Antroponyma v Podlažickém nekrologiu

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka    

              Alžběta Vintrová   

    Antroponyma v Podlažickém nekrologiu    Magisterská diplomová práce               

                  Vedoucí práce: prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc.   

2012   

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury. ………………………………..

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí své diplomové práce prof. PhDr. Janě Pleskalové, CSc. za podnětné připomínky, cenné rady, povzbuzení a vstřícný přístup.

OBSAH   ÚVOD ............................................................................................................................................... 3 1 Codex gigas ............................................................................................................................... 5 1.1 Vnější popis CG .......................................................................................................................................... 5 1.2 Okolnosti vzniku CG ................................................................................................................................. 6 1.2.1 Benediktini ............................................................................................................................................... 6 1.2.2 Klášter v Podlažicích.............................................................................................................................. 6 1.2.3 Vznik knih ve středověku...................................................................................................................... 7 1.2.4 Vznik CG ................................................................................................................................................. 8 1.3 Obsah CG .................................................................................................................................................... 8 1.4 Putování CG po českých zemích............................................................................................................11 1.5 Další osudy CG .........................................................................................................................................13 1.6 Shrnutí .........................................................................................................................................................14 2 Podlažické nekrologium .......................................................................................................... 15 2.1 Grafická podoba památky........................................................................................................................18 2.2 Prameny ......................................................................................................................................................19 2.3 Vědecké zkoumání Nekrologia a jeho další využití .............................................................................23 TŘÍDĚNÍ JMEN ............................................................................................................................ 26 3 Jména slovanského původu ..................................................................................................... 28 3.1 Jména jednoduchá .....................................................................................................................................28 3.1.1. Jména jednoduchá – shrnutí ...............................................................................................................31 3.2 Jména utvořená..........................................................................................................................................31 3.2.1 Odvozená jména ...................................................................................................................................31 3.2.1.1 Prefixace........................................................................................................................................33 3.2.1.2 Sufixace .........................................................................................................................................35 3.2.1.2.1 Desubstantivní antroponyma...............................................................................................35 3.2.1.2.2 Deadjektivní antroponyma ...................................................................................................53 3.2.1.2.3 Deverbální antroponyma ......................................................................................................63 3.2.1.3 Odvozená jména – shrnutí.........................................................................................................74 3.2.2 Složená jména domácí .........................................................................................................................76 3.2.2.1 Složená jména – shrnutí .............................................................................................................86 4 Cizí jména ................................................................................................................................ 87 4.1 Jména hebrejského původu .....................................................................................................................88 4.2 Jména řeckého původu.............................................................................................................................89 4.3 Jména latinského původu.........................................................................................................................90 4.4 Jména německého původu ......................................................................................................................92 4.5 Jména jiného původu................................................................................................................................94 4.6 Cizí jména – shrnutí ..................................................................................................................................94 5 Jména nerekonstruovatelná ..................................................................................................... 96 ZÁVĚR ............................................................................................................................................ 98 PRAMENY A POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................... 101 Prameny ............................................................................................................................................................ 101 Literatura........................................................................................................................................................... 101 Elektronické zdroje ......................................................................................................................................... 103 SEZNAM ZKRATEK ................................................................................................................... 104 SEZNAM PŘÍLOH ...................................................................................................................... 104

1   

2   

ÚVOD Diplomová práce se zaměřuje na stav antroponymické pojmenovací soustavy v druhé polovině 12. a na počátku 13. století. Jejím cílem je shromáždit veškery dostupný materiál, který se odborně zabývá Podlažickým nekrologiem, porovnat tři typologicky odlišné prameny, z nichž lze Podlažické nekrologium zkoumat, dále rekonstruovat jména zapsaná v Podlažickém nekrologiu a roztřídit je podle původu a slovotvorné struktury a vyvodit závěry. Práce má přispět k poznání antroponymické pojmenovací soustavy v době rané staré češtiny ve všech vrstvách tehdejší společnosti a shrnout dosavadní poznání o Podlažickém nekrologiu. Materiálovou základnou diplomové práce byly tři různé prameny představující Podlažické nekrologium, soupis zemřelých z oblasti někdejšího benediktinského kláštera v Podlažicích, které je součástí Codexu gigantu, největší rukopisné knihy světa. Jedná se o zdroj obsahující jména více než 1500 osob, přičemž je zde téměř 850 různých jmen. Podlažické nekrologium obsahuje jména osob všech společenských stavů, čímž se zásadně liší od jiných nekrologií a pramenů listinných, kde výrazně převažují osoby vyšších stavů. Unikátní vlastností tohoto pramene je, že zachycuje nejen jména mužů, ale s největší pravděpodobností též jména žen. Nekrologium je charakterizováno převažující jednojmenností, jen asi pětina jmen je doplněna společensky zařazujícím výrazem. Diplomová práce se z velké části opírá o práci Jany Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen1, částečně s ní sdílí materiálovou základnu a tam, kde je to vhodné, také metodu třídění. Proto považujeme za nutné vymezit, v čem se tato diplomová práce od monografie J. Pleskalové liší a v čem spočívá její přínos. Jana Pleskalová se zabývá tvořením osobních jmen v období 11.–13. století. Jména čerpá z Podlažického nekrologia, z listin vydaných v edici Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I-V, z Kosmovy kroniky a ze Seznamu jmen břevnovských benediktinů2. Nepracuje však se všemi jmény, která se v těchto pramenech nacházejí, vybírá si jen jména slovanského původu utvořená derivací a kompozicí. Naopak tato diplomová práce se věnuje jen jednomu zdroji, který zachycuje jména použitá v průběhu přibližně osmdesáti let na poměrně malém prostoru ve východních Čechách3. Sleduje ale všechna jména, kromě derivovaných a složených jmen domácího původu se zabývá i domácími jmény jednoduchými a cizími jmény. Podává tak úplnější obraz o repertoáru jmen používaných ve sledovaném období na daném území.

                                                             Pleskalová, Jana. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. (dále TNČOJ) Brno: Masarykova univerzita, 1998. Tamtéž, s. 8. 3 Plaček, Josef. Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. In Listy filologické, 1907, roč. 34. s. 103. 1 2

3   

V první části diplomové práce je představen Codex gigas, největší rukopisná kniha světa, v níž je Podlažické nekrologium zapsáno. Následuje podrobný popis analyzované památky, další mimojazykové skutečnosti, které je nutno při práci s Podlažickým nekrologiem brát v úvahu, charakteristika pramenů, z nichž jsme čerpali, jejich srovnání a historie zkoumání a vědeckého využití Podlažického nekrologia. V druhé části práce jsme provedli analýzu jmen získaných rekonstrukcí z Podlažického nekrologia. Jména slovanského původu jsou členěna podle slovotvorných typů, cizí jména třídíme jen podle jazyka, z něhož pochází. Při určování původu jmen vycházíme především z publikace Jak se bude vaše dítě jmenovat4. Při popisu domácích jmen těžíme především z monografií Tvoření nejstarších českých osobních jmen5 a Staročeská osobní jména a naše příjmení6. Cenné informace o jménech i o apelativní slovní zásobě v období rané staré češtiny čerpáme z Gebauerova Slovníku staročeského7 a z databází Vokabuláře webového8, který na jednom místě shromažďuje v přehledné podobě materiál několika staročeských slovníků.

                                                             Knappová, Miloslava. Jak se bude Vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2006. Pleskalová, TNČOJ. 6 Svoboda, Jan. Staročeská osobní jména a naše příjmení. (dále SOJNP) Praha: Československá akademie, 1964. 7 Gebauer, Jan. Slovník staročeský I (A – J), II (K – N). Praha: Academia, 1970 8 Vyhledávání. Vokabulář webový [on-line]. Verze 0.7.6. © 2006–2012. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx. 4 5

4   

1

Codex gigas Podlažické nekrologium, který je hlavním předmětem diplomové práce, není samostatný

dokument. Zabírá šest posledních listů největší rukopisné knihy světa známé pod více jmény. Pro svou velikost si vysloužila jméno Codex gigas (dále též CG), k téže vlastnosti odkazují i méně známé názvy jako např. Liber pergrandis, Gigas librorum atp. Milovníci kuriozit znají tento monumentální spis pod názvem Ďáblova bible, který je motivován půlmetrovým obrázkem ďábla nacházejícím se v knize. Na následujících stranách se budeme věnovat několika otázkám, které se týkají CG jako celku. Na první pohled by se mohlo zdát, že Nekrologium nemá se zbytkem CG příliš mnoho společného, avšak my se domníváme, že je to právě naopak. Podlažické nekrologium by se patrně vůbec nedochovalo, kdyby šlo o samostatný spis a ne o součást díla, které bylo už od počátků považováno téměř za jeden ze sedmi divů světa9. Proto zařazujeme kapitoly popisující zevnějšek CG, jeho vznik, obsah a další osudy. Na závěr tohoto oddílu připojujeme několik poznámek o možnostech a cestách dalšího zkoumání Codexu gigantu prostřednictvím moderních metod.

1.1 Vnější popis CG Codex gigas, největší rukopisná kniha světa, budí úžas už na první pohled, a to i u lidí, kteří nedokážou ocenit jeho historickou a kulturní hodnotu. Kniha je vázána v dřevěných deskách o rozměrech 920 x 505 mm. Desky potažené bílou kůží, zdobené v rozích a ve středu kováním nejsou původní. Pocházejí z roku 1811 a napodobují původní desky, které už byly ve velice špatném stavu. Celá kniha váží přibližně 75 kg. V těchto obřích deskách se původně nacházelo 320 pergamenových listů (folií) o průměrné velikosti 890 x 490 mm. Folia byla uspořádána do tzv. kvaternových složek, tj. složek obsahujících vždy čtyři dvojlisty. V průběhu staletí však bylo osm folií z CG odstraněno a beze stopy zmizela. Ve své dnešní podobě má kodex 312 folií, tj. 624 stran. K získání materiálu na sepsání gigantické knihy bylo zapotřebí kůže 160 oslů. Text je psán ve dvou sloupcích na stránce miniaturním, obvykle asi 4mm, písmem. Jedná se o pozdní verzi poměrně dobře čitelné karolinské minuskuly10. Při konkrétní velikosti zrcadla (popsaná část pergamenu) vychází v průměru 105–106 řádků na stránku. Z vnějšího popisu kodexu je evidentní, že šlo z funkčního hlediska o „knihu bez přirozených čtenářů“11, nebyla to tedy kniha určená ke čtení, ať už hlasitému, nebo dokonce                                                              9 Boldan, Kamil et al. Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. Praha, Národní knihovna České republiky 2007. s. 17. 10 Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.kb.se/codex-gigas/cze/.

5   

tichému. Nepotvrdilo se ani, že by se používala jako magický předmět. S největší pravděpodobností nebyla stvořena ani jako dar pro nějakou významnou osobnost. Současní vědci nevědí, k jakému účelu největší kniha světa původně sloužila.

1.2 Okolnosti vzniku CG Codex gigas nejspíš vznikl na počátku 13. století v benediktinském klášteře v Podlažicích ve východních Čechách, dnes tato obec patří k městu Chrast.

1.2.1 Benediktini Benediktini jsou nejstarší a nejkonzervativnější mnišský řád, který na počátku 6. století založil svatý Benedikt. V Čechách působili benediktinští mniši od 10. století (klášter v Břevnově byl založen roku 993). Až v polovině 12. století se objevily kláštery premonstrátů a cisterciáků, ve 13. století přicházejí do českých zemí také žebraví mniši z řádů františkánů a dominikánů. Benediktinský řád se už ve středověku vyznačoval zřetelným tradicionalismem, dá se říct až konzervatismem. Zakládal si na své mnoho staletí trvající tradici, ve které se mu nové řády nemohly vyrovnat, ale vzdaloval se tehdejšímu světu, který se od dob svatého Benediktina posunul dál. Je paradoxem, že monumentální kniha nebyla oslavou rozmachu řádu, ale spíše svědectvím o jeho úpadku. Benediktini se postupem času stávali periferním řádem s upadajícím významem, protože se nedokázali přizpůsobit soudobé scholastice. Jejich majetek částečně přecházel do rukou mladších řádů. Jak se benediktinský konzervatismus promítl do CG, bude řečeno v nadcházejících kapitolách.

1.2.2 Klášter v Podlažicích Dnes se obecně předpokládá, že Codex gigas vznikl v klášteře v Podlažicích. Podkladem pro tuto teorii je poznámka z roku 1295 vepsaná na první popsané stránce CG12. Podlažický klášter byl založen přibližně v polovině dvanáctého století na pomezí tehdejších hvozdů. Odkud přišli benediktini do Podlažic, se neví. Jako datum založení kláštera se obvykle uvádí rok 1159, ale tento letopočet je doložen pouze v letopisné práci Neplacha, opata benediktinského kláštera v Opatovicích, pro jeho ověření chybí další podklady. Podle Nekrologia byl zakladatelem kláštera šlechtic Vrbata (Vrbata conditor ecclesie huius) a prvním opatem Hugo (Hugo abbas)13. Ačkoli se obvykle o podlažickém klášteře mluví jako o chudém, patřil k nejbohatším v litomyšlské diecézi. Podle zápisů diecéze v něm žilo asi 20 mnichů a opat.                                                                                                                                                                                            Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 18. Viz tamtéž, s. 17. 13 Dudík, Béda. Necrologium Podlažicense. In: Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn 1852. s. 427, 418. 11 12

6   

Klášter byl vybudován v pozdně románském stylu. Částečně byl zděný, ale podle malého množství objevených zbytků zdiva lze soudit, že některé budovy byly ze dřeva, podobně jako v jiných klášterech té doby. V pozdějších letech prošel klášter gotickou přestavbou, nemáme ale doklady o tom, zda byla rekonstrukce dokončena před vpádem husitských vojsk. Benediktinský klášter stál v Podlažicích až do roku 1421, kdy ho vypálili a zničili husité. Jako klášter už nebyl nikdy obnoven. Na jeho místě vznikl v letech 1696–1721 barokní kostel sv. Markéty, který zde stojí dodnes. Před rekonstrukcí kostela byl v lokalitě v letech 2003 a 2007 proveden archeologický výzkum, který odhalil nejen půdorys původního kláštera (zčásti objevený už o sto let dříve), ale také několik desítek mužských, ženských i dětských hrobů přímo v areálu kláštera. Pohřbívání žen a dětí v mužských klášterech přitom odporuje benediktinské řeholi. Podle archeologa Jana Frolíka, který výzkum v této oblasti vedl, byli v klášteře nejspíš pohřbeni lidé z přilehlé vsi, protože na hřbitov měli daleko. Vzhledem k nedůslednému dodržování celibátu v klášterech v době do 13. století nelze vyloučit ani možnost, že hroby patřily manželkám a dětem mnichů14. Codex gigas je dnes bezesporu nejmajestátnější upomínkou na bývalý klášter. Druhou významnou památkou, která se z podlažického kláštera dochovala, je cínová křtitelnice z roku 1406, která je uložena v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové.

1.2.3 Vznik knih ve středověku Před vynalezením knihtisku Němcem Janem Gutenbergem v roce 1451 se knihy psaly ručně. Opisování knih patřilo v benediktinských klášterech k častému zaměstnání, protože ho ukládala přímo řehole15. Knih (kodexů) bylo zpočátku velice málo, kniha byla kolektivním majetkem společenství, nejčastěji kláštera (později univerzity), středověkého centra vzdělanosti. Kniha byla především nosičem informací v ustálené a neměnné podobě, ale také uměleckým dílem a věcí mimořádně cennou, protože byla výsledkem dlouhodobé práce někdy i několika písařů. Písařská dílna, manuskriptorium, tvořila důležitou součást každého významnějšího kláštera. V období raného a vrcholného středověku se knihy psaly především na pergamen, až v pozdější době také na papír, který byl sice levnější, ale méně vydržel. Pergamen se vyráběl z kůže dobytka, nejčastěji koz, telat a ovcí. Pergamen, na kterém je psán CG, je zřejmě z kůže oslů, protože kůže menších zvířat by na tak velké stránky nestačila. Tato kůže se nejprve máčela ve vápenném roztoku, aby z ní šla oškrábat srst, vypnutá kůže se pak sušila a natírala bělobou,                                                              Codex gigas – Ďáblova bible [televizní dokument]. Režie Naďa Kverková. TV, ČT2, 27. ledna 2008. Dostupné také z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10176313169-codex-gigas-dablova-bible/20838254168/. 15 Pavlát, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1988. s. 47. 14

7   

poté se leštila a hladila, aby její povrch byl co nejpříjemnější při psaní a co nejodolnější při uchovávání listin a knih. Na pergamen se psalo husím brkem na konci seříznutým. Brk se namáčel do inkoustu, který se vyráběl ze sazí, duběnek nebo skalice. Různé barvy inkoustu měly svou specifickou funkci. Tmavým inkoustem se psalo, barevný byl pro nadpisy a iluminace. Inkoust musel být především stálobarevný, aby se postupem času neztrácel.

1.2.4 Vznik CG Přesné okolnosti vzniku Codexu gigantu nejsou známé, můžeme je jen odvozovat od známých skutečností. Monumentální kniha je od začátku do konce (až na část Ethymologií, Penitenciál a Kalendář)16 psána jednotným písmem. Stejná ruka malovala nejspíš i iniciály na počátku kapitol a obě celostránkové iluminace. Z toho se usuzuje, že je dílem jediného písaře. Pak ovšem její sepsání muselo trvat několik let. Michal Dragoun odhaduje tuto dobu minimálně na 6 let, Z. Uhlíř v téže knize mluví o deseti letech17. Jiné zdroje uvádějí, že by sepsání CG mohlo trvat i 20–30 let18. Tyto údaje jsou dost rozdílné, ale v každém případě je zarážející, že se písmo za tak dlouhou dobu nezměnilo, nepoznamenala ho nemoc ani přibývající věk. Celá kniha vypadá, jako by vznikla během velmi krátkého období. Ke vzniku knihy se váže pověst vysvětlující její mimořádnou velikost, jednotnost písma i kontroverzní portrét ďábla. Podle ní se hříšný mnich odsouzený k zazdění zaživa chtěl vykoupit před smrtí tak, že sepíše během jediné noci obrovskou knihu, která bude oslavovat boží slávu. Když však o půlnoci zjistil, že na to sám nestačí, povolal si na pomoc ďábla, který knihu dopsal. Z vděčnosti pak písař ďábla v kodexu vyobrazil. Tato pověst je písemně dochována až z dob, kdy byl CG uložen v Broumově, je však možné, že vznikla už dříve19. Nemáme přesné doklady o tom, že rukopis vznikl v Podlažicích, zřetelně podlažického původu je jen závěrečné nekrologium a soupis podlažických bratří. Neexistuje ale žádné jiné místo, které by mohlo nabídnout aspoň takový doklad jako Podlažice. Pro zdejší původ mluví také to, že klášter nebyl tak bohatý, aby měl prostředky na koupi podobné knihy.

1.3 Obsah CG Obsah knihy je doposud v rámci zkoumání CG nejméně probádaná oblast, protože práce s tak velkou knihou je mimořádně náročná. Do dnešních dnů nemáme k dispozici textologický                                                              Bártl, Stanislav – Kostelecký, Jiří. Ďáblova bible: Tajemství největší knihy světa. 1. vyd. Praha: Paseka, 1993. s. 26n., 64. Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 24, 48. 18 Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-15]. 19 Codex gigas – Ďáblova bible [televizní dokument]. Režie Naďa Kverková. 16 17

8   

rozbor jednotlivých částí Codexu (s výjimkou Kosmovy kroniky), takže sice víme, jaké spisy kniha obsahuje, ale nedokážeme určit jejich varianty a úplnost, víme jen, že jde vesměs o archaická znění. Příklon ke starším variantám textů je zřetelným projevem benediktinského konzervatismu, o němž byla řeč dříve. Nejjasněji se tato tendence projevuje v textu Bible. V průběhu celého středověku vycházela církev z tzv. Vulgáty. Vulgáta je překlad Bible do latiny pořízený na přelomu 4. a 5. století svatým Jeronýmem. Nešlo o první překlad Bible do latiny, ale díky použití lidové latiny byl dobře srozumitelný, čímž ostatní překlady předčil. Codex gigas ovšem nečerpá z Vulgáty, obrací se ke starším překladům Bible, jejichž text přejímá. i některé další texty nereagují na moderní proudy a soudobé znalosti. Na 640 stranách bylo vepsáno více než 20 obsahových jednotek (texty a dvě celostránkové iluminace). Do popisu knihy, v souladu se Z. Uhlířem20, zařazujeme i dnes již ztracené části. Při číslování stran starých rukopisů se neužívá dnes obvyklé číslování stránek, ale číslují se folia a jejich strany se označují písmeny r a v (podle latinského recto a verso). Číslování folií vychází ze současného stavu, nečíslují se vyříznuté listy. Seznam textů obsažený v CG citujeme podle Z. Uhlíře21, a to včetně číslování stránek. Nový text obvykle začíná v nové složce, takže v některých místech zůstávají prázdná folia, jejich čísla neuvádíme. 1. Přední část prvního listu (1r) je přilepena k deskám, a proto je její obsah neznámý. 2. Hebrejská, řecká a latinská abeceda. (1v) Vzhledem k tomu, že celá kniha je psána latinkou, nelze ostatní abecedy vnímat jako klíč, slouží jen jako doplnění odborného vzdělání případného čtenáře. 3. Zápis opata Bavora z Nečtin (1v) nejspíš nenapsal on sám, ale dal k jeho zápisu pokyn. Odkazuje k roku 1295 a informuje o tom, že kniha pochází z Podlažic, a vysvětluje její cestu do rukou břevnovského opatství. 4. Hlaholice a cyrilice, přípisky ze 14. století (1v). Doplňují původní tři abecedy o dvě abecedy slovanské, opět neslouží jako klíč. Proužek, na němž byla napsána hlaholice, byl do CG vlepen tak nešikovně, že překryl výše uvedený zápis Bavora z Nečtin, a tím zároveň na dlouhou dobu skryl, že CG pochází z Podlažic. Přípisek byl odlepen až v 19. století při zkoumání CG ve Švédsku. 5. Starý zákon (1v–118r). Starý zákon je nejdelším ze všech textů v CG. Jak již bylo řečeno, nejde o překlad sv. Jeronýma, ale o některý ze starších překladů. 6. Antiquitates iudaice (Židovské starožitnosti) Josepha Flavia (118v–178v). 7. De bello iudacio (Židovská válka) autorem je rovněž Joseph Flavius (178v–200v).                                                              20 21

Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 20. Tamtéž, s.20.

9   

8. Epistola ad Braulionem Cesaree episcopum (201r–201v), jejímž autorem je Isidorus Hispalensis. 9. Ethymologie od téhož autora (201v–239r), podle rozsahu lze soudit, že jde o značně zkrácenou verzi. Jedna z kapitol je psána odlišným písmem, opsal ji zřejmě jiný písař22. 10. Isagoge de phisica racione (240r–252r), lékařský spis, jehož autorem je Iohannicius Alexandrinus, je považován za nejstarší dochovaný latinský přepis Galenova Lilla-Ars parva. 11. Epistola ad Damianum papam cum introduccione ad quator evangelia (253r–253v) do češtiny překládané jako List sv. Jeronýma papeži Damianovi a Jeronýmův úvod k evangeliím je dílem sv. Jeronýma (Hieronymus Stridonensis). 12. Nový zákon (253v–286r), text není přepisem Vulgáty, ale některého staršího překladu, podobně jako Starý zákon. 13. Penitenciál Confessio pectatorum (286v–288v) je návod pro hříšníka, jak se má vyznat ze svých hříchů. Písmo tohoto textu se od zbytku kodexu liší, nejde však nejspíš o téhož písaře, který psal část Ethymologií23. 14. Celostránková iluminace Nebeský Jeruzalém (289r). 15. Celostránková kolorovaná kresba ďábla uvězněného mezi dvěma věžemi (290v), která dala jméno celému kodexu. Tato kresba poutá největší pozornost laické veřejnosti, ale je záhadou i pro odborníky. Je to kresba unikátní, v žádné jiné knize na světě vedle sebe nestojí Písmo a „portrét“ ďábla. Bez zajímavosti není, že navzdory portrétu ďábla a legendě o pekelném vzniku knihy nepronásledovala nikdy Ďáblovu bibli inkvizice. 16. Zaklínadla proti nemocem a zlodějům (290v–291r). 17. Kosmova kronika (294r–304v) byla jako jediná dosud podrobena analýze. Historici ji považují za jeden z nejstarších a nejlepších dochovaných opisů první české kroniky. Vedle Nekrologia je považována za nejcennější část CG. Tento text se stal v roce 1607 podkladem pro první tištěné vydání Kosmovy kroniky24. 18. (Regule benediktinského řádu) o existenci tohoto textu víme díky zápisu břevnovského opata na straně 1v, ale dnes není součástí CG, z neznámých důvodů byl vyříznut a ztratil se. 19. Conspectus confraternitatis monasterii de Podlažice (305r), tedy soupis podlažických bratří a jiných osob spjatých s klášterem. 20. Kalendář s nekrologiem (305v–311r) je napůl kalendářem a napůl martyrologiem. Na každý den v roce je uveden svátek jednoho nebo více svatých, ale na rozdíl od martyrologia zde nejsou příběhy o svatých. Podrobnější informace o kalendáři a Nekrologiu uvádíme v dalších kapitolách.                                                              Bártl – Kostelecký, Ďáblova bible: Tajemství největší knihy světa. s. 58. Tamtéž, s. 64. 24 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 91. 22 23

10   

21. Údaje o tom, na svátek kterého světce připadnou Velikonoce v průběhu 26 let (311v). 22. Opisy výpočtů data Velikonoc (312r). Codex gigas může být bez nadsázky nazván knihovnou v jediném svazku, protože vzhledem k tomu, jaké tituly obsahoval, byl, použijeme-li slova Ivana Hlaváčka, „v podstatě schopen nahradit celou středně velkou knihovnu“25. Nejvýznamnějšími texty CG jsou bezesporu Kosmova kronika a Nekrologium. Kosmova kronika proto, že jde o nejúplnější a nejlépe dochovaný zápis této pmátky, který zároveň patří i k nejstarším opisům. Nekrologium je nejrozsáhlejší pramen, z něhož může dnešní onomastika čerpat informace o pojmenovacích zvyklostech prostých lidí v raném středověku v českých zemích.

1.4 Putování CG po českých zemích Z místa svého pravděpodobného vzniku, Podlažic, se CG brzy stěhoval. Klášter se dostal do finančních potíží, a tak byl nucen dát CG do zástavy cisterciákům v Sedlci. Kdy přesně se kodex dostal do Sedlce, nevíme. Klášter v Sedlci, založený v roce 1142, je nejstarším cisterciáckým klášterem v českém království. Z dob, kdy mezi jeho zdmi našel útočiště Codex gigas, nevíme o klášteru téměř nic. Klášter byl ve špatném finančním stavu, na nohy se postavil až v první polovině 80. let 13. století, tehdy se jeho opatem stal Heidenreich a nedaleko kláštera, v Kutné Hoře, se začalo těžit stříbro, což přineslo klášteru značné zisky. Přestože klášter vstoupil do své šťastnější životní etapy, vzdává se roku 1295 Codexu, vykupují ho benediktini z Břevnova. O vykoupení CG břevnovskými benediktiny máme záznam na prvním popsaném foliu. Píše se v něm, že rukopis vykoupil se souhlasem podlažických bratří opat pan Bavor z Nečtin ze Sedlce v roce 1295. K tomuto obchodu opata zřejmě podnítil pražský biskup Řehoř z Valdeka. Břevnovský klášter byl nejstarším a největším benediktinským klášterem u nás. Už od 11. století se pyšnil rozsáhlou a cennou knihovnou. Lze se domnívat, že právě odsud si podlažický klášter vypůjčil knihy, z nichž opisoval Codex gigas, důkazy pro tuto domněnku však opět nemáme. Za časů Bavora z Nečtin břevnovský klášter vzkvétá, je to jedno z jeho zlatých období. Se jménem tohoto opata je spojena rozsáhlá gotická přestavba kláštera, rozmnožování klášterních uměleckých sbírek. Klášter je jedním z nejvýznamnějších center vzdělanosti konce přemyslovské éry v českých zemích, Codex se dostal do možná největší knihovny své doby v Čechách. Kromě zprávy o koupi přibyl v Břevnově do knihy ještě jeden zápis, jsou to obě slovanské abecedy, hlaholice a cyrilice, které byly napsány na samostatné pergamenové proužky a na první folio vlepeny. Hlaholice ovšem byla vlepena tak nešikovně, že překryla zápis o koupi knihy, proto se                                                              25

Hlaváček, Ivan. Knihy a knihovny v českém středověku: (studie k jejich dějinám do husitství). Praha: Karolinum, 2005. s. 103.

11   

v pozdějších dobách, kdy už podlažický klášter neexistoval, zapomnělo, odkud vlastně Codex je, a byl považován za dílo broumovské provenience. Informace o podlažickém původu se znovu zjevila až v roce 1847, kdy byl ve Švédsku při bádání pergamenový proužek odlepen a objevil se již zmiňovaný zápis z roku 1295. V Břevnově byl Codex uložen téměř do začátku husitských válek. Když však husité 22. května 1420 klášter vypálili, nezastihli tam ani většinu mnichů, ani jejich majetek. Materiální i duchovní bohatství bylo stejně jako řeholníci včas odstěhováno do kláštera v Broumově, který byl, stejně jako přilehlý kraj, ve vlastnictví břevnovských. Nejen Broumov, ale celý příhraniční kraj zůstal po dobu husitských válek věrný katolické straně. Klášterní hrad, který byl příkazem Bavora z Nečtin vybudován na počátku 14. století, byl osazen posádkou, která odrážela husitské útoky. Broumov byl obléhán jen krátce v létě roku 1421, a to bez úspěchu. Břevnovský klášter v Praze byl zničen, obnovení se dočkal až v 16. a 17. století. Do té doby sídlil břevnovský konvent v Broumově, obvykle se tomuto období říká břevnovskobroumovské dvojklášteří. Stejně smutný osud jako Břevnov postihl i mateřský klášter CG v Podlažicích, roku 1421 byl vypálen a srovnán se zemí. Jako klášter už se nikdy nedočkal obnovení. Zkáze z rukou husitů neunikli ani sedlečtí cisterciáci, sedlecký klášter byl obnoven až po třicetileté válce. Broumovský pobyt byl ze všech českých azylů Codexu nejdelší, trval přes 170 let, do roku 1594. Na českém trůně se mezitím vystřídalo deset králů z různých dynastií. Zásadní změnou prošla také technika knižní produkce. Od poloviny patnáctého století byly rukopisy postupně vystřídány tištěnými knihami. Codex se vzdaloval lidem jako předmět funkční, jestli jím vůbec kdy byl, ale o to víc poutal pozornost jako předmět historický a umělecký. Byl ukazován vzácným návštěvám, které do Broumova čas od času přijížděly, a většinu z nich uchvacoval. Z postupně chátrajícího broumovského kláštera se dostala kniha do sbírek Rudolfa II. Císaři ji nejspíš věnoval broumovský opat Martin z Pravdovic zvaný Korýtko v roce 1594. Císaře na knize vábila nejen její velikost a krása, ale také ďábelská pověst, která ji doprovázela, a v neposlední řadě také zaklínadla v ní obsažená. Kniha uložená v rudolfínských sbírkách už nebyla přístupná pro své obdivovatele, dostal se k ní však nejeden badatel, který se na žádost císaře knihou zabýval. Na podkladě textu zapsaného v Codexu gigantu vyšla v roce 1607 poprvé tiskem Kosmova kronika v úplném znění. Rukopis zůstal v Praze i po smrti Rudolfa II., v dobách stavovského povstání a takřka po celou třicetiletou válku, jak o tom svědčí inventáře postupně se rozpadajících a rozkrádaných sbírek z různých let. Před ukradením ho jistě chránila i jeho velikost a hmotnost.

12   

Osudným se knize stalo poslední obléhání Prahy švédskými vojsky generála Königsmarka v červenci roku 1648. Švédové už nebojovali, jen plenili. Jejich hlavním cílem byly rudolfínské sbírky, po kterých toužila královna Kristýna. Codex gigas odešel do Skandinávie s ostatními exponáty, které švédská armáda na hradě objevila, v září roku 1648.

1.5 Další osudy CG Nedlouho po třicetileté válce se začali čeští diplomaté i vědci zabývat otázkou zpětného vykoupení památek, které Švédové ukradli. Jejich snahy nebyly příliš úspěšné. Obecně lze říci, že Čechům bylo dovoleno pořizovat opisy knih a listin, ale jejich originály zůstávají v naprosté většině dodnes ve Švédsku. Z českých vědců, kteří se ve Švédsku věnovali studiu staročeských spisů, připomeňme na prvním místě Josefa Dobrovského. Ten se s rukopisem CG seznámil v roce 1792 v Královské knihovně ve Stockholmu, za nejcennější v něm označil Kosmovu kroniku a Nekrologium, který si částečně opsal, aby ho vydal. Po Dobrovském se CG ve Švédsku zabývali například Antonín Boček, Josef Pečírka nebo Beda Dudík26. Významná je také práce Antonína Friedela, který po návštěvě Švédska v roce 1924 vydal první česky psanou monografii o Codexu gigantu (Kodex gigas. Český iluminovaný rukopis románský v královské knihovně ve Stokholmu. Praha 1929.), která se zabývá uměleckohistorickou

hodnotou

rukopisu.

Kromě

popisu

výtvarné

složky

(iniciál

a celostránkových iluminací) předložil čtenářům také fotokopie některých iniciál a ilustrací. V poslední době se největší rukopisnou knihou světa jako celkem zabývali literární historik Jaroslav Kolár a historik a archivář Ivan Hlaváček. Kolár provedl sémiotickou analýzu27, I. Hlaváček spolupracuje se stockholmskou knihovnou na projektu digitalizace a zpřístupnění CG a je zároveň autorem poslední úplné transliterace Nekrologia. Ačkoli čeští badatelé mají ve Švédsku přístup k odcizeným památkám, usiluje česká strana i nadále o jejich přesun zpět do ČR. Na počátku 90. let 20. století marně usiloval o navrácení rudolfínských sbírek, a tedy i Codexu gigantu, také tehdejší prezident Václav Havel. Až na podzim roku 2007 se poprvé česká a švédská strana dohodla na kompromisu a Švédové knihu do Prahy zapůjčili. Od 22. září 2007 do 9. března 2008 měli Češi jedinečnou příležitost prohlédnout si největší rukopisnou knihu světa. Výstava v Klementinu měla veliký úspěch, byla dokonce prodloužena. Po jejím skončení se však obří středověký rukopis českého původu odebral zpět do Švédska.                                                              Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 106. Kolár, Jaroslav. Kodex gigas a otázka jeho sémiotické interpretace. In: Český časopis historický, roč. 89, 1992. s. 662– 676.

26 27

13   

Text CG nebyl doposud soustavně zkoumán (Nekrologium a Kosmova kronika jsou výjimkou), zájem se točil spíše kolem jejího obřího zevnějšku a obsah rukopisu byl opomíjen. To se však může změnit v příštích letech díky projektu Královské knihovny ve Stockholmu, která celou knihu naskenovala a digitalizovala. Na internetu28 si v ní teď může listovat každý. Práce s digitálním materiálem je snazší a pohodlnější než zápasení s obřím rukopisem, snad toto usnadnění bude výzvou pro badatele a už brzy se dočkáme výsledků jejich práce.

1.6 Shrnutí Codex gigas je největší rukopisná kniha světa, která vznikla s největší pravděpodobností na počátku 13. století v benediktinském klášteře ve východočeských Podlažicích. Na původních 640 stranách shrnovala většinu vědění raně středověké Evropy. Výjimečnou knihu provázel výjimečný osud, čtyři staletí putovala po českých zemích a od roku 1648 je uložena v Královské knihovně ve Stockholmu. Z textů v ní obsažených byly zatím soustavněji zkoumány jen dva: Kosmova kronika a závěrečné Nekrologium. Pro další zkoumání bude mít nejspíš význam digitalizace rukopisu, díky níž má k této unikátní památce prostřednictvím internetu přístup kdokoli.

                                                             28

Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-15].

14   

2

Podlažické nekrologium Podlažické nekrologium (dále též Nekrologium nebo PN), hlavní předmět této diplomové

práce, patří k nejcennějším textům zapsaným v Codexu gigantu. Je to soupis 1538 jmen osob zemřelých přibližně ve 2. polovině 12. století a v prvních třech desetiletích 13. století. Nekrologium je jeden z mála původních textů v CG, většina ostatních textů představuje jen více či méně úplné opisy známých starších děl, důležitý je však především proto, že z něj lze čerpat bohatý materiál umožňující aspoň částečně poznat a popsat antroponymickou soustavu staré češtiny. Nekrologium je vepsáno do kalendáře, který zabírá 12 stran v závěru knihy (každý měsíc je na zvláštní straně). Kalendář v CG se od jiných kalendářů liší tím, že se v něm kombinuje nekrologium s martyrologiem. Nekrologium je „seznam zemřelých osob, na něž mělo být během liturgického roku z nějakých důvodů vzpomínáno.“29 Martyrologium je seznam svatých podle jejich svátků, který kromě jmen obsahuje také stručné články o příslušných svatých.30 Kalendář v CG přiřazuje ke každému dni jedno až tři jména svatých, jejichž zasvěcený svátek se slaví, ovšem bez doplňkového komentáře o zivotě svatého, jak bývá v martyrologiu zvykem. Za jmény svatých následuje výčet zemřelých v tento den v průběhu let. Abychom byli zcela přesní, musíme rozlišit dva pojmy: kalendář a Nekrologium. Kalendářem rozumíme všechny informace, které obsahují stránky 305v–311r: rozpis měsíců a dní, různé latinsky psané poznámky o počtu dní a nocí v měsíci, o poloze Slunce atd., jména svatých a jména zemřelých. Naopak pojmem Nekrologium rozumíme pouze jména zemřelých (včetně společensky zařazujících výrazů, které se u části jmen formou zkratky vyskytují) přiřazená ke konkrétním dnům. Terminologické upřesnění zasluhuje termín nekrologium také vůči pojmu nekrolog. J. Plaček ve svém, jinak velice přínosném, článku31 označuje soupis jmen slovem „nekrolog“, toto označení je však z dnešního pohledu chybné, nekrolog je totiž „článek nebo ústní projev hodnotící život zemřelého“32, a proto se v našem případě přidržujeme termínu „nekrologium“. Z dnešního pohledu v Nekrologiu chybí jedna významná informace, a to je rok úmrtí. Dnešní evropská společnost si všímá toho, ve kterém roce se stala jaká událost, a až v druhé řadě se zajímá o přesný den (například víme, že Mozart se narodil v roce 1756 a že druhá světová válka skončila roku 1945, ale už ne každý ví, který den k tomu došlo). Naproti tomu Nekrologium ze                                                              29 Hlaváček, Ivan. Kodikologie. In: Hlaváček, Ivan – Kašpar, Jaroslav. Vademecum pomocných věd historických. 3. opr. a dopl. vyd. Jinočany: H a H, 2002. s. 298. 30 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 20. 31 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 101–115. 32 Kraus, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005. s. 550.

15   

13. století se roky vůbec nezabývá. Neuvádí je u prostých lidí, ale ani u panovníků, biskupů apod. Na tomto zdánlivě bezvýznamném detailu si lze všimnout, že středověký člověk zřejmě vnímal čas jinak, než jak ho vnímá současná společnost. Ve středověkých Čechách pravděpodobně ještě převládalo cyklické pojetí času, typické pro starověké kultury evropského okruhu, které se až později transformovalo v pojetí lineární, které Evropa v souvislosti s křesťanstvím přejala z kultur semitského okruhu33. V PN je zapsáno 1538 jmen převážně z doby mezi lety 1150-123034, některá jsou ještě starší. Mezi jinými středověkými nekrologii vyniká PN tou vlastností, že obsahuje vedle několika desítek jmen knížat, biskupů, opatů a mnichů také vysoký počet jmen náležejících zřejmě prostým lidem žijícím (nebo snad přesněji zemřelým) v okolí kláštera v uvedeném období. Podle některých indicií se soudí, že to nejsou jen jména mužů, ale že je zde také řada jmen ženských, i když jejich počet nelze z dostupných údajů přesně stanovit. Určit pohlaví osob, které známe pouze z jediného dokladu a o jejichž totožnosti nic nevíme, není snadné, protože totéž jméno mohlo označovat osoby obou pohlaví35. Koneckonců i dnešní antroponomastika zná celou řadu případů, kdy jedno hypokoristikum v závislosti na kontextu označuje jedince obou pohlaví (Saša, Míša, Ráďa, Pája, Péťa, Míla a další). Nekrologium se vyznačuje převažující jednojmenností. Za jednojmenost považujeme případ, kdy osoba zapsaná v Nekrologiu je označena pouze jedním jménem (může to být i formální hypokoristikum) bez jakékoli další informace. Přibližně 20 % osob má za jménem nějakou další informaci v podobě zkratky, která tuto osobu nějak přesněji určuje, ve většině případů se jedná o společenské zařazení (dux, episcopus, monachus, comes, frater noster atp.36), jen ojediněle je člověk popsán celou větou: Stephanus qui contulit theloneum in stradune37. Zbylá jména nejsou upřesněna nijak. J. Pleskalová při výzkumu jmen z CDB ve druhé polovině 12. století uvádí opačný poměr mezi osobami označenými pouze oficiálním jménem bez dalšího upřesnění a osobami blíže upřesněnými38. Z toho je patrné, že potřeba jednoznačně identifikovat osobu mezi jedinci se stejným oficiálním jménem byla podstatně vyšší v listinách než v podkladech pro zádušní modlitby. Dokladem toho, že se přesnou identifikací osob písař nezabýval, je skutečnost, že totéž jméno se mohlo opakovat nejen v rámci celého Nekrologia, ale dokonce v jednom dni (3. IV. se dvakrát opakuje zápis Suliana, který rekonstruujeme do podoby Sul’ana).                                                              Gaarder, Jostein. Sofiin svět: román o dějinách filosofie. Přeložila Jarka Vrbová. 5. vyd., 2. v Albatrosu. Praha: Albatros, 2006. s. 130n. 34 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s.103. 35 Viz Pleskalová, TNČOJ. s. 11. 36 Zkratky jsou rozepsány podle Dudíka, Necrologium Podlažicense. s. 403–428. 37 Dudík, Necrologium Podlažicense. s. 421. 38 Pleskalová, Jana. K pojmenovacím zvyklostem v období 12.–13. století. In: Teoretické a komunikační aspekty proprií: prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 156. 33

16   

Za jmény pětadvaceti osob39 následuje zkratka s. n., kterou interpretujeme v souladu s Plačkem jako soror nostra40. Ta je pro badatele důkazem toho, že PN obsahuje jména žen. Jejich počet nelze přesně určit, jak bylo řečeno výše, a proto se ani v dalších výkladech otázkou pohlaví nositele bohužel nemůžeme podrobněji zabývat. Obecně lze říci, že za jména ženského rodu lze považovat některá jména náležející k a-kmenové, ja-kmenové a i-kmenové deklinaci, ale podle všech těchto deklinačních typů se skloňují rovněž podstatná jména rodu mužského, která nad to mohou ve staré češtině náležet k o-kmenům, jo-kmenům a dalším periferním deklinačním typům, které v PN zastoupeny nejsou. Osobám ženského pohlaví pak téměř určitě náležela cizí ženská jména, jako např. Lucia, Agnes, Margareta, Perchta, Zuzana a další. Někdy se uvádí, že PN představuje uzavřený celek po stránce časové i místní, což ale není úplně přesné. V PN převládají jména obyčejných lidí z okolí kláštera v Podlažicích, ale jsou zde také jména knížat, biskupů, opatů blízkých klášterů, mnichů a dalších osob, které měly pro klášter zvláštní význam. Těchto jmen je však menšina. „Počet jednoznačně identifikovatelných osob mezi zhruba 1540 údaji tvoří pouhý zlomek celkového počtu, pouhých 2,5 %. Jsou mezi nimi především takřka úplné řady českých knížat od r. 1034 do 1227, výjimečně i moravský markrabí, a pak rovněž takřka úplná řada pražských biskupů.“41 Ačkoli jsou jména významných osob v početní menšině a neobohacují naše poznání středověké antroponymie tolik jako jména prostých osob, jsou pro celkové poznání PN důležitá. Díky těmto jménům, která se vyskytují i v jiných pramenech, datoval středoškolský profesor J. Plaček v roce 1907 vznik Nekrologia do období mezi lety 1203 a 122942 a této datace se

přidržujeme dodnes. Této dataci je třeba rozumět tak, že v roce 1203 bylo do CG opsáno starší nekrologium s údaji za několik uplynulých desetiletí a až do roku 1229 se dále připisovala nová jména zemřelých. Počátek vzniku určil J. Plaček podle toho, že svatý Prokop, kanonizovaný roku 1204, není v martyrologiu zapsán jako uznaný světec barevným inkoustem, ale pouze černým inkoustem. Zapisování do Nekrologia muselo být ukončeno před koncem roku 1230, protože v PN není zapsán český král Přemysl Otakar I., který v prosinci toho roku zemřel.

                                                             Bička 21.II., Blažna 6. VII., Bor’ena 14. III., Bráňena/Braňena 21. XII., Bratrumila 2. VIII., Budic’a 1. IV., Dúbrava 4. XII., Hiltkart 26. VI., Jana 17. II., 2x L’ubava 25. VI. a 9. XII., Lavriša 12. IV., Lucia 19. X., Mir’ena 26. II., Prěsobě 24. VIII., Pribyčest 8. IV., Rědochna 22. X., Rěchcě/Richcě/Rychcě 24. VIII, Slava/Sláva 1. XI., Sudava 23. X., Těška 10. V., Ubyněga 19. III., Ubyslava 4. VI., Viecka 8. VII., Zvěr’ena 14.II. 40 Více viz Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 106-107. 41 Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-16]. 42 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 114. 39

17   

2.1 Grafická podoba památky Při zkoumání pramenů nejstarších písemných památek z doby rané staré češtiny se musíme vyrovnat s jedním velice významným aspektem, a to je skutečná grafická podoba textu. Ta působí obtíže hned ve dvou na sebe navazujících rovinách, které bychom mohli nazvat rovina transliterační a transkripční. Obtíže transliterační souvisí s faktem, že některé litery, případně i slova, jsou obtížně čitelná, nevíme přesně, co písař napsal, protože písmena jsou si často navzájem podobná. S interpretací miniaturních zápisů v Codexu gigantu měl problémy i historik B. Dudík, autor transliterovaného vydání Podlažického nekrologia z roku 1852. Některé nejisté zápisy uvádí ve dvou možných variantách, např. 9. V. Jauic (Janic?)43, z nichž za pravděpodobnější považujeme variantu, kterou uvádí v závorce. Kromě jednotlivých nepřesností se B. Dudík dopustil také jednoho omylu systematického, totiž když zkratku s. n. rozepsal jako servus noster, namísto řádného soror nostra, jak na to opět upozornil J. Plaček44. Tím málem zatemnil skutečnost, že Nekrologium obsahuje spolehlivě i jména ženská, která markantním způsobem zvyšují hodnotu tohoto mimořádně cenného pramene. Tento posun však nenáleží k posunům vzniklým při transliteraci, jde o posun interpretační. Druhou oblastí, která při práci s velmi starými písemnými památkami působí obtíže, je transkripce. Transkripční problémy vyplývají ze skutečnosti, že Podlažické nekrologium, stejně jako všechny ostatní písemnosti do konce 13. století, je psán tzv. primitivním pravopisem45. Výrazná asymetričnost českého hláskového systému a tehdejší latinské abecedy komplikovala práci staročeským písařům, kteří se s ní při zápisu typických českých hlásek snažili vyrovnat zpočátku tak, že rezignovali na jednoznačnost a používali jen litery pro nejbližší latinské hlásky. Postupem času, systematicky až od počátku 14. století, začali používat spřežky, které se měly skutečnému zvuku lépe přiblížit. Písaři nebyli vždy českého původu, proto někdy ani neznali národní jazyk, protože ho k životu uvnitř klášterního společenství nepotřebovali, a proto jménům, která zapisovali, nerozuměli. V takových případech se mohl zápis skutečnému tvaru jména podobat jen velmi vzdáleně. Nejednoznačnost zápisu nejstarších českých památek klade vysoké nároky také na současné badatele, kteří pod nánosem možných odchylek od skutečné formy hledají původní znění slov a jmen. Zatímco jedna litera může na jednu stranu reprezentovat několik fonémů, může být na straně druhé jeden foném označen několika literami. Při pohledu do frekvenční analýzy grafiky nejstarších českých písemných dokladů, kterou                                                              Dudík, Necrologium Podlažicense. s. 412. Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s.106. 45 Přidržujeme se zavedeného termínu, i když dnes není všeobecně bez výhrady přijímán, jelikož v době rané staré češtiny nelze v grafice mluvit o systému, a proto výraz pravopis není na místě. 43 44

18   

provedla J. Pleskalová46, můžeme konstatovat, že Podlažické nekrologium se ve srovnání například s bohemiky doloženými v písemnostech z druhé poloviny 12. století a z první poloviny století 13., tedy z doby, kdy pravděpodobně vznikaly nedochované prameny, z nichž bylo Nekrologium opsáno, vyznačuje poměrně ustáleným grafickým systémem. Z téhož článku47 citujeme, jak byly které hlásky označovány48: foném c č ě h grafém c c e h

ch h, g

i j k r’ s š t i i, j, y, c, k, r s, z, s, ss, t, g g ss z th

u u, v

v y u, v, i, w y

z ž z s, z

Problémům rekonstrukce bohemik se věnuje na několika místech J. Pleskalová49, její výklady v TNČOJ50 navíc zčásti čerpají z materiálu, kterým se zabývá tato práce. Rekonstrukce předkládané v této diplomové práci se z velké části shodují s rekonstrukcemi v TNČOJ, jen ojediněle byla rekonstruována jména, která J. Pleskalová neuvádí, ačkoli patří mezi domácí jména vzniklá derivací (např. Chája, Chr’ebelě, Pískana/Pískána, Šesteré). V několika případech pozměňujeme rekonstrukci, kterou J. Pleskalová provedla: ponecháváme jako nerekonstruovaný zápis Ossua místo rekonstrukce Ošna51, protože tato rekonstrukce neodpovídá skutečnému zápisu jména; zápisy Mstena a Cstena rekonstruujeme jako Mstěna a Čstěna místo Mščena a Čščena52; jen Sda a Nesda, proti dvojicím Sda/Zda a Nesda/Nezda53, protože v uvedeném období nelze ještě počítat se znělostní asimilací.

2.2 Prameny Ačkoli se tato práce zabývá analýzou jediného staročeského antroponymického zdroje, při rekonstrukci jmen jsme se opírali o tři prameny. Za primární pramen byla zvolena edice B. Dudíka, kterou autor pořídil při své cestě do Švédska v polovině 19. století54. Z této edice vychází ve svých pracích i J. Pleskalová, o jejíž výzkumy se opíráme. B. Dudík předkládá transliterovaný přepis celého kalendáře, je v něm tedy nejen PN, ale také jména svatých a další latinsky psané poznámky. Ve své edici zachovává původní způsob datace, graficky odlišuje jména svatých a jména zemřelých. Za silnou stránku                                                              Pleskalová, Jana: K počátkům českého pravopisu. In: Listy filologické, roč. 122, 1999, č. 3-4. s. 167–175. Tamtéž, s. 170. 48 V souladu se zdrojem zachováváme rozlišení liter na časté (tučně) a méně časté, tj. méně než 20 dokladů, (kurzívou). Tabulka zachycuje jen hlásky, které se zapisovaly více znaky, a znaky, které označovaly více hlásek. 49 Např. Pleskalová, Jana: Základní problémy rekonstrukce bohemik. In: Acta onomastica, 1995, roč. 36, s. 202–206. 50 Pleskalová, TNČOJ. s. 12–16. 51 Tamtéž, s. 55. 52 Tamtéž, s. 96n. 53 Tamtéž. s. 89. 54 Dudík, Necrologium Podlažicense. 46 47

19   

této edice považujeme skutečnost, že jednoznačně odlišuje různé obsahové celky, které jsou v originále odlišené barvou inkoustu nebo velikostí písma, a podává tak celé zápisy v poměrně úplné a přehledné podobě, která uspokojí většinu badatelů, kteří k originálu nemají přístup. Dále bychom chtěli vyzvednout poznámky přepisovatele, které upozorňují na zásahy jiných písařů, např. 14. IX. „Hauel Gallus (manu saec. XV)“55 nebo 31. V. „(Boguzlaua. manu recent)“56. B. Dudík předkládá svou transliteraci s určitou pokorou vůči zdroji. Tam, kde si vlastním čtením není jist, předkládá dvě alternativní možnosti, např. 26. I. „Rihoc (Rilioc?)“57. Za slabinu této edice naopak považujeme Dudíkovu snahu za každou cenu rozepsat, a tím explicitovat všechny zkratky, které písař používal. B. Dudík se zjevně dopustil pochybení v případě zkratky s. n., která neznamená servus noster, ale soror nostra58. Závažnost tohoto omylu tkví v tom, že výraz soror nostra, na rozdíl od všech ostatních zkratek, odkazuje k osobám ženského pohlaví, čímž jednoznačně dokládá, že jde o pojmenování žen, což je v podobných středověkých pramenech unikum. Dudíkova edice působí promyšleným a propracovaným dojmem. Přesmyčky se v ní prakticky nevyskytují, a pokud dochází k záměně písmen, jde o písmena v tehdejším písmu tvarově blízká (např. 15. I. Srstrena místo Sestrena). Dudíkovu práci považujeme za systematicky zpracovanou. Dopustil-li se interpretačních chyb, pak je opakuje jednotně v celém díle, viz výše jmenovaná dezinterpretace zkratky s. n. J. Plaček hodnotí Dudíkovu transliteraci poměrně nepříznivě: „Ale Dudíkovo vydání této památky nemůže dostačiti filologu ani historiku a jeví se tedy potřeba, aby, ne-li celý nekrolog ve správném znění, aspoň již dotčené opravy a doplňky záhy byly otištěny. Dudík, historik a člen řádu benediktinského, dopustil se při vydání benediktinského nekrologu chyb, které svědčí o nemalé povrchnosti.“59 Proto jsme se rozhodli porovnat Dudíkovu edici s novější transliterací I. Hlaváčka. Tato transliterace je dostupná na webových stránkách Královské knihovny ve Stockholmu60. Od Dudíkovy edice se liší v několika na první pohled zřejmých rysech. I. Hlaváček zjednodušil způsob datace, navíc netransliteroval celý kalendář, ale pouze Nekrologium. Částečně jsou zachovány poznámky o zásahu jiných písařů a u některých jmen jsou rovněž dvě varianty. Nejednotně se I. Hlaváček, to má ostatně společné s B. Dudíkem, vyrovnává se zkratkami, které zhruba u pětiny jmen upřesňují společenské zařazení zemřelých. Oproti svému předchůdci                                                              Tamtéž, s. 420. Tamtéž,s. 413. 57 Tamtéž,s. 405. 58 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 106. 59 Tamtéž, s. 106. 60 Transkripce – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Vice-o-Codexu-Gigas---Mer-om-CG/Calender-the-edition-of-the-necrologyand-a-list-with-the-commentary/Necrologium/. 55 56

20   

rozepisuje zkratku o. jako obiit (Jndrih obiit, 9. VII.; Ebo obiit, 24. VII.), naopak zkratky fr. n. a s. n., které B. Dudík převádí na frater noster a Plačkem kritizované servus noster61, nechává I. Hlaváček v textu nerozepsané. Až dole pod textem uvádí předpokládané rekonstrukce do podoby frater noster a soror nostra. Zkratku com. rozepisuje I. Hlaváček na většině míst jako comes, čtyřikrát však jako comitissa, zřejmě tam, kde se domnívá, že předchozí jméno je ženské. Zarážející ovšem je, že zatímco 19. VII. píše Suatohna comes, 15. IX. čteme Suatohna comitissa62. Ostatní zkratky rozepisují oba shodně. Při porovnávání obou transliterací se ukázalo, že mezi nimi panují rozdíly. Bylo proto nutné získat ještě jeden pramen, který by rozhodl, která z obou variant je pravděpodobnější. Pro tuto kontrolu jsme se rozhodli použít nejspolehlivější běžně dostupný pramen. Kalendář s Nekrologiem je totiž stejně jako celý CG zásluhou Královské knihovny ve Stockholmu naskenovaný a veřejně přístupný na internetu63. Naskenováním se rukopis stal přístupný komukoli a odkudkoli, ale práce s ním stále není snadná, protože obrovské stránky se na monitorech menších rozměrů špatně zobrazují. Proto jsme tento pramen, jakkoli je nejspolehlivější, používali jen ve sporných případech. CG byl naskenován na velice kvalitních přístrojích, takže práce se skenem je nejspíš co do spolehlivosti srovnatelná s přímým zkoumáním originálu. Různé informace jsou psány různou barvou inkoustu a různě velkým písmem. Zatímco samotná jména zemřelých jsou psána drobným písmem a černým inkoustem, jména svatých, pořadí dnů a další informace mají červenou (méně též zelenou) barvu a písmena jsou větší. Podle barvy a tvaru písma lze také snadno rozeznat pozdější zápisy, které v tištěných edicích musí být označeny explicitně. Práce s originálním zápisem ze 13. století je bez hlubších paleografických znalostí velice obtížná a málo spolehlivá, a proto jsme skenovaný materiál používali jen v případech, kdy se I. Hlaváček s B. Dudíkem neshodovali. K situaci, že by každý ze tří zdrojů měl jinou podobu téhož jména, nedocházelo, vždy se shodovala aspoň jedna transliterace s originálem (pokud se shodovaly obě transliterace, originál se nekontroloval). Shodu dvou ze tří zdrojů považujeme za dostačující. Po porovnání všech tří zdrojů jsme zjistili, že nejmladší transliterace, která je dílem I. Hlaváčka, se od starší edice Dudíkovy a originálu liší na několika místech. Například úplně chybí některá jména, která přepisující zřejmě omylem vynechal (1. VIII. Sara, 9. IX. Boguvlast, 10. IX. Vsezlau, Dobrik). Zachycení dalších jmen je nepřesné. Odchylky Hlaváčkovy práce od

                                                             Viz Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 106. Transkripce – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-05-06]. 63 Calendar – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Browse-the-Manuscript/Kalendarium/Calendar/?close=False&closechild =False&mode=0&page=608#content. 61 62

21   

Dudíkovy transliterace, které byly po kontrole ve skenovaných originálech shledány jako chyba, představuje následující tabulka: datum

Dudík + sken

Hlaváček

14. I.

Arnoldus

Arnolus

15. I.

Srstrena

Srstena

22. I.

Quetaua

Quetana

26. I.

Radozlauus

Radizlauus

10. II.

Suig

Siug

16. II.

Mladaua

Mladana

25. II.

Tota

Tola

7. III.

Jlta

Jita

21. III.

Suece

Succe

3. IV.

Bozceh

Bozech

17. IV.

Zbivog

Zbinog

3. V.

Hotimir

Hotimis

7. V.

Suecena

Succena

24. V. 31. V.

Verc Bohuzlaua

Vere Boguzlaua

24. VI. 28. VI.

Bratrumila Bratrumila

Bratromila Bratromila

22. VII. 23. VII.

Eruin Janis f. n.

Erum Janis fa

16. VIII.

Hoten

Holen

19. IX. 24. IX. 27. IX. 27. IX.

Jaromir Wecellmus Zptumir Stephanus

Jaromis Vecellmus Zpitimir Scephanus

2. X. 19. X.

Pribizlaua Dobrane

Pribizlaus Dobraue

7. XII. 20. XII. 23. XII.

Bogumest Stoygneu Tihava

Boguuiest Sctoygneu Tihana

U Hlaváčka lze pozorovat časté přesmyčky a překlepy, které dávají tušit, že přepis vznikal v rychlosti a autor neměl čas důkladně si svou práci zkontrolovat. Tam, kde se varianty liší písmeny n a v, ve formantech -ana a -ava, nelze vždy přesně rozhodnout, která varianta je správná, protože tato písmena jsou si tvarově velice blízká a oba formanty jsou ve staročeských antroponymech zastoupeny. Ke korekcím B. Dudíka podle I. Hlaváčka nedocházelo, jen v případech, kdy B. Dudík uvádí dvě varianty, vybrali jsme ve spolupráci s I. Hlaváčkem a skenem jednu, např. B. Dudík 9. I. 22   

nabízí varianty Fruin a Frum, z nichž I. Hlaváček uvádí jen tu druhou. Tuto rekonstrukci potvrdil i J. Beneš64. Díky použití několika zdrojů a opakované kontrole se nám podařilo získat transkripci, která by měla obsahovat jen minimum chyb. Zaručit stoprocentní správnost nedokážeme, protože pro skutečně detailní práci s interpretací původního materiálu nemáme ani potřebné technické zázemí, ani odpovídající odborné znalosti. Ostatně se domníváme, že i při sebepečlivější práci se spolehlivými prameny nebudou badatelé, vzhledem k nejednoznačnosti některých zápisů a výrazné podobnosti některých liter, pravděpodobně nikdy schopni odhalit skutečné původní znění všech jmen, a tak beze zbytku přesně interpretovat tento středověký antroponymický zdroj. Pokud bychom chtěli vycházet důsledně ze všech opisů, které byly z Nekrologia pořízeny, museli bychom si opatřit také opisy Josefa Dobrovského, Antonína Bočka a Josefa Pečírky. J. Plaček o nich však říká: „… každý si pořídili opis, poněvadž předešlý shledávali nesprávným…“65. Očekáváme tedy, že poslední ze série těchto opisů byl nejlepší a verzemi, které vytvořili Dobrovský, Boček a Pečírka, se nezabýváme. Jelikož čerpáme z několika zdrojů, upravujeme také způsob odkazování tak, aby byl co nejjednodušší a přitom co nejpřesnější. Neuvádíme proto stránkování podle B. Dudíka nebo listů skenu, ale datum převedené do jednoduššího formátu. První číslice (arabská) značí pořadí dne v měsíci, druhá (římská) určuje měsíc. Například zápis, který má v této diplomové práci podobu „Radek (15. II.)“, by v originále a u B. Dudíka byl zapsán na druhém listu („Februarius“) u dne „VII D XV K“, I. Hlaváček by ho měl v odstavci „Februarius“ u čísla „15“. Je evidentní, že zjednodušené odkazování není na úkor jednoznačnosti a přispěje výrazným způsobem k zpřehlednění práce. Jelikož se všechny tři prameny ve znění naprosté většiny jmen shodují, není třeba soustavně rozlišovat, z kterého pramene bylo dané jméno převzato. Jak už bylo řečeno, primárně čerpáme z B. Dudíka, přihlížíme však k transliteraci I. Hlaváčka a skenům Nekrologia.

2.3 Vědecké zkoumání Nekrologia a jeho další využití Codex gigas budil pro svou mimořádnou velikost pozornost už téměř od počátku své existence, nebo přinejmenším od doby, kdy byl uložen v klášteře v Broumově, jak o tom svědčí dokonce několik desítek podpisů přímo v CG66. Byl vnímán jako předmět historický, kuriózní, opředený tajemstvím a legendou. Předmětem odborného zájmu se stal až na dvoře císaře Rudolfa                                                              Viz Beneš, Josef – Nováková, Marie. Německá příjmení u Čechů. II. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998. s. 153. 65 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s.102. 66 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 88. 64

23   

II., kam byl převezen v roce 1594, tehdy podle něj byla poprvé v úplnosti tiskem vydána Kosmova kronika. Nekrologium bylo pro vědu objeveno a doceněno až mnohem později. Na následujících stranách se zaměřujeme na výzkumy, které se orientovaly na PN, pokud bylo Nekrologium zkoumáno v rámci celého CG, zmiňujeme se i o ostatních oblastech zájmu daného badatele. Neuvádíme však zkoumání, která se věnovala Codexu gigantu jako primárně historickému, uměleckému či literárnímu artefaktu, tedy výzkumy, které si nevšímají Nekrologia. Prvním, kdo výrazněji poukázal na význam Podlažického nekrologia, byl J. Dobrovský. Ten se s CG seznámil ve Stockholmu v roce 1792 při své cestě po Švédsku a Rusku, kde zkoumal staré slovanské rukopisy. Popsal obsah celého rukopisu. Zvláště ho zde zaujaly dvě části: Kosmova kronika a Nekrologium. V textu Kosmovy kroniky poznal předlohu pro její tiskové vydání v roce 160767, Nekrologium si opsal a zamýšlel ho vydat. Tiskem nakonec vyšla část Nekrologia, která byla součástí třetího vydání Geschichte z roku 1818. J. Dobrovský se jmény z Nekrologia sám zabýval, třídil je podle slovotvorných kritérií68, a vyzýval také českou onomastiku, aby využila tohoto hodnotného zdroje. O J. Dobrovském a jeho opisu se krátce zmíníme, i když v této práci nebyl použit. Po porovnání s Dudíkovou edicí v něm J. Svoboda objevil řadu nesrovnalostí. Některá jména J. Dobrovský zřejmě nepřečetl přesně (J. Dobrovský Vorak, Vltava, ale B. Dudík i I. Hlaváček Voiak; Vlcaua a mnoho dalších) a o dalších můžeme s dnešními znalostmi historické slovotvorby říct, že je při třídění špatně interpretoval (např. jméno Žizna je uvedeno mezi jmény odvozenými sufixem -na)69. Otázkou datace Nekrologia se J. Dobrovský přímo nezabýval, určil ale, že osoby v něm zapsané žily v 10. až 13. století, asi do roku 1230. Tyto údaje se shodují s tím, co dnes víme o PN (v 10. století žil například Slavník, otec svatého Vojtěcha, 17. 3. Zlaunik pater sancti adalberti, spolehlivým závěrečným mezníkem je nepřítomnost Přemysla Otakara I.). Jakkoli jsou díla J. Dobrovského v mnohém velice cenná a inspirující, jeho přínos v oblasti zkoumání PN je spíše průkopnický, v dnešní době máme k dispozici spolehlivější a úplnější edice tohoto pramene. Během první poloviny 19. století se do Švédska vydalo za účelem zkoumání CG několik dalších českých badatelů70. o cestě Antonína Bočka nevíme o moc víc, než že si z ní přivezl opis Nekrologia71. Lékař a polyhistor Josef Pečírka se do Stockholmu vydal v roce 1850. Stejně jako J. Dobrovský popsal obsah CG, rovněž si opsal Nekrologium, ale všímá si také zevnějšku obří knihy72.                                                              Tamtéž, s. 107. Svoboda, Jan. Dobrovského studium vlastních jmen. In: Havránek, Bohuslav – Dolanský, Julius. Josef Dobrovský, 1753-1953: sborník studií k dvoustému výročí narození. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. s. 171. 69 Tamtéž, s. 171n. 70 o zahraničních badatelích, kteří se CG nebo některou z jeho částí zabývali, se nezmiňujeme. 71 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s.102. 72 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s.108. 67 68

24   

Nedlouho po něm, v roce 1851, se CG a dalšími rukopisy ve Švédsku zabýval historiograf B. Dudík, který byl členem benediktinského řádu. Ze své cesty si přivezl množství poznatků, podle nichž pak napsal své „Výzkumy ve Švédsku pro dějiny Moravy“ (Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte, 1852), v nichž lze ale číst i o památkách pocházejících z Čech. B. Dudíkovi rovněž vděčíme za to, že v roce 1878 Švédové navrátili do Brna 21 rukopisů českého původu73. Pro tuto diplomovou práci je B. Dudík důležitý především jako autor primárního pramene. Jeho opis kalendáře z Codexu gigantu vyšel ve výše zmiňovaných Froschungen74. Během zkoumání CG se B. Dudík zapsal na poslední list (312r). Svůj podpis na témže místě před ním zanechal i J. Pečírka75. Mnoho dalších badatelů se zabývalo rukopisy české provenience uloženými v severských knihovnách, pro nás však většího významu nemají76, protože svou pozornost nesoustředili na Nekrologium. Otázkám spojeným s PN se na přelomu století věnoval podlažický rodák, středoškolský pedagog J. Plaček, který ale sám cestu do Skandinávie nepodnikl. Kromě příspěvku v Listech filologických77 se jeho zájem o problematiku dědictví podlažického kláštera projevil také tím, že provedl v Podlažicích archeologický výzkum, při němž objevil část půdorysu bývalého benediktinského kláštera78. V první polovině 19. století vznikly čtyři opisy Nekrologia, ale poté zájem o tuto problematiku zřejmě opadá, protože další zjištěnou transliterací tohoto zdroje je až práce Ivana Hlaváčka, která byla publikována v souvislosti s projektem digitalizace Codexu gigantu na stránkách švédské Královské knihovny79. Z toho plyne, že přibližně 150 let nevznikl nový přepis Nekrologia. Přesto nebylo možné tento zdroj při popisu staré češtiny a staročeské antroponymie opomíjet. J. Gebauer80, J. Svoboda81 i J. Pleskalová82 proto ve svých pracech vycházejí z Dudíkovy edice. Novější zkoumání CG jako předmětu historického, uměleckého či literárního stojí stranou našeho zájmu, podrobnější informace o něm lze nalézt v bibliografických soupisech monografie Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa83. Tato kniha je zároveň nejnovějším vědecky-populárním titulem, který se CG věnuje, o významu Nekrologia se však téměř nezmiňuje.                                                              Tamtéž, s. 109. Dudík, Necrologium Podlažicense. 75 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. s. 109. 76 Viz např. Flajšhans, Václav. Knihy české v knihovnách švédských a ruských. Praha 1897. 72 s. 77 Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 101-115. 78 Codex Gigas – Ďáblova bible [televizní dokument]. Režie Naďa Kverková. 79 Transkripce – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 80 Gebauer, Slovník staročeský I (A – J), II (K – N). 81 Svoboda, SOJNP. 82 Pleskalová, TNČOJ a řada dalších článků. 83 Boldan et al., Codex gigas – Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. 73 74

25   

TŘÍDĚNÍ JMEN Ústřední částí naší práce je třídění onymického materiálu Podlažického nekrologia. Tento materiál je velice pestrý, a proto ho klasifikujeme následujícím způsobem: A.

slovanského původu 1. 2.

jednoduchá utvořená a)

odvozováním (1) (2)

b) B.

prefixace sufixace (a)

desubstantnivní jména

(b)

deadjektivní jména

(c)

deverbální jména

skládáním

cizího původu 1. 2. 3. 4. 5.

hebrejská latinská řecká německá jiného původu84

Tato typologie se částečně liší od trojčlenného systému Svobodova (který se ovšem týká jen jmen slovanského původu). Podle něj pojmenovací soustavu tvoří jména jednoduchá (jednočlenná), složená a jména vzniklá krácením kompozit85. V následujícím výkladu pak J. Svoboda mluví o produktivitě derivace (zvláště sufixace) ve slovanských jménech86, jména takto vytvořená však v jeho typologii nemají své samostatné místo. J. Svoboda volně zaměňuje pojmy jednoduchá a jednočlenná jména. Tímto pojmem označuje všechna jména s jedním autosémantickým základem, a to jak jména derivovaná, tak jména z onymického hlediska neutovřená. Slabinou tohoto třídění je, že u mnoha jmen nelze rozhodnout, zda vznikla krácením kompozit nebo odvozením z jednoho základu (např. antroponymum Radek může být fundováno adjektivem radný nebo složeným jménem Radoslav). V naší práci proto důsledně rozlišujeme jména jednoduchá, tedy jména z onymického hlediska neutvořená s jedním autosémantickým základem, a jména jednočlenná, která mají jeden autosémantický základ, na utvořenosti či neutvořenosti nezáleží (jméno Radek je jednočlenné, ale                                                              84 Slabou stránkou této klasifikace je, že zvláště mezi utvořenými jmény domácího původu vytváří strukturu o mnoha úrovních, která se při použití desetinného členění stává někdy nepřehlednou. V následujících kapitolách se nicméně této struktury držíme, protože toto řešení sice není ideální, ale považujeme ho za nejlepší ze všech možných. 85 Svoboda, SOJNP. s. 36. 86 Viz tamtéž: „V slovanské slovotvorbě převládá sufixální derivace.“

26   

není jednoduché, jméno Květ je jednoduché i jednočlenné; všechna jednoduchá jména jsou zároveň jednočlenná, ale ne všechna jednočlenná jsou také jednoduchá). Význam derivace při tvoření vlastních jmen vyzvedla a popsala J. Pleskalová, která se v monografii Tvoření nejstarších českých osobních jmen87 zabývá jmény utvořenými. Typologii slovanských jmen tedy odvozujeme od jejího pojetí, přičemž přidáváme kategorii jmen jednoduchých, tj. z onymického hlediska neutvořených s jedním autosémantickým základem. Třídění jmen cizího původu se od třídění jmen domácích liší, protože nesleduje slovotvornou strukturu jednotlivých jmen, ale třídí jména jen podle jazyků, z nichž pochází. Toto pojetí bylo zvoleno proto, že jména přejatá fungovala v českém prostředí bez ohledu na původní motivaci. Za každým jménem v závorce jsou uvedeny dny, k nimž je toto jméno v Nekrologiu zapsáno. Pro větší přehlednost odkazujeme ke dnům a měsícům a ne ke stranám.

                                                             87

Pleskalová, TNČOJ.

27   

3

Jména slovanského původu Jádro onymické soustavy tvoří v české středověké společnosti jména slovanského původu.

Nejinak je tomu i v Podlažickém nekrologiu. Slovanská jména jsou zastoupena nejpočetněji a jejich inventář je jednoznačně nejrozmanitější. J. Pleskalová88 na základě výzkumu listin sice vyvrací Šmilauerovu domněnku, že by v českých zemích do konce 13. století měla jednoznačně převládat jména slovanského původu proti jménům cizím, pro PN ovšem její závěry neplatí. Je to zřejmě proto, že tento zdroj obsahuje vedle jmen zemřelých mnichů, pražských biskupů, českých knížat a lokální šlechty spjaté s existencí kláštera převážně jména prostých osob žijících v okolí kláštera. Lze se domnívat, že repertoár jmen používaných prostým lidem se od repertoáru jmen mocných poněkud lišil. Některé zápisy jmen jsou nejednoznačné a nabízí více možných interpretací, tyto možnosti uvádíme přes lomítko. Odkazují-li obě možnosti ke stejné slovotvorné struktuře jména, není dvojznačnost dále komentována. Pokud různé rekonstrukce patří do různých typů, uvádíme jméno na místě, kam patří nejpravděpodobnější rekonstrukce, a jiné možnosti interpretace zde naznačujeme.

3.1 Jména jednoduchá Pojmem jednoduchá jména rozumíme skupinu jmen, která se vyznačuje těmito dvěma základními znaky: z onymického hlediska jde o jména neodvozená a obsahují jen jeden autosémantický základ. Nejjednodušším typem jmen z hlediska tvoření jsou jména jednoduchá, neutvořená, která jak upozornil J. Svoboda89, stojí tak trochu stranou zájmu onomastiků, někdy bývají přehlížena, jindy dokonce chybně řazena k přezdívkám. Záměna s přezdívkami je sice chybná, na druhou stranu k ní může snadno dojít, pokud nemáme dostatek podkladů pro odlišení obou druhů jmen. „Přezdívky a přízviska jsou totiž bezmála stejně starobylý druh jmen jako rodná jména, jsou vzata namnoze ze stejných významových druhů slov.“90 Starobylá jednočlenná jména (tedy nejen jednoduchá, ale i odvozená s jedním základem) přináší svědectví o původních pojmenovacích motivech z dob, kdy jméno nebylo jen prostředkem identifikace a individualizace osoby. V prehistorických dobách lidé věřili, že slovo, a tedy i jméno, může mít magickou moc, a proto svým dětem vybírali taková jména, která jim měla zajistit co nejlepší život. Přacími jmény, která mají pozitivní konotace, dávali rodiče svým                                                              Pleskalová, Jana: Vlastní jména osobní ve staré češtině. In David, Jaroslav – Michaela Čornejová – Milan Harvalík. Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava, Brno: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě a Ústav pro jazyk český AV ČR, 2010. s. 398. 89 Svoboda, SOJNP. s. 41. 90 Tamtéž, s. 42. 88

28   

potomkům do vínku dobrou vlastnost, ochrannými jmény je svěřovali do ochrany předků, zvířat nebo rostlin. S dobrým úmyslem byla volena i jména zdánlivě hanlivá a ošklivá, ta měla zmást zlé duchy a měla rovněž funkci ochrannou91. Při třídění jednoduchých jmen se částečně opíráme o monografii Jana Svobody. Avšak J. Svoboda nerozlišuje jednočlenná utvořená jména od neutvořených, a proto v jedné kapitole vedle sebe uvádí jak jména jednoduchá z onymického hlediska neodvozená, tak jména s jedním základem utvořená derivací (či konverzí), viz kategorie názvy osob podle jejich činnosti, charakteristiky; osoby podle vlastností tělesných, zevnějšku; osoby podle vlastností povahových a další92. V našem pojetí ale pojmem jednoduché jméno rozumíme jméno z onymického hlediska neutvořené, popřípadě jméno s neprůhlednou slovotvorbou, které je jako neutvořené vnímáno. Vlastní jména jednoduchá vznikla z apelativ bez použití derivace nebo jiných slovotvorných postupů. Jelikož jde o jména neutvořená, nemůžeme se při třídění řídit slovotvornými kritérii, jména proto dělíme podle sémantiky apelativních základů. Inspirujeme se Svobodovým tříděním příjmí a jednočlenných jmen93, přičemž ale zachováváme jen ty kategorie, které můžeme naplnit nějakým obsahem. 

Osobní jména z názvů osob o

Podle společenského stavu Pán (12. V.) – zápis Pan lze také vykládat jako formální hypokoristikum jmen začínajících na Pa-.

o

Podle rodinných vztahů Baba (7. III.)

o

Podle věkové vrstvy Děva (19. III.)

o

Podle národní, kmenové nebo územní příslušnost Bavor (31. III.)



Osobní jména z názvů zvířat a částí těla o

Zvířata Káva ‚kavka‘ (11. IV.) Kavka (15. II.) Osel (25. III.) Zvěr’ ‚zvíře‘ (10. XII.)



Osobní jména z názvů rostlin

                                                             Tamtéž, s. 44. Tamtéž, s. 48n. 93 Tamtéž, s. 48nn., 189nn. 91 92

29   

Dúbrava (4. XII.) Smogor (20. VII.) – přesný význam slova smogor je nejasný, podle Svobody94 jde však o slovo z významového okruhu rostlin, možná stromů. Kalina (17. IV., 20. VII.) Květ (12. III.) Mech/Měch (31. III.) 

Osobní jména z názvů věcí o

Předměty, výtvory Čáš’a ‚číše‘ (29. X.) Sviecě ‚svíce‘(21. III., 7. VIII.)

o

Půda, země materiál Mramor (14. IX.)



Osobní jména z názvů míst o

Řeky Dněpr (28. VIII.) Styr (15. VIII.)



Osobní jména z abstraktních názvů Dušě (26. X.) Pest ‚hanba, potupa‘ (13. II.) – zápis Pest by mohl být čten také jako Pěst, nebo Piest ‚tlouk, nástroj k praní prádla‘, J. Svoboda však upřednostňuje čtení Pest. Zápis Meh lze rekonstruovat přinejmenším dvěma způsoby: Mech/Měch. Ať už je správná

první nebo druhá možnost, jedná se o jméno vzniklé z apelativa. J. Svoboda ve své monografii uvádí jak jména pocházející z názvů rostlin, tak jména podle předmětů a výtvorů95. Obě skupiny jsou zastoupené i v Nekrologiu, takže obě interpretace lze považovat za stejně pravděpodobné. Situace je však ještě komplikovanější, protože může jít i o formálně hypokoristické útvary s příponou -ch, které lze spojit s několika základními jmény, a i v tomto případě musíme počítat s oběma možnostmi rekonstrukce: M’ech odkazuje například ke jménu Metoděj, Měch lze odvodit od složených jmen s komponentem -měr96.

                                                             Tamtéž, s. 45, 197. Tamtéž, s. 49n. 96 Pleskalová, TNČOJ. s. 62. 94 95

30   

3.1.1.

Jména jednoduchá – shrnutí Nápadným rysem malé skupiny jednoduchých jmen je nízký podíl opakujících se

antroponym. Na celkovém počtu různých jmen v PN se jména jednoduchá podílí jen o málo víc než 2 % (20 jmen), při přepočtu na počet pojmenovaných osob (22) vychází jejich podíl na méně než 1,5 %. Pouze dvě jména se opakují a to jen na dvou místech. Z těchto čísel lze odvodit, že ve sledovaném období nepatří jednoduchá jména k populárním, a to ani mezi prostými lidmi. Mezi jmény, která mají v PN zapsaný nějaký společensky zařazující výraz je 5 jednoduchých jmen, což je relativně vysoké číslo. Jedná se ovšem o přídomky conversus (3krát) a frater noster (2krát), které nepřipisují svým nositelům významnější pozici (na rozdíl od výrazů jako dux nebo episcopus), takže nenarušují teorii, že jednoduchá jména používali lidé nižších vrstev.

3.2 Jména utvořená Při analýze domácích jmen utvořených se opíráme o práci Jany Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen97. Čerpáme z ní strukturu třídění jmen, popisy funkcí, informace o produktivitě formantů ve staročeském období, distribuční pravidla jednotlivých formantů a přiřazení jmen ke slovotvorným typům.

3.2.1 Odvozená jména V této rozsáhlé kapitole se budeme zabývat jmény utvořenými nejrozšířenějším slovotvorným postupem, tedy derivací. Pojem derivace označuje několik postupů, které se navzájem v mnoha rysech liší, to základní však mají společné: „při derivaci se na základě jednoho existujícího slova (motivujícího) tvoří pomocí slovotvorného formantu slovo odvozené (derivované)“98. Derivaci může doprovázet několik jevů, které mají vliv na podobu i chování nově vzniklého slova. Jde především o hláskové alternace a změnu morfologické charakteristiky. Podle povahy slovotvorného formantu pak rozlišujeme derivaci bezafixální, tedy konverzi, při níž nedochází ke změně kmene a slovotvorným formantem je gramatická morfologická koncovka, a derivaci afixální, a to buď prefixální (je-li formantem předpona), nebo sufixální (pokud je při odvozování použito přípony). Často se tyto postupy kombinují, běžné je odvozování prefixálněkonverzní.

                                                             Tamtéž. Karlík, Petr – Nekula, Marek – Pleskalová, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2002. s. 107.

97 98

31   

V následujícím členění neuvádíme konverzi jako samostatný slovotvorný postup, ale přiřazujeme ji k prefixaci, pokud se s ní na tvorbě nových jmen podílí prefix, nebo k sufixaci, v případech, kdy ke změnám dochází na konci slova. Při výběru příkladů možných fundujících útvarů dáváme přednost jménům, která se vyskytují v PN. Pokud v Nekrologiu takové jméno není, vybíráme příklady z monografie TNČOJ99, která se zabývá stejným obdobím, ale pracuje se širším materiálem. Pokud ani zde vhodný příklad není doložen, čerpáme ze Svobodovy knihy Staročeská osobní jména a naše příjmení100, která pracuje s větším množstvím jmen, z nichž ovšem mnoho je z pozdější doby (do začátku 15. století). Příklady převzaté ze Svobody a Pleskalové citujeme. Motivující slova z apelativní slovní zásoby ověřujeme v Gebauerově Slovníku staročeském101 a ve Vokabuláři webovém102, online databázi obsahující lexikální materiál z několika slovníků (Gebauerův Slovník staročeský, Staročeský slovník, sešit 1–26, pracovní heslář k lístkové kartotéce Staročeského slovníku, Elektronický slovník staré češtiny, Malý staročeský slovník, Slovníček staré češtiny Františka Šimka, Index Slovníku staročeských osobních jmen Jana Svobody). U jmen utvořených derivací následuje za každým útvarem závorka, která kromě data, u nějž je jméno zapsáno, podává také informace o motivujících slovech. Na způsobu datace se tím nic nemění. Datum vždy odkazuje k výskytu výsledného jména, a to i v případě, že jako fundující útvar je uvedeno jiné jméno. Na fundující útvary se odkazuje výše uvedeným způsobem: zápis „Gostík (˂ Dobrogost; 5. X.)“ znamená, že jméno Gostík je uvedeno u data 5. X. a bylo dovozeno např. ze jména Dobrogost. Jména původně označovala osoby v návaznosti na svůj apelativní význam, ať už byly motivy pojmenování jakékoliv (dát pojmenovanému něco do vínku, ochránit pojmenovaného před démony svěřením do péče předkům nebo svatým, metafora, metonymie…). Proto se jmény ve většině případů stávala slova významově samostatná, autosémantická, a to především substantiva, adjektiva a verba, naopak adverbia se uplatňují jen okrajově (doma – Nedoma, Domašě a další). Při tvorbě jmen nachází uplatnění rovněž některá zájmena a příležitostně též číslovky, oba tyto slovní druhy bývají stavěny mimo opozici autosémantikum vs. synsémantikum, takže se dá říct, že slova synsémantická se jmennými základy nestávají.

                                                             Pleskalová, TNČOJ. Svoboda, SOJNP. 101 Gebauer, Slovník staročeský I (A – J), II (K – N). 102 Vyhledávání. Vokabulář webový [on-line]. 99

100

32   

3.2.1.1

Prefixace Při derivaci podstatných jmen v apelativní zásobě se častěji uplatňuje sufixace, prefixace je

naopak běžná při derivaci sloves. Propriální systém je v této vlastnosti apelativům blízký, i prefigovaná jména jsou zastoupena podstatně nižším počtem formací než jména odvozená formanty, které se připojují až za slovní kmen. Do této kapitoly řadíme jména vzniklá čistou prefixací, tedy spojením prefixu s podstatným jménem, ale také jména vzniklá prefixálně-konverzním způsobem. Naopak sem neřadíme jména vzniklá z prefigovaných sloves (např. Útěch, Prěbor), tedy taková, v nichž došlo nejprve k prefixaci a až následně k sufixaci či konverzi, jejímž výsledkem bylo jméno. Prefigovaná antroponyma nelze zaměňovat se jmény složenými, i když často používají stejné základy (-voj, -mír, -mil a další). Na rozdíl od složených jmen, která mají dva autosémantické základy, někdy spojené konektem, mají jména prefigovaná v první části synsémantický výraz. Zadní komponenty prefigovaných jmen se často shodují se substantivními, méně adjektivními a adverbiálními komponenty domácích jmen složených. J. Pleskalová uvádí rovněž skupinu jmen odvozených ze zájmen, ale v PN se tato jména neobjevují103. Jako přední člen vystupují prefixy homonymní s předložkami, které ve většině případů zřejmě zachovávají svůj význam, nejčastěji místní. Kromě toho se v prefigovaných jménech setkáváme také s negací vyjádřenou záporkou ne-. V našem vzorku se při prefixaci a prefixálněkonverzním odvozováním uplatnily tyto prefixy: b’ez-, m’ezi-, na-, ná- zeslabující význam adjektiva (podle Šlosara však až od 15. století)104, pod-, prěd-, prě- s funkcí zesilovat význam adjektiva105 a primající stejný význam jako ná-106. Zápis pri- však může znamenat také prě-, i když se i k označení ě nepoužívalo příliš často107. Čistá prefixace B’ezděd (25. IX.) B’ezděda (15. IV., 18. IV.) M’ezil’es (1. XI.) Nagora (14. II.) Namír (3. IV.) Navoj (24. I., 5. III.) Podgrad (8. IV.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 34. Lamprecht, Arnošt – Šlosar, Dušan – Bauer, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 314. 105 Tamtéž, s. 313. 106 Tamtéž, s. 314. 107 Pleskalová, K počátkům českého pravopisu. s. 170. 103 104

33   

Podl’es (13. XII.) Prědmír (6. I.) Prědvoj (6. I., 1. X., 3. XII.) Prefixálně-konverzní odvozování Desubstantivní jména N’ekrasa (4. VIII.) Deadjektivní jména Nárus (31. X.) Nerada/Neráda (8. I., 5. III., 13. XII.) Prěmil (17. IV., 15. X.) Prěmila (11. V.) Primila/Prěmila (8. III.) Deadverbiální jména Nedoma (26. III.) Parasystémové tvoření předpokládáme u jmen Prědbor a Prědslav. Tato jména nejspíš vznikla analogií se jmény Prědmír a Prědvoj, jejichž autosémantické základy -mír a -voj, stejně jako základy -bor a -slav, se často vyskytují ve složených jménech slovanského původu. Následující základy však pocházejí ze sloves, a proto by mezi prefigovanými jmény neměly být. Domníváme se však, že vztah těchto dvou jmen ke jménům prefigovaným je těsnější, než jejich vztah ke jménům vzniklým konverzí ze sloves, a tak je zařazujeme na toto místo. Prědbor (28. VI.) – zřejmě vzniklo ze základu slovesa, které má ve stsl. podobu borjǫ, brati a znamená bojovat108. Toto sloveso předpokládáme jako základ všech jmen obsahujících komponent -bor-. Prědslav (22. XII.) – fundace jiným základem než slovesem slaviti je nepravděpodobná. Jen 19 antroponym utvořených prefixací ukazuje, že ve sledovaném období nepatřila prefixace k produktivním antroponymickým slovotvorným typům. Podíl jmen utvořených prefixací a prefixálně-konverzním způsobem na jménech obsažených v PN je jen něco málo přes 2 %. S ohledem na nízký počet opakování lze usuzovat, že nešlo ani o oblíbená jména. Více než polovina jmen utvořených prefixací obsahuje autosémantický komponent užívaný v domácích

                                                             108

Svoboda, SOJNP. s. 71.

34   

jménech složených. Ve jménech se opakují jak autosémantické základy (zvláště -mil), tak prefixy (prěd- ve 4 jménech). Nízké zastoupení prefixace u staročeských jmen potvrzuje i J. Pleskalová109.

3.2.1.2

Sufixace Největší skupinou jmen z hlediska slovotvorného je v našem vzorku skupina jmen

odvozených sufixací. Podle morfologické charakteristiky odvozovacího základu fundujícího slova dělíme tuto velikou skupinu na tři části: na jména desubstantivní, deadjektivní a deverbální. Dalším kritériem, podle nějž budeme členit více než 500 jmen pojmenovávajících nadpoloviční většinu osob zaznamenaných v PN, jsou formanty, jimiž bylo jméno odvozeno. Do odvozených jmen řadíme jak jména odvozená na pozadí apelativních vzorů, tak útvary, o nichž se domníváme, že vznikly jako formální hypokoristika ze jmen složených nebo jednoduchých. Tento postup jsme zvolili proto, že mezi oběma výše pojmenovanými extrémy existuje poměrně velké množství jmen, která mohou být vyložena oběma způsoby, protože odvozování z apelativ i z proprií často vychází ze stejných základů a užívá tytéž slovotvorné formanty.

3.2.1.2.1 Desubstantivní antroponyma Vlastní jména odvozená ze substantiv představují v naší práci nejpočetnější skupinu. Zahrnujeme do ní jména odvozená nejčastěji z osobních jmen cizích i domácích a méně často také z apelativ. Vysoké produktivity dosahují sufixy, které mají v apelativní slovní zásobě funkci deminutivní. Ta se dále uplatňuje při tvorbě antroponym, na ni pak navazuje funkce formálně hypokoristická, která postupně převládá. Fundující útvary figurují v odvozených jménech buď ve své plné, nebo zkrácené podobě. Parasystémovým krácením jmenných základů dochází k postupnému zatemňování totožnosti fundujících útvarů, což na jedné straně umožňovalo větší využitelnost hypokoristik k označení osob s různým oficiálním jménem, na druhé straně to ovšem znamená, že někdy připadá v úvahu více možných fundujících útvarů. Vzhledem k tomu, že fundujících útvarů často může být poměrně hodně, například v případě fundace složenými jmény přichází často v úvahu všechna jména, která daný základ obsahují, uvádíme pro ilustraci jen některá z nich. Některé sufixy jsou při derivaci jmen ze substantiv univerzální, jiné se spojují jen s některými typy základů. Fundujícím útvarem jmen odvozených ze substantiv mohou být: A.

Cizí jména 1.

plný základ (Jan-ík, Petr-ek).

                                                             109

Pleskalová, TNČOJ. s. 35.

35   

2.

zkrácený základ – často se základ redukuje jen na první slabiku (Ma-ch,

Ba-n, Dul-ek), může být ale i delší. B.

Složená domácí jména – tj. složená jména praslovanského původu 1.

plný základ (Pribyslav’-ec’).

2.

zkrácený základ a)

v podobě jednoho komponentu (Gněv-ata, Mir-en).

b)

jinak zkrácený základ, může být buď delší než komponent (Vojt-a),

nebo kratší – jednoslabičný (Bu-ch). C.

Odvozená jména – nejčastěji formální hypokoristika, odvozená ze základů

popsaných ve skupinách 1, 2 a 4 (P’eč-ek). D.

Jména deapelativní nebo apelativa (Otroč-ě).

Konverze s formantem -a Vysoká produktivita tohoto formantu je dána jeho polyfunkčností. Nejenže odvozuje ženská jména od mužských protějšků, ale také derivuje mužská a ženská formální hypokoristika a podílí se na adaptaci cizích jmen do češtiny. Sufix se spojuje s plnými i zkrácenými základy vlastních jmen cizích i domácích a také s apelativy nebo se jmény z nich bezprostředně utvořenými. Do tohoto odstavce nebyla zařazena složená jména domácího původu zakončená na -a, která řadíme mezi jména složená, protože fakt, že obsahují dva základy, považujeme za důležitější než následné přechýlení. Adla (˂ Adleith; 5. X.) Beneda (˂ Benedikt; 18. III., 26. VI.) Dula (˂ Dulcianus; 5. II.) Jura (˂ Jur’í110; 24. IV., 18. VIII.) Krála (˂ král, Král111; 18. V.) L’eva (˂ Leo, Leopold112; 13. XI.) Marka (˂ Marek; 1. I., 26. I., 24. II., 9. II., 26. III., 17. IV., 25. IV., 15. XI., 30. XI., 17. XII.) Mika (˂ Mikuláš113; 5. VI.)                                                              Gebauer, Slovník staročeský I. s. 671. Svoboda, SOJNP. s. 192. 112 Gebauer, Slovník staročeský II. s. 240. 113 Jméno Mikuláš je adaptací řeckého Nicolaus. Osoby nesoucí jméno Mikuláš/Nicolaus jsou v PN zapsány původním tvarem Nicolaus, podoba formálních hypokoristik ovšem dává tušit, že se ve sledovaném období ve velké míře uplatňovala i adaptovaná podoba. 110 111

36   

P’eka (˂ *P’ek114; 5. VI.) Toma/Tóma (˂ Thomas; 3. III.) Turka (˂ Turek115; 27. III.) Ugra (stč. Uher116; 7. III.) Vojta (˂ Vojtěch; 11. II.) Vša (˂ Všemila; 17. IX.) Žizna (˂ Dobrožizn’; 20. IV.) Konverze s formatnem -ě Tento formant může mít původ buď v praslovanské koncovce ja-kmenové deklinace (*-ja) nebo v praslovanském zakončení nt-kmenů (*-ę). Má periferní význam. Otročě (˂ stsl. otrok ‚dítě‘, Otrok117; 7. IV.) Vincě (˂ Vincentius118; 13. III.) Formant -ek Sufix -ek je v apelativní slovní zásobě velice produktivní při tvoření deminutiv maskulin a na tuto funkci navazuje při derivaci osobních jmen, kde má kromě deminutivní funkce také výraznou funkci formálně hypokoristickou. Určit jeho skutečné zastoupení v prameni, který je zapsán primitivním pravopisem, je však velice obtížné, protože zápis -ec může být interpretována dvěma způsoby: buď jako -ek, nebo -ec’ (např. zápis Pribizlauec může být čten jako Pribyslávek nebo jako Pribyslav’ec’). Písmeno c totiž v PN označuje hlásky c i k. Primárně se přikláníme k interpretaci se sufixem -ek, protože tento sufix je ve sledovaném období i v dalších fázích vývoje mezi jmény i v apelativní slovní zásobě při odvozování deminutiv produktivnější119. Avšak i sufix -ec’ je ve staročeských antroponymech hojně zastoupen, jak dokládá J. Svoboda120. Sufixem se spojuje nejčastěji s jednoslabičnými základy zakončenými na vokál a konsonant. Jména v tomto odstavci řadíme tak, že nejprve předkládáme jména, u nichž je dvojí interpretace málo pravděpodobná, buď proto, že jméno s alternativním sufixem nemáme nikde jinde doložené, nebo proto, že původní zápis končí písmenem -k, a až za nimi řadíme jména, u nichž o dvojí interpretaci můžeme uvažovat. Bánek (˂ Ban, 16. VI.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 46. Svoboda, SOJNP. s. 195. 116 Tamtéž, s. 195. 117 Tamtéž, s. 44. 118 Tamtéž, s. 180. 119 Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 290. 120 Svoboda, SOJNP. s. 141n. 114 115

37   

Binek/Biňek (˂ Vincentius po záměně retnic b/v121; 13. II., 4. IV., 23. VIII., 28. XII.) Bonek (˂ Bonifatius122; 26. III.) Buchek (˂ Buch123; 18. VIII.) Dulek (˂ Dulcianus, 9. V.) Gněvek (˂ -gněv, např. Spytigněv; 21. II.) Janek (˂ Jan; 4. I., 25. II., 18. III., 9. III., 29. IV., 12. V., 13. V., 7. VIII., 3. IX., 16. X., 10. XI.) Květek (˂ květ, Květ; 25. V.) Ladek (˂ Ladislav124 ˂ Vladislav; 10. VIII.) Mašek (˂ Mach; 8. IV.) Mitek (˂ -mit-, např. Dimitr125; 11. IX.) Mojek (˂ Mojmír126; 14. I.) Mucek (˂ Mutiš; 18. VIII.) Pašek (˂ *Pach127; 23. XII.) P’eček (˂ *P’ek128; 8. IX.) Pluček (˂ Svatopluk; 14. XI.) Polek (˂ Bolek ˂ Boleslav po záměně retnic p/b, Leopold129; 19. I.) Racek/Ráček (˂ Raclav ˂ Radslav130/rak, 18. VII.) Sobek (˂ sobě-, např. Soběslav; 16. XII.) Styrek (˂ Styr; 4. V.) Svěcek (˂ *Světslav ˂ *Světislav131; 29. I.) Ščítek (˂ ščít ‚štít‘, Ščít132; 17. III.) Vítek (˂ Vít; 10. I., 6. II., 6. IX.) Vl̥’ček (˂ Vl̥k133; 3. III., 29. VII., 5. X., 19. XI., 4. XI., 28. XII.) Vojek (˂ -voj-, např. Vojslav; 2. XI.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 42. Tamtéž, s. 41. 123 Tamtéž, s. 62. 124 Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 196. 125 Svoboda, SOJNP. s. 263. 126 Pleskalová, TNČOJ. s. 28. 127 Tamtéž, s. 62. 128 Tamtéž, s. 46. 129 Gebauer, Slovník staročeský II. s. 240. 130 Pleskalová, TNČOJ. s. 25. 131 Tamtéž, s. 43. 132 Svoboda, SOJNP. s. 198. 133 Tamtéž, s. 49. 121 122

38   

Lazek/Lázek (˂ laz/láz ‚pozemek, pole‘; 22. VI.) Palek/Pálek (˂ po záměně retnic b/p Baldewin, nebo Palwin a další134; 13. V.) Následující útvary připouští dvojí interpretaci, fundující útvar je pro obě shodný, liší se jen formantem. Z důvodu jednotnosti řadíme vždy jméno se sufixem -ek na první místo, nelze však určit, zda je správnější. B’eňek/Benek/B’en’ec’ (˂ Ben, Beň, Benedikt; 23. VI.) Bogdálek/Bogdal’ec’ (˂ Bogdal; 15. VIII.) Bogdánek/Bogdan’ec’ (˂ Bogdan; 20. III., 6. III., 30. IV., 25. V., 23. VI.) Dobek/Dob’ec’ (˂ Doběstoj135; 15. VI.) Michálek/Michal’ec’ (˂ Michal, Michael; 26. VI.) Petrek (˂ Petr; 29. VI.), Petrek/P’etr’ec’ (27. I., 18. II., 24. VI., 16. X.) – z pěti dokladů je jeden jednoznačný (zapsaný Petrek), zbylé připouští dvojí čtení. Pribyslávek/Pribyslav’ec’ (˂ Pribyslav; 17. I.) Gostek (˂ -gost, např. Milgost; 30. I.), Gostek/Gostěj (8. I., 1. VII.) – zápis Gosteg, který se v PN dvakrát opakuje, může být čten dvojím způsobem, v obou případech jde však o menšinové vyjádření hlásky, protože hlásky k a j bývají obvykle označovány jinak. Třetí zápis je jednoznačný (Gostek). Formant -ka Původní funkcí tohoto produktivního sufixu bylo odvozovat deminutiva ženského rodu a přechýlené podoby jmen zakončených na -ek. Povědomí o propojenosti s tímto formantem umožnilo využití formantu -ka v oblasti formálních hypokoristik. Sufix se spojuje se základy jmen domácích i cizích, a to jak plnými, tak zkrácenými, i s apelativy a jmény deapelativními. Odvozovací základ bývá zakončen na samohlásku a souhlásku. Benka (˂ Ben; 5. III.) Bička (˂ bič, Bičík, po záměně retnic v/b též Vincentius; 21. II., 8. VII.) Bogunka (˂ Boguna; 21. I.) Darka (˂ Bogudar; 8. IV.) Děčka (˂ Děka136; 24. IV.) Dievka (˂ děva, Děva; 3. XI.) Dobka (˂ době-, Dobek; 25. I., 18. XI.) Gněvka (˂ Gněvek, -gněv, např Jarogněv; 1. VII.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 42. Tamtéž, s. 24. 136 Tamtéž, s. 45. 134 135

39   

Helka (˂ Hela, Helena137; 16. I., 24. VI., 3. XII.) Krabka (˂ krabka; 8. XII.) Ladka (˂ Ladek; 11. X.) Mirka (˂ Mirek, mir-/-mír, např. Miroslava; 1. V.) N’edělka (˂ neděle; 22. I., 18. X.) Rajka (˂ Rajmar, Rajmund, Ráj138; 21. IV.) Raška (˂ Rašě139; 10. I., 23. IX.) Sobka (˂ Sobek, sobě-, např. Soběslav; 3. V.) Sobotka (˂ sobota; 1. I., 11. V.) Sviňka (˂ svině, Svině140; 16. III.) Vl̥’čenka (˂ Vl̥k141; 10. XI.) Formant -ík Původně deminutivní sufix se v propriálním parasystému postupně vyvinul v produktivní prostředek tvořící formální hypokoristika od základů zakončených na jeden nebo dva konsonanty. Ve staročeském období je jeho produktivita průměrná, později se dále zvyšuje. Formant se spojuje se všemi typy substantivních základů, které byly jmenovány výše. Alvík (˂ Alwlin; 25. III.) Artvík (hlásková a slovotvorná adaptace jména Hartwig142; 30. XI., 17. XII.) Batík (˂ báťa ‚bratr, příbuzný, druh‘, batík ‚miláček‘; 20. II., 5. XI.) Bičík (˂ bičík, Bič143; 27. II.) Božík (˂ -bog, bož-, např. Svojbog, Božtěch; 28. IX.) Děvík (˂ děva, Děva; 31. III., 8. V., 21. VI.) Gostík (˂ Dobrogost; 5. X.) Janík (˂ Jan; 30. I., 7. I., 9. V., 25. XII.) Jurík (˂ Jurí144; 17. I., 25. II., 13. V., 20. XII.) Králík (˂ králík ‚druh hada‘, Král145;17. IX.) P’etrík (˂ Petr; 5. V.)                                                              Tamtéž, s. 44. Svoboda, SOJNP. s. 293. 139 Pleskalová, TNČOJ. s. 139. 140 Svoboda, SOJNP. s. 196. 141 Tamtéž,s. 49. 142 Pleskalová, TNČOJ. s. 45. 143 Svoboda, SOJNP. s. 198. 144 Gebauer, Slovník staročeský I. s. 671. 145 Svoboda, SOJNP. s. 192. 137 138

40   

Pavlík (˂ Pavel; 17. IX., 4. IX.) Ratík (˂ Rat’mír; 31. V.) Sobík (˂ sobě-, např. Soběslav; 3. IV., 24. X.) Tomík (˂ Thomas; 24. I., 29. IV.) Formant -ák Tento sufix, při tvoření antroponym zastoupený jen okrajově, byl od nejstarších dob vnímán jako silně expresivně zabarvený, měl funkci augmentativní, tvořil ojedinělá jména konatelská. Silně expresivní konotace umožnily jeho působení ve formálních hypokoristikách. Odvozovacím základem mohou být antroponyma různých slovotvorných struktur i apelativa. Gosták (˂ gosták ‚cizinec, kupec‘, -gost, např. Dobrogost,16. I., 23. XI.) Križák (˂ kríž, Kríž, Križan, Christianus146; 23. IV.) Modlák (˂ modlák ‚modlář‘; 12. VIII.) Voják (˂ voják, -voj-, např. Vojslav; 6. III.) Formant -ec’ Ve staroslověnštině (a snad tedy i v praslovanštině) má tento sufix dominantní roli při tvoření deminutiv, ve staročeském období ho v této funkci postupně vystřídaly sufixy -ík a -ek147. Do jaké míry nahradily tyto sufixy formant -ec’ i v jeho funkci formálně hypokoristické, nelze přesně určit, protože staročeská grafika nabízí pro zápis ec dvojí možnost interpretace, jak bylo popsáno u formantu -ek. Pro tento typ máme tedy jen jediný doklad (Pavl’ec’), protože nemáme doloženo, že by se základ Pavl- pojil se sufixem -ek148. Jak bylo popsáno výše, rekonstrukce jmen B’en’ec’, Bogdal’ec’, Bogdan’ec’, Dob’ec’, Michal’ec’, P’etr’ec’, Pribyslav’ec’ je nejistá. Pavl’ec’ (˂ Pavel; 21. V., 5. I.) Formant -ic’a/icě Je ja-kmenovou obdobou sufixu -ec’, sdílí s ním podobný vývoj i funkce, ale ve staré češtině produktivita tohoto formantu rychle klesá. Periferní sufix odvozuje z formálních hypokoristik, apelativ a deapelativních jmen, vzniklé útvary jsou vnímány jako přechýlené tvary, deminutiva či formální hypokoristika. Baticě (˂ báťa ‚bratr, příbuzný, druh‘, batík ‚miláček‘; 18. III.) Bratricě (˂ bratr’ec’ ‚bratr, bratříček‘, ale také ‚bratranec‘; 23. III.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 53. Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 290. 148 Svoboda, SOJNP. S.134nn. 146 147

41   

Děvicě (˂ děvicě ‚dívka‘, Děva, Děvík; 1. X.) P’ečicě (˂ P’eka; 13. III.) Pošic’a (˂ Boša, Boš149; 28. X.) Formant -cě Málo se vyskytující varianta předchozího sufixu. Spojuje se s jednoslabičnými základy jmen cizího původu a složených jmen domácích. Rěchcě/Richcě/Rychcě (˂ rich-/rych-, např. Richard150; 24. VIII.) Žircě (˂ Vratižir; 25. IV.) Žizncě (˂ Dobrožizn; 1. V.) Jako nejproduktivnější z formantů obsahujících c’ hodnotí J. Pleskalová formant -ic’151 s funkcí patronymickou. Při odvozování desubstantivních jmen v období 11.–13. století je průměrně zastoupený, ale mezi 1538 jmény Podlažického nekrologia se tento formant neobjevuje ani jednou. Je to proto, že se tímto formantem derivují vždy pouze příjmí, tj. druhá jména. V PN převažuje jednojmennost, výjimkou jsou jen společensky zařazující výrazy, ale pravá příjmí zde ještě nenacházíme. Formant -ar’ Zcela na okraji stojí sufix původně derivující jména konatelská. Mukar’ (˂ mukar’ ‚mučitel, kat‘; 22. II., 2. IV.) Formant -en Středně produktivní sufix má funkci formálně hypokoristickou, spojuje se s různými základy a do desubstantivních jmen se rozšířil ze jmen odvozených ze sloves. Tam, kde se sufix -en (a -ena) připojoval k základu končícímu na r, měla proběhnout pračeská depalatalizace152, ale J. Svoboda v následujícím období dokládá jména Miřen, Mařena a další (naproti toma však jen Petrena153), v nichž se depalatalizace neprojevila, takže pračeská depalatalizace buď v těchto jménech neproběhla, nebo byla následně zrušena analogií154. Božen (˂ -bog, bož-, např. Svojbog, Božtěch; 30. IV.) Dušen (˂ duch; 6. IV.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 128. Svoboda, SOJNP. s. 296. 151 Pleskalová, TNČOJ. s. 112. 152 Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 60. 153 Svoboda, SOJNP. s. 158n. 154 Pleskalová, TNČOJ. s. 52. 149 150

42   

Gosten (˂ -gost, např. Dobrogost; 15. X., 24. IV.) Kuben (˂ Jakub; 17. I.) Mir’en (˂ Mir-, např. Miroslav; 23. XII.) Puten/Púten (˂ Púta, Put’ata155; 12. XI.) Formant -ena/ěna Je morfologickou variantou sufixu -en, sdílí s ním funkci, vývoj i odvozovací základy. Bratr’ena (˂ bratr-, Bratrumila; 30. IX.) Daněna (˂ Daniel, Daniela; 16. IV.) Gostena (˂ -gost, např. Dobrogost; 21. III., 12. VIII., 7. IX., 30. XII., 4. XII., 7. XII.) Jur’ena (˂ Jurí156; 22. I.) Krasena (˂ Krása157; krása, 9. XI.) Kristěna (˂ Christiana158; 17. VII.) Mar’ena (˂ Marek; 17. I., 27. II., 9. II., 5. IV., 5. IV., 7. IV., 11. XII.) Mir’ena (˂ Mir-, např. Miroslav; 26. II., 7. IV., 7. IV.) P’etrena (˂ Petr; 27. VI.) S’estr’ena (˂ sestra; 15. I., 18. IV.) Sedlena (˂ sedl-; 15. II., 17. IV., 5. XI.) Senena (˂ Sen159; 9. XI.) Soběna/Sobena (˂ sobě-, např. Soběslav; 8. III., 1. X.) Vlastena (˂ -vlast, např. Boguvlast; 5. I., 12. II., 15. II., 11. III., 16. IV., 30. XI.) Zor’ena/Zorěna (˂ Zora160; 22. I., 28. IV., 25. XI.) Zvěr’ena (˂ Zvěr’; 14. II.) Formant -an Do odvozenin z podstatných jmen přišel ze jmen deverbálních, má periferní význam a odvozuje formální hypokoristika. Bojan (˂ boj-, např. Bojslav161; 28. IV.) Doman (˂ Dominik162; 9. III., 25. V.)                                                              Svoboda, SOJNP. s. 293. Gebauer, Slovník staročeský I. s. 671. 157 Svoboda, SOJNP. s. 204. 158 Pleskalová, TNČOJ. s. 53. 159 Tamtéž, s. 66. 160 Svoboda, SOJNP. s. 50. 161 Pleskalová, TNČOJ. s. 23. 162 Tamtéž, s. 53. 155 156

43   

Dušan (˂ duch; 22. IV.) – odvozeno od staročeského duch, š je důsledkem analogie se jménem Dušen163. Križan (˂ kríž, Kríž, Christianus164; 10. I., 22. I., 25. II., 20. III., 21. III., 28. III., 10. V., 18. V., 24. V., 29. VIII., 13. XI.) Formant -ana Morfologická varianta předchozího sufixu vytváří přechýlením ženské protějšky mužských jmen nebo derivuje formální hypokoristika jmen mužských. Květana (˂ Květ; 13. I., 8. I.) Križana (˂ kríž, Kríž, Križan, Kristýna; 10. III.) Formant -ín Okrajový formant vyjadřuje vztah pojmenovaného k fundujícímu jménu nebo názvu. Vlašín (˂ Vlach165; 24. I.) Formant -oň Málo zastoupený sufix, který má původ v deadjektivních jménech, u desubstantiv a deverbativ má funkci formálně hypokoristickou. Bratroň (˂ bratr-; 2. III., 6. III., 23. IV., 24. IV.) Krasoň (˂ krása, Krása166; 2. I., 20. III., 22. XI.) Květoň (˂ Květ; 8. II., 9. IV.) Formant -oňě Málo užívaná varianta předchozího sufixu, pojí se s deapelativními jmény a apelativy. Květoňě (˂ Květ; 5. XI.) Otroňě (˂ stsl. otrok ‚dítě‘, Otrok167; 28. I.) Pivoňě (˂ piv-, např. Pivek; 6. I.) Formant -na Periferní sufix s funkcí tvořit přechýlené tvary (je-li výsledné jméno ženského rodu) a formální hypokoristika (je-li výsledkem jméno mužské). Božna (˂ bož-, např. Božtěch; 27. III.)                                                              Tamtéž, s. 53. Tamtéž, s. 53. 165 Svoboda, SOJNP. s. 194n. 166 Tamtéž,s. 204. 167 Svoboda, SOJNP. s. 44. 163 164

44   

Brěšna (˂ *Brěch168; 26. IV.) Děčna (˂ Děka169; 11. IV.) Děvna (˂ Děva; 23. III., 13. XII., 19. XII.) Divišna (˂ Diviš; 11. VIII.) Križna (˂ Križan; 15. III., 11. IV., 11. IV.) Ratna (˂ rat-, např. Rat’mír; 1. IX.) Sěchna (˂ Sěch170; 28. II.) Strěchna (˂ Strěch171; 16. X.) Božechna (˂ Božech172; 5. I.) Podle odvozenin typu Božechna došlo k rozšíření sufixu do podob -chna, -ochna, -uchna. Bratrochna (˂ bratr-, např. Bratrumila; 13. XII.) Petruchna (˂ Petr; 17. II.) Sedechna (˂ sed-173; 21. II.) Formant -ň Při rekonstrukci málo častých jmen odvozených tímto sufixem narážíme na podobný problém jako u jmen se sufixy -ek a -ec’. V zápisech psaných primitivním pravopisem se pomocí n zapisuje sufix -ň i -n, proto uvádíme více možností čtení. Sufix derivuje formální hypokoristika. Boguň/Bogun/Bogún (˂ Bogu-, např. Boguslav; 7. IX.) Formant -ňa Představuje výjimečně se vyskytující variantu předchozího formantu. Od sufixu -na ho lze rozeznat díky tomu, že se spojuje se základy končícími na samohlásku (odvozovací základy pro sufix -na bývají zakončeny samohláskou a souhláskou). Čáňa (˂ čá-, např. Čáslav; 7. IV.) Boguňa (˂ bogu-, např. Boguslava; 14. IX., 28. X., 24. IV.) Formant -n Ve staročeských antroponymech vzácný. Spojuje se s krátkými základy, a proto není snadné bez dalších informací určit fundující jméno. Tvoří formální hypokoristika. Je možné, že k tomuto jménu patří i útvary uvedené u formantu -ň.                                                              Tamtéž, s. 146. Pleskalová, TNČOJ. s. 45. 170 Tamtéž, s. 62. 171 Tamtéž, s. 62. 172 Tamtéž, s. 55. 173 Viz Svoboda, SOJNP. s. 298. 168 169

45   

Ban (˂ např. Bartoloměj174; 15. VI.) Formant -ina Ve staročeské antroponymii ojedinělý, jeho funkci tedy nelze s jistotou určit. Lbina (˂ Leb175; 29. IX.) Formant -oš Pochází z deadjektivních derivací, má funkci formálně hypokoristickou a ve staročeských jménech se vyskytuje zřídka. Dědoš (˂ Děd176; 14. XI., 15. XI.) Vitoš (˂ Vít; 22. VI.) Formant -š Etymologicky souvisí s předchozím formantem. Rovněž má funkci tvořit formální hypokoristika. Spojuje se obvykle s jednoslabičnými nebo dvojslabičnými základy. Bratruš (˂ bratr-, např. Bratroň; 18. VI., 9. IX.) Gostiš (˂ -gost-, např. Dobrogost, 20. V.) Ostaš (adaptace jména Eustach177; 29. IX.) Stuš (˂ např. Zástup; 22. IV.) Svoš (˂ např. Svojbog; 1. XII.) Z tohoto sufixu se dále vyvinuly ostatní sufixy, které mají v základu š. Je jim společná funkce derivovat formální hypokoristika a převážně nízká produktivita v období nejstarší češtiny. Formant -ša/šě Varianta

předchozího

typu,

derivuje

formální

hypokoristika

z jednoslabičných

a dvojslabičných základů zakončených na konsonant i na vokál. Podklady pro sepsání Nekrologia vznikaly pravděpodobně od druhé poloviny 12. století a jména se zapisovala přibližně do konce první čtvrtiny 13. století. To je přibližně doba, kdy probíhala přehláska ’a ˃ ě. Přítomnost obou těchto samohlásek ve stejné pozici na konci slova dokazuje, že se písař držel svých předloh i tehdy, když jejich podoba neodpovídala soudobému úzu. Zároveň dokazuje, že se hlásková změna promítla i do zápisu. Živý přechod od ’a k ě je viditelný i na dalších sufixech, které obsahují měkký konsonant a nízkou samohlásku, nejmarkantnější je u párů jako Boguša a Bogušě.                                                              Tamtéž, s. 57. Tamtéž, s. 195. 176 Tamtéž, s. 49. 177 Pleskalová, TNČOJ. s. 39. 174 175

46   

Boguša (˂ Bogumil; 15. I., 6. II.), Bogušě (24. I., 11. II., 19. IV., 22. IV., 29. IV., 24. IX., 23. XII.) Bratrušě (˂ Bratrumila; 16. II., 1. X.) Domašě (˂ doma-, např. Domaslava; 10. II., 25. IV., 24. XI.) Gostišě (˂ -gost-, např. Dobrogost; 20. V.) Gostša (˂ -gost-, např. Dobrogost; 27. I.) Měša (˂ mě-, např. Měšek178; 26. I.) Ratšě (˂ rat-, např. Rat’mír; 13. II., 25. XII.) Formant -eš B’en’eš (˂ Ben, Benedikt179; 1. III., 28. X.) Bogeš (˂ Boguslav; 14. II., 2. IV.) Dob’eš (˂ Tobiáš180; 15. IV.) Mareš (˂ Marek; 22. V.) Pereš (˂ Peregrinus, Bernard181; 2. IV.) Formant -iš Buliš (˂ jméno obsahující -bul-/-pul-, např. Pulík182; 27. VII.) Diviš (˂ Dionýsus183; 10. III.) Janiš (˂ Jan; 23. VII., 19. XI., 6. XII.) P’etriš (˂ Petr; 5. X.) Formant -uš/úš V Nekrologiu se na 23 místech opakuje zápis Petrus, který primárně hodnotíme jako Petr + latinská koncovka -us. Je však pravděpodobné, že přinejmenším některé z těchto zápisů by měly být čteny jako Petruš/Petrúš, nejednoznačný zápis, v němž může být s čteno jako s i jako š, neumožňuje rozlišení těchto jmen. Tuto hypotézu podporuje analogicky tvořené jméno Petrušě, které se v PN vyskytuje, viz níže. Jméno Petruš/Petrúš sice není doloženo v nejstarším období184,

                                                             Tamtéž, s. 135. Tamtéž, s. 60. 180 Svoboda, SOJNP. s. 33. 181 Pleskalová, TNČOJ. s. 60. 182 Svoboda, SOJNP. s. 137. 183 Pleskalová, TNČOJ. s. 60. 184 Pleskalová, TNČOJ. s. 138. 178 179

47   

ale v pramenech do počátku 15. století185 a v elektronické verzi Staročeského slovníku186 ho nalezneme. Jelikož interpretace Petr je pravděpodobnější, ponecháváme jméno mezi cizími jmény. Januš/Janúš (˂ Jan; 3. I.) – u tohoto jména nemáme tolik pochybností o správné interpretaci, protože jméno Jan bývá zapisováno Jan, případně Ian. Formant -iša Lavriša (˂ Lavrin187; 12. IV.) Formant -ušě Petrušě (˂ Petr; 12. I.) Formant -ch Sufix zastoupený v apelativní slovní zásobě jen velmi zřídka našel uplatnění v oblasti derivace formálních hypokoristik. Vzhledem k tomu, že si vystačí s krátkým, jednoslabičným, na samohlásku končícím odvozovacím základem, je velice obtížné dohledat, z jakého jména bylo hypokoristikum vytvořeno. Mach (˂ Ma-; 20. X.) – J. Svoboda v pramenech pocházejících z doby do začátku 15. století identifikoval, že jméno Mach označovalo lidi vystupující také pod jmény Maksa, Mareš, Mauritius, Mařík, Matěj188, Je však velmi pravděpodobné, že jmen, z nichž se derivovalo formální hypokoristikum Mach, bylo ještě mnohem víc. Formant -icha Zřídka se vyskytující sufix vznikl na pozadí jiných sufixů obsahujících ch a sdílí s nimi funkci derivovat formální hypokoristika. B’en’edicha (˂ Benedikt189; 26. V., 4. VII.) Vojicha (˂ Vojtěch; 3. IX., 12. XI.) Formant -ota Původně derivuje tento sufix názvy vlastností z přídavných jmen, mezi jmény desubstantivními se příliš neprosadil. Připojuje se k základům končícím na konsonant a derivuje formální hypokoristika. Krasota (˂ krása, Krása190; 3. I.)                                                              Svoboda, SOJNP. s. 153. Vyhledávání. Vokabulář webový [online]. [cit. 2012-03-15]. 187 Pleskalová, TNČOJ. s. 60. 188 Svoboda, SOJNP. s. 33. 189 Pleskalová, TNČOJ. s. 60. 190 Svoboda, SOJNP. s. 204. 185 186

48   

Krěkota (˂ Krěk191; 16. I.) Machota (˂ Mach; 15. XI.) Sr̥pota (˂ sr̥p, Sr̥p192; 7. XI.) Formant -’ata/ěta Středně produktivní sufix původně derivoval názvy mláďat. Při derivaci antroponym má funkci formálně hypokoristickou, spojuje se s plnými i zkrácenými základy cizích i domácích jmen. Náležitá je podoba -’ata, varianta -ěta vznikla analogií s jinými pády, v nichž došlo k přehlásce ’a ˃ ě193. B’en’ata (˂ Benedikt194; 10. II.) Bojata (˂ boj-, např. Bojan; 17. VII.) Bon’ata (˂ Bonifatius195; 24. XI.) Božěta (˂ -bog/bož-, např. Božepor; 28. III.) Došata (˂ Doš196; 21. XII.) Gněv’ata (˂ -gněv, např. Spytigněv; 22. VII.) Gost’ata (˂ -gost, např. Domagost; 5. VI., 4. VII.) Jur’ata (˂ Jurí197; 21. II., 27. IV., 18. V., 16. IX.) Mar’ata (˂ mar-, např. Markvart; 3. II., 12. III.) Mír’ata (˂ -mír-, např. Jaromír; 5. X.) Sedl’ata (˂ sedl-, např. Sedlena; 29. X.) Svojata (˂ svoj-, např. Svojbog; 9. VI., 18. VII.) Vavr’ata (˂ Vavřinec198; 29. XI.) Vlašata (˂ *Vlaš199; 1. VIII.) Vr̥b’ata (˂ vr̥ba; 12. XI., 21. XII., 31. XII.) Žizn’ata (˂ -žizn, např. Dobrožizn’; 26. II.) Formant -ta Periferní sufix, který derivuje formální hypokoristika.                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 47. Svoboda, SOJNP. s. 199. 193 Více viz Pleskalová, TNČOJ. s. 63. 194 Tamtéž, s. 60. 195 Tamtéž, s. 41 196 Tamtéž, s. 63. 197 Gebauer, Slovník staročeský I. s. 671. 198 Pleskalová, TNČOJ. s. 63. 199 Tamtéž, s. 63. 191 192

49   

Boguta (˂ Boguslav; 1. II.) Jilta (˂ Jiljí200; 7. III., 18. V.) Kunta (˂ Kunrát201; 14. VIII.) Formant -ut Vznikl na pozadí předchozích sufixů obsahujících t, tvoří formální hypokoristika. Borut/Bor’ut (˂ -bor-, např. Ratibor; 13. VIII.) Formant -ava Sufix derivující formální hypokoristika se do desubstantivních jmen dostal ze jmen deadjektivních. Má průměrnou produktivitu. Spojuje se s plnými i zkrácenými základy jmen. Gašava (˂ Gaš, Gašě202; 18. III.) Květava (˂ Květ; 22. I., 9. IX.) Mirava/Mírava (˂ -mír-, např. Miroslav; 21. IV.) Petrava (˂ Petr; 2. III., 30. III., 22. V., 1. VII., 24. IX., 28. IX., 8. IX.) Plugava (˂ stč. Pluh203; 2. I.) Pozava (˂ poz-, např. Pozd’ata; 8. III.) Sibava/Žibava (˂ Žipota ˂ Siboto204; 15. III.) Slugava (˂ stč. Sluha205; 29. XII.) Sobava (˂ sobě-, např. Soběslav; 11. IV.) Věstava (˂ -věst-, např. Dobrověst; 1. X.) Vl̥’kava (˂ Vl̥’k206; 1. III., 5. III., 17. VIII.) Zorava (˂ Zora207; 3. II.) Žirava/Žírava (˂ -žír-, např. Vratižir; 27. IV.) Žiznava (˂ Dobrožizn; 15. I., 23. V., 10. VIII.) Formant -j/ěj Ojedinělá formální hypokoristika tvořená tímto sufixem jsou odvozená ze složených jmen. Do této kategorie může patřit i jméno Gostěj, které je přiřazené k interpretaci Gostek. Božěj (˂ bož-, -bog, např. Chvalibog, Božtěch; 14. XII.)                                                              Tamtéž, s. 63. Tamtéž, s. 63. 202 Tamtéž, s. 64. 203 Svoboda, SOJNP. s. 289. 204 Pleskalová, TNČOJ. s. 64. 205 Svoboda, SOJNP. s. 48. 206 Tamtéž, s. 49. 207 Tamtéž, s. 50. 200 201

50   

Vlastěj (˂ -vlast, Boguvlast; 25. V.) Následující sufixy tvoří formální hypokoristika a vyskytují se jen ojediněle. Formant -áně Cikáně/Čikáně (˂ Cik/Čik208; 11. III.) Formant -čě Čáčě (˂ Čáslav; 9. II.) Formant -č Čáč (˂ Čáslav; 16. II., 7. IV.) Formant -el’a/elě Batel’a (˂ Batík; 23. I.) Chr’ebelě (15. VII.) – zápis Hrebele rekonstruuje J. Gebauer209 jako Chřebele, ve sledované době tedy předpokládáme podobu Chr’ebelě. Rekonstrukci označuje J. Gebauer otazníkem jako nejistou, J. Pleskalová a J. Svoboda toto jméno neuvádí vůbec. Není však zřejmé, od jakého základu bylo jméno odvozeno. Formant -ula Děvula (˂ Děva; 5. I., 23. VI.) Formant -la Chrastla (˂ chrast ‚chrastí, křoví‘; 15. VII.) Formant -un K tomuto formantu by bylo možné přiřadit i útvar Bogun/Bogún/Boguň zařazený pod formantem -ň. Perun (˂ Bernard210; 2. V.) Parasystémové krácení antroponym Vlastní jména mají schopnost tvořit formální hypokoristika prostým krácením. Výsledné jméno má podobu začátku jména výchozího, méně často se osamostatňují konec, nebo dokonce střed slova.                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 47. Gebauer, Slovník staročeský I. s. 555. 210 Pleskalová, TNČOJ. s. 65. 208 209

51   

Ben/B’eň (˂ Benedikt211; 28. I., 17. IV.) Bastián (˂ Sebastián212; 15. VII.) Čen (˂ italské jméno Vincenzo vyslovované [Vinčenco]213; 8. V.) Mikul (˂ Mikuláš; 15. II., 24. II., 11. IV., 3. XI.) Muc’/Muk (˂ Mucek; 22. XII.) – zápis Muc lze rekonstruovat více způsoby, protože písmeno c může v primitivním pravopise, jak již bylo řečeno, označovat stejně dobře hlásky c i k. Podoba s c’ (Muc’), kterou považujeme za pravděpodobnější, je nejspíš parasystémovým krácením vzniklé formální hypokoristikum jména Mucek, které je v PN doloženo214. Podoba Muk buď vznikla stejným postupem ze jména Mukar’, nebo souvisí se stč. slovesem mukati, pak se jedná o jméno deverbální. Sen (˂ Senhart215; 22. I.) Tas (˂ Protas216; 22. II., 13. XII.) Jména odvozená ze substantiv sufixací a konverzí náleží celkem k 46 slovotvorným typům. Je zde 237 formací, které pojmenovávají 396 osob. V naprosté většině se jedná o jména odvozená z jiných osobních jmen, produktivní sufixy mají nejčastěji funkci deminutivní a přechylovací, z nichž se časem vyvinula funkce formálně hypokoristická. Produktivita jednotlivých typů je značně nevyrovnaná, 17 typů je reprezentováno pouze jediným jménem217, naopak nejproduktivnější formant -ek tvoří až 36 jmen (označujících 65 osob), tedy až 16 % desubstantivních formací. Hodnocení tohoto formantu komplikuje skutečnost, že by v některých případech mohl být čten i jako -ec’, viz výše, ale i přesto není pochyb o tom, že je to nejproduktivnější formant. Pokud by všechna jména, která připouští čtení formantu jako -ek, skutečně byla tvořená tímto formantem (alternativní výklad -ec’ by byl vyloučen), pak by druhý nejproduktivnější typ měl jen zhruba poloviční produktivitu (19 jmen, 8 %)218. Druhým nejproduktivnějším je formant -ka, který s formantem -ek úzce souvisí. Bez nadsázky se dá mluvit o nadvládě k-ových sufixů mezi desubstantivními jmény, protože v součtu (ještě se sufixy -ík a -ák) derivují takřka třetinu jmen v této kapitole. Mezi středně produktivní řadíme dále vedle sufxu                                                              Tamtéž, s. 67. Svoboda, SOJNP. s. 182. 213 Pleskalová, TNČOJ. s. 43. 214 Viz desubstantivní jména s formantem -ek. 215 Pleskalová, TNČOJ. s. 66. 216 Tamtéž, s. 65. 217 Počítáno podle útvarů primárně přiřazeným k jednotlivým typům. Část z nich by mohla být reprezentována dvěma, výjimečně i více jmény, která pod tento typ spadají alternativním výkladem formantu. 218 I kdybychom naopak interpretovali všechna jména, jejichž formant byl zapsán -ec a která jsou s formantem -ec’ doložena v pramenech z období do 13. století, nedostal by se tento formant v našem vzorku mezi produktivní nebo středně produktivní, měl by produktivitu maximálně 3 %. Můžeme mu tedy v PN přisoudit periferní význam, ať už bylo jeho přesné zastoupení jakékoli. 211 212

52   

-ka také konverzi s formantem -a a sufixy -ata/ěta, -ena, -ík, -ava, -na, které se na celkovém počtu jmen odvozených ze substantiv podílí 7–5 % (řazeno sestupně). Osm nejproduktivnějších formantů utvořilo přes 60 % formací z podstatných jmen, zbylé slovotvorné typy jsou zastoupeny jen okrajově. Ze jmen utvořených ze substantivních základů patří k nejoblíbenějším jména Križan a Janek (každé se vyskytuje 11krát), následuje Marka (10) a Boguša či Bogušě (9). Na těchto údajích je vidět, že produktivita slovotvorných typů nemusí jít ruku v ruce s oblibou jmen, jména Križan a Boguša (Bogušě) byla derivována periferními sufixy. U formálních hypokoristik odvozených ze zkrácených základů není vždy snadné určit fundující jméno. Některé základy jsou však poměrně jednoznačné, a proto můžeme sledovat rozmanitost formálních hypokoristik derivovaných z téhož jména. Jako velice produktivní se v PN ukazuje původem latinské oficiální jméno Benedikt, od něhož219 byla pravděpodobně utvořena jména: B’en’ata, B’en’ec/Benek/B’eňek, B’en’edicha, B’en’eš, Ben/B’eň, Beneda, Benka. Zajímavé je, že jméno Benedikt se v PN v plné podobě vůbec nevyskytuje. Jeho oblibu však můžeme vysvětlit tím, že podlažický klášter náležel řádu benediktinů. Produktivním fundujícím útvarem jsou také jména Petr220 (P’etrec’/Petrek, Petrena, Petrík, Petriš, Petrušě a snad i P’eka, P’ečicě a P’eček, případně Petruš/Petrúš) a Jan (Janek, Janík, Janiš, Januš/Janúš). Často se ve formálních hypokoristikách objevují rovněž základy, s nimiž se setkáváme ve složených jménech domácích, např. Bog(u)-. Jelikož jde o komponent často užívaný, předpokládáme, že fundujících útvarů bylo více. Desubstantivní jména představují nejrozsáhlejší a nejčlenitější skupinu odvozených jmen, s nejpestřejším repertoárem odvozovacíh základů a formantů.

3.2.1.2.2 Deadjektivní antroponyma Daedjektivní antroponyma primárně navazují na apelativní názvy vlastností a názvy nositelů vlastností. Početná skupina odvozených jmen s adjektivním základem vznikla jako formální hypokoristikum domácího složeného jména s týmž základem. V praxi nebývá vždy možné rozlišit, zda je jméno motivováno jiným osobním jménem nebo apelativem, proto u jmen připouštějících dvojí výklad uvádíme dva fundující útvary. Stejně jako u jmen desubstantivních uvádíme jen jeden příklad složeného domácího jména tam, kde je možnost fundace různými jmény obsahujícími tentýž komponent. Některé formanty se spojují se základy adjektiv primárních (neodvozených), mezi něž ve staré češtině řadíme i adjektiva odvozená v praslovanštině takovými sufixy, které už čeština                                                              Fundujícím útvarem je buď přímo jméno Benedikt nebo některé z jeho formálních hypokoristik. o oblibě jména Petr svědčí nejen velké množství formálních hypokoristik, ale také 23 výskytů tohoto jména v základní podobě v celém PN a složené jméno Petrumila.

219 220

53   

neužívá221, i s adjektivy odvozenými sufixem, který je ve staré češtině produktivní, jiné sufixy mají distribuci omezenou. Spojitelnost formantu se základem může také záležet na tom, zda se jedná o adjektivum ve jmenném tvaru, nebo zda náleží ke složenému skloňování. Některé formanty se spojují i s komparativy, je jich však jen několik. Stejně jako u jmen desubstatnitvních vychází příklady primárně z PN, pokud to není možné, citujeme příklady z Pleskalové222, případně ze Svobody223. Příklady z apelativní zásoby přejímáme z Gebauerova Slovníku staročeského224 a z elektronického Vokabuláře webového225. Konverze Nejjednodušším derivačním postupem je konverze. Konverzí se tvoří vlastní jména z více druhů adjektivních základů. Nejčastěji slouží jako základ adjektiva primární, a to jak jejich jmenné tvary mužského i ženského rodu, které se skloňují stejně jako podstatná jména, tak, řidčeji, tvary složené deklinace, která je mladší. Při konverzi adjektiv a onymizaci docházelo nepravidelně ke změnám v kvantitě kmenových samohlásek, proto uvádíme obě možnosti. Glupa/Glúpa (stč. hlúpý ‚hloupý, prostý‘; 29. X.) Chraber (stč. chrabrý ‚statečný‘; 21. XI.) Malé/Mál’e (stč. malý; 21. I., 24. V.) – variantou Mál’e spadá toto jméno do kategorie konverze s formantem -ě, podobně jako Čŕ̥ně. Malý (˂ malý; 28. II.) Medla (stč. medl, mdlý ‚slabý, unavený‘; 18. III.) Mila/Míla (stč. milý; 8. VIII.) Nah/Náh (stč. nahý, náh; 18. IV.) Sut/Sút (stč. sutý, sút ‚sypký‘; 24. V.) Zlat/Zlát (stč. zlatý; 29. VII.) Šesteré (12. II.) – zápis Sestere lze interpretovat jako Šesteré, jednalo by se tedy o jméno vzniklé z druhové číslovky. J. Svoboda uvádí nepříliš velkou skupinu jmen odvozených z číslovek, mezi nimi například typově podobné Sedmero a další226. Proti této interpretaci však stojí fakt, že ve sledovaném období se druhové číslovky zakončené na -er skloňovaly jmenným skloňováním227, náležité tvary by tedy byly šester, šestera, šestero. Zápis by také mohl odkazovat k některému ze jmen odvozených od základu sestra, kterých                                                              Dále v textu bývají souhrnně označena jako adjektiva primární. Pleskalová, TNČOJ. 223 Svoboda, SOJNP. 224 Gebauer, Slovník staročeský I, II. 225 Vyhledávání. Vokabulář webový [online]. [cit. 2012-03-25]. 226 Svoboda, SOJNP. s. 204. 227 Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 173. 221 222

54   

máme v tomto i v následujícím období doloženo několik228 (jméno by pak náleželo mezi desubstantiva). Konverzi podléhala i adjektiva odvozená, nejčastěji se sufixem -ný, méně -ký, resp. -en a -ek ve jmenném tvaru. Glas’en (stč. hlasný; 22. IX.) Odol’en (˂ *odolný; 23. IV.) – při interpretaci tohoto jména se nabízejí dvě možnosti, obě však mají svá ale. Jméno by mohlo být odvozeno konverzí ze jmenného tvaru adjektiva *odolný, podobně jako Glas’en souvisí se stč. hlasný229, ale toto adjektivum nemáme přímo doloženo v žádném staročeském slovníku, doloženo je jen adverbium odolně230. Podle druhé hypotézy by jméno mohlo být pasivním participiem slovesa odolati, kdyby ovšem toto sloveso nebylo a-kmenové a jeho n-ové participium tedy nebylo odolan/odolán. Tvar odol’en by byl správným participiem staroslověnské podoby tohoto slovesa, která zní odolěti231. Přikláníme se k možnosti, že jméno vzniklo z nedoloženého adjektiva, a proto ho řadíme k deadjektivním. Pozd’en (stč. pozdný; 28. IV.) Protiv’en (stč. protivný; 3. X.) Rad’en (stč. radný ‚moudrý, zkušený‘; 6. IV.) – může jít i o formální hypokoristikum jména Radoslav odvozené sufixem -en. Radna/Rádna (stč. radný‚moudrý, zkušený‘; 26. IX., 25. XII.) – tvar Radna lze interpretovat i jako formální hypokoristikum odvozené sufixem -na. Blízek/Blížek (stč. blízký; 30. VI.) – první podoba je konverzí, tvar Blížek je odvozen sufixem -ek od bliží, jmenného komparativu adjektiva blízký. Méně často docházelo ke konverzi komparativu přídavného jména nebo slovesných přídavných jmen. V PN máme pro každý typ pouze jeden doklad. Nečtom (stč. nečísti232; 27. VII.) Mil’ejši (˂ jmenný komparativ milejši; 21. I., 17. II., 9. III., 15. VI., 2. VI., 4. VII., 22. X., 28. XII.) Konverze s formantem -a Málo produktivní je konverze primárních či odvozených adjektiv s formantem -a. Časta/Částa (stč. častý, 6. IV., 8. XII.)                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 140. a Svoboda, SOJNP. s. 298. Pleskalová, TNČOJ. s. 70. 230 Vyhledávání. Vokabulář webový [online]. [cit. 2012-03-29]. 231 Pleskalová, TNČOJ. s. 96. 232 Tamtéž, s. 71. 228 229

55   

D’ebla (˂ psl. *debelъ ‚tlustý, silný‘233; 30. VII.) Chrapava (stč. chrapavý ‚křehký‘; 22. V.) Konverze s formantem -ě Ojediněle se podílí na tvorbě jmen z primárních adjektiv. Čŕ̥ně (stč. čr̥ný ‚černý‘; 29. IV.) Formant -oň Podkladem pro tento středně produktivní typ byly apelativní názvy nositelů vlastností. Jména se tvoří převážně z primárních adjektiv. Br̥zoň (˂ br̥zý ‚rychlý, spěšný‘; 11. III., 18. XI.) Gr̥doň (stč. hrdý; 25. X.) Miloň (˂ milý; 5. I., 2. IV.) Mladoň (˂ mladý; 9. X.) Radoň (˂ radný ‚moudrý, zkušený‘; 29. IX., 30. IX., 17. X.) Skoroň (˂ skorý ‚brzký‘; 13. III.) Svatoň (˂ svatý; 5. III., 28. VI., 3. VII., 12. XI., 7. XI., 5. XII.) Tvr̥doň (˂ tvr̥dý; 10. II.) Formant -oňa Vzácná varianta předchozího typu. Glupoňa (stč. hlúpý; 18. IV.) Formant -áně V nejstarším období tvoří jen jediné jméno. Charakterizuje osobu podle její vlastnosti. Dobráně (˂ dobrý; 19. X.) Formant -en Málo častý slovotvorný typ vznikl na pozadí deverbálních jmen z n-ových participií a deadjektivních jmen vzniklých konverzí. Protože výše popsané formace užívaly stejné základy jako složená jména, začaly být chápány jako hypokoristika a následně se osamostatnil hypokoristický sufix -en, který derivuje i od dalších jmen. Jméno Dragov’en obsahuje rozšířenou variantu -oven. Dobr’en (˂ dobrý; 18. VI.) Dragoven (˂ drahý; 8. I.)                                                              233

Tamtéž, s. 72.

56   

Formant -ena Představuje a-kmenovou morfologickou variantu předchozího typu. Dobr’ena (˂ dobrý; 30. I., 14. XI.) Mr̥zena (˂ mr̥zký, mr̥zatý ‚ošklivý‘; 15. V., 16. V.) V’el’ena (˂ V’elislav234; 10. II.) – mohlo by se jednat i o slovesný základ. Formant -an Derivuje formální hypokoristika, v nejstarším období se vyskytuje jen u dvou jmen. Dragan (˂ Dragoslava; 22. III., 15. IV.) Radan (˂ Radoslav; 12. XII.) Formant -ana Morfologická varianta sufixu -an, byla doložena jen u jednoho jména. Sul’ana (˂ Sulislava; 3. IV., 3. IV.) – tot jméno se opakuje dvakrát v jeden den, což je důkazem toho, že nejednoznačnost, kterou způsobuje jednojmennost, nebyla vnímána jako problém. Formant -na Je-li výsledné jméno mužské, má formant funkci formálně hypokoristickou, u ženských jmen funguje jako prostředek přechylování, v obou případech odvozuje od jmen složených i jednoduchých. Tento typ je v našem vzorku výrazně produktivní. Analogicky s odvozovacími základy, které obsahovaly příponu -och, nebo -ech (Čr̥noch, Bolech) vznikla pravděpodobně další jména rozšířenými variantami tohoto sufixu: -ochna, -echna. Blažna (˂ Blasius; 18. IV., 19. IV., 6. VII., 22. IX.) Dražna (˂ Dragoslava, 13. III., 23. IV., 23. VI.) Vacna (˂ vác-, např. Vác’emila, 1. III.) Věcna (˂ viec-, např. Viec’emila, 27. IV., 23. XI.) Čr̥nochna (˂ Čr̥noch235; 13. IV.) Dobrochna (˂ Dobroš; 10. III.) Milochna (˂ mil-, např. Miloslav; 17. I.) Radochna (˂ Radoš; 26. I., 2. IX., 21. XI.), Rědochna (22. X.) – tvar Rědochna vznikl nejspíš zkomolením, méně pravděpodobná je fundace osobním jménem, protože základ Rěd- je v češtině vzácný236.                                                              234 235

Tamtéž, s. 24. Svoboda, SOJNP. s. 46.

57   

Svatochna (˂ Svatoch237; 19. VII., 15. IX., 1. X.) Bol’echna (˂ Bolech238; 31. I., 7. I., 22. III.) Mil’echna (˂ mil-, např. Mil’ej; 24. V.) Vac’echna (˂ vac-, např. Vác’emila; 30. III.) Formant -ina Jediné jméno tohoto typu vzniklo na pozadí názvů ženských neživotných nositelů vlastností. Skorina (˂ skorý ‚brzký‘; 4. II.) Formant -oš V praslovanském období derivuje tento sufix apelativní názvy nositelů vlastností. Ve staré češtině se těžiště jeho produktivity přesouvá do onymie. Nejprve derivuje z primárních nebo odvozených adjektiv, ale časem jsou jména přehodnocována ve formální hypokoristika složených jmen, což rozšiřuje sufixu pole působnosti i do dalších kategorií odvozených jmen. Dobroš (˂ dobrý, Dobromír; 4. IV., 22. VIII.) Jaroš (˂ jarý‘ letošní, jsoucí od jara‘, Jaromír; 13. IV.) L’uboš (˂ ľubý ‚libý, milý, příjemný‘, L’ubomír; 22. VI.) L’utoš (˂ ľútý ‚lítý‘, L’utobor; 18. VIII.) Radoš (˂ radný ‚moudrý, zkušený‘, Radoslav; 9. IV.) Formant -uš/úš Okrajový typ tvořící nejprve apelativa, později vlastní jména a následně získává funkci formálně hypokoristickou. Maluš/Malúš (˂ malý, Málek; 15. II.) Raduš/Radúš (˂ radný ‚moudrý, zkušený‘, Radoslav; 6. II.) Formant -ýš Tento nevýznamný typ tvořící původně názvy nositelů vlastností je vytlačován jinými produktivnějšími typy se základem š. Dragýš (stč. drahý; 24. V.) Malýš (˂ malý; 9. II.) Formant -šě                                                                                                                                                                                            Pleskalová, TNČOJ. s. 56. Svoboda, SOJNP. s. 148. 238 Tamtéž, s. 147. 236 237

58   

Sufix s okrajovým významem derivuje formální hypokoristika ze složených jmen. L’utšě (˂ L’utobor; 17. I.) Formant -eš Vznikl na pozadí sufixu -š, je to prostředek parasystémové derivace. Zl’eš (˂ zlý; 15. VII.) Formant -ík Odvozuje apelativní názvy nositelů vlastností i osobní jména, a to jak z apelativních základů, tak ze složených jmen. Později se významně uplatnil při tvorbě příjmí. Dobrík (˂ dobrý; 10. IX.) Milík (˂ milý; 20. I., 26. V.) – alternativní rekonstrukce zápisu Milic – Milíč by odkazovala k perifernímu sufixu -íč, který se mezi deadjektivními jmény v PN nevyskytuje. Pačík (˂ Pakoslav239; 19. II.) Radík (˂ radný ‚moudrý, zkušený‘; 26. IV.) Slavník (˂ Slaven240; 17. III.) Sulík (˂ Sulislav; 27. VII.) Formant -ák Málo zastoupený typ je spjatý s apelativními názvy nositelů vlastností. Krucák/Kruťák (˂ krutý; 21. IX.) L’sták (˂ lstný, lstivý; 11. II.) Malák (˂ malý; 19. IV.) Formant -ek Nejproduktivnější sufix při odvozování jmen z adjektiv. Původní funkce tvořit názvy nositelů vlastností se prolíná s funkcí formálně hypokoristickou, která je významná i u desubstantivních jmen (zde navazuje na funkci deminutivní, viz výše). Derivuje z apelativ i z plných a zkrácených základů složených či jednoduchých jmen. Bělek (˂ bielý; 18. XII.), Bielek (18. I.) Částek (˂ častý; 24. IX.) Čr̥nek (˂ čr̥ný ‚černý‘; 18. VIII.) Dobrek (˂ dobrek ‚mocný člověk‘, 1. II.)                                                              239 240

Pleskalová, TNČOJ. s. 24. Tamtéž, s. 77.

59   

Dragek (˂ Dragoslav; 29. IV.), Dražek (31. III.) Krúpek/Krup’ec’ (˂ krupý ‚hrubý‘; 11. XI.) – vzhledem k nejednoznačnosti zápisu Crupec nelze rozhodnout, zda patří mezi jména s formantem -ek nebo -ec’. L’ubek/L’úbek (˂ l‘ubý, L’ubomír; 12. III.) L’útek (˂ l’útý, L’utobor; 18. III.) Málek/Mal’ec’ (˂ malý; 8. IX., 24. I., 26. IV.) – víceznačný zápis komplikuje jednoznačné začlenění stejně jako v případě jména Krúpek/Krup’ec’. Mládek (˂ mladý; 4. X.) Právek (˂ pravý; 24. VIII.) Radek (˂ radný ‚moudrý, zkušený‘, Radoslav; 15. II., 26. III., 13. IV., 29. IV., 14. XI.) Skorek (˂ skorý; 2. III., 15. IV., 1. XI.) Bolek (˂ Boleslav; 30. XI.) Ninek (˂ Ninomysl; 8. XII.) Radošek (˂ Radoš; 6. XI.) Viecek (˂ Viec’emil; 9. I., 23. I., 12. II., 17. II., 23. IX., 14. XII.) Formant -ka Průměrně zastoupený sufix je variantou sufixu -ek a tvoří jména ženská i mužská. Má funkci derivovat názvy nositelů vlastností, přechýlené podoby mužských jmen a formální hypokoristika. Bělka (˂ bielý, Bělek; 23. IX.) Čr̥nka (˂ čr̥ný, Čr̥nek; 17. VIII., 5. XII.) Dobročka (˂ Dobroček241; 4. XII.) Dražka (˂ Dražek; 17. I.) Radka (˂ radný, Radek; 28. III.) Unka (˂ unij, uněj ‚lepší‘242; 26. IV., 9. VI., 18. X.) Viecka (˂ Viec’emil; 27. I., 8. VII., 9. VIII.) Formant -ec’ Sufix je produktivní při tvorbě apelativních názvů nositelů vlastností i při tvorbě jmen, kde na tuto funkci navazuje. Derivuje z apelativních základů i z proprií. Gol’ec’ (stč. holý; 4. II., 8. III., 22. VI.)                                                              241 242

Tamtéž, s. 78. Svoboda, SOJNP. s. 90.

60   

Komol’ec’ (˂ komolý; 6. IV.) Glad’en’ec (˂ *Glad’en243; 3. IV.) Formant -ic’a/icě Primárně tvořil názvy nositelů vlastností, při tvoření jmen z této funkce vychází. Ve sledovaném vzorku je jeho produktivita průměrná. Spojuje se s primárními adjektivy, výjimečně s komparativy. Dvě hláskové varianty ukazují na různé fáze přehlásky ’a ˃ ě. Černicě (˂ čr̥ný ‚černý‘, 4. I.) Dalicě (˂ dalí – jmenný komparativ adjektiva daleký, 19. IV.) Golicě (stč. holicě ‚lysina‘, ale také ‚holka‘, 19. III.) Malic’a (˂ malý, 23. V.), Malicě (27. I., 18. III., 14. IV.) Milic’a (˂ milic’a ‚milenka‘, 25. IX.) Sušicě (˂ sušicě ‚souš‘, suchý; 27. IV.) Formant -ost’ Jména utvořená tímto sufixem navazují na starší apelativní názvy vlastností, při jejichž tvoření má tento sufix dominantní roli. Pokud jména pojmenovávala mužské osoby, měl sufix zřejmě podobu -ost. Milost’/Milost (˂ milost; 8. V.) Radost’/Radost (˂ radost; 4. I., 18. II., 27. IX., 3. IX.) Formant -osta Ojedinělá jména se sufixem -osta jsou variantou předchozího typu. Milosta (˂ milost, Milost; 24. I., 4. VIII., 19. IX.) Radosta (˂ radost, Radost; 3. II., 8. II., 4. III., 16. VII., 4. VII., 6. IX., 23. X.) Formant -ota Málo užívaný sufix tvoří apelativní jména vlastností a na jejich základě jména. Derivuje z primárních i odvozených adjektiv. Sufix nabývá na významu v dalších stoletích při tvorbě příjmí. Milota (˂ milý; 4 II., 15. II., 1. XII.) Mladota (˂ mladý; 26. IV., 15. V., 2. V.) Radota (˂ radný; 15. VIII.) Formant -’ata/ěta                                                              243

Pleskalová, TNČOJ. s. 80.

61   

U jmen desubstantivních má tento sufix funkci patronymickou a formálně hypokoristickou. Jména utvořená z adjektiv mají na základě hláskové blízkosti formantu -ota zřejmě kromě funkce formálně hypokoristické též funkci charakterizovat nositele na základě vlastnosti. Průměrně zastoupený formant derivuje z adjektiv a z plných i zkrácených základů osobních jmen244. Čr̥n’ata (˂ čr̥ný, Čr̥nek; 12. I., 25. IX.) Dobr’ata (˂ dobrý, Dobrek; 5. X.) Gol’ata (stč. holý, Gol’ec’; 18. III.) Groznata (stč. hrozný; 12. I.) Mil’ata (˂ milý, Milík; 15. II., 11. III., 21. IV.) Pozd’ata (˂ pozdný, Pozd’en; 22. II.) Vyšěta (˂ vyšší; 25. V.) Formant -ava Tento formant vznikl ze sufixu -avý a pojmenovává osobu podle vlastnosti. Br̥zava (˂ br̥zý; 27. IV.) Dobrava (˂ dobrý; 19. V.) L’ubava (˂ l’ubý ‚libý, milý, příjemný‘; 25. VI., 12. XII., 22. XII., 9. XII.) Mladava (˂ mladý; 16. II.) Svatava (˂ svatý; 15. XII.) Tichava (˂ tichý; 23. XII.) Formant -šta/sta Tento okrajový formant derivující formální hypokoristika se vyvinul asi ze sufixu -ta podle útvarů se základem zakončeným na s nebo š (Kubasta, Pešta). Jelikož zápis s může být v primitivním pravopise čten jako s i jako š a v jiných pramenech nemáme dostatek jednoznačných dokladů, uvádíme obě možné podoby. Malšta/Malsta (˂ Málek; 29. III.) Formant -uj Okrajový formant tvořící formální hypokoristika. Raduj (˂ Radoslav; 24. XI.) Parasystémové krácení

                                                             244

Dvojí hlásková podoba sufixu je vysvětlena v odstavci o formantu -’ata/ěta u jmen desubstantivních.

62   

Specifickým slovotvorným postupem je parasystémové krácení, které však mezi neadjektivními jmény nemá příliš silnou pozici. Vac (˂ Václav; 22. IV.) V Podlažickém nekrologiu je uvedeno přes 210 osob, jejichž jméno bylo s největší pravděpodobností odvozeno od adjektivního základu. V kontextu celého Nekrologia představují osoby nesoucí jména odvozená z adjektivních základů necelých 14 %. K pojmenování těchto osob bylo použito 130 různých jmen. Jestliže PN obsahuje přibližně 850 různých jmen, bylo odvozováním z adjektivního základu vytvořeno téměř každé šesté. Mezi jména odvozená z adjektiv jsme řadili jak útvary vzniklé z apelativních názvů nositelů vlastností a jmen vlastností, tak formální hypokoristika vzniklá ze jmen složených s adjektivním komponentem a formální hypokoristika z jednočlenných deadjektivních jmen. Deadjektivní jména náleží k 31 slovotvorným typům, z nichž je ovšem polovina zastoupena jen velice nízkým počtem formací (16 typů má jen jednoho nebo dva zástupce). Náš výzkum potvrdil závěry J. Pleskalové245, že mezi nejproduktivnější patří konverze adjektiv v substantivum bez doprovodného formantu (14 %) a derivace sufixem -ek (13 %). Výrazně produktivní se v našem vzorku ukázala i derivace sufixem -na (12 %), který J. Pleskalová řadí k průměrně zastoupeným. Jako středně produktivní hodnotíme sufixy -oň, -ka, -’ata/ěta, -ava, -ic’a/icě, -ík, -oš, které se na tvorbě deadjektivních jmen podílí 6 až 4 %. Ostatní sufixy mají periferní úlohu a jsou reprezentovány jen několika málo formacemi. Repertoár fundujících základů není příliš rozsáhlý, 15 jmen obsahuje základ Rad-, ne vždy je možné rozhodnout, zda fundujícím útvarem je adjektivum radný nebo některé ze složených jmen, v nichž jde rovněž o populární základ (Radoslav). Výrazně produktivní jsou i základy Mil- (11) a Dobr- (10), oba běžné i v domácích složených jménech. Jen 4 jména odvozená z adjektiv se ve sledovaném vzorku výrazněji opakují: Mil’ejši (8krát), Radosta (7krát), Svatoň, Viecek (po 6 opakováních).

3.2.1.2.3 Deverbální antroponyma Antroponyma deverbální vycházejí nejčastěji z apelativních jmen činitelských, dějových, jmen výsledků činnosti a pasivních participií. Podstatnou část jmen zařazených v této kapitole tvoří také útvary odvozené od verbálních formantů složených jmen.

                                                             245

Tamtéž, s. 85.

63   

Základem pro deverbální derivace v apelativní slovní zásobě, na které jména navazují, bývá infinitivní kmen slovesa246. Proto při popisu spojitelnosti slovesných základů s formanty derivujícími deverbální antroponyma vycházíme z tohoto kritéria. Podle infinitivního kmene se staročeská slovesa dělí do 6 tříd: 1. slovesa s nulovým kmenotvorným formantem 2. n-kmeny 3. ě-kmeny 4. i-kmeny – nejproduktivnější 5. a-kmeny 6. ova-kmeny Kritériem spojitelnosti může být i skutečnost, zda jde o sloveso s předponou, či nikoli. Konverze s formantem -0 Velmi produktivní slovotvorný typ derivující už od praslovanštiny dějová jména, názvy výsledků činností a méně i jména činitelská vznikl z předpokládaného praslovanského formantu *-ъ. Připojuje se k základům prefigovaných i neprefigovaných sloves 1., 4. a 5. třídy, výjimečně se spojuje i se základy sloves 3. a 6. třídy. Výslednými útvary jsou jména náležející k o-kmenové deklinaci. Drob (˂ drob ‚drobek‘; 13. X.) Chval (˂ chváliti; 5. I., 7. III., 2. VI.) N’eužir (˂ užrati; 11. I.) Navrap (˂ navrapъ ‚loupež, kořist‘; 18. VII.) Obezd (˂ obzdievati ‚pouštět větry, bzučet kolem něčeho‘; 17. II., 31. V.) Omysl (˂ omysl ‚úmysl‘; 18. IV.) Prěbor (˂ prěbrati ‚vybrat‘; 19. VI.) Prěmysl (˂ prěmysliti ‚rozmyslet si‘; 27. IV.) Príbor (˂ pribrati sě ‚přijít, přiblížit se‘; 6. III.) Smil (˂ smíliti sě ‚zalíbit se, smilovat se‘; 3. IV., 25. VI., 20. X.) Švig (stč. švih, ‚švih, šlehnutí‘; 10. II.) Utěch/Útěch (stč. útěcha; 4. III., 17. VIII., 27. X.) Zástup/Zastup (˂ zástup; 21. II.) Závid (˂ záviděti; 21. III., 29. IV., 25. VIII., 16. IX.)

                                                             246

Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 317.

64   

Konverze s formantem -0 Od předchozího typu se tento liší tím, že vznikl z praslovanského formantu *-ь a zařazuje tedy k jo-kmenům. V praslovanštině se tímto formantem omezeně tvořila dějová jména a názvy výsledků činností. Oproti předchozímu typu má výrazně nižší produktivitu. Ostoj (˂ ostoj ‚stůj! pozor!‘; 1. V.) Těš (˂ těšiti; 29. X.) Konverze s formantem -a Částečně navazuje na své apelativní funkce (derivace jmen dějových, výsledků děje a ojediněle též jmen činitelských), výrazná je však funkce formálně hypokoristická. Nejčastěji se připojuje ke kořenům i-kmenových sloves, spojení s jinými základy je méně obvyklé. Bda (˂ bdieti, Bedigost; 29. I.) Diva (˂ diviti sě; 5. VIII.) Chrapa/Chrápa (˂ chrapati/chrápati; 11. XII., 22. II.) Krata/Kráta (˂ krátiti; 13. II.) Kvasa (˂ kvasiti; 11. II.) Neroda/Neróda (˂ neroda ‚nechuť, zhnusení‘; 5. I.) – varianta Neróda souvisí s deadjektivním neróda ‚zarputilý, tvrdošíjný člověk‘. Nesda (˂ sdieti ‚vykonat, učinit‘; 18. XI.) Picka (˂ pickovati ‚živit, krmit‘; 8. II., 25. IV.) Podiva (˂ podiviti sě ‚divit se‘; 23. IV., 10. V., 15. X.) Rada (˂ rada ‚rádce‘, ale také ‚rada‘; 19. IV., 20. V.) Sda (˂ sdieti ‚vykonat, učinit‘; 25. II.) Slava/Sláva (˂ slaviti, Slavomír; 6. V., 6. VIII., 28. VIII., 1. XI.) Spyta (˂ spytati ‚zpytovat‘, Spytigněv; 10. IV.) Strada/Stráda (˂ strádati; 1. X.) Strata/Stráta/Ztrata/Ztráta (˂ stratiti, ztratiti ‚ztratit‘; 22. XI.) Suda/Súda (˂ súd ‚soud‘; 14. IV.) Těcha (˂ těšiti; 8. IX., 4. XI.) Konverze s formantem -’a/ě Periferní slovotvorný typ odvozující od i-kmenů.

65   

Chája (˂ psl. chajati ‚dbát‘247; 26. I.) Opal’e/Opál’e (˂ opáliti; 23. VI., 8. XI.) Prěsobě (˂ sobiti ‚přisvojovat‘, sobiti sě ‚ zaopatřovat se‘; 24. VIII.) Formant -č Formant je produktivní v apelativní slovní zásobě při tvorbě činitelských jmen, proprií derivuje jen několik. Rváč (˂ rváti; 9. IV.) Kvasič (˂ kvasiti; 17. XI.) Formant -ar’ Periferní formant derivující činitelská jména a antroponyma ze sloves a-kmenových. Běgar’ (stč. běhař ‚běžec, posel‘; 30. IX.) Piskar’ (˂ pískati; 16. X.) Formant -ák Při tvoření apelativních jmen činitelských i antroponym se uplatňuje jen zřídka. Chvalák (˂ chváliti; 16. I.) Formant -l Antroponyma tvořená tímto formantem navazují na ojedinělá jména činitelská. Vstal (˂ vstáti; 17. I.) Formant -j/ěj Tímto formantem se v praslovanštině a staré češtině ojediněle tvořila činitelská jména a názvy výsledků činností. Náděj (˂ nadieti ‚nadít, nacpat‘; 15. II.) Mil’ej (˂ milej ‚milovník‘; 7. I., 16. I.) – jméno mohlo vzniknout také ze jmenného komparativu adjektiva milý – milejí (pak by náleželo k deadjektivním). Formant -ek Středně produktivní formant má funkci tvořit formální hypokoristika a deminutiva (viz jména desubstantivní a deadjektivní), ojediněle derivuje jména činitelská. Nejčastěji odvozuje ze sloves i-kmenových. Dr̥žek (˂ dr̥žek ‚majitel‘, Dr̥žislav; 3. II., 15. III., 3. IX.)                                                              Zubatý, Josef. Nenáviděti, nenenáviděti. In: Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Naše řeč, roč. 8, 1924, č. 1. [online]. © 2011 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=892.

247

66   

Godek (˂ Godava; 12. IV.) Chrapek (˂ chrapati, chrápati, Chrapa/Chrápa; 28. II.) Chvalek/Chválek (˂ chváliti, Chval; 8. II., 5. III.) Jězdek (˂ jězditi; 13. XI.) Lovek (˂ loviti, Budilov248; 5. XI.) Mutíšek (˂ mútiti ‚soužit, trápit‘, Mutiš; 26. I.) Myslek (˂ mysliti, Ninomysl; 16. I., 21. X.) Omyslek (˂ omysliti ‚rozmyslet, rozvážit‘, Omysl; 21. IV.) Pivek (˂ pívati ‚pít‘; 22. IV.) Slávek (˂ slaviti, Budislav; 11. II., 8. VIII.) Služek/Slúžek (˂ slúžiti; 2. II., 13. III.) Sudek/Súdek (˂ súditi, Súd; 22. XI.) – varianta Súdek je asi fundována deapelativním jménem Sud a náleží tedy mezi jména odvozená ze substantiv. Těšek (˂ těšiti, Těš; 13. IV., 16. V.) Trěbek (˂ třiebiti ‚tříbit‘; 24. III.) Znanek/Znánek (˂ Znan/Znán249; 29. X.) Formant -ka Polyfunkční středně produktivní sufix derivuje jak činitelská jména, tak formální hypokoristika z osobních jmen a dokáže také přechylovat jména zakončená na -ek. Rozlišit tyto funkce bez dalších znalostí o pojmenované osobě není u většiny jmen možné. Podivka (˂ podiviti sě, Podiva; 20. XI.) Sbyška (˂ Sbyš; 28. IX.) Spěrka (˂ spierati ‚vzpírat‘, spěra ‚opora‘; 17. IV.) Sudka (˂ sudka ‚sudička‘, Sudislava; 27. I., 11. VIII.) Těška (˂ těšiti, Těšek; 10. V.) Trěbka (˂ třiebiti ‚tříbit‘, Trěbek; 2. VI.) Formant -ík Hlavní doménou tohoto formantu jsou deadjektivní jména, v deverbativech plní funkci formálně hypokoristickou, odvozuje z verbálních komponentů složených či nesložených jmen. Čstík (˂ Čstibor; 20. II.)                                                              248 249

Pleskalová, TNČOJ. s. 93. Tamtéž, s. 93.

67   

Chvalík (˂ Chvalibog; 13. III., 27. IV.) Lovík (˂ Budilov; 30. VII.) Prosík (˂ Prosimír250; 5. XI.) Sdík (˂ Sdislav; 8. V., 18. V., 25. VI.) – na den 25. června je zapsán Sdico episcopus, jehož jméno rekonstruujeme jako Sdík (zbylé dva zápisy rekonstruované do téže podoby jsou zapsány Sdik). Z dalších dokladů je zřejmé, že tento záznam označuje šestého olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka251. Rozdíl mezi staročeským Sdík a novočeskou podobou Zdík vznikl v důsledku znělostní asimilace, která se na českém území začínala projevovat od 14. století. Ve většině případů tyto změny do psaného jazyka nepronikly, výjimku tvoří jen slova etymologicky neprůhledná252, k nimž lze jména počítat. Formant -ok Omezeně produktivní sufix derivující formální hypokoristika. Myslok (˂ Ninomysl; 5. X.) Formant -oň Sporadicky zastoupený typ derivuje názvy nositelů vlastností ze sloves i-kmenových a formální hypokoristika z verbálních základů osobních jmen. Kvasoň (˂ kvasiti; 22. IV.) Sdoň (˂ Sdislav; 23. IV.) Trěboň (˂ třiebiti ‚tříbit‘, Trěbek; 1. II., 8. V.) Formant -oňě Ojediněle se vyskytující varianta předchozího sufixu. Tr̥goňě (stč. trhati; 12. II., 13. II.) – jméno by mohlo být odvozeno také od podstatného jména trh (pč. *tr̥g)253 a náležet k desubstantivním jménům. Formant -n/en Tento velice produktivní sufix tvoří jména, která se formou shodují s n-ovými participii. V PN se vyskytují jména odvozená od sloves i-kmenových, ě-kmenových, a-kmenových a ova-kmenových. Čakan/Čakán (˂ čakati; 28. IV., 8. X.) – teoreticky by mohlo jít i o jméno odvozené ze staročeského substantiva čakan ‚železný klacek, kladivo, koule na tyči‘.                                                              Svoboda, SOJNP. S. 96. Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-15]. 252 Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 100nn. 253 Pleskalová, TNČOJ. s. 95. 250 251

68   

Chotěn (stsl. chotěti254 ‚chtít‘; 16. VIII.) Kochan/Kochán (˂ kochati, kochati sě ‚těšit, těšit se‘; 4. II., 19. II.) – jméno mohlo vzniknout též onymizací staročeského činitelského jména kochan ‚přítel, milenec‘. Kojen (˂ kojiti ‚kojit, konejšit‘; 11. IV., 14. XI.) Kr̥ščen (˂ kr̥stíti ‚křtít‘; 15. X.) – někdy bývá rovněž spojováno s řeckým jménem Christianus. Kvasen/Kvašen (˂ kvasiti; 18. I.) – podle n-ového participi by jméno mělo tvar Kvašen, podoba Kvasen vznikla analogií s ostatními jmény obsahujícími základ kvas-. Totéž platí pro dvojici Mysl’en/Myšl’en. Milovan/Milován (˂ milovat; 5. II., 21. VII.) Mněn (˂ mnieti ‚domnívat se‘; 5. VIII.) Mysl’en/Myšl’en (˂ mysliti; 6. V.) Obiděn (˂ obiděti ‚urážet‘; 23. VI.) Pomněn (˂ pomněti ‚pamatovat si‘; 9. VIII.) Radován/Radován (˂ radovati sě; 22. I., 14. III., 25. III., 5. IV., 17. IV., 28. VI., 29. VI., 2. VII., 3. IX., 12. X., 31. X., 21. XII., 31. XII.) Tr̥pěn (˂ tr̥pěti; 9. IX.) Vol’en (˂ voliti; 23. II.) Vracen/Vrácen (˂ vrátiti; 18. I., 20. IV., 8. V.) Ždan/Ždán (˂ ždáti ‚čekat, očekávat‘; 13. II., 28. II., 22. V., 21. VI., 16. XI., 30. XI.) Formant -na/ena Tento sufix je a-kmenovou variantou předchozího formantu. U jmen zapsaných Mstena, Cstena nabízí J. Pleskalová255 jako nejpravděpodobnější interpretaci Čščena, Mščena, podle náležitých tvarů pasivních participií sloves mstíti a čstíti v období na konci 12. a na počátku 13. století. B. Dudík prý při transliteraci zaměnil tvarově podobná t a c. Tento předpoklad však lze po ověření v elektronické verzi PN256 vyvrátit, protože písmeno t je vyšší než c, viditelně přesahuje střední dotažnici. Tato jména proto rekonstruujeme jako Mstěna a Čstěna, tvary vznikly nejspíš analogií s jinými jmény obsahujícími tentýž základ (Mstiš, Čstík). Zápis Mstena z PN do podoby Mstěna rekonstruuje i J. Gebauer257, pro druhé jméno nabízí

                                                             Gebauer, Slovník staročeský I. s. 559. Pleskalová, TNČOJ. s. 96n. 256 Calendar – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-03-18]. 257 Gebauer, Slovník staročeský II. s. 412. 254 255

69   

varianty Čščena a Čštěna258. Variantu Čštěna považujeme za nepravděpodobnou, protože k disimilaci sč ˃ šť docházelo mnohem později, až ve 14. a 15. století. Bor’ena (stč. bořiti; 14. III.) Bráňena/Braňena (˂ brániti; 21. XII.) Čakana/Čakána (˂ čakati; 5. III.) Čekana/Čekána (˂ čekat; 22. X.) Čštěna (˂ čštieti ‚uctívat‘; 19. VI.) Čuvana (˂ *čúvati, předpokládané iterativum k čúti ‚‘smyslově vnímat‘; 12. VIII.) Chval’ena/Chvál’ena (˂ chváliti; 18. VI.) Kvasena/Kvašena (˂ kvasiti; 14. I., 4. III., 19. V.) Modl’ena (˂ modliti sě; 23. XII.) Mštěna (˂ mstíti; 15. II.) Obiděna (˂ obiděti ‚urážet‘; 16. IV.) Pískana/Pískána (˂ pískati; 17. XI.) – zápis Piscana rekonstruujeme do zde uvedených podob navzdory tomu, že J. Pleskalová a J. Svoboda toto jméno neuvádějí. Základ písk- má v PN rovněž jméno Piskar’. Svěcena (˂ světiti; 16. III., 7. V.) Vracena/Vrácena (˂ vrátiti sě; 25. I., 1. IX.) Formant -na Tento okrajový formant vznikl z praslovanského *-ьna, či *-ъna, zatímco předchozí odstavec představuje formace navazující na praslovanské -ena. Následující jména jsou derivována z antroponymických základů verbálního původu podle vzoru jmen derivovaných týmž formantem ze substantivních základů. Jedná se buď o přechýlené podoby mužských jmen, nebo o formální hypokoristika. Ojediněle se jména tvoří rozšířeným sufixem -ichna. Kochna (˂ Kochan; 28. IV.) Strězna (˂ Strězislava; 11. V., 8. V., 19. VI.) Těchna (˂ Těcha; 20. II.) Vadichna (˂ Vadislav259; 14. V.) Formant -t’ Ve staré češtině je doložen jediným jménem vzniklým z apelativního dějového jména.                                                              258 259

Gebauer, Slovník staročeský I. s. 192. Pleskalová, TNČOJ. s. 97.

70   

Zvěst’/Zvěst (˂ zvěst; 11. II., 23. XII.) – pro osoby mužského pohlaví se zřejmě ustálila podoba o-kmenová. Formant -ic’a/icě Má původ ve jménech odvozených ze substantivních a adjektivních základů, se základy verbálními se spojuje jen v omezené míře, má funkci formálně hypokoristickou. Budic’a (˂ např. Budislava; 1. IV.) Volicě (˂ např. Volimír; 8. IV.) Formant -cha Základem formálních hypokoristik vytvořených tímto sufixem jsou přední členy verbální složených antroponym domácího původu a konekt. Sdicha (˂ Sdislav; 4. II., 23. IV., 11. IX.) Strězicha (˂ Strězislav; 13. XI.) Sudicha (˂ Sudislav; 18. V.) Volicha (˂ Volimír; 28. VII.) Formant -š Středně produktivní formant má formálně hypokoristickou funkci a spojuje se s verbálními základy složených nebo odvozených jmen. Pokud je základ zakončen souhláskou, má formant podobu -iš, případně -aš, či -oš. Boriš (˂ L‘utobor; 24. IV.) Braniš (˂ Braněna; 20. III.) Budiš (˂ Budislav; 6. VIII.) Kaniš/Kániš (˂ Kanimír260; 5. X.) Modliš (˂ Modlibog; 5. I.) Mstiš (˂ Mstidrug261; 22. VI.) Mutiš (˂ Mutyně; 28. IV., 5. VIII., 26. XII.) Načaš/Náčaš (˂ Načěvoj262; 8. IV.) Slavoš (˂ Slávek; 2. V.) Staniš (˂ Stanislav; 26. II.) Vratiš (˂ Vratislav; 28. I., 14. III.)                                                              Tamtéž, s. 99. Tamtéž, s. 136. 262 Tamtéž, s. 99. 260 261

71   

Formant -ša/šě Je ja-kmenovou obdobou formantu -š a sdílí s ním funkce i odvozovací základy. Boršě (˂ L’utobor; 4. II.) Stojša (˂ Stojgněv; 19. IX.) Trěbša (˂ Trěbka; 15. XII.) Závišě (˂ Závid; 19. III.) Formant -iša Vznikl v návaznosti na předchozí formanty se základem š. Grabiša (stč. hrabati; 13. VI., 6. XI.) Formant -’ata Středně produktivní sufix derivuje formální hypokoristika ze slovesných základů jmen zakončených souhláskou. God’ata (˂ Godek; 3. II.) Hon’ata (˂ Honek263; 26. IX.) Chot’ata (˂ Chotěbor; 10. IV.) Chval’ata (˂ Chvalibog; 24. IV.) Kojata (˂ Kojen; 25. IV., 22. XI.) Kvas’ata (˂ Kvasen; 4. III., 5. III., 20. III., 24. VIII.) Mysl’ata (˂ Myslen; 7. IV.) Sd’ata (˂ Sdislav; 7. XI.) Slúžata (˂ Slúžek; 16. XI.) Těš’ata (˂ Těš; 18. X.) Formant -ava Původně derivoval z adjektiv, v deverbálních jménech má funkci formálně hypokoristickou. Čstava (˂ Čstibor; 7. IV., 9. VIII.) Godava (˂ Godek; 22. IV., 11. XI.) Sdava (˂ Sdislav; 22. I., 7. IV.) Sudava (˂ Sudek; 23. X.) Trěbava (˂ Trěbek; 23. I.)

                                                             263

Tamtéž, s. 99.

72   

Následující sufixy mají periferní úlohu a derivují formální hypokoristika. Formant -ata Kochata (˂ Kochna; 16. VII.) Formant -yně Mutyňě (˂ Mutiš; 21. V.) Formant -uta Roščuta (˂ Roščěj264; 29. X.) Parasystémové krácení V deverbálních jménech má jen okrajový význam. Stan (˂ Stanislav; 7. I.)

V Podlažickém nekrologiu se vyskytuje 152 jmen utvořených od verbálních základů, což je asi 18 % z celkového počtu všech jmen v PN. Tato jména pojmenovávají téměř 230 osob (15 %). Část jmen navazuje na apelativní činitelská jména, na názvy výsledků činností, na dějová jména atd. Druhá část je odvozena z jiných osobních jmen. Deverbální antroponyma náleží k 29 slovotvorným typům. Většina z nich je ovšem zastoupena jen několika formacemi, významnějších je pouze 7, které tvoří dvě třetiny jmen. Významným slovotvorným postupem je konverze, zvláště konverze s formantem -a, kterou bylo vytvořeno 17 jmen (11 %), a konverze s nulovým formantem přiřazující k o-kmenům, kterou zastupuje 14 formací (9 %). Z derivačních sufixů je nejvíce zastoupen sufix -ek, stejně jako u desubstantivních a deadjektivních jmen. Bylo jím utvořeno 16 jmen (11 %). Stejný počet jmen vytvořil také formant -n/en, derivující pasivní participia a na ně navazující jména osobní. Produktivní je dále sufix -na/ena, a-kmenová varianta předchozího sufixu, který vytvořil 14 jmen. Následují sufixy -š a -’ata, které se na celkovém počtu jmen podílí každý sedmi procenty. Zbylé formanty jsou nevýznamné. Na tvorbě deverbálních antroponym se největší mírou podílejí všechny druhy konverze (23 %), derivace sufixy tvořícími pasivní participia (19 %) a polyfunkční sufix -ek významný také při tvoření odvozených jmen ze substantivních a adjektivních základů. Tyto závěry z větší části potvrzují výsledky, k nimž dospěla J. Pleskalová265. i v jejím výzkumu je přibližně každé čtvrté                                                              264 265

Svoboda, SOJNP. s. 167. Pleskalová, TNČOJ. s. 101.

73   

jméno vzniklé ze slovesného základu utvořeno konverzí a nejvýznamnějším derivačním sufixem je -n/en a -na/ena, které však dohromady tvoří jen 14 % jmen. Třetím produktivím typem je derivace sufixem -ek266. Napříč slovotvornými typy se opakují některé základy, např. chval-, kvas-, (o)mysl-, sd-, těch/těš-. Je charakteristické, že kromě jednoho jde o slovesa i-kmenová, která mezi základy deverbálních jmen jednoznačně převažují. Nejoblíbenější z deverbativ je jméno Radovan/Radován, které se v PN opakuje 13krát. Druhé nejčastější je jméno Ždan/Ždán, které už se však vyskytuje jen šestkrát, další jména z hlediska frekvence nejsou významná. Obě tato jména patří k typu odvozenému produktivním formantem -n/en.

3.2.1.3

Odvozená jména – shrnutí Kapitola o odvozených jménech je nejrozsáhlejší kapitolou celé této diplomové práce,

obsahuje největší množství jmen a je také nejčlenitější. Z 843 různých jmen, která obsahuje Podlažické nekrologium, jich bylo 539 utvořeno odvozováním. To jsou téměř dvě třetiny jmen. Mezi odvozenými jmény pak je nejpočetnější kategorie jmen odvozených sufixací ze substantivních základů, protože má nejširší základnu fundujících útvarů a nejrozsáhlejší repertoár slovotvorných prostředků. Tato jména tvoří 44 % derivovaných jmen. Následují jména deverbální tvořená sufixací zastoupená 28 % a jména z adjektivních základů (24 %). Naopak nejméně jmen (4 %) bylo utvořeno prefixací (a prefixálně-konverzním způsobem). Toto zjištění však plně koresponduje s úlohou prefixace při tvoření substantiv v češtině. Jména vzniklá prefixací, jejichž zastoupení je periferní, se svou povahou liší od jmen utvořených sufixací, proto následující závěry platí spíše pro jména odvozená sufixy. Sufixací se odvozují jména navazující částečně na apelativní jména různých významových skupin a slovotvornývh typů (ze substantivních základů se tvoří jména konatelská a deminutiva, z adjektivních základů jména nositelů vlastností či názvy vlastností, ze slovesných základů jména činitelská, dějová jména, názvy výsledků činností atp.). Druhou významnou skupinou odvozených jmen jsou formální hypokoristika, tedy původně neoficiální domácké obdoby osobních jmen, které však v době jednojmennosti se zvyšujícím se počtem obyvatel a stupňujícími se potřebami rozlišit osoby s původně stejným oficiálním jménem nabývají na samostatnosti a plní funkce jmen oficiálních. Formální hypokoristika se tedy odvozují od osobních jmen sufixy s funkcí tvořit formální hypokoristika. Některé sufixy jinou funkci než derivovat formální hypokoristika nemají, jiné sufixy, které původně derivovaly specifické názvy                                                              266

Tamtéž, s. 114.

74   

v apelativní slovní zásobě,

získávají

v některých kontextech s postupem času i tuto

parasystémovou funkci a rozšiřují se díky ní do kontextů, v nichž dříve nebyly (např. sufix -ík primárně odvozuje deminutiva z podstatných jmen a názvy nositelů vlastností z přídavných jmen, v obou těchto skupinách se u něj postupem času vyvinula funkce formálně hypokoristická, kterou pak plní i při derivaci ze základů slovesných). Vzájemné ovlivňování jmen pocházejících z různých základů má za následek umocňování produktivity produktivních formantů a současně upozaďování formantů málo produktivních, které se vyskytují jen v některých kontextech. Potvrzením tohoto tvrzení je skutečnost, že v každé skupině jmen (tříděno podle morfologické charakteristiky základu) je téměř polovina formantů zastoupena jen několika málo jmény, zatímco formanty figurující na předních příčkách se s mírnými obměnami opakují napříč všemi skupinami. Těmi produktivními typy, které se opakují ve všech kategoriích, jsou především konverze (buď s nulovým, nebo s vokalickým, zejména a-ovým, formantem), k-ové sufixy, zde především velice produktivní -ek, ale také -ka a -ík, n-ové sufixy (jejich konkrétní podoby se liší v závislosti na typu fundujícího útvaru) a t-ové sufixy, především -’ata/ěta. Odchylky od těchto obecných závěrů a přesnější informace o produktivitě jednotlivých typů byly uvedeny v příslušných dílčích shrnutích. Jelikož naše materiálová základna byla méně rozsáhlá než základna J. Pleskalové, nesetkali jsme se v ní se všemi periferními sufixy. Zásadní ovšem je, že náš vzorek potvrdil produktivitu významných slovotvorných typů a nízké zastoupení periferních formantů. Můžeme-li z opakovaného užívání jmen usuzovat, že to byla jména oblíbená, pak nejoblíbenější mezi odvozenými antroponymy jsou jména Radovan/Radován, Janek, Križan, Marka.

75   

3.2.2 Složená jména domácí Složená jména byla od samého počátku své existence vnímána jako lepší, vznešenější než jména jednočlenná. Prostřednictvím dvou základů podávají o pojmenované osobě více informací, než kolik jich může nést jméno s jedním základem. Proto byla zpočátku vyhrazena urozeným lidem. Postupem času se však toto rozdělení smazává a složená jména se objevují ve všech vrstvách společnosti, jak o tom svědčí hojnost dokladů v PN. Domácí složená jména představují podle původu převážně praslovanské dědictví, které lze dále sledovat i v jiných slovanských jazycích. Tak například jméno Budislav bylo doloženo rovněž v bulharských, polských, ruských, srbských a chorvatských pramenech267. Ostatní složená jména představují původní české formace, jež nemají v dalších slovanských jazycích obdobu (Jiščislav). Z hlediska etymologie je nutné rozlišit původní kompozita vytvořená analogicky podle typů apelativních (Svatopl̥k – mající silné vojsko) a sekundární, parasystémově utvořená kompozita, která vznikla volnějším spojováním komponentů známých z dřívějších kompozit (Sudislava). Vznik nového typu kompozit byl motivován potřebou společnosti vytvořit v době jednojmennosti širší repertoár osobních jmen, aby na základě nich bylo možné dostatečně rozlišit různé osoby. Z hlediska struktury však není mezi primárními a sekundárními kompozity významnějšího rozdílu, sekundární kompozita v naprosté většině kopírují strukturní typy starodávných složených jmen. Navíc, jak píše J. Pleskalová, byla mnohá původní kompozita už v nejstarší fázi češtiny pro mluvčí obtížně srozumitelná, a to jen přispívalo ke stírání rozdílů mezi kompozity původními a sekundárními268. Mezi složená jména neřadíme narozdíl od Svobody269 útvary prefigované, tj. takové, které obsahují v předním členu předložku nebo záporovou částici, protože jejich vnímání jako kompozit je oprávněné jen pro dobu předslovanskou a praslovanskou. V nejstarší češtině, která je předmětem našeho zájmu, už jdou prefigovaná jména svou vlastní cestou270. Naopak sem řadíme jméno Protivoj, jelikož jeho první komponent není od původu prepozice, ale adverbium. Při třídění složených jmen se neřídíme rodem ani morfologickou charakteristikou celého jména, a to z několika důvodů, z nichž nejdůležitější je ten, že takové členění nevypovídá o slovotvorbě těchto jmen. Mimo to si u řady jmen složených nemůžeme být jistí, k jakému přirozenému rodu je přiřadit, protože i a-kmenová koncovka, kterou v nové češtině považujeme za primárně ženskou, může zařazovat k mužskému rodu (viz nč. typ předseda). J. Pleskalová

                                                             Svoboda, SOJNP. s. 72. Pleskalová, TNČOJ. s. 18. 269 Svoboda, SOJNP. s. 69. 270 Pleskalová, Jana. Příspěvek k tvoření staročeských antroponym. In Janyšková, Ilona – Karlíková, Helena (ed.). Varia Slavica. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 171-174. 267 268

76   

uvádí jako příklad jména Milgost a Milogosta, obě pojmenovávají muže.271 Útvary zakončené formantem -a vznikly bezesporu odvozením ze svých protějšků, počítáme je však jako samostatná jména (Budislav, Budislava). Stejně tak zakončení na konsonant je víceznačné, může vyjadřovat buď o-kmen, který přiřazuje k mužskému rodu, nebo např. ženský i-kmen (Dobrožizn/Dobrožizn’). Přidržujeme se proto třídícího principu, který v TNČOJ uplatňuje J. Pleskalová, a sdružujeme jména do skupin podle slovnědruhové příslušnosti komponentů, které jména tvoří. Při tvorbě složených jmen se uplatňují komponenty substantivního (dále S), adjektivního (AD), verbálního (V), méně často pronominálního (P) a adverbiálního (ADV)272 charakteru, z nichž naprostou většinu nacházíme ve jménech opakovaně. Neopakují-li se přímo v PN, nacházíme další příklady jejich užití aspoň v monografii TNČOJ. Výjimkou je jméno Boželze, které J. Svoboda řadí mezi složená jména273, ale ani on, ani J. Pleskalová neuvádí jiné složené jméno, v němž by se vyskytoval komponent -lze. Jméno je v PN zapsáno dvakrát, jednotnou grafikou Bozelze, a J. Svoboda i J. Pleskalová ho rekonstruují do podoby Boželze, nicméně o zadním komponentu či celkové povaze jména neříkají nic bližšího. Domníváme se, že primitivní pravopis připouští i jiné rekonstrukce uvedeného zápisu. Například Boželzě, v níž by zadní člen byl adverbiem, tuto možnost ostatně nepřímo naznačuje J. Svoboda274. Složená jména se zadním členem adverbiálním ale v češtině nejsou doložena, adverbiální člen bývá vždy v přední části. Jméno by mohlo náležet i k typu AD-K-V, pokud by zadní člen byl tvarem slovesa lhát – lže, které se ovšem v jiných složených jménech nevyskytuje, a jméno by tedy znělo Boželže. Ani pro jednu interpretaci však nemáme dostatek důkazů, a proto řadíme jméno na konec celé kapitoly jako nejasné.

V-(K)-S Nejvýznamnějším a nejhojněji zastoupeným kompozičním typem vlastních jmen staré češtiny je typ s předním členem verbálním a zadním členem substantivním, tuto strukturu mělo v 11.–13. století každé třetí složené jméno275. Tento typ pochází podle Pleskalové276 z doby praslovanské, J. Svoboda277 některá jména tohoto typu klade až do epochy indoevropské. Jedná se                                                              Pleskalová, TNČOJ. s. 11. Těmito zkratkami charakterizujeme dále slovotvorné typy složených jmen domácích. Například zkratka V-(K)-S tedy značí slovotvorný typ, které má v přední části verbální základ, následuje konekt, který není přítomen ve všech jménech, a zadní člen se substantivním základem. 273 Svoboda, SOJNP. s. 71. 274 Tamtéž, s. 78. 275 Pleskalová, TNČOJ. s. 22. 276 Tamtéž, s. 20. 277 Svoboda, SOJNP. s. 52 n. 271 272

77   

v oblasti antroponymie o typ hojně zastoupený, ač v apelativní zásobě máme těchto kompozit jen několik (např. bolehlav). Rozbor PN potvrzuje závěry, k nimž došla J. Pleskalová. Typ V-(K)-S je zastoupen 51 formacemi, to je více než třetina všech složených jmen. Jména tohoto typu pojmenovávají 121 osob. Nejčastěji, tj. 9krát, se opakuje jméno Pribyslava, za oblíbená můžeme považovat i jména Pribyslav, Sdislava a Vladislav, která se opakují 6krát. Bedigost (13. VI.) Borislava (5. IV.) Borivoj (1. II., 6. XI.) Brěcislav (10. I., 7. II., 15. VI., 22. XII.) Budislav (9. III., 24. III., 13. IV., 2. VII.) Budislava (4. XI., 27. XII.) Budivoj (8. IX., 9. IX., 1. XI.) Čáslav (11. II., 1. IV., 5. VII., 17. IX.) Dr̥žikraj (23. IV., 16. V., 12. XI.) Dr̥žislav (25. IV., 6. VI., 13. VIII., 18. IX., 5. X.) Chotěbor (3. III.) Chotěslav (6. I.) Chotimír (3. V., 7. VI.) Chotivoj (2. V.) Chvalibog (4 II., 13. V.) Jiščislav (1. I., 22. VI.) Jiščislava (2. I., 18. XII.) Kusibrod (11. XI.) Modlibog (9. I., 5. II., 28. III., 19. XI.) Modliboga (6. XI.) Nedamír (20. XII.) Nitibor (3. IV.) Nosislav (15. V., 28. VII.) Pribyčest (8. IV., 19. VII.) Pribyslav (1. I., 19. II., 9. III., 18. VII., 8. IX., 28. XI.) Pribyslava (4. I., 5. III., 25. III., 3. V., 13. VII., 29. VIII., 8. IX., 2. X., 24. XI.) Sbyslav/Zbyslav (21. I., 15. IX.) Sdeslav/Sděslav (13. I., 18. I., 22. III.) 78   

Sdimír (10. II., 14. VII.) Sdislav (13. III., 4. IX., 4. IX.) Sdislava (30. I., 18. V., 24. VI., 15. VII., 29. VII., 17. XII.) Spytimír (14. VIII., 27. IX.) Spytigněv (28. I.) Stabor (25. XI.) Stanislav (17. V.) Stanislava (19. V.) Stojgněv (20. XII.) Stran’slava (4. IX., 21. XI.) Strězislava (25. I., 8. II., 21. IV., 25. VII.) Strězivoj (9. II.) Sudislava (5. VI.) Ubyčest (27. II., 27. IV.) Ubyněga (19. III., 5. VIII.) Ubyslav (17. V., 3. XI.) Ubyslava (12. I., 4. VI., 8. IX.) Vladislav (18. I., 18. II., 18. II., 4. IV., 11. IV., 12. VIII.) Volimír (23. II.) Vratislav (12. I., 21. IX.) Vrativoj (26. I., 20. IV.) Vratižir (28. I., 14. XII.) Zbivoj (17. IV.) AD-(K)-S Typ kompozit s předním členem adjektivním a zadním členem substantivního původu máme bohatě doložen v apelativním materiálu staré i moderní češtiny (stč. dobrosyn, nč. černozem). Tento typ vznikl už v době praslovanštiny, protože ho nalezneme ve všech skupinách slovanských jazyků. Druhým dokladem starobylosti je skutečnost, že vlastní jména tohoto typu obsahují slovní základy, které se samostatně v češtině neobjevují, např. bole-, jačě- a další. Na tvorbě tohoto druhu kompozit se největší měrou podílí podstatná i přídavná jména neodvozená. Konektem bývá kmenotvorný formant, tj. nejčastěji -o-, v případě jo-kmenových adjektiv -e-/-ě-.

79   

J. Pleskalová hodnotí ve své monografii tento slovotvorný typ jako průměrně zastoupený278 a toto zastoupení se potvrdilo i v našem vzorku. Devatenáct útvarů označujících 44 osob ho řadí po bok typů AD-(K)-V a S-(K)-V. Nejčastěji, sedmkrát, se opakuje jméno Dobrožizn/Dobrožizn’, u něhož bohužel nelze vyloučit, že jde o dvě jména, která jsou prostředky primitivního pravopisu neodlišitelná. Následuje jméno Bol’ečest se šesti výskyty. Bol’ečest (10. II., 12. II., 14. III., 10. IV., 18. VIII., 30. XI.) Bol’em’est (14. IV.) Br̥zgod (4 II.) C’uz’kraj (23. XI.) Častovoj (13. II., 1. VII., 22. VII., 17. X.) Dobrogost (1. VII.) Dobromír (9. V., 23. X.) Dobrověst/Dobrověst’ (15. I., 3. III., 12. IV., 25. IV.) Dobrožizn/Dobrožizn’ (15. II., 2. II., 24. III., 30. III., 11. IV., 18. X., 13. XI.) Jačěmír (13. VII.) Jaromír (19. IX.) L’ubgost (12. XII.) L’ubomír (7. III., 7. IV., 14. VIII., 10. X.) Milgost (11. IV., 12. XI., 24. XI.) Radgost (14. X.) Radmír (5. VI., 17. XI.) Radovít (18. VII., 30. XII.) Skorovoj (3. III.) Svatopl̥k (5. VI.) S-(K)-V Tento typ, mající v přední části substantivní komponent a v zadní části komponent slovesný, patří k produktivním slovotvorným typům už v praslovanštině, a to spíš v apelativní zásobě. Nižší frekvenci vlastních jmen typu S-(K)-V lze vysvětlit konkurencí typu V-(K)-S, o jejíž produktivitě a početném zastoupení již byla řeč. Kromě několika etymologicky průhledných jmen obsahuje tato kategorie také řadu sekundárních kompozit. Nejužívanějším zadním verbálním členem je komponent -slav, jeho zásluhou řadíme tento typ mezi středně produktivní.

                                                             278

Pleskalová, TNČOJ. s. 27.

80   

Průměrnou produktivitu tohoto typu potvrzuje 17 jmen opakujících se celkem na 46 místech. Na našem vzorku se potvrdila i dominantní úloha slovesného komponentu -slav, který obsahuje více než polovina všech dokladů. Do tohoto typu řadíme i dvě jména vzniklá komplexním kompozičně-derivačním způsobem, která rovněž obsahují přední člen substantivní a zadní verbální: Bogdan a Bogdal. Bogačaja (5. IV., 5. IV., 16. V.) Bogdal (22. III., 28. IV., 26. V., 2. XI.) Bogdan (1. III., 5. IV., 8. VII.) Boguslav (27. I., 25. IV., 30. IV., 6. VI., 15. VII., 1. X., 18. X.) Boguslava (12. III., 16. III., 2. III., 18. X.) Bogusúd (9. IV.) Bratroslava (24. II.) Čstibor (26. X.) Miroslav (1. IX., 6. XII.) Miroslava (24. II.) Ratibor (12. IV., 9. V., 5. XI.) Sěmibor (9. IV.) Vitoslava (17. VII.) Vojslav (7. II., 21. V., 13. VI., 8. X., 28. XI., 6. XII., 25. XII.) Vojslava (8. I., 18. I.) Vojtěch (2. I., 12. IV., 9. IV., 23. X.) Vojtěcha (1. I.) AD-(K)-V Složeniny s adjektivním členem v přední části a slovesným členem v části druhé máme doloženy v celém slovanském areálu, jsou tedy původu praslovanského. V apelativní slovní zásobě má tento typ jen okrajový význam, a proto se mohl rozvinout jako prostředek tvořící osobní jména. Jako konekt slouží podobně jako u typu AD-(K)-S nejčastěji původní kmenotvorný vokál. V 11.–13. století jde o typ průměrně zastoupený, v dalších obdobích zásluhou komponentů -slav a -bor jeho pozice posiluje. Analýzou PN jsme dospěli k podobným výsledkům jako J. Pleskalová279, potvrdila se i dominantní úloha komponentu -slav, naopak komponent -bor zde zatím výraznou roli nehraje. Strukturní typ AD-(K)-V byl v našem vzorku zastoupen 18 jmény, která označovala celkem 45 osob. Nejfrekventovanější jméno Radoslav je se 13 výskyty nejen nejčastějším jménem složeným,                                                              279

Tamtéž, s. 24n.

81   

ale také nejvíce se opakujícím jménem domácího původu (společně se jménem Radovan/Radován) a třetím nejfrekventovanějším jménem v celém Nekrologiu. Bol’ečěj (11. V., 15. XI.) Božepor (23. IV., 17. VIII.) Božtěch (13. II., 7. III., 3. IV., 9. IV., 21. IX.) Dobroslava (12. III., 26. III., 13. V., 14. VII.) Dragoslava (24. III.) Jarogněv (7. II.) Jaroslav (22. III.) L’utobor (13. VI.) Mil’ekus (29. XI.) Miloslav (9. VI., 8. IX.) Ninomysl (28. IX.) Prísnobor (6. VI.) Radoslav (26. I., 5. II., 7. II., 23. II., 2. IV., 23. IV., 29. IV., 29. VII., 2. IX., 3. IX., 6. IX., 21. XI., 18. XII.) Radoslava (19. III., 19. IV., 4. IX.) Sulislav (24. XI., 20. XII.) Svatoslav (31. X.) Václav (2. III., 10. III.) Václava (26. V., 6. VI.) AD-(K)-AD Na složených jménech se dvěma adjektivními komponenty je zajímavé především to, že zdaleka ne všechna adjektiva, s nimiž se můžeme setkat v předním členu, dokážou hrát i roli členu zadního. Tato asymetričnost výrazně omezuje produktivitu všech typů s adjektivem v zadní části (tedy nejen typu AD-(K)-AD). Mezi devíti antroponymy typu AD-(K)-AD nacházíme tři páry lišící se formantem -a. Mezi 20 osobami s dvouadjektivním jménem bylo 6 nositelů (nositelek) jména Bol’emila, což je nejčastěji se opakující jméno. J. Pleskalová uvádí, že tento typ v jejím výzkumu nebyl zastoupen ani 4 %280, pro PN vychází o něco vyšší zastoupení, přibližně 6 %. Bol’emil (25. I., 19. V.) Bol’emila (26. V., 15. X., 14. XI., 18. XI., 4. XII., 8. XII.) Dlúgomil (16. I.)                                                              280

Tamtéž, s. 30.

82   

Dobrěmil (7. I., 8. I., 19. V.) Dobrěmila (30. XI.) Str’el’ut (23. V.) Vác’emila (3. XII.) Viec’emil (29. VI., 14. VII., 12. IX.) Viec’emila (5. III., 10. VI.) S-(K)-S Slovotvorná struktura se dvěma substantivními základy nemá hlubší kořeny v praslovanském období. Tato jména vznikala buď parasystémově, nebo jako kalk jinojazyčných jmen. Podle Pleskalové281 má tento typ periferní povahu a ani v našem vzorku nepředstavuje typ příliš významný. Mezi šesti formacemi vyniká jméno Boguvlast, které je v PN zapsáno dohromady 10krát, a tím se stává druhým nejčastějším složeným jménem (první Radoslav se opakuje 13krát). Za zmínku stojí jméno Boguvól’e/Bohuvól’e, ne snad proto, že by představovalo unikát z hlediska slovotvorného, ale jeho dvojí hlásková podoba dokumentuje změnu g˃ h a mohli bychom ji považovat za jeden z důkazů toho, že PN obsahuje jména osob zemřelých v průběhu několika desetiletí. Datace Nekrologia – klášter v Podlažicích byl založen 1159 a podle Plačka282 se do něj přestalo zapisovat těsně před rokem 1230 – se přibližně kryje s datací změny g˃ (γ ˃) h, která, jak píše Lamprecht, probíhala koncem 12. a na počátku 13. století283. Z jednoho dokladu nelze samozřejmě vyvozovat žádné závěry, ale považujeme ho za zajímavé svědectví o tom, že jazyk je živý organismus, který se neustále vyvíjí a proměňuje. Tento fakt je mezi lingvisty všeobecně známý, ale v reálném životě obvykle není možné ho prožít. Při porovnání těchto zápisů nacházejících se na dvou po sobě jdoucích stránkách a zapsaných stejnou rukou nabývá teoretická poučka nových rozměrů. Jelikož se jedná jen o hláskové varianty téhož jména, počítáme je jako jedno antroponymum. Bogudar (19. II., 16. VIII., 13. XII.) Bogumest/Bogumest’ (7. XII.) Boguvlast (16. II., 3. III., 14. III., 23. III., 3. V., 12. VII., 9. IX., 23. IX., 20. XI., 20. XII.) Boguvól’e (14. V.), Bohuvól’e (6. IV.) Mironěga (28. XII.) Rat’mír (23. IX.) S-(K)-AD                                                              Tamtéž, s. 27. Plaček, Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. s. 109. 283 Lamprecht – Šlosar – Bauer, Historická mluvnice češtiny. s. 83. 281

282

83   

Některá jména, která mají v přední části člen substantivní a za ním člen adjektivní, nacházíme ve všech skupinách slovanských jazyků – L’udmila, Bogumil. Původ ostatních je však nejistý, a pokud by se prokázalo, že jméno Bogumil je kalkem řeckého Theofil, popř. latinského Deocarus, pak bychom mohli uvažovat o tom, že i ostatní formace tohoto typu jen napodobují cizí jména. Jedná se o slovotvorný typ periferní, ale zřejmě živý a oblíbený. V PN je zastoupen šesti jmény, ale pojmenovává 23 osob. Uvážíme-li, že v rámci celého Nekrologia vychází průměrně zhruba dvě osoby na jedno jméno, mají jména tohoto typu dvojnásobnou četnost. Zásluhu na tom má především devětkrát opakované jméno Bogumila. Bratrumila (13. I., 28. II., 3. V., 24. VI., 28. VI., 2. VIII.) Bogumil (1. II.) Bogumila (5. III., 23. IV., 1. V., 28. VII., 14. VIII., 17. X., 5. XII., 20. XII., 23. XII.) L’ud’mila (31. I., 12. II.) Petrumila (25. II., 9. IV., 3. XII., 19. XII.) Str’emil (19. III.) P-(K)-V Málo zastoupený je ve staročeském propriálním systému strukturní typ, který má na prvním místě zájmenný a na druhém místě slovesný komponent. Vzhledem k tomu, že shody staročeských a jinoslovanských jmen tohoto typu nacházíme jen v komponentech, zformovala se tato struktura zřejmě až po rozpadu praslovanštiny. Pět jmen vyskytujících se vždy jen v jednom exempláři potvrzuje periferní význam tohoto typu. Markantní je převaha komponentu -slav, který obsahují čtyři z pěti antroponym. Samoděl (25. IV.) Soběslav (14. II.) Svéslav (7. V.) Svuslava (12. III.) Všeslav (10. IX.) V-(K)-AD Zatímco spojení slovesného a substantivního komponentu se ve starých českých jménech objevuje velmi často a jedná se o typ starobylý, slovesný komponent v přední části s adjektivním komponentem v druhé části se ve jménech vyskytuje podstatně méně, jedná se o sekundární kompozita vzniklá volnějším spojováním.

84   

I zde se shodujeme se závěry Pleskalové284, i když náš vzorek je užší než ten, s nímž pracovala ona. Čtyřmi formacemi typu V-(K)-AD bylo pojmenováno 6 osob, jde tedy o periferní slovotvorný typ. Sbyl’ut (7. II.) Sd’emil/Sděmil (9. II., 1. X.) Sd’emila/Sděmila (1. IV.) Sderad/Sděrad (4. X.) ADV-0-S Periferní strukturní typ složený z adverbiálního a substantivního členu je zastoupen jen několika parasystémovými formacemi, které byly zřejmě inspirovány typem ADV-0-V. Všechna tři jména se vyskytují pouze jednou, což svědčí o tom, že tento typ nebyl ani produktivní, ani oblíbený. Domagost (28. V.) Domamír (5. II.) Protivoj (28. I.) P-0-S Vzhledem k nízkému počtu pronominálních komponentů, které se vyskytují ve složených jménech, není skupina jmen s předním členem pronominálním a zadním členem substantivním příliš pestrá. Jedná se o nevýznamný typ reprezentovaný 3 formacemi, z nichž dvě se třikrát opakují. Sěz’ema (1. X.) Svéčest (16. II., 18. IV., 6. X.) Svojbog (16. I., 14. X., 24. X.) ADV-0-V Jen dvěma jmény, která se navíc liší pouze koncovým -a, je reprezentován typ spojující adverbiální a verbální základ. V rámci našeho vzorku je to spolu se jmény struktury P-0-S a P-0-AD typ nejméně produktivní. Domaslav (2. II., 17. VII., 1. XI.) Domaslava (19. IV., 26. IV.) P-0-AD                                                              284

Tamtéž, s. 22.

85   

Okrajový typ s předním členem pronominálním a zadním adjektivním tvoří jména patrně v návaznosti na typ S-(K)-AD nebo volnějším spojováním komponentů. Všemila (21. III., 10. IV., 11. V.) Všerad (8. X., 31. XII.) Nejasná Boželzě (3. I., 16. IV.)

3.2.2.1

Složená jména – shrnutí O rozšíření složených jmen mezi nejširší vrstvy v době 2. poloviny 12. století a v první

čtvrtině století 13. svědčí četnost jejich výskytu v Podlažickém nekrologiu, kde představují o něco více než šestinu unikátních jmen (146 z 843), kterými byla pojmenována více než pětina osob (349 z 1538), a jen u části z nich následuje za jménem doplnění v podobě společensky zařazujícího výrazu, který by nám dával důvod domnívat se, že jde o osobu vyššího stavu. Analýza složených jmen obsažených v PN potvrdila z velké části závěry, k nimž došla J. Pleskalová na základě rozboru většího vzorku jmen285. Více než třetina složených jmen má strukturu V-(K)-S. Následují skupiny AD-(K)-S, S-(K)-V a AD-(K)-V, všechny zastoupeny takřka shodně 13–12 %. Typ AD-(K)-AD, kterému J. Pleskalová přisuzuje podíl méně než 4 %, má v PN zastoupení 6 %. Jen o něco méně zástupců mají typy S-(K)-S a S-(K)-AD. Ostatní typy jsou zastoupeny okrajově, v porovnání s Pleskalovou jsme zařadili obzvláště málo jmen do typu ADV-0-V, místo 4 % udávaných v TNČOJ je jich v PN jen 1 %. Zajímavé také je, že ačkoli frekventovanost jednotlivých složených jmen je značně různorodá, pořadí typů zůstává bez větších změn, ať řadíme slovotvorné typy podle počtu jmen, nebo podle počtu osob těmito jmény pojmenovaných.

                                                             285

Tamtéž, s. 30n.

86   

4

Cizí jména Středověká společnost sice nebyla zdaleka tak kosmopolitní a otevřená zahraničním

vlivům, jako je ta dnešní, bylo by však chybou domnívat se, že se uzavírala jen do sebe a okolního světa si nevšímala. Dokladem toho, že středověký člověk – abychom byli spravedliví, musíme říct, že to ve větší míře platí pro oratores a bellatores než pro laboratores – přijímal vlivy i ze zahraničí, je pestrost užívaných jmen, kterou dokládá i Podlažické nekrologium. Cizí jména k nám přicházejí už od počátku dějin českého státu a jejich četnost postupně narůstá. Dříve se mělo za to, že v celkovém souhrnu je počet cizích jmen ještě ve 13. století výrazně nižší než počet jmen domácích, nicméně J. Pleskalová tuto domněnku na základě svého výzkumu vyvrací286. V rámci Nekrologia hrají jména cizího původu důležitou roli, zdaleka ale nemůžeme mluvit o úloze dominantní. Nekrologium obsahuje jména 1538 osob, které zemřely v druhé polovině 12. století a první čtvrtině 13. století287, z toho je 269 osob, tedy jen o málo víc než šestina, pojmenováno cizími jmény. Podíl unikátních cizích jmen na celkovém počtu je ještě nižší: 110 z 843. Nízké zastoupení cizích jmen v PN je dáno především tím, že v Nekrologiu jsou zapsány všechny osoby žijící v určitém období na určitém omezeném území, zatímco ostatní prameny z období nejstarší češtiny mají povahu listin, takže zachycují z velké části vybranou společenskou vrstvu, v níž se mohl repertoár užívaných jmen poněkud lišit od repertoáru jmen, které užívali prostí poddaní. Výběr jmen a jejich původ není náhodný, přesně koresponduje s dlouhodobým vývojem české společnosti, ale také s celoevropským kulturně-náboženským klimatem. V českém prostředí se setkáváme převážně se jmény původu hebrejského, řeckého, latinského a německého. Nejdůležitějším zdrojem cizích jmen ve středověkých Čechách bylo samozřejmě křesťanství. V souvislosti s ním se k nám dostávají jména z několika kulturních oblastí. Zaprvé jména hebrejská, z nichž mnohá figurují ve Starém zákoně, takže na jejich prosazení měla jednoznačně vliv autorita Bible. Jde o jména mužská i ženská, jen vzácně se u nich v této době objevují přechýlené podoby (Jan – Jana). Vlivem křesťanství k nám pronikala i jména řecká, z nichž některá se objevují v Novém zákoně, jiná se spojují se jmény světců a prvotních šiřitelů křesťanské víry. Svou nezastupitelnou úlohu hrají také jména latinského původu, která se do českých zemí dostala jako jména světců. Kromě jmen bezprostředně spjatých s Biblí a křesťanskou vírou, pronikala do českého prostředí ve velké míře také jména německá. Kontakty českých zemí s německým prostředím                                                              Pleskalová, Jana. Vlastní jména osobní ve staré češtině. s. 398. Zanedbatelná část jmen patří osobám, které žily ještě dřívěji, jde o česká knížata a pražské biskupy, jejichž jména byla do Nekrologu na čestná místa vepsána bez ohledu na to, že žili a zemřeli ještě před jeho vznikem. V Nekrologiu je dále vepsáno i několik jmen pozdějších, ty však do našeho rozboru nezahrnujeme. 286 287

87   

můžeme sledovat už od počátků přemyslovského státu. Styky se západním sousedem měly význam na poli politickém, kulturním i ekonomickém. Německá jména do Čech přinášely německé manželky Přemyslovců, němečtí mniši a později také rytíři a kolonisté.288 Nová jména, která přijdou do českého jazykového kontextu a která v české pojmenovací soustavě zdomácní, začnou po nějaké době žít svým vlastním životem, který se neliší od života jmen domácího (slovanského) původu. Tím máme na mysli, že se stejně dobře jako domácí jména stávají východiskem parasystémových derivací a krácení, jejichž prostřednictvím vzniká široká škála formálních hypokoristik, z nichž některá se ustalují. S ohledem na dominantní roli latiny v české středověké společnosti, zejména v textech psaných, a na marginální zastoupení psané češtiny ve sledovaném období, nejsme s to přesně určit, v jaké podobě existovala jména původně latinská (popř. jiná cizí jména), a to zvláště v případech, kde v průběhu vývoje došlo k přejímání a následné adaptaci cizích jmen do češtiny (v PN se např. jméno Mikuláš vyskytuje v původní podobě Nicolaus, ale jména dále odvozená vychází z adaptované podoby – Mikul, Mika). Při přepisu latinských jmen zachováváme jejich původní latinskou podobu, která je povětšinou odpovídajícím způsobem zapsána. Není-li uvedeno jinak, vycházeli jsme při určování původu latinských, řeckých a hebrejských jmen z monografie Miloslavy Knappové289 a ze starší příručky Františka Kopečného290. K ověření německého původu jmen byla navíc použita publikace Německá příjmení u Čechů291 a Vokabulář webový292.

4.1 Jména hebrejského původu Čtyřicet sedm osob v PN je pojmenováno 17 jmény hebrejského původu, z nichž některé se vyskytují ve dvou variantách: Jakub/Jakob, Judit/Judita, Michael/Michal. Varianty vznikly dvojím přejímáním jmen přes dvě různé jazykové oblasti. Jelikož nejde o vyložené adaptace, ponecháváme jména mezi hebrejskými (na rozdíl např. od jména Johannes, které je německou adaptací jména Jan). Nejčastěji se opakovalo jméno Jana (8krát) a Jan (7krát). Netroufáme si ovšem říci, zda Jana skutečně odkazuje k osobám ženského pohlaví, zůstává totiž možnost, že jde o formální hypokoristikum odvozené sufixem -a, které může odkazovat i k mužskému nositeli.

                                                             Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 15. Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? 290 Kopečný, František. Průvodce našimi jmény. Praha: Academia, 1974. 291 Beneš – Nováková, Německá příjmení u Čechů I, II. 292 Vyhledávání. Vokabulář webový [online]. [cit. 2012-02-28]. 288 289

88   

Kromě jména Jana, jehož rod je nejistý, nacházíme mezi hebrejskými jmény ještě dalších 5 ženských jmen. Absalon (23. III.) Adam (4. I., 19. V.) Anna (24. I.) Daniel (21. IV., 4. IV., 9. VIII.) Gamaliel293 (6. I.) Jakob (31. I., 8. II., 4. IV., 29. VI., 21. I.), Jakub (21. I., 12. IV.) Jan (20. III., 31. III., 6. IV., 10. IV., 28. VI., 10. VIII., 10. XII.) Jana (1. I., 23. I., 17. II., 31. III., 14. IV., 15. IV., 8. VI., 24. XI.) Judit (3. VI.), Judita (13. II., 15. III.) Maria (12. II.) Mathias (18. II., 24. II., 10. IV., 1. IX.) Michael (1. V., 7. XII.), Michal (23. II., 21. V.) Sára (1. VIII.) Sebastian (22. IV.) Šavel (7. V.) Ypolit (1. VIII.) Zuzana (24. III.)

4.2 Jména řeckého původu Řeckým jménem je v PN pojmenováno 75 osob za použití 19 různých jmen. Na výrazné disproporci počtu jmen a osob má největší zásluhu jméno Petrus, které se v Nekrologiu nachází celkem 23krát a je tak nejčastěji se opakujícím jménem. Mezi častá počítáme také jména Andreas a Stephanus, každé se vyskytuje 7krát, pokud bychom tvar Stephanus sloučili s adaptací Ščepán, stoupla by jeho četnost dokonce na 12. Pět z devatenácti jmen je primárně ženských. Kromě dvojice Stephanus/Ščepán se ve dvou variantách vyskytuje také jméno Kosma/Kosmas. Jméno Jelena vykládáme podle Svobody jako variantu jména Helena294, ostatně v této podobě figuruje v dnešní ruštině a chorvatštině295. Druhou interpretaci jako odvozeninu

                                                             V současných příručkách se nevyskytující biblické jméno. V Bibli se vyskytuje například v Nu 1,10. Tamtéž, s. 271. 295 Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 355. 293 294

89   

z deapelativního jména Jelen296, analogicky se u Pleskalové tvoří jména Krála, Habra, Zuba297, považujeme za méně pravděpodobnou. Agnes (12. I., 21. III., 20. IV., 19. VII.) Ambrosius (18. V.) Andreas (14. II., 26. VI., 18. VII., 30. VII., 5. VII., 22. VIII., 18. XI.) Blasius (1. I., 3. II., 9. II., 17. V., 13. X.) Damianus (21. IX., 5. X.) Dionisius (27. III., 29. IX.) Eufemia (16. XII.) Gregorius (5. I., 30. I., 5. VIII., 6. XII., 16. XII.) Isidorus (8. III.) Jelena (7. I., 13. XII.) Kosma (6. IV.), Kosmas (10. XII.) Kristýna (16. IV.) Nicolaus (20. II., 25. IV., 10. V., 13. VII.) Nina (2. VII.) Pankratius (18. VI.) Petrus (17. I., 10. II., 16. II., 17. II., 21. II., 25. III., 27. III., 10. IV., 22. IV., 30. IV., 4. V., 5. V., 2. V., 10. V., 15. V., 18. V., 25. V., 26. V., 19. IX., 17. X., 4. XI., 12. XI., 19. XI.) Stephanus (4. III., 31. V., 1. VIII., 16. VIII., 26. VIII., 27. IX., 19. X.) Ščepán (15. II., 20. V., 22. VI., 4. IX., 23. XII.) Theodor (30. IV.)

4.3 Jména latinského původu Ze zkoumaného vzorku 1538 osob, bylo 44 osob pojmenováno jménem latinského původu. K jejich pojmenování bylo použito 26 různých jmen. Až na jedinou výjimku, kterou je jméno Lucia298, se jedná o jména mužská. Vesměs jsou zapsána jednotně, pouze ve dvou případech je doložena dvojice původní latinské podoby a její české adaptace: Marcus a Marek; Paulus a Pavel, přičemž z frekvenčního hlediska převažují podoby původní. Tyto páry nicméně svědčí o postupujícím procesu adaptace cizích jmen v českém prostředí a je otázkou, zda i osoby zapsané latinskou podobou neužívaly za svého života jméno adaptované.                                                              Svoboda, SOJNP. s. 49. Pleskalová, TNČOJ. s. 41. 298 Toto jméno se opakuje čtyřikrát, takže má mezi osobami pojmenovanými latinsky 8% zastoupení. 296 297

90   

Nejčastěji se opakuje jméno Paulus, a to celkem sedmkrát, následuje pětkrát zapsaný Blasius. Latinská jména mají jak osoby blíže určené společensky zařazujícím výrazem, tak osoby bez něj, takže lze říct, že užívání latinských jmen nebylo omezeno jen na určitou společenskou třídu. Zápis Vitus může být rekonstruován jednak jako základní jméno v původní podobě, jednak jako formální hypokoristikum Vituš/Vitúš, které ovšem jinde ve staročeském materiálu nemáme doloženo, podobně jako třeba Januš/Janúš299, protože grafém s mohl v primitivním pravopise označovat hlásky s i š. Která z podob je správnější, určit nedokážeme, proto ponecháváme jméno mezi základními jmény latinského původu a u odvozených jmen se o něm znovu nezmiňujeme. Hypoteticky připadá stejná interpretace v úvahu i u ostatních jmen zakončených příponou -us, ať už je tato přípona původní součástí jména (jako u jmen latinských), nebo je pouze formantem zařazujícím jméno k deklinaci v latině (jména jiného původu). Vzhledem k tomu, že formant -uš/úš se vyskytuje jen sporadicky, považujeme za pravděpodobnější, že -us značí latinskou koncovku. Jména Ferus, Magnus a Sera, mohla vzniknout jako překlad některého z domácích jmen. U jména Ferus (latinsky ‚divoký‘) přichází v úvahu jméno Diviš, v případě jména Magnus mohlo být předlohou některé domácí jméno s adjektivním základem vel- apod. Jméno Sera se do češtiny překládá jako ‚pozdní‘ a od stejného základu je v PN odvozeno např. jména Pozden. Otázkou zůstává, zda i jméno Tota souvisí s nějakým jménem, které by mělo základ odvozený od slova celý nebo jeho synonym. V PN takové jméno není a domácí antroponymický základ cel- nedokládá ani Svoboda300. Antonius (13. I., 4. X.) Celestinus (21. IV.) Deoreus (5. IV.) Dulcianus (20. V.) Fabianus (3. VII.) Ferus (28. XI.) Gaudentius (12. X.) Gavel (16. II., 8. IX.) Justinus (30. VII.) Klemens (8. VI.) Konstantinus (25. V.) Lucia (17. II., 12. IV., 20. IV., 19. X.) Magnus (11. II., 24. II., 15. IX.)                                                              299 300

Viz desubstantivní jména. Svoboda, SOJNP. s. 261.

91   

Marcus (7. III., 28. III.) Marek (2. I.) Martin (27. I.) Mauricius (12. III.) Pabian (18. III., 29. VII.) Paulus (16. II., 26. II., 23. VI., 24. VI., 21. VIII., 20. IX., 7. X.) Pavel (24. XI.) Romanus (19. I., 3. X.) Sera (5. III.) Servatius (30. IV.) Severus (9. XII.) Tota (25. II.) Urban (22. I.) Vitus (6. I., 13. III., 4. XI.) Vitalis (26. IV.)

4.4 Jména německého původu Z 1538 osob zapsaných v PN, bylo 88 osob pojmenováno jménem německého původu. Tyto osoby byly pojmenovány celkem 40 jmény, z nichž některá se v Nekrologiu vyskytují ve více variantách. Pokud jde o jemné nuance, spojujeme jména na jeden řádek, ale pokud je rozdíl větší, jako v případě jmen Friderik a Bedrich, kde druhé je českou adaptací prvního, vnímáme každé jako samostatný útvar. Některá jména jsou zapsána v obvyklé podobě, v jiných došlo ke změně samohláskové kvality (Roprecht místo Ruprecht, 14. III.), záměně retnic301 (Pilunk z německého Billung, 25. I.) nebo ke kolísání znělosti (Arnold, 14. I., vedle Arnolt, 2. V.). Nejčastěji se opakuje jméno Johannes, které se s různými doplňkovými společensky zařazujícími výrazy i samo vyskytuje v PN celkem sedmnáctkrát. Oblíbenější už bylo jen řecké jméno Petr. Druhým nejčastějším německým jménem je sedmkrát uvedený Hermann. Pouze 3 jména jsou primárně ženská. Adleith (16. VII.), Adleyt (15. IX.) Arnold (14. I.), Arnolt (2. V.) Arnust (28. IX.)                                                              Viz Beneš – Nováková, Německá příjmení u Čechů I. s. 131. „Proto v našich příjmeních přejatých z němčiny […] bývají neznělé párové souhlásky místo náležitých souhlásek znělých.

301

92   

Bedrich (24. III.) Dětrich (21. X.) Echard (21. III.) Ervin (22. VII.) Frankard (4. II.) Friderik (20. I., 2. II., 10. VII.) Frum (9. I.) Gebart (4. IX.), Hebard (26. VI.) Gerbirk (13. VII.) Gothard (20. III., 30. IV.) Gunther (8. X.) Hermann (6. IV., 8. IV., 30. VI., 12. IX., 17. IX., 24. IX., 10. XI.) Hiltkart (26. VI.) Hugo (24. II., 12. V., 19. V., 8. VIII.) Jindrich (12. V., 9. VII., 8. X., 10. XII.) Johannes (3. I., 3. I., 20. I., 12. II., 17. II., 19. II., 25. II., 26. II., 4. V., 14. VI., 9. VI., 10. VIII., 12. VIII., 16. VIII., 9. VIII., 3. IX., 5. X.) Karel (7. I.) Konrád (6. IX., 9. IX., 26. X.) Lukart (26. VII., 19. IX.) Lupolt (1. IV.) Mangolt (3. V.) Markvart (1. I., 21. II., 30. V.) Mechtelt (26. XII.) Meinard (4. VII.) Oldrich (14. I., 12. III.) Otto (12. I., 12. V., 10. VII., 28. X.) Perchta (3. I., 23. I.) Pilunk (25. I.) Purchard (14. III.) Regnart (4. IX.) Roprecht (14. III.), Ruprecht (14. IX.) Rudolt (28. IV., 2. VII.) Ruthard (19. I.) 93   

Tidericus (10. VIII.) Tyadag (11. VI.) Valter (4. V.) Villealm (26. IX., 2. XI.), Villehalm (12. III.) Volframm (15. X.) Willant (25. IX.) – snad z německého Wieland302.

4.5 Jména jiného původu Výjimečně se v českém prostředí setkáváme se jmény jiného původu, motivy jejich rozšíření se však obvykle od předchozích skupin příliš neliší. Emmeram (23. V.) – íránské jméno303. Margareta (15. II., 12. III., 18. V., 13. VII., 20. VII., 26. VIII., 14. IX., 6. XI.) – patrně íránského původu, do českého prostředí přišlo prostřednictvím latiny304. Olga (8. X.) – ruské jméno severského původu305. Thomas (30. IV.) – biblické jméno aramejského původu306.

4.6 Cizí jména – shrnutí V pěti okruzích cizích jmen jsme představili celkem 110 různých jmen307, která pojmenovávají 269 osob pravděpodobně obou pohlaví. Tento počet představuje přibližně šestinu z 1538 jmen. Tento výsledek neodpovídá číslům, ke kterým dospěla J. Pleskalová308, která konstatuje, že na konci 12. století tvořila cizí jména 45 % všech osobních jmen zachycených v pramenech. Zřejmě proto, že při svém výzkumu čerpala kromě Podlažického nekrologia také z CDB. To je typologicky odlišný pramen, protože obsahuje listiny, v nichž vystupují především osoby nějakým způsobem významné nebo výjimečné (šlechta, duchovenstvo, cizinci,…), zatímco PN obsahuje s největší pravděpodobností hlavně jména prostých lidí z malé oblasti, jejichž pojmenovací zvyklosti byly odlišné. Ačkoli nelze říct, že by cizí jména byla určena výhradně významným lidem, můžeme tuto tendenci zřetelně vysledovat. Zhruba stovka osob pojmenovaných cizím jménem má za jménem                                                              Tamtéž, s. 169. Knappová, Jak se bude Vaše dítě jmenovat? s. 496. 304 Tamtéž, s. 401. 305 Tamtéž, s. 420. 306 Tamtéž, s. 267. 307 Dvě minimálně se lišící varianty odkazující jednoznačně k jednomu jménu počítáme jako jedno jméno (Jakub/Jakob), původní podoba a významněji se lišící adaptace se počítají jako dvě jména (Stephanus/Ščepán). 308 Pleskalová, Vlastní jména osobní ve staré češtině. s. 398. 302 303

94   

nějaký společensky zařazující výraz. Těch je v Nekrologiu téměř 300, takže kategorie, do které spadá šestina jmen, na sebe váže třetinu příznaků vyššího stavu. Ve jménech cizího původu můžeme na rozdíl od jmen domácích snáze rozlišit jména mužů a žen, pokud ovšem platí, že se mužům nedávala ženský jména. Mezi hebrejskými jmény je 6 ženských, 5 ženských jmen pochází z řečtiny, mezi německými jmény jsou 3 ženská a ve skupině jmen latinských jen jediné, 2 ženská jména jsou jiného původu. Z těchto čísel je patrné, že mezi cizími jmény převládají jména mužská. Tato informace pro nás bohužel nemá příliš velkou hodnotu, protože nedokážeme určit poměr mužských a ženských jmen v celém Nekrologiu.

95   

5

Jména nerekonstruovatelná Od doby vzniku PN nás dělí téměř osm století, kromě toho mnoho otázek s ním (a se

zbytkem CG) spojených nebylo dosud uspokojivě zodpovězeno, proto není překvapením, že si dnes nedokážeme poradit s interpretací všech jmen, která byla v Podlažickém nekrologiu zapsána. Počet obtížně rekonstruovatelných jmen jsme se snažili snížit na minimum prostřednictvím porovnávání několika pramenů a dohledáváním v několika onomastických zdrojích, přesto však zbývá 28 útvarů, které nedokážeme s jistotou vysvětlit. Nelze-li jméno rekonstruovat, může to být buď proto, že se písař při opisu Nekrologia z původních zápisů do Codexu gigantu spletl a jméno zapsal nepřesně, nebo proto, že jde o cizí jméno dnes už neexistující a spolehlivě nezachycené. Pokud šlo o cizí jméno, které si nositel do Podlažic přinesl z ciziny, mohlo dojít k jeho skomolení už za života příslušné osoby. Adaptace hláskové podoby, posuny ve výslovnosti a následné zapsání primitivním pravopisem zcela zatemnilo původní podobu. U některých jmen můžeme tušit, k jakým záměnám, posunům, či chybám v zápisu došlo, ale bez paralelního pramene, který by tyto domněnky potvrdil, si netroufáme jména rekonstruovat. Binolt (13. XII.) Cuno (24. X., 6. XII.) Cutra (25. VI.) Danika (22. II.) Deuae (4. XII.) Drosca (11. X.) Ebo (24. VII.) Euga (13. II.) Gisla (14. III., 21. III.) Iatus (13. II.) Offo (1. V., 5. V.) Orctun (5. VIII.) Orcuin (1. VIII.) Ortum (22. IV.) Ossua (14. XII.) Pabir (31. VII., 21. VIII.) Perarc (10. I.) Pula (18. IV.) Pupce (15. X.) 96   

Rihoc (26. I.) Seber (27. I.) Sgina (5. III.) Verc (24. V.) Vikel (16. III.) Wecellmus (24. IX.) Xpm’(Chrisostomus) (17. XI.) Yrud (9. V.) Zonka (23. V.) Mezi nerekonstruovatelnými jmény se nenachází žádné výrazně oblíbené útvary, jde o jména zastoupená jedním, výjimečně dvěma exempláři, mohlo se tedy snadno stát, že písař tato jména sám neznal, a proto se při opisu dopustil chyby.

97   

ZÁVĚR Diplomová práce se zabývá Podlažickým nekrologiem, a to především ze dvou pohledů. Zaprvé zvnějšku: popisuje tento zdroj, věnuje se historickému přehledu jeho zkoumání a jeho využívání v lingvistických bádáních, srovnánvá tři typologicky odlišné prameny, z nichž lze při zkoumání PN v dnešní době vycházet, a poukazuje na jejich odchylky. Zadruhé pohlíží na PN zevnitř: po rekonstrukci jmen v něm zapsaných se snaží roztřídit rozsáhlý onymický materiál. Nekrologium je součástí kalendáře v Codexu gigantu, největší rukopisné knize světa známé též pod názvem Ďáblova bible. Zaznamenává jména osob všech stavů, které žily a zemřely v okolí benediktinského kláštera v Podlažicích přibližně v letech 1150–1230, a několik desítek jmen významných osobností českého státu výběrově už od 10. století. Nekrologium tedy představuje ucelený vzorek přibližně ohraničený časem i místem, z nějž lze vyvodit závěry o stavu české antroponymické soustavy na konci raného středověku. Prvním cílem práce bylo porovnat Dudíkovu transliteraci PN309 s transliterací I. Hlaváčka310 a s naskenovaným originálem Codexu gigantu311. Z tohoto srovnání vzešlo, že Dudíkova edice, která představuje Nekrologium v kontextu celého kalendáře, je poměrně spolehlivá, chyby se B. Dudík dopustil v přepisu zkratky s. n., která znamená soror nostra a nikoli servus noster. Naopak výhodou Hlaváčkovy transliterace je, že obsahuje pouze Nekrologium bez zbytku kalendáře, a proto je mnohem přehlednější. Její výhodou je také dostupnost online. Jako celek však transliterace nebyla zpracována příliš pečlivě, chybějí zde některá jména a jiná byla zkomolena přesmýknutím či záměnou písmen. Práce s naskenovanými listy CG se ukázala být velice náročná a spolehlivě ji dokáže provést jen zkušený paleograf, proto jsme si na hlubší korekce netroufli, o čtení středověkého pramene jsme se pokoušeli jen v případech, kde se I. Hlaváček s B. Dudíkem neshodli. Tuto práci proto nelze brát jako spolehlivou kritickou revizi dosavadních transliterací. Druhým cílem práce bylo popsat jména uvedená v Nekrologiu. Podle Nekrologia lze soudit, že v této době výrazně převažuje jednojmennost, nemožnost rozlišit osoby téhož jména není ale vnímána jako překážka, např. ke dni 3. IV. je dvakrát uvedeno jméno Sul’ana. Asi pětina jmen je blíže specifikována prostřednictvím společensky zařazujících výrazů, zbylé osoby jsou označeny pouze jediným jménem. Nekrologium obsahuje jak jména cizího původu, ta byla tříděna podle původu, tak jména původu slovanského, která se dělí podle slovotvorné struktury. Tam, kde je to možné, srovnávají se výsledky analýzy s výsledky, k nimž dospěla při svých výzkumech staročeských antroponym                                                              Dudík, Necrologium Podlažicense. s. 403–428. Transkripce – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-29]. 311 Calendar – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. [cit. 2012-04-29]. 309 310

98   

J. Pleskalová. Na základě těchto srovnání můžeme říct, že Podlažické nekrologium převážně potvrzuje trendy popsané u J. Pleskalové312. Jen nepatrně jsou zastoupena jména jednoduchá, tj. z onymického hlediska neutvořená s jedním autosémantickým základem. Těch je v Nekrologiu 20 a téměř se neopakují. Velká skupina jmen slovanského původu utvořených kompozicí a derivací je dále členěna do podskupin. Jména vzniklá prefixací a prefixálně-konverzním způsobem mají v rámci zkoumaného vzorku periferní postavení, což odpovídá postavení prefixace při tvorbě substantiv v češtině. Devatenáct jmen takto utvořených částečně sdílí repertoár autosémantických základů se jmény složenými. Jména utvořená sufixací dělíme podle morfologické povahy fundujícího slova. Největší skupinu odvozených jmen tvoří jména desubstantivní, která se nejčastěji odvozují od osobních jmen, méně z apelativních základů. Desubstantivních jmen je celkem 238, což je více než čtvrtina všech různých jmen v Nekrologiu. Jedná se o skupinu nejpočetnější i nejrozmanitější co do počtu odvozovacích základů a slovotvorných typů. Nejvýznamnějšími formanty jsou k-ové sufixy. Mezi jmény deadjektivními nacházíme jak antroponyma navazující na názvy vlastností a názvy nositelů vlastností, tak formální hypokoristika utvořená z adjektivních komponentů složených jmen. Deadjektivních jmen je v Nekrologiu 130, tedy méně než desubstantivních a deverbálních, ale přesto jde o významnou skupinu. Na formování těchto antroponym se podílí především konverze a derivace sufixy -ek a -na. Jména utvořená ze slovesných základů charakterizují osobu na základě nějaké činnosti, méně je formálních hypokoristik. Slovesný základ má celkem 152 antroponym. Dominantní úlohu má konverze a n-ové sufixy, jejichž produktivita je dána návazností na pasivní participia. Derivací bylo celkem utvořeno 539 jmen. Toto číslo představuje bezmála dvě třetiny různých jmen v PN. Významným slovotvorným postupem ve staročeské antroponymii je rovněž kompozice, zastoupená v našem vzorku 146 jmény. Podle toho, že se tato jména často opakují (bylo jimi pojmenováno 349 osob), šlo zřejmě o jména oblíbená. Složená jména mají dva autosémantické základy, jejichž morfologická povaha je verbální, substantivní, adjektivní, méně též pronominální a adverbiální, přičemž poslední dva druhy základů se vyskytují jen v přední části jména. Nejproduktivnějším typem je struktura s předním členem verbálním a zadním členem substantivním, která tvoří více než třetinu složených jmen, celkem 51 různých antroponym. Středně produktivní je i typ, který kombinuje tyto komponenty v opačném pořadí, a struktury, které mají v předním členu adjektivní základ. Pokud se výsledky analýzy jmen slovanského původu shodovaly se závěry, k nimž došla J. Pleskalová, její závěry ohledně užívání cizích jmen se od našich výsledků liší. Podle                                                              312

Pleskalová, TNČOJ. s. 103nn.

99   

J. Pleskalové by totiž ve sledovaném období měla jména hebrejského, latinského, řeckého, německého, případně i jiného původu tvořit už téměř polovinu všech jmen313, v Nekrologiu je jich však jen 110, což je jen o trochu více než osmina. Jelikož tato jména patří 269 osobám (asi šestina osob), lze usuzovat, že cizí jména obecně náležela k oblíbeným. o jejich popularitě svědčí i to, že se stávala častým základem pro derivaci formálních hypokoristik. Nejpočetněji jsou zastoupena jména německého původu (42 jmen), následují latinská (28 jmen), řecká (19 jmen) a hebrejská (17 jmen). Jména jiného původu se vyskytují jen výjimečně. Nekrologium obsahuje 843 různých jmen, která pojmenovávají 1538 osob. V průměru tedy vychází o něco méně než dvě osoby na jedno jméno. Ve skutečnosti je rozložení jmen úplně jiné, zatímco na jedné straně se dvě třetiny jmen vyskytují pouze jednou, na straně druhé jsou zde jména, která se opakují mnohokrát. Z nich jmenujme především řecké jméno Petr opakované 23krát, německé jméno Johannes opakované 17krát, domácí složené jméno Radoslav a odvozené Radovan/Radován, která se opakovala 13krát. Úkolem diplomové práce bylo shrnout a aktualizovat dostupné poznatky o PN, porovnat prameny, z nichž lze při práci PN čerpat, rekonstruovat jména zapsaná v Podlažickém nekrologiu a analyzovat je podle slovotvorné struktury (v případě jmen domácího původu) a původu (v případě jmen cizích). Všechny cíle se podařilo splnit. Diplomovou práci lze považovat za příspěvek k poznání staročeské antroponymické soustavy a za aktuální východisko pro další práci s Podlažickým nekrologiem.

                                                             313

Pleskalová, Vlastní jména osobní ve staré češtině. s. 398.

100   

PRAMENY A POUŽITÁ LITERATURA Prameny [1] Calendar – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Browse-the-Manuscript/Kalendarium/ Calendar/?close=False&closechild=False&mode=0&page=608#content. [2] DUDÍK, Beda. Necrologium Podlažicense. In: Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn 1852. s. 403–428. [3] Transkripce – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07 [cit. 2012-03-09]. Dostupné

z:

http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Vice-o-Codexu-Gigas---Mer-om-

CG/Calender-the-edition-of-the-necrology-and-a-list-with-the-commentary/Necrologium/.

Literatura [1]

– Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona včetně deuterokanonických knih. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1993. ISBN 80-85810-08-5.

[2]

BÁRTL, Stanislav – KOSTELECKÝ, Jiří. Ďáblova bible: Tajemství největší knihy světa. 1. vyd. Praha: Paseka, 1993. 87 s. ISBN 80-85192-64-0.

[3]

BENEŠ, Josef – NOVÁKOVÁ, Marie. Německá příjmení u Čechů. I, II. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998. ISBN 80-7044-212-3.

[4]

BOLDAN, Kamil et al.: Codex gigas - Ďáblova bible: tajemství největší knihy světa. Praha, Národní knihovna České republiky 2007. 121 s. ISBN 978-80-7050-532-8.

[5]

GAARDER, Jostein. Sofiin svět: román o dějinách filosofie. Přeložila Jarka VRBOVÁ. 5. vyd., 2. v Albatrosu. Praha: Albatros, 2006. 430 s. ISBN 80-00-01748-2.

[6]

GEBAUER, Jan. Slovník staročeský i (A – J), II (K – N). Praha: Academia, 1970.

[7]

HLAVÁČEK, Ivan. Knihy a knihovny v českém středověku: (studie k jejich dějinám do husitství). Praha: Karolinum, 2005. 395 s. ISBN 80-246-0917-7.

[8]

HLAVÁČEK, Ivan. Kodikologie. In: HLAVÁČEK, Ivan – KAŠPAR, Jaroslav. Vademecum pomocných věd historických. 3. opr. a dopl. vyd. Jinočany: H a H, 2002. s. 279–313. ISBN 80-7319-004-4.

[9]

KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – PLESKALOVÁ, Jana. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106484-X.

[10]

KARLÍK, Petr – NEKULA, Marek – RUSÍNOVA, Zdenka. Příruční mluvnice češtiny. Praha: lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4. 101 

 

[11]

KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude Vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2006. ISBN 978-80-200-1349-1.

[12]

KOPEČNÝ, František. Průvodce našimi jmény. Praha: Academia, 1974.

[13]

KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov. Praha: Academia, 2005. 879 s. ISBN 80-200-1351-2.

[14]

LAMPRECHT, Arnošt – ŠLOSAR, Dušan – BAUER, Jaroslav. Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986.

[15]

PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1988. 269 s.

[16]

PLAČEK, Josef. Příspěvky k otázce Nekrologu Podlažického. In Listy filologické, 1907, roč. 34. s. 101-115.

[17]

PLESKALOVÁ, Jana. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 158 s. ISBN 80-210-1878-X. (TNČOJ)

[18]

PLESKALOVÁ, Jana. Stará čeština pro nefilology. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-5015-0.

[19]

PLESKALOVÁ, Jana. K počátkům českého pravopisu. In: Listy filologické, roč. 122, 1999, č. 3-4, s. 167-175.

[20]

PLESKALOVÁ, Jana. K pojmenovacím zvyklostem v období 12.–13. století. In: Teoretické a komunikační aspekty proprií: prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 155-163. ISBN 978-80-210-5102-7.

[21]

PLESKALOVÁ, Jana. Nový pohled na stará slovanská antroponyma. In: Slavia. Praha 2001. s. 153-160. ISSN 0037-6736.

[22]

PLESKALOVÁ, Jana. Příspěvek k tvoření staročeských antroponym. In: JANYŠKOVÁ, Ilona – KARLÍKOVÁ, Helena (ed.). Varia Slavica. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. s. 171–174. ISBN 978-80-7106-943-0.

[23]

PLESKALOVÁ, Jana. Staročeská hypokoristika a jejich praslovanské východisko. In: Lexika slovenskej onymie. Bratislava: JÚLŠ SAV, PdF TU, VEDA, 2010. s. 312-318. ISBN 978-80-224-1126-4.

[24]

PLESKALOVÁ, Jana. Vlastní jména osobní ve staré češtině. In: DAVID, Jaroslav – Michaela ČORNEJOVÁ – Milan HARVALÍK. Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava, Brno: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě a Ústav pro jazyk český AV ČR, 2010. s. 397–404. ISBN 978-80-7368-779-3.

[25]

PLESKALOVÁ, Jana. Základní problémy rekonstrukce bohemik. In Acta onomastica, roč. 36, 1995. s. 202–206.

[26]

Staročesky slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia, 1968. 102 

 

[27]

SVOBODA, Jan. Dobrovského studium vlastních jmen. In: HAVRÁNEK, Bohuslav – DOLANSKÝ, Julius. Josef Dobrovský, 1753-1953: sborník studií k dvoustému výročí narození. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953. s. 156–181.

[28]

SVOBODA, Jan. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: Československá akademie, 1964. (SOJNP)

[29]

VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1375-3.

Elektronické zdroje [1] Codex Gigas – Ďáblova bible [televizní dokument]. Režie Naďa Kverková. TV, ČT2, 27. 1. 2008, 11:30. Dostupné také z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10176313169codex-gigas-dablova-bible/20838254168/. [2] Codex gigas – Kungliga biblioteket. Kungliga biblioteket [online]. 2007-08-07. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.kb.se/codex-gigas/cze/. [3] Ďáblova bible [televizní dokument]. Režie Jiří Šindar. TV. ČT2, 21. 11. 2007, 20:30. Dostupné také z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123289281-dablova-bible/. [4] Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Jazyková poradna ÚJČ AV ČR. Internetová jazyková příručka. [online]. © 2008–2012 [cit. 2012-04-29]. Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz/. [5] Vyhledávání. Vokabulář webový [on-line]. Verze 0.7.6. [cit. od 2012-02-26 do 2012-04-28]. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx. [6] ZUBATÝ, Josef. Nenáviděti, nenenáviděti. In: Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Naše řeč, roč. 8, 1924, č. 1. [online]. © 2011 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=892.

103   

SEZNAM ZKRATEK  

CDB

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae

CG

Codex gigas

PN

Podlažické nekrologium

psl.

praslovanský, praslovanština

SOJNP

Staročeská osobní jména a naše příjmení

stč.

staročeský

stsl.

staroslověnský, staroslověnština

TNČOJ

Tvoření nejstarších českých osobních jmen

SEZNAM PŘÍLOH  

Příloha I: Abecední rejstřík jmen. Příloha II: Codex gigas – ukázka stránky kalendáře.

104