Antonín Dvořák: Mše D dur, op. 86

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra kompozice, dirigování a operní režie Duchovní hudba

Antonín Dvořák: Mše D dur, op. 86 Bakalářská práce

Autor práce: Lucie Nováčková, DiS. Vedoucí práce: prof. Lubomír Mátl Oponent práce: odb. as. MgA. Jan Ocetek

Brno 2015

Bibliografický záznam NOVÁČKOVÁ, Lucie. Antonín Dvořák: Mše D dur op. 86. [Antonin Dvorak: Mass in D major, op. 86]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra kompozice, dirigování a operní režie, 2015, 42 s. Vedoucí bakalářské práce prof. Lubomít Mátl.

Anotace Tématem bakalářské práce je ,,Antonín Dvořák: Mše D dur, op. 86.” V první části práce poukazuji na duchovní život Antonína Dvořáka a jeho stěžejní duchovní díla. Ve druhé části se zabývám formou mše a obecnou charakteristikou s původními latinskými texty a jejich překladem. V hlavní části práce se soustřeďuji na vznik a okolnosti mše, její charakteristiku a rozbor jednotlivých částí. Současně poukazuji na její výjimečnost, ať už po hudební stránce nebo instrumentální. Mimo jiné také uvádím srovnání s jeho symfonickou tvorbou, od které se mše tak liší. V příloze také odkazuji na české nahrávky mše.

Annotation The subject of this Bachelor thesis is ,,Antonin Dvorak: Mass in D major, Op. 86." In the first part, I refer to the spiritual life of Antonin Dvorak and his major sacred works. In the second part, I deal with the form of the Mass and the general characteristics with original Latin texts and their translations. The main part focuses on the origin and circumstances of the Mass, its characterization and analysis of the individual parts. At the same time, I point out at its uniqueness, be it musically or instrumental. Among other things, the comparison with his symphonies is included from which the Mass is so different. The annex also refers to Czech recordings of the Mass.

Klíčová slova Dvořák, mše, sbor, instrumentace, orchestr, varhany, Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus

Keywords Dvorak, Mass, choir, instrumentation, orchestra, organ, Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma ,,Antonín Dvořák: Mše D dur, op. 86” vypracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne 2. května 2015

Lucie Nováčková, DiS.

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce panu prof. Lubomíru Mátlovi za věcné připomínky a zejména panu MgA. Pavlu Novákovi, Ph.D. za cenné rady při rozboru mše.

Obsah PŘEDMLUVA........................................................................................................................ 7 ÚVOD ...................................................................................................................................... 8 1.

ZE ŽIVOTA A DÍLA SKLADATELE ANTONÍNA DVOŘÁKA ............................ 9 1.1.

2.

DUCHOVNÍ ŽIVOT ANTONÍNA DVOŘÁKA S ODRAZEM V JEHO DÍLE .... 16 2.1.

3.

4.

Stručný životopis Antonína Dvořáka ....................................................................... 9 Nejstěžejnější duchovní díla .................................................................................. 16

MŠE – CYKLICKÁ HUDEBNÍ FORMA ................................................................. 19 3.1.

Latinský text mešního ordinária ............................................................................. 19

3.2.

Charakteristika zpěvů mešního ordinária ............................................................... 22

MŠE D DUR ,,LUŽANSKÁ“ ...................................................................................... 24 4.1.

Vznik a okolnosti ................................................................................................... 24

4.2.

Rozbor díla ............................................................................................................. 26

ZÁVĚR ................................................................................................................................. 31 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE................................................................................. 32 PŘÍLOHY ............................................................................................................................. 33

PŘEDMLUVA Téma bakalářské práce, které jsem si zvolila, poukazuje na dílo duchovního charakteru, které je mezi Dvořákovým Stabat Mater a Requiem méně známé, nicméně z mého pohledu stejně přínosné. I přesto, že v repertoáru amatérských a profesionálních smíšených sborů bývá základem a je velmi oblíbená, v širším okruhu posluchačů není příliš známá a proto jsem se rozhodla ji svým přispěvkem alespoň trochu přiblížit.

ÚVOD Duchovní díla byla jedním z hlavních hudebních podnětů, která v době dětství na Dvořáka působily a na jejichž interpretaci se velmi brzy podílel. Při studiu v Ústavu pro církevní hudbu se náležitě seznamoval nejen s římskokatolickou liturgií, ale zejména s gregoriánským chorálem, který se svým způsobem prolíná celou Dvořákovu mší. Nezlomná skladatelova víra, skromnost a pokora vyvěrá z celé mše. Na poslech zaznívá hudba s velice prostými melodickými liniemi a ukázněným doprovodem, ať už varhanním nebo orchestrálním. Mimo mši se na začátku své práce zmiňuji i o jiných duchovních dílech Antonína Dvořáka, z důvodů vzájemné propojenosti pramenící z křesťanského postoje skladatele. Považuji za důležité se alespoň na pár řádků rozepsat o skladatelově duchovním životě, který se odráží v celé jeho tvorbě, nejen v dílech s duchovním zaměřením. Cílem mé práce je seznámení se vznikem díla a okolnostmi, které nejsou úplně známé a proniknutí do hudební struktury díla, dále objasnění skladatelových zvláštních záměrů v instrumentaci a obsazení orchestrální verze mše, kterou sám přepracoval v roce 1892. I když se na první pohled mše jeví, jako duchovní dílo příležitostné a nijak zvlášť výjimečné, Dvořákův vztah k této mši vypovídá o něčem jiném. V době vzniku se Dvořák uchyluje na Vysokou, kde na vycházkách přírodou vstřebává všechnu tu krásu kolem. Komponuje s velkým nadšením a promýšlí každou notu, než ji zaznačí na papír. Mše není odrazem skladatelových životních těžkostí a bolestných událostí. Naopak se stává odrazem skladatelova nitra, po všech stránkách vyrovnaného a smířeného se životem a s Bohem. Oslavuje přírodu a lásku, vyjadřuje silnou víru a naději na šťastný život.

8

1. ZE ŽIVOTA A DÍLA SKLADATELE ANTONÍNA DVOŘÁKA

Antonín Dvořák patří k nejvýznamnějším představitelům české národní hudby. Svojí tvůrčí i pedagogickou činností proslul v zahraničí, kde se stal nejhranějším českým skladatelem. Dvořákova díla byla velmi brzy provozována proslulými interprety v nejvýznamnějších hudebních centrech po celém světě. Jeho dílo čerpá z lidové hudební tvorby, obohacené Dvořákovou jedinečnou hudebností, která je nejen světová, ale také moderní v každé době. Jako jeden z mála umělců zachytil ve svém díle pocit vnitřního klidu a rovnováhy, štěstí, ale i člověka, který se vyrovnává s bolestnými ztrátami lidského života. Antonín Dvořák je představitelem hudebních skladatelů tzv. klasickoromantické syntézy, vedle kterých vytvořil svůj nový a originální hudební jazyk. Jeho tvorba je všestranná a velmi bohatá. Dvořák patří mezi nejplodnější skladatele 19. století.

1.1.

Stručný životopis Antonína Dvořáka

Antonín Dvořák se narodil 8. září roku 1841 v malé obci Nelahozevsi, která leží na levém břehu Vltavy ve středních Čechách, severně od Kralup. Skladatelovi prarodiče zde žili již od roku 1818. U Antonína jako prvorozeného syna z devíti dětí, které se narodily Františkovi a Anně Dvořákovým, se předpokládalo, že převezme živnost, kterou z otcovy strany předkové dědili, a to řeznictví a hostinství. Kromě těchto řemesel si rod Dvořáků předával i hudební nadání, které později u Antonína převládlo a stalo se jeho životním posláním. Dvořákův hudební talent nejprve rozvíjel jeho tatínek František. Učil jej na housle a Antonín brzy začal vystupovat v nedalekém kostele. Když dal svému synovi vše, co mohl sám, rozhodl se Antonína poslat ke svým příbuzným do Zlonic, městečka ležícího severně od Slaného na lepší výchovu, kde se Dvořáka ujal místní kantor a hudebník Antonín Liehmann. Vzdělával se nejen ve hře na housle, ale i violu, klavír, varhany a hudební teorii. Dvořákův mimořádný talent byl dále rozvíjen v oblasti základů harmonie. Antonín Liehmann jej brával na kůr, kde hrával se svojí kapelou, a na taneční slavnosti. V tuto dobu se Dvořák seznamuje s lidovou hudbou 9

českých venkovů, která se na něm úspěšně podepsala. Po roce se přistěhovala do Zlonic celá rodina a pronajala si zde hospodu. Další rok strávil na studiích v České Kamenici, kde si zdokonaloval německý jazyk, ale také generálbas a hru varhan u nového učitele Františka Hanckeho. Po návratu jde ve stopách svého otce a stává se řeznickým tovaryšem a pomáhá rodině s finančními problémy. Během dvou let se však na přímluvu Liehmanna Dvořák navždy vzdává řemesla řezníka, kterým nikdy nechtěl být, a v roce 1857 odjíždí studovat do Prahy na varhanickou školu. Škola s názvem Ústav pro církevní hudbu zajišťovala zvláště vzdělání v oblastech kontrapunktu, harmonie a základech kompozice. Vedle hudební teorie a praxe se Dvořákovi dostávalo i vzdělání na německé škole, kterou ukončil v roce 1858. Stal se také členem orchestru Cecilské jednoty, kde hrával na violu pod vedením Antonína Apta a zároveň získával přehled o hudbě 19. století. V roce 1859 ukončil varhanickou školu absolutoriem. První roky mladého skladatele byly velmi krušné. Často žil u příbuzných či v podnájmu se spolubydlícími. Po neúspěšném konkurzu na místo varhaníka v kostele sv. Jindřicha, kdy neprošel kvůli nedostatečné praxi, přijal místo violisty v kapele Karla Komzáka. Po otevření Prozatimního divadla v roce 1862 se stala tato kapela základem tamního orchestru. Dvořák často hrával pod taktovkou hudebního skladatele a kapelníka Bedřicha Smetany. Po devět let hrával violové party z oper Verdiho, Donizzetiho, Meyerbeera a dalších. Mnoho dalších děl studoval v soukromí zároveň se svojí první tvorbou. Nejranější díla autor sám zcenzuroval ještě před premiérou. Mezi první oficiální díla s opusovými čísly patří z roku 1861 Smyčcový kvintet a moll, Smyčcový kvartet A dur, první symfonie c moll s podtitulem ,,Zlonické zvony“, dále Symfonie č. 2 B dur a Koncert pro violoncello A dur. Kolem roku 1865 se Dvořák v divadle seznámil s mladou herečkou Josefinou Čermákovou, do které se zamiloval. Pravidelně docházel k Čermákům domů a dával Josefíně a její mladší sestře Anně hodiny klavíru. Láska k Josefíně zůstala nenaplněná, přesto se stala podnětem k vytvoření cyklu milostných písní zvaných Cypřiše, zhudebněné podle básnické sbírky Gustava Pflegra Moravského, ke kterým se častokrát vracel. Josefína byla provdána za hraběte Václava Kounice a Dvořák si později vzal její mladší sestru Annu. Po celý život s Josefínou a jejím manželem zachovával přátelský vztah.

10

Velkou inspirací pro tvorbu vlastních děl se stala pro Dvořáka světová hudba, se kterou se setkával v orchestru Prozatimního divadla, ale především ojedinělá díla českého skladatele Bedřicha Smetany a jeho Dalibora, Prodané nevěsty a Braniborů v Čechách. Po komorní a symfonické hudbě se Dvořák pouští do tvorby operní. Podle staršího námětu básníka novoromantismu Karla Theodora Körnera vzniká jeho první opera Alfred. Za Dvořákova života se však nikdy nehrála. Poté vzniká druhá opera Král a uhlíř, jehož partituru byl nucen přepracovat jako nehratelnou. V březnu 1873 slavilo mimořádný úspěch provedení Hymnu ,,Dědicové Bílé hory“ psaného na text Vítěslava Hálky. Ohlas na dílo byl veliký a tak Dvořák motivován k další práci píše Symfonii č. 3 Es dur, č. 4 d moll, jednoaktovou komickou operu Tvrdé palice, tři smyčcové kvartety, klavírní kvintet A dur, a další. Od počátku studia na konzervatoři se vyrovnával s hudebními vzory, jako byl Richard Wagner nebo Franz Liszt. Své ryzí dvořákovské já však našel v lidové národní tvorbě. Podobně jako Smetana nenapodoboval lidovou předlohu, ale našel si svoji cestu k tvorbě v jejím duchu. 17. listopadu roku 1873 se Dvořák oženil s již zmíněnou Annou Čermákovou. Anna hrála nejen na klavír, ale také výborně zpívala. Často vystupovala v provedeních Dvořákových děl. Nějaký čas bydleli u Čermáků, po pár měsících si našli skromný byt, kde se jim narodil jejich první syn Otakar, po něm i dcery Josefa a Růžena. Kvůli finanční tísni Dvořák přijal místo varhaníka v kostele sv. Vojtěcha, kde působil tři roky. Přivydělával si také soukromým vyučováním a Anna občas účinkovala na kůrech pražských kostelů. Počátkem roku 1875 získal díky svému talentu stipendium mladých nemajetných umělců. Také se seznámil s Johannesem Brahmsem, který se stal jeho celoživotním přítelem. Brahms jej sám doporučil jednomu z nejvýznamnějších německých nakladatelů Fritzi Simrockovi, díky němuž se Dvořákova tvorba dostala i do zahraničí. V tomto období vznikají Moravské dvojzpěvy, Smyčcový kvartet f moll, Klavírní kvartet D dur, Serenáda E dur pro smyčcový orchestr či Symfonie F dur a d moll, a další. Velký úspěch také slavila jeho opera Tvrdé palice, psána na vtipné libreto, která okouzlila svou veselostí podobně jako Smetanova Prodaná nevěsta. Po Tvrdých palicích přichází Dvořák s tragickou operou o pěti dějstvích s názvem Vanda na text Juliána Surzyckého. Po velmi plodném tvůrčím období přichází do rodiny Dvořákových tragédie. Dva dny po narození umírá dcera Josefa, za tragických okolností roční dcera Růžena i tři a půl roku starý syn Otakar. Bolest ze ztráty dětí dala podnět ke vzniku oratoria 11

Stabat mater psaného na text středověké latinské sekvence, která pojednává o utrpení Panny Marie a jejího ukřižovaného syna. Dílo, stvořené jako projev nejhlubší lidské bolesti, která vyvrcholila ze skladatelova nitra, získalo celosvětové uznání. Následující období často nazýváno ,,slovanské“ se vyznačuje slovanskými lidovými prvky a stává se skladatelovým nejplodnějším obdobím. Dvořák se projevuje jako temperamentní a živelný hudebník, nepopsatelný melodik a rytmik. Jeho Slovanské tance pro čtyřruční klavír vynikají a jsou považovány za jeho nejdokonalejší výraz lidové tvořivosti. Pohrává si se střídáním durových a mollových tónin, ve středních hlasech s protimelodií, s basy. Nalezneme zde furiant v C dur, dumku e moll podle idealizace ukrajinského tance, polku v As dur, sousedskou F dur, skočnou A dur. U každého tance ponechává jeho charakter s malou vnitřní obměnou. Brzy je zájem tak veliký, že Dvořák přepracovává tance do orchestrální podoby. Později komponuje i druhou řadu např. s českou špacírkou b moll, polonézou B dur či idealizací srbského kola s vířivým pohybem C dur. V tomto období vzniká také řada dalších děl. Serenáda d moll pro dechové nástroje, řada klavírních skladeb, tři Slovanské rapsodie, desátý smyčcový kvartet ,,Slovanský“, Česká suita, Cikánské melodie a první řada Slovanských tanců a Symfonie č. 6 D dur. V roce 1877 vzniká další Dvořákova dvouaktová opera Šelma sedlák na libreto Josefa Otakara Veselého. Přes veškeré nedostatky vycházející z libreta, opera zaujala nadšené publikum svojí hudebností. Dvořákova hudba pronikala do nejvýznamnějších hudebních center jako Vídeň, Budapešť, Lipsko, Berlín a počátkem 80. let až do Anglie. Po poslechu oratoria Stabat Mater byl Dvořák pozván do Londýna. Zájem o Dvořákova díla pomalu rostl a cesta do Londýna byla pro něho klíčová. Premiéru zde měla řada jeho děl, např. sedmá symfonie psaná pro Londýn, kantáta Svatební košile, Requiem psaný pro festival v Birminghamu a oratorium pro festival v Leedsu Svatá Ludmila. Anglii Dvořák navštívil asi devětkrát a v roce 1891 mu byl udělen čestný doktorát univerzity v Cambridge. Šťastnější chvíle prožívali manželé Dvořákovi i v osobním životě, kdy se jim mezi lety 1878 – 1888 narodilo šest dětí, které se všechny dožily dospělého věku. Po návštěvě sestry Josefíny a jejího manžela hraběte Václava Kounice ve Vysoké u Příbrami se rozhodli koupit menší hospodářství, které předělali na obývání v letním

12

období, kde Dvořák pěstoval i holuby. I zde napsal řadu děl, která patří k těm nejvýznamnějším. Vznikají další Slovanské tance, Mše D dur zvaná ,,Lužanská“, Klavírní kvintet A dur a opera Jakobín, hned po Rusalce druhá nejhranější Dvořákova opera. Roku 1881 se čekalo na slavnostní otevření Národního divadla a Dvořák zatoužil vytvořit operní dílo, které by mu konečně přineslo uznání. Objevuje libreto Marie Červinkové - Riegrové z ruské historie s názvem Dimitrij. Příběh plný zauzlení lidských osudů a politického náhledu autorky. Po mnoha úspěších tato opera nepronikla do zahraničí a Dvořák je opětovně zklamán. Přesto vzniká řada vynikajících děl, např. trio f moll pro klavír, housle a violoncello, cyklus pěti sborů s názvem V přírodě, klavírní Impromptu d moll, symfonická báseň s bojovým námětem Husitská. Následuje vytvoření kantáty podle Erbenovy balady ze sbírky básní Kytice a to Svatební košile. Premiéra této kantáty se též uskutečnila v Anglii. Dvořák podnikl cestu na hudební slavnost do Worcesterského hrabství v jihozápadní Anglii, kde na počest osmistého výročí založení katedrály bylo provedeno jeho oratorium Stabat Mater. Poté pokračuje v komponování několika klavírních drobností, např. Humoreska Fis dur, Furiant g moll či Dumka c moll, Balada pro housle a klavír a oratorium Svatá Ludmila. Dvořák, stále neklidný z neúspěchu svých oper, opět hledá vhodné libreto. Po dlouhém váhaní se spojil s Marií Červenkovou – Riegrovou a zkomponoval operu Jakobín. Premiéra v Národním divadle, pod vedením Adolfa Čecha, měla velký úspěch, avšak skladatel se již s prvním provedením nespokojil. Druhé a třetí dějství nechal textově upravit, také instrumentace a některé části v partituře pozměnil. Obnovená opera opravdu zazářila a Dvořák byl spokojen. Poté přichází na svět i symfonie G dur, kvartet Es dur pro klavír housle, violu a violoncello a dílo plné smutku, a to Requiem pro sólový kvartet, smíšený sbor a orchestr. Lidovost se zde pojí s dokonalým dvořákovským uměním. V roce 1888 Prahu navštívil ruský hudební skladatel Petr Iljič Čajkovskij, který zde uvedl některá svoje díla i evropskou premiéru opery Evžen Oněgin. Čajkovskij byl v kontaktu s Dvořákem a pozval jej také do Ruska. Dvořák uskutečnil své ruské turné v Moskvě a Petrohradu v březnu roku 1890. Zásadním obdobím v Dvořákově tvůrčím životě bylo období ,,americké“. V roce 1891 se objevilo pozvání do Spojených států amerických od prezidentky Národní hudební konzervatoře v New Yourku Jeanette Thurberové, která chtěla 13

pozvednout úroveň školy na vyšší a navrhla právě Dvořáka na post ředitele. V roce 1892 Dvořák odplouvá a hned v lednu 1893 začíná pracovat na Symfonii č. 9 e moll ,,Z Nového světa,“ kterou ,,by byl nikdy tak nenapsal, kdyby byl Ameriku neuviděl.“1 Melodie vycházející z černošských a indiánských lidových písní, pentatonická stupnice, rytmické synkopy. Premiéra symfonie se konala 16. prosince 1893 v Carnegie Hall v New Yourku pod taktovkou Antonína Seidla. Léto strávil s rodinou ve Spillville, malé vesničce ve státě Iowa, kde žilo mnoho českých emigrantů. Napsal zde smyčcový kvartet č. 12 F dur ,,Americký“, smyčcový kvintet č. 3 Es dur. Část následujícího léta strávil zpátky ve vlasti na Vysoké, kde napsal cyklus osmi Humoresek pro klavír. Následující období strávené ve Spojených státech vznikaly Biblické písně na texty z Davidovy Knihy žalmů a také koncert pro violoncello h moll, latinský hymnus pro soprán, bas, smíšený sbor a orchestr Te Deum. V Americe strávil tři roky. Poslední školní rok však ani nedokončil a odjel předčasně domů. Po návratu do Prahy učil na pražské konzervatoři např. Vítěslava Nováka, Oskara Nedbala či Josefa Suka, který se později oženil s jeho dcerou Otilií. Během následujících let vzniká v Praze Česká filharmonie a Antonín Dvořák je požádán, aby na zahajujícím koncertě uvedl některá svá díla. V závěru skladatelova života, kdy se obrací k lidové slovesnosti, k bájím a pohádkám, komponuje čtyři symfonické básně na text básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice, a to Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat a Holoubek. Pátou symfonickou báseň nazval Píseň bohatýrská. K vrcholným dílům Dvořákovy tvorby neodmyslitelně patří tři jevištní díla. Komická opera Čert a Káča se inspiruje pohádkou Boženy Němcové a měla premiéru 23. listopadu 1899 v Národním divadle. Nejhranější lyrická opera Rusalka byla zhudebněna na námět básně Jaroslava Kvapila, jejíž premiéra roku 1901 měla jednoznačný úspěch. Dvořák ji tvořil v době svatby jeho dcery Otylky a Josefa Suka. A poslední opera Armida s exotickým námětem odehrávající se v prostředí orientu. Při premiéře byl skladatel nucen odejít s ledvinovým záchvatem. 1. května 1904 Antonín Dvořák umírá na mozkovou mrtvici. V závěru kapitoly bych citovala Václava Holzknechta, který ve své knize v úvodu píše: ,,...největší přínos naší i světové hudbě znamená Antonín Dvořák svou rozsáhlou komorní i symfonickou. Přinesl celý svět nové a krásné hudby, naplnil 1

Holzknecht, V.: Antonín Dvořák. Praha 1955, st. 54

14

staré formy osobitým a bohatým obsahem, půvabnými a hlubokými melodiemi, svěžím a zdravým rytmem, jasnými a pestrými orchestrálními barvami, ačkoli se to zdálo po obrovské předcházející epoše klasicismu nemožné. Dvořákovo bohatství nápadů bylo nevyčerpatelné. Po překonání dosti dlouhého začátečního období, ve kterém se učil a poznával, začal pramen jeho tvorby tryskat nezadržitelně a s nesrovnatelnou štědrostí a neoslabil se do samého závěru. Dvořákovo nadání patří k nejbohatším ve světové hudbě. Významný německý skladatel a Dvořákův přítel Johannes Brahms pronesl přání, aby ho napadlo jako hlavní myšlenka aspoň něco z toho, co Dvořáka napadá průběhem práce jen tak mimochodem. Chtěl tím říci, že hudební fantazie našeho skladatele je nesmírná, a že svým bohatstvím nemusí šetřit. Proudí neustále dál a přináší vždy nová překvapení.“2

2

Holzknecht, V.: Antonín Dvořák. Praha 1955, st. 8

15

2. DUCHOVNÍ ŽIVOT ANTONÍNA DVOŘÁKA S ODRAZEM V JEHO DÍLE Není pochyb o tom, že celý život Antonína Dvořáka byl provázen hlubokou vírou. Jak by se vyrovnal s těžkými chvílemi a s tvrdými životními zkouškami, než s důvěrou v Boha, která byla jeho hlavní oporou. Nejen dětství, ovlivněno životním postojem a zbožnými zvyky jeho rodičů a plné citu, formovalo jeho postoj ke křesťanství. Nebylo jednoduché v době, kdy vrcholil pokrok a věda, soustředit se na duchovní rozkvět. Tato generace lidí vděčně přijímá rozmach techniky a přírodních věd, a horlivě se k ní upíná. Dvořák nebyl výjimkou. Od malička k jeho zálibám patřila vyhlídka na výstavbu železničních kolejí a lásku k parním lokomotivám si ponechal po celý život. Na druhou stranu byl také velmi horlivým křesťanem a dbal na své duchovní hodnoty. V jednom dopise svému příteli Josefu Hlávkovi píše: ,,Nedivte se, že jsem tak nábožný, ale umělec, který to není, nic takového nedokáže. Což nemáme příklady na Beethovenovi, Bachovi, Rafaelovi a mnoha jiných?“3 Dvořák také v závěru svých skladeb připojoval ke svému podpisu ,,Bohu díky!“ – jako poděkování za dar, že mu bylo dáno, aby své dílo šťastně dokončil. Dvořákův upřímný vztah k Bohu můžeme nalézt i po více než sto letech v celém jeho díle, zejména však v duchovním.

2.1.

Nejstěžejnější duchovní díla

Stabat Mater je dílo po všech stránkách velice zvláštní a snad s žádným jiným nesrovnatelné. Zachycuje biblický příběh ukřižování Ježíše Krista z pohledu matky, která vidí svého jediného syna umírat. Dvořákovo zhudebnění není jediné. Přesto se však svojí kvalitou hudební i duchovní stalo nejproslulejším zpracováním tohoto oratoria a jedním z nejoblíbenějších Dvořákových děl. Stabat Mater vzniká v nejtragičtějším období Dvořákova života a to po smrti všem tří dětí. Dílo odráží skladatelovo nitro plné bolesti a utrpení. Přesto si zachovává víru v život a nepropadá beznaději. Charakteristickým rysem díla je bezpochyby hudební projev vycházející z melodické a harmonické nápaditosti. Těžištěm je zde sloučení lidských hlasů s měkkými a pestrými barvami orchestrálního zvuku. Také po duchovní stránce je 3

Berkovec, J.: Textová studie na LP Supraphon. Praha – Bratislava 1970

16

toto dílo jedno z nejcennějších pro svoji hloubku, lidskost a citovost. Nelze pochybovat o duchovním založení skladatele. Hluboký prožitek a vroucný projev nalezneme v Biblických písních. Hudba Biblických písní plyne jako slova útěchy zarmouceným. Písně jsou psány na texty z Davidovy Knihy žalmů z překladu Bible kralické. Výběr nebyl náhodný a Dvořák písně poskládal velmi rozmanitě, např. žalozpěvy a hymny, písně úzkostné a důvěřivé. Pro každý žalm našel svůj vlastní výraz a odstín. Biblické písně jsou dílem velmi intimním a jedny z nejniternějších v díle Antonína Dvořáka. Vznikly spontánně během tří týdnů v období Velikonoc při pobytu v New Yourku. Přemáhající stesk po domově a doléhající zármutek ze ztráty otce odevzdal do těchto písní. Také zprávy o smrti významných hudebníků Hanse von Bülowa a Petra Iljiče Čajkovského, se kterými byl v přátelském vztahu, a kterých si vážil, se ho bolestně dotýkaly. Dvořák se často odvracel od světa, který ho obklopoval a nořil se do hloubky svého nitra. A právě z nitra člověka může vzniknout tak příznačné dílo, jako jsou Biblické písně. Requiem, monumentální dílo zhudebňující dramatický text smuteční mše. Dvořák se obrací ke znepokojujícím otázkám lidského bytí a žalu, útěchy ve smrti a naději. Zabývá se myšlenkou smyslu života a smrti. Základním a velmi charakteristickým motivem je zmenšená tercie vložená mezi dva vzestupné půltóny. V celém díle tento teskný příznačný motiv dále postupuje ve variacích a působí jako tísnivá otázka o posledních věcech, o konci. Motiv se stal natolik inspirativní, že jej ve svém díle užili i jiní autoři, např. Josef Suk či Bohuslav Martinů. Instrumentace díla je opět dokonale propracovaná a zcela jedinečná. Dílo není komponováno pro určitou osobu či událost. Vzniká z hudebního myšlení hluboce věřícího člověka. Je prodchnuto pokorou a čistotou víry. Te Deum, tradiční ambrosiánský chvalozpěv k boží oslavě, je kantáta psaná k příležitosti oslavy 400. výročí objevení Ameriky. Dílo je myšlenkově sjednoceno přednášením některých hlavních témat, která se objevují ve všech čtyřech částech. Závěrečná část hudebně čerpá z úvodní. Dvořák do díla vkládá také rysy indiánského folklóru, např. téma výrazně rytmizované na pozadí ostinátního doprovodu. I přesto, že Te Deum vzniká stále ještě v Čechách, zařazuje se již mezi Dvořákovo tzv.

17

,,americké“ období. Dílo jásavé, slavnostní a vznešené daleko přesahuje funkci příležitostné hudby a patří k nejcennějšímu zhudebnění textu v 19. století. Oratorium Svatá Ludmila je jedno z nejrozsáhlejších Dvořákových děl, které si vyžádalo intenzivní soustředění a psychické vypětí skladatele. Po více než osmi měsících však vzniká monumentální dílo s mimořádně melodickou nápaditostí, bohatou polyfonií a krásou zvuku. Navazuje na barokního mistra oratorií G. F. Händela a tradiční formu opět naplňuje svým osobitým způsobem. Střídá části lyrické s dramatickými a velkolepé s intimními a v závěru staví, na vložený historický text písně Hospodine, pomiluj ny, velkolepou fugu. Mezi další duchovní díla patří také hymnus ke chvále Boha - Žalm 149, Ave Maria, Ave maris stella nebo Hymnus k Nejsvětější Trojici. Nejkrásnější modlitbou vyjadřující stesk a touhu po domově se mohlo stát i Largo z 9. symfonie ,,Z Nového světa,“ které Dvořák vytvořil v Americe.

18

3. MŠE – CYKLICKÁ HUDEBNÍ FORMA Mše, latinsky ,,missa,“ je nejpropracovanější a nejsložitější typ liturgické bohoslužby, která se stala pro křesťanství hlavním obřadem. Po formální stránce je mše cyklická skladba psaná na liturgický text římsko-katolické církve. Její latinské jméno je odvozeno z ,,Ite, missa est,“ v překladu ,,Jděte, jste propuštěni.“ Po hudební stránce je mše stylově víceznačná. Sjednocený je pouze text, který se ustálil již v 6. století. Rozeznáváme zde dva druhy mešních zpěvů: ordinaria a propria. Ordinaria jsou zpěvy mladší a jejich texty zůstávají po celý liturgický rok neměnné. Části: Kyrie (Pane, smiluj se), Gloria (Sláva), Credo (Věřím), Sanctus (Svatý), Benedictus (Požehnaný) a Agnus Dei (Beránku Boží). Skladatelé nejčastěji zhudebňovali právě zpěvy mešního ordinaria. Propria byly zpěvy hudebně složitější a repertoár těchto zpěvů se během roku měnil. Části: Introit (vstupní zpěv), Graduale (je koloraturní responsorium), Tractus (v postní a adventní době nahrazoval zpěv Aleluja), Offertorium (zpěvy při obětování), Communio (zpěvy k přijímání). Původní raně středověkou mši tvořil gregoriánský chorál. Latinský, jednohlasý zpěv katolické církve založený papežem Řehořem Velikým, zvaným Gregorianusem, který koncem 6. století tyto zpěvy sjednotil. Její funkce byla pouze liturgická tzv. funkcionální a tato jednohlasá mše se provádí v chrámech a na volných prostranstvích bez zásadních změn dodnes. Postupně se jednohlas propracovával do formy vícehlasu a funkcionální charakter se měnil do náročnějšího uměleckého stylu. V 15. a 16. století se mše stala nejvyšším druhem hudby. Charakteristickým rysem je tvorba na cizí, převzatou melodii. Tato vícehlasá mše, společně s gregoriánským chorálem, v liturgické hudbě přežila až do baroka. V klasické mši se objevuje více světských prvků, jak v hudebním stylu a formě, tak ve výrazu, a komponuje se i dále v 19. a 20. století.

3.1.

Latinský text mešního ordinaria

,,Kyrie eleison, Kyrie eleison (Pane, smiluj se) Christe eleison, Christe eleison (Kriste, smiluj se) 19

Kyrie eleison, Kyrie eleison (Pane, smiluj se)

Gloria in excelsis Deo. Et in terra pax hominibus bonae voluntatis. Sláva na výsostech Bohu. A na zemi pokoj lidem dobré vůle. Laudamus te. Benedicimus te. Adoramus te. Glorificamus te. Chválíme tě. Velebíme tě. Klaníme se ti. Oslavujeme tě. Gratias agimus tibi propter magnam gloriam tuam. Vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. Domine Deus, Rex caelestis, Deus Pater omnipotens. Pane a Bože, nebeský králi, Bože, Otče všemohoucí. Domine Fili unigenite, Jesu Christe, Pane, jednorozený Synu, Ježíši Kriste, Domine Deus, Agnus Dei, Filius Patris. Pane a Bože, Beránku Boží, Synu Otce. Qui tollis peccata mundi, miserere nobis. Ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Qui tollis peccata mundi, suscipe deprecationem nostram. Ty, který snímáš hříchy světa, přijmi naše prosby. Qui sedes ad dexteram Patris, miserere nobis. Ty, který sedíš po pravici Otce, smiluj se nad námi. Quoniam tu solus Sanctus. Tu solus Dominus. Neboť ty jediný jsi Svatý. Ty jediný jsi Pán. Tu solus Altissimus, Jesu Christe. Ty jediný jsi Svrchovaný, Ježíši Kriste. Cum Sancto Spiritu, in gloria Dei Patris. Amen. se svatým Duchem, ve slávě Boha Otce. Amen.

Credo in unum Deum, Patrem omnipotentem, Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, factorem caeli et terrae, visibilium omnium et invisibilium. Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. 20

Et in unum Dominum Jesum Christum, Filium Dei unigenitum, Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, Et ex Patre natum ante omnia saecula. který se zrodil z Otce přede všemi věky. Deum de Deo, lumen de lumine, Deum verum de Deo vero. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha. Genitum, non factum, consubstantialem Patri: per quem omnia facta sunt. zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem: skrze něho všechno je stvořeno. Qui propter nos homines et propter nostram salutem descendit de caelis. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe. Et incarnatus est de Spiritu Sancto ex Maria Virgine: Et homo factus est. Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Crucifixus etiam pro nobis sub Pontio Pilato passus, et sepultus est. Byl za nás ukřižován, za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben. Et resurrexit tertia die, secundum Scripturas. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Et ascendit in caelum: sedet ad dexteram Patris. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. Et iterum venturus est cum gloria, iudicare vivos et mortuos: A znovu přijde ve slávě soudit živé i mrtvé cuius regni non erit finis. a jeho království bude bez konce. Et in Spiritum Sanctum, Dominum et vivificante, Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, qui ex Patre Filioque procedit. který z Otce i Syna vychází. Qui cum Patre et Filio simul adoratur, et conglorificatur: S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován qui locutus est per prophetas. a mluvil ústy proroků. Et unam sanctam catholicam et apostolicam Ecclesiam. Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Confiteor unum baptisma in remissionem peccatorum. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. 21

Et exspecto resurrectionem mortuorum, et vitam venturi saeculi. Amen. Očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.

Sanctus, Sanctus, Sanctus Dominus Deus Sabaoth. Svatý, Svatý, Svatý, Pán, Bůh zástupů. Pleni sunt caeli et terra gloria tua. Nebe i země jsou plny tvé slávy. Hosanna in excelsis. Hosana na výsostech. Benedictus qui venit in nomine Domini. Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně. Hosanna in excelsis. Hosana na výsostech.

Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, dona nobis pacem. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj.“4

3.2.

Charakteristika zpěvů mešního ordinária

Zpěv Kyrie vyjadřuje výraz hlubokého citového pohnutí. Zvolání ,,Kyrie eleison“ se užívalo již ve starověku jako hold pohanskému božstvu či vládci. Církev tento hold vztahovala ve smyslu Krista. Tato zvolání byla známá nejprve jako prosebné litanie, na které věřící odpovídali ,,Kyrie eleison“ (Pane, smiluj se). Po vynechání proseb získal tento zpěv svoji dnešní podobu. Při bohoslužbě se každé zvolání pronáší zpravidla dvakrát a mělo by je zpívat celé shromáždění.

4

Citace latinského textu mešního ordinaria ze dne 27. 4. 2015, který byl použit z internetové adresy: http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Mse-svata-cesky-i-latinsky.html

22

Zpěvy Gloria patří k nejstarším a nejzpívanějším hymnům církve. První část je andělským chvalozpěvem k Otci a Synu, druhá část je nadšeným hymnem na Krista. Při mši se zpívá pouze o slavnostech a svátcích, při zvláštních příležitostech a o nedělích mimo dobu adventní a postní. Chvalozpěv Gloria je také nazýván ,,Andělským hymnem,“ protože zazněl poprvé z úst andělů, kteří ohlašovali narození Spasitele v Betlémě. Credo vyjadřuje modlitbu vyznání víry, která se zpívá či modlí při liturgii o nedělích a slavnostech. Následuje bezprostředně po homilii (kázání kněze). Vnitřním smyslem této modlitby je přitakání věřících k Božímu slovu slyšenému ve čteních a v homilii a k podstatným skutečnostem víry. Zároveň je však také chvalozpěvem na trojjediného Boha, dárce naší spásy. Vyznání víry je souhrnem pravd naší víry, je pokladem, který má každý z nás střežit. Sanctus je zpěvem patřícím k nejstarším složkám všech liturgií a jeho první část byla pravděpodobně přejata z židovské modlitební bohoslužby. Má základ hned ve dvou místech Písma. První je chvalozpěvem andělů ve vidění Izaiášově (6,2n) a druhý týkající se části Benedictus je provoláváním slávy při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21,9). ,,Hosana,“ je hebrejské slovo, které mělo původní význam ,,tak pomoz“ a později se stalo holdujícím zvoláním ke cti Boží a ke cti krále. Zpěv Agnus Dei doprovází lámání chleba. Během zpěvu se kněz modlí soukromou přípravnou modlitbu. Má také symbolický význam – samotný Kristus v tomto okamžiku láme chléb pro svou církev. Beránek však symbolizuje také samotného Krista, který se jako Syn Boží obětoval za odpuštění hříchů lidí. Zpěv je určený kantorovi a celému shromáždění a má charakter litanie.

23

4. MŠE D DUR ,,LUŽANSKÁ“

Mše, komponovaná v roce 1887, vychází zcela z Dvořákova nitra, kdy se obrací k přírodě a tvoří dílo tak niterné. Píše v klidu a pohodě svého letního sídla. I přesto, že dílo je na objednávku, komponuje zvláště pro své potěšení. Mše vznikala déle, než bylo u Dvořáka zvykem a to z toho důvodu, že Dvořák vážil každou notu a nenechal se od práce vyrušovat. Pobýval v tu dobu na Vysoké a často chodíval na procházky do milované přírody. ,,Jsem již tři neděle na Vysoké a o celý svět se nestarám. Pracuji na nové mši a kochám se v boží přírodě. Že bych pro vaši slavnost něco mohl napsat, na to pro krátkost času ani myslit nemohu. Dva měsíce již pracuji na novém svém díle a mám ještě do konce června co dělat.“ Odpovídá Dvořák v dopise z konce května řediteli Plzeňského Hlaholu na žádost o novou skladbu ke dvacátému pátému výročí spolku.5 Po dokončení se o ní Dvořák zmiňuje jako o mši s možným podtitulem ,,Víra, naděje a láska.“

4.1.

Vznik a okolnosti

Mše je psána na přání Josefa Hlávky, význačného architekta a štědrého mecenáše českého umění a upřímného ctitele Antonína Dvořáka. Manželé Hlávkovi se s Dvořákovými již znali. Navštěvovali se a korespondovali si. Anna Dvořáková a Zdeňka Hlávková, tehdy ještě Havelková, spolu dokonce i zpívali dva Moravské dvojzpěvy na benefičním koncertu roku 1880, který Dvořák uspořádal při výstavbě Národního divadla. Je psána k vysvěcení domácí kaple na panství v Lužanech u Preštic. Roku 1886 se Zdeňka stala druhou ženou vdovce Josefa Hlávky a spolu s Dvořákovými rozvíjeli nejen pracovní vztah, ale i přátelský. Dvořák se o mši zmiňuje v jednom dopise Josefu Hlávkovi: ,,Mohla by se jmenovat víra, naděje a láska k Bohu nejvyššímu a poděkování za tak veliký dar, že mně bylo popřáno dílo ku chvále Nejvyššího a ke cti umění našeho šťastně dokončiti.“6 Otakar Šourek na to ve své knize reaguje: ,,Ve slovech těch je velmi krásný důkaz, jak osobně chápe tuto svoji mši, v nich je také vysvětlení, proč toto intimně vroucí a oduševnělé dílo je při vší vážnosti stylu tak silně vzdáleno duchu obvyklých mešních skladeb a proč je 5 6

Šourek, O.: Život a dílo Antonína Dvořáka. I. – IV. Praha 1954 – 1957, st. 265 Šourek, O.: Antonín Dvořák. Praha 1947, st. 147

24

zároveň tak dvořákovsky milé a ryzí, i když v síle a kráse projevu nestojí na výši Stabat Mater a pozdějšího Reqiuem.“7 Mše vznikala necelé tři měsíce a Dvořák si velmi pečlivě promýšlel její koncepci. Skladatel začal nejprve pracovat na skice, kterou měl dokončenou 26. května a do 17. června byl hotov s partiturou. Mše, označována jako ,,Lužanská,“ název nepochází od Dvořáka, byla s ohledem na prostor kaple psána původně pro pěvecká sóla, smíšený sbor a doprovod varhan, později přepracována pro pěvecká sóla, smíšený sbor a malý orchestr. Byla provedena 11. září roku 1887 pod vedením Antonína Dvořáka. Zpívalo asi dvanáct členů Plzeňského Hlaholu, včetně Anny Dvořákové v altovém sólu a Zdeňky Hlávkové v sopránovém. Varhanního partu se chopil profesor z pražské konzervatoře Josef Klička. Premiéra pro veřejnost zazněla na koncertě Hlaholu 15. dubna 1888. Vzhledem k tomu, že v některých chrámech v Plzni bylo provedení mše zakázáno a v jiných nebyly varhany, konala se tato mše v městském divadle. Varhanní part byl upraven pro dvě harmonia, violoncella a kontrabasy. Po několika koncertech Dvořák označil mši opusovým číslem 86 a nabídl ji svému berlínskému nakladateli Simrockovi, který o ni však žádný zájem nejevil. Proto se Dvořák obrátil na Novellovu firmu, která mši přijala, avšak s podmínkou, aby přepracoval doprovod pro orchestr. Klavírní výtah, upravený Bertholdem Toursem, byl taktéž vydán. Teprve v roce 1892 přepracoval mši pro obsazení: dva hoboje, dva fagoty, tři lesní rohy, dvě trubky, dva pozouny, kotle a smyčcový orchestr.

V orchestrální verzi byla mše provedena 11. března 1893

v Londýně v Křišťálovém paláci, u nás až v roce 1926 v chrámu Křížovníků v Praze. Dvořák dodržuje formu katolické bohoslužby s částmi mešního ordinária. Latinský text je zachován až na několik drobně pozměněných míst, např. v závěru první části Kyrie. Části: Kyrie, Gloria, Credo, Santus, Benedictus a Agnus Dei. Mše zcela zachovává vážnost staré církevní hudby, vrací se k polyfonickému vedení hlasů, zvláště i nonické imitaci a fugové formě. Dílo je založeno na oduševnělosti a citovosti a zvláště intimitě skladatele, jak už bylo výše uvedeno, a je velmi lyrické. Z hudebního hlediska je však potřeba dosáhnout celistvosti díla, a proto Dvořák svůj dramatický vrchol ve středu díla řeší užitím závažnějšího hudebního materiálu, podobně jako v Credu, i v části Agnus Dei a tím dosahuje vyváženosti. Dílo

7

Šourek, O.: Antonín Dvořák. Praha 1947, st. 147

25

připomíná spíše vnitřní bohoslužbu básníka a pro svoji svobodnost si získala oblibu zvláště v katolických chrámech severní Ameriky.

4.2.

Rozbor díla

První část ,,Kyrie,“ je psané jako Andante con motto v tříčtvrtním taktu a v tónině D dur, střední část v g moll. Přichází se dvěma různými myšlenkami, mírně kontrastujícími a dělícími se na tři části. Odpovídala by velké písňové formě. Nesporně zajímavý, mimo běžný mešní text, je návrat části Christe, Christe, který tam ,,nemá“ co dělat. Dvořák tento motiv přináší ve formě závěru jako reminiscence cody. Správně by se v textu mělo končit ,,Kyrie, eleison,“ tak jako to zaznívá v basu. Soprán, alt a tenor část Kyrie uzavírá oživenou sedmitaktovou frází ,,Christe, Christe“ a varhanní part se pohybuje ve zklidněném závěru (viz příloha č. 4). Kyrie užívá velké dynamické oblouky. Můžeme tedy mluvit o melodicky rozvinuté gradační větě. Po harmonické stránce je tato část velmi zajímavá. Dalo by se i říci, že nejzajímavější z celé mše. Užívá bohaté harmonie, přesto ukázněné. I když je psaná v již zmíněné tónině D dur, působí tato část spíše mollovým dojmem než durovým, který by se vyžadoval či je běžnou zvyklostí. Zvláště ve varhanním partu nepřijde hlavní tónina ani ke slovu. Střídají se zde velmi často tóniny například fis moll a a moll, e moll a h moll s vyústěním do D dur, nebo z g moll, Es dur přes průchozí modulaci, která vyústí do g moll. Zaznívá zde krásná imitační polyfonie a nalezneme i zvláštní harmonické tvary zvané archaické. Také můžeme pozorovat absenci citlivého tónu, která nám velmi výrazně evokuje představu aiolského modu. Mimo jiné těchto 4,5 taktu místo vyústění do Es dur, které by správně mělo následovat, uzavírá opět tónina g moll. Zcela určitě by nás měl zaujmout tón as, který působí jako prvek archaizujícího frygického modu (viz příloha č. 2). Toto místo považuji za jedno z nejkrásnějších v celé mši. Na druhou stranu zde nalezneme i romantické harmonie, například chromaticko-enharmonická modulace tónů des, cis, d (viz příloha č. 3). Třítaktí spolu po melodické i harmonické stránce souvisí. ,,Gloria,“ Allegro vivo ve čtyřčtvrtečním taktu a D dur tónině střídá nálady jásavé se zbožnými. Například část ,,gratia agimus tibi propter magnam gloriam 26

tuam“ zkomponoval s velmi jemnou procítěností. Velmi zřetelně a ukázněně pracuje s textem. Formu člení na tři díly, z nichž každá je odlišná. Klade požadavek na novou barevnost, novou práci s hlasy s vnitřním členěním a dokonalým závěrem. Hudba se odvíjí stále dál a dál. Credo je hudební básní, jemně členěnou v obsahu a ušlechtilou v hudbě. Tempově nadepsané jako Allegro moderato ve tříčtvrtečním taktu a v tónině B dur. Alt jako předzpívávající sólo se antifonálně střídá se sborem jemnou prostou melodií přesto s vnitřním vypětím. Vstupní díl se sjednocuje až po část ,,Et incarnatus est,“ kde nastává předěl. Text se neustále odvíjí a Dvořák mu věnuje velkou pozornost. Zajímavá je vnitřní akcentace

v jeho

způsobu

vyznání

s nějakým

nezastupitelným

významem.

V instrumentaci zazní sordinované smyčce s akcentem na slovech ,,Maria Virgine“ (viz příloha č. 5). Bicí nástroje jsou zde velice střídmé, tympány doplňují pouze barvu. ,,Crucifixus“ je v dramatickém textu jako takový efektní akcent, který však Dvořák pouze odvine (viz příloha č. 6). ,,Et resurrexit“ uvádí s velmi dlouhou absencí smyčců v místě, kde se nabízí příležitost k efektnímu vyzvednutí textu. V instrumentaci zazní střídavě pouze dřeva, trubky a trombony a zase dřeva. Tato naprostá rezignace je velmi zajímavým řešením, které často neuslyšíme. Například Igor Stravinskij ve své mši řeší tuto část naopak výrazným vyzvednutím a podtrhnutím textu. Dvořákovo zmrtvýchvstání je jakousi prostou melodií v místě, kde by člověk čekal, že to úplně vybuchne. Je to jako chorál s velmi málo užitými melismaty, které jsou v hlasech velmi efektní. Autor se nenechá zlákat nabídnutým textem. ,,Et iterum venturus“ nastupují hlasy ve formě fugata8. V hlavě fugového tématu je u basu a altu kvintový skok, který zůstává v B dur, i když se pohybuje kolem šestého stupně a u tenoru a sopránu se mění na kvartu. Toto je klasické pravidlo vrcholně barokní fugy zvané pět jedna, jedna pět, kdy se kvinta a prima stává primou a kvintou, aby se nesrazily dvě tóniny. Po vystřídání nižších hlasů (basu

8

Zde nejde o fugu, ani o její drobnější verzi fugety s expozicí, provedením a závěrem. Fugato je v rámci jiného formového celku uplatnění fugové expozice s volným naznačením provedení, které už tam být nemusí. Vše vypadá na velkou písňovou formu, ve které jeden z dílů obsahuje fugato. Vzorové klasické uplatnění fugata.

27

a altu) a vyšších hlasů (tenoru a sopránu) nastupuje provedení s novou barvou a poté pokračují v akordické sazbě. Zejména ve středních hlasech můžeme vidět užití melismatického zpěvu zvláště na slově ,,gloria“ (viz příloha č. 7). Slavnostní nadšení se objevuje v částech ,,Sanctus,“ Allegro maestoso, v taktu alla breve a v tónině D dur a ,,Hosanna,“ které uzavírá jemnější část ,,Benedictus,“ Lento ve čtyřčtvrtečním taktu a tónině G dur. V samostatné části Benedictus je velmi zvláštní dlouhá předehra, která se objevuje pouze tady. Co tímto krokem skladatel zamýšlel? Jako kdyby si posluchač měl odpočnout od přívalů barev a textu. Význam předehry je spíše výrazový a hudební než ve vztahu k textu, protože nemá závěr. Poslední akord předehry je zároveň začátkem nástupu zpěvu (viz příloha č. 8). Zajímavý kompoziční styl, který Dvořák využil, je stará technika bachovského kontrapunktu převratného v oktávě. Najdeme ji hned na začátku varhanní předehry tvořící basovou linii, kterou nechává doznít a o kousek dál se opakuje ve středním hlase. Tuto kompoziční techniku nechává zaznít jako jakousi meditační introdukci, kterou uvede ještě i v závěru. Benedictus je členěný na šestivěté části s majestátním závěrem ,,Hosanna in excelsis.“ Závěrečná část ,,Agnus Dei,“ Andante v tónině D dur a čtyřčtvrtečním taktu, nese s těžkou teskností bas ,,qui tollis pecata mundi,“ do povzneseného závěrečného chvalozpěvu. Agnus Dei je vedle Creda označována jako nejhodnotnější část celého díla. Rozezní se v klidném duchu s půvabným a ušlechtilým tónem, ryze dvořákovským a s nástupy hlasů střídajících se po osmitaktových frázích. Forma

mše

je

psaná

ve

velkých

písňových

formách,

někde

prokomponovaných a někde s vlastními závěry a se samostatnými díly té formy. Variační technika se také objevuje, ale v rámci písňových forem. Spíše bychom zde mohli hledat jakousi romantizující podobu gregoriánského chorálu, který se neustále soustředěně odvíjí a plyne s obrovskými tahy dál a dál bez návratů. Tato forma působí podobným dojmem. U sborových děl bývá nějaký ten návrat milosrdný. U Dvořáka však na nový text vzniká nová hudba. Nemá proč se vracet zvláště, když je odkázaný na text. Minimální návraty bychom tu však také našli, přesto se Dvořák, spíše než by hledal romantické nové efektní příležitosti, ubírá opačnou cestou. Zříká se velkého množství možností, které mu text nabízí a píše pozoruhodné a prosté dílo, velmi choulostivé. 28

Ve zvuku se navrací ke klasickým vzorům, spíše klasicko-romantické beethovenovské tradici, s některými lidovějšími částmi. Je méně efektní ve srovnání s jeho symfoniemi nebo Requiem, které je v textu mnohem dramatičtější a hudebně okázalejší a naprosto respektuje své určení. Snad se více blíží oratoriu sv. Ludmily v barokním händelovském stylu. Mše může být interpretovaná ve varhanní verzi se sólisty či sólovými skupinami střídajícími se v částech s Tutti nebo v orchestrální verzi. Varhanní verze působí dojmem vhodnějším pro chrámový prostor. Je více intimnější a velice soustředěná, na rozdíl od verze s orchestrem, který patří spíše do koncertních síní. Mše je celkově redukovaná a to ve výraze, dramatičnosti i v barvě – redukovaná barevnost. Dvořák se v díle výhradně soustředí na text a všechno, co by mohlo obracet pozornost k hudbě samotné, toho se vzdává. Harmonie je romantická, bohatá s romantickými prvky v houslích, které se rozezní i přes tři struny, trubky s impresionistickým vstupem, atd. V části jsou Kyrie například nečekané zvraty a enharmonické záměny. Zvláštní je barevná redukce obsazení v části Credo, kde se znovu svým výběrem blíží až do období klasicismu s romantickou tradicí. Zříká se bicích, na které je zvyklý, i žestě jsou redukované. Ve fugatu vidíme první barevně-efektní místo blízké až koncertantnímu stylu. Efektivnější využití smyčců v rozkladech (viz příloha č. 9) a v barvě - využívá ,,a“ strunu, která umí opravdu zasvítit a Dvořák byl vynikající znalec smyčců jako violista. Po všech stránkách, vizuálně, opticky i na poslech, je to efektní místo s melodicky nesmírně prostým závěrem. Tato část Creda je však jedna z mála výjimek, které se blíží znázornění obvyklého využití nástrojů ve Dvořákových symfoniích. Mše jako celek působí velmi střídmě. Ve vnitřním členění jednotlivých částí, například v Gloria, jsou velmi výrazné závěry, které nebývají úplně zvykem. Velká barevnost, zpomalení, koruna a odsazení, to vše užívá stará techniky kontrapunktu. Nebývá zvykem, aby jednotlivé části byly takhle výrazně členěné. Oddíl textu a odsazení. Tato mše neodpovídá symfonické stavbě, spíše jsou tyto znaky charakteristické pro staré renesanční mše. Koncepce mše je archaická a linie gregoriánského chorálu je zde k vidění více než cokoliv jiného. Když se podíváme na instrumentaci mše, s ohledem na první varhanní verzi, byl Dvořák natolik velkým skladatelem, že se nenechal zlákat výběrem efektních 29

možností nástrojů, které by se nabízely. Například se smyčci velmi často zachází jako s hlasy. Jejich party by se daly i zazpívat. Dochází zde k prolnutí vokální a melodické složky v tom smyslu, že je to oproštění melodické linie v nástrojích. Právě již zmíněnou redukcí i bicích, které ve svých symfonických básník plně využívá, dosahuje prostého zvuku. Instrumentace je tedy velice střídmá, neromantická. Užívá podobného obsazení hoboje a fagotu jaké můžeme nalézt u Mozarta. Obsazení orchestru je také velmi zajímavé. Chybí celý flétnový rejstřík, šidí se tedy o oktávu c3- c4. Vrcholy nahrazuje alespoň v sopránech, které se ve svých partech vyšplhají až na a2. Flétny nenasazuje vědomě. Není to chyba, ale úmysl. Tato poloha bývá obvykle zdvojována flétnou nahoře a ta svítí nad celým orchestrem. Zřejmě z důvodů, aby uchoval charakter chrámové hudby, se zříká těchto barevných efektů, užitých v symfoniích. Přesto i flétny v chrámových prostorech dosáhnout svého. Tento postup je velmi zvláštní a rozbíjí symfonický tah. Klarinety ,,nepotřebuje,“ protože vše vykryjí hoboje a fagoty. Dále obsazuje dva lesní rohy, avšak chybí třetí a čtvrtý. Z již zmíněných bicích nástrojů postrádá svůj typický triangl, který užívá v symfoniích, jako úplnou clonu přes orchestr. Opět vidíme v obsazení, že se zříká instrumentačních efektů, které zná, aby uchoval rámec duchovní hudby. Ve srovnání se symfoniemi je největší rozdíl v užití hudebních nástrojů jako vokální sazby. Oproti symfoniím je melodické tvarování instrumentální složky velmi prosté a připomíná spíše složku vokální. Nevyužívá efektních možností v textu, jak již bylo zmíněno a v práci s textem rezignuje na efektní ztvárnění textu. Je to nejvíce patrné v Credu – ukřižování. Naproti tomu Janáček ve své Glagolské mši toto místo vyzvedne natolik efektně, že jej nakonec sám vyškrtne. Dnes se ovšem původně vyškrtnutá Janáčkova verze znovu hraje. Další využití tohoto efektního místa nalezneme i u Bacha, který oproti Dvořákovi také využívá efektů a ve své h moll mši na tomto místě uvádí jeden z akcentů. Význam textu podtržený Dvořákovou hudbou je velmi působivý a hluboký. Např. ,,miserere“ s citově silným vypětím při ,,dona nobis pacem“ posluchače povznáší do výšin nebeských a navozuje pocit očištění, klidu a míru. I přesto, že se označuje jako nedosažitelná vyrovnaností Stabat mater či vznešeností Requiem, má svoji hloubku a její skromnost a prostota je o to cennější, že vznikla z pravé víry a citlivé umělecké duše Antonína Dvořáka. 30

ZÁVĚR

V historii mešních forem je tato mše jedna z nejvíce oproštěných mší, které v 18. a 19. století vznikly. Je velmi pravděpodobné, že Dvořák vychází z ceciliánské reformy. V době vzniku mše dosahovala reforma svého vrcholu. Hnutí pro obnovu chrámové hudby měla za cíl očistit církevní hudbu od světských prvků. Vracela se opět ke gregoriánskému chorálu a veškeré nové nápady v oblasti melodiky či harmonie zcela potlačovala. Je možné, že svým způsobem uvažování nad duchovním dědictvím si i Dvořák klade za cíl a ideál toto skvostné dílo bez efektního zmocnění se textu a svou mší tak reaguje na ceciliánskou reformu. Barevnost posledních tří Dvořákových symfonií je fascinující, hmatatelná a v momentě, kdy dospívá do této symfonické barevnosti, navrací se k takovému oproštěnému tvaru. Partitura mše je něco, co neodpovídá jeho celkovému vývoji. Toto jen dokazuje, jaký skromný a pokorný člověk Dvořák byl. Je mu to přičteno ke cti. Sám o sobě říkal, že zůstal prostým českým hudebníkem a to mu dovolovalo vracet se tímto způsobem k takovému dílu pokory.

31

POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Litertura: ADAM, A.: Liturgika: Křesťanská bohoslužba a její vývoj. Praha: Vyšehrad 2001. BERKOVEC, J. : Antonín Dvořák. Praha: Supraphon 1969. BERKOVEC, J.: Textová studie na LP Supraphon. Praha – Bratislava 1970. BURGHAUSER, J. : Antonín Dvořák. Praha: Koniasch Latin Press 2006. HOLZKNECHT, V. : Antonín Dvořák. Praha: SNDK 1955. ŠOUREK, O. : Život a dílo Antonína Dvořáka. I. - IV. Praha: SN 1954 - 1957. ŠOUREK, O. : Antonín Dvořák. Praha: HM 1947.

Notový materiál: DVOŘÁK, A.: Mše D dur, op. 86. Praha: Editio Supraphon 1988. DVOŘÁK, A.: Mše D dur, op. 86. Praha: Supraphon 1970.

Internetové stránky: Antonín Dvořák [online], dostupné dne 23. 3. 2015 z: http://www.antonin-dvorak.cz/zivot http://www.antonin-dvorak.cz/stabat-mater http://www.antonin-dvorak.cz/requiem http://www.antonin-dvorak.cz/mse-d-dur http://www.antonin-dvorak.cz/te-deum http://www.antonin-dvorak.cz/svata-ludmila http://www.antonin-dvorak.cz/biblicke-pisne http://www.antonin-dvorak.cz/en/mass-in-d-major-recordings http://antonin-dvorak.cz/mse-d-dur-nahravky Mše svatá – česky i latinsky [online], dostupné dne 27. 4. 2015 z:

http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Mse-svata-cesky-i-latinsky.html 32

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Seznam nejznámějších českých nahrávek Mše D dur Varhanní verze: 1988 Pražský filharmonický sbor (Vedení: Lubomír Mátl, varhany: Josef Kšica), Supraphon 1991 Kühnův smíšený sbor (Vedení: Bohumil Kulinsky, varhany: Jan Hora), Multisonic 1993 Pražský komorní sbor (Vedení: Josef Pančík, varhany Josef Kšica), ECM

Orchestrální verze: 1969 Pražský filharmonický sbor a Pražský symfonický orchestr (Vedení: Václav Smetáček), Supraphon 1992 Pražský komorní sbor a Pražský komorní orchestr (Vedení: Petr Altrichter), PKO

33

Příloha č. 2

Příloha č. 3

34

Příloha č. 4

35

Příloha č. 5

36

Příloha č. 6

37

Příloha č. 7

38

39

40

Příloha č. 8

41

Příloha č. 9

42