OPERA CORCONTICA 40: 287–300, 2003 ANTROPOGENNÍ OVLIVNĚNÍ PŘÍRODY ČESKÝCH KRKONOŠSKÝCH JAM Anthropogenic Influences on the Nature of Czech Krkonoše Corries THEODOR LOKVENC Pitkova 528, 517 73 Opočno Významným přírodním fenoménem oblasti nad alpinskou hranicí lesa Krkonoš jsou ledovcové kary – jámy. Mají specifické přírodní podmínky, zejména geomorfologické, které ovlivnily rovněž antropogenní zásahy. Práce se na základě vyhodnocení historické dokumentace zabývá společnou charakteristikou lidské činnosti v osmi jámách na české, jižní straně Krkonoš a specifikami v každé z nich. Glacial cirques – hollows are an important natural phenomenon in the area above the alpine forest limit in the Giant Mts. They have specific natural conditions, especially the geomorphological ones, which were also influenced by anthropogenic activities. Based on the evaluation of historical documentation the paper deals with common characteristics of human activities in eight hollows on the Czech southern part of the Giant Mts. and with the specificities of each of these hollows. Klíčová slova: Keywords:
antropogenní činnost, vegetace, kary, dolování, léčivé byliny, budní hospodářství anthropogenic activity, vegetation, cirques, mining, medicinal herbs, alpine−meadow management
ÚVOD Krkonošské jámy, ledovcové kary jsou jedinečným a nesmírně zajímavým přírodním útvarem oblasti nad alpinskou hranicí lesa. Jsou pozoruhodné nejen svou historií vzniku, ale i specifikami antropogenní činnosti, i současným přírodním bohatstvím. Dnes jsou v rámci vymezené krkonošské arkto−alpinské tundry zařazovány do jejich květnaté zóny (SOUKUPOVÁ, KOCIÁNOVÁ, JENÍK, SEKERA 1995). Jejich vznik jako první nejlépe vysvětlil německý geolog a geomorfolog J. Partsch v roce 1894, který položil základ modernímu studiu problematiky zalednění Krkonoš (JENÍK 1980). Dotvořeny byly v ledových dobách čtvrtohor horskými ledovci a následně i vodní erozí a to jak v české, jižní části hor, tak i na severních polských svazích. Je jich v celých horách celkem 14. Na české straně jsou to Velká a Malá Kotelní jáma, Labské jámy – Harrachova, Pančavská a Navorská v západních Krkonoších a Úpská, Malá a Velká Studniční jáma v Krkonoších východních. Na polské straně Krkonoš se nalézají kary: Malá a Velká Sněžná jáma (Śnieżne Kotły), Černá Sněžná jáma (Czarny Kocioł), kar Velkého a Malého rybníku (Kocioł Wielkiego i Małego Stawu) a jáma Lomničky (Kocioł Lomniczki). Jejich příroda se vyvíjela po tisíciletí za částečně jiných přírodních podmínek a do určité míry i za odlišného působení lidí, než příroda ostatních částí Krkonoš*. Problematice antropogenního ovlivnění přírody krkonošských jam speciálně nejsou věnovány samostatné práce. Pouze v celkovém kontextu českých Krkonoš jí věnuje větší pozornost JENÍK (1961), JENÍK, LOKVENC (1962) a LOKVENC (1978). ∗ Pro ledovcový kar se v Krkonošském názvosloví používá český termín jáma, kotel, dříve výjimečně debř, polský kocioł a německý Grube, Kessel.
287
I když zásahy člověka do jejich přírody jsou považovány ve srovnání se zásahy do vegetace hřebenů a parovin za podstatně omezené, je potřebné tuto činnost analyzovat, objektivně ji vyhodnotit a při stanovení péče o ně respektovat.
SPOLEČNÁ CHARAKTERISTIKA Kary české, jižní části Krkonoš, se rozkládají převážně nad alpinskou hranicí lesa v zóně květnaté tundry v nadmořských výškách mezi 1000 až 1300 m n. m. Průběh hranice lesa je v nich velmi členitý a dosahuje maximálních depresí (JENÍK, LOKVENC 1962). Hranice jednotlivých jam a proto i jejich rozlohu je obtížné přesně stanovit a není to snad ani podstatné. Podle mapování Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Hradci Králové (Hospodářská kniha na období 1992–2001), zaujímají přibližně 370 ha a tvoří pouze necelé 1 % výměry parku. Tab. 1.
název jámy Úpská 397 7 974 525 Labská (Harrachova, 52 19 7 1 9 Velká a Malá Kotelní Celkem
Rozloha krkonošských jam plocha (ha) z toho les (%) poznámka 150 40 123456789 5 71 756 40 17 bez lavinových drah 140
21
40 370
10 28
po Velkou lavinu
Kary jsou mohutné amfiteátry s příkrými skalnatými stěnami a s menšími plochami vysokosté− belných niv (Adenostylion alliariae) vytvářejících pestrou mozaiku s křivolesy složenými z kleče, smrku, jeřábu, břízy karpatské a vrb spolu s kulisami smrkového lesa v místech chráněných před lavinami a plazením sněhu. Štursa (ŠTURSA in PETŘÍČEK a kol. 1999) uvádí tu 8 vyhraněných společenstev. Jejich přírodní vývoj je trvale ovlivňován působením anemoorografických systémů, na jejichž závětrných svazích se rozkládají. Podmiňují sekundární distribuci sněhu, ukládání mohutných sněhových vrstev, převisů, pohybujících se sněhových mas, sedimentaci půdních částic, diaspor apod. a vytváří výjimečné a relativně příznivé půdní podmínky. To vše ovlivňuje vysokou druhovou diversitu flory a fauny, ale i vysokou produkci biomasy rostlinných společenstev. Existují ojedinělé názory, které připouští, že krkonošské jámy, nebo alespoň některé z nich, byly původně z větší části zalesněné a omezení rozlohy lesních porostů je výsledkem antropogenní činnosti – vykácení lesa (FIEK 1894, MOSCH 1858, ZLATNÍK 1928). JENÍK (1961) však na základě komplexní analýzy prostředí a historických údajů konstatuje, že „představa souvislého zalesnění krkonošských jam a jesenických kotlin v nedávné minulosti je nepravděpodobná“. Lze však předpokládat, že rozsah lesních porostů, především smrkových, byl v jamách o něco větší a byly jinak rozmístěné. Rozsáhlou likvidací porostů kleče na náhorních rovinách, ve zrychlující části anemo−orografických systémů asi před 300 lety se významně změnily podmínky pro odvívání sněhu a jeho akumulaci na hranách jam, v závětrných turbulentních prostorech a tím i rozsah, počet a frekvence lavin. Kvalitativně větší význam než hromadění sněhu během sněhových vánic a bouří má totiž druhotné převívání sněhu ze hřebenů a náhorních plošin, které jsou v současné době převážně zarostlé jen bylinnými společenstvy (JENÍK 1961). Vegetační kryt převívání silně ovlivňuje. Nejstarší mapa Krkonoš, mapa Hüttelova vzniklá mezi roky 1568 až 1569 kary nezachycuje. Nejstarší zobrazení Labských a Kotelních jam, blížící se realitě je až na mapě Mannově z roku 1745 a zdařilejší na mapě Grauparově z roku 1765. Jsou zakresleny jako komplexy skal bez náznaku lidské činnosti.
288
Obtížná přístupnost, nepříznivý a nebezpečný terén, zejména strmost svahů nedovolily zemědělské využití jam budním hospodářstvím, které od poloviny 16. století ovlivnilo převážnou část oblasti nad hranicí lesa ani výstavbu obydlí. Byly to především periodické laviny, které uchránily krkonošské jámy před celoročním osídlením, které by mohly významně zdecimovat bohatou květenu karů (JENÍK 1961). Z celkového počtu 39 krkonošských lavinových drah se jich v jamách uvádí 27 to znamená 70 % (SPUSTA, KOCIÁNOVÁ 1998). Chov dobytka se v Krkonoších značně rozrostl a měl vysoké nároky na spotřebu píce, především sena na překonání dlouhého zimního období. Pastva dobytka od konce května až do září byla povolena a využívána do druhé poloviny 19. století, v lesích byla zakázána dříve. Senem bylo nezbytné zajistit vysoké stavy dobytka, chovaného nejen v boudách, ale i v osadách a dvorech v údolí. Velká část sena byla získávána v pásmu kleče, kde plochy pastvin a senišť výrazně rozšířili budaři postupnou likvidací porostů kleče. Seno se sklízelo převážně na loukách s převládajícím porostem smilky tuhé (Nardus stricta) a jenom výjimečně na menších kultivovaných loukách označovaných jako travní zahrady (Grasgärten). Smilkové porosty, na které byla velká část hospodářství odkázána, poskytovaly málo značně nekvalitní biomasy a smilku bylo možno sekat jednou za dva až tři roky (LOKVENC 1978). Proto byla vyhledávána každá menší plocha kvalitních, produktivnějších porostů s budařům známou vysokou nutriční hodnotou, bez ohledu na jejich vzdálenost, přístupnost a povahu terénu. Je proto pochopitelné, že se pozornost soustředila na bohatá bylinná společenstva karů, i když byla často rozptýlena na menších plochách a prudkých svazích, dnech a terasách. Setkáváme se proto i ve všech karech s určitým jejich využíváním. I když se panství snažila maximálně využít všech ploch k pronájmu sklizně trávy, pronájem ploch v karech, s výjimkou Labských jam, není doložen. Ze stejných důvodů jako k pastvě a sklízení trávy, zejména pro obtížnost terénu, nedocházelo v jamách ani k těžbě porostů dřevin. Na rozdíl od Švýcarských Alp, kde horalé sklízeli „dobré a zdravé byliny“ i na obtížně přístupných místech – „Wildheu“ však podle J. K. E. HOSERA (1841) v obdobných podmínkách krkonošských jam tohoto zdroje dostatečně nevyužívali. Bohatství rostlinných druhů, z nichž mnohé jsou vázány na stanoviště jam, bylo od pradávna středem zájmu lidových bylinářů. Jejich činnost v terénu je zachycena na Hüttelově mapě z 16. století (BARTOŠ, NOVÁKOVÁ 1997) a zmiňuje se o nich městský fysikus z Jelení Hory Caspar SCHWENCKFELT (1607). Do slezské části hor ji rozšířili pravděpodobně náboženští emigranti z Čech, kteří se tu po třicetileté válce usadili. Asi od roku 1700, kdy se sdružili do rozsáhlého cechu laborantů – výrobců léků, a lidových léčitelů, se sběr léčivých bylin výrazně, až nebezpečně rozšířil. Sbírali i na české straně hor hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), prhu chlumní (Arnica montana), lilii zlatohlávek (Lilium martagon), náprstník velkokvětý (Digitalis grandiflora), rozchodnici růžovou (Rhodiola rosea), anděliku (Archangelica officinalis), rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a další, ale i lišejníky jako pukléřku islandskou (Cetraria islandica). Sbírali nejen nadzemní části, ale i části podzemní a to u 98 druhů, jejichž počet byl v první polovině 19. století citelně snížen na 20 druhů. Ovlivnili tím výrazně fytogenofond jam – rozšíření i existenci mnoha druhů. Rozsah sběru, jeho sto let trvající intenzivní devastací lze jenom obtížně kvantifikovat, lze ho však tušit z úspěšnosti jejich podnikání a zájmu o jejich produkty i v zahraničí. Je patrný například z údajů časopisu Schlesische ekonomische Nachrichten z roku 1774, který uvádí, že do Vídně byla několikrát odeslána zásilka kořenů anděliky o váze 20 kamenů (200 kg?), rdesna hadího kořene, bedrníku a dalších po třech kamenech (30 kg) do zahraničí, v roce 1754 několik kamenů kýchavice apod. do Anglie (REITZIG 1943, DOMOSLAWSKI 1985). Je to neuvěřitelné množství. Je však nutno akceptovat skutečnost, že značnou část surovin kryli z domácích i některých introdukovaných druhů (např. čechřice vonná /Myrrhis odorata/, fenykl obecný /Foeniculum vulgare/, libeček lékařský /Levisticum officinale/, medvědice lékařská /Arctostaphylos uva−ursi/, oman pravý /Inula helenium/, reveň lékařská /Rheum officinale/, všedobr horní /Imperatoria ostruthium/) pěstovaných v zahrádkách v podhůří. Některé z nich zplaněly a staly se součástí krkonošské flory. Nebezpečnou činnost sběračů bylin sledoval v terénu a popsal Tadeáš Haenka (JIRÁSEK, HAENKE, GRUBER, GERSTNER 1791), který je zastihl při své cestě do Krkonoš v roce 1786. Činnost cechu skončila
289
ve druhé polovině 19. století. Léčivé byliny byly ovšem sbírány, i když v menší míře, obyvateli hor i nadále a to zejména ty, které byly součástí lidové stravy. Jak uvádí FUSS (1791) byly v Úpské jámě a lze předpokládat, že i jinde v horách z těchto důvodů středem zájmu „zvláštní druh cibule a česneku“ – česnek hadí (Alium victorialis) a pažitka pobřežní horská (Alium schoenoprasum subsp. alpinum). ŠOUREK (1948) i JENÍK (1961) upozorňují i na nepříznivý vliv neodpovědných amatérských i profe− sionálních floristů na květenu karů. V krkonošských karech na české straně se uměle nezalesňovalo ani v první etapě rekonstrukce porostů nad hranicí lesa probíhající od konce 80. let 19. století až do začátku 20. století ani ve druhé, v období od roku 1952 do roku 1992, i když se po roce 1945 vyskytovaly určité tendence asanovat alespoň lavinové dráhy zasahující lesní porosty. Podle zásad plánu zalesnění oblasti nad alpinskou hranicí lesa (LOKVENC 1958) byly však jámy ze zalesňování i jiných biotechnických zásahů vyloučeny. Mimo tuto akci zalesnily Státní lesy v blízkosti jam dolní části lavinové dráhy pod Malou Studniční jámou v roce 1964 a Velké laviny z roku 1956 v Labském dole na místech zničeného smrkového lesa. Jedním z důsledků antropogenních zásahů do přírodních procesů jsou nadměrné, neodpovídající stavy vysoké zvěře jelení i srnčí, jako výsledek nedobrého mysliveckého hospodaření. Zvýšení jejich stavů, překračujících stavy normované, se v karech projevuje větším, až nebezpečným spásáním vzácných rostlinných druhů, ohryzem dřevin, eutrofizací apod. Zvýšená koncentrace zvěře v karech je známá a logická, poněvadž zvěř zde má při stále stoupajícím turistickém zatížení hor klid, pestrou potravu s vysokou úživností (WÁGNEROVÁ 1994, ŠTURSA in PETŘÍK et al. 1999). Závažným a svým způsobem a charakterem v historii ojedinělým zásahem do prostředí ekosystémů jam je znečištění ovzduší imisemi patrné v Krkonoších od roku 1977. Zvýšená imisní zátěž se projevila v letech 1982–1991 (SCHWARZ 1997). V důsledku uplatnění mechanizmu anemoorografických systémů usměrňujících tok imisí došlo k zvýšené depozici především oxidu síry a dusíku v závětrných turbulentních prostorech karů. Projevilo se to zvláště poškozením, odumíráním a rychlým rozpadem smrkových skupin a do jam zasahujících a s nimi sousedících lesních porostů, klimaxových smrčin zejména v Labském a Obřím dole. Určitým nebezpečím pro oblast karů jsou možné změny v distribuci sněhu a lavinových jevů souvisejících s imisním ústupem horských smrkových lesů, zejména v návětrných vodících údolích (ŠTURSA 1999). Imise bezesporu negativně zasáhly všechny složky ekosystémů, včetně půdy, ve které i po jejich odeznění zůstávají škodlivá rezidua. Imisní kalamita si vyžádala v bezprostřední blízkosti jam v poškozených porostech řadu lesnických zásahů – těžbu stromů i zalesňování, z hlediska ochrany přírody někdy i problematických. Podrobnější hodnocení vlivu imisí na ekosystémy jam se vymyká z náplně této studie.
SPECIFIKA JEDNOTLIVÝCH JAM Kotelní jámy Nejzápadnějšími krkonošskými kary jsou Velká a Malá Kotelní jáma v jihovýchodním svahu Kotle (1435 m n. m.), oddělené od sebe skalnatým Kotelským hřebínkem. Na prvních mapách panství Jilemnice – Branná z 18. století a to na mapě Josefa Manna z roku 1743 a Antonína Graupara z roku 1765 jsou obě jámy zakresleny jako skalnaté plochy, bez porostů dřevin a bez označení objektů nějaké lidské činnosti. Jámy byly pravděpodobně již dříve než v polovině 16. století, kdy se udávají počátky dolování rud na Rokytnicku na panství Branná, objektem zájmu prospektorů procházejících Krkonošemi. Byla to však obdobně jako v ostatních částech hor zejména iniciativa Kryštofa Gendorfa, majitele vrchlabského panství, předního horního odborníka, snažícího se obnovit stará opuštěná důlní díla (SCHNEIDER 1923, SCHÖBEL 1969). Podnikání podporoval i sám majitel panství Albrecht z Waldštejna a po něm i Harrachové, kteří panství Branná v roce 1632 získali a spojili v roce 1710 s panstvím Jilemnice (SCHMIDT 1879, ELSNER 1893). A právě z této doby, konkrétně z roku 1630 pochází doklad o dolování v Kotelních jamách.
290
Obr. 1. Kotelní jámy, výsek z Graupa− rovy mapy z roku 1765
V dopise z 1. září oznamuje Stephan Rehewaldt Jičínské komoře, že navštívil s doprovodem nově otevřený důl (na dvou od sebe vzdálených rudných žilách) na Kotli – Schneebergu, nazvaný Hohenburg – Vysoký hrad. Kvalitu rudy prokázal uvedeným výsledkem odebraných vzorků. K zajištění provozu dolu doporučil postavit na místě domek pro havíře, aby nemuseli docházet do velmi vzdálené vesnice, případně i puchverk nebo jednoduchou nízkou šachtovou pec na zpracování rudy. Za nutné považoval i vybudování přístupové cesty z Vítkovic a prosekání stezky z Rokytnice. Zpráva uvádí: „Na příkaz Vaší Milosti jsem objel 30. srpna, vedle mnoha jiných osob, otevřený důl na Krkonoši čili Schneebergu, kde Vaše Milost Vaší Knížecí Milosti, můj milostivý kníže a pán, pan přijal koupi mnoho horních podílů, totiž 90 kusů (které byly určeny na prodej), také jsem obhlédl, kudy by se tam mohla udělat cesta a pěšina. Podle takové nedávné zprávy Vaší Milosti, že jmenované místo se nazývá „Hohenburg“, obnažuje pěkné čelo kyzu na dvou místech dosti značně od sebe. Jak je mocné, nelze napsat, protože žíla není překřížena. Ukazují se také křížové žíly tak zjevené. A všechno je upsáno k „Hohenburgu“. Může být hodinu co hodinu osazeno čtyřmi nebo pěti havíři. Jak jsou proti mysli rady, že tady by mohlo být nejspíš získáno a dodáno huti 100 nebo 200 centů kyzu. Měla by být provedena velká zkouška, protože kyz je drobivý a tavič ho dává napřeď. Za týden by mohlo projít nízkou pecí 100 centýřů. Malá zkouška byla provedena a tři centnýře kyzu z myšlených míst byly naváženy, z toho bylo získáno 62 liber kamínku, propočteno na jeden centnýř má tento 4 loty stříbra a 16 liber mědi. Jaký je nyní tento kyz nalamovaný, tak takový tímto zasílám Vaší Milosti dva vzorky. Když by, jak je hlášeno, mělo být stavěno nebo pracováno, musel by být nedaleko odtamtud postaven teď brzy před zimou jeden domek, v němž by dělníci měli své přístřeší. Protože dělníkům není možno jít denně nebo týdně sem do vesnice, tak by mohla být zřízena v budoucnu v horách samotných puchýrna a dokonce jednoduchá malá huť. Je také nutno tam na místo udělat cestu z Vítkovic na pozemcích pana Václava Záruby, ovšem pěšina z Rokytnice na Schneeberg musí být prosekaná a odklizena“ (překlad ing. G. Fiedler). Důl ležící vysoko v horách v 1370 m n. m. neměl pravděpodobně dlouhé trvání a byl zastaven asi po Waldštejnově smrti v roce 1634 (DONTH 1993). Ruda z něj se snášela do stoupy na Huťském potoce v Horní Rokytnici (DONTH F., DONTH H. 1974). V padesátých letech 20. století bylo ložisko prozkoumáno a prosekána k němu stezka z hora z cesty od Kotle. U ústí štoly se nachází menší svahový odval o ploše pouze jednoho aru (PILOUS 1985). Většině autorů, zabývajících se dolováním v Kotelních jamách, není nejstarší údaj znám a před− pokládají, že se tu dolovalo až v polovině 19. století (BRANDA 1985), kdy možná byly práce na starém díle
291
obnoveny. Shodují se na tom, že zde bylo i více pokusů s dolováním – průb. Z nich je například známá jedna nacházející se ve východní části Velké jámy na svahu pod bývalými Jestřábími boudami. Dalším zásahem zaměřeným na využití nerostného bohatství byla těžba kalcitu. V roce 1878 bylo rozhodnuto přestavět Labskou boudu, která se stala majetkem panství. Potřebný kámen a písek byl na místě, ale bylo nutno zajistit i vápno, poněvadž stavba měla být z větší části zděná. Aby se ušetřila zejména jeho nákladná donáška, doporučila správa panství hraběti, aby se potřebných 220 centů vápence nalámalo v Kotli a vypálilo dřevem z kleče. Jak je uvedeno ve zprávě z roku 1877 „... vápno by se mělo páliti na horách pod Kotlem, an Kotel na jednom místě vápenec má a mohl by se zde kámen lámati a kosodřevinou vypáliti, čímž by vápno velmi lacino přišlo.“ Hrabě Harrach návrh schválil, ovšem jak byl realizován nevíme. Šlo o těžbu na výchozech karbonátových hornin, krystalických vápenců ve Velké Kotelní jámě v Ostřicově rokli a Květnici u Štoly. Hřebenové části západních Krkonoš byly intenzivně využívány k chovu dobytka, Kotelní jámy leží v blízkosti center tohoto budního hospodářství rokytnických dvorských bud Dvoraček, jejichž počátky spadají do konce 17. století (DONTH F., DONTH H. 1974, LOKVENC 1974) a Kotelné boudy. K jeho největšímu rozvoji zde došlo až ve století osmnáctém, kdy ve skupině Dvorských bud bylo 17 objektů. Jejich pastviny a seniště zahrnovala i celý jižní svah Lysé hory a Kotle. Na rozdíl od jam Labských v 19. až 20. století vytýčené plochy senišť pronajímaných zájemcům, ani přidělených v rámci služebností do Kotelních jam, nezasahovaly i když ze severu vystupovaly téměř na vrchol Kotle. Dobytek do nich jistě pronikal a i seno se tu možná sklízelo. Nejblíže asi půl kilometru ode dna jam totiž hospodařila Kotelská (Bedřichova) bouda (Die Sct. Fridrich Kössel Viehe Bauden), postavená koncem 17. století přestavěná a zvětšená v roce 1748 v rámci racionalizačního projektu hraběte Sweerts – Sporcka (MENŠÍK 1899). Páslo se tu 80 krav a 30 koz a to na jižním svahu Krkonoše až k Jamám. Její dobytek působil škody v lese a proto nařízení hraběte Harracha již v roce 1755 poukazuje na nutnost ochrany cenných bukových porostů, zasahujících až do Jam, před ním. Její hospodaření v polovině 19. století upadalo a v roce 1910 byla přeměněna v hájenku a brzy na to zbourána (LOKVENC 1996). Kolem ní probíhala do dna jam, později velmi frekventovaná stezka Františka Josefa I. po roce 1920 přejmenovaná na Krakonošovu, vedoucí z Míseček na Dvoračky. Stejně jako zaniklá stezka stoupající od boudy Mísečnou strání na Labskou louku, je zakreslena již na Grauparově mapě z roku 1765 (LOKVENC 1965). Je to jediná cesta umožňující přístup do Kotelních jam, který však není dnes z důvodů ochrany přírody povolen. Turistický provoz na Krakonošově stezce byl příčinou požáru, který vypukl dne 24. prosince 1924, rozšířil se na jižní svahy Kotle a do horní části obou jam a zasáhl plochu 70 ha. Téměř zcela zničil vzácný, jedinečný porost vrby bylinné (Salix herbacea) na skalách mezi Velkou a Malou Kotelní jámou. Jeho zbytky byly objeveny až v roce 1982 (VAŠINA 1982). Jak dalece zasáhla do přírody Kotelních jam činnost Polární pokusné stanice Zlaté návrší (Polare Versuchstation Godhöhe), která byla umístěna po okupaci ČSR v pěti objektech Jestřábích bud na okraji jam není známo. Pracovní náplní stanice, jejíž členové se vrátili z expedice do Grónska pod vedením polárního badatele ing. Kurta Herdemertena byla klimatologická, glaciologická, biologická a další šetření. Zabývali se i aklimatizací, především sokolů, ale i rostlin v rámci které založili experimentální botanickou zahrádku na svahu Velké Kotelní jámy. Postupně se náplň jejich činnosti přeorientovala na vojenské účely (SVOBODA 1972, LOKVENC 1978). Náplň experimentů se severskými druhy rostlin, ani jejich umístění není známé. O výsadbách byla informována paní Erlebachová z kiosku na Zlatém návrší, která nebyla ochotná a později ani schopná místo určit. Potom, co vydaly Okresní úřady v Jilemnici a Vrchlabí v roce 1930 vyhlášky o ochraně krkonošské přírody, byly po roce „Kotelské“ rokle vyhlášeny jako první přírodní rezervace v Krkonoších. Výsadba kleče uskutečněná od 80. let 19. století se zastavila na severní hraně Velké Kotelní jámy v oblasti Harrachových kamenů, na východě na svahu pod bývalými Jestřábími boudami. Výsadby uskutečněné v rámci rekonstrukce klečových porostů jižního svahu Kotle v roce 1955–1960 byly ukončené na západní straně Malé Kotelní jámy (LOKVENC, NEHYBA, STEJSKAL, PAŠEK 1994). Žádná z těchto výsadeb do jam nezasáhla.
292
Labské jámy Nejstarší zákresy Labe, jeho pramenů (Elbbrunnen) a Labského svahu (Elbleiten) poskytuje Hüttelova mapa z let 1576 až 1585. Ty se ovšem nepochybně týkají Bílého Labe. Cenným dokumentem k poznání historie přírody skutečného Labského dolu je nejstarší mapa panství Jilemnice – Branná a to mapa J. Manna z roku 1743. Je zaměřena zejména na lesy v horní části panství. Jsou na ni rozlišeny jehličnaté, smrkové porosty, plochy vykáceného lesa, porosty kleče a suchá kleč. V Labském dole je po pravém břehu Labe zakreslený úzký pruh lesa a mezi ním a horní hranou jam je souvislá holá plocha, bez jakéhokoliv zákresu, označená jako Elben Grundt. Zaujímá nejen oblast jam, ale zasahuje na sever až k státní hranici pod Vysokým Kolem a na jihu až na Český hřbet, kde vybíhá na západ u Harrachových kamenů ke Kotelním jamám a na východ na severní svahy Krkonoše. Romantický obraz Labských jam podává až Grauparova mapa z roku 1765, kde jsou popsány jako Elben Grund – Labský důl. Je zobrazen jako rozsáhlý skalní komplex po pravém a zčásti po levém břehu Labe v Labské rokli. Na něj navazuje porost smrku, který pod soutokem s Pudlavou překračuje řeku a vystupuje na svahy Krkonoše na pravém břehu. Úzkou nivou na dně protéká Labe a přijímá z levé strany v Labské rokli bezejmenný potok, níže Pudlavu, Dvorský potok a zprava Pančavu. Údolím vedoucí stezka ze Špindlerova Mlýna není již v těchto místech zakreslena. Přiléhavě Labský důl popisuje legenda k mapě. Der Elben Grund in Welchen der Elben Flus Viel Örthern über die Felsen 30 Elend herabgebisset. In diesen Grund befinden sich Wornehme Kreüter mit starken Wurzeln wie auch die Riewies oder Joanaisberenstreucher die with grössere Frucht al in denen Garten in die Mänge trag jedanoch erst zu Wenzeslaus reif werde nicht minder ist darorthen ein Felsen … Gold Ertst neb etwas Gold Körnern in einen anderen herunter flissenden Flössel befinden es ist auch allda eine schöne Ebene und werden auch schöne Forellen allda gefangen.“ HAENKE (1791), který navštívil Labský důl v roce 1786 jej emotivně líčí jako „divočinu bez stopy lidí (… entdect man keine Spur von Menschen…). Zajímavé, často citované, avšak dostatečně nedoložené jsou údaje MOSCHE (1858) o dřevěném smyku na svahu u Pančavy, kterým je spouštěno dřevo na dno Pančavské jámy, kde ho zpracovává pila. Uvádí, že její obraz je v Peci, že po vytěžení lesa byla zrušena a její existenci potvrzují žijící pamětníci. Jeho údaje nejsou podloženy žádnými prameny, i když na zmíněné Grapuparově mapě jsou trochu níže pod ústím Dvorského potoka do Labe po pravém břehu zakresleny dvě budovy. Podle značky by měla být jedna z nich pila? V podrobné legendě k mapě (Explicatio), ve které jsou vyjmenovány všechny průmyslové i zemědělské podniky panství, však uvedena není. Pokud se týká existence smyku, není zde rovněž žádný zakreslen, i když jich mapa podrobně zachycuje v horské oblasti panství čtrnáct. Popis Labských jam na Grauparově mapě, ve kterém se uvádí nálezy zrnek zlata, bohatství pstruhů i výskyt bylin a zejména meruzalky skalní (Ribes petraeum) potvrzuje, že byly obyvatelům známé, navštěvované a jejich přírodní zdroje využívali. Je to pochopitelné, poněvadž v Sedmidolí, asi dva kilometry východněji od Jam, vznikly na vrchlabském panství již v polovině 17. století Bradlerova a Medvědí bouda a v jejich sousedství již na panství jilemnickém, kterému patřily i Labské jámy byly postaveny v roce 1750 hospodářsky významné Sedmidolské (Krausebudské) dvorské boudy (LOKVENC 1978). Vzhled Labských jam ve druhé polovině 18. století zachycuje Balzerův kolorovaný lept z roku 1794 a Fussův popis (FUSS 1791). Těžba dřeva je v oblasti Labských jam prokázána pouze po levém břehu Labe na svazích Vysokého Kola a to Grauparovou mapou, která tu zakresluje vytěžené plochy lesa s pařezy. Z pozdější doby, z druhé poloviny 19. století je známý údaj o primitivní budce (Grundbaude), která stála naproti soutoku Pančavy s Labem a sloužila jako úkryt dřevařům, kteří tu těžili dřevo (PETRAK 1858). Poskytovala útulek i ojedinělým turistům, kteří zde obdrželi i jednoduché občerstvení. Později od roku 1878 byla využívána účelněji majitelem Labské boudy J. Šírem, který ji bezplatně od panství získal. V roce 1859 vybudoval na Pančavě nad vodopádem dřevěnou nádržku se stavidlem. Jakmile se dole u budky na cestě shromáždil dostatek lidí, kteří zaplatili po 10 krejcarech nebo 5 fenicích, dal zdejší výběrčí trubkou signál, obsluha
293
u nádržky zvedla stavidla a spustila atrakci vodopád (LOKVENC 1997). Pouštění vodopádu bylo zrušeno ve třicátých letech 20. století. Obdobně byl využíván vodopád Labe, o jehož spouštění jsou zprávy již z roku 1828. Nádržku i stavidla upravil v polovině 19. století rovněž zmíněný J. Šír z Rokytnice. Stavidla byla každým rokem na podzim zbourána a v květnu obnovena. Úprava a provoz vodopádů významněji nenarušily přírodu Labských jam. Došlo pouze k terénním úpravám při stavbě nádržek a stavidel, koncentraci turistů u těchto atrakcí, většinou na stezce, která k nim vedla. Mimo ni byl přístup zcela přirozeně znemožněn a to u Labského vodopádu skalami a u Pančavského na dně mokřinou a tokem Labe. Určitým zásahem mohly být náhlé přívaly vody po spuštění vodopádu. Blízkým, zajímavým přírodním výtvorem, který se stal objektem zájmu lidí, je pověstmi opředená pseudokrasová, rozsedlinová jeskyně Krakonošova pokladnice (Riebezahls Schatzkammer). Vstupní otvor leží ve stěně Pančavské jámy, severně od horní části Pančavského vodopádu. Je to úzká, přes 20 m dlouhá chodba v žulových balvanech s několika úzkými bočními puklinami (Dr. H. G. 1928). Byla známá snad již v 18. století zejména budařům, kteří v okolí sklízeli seno. Byla několikrát amatérsky zkoumána (1893, 1927, 1928) bez významnějších nálezů (JIRASEK 1915). Pověsti o jejích rozsáhlých podzemních prostorách a především vodních plochách vznikly pravděpodobně z toho, že v jeskyni je slyšet hukot vody, doléhající sem ovšem z vodopádu Pančavy, ke kterému se chodba přibližuje. Jeskyně nebyla upravována, ani zpřístupněna stezkou a vzhledem k obtížnosti přístupu a malé atraktivnosti se nestala objektem zájmu turistů. Cesta údolím Labe ze Špindlerova Mlýna vedla tehdy od boudy proti Pančavskému vodopádu blíže u řeky „místy nebezpečnou bažinou zajímavou jen pro botaniky“ jak píše PETRAK (1886). Byla nepohodlná a proto byla přeložena výše do protisvahu, do lesa a to při důkladné úpravě v roce 1876 až 1879. Stala se součástí dodnes velmi frekventované Harrachovy stezky vedoucí z Bedřichova do Harrachova (LOKVENC 1989). Nejobtížnějším byl úsek od dna Labské rokle k Labské boudě, který vyžadoval i určité stavební úpravy. Podle starších zobrazení je možné usuzovat, že se dříve vystupovalo po opačné straně vodopádu než dnes (např. litografie L. E. Lütke před r. 1850). Je to jediný úsek cesty, procházející přímo napříč jedním z karů, nad levým břehem Labe. Od Labské boudy vede po hraně Jam až k Pančavskému vodopádu turistická stezka pokračující dále na Krkonoš. V roce 1977 byla vyhlášena jako část naučné stezky Prameny Labe. Lesní cesta zpřístupňující část Labského dolu, bedřichovský revír, patřící jilemnickému panství, vedoucí po severním svahu Krkonoše a Medvědína a umožňující odvoz dřeva na silnici k Mísečkám byla vybudována v roce 1830. Začínala však až před Harrachovou jámou na Strmé stráni, kde končily lesní porosty a dále do jam nezasahovala. S výjimkou zmíněné boudy proti Pančavě žádná jiná v oblasti Jam založena nebyla a to zejména vzhledem k zmíněnému nebezpečí lavin (JENÍK 1961). Vícepatrová, druhově bohatá travní a bylinná společenstva na svazích i na dně jam však využívána byla. Potvrzuje to i Tadeáš Haenke, který ve zprávě o návštěvě Labského dolu v roce 1786 uvádí, že tu budaři suší seno a vzhledem k nepřístupnosti místa ho odtud dopravují v zimě. Vyhrabou stoh ze sněhu a odvezou seno na rohačkách (JIRÁSEK, HAENKE, GRUBER, GERSTNER 1791). Dokládá to rovněž kolorovaná litografie Ernsta Wilhelma Knippela z druhé poloviny 19. století (Elbgrund Pantschefall), na které jsou zakresleny kupy sena u Labe nad soutokem s Pančavou. Svahy i dno byly později zařazeny do soustavy senišť pronajímaných budařům jilemnickým panstvím v oblasti Labské louky, kterému toto území patřilo. Podle mapky ze druhé poloviny 19. století osm dílů senišť o rozloze asi 30 ha zasahovalo svahy karů pod Schustlerovou zahrádkou až k toku Labe. O sklizeň trávy měli zájem především budaři z Krausových bud, dnešní Labská (LOKVENC 2002). O tom, zda a jak často a za jakých podmínek byly pronajímány, nebyly záznamy nalezeny. Pastva tu byla vzhledem k povaze terénu naprosto vyloučena.
Úpská jáma Ve východních Krkonoších je nejvýznamnějším karem Úpská jáma, vyhloubená ve svazích Studniční hory, Obří pláně a Sněžky, uzavírající Obří důl. Patřila do roku 1599 ke trutnovskému komornímu panství a později panství Maršov různých majitelů.
294
Nesporné je, že Úpská jáma byla navštěvována prospektory – Vlachy, hledajícími rudné žíly, zlato a drahé kameny. Jejich činnost je doložena v blízké jámě na polské straně (Kocioł Lomniczki) již ve 14. a 15. století (STÉĆ, WALCZAK 1962). Známý je i výstup jakéhosi Benátčana z Obřího dolu na Sněžku v roce 1456, který tu nacházel pozůstatky svých předchůdců hledačů zlata a drahokamů (SCHICKFUS 1635, BALBÍN 1679). Byli to i sběrači léčivých rostlin, zejména po vzniku cechu laborantů v Krummhübelu v 18. století, kteří Úpskou jámu navštěvovali a devastovali vzácné druhy léčivých rostlin. Na jejich zájem o Úpskou jámu upomínají názvy dvou zdejších známých lokalit Čertova a Krakonošova zahrádka. Zahrádka v krkonošském idiomatu označovala místo bohaté na byliny. Nejstarší popis závěru Obřího dolu obsahuje zpráva komise kutnohorských dolů z roku 1609. Ta sestoupila po svahu Sněžky pravděpodobně až k nejvýše položené klauze na Úpě u dnešní kapličky a Úpskou jámu minula. Kdyby sešli výše do Úpské jámy museli by ve svahu narazit na důlní díla, což by jistě zaznamenali. Popisují zřejmě Studničnou horu jako do poloviny zarostlou lesem (což odpovídá dnešnímu průběhu alpinské hranice lesa). Kácelo se tu v roce 1608, kdy mohlo dojít i k zásahu do lesního porostu v dolní části Úpské jámy, pod Dolním Úpským vodopádem. Je však pravděpodobné, že se dřevo plavilo až od klauzy a zde se také hlavně těžilo. Zpráva se o tom však ani náznakem nezmiňuje. Těžbu dřeva většího rozsahu lze předpokládat pouze v souvislosti s místním dolováním a zpracováváním rud pálením v milířích doloženým již od 16. století. Zalesněný západní svah Sněžky byl přerušen rozsáhlou holinou na které bylo soustředěno dolování (od Kovárny k Rudné rokli) a to až do začátku 20. století. Dokumentují to například kolorovaná litografie W. W. Knippela, olejomalba J. Mánesa z poloviny 19. století i fotografie A. Lehmana z r. 1901, ale snad již i zákres na nejstarší mapě Krkonoš z r. 1568 (ROUBÍK 1966, LOKVENC 1978). V novější době, zejména po vzniku lesního hospodářství (polovina 19. století) nelze těžební zásahy v této části jámy předpokládat. Lesní porosty při hranici lesa byly zařazeny do lesů ochranných s výlučnou mimoprodukční funkcí, obhospodařované výběrně (vypichovací hospodářství), ponechané více méně přirozenému vývoji. Tvrzení E. Fieka (FIEK 1894), že les v Úpské jámě dal vykácet majitel maršovského panství a dílo zkázy dokonala povodeň v roce 1882, potvrzující názory o plošném účelovém odlesnění karu nejsou doložené a opodstatněné. Na Dolním Rudníku byl ve 20. století likvidován v porostu vtroušený buk, smrk převládl a zastíněním ovlivnil složení vegetace i vitalitu a výskyt vzácného endemitu jeřábu krkonošského (Sorbus sudetica) – (ŠOUREK 1958, KOCIÁNOVÁ, ŠTURSOVÁ 1988). Z období, kdy lze předpokládat, že se zacelily rány po exploataci lesů pro kutnohorské doly, z roku 1668 pochází mapa Samuela Globice z Bučnína (FLÉGL, KUCHAŘ, ROUBÍK 1949). Úpská jáma (Im Kessel) je na ni zakreslena velmi schematizovaně, jako skalnatý sráz bez porostů dřevin, protékaný Úpou na dně s důlní budovou (Kupfer südt Hütte), varnou cementové vody – kyseliny sírové. To je důkazem dolování, které je nejstarší doloženou antropogenní činností v oblasti závěru Obřího dolu a Úpské jámy, známého již od začátku 16. století. Jeho zvýšená aktivita je zaznamenána v období, kdy větší část Krkonoš vlastnil Kryštof Gendorf, to bylo ve druhé polovině 16. století. Pracovalo se v 7 šachtách a 5 kutištích. Na zdejším polymetalickém ložisku se těžila hlavně arzenová ruda a menší množství rudy měděné, které se zpracovávaly v milířích u místa těžby. Byl tu i podnik na výrobu vitriolu – kyseliny sírové. Těžba pokračovala ještě v 19. století, na jehož začátku byl v Peci pod Sněžkou založen podnik na zpracování rudy Riesenheimer Arsenik – und Kupferberkwerke, který zastavil provoz v roce 1875 (ČECH 1966, URBAN 1970). Dolování menšího rozsahu se uskutečnilo i za první světové války i ve 30. letech. Od roku 1950 probíhaly na starých ložiscích průzkumné práce a pokusná těžba (ŠOUREK 1969) a to až do roku 1980, kdy byly všechny práce zastaveny. Zdejší pozůstatky dolování představují největší koncentraci antropogenních montánních tvarů reliéfu v Krkonoších. Jejich plocha zaujímá 20 ha ve výškovém rozložení od 945 do 1135 m n. m. Je tu 13 odvalů, 13 depresí zavalených štol, 12 šachet, šachtic, komínů a štol, 10 pinek, 6 průzkumných rýh (šurfů), 14 antropogenních plošin vzniklých v souvislosti s dolováním a důlní činností na ploše 1,8 ha (PILOUS 1985). Nejrozsáhlejší odvaly pocházely z poměrně krátkého období z 50 let minulého století, vznikající vzhledem k použité moderní technice těžby. Největší z nich odval štoly Prokop byl rozvezen v 60. až 70. letech.
295
Úpská jáma má složitou geologickou stavbu, která ovlivnila montánní exploataci. Většina důlních prací byla soustředěna mimo vlastní žulovou Úpskou jámu na zalesněné jihozápadní svorové svahy Sněžky, do oblasti Rudníku se zrudněnými polohami erlánů a krystalických vápenců, které nebývají zařazovány do karu (CHALOUPSKÝ a kol. 1969). Ovšem i v Úpské jámě jsou menší stopy po důlní činnosti – průby a to u Lavinového potoka, Sněžné strouhy, na Úpičce (ŠOUREK 1969) i poblíž Čertovy rokle (ŠOUREK 1958). Poddolování ovlivnilo i vodní režim. Na některých místech se „voda ztratila již v roce 1959 vlivem podzemních výbuchů“ (ŠOUREK 1969). Rudná rokle byla zasažena rovněž stavbou vodovodu od stezky na Obří boudu roklí na vrchol Sněžky. Do komory vyhloubené ve skále bylo instalováno Peltovo kolo se soustavou trkačů a položeno železné potrubí. Stavba byla uskutečněna v době od května do září 1914. Stopy po stavebních pracích byly citlivě zahlazeny (RAKUŠAN 1966). Nejznámějším dokladem o zemědělském využívání jámy je kolorovaný lept Antonína Balzera z roku 1794, nazvaný Der Abfal der Auppe im Riesen−Grunde, který je součástí cyklu 24 obrazů (BALZER A. 1794). Je na něm zachycen Dolní vodopád Úpy s dřevěným srubem na pravém břehu vodoteče a pasoucím se hovězím dobytkem a kozami. Jiná lidská obydlí nejsou z Úpské jámy známá, poněvadž celé její dno bylo pravidelně zasahováno lavinami a murami. Z třiceti pěti, které byly v Obřím dole popsány (PILOUS 1973) a jsou právě pro něj charakteristické, je jich v jeho části, v oblasti Úpského kotle, polovina. A právě mury oprávněnost obav horalů z výstavby obydlí na dnech karů drasticky potvrdily v roce 1897. Při průtrži mračen 28.–30. července dvě z nich o ploše 1,0 a 1,8 ha a délce kolem 500 m, které sjely ze svahu Růžové hory, rozdrtily dvě horské chalupy. Zahynulo v nich 7 osob z 10 přítomných. Pouze 1 ze 3 chalup zůstala nedotčena, 2 zničené nebyly již obnoveny. Místo neštěstí připomíná kamenný kříž. (DEMUTH J. 1901, PILOUS V. 1973). Je však pravděpodobné, že z těchto zmíněných bud na dolech nejbližších ke dnu, sklízeli budaři trávu a snad pásli i dobytek. Po roce 1945, kdy nebyly ještě dostatečně upraveny vztahy nájemců bud pozoroval konservátor ochrany přírody J. Šourek, hovězí dobytek, ovce a koně samovolně provozovaného hospodářství Kovárny, jak často pronikají na pastvu do Úpské jámy. Jedinou doloženou stavbou byl v horní části Krakonošovy zahrádky až do 70 let dvacátého století malý dřevěný srub, původně lovecký, později patřící Horské službě. Vedla k němu nevýrazná stezka. Po roce 1945 byl násilně otevřen, silně poškozen, stával se nefunkčním a později v roce 1968 byl zlikvidován. V zimním období od roku 1928 byl svah jižní části Jámy, vzhledem k dlouho ležící silné vrstvě sněhu využíván jako 2 km dlouhá závodní dráha na obří slalom (Mairennen) se startem na Studniční hoře a cílem na dně jámy. Rozsah závodu je patrný z počtu závodníků, který se postupně zvyšoval a v roce 1938 dosáhl 148. (BARTOŠ 2001). Po válečné přestávce pokračoval od roku 1948 do 60. let jako Závod Osvobození (ANTI 2001). I když se jezdil poměrně pozdě, na začátku května, bývala zde dostatečná vrstva sněhu a nestávalo se, že by byly při závodě poškozeny porosty dřevin. Ovšem na trati bývali občas některé překážející keře vysekány. „Týden před závodem jsem se proto potuloval se sekerou v ruce a tu a tam vysekal něco kosodřeviny“. Vzpomíná na předválečné závody hospodář z Luční boudy a závodník Herbert Beutel (1950). Úpská jáma byla zpřístupněna z Obřího dolu stezkou procházející kolem kapličky a končící pod Dolním Úpským vodopádem. Od kapličky odbočuje z ní frekventovaná Kavinova stezka stoupající po svahu Sněžky ke Kovárně a odtud k bývalé Obří boudě. Do jámy nevstupuje. Její výstavba byla ukončena v roce 1883. Po Úpské hraně probíhala stará stezka, přeměněná v roce 1967 od Obří boudy na Studniční horu na naučnou. Z ní odbočovala do Krakonošovy zahrádky Krakonošova stezka, překračující Čertův hřebínek, vstupující do Studničních jam a odtud sestupující do Modrého dolu. Obě byly velmi problematické z hlediska ochrany přírody i bezpečnosti, byly uzavřeny a vstup na ně zakázán. V Úpské jámě, pod Sněhovým žlabem je vzácná a ohrožená lokalita vrby dvoubarvé (Salix bicolor), jediná v Krkonoších, objevená kolem roku 1790. Pro záchranu tohoto druhu bylo v roce 1983 vysazeno pod Dolním Úpským vodopádem 17 sazenic (PROCHÁZKA 1989).
296
Studniční jámy Jižněji od Úpské jámy, rovněž na svahu Studniční hory, odděleny od ní Čertovým hřebínkem, roklí a zahrádkou se nachází Velká a Malá Studniční jáma. Končí ve svahu a nezasahují až do údolí k řece Úpě. Pouze ze severnější Malé jámy vychází lavinová dráha po které v některých letech sjíždí lavina až přes řeku Úpu. Jámy jsou proto z údolí obtížně přístupné. Prochází jimi pouze dnes již nepoužívaná vrstevnicová Krakonošova stezka z Úpské jámy do Modrého dolu. Byly proto lidskou činností minimálně zasaženy. Podle kroniky města Pece pod Sněžkou (ŠOUREK 1958) byly obě jámy pronajímány ke sklizni sena. Lze však přepokládat, že se to týkalo horní části lavinového svahu pod Malou Studniční jámou. Vzhledem k jejich odlehlosti a minimálnímu narušení byla Velká Studniční jáma vybrána pro pokusnou aklimatizaci sviště horského (Marmota marmota L.), akci v Krkonoších ojedinělé. V roce 1885 bylo tu ve dvou etapách vysazeno šest párů. Dobře se rozmnožili, ovšem v krátké době byli likvidováni pytláky a liškami (ANDĚRA, HANÁK, VOHRALÍK 1974). Část lavinového svahu pod jámami, zejména pod Malou Studniční jámou byl po zničení lesního porostu lavinou v roce 1962 znovu zalesněn v roce 1964 smrkem. Výsadba však nezasahovala až do dna jam. Výsadbou kleče ve Velké Studniční jámě byl narušen porost sasanky narcisokvěté (Anemone narcissiflora – ŠOUREK 1969).
ZÁVĚR Krkonošské kary – jámy jsou po všech stránkách jedny z nejvýznamnějších přírodních celků Krkonoš. V celém pohoří je jich 13, z toho na české straně 8 a jsou to Velká a Malá kotelní jáma, Labské jámy – Harrachova, Pančavská a Navorská, Úpská jáma a Velká a Malá Studniční jáma. Převážná část jejich plochy, kterou lze odhadovat na 360 ha, je soustředěna nad alpinskou hranici lesa v zóně květnaté tundry. Jejich přírodní prostředí má specifické rysy, formující jejich výjimečný charakter. Leží v závětrném turbulentním prostoru anemoorografických systémů vyznačujících se značnou disturbancí vegetačního krytu působením sněhových mas, zejména lavin, eliminujících růst lesa. To spolu s nepříznivou konfigurací terénu i obtížnou přístupností omezovalo antropogenní činnost v celé její krkonošské historii, i když mají vzhledem k vysoké biodiverzitě ekosystémů vysokou produkci kvalitní hospodářsky využitelné biomasy. Budní hospodářství, které od 17. století výrazně zasáhlo značnou část oblasti nad alpinskou hranicí lesa – tundry, dotklo se vegetace karů sklizní trávy v omezeném rozsahu a nevznikly tu žádné objekty, boudy. Významným zásahem byl devastační sběr léčivých bylin, které právě na těchto lokalitách rostou, provozovaný zejména slezskými laboranty v 18. a 19. století. To vedlo bezesporu k podstatnému omezení jejich výskytu a snad i zániku jejich existence. Od dob prospektorů, hledačů rud, zlata a drahých kamenů, kteří jámy navštěvovali již v 14. a 15. století, se zejména okrajová zóna Úpské jámy stala středem zájmu důlního podnikání a zpracování rud, které doznělo až v padesátých letech 20. století a znamenalo rozsáhlý zásah do přírody. Názory na původní stav vegetace jam, zejména pokud se týká zalesnění, se různí, ovšem na základě analýzy historických dokumentů i přírodních poměrů lze konstatovat, že jejich současný stav se značně blíží stavu přirozenému. Určité změny v neprospěch lesa možno předpokládat v důsledku ovlivnění sekundární distribuce sněhu, vyvolané antropogenními zásahy do vegetace náhorních rovin zmenšením rozlohy klečových porostů od 17. století. Může se projevit mimo jiné disturbancí porostů dřevin. Určitý negativní vliv na vegetaci má nadměrný antropogenně ovlivněný, zvýšený výskyt jelení zvěře. Významným fenoménem je od sedmdesátých let 20. století znečištění ovzduší, imise, vyvolávající doposud dostatečně nepoznané změny prostředí jam. Lidským zásahem podmíněné změny jejich ekosystémů mají podstatně menší rozsah než v ostatních částech oblasti nad alpinskou hranicí lesa v Krkonoších, je však nezbytné zabývat se jimi a akceptovat je.
297
CONCLUSION Krkonoše cirques – hollows belong to the most important natural formations of the Giant Mts. from all aspects. There are 13 hollows in this mountain range: 8 hollows are on the Czech side including the hollows (“jáma” in Czech) Velká and Malá kotelní jáma, Elbe hollows – Harrachova, Pančavská and Navorská, Úpská jáma, and Velká and Malá Studniční jáma. The major part of their surface area that is estimated to amount to 360 ha is situated above the alpine forest limit in the zone of herb−rich tundra. Their natural environment has specific features contributing to their exceptional character. They lie in the lee turbulent space of anemo−orographic systems characterised by a considerable disturbance of snow masses, especially avalanches, eliminating forest growth. This fact combined with the unfavourable terrain configuration and difficult access limited anthropogenic activities throughout the Krkonoše history even though they produce a high output of good−quality commercially utilisable biomass as a result of large ecosystem biodiversity. Alpine−meadow management that was carried out in the major part of the area above the alpine forest limit – tundra since the 17th century influenced the vegetation cover of cirques by grass cuts to a limited extent, but no buildings, i.e. huts, were built there. An important intervention was the devastating collection of medicinal herbs growing just in these localities that was performed especially by Silesian laboratory assistants in the 18th and 19th century. This activity considerably reduced their occurrence and perhaps contributed to their extinction. Since the times of prospectors, explorers for ores, gold and precious stones, who already frequented the hollows in the 14th and 15th century the border zone of Úpská jáma became the centre of mining and ore processing that were abandoned in the fifties of the 20th century, being an extensive intervention in the nature environment. Opinions of the original state of vegetation of the hollows vary, especially with respect to their reforestation; it is to conclude on the basis of analyses of historical documents and natural conditions that their present state approaches the natural state to a large extent. Some changes disfavouring the forest can be assumed taking into account the influences on secondary distribution of snow evoked by anthropic interventions in the vegetation of plateaus as a consequence of decrease of dwarf pine stands area since the 17th century. Besides other problems, it can caused the disturbance of tree species stands. The excessively anthropically influenced, increased stocks of red deer have some negative impacts on vegetation. Air pollution and pollutants causing changes in the environment of these hollows that have not been examined sufficiently until now have been an important phenomenon since the seventies of the 20th century. The extent of anthropically conditioned changes in their ecosystems is considerably smaller than in the other parts of the area above the alpine forest limit in the Giant Mts., but they should be investigated and accepted.
LITERATURA ANDĚRA M., HANÁK V., VOHRALÍK V. 1974: Savci Krkonoš. Opera Corcontica 11: 131–184. Praha. ANTI 2001: Tenkrát v máji. Krkonoše 34: 2: s. 33. BALZER A. 1974: Das Riesengebirge nebst einigen Gedenken von Adersbach in vierundzwanzig Prospekten. Praha. BALBÍN B. 1679: Miscellanea historica regni Bohemiae decadis I., lib. I., qui historiam naturalem Bohemiae complectitur., Praha. BARTOŠ M. 1976: Globicova mapa. Krkonoše 9: 3, 4: 23–24, 18–19. BARTOŠ M. 2001: Kapitoly z dějin turistiky a lyžování v Krkonoších do roku 1945. In: Ročenka státního okresního archívu v Trutnově. 2003, SOA Trutnov, s. 109–181. BARTOŠ M., NOVÁKOVÁ Z. 1997: Nejstarší obrazová mapa Krkonoš kronikáře Šimona Hüttela. Vrchlabí, Trutnov, 48 s.
298
BEUTEL H. 1950: Vom Maiskilaufen an der Wiesenbaude. In: Riesengebirgsheimat 5: s. 5. BRADNA J. 1985: Mineralogie výskytu měďnatých rud pod Kotlem v Krknoších. In: Opera Corcontica 22: 5–12. Praha. ČECH V. 1996: Příspěvek k topografii a historii rudního ložiska v Obřím dole v Krknoších. In: Acta Musei Reginaehradecensis. Ser. A. 7: 3–7. DEMUTH J. 1901: Der politische Bezirk Trautenau. Trautenau, 614 s. DOMOSLAWSKI Z. 1985: Medicina górska. In: Jahn A. ed.: Karkonosze polskie. Wrocław, s. 441–452. DONTH F., DONTH H. H. 1974: Quellen zur Geschichte der Herrschaft Starkenbach im Riesengebirge im 17. Jahrhundert. München, R. Lerche Verlag. DONTH H. H. 1993: Rochlitz an der Iser und Harrachsdorf in der frühen Neuzeit. Oldenborg. 582 s. Dr. H. G. 1928: Höhlenvorschung im Riesengebirge. Rübezahls Schatzkammer. D. Wandereri. Riesengebirge 48: 9: 139–140. DVOŘÁK J., WAGNEROVÁ Z. 1994: Toponyma Kotelních jam v Krkonoších. In: Opera Corcontica 31: 155–161. Vrchlabí. ELSNER V. 1893: Heimatskunde des Rochlitzer Gerichtbezirkes. Rochlitz. FIEK E. 1894: Eine exkursion um den Brunnberg. Wanderer im Riesengebirge, s. 1–5. FLÉGL E., KUCHAŘ K., ROUBÍK O. 1949: Samuela Globice z Bučína mapa královských lesů východních Čech. Praha. FUSS F. 1791: Versuch einer topographischen Beschreibung des Riesengebirges mit physikalischen Anmerkungen. Dresden, Ed. Walther. HOSER J. K. E. 1804: Das Riesengebirge. Bd. II. Wien. 350 s. CHALOUPSKÝ J., SEKYRA J., TASLER R. 1969: Geologická mapa Krkonošského národního parku. In: Fanta J. ed.: Příroda Krkonošského národního parku. Praha, SZN, mapa 1 : 50 000. JENÍK J. 1961: Alpinská vegetace Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku. Praha. Nakl. ČSAV, 409 s. JENÍK J. 1980: Sté výročí glaciologických objevů J. Partsche v Krkonoších. In: Opera Corcontica 17: 7–14. Praha. JENÍK J., LOKVENC T. 1962: Die alpine Waldgrenze im Krkonoše Gebirge. Rozpravy ČAV 72: 1: 1–65. Řada matemat. a přírodních věd. JIRASEK F. J. 1915: Volks und Heimatkunde des politischen Bezirkes Hohenelbe. Vrchlabí. JIRÁSEK J., HAENKE T., GRUBER A., GERSTNER F. 1791: Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge. Dresden, ed Walther. KOCIÁNOVÁ M., ŠTURSOVÁ H. 1986: Revize rozšíření a ekologie jeřábu sudetského (Sorbus sudetica). Opera Corcontica 23: 77–109. Praha. Krkonošská tundra. 1997. Vrchlabí KRNAP, 19 s. LOKVENC T. 1965: Alpinská oblast Krkonoš v roce 1765 (Hodnocení Grauparovy mapy). Opera Corcontica 2: 27–42. Praha. LOKVENC T. 1972: Krkonošské osudy rozchodnice růžové. Krkonoše 5: 3: 17. LOKVENC T. 1974: Kdy vznikly Dvoračky? Krkonoše 7: 5: 22. LOKVENC T. 1996: Kovárna. Krkonoše 29: 2: 22–23. LOKVENC T. 1996: Kotelská bouda. Krkonoše 29: 1: 22–23. LOKVENC T. 1997: Boudy u Pančavy. Krkonoše 30: 6: 14–15. LOKVENC T. 1998: Harrachovy cesty. Krkonoše 31: 9: 20–21. LOKVENC T. 1978: Toulky krkonošskou minulostí. Hradec Králové, Kruh, 268 s. LOKVENC T. 1958: Plán zalesnění oblasti nad horní hranicí lesa v Krkonoších (Východní oblast). Dílčí závěr. zpráva VÚLHM, 119 s. LOKVENC T. 2002: Budní hospodářství Labské louky. In: Z Českého ráje a Podkrkonoší 14: 69–90. Semily. LOKVENC T., NEHYBA J., STEJSKAL O., PAŠEK M. 1994: Lesní hospodářský plán pro vysokohorskou oblast Krkonoš. Všeobecná část. Platnost od 1992 do 31.12.2001, ÚHÚL Brandýs n. L., pobočka Hradec Králové.
299
MARŠÁKOVÁ−NĚMEJCOVÁ M., MIHÁLIK S. a kol. 1977: Národní parky, rezervace a jiná chráněná území přírody v Československu. Academia. 474 s. Praha. MENŠÍK F. 1899: Das ökonomische Systém des Grafen Sweerts−Sporck. Mitt. d. Ver. f. Geschichte d. Deutschen in Böhmen, s. 233–286. MOSCH K. F. 1858: Das Riesengebirge, seine Thäler und Vorberge und das Isergebirge. Leipzig, ed. Weber. PETRAK E. R. 1881: Das Elbetal. Das Riesengebirge in Wort und Bild 2: 37–50. PILOUS V. 1973: Strukturní mury v Krkonoších – 1. část. In: Opera Corcontica 10: 15–69. Praha. PILOUS V. 1985: Antropogenní montánní tvary reliéfu v Krkonošském národním parku. II. část (důlní díla) Opera Corcontica 22: 13–78. Praha. PROCHÁZKA F. 1989: O vrbě dvoubarvé. Krkonoše 22: 6: 14–15. RAKUŠAN R. 1966: Stavba vodovodu na Sněžku. 1914. Zprávy KRNAP III, 3: 6–11. REITZIG H. 1943: Die Laboranten vom Krummhübel. Breslau. 125 s. ROUBÍK F. 1966: K počátkům mapování Krkonoš. In: Sborník Čs. společnosti zeměpisné 71: 2: 153–167. SCHICKFUS J. 1625: Neue Vermehrte Schlesische Chronika und Landes Beschreibung. Breslau. SCHMIDT L. 1879: Statisticko−topografický popis velkostatku Jilemnice. 176 s. Praha. SCHNEIDER K. 1923: Christoph von Gendorf. 1969, Jahrbuch d. deutsch. Riesengebirgsver., s. 19–42. SCHÖBEL F. 1969: Christoph von Gendorf. 1969, Riesengebirgs− Jahrbuch, s. 53–63. SCHWARZ O. 1997: Rekonstrukce lesních ekosystémů Krkonoš. Správa KRNAP, 174 s. Vrchlabí. SCHWENCKFELT C. 1601: Stirpium et fossilium Silesiae Catalogos. Leipzig. 407 s. SOUKUPOVÁ L., KOCIÁNOVÁ M., JENÍK J., SEKYRA J. 1995: Arctic−alpine tundra in the Krkonoše, the Sudets. In: Opera Corcontica 32: 5–88. Vrchlabí. SPUSTA V., KOCIÁNOVÁ M. 1998: Lavinový katastr české části Krkonoš 1961/62–1997/98. In: Opera Corcontica 35: 208 s. Vrchlabí. STÉĆ T., WALCZAK W. 1962: Karkonosze. Monografia krajoznawcza. Warszawa. 328 s. SVOBODA J. 1972: Jak to bylo s polární stanicí Zlaté návrší. Krkonoše 5: 1: 4–6. ŠOUREK J. 1958: Nástin historie a kronika obce Pece pod Sněžkou od nejstarších dob až po květen 1945. Kniha II, 131 str., strojopis. ŠOUREK J. 1970: Květena Krkonoš. ČSAV Praha, 452 s. ŠTURSA J. 1999: Subalpínská keřová a keříčková společenstva. Subalpínské a alpínské nivy a hole. In: Petříček a kol. Péče o chráněná území. I. Nelesní společenstva, s. 267–300. Praha. URBAN J. 1970: K historii dolování v Krkonoších. In: Krkonoše–Podkrkonoší 5: 28–37. Trutnov. VAŠINA V. 1982: Když se řekne vrba. Krkonoše 15: 12: 16–19. WÁGNEROVÁ Z. 1994: Rostlinná společenstva Kotelních jam v Krkonoších. I. část. In: Opera Corcontica 31: 23–35. Vrchlabí. ZLATNÍK A. 1928: Apercu de la vegétation des Krkonoše. (Riesengebirge). Preslia 7: 94–152.
300
