Preparación de textos: Alejandro Hermida de Blas
Antonín Sova Ještě jednou se vrátíme ... (1900) (Výbor)
PRINCEZNA LYOLEJA Churav jsem byl a ve snu z lenošky, kde jsem dřímal, slyšel jsem ukolébavku jarního večera; slyšel jsem ukolébavku kmitavých hvězd. Na staré pavlači domu, tichého jako hrob, slyšel jsem ukolébavku jarního večera. Vůne i záře i ticho, černé chomáče střech, zahrady s bílými květy, blízkost chladivých vod. Divno ... Jak v pohádce bývá, srdce měl churavé já. Poznal jsem, že na mne kývá princezna Lyoleja. Tak jsem ji nazval. Děcko žvatlavé, churavé já. Možná, že zas se mi zjeví princezna Lyoleja. S ňader spadlými květy vždy lůžko mi přišla stlát, s loutkami stříbrných očí si ke mně chodila hrát a stále u mne jen byla a tak mne rozveselila.
Pak, když mne uzdravila, pak ... nepřišla vícekrát. Ta princezna Lyoleja ... s ní byl jsem již zasnouben, když prapory na věžích šlehaly z paláce z mořských pěn, když hudeb zněl metalický hlas a slavnost již začala, – ó, jak mne zklamala princezna Lyoleja, ó, jak mne zklamala!
KDO VÁM TAK ZCUCHAL TMAVÉ VLASY? Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo. Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo. Ó, proč tak pozdě? řekl jsem k ní. Poslední slunce na sítí, zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí, mé louky teskní vůní mdlou a vody zešeřeny jsou a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou, – že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy a zdvíhám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví. Vás tenkrát zjara čekal jsem ... V obzoru modrý zvučel jas. Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se v nich váš hlas. Nuž rcete, kde jste tenkrát byla? A pod jakými zeměpásy? Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená? Má duše marně toužila tím tichem uděšená. A teď! kdy nevzpomněl jsem snad, vše se tu chystám zanechat, na plavbu bych se vydal rád, proč jdete vadnout na můj sad? Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří. Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří, chci odplout sám a poslouchám podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové Království. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
V GROTESKNÍM SVĚTLE Široká, světelná záře se slila nad krajem nemocné, sinavé země. Večer je hasnoucí. Tesknota byla na věcech kolem a ve mně, a ve mně. Bylo jí tolik v barvách těch smytých, ve stromech vztýčených do vzduchu temně, v tónech jen vzlyknuvších, jakoby skrytých, nejvíc jí bylo ve mně, ve mně. Jako kraj z balady dávné, kraj bílý v světle has groteskním, pohoří hasla. Jak cesta z balady, kudy smrt v chvíli pojede, sinavá cesta se třásla ... Napjal jsem sluch svůj, – jak jednozvuk hrůzy vysoký, teskný tón much se třás jemně. – Used jsem u cesty, skončiv svou chůzi; – čekal jsem, – a ta tesknota ve mně.
JEŠTĚ JEDNOU SE VRÁTÍME ... Ještě jednou se vrátíme zamyšleni, kde prudce květ voněl, že svedl nás z cesty, když šeřivým stříbrem tekl nad potoky večer, a ještě jednou se vrátíme, kde píseň jsme slyšeli z oken, jež hleděla k zahradám zmlklým. A ještě si vynajdem jednu stezku a jeden háj v horách tak celý podzimem jasný, v tolika hýřících barvách, po roztříštěných akordech echa budeme pátrat, po tichém a pružném kroku, zda tajemné zanechal stopy. Duše, do níž se zařízly vzpomínky, vyleje v trávu tolik lyriky kanoucí v pryskyřičných krůpějích, své větve vysoké, tmavé vykoupá v podzimním slunci, svůj štíhlý kmen protáhne šerem v míjící mraky; – to všecko v jediné chvíli, na stezce zešeřené a v hodinu západu, která tak sevře nebohé srdce.
ÚDOLÍ NOVÉHO KRALOVSTVÍ Hrob v duši jsem vykopal ve výškách dumavě zmlklých, bych konečně pochoval všecko, co umřelo, všecko co mrtvo a všecko co marno. To všecko, co tížilo roky a slabým činilo, smutným na osamělých cestách. Na vrcholku duše, kde vichřice táhly a plískaly podzimní deště a jiskřila jara s první zelení pupenců křehkých, u černých cypřišů tisíc jsem bílých vzpomínek postavil, by hlídaly vlídně, co mrtvo, co marno a co se nevrátí. Přes věže v obzoru, přes dálné majáky, přes ráhna lodí a stožáry mizící v obzor, jenž z ranních mlh tiše vstával, a přes echa vzdálených zvuků, jež údolím denně táhly, těch bílých vzpomínek tisíce hledělo dálkou. A mne to zpět lákalo v údolí, kde jsem byl zrozen. Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše tak marně toužily. Slyšel jsem volat hlasy tam zdola k slunci, tak marně k němému slunci! Já znovu sestoupil v údolí rodné, roztoužen znovu po horkých srdcích a po hlavách budoucích héroů a po rukou upřímných, po očích zatmělých žárem, jež pátravý pohled snesou, chladný a ocelový. A věnec z jmelí na skráních, cítím zas vůni sosen, a jiskření horských hvězd a bystřin šumot a dusot do samot zbloudilých jelenů, slyšíme stále vzkřek orlí za sebou v dálce, z Hor Snů jak jsem sestoup. Z Hor Snů já k zemi se vrátil a nemoh v své touze jinak než zaklepat u jejích dveří. – Noc hvězdnatá byla a hluboký obzor a tajemné rozsety hlasy po jezeře života, které se vzdouvalo v jarním vanu. A všude květ bílý hořel a hustými zakryt kmeny a křivými kořeny na břehu svítící měsíc se plížil. Já zaklepal u jejích dveří ... Jak vzlykala, nevěříc, hlasně, má drahá vysněná, omdlela v loktech mojích! Vše před ránem hluboce spalo, jen ona v tom vidění ve snu jak orchidej omamně voněla tušíc můj blízký návrat, neb byla esencí ženy, toužící, zamlklé, žhavé, půl z noci, půl z paprsků slunce již setkalo jaro. K nám do jizby oknem se dívala zelená zátoka řeky a vysoké topoly z noci jak naslouchaly by do tmy a rybářská loďka v rákosí skřípala, visuté sítě skrz oka průsvitná stříbrné pouštěly světlo ...
Tu dlouho jsme mlčeli v objetí, dlouho, tak dlouho, dlouho! Pak řekla: Už neodcházej, už nikdy neodcházej! Tak bez tebe slába a bázlivě schoulena u nohou Krista, já naslouchala jen hovorům světic a trpěla příliš ... Neb pro ženu není dnů budoucích, nemá-li kde se upnout, tak nezní hudba snivě, když ve dvou se neposlouchá, a jaro není tak bílé a pučící květy tak vonné, když sama je žena, když čeká a když se nedočeká. Hlas její byl sladký a za srdce rval mne, že v smíchu jsem plakal, ji v loktech hýčkal a díval se v přivřené řasy a černé vlasy jí spustil k bokům a líbal ji zase, ten sněžný obličej, na němž dnilo se teď ráno. Když kohout zazpíval, ráno když počlo se v doubravě dníti, já děl jsem k ní: Věčně ... Budem tak věčně svoji, ty ne však jako má oběť a já tvé otrocké břímě, dva, kteří si našli hnízdo, pro sebe snášejíce! ... Hle, bude již ráno, děl jsem a stezky se budou rdíti, my půjdeme spolu vstříc slunci, jež vychází bledé zvolna, tam v branách veleměst potkáme řady nejchudších žebráků, my obdarujem je prvním penízem z Nového Království. Na něm nebudou raženy hlavy imperátorů, jen symboly horoucí lásky všech světů a nových lidí, je milióny již tuší na dně svých zavřených srdcí, leč my je půjdeme učit, jak rozdávat sladké ty mince. Tak vyšli jsme, užívajíce radostí, tak jsme vyšli, a nezaprodavše svých duší, jež měly své vlastní ohně, my mohli vždy dosti rozdat pro úsměv a štěstí druhých, těch, kteří již nebyli bídnými s příchodem Nového Království.
VARIACE PŘEDEŠLÉ MYŠLENKY Na horách vysokých já zemdlen odpočíval, větvemi jilmů chorých se západ pousmíval. Snů osamělých kolem ledovce trčely, umdlením, věčností jak hroby mlčely. Svět duchový, hra stínů, zvuk, jímž se lomí věky, dnů zrudlé pochodně, tichnoucích nocí řeky blýskaly v dolinách a mlžná souhvězdí se obrážela v nich jak řada světelných zdí. –
Tím démonickým tichem ztuchlý podzim vál, pták pokřikoval, vítr hrál si ... Já se bál ... Sám na prahorách snů, jak v těžkém churavění jsem vzkřísen náhle byl, své viděl osamění: Že bytost pražádná do ticha nezavolá, že dávno neslyšel jsem zvony plakat zdola, vsi oddychující do zšeřeného lesa, jímž sklouzá po listí a zrudlé slunce klesá, že neslyšel jsem dávno orloje staré bít, v arkýřích gotických roj ptáků zakroužit, a že už dávno nikdo nezaplakal prudce na prsou mých a netisknul mi ruce.
SMILOVÁNÍ Vše vadlo na mně, kořeny v černé zemi svrasklé a skrčené, mé větve holé jak pěsti zaťaté k zrudlému hrozily nebi ... Já nebyl sám však, tisíce bylo nás, nás byly milióny, my vadli ... Byl podzim, byl podzim, podzim vyžilých kultur. A bože můj, za listem list, květ za květem a sněť za snětí, trysk pryskyřičných šťáv za vůní rozechvěných, vše haslo tiše, dumavě, hasly nás milióny a naše větve vzdorné jak pěsti k rudému hrozily nebi ... A jednou, když foukal jsem již v severních metelicích, kdos Velký přišel, pod mými větvemi spočinul zemdlen, a smilovav se, vyrval mne s kořeny při východu slunce. Mne přesadil v Údolí Nového Království ... V klidném jitru mé nové květy vzhořely po snivých, měsíčných nocích, den jarní byl ... A člověk šel a hluboké oral tu brázdy.
STUDNY NADĚJÍ Já k studnám v hájích nadějí šel pít, hvězd blednoucích tam zhasnul zrána třpyt, po stromech řídkých sklouzal, po větvích, hrdličky lkaly v echo kroků mých.
Na stezkách klikatých v nesmírnou dál tisíce bytostí jsem potkával; již vracely se z hájů nadějí, v jich dlaních ještě plno krůpějí. A králové a bídní, zástup žen, dívenky drobné s ňadry princezen, – všem oči novým kouzlem hořely, rty všech se ještě třásly pocely ...
