prelát uveden do přilehlého dómu a byl slavnostně posazen na mramorový stolec umístěný v apsidě. Zde přijal z rukou děkana cividalské kapituly meč patriarchů jakožto symbol světské vlády, ukázal ho lidu a následně obřadně zasunul zpět do pochvy.332 Současně patriarcha slíbil na evangelia, že bude vládnout spravedlivě a nebude porušovat ničí práva a privilegia, což byla naopak poměrně nová instituce vzniknuvší zřejmě až za časů kardinála d’Alençon.333 Poté nový vládce přijal tradiční přísahy věrnosti od předních zástupců šlechty, duchovenstva a měst.334 Do roka a do dne od nastoupení do úřadu měl pak stejně jako kterýkoli jiný říšský biskup přijmout biskupské regálie z rukou panovníka Svaté říše římské, avšak tento zvyk nebyl vždy striktně dodržován a ani zde o tom nemáme žádné doklady.335 Ačkoli se to v literatuře běžně traduje, nezdá se, že by Jan ve stejné době navštívil aquilejskou baziliku, kde se měl ujmout spirituální vlády jakožto biskup a metropolita.336 Jednak postrádáme – s výjimkou značně pozdního spisku Marcantonia Nicolettiho z 16. století337 – jakýkoli pramen, který by to dokládal, zatímco soudobá Capitula contra patriarcham

Nastolení patriarchy Markvarta z Randecku stručně popisuje notářský instrument, který částečně otiskl de Rubeis v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 948–950: „…dedit in manibus reverendissimi in Christo patris et d.[omini] d.[omini] Marquardi Dei gratia sanctae sedis Aquilegensis patriarchae dignissimi, hodie primo Civitatem ingressi, sedentis post ipsum altare super sedem patriarchalem, quemdam ensem evaginatum in signum dominii temporalis. Quem ensem idem dominus patriarcha viriliter accepit, et in vaginam quamdam albam imposuit…“ (4. června 1366); podrobněji nastolovací rituál líčí Nicoletti ve spisu Leggi e costumi dei Furlani, jehož část je otištěna v Annali del Friuli, II, s. 207–208. V jiném svém spisu věnovaném Janovi z Moravy však Nicoletti tvrdí, že meč měl v dómu patriarchovi předat Corrado Boiani – BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 2v. Naopak při nastolení patriarchy Ludvíka z Tecku 12. července 1412 se tohoto úkolu zhostil hrabě z Gorice jakožto pověřený zástupce krále Zikmunda – Parlamento friulano, I/2, č. 477, s. 437–438 (12. července 1412). 333 P. S. L E I C H T , La promissione del patriarcha aquileiese, MSF 22, 1926, s. 73–77. 334 Text tradiční přísahy skládané novému patriarchovi zaznamenal Nicoletti – Annali del Friuli, II, s. 208. 335 Obecně srov. Ivan H L A V Á Č E K , Zastavení u udílení biskupských regálií a temporálií Karlem IV. Zároveň příspěvek k otázce pozdněstředověkých deperdit, in: Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám, edd. L. Bobková – M. Holá, Praha – Litomyšl 2005, s. 197–203. 336 Tvrzení, že patriarcha Jan převzal svůj úřad v Aquileji 16. září 1388 vyslovil L. Z A N U T T O , I Savorgnani di Cividale, s. 45, ovšem bez odkazu na pramen. To nicméně jako fakt převzala pozdější literatura. Srov. P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 636, a pozn. 29 na s. 656; G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 574. 337 BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 2v. Je ovšem možné, že Nicoletti čerpal z dalších, nedochovaných pramenů. 332

80

Iohannem výslovně zmiňují, že Jan baziliku v Aquileji navštívil poprvé až rok a půl po svém příchodu do patriarchátu, tedy na jaře roku 1390.338 Jedná se sice o velice tendenční pramen, avšak informace tohoto druhu se zdá být příliš detailní na to, aby byla zcela vyfabulovaná. Navíc víme, že na březen toho roku Jan svolal generální shromáždění do Monfalcone jen několik kilometrů vzdáleného od Aquileje,339 tudíž k jeho návštěvě tamější baziliky snad mohlo dojít při této příležitosti. Pokud by naše úvaha byla správná, znamenalo by to, že Jan tak bezděky vytvářel záminku pro eventuální zpochybnění legitimity své vlády. Krátce po svém nastolení Jan svolal do Gemony první zasedání parlamentu340 a následně se již konečně přesunul do Udine, kde byl slavnostně uvítán.341 Nový patriarcha dal prostřednictvím svého vikáře opata Bondiho svolat širší shromáždění města,342 které se sešlo 26. září v udinském dómu a zde nechal zvolit novou vládu, která se měla nově sestávat z 12 zástupců cechů, z nichž měl mít každý jednoho dalšího poradce. Ti měli být odpovědni přímo patriarchovi a hlásit mu všechny své kroky. Signifikantní také je, že tito zástupci pocházeli spíše ze středních vrstev a že se tedy mezi nimi nenacházeli příslušníci původní bohaté oligarchie. Tři dny nato pak Jan na dalším shromáždění oznámil, že vláda města je plně v rukou nové rady a že původní městská rada již nemá být nadále volena.343

Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 24: „…quod per annum cum dimidio stetit in patria, antequam pati posset suam sanctam Aquilegensem et cathedralem ecclesiam visitare. Cumque sibi opponeretur per subditos […] illuc de mense martii proxime preteriti accessit…“. 339 Parlamento friulano, I/2, č. 356, s. 357–358 (7. března 1390). 340 Ibidem, č. 342, s. 351 (17. září 1388); č. 343, s. 351 (20. září 1388). 341 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5402 (23. září 1388). Srov. též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 3. 342 Vládu v Udine v té době tvořilo širší shromáždění města (Arengo), které dále volilo městskou radu (Consiglio) a výkonnou radu pěti zástupců (Deputati ad regimen Terre), kterou Jan krátce předtím zrušil. Blíže srov. Vincenzo J O P P I , Udine prima del 1425, in: Statuti e ordinamenti del Comune di Udine, Udine 1898, s. I–XLIX, zde s. XXIII–XXXVII. 343 Svolávací list opata Bondiho v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5403 (25. září 1388); zápis z udinské městské knihy o volbě nových zástupců otiskl a jeho stručnou analýzu provedl Luigi D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia Giovanni di Moravia e la creazione a Udine di un governo di popolo, in: Poteri, assemblee, autonomie (il lungo cammino verso la sovranità popolare). Miscellanea in memoria di Roberto Celli, Udine 1989 (= Serie monografica di Storia moderna e contemporanea 21), s. 184–194. Dále srov. F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 171–172. 338

81

Reformu Jan populisticky zdůvodňoval snahou o nastolení nové spravedlivé vlády, kdy chudí již nebudou utlačováni bohatými.344 Jednalo se tak vlastně o vytvoření jakési „lidové vlády“, která měla úzce spolupracovat s patriarchou a opírat se o masovou podporu nižších sociálních vrstev města, jejichž přízeň se Jan již krátce předtím pokusil získat zrušením cla na mouku. To pochopitelně vyvolalo nesouhlas dosavadní vládnoucí skupiny (především Savorgnanů), proti které byly tyto kroky namířeny. Nespokojenost této strany dobře odráží soudobé prameny vzniklé právě v tomto názorovém ovzduší: kronika Giovanni Ailiniho, jež nově zvolenou vládu označuje jako „chátru“ (ribaldi) a reformy navíc příznačně přisuzuje vlivu Cividalských a Francesca Carrary,345 a zvláště Capitula contra patriarcham Iohannem, jejichž autor Jana obviňuje z toho, že chtěl touto cestou zotročit celou zemi.346 Jan přišel do patriarchátu s jasnou politickou vizí. Pochopil, že Udine je mocenské centrum, bez něhož nelze úspěšně vládnout a které je třeba v rámci zachování celistvosti patriarchátu a zamezení sílících plutokratických tendencí podřídit své moci a odtud pak řídit celou zemi. Nesnažil se tedy, jak ho obviňují Capitula contra patriarcham Iohannem a později také historiografie, od počátku zničit Udine a místo toho favorizovat Cividale, právě naopak.347 L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, appendice, s. 192–194: „…si aliquis pauper seu aliquis miserabilis persona opprimeretur quoquo modo et molestaretur a divite et quod non posset ius suum ottinere [sic!; obtinere] et consequi contra talem divitem et quod super his, idem reverendus dominus noster intendebat una cum dictis duodecim, paterno et benigno affectu providere et afficaciter agere, quod pauper, sicut dives iure suo posset gaudere…“. 345 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Dominus patriarcha male informatus contra Utinenses, et specialiter contra dominum Federicum de Savorgnano, partem Civitatensium cepit. Finaliter venit in Utino, et ostendit se velle consilium Utini transmutare. Et sic fecit, et deputavit quosdam ribaldos artifices numero duodecim ad regimen terrae Utini. Partes erant inter cives terrae magnae, unde ipsum dominum Federicum militem multum coepit odio habere. Hoc totum dicebatur facere inductum domini Paduae […] et inductu Civitatensium“. 346 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 3: „…ipse [tj. patriarcha – O. S.] totum regimen, conciliumque magnum voluit etiam removere, ponendo duodecim viros artistas totius terre rectores ubi sive iuste, sive iniuste percipienti totaliter et ad plenum dividentes: sicque sub illorum pretextu vigore tirannice totam patriam et specialiter terram Utini acriter conquassabat sublevando malos et opprimendo bonos et specialiter exaltando omnes rebelles Aquilegensis ecclesie, qui insteterunt domino Francisco de Carraria, ut hanc patriam sue tirannice submitteret servituti …“. 347 Na to již dříve bystře upozornil F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 164–173, a zvláště s. 171: „…Giovanni scendeva ad Udine, non con l’intenzione di spodestarla per dare la 344

82

K dosažení tohoto cíle ovšem bylo třeba vytvořit z Udine loajální oporu své vlády, což znamenalo především odstranit z vedení města rod Savorgnanů a jejich stoupence. K tomu také od počátku – a nutno říci, že velmi energicky a úspěšně – směřovaly první kroky nového patriarchy: poté, co odstranil původní mocenské struktury vládnoucí podle vůle Savorgnanů, dosadil novou jemu oddanou radu, zatímco zrušením cla na mouku se snažil získat přízeň početných nižších sociálních vrstev. Udine totiž ani přes jasnou dominanci Savorgnanů v žádném případě netvořilo názorově homogenní celek, ale nacházela se zde i strana odpůrců dosavadního režimu, která jen několik měsíců dříve zorganizovala neúspěšné spiknutí s cílem zavraždit Federica di Savorgnano348 a o jejíž podporu se pak mohla (a měla) opírat Janova vláda. V těchto dnech Jan přijal v Udine nové benátské poselstvo. Vyslanci novému patriarchovi vyjádřili nejlepší úmysly republiky vůči patriarchátu prohlašujíce, že současnou válku proti Padově vedou jen pro jeho dobro a aby byla zachována jeho svoboda a nezávislost (o vlastních plánech na zisk Trevisa pochopitelně nehovořili). Poslové pak mimo jiné žádali, aby Jan uzavřel Carrarovi přístupové cesty a odřízl ho tak od jakékoli pomoci a zásob; rovněž ho povzbuzovali k restituci hradu Savorgnano, který si dříve uzurpoval Francesco Nascinguerra z Cividale, zpět do rukou Federica di Savorgnano. Hlavním úmyslem Benátek však bylo především vymanit nového patriarchu z vlivu Francesca Carrary a pokud možno s ním uzavřít spojenectví. K těmto nabídkám se však Jan stavěl opakovaně vyhýbavě a odmítavě,349 což je vzhledem k více než přátelskému vztahu republiky k Udine a Savorgnanům vcelku pochopitelné – právě tyto tendence se Jan snažil potlačit. Zatím se patriarcha navzdory odporu Benátek stále více sbližoval s Carrarou. To se projevilo mimo jiné tím, že Francesco Vecchio, který tehdy – poté, co se vzdal vlády ve své signorii ve prospěch syna Francesca Novella – pobýval v Trevisu, udělil investituru hradu Savorgnano Fransupremazia a Cividale, come l’accusarono i suoi nemici, ma per abbattere i Savorgnano, farsi signore di Udine col controllare il governo communale e da Udine dominare di tutto il Friuli“. 348 Blíže srov. P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 633; R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 320. 349 Podrobné instrukce pro benátské vyslance od dóžete, které částečně reagovaly na Janovo dřívější poselstvo vedené Doimem de Castello, v ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 36r–37r (24. září 1388). Srov. také I libri commemoriali, lib. VIII, č. 290, s. 192; R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 334–335.

83

cescu Nascinguerrovi. Hrad se již v tu dobu nacházel v rukou patriarchy a tudíž k tomuto zvláštnímu „oblénění“ muselo dojít s jeho souhlasem, čímž Jan záměrně ignoroval opakované výzvy republiky o jeho restituci Federicovi di Savorgnano.350 Hrad pochopitelně nepředstavoval pouhou pevnost, ale musel mít pro Federica také důležitý symbolický a reprezentativní význam (nesl ostatně jeho rodové jméno), což tímto aktem Jan neopomněl využít proti němu.351 Jan se však nespokojil s pouhým odstraněním Savorgnanů a jejich stoupenců z veřejného života, ale zjevně přistoupil i k násilným represím, od čehož ho odrazoval dokonce i Francesco Carrara.352 Důležitou roli v následujícím dění sehrála Elisabetta de Rissau, nevlastní matka Federica di Savorgnano, jež původně pocházela z Čech a která kdysi přišla do patriarchátu spolu s družinou patriarchy Mikuláše. Ten ji dal po úmrtí první manželky za ženu Francescovi di Savorgnano. Po jeho smrti se Elisabetta i se svými dětmi dostala do dlouhodobých sporů o dědictví se svým nevlastním synem Federicem z prvního manželství, jenž se měl dopouštět násilností i proti její dceři Sophii. Když se pak Elisabetta rozhodla hledat zastání u hraběte z Gorice a zřejmě i českého krále Václava, Federico ji dal zajmout a po osm měsíců ji věznil ve věži na svém hradě Pinzano. Současně oznámil její dceři, že pokud mu nevydá všechny zděděné statky, nechá její matku zemřít hlady, na což Sophie nakonec přistoupila a dědictví mu postoupila. Po těchto hrůzných událostech se Elisabetta vydala do Svaté země navštívit Boží hrob a když po svém návratu zjistila, že do země přišel nový patriarcha Jan z Moravy, žádala u něho spravedlnost.353

Annali del Friuli, VI, s. 16 (14. října 1388). Že byl hrad Savorgnano v Janových rukou již dříve je explicitně zmíněno v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5406: „…concepimus hodie prefatum reverendissimum dominum nostrum patriarcham hodie Savorgnanum accessurum…“ (2. října 1388). Dále srov. L. Z A N U T T O , I Savorgnani di Cividale, s. 45–46; R. C E S S I , Venezia e la prima caduta, s. 334–335. 351 K reprezentativní a symbolické funkci hradu v myšlenkovém světě středověku srov. Robert Š I M Ů N E K , Hrad jako symbol v myšlení české středověké šlechty, ČČH 108/2, 2010, s. 185–219; nověji I D E M , Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013 (= Každodenní život 60), s. 18–42. 352 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5417 (17. října 1388). Srov. též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 5, a passim. 353 O všech těchto událostech se podrobně hovoří ve velmi obsáhlém soudním protokolu v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5419 (22. října 1388), a rovněž ve svědecké výpovědi Václava de Spilimbergo ibidem. Stručný rozbor obou dokumentů provedl již V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 125–126. 350

84

Na základě jejích stížností pak patriarcha nechal svým maršálkem otevřít proti Federicovi di Savorgnano soudní proces, což mělo za následek, že Federico uprchl z Udine a uchýlil se na hrad Pinzano. Zdá se ovšem, že spolu s ním unikli z města před perzekucí i další jeho následovníci. Federico se nicméně na soud nedostavil a s odvoláním na vážnou nemoc se nechal zastupovat prokurátorem, jenž zde předložil patrně zfalšované listiny dřívějšího data, v nichž rada pěti zástupců přikazovala Federicovi, aby Elisabettu uvěznil, neboť měla v úmyslu odebrat se k hraběti z Gorice a škodit tím celé zemi a aquilejské církvi. To posloužilo jako argument, že Federico pouze poslouchal nařízení tehdejší vlády a díky tomu byl – navzdory protestům Janova maršálka – osvobozen.354 Přes pochybné pokusy o usmíření355 se však patriarcha ve svých represivních akcích nezastavil ani po Federicově odchodu z Udine. Nejprve nechal popravit sedmdesátiletého Detalma di Andreotti, jenž byl původně jedním z původní rady pěti zástupců, kterou Jan nechal předtím sesadit, a také věrným stoupencem Savorgnanů. Za záminku měla posloužit vražda, kterou Detalmo spáchal o 40 let dříve na území rakouského vévody, a pro niž už stejně dávno obržel absoluci. Navzdory tomu byl obviněn a novou vládou, jež nepochybně pouze vykonala Janovo přání, odsouzen k trestu smrti, načež byl na náměstí v Udine před zraky patriarchy sťat.356 Navíc Jan údajně nechal zajmout a mučit Nicolu Maniniho, blízkého přítele Federica di Savorgnano. Poté, co se však ve městě rozkřiklo jeho BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5419. Federicův útěk z Udine na Pinzano dává do souvislosti se soudním procesem Giovanni Ailini – Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Domina Elisabeth, relicta olim nobilis domini Francisci patris ipsius domini Federici, ejus noverca, lamentabatur domini patriarchae contra ipsum Federicum. Ex quo ipse dominus Federicus secessit in castro suo Pinzani, non audens in Utino moram ducere. Domina Elisabeth predicta habebat in curia domini patriarchae quemdam militem suum consanguineum, una cum ei instantem domino patriarchae“. Obdobně též anonymní Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16, jež dokonce tvrdí, že Elisabetta byla příbuzná přímo s Janem; to ovšem může být jen interpretace Ailiniho kroniky. Srov. také tendenční Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 5: „…quod ipse [tj. patriarcha – O. S.] contra omnes bonos viros terre Utini et specialiter cupientes sub libertate vivere, usus est gravibus et minatoriis verbis et specialiter contra generosum militem dominum Federicum de Savorgnano […] Unde factum est, quod ipse cum pluribus aliis se a terra Utini absentaverunt, fugientes eius rabiem crudelissimam“. 355 Srov. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5423 (26. října 1388). Byli vysláni udinští poslové „…pro concordio tractando inter ipsum [tj. Federicem – O. S.] et dominum patriarcham…“. 356 Události podrobně líčí Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217; velmi tendenčně rovněž Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 8. Rozsudek udinské rady v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5427 (6. listopadu 1388). 354

85

uvěznění, měšťané se vzbouřili a šli žádat jeho vydání, což patriarcha pod nátlakem skutečně učinil a následně byl nucen se stáhnout na svůj hrad Soffumbergo.357 Navzdory jeho útěku z Udine před davem rozzuřených měšťanů zde nicméně stále zůstávala řada Janových zastánců.358 Ačkoli by se Janovy kruté represe mohly zdát pouhými záchvaty krutosti a krvelačnosti, jak to většinou podávají soudobí kronikáři, ve skutečnosti se jednalo spíše o promyšlený a bezskrupulózní politický tah, jímž měl patriarcha zlikvidovat své odpůrce. Podobně to ostatně praktikoval již dříve jeho předchůdce na patriarchálním stolci Mikuláš Lucemburský. Jan zde však doplatil na svou přílišnou tvrdost a neústupnost, s níž prosazoval své nové reformy a zřízení. Zdá se také, že ne všechny své kroky naplnil beze zbytku; například svým generálním vikářem in temporalibus jmenoval vzdělaného právníka Andreu Monticoliho z Udine, člověka spíše umírněných názorů a spojeného s dřívějšími mocenskými strukturami.359 Na přelomu listopadu a prosince se zakončila vojenská kampaň Giangaleazza Viscontiho a Benátek, k nimž se nově připojil rovněž rakouský vévoda, proti Padově. Pod tlakem útočících vojsk, která dobývala jednu carrarovskou pevnost za druhou, a nevraživosti vlastního lidu byl Francesco Novello donucen podepsat kapitulaci, zatímco jeho otec se později vzdal v Trevisu. Ještě předtím však vrátil všechny zbylé pevnosti, které dosud držel v patriarchátu.360 Podle předchozí dohody Visconti obsadil Padovu, Cenedu, Feltre a Belluno, zatímco Treviso a okolí připadlo repub-

Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Exivit unus, et venit in plateam, dicens populo: ,Nicolaus Manini retentus est per dominum carceratus!‘ Hoc audito totus populus ascendens castrum, petierunt Nicolaum, eorum vicinum, sibi dari. […] Visoque furore civium dominus ipsum Nicolaum eis dedit, et subito de terra recessit cum quatuor sociis furibunde et cum iniquis verbis contra cives, et ivit tunc in Soffumbergo. Post haec ira major crevit inter ipsum et cives“. Obdobně též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 6, která však Maniniho zajetí tendenčně zdůvodňují pouze Janovou touhou po penězích, o čemž lze pochybovat. 358 To naznačuje mimo jiné zmínka v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217, podle něhož se v Udine stále nacházeli „…aliqui tenentes partem domini…“, tj. patriarchy. 359 Srov. F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 174–175. Jmenovací listina pro Andreu Monticoliho v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5410 (8. října 1388). Srov. též Vittoria M A S U T T I , Monticoli Andrea, vicario patriarcale, in: Nuovo Liruti, I/2, s. 563–567. 360 Tak Chronicon Patavinum italica lingua conscriptum, RIS XVII, s. 688: „Eranvi ancora molti gentiluomini Furlani venuti per torre licenza da lui, e a tutti restituì le loro fortezze acquistate nella Patria“; s. 763: „…egli mandò suoi messi al detto patriarca ad offerirgli Caneva, Portogruaro, S. Vido, et altre fortezze del Friuli e quelle liberamente gli diede…“. 357

86

lice sv. Marka. Tento zvrat vyvolal v Udine vlnu radosti nad pádem dlouholetého nepřítele.361 Jan mezitím přesídlil ze Soffumberga do Cividale, z jehož obyvatel se nyní stali jeho přirození spojenci proti Udinským rebelům.362 Patriarcha se i přes nestabilní vnitřní situaci v patriarchátu nepřestal věnovat vladařským povinnostem, neboť v polovině prosince byla vypuštěna do oběhu nová mince, mimo jiné důležitý prostředek panovnické reprezentace. Jsou známy dva typy jeho ražeb: první nesla na aversu moravskou orlici a zdůrazňovala tak Janovu příslušnost k moravské lucemburské sekundogenituře, zatímco na druhé se objevuje pouze přilba a štít s aquilejskou orlicí. Na reversu obou typů ražeb je pak vyobrazen sv. Hermagoras, jakožto ochránce a patron patriarchátu. Tato ikonografie tedy dobře personifikovala Janovo postavení mezi tímto duchovním knížectvím, domácí moravskou dynastií a císařstvím. Není bez zajímavosti, že Janovy aquilejské denáry se dochovaly také na území Čech, což mimochodem potvrzuje jisté obchodní vazby.363 Udinští si brzy uvědomili neblahé následky roztržky s patriarchou a vyslali k němu poselstvo, které ho mělo poprosit o odpuštění, ale současně na něm také žádat povolení, aby se Federico di Savorgnano mohl vrátit do města.364 Do věci se též vložila Benátská republika znepokojená vnitřním konfliktem v patriarchátu a pověřila svého zkušeného diplomata Gabriela Ema, aby zde působil jako arbitr.365 Brzy nato byla mimo jiné za Srov. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 294–295; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 635–636; B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 250–253. O oslavách v Udine srov. Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1914, s. 15 (24. prosince 1388). 362 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „Et patriarcha recessit Soffumberch, et ad Civitatem Austriam, et ibi permanens per aliquod tempus“. Dochoval se též opis nedatované přísahy věrnosti, již měli Cividalští a jejich spojenci složit Janovu generálnímu vikáři v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5430, a kterou Bianchi vročil do tohoto období, avšak podle obsahu písemnosti se zdá, že je ji třeba datovat spíše do doby před červencovým mírem z roku 1388, neboť se zde mimo jiné hovoří o žoldnéřích Francesca Carrary v Cividale etc. 363 Ibidem, č. 5431 (10. prosince 1388); Italian Coins in the National Museum of Prague, I/1, Old Collection, Middle Ages and the Early Modern Period (IX–XVI centuries), edd. F. Gambacorta – L. Polanský, Prague 2012 (= Collectio Numismatica Musei Nationalis 1), č. 260–261, s. 99. Srov. také Federico G A M B A C O R T A – Roman Z A O R A L , Akvilejské mince ve sbírce Národního muzea, NL 66/3, 2011, s. 105–112; Lorenzo P A S S E R A , Alcune considerazioni sul tipo dell’Aquila nella monetazione patriarcale di Aquileia, MSF 83, 2003, s. 131–160, zde s. 152–153. 364 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5429 (13. listopadu 1388). 365 To vyplývá ze zápisu ibidem, č. 5436; Annali del Friuli, VI, s. 18 (24. prosince 1388). Příslušný záznam v registrech benátského senátu se však nepodařilo objevit. O osobě 361

87

účasti převora Augustina Brněnského a generálního vikáře in spiritualibus Markvarta z Randecku, stejnojmenného synovce dřívějšího patriarchy, uzavřena dohoda, která zavazovala Udinské vyplatit Janovi 4000 dukátů, zatímco Federico mu měl navíc uhradit ještě další 2000 výměnou za odstoupení hradu Savorgnano.366 Patrně bezprostředně poté do Udine triumfálně vtáhl Federico di Savorgnano, který zde byl – podle Giovanni Ailiniho – přivítán, „jako by přišel Bůh“.367

Zavraždění Federica di Savorgnano Navzdory uzavřeným dohodám byla vnitřní situace v patriarchátu stále napjatá. Zdá se, že došlo k ještě výraznější polarizaci znepřátelených stran a na stranu Federica di Savorgnano a Udine se přidala část místní šlechty, zatímco Gemona a Venzone podporovaly patriarchu. V tu dobu se navíc Jan dostal do konfliktu s Bondim, opatem kláštera Moggio. Nevíme, co přesně bylo konkrétní příčinou sporu, ale lze se domnívat, že měl co dočinění s opatovým postojem v Janově konfliktu s Udinskými, neboť Bondi stál na straně města. Tyto neshody měly skončit skandálním chováním patriarchy, který opata údajně nechal oloupit a uvěznit. Bondi byl propuštěn až na nátlak svého bratra Bartolomea degli Oliari, florentského biskupa a později kardinála podporovaného florentskou republikou, která neváhala rozeslat přímluvné listy za Bondiho osvobození do Benátek i samotnému patriarchovi.368 Na žádost Udinských sem Benátská republi-

Gabriela Ema srov. heslo Guiseppe G U L L I N O , Emo, Gabriele, in: DBI 42, s. 625–628. 366 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5433 (23. prosince 1388); 5437, 5438 (26. prosince 1388). Na vyplacení oněch 4000 dukátů si později Udinští stěžovali v Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 4. Srov. také V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 126; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 637. 367 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Adhuc sui rectores regebant, et dominus Federicus requisitus per populares venit in Utino. Qui assumptus est per omnes cives, ac si Deus venisset“; stručněji Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16, či spíše UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 37r–v: „Tandem dominus Fredericus cum concilio amicorum Buriensium, civium Utinensium, Buriensium vicinorum fere omnium reversus est in terram Utini cum magno comitatu“. Budrio byl jeden z udinských rodů – srov. C. W. P R E V I T É - O R T O N , Un manoscritto, s. 102, pozn. 11. 368 Oba listy florentské rady ve prospěch Bondiho v ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 21, f. 74v–75r (25. prosince 1388). List do Benátek otištěn v Italia sacra sive de Episcopis Italiae, Et Insularum adjecentium, rebusque ab iis praeclare gestis, deducta serie ad nostram usque aetatem. Auctore Ferdinando Ughello, tom. III, Venetiis 1718, s. 160, kde je však nepochopitelně datován do roku 1378. Události expresivně líčí především Capitula

88

ka, stále usilující o klid v patriarchátu, na počátku února znovu vyslala svého diplomata Gabriela Ema, který měl zajistit mír.369 Než však mohla být uzavřena jakékoli dohoda, byl Federico di Savorgnano 15. února v Udine úkladně zavražděn. Základní průběh samotných událostí lze na základě kronik a dalších pramenů poměrně dobře sestavit: celé dění se mělo konat na pozadí jakýchsi oslav či turnaje (hastiludium), které se v tu dobu konaly v Udine. Ráno zmíněného dne se Federico nacházel v kostele Santo Stefano poblíž svého paláce. Přímo v době mše pak do kostela vtrhla skupina vrahů, kteří Federica, jenž měl s sebou pouze několik osobních strážců, zavraždili, načež uprchli z města. Zpráva o tomto činu se po městě rychle roznesla a vyvolala doslova erupci nenávisti, která se obrátila především proti Federicově nevlastní matce Elisabettě. Měšťané ji vyvlekli z kostela, kam se uchýlila, a na náměstí ji spolu s dalšími dvěma údajnými komplici popravili. Později byl navíc oběšen místní veřejný notář Jeroným, považovaný za jednoho z viníků, a bylo zabito několik straníků patriarchy. Hned po vraždě byli vysláni poslové se zprávou o Federicově smrti k patriarchovi, benátskému dóžeti, jednotlivým městům a šlechticům země, přičemž byla vypsána velká odměna za dopadení pachatelů.370 Kdo stál za zavražděním Federica di Savorgnano není zcela jednoznačné. Historická tradice a stejně tak i většina literatury přisoudila vinu za contra patriarcham Iohannem, čl. 30. Srov. též Antonio B A T T I S T E L L A , L’abbazia di Moggio. Memoria storica documentata, Udine 1903, s. 54–55, který cituje některé další prameny. 369 ASVen, Senato, Misti, reg. 40, f. 147v: „Cum inter reverendissimum dominum patriarcham Aquilegiensem et dominum Federicum de Savorgnano et alios castellanos quam plures patrie sint multe differentie et divisiones, ex quibus sequi possent multa mala, et pro honore nostro faciat procurare concordium inter eos, quia recurrerunt ad nos tamquam ad solam spem suam“ (5. února 1389). Srov. též list dóžete, v němž Janovi doporučoval klidné vyřešení sporu s Bondim BNM, cod. lat. XIV, 101 (= 2804), č. 108 (6. února 1389), a rozhodnutí udinské rady ohledně jednání s Cividale v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5448 (19. ledna 1389). 370 Z narativních pramenů události nejpodrobněji líčí – ovšem velmi tendenčně a ve vztahu k Federicovi téměř hagiograficky – Giovanni Ailini v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1218–1220; dále Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16; Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84. Srov. také nepříliš důvěryhodný výklad v Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 9. Z diplomatických pramenů pak především BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5453 (15. února 1389); 5454, 5455, 5456, 5457, 5458 (17. února 1389); 5459 (18. února 1389). O násilném konci Elisabetty mimo již citovaných kronik srov. též svědectví Václava di Spilimbergo ibidem, LIII, č. 5419 (nedatováno). Z dosavadní literatury události asi nejpodrobněji shrnuje V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 126–128.

89

atentát patriarchovi Janovi.371 Nutno říci, že ne neopodstatněně. Animozita mezi ním a Federicem byla dobře známa, což mimo jiné ilustruje i jemu přisuzovaný – třebaže zřejmě smyšlený – výrok: „Je třeba, abych buď já zabil Federica, nebo on mě“.372 Zásadním faktem je však prokazatelná účast řady příslušníků Janova dvora na atentátu. Jednalo se konkrétně o jeho maršálka Enrico Bleona, dále pak jistého českého rytíře Zdeňka, jenž byl příbuzný s Elisabettou, syny Francesca Nascinguerry z Cividale a jakéhosi Aleše, Zbucha (?) a další.373 V tomto kontextu by tuto politickou vraždu bylo možné chápat jako Janův poslední zoufalý krok poté, co všechny ostatní snahy selhaly, s cílem přivést rebelující Udine k poslušnosti fyzickým odstraněním jeho vůdce. Atentáty patřily ostatně (nejen) ve středověké Itálii k běžným praktikám boje o moc, které ani Janovi – ač vysokému prelátovi – nebyly cizí, jak jsme již viděli v případě jeho represí proti Federicovým straníkům. Přesto však události, které bezprostředně následovaly po vraždě, příliš nenaznačují, že by Jan byl objednavatelem zločinu. Ihned po vraždě totiž udinská rada vyslala posly právě k němu, aby ho informovala o Federicově úmrtí, a dva dny nato psala táž rada do Tolmezza, aby se obec přimluvila u patriarchy za zjednání spravedlnosti za zločin „spáchaný podlým způsobem a proti vší lidskosti v chrámu Božím“.374 Pokud by Janova vina Není možné na tomto místě vyjmenovávat všechny kroniky a pozdější spisy týkající se této události. K tomu srov. především kapitolu Historická paměť. Z literatury srov. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 301–303; V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 126–128; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 637–638; P. S. L E I C H T , La giovinezza di Tristano di Savorgnano (1376–1400), in: Idem, Studi di storia friulana, Udine 1955, s. 3–40, zde s. 16–18; F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 175–176; Laura C A S E L L A , I Savorgnan. La famiglia e le opportunità del potere (secc. XV–XVIII), Roma 2003 (= Biblioteca del Cinquecento 110), s. 25–26; G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 573–574. 372 Podle Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 5: „Dicebat enim ipse: ,Necesse est, quod ego aut occidam Federicum, aut quod ipse me occidat‘“. 373 Některé viníky jmenuje Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1218; Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. Další jména uvádí výnos udinské rady proti vrahům v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5454 (17. února 1389), jež uvádí navíc „…Sdencho militi Sencho, Dox [sic!], Ales, Sbuoch Theutonicis…“. Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 9, zmiňují Janova maršálka, komořího a dva ochutnávače jídla a pití, což lze spíše vyloučit. Rytíře Zdeňka jako příbuzného Elisabetty výslovně uvádí Nicoletti v BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 3v: „…Sedenco cavallier Boemo, suo attinente…“. 374 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5453 (15. února 1389). Opis listu do Tolmezza se nachází v BNM, cod. lat. XIV, 135 (= 4286), f. 252r–v: „…proditorio modo et contra omnem humanitatem in templo Dei […] completa missa interemptus fuit. […] Rogantesque vos instantissime, ut predicto reverendissimo domino patriarchae supplicare velitis, quatenus […] dignetur justitiam reddere debitam…“ (17. února 1389). 371

90

byla od počátku všem jasná, k ničemu z toho by pravděpodobně nedošlo. Ani současník Giovanni Ailini píšící navíc z pozice Udine v neprospěch patriarchy, jehož výpověď má pro nás největší váhu, Jana za původce vraždy výslovně neoznačuje.375 Kromě toho již Gian Giuseppe Liruti si povšiml jakési listiny v udinském archivu, podle níž měl patriarcha tři dny po vraždě odsoudit k vyhnanství účastníky atentátu,376 což potvrzuje i aquilejská kronika sepsaná cca 20 let po událostech, která uvádí, že poté, co se patriarcha dozvěděl o vraždě, byli pachatelé vyhnáni, přičemž někteří měli najít útočiště v Padově.377 V „pensylvánském“ rukopise téže kroniky se navíc nachází marginální glosa připsaná soudobou rukou, která přímo uvádí, že „patriarcha Jan byl nevinen smrtí pana Federica“.378 Neznámý kopista mohl tuto poznámku učinit v zásadě ze dvou důvodů: buď byl skutečně sám od sebe přesvědčen, že patriarcha Jan neměl se smrtí Federica nic společného, nebo šlo jen o jeho interpretaci textu kroniky, kde se Jan neuvádí – patrně v rozporu s rozšířeným názorem – jako viník. Za možného iniciátora vraždy je zřejmě třeba považovat Elisabettu, která měla vzhledem k předešlým událostem nespočet důvodů svého nevlastního syna nenávidět a mimo to disponovala značným vlivem na Janově dvoře. Tomu také odpovídá líčení většiny tehdejších kronikářů a zejména spontánní reakce lidu, který evidentně považoval za původce právě ji.379 Z pozdější dohody, uzavřené mezi patriarchou a Udinskými plyne, že onen oběšený notář Jeroným z Udine, který byl považován za Z jiného staršího opisu v díle Fabia Quintiliana Ermacory list přetiskl Paolo T R E M O L I , Il „De Antiqvitatibvs Carnae“ di Fabio Quintiliano Ermacora, in: Studi Tolmezzini, Udine 1981 (= Antichità Altoadriatiche XX), s. 77–97, zde s. 81–82, pozn. 6. 375 Srov. Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1218–1220. Podobně Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16, hovoří pouze o Federicových „inimici ejus“. 376 Srov. Notizie delle cose del Friuli scritte secondo i tempi da Gian-Giuseppe Liruti signor di Villafredda ec., tom. V, Udine 1777, s. 142. 377 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „Tunc patriarcha permansit in Civitate Austria; et intelligens, quod d.[ominus] Federicus erat occisus, ipsi qui occisioni interfuerunt in exilium sunt expulsi, et receptis omnibus quae possidebant, aliqui Paduam iverunt, et alii alibi“. 378 UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 38r: „Nota, quod patriarcha Iohannes fuit innocens mortis domini Fredericii“. 379 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1220: „Et ceperunt Christophorum Misulini, et Platusium, ac ipsam dominam Elisabetham, et ipsi in furore populi, et super ipsa platea Utini in instanti crudeliter sunt jugulati ob mortem ipsius domini Federici“; Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „Et ipsa similiter in crastinum a populo cum impetu in platea communis Utini lethaliter percussa est“.

91

jednoho z viníků, byl zjevně před popravou vyslýchán, přičemž označil jména svých kompliců.380 To by tedy mohlo naznačovat, že se jednalo spíše o spiknutí uvnitř Udine mezi Federicovými odpůrci v čele s Elisabettou, která na svou stranu získala některé patriarchovy dvořany, především Savorgnany z Cividale, Federicovy zapřisáhlé nepřátele. Na druhou stranu lze spíše pochybovat, že by Jan o plánu atentátu vůbec nic nevěděl; tím spíše, že se mezi pachateli nacházela řada příslušníků jeho dvora. Rovněž nelze přehlédnout perzekuci některých jeho straníků bezprostředně po vraždě, což ukazuje na to, že již krátce po činu byl patriarcha přinejmenších od některých obyvatel Udine obviňován, což pak ještě zdůrazňují Capitula contra patriarcham Iohannem.381 Nicméně i kdyby sám nebyl hlavním konspirátorem, faktem zůstává, že pro potrestání viníků Jan příliš neučinil, čímž zločin nepřímo schválil. Celá otázka pravděpodobně nikdy nebude zcela beze zbytku zodpovězena, přesto se však zdá, že Jan za Federicovu smrt přímo zodpovědný nebyl. Ať tak či tak, její důsledky se obrátily zcela proti němu a zásadním způsobem determinovaly další dění v zemi a nakonec i Janův tragický konec na podzim roku 1394. Pokud totiž doposud byly jeho vztahy s Udine problematické, od tohoto okamžiku nadále bylo již uzavření trvalého a stabilního míru takřka nemožné a patriarchát se až do konce jeho vlády Otištěno v Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1920 (10. března 1389), s. 26–29, mluví se zde o těch, „…qui inculpati fuerunt per manifestazionem et confessionem Jeronimi quondam Alberti de Utino scivisse de tractatu de mortis prefati domini Frederici…“. Tuto skutečnost nicméně dosavadní bádání neregistruje. O notáři Jeronýmovi pak srov. líčení v Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1220: „Post haec vero quidam notarius, nomine Hieronymus, de nece ipsius domini Federici conscius et culpatus, in alto suspensus est per rectores Utini“. 381 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 9: „Tunc ille patriarcha marascalcum suum et unum alium militem magistrum camere sue et duos alios, qui sibi serviebant in mensa, quorum unus erat faciens credegustum poti et alter cibi, cum nonnullis suis familiaribus intrinsecis misit in terram Utini sub colore iostrandi in una iostra tunc temporis ordinata, ut eundem dominum Federicum occiderent: qui cum venissent ex toto domini sui adimplere preceptum, sperantes ex inde consequi magna premia et dona promissa, dictum dominum Federicum die proxima subsecuta illam diem, qua hanc terram intraverunt, in ecclesia invenerunt sanctam Dei missam devotissime audiendo et intrantes more amicorum, ipsum salutaverunt et non videntes ibi copiam defensorum, in eundem iuxta preceptum domini sui atrocissime irruerunt, ipsum nequiter occidendo et Dei templum sanctum et religionem turpissime violando. Et fugientes extra terram Utini, gladios cruentatos in manibus ferentes, ad loca, ubi erat ipse patriarcha, devenerunt, ab ipso receptis maximis gaudis et honoribus et provisionibus…“. Útěk vrahů přímo k patriarchovi se nezdá pravděpodobný a navíc odporuje líčení v Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. 380

92

nacházel v neustálých konfliktech připomínajících v podstatě občanskou válku jen občas přerušovanou neupřímně míněnými příměřími a dohodami, zatímco Jan se již definitivně přimkl k Cividale, kde také většinou sídlil. Také Cividalští dokázali profitovat z nové situace, když jim Jan potvrdil držbu gastaldie Tolmino, ležící na křižovatce důležitých obchodních cest.382 Na kritickou situaci v sousedním Furlansku neprodleně zareagovaly Benátky. Přes značné rozladění republiky v důsledku tak závažného zločinu spáchaného na členovi jejího patriciátu, jímž Federico od roku 1385 byl, nabádala Udinské ke klidu a poslušnosti a do patriarchátu opět vyslala Gabriela Ema, který měl u patriarchy trvat na potrestání viníků a současně zprostředkovat mír v zemi. Mimo to měl žádat restituci hradu Savorgnano, který stále okupoval patriarcha, do rukou Federicových synů.383 To mimo jiné znamená, že zjevně nebyly dodrženy podmínky předchozí dohody a Federico hrad ve skutečnosti nikdy neobdržel. Mír se po značném úsilí skutečně podařilo uzavřít a 10. března přistoupili patriarcha i Udinští na dohodu.384 Prostřednictvím ritualizovaných ceremoniálních aktů se obě strany zavázaly k následujícím ujednáním: osm vybraných měšťanů mělo předstoupit před patriarchu a na kolenou ho prosit o odpuštění za všechna příkoří, které měl Jan udělit; dále měli Udinští žádat potrestání Federicových vrahů, na což měl patriarnejprve cha formálně odpovědět, že jejich vinou takovou prosbu nevyslyší; vzápětí měl však dodat, že pouze díky přímluvám Benátské republiky se o potrestání viníků zasadí. Dále se Jan zavazoval k restituci hradu Savorgnano a dalších majetků Federicovým dědiům výměnou za zaplacení 2000 dukátů, které musel vynaložit na jeho získání.385 Udine se pak mělo zavázat Zmiňuje se o tom Antonio Belloni, jenž evidentně listinu viděl – Liber de Vitis et Gestis, RIS XVI, s. 64: „Nam Calendis Octobris MCCCLXXXIX. Tulminum eis [tj. Cividalským – O. S.] confirmaverat a Marquardo quondam pignori datum“. Blíže k významu gastaldie v Tolminu srov. P. S. L E I C H T , Breve storia, s. 168–170. 383 List dóžete Udinským v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5456: „…hortantes vos, quatenus ad bonum statum et conservationem vestram attendatis et vigilis non movendo vos ad aliquam novitatemque posset redundare in damnum et preiudicium vestrum“ (17. února 1389); podrobná komise pro Grabriela Ema v ASVen, Senato, Misti, reg. 40, f. 155r–v (18. února 1389). Srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 137. 384 Text otištěn v Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1920, s. 26–29. Srov. též R. C E S S I , La politica veneziana, s. 137–138; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 638–639. 385 O tom hovoří též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 10: „…et specialiter cum iniuste occupasset unum castellum domini Federici, numquam id reddere voluit, nisi extorsisset suis pupillis, patre nequiter sic orbatis, due millia ducatorum“. 382

93

k poslušnosti a současně znovu přijmout do města ty, kteří uprchli před perzekucí a byli nevinní v souvislosti s Federicovou vraždou. Jan dal taktéž svolení k tomu, aby byla zrušena rada zástupců cechů;386 místo ní si měli Udinští zvolit novou radu podle původních zvyklostí, čímž byly de facto odvolány reformy z předchozího září. Celá dohoda byla zjevně v režii Benátek – dokonce i notářský instrument, který ji zlistiňoval, byl vyhotoven benátským notářem. Důležitou roli v jednáních hrál nově zvolený concordijský biskup Augustin Brněnský, který od počátku Janova pobytu ve Furlansku působil jako jeho rádce. Není proto divu, že se ho Jan snažil prosadit na tento důležitý post. Starobylá concordijská diecéze, jejíž tradice sahala až do pozdní antiky, se totiž nacházela na světském území patriarchátu a její biskup měl díky tomu hlas na jednáních parlamentu a současně byl rovněž patriarchovým sufragánem a leníkem.387 Jan si tedy tímto způsobem snažil zajistit důležitou oporu své vlády. Patriarcha prosil o přímluvu u papeže za Augustinovu kandidaturu dokonce benátského dóžete, který mu ovšem nemohl vyhovět, protože sám již dříve požádal o provizi na toto místo pro tehdejšího biskupa z Cittanovy, který byl zároveň benátským patricijem.388 To samo o sobě ukazuHistoria Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1220, naznačuje, že ke svržení Janem dosazené rady došlo těsně po atentátu, což převzala i literatura, avšak z listiny plyne, že ještě 10. března byla stále u moci stará rada zástupců cechů spolu s dalšími zástupci zvolenými obcí. Ti měli být vystřídáni o příštím svátku sv. Michala, tedy 29. září – Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1920, s. 26–29: „…quod illi de numero illorum viginti quatuor, qui creati fuerunt per ipsum dominum patriarcham et deputati ad consilium terre Utini qui ad presens sunt in dicto consilio remaneant ad dictum consilium additione et electione facta dicto consilio per ipsam comunitatem Utini usque ad festum S. Michaelis proximi venturi. Et ab inde in antea dicta comunitas Utini eligat et faciat consilium suum secundum mores et antiquas eorum consuetudines“. 387 K počátkům concordijského biskupství srov. G. F E D A L T O , Aquileia, s. 128–131; o postavení biskupa v rámci furlanského parlamentu pak P. S. L E I C H T , Il parlamento della Patria, s. 42; pro představu o rozloze diecéze v pozdním středověku srov. mapu v příloze k edici Rationes decimarum Italiae. 388 BNM, cod. lat. XIV, 101 (= 2804), č. 108: „Ad id autem quod ipsa paternitas vestra per alias literas tangit, ut intercedamus pro reverendo patre domino fratre Augustine priore novi monasterii Brunensis consiliarii vestri, ut sanctissimus dominus papa ipsum promoveat ad episcopatum Concordiensem, respondemus, quod idem dominus prior ob virtutes eius meruit omnem dignitatem et honorem et ipsum sincere diligimus. Verum ante ipsarum liter … tiones iam suppliciter scripseramus prefato domino pape pro reverendo patre domino Giberto Georgio, nobili cive nostro, episcopo Civitatis Nove ad ecclesiam Concordiensem predictam. Sed si ante hoc presumssemus, libentissime scripsissemus pro eodem“ (6. února 1389). Na tento list upozornil již dříve P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 657, pozn. 41. 386

94

je zájem a snahu republiky pojistit si tímto způsobem vliv v patriarchátu. Navzdory úsilí Benátek se krátce nato Augustin objevuje právě v hodnosti concordijského elekta, přičemž původní, rovněž probenátský biskup Ambrogio da Parma, byl papežem přemístěn (pravděpodobně) na biskupství ve Viterbu.389 Jan zde zřejmě prosadil Augustinovo zvolení z titulu metropolity, neboť zásahy do voleb sufragánních biskupů – třebaže v pozdním středověku již omezené – byly právě jedním z důležitých metropolitních práv a aquilejští patriarchové si až do vypuknutí schizmatu udrželi značný vliv na obsazování concordijského stolce.390 Nedlouho po svém jmenování se Augustin zavázal k zaplacení servicií papežské komoře, která činila 400 florénů, a složil povinnou přísahu věrnosti papeži.391 Vzhledem k předcházející dlouhodobé válce a dalším konfliktům byly příjmy patriarchální menzy zcela rozchvácené. Tristní hospodářská situace aquilejské kapituly ostatně vyplývá již z dříve citovaného listu kanovníka Antonia Ronconiho.392 Na základě Janovy prosby proto papež povolil, aby patriarcha mohl vybrat ze svých sufragánních biskupství sumu ve výši obvyklého papežského desátku, jehož polovina však měla být odvedena do papežské pokladny na obranu římské církve.393 Pokud nejvyšší pontifik vyšel Janovi vstříc v případě desátku a provize pro Augustina na concordijský stolec, jistě to nebylo zcela náhodou. Urban totiž potřeboval jeho podporu v papežském schizmatu. Protože se šířily

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5460: „Augustinus nunc electus Concordiensis“ (24. února 1389); MAN, BC, fondo Guerra, Otium forojuliensium, LII, s. 206. Srov. Ernesto D E G A N I , La diocesi di Concordia, seconda edizione aumentata e coordinata a cura di G. Vale, Brescia 19772, s. 230–231. Republika se již dříve u patriarchy za biskupa Ambrogia přimlouvala a nazývala ho „persona notabile et grata nobis“ – ASVen, Senato, Secreta, reg. E, f. 37r (24. září 1388). 390 Srov. Luca G I A N N I , Vita ed organizzazione interna della diocesi di Concordia in epoca medievale, in: Diocesi di Concordia 388–1974, ed. A. Scottà, Padova 2004 (= Storia religiosa del Veneto 10), s. 205–343, zde s. 206–211; obecně o výkonu metropolitních práv aquilejských patriarchů A. T I L A T T I , La provincia di Aquileia, s. 221. 391 Doklad o serviciích v MVB V, č. 175, s. 111; Hierarchia catholica medii aevi, I, s. 201; Taxae pro communibus servitiis, s. 40; P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 106, pozn. 1 (7. března 1389). Podle Paschiniho se ve vatikánských registrech objevuje Augustin jako zvolený biskup concordijský již 13. ledna. Jeho přísaha věrnosti papeži se v tomto případě dochovala dokonce v originále a dnes je uložena v MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 58 (nedatováno). 392 Epistolario minore di Antonio Pancera, appendice I, s. 160–161. 393 Na základě papežských register P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 105–106 (13. ledna 1389). 389

95

zvěsti, že se Pileo da Prata, který již dříve spolu s dalšími kardinály odpadl od Říma a přidal se na stranu avignonského vzdoropapeže Klimenta, chystá vstoupit právě do Furlanska, papež Janovi nařizoval, aby ho – pokud by k tomu skutečně došlo – dal okamžitě uvěznit.394 Slavně odpřisáhnutý mír z poloviny března vzedmuté nálady v patriarchátu nijak neuklidnil. Orsina d’Este, vdova po Federicovi di Savorgnano, se zjevně s dohodou nespokojila a žádala radu Udine o zbraně, kterými by mohla zásobit znovuzískaný hrad Savorgnano.395 Současně požádala Benátskou republiku o ochranu pro své děti, které byly jako Federicovi dědici rovněž benátskými patriciji. Republika ovšem tuto žádost odmítla, protože neměla žádný zájem vytvářet patriarchovi jakoukoli záminku pro porušení už tak křehkého míru; naopak se vyslovila s uspokojením, že „z Boží milosti je patriarchát zase v pokoji pod svým pastýřem“.396 Nic nemohlo být vzdálenější od pravdy, neboť mír byl ve skutečnosti pouhou iluzí. V rozporu s uzavřenou dohodou si Udinští jako nový výkonný orgán zvolili šest a později sedm zástupců; to patriarcha rezolutně zakázal, z čehož opět vzešlo další nepřátelství.397 Kromě toho Udinští obvinili Jana a jeho úředníky z mnohých bezpráví proti osobám a majetku některých udinských měšťanů, kteří měli být navíc navzdory starým zvyklostem země předvoláváni před soudy na vzdálených místech patriarchátu. Tím vším se v červnu zabývalo generální shromáždění svolané do Cividale.398 Mimo to však udinští vyslanci žalovali i přímo v Benát-

Ibidem, s. 106 (9. března 1389). BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5465 (12. března 1389). 396 Odpověd benátského senátu v ASVen, Senato, Misti, reg. 40, f. 170r: „…nec vellemus modo, quod per Dei gratiam patria est in statu tranquillo sub suo pastore, facere aliquid, per quod in mentem ipsius domini patriarche vel aliquorum aliorum posset cadere aliqua rubigo vel aliquod dubium de nobis“ (10. dubna 1389). Srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 138. 397 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5468 (29. března 1389); 5469 (13. dubna 1389). O tom, že patriarcha zakázal radu sedmi zástupců, je zmínka v Annali del Friuli, VI, s. 25. Zápis je nedatovaný; editor Francesco di Manzano ho vročil do roku 1388, avšak v kontextu řečených událostí je nutné ho datovat do dubna roku 1389. Nicoletti v BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 4v, líčí, jak se patriarcha měl přesunout do Udine, zakázat pod trestem 5000 zlatých volbu nové rady, načež byl Udinskými vyhnán z města etc., což dále převzal i V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 128–129, avšak vzhledem k tomu, že tyto informace nemůžeme doložit v jiných pramenech, je obtížné rozhodnout, do jaké míry odpovídají skutečnosti. 398 Parlamento friulano, I/2, č. 346, s. 352–353, č. 347, s. 353–354 (14. června 1389). 394 395

96

kách, že patriarcha nedodržuje uzavřenou dohodu a údajně u sebe dokonce drží osoby odpovědné za smrt Federica di Savorgnano.399 Do patriarchátu byl tak na počátku června znovu vyslán Gabriel Emo, jenž měl přivést obě strany k nové dohodě.400 To se nakonec opět podařilo a 7. července byl uzavřen další mír. Obsah dohody se od té březnové částečně lišil: Udinští měli znovu vyslat šest svých měšťanů, aby klečíce na kolenou žádali patriarchu o milost a odpuštění, na což měl Jan svolit a zavázat se, že bude zachovávat Udine ve svých právech a svobodách, vrátí majetky, které byly zabrány Udinským a jejich spojencům, a navíc slíbit, že on i jeho úředníci budou dodržovat zvyklosti země. Mimo to bylo ustanoveno, že Orsina d’Este, její dědicové a familiáři Federica di Savorgnano mohou nadále zůstat ve městě, přičemž nikdo neměl být souzen za smrt Elisabetty.401

Francesco Novello da Carrara a jeho tažení Konflikty mezi Udinskými a patriarchou ovšem pokračovaly neztenčenou mírou dále. Stejně tak i pokusy o jejich vyřešení: Jan požádal Udine o osm vybraných rukojmí jako záruku a navíc šest soudců, kterým by bylo svěřeno rozhodnutí jejich pře. To však Udinští odmítli. Do věci se tak opět vložil benátský dóže a jako obvykle květnatými slovy povzbuzoval patriarchu k míru a dodržování uzavřené dohody, přičemž o tristní situaci informoval dokonce jeho bratra Jošta.402 Když i tyto pokusy o uklidnění situace v zemi selhaly, bylo v radě parlamentu – která zjevně reprezentovala vůli patriarchy – rozhodnuto, aby byli zvoleni tři soudcové, před nimiž by patriarcha mohl přednést své požadavky. Proti tomu se však rezolutně postavilo Udine, Gemona a Venzone s tím, že toto nařízení odporuje starým zvyklostem země. Nepřátelství

ASVen, Senato, Misti, reg. 41, f. 12r: „…quod […] dominus patriarcha de his qui promisit […] per eum nichil penitus observat, ymo retinet apud se principales auctores mortis dicti domini Federici ac multas alias iniurias et novitates eis fecit et facit […] ad destructionem eorum“ (5. června 1389). 400 Komise pro Gabriela Ema od dóžete ibidem, f. 12v (5. června 1389). K tomu a dalším jednáním s Benátkami srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 140–141. 401 Text dohody otiskl G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 305–306. Srov. také P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 640. 402 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5486 (3. srpna 1389); 5487, 5488, 5489 (5. srpna 1389). Dále srov. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 46–47. 399

97

tak trvalo dále a navzdory snahám o jeho urovnání se nezdálo, že by jednání měla dospět ke zdárnému konci.403 Tím spíše, že se v průběhu října ve Furlansku nečekaně objevil Francesco Novello da Carrara, dříve zbavený Viscontim své padovské signorie. Ten po ztrátě svého panství zakusil trpký život vyhnance sháněje podporu k jejímu znovudobytí, kde to jen šlo. Po roce putování dorazil do Furlanska a byl zde přijat patriarchou a Cividalskými. Spolu s Carrarou v patriarchátu působil také jeho familiář a diplomat Michele Rabatta, jenž zde spolu s dalšími najímal vojsko na boj proti Conte di Virtù. Tyto události vzbudily v Udine ještě větší obavy a neklid, a bylo proto rozhodnuto posílit opevnění města a nashromáždit zásoby pro případ obléhání.404 Brzy poté se však patriarcha překvapivě obrátil na Benátky a požádal je o „přátelství“ omlouvaje se za předchozí nesprávný úsudek s tím, že byl „špatně informován“. Senát nabídku s ostentativním zadostiučiněním skutečně přijal.405 Tento Janův krok se jeví jako markantní vybočení z jeho předchozí politiky a je tedy otázkou, co za ním stálo. Jednalo se snad o pouhý úskok, jenž měl republiku ukolébat? Ve skutečnosti je možné, že jednání inicioval samotný Carrara, který se právě v té době sám začal

Parlamento friulano, I/2, č. 348, s. 354–355 (13. září, 14. listopadu 1389). O tom hovoří též Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 25: „…cupiens ex toto suam ecclesiam tyrannice conquass[ar]e, plura parlamenta fecit et colloquia celebrare, in quibus omnino decrevit in tota patria tres eligi iudices sibi gratos, qui de iure et de facto et ex proprio libito voluntatis possent in omnibus litibus et questionibus ad placitum causas quaslibet terminare, frangendo patrie consuetudines et leges et proprie libertatis consuetudines antiquas, volens, quod ab eorum sententiis nemo nec ad pedes sacros beatissimi patris numquam modo quopiam posset ab iniusta et iusta sententia appelare, quod quia Utinenses contradixerunt protestando, quod tali parlamento et deliberationi stare nolebant…“. V BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5492, se nachází dokument datovaný do 20. září 1389, podle něhož měli Gemonští v této době složit povinný hold a přísahu věrnosti patriarchovi. Nepochybně se však jedná o chybu, neboť tento akt je nutné vročit do září předcházejícího roku, kdy Jan poprvé vstoupil do patriarchátu. 404 Srov. Annali del Friuli, VI, s. 33 (16. října 1389), a především rozhodnutí udinské rady BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5500 (14. listopadu 1389). K osudům Francesca Carrary po dobytí Padovy srov. B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 256–259 (ovšem bez zmínky o jeho podzimním pobytu ve Furlansku); o Michele Rabattovi stručně I D E M , The Paduan Elite and Francesco Novello da Carrara (1390–1405). A Selected Prosopography, QFIAB 77, 1997, s. 206–258, zde s. 239–240. 405 ASVen, Senato, Misti, reg. 41, f. 44v: „ …[patriarcha] intendit esse noster amicus, quod fuit male informatus de nobis, quando venit in patriam. Respondeatur ipsi ambaxiatori […] adhuc summe nobis hoc placet, quia pro certo paternitas sua potest esse certissima, quod dispositio nostra bona et perfecta est, nec unquam deficiet parte nostra, quando inter paternitatem suam et nos sit sincera caritas et perfecta dilectio“ (19. listopadu 1389). 403

98

s republikou sv. Marka pomalu sbližovat.406 Dobře věděl, že bez jejího (tichého) souhlasu a volného průchodu skrz oblast Trevisa Padovu nikdy nedobude a Janovy dobré vztahy s ní mu tak mohly být jedině k užitku. Jednání Carrary s patriarchou ovšem nijak neuniklo ani Viscontimu. Ten proto navrhl svému benátskému spojenci, aby žádal u nově zvoleného papeže Bonifáce IX. (1389–1404) o jiného patriarchu, který by byl více nakloněn zájmům republiky. Tato nabídka byla ovšem odmítnuta především se zřetelem k nově uzavřenému „přátelství“ s patriarchou. Mimo to Benátky vyjádřily pochybnost, zda by vůbec bylo možné patriarchu takto odstranit a současně „nerozladit Němce a zvláště moravskou dynastii“.407 Přes zimu 1389/90 došlo ze strany furlanského parlamentu opět k řadě pokusů o urovnání konfliktu mezi patriarchou a Udine, avšak ani přes intenzivní jednání, jež trvala několik měsíců, se nepodařilo dospět k dohodě, která by uspokojila obě strany.408 Vzájemná nevraživost a nedůvěra byla evidentně po předchozích zkušenostech tak veliká, že uzavření upřímného míru či alespoň stabilního příměří již v podstatě nepřicházelo v úvahu. Mezitím se Jan dostal do jiného sporu, tentokrát s řádem německých rytířů. Rakouský zemský komtur Stefan Strobein ho totiž obvinil, že nechal navzdory papežským privilegiím prostřednictvím svého generálního vikáře Markvarta vymáhat dávky od řádové komendy v Lublani.409 Na druhou stranu Jan počátkem roku 1390 zlepšil postavení norimberských kupců a udělil jim privilegium garantující volný průchod přes celé území patriarchátu, což mělo patrně oživit obchodní vztahy, stagnující z důvodu dlouhotrvající války.410

Srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 141–143, jehož důvody pro sblížení patriarchy s Benátkami jsou ovšem nepřesvědčivé, neboť nevěděl o pramenech dokládající Carrarovu přítomnost ve Furlansku. 407 ASVen, Senato, Misti, reg. 41, f. 49v: „…putamus etiam difficile fore, quod dominus papa removeat ipsum patriarcham aquilegiensem, pro non displicendo Alemaniis et specialiter domui Moravie“ (23. prosince 1389). 408 Parlamento friulano, I/2, č. 349, s. 355 (7. prosince 1390); č. 350, s. 355 (15. prosince 1390); č. 351, s. 355–356 (17. prosince 1390); č. 352, s. 356 (31. prosince 1390); č. 353, s. 356 (19. ledna 1390); č. 354, s. 357 (4. února 1390); č. 355, s. 357 (8. února 1390). Srov. též F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 48–49. 409 Deutschordenszentralarchiv Wien, Urkunden, inv. č. 2535; regest: Die Urkunden des Deutsch- Ordens- Central archives zu Wien, ed. G. von Pettenegg, Bd. I, Prag – Leipzig 1887, č. 1537, s. 402 (15. listopadu 1389). 410 Das Runtingerbuch 1383–1407 und verwandtes Material zum Regensburger-südostdeutschen Handel und Münzwesen, Bd. III, ed. F. Bastian, Regensburg 1943, č. 9, s. 183 (22. ledna 406

99

Počátkem března roku 1390 Jan ubezpečil udinské měšťany, že je ochoten vstoupit do města a odtud dále vládnout v souladu s jeho radou.411 Ovšem ani toto vstřícné gesto zjevně nemělo požadovaný efekt. Situaci navíc pro změnu zkomplikovaly finanční otázky a konflikt tak brzy nabral nové obrátky. Jan totiž zakázal vybírat daň vypsanou udinskou radou, neboť považoval za zbytečné takto zatěžovat obyvatelstvo, avšak rada neuposlechla a i přes zákaz patriarchy rozhodla o jejím provedení, čemuž se ochotně podřídili i děkani udinských pevností.412 Mezitím do Cividale za patriarchou dorazili vyslanci papeže a Jošta. O čem zde jednali, bohužel nevíme.413 Pravděpodobně někdy v této době – snad na naléhání papežských legátů (?), s nimiž se setkal – Jan konečně navštívil svou patriarchální baziliku v Aquileji, kde se tak se zpožděním ujal spirituální vlády v patriarchátu.414 Celý rituál obvykle probíhal následujícím způsobem: patriarcha jel na koni v čele svého doprovodu, zatímco mu naproti vyšlo procesí biskupů, opatů a kanovníků, kteří před sebou nesli praporec s vybrazeným křížem. Když průvod dospěl ke katedrále, patriarcha sestoupil z koně na speciálně za tímto účelem označený kámen a vstoupil do baziliky. Uprostřed kostelní lodi poklekl a poté, co obdržel požehnání děkana aquilejské kapituly, byl jím a kanovníky slavnostně posazen na patriarchální stolec v apsidě a tam od nich přijal políbení míru (osculum pacis). Rituál byl pak zakončen zpěvem Te Deum laudamus.415 1390). 411 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5519: „…consulere deberent [tj. rada Udine – O. S.] ipsi domino Patriarche modum per eum tenendum, ut securus venire possit in Utinum et ibi stare et habitare, cum paratus sit facere omnia, que de iure tenetur facere, et se et bona ecclesie sue regere per consilium communitatis Utini“ (1. března 1390). 412 Janův list otištěn v Parlamento friulano, I/2, č. 357, s. 358: „…collecta, quod inutile et non necessarium fore videtur, nam ipsa terra [tj. Udine – O. S.] nec guerris nec debitis est gravata de presenti“ (17. dubna 1390); rozhodnutí udinské rady v BCU, Annales Civitatis Utini, X, f. 14v–15r: „Deliberatum fuit, quod non obstante dicta littera cholta exigi deberet…“ (18. dubna 1390); odpověď děkanů udinských pevností v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5530 (21. dubna 1390). 413 Ibidem, č. 5520; Annali del Friuli, VI, s. 44–45 (6. března 1390). 414 Jak již bylo řečeno výše, o Janově návštěvě Aquileje se zmiňují pouze Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 24: „…quod per annum cum dimidio stetit in patria, antequam pati posset suam sanctam Aquilegensem et cathedralem ecclesiam visitare. Cumque sibi opponeretur per subditos, quod invisam sua sedem haberet quodam terrore potius, quam amore, illuc de mense martii proxime preteriti accessit…“. Nicméně především vzhledem k detailnímu časovému ukotvení se jádro sdělení (na rozdíl od samotného popisu této události) jeví jako poměrně věrohodné. 415 Notářský instrument popisující nastolení patriarchy Mikuláše Lucemburského otištěn v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 912–913: „Congregato canonicorum, mansionario-

100

Oproti tomu Capitula contra patriarcham Iohannem uvádějí, že se zde Jan dopustil bizarního znesvěcení tohoto rituálu, když měl „oblečen do vojenských šatů“ a s dýkou u pasu použít pastýřskou berlu sv. Hermagory jako kopí při turnaji.416 Přestože tento tendeční výklad nepochybně patří spíše do říše fantazie, můžeme snad na jeho základě usuzovat, že se Janovo nastolení v Aquilejské bazilice obešlo bez přílišné okázalosti, o čemž svědčí i mlčení ostatních pramenů o této události. Na jaře roku 1390 Francesco Novello konečně přistoupil k uskutečnění svých plánů na znovudobytí Padovy. Podporován florentskými a bolognskými spojenci podařilo se mu získat rovněž pomoc bavorského vévody Štěpána III. K úspěšnému provedení svého podniku ovšem nutně potřeboval podporu aquilejského patriarchy. Údajně na popud hraběte z Ortenburgu proto nechal vyslat k Janovi do Cividale posly s žádostí o volný průchod přes jeho území a nezbytné zásoby. Jak vyplývá z líčení Bartolomea Gatariho, Jan si plně uvědomoval delikátnost své situace. Na jednu stranu byl Carrarovým plánům nakloněn, na druhou stranu si však nechtěl rozhněvat Benátskou republiku, s níž byl nyní ve velmi přátelských vztazích (amighisimo). Pokud by totiž Carrarovi umožnil překročit své území, pustil by ho rovněž na území Trevisa, které patřilo právě republice. Ta se však zatím stavěla ke Carrarovi stále chladně; především proto, aby si neznepřátelila Viscontiho, s nímž měla uzavřenou (stále platnou) spojeneckou smlouvu.417 rum, capellanorum, et clericorum omnium ecclesiae Aquilegensis in unum capitulo; et processione facta cum cruce vexillis usque ad portam omnium Sanctorum, ad quam obviam ivimus domino patriarchae infrascripto: in qua processione fuerunt […] Cum perventum fuit ad ecclesiam, dominus patriarcha descendit de equo super lapidem consignatum. Intrato in ecclesiam, et genuflexo in medio ecclesiae, dominus decanus fecit benedictionem. Facta benedictione, monachi expoliaverunt eum cappa, qua indosatus erat. Tunc domini decanus una cum canonicis duxerunt eum ad sedem: et ibidem eumdem reverendum in Christo patrem et dominum D. N. sanctae sedis Aquilegensis patriarcham installarunt in sede. Qui dominus patriarcha omnes canonicos ibidem ad pacis osculum recepit, et ibidem resedit, cantato Te Deum laudamus: et tunc patriarchatum accesit“ (21. května 1351). Mírně odlišně rituál popisuje Nicoletti ve spisu Leggi e costumi dei Furlani. Srov. Annali del Friuli, II, s. 207. 416 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 24: „…ad cathedram pergens, accepta ferula pastorali sancti evangelii sub brachio more lancee; ,Ah‘, inquit, ,quam bene hastiluderem!‘ versus sedem sanctam currens, indutis stipendiarii vestibus et appensa sub collo daga“. 417 Jednání carrarovských vyslanců s Janem popisuje Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 398–400, zde srov. především Janovu fiktivní řeč na s. 399: „Gienerosi cavalieri, quanto questa cosa sia gravisima credo che ’1 signor vostro e voy el chonnoscha, cioè che asentando mi per lo mio teretorio el passo alcune giente,

101

Nakonec Jan na dohodu přistoupil, avšak na oplátku požadoval odstoupení měst Feltre a Belluno, nebo vyplacení 30 000 zlatých. Podle Gatariho se tento požadavek Carrarovi jevil jako značně přemrštěný a nespravedlivý, nicméně vědom si nezbytnosti dohody s patriarchou nakonec souhlasil.418 K finálnímu zlistinění došlo 22. května a podmínky spojenectví byly přesně specifikovány: Francesco Novello se výslovně zavazoval vydat do jednoho měsíce od dobytí Padovy města Feltre a Belluno, nebo – pokud by se je nepodařilo získat – ve lhůtě jednoho roku 30 000 zlatých. Navíc sliboval, že při průchodu patriarchátem nebude působit žádné škody a všechny potřebné zásoby bude řádně kupovat. Carrarovy závazky platily nejen ve prospěch Jana, ale případně i jiné osoby, která by listinu s jeho vědomím vlastnila (výslovně byl zmíněn Jošt), což mělo sehrát jistou roli v pozdějších událostech.419 Je pozoruhodné, že jen několik dní po zpečetění dohody s Francescem Novellem Jan vyslal poselstvo do Benátek a předstíraje, že je připraven učinit to, co mu republika sv. Marka poradí, otázal se na její postoj vůči Carrarovi. O uzavřené dohodě, kterou se patriarcha prozatím zjevně snažil držet v tajnosti, zde nepadlo ani slovo. Serenissima se sice vyslovila pro-

quelle cunvignerà per forza chavalcare sul Trivixano, teretorio dela dugale signoria di Vinexia, dela quale sono amighisimo; el signor vostro e voi ancora puote sapere quanto misser Francescho da Carara, el vechio e ’1 ziovene, sono stati inimighissimy, e como per loro sapere e sua industria fu caxione chaziarlli de sua signoria, el padre e figliolo, dove certisimo mi rendo, che’a quella signoria di Vinexia non piaxerà, che ’1 detto misser Francesco da Carara procacy de requistare la cita de Padoa, per più mai con la caxa da Carara venire in alchune guerre; le quale cose poniamo che’io asenta, io remarò inimico e a guerra me converrà venire con quella signoria di Venexia; la qual cosa per niuno modo al presente non voria. Ma è vero che l’amore del conte de Ortenburgh, vostro signore e mio carisimo e amantisimo fradello, me moveria e me muove a farme responderve me eser contento di fare tuto quelo vole el signor vostro e misser Francescho da Carara, aciò che lui reconquiste sua citade“; obdobně rovněž Chronicon Patavinum italica lingua conscriptum, RIS XVII, s. 767–769. Dále srov. B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 265; k postoji Benátek pak R. C E S S I , La politica veneziana, s. 193–194. 418 Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 400: „…le quale parsse a misser Francesco molto iniuste e innorme e inique. Ma nientedimeno, considerando che altramente non podea fare se volea retornare in caxa soa […] specialemente perché savea che questi passi del Friulli erra molto necessarii per luy e per lo avenimento del duxe de Baviera“. 419 Opis z 19. století je uložen v Biblioteca Civica di Belluno (BCB), ms. 495, Documenti trascritti riguardanti la storia della provincia di Belluno dall’anno 1380 al 1420, č. 455, nestránkováno. Podle znění koroborace byla listina původně stvrzena pečetěmi Francesca Carrary, hraběte z Ortenburgu a dalších jeho familiářů.

102

ti pomoci Carrarovi, nicméně nijak zvlášť rezolutně, a Jan měl tedy volné ruce v dalším konání.420 Janovo jednání s Carrarou a shromažďování ozbrojenců vyvolalo značný neklid v Udine, které se obávalo napadení ze strany Carrarova vojska. Bylo proto rozhodnuto o zvolení sedmi měšťanů, kteří měli spolu s původní radou sedmi zástupců vykonávat absolutní moc nad městem, načež byla zahájena obranná opatření.421 Přes válečné přípravy však stále probíhala mírová jednání. Jan požádal Benátky o vyslání svého diplomata, který měl spolu se čtyřmi dalšími pověřenci zvolenými radou parlamentu ukončit vleklý konflikt. Tomu senát vyhověl a do patriarchátu za tímto účelem vyslal Jacopa Gradeniga.422 Tento vývoj nelibě nesl Giangaleazzo Visconti, neboť věděl, že na postoji patriarchy závisí úspěch (či neúspěch) Carrarova tažení a znovu naléhal na Benátky, aby se společnými silami pokusili o odvolání patriarchy u papeže. Byl však opět odmítnut, což republika zdůvodňovala nově uzavřeným spojenectvím s patriarchou a navíc dodávala, že „naše město žije z obchodu, převážně s Němci a Uhry, s nimiž je patriarcha ve velmi úzkém příbuzenství a kterým by se jistě nelíbila takováto výměna“.423 Mezitím se však Francesco Novello se svou armádou složenou z přátel, exulantů a žoldnéřů z Říše přesunul do Cividale, kde byl slavně uvítán. Tam se k němu rovněž připojila řada šlechticů z patriarchátu, kteří mu ochotně nabídli své služby v nadcházejícím tažení.424 Celé vojsko se brzy vydalo na pochod směrem k Padově. Bez problémů proběhl i průchod skrze benátské území Trevisa. Ačkoli striktně neutrální vzhledem ke spojenecké smlouvě s Viscontim, republika sv. Marka přesto Carrarovi dovoASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 55v: „…ipse [tj. patriarcha – O. S.] est dispositus facere secundum, quod sibi dicemus […] ad factum domini Francisci predicti sic dicimus, quod nobis utilius videretur pro tota Patria, quod dictus dominus Francisus non faceret facta ista in Patria“ (3. června 1390). Srov. též R. C E S S I , La politica veneziana, s. 194, jenž však nevěděl o uzavřené dohodě mezi Janem a Carrarou. 421 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5536: „…quibus etiam quatuordecim sic deputatis defferri debet per dictum consilium prout ibidem delata fuit plena auctoritas, potestas et licentia condemnandi et absolvendi ac licentiandi…“ (27. května 1390). Dále srov. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 50–51. 422 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 55v (3. června 1390). 423 Ibidem, f. 54v: „…quod civitas nostra vivit de exercicio mercancie, et pro maiori parte cum Teothonicis et Hungaris, cum quibus est in strictissimo gradu parentele coniunctus, quibus non placeret, ut talis privatio seu permutatio procuraretur…“ (26. května 1390); f. 55r (31. května 1390). Srov. také R. C E S S I , La politica veneziana, s. 194–195. 424 Události podrobně líčí Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 404–406. 420

103

lila – patrně na základě předchozí tajné dohody – projít přes své teritorium, aniž by jakkoli zasáhla.425 Díky tomu mohl Francesco Novello se svým vojskem v polovině června dospět až k Padově. Ta po překvapivě krátkém obléhání padla a Carrara tak po roce a půl opět vstoupil do své staronové signorie. V bojích se vyznamenali mimo jiné furlanští šlechtici, kteří spolu s dalšími vnikli jakýmsi kanálem do města a otevřeli jeho brány. O svém rytířském dobrodružství pak napsali několik listů adresovaných do Cividale.426 Někteří z nich byli poté pasováni na rytíře samotným Carrarou (mezi jinými maršálek patriarchy Mikuláš Tunchil). Carrarovo tažení významně podporované patriarchou tedy dopadlo nad očekávání úspěšně, což vzbudilo především v Cividale (a jistě také u Jana) upřímné nadšení.427 Přesto se však nepodařilo dosáhnout všech vytčených cílů – především města Feltre a Belluno zůstávala nadále v moci Giangaleazza Viscontiho. Vzhledem k tomu měl Francesco Novello v souladu s uzavřenou dohodou Janovi vyplatit do následujícího června 30 000 zlatých. K tomu však ve skutečnosti nikdy nedošlo. Boj antiviscontiovské ligy však pokračoval dále. Koncem června konečně dorazil na pomoc Carrarovi bavorský vévoda Štěpán spolu s hrabětem z Duinu. Ten se nejprve objevil v patriarchátu, kde získal podporu patriarchy, načež překročil bez překážek benátské území Trevisa a přesunul se do Padovy.428 Jan brzy vyslal poselstvo do Benátek s cílem přesvědčit reO tom hovoří Bartolomeo Gatari ibidem, s. 400–402, jenž takovou dohodu připisuje jednání florentských a bolognských spojenců v Benátkách. Tato jednání ovšem nejsou doložena žádnými prameny z benátského archivu (srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 195–197), což lze snad vysvětlit tím, že se republika nechtěla zkompromitovat v očích milánského spojence a poskytnout mu tak jakoukoli záminku pro obvinění ze zrady. 426 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5540 (20. června 1390); BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 19 (21. června 1390). Blíže k dobývání Padovy na základě Gatariho líčení (Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 412–415) srov. B. G. K O H L , Padua under the Carrara, s. 266–267. 427 Srov. list Francesca Novella adresovaný do Cividale v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5541 (22. června 1390) a především koncept blahopřání Cividalských zaslaného Carrarovi v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 21: „…et tuto introitu vestre civitatis Paduane […] unde consolationem letificaverunt mentes nostras et nobis occurrit celebris exultatio populorum…“ (nedatováno). 428 Řadu dokumentů týkajících se jeho průchodu skrz území patriarchátu a Trevisa na přelomu června a července vydal Giambatista Verci v Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1926–1931, s. 34–36. O pochybné intervenci bavorského vévody v Itálii – ovšem zcela bez zmínky o jeho průchodu Furlanskem a jednání s patriarchou – srov. Pier L. R A M B A L D I , Stefano III, duca di Baviera, al servizio della Lega contro Gian Galeazzo Visconti (Luglio–Agosto 1390). Nuove osservazioni su documenti inediti, ASL Ser. 3, 15, 1901, 425

104

publiku, aby se přidala na stranu spojenců. To sice Serenissima vzhledem k paktu s Viscontim opět odmítla, avšak současně se nestavěla nijak nepřátelsky proti Janově účasti v lize.429 V patriarchátu mezitím neztenčenou měrou pokračoval konflikt mezi patriarchou a Udine. Dalším jablkem sváru se stal spor o opatství Beligna. Udinští totiž dopomohli celestinským mnichům z Udine k převzetí kláštera, což Jan předtím – z nepříliš jasných pohnutek – zakázal.430 Vzhledem k neúspěšným jednáním s patriarchou, jenž navíc neústupně požadoval restituci hradu Flagogna náležejícího k patriarchální menze, Udinští složili slavnostní přísahu, že budou jednotně bránit své město proti komukoli.431 Původně pouze lokální konflikt se hrozil rozrůst do širších rozměrů, neboť Udinští začali uvažovat, že požádají o pomoc Viscontiho, který by jistě uvítal jakoukoli záminku, aby se mohl nepohodlného patriarchy konečně zbavit. Viscontiho intervence v patriarchátu by sice odporovala znění spojenecké smlouvy mezi ním a Benátkami, avšak tento pakt se ve světle nové podivné neutrality republiky, která hrála ve prospěch antiviscontiovské ligy, zdál přinejmenším pochybný. Zásah Viscontiho ovšem Benátky nehodlaly za žádnou cenu dovolit a povzbuzovaly Jana i Udine k ukončení nepřátelství. K mírovému úsilí se připojil rovněž markrabě Jošt, jenž bratrovi doporučoval, aby se neodkláněl od spojenectví s republikou sv. Marka.432 s. 286–326. 429 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 57v: „Sed si domino patriarche placebit attendere ad dictam ligam, ipse est sapiens et habet bonum consilium et poterit facere, ut paternitati sue placebit, quia non dubitamus sapientissime providebit ad bonum statum suum et totius patrie“ (9. července 1390). Srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 196–198. 430 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5547 (8. července 1390); P. P A S C H I N I , L’Abbazia di S. Martino alla Beligna, Aquileia Nostra 31, 1960, s. 95–116, zde s. 108–109; I D E M , Storia del Friuli, s. 658, pozn. 66. 431 Parlamento friulano, I/2, č. 359, s. 359: „…primo quod unusquisque deberet iurare et promittere essendi fideles et legales ad invicem ac tamquam fratres. Item quod sint et esse debeant fideles et prompti ad adiuvandum et defendendum communitatem Utini contra quascumque personas“ (19. srpna 1390). 432 ASVen, Senato, Misti, reg. 41, f. 99v–100r: „…exhortatione illustris et magnifici fratris sui marchionis Moravie, qui tam efficaciter hortatus fuit ipsum dominum patriarcham, ut non recedat a consilio nostri dominationi, ex quibus ipse dominus patriarcha dispositus est in omnibus credere consiliis nostris et semper facere secundum voluntatem et beneplacita nostra. […] forsam ipsi [tj. Udinští – O. S.] sperarent dominus comes Virtutum se impediret de eis, quod hoc penitus trahant de mente et animo suo, quia hoc nullo modo posset accadere…“ (21. srpna 1390). Srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 204. Krátce předtím (14. srpna) dorazili do patriarchátu vyslanci římského krále (BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5551; Annali del Friuli, VI, s. 51–52), kteří však mohli zastupovat

105

Nové konflikty a nová příměří V Udine se mezitím schylovalo k dalšímu skandálu. Rada města nechala uvěznit jednoho měšťana jménem Mattiusso Breda a obvinila ho ze zrady. Z jeho výslechu vyplynulo, že Mattiusso měl jakési spory s dědici Federica di Savorgnano, které byly rozhodnuty v jeho neprospěch. Jeho znechucení vůči současné radě si všiml udinský kapitán, což byl nejvyšší úředník a zástupce patriarchy ve městě,433 a nabídl mu jisté peníze, pokud se stane patriarchovým familiářem (v tomto smyslu špehem) a bude ho informovat o dění ve městě. Současně kapitán označil radu města za „pasáky, kteří by neuměli vládnout ani stádu ovcí,“ a dodal, že „takové město musí být řízeno osobami znalými vládnutí, a proto doufám, že patriarcha brzy přijde do Udine a dosadí lepší správce, neboť tu již nejsou Savorgnanové, kteří by vládli tak, jak bylo zvykem, jelikož město patří a náleží panu patriarchovi“. Navíc prohlásil, že v Udine je mnoho takových „familiářů“.434 Tato odhalení vedla bezprostředně k tomu, že rozhořčení Udinští měšťané odvolali zkompromitovaného kapitána a opakovaně žádali patriarchu o jmenování jiného; v opačném případě pohrozili, že si ho zvolí sami. Jan tak přišel o svou další oporu ve městě.435 Na druhou stranu však z výslechu Mattiussa Bredy vyplynulo, že zde Jan měl stále řadu svých sympatizantů především mezi řemeslníky a chudším obyvatelstvem, kteří s nadějí očekávali jeho návrat a byli připraveni mu přijít na pomoc.436 též Jošta. 433 Tento úřad se v různých obcích patriarchátu nazýval různě (kapitán, gastaldus či podesta). Byl dosazován na rok přímo patriarchou a měl na starost vykonávání spravedlnosti ve městě a předsedal jednání rady. V zásadě tedy odpovídal úřadu královského rychtáře. Na příkladu Cividale stručně srov. E. S C A R T O N , L’Amministrazione civica nel Trecento, s. 313. 434 Rozhodnutí rady o uvěznění v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5552 (19. srpna 1390); obsáhlý výslechový protokol ibidem, č. 5556: „…non dubites, quia [patriarcha] bene habet in Utino adhuc de aliis familiaribus et volo, quod scias, quod non est congruum neque conveniens, quod ista terra regatur per tales pegorarios, qui nescirent regere pecudes, ymo talis terra debet regi per personas scientes regere et pro certo ego dico tibi, quia spero, quod dominus patriarcha in brevi intrabit terram Utini et tales rectores ponet, quod civitas ista melius regetur, quia ad presens non sunt illi de Savorgnano, qui regant, sicut solebant facere, quoniam regimen huius civitatis spectat et pertinet ad dominum patriarcham“ (29. srpna 1390). Srov. též V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 134. 435 Annali del Friuli, VI, s. 52–53 (20. srpna, 30. srpna 1390); srov. F. C U S I N , Il confine orientale, I, s. 185–186. 436 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5556: „…directe nunc esset hora, ut ipse dominus patriarcha veniret Utinum, quia laboratores et artisani invocant eum et si

106

Oslabení centrální moci v patriarchátu neuniklo ani pozornosti rakouských vévodů, kteří se zjevně rozhodli z neklidné vnitřní situace v zemi profitovat, a tak počátkem září oblehli hrad Manzano.437 O dalším vývoji událostí nevíme nic, nicméně útok Habsburků je poměrně překvapující, pokud uvážíme, že ve stejném roce rakouský vévoda Albrecht III. Jana žádal, aby mu vypůjčil na oslavu svatby stejnojmenného syna svého dvorního šaška (istrio).438 Na druhou stranu víme, že pozdější vztahy mezi Habsburky a patriarchátem se neobešly bez problémů: na konci roku 1391 Udinští zajali několik rakouských kupců, což vyvolalo zásah rakouského maršálka a rovněž Janovu intervenci v Benátkách a v dubnu následujícího roku se pak na generálním shromáždění řešily spory mezi poddanými vévody a patriarchy.439 Mezitím se v Udine rozšířila zvěst, že do Benátek dorazil jeden z kardinálů a rada města rozhodla vyslat za ním poselstvo, aby si u něho stěžovalo na patriarchu. K tomu se však benátský senát – ostatně jako k jakékoli jiné intervenci v patriarchátu – postavil zcela odmítavě a místo toho pouze nabádal Udinské i patriarchu k míru.440 Veškeré úsilí však bylo marné a v říjnu již konflikt přerostl ozbrojené střety. Kvůli nepřátelským akcím ze strany ozbrojenců patriarchy (a zvláště pak jeho maršálka) byla udinská rada nucena půjčit si na úrok peníze od židů, aby zajistila příslušnou obranu města.441 Jan zatím vedl jednání se šlechtou patriarchátu s cílem vytvořit spolek proti udinským rebelům.442 Na popud Benátek se sice opět podařilo obnovit mírová jednání, avšak ta

scirent, quod se moveret causa veniendi Utinum, multi essent, qui exirent de Utino et irent obviam ei…“. 437 Zprávu o tom do Cividale podal opat kláštera Rosazzo – BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 26: „…domini duces sunt ante Manzanum et de die in diem parant artificia ad volendum pugnare castrum, sed nescimus diem neque horam“ (2. září [1390]). 438 Documenti goriziani del secolo XIV, AT NS 17, 1891, č. 311, s. 306 (1390). 439 Srov. ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 70v (8. prosince 1391); Parlamento friulano, I/2, č. 371, s. 365; Documenti goriziani, AT NS 17, 1891, č. 312, s. 306–307; BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5622 (18. dubna 1392). 440 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 60r (10. září 1390). Dále srov. R. C E S S I , La politica veneziana, s. 204–206. 441 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5561 (17. října 1390). Dále ibidem, č. 5562 (18. října 1390); 5563 (19. října 1390). Srov. též F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 54–55. Snad právě o těchto válečných akcích patriarchy a jeho maršálka se hovoří v Capitula contra patriarcham Iohannem, passim. 442 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5564: „…de tractatibus patriarche cum nobilibus patrie, quia volebat totam patriam congregare contra nos…“ (20. října 1390).

107

pokračovala bez výrazných výsledků až do ledna následujícího roku.443 Teprve 21. února se podařilo opět za přispění Jacopa Gradeniga444 uzavřít mír či spíše příměří. V důsledku toho byly v Udine nařízeny velkolepé oslavy445 a uspokojení vyjádřil rovněž benátský dóže, jenž nabádal k zachování mírových dohod.446 V lednu byl Augustin Brněnský nečekaně jmenován biskupem v Lavantu v salcburské církevní provincii. Toto místo však nepřijal. Okolnosti volby jsou poměrně neobvyklé, neboť již předtím tento stolec odmítl děkan salcburské kapituly, a tak byl nakonec udělen českému minoritovi Mikuláši z Unhoště.447 Zdá se, že se papež v tomto případě rozhodl pro Augustina z vlastní vůle (motu proprio). To se však v žádném případě nehodilo ani Augustinovi, natož pak Janovi, jenž v něm viděl cennou oporu své vlády. Janovo postavení nicméně zkomplikovala jiná závažná okolnost – 24. prosince roku 1390 vyhlásil kardinál-komoří apoštolské komory a kardinálského kolegia exkomunikaci nad 30 biskupy a 65 opaty pro neplacení papežských servicií. První na seznamu vyobcovaných církevních hodnostářů byl „pan Jan patriarcha aquilejský“.448 Papežská bula výmluvně ilustruje neochotu kléru k odvádění dávek papežské kurii – Jan v tomto ohledu rozhodně nebyl žádnou výjimkou. Zdá se, že exkomunikace nicméně bezprostřední viditelný dopad neměla a Jan zřejmě brzy dosáhl (snad Ibidem, č. 5559 (14. října 1390); č. 5565 (31. října 1390); č. 5566 (7. listopadu 1390); BNM, cod. lat. XIV, 102 (= 2805), č. 36 (30. listopadu 1390); BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5569 (20. prosince 1390); Parlamento friulano, I/2, č. 360, s. 359–360 (27. prosince 1390); BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5573 (1. ledna 1391); č. 361, s. 360 (11. ledna 1391). Srov. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 55; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 647. 444 Ten byl do patriarchátu vyslán 29. ledna 1390 – ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 64v. 445 Text dohody se nedochoval; srov. Annali del Friuli, VI, s. 61–62 (22. února 1391). 446 Srov. jeho list adresovaný do Cividale v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 33: „…ut vos cum tota patria essetis unanimes et uniti ad hobedientiam vestri pastoris et ad conservationem libertatis ecclesie Aquilegiensis, propterea summe laudamus et ad hoc vos sincere inducimus et hortamur, quatenus placeat sicut firmiter credimus et speramus perseverare in bono proposito supradicto…“ (3. března 1391). 447 Regest papežské buly otištěn v MVB V, č. 444, s. 245–246 (11. ledna 1391). 448 ASVat, Camera Apostolica, Diversa Cameralia, tom. I (= Armadio XXIX), f. 270v–271v: „…tenore presencium denunciamus excommunicatos prelatos infrascriptos, eo quod in terminis ipsis prefixis non solverunt communia et minuta servicia, in quibus racione ecclesiarum et monasteriorum suorum apostolice camere et sacro collegio reverendissimorum patrum dominorum sancte Romane ecclesie cardinalium sunt efficaciter obligati. […] Dominus Iohannes patriarcha Aquilegensis“. Srov. též P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 106–107. 443

108

s podporou svých vlivných příbuzných) absoluce a prodloužení termínu platby, neboť již v listopadu roku 1392 mu Bonifác IX. nařizoval, aby zaplatil servicia, co dluží, a v opačném případě mu hrozil novou exkomunikací.449 Někdy na počátku března 1391 se patriarcha rozhodl k cestě do Čech.450 Motivy jeho odjezdu známé nejsou, ale je možné, že souvisely právě s nedávnou exkomunikací. Možná se však Jan pouze rozhodl využít relativně klidného období pro získání podpory svých příbuzných proti Udine, neboť bylo jasné, že uzavřený mír nebude mít dlouhého trvání. Dalším důvodem mohla být také snaha obdržet slib vojenské pomoci zaalpských Lucemburků ve prospěch antiviscontiovské ligy, jak se dále ukáže. V zemi Jan zanechal jako svého místodržícího concordijského biskupa Augustina (vicedominus generalis), jenž měl převzít prozatímní správu patriarchátu, což se projevilo mimo jiné tím, že nadále předsedal generálnímu shromáždění a urovnával spory v zemi.451 Zvláště Nicoletti líčí Augustinovu upřímnou snahu udržet mír v patriarchátu.452 Odjezd patriarchy ze země takřka okamžitě využili Udinští, kteří navzdory ujednanému míru již v dubnu vyslali poselstvo k papežské kurii a ke svému dávnému spojenci kardinálu Pileovi da Prata (jenž se po smrti Urbana VI. opět přidal k římské obedienci), kde si měli stěžovat na svého pastýře453 a současně snad také předložit či přednést někdy v této době Ibidem, s. 107 (16. listopadu 1392). Prameny týkající se Janova odjezdu do Čech jsou značně matoucí. V udinské účetní knize se k 5. březnu objevuje zápis (BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5579; Annali del Friuli, VI, s. 62), podle něhož rada města vyslala družinu, aby doprovodila patriarchu až do Venzone na severu patriarchátu. O den později se však Jan nacházel v Aquileji, kam také svolal příští generální shromáždění (BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 31; Parlamento friulano, I/2, č. 363, s. 361). K jeho definitivnímu odchodu z patriarchátu tedy zřejmě došlo někdy poté. 451 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5583 (19. dubna 1391); Parlamento friulano, I/2, č. 364, s. 361 (16. května 1391). Z prvního listu plyne, že Jan zanechal v patriarchátu také Štěpána z Doubravníku, jenž se mezitím stal aquilejským kanovníkem. 452 BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 9v–10r. 453 Otiskl Attilio H O R T I S , Giovanni Boccacci ambasciatore in Avignone e Pileo da Prata proposito da’ Fiorentini a Patriarca di Aquileia, Trieste 1875, documenti, č. 27, s. 74: „Die XXI Aprilis expedit prefatus camerarius de mandato totius regiminis datos d.[omino] Bernardo juniori de Strassoldo qui missus fuit Romam ad sanctissimum dominum nostrum papam et reverendissimum d.[ominum] Pileum cardinalem Ravenatem ut recomendaret nos sanctitati d.[omini] pape et etiam supplicaret ut eadem sanctitatis dignaretur de statu patrie providere et specialiter de terra nostra Utini, quia in multis angoniis [sic!; agoniis] et erroribus eramus cum patriarcha, et totaliter non poteramus pati; et cum multis aliis informationibus per eum portatis etc“ (21. dubna 1391). 449 450

109

sestavená obvinění známá z textu Capitula contra patriarcham Iohannem, kde byl Jan vylíčen jako krutý tyran „horší než Nero“.454 Ačkoli se zdá, že se Bonifác IX. stížností skutečně zabýval, neboť požádal Udinské o další poselstvo,455 snaha Udine prozatím neměla žádný efekt. Sesazením patriarchy by totiž pontifik riskoval ztrátu přízně lucemburské dynastie, jejíž podporu v papežském schizmatu nutně potřeboval. O Janově pobytu v Čechách (či spíše na Moravě?) toho víme velice málo. Dochoval se fragment jednoho jeho listu z července zaslaný do Cividale, v němž patriarcha oznamuje, že se již brzy vrátí zpět do patriarchátu. Míra poškození bohužel nedovoluje rekonstruovat celý text (a v podstatě ani jeho smysl), nicméně vzhledem k tomu, že se zde zmiňuje král Václav, Zikmund a markrabata Jošt s Prokopem, je pravděpodobné, že Jan v průběhu svého pobytu jednal se všemi z nich a snažil se zajistit si jejich podporu v nadcházejících událostech.456 Zcela jistě víme, že 22. srpna pobýval spolu s králem Václavem na hradě Žebráku. Václav zde totiž na jeho žádost nechal sepsat list Cividalským, jimž květnatými slovy děkoval za jejich přízeň a věrnost doposud projevovanou Janovi při správě země a povzbuzoval je, aby ve svém úsilí vytrvali.457 Navzdory svým slibům Jan nakonec setrval za Alpami až do podzimu a zpáteční cestu nastoupil někdy během října. Jeho příchod budil nervoziCapitula contra patriarcham Iohannem. K datování a jejich účelu srov. Exkurz II. Podle zápisu z 31. května 1391 (BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5589) totiž Udinští vyslali další vyslance „…ad ipsius domini pape requisitionem…“. 456 Uloženo v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 34 (11. července 1391). Dokument je bohužel poškozen i v datační formuli, kde je uvedeno místo vydání. V přiloženém regestu (patrně z 19. století) je uvedeno, že byl vydán v Římě, což se nezdá možné. Jiný list z 1. července v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5592, který Bianchi a po něm F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 56, pozn. 4, a P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 648, datovali do roku 1391, je z více důvodů již uvedených výše třeba klást do července roku 1388. 457 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5705. Datační formule je značně nestandartní, neboť neobsahuje rok vydání a navíc se zde uvádí chybný rok Václavova panování v Čechách: „Datum Mendici die XXII. augusti regnorum nostrorum Boemie XXX. [ve skutečnosti XXIX.] Romanorum vero XVI.“. Srov. například datační formule listin, které vydal Franz M. P E L Z E L , Lebensgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenceslaus, Bd. I, Prag 1788, Urkundenbuch, passim. Je proto nutné vzít v úvahu Václavův itinerář, podle kterého v roce 1391 pobýval na Žebráku v období od 21. srpna do 16. září, což tedy plně podporuje naši dataci do 22. srpna 1391. Srov. Ivan H L A V Á Č E K , Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376–1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, Stuttgart 1970 (= Schriften der Monumenta Germaniae historica. Deutsches Institut für Erforschung des Mittelalters, Bd. 23), s. 418. 454 455

110

tu především na straně Udine; znepokojená rada města už od počátku měsíce vysílala špehy, kteří měli zjistit, s kolika muži se patriarcha vrací a následně o jeho příchodu informovala města na severu země (Gemona, Venzone a Tolmezzo), přičemž je varovala před možným nebezpečím.458 Sotva se Jan vrátil zpět do patriarchátu, konflikt s Udine propukl nanovo. Zvláště on měl nyní důvod k rozhořčení vzhledem ke zradě Udinských, kteří se za jeho zády pokoušeli u papeže dosáhnout jeho odvolání z úřadu. Proto také vyslal poselstvo do Benátek, kde Udinské obvinil z nedodržování předchozích dohod.459 Po celou zimu 1391/92 rada města bedlivě sledovala všechny Janovy kroky a snažila se na svou stranu strhnout i další obce. Naopak patriarcha již zřejmě skutečně pomýšlel na otevřený konflikt, neboť se začaly šířit zvěsti, že se spojil s hrabětem z Ortenburgu a biskupem z Gurku a v Říši prý najal 200 ozbrojenců, kteří jsou připraveni vtrhnout do Furlanska.460 Ačkoli byly tyto informace spíše přehnané, výmluvně ukazují na vypjatou atmosféru tehdejších měsíců. Zároveň s přípravami na válku probíhaly rovněž praktiky pro usmíření; celý prosinec se intenzivně jednalo na zasedáních parlamentu v Cividale,461 zatímco Benátská republika, jež se jako obvykle snažila obnovit klid a mír v zemi, pověřila tímto nesnadným úkolem dalšího svého diplomata jménem Francesco Quirino.462 Obtížná jednání se nakonec ukázala jako úspěšná a 21. února byla v Benátkách podepsána nová dohoda, přičemž republika sv. Marka měla být nadále garantem uzavřeného míru.463 Akt smíření byl později – za asistence benátských vyslanců – stvrzen v CividaSrov. zápisy v BCU, FP, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, XV, f. 36v (9. října 1391); 37r (23. října 1391). 459 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 70v–71r (8. prosince 1391). Patriarcha si stěžoval, že „…ipsi Utinenses non observant compositionem et concordium alias tractatum inter ipsum dominum patriarcham et eos […] ymo contrafecerunt et contrafaciunt in multis et quod peius est, miserunt suum ambaxiatorem in Romana curia ad procurandum depositionem suam seu permutationem, de quibus ipse dominus patriarcha est valde turbatus…“. 460 Cenné údaje nabízí udinská účetní kniha, která nás informuje o pohybech udinských špehů a vyslanců – BCU, FP, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, XV, f. 38v–48r (10. listopadu 1391–3. února 1392). Blíže srov. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 57–61. 461 Parlamento friulano, I/2, č. 368, s. 364 (30. listopadu 1391); č. 369, s. 364 (28. prosince 1391); č. 370, s. 364–365 (31. prosince 1391). 462 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 71r (8. prosince 1391). Dále srov. R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 238–242. 463 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5611; Annali del Friuli, VI, s. 71; též ASVen, Senato, Misti, reg. 42, f. 44r (23. února 1392). Srov. V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 138; R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 241–242; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 649. 458

111

le, kam se (znovu) muselo odebrat deset předních udinských měšťanů a žádat patriarchu o odpuštění.464 Zhruba v téže době se konečně uzavřel velký konflikt otřásající značnou částí Itálie mezi Conte di Virtù, vládcem Milána, a antiviscontiovskou ligou. Tu tvořil především Francesco Carrara, Florencie a Bologna, avšak jako Carrarův spojenec k ní náležel i patriarcha Jan.465 Po všestranném vyčerpání přijaly válčící strany návrh janovského dóžete, který se nabídl jako arbitr. V souladu s rozhodčím výrokem měl Francesco Novello nadále držet Padovu, zatímco Visconti se měl spokojit s ostatním dobytým územím v této oblasti, což zahrnovalo mimo jiné i města Feltre a Belluno.466 S uzavřeným mírem později vyslovil souhlas prostřednictvím svých vyslanců rovněž patriarcha a spolu s ním i Cividale.467 Není bez zajímavosti, že krátce předtím Jošt vyslal do Florencie Ubaldina Bonamiciho a svého sekretáře Ondřeje z Třeboně,468 aby zde oznámili jeho úmysl přijít do Itálie na pomoc spojencům. Společně s tím byl doručen i list krále Václava, jenž rovněž Florentské ujišťoval, že k nim brzy vyšle svého vikáře – tedy nepochybně samotného Jošta – který zde zakročí proti Viscontimu.469 V plánované intervenci měl podíl i patriarcha Jan, jenž také ubezpečoval florentskou republiku o nejlepších úmyslech svého

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5615 (7. března 1392). O vyslání benátských vyslanců víme z ASVen, Senato, Misti, reg. 42, f. 44v (23. února 1392); BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 35/1 (29. února 1392); BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5614 (4. března 1392). Srov. též Annali del Friuli, VI, s. 71–72. 465 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5618: „…Iohannes […] patriarcha tamquam colligatus cum felici liga et laudabili unione magnificarum et excelsiarum communitatum Florentie et Bononie atque magnifici domini domini Francisci iunioris de Carraria Padue…“ (12. března 1392). 466 Blíže k Janovskému míru srov. Daniel M. B U E N O D E M E S Q U I T A , Giangaleazzo Visconti, Duke of Milan (1351–1402). A study in the political career of an Italian despot, Cambridge 1941, s. 135–136. 467 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5618; Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1943 (12. března 1392). P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 649, tvrdí, že delegáti byli vysláni „…per firmare la lega che s’era stretta fra Faenza, Bologna, Padova e Milano“. O ničem takovém se však v textu nehovoří. 468 O roli Ondřeje z Třeboně v Joštově politice srov. V. H R A D S K Á , Ondřej z Třeboně, s. 353–376. 469 Oba listy a odpovědi florentské republiky v ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 22, f. 187v (28. prosince 1391); 188v (10. prosince 1391); 187v–188r, 189r (25. února 1392). Na tyto prameny upozornil již Francesco Novati v edici Epistolario di Coluccio Salutati, vol. II, ed. F. Novati, FSI Ep XVI, Roma 1893, s. 427–429, pozn. 2. O Joštově jmenování generálním vikářem pro Itálii srov. V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 287. 464

112

bratra a sám prohlásil, že je připraven pro úspěch tažení poskytnout „celou provincii našeho patriarchátu, naši osobu a všechny věci […] se vší naší mocí spolu s řečeným panem markrabětem, naším bratrem…“. Je možné, že právě on podnítil své příbuzné za Alpami k zásahu v Itálii, což by mimo jiné znamenalo, že jeho členství v antiviscontiovské lize nebylo zdaleka tak pasivní, jak by se mohlo zdát.470 Oba diplomaté však dorazili do Florencie až pár týdnů po podepsání míru v Janově, takže z ambiciózního plánu nakonec nebylo nic. Sotva byl zajištěn jakýs takýs mír v severní a střední Itálii, takřka okamžitě začala nová vyjednávání o další alianci. V dubnu byla vytvořena liga, do které přistoupil Francesco Carrara, Florencie, Bologna, Ferrara, Mantova, Faenza, Ravenna a Imola. Navzdory prohlášení, že se jedná pouze o obranný spolek, je evidentní, že mělo jít o novou pojistku proti Viscontimu.471 Hned po podepsání dohody nabídl Francesco Novello členství také Cividale jakožto svému spojenci.472 Je téměř jisté, že spolu s ním tento návrh obdržel také patriarcha, nicméně žádný takový doklad se nezachoval. V patriarchátu se mezitím opět hlásily o slovo staré neshody. 13. dubna byl v udinském dómu za přítomnosti tamějších kanovníků a dalších významných měšťanů auctoritate apostolica otevřen kanonický proces proti patriarchovi a Cividalským; konkrétní příčina sporu známa není, avšak vzhledem k tomu, že byl veden nejen proti Janovi, ale také proti Cividale, nezdá se, že by šlo pouze o nezaplacená servicia.473 Někdy v této době zahájilo odboj proti patriarchovi San Daniele, jehož obyvatelé za ochotné podpory Udinských pobořili palác patriarchy i s věží, který se nacházel ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 22, f. 188r–v: „Ex certa scientia et animo deliberato etiam notificamus vobis, quod ex quo clare nobis constat dicti fratris nostri intentio, in tantum favorem vestrum dispositi sumus, totam provinciam patriarchatus nostri Aquilegensis, personam nostram et res omnes, ponere in vestrum subsidium et favorem, cum omni nostra potentia, simul cum dicto domino marchione fratre nostro…“ (25. ledna 1392). Patriarchu Jana za iniciátora tažení pokládá Francesco Novati v Epistolario di Coluccio Salutati, II, s. 427–429, pozn. 2. 471 Srov. Giacinto R O M A N O , Niccolò Spinelli da Giovinazzo diplomatico del secolo XIV, Capitolo X, ASPN 26/4, 1901, s. 471–542, zde s. 471; R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 236–237. 472 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5620 (16. dubna 1392). 473 Ibidem, č. 5619: „Ibique dominus Petrus plebanus Canipe publicavit processus per dominum Petrum Paulum auctoritate apostolica factos contra Civitatenses et dominum patriarcham etc. Monens omnes et singulas personas terre Utini et diocesis Aquilegensis sub pena excommunicationis, quam incurrerent ipso facto, quod non vadant ad Civitatem Austrie, nec in aliquo participent cum eis…“; regest (s chybnou datací) otištěn v Atti della cancelleria, s. 238. 470

113

tamtéž. Na spáchaná bezpráví Jan zareagoval přesně v duchu uzavřené mírové smlouvy a o situaci informoval benátského dóžete, který se skutečně do věci vložil.474 Aby toho nebylo málo, právě v této době dosáhli udinští vyslanci, kteří se u kurie neúnavně zasazovali o Janovo sesazení, úspěchu. Víme o tom z relace florentské republiky zaslané Janovi. Píše se v ní, že florentští diplomaté se snažili podpořit patriarchu u papeže, avšak ten se zdál „stálý a neměnný“ ve svém úmyslu Jana odvolat. Doslova měl pak prohlásit, že Janova „reputace u něho a jeho poddaných se má tak, že pro římskou církev je lepší přijít o patriarchu, než o celý patriarchát“. Současně se však v listu zdůrazňuje, že k odvrácení papežova rozhodnutí bude potřeba ho informovat o pohledu opačné (Janovy) strany.475 Situace v zemi se začínala podobat předchozímu konfliktu z dob kardinála d’Alençon, který také skončil jeho odvoláním, a Bonifác IX. neviděl jinou možnost, než v zájmu zachování míru obětovat právě Jana. K jeho sesazení nicméně nikdy nedošlo, takže lze předpokládat, že úsilí florentské a benátské476 diplomacie nakonec přineslo ovoce. Nedlouho poté dorazil do Benátek papežský referendář biskup v Masse. Podle mínění Udinských bylo jeho účelem „informovat se o vládě patriarchy Jana“; ti okamžitě využili příležitosti zbavit se nepohodlného preláta a vyslali za biskupem posly, kteří měli za úkol ho zpravit „o špatných způsobech držených panem patriarchou“.477 Skutečné důvody, které vedList dóžete do Udine v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5623 (23. dubna 1392). Měšťané ze San Daniele měli spolu s Udinskými zničit nějakou věž, kterou nedávno zakoupil patriarcha. O jakémsi domě patriarchy v San Daniele, který tamější obyvatelé pobořili „propter superbiam suam“ hovoří též Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16. 475 ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 23, f. 18v: „…considerantes per aliquos remotionem ab Aquilegiensi ecclesia vestre reverentie procurari, specialiter supplicavimus, quod vos deberet et statum vestrum favorabiliter suscipere recommissum. Super qua materia videtur idem summus pontifex satis aspere respondisse et ut eius verba referamus in forma, dixit, quod dignatio vestra taliter secum et cum subditis se habebat, quod ecclesie Romane prestantius erat patriarcam amittere, quam patriarcatum, ex quibus comprehendimus circa remotionem vestram intentionem suam fore stabilem et constantem, nisi, sicut ex malis relationibus hec processisse, credimus, ita versa vice bonis relationibus informeret“ (3. května 1392). 476 Hovoří se o tom později v ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 78r: „Est etiam sibi [tj. Janovi – O. S.] notum, quantum institimus apud sanctissimum dominum nostrum papam, ut de eo nulla mutatio fieret…“ (14. ledna 1393). 477 BCU, FP, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, XV, f. 53r: „…legato domini pape, qui erat Veneciam transmisso per ipsum dominum papam in patriam Foriiulii ad informandum se de regimine domini patriarche et dictum episcopum informare de iniquis 474

114

ly k příchodu papežského nuncia, však zřejmě ležely někde jinde – jeho hlavním úkolem bylo získat co nejvíce spojenců ve formující se lize zaštítěné Bonifácem IX. proti Francii a avignonskému vzdoropapeži Klimentovi, což se u Jana nepochybně setkalo se souhlasem.478 Pravděpodobně za tímto účelem se papežský legát přesunul do Cividale a spolu s Janem zval na jednání generálního shromáždění.479 Proti tomu se ihned postavili Udinští, kteří prosili biskupa, aby nesvolával parlament; současně také obeslali další města a nabádali je, aby u nuncia otevřeně obvinila Jana ze špatné vlády.480 Odmítavá reakce Udine sama o sobě naznačuje, že způsob Janova vládnutí patrně neměl být předmětem nadcházejících jednání. Nicméně pokud zde na nějaké stížnosti přeci jen došlo – což je více než pravděpodobné – neměly žádný efekt.

Smrt Augustina Brněnského a vyostření situace v zemi Zatímco v Cividale zasedalo generální shromáždění za přítomnosti papežského nuncia a patriarchy, došlo na jiném místě patriarchátu k tragické události. Augustin, rádce patriarchy a současně concordijský biskup, byl zabit Nicolou di Savorgnano poblíž San Vito al Tagliamento.481 Sám vrah se bezprostředně po činu odebral do Udine, odkud rozeslal listy městům a šlechtě, z nichž se dochoval ten adresovaný do Cividale.482 Nicolò zde modis tentis per dictum dominum patriarcham…“ (18. května 1392). 478 Srov. R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 242–243. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 62, dokonce tvrdí, že se patriarcha ochotně připojil k lize, což však nijak nedokládá. 479 Srov. svolávací list papežského nuncia v Parlamento friulano, I/2, č. 373, s. 366: „Quia reverendissimo in Christo patri et d.[omino] d.[omino] et Iohanni s. sedis Aquilegensis patriarche totique parlamento totius patrie Foriiulii pro parte sanctissimi in Christo patris et domini nostri d.[omini] Bonifacii divina providentia pape noni aliqua ardua honorem et statum ipsius sanctissimi domini nostri d.[omini] patriarche, totiusque patrie Foriiulii concernentia sumus narraturi…“ (14. června 1392). 480 Ibidem, č. 374, s. 366: „…unus familiaris destinatus pro ambassiatore Glemonam Venzonum et Tulmetium ad dicendum illis qui ire debebant ad colloquium quatenus eis placeret informare episcopum Massanensem de malis operibus d.[omini] patriarche et qualiter male regebat patriam…“ (14.–22. června 1392). 481 Nepříliš spolehlivou zprávu z jakéhosi blíže neznámého „starého kodexu“ (codex vetustus) otiskl Ughelli v Italia sacra, V, s. 359: „1392. Ind. XV. die Sabbathi 22. Junii [23., jak plyne z listu v následující pozn. – O. S.] dictus D. Fr Augustinus super Tulmentium [tj. Tolmezzo; ve skutečnosti se tak stalo u San Vito al Tagliamento – O. S.] interfectus fuit summo mane…“. Z literatury srov. E. D E G A N I , La diocesi di Concordia, s. 232–233; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 649–650. 482 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5631 (24. června 1392). Že takovýchto listů mělo být více, tvrdí Francesco Palladio v Historie della provincia del Friuli, s. 433.

115

nejprve líčí jeho setkání s Augustinem, jenž ho měl údajně nějak vyprovokovat či urazit, aby hned vzápětí deklaroval Augustinovo zabití jako akt krevní msty (vendetta) za smrt svého příbuzného Federica.483 Právě tento motiv nápadně dominuje celému textu a byl také nepochybně skutečným důvodem k Augustinovu zavraždění, neboť rod Savorgnanů ho jako blízkého důvěrníka patriarchy považoval za jednoho z hlavního konspirátorů Federicovy vraždy.484 List byl tedy důmyslným prostředkem propagandy: jednak měl ospravedlnit spáchaný zločin a navíc ho ještě povýšit na vznešenou obranu rodové cti, což mělo Savorgnanům zajistit sympatie a podporu ostatních šlechtických rodů. Augustinova smrt byla pro Jana citelnou ranou, neboť v něm ztratil důležitou oporu své vlády a současně věrného rádce, jenž při něm stál mnoho let. Vzrušenou atmosféru tehdejších dní ilustruje usnesení rady parlamentu, která prohlásila, že kvůli „závažným záležitostem“ se nyní nemůže věnovat běžným apelacím.485 Patriarcha byl jistě na nejvyšší míru rozzuřen, avšak přestože byl původce zločinu dobře znám, nezdá se, že by kdokoli podnikl aktivní kroky k jeho potrestání. Už samotný fakt, že se Nicolò di Savorgnano ihned po činu uchýlil do Udine, je výmluvným svědectvím toho, že rada města zločin de facto schválila. To jen přililo olej do ohně ve vleklém konfliktu mezi Udinskými a patriarchou. Násilí a vraždy páchané na prelátech byly bohužel smutným prvenstvím aquilejské provincie.486 Na tento závažný problém reagoval ve svých provinciálních statutech z roku 1282 již patriarcha Raimondo della Torre (1273–1299) a jejich znění bylo později často obnovováno. Bylo ustanoveno, že kdokoli by se opovážil zbavit života biskupa aquilejské proObecně k fenoménu vendetty v italských komunách srov. Andrea Z O R Z I , La cultura della vendetta nel conflitto politico in età comunale, in: Le storie e la memoria. In onore di Arnold Esch, edd. R. Delle Donne – A. Zorzi, Firenze 2002, s. 135–170. 484 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5631: „…dubitans, ne me trucidat, quemadmodum generosum militem consanguineum meum dominum Federicum de Savorgnano trucidare fecit; qui dominus meus sub securitate falsorum consiliorum et proditoriarum persuasionum ipsius domini episcopi in templo Dei extitit turpissime et crudelissime interfectus […] impetum feci, eumque tamquam meum capitalem hostem, tum pro securitate et conservatione mee persone, quam pro parte vindicte et ultionis crudelissime mortis prefati consanquinei mei, interemi et morti tradidi merite“. 485 Parlamento friulano, I/2, č. 375, s. 367: „…circa negotia ardua occupati et per hoc non poterant presentialiter provideri super aliquibus appellationibus…“ (24. června 1392). 486 K tomu srov. A. T I L A T T I , Tra santità e oblio: storie di vescovi uccisi in Italia nordorientale (secoli XIII–XIV). Příspěvek vyjde ve sborníku konference L’évêque mort à la fin du Moyen Âge, Lausanne – Dorigny, 19.–21. března 2012. Za poskytnutí dosud nepublikovaného textu děkuji autorovi a panu Dr. Giorgiovi Cadorinimu. 483

116

vincie, měl být i s celým potomstvem navždy zbaven všech světských i církevních úřadů a statků; jakékoli místo, kam by se viník uchýlil, mělo okamžitě podléhat interdiktu a jakákoli osoba, která by se mu rozhodla poskytnout pomoc, měla být ipso facto exkomunikována.487 Také v Augustinově případě však praxe zaostávala za teorií. Překvapivá je rovněž poměrně pasivní reakce papeže Bonifáce IX., který pouze formálně pověřil vyšetřováním biskupa z Trevisa.488 Vzhledem k tomu, že viník byl veřejně znám, muselo být vyšetřování pouhou fraškou; papež zjevně nechtěl ještě více rozbouřit již tak vzedmuté nálady v patriarchátu. Nicméně tím, že Nicolò vztáhl ruku na příslušníka duchovního stavu – jednalo se navíc o vysokého preláta – automaticky podléhal exkomunikaci (latae sententiae).489 Ta z něho pak byla později formálně sňata v průběhu jubilejního roku 1400.490 Nešťastný biskup byl zatím pohřben v dómu ve Venzone, kam byl také umístěn skromný náhrobník nesoucí prostý nápis: „Hic jacet dominvs ep[iscopv]s Avgvstinvs“.491 Augustin nezanechal příliš velkou stopu ani v paměti své kapituly, jak napovídá jeho absence v concordijském kapitulním nekrologiu.492 Brzy poté ho v úřadu nahradil papežský sekretář Antonio Panciera da Portogruaro, pozdější aquilejský patriarcha v letech 1402–1412, který byl jmenován již pouze z vůle Bonifáce IX. bez intervence patriarchy.493 Text provinciálních statut byl vydán v Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, tom. XXIV, ed. J. D. Mansi, Venetiis 1780, s. 427–438, o zabití biskupa aquilejské provincie s. 432–433; ve stejném znění pak synoda z roku 1339 ibidem, XXV, s. 1113–1114. 488 ASVat, Registra Vaticana, tom. 313, f. 374v–375r: „Nos igitur attendentes, quod nostra interest super premissis ex officio providere ac nolentes prout nec decet, nec expedit prenominatos iniquitatis filios super huiusmodi causa horrendo et detestando excessu absque animadversione debita relinquere incorrectos, fraternitati tue per apostolica scripta committimus et mandamus, quatenus vocatis, qui fuerint evocandi super premissis omnibus et singulis et eorum circumstantiis universis ex officio ac summarie simpliciter et de plano sine strepitu et figura iudicii inquiras auctoritate nostra diligentius veritatem contradictores per censuram ecclesiasticam appellatione postposita competendo“ (30. srpna 1392). 489 Blíže srov. A. P O Ř Í Z K A , Repertorium Poenitentiariae Germanicum, s. 100–101. 490 Absoluční papežská bula byla částečně otištěna v Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 985–986 (23. prosince 1400). 491 Nápis přepsal Liruti ve svých Notizie delle cose del Friuli, V, s. 143. 492 Srov. Liber anniversariorum admodum reverendi capituli Concordiensis, ed. G. Stival, in: La chiesa concordiese 389–1989, II, La diocesi di Concordia-Pordenone, edd. C. G. Mor – P. Nonis, Fiume Veneto 1989, s. 323–479. Je třeba ovšem podotknout, že v nekrologiu byli zaznamenáni pouze osoby, které kapitule něco odkázali – srov. úvod k edici s. 323–339. 493 List nového biskupa z Říma adresovaný do Cividale, v němž obci oznamuje své zvo487

117

Zavražděním Augustina Brněnského padly všechny naděje na uzavření míru a obě strany nyní přistoupily k válečným přípravám. Jan nezahálel a uzavřel spolek s řadou šlechticů a měst,494 načež se odebral do Tolmezza na severu země. Tam v jeho prospěch udělil rozsáhlé privilegium495 se zjevným cílem zajistit si podporu také v karnské části patriarchátu. Nespoléhal se však pouze na pomoc furlanských spojenců (především Cividale), ale začal rovněž najímat žoldnéře v Říši a zřejmě jednat i s Francescem Carrarou.496 Naproti tomu rada Udine v zoufalé snaze zajistit si v nadcházejícím konfliktu co nejvíce spojenců rozhodla udělit občanství a „sousedství“ (vicinantia) komukoli, kdo by o to požádal. Na tuto výzvu skutečně zareagovala řada šlechticů (di Castello, di Colloredo, di Prampero, etc.); rovněž San Daniele se přidalo na stranu Udinských a jednalo se dokonce i s Venzone.497 V druhé polovině srpna již konflikt přerostl v otevřenou válku. Vojsko patriarchy pod vedením jeho maršálka dobylo San Daniele a město vyplenilo. Podle patriarchální kroniky zde měl Janův maršálek zabít dva syny Corrada di San Daniele a jeho samotného uvrhnout do žaláře.498 V odpověď na to dali Udinští najmout další žoldnéře jak uvnitř, tak za hranicemi patriarchátu a o věci zpravili papeže i Benátskou republiku. V Udine mezitím narůstal vliv teprve šestnáctiletého Tristana di Savorgnano, syna zavražděného Federica, který na shromáždění města vybízel obyvatele k obraně před vojsky patriarchy.499 Snad právě tehdy Janovi nabídla své lení, je uložen v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 38 (10. července 1392); o dva dny později se Panciera zavázal k zaplacení servicií – Hierarchia catholica medii aevi, I, s. 201; Taxae pro communibus servitiis, s. 40. Stručně o jeho jmenování srov. L. G I A N N I , Vita ed organizzazione interna, s. 211–212. 494 O spolku z 30. června mezi patriarchou a „aliquos alios de Patria“ hovoří text pozdější mírové dohody v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5680 (3. dubna 1393). 495 Opis uložen v MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 81 (9. srpna 1392). K tomu srov. P. P A S C H I N I , Notizie storiche della Carnia da Venzone a Monte Croce e Camprosso, Udine – Tolmezzo 19602, s. 91–92. 496 Carrara totiž do Cividale poslal svého sekretáře; kredenční listina pro něj v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 39/2 (8. července 1392). 497 Srov. dokumenty BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5636 (7. července 1392); 5634 (10. července 1392); 5639 (18. července 1392); 5640 (20. července 1392); 5641 (29. července 1392); 5643 (6. sprna 1392); Annali del Friuli, VI, s. 75. Dále srov. F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 62–65. 498 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „…ipse cepit, sive marescalcus suus, S. Danielem. Et idem marescalcus interfecit duos fratres, et filios Conradi, et ipsum Conradum captivavit…“. 499 BCU, FP, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, XV, f. 60v (26. srpna 1392); 61v (30. srpna 1392); BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5634 (31. srpna 1392); 5649

118

služby Compagnia di San Giorgio, uskupení anglických kondotiérů působících na Apeninském poloostrově, jež se doslechla o „jakýchsi rebelech, kteří mají v úmyslu [proti němu] vést válku“. Původní nabídka činila 260 ozbrojenců; o podmínkách se sice jednalo ještě v září, avšak neznámo s jakým výsledkem.500 Zatímco stále pokračovaly nepřátelské akce, obrátili se Udinští pro pomoc do Benátek; zde se jim však dostalo pouze chladné odpovědi, že oni sami jsou kvůli své vzdorovistosti a neposlušnosti zdrojem všech potíží. To nicméně nijak neumenšilo úsilí republiky, která ve snaze ukončit konflikt vysílala do patriarchátu jedno poselstvo za druhým a nabádala obě strany k míru.501 Hlavním jablkem sváru se stal hrad San Daniele, který si neústupně nárokoval jak patriarcha (ten ho po jeho dobytí svěřil Konrádu Krajířovi), tak Udine.502 Do věci se vložil rovněž papež Bonifác, jenž pověřil neapolského kanovníka Giovanniho Manca, aby se osobně vydal do Furlanska a podrobně ho o všem informoval.503 V lednu se v Cividale sešlo generální shromáždění, kde rada parlamentu na přání patriarchy rozhodla, že rozepře mají přestat a všechny přečiny spáchané v průběhu bojů (28. srpna 1392). K Tristanovi di Savorgnano srov. P. S. L E I C H T , La giovinezza di Tristano, s. 3–40. 500 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5706: „Ad nostram audientiam devenit, quod aliqui vestri rebelles intendunt guerram contra vestram paternitatem movere, unde nos Anglici ex affectione naturali indu[c]ti desiderantes unum [sic!; vestrum?] statum et honorem salvare ex unanimi consensu…“ (28. srpna); č. 5707 (17. září). Ani v jednom listu není uveden rok vydání; Bianchi (a po něm též V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 144) je klade do roku 1393, což se však nejeví jako příliš pravděpodobné, zatímco do neklidného léta 1392 se hodí mnohem lépe. Regesty obou listů (s řadou chyb) z cividalské kapitulní knihovny jsou otištěny v Calendar of State Papers and Manuscripts, Relating to English Affairs, Existing in the Archives and Collections of Venice and in the Other Libraries of Northern Italy, vol. I, ed. R. Brown, London 1864, č. 100, s. 31; č. 101, s. 31, kde jsou vročeny do roku 1388, což je jistě omyl, neboť v té době Jan ještě ani nebyl v patriarchátu. 501 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 75r: „…qualiter non sunt sine defectu [tj. Udinští – O. S.] et qualiter ipsi non servaverunt nec servant erga ipsum dominum patriarcham de modis, qui servari debent versus dominos suos et pastores, ymo conari videntur ad faciendum de rebus, qui sibi displiceant et qui sint causa inducendi eum ad faciendum ea, qua facit“ (10. září 1392). Dále srov. výklad R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 243–251. 502 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 75r: „Sentitur etiam, quod dominus patriarcha modo de novo posuit dictum castrum Sancti Danielis et aliqua alia castra in manibus domini Conradi Crayer, qui est res satis suspecta“ (26. října 1392); f. 76r–v (6. prosince 1392). 503 Otiskl P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 108: „…committimus et mandamus quatenus ad ipsas partes te conferens de omnibus et singuliis controversiis et dissensionibus inter ipsas partes consistentibus et eorum circumstantiis etiam ipsis partibus non vocatis diligenter te informes et quicquid per huiusmodi informationem reppereris nobis quantocius per tuas littera significare procures ut iuxta huiusmodi tuam informationem consulcius et utilius in premissis ut appetimus procedere valeamus“ (17. listopadu 1392).

119

mají být zapomenuty.504 Přesto však nic z toho nemělo efekt a stále se nedařilo dospět k uspokojivé dohodě. Poté, co všechny snahy o uklidnění situace v patriarchátu vyzněly naprázdno, rozhodl se Jan k překvapivému kroku. Při tajném jednání s benátským vyslancem naznačil, že je výměnou za finanční kompenzaci ve formě roční renty ochoten odstoupit Sacile, město na západní hranici patriarchátu, o něž republika sv. Marka vždy jevila značný zájem. Na to benátská diplomacie ihned dychtivě zareagovala, avšak současně si velmi dobře uvědomovala problémy spojené s takovouto transakcí a tajné rozhovory tak pokračovaly dále.505 K odstoupení Sacile nicméně nikdy nedošlo, takže je možné, že šlo z Janovy strany pouze o úskok, jak si získat přízeň vlivného souseda, který měl udržet na uzdě Udine. Podpora Benátek byla vzhledem ke svému vlivu v patriarchátu pro Jana klíčová; mimo jiné proto, že Udinští neustále vysílali poselstva k papežské kurii, kde žádali sesazení patriarchy.506 Ať tak či tak, krátce po Janově nabídce se benátský senát rozhodl intervenovat u papeže a kardinálského sboru v Janův prospěch, aby „[papež] nečinil žádné novoty ohledně pana patriarchy, ale aby tento zůstal ve svém patriarchátu, jak je tomu nyní“.507

Křehký mír Situace v zemi však nejevila žádné známky zlepšení. Naopak v únoru 1393 dobyl Guarnerio Favarotta ze San Daniele hrad Manzano, kvůli čemuž Jan svolal jednání parlamentu do Gemony.508 Tam se sice podařilo Parlamento friulano, I/2, č. 376, s. 367–368: „…deffinitum fuit et determinatum per dictos consiliarios quod omnia et singula facta tempore guerre intra partes sibi invicem inimicantes debeant deleri tam in criminalibus quam in civilibus nec ulterius de eis aliqua mencio fieri debebat…“ (13. ledna 1393). Datace listiny ovšem z mnoha důvodů vyvolává pochybnosti; bylo by proto třeba konzultovat originál v benátském archivu. 505 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 78r: „…eius reverendissima paternitas sepe nobis dici fecit […] quod ipse dispositus et paratus erat nobis dare de locis patriarchatus sui, quos vellemus […] essemus contenti de habendo locum et terram Sacili cum iuribus et fortiliciis suis…“ (14. ledna 1393); f. 79r (24. ledna 1393). 506 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5663; Annali del Friuli, VI, s. 79 (23. prosince 1392). Byl vyslán jakýsi mistr Petr „causa tractandi contra dominum patriarcham“. 507 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 77r: „…procurandi, quod non faciat aliquam novitatem de ipso domino patriarcha, sed remaneat in suo Patriarchatu, ut est ad presens“ (4. února 1393); rovněž ibidem, f. 77v (9. února 1393). 508 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16; přesněji UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 38v: „Vernerius Favorota proditorie cepit castrum 504

120

dojednat křehké třítýdenní příměří,509 avšak již těsně před jeho vypršením oznamoval benátský diplomat Giovanni Alberto do Udine, že veškerá jednání s patriarchou selhala, a rada města v důsledku toho rozhodla posílit stráže na náměstí a u městských bran.510 Krátce nato překvapivě všechny znesvářené strany přistoupily na mírové řešení. Dohoda byla slavně stvrzena a odpřisáhnuta na evangelia 3. dubna v Cividale v zahradě patriarchálního paláce za přítomnosti řady svědků. Strany se zavázaly k ukončení nepřátelství, přičemž všechna dosud způsobená bezpráví měla být zapomenuta. Současně byly obnoveny mírové dohody z let 1389, 1391 a 1392. Corrado di San Daniele měl být propuštěn z vězení a spolu se svými příbuznými měl žádat patriarchu o milost a následně mu složit přísahu věrnosti a poslušnosti; poté se mohli vrátit zpět do města. Stejně tak měli učinit Udinští. Jakékoli aliance, spojenectví a „sousedství“ uzavřené v patriarchátu měly být anulovány. Dále byla udělena milost pro ty, kteří byli zodpovědní za smrt Federica di Savorgnano a Augustina Brněnského. Nebyly však vyřešeny úplně všechny záležitosti; obě strany měly proto společně zvolit šest arbitrů, kteří by rozsoudili sporné otázky týkající se hradu a paláce v San Daniele, který si nárokoval jak patriarcha, tak San Danielští, a také hradu Manzano.511 Bezprostředně po odpřisáhnutí míru následovaly velkolepé oslavy; projevy lidového veselí provázelo vyzvánění zvonů a udinská rada dokonce nařídila zajistit slavnostní osvětlení města (pagnaroli).512 Obě strany se nyní Manzani et expulit dominum Tadeum, cujus erat castrum. Et ibi guerram volebat ducere cum patriarcha“. Svolávací list parlamentu v Parlamento friulano, I/2, č. 377, s. 368 (1. března 1393). 509 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5673 (4. března 1393). Příměří bylo nejdříve uzavřeno do 12. března a následně prodlouženo až do 25. téhož měsíce. 510 Ibidem, č. 5676 (24. března 1393). 511 Velmi obsáhlý notářský instrument ibidem, č. 5680. Dále srov. Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „…et post aliquod tempus, compositione facta cum patriarcha, promiserunt illi de S. Daniele obedire ei, et facere reaedificare quamdam domum, in qua solebat patriarcha descendere, et habitare in ea; quam domum ruinaverunt illi de Sancto Daniele propter superbiam eorum. Et facta est pax inter d.[ominum] patriarcham, et homines de S. Daniele; et dimisit d.[ominum] Conradum, quem captivum habebat, et induit eum pulcras vestes. […] facta pace, ut superius dixi, facta est etiam pax inter Thadaeum, et Varnerium Favarotta; et restituit ei castrum suum“. 512 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5681 (3. a 5. dubna 1393). Význam slova pagnaroli není zcela jasný. Zřejmě se jedná o regionální výraz, který Francesco di Manzano v Annali del Friuli, VI, s. 83, překládá jako „osvětlení“ (luminarie), zatímco Glossarium Mediae et Infimae Latinitatis Conditum a Carolo du Fresne Domino Du Cange. Editio nova aucta pluribus verbis aliorum scriptorum a Léopold Favre, tom. VI, Paris 1938, s. 93, pouze jako „nezřízené veselí“ (immoderatae laetitiae indicia).

121

předháněly v dvorných projevech úcty vůči svým původním nepřátelům. Řada předních cividalských šlechticů byla slavně uvítána v Udine a naopak Tristano di Savorgnano se odebral do Cividale, kde byl přijat s velkými poctami. Cividalská rada snažící se zamezit jakémukoli eventuálnímu konfliktu dokonce nařídila, aby se Enrico di Fagagna a Francesco Nascinguerra, kteří měli podíl na zavraždění Tristanova otce, neukazovali na ulici v době jeho pobytu ve městě.513 Vrcholem všeho byl však adventus patriarchy a jeho družiny (zmiňuje se Konrád Krajíř) do Udine, jenž zde byl po dlouhé době slavnostně uvítán a bohatě obdarován.514 Zdá se, že po uzavření dubnového míru zavládl v patriarchátu konečně klid. Jan dokonce tu a tam přebýval na svém hradě v Udine, přičemž nevíme o žádných konfliktech mezi ním a měšťany v této době. Naopak, když v říjnu rada města rozhodla kvůli zprávám o shromažďování jakýchsi ozbrojenců v horách posílit hlídky na náměstí, ubezpečila patriarchu, že nemá mít žádné podezření a že všechna opatření byla přijata pouze k zajištění bezpečnosti.515 Krátce na to se však začaly otřásat v základech Janovy jinak tradičně dobré vztahy s Francescem Carrarou. Jan ho dokonce obvinil až ve Florencii, kde si stěžoval na neplnění jakýchsi nespecifikovaných závazků z Carrararovy strany. Florentská republika s překvapením odpověděla, že pána Padovy považuje za bezúhoného a vyzvala patriarchu k obnovení přátelství. Současně doporučila Carrarovi, aby situaci v klidu vyřešil, a zamezil tak případným skandálům.516 Co přesně bylo myšleno oním „nedodržováním slibů“ nevíme, nicméně je velmi pravděpodobné, že Jan

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5682 (7. dubna 1393); č. 5683: „…ex parte communis dicatur Francisco ser Nascinguerre de Savorgnano et Henrico de Faganea, ut donec hic erit in Civitate Austrie idem Tristanus, ipsi Franciscus et Henricus maneant in domo, nec vadant per Civitatem Austriam“ (8. dubna 1393). 514 Ibidem, č. 5684 (18. dubna 1393); č. 5687, 5688 (22. dubna 1393); srov. též Annali del Friuli, VI, s. 83. 515 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5710 (2. října 1393); č. 5711: „…ad declarandum sibi, qualiter non debet capere suspitionem, si fieret custodia super platea, eo quia propter dictas suspitiones communitas intendebat facere bonam custodiam“ (7. října 1393). 516 Odpověd Florentské republiky Janovi a list Carrovi v ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 23, f. 138r: „…videmus, quantum de magnifico fratre nostro domino Paduano vestra reverentia conqueratur. In quorum quidem litterarum serie summus non modicum admirati. Considerantes virtutem et fidem domini prelibati et quod in mentem nostram nullo modo potest ascendere, quod idem dominus Francisus promissionum suarum non sit diligentissimus observator“ (30. července 1393). 513

122

požadoval oněch 30 000 zlatých, k jejichž uhrazení se mu Carrara zavázal výměnou za pomoc při dobytí Padovy a které nikdy nezaplatil. Sotva se načas podařilo uklidnit vnitřní konflikt v zemi, objevilo se nebezpečí na jejích hranicích. Koncem září do Cividale dorazila zpráva z alpského Cadore, severozápadní výspy patriarchátu, že se rakouský vévoda zmocnil temporální jurisdikce tridentského biskupa a na jeho hrady dosadil svoje hejtmany. Dále měl pak uzavřít jakési pakty s řadou pánů z alpských zemí s cílem obsadit Cadore a vpadnout do Furlanska a „tak učiní, pokud bude moci, z pána našeho [patriarchy] a jeho církve to samé, co učinil s biskupem tridentským“.517 V tomto případě se však zřejmě jednalo pouze o planý poplach, neboť nevíme o žádné invazi Habsburků na území patriarchátu a ani na území tridentského biskupa Jiřího z Liechtensteinu (1390–1419), který mimo jiné za své zvolení vděčil právě rakouské dynastii.518 Za hrozbu tyto zvěsti evidentně nepovažoval ani sám Jan, neboť na žádost o pomoc Cadorským vzkázal, že jim nemůže poskytnout žádné ozbrojence.519 Další konflikty se odehrávaly na druhém konci patriarchátu – v Istrii. Zdejší situace byla značně komplikovaná a nepřehledná.520 Z původního patriarchálního panství se podařilo udržet jen zbytky. Nacházely se zde državy Habsburků, kteří od roku 1382 drželi důležitý přístav Terst, zatímco pobřeží kontrolovali Benátčané. Patriarchům tak zbýval pouze nevelký kus země uprostřed poloostrova, kam dosazovali své místodržící s titulem markraběte istrijského.521 Neklidné ovzduší bylo poznamenáno dřívější Uloženo v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 51: „…et sic faciet, si poterit, de domino nostro et ecclesia sua, quem admodum fecit de domino episcopo Tridentino“ (27. září 1393). 518 Obecně o téměř vazalském vztahu tridentských biskupů k Habsburkům srov. Gian M. V A R A N I N I , Il principato vescovile di Trento nel Trecento: lineamenti di storia politicoistituzionale, in: Storia del Trentino, III, L’età medievale, edd. A. Castagnetti – G. M. Varanini, Bologna 2004, s. 345–384, zde s. 365–369; k osobě biskupa Jiřího z Liechtensteinu pak Severino V A R E S C H I , Profili biografici dei principi vescovi di Trento dal 1338 al 1444, STSS 76/3, 1997, s. 257–326, zde s. 292–301. 519 To vyplývá z BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 51. 520 Srov. Bernardo B E N U S S I , L’Istria nei suoi due millenni di storia, Venezia – Rovigno 1997 (= Collana degli atti Centro di ricerche storiche – Rovigno n. 14), s. 243–254; Luigi T O M A Z , Il confine d’Italia in Istria e Dalmazia. Duemila anni di storia, Roma – Venezia 2007, passim. 521 Pregnantně to ve své relaci z roku 1386 vyjádřil notář Odorico z Udine – Vitae ex Bibliotheca Vaticana, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730, s. 76: „Marchionatus Istriae, et tota Istria obedire consuevit ex privilegiis pleno jure concessis sanctae ecclesiae Aquilegiensi et ejus patriarchae. Sed domini Veneti per vim et potentiam pluribus iam 517

123

válkou o Chioggiu (1378–1381); přestože spory mezi mocnostmi byly oficiálně urovnány, rivalita mezi jejich poddanými přetrvala. K tomu se navíc přidaly loupeživé bandy plenící a rozkrádající zemi, což upadající autorita markraběte nebyla schopna zvládnout. O tom všem svědčí relace Bernarda z Cividale, jemuž zde patriarcha svěřil vládu. Bernardo si mimo jiné trpce postěžoval, že kdyby býval tušil, s jakými těžkostmi se bude ve svém úřadu muset potýkat, nikdy by titul markraběte nepřijal.522 Expansivní politika Habsburků a drolící se patriarchální panství v Istrii však nebyly jedinými problémy, které na Jana doléhaly. Za Alpami totiž konečně propukl již déle očekávaný konflikt uvnitř lucemburského rodu. Přestože vztahy mezi Lucemburky v období do roku 1390 nebyly zcela bez problémů, navenek dynastie stále vystupovala jednotně. To se projevilo mimo jiné společnou podporou Václava IV. a Jošta v začátcích Janovy vlády v patriarchátu. Oproti tomu od počátku 90. let se situace začala pomalu vyostřovat, přičemž se postupně utvořily dvě mocenské skupiny: první představoval Václav IV., Prokop a polský král Vladislav Jagello a druhou Zikmund, Jošt a rakouský vévoda Albrecht III.523 Jaký postoj zaujal v tomto mocenském zápase Jan z Moravy, nelze s určitostí rozhodnout. Když v létě roku 1391 pobýval v Čechách, víme, že strávil nějaký čas na Žebráku spolu s králem Václavem.524 To však pochopitelně ještě neznamená přihlášení se k jeho straně; jednak nemáme žádnou představu o Janově itineráři z doby jeho pobytu za Alpami – lze totiž předpokládat, že navštívil minimálně i Jošta – a kromě toho byly v tomto období vztahy mezi Lucemburky ještě vesměs korektní, jak to ostatně ukazuje i Václavův úmysl z počátku roku 1392 vyslat Jošta jako svého vikáře do Itálie.525

annis occupaverunt, et nunc occupant plures civitates, terras, et loca marchionatus praedicti…“. 522 Otištěno v Codice Diplomatico Istriano, vol. III, ed. P. Kandler, Trieste 1986, č. 863, s. 1473–1476: „Et certe si credidissem habere tot labores; et malinconias et expensas in veritate pro aliqua mea utilitate non acceptassem marchionatum si mihi gratis prebnissetis [sic!]; tamen de mandato vestro acceptase ad faciendum omnia que sint honoris et proficui Aquilegensis ecclesie et vestri“ (říjen 1393). 523 Blíže srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 250–258; F. M. B A R T O Š , České dějiny, II/6, s. 94–95, 107–112. 524 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5705 (23. srpna 1391). 525 ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 22, f. 187v–189r; Epistolario di Coluccio Salutati, II, s. 427–429, pozn. 2.

124

Od jara roku 1393 již latentní konflikt přerostl v otevřený střet a na Moravě propukly boje mezi Joštem a Prokopem. Následovaly neúspěšné pokusy o smíření, v nichž měl hrát jistou roli také Jan. V prosinci ho totiž král Václav povolal, aby se odebral do českých zemí „kvůli sporu, který mezi sebou vedou jeho bratři, markrabata moravská“.526 Patriarcha se skutečně snažil nařízení hlavy Říše vyplnit a byl rozhodnut k odchodu do Čech. Současně si však dobře uvědomoval možná rizika – když naposledy opustil na několik měsíců patriarchát, Udinští jeho nepřítomnosti okamžitě využili a začali systematicky podkopávat jeho postavení v zemi i u papežské kurie. O svém (či spíše Václavově) záměru Jan zpravil Benátskou republiku a zároveň nechal svolat do Cividale generální shromáždění, kde měl být jmenován místodržící (vicedominus) na dobu jeho nepřítomnosti. To však v Benátkách vyvolalo značný neklid, protože panovaly obavy z vypuknutí dalších konfliktů zapříčiněných absencí centrální autority v zemi. Senát proto pověřil svého diplomata Francesca Quirina, jenž měl patriarchu všemi možnými způsoby přesvědčit, aby upustil od plánované cesty. Pokud by se to však nepodařilo, měl zajistit alespoň to, aby byl zvolen takový vicedominus, který by byl nakloněn republice.527 Krátce poté – snad s vidinou blízkého odjezdu – se Jan projevil jako zbožný donátor, když daroval cividalské kolegiátní kapitule jisté majetky ve vesnici Ragogna.528 Kanovníci měli na oplátku zajistit, aby každý týden „na věčné časy“ jimi vybraný kněz sloužil u nově založeného oltáře Početí Panny Marie v sakristii kostela tři mše – dokud Jan bude žít pro jeho spásu a po jeho smrti za duši jeho a jeho předků. Přesto se nezdá, že by Jan opustil patriarchát, neboť se krátce nato objevil v Udine.529 Snad zde tedy za-

O tom se hovoří v ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 90r–v: „Quod ipse dominus patriarcha velit recedere de patria et ire ad presentiam domini regis Romanorum secundum requisitionem suam et hoc esse videtur occasione discordie, quam habent insimul fratres domini patriarche marchiones Moravie…“ (13. prosince 1393). 527 Ibidem; o jednání parlamentu, na němž se měl probírat Janův odchod a volba vicedomina, též Parlamento friulano, I/2, č. 379, s. 369: „…consilium colloquii tunc ibi celebratum per d.[ominum] patriarcham asserentem se velle accedere ad d.[ominum] imperatorem“ (6. prosince 1393). Srov. také R. C E S S I , Venezia neutrale, s. 262–263. 528 Notářský instrument uložen v MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 89; podstatná část z něho byla otištěna v Il libro degli anniversari del capitolo, in: I libri degli anniversari di Cividale del Friuli, I, ed. C. Scalon, Roma 2008 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli. Serie medievale 5), s. 459 (9. prosince 1393). 529 Archivio del Capitolo di Udine, č. 60, s. 263–265 (17. prosince 1393). 526

125

působila doporučení benátského vyslance a dalších, či obtíže spojené s přechodem Alp v zimním období, který by byl přinejmenším nejistý.

„…fuit interfectus dominus patriarcha…“ V dubnu roku 1394 – tedy rok po uzavření poslední mírové smlouvy – se vnitřní situace v patriarchátu začala opět pomalu vyostřovat. Znovu vypukly spory mezi patriarchou a San Daniele,530 zatímco ten uzavřel s Cividale obrannou smlouvu o vzájemné pomoci proti komukoliv.531 Mezitím se také intenzivně jednalo o novém spolku s Francescem Carrarou. Přes souhlas a podporu Florentské republiky532 však tento úmysl narazil na odpor benátské diplomacie, která argumentovala tím, že „v patriarchátu jsou tací, kteří by o něm měli pochybnosti“.533 Ačkoli se nezdá, že by došlo k jakékoli ozbrojené konfrontaci, události spěly ke svému tragickému konci. Z následujícího období, které prameny příliš neoplývá, si zaslouží zmínku především Janův edikt, který pod trestem sta dukátů a exkomunikace zapovídal všem osobám aquilejské diecéze prezentovat jakoukoli papežskou bulu bez předchozího schválení patriarchou resp. jeho generálním vikářem.534 Již Capitula contra patriarcham Iohannem zmiňují jakési Janovo starší nařízení, kterým měl údajně zakázat

Parlamento friulano, I/2, č. 383, s. 372: „…differentia existentes inter ipsum [tj. Patriarchou – O. S.] ex una et illos de S. Daniele ex altera…“ (11. dubna 1394). 531 Byly vyhotoveny dva exempláře smlouvy: opis Janovy listiny v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5731; originál té cividalské uložen v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 58 (22. dubna 1394). 532 List florentské republiky Carrarovi v ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 24, f. 21r; otiskla Ester P A S T O R E L L O , Nuove ricerche sulla storia di Padova e dei principi da Carrara al tempo di Gian Galeazzo Visconti, Padova 1908, documenti, č. 53, s. 215: „Federa, que cum reverendissimo in Christo patre, domino patriarca Aquilegiensi, quia vobis utilia fore cognoscimus, modis omnibus commendamus, et quamvis in hoc liber sitis, nec opporteat nostrum vel aliorum adhibere consensum…“ (26. dubna 1394). 533 ASVen, Senato, Secreti, reg. E, f. 92v: „…sunt aliqui in patria, qui caperent de hoc umbram et dubium, nescimus bene sibi suadere…“ (28. dubna 1394). 534 Listina samotná se nedochovala, ale její obsah shrnuje nařízení Janova generálního vikáře v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5735: „…mandavimus, quatenus nullus clericus aut laicus cujuscumque conditionis, gradus seu preminentie existat, audiret aliquas litteras seu processus domini pape, auditorum, seu delegatorum alicujus presentare alicui persone, collegio, aut universitati ecclesiastice seu seculari, nisi primo et ante omnia eas presentaret prefato domino patriarche aut ejus vicario sub pena centum ducatorum et excommunicationis…“ (7. května 1394). 530

126

všechny apelace v soudních sporech k papežské kurii.535 Přestože si nelze představit, že by tato nařízení byla bez výjimky dodržována, obojí vcelku dobře ukazuje Janovu nechuť k papežským zásahům do záležitostí patriarchátu, z něhož se pokoušel vytvořit nezávislý stát, jehož vládce, patriarcha, měl být suverénním panovníkem jak ve věcech světských, tak duchovních. Znovu se také projevila Janova neochota při placení servicií, která mu vynesla další exkomunikaci. Nevíme, kdy přesně k tomu došlo, avšak máme doklad o tom, že v srpnu roku 1394 papež pověřil concordijského biskupa, aby od patriarchy vybral dosud neuhrazená servicia, která měla být původně placena po 500 zlatých ročně, a zbavil ho exkomunikace. Jan tak nakonec ze svého hlavního servicia zaplatil pouze 2462 zlatých, zatímco svá menší servicia neuhradil vůbec.536 Počátkem října udinská rada (zřejmě pod vlivem Savorgnanů) vyslala posly k patriarchovi spolu s blíže nejmenovaným arcibiskupem a concordijským biskupem, aby ho pozvali k návštěvě města.537 Jan žádosti Udinských vyhověl a krátce nato se odebral do města, což se mu stalo osudným. O následujících událostech sice hovoří řada pramenů, avšak jejich dikce se ne vždy shoduje. Jisté je, že 13. října byl Jan na svém udinském hradě nebo před jeho branou – v tom se prameny liší – úkladně zavražděn rukou Tristana a Nicoly di Savorgnano, Guarneria Favarotty di San Daniele a dalších spiklenců.538 Zatímco nekrologium cividalské kapituly tvrdí, Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 25: „…volens, quod ab eorum sententiis nemo nec ad pedes sacros beatissimi patris numquam modo quopiam posset ab iniusta et iusta sententia appelare…“; čl. 32: „Querebat enim sub illo colore etiam in isto consilio deliberari, quod tota patria querulose commota edictum faceret, ne aliquis ad pedes sacros pro meliori iudice impetrando recurreret…“. 536 P. P A S C H I N I , Giovanni di Moravia, s. 108 (11. srpna 1394); Janův nástupce Antonio Caetani se totiž kromě svého servicia musel zavázat i k zaplacení 7538 zlatých a všech menších servicií po svém předchůdci – I D E M , Il patriarca Antonio Caetani (1395–1402), MSF 27-29, 1931-33, s. 73–206, zde s. 74, pozn. 4. 537 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5750: „…ambaxiatores ad dominum patriarcham cum societate dominorum archiepiscopi et episcopi Concordiensis pro convitando ipsum, ut venire dignaretur in terram suam Utini…“ (8. října 1394). 538 Srov. Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 17: „…interemptus est in castello ante portam castelli Utini in MCCCXCIV die XII Octobris…“; Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „Tuncque dominus Tristanus filius praedicti domini Federici fecit occidere ipsum dominum patriarcham in castro ante portam […] Et hoc fuit MCCCXCIV. die XIII. Octobris“; BSV, ms. 627, Chronicon Bellunense, f. 14v: „Eodem anno [tj. 1394 – O. S.] die Martis XIIIo Octobris nobilis vir dominus Tristanus de Savorgnano de Utino […] cum societate IIII hominum ingressus est castrum terre Utini Forijulii. Et interfecit reverendum in Christo patrem dominum Iohannem patriarcham Acquile535

127

že se tak stalo v jednu hodinu v noci,539 jiný soudobý pramen tvrdí, že Jan byl zabit okolo druhé hodiny odpoledne bezprostředně poté, co navštívil mši.540 To ovšem není to nejdůležitější. Celá událost se jeví jako ozbrojené spiknutí Savorgnanů a jejich nejbližších příznivců, k nimž se následně spontánně přidala většina obyvatel města, neboť bezprostředně po Janově vraždě byly jeho majetky rozkradeny a jeho družina uvězněna (později však propuštěna).541 Nelze si představit, že by plán spiknutí byl předem znám širšímu okruhu osob, aniž by došlo k jeho vyzrazení – Jan měl totiž v Udine stále své zastánce a špehy. Jeho tělo bylo nejprve umístěno do přilehlého kostela Santa Maria di Castello, avšak již den poté bylo přeneseno do udinského dómu.542 Zde mělo být podle anonymního kronikáře pohřbeno „před hlavním oltářem, tajně a v noci, bez účasti kněží do hrobu patriarchy Mikuláše [Lucemburského]“.543 Jiný pozdější zpravodaj poznamenal, že „se říkalo, že jeho tělo má být ukradeno některými z patriarchátu, a tak bylo vyzvednuto a umís-

gensem […] Et hec facta sunt in palacio dicti castri. Et tamen nullus forensis vel civis propter hoc motus est“; též jakýsi blíže nespecifikovaný rukopis z Gemony, jenž cituje Liruti v Notizie delle cose del Friuli, V, s. 144: „Notandum est, quod patriarcha Johannes de Moravia mortuus, et interfectus fuit Utini ante castrum sub MCCCLXXXXIV. Ind. II. Die Martis XIII. mensis Octobris circa medias Tertias“. Datum 13. října uvádí rovněž obě cividalská nekrologia – Il libro degli anniversari del capitolo, s. 458–459; Il libro degli anniversari di San Domenico, in: I libri degli anniversari di Cividale del Friuli, II, s. 704–705. Z literatury srov. P. S. L E I C H T , La giovinezza di Tristano, s. 23–26; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 654. 539 Il libro degli anniversari del capitolo, s. 458–459: „…interfectus fuit in castro Utini, die Martis hora prima, anno Domini MCCCLXXXXIIII“. 540 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5758: „…subito audita missa per eum, Utini fuit gladiis interfectus et turpiter traditus sepulture“ (15. října 1394). 541 Srov. Chronicum tertium Patriarcharum Aquilejensium, MEA, appendix, č. IV, s. 15: „…et omnia bona ipsius d.[omini] patriarchae fuerunt posita ad saccomanum…“; mírně odlišně též vatikánský rukopis téže kroniky – Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „…et omnia ejus bona depraedata fuerunt…“. Seznam osob zodpovědných za Janovu smrt je uveden v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5754 (nedatováno). Pozdější papežská absoluční bula ibidem, LXI, č. 6020 (1. srpna 1400), zmiňuje „nec non aliorum nobilium, amicorum, familiarium et sequcium eorum tam nobilium, quam popularium et plebeorum ac aliorum culpabilium“. O uvěznění a následném propuštění Janových družiníků srov. ibidem, LVIII, č. 5759 (15. října 1394); č. 5761 (23. října 1394). 542 Ibidem, LVIII, č. 5755; Annali del Friuli, VI, s. 100 (14. října 1394). 543 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 17: „…et sepultus in Utino in ecclesia majori ante altare majus, clam et in nocte, absque sacerdotibus, in sepulcro olim patriarchae Nicolai“. UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 39r, výslovně uvádí: „…in sepulchro olim patriarche Nicolay parentis sui“.

128

těno do většího kostela [tj. dómu] v Udine, kde leží až doposud“.544 To, že ti „někteří“ byli zřejmě Cividalští, vyplývá z listu jejich gastalda králi Václavovi, který zde píše, že žádali Udinské o Janovo tělo, aby ho mohli pohřbít v Cividale, avšak ti se tomu vehementně bránili.545 Hlavním zájmem strůjců atentátu bylo především se co nejrychleji a v tichosti zbavit jakékoli památky na nepohodlného preláta, a proto byly jeho tělesné pozůstatky tajně umístěny do cizího hrobu. Podobně jako v případě Augustina Brněnského i zde se jednalo především o vendettu za smrt Federica di Savorgnano, neboť hlavní osnovatele tvořili Savorgnanové, přestože se vraždy účastnilo více osob. Nebylo podstatné, že k jejímu vykonání došlo až pět let po Federicově vraždě; důležité bylo vyčkat na správný okamžik k jejímu uskutečnění, jak doporučovaly soudobé traktáty.546 Nutno říci, že takový okamžik na podzim roku 1394 skutečně nastal. Na jaře totiž došlo k zajetí krále Václava IV., proti němuž se postavila opozice šlechty vedená Joštem a do konfliktu se zapojil rovněž Jan Zhořelecký a patrně i Prokop.547 Zprávy o králově zajetí a rozkolu uvnitř lucemburské dynastie brzy dospěly též do Itálie,548 kde musely jistě nemálo oslabit prestiž rodu, jehož byl patriarcha členem. Snad právě to byl onen impulz pro Savorgnany, kteří se konečně rozhodli zbavit nenáviděného preláta.

Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „Et fuit sepultus in ecclesia sanctae Mariae de castro Utini. Deinde dictum fuit, quod ejus corpus erat per aliquos furandum, qui erant de patria, licet tamen fuit evulsum et positum in ecclesia majori Utini, ubi adhuc jacet“; pouze mírně odlišně Chronicum tertium Patriarcharum Aquilejensium, MEA, appendix, č. IV, s. 15. 545 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5758: „…ut illud possent corpus in ordinata sepultura honorifice ponere instantius petiverunt et ipsis corpus illius prefati Utinenses dare firmiter denegarunt“ (15. října 1394). Oproti tomu V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 145, interpretuje přenesení Janových ostatků jinak: ty měly být takto údajně uchráněny před hněvem lidu, který by se mohl dopustit excesů i na patriarchově mrtvém těle. Sloveso furari je zde však třeba přeložit spíše jako „ukrást“; navíc kronika mluví o „aliquos […] de patria“, tedy ne o Udinských. 546 A. Z O R Z I , La cultura della vendetta, s. 143. 547 Blíže srov. J. S P Ě V Á Č E K , Václav IV., s. 231–242; účast Prokopa na válečných událostech předpokládá J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 259–261. 548 Srov. I. H L A V Á Č E K , Ohlas prvního zajetí Václava IV. v r. 1394 v Padově, in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, edd. T. Borovský – L. Jan – M. Wihoda, Brno 2003, s. 481–490. 544

129

V. HISTORICKÁ PAMĚŤ Damnatio memoriae nebo patriarcha sanctae memoriae? Jestliže jsme zatím chronologicky vylíčili Janovy osudy až do jeho smrti, nyní se zaměříme na jeho „druhý život“ v historické paměti. Jinými slovy nás bude zajímat, jak Janovu osobnost vnímali jeho současníci a následující generace a současně se pokusíme odpovědět na otázku, proč za celé dlouhé období existence patriarchátu „žádný patriarcha nezanechal tak zlověstnou stopu [v paměti] jako právě tento moravský prelát“.549 Musíme se znovu vrátit k událostem bezprostředně po Janově zavraždění. Je pozoruhodné, že atentát na hlavu aquilejského patriarchátu nevyvolal v Udine (snad s výjimkou rozchvácení Janova majetku) a ani jinde žádné větší pozdvižení.550 Zdá se, že vše měla od počátku pevně v rukou frakce Savorgnanů. Hned následující den po vraždě byl Tristano di Savorgnano na zasedání městské rady zvolen kapitánem Udine,551 čímž došlo de facto ke schválení deliktu ze strany města. Ve stejný den pak rada v tichosti nařídila translaci Janova těla do hrobky patriarchy Mikuláše.552 Bylo tak postaráno o to, aby na mrtvého patriarchu nezůstala žádná vzpomínka, přičemž mu byl odepřen dokonce vlastní hrob, tedy důležité místo posmrtné memorie, které by připomínalo jeho památku.553

Tak L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, s. 190: „Nella lunga serie di patriarchi che hanno governato la chiesa di Aquileia, dal periodo delle origini alla fine del Cinquecento, nessuno ha lasciato una traccia così sinistra come il prelato di Moravia“. 550 Toho si povšiml již současník Clemente Miari, kanovník z nepříliš vzdáleného Bellunu – BSV, ms. 627, Chronicon Bellunense, f. 14v: „Eodem anno [tj. 1394 – O. S.] die Martis XIIIo Octobris nobilis vir dominus Tristanus de Savorgnano de Utino Acquilegense natus quondam domini Frederici de Savorgnano cum societate IIII hominum ingressus est castrum terre Utini Foriiulii. Et interfecit reverendum in Christo patrem dominum Iohannem patriarcham Acquilegensem, qui olim fecerit occidi prefatum dominum Fredericum iam tribus annis elapsis. Et hec facta sunt in palacio dicti castri. Et tamen nullus forensis vel civis propter hoc motus est“. 551 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5757 (14. října 1394). 552 Ibidem, č. 5755: „…pro faciendo accipi corpus olim patriarche Iohannis extra sepulturam ecclesie castri et portari ipsum in ecclesiam maiorem…“ (14. října 1394); Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 17: „…et sepultus in Utino in ecclesia majori ante altare majus, clam et in nocte, absque sacerdotibus, in sepulcro olim patriarchae Nicolai“; případně UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 39r. 553 Srov. A. T I L A T T I , Tra santità e oblio. 549

130

To nás přivádí ke starým praktikám damnatio memoriae, které lze definovat jako umělé zničení paměti na příslušnou osobu, dynastii či dokonce město. Nešlo pouze o fyzické zničení nepřítele, ale rovněž o vymazání jakékoli vzpomínky na něj. Toho bylo možné dosáhnout především odstraněním pokud možno všech stop, které by dotyčného připomínaly (nápisy, písemnosti, vyobrazení) – je totiž známo, že pokud odstraníme tyto stopy, dochází k akceleraci procesu zapomnění. Damnatio memoriae však mohlo mít celou řadu podob; nemuselo se vždy nutně jednat pouze o zničení paměti, nýbrž také o její úmyslné pozměnění.554 Tyto praktiky byly nejvíce rozvinuty v antickém Římě, kde měli dokonce právní rozměr, nicméně můžeme se s nimi v modifikované podobě setkat v řadě případů i v období křesťanského středověku: lze uvést kupříkladu proslulý soudní proces s mrtvolou papeže Formosa († 896).555 V jiných případech nešlo ani tak o „zničení“ paměti, ale naopak o její záměrné připomenutí v tom nejhorším světle (memoria damnata). Ačkoli se to zdánlivě může zdát v rozporu s původním záměrem, nebyly takovéto praktiky ojedinělé. Tak například papež Paschal II. nechal roku 1100 po smrti svého úhlavního nepřítele vzdoropapeže Klimenta III. exhumovat jeho mrtvolu a v rámci veřejného symbolického aktu ji vhodit do Tibery. Bizarní rituál měl zajistit, aby byl Kliment navždy vzpomínán pouze jako odsouzený heretik, jenž není hoden ani řádného pohřbu.556

Bádání o fenoménu damnatio memoriae v kontextu středověku se začalo rozvíjet teprve v posledních letech. Základní metodologickou studii představuje G. S C H W E D L E R , Damnatio memoriae – oblio culturale: concetti e teorie del non ricordo, in: Condannare all’oblio. Pratiche della damnatio memoriae nel Medioevo. Atti del convegno di studio svoltosi in occasione della XX edizione del Premio internazionale Ascoli Piceno (Ascoli Piceno, Palazzo dei Capitani, 27–29 novembre 2008), edd. L. Sanfilippo – A. Rigon, Roma 2010, s. 3– 18. Srov. též heslo Marc V O N D E R H Ö H , Damnatio memoriae, in: Dizionario della memoria e del ricordo, edd. N. Pethez – J. Rüchatz, Milano 2002, s. 131. Nejnověji též v češtině M. N O D L , Memoria et damnatio memoriae ve středověku, in: Memoria et damnatio memoriae ve středověku, edd. Idem – P. Wecowski, Praha 2014 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 15), s. 7–13. 555 Blíže srov. Michael E. M O O R E , The Body of Pope Formosus, Millennium 9, 2012, s. 277– 297; podnětně o damnatio memoriae a papežství též Kai-Michael S P R E N G E R , Damnatio memoriae o damnatio in memoria. Qualche osservazione metodologica sui cosiddetti antipapi, in: Condannare all’oblio, s. 67–88; případně I D E M , Damnatio memoriae oder Damnatio in memoria? Überlegungen zum Umgang mit so genannten Gegenpäpsten als methodisches Problem der Papstgeschichtsschreibung, QFIAB 89, 2009, s. 31–62. 556 K tomu srov. brilantní studii I D E M , The Tiara in the Tiber. An Essay on the damnatio in memoria of Clement III (1084–1100) and Rome’s River as a Place of Oblivion and Memory, Reti Medievali Rivista 13/1, 2012, s. 153–174. 554

131

Zdá se, že koncept damnatio memoriae lze vcelku opodstatněně aplikovat právě na případ Jana z Moravy, přestože zde nedošlo k žádnému zvláštnímu rituálu. Pro to hovoří především (úmyslná) neexistence Janova hrobu resp. náhrobku a rozchvácení jeho majetku, tedy v obou případech jistá forma zničení nepřítele post mortem.557 Vše nasvědčuje tomu, že frakce Savorgnanů učinila všechno proto, aby na zavražděného patriarchu nezůstala žádná vzpomínka. Přesto však pochopitelně nebylo možné památku na tak vysokého preláta zcela „vymazat“ a především bylo třeba ospravedlnit jeho vraždu. Proto musel být Jan vylíčen v těch nejhorších barvách – jako tyran, jenž byl vzhledem ke svým krutostem po právu zavražděn. Tento motiv pochopitelně nepředstavoval žádné novum. Jeho teoretické základy položil již John ze Salisbury († 1180), jenž chápal všechny tyrany jako trest Boží za lidské hříchy, který se Bůh po vykonání pokání někdy rozhodne odstranit právě tyranovraždou (tyrannicidium).558 Nedlouho po Janově smrti pak obdobný motiv rezonoval ve slavné obhajobě Jeana Petita, která měla ospravedlnit atentát na Ludvíka Orleánského spáchaný vrahy burgundského vévody Jana Neohroženého v roce 1407.559 Právě tento obraz patriarchy Jana nepochybně dominoval paměti Udine – resp. jeho vládnoucí vrstvy v čele se Savorgnany – bezprostředně po atentátu. Již v únoru roku 1395 intervenovali Udinští spolu s tamější kapitulou u papeže, aby zbavil církevních trestů hlavního viníka Tristana di Savorgnano, jenž měl údajně zavražděním patriarchy osvobodit zemi z rukou tyrana.560 Nejplastitější představu nám ovšem zanechala často citovaná Capitula contra patriarcham Iohannem, sepsaná již o několik let dříve Srov. G. S C H W E D L E R , Damnatio memoriae, s. 12: „Il concetto di damnatio memoriae sembra ragionevole per spiegare una particolare forma di dimostrazione del potere politico all’interno di una controversia, in cui si vuole attuare non solo un danno fisico, ma anche un annullamento post-mortem del nemico. Questo è valido per tutti i casi di violenza fisica contro i beni reali e simbolici dell’avversario“. Autor současně předpokládá jistý stupeň institucionalizace, který v tomto případě reprezentovala udinská rada a Savorgnanové. 558 Blíže k výkladu jeho proslulého díla Policraticus srov. především Richard H. R O U S E – Mary A. R O U S E , John of Salisbury and the Doctrine of Tyrannicide, Speculum 42/4, 1967, s. 693–709; dále též Joseph C A N N I N G , A History of Medieval Political Thought 300–1450, London 1996, s. 110–114. 559 Srov. Richard V A U G H A N , John the Fearless. The Growth of Burgundian Power, Woodbridge 20022, s. 44–48; Charity C. W I L L A R D , The Manuscripts of Jean Petit’s Justification: Some Burgundian Propaganda Methods of the Early Fifteenth Century, Studi Francesi 38, 1969, s. 271–286. 560 Regest otištěn v Annali del Friuli, VI, s. 108 (25. února 1395). 557

132

v prostředí Udine, kde byl Jan vylíčen v těch nejhorších barvách charakteristických pro model panovnického „antiideálu“561 – jako krutý tyran, který zneužívá svou moc a páchá všechny druhy zločinů, a je proto považován za „horšího než Nero“.562 Samotné přirovnání k jednomu z nejhorších antických císařů, jenž byl ve středověku chápán právě jako model perverzního tyrana, který v důsledku svých příšerných činů nakonec zemřel bídnou smrtí, hovoří za vše.563 Tato tradice se v udinské městské paměti udržela i nadále a našla pozoruhodnou odezvu dvě století po Janově smrti. Kolem roku 1600 dal patriarcha Francesco Barbaro (1593–1616) v Udine, které si zvolil za své hlavní sídlo, vystavět novou velkolepou rezidenci. Uvnitř paláce nechal zbudovat reprezentativní místnost, která se dnes nazývá Sala del trono, kde nechal vymalovat portréty všech aquilejských patriarchů od sv. Marka až do konce 16. století. Navíc pověřil svého učeného místodržícího Giovanniho Battistu Scarsaborsu, aby ke každé podobizně sestavil panegyrik, který by charakterizoval vládu příslušného preláta.564 V sálu nechyběl ani portrét Jana z Moravy, k němuž nechal Scarsaborsa umístit tato nelichotivá slova: „Pro hříchy lidí vládnou knížata špatná, avšak jak přísně Bůh trestá ty, kteří tyranskými způsoby církevní mravy poskvrňují, připomíná neslavný a nešťastný konec Jana, markraběte moravského, zavražděného patriarchy aquilejského“.565 Podobizny byly později přemalovány v první polovině 18. století známým benátským malířem Giambattistou Tiepolem a dalšími.566 Je zajímaBlíže srov. Robert A N T O N Í N , Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013, s. 365–382. 562 Capitula contra patriarcham Iohannem. Blíže srov. Exkurz II. 563 K obrazu císaře Nerona ve středověké tradici srov. Glynnis M. C R O P P , Nero, Emperor and Tyrant, in the Medieval French Tradition, Florilegium 24, 2007, s. 21–36. 564 Blíže srov. Giuseppe T R E B B I , Francesco Barbaro, patrizio veneto, e patriarca di Aquileia, Udine 1984 (= Storia della società friulana. Sezione studi e testi 2), s. 217–219, zde především pozn. 87 na s. 219. O portrétech patriarchů a Scarsaborsových nápisech hovoří též některé barokní a pozdější spisy: Rerum Foro-Iuliensium ab Orbe condito usque ad an. Redemptoris Domini Nostri 452 libri undecim auctore Henrico Palladio de Olivis, Utini 1659, s. 86–87; Historie della provincia del Friuli, s. 11; Notizie delle vite ed opere scritte da’ letterati del Friuli raccolte da Gian-Giuseppe Liruti, tom. IV, Venezia 1830, s. 500. 565 Transkripci původního textu provedl Palladio v Historie della provincia del Friuli, s. 434: „Ob peccata popvlorvm | regnant principes mali | sed qvam severe Devs eos pvniat | qvi tyrannicis artibvs ecclesiasticos | foedant mores | Ioannis marchionis Moraviae | patriarchae Aqvil.[egiensis] | trvcidati monet inglorivs | atqve infelix exitvs“. 566 Srov. Aldo R I Z Z I , Tiepolo a Udine. Palazzo Arcivescovile, Duomo, Chiesa della Purità e Musei, Udine 19742 (= Associazione udinese amici dei musei e dell’arte. Quaderno n. 3), 561

133

vé, že (pravděpodobně) při této příležitosti byl pozměněn také nápis pod Janovým portrétem. Jeho slova byla sice lehce zmírněna, avšak negativní vyznění zůstalo do značné míry zachováno: „Jan z vévodů moravských od Urbana VI. zvolen, dokud ještě Filip [d’Alençon] žil, milejší svého předchůdce nebyl. Pastýř ducha nevlídného, kníže méně prozíravý a schopný, rozdělené mysli poddaných držel. Většinou nenáviděn, od nepřátel svých zavražděn, místo rozporuplné a pochybné zanechal“.567 Nelze v této souvislosti nezmínit paralelu s jiným obdobným případem memoria damnata, totiž benátským dóžetem Marinem Falierem. Ten byl roku 1355 obviněn ze spiknutí proti republice, odsouzen a poté sťat.568 11 let po jeho smrti pak Rada deseti (Consiglio dei Dieci) nařídila odstranit jeho portrét v Sala del Maggior Consiglio v dóžecím paláci, kde byly vymalovány podobizny všech dóžat spolu s jejich skutky, a nahradit ho nápisem: „Zde bylo místo Marina Faliera sťatého za zločin zrady“.569 Nápis měl především varovnou funkci a měl připomenout všem případným zrádcům jejich nevyhnutelný konec. Podobný efekt měl zjevně mít také Janův portrét v patriarchálním paláci v Udine: Jan zde byl ukázán jako odstrašující příklad vládce, jenž byl pro svou tyranskou vládu v souladu s Boží spravedlností zavražděn. Francesco Barbaro, resp. jeho místodržící Scarsaborsa, se zde tedy nechal inspirovat udinskou tradicí a současně tuto paměť povýšil na „oficiální“, čímž umožnil, aby obraz Jana z Moravy jakožto knížete-biskupa-tyrana přešel do obecného povědomí. Zcela jiná tradice ovšem vznikla v Cividale, tradiční opoře Janovy vlády. Bezprostředně po atentátu Cividalští odeslali kondolenční list králi Václavovi, v němž se označují jako „sirotci, kteří ztratili otce, pána a pastýře“, aby ho zpravili o Janově konci. Z textu mimo jiné vyplývá, že Jan již s. 48–50. 567 Latinský text je v sále k vidění dodnes: „Ioannes ex ducibus Moraviae Philippo adhuc viven | ti ab Urbano VI subrogatus, gratior praecessore | non fuit. Pastor non in spiritu lenitatis, princeps | minus prudens et aeqvus, divisos habuit subditor[um] | animos: plerisq[ue] invisus ab adversariis occisus | ambiguae suspicioni locum reliquit“. Za zaslání fotografie Janova portrétu, o němž jsem se dozvěděl až po své návštěvě Udine, děkuji Dr. Mariaritě Ricchizzi z Museo Diocesano e Gallerie del Tiepolo. 568 K souvislostem srov. R. C E S S I , Storia della Repubblica di Venezia, s. 315–316; Giorgio R A V E G N A N I , Falier, Marino, in: DBI 44, 1994, s. 429–438. 569 Podle Vittorio L A Z Z A R I N I , Marino Faliero, Firenze 1963, s. 293: „Hic fuit locus ser Marini Faletro decapitati pro crimine proditionis“. Po požáru dóžecího paláce roku 1577 a jeho následné rekonstrukci byl nápis mírně pozměněn na: „Hic est locvs Marini Faletri | decapitati pro criminibvs“, který je viditelný doposud.

134

dříve nechal v cividalském kolegiátním chrámu založit oltář, u něhož si přál být pohřben, avšak ani přes snahu děkana a kanovníků se kvůli odporu Udinských nepodařilo získat Janovy ostatky.570 Dále se zde hovoří o tom, že Cividalští mnohokrát přemlouvali Jana, aby se nevydával do Udine, nicméně on na jejich rady nedal a to nakonec vedlo k jeho tragickému konci. List tak znovu potvrzuje vřelý vztah mezi patriarchou, městem a také jeho duchovními institucemi, do jejichž liturgické paměti se Jan nesmazatelně zapsal. Především to byla cividalská kapitula, kde již dříve založil anniversarium „za duši svou a svých předků“571 a také blíže nespecifikovaný oltář, který označil za místo svého posledního odpočinku. Zdejší kanovníci na jeho památku nezapomněli: Jan se objevuje v kapitulním nekrologiu,572 dvou kalendáriích573 a kromě toho bylo jeho jméno každoročně recitováno spolu se jmény ostatních patriarchů po procesí o svátku Očištění Panny Marie.574 Rovněž cividalští dominikáni se modlili za duši zesnulého patriarchy v den výročí jeho smrti.575 Janův vztah ke starobylému klášteru benediktinek v Cividale můžeme též předpokládat, neboť jedné

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5758: „…velut orfani ammisso patre, domino et pastore nostro […] Corpus ejus venerabiles viri dominus decanus et canonici ecclesie sancte Marie huius Civitatis Austrie, in qua prope altare, quod ibi construi fecit et dotavit, suam dum sanitate florida potiretur ordinavit sepulturam, ab Utinensibus eis dari, ut illud possent corpus in ordinata sepultura honorifice ponere instantius petiverunt et ipsis corpus illius prefati Utinenses dare firmiter denegarunt“ (15. října 1394). Pro úplnost srov. též o poznání pragmatičtější list Cividalských do Benátek ibidem, č. 5756 (14. října 1394), a odpověď dóžete v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 59 (21. října 1394). 571 MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 89: „…tres missas […] pro salute eiusdem domini patriarche donatoris donec vixerit et post eius mortem pro anima sua et suorum progenitorum“ (9. prosince 1393). 572 Il libro degli anniversari del capitolo, s. 458–459: „Reverendus pater dominus Iohannes de Moravia patriarcha Aquilegensis interfectus fuit in castro Utini, die Martis hora prima, anno Domini MCCCLXXXXIIII“. 573 I codici della Biblioteca capitolare di Cividale del Friuli, edd. C. Scalon – L. Pani, Firenze 1998 (= Biblioteche e archivi 1), č. 69, s. 247; č. 73, s. 255. 574 Series patriarcharum Aquilegiensium, ed. O. Holder-Egger, MGH SS XIII, Hannoverae 1881, s. 367–368: „In die Purificationis beate Marie Virginis post processionem recitantur nomina patriarcharum […] Iohannes patriarcha“. 575 Il libro degli anniversari di San Domenico, s. 704: „Anno Domini MCCCLXXXXIIII fuit interfectus dominus patriarcha Aquilegensis in castro Utini, dominus Iohannes de Morawya magnificus ecclesie Aquilegiensis“; obdobně též druhá redakce téhož nekrologia: „MCCCLXXXXIIII obitus incliti et magnifici domini domini patriarche Aquilegensis sancte sedis ecclesie Iohannis de Moravia, qui interfectus fuit in castro Utini hora prima“. 570

135

ze zdejších jeptišek daroval vzácnou (?) bibli.576 To vše nám tedy ukazuje Jana v poněkud jiném světle – jako člověka hluboce zbožného a myslícího na svou vlastní spásu. Intenzivní stopa, kterou Jan zanechal v liturgické paměti cividalských církevních institucí, výrazně kontrastuje s nezájmem jeho vlastní aquilejské kapituly. Ta se krátce po atentátu sešla v sakristii aquilejské baziliky, kde zvolila prozatímní správce patriarchátu. V kapitulních aktech nenajdeme ani stopu po jakémkoli sentimentu vůči mrtvému patriarchovi.577 Kromě toho kanovníci ani nepovažovali za nutné zanést Janovo jméno do „oficiálního“ nekrologia aquilejské církve.578 Vraťme se však zpět do Cividale. Z dosavadního výkladu je jasně vidět, že se zde Jan tešil značné úctě jak mezi laiky, tak kleriky. To dokumentuje rovněž pozoruhodný testament cividalského notáře Pietra di Monasteto sepsaný roku 1405, tedy 11 let po Janově smrti. Pietro ve své poslední vůli odkázal městu roční rentu jedné hřivny denárů, která měla být vyplácena vždy v den výročí Janovy smrti; za to měl pak gastaldus a další přední hodnostáři města asistovat při mši, konané v tento den za Janovu památku v kostele kolegiátní kapituly. Ještě pozoruhodnější je ovšem fakt, že Jan je v testamentu označen jako „patriarcha dobré, svaté a ctihodné paměti, jenž byl hanebně zavražděn v Udine“.579 Podobný motiv se později opakuje v jiném, zcela odlišném prameni. Na podzim roku 1411 v průběhu války mezi Zikmundem (tehdy již římskoněmeckým králem) a Benátskou republikou vpadlo do patriarchátu uherské vojsko a brzy si podrobilo celou zemi včetně Udine, zatímco Tristano

Hovoří se o tom v pozdějším listu Joštovi, který otiskl Giorgio C A D O R I N I , Tři zmínky o patriarchovi aquilejském Janu z Moravy ve vztahu k uměleckým předmětům, in: Mezi kulturou a uměním. Věnováno Zdeňku Hojdovi k životnímu jubileu, edd. I. Ebelová – J. Pešek – T. Sekyrka et al., Praha 2013, s. 24–29, zde s. 25 (25. října 1395). Z jiné zprávy otištěné ibidem, s. 26, plyne, že Jan dále daroval jeden velký misál klášteru Moggio. 577 Podle L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, s. 191, jenž odkazuje na „Archivio Capitolare di Udine (A.C.U.), Acta Capituli Aquileiensis, I, c. 9v“. 578 Srov. Necrologium Aquileiense, ed. C. Scalon, Udine 1982 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli 1). 579 Špatně čitelný opis v BCU, fondo Joppi (FJ), mss. 681, Notariorum, tom. V, f. 14r–v: „Item legavit comunitati Civitatis Austrie unam marcham denariorum novorum monete Aquilegensi dandum et solvendum in die anniversarii bone sancte et reverende memorie patriarche Iohannis, qui fuit in Utino nequiter interemptus, perpetualiter annuatim…“ (23. července 1405). Na tento pramen upozornil již P. P A S C H I N I , Antonio Caetani cardinale Aquileiese, ASRSP 52, 1929, s. 147–222, zde s. 152, pozn. 2. Vzhledem k odlišnému zaměření studie však Paschini tento postřeh nijak nerozvinul. 576

136

di Savorgnano byl jako Zikmundův odpůrce nucen uprchnout z města.580 Právě sem bylo později svoláno generální shromáždění, které za hojné účasti šlechty a duchovenstva rozhodlo o tom, aby byl Tristano zbaven všech majetků a navždy vyhoštěn z Udine.581 Zřejmě v důsledku tohoto usnesení byl pak vytvořen seznam obsahující jména Tristana a jeho podporovatelů, kteří byli odsouzeni ke stejnému trestu. Nás zde však zajímá něco jiného. Současně byly totiž sepsány ještě dva další seznamy, z nichž jeden je nadepsán slovy: „Níže uvedení jsou vinni smrtí svaté paměti pana patriarchy Jana“ a obsahuje jména Janových vrahů.582 Dvojí označení Jana jako patriarchy „svaté paměti“ (sancte memorie) nás přivádí k úvahám o jeho možném kultu. Již z kondolenčního listu Cividalských králi Václavovi sepsaného bezprostředně po Janově vraždě jasně vysvítá vřelý vztah města vůči svému patriarchovi, nic však prozatím nenaznačuje, že by byl Jan považován za něco víc než jen milovaného knížete-biskupa. Když ovšem vezmeme v úvahu Janovu výraznou stopu v liturgii města – zádušních mší na jeho památku se navíc evidentně účastnili i přední zástupci města – a dvojí označení „svaté paměti“, což přesahovalo obvyklou úctu k zemřelým, je možné předpokládat, že postupně došlo k vytvoření jakéhosi lidového „kultu“ s centrem v Cividale, v jehož rámci se Jan těšil pověsti světce (fama sanctitatis).583 Ke vzniku takovýchto lokálních kultů, které mnohdy nepřekročily rámec města či vesnice, někdy skutečně docházelo.584 Pochopitelně se nemohlo jednat o oficiální (tedy papežem posvěcený) kult svatosti, jenž byl podmíněn komplikovaným kanonizačním procesem s nejistým koncem. Jak by ostatně papež mohl požehnat uctívání biskupa,

Souvislosti přehledně shrnul Wilhelm B A U M , Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům, Praha 1996, s. 96–101. 581 Parlamento friulano, I/2, č. 464, s. 423–427 (17. ledna 1412). Dále srov. P. S. L E I C H T , L’esilio di Tristano di Savorgnano, in: Idem, Studi di Storia friulana, s. 41–174, zde především s. 92–93. 582 Opis v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5754: „Infrascripti sunt rei mortis olim sancte memorie domini patriarche Iohannis“. Druhý seznam obsahuje jména (resp. jméno) vrahů Augustina Brněnského. Dokument je nedatovaný; Bianchi ho vročil do roku 1394, což ovšem není z více důvodů možné. Jeho dikce naopak plně odráží změněnou politickou situaci z počátku roku 1412. 583 Téměř veškerá dosavadní historiografie tuto cividalskou tradici zcela opomíjí na úkor té negativní, jež vznikla v Udine a později zcela převážila, přestože již P. P A S C H I N I , Antonio Caetani, s. 152, pozn. 2, upozornil na zmíněný testament notáře Pietra. 584 K lidovým kultům ve středověku srov. André V A U C H E Z , La santità nel Medioevo, Bologna 1999, s. 95–107. 580

137

který kurii nikdy nezaplatil servicia, byl několikrát exkomunikován a na něhož přicházely ze strany Udine jen neustálé stížnosti. Kromě toho Jan byl zavražděn v rámci soukromé vendetty, a měl tedy hodně daleko k modelu biskupa-mučedníka usmrceného při obraně církve a jejích svobod, který reprezentoval sv. Thomas Becket z Canterbury († 1170).585 Tyto okolnosti, které se nám dnes jeví jako zásadní, však mohly tehdejším obyvatelům Cividale připadat jako nepodstatné. Lidové kulty měly většinou společné jedno – násilný konec osoby-světce, která se tak v očích lidu stala mučedníkem.586 To by snad mohl naznačovat i testament notáře Pietra, v němž je zdůrazněno, že patriarcha byl „hanebně zavražděn“ (nequiter interemptus).587 Na druhou stranu je nutno přiznat, že v našem případě máme k dispozici pouze dvě ojedinělá svědectví, která nejsou dostatečně reprezentativní, abychom na jejich základě mohli vyslovit zcela přesvědčivé závěry. Pro vytvoření kultu (byť neoficiálního) byla třeba nějaká duchovní autorita, jež by ho propagovala a převzala nad ním kontrolu, jako se to stalo v případě patriarchy Betranda de Saint-Geniès, který byl roku 1350 zabit v ozbrojené šarvátce. Ani Bertrand nebyl zprvu považován za světce. To se změnilo až po příchodu nového patriarchy Mikuláše Lucemburského, který inicioval Bertrandův kult v Udine a současně se drastickým způsobem vypořádal s jeho vrahy.588 Naopak v táboře svých nepřátel Bertrand platil za krutého a nemilosrdného vládce; hrabě z Gorice například považoval jeho násilný konec za Boží odplatu za krutosti páchané na venkovském obyvatelstvu.589 Bertrandův kult se sice podařilo udržet, zůstal však

Srov. A. T I L A T T I , Tra santità e oblio; blíže o zavraždění Thomase Becketa Ursula N I L G E N , The Manipulated Memory: Thomas Becket in Legend and Art, in: Memory & Oblivion. Proceedings of the XXIXth International Congress of the History of Art held in Amsterdam, 1–7 September 1996, edd. W. Reinink – J. Stumpel, Dordrecht 1999, s. 765–772; obecně o modelech biskupské svatosti Réginald G R É G O I R , Manuale di agiologia. Introduzione alla letteratura agiografica, Fabriano 1996 2 (= Bibliotheca Montisfani 12), s. 96–98, 262–269. 586 A. V A U C H E Z , La santità nel Medioevo, s. 96–101. 587 BCU, FJ, mss. 681, Notariorum, V, f. 14r. 588 Genezi Bertrandova kultu vynikajícím způsobem analyzoval A. T I L A T T I , Principe, vescovo, martire e patrono, s. 413–444; stručněji též I D E M , Tra santità e oblio. 589 Srov. jeho list otištěný v Documenti goriziani del secolo XIV, AT NS 15, 1890, č. 210, s. 448: „De modo mortis d.[omini] patriarche novit Altissimus quantum dolemus. Sed forsan Deus scit, eum mori permittere voluit propter crudelitates, quas eodem die personaliter equitando, ut notorium est, faciebat in combustionibus domorum, predis animalium, mortalitatibus sive interfectionibus et captionibus personarum pauperum innocenti585

138

omezen vesměs na prostředí Udine. Přes snahu o kanonizaci došlo nakonec „pouze“ k beatifikaci, a to až roku 1760. Ačkoli se to možná na první pohled nezdá, právě příklad patriarchy Bertanda de Saint-Geniès se jeví jako velmi ilustrativní pro pochopení (geneze) úcty k Janovi z Moravy. Mezi oběma zabitými preláty můžeme vidět řadu paralel. Ani jeden z nich rozhodně netvořil vzor „ideálního“ svatého biskupa. Oba byli naopak skutečnými knížaty své doby, kteří vládli své zemi železnou rukou bez jakýchkoli skrupulí. Pokud je například Janovi často (zřejmě neprávem) přisuzován podíl na zavraždění Federica di Savorgnano, rovněž Bertrand byl pravděpodobně zapleten do (nakonec neúspěšného) spiknutí, které mělo za cíl fyzicky zlikvidovat Filippa de Portis, jeho politického rivala z Cividale.590 Jako zásadní rozdíl se však jeví především to, že Bertrandův kult vznikl v dominantním Udine, zatímco „kult“ či spíše jen zbožná úcta k Janovi v tehdy již spíše provinčním Cividale byla odsouzena k zapomenutí. K tomu přistupovala další důležitá okolnost – Janovo tělo bylo pohřbeno tajně do cizího hrobu, tudíž nemohlo být zdrojem žádných zázraků, které byly pro rozšíření kultu zásadní. Nemohl snad také tento důvod stát za počátečním úsilím cividalské kapituly získat pro sebe Janovy ostatky? Právě ta mohla mít zájem na vytvoření „vlastního“ kultu, obdobného tomu Bertrandovu v Udine, který by zvýšil její prestiž. K vydání Janova těla však nikdy nedošlo. Kromě toho – a to je třeba zdůraznit – Jan postrádal jakoukoli významnou církevní autoritu, jež by položila základy k vytvoření organizovaného (byť třeba neoficiálního) kultu, jako tomu bylo v případě Bertranda. Nikdo tedy nesepsal legendu o jeho smrti, ani neinicioval kanonizační řízení (které by bylo nicméně tak jako tak odsouzeno k neúspěchu). Takovou podporu nebylo možno čekat ani od nového patriarchy Antonia Caetaniho (1395–1402), jenž se snažil za každou cenu nevyvolat v zemi další konflikt,591 ani od papeže. To je mimo jiné vidět z postoje obou vůči Tristanovi di Savorgnano. Ten měl být vzhledem k tomu, že se opovážil um ruralium virorum, quod crudeliter cum brutis animalibus, ligatis manibus, tamquam latrones, captivos ducebat, quorum preces forsan Altissimus exaudivit“ (14. června 1350). 590 Okolnosti nověji popsal Giordano B R U N E T T I N , Bertrando di Saint-Geniès patriarca di Aquileia (1334–1350), Spoleto 2004, s. 581–583; že za spiknutím stál právě patriarcha tvrdí E. S C A R T O N , L’Amministrazione civica nel Trecento, s. 319–320. 591 Srov. alespoň stručně D. G I R G E N S O H N , Caetani Antonio, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti, I/1, s. 182–189.

139

vztáhnout ruku na hlavu aquilejské církve, podle platných provinciálních statut spolu se svými potomky navždy zbaven všech důstojností, lén a majetku, nad diecézí měl být vyhlášen interdikt, přičemž kdokoli by se mu rozhodl poskytnout pomoc, měl ipso facto podléhat exkomunikaci. Po zvolení nového patriarchy se navíc měla sejít synoda, která by žádala spravedlnost jak u papeže, tak u císaře.592 K ničemu takovému ovšem nedošlo a Tristano se i nadále těšil v Udine mimořádnému postavení.593 Přesto však Tristano vzhledem k závažnosti spáchanému deliktu automaticky podléhal exkomunikaci. Již od počátku roku 1395 se proto Udinští za pomoci místní kapituly pokoušeli intervenovat u papeže za její sejmutí.594 Tristano později – snad na radu patriarchy – vykonal kajícnou pouť do Svaté země ve společnosti rakouského vévody595 a jubilejního roku 1400 nakonec obdržel spolu s ostatními viníky papežskou absoluci spolu se závazkem vykonat rozličné formy pokání (mimo jiné měl zřídit kapli v aquilejské bazilice za spásu Janovy duše),596 které pak bylo roku 1426 zmírněno v důsledku Tristanovy nemoci a pokročilého stáří.597 Také lucemburská dynastie, zaneprázdněná a oslabená vnitřním konfliktem, se stavěla k zavraždění svého příbuzného v Itálii naprosto netečně. Přestože v patriarchátu panovaly obavy z odvety Janových příbuzných,598 k žádné intervenci či zásahu nedošlo. Jeden z pozdějších kronikářů dokonce s překvapením poznamenal, že za smrt Jana „nebyla nikdy vykonána vendetta“.599 Skutečně se zdá, že Lucemburkové v tomto Text provinciálních statut z roku 1339 je otištěn v Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, XXV, s. 1112. 593 Patriarcha mu dokonce udělil investituru všech jeho statků, ačkoli se Tristano nacházel ve stavu exkomunikace. Srov. P. P A S C H I N I , Il patriarca Antonio Caetani, s. 169. 594 Annali del Friuli, VI, s. 108 (25. února 1395). 595 P. S. L E I C H T , La giovinezza di Tristano, s. 33–35. 596 Opis absoluční buly Bonifáce IX. v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LXI, č. 6020 (1. srpna 1400). 597 Originál uložen v Biblioteca del Museo Correr di Venezia, mss. Cicogna 3428, č. 16; regest: I Savorgnan e la Patria del Friuli, č. 89, s. 90 (8. srpna 1426). Za zaslání fotokopie listiny jsem zavázán Dr. Pierovi Lucchimu z muzea Correr. 598 O tom svědčí mimo jiné list humanisty Piera Paola Vergeria († 1444) pro Michele Rabattu sepsaný nedlouho po Janově smrti – Epistolario di Pier Paolo Vergerio, ed. L. Smith, FSI Ep LXXIV, Roma 1934, č. 44, s. 97–101, zde s. 101: „Imminet praeterea non usquequaque aspernenda res, metus Germanorum, ex qua natione editus patrie preses occisus est. Iuncti illi erant summi principes sanguine atque arctissima necessitudine, quos optare vindictam verisimillimum michi videtur…“. 599 Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „…Tristanus […] fecit occidere ipsum dominum patriarcham in castro ante portam, et omnia ejus bona depraedata fuerunt; et de hoc numquam fuit facta vindicta“. Druhý rukopis téže kroniky však udá592

140

směru zpočátku nevyvinuli naprosto žádnou snahu. Již brzy po atentátu intervenoval u papeže král Václav, aby byl na nově uprázdněný aquilejský stolec dosazen řezenský biskup; Jan je zde zmíněn jako „ctihodný“, ale nic víc.600 Jediné úsilí, které byli později Lucemburkové ochotni vyvinout, mělo vést k jejich finančnímu obohacení. Roku 1396 Jošt a Zikmund zaslali své listy do Cividale, kde požadovali jakousi listinu, podle níž měl Francesco Carrara dlužit jejich bratru „šťastné paměti“ (felicis memorie) patriarchovi Janovi 30 000 zlatých a která měla nyní náležet Joštovi.601 Nepochybně se jednalo o dřívější pakt, který zavazoval Carraru k odstoupení měst Feltre a Belluno nebo vyplacení 30 000 zlatých výměnou za Janovu pomoc při dobytí Padovy v roce 1390.602 Carrara ovšem podmínky smlouvy nikdy nedodržel. Podle textu listiny ji mohla uplatnit i jiná osoba (výslovně je zmíněn právě Jošt), která by ji držela v souladu s Janovou vůlí, a oba Lucemburkové proto vynaložili poměrně značné úsilí s cílem dokument získat a s jeho pomocí pak požadovat příslušnou částku. Jošt za tím účelem vyslal do Cividale Dětřicha, probošta u San Pietro in Carnia,603 tudíž je pravděpodobné, že listinu skutečně získal, ovšem o tom jestli od Carrary nakonec obdržel dlužnou částku, lze vcelku pochybovat. Zřejmě až v roce 1412 nařídil Zikmund v návaznosti na své vojenské akce v patriarchátu a perzekuci svých odpůrců najít a potrestat pachatele vraždy Jana z Moravy a Augustina Brněnského. O tom ostatně svědčí již výše zmíněný seznam pachatelů sestavený někdy v této době.604 Ještě na jaře roku 1413 pověřil furlanský parlament tímto úkolem několik zástupců

losti podává trochu jinak – Chronicum tertium Patriarcharum Aquilejensium, MEA, appendix, č. IV, s. 15: „…et omnia bona ipsius d.[omini] patriarchae fuerunt posita ad saccomannum, et sic vindicta facta fuit de morte ipsius d.[omini] Federici Savorgnani“. 600 Přímluvný list se dochoval ve formulářové podobě a byl vydán v Über Formelbücher, II, č. 50, s. 58–59, odtud přetištěn v CDM XII, č. 292, s. 270: „…ex morte quondam venerabilis Johannis patriarchae Aquilegiensis vacantis…“ (nedatováno). 601 Oba listy jsou uloženy v BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 43/2 (14. března 1396); č. 62 (21. března [1396]). 602 BCB, ms. 495, Documenti trascritti, č. 455 (22. května 1390). 603 Annali del Friuli, VI, s. 117 (8. února 1396). Dětřich, jenž byl tehdy pražským kanovníkem, získal proboštství San Pietro in Carnia na přímluvu Jana z Moravy. Srov. MVB V, č. 198, s. 127–128 (9. listopadu 1389). Obecně k této kapitule srov. F. D E V I T T , Vita della chiesa nel tardo Medioevo, in: Storia della società friulana. Il Medioevo, ed. P. Cammarosano, Udine 1988, s. 157–267, zde s. 181–182. 604 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5754.

141

místní šlechty a měst, avšak o jejich další činnosti v tomto směru již nejsme informováni.605 Z předchozí analýzy tedy vyplynulo několik skutečností. Předně je třeba poznamenat, že paměť na Jana z Moravy nebyla od počátku jednoznačně negativní. Nelze však příliš hovořit o kolektivní „zemské“ paměti; místo toho se postupně vytvořily v zásadě dvě hlavní tradice, které byly naprosto protichůdné. Na jedné straně zde byla udinská tradice, živená Savorgnany a jejich straníky, kteří patriarchu viděli pouze jako krutého tyrana, jenž byl nakonec po zásluze zavražděn. Tento obraz v městské paměti přetrval a kolem roku 1600 byl znovu vzkříšen k životu v podobě pozoruhodného nápisu, který nechal v nově vybudované patriarchální rezidenci umístit patriarcha Francesco Barbaro. Mimo to ovšem existovala zcela odlišná tradice v prostředí Cividale, kde se patriarcha těšil značné úctě jak mezi církevními institucemi, které na něho pamatovaly při zádušních bohoslužbách za jeho spásu, tak mezi laiky. Vzhledem k tomu, že Jan je v pramenech dvakrát označen jako patriarcha sancte memorie (1405, 1412), lze předpokládat, že se v některých kruzích dokonce těšil pověsti světce. Podmínky pro vytvoření organizovaného kultu – k čemuž ostatně docházelo pouze zřídkakdy – však byly v Janově případě mimořádně nepříznivé.606 Lze proto předpokládat, že povědomí o patriarchovi Janovi „svaté paměti“ zmizelo spolu s posledním z jeho pamětníků.607 Hranice mezi „svatostí a zapomněním“608 byla velmi tenká.

Parlamento friulano, I/2, č. 481, s. 440–441: „Deputati per generale coloquium patrie Foriiulii ad inveniendos illos, qui interfecerunt d.[ominum] Iohannem olim patriarcham, d.[ominum] episcopum Concordiensem et rebelles Sacro Imperio, d.[omini] patriarche et Aquilegensi ecclesie de mandato invictissimi principis ed d.[omini] nostri d.[omini] Sixmundi Romanorum et Ungarie regis“ (27. dubna 1413). 606 G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 575, poznamenal, že „…la mala reputazione del prelato tedesco di Moravia impedì la creazione di un culto, come in numerosi altri casi di assassinio di vescovi era successo“. Naopak A. T I L A T T I , Tra santità e oblio, nejnověji ukázal, že vytvoření kultu svatosti bylo pouze výjimečnou záležitostí, podmíněnou řadou faktorů, které ovšem v případě Jana zcela chyběly. 607 O tom, že povědomí o Janově „svatosti“ nepřetrvalo, ukazuje mimo jiné žaltář z prostředí cividalské kapituly z 16. století, kde je Jan zmíněn pouze s obvyklým přívlastkem „reverendissimus“ – I codici della Biblioteca capitolare, č. 73, s. 255. 608 Jedná se o parafrázi titulu studie A. T I L A T T I , Tra santità e oblio. 605

142

Jan z Moravy v písemné tradici Pokusili jsme se tedy na základě některých soudobých svědectví poodhalit, jak Jana z Moravy vnímali jeho současníci. Ponechali jsme však stranou důležitý prostředek pro uchování paměti, totiž kroniky a písemnou tradici obecně. Závěry, které jsme doposud vyslovili, platí pro Janovy současníky, kteří ho znali, případně pro následující generaci, která o něm ještě mohla mít informace tak říkajíc „z první ruky“. Lidská paměť je ovšem chatrná a nelze předpokládat, že by se uchovala nebýt písemných pramenů, především těch narativních. Právě kroniky se důležitým způsobem podílely na vytvoření obrazu patriarchy Jana a byly prvotním pramenem pro pozdější dějepisectví. Bude proto užitečné pokusit se zmapovat, jak se tato písemná tradice vyvíjela. Není nutné zde rezebírat narativní prameny z českých zemí, které nám o Janovi z Moravy neříkají téměř nic. Vzhledem k poznámce Beneše Krabice z Weitmile byl Jan především levobočkem, jehož početí vyvrátilo nařčení jeho otce Jana Jindřicha z neplodnosti a který se později stal vyšehradským proboštem.609 Několik desetiletí po Janově smrti pak neznámý kompilátor z okruhu olomoucké kapituly vložil do svého díla Granum catalogi praesulum Moraviae zmínku o jeho násilném obsazení olomouckého biskupství a jeho statků, čímž na Janovi navíc ulpěla pověst uzurpátora.610 Prizmatem těchto dvou nesourodých zpráv byl pak Jan z Moravy vnímán i v následujících staletích. Počínaje Tomášem Pešinou z Čechorodu (?)611 se

Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 491: „Interim eciam [Jan Jindřich] ex quadam libera genuit filium, postea prepositum Wissegradensem factum, cui nomen Iohannes, et sic vicium impotencie sibi falso ascriptum expurgavit“. 610 Granum catalogi praesulum Moraviae, AfÖG 78, 1892, s. 91: „Post cuius mortem [tj. Petra Jelita – O. S.] Jodocus et Procopius marchiones Moravie dominum Johannem, germanum ipsorum tunc episcopum Luthomislensem, manu violenta ad ecclesiam Olomucensem intruserunt et bona ecclesie occupaverunt, demum tamen per Urbanum papam VI. ad patriarchalem ecclesiam Aquilegiensem est translatus…“. Srov. též Pavel K R A F L , Olomoucké panoptikum. Obraz moravských biskupů v Granum catalogi praesulum Moraviae, SPPFMU – řada společenských věd 26/2, 2012, s. 45–50, zde s. 46. 611 Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae et ex ijs enatae crebrae et funestae rerum mutationes, dirae calamitates, incendia, clades, agrorum depopulationes, urbium vastitates, aedium sacrarum et prophanarum ruinae, arcium et oppidorum eversiones, pagorum cineres, populorum excidia, et alia id genus mala, quae Moravia hactenus passa fuit: Destripta a Thoma Joanne Pessina de Czechorod, Pragae 1677, s. 48: „…tertio filio Joanne-Sobeslao sacris ordinibus initiato; quem primo Litomyslensem, deinde Olomucensem episcopum fuisse creatum, postea et ad 609

143

navíc v historiografii usídlil mýtus o nástupu Janova legitimního bratra markraběte Jana Soběslava do duchovního stavu, čímž byl Jan mimoděk odsunut do pozice nepříliš významného levobočka-probošta, který měl zemřít krátce po roce 1380. Skutečně, Janova domovina, v níž strávil většinu svého života, se k němu zachovala spíše macešsky. Jak to však bylo s nepoměrně bohatší kronikářskou tradicí v aquilejském patriarchátu, resp. Furlansku? Nejvýznamějším dílem, které popisuje počátky Janovy vlády, byla kronika jeho současníka Giovanni Ailiniho († 1393).612 Právě k jeho spisu se opakovaně vracely následující generace kronikářů a historiků. Giovanni byl notářem v Maniagu a byl úzce spjat s místní šlechtou, která se počítala mezi spojence Udine. Už z tohoto prostého faktu můžeme vyvodit, že jeho postoj k patriarchovi Janovi nemohl být příliš pozitivní. Ve svém díle nejprve popisuje radost, která propukla v Udine po Janově jmenování, zmiňuje se o četných poselstvech vysílaných na Moravu a popisuje aktivity maršálka Mikuláše v patriarchátu. Následuje Janův příchod do Furlanska, jeho reformy, které Ailini odsuzuje, a počátek konfliktu s Udine a především Federicem di Savorgnano. Právě spor mezi patriarchou a Federicem tvoří hlavní linii celého výkladu. Je zcela evidentní, že Ailini stál na Federicově straně, přesto však v jeho textu nenalezneme přímé invektivy na Janův účet. Vzhledem k tomu, že kronika vznikala za Janovy vlády, mohla zde snad sehrát roli jistá „autocenzura“ ze strany autora. Zřejmě proto si kronikář vypomohl klasickým topoi „špatných rádců“, když líčí, jak patriarcha „špatně informován“ vystupoval proti Udine a Federicovi.613 Značný prostor je též věnován Janovým represivním akcím proti Savorgnanovým stoupencům. Vyvrcholením celého vyprávění je pak zavraždění Federica di Savorgnano, které Ailini vsadil bez nadsázky do téměř hagiografického rámce. Celá scéna je situována do kostela, kde Federico dlel na modlitbách, když ho přišel varovat jeden z jeho služebníků, že přicházejí familiáři patriarchy s úmyslem připravit ho o život. Ten mu však odvětil: „Nemám pochybAquilegiensis patriarchatus apicem evectum legimus“. Dále srov. O. S C H M I D T , Jan z Moravy, s. 25–41, případně zde Exkurz I. 612 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1191–1220, zde s. 1215–1220. Srov. M. Z A B B I A , Giovanni di Ailino da Maniago, s. 410–415. 613 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1217: „Dominus patriarcha male informatus contra Utinenses, et specialiter contra dominum Federicum de Savorgnano, partem Civitatensium [tj. Cividale – O. S.] cepit“.

144

nosti o služebnictvu mého pána“. Poté nařídil otevřít bránu, pokřižoval se svěcenou vodou a vykročil pokorně vstříc vrahům očekávaje svůj osud.614 Líčení má tedy nezaměnitelný punc martyria. Je zajímavé, že Ailini nikde výslovně neuvádí, že by Jan byl objednavatelem vraždy a místo toho obviňuje některé jeho familiáře a důležitou roli přisuzuje Federicově nevlastní matce Elisabettě, která byla hned další den spolu s dalšími zabita „kvůli smrti pana Federica“.615 Je ovšem možné, že zde opět zafungovala kronikářova opatrnost. Jan z Moravy tedy v líčení Giovanni Ailiniho vystupuje veskrze negativně – ačkoli zde ještě nanejdeme přímou kritiku, vnímavý čtenář si ji mezi řádky celkem snadno domyslí. Patriarcha Jan se dále objevuje ve dvou soudobých kronikách sepsaných mimo území patriarchátu. Ty měly na pozdější kronikářskou tradici spíše minimální vliv, takže se můžeme omezit jen na několik poznámek. První z nich je kronika sepsaná rodinou Gatari, která popisuje činy padovské dynastie Carrarů, kde se Jan objevuje pouze krátce a účinkuje zde jako (snad trochu chamtivý) spojenec Francesca Novella při dobytí Padovy v létě roku 1390.616 Zajímavější je záznam, který do svého díla k 13. říjnu 1394 vložil bellunský kanovník Clemente Miari († 1414).617 Toho zaujalo, že Tristano di Savorgnano vnikl se čtyřmi dalšími muži do udinského hradu, kde zabil patriarchu Jana, který měl tři roky předtím nechat zavraždit jeho otce Federica. Událost tedy chápe jako přirozenou vendettu. Pozastavuje se také nad tím, že atentát na hlavu aquilejského patriarchátu nevyvolal žád-

Ibidem, s. 1219: „…unus custos portae ipsius domini Federici, nomine Paulus, illico videns istos sic venire, festinanter ivit ad ipsum dominum suum et clausit ostium cappellae, dicens: ,Domine, velociter veniunt versus vos, familiares domini patriarchae. Dubito, quod non veniant in nocumento vestre personae‘. Cui dominus Federicus respondens, dixit: ‚Aperi ostium. Non dubito familiam domini mei‘. Et confestim aperuit ostium. Aperto ostio isti applicuerunt prope ostium, et dominus Federicus erigens se, dicto evangelio sancti Johannis, ad aquam sanctam, quae est in medio ecclesiae, se signavit. […] Et quum dominus Federicus eos vidit, non dubitans, eos ipsum laedere velle, obviam eis immo fuit, et elevans caputium, eos humiliter suscepit. Ipsi autem evaginatis gladiis ipsum inter templum et altare crudeliter et proditorie ibi mortuum permiserunt“. 615 Ibidem, s. 1220: „Et ceperunt Christophorum Misulini, et Platusium, ac ipsam dominam Elisabetham, et ipsi in furore populi, et super ipsa platea Utini in instanti crudeliter sunt jugulati ob mortem ipsius domini Federici“. 616 Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, RIS NS XVII/1a, s. 398–400, 404. 617 K Miarimu a jeho kronice srov. John L A W , A clerical chronicler of c. 1400: Clemente Miari of Belluno, Renaissance Studies 2/2, 1988, s. 173–184. 614

145

né pozdvižení.618 Miari nám tak bezděky poodhaluje, jaké představy o patriarchovi Janovi panovaly v soudobém Bellunu, resp. tamější biskupské kapitule. Vraťme se však zpět do patriarchátu. Nedlouho po Janově smrti byla sepsána jedna z anonymních kronik dovedená do roku 1412.619 Neznámý autor se zjevně nechal inspirovat Ailiniho kronikou, od jehož výkladu se příliš neodchyluje. Naprostou většinu místa věnovaného vládě Jana z Moravy tvoří období do zavraždění Federica di Savorgnano – tedy stejně jako u Ailiniho – přičemž následujících pět let Janova patriarchátu je zaplněno pouze několika (chronologicky zmatenými) poznámkami. Přesto se však nejedná o pouhý bezcenný výtah ze starší předlohy: autor například jako jediný soudobý kronikář zmiňuje Janův nemanželský původ.620 Také zde tvoří hlavní motiv konflikt mezi patriarchou a Savorgnany. Kronikář přisuzuje Janovy kroky proti nim především svodům Elisabetty, kterou navíc pokládá za jeho příbuznou. Ani on netvrdí, že by patriarcha byl zapleten do vraždy Federica di Savorgnano a z deliktu obviňuje blíže nespecifikované „Federicovy nepřátele“.621 Naopak písař, jenž krátce po jejím vzniku kroniku opisoval, připsal do rukopisu marginální poznámku, v níž výslovně píše, že patriarcha byl nevinný v souvislosti s Federicovou vraždou.622 Přestože i v tomto případě postrádáme přímé hodnocení, patriarcha Jan zde vystupuje v poněkud příznivějším světle, což by samo o sobě mohlo naznačovat, že text zřejmě nebyl vytvořen v Udine.623

BSV, ms. 627, Chronicon Bellunense, f. 14v: „Eodem anno [tj. 1394 – O. S.] die Martis XIIIo Octobris nobilis vir dominus Tristanus de Savorgnano de Utino Acquilegense natus quondam domini Frederici de Savorgnano cum societate IIII hominum ingressus est castrum terre Utini Foriiulii. Et interfecit reverendum in Christo patrem dominum Iohannem patriarcham Acquilegensem, qui olim fecerit occidi prefatum dominum Fredericum iam tribus annis elapsis. Et hec facta sunt in palacio dicti castri. Et tamen nullus forensis vel civis propter hoc motus est“. 619 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 15–19. 620 Ibidem, s. 16: „…Johannem de Moravia, fratrem marchionis, et fratrem regis Bohemiae; non tamen legitimum, sed spurium“. 621 Ibidem, s. 16: „Scientes autem inimicis ejus, quod [Federico] esset in terra Utini; consilium inierunt, ut morti traderent eum…“. Poté nicméně uvádí Federicovy vrahy, mezi nimiž byli patriarchovi dvořané. 622 UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 38r: „Nota, quod patriarcha Iohannes fuit innocens mortis domini Fredericii“. 623 Udinskou provenienci předpokládá C. W. P R E V I T É - O R T O N , A Manuscript, s. 274; I D E M , Un manoscritto, s. 95. Pro definitivní závěry by nicméně bylo třeba provést důkladnou vnitřní kritiku textu, která dosud podniknuta nebyla. 618

146

Tím jsme vyčerpali všechny narativní prameny, které byly sepsány buď ještě za Janova života, případně krátce po jeho smrti.624 Další anonymní kronika aquilejských patriarchů, dovedená zhruba do poloviny 15. století, obsahuje také stručný životopis Jana z Moravy. Neznámý kronikář ho popisuje jako „člověka strašného, velice rozmařilého a poživačného“.625 Janova vláda je zde vylíčena v těch nejtemnějších barvách, jako nepřetržitý sled vendetty: patriarcha měl nejprve nechat zabít Federica di Savorgnano, načež byla zavražděna Elisabetta se dvěma dalšími měšťany a nakonec i samotný patriarcha. I zde se tedy setkáváme s udinskou tradicí, kde byl Jan chápán jako krutý tyran, jenž byl nakonec po právu odstraněn. Nesmíme se však omezovat pouze na to, co kronikáři o patriarchovi Janovi napsali, ale zohlednit rovněž případy, kdy tak neučinili. V tomto kontextu je zajímavé, že se o Janovi z Moravy vůbec nezmiňuje kronika ze Spilimberga dovedená téměř do konce 15. století. Jediný údaj, který byl v tomto období hoden zaznamenání, se týkal velkého požáru z roku 1390, při kterém shořela většina městečka.626 Kronika si většinou všímá hlavně událostí souvisejících s místní šlechtou, která patřila k Janovým spojencům,627 a je proto poněkud překvapivé, že o něm v kronice není ani zmínka. Možná zde však sehrály roli jiné okolnosti, které již dnes nejsme schopni odhalit. Přejděme nyní od středověkých skriptorií k renesanční produkci. První syntézu dějin Furlanska zpracoval Giovanni Candido z Udine († 1528).628 Prameny pro své dílo hledal ve starších kronikách a archivech, přesto se však dopustil řady omylů a chyb. Jan z Moravy v jeho vyprávění působí pouze jako rozhazovačný prelát, který prohýřil většinu svého i veřejného Pokud pomineme anály kláštera Moggio, kde se nachází pouze stručná zmínka o Janově příchodu do patriarchátu v září roku 1388 – BNM, cod. lat. XIV, 134 (= 4285), f. 178v: „MCCCLXXXVIII Idibus Septembris [tj. 13. září – O. S.] Iohannes marchio de Moravia patriarcha introivit Forumiulii, et transivit per istud Canale“. 625 Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „Fuit hic vir horribilis, et multa consumens ac devorans…“. 626 Chronicon Spilimbergense, s. 14: „Anno Domini MCCCXC. Totum oppidum Spegnimbergi usque ad portas arcis ingenti flamma occupatum, omnes fere domos et edificia in cinere versa conspexit, pauculis dumtaxat intactis“. 627 Václav ze Spilimberga působil mimo jiné jako jeden z Janových vyslanců v Benátkách – BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5566 (7. listopadu 1390). 628 Původně vyšlo latinsky jako Commentariorum Aquileiensium libri octo ab ultimis temporibus usque ad inducias quinquennales a. C. 1517, Venetiis, 1521 (toto vydání jsem však neměl k dispozici), a později také v italském překladu jako Commentarii di Giovan Candido givreconsvlto dei fatti d’Aquileia, Venetia 1544. Blíže srov. L. C A R G N E L U T T I , Candido Giovanni, storico, in: Nuovo Liruti, II/1, s. 609–612. 624

147

bohatství a porušoval stará ustanovení a privilegia, načež byl vyhnán z Udine.629 Jeho současníkem a prvním skutečným humanistou byl notář Antonio Belloni z Udine († 1554), jenž sepsal latinské dějiny aquilejských patriarchů.630 Za vzor mu zjevně posloužila Ailiniho kronika, znal ovšem také další anonymní aquilejskou kroniku z poloviny 15. století. Belloni se vlastně omezuje jen na líčení konfliktu mezi Janem a Federicem di Savorgnano, načež rovnou přechází k Janově vraždě, kterou měl Tristano spáchat, „aby nezůstala nepotrestána smrt jeho otce“. Své líčení pak uzavírá slovy: „A tak prelát, který vraždou zhřešil, nemohl uniknout tomu, aby sám nebyl zavražděn“.631 Také Jacopo Valvasone di Maniago († post 1566), rovněž z Udine, se pokusil (tentokrát již italsky) zpracovat životy aquilejských patriarchů.632 Na rozdíl od svých předchůdců založil své dílo na poměrně solidní pramenné základně: zjevně znal Ailiniho kroniku, obě anonymní patriarchální kroniky, Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia a rovněž další listiny a písemnosti z udinského archivu. Jan zde vystupuje jako jednoznačně negativní postava, jako krutý a rozmařilý tyran, jenž „utlačoval dobré a velebil zločince“ a který „spotřeboval veřejné příjmy pro uspokojení svých choutek, především na vydržování zástupů psů, ptáků a spousty šašků a bláznů“.633 Všechna tři předchozí díla tedy zřetelně prostupuje negativní udinská tradice. Na zcela odlišných základech vystavěl svůj spisek Patriarcato aquileiense di Giovanni di Moravia cividalský notář a kancléř Marcantonio Nicoletti

Commentarii di Giovan Candido, f. 80v–81v. Tuto pasáž pak v úplnosti ocitoval Ferdinando Ughelli v Italia sacra, V, s. 116–117. 630 Liber de Vitis et Gestis, RIS XVI, s. 63. Blíže k Bellonimu životu a dílu srov. Roberto N O R B E D O , Belloni Antonio, notaio, umanista, in: Nuovo Liruti, II/1, s. 439–445. 631 Liber de Vitis et Gestis, RIS XVI, s. 63: „Tristanus patriarcham, qui reus tanti criminis habebatur, simul atque Utinum reversus fuit, ne parentis mors maneret inulta […] Ita praesul, qui in caedem peccasset, nequivit effugere, quin caesus sit“. 632 Dva pozdější opisy z 18. století jsou uloženy v Archivio di Stato di Udine, Manoscritti e documenti vari, Manoscritti di Iacopo Valvasone di Maniago. Částečně otištěno jako Successi della Patria del Friuli sotto i Patriarchi d’Aquileia dal 1332 al 1402 di Jacopo Valvasone di Maniago, ed. N. Brandis, Milano 1857. Srov. Luca S I M O N E T T O , Valvasone di Maniago Iacopo, storico, in: Nuovo Liruti, II/3, s. 2569–2573. 633 Successi della Patria del Friuli, s. 41: „…trovò più volte occasione di opprimere i buoni, et esaltare i scellerati, et avendo in poco tempo consumate l’entrate pubbliche in compiacere i suoi appettiti, massimamente in sostenere eserciti di cani, uccelli con assai buffoni e pazzi…“. 629

148

(† 1596).634 Jeho dílo je značně problematické; na jedné straně se mu přiznává píle, s níž shromáždil řadu (mnohdy dnes nedochovaných) pramenů především z cividalského archivu, na druhé straně je mu vytýkána naivita při jejich interpretaci a množství chyb. Navíc vzhledem k absenci citací je obtížné odlišit, co Nicoletti skutečně převzal z pramenů, a co si jednoduše vymyslel, případně co přejal z legendistické tradice. Vzhledem k okruhu pramenů převážně cividalské provencience, vystupuje Jan z Moravy v jeho díle ve zcela odlišném světle. Nicoletti ho nazývá „knížetem nejušlechtilejší krve“ a „milovníkem míru“ a oceňuje jeho prvotní úsilí o uklidnění situace v zemi zmítané válkou.635 Nezmiňuje se o tom, že by Jan měl něco společného s Federicovou vraždou a naopak ho líčí vesměs jako spravedlivého vládce, který nicméně neústupně trval na svých právech. To tedy opět ukazuje na pozitivní stopu, kterou patriarcha zanechal v cividalské paměti. Přesto však z jiného Nicolettiho díla vyplývá, že dobu Jana z Moravy vnímal jako období chaosu, nepřetržitých válek a pohrom, které by měly být „spíše oplakávány než připomínány“.636 Zajímavý případ představuje Fabio Quintiliano Ermacora († 1610),637 první historik Karnie působící v Tolmezzu. Právě tamější městský archiv se mu stal východiskem pro jeho dílo De antiquitatibus Carneae.638 Jan je zde charakterizován jako laskavý panovník, jenž městu udělil významné privilegium, nový erb „a učinil ve městě mnohé další slavné skutky“.639 Spis je doveden pouze do roku 1392 a neobsahuje tedy celou Janovu vládu. Špatně čitelný pozdější opis je uložen v BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 1r–11r; na základě jiného rukopisu spisek otiskl Francesco di Manzano v Annali del Friuli, VI, s. 19–24, 34–42, 57–59, 67–69, 79. Srov. též L. C A R G N E L U T T I , Nicoletti Marcantonio, storico, in: Nuovo Liruti, II/3, s. 1827–1830. 635 BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 1r: „…principe di nobilissimo sangue. Costui geloso della pace…“; v Annali del Friuli, VI, s. 19, jako „amante della pace“. 636 Seguito degli Estratti degli Annali di Cividale del Friuli dal 1384 al 1419, ed. F. Beretta, Udine 1864, s. 12: „…le guerre continue, e gravi tra il patriarca e cittadini di Cividale da una e tra gli Udinesi e collegati dall’altra, per le quali occorsero à questa città e patria accidenti tanto calamitosi, che sono piuttosto da esse lacrimati, che commemorati“. 637 O něm srov. Ermes D O R I G O , Ermacora Fabio Quintiliano, storico, in: Nuovo Liruti, II/2, s. 1026–1030. 638 To dlouho leželo pouze v rukopisech. Teprve v lednu roku 2014 vyšel kompletní latinský text spolu s italským překladem; ten jsem však neměl k dispozici. Příslušnou část věnovanou Janovi z Moravy nicméně opsal již Bianchi v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5351. 639 Ibidem: „…multaque alia preclara gesta in communitatem exercuit…“. Jednalo se o privilegium, jehož opis se nachází v MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 81 (9. srpna 1392). K souvislostem srov. výše v textu a také P. P A S C H I N I , Notizie storiche della Carnia, s. 91–92. 634

149

Ermacora vehementně brání patriarchu proti nařčení z účasti na atentátu na Federica di Savorgnano a jako důkaz uvádí již dříve zmiňovaný list Udinských odeslaný do Tolmezza bezprostředně po vraždě.640 Máme zde tedy co dočinění s další odlišnou tradicí, jež se uchovala v Tolmezzu na severu patriarchátu, které na Jana vzpomínalo jako na dobrosrdečného vladaře, který městu během svého zdejšího pobytu udělil významné výsady. Odlišně Jana z Moravy pojednal Girolamo Sini († 1602) ve svých dějinách San Daniele.641 K účasti patriarchy na vraždě Federica di Savorgnano se staví spíše opatrně a kromě toho zmiňuje vzpouru San Danielských proti němu. Rovněž však ví o Janově privilegiu, kterým udělil městu právo trhu, které však „bylo zrušeno kvůli nedbalosti obyvatel, kteří toto povolení nebrali v úvahu“.642 Sini se navíc zdržel jakéhokoli hodnocení, takže obraz patriarchy Jana zde není jednoznačný. Jedním z nejvýraznějších historiků furlanského Seicenta byl Gian Francesco Palladio degli Olivi z Udine († 1669).643 Jeho obsáhlé „Dějiny furlanské provincie“ byly citovány ještě ve 20. století, přestože byly zatíženy řadou omylů.644 Je těžké rozlišit, do jaké míry Palladio vycházel z původních pramenů a co naopak pouze převzal z mladších spisů; zdá se však, že znal Ailiniho kroniku, Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia a rovněž další listiny a písemnosti. Inspiroval se však také Janovým portrétem v patriarchálním paláci v Udine, jehož nápis do svého díla doslovně přepsal. Nepřekvapí nás proto, že viděl patriarchu Jana jako velice negativní postavu, jako krutého a rozhazovačného tyrana, přičemž zde vesměs opakuje hodnocení, které již dříve vyslovil Jacopo Valvasone. Janovo zavraždění pak chápal jako spravedlivý konec těch, kteří budují svou moc na

List je v textu inzerován. Odtud ho otiskl P. T R E M O L I , Il „De Antiqvitatibvs Carnae“, s. 81–82, pozn. 6; další opis v BNM, cod. lat. XIV, 135 (= 4286), f. 252r–v (17. února 1389). K souvislostem srov. výše v textu. 641 Cronaca della magnifica comunità di San Daniele del Friuli di Girolamo Sini esposta e corredata di note per Giuseppe Barbaro, Venezia 1865. Srov. Giorgio F E R I G O , Sini Girolamo, rettore di scuola, in: Nuovo Liruti, II/3, s. 2349–2353. 642 Cronaca della Magnifica Comunità, s. 20: „Questo mercato però ebbe a cessare in appresso per incuria degli abitanti, che non tennero conto di quella concessione“. Opis listiny v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LI, č. 5655 (2. října 1392). 643 Srov. L. C A R G N E L U T T I , Palladio degli Olivi Gian Francesco, storico, in: Nuovo Liruti, II/3, s. 1903–1905. 644 Historie della provincia del Friuli. Na Palladia často odkazuje např. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 223–320. 640

150

násilí a útlaku poddaných.645 Vzhledem k Palladiovu vlivnému dílu se tedy negativní obraz Jana z Moravy, jenž dominoval udinské paměti, dostal do širšího povědomí. Počínaje stoletím následujícím se zrodila nová generace vzdělanců, kteří se již nespokojili s pouhým nekritickým přejímáním informací od starších autorit a sami se pustili do důkladného studia pramenů, díky čemuž se jim podařilo vyvrátit řadu zažitých omylů a mýtů, které ovládaly tehdejší dějepisectví. Byl jím především erudovaný dominikán a teolog Bernardo Maria de Rubeis († 1775), jenž ve svém monumentálním a dodnes užitečném díle otiskl řadu pramenů: mimo jiné papežskou jmenovací bulu pro Jana z Moravy a řadu kronik z furlanských archivů a knihoven. Přímého hodnocení patriarchy Jana se však zdržel.646 Dále musí být zmíněn jeho současník Gian Giuseppe Liruti († 1780). Také on se stal pilným sběratelem pramenů a autorem (mimo jiné) několikasvazkového pojednání o dějinách Furlanska.647 V souvislosti s naší problematikou musíme upozornit především na jeho objev v udinském archivu, kde nalezl jakousi listinu, podle které měl patriarcha Jan tři dny po atentátu na Federica di Savorgnano odsoudit jeho vrahy k vyhnanství. To posloužilo jako argument pro Janovu nevinu, kterou Liruti hájí: „Mýlí se tedy ti naši historici, kteří obviňují z této vraždy patriarchu Jana“.648 Tato duchaplná poznámka nicméně časem zapadla. Prvního skutečně kritického životopisu se však Jan z Moravy dočkal až roku 1883. Tohoto nelehkého úkolu se ujal Vincenzo Marchesi a je třeba poznamenat, že tak učinil na svou dobu skutečně znamenitým způsobem.649 Jako první se pokusil nezaujatě zhodnotit Janovu kontroverzní postavu opředenou letitými mýty, přičemž ho vylíčil v o poznání přízniHistorie della provincia del Friuli, s. 426–434, zde především s. 434: „Spettacolo memorabile, ma ordinaria caduta di quelli, che fondano il loro dominio sopre le violenze, e l’estorsioni de’ sudditi. Iddio sovente concede in potere di qualche famiglia il principe tiranno per fare le pubbliche vendette della libertà soggiogata“. 646 Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 977–986; rovněž jeho nevydaný rukopis v BNM, cod. lat. XIV, 135 (= 4286), f. 244v–259r. Srov. Simone V O L P A T O , De Rubeis Bernardo Maria, storico, in: Nuovo Liruti, II/2, s. 910–915. 647 Notizie delle cose del Friuli, V, k Janovi z Moravy s. 138–144. Srov. Ugo R O Z Z O , Liruti Gian Giuseppe, storico e bibliografo, in: Nuovo Liruti, II/2, s. 1482–1500. 648 Notizie delle cose del Friuli, V, s. 142: „…furono dopo tre giorni fatti solennemente bandire dal patriarca; come dal processo nell’Archivio della città di Udine, e ne’ miei Apografi T. III. n. 1016. Prendono però sbaglio que’ nostri storici, che incolpano di questa uccisione il patriarca Giovanni…“. 649 V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 109–148. 645

151

vějším světle jako sebevědomého knížete své doby, který byl zrozen spíše pro „užívání meče a štítu než mitry a pluviálu“.650 Uznal sice některé Janovy špatné vlastnosti a nedostatky, ale současně se pokusil jeho činy pochopit a hlavně je zasadit do kontextu doby. Marchesi vyšel již z celkem slušné pramenné základny (především z Bianchiho sbírky), což mu umožnilo dát svým závěrům patřičnou váhu. Jeho spis, který do značné míry odporoval tradičnímu pojetí patriarchy Jana jakožto zpustlého tyrana, se však nesetkal zcela s pochopením a vysloužil si dokonce kritickou recenzi v místním udinském deníku. Její autor považoval za jedinou Janovu zásluhu jeho „tyranidu, jež připravila půdu pro anexi patriarchátu Benátkami,“ a snahu o rehabilitaci postav, které zanechaly v dějinách špatnou pověst, odsoudil jako „nemoc doby“.651 Z toho je tedy vidět, jakou vitalitu měl i po 500 letech tradiční negativní obraz Jana z Moravy. Od Marchesiho doby se naše znalosti o Janovi z Moravy příliš nerozšířily. Za zmínku stojí pouze dosud nejvlivnější syntéza dějin Furlanska z pera Pia Paschiniho, který Janovu vládu vylíčil spíše tradičně, přesto však s kritickým nadhledem652 a především pak dílo Fabia Cusina, jehož širší geografický záběr mu umožnil oprostit se od tradiční lokální sevřenosti furlanské literatury.653 Zcela jiný pohled nabídl nejnověji Gerald Schwedler, jenž nezávisle na předcházející tradici charakterizuje patriarchu Jana jako vesměs pokrokového vládce, který se prostřednictvím svých reforem ve prospěch chudších vrtev pokusil vytvořit nový model vlády, snažil se zachovat integritu patriarchátu a obnovit upadající patriarchální moc.654 Předložená analýza nám ukázala, jak se vyvíjel obraz Jana z Moravy v historické paměti posledních šesti staletí. Předně je třeba zdůraznit, že Ibidem, s. 147: „Giovanni non aveva tempra sacerdotale; egli era nato per essere un principe battagliero e per usare lo scudo e la spada, piuttosto che la mitra e il piviale“. 651 Giornale di Udine e del Veneto orientale, Anno 17, n. 241, Martedì 9 Ottobre 1883 (autor podepsán jen jako A. F.): „Ora il prof. Marchese con un suo scritto su Giovanni di Moravia, che ebbe solo merito colla sua tyrannide di preparare l’annessione della Patria del Friuli a Venezia, ci riporta al passato, e bisogna che vediamo come. Il prof. Marchese è certamente un brav’uomo, ma ci sembra troppo invaso anche’egli dalla febbre delle riabilitazioni di coloro che lasciarono un cattivo nome nella storia. È una malattia del tempo…“. 652 P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 631–660. 653 F. C U S I N , Il confine orientale d’Italia, I, s. 164–195. Především z jeho úvah později vycházel také L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, s. 184–194. 654 G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 573–575. 650

152

udinská tradice původně iniciovaná frakcí Savorgnanů, která chápala Jana z Moravy jako krutého tyrana, nebyla zdaleka jediná: nezávisle na tom existovala úcta k patriarchovi Janovi „svaté paměti“ v Cividale a zdá se, že také obyvatelé Tolmezza vzpomínali na Jana z Moravy s vděkem jako na dobrotivého knížete, který udělil městu velké privilegium a nový městský znak. Tyto lokální tradice však byly postupně upozaděny negativní pamětí, která vévodila dominantnímu Udine, odkud také pocházela většina pozdějších dějepisců. Právě jejich díla měla za následek, že tato negativní paměť byla udržována na úkor těch ostatních a zachovala si pozoruhodnou životaschopnost. Tak došlo k tomu, že se z původně lokální Udinské městské paměti postupně stala paměť oficiální. Tento proces završil patriarcha Francesco Barbaro, který nechal na počátku 17. století do reprezentativního sálu nově vybudované patriarchální rezidence v Udine umístit Janův portrét spolu s odsuzujícím nápisem, který ho charakterizoval jako tyrana. Tato tradice se ukázala být pozoruhodně živá ještě ve 20. století a ani moderní kritická historiografie nedokázala zcela vykořenit obraz patriarchy Jana jakožto krutého a zpustlého preláta. Na druhou stranu byla v nedávné době jedna z ulic na udinském předměstí pojmenována jako Via Giovanni di Moravia655 – že by tedy snad konečně došlo k definitivnímu smíření mezi Udine a patriarchou Janem?

655

Ulice se stejným názvem se nachází též v Tolmezzu.

153

ZÁVĚREČNÉ ZAMYŠLENÍ Je tedy na čase se konečně pokusit o závěrečné zhodnocení Janovy komplikované osobnosti. Jan z Moravy byl potomek jedné z nejmocnějších dynastií středověku, a přestože se narodil jako bastard, což ho determinovalo pro církevní dráhu, vždy se cítil jako její právoplatný člen. To ukazuje jeho fiktivní „markraběcí“ titulatura, moravská orlice na jeho litomyšlské pečeti a aquilejských ražbách či úzké styky s Karlem IV., Václavem IV. a Joštem. Také lucemburský rod se k Janovi zachoval poměrně velkoryse – díky jeho podpoře, která mu zajistila příslušné dispensy a potřebné vzdělání (kromě češtiny lze předpokládat znalost němčiny, italštiny a latiny), tak mohl i přes svůj nemanželský původ vystoupat až na nejvyšší příčky církevní hierarchie. Ve svých 20 letech se stal kanovníkem v Brně, ale již v té době se jistě počítalo s tím, že se jednou stane biskupem. Když ho jeho strýc Karel vzal na svou druhou římskou jízdu v letech 1368–1369, důležitou událost celoevropského významu, otevřela se před ním skvělá církevní kariéra. V průběhu tažení totiž zemřel dosavadní vyšehradský probošt Burchard a jeho nástupcem se stal z vůle císaře právě Jan. V následujících zhruba deseti letech se Jan věnoval běžným povinnostem spjatým se svým výnosným úřadem, avšak nevíme nic o tom, že by nějakým způsobem zasahoval do „velké politiky“; spíše se zdá, že se ve všem podřizoval přáním svého císařského strýce. Snad právě toto sblížení s pražským dvorem mu později zajistilo podporu Václava IV., který s ním počítal ve své církevní politice. Roku 1380 zemřel litomyšlský biskup Albert ze Šternberka a Jan se stal – nepochybně v souladu s přáním Václava IV. – jeho nástupcem; v souvislosti s tím také rezignoval na vyšehradské proboštství a brněnský kanonikát. Zdá se, že se vcelku energicky ujal správy svěřené diecéze, přesto ovšem nebyl se svým postavením v rámci zemí Koruny české coby hlava nepříliš politicky významného a málo výnosného litomyšlského biskupství spokojen, a pokusil se proto dvakrát získat uprázdněný olomoucký stolec. Poprvé, v roce 1381, Jan neuspěl kvůli ožehavé situaci v Říši kolem mohučského arcibiskupství, zatímco druhý pokus z roku 1387/88 vyšel naprázdno i přes podporu bratrů Jošta a Prokopa. Již v průběhu litomyšlského episkopátu se projevilo Janovo vysoké sebevědomí, které ho vehnalo do prudkých sporů s jeho přímým nadřízeným, neméně temperament-

154

ním arcibiskupem Janem z Jenštejna, což vyústilo až v intervenci císařovny Elišky a Janovu exkomunikaci. Snad až jmenování aquilejským patriarchou, kde měl působit jako exponent zájmů lucemburského rodu656 a římské obedience, Jana plně uspokojilo. Patriarchát byl však v té době již pouhou vybledlou vzpomínkou bývalé slávy: země byla rozvrácena válkou, oslabena vnitřní nestabilitou a vnějšími zásahy svých sousedů, příjmy patriarchální menzy byly rozchváceny. Když Jan nastoupil na stolec sv. Hermagory, bylo mu něco přes 40 a v tomto úřadu pak setrval sedm let. Zatímco v případě předchozího období Janova života nám nedostatek pramenů brání vyslovit přesvědčivé závěry ohledně jeho osoby, v letech 1387–1394 je tomu spíše naopak. Ještě před svým příchodem Jan zajistil prostřednictvím svého maršálka jakýs takýs mír a restituci většiny okupovaných území patriarchátu. Obyvatelstvo zdeptané hrůzami války ho zprvu přijalo s nadšením, avšak vidina na klid a mír a návrat k dřívějším „zlatým časům“ se rychle rozplynula. Jan se totiž nikdy nesmířil s upadajícím postavením patriarchální moci a od počátku důsledně trval na svých právech, což nevyhnutelně vyústilo v dlouhodobý konflikt. Tak například když Federico q. Bello di Savorgnano bez vědomí patriarchy prodal hrad Madrisio, který držel jako léno aquilejského patriarchátu, Jan se ihned ohradil proti porušení svých práv; Federico tak musel nejprve předstoupit před patriarchu, formálně mu hrad postoupit a až poté byl udělen souhlas s předchozí transakcí.657

Tak jeho působení alespoň chápala Benátská republika, jak to vysvítá ze zápisů v registrech senátu – ASVen, Senato, Misti, reg. 41, f. 49v: „…putamus etiam difficile fore, quod dominus papa removeat ipsum patriarcham Aquilegiensem, pro non displicendo Alemaniis et specialiter domui Moravie“ (23. prosince 1389); ibidem, Senato, Secreti, reg. E, f. 54v: „…cum Teothonicis et Hungaris, cum quibus est in strictissimo gradu parentele coniunctus, quibus non placeret, ut talis privatio seu permutatio procuraretur…“ (26. května 1390). 657 Documenti goriziani, AT NS 17, 1891, č. 309, s. 304–305: „Cum nobilis vir d.[ominus] Federicus q. nobilis d.[omini] Bielli de Savorgnano vendidisset castrum suum Madrisii quod in feudum ab Aquilegensi ecclesia cognoscebat et habuerat nobili Henrico de Cormono ob necessitatem eidem incumbentem et iuxta iura et consuetudines Aquilegensis ecclesie nullus de patria posse vendere et alienare castra que ab Aquilegensi [ecclesia] in feudum cognoscerent et haberent nisi primo renuntiarent et repudiarent in manibus domini patriarche. Quare prefatus nobilis Federicus renuntiavit dictum castrum et repudiavit in manibus serenissimi principis et reverendissimi domini nostri d.[omini] Johannis sancte Aquilegensis ecclesie patriarche dignissimi. Qui quidem d.[ominus] patriarcha eidem licentiam dedit de alienando dictum castrum salvo iure Aquilegensis ecclesie de investitura videlicet feudi superius nominati“ (26. března 1390). 656

155

Na druhou stranu se Jan nebál – pokud to bylo nutné – zcela měnit zažité pořádky. Právě reformy v počátcích jeho vlády jsou signifikantním rysem jeho vlády. Aby totiž Jan mohl úspěšně vládnout celé zemi, bylo nutné především podřídit své moci Udine, nejvýznamější město a faktické centrum patriarchátu. Tam však dominoval rod Savorgnanů, který si zde za předchozí století vybudoval tak významné postavení, že byl považován téměř za faktického vládce města. S tím se ovšem nemohl smířit patriarcha Jan. Dal proto sesadit starou městskou radu, vládnoucí podle vůle Savorgnanů, a na její místo dal zvolit 12 zástupců řemeslnických cechů. Výsledkem tak byla „vláda lidu“ opírající se o podporu chudších vrtev, které si Jan již dříve zavázal zrušením cla na mouku. Současně přistoupil k fyzické perzekuci některých svých odpůrců. Zpočátku se zdálo, že snažení nového patriarchy bude korunováno úspěchem, avšak jeho úsilí poměrně brzy ztroskotalo na přílišné tvrdosti, která vyvolala vzpouru. V Janův neprospěch hrálo především to, že řemeslnická vrstva, o kterou se opíral, ještě nebyla natolik silná, aby si dokázala trvale udržet moc proti původní bohaté oligarchii.658 Poté, co byl navíc v únoru roku 1389 zavražděn Federico di Savorgnano, na jehož smrti Jan pravděpodobně neměl přímý podíl, se situace zcela změnila. Od tohoto okamžiku nadále se již patriarcha nacházel v permanentním konfliktu s Udinskými a ztratil počáteční iniciativu. Opustil tak původní koncepci vlády a přimkl se pevně k Cividale jako svému přirozenému spojenci, kde také většinu času sídlil ve svém patriarchálním paláci. Přesto se patriarcha nehodlal vzdát svých ambiciózních plánů a nadále usiloval o posílení své autority a moci. Na to ukazuje například jeho neochota v podřizování se Svatému stolci. Nešlo jen o neplacení papežských servicií, ale především o jeho dekret, kterým zakázal odvolat se v soudních sporech ke kurii, resp. prezentovat v patriarchátu jakékoli papežské listiny bez jeho souhlasu. Jen na okraj poznamenejme, že podobné nařízení vydal později roku 1404 uherský král Zikmund.659 Pokud jde o jeho finanční situaci, je třeba poznamenat, že Jan nebyl příliš dobrým hospodářem. To už ostatně vyplývá z nezaplacených servicií za provizi na litomyšlský stolec a rovněž z lamentace biskupa Mikuláše nad zadlužením olomouckých biskupských statků v době jejich okupace Srov. P. S. L E I C H T , Breve storia, s. 172–173. Srov. Imre B A R D , The Break of 1404 Between the Hungarian Church and Rome, Ungarn Jahrbuch 10, 1979, s. 59–69. 658 659

156

Janem v letech 1387–1388. Je ovšem třeba vzít v úvahu, že příjmy patriarchální menzy byly rozchváceny předchozí válkou, což plyne mimo jiné z buly Urbana VI., kterou Janovi povolil vybrat mimořádný desátek od svých sufragánů. Ani to však zjevně nestačilo. Díky svým finančním potížím byl Jan dokonce nucen zastavit několika hradů v patriarchátu Konrádu Krajířovi, a aby je mohl vykoupit zpět, musel požádat o půjčku Benátskou republiku.660 Jindy zase předal svému generálnímu vikáři jako náhradu dům v Udine náležející k patriarchální menze, když mu momentálně nebyl schopen vyplatit 150 zlatých, které mu příslušely jako plat.661 Ne zcela beze zbytku lze rekonstruovat Janovy vztahy k jeho sousedům. Byla to především Benátská republika, k níž si nejprve Jan udržoval chladný odstup, který se však po jeho náhlém obratu v listopadu roku 1389 změnil v pragmatické „přátelství“. Janovy vztahy s dynastií Carrarů jsou částečně zahaleny v mlčení pramenů; přesto z mnoha náznaků tušíme, že byly velice úzké (zmínky v kronikách, Janova pomoc Francescu Novellovi při znovudobytí Padovy, personální propojení Janova a carrarovského dvora).662 Ne zcela bez problémů se obešlo sousedství s rakouskými Habsburky, patriarcha se však vždy snažil o jejich vyřešení. Jestliže Janovu politiku vůči svým sousedům charakterizovala snaha o zachování klidu a míru, jinak tomu bylo v případě nejmocnějšího vládce na apeninském poloostrově – Giangaleazza Viscontiho. Jan se stejně jako řada dalších přidal na stranu antiviscontiovské ligy. Snad právě na jeho popud se Václav IV. a Jošt rozhodli zasáhnout v Itálii ve prospěch spojenců. Vzhledem k tomu, že byl mezitím uzavřen mír v Janově, však k žádné intervenci nakonec nedošlo. Přestože se tedy Jan přímých válečných akcí

ASVen, Senato, Misti, reg. 42, f. 110v: „…recuperare de manibus domini Conradi Crayer certa castra ecclesie si clusam [sic!] Venzoni, castrum Glemone, Monfalconem et alia castra, qua ipse dominus Conradus habet in pignore pro certa summa et quantitate pecunie ei prestita, quam nullo modo recuperare possit, nisi apud subventionem, quam sibi faciunt illi de patria, ipse etiam subveniatur a nostro dominio…“ (4. května 1393); f. 110v–111r (6. května 1393). 661 Archivio del Capitolo di Udine, č. 60, s. 263–265 (17. prosince 1393). V této souvislosti stojí za zmínku též vyúčtování dlužné částky za zhotovení některých předmětů pro patriarchu Jana, které bylo sepsáno po jeho smrti. To je však hodnotnější spíše pro lingvistu než pro historika, neboť se jedná o jeden z nejstarších textů ve středověké furlanštině a uvádí pouze několik položek a jmen vytržených z kontextu. Původně vydáno v Testi inediti friulani dei secoli XIV al XIX, ed. V. Joppi, AGI 4, 1878, č. 10, s.196–197; nově přetiskl, do češtiny přeložil a jazykovědným komentářem opatřil G. C A D O R I N I , Tři zmínky, s. 26–28. 662 Nové skutečnosti by snad mohl přinést výzkum v padovském archivu. 660

157

nezúčastnil, důležitou roli sehrála strategická úloha patriarchátu, která umožnila rychlé dobytí Padovy a bezproblémový průchod bavorského vévody Štěpána. Pozornost by si zasloužilo zhodnocení Jana jakožto metropolity a biskupa. Zdá se, že běžnou agendu patriarcha tradičně přenechával svým generálním vikářům a světícím biskupům. Ačkoli nikdy nesvolal žádnou provinciální ani diecézní synodu,663 minimálně dvakrát se projevil jako metropolita: prosadil zvolení svého rádce Augustina Brněnského na concordijský stolec (zde ovšem sehrálo roli také to, že concordijský biskup byl leníkem patriarchy) a vybíral desátek od svých sufragánů. Pokud jde o jeho fungování jakožto biskupa, máme náhodné zprávy, které svědčí o tom, že se patriarcha angažoval také v běžných církevně-správních záležitostech diecéze: konfirmoval abatyši Santa Maria in Valle v Cividale,664 inkorporoval faru klášteru Arnoldstein665 a potvrdil držbu jiné fary klášteru Lavanttal.666 Tyto namátkové doklady by ovšem bylo třeba rozšířit systematickou heuristikou.667 Podobně netknutá zůstala problematika Janova dvora a kanceláře,668 jehož poznání by mohlo pomoci lépe pochopit dynamiku jeho vlády. V tomto kontextu lze upozornit na význam české družiny, kterou si s sebou Jan přivedl do Itálie: nebyl to jen Augustin Brněnský, Štěpán z Doubrovníku, Konrád Krajíř či Mikuláš z Bukůvky, o nichž byla řeč. Je Srov. Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, XXVI; Sinodi aquileiesi: ricerche e ricordi, ed. G. Marcuzzi, Udine 1910. 664 Opis v MAN, BC, fondo Guerra, Otium forojuliensium, XXXV, s. 298–301 (9. února 1390). 665 Série listin se dochovala v Kärntner Landesarchiv Klagenfurt (KLK), Allgemeine Urkundenreihe (AU), sign. A 562 (19. listopadu 1391); A 560 (21. listopadu 1391); A 559 (23. listopadu 1391); A 546 (25. května 1394). 666 Janova listina uložena v Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien (HHStA), St. Paul, Benediktiner, sub dato; regest: Urkundenbuch des Benedictiner-Stiftes St. Paul in Kärnten, ed. B. Schroll, FRA DA XXXIX, Wien 1876, č. 310, s. 276–277 (5. června 1392). 667 V tomto směru by stálo za to provést rozbor dochovaných akt notářů zaměstnaných v patriarchální kanceláři. Z doby Jana z Moravy se jedná o tyto osoby: Ambrogio q. Alberto da Cucagna, Giacomo q. Giovanni da Val di Carnia a Alessandro q. Bartolomeo da Ceneda. Srov. Atti della cancelleria, s. 219–222, 235–239. Dále jsou známy některé notářské instrumenty Giovanniho q. Odorico da Udine, avšak jeho akta zřejmě chybí. 668 Seznam kancléřů patriarchů se značně vágní chronologií uvádí Joseph V O N Z A H N , Archivalische Untersuchungen in Friaul, BKSG 9, 1872, s. 83–118, zde s. 114; nověji pak kniha Guglielmo B I A S U T T I , Mille anni di cancellieri e coadiutori nella curia di Aquileia ed Udine, Udine 1967, která mi však nebyla dostupná. Úloha Štěpána z Doubravníku, který byl také někdy nazýván kancléřem či protonotářem, v rámci fungování vlastní kanceláře není známa. 663

158

možné uvést také rytíře Zdeňka a některé další pachatele vraždy Federica di Savorgnano, dále Mikuláše de Crimulin, kapitána hradu Buja,669 Janovy familiáře Hanuše de Lopucz a Jana de Aputio z Čech670 nebo Dětřicha, probošta San Pietro in Carnia.671 Ti všichni byli Janovými dvořany a spolu s dalšími místními šlechtici – většinou spjatými také s carrarovským dvorem – tvořili oporu jeho vlády. Není třeba dodávat, že Janův „politický program“ nenašel příznivou odezvu v soudobých pramenech, většinou spjatých s prostředím Udine a Savorgnany, které jeho akce jednoznačně odsuzují a jeho samotného charakteritují jako krutého tyrana, který se snažil podřídit své moci celý patriarchát. Jsou to především Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia, která nám však paradoxně zanechala asi nejúplnější (i když nejvíce zdeformovaný) popis Janovy vlády. Ta ho líčí jako vládce, který se snažil uzurpovat si absolutní moc, pronásledoval Savorgnany a další jejich stoupence, porušoval jejich privilegia a výsady, odmítal autoritu papeže etc. Pokud se však na tento tendenční pramen podíváme tak říkajíc z opačné strany a odmyslíme si negativní vyznění textu, vyvstane nám před očima obraz neústupného knížete-biskupa, který se snažil – někdy za pomoci značně nevybíravých prostředků – za každou cenu zničit savorgnanskou nadvládu v Udine, obnovit upadající patriarchální autoritu a vytvořit z patriarchátu nezávislou „církevní signorii“, jejíž vládce, patriarcha, měl být suverénem jak ve věcech světských, tak duchovních. Domnívám se, že právě tento obraz patriarchy Jana má ke skutečnosti nejblíže. Je třeba definitivně zapomenout některé nepodložené mýty, jež se za uplynulých šest staletí kolem této kontroverzní osobnosti nahromadily a které patří spíše do říše fantazie. Jan jistě nebyl bezbožným a perverzním tyranem, jak ho popisuje udinská (dominantní) tradice. Stačí uvést Janovu zbožnou donaci cividalské kapitule a založení anniversaria za spásu své duše. Jan však nebyl ani pokorným či asketickým pastýřem, ani patriarchou „svaté paměti“, jak na něho zřejmě vzpomínali někteří obyvatelé Cividale. Jakkoli to může znít banálně, nezbývá, než se spokojit se závěrem, že Jan byl jednoduše bezskrupulózním knížetem své doby, levobočkem, který byl shodou okolností přinucen stát se duchovním, a rozporuplnou

Il castello di Buja ed i suoi statuti, ed. V. Joppi, Udine 1887, s. 12–13 (k roku 1389). Il libro degli anniversari del capitolo, s. 375, a pozn. 97 ibidem. 671 Z duchovních je znám ještě Albert Mikulášův de Etmicz, kněz olomoucké diecéze a kaplan aquilejského patriarchy – MVB V, č. 573, s. 325–326 (21. září 1391). 669 670

159

osobností jako ostatně naprostá většina členů poslední generace lucemburského rodu…

160

EXKURZ I: JAN Z MORAVY A JAN SOBĚSLAV Na tomto místě se pokusíme osvětlit komplikovanou problematiku identifikace dvou často zaměňovaných synů Jana Jindřicha – Jana z Moravy a Jana Soběslava.672 Jak je zřejmé z přehledu literatury podaného v úvodní kapitole, dosavadní bádání tuto otázku uspokojivě nevyřešilo a nám nezbývá, než hledat odpověď přímo v pramenech. Ty nám však zpravidla neposkytují jednoznačnou odpověď; situaci komplikují především totožná jména. Kdykoli se mluví o Janovi jakožto litomyšlském biskupovi, případně již o aquilejském patriarchovi, vždy je v pramenech uváděn (pokud vůbec) pouze jako syn Jana Jindřicha, případně ve vztahu k Joštovi a Prokopovi jako bratr, což však lze vztáhnout na oba Jany. Je tudíž namístě velká obezřetnost. Nejdříve se pokusme stručně nastínit, co vlastně víme o Janu Soběslavovi,673 přičemž se podrobněji zaměřme pouze na pro nás důležitou druhou polovinu 70. let 14. století a na prameny, které eventuálně osvětlují jeho počínání v této době. Jan Soběslav se narodil jako druhorozený syn674 Jana Jindřicha zřejmě mezi lety 1355–1357;675 snad se lze přiklonit k roku 1357.676 Jako jediný z markraběcích synů byl vychováván na pražském císařském dvoře vzhledem k původně plánovanému sňatku s dcerou Karla IV., vynucenému absencí panovníkova řádného dědice. To se změnilo narozením Václava roku 1361, v jehož důsledku původní plán ztratil smysl. Jan Soběslav však přesto na pražském dvoře zůstal a císař ho bral s seText této podkapitoly je mírně pozměněnou verzí studie O. S C H M I D T , Jan z Moravy, s. 25–41. 673 Následující stručný výklad o osudech Jana Soběslava jakožto moravského markraběte je založen na pracích J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, passim; V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě, passim, jejichž závěry nejnověji shrnul P. E L B E L , Jan Soběslav, s. 710–718. 674 Někdy je Jan Soběslav v literatuře označován jako nejmladší syn, avšak v pramenech se vysloveně mluví o druhorozeném synovi – CDM IX, č. 420, s. 323–325, zde s. 324: „…Johanni, dicto Sobezlao, secundogenito nostro…“ (24. března 1366). Na to upozorňuje P. E L B E L , Jan Soběslav, s. 710. 675 Datace je založena na svědectví o darech věnovaných brněnskou městskou radou makraběnce Markétě za úspěšné porody v letech 1353–1358. Srov. Knihy počtů města Brna z let 1343–1365. Z uložení Historické komise při Matici moravské a Československého státního ústavu historického, ed. B. Mendl, Brno 1935 (= Knihy městských počtů z doby předhusitské I.), passim. Zápisy pečlivě analyzoval J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 168. 676 Tak se domnívá V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě, s. 19, na základě zápisu v brněnské městské knize – Knihy počtů města Brna, s. 249. 672

161

bou na cesty do Říše a dokonce na svou druhou římskou jízdu v letech 1368–1369.677 Mezitím vyrůstali na Moravě jeho dva bratři Jošt a mladší Prokop. Mezi tyto tři syny Jan Jindřich ve třech testamentech rozdělil vládu na Moravě, přičemž jejím vládcem se stal provorozený Jošt, zatímco Jan Soběslav a Prokop se museli spokojit s pouhým markraběcím titulem a dědictvím, které odpovídalo spíše majetku předních panských rodů. Po smrti otce Jana Jindřicha († 1375) se Jan Soběslav ujal svého dědictví na Moravě, kde se ihned dostal do sporu se svým bratrem Joštem, který urovnal tím, že mu zřejmě odstoupil část svého majetku výměnou za 2000 kop grošů a týdenní plat.678 Tato dohoda mu snad měla zajistit pouze tolik potřebný stálý příjem. Krátce na to (v únoru 1377) byla uzavřena nová smlouva s Joštem, která zřejmě rušila předchozí úmluvu z minulého roku a podle které Jan Soběslav obdržel statky, jež mu v testamentu odkázal Jan Jindřich.679 Finančními pohnutkami se snad dají vysvětlit též útoky Jana Soběslava na statky olomouckého biskupství, na něž si stěžuje ve svých listech biskup Jan ze Středy.680 Na základě pramenů je nicméně zřejmé, že se Jan Soběslav ujal svých povinností a správy svěřených statků: roku 1376 se zúčastnil jednání zemského soudu v Brně,681 o rok později stejně jako jeho bratr Jošt potvrdil starší listinu Václava II. pro želivské premonstráty,682 vydal privilegium pro olomoucké měšťany683 a roku 1378 daroval jakýsi dvůr v Ivančicích.684 V průběhu římské jízdy je Jan Soběslav doložen jako svědek v mnoha listinách vydaných Karlem IV. Zmínky v RI VIII; Acta Karoli IV. Imperatoris, shromáždil D. V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad, s. 71, pozn. 129, nověji R. O B Ů R K O V Á , Druhá římská jízda Karla IV. Ke Karlově druhé italské jízdě srov. F. K A V K A , Vláda Karla IV., II, s. 65– 97; K. K U B Í N O V Á , Imitatio Romae, s. 137–149. 678 Rozhodčí výrok otištěn v CDM XI, č. 16, s. 17–18 (12. ledna 1376); potvrzení Jana Soběslava ibidem, č. 17, s. 18–19 (13. ledna 1376). 679 CDM XI, č. 69, s. 60–61 (17. února 1377); potvrzení Václava IV. ibidem, č. 70, s. 62 (22. února 1377). K oběma dohodám mezi Joštem a Janem Soběslavem srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 216–219. 680 Briefe Johanns von Neumarkt, č. 222, s. 305–306; č. 226, s. 310–311; č. 230, s. 314; č. 231, s. 315; Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis (1364–1380). Briefe und Urkunden des olmützer Bischoffs Johanns von Neumarkt, ed. F. Tadra, AfÖG 58, 1886, č. 104, s. 91–92. 681 Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren (1344–1466), Brünner Cuda, edd. J. Chytil – P. Chlumecký – K. Demuth et al., Brün 1856, Lib. VI, č. 223, s. 113 (19. ledna 1376). 682 NA, Premonstráti Strahov, inv. č. 60 (1. dubna 1377); 61 (21. září 1377). 683 CDM XI, č. 84, s. 73–74 (4. července 1377). 684 Joštův souhlas s celou transakcí je uložen v NA, Archiv České koruny, inv. č. 1215 (10. července 1378). 677

162

Podle literatury je poslední zmínkou o Janu Soběslavovi jakožto moravském markraběti listina pro Olomouc z léta roku 1377.685 Existuje však ještě – historiografii neznámá – listina datovaná počátkem května roku 1379, ve které se zmiňuje „Zdeněk de Krzyzenicz, maršálek moravského markraběte Soběslava“.686 Tato listina tedy přesvědčivě dokládá, že ještě na jaře 1379 Jan Soběslav duchovní dráhu nenastoupil. Naposledy se Jan Soběslav objevuje v textu narovnání ve sporu mezi Joštem a olomouckým biskupem Janem ze Středy patrně z léta roku 1380, kde se v jednom článku uvádějí vedle sebe Joštovi „bratři Soběslav, Prokop a ostatní obyvatelé Moravy“.687 Pokud by z jejich strany došlo k porušování smlouvy, měl si Jan ze Středy stěžovat králi Václavovi. Z toho tedy zřetelně plyne, že Jan Soběslav byl v této době stále moravským markrabětem. Nyní přejděme k levobočku Janovi a zaměřme se v tuto chvíli pouze na jeho působení v úřadu vyšehradského probošta (1368/69–1380) resp. na spor mezi vyšehradskou kapitulou a zlatokorunskými cisterciáky (1377– 1396), v němž sehrál jistou roli.688 V souvislosti s procesem, probíhajícím před papežským soudem, se dochoval poměrně obsáhlý soubor listin, a právě na základě jeho podrobného rozboru můžeme vnést nové světlo právě do „vztahu“ obou Janů.689 Z celého korpusu zachovaných listin je pro nás v tuto chvíli důležitá především jedna; jde o závěrečný rozsudek papežského auditora BertranCDM XI, s. 73–74, č. 84 (4. července 1377). To také zřejmě vedlo V. Š T Ě P Á N A , Moravský markrabě, s. 128, k závěru, že Jan Soběslav nastoupil duchovní dráhu ve druhé polovině roku 1377. 686 APH, AMK, sign. 390-XII/31, XV/32: „…Sdenco miles de Krzyzenicz marssalcus illustris principis marchionis Morawie Sobesslai…“; regest: Archiv pražské metropolitní kapituly, I, č. 460, s. 129–130, nebo RBMV I/1, č. 134, s. 46 (1. [?] května 1377). O této osobě se nepodařilo zjistit nic bližšího. 687 CDM XI, č. 187, s. 169–170, zde s. 169: „…fratri sui Sobie.[slaus] et Procopius vel alii inhabitatores principatus Moravie…“. List je bohužel nedatován; terminus post quem je 10. květen 1380. Podle J. M E Z N Í K A , Lucemburská Morava, s. 221–222, lze listinu logicky klást do letních měsíců roku 1380. 688 Ke sporu srov. J. B R A N I Š Svatá koruna, s. 16–19; J. K A D L E C , Dějiny kláštera, s. 29–32; nejnověji K. C H A R V Á T O V Á , Dějiny cisterckého řádu, 2, s. 90–92. Literatura klade počátek sporu do roku 1379/80 a v této souvislosti se domnívá, že zlatokorunští cisterciáci si nedovolili vystoupit proti záboru Dětřicha z Portic za života Karla IV., který měl nad těmito uzurpacemi údajně držet ochrannou ruku. Nemluvě o tom, že se toto tvrzení jeví jako nepříliš pravděpodobné, především opomíjí listinu dochovanou v papežských registrech z roku 1377, která dokládá, že počátek sporu je nutno hledat již za Karlova života. Srov. MVB IV, č. 1172, s. 667–668 (20. března 1377). 689 Listiny týkající se sporu jsou vydány v UB Goldenkron, passim. Nejpodrobněji průběh samotného procesu popsal J. K A D L E C , Dějiny kláštera, s. 29–32. 685

163

da, eugubijského biskupa, z 5. prosince 1393, ve kterém jsou inzerovány starší listiny vztahující se ke sporu.690 Na listinu ve formě notářského instrumentu byla přivěšena též pečeť biskupa Bertranda.691 Inzerovaná starší listina z doby před rokem 1380 obsažená v rozsudku podrobně rekapituluje průběh počáteční fáze procesu a hovoří mimo jiné o tehdejším vyšehradském proboštu Janovi, který nastoupil svůj úřad v roce 1369.692 Na jiném místě rozsudku je pak jmenován týž probošt Jan, který se později stal biskupem litomyšlským a posléze (v době psaní rozsudku, tj. roku 1393) patriarchou aquilejským.693 Z dikce listiny je naprosto zřejmé, že se zde hovoří o Janu „Levobočkovi“; Jan Soběslav byl přece ještě roku 1380 moravským markrabětem.694 Není zde překážkou, že se Jan stal proboštem už v zimě roku 1368, protože – jak bylo ukázáno výše – ve skutečnosti nastoupil do svého úřadu až následujícího roku po návratu z Říma. Rozsudek z roku 1393 však není jediným pramenem, kde je explicitně řečeno, že se probošt Jan stal litomyšlským biskupem a následně aquilejským patriarchou; můžeme též uvést další prameny dochované v souvislosti s tímto procesem. Poprvé je bývalý probošt Jan v zlatokorunském souboru listin zmíněn na podzim roku 1380 již jako nový litomyšlský biskup,695 přičemž se jedná o nedatovanou supliku adresovanou papeži inzerovanou v listině papežského auditora Petra Gasconis z 16. listopadu 1380. Další zmínky nalezneme v citační listině stejného papežského auditora

UB Goldenkron, č. 113, s. 221–242. Podle sdělení Mgr. Jitky Křečkové z NA se listina nedochovala v originále, jsme tedy odkázáni pouze na (naštěstí poměrně kvalitní) Pangerlovu edici. 691 Srov. ibidem, č. 113, s. 221–242, zde s. 241–242, a ediční poznámky. 692 Ibidem, č. 113, s. 221–242, zde s. 226–227: „…dominus Johannes nunc praepositum Wissegradensis in vitium praefatae spoliationis et occupationis scienter succederent ac vitium huiusmodi spoliationis continuantes et in eodem succedentes, et idem dominus Johannes sciens dictas villas et quamlibet eorundem ac pensiones, census, redditus et proventus, obventiones, iurisdictiones et alia iura praemissa dictarum villarum ad dictos abbatem et conventum et eorum monasterium tempore suae assecutionis praepositurae praedicto videlicet ab anno domini millesimo trecentisimo LXIX et citra…“. 693 Ibidem, č. 113, s. 221–242, zde s. 231: „…dicto Johanni tunc praeposito postea vero episcopo Luthomislensi et successive patriarchae Aquilegiensi…“. 694 Stejným způsobem znění listiny interpretoval již editor zlatokorunského diplomatáře Mathias Pangerl, který však tohoto probošta Jana považoval za Jana Soběslava. Srov. ibidem, č. 88, s. 159–162, zde s. 160, pozn. 2. 695 Ibidem, č. 88, s. 159–162, zde s. 160: „…idem dominus Johannes praepositus per eiusdem [tj. Urban VI. – O. S.] sanctam beatitudinem ad ecclesiam Luthomuslensem est promotus et cuidam Wilhelmo [tj. Vilém z Lanštejna – O. S.] de dicta praepositura est provisum…“. 690

164

sepsané 31. ledna 1390.696 Také zde je vloženo několik starších listin; nejprve starší suplika prokurátora kláštera Zlaté Koruny, kde je Jan titulován ještě jako vyšehradský probošt,697 a pochází tedy patrně z doby před rokem 1380 a dále pozdější suplika novému papeži Bonifáci IX. v níž je Jan zmíněn jako bývalý probošt, který byl předchozím papežem povýšen na litomyšlské biskupství.698 Tato suplika je inzerována rovněž v pozdější citační listině dalšího papežského auditora Bertranda z 5. března 1393.699 V úřadu patriarchy aquilejského nacházíme Jana až v listině téhož auditora Bertranda z 11. července 1393 pro „Jana, aquilejského patriarchu, bývalého probošta vyšehradského“.700 List obsahuje mimo jiné starší inzerovanou supliku Urbanovi VI., kde se také mluví o Janovi, který byl povýšen na litomyšlský stolec.701 Znovu je Jan jakožto patriarcha a bývalý vyšehradský probošt označen v papežské bule z 15. května 1394.702 Listina obsahuje též stručné shrnutí předcházejícího sporu a i zde se hovoří o Janovi, který byl z proboštství povýšen na biskupa v Litomyšli.703 Další papežská bula, vydaná již po Janově smrti 17. prosince 1394, nás opět informuje o stupních Janovy církevní kariéry – znovu se zde mluví o patriarchovi Janovi (teď již „dobré paměti“), dříve vyšehradském proboštovi, který byl později v průběhu sporu povýšen na litomyšlský stolec.704 Naposledy se

Ibidem, č. 102, s. 190–195. Ibidem, č. 102, s. 191: „…venerabilem virum dominum Johannem praepositum ecclesiae sancti Petri Wissegradensis prope Pragam…“. 698 Ibidem, č. 102, s. 191: „…idem dominus Johannes tunc praepositus per felicis recordationis dominum Urbanum papam sextum […] ad ecclesiam Luthomislensem fuerit promotus et cuidam Wilhelmo de dicta praepositura extitit provisum…“. 699 Ibidem, č. 110, s. 207–213, zde s. 208. 700 Ibidem, č. 112, s. 215–221, zde s. 215: „domino domino Johanni miseratione divina patriarchae Aquilegensi olim praeposito ecclesiae Wissegradensis prope Pragam…“. 701 Ibidem, č. 112, s. 216: „…praefatus dominus Johannes per sanctitatem vestram ad ecclesiam Luthomislensem extitit promotus…“. 702 Ibidem, č. 115, s. 250–253, zde s. 250: „…venerabilem fratrem nostrum Johannem patriarcham Aquilegiensem tunc clericum secularem et praepositum ecclesiae sancti Petri Wissegradensis prope Pragam…“. 703 Ibidem, č. 115, s. 251: „…et deinde dictus praedecessor [tj. Urban VI. – O. S.] de persona dicti patriarchae tunc praepositi ecclesiae Luthomislensi tunc vacanti providit, praeficiendo eum praedictae ecclesiae Luthomyslensi in episcopum et pastorem…“. 704 Ibidem, č. 118, s. 264–273, zde s. 266: „…bonae memoriae Johannes patriarcha Aquilegensis tunc etiam clericus secularis existens et se praepositum dictae ecclesiae praetendens eidem Theoderico [tj. Dětřich z Portic – O. S.] in vitium successisset […] per praedictum praedecessorem [tj. Urban VI. – O. S.] ecclesiae Aquilegensis tunc pastore carenti de persona dicti Johannis patriarchae tunc Luthomislensis episcopi auctoritate apostolica proviso, et per dictum Johannem patriarcham eadem praepositura dimissa…“. 696 697

165

Jan v souvislosti se sporem objevuje v papežské bule Bonifáce IX. z 10. ledna 1395, kde se jinými slovy opakuje již svrchu řečené.705 Na základě výše řečeného rozboru můžeme tedy vcelku přesvědčivě formulovat následující tezi: Jan „Levoboček“, jakožto nemanželský syn určený pro duchovní dráhu, se roku 1368/69 stal vyšehradským proboštem, roku 1380 litomyšlským biskupem a posléze aquilejským patriarchou. Naproti tomu o skutečnosti, že by Jan Soběslav nastoupil církevní dráhu, nemáme žádné přímé ani nepřímé svědectví. V pramenech se vždy mluví pouze o biskupu (patriarchovi) Janovi, o synovi Jana Jindřicha, případně bratrovi Jošta a Prokopa, což lze vztáhnout na oba dva Jany.706 Navíc Jan Soběslav byl v pramenech v naprosté většině případů označován důsledně jako „markrabě Jan řečený Soběslav“, případně jen jako „markrabě Soběslav“.707 O něm máme dokonce zprávu ještě z roku 1377, která jasně dokládá, že o vstupu do duchovního stavu ani neuvažoval, neboť počítal se svými budoucími dědici.708 Pro tyto skutečnosti hovoří též zápis v jedné z aquilejských kronik, dovedené do počátku 15. století, podrobně popisující okolnosti Janova zvolení patriarchou. Zatímco ostatní kroniky z italského prostředí Janovu původu buďto nevěnují zvláštní pozornost a vystačí si s pouhým přízviskem

Ibidem, č. 120, s. 278–280, zde s. 279: „…bonae memoriae Johannes patriarcha Aquilegensis tunc praepositus dictae ecclesiae primo…“. 706 Zde se nabízí srovnání se dvěma známými levobočky českých králů: Janem Volkem († 1351) a Mikulášem Lucemburským († 1358). Oba byli ve vztahu ke svým nevlastním sourozencům (v prvním případě k Elišce Přemyslovně a ve druhém ke Karlu IV.) titulováni jako frater či germanus. Srov. Chronicon Aulae Regiae, FRB IV, s. 261: „Nam honorabilis vir Johannes, Wencezlai regis sexti filius licet illegittimus, regine ex patre germanus…“; Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 523: „…dominus Nicolaus, patriarcha Aquilegensis, filius quondam Iohannis regis Boemie a latere, fraterque domini imperatoris“. V privilegiu Karla IV. pro Mikuláše v MGH Const X, č. 566, s. 420–421: „…Nicolaus patriarcha Aquilegen[sis], princeps et frater noster carissimus…“ (1. srpna 1353). Není tedy překážkou, pokud je Jan někde označen jako Joštův a Prokopův bratr. 707 Z celého souboru cca 50 zmínek o markraběti Janu Soběslavovi pouze na čtyřech, resp. pěti vystupuje jen jako „Jan“. Srov. RBM VII/5, č. 1437, s. 869–870, zde s. 870 (20. června 1363); CDM X, č. 118, s. 137–142 (26. března 1371); č. 123, s. 148–155 (12. května 1371; potvrzení předešlé listiny); č. 119, s. 143–145, zde s. 143 (18. dubna 1371); č. 219, s. 235–236, zde s. 236 (19. března 1374). 708 V textu listiny, která se týká urovnání sporu mezi Janem Soběslavem a Joštem, Jan zmiňuje své eventuální potomky – CDM XI, č. 69, s. 60–61: „…wir und unsre erben, die wir gewynnen werden […] fur uns und unsere erben…“ (17. února 1377). Na to – i když s jiným vyzněním – poukázal J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 216–217. 705

166

„z Moravy“,709 nebo ho uvádějí chybně jako „markraběte moravského“,710 zde se můžeme výslovně dočíst, že patriarcha Jan z Moravy byl nemanželského původu,711 čehož si povšiml již Jacopo Valvasone či Bernardo de Rubeis.712 Je pravdou, že Jan měl v Itálii značně negativní pověst a musíme tedy v tomto kontextu připustit i možnost, že kronikář Janův nelegitimní původ uvedl jednoduše proto, že cítil jistou averzi k cizímu „německému prelátovi“, přesto však nelze tuto zmínku přehlížet. Dále je třeba zmínit ještě jeden okruh pramenů, který může pomoci při identifikaci obou Janů – nekrologia. Markrabě Jan Soběslav se objevuje ve dvou olomouckých nekrologiích v rukopise z roku 1522, která však čerpala ze starší předlohy z let 1380–1411. Nekrologia bohužel neudávají datum úmrtí, ale pouze den, kdy se za duši zemřelého sloužily zádušní mše. Je také poměrně překvapivé, že ačkoli jsou nekrologia obsažena ve stejném rukopise, každé uvádí odlišné datum (23. a 24 září).713 Na základě toho můžeme předpokládat, že Jan Soběslav zemřel někdy na podzim. Důležitější je ovšem skutečnost, že je v nekrologiích uveden pouze jako „markrabě moravský“ bez jakéhokoli duchovního titulu. To tedy opět potvrzuje, že Jan Soběslav nikdy nenastoupil na duchovní dráhu. Poněkud problematičtější údaj pak přináší Tomáš Pešina z Čechorodu († 1680). Ten ve svém díle Phosphorus Septicornis sestavil výtah z dnes již Vitae additamenta nunc primum edita, RIS XVI, s. 84: „Joannes de Moravia patriarcha electus…“. 710 Historia Belli Forojuliensis, AIM III, s. 1215: „…reverendissimus in Christo pater et dominus dominus Joannes marchio Moraviae electus fuit et provocatus in patriarcam sanctae Aquilejensis ecclesiae“. Zde zjevně došlo k tomu, že kronikář mylně spojili markraběcí titul Janova otce Jana Jindřicha automaticky i se synem, případně zde mohla sehrát roli skutečnost, že se – jak jsme již viděli – sám Jan z Moravy v několika případech tituloval jako moravský markrabě. 711 Nonnullorum Patriarcharum Vitae, MEA, appendix, č. V, s. 16: „Nuncios ex utraque parte mittentes, dominum apostolicum sunt consulti, ut mitteret eis unum patriarcham, sive pastorem utilem, benignum. Qui aquiescens verbis vel litteris eorum, elegit eis unum, Johannem de Moravia, fratrem marchionis, et fratrem regis Bohemiae; non tamen legitimum, sed spurium“; případně UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum, f. 36v. Kronikář zde však nepřesně uvedl, že patriarcha byl bratrem českého krále, neboť byl pouze jeho bratrancem. 712 Srov. Successi della Patria del Friuli, s. 40; Monumenta Ecclesiae Aquilejensis, s. 978. 713 Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc, Metropolitní kapitula Olomouc, sign. E II 12, f. 53r: „Eodem die [tj. 24. září – O. S.] habetur memoria Sobeslai marchionis Moravie…“; f. 215r: „Eodem die [tj. 23. září – O. S.] agitur memoria pro domino Sobieslao marchione…“. Tomuto tzv. „třetímu“ olomouckému nekrologiu se krátce věnoval Beda Dudík v Über Nekrologe der Olmützer Domkirche, AfÖG 65, 1884, s. 511–513. Za upozornění na tento pramen a zaslání reprodukcí jsem zavázán Dr. Petru Elbelovi. 709

167

ztraceného nekrologia vzniklého v první čtvrtině 15. století v prostředí pražské kapituly. K 30. říjnu pak uvádí anniversarium Joan. Sobieslavvek Patriarchae Aquil. fratris Jodoci March. Morav.714 Tento údaj se jeví jako problematický z více důvodů. Jednak udává nesprávné datum Janova úmrtí (ve skutečnosti 13. října), ale především ho označuje přízviskem „Soběslávek“, ačkoli se ve středověkých pramenech vždy píše „Soběslav“. Je tedy skutečně možné, že se pražští kanovníci v 15. století modlili za duši patriarchy Jana, avšak ono přízvisko „Soběslávek“ zřejmě přidal až sám Pešina, který stál na počátku záměny těchto dvou Janů, jak bude dále patrné. Podobné vlastní „vysvětlující“ komentáře k původnímu textu ostatně Pešina doplňoval i na jiných místech svého výtahu.715 Stejně tak lze ovšem uvažovat i vice versa, totiž že v původním nekrologiu byl ve skutečnosti uveden Jan Soběslav, jehož Pešina zkomolil na „Soběslávek“, přičemž doplnil pouze onen domnělý patriarchální titul. Takováto možnost se jeví ze dvou důvodů jako pravděpodobnější. V prvé řadě by tato skutečnost zapadala do struktury pražského nekrologia, kam byla zapsána v úplnosti v podstatě celá moravská lucemburská sekundogenitura.716 Jan Soběslav by zde tedy jakožto legitimní syn Jana Jindřicha zcela logicky – na rozdíl od svého nemanželského bratra – měl mít své místo. Druhou nepřímou indicií může být blíže neznámý nekrologický zápis z prostředí brněnského kartuziánského kláštera sv. Trojice v Králově Poli, kde se podle nezávislé barokní tradice uchovávala památka Sobicolai Secundogeniti právě na den 30. října,717 tedy stejně jako v pražské kapitule. Tuto tradici nelze podceňovat, neboť Jan Soběslav byl považován za spoPhosphorus Septicornis, s. 702. O dnes již ztraceném pražském nekrologiu srov. D. V E L D T R U P , Ein „luxemburgisches“ Anniversarbuch? Auszüge aus einer vergessenen Memorialüberlieferung des Prager Veits-Domes, in: Manipulus Florum. Aus Mittelalter, Landesgeschichte, Literatur und Historiographie. Festschrift für Peter Johanek zum 60. Geburtstag, edd. M.-T. Leuker – M. Mersiowsky – E. Widder, Münster 2000, s. 99–150; Martina M A Ř Í K O V Á , „Společná pokladna“ pražské metropolitní kapituly v 2. polovině 14. a na počátku 15. století, Disertační práce, Univerzita Karlova, Praha 2014, s. 56. V jiných nekrologických pramenech z prostředí pražské kapituly se Jan z Moravy neobjevuje, jak vyplývá z údajů ibidem, příloha, tabulka č. 24. 715 Na některé takovéto případy upozorňuje D. V E L D T R U P , Ein „luxemburgisches“ Anniversarbuch, s. 105–106. 716 Srov. ibidem, s. 104. 717 Theatrum chronologicum sacri Cartusiensis Ordinis lectori exhibens. Ordinis eiusdem primordia, et consuetudines, priores magnae Cartusiae, Ord. Gen. cardinalium purpuras, episcoporum infulas, scriptorum athenaeum, piorum fastos, singularum denique per orbem Cartusiarum erectiones, Ordinis antiquitate digestas. D. Carolo Iosepho Morotio […] auctore, Tavrini 1681, s. 270: „…vt adnotantur in monumentis eiusdem Cartusiae“. 714

168

lufundátora této duchovní instituce, na jejíž zakládací listinu také přivěsil roku 1375 svou pečeť.718 Pokud bychom se měli pokusit v rámci pravděpodobného osvětlit osud Jana Soběslava, za datum jeho smrti by bylo z výše uvedených důvodů možné považovat 30. říjen 1380. Již následujícího roku pak propukla první válka mezi Joštem a Prokopem, přičemž důvodem byl velmi pravděpodobně spor o získání majetků Jana Soběslava. Na tom se ostatně shoduje většina literatury, která pouze předpokládá, že se Jan Soběslav vzdal svých statků v souvislosti s nástupem na litomyšlský biskupský stolec.719 Vzhledem k chatrnému stavu pramenné základny v tomto konkrétním období víme o první markraběcí válce velmi málo, což by tedy snad mohlo vysvětlovat onu absenci jakýchkoliv soudobých zpráv o úmrtí Jana Soběslava. Žádnou moravskou kroniku z této doby k dispozici nemáme, pozdější katalog olomouckých biskupů720 a druhé olomoucké nekrologium721 si všímají pouze událostí spojených s olomouckým biskupstvím a listin z let 1380–1381 je také poskrovnu. Jaroslav Mezník konflikt vysvětluje tím, že statky Jana Soběslava měly v případě jeho úmrtí připadnout mladšímu Prokopovi,722 avšak vzhledem k tomu, že Jan Soběslav (podle Mezníka) nezemřel, ale pouze na své dědictví rezignoval v souvislosti s nástupem na litomyšlské biskupství, vznesl na jeho majetek nárok Jošt. Pokud však přijmeme tezi o smrti Jana Soběslava, staví to uvedené skutečnosti do zcela jiného světla. Především je zřejmé, že jednoznačný právní nárok na statky Jana Soběslava měl mladší Prokop; to však Jošt – vzhledem ke své dravé a ambiciózní povaze – nehodlal strpět. Výsledek války této úvaze také odpovídá, protože většinu statků Jana Soběslava získal nakonec právě Prokop.723

Zakládací listina i s dobře zachovanými pečeťmi Jana Jindřicha, Jošta, Jana Soběslava a Prokopa je uložena v MZA, E 6 – Benediktini Rajhrad, sign. D g 1, inv. č. 408; otištěno v CDM X, č. 258, s. 268–271 (13. srpna 1375). Srov. L. J A N , Rodové fundace moravských Lucemburků, s. 132–133. 719 Srov. R. D V O Ř Á K , Dějiny Markrabství moravského, s. 129; J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 223–224; P. E L B E L , Jan Soběslav, s. 711, 713. 720 Granum catalogi praesulum Moraviae, AfÖG 78, 1892. 721 Über Nekrologe der Ölmützer Domkirche, AfÖG 65, 1884, s. 487–589. 722 Na základě poslední závěti Jana Jindřicha z roku 1371 – CDM X, č. 118, s. 137–142, zde s. 141. K testamentům Jana Jindřicha srov. J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 199–201; V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 30. 723 Markraběte Prokopa jako v podstatě jasného vítěze první markraběcí války hodnotí jak J. M E Z N Í K , Lucemburská Morava, s. 224, tak V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě, s. 178. 718

169

Musíme tedy v souladu s předchozími zjištěními konstatovat, že pro tvrzení o rezignaci Jana Soběslava na markraběcí hodnost a jeho následný vstup na duchovní dráhu nemáme oporu v jakémkoli prameni. Naproti tomu je z dosavadního výkladu zřejmé, že pokud jde o povýšení vyšehradského probošta Jana „Levobočka“ (Jana z Moravy) na litomyšlský a následně aquilejský stolec, prameny takřka nepřipouští jiný výklad. Pro tuto naši tezi hovoří jak listiny týkající se sporu vyšehradské kapituly se zlatokorunskými cisterciáky, tak rozbor titulatur obou Janů a v neposlední řadě i zmíněná aquilejská kronika. Naopak žádný pramen nesvědčí přímo proti naší tezi, a neexistuje tedy žádný důvod trvat na ztotožnění Jana Soběslava s litomyšlským biskupem a aquilejským patriarchou Janem. Osudy těchto dvou Janů vyložené novým způsobem pak nejen nejsou v rozporu s prameny, ale dávají také mnohem větší smysl. Jak se však dostal omyl o záměně těchto stejnojmenných bratrů na stránky moderní historiografie? Jediný soudobý autor z českého prostředí, který Janovi z Moravy věnoval zmínku ve své kronice, byl Beneš Krabice z Weitmile, který pouze stručně uvedl, že se stal vyšehradským proboštem.724 Beneš Krabice však své dílo dovedl jen do roku 1374 a následujícího roku zemřel,725 tudíž logicky nemohl znát další stupně Janovy duchovní kariéry. Jeho kronika měla nicméně pro pozdější kronikářskou tradici značný význam. Proslulý fabulátor Václav Hájek z Libočan († 1553) ve své Kronice české k roku 1341 pouze opsal údaj z Benešovy kroniky o narození nemanželského syna Jana. Na jiném místě svého díla pak k roku 1375 stručně uvedl, že po smrti Jana Jindřicha byla Morava rozdělena mezi Jošta a Prokopa.726 O Janu Soběslavovi zde překvapivě není žádná zmínka. Od Hájka tyto údaje posléze převzal a do svého spisu zahrnul také olomoucký biskup Jan Dubravius († 1553).727 Chronicon Benesii de Weitmil, FRB IV, s. 491: „Interim eciam [tj. Jan Jindřich – O. S.] ex quadam libera genuit filium, postea prepositum Wissegradensem factum, cui nomen Iohannes…“. 725 J. N E C H U T O V Á , Latinská literatura, s. 137–138. 726 Václava Hájka z Libočan Kronika česká, ed. J. Linka, Praha 2013, s. 727: „V tom pak času kníže Jan v Českém království bydlil a s jednou svobodnou ženou měl syna a dal jemu jméno Jan, kterýž potom byl proboštem vyšehradským, a tak tudy kníže svou nevinu, kterouž ho vinila manželka, očistil“; s. 816: „Ten [tj. Jan Jindřich – O. S.] po sobě zůstavil dva syny, Jošta a Prokopa. Císař, strejc jejich vlastní, hned pustiv se do Moravy, tu zemi Moravskou mezi ně spravedlivě rozdělil…“. 727 Historiae Regni Boiemiae, de rebvs memoria dignis, in illa gestis, ab initio Boiemorum, qui ex 724

170

Učený jezuita Bohuslav Balbín († 1688) svůj výklad – resp. těch několik poznámek, které moravským Lucemburkům věnoval – taktéž založil na vyprávění Beneše Krabice z Weitmile. Rovněž uvádí, že Jan Jindřich zplodil nemanželského syna Jana, pozdějšího vyšehradského probošta, ale na rozdíl od Hájka ví také o všech třech dalších synech včetně Jana Soběslava. Tuto informaci však dále nijak nerozvádí.728 Zdá se, že na stránky moderních historických pojednání se mylný výklad o obou Janech dostal až „zásluhou“ pražského děkana Tomáše Pešiny z Čechorodu, který zřejmě jako první explicitně vyslovil tvrzení, že Jan Soběslav se stal litomyšlským biskupem a posléze aquilejským patriarchou a přitom jej navíc mylně označil za nejmladšího syna Jana Jindřicha (nejmladším byl Prokop).729 Jak se ukázalo, jeho několik slov mělo mít nakonec velmi dlouhý život…

Illyria venientes, eandem Boiemiam, in medio propemodum superioris Germaniae sitam, occupauerunt. Libri XXXIII, ex fide tandem narrationeque historica scripti, absolutique, et in lucem iamprimum aediti, sat videlicet citô, si sat bene, Prostannae 1552, f. 141v. 728 Epitome Historica Rerum Bohemicarum. Quam Ob Venerationem Christianae Antiqvitatis, Et Primae In Bohemia Collegialis Ecclesiae Honorem, Boleslaviensem Historiam Placuit Appellare. In ea, pleraque in historiis nostris incerta, controversa, obscura;multa item ab aliis praeterita, summa fide, diligentia, claritate, et brevitate quinque libris explicantur et statuuntur. Adjecti sunt libri duo, VI. et VII., de antiquissimo Boleslaviensis ecclecia collegio; deque origine et miraculis magnae Dei Matris, quæ ibidem in basilica sua summa Populi veneratione colitur. Authore Bohuslao Balbino e Societate Jesu, Pragae 1677, s. 383: „Ioannes vero in Bohemia ex quadam libera filium et ipse genuit Iohannem, postea prapositum Wyssehradensem. […] duxit in conjugem Margaritam Nicolai ducis Oppaviensis filiam, ex qua suscepit Iodocum, Iohannem, seu Sobeslaum, Procopium…“. 729 Mars Moravicus, s. 48: „…tertio filio Joanne-Sobeslao sacris ordinibus initiato; quem primo Litomyslensem, deinde Olomucensem Episcopum fuisse creatum, postea et ad Aquilegiensis patriarchatus apicem evectum legimus“. Po něm též Mercurius Moraviae memorabilium. Sive: Supplex caduceator salvum ingredere proditurae de injuriosa abjectione in lucem Moravo-gloriae apud populares officiose postulans: e missus a Joanne Georgio Strzedowsky, Olomucii 1705, s. 96.

171

EXKURZ II: CAPITULA CONTRA PATRIARCHAM IOHANNEM DE MORAVIA Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia jsou v mnoha ohledech pozoruhodným pramenem, s nímž jsme se až doposud často setkávali, aniž by však bylo místo pro jeho podrobnější rozbor. Je vcelku překvapivé, že tento dokument nevzbudil příliš mnoho zájmu ani v italské historiografii, která mu vesměs nepřiznává žádný význam a považuje ho pouze za snůšku nepříliš přesvědčivých pomluv bez zvláštní výpovědní hodnoty.730 S tím lze však souhlasit jen do jisté míry. Při pozornějším čtení textu se totiž ukazuje, že Capitula si v některých ohledech zaslouží více pozornosti, než se doposud předpokládalo. Sporná je mimo jiné stále otázka datace. Obecně se má za to, že tato obvinění proti patriarchovi Janovi byla sepsána brzy po jeho zavraždění v Udine 13. října 1394 a určena papeži Bonifáci IX., přičemž měla sloužit jako jakési „ospravedlnění“ deliktu.731 Tato teze jistě nepostrádá logiku a dokonce ani jistou přitažlivost až na to, že text samotný nic takového nenaznačuje.732 V následujícím exkurzu se pokusím ukázat, že Capitula byla sepsána ještě za Janova života, dát možnou odpověď na otázku, za jakým účelem byla sestavena a současně také poukázat na možnosti využití tohoto pramene. Dokument se nedochoval v originále, nýbrž pouze ve formě opisu z pera Giuseppe Bianchiho, který ho zařadil do své rukopisné sbírky. Ten Capitula do svého regestáře zahrnul již Francesco di Manzano, který stručně převyprávěl jejich obsah v Annali del Friuli, VI, s. 89 a pozn. 1. Dále srov. V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, především s. 146–147, jenž v tomto kontextu poznamenal: „Di tale scrittura […] noi non possiamo fare quasi alcun conto, perchè dettata da uomini animati da profondo odio ed agitati della passione“. Srov. též krátký komentář P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 654. Nejnověji G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 575, Capitula oprávněně považuje za jeden z předpokladů pro vytvoření Janovy špatné pověsti v historické paměti. 731 Tak již V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 146–147; s jistými pochybnostmi též P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 654 a pozn. 120 na s. 660; od něho pak L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, s. 192. 732 Již Pier S. Leicht v poznámce k edici Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 369, pozn. a, formuloval názor, že Capitula byla sepsána ještě za Janova života, někdy v době před uzavřením míru 3. dubna 1393 mezi Udinskými a patriarchou. Francesco di Manzano v Annali del Friuli, VI, s. 89, pozn. 1, tvrdí, že v Bianchiho sbírce jsou Capitula přiřazena k říjnu roku 1393, kam je vročil i on. Ve skutečnosti je však Bianchi vsunul do listopadu 1394, takže není zcela jasné, co tím chtěl autor vlastně říci. 730

172

vycházel z další kopie v blíže nespecifikované „Collezione Pirona“, kterou se však bohužel nepodařilo objevit.733 Ve výsledku máme tedy k dispozici několikrát (minimálně dvakrát) opsaný text, který se nemusí vždy přesně shodovat s původní originální verzí. Celý text začíná nadpisem „Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia“, načež jsou vyjmenována jednotlivá obvinění uspořádaná v celkem 37 článcích. Dokument tedy neobsahuje žádné formální náležitosti, které bychom mohli očekávat, není zde uvedeno kdy, kým, pro koho, ani proč byl text sepsán. Jednotlivé články nepůsobí příliš uspořádaným dojmem a jejich obsah se navíc v některých případech redundantně opakuje. Text začíná líčením, jak Udinští zprvu nadšeně přijali povýšení Jana z Moravy na patriarchální stolec a doufali, že jim bude dobrým pastýřem a pánem, načež k němu vyslali řadu poselstev s nemalými náklady (čl. 1). Poté je již Jan obviňován z toho, že ještě před svým příchodem do země nechal sesadit radu pěti zástupců; Udinští neochotně uposlechli, a to mělo vést ke zničení jejich města (čl. 2). Následující Janův krok, jenž je měl poškodit, se týkal toho, že poté, co byl slavnostně přijat v Udine, nechal dosadit novou vládu města sestávající se z dvanácti zástupců cechů (čl. 3). Další články se týkají Janových nepřátelských akcí proti Federicovi di Savorgnano, který nejprve před jeho hněvem uprchl z Udine (čl. 5), aby potom, když se po falešných slibech patriarchy konečně mohl vrátit do města, byl na jeho příkaz úkladně zavražděn (čl. 9). Federicovy majetky měl následně zabrat patriarcha a zvláště pak jeden hrad (nepochybně Savorgnano), který vydal jeho dětem až poté, co z nich vymámil 2000 dukátů (čl. 10). Capitula Jana dále obviňují z represí vůči familiářům a stoupencům Federica di Savorgnano. Zatímco Detalma di Andreotti měl nechat zákeřně zabít a poté mu dokonce odepřít pohřeb (čl. 8), dalšího, bohatého měšťana jménem Nicolò Manini, měl zajmout a mučit za účelem získání peněz a propustit ho až na nátlak lidu (čl. 6). Řada stížností (čl. 4, 7, 11, 12, 13, 14, 33) se týká zásahů patriarchy proti Udinským, které měl nespravedlivě zajímat, věznit a dalšími způsoby porušovat jejich práva a staré výsady. Množství článků (15, 16, 17, 18, 29) Jana obviňuje také z nejrůznějších machinací v souvislosti s výkonem prá-

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5773. V té samé Bianchiho sbírce se pod č. 5775 nachází i pozdější (19. století?) italský překlad. Pouze zlomek (2 články) byl otištěn v Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 368–369. Edice celého textu je proto zpracována v příloze této práce. 733

173

va: měl jmenovat podezřelé soudce, kteří vynášeli nespravedlivé rozsudky, za peníze omilostňovat vrahy a jiné zločince až do té míry, že „spravedlnost, které je považována za matku všech ctností, byla tímto prelátem ze země úplně vyhnána“.734 Dále měl Jan zakázat, aby se kdokoliv mohl odvolat k papežské stolici (čl. 25, 32); měl se nepřátelsky stavět dokonce proti papeži (čl. 27, 28) a navíc ještě okrádat a fyzicky napadat poutníky, kteří procházeli územím patriarchátu na své cestě do Říma v době velkého jubilea (čl. 26).735 Jan se měl provinit rovněž tím, že nežil životem odpovídajícím jeho duchovnímu stavu, ale podobal se spíše světskému knížeti (čl. 23, 24, 34): nenavštěvoval kostely, nikdy nesloužil mši, ani neuděloval lidu požehnání, prohlašujíce při tom: „mečem bych jim kříž uměl udělat, avšak ne rukou!“736 Na jeho dvoře měli být přítomni handlíři a prostitutky (čl. 20), přičemž patriarcha sám se měl dopouštět smilstva (čl. 21), věnovat se hazardu, a to navíc s falešnými kostkami (čl. 22). Je zdůrazňována jeho bezmezná chamtivost, touha po zlatě a hromadění majetku (čl. 31, 35). Kromě toho článek 19 popisuje Janovu údajnou až pitoreskní ztřeštěnost. Mimo to Capitula zmiňují zajetí a oloupení opata kláštera Moggio Bondiho degli Oliari, jehož měl Jan propustit až díky prosbám Bondiho bratra biskupa Bartolomea (čl. 30). Jan se měl provinit také tím, že dal tři nespecifikovaná města na hranicích do držení „Němcům“ a nepřátelům patriarchátu (čl. 36). To vše tedy mělo vést k tomu, že „se v něm nenachází žádná víra ani stálost, neoplývá žádnou ctností, ale naopak všech zločiných skutků je mistr, původce a pán; kvůli tomu je od všech, kteří ho znají, považován za vskutku horšího než samotný Nero“ (čl. 37).737 Jak vidíme, vyvstává nám před očima obraz knížete-preláta jakožto odpudivého tyrana, který na svých poddaných páchá snad všechny možné Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 18: „…et sic iustitia, que mater omnium virtutum esse dignoscitur, per dictum presulem ab hac patria penitus est expulsa“. 735 Jednalo se zde o jubilejní rok 1390 vyhlášený původně Urbanem VI., jenž mezitím zemřel, takže se jubileum odehrálo až v době pontifikátu Bonifáce IX. Srov. Paolo B R E Z Z I , Storia degli Anni Santi. Da Bonifacio VIII ai giorni nostri, Milano 1975 (= Storia e documenti 18), s. 54–57; Arnold E S C H , Bonifacio IX, in: Enciclopedia dei papi, vol. II, ed. M. Bray, Roma 2000, s. 570–580, zde s. 574. 736 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 23: „…respondit: ,Cum ense scirem eis crucem facere, non cum manu‘“. 737 Ibidem, čl. 37: „…qualiter nulla fides in eo reperitur, nec ulla constantia, in eoque nulla virtus penitus viget, sed omnium sceleratorum actuum utique magister est, actor et dominator: in tantum quod ab omnibus eius notitiam habentibus Neronior Nerone vere censetur“. 734

174

druhy zločinů, dopouští se všech sedmi smrtelných hříchů, a tvoří tak antitezi ideálního vládce.738 Tento obraz Jana z Moravy má nicméně těžko něco společného se skutečností, protože dokument byl vytvořen jeho zapřisáhlými nepřáteli.739 V textu se sice explicitně nikde nepíše, kým byl sepsán, avšak z jeho dikce je jasně patrné, že se tak stalo v prostředí Udine. Můžeme tak asi celkem snadno odmítnout bizarní a neurčitá obvinění Udinských týkající se jeho údajné zhýralosti a nevázanosti. Stačí zde pouze připomenout zcela odlišnou cividalskou tradici. Na druhou stranu – jak již ukázaly předcházející řádky – je třeba připustit, že pokud Capitula hovoří o konkrétních událostech a osobách, je jejich popis ve skutečnosti poměrně přesný a spolehlivý. Jsou samozřejmě v interpretacích naprosto tendenční a jejich výklad v tomto smyslu nelze brát doslova, avšak vlastní jádro, které lze většinou verifikovat pomocí jiných pramenů, do značné míry odpovídá. Jak také vyplývá z jejich dikce, je evidentní, že autor (či spíše autoři) při sestavování textu vycházel i z písemných pramenů, zřejmě z těch uložených v tehdejším městském archivu v Udine.740 Lze tedy prozatím shrnout, že Capitula nám dávají k nahlédnutí značně zkreslený a pokřivený obraz vesměs skutečných událostí a dějů; pokud si tedy odmyslíme neurčité a fantaskní výpady proti Janovu nezřízenému životu. Podívejme se nyní blíže na problematiku datace. Musíme z našeho zkoumání vyloučit obecné chronologicky neurčitelné články, které se netýkají konkrétních událostí ani osob. Z těch ostatních lze jeden článek datovat do roku 1387 (čl. 1), čtyři do roku 1388 (čl. 2, 3, 4, 8), osm do roku (případně před něj) 1389 (čl. 5, 6, 9, 10, 13, 25, 27, 30) a dva do roku 1390 (čl. 24, 26). Nepodařilo se ověřit článek 28 ohledně sporu mezi patriarchou a Baldussiem di Maniago. Pokud jde o článek 32, který se týká Janova záSrov. R. A N T O N Í N , Ideální panovník českého středověku, s. 365–382. Tak již ostatně V. M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, s. 146–147; P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 654. Není bez zajímavosti, že podobné vývojové rysy měla též negativní pověst krále Václava IV., kde také nechyběl motiv špatných úředníků, kteří zneužívají svou moc k přehmatům ve výkonu práva a svému finančnímu obohacení a dokonce se zde objevuje i srovnání s císařem Neronem. Tím se v poslední době s ohledem na Václavovy dvořany podnětně zabýval Robert N O V O T N Ý , Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dvory a rezidence ve středověku, II, Skladba a kultura dvorské společnosti, edd. D. Dvořáčková-Malá – J. Zelenka, Praha 2008 (= MHB 11, Supplementum 2), s. 215– 229; srov. též Petr Č O R N E J , Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, Praha – Litomyšl 20032, zde především s. 80–91. 740 Srov. Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 13: „…ipse ea iuramento promissit bina vice, prout publicis documentis apparet…“. 738 739

175

kazu apelací k apoštolské stolici, máme k dispozici nařízení jeho generálního vikáře z května roku 1394, které je adresováno klerikům aquilejské diecéze, a týká se zákazu prezentovat jakékoliv papežské listiny bez souhlasu patriarchy.741 Capitula však oproti tomu hovoří o zákazu odvolat se k papeži, což mělo být navíc schváleno na jednání parlamentu.742 Z toho tedy plyne, že o listinu z roku 1394 v textu pravděpodobně nejde a že jiný takovýto edikt mohl být vydán mnohem dříve. Ani Janovo údajné postoupení oněch třech měst na hranicích „Němcům“ se nepodařilo datovat resp. verifikovat.743 Na základě analýzy jsme tak dospěli k tomu, že všechny články, které lze podepřít jinými prameny, můžeme datovat nejpozději do roku 1390. Zaměřme se zde na několik zmínek, které přesvědčivě ukazují, že Capitula byla sepsána ještě za Janova života. V místě, kde se hovoří o zavraždění Federica di Savorgnano, je řeč o jeho vrazích, kteří po spáchání zločinu utekli k patriarchovi, načež se jim mělo dostat maximálních oslav a poct, přičemž tito „až do dnešního dne na generálních koloquiích patriarchátu neustále přisluhují před zraky patriarchy“.744 Také v článku 29 se mluví o tom, jak měl Jan za falešně vynesené rozsudky inkasovat „až do dnešního dne“ 50 000 dukátů.745 Také na dalších místech se o patriarchovi hovoří v přítomném čase.746 Když navíc vezmeme v úvahu, že Jan není nikde BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5735 (7. května 1394). Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 32: „…in isto consilio [tj. v radě parlamentu – O. S.] deliberari, quod tota patria querulose commota edictum faceret, ne aliquis ad pedes sacros pro meliori iudice impetrando recurreret…“. 743 Zde se snad mohlo jednat o hrady ve Venzone, Gemoně a Monfalcone (to se však nachází spíše ve vnitrozemí), které Jan zastavil Konrádu Krajířovi. Víme o tom vzhledem k půjčce, kterou si patriarcha kvůli tomu byl nucen vzít od Benátské republiky v květnu roku 1393, nicméně k zástavě mohlo dojít mnohem dříve. Srov. ASVen, Senato, Misti, reg. 42, f. 110v: „…recuperare de manibus domini Conradi Crayer certa castra ecclesie si clusam [sic!] Venzoni, castrum Glemone, Monfalconem et alia castra, qua ipse dominus Conradus habet in pignore…“ (4. května 1393); f. 110v–111r (6. května 1393). 744 Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 9: „Et fugientes extra terram Utini gladios cruentatos in manibus ferentes ad loca ubi erat ipse patriarcha devenerunt, ab ipso receptis maximis gaudis et honoribus et provisionibus aucti usque in hodiernam diem in colloquis generalibus patrie continue adstantes ante conspectum ipsius domini patriarche“. 745 Ibidem, čl. 29: „…quomodo usque ad hodiernam diem in patria hinc inde a suis subditis dando sententias falsas et imponendo eis taleas et movendo varias questiones extorsit ultra quinquaginta millia ducatorum in absolvendo…“. 746 Ibidem, čl. 22: „…quod taxilusor est maximus vocari faciens plerumque nobiles…“; čl. 23: „…omnem populum facit a propria devotione cessare…“; čl. 25: „…eos in patria facit undique persequi et male tractari“. 741 742

176

v textu zmíněn jako zemřelý,747 musíme bez rozpaků dospět k závěru, že Capitula byla skutečně sepsána ještě za jeho života. O něco složitější je však otázka přesnější datace dokumentu. Zdá se, že klíčem by mohl být článek 24, v němž se mluví o Janově první návštěvě aquilejské katedrály a tedy o jeho formálním nastolení na patriarchální stolec. Jan se měl pro cestu do Aquileje rozhodnout až rok a půl po svém příchodu do patriarchátu de mense martii proxime preteriti. Trochu neumělý obrat lze těžko přeložit jinak než jako „měsíce března nejblíže minulého“. To událost klade do března roku 1390, což skutečně přesně odpovídá délce Janova pobytu v zemi (od září roku 1388); navíc právě v tomto měsíci dal patriarcha svolat generální shromáždění do Monfalcone,748 které je vzdáleno jen několik kilometrů od Aquileje, tudíž k návštěvě tamní baziliky snad došlo právě při této příležitosti. K sepsání textu tedy logicky mohlo dojít až po Janově návštěvě Aquileje, avšak současně se tak muselo stát nejpozději v březnu roku 1391. V historiografii se sice traduje Janova intronizace v Aquileji již v září roku 1388, avšak toto tvrzení není podloženo žádnými prameny. 749 Naopak vzhledem k tomu, že Capitula událost poměrně přesvědčivě datují, nezdá se pravděpodobné, že by se jednalo o pouhou fabulaci. Předchozí rozbor, jak jsme již viděli, s tímto tvrzením v rozporu není, ba právě naopak. Ostatně pokud by byla Capitula sestavena později, těžko si představit, že by autor či autoři do svého textu nezahrnuli například Janovo vyplenění San Daniele, k němuž došlo v srpnu roku 1392, a na něž si poté Udinští stěžovali u papeže i v Benátkách.750 Důležité vodítko poskytuje rovněž článek 13, podle něhož měl patriarcha za přítomnosti benátských vyslanců dvakrát uzavřít mír s Udine a při této příležitosti také stvrdit přísahou, že bude zachovávat zvyklosti ze-

Na to upozornil svého času již Pier S. Leicht v Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 369. Ibidem, č. 356, s. 357–358 (7. března 1390). 749 Tvrzení, že patriarcha Jan převzal svůj úřad v Aquileji 16. září 1388 poprvé vyslovil L. Z A N U T T O , I Savorgnani di Cividale, s. 45, avšak bez odkazu na pramen. To nicméně přejala jako fakt pozdější literatura. Srov. P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 636, a pozn. 29 na s. 656; G. S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, s. 574; V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě, s. 267. Jediný značně pozdní pramen, který hovoří o pobytu Jana z Moravy v Aquileji v září roku 1388, je nepříliš spolehlivý Nicolettiho spisek Patriarcato aquileiense di Giovanni di Moravia z 16. století uložený v BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 2v. 750 Srov. BCU, FP, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, XV, f. 60v, 61v. 747 748

177

mě.751 Podle dikce pozdější mírové smlouvy z dubna roku 1393, která obě události zmiňuje, lze tyto akty spojit s dohodami uzavřenými 10. března 1389 a 21. února 1391.752 V pozdějších letech následovaly další mírové dohody, z nichž první byla podepsána již rok poté 21. února 1392,753 což by sestavovatel našeho spisku patrně vzal v úvahu. To by tedy vznik našeho textu posouvalo do období po 21. únoru 1391. Dosavadní rozbor nám tedy významně zúžil dobu vzniku našeho dokumentu na poměrně krátké období mezi 21. únorem a koncem března roku 1391. Vzhledem k tomu, že v únoru byla sepsána mírová smlouva mezi Udinskými a patriarchou, není příliš pravděpodobné, že by k sepsání došlo bezprostředně poté, proto lze uvažovat spíše o březnu. Právě to by snad vysvětlovalo onen obrat de mense martii proxime preteriti, objevující se v článku popisující Janovu intronizaci v Aquileji v březnu 1390; sestavovatel možná cítil potřebu objasnit, že se nejednalo o současný březen, ale naopak o březen roku předcházejícího. Zatím jsme tedy dospěli k závěru, že Capitula byla sepsána Udinskými ještě za Janova života, pravděpodobně v březnu roku 1391. Zamysleme se teď nad funkcí tohoto pramene. Vzhledem k tomu, že text postrádá všechny formální náležitosti listiny či listu, chybí v něm intitulace, datace, či způsob ověření, těžko si lze představit, že by byl v této formě jednoduše „poslán papeži“, jak se běžně domnívá historiografie. Spíše lze uvažovat o tom, zda nešlo o pouhý koncept později vytvořeného dokumentu, kam již byly zaneseny všechny nezbytné formality. Pravděpodobněji se však

Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 13: „…quod cum inter ipsum et Utinenses pro tractando concordio inclitum Venetiarum dominium se sepe interponeret, cum Utinenses peterent ab eo aliqua honestissima et manifesta debita, puta iustitiam fieri, in patria servari propriam libertatem et antiquas patrie consuetudines, ipse ea iuramento promissit bina vice, prout publicis documentis apparet…“. 752 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5680: „Item quod conventiones, compositiones et concordia alias inita, facta et firmata inter reverendissimum dominum patriarcham predictum et predictam communitatem Utini primum in MCCCLXXXIX Indictione XII die X mensis Martii; secundum in MCCCXCI mensis Februarii die XXI Indictione XIV…“ (3. dubna 1393). Text první dohody otištěn v Storia della marca Trevigiana, XVI, documenti, č. 1920, s. 26–29; text druhé se nezachoval, ale víme o ní z Annali del Friuli, VI, s. 61–62 (22. února 1391). Mezitím byla uzavřena ještě mírová dohoda 7. července 1389 (G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, s. 305–306), která se zde však neobjevuje, takže je pravděpodobné, že nebyla vzata v úvahu ani naším autorem. K mírovým dohodám mezi patriarchou a Udinskými srov. P. P A S C H I N I , Storia del Friuli, s. 631–660; F. S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni, s. 45–68. 753 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5611; Annali del Friuli, VI, s. 71. 751

178

jeví možnost, že se jednalo o diplomatické instrukce, které mohl ústně přednášet kupříkladu udinský posel. Vzhledem k tomu, že Capitula byla závažným obviněním jednoho z nejvyšších církevních představitelů křesťanstva podřízeného v církevní hierarchii pouze papeži, s největší pravděpodobností byla určena právě jemu nebo jeho zmocněncům. Z tohoto důvodu snad mohl být do textu vložen nesmyslný článek 27, podle kterého měl patriarcha po zvolení Bonifáce IX. rozhlásit v zemi, že nejvyšší pontifik byl ihned po konkláve zavražděn, z čehož se Jan měl velmi radovat a navíc ještě přidat na jeho adresu několik hanlivých slov.754 Neměla právě tato na první pohled absurdní pasáž vyvolat v Římě potřebné rozhořčení a dodat celému textu patřičný efekt? Pokusme se nyní ve světle dosavadních úvah Capitula zasadit do kontextu soudobých událostí. Pokud předpokládáme, že dokument byl sepsán pro papeže Bonifáci IX. někdy na konci února či spíše až v březnu roku 1391, nenacházíme v tomto období žádné styky mezi Udinskými a Svatým stolcem. Ovšem již krátce po Janově odchodu z patriarchátu do Čech v březnu roku 1391755 Udinští skutečně vyslali k papežské kurii poselstvo v čele s Bernardem di Strassoldo, které si mělo stěžovat na patriarchu a žádat jeho odvolání.756 Byla snad Capitula sestavena právě za tímto účelem? Není to nemožné. Poselstvo sice podle všeho vyrazilo z Udine až 21. dubna, avšak text mohl (či spíše musel) být sestaven již o něco dříve před tímto datem, tedy měsíce předcházejícího. Na základě řečeného se proto domnívám, že Capitula byla sepsána bezprostředně po odchodu patriarchy Jana do Čech v průběhu března roku 1391, přičemž měla sloužit Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 27: „…qualiter in creatione sanctissimi patris domini nostri domini Bonifacii IX. fecit fieri novum, quod ipse statim post sanctam creationem rumore populari fuisset turpiter et nequiter vulneratus et tandem violenter occisus. Unde ipse magnum festum monstrabat in patria et ipsum novum fecit per patriam divulgari, preferens stolide multa verba in contemptum prefati domini nostri, eum insipientem asserendo“. 755 Srov. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5579; Annali del Friuli, VI, s. 62, a pozn. 1 (5. března 1391). 756 Příslušnou zmínku v udinské účetní knize otiskl A. H O R T I S , Giovanni Boccacci, documenti, č. 27, s. 74: „…de mandato totius regiminis datos d.[omino] Bernardo juniori de Strassoldo qui missus fuit Romam ad sanctissimum dominum nostrum papam et reverendissimum d.[ominum] Pileum cardinalem Ravenatem ut recomendaret nos sanctitati d.[omini] pape et etiam supplicaret ut eadem sanctitatis dignaretur de statu patrie providere et specialiter de terra nostra Utini, quia in multis angoniis [sic!; agoniis] et erroribus eramus cum patriarcha, et totaliter non poteramus pati; et cum multis aliis informationibus per eum portatis etc“. 754

179

jako instrukce pro udinské diplomaty vyslané k papeži následujícího měsíce, kteří měli patriarchu u kurie obvinit ze špatné vlády a žádat jeho sesazení. Tento výklad vcelku dobře zapadá do kontextu tehdejších událostí a zároveň neodporuje (dosud známým) pramenům. Na druhou stranu je však třeba přiznat, že se jedná o pouhou hypotézu, kterou patrně nikdy nebude možné zcela spolehlivě prokázat. Musíme se tedy spokojit toliko se závěrem, že Capitula byla zcela jistě sepsána Udinskými ještě za Janova života, pravděpodobně v březnu roku 1391. Jedná se o značně problematický a tendenční pramen, ke kterému je třeba přistupovat velice obezřetně. Capitula ve skutečnosti nevypovídají příliš mnoho o tom, jaký Jan z Moravy ve skutečnosti byl, ale především ukazují, jak ho viděli jeho Udinští nepřátelé. Přesto v nich lze nalézt cenné informace, které zčásti doplňují naše znalosti o tehdejším dění (zajetí a uvěznění opata Bondiho, existence ochutnavačů jídla a pití na Janově dvoře757) a někdy dokonce obohacují o události, o nichž bychom jinak z pramenů vůbec nevěděli (Janova intronizace v Aquileji v březnu 1390?). Na závěr lze pak dodat, že Capitula sehrála větší roli po smrti Jana z Moravy než za jeho života, protože bezpochyby významným způsobem přispěla k vytvoření jeho negativního obrazu v historické paměti.

Capitula contra patriarcham Iohannem, čl. 9: „…duos alios, qui sibi serviebant in mensa, quorum unus erat faciens credegustum poti et alter cibi…“. 757

180

ITINERÁŘ JANA Z MORAVY Studium itinerářů tvoří již delší dobu pevnou součást jak zahraniční, tak i české medievistiky. Tradičně se zaměřuje na itineráře panovnické, avšak novější bádání oprávněně začíná věnovat pozornost rovněž itinerářům biskupů či diplomatů případně i nižších složek středověké společnosti. Jejich využití je rozmanité: od poznání charakteru panovnické rezidence a dvora přes otázky mobility a cestování až po kritiku pravosti listin s ohledem na místo vydání.758 Sestavení itineráře však podmiňuje dostatečná pramenná základna především listinného charakteru. Pokud jde o Jana z Moravy,759 lze jeho život rozdělit na dvě z hlediska pramenů značně disproporční etapy, jejichž mezníkem je rok 1388. Zatímco pro starší období máme pouze několik útržkovitých zpráv, z doby Janova působení v patriarchátu existuje již dokladů poměrně dostatek. Přesto se dochovalo jen málo Janových listin a většinu informací je třeba čerpat ze zmínek v různých listech a především z udinských účetních knih, kde jsou evidovány mimo jiné cesty udinských poslů k patriarchovi. Ani na ty se však nelze spolehnout zcela stoprocentně, neboť městská rada nebyla vždy správně informována, kde se patriarcha právě nacházel. Příkladem pars pro toto budiž zápis z 8. října 1394, kdy byli vysláni poslové za patriarchou do Cividale, kde ovšem zjistili, že se nachází na Soffumbergu.760 K metodickým východiskům je třeba podotknout,761 že byly vzaty v úvahu pouze ty Janovy pobyty, jež je možné skutečně doložit, případně K přehledu staršího bádání a možnostem využití itinerářů srov. I. H L A V Á Č E K , K organizaci státního správního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991 (= AUC – Phil. et Hist., Monographia 137), s. 33–72; I D E M , The Itineraries of the Bohemian Luxemburgs, in: Idem, Höfe – Residenzen – Itinerare, edd. M. Holá – M. Jeránková – K. Woitschová, Prag 2011, s. 117–124; R. A N T O N Í N – Tomáš B O R O V S K Ý – Demeter M A L A Ť Á K , Královský itinerář a královské slavnosti středověké Moravy, SPFFBU – C 54, 2007, s. 99–120; na příkladu biskupa-diplomata A. K A L O U S , Itinerář Jana Filipce (1431– 1509), AUPO 34, 2008, s. 17–43. 759 Jen pro úplnost dodejme, že itinerář Jana z Moravy (tehdy ještě Jana Soběslava) se pokusil sestavit již V. Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt, s. 826–828. Pro období 1387–1394 však vycházel téměř výlučně ze syntézy Pia Paschiniho, což mělo za následek jeho značnou neúplnost a také řadu nepřesností a chyb. 760 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5750: „…missi fuerunt Cividatum […] in ambaxiatores ad dominum patriarcham Iohannem […] quem ibidem non invenerunt, unde ipsos ire oportuit Sophumbergum…“. 761 Vesměs podle I. H L A V Á Č E K , Das Urkunden- und Kanzleiwesen, s. 395–431; I D E M , Studie k diplomatice Václava IV., IV, Itinerář krále Václava IV. (1361–1419), ČsČH 10/1, 758

181

ty, které lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat. V takovém případě jsou podrobnosti rozvedeny v příslušné poznámce. Většinou se jedná o případy, kdy patriarcha svolal generální shromáždění na přesně stanovené místo a datum (většinou cca týden dopředu), o jehož konání však již nemáme vzhledem ke ztrátě většiny dokumentace týkající se furlanského parlamentu žádné zprávy. Na obtíže narážíme též při snaze sledovat Janovy nepřetržité pobyty na jednom místě (vyznačeno svislou čarou), kde máme často k dispozici pouze prameny od sebe časově značně vzdálené, přičemž v tomto období mohlo snadno docházet k dalším krátkodobým cestám. Pro zjednodušení bylo proto za maximální takové rozpětí zvoleno období jednoho týdne. Citován je vždy první a poslední doklad; pokud je Jan ve stejný den doložen více prameny, je citován pouze jeden.762 1368 1370 1373 1376 1377 1380

1381 1382 1383 1384 1388

14. 12. 15. 2. 5. 5. 4. 11. 16. 4. 8. 4. 31. 10. 31. 12. 8. 1. 14. 5. 11. 10. 16. 3. 13. 3. 8. 1.

– – – – – – – – – – – – – –

Řím Vyšehrad Praha Praha Vyšehrad Vyšehrad Úsov Litomyšl Tržek Litomyšl Praha Litomyšl Krakovec Olomouc

20. 4. 29. 4. 11. 5. 22. 5. 4. 6. 5. 6. 1. 7. 24. 7. 10. 8.

– – – – – – – – –

Modřice Modřice Modřice Modřice Brno Modřice Brno Modřice Modřice

MVB III, č. 1073, s. 687–689. CIM II, č. 436, s. 627–630. Listář I, č. 115, s. 123–125. APH, AMK, sign. 366-XV/11. NA, AKV, inv. č. 252. AICP II, č. 69, s. 14. CDM XI, č. 203, s. 183–184. Ibidem, č. 208, s. 187. Ibidem, č. 211, s. 190–191. NA, Augustiniáni obutí, inv. č. 79. CDM XV, č. 228, s. 196–198. CIM IV/1, č. 127, s. 182–186. F. B. M I K O V E C , Starožitnosti a památky, I, s. 192. Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1909, s. 9–10. RDG, č. 325, s. 120. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5362. CDM XI, č. 476, s. 417–418. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5368. Ibidem, č. 5368. Ibidem, č. 5368. Ibidem, č. 5376. Ibidem, č. 5384. CDM XI, č. 495, s. 429–430.

1962, s. 64–94; T. B A L E T K A , Dvůr, rezidence a kancelář, zde s. 504–517. 762 K výpočtu denních dat a roků byla použita příručka M. B L Á H O V Á , Historická chronologie, Praha 2001.

182

1388

2. 9. 12. 9.

– Vídeň – Malborghetto

13. 9. 20. 9. 26. 9.

– Canal del Ferro – Gemona –

| – – – | 6. 10. – 6. 11. – 13. 11. – 10. 12. – 24. 12. – 17. 1. – 10. 2. – 24. 2. – 3. 3. – | 10. 3. –

Udine

13. 4. 25. 4. 2. 5. 31. 5. 13. 6.

Cividale Udine (?)765 Cividale Soffumbergo

29. 9. 2. 10. 5. 10.

1389

14. 6. 23. 6. 31. 7.

1390

1. 8. 22. 1.

– – – – – | – – – | – –

Savorgnano

(?)763

BCU, FP, mss. 610, č. 1471, f. 2v. G. C O G O , Il patriarcato d’Aquileia, documenti, č. 7, s. 320. BNM, cod. lat. XIV, 134 (= 4285), f. 178v. Parlamento friulano, I/2, č. 342, 343, s. 351. L. D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia, appendice, s. 192–194. Ibidem, s. 192–194. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5406. Ibidem, č. 5410.

Udine Udine (?)764 Soffumbergo Cividale Cividale Cividale Cividale Cividale

I libri commemoriali, lib. VIII, č. 293, s. 193. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5427. Ibidem, č. 5429. Ibidem, č. 5431. Ibidem, č. 5436. Ibidem, LIV, č. 5447. Ibidem, č. 5450. Ibidem, č. 5460. Ibidem, č. 5462.

Cividale Storia della marca Trevigiana, XVII, documenti, č. 1920, s. 26–28. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5469. Parlamento friulano, I/2, č. 344, s. 351–352. BNM, cod. lat. XIV, 102 (= 2805), č. 38. Parlamento friulano, I/2, č. 345, s. 352. Ibidem, č. 345, s. 352.

Cividale Cividale

Ibidem, č. 346–347, s. 352–354. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIV, č. 5481. Ibidem, č. 5484.

Cividale Soffumbergo

Ibidem, č. 5485. Das Runtingerbuch 1383–1407, III, č. 9, s. 183.766

Rada Udine píše posádce hradu Savorgnano, že je dnes navštíví patriarcha a nařizuje, ať mu otevřou brány, pokud bude chtít. 764 Toho dne byl odsouzen k smrti Detalmo di Andreotti, přičemž Historia belli Forojuliensis, AIM III, s. 1218, uvádí, že popravě byl přítomen patriarcha. 765 Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. 766 V edici je chybně uvedeno místo vydání listiny jako Spilimbergo; jedná se však nepochybně o Soffumbergo (Sophumbergi). 763

183

1390

1391

1392

26. 1. 9. 2.

– | Cividale –

7. 3. 11. 3. 26. 3.

– Cividale – Monfalcone (?)767 – Soffumbergo

17. 4. 18. 5. 19. 8. 14. 9. 30. 11. 4. 12. 27. 12. 29. 12. 7. 2. 1. 3. 6. 3. 22. 8. 19. 11.

Soffumbergo Cividale Gemona Cividale Cividale Cividale (?)768 Soffumbergo Cividale Fagagna Cividale Aquileia769 Žebrák

– – – – – – – – – – – – – | 30. 11. – 18. 12. –

12. 3. 18. 4. 25. 4. 10. 5.

– | – – – – |

MAN, BC, fondo Guerra, Otium forojuliensium, XXXV, s. 298–301. Parlamento friulano, I/2, č. 356, s. 357–358. Ibidem, č. 356, s. 357–358. Documenti Goriziani, AT NS 17, 1891, č. 309, s. 304–305. Parlamento friulano, I/2, č. 357, s. 358. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5535. Ibidem, č. 5552. Ibidem, č. 5559. BNM, cod. lat. XIV, 102 (= 2805), č. 36. Ibidem, č. 36. Parlamento friulano, I/2, č. 360, s. 359–360. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5572. Ibidem, LVI, č. 5576. E. D E G A N I , La diocesi di Concordia, s. 468–469. Parlamento friulano, I/2, č. 363, s. 361. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5705. KLK, AU, sign. A 562.

Cividale Cividale

31. 12. – Soffumbergo 8. 1. – Cividale (?)770 25. 1. – Cividale 7. 3.

BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LV, č. 5511.

Parlamento friulano, I/2, č. 368, s. 364. Zur Geschichte der Patriarchen von Aquileja, AfÖG 4, 1854, s. 78. Parlamento friulano, I/2, č. 370, s. 364–365. Ibidem, č. 370, s. 364–365. ASFi, Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 22, f. 188r–v. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5615.

Cividale Cividale Cividale (?)771

Ibidem, č. 5618. Parlamento friulano, I/2, č. 371, s. 365. Ibidem, č. 371, s. 365. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5605.

Cividale

Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. 769 V udinské účetní knize se k 5. březnu objevuje zápis (BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5579; Annali del Friuli, VI, s. 62), podle něhož rada města vyslala družinu, aby doprovodila patriarchu až do Venzone na severu patriarchátu. O den později se však Jan nacházel v Aquileji, kam také svolal příští generální shromáždění – BCC, ACC, pergamene e documenti, b. V, č. 31; Parlamento friulano, I/2, č. 363, s. 361. 770 Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. 771 Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. 767 768

184

1392

1393

1394

19. 5. 5. 6. 23. 6. 9. 8. 27. 8. 30. 8. 4. 10. 13. 1. 1. 3. 9. 3. 3. 4.

– – – – – – – – – – – | 8. 4. – 22. 4. – 4. 8. – 27. 9. – 30. 9. – 2. 10. – 3. 10. – 7. 10. – 6. 12. – | 9. 12. – 17. 12. – 22. 4. –

Cividale Cividale Tolmezzo Cividale Soffumbergo Cividale Cividale (?)772 Cividale Gemona (?)773

Ibidem, č. 5605. HHStA, St. Paul, Benediktiner, sub dato. Parlamento friulano, I/2, č. 373, s. 366. MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 81. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVI, č. 5634. Ibidem, č. 5634. Ibidem, č. 5655. Parlamento friulano, I/2, č. 376, s. 367–368. Ibidem, č. 377, s. 368. Ibidem, č. 377, s. 368. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVII, č. 5680.

Cividale Udine Cormons Udine Cividale Udine S. Gottardo (?)774 Udine

Ibidem, č. 5683. Ibidem, č. 5687. Ibidem, č. 5704. Ibidem, č. 5708. Ibidem, č. 5709. Ibidem, č. 5710. Ibidem, č. 5710. Ibidem, č. 5711. Parlamento friulano, I/2, č. 379, s. 369.

Cividale Udine Cividale

8. 10. – Soffumbergo 13. 10. – Udine

MAN, AC, pergamene capitolari, b. XV, č. 89. Archivio del Capitolo di Udine, č. 60, s. 263–265. BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5731. Ibidem, č. 5750. Il libro degli anniversari del capitolo, s. 458–459.

Pro období do roku 1388 v podstatě nelze hovořit o itineráři v pravém slova smyslu, neboť jde pouze o několik časově značně vzdálených dokladů. I ty však ukazují alespoň některé tendence. Pokud pomineme Janovu účast na druhé italské jízdě Karla IV., nevíme o žádných jeho cestách mimo území českých zemí. Z dalších několika údajů můžeme soudit, že se Jan zdržoval převážně v Praze a na Vyšehradě a v době jeho litomyšlského episkopátu v Litomyšli.

Datace listiny z mnoha důvodů vyvolává pochybnosti. To mohlo být snad způsobeno chybným opisem, a bylo by proto třeba konzultovat originál v benátském archivu. 773 Na tento den patriarcha svolal generálního shromáždění. 774 Patriarcha v listu z 2. října sděluje neznámému příjemci, že se s ním setká v San Gottardu (dnes na předměstí Udine) nazítří po poledni. 772

185

Od roku 1388 se počet pramenů významně zvyšuje a dovoluje nám otázku Janova pobytu poznat podrobněji. Skoro celou první polovinu roku 1388 strávil Jan na biskupském hradě v Modřicích u Brna,775 což opět potvrzuje, že skutečně měl ve své moci majetky olomouckého biskupství. O tom, že si tento hrad zvláště oblíbil, svědčí rovněž relace udinských vyslanců, kteří po svém příjezdu do Brna zjistili, že se patriarcha nachází právě v Modřicích. Až po přímluvě Augustina Brněnského Jan nakonec dorazil do Brna, kde posly přijal, ale hned následujícího dne se odebral zpět do Modřic.776 Itinerář nám dovoluje rovněž (velmi zhruba) sledovat Janovu cestu z Moravy do Furlanska. Ten se se svým doprovodem vydal nejprve do Vídně a později dorazil do alpského Malborghetta. V tomto ohledu je třeba upozornit na to, že asi pětatřicetikilometrovou cestu obtížným terénem z Malborghetta až ke klášteru Moggio na úpatí Alp dokázal Jan a jeho doprovod urazit za pouhý jeden den. Janovy pobyty v následujícím období celkem dobře osvětlují dynamiku jeho vlády. V krátkém časovém úseku do listopadu 1388 pobýval vesměs na udinském hradě. Poté, co došlo ke „vzpouře“ měšťanů, se uchýlil do Cividale, které se stalo jeho rezidencí po většinu zbývajícího období a kde se také odehrávaly všechny významné akty spojené s výkonem vlády (politická jednání, udělování investitury). Únik před neutěšenými poměry v zemi snad Jan hledal na nedalekém hradě Soffumbergo, tradičním letním sídle patriarchů nazývaném la perla del Patriarcato.777 Tato dvě místa patriarcha opouštěl pouze výjimečně; většinou kvůli zasedání parlamentu. Je tedy důležité podotkout, že Jan se po celou dobu své vlády zdržoval na území patriarchátu. Jedinou výjimku tvořila jeho cesta do Čech v létě roku 1391. O průběhu jeho putování však kromě návštěvy Václava IV. na Žebráku není známo vůbec nic. Situace se částečně změnila počátkem dubna roku 1393, kdy bylo uzavřeno příměří patriarchy s Udine a 22. dubna došlo k Janovu slavnostnímu adventu do města.

K Modřicím srov. stručně Miroslav P L A Č E K , Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001, s. 397; František A. S L A V Í K , Brněnský okres, Brno 1897 (= Vlastivěda moravská. Místopis Moravy II/1), zde s. 196–197. 776 BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LIII, č. 5368. 777 Srov. Fabio P I U Z Z I et al., Il caso del castello di Soffumbergo (Faedis-Udine): un’eccezione o la regola?, Archeologia medievale 21, 1994, s. 541–554; Angelo D E B E N V E N U T I , I castelli friulani, Udine 1950, s. 86–87. 775

186

V tomto období až do své smrti pak Jan střídavě pobýval jak v Udine, tak v Cividale, což ukazuje na (byť pouze zdánlivé) zklidnění situace v zemi. Můžeme tedy snad uzavřít, že Janův itinerář z let 1388–1394 vcelku věrně odráží momentální výkyvy politické rovnováhy v patriarchátu. Za Janovu hlavní rezidenci lze nicméně jednoznačně považovat Cividale, přesněji tamější patriarchální palác. Tento rozsáhlý komplex budov s bohatou tradicí, která sahala až do 8. století, se rozkládal v prostoru od dómu až po kostel/kapli Santa Maria di Corte, a tvořil tak důstojné reprezentativní sídlo plně odpovídající Janovu postavení knížete-biskupa.778

Patriarchální palác byl zbořen v 16. století. O jeho přibližnou rekonstrukci se pokusili Sandro C O L U S S A – Monica B A G G I O – Gian P. B R O G I O L O , Il palazzo del Patriarca a Cividale, Archeologia medievale 26, 1999, s. 67–92. 778

187

EDICE Capitula contra patriarcham Iohannem de Moravia [1] Primo quod Utinenses fecerunt maximum festum et gaudium de creatione ipsius domini patriarche, sperantes ipsum esse bonum et iustum dominum et pastorem Aquilegensis ecclesie, mittentes pro ipsis plures ambasciatores suos cum magnis sumptibus. [2] Secundo quod in eius adventu antequam ad terram Utini pervenirita, procuravit omni posse sibi terras patrie tirannice subiugare intrando velut rapax et famelicus lupus et specialiter consuetum a diuturno tempore secretum consilium deputatorum terre Utini salutiferum pro ecclesia Aquilegensi et tota patria, removere procuravit cum maximis minis et terroribus: dicendo se nunquam terram illam ingressurum, nisi illud concilium aboleretur; quod Utinenses sicut fidelissimi puro animo sibi consenserunt, licet inuiti videntes id cedere in destructionem specialiter terre Utini, quod factorum subsecutorum experientia lucide demonstravit. [3] Tertio quod post eius ingressum in terram Utini, recepti cum magnis honoribus et muneribus, ipse totum regimen, conciliumque magnum voluit etiam removere, ponendo duodecim viros artistas totius terre rectores ubi sive iuste, sive iniuste percipienti totaliter et ad plenum dividentes: sicque sub illorum pretextu vigore tirannice totam patriam et specialiter terram Utini acriter conquassabat sublevando malos et opprimendo bonos et specialiter exaltando omnes rebelles Aquilegensis ecclesie, qui insteterunt domino Francisco de Carraria, ut hanc patriam sue tirannice submitteret servituti et etb quosdam alios rebelles olim per Utinenses expulsos a terra ab ipso patriarcha in suo introitu in dictam terram in bonorum omnium perniciem et despectum sine omni iustitia et sententia introductos. [4] Quarto quod de facto et sine omni iustitia voluit habere ab Utinensibus quatuor millia ducatos, que ipsi propter secum pacifice vivere assenserunt, credentes eum ex illa pecunia suum animum aliqualiter mitigare.

a b

správně pervenerit. sic!

188

[5] Quinto quod ipse contra omnes bonos viros terre Utini et specialiter cupientes sub libertate vivere, usus est gravibus et minatoriis verbis et specialiter contra generosum militem dominum Federicum de Savorgnano, qui more suorum predecessorum fuerat patrie totius valorosus defensor, et terre Utini auctor et conservator ecclesie Aquilegensis. Unde factum est, quod ipse cum pluribus aliis se a terra Utini absentaverunt, fugientes eius rabiem crudelissimam. Dicebat enim ipse: „Necesse est, quod ego aut occidam Federicum, aut quod ipse me occidat“. [6] Sexto quod absentato prefato domino Federico et pluribus aliis civibus a terra, ipse patriarcha fecit ad se vocari quemdam virum bonum de terra nomine Nicolaum Manini aliqualiter ditem, quem ordinaverat atrocissime flagellari et divis torturis uartaric ad dandum sibi aurum, sed ipse Nicolaus tandem instantia populi humiliter supplicantis prefato domino, ut dictum Nicolaum de facto aggravare non vellet, sed eum per laudum et sententiam ducere velle iuxta consuetudines nostras, relaxatus fuit sub securitate quatuor millium ducatorum. [7] Septimo quod cives terre Utini faciebat continue capi eos iniustissime et nequiter carcerando et specialiter aliqua reddi rebellibus Aquilegensis ecclesie et eius inimicis sicut domino Francisco de Carraria, cui iniustissime reddi salem tempore guerre ei per vicinos nostros acceptum. [8] Octavo quod Detalmum de Andriotis, virum nobilem et istius terre civem optimum, dolose et fraudolenter deduxit sua seditione, ut fieret eius doncellus et familiaris intrinsecus et factis et litteris familiariter cum ipse cepisset de eo aliqualiter posse confidere, ipse fecit eum in camera sua capi, tradiditque ipsum suis inimicis, qui ipsum suo precepto et voluntate fecerunt iniustissime mori et non solum vivere, sed etiam sepelire ipse patriarcha prohibuit, volens etiam post mortem pecuniam suam. [9] Nono quod sub cuiusdam concordii specie ipse dominus patriarcha dominum Federicum fecit in terram Utini pervenire, sibi alta et magnalia promittendo. Cumque inter ipsos esset concordium per tractatum licet sub falsa seditione, fecit sibi dici, quod ipse eum sincerissime diligebat, unde mirabatur, quod ipse dominus Federicus post se aliquos servientes in custodia sue persone cum armi duceret; quod pure credens ille miles fidelis domestice cepit ubilibet commorari. Tunc ille patriarcha marascalcum suum et unum alium militem magistrum camere sue et duos

c

sic!; zřejmě tortari.

189

alios, qui sibi serviebant in mensa, quorum unus erat faciens credegustum poti et alter cibi, cum nonnullis suis familiaribus intrinsecis misit in terram Utini sub colore iostrandi in una iostra tunc temporis ordinata, ut eundem dominum Federicum occiderent: qui cum venissent ex toto domini sui adimplere preceptum, sperantes ex inde consequi magna premia et dona promissa, dictum dominum Federicum die proxima subsecuta illam diem, qua hanc terram intraverunt, in ecclesia invenerunt sanctam Dei missam devotissime audiendo et intrantes more amicorum, ipsum salutaverunt et non videntes ibi copiam defensorum, in eundem iuxta preceptum domini sui atrocissime irruerunt, ipsum nequiter occidendo et Dei templum sanctum et religionem turpissime violando. Et fugientes extra terram Utini, gladios cruentatos in manibus ferentes, ad loca, ubi erat ipse patriarcha, devenerunt, ab ipso receptis maximis gaudis et honoribus et provisionibus, aucti usque in hodiernam diem in colloquis generalibus patrie continue adstantes ante conspectum ipsius domini patriarche. [10] Decimo quod multa bona ipsius domini Federici et aliorum civium terre Utini cepit tyrannice occupare, ipsos sine iure et iustitia et patrie consuetudine suis possessionibus indebite spoliando et specialiter cum iniuste occupasset unum castellum domini Federici, numquam id reddere voluit, nisi extorsisset suis pupillis, patre nequiter sic orbatis, due millia ducatorum. [11] Undecimo quod aliquos forenses et emulos terre Utini inducebat, ut illius cives caperent, forinsecos captivatos abducerent eis velut inimicis, taleam inponendo de qua exigenda imo oxastad idem dominus patriarcha cum illis predatoribus pro parte lucri communicavit et ipse quidem dominus patriarcha in quodam generali colloquio, dum Utinenses conquererentur de eo, quod inducebat forenses, ut ipsos Utinenses capere deberent, confessus fuit se licentiam super hoc dedisse cuidam militi vocato Coscistagner. [12] Duodecimo quomodo iuravit ad posse suum illam terram Utini destruere et hoc quia moleste ferebant tantam totius patrie et sui servitutem tyrannicam, nam sepe petendo, ut facerent coemptiones gravissimas in eius subsidium, cum ipsi non assentirent dicebat: „Oportet pro certo, ut illam terram ad spinosam silvam faciam devenire“.

d

sic!

190

[13] Tertio decimo quod cum inter ipsum et Utinenses pro tractando concordio inclitum Venetiarum dominium se sepe interponeret, cum Utinenses peterent ab eo aliqua honestissima et manifesta debita, puta iustitiam fieri, in patria servari propriam libertatem et antiquas patrie consuetudines, ipse ea iuramento promissit bina vice, prout publicis documentis apparet, nec post promissa aliqua voluit adimplere, totam patriam magis solito continue aggravando. [14] Quarto decimo quod cum plures cives Utinenses secundum morem patrie ad unum festum fuissent, ipse patriarcha misit marescalcum suum contra ipsos inpustissime capiendos, quod ipse fecit eos atrociter vulnerando et super strata libera depredando; et demum aliquos cepit et carceribus captivavit: imponens eis taleam ac si guerra iusta inter eos esset. Cumque aliqui suis pecuniis se redemissent, alii impotentes et parve pecunie relinquuntur adhuc in fundo unius turris acriter mancipati: sicque marescalcus suus, qui contra predatores debet iustitiam procurare, sui iussu domini iustorum suorum civium est factus maximus spoliator. [15] Quinto decimo quomodo plures falsas sententias pro pecunia ipse dominus patriarcha suos officiales fecit iniustissime pronuntiare, cumque eorum aliqui conscientia ducti huiusmodi sententias proferre recusarent, ipse dicebat: „Ah miseri vos, non vultis lucrari et actis pauperes. Ego, qui sum dominus, non spernam tantum lucrum“. Et sic sepe pro mille, pro quingentis, sepe pro tercentis ducatis, imo quandoque pro decem et paucioribus iniquas et falsas sententias pronuntiavit. [16] Sexto decimo dum plures per alios gravati recurrerent ad ipsum dominum patriarcham pro suo favore obtinendo circa iustitiam, consequenter ipse pecunias postulabat et extortis ab huiusmodi aggravatis illis pecuniarum quantitatibus, quas poterat subito procurabat ab adversa parte etiam pecunias extorquere, dicendo: „Talis movet tibi talem litem, si vis, tenebo modum, quod non poterit aliquid agere contra te“. Sicque sumpta pecunia, inhibebat vicariis et oficialibus, ut actorem iustitiam petentem, qui primo recursum habuerat ad dictum dominum audire minime deberent, ex quo plura iura sua <–am>e decepti per dictum dominum et bona amiserunt. [17] Decimo septimo item qualiter prefatus dominus patriarcha ad instantiam nocentium virorum eius sceleratam causam sequentium, pluri-

e

v textu přeškrtáno.

191

bus petentibus, ipsis exequentibus eum ad aliquibus amicis ipsorum iudices suspectos delegavit et ultra hoc, cum sunt in actu ipsi actores seu petentes iura sua probandi, ipse patriarcha mandat talibus iudicibus delegatis, ut iudicium suspendere debeant. Unef regulam est, quod nulli evidentissima iura litium a longo tempore citra consequi minime potuerunt factis, nihilominus magnis expensis et gravibus latoribus per patriam equitando toleratis. [18] Decimo octavo quomodo plures homicidas pro pecuniis absolvit et ab omni pena exemit, dicens se velle potius centum ducatos, quam centum capita et sic iustitia, que mater omnium virtutum esse dignoscitur, per dictum presulem ab hac patria penitus est expulsa. [19] Decimo nono qualiter dum ab aliis visiis vacat, nunquam cessat nunc incidere ligna, nunc cancellos camere, nunc dagam contra aliquem vertit dicens: „Oh, quomodo subito ego te occiderem!“ Imo etiam fortuito omnes litteras ad manus suas pervenientes lacerando. [20] Vigesimo quod ipse more satelitum vivit et non habitu clericali. Imo tenens gladium aurata zona collo suspensum, continue velut sicarius vivit inter lenones et meretrices continue commorando; et quod non potest facto in actu luxurie adimplere lupanaribus verbis omnes adeuntes ad ipsum gaudet turpissime fastidire et quod deterius est, usque ad genitalia vestes suas abbreviat, vestes longas togatas et honestas multipliciter aspernendo. [21] Vigesimo primo quod mulieres et iuvenculas pauperum et etiam ditiorum ad se facit sepissime violenter adduci, nunc unam, nunc aliam, more bestiali sub inhonestissime luxurie actu publice deturpando; et quod de eis superest, suis familiaribus tribuendo pro luxuria et infamia predictarum amplius consequenda. [22] Vigesimo secundo quod taxilusor est maximus, vocari faciens plerumque nobiles et alios de paura ad ludendum cum eo, utens etiam falsis taxillis in non modicum damnum ludentium secum. [23] Vigesimo tertio quod nedum voluit, aut potuit missam aliquam unquam, ut est moris in patria, celebrare. Imo nec cum alii clerici celebrant, unquam potuit ad misse finem permanere, sed nunc huc, nunc illuc per ecclesiam vadens more miserrimo tiranni et callidissimi peccatoris omnem populum facit a propria devotione cessare; non preferens sibi cru-

f

správně Unde.

192

cem, ut moris est patriarche, nec velut prelatus crucem propria manu voluit unquam devoto petenti et expectanti populo, cum per terras iret, efficere, nec etiam ab equo descendere, dum cruces et sanctimonia sibi obviam portarentur. Dum primo terras patrie intrabat, nec etiam templa Dei visitare, ut moris est prelatorum. Admonitus autem ipse patriarcha a quibusdam suis domisticisg, quare non faciebat crucem populo suo, respondit: „Cum ense scirem eis crucem facere, non cum manu“. [24] Vigesimo quarto quod per annum cum dimidio stetit in patria, antequam pati posset suam sanctam Aquilegensem et cathedralem ecclesiam visitare. Cumque sibi opponeretur per subditos, quod invisam sua sedem haberet quodam terrore potius, quam amore, illuc de mense martii proxime preteriti accessit et ad cathedram pergens, accepta ferula pastorali sancti evangelii sub brachio more lancee; „ah“, inquit, „quam bene hastiluderem!“ versus sedem sanctam currens, indutis stipendiarii vestibus et appensa sub collo daga. [25] Vigesimo quinto quod cupiens ex toto suam ecclesiam tyrannice conquasse,h plura parlamenta fecit et colloquia celebrare, in quibus omnino decrevit in tota patria tres eligi iudices sibi gratos, qui de iure et de facto et ex proprio libito voluntatis possent in omnibus litibus et questionibus ad placitum causas quaslibet terminare, frangendo patrie consuetudines et leges et proprie libertatis consuetudines antiquas, volensi, quod ab eorum sententiis nemo nec ad pedes sacros beatissimi patris numquam modo quopiam posset ab iniusta et iusta sententia appelare, quod quia Utinenses contradixerunt protestando, quod tali parlamento et deliberationi stare nolebant et quia ab illa et omni alia iniqua sententia appellare volebant ad curiam sanctissimi patris, ut moris est et fuit, ipse ex hoc tanta ira incanduit, ut nemo amplius ad sui conspectum de illa terra vellit accedere et eos in patria facit undique persequi et male tractari. [26] Vigesimo sexto quomodo per totam patriam ipse instituit pedagia et gabellas, sicut solet fieri in terris subiectis tyrannice servituti, non obstante quod numquam in patria aliquis patriarcha consimilia posuit, et specialiter posuit gravissimam gabellam super peregrinis, qui in isto iubileo sanctam Romanam ecclesiam visitabant. Et si ipsi denegarent solvere scientes patrie libertatem, aut propter paupertatem non possent, ipse fecit g h i

správně domesticis. správně conquassare. podle Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 368: nolens.

193

eos per suos officiales spoliari vestibus peregrinalibus et atrociter percuti et eis tandem calceamenta et baculum iussit auferri, constituitque officialem id huiusmodi gabellam exigendam in Portugruario unum iudicem. [27] Vigesimo septimo qualiter in creatione sanctissimi patris domini nostri domini Bonifacii IX. fecit fieri novum, quod ipse statim post sanctam creationem rumore populari fuisset turpiter et nequiter vulneratus et tandem violenter occisus. Unde ipse magnum festum monstrabat in patria et ipsum novum fecit per patriam divulgari, preferens stolide multa verba in contemptum prefati domini nostri, eum insipientem asserendo. [28] Vigesimo octavo qualiter dum sibi novum delatum fuisset, qualiter nobilis Balassius de Maniaco etiam a dicto domino multis aggravatus a sanctissimo domino nostro obtinuerat ipsum patriarcham posse facere citari ad curiam, ipse in hec verba verba prorupit: „Quid curo de isto papa? Ipse nil mihi facere posse potest, nam ego sum melior ipso“. [29] Vigesimo nono quomodo usque ad hodiernam diem in patria hinc inde a suis subditis dando sententias falsas et imponendo eis taleas et movendo varias questiones, extorsit ultra quinquaginta millia ducatorum in absolvendo et pro pecunia homicidas et proditores quoscumque sibi pecunias offerentes. [30] Trigesimo quod venerabilem patrem Bondi abbatem Mosacensem turpiter et nequiter captivavit, cui fecit predari domum et pecuniam et iocalia sua, quem cum relaxassit precibus reverendissimi patris et domini domini cardinalis Padue, eius fratris ad hac partes de Florentia ob dictam causam tunc pervenit, coactum sacramento constrinxit, ne unquam pro illatis sibi damnis et iniuriis alicui persone, nec etiam ad pedes apostolicos sancti patris porrigeret, aut porrigi faceret, aliquam querimoniam contra se et sic eo a patria et monasterio expulso iniuste, monasterium illud cuidam suo satelliti commendavit. Unde facto est illa sancta Dei ecclesia latronum spelunca fugatis, hinc inde monachis et altaribus desolatis, in qua non Dei officium sacrum, sed Bacchi et Veneris nephanda contubernia celebrantur, merchatoribus illac transeuntibus etiam sepissime spoliatis. [31] Trigesimo primo quomodo plures suos capitaneatus et gastaldias diversis personis vendidit et receptis preliisj ab emptoribus, eos ab huiusmodi officiis expulit et ipsos capitaneatus et gastaldias tunc aliqui-

j

sic!; zřejmě premiis.

194

bus suis perversis et sceleratis servitoribus tradidit, vel aliis personis vendidit. [32] Trigesimo secundo quomodo fecit in quodam suo consilio parlamenti proponi, quod dispendiosum erat satis in patria, quod quilibet compatriotta posset ad pedes apostolicos pro suis recurrere questionibus, eratque sibi domino patriarche verecundosum et impotentibus damnosum, quod sanctissimus pater apostolicus posset petenti cuilibet specialem iudicem delegare, fecitque per suum vicarium illud tali sophistico colorari colore, sic possent petentes ad placitum pauperes ad curiam concitare, qui tantis insufficientes sumptibus et muneribus, quot in curia requiruntur, etiam in sua causa iusta succumbere poterunt, dicendo per patriam, quod in curia sancti patris dictor pro pecunia etiam iniuste pauperem vincere possit. Querebat enim sub illo colore etiam in isto consilio deliberari, quod tota patria querulose commota edictum faceret, ne aliquis ad pedes sacros pro meliori iudice impetrando recurreret, tanta ductus insania, ut dicik faceret, quod si nuntii patrie ad papam decederent, ipse super isto complaceret, iniquum illud edictum etiam confirmando: quo facto credebat sic posse totam patriam iniquus tyrannice conquassare. [33] Trigesimo tertio qualiter pluribus fraudolosis, malitiosis et coloratis modis sepissime fuit conatus seditionem et discordiam in hac terra Utini inducere et cives commovere ad digladiandum inter se et sepius occiderent. [34] Trigesimo quarto qualiter palam habuit dicere se, nunquam missam celebraturum et specialiter una die cuidam petenti, cur missam non celebrabat cum utilitatem ultra quantitatem trium millium ducatorum consequeretur, respondit, quod nedum pro tribus millibus, sed pro decem millibus missam non celebraret. [35] Trigesimo quinto qualiter ipse patriarcha, tanquam lupus insatiabilis, dudum talibus verbis usus fuit: „Omnia pro auro facerem, et unum aliud videlicet destruerem et submergerem totum mundum pro uno despettol, ubi possibile foret, quod eum in pugno continerem“. [36] Trigesimo sexto qualiter tria oppida, sita in confinibus patrie, dedit tenenda et custodienda quibusdam Theutonicis stipendiariis, huius patrie emulis et inimicis.

k l

podle Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 369: illis. sic!; zřejmě despecto.

195

[37] Trigesimo septimo qualiter nulla fides in eo reperitur, nec ulla constantia, in eoque nulla virtus penitus viget, sed omnium sceleratorum actuum utique magister est, actor et dominator: in tantum quod ab omnibus eius notitiam habentibus Neronior Nerone vere censetur. Originál se nedochoval; opis z 19. století, který pořídil Giuseppe Bianchi ze starší kopie, je uložen v BCU, FP, mss. 899, raccolta Bianchi, LVIII, č. 5773, nestránkováno. Pouhý zlomek (odstavce č. 25 a 32) otištěn v Parlamento friulano, I/2, č. 378, s. 368–369.

196

PŘÍLOHY Obr. 1

Severní Itálie ve druhé polovině 14. století (Fridrich W. P U T Z G E R , Historischer Schul-Atlas zur alten, mittleren und neuen Geschichte, Bielefeld - Leipzig, 190529, č. 18).

197

Obr. 2

Důležitá města a hrady v aquilejském patriarchátu a přilehlých oblastech.

198

Obr. 3

Bazilika v Aquilei (foto: Ondřej Schmidt).

199

Obr. 4

Cividale del Friuli, pohled od kláštera Santa Maria in Valle (foto: Ondřej Schmidt).

200

Obr. 5

Středověký stolec patriarchů, který byl původně umístěn v apsidě dómu v Cividale (Museo Cristiano e Tesoro del Duomo di Cividale; ww.cividale.com).

201

Obr. 6

Portrét Jana z Moravy v Sala del Trono v patriarchálním paláci v Udine (Museo Diocesano e Gallerie del Tiepolo; foto: Riccardo Viola).

202

Obr. 7

Jedna z denárových ražeb Jana z Moravy, na aversu moravská orlice, na reversu pak sv. Hermagoras (www.cngcoins.com).

203

Obr. 8

Náhrobník patriarchy Mikuláše Lucemburského, do jehož hrobu byl uložen Jan z Moravy, byl původně umístěn v kostelní lodi, dnes se nachází ve stěně sakristie (Museo del Duomo di Udine; převzato z G. S C H W E D L E R , Lussemburgo (di) Nicolò, s. 516).

204

Obr. 9

Listina patriarchy Jana pro klášter Lavanttal z 5. června 1392 (HHStA, St. Paul, Benediktiner, sign. 1392 VI 05; www.monasterium.net).

205

Obr. 10

Folio z „pensylvánského“ rukopisu anonymní aquilejské kroniky; vpravo nahoře se nachází marginální glosa, kde neznámý písař poznamenal, že patriarcha Jan byl nevinný v souvislosti s vraždou Federica di Savorgnano (UPenn, ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum Aquileiensium, f. 38r; www.library.upenn.edu).

206

PRAMENY A LITERATURA Archivní prameny Archivio di Stato di Firenze Signori, Missive della prima Cancelleria, reg. 21–24 Archivio di Stato di Udine (www.archiviodistatoudine.beniculturali.it) Manoscritti e documenti vari, Manoscritti di Iacopo Valvasone di Maniago Archivio di Stato di Venezia (www.archiviodistatovenezia.it) Senato, Misti, reg. 40–42 Senato, Secreti, reg. E Archivio Segreto Vaticano Camera Apostolica, Diversa Cameralia, tom. I (= Armadio XXIX) Registra Vaticana, tom. 313 Archiv Pražského hradu (www.monasterium.net) Archiv Metropolitní kapituly u sv. Víta Biblioteca Civica di Belluno (http://biblioteca.comune.belluno.it) ms. 495, Documenti trascritti riguardanti la storia della provincia di Belluno dall’anno 1380 al 1420 Biblioteca Civica di Cividale del Friuli Archivio Comunale di Cividale del Friuli, pergamene e documenti, b. IV– V Biblioteca Civica „Vincenzo Joppi“ di Udine Annales Civitatis Utini, tom. X fondo Joppi, mss. 681, Notariorum, tom. V fondo principale, mss. 610, č. 1471, Marcantonio Nicoletti, Patriarcato di Giovanni di Moravia fondo principale, mss. 882, Camerari del Comune di Udine, tom. XV fondo principale, mss. 899, raccolta Bianchi, vol. LII–LVIII, LXI Biblioteca del Museo Correr di Venezia mss. Cicogna 3428

207

Biblioteca del Seminario vescovile di Padova ms. 627, Chronicon Bellunense Biblioteca Nazionale „Marciana“ di Venezia cod. lat. XIV, 101 (= 2804) cod. lat. XIV, 102 (= 2805) cod. lat. XIV, 134 (= 4285) cod. lat. XIV, 135 (= 4286) Deutschordenszentralarchiv Wien (www.monasterium.net) Urkunden Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien (www.monasterium.net) St. Paul, Benediktiner Kärntner Landesarchiv Klagenfurt (www.monasterium.net) Allgemeine Urkundenreihe Magyar Országos Levéltár Budapešť (mol.arcanum.hu) Diplomatikai Levéltár Moravský zemský archiv Brno (www.monasterium.net) E 6 – Benediktini Rajhrad E 40 – Kartuziáni Olomouc Museo Archeologico Nazionale di Cividale del Friuli Archivio ex-Capitolare, pergamene capitolari, b. XV Biblioteca ex-Capitolare, fondo Guerra, Otium forojuliensium, vol. XXXV, LII Národní archiv Praha (www.monasterium.net) Archiv České koruny Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské Augustiniáni obutí Premonstráti Strahov ŘP Litomyšl Rare Book & Manuscript Library, University of Pennsylvania (www.library.upenn.edu) ms. 934, Vitae episcoporum et patriarcharum Aquileiensium

208

Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc Metropolitní kapitula Olomouc, sign. E II 12

Edice, inventáře a katalogy Acta Karoli IV. Imperatoris inedita. Ein Beitrag zu den Urkunden Kaiser Karls IV. aus italienischen Archiven gesammelt, ed. F. Zimmermann, Innsbruck 1891. Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia, II, ed. J. Eršil, Pragae 1980. Album seu Matricula Facultatis Juridicae Universitatis Pragensis ab anno Christi 1372. usque ad annum 1418. e codice membranaceo illius aetatis nunc primum luce donatum, plenoque nominum indice auctum, I, Pragae 1834 (= Monumenta Historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis 2). Annali del Friuli ossia raccolta delle cose storiche appartenenti a questa regione, V–VI, ed. F. di Manzano, Udine 1865–1868. Archivio del Capitolo di Udine (ACU). Regestazione e trascrizione delle pergamene del vol. IV o E, ed. G. Brunettin, [s.l.] 2007. Archivio di Stato di Udine, ed. I. Zenarola Pastore, in: Guida generale degli archivi di Stato italiani, IV, Roma 1994, s. 814–819. Archiv pražské metropolitní kapituly, sv. I, Katalog listin a listů z doby předhusitské (–1419), edd. J. Eršil – J. Pražák, Praha 1956. Archivum Coronae regni Bohemiae, II, Inde ab A. MCCCXLVI. usque ad A. MCCCLV, ed. V. Hrubý, Pragae 1928. Atti della cancelleria dei patriarchi di Aquileia (1265–1420), ed. I. Z. Pastore, Udine 1983 (= Pubblicazioni della deputazione di storia patria per il Friuli 12). Briefe Johanns von Neumarkt, ed. P. Piur, Berlin 1937 (= Vom Mittelalter zur Reformation. Forschungen zur Geschichte der deutschen Bildung, Bd. 8). Calendar of State Papers and Manuscripts, Relating to English Affairs, Existing in the Archives and Collections of Venice and in the Other Libraries of Northern Italy, vol. I, ed. R. Brown, London 1864. Cancellaria Arnesti. Formelbuch des ersten Prager Erzbischofs Arnest von Pardubic. Nach einer handschrift der K. K. Universitäts-Bibliothek zu Prag, ed. F. Tadra, AfÖG 61, 1880, s. 267–567.

209

Cancellaria Johannis Noviforensis episcopi Olomucensis (1364–1380). Briefe und Urkunden des olmützer Bischoffs Johanns von Neumarkt, ed. F. Tadra, AfÖG 58, 1886, s. 1–157. Catalogue of Manuscripts in the Libraries of the University of Pennsylvania to 1800, edd. R. Hirsch – N. P. Zacour, Philadelphia 1965. Catalogus codicum manuscriptorum de rebus Foroiuliensibus ex Bibliotheca Palatina ad D. Marci Venetiarum, ed. J. Valentinelli, AfÖG 18, 1857, s. 331– 473. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae, VII, ed. J. Chytil, Brünn 1858; VIII–XII, ed. V. Brandl, Brünn 1874–1890; XV, ed. B. Bretholz, Brünn 1903. Codex diplomaticus Hungariae ecclesiasticus ac civilis, X/1–3, ed. G. Fejér, Budae 1834–1838. Codex juris municipalis regni Bohemiae, II, ed. J. Čelakovský, Praha 1895; IV/1, ed. A. Haas, Praha 1954. Codex Přemyslaeus. Regesty z výpisů z dvorských register Václava IV. z doby kolem a po roku 1400, ed. I. Hlaváček, AČ XXXIX, Praha 2013. Codice Diplomatico Istriano, vol. III, ed. P. Kandler, Trieste 1986. Concilia aevi Karolini, I/2, ed. A. Werminghoff, MGH Conc II/2, Hannoverae – Lipsiae 1908. Concilia Galliae A. 314–A. 506, ed. C. Munier, CCSL CXLVIII, Turnholti 1963. Constitutionum Apostolicarum de generali beneficiorum reservatione ab a. 1265 usque ad a. 1378 emissarum, tam intra quam extra corpus iuris exstantium, collectio et interpretatio, ed. C. Lux, Wratislawiae 1904. Cronaca Bellunese dal 1383 al 1412, ed. P. Doglioni, Belluno 1999 (= Istituto Bellunese di ricerche sociali e culturali. Serie „reprint“ n. 3). Cronaca Carrarese di Galeazzo e Bartolomeo Gatari, confrontata con la redazione di Andrea Gatari [AA. 1318–1407], edd. A. Medin – G. Tolomei, RIS NS XVII/1a, Città di Castello 1909. Das Granum catalogi praesulum Moraviae nach der Handschrift des Olmützer Domcapitelarchivs, ed. J. Loserth, AfÖG 78, 1892, s. 41–98. Das Runtingerbuch 1383–1407 und verwandtes Material zum Regensburgersüdostdeutschen Handel und Münzwesen, Bd. III, ed. F. Bastian, Regensburg 1943. De ordine episcoporum qui sibi ab ipso praedicationis exordio in Mettensi civitate succeserunt, ed. J. P. Migne, PL XCV, Parisi 1861.

210

Der Codex epistolaris des Erzbischofs von Prag Johann von Jenzenstein, ed. J. Loserth, AfÖG 55, 1877 (= Beiträge zur Geschichte der hussitischen Bewegung 1). De rebus Forojuliensibus sub Ludovico de Tech ex alio Chronico MS. Patriarcharum, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. VI, s. 19. Deutsche Reichstagsakten, II, Deutsche Reichstagsakten unter König Wenzel, Abt. 2 (1388–1397), ed. J. Weizsäcker, [Gotha] 1874. Die älteste Taxrolle der apostolischen Pönitentiarie, ed. H. Denifle, ALKMa 4, 1888, s. 201–238. Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren (1344–1466), Brünner Cuda, edd. J. Chytil – P. Chlumecký – K. Demuth et al., Brün 1856. Die Urkunden des Deutsch- Ordens- Central archives zu Wien, ed. G. von Pettenegg, Bd. I, Prag – Leipzig 1887. Diplomi patriarcali. I documenti dei patriarchi Aquileiesi anteriori alla metà del XIII secolo nell’Archivio Capitolare di Udine, ed. C. Scalon, Udine 1983 (= Quaderni e dispense dell’Istituto di storia dell’Università degli studi di Udine 8). Documenti goriziani del secolo XIV, ed. V. Joppi, AT NS 15, 1890, s. 417–453; 17, 1891, s. 293–324. Documenti per la storia del Friuli dal 1317 al 1325, ed. G. Bianchi, Udine 1844. Documenti per la storia del Friuli dal 1326 al 1332, ed. G. Bianchi, Udine 1845. Dokumente zur Geschichte des Deutschen Reiches und seiner Verfassung 1350– 1353, ed. M. Kühn, MGH Const X, Weimar 1979–1991. Enea Silvio Piccolomini I commentarii, vol. I, ed. L. Totaro, Milano 1984 (= Classici 47). Epistolario di Coluccio Salutati, vol. II, ed. F. Novati, FSI Ep XVI, Roma 1893. Epistolario di Pier Paolo Vergerio, ed. L. Smith, FSI Ep LXXIV, Roma 1934. Epistolario minore di Antonio Pancera, ed. L. Zanutto, BCBM 5/1, 1911, s. 152–161. Giovanni di M. Pedrino Depintore Cronica del suo tempo, edd. G. Borghezio – M. Vattaso, Roma 1934 (= Studi e testi 62). Henrici IV. diplomata, II, edd. D. von Gladiss – A. Gawlik, MGH DD VI/2, Weimar 1952. Hierarchia catholica Medii aevi sive summorum pontificum, S. R. E. cardinalium, ecclesiarum antistitum series, I, Ab anno 1198 usque ad annum 1431 perducta, ed. K. Eubel, Monasterii 1913.

211

Historia belli Forojuliensis Johannis Aylini de Maniaco ex Codice Camilli Manini, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. XI, s. 44– 57. Historia Belli Forojuliensis nunc primum edita, conscripta a Johanne notario quondam Aylini de Maniaco, ed. L. A. Muratori, AIM III, Mediolani 1740, s. 1191–1220. Chronicon Aulae Regiae, ed. J. Emler, FRB IV, Praha 1884. Chronicon Benesii de Weitmil, ed. J. Emler, FRB IV, Praha 1884. Chronicon Modoetiense ab origine Modoetiae usq; ad Annum MCCCXLIX. ubi potissimum agitur de gestis priorum Vicecomitum Principum, Auctore Bonincontro Morigia Synchrono, nunc primum prodit e Msto Codice Bibliothecae Ambrosianae, ed. L. A. Muratori, RIS XII, Mediolani 1728. Chronicon Patavinum italica lingua conscriptum ab anno MCCCXI. usque ad Annum MCCCCVI., ed. L. A. Muratori, RIS XVII, Mediolani 1730. Chronicon Spilimbergense nunc primum in lucem editum, ed. G. Bianchi, Utini 1856. Chronicon Tarvisinum ab Anno MCCCLXVIII. usque ad Annum MCCCCXXVIII. auctore Andrea de Redusiis de Quero, ed. L. A. Muratori, RIS XIX, Mediolani 1731. Chronicum tertium Patriarcharum Aquilejensium, Volcheri, et successorum, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. IV, s. 11–15. I codici della Biblioteca capitolare di Cividale del Friuli, edd. C. Scalon – L. Pani, Firenze 1998 (= Biblioteche e archivi 1). I documenti di Liazaro notaio vescovile di Feltre e Belluno (1386–1422), edd. G. M. Varinini – C. Zoldan, Viella 2011 (= Fonti per la storia della terraferma veneta 28). Il castello di Buja ed i suoi statuti, ed. V. Joppi, Udine 1887. I libri commemoriali della Repubblica di Venezia, ed. R. Predelli, Venezia 1883 (= Monumenti storici pubblicati dalla R. Deputazione veneta di storia patria IX, Serie 1, Documenti VII). Il libro degli anniversari del capitolo, in: I libri degli anniversari di Cividale del Friuli, I, ed. C. Scalon, Roma 2008 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli. Serie medievale 5). Il libro degli anniversari di San Domenico, in: I libri degli anniversari di Cividale del Friuli, II, ed. C. Scalon, Roma 2008 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli. Serie medievale 5).

212

Il registro battesimale di Gemona del Friuli 1379–1404, ed. F. De Vitt, Udine 2000 (= Pubblicazioni della Deputazione di Storia Patria per il Friuli 28). I manoscritti della Biblioteca del Seminario vescovile di Padova, edd. A. Donello – G. M. Florio – N. Giovè et al., Firenze 1998 (= Biblioteche e archivi 2). Indice dei documenti per la storia del Friuli dal 1200 al 1400 raccolti dall’Ab. Giuseppe Bianchi, Udine 1877. Iohannis abbatis Victoriensis Liber certarum historiarum, ed. F. Schneider, MGH SRG XXXVI/2, Hannoverae – Lipsiae 1910, s. 221–224. I protocolli di Gabriele da Cremona. Notaio della Curia patriarcale di Aquileia (1324–1336, 1344, 1350), ed. A. Tilatti, Roma 2006 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli. Serie medievale 1). I Savorgnan e la Patria del Friuli dal XIII al XVIII secolo. Catalogo della mostra tenutasi ad Udine nel 1984, Udine 1984. Italian Coins in the National Museum of Prague, I/1, Old Collection, Middle Ages and the Early Modern Period (IX–XVI centuries), edd. F. Gambacorta – L. Polanský, Prague 2012 (= Collectio Numismatica Musei Nationalis 1). Knihy počtů města Brna z let 1343–1365. Z uložení Historické komise při Matici moravské a Československého státního ústavu historického, ed. B. Mendl, Brno 1935 (= Knihy městských počtů z doby předhusitské I.). L’Archivio di Stato di Venezia. Indice generale, storico, descrittivo ed analitico, tom. I, ed. A. Da Mosto, Roma 1937. Liber anniversariorum admodum reverendi capituli Concordiensis, ed. G. Stival, in: La chiesa concordiese 389–1989, II, La diocesi di ConcordiaPordenone, edd. C. G. Mor – P. Nonis, Fiume Veneto 1989, s. 323– 479. Liber Decanorum Facultatis Philosophicae Universitatis Pragensis ab anno Christi 1367. usque ad annum 1585. e codice membranaceo illius aetatis nunc primum luce donatus, I–II, Pragae 1830–1832 (= Monumenta Historica Universitatis Carolo-Ferdinandeae Pragensis 1). Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim, IIIIV, ed. J. Emler, Pragae 1879. Libri Erectionum archidiocesis Pragensis saeculo XIV. et XV., II, ed. K. Borový, Pragae 1878.

213

Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad, Část I., ed. J. Strnad, Plzeň 1891 (= Publikace městského historického musea v Plzni č. 1). Monumenta Historica Boemiae, IV, ed. G. Dobner, Pragae 1779. Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia, TP, ed. Z. Hledíková, Pragae 2003; I. (1342–1352), ed. L. Klicman, Pragae 1903; II. (1352– 1362), ed. J. B. Novák, Pragae 1907; III. (1362–1370), ed. B. Jenšovský – V. Jenšovská, Pragae 1944–1954; IV. (1370–1378), ed. K. Stloukal, Pragae 1949–1954; V. (1378–1404), ed. K. Krofta, Pragae 1903–1905. Necrologium Aquileiense, ed. C. Scalon, Udine 1982 (= Fonti per la storia della Chiesa in Friuli 1). Nonnullorum Patriarcharum Vitae ex alio Chronico MS, desumpta, ed. B. M. de Rubeis, MEA, Argentinae 1740, appendix, č. V, s. 15–19. Parlamento friulano, I/2, ed. P. S. Leicht, Bologna 1925 (= Atti delle assemblee costituzionali italiane dal Medio Evo al 1831 I/6). Pelagii I papae epistulae quae supersunt (556–561), ed. M. Gassó, Montserrat 1956 (= Scripta et documenta 8). Petri Clarificatoris Vita domini Iohannis, Pragensis archiepiscopi tercii, ed. H. Krmíčková, in: Querite primum regnum Dei. Sborník příspěvků k poctě Jany Nechutové, edd. Eadem – A. Pumprová – D. Růžičková et al., Brno 2006, s. 441–461. Pippini, Carlomanni, Caroli Magni diplomata, ed. E. Mühlbacher, MGH DD Kar I, Hannover 1906. Raphayni de Caresinis cancellarii Venetiarum Chronica AA. 1343–1388, ed. E. Pastorello, RIS NS XII/2, Bologna 1923. Rationes decimarum Italiae nei secoli XIII e XIV, Venetiae-Histria Dalmatia, edd. P. Sella – G. Vale, Città del Vaticano 1941 (= Studi e testi 96). Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (1378, dec. – 1419, aug. 16), I/1, ed. V. Jenšovská, Pragae 1967; V/1, fasc. 1, edd. K. Beránek – V. Beránková, Pragae 2006. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, IV, ed. J. Emler, Pragae 1898; VI/1, ed. B. Mendl, Pragae 1928; VII/5, ed. M. Linhartová – B. Mendl, Pragae 1963. Regesta documentorum Germaniae historiam illustrantium. Regesten zur Deutschen Geschichte aus den Handschriften der Marcusbibliothek in Venedig, ed. J. Valentinelli, München 1864. Regesta Imperii, VIII, Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346–1378, ed. A. Huber, Innsbruck 1877.

214

Regesta listin z lichtenštejnského archivu ve Vaduzu z let 1173–1526, edd. A. Turek – M. Zemek, SAP 33, 1983, s. 149–296. Regesten Kaiser Sigismunds (1410–1437) nach Archiven und Bibliotheken geordnet, Bd. 1, Die Urkunden und Briefe aus den Archiven und Bibliotheken Mährens und Tschechisch-Schlesiens, ed. P. Elbel, Wien – Köln – Weimar 2012. Registra decimarum papalium čili Registra desátků papežských z diocezí pražské, ed. V. V. Tomek, Praha 1873. Repertorium Germanicum, Bd. II, Urban VI., Bonifaz XI., Innocenz VII. und Gregor XII., Berlin 1933. Sacrorum conciliorum nova et amplissima collectio, tom. XXIV–XXVI, ed. J. D. Mansi, Venetiis 1780–1784. Seguito degli Estratti degli Annali di Cividale del Friuli dal 1384 al 1419, ed. F. Beretta, Udine 1864. Series patriarcharum Aquilegiensium, ed. O. Holder-Egger, MGH SS XIII, Hannoverae 1881. Sinodi aquileiesi: ricerche e ricordi, ed. G. Marcuzzi, Udine 1910. Soudní akta konzistoře pražské (Acta judiciaria consistorii Pragensis), I–II, ed. F. Tadra, Praha 1893. Taxae pro communibus servitiis ex libris obligationum ab anno 1295 usque ad annum 1455 confectis, ed. H. Hoberg, Città del Vaticano 1949 (= Studi e testi 144). Testi inediti friulani dei secoli XIV al XIX, ed. V. Joppi, AGI 4, 1878, s. 185– 342. Thesaurus ecclesiae Aquilejensis opus saeculi XIV., ed. G. Bianchi, Utini 1847. Urkundenbuch der Abtei Sanct Gallen, IV/4, ed. H. Wartmann, St. Gallen 1895. Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen, I/1, ed. K. Köpl, Prag 1901 (= Städte- und Urkundenbücher aus Böhmen, Bd. 4). Urkundenbuch des Benedictiner-Stiftes St. Paul in Kärnten, ed. B. Schroll, FRA DA XXXIX, Wien 1876. Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen, ed. M. Pangerl, FRA DA XXXVII, Wien 1872. Über Formelbücher, zunächst in Bezug auf böhmische Geschichte. Nebst beilagen. Ein Quellenbeitrag zur Geschichte Böhmens und der Nachbarländer im XIII, XIV und XV Jahrhunderte, II, ed. F. Palacký, Prag 1847.

215

Über Nekrologe der Olmützer Domkirche, ed. B. Dudík, AfÖG 65, 1884, s. 487–589. Vitae additamenta nunc primum edita e manuscripto codice vaticano, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730. Vitae ex Bibliotheca Vaticana, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730. Zsigmondkori oklevéltár, I, ed. M. Elemér, Budapest 1951 (= Magyar Országos Levéltár kiadványai II/1). Zur Geschichte der Patriarchen von Aquileja, ed. J. Valentinelli, Notizenblatt. Beilage zum AfÖG 4, 1854, s. 73–79. Život Jana z Jenštejna, arcibiskupa pražského, ed. J. Emler, FRB I, Praha 1873.

Renesanční, barokní a osvícenské dějepisectví Augustini Olomucensis episcoporum Olomucensium series, ed. F. X. Richter, Olomucii 1831. Commentarii di Giovan Candido givreconsvlto dei fatti d’Aquileia, Venetia 1544. Cronaca della magnifica comunità di San Daniele del Friuli di Girolamo Sini esposta e corredata di note per Giuseppe Barbaro, Venezia 1865. Ecclesiae Venetae antiquis monumentis nunc etiam primum editis illustratae ac in decades distributae. Auctore Flaminio Cornelio, Venetiis 1749. Epitome Historica Rerum Bohemicarum. Quam Ob Venerationem Christianae Antiqvitatis, Et Primae In Bohemia Collegialis Ecclesiae Honorem, Boleslaviensem Historiam Placuit Appellare. In ea, pleraque in historiis nostris incerta, controversa, obscura;multa item ab aliis praeterita, summa fide, diligentia, claritate, et brevitate quinque libris explicantur et statuuntur. Adjecti sunt libri duo, VI. et VII., de antiquissimo Boleslaviensis ecclecia collegio; deque origine et miraculis magnae Dei Matris, quæ ibidem in basilica sua summa Populi veneratione colitur. Authore Bohuslao Balbino e Societate Jesu, Pragae 1677. Historiae Regni Boiemiae, de rebvs memoria dignis, in illa gestis, ab initio Boiemorum, qui ex Illyria venientes, eandem Boiemiam, in medio propemodum superioris Germaniae sitam, occupauerunt. Libri XXXIII, ex fide tandem narrationeque historica scripti, absolutique, et in lucem iamprimum aediti, sat videlicet citô, si sat bene, Prostannae 1552. Historie della provincia del Friuli dell’abbate Gio: Francesco Palladio degli Olivi, Udine 1660.

216

Istoria de’ signori Savorgnani detti del Monte, conti di Belgrado, Castel Nuovo, etc. Scritta da D. Francesco Caro C. R. S., Udine 1771. Italia sacra sive de Episcopis Italiae, Et Insularum adjecentium, rebusque ab iis praeclare gestis, deducta serie ad nostram usque aetatem. Auctore Ferdinando Ughello, tom. III, Venetiis 1718; V, Venetiis 1720. Liber de Vitis et Gestis eorumdem Patriarcharum Auctore Antonio Bellono, ed. L. A. Muratori, RIS XVI, Mediolani 1730. Mars Moravicus. Sive bella horrida et cruenta, seditiones, tumultus, praelia, turbae et ex ijs enatae crebrae et funestae rerum mutationes, dirae calamitates, incendia, clades, agrorum depopulationes, urbium vastitates, aedium sacrarum et prophanarum ruinae, arcium et oppidorum eversiones, pagorum cineres, populorum excidia, et alia id genus mala, quae Moravia hactenus passa fuit: Destripta a Thoma Joanne Pessina de Czechorod, Pragae 1677. Mercurius Moraviae memorabilium. Sive: Supplex caduceator salvum ingredere proditurae de injuriosa abjectione in lucem Moravo-gloriae apud populares officiose postulans: e missus a Joanne Georgio Strzedowsky, Olomucii 1705. Monumenta Ecclesiae Aquilejensis Commentario Historico-Chronologico-Critico Illustrata. Cum Appendice In qua vetusta Aquilejensium Patriarcharum, rerumque Forojuliensium Chronica, Emendatiora quaedam, alia nunc primum, in lucem prodeunt. Auctore F. Jo. Fran. Bernardo Maria de Rubeis Ordinis Praedicatorum, Argentinae 1740. Notizie delle cose del Friuli scritte secondo i tempi da Gian-Giuseppe Liruti signor di Villafredda ec., tom. V, Udine 1777. Notizie delle vite ed opere scritte da’ letterati del Friuli raccolte da Gian-Giuseppe Liruti, tom. IV, Venezia 1830 (vyšlo v pozůstalosti). Franz M. P E L Z E L , Lebensgeschichte des Römischen und Böhmischen Königs Wenceslaus, Bd. I, Prag 1788. Phosphorus Septicornis, Stella alias Matutina. Hoc est: Sanctae Metropolitanae Divi Viti Ecclesiae Pragensis Majestas et Gloria: Quibus Illa, Per tot secula, Orbi nostro enituit semper clarissima: Solis Ortui, seu, futuro Majori Operi praemissus interim, et emissus ab Thoma Joanne Pessina de Czechorod, Pragae 1673. Rerum Foro-Iuliensium ab Orbe condito usque ad an. Redemptoris Domini Nostri 452 libri undecim auctore Henrico Palladio de Olivis, Utini 1659.

217

Saggio sulla Storia Civile, Politica, Ecclesiastica e sulla Corografia e Topografia degli Stati della Reppublica di Venezia ad uso della nobile e civile gioventù dell’Ab. D. Cristoforo Tentori Spagnuolo, tom. VI, Venezia 1786. Storia della marca Trivigiana e Veronese di Giambattista Verci, tom. XVI–XVII, Venezia 1790. Successi della Patria del Friuli sotto i Patriarchi d’Aquileia dal 1332 al 1402 di Jacopo Valvasone di Maniago, ed. N. Brandis, Milano 1857. Theatrum chronologicum sacri Cartusiensis Ordinis lectori exhibens. Ordinis eiusdem primordia, et consuetudines, priores magnae Cartusiae, Ord. Gen. cardinalium purpuras, episcoporum infulas, scriptorum athenaeum, piorum fastos, singularum denique per orbem Cartusiarum erectiones, Ordinis antiquitate digestas. D. Carolo Iosepho Morotio […] auctore, Tavrini 1681. Václava Hájka z Libočan Kronika česká, ed. J. Linka, Praha 2013.

Denní tisk Giornale di Udine e del Veneto orientale, Anno 17, n. 241, Martedì 9 Ottobre 1883.

Literatura Robert A N T O N Í N , Ideální panovník českého středověku. Kulturně-historická skica z dějin středověkého myšlení, Praha 2013. Robert A N T O N Í N – Tomáš B O R O V S K Ý – Demeter M A L A Ť Á K , Královský itinerář a královské slavnosti středověké Moravy, SPFFBU – C 54, 2007, s. 99–120. Girolamo A R N A L D I – Lidia C A P O , I cronisti di Venezia e della Marca Trevigiana, in: Storia della cultura veneta, II, Il Trecento, ed. G. Arnaldi, Vicenza 1976, s. 272–337. Mario A S C H E R I , The Laws of Late Medieval Italy (1000–1500). Foundations for a European Legal System, Leiden – Boston 2013. Tomáš B A L E T K A , Dvůr, rezidence a kancelář moravského markraběte Jošta (1375–1411), SAP 46/2, 1996, s. 259–536. Imre B A R D , The Break of 1404 Between the Hungarian Church and Rome, Ungarn Jahrbuch 10, 1979, s. 59–69.

218

Milena B A R T L O V Á – Lenka B O B K O V Á , Velké dějiny zemí Koruny české, IV/b, Praha 2003. František M. B A R T O Š , České dějiny, II/6, Čechy v době Husově (1378– 1415), Praha 1947. Antonio B A T T I S T E L L A , L’abbazia di Moggio. Memoria storica documentata, Udine 1903. Wilhelm B A U M , Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům, Praha 1996. Gisela B E I N H O F F , Die Italiener am Hof Kaiser Sigismunds (1410–1437), Frankfurt am Main 1995 (= Europäische Hochschulschriften. Geschichte und ihre Hilfswissenschaften 3/620). Bernardo B E N U S S I , L’Istria nei suoi due millenni di storia, Venezia – Rovigno 1997 (= Collana degli atti Centro di ricerche storiche – Rovigno n. 14). Jan B I S T Ř I C K Ý , Nikolaus von Riesenburg († 1397), in: Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448. Ein biographisches Lexikon, ed. E. Gatz, Berlin 2001, s. 515–516. Marie B L Á H O V Á , Historická chronologie, Praha 2001. Marie B L Á H O V Á , Karlova cesta do Avignonu roku 1365, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 248–250. Marie B L Á H O V Á , Založení vyšehradské kapituly ve středověké historiografii, in: Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, ed. B. Nechvátal, Praha 2001, s. 13–31. Lenka B O B K O V Á , 7. 4. 1348. Ustavení Koruny království českého. Český stát Karla IV., Praha 2006 (= Dny, které tvořily české dějiny 12). Lenka B O B K O V Á , Velké dějiny zemí Koruny české, IV/a, Praha 2003. Sante B O R T O L A M I , Prata (di) Pileo, cardinale, Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 701–707. Pierre B O U R D I E A U , Biografická iluze, in: Idem, Teorie jednání, Praha 1998, s. 56–63. Josef B R A N I Š , Svatá koruna. Bývalý klášter cistercienský, Praha 1904. Paolo B R E Z Z I , Storia degli Anni Santi. Da Bonifacio VIII ai giorni nostri, Milano 1975 (= Storia e documenti 18).

219

Giordano B R U N E T T I N , Bertrando di Saint-Geniès patriarca di Aquileia (1334–1350), Spoleto 2004. Vladimír B Ř E Z I N A , Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století, České Budějovice 2008. Daniel M. B U E N O D E M E S Q U I T A , Giangaleazzo Visconti, Duke of Milan (1351–1402). A study in the political career of an Italian despot, Cambridge 1941. Neithard B U L S T , Illegitime Kinder – viele oder wenige? Quantitative Aspekte der Illegitimität im spätmittelalterlichen Europa, in: Illegitimität im Spätmittelalter, ed. L. Schmugge, unter Mitarbeit von B. Wiggenhauser, München 1994 (= Schriften des Historischen Kollegs. Kolloquien 29), s. 21–39. Jacob B U R C K H A R D T , Die Kultur der Renaissance in Italien, Bd. I, Zehnte Auflage von L. Geiger, Leipzig 1908. Giorgio C A D O R I N I , Tři zmínky o patriarchovi aquilejském Janu z Moravy ve vztahu k uměleckým předmětům, in: Mezi kulturou a uměním. Věnováno Zdeňku Hojdovi k životnímu jubileu, edd. I. Ebelová – J. Pešek – T. Sekyrka et al., Praha 2013, s. 24–29. Joseph C A N N I N G , A History of Medieval Political Thought 300–1450, London 1996. Giuseppe C A P P E L L E T T I , Le chiese d’Italia dalla loro origine sino ai nostri giorni, VIII, Venezia 1851. Liliana C A R G N E L U T T I , I Savorgnan e la città di Udine: il patrimonio fondario, in: I Savorgnan e la Patria del Friuli dal XIII al XVIII secolo, Catalogo della mostra tenutasi ad Udine nel 1984, Udine 1984, s. 59–65. Liliana C A R G N E L U T T I , I Savorgnan: note sull’origine e sulla storia della famiglia, in: I Savorgnan e la Patria del Friuli dal XIII al XVIII secolo, Catalogo della mostra tenutasi ad Udine nel 1984, Udine 1984, s. 43– 47. Liliana C A R G N E L U T T I , Nicoletti Marcantonio, storico, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/3, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 1827–1830. Liliana C A R G N E L U T T I , Palladio degli Olivi Gian Francesco, storico, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/3, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 1903–1905.

220

Laura C A S E L L A , I Savorgnan. La famiglia e le opportunità del potere (secc. XV–XVIII), Roma 2003 (= Biblioteca del Cinquecento 110). Roberto C E S S I , La politica veneziana di terraferma dalla caduta dei Carraresi al lodo di Genova (1388–1392), MSF 5, 1909, s. 127–144, 193–209. Roberto C E S S I , Storia della Repubblica di Venezia, Firenze 1981. Roberto C E S S I , Venezia e la preparazione della guerra friulana (1381–1385), MSF 10/4, 1914, s. 414–473. Roberto C E S S I , Venezia e la prima caduta dei Carraresi, NAV 17, 1909, s. 311–337. Roberto C E S S I , Venezia neutrale nella seconda lega antiviscontea (1392–1397), NAV NS 28, 1914, s. 233–307. Josef C I B U L K A , Český řád korunovační a jeho původ, in: Korunovační řád českých králů, edd. J. Kuthan – M. Šmied, Praha 2009, s. 273–413. Gaetano C O G O , Il patriarcato d’Aquileia e le aspirazioni de’ Carraresi al possesso del Friuli (1381–1389), NAV 16/2, 1898, s. 223–320. Sandro C O L U S S A – Monica B A G G I O – Gian P. B R O G I O L O , Il palazzo del Patriarca a Cividale, Archeologia medievale 26, 1999, s. 67–92. Guerrino G. C O R B A N E S E , Il Friuli, Trieste e l’Istria dalla preistoria alla caduta del patriarcato d’Aquileia. Grande Atlante storico-cronologico comparato, Bologna 1984. Glynnis M. C R O P P , Nero, Emperor and Tyrant, in the Medieval French Tradition, Florilegium 24, 2007, s. 21–36. Giuseppe C U S C I T O , La tradizione marciana aquileiese come problema storiografico, in: Idem, Martiri cristiani ad Aquileia e in Istria. Documenti archeologici e questioni agiografiche, Udine 1992, s. 17–49. Fabio C U S I N , Il confine orientale d’Italia nella politica europea del XIV e XV secolo, vol. I, Milano 1937. Jaroslav Č E C H U R A , České země v letech 1378–1437. Lucemburkové na českém trůně, II, Praha 2000. Jaroslav Č E C H U R A – Milan H L A V A Č K A – Jiří M I K U L E C , Děti a levobočci českých králů, Praha 2000. Jaroslav Č E C H U R A – Václav Ž Ů R E K , Lucemburkové. Životopisná encyklopedie, České Budějovice 2012. Petr Č O R N E J , Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, Praha – Litomyšl 20032. Angelo D E B E N V E N U T I , I castelli friulani, Udine 1950.

221

Luigi D E B I A S I O , Il patriarca d’Aquileia Giovanni di Moravia e la creazione a Udine di un governo di popolo, in: Poteri, assemblee, autonomie (il lungo cammino verso la sovranità popolare). Miscellanea in memoria di Roberto Celli, Udine 1989 (= Serie monografica di Storia moderna e contemporanea 21), s. 184–194. Ernesto D E G A N I , La diocesi di Concordia, seconda edizione aumentata e coordinata a cura di G. Vale, Brescia 19772. Marzi D E M E T R I O , La cancelleria della Repubblica fiorentina, vol. II, Firenze 1987. Flavia D E V I T T , Bianchi Giuseppe, sacerdote, erudito, bibliofilo, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, III/1, L’età contemporanea, edd. C. Scalon – C. Griggio – G. Bergamin, Udine 2011, s. 432–436. Flavia D E V I T T , Torre (della) Ludovico, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 842–848. Flavia D E V I T T , Vita della chiesa nel tardo Medioevo, in: Storia della società friulana. Il Medioevo, ed. P. Cammarosano, Udine 1988, s. 157–267. Ermes D O R I G O , Ermacora Fabio Quintiliano, storico, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/2, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 1026–1030. Rudolf D V O Ř Á K , Dějiny markrabství moravského, Brno 1906. Petr E L B E L , Dvě neznámé listiny z roku 1416. Příspěvek k poznání sporu o olomoucké biskupství, SPFFBU – C 50, 2003, s. 101–118. Petr E L B E L , Jan Soběslav a Prokop, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 710–718. Petr E L B E L , Markrabě Jošt, olomoucké biskupství a olomoucká kapitula, in: Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí, ed. L. Jan, Brno 2012, s. 33–58. Petr E L B E L , Osobnost olomouckého biskupa Petra III. řečeného Jelito (1381– 1387), Střední Morava 13/1, 2001, s. 4–26. Petr E L B E L , Petr Jelito, dvořan a diplomat Karla IV., SPFFBU – C 48, 2001, 67–87 Petr E L B E L , Vlašimský epilog dynastie: Markéta z Lucemburku na Úsově, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 773–776.

222

Petr E L B E L – Andreas Z A J I C , Zwei Körper des Kanzlers? Die „reale“ und die „virtuelle“ Karriere Kaspar Schlicks unter König und Kaiser Sigismund – Epilegomena zu einem alten Forschungsthema, III, MHB 16/2, 2013, s. 73–157. Jaroslav E R Š I L , Správní a finanční vztahy avignonského papežství k českým zemím ve třetí čtvrtině 14. století, Praha 1959 (= Rozpravy československé akademie věd, Řada společenských věd, ročník 69, sešit 10). Arnold E S C H , Bonifacio IX, in: Enciclopedia dei papi, vol. II, ed. M. Bray, Roma 2000, s. 570–580. Jana F A N T Y S O V Á - M A T Ě J K O V Á , Guillaume, bâtard de Luxembourg, in: Roma – Praga. Praha – Řím. Omaggio a Zdeňka Hledíková, edd. K. Valentová – E. Doležalová – E. Chodějovská et al., Praga 2009 (= BISCR, Supplemento I, 2008), s. 81–87. Giorgio F E D A L T O , Aquileia. Una chiesa due patriarcati, Roma – Gorizia 1999 (= Scrittori della chiesa di Aquileia I). Giorgio F E R I G O , Sini Girolamo, rettore di scuola, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/3, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 2349–2353. Zdeněk F I A L A , Předhusitské Čechy 1310–1419. Český stát pod vládou Lucemburků 1310–1419, Praha 19782. Marco F O L I N , Bastardi e principesse nelle corti del Rinascimento: spunti di ricerca, Schifanoia 28-29, 2007, s. 246–259. Federico G A M B A C O R T A – Roman Z A O R A L , Akvilejské mince ve sbírce Národního muzea, NL 66/3, 2011, s. 105–112. Luca G I A N N I , Vita ed organizzazione interna della diocesi di Concordia in epoca medievale, in: Diocesi di Concordia 388–1974, ed. A. Scottà, Padova 2004 (= Storia religiosa del Veneto 10), s. 205–343. Dieter G I R G E N S O H N , Alençon (d’) Filippo, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/1, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 97–106. Dieter G I R G E N S O H N , Caetani Antonio, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/1, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 182–189. Dieter G I R G E N S O H N , Teck (di) Ludovico, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 811–821.

223

Glossarium Mediae et Infimae Latinitatis Conditum a Carolo du Fresne Domino Du Cange. Editio nova aucta pluribus verbis aliorum scriptorum a Léopold Favre, tom. VI, Paris 1938. František G R A U S , Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské, II, Dějiny venkovského lidu od poloviny 13. stol. do roku 1419, Praha 1957 (= Studie a prameny. Sekce historická, sv. 13). Réginald G R É G O I R , Manuale di agiologia. Introduzione alla letteratura agiografica, Fabriano 19962 (= Bibliotheca Montisfani 12). Claudio G R I G G I O , Petrarca a Udine nel 1368, Studi Petrarcheschi NS 20, 2007, s. 1–56. Guiseppe G U L L I N O , Emo, Gabriele, in: DBI 42, s. 625–628. Michael H A R S G O R , L’essor des bâtards nobles au XVe siècles, Revue historique 253, 1975, s. 319–354. Reinhard H Ä R T E L , Il Friuli come ponte tra Nord e Sud, in: Comunicazione e mobilità nel Medioevo. Incontri fra il Sud e il Centro dell’Europa (secoli XI–XIV), ed. S. de Rachewiltz – J. Riedmann, Bologna 1997 (= Annali dell’Istituto storico italo-germanico in Trento. Quaderno 48), s. 495–518. Reinhard H Ä R T E L , Note sui registri patriarcali di Aquileia, in: I registri vescovili dell’Italia settentrionale (secoli XII–XV). Atti del Convegno di Studi (Monselice, 24–25 novembre 2000), edd. A. Bartoli Langeli – A. Rigon, Roma 2003 (= Italia Sacra. Studi e documenti di storia ecclesiastica 72), s. 311–326. Ivan H L A V Á Č E K , Das Urkunden- und Kanzleiwesen des böhmischen und römischen Königs Wenzel (IV.) 1376–1419. Ein Beitrag zur spätmittelalterlichen Diplomatik, Stuttgart 1970 (= Schriften der Monumenta Germaniae historica. Deutsches Institut für Erforschung des Mittelalters, Bd. 23). Ivan H L A V Á Č E K , K organizaci státního správního systému Václava IV. Dvě studie o jeho itineráři a radě, Praha 1991 (= AUC – Phil. et Hist., Monographia 137). Ivan H L A V Á Č E K , Ohlas prvního zajetí Václava IV. v r. 1394 v Padově, in: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaroslavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám, edd. T. Borovský – L. Jan – M. Wihoda, Brno 2003, s. 481–490. Ivan H L A V Á Č E K , Studie k diplomatice Václava IV., IV, Itinerář krále Václava IV. (1361–1419), ČsČH 10/1, 1962, s. 64–94.

224

Ivan H L A V Á Č E K , The Itineraries of the Bohemian Luxemburgs, in: Idem, Höfe – Residenzen – Itinerare, edd. M. Holá – M. Jeránková – K. Woitschová, Prag 2011, s. 117–124. Ivan H L A V Á Č E K , Zastavení u udílení biskupských regálií a temporálií Karlem IV. Zároveň příspěvek k otázce pozdněstředověkých deperdit, in: Lesk královského majestátu ve středověku. Pocta Prof. PhDr. Františku Kavkovi, CSc. k nedožitým 85. narozeninám, edd. L. Bobková – M. Holá, Praha – Litomyšl 2005, s. 197–203. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Alžběta, dcera Václava III., MHB 8, 2001, s. 43–49. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Arcibiskupové a kaplani za Václava IV., in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 777–784. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Biskup, in: Člověk českého středověku, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2002, s. 139–165. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Il vescovado di Litomyšl, i suoi inizi e i suoi atti di deliminazione, BISCR 7, 2010, s. 15–40. Zdeňka H L E D Í K O V Á , K otázkám vztahu duchovní a světské moci v Čechách ve druhé polovině 14. století, ČsČH 24, 1976, s. 244–277. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Litomyšlské biskupství, in: Litomyšl. Duchovní tvář českého města (Sborník historických prací), Litomyšl 1994, s. 29–50. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Litomyšlský biskup Jan IV. a jeho vizitace, StR 21, 1982, s. 115–139. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Opomenutá listina k životu Karla IV., MHB 5, 1998, s. 35–48. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Písemnosti církevní správy pražské (arci)diecéze v pozdním středověku, in: Církevní správa a její písemnosti na přelomu středověku a novověku, edd. I. Hlaváček – J. Hrdina, Praha 2003 (= AUC – Phil. et Hist. 2, 1999, Z pomocných věd historických XV), s. 27–38. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Počátky avignonského papežství a české země, Praha 2013. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Svět české středověké církve, Praha 2010. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Úřad generálních vikářů pražského arcibiskupa v době předhusitské. Ze správních dějin pražské arcidiecéze (= AUC – Phil. et hist., Monographia 41), Praha 1971. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Vyšehradská kapitula ve 13. století, Teologické texty 19/1, 2008, s. 50–52.

225

Zdeňka H L E D Í K O V Á , Vyšehradské proboštství a české kancléřství v první polovině 14. století, in: Královský Vyšehrad II. Sborník příspěvků ke křesťanskému miléniu a k posvěcení nových zvonů na kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla, ed. B. Nechvátal, Praha 2001, s. 74–89. Zdeňka H L E D Í K O V Á , Zápisy manželských sporů – nepovšimnutý pramen 15. století, in: Pocta Josefu Petráňovi. Sborník prací z českých dějin k 60. narozenám prof. dr. Josefa Petráně, edd. Z. Beneš – E. Maur – J. Pánek, Praha 1991, s. 79–93. Ivo H L O B I L , Přemyslovec Jan Volek († 1351). Rodopisné, heraldické a sfragistické otázky, Umění 35/6, 1987, s. 478–482. Rudolf H O L I N K A , Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI. Studie z dějin velikého schizmatu západního, Bratislava 1933 (= Spisy filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě 14). Attilio H O R T I S , Giovanni Boccacci ambasciatore in Avignone e Pileo da Prata proposito da’ Fiorentini a Patriarca di Aquileia, Trieste 1875. Ladislav H O S Á K , Středověké vyprávěcí prameny k dějinám Moravy do konce 15. století, III, SVŠPO – Historie 4, 1957, s. 111–136. Veronika H R A D S K Á , Ondřej z Třeboně, notář, vyslanec a důvěrník markraběte Jošta, ČMM 117/2, 1998, s. 353–376. Judith J. H U R W I C H , Bastards in the German Nobility in the Fifteenth and Early Sixteenth Centuries: Evidence of the Zimmerische Chronik, SCJ 34, 2003, s. 701–727. Kateřina C H A R V Á T O V Á , Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420, II, Kláštery založené ve 13. a 14. století, Praha 2002. Libor J A N , Dějiny kapituly, in: Idem – R. Procházka – B. Samek, Sedm set let brněnské kapituly, Brno 1996, s. 41–106. Libor J A N , Rodové fundace moravských Lucemburků na pomezí zbožnosti a reprezentace, in: Morava v časech markraběte Jošta. K 600. výročí zvolení posledního Lucemburka z moravské větve římským králem a jeho úmrtí, ed. Idem, s. 123–146. Hubert J E D I N , Malé dějiny koncilů, Praha 1990. Vincenzo J O P P I , Udine prima del 1425, in: Statuti e ordinamenti del Comune di Udine, Udine 1898, s. I–XLIX. Jaroslav K A D L E C , Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag. Vom Gründungsjahr 1285 bis zu den Hussitenkriegen mit Edition seines Urkundenbuches, Würzburg 1985.

226

Jaroslav K A D L E C , Dějiny kláštera Svaté Koruny, České Budějovice 1949. David K A L H O U S – Petr K O P A L – Irena M O R A V C O V Á – Luboš P O L A N S K Ý , Přemyslovská dynastie: soupis členů původního českého panovnického rodu, in: Přemyslovci. Budování českého státu, edd. P. Sommer – D. Třeštík – J. Žemlička, Praha 2009, s. 541–573. Antonín K A L O U S , Biskupské a legátské rituály a ceremonie, in: Slavnosti, ceremonie a rituály v pozdním středověku, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2014, s. 315–367. Antonín K A L O U S , Itinerář Jana Filipce (1431–1509), AUPO 34, 2008, s. 17– 43. Stanislav K A S Í K , Znaky na arkýři zámku v Brandýse nad Labem, Heraldická ročenka 21, 1994, s. 95–110. František K A V K A , Burchard, purkrabí magdeburský a hrabě z Hardeggu a Retzu – hofmistr Karla IV. (1353–1368), in: Historia docet. Sborník prací k poctě šedesátých narozenin prof. PhDr. Ivana Hlaváčka, CSc, edd. M. Polívka – M. Svatoš, Praha 1992, s. 145–155. František K A V K A , Karel IV. Historie života velkého vladaře, Praha 1998. František K A V K A , Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika, Díl II. (1364–1378), Praha 1993. Jiří K E J Ř , Dějiny pražské právnické univerzity, Praha 1995. Julius K I R S H N E R – Anthony M O L H O , The Dowry Fund and the Marriage Market in Early Quattrocento Florence, JMH 50, 1978, s. 403–438. Ladislav K L I C M A N , Mikuláš řečený Efficax z Lucemburka a Mikuláš, levoboček krále Jana, ČČH 3, 1897, s. 246–249. Ferdinand K O G L E R , Die legitimatio per rescriptum von Justinian bis zum Tode Karls IV., Weimar 1904. Benjamin G. K O H L , Padua under the Carrara 1318–1405, Baltimore 1998. Benjamin G. K O H L , The Paduan Elite and Francesco Novello da Carrara (1390–1405). A Selected Prosopography, QFIAB 77, 1997, s. 206–258. Božena K O P I Č K O V Á , Olomoucké biskupství v zrcadle dynastických sporů posledních Lucemburků, Historická Olomouc a její současné problémy 3, 1980, s. 95–107. Božena K O P I Č K O V Á , Příspěvek k dynastické politice posledních Lucemburků v Olomouci, VVM 32, 1980, s. 21–29.

227

Pavel K R A F L , Olomoucké panoptikum. Obraz moravských biskupů v Granum catalogi praesulum Moraviae, SPPFMU – řada společenských věd 26/2, 2012, s. 45–50. Kamil K R O F T A , Kurie a církevní správa zemí českých v době předhusitské, IV, Volby biskupův a opatů českých v XIII. a XIV. stol, ČČH 12/1, 1906, s. 7–33. Petr K U B Í N , Svatý Pankrác – strážce vstupu na Vyšehrad. Římský světec v Praze, in: Evropa a Čechy na konci středověku. Sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi, edd. E. Doležalová – R. Novotný – P. Soukup, Praha 2004, s. 113–123. Petr K U B Í N , Vyšehrad jako český Řím, Teologické texty 17/2, 2006, s. 73–75. Kateřina K U B Í N O V Á , Imitatio Romae. Karel IV. a Řím, Praha 2006. Thomas K U E H N , Illegitimacy in Renaissance Florence, Ann Arbor 2002. Peter L A N D A U , Das Weihehindernis der Illegitimität in der Geschichte des kanonischen Rechts, in: Illegitimität im Spätmittelalter, ed. L. Schmugge, unter Mitarbeit von B. Wiggen-hauser, München 1994 (= Schriften des Historischen Kollegs. Kolloquien 29), s. 41–53. Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum, 19, ed. Z. Silagiová, Pragae 2006. John L A W , A clerical chronicler of c. 1400: Clemente Miari of Belluno, Renaissance Studies 2/2, 1988, s. 173–184. Vittorio L A Z Z A R I N I , Marino Faliero, Firenze 1963. Jacques L E G O F F , Svatý František z Assisi, Praha 2004. Jacques L E G O F F , The Whys and Ways of Writing a Biography: The Case of Saint Luis, Exemplaria 1/1, 1989, s. 207–225. Pier S. L E I C H T , Breve storia del Friuli, con aggiunte e aggiornamento ed. C. G. Mor, Udine – Tolmezzo 19765. Pier S. L E I C H T , Il parlamento della Patria del Friuli. Sua origine, costituzione e legislazione (1231–1420), Udine 19752. Pier S. L E I C H T , La giovinezza di Tristano di Savorgnano (1376–1400), in: Idem, Studi di storia friulana, Udine 1955, s. 3–40. Pier S. L E I C H T , La promissione del patriarcha aquileiese, MSF 22, 1926, s. 73– 77. Pier S. L E I C H T , Le elezioni dei patriarchi aquileiesi, MSF 11, 1915, s. 1–18. Pier S. L E I C H T , L’esilio di Tristano di Savorgnano, in: Idem, Studi di Storia friulana, s. 41–174. L’Evangeliario di san Marco, ed. C. Scalon, Udine 1999 (= Libri Rari 5).

228

Vincenzo M A R C H E S I , Giovanni di Moravia, patriarca d’Aquileia, Annali scientifici del R. Istituto tecnico di Udine 1, 1883, s. 109–148. Martina M A Ř Í K O V Á , „Společná pokladna“ pražské metropolitní kapituly v 2. polovině 14. a na počátku 15. století, Disertační práce, Univerzita Karlova, Praha 2014. Vittoria M A S U T T I , Monticoli Andrea, vicario patriarcale, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 563–567. Václav M E D E K , Dějiny olomoucké arcidiecéze, díl I, Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971. Dobroslava M E N C L O V Á , České hrady, Díl II., Praha 19762. Gian C. M E N I S , Storia del Friuli dalle origini alla caduta dello stato patriarcale (1420), Udine 19784. Jaroslav M E Z N Í K , Lucemburská Morava 1310–1423, Praha 1999. Ferdinand B. M I K O V E C , Starožitnosti a památky země České, Díl I., Praha 1860. Renáta M O D R Á K O V Á , Úřad abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě v období 13.–14. století, in: Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, ed. P. Krafl, Praha 2008, s. 580–587. Michael E. M O O R E , The Body of Pope Formosus, Millennium 9, 2012, s. 277– 297. Carlo G. M O R , Nascita di un capitale, in: Udin. Mil agn tal cûr dal Friûl. 60n Congres, 25 di Setembar 1983, Societât Filologjche Furlane, I, ed. G. C. Menis, Udine 1983, s. 79–90. Moravští Lucemburkové. Forum Brunense. Sborník prací Muzea města Brna, ed. J. Vaněk, Brno 2000. Jana N E C H U T O V Á , Latinská literatura českého středověku do roku 1400, Praha 2000. Zdeněk N E J E D L Ý , Dějiny města Litomyšle a okolí, Díl I, Dějiny kláštera a biskupství litomyšlského (do r. 1421), Litomyšl 1903. Jadranka N E R A L I Ć , Chances of an illegitimate person to make a successful ecclesiastical career: the case of Boniface of Pisa, RHM 49, 2007, s. 159– 178. Antonio N I E R O , Dal patriarcato di Grado al patriarcato di Venezia, in: Grado nella storia e nell’arte. Atti della 10. settimana di studi aquileiesi te-

229

nuta ad Aquileia, 28 aprile – 4 maggio 1979, vol. I, Udine 1980 (= Antichità altoadriatiche XVII), s. 265–284. Ursula N I L G E N , The Manipulated Memory: Thomas Becket in Legend and Art, in: Memory & Oblivion. Proceedings of the XXIXth International Congress of the History of Art held in Amsterdam, 1–7 September 1996, edd. W. Reinink – J. Stumpel, Dordrecht 1999, s. 765–772. Martin N O D L , Memoria et damnatio memoriae ve středověku, in: Memoria et damnatio memoriae ve středověku, edd. Idem – P. Wecowski, Praha 2014 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 15), s. 7–13. Martin N O D L , František Graus – Proměny pojetí krize pozdního středověku, in: František Graus – člověk a historik. Sborník z pracovního semináře Výzkumného centra pro dějiny vědy konaného 10. prosince 2002, edd. Z. Beneš – B. Jiroušek – A. Kostlán, Praha 2004 (= Práce z dějin vědy sv. 8), s. 99–118. Roberto N O R B E D O , Belloni Antonio, notaio, umanista, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/1, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 439–445. Stanislava N O V Á K O V Á , Krajířové z Krajku. Z Korutan do zemí České koruny, České Budějovice 2010. Robert N O V O T N Ý , Ráj milců? Nižší šlechta na dvoře Václava IV., in: Dvory a rezidence ve středověku, II, Skladba a kultura dvorské společnosti, edd. D. Dvořáčková-Malá – J. Zelenka, Praha 2008 (= MHB 11, Supplementum 2), s. 215–229. Václav N O V O T N Ý , České dějiny, I/2, Od Břetislava I. do Přemysla I., Praha 1939. Rostislav N O V Ý , K sociálnímu postavení farského kléru v Čechách v době předhusitské, SH 9, 1962, s. 137–192. Radka O B Ů R K O V Á , Druhá římská jízda Karla IV., Diplomová práce, Univerzita Karlova, Praha 2013. Odorik z Pordenone: z Benátek do Pekingu a zpět. Setkávání na cestách Starého světa ve 13.–14. století. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Plzeň, 13.–14. listopadu 2006, edd. P. Sommer – V. Liščák, Praha 2008 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 10). Oldřich P A K O S T A , Pečeti litomyšlských biskupů, Litomyšl 2001. Oldřich P A K O S T A , Pečeti litomyšlských biskupů, in: Litomyšl. Duchovní tvář českého města (Sborník historických prací), Litomyšl 1994, s. 53– 69.

230

František P A L A C K Ý , Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, Praha 1998 (reprint vydání z roku 1907). Pio P A S C H I N I , Antonio Caetani cardinale Aquileiese, ASRSP 52, 1929, s. 147–222. Pio P A S C H I N I , Giovanni di Moravia e la curia romana, MSF 31, 1935, s. 105– 108. Pio P A S C H I N I , Il patriarca Antonio Caetani (1395–1402), MSF 27-29, 193133, s. 73–206. Pio P A S C H I N I , L’Abbazia di S. Martino alla Beligna, Aquileia Nostra 31, 1960, s. 95–116. Pio P A S C H I N I , Notizie storiche della Carnia da Venzone a Monte Croce e Camprosso, Udine – Tolmezzo 19602. Pio P A S C H I N I , Storia del Friuli, Udine 20105. Pio P A S C H I N I , Vicende del Friuli durante il dominio della casa imperiale di Franconia, MSF 9/2, 1913, s. 176–205. Lorenzo P A S S E R A , Alcune considerazioni sul tipo dell’Aquila nella monetazione patriarcale di Aquileia, MSF 83, 2003, s. 131–160. Ester P A S T O R E L L O , Nuove ricerche sulla storia di Padova e dei principi da Carrara al tempo di Gian Galeazzo Visconti, Padova 1908. Karin P Á T R O V Á , Probošt versus kapitula. K problematice majetkových vztahů uvnitř vyšehradské kapituly do doby husitské, MHB 11, 2007, s. 79–93. Karin P Á T R O V Á , Proměny českých kolegiátních kapitul ve 13.–14. století, in: Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, ed. P. Krafl, Praha 2008, s. 567–570. Vittorio P E R I , Aquileia nella trasformazione storica del titolo patriarcale, in: Storia e arte del patriarcato di Aquileia. Atti della 22’ Settimana di studi aquileiesi 27 aprile 2 maggio 1991, Udine 1992 (= Antichità altoadriatiche XXXVIII), s. 41–63. Fabio P I U Z Z I et al., Il caso del castello di Soffumbergo (Faedis-Udine): un’eccezione o la regola?, Archeologia medievale 21, 1994, s. 541–554. Miroslav P L A Č E K , Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí, Praha 2001. Andrzej P L E S C Z Y Ń S K Y , Vyšehrad. Rezidence českých panovníků. Studie o rezidenci panovníka raného středověku na příkladu českého Vyšehradu, Praha 2002.

231

Antonín P O D L A H A – Eduard Š I T T L E R , Chrámový poklad u sv. Víta v Praze. Jeho dějiny a popis, Praha 1903. Aleš P O Ř Í Z K A , Papežský finanční archiv a platby servicií ze zemí České koruny za Martina V. a Evžena IV., in: Pater familias. Sborník příspěvků k životnímu jubileu Prof. Dr. Ivana Hlaváčka, ed. J. Hrdina, Praha 2002, s. 401–419. Aleš P O Ř Í Z K A , Repertorium Poenitentiariae Germanicum. Středověká papežská penitenciárie opět v centru pozornosti, MHB 8, 2001, s. 97– 120. Charles W. P R E V I T É - O R T O N , A Manuscript of the Chronicon Patriarcharum Aquileiensium, in: Historical Essays in Honour of James Tait, edd. J. G. Edwards – V. H. Galbraith – E. F. Jacobs, Manchester 1933, s. 273–281. Charles W. P R E V I T É - O R T O N , Un manoscritto del „Chronicon Patriarcharum Aquileiensium“, BSFF 10/3-4, 1934, s. 94–102. Dorit R A I N E S , Cooptazione, aggregazione e presenza al Maggior Consiglio: le casate del patriziato veneziano, 1297–1797, Storia di Venezia – rivista I, 2003, s. 1–64. Pier L. R A M B A L D I , Stefano III, duca di Baviera, al servizio della Lega contro Gian Galeazzo Visconti (Luglio–Agosto 1390). Nuove osservazioni su documenti inediti, ASL Ser. 3, 15, 1901, s. 286–326. Giorgio R A V E G N A N I , Falier, Marino, in: DBI 44, 1994, s. 429–438. Josefa R I E D M A N N , Hrabata z Tyrol-Gorice a Přemysl Otakar II. – vliv českého krále v severovýchodní Itálii, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století. Rakousko (včetně Štýrska, Korutan a Kraňska) v projektu velké říše Přemysla Otakara II. Sborník příspěvků ze sympozia konaného 26.–27. září 1996 ve Znojmě, edd. M. Bláhová – P. Kubín et al., Praha 1998, s. 131–143. Aldo R I Z Z I , Tiepolo a Udine. Palazzo Arcivescovile, Duomo, Chiesa della Purità e Musei, Udine 19742 (= Associazione udinese amici dei musei e dell’arte. Quaderno n. 3). Giacinto R O M A N O , Niccolò Spinelli da Giovinazzo diplomatico del secolo XIV, Capitolo X, ASPN 26/4, 1901, s. 471–542. Richard H. R O U S E – Mary A. R O U S E , John of Salisbury and the Doctrine of Tyrannicide, Speculum 42/4, 1967, s. 693–709.

232

Ugo R O Z Z O , Liruti Gian Giuseppe, storico e bibliografo, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/2, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 1482–1500. Vojtěch R U F F E R , Historie Wyssehradská, neb Wyprawowánj o hradu, o kapitole a městu Hory Wyssehradu u Prahy w králowstwj Českém, Praha 1861. Philipp R U P P E R T , Die Chroniken des Stadt Konstanz, Konstanz 1891. Pavlína R Y C H T E R O V Á , Kam s ním? Rituál a ceremonie v medievistice, in: Rituály, ceremonie a festivity ve střední Evropě 14. a 15. století, edd. M. Nodl – F. Šmahel, Praha 2009 (= Colloquia mediaevalia Pragensia 12), s. 427–432. Pavlína R Y C H T E R O V Á , Rituály, rity a ceremonie. Teorie rituálu a jejich reflexe v medievistickém bádání, in: Stát, státnost a rituály přemyslovského věku. Problémy, názory, otázky. Sborník příspěvků z konference konané dne 18. října 2005 v Brně, edd. D. Malaťák – M. Wihoda, Brno 2006 (= Země a kultura ve střední Evropě sv. 4), s. 11–23. Milada Ř Í H O V Á , Královští lékaři. Lékaři na dvoře posledních Lucemburků, in: Pražské městské elity středověku a raného novověku – jejich proměny, zázemí a kulturní profil. Sborník příspěvků z 21. vědecké konference archivu hlavního města Prahy, uspořádané ve spolupráci s Institutem mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy ve dnech 1. a 2. října 2002 v Clam-Gallasově paláci v Praze, edd. O. Fejtová – V. Ledvinka – J. Pešek, Praha 2004 (= Documenta Pragensia XXII), s. 327–334. Cesare S C A L O N , Aquilejský patriarchát ve 14. století, in: Gotika severní Itálie. České země a Furlansko ve středověku, Mikulov 2009, s. 10–12. Elisabetta S C A R T O N , L’Amministrazione civica nel Trecento, in: Storia di Cividale nel Medioevo. Economia, società, istituzioni, ed. B. Figliuolo, Cividale del Friuli 2012, s. 307–339, August S E D L Á Č E K , Bukůvka z Bukůvky, in: OSN, IV, Praha 1891, s. 889. August S E D L Á Č E K , Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl I, Praha 1882. Federico S E N E C A , Il conflitto fra Giovanni di Moravia e gli Udinesi (1389– 1394), AV ser. 5, 46/47, 1950, s. 45–68. Shulamith S H A H A R , Childhood in the Middle Ages, London – New York 1992.

233

Bernhard S C H I M M E L P F E N N I G , „Ex Fornicatione Nati“. Studies on the Position of Priest’s Sons from the Twelfth to the Fourteenth Century, SMRH 2 (= Old Series, vol. 12), 1979, s. 1–50. Heinrich S C H M I D I N G E R , Aquileia, in: LexMa I, München – Zürich 1980, s. 827–828. Heinrich S C H M I D I N G E R , Il patriarcato di Aquileia, in: I poteri temporali dei Vescovi in Italia e in Germania nel Medioevo. Atti della settimana di studio, 13–18 settembre 1976, edd. C. G. Mor – H. Schmidinger, Bologna 1979 (= Annali dell’Istituto storico italogermanico in Trento. Quaderno 3), s. 141–175. Ondřej S C H M I D T , Jan z Moravy, patriarcha aquilejský († 1394) a Jan Soběslav, markrabě moravský († cca 1381). Příspěvek k poznání genealogických vztahů lucemburské sekundogenitury, ČMM 132/1, 2013, s. 25–41. Peter-Johannes S C H U L E R , Hofpfalzgraf, in: LexMa V, München – Zürich 1991, s. 76–77. Gerhard S C H W A R T Z , Die Besetzung der Bistümer Reichsitaliens unter den sächsichen und salischen Kaisern, Inaugural Dissertation zur Erlangung der Doktorwürde der philosophischen Fakultät der KaiserWillhelms-Universität Strassburg, Leipzig 1913. Gerald S C H W E D L E R , Damnatio memoriae – oblio culturale: concetti e teorie del non ricordo, in: Condannare all’oblio. Pratiche della damnatio memoriae nel Medioevo. Atti del convegno di studio svoltosi in occasione della XX edizione del Premio internazionale Ascoli Piceno (Ascoli Piceno, Palazzo dei Capitani, 27–29 novembre 2008), edd. L. Sanfilippo – A. Rigon, Roma 2010, s. 3–18. Gerald S C H W E D L E R , Lussemburgo (di) Nicolò, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 512–517 Gerald S C H W E D L E R , Moravia (di) Giovanni, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 573–575. Gerald S C H W E D L E R , Randeck (di) Marquardo, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 718–725.

234

Giulio S I L A N O , Episcopal elections and the apostolic see. The case of Aquileia 1251–1420, in: Diritto e potere nella storia europea. Atti in onore di Bruno Paradisi, Firenze 1982, s. 163–194. Luca S I M O N E T T O , Valvasone di Maniago Iacopo, storico, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/3, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 2569–2573. František A. S L A V Í K , Brněnský okres, Brno 1897 (= Vlastivěda moravská. Místopis Moravy II/1). Jiří S P Ě V Á Č E K , Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou, Praha 1994. Jiří S P Ě V Á Č E K , Václav IV. (1361–1419). K předpokladům husitské revoluce, Praha 1986. Karl-Heinz S P I E ß , Familie und Verwandtschaft im deutschen Hochadel des Spätmittelalters. 13. bis Anfang des 16. Jahrhunderts, Stuttgart 1993 (= Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Beihefte 111). Rolf S P R A N D E L , Die Diskriminierung der unehelichen Kinder im Mittelalter, in: Zur Sozialgeschichte der Kindheit, edd. J. Martin – A. Nitschke – K. Arnold, München 1986 (= Veroffentlichungen des Instituts für Historische Anthropologie e.V. Bd. 4), s. 487–502. Kai-Michael S P R E N G E R , Damnatio memoriae o damnatio in memoria. Qualche osservazione metodologica sui cosiddetti antipapi, in: Condannare all’oblio. Pratiche della damnatio memoriae nel Medioevo. Atti del convegno di studio svoltosi in occasione della XX edizione del Premio internazionale Ascoli Piceno (Ascoli Piceno, Palazzo dei Capitani, 27–29 novembre 2008), edd. L. Sanfilippo – A. Rigon, Roma 2010, s. 67–88. Kai-Michael S P R E N G E R , Damnatio memoriae oder Damnatio in memoria? Überlegungen zum Umgang mit so genannten Gegenpäpsten als methodisches Problem der Papstgeschichtsschreibung, QFIAB 89, 2009, s. 31–62. Kai-Michael S P R E N G E R , The Tiara in the Tiber. An Essay on the damnatio in memoria of Clement III (1084–1100) and Rome’s River as a Place of Oblivion and Memory, Reti Medievali Rivista 13/1, 2012, s. 153–174. Stanisław A. S R O K A , Nieślubne potomstwo władców Europy Środkowej w XIV wieku, Prace Historyczne 135, 2008, s. 21–28.

235

Paolo S T A C U L , Il Cardinale Pileo da Prata, Roma 1957 (= Miscellanea della Società Romana di storia Patria 19). Jan S T E J S K A L , Codex Forojuliensis a christianizace střední Evropy, Theatrum historiae 7, 2010, s. 7–14. Josef V. Š I M Á K , „Series“ Augustina Olomouckého (Příspěvek k dějinám českého dějepisectví), ČČH 37, 1931, s. 584–593. Robert Š I M Ů N E K , Hrad jako symbol v myšlení české středověké šlechty, ČČH 108/2, 2010, s. 185–219. Robert Š I M Ů N E K , Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013 (= Každodenní život 60). Václav Š T Ě P Á N , Moravský markrabě Jošt (1354–1411), Brno 2002. Josef Š U S T A , České dějiny, II/3, Karel IV. Otec a syn 1333–1346, Praha 1946. Ferdinand T A D R A , Kanceláře a písaři v zemích českých za králů z rodu Lucemburského Jana, Karla IV. a Václava IV. (1310–1420), Praha 1892. Ferdinand T A D R A , Kulturní styky Čech z cizinou až do válek husitských, Praha 1896 (= Spisy poctěné jubilejní cenou Král. české společnosti náuk 8). Filippo T A M B U R I N I , Die Apostolische Pönitentiarie und die Dispense „super defectu natalium“, in: Illegitimität im Spätmittelalter, ed. L. Schmugge, unter Mitarbeit von B. Wiggenhauser, München 1994 (= Schriften des Historischen Kollegs. Kolloquien 29), s. 123–132. Filippo T A M B U R I N I , La penitenzieria apostolica durante il papato avignonese, in: Aux origines de l’État moderne. Le fonctionnement administratif de la papauté d’Avignon. Actes de la table ronde organisée par l’École française de Rome avec le concours du CNRS, du Conseil général de Vaucluse et de l’Université d’Avignon (Avignon, 23–24 janvier 1988), Rome 1990 (= Collection de l’École Française de Rome 138), s. 251–268. Andrea T I L A T T I , La provincia di Aquileia (secoli XIII–XIV), in: Storia della Chiesa in Europa tra ordinamento politico-amministrativo e strutture ecclesiastiche, ed. L. Varo, Brescia 2005 (= Quaderni della Gazzada 25), s. 215–225. Andrea T I L A T T I , Principe, vescovo, martire e patrono: il beato Bertrando di Saint-Geniès patriarca d’Aquileia († 1350), RSLR 27/3, 1991, s. 413–444.

236

Andrea T I L A T T I , Saint-Geniès (di) Bertrando, patriarca di Aquileia, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/2, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 765–774. Andrea T I L A T T I , Tra santità e oblio: storie di vescovi uccisi in Italia nordorientale (secoli XIII–XIV). Příspěvek vyjde ve sborníku konference L’évêque mort à la fin du Moyen Âge, Lausanne – Dorigny, 19.–21. března 2012. Luigi T O M A Z , Il confine d’Italia in Istria e Dalmazia. Duemila anni di storia, Roma – Venezia 2007. Václav V. T O M E K , Dějepis města Prahy, Díl III, Praha 18932; V, Praha 19052. Giuseppe T R E B B I , Francesco Barbaro, patrizio veneto, e patriarca di Aquileia, Udine 1984 (= Storia della società friulana. Sezione studi e testi 2). Paolo T R E M O L I , Il „De Antiqvitatibvs Carnae“ di Fabio Quintiliano Ermacora, in: Studi Tolmezzini, Udine 1981 (= Antichità Altoadriatiche XX), s. 77–97, zde s. 81–82. Barbara T U C H M A N , Zrcadlo vzdálených časů. 14. století – století pohrom, Praha 2005. Vojtěch V A N Ě K , Rejstříky papežských desátků a možnosti jejich využití, ČČH 100/3, 2002, s. 497–521. Vratislav V A N Í Č E K , „Otakarovská“ středovýchodní Evropa a říšské interregnum (1245/1250–1273), in: Pocta králi. K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II., edd. L. Jan – J. Kacetl et al., Brno – Znojmo 2010, s. 15–46. Gian M. V A R A N I N I , Il principato vescovile di Trento nel Trecento: lineamenti di storia politico-istituzionale, in: Storia del Trentino, III, L’età medievale, edd. A. Castagnetti – G. M. Varanini, Bologna 2004, s. 345–384. Severino V A R E S C H I , Profili biografici dei principi vescovi di Trento dal 1338 al 1444, STSS 76/3, 1997, s. 257–326. Richard V A U G H A N , John the Fearless. The Growth of Burgundian Power, Woodbridge 20022. André V A U C H E Z , La santità nel Medioevo, Bologna 1999. Vladimír V A V Ř Í N E K , Církevní misie v dějinách Velké Moravy, Praha 1963. Vladimír V A V Ř Í N E K , Cyril a Metoděj mezi Konstantinopolí a Římem, Praha 2013. Vladimír V A V Ř Í N E K , Předcyrilometodějské misie na Velké Moravě (K výkladu V. kapitoly staroslověnského života Metodějova), Slavia 32, 1963, s. 465–480.

237

Josef V Á L K A , Dějiny Moravy, Díl I, Středověká Morava, Brno 1991 (= Vlastivěda moravská. Nová řada. Země a lid sv. 5). Dieter V E L D T R U P , Ein „luxemburgisches“ Anniversarbuch? Auszüge aus einer vergessenen Memorialüberlieferung des Prager Veits-Domes, in: Manipulus Florum. Aus Mittelalter, Landesgeschichte, Literatur und Historiographie. Festschrift für Peter Johanek zum 60. Geburtstag, edd. M.-T. Leuker – M. Mersiowsky – E. Widder, Münster 2000, s. 99–150. Dieter V E L D T R U P , Johann Propst von Vysehrad. Illegitimer Sohn eines „impotenten“ Luxemburgers, in: Studia Luxemburgensia. Festschrift für Heinz Stoob zum 70. Geburtstag, edd. F. B. Fahlbusch – P. Johanek, Warendorf 1989 (= Studien zu den Luxemburgern und ihrer Zeit 3), s. 50–78. Simone V O L P A T O , De Rubeis Bernardo Maria, storico, in: Dizionario biografico dei Friulani, II/2, L’età veneta, edd. C. Scalon – C. Griggio – U. Rozzo, Udine 2009, s. 910–915. Marc V O N D E R H Ö H , Damnatio memoriae, in: Dizionario della memoria e del ricordo, edd. N. Pethez – J. Rüchatz, Milano 2002, s. 131. Marija W A K O U N I G , „Avvocato“ contro signore. Il ruolo dei conti di Gorizia nel patriarcato d’Aquileia, in: Aquileia e il suo patriarcato, Atti del Convegno Internazionale di Studio, Udine 21–23 ottobre 1999, edd. G. Bergamini – S. Cavazza – S. Tavano, Udine 2000 (= Pubblicazioni della Deputazione di Storia Patria per il Friuli 29), s. 339–354. Heinz W I E S S N E R , Das Bistum Naumburg, I/2, Die Diözese, Berlin – New York 1996 (= Germania Sacra. Neue Folge 35/2). Martin W I H O D A , Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky, ČČH 99/2, 2001, s. 209–230. Martin W I H O D A , Morava v době knížecí 906–1197, Praha 2010. Martin W I H O D A , „Stát“ a „státnost“ evropského středověku v souřadnicích historického myšlení, in: Sborník k 70. narozeninám prof. PhDr. Dušana Uhlíře, CSc. (= AHM 7, 2007), s. 29–37. Martin W I H O D A , Vladislav Jindřich, Brno 2007 (= Knižnice Matice moravské sv. 21). Charity C. W I L L A R D , The Manuscripts of Jean Petit’s Justification: Some Burgundian Propaganda Methods of the Early Fifteenth Century, Studi Francesi 38, 1969, s. 271–286.

238

Hermann W I N T E R E R , Die rechtliche Stellung der Bastarde in Italien von 800 bis 1500, München 1978 (= Münchener Beiträge zur Mediävistik und Renaissance-Forschung 28). Gregor W O L N Ý , Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert, II/1, Brünn 1836. Gregor W O L N Ý , Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften, I/1, Brünn 1855. Marino Z A B B I A , Giovanni di Ailino da Maniago, notaio e cronista, in: Nuovo Liruti. Dizionario biografico dei Friulani, I/1, Il Medioevo, ed. C. Scalon, Udine 2006, s. 410–415. Michele Z A C C H I G N A , Le terre friulane del basso Medioevo: verso il superamento della tradizione policentrica, in: Il Patriarcato di Aquileia. Uno stato nell’Europa medievale, ed. P. Cammarosano, Udine 1999, s. 299–318. Joseph V O N Z A H N , Archivalische Untersuchungen in Friaul, BKSG 9, 1872, s. 83–118. Luigi Z A N U T T O , Carlo IV di Lussemburgo e Francesco Petrarca a Udine nel 1368. Studio storico con documenti, Udine 1904. Luigi Z A N U T T O , I Savorgnani di Cividale. Episodio sulle „milizie di ventura“, MSC 1, 1905, s. 39–63. Metoděj Z E M E K , Vzdělání a kulturní snahy olomoucké kapituly v době předhusitské, in: Sborník k nedožitým padesátinám PhDr. Jiřího Radimského, Brno 1969, s. 254–275. Ivonne Z E N A R O L A P A S T O R E , Osservazioni e note sulla cancelleria dei patriarchi d’Aquileia, MSF 49, 1969, s. 100–113. Andrea Z O R Z I , La cultura della vendetta nel conflitto politico in età comunale, in: Le storie e la memoria. In onore di Arnold Esch, edd. R. Delle Donne – A. Zorzi, Firenze 2002, s. 135–170. Josef Ž E M L I Č K A , Přemysl Otakar II. Král na rozhraní věků, Praha 2011. Václav Ž Ů R E K , Rodokmen Lucemburků, in: Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy, edd. L. Bobková – F. Šmahel, Praha 2012, s. 808– 809.

239

SEZNAM ZKRATEK AČ AfÖG AGI AHM AICP AIM AIU ALKMa APH ASL ASP ASPN ASRSP ASVat ASVen AT AUC AUPO AV BCB BCBM BCC BCU

BISCR

Archiv český Archiv für österreichische Geschichte Archivio glottologico italiano Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis Acta judiciaria consistorii Pragensis Antiquitates Italicae Medii Aevi Annali scientifici del R. Istituto tecnico di Udine Archiv für Literatur- und Kirchengeschichte des Mittelalters Archiv Pražského hradu AMK Archiv Metropolitní kapituly u sv. Víta Archivio Storico Lombardo Acta summorum pontificum res gestas Bohemicas aevi praehussitici et hussitici illustrantia Archivio Storico per le province napoletane Archivio della Società Romana di Storia Patria Archivio Segreto Vaticano Archivio di Stato di Venezia Archeografo Triestino NS Nuova serie Acta Universitatis Carolinae Phil. et Hist. Philosophica et Historica Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica – Historica Archivio Veneto Biblioteca Civica di Belluno Bollettino della Civica biblioteca e del Museo Biblioteca Civica di Cividale del Friuli ACC Archivio Comunale di Cividale del Friuli Biblioteca Civica „Vincenzo Joppi“ di Udine FJ fondo Joppi FP fondo principale Bollettino dell’Istituto Storico Ceco di Roma

240

BKSG BNM BSFF BSV CCSL CDM CIM ČČH ČMM ČsČH DBI FRA FRB FSI HHStA JMH LC LexMa Listář LMALB KLK MAN

MEA MGH

Beiträge zur Kunde steiermärkischer Geschichtsquellen Biblioteca Nazionale „Marciana“ di Venezia Ce fastu? Bollettino ufficiale della Società filologica friulana Biblioteca del Seminario vescovile di Padova Corpus Christianorum – Series latina Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae Codex juris municipalis regni Bohemiae Český časopis historický Časopis Matice moravské Československý časopis historický Dizionario Biografico degli Italiani Fontes rerum Austriacarum DA Diplomataria et acta Fontes rerum Bohemicarum Fonti per la storia d’Italia Ep Epistolari Haus-, Hof- und Staatsarchiv Wien The Journal of Modern History Libri confirmationum ad beneficia ecclesiastica pragensem per archidiocesim Lexikon des Mittelalters Listář královského města Plzně a druhdy poddaných osad Latinitatis medii aevi lexicon Bohemorum Kärntner Landesarchiv Klagenfurt AU Allgemeine Urkundenreihe Museo Archeologico Nazionale di Cividale del Friuli AC Archivio ex-Capitolare BC Biblioteca ex-Capitolare Monumenta Ecclesiae Aquilejensis Commentario Historico-Chronologico-Critico Illustrata Monumenta Germaniae Historica Conc Concilia Const Constitutiones et acta publica imperatorum et regum DD Diplomata regum et imperatorum Germaniae

241

DD Kar SRG SS MHB MSC MSF MVB TP MZA NA AKV NAV NS NL OSN PL QFIAB RBM RBMV RDG RHM RI RIS NS RSLR SAP SCJ SH SMRH SPFFBU SPPFMU StR

Diplomata Karolinorum Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi Scriptores Mediaevalia Historica Bohemica Memorie storiche cividalesi Memorie storiche forogiuliesi Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia Tomus prodromus Moravský zemský archiv Brno Národní archiv Praha Archiv kolegiátní kapituly vyšehradské Nuovo Archivio Veneto Nuova serie Numismatické listy Ottův slovník naučný Patrologia Latina Quellen und Forschungen aus italienischen Archiven und Bibliotheken Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. Regesta documentorum Germaniae historiam illustrantium Römische Historische Mitteilungen Regesta Imperii Rerum Italicarum scriptores Nova series Rivista di Storia e Letteratura Religiosa Sborník archivních prací The Sixteenth Century Journal Sborník historický Studies in Medieval and Renaissance history Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity Studie o rukopisech

242

SVŠPO UB Budweis UB Goldenkron UPenn VVM

Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci Urkundenbuch der Stadt Budweis in Böhmen Urkundenbuch des ehemaligen Cistercienserstiftes Goldenkron in Böhmen Rare Book & Manuscript Library, University of Pennsylvania Vlastivědný věstník moravský

243

SUMMARY The present study tries to thoroughly describe the life of John of Moravia, Luxembourg bastard, bishop of Litomyšl and eventually patriarch of Aquileia († 1387). The Patriarch John has been so far incorrectly identified with the Margrave of Moravia John Soběslav. However, a detailed analysis of sources showed that the Margrave John Soběslav never entered an ecclesiastic career and died at a young age, (probably) at the end of 1380. Patriarch became on the contrary his illegitimate brother John. He was born around 1345 as a bastard of John Henry († 1375), Margrave of Moravia and brother of the Emperor Charles IV., and an unknown mother. Position of illegitimate children in the Middle Ages was generally worse than those more fortunate born from the legitimate marriage. But, on the other hand, their future success (or failure) depended primarily on the social status of their father and on his will to provide an appropriate position to his offspring. In the milieu of princes and higher nobility it usually meant an ecclesiastical career. The House of Luxembourg treated John with generosity – thanks to its support, which provided him necessary dispenses and relevant education, he could despite his illegitimate birth ascend to the highest ranks of the ecclesiastical hierarchy. In his 20 years, he became a canon in Brno but at that time it was already clear he would become a bishop once. When his uncle Charles IV. brought him to his second Roman ride (1368–1369), an excellent career opened up to John. During the expedition, Provost of Vyšehrad died and John became his successor by the will of the Emperor. In the following ca ten years John occupied himslef with the common issues connected with his lucrative office but we don’t have any evidence of his involvement in the “higher politics”; more likely he seems to have submitted in everything to his imperial uncle. Maybe just this close relation with the court of Prague ensured John future favour of Wenceslaus IV. who counted with John in his ecclesiastical policy. In 1380, the Bishop of Litomyšl Albert of Šternberk died and John became – undoubtedly in accord with the King Wenceslaus – his successor. In view of that John renounced his Provostry of Vyšehrad and canonry in Brno. He seems to have assumed his office quite vigorously and have terminated traditional conflicts with the cathedral chapter. In spite of that

244

John wasn’t satisfied as a head of not so politically important and lucrative Bishopric of Litomyšl and he tried twice to obtain the See of Olomouc. For the first time in 1381, he didn’t succeed because of the delicate situation in the Empire regarding the archbishopric of Mainz while the second attempt from 1387/88 failed regardless of support of John’s brothers, Moravian Margraves Jobst and Prokop. Already during John’s episcopate in Litomyšl became evident his high self-confidence. It drove him into a fierce conflict with his superior Archbishop of Prague John of Jenštejn which led even to an intervention of the Empress and John’s excommunication. Probably only John’s appointment to the Patriarch of Aquileia in 1387, where he was to act as a representative of the House of Luxembourg and the Roman Pope, fully satisfied his high ambitions. The Patriarchate at that time was however just a faded memory of the former glory: the land was ruined by the war, weakened by inner instability and outer interventions of its powerful neighbours, incomes of the patriarchal mensa were depleted. When John acceded to the See of St. Hermagoras, he was slightly more than 40 old and in this important office he remained for seven years. John came to Friuli with a clear vision – to establish the Patriarchate as an independent state whose ruler, the Patriarch, was to be a sovereign in lay as well as in ecclesiastical matters. To make this idea happen, it was necessary to seize control over Udine, the most important city and center of the Patriarchate. Udine was, however, dominated by the House of Savorgnano which had established during previous century such a strong position in the city that it was considered almost as its unofficial ruler. John therefore removed the old city council, ruling in accord with the Savorgnano, and replaced it with 12 representatives of the city guilds. The outcome of the reform was thus “rule of the people” based on support of the lower social class which John had made feel grateful by previous abolition of duty on flour. Simultaneously, he proceeded to persecution of some of his opponents. At the beginning, it appeared that the effort of the new Patriarch would be successful but his endeavour soon failed for his excessive severity which led to a city revolt. To John’s disadvantage worked primarily the fact that the lower class of craftsmen, on which John relied on, was not strong enough to maintain the power against the former oligarchy. Moreover in February 1389, Federico di Savorgnano was murdered in Udine. As an instigator of the delict is traditionally considered the Patriarch but

245

the sources directly don’t indicate such an idea. Either way the consequences turned completely against the Patriarch and fundamentally determined further development in the Patriarchate and John’s tragic end as well. If his relations with Udine had been so far tense, from that point on a conclusion of (stable) peace was almost impossible and the Patriarchate was in permanent conflict until the end of John’s rule. The Patriarch thus associated himself with Cividale where he also resided most of the time. Following development in the Patriarchate in 1389–1393 was filled with the conflict between the Patriarch and Udine in which often intervened the Republic of Venice. John also played an important role as an ally of Francesco Novello da Carrara; thanks to the patriarch’s support he menaged to quickly reconquer Padua from which he had been expelled earlier. John later (among many others) joined the Anti-Visconti League. Perhaps on his initiative Wenceslaus IV. and the Margrave Jobst decided to intervene in Italy against the Visconti. Nevertheless, in view of the fact that in the meanwhile the final peace in Genoa (1392) was concluded, no intervention happened. The dismal situation in the Patriarchate was menaged to quieten only in April 1393 when a peace treaty between the Patriarch and Udine was signed. Temporary peace was nothing but an illusion as already in October 1394 the Patriarch was murdered in Udine by a group of conspirators at the head with Tristano di Savorgnano, son of the earlier murdered Federico. The assassination was no doubt a vendetta for the Federico’s death; already in 1392 Augustin, patriarch’s advisor and Bishop of Concordia, fell victim to Nicolò di Savorgnano as an alleged instigator of the assassination of his relative. The Patriarch’s body was secretly put in the tomb of his predecessor Nicholas of Luxembourg and his property was plundered. Both can be understood as a part of damnatio memoriae of the burdensome prelate by the Savorgnano and the city council of Udine. It’s needless to say that John’s “political program” didn’t find a positive response in the contemporary Friulian sources. Mainly it was the Capitula contra patriarcham Iohannem, written in course of John’s life (probably in 1391), which describe the Patriarch as a cruel tyrant “worse than Nero” who was seeking to usurp absolute power, persecuting the Savorgnan and their adherents, violating privileges, refusing the papal authority etc. There was, however, another, very different tradition in Cividale where the Patriarch enjoyed a considerable reverence among its ecclesiastical insti-

246

tutions, which remembered him in the memorial services, as well as among laymen. Since the Patriarch is two times mentioned as a patriarcha sancte memorie (1405, 1412), we can assume that John enjoyed in some circles even reputation of a saint. Nevertheless, the conditions necessary for establishment of an official cult – which was after all a rare thing – were in John’s case very unfavourable. It seems that also the inhabitants of Tolmezzo remembered the Patriarch John with gratitude as a benevolent prince who donated a big privilege and a new coat of arms to the city. These local memories were, however, step by step overshadowed by the negative tradition of dominant Udine where the majority of later historiographers came from. Their very writings caused that this negative memory was kept unlike the others and maintained remarkable vitality. This way the local memory of Udine became gradually the “official” memory. Such a negative tradition proved to be very living as late as in the 20th century and not even the modern critical historiography menaged to eradicate the image of the Patriarch John as a cruel and debauched prelate.

247

RIASSUNTO Il presente studio cerca di dettagliatamente descrivere la vita di Giovanni di Moravia, bastardo lussemburghese, vescovo di Litomyšl ed alla fine nonché patriarca di Aquileia († 1387). Il patriarca Giovanni è stato fino a poco tempo fa scorrettamente identificato con il marchese di Moravia Giovanni Soběslav. Tuttavia, l’analisi accurata delle fonti ha dimostrato che il marchese Giovanni Soběslav non entrò mai nella carriera ecclesiastica e morì all’età giovane, (probabilmente) alla fine del 1380. Il patriarca diventò invece suo fratello illegittimo Giovanni. Egli nacque intorno al 1345 come un bastardo di Giovanni Enrico († 1375), marchese di Moravia e fratello dell’imperatore Carlo IV, e una madre sconosciuta. La posizione dei figli illegittimi nel Medioevo era generalmente peggiore che di quelli più fortunati nati dal matrimonio legittimo. Dall’altro canto, il loro futuro successo (o fallimento) dipendeva soprattutto dallo status sociale di loro padre e dal suo volere di procurare una posizione appropriata al suo discendente. Nell’ambiente dei principi e l’alta nobiltà di solito significava una carriera ecclesiastica. La Casata di Lussemburgo trattava Giovanni generosamente – grazie al suo sostegno, che gli procurò relative dispense e l’educazione necessaria, Giovanni poté salire ai posti più elevati nella gerarchia ecclesiastica. Così da ventenne fu il canonico a Brno ma già allora si aspettava che sarebbe diventato un vescovo una volta. Quando suo zio l’imperatore Carlo lo portò con sé al suo secondo viaggio a Roma negli anni 1368–1369, una carriera splendida si aprì davanti a Giovanni. Durante la campagna, infatti, morì l’allora prevosto di Vyšehrad e il suo successore diventò d’acordo con l’imperatore proprio Giovanni. Negli ca. dieci anni successivi Giovanni si occupava dei comuni doveri legati alla sua carica lucrativa, tuttavia non abbiamo nessuna prova di alcuni suoi interventi nell’ «alta politica»; piuttosto sembra che Giovanni si sottomettesse in tutto a suo zio imperiale. Forse proprio questo avvicinamento alla corte di Praga gli assicurò futuro sostegno di Venceslao IV che contava su Giovanni nella sua politica ecclesiastica. Nel 1380 il vescovo di Litomyšl Alberto di Šternberk morì e Giovanni diventò – senza dubbio d’accordo con il re Venceslao – il suo successore; per questo motivo anche rinunciò alla prepositura di Vyšehrad ed al

248

canonicato a Brno. Sembra che egli assumesse energicamente la sua carica e terminasse il conflitto tradizionale con il capitolo vescovile. Nonostante ciò, non fosse contento come capo della politicamente poco importante e lucrativa diocesi di Litomyšl e cercò due volte d’impadronirsi della sede di Olomouc. Per la prima volta, nel 1381, Giovanni ci non riuscì a causa della situazione delicata riguardante il vescovado di Magonza, mentre il secondo tentativo dell’anno 1387/88 fallì, nonostante il sostegno di suoi fratelli marchesi Jobst e Procopio. Già durante l’epicopato di Giovanni a Litomyšl si dimostrò pienamente la sua fiducia in sé stesso la quale lo condusse in un conflitto acuto con il suo superiore l’arcivescovo di Praga Giovanni di Jenštejn che ebbe come risultato perfino un’intercessione dell’imperatrice e la scomunica di Giovanni. Forse solo la nomina al patriarca di Aquileia nel 1387, dove deve esser funto come un esponente della Casata di Lussemburgo ed il papato romano, pienamente soddisfece le ambizioni alte di Giovanni. Il patriarcato era, però, già un ricordo scolorito della gloria precedente: lo stato era sovvertito dalla guerra, indebolito d’instabilità intrinseca ed interventi esterni dei suoi potenti vicini, entrate della mensa patriarcale erano esaurite. Quando Giovanni entrò nella sede di San Ermagora, aveva poco più che 40 anni e in questa carica importantissima rimase per sette anni. Giovanni venne in Friuli con una visione chiara – stabilire il patriarcato come uno stato independente il quale monarca, il patriarca, deve esser stato un sovrano assoluto sia negli affari profani, sia quelli ecclesiastici. Per governare il patriarcato con successo era necessario soprattutto di sottomettere al suo potere Udine, la città più importante e de facto il centro del Friuli. Lì però dominava la casata di Savorgnano che si da un secolo era assicurata una posizione così potente nella città che era considerata quasi il suo sovrano. Perciò Giovanni depose il vecchio consiglio comunale, governando secondo il volere dei Savorgnano, ed al suo posto fece eleggere 12 rappresentanti delle gilde cittadine. Il risultato era un «governo del popolo» appoggiato dai ceti inferiori i quali il patriarca aveva fatto sentire in dovere con abolizione della tassa sulla farina. Allo stesso tempo Giovanni procedette alla persecuzione di alcuni suoi oppositori. All’inizio sembrava che il tentativo del nuovo patriarca avrebbe avuto successo, ma i suoi sforzi relativamente presto fallirono a causa della sua severità eccessiva che provocò una rivolta. A svantaggio del patriarcha era soprattutto quello che il ceto artigianale, su cui si appoggiava, era ancora

249

troppo debole per mantenere il potere contro l’oligarchia originale. Per di più, nel febbraio 1389 Federico di Savorgnano fu ucciso. Come mandante del delitto è tradizionalmente ritenuto il patriarca Giovanni, tuttavia le fonti contemporanee piuttosto non indicano tale idea. Comunque sia, le consequenze dell’assassinio tornarono pienamente a danno del patriarca e fondamentalmente determinarono altri avvenimenti nel patriarcato ed anche la fine tragica di Giovanni. Se le relazioni tra il patriarca e gli Udinesi erano state tese, da quel momento in avanti una conclusione della pace (stabile) era quasi impossibile e il patriarcato si trovava sempre in un conflitto senza fine, mentre Giovanni si alleò con Cividale, dove anche di solito risiedeva nel suo palazzo patriarcale. Il periodo degli anni 1389–1393 riempiva soprattutto il conflitto tra il patriarca ed Udine in cui spesso interveniva la Repubblica di Venezia. Giovanni anche giocava un ruolo importante come alleato di Francesco Novello da Carrara che – grazie al sostegno del patriarca – riuscì presto a riconquistare Padova da cui era stato cacciato. Giovanni dopo, come molti altri, entrò la lega antiviscontea e forse proprio al suo impulso il re Venceslao e il marchese Jobst si decidessero ad intervenire in Italia contro il Visconti. Comunque, visto che nel frattempo la pace di Genova (1392) era stata firmata, nessun intervento mai successe. Le condizioni tristi nel patriarcato riuscirono a tranquillizzare solo nel aprile 1393, quando la pace tra il patriarca e gli Udinesi fu conclusa. La pace era comunque solo un’illusione poiché già nel ottobre 1394 Giovanni fu assassinato ad Udine da un gruppo di congiuratori a capo con Tristano di Savorgnano, figlio di Federico. L’assassinio era senza dubbio la vendetta di Federico; già nel 1392 Agostino, consigliere del patriarca e vescovo di Concordia, era caduto per mano di Nicolò di Savorgnano come presunto istigatore dell’omicidio del suo parente. La salma di Giovanni fu segretamente deposta nella tomba del patriarca Nicolò di Lussemburgo e i suoi beni furono messi a sacco. Entrambi si possono capire come una parte della damnatio memoriae del prelato indesiderato dalla parte dei Savorgnano e del consiglio comunale di Udine. E’ inutile dire che il «programma di governo» del patriarca Giovanni non trovò una risposta favorevole nelle fonti contemporanee del Friuli. C’erano soprattutto i Capitula contra patriarcham Iohannem, scritti ancora durante la vita del patriarca (probabilmente nel 1391). Questi lo descrivono come un crudele tiranno «peggiore dello stesso Nerone» che avrebbe

250

cercato di usurpare il potere assoluto, perseguitato i Savorgnano e i suoi partigiani, violato i privilegi, rifiutato l’autorità del papa ecc. Esisteva, però, un’altra ben diversa tradizione a Cividale, dove il patriarca godeva notevole stima sia tra le istituzioni ecclesiastiche, che lo ricordavano tramite le messe di suffragio, sia tra i laici. Visto che Giovanni è due volte menzionato come patriarcha sancte memorie (1405, 1412), si può ritenere che il patriarca morto godesse addirittura la fama di santità. Le condizioni necessari per creazione di un culto ufficiale – una cosa molto rara – erano tuttavia eccezionalmente sfavorevoli nel caso di Giovanni. Sembra che pure gli abitanti di Tolmezzo ricordassero Giovanni di Moravia con gratitudine come un buon principe il quale concesse un grande privilegio e una nuova stemma alla città. Queste memorie locali erano, però, man mano oscurate con la tradizione negativa che dominava ad Udine, da dove anche veniva la maggioranza degli storiografi posteriori. Proprio le loro opere causarono che questa tradizione negativa fu mantenuta a discapito degli altri e mantenne una vitalità notevole. Così successe che la memoria di Udine, originariamente locale, si trasformò nella memoria «ufficiale». Questa tradizione si dimostrò notevolmente vivace ancora nel corso del XX secolo e nemmeno la moderna storiografia critica è riuscita a sradicare interamente l’immagine del patriarca Giovanni come un prelato crudele e corrotto.

251