APPENDIX 1 Evans, R. J. W. The Making of the Habsburg Monarchy 1550-1700. An Interpretation. Oxford: Clarendon Press, 1979. pp. 198-199.
Kolářová, Lenka, trans. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. By R. J. W. Evans. Praha: Argo, 2003. pp. 234235.
The climax of this process was a “renewed” constitution (Obnovené zřízení zemské; Verneuerte Landesordnung) decreed in 1627, over the heads of the estates and their oncepowerful diet, the sněm, which had not been summoned since the fateful battle. To help him prepare it, Ferdinand II called on both Bohemian and non-Bohemian counsellors, and the latter's role was especially important: the eight-man committee of 1625 included the Austrian chancellor, Werdenberg, the imperial vicechancellor, Stralendorf, and the high-flying intellectual convert, Otto Melander, as well as the naturalized Liechtenstein (a Moravian subject, of course) and Otto von Nostitz from Lusatia
Situace vyvrcholila Obnoveným zřízením zemským vyhlášeným v roce 1627 proti vůli stavů a jejich kdysi mocného sněmu, který nebyl svolán od osudné bitvy.
That committee's findings were revised. By a smaller, ad hoc body including the heir to the throne, Eggenberg, and Harrach (father of Prague’s archbishop).
Závěry komise byly revidovány ad hoc výborem, který zahrnoval následníka trůnu, Jana Oldřicha z Eggenbergu a Karla hraběte Harracha (otce pražského arcibiskupa).
Subdued sněmy ratified the document for Bohemia during the bleak autumn of 1627, then extended it to Moravia the following year.
Během ponurého podzimu roku 1627 schválily podrobené sněmy Obnovené zřízení zemské pro Čechy a následujícího roku jej rozšířily i na Moravu.
In 1640 certain modifications were introduced, largely to incorporate legal judgments of a Roman and imperial hue. The main provisions of the Obnovené zřízení zemské may be summarized under eight heads, as follows. Firstly, the principle of elective monarchy was abolished; the Bohemian crown became hereditary in the house of Habsburg, and the venerable-and lucrative-office of burgrave of Karlstein (where the regalia were kept) was suppressed. Secondly, the clergy, politically impotent since the Hussite wars, recovered their
V roce 1640 došlo k jistým modifikacím, které posloužily zejména zahrnutí soudních rozhodnutí převážně říšské povahy Hlavní ustanovení Obnoveného zřízení zemského můžeme shrnout do osmi následujících bodů. Za prvé, byl zrušen princip voleného panovníka, česká koruna přešla do dědičného držení rodu Habsburků a starobylý - a lukrativní - úřad purkrabího na Karlštejně (kde byly uschovány korunovační klenoty) byl zrušen. Za druhé, duchovenstvo, které za husitství ztratilo politickou moc, znovu nabylo svého
Ferdinand II. povolal jak české, tak cizí rádce, aby mu s přípravou zákona pomohli a zejména posledně jmenovaní hráli obzvláště významnou roli: v osmičlenné komisi zasedal v roce 1625 rakouský kancléř Johann Baptist Werda z Werdenbergu, říšský místokancléř Peter Heinrich Stralendorf a ambiciózní intelektuálský konvertita Otto Melander, stejně jako naturalizovaný Karel z Lichtenštejna (ovšemže moravský poddaný) a Otto Nostic-Rieneck z Lužice.
i
position as the first estate of the realm.
dřívějšího postavení jako první stav království. Thirdly, Rudolf’s Letter of Majesty was Za třetí, byl zrušen Rudolfův Majestát a abrogated and all non-Catholic religions, zakázána všechna nekatolická náboženství except the Jewish, were declared illegal. kromě židovství. Fourthly, the sovereign was to be author of Za čtvrté, veškeré zákony měly vycházet od all legislation, a stipulation soon mitigated panovníka, ale toto ustanovení bylo záhy when the diets regained some powers of zmírněno, když sněmy znovu získaly právo initiative in 1640. iniciativy v roce 1640. Fifthly, state functionaries, whether central or Za páté, státní úředníci jak na ústřední, tak na local, must henceforth swear an oath to the místní úrovni, museli napříště přísahat pouze king alone, no longer to the “commonwealth králi, a nikoliv i „obci království českého“ a of Bohemia” (obec království českého) as mohli být, od nejvyššího pražského well, and all, from grand burgrave of Prague purkrabího a moravského hejtmana až k and Moravian hejtman downwards, could be nejnižším úřadům, po pěti letech vyměněni. replaced after five years.. Sixthly, existing powers of the crown to hear Za šesté, byly posíleny stávající pravomoci appeals from any law court were koruny posuzovat odvolání od všech soudních strengthened. dvorů. As a consequence of this and the previous V důsledku tohoto a předcházejícího bodu se point the Bohemian chancery, now operating rozšířily pravomoci českého kancléřství, jež from Vienna, gained added authority, and a též sídlilo ve Vídni, a vznikl nový vrchní new supreme tribunal was set up for Moravia tribunál pro Moravu, který měl jak správní, with both administrative and judicial tak soudní funkci. functions. Seventhly, the king, not the estates, would in Za sedmé, král a nikoliv stavy měl mít v future control the inkolát and grant patents of budoucnu ve své pravomoci inkolát a právo Bohemian nobility, thus bypassing the uvádět do šlechtického stavu - tak se obešel reiterated requirement for his servants to be opakovaný požadavek, aby císařští úředníci natives of the realm. pocházeli z Českého království. Finally, the German language was raised to A konečně, němčina byla v úředním styku equality with Czech for all state purposes; and zrovnoprávněna s češtinou - a ve i skutečnosti in fact only a German version of the new se v tisku objevila pouze německá verze constitution appeared in print (though that nového zřízení (i když to byla pravděpodobně was probably an accident). náhoda).
ii
APPENDIX 2 Evans, R. J. W. Rudolf II and His World. A Study in Intellectual History, 1576-1612. London: Oxford University Press, 1973. pp. 5-6.
Calda, Miloš, trans. Rudolf II. a jeho svět: Myšlení a kultura ve střední Evropě 15761612. By R. J. W. Evans. Praha: Mladá fronta, 1997. pp. 21-22.
The Habsburgs, Bohemia, and the Empire
Habsburkové, české země a říše
THE history of the Holy Roman Empire from the Peace of Augsburg to the Defenestration of Prague has traditionally been seen as the uneasy prelude to a holocaust of hitherto unparalleled violence and destruction.
DĚJINY Svaté říše římské národa německého v období od augšpurského míru po pražskou defenestraci jsou tradičně považovány za neklidnou předehru k válečnému masakru, který mírou násilí a destrukce překonal vše, co dějiny do té doby poznaly. The final shipwreck of the Imperial mission, Dějepisci minulého století, pro něž byla the descent into confessional polemic, the historie především chronologicky pojatou growing anarchy and particularism: this was politikou, donekonečna a logicky se all systematically narrated by the dedicated odvíjejícím sledem neutrálních faktů, nám historiographers of the last century, for whom podávají pečlivý záznam toho, jak poslání říše history was largely politics animated by the s konečnou platností vzalo za své, země se dimension of time, playing itself out endlessly propadla do konfesijních sporů a skýtala čím and consistently in a series of neutral facts. dál větší prostor anarchii a partikulárním zájmům. This school laid down a framework for Tato historická škola vytvořila interpretační interpretation whose outlines are still clear. rámec, jehož základní rysy jsou dosud zřejmé. The settlement of 1555, which recognized differences of religion within the Empire, but purely in territorial units-the famous clause cuius regio eius religio-seemed to no one an enduring solution, though it was in fact followed by the longest period of peace in German history.
Smír z roku 1555, jenž přijetím slavné zásady cuius regio, eius religio uznal náboženské rozdíly na území říše, avšak výhradně na územním principu, nikdo nepokládal za dlouhodobější řešení, byť po něm vskutku nastalo nejdelší období míru v německých dějinách.
It left two sources of permanent discontent.
Dohoda se nedokázala vypořádat se dvěma problémy, které se měly stát trvalým zdrojem sporů. On the one hand the so-called ecclesiastical Za prvé to byla tzv. církevní výhrada reservation (geistlicher Vorbehalt), provided (geistlicher Vorbehalt), podle níž měly statky that the lands of bishops and abbots who biskupů a opatů, kteří přijali protestantskou embraced the Protestant faith should be forfeit víru, propadnout katolické církvi (výhrada to the Catholic Church (it was promulgated měla formu pouhého císařského výnosu a only by Imperial decree, not by agreement); nebyla součástí dohody). on the other hand the failure to admit the Reformed religion gave the latter no legal foundation, though its expansion in limited areas was swift and its ideology militant.
Za druhé neochota uznat reformovanou víru zbavovala kalvinismus jakéhokoli právního zakotvení. Přesto se tato konfese v některých oblastech šířila rychle a její ideologie nepostrádala bojovnost. iii
The first explains much of the increasingly anti-Imperial and independent policies pursued by the leading Protestant princes, Brandenburg, Denmark, Brunswick, even Saxony, whose sights were set on rich bishoprics like Bremen, Münster, Magdeburg, and the rest. The second explains the positive, rebellious quality of Calvinist activity, led by the Palatinate, backed by various smaller principalities (Hesse-Cassel, Nassau, Anhalt, East Friesland, some Imperial cities, etc.) and in close liaison with the insurgent Dutch. At the same time the spirit of Augsburg was thoroughly at variance with that of the Tridentine decrees promulgated in 1563 and the powerful Roman Catholic political revival whose spearhead within the Empire became Bavaria and parts of the Habsburg lands. The threat to peace grew in a series of squabbles of increasing range, none of which could ever be fully resolved, and each of which reduced the field of manœuvre for future negotiation: Aachen, Strasbourg, the notorious Vierklosterstreit of the early 1600s, the troubles at Donauwörth during 1606 and 1607. The culmination was complete impasse in the matter of the Cleves-Jülich succession, a problem which loured over the Empire in its immense complexity from the late z 1580s, as the mental instability of the last ruler of the duchy, Johann Wilhelm, became clear, and which was not finally settled until well after the Peace of Westphalia.
První z těchto faktorů do značné míry vysvětluje čím dál silnější proticísařskou a nezávislou politiku čelných protestantských knížat, tedy vládců Braniborska, Dánska, Brunšvicka, ba dokonce i Saska, kteří nespouštěli ze zřetele bohatá biskupství v Brémách, Münsteru, Magdeburku i jinde. Druhý faktor pak vysvětluje rozhodnost a vzpurnost kalvinistů, v jejichž čele stála Rýnská Falc, úzce spojená se vzbouřenými Holanďany a podporovaní různými menšími knížectvími (Hesenskem-Kasselskem, Nasavskem, Anhaltskem, východním Frískem) i některými říšskými městy. Zároveň byl duch augšpurského míru v zásadním rozporu s tridentskými dekrety vyhlášenými v roce 1563 a s mohutnou politickou obrodou římskokatolické církve, jejíž vedoucí silou v říši se stalo Bavorsko a některé z habsburských zemí. Mír byl ohrožován řadou čím dál významnějších střetů, z nichž žádný nemohl být plně vyřešen a jež zužovaly manévrovací prostor k dalším jednáním.K takovým střetům patřily náboženské konflikty v Cáchách a Štrasburku, proslulý Vierklosterstreit z prvních let 17. století, či problémy v Donawörthu v letech 1606 a 1607. Tento vývoj vyvrcholil již zcela neřešitelnou otázkou následnictví v jülišsko-klevském vévodství, která visela nad říší, již od konce osmdesátých let 16. století, kdy se jasně projevila duševní labilita posledního vévody Jana Viléma. Ke konečnému urovnání této spletité záležitosti došlo teprve po uzavření vestfálského míru.
iv
APPENDIX 3 Evans, R. J. W. The Making of the Habsburg Monarchy 1550-1700. An Interpretation. Oxford: Clarendon Press, 1979. pp. XIII-XV.
Kolářová, Lenka, trans. Vznik habsburské monarchie 1550-1700. By R. J. W. Evans. Praha: Argo, 2003. pp.531-532.
Note on terms and names
Poznámka k termínům a vlastním jménům a názvům 1. Pro politický subjekt, jehož konsolidace je námětem této knihy, neexistuje řádné názvosloví. Tehdejší i dnešní pozorovatelé jej běžně nazývají „Rakousko". Tento název, přinejmenším pokud se vztahuje na více než pouhé diplomatické a vojenské vztahy mezi dynastií a zbytkem Evropy, je však nesprávný a zavádějící. Dávám přednost termínu „habsburské soustátí“ a „habsburská monarchie“. Lze namítnout, že oba tyto termíny by se až do roku 1700 mohly vztahovat i na země španělské koruny, ale na druhou stranu se v tomto smyslu běžně nepoužívaly (a nepoužívají). „Habsburská monarchie“ je skutečně par excellence výrazem z 19. století, jehož používání ale nespadá výlučně do tohoto období, a proto zde nezní anachronisticky. Podobným případem je název „habsburská říše“, který však většinou nepoužívám, abych se vyhnul záměně s německou, neboli Svatou římskou říší národa německého (das Heilige Römische Reich deutscher Nation.), které Habsburkové vládli po celé období, jímž se tato kniha zabývá a které byla podřízena i rozsáhlá území jejich dědičných držav. O některých problémech vyplývajících z této dvojí panovnické moci se zmiňuji níže v páté a osmé kapitole. Zároveň bychom neměli zapomínat na to, že pojmy „Čechy“ a „Uhry“ nebyly ani současníky jednoznačně chápány. Několika základních problémů, které vyvstávají v souvislosti s těmito termíny, se dotýkám v šesté a sedmé kapitole. Čtenáři si povšimnou vědomého rozhodnutí týkajícího se zeměpisného názvu: výraz „střední Evropa“ neoznačuje přesně dané území, a proto jsem udělal z nouze cnost a v
I. No proper nomenclature exists for the political entity whose consolidation is the subject of this book. Observers, then and later, commonly described it as “Austria”, but the usage, at least when extended beyond the diplomatic and military relations between the dynasty and the rest of Europe, is incorrect and mischievous. I have preferred the terms “Habsburg lands” and “Habsburg Monarchy”; if it be objected that either phrase could conceivably, until 1700, be applied to the territories of the Spanish crown as well, the reply must be that they were not and are not) in fact normally so employed. “Habsburg Monarchy” is indeed, par excellence, a nineteenth-century expression, but not so exclusively as to sound anachronistic here. So is “Habsburg Empire”, which I have not used, in order to avoid any confusion with the German, or Holy Roman, Empire, das Heilige Römische Reich deutscher Nation, which the Habsburgs also ruled for the whole period under consideration, and to which large parts of their own patrimony owed ultimate allegiance. Some of the complexities issuing from this dual sovereignty are touched upon below in chapters five and eight. At the same time it should be borne in mind that “Bohemia” and “Hungary” were by no means simple notions either to contemporaries; a few of their underlying intricacies are indicated in chapters six and seven. The reader may detect one piece of geographical licence: since the expression “Central Europe” does not, in English, denote a precise area, I have made a virtue out of
v
necessity by defining it, politically, as coextensive with the Habsburg Monarchy, and culturally as coextensive with the seventeenth-century world of imperial Counter-Reformation which embraced much of southern Germany too. 2. Many locations in Central Europe, from the largest city to the smallest village, carry two or more names in different local languages, and it is often difficult for the historian to choose between them. I have tried to use those which are either most familiar to a Western readership or most authentic for the circumstances of the time, but the result cannot claim to be altogether consistent. The Austrian lands present few problems: except in the south, the German word was appropriate then as now (though it is worth observing that neighbouring peoples might employ a radically different vocabulary-thus the Upper Austrian Schlägl is Drkolná in Czech; the Carinthian Klagenfurt is Celovec in Slovene; even Vienna itself is known to Hungarians as Bécs). In Bohemia and Moravia the first language of state, at least at the beginning of the period, was Czech, but some places, especially those in an area of German settlement, wear their German names more naturally. Silesia, with its predominantly Germanic character, is a special case; there the contemporary Czech equivalents (like Vratislav for Breslau) would represent an absurd mystification, the present-day Polish equivalents (including Wrocław for Breslau) an equally absurd anachronism. Historic Hungary, divided today between six different countries, is naturally more complicated. During the sixteenth and seventeenth centuries the Habsburg kingdom used Latin and Hungarian (Magyar) for official purposes, with German as the normal written tongue in many towns; Croatia used Latin and Croat; Transylvania used Hungarian and Latin, with German as the official language of its Saxon citizens. Other vernaculars (Romanian, Ruthene, Serbian, Slovak) possessed no formal legal
politickém významu ji definoval jako území kryjící se s habsburskou monarchií, zatímco v kulturním významu tímto výřazem myslím území kryjící se se světem císařské protireformace, která zahrnovala i většinu území jižního Německa. 2. Ve střední Evropě má mnoho míst, od největších měst po nejmenší vsi, dva nebo více názvů v místních jazycích a pro historika je často obtížné zvolit jednu z možných variant. Snažil jsem se používat ty formy, které jsou buď běžné v západní Evropě nebo dobově nejautentičtější; o výsledku přesto nelze říci, že je zcela důsledný. V Rakousku vyvstává jen málo problémů: s výjimkou jihu jsou německé názvy stejně vhodné dnes jako kdysi (přesto je užitečné povšimnout si, že sousední národy mohou pro místa s německými názvy používat názvy zcela jiné: hornorakouský Schlägl se česky nazývá Drkolná, korutaňský Klagenfurt je ve slovinštině Celovec, dokonce i Vídeň nazývají Maďaři Bécs). Na počátku našeho období byla čeština v Čechách a na Moravě úředním jazykem, ale pro některá místa, zejména ta v oblastech osídlených Němci, jsou vhodnější německé názvy.
V historických Uhrách, dnes rozdělených mezi šest zemí, je situace přirozeně složitější. V 16. a 17. století zde Habsburkové používali pro úřední účely latinu a maďarštinu, zatímco němčina sloužila v mnoha městech jako literární jazyk, v Chorvatsku se používala latina a chorvatština, v Sedmihradsku maďarština a latina a němčina jako úřední jazyk tamního saského obyvatelstva. Jiné národní jazyky (rumunština, rusínština, srbština, slovenština) neměly formální legální
vi
status. I have tried to steer a common-sense course through this jungle: thus Hungarian Pozsony seems the only appropriate name for the then capital of the kingdom rather than the German Pressburg or the modern Slovak coinage, Bratislava, but I have spared the reader the Magyar mouthful of Nagyszombat for its university centre, in favour of the German form, Tyrnau. There is a glossary of more important variants at the end of the book; lesser ones have been registered only in the Index. A further appendix contains brief hints about the pronunciation of Czech and Hungarian words. 3. Personal names in Central Europe raise similar problems; here again the selection of one form rather than another may conveyhowever unintentionally-a political or cultural judgment. After considerable reflection I decided to use native, and not Anglicized, Christian names on almost all occasions, even where these might appear strange (Jiří and István, for example), but the choice between rival variants (German or Czech, Magyar or Croat, and so on) must remain tentative. Thus in Bohemia surnames are divided very roughly according to nationality, but I have allowed German Christian names to predominate from about 1650; in Hungary most families have been spelled after the Magyar fashion. It should be remembered that many sixteenthcentury Humanists and seventeenth-century priests answered more readily to Latinized surnames than to any vernacular equivalent. A final word is required about styles of nobility. German usage, with the particle “von”, needs no introduction, and I have retained it here (omitting “von” where the noble in question also held an aristocratic tide). In Czech “von” was rendered by the preposition “z”, governing a genitive case, with consequent inflection of the following predicate. Such forms I have Anglicized as painlessly as
statut.
Na konci knihy se nachází slovníček důležitých variant, méně významné varianty jsou uvedeny v závorce přímo v textu. Jeden z dodatků také obsahuje stručný návod k výslovnosti maďarských slov. 3. U vlastních jmen vyvstávají ve střední Evropě podobné problémy - i v tomto případě může výběr jedné varianty představovat, i když nezamýšlené, politické nebo kulturní hodnocení. Po důkladné rozvaze jsem se rozhodl používat téměř ve všech případech křestní jména v jejich původní formě a to i tehdy, vypadají-li zvláštně (např. Jiří nebo István); volba mezi možnými variantami (německými nebo českými, mad'arskými nebo chorvatskými apod.) je však pouze provizorní. V Čechách odpovídají přijmení přibližně národnosti, ale po roce 1650 jsem nechal převládnout německá křestní jména, v Uhrách se většina rodových jmen psala maďarským způsobem. Neměli bychom zapomenout ani na to, že mnoho humanistů v 16. století a duchovních v 17. století používalo spíše latinizovaná příjmení než na jejich ekvivalenty v národním jazyce. Nakonec se musím zmínit o způsobu vyjadřování šlechtického původu.
vii
possible: thus “z Vrtby” as Vrtba, but “z Lobkovic” as Lobkovic instead of the original ”Lobkovice”. Both German and Czech nobles (more specially the latter) can on occasion confuse the historian by a separation of family name from title: the clan of Bořita z Martinic, for instance, gradually became known as “Martinic”; but such difficulties, less formidable than in England or France, are best left for the genealogist to unravel. Hungarian practice was different, quite apart from the habitual inversion of all Magyar names which English historians have traditionally observed in the single case of Bethlen Gábor. Hungarians indicated nobility by means of one or more adjectival “forenames” deriving from the original grant of territory and employed only on formal occasions.
Jak němečtí, tak čeští (ti však častěji) šlechtici mohou občas historika zmást tím, že rodové jméno oddělí od titulu: např. rod Bořitů z Martinic se postupem času začal nazývat „Martinicové“. Tyto problémy, přestože jsou méně patrné než je tomu v Anglii nebo Francii, však lépe osvětlí genealogové. V Uhrách byly zvyklosti jiné nehledě na to, že v maďarštině se jména běžně uvádějí v opačném pořadí, což angličtí historikové dodržují pouze v případě Bethlena Gábora.
Maďaři označovali šlechtický původ pomocí jednoho nebo více „křestních jmen" odvozených od původně propůjčeného území a používaných pouze při formálních příležitostech. Thus the rebel leader, Count Ferenc (Francis) Vůdce povstalců kníže František II. Rákóczi, Rákóczi, who took his predicate from a small jehož predikát byl odvozen od malé vsi village in the north-east called Felsövadász, Felsövadácz na severovýchodě země, je tak appears in Hungarian parlance as felsövadászi maďarsky nazýván felsövadáczi gróf Rákóczi gróf Rákóczi Ferenc. Ferenc. Such forenames have little scholarly use Tato speciální jména jsou pro odborníky except for distinguishing separate branches of užitečná pouze v těch případech, kdy certain families, and I have included them umožňují odlišit různé větve jedné rodiny a only in the Index. jsou zahrnuta pouze v rejstříku. Poznámka k českému vydání: počeštěné podoby názvů a vlastních jmen byly použity v těch případech, kdy jsou běžně užívány. Jinak jsou názvy a vlastní jména uvedena v původní podobě.
viii
