Anton Markoš. Profil absolventa ACADEMIA

Profil absolventa

Anton Markoš

Profil absolventa

ACADEMIA

2008

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

(doplní redakce v náhledech)

Ivanu Boháčkovi, řediteli Vesmíru

Publikace vychází díky podpoře Výzkumného záměru MSM 0021620845; vydání bylo podpořeno také finančním darem autora.

© Anton Markoš, 2008 Illustrations © Fatima Cvrčková, 2008 ISBN 978-80-200-1564-8

Obsah Úvod TEORETICKÁ BIOLOGIE 1. Čtvrtý zákon 2. Život bez genů 3. Epigenetický stroj 4. Patálie se životem 5. Mezi zvonkohrou a improvizací 6. Teorie živých systémů 7. Faktografie a ideologie 8. Nová smlouva s přírodou 9. Odpově na anketu Biologických listů 10. Jádra a bubliny – o významu slova význam 11. Reálná věda 12. Lamarck a Darwin u Rádla 13. Majestát zákona přírodního 14. Lysenko: K jednomu neveselému výročí 15. Bílá místa

GAIA

11 41 43 46 51 60 70 79 93 100 107 112 124 129 155 207 226

229 16. Technik s velkou vizí 17. Za trvale udržitelný ústup: odkaz velkého vizionáře 18. Lovelock a zelení 19. Cultura contra natura 20. Země jako superorganismus 21. Dějiny našeho světa 22. Hluboká horká biosféra

ANTROPOLOGIE

231 249 253 260 273 278 283

305

23. Jak neměřit člověka 24. Výlety zvídavého laika mezi zabijácké indiány 25. Stejné a podobné

307 313 323

Literatura Rejstřík

337 345

7

Motto Všechno špatné a nečisté umění pochází z toho, že v něm zůstalo něco osobního, co se nestalo tvarem a věcí oddělenou; není to ani místo suché, jež Bůh nazval zemí, ani shromáždění vod, jež nazval mořem, nýbrž bláto, látka nerozdělená a pustá. Většina umělců, stejně jako většina lidí, jenom do nekonečna rozmnožuje látku, místo aby jí dávali tvar; jedni ji chrlí jako pekelnou lávu a jiní ji naplavují jako slizké bahno na břehu vod; stále nově kypí a vrší se země nesličná a nevykoupená, čekající na strašnou, slavnou kázeň tvoření. Odděluj, odděluj! nikdy nepřestane platit a děsit tento přísný zákon, zákon dne prvního. Nebo i ábel se míchá a fušuje do umění; můžete ho dobře poznat podle toho, že je od přírody ctižádostivý a ješitný. Honosí se látkou, originalitou nebo siláctvím; každá přemíra, každé bujení je rozkvašeno jeho zkaženým dechem; všechno velikášství a veškerá okázalost se nadýmá jeho nečistou a křečovitou pýchou; všechno, co v umění je laciné, lesklé a líbivé, jsou nakradené cetky jeho opičí chlubivosti; všechno, co je nehotové a nedotvořené, jsou chatrné stopy jeho horečné netrpělivosti a věčného lajdáctví; veškerá falešná a honosná forma je vypůjčená maska, jíž marně zakrývá svou zoufalou pustotu. Všude, kde pracuje umělec, jako všude, kde jde o lidské vynikání, obchází duch zlý, hledaje svou příležitost, aby se projevil, aby tě pokoušel nebo posedl. Protože sám nemůže tvořit, hledí se zmocnit tebe. Aby zkazil tvé dílo, kazí tebe a vyžírá tvé nitro samochválou a samolibostí. Aby tě oklamal, abys ho nepoznal v jeho pravé a beztvaré podobě, vydává se za tebe sama a bere na sebe tvé zájmy. K. Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna, str. 133–134

Úvod Nelze jen tak nechat minulost ožít, pošpacírovat si v ní a objektivně ji zvážit. Ne, přítomnost je vždy agresivní, a to i při soumraku života. I ten nejlépe zformovaný, vypracovaný, přísně definovaný přítomný život se pořád jen noří do kalu dávných časů, aby si z něj vytáhl, co potřebuje pro doplnění své nynější podoby. P. Esterházy, Respekt 8/2007, 29

Mí kolegové mě položertem polovážně vyzvali, abych vydal výbor svých příležitostných statí: „Píšeš do Vesmíru, píšeš doslovy ke knihám a různé eseje, ale kdo si dá tu práci, aby to hledal po různých zdrojích?“ Ješitnost zapracovala, a když se našel i peníz, vydávám. Tento úvod je jedinou částí psanou nově pro tento soubor, ale i ten obsahuje několik citátů z předchozí historie. Proč ten název? Jsem absolventem biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze a po celý svůj profesionální život působím na ní jako učitel. Profilem absolventa se míní stručná charakteristika, kterou školy informují možné zájemce o tom, k čemu že je vhodný člověk, který absolvoval nabízený studijní program. Profil absolventa pekařského učiliště bude tedy vypadat asi takto: „Umí upéct standardní druhy pečiva a je schopen pro požadovaný úkol vybrat vhodné suroviny (tj. vyzná se v mouce a kvásku) i technologii (ví, jak to vše namíchat, a také ví cosi o pecích).“ Absolvent velitelské školy tankových vojsk zase „ovládá technické parametry tankových zbraní, zvládá taktiku a součinnost v různých situacích nasazení a zvládá práci s mužstvem tak, aby jeho jednotka úspěšně plnila stanovené úkoly ve výcviku i v boji“.* Jaký však je profil absolventa vysokoškolského studia biologie? Jednou za pár let nám tuto otázku kladou akreditační ko* Oba příklady jsem si vymyslel, nekamenujte mě.

ÚVOD /

11

mise, u kterých se musíme ucházet o povolení příslušný obor studia učit a udělovat diplomy. To pak žmouláme tužku a kouzlíme prapodivná slovní spojení, navíc to vposledku vypadá k nerozeznání od toho, co psali naši učitelé a jejich učitelé – co se také dá napsat na pár řádcích než nějaká obecnost? Našel jsem například toto: Obecně lze říct, že absolvent některé ze specializací biologie má kromě přehledu obecné biologie a hlubokých znalostí ze zvoleného oboru ještě potřebné znalosti z matematiky (statistická analýza laboratorních dat) a chemie (techniky sběru a zpracovávání vzorků). Navíc se s vysokou pravděpodobností podílel na nějakém mezinárodním výzkumném projektu. To znamená dvě základní věci: 1) lze předpokládat, že ovládá velmi dobře cizí jazyk; 2) je schopen spolupracovat ve větším týmu. Obě tyto schopnosti jsou vysoce ceněny a také odpovídajícím způsobem finančně ohodnocovány. (Internet, Studentské stránky.)

Profil absolventa a jeho uplatnění. Absolvent doktorského studijního programu „molekulární a buněčná biologie“ ovládá po teoretické, metodické a technické stránce molekulární a buněčnou biologii natolik, že je schopen řešit molekulárně-biologicky zaměřený vědecko-výzkumný úkol na pracovištích zabývajících se problematikou virologickou, mikrobiologickou, genetickou, biochemickou, imunobiologickou, fyziologickou, farmakologickou atd. Značná část absolventů tohoto oboru odchází do výzkumných ústavů s medicínským nebo veterinárním zaměřením.

Jistou orientaci to studentovi dá, ale co z něho bude, je na něm. Jen si to zkuste sami – pro váš obor a pak pro sebe; já to v tomto úvodu zkusím pro biologii v kontextu své vlastní osoby. Takže vážně: 1. Co 2. Co 3. Co 4. Co

12 /

od studia biologie čeká sám student? tam studenta čeká, jestliže ho přijmou? čeká od absolventa biologie jeho laické okolí? absolvent biologie po obdržení diplomu dělá?

PROFIL ABSOLVENTA

Odpovědět jsme se s Tomášem Daňkem pokusili v závěru knížky Život čmelákův (Daněk, Markoš 2005, str. 195–8): „Lidé, kteří se dnes hlásí ke studiu biologie, se dělí zhruba do čtyř kategorií. Ta první je nejpočetnější, avšak nejméně zajímavá. To jsou lidé, kteří si na střední škole sebekriticky řeknou: ‚Matiku neumím, jazyky mi nejdou, strojařina ani počítače mě nebaví a kantorem také nechci být. Nějaký diplom mít je dobře, nu což, půjdu studovat biologii, to nějak zvládnu.‘ Tito lidé se vezou na zvláštní masové hysterii tvrdící, že všechny ‚vyspělé země‘ mají v populaci 30 či kolik procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, zatímco my jen nějakých 12 (ta čísla berte s rezervou). Vláda masírovaná podobným tlakem se proto rozhodne dávat školám ne podle jejich kvality, ale platí je od hlavy. Potřebujete víc peněz? Naberte víc studentů. Tatáž škola, která před 20 lety měla v ročníku 60 studentů, jich má najednou 200, ve stejných budovách a se stejně početným sborem vyučujících. Na těch 200 míst se hlásí pětkrát víc studentů a nahrnou se k přijímačkám. Přijímačky jsou písemné – jak také jinak při těch davových scénách? Testy se mohou ptát jen na to, co je ve středoškolských učebnicích, a proto nastavené na pamě. […] Máte smůlu – vy jste se to nenabiflovali z učebnice, a proto ‚nevíte‘. Uchazeči ze skupiny, o které mluvíme, to nabeton vědět budou a na školu se dostanou. A jelikož přijímací zkouška bývá často tou nejdůležitější v životě (jediná například nemá reparát, neuděláš, zkus až za rok), propasíruje se tento beztvárný dav většinou až k diplomu. Tito lidé nemají zájem o nic, do školy chodí nikoli kvůli znalostem, ale kvůli kreditům (a kvůli radostem studentského života ve velkém městě, samozřejmě). Jsou morem školy, všude překážejí jako tupá netečná hmota a pedagogové i studenti jiných kategorií se přes tuto inertní masu pracně prodírají, aby si někde, po skončení výuky, vyšetřili čas na věci opravdu zajímavé. Ale vyspělou zemí už záhy budeme. Další tři skupiny, které i dohromady asi tvoří v tom davu menšinu, to už jsou lidé, kteří biologii studovat chtěli a chtějí se něco naučit. ÚVOD /

13

Malá, úsměv vzbuzující skupinka, která je dnes spíše na vymření, jsou ti, kdo už od dětství u něčeho živého dleli: akvarista, herbarista, entomolog, chovatel různých exotických potvor a především ornitolog. Tito lidé jdou s odhodláním naučit se první poslední o svých miláčcích – a po obdržení diplomu pokračovat až do smrti ve své zálibě. Jsou pilní a o objektu svého zájmu toho nasají víc než profesor. Protože jsou pilní, proplují i ostatními předměty, i když dávají okázale najevo, jak je ty voloviny nebaví. K čemu jim ten diplom bude, není jasné, protože koníček uživí málokoho a oni nic jiného dělat nechtějí. Stanou se z nich dealeři čehokoli nebo subalterní úředníci kdekoli a po večerech budou pěstovat svého koníčka. Ti nejurputnější pak skončí jako ošetřovatelé v zoo. V této skupině samozřejmě nenajdete žádného mikrobiologa nebo virologa – některé záliby se v dětském pokojíčku pěstují dost špatně. Maminka se možná slituje nad housenkami, pulci či senným nálevem v křišálové sklenici vzaté ze sekretáře, ale vařit smrdutou bakteriologickou půdu pro ‚bacily‘, to sotva. Třetí skupinou jsou lidé, kteří velmi chtějí vědět něco o biologii, jsou pilní a záhy si najdou specializaci, ke které přilnou, aniž by zanedbali ostatní pomocné předměty výuky. Tito jediní projdou iniciačním rituálem se ctí, pořádně se naučí základy i řemeslo svého oboru a stanou se platnými členy výzkumného týmu na katedře. Výsledky ze své diplomové práce nezřídka publikují. Pouze z této skupiny vstanou opravdu kvalitní vědci, kteří to někam dotáhnou. Dokáží se ukáznit a věnovat se úzkému oboru a jejich práce je jim opravdovým potěšením; často jde o workholiky. Mnoho toho o jiných oborech z časových důvodů neznají a mimo biologii už vůbec nedohlédnou, ale respektují sobě rovné z jiných oborů. Část z nich, pravda, ke stáru může zblbnout k obrazu předchozí skupiny (‚Jen ten můj obor je ta pravá věda, ostatní jsou mystici a šarlatáni, nevím proč studijní programy biologie obsahují vůbec něco jiného než to moje.‘). Tito lidé, v té době už obvykle opeření tituly i politickou mocí, povídají v rádiu o tom, jak výsledky jejich

14 /

PROFIL ABSOLVENTA

práce budou jednou (to ‚jednou‘ je strašně důležité) léčit rakovinu nebo zvyšovat výnosy apod. To už ale mají za sebou úctyhodnou kariéru, něco pěkného udělali, založili školu, vychovali následovníky, šéfují ústavům či fakultám. Budiž jim přáno, jen ty řeči v médiích nutno brát cum grano salis. Nebezpeční jsou, jen když se dostanou k moci v oblasti, kde doopravdy mohou nařizovat, co se má rozumět pod biologií. Poslední skupina, to jsou lidé s širokým záběrem, kteří se na rozdíl od předchozí skupiny ukáznit nedovedou nebo nechtějí: Vystuduji jednu školu, ale to není úplně ono, půjdu ještě na jinou. Se dvěma diplomy cestuji chvíli po světě, pak, protože jsem chytrý(á), mě rádi vezmou na doktorské studium, tam jsem výborný(á), všichni mě uznávají, akorát se nedokážu ukáznit, žádná práce za mnou, po skončení studia zapadnu za horizont a nastoupím třeba ještě na jeden doktorát – a ani ten třeba neukončím. K biologii přiberu obvykle filosofii, nebo matematiku, možná i teologii, nebo snad orientalistiku? S pohrdáním a džojntem v ústech hledí na ty, co nezanedbávají ani jiné stránky života, najdou si zaměstnání (ó hrůza, jak se zaprodali), šetří na byt nebo zakládají rodinu. Když dosáhnou Kristových let, přece jen z této dlouhé puberty (či učňovských let) vyrostou, chudí, otrhaní, ale šastní. Často však ani potom nevědí, co si se sebou počít. Znají toho strašně moc, vědí, že soustředit se na jednu věc znamená nebrat v potaz spoustu věcí jiných a strašně důležitých, nejraději by vypracovali teorii všeho, a proto nejsou použitelní skoro nikde. Tito lidé dělají pro spásu své duše možná nejvíc, ale platí za to – přečasto je jejich okolí má za cvoky. Mají-li talent, stanou se z nich někdy výborní učitelé, a to je dobře.“ A te k mojí osobě. Sesbíral jsem některé své kratší práce z posledních 15 let a čtenář by si mohl můj vlastní profil odvodit přímo z nich; navíc se může podívat do pěti knih českých (Markoš 1997a, 2000a; Markoš, Kelemen 2004; Daněk, Markoš 2005; Markoš, Hajnal 2007), jedné anglické (2002a), případně i do odborných časopiseckých publikací, které zde necituji (poÚVOD /

15

hříchu jich není moc).* Přesto je mou povinností uvést i kontext, do kterého si mě může zařadit. Jak už jsem uvedl, měl jsem to štěstí, že jsem se po studiích stal účastníkem „vědecko-pedagogického procesu“. Okolnosti, za jakých se mi to podařilo, nutno krátce rozvést, už jen pro připomenutí, za jakých moje generace vstupovala (či nevstupovala) na profesní dráhu. Promoval jsem v roce 1972, ale začnu před tímto datem, snad nebudu čtenáře nudit.

Som najstarší z piatich detí, všetci sme sa narodili v rozmedzí rokov 1949–58, v malom slovenskom meste. Rodičia úradníci vo fabrike. Ke som začal trochu viac vníma svet, práve lietali prvé družice, neustále sa štvalo a vyhrážalo medzikontinentálnymi strelami, organizovali sa a vzápätí krachovali konferencie na najvyššej úrovni, zostrelené U2 s Powelsom, kubánska kríza, krach kolektivizovaného po nohospodárstva a v jeho dôsledku nekonečné fronty prakticky na všetko (zohna základné potraviny pre takú ve kú rodinu znamenalo, že stála frontu celá rodina – v jednom čase, tuším 1962, vám napríklad nepredali viac ako dva litre mlieka). Ale tiež radostné detstvo medzi horami (mával som nádherný herbár) a v kruhu ve kej rodiny, a pomerne slušné vzdelanie. Televízia ešte nebola, a tak sme čítali – človek ani nevnímal, či je kniha v slovenčine alebo v češtine. Len jazykovo sme boli pripravení mizerne – teda okrem ruštiny, ale tú sme neskôr príliš nepotrebovali. Základy nemčiny mi dala matka, trochu francúzštiny na strednej škole – ažko sa to doháňalo. Po deviatke Stredná všeobecnovzdelávacia škola, ktorá trvala tri roky. To už bola paráda – optimizmus, uvo nené vzahy, mladícke nadšenie – v roku 1967 boli maturitné otázky zo Solženicina, Pasternaka, Salingera… (ale na maturitu z matematiky sme si niesli knihu logaritmických tabuliek – ešte neboli ani kalkulačky).

Biológiu som chcel študova sná od siedmej triedy, a tak som hne v roku 1967 nastúpil v Bratislave na prírodovedu, na učite ské štúdium biológia – chémia (vtedy mali všetci spoločný dvojodborový základ, až od tretieho ročníka sa človek mohol špecializova na „čistú“ biológiu, alebo pokračova v štúdiu učite skom. Takže jar 1968 sa niesla v znamení demonštrácií a mítingov, kde sme nosili zamrežované portréty prezidenta Novotného a s nadšením počúvali charizmatické prejavy Gustáva Husáka (mal vtedy 55 rokov a bol nabitý energiou). Nekonečné diskusie s Krylovými piesňami z rozhlasu po drôte (málokto na internáte mal tranzistorák). Socializmus s udskou tvárou. V priebehu prvého ročníka som kontaktoval doc. Paulova z oddelenia fyziológie, ktoré živorilo na okraji obrovskej zoologickej katedry s tým, že by som rád robil u nich diplomku. Robili tam vtedy výskum sérových proteínov, a tak som si na prázdniny niesol hrubú nemeckú knihu o elektroforéze proteínov na tenkých vrstvách. Práve túto knihu som si doma čítal do noci 20. augusta…* Po krátkej pookupačnej eufórii (celé mesto popísané heslami typu „Dubček, Husák, Svoboda, to je naša sloboda“ alebo „Sme s vami, bu te s nami“) vystriedal takzvanú plazivú kontrarevolúciu plazivý strach – už vôbec nie takzvaný. Moji rodičia boli vtedy mladší ako ja dnes, ale zažili už všeličo: maturovali vo vojnovom Slovenskom štáte, boli svedkami likvidácie svojich židovských spolužiakov, matka národnostný útlak (doma hovorili po ma arsky) najprv slovenských, po vojne zase československých šovinistov, hrôzy občianskej vojny (pardon, národného povstania), nemeckú okupáciu, vypálenie mesta ustupujúcim Wehrmachtom, potom zase povojnové roky, ke matka kvôli Benešovým dekrétom do roku 1947 nemala občianstvo a nesmela študova, stalinské roky…, a to všetko v stave najprv prídelového systému a i potom všeobecnej núdze. A ke už boli z najhoršieho vonku, otec námest-ník riadite a v pod-

* Bibliografie prací otištěných v této knize i tam užitých odkazů je na konci knihy.

* Zhodou okolností píšem tieto riadky 21. 8. 2007.

*

16 /

PROFIL ABSOLVENTA

*

*

ÚVOD /

17

niku, zdravé deti, tak znovu… Báli sa, hrozne sa báli – ale to som si uvedomil až po rokoch. Báli sa o svoje deti – ja jediný som bol na vysokej škole, ale tí ostatní tam chceli tiež. Nechali sa preto poníži pri nasledujúcich previerkach (nešlo mi vtedy do hlavy, prečo sa nebránili), otec stratil postavenie i členstvo v strane. A navyše zostali obaja v tom istom podniku v malom meste – v neustálom styku s novými víazmi. Koniec kariéry – v 47 rokoch… Devätnásročný mladík ako ja to príliš nevnímal, navyše na škole panovala bojovnejšia atmosféra. Ešte teraz sa hanbím: spomínam ako sa mi raz zlomený otec žaloval a ja som mu odvetil „Nežia , ve máme všetci čo jes, nejako bude“. V tejto atmosfére som celkom spokojne absolvoval druhý ročník a mal som sa rozhodnú pre niektorý z profilov absolventa. V septembri (práve sme mali „vojnu“ tam, kde dnes stojí petržalské sídlisko) som zistil, že ten rok otvárajú len jedinú zoologickú špecializáciu: systematická zoológia a entomológia. Znamenalo to, že síce som mohol vypracova diplomovú prácu z fyziológie, ale popri tom absolvova neuverite ný balík zoologických systémov. Do toho sa mi nechcelo, a tu mi doc. Paulov poradil – tak bežte do Prahy, tam majú celú katedru fyziológie. *

*

*

A tak jsem utekl z vojny a zajel do Prahy. Tam mě hladce vzali a hned šoupli na kolej Albertov – na paterák s třípatrovou palandou. Tam začala moje převýchova na Pražáka. Stal jsem se členem „rodiny“ na oddělení buněčné fyziologie a dodnes k mým nejhezčím vzpomínkám z té doby patří dlouhé pokusy – a v prostojích rozhovory – s vedoucím mé práce a v té době druhým tátou Jiřím Čerkasovem. To on mi otevřel svět Čechů s jejich dějinami a literaturou, on mi pomáhal orientovat se ve složitém období post-68. Moje diplomní práce se týkala srovnávání metabolismu býčích spermií – čerstvých a zmražených (tedy vlastně rozmražených). Cílem bylo, jak jinak, najít příčinu, proč je po zamražení úspěšnost zabře-

18 /

PROFIL ABSOLVENTA

závání krav o třetinu nižší než se spermiemi čerstvými, no a případně navrhnout, jak tomu čelit. Jistě tušíte, že z toho nic nebylo (ani publikace) – ale naučil jsem se toho opravdu hodně. Školu jsem skončil v roce 1972 a rok jsem pak hnil u tankistů (snad to už te smím prozradit) v Týně nad Vltavou (v Temelíně jsme měli tankovou střelnici – to se do kanónu vložila malorážka a z té se střílelo jakoby z kanónu; takže okolní vesnice ani Rakousko jsme neohrožovali). Ještě předtím mě vyhledal vedoucí oddělení doc. Kubišta, nabídl mi tykání, a co víc, nabídl mi, abych u něj pokračoval v doktorském studiu (tenkrát se to jmenovalo aspirantura). Byl jsem v sedmém nebi z toho, že mohu zůstat na fakultě, a po návratu jsem se s chutí pustil do studia metabolismu fosfolipidů. V roce 1977 jsem studium ukončil a stal se kandidátem věd (CSc.). Pro ilustraci: než jsem směl svou kandidátskou disertaci obhájit, poležela si nějakou dobu na obvodním výboru strany, kde zkoumali její nezávadnost. Měl jsem štěstí – někteří čekali i rok dva. Rok 1977 byl rozhodujícím pro můj další život v mnoha protichůdných ohledech – ale to vím dnes, s odstupem let. Abych to osvětlil, musím se vrátit o pár let zpět a bohužel mluvit opět o politice, protože byla neoddělitelná od profilu absolventa. Takže čtvero zastavení: Zastavení první: jak jsem se stal členem komunistické strany a dostal místo Před rokem 1968 byla snad polovina zaměstnanců fakulty, a také dost vysoké procento studentů, v KSČ.* Po masových čistkách v roce 1970 v ní nezůstal skoro nikdo. Někteří odešli z fakulty a ti, kdo zůstali s ukončeným členstvím, netušili, že * Zkratky použité v textu: KSČ – Komunistická strana Československa; SČSP – Svaz československo-sovětského přátelství; ROH – Revoluční odborové hnutí; MDŽ – Mezinárodní den žen; OPBH – Obvodní podnik bytového hospodářství; NDR – Německá demokratická republika; ČSM – Československý svaz mládeže; SSM – Socialistický svaz mládeže (zkráceně Svaz mládeže); NF – Národní fronta; VONS – Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

ÚVOD /

19

to znamená pozastavení jejich kariéry na dalších 20 let. Čtyřicátníci, kteří se vrátili z ciziny a měli v roce 1969 rozjeté profesorské řízení či velké doktoráty a před sebou solidní kariéru, najednou nesměli… Učili – někdo to dělat musel, tak je nechali – ale nevyjeli na konferenci jinam než do Polska či Ma arska, styky se zahraničím, zejména s emigranty, se hlídaly; a nedej Bůh, aby vám emigroval nějaký příbuzný. Celých 20 let se nechávali všelijak šikanovat, ponižovat a zostouzet – a nemohli či nechtěli se bránit. Prožil jsem ta léta ve společnosti skvělých, ale zatrpklých lidí, z nichž většina se zcela nepokrytě bála. Když jsem končil svá studia, zbyli na katedře s 25 vysokoškoláky pouze dva straníci. Kromě toho fakulta nesměla přijímat mladé lidi: poslední noví asistenti nastoupili někdy v roce 1971 a pak celá léta nikdo, takže stárla; už začínali chybět mladí asistenti, kteří by sloužili na praktikách. My, tehdejší aspiranti, jsme mezitím získali jistou „politickou“ zkušenost: kolem roku 1973 už všude fungoval Svaz mládeže, jen na vysokých školách ne. Tak jsme dostali za úkol ho založit. Chvíli se řečnilo a pak jsme došli ke konsensu, že když vstoupíme všichni, tak celou organizaci, chachá, rozleptáme zevnitř – tak jako za starého dobrého ČSM před rokem 68. Tak se i stalo: jednou za čas schůze, tu a tam brigáda a nějaké to hlášení, jinak nám dali pokoj. Dokonce jsme pod hlavičkou SSM několik let organizovali sobotní přednášky pro středoškoláky, kteří chtěli k nám. To byla práce užitečná – vždy ty kursy běží dodnes – a dala se dobře vykazovat jako činnost. Někdy v roce 1975 se vyšší stranické orgány rozhodly posílit procento členů strany na vysokých školách – to se mělo dít kádrovými posilami z jiných resortů nebo přijímáním nových členů; druhá možnost samozřejmě byla téměř vyloučena u všech zaměstnanců starších 30 let. Často otřesná zkušenost s přicházejícími „posilami“ (a také asi příkazy shora) přinutila fakultní organizaci strany, aby začala agitaci pro vstup do strany v mojí generaci. Situace byla jasná: strana posílí, my získáme zaměstnanecká místa a k tomu možnost dělat vědeckou práci

20 /

PROFIL ABSOLVENTA

alespoň v rámci tehdejších možností. Opět jsme to mezi sebou probírali; dnes vidím, jak argumentace zkušeností ze Svazu mládeže byla naivňoučká, ale jakési alibi nám to dávalo: když tam budeme všichni, však to vyhnije zevnitř, a jinak se z této žumpy nevyhrabeme. Možná, že to byla i pravdivá argumentace, jen jsme netušili, jak dlouho to „hnití“ bude trvat v případě KSČ – a že my na něm budeme mít jen minimální podíl; až později jsem si přečetl v Orwellovi o vnitřní a vnější straně. Kromě toho – žádní „všichni“. Bylo nás na katedře vytypovaných asi sedm, čtyři jsme přihlášku na konci roku 1976 podepsali. Já tak učinil po dlouhých rozhovorech s mými učiteli na katedře, kteří mě ujišovali, že mě chtějí mít na katedře, a spolu s mým otcem (!) unisono zdůrazňovali: bez členství ve straně zapomeň na kariéru, jen takto se ti otevře cesta k zajímavému životu (povšimněte si: toto říkali lidé, kteří sami pár let předtím zažívali velice ošklivé chvíle). Často se k tomuto období vracím a musím přiznat, že v mém případě měli pravdu – viz zastavení třetí a čtvrté. Ti, co nepodepsali, místo nedostali a odešli. Ne snad ke kanálníkům: většinou se uchytili v Akademii, kde politika přijímání do zaměstnání byla méně striktní. Dostali malý odklad: za tři až čtyři roky tam byli před dilema postaveni i oni (šlo však o kariérní postup, ne o místo – to už měli). Naše čtyři přihlášky pak na několik měsíců zmizely do místa bydliště (k tzv. „domovnicím“), kde místní organizace strany na nás vypracovávaly posudek: k mému překvapení, navzdory „kontrarevolučnímu“ tátovi, ze Slovenska tamní organizace mou přihlášku doporučila, a tak jsem se stal na jaře 1977 kandidátem, dva roky nato členem strany; současně s tím jsem dostal místo vědeckého asistenta na fakultě. Ukázalo se, že dalším třem „domovnice“ přihlášku nedoporučily. (Všichni byli starší a byli asistenty ještě z období před čistkami. Zůstali tak na fakultě i nadále, jen postup měli ztížený.) Kdysi jsem to počítal: z 18 vysokoškoláků přijatých na biologické katedry v období 1971–1987 jen dva se nějak vyhnuli této podmínce ÚVOD /

21

či povinnosti. Znamená to, že v naší generaci, která dnes řídí fakultu, tvoříme dosti vysoké procento; budiž tento fakt konstatován. S dekretem na trvalé místo jsem si mohl vybrat tři možnosti dalšího vývoje. Tou první bylo přidat se ke skupině „čekatelů na důchod“ a… nedělat nic. V situaci, kdy hlavní věcí bylo získat místo a stálý plat (pak už jste byli nevyhoditelní) se to mnoha lidem úspěšně dařilo. Popilo se kafe, zanadávalo na politiku, chalupa či stavba domu, děti, shánění toho či onoho, nějaký ten koníček – život byl přece samý shon i bez biologie. Tato skupina se nijak nevyznačovala příslušností ke straně – novinkou sedmdesátých let bylo jen to, že stranickou legitimací byl podmíněn samotný přístup do klubu; jakmile jste měli dekret na místo, už to bylo jedno, jen jste jako straník nesměli příliš provokovat tím, že nechodíte na schůze a školení. Jistě byla období, kdy jsem při pohledu zvenku patřil do této kategorie – například, když jsem při dvou malých dětech stavěl dům. Také bylo žádoucí se „politicky angažovat“ – vykazovat práci ve výboru čehosi: odborů, SČSP, Svazu žen apod. Druhá skupina to „žrala“: bu té ideologii opravdu věřili, nebo to úspěšně hráli. Přes různé podvýbory a výbory, účast na mítincích a konferencích, lektorováním na školeních apod. postupovali ve stranické kariéře a budovali si předpoklady k dalšímu postupu na žebříčku fakultním. Bylo to žádoucí v situaci, kdy i přijetí na vysokou školu či kandidátská disertace byly předmětem zkoumání okresního výboru strany; jinak ani straník nedosáhl na docenta či profesora. Soudím (a věděl jsem to už tenkrát), že kdybych se byl trochu snažil na tomto poli, mohl jsem se někdy kolem roku 1985 habilitovat. Musím konstatovat, že dělítko mezi kariéristy a biology „obyčejnými“ šlo napříč touto skupinou. Někdo si díky vstupu do strany zajistil místo, jiní často navíc investovali do stranické kariéry, aby měli pro svůj výzkum víc prostoru. Třetí cestou bylo snažit se nezapomenout na to, proč člověk šel studovat biologii, a snažit se vytěžit maximum z pro-

22 /

PROFIL ABSOLVENTA

storu, který k tomu fakulta dávala. K tomu si hlídat „politickou angažovanost“ tak, aby nezabrala všechen čas. O schůzích a školeních nemluvím – to se týkalo všech, muselo být cosi navíc. Tak jsem byl za KSČ nominován do „dílenského výboru“ ROH* – měl jsem tam na starosti pionýrské tábory, zimní rekreaci a distribuci lahví vína u příležitosti MDŽ. Když hrozily náročnější funkce, nastupovaly všelijaké úhybné manévry – o tom ještě níže. Troufám si tvrdit, že po většinu období 1977–89 jsem patřil do této třetí skupiny a že jsem dělal, co se dalo, abych dostál povolání biologa a vysokoškolského učitele. Jistěže se ne vždy dařilo, jistěže ne každý, hlavně s odstupem, bude mé počínání schvalovat. Jistě jsem mohl uhnout do zaměstnání, kde se politická angažovanost nevyžadovala, anebo emigrovat. Život máme jen jeden a nelze vyzkoušet, která z alternativ by byla optimální. Níže uvidíme, že jsem měl vlastně velké štěstí, ale nejdříve ještě trochu politiky. Zastavení druhé: o naivitě Z dnešního pohledu jsem byl po stránce rozhledu zřejmě úplné tele – přímý doklad faktu, že vzdělání a moudrost jsou věci rozdílné. Jedna příhoda za všechny: 5. ledna 1977 jsme se stěhovali do nového bytu, který potřeboval značné stavební úpravy. Vyslal jsem proto ženu s batoletem k její matce a střídavě jsem boural a stavěl, hašteřil se s řemeslníky OPBH a v prostojích datloval na stroji disertaci. Do toho stanice Hvězda neustále chrlila něco o ztroskotancích a zaprodancích metajících špinavou slinu ze smetiště dějin, a k tomu mě Karel Gott a jiní přesvědčovali, že to jediné, co dnes potřebujeme, je klid na práci. O Chartě 77 jsem v podstatě nevěděl víc než to, co řekli tam, a ani jsem se o to nijak zvláš nezajímal. V té době jsem byl na nejlepší cestě stát se vědeckým fachidiotem a nejvíce mě * Odbory i ostatní společenské organizace musely mít ve svých výborech jisté procento straníků; složení celého výboru pak podléhalo schválení strany.

ÚVOD /

23

štvalo, že místo abych byl v knihovně či v laboratoři, musím stavět koupelnu… Klid na práci! V osmdesátém jsem už procesy s VONS a Havlem vnímal jasněji, ne však o moc – ale to už jsem měl za sebou zkušenost z mého vůbec prvního pobytu na Západě (viz níže). Až v té době jsem začal pravidelně poslouchat Hlas Ameriky. Když to hodnotím s odstupem, víc než za to, že jsem do strany vstoupil, se stydím za to, že jsem nenašel odvahu někdy v roce 1983 vystoupit. Jak mi řekl jeden kolega, když jsem vstupoval: strana je jako hospoda, do které když vlezeš, tak v ní bu sedíš, nebo tě spolustolovníci vyhodí oknem – jen tak se zvednout a odejít jaksi nejde. Nešlo. Strach? Ani ne, jen jakési divné obavy, odvar z toho, co zakoušeli mí rodiče, typu „vždy i moje děti budou chtít co nevidět na školy“. Zůstalo u bezzubých diskusních příspěvků a nějakých těch podepsaných peticí – to se ale už psal rok 1989. Místo řešení situace všelijaké lavírování. Například když se někdy v roce 1981 masově podepisovaly petice za rozmístění sovětských atomových hlavic v Brdech, nepodepsal jsem, našel jsem si vhodnou výmluvu, proč nejít na schůzi, kde se podepisovalo. To je hrdinství! Nekonečné schůze o ničem. Snažil jsem se aspoň vyhýbat zodpovědnějším funkcím, kde bych byl nucen psát stranické posudky na své kolegy a studenty nebo rozhodovat o tom, kdo smí vycestovat – a na dovolenou či na odborný pobyt. To se podařilo díky tomu, že jsem vzal v místě bydliště na pár let funkci předsedy vesnické organizace strany. Na fakultě jsem pak mohl argumentovat tím, že zodpovědnou politickou funkci už mám (angažovanost!); a na vesnici jsem poměrně neškodně administroval stranickou organizaci složenou většinou z důchodců – však mě po roce 1989 přestali mnozí mít rádi… Nesu spoluzodpovědnost za složení kandidátky NF ve dvojích volbách. Ďábelská vychytralost, nebo zbabělý útěk? Vlastně i trocha štěstí. Co bych asi dělal, kdyby se někomu zlíbilo zřídit Lidové milice na univerzitě? Koho jiného by tam

24 /

PROFIL ABSOLVENTA

nahnali než nás, mladé muže, absolventy vojenské služby? A my bychom byli šli a brblali něco o buzeraci a tu a tam bychom měli víkendové cvičení spojené s pitím piva. Všichni jsme tyto věci tenkrát vnímali jako švejkovinu. Dnes, zdá se, patří členství v LM k největším prohřeškům a běda, když na to novináři přijdou. Ve čtvrtek 16. listopadu 1989 se konala v zoologické posluchárně plenární schůze KSČ. Hrozně dlouho se tam řešil problém, zda povolit obhajobu velkého doktorátu jistému docentovi, který příslušnou disertaci podal někdy koncem šedesátých let. Neprošlo to! Důvod? Zmíněný pán odmítl takzvanou angažovanost – nechtěl se stát předsedou SČSP. Když jsme uondáni odcházeli, srazili jsme se ve vestibulu s davem, který se hrnul z přednášky J. Sádla na Biologických čtvrtcích (o těch níže). Setkaly se dva světy – naposled. Proč to tady píši? Už několikrát se stalo, že mí studenti ustrnuli překvapením, když jsem jim sdělil, že jsem býval v KSČ. Proto. V devadesátém nám „řadovým“ národ odpustil, ponechali nás i na fakultě (až na ty, kteří neprošli rekonkurzací – ale pokud mohu posoudit, hledělo se na odborné kvality, nikoli na stranickou příslušnost) a všichni jsme šli dál a tvářili se, jako by se nic nestalo. Ani dnes se nás na toto období nikdo neptá a do svých profesních životopisů to uvádět nemusíme. Za sebe si nejsem vědom, že bych coby straník někomu konkrétnímu ublížil nebo ho vyšachoval z pozice. V obecné rovině však jsme jistě ubližovali již tím, že jsme tam byli. Te bychom pomalu měli vydávat počet z toho, co jsme udělali, když stranická kritéria pominula, zda a jak jsme svou prací ospravedlnili relativní výhodu či náskok ve svém odborném růstu, který jsme v oněch letech měli. Žel, výše zmíněné tři kategorie pracovníků se nerekrutovaly pouze podle stranické příslušnosti, a tak přetrvávají dodnes, konkursy nekonkursy – jen ta politická „pakárna“ kolem naštěstí přestala.

ÚVOD /

25

Zastavení třetí: práce Místo na fakultě, ač mizerně placené, bylo azylem – proto jsme o to všichni tak stáli. Stal jsem se šéfem izotopového servisu, který sídlil v plesnivém sklepení Viničné 5, a spolu s kolegyní jsme tam kralovali po 17 let. Našli jsme si pěkný program: metabolické a morfologické změny u trypanosom (původců spavé nemoci), ke kterým dochází, když se z krve dostanou do mouchy tse-tse. Po teoretické stránce to bylo skvělé téma: literatury spousta (autoři nám na Východ rádi posílali separáty svých prací), otevíraly se obecně biologické problémy. Myslím, že otázky svého biologického vzdělávání jsem příliš nezanedbával, a moc mi to pak pomáhalo ve všech kursech, které jsem učil. Jen praktická výměna informací, spočívající v cestování a „ústní“ výměně zkušeností, scházela. Horší to bylo s praktickou vědou. Dělali jsme si všechno sami: od destilované vody po roztoky, krmení zvířat, úklid a dokonce i stavební adaptace.* I ta nejbanálnější chemikálie z dovozu se plánovala dva roky předem, a tak kvetl barterový obchod mezi laboratořemi: nemáš pár miligramů toho či onoho? Přístroje většinou z NDR, s mizernými parametry; navíc celé své vybavení jsme dvakrát ročně vrhali do praktik a trnuli, co z toho nám studenti zase rozbijí. (Navíc myslet na to, že doma jsou děti a že po 16. hodině neseženeš nikde chleba, o masu ani nemluvě.) Stali jsme se mistry v bastlování, je neuvěřitelné, jaké chemikálie se tenkrát vařily, jaké přístroje montovaly na koleně a co všechno dovedli naši mechanici opravit, ba dokonce postavit. Jen když pak byly i nějaké výsledky, tak nám ve světě stejně nevěřili – nepracovali jsme se standardizovanými prostředky jako zbytek světa (zhusta jsme tomu nevěřili ani sami). A ještě si dovolím tvrdit, že jsme toho měli načteno mnohem více než naši vrstevníci odjinud; to trochu neskromně tvrdím poté, co jsem směl konečně vyjet ven a srovnávat. * Na zdi se po dlouhou dobu skvěly Vodňanského verše: „Ústavy, ústavy, kdopak vás postaví? / Postaví vás cvoci; sami, svépomocí.“

26 /

PROFIL ABSOLVENTA

V roce 1979, ve třiceti, se mi poprvé podařilo vyjet na šest měsíců na Západ, do Bruselu, do Ústavu buněčné patologie. Předcházelo tomu několik měsíců vyřizování u nás na jedné straně, na straně druhé přesvědčování ředitele ústavu, že to není můj kapric, když chci přijet jen na šest měsíců místo obvyklých postdokovských dvou let. „To se akorát rozkoukáš a naučíš metodiky, a než něco naměříš, půjdeš pryč.“ Přesně tak to dopadlo, ale vysvětlete jim šetrně, že já bych rád, ale naši mě prostě na delší dobu nepustí a jako rukojmí tady drží mou rodinu. Bylo to úžasné: poprvé jsem viděl, jak se dělá ta skutečná, špičková věda, a také jsem ji mohl po těch pár měsíců dělat. (A zase ta politika. Taková cesta, spočívající na mezivládních – pozor, nikoli meziústavních – dohodách, byla spíše výjimečná. Jistěže nikoho nepustili bez souhlasu stranické organizace; utěšuji se jen tím, že tenkrát nás cestovalo z fakulty víc a ne všichni byli straníci. Snad se nějak odrazilo i úsilí investované do vyběhávání, nejen členství ve straně. To platí také o mé druhé cestě v roce 1987.) Na základě publikace z tohoto pobytu jsem pak v roce 1981 dostal pozvání na dva roky do USA, ale v tomto případě bylo mé úsilí marné, na tak dlouhou dobu se nepouštělo. I tak jsem se vrátil pln nadšení, sehnali jsme si ještě i nějaké dolary od Světové zdravotnické organizace. Nevydrželo to dlouho, „dělali“ jsme prostě vědu třetí kategorie jako skoro všichni na fakultě (čest výjimkám). Můžeš mít dobrý program, když si nemůžeš odskočit na dva týdny do Bruselu a provést tam důležitá měření. Anebo nemůžeš dokončit rozdělanou práci jen proto, že neseženeš chemikálii za pár dolarů. Ještě jednou se mi podařilo za podobných okolností vycestovat na šest měsíců do Západního Německa (Tübingen): opět dobré nakopnutí, aby člověk na nejbližší dva roky nezplesnivěl. Vědecká kariéra tedy nijak strmá, zato jsem hodně, a většinou i rád, učil (ano, znám to pořekadlo!). Dlouhá léta jsme vedli s kolegyní praktika z buněčné biologie a z práce s izotopy (některé naše úlohy k mému překvapení běží na těch prakÚVOD /

27

tikách dodnes). V roce 1988 mi svěřili velkou přenášku Buněčná biologie pro 1. ročník učitelského studia a od té doby učím nejrůznější kursy, od těch davových až po komorní (Regulace genové exprese v ontogenezi, Evoluce života, Teoretická biologie). Se skupinkou přátel jsme pak na jaře 1989 začali organizovat cykly přednášek Biologické čtvrtky ve Viničné, zaměřené na zajímavé biologické problémy doby, které se nedostaly ještě do učebnic. Studenti snad poprvé měli možnost vidět své pedagogy, jak mezi sebou veřejně diskutují o odborných otázkách, které hýbají vědou; bývalo dost nabito. K mému údivu tradice Čtvrtků pokračuje dodnes a také bývá narváno. V souvislosti se Čtvrtky ještě jeden skok do politiky, tentokrát úsměvný. Straníci měli povinnost se neustále vzdělávat. Nejvyšším stupněm byl tříletý VUML: Večerní univerzita marxismu-leninismu. Navzdory názvu se konala ráno a jednou týdně po šest semestrů tam člověk trávil páteční dopoledne (to už ani nemělo cenu jít potom do práce, skoro nikdo tam nebyl). VUML museli absolvovat všichni členové strany a mimo to i všichni pedagogové nestraníci. Kdo zrovna nechodil do VUMLu, musel navštěvovat nekonečný běh tzv. Středního stupně stranického vzdělávání, také jednou týdně, na fakultě a večer; dalo se samozřejmě dobře hlídat, kdo tam je či není, když se všichni znali. Votrava pro všechny zúčastněné, navíc se velice nedostávalo lektorů, kteří se rekrutovali z našich řad, tj. z fakultních straníků. Kolega, který měl stranické školení na starosti v roce 1989, dostal spásonosný nápad a v podzimním běhu poslal všechny na Čtvrtky: vždy se tam probírají filosofické problémy současné vědy, ne? A tak v tomto, poměrně krátkém zimním semestru chodilo na Čtvrtky v čele se soudruhem proděkanem vybrané auditorium, které se později, až na výjimky, už v dalších semestrech neobjevovalo. Abych to shrnul: myslím, že z biologie jsem se naučil kdečemu, také mé učení snad nebylo vždy mizerné, ale vědecké výstupy dosažené přímo zde, v Praze – škoda mluvit.

28 /

PROFIL ABSOLVENTA

Zastavení čtvrté: přátelé V katakombách izotopového servisu se začala scházet vzácná společnost, které dominoval Zdeněk Neubauer. Ten pohrdl skvělou kariérou molekulárního biologa v Itálii, vrátil se domů, vystudoval ještě filosofii a vyrostl v postavu filosofa-biologa, která už tenkrát převyšovala své vrstevníky i učitele. Na těchto ne snad tajných, ale přece jen neoficiálních seminářích pro pět až deset lidí jsem se dozvídal věci, o kterých jsem do té doby neměl tušení, otevřel se mi nový pohled na život vůbec. Zdeněk měl řadu přátel v zahraničí, a tak se k nám dostávaly nejnovější knihy, které bylo požitkem číst a ještě větším pak o nich diskutovat. Navíc Zdeněk byl napojen na paralelní struktury, a když jsem si získal jeho důvěru, tak, ačkoliv jsem byl ve straně, jsem měl zajištěn pravidelný přístup k samizdatovým materiálům, a tím i lepší orientaci ve světě. Troufám si říct, že už jsem nebyl takové tele jako před 12 lety a na obrat po roce 1989 jsem byl docela dobře připraven. Tak vyvstává jako v Čapkově Povětroni ne jeden profil, ale měňavá mozaika překrývajících se obrazců – který z nich jsem já? To všechno. Do jednoho odstavce to nenacpu. Potom Po sametové revoluci byla pro mě největším překvapením pozvánka na Rockefellerovu univerzitu do New Yorku. Přišla 10. ledna 1990 a najednou, div se světe, to nejvíc zdržovali Američané, takže kvůli vízu jsem vycestoval „až“ 1. dubna. Tentokrát jsem zase já nechtěl zůstat venku celé dva roky. Rodinu bych tam z postdokovského platu neuživil a nechtěl jsem od dětí na tak dlouho. I tak jsem tam v letech 90–92 strávil dohromady 11 měsíců a opět to znamenalo velký stimulus do mého dalšího života. Měl jsem publikace, po návratu jsem učil zajímavé předměty a s kolegou Folkem jsme rozebíhali nový program morfogeneze hlenek. Učili jsme se také žít v nové době, například psát grantové přihlášky – nebylo to snadné. ÚVOD /

29

Jen jsem najednou zjišoval, že… nestíhám. Nové povinnosti přibývaly, staré neubývaly – a začalo se přísněji hledět i na kvalitu vědecké práce a hlavně na výstupy, tj. publikace. Strašně jsme se chtěli vyrovnat kolegům ze Západu. Přednášet čtyři až šest hodin týdně a pak vyzkoušet 120 lidí, praktika měsíc v každém semestru, diplomanti a práce s nimi, pokusy, úřad, shánění peněz – to vše v podmínkách transformace úplně všeho vyžadovalo člověka na 16–18hodinový úvazek (také že bylo období, kdy vědeckou obec tvořili většinou svobodní a bezdětní lidé; nebo ti, co už rodinu odchovali). Když jsem seznal, že nestíhám číst práce ve svém vlastním oboru, natož abych se vzdělával pro účely kursů, které přednáším, tak jsem – zběhnul. Na jaře 1994 jsem podal výpově s tím, že do podzimu si najdu místo na některém gymnáziu, odučím si své a budu mít půlden ke studiu. Z toho nebylo nic, protože když se to dozvěděl Zdeněk Neubauer, promptně mi domluvil místo v úžasné instituci – Centru pro teoretická studia při UK a AVČR. Zbaven laboratorní rutiny (přednášel jsem však dál, navíc i na 3. lékařské fakultě), s výbornou knihovnou za zády jsem mohl do libosti dohánět čtení; navíc CTS je transdisciplinární pracoviště, kde pracují a docházejí dávat semináře nejrůznější lidé – od umělců po kvantové fyziky. Dokončil jsem tam v roce 1995 rukopis, který vyšel později knižně jako Povstávání živého tvaru (1997); přihlásil jsem toto dílo jako habilitační práci, ale rodná fakulta mě s ním vyhodila – až za druhou knihu Tajemství hladiny (2000) jsem nakonec docenturu dostal. Druhá polovina 90. let byla vůbec úžasná: zajímavá práce, která se dařila (tedy až na tu zpackanou habilitaci), po rozpadu své rodiny jsem našel novou životní partnerku ve Fatimě Cvrčkové, no radost. Kolegové z CTS mně pomohli orientovat se ve filosofických dílech, které bych mohl potřebovat, a z toho nakonec vznikla zmíněná práce Tajemství hladiny, která porovnává dva pohledy na živé bytosti – vědecký a hermeneutický, výkladový. V roce 2002 vyšla anglická mutace této knihy (2002a).

30 /

PROFIL ABSOLVENTA

Katedra Pánové Neubauer, Komárek a Kratochvíl hned po revoluci založili na přírodovědě Katedru filosofie a dějin přírodních věd a k mému překvapení mě v roce 1998 pozvali, abych se vrátil na fakultu a pracoval na katedře s nimi. Tak se i stalo, a já od roku 2002 tuto katedru dokonce vedu: přestavuji, sháním pro ni peníze a otravuji své kolegy. Zajišujeme magisterské studium Teoretická a evoluční biologie a máme dva programy doktorského studia: Filosofie a dějiny přírodních věd a Teoretická a evoluční biologie. Seznam knih z této dílny je úctyhodný, račte se podívat na naše webové stránky, jistě si vyberete; další energie byla investována do řady překladů a samozřejmě i původních časopiseckých prací. Obzvláš jsme v poslední době hrdi na překlad dvoudílných Dějin biologických teorií novověku Emanuela Rádla (ukázka viz kap. 12): proto, že jde o knihu i po 100 letech velmi důležitou; proto, že jsme se při práci na překladu a psaní komentářů k němu hodně o biologii a jejích dějinách naučili; proto, že svým záběrem dost věrně profiluje velkou část katedry; a v neposlední řadě proto, že máme Rádla za otce-zakladatele katedry (existovala v letech 1920–1956 a pak zase od roku 1990). Sám jsem napsal za tu dobu, vždy s jiným spoluautorem, tři další knihy (2004, 2005, 2007) charakteru víceméně popularizujícího. Všech pět knížek umožňuje čtenáři udělat si obraz, jak nahlížím na živé bytosti a co rozumím pod pojmem teoretická biologie. Profil absolventa Co vlastně ta teoretická biologie je? Hle, jakou profilující perlu jsme vypotili my do akreditační přihlášky: Cílem je výchova biologů-specialistů pro vysoce kvalifikovanou vědecko-výzkumnou práci. Studium je zaměřeno na speciální otázky zákonitostí vzniku a vývoje života a jeho projevů na všech úrovních. Absolventi získávají velmi širokou teoretickou i metodickou průpravu orientovanou na obecné aspekty teoÚVOD /

31

rie a epistemologie tzv. věd o životě (Biosciences). Studium je výrazně individuální, tzn. každý student má svého vlastního školitele a je veden k samostatné vědecké činnosti. Skladbu předmětů individuálních studijních plánů určuje příslušná oborová rada podle návrhu školitele, jehož osoba tak při výchově studentů v biologickém doktorském studiu má určující a nejvýznamnější úlohu. Široká komplexní teoretická i metodická biologická erudice, doplněná „nadstavbou“ diferencovaného odborného specializačního zaměření, dává absolventům možnost uplatnění především ve všech typech vědecko-výzkumných ústavů jak teoretického, metodologicko-historického, tak i aplikovaného biologického výzkumu. Kdyby tak existovala definice! Existují dva proudy, které si říkají teoretická biologie, a společného toho nemívají moc. Ten jeden je matematický: vypracuje se například matematický model fungování nějakého systému (buňky, těla, společenstva, dynamiky nějaké látky v prostředí apod.), dosadí se do něj parametry zjištěné experimentálně nebo pozorováním a testuje se, nakolik bude model odpovídat chování daného systému, tj. do jaké míry dokáže předpovídat stavy systému, které nebyly měřeny nebo ještě nenastaly. Úžasné a krásné, pokud to dotyčný stráví, avšak mám podezření, že matematici si nedělají hlavu s tím, že nepronikli hlouběji do biologie: interpretace přenechávají jiným, a ti zase nerozumí matematice. Interpretace jsou však ještě zajímavější než sám model – jen tam pochopíme, co znamenají parametry, konstanty apod. „Světem bloudí tlupy matematických tovaryšů, kteří vytvořili nějaký elegantní model a te hledají mistra, který by ho dokázal k něčemu rozumnému použít. Mistrem může být kdokoli: evolucionista, ekonom, generál – matematické modely se tématu přizpůsobí.“ Takto jsem to napsal v doslovu ke Kauffmanově Čtvrtému zákonu (2004d, str. 253–4) a myslím si to dodnes. Tam jsem to zmiňoval jako charakteristiku amerického způsobu provozování vědy. Účelem je produktivita, spolehlivý vý-

32 /

PROFIL ABSOLVENTA

stup v dohledné době, takže lze sledovat, s jakou účinností se spotřebovaly grantové či sponzorské peníze. Druhý směr, který si také říká teoretická biologie, bych nazval filosofujícím – a už vychází z filosofie, nebo z biologie. Jde jí o to, proniknout k základním charakteristikám, projevům života. Navazuje spíše na evropský způsob poznávání, který jsem charakterizoval na stejném místě takto: „Evropské poznávací tradici je vlastní spíše vnikání do ucelených myšlenkových škol, dlouhodobé nimrání se v detailech, vystavenost neustálému kritickému pohledu kolegů. Když to dobře dopadne, vytasí se adept na sklonku života s uceleným myšlenkovým korpusem s terminologií, které bude rozumět jen on sám a jeho žáci. Outsider, aby do toho vnikl, si to bude muset projít pěkně sám – a bude vnikat hodně dlouho. Pak z toho bude záplava tlustospisů typu Kant k problému svobodné vůle. Po podobném výcviku všichni vědí, že vyslovit kategorické tvrzení je věc velmi ošemetná. Volí proto svá slova velmi opatrně, skládají z nich sáhodlouhé věty a z těch ještě delší a nudné traktáty a dizertace. Člověk s americkým způsobem myšlení – což nejsou jen Američané, ale například většina přírodovědců kdekoli na světě – aby z toho lezl po zdi: raději nečíst, není na to čas, nikdo vás s tím nebude financovat, a publikovatelné, či dokonce praktické výstupy to neslibuje už vůbec.“ Nejhorší je ovšem, když se to propojí a všichni bez rozdílu jsou nuceni chrlit nové a nové publikace, protože jejich seznamy, a ne už jejich sdělení, jsou hlavním kritériem úspěšnosti autora. Pak dochází k úkazu, který tak trefně postihl Karel Čapek v Životě a díle skladatele Foltýna: „Zvláštní, jak se z velkých slov dají snadno dělat velké myšlenky. Zjednodušte některým lidem slovník, a nebudou vůbec mít co říci. Když slyším nebo čtu takové tlachy o duchovní krystalisaci, tvarovém přepodstatnění, tvůrčí synthese nebo jak se tomu říká, dělá se mi špatně. Můj ty bože, lidi, myslím si, strčit vám nos do organické chemie (a to ještě nemluvím o matematice), to by se vám potom těžko psalo! V tom je pro mne nevětší bída našeho ÚVOD /

33

věku: na jedné straně naše mozky pracují s mikrony a infinitesimálními veličinami s přesností téměř dokonalou, a na druhé straně necháme své mozky, své cítění i myšlení ovládat nejmlhavějšími slovy.“ (1969, str. 44–5.) U těch slov se zastavím, protože to není až tak snadné, jak se to může z Čapka zdát. Jak přírodověda, tak matematika a tak i humanitní vědy vyžadují od jedince dlouholetou a poctivou přípravu, než se mu podaří (pokud vůbec) vytvořit něco nového, krásného a elegantního. Celá mluva a přístup ke skutečnosti se však u těchto druhů tréninku liší. Náhodná setkání na seminářích vedou často k rozpakům a znechucení – řečník vybafne na obecenstvo něco, co jeho vlastní studenti chápou jako běžnou mluvu: nějaké rovnice v nesrozumitelné notaci; tvrzení o molekulární podstatě dědičnosti a s tím spojené technické podrobnosti; cosi o částicích-vlnách; nebo, hrůza, o bytnosti pobytu. V auditoriu samí slovutní posluchači ověnčeni tituly – a nerozumí ničemu, řečníkovo snažení jim splývá v jakýsi blábol; navíc se může stát, že ho všichni shodí, ba poníží, protože oni vědí, i když o existenci problému, kterému on věnoval celý život, se dozvěděli teprve před chvílí.* Přesto toto je dobré prostředí, protože když to někoho ze zúčastněných chytne a neodmítne šmahem toho druhého, tak ví, co má dělat: ukázní se, začne studovat nauku toho druhého, naučí se poslouchat a časem to, co plynulo jako šum, jako slova, slova, slova…, mu začne vyjevovat občas i Slova, a nakonec snad i Věty a Texty. Obě strany začínají rozumět a trpělivě, dlouho budují rozhraní mezi oběma naukami – protože právě na rozhraních se vyjevují neobyčejné a krásné věci. Sám život je péčí o rozhraní mezi chaosem a řádem, jak říká Stuart Kauffman. Posuňme to a řekněme, že péče o rozhraní mezi naukami vyjevuje cosi * Ještě trapnější jsou veřejné diskuse v rozhlase, kde třeba biolog diskutuje s teologem, řekněme o vzniku života. Diskutující nepřipraveni, neznají jazyk toho druhého a nejsou ochotni poslouchat; navíc mají trému. Nezmůžou se na víc než na to, že čelí partnerovi naivňoučkými frázemi „selského“ rozumu. Zažil jsem to na vlastní kůži a je z toho jen trapas, navíc veřejný.

34 /

PROFIL ABSOLVENTA

o životě. Neskromně tvrdím, že jsem se dost snažil přejít od své biologie k té jejich filosofii; rozhraní je tetelivé a plné tekutých písků, ale občas, občas člověk něco snad zahlédne. Na světě je však stále více dostudovaných biologů, filosofů i matematiků. Počet míst, kde by se mohli uchytit, je omezen (a také kvalita uchazečů nejde s množstvím ruku v ruce), mnozí z nich se proto uchylují také do oblastí různých rozhraní, často bizarních, a odtud hlásají, že budují „novou“ biologii, spiritualitu, filosofii či co. Často jsou líní vůbec studovat „staré“ nauky a nabubřele šmahem zahazují veškerou kulturní historii lidstva, protože oni konečně přišli na to, jak se to se světem má.* Uchylují se k pseudofilosofujícímu způsobu psaní, povrchnímu a nic neříkajícímu: slova, slova, slova… Zde Čapkova slova jsou namístě. Setkal jsem se s tímto jevem krátce po příchodu na CTS, když jsem se zavrtal do hermeneutiky živého. Postěžoval jsem si kolegovi: „Mám deset článků, devět z nich je patrně póvl a jeden dobrý, ale já je musím přečíst všechny, a při troše nepozornosti stejně nepoznám ten jeden.“ (Bohužel tři měsíce pak se mnou nemluvil, vztáhl to bůhvíproč na sebe.) Pozoruji to také na konferencích, kde záplava nic neříkajících referátů diskredituje samu myšlenku. Jsme zdvořilí, nikoho neposíláme k čertu s planým žvaněním a může to dopadnout špatně – pro všechny. Tuto situaci skvěle odhalila tzv. Sokalova aféra v roce 1996. Vyjímám z komentáře I. M. Havla (1996): „Její původce, profesor fyziky na Newyorské univerzitě Alan D. Sokal, považuje svůj čin za experiment s výchovným účinkem. Co učinil: znechucen vágností, frázovitostí a libovolností odborných textů, produkovaných postmoderně, poststrukturalisticky a feministicky orientovanými humanitními autory (hlásícími se k akademické levici stejně jako on, což ho zvláště hnětlo), rozhodl se Sokal napsat parodii na jejich způsob psaní. Vytvořil rozsá* Vzorovou ukázkou je kniha J. Monoda Le hasard et la nécessité; v roce 2008 připravujeme její komentované české vydání.

ÚVOD /

35

hlou směsici (správných) tvrzení ze současné fyziky (jako je kvantová teorie gravitace), citátů z oněch postmoderních autorů, zkratkovitých přenosů z jedné oblasti do druhé a zpět, záměn doslovných za metaforické významy a jiných ‚pravd, polopravd, čtvrtpravd, nepravd a syntakticky správných vět bez jakéhokoliv smyslu‘ (jak o tom sám později napsal) a výsledek poslal domovskému časopisu oněch postmodernistů, aby jim dal za vyučenou. Ti, možná oslněni seriózně působícím článkem profesora fyziky ze seriózní univerzity, možná zmámeni jeho postmoderně se tvářícími a pro ně lákavými závěry (pravda neexistuje, objektivní realita neexistuje, vše, čím se zabývá věda – i fyzika –, jsou čistě jen společenské a jazykové konstrukce, věda by měla být ‚konkrétním nástrojem progresivní politické praxe‘ atd.), to uveřejnili. Na to ovšem Sokal čekal a vzápětí prozradil v jiném podobném časopise, že to byl podvrh, záměrná snaha oslnit, zmámit a demonstrovat jejich lajdácký přístup k věci.“ Ne že by oficiální experimentální biologie také neprodukovala záplavu zbytečných prací. Už před čtvrtstoletím Jan Klein varoval před tímto trendem v pozoruhodném článku (česky 1998): konstatuje, že vědci jsou vybíráni podle své schopnosti řešit nastolené problémy, nikoliv aktivně je vyhledávat. Shrnuje: „Vědci jsou vybíráni podle jedné zvláštní formy inteligence – schopnosti řešit zadané problémy. Tato schopnost nepostačuje k tomu, aby povstaly vskutku veliké postavy – vede jen k průměrným vědcům. Veliký vědec musí také umět důležité problémy vyhledávat a nalézat, a podle této schopnosti nejsme ani vybíráni, ani hodnoceni. V čele některých vědeckých oborů stojí elita, která je dobrá co do řešení, ale průměrná co do vyhledávání toho, co je vskutku důležité. Výsledkem tohoto stavu je průměrná věda. Znakem průměrnosti je zabývání se trivialitami, nejasné kontury, pomalý postup vpřed, nedostatek kritické výměny názorů a podléhání módním trendům. Prvním krokem k nápravě tohoto stavu musí být debata o tom, kde se nalézáme, z čeho jsme vyšli a kam se ubíráme. Snad jed-

36 /

PROFIL ABSOLVENTA

noho dne nová generace nahradí vládu průměrnosti vládou velikosti.“ Přesto má taková tvrdá věda či filosofie, a vlastně všechny poctivě dělané obory, by se provozují jen na průměrné úrovni – ano, i ta francouzská postmoderní filosofie! –, jisté seberegulující páky. Vycházejí sice často práce o trivialitách, ale technicky, řemeslně i odborně jsou „v rámci normy“. Vždy se ti lidé své řemeslo po dlouhé roky učili – a obvykle i naučili. Avšak na rozhraních, o kterých zde mluvím, tyto páky často selhávají, a tak jazyk je blátivý, nesrozumitelný, nic se nenaučíte, protože není čemu; sám autor je popleta. Sám jsem měl nedávno tu čest recenzovat takový slepenec – požádali mě z jednoho teoreticko-biologického časopisu, které se množí jako houby po dešti. Dva měsíce jsem nad tím úpěl, rozčiloval se, chodil sem a tam (s dotyčným se navíc známe osobně). Jak často je člověk ochoten marnit čas takovou vyčerpávající analýzou cizí práce, ze které zbude jen pachu? Strhal jsem tu knihu – načež mou recenzi, jak jsem čekal, nepřijali. Občas se také účastním různých transdisciplinárních konferencí – a tam také jeden často neví, zda slyší moudro, jen netrénovaným uchem, anebo jsou to zase jen slova, slova, slova… Odděluj, odděluj! – napomíná nás Karel Čapek (viz motto na str. 8); odděluj nebe od vody, zrno od plev, blábol od moudra. Jinak si zaděláme na ostudu typu Sokalovy aféry; sám si troufám říct, že kdybych chtěl zdiskreditovat svůj obor, mohu podobný blábol napsat a protlačit k vydání. Těmito slovy jsem si sám naběhl, a tak mi nezbývá než vyzvat čtenáře, aby kritickým prismatem hodnotil i mne. Když jsem odešel z experimentální vědy, byl to pro mnohé kolegy projev toho, že jsem byl líný „makat vlastníma rukama“ v laboratoři a uchýlil jsem se k „planému“ filosofování (což je úsměvné, protože po čtyřicítce v laboratoři pracuje málokdo – schopný vědec si vychoval „ručičky“). Existenci své katedry na přírodovědě musím nejednou obhajovat – a přitom kde jinde by měla ta katedra být: snad na fakultě filosofické? Odtud by ÚVOD /

37

snad přírodovědci ochotněji přijímali soudy o tom, co je život, historicita, sebeprojevy života atd.? Mají zde filosofy přímo pod nosem, nemusí za nimi docházet, stačilo by občas… naslouchat. A také pořádně s nimi polemizovat. Místo toho – lhostejnost. Nemají čas, všichni se pachtíme za granty, výsledky, publikacemi v tom malinkém okrsku světa, kterému rozumíme. Asi málokdo z nich čte, co napsali mí kolegové či já sám, a do přímé polemiky se mnou vstoupil zatím jen jeden – bohužel. A tak předkládám laskavému čtenáři soubor 25 vlastních prací, a soudí. Profil absolventa z této směsice vyjde zrnitý, jako když zvětšíte obrázek s malým rozlišením; vždy jsou to často většinou práce krátké a příležitostní. Snad to někoho přiměje sáhnout i po knihách, jichž jsem autorem či spoluautorem, aby obraz dostal ostřejší kontury. Ale co tam po profilu a po mé osobě; snad někdo zatouží dozvědět se víc o živých bytostech, je to úžasné dobrodružství. Struktura výboru: S jedinou výjimkou (kap. 13) jde většinou o krátké esejistické články, recenze či polemiky, většinou publikované ve Vesmíru; zbytek jsou doslovy ke knihám, na jejichž českých verzích jsem se podílel (4, 16, 21, 25) bu jako překladatel, nebo jako lektor, ukázka ze dvou komentovaných kapitol Rádlovy knihy (12), jeden nekrolog (8), jedna nepublikovaná recenze (2) a jedna anketa (9). Tématicky jsem práce volně rozdělil na 3 skupiny: teoretickou biologii (1–15), práce týkající se teorie Gaia (16–22) a tři práce, kde jsem podnikl výlet do antropologie (23–25). U většiny z nich je krátký komentář, z jakého popudu byly napsány. Do textů vkládám i literární odkazy z následujících let – takže nebu te překvapeni, najdete-li v textu třeba z roku 1994 odkaz na práci z roku 2005. Soubor jsem skládal z elektronických verzí „rukopisů“ v mé databázi; konfrontoval jsem je s verzemi, které doopravdy vyšly, ale znění se ne vždy kryjí doslova. *

38 /

PROFIL ABSOLVENTA

*

Poděkování patří všem kolegům z CTS i z katedry, kteří mě tolik naučili, a především mé ženě. Děkuji paní Evě Fischelové za pečlivé prohlédnutí rukopisu a jeho srovnání s vydanými články. Děkuji všem nakladatelům, kteří laskavě svolili s přetištěním textů, které původně vyšly jejich péčí. Jsou to: Abies, Academia, Dokořán, Ekolist, Koniklec, TIGIS a Vesmír. Přesná původní lokace je uvedena u jednotlivých kapitol. Tento soubor vychází díky podpoře, kterou katedra získala z Výzkumného záměru MSM 0021620845; z tohoto zdroje pobírám nezanedbatelnou část své mzdy. Vzhledem k tomu však, že práce soustředěné v této knize jsou data staršího než uvedený grant, její vydání však z mé strany není hrazeno z veřejných peněz.

*

ÚVOD /

39

TEORETICKÁ BIOLOGIE

Tato nejobsáhlejší část výboru shrnuje moje kratší výlety do teoretické biologie, takže je to směs roztříštěná jako obor sám. Spojuje je můj zájem o povahu živých bytostí – s jejich tělesností i s jejich přesně kopírovaným, téměř digitálním zápisem genetické informace. A to vše nikdy nezačíná od nuly, všichni živáčkové táhnou nepřetržitou linii tělesnosti i zápisu po snad už čtyři miliardy let (při této příležitosti musím jako obvykle citovat R. Ruyera: „Ještě nikdy jsme nebyli mrtví“). Nedivme se mučivé otázce, která zaměstnává tolik mozků: co bylo dřív, těla, nebo zápis? Stuart Kauffman k výkladu svých autonomních agentů (1. kapitola) snad ani žádný digitální zápis nepotřebuje, vystačí si s biosférami, které jsou budovány souborem autonomních agentů a neustále vykračují do nejbližšího příštího, objevují nové. Recenze na A. Woolfsonovu knihu (2. kapitola) je jakýmsi protipólem, svět představuje hyperastronomický prostor všech možností a „nové“ je to, co se z tohoto skladiště náhodou vynořuje do našeho světa. Třetí a čtvrtá sta se týká úvah kolem představy Organických kódů Marcella Barbieriho, který přináší netriviální teorii o vztahu tělesna a digitálna. Moderní učebnice propojující vývojovou biologie a evoluci (tzv. evo-devo, zabývající se právě vztahem informace a formy v evoluci) recenzuji v 7. kapitole, před ní však ještě je 6. kapitola Teorie živých systémů, psaná pro učebnici. Mikroanketa o evoluci je náplní 9. kapitoly, a celé to zaobaluje kapitola 10. o slově význam a dlouhá kapitola 13. o přírodním zákonu. Úvahy o vědě se objevují na různých místech, ale kapitola 11 je jim věnovaná celá – jako recenze na knihu Johna Zimana. Druhou skupinu tvoří klasikové a jejich dílo: Jakob von Uexküll (5), Emanuel Rádl komentující Lamarcka a Darwina a já komentující všechny tři (12), Ilya Prigogine (8) a nakonec ještě Trofim D. Lysenko (14, 15).

1. ČTVRTÝ ZÁKON Kauffman S. A.: Investigations. Oxford University Press 2000. Česky Čtvrtý zákon, Praha: Paseka 2004. Publikováno: Vesmír 80(3), 2001, str. 167. Recenzi předchází rozhovor s Kauffmanem (str. 165–167); ten zde nepřetiskuji.

S Kauffmanem jsem putoval dost dlouho: nejprve s jeho články z let osmdesátých, poté s monumentální knihou Origins of Order, pak se v letech 1999 a 2000 v Praze objevil Kauffman sám. V roce 2000 vyšla jeho, dle mého názoru nejlepší, kniha – Investigations. Knihu jsem přeložil pro nakladatelství Paseka, kde vyšla v roce 2004 pod názvem Čtvrtý zákon. Zde uvádím svou recenzi na knihu z roku 2001. K překladu jsem napsal doslov, který do tohoto výboru nezařazuji, protože se do jisté míry kryje se statí Majestát zákona přírodního (kap. 13). Povšimněte si rozkolísanosti a nejistoty kolem klíčového termínu autonomous agent. Je to cosi živého, tedy ten agent – ti agenti, anebo jde jen o to agens?*

Před několika lety vzbudila značnou pozornost Kauffmanova kniha Origins of Order (viz recenze Doskočila a Markoše ve Vesmíru, 1995). Analyzuje zde matematické modely systémů, které se vyznačují sebeorganizací: samy se uspořádají do struktury, která je dynamická, schopná evoluce a natolik robustní, že dovede vyrovnat disturbance z vnitřních i vnějších zdrojů. Tyto dynamické systémy pak používá k modelování jak evoluce, tak ontogeneze. Dospívá až k radikálnímu závěru, že evoluce života probíhá nikoli působením přírodního výběru, ale jemu navzdory. Ve své poslední knize Investigations pak Kauffman dává svým virtuálním systémům tělo. Kombinuje matematické modely s chováním otevřených termodynamických systémů, zejména složitých autokatalytických chemických sítí. Zavádí koncept autonomního agens (autonomous agent), které definuje jako sy* Vyjádření poradny Ústavu pro jazyk český AVČR: možné oboje, avšak doporučili používat agens – stř. rod, nesklonnné.

ČTVRTÝ ZÁKON /

43

stém schopný jednat ve vlastním zájmu (act on its own behalf; autonomním agens par excellence je tedy každý živý tvor). Už tato formulace – a podobných najdeme v knize víc – nás přiměje, abychom byli ve střehu: Jde o knihu vědeckou, nebo jen o další z řady filosofujících pojednání z pera emeritního profesora, jakými se to na knižním trhu jen hemží? Domnívám se, že Kuffmanova kniha je svým radikálním poselstvím něčím víc než nezávazným čtením vhodným na noční stolek. Zabývá se řadou problémů, na které nejenže neznáme uspokojivou odpově , ale dokonce ani nevíme, jak se vlastně máme ptát. Co tedy jsou ta autonomní agens? Jsou to systémy, které neustále ohmatávají a manipulují okolní vesmír – a přitom, diví se Kauffman, tato skutečnost není nijak reflektována v současné fyzice, chemii, ba ani v biologii. Autonomní agens je definováno jako systém schopný sebereprodukce a zároveň schopný vykonávat alespoň jeden druh uzavřeného pracovního cyklu. Poslední podmínka hraje v Kauffmanových úvahách klíčovou roli – nestačí, aby se systém pouze utvářel na úkor disipace volné energie. Má-li konat práci, musí stupně volnosti pro disipaci volné energie snížit, jinými slovy postavit strukturu, zařízení ke konání práce. To samo si však už vyžaduje investici práce. Autonomní agens jsou tak charakterizována cyklem, či spíše spirálou mezi prací, která se mimo jiné dá využít ke zvýšení organizovanosti systému, což mu umožní konat víc práce atd. Umožní jim to také mapovat okolní vesmír a vyhledávat v něm nové zdroje energie vhodné k práci a další sebestrukturaci. Kauffman ukazuje, jak mohl současný život povstat coby kolektivní emergentní chování organizovaných chemických sítí, které samy už jsou autonomními agens. Šířící se organizovanost není uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typu hmota, energie, informace, entropie atd., ale přesto jde o fyzikální systém, jak Kauffman nepřestává připomínat. Známe molekulární uspořádání živých tvorů, metabolické dráhy či funkci membrán atd., ale netušíme, co způsobuje, že to vše je živé.

44 /


Kauffman se domnívá, že by mohly existovat společné zákony pro otevřené a sebekonstruující systémy, jimž dává jméno biosféry. Ty jsou souborem autonomních agens, maximalizují jejich diverzitu a také způsoby, jimiž jsou tato agens schopna se uživit (tj. nacházet zdroje energie a využívat je k práci) a dále se šířit. Jinými slovy, biosféry se samy konstruují, a to tak, že neustále zvyšují diverzitu (dimenzionalitu) toho, co má nastat v dalším okamžiku. Tento trend pokládá Kauffman za tak důležitý, že jej nazývá „čtvrtým zákonem termodynamickým“. Organismy – autonomní agens – se spolupodílejí na vytváření světa. Z celé teorie vyplývá ještě jeden důležitý závěr: autonomní agens mají zkušenost zabudovanou do své struktury, organizace. Kauffman má ambici položit základy obecné biologie, která by se už nemusela neustále ohánět zaklínadly typu „život není nic než fyzika a chemie“ a přitom by se neutopila v prázdných spekulacích. Kniha je nádherným popisem a oslavou sebeorganizujícího se vesmíru a života jako hlavního nositele této sebeorganizace. Už názvy kapitol (Prolegomenon k obecné biologii; Autonomní agens; Šířící se organizace; Fyzika sémantiky?; Emergence a příběh; Neergodický vesmír; Zákony pro kokonstrukci biosféry) lákají k tomu, aby se člověk do knihy ponořil. A nebude zklamán. Odpustí pak autorovi i dvě poslední kapitoly: jedna je exkurzí do „ekonosféry“, která, jak se dovíme, je jen prodloužením obecných zákonů biosféry. Ta poslední je pak pokusem o sjednocující vizi světa; vizi, která by zahrnula kvantovou mechaniku, relativitu i evoluci. Přiznám se, že v této vizionářské části jsem autora nebyl schopen sledovat.

ČTVRTÝ ZÁKON /

45

2. ŽIVOT BEZ GENŮ Woolfson A.: Life without genes. Harper Collins Publishers 2000.

Posudek pro nakladatele, nepublikováno. Zařazuji jako protipól předchozí stati.

Název knihy – Život bez genů – napovídá, že jde o knihu, která by mohla stát jako protipól k fascinaci digitálním genetickým kódem, který je tak typický pro biologii posledních desetiletí. Připomeňme například knihy R. Dawkinse (Řeka z ráje, Sobecký gen), E. O. Wilsona, M. Ridleyho a další protagonisty tohoto směru. Mohla by být i příspěvkem k neutuchajícím debatám o vzniku života. A. G. Cairns-Smith v roce 1985 vydal na toto téma útlou knížku Seven clues to the origin of life psanou ve stylu detektivky a poutavým způsobem dokazuje, že předchůdcem života byly „neživé organismy“ – aperiodické krystaly některých nerostů (jíly), které rostly, dělily se, mutovaly a byly podřízeny přírodnímu výběru. V tomto podání to vše začalo čistým digitálním kódem a teprve později se na něj nabalilo to „analogové“ tělesné, nestálé, co z nedostatku jiných pojmů nazýváme životem (Život je neformální pojem pro zdánlivě účelné vlastnosti pokročilých organismů. Jestliže organismy jsou předpokladem evoluce, „život” je spíše výsledkem tohoto procesu.). Woolfson te přichází s pojmem kvaziživé organismy (quasiliving organisms) a myslí tím protometabolické celky bez digitální informace, které až v další evoluci byly napadeny „parazitickými“ geny. Kdyby byl autor hru rozehrál na 150 stránkách jako Cairns-Smith, mohli jsme se těšit na užitečný příspěvek do probíhající polemiky. Kniha však má 400 stránek a je neuvěřitelně nudná (to je mimo jiné důvod, proč mi napsání recenze trvalo tři měsíce). Hned na začátku konstatuji, že podle mého názoru české vydání by bylo sebevražedným pokusem (to navzdory tomu, že téma je mi velmi sympatické).

46 /


Kdo četl Borgesovu Babylonskou knihovnu a ovládá biologii na středoškolské úrovni, může klidně vynechat prvních 200 stran. Vejde se sem osm kapitol postavených podle jediného vzoru – jako by autor vyrobil jediné schéma, pomnožil ho osmkrát pomocí Copy/Paste a poté podosazoval vždy jiné reálie. To schéma je Woolfsonova fascinace astronomickými čísly, kterými se vyznačují mnohorozměrné prostory možností. Jak to, že na světě je právě to, co je, když místo toho mohly existovat triliony jiných alternativ? A tak se znovu a znovu noříme do prohledávání těchto prostorů, nejdříve je to Prostor všech hraček, kde na nekonečných regálech leží všechny hračky, které byly od počátku světa vyrobeny, hračky, které nebyly vyrobeny, ale mohly by být vyrobeny, ty, které jednou budou vyrobeny, a od každého z těchto modelů i všechny možné jejich modifikace, funkční i nefunkční. Po tomto vstupu se dostaneme do biologie a stejným způsobem prohledáváme nekonečné regály s genomy všech bytostí, jaké kdy žily, mohly žít nebo teprve žít budou. Po prohledání tohoto prostoru sekvencí DNA nás čeká stejný úkol s prostorem RNA, prostorem morfologií, chemických sloučenin a chemických reakcí (snad jsem něco nevynechal), abychom se nakonec dověděli, že každý z těchto ohromných kombinatorických prostorů je jen drobnou kapkou v Informačním moři, které je úplným prostorem všech možností: Informační moře je prostorem všech matematických prostorů, hypotetický informační prostor obsahující úplnou sbírku všech nekonečných popisných knihoven dokumentujícících každý z možných stavů vesmíru, a to v nejvyšším stupni rozlišení. Matematické popisy v těchto knihovnách popisují veškré možnosti (str. 77). Čtu tyto řádky tak, že autor předpokládá: matematický jazyk je jen jeden a my mu rozumíme, vytvořit nic nového nemůžeme, protože vše už potenciálně existuje, můžeme to jen a jen odhalit. Je pravda, že tento platonický megasvět má zvláštní vlastnosti: Informace obsažená v Informačním moři nemusí být uchovávaná, protože fakticky neexistuje: existuje jen mateŽIVOT BEZ GENŮ /

47

matický potenciál pro tuto informaci. Protože je uchovávaná jen jako pouhá možnost, veškerá možná informace se vměstná na bod menší než špička špendlíku (také vás hned napadnou andělé na špičce jehly?). Bod tak malý, že nemá žádné rozměry (sic! body jinak asi rozměry mají) a ve skutečnosti vlastně ani neexistuje. Jak nádherné a současně ironické: největší a nejkomplexnější věc (sic) ve vesmíru nezabírá vůbec žádný prostor a místo, kde dochází k vyhledávání informace o všech věcech, nelze vůbec najít! (str. 84–85). Z podobného pohledu pak vyplývá, že i organismy lze vyjádřit matematicky ve veškeré jejich totalitě, lze je zapsat v „univerzálním jazyce informace“. Zajímavým důsledkem nahlížení života jako prozkoumávání matematického prostoru je skutečnost, že nelze nic objevit ani navrhnout, protože vše už tady vlastně je. Život lze tak definovat procesem tvorby symbolů a využívání možností Informačního moře, které je zdrojem, z něhož jsme vzešli a do něhož se všichni vrátíme. Po tomto kvazináboženském vzepětí ještě pořád nevíme, a ani se do konce nedozvíme, co je to informace, symbol a podobné pojmy. A pak nás, přírodovědce, mají brát kulturní vědy vážně, když stavíme na podobném písku. K tomu se ještě vrátím. Jsme na str. 203 u kapitoly 9, která, abychom náhodou autora nepodezírali z nějakých špatností, začíná známou modlitbou (či krédem): život není nic než zákony fyziky a chemie. Dál to už nepotřebuje, protože hlavním a fascinujícím tématem pojednání je komplexita, organizovanost, a její evoluce. Přiznává, že pořádná definice komplexity neexistuje; zde ovšem poctivě vyloží nejrůznější možnosti a potíže s tím spojené. Dovídáme se, že: „Pouze vpravdě komplexní systémy jsou schopny koherentního chování na molekulární úrovni. V případě živých organismů je tato informace (jaká informace?) sebeudržující a přetrvává v čase“ (str. 208). Konečně na str. 212 se dostáváme k meritu věci; autor rozpoznává dva typy organismů: ty, co mají ústřední informační centrum, tj. DNA, a ty, co je nemají. Rozdíl je obrovský. Za-

48 /


tímco ve druhém případě je informace o systému totožná s ním samotným (nelze ji vyjádřit v úsporné, komprimované formě), v případě dnes žijících organismů je přeložena (a komprimována) do symbolické digitální formy, která může být uchovávána a kopírována nezávisle na systému a také může být ve vhodné chvíli „rozbalena“, tj. systém může být podle ní vytvořen znovu. Autor chce ukázat, že tento způsob ukládání může být druhotný a že na prvopočátku mohl na planetě vzkvétat život v podobě jakéhosi protometabolismu. Výklad pochopitelně vychází z nerovnovážné termodynamiky, a tak se nejdřív dozvíme, jak může ve fyzikálních a chemických systémech vzdálených od rovnováhy a živených energií z prostředí vznikat řád z neřádu. Dostane se nám výkladu o vírech, Bénardově nerovnováze i o chemickém systému Belousova–Žabotinského a o tom, že tyto tzv. disipativní systémy mají svoji jedinečnou historii, tj. jejich chování se dá popsat pouze řešením nelineárních diferenciálních rovnic. Výklad zahrne i kauffmanovské kolektivně autokatalytické sítě a jejich evoluci. Toto poznání je pak extrapolováno na mnohem složitější disipativní systémy s mnohem delší historií – živé organismy s jejich evolucí. Smyslem výkladu je ukázat, že život mohl vznikat a vývíjet se i takto a pouze dodatečně mohlo dojít k nákaze „digitálními parazity“ typu RNA, DNA nebo podobných molekul, které si pak dovedly disipativní systémy ochočit a vnutit jim jiná pravidla evoluce. Připustit, že scénář života se mohl odehrávat takto, znamená vzít v potaz nejen čistě informační – digitální – stránku genetické nebo, chcete-li, „životní informace“ a věnovat pozornost i informaci analogového charakteru, která je součástí struktur, a muset se vypořádat nejen se syntaktickou, ale též sémantickou dimenzí informačních toků. Protože: Strukturní informace uložená v genech je mnohem omezenější než strukturální informace systémů, které kóduje. Geny (pod gen všude rozuměj „úsek DNA“), spíše než aby představovaly přesnou databázi informačního obsahu systému, jsou mnohem úspornější reprezentací této inŽIVOT BEZ GENŮ /

49

formace – obsahují jen základní výchozí body nevyhnutelné pro výstavby systému (str. 266). A z toho pak vede šipka k postmodernímu evolucionismu: Zatímco se „moderní syntéza“ darwinismu soustřeuje na molekulárněgenetické události stojící v pozadí evolučních procesů, širší „postmoderní“ syntéza se zaměřuje na souhru přírodního výběru, historických kontingencí, doposud dost špatně definovaných zákonů komplexity a fyzikálně-chemických faktorů, které určují a omezují přirozenost živých věcí (str. 251). Tato část knihy je nejlepší. Kdyby to, co je na prvních 200 stránkách, bylo obsaženo v jediné kapitole (dalo by se to udělat snadno), vůbec bych neváhal knihu doporučit. Mohu však i srovnávat: Kniha S. A. Kauffmana Investigations se obírá podobným okruhem problémů fundovaněji a ne tak užvaněně. Měl-li bych volit, doporučil bych k překladu spíše tuto knihu.

3. EPIGENETICKÝ STROJ M. Barbieri: The organic codes. An introduction to semantic biology. Cambridge: Cambridge University Press 2003. Česky Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha: Academia 2006. Publikováno: Markoš A., Cvrčková F., Gajdoš E., Hajnal L. Vesmír 83(2) 2004, str. 111–113.

Podobně jako s Kauffmanem se od roku 2002 utkávám s Marcellem Barbierim. Na biosémiotické konferenci v Tartu jsme se potkali poprvé a už tehdy jsem od něj dostal knihu o organických kódech, která posléze vyšla v opraveném vydání v Cambridge Unversity Press. V roce 2003 jsme se se čtyřmi kolegy vypravili na další z biosémiotických konferencí – a tam to mezi námi dost jiskřilo; výsledkem následného podrobného studia knihy je recenze uvedená níže. V roce 2005 mě pak kontaktovalo nakladatelství Academia, zda bych nelektoroval český překlad knihy – to jsem učinil a také opatřil text řadou lektorských poznámek a doslovem. Zde tedy recenze knihy, v další kapitole (4) následuje můj doslov k českému překladu.

Lidé, kteří se profesionálně obírají životem, se dělí zhruba do dvou skupin. V jedné se nachází většina biologů – ti předpokládají, že živé bytosti se skládají z objektivně rozpoznatelných, popsatelných nebo vypočitatelných entit, které se řídí podle neměnných přírodních zákonů. Druhou skupinu tvoří zejména zástupci oborů humanitních, kteří zdůrazňují kontextuální a historické aspekty „světa života“, tj. právě ty vlastnosti, které má život jaksi „navíc“ oproti objektivním konstruktům chemie a fyziky. Ty dvě skupiny se asi nikdy nedohodnou a diskuse mezi nimi končí krčením rameny. Když „jde o život“, musíme se asi spokojit s tím, že zde napořád budeme mít dva neslučitelné – a přitom přesto pravdivé – popisy. Pokusy o překlenutí strže mezi oběma přístupy jsou obvykle neúspěšné a odsuzované oběma stranami. Obáváme se, že podobný bude i osud recenzované knihy z pera molekulárního a vývojového biologa M. Barbieriho. Přitom téma je úžasné a byla by škoda, kdyby zapadlo. Není vůbec běžné, aby se vědec snažil oboha-

50 /


EPIGENETICKÝ STROJ /

51

tit standardní terminologickou výbavu biologie novým základním pojmem a navíc aby tím pojmem byl význam (meaning). Základní myšlenkou knihy je konstatování, že biologie není schopna správně uchopit a pochopit život, protože se zcela soustředila jen na dva ze tří základních aspektů života – na energii a informaci. Tím třetím pilířem je právě význam. Právě skrze význam se v živém objevují úkazy, jako je pamě, zavedené vztahy (genetický kód), konvence nebo intencionalita, a právě ony vymezují živé vůči slepým kauzálním vztahům vládnoucím ve světě neživém. Příkladem může být, říká Barbieri, srovnání běžné chemické reakce a syntézy proteinu. Běžné reakce budou probíhat opakovaně a předvídatelně (přesněji řečeno statisticky předvídatelně) a jejich průběh bude záviset na energetice reakce a na vnějších podmínkách (teplota, pH, koncentrace atd.). Nic z toho není postačující pro syntézu molekuly proteinu, zde ke světu chemických reakcí přistupuje ještě svět informační – zápis v nukleových kyselinách. A te pozor: oba světy jsou propojeny něčím, co nepatří do žádného z nich – kódem (zjednodušeně řečeno, tRNA). Díky tomuto rozhraní se v procesu proteosyntézy vynořuje význam – právě proto jejím výsledkem není náhodný, ale zcela určitý polymer. Význam je objekt vztažený k jinému objektu prostřednictvím kódu, jak praví autor, a kód sám je výsledkem nikoli přirozeného výběru, ale přirozených úmluv, konvencí. Tohle ještě není nic převratného – připomíná to gratuitu, kterou ve svém díle Náhoda a nutnost zavedl před 33 lety J. Monod. Gratuita „U alosterických enzymů je základním pojmem gratuita, která poukazuje na chemickou nezávislost samotné vykonávané funkce na kvalitě chemických signálů. Plyne z toho zásadní zjištění, že co se týče regulace alosterického proteinu meziproduktem, je možné všechno.“ (J. Monod, Le hasard et la nécessité, 1970, str. 103.)

52 /


Specifická sémantická funkce je zde jaksi zadarmo („gratis“), navíc není vynucena okolnostmi, není na ni chemický ani jiný nárok, je výsledkem historického uspořádání. Důležité není to, jaké proteiny se regulace účastní, ale co se reguluje.

(Je však příznačné, že právě k pojmu gratuita přistupují obdivovatelé J. Monoda s rozpaky.) Barbieri však jde dál a svůj vhled promítne na oba velké biologické příběhy. Z evoluce přirozeným výběrem se stane evoluce přirozeným výběrem a přirozenými úmluvami. Ontogeneze, obvykle nahlížená jako realizace programu, bude definována jako epigenetická rekonstrukce nekompletní informace a přibližována prostřednictvím metafory rekonstrukce objektu z jeho průmětů. Samo vnesení pojmu význam do přírodovědy by mohlo dát základ smělé stavbě mostu mezi světem přírodovědeckým a humanitním; záleží však také na tom, jak se s tímto pojmem zachází. Obáváme se, že Barbieriho pojetí významu je samo zatíženo jistým významovým posunem – můžeme jej popsat následujícím redukčně-inflačním schématem. V dějinách vědy je tento posun natolik obecný, že by si snad zasloužil hlubší zpracování. Redukčně-inflační schéma • Vezmi široce užívaný termín. V důsledku mnohosti užití jsou jeho kontury rozmazané a pro odhalení významu nutno přihlížet ke kontextu užití. Patří sem slova jako informace, translace, rezerva, kapacita, logos. V zájmu technického použití v úzce vymezené oblasti prove definitorické zúžení – redukci pojmu. • Takto ošetřený pojem vra zpět do oběhu a používej ho všude, i tam, kde se používal ještě před redukcí. • Hrdě prohlašuj, že dnes už, na rozdíl od minulých dob temna, víme, co daný termín znamená. Schéma se dá nádherně demonstrovat na pojmu informace (viz box) a něco podobného, domníváme se, provádí Barbieri se slovem význam. EPIGENETICKÝ STROJ /

53

Informace jako obě redukčně-inflační manipulace (viz také kap. 10) Slovo in-formatio znamenalo ve středověku proces formování mysli nebo charakteru, výcvik, instruování, učení, též komunikaci a praktický výcvik, často s přispěním božské inspirace. Později se používalo tam, kde šlo o sdělení znalostí o faktech, věcech nebo událostech. Jak uvádí Oxfordský slovník, takto chápaná informace byla v protikladu se syrovými daty: vyžadovala subjekt, který věci rozumí. Začátkem 20. století se slova chopila fyziologie, pro ni už se informace stala něčím, co způsobí rozdílnou odpově těla či jeho částí. Rozumějící subjekt už mohl být nahrazen zařízením, živým nebo neživým (například zpětněvazebným obvodem). Informaci v tomto pojetí definoval G. Bateson jako rozdíl plodící rozdíl. To je ona informace přenášená nervem, způsobující třeba změnu režimu ledvin nebo svalový stah. Genetický text zase je zdrojem informace jak vyrobit protein. Informace se vyměňuje mezi prostředím a živými bytostmi. Povšimněte si, že navzdory všem sémantickým posunům nelze informaci v těchto užitích nijak formalizovat nebo kvantifikovat – svého adresáta může ovlivnit jenom skrze svou kvalitu čili význam. Informace nemůže být měřena, musí být rozpoznána. V roce 1948 si slovo informace vypůjčil C. Shannon a proměnil ho v chytlavý technický termín k pojmenování pravděpodobnosti přenosu digitálního sledu znaků kanálem. Takto definovanou informaci lze snado definovat matematicky a měřit, ukládat a zpracovávat za pomoci strojů. Avšak Shannon varuje: Zprávy často mívají také význam; vztahují se tedy nebo jsou přiřazeny k nějakému systému obsahujícímu jisté fyzikální nebo pojmové entity. Tato sémantická stránka komunikace je z našeho inženýrského hlediska irelevantní. Díky snadné manipulaci nabyl pojem rychle na popularitě a nastala jeho inflace – varování nevarování – do oblastí, které nemají se Shannonovým užitím nic společného. Veřejnost i experti už od té doby „vědí“, co to informace je, a počítají: kolik bitů informace „obsahuje“ lidský genom, mozek, tělo? Mimo rámec redukčně-inflačního modelu jsou běžné také zvěcňovací sylogismy typu: Gen je informace → Gen je DNA → Kus DNA je informace. Logika, ne?

54 /


Význam a kód Příkladem kódu je pravidlo převodu z anglické abecedy do morseovky a zpět. Degenerovaným kódem je převod mezi českou a Morseovou abecedou – tam to jde jedním směrem jednoznačně (písmenu „c“ odpovídá „-.-.“), nazpátek už ne: některým Morseovým kódům odpovídají dvě písmena v abecedě („-.-.“ znamená „c“ i „č“). Co je přitom pro kódování důležité, je skutečnost, že existuje tabulka kódů, ve které jsou obsaženy všechny používané převody najednou, „jednou provždy“. Nemusí nás zajímat, jak kód vznikl, důležité je, že se v čase nemění; respektive mění se tak pomalu, že nás to nemusí zajímat (vždy také evoluce genetického kódu je oříšek, který po celá desetiletí zaměstnává mnoho brilantních mozků). Výhodou pak je, že převod z jedné abecedy do druhé lze svěřit strojům, není nad čím přemýšlet, kód je nezávislý na kontextu, i když může reagovat na pořadí znaku v řetězci (například za tečkou následuje velké písmeno; AUG znamená aminokyselinu methionin, avšak u bakteriií na samém začátku řetězce znamená formylmethionin). Podobnou „gramatiku“ lze naučit jak stroj, tak buněčný proteosyntetický aparát ribozomů. Upozornění na to, že kódy jsou něčím, co nelze odvodit od „zákonů fyziky a chemie“, ale že jsou historicky ustavenou konvencí, je cenné i dnes, 30 let po Monodovi. Barbieri však udělá krok, kterým celou analýzu dle našeho názoru zpacká: začne prohlašovat, že psaná a vyslovovaná forma přirozeného jazyka jsou také propojovacím kódem mezi objekty v mysli a objekty „tam venku“. Tam ale to propojení není tak jednoznačné: důležitější než gramatika jsou roviny sémantická, sémiotická a hermeneutická, do hry vstupují kontexty, zkušenost, situace apod. V přirozeném jazyce vyvstává pro příjemce význam teprve z této hry. Příjemcem – a to je dle našeho názoru rozdíl – už nemůže být stroj, nelze sestrojit jakési „tabulky významů“ po vzoru tabulek kódů, význam vyvstává, rodí se z konkrétní situace. Sotva kdy se tedy stane předmětem experimentální vědy, a pokud se někdo o to pokouší, tak jen redukčně-inflačním trikem. EPIGENETICKÝ STROJ /

55

Ještě k proteosyntéze: lze zastávat názor, že to, co buňka dělá, má svůj význam, tedy že buňka jaksi ví, co dělá. Takový názor však do dnešní přírodovědy nepatří, protože nelze na jeho základě formulovat hypotézy a pokoušet se o jejich falzifikaci. Významy nevyvstávají ze slepého kódu, ale z toho, co buňka při tom dělá navíc – všechny ty sestřihy, transkripční, translační a posttranslační úpravy, zařazení proteinů do vhodných kontextů, diferenciace, morfogeneze apod. Pravda, mnozí se budou mračit, že přece musí existovat nějaká mnohorozměrná hypertabulka kódů, kde je to všechno zapsáno, a že úkolem vědy je tento kód objevit a rozluštit – a toto že do vědy patří; taková je patrně i víra Barbieriho. Ano, toto věda umí: přikládat přísně definovanou cihličku poznatků k jiné cihličce za přísně definovaných podmínek. To však je právě situace, ve které se buňky snad nikdy normálně nenacházejí. Nemůžeme se proto divit, že když podobnou situaci vytvoříme, nalezneme i její – námi vnucená – pravidla. Analogií této situace je jazyk a chování sešněrované pravidly – na vojně, ve věznici, ve fungujícím úřadě, v justici. Jak poznamenal jeden náš vážený přítel (a měl pravdu), studiem lidského chování v podobných prostředích se toho hodně dozvíme o lidské nátuře – a je to pravda. Vědecká bezpochyby – jen jestli celá. Stroječku, postav se Ilustrativní k našim dalším úvahám bude citát, který Barbieri převzal z knihy evolucionisty J. Maynarda Smithe: Dnes se stalo módou říkat, že morfogeneze (tj. vývoj tvarů) je programována geny. Domnívám se, že toto stanovisko, i když je v jistém smyslu pravdivé, nám příliš nepomůže. Aniž bychom dospěli k pochopení, jak ten program funguje, sugeruje nám falešný dojem, že jsme už něčemu porozuměli… Jednou z příčin, proč nám činí takové potíže pochopit vývoj forem, může být skutečnost, že neumíme postavit stroje, které by se vyvíjely. Velmi často jsme dospěli k pochopení biologických fenoménů teprve tehdy, když jsme postavili stroje

56 /


s podobnými vlastnostmi – no a stroj-embryo postavit neumíme. Barbieri rukavici zvedne. Využívá své zkušenosti s rekonstrukcí trojrozměrných struktur z dvojrozměrných průmětů (obr. 3.1). Zhruba řečeno: při dané citlivosti lze matematicky odvodit minimální počet průmětů struktury potřebný k tomu, abyste byli ještě schopni z nich tuto strukturu rekonstruovat. Toto minimální množství uchovává veškerou informaci nutnou k rekonstrukci. Barbieri přichází s matematickým modelem, který prohlašuje za nový, i když vlastně využívá zažité kódovací a dekódovací postupy, jen jim přisuzuje nové významy. K rekonstrukci objektu pomocí tohoto modelu mu postačuje pouhá desetina z teoreticky nutných průmětů, avšak za předpokladu, že se procesu rekonstrukce účastní ještě pamě, která formou matrice uchovává a vyhodnocuje mezivýsledky iterativní rekonstrukce. Na začátku procesu je tato pamě prázdná a ukládá se do ní výsledek první nedokonalé rekonstrukce. Každý další průmět už je analyzován v součinnosti s touto paměovou matricí, jejíž vlastnosti jsou určeny její vlastní strukturou a záznamy zpracování předchozích (1 až n-1) průmětů. Zpracovávaný průmět je tedy interpretován na základě předchozího průběhu rekonstrukce. (Nabízí se analogie „bootování“ počítače po zapnutí – ale Barbierimu se toto přirovnání při diskusi s námi příliš nelíbilo.) Dostáváme dlouho hledaný epigenetický stroj-embryo, který má na začátku k dispozici jen málo – pouhou desetinu – informace potřebné k rekonstrukci a během rekonstrukčního procesu si potřebnou informaci doslova vyrábí, staví se sám. Od tohoto modelu se pak přeneseme do reálu: zygota budiž analogií oněch průmětů nesoucích malou část potřebné informace; navíc zygota zná organické kódy a je vybavena organickou pamětí. Výsledkem „rekonstrukce“ je, jak jinak, dospělý organismus. „Nevěřte informatikům,“ volá autor, „když vám budou tvrdit, že informace nemůže vznikat: každé embryo to umí.“ EPIGENETICKÝ STROJ /

57

nelze nijak kvantifikovat, vyhodnotit, popsat (takže „kolik“ je jí tam?) – a zase jsme mimo rámec „epigenetického stroje“ (mimochodem, samotný výraz je pěkný protimluv) a experimentální vědy. Měli jsme čest s M. Barbierim diskutovat osobně a díky autorově cholerické povaze a stoprocentnímu nasazení to byly debaty bouřlivé obsahem i formou. S podobným nasazením je psána i sama kniha: čtenář je vtažen do děje a souhlasí nebo nesouhlasí, rozčiluje se, čmárá si na papír, jak by to mohlo být. Nemyslíme si, že Barbieri – jak si myslí on sám – problém epigeneze vyřešil. Ale inspirativní čtení to tedy je.

Obr. 3.1 Rekonstrukce struktury z jejích průmětů. Znázorněn dvojrozměrný objekt (písmeno F), který je z různých úhlů skenován paprskem určité šířky. Zaznamenává se intenzita světla dopadající na jednorozměrnou matnici (zde pro názornost dvourozměrně jako rozdíly v absorbanci). Lze matematicky odvodit, kolik průmětů potřebujeme při dané šíři paprsku (velikosti pixelů) k tomu, aby se s danou pravděpodobností dosáhlo rekonstrukce původního objektu. Uvědomte si náročnost úkolu v případě, že objektem není jediné písmeno, ale celá popsaná stránka nebo dokonce obraz. Náročnost se znásobí u objektů trojrozměrných.

Model je inspirující a na první pohled dovolí experimentální stavění hypotéz a jejich testování. Při druhém pohledu se přihlásí otázka: Jak je to s tou pamětí? Nepředstavuje snad samotná její struktura a obsah oněch devět desetin chybějící „informace“ nutné k „rekonstrukci“? Je to podobné jako s gratuitou (viz str. 52) – nejde přece o informaci získanou zadarmo („gratis“), ale o zkušenost celých věků uloženou do struktury – v Monodově případě do struktury proteinu, u Barbieriho do „organické paměti“, a se tím myslí cokoli. Tuto informaci

58 /


EPIGENETICKÝ STROJ /

59

4. PATÁLIE SE ŽIVOTEM Doslov ke knize M. Barbieri: Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha: Academia 2006, str. 211–223.

Komentář viz předchozí kapitola.

Dějiny naší civilizace jsou lemovány dvěma základními přístupy ke světu, přístupy, které často stojí v ostrém a nesmiřitelném protikladu. K výkladu světa – toho našeho, ve kterém se tady a te nacházíme, do kterého jsme se narodili – potřebujeme oba dva. První je stár jako lidstvo samo, je to svět příběhů, mýtů, vypravování, eposů a naučení. Moudří toto bohatství pamatovali, vypravovali (později i zapisovali) a vykládali, interpretovali pro konkrétní životní situaci společenstva. Všechno dění těchto příběhů bylo poplatné velkým cyklům, skutečné dějiny tento svět neměl; měl však své protagonisty – lidi a bohy, kteří svými postoji průběh událostí ovlivňovali a spolupodíleli se na běhu Osudu. Druhý přístup pro nás vynalezli před dvěma a půl tisíciletími Řekové, nespokojení s nedůsledností, rozpory a pohoršlivými pasážemi své mytologické tradice. Tito myslitelé se snažili vnést do chaosu, který panuje ve vypravování i ve světě samém, pořádek, a proto postulovali existenci řádu v pozadí: všechen ten viditelný chaos ve skutečnosti žádným zmatkem není a ani nemůže být, protože celý svět řídí Jedno, Nehybné, Racionální a Morální. Vlastnosti této božské řídící agentury jsou neměnné; a totéž platí pro pravidla, zákony a jazyk, jež světu určila. Svět se těmito zákony, které jsou mu vnuceny, řídí, a tudíž odhalením logických, matematických a jiných postupů lze všechny vlastnosti světa odvodit, vypočítat, už jsou vlastně všechny dány od samého prvopočátku. Tok času je vlastně lineární veličinou na souřadnicové ose a jeho běh měříme pomocí nějakého opakujícího se úkonu (pohyb Slunce či kmity kyvadla). Čas sám ovlivňuje běh věcí jen tak, že jim postupně

60 /


jaksi „propůjčuje místo“; jak v tom či onom čase věci samy budou, jsou či byly, je jasné už předem (nebo to jasné bude, jen co odhalíme příslušná pravidla emanující z Jednoho). Celé naše dějiny charakterizuje svár a vzájemné ovlivňování obou popsaných rozvrhů a také cejchování různých učení: co bylo pro jednu dobu racionální a morální, vnímala jiná doba jako mýtus, pověru a zavrženíhodný blud. Nejsem kompetentní provázet čtenáře tímto fascinujícím příběhem; přenesme se rovnou do 17. století, kdy se z hrůz třicetileté války vynořuje vítězně schéma druhé a klade základy moderní fyziky či přírodovědy vůbec. Kepler, Galilei, Newton, Leibniz přijali Jedno představované křesanským Bohem, nechali toto Jedno promlouvat jazykem rovnic a logických sylogismů, a podle těchto vždy pravdivých a neměnných pravidel začali kreslit nový obraz světa. Už o sto let později bylo staré schéma poněkud zjednodušeno: morálka byla z něho vypuštěna úplně a Bůh byl nahrazen jakousi deistickou náhražkou, která kdysi dávno spustila světastroj a od té doby se do jeho chodu neplete (později se začalo místo Bůh říkat Příroda; z toho „zákony přírody“, které si příroda „dala“, či dokonce „dává“); naším úkolem je odhalovat zákonitosti chodu (mechanismy) této světové mašiny. A protože tento přístup otevíral netušené možnosti, jak přírodě vládnout, vedl až k vědeckotechnické revoluci našich dnů. Tato fyzikalizace přírody patrně zaskočila všechny ty, kdo se zabývali studiem živých bytostí. Ještě renesanční názor viděl život všude – v kosmu, přírodninách, živých bytostech –, podle živého se hodnotilo vše ostatní! Fyzika najednou přináší obrat – svět je pro ni plný mrtvých a pasivních hmotných položek, které jsou posunovány, smýkány, přemisovány a přetvářeny vnějšími silami. Život je v podobném světě jaksi cizí – vždy přece každý vidí, že živé bytosti se o sebe starají, ale to, co vidíme na vlastní oči, je jen věc zdánlivá, protože v pozadí není nic jiného než ono pohazování mrtvou hmotou. Pro biology, chtěli-li být také přijaty mezi vědce, proto vyvstal úkol vysvětlit viditelné projevy živého jen jako epifenomén – jako zdánlivý výsledek složité souPATÁLIE SE ŽIVOTEM /

61

hry jinak zcela neživých a fyzikou (později i chemií) popsatelných procesů. Snažili se seč mohli, a výsledkem je současná fyziologie, biochemie a medicína a k tomu celá řada dalších, dnes už mrtvých směrů, jakým byla například biologie Lamarckova.* Všimněte si Barbieriho povídání o „rekonstrukci“ z neúplné informace při ontogenezi. Vždy by se to dalo říct jednodušeji: embryo ví, co má postavit, protože zná druhově specifický způsob výstavby tvarů – a má tudíž k dispozici zkušenost druhu celou, nemusí nic rekonstruovat ani ukládat do paměových matic. To se ale vědecky říct nemůže, my musíme a priori předpokládat, že živá bytost je strojek poháněný vnějšími silami – a proto celý ten složitý aparát. Přitom klíč se nabízí: v osmé kapitole autor zmiňuje Ghiselinovu koncepci druhu jakožto kultury**, a sám jeho nádherný vhled do dvoustupňové ontogeneze patří možná k nejhezčím částem této knihy. Biologové se snažili, avšak neustále naráželi na paradoxy, vždy jim na živých bytostech vyvstávalo cosi „navíc“, co se do neživé fyziky a chemie nevešlo. Důsledné uplatňování fyzikálních představ například nedovolovalo vznik čehokoli nového a vedlo až k absurdnímu preformismu, který hlásal, že vše už zde bylo na počátku – pak se počítalo, kolik generací lidských bytostí, napěchovaných do sebe jako matrjošky, nosil ve svých varlatech Adam. I tomu se říkalo věda! Podobné paradoxy poučený biolog vyřeší tak, že zcela bezděčně udělá krok stranou; paradox se potom vyřeší předpokladem, že v živých bytostech je ještě cosi navíc. (1) Jedni budou předpokládat v prostředí jakési „organické molekuly“, krystalizační jádra, ze kterých působením běžných fyzikálních sil vyvstane, vykrystalizuje jako sněhová vločka, život. Malé organismy takto vznikají samoplozením neustále, ty větší vzaly „krystalizaci“ svého potomstva do * Plastické líčení dějin biologie až do začátku 19. století podávají dvousvazkové Dějiny biologických teorií v novověku Emanuela Rádla (2006), které vycházejí v překladu do současné češtiny a s četnými komentáři vydavatelů. Viz též kap. 12 tohoto výboru. **Podobnou představu neskromně nabízím čtenáři i já (Markoš 2000a).

62 /


vlastních rukou. (2) Jiní biologové se sice spokojí s běžným materiálem známým z fyziky, ale budou zase předpokládat jakési fyzice neznámé, organizující síly. (3) Konečně 20. století přijde s představou programu: celý organismus je zapsaný formou posloupnosti čtyř digitálních znaků do DNA. Všechny tři skupiny se po tomto kroku stranou zase vrátí do starého dobrého světa fyziky a chemie, tváří se, že se nic nestalo, a provozují standardní vědu. Nuže, ti kdo vedle principů známých z fyziky a chemie zavádějí cosi „navíc“, tedy částice, síly nebo recepty, které nejsou z těchto věd odvoditelné, se nazývají vitalisty. Problém je v tom, že toto slovo je bráno jako nadávka a každý, koho jím počastujeme, se bude čertit. Dobrá, nebudeme to dělat, ale kdybychom to dělat chtěli, vyjde nám, že jedinými pravověrnými biology jsou dnes – vědečtí kreacionisté! Jen oni se striktně drží schématu Jedno, Neměnné, Racionální (je jistě otázkou, co všechno pod tím rozumějí). Právě proto, že to dělají důsledně, jsou nám směšní jako kreatury z jiného světa. Biologové z fyziky sice už dávno vystoupili, ale nechtějí být nazýváni vitalisty a hloupě papouškují, že živé bytosti jsou „nic než“ aplikace známých principů fyziky a chemie… To jsou paradoxy! A s těmito paradoxy souvisí i to, že biologové jako by se za svou vědu před fyziky styděli. Na čem se ale úplně všichni shodnou, je základní předpoklad, že život je pasivním výsledkem působení vnějších sil: živé bytosti do toho, jak vypadají a jak se v evoluci přetvářejí, opravdu nemají co mluvit. Drobný švindl s krokem stranou ještě nějak uhrajeme, ale starost o sebe by do fyziky vpravit opravdu už nešla. To by se nakonec mohlo přihodit, že za chvilku by se o sebe začal starat i svět jako celek, a kam bychom potom s vědou přišli, kdyby i fyzikální konstanty byly určovány tak nějak za pochodu. Verzi tohoto přístupu nabízí Barbieri: kniha se dá číst i tak, že život je zvláštním druhem strojů (a strojům samozřejmě o nic nejde), kterými z pozadí manipulují „organické paměti“ řídící se „organickými kódy“. Povšimněme si: inPATÁLIE SE ŽIVOTEM /

63

formace se rekonstruuje podle rekonstrukčních kódů, kde ty se ale vzaly, tím se nezabýváme. Nejsou ale samy kódy a předpisy, a také struktura „prázdné“ paměti, oním „navíc“? Koneckonců kódy vystupují, jak praví autor, jako svého druhu nová fyzikální veličina reprezentující význam. Nepostupuje přesně stejně jako jiní vitalisté před ním? A dále – každý se může přesvědčit o tom, že vyvíjející se embryo zvyšuje svou složitost, ale to nestačí: my si, abychom tomu, co vidíme, uvěřili, musíme v pozadí najít matematický důkaz, že je to vůbec možné. A kdybychom ještě váhali, je tu kapitola o vzniku života ilustrována metaforou města. Co bylo dřív: domy, nebo jejich plány? Přece ani jedno, ani druhé: první, kdo tam byl, byli lidé a ti narýsovali plány a postavili dům! Inu, město svou vis vitalis má. To už jsme se ale dostali do současnosti, a zatím před půldruhým stoletím došlo k zemětřesení, které nemá obdoby v celých dějinách věd. Přišel Darwin a hodil přes palubu všechny – mechanisty i vitalisty, fyzikalisty, kreacionisty i všechny další -isty. Přichází s třetím rozvrhem: zavádí do biologie historii a z historie vysvětlí, jak a proč organismy vypadají tak, jak vypadají, a nepotřebuje k tomu neměnné částečky, síly, ba ani, považte, „zákony přírody“ či jiné věčné ideje, natož nějaké směrování do budoucna. Život, ba i člověk jako splácanina, sedlina dějinných náhod, žádná pravidla, zákony, rovnice, o úradcích Božích ani nemluvě! Kohout vypadá jak vypadá mimo jiné proto, že se to slepicím líbí! Odpor těch, kdo věřili na Jedno, Neměnné atd., tj. teologů i vědců, byl zcela pochopitelný a střet byl opravdu prudký. To až pozdější interpretace řadí vědce mezi ty „hodné“ a Černého Petra strká do ruky teologům: zpočátku byly oba tábory na jedné lodi, proti Darwinovi. Jen skutečnost, že vysvětlující síla evoluční interpretace byla průkazná a nenechala se zavrhnout, způsobila, že se vědci s mručením dali na její stranu. Protože však byli vědci, zahájili záhy (např. A. Weismann) nové kolo odvysvětlovávání pomocí nám už známé figury: opět se udělal krok stranou, tam se uklidila evo-

64 /


luce, tam se zapěly ódy na velikého Darwina, aniž ho kdo potřeboval číst, a pak hupky dupky zpět do bezpečného světa vědy, kde je spoleh na Jedno a Neměnné. Jakápak svébytnost života, vše je při starém, jen na těch nejnižších úrovních organizace, ve strukturách (později programech), bude docházet k náhodným, často nevysvětlitelným chybám; zbytek je už opět věcí vědy s jejími zákony přírody. Z evoluce se stala jen další varianta vitalismu, jak jsme si jej definovali výše… V dnešní garnituře vědců nabízejí alternativu nemnozí – blíže a osobně znám vlastně jen dva. Stuarta Kauffmana nebudu na tomto místě představovat, odkazuji na jeho knihu Čtvrtý zákon (2004) s mým doslovem, a budu se věnovat Marcellovi Barbierimu. Kritickou recenzi knihy, kterou máte před sebou, jsme s kolegy uveřejnili už před časem (Markoš a spol. 2004ab); zde, jak se na doslov patří, budu poukazovat hlavně na její celkový význam v kontextu dnešního stavu poznání. Hodně mi pomohlo i několik osobních setkání s autorem v posledních dvou letech. Barbieri je vědec každým coulem, obdivovatel Galilea, označení vitalista by si vyprosil, naopak sám kdekomu vitalistickou herezi vyčítá (ale povšimněte si například, že příliš nerozvádí, co to vlastně ta organická pamě, potřebná při „rekonstrukci“ organismu, je). Během své aktivní vědecké kariéry zkoumal hlavně vlastnosti ribozomů. A právě tato specializace ho přivedla k úvahám o kódech, kterým je věnována tato kniha. Jak jsme viděli výše, základním předpokladem biologie je odvoditelnost životních procesů z jiných přírodních věd. Metabolismus, fyziologie nervového přenosu a podobné procesy sem spadají. A když byla objevena struktura DNA, zapadla do schématu i ona: A páruje s T, G páruje s C, celý proces replikace se dá vysvětlit chemicky (pravda, až na původ enzymů a struktur k tomu potřebných, ale to i v ostatních případech), a tato skutečnost dovoluje i přenesení podstaty evolučních procesů až na tuto úroveň – na chyby kopírování. Jiná je situace u translace: genetický kód nijak nevyplývá z chemických vlastností aminokyselin a kódujících tripletů – PATÁLIE SE ŽIVOTEM /

65

a že bylo věnováno hodně úsilí k odhalení podobných závislostí! Kódy přece jsou věcí úmluvy, dohody, přiřazování věcí k sobě nikoli na základě chemické či jiné nutnosti, ale „jen tak“, jako když jisté hlásce přiřadíme značku „A“ a té zase Morseův kód „. –“; ta hláska by přece mohla být označena zcela jinak, jen by použité značky musely být odlišitelné od značek jiných. Aby se taková věc nemusela připustit, říkalo se, že „kód“ je jen taková metafora, ve skutečnosti ty chemické závislosti jednou odhalíme. No a po třech desetiletích přichází Barbieri a vyslovuje větu, která pro nepoučené zní dost divně: „Kódy nejsou metafora, jsou opravdové, jsou reálné!“ Ale jestliže jsou kódy věcí úmluvy, tak kdo o nich rozhodl? Kdo vydal vyhlášku, nařízení, že právě takto? O tom je vlastně tato kniha, o kódech jakožto artefaktech neodvoditelných z fyziky. Na konferenci biosémiotiků v Praze v roce 2004 uzavírá Barbieri svou přednášku promítnutím věty „Life is art“ (Život je umění), a když publikum zpozorní, doplní ji na „Life is artifact-making“ (Život je tvorba artefaktů; text přednášky viz Barbieri 2005 ). To už zní jako sdělení z nějaké konference umělců, že? Biosémiotické konference (Gatherings in biosemiotics) se konají od roku 2001 každý rok a často tam dochází k plamenným střetům; Barbieri patří mezi největší bojovníky. Proč? Povšimněte si podtitulu této knihy: „Úvod do sémantické biologie“. Nuže, sémantika je přiřazování významů různým znakům – například v morseovce „. –“ má význam „A“, v syntéze proteinů „UUU“ má význam „fenylalanin“, v dvojkové soustavě „11“ má význam „tři“, červeně lemovaný trojúhelník postavený na špičce znamená „dej přednost v jízdě“, „apple“ anglicky je „jablko“ česky apod. Může to být i komplikovanější, podmíněné přítomností jiných znaků, ale v podstatě jde o toto. Znaků je konečný počet a pravidel také: to znamená, že přiřazování může provádět i stroj – vhodně naprogramovaný počítač (překladač), tkací stroj, automatická pračka apod. mohou obsahovat kódovou tabulku a převádět jeden druh znaků na jiné. Vlastně bychom měli definici sémantiky poopravit: Sémantika

66 /


studuje přiřazování znaků k jiným znakům podle předem daných pravidel; takže jaképak významy? Barbieri, domnívám se, by se rád zastavil tady – živé jako složitý výpočetní systém, který se řídí kromě přírodními zákony také přírodními dohodami (konvencemi, programy). Jedno i druhé je přístupné objektivnímu vědeckému zkoumání právě proto, že to lze vypreparovat z okolního světa, postavit před sebe, zkoumat a popsat. Povšimněte si ve 4. kapitole, jak složitým se mu kódování stává při výkladu přenosu signálů, nadále však bude trvat na tom, že všechny ty systémy jsou už předem tam, zapsané v tabulkách kódů (a to nás ještě ušetřil smrště poznatků současných). Jak obtížně se potom z takovýchto předpokladů definuje třeba „kontextová informace“ v buňce. A proč se schopnosti převádět z jednoho světa do druhého říká „tvůrce kódu“, když tam evidentně k žádné tvůrčí činnosti nedochází, je jedna z mnoha záhad použitého slovníku. Sémantika si vystačí s pamětí typu počítačové, do které lze něco uložit a poté opět vyvolat. A pak tady máme sémiotiku, což je něco podobného, avšak znaky ani pravidla nejsou napevno, musí se vynaložit určité úsilí a vždy znovu. Sémantický rozbor výrazu „jdeš mi na nervy“ přiřadí „významy“ slovům „jít“, „mi“, „na“ a „nervy“, ale na význam celého obratu, tj. „štveš mě“, nepřijde – to by jeho kódová tabulka musela obsahovat i definovaný slovníkový vztah „jít na nervy“ = „štvát koho“ (a pak vysvětlení významů slova „štvát“ a tak dál donekonečna). Význam slova „jablko“ sice vyvolá u Čecha mentální objekt odpovídající jistému ovoci, ale už ve výrazu „jablko sváru“ zajisté není řeč o plodech jabloně, a majitelé MacIntoshů s výrazem „apple“ spojují zase jiné významy. Je jasné, že pro přirozený jazyk podobné konečné tabulky sestrojovat nelze, a proto musí být význam neustále vyhledáván z kontextů. A toto stroj nedovede – všichni přece známe ty komické strojové překlady z jednoho jazyka do druhého. Otázkou tedy je, nakolik je sémiotika vlastností i jiných živých bytostí a buněk: umí buňky, pampelišky nebo tasemnice „mluvit“, nebo jen „fungují“ jako dobře naprogramovaný suPATÁLIE SE ŽIVOTEM /

67

perpočítač? Od translace přes embryogenezi po řeč? Jestliže ano, mohou počítače mít evoluci? Od „evoluce přírodním výběrem“ k „evoluci přírodním výběrem a přírodními konvencemi“, to zní hezky, ale znovu – kdo ty konvence smlouvá, jsouli živé bytosti pouze pasivními výslednicemi fyzikálních sil a programů? Ony samy ty programy psát nemohou – nebo přece jen? Sémiotika pracuje s jiným typem paměti, které říkáme zkušenost, a ta nebývá vždy uložitelná a vyvolatelná jedním kliknutím – pracuje s kontexty, které součástí této statické slovníkové paměti (kódové tabulky) nejsou. Vrame se k pasážím ve 4. kapitole: autor konstatuje, že nervové buňky nemohou z kapacitních důvodů nést všechnu informaci o svém chování v genech, přesto však hned předpokládá existenci organických kódů, které toto obrovské množství alternativ už nějak obsahují. Je rozdíl, jestli napíšeme, že existuje „mechanismus“ vývoje neuronů, nebo když řekneme, že neurony hledají, smlouvají a nacházejí své místo… aktivně. A tady začíná onen řetěz velmi zajímavých nedorozumění. Barbieri – vědec a sémantik – dochází na pravidelné biosémiotické konference a vášnivě se pře se sémiotiky, kteří nechtějí pochopit, že jim už přinesl naservírovanou definici významu, a dále tvrdošíjně rozvíjejí své staletí trvající a nikam nevedoucí úvahy. Rozdíl mezi kódy sémantickými a sémiotickými jaksi nevnímá. Jeho řeč není vždy jasná; co si počít například s větou „Kódy dávají význam informačním strukturám“ – a kolik takových vět se najde i v této v knize! Slovo „kontext“, nebo dokonce „dějinný kontext“ ho dokáže rozlítit: kódy jsou přece jednoznačné a bezčasové – vzpomeňte Jedno, Neměnné atd.; jsme vědci a toto krédo musíme držet! Jinak budeme vyloučeni z kolektivu přírodovědců. A tak střety nemají vítěze a často v nich létají i invektivy. Avšak přesto přese všecko Barbieri této komunitě neuvěřitelně oddaně slouží. Doslova ze země vydupal nový časopis Journal of Biosemiotics a sestavuje sborníky. Přístup do nich mají všichni – i „filosofové“, „vitalisté“ a podobní ztracenci

68 /


v jeho očích. Kam to nakonec povede, nevíme, ale už dnes lze říct, že díky Barbierimu vznikla řada zajímavých publikací (viz např. 2007) – a na tom, že na vzpomenutá setkání dochází na 60 „biosémiotiků“ z celého světa, má také zásluhu. Barbieriho snažení navzdory všem podivnostem (sám si myslím, že se mýlí v mnoha východiscích z 1. kapitoly a také ve své teorii) přispívá k opětnému nastolení velké otázky, zda má dnes ještě význam rozdělení lidského poznání na přírodovědu a humanitní vědy. Živé bytosti stojí uprostřed mezi nimi – a žádná z těchto oblastí není sama schopna pochopit Život.

PATÁLIE SE ŽIVOTEM /

69

5. MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ Umwelt, koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla, A. Kliková, K. Kleisner, eds. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2006, str. 99–106.

Toto je drobný příspěvek do sborníku věnovaného jednomu z předních teoretických biologů – Jakobu von Uexküllovi. Sborník editovali mí kolegové Alice Kliková a Karel Kleisner. Obávám se, že jsem ostatní přispěvatele sborníku mírně rozladil, ale nemohu si pomoct, na rozdíl od mnoha teoretických biologů se nedomnívám, že by se na Uexküllovo dílo dalo a mělo navazovat… Život, kterému neustále někdo nařizuje a sjednává řád, to není moje parketa. Víc než podobné vitalistické představy se mi líbí představa, že si život sjednává své věci sám.

V mládí jsem býval poměrně dobrým klavíristou: poctivě jsem téměř denně cvičil a zvládal jsem interpretačně i dosti náročná díla. Přesto mělo moje umění jednu vadu – neuměl jsem improvizovat. Jednou rukou zachytit melodii, to mi šlo bez problémů; ale vytvořit k tomu harmonii, neřkuli kontrapunkt, bylo nad mé síly. Jaké ponížení na různých večírcích, když mě pokaždé rozveselená společnost vyzývala, abych zahrál! Já, který jsem hrál Beethovenovy sonáty, jsem jen smutně koukal, jak kdejaký šumař, který snad nezná ani noty, uvolněně sedá za klavír a bez jakékoli námahy rozezpívá společnost… Od té doby si velmi dobře uvědomuji obrovský rozdíl mezi těmito dvěma dary, rozdíl třeba mezi Uherskými tanci předváděnými filharmonií na jedné straně a cikánskou kapelou z Dolní země na straně druhé. V prvním případě – navzdory rozdílům v interpretacích – můžeme sledovat předváděné dílo podle partitury, předjímat nástupy různých nástrojových skupin, předběhnout orchestr a podívat se, co má přijít apod. U cikánské kapely Brahmse samozřejmě bez problémů poznáme také, ale kolika různých podob tento motiv může nabýt – s odvazy a kudrlinkami cimbálu, klarinetu či houslí, opakovanými motivy či divokými změnami tempa! Věrnost předloze ano, ale jinak, bez věrnosti partituře, kterou by tito muzikanti možná ani nedovedli číst.

70 /


Tato dávná zkušenost se mi vybavila a doprovázela mě při čtení tří pozdních děl Jakoba von Uexkülla (1937, 1956a, 1956b, česky 2006), mnohými prohlašovaného za jednoho z otců-zakladatelů biosémiotiky. Z tohoto naladění bude vycházet i komentář k nim. Začněme třemi hudebními analogiemi (je jich tam mnohem více). Na jednom místě Bedeutungslehre (Nauky o významu) líčí Uexküll, jak byl na koncertě, vedle něho seděl jakýsi mladík a celý koncert sledoval s partiturou na kolenou. Po skončení ho Uexküll oslovil (1956b, 142; 2006, str. 52–53): In meiner musikalischen Unbildung fragte ich ihn, welchen Genuß es ihm verschaffen könne, in Notenschrift mit sem Auge das zu verfolgen, was sein Ohr unmittelbar in Tönen wahrnahm. Da geriet er in Feuereifer und versicherte mir, nur wer die Partitur verfolge, erhalte die volle Anschauung eines musikalisches Kunstwerkes. Jede Stimme eines Menschen oder eines Instrumentes sei ein wesen für sich, das aber durch Punkt und Kontrapunkt mit anderen Stimmen zu einer höheren Gestalt verschmelze, die ihrerseits weite wachse und an Reichtum und Schönheit zunehme, um als Gesamtheit uns die Seele des Komponisten entgegenzutragen.

Ve své hudební nevzdělanosti jsem se ho zeptal, jaký může mít požitek z toho, sleduje-li očima v notách to, co jeho ucho bezprostředně vnímá v tónech. Úplně se rozohnil; ujišoval mne, že jen ten, kdo sleduje partituru, získá do uměleckého díla plný vhled. Každý lidský nebo nástrojový hlas je bytost sama pro sebe, která se ale kontrapunkticky spojuje s ostatními hlasy a slévá se s nimi do vyššího útvaru, který dále roste a nabývá na bohatství a kráse, aby nám jako celek zjevil skladatelovu duši… Mluvil velmi přesvědčivě; a jeho řeč ve mně vyvolala otázku, zda snad není úkolem biologie napsat partituru přírody.

Druhý citát sleduje podobnou myšlenku (1937, str. 196): Jede Umwelt eines normalen Tieres ist eine fehlerlose Naturkomposition – man muß nur nach

Každý z umweltů normálního zvířete je bezchybná skladba přírody – musíme se jen naučit,

MEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ /

71

Co je to za zvláštní zvonkohru, která nepotřebuje mechanické propojení jednotlivých „zvonků“? Vnějšími podněty, která vyvolají ono znění, odpově [Wirken], jsou znamení či významy rozpoznávané ve světě [Merken]; „fungování“ subjektů (buněk, zvířat) spočívá v tom, že jsou schopny ona znamení rozpoznávat a specifickým tónem na jejich význam odpovědět. * * *

tový záznam kdosi napsal. Všechno to bylo naplánováno, zapsáno, vyrobeno a obsazeno hráči tak, aby výsledek vyzněl co nejlépe, s přihlédnutím k účelu, tj. k výslednému předvedení díla. Patří snad Uexküll k armádě kreacionistů, kteří se obdivují tomu, jak Bůh jakožto Velký konstruktér vše umně sestavil tak, aby to lahodilo oku, a my jsme zde od toho, abychom chválili Jeho dílo? Tvrdím, že ano, i když místo Boha zde důsledně vystupuje Příroda. Není pochyb, že hudební těleso není strojem či počítačem – osobnost hráčů i dirigenta se na interpretaci projevují; Uexküll tedy upozorňuje na roli subjektu, aktivního spolupodílení se každé jedné bytosti na zmíněném Plánu. To jej zajisté staví na zvláštní místo mezi jeho biologickými současníky a také těmi, kteří přišli po něm: vždy mainstreamová biologie vidí živé bytosti jen jako pasivní výslednice vnitřních (genotyp) a vnějších (prostředí) sil, ke kterým má bytost sama pramálo co dodat „ze svého“.* Tato jistá volnost v interpretaci je však tím jediným, čím Uexküll odlišuje živé bytosti od mechanických strojů; často se čtenář neubrání dojmu, že žít dnes v éře strojů ne-mechanických, spokojil by se Uexküll s interpretací živého jako jakéhosi robota řízeného programem. Koneckonců, co jiného je ono nešastné klíště jako aktér v tolik omílaném příkladu, který nám má ozřejmit pojem umweltu a život v jeho rámci! Setrvejme chvíli v tomto kritickém naladění vůči Uexküllovi. Prvním problémem tohoto příměru je sám „koncertní sál“, prostředí, umwelt, jehož vlastnosti musí splňovat jisté parametry. Uzavírá živé bytosti do zvláštní předem připravené „světobubliny“ a nutí je v něm konat podle předem připravených schémat, „partitur“. „Významy“, které v tomto světě odhalují, jsou analogické významům, které ve starých partiturách objevuje in-

Citáty ilustrují v kostce Uexküllovo přesvědčení, že živá příroda je projevem plánovitého seřízení a sladění, jako u hudebního tělesa: hráči umí hrát, nástroje jim někdo dodal a no-

* Tolik omílaný pohlavní výběr by mohl být jednou, ne-li jedinou výjimkou z tohoto obecného schématu: logicky se tudíž i tato výjimka týká pouze „vyšších“ živočichů.

ihrem Thema und ihren Noten zu suchen verstehen.

jak hledat její téma a notový zápis.

Třetí citát je ještě zajímavější, protože nepotřebuje partituru ani interpretaci (1956b, str. 154; 2006, str. 64): [J]eder Körper eines Lebewesens aus lebenden Zellen aufgebaut ist, die gemeinsam ein lebendiges Glockenspiel bilden. Die lebende Zelle besitzt eine spezifische Energie, die es ihr ermöglicht, jede an sie herantretende äußere Wirkung mit einem zu beantworten. Die Ichtöne können unter sich durch Melodien verbunden werden und bedürfen nicht eines mechanischen Zusammenhanges ihrer Zellkörper, um aufeinander einzuwirken. […] Die Lebensleistung des Tiersubjektes als Bedeutungsempfänger besteht im Merken und Wirken.

72 /


Tělo každého živočicha je vytvořeno z živých buněk, které společně vytvářejí živou zvonkohru. Živá buňka je nadána specifickou energií, která jí umožňuje odpovědět na každý podnět přicházející zvenčí individuálním „tónem“. Individuální tóny mohou být navzájem spojeny a nepotřebují mechanickou souvislost svých buněčných těl k tomu, aby na sebe působily. […] Životní činnost zvířecího subjektu jakožto příjemce významu spočívá ve vnímání a působení.


73

terpret či dirigent. Jistěže nejde o zavrženíhodný počin: chci zdůraznit jen to, že interpret ani dirigent nejsou skladateli – nepíší partitury nové. Uexküllova biosféra tak je biosférou nadšených interpretů, specialistů na Mozarta, Beethovena či Janáčka; jejich výkony jsou obdivuhodnými hermeneutickými počiny – ale kolem uzavřeného prostoru námětů. Současná biosémiotika, která pasovala Uexkülla na jednoho ze svých otců-zakladatelů, pojímá živé bytosti, obávám se, právě takto. Já však chci od biosémiotiky (či hermeneutiky živého) více: nejde o to pojímat živé bytosti jakožto interpretátory a interpretace jakýchsi bezčasových kanonických zápisů, uzavřené v bublinách svých umweltů, ony samy mají vystupovat jako tvůrci nových motivů, nových interpretací světa, které tím, že jsou, mění sám svět. Svět do partitury vměstnat nelze, jeho jisté vlastnosti však bývá užitečné si zapsat; a také bývá v „praktickém životě“ výhodné ukáznit se a omezit své žití do jistých mezí – umweltu. To však dělá živý tvor sám! Partitury a umwelty mu nejsou dány stvořitelem (i když mu nakrásně budeme říkat Příroda), on sám se takto ukázňuje, při vědomí, že z mantinelů lze také vyskočit. Demonstrujme si rozdíl těchto dvou pohledů na tak oblíbeném příkladu věžní zvonkohry, která jistě byla sestrojena plánovitě a s největší péčí. Partitura není nikde zapsána, je přímo ztělesněna konstrukčními prvky a jejich vztahy. Mechanismus nemá žádné ponětí o denní době, jeho „vjemy“ [Merkzeuge] jsou dány povely od věžních hodin a podle toho, jaký povel přijde, „vybaví“ se v mechanismu příslušný vzorec odpovědi [Wirkzeug] a výsledkem sepnutí funkčního kruhu [Wirkungskreis] bude melodie. (O tom, že mechanismus nevnímá vnější svět jinak než skrze znaky od věžních hodin, se přesvědčíme jednoduše jejich posunutím.) Systém dostal do vínku jen konečný počet „vjemů“ [Merkzeuge] a odpovědi na ně jsou nastaveny natvrdo – jako v každém automaticky pracujícím stroji (třeba automatické pračce). Čím se však celý takto pojatý funkční kruh liší od dobře zavedeného fyziologického pojmu reflexní oblouk? O jaké poznání nás celá analogie obohacuje?

74 /


Druhého problému si jistě povšiml každý, kdo věžním zvonkohrám naslouchal. Téměř vždy je jejich výkon neuspokojivý, ba humpolácký – akordy nenastupují synchronně, ale s dobře slyšitelným břinknutím, ladění zvonků je nedokonalé… Celé to není způsobeno špatnou konstrukcí či nedostatečnou údržbou, nýbrž vnějším prostředím – například vlivem teplotních výkyvů táhla mění délku, těla zvonů se různě deformují apod. Kostelní věž nemůžeme uzavřít do temperované místnosti, můžeme však přidat zařízení, které pomocí většího počtu čidel a vyhodnocení jejich signálů procesorem bude neustále provádět drobné úpravy kalibrace. Vždy to však bude konstruktér, který předvídá možné stavy a nařídí (seřídí) odpovědi, a počet těchto stavů nutně je konečný. Srovnávat proto organismus, či dokonce ekosystém louky se zvonkohrou mi připadá krajně nemístné, hodné nanejvýš kreacionisty. V tomto rozvrhu živá bytost nic nerozhoduje, pouze jedná podle plánu; dokonce i zvířata „jsou bezprostředně ovládána plánem přírody, který určuje jejich vjemy [Merkmale]“ (např. 1956a, str. 62). Z toho také pramení moje kritika autorů, kteří považují Uexkülla za zakladatele biosémiotiky. Sémiotika (a biosémiotika jí inspirovaná) je přece zkoumání, jak může přehodnocením toho, co už je, vznikat něco nového, a ne toho, jaké nové drobné variace ještě mohu dostat z předem daného a vždy stejně zapsaného tématu. Zanechme však mechanické zvonkohry a přejděme k metafoře orchestru. Zde už vystupují živé bytosti, sice svázané jistou disciplínou, ale živé. Orchestr je sehraný, sledujeme výkon… a pak nás najednou zarazí, že naším úkolem jako vědců nemá být předvedený opus pochopit, vžít se do něho a dále rozvíjet; a pokud ano, tak jen proto, abychom odhalili to, co je za tím, abychom odhalili partituru nebo ji rovnou zapsali. Opět: čím se tedy vlastně liší uexküllovská biologie od té standardní, která vidí prapříčinu všeho v genetickém zápisu? Na tomto místě by mohla nastoupit zdrcující kritika a odmítnutí celého myšlenkového systému, například takto: Každý biolog ví, že biosféra je vším možným, jen ne pečlivě seřízeMEZI ZVONKOHROU A IMPROVIZACÍ /

75

ným orchestrálním tělesem, které neustále předvádí ódu na Stvořitele. (Opravdu, některé formulace jako by byly kopií nasládlých textů z nedělní školy, líčících idyly chórů nebeských.) Bubliny umweltů jsou přece navzájem propojeny nade všechnu představivost a na všech časových a velikostních úrovních. To, co probíhá, je neustálá Hra s významy, objevují se nové a nové vjemy [Merkzeuge], a ty vstupují do stávajících nebo i zcela nových funkčních okruhů [Wirkungskreuz]. To, co povstává, obsahuje spoustu disonancí, nerozvitých vět a často i katastrofálních konců. Při troše zlé vůle se to celé dá přirovnat k orchestru, který před koncertem ladí své nástroje – a to část hráčů ani neví, jak ladit. Až dlouhým zkoušením, přetlačováním, vylučováním, ba přímo odrovnáním hráčů a nástrojů, parazitací na cizích melodiích, reakcí na akustiku prostředí se časem může ustavit něco, co zní vnějšímu pozorovateli libě – ale tato melodie se ustavila mimoděk, nebyla cílem celého toho víření a také může záhy beze stopy zaniknout. Tento obraz jsem zvolil záměrně, protože nás přivádí k jádru Uexküllova myšlení. Celé je, domnívám se, postaveno na odmítnutí Darwinovy teorie evoluce. V době Darwinova vystoupení takto reagovala většina vědců, protože teorie bořila samu podstatu vědy jakožto hledačky věčného řádu skrytého za fenomény. Historická nauka postavená na výběru z náhodně vznikajících variant a nedovolující odhalit žádné zákonitosti a trendy byla pro většinu biologů nestravitelná. Fyziologie, genetika, vývojová biologie, morfologie a další disciplíny se na začátku 20. století, v době, kdy se formuje Uexküllovo myšlení, dobře obešly bez Darwina, i když to neznamená, že zavrhovaly evoluci. Vzpomenuté vědy pak v prvních desetiletích nového století svedly urputný zápas, jehož výsledkem byl kompromis s darwinismem; často se mu říká Velká syntéza. Uexküll se nepřidal, a tak na konci svého života běhu už vystupuje jako anachronismus. Odkaz na evoluci není snadné ve zde probíraných spisech nalézt. Teprve v závěru Nauky o významu nám Uexküll prozrazuje svou představu o pokroku (1956b, str. 149–50; 2006, str. 60):

76 /


Mir war jedenfalls auch bei den einfachsten Tieren nie eine Spur von Unvollkommenheit aufgestossen. Immer war soweit cih das beurteilen konnte, das zum bau bereitliegende Material in der bestmöglichsten Weise ausgenutzt worden. Jedes Tier hatte seine eigene Lebensbühne mit all der Dingen und den Mitspielern bevölkert, die für sein Leben von bedeutunf waren. […] Gewiss waren die Umwelten zu Beginn des Weltdramas einfacher als später. Aber immer stand in ihnen jedem Bedeutungsträger ein Bedeutungsempfänger gegenüber. Die Bedeutung beherrschte sie alle. Die Bedeutung band wechselnde Organe an das wechselnde Medium. […] Überal ein Fortschreiten, niemals ein Fortschrit im Sinn des Überlebens des Passenden, niemals eine Auswahl des Besseren durch einen planslos wüten Kampf ums Dasein. Statt dessen waltete eine Leben wie Tod umschlingende Melodie.

Já alespoň jsem ani u těch nejnižších zvířat nikdy nenarazil na sebemenší stopu nedokonalosti. Pokud jsem mohl posoudit, byl materiál, který byl při stavbě k dispozici, vždy využit tím nejlepším možným způsobem. Každé zvíře zaplnilo své životní jeviště všemi věcmi a spoluhráči, kteří měli pro jeho život význam. […] Jistěže umwelty byly na začátku světového dramatu jednodušší než později. Ale vždy v nich každému nositeli významu odpovídal nějaký příjemce významu. Význam je ovládal všechny. Význam vázal měnící se orgány na měnící se živel. […] Všude postup vpřed, nikdy pokrok ve smyslu přežití přizpůsobeného, nikdy výběr lepšího neplánovitým bojem o existenci. Místo toho vládla melodie objímající život i smrt.

A ještě jeden citát, který s tím souvisí, i když volně (1956a, str. 93): Es gibt also reine subjektive Wirklichkeiten in den Umwelten. Aber auch die objektiven Wirklichkeiten der Umgebung treten nie als solche in den Umwelten auf. Sie werden stets in Merkmale

V umweltech také najdeme čistě subjektivní danosti. Ale také objektivní skutečnosti okolí nikdy nevystupují v umweltech jako takové: jsou neustále proměňovány ve vnímané znaky [Merkmal]


77

oder Merkbilder verwandelt und mit einem Wirkton versehen, der die erst zu wirklichen Gegenständen macht, obgleich vom Wirkton den Reizen nichts vorhanden ist.

nebo obrazy [Merkbild] a opatřeny působícím naladěním [Wirkton], které z nich teprve činí skutečné předměty, by není k dispozici podnět daný působícím naladěním.

Zde ovšem všechna přezíravá (a zasloužená) kritika musí skončit. Tohle je doopravdy nástin programu, na kterém se dá stavět sémiotika a hermeneutika živého. Život se stará, buduje svět, objevuje významy a klade je do souvislostí. Tato melodie opravdu vítězí nad smrtí, ale nikoli proto, že se hraje podle předem dané partitury! Jak však dát tak ambiciózní program do souvislosti s tirádami o „nemechanické strojovitosti“? Domnívám se, že i zde nám Uexküll, odchovanec kultury Východního Pruska konce 19. století, nabízí klíč. Jistěže nemohl spatřovat řád tam, kde vládne ohňostroj, ba anarchie. Pouze řád vede k činorodému vzmachu a na jedno i druhé musí být roduvěrný Němec té doby patřičně hrdý. A tak nám Uexküll nabízí evoluci jakožto „mírný pokrok v mezích zákona“. Tak jako Darwin před ním, i on si sociomorfně modeluje evoluci podle společnosti, v níž žije. Pohříchu když uvedené statě psal, žil už ve zcela jiné společnosti – nebo ani ne? A také tento model právem upozorňuje na jeden aspekt živé skutečnosti: tam, kde se život spolehnout může, deleguje provádění životních úkonů na automatismy. Automatismy často přímo strojově seřízené a spolehlivě fungující díky mnohonásobnému jištění. Ostatně jen díky nim může existovat biologie, medicína a šlechtitelství. Tento spoleh na to, že svět se chová předvídatelně, je stejně důležitý jako výboje do neznáma a nové rozvrhy budoucnosti; jde tedy o to skloubit je tak, aby naše představy o životě byly plnější. Darwinův a Uexküllův model se tak překvapivým způsobem stávají komplementárními, avšak naprosto neslučitelnými.

78 /


6. TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ Psychiatrie, Höschl C., Libiger J., Švestka J., eds. Praha: TIGIS 2002, str. 86–90.

V polovině 90. let jsem tři roky učil buněčnou biologii na 3. lékařské fakultě UK. Profesor C. Höschl se spolupracovníky v té době zrovna sestavoval sborník-učebnici psychiatrických věd a požádal mě, abych do všeobecné části napsal o životě. Tak jsem se stal přispěvatelem psychiatrického kompendia, i když o psychiatrii nevím zhola nic. V té době mě dost štvala různá klišé, která lidé donekonečna a pocelý život opakují, aniž si dají práci si o věci cokoli přečíst. Tak například se dost žvaní o protikladu věda versus vitalismus. Proto jsem si dovolil přiblížit učení vědce vitalisty Driesche a filosofa vitalisty Bergsona (viz též kap. 13). Celý problém je v tom, že se okamžitě začalo šířit jiné klišé: že já sám jsem vitalista. Inu…

Úvod V učebnici, jako je tato, by se patřilo probírat zejména problém těla a duše (mind-body problem) a diskutovat otázky, zda mechanické molekulární fungování může zplodit mysl (Crick, 1997) nebo zda je k tomu potřeba uvažovat kvantovou mechaniku (Penrose, 1999), anebo se alespoň obírat problémem, jak jsou reprezentace a výpočty implementovány v mozku (Thagard, 2001). Všem těmto otázkám se vyhnu. Nepůjdu ani druhou cestou – cestou diskuse nature vs. nuture (Michel & Mooreová, 1999; Gould, 1997). Pokusím se o pohled, který nazvu Problém těla, protože je klíčový i v diskusích shora uvedených. Všechny diskuse týkající se vymezení života a jeho postavení jako objektu přírodních věd obvykle končí u otázky, zda lze redukovat veškeré projevy života na zákony fyziky a chemie, nebo zda je nutno u života předpokládat některé další vlastnosti, které fyzika a chemie ve svém repertoáru nemají a ani je nelze deduktivně ani induktivně z věcí známých v neživé přírodě odvodit. Pro účely této diskuse označme první přesvědčení jako fyzikalistické, druhé jako vitalistické. Obě tradice se táhnou dějinami už od antiky a zejména v posledních dvou stoletích se dostávaly často do prudkých konfliktů. TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

79

O jaké „zákony fyziky a chemie“ vlastně jde? Jako velké vítězství vědy (tj. fyzikalismu) nad vitalismem se v učebnicích dodnes prezentuje laboratorní syntéza močoviny v roce 1828, která ukázala, že k syntéze organických látek není potřeba žádných jiných sil než těch, jež se dají reprodukovat i ve zkumavce, bez přispění živých organismů. Pociuje se naléhavá potřeba připomenutím této události zdůraznit, že v principu není rozdílu mezi anorganickým a organickým. A na základě této letité zkušenosti se pak argumentuje, že tak jako se tehdejší vitalismus musel sklonit před úspěchem chemické vědy, bude se muset sklonit i jeho dnešní varianta. Je banální pravdou, že když se z buňky vyjmou její komponenty a jsou podrobeny analýze dle pravidel klasické chemie, chovají se tyto artefakty jako standardní chemické subjekty (lze zkoumat kinetiku a energetiku reakcí, katalýzu, afinitní, rovnovážné a jiné konstanty). Musíme se však ptát, zda biologické makromolekuly typu proteinů a nukleových kyselin nerozšířily samu paletu klasické chemie o nové postupy a nové poznání, takže sama chemie se díky tomu přetvořila; touto otázkou se však zde zabývat nebudu. Budu se věnovat spíše zpětné extrapolaci z takto zjištěných dat na živé bytosti. Tuto extrapolaci živí přesvědčení, že atomy a molekuly se v živém nechovají jinak než v izolovaných standardních situacích, a odtud není daleko k nesmyslným výrokům typu „převažující chemickou složkou jádra je chromatin“ (Encyklopedie Diderot, 1997, heslo Jádro buňky). Kamenem úrazu v tomto prvním přiblížení je ergodicita*: soubor pravidel (zákonů, chceme-li), jimiž se chemie řídí, má v sobě apriorně zabudovaný předpoklad vnitřní homogenity zkoumaných objektů. Pojmy jako koncentrace, rovnovážná konstanta atd. jsou definovány jen pro * Ergodický: 1. vztažený na proces, ve kterém každá posloupnost událostí v dostatečně velkém vzorku odebraného ze systému je stejně pravděpodobná jako v případě celého systému; 2. poukazující k pravděpodobnosti, že každý pozorovaný stav se bude opakovat; mající nulovou pravděpodobnost, že se některý ze stavů opakovat nebude.

80 /


homogenní systémy. Avšak v živých bytostech ergodicita nevládne téměř nikdy! Komplikace nastávají už s definicí veličin, jako je pH či koncentrace (ATP, Na+, lipidů) v cytoplasmě, v membráně, v okolí buňky, v tělních tekutinách apod. Ještě mnohem větší paradoxy se dostaví při pokusu definovat takto status makromolekul (proteinů a nukleových kyselin, popř. jejich multimerů). Lze se tedy i dnes zcela vážně ptát: které zákony chemie platí v živých systémech? Totéž platí pro veličiny termodynamické: jistěže dovedeme spočítat a změřit jejich hodnoty pro biochemické reakce realizované in vitro. Jaká než jen orientační je však jejich výpovědní hodnota pro otevřené neergodické systémy vzdálené od rovnováhy, pro které tyto veličiny nejsou ani definovány? Druhý problém se týká předpokladu univerzálního redukcionismu. Poukaz na malý počet objektivních zákonů stojících v pozadí veškerého dění (např. Wilson, 1998) je sám o sobě překvapivý: proč by měl být svět organizován právě takto? Proč by jeho zjevná tvář měla být jen zdáním vyplývajícím z věcí skrytých? Odpovědí samozřejmě bude, že redukcionismus je inherentní přírodovědnému zkoumání a že v přírodovědě se bez tohoto předpokladu neobejdeme. Obvykle při bližším ohledání zjistíme, že za tvrzením se obvykle skrývá víra v redukovatelnost všeho na základní pohybové zákony klasické mechaniky a to, co se pohybuje, jsou molekuly a atomy. Svět je tedy redukovatelný na úroveň jednoduchých pohybů atomů a molekul a je také z této úrovně plně odvoditelný. Vývoj světa od počátků až do současné doby i jeho trajektorie do budoucna jsou spočitatelné. Že to neumíme my, je dáno obrovskou složitostí světa, spoustou neznámých parametrů, které nemůžeme nebo neumíme zjistit, a v neposlední řadě časovou náročností podobného výpočtu. Pokud nám něco v chování světa připadá jako náhodné, je to jen a jen proto, že nám příčiny tohoto chování zůstaly skryty. Tyto příčiny však bezpochyby existují a jejich odkrytím by se náhoda odstranila. TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

81

Tento pohled na svět zpochybnila fyzika sama (box 1, obr. 6.1), když upozornila na to, že popisy téhož jevu, pořízené na různých velikostních a časových úrovních, jsou si komplementární a nedovolují jednoznačný popis jevu pozorovaného na jedné úrovni z pozorování na úrovni jiné (například molekuly plynu – plyn v kontejneru – atmosférický vír). Jinými slovy, na každé z úrovní organizace existují jevy emergentní, které nelze odvodit z úrovní jiných a také je nelze jednoznačně v pojmosloví jiné úrovně do detailů popsat. Příkladem mohou být makroskopické systémy vzdálené od rovnováhy – tzv. disipativní systémy (box 1, obr. 6.1, 6.2), ve kterých se čas stává historií. Ty se evidentně neřídí pouze zákony danými předem – takové zákony se pro ně stávají pouze mezemi, mantinely, za které nelze jít. Uvnitř těchto omezení si však systém uděluje své vlastní „zákony“ a jeho vývoj lze pouze pozorovat a popsat, nikoli rekonstruovat nebo předvídat. Náhodné fluktuace se stávají určujícími faktory pro trajektorii systému (obr. 6.2). Box 1. Nekanonické vztahy mezi různými úrovněmi popisu Ilya Prigogine, zakladatel termodynamiky systémů vzdálených od rovnováhy, podává tento příklad klasifikace fyzikálních systémů:

tickými potenciály, které si vyměňují energii. Pokud jsou schopny urychlit (katalyzovat) degradaci (disipaci) protékající energie, tj. zvyšovat produkci entropie v druhém rezervoáru, mohou zvyšovat svou vlastní uspořádanost. Těmto systémům-katalyzátorům se říká disipativní systémy (příklady: Bénardova nerovnováha – obr. 6.1; počasí; evoluce života na planetě). Fluktuace v těchto systémech mohou být zesilovány v různé míře a v různých směrech. Vývoj disipativních systémů v čase se tedy stává historií: z jejich současného stavu nelze jednoznačně rekonstruovat jejich minulost ani odhadnout budoucí vývoj (obr. 6.2).

Pokud však existují fyzikální systémy, které si svoji genezi „určují“ samy, musí to být dovoleno i u živých bytostí. Představa živého organismu jako mechanismu by se tak definitivně zhroutila. Biologie by pak zůstala fyzikalistickou jen v přesně definovaných výřezech – na krátkých časových osách, v pokusech s pečlivě vybranými a po mnoha stránkách definovanými organismy, za pečlivě nastavených podmínek atd. Co však se všemi ostatními situacemi, které jsou pro živé organismy tak typické? Vrátí se do biologie opět vitalistické koncepce a bude hrozit, že biologie přestane být vědou? B

Obr. 6.1 Disipativní systémy. a. Bénardova nerovnováha: Teplo proudí z rezervoáru A (plotna) do rezervoáru B (vzduch).

1. Systémy klasické mechaniky (molekuly, biliárové koule nebo planety). Jsou deterministické a invariantní vůči času: obrácení šipky času nehraje roli. 2. Izolované termodynamické systémy. Jejich vývoj směruje k termodynamické rovnováze charakterizované maximem entropie. Čas zde není reverzibilní (otočení šipky času by vedlo k vysoce nepravděpodobnému vývoji); po dosažení rovnováhy čas přestává hrát jakoukoli roli. Drobné fluktuace – odchylky od rovnováhy (například výskyt molekul s energií vyšší, než odpovídá průměrné pro danou teplotu) jsou rychle utlumeny. 3. Uzavřené nebo otevřené termodynamické systémy vzdálené od rovnováhy. Tyto systémy se nacházejí mezi dvěma energe-

A

Jestliže se toku postaví do cesty plochá miska s kapalinou, získají molekuly v blízkosti plotny vyšší kinetickou energii, náhodnými srážkami difundují až k hladině a tam předají svou energii molekulám vzduchu. Při jisté hodnotě teplotního rozdílu mezi A a B pozorujeme uspořádaný,

a

kolektivní pohyb molekul – na makroskopické úrovni se to projeví vznikem proudnic: proudnice s teplou kapalinou stoupají k hladině a po ochlazení jiné proudnice odvádějí kapalinu zpět ke zdroji. Proudnice se uspořádají do jakýchsi buněk a hladina při jistém úhlu nasvícení jeví šestiúhelníkové uspořádání. Vedení tepla se touto konvekcí zvýší: systém katalyzuje

82 /


TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

83

koncentrace X a Y

X

Y

1

disipaci energie, zvyšuje produkci entropie v chladném rezervoáru. Díky

2 3

tomu zvyšuje vlastní uspořádanost – od neuspořádaného pohybu molekul v homogenní kapalině k proudnicím.

4 b

b. Turingův reakčně difuzní model. (1) Vychází se z homogenní kapaliny, ve

které probíhají chemické reakce produkující molekuly látky X a Y. Molekuly X stimulují syntézu jak X, tak Y. Molekuly Y inhibují syntézu X. V prostředí difunduje látka Y rychleji než X. (2) Náhodnou fluktuací se v jednom místě nepatrně zvýší koncentrace X, což vede k tomu, že se v tomto místě zvýší syntéza obou látek. (3) Inhibitor Y však difunduje do stran, a tak výsledkem je zvýšená koncentrace X v místě původní fluktuace a dále inhibice syntézy X a též vzniku podobných fluktuací v okolí tohoto místa. (4) Celý prostor se rozrůzní ve strukturu s nerovnoměrnou distribucí látky X.

Hodnota parametru

X

D’ D C D’’ B

C’

A

D’’’

čas Obr. 6.2 Trajektorie vývoje disipativního systému v čase. Systém se vyvíjí z bodu A do bodu B, jeho hladký, deterministický vývoj je však přerušován náhodnými fluktuacemi, které se mohou zesílit různými směry (zde pro každou fluktuaci znázorněny jen dvě alternativy). Evoluce systému z bodu A do bodu X může tudíž probíhat stejně dobře po trajektorii ABCDE…X jako ABC’D’’…X a velké množině trajektorií dalších. Pokud není přítomen pozorovatel, nelze určit trajektorii vývoje, a to ani dopředně (z bodu A), ani zpětnou rekonstrukcí z bodu X.

84 /

Novodobý vitalismus Začátek 20. století byl poznamenán dvěma vitalistickými školami, které vtiskly svůj punc biologii i filosofii mnoha desetiletí. Hans Driesch na základě dlouholetého studia experimentální embryologie připisuje živým bytostem inherentní organizační princip, který nazval entelechií (box 2, obr. 6.3).


Box 2. Drieschova vitalistická nauka Hans Driesch patří k zakladatelům experimentální embryologie, která se zrodila na sklonku 19. století. Je objevitelem regulativních schopností raných embryí ostnokožců, schopností, které jim umožní regenerovat ztracenou část a dovršit normální vývoj (obr. 6.3). Těmito pokusy Driesch prokázal, že potenciál (informace) k výstavbě celého organismu je obsažen v každé části embrya. Zavrhl však představu živé bytosti jako stroje, jehož každá část by uměla postavit novou kopii stroje (argumentuje, že podobný úkol nelze ve trojrozměrném prostoru provést), a hledá jiné vysvětlení života. Pokusy s regenerací polypů a ascidií ho dovedly k představě harmonického ekvipotenciálního systému (HES), což je taková část systému, která ještě má (po vyjmutí z organismu) představu o tom, jak má vypadat celek, a umí díky tomu organismus regenerovat. Zatímco při hojení ran a dorůstání odstraněných orgánů (například končetina čolka nebo regenerace žížaly) zůstává identita pahýlu zachována (obr. 6.3a) a s ní i představa, informace, jak má regenerovaná část vypadat, v případě HES dochází nejdříve k dediferenciaci pahýlu přebudováním celé jeho geometrie (obr. 6.3b). Jednotlivé části („buňky“) pahýlu v posledku dají vznik pokaždé jiné struktuře, a to takové, která odpovídá jejich souřadnicím na pahýlu a také jeho velikosti. Tuto schopnost buňky zorientovat se v nové geometrii a reagovat podle toho nazval Driesch prospektivním významem (prospektive Bedeutung). Vedle zmíněných dvou parametrů zavádí v definici prospektivního významu ještě veličinu entelechie, formotvorný princip, který je vlastně nositelem celého regeneračního procesu, jenž usměrňuje ohromný počet stupňů volnosti hmoty, energie i morfogeneze do jediného. Svá pozorování Driesch zobecnil postulováním komplexního ekvipotenciálního systému, který je nesen nikoli pahýly už existujících organismů, ale zárodky, které teprve mají organismus postavit (obr. 6.3c). Jde například o spory, oplozená vajíčka, nediferencované buňky kambia rostlin nebo dediferencované buňky rostlinných tkáňových TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

85

kultur, chimérické buňky jako ty, které dávají vznik „klonovaným“ savcům. Může to však být též soubor améb, které společně postaví mnohobuněčnou plodnici hlenky, nebo shluk houbových hyf, který dá vznik plodnici. Tyto zárodky pak jsou definovány svou prospektivní potencí (prospektive Potenz), což není nic jiného než schopnost postavit druhově specifickou morfologii. Entelechie je opět nedílnou součástí celého systému. V pozdějším díle pak Driesch rozšířil své učení i na oblast psychična, kde opět postuluje organizační princip – psychoid, který je rovněž entelechií, ovšem není jasné, jestli totožnou s tou, která zařizuje ontogenezi. Vědomí je vnějším projevem psychoidu. a

b

c

Obr. 6.3 Shrnutí Drieschovy nauky. Při regeneraci z pahýlů nejde o jejich dorůstání z místa rány (a.), ale o (b.) celkovou reorganizaci zbytku do původní morfologie. Pahýly zde vystupují jako harmonické ekvipotenciální systémy, které mají představu o tom, jak má vypadat

dáno. Čteno dnešníma očima je Driesch, domnívám se, typickým mechanistickým vědcem své doby; entelechie je mu stejnou berličkou, jakou jsou pro nás pojmy typu „informace“ nebo „komplexita“ apod. Také nehmotné veličiny – a také není vůbec jasné, co se jimi v biologii míní. Druhým vitalistickým učením je učení filosofa Henri Bergsona (box 3). Ten staví na vitálním principu, který je hmotě vnější a vnucuje jí svůj řád a progresivní evoluci. Box 3. Vitalismus H. Bergsona Henri Bergson ve své knize Vývoj tvořivý (1919) vypracoval k vysvětlení života a evoluce dualistický systém. Jednou ze dvou součástí světa je mrtvá inertní hmota, jejíž vývoj je předepsán druhým principem termodynamiky. Druhou součástí je vitální princip (élan vital), který se do hmoty doslova vtělil a nutí hmotu vzdorovat degradačním tendencím, strukturovat se a hlavně – mít evoluci. Na vitálním principu rozlišuje Bergson tři kvality – vegetativnost, instinkt a intelekt (torpeur, instinct, intelligence) –, které jsou v různých liniích organismů zdůrazněny v různé míře (rostliny, živočichové, člověk). Díky působení vitálního principu přestává být čas pouhou lineární osou vhodnou leda k tomu, aby se podle ní vynášely jisté skutečnosti. Stává se časem historickým (durée). To s sebou nese ty důsledky, že živé bytosti se vymykají vědeckému zkoumání (tak, jak existovalo v Bergsonově době). Věda může studovat pouze děje, které lze podle libosti vyvolat a opakovat, a to na modelech, které lze vyjmout z kontextu okolního světa. U živých bytostí i zdánlivě opakující se děj nese už v sobě zkušenost děje, který mu předcházel, a už proto organismy vzdorují tomu, aby byly zcela přístupné vědeckému bádání.

celková morfologie. Bod X ilustruje, že jeho prospektivní význam (daný mj. souřadnicemi a velikostí pahýlu) je v různých druzích harmonických ekvipotenciálních systémů pahýlů různý (a rozdílný od prospektivního významu v neporušeném těle). (c.) Mohou existovat i komplexní ekvipotenciální systémy, které vládnou prospektivní potencí, tj. schopností výstavby celého těla.

Za zavedení entelechie, v principu měřitelného, avšak „nehmotného“ principu, bylo a je Drieschovo učení tvrdě napa-

86 /


Pokud Drieschova entelechie odpovídá dnešním pojmům typu organizace, komplexita nebo informace, u Bergsona je vitální princip ztotožnitelný s volnou energií, která protéká disipativními systémy (tj. systémy daleko od rovnováhy; viz box 1) a pohání jejich sebestrukturaci. V obou případech dostáváme historický čas se všemi důsledky a problémy, které to přináší pro vědecké zkoumání. TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

87

Vitalismus se stal strašákem úvodů do učebnic s poukazem na to, že se bez takových principů, vnějších fyzice a chemii, obejdeme. S nástupem molekulární genetiky panuje u většiny biologů přesvědčení, že veškeré vlastnosti organismů lze, nebo brzy bude možné, odvodit z jejich genů, přičemž pojem gen je zvěcněn do lineárního sledu znaků zapsaných v molekule DNA. V naivní víře v to, že existuje vědecká definice pojmů jako informace a komplexita, se většina biologů domnívá, že v současném biologickém paradigmatu věci do sebe zapadají a není již co řešit.* Přesto lze v textech vývojové biologie opakovaně najít konstatování, že zatímco víme, jak geny determinují funkce, nevíme, jak determinují formy. Neustále se proto znovu a znovu objevují různé formy kryptovitalismu. Příkladem může být L. von Bertalanffy, který položil v polovině dvacátého století základy systémové biologie. Konstatuje, že vitalismus neříká nic jiného než to, že základní problémy života leží mimo záběr přírodních věd, a domnívá se, že za podobných okolností by vědecké zkoumání postrádalo smysl. Co však nabízí místo toho, když k fyzikalistické biologii je neméně odmítavý jako k vitalismu? Začne zdůrazňovat celek a neustále upozorňuje, že tuto organizaci celkovosti se pokouší vyjádřit vědecky. Pohlíží na organismy jako na entity vládnoucí primární aktivitou, tj. inherentní vnitřní schopností sebeorganizace – neříká tomu však entelechie, a proto se cítí být přírodovědcem a nikoli vitalistou. Ani evoluce není pro Bertalanffyho vršením náhod, ale procesem zákonitým. Živé bytosti nejsou bytím, ale proudem povstávání, jsou výsledkem neustálého toku hmoty a energie organismem, kterýžto tok konstituuje organismus. A na námitku, že sám zavádí nové zákony, jiné než jsou ve fyzice a che* Uvádí se, že lidský genom obsahuje řádově 109, zatímco lidský mozek 1015 bitů informace. U lineárního sledu znaků se to snad opravdu dá vypočítat za pomoci Shannonových rovnic, je však otázkou, jak a zda vůbec lze stanovit informační obsah časoprostorové struktury. Kromě toho tato „objektivně“ určená informace naprosto zanedbává kontext a to, že přeskakujeme mezi různými úrovněmi popisu.

88 /


mii, odpovídá, že přece ani chemie nevznikla jen slepou aplikací Newtonovské mechaniky na atomy. Je tedy Bertalanffy zakukleným vitalistou, nebo není? Z velmi bohaté literatury uvedu dva pokusy z poslední doby. Wolpert a Macready (1997) konstatují, že existují čtyři koncepty, které doposud odolávají pokusům o formální vědeckou analýzu, jsou to: život, inteligence, kultura a komplexita. U všech se setkáváme s jevem sobě-nepodobnosti na různých, i blízce příbuzných prostorových i časových škálách – zlomy při přechodu z jedné domény popisu na jinou jsou často neočekávané. (Věda se však zatím urputně snaží abstrahovat od této, pro zmíněné systémy nejdůležitější vlastnosti a vtěsnává jejich popis nadále do pojmosloví soběpodobnosti.) Rozmanitost stavby na různých škálách umožňuje komplexnímu systému maximalizovat (v daném objemu) zpracování informací. Život je definován jako charakteristický projev systému, který je soběnepodobný přes velký počet časových a prostorových škál. Pozoruhodným představitelem směru, který by se snadno dal označit za vitalismus, je S. A. Kauffman. Ve své první knize Origins of Order (1996) Kauffman analyzuje matematické modely systémů, které se vyznačují sebeorganizací: samy se uspořádají do struktury, která je dynamická, schopná evoluce a natolik robustní, že dovede vyrovnat disturbance z vnitřních i vnějších zdrojů. Tyto dynamické systémy pak používá k modelování jak evoluce, tak ontogeneze. Dospívá až k radikálnímu závěru, že evoluce života probíhá nikoli působením přírodního výběru, ale jemu navzdory. Ve své poslední knize Investigations (2000, česky 2004) pak Kauffman kombinuje matematické modely s chováním otevřených termodynamických systémů, zejména složitých autokatalytických chemických sítí. Kauffman zavádí koncept autonomního agens (autonomous agent), které definuje jako systém schopný jednat ve vlastním zájmu (act on its own behalf; autonomním agens par excellence je tedy každý živý tvor). Takové systémy neustále ohmatávají a manipulují okolní vesmír – a přitom, diví se TEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

89

Kauffman, tato skutečnost není nijak reflektována v současné fyzice, chemii, ba ani v biologii. Autonomní agens je definováno jako systém schopný sebereprodukce a současně schopný vykonávat alespoň jeden druh uzavřeného pracovního cyklu. Poslední podmínka hraje v Kauffmanových úvahách klíčovou roli – nestačí, aby se systém pouze utvářel na úkor disipace volné energie, jak to dělají disipativní systémy. Má-li konat práci, musí stupně volnosti pro disipaci volné energie snížit, jinými slovy postavit strukturu, zařízení ke konání práce. To si však samo už vyžaduje investici práce. Autonomní agens jsou tak charakterizována cyklem, či spíše spirálou mezi prací, která se mimo jiné dá využít ke zvýšení organizovanosti systému, což mu umožní konat víc práce atd. Umožní mu to také mapovat okolní vesmír a vyhledávat v něm nové zdroje energie vhodné k práci a další sebestrukturaci. Tato šířící se organizovanost není uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typu hmota, energie, informace, entropie atd., přesto jde o fyzikální systém, jak Kauffman neustále upozorňuje. Známe molekulární uspořádání živých tvorů, metabolické dráhy, funkci membrán atd., ale netušíme, co způsobuje, že to vše je živé. Kauffman se domnívá, že by mohly existovat společné zákony pro otevřené a sebekonstruující systémy, kterým dává jméno biosféry. Biosféry jsou souborem autonomních agens, maximalizují jejich diverzitu a maximalizují také způsoby, jakými jsou tato agens schopna se uživit (tj. nacházet zdroje energie a využívat je k práci) a dále se šířit. Jinými slovy, biosféry se samy konstruují, a to tak, že neustále zvyšují diverzitu (dimenzionalitu) toho, co má nastat v dalším okamžiku. Tento trend pokládá Kauffman za tak důležitý, že jej nazývá „čtvrtým zákonem termodynamickým“. Organismy – autonomní agens – se spolupodílejí na vytváření světa. Z celé teorie vyplývá ještě jeden důležitý závěr: autonomní agens mají zkušenost zabudovanou do své struktury, organizace. Tím se otevírá cesta k pochopení výstavby forem organismů a také to, že na své evoluci participují, tj. aktivně snižují

90 /


stupně volnosti jistým směrem (zatímco evoluce darwinovská spoléhá na náhodné odchylky všemi směry). Všichni vitalisté (s výjimkou H. Bergsona) zavrhovali roli historie, místo aby ji vyzvedli možná jako hlavní vysvětlovací princip. Snad to dělali proto, že se, navzdory obecnému mínění, chtěli do vědy (ve smyslu vědy experimentální) vejít a věděli, že věda o jednotlivém být nemůže. Kauffman jde tedy ve šlépějích klasického vitalismu, který se snažil to „něco navíc“ včlenit do vědy tak, že rozšíří fyziku. Při tomto postupu by fyzikalismus zabíral stále větší teritorium v biologii, až by vytěsnil i poslední opěrné body vitalismu. Tento postup je veskrze legitimní, míjí se však účinkem: pokud jsme vitalismus definovali jako „něco navíc“ nádavkem k fyzikalismu, pak z definice tento postup nemůže uspět. Hermeneutická biologie Navrhuji však ještě jednu cestu k poznávání života, která uzná, že život je fyzika, chemie plus „něco navíc“. Tato cesta by vycházela z toho, že život je historickou kategorií, a už proto rozsah problémů, které spadají do kompetence experimentální vědy, nemůže pokrýt zkoumání všech projevů života. Biologie by se měla inspirovat zejména hermeneutikou, uměním výkladu, sebevýkladu, nalézání smyslu (viz Markoš 1997a a 2000a). Biologická nomenklatura je plná termínů jazykovědných (transkripce, translace), aniž by si biologové uvědomili, že čtení není nikdy dekódováním podle předem určeného a jednoznačného klíče. Čtení znamená také vlastní angažovanost v interpretačním procesu, dobírání se pochopení. Život lze dle mého názoru nahlížet jako jednotu „textu“ a jeho interpretace, a to rekurentně v mnoha rovinách, například těchto: 1. Genetický zápis–sí proteinů. Genetický zápis jako lineární sled znaků není dekódován, ale čten prostředím buňky, které je tak zároveň čtenářem-interpretátorem a produktem interpretace. Způsob interpretace genetického textu je druTEORIE ŽIVÝCH SYSTÉMŮ /

91

hově specifický. Tím by se vysvětlil paradox, že na úrovni morfologií jsou organismy daleko diferencovanější než na úrovni genetických textů. 2. Proteinová sí–buňka. V této analogii je morfologie a chování buňky výpovědí, která je formulována „slovníkem“ přítomných proteinů a jejich „gramatickými tvary“ (derivatizace, oligomery, struktury vyššího řádu). Protože buňka, podobně jako genetický zápis, je potomkem buněk, které jí předcházely v genealogické linii, nese s sebou i zkušenost, chceme-li tradici, kulturu, která byla v rámci dané linie formulována po celé věky. 3. Buňky–tělo. V tomto přiblížení jsou „slovníkovými“ elementy samy buňky a „výpovědí“ jsou na jedné straně struktury, postavené z buněk a mezibuněčné hmoty, na straně druhé celý druhově specifický fenotyp. Živé organismy vládnou hermeneutickým prostorem, který jim umožní ve světě nejen se prostě vyskytovat, ale také se v něm vyznat, rozumět mu a přetvářet ho. Tento rozměr živého, podobně jako historické a interpretativní nauky humanitní, se těžko dá vměstnat do věd experimentálních. Jedním z řešení by mělo být ponechat biologii ty stránky živých bytostí, které se dají popsat nebo experimentálně testovat. Biologii nadřazená by byla nauka, která by zahrnovala i „to navíc“ – zde by našly útočiště obory jako morfogenetika, psychobiologie, psychologie, psychiatrie a další. Jak nazvat tuto zastřešující nauku? Vitalistika?

92 /


7. FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE E. H. Davidson: Genomic regulatory systems. Development and evolution. San Diego: Academic Press, 2001, 2. vyd. 2006. S. B. Carroll, J. K. Grenier, S. D. Weatherbee: From DNA to diversity. Molecular genetics and the evolution of animal design. Malden: Blackwell Science, 2001, 2. vyd. 2006. Publikováno: Vesmír 81(5), 2002, str. 291–292.

Recenze na vynikající učebnice významných autorů z oboru evoluční a vývojová biologie mě přiměla k zamyšlení nad některými jazykovými obraty, které – zbytečně – vedou ke zkratkovitému, ba až ideologickému vyjadřování. Podle těchto učebnic (a jejich 2. vydání z roku 2006) učím a všem je vřele doporučuji. Nic naplat, jeden z kolegů komentoval mou recenzi slovy: „Markoš opět ukázal, že nemá rád DNA.“ Opět klišé, kterého se nezbavím.

Konečně! Téměř zároveň se na trhu objevily dvě vynikající učebnice, které mapují vývojovou biologii (živočichů, jak jinak; v jistých kruzích „vývojová biologie“ znamená vývojovou zoologii) a dávají ji do souvislosti s evolucí. Učebnice jsou to náročné. Čtenář by měl předem znát nejen molekulární biologii, ale něco málo z morfologie, měl by být informován o „stavebních plánech“ živočišných kmenů a o taxonomii, která s tím souvisí, o anatomii embryonálního vývoje, evoluci atd. Zejména Davidson čtenáře nešetří – a jakmile se prokoušete jedním modelovým organismem a celou tou svéráznou genetickou nomenklaturou, už přeskočí k modelu jinému, s novou džunglí názvů. Chvilku vám pak trvá, než pochopíte, že jde o stejné geny a systémy, jenom se pokaždé jinak jmenují. Sjednocování molekulárněgenetického názvosloví teprve započalo. (Abych vám to nějak přiblížil – představte si, že by kostra různých obratlovců byla dokonale známa, avšak jednotlivé popisy by se získávaly izolovaně, a tak by například kost ramenní u šimpanze, myši, slepice a ještěrky nesla pokaždé jiné, naprosto fantastické pojmenování.) Náročné – kdo nezná záFAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE /

93

klady odjinud, těžko se bude knihami prokousávat, zato kdo zná, je nadšen. Obě knihy jsou vynikajícími odbornými pomůckami pro studenty biologie na magisterském a vyšším stupni vývoje (tedy i pro učitele všech druhů). Knihy ovšem mají tu zajímavou vlastnost, že nabízejí různé způsoby čtení, a já zde nabídnu dva z nich: nazval jsem je čtení faktografické a čtení ideologické. Čtení faktografické K faktografii jen to nejlepší. I z pedagogického hlediska jsou knihy zdařilé, obsahují množství mikrofotografií a diagramů, podávají syntézu současných znalostí. Dostane se nám poučení, čím vším může být narušena původní symetrie při ustanovení tělních os, jak jsou zakládány segmenty, různá rozhraní apod. Dozvíme se, jak se dá tentýž genový aparát použít v nejrůznějších kontextech díky tomu, že příslušné geny jsou vybaveny plejádou regulačních spínačů pro různé příležitosti. Seznámíme se s genovými regulačními kaskádami, které se od podobných událostí odvíjejí. Postupně bude před námi vyrůstat obraz mnohobuněčných živočichů (přesněji jde o Bilateralia) s bohatostí forem a na různých stupních komplexnosti. A všichni tito živočichové používají ve své morfogenezi společný, v evoluci pochopitelně různě modifikovaný a degenerovaný (ve smyslu degenerace kódu), ale v podstatě velmi podobný soubor základních genetických nástrojů. Právě toto poznání umožnilo v posledním desetiletí zásadní přestavbu živočišného systému na úrovni nejvyšších taxonů. Získáme také představu o tom, jak se evoluce rekonstruuje skládáním mozaiky z poznatků taxonomie, molekulární biologie, vývojové biologie a paleontologie. Pochopíme, že velikost kufříku s genetickými nástroji možná nějak souvisí s morfologickou složitostí (komplexitou) organismů, avšak neexistuje žádná korelace mezi rozsáhlostí genetických nástrojů a diverzitou příslušného taxonu.

94 /


Čtení ideologické Te k té ideologii, k níž mám zásadní výhrady v obou knihách. Stačí už název knihy S. B. Carrolla a jeho kolegů: Od DNA k diverzitě. Davidsonova kniha zase hned v první větě oznamuje: „Už nějakých čtyřicet let se snažím dospět k pochopení, jak je vývoj zakódován do DNA, a tudíž jak došlo k evoluci živočichů.“ Co nám vlastně autoři chtějí sdělit? Jestliže někde uvidíme knihu nadepsanou třeba Od disidenta k prezidentovi, patrně se budeme (oprávněně) domnívat, že jde o (auto)biografii bývalého disidenta, který to dotáhl na prezidenta. Nejde tedy snad o naivňoučkou víru, že „nejdřív“ tady byla sama DNA, která se postupně obalovala „masem“, až nakonec z toho povstalo všechno to hemžení? Jistěže ne. Koneckonců hned v preambuli u Carrolla stojí: „Tato kniha si klade za cíl ukázat genetické mechanismy, které stojí v pozadí stavby živočicha.“ Odhodíme podobné podezření jako neopodstatněné, začteme se – a ejhle, přece jen něco podobného v pozadí Carrollovy knihy je. Má to formu přesvědčení: „Mírou všech živých bytostí je jejich DNA.“ Ukažme si to na této pasáži: „S tím, jak lépe pronikáme do povahy genů a genových regulací, nahlížíme vývoj stále více jako proces, který je koordinován produkty genů. A tak byly záhady embryologie, například jak mohou buňky znát svou polohu a identitu v rámci vyvíjejícího se organismu, přeformulovány řečí genetickou. Pokud všechny buňky (či alespoň většina) sdílejí stejnou DNA, jak mohou různé buňky nabývat různých morfologií a funkčních vlastností v různých orgánech a tkáních? Dnes už víme, že se tak děje cestou výběrové exprese vybraných podmnožin z tisíců genů živočišného genomu – v různých typech buněk se aktivuje různá podmnožina. Toto zapínání a vypínání genů v různých buňkách během vývoje je skvěle seřízeno regulačním programem; a detaily tohoto programu už dnes začínáme odhalovat. Pokud je morfologická různorodost zcela záležitostí vývoje a pokud je vývoj výsledkem genetických FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE /

95

regulačních programů, pak vyvstává otázka: Je evoluce této různorodosti přímo propojena s evolucí genetických regulačních programů? Odpově je jednoduchá: Ano. Máme-li však pochopit, jak se různorodost vyvinula, musíme nejdřív pochopit genetické regulační mechanismy, které ve vývoji působí. Jinými slovy, jaký je soubor genetických nástrojů pro vývoj a jak fungují při výstavbě živočicha.“ (Str. 13.) • Zúžení záběru. Důkazy pro podobné přesvědčení by se daly hledat nejrůznějšími způsoby, a máme-li se vůbec něčeho dobrat, musíme své myšlení nějak ukáznit, „kanalizovat“, jinak bychom mohli skončit v bezbřehém plácání. Proto je zcela na místě zúžení záběru a jedním (avšak nikoli jediným) přístupem je tento (rovněž z Carrolla): „Živočichové se různým způsobem odlišili od společných předků cestou změny ve své DNA. Stěžejní otázkou pro nás proto je: Které změny v DNA odpovídají za morfologickou různorodost?“ (Str. xiii.) Živočichové se tedy od sebe liší, protože se liší ve své DNA. To je velmi dobře postavená hypotéza, kterou by stálo za to bu verifikovat, nebo falzifikovat. V tom případě bych čekal rozvržení scény asi takto: „Předpokládejme, že organismy jsou různé jen a jen proto, že se liší svou DNA. Podobných příkladů jsou doloženy stovky – u savců to platí třeba v případě albínů nebo i v rozdílu pohlaví. Naše teorie chce toto poznání extrapolovat do oblasti vývojové biologie. První krok kupodivu teorii nepotvrdil. Ukázalo se, že živočichové sdílejí velmi konzervativní skupinu regulačních genů, univerzální soubor nástrojů. Z rozdílů v nástrojích proto různé morfologie vysvětlit nelze. Nejde tedy o geny – o těch se už ví, že mutace obvykle ,nedělají fenotyp‘ – důležité jsou regulační cis úseky! Přesuňme proto pozornost k oné rozsáhlé a málo probádané oblasti regulačních úseků a hledejme, zda se rozdíly mezi morfologiemi nějak neodrážejí v ,zadrátování‘ regulačních programů. Zatím máme drobné náznaky, že by tomu tak mohlo být. Například u tří druhů mouchy rodu Drosophila je tentýž regulační gen Ubx čten

96 /


různě na různých místech končetiny, a to proto, že regulační oblasti jsou u každého druhu rozmístěny trochu jinak. S tím koreluje rozdílné rozložení chloupků na noze. Pokud získáme další dobré korelace, bude na místě se ptát, zda v jejich pozadí nestojí příčinné vztahy mezi oběma jevy. Přednost dáváme (jak řečeno výše) hypotéze, že se příčinný řetězec odvíjí od změn v DNA. To proto, že jsme zastánci neodarwinistického učení, a v jeho rámci je toto vysvětlení nejelegantnější a logické.“ Tak nějak by zněla poctivá řeč, ale nic podobného v našich učebnicích nenajdeme. • My přece víme. Oba texty znovu a znovu zdůrazňují: My přece víme, že se živočichové od sebe liší, protože se liší ve své DNA. Příčinný vztah mezi DNA a morfologií se nám předkládá jako objektivní pravda, jako ontologický předpoklad veškerého dalšího zkoumání. A to přesto, že s tou růzností DNA to zase až tak žhavé není (cituji z Carrolla): „Základní (genetické) komponenty jsou široce sdíleny… a biochemické funkce jimi kódovaných proteinů jsou překvapujícím způsobem konzervovány po stovky milionů let. V čem tedy spočívá genetický podklad pro morfologickou rozrůzněnost živočišných forem?“ (Str. 119.) Vskutku, v čem? Takových vyznání nalezneme u Carrolla více. Například: „Výzvou pro nás je pochopit, jak se aktivita těchto genů odvíjí v čase a prostoru, a tímto způsobem řídí tvorbu a rozrůzňování tělních plánů a tělních částí živočicha.“ (Str. 51.) „Mezi jednotlivými liniemi živočichů musí existovat genetické rozdíly, které udávají směr vývoji různých živočišných morfologií. Jedním potenciálním zdrojem genetických rozdílů mezi živočichy je to, co je kódováno genomem (sic! je genom kódem?), včetně počtu a biochemických funkcí genů patřících do sady genů ‚vývojových‘.“ (Str. 97.) Obdobná vyjádření lze najít i v Davidsonovi: „V závěru 50. let bylo už jasné, že příčinné rozdíly mezi tělními plány ryby FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE /

97

a mouchy či ježovky a myši jsou nějakým způsobem zakódovány v jejich DNA genomech (sic! opravdu tam stojí „DNA genomes“).“ (Str. 1.) „U každého druhu nutno hledat hlavní dědičné rozdíly v sekvencích cis-regulačních cílových míst na DNA; tyto rozdíly určují formu (živočicha) – od nejobecnějších morfologických rysů až po nejdrobnější zvláštnosti a titěrnosti.“ (Str. 2.) „Už před 30 lety bylo možné dospět k dedukci, že regulační architektura genomu tvoří strukturní, genetický základ pro morfologické zvláštnosti živočichů; dnes to víme s jistotou.“ (Str. 7.) „Vývoj je realizací genetického programu určeného ke konstrukci daného druhu (sic!) organismu. … Dnes už vlastníme algoritmus, kterým můžeme vystopovat genetický program pro výstavbu morfologií přímo až do jeho doupěte v genomu.“ (Str. 11.) Zastavme se u posledního citátu: Na jiném místě Davidson důrazně varuje před metaforami, zde však hravě použije metaforu programu. Mám podezření, že my biologové, ač počítačově dosti negramotní, jsme si z kybernetiky a počítačové vědy za ta léta přivlastnili jen toto jedno magické slovíčko, a jak šel čas, postupně jsme mu přisoudili spoustu atributů, které v jiných myšlenkových systémech má například člověk nebo bůh. Je už nejvyšší čas, abychom ve své gramotnosti trochu postoupili a vstřebali další pojmy – třeba operační systém, hardvér nebo von Neumannova sonda. Zatím žijeme ve víře, že podstatou všeho je program. Pravda, ty ostatní věci tam také jsou – ostatně Davidson velmi často používá obrat „genetické zadrátování“, ale toto zapojení se opět omezuje jen a jen na DNA. (Podobně je to i s jinou známou metaforou, která přirovnává vývojový program k plánu – modráku. Davidson ho použije; hned v následující větě sice upřesní, že je to modrák zvláštní, nebo kdyby se takto stavěly budovy, musely by se strop a stěny navzájem domlouvat, kam přijde které okno. Poté přesto metaforu modráku používá dál jakoby nic.)

98 /


Kladivo a hřebík Kladivo na stole a hřebík zatlučený ve zdi nad stolem spolu nějak souvisejí. Je však rozdíl v tom, jestli řeknu „jestliže mám kladivo, pak nutně musím mít hřebík ve zdi“, anebo „jestliže potřebuji zatlouct hřebík, použiji kladivo“. V obou případech je příčinnost jasná a „mutace“ způsobující, že žádné kladivo není nebo je tam kladivo z plastelíny, bude mít za následek „fenotyp“ prázdné zdi. Mám však pocit, jako by autoři rozdíl mezi oběma výroky neviděli nebo nechtěli vidět. A tak se ptám: Neměli bychom se zamyslet nad tím, že k programu patří také uživatel? Stačí si udělat malé cvičení: Zachováme faktografii a ony artikuly víry nahradíme výrazivem jiným. Například místo „geny řídí morfogenezi orgánu“ se dá docela rozumně říct, že „logika morfogeneze orgánu vyžaduje, aby buňky sáhly po těch a ne po jiných genetických nástrojích“. Že to nevypadá příliš vědecky? Inu, s vědou nemá mnoho společného ani to blábolení o programu v DNA řídícím vývoj. Jediný rozdíl je v tom, že jsme si na něj za 50 let zvykli a myslíme si, že k němu neexistují žádné alternativy.

FAKTOGRAFIE A IDEOLOGIE /

99

8. NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU Ilya Prigogine *25. 5. 1917–† 28. 5. 2003 Publikováno: Vesmír 83(1) 2004c, str. 50–52.

Nekrolog na tvůrce nerovnovážné termodynamiky, který v 70. letech značně ovlivnil můj další vývoj. Dáte-li si práci i se čtením připojeného rámečku, možná pochopíte proč.

Redakce mě upozornila, že nemá ráda ufňukané nekrology o hodných pánech, co po celý život vodili babičky – často i proti jejich vůli – přes křižovatku. Neosobní katalogizující výčet životních příhod však není nekrologem, ale biografií. Budu tedy osobní, navzdory tomu, že jsem s Prigoginem nikdy nemluvil a viděl jsem ho jedinkrát v roce 1994 na přednášce, kde se tvrdě pohádal se skupinou kvantových fyziků o pravdách jejich vědy. Celkově ve mně tenkrát zanechal dojem protivného hašteřivého starého pána. Termodynamický stroj V roce 1977, kdy dostal Ilya Prigogine Nobelovu cenu, jsem právě obhajoval svou kandidátskou práci z buněčné fyziologie a celá moje vědecká výchova se více nebo méně týkala bioenergetiky, a tedy i termodynamiky. Jaká je volná entalpie syntézy ATP v mitochondriích za předpokladu, že je tam přítomno tolik a tolik komponent reakce, takové a takové pH, koncentrace iontů? Stejným způsobem se lze ptát na cytoplazmu. Úkolem bezpočtu vědeckých prací té doby bylo změřit nebo alespoň kvalifikovaně odhadnout všechny ty veličiny, koncentrace, koncentrační spády a toky a tyto hodnoty pak dosazovat do rovnic klasické termodynamiky. Z výsledků jsme se pokoušeli sestrojit představu o rovnováhách a ustálených dynamických stavech panujících v buňce (popř. mnohobuněčném organismu) pojaté jako termodynamický stroj. Najednou se objevila zpráva, že někdo dostal nobelovku za nerovnovážnou termodynamiku, a z různých diskusí se začaly

100 /


vynořovat pravdy, které samozřejmě byly obsaženy i v našich učebnicích, ale nebyly tam nijak zdůrazněny. S hrůzou jsme si všimli, že všechny ty veličiny jsou definovány jen pro podmínky rovnováhy a oblasti rovnováze velmi blízké. Se zahanbením jsme na neformálních seminářích v suterénu Viničné 5 (ne snad kvůli utajení, prostě jsme tam měli laboratoře) poznávali, že duchaplné věty typu „Když organismus roste, snižuje svou entropii“ jsou ve skutečnosti prosty jakéhokoli smyslu, protože pro organismus jako systém daleko od rovnováhy není entropie vůbec definována. Že čas může být vratný, nevratný nebo historický, a to dokonce často pro jeden a tentýž systém popisovaný na různých úrovních. Že buňka popisovaná jako cyklicky pracující stroj má daleko k pochopení acyklických a historických životních dějů, jako je ontogeneze nebo evoluce. I to se občas stává Měli jsme ohromné štěstí, že jsme nastoupili do rozjetého nobelovského vlaku. Prvním článkem, který se k nám dostal, byl cyklostylovaný „samizdatový“ překlad článku Ilyi Prigogina a Isabelly Stengersové Nová aliance; pár let nato (1984) vyšel i oficiálně. Jeho poselství znělo: „Lidé, probu te se už konečně a pohle te kolem sebe. Nikde nenajdete jeden jediný systém, který by se nacházel v rovnováze. Všude se něco děje, svět je v evoluci. Přesto nedokážete tyto jevy popsat jinak, než že je znásilníte a popisujete je jazykem termodynamických rovnováh, bezčasových, a tedy bezdějových. Jak se odvažujete s tak mizernou výbavou mluvit o životě a o evoluci? Vždy vám tato výbava vůbec nedovoluje o podobných věcech ani přemýšlet.“ Tímto prizmatem jsem posléze četl stejnojmennou knihu obou autorů (v anglickém překladu pak dostala střízlivější název Order out of chaos a pod názvem Řád z chaosu vyšla o generaci později – 2001 – i v češtině) a nádhernou knihu Prigoginovu Od bytí ke vznikání (From being to becoming, 1980). Pak se objevoval bezpočet dalších článků a také knihy, například Konec jistot (La fin des certitudes, 1996), ale bohužel už NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

101

neobsahovaly nic nového. Stejná tvrzení a stejné obrázky donekonečna recyklované… To se stává. V devadesátých letech jsem se z rozhovorů s různými fyziky dověděl, že starý pán je v komunitě značně neoblíbený pro své rigidní postoje a mocenské praktiky. I to se občas stává… Struktury, které nelze strčit do vitríny Co vlastně jsou ty prigoginovské makroskopické systémy vzdálené od rovnováhy? Útvary jako tornádo, hvězda, vodotrysk, plamen, biosféra… struktury, které nelze vzít a strčit do vitríny – existují, jen dokud jimi protéká energie. A co umějí? Fungují jako katalyzátory „rozkladu“ této „ušlechtilé“ energie na teplo a to pak vyzařují – disipují – do okolí; proto se jim říká struktury disipativní. Kámen vržený do rybníka promění svou kinetickou energii na teplo – ohřeje se kámen i voda; a v posledku okolní vesmír. Kdyby se kámen zastavil a voda se ani nehnula, výsledek by byl stejný – avšak díky systému soustředných vln šířících se do stran bude proces disipace energie dokonán rychleji – v tom spočívá ta katalýza. Klasickou termodynamiku zajímá pouze počátek a konec procesu (letící kámen, resp. zvýšená entropie okolí), nikoli proces sám, proto nevysvětluje struktury typu kruhy na vodě. Katalyzátor však není správné slovo: jak víme, chemické i biochemické katalyzátory opouštějí reakci v nepozměněné formě. Ne tak disipativní struktura. Té je odměnou za to, že katalyzuje disipaci, dovoleno budovat svou vlastní strukturu – zvyšovat svou uspořádanost a komplexnost. Struktura je kanálem usměrňujícím disipaci určitým způsobem, přitom tento kanál se zároveň přestavuje tak, aby v následujícím okamžiku byla disipace ještě účinnější, což umožňuje dále zvyšovat složitost struktury atd. V okolí struktury stále rychleji stoupá entropie, ona sama se však stále více vzdaluje od termodynamické rovnováhy a zvyšuje svou uspořádanost. Navíc průběh celého procesu nejde rekonstruovat do minula ani předvídat do budoucna. V evoluci disipativních struktur se vyskytují jedinečné

102 /


události, které pak usměrňují jejich další vývoj. Jejich čas je časem historickým – právě proto nelze rekonstruovat podle nějakého jednoznačného návodu, jakým je třeba vzorec pro výpočet volného pádu. Divíte se, že biologa takový obraz nadchne a hned si jej promítne na život, evoluci, biosféru? Prigogine to ostatně dělal také, a rád, avšak jeho biologické příměry nebyly zase tak přesvědčivé – cítili jsme, že jim hodně chybí. Život sice disipativní strukturou, a pěkně starou, bezesporu je, ale k tomu vládne i pamětí, dědičností, ontogenezí a dalšími vlastnostmi, vyplývajícími z jeho tělesnosti budované na rozhraní klasických a disipativních struktur. Tyto otázky však už tehdy Prigogina nezajímaly. V čem měl Ilya Prigogine štěstí Vrame se ale k „rozjetému vlaku“ a k tomu, proč jsme měli my, malá skupinka pražských biologů, štěstí. Začalo mi svítat, když jsem se roku 1979 dostal do Bruselu a využil příležitost k návštěvě Svobodné univerzity, kde Prigogine působil. Nezastihl jsem ho tam, protože profesoroval zároveň i v texaském Austinu a zrovna se nacházel na druhé straně louže. Sekretářka však ukázala na obrovský regál plný krabic se separáty a vybídla mě, a si vyberu, co chci. Vzal jsem si jich asi 30 a po návratu domů jsem nad většinou z nich zaplakal. Vesměs publikace z časopisů typu The Hadronic Journal: anglický text obsahovaly snad jen v titulku a souhrnu. Jinak tvrdá matematika, nic pro biologa. Část z toho jsem rozdal známým fyzikům, část postupně zahodil nebo ztratil. Škola existovala od čtyřicátých let, ale kdybychom byli na kteroukoli z těch publikací narazili v době jejich vydání, ponechali bychom ji bez povšimnutí: nebylo nikoho, kdo by jejich obsah zprostředkoval ostatním, mimo úzký okruh specialistů. Měli jsme štěstí, že jsme se nejdřív setkali s Novou aliancí, článkem popularizujícím, či lépe filosofickým. Tam se poprvé objevuje onen zprostředkovatel. S „postnobelovskými“ pracemi se nám totiž vynořuje jméno Isabelly Stengersové, věrné souputnice a spoluautorky většiny NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

103

Prigoginových publikací z té doby. Měl jsem čest ji poznat osobně, když roku 2000 navštívila Prahu u příležitosti předávání ceny Nadace Vize 97 Karlu Pribramovi. Až tehdy zapadly některé části skládačky do sebe. Původně byla Prigoginovou studentkou, po skončení univerzity se však zapsala ještě na filosofii – a takto vybavena se potom k Prigoginovi vrátila a nabídla mu své služby. Chce se mi věřit, že to byla ona, kdo stylizoval a cizeloval všechny ty slavné texty, které v nesčetných vydáních kolují světem a občas, doufejme, dopadnou na úrodnou půdu. Pokud tomu tak je, měl Ilya Prigogine štěstí. Nejdříve svou vlastní pílí vybudoval termodynamickou školu, která ho vynesla až na vrchol, a potom díky oddané spolupracovnici získal možnost naplnit svůj život i jinak: jeho odkaz tak trochu, třeba i nepatrně, uvízl v myslích širokého okruhu lidí včetně těch, kteří ani nedovedou pořádně definovat entropii a je jim to fuk. Ukázky z Nové aliance (Prigogine, Stengersová 1984, str. 181–182) [Diderot:] „Vidíte toto vejce? To vyvrací všechny teologické školy a všechny chrámy na světě. Co to je? Netečná hmota, dokud do ní nevstoupí zárodek… Jak tato hmota přejde k jiné organizaci, ke vnímání, k životu? Teplem. Čím vznikne teplo? Pohybem. Jak bude tento pohyb postupně působit? Místo odpovědi se na chvíli posate; můžeme to pozorovat okamžik za okamžikem. Nejdřív je to chvějící se bod, očko, které se zvětšuje a zbarvuje; z masa, které se tvoří, vystupuje zobák, konečky křídel, oči, nohy. Je to živočich… chodí, létá, zlobí se, utíká, blíží se, naříká, trpí, miluje, touží, těší se; zná všechna vaše hnutí a dělá všechno co vy. Chcete snad tvrdit s Descartem, že je to jen napodobující stroj? Každé malé dítě by se vám vysmálo a filosof namítne, že je-li tohle stroj, nejste ani vy nic jiného. Uznáte-li, že mezi živočichem a vámi je jen rozdíl v organizaci, prokážete smysl pro skutečnost a zdravý rozum, budete upřímný; jenže z toho si každý proti vám odvodí, že z neživé hmoty určitým způsobem uspořádané přidáním jiné neživé hmoty, tepla a pohybu vznikne vnímání, život, pamě, vědomí, vášně, myšlení…

104 /


Poslouchejte a přijde vám líto sama sebe. Pocítíte, že abyste nemusel připustit jednoduchý předpoklad, který vysvětluje vše, totiž vnímání (sensibilité) jako obecnou vlastnost hmoty nebo výsledek organizace, musíte se zříci zdravého rozumu a vrhnout se do propastí, záhad, kontradikcí a absurdit.“ Jaký je to chrám, které Diderotovo vejce vyvrací? Jaké odpůrce se Diderot snaží přesvědčit? Proti jaké víře, mrtvému a do sebe uzavřenému přesvědčení se tu dovolává tvůrčí vynalézavosti života, vnímavosti a sebeorganizující schopnosti hmoty? Diderotův partner není z těch, kteří se ve jménu tmářského spiritismu stavěli proti silám rozumu, pokroku a svobody ve století světel. Diderotův partner je matematik, fyzik a racionalistický filosof d’Alambert, autor Předmuvy k Encyklopedii, a chrám, který je třeba vyvrátit, je ten, kde se uctívá nová modla newtonovské pravdy. Nedejme se zmýlit. Newtonovská pravda je ta, kterou naše věda zdědila a kterou dodnes střeží, kterou stále hlásá – a které se malé děti stále smějí a filosofové stále namítají: Jaká to je pravda, která nedovoluje pochopit, jak k ní samé mohlo dojít? (Str. 181–185.) … Fyzikální popis je problémem, jehož řešení není obsaženo v nějakém „stavu věcí“ na člověku nezávislém. … Pro vědce jde o rozhodnutí, který problém si položí… „Neodhaluje“ hotové odpovědi v přírodě. Ovšemže je ani nevynalézá. Odpovědi jsou výsledkem jeho práce na řešení. (Str. 247.) … Je důležité poznamenat, že v nové formulaci dynamiky nejde o formální ujasňování a ozřejmování pravd odjakživa obsažených v matematické fyzice. Nejde o odstraňování nedorozumění, kterým by se byla fyzika pečlivější axiomatizací principiálně mohla vyhnout. Nová formulace dynamiky není čistě formální, nýbrž zahrnuje nové položení problému fyzikálního popisu, nové zpochybnění, které odhaluje jak konceptuální nedostatečnost klasické fyziky, tak otevřenou a problematickou povahu fyziky vůbec. (Str. 248.) … Chceme-li k pozitivní koncepci nové epistemologické situace dospět, musíme radikálně opustit „heuristickou pověru“ základní fyzikální úrovně, i kdyby se měla skládat ze sebesložitějších prvků. Musíme pozitivně definovat volbu způsobu popisu… Z nutnosti volby vyplývá uznání pozitivního charakteru problému i to, že práce na řešení problému nelze redukovat na odhalování preexistentní

NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

105

9. ODPOVĚĎ NA ANKETU BIOLOGICKÝCH LISTŮ A. Markoš, F. Cvrčková, Biologické listy 64(1), 1999, str. 74–77.

pravdy, na odstraňování ryze faktuáního stavu nevědomosti. Tvrdit, že pojem „základní úrovně“ nemá smysl, znamená totiž také tvrdit, že fyzikální popis je problémem, jehož řešení není identicky obsaženo v nějakém „stavu věcí“ na člověku nezávislém. (Str. 247.) … Tak se pro mnoho fyziků komplementarita dál vymezuje negativně vůči převzaté iluzi fyzikální pravdy o sobě a nadále znamená nutnost přijmout, že úplný popis skutečnosti je pro člověka nemožný, nutnost smířit se s tím, že některé aspekty skutečnosti musíme nechat uniknout, chceme-li se dostat k jiným. (Str. 247.) … Rýsuje se nový typ srozumitelnosti, který už není založen na ideálu „objektivity“ jakožto nezávislosti na tom, kdo popisuje, zároveň však vylučuje i libovůli, subjektivismus a pragmatismus, které se obvykle proti této objektivitě kladou. Museli jsme se kvůli tomu zříci pověry jediné skutečnosti, která je předmětem popisu z nadhledu, pověry vědeckého subjektu, který tento předmět pozoruje, aniž by s ním interagoval jinak než okamžitým a současně obratným „měřením“, pověry subjektu, který v těchto datech, jež se prezentují jako taková, odhaluje preexistentní pravdu, … protějšku plochého a podstatně jednoduchého světa klasické fyziky… [Tím se otevírají cesty], jež vedou k pojímání vědecké práce jako průzkumu, snad objevování, ovšem v rámci jistého jednání, které organizuje hlediska, koordinuje perspektivy, volí vhodné parametry, aniž by popíral ty ostatní a zapomínal na důsledky výběru, který dělá. Jednání, jaké přísluší přirozené bytosti v lůně přírody… (Str. 248.)

Příležitostní článek do ankety. Zařazuji ho kvůli zamyšlení o vztahu evoluční teorie, pracující s historií, a vědy, která je z principu ahistorická. Opět časté nedorozumění, když někde prohlásím, že Darwin ke své teorii nepotřebuje žádné vědecké zákony. Někteří mí oponenti se rozčilením nad takovým kacířstvím až osypou. To proto, že automaticky kladou rovnítko mezi Darwina a současný neodarwinismus (ten vědou zajisté je). Ale zamyslete se: Které přírodní zákony, bez kterých by se neobešel, by to tak mohly být? Navazuje to na předchozí kapitolu; více pak v komentářích k Rádlovi (kap. 12). Jak to doopravdy je s tou evoluční biologií?

Sama skutečnost, že žijící klasik evoluční biologie publikuje své vzpomínky ve špičkovém biologickém časopise (viz Mayr 1997a, 1997b) svědčí o tom, že jde o oblast biologického zájmu, která si časem vydobyla jistý díl obecného respektu. Nevypovídá ovšem o ničem jiném, dokonce ani o tom, zda je evoluční biologie skutečně oborem ve smyslu obvyklé definice, s vlastním předmětem, metodou a tradicí. Je ostatně třeba mít na paměti, že definice i celé třídění věd, ze kterého se prý evoluční biologie vymyká, slouží jen k tomu, abychom se lépe vyznali ve složitosti přírody (a také ve složitostech společenství přírodovědců a grantových agentur, které je živí). V čem je specifikum evoluční biologie oproti jiným biologickým oborům?

Ptáme-li se, co odlišuje evoluční biologii od jiných biologických oborů, skončíme dříve či později u porovnávání nesouměřitelného. Nahra me přívlastek evoluční přívlastkem buněčná nebo molekulární a budeme v podobných nesnázích. Ve všech těchto případech totiž jde o jakési metateorie, které prostupují všemi odvětvími biologie. Celá dnešní biologie díky

106 /


NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

107

nim sdílí jistý úhel pohledu, zabarvení, chcete-li světonázor. Nejde o jedinou možnou biologickou metateorii; dokladem je existence jiných světonázorů, jako třeba kreacionismus, teorie samoplození, naturfilosofie, antropický princip či strukturalistická biologie. Jejich příspěvek k etosu současné biologie je sice zanedbatelný, možná však stojí za to připomenout si, že totéž před 150 lety platilo i o evoluční biologii a že Carl von Linné by možná nebyl vytvořil dodnes používanou biologickou nomenklaturu, kdyby byl věřil v evoluci. Je evoluční biologie samostatným vědním oborem, nebo jen oborem výukovým?

Evoluční teorie, podobně jako třeba teorie buněčná, bezesporu spojuje třeba hydrobiologa, odborníka na regulaci buněčného cyklu a numerického taxonoma, i když ti tři by se sotva kdy sešli na jedné konferenci. Buněčnou i evoluční biologii učíme na škole, protože obě patří ke gramatice biologie, k jejímu jádru, jsou více než jedním z mnoha speciálních biologických oborů. Bez nich by byl každý biolog negramotným. Výukovým oborem tedy evoluční biologie je. Jestli je oborem vědním, záleží na tom, co rozumíme pod samotnou vědou. Dnes se leckdy vědou rozumí jen věda experimentální; pokud ale budeme vědou rozumět všechny obory, jež se pěstují na ústavech Akademie věd České republiky (a my se za tento pohled přimlouváme), nebudeme mít samozřejmě s uznáním evoluční biologie jako vědního oboru nejmenší potíže. Má evoluční biologie vlastní metody, nebo jde pouze o řazení a evaluaci nálezů z jiných oborů?

Už byla řeč o tom, že evoluční biologie je, podobně jako třeba biologie molekulární, metateorií (molekulární biologie je kromě toho ještě obecným metodickým přístupem či „metametodou“). Evoluční teorie však nejen že metodou není, ale

108 /


lze pochybovat i o tom, že nějaké své vlastní metody má, kromě řečeného „pouhého“ řazení a hodnocení nálezů získaných metodami jiných oborů. Potíž je ovšem se slovíčkem pouze. Opět můžeme jako analogii použít buněčnou biologii – srovnejme učebnice za posledních 50 let a uvidíme, jak byly postupně „pouze“ řazeny a vyhodnocovány nálezy z jiných oborů! A kde bychom byli bez této syntézy? A kde bychom také byli, kdyby se specializovaní odborníci nezabývali „pouhým“ řazením a evaluací k dobru nás všech? Že si tito odborníci svou práci racionalizovali, je nabíledni. Proč však máme spekulovat, zda statistické metody používané k výstavbě „evolučních stromů“ jsou pro evoluční biologii specifické nebo zda byly převzaty odjinud? A už bude odpově jakákoli, na skutečnosti samé se tím nic nemění. Ale třeba by stálo za to položit matematikům a statistikům jinou otázku: Do jaké míry právě „společenská potřeba“ ze strany biologů, možná právě evolučních, přispěla k vypracování moderních matematických postupů exaktního posuzování podobnosti? I když však metodické vybavení evolučních biologů možná není originální, je svým způsobem výjimečné. Celá biologie je „rozkročena“ mezi vědami experimentálními a historickými. Spoléhá na jedné straně na reprodukovatelnost výsledků kontrolovaných pokusů, které by – za předpokladu příslušné kvalifikace – mohl provádět kdokoli, kdekoli a především kdykoli, na straně druhé na pozorování bytostně nereprodukovatelných, jedinečných dějů, které se odehrávají ve zcela určitém historickém kontextu. Právě studium těchto jevů zpravidla vyžaduje vedle naučených odborností i to, co se vágně dá vyjádřit jako znalectví. Historické jevy jsou tradičně především doménou paleontologie a systematicko-ekologických disciplín. Nemožnost ověřovat hypotézy předvídáním výsledků speciálně k tomu účelu zrežírovaných pokusů ovšem nesvědčí o nějakém nedostatku vědeckosti. I historické vědy utvářejí hypotézy a testují je porovnáváním s dostupnými daty, avšak cíl je jiný: NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

109

tam, kde experimentátorovi jde o zachycení statického, co možná nejpodrobnějšího obrazu skutečnosti, historik vytváří co možná jednoduchý, konzistentní a pravděpodobný scénář příběhu. Právě historická povaha živých bytostí je to, co nám často činí potíže. Až příliš jsme si v biologii zvykli na cykličnost, a tudíž opakovatelnost, reprodukovatelnost, a tedy i předvídatelnost zkoumaných pochodů. Acyklické, historické pochody jde ještě jakžtakž do této skupiny zahrnout v případě ontogeneze (to jen díky velkému množství pozorovatelných příkladů), méně už se to daří pro společenstva, no a evoluční příběh je jen jeden. Do biologie však patří. Evoluční biologie proto tradičně stojí po boku paleontologie spíše na historickém konci metodologického rozpětí biologie. Současně do ní však pronikají poznatky a přístupy disciplín typicky experimentálních, jako je genetika a vývojová biologie. Můžeme se tedy na tuto oblast biologie dívat jako na místo setkávání, prolínání a vzájemného obohacování obou těchto jen zdánlivě neslučitelných přístupů. Je pravda, že se v evoluční biologii leckdy nerozlišuje mezi faktem a jeho interpretací a že způsob kladení otázek zde implikuje určitou odpově?

„Fakta, podobně jako pojmy, nejsou žádné absolutní entity samy o sobě: i kritérium fakticity, tj. co je a co není faktem, je dáno použitou metodou ,kritického bádání‘ a naším aktuálním pojetím skutečnosti, z něhož vycházíme.“ (Neubauer 1998, str. 58.) Lze pochybovat, že by se kdekoli – nejen v evoluční biologii – a kdykoli – nejen leckdy – dala vést ostrá dělící čára mezi fakty a jejich interpretací. Nikdo snad nebude zpochybňovat hermeneutickou provázanost mezi nimi – fakta rozpoznáváme v rámci interpretačního rámce a rámec je modifikován fakty. Takže ano: způsob kladení otázek implikuje určitou odpově , ale není to nic pro evoluční biologii specifického (a ani nic zavrženíhodného), tak je tomu ve všech vědách. Někteří vědci to

110 /


ovšem nepociují a argumentují „objektivními fakty“, to ale znamená jen tolik, že si nejsou vědomi možnosti existence jiných interpretačních rámců, než je ten jejich. Přitom právě biologie, a především biologie evoluční, protože je vědou současně experimentální (tedy nadčasovou) a historickou, skýtá svým způsobem jedinečnou příležitost k reflexi přirozené rozmanitosti východisek a úhlů pohledu. Platí v evoluční biologii popperovská falzifikovatelnost?

Pro nás – v této oblasti ne zcela kompetentní laiky – falzifikovatelnost znamená víceméně možnost položení otázky, na kterou lze odpovědět tak, že v závislosti na odpovědi výchozí hypotéza či teorie bu vydrží, nebo padne. Každý rozumně postavený experiment je vlastně takovou otázkou, a není tedy divu, že mnohdy třeba i nevědomky klademe rovnítko mezi falzifikovatelnost a možnost experimentálního testování. Právě tak ale může být falzifikovatelný i „scénář příběhu“ vybudovaný historickou metodou: „… historický výklad může být přijat jako pravděpodobný, jestliže má širší záběr a podporu z více různých zdrojů než jemu konkurující výklady. Příběhy lze tedy hodnotit podle toho, kolik a jaké souvislosti mezi jevy vysvětlují, jak jsou do nich zapojeny na první pohled nesouvisející jevy a jak je lze aplikovat na jevy příbuzné.“ (Michel, Mooreová 1999, kap. 10.) A dodejme, že neodvolatelně padá jakýkoli příběh, do kterého nějaký pozorovaný jev nezapadne. Potud tedy není důvod k obavám: hypotézy v rámci evoluční teorie principiálně falzifikovatelné jsou. Jsou však i tací, kteří tvrdí, že je falzifikovatelné i samo východisko této teorie, ba dokonce, že je i sami falzifikovali. Ještě jsme se ale nesetkali s tím, že by tak někdo učinil přesvědčivě a na základě argumentů, za nimiž by se skrývalo něco jiného než naivní kreacionismus. Tak jako věci znalý biolog nebere v pochybnost existenci buněk nebo deštného pralesa, nenapadne jej pochybovat ani o evoluci. NOVÁ SMLOUVA S PŘÍRODOU /

111

10. JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM A. Markoš, F. Cvrčková, Krajinou pochybností. Sborník úvah z Ekologických dní Olomouc v letech 2005 a 2006. M. Bartoš, ed., OPS Nymburk – Olomouc 2007, str. 193–200.

Tuto sta jsme napsali už někdy v roce 2003 anglicky, ale nějak se nám ji nepodařilo nikam udat. Když mě na jaře 2007 požádal M. Bartoš o příspěvek do sborníku, napadlo mě převést ji do češtiny a zpřístupnit tak alespoň české veřejnosti. Jde o součást polemiky s biosémiotiky, zejména s Barbierim (viz kap. 3, 4), kteří by chtěli „zvědečtit“ některé partie humanitních věd a takto hodit do koše několik staletí zápasů a zkušenosti naší civilizace. Z článku snad plyne, že nám to nepřipadá moudré.

V dějinách věd často pozorujeme příklady terminologických nedorozumění, která mají svůj původ v následujícím postupu: (1) Začni redukcí – vezmi dobře zavedené a běžně používané slovo a použij toto slovo jako vědecký či technický termín pro úzce vymezenou specializovanou oblast; (2) pokračuj inflací, kdy se tento úzký význam propašuje zpět do přirozeného jazyka a nafouklý jako bublina se začne používat v celém rozsahu původního sémantického pole; (3) za nějaký čas začni pyšně rozhlašovat, že „dnes, na rozdíl od předchozích generací dlících v temnotě, už přesně víme, co si pod tímto pojmem máme představovat“. Příkladem takových slov, která prošla redukčně-inflačním procesem, jsou „energie“ nebo „informace“. Někdy krok (1) může chybět – například „entropie“ je slovo umělé… a kam všude už prosáklo ve významu obyčejného nepořádku! Ukažme si celý proces na vývoji významu slova „informace“ – ten je přece každému jasný, že? Od středověku označovalo slovo „in-formatio“ proces formování mysli neboli charakteru; člověk se „informoval“ cvičením, poučením, návštěvou školy, ba i cestou božského vnuknutí. Později se význam slova poněkud zúžil – „informovat“ znamenalo sdělit znalost o nějaké věci, osobě nebo události – tedy

112 /


zprávu, odlišnou od syrových dat, která je výsledkem interpretačního procesu, vysvětlením oněch dat. Syrová data sdělují třeba, že ministerský předseda, ač prohrál volby, nechce podat demisi. Informace ozřejmuje, proč se chová takto pošetile. Ve fyziologii počátku 20. století už je informace cosi, co způsobí, že tělo či jeho části se začnou chovat jinak, než by se chovaly nebýt tohoto cosi. Při tomto posunu se vytratí subjekt – tj. ten, kdo byl informován –, a je nahrazen zařízením, například něčím, co se chová podle principu zpětné vazby. Tělo dostane „informaci“, že se vlivem horkého dne přehřívá, a spustí proto ventilační mechanismy. Povšimněte si, už zde není nikdo, kdo by konstatoval: „To je ale vedro!“ Takto je chladnička, přes zpětnovazebné relé, informována o tom, že je třeba spustit chladicí kompresor. Z informace se stává registrace rozdílu, který způsobí rozdíl (například v chování; podrobněji viz Bateson 2006). Ani takto pojatá informace se nedá nijak formalizovat či kvantifikovat: může pouze ovlivnit adresáta (živou bytost nebo i zařízení) skrze svou kvalitu, svůj význam pro příjemce. Nelze ji tedy měřit, pouze rozpoznat; vidíme, že není příliš jasný rozdíl mezi informací a významem. Potom v roce 1948 přichází Claude Shannon a použije slova „informace“ čistě technicky, k pojmenování pravděpodobnosti přenosu posloupnosti digitálních symbolů skrze informační kanál. Takto pojatá informace se už dá matematicky definovat, měřit, ukládat a strojově zpracovávat. To vše k radosti naší technospolečnosti – a tak tento speciální význam slova rychle získal na popularitě a rychle zaplevelil mnohé oblasti, které s původním užitím neměly nic společného. Od té doby už experti i laická veřejnost přesně vědí, co je to informace. Při troše námahy najdeme na síti údaje o tom, kolik bitů informace obsahuje lidské tělo, mozek apod. Ten, kdo se informuje dnes, už vlastně nedělá nic jiného, než že si do mozku nahrává dlouhou posloupnost nul a jedniček. Shannon za to nemůže. Jeho klasická práce (1948) obsahuje i toto varování, do omrzení omílané ve všech učebnicích, přesto JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

113

vzápětí rychle zapomenuté (staženo z internetu, stránkování proto neuvádím): Frequently the messages have meaning; that is they refer to or are correlated according to some system with certain physical or conceptual entities. These semantic aspects of communication are irrelevant to the engineering problem.

Zprávy začasto mívají také význam, protože pojednávají o nějakých tělesných či myšlenkových skutečnostech nebo se k nim nějak vztahují. Tyto sémantické stránky sdělování jsou však z hlediska inženýrského nepodstatné.

Podobně v jiné práci (Shannon a Weaver 1949) čteme: The word information, in this theory, is used in a special sense that must not be confused with its ordinary usage. In particular, information must not be confused with meaning. In fact, two messages, one of which is heavily loaded with meaning and the other which is pure nonsense, can be exactly equivalent, from the present viewpoint, as regards information. […] Information in communication theory relates not so much to what you do say, as to what you could say. That is, information is a measure of one’s freedom of choice when one selects a message.

Slovo informace má v této teorii speciální užití, které nesmí být zaměňováno s jeho užíváním v běžné mluvě. Zejména nesmí být zde informace zaměňována s významem. Vskutku, dvě zprávy, z nichž jedna je obtěžkána významem a druhá není ničím jiným než blábolem, mohou být z hlediska informace, jak ji zde chápeme, rovnocenné. […] Informace se v komunikační teorii nevztahuje ani tak k tomu, co říkáte, nýbrž k tomu, co byste říct mohli. Informace je tudíž mírou svobody volby při výběru zprávy.

Shledáváme tedy, že jakmile přijmeme shannonovské pojetí informace, musíme zapomenout na obsah zprávy, lépe řečeno, musíme tento obsah pojmenovat jiným slovem – zcela přirozeně se nabízí slovo „význam“.

114 /


Výše uvedené citáty shrnují, jaké je významové pole slova „význam“: odkaz, vztah, tj. zařazení zprávy (slova, zvuku) do kontextu s nějakým předmětem světa nebo mysli. I ta nejběžnější užití, jako ve výrazu „různé významy téhož slova“, poukazují na úzký vztah mezi významem a kontextem, nemluvě o mnohem propracovanějších užitích tam, kde se mluví o úmyslech, účelu, duchu řečeného či napsaného, o interpretaci či poukazování na cosi. P. Heelan (1998) to formuluje takto: Meaning has to be re-created from its transmitted sources by readers of the receiving community and there is no guarantee that the meaning derived from these sources by readers from one community will be the same as the meaning derived from the same resources by readers from a different community, separated from the first by history and cultural environment. […] One of the presumptions is that there is no single legitimate meaning relevant to all readers of, say, a text (or suchlike material), for meanings depend on use.

Význam musí být vždy znovu vytvářen z přenášených pramenů, a to společenstvím čtenářů. Přitom neexistuje žádná záruka toho, že význam odvozený z těchto zdrojů jedním společenstvem se bude shodovat s významem, který z týchž zdrojů odhalí společenstvo jiné, oddělené od toho předchozího historicky a kulturně. […] Jedním z našich předpokladů musí být, že neexistuje nic takového jako jediný význam závazný pro všechny čtenáře (textu či podobného zdroje), protože významy závisí na použití textu.

Vnější svět tedy vždy vstupuje do rozpravy, spolurozhoduje o tom, jaký význam přijatá zpráva bude mít. Pro nás, nebo když to rozšíříme, pro kteroukoliv živou bytost. Protože jak nás přesvědčuje biosémiotika, odhalování významů je to, čím se živáčkové zabývají především. Tímto směrem se te dáme a odrážet se budeme zejména od některých tvrzení v knize M. Barbieriho Organické kódy (česky 2006). Knihu velmi doporučujeme, nezávisle na kritice, které zde podrobíme jednu z jejích tezí (recenzi knihy viz též Markoš a spol. 2004).

JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

115

Půl století po Shannonovi přichází Barbieri s upozorněním, že biologie kromě pojmů energie a informace postrádá ještě jeden člen, a to právě význam. Jde o to, že počínaje genetickým kódem přes přenos signálů v buňce, lákání samečků feromonem nebo samiček na pestré zbarvení až po lidskou komunikaci řečí máme co do činění s projevy, které nijak nevyplývají z vědeckých principů (zákonů fyziky a chemie, chcete-li). Jsou systémy smluvenými, historicky vzniklými a společenstvem (buněk, příslušníků druhu či kultury atd.) dodržovanými. To je ze strany autora velmi záslužné: vždy ještě před pár desetiletími (a vlastně ani dnes) by biologové o podobném nápadu nechtěli vůbec slyšet. Problém je v něčem jiném – k tomu, aby se mohl význam ve vědě zabydlet, musí se změnit v technický termín – musí podstoupit redukci podobnou té shannonovské. Barbieri také definici nabízí: význam je vzájemný vztah dvou objektů zprostředkovaný kódem (meaning is a mutual relation of two objects via a code). Tedy nikoli vyvolaný tím, že se dva objekty srazí a nějak odrazí, ani tím, že přes ně teče energie a ony se třeba ohřejí nebo zčervenají. Silueta dravce je pro kuře znamením k tomu, aby pelášilo do křoví – dravec či jeho atrapa tuto reakci nezpůsobuje tím, že by do kuřete strkal či na ně působil silovým polem. Letící čáp podobnou reakci nezpůsobí. Schválně dáváme tento příklad, abychom následující výklad neohraničili antropocentricky. Pokud nebude řečeno jinak, vše se týká také bakterií nebo trávy. Co tedy je kód a jak se vztahuje k významu? Nejdříve tedy významy samotného slova kód. Kniha byla napsána anglicky a v angličtině slovo „code“ znamená také „kodex“ – právní nebo církevní. Tyto významy můžeme ponechat stranou, podle všeho je autor v úvahu nebral. Zbývají nám tedy signály, zkratky či znaky, které slouží snadnější, nebo naopak svízelnější (v případě kryptografie, obrany před špiony a parazity apod.) komunikaci. Vojenství, telegraf, kybernetika, řízení leteckého provozu, molekulární genetika, etologie, fyziologie, komunikace bakterií, to všechno jsou příklady aktivit, které se bez užití

116 /


kódů různých druhů neobejdou. Ve všech podobných případech se předpokládá jednoznačný vztah mezi vyslanou zprávou, předanou pomocí kódu, a jejím dekódovaným protějškem (když není jednoznačnost, je daná statistická pravděpodobnost, s jakou zpráva bude dekódována některým z konečného počtu způsobů). Díky této výhodě lze kódovat a dekódovat i za pomoci strojů, jak o tom ostatně svědčí i tento text, který měl nejdříve „podobu“ pořadí úderů na klávesnici, pak se proměnil na jakési elektrické impulsy, potom se octnul in silico ve formě aperiodického krystalu na „flešdisku“, aby jej nakonec tiskárna opět převedla v pořadí písmen odpovídající pořadí úderů. Pravidla pro převod pro manipulaci se zprávou tedy mohou být „vypálena natvrdo“, bu jako konstrukční prvky stroje (jako například u automatické pračky), nebo jako program, a mají podobu konečného počtu položek. Když už je systém hotový, je stejný napořád, nevyžaduje žádné další ošetření ze strany vědomí, intencionality, zkušenosti, kontextu. Vědomí, intencionalita, zkušenost či kontext jsou však právě ty atributy, které bychom očekávali při rozpoznávání významu, je-li toto slovo součástí jazyka přirozeného. Kódování je jen velmi speciálním případem, kdy význam byl jednou a provždy vložen do kódové tabulky a víc už není třeba se o samotný proces starat. Oholená definice významu tedy zahrnuje jen uzoučkou oblast sémantického pole, které je „obsluhováno“ slovem „význam“. Situace je tedy podobná té, kterou jsme si popsali u „informace“; hrozí nebezpečí, že nová definice významu také vyskočí z úzkého definičního rámce a vrátí se do jazyka, a najednou už všichni budeme vědět, že význam je vlastně jen takové dekódování, možná o chlup složitější, než je převod z latinky do morseovky a zpět, ale „v principu“ stačí pochopit, jak to chodí u morseovky. Právě před touto inflační bublinou chceme zde varovat, jinak je pochopitelně jedno, zda autor odborné knihy užije slova „význam“, „meaning“ nebo pověstné „břfň“, když si ho pro své účely náležitě vymezí. JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

117

Ptejme se tedy, zda biologie získává, nebo ztrácí, budemeli redukovat významové pole slova „význam“ na pouhý kód. Jestliže se tím nic nezíská, proč takto terminologicky okleštěný pojem vůbec zavádět – vždy „kód“ by mohl v tomto případě postačovat. Ptejme se proto, zda původní nezúžený význam slova „význam“, ten z přirozeného jazyka, nám při snaze o pochopení živého bude k užitku. Jistěže to nemůžeme dokázat; o co nám jde, je naznačeno ve třech knížkách (Markoš, Kelemen 2004; Daněk, Markoš 2005; Markoš, Hajnal 2007). Zde, abychom se neopakovali, použijeme šachovou metaforu. Přirovnejme si vědecké počínání k šachové hře. Předem máme danou šachovnici, figurky i pravidla (kód) určující jejich chování a tento soubor věcí a pravidel nám bude představovat svět. Ano, předpokládáme, že celý inventář šachového světa je před námi ve svém celku, nic tam není skrytého; nemusíme se bát, že se zčistajasna vynoří nový druh figury (třeba vedle krále i ministerský předseda) a během hry se objeví nová pravidla. Hráči – vědci – také předpokládají bez dalšího, že svou práci budou odvádět ve světě, který zde už byl ve svém celku dříve, než začala hra. Neptají se, kde se vzala šachovnice, kdo vyřezal figurky a kdo určil pravidla. Snad se jim i víc líbí myšlenka, že kdysi dávno hru vymysleli a hráli bohové, před kacířským nápadem, že hra je kolektivním vynálezem bezpočetných generací hráčů. A tak nebo tak, dnes se do pozice božských hráčů musí postavit oni sami: je to dokonce podmínkou úspěšného průběhu hry – viděli jsme, že zasahovat do pravidel a uspořádání není dovoleno. Průběh hry se případ od případu mění, někdy je zajímavá, jindy nudná – podle kvality hráčů (tak jako modely ve vědě, dodejme). V podstatě však nejde o nic jiného než o posunování a popotahování figur po šachovnici – i když se hráči liší svou strategií. Te si představme, že proti sobě sedí dva hráči. Pan Bílý si představuje, že vlastnosti šachového světa lze odvodit z vlastností jeho elementárních složek a z pravidel, která určují jejich chování. Znát vše o vlastnostech této základní úrovně po-

118 /


pisu je nejlepším klíčem k odhalení všech ostatních vlastností světa a umožní odhalit strategie vedoucí k výhře. Pan Bílý si ale nesmí klást otázky typu: „Proč se tato figura zrovna jmenuje král a proč ji nelze nahradit žádnou jinou?“ Pan Černý se ve většině světonázorových otázek se svým protivníkem shodne, rozpoznává však různé domény popisu, které nelze převést jednu v druhou: pravidla chování v jedné oblasti (bezesporu objektivní) nelze odvodit z pravidel na jakési základní úrovni – pokud vůbec nějaká je. Dokonce uznává, že pravidla chování mohla být v minulosti jiná a ke změnám mohlo docházet vlivem náhod či nehod, které se udály v historii. Šachový svět by tudíž mohl dnes vypadat i jinak, stav, ve kterém se dnes nachází, je jedinečný a je výsledkem souhry historických událostí působících na prasvět. Za posledních sto let vedli skoro vždy hráči s bílými kameny: hlavně jejich přičiněním se proto vyvíjely nové strategie, oni zejména přispěli k detailnímu zmapování, popisu šachového světa a odhalovali jemnůstky vítězících strategií. Výsledkem toho je, že celá teorie trpí jistou jednostranností. Černí neustále zabředávali do slepých uliček, jako je vědecký vitalismus, strukturalismus apod., i když v dnešní době vynacházejí i slibnější postupy k cíli – jmenujme třeba samoorganizované kritično, teorie autonomních agens, chování sítí apod. Ještě jednou připomínáme, že hráči se v principu shodnou na tom, že v pozadí existují jisté bezčasové zákony, které zaručují, že chování šachového světa lze odhalit a převést na jisté matematické postupy či logické sylogismy – proto také věří, že jejich názorové rozpory se jednou smažou ve všeobecném a pro všechny závazném pochopení hry. Existuje však verze šachové hry, která vzbuzuje lehkou závra už při pohledu na šachovnici: jde o šachy pro tři hráče. (Pravidla jsou v podstatě stejná jako u běžné hry – pravda, s výjimkou divné singularity uprostřed. Vyhrává ten, kdo jako první dá mat jednomu z protihráčů, takže dva hráči se nemohou spojit proti třetímu – každý hraje jen za sebe.) JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

119

Tato zrůdnost s červenými figurami naprosto deformuje přehledný černobílý šachový svět. Pan Rudý se sice dnes tváří, že hodlá také dodržovat typy figur i pravidla, ale kdo ví, s čím přijde dál, když si už prosadil nový typ šachovnice? Od té doby, co se objevil, nelze ničemu věřit: pravidla, konstanty, strategie – to vše se může náhle měnit v závislosti na kontextu. Dokonce i samy figury jsou nějaké jiné: nejsou vyřezané ze dřeva, mohou se rozhodovat, jak se budou chovat, mohou své chování měnit podle stavu hry a figura sebraná protivníkem umírá, nečeká způsobně v krabici na novou hru. Figury jsou živé. S každou novou hrou se musí všechno znova zdlouhavě sjednávat, a kvůli autonomii figur ani tak není nic jisté. Vrame se ze šachového světa zpět do toho našeho. Černá i bílá strana představují vědy přírodní (fyziku, chemii, fyziologii, molekulární biologii) a exaktní (matematiku, logiku, geometrii, ekonomii). Třetí strana, narušující černobílé pohodlí, představuje proměnlivou paletu žitého světa, kam v současnosti patří řada věd zvaných „humanitní“, protože se opravdu obírají hlavně lidskými záležitostmi (historie, sociologie, etnografie, jazykověda apod.). Vědy o životě by tu měly figurovat také, nebýt toho, že biologové svůj předmět vědomě odsoudili do role dřevěných nesvéprávných figur, takže většinou se věrně drží černobílého světa a o tripartitě slyší neradi. S třetí stranou přistupuje do hry význam a začne rozleptávat bipolární svět věčných zákonů, zachovaných energií a kódových tabulek, svět, který se zde objevil neznámo jak a neznámo proč. Význam nepostojí, nečeká v koutku, připraven kdykoli k použití – významy se musí neustále sjednávat, sjednáváním se upevňuje a udržuje jejich životaschopnost a vývoj v čase, interpretaci je podřízen také dějinný význam her minulých. Domníváme se, že vědy o životě budou muset jednou vyslechnout výzvy vědců, jakými jsou například vzpomínaný M. Barbieri nebo S. Kauffman (2004). Formuje se celá nová oblast biosémiotiky a hermeneutiky živého (viz stránky Society for Biosemiotic Studies www.biosemiotics.org; viz též Markoš,

120 /


Cvrčková, 2002; Markoš 2000a), a rýsují se tak cesty, jak význam pochopit v celé původní šíři, nejen skrze kódy. Cesty, které se nabízejí vědám o životě a dovolují nějak jej vnést do tradičních věd, jsou dvě; obě mohou pozměnit charakter přírodních věd, jak je známe dnes. Pozměnit je ještě zásadnějším způsobem, než se to podařilo Darwinovi. První z cest je biologizace fyziky. Můžeme se jednou dobrat k poznání, že život je vlastností spojenou s celým vesmírem. Všechno zůstane jako předtím v černobílém světě objektivních věd, ale podaří se odstranit nesnáze, spojené s umisováním života do strojového, deterministického vesmíru. Zde bude možno modelovat epigenetické procesy nebo popisovat buněčné pochody jako sítě modulů spojených souborem sjednaných protokolů či kódových souborů. Druhou možností je vyvést vědy o životě za hranice objektivní vědy biologie a vstoupit do širšího hájemství „žitého světa“, jehož je biologie jen speciálním případem. Zde budou mít živé bytosti status nikoli pasivních figur popotahovaných a postrkovaných vnějšími silami, stojících lhostejně ve stejně lhostejném světě, nýbrž z nich budou aktivní účastníci událostí, jež se jich týkají. Bytosti, které o sebe pečují a aktivně ovlivňují dění ve svém světě, své životy, ontogenezi, ba dokonce i evoluci – dokonce tak, že modifikují samotná pravidla chování vesmíru. Do žitého světa se vykročit z přírodovědy dá – jak demonstruje například pokus S. Kauffmana (2004): jeho autonomní agens provádějí všechny ty nádherné věci popsané výše. Zmíněná sémiotika a hermeneutika jsou další cestou, jak se tam dostat (Markoš 2000). Podobný podnik nebude bez rizika a pochybnosti jsou namístě – pokusů tohoto druhu už bylo hodně, zatím bezvýsledných. Nálepky „vitalista“ či „mystik“ budou nejmírnější formou postihu pro toho, kdo se odhodlá, spolu s obviněním z lenosti a z úchylky nazvané „(plané) filosofování“. Nechceme se ale zabývat touto stránkou věci, vrame se k situaci ve vědě a v biologii. JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

121

Věda se zaměřuje na měřitelné a reprodukovatelné jevy, což zejména v biologii znamená omezit se na speciální modelové organismy za striktně kontrolovaných podmínek. Z těchto zjištění se pak činí extrapolace na celou oblast živého či na některé její části. Takto byly zmapovány funkce, které se dají modelovat jako homeostatická zařízení, a ty jsou oblastí fyziologie či molekulární biologie. Co se nedá vměstnat do jejich modelů, je shledáno obtížným a nestandardním – proto potíže s acyklickými a ne-deterministickými jevy či událostmi, jako je vznik života, evoluce nebo epigenetické procesy ontogeneze. Tam se ztrácí pohodlná jistota, že věci jsou předvídatelné, deterministické, přístupné vědeckému zkoumání. Lze však vůbec přenést tyto měřitelné a reprodukovatelné mechanismy do žitého světa významů, mají tam své místo? Jistěže ano. Život přece nepoměřuje neustále to obrovské množství údajů, které se nabízí ke vnímání. To v reálném čase ani nejde – nutno vybírat, nutno vypracovat heuristické postupy – a tam, kde mohou věci běžet spolehlivě bez neustálé kontroly, či mohou být regulovány pomocí jednoduchých zpětných vazeb, tam se bez skrupulí „mechanizované“ režimy chování zavedou. „Natvrdo zadrátované“ chování dostane přednost před nekonečným rozhodováním a sjednáváním. Vždy i my, vrchol tvorstva, přecházíme do automatismů, když kráčíme v přehledném terénu, když dýcháme nebo syntetizujeme na svých ribozomech proteiny, když řídíme auto, vyplňujeme dotazník nebo odpovídáme svým partnerům – ale snadno můžeme z těchto režimů vyskočit, když o něco jde, když je třeba cosi řešit. Zatímco čteme poezii nebo píšeme článek, naše buňky a orgány také většinou vykonávají automatické úkony – a my si ani nemusíme uvědomovat, že občas z těchto automatických režimů vyskočí. Právě takové opakovatelné automatické úkony jsou předmětem vědy – vyskakování z nich, tj. chvíle, kdy se systém začne chovat zajímavě, činí většinou potíže a lépe je si jich nevšímat, odvysvětlit je.

122 /


Když to domyslíme, různé úkony budou oplývat různou mírou automatismu a významu: ontogeneze například bude spíše výkonem hermeneutickým, bude budováním, nikoli opakováním (a třeba u dubu ještě víc než u nás). Žitý svět se tak stane ekosystémem, ve kterém vedle sebe probíhají procesy automatické, procesy informatické (kódování a dekódování) a hermeneutické – vyhmatávání významu. Bude k tomuto postupu dost vůle?

JÁDRA A BUBLINY – O VÝZNAMU SLOVA VÝZNAM /

123

11. REÁLNÁ VĚDA Ziman, J.: Real science. What it is, and what it means. Cambridge Univ. Press 2000. Vesmír 82(1) 2003b, str. 51–52; ve Vesmíru doprovozeno překladem Zimanovy přednášky Akademická a post-akademická věda (str. 47–51).

Johna Zimana jsem poprvé viděl a slyšel na jakési konferenci v roce 1994. Přednáška se mi líbila natolik, že jsem si napsal o její text. Ležela pak dlouho v šuplíku. V roce 2000 jsem si dovolil poslat autorovi anglický rukopis své pozdější knihy (2002a). Moc mi k tomu neřekl, ale obratem poslal knihu; a když jme byli v roce 2001 v Anglii, pozval nás k sobě a strávili jsme se starým pánem krásné odpoledne. Považoval jsem proto za povinnost knihu si přečíst a napsat recenzi; povinnost se se čtením měnila v radost – a tak jsem přeložil také onu založenou přednášku (v rámečku ukázky) a oba texty vyšly najednou.

Lidé, kteří se chtějí poučit o postavení vědy v současné civilizaci, by si tuto knihu měli určitě přečíst. Autor, známý a úspěšný fyzik, jenž se sociologii vědy začal věnovat až v druhé polovině své kariéry, jistě nemůže být jednoduše odbyt přívlastky „postmodernista“, „filosof“ apod. Chce ukázat, co má organizace vědy společného s jinými podobnými („eklesiomorfními“, jak by řekl S. Komárek) institucemi a čím se od nich liší. Kniha začíná charakteristikou „Legendy“, která se o vědě traduje jak prostřednictvím vědců samých, tak – částečně – filosofií vědy. Její ambicí je rozlišit vědecké a nevědecké poznání, přičemž v silné podobě legendy je sám výraz „nevědecké poznání“ protimluvem: není reality mimo vědu. Podobné názory mohly být drženy jen naprostým ignorováním toho, že věda je provozována lidmi a existuje v jistém historickém, kulturním a jazykovém kontextu. Cílem knihy proto je věnovat se vědě vědecky, tj. sestrojit model, který lze rozebrat a opět složit. Tento „naturalistický“ model má pak nahradit Legendu. Výchozím postojem autorovým je konstatování, že předmětem Legendy je vlastně něco anachronického – věda takzvaně

124 /


akademická, která se ustavila v polovině 19. století na německých univerzitách, byla jako norma přejata celou západní civilizací a přestala existovat zhruba v padesátých letech století dvacátého. Kultura této vědy se dá nejlépe charakterizovat Mertonovými pravidly (Merton 1973, str. 267–268). Jsou to: • komunalismus – výsledky bádání patří celé komunitě, nikoli badateli, • universalismus – výsledky jsou hodnoceny jen a jen kognitivními kritérii – ne podle toho, kdo je jejich autorem, • nezaujatost – vědec hledá pravdu, nikoli prestiž nebo peníze, • originalita – výsledky nejsou plagiátem ani přežvykováním známých pravd, • skepticismus – výsledky a interpretace jsou podrobeny odosobněnému zkoumání pomocí empirických a logických kritérií. Ziman důkladně a přitom velmi vtipným a přístupným slohem provádí analýzu a „dekonstrukci“ tohoto pojetí vědy a přiklání se k obrazu vědy jako složitého sebeorganizujícího se sociálnímu systému, který se pružně přizpůsobuje měnícím se historickým podmínkám. Této analýze a její konfrontaci s mertonovskými pravidly jsou věnovány kapitoly 3–9. Dozvíme se, jaký druh vědění poskytuje věda, co jsou empirická fakta atd. Ukázky z autorovy přednášky Akademická a post-akademická věda Takže: co je základní výzkum? Financujeme ho, oslavujeme, sledujeme, chráníme, institucionalizujeme a politizujeme, bohatneme z něj, zatracujeme ho i odměňujeme, děláme mu publicitu, či naopak vše utajujeme, někteří mu dokonce věnujeme celý svůj život – avšak málokdy se doopravdy ptáme, o čem to vlastně mluvíme. Když zástupy dnešních mikro- , nano- a femtoeinsteinů prohlašují, že „dělají“ základní výzkum, jakou činnost to vlastně vyvíjejí? …

REÁLNÁ VĚDA /

125

V Einsteinově době byla myšlenka vědecké politiky sotva představitelná; dnes se s ní setkáváme na každém kroku a základní výzkum je jednou z jejích operačních kategorií. Například Japonsko je kritizováno za to, že na základní výzkum vynakládá příliš málo peněz. Co tedy ten základní výzkum je? Sotvakdo z nás byl nucen číst Frascatiho manuál, kde najdeme úřední definici: Základní výzkum je experimentální nebo teoretická práce, prováděná primárně za účelem získání nových znalostí o věcech stojících za jevy a pozorovatelnými fakty, aniž by zamýšleným výstupem této práce byla jakákoli aplikace. Celá definice je dost pochybným uzlíčkem metafyziky. Klíčovým v ní je však poslední obrat, který lze méně šroubovaně říct takto: Základní výzkum je takové bádání, které děláte, aniž víte, k čemu je to dobré. Takto negativně vymezený základní výzkum vlastně žádnou logiku nemá – je definován jen pomocí dalších nejmenovaných entit, o kterých se předpokládá, že ho obklopují, tj. jinými způsoby bádání, než je ten základní. … Z definice je jasné jedno: nemáme zde do činění s věděním jako takovým, ale s výzkumem – vědomou aktivitou zaměřenou k získání jistého druhu vědění určeného k jistým praktickým cílům. Toto konstatování nás chválabohu vysvobozuje z epistemických tenat a protimluvů. Jde o to, že výzkumná aktivita je zdrojem obrovského množství znalostí – jak „nevyslovených“ a „hluboce zabudovaných“, tak oficiálních, kodifikovaných. Tento tvůrčí proces nijak nezávisí na tom, zda získané vědění je nebo není „pravdivé“ (ve smyslu „objektivní“). Je však třeba, aby nadšený badatel získanému poznatku věřil do té míry, že se pro něj stane sázkou do příštího pokusu. … Avšak nejzajímavější stránkou „čistého“ výzkumu je jeho stránka psychologická. Přivádí nás k vědci nikoli jako k typickému sociálnímu činiteli zastávajícímu typickou profesní roli, ale jako k osobnosti. Romantický stereotyp líčící čistého vědce jako „osamělého hledače pravdy“ vyvolává představu člověka, který se zaslíbil družině hledačů Svatého grálu, neboli člověka oddaného věci, která přesahuje všechny jeho ostatní zájmy a ohledy. Tento svatý cíl by byl kontaminován duchovně i intelektuálně, kdyby snad dotyčný zatoužil získat za své objevy hodnotnou cenu, či dokonce na nich vydělávat. Ideální čistý vědec je tedy amatér, který posedle hraje vědeckou hru, aniž by jen pomyslel na svůj osobní prospěch, snad kromě vědomí, že něčemu porozuměl lépe než jiní. Možná ještě stojí o trochu uznání. Toto zavrhování profesionalismu zavání snobismem a sobectvím.

126 /


… Představa vědce zabývajícího se čistou vědou jako člověka naprosto izolovaného a zcela pohlceného vlastní vizí je výplodem fantazie. Přinejlepším jde o zobecněnou a zjednodušenou verzi historek, které vyprávějí sami badatelé, když se své počínání pokoušejí vysvětlit. Podobné povídačky jsou naprosto upřímné – až na to, že si vůbec nevšímají, do jakého sociálního prostředí jsou zasazeny.

Ne každý vědec, zejména pokud je jeho obraz předmětem víry, bude z této analýzy nadšen. Podívejme se například na tuto ukázku (str. 95–97): Věda zkoumá objekty přírody vytržené z jejich normálního prostředí. V praxi tedy je vědecké poznání většinou orientováno na to, co se děje s pečlivě sestrojenými artefakty v umělém prostředí. … Pokus je strategie, jak vyprodukovat empirická „fakta“, která jsou vědeckou komunitou uznávaná za relevantní. … Empirická vědecká „fakta“ jsou produktem a majetkem vědeckého společenství. Vznikla ale jako produkt zkušenosti izolovaných jedinců – včetně našich předků – a jsou přijímána na základě jejich svědectví. Pozitivisté jsou touto skutečností znechuceni: pro vědecká svědectví požadují kritéria absolutní. Teorie práva však už před mnoha staletími ukázala, že hledání absolutních kritérií skončí v džungli, ve které každá cestička nakonec vyústí v slogan typu „vždy se mu dalo věřit“ nebo „tak mi to řekli“. Jinými slovy: přijaté konzistentní, ucelené a hodnověrné svědectví od respektovaných a nezaujatých svědků je nezbytnou součástí každého praktického soudu. Vědět jak hodnotit svědectví je základním požadavkem pro členství v kterékoli kultuře. V knize najdeme i nádherné postřehy o matematizaci poznání, tvorbě pojmů, bezrozporné komunikaci apod. V této souvislosti je velmi názorně rozvinuta metafora vědeckých teorií jako map. Mapa, jak známo, není skutečností samou, zdůrazňuje vždy jen jisté její aspekty, a co je možná nejdůležitější, je téměř nemožné ji popsat slovy, natož matematickým výraREÁLNÁ VĚDA /

127

zem. Každá mapa je teorií, která vyžaduje interpretaci, teorie je generalizace prováděná za určitým účelem. Myšlení o vědě, říká Ziman (str. 237), bylo až do 60. let v zajetí Legendy, která popisuje vědeckou činnost jako „objevování“. Široké intelektuální hnutí, které se někdy označuje jako konstruktivismus, tento jednostranný pohled zpochybnilo a ukázalo, že vědu lze nahlížet jako sociální instituci organizovanou tak, aby poskytovala sociální produkty: Nelze popřít, že teorie jsou „konstruovány“ s cílem sloužit lidským potřebám. To neznamená automaticky, že vědění, které představují, není důvěryhodné. Znamená to jen, že musíme brát v úvahu také zájmy jejich tvůrců. Hlavním posláním této knihy je přesvědčit čtenáře, že teorie konstruované vědeckými komunitami mají být hodnoceny v první řadě z tohoto hlediska – jako něco, co primárně slouží potřebám a zájmům a celé je to zaobaleno ve vědeckém ethosu (str. 130). Kniha je prodchnuta srovnáváním tzv. akademické a postakademické vědy; kdo však nemá čas ani chu studovat 320 stran textu, měl by si přečíst alespoň poslední, desátou kapitolu, která je shrnutím autorových myšlenek. Celou knihu, která nešetří vtipnými metaforami, bonmoty a vůbec je psána velmi přijatelným jazykem, vřele doporučuji všem, kteří rádi přemítají o tom, co je poznání, jak se k němu dobereme a jak s tím souvisí věda. V rozporu s Legendou není věda jedinou privilegovanou cestou k pochopení věcí, nadřazenou všem ostatním. Její základy nejsou o nic pevnější ani hlubší než základy kteréhokoli druhu lidského poznání (str. 327).

128 /


12. LAMARCK A DARWIN U RÁDLA Výňatky ze dvou kapitol a komentáře k nim. Rádl E. (2006) Dějiny biologických teorií novověku I., II. Praha: Academia. Díl I., 15. kap. Lamarck; Díl II., 9. kap. Darwin.

V letech 2002–2006 stál tým naší katedry před pozoruhodným úkolem: z němčiny přeložit a komentářem opatřit sto let starý spis Emanuela Rádla Dějiny biologických teorií novověku. Hrubý překlad k vydání připravili T. Hermann, A. Markoš a Z. Neubauer a dvoudílné dílo vyšlo v nakladatelství Academia v roce 2006. Rádlovo dílo je jedním z prvních pojednání o dějinách biologie a hloubkou svého záběru budí úžas i dnes. Překlad sám by neměl smysl bez početných komentářů, kterými jsme dílo opatřili. Jako ukázku naší práce přikládám části dvou kapitol týkajících se dvou postav evoluční biologie – Lamarcka a Darwina; v těchto kapitolách jsem autorem komentářů převážně já. Normální text je překlad Rádlova textu, v rámečcích komentáře.

15. kapitola I. dílu: Lamarck [Str. 358] LAMARCKŮV vliv se díky agitaci chápe většinou velmi nesprávně. Důležité prvky jeho učení se nechávaly stranou a naopak se do něj vkládalo, co v něm není, jak se právě hodilo každému, kdo chtěl z LAMARCKA udělat génia a DARWINOVA předchůdce. Pozn. 167: RÁDL zde líčí situaci na začátku 20. století, kdy se darwinismus dostává dočasně do krize a zápasí mimo jiné s tehdejší verzí neolamarckismu. V té době šlo hlavně o dědičnost získaných vlastností, propagovanou botanikou i dobovým vitalismem. Lamarckismus shodně s vitalismem klade důraz na existenci věčných, bezčasových zákonů, které určují chování živého – ve srovnání s darwinismem, který takové zákony nepotřebuje. Argumentovalo se, že bez existence takových zákonů nemůže existovat seriózní věda. Viz též další poznámky.

LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

129

… [Str. 359] LAMARCKOVA a DARWINOVA odpově , že organismy vznikly jeden z druhého, by racionalistovi stěží přišla na mysl, protože právě není racionálním (rozumový náhled poskytujícím) vysvětlením. Věta „tento člověk je podobný onomu, nebo je jeho synem“ není – pokud uvažuji přesně – žádným racionalistickým vysvětlením, nýbrž je vysvětlením (pouze) empirickým: jestliže jinak (ze zkušenosti) nevím, že synové se podobají otcům, nepodává mi ona věta žádné vysvětlení, nýbrž jen nový fakt. LAMARCK je prvním biologem, který se pokouší jasně a důsledně vysvětlit gradaci zvířat s užitím empirické metody. V úvodu k Filosofii zoologické (Zoologie philosophique, LAMARCK 1994 [1809]) se táže: „Jak bychom vskutku mohli pochopit tu podivuhodnou degradaci (která je tak charakteristická pro vnitřní Pozn. 169: Dégradation: v LAMARCKOVĚ době, jak říká i RÁDL, bylo už zvykem prezentovat systém zvířat podle „škály složitosti“, avšak postupovalo se od „nejdokonalejších“ organismů k „jednoduchým“. Čtenář tedy postupoval ke stále víc „degenerovaným“ formám. LAMARCK se zpočátku drží tohoto úzu a mluví o degeneraci, i když neopomíná zdůrazňovat, jak vidíme i v této ukázce, že skutečný běh evoluce (tento pojem nepoužíval, ostatně znamenal v té době téměř pravý opak toho, co pod ním rozumíme dnes) se ubíral opačným směrem. GOULD (1998, v eseji o BLUMENBACHOVI na konci knihy) upozorňuje, že koncem 18. století se slova degenerace používalo i ve smyslu odchylka.

uspořádání zvířat, když si je uspořádáme do řady od nejdokoPozn. 170: Vnitřní uspořádání – takto překládáme organisation. Tenkrát jako dnes se neobejdeme bez pojmů jako organizace, komplexita, složitost a sotva si uvědomujeme, že určení jejich míry bylo tenkrát jako dnes otázkou intuitivního nahlédnutí či znalectví; neexistuje žádná vědecká definice ani algoritmus výpočtu pro míru složitosti. Pomocí slov, jako je toto, se diskurs vlastně vynoří z vědy („krok stranou“) a poté, co se provedou patřičné spekulace a zdůvodňování, se do ní zase vrací, aniž si to diskutéři vůbec uvědomili.

130 /


nalejších až k těm nejméně dokonalým), kdybychom odmítli zkoumat, v čem spočívá tento tak zřejmý a pozoruhodný a mnohokrát doložený fakt?“ A odpovídá: „Nemělo by nás hned napadnout, že to příroda sama postupně vytvářela ta různá těla obdařená životem, a to tak, že postupovala od forem nejjednodušších k těm nejsložitějším?“ (LAMARCK 1994, str. 54.) Někteří badatelé tvrdí, říká LAMARCK, že organismy lze uspořádat do vzestupné řady, jiní to popírají. Podle LAMARCKA je faktem, že řadu lze vytvořit jen pro velké skupiny zvířat a jejich důležité orgány, zatímco méně důležité orgány podléhají vlivu okolí a mění se případ od případu. Tuto skutečnost Lamarck vysvětluje vývojově: „Kdyby příčina, která neustále působí na vzrůst vnitřního uspořádání zvířat, působila na formu a orgány pouze sama, pak by byl vzrůst složitosti všude značně pravidelný. Tak tomu však není, protože příroda je nucena podřídit své úsilí vlivu dalších působících podmínek, a díky jim jsou výsledky procesu různorodé. Zde tkví zvláštní příčina toho, že často pozorujeme bizarní odchylky od přímého běhu degenerace.“ (LAMARCK 1994, str. 185.) Pozn. 171: Příčina. LAMARCK na mnoha místech vehementně popírá, že by měl na mysli jakousi obskurní oživující sílu, s jakou operují vitalisté, a ohání se čistou fyzikou. LAMARCK vlastně konečně dobudoval karteziánskou biologii, a představoval tak, vedle vitalistů a naturfilosofů, osobitý a dobře vyhraněný proud v biologii. Biologie DESCARTOVA obsahovala nesmiřitelný rozpor: na jedné straně představa animal-machine, zvířete, které je vlastně strojem, na druhé straně této představě poplatná zvláštní embryologie, která nutně musela skončit v preformismu (v době LAMARCKOVĚ stále méně udržitelném). LAMARCK, který nebyl morfologem, přistupoval k problému ze strany funkce: funkce je prvotní a požadavkům výkonu funkce se podřizuje i tělní stavba (srovnej s Darwinovým učením). Je zde jakási inertní karteziánská hmota (zárodečné pletivo, tissue céllulaire, viz pozn. 174), kterou protékají „kapaliny“ (fluides) – tento pojem zahrnoval nejen běžné kapaliny, jak je chápeme dnes (tj. látky, které se dají nalít do nádoby), ale také fluides incontenables, kapaliny (fluida) prostupující látkou. Pro LAMARCKA nejdůležitějšími fluidy byly teplo


131

(calorique; upozorňujeme, že fyzikální představu tepla vypracoval až o 30 let později S. CARNOT) a elektřina. Tyto fyzikální síly procházejí hmotou a pohánějí tam různé procesy. Je však rozdíl, zda se jedná o hmotu anorganickou, nebo organickou – v organické hmotě je proudění fluid usměrněno (canalisé) a působí ve směru růstu a zvyšování uspořádanosti; vskutku právě tímto prouděním se inertní hmota stává živou. GOULD (2002) také ukazuje, že Lamarckova biologie měla všechny atributy fyziky: byl zde bezčasový zákon vývoje, který určoval, že fluida octnuvší se v organické hmotě působí ve směru zvyšování její uspořádanosti (od „infuzorií“ k člověku), a byly, jakkoli vágně, definovány i počáteční (samoplození) a okrajové podmínky (přítomnost tepla, elektřiny a organické hmoty). Představa je tedy ta, že živé formy „nižší“ než člověk jsou na cestě k člověku. Že ještě nedošly k cíli, se vysvětluje tím, že se na své cestě pozdržely (viz dále) nebo, což je důležitější, vznikly až později a neměly ještě dost času. Kdyby tedy neustále nevznikal nový život, nebylo by už na světě jednoduchých forem. Svět ovšem není laboratoří a od místa k místu se počáteční a okrajové podmínky mění, což nutně modifikuje celý komplexifikační proces určený přírodním zákonem – takže pozorujeme onu různorodost forem a funkcí živého světa, a co je hlavní, pozorujeme diskontinuity v procesu vzmachu od „infusorií“ k člověku. Biodiverzita je tedy proces vynucený okolnostmi, ke kterým byli živí tvorové dohnáni potřebou (besoin) přežít, nikoli zákonitostí vývoje. Povšimněme si, že celá tato biologická fyzika má opět jeden háček, stojící jaksi mimo samu nauku – je to ona organická hmota, která pojme fluida a organizuje jejich proudění. Proč tak dělá a co je základem oné organizovanosti, to už není předmětem LAMARCKOVY vědy. Celé líčení samotného fenoménu gradualistické evoluce je tedy podobné u LAMARCKA i DARWINA. Rozdíl mezi nimi vystihuje parafráze jednoho biblického výroku: zatímco LAMARCK usiloval, aby se přírodní zákon naplnil, DARWINOVA zásluha je v tom, že zákon zrušil, čímž způsobil, jak uvidíme ve 2. díle RÁDLOVA díla, nejedno hlavybolení vědcům. Je zajímavé sledovat, jak LAMARCKOVO učení převzal tzv. sovětský tvůrčí darwinismus. […] Kvůli této nemilé epizodě leží na lamarckismu i po 60 letech stín a málokdo se jím seriózně zabývá. Odkazujeme na PICHOTŮV úvod k LAMARCKOVI a na příslušnou kapitolu GOULDOVY (2002) knihy.

132 /


Příkladem může být hmyz, který je v rámci bezobratlých jedinou skupinou schopnou létat. Nahlédneme, že „tento obzvláštní výsledek byl podmíněn stejně specifickými okolnostmi a zvyklostmi (habitude)“ (LAMARCK 1994, str. 185). „Bezesporu je (systematické) postavení všech zvířat z jedné strany výsledkem procesu růstu složitosti, který působí ve směru vytváření hladké pravidelné škály; na straně druhé je výsledkem působení nejrůznějších vlivů, které působí proti této pravidelnosti a vzestupující uspořádanosti.“ (LAMARCK 1994, str. 207–208.) … [Str. 360] Kromě DARWINA a jeho následovníků postulovali všichni naturfilosofové sílu, která určuje jak embryonální, tak i fylogenetický vývoj. Vskutku je nemožné ustavit teorii vývoje, aniž bychom předpokládali působení nějaké takové síly. Pozn. 172: Vidíme, v souladu s předchozí poznámkou, že i vědec RÁDL má problémy s absencí zákonitostí u DARWINA. Více u příslušné kapitoly ve 2. dílu.

Také jsme až dosud u každého biologa nalezli nějaké pojetí tohoto druhu, vyslovené více nebo méně jasně. Jestliže se právě dnes o této tezi LAMARCKOVY teorie nechce nic vědět, není to vina LAMARCKOVA. Co se týče fylogenetické síly – nazývám ji tak, ačkoli u LAMARCKA nenese toto označení –, odlišuje náš badatel nejnižší stupně života od vyšších: síla je v obou případech různá. A. Nižší organismy. LAMARCK vidí v pohybu fluid (tzn. kapalin, plynů, teplot, elektřiny atd.), který se v těle pozvolna zrychluje, vnitřní příčinu vývoje nejnižších stupňů, zatímco vnější okolnosti prohlašuje za druhou působící příčinu. Fluida přistupují k organismům také zvenčí, takže ta nejnedokonalejší zvířata „žijí jen díky drážděním, která přicházejí zvenčí“. Okolí jim poskytuje i sílu, která vyvolává vitální pohyby („puissance excitatrice des mouvements vitaux“). Fluida jsou LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

133

charakteristická tím, že vznikají a uchovávají se prostřednictvím dráždění (excitation) a nikoli prostřednictvím přenášení (communication) a že se podobají fermentačním pochodům. Pozn. 173: Síly uvolněné drážděním lze přirovnat k silám uvolněným třeba otočením vypínače či vodovodního kohoutku nebo k vyslání příkazu meziplanetární sondě: energeticky zanedbatelná akce vyvolala velkou odpově. Naproti tomu přenášení má charakter srážky biliárových koulí: kolik jedna koule získá, právě tolik jiná ztratí.

„Činnost přírody při samoplození spočívá v tom, že v zárodečném pletivu uspořádá drobné oblasti želatinózní či mukózní Pozn. 174: Zárodečné pletivo. Takto překládáme LAMARCKŮV pojem tissu cellulaire (doslova buněčné pletivo), který je silně zavádějící, protože v LAMARCKOVĚ době buněčná teorie ještě neexistovala. Nejde tedy o pletivo obsahující buňky v našem smyslu slova, ale o jakési rosolovité shluky organické hmoty, které jsou připraveny vystavit se činnosti kapalin i fluid. Nabízí se analogie s pozdějšími termíny jako Haeckelův „prasliz“ (Urschleim), Oparinovy koacerváty nebo „živá hmota“ sovětských biologů, ze které měly údajně vznikat buňky.

hmoty vždy, když jsou jí nabídnuty za příznivých podmínek, že vyplní tyto malé zárodky kapalinami a že s pomocí jemných excitujících fluid, neustále vnikajících z okolí, uvede kapaliny do pohybu a tím zárodky oživí. […] Zárodečné pletivo je jakousi schránkou, ve které se celá ta uspořádanost zformovala a v níž se postupně vytvořily různé orgány. […] Smyslem pohybu fluid v měkkých částech živých těl je prorážet cestičky, … vytvářet kanálky a posléze různé orgány“ (LAMARCK 1994, str. 316). Tento organický pohyb tedy nezapříčiňuje pouze [embryonální] vývoj a růst, nýbrž také množení orgánů a jejich funkcí (LAMARCK 1994, str. 340). LAMARCK při vypočítávání rozdílů mezi anorganickými objekty a organismy uvádí, že první jsou nepohyblivé, zatímco organismy se pohybují pomocí zvláštní síly

134 /


(force particulière). Tato síla neustále plodí v organismu napětí, tonus neboli organismický potenciál. Pozn. 175: Organismický potenciál, orig. orgasmus. V době LAMARCKOVĚ toto slovo znamenalo jakési nabobtnání, podráždění. Ještě Ottův slovník naučný je vysvětluje jako „domnělé vzedmutí nebo vzkypění šav tělesných v rozličných stavech tělesných, zejména také pobádající k úkonům pohlavním“. V dnešní době je však význam slova natolik posunut, že je raději překládáme tímto opisem.

Ten udržují zvláště neviditelná fluida – teplo, elektřina, magnetismus a další (LAMARCK 1994, str. 341). Zdá se, že teplo (le calorique) je z uvedených působících fluid tím, které uchovává organismický potenciál měkkých částí živého těla. Elektrické fluidum je pravděpodobně příčinou organických pohybů a jednání zvířat. LAMARCK srovnává oplození se samoplozením. V prvním případě prý plodivý výpar „svým expanzivním pohybem“ rozpojuje dosud vzájemně adherentní části, zatímco v druhém případě pronikají okolní jemná fluida mezerami v rosolovité, spontánně vzniklé hmotě a proměňují ji v zárodečné pletivo (LAMARCK 1994, str. 397). Je překvapivé, jak blízko má tato představa k epigenetické teorii WOLFFOVĚ, tak blízko, že bych tu předpokládal (snad nepřímý) vliv. Odhlédneme-li od toho, že WOLFF předpokládá specificky vitální sílu, zatímco LAMARCK se spokojuje se silou fluid, je vše, i teorie o mechanické strukturaci zárodků, u WOLFFA a LAMARCKA identické. Pozn. 176: Jestliže je toto kritériem vitalismu, pak je vitalistickou i současná biologie: vždy i ta předpokládá volnou energii vstupující zvenku a pohánějící životní děje. Viz též pozn. 177.

… [Str. 361] LAMARCK shrnuje uvedené myšlenky těmito slovy: „Příroda s pomocí tepla, světla, elektřiny a vlhkosti vyvolává saLAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

135

moplození, spontánní, přímou tvorbu života na počátku obou říší živých bytostí [tj. rostlin a živočichů] tam, kde se vyskytují nejjednodušší z těchto těl.“ (LAMARCK 1994, str. 400.) Ostatně nevylučuje možnost, že také některé vyšší organismy, jako parazitičtí červi, houby, plísně či lišejníky, vznikají spontánně. Síla, která zapříčiňuje fylogenezi, není podle LAMARCKOVA opakovaného tvrzení žádnou zvláštní vitální silou, projevy života jsou spíše pouhými fyzikálními jevy. … Na druhé straně tvrdí, že existuje všude působící činnost, která nepřetržitě pracuje na zničení všeho existujícího. Mimoto se však všude v přírodě nalézá „příčina speciální, podobná potenciálu neustále vytvářejícímu nová a nová propojení se stále složitější strukturou, která v nich plodí nové a nové významy vždy, když k tomu nastanou vhodné podmínky“ (LAMARCK 1994, str. 412). Myšlenky, které se v LAMARCKOVĚ spise spojují, jsou trochu nejasné, avšak zdá se, že tvrdí, že tato síla je sice rozšířena všude v přírodě, ale projeví se pouze v organismech. Manifestuje se jejich prostřednictvím, takže všechny složené útvary, všechny syntézy v přírodě jsou důsledkem této síly, a tedy také organismů. … „Tedy zdůrazňuji, tato jedinečná síla, jež vzchází ze vzrušivé příčiny (cause excitatrice) organických pohybů a která v organických tělech dává vznik životu a vytváří tolikero obdivuhodných jevů, není výsledkem nějakých zvláštních zákonů, ale je výsledkem okolností a řádu věcí a aktivit, které jí dovolují se takto projevovat.“ (LAMARCK 1994, 416.) … [Str. 362] A už je síla, o níž zde LAMARCK mluví, jakéhokoli původu, zůstává faktem, že podle něj organismus vzniká a vyvíjí se jejím prostřednictvím, že na tuto sílu, která se rovná životní síle u jiných autorů, převádí všechny pohyby a formální změny. Pozn. 177: Není to tak: skuteční vitalisté předpokládali, že vnější síla nese i informaci o uspořádání zárodku, u LAMARCKA podobně jako u dnešních teorií je vnější síla pouze silou hybnou, nikoli organizující. Organizace je u LAMARCKA obsažena v zárodečném pletivu.

136 /


… [Str. 362] B. Ženoucí síla u vyšších organismů. Roli ženoucí síly přejímá u vyšších organismů vnitřní cit (sentiment intérieur). Tento přechod si představme asi takto: Protože tělesná organizace byla už dost pokročilá, takže podstatné fluidum zvířete se projevovalo velmi živě (très-animalisé), vyloučila se z krve nebo nějakého jí příbuzného fluida nervová substance a byla uložena podél tělesné osy nejprve v izolovaných skupinách, poté jako nervový provazec, obklopena buněčným pletivem jako pouzdrem. Z krve neustále proniká do nervů jemné fluidum. V nejjednodušším případě nervový systém vyvolává pouze pohyb, potom také vnímání. Dokonalý nervový systém slouží svalovému pohybu, vnímání, vnitřním citům a inteligenci. Vnitřní cit vzniká ze souboru vnitřních počitků, které jsou samy o sobě slabé, avšak vytvářejí výsledný všeobecný cit. Tento cit tvoří Já vyšších organismů. „Konečně je pramenem síly, která je s to pohybovat potřebami a jedná prostřednictvím emoce a z níž pohyby a jednání čerpají sílu jí vytvořenou.“ Tento vnitřní cit může být vědomý, nebo nevědomý. … [Str. 363] Mám-li shrnout obsah uvedených míst – v nichž je mnoho neurčitosti –, domnívám se, že LAMARCKŮV názor lze krátce podat takto: existuje příčina, která se neustále snaží komplikovat organizaci zvířat. U vyšších zvířat se toto úsilí mění z nevědomého v neurčitě vědomé až jasně vědomé. Neurčité vnitřní usilování je pramenem všech jednání, i instinktivních a etických. Vůle je tímtéž usilováním, jen jasně vědomým. Vyskytnou-li se zvláštní podmínky vnějšího světa, na něž je úsilí zaměřeno, specializuje se i usilování, jehož jsou cílem: všeobecné usilování by mělo za následek neustálý růst organizace, tedy jedinou vzestupnou řadu organismů. Tento případ však komplikují speciální potřeby. [Str. 363] Role potřeb Kdyby všechny organismy žily třeba jen ve vodě a ve stejném klimatu, tvořily by podle LAMARCKA pravidelně vzestupnou řadu. LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

137

Rozmanitost bydliš a zvyků zvířat tuto pravidelnost ruší. Jako důkaz lze uvést příklad vodních zvířat, u nichž by se měl vyskytovat ve všeobecnosti a v pokračující složitosti stejný plán, který příroda začala uskutečňovat v rybách. Ve zvláštních případech však například hadi ztratili už existující končetiny, protože plazíce se po zemi je nepotřebovali. Na jiném místě vyslovuje názor, že okolí na organismy nepůsobí přímo, nýbrž protože mění jejich potřeby, mění i jejich jednání. Jakmile se taková změna stane konstantní, osvojí si zvířata nové zvyky. Kladou-li potřeby ve zvláštním stupni nároky na nějaký orgán, vyvíjí se tento silněji, je-li nějaký orgán využíván málo nebo vůbec ne, zeslábne: pozvolna ztrácí své schopnosti, aby nakonec zcela zmizel. Všechny tyto nové vlastnosti se dědí, a tak se uchovávají v následujících generacích, pokud se týkají obou pohlaví. Nikoli forma a stavba orgánů určuje jejich funkci, nýbrž naopak: následkem funkčního nedostatku zakrněly zuby velryby i mravenečníka nebo oči krtků či macarátů. Naproti tomu je častější užívání příčinou toho, že vodní ptáci mají plovací blánu a dlouhé krky, lichokopytníci kopyta (protože musí dlouhou dobu stát), sudokopytníci (kteří bojují hlavou, a proto jim krev proudí do čela) jsou vyzbrojeni rohy a parohy, atd. To jsou ostatně známé věci, nebo podle běžného domnění je právě v tom podstata LAMARCKOVY filosofie. Znovu však zdůrazňuji: zvyky mají – podle LAMARCKA – pro vznik nových orgánů smysl jen tehdy, když předpokládáme ve zvířeti vnitřní tlak k přizpůsobení. Jinak nejsou s to zvířetem pohnout. Svým učením o vnitřní síle a o zvycích jako stavitelích nových orgánů si LAMARCK troufl na nejchoulostivější bod každé vývojové teorie, totiž na problém, jak se ze síly stane forma. Očividně předpokládá, že potřeby zvířete přesahují jeho organizaci, že zvíře chce více, než může. Uve me výstižný příklad: LAMARCK musí připustit možnost, že zvíře, které neví vůbec nic o světle, může mít vůli vidět a že tato vůle mu vytvoří zrakový orgán.

138 /


… [Str. 364] Také zde se opět ukazuje, že předpoklad úsilí dostát novým potřebám vede, je-li proveden důsledně, k vitalismu, ba dokonce že tento předpoklad už je vitalistický, a už se na to LAMARCK tváří jakkoli materialisticky. … [Str. 366] Význam času V LAMARCKOVĚ filosofii začíná čas hrát roli, kterou mu později přidělil DARWIN. U GEOFFROYE, TREVIRANA a dalších badatelů, kteří rovněž přemýšleli o původu zvířat, neměl čas ještě skoro žádný význam, jako vůbec v každé teorii, která předpokládá vznik druhů skokem. Nebo v tomto případě je otázka, kdy nebo jak dlouho ta či ona forma vznikala, mnohem méně podstatná než otázka, jak vznikla. LAMARCK tvrdí, že dnešní organismy vznikly postupně během dlouhé doby, komplikovaná organizace se vyvíjela pozvolna, časem se také diferencovaly funkce i orgány. V LAMARCKOVĚ smyslu by byl naprosto konsekventní předpoklad, že délka času udává přímou míru pro pokrok organizace, nebo pouze tak lze pojmout pokrok vytvářející sílu, kterou postuluje. 9. kapitola II. dílu: Charles Darwin Pozn. 31: Výklad DARWINA a klasického darwinismu představuje nejdůležitější část celého tohoto RÁDLOVA dvousvazkového díla, díky níž se stalo tak známým, citovaným a překládaným do dalších jazyků. Podotkněme zde jen stručně, že RÁDLOVO stanovisko není zcela jednoznačné a bylo předmětem diskusí od vzniku díla až do současnosti. RÁDL je vůči různým ideologizacím darwinismu značně kritický, zejména tam, kde se podle něj jednostranné posuzování biologických problémů pouze z hlediska fylogeneze stává jediným nástrojem, prosazuje se na úkor jiných přístupů a tradic biologického myšlení a dokonce se snad stává překážkou některých nových experimentálních či teoretických metod. Závěrečná část hovoří jasně o soudobém úpadku darwinismu a v souhlase s dobovou neovitalistickou doktrínou RÁDL jednoznačně prohlašuje, že darwi-


139

nismus je mrtev (cituje v této souvislosti DRIESCHE). Tento zjevný nesoulad s dalším vývojem darwinismu jako ústřední vědecké doktríny moderní biologie byl a je RÁDLOVI opakovaně vyčítán jako jeho fatální omyl. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že celé dílo bylo RÁDLEM formulováno na základě fascinace darwinismem, že jej považuje od dob ARISTOTELA za vůbec nejvýznamnější biologickou nauku (na rozdíl od tehdy módního lamarckismu), která doslova zformovala novou epochu evropské vědy, a že odkaz darwinismu je v RÁDLOVÝCH očích nejdůležitějším tématem i budoucí biologie. Připomeňme si slova z předmluvy k anglickému vydání, kde se RÁDL i po dvaceti letech hlásí ke svému původnímu stanovisku, opět konstatuje trvající pokles zájmu o DARWINOVU teorii a přitom tvrdí, že tato teorie je „tak vrcholně pravděpodobná a výhrady proti ní jsou tak slabé, že pro všechny praktické případy můžeme její pravdivost bezpečně předpokládat“. Upozorňujeme hned na počátku RÁDLOVA výkladu DARWINA a darwinismu na tuto ambivalenci, aby se čtenář nenechal svést k jednostrannému čtení a vnímal tehdejší kontext. Připomeňme, že rok vydání RÁDLOVY knihy (1909) byl zároveň rokem významného DARWINOVA dvojitého výročí (100 let narození a 50 let od vydání Vzniku druhů). U této příležitosti vyšel téhož roku v Cambridge rozsáhlý, šestisetstránkový reprezentativní sborník Darwin and Modern Science (SEWARD, ed., 1909), do kterého přispěli nejvýznamnější biologové té doby snad ze všech biologických oborů a směrů bádání. Celkové vyznění, včetně příspěvků zastánců tehdejšího tzv. neodarwinismu, je v pozoruhodném souladu s výše naznačenou RÁDLOVOU ambivalencí – DARWINOVA teorie je chápána jako epochální, ale vlastně již překonaná nejnovějšími experimentálními směry výzkumu (podrobnější analýzu jednotlivých příspěvků tohoto sborníku viz GOULD 2002). České překlady DARWINA: O vzniku druhů (1914, 1953, 2007), O původu člověka (2006), Vlastní životopis (1951), Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle (1955), O pohlavním výběru (2005).

… [Str. 110] V pařížské Akademii DARWINOVI vytýkali diletantismus. Vskutku nepatřil k žádné škole! Nebyl ani botanikem, ani zoologem, ani geologem, ani fyziologem, nebyl přívržencem žádného tehdy směrodatného směru, nebyl ani morfologem, ani embryologem, nýbrž přecházel bezprostředně od jedné

140 /


otázky k jiné. Od výkladu, jak vznikají korálové ostrovy, k otázce po původu druhů, ke studiu pohybů rostlin a mimiky lidské tváře. Teorie, které formuloval, mají velmi anglický ráz: staví spíše na zkušenosti než na rozumování, jsou nehluboké, ale originální, mají méně myšlenek a jsou jednotvárné – velká je však rozmanitost jevů, které teorii podpírají. Východisko Darwinovy teorie Jako pendant k francouzskému materialismu se na konci 18. a na počátku 19. století v Anglii rozšířilo učení JEREMY BENTHAMA, že vzpruhou mravnosti jsou libé a nelibé pocity, že mravné je v podstatě to, co je prospěšné, že člověk se vyhýbá zločinu jen ze strachu z odhalení a jeho nelibých následků. Jednotlivec nesmí úplně povolovat svým náklonnostem, je však povinen omezovat je jen potud, pokud narážejí na zájmy společnosti. „Co největší štěstí co největšímu počtu lidí“ je principem této egoistické morálky, jejíž zvláštností je, že nehledá podstatu mravnosti ve vrozených vlastnostech lidské duše, nýbrž nechává ji vzniknout ze soužití, ze střetu zájmů mnoha jedinců. BENTHAMŮV spis Úvod do principů morálky a práva, který rozvíjel toto učení, vyšel v roce 1789. Nedlouho předtím (1776) vydal ADAM SMITH známé dílo Bohatství národů (česky 2001), v němž zkoumá zásady národohospodářského života. Člověk je podle SMITHE egoistická bytost, snaží se uskutečnit své individuální cíle. Společnost dosáhne největšího bohatství tehdy, když nebude jednotlivce omezovat v jejich ekonomických snahách, když každý bude mít volnost „nakoupit co nejlevněji, prodat co nejdráže“. Tyto názory o podstatě mravnosti a národního hospodářství – jejich analogie je očividná – padly v Anglii na úrodnou půdu a staly se základem tzv. klasického národohospodářství. Anglie se tehdy měnila ze státu hospodářského ve stát průmyslový a velkovýroba našla ve SMITHOVĚ učení dobré argumenty proti různým ochranářským zákonům, privilegiím a clům. Ty byly postupně odstraňovány a stále více se uplatňoval ideál LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

141

státu jako pouhého bezpečnostního zřízení pro ochranu svobody a jmění občanů, neomezujícího však svobodu jednotlivce. Pozn. 32: Tak jak to činí RÁDL, i dnes se v učebnicích darwinismu upozorňuje na to, že na DARWINA měla velký vliv liberální filosofie a učení o „neviditelné ruce“ a že DARWINOVA teorie je vlastně „sociomorfním modelem“ společnosti (viz následující poznámku), ve které on sám žil. Na tuto podobnost upozorňují i mnozí dnešní evolucionisté a zejména neopomenou poukázat na „neviditelnou ruku“ (trhu v ekonomice, přírodního výběru v evoluci). Kupodivu však mlčky přecházejí druhou stěžejní složku liberárního učení – svobodu jednotlivce. V ekonomice je to jednotlivec, kdo se stará, a spojené starosti jsou onou neviditelnou rukou, která pak vykřesává, sjednává ekonomiku, kulturu nebo morálku. Evolucionisté tedy na analogii upozorní, ale vzápětí „starost o sebe“ z organismů sejmou – ve všech moderních verzích darwinistické teorie (snad s výjimkou KAUFFMANA 2004) jsou živé bytosti naprosto bezmocnými a nesvéprávnými produkty neviditelné ruky mutace a selekce, popř. jsou vehikuly svých genů. Jakékoli usilování jedinců zavání vitalismem a pavědou. Živé bytosti se přece na evoluci nepodílejí, ona se jim přihodí! Viz i následující poznámku.

[Dále je vzpomenut ještě Malthus, pozn. AM] … [Str. 112] Ve třicátých letech dosáhlo toto liberalistické hnutí vrcholu – dva roky po francouzské červencové revoluci došlo v Anglii k liberalistické reformě parlamentu. Tento myšlenkový směr dlouho přetrvával: BUCKLEOVY Dějiny anglické civilizace (1857–1861) byly jeho pokračováním a propracováním. BUCKLE dokazoval, že historie má být vědou, přírodní vědou, která má zkoumat zákony lidského ducha, zákony přírody a jejich vzájemné působení, vliv klimatu, potravy, půdy atd. Takovéto myšlenky ovládaly Anglii, když vystoupil DARWIN. Nebyl sice ani politikem z povolání, ani národohospodářem a BENTHAMA a SMITHA snad ani nečetl; nezmiňuje se ani o nějakém MILLOVĚ vlivu na své názory. Zato však četl MALTHUSE – v roce 1838, jak vypráví, když už přes rok přemýšlel o vzniku

142 /


druhů. MALTHUSŮV vliv na jeho myšlenky se ukázal už ve druhém vydání jeho Cesty kolem světa (1845; česky 1955). Je známo, že od něj převzal myšlenku příliš rychlého rozmnožování organismů, z něhož pak plyne boj o život. Méně už se ví, že národohospodářští teoretikové ho ovlivňovali mnohem víc a jejich názor ovládal celé jeho pojetí živé přírody i vědeckou metodu. Rozsah díla O vzniku druhů a zájem o jeho obsah byl snad příčinou, proč si nikdo nepovšiml podobnosti mezi logikou DARWINOVOU a logikou národohospodářů. … [Str. 112] Všichni autoři před DARWINEM, LAMARCKA nevyjímaje, viděli v přírodě jednotlivá zvířata a jednotlivé rostliny propojené do vyšší jednoty zákony podobnosti těl a funkcí. Často sice hovořili o přírodě, avšak toto slovo u nich znamenalo duchovní (nebo i mechanický) princip, který podle všeobecných zákonů generuje jednotlivé projevy. Jedinec v přírodě, jeden člověk, jedno zvíře, jedna rostlina, ale i menší nebo větší seskupení jedinců neznamená pro toto pojetí nic víc než výraz věčného zákona. … Avšak pro DARWINA, syna praktické Anglie, spočívala příroda v jejích částech a smrt každého jednotlivého individua pro něj znamenala proměnu přírody; smrt deseti, sta zvířat desetkrát, stokrát větší proměnu. Ve smyslu národohospodářských teorií považoval celou živou přírodu za společnost, za stát, který sestává ze zvířat a rostlin jednajících podle vlastních pudů. Jako byl stát vydáván za jednotu sestávající z jedinců, jejichž egoistické zájmy jsou omezovány jen egoismem ostatních, tak DARWIN uchopil organickou přírodu jako celek složený z individuí, která sledují své individuální zájmy. Pozn. 33: To jsou nádherné pasáže, kterých si dnes málokdo v DARWINOVI povšimne. Nemyslíme te konstatování, že Původ druhů je zakladatelským dílem ekologie, ale poznání ještě hlubší, které nešlo pod nos současníkům a irituje i RÁDLA. Tím poznáním je, že svět není řízen vyššími principy, idejemi, zákony, nýbrž že je neustále sjednáván svými obyvateli. Zatímco, jak poukazuje RÁDL, u mysli-


143

telů jako LAMARCK nezáleželo na hekatombách a katastrofách, protože všechno se dalo znovu restaurovat podle neměnných principů, které se zničit nedají, DARWIN upozorňuje na význam existence každé jedné bytosti – každá z nich hraje roli při sjednávání budoucnosti světa (viz v tomto ohledu KAUFFMAN 2004). Jinými slovy: tím, že se jedna konkrétní bytost objeví na světě, se ten svět už změnil a někam jinam se posunuje i jeho trajektorie do budoucna. Tento historický pohled na evoluci přiznávající živým bytostem aktivní účast na dění byl záhy potlačen, protože by činil vědu komplikovanou, ne-li nemožnou; i to RÁDL dobře chápe. V dnešních neodarwinistických příbězích o sobeckém genu, nebo v sociobiologii, jsou živé bytosti opět jen pasivními objekty, nikoli konajícími subjekty. Následující odstavce, které mluví o přírodním hospodářství a sociologii přírody, ještě více podtrhují tento zapomenutý aspekt DARWINOVA učení. Zvířata a rostliny si samy dávají zákony – jaká to troufalost, vždy tím přiznáváme, že život je nadřazen fyzice! S heslem „La nature va d’elle même“ se ve fyzikalizující vědě, postavené na bezčasových zákonech, daleko nedostaneme! Vidíme, jakými různými cestami může ten, kdo chce, najít „vitalistické“, tj. fyzice a chemii odporující tendence snad u každého biologa. Strach z vitalistického nařčení pak vede biology k neuvěřitelně silné autocenzuře (a cenzuře kolegů), a to i dnes, 80 let po vzniku kvantové fyziky, která rázně zametla s tímto druhem „fyzikalismu“. Ještě jednou upozorníme na fenomén tzv. sociomorfního modelování. Je s podivem, jak lidé vnímají skutečnost prizmatem své vlastní kultury. Často se přemítá, proč na myšlenku „darwinovské“ evoluce nepřišel už ARISTOTELÉS či někdo po něm, proč se muselo na DARWINA čekat tak dlouho. Inu proto, že liberální učení se objevilo až koncem 18. století jako popření hierarchického uspořádání společnosti zakotveného v Bohu. Pak už to čekání na DARWINA netrvalo ani sto let. Podrobněji o sociomorfním modelování viz např. KOMÁREK 2000.

Byla to nová a velkolepá představa přírodního hospodářství, v němž zvířata a rostliny měly být členy společnosti, občany přírody, analogickými občanům státu. Liberalismus upíral státu oprávnění vytvářet zákony, které by narušovaly právo jednotlivce. Také DARWIN neustále potíral víru, že příroda je ovládána nějakým vyšším zákonem, který reguluje vzájemné vztahy ži-

144 /


vých bytostí: jen zvířata a rostliny samy si vytvářejí zákony svým egoistickým způsobem života. Sotva by se dalo pochopit, jak mohl DARWIN tak silně ovlivnit sociologické teoretiky, kdybychom nevěděli, že sama jeho nauka představuje sociologii přírody, že DARWIN přenesl na přírodu ideál anglického státu vládnoucí v jeho době. … [Str. 113] Laissez faire, laissez passer; la nature va d’elle même (volně přeloženo „Dejte věcem volný průběh, příroda si poradí“) – to bylo slavné heslo oněch dob. Jeho praktické části se politikové dovolávali proti vůdcům státu, aby zabránili každému jejich zasahování do práv občanů. Laissez faire, laissez passer bylo negací staré zásady, že moc králů pochází od Boha. DARWIN, teoretik, převzal druhou část hesla a napsal knihu na téma, že v přírodě nejsou žádné božské zákony: la nature va d’elle même! … [Str. 114] Takto DARWIN obnovil LEIBNIZOVU zásadu natura non facit saltus (příroda nečiní skoků). … On sám ani jeho přívrženci si nevšimli, že slova natura non facit saltus vyjadřují, vyslovuje-li je LEIBNIZ a DARWIN, zcela odlišnou myšlenku: pro LEIBNIZE a pro 18. století totiž znamenají, že existuje nekonečná řada bytostí, které se vzájemně liší díky nejjemnějším nuancím ideje spočívající v jejich základu, které se tedy liší podstatně. DARWIN a jeho následovníci naopak chtěli oním tvrzením popřít právě toto LEIBNIZOVO přesvědčení a ujišovali, že mezi jednotlivými projevy jsou jen rozdíly nepodstatné. … A podtrhněme: DARWIN uznává pouze kvantitativní rozdíly nejen mezi druhy, odrůdami a individui, nýbrž mezi všemi věcmi: mezi člověkem a opicí, mezi mravností a nemravností, mezi třetihorami a diluviem – všude. Těší se z každého případu dokládajícího učení o přechodech v přírodě: nebo mu stačí důkaz, že v přírodě přechody jsou. Otázku, proč LINNÉ věřil v plynulost přechodů v přírodě, a přesto dospěl k předpokladu pevných druhů, nepovažuje za hodnou zkoumání. LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

145

… [Str. 116] Člověk vytváří nové nové odrůdy či nová plemena tak, že když objeví novou odchylku od typu (například větší vole u holuba), uchová zvíře pro další chov. Jeho potomci odchylku zdědí, u některých se projeví silněji a ti se opět vyberou pro další chov. Tak se umělým výběrem vypěstuje nové plemeno holubů, voláč. Tedy člověk, jeho potřeby a vkus, rozhoduje o tom, jaké odrůdy či jaká plemena budou vytvořeny. Individuální odchylky organismů jsou jen pasivním materiálem dodávaným přírodou (náhodou), materiálem, z něhož člověk vybírá. Podstatu plemen psů, holubů, odrůd růží, karafiátů a všech ostatních umělých odrůd či plemen nelze pochopit srovnávacím studiem těchto forem samých, nýbrž musí se studovat vkus lesníků, holubářů, zahradníků, který se v oněch formách projevuje – tak by DARWINOVO pojetí formuloval přívrženec jiné školy než DARWINOVY. Pozn. 35: To je všechno pravda, ale pořád zde zůstává skutečnost, že živé bytosti lze poměrně snadno formovat vnějšími silami, které v tomto případě představují šlechtitelé. Odchylky, které šlechtitelům dovolí se sebou manipulovat v jistém směru, budou mít více potomků než ty, které tuto schopnost nemají nebo tlaku vzdorují. Pak ovšem stačí přemýšlet o tom, zda by nemohly existovat i jiné síly než vkus šlechtitelů, které by mohly takto působit také. Takto se DARWIN ptal a takto přišel na myšlenku přírodního výběru.

… Boj o život [Str. 116] Když fena vrhne štěňata, bývá jich víc, než je matka schopna uživit. Proto její pán ta nežádoucí utopí, a zbylá tloustnou díky smrti svých bratří. I v přírodě se děje něco podobného, učí DARWIN: tam ale život sám vede zvířata a rostliny k tomu, že ne všichni potomci přežijí. Nebo organismy se roz-

146 /


množují příliš rychle: rostlina, která dá ročně jen dvě semena, by se za dvacet let rozmnožila na milion individuí, kdyby se za příznivých podmínek všechna semena ujala. Slon se rozmnožuje ze všech zvířat nejpomaleji, a přesto by jediný pár slonů dal za 750 let na 19 milionů potomků, kdyby všechna mlá ata dorostla a měla potomky. Ostatně zkušenost nás učí, poznamenává DARWIN, jak se za dvě po sobě následující příznivá období silně rozmnoží hraboši, housenky aj. Zpravidla se však počet jedinců jednoho druhu mění jen málo, nebo spousty jich zahynou dřív, než dospějí. Hynou vajíčka a semena, umírají mlá ata a i dospělí končí předčasně: tu nepřízní počasí, tam hladem, činností dravců, parazitů, epidemií. Tento proces, ve kterém v přírodě tolik života zaniká předčasně a přežívá jen malé procento, nazývá DARWIN „bojem o život“. Boj o život však není výrazem organického pudu po životě: je třeba odmítnout domněnku, že základní vlastností života by bylo úsilí, boj. Nevěřme také, že snad zvířata vědomě nebo nevědomě „bojují“ o svůj život. Jen přírodní okolnosti už tak s sebou nesou, že jedna zvířata umírají předčasně, druhá přežívají; a tyto vnější přírodní okolnosti, to je boj o život. Pozn. 36: RÁDL tedy ukazuje, že expresivní metafory jako „boj o život“ (nebo dnešní „sobecký gen“) vlastně nemají opodstatnění. Ve skutečnosti nikomu o nic nejde, jediná vlastnost organismů je ta, že jsou. Jen tím, že jsou, nějak, čistě pasivně, aniž by cokoli „chtěly“, působí na svět. Neviditelná ruka, tj. přírodní výběr, tento pasivní materiál formuje, a to tak, že každému individuu určuje numerus clausus na potomky – podle toho, jak se v momentálním kontextu světa projevuje zmíněné působení. Ještě lépe vynikne tato představa v neodarwinistickém podání, kde předmětem selekce nejsou jedinci, ale geny. U organismů můžeme ještě být na pochybách, zda opravdu máme odhodit svou laickou zkušenost, avšak jistě bez odporu nahlédneme, že molekulám DNA opravdu už z principu nemůže o nic „jít“.

[Str. 117] Důsledkem tohoto boje je přírodní či přirozený výběr. LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

147

Pozn. 37: Už sto let panuje mezi českými přírodovědci váda, zda DARWINŮV termín natural selection překládat jako „přírodní výběr“ nebo „přirozený výběr“. Nehodláme přispívat do této neplodné debaty a používáme oba výrazy jako synonyma. Koneckonců každý z nich osvětluje jeden z aspektů tohoto procesu: koná ho příroda, tj. žádná transcendentní síla, která by stála nad přírodou, a odehrává se přirozeně, tj. nijak nenarušuje řád věcí.

Vezměme případ, dovozuje DARWIN, že v nějakém kraji, kde vlci loví kořist silou, obratností, rychlostí, se rozmnoží rychlonohá zvěř. Vlci se mezi sebou liší individuálními vlastnostmi, tedy také rychlostí. Pak ale ti, kteří běhají rychleji, budou moci snáze uspokojovat své životní potřeby a budou se rychleji rozmnožovat, takže vznikne rychlonohá odrůda vlků, která zatlačí ostatní. Je obtížné uvést všeobecná pravidla výběru, nebo neexistuje zákon, podle kterého se objevují individuální odchylky, a velká je rozmanitost životních podmínek, jejichž důPozn. 38: Opět věc, která irituje mnohé odpůrce darwinismu dodnes: odchylky mohou vznikat všemi směry, a tyto náhodně uchopené odchylky se stávají materiálem pro další kolo výběru. Můžeme sestavit prakticky nekonečný seznam vlastností jedince, a každá z těchto vlastností se může posunout k novým hodnotám nebo k novým kvalitám. Není preferovaných směrů pro změnu – neexitují trendy ani zákonitosti. Podobná tvrzení musela nutně rozčilovat přívržence starší morfologické školy, která rozvíjela témata morfologických korelací. Odchylky jsou „uchopovány“ –„neviditelnou rukou“ neosobního přírodního výběru, aniž by bylo třeba předpokládat vybírající vědomí nebo zákon, který by to vybírání usměrňoval. Výběr je záležitost kontextu – jistá odchylka má smysl (fit) jen v určitém místě a čase, v jiném kontextu zůstane nepoznanou, nebo bude dokonce zhoubná. Jenomže zde používáme pojmy jako kontext a smysl a přitom trváme na tom, že „se“ to sjedná, že kontext a smysl vyvstanou jaksi mimoděk. To je ale jako předpokládat kvadraturu kruhu. Proto je filosofování nad DARWINOVOU teorií tak lákavé… a často tak málo plodné.

148 /


sledkem je zachování jedné a zánik jiné odchylky. Vcelku lze říci, že nová odchylka spíše vznikne a zachová se u forem, které jsou velmi proměnlivé, obecné a bohaté na jedince. Dále, čím déle nějaký druh trvá, tím rozmanitější krajiny obývá; příčiny jsou nasnadě. Individuální odchylky tvoří, jak už jsme řekli, první stupeň k odrůdám, odrůdy jsou prvním stupněm k tvoření nových druhů atd. … [Str. 117] Zde i jinde DARWIN naráží na to, že jeho myšlenka nemá daleko k NEWTONOVU objevu všeobecné gravitace. Jako NEWTON podřídil všechna nebeská tělesa jednomu zákonu, zákonu tíže, tak DARWIN objevil pro všechny formy života jedno pravidlo, evoluci. Ba DARWIN si troufá mnohem víc než NEWTON: ten objevil jednu vlastnost společnou Slunci, planetám a vší zemské hmotě. DARWIN naopak vysvětluje bojem o život všechny (nebo skoro všechny) vlastnosti, jimiž se organismy navzájem odlišují. Velký rozdíl – a způsobí mnoho nedorozumění u DARWINOVÝCH žáků! Vyložili jsme hlavní zásady DARWINOVY teorie, vynechávajíce méně důležité principy, na které bude místo v následujících kapitolách. Připojme ještě některé důsledky, které DARWIN ze své teorie vyvozoval. Až na některé všeobecné vlastnosti živé hmoty, které DARWIN blíže neurčuje, se vše podle něho vyvinulo nahodile, žádný úkaz nemá význam sám o sobě a neexistoval by, kdyby nebylo zvláštních okolností, které jej vytvořily. Všechny vlastnosti a pravidla odpozorovaná dřívějšími přírodovědci jsou podle DARWINA jen vlastnostmi, které se pozvolna vyvíjely. Existuje sice jednota plánu ve stavbě zvířat, nyní však znamená jednotu původu: homologie jsou vlastnosti zděděné po předcích, analogie jsou přizpůsobením podobným životním podmínkám. Systém organismů se nyní stává genealogií, na jejímž počátku stojí zvířata nejjednodušší a na konci nejsložitější, která je třeba chápat jako potomky těch nejjednodušších.


149

Pozn. 39: Ještě jednou upozorňujeme na zásadní rozdíl mezi staršími genealogiemi (například LAMARCKOVOU) a genealogií DARWINOVOU. Starší představy v podstatě nikoho nepohoršovaly, protože ony samy byly součástí předpokládaného řádu v pozadí, odhalovaly ho: evoluce života byla stejného řádu jako třeba „evoluce“ letu střely nebo pádu laviny, představovala zákonitý a opakovatelný sled událostí. Lamarckovská genealogie se dá přirovnat ke kazetě s hudební nahrávkou: pokaždé, když ji vložíme do přehrávače, budeme slyšet stejné melodie a ve stejném pořadí. I kdyby veškerý život zmizel, tak tady zbude LAMARCKOVO „komůrkové pletivo“ a působením „fluid“, věčných principů evoluce, se jednou biosféra zrestauruje i s člověkem jako jejím vrcholem. DARWIN toto všechno zrušil a jeho evoluce je ad hoc sjednávaným pochodem, který žádný cíl nemá. Jak píše GOULD (2002), LAMARCK usiloval, aby se zákon naplnil, tj. aby zákony zahrnovaly i živou přírodu. DARWIN přišel, aby zákon zrušil. Avšak navažme na předchozí poznámky: nelze se ubránit dojmu, že při tom darwinovském (lepší by bylo říkat DARWINOVĚ) sjednávání nejsou živé bytosti žádnými pasivními dřevěnými figurkami na šachovnici, jakými je chceme mít my dnes – figurkami, které kdosi vyrobil a kterými kdosi pohybuje. Přírodní výběr u DARWINA není formující silou, která by nahradila Boha kreacionistů nebo nisus formativus starších vitalistů, přírodní výběr je spíše prostředím, které dovoluje dialog. Přírodní – či v tomto kontextu spíše přirozený výběr – je procesem uchopování šancí každým ze živáčků (srv. MIDGLEY 1985). Současná evoluční biologie ukazuje řadu příkladů, že jsme dodnes toto DARWINOVO poselství nestačili vstřebat. Pak se badatelé, podle své nátury, přikloní k různým trikům. Ten nejběžnější připomíná českou privatizaci: vše probíhá striktně podle zákonů, jen tu a tam se „zhasne“, a v těchto singulárních momentech nastanou mutace, které pak po rozsvícení významně ovlivní průběh (opět už zákonitý) dalších událostí. Druhý přístup zjevně nebo skrytě vnáší prvky ortogeneze, tj. směrované evoluce na způsob lamarckovské. Není nutno mluvit hned o TEILHARDOVI DE CHARDIN (česky 1993). Trendy v evoluci rozpoznávají například paleontologové GRASSÉ (1973) nebo CONWAY MORRIS (2003). Jiní se uchylují k omezením (constraints) – obvykle se odvolávají na to, že jen určité tvary, procesy a řetězce příčin jsou možné (např. WEBSTER a GOODWIN 1996). Nejčastější přístup je alibistický – autoři se uchýlí do oblasti bu molekul, nebo statistiky a studují už jen frekvence výskytu – a už imaginárních „alel“, nebo konkrétních informačních řetězců makromolekul. Vše ostatní – morfologie, fyziologie, a tedy i evoluce – jsou

150 /


epifenomény sice zajímavé, ale samy o sobě nejsou předmětem studia. Všechny tyto nejrůznější přístupy mají jedno společné: shodnou se v tom, že živým bytostem se evoluce jen tak „přihodí“. Pozná se to například podle toho, že se nikdo z nich nepozastaví nad navýsost nesmyslným spojením „mechanismus evoluce“. S. KAUFFMAN (2004) je snad jediný ze současných světových biologů, který přisuzuje životu svébytnost; dokonce život sám je mu hlavním aktérem evoluce. Platí za to tím, že bývá označován za vitalistu.

… [Str. 118] Cílem [každé] nové teorie bylo popsat přírodní děj vedoucí ke vzniku druhů (popsat, nikoli pochopit), přilnout rozumem k přírodě tak, aby naše vyprávění bylo opakováním toho, co se děje v ní. DARWIN žádá pravý opak toho, co chtěli jeho předchůdci: místo uchopování rozmanitosti přírody do všeobecných pojmů žádá, aby se rozum rozpustil v jednotlivostech věcí. Dříve byl rozum (ideje, noumena) považován za vlastní věčnou pravdu, zatímco jevy (fenomena) za prchavý obraz skutečnosti. DARWIN postupuje právě opačně: rozumu a pojmů vůbec nedbá a sám běh dění je mu vším. Pozn. 40: Zde RÁDL DARWINOVI trochu křivdí: jedinečnosti sice důležité jsou, ale z nich se opět provede zobecnění. Jde ovšem o zobecnění úplně jiného druhu, než na jaké byla věda doposud zvyklá: zobecnění typu sjednávání, smlouvání podmínek pro další kolo evoluce, nikoli zobecnění na neměnné zákonitosti, které zůstávají stejné a zůstávají v platnosti, a se něco děje, nebo se neděje nic. Jde tedy o zákonitosti srovnatelné s pravidly ekonomickými, společenskými nebo kulturními – nikdo nebude jejich existenci popírat, přesto očividně nemají charakter „přírodních zákonů“.

Vše, co vypadá jako pojem, abstrakce, logika, se zavrhuje: DARWIN nemá smysl pro teorie svých předchůdců a současníků; nenajdeme u něho pokus o rozbor nebo vůbec o pochopení učení LAMARCKOVA, E. DARWINOVA, teorií L. AGASSIZE, KÖLLIKERA a jiných… a vůbec u něho nenajdeme polemiku s cizími názory. … Ba nedefinoval ani pojmy, které sám zavedl a jejichž chaLAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

151

rakteristickým znakem je, že je vůbec nelze definovat. V tom právě tkví těžiště DARWINOVA dokazování: neexistují objektivní pojmy, žádná pravidla daná přírodě. Jen zkusme najít jen jeden jeho názor na tu či onu všeobecnost. Tak například k určitému tělu patří určité schopnosti; a existuje starý spor, zda schopnosti (duše) mohou působit na tělo (například je měnit), nebo zda je naopak duše důsledkem tělesné struktury. Jaké je DARWINOVO mínění o tomto vztahu? Co podle něho bylo příčinou a co účinkem? Odpovídá: „Je však nesnadné říci, a nemá to pro nás význam, zda se zpravidla mění způsob života dříve a stavba později, nebo zda mírná uzpůsobení ve stavbě vedla ke změně způsobu života; obojí se zpravidla mění a často téměř současně.“ (DARWIN 1953, str. 129.) POZN. 41: Tento odstavec shrnuje to, co je ohromnou novinkou v DARWINOVĚ učení. Příčinné zákonitosti lze hledat tam, kde lze předpokládat počátek, okrajové podmínky a jasná pravidla. Jestliže v živé přírodě, podobně jako v kultuře, vždy už něco bylo předtím, jestliže při zkoumání vždy už nastupujeme do „rozjetého vlaku“, nelze od sebe jasně oddělovat příčiny a účinky událostí. Sociologický charakter DARWINOVY teorie je vskutku tím rudým hadrem, který dodnes dráždí zastánce „exaktní vědy“ odhalující neměnné zákony ve světě, kde nemůže nic vznikat, kde lze všechno odvodit.

Nemá tato odpově všechny znaky, které proslavily delfské věštby? Pozn. 42: Jistěže, to ale neznamená, že nebylo důležité jim naslouchat a nějak podle nich uzpůsobit svůj život. Právě proto o delfské veštírně víme dodnes: vždy měnila běh světa!

Přirozenému systému zvířat, dovozuje DARWIN, dává pravý smysl teprve rodokmen. Svědomitě dodává, že do přirozené řady lze snad uspořádat i minerály a prvky – ale na tom přestává. Ptáte se, proč je rodokmen nezbytný právě pro organismy, aby vysvětlil jejich hierarchii, a proč ne pro minerály?

152 /


„Příčina, proč [minerály] tvoří přirozené skupiny, není dosud známa.“ Touto metodou DARWIN velice ztížil kritiku svého učení. Vykládal vznik druhů výběrem, náhlými proměnami, korelativními změnami, ale nevyznačil určité hranice žádného z těchto výkladů. … [Str. 119] DARWINOVA nechu k definicím pochází z toho, že jeho myšlení je zcela zaujato zdůrazňováním rozmanitosti přírody. Jakmile má něco definovat, zahltí čtenáře spoustou dokladů o tom, že rozmanitost přírody se každé definici vysmívá. Prý není možné definovat druh, nebo existuje množství odchylek a přechodů. Ani boj o život nelze definovat, nebo tímto názvem je třeba rozumět velice různé jevy: boj šelmy s její obětí, živoření rostliny na kraji pouště, příliš velký počet semen v rostlinném plodu, parazitování jmelí na stromě… „V těchto několika významech, které přecházejí jeden do druhého, užívám pro zjednodušení souhrnného termínu boj o bytí.“ (DARWIN 1953, 47.) Pozn. 43: Výraz „struggle for life“ nemusí být nutně překládán jako „boj“ – lze použít i výrazy „snaha“, „úsilí“, „proklesování“ apod. To by dávalo jisté DARWINOVY výroky do jiného kontextu, možná lépe vystihujícího jisté aspekty celého učení. Jistěže se najdou i pasáže, které „struggle for life“ dovolují překládat jako „boj o život“; domníváme se však, že se tento výraz ustálil v češtině díky pasáži přes německý překlad „Kampf ums Dasein“, kde „Kampf“ je spíše úporným bojem, zápasem, než čímkoli jiným. Jistěže nepopíráme, že chápání ve významu „boj“ se ustálilo už záhy po zavedení teorie a dnes se málokdo pozastaví nad tím, že slovo „struggle“ má i jiné významy.

… [Str. 120] DARWIN se neúnavně snažil zjistit prospěšnost nejrůznějších vlastností. To není lehká práce: přece jsme právě slyšeli, jak složité jsou vztahy organismů k okolí, takže sotva LAMARCK A DARWIN U RÁDLA /

153

v jediném případě lze říci, která vlastnost by mohla zvířeti prospět. Nicméně DARWIN se statečně pustil do úkolu uhodnout, jak bylo pro žirafu dobré, že se jí o něco prodloužil krk, pro velrybu, když jí začaly růst kostice, pro platýze, když se naučil plavat na boku atd. Učení o prospěšnosti, utilitarismus, je jak pro MILLA, tak pro DARWINA vedoucí myšlenkou: co organismu prospívá, to se zachová, co není ani prospěšné, ani škodlivé, to se snad zachová, snad nezachová, co je škodlivé, jistě zanikne. Dříve se filosof pozastavoval nad pojmem života, účelnosti, jednoty plánu, duše, tvůrčího pudu, krásy v přírodě – všechny tyto pojmy nyní DARWIN nahradil pojmem přirozený výběr. … Každou otázku darwinisté zodpovídají prostřednictvím geneze.

13. MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO Původně jsem tuto sta psal pro sborník Filosofie Henri Bergsona (Čapek, ed., 2003), tam ovšem nakonec vyšel jen ve zkrácené formě (Markoš 2003c). Některé vypuštěné motivy jsem pak použil v doslovu ke Kauffmanovu Čtvrtému zákonu (Markoš 2004d). Část vyšla i anglicky (Markoš 2004a). Zde tedy v plném znění, které takto vychází tiskem poprvé. Obviněný je tedy trestán v podstatě neosobním (a to samozřejmě znamená: nestranným) právem. Ale nestrannost na druhé straně znamená neomylnost, a tedy není ani třeba vznášet obvinění, ani podávat obhajobu, ani slyšet rozsudek; z hlediska trestaných se pak může zdát, že justiční aparát pracuje „na základě ničeho“, v jistém smyslu bezdůvodně, protože delikvent není v rukou lidských, nýbrž v „rukou“ stroje jakožto absolutního, majestátního zákona: je vinen, protože je vinen, je trestán, protože je trestán, není nač se ptát. Byl-li by tedy celý proces neosobní, byl by absolutně „objektivní“; byla by to ideální mašinérie produkující spravedlnost. M. Petříček 2000, str. 28 Výnosy se měnily tak dlouho, dokud obíhaly v síti konverzace, dokud se v ní nerozpustily a nezmlkly. […] Zákony se rodily tak, že v jediném ději zrály a hnily. […] Z toho by mohl vzniknout dojem, že poměr ostrovanů k zákonům byl volný a že si s jejich dodržováním nedělali moc starostí. Tak tomu ale nebylo, ostrované potřebovali zákony a měli pro ně silně vyvinutý smysl. Naprosto nepokládali znění zákona ani jeho výklad za libovolné. Úzkostlivě dbali na to, aby interpretovali zákon správně, ale tato správnost byla správností dané fáze jeho proměny… M. Ajvaz 2001, str. 42–3

Souhrn V souvislosti se snahou o pochopení podstaty života se velmi často objevuje odkaz na „přírodní zákony“. Obvykle se tak děje v kontextu fyzikalizujícím a argumentuje se obraty typu „v živých bytostech platí zákony fyziky“ či „živé bytosti lze plně popsat za pomoci pravidel daných (stávajícími) zákony fyziky“. Míní se tím víra v existenci jakýchsi univerzálních pravidel, „ob-

154 /


MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

155

jektivních zákonů“, podle nichž se příroda chová, a víra v to, že fyzika disponuje schopností tyto prostředky odhalit a s jejich pomocí pak popsat logiku chování jsoucna. S tím, že jde o zákony objektivní – tedy nikoli ustavené zákonodárnou mocí –, se snoubí požadavek deterministického chování přírody: mezi zákonem a chováním přírody by měl panovat vztah daný dekódováním či výpočtem, nikoli však sémiotickou funkcí nebo hermeneutikou. S absolutní poslušností přírody však neladí jevy jako náhoda, dějinnost (evoluce), chování na základě zkušenosti, vznik nového apod. Podobné paradoxy pak vedou ke zpochybňování postulátů o objektivních zákonech a konstatování, že věda, jako jakékoli jiné poznání, je kulturně podmíněným modelem světa. Tato sta je pokusem o zmapování terénu; chci zejména ukázat, že úsilí vědecké epistemologie, sémiotiky a hermeneutiky by na prahu nového tisíciletí mohlo vést k nové syntéze, kde by místo fyzikalizace biologie nastoupila biologizace fyziky. Nejde o úsilí nové, jak předvedu na vybraných tématech ze začátku 20. století. Teprve dnes se však myšlenkové světy různých směrů dostávají dostatečně blízko k sobě, takže jsou schopny vzájemné reflexe či superpozice.

Věda není o světě Na své přednášce ze začátku roku 2002 vybídl Z. Neubauer posluchače, aby se vžili do role archeologů a historiků příštího tisíciletí. Dojdou k přesvědčení, že jsme si představovali Slunce obklopené koncentrickými obručemi, po kterých kloužou planety. Podobné obrázky jsou podle Neubauera odrazem naší snahy o matematizaci světa. Snažíme se svět charakterizovat několika veličinami, které jsou v jednoduchém matematickém vztahu. Symboly proměnných v rovnici nám reprezentují všechny hodnoty, které definiční obor pro danou veličinu dovoluje, jsou ve vzorci jaksi najednou! Když si podobný vztah chceme znázornit, kreslíme grafy se spojitými trajektoriemi –

156 /


například ony obruče. V reálném světě planeta pochopitelně nemůže být současně na více místech; toho lze dosáhnout pouze v prostoru matematickém, zbaveném tělesnosti. Neubauer proto konstatuje, že věda není o reálném světě. Podobnou pasáž najdeme například i u známého fyzika a filosofa Johna Zimana (2000, str. 95): Science takes natural objects away from their normal life course. In practice, scientific knowledge is largely designed to account for what happens to carefully constructed artefacts in artificial circumstances.

Věda vyjímá přírodní objekty z normálního chodu věcí. V praxi to znamená, že vědecké poznání je především určeno k vysvětlení toho, co se stává umně sestrojeným artefaktům za umělých podmínek.

Na tomto místě se v diskusích pravidelně objevuje argument funkčnosti: vědecké poznatky lze využít v praxi, konstrukty postavené na jejich základě fungují. Uchopíme univerzální matematická pravidla a běžně je používáme. Funguje to však tím lépe, čím menší vzdálenost jsme urazili od laboratorních konstruktů ke světu. Statické objekty, jako mosty nebo budovy, lze s velkou spolehlivostí vypočítat předem; u balistických drah musíme počítat s chybou a sondu k Marsu už musí hlídat celý tým odborníků a neustále provádět korekce její dráhy. Přitom ve všech těchto případech by teoreticky mělo jít vypočítat chování systému předem a do detailů. Ve Verneově Cestě na Měsíc se vesmírný projektil o sebe uměl „postarat“ sám, podle známých přírodních zákonů, vše šlo přece krásně předem vypočítat. Nebýt té náhody s meteoritem… Aha, náhody! Přes ně se nám do modelu dere svět. Jinak než Ziman formuluje patálie s vykročením do světa jiný fyzik, P. W. Anderson (1972, str. 393): The ability to reduce everything to simple fundamental laws does not imply the ability to start from

Schopnost redukovat cokoli na jednoduché základní zákony neznamená, že jsme schopni začít


157

those laws and reconstruct the universe. In fact, the more the elementary-particle physicists tell us about the nature of fundamental laws, the less relevance they seem to have to the very real problems of the rest of science, much less to those of society.

u těchto zákonů a z nich rekonstruovat vesmír. Ve skutečnosti čím víc toho o povaze základních zákonů od fyziky částic zvíme, tím méně se zdají být relevantními pro skutečné problémy zbytku vědeckého světa, nemluvě o společnosti.

Příčinou tohoto stavu je podle Andersona skutečnost, že v reálném světě se neprojevují samy základní rovnice, nýbrž až jejich řešení. Které z mnoha řešení to bude, už neurčuje rovnice sama, ale svět, který zlomyslně (či s hravostí sobě vlastní, dosa podle nátury) celou tu naši cizelovanou myšlenkovou stavbu zkouší, kazí, ohýbá. Prostě žije. Kudy se nám do toho najednou dostal život? Až doposud jsme se drželi předpokladu, že svět je složený z objektů, které samotné jsou jaksi neměnné, tedy neživé, a vztahy mezi nimi lze popsat. Pokud se objekty přece jen proměňují, tak podle detailně poznatelných zákonitostí: Objekt nemá příběh; je zbaven neformálních souvislostí, zvláště časových. (Kratochvíl 1994, str. 32.) Objektivní zákony produkované vědou se týkají – inu čeho jiného než právě objektů? Pokud výslovně předpokládáme (dokázat se to nedá), že svět není „nic než“ soubor objektů dřepících v zákulisí a ovlivňujících vše, co vidíme na jevišti světa, pak je vše v pořádku a fyzikalizace životních dějů bude jen otázkou času: zmíněné patálie s vystupováním ze světa laboratorních modelů do světa reálného jsou v tom případě jen potížemi technického rázu. Jsou dané prostě tím, že neznáme všechny počáteční a hraniční podmínky, nebo nanejvýš zbývá odhalit nějakou tu zákonitost navíc. Takto si v 19. století svět představoval fyzik H. Helmholz a mnozí jeho současníci, a dokonce i zakladatelé teorie relativity Poincaré a Einstein. Mnozí naši současníci by tuto představu bez váhání podepsali i dnes.

158 /


Pokud se však fyzikalizace potká s nezdarem z důvodů hlubších, než jsou technické potíže, začnou problémy. Pak musíme do našich úvah vpustit příběh a jsme ztraceni, protože příběhy do vědy nepatří: nedají se zredukovat na soubor objektů a předem daných, tedy bezčasových vztahů. Věda, jak jsme viděli, požaduje, aby popisovaný svět byl popsatelný – do nejmenších podrobností. Svět, který si „vymýšlí“ nová pravidla a zákonitosti, není z hlediska vědce o nic lepší než svět, ve kterém se dějí zázraky – v obojím případě jde o nepřekonatelnou překážku vědeckého úsilí. Příběhy jsou přece vypravovány nikoli vědeckým, ale přirozeným jazykem, s jeho pluralitou významů, kontextů, interpretací, se zámlkami, vsuvkami, vtipem… Zatímco v té pravé vědě všechno – i život – musí být redukovatelné na objekty, „základní stavební jednotky“. Jen tak lze dosáhnout požadavku popsatelnosti malým počtem jednoduchých pravidel či zákonů. Motta této práce jako by naznačovala, že se hodlám ptát, zda existují paralely mezi zákony přírodními a zákony práva, a pokud ano, jaké. Do této oblasti se však pouštět nebudu – obě motta jsou jen alegorií dvou krajních bodů, mezi kterými se pohybují názory na charakter našeho poznání. Zdálo by se, že to vše je problém přírodních věd, kde lidé zbavili Velkého konstruktéra (a tedy i legislátora) jeho role, a tak tápají mezi extrémy: (1) přírodě jsou zákony objektivně dány; (2) příroda si zákony dává sama; a konečně (3) jsme to my, kdo konstituujeme ty zákony a pak žádáme po přírodě, aby je zachovávala. Pokusíme se tyto otázky zmapovat; jednoznačnou odpově nenajdeme ve vědě ani ve filosofii. A že patrně není jednoduché najít odpově ani ve vědách právních, naznačuje tato pasáž z dopisu ombudsmana O. Motejla redakci Respektu (Holub 2002): Právo a zejména trestní právo je instituce, která by měla pracovat maximálně racionálně, s exaktní přesností a s kategoriemi absolutní jistoty a absolutní pravdy. Na tom také stojí jeho efektivní síla a autorita. Inspiruje se věda u práva, nebo právo u vědy? MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

159

Panoptikum Vytvořme si pro účely této stati jakési pomyslné kontinuum mezi vědou s jejími bezčasovými zákony a příběhem, který se zajisté odvíjí podle své vlastní narativní logiky, avšak ta podobnými zákonitostmi postižitelná není. Naším úkolem bude zmapovat si postavení současné vědy na uvedené škále, se silným důrazem na ty oblasti poznání, které se nějakým způsobem snaží „vyrovnat“ s fenoménem života a evoluce. Nejdřív se však vrátíme o století zpět a vykreslíme si různé směry na této pomyslné škále jako stylizované figurky zastánců dobových světonázorů. Stylizace se bude opírat o stručnou, téměř anekdotickou interpretaci některých osobností oné doby. Jejich stíny vrhané přes propast století nám, doufám, pomohou orientovat se ve snažení současném. 1. Scientista (alt. Fyzikalista) Fyzika přelomu století usiluje o redukci, „fyzikalizaci“ všech projevů světa (tj. i projevů života) na soubor jednoduchých, předem daných zákonů či principů. Svět funguje jako mechanismus, a jeho chování je tudíž vypočitatelné zpětně i dopředně. Fyzikalizující přístup neuznává náhodu, ta představuje jen míru nejistoty danou naší neznalostí. Jen proto jsme nuceni se utíkat ke statistickým metodám, jen proto jsou naše výpočty jen přibližně přesné, jen proto nedokážeme s naprostou určitostí rekonstruovat minulost nebo předvídat budoucnost, od počasí přes zemětřesení až po historii – tu lidskou i tu evoluční. Slovy H. Bergsona, který scientistou není (1998, str. 17/32)*:

* Bergson H.: L’évolution créatrice. Existuje i český překlad z roku 1919 (Vývoj tvořivý, Praha: J. Laichter); navzdory této skutečnosti však uvádím citáty z Bergsona ve vlastním překladu. Za více než 80 let se sémantické pole některých výrazů běžné i vědecké češtiny dosti posunulo a tato skutečnost by mohla čtenáře mást; navíc mi to umožňuje tvarovat překlad podle mé vlastní interpretace Bergsona. Za citátem však uvádím nejen příslušnou stránku originálu, ale za lomítkem i stránku ve vydaném překladu z roku 1919.

160 /


Il faut que le changement se réduise à un arrangement ou à un dérangement de parties, que l’irréversibilité du temps soit une apparence relative à notre ignorance, que l’impossibilité du retour en arrière ne soit que l’impuissance de l’homme a` remettre les choses en place.

Požaduje se, aby se [každá] změna dala převést na uspořádanost či neuspořádanost [základních] částic, aby nevratnost času byla pouhým zdáním pocházejícím z naší neznalosti a aby nemožnost návratu k původnímu stavu odrážela jen naši neschopnost rekonstruovat původní uspořádanost věcí.

Jako příklad tohoto přístupu nám může sloužit fyzikální popis chování makroskopického systému složeného z velkého počtu (N) částic – například ideální plyn v lahvi. Makroskopický systém se chová často všelijak. Avšak nám stačí sestoupit na nejnižší možnou úroveň organizace systému, a tam už nalezneme jen inertní, neměnné částice. Co každá částice dělá, lze vyčerpávajícím způsobem popsat malým počtem proměnných – v uvedeném případě jich je šest: tři z nich jsou souřadnice prostorové, tři charakterizují její hybnost. Celý makroskopický systém lze pro daný okamžik (nebudeme se zatím zamýšlet nad tím, co to vědecky znamená „okamžik“) definovat pomocí 6N-rozměrného stavového prostoru. Protože systém je přísně deterministický, lze při znalosti konfigurace prostoru v tomto jediném okamžiku odvodit jeho chování do budoucna, přesněji v každém z dalších časových okamžiků vzdálených od sebe o pravidelný interval. Dokonce lze „rekonstruovat původní uspořádání“ – vždy popis je z hlediska času dokonale vratný, změna znaménka času v rovnicích nevede k žádným paradoxům. Na úrovni makroskopické má podobný systém také zvláštní status. Protože nás nezajímají různé „výstřelky“ jeho chování, studujeme vlastně jen tři mody jeho chování: rovnováhu, směřování k rovnováze, popřípadě tzv. ustálený dynamický stav (steady state). Pokud se systém nachází v termodynamické rovnováze, čas pro něj neexistuje – symetrický čas mikroskopický má protipól v bezčasí makroskopicMAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

161

kém. Pokud je systém v nerovnováze, tak k rovnováze směřuje; a tento proces jakožto proces časovou dimenzi má. Čas je nevratný a plyne do doby, než se ustaví rovnováha. Homeostáze ustáleného dynamického stavu udržuje konstantní parametry systému za podmínek, kdy jím protéká energie a/nebo hmota. Jistěže není v našich silách změřit pro daný okamžik polohu a hybnost každé z částic základní úrovně. Proto, a jen proto, si musíme pomoct berličkou statistické mechaniky. V principu však je systém naprosto deterministický, protože se řídí neměnnými zákonitostmi světa entit, které obývají, či spíše vyplňují základní úroveň popisu. Před 110 lety byly základní úrovní pro fyziku atomy, pro chemii a fyziologii molekuly, pro genetika faktory, kterým se o něco později začalo říkat geny. Nutno zmínit ještě jeden, pro naše další úvahy nesmírně důležitý předpoklad: makroskopický systém je na své mikroskopické úrovni organizace dokonale homogenní a ergodický. Homogenní v tom smyslu, že vyjmeme-li kteroukoli podoblast stavového prostoru, její chování je srovnatelné s jinou jeho podoblastí. Ergodicita znamená asi tolik, že každá z částic navštíví se stejnou pravděpodobností kterékoli místo ve stavovém prostoru. Shrňme tedy: Scientismus je snahou o redukci skutečnosti na jedinou elementární úroveň popisu charakterizovanou jistými kvalitami a bezčasovými, jednou provždy danými vztahy mezi nimi. Poznání těchto kvalit a vztahů umožní detailní popis skutečnosti i na jiných, „vyšších“ úrovních popisu. Další dvě figuríny našeho panoptika se snaží nějak dostát scientistickým nárokům v oblastech, kde podobný statistický systém spočívající na velkém počtu částic pobývajících v homogenním prostředí nelze definovat a kde navíc začíná hrát šipka času roli zásadnější. Jde o „vědecký vitalismus“ a o historicismus.

162 /


2. Vědecký vitalista Pojem vědecký vitalista může připadat čtenáři, který si pod pojmem „vitalista“ představuje jakéhosi vzývače „nehmotné síly“*, jako oxymóron. Přívlastek zavádím proto, abych nějak rozlišil vitalistický proud v biologii od vitalismu filosofického, o kterém bude řeč níže. Domnívám se totiž, že jde o dva naprosto rozdílné myšlenkové koncepty a jejich směšování pod jednou hlavičkou je značně zavádějící. Paradigmatickou postavou nám bude zakladatel neovitalismu Hans Driesch. Ten nijak fyziku své doby nezpochybňoval. Praví (1905, str. 229): Für die höchste, die wissenschaftliche Stufe des Wirklichen gibt es Dinge im dreidimensionalen unendlichen Raume und in der unendlichen Zeit.

Pro nejvyšší, vědecký stupeň skutečnosti platí, že věci se vyskytují v trojrozměrném nekonečném prostoru a v nekonečném čase.

Se současníky se vlastně nepohodl v jediném bodě: odmítal představu, že všechny úkazy světa lze popsat z nějaké, všem těmto úkazům společné základní úrovně. Problém formuluje hned na první stránce citované knihy (1905, str. 1): Nicht die Frage, ob Lebensvorgänge das Beiwort „zweckmäsig“ verdienen, macht das Problem des „Vitalismus“ aus, sondern diese Frage: ob das Zweckmäßige an ihnen einer besonderen Konstellation von Faktoren entspringe, welche aus den Wis-

Problém „vitalismu“ není definován sporem o to, zda životním procesům náleží přívlastek „účelný“ nebo nikoli. Problém leží v otázce: Povstává jejich účelnost ze zvláštní konstelace faktorů, které jsou známé z věd o anorganickém světě, anebo jde o pro-

* Zatímco běžná síla F ve fyzice je jaksi „hmotná“, že? O nehmotné životní síle mluví například F. Crick v úvodu ke knize Věda hledá duši (1997, str. 16); ověřil jsem v originálu, že nejde o licenci překladatele. Podobně najdete tento nesmyslný obrat v hesle vitalismus ve Všeobecné encyklopedii Diderot (1996); tam je ještě doplněno, že tato síla je „nadpřirozená“. Soudím z toho, že se v obou případech jedná o citaci opsanou z nějaké starší autority.


163

senschaften vom Anorganischen bekannt sind, oder ob es Ausfluß ihrer Eigengesetzlichkeit sei.

jev zákonitostí, které jsou vlastní jen živému?

Entropie, volná energie, teplota, tlak… mohou sloužit jako příklady makroskopických veličin, které se pomocí redukce na mechanické chování velkého počtu velmi malých, neměnných částic vysvětlit dají. Driesch k tomu jen dodává: některé vlastnosti systému jsou základní už pro makroskopickou úroveň popisu a nelze je redukovat na úroveň jinou, musíme si vystačit s definicí systému z nich samých. Setkáváme se zde s uspořádaností, organizovaností, komplexitou, formou – a to vše se Driesch pokusí podchytit a číselně vyjádřit pomocí veličiny entelechie, celostního, formujícího principu stojícího v pozadí morfogenetických procesů v živých organismech. Entelechie je princip vlastní živému tělu; při dělení těla zůstává „celý“ a působí neustále, podobně jako třeba přitažlivost (1905, str. 207–208): Also kann die Größe E keine physikalisch-chemische typische Mannigfaltigkeit, überhaupt keine „extensive“, in einem Nebeneinander bestehende Mannigfaltigkeit sein. Sie is vielmehr ein Naturfaktor sui generis; sie tritt neben das aus Physik und Chemie Bekannte als neue elementare Sonderheit.

Veličina E tedy nemůže být typickou fyzikálněchemickou proměnnou, a už vůbec ne jednou ze systému existujících „extenzivních“ veličin. Jde spíše o nový přírodní činitel sui generis, který přistupuje jako nový základní faktor k tomu, co je známo z fyziky a chemie.

Driesch je vlastně – alespoň v této fázi svého vývoje – typickým scientistou. Patrně by byl velmi spokojen, kdyby se jeho entelechii v budoucnu podařilo zapracovat do dobře definovaných vztahů k veličinám jiným. Všechno je přísně „vědecké“ ve smyslu klasické vědy 19. století, všechno lze, alespoň v principu, vypočítat, úkolem vědy je odhalit „konstantní“ vlastnosti věcí (1905, str. 229, 230):

164 /


Die konstanten Eigenschaften sind für die Wissenschaft von besonderer Bedeutung, da sie deren Zweck der widerspruchlosen vollständigen Ordnung des Wirkliches in hohem Maße fördern: man macht sie unter dem Titel „Konstante“ geradezu zu Faktoren der erweiterten Wirklichkeit, die ja ein nur „begriffenes” System ist. Die Konstanten haben ihren Ort im dreidimensionalen Raum; sie „sind“ in ihm. […] Auch die Entelechie in ihrer verschiedenen Formen ist nun eine Konstante, und zwar eine intensive Mannigfaltigkeit der höchsten Art: einem Körper Entelechie zuschreiben, heißt also, ihm einen Inbegriff von Möglichkeiten zuschreiben, welcher als Naturfaktor unzulegbar ist, aber nur durch einen langen Satz gedankenmäßig ausgedrückt werden kann.

Konstantní vlastnosti jsou pro vědu zvláště důležité, protože do značné míry podporují její nárok na bezrozporné a úplné uspořádání skutečnosti: říkáme jim „veličiny“* a děláme z nich přímo faktory rozšířené skutečnosti, která je přece pouhým „pochopeným“ systémem. Veličiny mají své místo v trojrozměrném prostoru; „jsou“ v něm. […] Také entelechie ve svých nejrůznějších formách je jednou z veličin, a to intenzivní proměnnou nejvyššího stupně: přisoudit nějakému tělesu entelechii znamená připsat mu soubor možností, který jakožto faktor přírody nelze už dále rozkládat a lze jej pouze myšlenkově vyjádřit dlouhým popisem.

Drieschovský vitalismus se tedy ptá, kde se bere makroskopická, reprodukovatelná morfologie živých bytostí. Na tuto otázku neznáme uspokojivou odpově dodnes: dnes používané pojmy uspořádanost, informace, komplexita apod. vlastně žádnými vědeckými pojmy, veličinami či „konstantami“

* Musím zde zdůvodnit, proč překládám Konstante jako veličinu. Z kontextu vyplývá, že u Driesche věci mají dočasné vlastnosti (červené, teplá); a mají také vlastnosti konstantní, které v sobě zahrnují ony dočasné. V tomto případě „konstantami“ jsou hustota, vztah mezi teplem a elektřinou, chemická afinita, krystalografické soustavy a také entelechie. Jejich společnou charakteristikou je nemožnost jejich dalšího rozkladu na prvočinitele, ony samy jsou jedním z elementů, které konstituují věci.


165

nejsou – jde o stejné berličky, jakými byla Drieschovi entelechie. Celá nechu k Drieschovi vznikla, domnívám se, kvůli jeho pozdějším filosofickým a psychologickým názorům, které už byly pro vědeckou obec nestravitelné. Proto se také pokračovatelé neovitalismu od Driesche distancovali a začali si říkat organicisté. (Pozor ale: není moudré říct organicistovi, že je vlastně vitalistou.) Po Drieschově učení zbylo jen klišé, že vitalisté potřebují k vysvětlení živých bytostí mimo zákony fyziky a chemie ještě cosi navíc. O Drieschově hluboké zakotvenosti v současné fyzikalizující vědě, s její vírou ve vypočitatelnost světa a podezíravým postojem ke všem projevům kontingence, svědčí i jeho nechu k evolučním teoriím. S nimi je totiž do vědy vpuštěna historie a s ní náhoda; „konstanty“ by přestaly být konstantními, mohly by podléhat změnám. Slepá náhoda by se tak mohla stát určujícím faktorem vědeckého vysvětlení běhu událostí, a to prostě připustit nelze: jedinečnost ve vědě, která zkoumá obecné zákonitosti, nemá místo. Ještě pregnantněji toto přesvědčení Driesch vyjádří ve svých Giffordských přednáškách (první vydání z roku 1908, zde cituji z druhého přepracovaného vydání 1929, str. 4 a 5): [The investigator] is convinced that there must be a sort of most general and at the same time most universal connection about all occurences. This most universal connection has to be found out; at least it will be the ideal that always will accompany the inquiring mind during its researches. The „law of nature“ is the ideal I am speaking about, an ideal which is nothing less than one of the postulates of the possibility of science at all. […] Nomothetic work on the one side

166 /


Výzkumník je přesvědčen, že mezi všemi jednotlivostmi musí existovat jistý druh nejobecnějšího a současně nejuniverzálnějšího propojení. Toto univerzální propojení nutno odhalit; nebo přinejmenším jeho odhalení je ideálem, který po celou dobu vede zvídavou mysl. Ideál, o kterém mluvím, je „přírodní zákon“; a tento ideál není nic menšího než jeden z postulátů, který vůbec vědu umožňuje. […] Práce zákonodárná (nomotetická) na jedné straně a třídící (systematická) na

and systematics on the other do, in fact, appear in every natural science, and besides them there are no other main parts. But „science“ as a whole stands apart from another aspect of reality which is called „history“. History deals with particulars, with particular events at a given time and a given place, whilst science always abstracts from the particular, even in its systematic half.

straně druhé se vskutku objevují v každé přírodní vědě a žádných dalších hlavních částí mimo ně v ní nenajdeme. Ale „věda“ jako celek se liší od jiného projevu skutečnosti, kterému říkáme „historie“. Historie se zabývá jednotlivostmi, jednotlivými událostmi, které se odehrály v daném čase a místě, zatímco věda od jednotlivostí vždy abstrahuje, a to i její složka systematická.

Shrňme: Vědecký vitalismus je podobně jako scientismus snahou o redukci skutečnosti na jisté kvality a bezčasové, jednou provždy dané vztahy mezi nimi. Od scientismu se liší v tom, že odmítá obecnou možnost redukce fenoménů na základní úroveň popisu. Odbočka k evoluci

Darwinova teorie evoluce postavila scientismus i vitalismus před zásadní problém, se kterým se vlastně nedovedly vypořádat po celá desetiletí. Jak jsme viděli, scientismus i vitalismus uznal, že redukci jedinečných historických událostí na předem dané zákony provést nelze, a proto se zdráhaly historii do přírodovědy vpustit. Svět jako mechanismus není slučitelný s kontingencí a historií. Neubauer (1999/2000, str. 107) to formuluje takto: Mechanismus se nevyvíjí a nemění. Je sestaven tak, aby podle svého nastavení střídal své stavy (samé odvozeniny od „státi“!). Může být postaven (zkonstruován), nemůže postupně vznikat. Může být přestavěn, ne však zplodit mechanismus jiný, dokonce lepší. Představa vývoje tuto stavebnicovou jednotvárnost narušila. Odporovala pojetí přírody jako objektivní reality, ohrožovala její poznatelnost, předvídatelnost, vypočítatelnost. MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

167

Až ve 30. letech 20. století došlo k zajímavému kompromisu, který biologii umožnil, aby zůstala vědou i pro scientistu. Celý trik, který později dostal název neodarwinistická syntéza, spočívá ve dvou vzájemných ústupcích: (1) Evoluční biologie uznala základní úroveň popisu s neměnnými částicemi; uznala tedy, že makroskopické útvary na způsob živých těl musí být plně popsatelné z vlastností částic, principů na úrovni základní, tj. genů; (2) Biologové zaměření „vědecky“ zase přistoupili na to, že geny napříště už nebudou tak úplně neměnné – mohou občas znenadání a nepředvídatelným způsobem mutovat, tj. zásadně změnit své kvality. Mutují jen zřídka, a když zrovna nemutují, jsou stálé, tak jak se sluší na objekty ze základní úrovně. Důležité je zdůraznit, že mutace jsou jedinými skutečnými změnami. Co pozorujeme na makroskopické úrovni, zůstává a musí zůstat odvoditelné od vlastností částic, tak jako předtím. Evoluce odvoditelná od mutací základních částic se tak stává příběhem vlastně jen zdánlivým. Zachránilo se vědecké (ve smyslu scientistické) pojetí světa, a zadními dvířky se evoluce do vědy přece jen dostala.* I toto schéma však muselo mít své kořeny už na začátku století – kde by se jinak vzal Bergsonův údiv (str. 37) nad tím, že evoluční teorie je ztotožňována s mechanistickými představami života. Zdůrazňuji, že o „materiální podstatě“ genů se v době syntézy nevědělo nic. Vrame se po této odbočce k našemu panoptiku. Třetí postavou bude 3. Historicista Tato figurína nám (schématicky a výběrově) přiblíží početné snahy o překonání potíží, které má věda s historií. Historicismus je přesvědčení, že nejen přírodu, ale také společnost lze redukovat na objektivní a bezčasové zákonitosti, které stojí

* Avšak pozor, v dnešní době už nejde o částice! Těla jsou epifenoménem spíše skrytého zápisu, programu. Jak došlo k posunu od částic k programům, pojednáme níže.

168 /


v pozadí historických událostí. Nutno zdůraznit, že toto přesvědčení jde do mnohem větší hloubky než prostá konstatování typu „když je neúroda, lze čekat hladové bouře“. Teorie předpokládá, že poznáním zákonů stojících v pozadí by se daly nejen pochopit či rekonstruovat události minulé, ale také spolehlivě předvídat další chod společnosti. Chod sice plný nahodilých zvratů, přesto však jednoznačně nasměrovaný k jakémusi eschatologickému vyvrcholení. Pro Marxe je vývoj společnosti přírodně historickým procesem. V předmluvě Kapitálu (1954, str. 16 a 19) se praví: V podstatě tu nejde o vyšší nebo nižší stupeň vývoje společenských antagonismů, které vyvěrají z přirozených zákonů kapitalistické výroby. Jde tu o tyto zákony samy, o tyto tendence, působící a prosazující se s železnou nutností. Průmyslově vyvinutější země ukazuje méně vyvinuté zemi jen obraz její vlastní budoucnosti. … I když se společnost dopídí přirozeného zákona svého vývoje – a konečným cílem mého díla je odhalit ekonomický zákon pohybu moderní společnosti – nemůže ani přeskočit, ani oddekretovat přirozené fáze vývoje. Ale může zkrátit a zmírnit porodní bolesti. F. Engels o 20 let později v Dialektice přírody extrapoluje tyto názory na celou přírodu (1952, str. 175): Mechanismus (a také materialismus XVIII. století) se nedovedl odpoutat od abstraktní nutnosti, a tudíž ani od nahodilosti. Že hmota vyvíjí ze sebe lidský mozek, je pro něho čirá náhoda, ačkoli tam, kde se tak děje, je krok za krokem nezbytně podmíněná. Ve skutečnosti je však v povaze hmoty spět k vývoji myslících bytostí a děje se tak nutně vždy, jsou-li pro to podmínky. Jestliže se dějiny musí ke svému cíli dopracovat nutně, podle objektivních zákonů veškerenstva, pak poznání těchto zákonů je vrcholně žádoucí: lidstvo by se díky tomuto poznání mohlo stát katalyzátorem, který by zmíněný proces urychlil a minimalizoval eratické odchylky, kterými doposud tolik trpí. Nutno ještě jednou zdůraznit: poznaný zákon, má-li být zákonem, musí vládnout mocí predikce. Tvrdíme-li, že jsme odhalili MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

169

zákon vývoje společnosti, pak také můžeme předpovídat její další osudy! Na podobné názory, které začátkem 20. století přerostly ve víru v zákonitost Utopie a v možnost urychlit její příchod, útočí K. Popper v Bídě historicismu (1994, str. 29 a 46 až 47): Sociální vědy neznají nic srovnatelného s matematicky formulovanými kauzálními zákony fyziky. … Zastánce historicismu tvrdí, že kauzální vysvětlení je rovněž cílem sociálních věd. … Zastánce historicismu může vývoj společnosti pouze vykládat a všelijak mu napomáhat; jeho vlastní stanovisko však zní, že vývoj nemůže změnit nikdo. Pokud zákony vývoje neznáme a jen věříme v jejich existenci, pak celá ta eschatologická víra v pokrok k lepšímu je pouze zbožnou vírou hlasatelů těchto pravd. Vždy nic nebrání tomu, aby podobné objektivní zákony směrovaly naše dějiny naopak do pekel. Podobné historizující tendence nemohly nezanechat stop v teorii biologické evoluce – progresivní vývoj se do ní dostával nejrůznějšími skulinami (Haeckel), aby to vše nakonec vyvrcholilo Teilhardovou ortogenetickou vizí. Shrňme: Historicismus je podobně jako scientismus snahou o redukci skutečnosti na jisté kvality a bezčasové, jednou provždy dané vztahy mezi nimi. Od scientismu se liší v tom, že připouští obecnou možnost redukce na základní úroveň popisu i pro společnost. Poznání zmíněných kvalit a vztahů umožní detailní popis a možnost předpovědi nejen pro svět přírody, ale i pro společenské dění. *

*

*

To vše zavál čas; nelze však nevzpomenout ještě jeden aspekt, na který navážeme poté, co se přesuneme do naší doby: opět – po téměř třech stoletích vlády novověké vědy – se objevuje i v přírodovědě představa fýsis, přirozenosti, aktivní přírody, nikoli pasivního jsoucna složeného z neměnných částic posunovaných vnějšími silami. V Dialektice přírody nalezneme na-

170 /


příklad toto: [Bu se] musíme odvolat na stvořitele, nebo musíme dojít k závěru, že žhavá surovina pro sluneční soustavy našeho vesmírného ostrova vznikla přirozenou cestou dík proměnám pohybu, jež jsou pohybující se hmotě vlastní podle její přirozenosti a jejichž podmínky musí hmota reprodukovat … – více méně náhodně, avšak s nutností, jež je též vlastní náhodě. (Engels 1952, str. 34, zdůraznil AM.) To už jako by předjímalo nástup kvantové fyziky a ještě později Prigoginovy disipativní struktury, o kterých bude řeč níže; a také to naznačuje, že Popperovo přesvědčení o matematicky formulovaných kauzálních zákonech fyziky by mohlo také doznat jisté nikoli nezajímavé revize. Nenápadně se do vědy vrací otázka: Může vzniknout ve světě něco nového, anebo je vše jen nekonečnou kombinatorickou hrou stále týchž neměnných částic, jako když v kaleidoskopu generujeme stále jiné konstelace předem daných obrazců? Poslední citát nám dovolí přechod k další voskové figuře, a tou je 4. Vitalista filosofický Vůdčím představitelem filosofického vitalismu oněch dob byl Henri Bergson; zde se omezíme především na jeho výše citované dílo Vývoj tvořivý. Mottem k výkladu tohoto díla by snad mohla být metafora plátna, podkladu zděděného po předcích, na který každý z nás živáčků vyšívá svůj vlastní motiv (Bergson 1998, str. 23/40). Bergson vychází z kritiky představy jsoucna jako výsledku vzájemné interakce neměnných objektů, pevných těles. Nic takového přece ve světě není, to jen my jsme „uděláni“ tak, že jinak snad ani vnímat neumíme, a jen naše troufalost nám dovoluje s takto mizernou výbavou mluvit dokonce i o životě (viz např. str. v-vi). Připadá mi, že k vyjádření podstaty světa by Bergson uvítal nějaký jazyk na způsob Borgesova tlönského*, jazyka, jenž nezná podstatná jména a bohatě mu stačí slovesa. * Viz povídku Tlön, Uqbar, Orbis tertius; například ve výboru Borges 1999.


171

Vždy co je to za nesmysl, ptá se Bergson, pozorovat nehybný předmět a mluvit přitom o čase: pokud čas nemůže nic „dělat“, tak není. Obráceně potom každý moment našeho života je případem stvoření. Za klíčový považuji následující citát (1998, str. 11/24; k slovům proloženým písmem viz níže): L’univers dure. Plus nous approfondirons la nature du temps, plus nous comprendrons que durée signifie invention, création des formes, élaboration continue de l’absolument nouveau. Les systèmes délimités par la science ne durent que parce qu’ils sont indissolublement liés au reste de l’univers.

Vesmír žije. S tím jak pronikáme víc a víc do podstaty času, stále více chápeme, že život znamená neustálé vynalézání, tvorbu nových forem, neustálé vypracovávání novinek. Systémy vymezené vědou mohou žít pouze díky tomu, že jsou neoddělitelně propojeny se zbytkem vesmíru.

Klíčovou je tato pasáž zejména kvůli interpretaci a překladu slov durer a durée, které se překládají do češtiny jako trvat, trvání. Pro srovnání překlad tohoto místa v Laichterově vydání: Vesmír trvá. Čím hlouběji vnikneme do povahy času, tím spíše pochopíme, že trvání značí vynalézání, tvoření tvarů, stálé vypracovávání něčeho naprosto nového. Systémy vědou ohraničené trvají jen tím, že jsou nerozlučně vázány k ostatnímu vesmíru. Francouzské durer opravdu znamená většinou trvat, vytrvat, což v dnešním úzu češtiny (a patrně i francouzštiny) znamená totéž co ležet, dřepět na místě, nedělat nic: Matterhorn nebo instituce trvá, zatímco o jepicích, pomněnkách nebo lidech to obvykle neříkáme. Z kontextu je však nad veškerou pochybnost jasné, že Bergson míní pravý opak tohoto významu slova – míní neustálou sebeproměnu, evoluci, život, takže překlad slovesem trvat působí značné pnutí. Srovnej například tuto pasáž z článku napsaného v roce 1930: Živá bytost tak ze samé své podstaty trvá; trvá právě proto, že bez ustání produkuje něco nového: produkování se totiž neobejde bez

172 /


hledání a hledání bez tápání (Bergson 1999/2000, str. 95). Málokdo by jako synonyma k trvat uvedl slovesa produkovat, hledat nebo tápat. Jedinou slovníkovou pomůckou mi nakonec byla informace, že klasická francouzština dovoluje pro durer také význam žít.* Tento výklad se mi velmi zamlouvá a rezonuji s ním, protože takto Bergsonovu sdělení rozumím, a tohoto čtení se budu držet i dále. A tak když v 70. letech R. Ruyer (1974) prohlašuje Ještě nikdy jsme nebyli mrtví**, jako by šlo o zesílenou ozvěnu z Bergsona, konkrétně této pasáže: L’évolution de l’être vivant, comme celle de l’embryon, implique un enregistrement continuel de la durée, une persistance du passé dans le présent, et par conséquent une apparence au moins de mémoire organique. (19/35)

Z evoluce živé bytosti i z vývoje embrya vyplývá nepřetržitá kontinuita života, tedy přetrvávání minulosti v přítomnosti. Znamená to přinejmenším tolik, že zde existuje organická pamě.

Oproti Drieschovi jde u Bergsona o značný posun: o historické (či vlastně jakékoli) paměti Driesch nemluví. Také nemůže, když u něho tvary vznikají působením entelechie vždy de novo – a vždy stejné, tak jako při každém zažehnutí svíce dostaneme více či méně podobný plamen. Bergson nám však znovu a znovu opakuje: život je vynalézání! Zakotvenost života ve světě nedovoluje vymezit jeho hranice. Právě proto Bergson Drieschovu teorii odmítá (str. 42/66). * Avšak proti tomu Nouveau petit Larousse illustré z roku 1928 má pod durer: Continuer d’être; Exister longtemps; Se conserver avec ses qualités; Paraître long; Attendre. Příklady uvedené u každé alternativy nepřipouštějí pochybnost o tom, že i v Bergsonově době znamenalo durer prostě trvat ve smyslu vzdorovat času. Je mi záhadou, proč vybral právě toto sloveso. Navíc v Bergsonovi najdeme i větu L’organisme qui vit est chose qui dure (1998, str. 15), tj. Žijící organismus je věcí trvající. Přes tyto výhrady budu preferovat překlad durer slovesem žít. **Podrobnější komentář k Ruyerovi viz Markoš 2000a.


173

Zatím jako by s Bergsonovým vitalismem nebyly žádné problémy, ty ale pochopitelně existují a existovaly od počátku. Pokusím se tady v jednom odstavci shrnout přímo gnostický příběh, jehož drama ve Vývoji tvořivém můžeme sledovat. Na počátku byly dva principy: na jedné straně tupá hmota, jakési prabláto, o kterém nelze vlastně nic říct. Žádné chtění, tvořivost, evoluce. Na straně druhé byla životní síla (élan vital), zdroj to všeho tvůrčího rozmachu, zdokonalování, strukturování. Jednou došlo ke katastrofě a zmíněná životní síla byla sražena dovnitř hmoty, doslova život se vtělil. My [živé bytosti] nejsme pouze životním proudem; jsme tímto proudem obtěžkaným hmotou, říká Bergson (str. 240/325) a přibližuje nám to pomocí analogie básně a jejího knižního vydání. Původně celostní proud životní síly se vtělením roztříštil do tisíců drobných potůčků, které se s velkým úsilím začaly prodírat tupou hmotou a „vzdělávat“ ji. Tu a tam (ale zdaleka ne vždy) se díky tomu hmota začne formovat, ve spojení se životní sílou uniká z pasti bezčasové rovnováhy a získává evoluci – život se hrabe ven z marastu, do kterého se dostal; evoluce jako by byla proudem vědomí (str. 182/249). Život dnes pozorujeme všude tam, kde se oněm pramínkům podařilo přemoct odpor hmoty a dotlačit ji k aktivitě.* Síla se může cestou vyčerpat, vytrácet, odhazovat balast, vzdávat se části sebe sama (str. 266/361). Míra jejího působení se projeví na složitosti uspořádání, organizovanosti, která má svou hierarchii, tj. lze definovat, co je „vyšší“ a co „nižší“. Skutečnost, a ji nazveme materií nebo duchem, je neustálým povstáváním nového – Bergson to charakterizuje těžko přeložitelnou slovní hříčkou Elle se fait ou elle se défait, mais elle n’est jamais quelque chose de fait (str. 272).** * I když duch je často porážen hmotou a životu stále hrozí sklouznutí do automatismů. K tomu dodávám: Co bez automatismu? Rozmach je přece možný jen tehdy, kdy se mohu spolehnout na fungování věcí, které už byly odzkoušeny. **Můj překlad: „Skutečnost se buduje nebo zaniká, ale není ničím vyrobeným.“ V Laichterově vydání čteme (str. 369): „Dělá se nebo rozdělává, ale není nikdy něco udělaného.“

174 /


Původní vzmach se roztříštil nejen co do síly: dal vznik i třem kvalitám, které Bergson nazývá torpeur, intelligence a instinct, v dalším textu pak volně zaměňuje intelligence–conscience a instinct–intuition.* V českém Laichterově vydání nacházíme tupost**, intelekt a instinkt. V každém ze zmíněných evolučních proudů jsou tyto kvality namíchány v jiném poměru; původní jednotě je nejvíc blízký instinkt. Rostliny povstaly z proudu životní síly, který byl nadán přebytkem „tuposti“ – jsou živé, ale nějak divně, jakoby ne dost. U živočichů převládaly proudy obohacené jednou ze dvou zbývajících kvalit. K lidským bytostem se propracoval proud obohacený intelektem, a tak náš intelekt je fascinován inertní hmotou: proto dovedeme zacházet s neživými předměty, vydělovat je z okolního světa, odhalovat vztahy mezi nimi, vytvořili jsme pojmosloví, logiku, matematiku, přírodovědu. Co naopak nedovedeme, je postihnout život, protože jeho poznání je doménou třetí poznávací kvality – instinktu; a toho jsme pohříchu z původní síly moc nepodědili. Proto nám činí potíže myslet, pochopit pohyb, vývoj, život – tam náš atomizující přístup selhává. Jediné, na co se zmůžeme, je kinematografický model světa: pohyb si převedeme na sled za sebou jdoucích nepohyblivých, a proto dobře vymezitelných a logikou uchopitelných stavů („okamžiků“); a této řadě zkamenělin pak bláhově říkáme život nebo * I zde cítíme významový posun: v běžné řeči mívá instinkt často epiteton ornans tupý, instinktivní chování je v běžném jazyce chápáno jako mechanický automatismus. U Bergsona je to však něco, co vyplývá z povahy věci, z dění, je to vlastně z jeho hlediska nejdynamičtější a nejsympatičtější atribut života. ** Opět mám problémy s torpeur, což je v dnešních slovnících překládáno jako strnulost, úplná nečinnost, Larousse z roku 1928 má engourdissement profond; Inaction de l’âme. Pro srovnání anglický překlad z roku 1911, přetištěný v roce 1998 (Creative evolution. Mineola, NY: Dover Publications), užívá termínů torpor – intelligence – instinct; ve Websterově slovníku je torpor vysvětlen jako: 1. apathy, dullnes; 2. a state of mental and motor inactivity with partial or total insensibility: extreme sluggishness or stagnation of function, syn. lethargy. Česká tupost neladí dost dobře s projevem životní síly, a už vůbec nepřísluší rostlinám, jak je vidí dnešní biolog; možná příhodnější by byla dnes letargie?


175

evoluce (str. 164/225). Kdybychom tak byli podědili míru instinktu tak vlastní jiným živočišným liniím (těm ovšem zase chybí intelekt)! Celé toto základní dělení si nezaslouží dnes nic jiného než zahodit jako anachronický balast. Není sparavedlivé k živým bytostem, jak je chápeme dnes. Nesnáze působí i svým kulturním šovinismem: „kinematografický model“, vskutku tak typický pro naši kulturu, Bergson zobecňuje jako charakteristickou vlastnost všech lidí. A také bychom mohli odhodit onu zvláštní směs dualismu a „gnosticismu“, která nám po sto letech, během kterých se tady objevila kvantová fyzika a nerovnovážná termodynamika, připadá podivná a sotva budeme příliš ochotni se s ní ztotožnit. Možná by stačilo udělat malý krůček a prohlásit, že životní síla nemusela být vtělena zvenčí, protože je ve světě od samého počátku, a to dělení do různých proudů že je důsledkem porušení počátečních symetrií. Pak by nám Bergsonovo poselství vyvstalo před očima v plné kráse, zbavené dobového balastu: Vesmír žije! Ještě nutno vzpomenout Bergsonovo odmítnutí jak histori(ci)smu (finalismu), tak darwinovské evoluce: život není uskutečňováním předem daného plánu, avšak není ani postupným hromaděním jednotlivých náhodných adaptací (i když jejich existenci, ba nutnost nijak nepopírá). Znovu a znovu Bergson poukazuje na nutnost neustálé volby, na existenci soutěže, „nesení vlastní kůže na trh“. Život má na evolučním pohybu zájem, i když musí dělat neustálé kompromisy s hmotou. Evoluční adaptace tak nejsou přijímáním tvaru následkem vnějšího účinku, jsou řešením problému. Vzpomeňte si na tuto představu pro život typické a neustále znovu sjednávané harmonie, až budeme níže mluvit o kauffmanovských biosférách. Zde i tam se zdůrazňuje, že zákony, kterými se řídí život, nejsou ustaveny žádným zákonodárcem (str. 196/267), zatímco vědu i s jejími zákony jsme si vytvořili sami: je kontingentní a mohla by vypadat i jinak, s jinými zákony, a přesto být stejně úspěšná (str. 220/299).

176 /


Po tom všem působí trochu rušivě názor, že živá bytost je jen jakýmsi obalem, který přenáší životní elán do dalších generací (str. 129/179). Dnes se při čtení těchto pasáží vnucuje analogie s dawkinsovským vehikulem, které si postavily geny, aby se přenesly do další generace (viz např. Dawkins 1998, 2002). Bude to patrně dualismem u obou autorů: tu i tam se přenáší nehmotný organizační princip skrze netečnou hmotu do další generace (podrobněji Neubauer 1999/2000). Sympatické prohlášení, že v evoluci byly nejúspěšnější ty formy života, které projevily zájem o evoluci a braly na sebe největší riziko (str. 133/184), je potom tak trochu zkaleno představou, že ony vlastně nic na sebe nebraly, nýbrž riziko jim bylo vloženo. Závěr: Bergsonův vitalismus odmítá redukci jsoucna na bezčasové zákony v jakékoli podobě. Jsoucno naopak je živé a jeho hlavní charakteristikou je evoluce, vznikání nového v čase. 5. Sémiotik Vzorem pro figurínu sémiotika nám bude Charles S. Peirce.* Ústředním pojmem jeho epistemologie je proces sémiose, jenž v sobě zahrnuje triádu nerozlučně propojených činitelů: (1) representamen (též vehikulum, znak, Prvost /Firstness/), (2) objekt, či přesněji bezprostřední objekt (immediate object; Druhost /Secondness/) a (3) interpretant (Třeost /Thirdness/).** Komponenty tohoto triadického vztahu však nelze uvažovat odděleně; mají charakter vztahů nebo funkcí: * Peirce sám žádné souborné dílo nevydal a jeho pozůstalost čítá (mimo časopiseckých článků) několik tisíc stránek různých fragmentů a korespondence, to vše sepsáno v rozpětí šesti desetiletí. Jako celek je proto značně nepřehledné, s dosti ohebnou a velmi složitou terminologií. Nechal jsem se proto vést těmito pracemi: Deledalle 2000; Hoffmeyer 1998; Palek 1997; Eco 1976 (česky 2004), 1997. Čísla za citáty odkazují na kanonické číslování Peirceových spisů; překlady podle Palek 1997. **Uvedená synonyma nemusí patrně být v různých kontextech rovnocenná. Pro naše účely to stačí brát takto, nespokojence odkazuji na obludně objemný balík vykladačské literatury.


177

A REPRESENTAMEN is a subject of a triadic relation TO A second, called its OBJECT, FOR a third, called its INTERPRETANT (1.541).

V triadickém vztahu je REPRESENTAMEN subjektem vzhledem k druhému, zvanému OBJEKT, PRO třetí, zvané INTERPRETANS.

Representamen je tedy zastoupením čehosi, tak jako vyslanec je zástupcem své země v cizině. Vyjdeme z předpokladu, že co se bezprostředně nabízí, je vždy representamen, vesmír je plný těchto znakových zástupců a možná, že je z nich vlastně výhradně složen, říká Peirce (5.448). Otázkou te bude, co je ono zastoupené „cosi“: Jde o dynamický objekt, který je determinován jak representamenem, tak i kolaterální informací, kterou o něm interpretant už má (tento bod je důležitý). Objasněme si to Peirceovým výkladem výroku „Napoleon byl letargický“ (8.178): Ten, kdo něco podobného tvrdí, musí už pod bezprostředním objektem „Napoleon“ něco rozumět, jinak by o něm vůbec nemohl mluvit. Ten, kdo tuto větu interpretuje, musí být jejím objektem (Napoleon) už také nějak ovlivněn, nezávisle na representamenu, jinak by opět nemohl tento objekt myslet – pokud nikdy o Napoleonovi neslyšel, bude to pro něho znamenat jen tolik, že existuje osoba či věc jménem Napoleon a že jde o stvoření letargické. Věta prostě musí nasměrovat mysl k tomu jednomu dynamickému objektu Napoleonovi, a to je možné jen tehdy, byl-li už v té mysli ustaven zvyk spojovat toto slovo s jistou osobou, která kromě letargie měla samozřejmě přehršle dalších vlastností. Podobně letargie zase není charakteristikou, která by se vázala pouze na Napoleona. Napoleon je tedy objektem výpovědi, tím, co se skrze representamen vynoří v mysli a dá vzniknout interpretantu. Representamen se nabízí mysli tím, že se postaví „před“ ni (obiectum), je pro mysl překážkou: jen proto přidělí mysl této překážce „znak“ – jinak by ani nebylo representamenu třeba. (Srovnej s pojetím objektu u scientismu.) Representamen se tedy objeví nikoli z potřeby poznat objekt, ale z potřeby nějak obejít neprůhlednou překážku, která se před ní vytvořila.

178 /


The sign can only represent the object and tell about it. It cannot furnish acquaintance or recognition of that object. (2.231)

Znak [tj. representamen] může zastupovat objekt, dá vědět o jeho přítomnosti. Nemůže však poskytnout znalost o tom objektu či jeho rozpoznání.

Pokud je tomu tak, za jakých okolností lze vůbec něco říct o objektu? Mysl jej „vidí“ pouze tak, že si jej reprezentuje. To by ovšem asi skončilo v idealismu či solipsismu; Peirce z této pasti unikne tak, že rozliší bezprostřední objekt, který je předmětem sémiosis, a dynamický objekt, který je součástí světa, avšak přímo není poznatelný. Dynamický objekt je naší hypotézou, projekcí, extrapolací od objektu bezprostředního. Sémiosis je tedy proces, ve kterém mysl produkuje interpretant na základě representamenu produkovaného bezprostředním objektem. Sémiosis pak je mysl v akci. Podívejme se te blíž na bezprostřední objekt, který je v tomto triadickém vztahu vlastně určený interpretantem. Interpretant sám se stane v dalším „kroku“ sémiosis representaminem, a tím se samozřejmě pozmění jak interpretans, tak bezprostřední objekt. Takto to může pokračovat v nekonečném regresu – teprve v úběžníku tohoto regresu se bezprostřední objekt ztotožní s objektem dynamickým – k tomu však nemůže nikdy dojít. Ještě jednou výše uvedená definice ve více rozvinuté formě: A REPRESENTAMEN is a subject of a triadic relation TO A second, called its OBJECT, FOR a third, called its INTERPRETANT, this triadic reaction being such that the representamen determines its interpretant to stand in the same triadic relation to the same object for some interpretant. (1.541).

V triadickém vztahu je REPRESENTAMEN subjektem vzhledem k druhému, zvanému OBJEKT, PRO třetí, zvané INTERPRETANS, přičemž tento triadický vztah je takový, že representamen určuje, že jeho interpretans bude v tomto triadickém vztahu k příslušnému objektu pro nějaké interpretans.


179

Na příkladu textu, který právě čtete, by tři otočky sémiotického kruhu (či spirály) mohly vypadat takto: 1. Články o Peirceovi, které jsem četl, byly interpretanty jeho myšlení na základě representamin, tj. jeho spisů, a to v korelaci se zkušeností autorů těch článků. Peirce tam vystupuje jako bezprostřední objekt; jako dynamický objekt není zkoumání přístupný, i když o jeho existenci nemáme důvod pochybovat. 2. Pro mne soubor těchto článků – interpretantů – už představoval representamina a líčení, které právě čtete, je interpretans Peirceova myšlení na jejich základě, v korelaci s mojí zkušeností univerzitního učitele, biologa, obyvatele České republiky roku 2002, atd.; charakteristika bezprostředního objektu se tím poněkud posunula, ozřejmil jsem osobnost Peirceovu (jakožto dynamického objektu) z poněkud jiného úhlu. 3. Pro čtenáře můj text představuje representamen, na základě kterého bude (v korelaci s vlastní zkušeností) formovat svůj vlastní interpretans, kterým zůstává bezprostřední objekt semiózy – Peirce. Je však snadno nahlédnutelné, že během těchto tří stupňů sémiotického procesu podléhá bezprostřední objekt značným proměnám. Pokud toto moje těžkopádné vysvětlování čtenáře nenadchlo, nabízím ještě Ecovu interpretaci (1997, str. 113): Firstness lets us know that it is possible that something is there. In order to say it is, to say that something is resisting me, we must already have entered Secondness. It is in Secondness that we really run into something. Finally, in moving on to Thirdness, which implies generalization, one arrives to Immediate object. But since it has opened

180 /


Prvost [representamen] nám umožňuje poznat, že je možné, že je zde cosi. Aby se však toto dalo vyslovit, abych mohl říct, že cosi mi vzdoruje, musela už předtím vstoupit do hry Druhost. V oblasti Druhosti [interpretans] opravdu můžeme do onoho čehosi vrazit. Když nakonec přejdeme k Třeosti, která implikuje zobecnění, dopracujeme se

the gateway to universal to me, it no longer offers me any guarantee that something is there, or that it is not a construction of mine. […] And so, in a vague and swampy region between Firstness, Secondness, and Thirdness, the perceptual process begins.

k bezprostřednímu objektu. Ten mi otevřel přístup k obecnému, ale právě proto mi už není zárukou, že zde skutečně přebývá nějaké cosi, že nejde jen o mou konstrukci. […] A tak perceptuální proces povstává v beztvarém bažinatém terénu mezi Prvostí, Druhostí a Třeostí.

To vše by naznačovalo, že svět je vlastně stále v nehotovém stavu. Vnější svět sice existuje, ale nelze do něho přímo nahlédnout. Celý proces poznání, ba veškeré dění ve vesmíru je tak kroužením v sémiotickém kruhu. Jsme zrozeni do světa, který je ve stavu kontinuální rekonstrukce, nikdy nemůžeme začít od nějakého dynamického objektu, začínáme od representamin. Tím pádem ovšem dojde k zajímavému splynutí lingvistiky a přírodovědy! Avšak my víme, že navzdory tomu se ve světě dokážeme docela slušně orientovat. To proto, že lze uskutečnit jakési pozastavení, vykrojení ze světa, a v takto vymezeném čase a prostoru si významy (formální, sociální, individuální) můžeme definovat přesně – jako by sémiose byla dokonána. To díky tomu, že k sémiotické triádě přistupuje další faktor – zvyk (habit). Nedosáhneme tak sice finální interpretace, kterou by se dosáhlo dynamického objektu, ale pozastavíme sémiotický regres a budeme se chovat, jako by předmět poznání dobře definován byl. To vše vydrží, dokud bude trvat zvyk – poté se odstartuje sémiotický regres nanovo. K sémiosi tedy přistupuje zvyk a změna zvyku (5.476). Tím se dostáváme na jedné straně ke kultuře, na straně druhé k vědecké pravdě. V obou případech se k pravdě dospívá shodou mezi všemi, kdo danou oblast života zkoumají (5.407), a tato pravda je v platnosti, dokud se nezmění úzus společenstva… Jaký však je v tomto světě statut přírodních zákonů? Začneme citátem z díla Lady Welby (1911/1985), která vedla s Peircem MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

181

dlouholetou korespondenci a která je v této věci ještě radikálnější než on: Among the many defeating absurdities of current imagery perhaps that of „laws of nature“ is perhaps one of the worst. One would really think sometimes that nature had primordially summoned councils and decreed laws, or even brought in a bill in some National Assembly, discusses it, passed it, clause by clause, carefully defining its regulations and penalties! And one would think that nature’s lawyers and judges expounded or laid down her laws and enforced her decrees, imposing the statutory penalties for their infringement. For, of course, we are supposed to „break” nature’s laws – throught the idea is […] grotesque.

Mezi mnoha odzbrojujícími absurditami bude asi jednou z nejobludnějších současná představa „zákonů přírody“. Občas jako bychom si doopravdy mysleli, že příroda na počátku svolala jakýsi koncil, na kterém provolala zákony, či dokonce že v jakémsi parlamentu dosud zákony předkládá, projednává a schvaluje, paragraf za paragrafem, a současně pečlivě promýšlí prováděcí vyhlášky a sankce! Přímo vidím, jak její advokáti a soudci tyto zákony hájí a zavádějí, vynucují si plnění vyhlášek a také ukládají určené tresty za jejich porušování. Samozřejmě se totiž předpokládá, že my ty zákony porušovat budeme – jakkoli je ta představa groteskní.

Peirce pochopitelně souhlasí a rozvíjí scénář „kosmogonické evoluce“ (Peirce 1995, str. 323; referuji podle Hoffmeyer 1998), podle kterého se dobře zavedené, prastaré zvyky stávají fyzikálními zákony. Příroda se stává kulturou či analogií mysli. In the beginning – infinitely remote – there was a chaos of unpersonalized feeling, which being without connection or regularity would properly be without existence. This feeling, sporting here and there in pure arbitrariness, would have started the germ of a generalising ten-

182 /


V nekonečně vzdáleném počátku existoval chaos neosobního cítění, o jehož nespojitém bytí bez jakýchkoli pravidel můžeme po právu prohlásit, že nevedlo žádnou existenci. Toto cítění dávalo, čistě náhodně, vyrašit tu a tam zárodkům zobecňovacích tendencí. Jiné výhonky zanikly,

dency. Its other sportings would be evanescent, but this would have a growing virtue. Thus, the tendency to habit would be started; and from this, with the other principles of evolution, all the regularities of the universe would be evolved. At any time, however, an element of pure chance survives and will remain until the world becomes an absolutely perfect, rational, symmetrical system, in which mind is at last crystallised in the infinite future.

ale tento jeden měl ve vínku schopnost mohutnět. Tak mohla začít tendence ke tvorbě zvyklostí a z ní se vyvinuly, přičiněním i dalších evolučních principů, všechny pravidelnosti přítomné ve vesmíru. Přesto neustále přežívá prvek čisté náhody a bude zde, dokud se svět v nekonečně vzdálené budoucnosti nepromění v absolutně dokonalý, racionální a symetrický systém, ve kterém nakonec vykrystalizuje i mysl.

Vesmír tedy není ovládán žádnou nutností, právě naopak: vesmír je schopen jisté nutnosti vytvořit. Tím se však historie stává ústředním bodem našeho zkoumání přírody. Není v podstatě rozdílu mezi evolucí společenskou, evolucí života a evolucí kosmu. Srovnej tuto pasáž s téměř izomorfními představami Bergsona a také s modelem evoluce podle Kauffmana (viz níže). Závěr: Peirceova sémiotika nahlíží svět jako nikdy nekončící výkladový proces, kde o světě nelze tvrdit nic určitého mimo triádu representamen, interpretant, dynamický objekt. Přesto existují ve světě pravidla či zákony (přírodní i lidské), které jsou – pro danou dobu a místo – zafixovanými, sjednanými zvyklostmi, kterými se příslušný okrsek časoprostoru řídí. *

*

*

Na pěti panoptikálních figurínách jsem se pokusil demonstrovat pět různých myšlenkových rozvrhů, které zakládají naši orientaci ve světě. Od přírody pasivní, charakterizované jako soubor mechanických těles posunovaných v bezčasí trojrozměrného prostoru, až po přírodu v neustálé evoluci, která aktivně staví své dějiny a zákony, přírodu podobnou živé bytosti MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

183

či přirozenému jazyku. V každém z probíraných rozvrhů hraje jinou roli náhoda, jedinečnost, příběh, zákonitost, jazyk, život. Každý z nich hrál jinou roli v přírodovědě, filosofii a dějinách dvacátého století. V další části se pokusím zmapovat, jak se po stu letech dalšího vývoje promítly do způsobů současného chápání světa.

Sto let mezi Peripetie vývoje poznání v průběhu 20. století jsou fascinujícím tématem zkoumání, zdržím se však u nich jen krátce; ve větším rozsahu jsou probrány v Markoš 2000a. Z hlediska našeho zkoumání je důležité připomenout jen některé motivy. Kvantová fyzika ve dvacátých letech otřásla přesvědčením o determinismu v chování přírody a také o možnosti odhalit základní úroveň popisu. Hrozba zhroucení pracně budovaného novověkého světonázoru byla odvrácena pouze poukazem na to, že kvantové jevy se týkají věcí velmi malých, velmi studených atd., zatímco v našem světě „od molekul výše“ je můžeme zanedbat a chovat se, jako by vesmír byl newtonovsky deterministický. Nejlépe tento přístup demonstruje molekulární biologie, která hierarchické a deterministické chování světa vehementně zastává do dnešních dob. „Postulát objektivity“ je základním předpokladem jejího zkoumání. Díky tomu v sedmdesátých letech už může přijít zakladatel molekulární biologie J. Monod (1970, str. 145) s „konečným řešením“ otázky života, když o buňce řekne: Le syste`me tout entier, par conséquent, est totalement, intensément consevateur, fermé sur soi-meˆ me, et absolument incapable de recevoir quelque enseignement que ce soit du monde

184 /


Celý systém je naprosto a v nejsilnějším smyslu konzervativní, sám do sebe uzamčený, naprosto neschopný přijmout jakékoli „poučení“ z vnějšího světa. Tento systém, jenž s přesností mi-

extérieur. Comme on le voit, ce syste`me par ses propriétés, par son fonctionnement d’horlogerie microscopique qui établit entre ADN et protéine, comme aussi entre organisme et milieu, des relations a` sens unique, défie toute description « dialectique ». Il est foncièrement cartésien et non hégelien : la cellule est bien une machine.

kroskopického hodinového stroje ustavuje jednosměrné vztahy jak mezi DNA a proteinem, tak i mezi organismem a prostředím, se očividně vymyká „dialektickému“ popisu. Je svou podstatou karteziánský, nikoli hegelovský: buňka je vskutku strojem.

A na jiném místě, když líčí hierarchii funkcí v buňce, se dočteme (1970, str. 126): Tout le déterminisme du phénome` ne trouve sa source en définitive dans l’information génétique représentée par la somme des séquences polypeptidiques interprétées, ou plus exactement filtrées, par les conditions initiales.

Celý jev je v posledku determinován genetickou informací, kterou představují sekvence polypeptidů, interpretované či přesněji řečeno filtrované výchozími podmínkami.

S úspěchy molekulární biologie je těsně propojena i neodarwinistická syntéza, která byla vzpomenuta výše. Díky syntéze se hašteření mezi různými biologickými směry utlumilo, biologické vědy se mohly věnovat „klidné práci“. Navíc, potenciál syntetické teorie je tak ohromný, že se zdá být nekonečný. Neměnnými (avšak obměnitelnými, mutujícími) částicemi se staly geny; a z nich lze odvodit život (viz např. Dawkins 1998, 2002; Ridley 1999, 2000; Wilson 1993; komenář též Markoš 1997, 2000a). Viděli jsme, že evoluční biologie neměla před sto lety zdaleka vyhráno. Řízením osudu se stalo, že evoluční učení se dokázalo shodnout s mechanistickými koncepcemi a paradoxně je tím legitimovalo. Během století však navíc došlo ke zvláMAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

185

štnímu a ne příliš reflektovanému posunu: geny přestaly být nedělitelnými částicemi a staly se z nich řetězce znaků – transformovaly se v kódy, programy či texty. A s nimi se do čistě deterministického děje dostala zadními vrátky nejdřív informatika kybernetická (kódy a programy) a posléze vágní formulace o tom, že organismus čte, či dokonce interpretuje svůj genetický zápis. Takové formulace nemají daleko k hermeneutice. V samotné biologii se však ponejvíce nadále mluví o genech jako o základních entitách biologických hierarchií (např. Davidson 2001; viz kap. 7 tohoto výboru) a z nich se deterministicky odvozují jevy na úrovních ostatních. V sedmdesátých letech toto deterministické sebeuspokojení dostalo trhlinu přičiněním nerovnovážné termodynamiky. Fyzikální chemik I. Prigogine (česky např. Prigogine, Stengersová 2001) ukázal, že makroskopické systémy vzdálené od rovnováhy, kterými protéká energie (tzv. disipativní systémy), mají tendenci ke zdokonalování, zvyšování své organizovanosti. Svět formuje nikoli směřování k bezčasové rovnováze, ale naopak to, že se svět od ní, kde jen může, vzdaluje. Navíc jde o činnost tvůrčí: na makroskopické úrovni vznikají novinky – formy, které nelze odvodit z deterministického chování částic na úrovni mikroskopické ani z předchozího chování makroskopického. Disipativní systém tedy má svou jedinečnou historii. Prigogine navíc ukázal, že sice systém můžeme pravdivě popisovat na různých úrovních popisu, avšak přechod z jednoho popisu na jiný není jedno-jednoznačný – popisy nejsou izomorfní, a tudíž existuje mezi nimi jistá inkompatibilita, pnutí. A to ne proto, že ještě neznáme všechny parametry systému, ale z podstaty věci. „Jednosměrné vztahy“ (viz citát z Monoda výše), determinující vše „zdola“, přestávají platit. A ještě připomenu, že v průběhu dvacátého století vznikla, především zásluhou Heideggerovou a Gadamerovou, moderní hermeneutika, která by se mohla stát filosofickým zázemím věd, jako jsou nerovnovážná termodynamika a biologie. Odkazuji opět na svou knihu Tajemství hladiny (2000a); zde jen

186 /


podotknu, že z mého pohledu jde o tradici odlišnou, avšak izomorfní tradici sémiotickou, o které zde už byla řeč a která pochopitelně těch sto let také nestála na místě. Oba směry soustře ují pozornost na témata jako znak, symbol, význam, smysl, pamě, evoluce, historie apod. – všechno to jsou výzvy pro moderní vědu, aby je zhodnotila a kvalifikovaně přijala do svého korpusu, či stejně kvalifikovaně odvrhla.

Dnešní propletence Co se mi při zpětném pohledu na dvacáté století zdá zvláštní, je izolovaný vývoj jednotlivých směrů a myšlenkových okruhů. Často má vnější pozorovatel dojem, že se jednotlivé nauky vyvíjely ve vakuu a pečlivě udržovaly ochrannou membránu kolem vlastního teritoria. Některé z nich takto v izolaci přežily do dnešní doby, jiné zanikly nebo se transformovaly. Představitelé alternativních, zavržených teorií minulosti jsou pak optikou dnešních vítězů považováni za jurodivé mystiky, kteří se jakýmsi nedopatřením vloudili na univerzitu – není čas ani vůle probírat se alternativami a popřípadě z nich vybrat něco, co by mohlo oslovit dnešek. Z dnešní generace biologů proto málokterý cítí potřebu (nebo si najde čas) vyhlédnout přes okraj a podívat se, co se za posledních sto let stalo – třeba ve fyzice, u které to kdysi všechno začalo. Úspěšnost je přece hlavním kritériem pravdivosti; není žádný důvod studovat třeba Driesche nebo Bergsona. V důsledku tohoto vývoje jsme na konci 20. století svědky ohromné roztříštěnosti poznání a s ní přichází volání po syntéze. Nikoli však po jakémsi zmrtvýchvstání toho typu, který dnes označujeme – a právem či neprávem – jako „renesančního učence“. Takové pokusy také existují: vycházejí obvykle od přírodovědy, vedeny přesvědčením, že objektivistická, redukcionistická přírodověda vlastní tu pravou a jedině správnou metodu poznání, protože ona jediná je schopna odhalit objektivní zákony, vlastní podstatu všech jevů. MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

187

Nabídka k syntéze se pak nese v duchu nároku, že všechny oblasti poznání se mají stát přírodovědnou disciplínou. Jeden z podobných návodů, hraničících s karikaturou, má čtenář k dispozici i v češtině (Wilson 1998; viz moji kritiku Wilsona v Markoš 2000a). Vývoj naší kultury však na podobné proklamace nečekal a před našima očima se odehrává jiný druh vzájemného prolínání. Nejde však o proces přetavení v jakýsi homogenní lektvar. To, co vzniká, by snad nejlépe vystihla metafora prostorové tkaniny, či ještě lépe podhoubí nebo jakéhosi ostružinou prorostlého živého plotu v neustálé přestavbě. Jednotlivá vlákna sice v této síti sítí neztrácejí – alepoň formálně ne – svou identitu, ale rozlišovací schopnost pozorovatele nedovoluje sledovat jejich přesný průběh. Pro ilustraci se pokusím přiblížit dvě „vlákna“, která takto prorůstají tímto podhoubím. Jedním z nich je myšlenkový svět Stuarta Kauffmana, druhým ruského sémiotika a jazykovědce Jurije Lotmana.

Sémiosféra Pro přírodovědce může být objevem, když se dostane shodou okolností k pracím lidí, kteří s přírodovědou nemají téměř nic společného. To byl můj případ, když jsem se seznamoval s pracemi H.-G. Gadamera, P. Ricoeura a U. Eca a prostřednictvím posledního pak C. P. Peircea. Úžas pramení z toho, že ač se tito lidé zabývají tématy na hony vzdálenými experimentální, ba i teoretické přírodovědě, přesto jejich dílo může obohatit myšlenkový svět přírodovědců. Nejen ve smyslu protikladu laboratoře a vnějšího světa, o kterém jsme mluvili v úvodu, ale mohou přímo ovlivnit i způsoby, jak se provozuje věda. Samozřejmě to není žádná náhoda: život a jazyk, druh a kultura, příroda a přirozený jazyk, evoluce a historie – vykazují řadu paralel, které lze shrnout stručně: jsou o světě. Zde se pokusím tuto izomorfii přiblížit na práci Uvnitř myslících světů za-

188 /


kladatele ruské sémiotické školy, jazykovědce J. M. Lotmana (1996/2001), autora pojmu sémiosféra. Lotman nejdříve podobně jako Bergson podrobuje kritice snahy redukovat fýsis na systém pravidel. V jeho případě samozřejmě nejde o redukci přírodních dějů na přírodní zákony, ale o redukci přirozeného jazyka (textu) na kód. Skrze kódy a texty se však od sémiotiky už otevírá brána do biologie. Lotman předvádí, že lingvisté a sémiotici vlastně pracují podobně jako molekulární biologové: cokoli, co přímo nesouvisí s kódem, se při analýze textů odstraní. Předpokládá se uživatel, který se zajímá jen o relevantní sdělení a ostatní vlastnosti textu ignoruje. Text hraje funkci jen jakéhosi nosiče, jehož smyslem je předávání kódovaných zpráv. Předpokládá se, že smysl textu – před-textové sdělení – zůstává invariantní vzhledem k transformacím samotného textu a na tomto předpokladu jsou pak postaveny úvahy nad vztahem smyslu a textu. Adekvátní předání sdělení by mělo být jediným cílem sémiotického procesu. Když tento rozvrh ale přijmeme, vynoří se nám okamžitě řada paradoxů. Nejvíc bije do očí skutečnost, že všechny přirozené jazykové struktury jsou na plnění tohoto úkolu špatně vybaveny (устроены плохо). V první řadě by se pro bezproblémové předání předtextového sdělení musela předpokládat identita kódů odesilatele i adresáta zprávy, tj. obě bytosti by musely být totožné. K totožnosti kódů zdaleka nestačí pouze to, že oba mluví stejným přirozeným jazykem – naopak právě tato skutečnost jejich totožnosti nejvíc brání. Z toho vyplývá, že totožnost kódů lze zajistit jen ve velmi speciálních případech, kdy přirozený jazyk přestane být přirozeným (1996, str. 14): Таким образом, делается очевидно, что для полной гарантии адекватности переданного и полученного сообщения необходим искусственный (упро-

A tak je zřejmé, že máme-li plně zaručit shodnost předané a obdržené zprávy, potřebujeme umělý (zjednodušený) jazyk a také uměle zjednodušené účastníky


189

щенный) язык и искусственноупрощенные коммуниканты: со строго ограниченным объемом памяти и полным вычеркиванием из семиотической личности ее культурного багажа. Созданный таким образом механизм может обслужить лишь ограниченный круг семиотических потребностей; универзализм, присущий естественным языкам, ему будет в принципе чужд. (Str. 14.)

komunikace, s drasticky omezenou kapacitou paměti a s osobností zbavenou kulturního nánosu. Takto sestrojený mechanismus však může sloužit jen úzce vymezenému okruhu sémiotických potřeb: bude mu naprosto cizí univerzalismus, tak charakteristický pro jazyky přirozené.

Umělé jazyky tedy modelují nikoli jazyk jako takový, ale pouze jednu z jeho funkcí: schopnost předat zprávu.* V zájmu zvládnutí této funkce se ze sémiotických struktur odstraní schopnost sloužit dalším funkcím, které za přirozených podmínek jsou přítomny, a po jisté době se pak už i zapomene, že takové funkce existují. Podobné snahy o převedení jazyka do jakési algebry vedou k tomu, že se studuje pouze jazyk textu, bez ohledu na to, jaké sdělení tento text nese. Z oněch odsunutých funkcí jazyka je nejdůležitější funkce tvůrčí – text není jenom přenašečem hotových zpráv, ale také generuje zprávy nové. V tomto smyslu nejen porozumění, ale také neporozumění je důležitým a užitečným prostředkem komunikace: absolutně chápající partner v dialogu by byl prostě mechanickou kopií mne samého. Novými zprávami tedy nejsou ani jednoznačné převody (charakterizované tím, že překlad do jiného jazyka a zpět rekonstruuje beze zbytku původní text), ani matematická řešení. Umělé jazyky jsou jen speciálním případem nacházejícím se na jednom konci pomyslného kontinua; na jeho opačném konci jsou jazyky se zdůrazněnou tvůrčí složkou, například * O přirozených a umělých jazycích viz též Eco 2001, Hofstadter 1979.

190 /


poezie. Zde „překladatel“ – příjemce zprávy musí nutně vybírat jednu z možných interpretací. Příjem zprávy, či dokonce její překlad, se stává tvůrčím aktem. Zvlášní pozornost si zasluhuje situace, kdy kódy nejsou vzájemně převoditelné vůbec: Lotman jako příklad uvádí obraz na evangelické téma, který nelze převést na text evangelia a také z textu samozřejmě nevyplyne právě tento obraz. Z hlediska sémiotického je důležitá právě skutečnost, že v procesu extrakce smyslu z textu (смыслопорождение) se rodí smysl nový. Tento moment viz též například Ricoeur 1997, poeticky jej vyjádřuje Ajvazova hrdinka (Ajvaz 2001, str. 211): Zpočátku mě to vyděsilo, připadalo mi, že mám povinnost zapsat všechny příběhy, které z tohoto pramene tryskaly, a že to za celý život nemohu stihnout. Pak mi ale došlo, že každý příběh v sobě nějak zahrnuje všechny ostatní. … A tak jsem se zase uklidnila, není třeba pospíchat, stačí vždy vyprávět jediný příběh, natáčet jeden film, malovat jediný obraz, a všechny ostatní obrazy a filmy budou v tomto díle přítomny. Jazyk předchází sdělením, která jsou v něm vyslovena, a je jejich nedílnou součástí. Lotman na tomto místě upozorňuje na novátorské počiny v umění, které se setkávají s bouřlivou odezvou nebo rozpaky právě proto, že auditorium nezná jazyk sdělení, a to navzdory sdílené kulturní tradici, na kterou každý podobný počin navazuje. Časem se interpretace ustálí, a nakonec může celý výron skončit v jakémsi strojovém metajazyku; přirovnal bych celý proces k Peirceově sémiosi, která nakonec zmrzne ve zvyku. Informace tudíž může kolovat v rámci předem daného kódu, aniž by se jazyk kvůli tomu stal strojovým. V přirozeném jazyce však musíme rezignovat na objektivní kvantifikaci informace – to je možné jen u zpráv přenášených v digitálním kódu. Díky této vlastnosti přirozeného jazyka je vždy na adresátovi, jak se rozhodne zprávu přijmout – jako kód, anebo jako sdělení! Díky tomu i v rámci striktně esoterických skupin (náboženských, kulturních, vědeckých) se s novou interpretací zkamenělých pravd vždy může vynořit MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

191

něco nového. Obzvláš zajímavé jsou případy, kdy se tyto pravdy vymaní z úzkého sevření a začnou obíhat v kontextech širších. Evoluce kultury – ale není evoluce života v tomto smyslu totéž? Právě díky tomu, že živý jazyk nikdy nevylučuje možnost nové interpretace i velmi kanonických kódů (zvyk), nemusí vůbec docházet k tomu, že s časem se bude informace z textu vytrácet. Naopak, tam, kde je text v kultuře aktivní, na sebe neustále nabaluje informaci novou. Lotman tuto skutečnost ilustruje hamletovským podobenstvím (1996, str. 22): Ныне «Гамлет» – это не только текст Шекспира, но и память обо всех интерпретациях этого произведения и, более того, память о тех вне текста находящихся исторических событиях, с которыми текст Шекспира мо-жет вызывать ассоциации. Мы можем забыть то, что знал Шекспир и его зрители, но мы не можем забыть то, что мы узнали после них. А это придает тексту новые


автокоммуникации.

смыслы.

Velmi podnětná je pasáž věnovaná autokomunikaci – Lotman vyčítá sémiotice, že se přednostně věnuje komunikaci mezi subjekty (komunikace já–on) a málo pozornosti věnuje otázce, jak může vznikat něco nového v mysli subjektu jediného (komunikace já–já). Uvádí příklady toho, jak myslící subjekt vnáší nové a nové roviny kódu, a už endogenně generované, anebo vyvolané prostředím (například rytmy). Příklady jsou pochopitelně vesměs literární a nás zde analýza textů ruských autorů nemůže zajímat. Není však důležité, kam své sdělení směřoval on sám, ale co z něho vytěžíme my. Zkusme například „vytěžit“ následující citát, který od individua přechází na celou kulturu (1996, str. 41):

192 /

Законы построения художественного текста в значительной мере суть законы построения культуры как целого. Это связано с тем, что сама культура может рассматриваться как сумма сообщений, которыми обмениваются различные aдресанты.. … С этой точки зрeния, культура человечества – колоссальный пример

Pro existenci kultury jsou tedy rovněž důležité párové komunikační systémy typu já–on a já–já – vzniká tak kolektivní osobnost s kolektivní pamětí, vědomím a historií. Jsme u struktury izomorfní s kauffmanovskou biosférou, o které bude řeč níže; Lotman také tímto směrem postupuje a zavádí pojem sémiosféra. V obou „sférách“ platí, že systém je integrován přes všechny úrovně organizace! Důležitost tohoto konstatování vynikne, srovnáme-li je s představou, jak je organizace systémů nahlížena myšlenkovým aparátem atomistickým a modelem disipativních struktur. Atomistický systém, jak jsme viděli, má ambice vysvětlit vše z hlediska jediné základní úrovně. Označovat ostatní úrovně jako „vyšší“, což se zhusta dělává, je z tohoto hlediska velmi troufalým eufemismem vzhledem k tomu, že tyto úrovně vlastně jen otrocky odrážejí podstatu elementů z úrovně základní, tak jak jim to ukládá zákon. Pokud jednotlivé úrovně vůbec „komunikují“, tak pouze jednosměrně, tudíž dění na úrovni „nižší“ určuje dění na úrovni „vyšší“. Prigogine tuto hodnostní hierarchii u disipativních struktur ruší a ukáže, že z jednotlivých domén popisu (makroskopická, mikroskopická atd.) * Místo „uměleckého textu“ by se víc hodilo „textu v přirozeném jazyce“, bylo by to obecnější konstatování.


193

je každá svébytná. Jedna v druhou jsou pak převoditelné pouze nekanonicky – za cenu toho, že se změnou jazyka něco nového objeví a něco zase ztrácí. To však jako by byl problém nás – pozorovatelů: domény samotné jako by si vystačily samy. Atmosférický vír na Jupiteru i tornádo zde na Zemi jsou struktury z téže domény – a existují nezávisle na tom, že složením atmosféry se obě planety liší. Lotmanova sémiosféra, Kauffmanova biosféra (viz níže) a také biosféra reálná jako by ani vlastně členěny na domény nebyly. Ano, rozpoznáme elementy – atomy, molekuly, slova, věty – ale ty jsou navzájem propojeny nejen v rámci téže domény, ale také s doménami jinými; navíc, komunikace mezi doménami je oboustranná. Domény jsou pozorovatelem uměle vykrojeny z celku podle jistého kritéria (velikost, trvání v čase apod.). Uchopit podobné propletence přes různé úrovně („entangled hierarchies“) je v myšlenkovém a pojmovém rámci naší kultury patrně velmi nesnadné. Už proto jsou kauffmanovské a lotmanovské sféry tak zajímavé a důležité.* Když se nám podaří vydělit nějaký „základní element“, jako to dělá Lotman u symbolů, tak se ukáže, že (a) symbol sice vskutku patří k nejtrvanlivějším elementům kulturního kontinua, ale nikoli v tom nečasovém smyslu, v jakém jím jsou všechny „atomy“ ze základní úrovně různých modelů přírodovědních; (b) symbol nikdy není synchronní – pamě symbolu je vždy starší než pamě jeho nesymbolického kontextu; symbol existuje už před daným textem, uživatel ho získává z hlubin paměti své kultury; (c) smyslový potenciál symbolů je vždy širší než jejich konkrétní realizace; (d) pomocí symbolů se texty a syžety přenášejí mezi různými vrstvami kultury a zabraňují tak jejímu rozpadu na izolované vrstvy. Lotman tak přirovnává funkci symbolů v kultuře k funkci genetické paměti jedince. Toto konstatování přímo vybízí k tomu, abychom se přenesli na chvíli do biologie a při* O integraci napříč všemi fyzikálními organizačními škálami se pokouší také M.W. Ho; viz např. 1993.

194 /


poměli si výše vzpomenutou transformaci genů – od atomických „částic“ ke kódům a od nich k textům – jíž jsme byli svědky v minulém století. Jistěže geny patří (aa) k nejtrvalejším elementům kontinua, kterým může být rozuměn jedinec, druh, biosféra; (bb) geny nejsou synchronní: uživatel – živá bytost je získává z paměti své kultury. Pod kulturou zde můžeme rozumět druh, genealogickou linii, na jejíž konci stojící jedinec dostává do vínku jak geny, tak návod k jejich užití; (cc) potenciál jejich působnosti nelze lokalizovat na konkrétní realizaci – většina genů se angažuje v nejrůznějších syžetech a dosah jejich působnosti v konkrétní situaci nelze přesně vymezit (viz např. Dawkins 1982); (dd) díky genům se různé syžety přenášejí mezi různými vrstvami (doménami). K objasnění posledního bodu uvedu tři příklady. (1) V ontogenezi jsou celé komplexy genů opakovaně aktivovány v naprosto rozdílných kontextech: jejich produkty mohou například v rané embryogenezi účinkovat při ustavení tělních os, později tentýž komplex genů asistuje při rozvržení základů končetiny či vnitřních orgánů, až nakonec jej nacházíme u rozvrhování projevů tak okrajových, jako je struktura ptačího pera nebo ornament motýlího křídla. (2) Tytéž komplexy univerzálních genů-symbolů fungují u širokého spektra druhů – kultur, avšak jejich účinek je dán modulací „kulturním“ prostředím, ve kterém se nacházejí. Přední končetina člověka, koně a ptáka byla indukována – vyvolána v život – vždy stejnou skupinou genů-symbolů. (3) Komplexy genů mohou být přenášeny „horizontálně“ (mezi žijícími jedinci – opakem je vertikání přenos z rodičů na potomstvo). Tento „mezikulturní“ přenos je obzvláš dobře zvládnut u bakterií, které díky tomu účinně komunikují přes celou biosféru; připomenu zde například šíření rezistence k antibiotikům. Jak tedy působí geny – texty – symboly? Jaké zákony nutí genové komplexy, aby dělaly jednou to a podruhé ono; do jaké hry jsou tyto komplexy vtaženy? Te zpět v Lotmanovi s tím, že necháme v pozadí působit biologické analogie; koneckonců Lotman neustále mluví o tom, jak jazyk, kultura, texty žijí – zkusme to vzít vážně. MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

195

Všichni účastníci komunikace, říká Lotman, do ní vstupují už vyzbrojeni jistou zkušeností, už jsou do světa nějak vrženi (abych tímto obratem poukázal na Heideggera a Gadamera, které ovšem Lotman necituje). A podobně jsou do světa vržena i Kauffmanova autonomní agens, o kterých bude řeč níže. Biosféra ani sémiosféra nemohou vzniknout de novo, tak jako vznikají disipativní systémy (plamen, tornádo). Lotman srovnává sémiosféru s muzejním sálem v době, kdy je tam plno návštěvníků. Na jednom místě se sémanticky prolínají entity tak vzdálené jako školní dítka z Třebíče, kosti dinosaurů, učitelka, tabulky s klínovým písmem, kustod, současné přírodniny z Číny a vitríny ze dřeva, které vyrostlo bůhví kdy a bůhví kde… Te nás už nepřekvapí Lotmanovo konstatování, že text má jakoby snahu proměnit se v jediné dlouhé slovo; otvírá tak sémiotický mnohorozměrný prostor a ten pak zpětně ovlivňuje význam i tvarosloví. Navíc tyto přechody od diskrétního (digitálního) v mnohorozměrné (analogové) nejsou věcí rozhraní jediného – tatáž hra se opakuje současně na různých organizačních úrovních či doménách. Vyjádření podstaty věci prostředky jiného jazyka pak odhalí přirozenost té věci; protože tato asymetrie je přítomná všude, semiosféra je generátorem nového poznání. Srovnej opět níže s Kauffmanem. Ještě k té hře a jejímu protikladu – zákonu. Lotman pochopitelně polemizuje s historizujícím pojetím dějin a upozorňuje na to, že předurčený cíl daný zákonem naprosto smaže možnost ptát se na svobodu. Následující pasáž souzní s Bergsonem: По мере исчерпания резерва неопределенности информативность процесса снижается, падая до нуля в тот момент, когда он делается полностю избыточным, т.е. до конца предсказуемым. (315) […] Там, кде можно предсказать сле-

196 /


S tím, jak se vyčerpává zásobárna neurčitosti, se snižuje i informační obsah procesů – až nakonec klesá na nulu v momentě, kdy proces sám se stává už naprosto zbytečným, protože jeho průběh můžeme do detailů předpovědět. […] Tam, kde můžeme

дующее звено событий, можно утверждать, что акта выбора из равновозможных альтернатив не было. Но сознание – всегда выбор. Таким образом, исключив выбор (непредсказуемость, осознаваемую внешним наблюдателем как слу-чайность), мы исключаем сознание из исторического процесса. А историческое закономерности тем и отличаются от всех других, что понять их, исключив сознательную деятельность людей, в том числе и семиотическую, нельзя. (327)

předpovídat sled událostí, můžeme také tvrdit, že nebyl možný žádný výběr ze stejně možných alternativ. Vědomí však vždy znamená výběr! Když tedy z historického procesu vyloučíme možnost výběru (nemožnost předpovědi, to, co se vnějšímu pozorovateli jeví jako náhoda), vylučujeme z něho vědomí. Avšak zákonitosti dějin se odlišují od všech ostatních právě tím, že k jejich pochopení se nelze dobrat tak, že vyloučíme vědomé, tedy i sémiotické chování lidí.

Jinými slovy: jestliže lze trajektorii vrženého kamene předpovědět do nejmenších detailů, tj. pokud se během letu už nic zvláštního nemůže stát, není už ani třeba házet. Srovnej s Neubauerovými obručemi v úvodu tohoto článku, nebo s de-socializovaným tělem u Petříčka (2000). A kdyby platilo tohle, tak i celá historie by už byla zbytečnou. Za metodologií podobných škol, říká Lotman, se skrývá Einsteinovo „Bůh nehraje v kostky“. V kultuře však platí, že čím méně očekávaný jev, tím silnější má působnost. A totéž, říká Lotman, pravděpodobně platí i pro jiné oblasti lidské činnosti, tedy i pro vědy. Proto otázky jazykové vstupují dnes do všech věd a s nimi se tam dostává otázka interpretace, překladu, evoluce – s bezčasovými zákony je zkrátka konec. A hlavně, celé toto povídání nám smazalo rozhraní mezi kulturou a živou bytostí, mezi historií a evolucí. Stávají se z nich synonyma, a toto konstatování nemíním jen jako klišé určené k tomu, abych nějak završil tuto část.


197

Řád zadarmo a expanze do nejbližšího příštího Stuart Kauffman je vzděláním matematik a biolog. Má zkušenost jak s chováním tělesného světa, tak matematických konstruktů, a tudíž je citlivý k tomu, co tyto virtuální modely čeká, když se jim podaří vtělit, když ideální matematická mapa se má změnit v proměnlivou – a živou – krajinu. Jde právě o ten přechod – od bezčasových formulek k fýsis. V preambuli ke své první knize Původ řádu Kauffman konstatuje (1993, Str. vii): Simple and complex systems can exhibit powerful self-organization. […] Yet no body of thought incorporates self-organization into the weave of evolutionary theory. No research program has sought to determine the implications of adaptive processes that mold systems with their own inherent order.

Jednoduché i komplexní systémy mohou být samoorganizované do vysoké míry. A přesto žádný myšlenkový systém nezahrnuje samoorganizaci do tkaniva evoluční teorie. Žádný výzkumný program se nesnaží formulovat závěry, plynoucí z toho, že z adaptivních procesů povstává něco, čemu je vlastní řád.

První dvě věty mohou být bu nadsázkou, nebo prostě přiznáním neznalosti jiných myšlenkových systémů: stačilo by ukázat opak třeba poukazem na Bergsona. Od poslední věty se však odvíjí celý Kauffmanův program, který opakovaně vnucuje matematice i přírodovědě jednoduchou otázku: Kde se bere v přírodě a v živých bytostech (jakožto součástech přírody) řád? Kauffman není spokojen s odpovědí neodarwinismu, že jde o zmrzlé náhody, prošlé sítem přírodního výběru a sdílené v různých vývojových liniích jen díky společným předkům. Organismy z podobné představy vycházejí jako pasivní, ad hoc slepence. Jsou výsledkem evoluce, která je jakousi do sebe uzamčenou historickou kontingencí, a jejich ontogenezi deterministicky určuje genetický program. Evoluce viděná tímto prismatem je oportunistická a pro myšlenky spontánního povstávání řádu není v teorii místo. Kauffmanovou am-

198 /


bicí je ukázat, že řád v živých bytostech je přítomen nikoli díky přirozenému výběru, ale naopak jemu navzdory. Celá rozsáhlá kniha nejdříve představuje matematické modely složitých systémů. Ukazuje se, že s tím, jak stoupá komplexita systému vystaveného selekci, je selekce stále méně schopna měnit jeho vlastnosti – řád se tam vkrádá jinou cestou, nikoli nějakou náhodnou procházkou, ale jako výsledek vnitřní dynamiky systému. Řád vzniká jaksi zadarmo, není systému vnucen. Své modely pak autor aplikuje na vznik života, na evoluci a na ontogenezi – život rozehrává svou hru v úzkém, nestálém, riskantním rozhraní mezi zmrzlým, krystalickým, nečasovým řádem a totálním chaosem. Nás však víc než toto poněkud technické dílo bude zajímat Kauffmanova více zobecňující kniha Investigations (Zkoumání, 2000; česky jako Čtvrtý zákon 2004). Anglický titul poukazuje na to, že kniha byla inspirována Wittgensteinovými Filosofickými zkoumáními, poznáním, že nelze konečným počtem výroků předem stanovit všechny vlastnosti daného systému. Deterministické zákony fyziky, umožňující vypočítat předem chování systému (jeho konfigurační prostor), jsou v tomto ohledu speciálními případy: fungují deterministicky jen díky tomu, že jsou stanoveny počáteční a hraniční podmínky. Newtonovu a Einsteinovu fyziku proto nelze uplatnit na systémy s evolucí, protože tam počáteční a okrajové podmínky určit nelze. Kauffman se ptá, zda by mohla existovat taková fyzika, která by stanovila zákony když už ne pro všechny (lze dokázat, že to nejde), tak alespoň pro jednu třídu takových vyvíjejících se systémů. Těmto systémům říká Kauffman autonomní agens (autonomous agents) a jejich definice vypadá zpočátku dosti bizarně: autonomní agens jedná ve vlastním zájmu (on its own behalf; 2000, str. x): All free living cells and organisms are autonomous agents. But

Všechny volně žijící buňky a organismy jsou autonomními agens.


199

a bacterium is „just“ a physical system. In its Kantian form, my core question became, What must a physical system be such that it can act on its own behalf? The stunning fact is that autonomous agents do, every day, reach out and manipulate the universe on their own behalf. Yet that truth is nowhere in contemporary physics, chemistry or even biology. So, what must a physical system be to be an autonomous agent?

Ale bakterie není „nic jiného než“ fyzikální systém. A tak moje základní otázka zněla poněkud kantovsky: Jaké vlastnosti musí fyzikální systém mít, aby jednal ve vlastním zájmu? Zarážející na autonomních agens je, že jsou v neustálém kontaktu s vesmírem a manipulují jím ve vlastním zájmu, po svém. A přesto tato pravda není nijak obsažena v současné fyzice, chemii, ba ani biologii. Jaké vlastnosti tedy musí fyzikální systém mít, aby byl autonomním agens?

Ty vlastnosti jsou dvě: autonomní agens je systém schopný autoreprodukce a schopný vykonávat alespoň jeden druh pracovního cyklu. Druhá podmínka hraje klíčovou roli – autonomním agens nejsou disipativní systémy, které popisuje Prigogine (například plamen nebo tornádo). Ty sice mají evoluci založenou na disipaci volné energie, ale nutnou podmínkou jejich evoluce není ani autoreprodukce, ani schopnost konat práci. Konat práci v pracovním cyklu znamená mít k dispozici zařízení – stroj – které se periodicky vrací do výchozí polohy. Cyklické děje jsou tedy paradoxně podmínkou acyklického, historického děje – evoluce. Má-li systém – autonomní agens – konat práci, musí stupně volnosti pro disipaci energie snížit, a to tak, že postaví strukturu, zařízení ke konání práce. To samo si však už vyžaduje investici práce. Autonomní agens jsou tak charakterizována cyklem, či spíše spirálou práce, která se mimo jiné dá využít ke zvýšení organizovanosti systému, tedy i nových strojů, což jim umožní konat víc práce atd. Umožní jim to také mapovat okolní vesmír a vyhledávat v něm nové zdroje energie vhodné k práci a další sebestrukturaci. Hermeneutický, či sémiotický kruh? K něčemu podobnému se autor vskutku propracovává.

200 /


Autonomní agens spoluvytváří společenstvo – biosféru – která se díky vlastnostem agens chová tak, že má schopnost evoluce: neustále expanduje z aktuálna do nejbližšího příštího. Přitom ze stavu v aktuálnu není možné předem vypočítat stav v nejbližším příštím, i když oba stavy jsou od sebe vzdáleny jen jediný časový interval. V tomto bodě se náš výklad propojí s výkladem o deterministických 6N-rozměrných systémech statistické fyziky, o kterých jsme pojednávali u figurky scientisty. Ty deterministické jsou, protože jsou předem známy parametry stavového prostoru, počet částic, počáteční polohy a hybnosti každé z nich, a také hraniční podmínky pro celý systém. Díky tomu můžeme určit konfiguraci systému v dalším „okamžiku“. Už i tady nastanou problémy, upozorňuje Kauffman, když si uvědomíme, že časový interval mezi jednotlivými „okamžiky“ jsme stanovili my, arbitrárně, systém sám žádné podobné krokování nezná, ten je vlastně bezčasový. Co se stane, když v zájmu vyšší přesnosti výpočtu budeme tento interval zkracovat? Dostaneme se na intervaly rozměru časových kvant, tím také do moci principu neurčitosti, a místo množiny diskrétních stavů dostaneme jakousi superpozici stavů, která už se deterministicky chovat nebude. Což teprve když se k tomu, jako u biosféry, bude měnit i počet částic a počáteční ani hraniční podmínky také nebude možné stanovit? A když to platí pro biosféry, platí to tím spíše i pro celý vesmír. Ale na toto už upozorňoval o sto let dříve Bergson, když se vysmíval snaze dělit tok času na diskrétní okamžiky jako políčka na filmu (str. 305/413): Tel est l’artifice du cinématographe. Et tel est aussi celui de notre connaissance. Au lieu de nous attacher au devenir intérieur des choses, nous nous plaçons en dehors d’elles pour recomposer leur devenir artificiellement.

V tom spočívá lest promítačky; a na stejném klamu se ustavuje naše poznání. Místo abychom spoluprožívali vnitřní povstávání věcí, postavíme se mimo ně a pak toto povstávání uměle rekonstruujeme.


201

Biosféry jsou tedy neustálým plynutím z aktuálna do nejbližšího příštího a v tomto procesu zvyšují svoji organizovanost. Toto prohlášení opět stojí poněkud na vodě, říká Kauffman: šířící se organizovanost není vědecky definována a není ani uchopitelná žádnými zavedenými koncepty typu hmota, energie, informace, entropie atd. Přesto je biosféra fyzikálním systémem. Známe molekulární uspořádání živých tvorů, metabolické dráhy, funkci membrán atd., ale netušíme, co způsobuje, že to vše je živé, a chybí nám pojmy a zákonitosti pro popis sebepropagujících se dynamických systémů. Naše schopnost generalizovat je také poněkud omezená, protože jedinými případy autonomních agens, jak je známe, jsou živé bytosti zde na Zemi a jimi tvořená biosféra. Šlo by pozemský život a pozemskou biosféru zobecnit na jakékoli autonomní agens a jakoukoli biosféru? Mohou existovat zákony platné pro biosféry? Jakkoli toto snažení může připomínat pokus o kvadraturu kruhu, Kauffman se výzvy chopí a formuluje pracovní verzi „čtvrtého termodynamického zákona“ (plus mnoho jejích variant; 2000, str. xi): Biospheres, as a secular trend, that is, over the long term, become as diverse as possible, literally expanding the diversity of what can happen next. In other words, biospheres expand their own dimensionality as rapidly, on average, as they can.

Obecným, tj. dlouhodobým trendem biosféry je co nejvíce rozšiřovat prostor možností, nových typů událostí, které mohou nastat v následujícím časovém okamžiku. Jinými slovy, biosféry rozšiřují svoji dimenzionalitu v průměru tak rychle, jak jen mohou.

Tohle zní dosti bergsonovsky (viz např. str. 339/458). Jak tedy biosféry konstruují sebe sama? V centru dění stojí autonomní agens, která neustále měří parametry okolního vesmíru (spolukonstruovaného v koevoluci s ostatními agens), odhalují v něm zdroje energie použitelné k práci a kanalizují tuto energii do strojů k tomuto účelu postavených. A v tomto bodě se do toho všeho připlétá sémiotika a sémantika.

202 /


Abych to objasnil, nemohu se kupodivu vyhnout tepelným strojům a Maxwellovu démonovi. Princip tepelného stroje se zakládá na dvou rezervoárech o různých teplotách; teplo proudí od teplého rezervoáru k chladnému, a pokud se tento proud kanalizuje nějakým zařízením, které pracuje cyklicky (například válec, píst a všechna ta hejblata kolem, která umožňují cyklický režim), je možné tok energie využít k práci. Práce je tedy usměrněným proudem energie. V rovnováze, kdy gradient teploty mezi rezervoáry neexistuje, práci konat nelze. Teplota je interpretovaná jako průměrná kinetická energie (velkého množství) částic; pokud by tedy nějaká bytost či zařízení – říkejme mu Maxwellův démon – dokázala měřit kinetické energie částic v rezervoárech a třídit rychlé do jednoho a pomalé do druhého rezervoáru, vytvořil by se mezi rezervoáry teplotní gradient využitelný k práci. Problém je však v tom, že démon spotřebuje k měření a třídění právě tolik energie, kolik se jí posléze získá z práce stroje. Kauffman však upozorňuje na skutečnost, že pokud už někde gradient energie existuje, tak se už démonovi měření zatraceně vyplácí. Tato zdánlivá banalita pak vede ke klíčové otázce: Jak démon – autonomní agens – ví, co má měřit, a jak ví, jaký stroj na základě naměřených údajů postavit? U makroskopického systému lze přece zaznamenávat prakticky nekonečný počet různých kvalit (například barva, viskozita, albedo, rezonanční vlastnosti) a jen měření některých z nich povede k odhalení energetického potenciálu, jehož vybití lze spřáhnout s prací (je-li k dispozici odpovídající zařízení). Autonomní agens je vlastně takovým démonem nerovnovážného světa. Neustále provozuje přirozenou hru (natural game): vybírá na základě své předchozí zkušenosti a paměti (která se odráží mimo jiné na jeho ustrojení), porušuje nové a nové symetrie, ohmatává okolní vesmír, hledá a nalézá nové cesty kanalizace energie (přitom často riskuje vlastní existenci), přisuzuje poznanému význam, staví stroje, jedním slovem tvoří (Kauffman 2000, str. 93): MAJESTÁT ZÁKONA PŘÍRODNÍHO /

203

The heart of mystery concerns a proper understanding of „organization“ and „propagating, diversifying organization“. [It] concerns the historical coming into existence since the Big Bang of connected structures of matter, energy and processes by which an increasing diversity of kinds of matter, sources of energy, and types of processes come into existence in a biosphere, or the universe itself.

Celé to tajemství se točí kolem správného pochopení pojmu uspořádanost a šířící se rozrůzňující uspořádanost. Týká se samotného historického vznikání propojených struktur zahrnujících hmotu, energii a procesy, které vedou ke zvyšující se rozrůzněnosti hmoty a zdrojů energie; v biosféře i v samotném vesmíru, velkým třeskem počínaje.

Získanou práci autonomní agens využijí částečně k autoreprodukci a částečně ke stavbě nových strojů a měřících zařízení. Představují tedy činný fyzikální faktor, nikoli pasivní substrát tupě se podvolující zákonům přírody. Koevoluce autonomních agens pak pohání zmíněnou ne-deterministickou – tedy výběrovou – expanzi biosféry do nejbližšího příštího. Kauffman zdůrazňuje, že definice autonomního agens je vlastně definicí života. Výše popsaným způsobem my – autonomní agens – spoluvytváříme vesmír. Formy života, které kolem sebe pozorujeme, jsou představiteli vítězných strategií ve zmíněných přirozených hrách. To vše ovšem je jakoby nezávazné vypravování příběhů; otázkou je, zda by se to celé dalo formalizovat jako věda. Kauffman je přesvědčen, že ano, a rozvíjí koncepci obecné biologie, která by vedla nakonec k biologizaci fyziky, jako odpově na z principu neúspěšné, několik staletí trvající pokusy o fyzikalizaci biologie (2000, str. 119): Story is the natural way how we autonomous agents talk about our raw getting on with it, mucking through, making a living. If

204 /


Příběh je přirozený způsob, jak my, autonomní agens, povídáme o tom, jak se nám daří, jak se prodíráme a zápasíme ve svém žití.

story is not the stuff of science yet is about how we get on with making our ever-changing living, then science, not story, must change. Our making our everchanging livings is part of the unfolding of the physical universe.

Pokud příběh do vědy nepatří a pokud příběh je výpovědí o tom, jak zvládáme svůj stále se měnící život, pak se musí změnit věda, nikoli příběh. To proto, že náš neustále se měnící život je částí rozvíjejícího se fyzikálního vesmíru.

Fyzika sémantiky… Jistěže by bylo velkým triumfem, kdyby se mu to podařilo i jen pro peirceovsky vykrojený okrsek toho našeho času a prostoru. Srovnejte tuto koncepci se současným převládajícím světonázorem, který charakterizuje víra ve skrytou pravou skutečnost: lidé ani jiní živáčkové se přece nestarají o sebe jen tak, ale jsou k tomu puzeni zákony trhu, geny atd. Co však, když se přece jen starají? Pak, jak ukazuje Kauffman, bude věda vycházející z Newtona v koncích. Kdybychom provedli hlubší srovnání Kauffmanových a Bergsonových textů, ukázala by se značná izomorfie obou autorů. Zde také vidím důvod, proč by přírodovědci vůbec měli číst objemná a nudná díla, navíc psaná pro ně už poněkud archaickým jazykem a s archaickým pojmoslovím, jako je Vývoj tvořivý. Domnívám se, že tímto čtením nacházíme sami sebe. Kauffman, Lotman a další naši současníci, když jsou čteni mimo jakýkoli kontext, navozují často dojem, že objevují Ameriku. Postaveni do kontextu s tradicí naší kultury už tolik zářit nebudou, ovšem i tak je jejich zásluha nepochybná: oni současným jazykem a naší generaci předávají příběh starý jako lidstvo samo. Až v tomto kontextu se čtenáři zvyklému na „pokrok“ odhalí pravda, že za těch sto let od Bergsona se vlastně poznání v této oblasti nikam neposunulo, že problém života, historie, symbolů a příběhů je stejně živý, nesvázaný žádnými „objektivními zákony“, jako byl odjakživa. Možná to tak má být; a to je možná ten jediný „zákon“, který můžeme formulovat. *

*

*


205

Jak je to tedy s těmi přírodními zákony pro evoluci života, které hledá Kauffman? Začal jsem mottem z Petříčka, místo zdlouhavých výkladů citátem z jeho knihy (2000, str. 11) také skončím: Je totiž možné uvažovat třeba takto: zákon by přinejmenším měl být majestátem; … nemělo by být vůbec očividné, že z toho, co fakticky jest, nelze vyvozovat, co být má, a tak dále. … A současně je v těchto […] úvahách implikováno také toto: kdybychom se pozorněji zaposlouchali do slova majestát, neměli bychom odtud slyšet jenom „moc“ ve smyslu síly, donucování, nýbrž také: velikost, vznešenost, důstojnost, svrchovanost. Avšak … právě „svrchovaných“ zákonů se nám nedostává; namísto nich máme soudy, advokáty a úplatné instituce. Majestátní zákon, kdyby nějaký takový existoval, by však říkal: je třeba, protože je třeba.

14. LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ Vesmír 77(12), 1998, str. 686–688.

Kdysi dávno přišel do redakce Vesmíru dopis čtenáře, ve kterém jsem byl obviněn z lysenkismu. To mě přinutilo přečíst si něco o této kapitole vývoje sovětské biologie; shodou okolností jsem tak činil na jaře 1998, u výročí památného Lysenkova referátu O situaci v biologii (1948), kterým rozprášil skoro na dvě desetiletí sovětskou genetiku. Více o Lysenkovi také příští kapitola a kapitola v mé knize (2000a). „31. července roku 1948 bylo zahájeno historické zasedání v Leninově všesvazové akademii zemědělských věd, kde byl vyslechnut a všestranně projednán referát akademika T. D. Lysenka O situaci v biologii. Zasedání bylo vrcholnou etapou mnoholetého zápasu mezi pokrokovým mičurinským směrem v biologii a reakčním neodarwinismem (weissmannismem-mendelismem-morganismem). Přineslo zasloužené vítězství mičurinské vědy. Biologie velikého socialistického státu rozdrtila reakční mendelismusmorganismus a definitivně nastoupila cestu pravé materialistické vědy, vědy založené na principech dialektikého materialismu.“ (Sborník Proti reakčnímu mendelismu-morganismu. 1951, str. 7)

Narodil jsem se pár měsíců po tomto zasedání a jeho důsledky mne osobně zastihly jen v nanejvýš benigní formě: ze základní a střední školy pamatuji obrázky Mičurina a jeho 600gramové hrušky Antonovky, Lysenka, jak s otcem ve stodole přehazují zrní čili jarovizují a starají se tak o naše blaho. Ještě obrázky pšenice s mnoha klasy, lesních pásů ve stepích, krav s vemeny až po zem, řady boudiček, z nichž vystrkují hlavu telata… Ano, a něco o boji idealismu s materialismem. A také k tomu možná patřily ty strašné fronty na mléko a maso po kolapsu našeho zemědělství začátkem 60. let. Na vysoké škole jsem koncem 60. let už absolvoval zcela normální výuku biologie a lysenkismus byl pro mne víceméně anekdotickou historií. Vůbec jsem netušil, že jen náhoda (Chruščovův pád v roce 1964) zabránila novému vzepětí tohoto „učení“ a že i moje generace mohla snadno projít obdobím morálních dilemat podobných těm, kterým byli vystaveni naši učitelé. Můj zájem vzbudily až 2–3

206 /


LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

207

repliky na moje články ve Vesmíru, kde jsem byl pasován na lysenkistu, a náhoda, která mi přihrála do ruky Lysenkovu Agrobiologii. Kromě několika archivních sborníků a knih jsem jako obecného vodítka používal prací Medveděva* (1969), Roll-Hansena (1985, 2007), Soyfera (2006), Sappa (1987) a také starých výtisků Vesmíru. Citace v rámečcích slouží k ilustraci a důkazu mých tvrzení; zvýraznění jsou původní, proloženým písmem zvýrazněno mnou. Trochu historie Na přelomu 19. a 20. století začala být velmi naléhavou otázka, jaké principy řídí fungování, vývoj a evoluci organismů. Lze rozpoznat dva přístupy: 1. Korpuskulární teorie: organismus je skládačkou struktur různého řádu (organismus – buňky – částice – granule atd.). Struktury (monády, atomy?) nejnižšího řádu se uspořádávají do struktur řádově vyšších. Někdy býval růst organismu doslova přirovnáván k růstu krystalu. Z tohoto přístupu se mimo jiné vyvinulo Weismannovo učení o zárodečné plasmě. 2. Embryologové naproti tomu za sídlo živého považovali „protoplasmu“, nositelku všech vloh, v interakci s prostředím vytvářející mnohobuněčný organismus. Tyto teorie vycházející z epigeneze kladly důraz na holistické pojetí organismu, který nemůže být pochopen z jeho jednotlivých částí. Když bylo popsáno jádro, chromozomy a mechanismus mitózy s přesným dělením chromozómů do dceřiných buněk, objevila se i typicky korpuskulární chromozomální teorie dědičnosti. Zastánci protoplasmy ji odmítli s poukazem na to, že jádro nemůže fungovat mimo „cytoplasmatické pole“, ve kte-

* Perlička: Kniha Ž. A. Medveděva (1969) v knihovně AV ČR sice je, ale zapůjčí vám ji jen k prezenčnímu studiu. V době vydání ji zřejmě nepůjčovali jen tak kdekomu – a signatura dodnes tuto výjimečnost hlídá. (Situace v r. 1998.)

208 /


rém jedině se zvláštní vlastnosti jádra mohou projevit; toto pole se však formuje a proměňuje samo, podle své vlastní logiky. Jádro a vlohy v něm určují jen podružné vlastnosti (například barvu hrachových zrn, zatímco samotná „hrachovitost“ rostliny je určena protoplasmou). Ani po znovuobjevení Mendelových prací a založení nového oboru – genetiky – se nepodařilo vývojovou biologii s genetikou spojit a oba obory se vyvíjely odděleně až do 40. let. Zvláštní postavení měla Darwinova evoluční teorie: na začátku století byla považována za překonanou, nešla snadno skloubit ani s jedním z popsaných pohledů (viz např. svědectví Rádlovo, 2006). Genetika sice vykazovala velké úspěchy, nicméně nové druhy se jí vypěstovat nepodařilo a mutanti a plemena byli vždy verzemi výchozího druhu; neolamarckistické představy proto také přetrvávaly až do 40. let a kladly důraz na to, že zatímco geny určují víceméně triviální znaky, charakteristiky vyšších taxonomických skupin určuje cytoplasma. Obě popsané tendence byly neseny dvěma biologickými proudy, reprezentovanými vědou německou a americkou, které byly založeny na rozdílných ideových i organizačních principech. Německá věda byla financována hlavně státem a organizována hierarchicky: vedoucí katedry byl jmenován na doživotí, katedře doslova vládl a byl uznávanou autoritou a zakladatelem vědecké školy. Záběr výzkumu i výuky biologie na katedře byl velmi široký a zakladatel školy měl současně dobrou znalost filosofie a historie biologie. Vznikaly syntetické pohledy s komplikovanou terminologií, snažící se postihnout život ze všech úhlů. V souvislosti s naším tématem je důležité připomenout, že v Německu i Francii byl před válkou stále příznivě přijímán neolamarckismus a snaha prokázat dědičnost získaných vlastností byla zcela legitimní vědeckou aktivitou. Tradice německé vědy víceméně skončila porážkou Německa ve válce a – ač každému dobře dostupná v bibliografickém fondu – je dnes do velké míry zapomenuta. LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

209

Americká biologie byla založena víc rovnostářsky – na ústavech bylo vždy víc profesorů stejného služebního zařazení a jejich mobilita mezi ústavy byla vyšší. Už jen kvůli financování (spíše soukromý kapitál než stát) si ústavy musely klást úkoly splnitelné v krátké době a dobře vykazatelné. Několik škol rostlinných genetiků a Morganova škola (Drosophila) vykazovaly velké pokroky: genetika byla založena na chromozomální teorii dědičnosti a jasných kvantitativních pravidlech a paradoxy naznačující jinou než jadernou dědičnost byly odvysvětleny nebo – zcela pragmaticky – odloženy na pozdější dobu. Když pak ve čtyřicátých letech přišli Beadle a Tatum s teorií Jeden gen – jeden enzym, když v průběhu několika dalších let byla odhalena „materiální podstata genu“ a téměř současně došlo k „nové syntéze“ v evoluční biologii, byl určen hlavní směr vývoje biologie na další roky. Od té doby většina biologů sdílí přesvědčení, že z úrovně molekulárněgenetické bude jednou možno vysvětlit princip nejen fungování, ale i sebestrukturace živých bytostí, že z genetické informace bude možno přímo odvodit vlastnosti organismu. Hlavní postava příběhu Trofim Děnisovič Lysenko se narodil v roce 1898 (takže to výročí je vlastně dvojité!) a svoji vědeckou kariéru zahájil v roce 1927 spiskem o stadiovém vývoji rostlin; analytici období lysenkismu považují toto stostránkové dílo za jediný Lysenkův spis, který snese přívlastek vědecký. Svoji juvenilii přednese na konferenci v Leningradě, a jak už to bývá, koryfejové ruské vědy nezkoprní v němém úžasu nad gigantovým dílem, ale tu laskavě, tu kriticky poučují mladého nadějného adepta oboru. Lysenko se cítí uražen, vrhá se do polemiky a… nachází spojence v mocenském aparátu mladého sovětského státu! Porevoluční rétorika typu My jsme jiní, lepší, my těm kapitalistům ukážeme naléhavě potřebovala i činy. A chléb. Hned te . K čemu věda, která nemá okamžitý výstup do praxe? Jaképak statistické vyhodnocování pokusů a kontroly? Vedení

210 /


státu nepotřebuje Vavilovovo pinožení se na malých pokusných políčkách s neurčitou nadějí, že za mnoho let z toho budou nové odrůdy obilí. My na to půjdeme jinak, protože díky revolučnímu učení jsme nahlédli pravdu, kterou buržoazní věda bu nahlédnout nemůže, nebo ji křečovitě před lidem tají v zájmu udržení vykořisovatelského řádu. Ústřední výbor žádá vyšlechtit mrazuvzdornou pšenici pro Sibiř? My to zvládneme za tři roky! Rychle, jednoduše. Zadarmo, bez náročné teoretické nebo metodické přípravy. Lysenko dostane volnou ruku a uskutečňuje pokusy (pozor – neplést s vědeckými pokusy), které jsou založeny bu na anekdotických, špatně doložených výsledcích, nebo jen na prostém nápadu. Uskutečňuje je na obrovských rozlohách polí a se zapojením tisíců lidí. Pologramotní vystrašení předsedové nedávno založených kolchozů vyplňují dotazníky a předem už vědí, co se od nich čeká – vždy neúspěch by znamenal, že se dopustili sabotáže! Lysenko dotazníky vyhodnotí a bombasticky vytrubuje do světa úspěchy mičurinské, sovětské biologie. Po dvou třech letech se pozná, že přírůstek úrody, pokud vůbec existuje, nestojí za ohromné náklady s tím spojené, akce se v tichosti odtroubí, avšak po dalších 30 let se o ní mluví a ve všech učebnicích se na ni pějí ódy. Tento stereotyp se opakoval u jarovizace ozimé a posléze jarní (!) pšenice, letní výsadby brambor a cukrovky, setí do nezoraného strniště, sadby bramborových řízků, svérázné metody hnojení, setí do hnízd (lesních pásů nebo kukuřice) nebo zvyšování tučnosti mléka. Moc stála na straně Lysenka od 30. let, za Stalina i Chruščova. Touto stránkou se zabývat nebudu – jakkoli zrůdná epizoda sovětských dějin to byla, nesnese srovnání s jinými hrůzami, které se děly současně. Kdyby nechal někde na okraji žít i skutečnou vědu, nemuselo být tak zle. Zapomnělo by se i na svérázný styl „diskuse“ s oponenty plný vulgárních nadávek. Lysenko-teoretik se však z praxe vrací na pole vědy, zakládá novou biologii a nemilosrdně vymete z ústavů – a často i z tohoto světa – své odpůrce. LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

211

Z referátu O situaci v biologii (český překlad Agrobiologie) Materialistická theorie vývoje živé přírody není myslitelná, aniž bylo uznáno, že individuální odlišnosti získané organismem za určitých životních podmínek jsou dědičné, není myslitelná, aniž byla uznána dědičnost získaných vlastností. Weismann se však pokusil vyvrátit tento materialistický základ. (Str. 531.) Nesmrtelná dědičná hmota, nezávislá na kvalitativních zvláštnostech vývoje živého těla, která smrtelné tělo řídí, ale nevzniká z něho, to je Weismannova koncepce, vyloženě idealistická, ve své podstatě mystická, zbudovaná pod rouškou „novodarwinismu“. Mendelismus-morganismus v podstatě toto mystické weismannovské schema přijal, a můžeme říci, že jej přímo znásobil. (Str. 533.) Mendelovci-morganovci, následujíce Weismanna, tvrdí, že v chromosomech je jakási zvláštní dědičná hmota, která je v těle organismu jako v obalu a je odevzdána dalším generacím nezávisle na kvalitativních odlišnostech těla a na jeho životních podmínkách. Z tohoto pojetí vyplývá, že nové sklony a zvláštnosti, které získá organismus v určitých podmínkách svého vývoje a života, nemohou být dědičné, nemohou mít význam pro vývoj … nemohou se dědit. (Str. 534.) [Zastánci tohoto směru] nazývají mičurinský směr v agrobiologii novolamarckistickým, pokládají ho za mylný a nevědecký. Ve skutečnosti je tomu však opačně. Především jsou známy zásady lamarckismu, které uznávají aktivní úlohu podmínek vnějšího prostředí při formování živého těla a dědičnost získaných vlastností, jsou proti metafysice novodarwinismu (weismannismu), a tedy vůbec nejsou mylné, ba naopak jsou zcela správné a vědecké. Za druhé … jde o tvůrčí sovětský darwinismus … osvobozený od chyb Darwinovy theorie v oné části, která souvisí s chybným Malthusovým schematem… Nelze popírat, že ve sporu, který vypukl na počátku XX. století mezi weismannovci a lamarckovci, byli lamarckovci blíže k pravdě, protože hájili zájmy vědy, kdežto weismannovci se pouštěli do mystiky a od vědy se vzdalovali. Skutečné ideologické pletichy v pozadí morganovské genetiky jasně odkryl fysik E. Schrödinger k velkému překvapení našich morganovců. … My jako představitelé sovětského mičurinského směru tvrdíme, že dědičnost vlastností, získaných rostlinami a živočichy v procesu jejich vývoje, může být a je nutná. (Str. 535.)

212 /


Morganovci-mendelovci vycházejí podle Weismanna z předpokladů, že rodiče nejsou geneticky rodiči svých dětí. Rodiče i děti jsou podle jejich učení bratry nebo sestrami. A dále ani rodiče, ani děti nejsou vůbec sebou samými. Jsou jen vedlejšími výtvory nevyčerpatelné, nesmrtelné zárodečné plasmy. Ta je pak – protože je proměnlivá – vůbec nezávislá na svém vedlejším produktu, tj. na těle organismu. (Pozn.: Ke všemu se to k nám dostalo zkomolené nedbalým překladem. V originálu stojí: Последняя в смысле своей изменчивости совершенно независима от своего побочного продукта, т. е. от тела органисма. Přeložil bych to: Ta je pak, co se týče proměnlivosti, naprosto nezávislá…) (?Str. 536.) Nám je zcela jasné, že základní stanovisko mendelismu-morganismu je falešné. Neukazuje skutečný stav živé přírody a je příkladem metafysiky a idealismu. (Str. 537.) [Následuje štvaní proti sovětským genetikům.] Zjištění, že je možné dědění získaných odchylek, tento největší zisk v dějinách biologie, jehož základ položil již Lamarck a organicky zapojil do pozdějšího učení Darwin – to vše hodili mendelovcimorganovci přes palubu. (Str. 540.) Mendelovci-morganovci se domnívají, hlásajíce „neurčitelnost“ dědičných změn, tzv. „mutací“, že dědičné změny jsou zásadně nepředvídatelné. Je to svérázné pojetí a nazýváme je idealismem v biologii. Tvrzení o „neurčitelnosti“ proměnlivosti uzavírá cestu vědeckému předvídání, a tím tedy odzbrojuje zemědělskou praxi. (Str. 541.) Mičurinské učení zcela zavrhuje základní zásadu mendelismumorganismu – zásadu o úplné nezávislosti dědičnosti na podmínkách života rostlin i zvířat. Mičurinská theorie neuznává v organismu existenci dědičné hmoty nezávislé na těle organismu. Změna dědičnosti organismu nebo dědičnosti jednotlivé části jeho těla je vždycky výsledkem změny samotného živého těla. … Změna organismu…, třeba ne vždy a v plné míře, je odevzdávána potomstvu… Dědičnost se mění a komplikuje nastřádáním nových znaků a vlastností, získávaných organismy v mnoha pokoleních. (Str. 547.) Dědičnost je výsledek koncentrování vlivů podmínek vnějšího prostředí, asimilovaných organismy řadou předchozích pokolení. (553) Přechod jednoho druhu v druhý se děje skokem. (Str. 559.)


213

Závěrečné slovo Na jednom z lístků se mne kdosi táže, jaké stanovisko zaujal Ústřední výbor strany k mé přednášce. Odpovídám: Ústřední výbor strany prostudoval můj referát a schválil jej. (Bouřlivý potlesk, přecházející v ovaci. Všichni vstávají.) (Str. 561.) Pokusy s vegetativní hybridisací nezvratně ukazují, že dědičnost je vlastní všemu živému, kterékoli buňce těla, kterékoli částici těla, a ne pouze chromosomům. Dědičnost je přece určována specifickým typem výměny látek. Změňte typ výměny látek živého těla, a změníte dědičnost. (Str. 562.) Živá příroda se tedy jeví morganovcům jako chaos náhodných, roztříštěných jevů, které nemají nutných spojitostí ani zákonitostí. Všude vládne nahodilost. Poněvadž nejsou schopni odhalit zákonitosti živé přírody, jsou morganovci nuceni uchylovat se k theorii pravděpodobnosti, a protože nechápou konkrétní obsah biologických procesů, mění biologickou vědu v suchou statistiku. … Na základě takové vědy není možno plánovitě pracovat, cílevědomá praxe a vědecké předvídání je vyloučeno… Věda pak, která nedává praxi jasnou perspktivu, sílu orientace a jistotu, že dosáhne praktických cílů, není hodna se nazývat vědou. (Potlesk) Vědy jako fysika a chemie se osvobodily od náhodností. Proto se staly exaktními vědami. Živá příroda se vyvíjela a vyvíjí na základě nejpřísnějších a pro ni vhodných zákonitostí. Organismy a druhy se vyvíjejí na základě přírodních a jim příslušných nutností. Tím, že odstraňujeme z vědy mendelismus-morganismusweismannismus, zbavujeme biologii nahodilostí. (Potlesk) Musíme si dobře zapamatovat, že věda je nepřítelem náhodností. (Bouřlivý potlesk) Morganovci, znajíce praktickou neplodnost své theorie, nevěří ani v možnost existence účinné biologické theorie. … Vycházíme-li z mičurinského učení, můžeme mnohé vědecky předvídat, a tím stále víc a více osvobozovat pěstitele rostlin – prakticky od náhodností v jejich práci. (Str. 569.)

Prorok Proroci, kteří nahlédli Pravdu a jali se ji hlásat, se mohou stát zdrojem inspirace pro celé generace lidí, jejich učení může vplout do civilizačních (náboženských, vědeckých) kontextů.

214 /


Jedno se však stát nesmí: prorok se za žádných okolností nesmí dostat k moci. Protože on ví to, co všem ostatním zůstává utajeno, pustí se do přetváření světa podle zjevené Pravdy… a nezná ohledy. Pomineme otázku, zda Lysenko byl prorokem, nebo jen podvodníkem, jehož si za proroka vybrala moc. Důležité je, že se jako prorok choval. Nesnesl odpor a kritiku, ba ani ji nechápal. Téměř se mi zdá, že vůbec netušil, co se od něho chce, když vědecká obec požaduje podrobné zveřejnění metodik, pořádné vyhodnocení výsledků a kontrol. On pro nahlédnutou pravdu nic takového nepotřebuje; a „vědecké“ práce jsou přece jen ilustrací, nikoli důkazem! Prorokovy Pravdy nelze falzifikovat, lze je jen potírat a rušit, a on sám tak činí s pravdami jiných. To ve 40. letech nahlédli i západní vědci, z nichž někteří zpočátku mohli k Lysenkovu snažení cítit jisté sympatie (Haldane, Goldschmidt, Sonneborn), a velmi ostře se od něj distancovali (viz např Nature a Science z června 1949 nebo Sonneborn 1950). Které jsou hlavní teze Lysenkova učení? Ta první a zásadní, od které se vše odvíjí, zní Genetika je podvodná pavěda Lysenko byl „dědicem“ spíše té tradice, kterou jsme výše nazvali německou vědou. Nevěřil v genetiku s jejími číselnými poměry a neměnnými znaky přenášenými do dalších generací, s mutacemi jako jediným zdrojem tvůrčí změny v evoluci. Takových pochybovačů bylo ve 30.–40. letech víc, a přesto po nich nezůstaly haldy spisů plných nadávek na reakční mendelismus-morganismus-weismannismus. Trpělivě se věnovali například cytoplasmatické dědičnosti (tzv. plasmagenům), jevům, které bychom dnes nazvali epigenetické, snažili se najít alternativy k neodarwinistické teorii evoluce… Jejich výsledkům, když už ne interpretacím, může věřit i oponent. Ne tak Lysenko – jeho stěžejní teoretické práce vycházejí napoprvé (než se s drobnými obměnami donekonečna opakovaly v nejrůznějších LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

215

sbornících) na stránkách denního tisku (Pravda, Litěraturnaja gazeta) nebo odezní jako projev na zasedání Akademie. V celé velké zemi si to přečtou jeho následovníci a hned vědí, co mají nalézat, aby jim byly práce přijaty do tisku. Lysenko, ovlivněný patrně pokleslou formou „vědeckého světového názoru“, který se stal státní ideologií, stál na velmi zajímavých pozicích. Na jedné straně neuvěřitelná nedůvěra k náhodě. Víra, že vše (dokonce i vývoj společnosti) se řídí objektivními zákony, se nesnese s náhodou. Předpokládali bychom, že z těchto pozic automaticky sklouzne do mechanicismu, avšak nikoli. Z ne zcela pochopitelných důvodů (zřejmě pod vlivem Engelsovy dialektiky přírody) pro něj mechanické fungování živých bytostí nepřipadalo v úvahu (odtud ta záš vůči genetice, která je víceméně předpokládá; viz např. Monod 1970). Opačný pól – vitalismus – také nešlo přijmout, protože ten nesl nálepku „idealismus“ a jako takový byl zakázán. Z toho všeho mu vyšel názor, že život je zvláštní formou organizace hmoty (podobně jako jsou formou organizace hmoty – na jiné úrovni – fotony nebo atomy) a řídí se svými vlastními zákony neodvoditelnými z fyziky a chemie. Těm zákonům se jen nesmí říkat vitalistické. Jsou v nich zahrnuty tři principy dialektiky (pamatujete ještě?: Jednota a boj protikladů – Přechod kvantity v kvalitu – Negace negace) a cosi, co lze vágně podchytit slovy asimilace a disimilace podmínek vnějšího prostředí. Není snadné se v tom orientovat, sám pro sebe jsem si vytvořil toto přirovnání: Mějme směs kyslíku a vodíku. V jejich „zákonité“ povaze je, že se budou slučovat. Jaké vzniknou sloučeniny, závisí na „asimilaci“ vnějších podmínek. V „běžných“ podmínkách vznikne voda H2O, v méně běžných peroxid H2O2. Exotické podmínky (třeba v mezihvězdném prostoru) budou „asimilovány“ tak, že vzniknou sloučeniny typu HO, HO2, H2, O2, O, H a kdovíco ještě. Paleta možností, co v závislosti na prostředí vznikne, je velká, avšak v principu konečná, a trpělivým studiem všech vztahů asimilace se dobereme k tomu, jak připravit sloučeninu,

216 /


o kterou nám jde. To by ještě šlo, te ale dávejte pozor: molekuly H2O jsou součástí entity (druhu) „voda“ a spolupracují na tom, aby bylo vody dost a aby se jí dobře dařilo, a naopak „bojují o život“ s jinými druhy sloučenin. Dokonce se mohou pro dobro „vody“ obětovat a zaniknout (o tom viz níže). Vrame se zpět do biologie a nahra me slovo „sloučenina“ slovem „druh“ – a jsme u kořenů učení. Zastavíme se te u jeho některých výstupů; vynechám přitom povídání o dvou nádherných odnožích Lysenkova učení – o teorii Lepešinské o vzniku buněk ze živé hmoty (1952) a o Bošjanově teorii přechodu virů v mikroby a naopak. To už jsou jiné kapitoly a s naším výročím sovisí jen nepřímo. Zvláštní studii by zasloužila i role slavného Oparina v celém tom trapném divadle. Dědičnost jako zvyk modifikovaný asimilací podmínek prostředí Potomci se obvykle podobají rodičům proto, že to tak u druhu zákonitě chodí, avšak pokud rodiče asimilovali za svého života něco nového, mohou to předat dál. Také potomci mohou být při svém vývoji ze zygoty usměrňováni tím nebo oním směrem (například výživou) a nabyté vlastnosti předají zase svým potomkům. Praktický výstup z toho je ten, že šlechtitelství se stává výchovou. Upravujeme vnější podmínky a z ozimé pšenice za pár generací bude jarní. Krmíme březí krávu pořádně a z telete bude dobrá dojnice (a její potomci při dobré péči budou také dobrými dojnicemi; téměř se chce zvolat: „No bodej! Dej krávě do držky…“). Vajíčko předjímá podmínky, které mu přijde jako novému jedinci asimilovat, a podle toho si za partnera vybírá nejvhodnější spermii. Čisté samosprašné linie pšenice ozdravíme nejlépe tak, že jim (logicky) nejprve zabráníme v samosprášení a pak je budeme opylovat – inu pylem téže linie. Vysvětlení: v rámci linie existuje snaha o co nejlepší přizpůsobení vnějším podmínkám, a tak (pokud ovšem podmínky po mnoho generací neměníme) tímto postupem dovolíme vajíčku, aby si LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

217

vybralo k uskutečnění tohoto cíle z většího množství pylových partnerů. Všechny převratné myšlenky tohoto typu jsou sdělovány stejným způsobem: vysloví se Teze, Poselství, a po něm následuje banální, anekdotický příklad. Jako například tohle prohlášení Avakjanovo ze sborníku proti reakčnímu meudelismu-morganismu, 1951, str. 194): Teze: „Perem velikého Mičurina byla napsána nesmrtelná díla, podložená mnohaletou prací. … S jasností a hloubkou jemu vlastní dokazuje utvářecí roli vnějšího prostředí ve vývojovém procesu rostliny; dokazuje, že se změny vznikající v procesu individuálního života zachovávají v dalších pokoleních. Příklad: Mičurin např. radil otrhávat drobné plody, které se mohou utvářet v prvních letech plodnosti mladých hybridních semenáčů. Při ponechání drobných plodů se tvoření takových malých plodů stane zvykem a může pak dědičně zakotvit.“ (Musí se ovšem věřit tomu, že vše se vyvíjí k lepšímu – jinak by se mohlo stát zvykem uchylovat se k husté koruně a drobným plodům, aby tak aspoň některé unikly pozornosti otrhávajícího sadaře. Nebo by si také hrušeň mohla vzpomenout, že její předkové se bránívali trny.) Velkou pozornost vzbudilo sdělení o vegetativní hybridizaci. Princip tohoto nově objeveného jevu spočíval v tom, že roub nejenže sám přejímá některé vlastnosti podnože (a podnož vlastnosti roubu), ale předává je se semeny do dalších generací (rozuměj: semena vyrostla na části rostliny pocházející z roubu). Dokazovalo se to zpočátku několika nejasnými fotografiemi vegetativních hybridů rajčat, které obletěly svět. Ve světě se to nikomu zopakovat nedařilo (viz např. Nečásek, Vesmír 29, 50, 1950/51); svět požadoval podrobné metodiky, ale kromě podrážděné odezvy nedostal nic. V různých sovětských časopisech se však jako houby po dešti objevily články o vegetativních hybridech rostlin a dokonce živočichů (šlo tam

218 /


například o transplantace žloutků ptačích vajec a implantace králičích zárodků samicím jiného plemena). (Údajně se tím inspiroval i známý český imunolog Hašek, když vypracoval metodu parabiozy zárodků, ale o pozadí nic bližšího nevím.) Teoretickým výstupem pojetí dědičnosti je tzv. tvůrčí darwinismus (na rozdíl od darwinismu „plochého“, čímž byla myšlena neodarwinistická syntéza). V prvním přiblížení, jak dává předchozí text tušit, jde o zdůraznění lamarckistických prvků původní Darwinovy teorie (sám Darwin dědičnost získaných vlastností nevylučoval, takže nemá smysl se – z dnešních pozic – ptát, zda v tomto ohledu on sám byl darwinistou nebo lamarckistou). Ovšemže se Lysenko nezastavil tady! V první řadě – druh je pro něho objektivní entita. Rozumím tomu tak, že je jedním ze zákonitých vyústění sebeformování živé hmoty (opravdu něco jako chemická sloučenina). A te přijde to hlavní (i když z předchozího líčení to už tak trochu tušíme): druh se může skokem měnit v jiný druh. Část jedinců prostě začne asimilovat vnější podmínky jiným způsobem… a z pšenice máme žito, z ovsa hluchý oves, z čočky vikev apod. Jen zkuste vysít probrané osivo pšenice, co vám v ní vyroste žita! O kontaminaci osiva nebo půdy zrny žita nemůže být ani řeči (i když většinou chybí informace o tom, jak se osivo třídilo, zda byla půda před vysetím sterilizována, zda se v nedávné minulosti na místě žito nepěstovalo atd.). A kdyby ještě někdo pochyboval, existují i klasy pšenice obsahující tu a tam zrno žita. Nejde o náhodné opylení žitným pylem – kříženci pšenice a žita vypadají jako kříženci, ne jako žito. Ještě pochybujete? Co potom řeknete na semena vikve uvnitř lusku čočky? To už přece nemůžete nijak oddiskutovat. S tímto nesmyslem přišel Lysenko těsně po válce a po deset let v celém širém Sojuzu nalézali pracovníci podobné mezidruhové přeskoky; vědci v kapitalistických zemích, zaslepení jen reakční ideologií neodarwinismu, neuzřeli nic. Drobnou nepříjemností bylo, že přeskoky se konaly jen směrem k druhům známým: nikdo nikdy nepopsal objevení se druhu nového. I s tím si víme rady – vzpomeňte LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

219

na naše chemické přirovnání výše: obvykle dostanete vodu, tu a tam peroxid nebo další vzácnosti, ale přece jen nebudeme očekávat třeba sloučeninu H7O3. Druhy objektivně existují, ale nemohou existovat jakékoli druhy. Nebyl vlastně Lysenko zakladatelem biologického strukturalismu? Tvůrčí darwinismus se však musel vypořádat ještě s jednou lapálií z původního Darwina – s malthuziánstvím. Darwin se opravdu Malthusem inspiroval, avšak toto učení je v SSSR vědeckým světovým názorem odmítáno. Lysenko si ví rady: Darwin se mýlil, vnitrodruhová konkurence neexistuje – jedinci jsou údy druhu a spolupracují k jeho prospěchu. Výsledkem je jeden z nejbizarnějších zákonů, zákon života druhu (Закон жизни вида, Lysenko 1958, str. 284; viz též Vesmír 29, 50, 1950/51, str. 98): У животного или растениа в естественной природе разнообразные органы, разные свойства, разные физиологические процессы, все бесконечные разнообразие особенностей форм и функций организма направлено на то, чтобы прямо или косвенно содействовать увеличению численности индивидуумов данного вида, хотя бы это в иных случаях и укорачивало жизнь отдельного индивидуума или даже приводило к его смерти.

Rozličné orgány, různé vlastnosti a fyziologické procesy, celá nekonečná různorodost forem a funkcí organismu živočicha nebo rostliny je zaměřena k přímé nebo nepřímé spolupráci na zvětšení počtu jedinců daného druhu, i kdyby to v některých případech vedlo ke zkrácení života jedince, nebo dokonce k jeho smrti.

I na mnoha jiných místech vyzývá Lysenko, že se biolog nemá bát řčení „proto, aby“. A přesto autor takového zákona se současně domnívá, že porazil jak mechanicismus, tak vitalismus! Proto se aplikovalo setí do hnízd: semenáčky si navzájem pomáhají, aby se posléze některé z nich obětovaly ve prospěch jiných. Jakápak soutěž o zdroje a přežití nejzdatnějších uvnitř

220 /


druhu! Nebudu se zamýšlet nad ideologickým dopadem toho všeho na společnost: není te už jasné, že mnozí musí padnout ve prospěch celku a že si snad můžeme troufnout vypěstovat nového – sovětského člověka? Lysenko, rozhovor pro Litěraturnuju gazetu (podle Agrobiologie, str. 524–5) Otázka: Nevysvětlil byste, v čem jsou theoretické základy nového způsobu setí … a proč, jak bylo uvedeno v tisku, se buržoasní vědci, zvláště Američané, bouří proti vašim vědeckým biologickým pracím? Lysenko: … Theoretickým základem setí do špetek je absence intraspecifické konkurence. Tato these byla po prvé odůvodněna v naší zemi. Buržoasní biologie to nejen nevěděla, ale ani nemůže přijmout náš již hotový závěr, že není boje uvnitř druhu v přírodě. Na prvý pohled se může zdát, že buržoasní věda, odůvodňujíc konkurenci uvnitř druhu, vychází ze správného názoru darwinismu, z přirozeného výběru. Vždy každý ví, že je v přírodě stálý boj mezi organismy. Přitom organismy, jejichž požadavky se shodují (např. masožravá zvířata různých druhů), se přímo nebo nepřímo bijí, konkurují mezi sebou v získávání potravy; organismy, jejichž požadavky se neshodují (např. masožravá zvířata a rostliny), nevstupují mezi sebou v boj. Avšak buržoasní učenci mlčí o tom, že v obou případech … jde o jednotlivce ne téhož druhu, nýbrž různých druhů zvířat a rostlin. Zdůrazňují, že čím shodnější jsou požadavky organismů (dopovídáme za ně – různých druhů, ale ne téhož druhu), tím nevyhnutelnější je velký boj. Z toho dělají závěr, který nejen nelze potvrdit pozorováním v přírodě, ale který přímo odporuje vývojovým zákonům rostlin a zvířat; říkají: „Poněvadž požadavky organismů, jež patří k témuž druhu, jsou nejshodnější, proto mezi nimi je nejkrutější boj.“ Přitom zamlčují, že se žádnému ještě nepodařilo a nikdy nepodaří, ani aby sám viděl, ani aby jiným ukázal v přírodě obraz nejvyšší konkurence jednotlivců uvnitř druhu. Na př. kdo může vidět nebo ukázat, že si zajíci navzájem překážejí více, než jim překážejí vlci… Je možno uznat, že plevely, jež jsou jiného druhu než na př. pšenice, pšenici překážejí, dusí ji. Vždy nikdo neuvěří, že se řídké, a tudíž zaplevelené pšenici lépe daří na poli než husté a čisté pšenici. LYSENKO: K JEDNOMU NEVESELÉMU VÝROČÍ /

221

Čím vysvětlit, že si buržoasní biologie tak velice váží „theorie“ o konkurenci uvnitř druhu? Touto konkurencí nutno ospravedlnit, proč v kapitalistické společnosti velká většina lidí, zvláště v době nadprodukce materiálních statků, vede chudý život. Veškeré lidstvo patří k jednomu biologickému druhu. Proto buržoasní věda také potřebovala vymyšlený boj uvnitř druhu. … Kapitalisté mají miliony, ale dělníci trpí bídou, poněvadž kapitalisté jsou podle své povahy, podle své dědičnosti jakoby chytřejší, schopnější.

Ze sborníku Konference o problému živé hmoty a vývoji buněk (1959) Oparin: Mezi vědci kapitalistických zemí převládá ještě i dnes mechanistický způsob poznávání života. Mechanistický názor popírá jakýkoliv rozdíl mezi živým a neživým. Z mechanického hlediska živé organismy jsou pouze složitě sestrojené mechanismy. Právě tak jako práce stroje je určena přesným rozložením jeho součástí, tak i životnost organismu závisí na struktuře protoplasmy, na přesném uspořádání částic, molekul nebo atomů v „aperiodických krystalech“, které podle Schrödingera a jiných morganistů-mendelistů jsou nositeli života. Logické rozvinutí tohoto názoru přivádí jeho vyznavače nevyhnutelně do slepé uličky idealismu… (Str. 7.) Lysenko: Podle staré theorie, která tvrdí, že se buňky vyvíjejí pouze z buněk, počátek buňky jako by nebyl, buňka je vždy z buňky. Takovéto představy jsou nevědecké, neodpovídají skutečnému vývoji nejen živé přírody, ale i povšechně celé přírody. Biologům, kteří zastávají marxistickou vývojovou theorii, je jasná nepravdivá these, která tvrdí, že rostlinné a živočišné buňky se vyvíjejí pouze z buněk. (Str. 83.) Naše mičurinská biologie již bezvadně objasnila a dokázala, že rostlinné druhy vznikají z jiných dnes existujících druhů. To znamená, … že individua existujících rostlinných druhů se tvoří nejen z individuí druhů jim podobných, na příklad žito ze žita, ječmen z ječmene a p., ona ukázala, že individua těchto druhů mohou vznikat a za určitých podmínek vznikají i z jiných druhů. … Představujeme si to takto: v pšenici vznikají za určitých životních podmínek zrnečka žita. Ale toto vznikání se neděje přeměnou starého v nové – v daném případě přeměnou buněk pšenice v buňky žita – ale tak, že uvnitř druhu určitého organismu vznikají zrnečka těla jiného druhu z hmoty,

222 /


která nemá buněčnou strukturu, z nich se už potom tvoří buňky a základy jiného druhu. (Str. 84–5.)

Ze sborníku Proti reakčnímu mendelismu-morganismu Nuždin: Když Johannsen použil termínu gen, nejen že se nesnažil spojit ho s jakýmikoli hmotnými součástkami buňky; … pokládal za nebezpečné pro učení o dědičnosti představy, které pohlížely na gen jako na hmotnou, morfologicky charakterisovatelnou strukturu. (Str. 78.) … stačí zaměnit Aristotela Johannsenem a Driesche Morganem a můžeme s plným opodstatněním v odpovědi místo „entelechie“ uvést gen. (Str. 86.) … Zbývá pouze otevřeně prohlásit, že termínem „gen“ nazývají morganisté ten nadmateriální životní počátek, který vitalisté nazývají „životní silou“. (Str. 87.) Pohroma morganismu a vítězství přední mičurinské vědy má ohromný mezinárodní význam jako vítězství pokrokové vědy nad reakční, materialismu nad idealismem. Toto vítězství pevně semkne přední síly učenců-biologů, kteří vedou boj s reakcí, ozbrojí je pokrokovou vědeckou theorií, posílí víru v sílu a velikost pravdivé vědy. Proto tak zuří reakcionáři z tábora morganismu. Pomluvou sovětské vědy a pronásledováním učenců, kteří obhajují mičurinskou vědu nebo alespoň s ní sympatisují, chtějí zadržet vývoj skutečné vědy. Avšak a běsní reakce jakkoliv, a způsobí kolik chce zla, nemůže zastavit pochod kupředu, nebo vývoj skutečné vědy zastavit nelze. Takovou vědou je mičurinská biologie, věda epochy socialismu, epochy budování komunistické společnosti. (Str. 111.) Sisakjan: Mendelisté-morganisté tvrdí, že dědičné jsou jen geny – „dědičná hmota“, lokalisovaná v buněčném jádře. Kolcov, Delbrück a jiní mendelisté soudí, že tzv. „hmota dědičnosti“ představuje „gigantickou řetězovou molekulu“, „aperiodický krystal“ nebo „aperiodickou pevnou hmotu“. Podle představy mendelistů leží uprostřed chromosomu, který je nositelem dědičnosti, lineární řada různých autoreprodukčních bílkovinných jednotek. (Str. 149.) Avakjan: Morganismus v biologii byl při svém vzniku namířen proti materialistickému jádru v Darwinově učení. K. A. Timirjazev odhalil, že kořeny této epidemie ve vědě jsou v evropském klerikalismu a šovinismu. Přivrženci weismannismu-morganismu odmítali možnost dědění získaných vlastností. … aby udrželi svou pavědeckou theorii, uchýlili se k řadě terminologických machinací. (Str. 192.)


223

Poučení Existence prorokujících, provokujících a inspirujících osobností není vědě vůbec na škodu. Koneckonců i slavný Koperník zůstával prorokem až do 19. století – až tehdy byl heliocentrismus dokázán i experimentálně, vědecky. V té době už na heliocentrismus věřil snad každý. Takoví proroci, většinou rychle zapomenutí, jsou v každé generaci; tito lidé ale ctí poctivost a čistotu (přírodovědního, humatnitního, lékařského…) vědeckého bádání, a pokud se dopouštějí „úletů“, tak jimi neohrožují ani vědu, ani lidské osudy. Tu a tam se po mnoha letech z jejich díla vyzobnou nějaké rozinky (přece by to nikdo nečetl celé!) a současník v úvodu ke své práci poznamená nějakou variantu věty „už XY před sto lety měl geniální vhled, že …“. Lysenko ovšem byl podle mého názoru bu prolhaný ničema, nebo ctižádostivý hlupák, který věřil na své mesiášství. „Rozinky“ z jeho díla, jakkoli mohou vypadat pro některé směry v dnešní biologii zajímavě, nutno chápat v celém kontextu díla – jako součást obludné propagandistické mašinérie, která zahubila mnoho slibných kariér, a dokonce vedla k fyzické likvidaci lidí. Je neetické se Lysenkem ohánět, stejně jako je neetické citovat práce (jinak po vědecké stránce naprosto čisté), jimž za pokusný materiál sloužily vězňové v koncentráku. A je nanejvýš trapné častovat ve vědeckých debatách někoho tím, že je lysenkistou: lysenkismus nebyl vědou.

rou nestojí celý člověk, která není doložena jeho životem a chováním, je tak kusá jako hrnec, který má ve dně díru. V tomto pozemském světě můžeme těžko žádat pravdu absolutní, ale žádejme aspoň pravdu úplnou. K. Čapek Odkud vane vítr (1933)

Epilog Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst. … I dost rozvážní lidé někdy míní: „ Já vím, že ten a ten je špatný chlap, ale v tom, co říká, je kus pravdy.“ Pozor na pravdy, kterých je jenom kousek! Kterákoliv pravda, za kte-

224 /



225

15. BÍLÁ MÍSTA A. Matalová, J. Sekerák: Genetika za železnou oponou. Brno: Moravské zemské muzeum 2004. Publikováno: Vesmír 85(12), 2006, str. 767–768.

Když už jsem se předchozím článkem kvalifikoval na „experta“ na lysenkismus, byl jsem požádán o recenzi na výše citovanou knihu. Koneckonců mnoho toho u nás ještě nevychází, byl jsem zvědav.

Název knihy snad nepotřebuje upřesnit: míní se peripetie genetického bádání na té naší straně železné opony, a to v období od konce války do začátku 60. let, tedy v době vlády lysenkismu. Autoři líčí politické tlaky, které byly na biology vyvíjeny po neslavném Lysenkově referátu v roce 1948 (česky Lysenko 1951, str. 529–571; viz předchozí kapitola) a líčí nám, jak se v této atmosféře formovaly a deformovaly charaktery předních českých biologů, zejména těch, kteří působili v Brně. Jeden se k lysenkismu přidal z kariérismu, jiný v zápalu mladického nadšení, dalšímu slíbili ústav a někteří se prostě sklonili před krutým osudem, kdy v průběhu jediného desetiletí museli nějak přežít pod dvěma různými diktaturami, které hrály o jejich duši. Medailony protagonistů tohoto zápasu (V. Růžičky, E. Bauera, J. Kříženeckého, A. Klečky, F. Hořavky, F. Herčíka, B. Sekly, A. Kolmana, M. Haška aj.) považuji spolu s odstavci Kritika lysenkismu a Obhajoba lysenkismu za nejzdařilejší části textu. Také jsem ocenil dva dokumenty podané in extenso: Seklovu přednášku, která patrně vyšla tiskem vůbec poprvé (str. 41–45) a Olšanského článek ze 60. let (str. 83–89). V tomto smyslu autoři osvětlili řadu bílých míst v nedávné historii naší vědy, do níž se zatím málokomu chce posvítit (jak říká známé klišé, historik potřebuje odstup; jinými slovy, musí počkat, až protagonisté umřou). Bílá místa však míním i v jiném smyslu. V první řadě je to kniha sama: hlavní text zabírá 97 stran, ale počítám-li dobře, je celých 22 prázdných (abych byl přesný, některé obsahují dva

226 /


až tři řádky z předchozí strany) a 10 stran zabírají ony výše zmíněné převzaté texty. Na zbylých 65 stran se vejde 31 „kapitol“ (míním tím tituly uvedené v obsahu): nejkratší z nich má lákavý název Tzv. vegetativní hybridizace jako nástroj a metoda, ale celé téma se autorům vejde do pěti řádků. Podobně stručné jsou další kapitoly, zejména ty, co následují od str. 55: Weismannismus je pojednán na půl strany, Morganismus na osmi řádcích, charakteristika lysenkismu má tři čtvrtě stránky apod. Text je tedy neuvěřitelně řídký a graficky i obsahovým zpracováním trestuhodně odbytý. Jako by si autoři dělali v archivu poznámky o různých dokumentech či publikacích a pak ty kartičky s poznámkami seřadili a bez dalšího vydali jako knihu. (Nasvědčují tomu i zvláštní odkazy typu „Archiv Mendeliana“. Představoval bych si, že jde opravdu o archiv, tj. že dokumentů je v něm mnoho, a proto jsou roztříděny a mají svá evidenční čísla, podle kterých je lze najít a případně požádat kurátora o kopii. Proč nám autoři tato čísla tají, je mi záhadou.) Vytýkat něco takto ledabyle koncipované kratičké studii je jako kopání do mrtvoly, přesto si několik krutostí neodpustím. Nenajdeme zde odkazy na biografie ani vzpomínky pamětníků; jistě by také vrhly zajímavé světlo na onu dobu (vyšly například obsáhlé vzpomínky profesora Poupy, 2000). Především však z pozadí jako by prosakovalo schéma „good boys – bad boys“, a to zejména kolem „dědičnosti získaných vlastností“ – psáno důsledně takto v uvozovkách, i když vlastně nevysvětleno, co se tím míní. (Jistě, špičkuji, ale koneckonců i v darwinovské evoluci se dědí vlastnosti, které byly nějak „získané“ – nebo ne?) Podle tohoto schématu už od doby Weismanna (konec 19. století, tj. ještě před vznikem genetiky) víme, jak to je, a zdá se, jako by se jen osoby nevyrovnané mohly podobnými problémy zabývat. Přitom vůbec nejde jen o tragickou postavu Kamerera: zápas mezi genetiky, darwinisty, vývojovými biology a dalšími směry byl urputný a zklidnil se až s nástupem tzv. nové syntézy koncem 30. let. Je otázka, nakoBÍLÁ MÍSTA /

227

lik tento vývoj ještě mohli sledovat naši biologové – chodily k nám vůbec za války vědecké časopisy z anglosaské oblasti? Dost o tom pochybuji. Také by stálo za to zmínit, že nejen lysenkismus byl zneužit politicky – a nedělo se tak jen v SSSR. Například eugenické hnutí přece vycházelo z mendelovské genetiky a věru je řada tenkrát ceněných prací, ke kterým se dnešní genetik hlásit nebude! Nešlo pouze o nacistické Německo: podle mého soudu tam měli jen drobný náskok – mnozí anglosaští genetici otočili, až když si uvědomili, k jakým hrůzám to vede (viz např. Gould 1997; viz tam i polemiku se směry poválečnými). Medailony genetiků uvedených v knize cudně mlčí o tom, co ti pánové dělali a jaké postoje zastávali za protektorátu – a to v té době u nás měli nacisté přímo centrum rasových studií. Není právě toto období klíčem k jejich chování po válce, a už je vedl stud, snaha dělat něco jiného, anebo byli prostě vydíratelní? Každá věda je politicky zneužitelná, a dokonce si toho ani nemusíme všimnout. Například na straně 25 je citován Lysenko: „Vědecké řešení praktických úkolů je nejspolehlivější cestou k hlubokému poznání zákonitostí přírody.“ Usmějeme se, anebo nás to přinutí k zamyšlení nad tím, proč je dnes vyvíjen takový tlak (tedy, zatím spíše jen v médiích) na akademická pracoviště, aby vypracovávala a podávala patenty? K oddělení vědy od státu dochází jen málokdy… Všechny tyto nanejvýš zajímavé otázky nadále čekají na své zpracování; a prvních šedesát let 20. století se k tomu obzvláš nabízí.

228 /


GAIA

Tak, jak jsem se stal expertem na Lysenka, jsem se mimoděk dostal i do role experta na teorii Gaia, ač ekologem nejsem. Začalo to tím, že v roce 1990 jsem si z Ameriky přivezl Lovelockovu knihu The ages of Gaia (1990); se zájmem jsem ji přečetl jako spoustu jiných knih a napsal recenzi do Vesmíru (Markoš 1991). Na základě recenze mě našlo nakladatelství Mladá fronta, které chtělo vydat ne tuto, ale předchozí Lovelockovu knihu (1979). Přesvědčil jsem je, aby vydali raději dílo novější, a dokonce jsem je pro ně přeložil (Lovelock 1994). To už se ozvalo nakladatelství Abies z Prešova, které v roce 1993 vydalo česky (!) onu první knihu a chystalo druhé vydání. Vyvinula se z toho spolupráce a přátelství se sdružením Vlk, kterému nakladatelství patří. Pro druhé vydání jsem opravil nepřesnosti překladu a napsal doslov, který zde přetiskuji. Pak už to běželo samo, a tak bude následovat recenze zatím poslední Lovelockovy knihy, příspěvek do Ekolistu, polemika, doslov k další „gaioslovní“ knize Westbroeka a recenze na knihu planetologa Golda.

16. TECHNIK S VELKOU VIZÍ Doslov ke knize J. E. Lovelocka Gaia. Nový pohled na život na Zemi. 2. vyd. Prešov: Abies 2001, str. 181–197.

Hypotéza Gaii je pro ty, kdo rádi chodí na procházky nebo jen tak stojí a zírají a přitom žasnou nad Zemí a životem, jehož je nositelkou, a zamýšlejí se nad důsledky své vlastní přítomnosti na Zemi. Je to alternativa onoho pesimistického názoru, který pohlíží na přírodu jako na primitivní sílu, kterou je třeba pokořit a dobýt. Je to ale také alternativa stejně depresivního obrazu naší planety jako pomatené kosmické lodi, která navěky bez navigátora a bez účelu obíhá kolem Slunce. Tato slova z úvodu k této knize by mohla stát v textech velice různorodých. Fanatičtí i umírnění ochranáři, náboženští horlitelé všech denominací, mýtofilové a mágové, lidé praktikující meditaci, zapřisáhlí vegetariáni, nejrůznější obzvláštníci, kteří znají recept na spásu světa, prostí moralisté, filosofové… – ti všichni by podobná slova bez výhrad akceptovali nebo včlenili do svých spisů. Když podobná slova napíše vědec, bere se to jako poetická nadsázka tak na úvod nebo na závěr – koneckonců věda má vyšší ambice než jen uspokojovat ty, kdo „rádi chodí na procházky nebo zírají.“ Vědci obvykle nechávají autory podobných prohlášení na pokoji. Protestují jen tehdy, když se některá hnutí začnou ohánět vědeckou problematikou: proto věda dokáže s většinou církví koexistovat v míru, zatímco nezná smíru s léčiteli, homeopaty, astrology nebo tzv. vědeckými kreacionisty. V těchto případech se brání vetřelcům na vlastní teritorium nebo se ohrazuje proti užívání vědeckých pojmů mimo kontext, pro který byly vytvořeny. Slovem, brání se, pokud se jí pletou do řemesla a přitom odmítají přijmout normy pro vědeckou metodu závazné. Lovelock je však bezesporu vědcem, a přesto se TECHNIK S VELKOU VIZÍ /

231

na jeho hlavu sneslo bezpočtu kritik i zásadního rázu. To proto, že on podobná slova myslí vážně, a to řadu jeho kolegů musí iritovat. Máme-li odpovědět na otázku proč, musíme se vžít do oné doby před 30–40 lety, doby optimistické, s lety na Měsíc a k Marsu, doby neznající osobní počítač, mobil, ropné krize, do doby studentských bouří a víry v socialismus, do doby vietnamské války.

Léta šedesátá: Zázrak kybernetiky a zpětné vazby Kybernetika, nauka o řízení, prožívala své velké období také díky prvním počítačům. Už ten nejelementárnější kybernetický prvek, zpětná vazba, byl vynášen do nebe jako recept pro vysvětlení spousty jevů. Negativní zpětná vazba umožňovala systému, aby vypadal stále stejně, i když jím protékaly složité proudy hmoty i energie: dynamická rovnováha jsme tomu tenkrát říkali (dnes ustálený dynamický stav, aby se zdůraznilo, že nejde o rovnováhu). Pozitivní zpětná vazba naopak se nesměla vymknout kontrole, jinak hrozila katastrofa. Ta doba byla velikou érou fyziologie a biochemie, věd popisujících fungování organismů; tenkrát vznikly ty velké plakáty metabolických drah, které visí snad v každé laboratoři. Od buňky a metabolismu směrem „dolů“ se nacházela tajemná oblast genetických regulací, a ejhle, právě se povedl jeden z velkých průlomů: F. Jacob a J. Monod odhalili způsob, jak je regulována genová exprese, tj. zapínání a vypínání genů dle potřeby. Jejich model byl, jak jinak, založen na zpětnovazebných regulacích. Od této chvíle se dalo na buňku pohlížet jako na kybernetický stroj (Monod 1970). Odtud jsme se mohli později odpoutat od cyklických – homeostatických – dějů metabolických a fyziologických k acyklickým procesům individuálního vývoje. To ale až později, zatím nás stále fascinuje homeostáze. A ještě jedno jsme si uvědomili v plné síle v tomto začínajícím věku informatiky: drobné

232 /

GAIA

a sotva měřitelné, energeticky zanedbatelné signály mohou působit jako spínače, které změní dráhu meziplanetární sondy, navodí nový homeostatický režim v buňce či organismu nebo spustí vývojovou trajektorii. Vedle drah metabolických, kterými proudí materiál a energie, se začínají mapovat dráhy regulační, kterými proudí – inu, hmota a energie také, ale to najednou není to podstatné, důležité je, že jimi proudí informace. Od fyziologie jednotlivého organismu „nahoru“ se předpokládalo, že to funguje obdobně – populace a společenstva byly nahlíženy jako organismy vyššího řádu. A připomeňme si, že fyziologie a vývojová biologie jsou jediné vědy, které dovolují bez špatného svědomí teleologické výrazivo typu „tak, aby“. Ekologie vzájemné pomoci, skupinová selekce Stručně řečeno, „strategie“ sukcese jako krátkodobého vývoje je v zásadě stejná jako „strategie“ dlouhodobé evoluce biosféry, zejména s ohledem na zvýšené ovládání nebo dosažení homeostase s abiotickým prostředím tak, že se získá co největší ochrana před jeho rušivými vlivy. Sukcese v ekosystému má mnoho podobností s biologickým vývinem organismů a také s vývojem lidské společnosti. Toto není z pera Lovelockova a nenapsal to ani žádný lysenkista. Je ze světoznámé učebnice Základy ekologie od Američana E. P. Oduma (1977, str. 344). I na jiných místech této knihy najdeme odkazy na obdobu mezi vývojem jedince a společenstva. Toky energie, kybernetika ekosystému, jsou nastaveny tak, aby se dosáhlo homeostáze, mluví se o metabolismu rybníka, „ohledávají se“ tepny vodního ekosystému, složení moře i ovzduší je řízeno organismy… Velkoměsta jsou cizopasníky, protože jen kořistí, ale ničím se na řádném fungování těchto fyziologických pochodů nepodílejí, naopak je vychylují z rovnováhy: Tento systém je tak spletitý a dokonale organisovaný, že činí bezvýznamným všechno, co až dosud vytvořil technický důmysl člověka. … Oceány [bychom měli] považoTECHNIK S VELKOU VIZÍ /

233

vat za veliké vládce a ochránce biosféry, nikoliv za pouhé skladiště zásob pro neomezené využívání. (Str. 43.) … Souhra oběhů látek a toku energie ve velkých ekosystémech vytváří homeostasi, která se sama udržuje a která nevyžaduje vnější zásah či popud. (Str. 58.) Ještě se budeme divit, že Lovelock v tomto duchu extrapoluje až k planetárnímu organismu, mluví o geofyziologii a ve své druhé knize dokonce o léčbě Gaii? A to ještě není vše: evoluční teorie byla v té době zcela srozuměna se skupinovou selekcí, představou přírodního výběru na úrovni celých populací, druhů, či dokonce společenstev. To tedy znamenalo, že spolupráce jedinců v rámci těchto superorganismů byla mnoha evolucionisty pokládána za běžnou věc. I když pochopitelně docházelo v této věci k vleklým sporům, šlo o názor legitimní. Jak bude uvedeno níže, v dnešní evoluční biologii už patří skupinová selekce k herezím. Termodynamika Třetím faktorem, který ovlivňoval myšlení šedesátých a sedmdesátých let, byla fascinace životem, který se zdál být jakousi anomálií v celém známém vesmíru. Druhý princip termodynamický přece jasně určoval, kterým směrem se budou dít energetické proměny systémů, tj. že vše spěje k bezčasí termodynamické rovnováhy, ve které ustane veškeré dění. Tepelná smrt vesmíru byla sloganem zobecňujícím tuto víru. V praxi to znamenalo tolik, že se veškeré dění v organismu hodnotilo hlavně z hlediska energetické bilance systému. Jeden háček to všechno ale mělo: nebylo možné přehlédnout, že je zde život, a ten jako by se všem těmto pravidlům vysmíval a z působení druhého zákona se vymykal. Navíc musíme uznat, že živé bytosti svou existencí sledují jistý záměr – stačí pozorovat vývoj vajíčka v kuře –, zatímco vesmír žádný záměr nemá. Cesta z paradoxu byla zdánlivě jediná: celý vesmír se chová „normálně“ a spořádaně si to čvachtá k termodynamické smrti, jen na jednom nepatrném zrníčku vznikla ja-

234 /

GAIA

kási anomálie, zoufale astronomicky nepravděpodobná. Hraničí to se zázrakem, že něco tak strašně nepravděpodobného, jako je život, vzniklo za dobu existence vesmíru by i jen jedenkrát! Pravda, i tato anomálie jednou splatí svůj dluh druhému principu, ale evidentně jí to prozatím ani nenapadne. A tak se zrodilo ono velké poselství: jsme ve vesmíru sami samojediní. J. Monod pateticky říká: Přijmeme-li toto poselství ve svém veškerém významu, bude nutné, aby se člověk konečně probudil ze svého tisíciletého snu, aby odhalil svou naprostou samotu, svou radikální cizost. Nyní již ví, že musí žít jako bezdomovec na periferii vesmíru. Vesmíru hluchého k jeho hudbě, lhostejného k jeho nadějím tak jako k jeho utrpení či zločinům. (Monod 1970, str. 216.) Vysvětlení termodynamického a snad i teleologického (nebo v Monodově terminologii teleonomického) paradoxu už bylo v té době k mání v podobě tzv. nerovnovážné termodynamiky; I. Prigogine dostal za ni v roce 1977 dokonce Nobelovu cenu. Ale všechno má svou setrvačnost; a vysvětlení anomálie se hledalo jinde – v darwinovském modelu náhodných mutací a selekce mutovaných variant. Ještě pár ilustrativních vět z Monoda: Selekční teorie je jediná slučitelná s postulátem objektivity, nebo činí z teleonomie druhotnou vlastnost, odvozenou od invariance. … Je rovněž jediná, která je bezvýhradně slučitelná s novověkou fyzikou. Tím zajistila definitivně biologii epistemologickou soudržnost a zařazuje ji tak mezi vědy o objektivní přírodě (str. 42). … Toliko náhoda může být zdrojem nového, náhoda pouhá, čistá, absolutní, leč slepá svoboda. Toto ústřední pojetí moderní biologie již není jednou z možných hypotéz, je jedinou přijatelnou, jedinou slučitelnou s pozorováním a zkušeností (str. 148). V šedesátých letech také Williams a po něm Dawkins zakládají myšlenkový směr v neodarwinismu, podle kterého je subjektem evoluce jedinec, respektive gen. Vzájemné pomoci bylo odzvoněno. Zde je zárodek dnešního majoritního pohledu na evoluci i ekologii. Ale zůstaňme ještě v Lovelockově době. TECHNIK S VELKOU VIZÍ /

235

Sociomorfní modelování Tento termín S. Komárka bude nejlepší přiblížit jeho vlastními slovy: „Pohled lidské společnosti na živou přírodu podléhal v průběhu různých historických období velmi značným změnám. Každá lidská společnost o sobě více méně otevřeně prohlašuje, že mezi ní a přírodou existuje určitá analogie. Tím v podstatě podepírá svou legitimitu, protože vědomí o tom, že příroda funguje ,správně‘ a lidská společnost, chce-li být ,legitimní‘, by měla být jejím obrazem, je zřejmě prastaré. V praxi ovšem dochází k obrácení této závislosti a k interpretaci přírody skrze lidskou společnost. Z rozmanitých jevů, které živá příroda nabízí, si ta která dějinná epocha vždy vybere ty, které jsou v souladu s jejím náhledem na sebe sama. (Komárek 1998, str. 80.) Hierarchizovaná středověká společnost tak rozpoznávala v přírodě také hlavně hierarchii (scala naturae). Soutěž o materiální zdroje existovala bezesporu v živé přírodě vždy, ale kupodivu až lidstvo raného kapitalismu ji tam rozpoznalo a ústy Darwinovými a Wallaceovými i pojmenovalo. Komárek na těchto a podobných případech ukazuje, že spíše než o legitimizaci společnosti podle přírody jde o proces opačný: projekci vlastností společnosti na přírodu. „Poznatek o tom, že značná část interpretace vnějšího světa, v našem případě světa živého, je ve své podstatě nereflektovanou projekcí lidské sociální struktury a jejího fungování, je svrchovaně důležitá.“ (Str. 85.) Jakou že jsme to měli společnost v té době? Nebyl to vrchol sociálního státu v Evropě i Americe? Neovlivnil princip „musíme si pomáhat“ i náš pohled na svět kolem nás? Pohrobek zašlé éry Popsaný svět už v šedesátých letech nese v sobě zárodky svého zániku, a Lovelock se svojí Gaiou tak zůstává jakýmsi anachronismem. Kdo však je autor teorie Gaia? Narodil se v roce 1919 a původním vzděláním byl lékař; praktické medicíně se ale nikdy nevěnoval. Pracoval v aplikovaném výzkumu a stal se au-

236 /

GAIA

torem jednoho z nejpřevratnějších vynálezů – detektoru elektronového záchytu.* Díky příjmům z patentů získává finanční a badatelskou nezávislost (vydržuje si dodnes soukromou laboratoř). A získává také věhlas, díky kterému začíná jezdit po světě, pracuje několik let pro NASA, ale hlavně poznává mnoho lidí z nejrůznějších oborů. A pod vlivem všeho, co potkává, náš technik a vynálezce zažívá vizi a postupně jí dává tvar, nejdříve v časopiseckých článcích, které víceméně zapadly, a posléze v roce 1977 v knize, jejíž překlad držíte v ruce. Poprask vyvolala kniha značný. Odhlédněme zde od vyslovených chyb, úletů nebo neobratných formulací, kterých tam není málo a čtenáře zbytečně matou, uvádějí v omyl nebo rozčilují. Za ty si Lovelock užil dost – a zaslouženě. To jsem se pokusil uvést na pravou míru poznámkami v textu. Nebudu se věnovat ani ohlasům, které Gaia měla v kruzích mimovědeckých – od New Age přes různé odstíny Zelených až po pisálky nedělních příloh. Stačí konstatovat, že nesmyslů se napovídalo hodně. Sám Lovelock si v roce 1990 posteskl: Sémiotička Myrdene Andersonová konstatovala před pár lety: „Gaia je prázdný znak s nekonečnou kapacitou pro označování.“ Jak to tak pozoruji, plní se rychle. A většinou různým neřádem, tak jako prázdný kontejner zapomenutý někde na londýnském chodníku. (Lovelock 1990, str. 102.) Bude nás zajímat ta skutečnost, že vědecké kruhy celou teorii Gaia většinou odmrštily také. Klimatologové, geologové a planetologové jako nadbytečnou, biologové jako – nevědeckou. U toho posledního bodu se musíme zastavit. Vrame se k sociomorfnímu modelování a k poznámce o tom, že teorie Gaia je pohrobkem jiné éry. Kyvadlo porozumění světu * V 50.–70. letech nejcitlivějšími analytickými přístroji byly patrně plynové chromatografy: analyzovaný vzorek se (často složitou úpravou) převedl do plynné fáze, ta se rozdělila na jednotlivé složky a vhodným detektorem se určovala kvalita a hlavně množství každé z nich. Bolavou nohou měřicích přístrojů jsou právě čidla: sebelepší přístroj nic nenaměří, pokud mu čidlo nedodá signál. A Lovelockův detektor umožnil, že přístroje najednou „viděly“ mnohem ostřeji – citlivost měření se zvedla o dva řády!

TECHNIK S VELKOU VIZÍ /

237

se od 80. let zase jednou zhouplo do polohy, která se dá popsat sloganem neviditelná ruka. Ve společnosti je to neviditelná ruka trhu: každý jedinec pečuje o své vlastní blaho. Jako nadstavba se samovolně ustaví jistý obrazec společnosti – nic není třeba upravovat, regulovat, nařizovat z úrovní vyšších, než je jedinec. A v tomto světle se najednou začne jevit i evoluce: každý jedinec pečuje o sebe a jakýkoli poukaz na skupinovou selekci je nepřijatelný, protože projevy altruismu, spolupráce a vzájemnosti jsou jen nadstavbou nad primárně sobeckou náturou jedinců. Vlastně ani těch ne – i oni jsou jen nosiči určenými k rozmnožení a přenosu svých genů do další generace, takže i jejich vlastní chování je plně určeno „přáním“ jejich „sobeckých“ genů. V uvozovkách jsou ta slova proto, že jde o nadnesené krasořečnění: víme přece, že geny žádná přání nemají a tím méně mohou být sobecké. Geny prostě jen jsou a dají se kopírovat; a kromě toho mají jen dvě relevantní vlastnosti: kvalitu a schopnost mutovat v jinou kvalitu (blíže viz např. Dawkins 1998). Kvalita určuje, jaké tělo se postaví, mutabilita umožňuje variabilitu těl a tím i evoluci přírodním výběrem. Viděno touto optikou, je nesmysl hledat organizační principy na úrovních vyšších, než je organismus: podobně jako v ideální liberální společnosti vztahy ekonomické, i ve společenstvu organismů se ekologické vztahy ustaví samovolně. Srovnejte Odumova slova uvedená výše s tímto citátem: Je nutno si uvědomit, že příroda patrně nedbá o sebetotožnost čehokoli nad úrovní organismu. Náš zájem o identitu je jen odrazem toho, co od přírody očekáváme. Názor, že ekologické jednotky povětšině existují jen v našich hlavách, nás asi nenaplní pocitem uspokojení, ale v situaci, ve které se ekologie dnes nachází, bychom měli tento postoj přijmout jako nulovou hypotézu, která dopomůže k vyšší ostrosti našeho myšlení. (Grimm 1998, str. 299.) Pro lepší názornost se k vyjádření koevoluce ekosystémů používá často metafora Červené královny (Ridley 1999): běž tak rychle, jak jen umíš, jen tak máš šanci, že zůstaneš stát na místě, tj. v kontextu toho společenstva, ve kterém jedině

238 /

GAIA

můžeš žít. Jinak ti utečou a ty a tvůj rod bídně zajde. Spolupráce ve společenstvu najednou vypadá nesmyslně – vždy na jakýkoli počínající vztah, který by byl bezvýhradně altruistický, by se v tu chvíli navěsil nějaký parazit, který by víc bral, než dával, a systém by se záhy pod touto zátěží zhroutil. Přirovnávat vývoj společenstva k ontogenezi, jak to ještě před pár lety beztrestně a bezostyšně činil Odum? Není to nadále možné, byla nalezena elegantnější teorie vysvětlující známé jevy úspornějším způsobem a umožňující vidět jevy nové. Dawkinsův Sobecký gen vyšel v roce 1975 a je dotažením a popularizací o deset let starších myšlenek G. C. Williamse. Kdo by se divil, že v tomto myšlenkovém klimatu vypadala teorie Gaia od samého prvopočátku jako anachronismus z dávné doby, vhodný tak do mravoučných kázání sentimentálních ochranářů nebo do naučných pop-ekologických pořadů: Fatální blud celé hypotézy by Lovelockovi musel dojít okamžitě, kdyby se zamyslel nad tím, jaká úroveň přirozeného výběru by byla potřebná k tomu, aby vznikla Země s jejími předpokládanými adaptacemi. Homeostatické adaptace jednotlivých těl se vyvinuly proto, že jedinci s lepší homeostází postoupili své geny do další generace s vyšší účinností než jedinci s homeostází méně dokonalou. Aby se dala analogie použít striktně, musela by zde být množina vzájemně soutěžících Gaií, patrně obývajících různé planety. Vesmír by byl plný mrtvých planet, jejichž homeostáze selhala, a tu a tam by se vyskytovala dobře regulovaná planeta, jakou je Země. Navíc bychom museli postulovat nějaký druh rozmnožování, jímž by úspěšné planety rozsévaly svou variantu života na nové planety. (Dawkins 1982, str. 235–236.) A planetologové? Dávají přednost anorganickým modelům, i když připouštějí, že některé vlastnosti planety jsou životem pozměněny. Ale že by je život měnil tak, aby byly pro něj příznivější, to ne. Je nutno připustit, že za celou dobu evoluce musely na planetě existovat podmínky příznivé k životu, tj. nesměla nikdy vymrznout veškerá voda a teploty nesměly stoupTECHNIK S VELKOU VIZÍ /

239

nout globálně nad únosnou míru, ale vysvětlení je jediné: prostě se tak stalo (viz například Williams 1997; Goody 1995). Ano, teorie Gaia v původním znění se najednou jevila nevědeckou. A Lovelock si navíc počínal dost netakticky, když některé podružné soudy vyslovoval až příliš kategoricky a potom je musel odvolávat nebo jejich závěry obracet v pravý opak. To se stalo v hodnocení role ozonu, metanu, dimetylsulfidu i chlorovaných uhlovodíků – stačí porovnat obě jeho knihy. Aby otupil ostří obvinění z teleologie, vypracoval v osmdesátých letech zpětnovazebný model Světa sedmikrásek, fiktivního světa, který reguluje svou teplotu tak, že mění své albedo: je-li teplo, je planeta porostlá sedmikráskami bílými, je-li zima, tmavými. Kde jen může, vzdává hold Darwinově teorii a úporně se snaží dokázat, že Gaia s ní není nikterak v rozporu. A přesto velká vize už už balancuje na pokraji zániku. A přece se učí! V devadesátých letech došlo, zejména zásluhou britských vědců, k obratu. V Oxfordu se konaly tři konference o Gaie, několik let dokonce fungovala The Gaia Society, než se pro finanční potíže musela v roce 2000 sama zrušit a vplula jako sekce do Britské geologické společnosti. Vyšla také řada knih. Co se stalo? Ukázalo se, že myšlenka celoplanetární koordinace dějů geologických, klimatických a biologických má velkou heuristickou hodnotu, a tak se pod hlavičkou Gaia začínají organizovat interdisciplinární programy. Dokonce existují i pokusy vysvětlit zdánlivě účelové ovlivňování planetárních cyklů z pozice neodarwinistické (Hamilton a Lenton 1998; Lenton 1998). O tom pojednávám podrobněji v příslušných kapitolách své knihy i na jiných místech (Markoš 1999, 2000a). Bezpochyby narůstá vědomí vzájemné provázanosti planetárních dějů a život v tomto systému konečně dostal místo, které mu náleží. Ale jistý osten tady je: máme systém kybernetické regulace klimatu, teploty, oběhu živin, mořských proudů a bůhvíčeho ještě a to vše se dá modelovat, jako by to celé bylo živé.

240 /

GAIA

K modelu rozvodu vody, plynu, materiálu a počítačové sítě ve fabrice nebo velkoměstě si také mohu vypůjčit fyziologické modely a celou fabriku modelovat jako žijící tělo. Taková Praha z výšky 300 km, ale i zblízka, nám může připadat jako živá: dýchá, přijímá potravu, vylučuje, topí si, staví si betonové plástve pro jeden typ svých obyvatel, kanály pro jiný, střešní římsy pro další a hladké asfaltové cesty pro ještě jiný jejich typ… Ale je Praha živá? Je Gaia živá? Co je to za otázku, zeptáte se, vždy tímto výkřikem o živé planetě to přece celé začalo! Ano, začalo, ale dovolím se tvrdit, že strategie vedení důkazu byla nešikovná a nakonec dalo moc práce obhájit alespoň měkčí tvrzení o tom, že Gaia je jako živá. To možná stačí techniku Lovelockovi, ale rozhodně ne mně jako biologovi. Bu zařadíme Gaiu mezi kybernetické systémy typu termostatů, splachovadel, počítačů apod., které evidentně živé nejsou, a poznamenáme, že uvnitř toho systému fungují jako relátka nějaké organismy, anebo se pokusíme vést důkaz, že je živá doopravdy. Nebude to snadné: jednoznačná definice života neexistuje, a tak si musíme posvítit aspoň na některé vlastnosti charakteristické pro život. Budu zde tvrdit, že tou první a hlavní vlastnost živých tvorů je, že mají starost o sebe, o své bytí. Nejsou pasivními stroji, které jen vykonávají instrukce zapsané v genech – je mi bližší koncepce S. A. Kauffmana (Kauffman 1993, 2000), který jim navíc připisuje i vynalézání nejbližšího příštího, tj. aktivní účast na vlastním životě a vlastní evoluci. Začnu tím, že zopakuji část poznámky, kterou jsem učinil u 5. kapitoly této knihy*: Můžeme se ptát, jaký je účel krve nebo slin v našem těle, ale přemýšlet o účelu a funkci metanu v planetárním koloběhu je neobvyklé a nutně to irituje většinu odborníků. Mluvit podobným způsobem má smysl teprve * Rozuměj 5. kapitola knihy o Gaii.


241

tehdy, když jsme si definovali, co je tělo. Odvažuji se tvrdit, že Gaia v Lovelockově pojetí tělem není. Zde ještě dodám, že účel našich – lidských výtvorů je zprostředkovaný námi – tvůrci, takže to tělo je i zde v pozadí. Tělo, aby se projevovalo jako tělo a ne náhodný shluk orgánů, buněk, materiálu, musí mít vnitřní koordinaci. Vyloučíme-li stvoření „z jedné vody načisto“, přijmeme-li tedy evoluci od neživých počátků, pak zde existuje nepřetržitá, čtyři miliardy let dlouhá kontinuita života – ve všech liniích, které se za tu dobu odvětvily a vzkvétají, je tato dlouhá zkušenost se světem vyjádřena trochu jinak, s důrazem na jiné aspekty stavění se ke světu. Vezmeme-li si nějaké typické mnohobuněčné tvory z našeho okolí, třeba stonožku nebo pelargonii, stojí všichni stejně daleko od pomyslného začátku, prodrali se až do současnosti přes ty propasti času. Ale poznamenalo je to, a jak! Jejich vzhled a způsob života je výsledkem toho, jak je přitesala historie jejich linie (potažmo jak zmínění tvorové a všichni jejich bezprostřední předkové pochopili své místo v historii a přitesali se). Ta zkušenost může být zapsána formou například sledu bází v molekule DNA; a může být i rovnou žita – ve způsobu, jak buňky a těla například čtou tento zápis, jak organizují svou ontogenezi a způsob života, jak reagují na podněty – předpokládané nebo i neznámé. Spousta věcí je zapomenuta, spousta se ve formě atavizmů objeví tu a tam, jiné jsou transformovány k nepoznání atd. Integrita těla není ale zakotvena jen v historii, ale též v každém okamžiku. K tomu je třeba vzájemné koordinace všech buněk těla, a té je dosaženo na mnoho způsobů; zde se zmíním o třech, které považuji za nejdůležitější.* V první řadě: všechny buňky těla sdílejí stejný genetický text (o výjimkách zde kvůli stručnosti pomlčím), čtou si tedy ve stejné „knize“, * Budu mluvit poněkud obrazně, protože se chci vyhnout odborné hantýrce, a tu bych musel nejdříve vysvětlit. Ujišuji čtenáře, že se to dá celé říct i odborným jazykem, a odkazuji na své dvě knihy (Markoš 1997, 2000a).

242 /

GAIA

i když žádná nečte všechno a každá si vybírá něco trochu jiného, nebo si přečtené interpretuje trochu jinak. Důležité je, že buňka stonožky není postavena před úkol luštit knihu z pelargonie, ale knihu, kterou zdědila od nespočetné řady svých předků. Protože ona sama je přímým potomkem oněch předků, tak také ví, jak a za jakých okolností kterou část textu číst a jak čtené interpretovat. K tomu přistupuje druhý faktor: buňka také musí znát své místo v čase a v prostoru mnohobuněčného těla. K tomu slouží především interakce na blízko – sama struktura těla. Buňka podle toho, kdo jsou její sousedé a jaká je stavba složitého krajkoví mezibuněčné hmoty v jejím okolí, ví, kde se nachází a co se od ní čeká. Mezibuněčnou hmotu definujme jako produkt koordinovaného úsilí buněk; je současně i matricí, která ty buňky organizuje do vyššího celku. V našem těle třeba kost, bazální membrány orgánů nebo složité ultrajemné lešení, které navádí nervové zakončení k cíli. A takový strom, to je přímo informační katedrála utkaná z mezibuněčné hmoty – ta tvoří většinu jeho těla.* Sama buňka pochopitelně dává najevo svou vlastní přítomnost – neustále signalizuje sousedům a spolubuduje mezibuněčnou hmotu. Třetím faktorem udržujícím celistvost organismu je komunikace na dálku – působením signálních molekul nebo fyzikálních faktorů generovaných vnitřně nebo přicházejících zvnějšku. U vnitřních faktorů se omezím na signální molekuly, pominu nervovou soustavu, která se vyskytuje pouze u živočichů, a nebudu si všímat fyzikálních sjednocovačů, jakými by mohlo být třeba elektrické pole. Z faktorů vnějších opět signální molekuly, světlo, teplotní gradienty, gravitace atd. Zastavme se u těch signálních molekul. Nejde o běžné živiny, jako * V různých pojednáních se často operuje pojmem živá hmota. Vždy přemýšlím, co si pod tím mám představit. Říkat, že buňka je, nebo dokonce že já jsem živá hmota, no… Jestli tento obrat vůbec má opodstatnění, tak se hodí na mezibuněčnou hmotu (anglické extracellular matrix je možná přiléhavější), na tu součást živých těl, která není přímo buňkou, ale říct o ní, že je neživá, se nám příčí.


243

je glukóza nebo kyslík: těch je všude plno a slouží všem buňkám víceméně stejným způsobem jako potrava. Signální molekuly, které nás budou zajímat, se obvykle vyskytují v množství mnohonásobně menším než živiny, mohou někdy úplně chybět a jindy kolísat v rozmezí několika řádů. Ani to však není to hlavní. Nejdůležitější u těchto molekul je skutečnost, že fungují jako znaky: znakem je to, že jsou rozpoznány od jiných, třeba i velmi podobných molekul, znakem je množství, koncentrační gradient v prostoru, změny koncentrace v čase apod. Znak ale nepoukazuje sám na sebe jako vzpomenuté molekuly živin, on zastupuje něco jiného a je úkolem buňky ve znaku rozpoznat význam, na který ten znak poukazuje, interpretovat ho. A protože je znak zástupcem, může tatáž signální molekula zprostředkovat různé významy různým buňkám těla: třeba adrenalin kolující v krvi vyvolá rozdílnou odpově v srdci, játrech, cévách apod. Takže jako v případě čtení genetických textů i zde jde o specifickou interpretaci vydobytou zkušeností buňky, organismu, linie, druhu. Tam i zde nemusí jít o interpretaci předem přísně určenou, může být živá a ohebná, zkouší se, co to ještě dá, kam až se může… – někdy k vlastní škodě, někdy k prospěchu. Tělo Gaii A te , když jsme si definovali jako pro tělo typické vlastnosti historii, genetický zápis, buňky s mezibuněčnou hmotou uspořádané do struktur a konečně signální molekuly, poj me zkoumat, zda můžeme definovat tělo Gaii. Historie je nesporná, život po čtyři miliardy let nikdy nepřestal existovat a má kontinuitu dlouhou skoro jako sama planeta. Co jsou jeho buňky a mezibuněčná hmota? Zde nám stonožky a pelargonie moc nepomohou: mnohobuněčné rostliny, houby a živočichové jsou poněkud pozdními a dost atypickými výplody gaianského těla. Jsou tady jen něco přes půl miliardy let, což je sice nemálo, ale přece jen pouhá sedmina věku naší hypotetické Gaii. Planetě však vládly od počátku bakterie (bakteriemi tady budu

244 /

GAIA

mínit obě velké skupiny prokaryotních organismů – Eubacteria a Archaea). A byly to právě ony, kdo vykonal všechnu tu ohromnou práci, aby planetu vytvarovaly do její dnešní podoby. Odstranily z atmosféry kvanta oxidu uhličitého a uložily ho do vrstev karbonátů; naopak dodaly tam kyslík, metan a další plyny; změnily složení moře; vytvořily železné, manganové, uranové a bůhvíjaké ještě rudy; uložily do zemské kůry řadu toxických sloučenin; pohřbily uhlík atd. To jen namátkou – Lovelock poskytuje ve svých dílech mnohem delší seznam. Ale tvoří bakterie spolu s místy, kde žijí, skutečné tělo? Na malých prostorových škálách bakterie skoro nikdy nežijí jako jednotlivá „jednobuněčná“ individua a také málokdy v přírodě vyrůstají do kolonií – klonů pocházejících z jediné buňky. V malém vzorku půdy, rybničního sedimentu, obsahu střev, exkrementu, fekální jímky, hnijícího substrátu, tam všude najdeme složité bakteriální ekosystémy čítající stovky druhů, s propracovanou dělbou práce – a organizované do složitých časoprostorových struktur složených z buněk a mezibuněčné hmoty (viz např. články ve 3. čísle časopisu Vesmír, 2001). Některé jsou i dobře viditelné, jako stromatolity nebo různé povlaky. Jiné se dají odhalit elektronovým mikroskopem. Složité polysacharidové struktury s kanálky, kterými proudí voda a živiny, částečka půdy svojí ultrastrukturou srovnatelná se strukturou tkáně, jemná vrstevnatá „histologie“ sedimentu – a to uvádím jen příklady, které se hojně studují a které právem můžeme nazvat tkáněmi Gaii. Smíme jít dál? Zkusme to. Zemská kůra i oceán jsou – snad s výjimkou žuly a vyvřelých hornin – vždy nějak modifikovány, poznamenány činností bakterií a současně jsou jimi obydleny. Zemská kůra je až do hloubky 5–10 km prorostlá životem a stejně tak jsou živé naftové studny, miliony let staré sedimenty a kterýkoli kout planety, který není příliš horký (Gold 1999; viz též Cílek a Markoš 2000; zde kapitola 22). Obrame te pozornost ke genetickému textu. Výše jsem zdůrazňoval, že pelargonie a stonožka mají svůj vlastní genetický text, který si vypracovaly a rozumí mu, nepotřebují naTECHNIK S VELKOU VIZÍ /

245

kukovat přes rameno do textů cizích linií ani z nich nic přejímat. Na první pohled totéž platí i o bakteriích: sinice, střevní tyčinka a metanokok mají jistě svůj vlastní genetický text, ze kterého čerpají část informací jak se vyznat ve světě (fotosyntetizovat, zpracovávat cukry, vyrábět metan apod.). Je to však jen část pravdy. Zatímco v pelargonii je v každém jedinci jedna z úplných verzí genetického textu typického pro daný druh*, do bakterie se ten text prostě celý nevejde, a tak druhový genetický tezaurus je sdílen množstvím jedinců. To ale také znamená, že v případě potřeby si tyto texty mohou jedinci druhu navzájem poskytovat. Děje se tak v procesu konjugace a vyměňují se celé genové kazety s „nahrávkou“ genů pro určité funkce. A te přijde velmi důležité sdělení: výměna kazet se nemusí omezovat na příslušníky jediného druhu – existuje i mezidruhová výměna. Obsah kazet také není neměnný – nahrají se do nich ty texty, které jsou relevantní dané situaci, nahrávka může být mixem sestaveným z textů různého původu. Tak se může stát, že v dané nemocnici budou všechny bakterie obsahovat kazetu s návodem, jak zneškodnit všechna antibiotika, která se tam právě používají, k zoufalství personálu i pacientů. Co platí pro nemocnici, platí pro celý zemský prostor. Mikrobiologové Sonea a Panisset (1983) odhadují, že kdyby se nějaký gen stal užitečným pro všechny bakterie na Zemi, tak za pouhých 800 let ho získají. A konjugační promiskuita není jediným způsobem, jak získat cizí genetickou informaci. Jiným způsobem je transdukce – přenos pomocí bakteriálních virů, nebo transformace, což je příjem DNA z prostředí (dostala se tam z uhynulých buněk). Jistě se ptáte, proč tedy neexistuje superbakterie s knihovnou všeho možného. Od* Všichni vlastní tu samou „knihu“, a přece ne totožnou, pouze podobnou. Stejné je číslování kapitol a hlavní obsah, knihy se však od jedince k jedinci mohou lišit. Jednak jsou tam části, které by se daly přirovnat k dotazníku: rubriky jsou u všech stejné, ale vepsané údaje se liší. A pak některé části kapitol jsou sice o tomtéž, ale ono totéž je zapsáno vždy trochu jinak. „Titul“ knihy je však u všech příslušníků druhu stejný: Pelargonie, Stonožka ap.

246 /

GAIA

pově je jednoduchá – jednotlivé bakteriální buňky jsou malé, úzce specializované a mohou skladovat jen knihovnu těch textů, které potřebují. Nastane-li však potřeba, mohou sáhnout pro další díl manuálu, který s sebou nese kolega (kolegyně?). Proč by střevní tyčinka měla stát o kazetu s návodem k fotosyntéze? Začnete-li však užívat antibiotika, nepohrdne kazetou, která jí pomůže k rezistenci. A tak odpově na otázku, sdílí-li bakteriální svět svůj genetický text, zní ano. Kladná je i odpově na poslední otázku, zda existují signální molekuly. Existuje jich velké množství: od samotných antibiotik (!) po různé, často exotické molekuly signalizující, že se třeba blíží chvíle, kdy budou vyčerpány živiny a bude lepší začít se sporulací. Zatím je živin dost, ale pozdě bycha honiti, až najednou dojdou. Patrně jako signály slouží i různé minoritní atmosférické plyny produkované bakteriemi. Je důležité zdůraznit, že jde o opravdové signály: působí v malých koncentracích, rozumí jim všechny zainteresované bakterie a mohou se šířit na velké vzdálenosti. Dál už je to spekulace jako u té mezibuněčné hmoty. Existuje-li však něco jako endokrinní regulace globální bakteriální biosféry (jedno, jestli tomu budeme říkat Gaia nebo ne), tak bychom měli aktivovat svůj smysl pro předběžnou opatrnost. Protože skutečné nebezpečí možná nečíhá v tunách škodlivin, které vnímáme jako škodliviny pro nás nebo pro naše zvířata, ale ve stopových množstvích exotických chemikálií, které unikají z nějakého větracího komínku chemické fabriky, chemikálií, které mohou fungovat jako signály a rozvrátit informační toky v globálním ekosystému. Že takové toky existují, není pochyb, jestli jde o živé tělo Gaii, trvající čtyři miliardy let, to je otázka jiná, ale nezavrhoval bych ji a priori. Předpokládejme, že toto vše tvoří tělo s miliardami let zkušeností, uložené mimo jiné jako humus, kerogen, jistá a ne jiná struktura minerálů apod. A až se zemská osa opět nakloní tak, že nová ledová doba bude nevyhnutelná, prvním znakem bude třeba drobná změna v orientaci magnetického pole nebo se TECHNIK S VELKOU VIZÍ /

247

přestane dařit některým rostlinám a v průběhu pár desítek let se kvůli tomu pozmění struktura humusu v oblasti. A tělo na tuto změnu zareaguje jako kos nebo primulka na prodlužující se den – zcela změní svou fyziologii a přejde na jiný režim, adekvátní změněným podmínkám. Vždy kolik už bylo ledových dob; už si pamatuje, jak to za ledových dob chodí, a rozpoznává náznaky, že se zase jedna blíží. Fantazie? Jistě, chci předvést, jak by se chovalo skutečné tělo, s pamětí a schopné interpretovat věci příští z drobných náznaků. Lovelockova homeostatická Gaia by naproti tomu jen pasivně a s velkým vynakládáním energie vyrovnávala tlaky měnícího se prostředí ve snaze udržet dosavadní parametry, až by se nakonec zhroutila. Že už podobnými zkouškami prošla mnohokrát a že je řešila a vyřešila, si nepamatuje, vše začíná vždy znovu. Můžeme se tedy ptát: Je tělo Gaii tvořeno především buňkami bakterií a mezibuněčnou hmotou, kterou vyprodukovaly? Vědecký důkaz pro to možná nikdy nezískáme, ale já jsem pro odpově ano. Co na závěr? Myšlenku živé planety nevymyslel Lovelock, vrací se v různých formách už od antiky. On ji ale zprostředkoval pro naši civilizaci, vyřkl naším jazykem. Role vizionáře je v tom, že vypustí do prostoru myšlenku, která nedá spát, inspiruje, vnucuje se na každém kroku a roste. Opakuji: roste, košatí. Původní zvěst proroka a vizionáře se může časem stát nesrozumitelnou, ba může se stát pro způsob sdělení a nedotažené detaily i předmětem posměchu. Jenomže vizionář to, co nahlédl, potřebuje dostat ven: chová se divně, provolává svou zvěst často na nepatřičných místech, zajíká se, nedokončuje věty a občas si i protiřečí; a typické je i to, že nepříliš hledí na detaily. Takový je Jim Lovelock, jak jsem ho měl možnost poznat i osobně. Čtěme tuto knížku tak, jak byla myšlena: ne jako vyčerpávající učebnici gaiologie, ale jako výzvu, abychom skrze živou planetu poznali lépe sebe v ní. AM, únor 2001

248 /

GAIA

17. ZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE J. Lovelock: The revenge of Gaia. Why the Earth is fighting back – and how we can still save the humanity. [Pomsta Gaii. Proč Země vrací úder – a jak přesto můžeme ještě zachránit lidstvo.] Penguin 2006. Publikováno: Vesmír 85(4) 2006, str. 239–240.

S Jamesem Lovelockem (*1919), autorem teorie Gaia, se mohla česká veřejnost seznámit prostřednictvím dvou překladů jeho knih (1993, 1994) a řady článků o něm (např. Markoš 1991). Po čtyřicet let nám tento vizionář, nadšenec, renomovaný vědec, vynálezce a soukromý badatel předkládá svou vizi živé planety jako jediné lodi, na které se vezeme, na jejímž fungování a obyvatelnosti se podílíme, a to se všemi ostatními živáčky, co jich kdy bylo. Může jeho nejnovější kniha přinést ještě něco nového, kromě stesků tak typických pro staré lidi – že všechno se to řítí do řiti – kterým stejně nikdo nenaslouchá? Popravdě, i to se tam najde; a pochopitelně hodně odkazů na předchozí knihy a publikace. Starý pán však zároveň referuje o knihách vyšlých v minulém roce a o nedávných konferencích, jichž se aktivně zúčastnil – takže za čtení to stojí. Představte si obří dopravní letadlo plné cestujících. Tam někde, ve stratosféře, se jim dostane osvícení, že výfukové plyny z jejich stroje přispívají ke smrtelnému znečištění ovzduší, a oni začnou vehementně žádat, aby s tím piloti okamžitě přestali, vypnuli stroje a přistáli jen plachtěním. Poznání, jehož se cestujícím dostalo, je jistě užitečné, přesto bude lepší nejdřív přistát za pomoci motorů, aby osvícenci mohli o svém poznání tam dole referovat či přímo jednat. Toto podobenství slouží Lovelockovi jako obraz situace dnešního lidstva. Víme, říká, že zahlcujeme atmosféru obrovským množstvím oxidu uhličitého, tudíž hrozí už v tomto století přehřátí planety, zatopení velkých pobřežních oblastí, hurikány, hladomory, změny mořZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE /

249

ského proudění a podobné pohromy. Víceméně tušíme, že nás to čeká, a přesto nemůžeme najednou „vypnout“: přestat spalovat fosilní paliva a začít pracovat na nápravě. Také nečinnost (podobně jako vypnutí) by vedla ke katastrofě, která by sice nezahubila druh Homo sapiens, ale určitě by znamenala konec naší civilizace. Pro šastné přistání potřebujeme nějaký čas, abychom mohli přejít na jiné zdroje energie. Nejsou to ovšem větrné turbíny hyzdící obrovské plochy krajiny, není to „biopalivo“, které vyžaduje zemědělsky obdělávat obrovské plochy, a nejsou to sluneční články; ani jeden z těchto zdrojů koneckonců nedokáže pokrýt naše potřeby víc než z několika procent. Východiskem může být pouze termojaderná fúze, a dokud ji neumíme, musíme nutně stavět klasické „atomky“ se štěpnými reaktory. Tudy vede ústupový boj k záchraně, spojený s mnoha oběmi (autor to přirovnává k bitvě u Dunkerque, která roku 1940 zachránila britskou expediční armádu). Navíc kniha obsahuje mnoho doplňujících úvah, jak například směstnat města na malou plochu a zlikvidovat suburbie, které hrozí zadusit celou krajinu, a také řadu futuristicky vypadajících projektů jak planetu chladit po přechodnou dobu – od produkce aerosolů až po umístění „stínítka“ do libračního bodu mezi Sluncem a Zemí. Z řečeného je zjevné, že většina zelených hnutí nebude knihou nadšena. Autor, jak ostatně činil už v předchozích knihách, bagatelizuje jejich – naši – obsesi radiačním či chemickým znečištěním. (Dělá to asi takto, příklad je ale můj: Slyšeli jste nějakou vládu mluvit o radikálním omezení automobilismu? Ne. Jistě jste ale slyšeli hodně planých řečí o dusičnanech v ředkvičkách a o jejich zákonném ošetření. Ostatně všichni známe televizní publicitu lidí v ochranných skafandrech odebírajících vodu z Labe, zatímco děti na velkých křižovatkách běhají „jen tak“… Podobné disproporce kritizuje na zelené politice – u zanedbatelných problémů jsou zbytečně akční, zatímco velké problémy, kde je nutno opravdu pracovat, se nechávají stranou.) Tvrdí, že v populaci, která se dožívá v průměru více než

250 /

GAIA

70 let, musí nutně třetina jedinců umírat na nádorové choroby. Příčinou je kyslík, odpovědný za neustálou produkci vysoce reaktivních radikálů v těle: čím déle žijeme, tím větší nebezpečí, že se toho dožijeme… Nádorová onemocnění způsobená civilizací však stejně nestojí za řeč v situaci, kdy se potápí celá lo . Podobné je to s obsesemi kolem „organických“ potravin a podobných aktivit, které jsou spíše tématy politických her než cestou z trablů (viz ukázky). Sdělení tohoto typu, která nepůjdou každému pod fousy, je v knize mnohem víc a stojí za zamyšlení. Ostatně čtenář Vesmíru, který zná četné články Václava Cílka o vývoji klimatu, je už zpracován tak, že by mu kniha mohla k tomu poskytnout další materiál. Je typicky lidskou vlastností, že si lidé dělají starosti o zdobné ptáky a roztomilá zvířata žijící rousseauovským životem kdesi daleko v lesích, ale tito tvorové jsou jen hejsci hýčkaní naší vlastní civilizací. Pramálo se starají o tvrdou práci nutnou k tomu, aby Gaia žila; o to z větší části pečují obyvatelé půdy – mikroorganismy, červi, hlenky a stromy. Ochranáři se však zřídka zabývají těmito proletáři přírody, přírodním podsvětím; ti většinou patří k radikálním politickým aktivistům. A tak není překvapující, že varování Rachel Carsonové [autorky knihy Mlčící jaro] bylo v prostředí večírků na bohatých předměstích a také na univerzitách záhy pochopeno ne jako ohrožení ptactva, ale jako ohrožení lidí. V podobné atmosféře vědci, kteří neustále zápasí s nedostatkem peněz, přišli na to, že když budou svou žádost formulovat tak, že látka X či pesticid Y by mohly být karcinogenní, sláva i zdroje se pohrnou v míře neobyčejně štědré. Média se dostala k přímo nekonečnému zdroji příběhů; a o něco později, když se právníci začali angažovat nárokováním všelijakých kompenzací, také k soudním dramatům. Tlachání na večírcích se poté podbarvilo strachem, protože v mírových dobách není nic zlověstnějšího než představa, že dostanete rakovinu. Všechny chemikálie se záhy začaly považovat za škodlivé, a v důsledku toho získala uznání neškodná, ale také neúčinná alternativní medicína. Zelení se inspirovali vidinou organických potravin, neobsahujících látky vyráběné člověkem. Jinými slovy, zelení začali být nebezpečně posedlí osobními problémy lidí. Jestliže však vskutku chceme dbát o blaho lidstva, pak na prvním místě musí zůstat Gaia a naší povinností je přesvědčit se, zda jí neujídáme víc než svůj spravedlivý díl. (Str. 111–112.) ZA TRVALE UDRŽITELNÝ ÚSTUP: ODKAZ VELKÉHO VIZIONÁŘE /

251

Téměř všichni se v běhu života účastníme rozkladu Gaii. Činíme tak každou hodinu a každý den, když se autem ubíráme do práce, na nákup či na návštěvu přátel nebo když letíme někam do dálav za dovolenou. Činíme tak, když své domy a pracoviště chladíme v létě a vytápíme v zimě. Všechno to naše znečišování už vyfouklo do atmosféry půl bilionu tun oxidu uhličitého. Jestliže interpretujeme geologické záznamy z eocénu staré 55 milionů let správně a jestliže se znečišováním nepřestaneme, postačuje to k tak zásadní změně světa, že málokterý z našich potomků bude mít to štěstí, aby tu změnu spatřil. Tím, že sobecky myslíme jen na vlastní blaho a ignorujeme Gaiu, se přivedeme k téměř úplnému vyhlazení. (Str. 122.)

252 /

GAIA

18. LOVELOCK A ZELENÍ

Uveřejněno na webových stránkách Ekolistu, jaro 2007. Poctil mě pan šéfredaktor prosbou o článek. Nejsem ekolog ani ochranář (ale, jak vidíte, rozlišuji a ochranářům neříkám „ekologové“), a tak jedinou mojí kvalifikací je to, že jsem se pohyboval v blízkosti knih Jamese Lovelocka; a ten také bude záminkou pro tuto úvahu, ač pochopitelně budu prezentovat hlavně sebe a možná jeho názory poněkud posunu. Mnoha lidem bije do očí, jak autor teorie Gaia, který přece by mohl stát v čele všech ochranářských snažení, často vysloví názor, který ochranáře nadzvedne ze židle. Nejvíc známá je jeho propagace jaderné energetiky, ne každému se ale bude líbit třeba i vize malých, kompaktních (a proto velmi hustě obydlených) měst, která by se nerozlézala svými předměstími do okolní krajiny. Poj me si přiblížit problém na příkladu globálního oteplování; budeme te s Lovelockem věřit, že za oteplování můžeme my. Před 10 lety své přesvědčení formuloval jako problém „tří C“: Carbon burning, Cattle, Chain saws. O spalování organického uhlíku není třeba mluvit, dobytek patří spolu s rýžovými poli k producentům ohromných kvant metanu – v obou případech tedy jde o produkci skleníkových plynů. Třetí „C“ – řetězové pily – ničí tropický prales: prales umí exportovat do stratosféry ohromné množství tepla, a tím se chladí povrch; savana to neumí. Zůstaňme u produkce oxidu uhličitého, tj. u spalování organických látek. Shodneme se, že naše civilizace je poháněna právě tímto spalováním; alternativní zdroje, tj. jaderná energetika a využití vodní, sluneční nebo geotermální energie, jsou ve srovnání s tím zanedbatelnou výjimkou. Snížit produkci CO2 lze tedy bu snižováním spalování, nebo rozvojem alternativ. Dále si budeme všímat, jak se podobné postupy propagují, a ukážeme na to, že často jsou nestravitelné pro své sociální LOVELOCK A ZELENÍ /

253

dopady; právě proto nebývají tzv. čistá a „ekologická“ řešení doprovázena údaji o tom, co vlastně se od nich čeká, a nezasvěceným pozorovatelům připadají jako rituální očista. Budeme si všímat i toho, jak se neustále nabízejí snadná řešení v podobě nařízení z osvíceného centra, kde přece vědí jak na to – to možná také s těmi rituály souvisí. Prvoplánově se šetřit dá vždy, například na dopravě. Můžeme jíst jogurty, maso, brambory či jablka vypěstované na místě a nikoli na druhém konci Evropy, nemusíme jíst čínská kuřata ani jablka z jižní polokoule, nemusíme dovážet dřevo, krmivo, kvanta rud apod. Odoláme přitom fundamentalistům, které uráží i jižní ovoce, argumentujícím, že jablka, kysané zelí a pivo přece našim předkům odjakživa postačovaly jako výhradní a vydatný zdroj vitaminů v zimě. (Ale žádný švindl s pilulkovými nahrážkami „vitaminů od A po Z“ – do těch se investovalo hodně energie.) Je náročné neustále zjišovat původ věcí, ale spotřebitelský tlak může pomoct, může pomoct i centrální nařízení. Kolik ale jsme tímto dost náročným postupem v globálním měřítku ušetřili? Lepší už by bylo omezit kamionovou dopravu centrálně budovanou veřejnou dopravou (a současným zákazem kamionů). Na podobných regulacích se ale musí shodnout celý národ: nejde jen o ty kamiony, které někdo v dobré víře koupil, ale také o sociální sféru – troufám si odhadnout, že tak desetina dospělých mužů u nás se živí jako řidiči a ti by zůstali bez práce, protože nic jiného než řídit auto neumí. Můžeme také omezit osobní auta, nebo alespoň tlačit na nízkou spotřebu, nebo, ano, opět centrálně, stanovit cenu benzinu na 150 korun za litr. Můžeme zakázat čartrové lety za dovolenou. Nic z toho lidé nechtějí, a proto se v demokracii nic nestane: povšimněme si, že v dějinách se národ nechává dobrovolně připravit vlastní vládou o své požitky jedině v případě války. Omezování spotřeby paliv koneckonců také něco stojí – například se musí vydolovat a připravit speciální materiály. Kdyby to vše vyšlo a po ulicích by jezdilo minimum aut, asi by se spotřeba paliv a pro-

254 /

GAIA

dukce CO2 snížily dost radikálně – ale jak toho dosáhnout? A to některá demokratická vláda zkusí. Divíme se potom kličkování amerického prezidenta v případě tak ohromné zátěže, jakou by pro jeho zemi bylo přijetí Kjótského protokolu? Šetřit se dá také na vytápění a spotřebě elektrického proudu. Ideální by byly malé, dobře tepelně izolované byty s minimem spotřebičů. Na to se obvykle demagogicky argumentuje, že v zemljankách při loučích nikdo dnes žít nechce – jistěže. Takže izolace? Sledoval jsem nedávno výstavbu tzv. „ekologických“ domů – nevypadají špatně, ale cena za čtvereční metr byla snad dvakrát vyšší, než je běžná. Do ceny se už předem promítly externality: energie investovaná do speciálních materiálů. Řekněme, že vytápění takového bytu bude po 30 let dvakrát levnější. Zaplatí se původní energetická investice, nebo nula od nuly pojde a v celkové bilanci se toho spálí nastejno? Nějak se o tom moc nepíše. (Domnívám se, že podobně se dá argumentovat v případě tzv. tepelných čerpadel – ty navíc v zimě ohřívají místní vodní toky.) Jestliže neušetříme, nařídíme snad malé byty a jen rodiny intelektuálů a ty se studenty budou mít pokoj navíc? (To proto, že u televize se pracovat nedá – a vždy někdo chce mít televizi zapnutou. Anebo zakažme televizi, a ušetříme ještě víc.) O šetření proudem nemá smyslu mluvit v situaci, kdy i ta nejmenší víska je po celou noc osvětlena jako velkoměstský bulvár. Těch 10 procent, které prý žerou naše spotřebiče v režimu „standby“ (protože jsme líní mačkat vypínače), se vedle toho docela ztratí. Chceme centrálním nařízením zdražit elektřinu na pětinásobek? A to některá demokratická vláda zkusí. Dokud je tedy vše poháněno spalováním čehokoli, obávám se s Lovelockem, že kromě přísně dodržovaného šetření (vysoké ceny paliv, přídělový systém, tvrdé kontroly, „kalorické kvóty“ podobné oněm kvótám na emise) ničeho jiného nedosáhneme. A právě toto se nemůže podařit – jediné centrální opatření, které veřejnost svým vládcům dovolí, bude spíš zvednutí spotřeby ještě víc a investování do vojenské techniky – jen LOVELOCK A ZELENÍ /

255

to nám dovolí udržet si kontrolu nad ložisky a tím také současnou míru spotřeby. Pak tady máme úkaz, nad kterým zůstává rozum stát, a to jsou vodíkové motory a tzv. biopaliva, obojí vydávané s velkým humbukem za šetření fosilními palivy. V případě spalování vodíku prý ani nevznikají skleníkové plyny jiné než voda (o oxidech dusíku, které tam přece musí vznikat, možná i ve větší míře než u běžných motorů, se kupodivu cudně mlčí). Výroba vodíku elektroforézou by jistě takovým šetřením byla, pokud by tu elektřinu vyráběla jaderná elektrárna, ale o té uvažovat nechceme – takže jediné, co celý projekt přinese, budou auta bez úložného prostoru a bez sazí a uhlovodíků z výfuku; hluk a oxidy dusíku budou tato vozidla produkovat i nadále. Ještě nešastnější reklamní trik, kterému všichni chceme věřit, jsou „biopaliva“ – tam, obávám se, jediným přínosem bude to, že zemědělci nezůstanou bez práce. Obávám se, že kvůli tomu to celé bylo i vymyšleno – tedy opět problém sociální, nikoli ochranářský. Argumentuje se tím, že oxid uhličitý se spalováním biopaliv sice produkuje také, ale v další sezoně by se měl všechen vyvázat zpět, do nové úrody biomasy. Kdyby tedy pálení biomasy pokrylo veškerou potřebu energie, zní argument, jela by civilizace na sluneční energii z loňského roku. Počítejme však: říká se, že za rok svět dnes spaluje takové množství fosilního paliva, jaké se ukládalo milion let. Řekněme, že v době ukládání fosilizovala (do uhlí, ropy či rašeliny) jedna tisícina produkované biomasy, takže ten milion propálených let představuje tisíciletou pozemskou primární produkci. V tom případě i kdybychom spálili úplně všechno, co za rok na Zemi vyroste, nahradíme tím jen tisícinu potřebných fosilních paliv. Možná je ale statistika příznivější, nevím, nikde jsem to nenašel. Pochybnosti zůstávají: v době, kdy se vytápěla města dřívím, odlesnili jsme si hory za jedinou generaci – a to se tehdy určitě nevytápěly kdejaké haly a kostely. Jakápak regenerace biomasy. Dále ovšem: pokryje úroda řepky, sloní trávy, bambusu či topolu svým spálením aspoň tu energii, která byla do jejich

256 /

GAIA

pěstování předem vložena? Palivo pro zemědělské stroje, samotná výroba těchto strojů, hnojiva, herbicidy atd.? Není zvláštní, že tyto statistiky jsou tak vzácné? Připusme ale, že zbude čistý zisk, a že pokud rozoráme všechny kontinenty, pokryjeme tím řekněme třetinu či možná polovinu světové spotřeby energie. Nevěřím tomu, ale připusme to. Jak v tomto případě omluvíme to rozorání kontinentů – produkci monokultur a likvidaci všech ostatních funkcí krajiny. Chceme to? Není za vším tím virválem skryta lobby zemědělců a výrobců všelijakých „biolihů“? Víte to vy, ochránci, když pro to horujete? Ale je pravda, že zemědělci se nebudou bouřit, protože budou mít zaručený stálý a dobře dotovaný odbyt. Možná te nahlédneme, proč vlády tak propagují vyložený nesmysl. Ještě by šlo spalovat odpady. Spalitelné odpady, pravda, produkujeme ve velkém, ale kupodivu se nám jejich spalování nelíbí. Vezměme si PET lahve: místo aby se nafta spálila hned v první rundě v nějakém motoru, posloužila napřed jako obal a te by mohla posloužit jako topivo. Vsadil bych se, že dřevěná tříska o výhřevnosti jedné lahve bude v lokálním topeništi produkovat mnohem víc jedovatých zplodin než láhev spálená ve speciálních pecích spalovny (jistěže netvrdím, že se má odpad spalovat doma). My však chceme „recyklovat“, a proto kelímek od jogurtu vypláchneme před vyhozením horkou vodou, na jejíž ohřátí by spálení onoho kelímku nestačilo. Šetření… Oheň v krbu je „zdravý“, že, teplo z odpadu už nikoli? Totéž platí podle mého názoru o odpadním a netříděném papíru či nověji o obalech od mléka. A te otázku k těm, kdo ví. Už dlouho si myslím, že třídění odpadu se nekoná kvůli recyklaci, ale kvůli tomu, aby to nemuseli pracně dělat ve spalovně: papír se přece jen musí pálit v jiném režimu než plasty. Odpovězte, kdo víte: kolik z obsahu oněch kontejnerů se doopravdy recykluje? Nespálí se takto všechny kelímky – čisté i umyté? (Dalo by se argumentovat, že jedinou doopravdy ekologickou recyklací je sběr skla: vše se čistě přetaví a není třeba pracně svážet a mýt – se stejnými nebo i vyššími náklady.) LOVELOCK A ZELENÍ /

257

Přejděme te k alternativním zdrojům. O vodních elektrárnách nemá cenu u nás mluvit: Orlík na plný výkon dokáže pohánět jedno okresní město; i na to má jen ve špičce, protože celodenně by mu Vltava nestačila. Sluneční baterie jsou drahé, vzácné prvky potřebné k jejich výrobě se těží většinou v tropech a kvůli tomu se tam ničí obrovské rozlohy přírodního prostředí. A kromě toho v našich pošmourných končinách … škoda mluvit. Čtvereční kilometry slunečních baterií v pouštích, to má něco do sebe, ale to bychom my museli postavit a zaplatit jim; a kdoví jestli bychom se vděku dočkali. Větrné turbíny mluví samy za sebe, musí-li být cena jejich proudu těžce dotována, nemluvě opět o investicích do jejich výroby, zatížení krajiny a nejistotě výsledku. Věří snad někdo, že jednou se tyto investice zaplatí? Myslím energeticky, nikoli v penězích. V případě všech těch vodíkových motorů, slunečních baterií i větrných elektráren možná tedy trčí čertovo kopýtko v něčem jiném: jako v případě zemědělců v udržení zaměstnanosti našich v situaci, kdy oni už dovedou vyrábět mnohem laciněji naše tradiční komodity – boty, oděvy, stroje a vlastně i auta. Nevím. *

*

ním – zejména když mluví o jaderných odpadech a o vlivu radioaktivity na prostředí. Mluvil jsem předtím o rituálních očistách: jedním z takových rituálů je sledování výskytu banálních poruch na Temelíně a jejich široká publicita; většinou jde o závady na neradioaktivních částech, které u klasické tepelné elektrárny nikomu za pozornost nestojí a nikdo kvůli nim nežádá likvidaci, ba ani zastavení elektrárny. Jistě, po Černobylu musíme mít strach i z malých poruch a úniků radioaktivity, ale máme být až tak ustrašení – my, trvale přisedlí obyvatelé zasmrádlých ulic, kuřáci, konzumenti nadměrných množství alkoholu a dalších dobrot? Nejde opět o zástupný problém, abychom ukojili své špatné svědomí? Tolik jedno z poselství Jamese Lovelocka.

*

Snad tato úvaha postačí k tomu, abychom pochopili Lovelockovo volání: Bez jádra to nepůjde! Ideální by byly termonukleární reaktory, ale i ti největší optimisté počítají, že to potrvá ještě nejméně dvě generace, než se tyto nové elektrárny začnou stavět. Do té doby však už může být skleníková katastrofa v plném proudu. Proto, říká Lovelock, jedinou záchranou jsou klasické jaderné elektrárny. Zapomeňte na Kjótský protokol a kupčení s emisemi, to je jen hra: přestaňte spalovat organické látky, ale nejen jako, ale doopravdy! Vsa te na atom, celosvětově. A toto poselství nutno brát od lidí, jako je Lovelock, vážně; navzdory tomu, že ani on se nevyhne demagogickým tvrze-

258 /

GAIA

LOVELOCK A ZELENÍ /

259

19. CULTURA CONTRA NATURA. KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Nakl. „Zvláštní vydání…“, Brno 1995, 105 str. Šmajs, J.: Konflikt přirozené a kulturní evoluce. Kat. filosofie FF MU Brno, 1997, 45 str. Publikováno: Vesmír 76(11) 1997, str. 623–626.

Reakce na dva útlé výtisky, jejichž ducha upřímně nesdílím. Za prvé si nemyslím, že kultura je něčím, co jde oddělit od vesmíru či biosféry, a za druhé si nemyslím, že kultura je přímým protikladem a ničitelem biosféry. Autor od té doby vydal na toto téma i objemnější spisy, ty jsem ale, přiznám se, nečetl.

Nevím, zda je globální ekosystém – Gaia – smrtelně ohrožen naší činností. Tak trochu mám – podobně jako většina z nás – obavy, že se schyluje k bodu obratu, který může přemazat dosavadní hodnoty našeho světa. Nikdo nedovede říct, zda to bude katastrofa končící vyhubením lidstva, nebo naopak překlopení do kvalitativně nového stavu existence, v němž se život na planetě začne integrovat do teilhardovské noosféry, nebo zda se „jen“ budeme potýkat s nebývalými „nástrahami přírody“, které koneckonců budou hodny našich pokročilých technologií a na které si dnes pomalu zaděláváme (takže jaképak nástrahy přírody). P. Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě (1993) Současná astronomie počítá s existencí jakéhosi počátečního „atomu“, který mohl před několika miliardami let obsahovat hmotu celé hvězdné říše. Je jistě nápadné, že biologická extrapolace – provedená co nejdále dopředu – vede k analogické hypotéze, a to svým způsobem symetricky k oné prvopočáteční jednotce fyzické: totiž k hypotéze univerzálního ohniska, které nazývám Omega, jež by nebylo ohniskem zvnějšňování a fyzické expanze, nýbrž psychického zvnitřňování, ohniska, k němuž by měla zemská noosféra,

260 /

GAIA

zkomplexňováním soustředěná, v průběhu několika milionů let dospět. (Str. 89.) Sama struktura vesmíru nás nutí a předurčuje ke sjednocení, chceme-li opravdu plně žít. Taková je naše situace v tomto světě. Ale smíme z toho už vyvozovat, že se pokus, který je tu s námi podnikán, musí nezbytně povést? To znamená: můžeme si být jisti, že za všech okolností skutečně jednou k té jednotě, k níž nás vše žene, dojdeme? Jinak řečeno – koncentruje se vesmír směrem vzhůru právě tak jistě a neomylně, jako se směrem dolů „entropizuje“? Skutečnost sama odpovídá – nikoli. Už svou podstatou obsahuje syntéza v každém případě riziko. Život není tak jistý jako smrt. Že nás Země přímo vtlačuje do formy jakési ultrahominizace, to je jedna věc; ale něco jiného je, zda se tato ultrahominizace opravdu podaří. Aby planetární vývoj dospěl v nás a s námi do svého cíle, musí být splněny dva druhy podmínek, vnější a vnitřní; … Předně jsou zde vnější podmínky. Myslím tím různé rezervy (času, potravy, lidí), nezbytné k napájení celé operace až do konce. … A potom vnitřní podmínky, které souvisejí s naší svobodnou činností. Jednak je třeba umět se vyhnout všem formám pastí a slepých uliček (politického a sociálního zmechanizování, byrokratických blokád, přelidnění, kontraselekce atd.) … Ale především chtít si zachovat pevnost a nenechat se cestou odradit ani nudou, ani malomyslností, ani strachem. (Str. 90–91.)

Je mi blízký moudrý Lovelockův vhled, že jsme jako lidská civilizace odsouzeni k nekonečnému balancování mezi dvěma protichůdnými, navzájem sotva smiřitelnými „dobry“ – Gaiou a humanismem. J. Lovelock:, Gaia, živoucí planeta (1994) Nacházíme se v situaci slouhy dvou pánů, protože současně jsme poplatni dvěma protichůdným závazkům – Gaie a humanismu. (Str. 204.) Když se staneme svědky obzvláš skličujícího případu ničení životního prostředí, často říkáme, že lidé jsou rakovinou planety. Neregulovaně se rozmnožují a ničí vše, s čím přijdou do styku. Byl to strach z rakoviny, ten věrný spojenec ochranářských demagogů,

KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

261

který podnítil i naše obavy o Zemi? Pokud ano, můžeme obav zanechat. Život existuje v mnoha formách a z nich ani jednobuněčné organismy, ani Gaia zhoubným bujením onemocnět nemohou – zhoubné bujení je nemocí mnohobuněčných organismů, a už živočichů nebo rostlin. Lidská populace se v žádném ohledu nechová jako nádor. Maligní růst vyžaduje změnu instrukcí zakódovaných v buněčných genech. Potomci takto transformovaných buněk pak rostou a rozmnožují se nedbajíce instrukcí mateřského organismu. Nezávislost ale není nikdy absolutní – buňky nádoru do určité míry vždy s organismem komunikují. Aby se lidstvo chovalo jako nádor, museli bychom jednak nejdřív transformovat na jiný druh, jednak být částí systému provázaného mnohem těsnějšími vazbami, než je Gaia. Dlouhověkost a silná stránka Gaii spočívá ve volném, neformálním propojení všech ekosystémů a druhů. Skoro třetinu svého života prožila obydlena jen prokaryotními formami života – bakteriemi. Následky námi způsobených environmentálních změn jsou pro ni ničím ve srovnání s mojí nebo vaší zkušeností v případě, že by nám v těle začala bytnět komunita maligních buněk. I když je ale Gaia imunní k výstřelkům vzpurných druhů, jako jsme my nebo třeba výrobci kyslíku, neznamená to, že jsme jako druh chráněni před důsledky našeho kolektivního třeštění. (Str. 172–3.) Jako druh jsme se téměř vzdali své příslušnosti ke Gaie a našim městům a národům jsme přenechali starost o životní prostředí. Toužíme vychutnávat mezilidské vztahy ve městě, ale současně chceme i vlastnit přirozený svět. Chceme volně jezdit do přírody a do divočiny a přitom ji neznečišovat, nakrmit vlka a uchovat kozu. Takové snahy mohou být pochopitelné a lidské, ale odporují logice. … Když ale řídíme svá auta a posloucháme přitom zprávy o kyselém dešti, musíme si uvědomit, že my osobně jsme původci znečištění. My, ne ábelské postavy v bílých pláštích, si kupujeme auta, jezdíme v nich a zamořujeme vzduch. My sami tedy neseme osobní odpovědnost za ničení stromů fotochemickým smogem a kyselým deštěm! My jsme odpovědni za Mlčící jaro! (Str. 199.)

Se zájmem jsem se proto pustil do čtení dvou útlých knížeček J. Šmajse, které se mi náhodou dostaly do ruky. Předesílám hned, že se mi nelíbily, a vynasnažím se ukázat proč. (Většina odkazů se vztahuje k dílku /2/. Práce /1/ je kompilátem sedmi přednášek, proto se témata překrývají a odráží se to

262 /

GAIA

i v odlišném stylu podání látky. Odkazy v textu mají formu práce, stránka např. /1/, str. 17.) Začnu studií Konflikt přirozené a kulturní evoluce (2), která hned v prvním odstavci přistupuje k meritu věci: „Pro pochopení podstaty nynější ekologické krize je užitečné pojímat evoluci v jejím nejširším možném významu: nejen jako přirozenou evoluci vesmíru, jejíž jednou větví je i biotická evoluce na Zemi, ale i jako umělou, lidmi zažehnutou evoluci kultury. Konflikt kulturní evoluce s evolucí přirozenou, rozšiřování kulturní uspořádanosti na úkor uspořádanosti přírodní, je patrně nejhlubší příčinou dnešního existenčního ohrožení kultury.“ Máme tedy jedinou, všezahrnující evoluci vesmíru, ale současně ji lze klasifikovat na přirozenou, tj. všechno od Velkého třesku až po dnešek, a kulturní, která započala první jiskřičkou vědomí u našich předků a dnes hrozí, že rozkotá celý kmen přirozené evoluce, jehož odnoží ona sama je. Oběma dílky se prolínají tři hlavní motivy: • Prvním je motiv řádu kultury vítězícího nad řádem přírody (např. /1/ str. 12, /2/ str. 11 a 17), „lidské kultury, této odcizené nevlastní dcery přírody“, organizační a funkční opozice kultury vůči přírodě. Dochází ke střetu „původní ontické tvořivosti přírody“ s „odvozenou protipřírodní ontickou tvořivostí kultury“ (/1/ str. 21). • S tím souvisí motiv přirozené a kulturní informace (např. /1/ str. 24, /2/ str. 12). Zde, jak ještě zmíním níže, není jasné, co autor pojmem informace míní, ale patrně jde o něco objektivního, nezávislého na poznávajícím subjektu. „Kultura nevznikla na bázi genetické informace, a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry“ (/2/ str. 28) a „evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace“ (/2/ str. 32). • Třetím motivem je apriorní konstatování, že globální ekosystém je na pokraji katastrofy a příčinou toho je globalizovaná lidská kultura (/2/ str. 11, /1/ str. 32). KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

263

Začněme katastrofami. Samozřejmě to tak může být, ale nelze takové tvrzení brát jako axiom, jako nikým nezpochybňované východisko pro další úvahy. Koneckonců, slovo katastrofa původně neznamenalo jen zmar a destrukci, ale jakoukoli náhlou a „systémovou“, kvalitativní změnu. (Takto nutno rozumět i známé teorii katastrof R. Thoma.) Katastrofou na konci proterozoika bylo například globální znečištění jedovatým kyslíkem, kde však bychom dnes bez této katastrofy byli! Tvrdí-li autor (např. /2/ str. 29, též /1/ str. 84), že hlavní rozdíl mezi oběma typy evoluce je v rychlosti, ta přirozená že udržuje systém v rovnováze, kdežto kulturní ho z ní vychyluje, dovoluji si upozornit jen na průběh čtvrtohor – je snad v tom drastickém střídání ledových a meziledových dob nějaká rovnováha? Pokud poslední mamuti byli schopni kontemplace, mohli dospět k názoru, že přechod doby ledové v pařeniště způsobili oni sami – nezřízenou produkcí trusu. A co se týče rovnováhy: právě její absence je charakteristickou vlastností všech systémů nadaných evolucí, a živých nebo neživých. Rovnováha je smrt. Jiná věc je homeostáze, ustálený dynamický stav (ve starších textech uváděna jako dynamická rovnováha, z toho možná plynou některá nedorozumění). Homeostáze je aktivní udržování některých parametrů prostředí v úzkém rozmezí hodnot, jehož lze dosáhnout v různých fázích evoluce různými soubory organismů a různými prostředky. Také se může jeden homeostatický režim proměnit v jiný přeskokem. Biosféra se naším přičiněním mění a měnit bude, ale lze vůbec prohlásit, že je „oslabená“? Co jsou za této situace „normální poměry v biosféře“? (/1/ str. 34.) Rozdíl mezi oběma protichůdnými evolučními procesy nespočívá ani v energetice, jak se autor domnívá. V případě přirozeného systému, tvrdí autor, se větší část energie spotřebuje na jeho udržení, fungování a reprodukci a „pouze nepatrný zbytek krystalizuje v přírůstku jeho uspořádanosti, v jeho nové organizační složitosti a emergentních konstrukcích“ (/2/ str. 5). Opačně je to prý u kulturní evoluce. Nuže, udělejme myšlen-

264 /

GAIA

kový experiment! Na jednu stranu dejme třeba množství energie, které bylo potřeba k objevení dvojité struktury DNA, k napsání článku a k jeho vytištění, a na druhou stranu všechny kilojouly, které ti dva mladí muži – Watson a Crick – spotřebovali od svého početí, přidejme ošacení plus benzin, který spálili při přepravě svých těl do práce a z práce, popř. přes oceán, plus ty dopravní prostředky… Ponechám stranou četná autorova volání po nápravě, která by zachranila jak biosféru, tak kulturu (/1/ str. 22). Kterou biosféru? Tu dnešní, tu před 10, 100, 10 000 lety? A kterou kulturu? Co jsou „vyšší formy života“, které je třeba zachraňovat? (/1/ str. 37.) Vzhledem k tomu, že věda je jenom částí kultury a na naše neduhy sama odpově nezná, uniká mi poselství vět typu: „Pouze adekvátní, tj. o vědu opřené, filosofické pochopení toho, co se dnes v planetárním měřítku děje… může být východiskem kompetentní ekologické transformace kultury.“ (/1/ str. 19.) Chce autor nastolit na světě vládu vědců nebo filosofů? Je pravda, že potřebujeme celoplanetární ekologickou politiku a legislativu (/1/ str. 70), ale mají ji dělat vědci a filosofové? Nevím, jak by vypadalo „vědomé úsilí o obnovení podmínek přirozeného vzestupného vývoje biosféry“ (/1/ str. 89). To všechno není až tak důležité. To nejdůležitější, co zasluhuje rozbor a kritiku, je, domnívám se, stránka „informační“, probíraná na mnoha místech. Autor upozorňuje na izomorfii biotické a kulturní evoluce, a to v tom, že máme na jedné straně genetickou informaci (přirozenou, zápis „natvrdo“), která je konzervativní a mění se jen pomalu a náhodně, a na straně druhé informaci, která tento zápis přesahuje a umožňuje v prvním případě vznik společenstev a ve druhém bohatství kultur (/2/ str. 9). Pak se však dostává do nesnází, protože přece jen vzájemná interakce druhů v ekosystému se nakonec (přes přirozený výběr) nějak odrazí v genomu, a tak těla organismů zcela určitě (/2/ str. 9) a společenstva tak nějak volněji odrážejí jen a jen to, co je zapsáno v genech (/2/ str. 23): biosféra KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

265

je jakousi nepřetržitou krystalizací, „samosborkou“* struktur podle genetických návodů a vnějších modifikujících signálů. Jinak je to s lidskou kulturou. Vše nasvědčuje tomu, že lidský genom někdy před čtvrtmilionem let „zmrzl“ a od té doby se v podstatě nezměnil, nijak zpětnovazebně nereagoval na žádný z kulturních počinů lidstva. Kultura se tedy „odvázala“ od biologie: „Jako nebiologická struktura nemohla vzniknout na bázi přirozené genetické informace.“ (/1/ str. 33.) Geneticky, tělní stavbou, systémem pudů, chováním jsme předurčeni k tomu, abychom v malých tlupách lovili zvěř a sbírali kořínky. I náš mozek je přírodním vývojem postaven právě k tomuto účelu. A jemu to najednou nestačí a začne přemýšlet, vynalezne pojmové myšlení, kulturu, vědu… a genetika se dostává do věčného sváru s nutností žít jinak než v lovecké tlupě. Tento sociobiologický pohled přejatý autorem od Wilsona však nemusí být jediným vysvětlením stavu – o jiný se pokouší například S. J. Gould (viz kap. 23 tohoto výboru). O. Wilson: O lidské přirozenosti (1993) … Cíl žádného biologického druhu, náš nevyjímaje, nesahá za imperativy vytvořené jeho genetickou historií. … Věřím, že lidská mysl je zkonstruována způsobem, který ji uzavírá do tohoto základního omezení a nutí ji volit na základě čistě biochemického mechanismu. Jestliže se mozek vyvíjel na základě přírodního výběru, musely i schopnosti zvláštního estetického úsudku a náboženské víry vzniknout stejným mechanickým procesem. Jsou bu přímou adaptací na minulá prostředí, v nichž se předcházející lidská populace vyvinula, nebo je u většiny organismů vyvolána sekundárně, hlubšími, méně viditelnými aktivitami, které kdysi byly výhodné v tomto přísnějším biologickém smyslu. Podstata argumentu tedy tkví v tom, že mozek existuje, protože podporuje přežití a násobení genů, které jej řídí. Lidská mysl je nástrojem přežití a reprodukce a rozum je jen jednou z jejích různých technik. (Str. 13.)

* Když jsem sloužil na vojně, prováděli jsme do úmoru tzv. sborku a rozborku zbraní. Samosborka je můj novotvar odvozený od tohoto, asi ruského, základu.

266 /

GAIA

… V mozku existují vrození cenzoři a motivátoři, kteří hluboce a bez našeho vědomí ovlivňují naše etické předpoklady; z těchto kořenů se vyvinula morálka jako instinkt. Jestliže je tato představa správná, věda se může brzy ocitnout v postavení, kdy bude moci zkoumat samotný počátek a smysl lidských hodnot, z nichž vyplývají všechny etické názory a většina politické praxe. (Str. 115.)

Vrame se několika citáty k informaci (a priori se předpokládá, že víme, co to informace je): „Informace ve smyslu duplikátu uspořádanosti i ve smyslu komunikativním, sémantickém, je tedy spontánním produktem vývoje složitých systémů.“ (/2/ str. 22.) … V žádném takovém slabě integrovaném otevřeném nelineárním systému [tj. v biosféře, nebo v kultuře] … nemůže z pochopitelných důvodů vzniknout jedna řídící koncentrovaná vnitřní informace“ [patrně se předpokládá, že genetický zápis nebo výrobní postupy takovou řídící koncentrovanou informací jsou] … „Na jedné straně musí existovat dílčí individuální kulturní informace pro psychickou integraci a orientaci každého jednotlivce a na druhé straně obecná nadindividuální kulturní informace systémově integrující kulturu včetně všech individuí. … Obě tyto podoby kulturní informace … mají společného biotického nositele – nervový systém aktuálně žijících lidí.“ (/2/ str. 27.) … „Kultura nevznikla na bázi genetické informace, a proto není nejmladším přirozeným ekosystémem biosféry. V dědičné paměti biologických druhů je obsažena informace pouze o uspořádanosti přirozené, ekosystémové. (/2/ str. 29–29.) […] Evoluční kulturní tvořivost probíhá od počátku podle přírodě neadekvátní informace!“ (/2/ str. 32.) Přiznám se, že nerozumím, jak může být informace produktem, nevím, co je řídící koncentrovaná informace, jak je v genetické paměti druhu zakódována informace o ekosystémové uspořádanosti (a se tím myslí cokoli) a podle jakého kritéria se informace (nebo cokoli jiného) dá dělit na přírodě adekvátní a neadekvátní. Nemá ani cenu to na tomto místě KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

267

rozebírat. Uvádím tyto citáty proto, že navozují dojem, že informace je jakési fluidum, které jako flogiston proniká složitými systémy, v nich se různě distribuuje a nabývá různých kvalit: přirozené a kulturní. Pravda, zde se pohybujeme na tenkém ledě hlavně proto, že pojem „informace“ je neostrý a do jisté míry vyprázdněný. Na jedné straně informace jako zpráva, sdělení, něco, co automaticky předpokládá příjemce, který tuto zprávu rozpozná na okolním pozadí a interpretuje. Na straně druhé matematicky (v bitech a bajtech) objektivně vyjadřitelná veličina, pomocí níž můžeme posuzovat míru uspořádání systémů, a z tohoto pohledu veličina totožná s negentropií. Předpokládám, že Šmajs ve svých textech míní prvý z uvedených významů, protože negentropie nemá obsah, smysl ani kvalitu, takže je pro diskutovaný kontext nepoužitelná. Jestliže je ale tento můj předpoklad správný, pak si dovolím oponovat (mnohem lépe to dovede např. Hofstadter – viz box 4): Neexistuje žádná objektivní informace bez poznávajícího subjektu, který ji rozliší na pozadí jiných vjemů, interpretuje ji a podle toho, co rozpoznal a jak interpretoval, se bude chovat. Pak je ale Šmajsův text nesrozumitelný, opravdu nevím, o čem mluví. D. R. Hofstadter: Gödel, Escher, Bach: An eternal golden braid. (1979, str. 166–169) [U každé zprávy] můžeme zcela zřetelně rozlišit tři úrovně informace: (1) rámcové sdělení (frame message), (2) vnější sdělení (outer m.) a (3) vnitřní sdělení (inner m.). Nejbližší nám je úroveň třetí, vnitřní zpráva, zpráva, která má být přenesena. Je to smyslový dojem při poslechu hudby, fenotyp v genetice, rituály zašlých civilizací na tabulkách atd. Pochopit vnitřní sdělení znamená vyhmátnout úmysl tvůrce zprávy. Rámcové sdělení je návěstím „Jsem zprávou: dekóduj mne, jestli to umíš“ a toto návěstí je dáno příjemci implicitně, na první pohled poznatelnými znaky informačního média.

268 /

GAIA

Pochopit rámcové sdělení znamená rozpoznat nutnost dekódujícího mechanismu Pokud je rámcové sdělení rozpoznáno, upře příjemce pozornost na 2. úroveň, vnější sdělení. Jde o informaci nesenou implicitně – uspořádáním symbolů a strukturou zprávy. Příjemci sděluje, jak zprávu dekódovat. Pochopit vnější zprávu znamená postavit, nebo vědět jak postavit, adekvátní dekódovací mechanismus pro čtení vnitřní zprávy. … Význam tří úrovní se stane jasným v případě láhve, kterou moře vyplavilo na břeh. První úroveň, rámcová zpráva, je rozpoznána, jestliže někdo láhev zvedne a zjistí, že je zapečetěna a uvnitř je kus suchého papíru. I když nevidíme, co je na papíře napsáno, rozpoznáme tento typ artefaktu jako nosič informace. V tomto stadiu by bylo projevem obzvláštního, takřka nelidského nezájmu, kdyby nálezce láhev odhodil, místo aby ji zkoumal dál. Nálezce tedy láhev otevře a zkoumá značky na papíře. Zpráva bude třeba japonsky. To nálezce pozná, aniž by pochopil, co je jejím obsahem – rozpozná prostě písmo. Vnější zpráva je ekvivalentní české větě „Jsem psána japonsky“. Jakmile jsme dospěli až sem, můžeme pokračovat ke zprávě vnitřní, což může být volání o pomoc, haiku, milostné lamentace… Nemělo by smysl zahrnout do vnitřní zprávy větu „Jsem psána japonsky“, protože to by vyžadovalo, aby příjemce uměl japonsky. Ještě než by ji začal číst, musel by stejně poznat, že je psána japonsky, a tudíž ji číst může. … Nelze tedy obejít problém, že klíč k rozluštění vnitřní zprávy musí být dodán zvenku. … S podobným problémem se potkává posluchač rádia na krátkých vlnách. V první řadě musí rozhodnout, zda zvuky, které slyší, jsou skutečně zprávou a ne šumem. Zvuky samy odpově neposkytnou, a to ani v tom nepravděpodobném případě, že vnitřní zpráva by obsahovala sdělení v rodném jazyce autora „Tyto zvuky jsou zprávou a ne šumem“. Jestliže posluchač rozpozná ve zvucích rámcovou zprávu, snaží se zjistit, v jakém jazyce je vysílána – a nepochybně se ještě stále nachází vně samotného sdělení.

Tímto odmítnutím vlastně recenze končí, dovolím si však přidat úvahu na téma zpráva a její interpretace jako dva komplementární principy biologické evoluce. Ten starší způsob KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

269

byl vynalezen už na úsvitu života: Zprávy jsou zakódovány ve formě genetického zápisu – posloupnosti bází v nukleových kyselinách – a buňky tento zápis čtou a interpretují. Interpretace spočívá, zjednodušeně řečeno, v tom, že buňka „přečtené“ konfrontuje se svou situací (signály z okolí, momentálním stavem atd.) a podle toho se chová (například čte nebo nečte některé partie genetického textu, dělí se, interaguje s jinými buňkami). V průběhu času se může měnit jak zápis, tak i jeho interpretace, a to v různých liniích organismů různě. Vztah genetický zápis–struktura není tedy vztahem výrobní dokumentace–výrobek. Samotný „výrobek“ in statu nascendi ovlivňuje interpretaci výrobní dokumentace a tím uspořádání morfogenetického „výrobního pásu“ i svůj konečný tvar. Samotné „věty“ – geny i celé úseky genetických textů – jsou velmi konzervativní a velmi často společné velkým skupinám (všichni obratlovci, všichni živočichové, všichni eukaryonti). Jistěže drobné změny – mutace genů a jejich umístění v genomu – mohou hrát důležitou roli. Ale skutečnost, že v morfogenezi jedince postrádajícího určitý důležitý gen se mohou uplatnit uměle vnesené homologické geny pocházející od evolučně velmi vzdálených druhů, naznačuje, že rozpoznání patřičnosti tohoto genu a jeho druhově specifická interpretace jsou neméně důležité. A jak se to má s lidskými kulturami? Lidský druh objevil nové, rychlejší cesty generace zpráv a jejich interpretací, tento prostor okupoval a začal využívat. Další genetická evoluce mozku by za této situace mohla být sebevraždou – mohla by znamenat i opuštění objeveného prostoru. Bylo proto pro druh výhodnější nechat genetickou evoluci lidského druhu „zmrznout“, respektive ji omezit na oblasti dílčí, jako je například imunita. Pokračujme s analogií: stejné nebo podobné genetické texty – různé druhy; stejné nebo podobné kanonické texty – různé kultury.

270 /

GAIA

S kulturami potíže mít nebudeme, alespoň ne s těmi, které mají psané texty; u kultur s podánim ústním je to o něco složitější. Kolik jen kultur vzniklo (a kolik vraždění se odehrálo!) na základě rozdílné interpretace jediného kanonického textu – Bible! Potíže nebudeme mít díky tomu, že to víme z dějepisu, a také proto, že jsou zde konkrétní interpretátoři – lidé a lidské skupiny, které si způsob interpretace předávají (popř. modifikují) spolu s příslušnými texty. Takže nositelem kulturní informace nejsou „nervové systémy aktuálně žijících lidí“. Ovšem jak je to u druhů: Kdo je interpretem tam? Kromě kanonického textu – dvou kopií genomu – od rodičů dědíme i malý, ale velmi důležitý kousíček těla – vaječnou buňku. A právě díky ní je mrtvý text genetické informace čten a stává se informací, „technickou dokumentací“, kterou buňka a její potomstvo konzultuje a interpretuje podle toho, v jakém čase a prostoru vznikajícího organismu se právě nachází. A v tom spočívá, domnívám se, i klíč k druhově specifické interpretaci. Interpretaci, tj. vyhmátnutí smyslu jak textu, tak toho, co přichází zvenku, a to na základě historie, zkušenosti buňky, buněčné linie, druhu. Oplozená vaječná buňka, podle pravidel získaných od nesčetných generací buněk předků, od prvopočátku manipuluje s genetickým textem tak, jak je to zvykem u daného druhu, a podle této zvyklosti postaví příslušnou morfologii. Domnívám se, že z tohoto pohledu druh lze přirovnat ke kultuře a že ke vzniku nových druhů může dojít stejně dobře mutací textu (DNA) jako změnou pravidel manipulace s ním. Není pochopitelně snadné tuto myšlenku absorbovat a zkusit pohledět na evoluci z tohoto úhlu. V tomto kontextu je milé, že prakticky současně s „klonovanou“ ovcí Dolly se objevila práce poukazující na význam prostředí vaječné buňky na morfologii výsledného organismu a jeho potomstva (viz Markoš 1997c). Jsem přesvědčen, že na ucelenou teorii popisující evoluci druhů tímto prizmatem nebudeme dlouho čekat. KULTURA JAKO NEBIOTICKÝ SYSTÉM BIOSFÉRY? /

271

Na úrovni celoplanetární se nabízí ještě jedna analogie přirozené a kulturní evoluce – analogie mezi Lovelockovou Gaiou a Teilhardovou noosférou. Necítím se však kompetentní k jejímu rozvíjení. Závěr: V podstatě z obou Šmajsových knížek čiší úzkost z toho, že se nám přímo před očima mění svět, který jakž takž známe. To ale přece není nic nového! Lidé vždy balancovali na hranici neznáma a vzlet lidského ducha a tvořivosti byl nejčastěji spojen s expanzí do nových prostor: a šlo o ten vynález největší – vymanění se z evoluce biotické a vytvoření prostoru kulturního – nebo „jen“ o kolonizaci území, podrobování jiných národů nebo o expanzi myšlenky (vznik náboženství nebo třeba vědy). „Genetické“ předurčení člověka je právě toto – schopnost pronikat do nových prostor, i když se toho současně obává, protože nelze odhadnout, jak celý podnik skončí. (Viz též kap. 23 tété knihy.) Te najednou jako by nebylo kam expandovat: svět je plný, musíme si vytvářet pojistky, abychom se nevyvraždili a abychom nezahubili život na planetě. Sebedokonalejší pojistky však mohou selhat. Evoluce, jak ji chápu, nikdy nešla cestou dovedení jednoho problému do úplné dokonalosti, než se pokusila o daší krok. Expanze nového tryskala vždy z nehotového. A tak, pokud budeme usilovat o perfektní a hezky uklizený svět, může to skončit tak, že se naši potomci bu utlučou nudou, nebo se utlučou navzájem v boji o poslední kůrku. A chceme nebo nechceme, naší budoucností je expanze. Expanze do oblasti sfér duchovních, obávám se, většinu lidí neosloví, a tak zbývá expanze „fyzická“ – do kosmu. Biologická evoluce začala na titěrné planetě na periferii vesmíru. Shodou okolností si možná vybrala právě nás, abychom byli jejím nástrojem k šíření života mimo hranice planety. V tomto smyslu měl Teilhard pravdu a my jsme jedním z vrcholů evoluce. Řečeno nadneseně: Gaia konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.

272 /

GAIA

20. ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS Živel Země. Praha: Koniklec 2004, str. 10–11.

Krátký článeček v objemné a výpravné knize, která pojednává Zemi z nejrůznějších stran. Psáno v roce 2001 v šibeničním termínu, nakonec se však vydání knihy vleklo tři roky. Vkládám kvůli úvaze o pojmu organismus.

Když se řekne zemský superorganismus, rozumí se tím v dnešní době to, o čem se hovoří, teorie Gaia. Než však dojdeme k podstatě věci, musíme vznést naivní otázku: „Co je to superorganismus?“ My lidé organismy bezesporu jsme, takže tušíme, co se skrývá za slovem organismus. Známe i slovo mikroorganismus, které označuje tvory malé. Superorganismus pak nemůže být nic jiného než hodně velký nebo silný organismus. Inu ano, ale v jakém smyslu? Organismus jako já, jenže velký? Nebo něco jako včelí roj, termitiště, ministerstvo, město, les, celá planeta? A je nám opravdu jasné, co to je organismus? Nějak to souvisí se životem – slovo organismus také téměř vždy doprovází ozdobný přívlastek „živý“. Lidský organismus přijímá potravu, dýchá, vylučuje, pohybuje se, roste, rozmnožuje se… No ano, ale co je to organismus? Copak nemáme definici typu „rychlost je dráha lomeno čas“? Bohužel nemáme. Za dnešní pojetí organismu vděčíme německému filosofovi Kantovi, který na sklonku 18. století tímto pojmem označil bytosti, které nejsou pouhými stroji. Mínil tím, že organismus je sám sobě příčinou i účinkem, kromě „pohybující síly“ má i „sílu utvářející“, jde o výtvor přírody, který dokáže o sebe nějak dbát. Věděl však, že organismus není nic přesně definovatelného, a proto založil definici na výčtu jeho částí. A zde vězí naše potíže: jak dlouhý musí ten seznam vlastností být, co v něm musí být nutně, co už tam být nemusí a co naopak ani nesmi? Za celých 200 let s Kantovou teorií organismu nikdo výrazně nepohnul, a tak tam, kde si nemůžete dovolit se příliš rozepisovat (například ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS /

273

v encyklopedickém slovníku), dostáváme definice, které nás jaksi neuspokojují. Například tyto, namátkou vybrané: • Celková struktura vzájemně závislých a podřízených jednotek, jejichž vztahy a vlastnosti jsou do značné míry určeny jejich funkcí v rámci celku. • Jedinec provádějící životní aktivity pomocí orgánů s různou funkcí, avšak vzájemně závislých: živá bytost. • Organizované tělo, sestávající ze vzájemně propojených a na sobě závislých částí sestavených tak, aby sdílely jeden život; materiální struktura jednotlivého živočicha nebo rostliny. Docela dobře si dovedete představit, jak zkoumáte životní pochody, chování, vývoj či ekologii nějakého tvora, třeba ještěrky zelené nebo hrušně. Lékaři, psychologové, antropologové a sociologové provádějí něco podobného s námi. A te si představte nějakého vesmírného obra, který studuje podobným způsoben naše města – vybere si třeba Strakonice. Záhy pozná, že město přijímá živiny i energii, dýchá, vyrábí odpady, které bu skladuje, nebo posílá do okolí, má části kypící životem (supermarket) i zcela odumřelé (staré fabriky v centru). Dokonce se brání, když se do něho šourá. Rozpozná ekologickou „niku“ Strakonic, kterou toto město zjevně nesdílí s Pískem. Pod mikroskopem najde bohatou sí komunikačních kanálů – oběma řekami počínaje, přes silnice, vedení vysokého napětí, přes vodovod až k jemným drátkům telefonů a kabelové televize. Dokonce odhalí komunikaci bezdrátovou. Pozoruje-li dost dlouho, uvidí i vývoj larvy v dospělý organismus. Z larvy přítomné v roce 1800 zbylo toho jen velmi málo (zámek, kostel a rozložení hlavních ulic), zato vyrostly různé jiné struktury (např. paneláky, nádraží, mosty). V larvě obíhal jeden druh krvinek, který tam nalezneme i dnes (lidé), avšak jiný druh krvinek, mnohem větších, se tam dnes už nevyskytuje (koně); v počtu hojném ho nahradily krvinky s naprosto jiným metabolismem (autor). Dospělý organismus vládne také daleko vět-

274 /

GAIA

ším počtem smyslových a komunikačních orgánů. Náš výzkumník může dělat také pokusy – vysuší obě řeky, přestřihne vedení vysokého napětí a podobné hrátky – a bude zkoumat, jak se bude či nebude město adaptovat. Nebude pochybovat o tom, že Strakonice živým organismem jsou. Jsou ale? Je živým organismem les, louka, rybniční sediment, mraveniště? Je živým organismem celá planeta? Konečně se touto otázkou dostaneme k teorii Gaia, kterou jsme měli začít. James Lovelock v 70. letech 20. století pod tímto názvem oživil pradávnou myšlenku Země jako živé bytosti. Navrhl současně, abychom začali vážně zkoumat fyziologii jejího organismu (geofyziologii). Jednou z pohnutek tohoto geofyziologického výzkumu je vědecká zvědavost, druhou ryze praktická starost. Zvědavost vychází z nesporného faktu, že planeta je obydlena životem už po nějaké ty čtyři miliardy let a za celu tu dobu na ní vždy byly podmínky životu příznivé. Když vezmeme v úvahu, že oba naši planetární sousedé – Venuše a Mars – už dávno dospěli do stadia mrtvolné neměnnosti, je tato skutečnost přinejmenším pozoruhodná. Čím zásadním se Země od obou planet liší? Inu, v první řadě životem. A nemohlo by to potom být tak, že život se sám stará o to, aby Země zůstala obyvatelnou? Ovlivňuje koloběhy snad všeho, co na planetě koluje. Udržuje v úzkém rozmezí teplotu, složení atmosféry a moří, chemismus hornin. Řídí erozi pevnin. Dokáže reagovat na různé katastrofy kosmického měřítka, jako změny parametrů dráhy planety, svítivost Slunce, dopady meteoritů, neustálé putování pevnin, intenzivní sopečnou činnost a s tím vším spojené změny klimatu. Lovelock k potvrzení své teorie shromáždil velké množství faktografického materiálu, sám provedl řadu důležitých měření a postavil několik modelů – nejznámější z nich je planetární termostat nazvaný Svět sedmikrásek. Není zde místo, abychom šli do podrobností – ostatně dvě z Lovelockových knih jsou dostupné i v češtině (Lovelock 1993, 2001). ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS /

275

Druhým hnacím motivem pro geofyziologii je starost o budoucnost. U lidí je patofyziologie nástavbou na fyziologii organismu zdravého. Lépe se léčí, když známe, jak má vypadat nenarušený stav. „Snažme se“, volá Lovelock, „poznat fyziologii planety, dokud je čas: je dosti pravděpodobné, že naše civilizace provede nějakou nezdobu a budeme muset planetu léčit.“ Proč teorie Gaia vyvolala tolik rozruchu a povětšině je vědeckými kruhy odmítána? Příčinu je třeba vidět v načasování. Zrovna v době vzniku teorie se biologové shodli na pracovní definici organismu, tedy živého jedince, která je praktičtější než ta Kantova. Podle této v současnosti nejvíce uznávané definice jedinec je tvor, který je potomkem linie sobě podobných tvorů, je schopen produkovat různorodé potomstvo a toto potomstvo může podléhat přirozenému výběru.* Definici se poněkud vymykají bakterie, ale co je hlavní, konečně se biologie zbavila takových „bytostí“, jakými jsou louka, les, Strakonice, ministerstvo školství nebo Gaia. Co jsou tedy ekosystémy nebo třeba Gaia? Jsou to společenstva organismů, která vznikla jako výslednice činnosti organismů (ve smyslu nové definice), tvorů, kteří se ale nestarají o nic než samy o sebe. Celá představa je souměrná s ultraliberálními teoriemi, které rovněž předpokládají pouze svobodné ekonomicky činné jedince. Trh a celá společenská nadstavba jsou výsledkem působení slavné „neviditelné ruky“, ustavily se jako výslednice všech těch aktivit jednotlivců. Česko není bytostí nadanou vědomím, účelem nebo chtěním – je to jen vnější projev nezávislých aktivit deseti milionů jeho obyvatel. A stejně se to má i s Gaiou. Jistý problém v tomto srovnání je pouze v měřítku – státy zatím nikdy nevydržely fungovat po čtyři miliardy let. * Zestručnil jsem to; pochopitelně jsou ošetřeny i jevy, jakými jsou různé kasty u sociálního hmyzu a jiní tvorové, kteří se sami nerozmnožují, ale pomáhají rozmnožování svých příbuzných. Viz například Dawkins 1998; Ridley 1999; Wilson 1995.

276 /

GAIA

Jak tedy máme pohlížet na teorii Gaia – pokud náhodou nepatříme k těm, kdo odjakživa dobře věděli, že celé je to nesmysl? Máme tři možnosti: 1. Za prvé, ustoupit o krůček a prohlásit, že les, louka, Gaia sice nejsou živé, ale dají se studovat, jako by živými byly. Chybí to rozmnožování a přírodní výběr, ale samotná fyziologie, tedy fungování, všechny toky, sítě regulací, celá ta ohromná kybernetika vztahů jsou nám plně k dispozici. Prostě jenom nebudeme chodit a prohlašovat, že rybník nebo les je živý tvor. Koneckonců i sama Lovelockova Gaia je koncipována jako složitý kybernetický systém. 2. Anebo se budeme ptát, proč zrovna ta jediná položka z dlouhého seznamu vlastností organismu se stala rozhodující pro současně platnou definici. Není dobově poplatná? Nestačí počkat pár let, a vše bude zase jinak? Americký biolog a matematik S. Kauffman (2004) například razí nové pochopení živých bytostí jako tzv. autonomních agens. Autonomní agens jsou schopna reprodukce a dokážou vykonávat pracovní cykly. Také konají ve vlastním zájmu a spolu s ostatními agens konstruují svůj svět – biosféru (v to spadá i lidská společnost nebo ekonomika). Struktura autonomních agens je hierarchická. Do podobného pojetí se nám vejdou jednoduché molekulární systémy – a věru i Gaia, protože Kauffmanova perspektiva je kosmická. 3. O třetí pohled jsem se pokusil sám (Markoš 2000a). Analyzuji tam otázku, jaké vlastnosti by musel tento planetární organismus mít, abychom mohli prohlásit, že Země je živá, nejenom jako… Musel by především vládnout nějakou „orgánovou soustavou“, schopnou zprostředkovat vskutku všesměrné sdílení evoluční zkušenosti zapsané v genech i tělesných strukturách. A vskutku: tuto roli by mohlo hrát planetární společenství bakterií, se svou historií sahající až k samým počátkům života.

ZEMĚ JAKO SUPERORGANISMUS /

277

21. DĚJINY NAŠEHO SVĚTA Doslov ke knize P. Westbroek: Život jako geologická síla. Praha: Dokořán 2003, str. 203–207.

Jako kovaný „gaiolog“ jsem byl pozván ke spolupřekládání (s V. Cílkem st.) knížky známého geobiochemika P. Westbroeka. Autor je jedním z mála těch, kdo dokáží uvažovat o Zemi z pozice různých škál – od molekul po celou planetu, od mikrosekund po celý věk planety. Originál vyšel v roce 1990, autor tam rozebírá i různé perspektivy do budoucna, a tak jsem Petru Westbroekovi někdy v roce 2002 napsal: „Napiš nám do českého vydání, jak to vše dopadlo.“ Dostal jsem nevrlou odpově asi v tomto smyslu: „Právě odcházím do důchodu, končím s vědou a po zbytek života se hodlám věnovat hře na klavír. Ostatně v roce 1997 vyšla francouzská verze knihy a jednu z kapitol jsem při té příležitosti celou přepsal, přeložte si to odtud.“ To jsem učinil a pokládal věc za uzavřenou, když tu měsíc před vydáním knihy, ve stadiu posledních korektur, přišla žádaná kapitola – mimochodem velmi zajímavá –, která přispěla k obohacení celého díla.

Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidská stranou zlého a bez protivenství a bez těžké práce bez nemocí, jež smrt a nemoc přinesly lidem; lidé přec vůčihledně a rychle v starosti stárnou. (Str. 90–94.) … Kéž jsem se neoctl já mezi muži pátého věku kéž jsem umřel dřív nebo přišel na svět až potom! Nyní je totiž železné plémě; to oddechu nezná od běd a lopot a nemá pokoje v noci, napořád hynouc, a těžkých strastí jim přidají bozi; nicméně také jim ke zlému přimísí dobré. Zahubí Zeus i toto smrtelné plémě, vždy děti sotvaže přijdou na svět, už mají šedivé vlasy. (Str. 174–181.)

Na počátku evropských dějin, v sedmém století před naším letopočtem, lká řecký bard nad tím, jak to se světem spěje od deseti k pěti, a zakládá tím neuvěřitelně životaschopnou tradici pohledu na svět: kdysi to se světem a s námi bylo lepší. Abych dal i novější příklad: ve století osmnáctém našeho věku usiluje německý přírodovědec J. F. Blumenbach o systematiku lidských ras – a všechny bez rozdílu bere jako produkt „degenerace“, odklonu od původního rajského ideálu.* V dnešní době toto poselství nesou různé odrůdy důchodců za životní jistoty, romantických národovců a – samozřejmě – bojovníků za přírodu. U těch posledních se zastavíme. Ani náhodou jim nechci vyčítat často velmi obětavé nasazení, se kterým bojují proti nejrůznějšímu neřádu naší civilizace; zastavím se jen u té zvláštní posedlosti, se kterou by mnozí rádi vrátili Zemi, životní prostředí, civilizaci do původního stavu, do doby, kdy člověk žil v takzvaném souladu s přírodou (viz toto téma v kap. 19). Nejlépe vůbec by bylo zlikvidovat kulturu, protože my přece víme, že kultura je největším nepřítelem a ničitelem přírody! Vystěhujme tedy Nizozemsko, a může regenerovat delta Meusy a Rýna do stavu, ve kterém byla – kdy vlastně? Před deseti stoletími, před deseti tisíci let, za doby ledové? Nechme zarůst hložím jedinečné biotopy našich luk – produkt symbiózy člověka s krajinou. Trnitý zápoj zajisté jednou bude vystřídán lesem, který je v těchto končinách původní! Nu, kdyby žili mamuti, mysleli by si o té původnosti své. Toto je možná ode mne nevhodné ironizování, tak tedy vážnější otázka: Máme kolem Amazonie postavit kordon vojáků a střílet po každém nešastníkovi, který by si tam chtěl vydobýt na pralese kus pastviny, aby uživil rodinu? Právě takto se přece chovali i naši předkové, když kladli základy naší civilizace. Westbroekovo poselství říká jasně: Zlatý věk se nikdy nekonal! Evoluce je neustálým sjednáváním konsensu všech právě

Hésiodos: Práce a dni * Viz esej S. J. Goulda Rasová geometrie v apendixu knihy Jak neměřit člověka (Gould 1997).

278 /

GAIA

DĚJINY NAŠEHO SVĚTA /

279

žijících spoluobyvatel planety navzájem a je také kultivací „neživé“ složky planety. Na sopky nebo pády meteoritů život příliš nemá, ale kromě těchto extrémů ovlivnil snad všechno, co je v jeho dosahu. A děje se tak od nepaměti, od oněch začátků ztracených v mlze, kdy téměř současně vznikala planeta i život na ní, až třeba po zápolení s vodou v kraji nizozemském. Kultivace není péčí o skomírající fíkus za oknem nebo o srandovní Westbroekovu „biosféru“ ve skleněné kouli. Kultivace vyžaduje cosi jako kvalifikovaný odhad toho, co se stane, a samozřejmě – a především – ochotu nést kůži na trh, protože výsledek celé aktivity může být i ten, že sami aktéři jednoduše zmizí. Živé bytosti nejsou stroječky pasivně zmítané silami přírody a konkurenčního boje, jak se nám to snaží vsugerovat některé pohledy na živou přírodu (např. Dawkins 2002). Ony na rozdíl od strojů mají co říct k běhu světa, jsou aktivními herci celého dramatu. Svět by byl jiný, kdyby kteréhokoli z nich nebylo. Čímž je řečeno, že každý z nás živáčků také svět buduje. Kultivace, péče o věci, je evolucí či, chcete-li, historií, není nekonečným udržováním jakéhosi stabilního, dobře známého stavu v neměnném bezčasí, vše je sjednáváno a upravováno vždy znovu a znovu (viz např. Kauffman 2004). Pravidla „na věčné časy“ zde mají podobnou platnost jako u mezinárodních smluv. Pečuj, ale nerabuj, pokud tvůj rod má přetrvat: toto je možná jediné pravidlo, kterým je třeba se řídit, a Westbroek ukazuje, že toto pravidlo platí jak pro „přírodní“, tak pro „kulturní“ evoluci – pokud si někdo z vás troufne mezi nimi rozlišovat. Co však je péče a co rabování v nizozemské krajině? Dnes už jsme mohli být dál, kdybychom byli dokázali správně pochopit poselství teorie Gaia. Kolik všelijakého balastu se však místo toho nahromadilo, víceméně z nedorozumění a neochoty naslouchat. Gaia že by byla božskou a trestající bytostí, kterou budeme my, ubozí červíčci, vzývat na jakýchsi (pseudo) náboženských festivalech? Gaia že by byla darwinovským jedincem, produktem evoluce? Kdosi celý ten mumraj parafrá-

280 /

GAIA

zoval výrokem: „Bohyně zmizela, zůstal jen škleb.“ Co s tím, jak to že vědec Westbroek jeví k teorii sympatie? Zkusme se shodnout na definici jedince v běžném, přirozeném jazyce, jak ji navrhuje Gould (2002): Jedinec je definován zrodem a smrtí, a mezi těmito hranicemi dostatečnou stabilitou (látka, forma), takže jej lze v každém momentě rozpoznat od okolí jako „totéž“. Vedle organismů nám do podobné definice vpadnou ekosystémy, druhy, města, národy, Gaia, hvězdy, galaxie… Ovšemže podobná definice jedince nepostačuje pro vědecké teorie operující s pojmem jedinec. V teorii je nutné termín vymezit přesněji. Mají-li se naplnit podmínky Darwinovy teorie, musí se jedinec také rozmnožovat, potomstvo musí být schopno dědit jeho vlastnosti a současně musí toto potomstvo být variabilní. Nic z toho pochopitelně neplatí pro Gaiu, a proto Gaia, podobně jako třeba hvězda, není darwinovským jedincem – a šmitec. Pojem evoluce ovšem nebyl vykolíkován pouze pro potřeby darwinovské teorie. Existují i ne-darwinistické představy biologické evoluce, astronomové mluví o evoluci hvězd a v lékařské angličtině znamená evolution průběh nemoci. Co má být? Celý poprask kolem teorie Gaia byl způsoben snahou sladit ji s darwinovskou teorií evoluce organismů a ne každý byl z toho šastný (viz též kap. 16 tohoto výboru). Což vzít to za jiný konec a zkusit si analogii embrya, které se staví. My sami jsme se takto postavili, arciže nikoli „vědomě“. Takhle se staví i jiné historické celky: kultury, civilizace i živá planeta. Tuto knihu psal geolog, který na vrcholu kariéry nahlédl, jak razantně se život zapojil do formativních procesů na planetě. Jeho pochopení evoluce je proto jiné a možná i plnější, než jsou představy řady biologů: u těch se zájem obvykle soustředí na posledních 600 milionů let – na období rozkvětu pohlavně se rozmnožujících organismů, zejména živočichů. Ti samozřejmě hrají v celoplanetárním měřítku jen podružnou úlohu. Westbroek však „vidí“ i bakterie a prvoky – to jsou ti nejusiDĚJINY NAŠEHO SVĚTA /

281

lovnější „stavitelé“ planety, hlídají parametry atmosféry a hydrosféry a zajišují pohon klimatizace. Evoluce mu vychází mnohem plastičtější a budoucnost planety mnohem optimističtější než u filosofů návratu k „původnímu stavu“. Avšak nepodezírejte mě z nezřízeného optimismu! Hésiodos nám odkazuje i varování do budoucna a autor této knihy (a já s ním) nemůže než souhlasit: Řekám spějícím k moři, těm ani do ústí nemoč, ani do pramene a velmi si na to dej pozor; ani si u nich neulevuj; to nosí jen škodu. (Str. 756–758.)

22. HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA Thomas Gold: The deep hot biosphere. Copernicus-Springer-Verlag 1999. Publikováno: Cílek V., Markoš A. Vesmír 79(5, 6), 2000, str. 253–258 a str. 323–326.

Syntéza organických látek v dnešní biosféře je zcela v rukou živých bytostí, ty jsou však postaveny z organických látek. Všechny spekulace kolem vzniku života narážejí na problém, kde se vzaly organické sloučeniny, když ještě života nebylo. Ve scénářích švihají blesky, bublají prapolévky a peče se prapizza, tetelí se koacerváty (více o tom Markoš, Hajnal 2007). Vesmír sice organickými molekulami oplývá, avšak většina planetologů má za to, že při formování naší planety panovaly tak vysoké teploty, že organické molekuly spadlé z nebe musely shořet. Thomas Gold provokuje s alternativou: Co když ne?

Referujeme zde o podivuhodné kontroverzní knize planetologa a vědeckého „disidenta“ Thomase Golda, ve které svou představou hluboké horké biosféry nabourává několik zažitých představ jak geologie, tak biologie. Na jedné straně představuje svou vlastní teorii o vzniku a evoluci planety. Na straně druhé ho inspirovala skutečnost, že v hlubokých vrstvách zemské kůry (až do 10 km) – od naftových ložisek až po zvodněné trhliny v čediči – lze nalézt bohatou prokaryontní (tj. bakteriální a archeální) „flóru“, která tam žije (z našeho hlediska) v extrémních teplotních a tlakových podmínkách a živí se tam často dosti bizarním způsobem. Podle některých výpočtů by tyto litosférické mikroorganismy mohly tvořit dokonce většinu biomasy na naší planetě. Hlavní tvrzení Goldovy knihy lze shrnout do dvou bodů: 1. Při svém vzniku planeta ve své kůře akumulovala obrovské množství organického uhlíku vesmírného původu. Tyto zásoby (ve formě metanu CH4) dosud existují v hloubkách do 300 km a byly a jsou zdrojem ložisek ropy, zemního plynu a dokonce antracitu.

282 /

GAIA

HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

283

2. Život vznikal ve stabilních podmínkách hloubek zemské kůry oplývajících živinami a zdroji energie ve formě těchto zásob a teprve později osídlil značně nehostinný povrch s měnícími se podmínkami, kde je nutno pracně získávat jak organický uhlík, tak energii. Uve me nejprve tradiční představy. Úvod planetologický Ještě docela nedávno málokdo pochyboval o tom, že před čtyřmi miliardami let byla Země horká koule. Jak postupně chladla a směrem dolů klesaly těžší prvky jako železo a nikl, nahoře se hromadila lehká kůra s vysokým obsahem křemene a živců. Energii pro tavení poskytovaly jednak radioaktivní reakce, jednak kinetická a gravitační energie dopadajících planetizimál (těles vzniklých kondenzací plynů a prachu). V posledním desetiletí se však začínají objevovat hlasy, že Země jako těleso nebyla nikdy roztavena celá; Gold k nim patří. Je to závažná otázka, protože se týká globálního cyklu vody, uhlíku a dusíku. Zdroj uhlíku jako takového v hlubších partiích kůry není problém. Ve sluneční soustavě je uhlík čtvrtým nejhojnějším prvkem a v uhlíkatých chondritech – meteoritech, které vytvořily hlavní část hmoty Země –, se nachází v redukované formě, tj. jako elementární uhlík, nebo ve formě nejrůznějších organických sloučenin. Jestliže budeme předpokládat, že v raných stadiích formování Země došlo k celkovému tavení, musely tyto formy uhlíku nutně oxidovat (stykem s horninami obsahujícími kyslík) na CO2, který vyšuměl do atmosféry. Většina tohoto plynu je dnes opět uložena v zemské kůře, bu ve formě uhličitanů, nebo v redukované formě jako organická hmota. Produkce organické hmoty jde na vrub aktivity živých organismů plně, produkce karbonátů patrně z větší části také. Úvod biologický Velmi zjednodušeně řečeno, organismy potřebují pečovat o: (1) integritu svých buněk, jejich růst a dělení; (2) přísun ener-

284 /

GAIA

gie; (3) přísun organického uhlíku. První bod zmiňovat nebudeme. Druhý bod je (s jedinou zanedbatelnou výjimkou) otázkou oxidoredukčních reakcí. Je nutno najít látku, která bude oxidovat, a jinou látku, která bude redukovat, a reakce musí uvolnit dostatečné množství využitelné energie. Obvykle to vše vyžaduje procesy na membránách (dýchání) – mimo jiné i proto ten důraz na udržení integrity membrán v uvedeném článku. Nejznámějším a jedním z nejúčinnějších oxidoredukčních článků je dvojice organická látka/kyslík, za vzniku CO2 a vody. Jinými příklady takových dvojic mohou být například organická hmota/ /dusičnan (denitrifikační bakterie), organická hmota/síran či síra (různé sulfobakterie), organická hmota/CO2 (metanogeni), organická hmota/proton (producenti vodíku). Zvláštní pozornost zasluhují proteinové redukovanou soustavy fotosyntetizujících organismů, které oxidovanou složku článku produkují na úkor světelné energie. Podíváme-li se do chemické dílny biosféry, vidíme, že lze oxidovat dvojmocné železo nebo mangan, síru, sulfan, metylsulfid a mnoho dalších látek a lze redukovat dusičnany, dusitany, sírany, síru, CO, CO2, uranyly, trojmocné železo, čtyřmocný mangan a mnoho dalších. Kombinace téměř neznají mezí, pokud reakce poskytne alespoň nějakou energii. Třetím problémem je zdroj organického uhlíku. Organické látky lze získat pojídáním jiných tvorů či jejich organických zbytků nebo z nafty, zemního plynu či třeba polyetylenu. Pracnější je jejich syntéza asimilací (tj. redukcí) CO2, k níž je zapotřebí veliké množství energie získané oxidoredukčními reakcemi. Ovšemže s jedinou výjimkou: pokud se oxiduje organická látka, musí být okamžitě regenerována, a to lze pouze na úkor energie absorbovaných fotonů. Takto fungují fotosyntetizující organismy. Pokud organismus neumí fotosyntetizovat, smí oxidovat, co se mu hodí, s výjimkou, pochopitelně, organických látek. Tuto cestu zvolili chemolitotrofové. Chemolitotrof – metanogen může například žít někde hluboko v puklinách čediče a stačí mu, aby byla kolem voda sycená CO2. Oxiduje dvojmocné železo z horniny a redukuje CO2 HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

285

na metan; energii využije k fixaci jiných molekul CO2. Metanotrofní bakterie naopak žije v prostředí s metanem, část ho oxiduje na CO2 (např. sírany nebo trojmocným železem), část zabuduje přímo do organických látek.

hlubokého vrtu se spustí dělená ocelová komůrka, která obsahuje různé živné substráty. Pomocí drobné nálože se odebere vzorek ze stěny vrtu a komora se uzavře. Bakterie jsou kultivovány přímo v prostředí vrtu a po několika týdnech experimentu zkoumány na povrchu. Metan je možné vhánět z povrchu.

Jak chytit bakterii z hlubin? Chytíme ji asi snadno – se vzorkem horniny, problém je však dokázat, že jsme ji chytili. Obvykle nestačí strčit vzorek pod mikroskop. Je-li tam bakterií málo, nemusíme vidět nic nebo je nemusíme rozpoznat od jiných částeček, a i kdybychom měli štěstí, nedovíme se nic o druhovém složení bakterií (vypadají dost podobně) ani o jejich aktivitách. Vzorek je nutno vysít na živné půdy (obvykle na známé Petriho misky), obsahující různé kombinace živin. Jestliže se například bakterie živí pouze cukrem, vyroste jen na těch půdách, které obsahují cukr, na jiných ne. Jiné bakterie budou vyžadovat přítomnost jistých aminokyselin, jiné třeba dvojmocného železa nebo metanu. Pokud bakterii vyhovíme, začne se množit a po nějaké době naroste na tom místě volným okem viditelná kolonie. Nesmíme být příliš optimističtí – odhaduje se, že i z tak běžných stanoviš, jako je půda, mořská voda nebo sedimenty, se podařilo takto odhalit míň než jedno procento bakterií. Ostatním jsme nevyhověli bu nutričně, nebo vyžadují symbiózy s jinými bakteriemi, nebo prostředí nevyhovuje svojí mikrostrukturou, nebo jsme v případě anaerobiontů nebyli dost pečliví a dostal se k nim smrtelně jedovatý kyslík z atmosféry… Nesmí nás pak překvapit, že při výzkumech chladnomilných antarktických bakterií bylo zjištěno, že za normálních teplot bylo možné kultivovat řadu leckdy překvapivých bakterií. Při pokusech za nízkých teplot byly však kultivovány úplně jiné, dříve nepozorované druhy. Část biosféry je obvykle neviditelná – a závisí jen na navrženém experimentu, která to bude. Metanotrofní bakterie z hloubek zemské kůry vyžaduje dodávku metanu při teplotě okolo 100˚ C a při tlaku až 500 atmosfér. Tlaková komora nepatří na rozdíl od Petriho misky mezi běžnou výbavu mikrobiologické laboratoře a ne každý si může dovolit jakýsi superautokláv, určený nikoli ke sterilizaci, ale ke kultivaci mikrobů. Mimo to většina bakterií mohla zajít při manipulaci se vzorkem (z jejich hlediska byly vytaženy do silně podchlazeného vakua obohaceného jedovatým kyslíkem). Thomas Gold navrhuje jiné řešení: do

286 /

GAIA

Abiogenní metan a ropa z nitra Země Nejvíce diskutovanou částí Goldovy hypotézy je názor, že většina uhlovodíků, zejména ložisek ropy a plynu, je anorganického původu a pochází z původní kosmické hmoty blízké uhlíkatým chondritům. Takové tvrzení je výzvou! Stěží bychom našli ropného geologa, který by nebyl pevně přesvědčen, že ropa, tedy směs plynných a kapalných uhlovodíků, vznikla za spolupůsobení zvýšených teplot a tlaků jakousi „destilací“ sedimentárních hornin, v nichž jsou obsaženy částečně rozložené zbytky různých organismů, zejména planktonu a řas. Thomas Gold naopak zastává názor, že ropa a metan jsou hlavně abiogenního původu a že vznikají v hloubkách asi 100– 300 km a postupně migrují k povrchu, kde živí onu hlubokou „biosféru“. Zkusme předpokládat, že Gould má pravdu. Co se v těchto hloubkách děje s metanem? Metan v kyslíkaté atmosféře přežije stěží 10 let. Za vysokých tlaků, které v podzemí vládnou, je však stabilní až do hloubek okolo 300 km a teploty do 2000 °C. Za vysokých tlaků má dokonce tendenci vytvářet složitější organické látky a organometalické komplexy. Jsou však potřeba nějaké póry – volný prostor pro ukládání a migraci látek. Již v roce 1955 to Fred Hoyle v knize „Frontiers of Astronomy“ nazval „Goldovým problémem porozity“: prázdný pór nemůže pochopitelně ve větších hloubkách přežít, ale pokud je plný kapaliny, tak snadno. Je v situaci malého dítěte, které by přece nemohlo přežít ten obrovský atmosférický tlak, který drtí každý čtvereční centimetr jeho těla. A přesto se mu nic nestane – není duté. Metan difunduje z těch velkých hloubek, až se dostane do zóny, kde může už narazit na hypertermofilní bakterie. V hloubHLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

287

ce 6 km má hustotu asi 400krát vyšší než na povrchu Země. Jeho molekuly se pohybují rychleji a v menším prostoru, je silně reaktivní a jako potrava jistě vhodnější než silně naředěný metan v atmosféře. Má-li tedy Gold pravdu, je hloubkový život napojen na prakticky nevyčerpatelný a od povrchu zcela izolovaný zdroj energie i uhlíku. Vrame se však k planetárním procesům, protože názory, které Gold hlásá, mají až příliš dalekosáhlé dopady. Existuje obsáhlá literatura o geochemickém vývoji korových a plášových hornin, která kromě rozsáhlého souboru izotopových analýz používá dnes již obrovské množství, pravděpodobně statisíce analýz vzácných zemin. Tyto výsledky bývají nejčastěji srovnávány s normativním obsahem vzácných zemin právě v chondritech. Umíme si představit, že plášové a korové horniny prodělaly několik cyklů homogenizace během pomalých přesunů do hloubek okolo 500–700 km v subdukčních zónách nebo konvekčních celách a několik cyklů diferenciace během neméně pomalého pohybu k povrchu. Existují ostrůvky hornin s primitivním složením, není však pravděpodobné, že by se mohly zachovat větší chondritové oblasti. Pro hypotézu existence hluboké horké biosféry jako takové by dnes toto omezení nemuselo představovat větší problém. Uhlík je tak jako tak strháván s mořskými sedimenty do subdukčních zón a hloubek několika set kilometrů. Důležité je to, co se tam s ním děje. Vzniká metan jen z organických látek obsažených v sedimentech? Pak je to samo o sobě zajímavé, ale nesplňuje to ambice Goldovy hypotézy o původu života v kůře – organické sedimenty vznikly na povrchu a primárně účinkem fotosyntézy. Mohou se však tam dole na metan redukovat uhličitany? Tento scénář by však rozboural Goldovu teorii jako celek, takže zůstaňme u předpokladu vesmírného původu redukovaného uhlíku. Před 25 lety varovali experti, že ropa nám stačí tak na 15 let. Ve zprávě o stavu světa, kterou nedávno publikoval World Resource Institute, se říká, že ropa nám stačí asi na 40 let. Opti-

288 /

GAIA

misté z toho usuzují, že za 40 let budeme mít zásoby ropy na dalších 60 let. Gold se domnívá, že ropa i zemní plyn se neustále doplňují z hloubkových rezervoárů a že se nemusíme příliš obávat ani vzdálenější budoucnosti. Opírá se hlavně o ruské či sovětské práce. Je zajímavé, že v ruské tradici se vždy mnohem víc uvažovalo o abiogenním původu ropy – propagoval jej již samotný D. Mendělejev. Ještě před 20 lety radili sovětští ropní experti českým geologům, že by bylo vhodné založit hluboký vrt někde v oblasti Středočeského plutonu. Jedním z cílů tohoto projektu bylo ověření možných zásob ropy. Hodně se hovořilo nikoliv o neústrojném původu ropy, ale o schopnosti uhlovodíků migrovat desítky kilometrů po drobných puklinách krystalických hornin. V době, kdy jsem (VC) v rámci školní praxe pracoval na příbramských uranových dolech, došlo ke kuriózní situaci, která byla tradována jako víceméně anekdota: v hloubce asi 1200 m došlo na hydrotermální žíle ke dvěma menším výbuchům metanu. Lamači dokonce pozorovali, jak neznámý plyn (po zapálení cigarety bohužel zjistili, že to byl metan) vyfukuje z vrtu drobné částečky horniny. Rovněž mladší fáze příbramského uranového zrudnění je vázána na tzv. antraxolit – složitý uhlovodík podobný asfaltu, vyskytující se na žilách v podobě šmouh a kapének o velikosti do několik centimetrů. V české geologické tradici však byly vždy (a myslím, že oprávněně) tyto nálezy interpretovány jako důkaz migrace látek po zlomových pásmech, a to na možnou vzdálenost až desítky kilometrů.

Jeho argumenty jsou následující: • Ložiska ropy a zemních plynů jsou často vázána na lineární, několik set kilometrů dlouhé struktury, což by znamenalo, že jde spíš o tektonické struktury vyšších řádů než lokální vývoj sedimentů. Na tento problém poprvé upozornil v roce 1870 D. Mendělejev. • Pravidlo ruského geologa N. A. Kudrjavceva říká, že v oblastech, které jsou bohaté na uhlovodíky, se tyto vyskytují ve více sedimentárních patrech různého stáří. Jinými slovy: pokud je v dané oblasti ropa, tak je pravděpodobné, že ji HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

289

• •

• •

najdeme ve všech sedimentech této oblasti, by jednotlivé vrstvy dělí desetimiliony let. Uhlovodíky se často vyskytují i v horninách, jejichž původ je magmatický nebo i vulkanický. Oblasti, v nichž se ropa vyskytuje, mívají podobné geochemické „otisky prstů“ – například zvýšené obsahy vanadu a niklu v okolních horninách. Mnohokrát bylo pozorováno, že již vyčerpaná ložiska ropy a plynu se po čase doplnila. Ložiska ropy a plynu obvykle obsahují zvýšená množství inertních plynů. Jedním z nich je izotop helia 3He. Ten na Zemi nemůže vznikat žádnou jadernou reakcí – musel sem být zavlečen z kosmu už při vzniku planety. Kdyby ropa pocházela z povrchového života, kde se vzal spoluvýskyt s tímto izotopem?

Thomas Gold z těchto údajů vyvozuje, že ropa a do určité míry ani černé uhlí nejsou biologické produkty proměněné geologickými procesy, ale geologické materiály, značně pozměněné hlubokým mikrobiálním životem. Kromě výše uvedených argumentů upozorňuje zejména na to, že v laboratoři se nedaří vyrobit z organických zbytků nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo ropu. Dále se odvolává na nálezy živých mikrobů v ropných studních hlubokých několik kilometrů a zejména na již dříve diskutovanou okolnost, že ropa, která obsahuje velké množství hydrogenizovaných uhlovodíků, má jiné složení, než jaké odpovídá produktům přeměny biologického detritu. Odbočka: Goldovo vysvětlení abiogenního vzniku ropy asi geology nepřesvědčí a může se ukázat, že je nesprávné. I tak poukazuje na dva důležité, doprovodné, by obvykle přehlížené mechanismy jejího vzniku: 1. Na průběžné mikrobiální přepracování organické složky sedimentu, tedy na existenci kontinuálně pracujících bakte-

290 /

GAIA

riálních týmů, které jsou na ložisku aktivní od okamžiku pohřbení organické hmoty až dodnes. 2. Na roli hlubších vrstev kůry a svrchního pláště při recyklaci a tvorbě uhlovodíků. V celé své práci Gold neustále opakuje, že metan a uhlovodíky mohou proudit jen zdola nahoru. Nezabývá se však řadou dobře popsaných mechanismů, kdy naopak srážkové vody, sedimentární formace, nebo dokonce celé litosférické desky vertikálně cirkulují v systémech různě hlubokých konvekčních cel. Zpátky však ke Goldovi a jeho teorii. Kdyby měl pravdu, zvrátilo by to některé z dosavadních představ o vzniku života. Život z hlubin? Gold razí hypotézu, že život vznikl v pórech a puklinách hornin v podpovrchových partiích zemské kůry (do 10 km či více) a za teplot do 120–150 °C. Zde jako první vznikly chemolitotrofní organismy zpracovávající uhlovodíky, zejména metan, a teprve poté se život propracoval k nehostinnému povrchu. Je pravda, že jedním z hlavních problémů, které musí řešit teorie vzniku života, je původ organického uhlíku – všechny totiž apriorně předpokládají anorganickou planetu s CO2 (někdy také s atmosférickým metanem a kyanovodíkem) jako jediným zdrojem uhlíku. Vychází-li se ze zředěné směsi plynů při poměrně nízkých teplotách, je to úkol obtížný. Proto to nadšení pokaždé, když se v laboratoři přece jen povede nějaká nová syntéza. Problémy jsou také s „prvotní polévkou“: Jak se tento řídký roztok stal místem potřebných chemických a biochemických syntéz? Nechceme tyto teorie nijak karikovat, vydaly by na samostatný článek a jsou svědectvím o obdivuhodném úsilí lidského ducha. Nutno však konstatovat, že Goldova teorie nepostrádá eleganci. V první řadě, organické látky už zde byly, a to: • ve vysokých koncentracích, • při vysokých tlacích a teplotách, což o několik řádů zvyšovalo rychlost potřebných reakcí, HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

291

• v prostředí obsahujícím nejrůznější přechodové kovy, které ve formě organometalických komplexů fungují i v dnešních organismech jako velmi účinné katalyzátory, adsorbenty, krystalické matrice vnášející řád, strukturu apod., • v podmínkách neobyčejně stabilních po celé miliony let: to se týká jak parametrů prostředí, tak průtoku látek (metanu z hloubky, vody, solí atd.). Hovoříme-li o extrémních podmínkách pro život, pak nepanují v hloubce 5 km, ale na povrchu planety. Jsme to my, kdo žije v extrému, a ne termofilní bakterie. To má ještě další implikace: Gold předpokládá (a přednáší o tom v NASA), že v rámci naší sluneční soustavy může existovat až 10 podobných hlubokých horkých „biosfér“. Žijeme na povrchu, takže předpokládáme, že to je to nejlepší místo, jsme povrchoví šovinisté, říká Gold. Automaticky jsme usoudili, že společenství v zemské kůře pochází shora, ale vůbec to tak nemuselo být. Život naopak mohl zažívat velmi krušné chvíle, když se vynořil na povrch a musel se vypořádat s nástrahami tohoto prostředí, zejména s hladem, který hrozil až do vynálezu fotosyntézy. Ke skutečnému oddělení obou světů však došlo patrně až poté, co se v atmosféře objevil kyslík. Inflace pojmu biosféra 1. Pojem původně zavedl rakouský geolog E. Suess (1831–1914), ale vžil se díky ruskému biologovi V. I. Vernadskému (1863– 1945), který v roce 1926 publikoval knihu tohoto jména. V původním významu označovala biosféra (jako analogie hydrosféry, litosféry a atmosféry) veškerý prostor na planetě, kde lze najít život, tedy planetární ekosystém nejvyššího řádu. 2. Pak spustilo UNESCO program Člověk a biosféra a v rámci něho se začal používat pojem biosférická rezervace. I když se jedná o velkoplošné rezervace, přece jen jde o pojem hodně nadnesený – evidentně nemá ambice vyhlašovat za rezervaci životem obydlené planety (ba ani tu naši ne). 3. Geologové začali z nejasných důvodů používat slovo biosféra

292 /

GAIA

tam, kde by se spíše hodilo slovo ekosystém nebo biotop. Když naleznou v hloubce zemské kůry mikroorganismy, tak o tom napíší článek, který mívá v titulku výraz „deep biosphere“. V tomto kontextu používá pojem Gould. 4. Konečně teoretický biolog S. A. Kauffman označuje pojmem biosféra složité systémy s evolucí, jejichž složky konají práci a v čase zvyšují komplexitu svého uspořádání. Do této definice pak spadne kromě biosféry sensu stricto každá živá bytost. Dělat se s tím nedá asi nic: takto se před našima očima pojmově vyprázdnila i jiná slova: zkuste například na základě obecného úzu definovat, co je ekologie, ekolog, genová manipulace nebo třeba socialismus…

Švédský experiment Skandinávie představuje obrovskou, velmi starou (prekambrickou), žulovou kru. Na jejím okraji, podél norského kontinentálního šelfu, se táhne nejbohatší evropské ložisko ropy a zemního plynu. Situace dosti frustrující pro Švédy, kteří jsou jen pár kilometrů od zdroje, ale nemají k němu přístup a musí ropu kupovat. Podle klasické představy se na okraji žulového masivu ukládaly sedimentární horniny s uhlovodíky – v tom případě mají Švédové smůlu. Co však když má pravdu Gold, že metan stoupá z velkých hloubek, hromadí se pod skandinávskou poklicí a uniká zpod ní u norských břehů? To by pak stačilo poklici shora navrtat a vrtem by to syčelo jako z papiňáku. Pravděpodobnost nálezu uhlovodíků je o to větší, že výrony metanu z podobného vrtu byly zaznamenány u sousedů – v 11 km hlubokém vrtu na ruském poloostrově Kola. Není divu, že se Švédové myšlenkou nadchli a roku 1983 přizvali Golda, aby se zúčastnil podivného experimentu – hlubokého vrtu do prekambrického granitového masivu, který měl ověřit možnost výskytu ropy ve středním Švédsku. V celé oblasti jsou známy nálezy tmavých organických hmot, které jsou podobné asfaltu. Výrony metanu v trhlinách žul byly zaznamenány na několika HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

293

švédských lokalitách. Žuly však nemají dostatečnou porozitu, aby se mohly stát význačnějším kolektorem uhlovodíků, proto je nutné hledat drcená porézní pásma. Pro hluboký vrt byla vybrána kruhová struktura Siljan poblíž města Rättvik ve středním Švédsku. Kruh Siljanu o průměru 44 km byl způsoben dopadem obrovského meteoritu před 360 miliony let. Tyto impaktové struktury jsou do hloubek několika kilometrů drcené a kořeny tektonických zón sahají ještě hlouběji (přes 20 km). Představují tedy optimální místo, kde probíhá sběrné odplynění hlubších partií kůry a zároveň se kumulují plyny v pórech drcených hornin. Sedimenty jsou v okolí siljanské struktury vyvinuty jen nepatrně, a tak migrace uhlovodíků z blízkého okolí není pravděpodobná, zbývá jen zdroj „zpod poklice“. Jako přesvědčující argument k získání finanční podpory Gold natočil videozáznam. Na žule u Rättviku pokryl obyčejnou louži igelitovou fólií. Za chvíli fólii propíchl špendlíkem a nad dírkou škrtl zápalkou. Unikající metan vytvořil až půl metru vysoký plamen. Po schválení švédským parlamentem (náklady 25 milionů amerických dolarů) v roce 1986 byl vrt zahájen. Dosáhl hloubky 5 km, odkud byly pomocí klínů odvrtány další čtyři vertikální větve do maximální hloubky 6,7 km. Na experimentu se podílelo několik vědeckých, ale i komerčních institucí. V sázce mohla být nová obrovská ropná pole. Po roce vrtání se přihodila nečekaná událost. Vrt byl kvůli drobné havárii zastaven v hloubce 6 km. Při normálním vrtání je do vrtu vháněna suspenze vody a jílových minerálů, která vynáší minerální dr. Vrtná korunka má tvar trubky a je osazena diamanty nebo karbidem wolframu. Ve vnitřní části trubky zůstává vrtné jádro, ale aby se vrt nezadřel, je nutné průběžně vynášet dr vzniklou otáčením korunky. Po havárii byl výplach zastaven, takže naopak došlo k intruzi okolních kapalin do volného prostoru vrtu. Spodních 10 m vrtu bylo zaplněno černou, jemnozrnnou páchnoucí substancí, která nešla vyčerpat ani výkonnými pumpami.

294 /

GAIA

Postupně bylo vybráno asi 60 kg této pastózní hmoty. Vzorek byl zaslán na analýzu uhlovodíků. Potvrdilo se, že hmota obsahuje uhlovodíky jiného složení, než jaké se používají při provozu vrtu, a zbytek vzorku byl pak vyhozen. Gold – pečlivější než celá skupina geologů, kterou zajímaly tvrdé horniny vrtného jádra – uchoval část vzorku, který zápachem připomínal mrtvou krysu v garáži. Základem oné černé hmoty byl velmi jemnozrnný magnetit (Fe3O4) o velikosti krystalů kolem jednoho mikrometru. Podobné magnetity nalézáme například v půdách. Jde o produkty mikrobiální aktivity – vznikají redukcí hydroxidů železa (tedy oxiduje metan, redukuje trojmocné železo). Magnetity ze Siljanu měly odlišné složení od magnetitů v okolních horninách. Obsahovaly kolem 2 % zinku a výrazné anomálie iridia, které mohlo pocházet jak z meteoritu, tak z hlubších partií kůry. Praktický dopad nálezu byl velmi zajímavý. Jemnozrnné magnetity jsou feromagnetické a jejich anomálie se dají zjistit již z letícího letadla. Zvýšené magnetické pozadí se stalo jedním z indikačních příznaků ropného pole, protože z ropných naleziš následovaly další nálezy jemnozrnných bakteriálních magnetitů. Ve Švédsku, například u slavné Kiruny, leží jedny z největších ložisek prekambrických železných rud. Jsou tvořeny masivním litým magnetitem. Jsou vázány na krystalické horniny a vytvářejí tělesa v podobě nepravidelných pruhů a čoček o mocnosti až několik set metrů. Není jasné, jak tyto obrovské mocnosti velmi čistých železných rud vznikly – ale nálezy magnetitů ze Siljanu vedly k hypotéze, že jde o mikrobiální produkty usazené na dně anoxického proterozoického moře snad ve spojitosti s vývěry horkých vod nebo uhlovodíků. Tyto mikrobiální magnetity byly později postiženy regionální metamorfózou a změněny na masivní polohy hrubozrnného magnetitu. Stěny siljanského vrtu byly ovzorkovány pomocí zvláštní zásekové techniky a z hloubek okolo 6 km bylo získáno několik nových druhů termofilních bakterií. HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

295

Bohužel výsledky za moc nestály. Experimentátoři vyseli vzorky na plotny obsahující jako živiny cukry. To, co narostlo, svědčí o tom, že když na to přijde, dovedou se i tyto bakterie živit cukry, s nimiž se jako s živinou ve svém prostředí nespíš nikdy nesetkaly. Jaké jsou jejich skutečné životní strategie, bohužel nevíme. Následovala procedura známá z ropných vrtů – čerpací pokus. Jeho podstata je jednoduchá – vrt se vyprázdní a pak čekáte, co nateče. Výsledkem bylo 12 tun ropy podobné té, která se těží v Severním moři, a 15 tun magnetitové pasty. Ropy by se pravděpodobně podařilo získat větší množství, ale jemnozrnný magnetit blokoval póry v hornině. Nález v této chvíli nemá komerční využití, ale otevírá velmi odlišný pohled na geologické děje i na samotnou „biosféru“. Thomas Gold rozebírá i jiné příklady existence metanu z hloubky – jeho inkluze se například objevují v diamantech a dalších minerálech vznikajících v hloubkách pod 150 km. Erupce metanu a dalších plynů často doprovázejí sopečné výbuchy. Kde se metan bere v sopce? Zmiňuje se o „zemětřesném počasí“, kdy v regionu panují nadprůměrné teploty, těsně nad povrchem se na vývěrech plynů a půdního vzduchu vytváří mlha a voda ve studních se kalí – to vše je způsobeno úniky metanu těsně před katastrofou. Na základě meteorologických příznaků byla v roce 1975 nařízena evakuace čínského města Hai-Cheng těsně před ničivým zemětřesením. Závěr U řady těchto pozorování si lze představit i jiná vysvětlení, související spíš s hlubší cirkulací původně povrchových, uhlíkem bohatých hmot. (Co se například děje s tělesem vápence o mocnosti 1 km v hloubce 50 km?) Přesto je Goldova kniha velice důležitá, protože upozorňuje na málo známé či přehlížené skutečnosti: • Možnost vzniku života u hlubokých, podmořských vývěrů velmi teplých vod nebo v hlubších partiích kůry, například

296 /

GAIA

v přívodních kanálech gejzírů a hydrotermálních zónách obecně. Hluboká místa jsou stíněná před tvrdým slunečním a kosmickým zářením, panují v nich po dobu až několik milionů let stabilní podmínky a jsou bohatá na zdroje energie. Život mohl vzniknout „tam dole“ a teprve postupně se propracovával k povrchu moří i kontinentů a k fotosyntéze. • O rozsahu a hloubkovém dosahu horké hluboké biosféry téměř nic nevíme, přitom hmota hluboké biosféry může být větší než hmota povrchové biosféry. Podpovrchová biosféra snadno přežije přírodní katastrofy na povrchu. Jaký má vliv například na evoluci života „tam venku“, na evoluci zemské kůry, na nejrůznější koloběhy látek? Nevíme. • Život ve sluneční soustavě, asi s výjimkou Země, nemůže existovat na povrchu, ale existuje několik míst, jako například Jupiterův satelit Europa, kde by mohla prospívat hluboká a teplá „biosféra“ v hloubce několika kilometrů. Život se tak pravděpodobně účastní mnohem širší a hlavně hlubší škály geologických procesů, než jsme si kdy uměli představit. Brány mezi dvěma světy Povrchová biosféra je „poháněna“ sluneční energií, kterou ukládá ve formě chemických vazeb v organických sloučeninách; uhlík je získáván redukcí oxidu uhličitého. Hluboká biosféra zpracovává k tomuto účelu chemickou energii získanou oxidací a redukcí některých hornin. Vedlejšími produkty podpovrchového metabolismu jsou hlavně sulfidy, které mohou vytvářet až ložiskové akumulace zejména barevných kovů. Dvě desetiletí výzkumů ukázala, že hluboká biosféra podmořských pramenů se „živí“ hlavně vodíkem, sirovodíkem a metanem. Míra symbiózy mezi mikrobiálními formami je u hluboké biosféry podstatně větší než na povrchu. Podobná mikrobiální společenstva jsou známa z horkých pramenů. HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

297

Podmořské komíny V roce 1997 pronikla malá ponorka Alvin až do hloubky 2,6 km, k vývěrům hydrotermálních vod na expandující riftové zóně u Galapág. Hluboko pod hranicí možné fotosyntézy pozorovala překvapená posádka až 30 centimetrů velké mlže (zévy Tridacna) a skupiny přisedlých „červů“. Byly to bradatice (Pogonophora), z nichž některé dosahovaly délky až 2 m. Mezi nimi plavaly ryby a proháněli se krabi. O deset až dvacet metrů dál se rozprostírala studená „pouš“ oceánského dna, kam se sporadická potrava může dostat snad jedině z hladiny, tedy z velké dálky. Další výzkumy ukázaly, že tato hlubokomořská oáza není ojedinělá a že na každý podmořský hydrotermální vývěr je vázán zvláštní ekosystém. Oázy jsou zřejmě místem, kde se organismy zdola setkávají se svými příbuznými shora. Podle teplotního spádu lze ekosystém rozdělit zhruba do dvou částí. V ústí komínu, kde teplota dosahuje snad až 300 °C, žijí hypertermofilní bakterie a archebakterie. Jejich způsob života se nijak neliší od toho, jak žijí jejich „kolegyně“ v hloubce, nejsou na povrchu nijak závislé. Metabolizují to, co voda přináší z hloubky, a výsledkem jejich činnosti je i komín sám. Pár desítek centimetrů od jeho ústí hynou hlady a podchlazením. Horká voda prýštící z komínů však je zdrojem živin pro ty bakterie, které stojí jen o kousek dál a jsou adaptované na teploty povrchu. Výtečným zdrojem energie pro ně může být vodík, sirovodík a metan. Ony však k oxidaci těch látek nepoužívají to, co se nabízí z hloubky, ale dvě látky obsažené v okolní mořské vodě – sírany a hlavně kyslík. Co jsou ti tvorové zač? Jistěže bakterie. My však na nádherných obrázcích z hloubky vidíme samé živočichy, kteří na jedné straně dýchají kyslík (pouš kolem je najednou důležitá jako jeho zdroj), na straně druhé jim jako živiny mohou sloužit pouze organické látky, chemolitotrofní živočichové neexistují. Z toho nám vyplývá, že východiskem potravního řetězce jsou bakterie. Různé planktonní organismy se živí bu bakteriemi

298 /

GAIA

a detritem, které vypadávají z horkého mraku nad komínem, nebo spásají nárůsty chemolitotrofních bakterií kolem komínu. Tento plankton slouží za potravu dalším živočichům. Druhou možností jsou symbiózy mezi bakteriemi a živočichy. V tom jsou mistry bradatice – může se ukázat, že jsou hlavními „energetickými centrálami“ systému. Celá ta zoo, která se živí jinak než bakteriemi vypadlými z komínu, je poháněna oxidací sirovodíku kyslíkem: H2S + O2 → S + H2O. Reakce je energeticky bohatá a uvolněná energie se použije mimo jiné k fixaci oxidu uhličitého. První problém spočívá v tom, že reakce obou plynů je spontánní, nepotřebuje katalýzu, a tak sirovodík (ale i metan) z komínů může reagovat s kyslíkem dříve, než bude pohlcen bakterií. Pro bakterie je proto důležité vyskytovat se v malé oblasti, kde jsou oba plyny hojné a ještě spolu nestačily reagovat. Představte si ale, jak to tam všechno víří a bouří – pro bakterii není nikterak snadné se v optimální zóně udržet. Pro metrovou přisedlou bradatici to však problém není. Bradatice nemá trávicí soustavu, celé její tělo je vyplněno parenchymem a v něm (uvnitř buněk!) žijí bakterie oxidující sirovodík. Kromě toho má žábry, jimiž oba plyny přijímá a krevním oběhem je dopravuje k bakteriím ve tkáni (vázané na bílkovinných nosičích, aby spolu nemohly reagovat předčasně). Bakterie dýchají, fixují CO2, rostou – a bradatice se jimi živí. Ti ostatní se zase živí bradaticemi. Jednoduché! Ovšem pro většinu živočichů, kteří pro přenos kyslíku v krvi používají hemoglobin, je sirovodík smrtelně jedovatý. S vysokou afinitou se váže na hemoglobin a nedovolí vazbu kyslíku. Přitom nosičem kyslíku u bradatic je právě hemoglobin (a je citlivý k sirovodíku jako každý jiný hemoglobin). Proto si bradatice vyvinula zvláštní proteiny, které sirovodíku vazbu na hemoglobin nedovolí. Podobných adaptací bude asi víc. Bradatice tedy plní v místní komunitě roli, kterou zde nahoře plní býložravci: roli primárních konzumentů, základu potravní pyramidy. Nejsou asi jediní, mlži jsou schopni podobných symHLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

299

bióz (viz níže), ryby a krabi a podobná havě však už způsobem obživy nijak bizarní nejsou. Existují však i další příklady života na rozhraní: • Na oceánských šelfech v hloubce sotva několik set metrů a za nízkých teplot kolem 4–7 ºC byla nalezena společenstva zpracovávající podmořské vývěry ropných uhlovodíků. • V rumunské jeskyni Movile, která byla pravděpodobně několik milionů let odříznuta od povrchu, byl v roce 1986 nalezen zvláštní ekosystém zpracovávající hydrotermální sirovodík. Špičku potravního řetězce zde tvoří na 40 druhů hmyzu a různých červů, z nichž 33 je známo jen z této jeskyně. • V roce 1997 byl prozkoumán podobný jeskynní systém v jižním Mexiku. Jeskyně pravděpodobně vznikala rozpouštěním vápence kyselinou sírovou. Vstup je díky zamoření ovzduší sirovodíkem možný jen s kyslíkovým přístrojem. Uvnitř žijí například drobné endemické rybky. Důkazem mimořádně bujného mikrobiálního života je živý slizový koberec pokrývající stěny jeskyně. • Roli bradatic mohou hrát i mlži. V Mexickém zálivu v hloubce 650 m byla nalezena mělká prohlubeň plná velmi slané vody a probublávaná zemním plynem (převážně metanem). Na pomezí slané a obyčejné mořské vody je jakýsi „útes“ z mlžů Bathmodiolus. Opět – z jedné strany metan, z druhé kyslík, mlž sedí na rozhraní a koncentruje oba plyny svými žábrami, bakterie slouží jako spalovací agregát. Celý útes je obydlen dalšími bizarními bytostmi. • Po objevu podmořských hraničních ekosystémů bylo něco podobného zjištěno i v rybničním bahně, a to v místech, kde se sirovodík a metan difundující zdola míchají s kyslíkem pronikajícím shora. Zóna je často jen zlomek milimetru tenká a navíc se toto rozhraní během dne pohybuje v závislosti na fotosyntéze (v noci je blíže k povrchu bahna, ve dne kyslík proniká do větší hloubky). Bakterie by to nepřetržité stěhování nezvládaly, a tak si osedlaly nálevníky. Podobně

300 /

GAIA

jako bradatice je i nálevník plný symbiotických bakterií, nepřijímá potravu, nedýchá, vše mu zajišují symbionti a on je za to vozí sem a tam, za optimální směsí plynů. Zvláštním hitem několika posledních let jsou nanobakterie. Jde o drobné kuličky a vlákna o průměru jen 50–200 nm, kterých jsou plné nejrůznější horniny. Tak malí tvorové podle běžných představ nemají nárok na existenci – v případě kuličky by byli asi tisíckrát menší než bakterie; co se do tak malého objemu může už vejít, když jen membrána má tloušku 5–7nm a ribozom má průměr kolem 20 nm? Dokud tyto útvary pozoroval v recentních i fosilních horninách pouze geolog (!) Robert L. Folk elektronovým mikroskopem, dalo se to ještě odbýt jako fixační artefakt způsobený darebnou přípravou vzorku. Pak ale jiná skupina geologů z Austrálie (Philippa J. R. Uwinsová a spolupracovníci) začala tvrdit, že takový ropou nasáklý pískovec z kilometrových hloubek je podobnou vlákninou skrznaskrz prorostlý jako houbou, a že dokonce se jim daří kultivace! Publikovali už i první důkazy přítomnosti DNA a RNA. Reakce jsou rozpačité: roste to (pokud je to vůbec živé) strašně pomalu, zdá se, že odběr vzorku nemusel být až moc sterilní atd. Uvidíme. Mezitím už Olavi Kajander z Finska tvrdí, že mnohé pečlivě vedené laboratorní kultury savčích buněk jsou přímo promořeny nanobakteriemi … a kdyby jen kultury: nanobakterie si prý nosíme i v sobě a možná mají na svědomí například růst ledvinových kamenů. Ale už je na světě i spor o správné psaní něčeho, co možná ani není, protože Folk (prý z úcty ke geologické tradici) důsledně píše nannobakterie s dvěma „n“, kdežto Kajander s jedním, a Philippa Uwinsová se moudře vyhýbá rozhodování mezi oběma strana-mi a zavádí termín „nanobi“ (nanobes) podle vzoru „mikrobi“. Obrázky neukazujeme, nemáme copyright, ale každý se může podívat na obrázky i na citace na adresách: http://www.microscopy-uk.org. uk/nanobes/nanoimages.html nebo http://naturalscience.com/ns/ /articles/01-03/ns_folk.html; zájemce tam nalezne desítky dalších odkazů a nádherných obrázků.

Jezero Vostok Ještě jedno velké mikrobiální překvapení nás může čekat – jde o průzkum jezera Vostok, které má rozlohu asi jako jezero Ontario. Že jste tuto obrovskou sladkovodní plochu nenašli na HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

301

žádné mapě? Leží totiž v centrální části Antarktidy asi 4 km hluboko pod ledem. Led zachycuje termální energii Země, takže zde podle geofyzikálních údajů vznikl obrovský polštář tekuté vody o tloušce asi 600 m a obsahující asi 100 m sedimentů. Průzkumný vrt byl zastaven asi 250 m nad „hladinou“ jezera, aby se zabránilo chemické a mikrobiální kontaminaci ekosystému. NASA ve spolupráci s ruskými vědci vyvíjí pro výzkum jezera čisté technologie, které by jednou mohly být použity na Europě, Jupiterově měsíci. Ten je rovněž pokryt ledem, ale pravděpodobně v hlubších partiích obsahuje tekutou vodu. Europa je tedy další příhodné místo pro vznik horké hluboké biosféry. Hydráty metanu Dalším velmi bizarním hraničním biotopem by mohla být oblast výskytu hydrátů metanu. V hlubokých oceánech při tlacích větších než 50 atmosfér a za teplot nižších než 7 ºC vznikají hydráty metanu. Metan přidaný za těchto podmínek do mořské vody způsobuje mrznutí, takže celé rozsáhlé partie oceánského dna jsou pokryty bahnem, které obsahuje jehlicovité krystaly ledu s bublinami metanu a na ně vázané hydráty metanu. Pokud by se podařilo vyřešit problémy spojené s průmyslovou extrakcí těchto uhlovodíků, možná bychom se dalších 500 let nemuseli starat o tenčící se zásoby ropy. Polohy s hydráty metanu se dají dobře zjistit již za pomoci sonaru. Celkové množství uhlíku vázaného ve zmrzlých hydrátech metanu, které se kromě moře vyskytují též ve věčně zmrzlé půdě tundry (permafrostu), je větší než světové zásoby všech fosilních paliv – uhlí, ropy a plynu. Technické řešení těžby a zpracování je zatím v nedohlednu. Nebudeme se na tomto místě zabývat často diskutovaným problémem, jak by globální oteplení způsobilo postupné uvolňování metanu, jeho oxidaci na oxid uhličitý a další oteplení. Zajímavé je, že v horninovém prostředí převládá – k radosti ropných geologů – metan nad oxidem uhličitým a že i na prostředí mořského bahna s krystaly ledu a hydráty me-

302 /

GAIA

tanu je vázán specifický život zastoupený hlavně červy, kteří „přeorávají“ mořské dno a za pomoci mikrobiálních symbiontů zpracovávají „metanovou zmrzlinu“. Někdo to rád horké Hydrotermální ložiska drahých a barevných kovů vznikají z teplých solanek, které obsahují rozpuštěné komplexy kovů. I za vysokých tlaků jsou kovy poměrně obtížně rozpustné ve vodních roztocích, ale nepoměrně lépe rozpustné v uhlovodících za vzniku organických komplexů. Ropu běžně doprovázejí organické látky s chemicky vázaným niklem a vanadem, ale dají se rovněž detegovat organokomplexy zlata. Thomas Gold se domnívá, že řada hydrotermálních ložisek je vlastně vedlejším produktem mikrobiálního metabolismu svrchních několika desítek kilometrů zemské kůry. Geologická tradice naopak shromáždila řadu údajů o existenci smíšených hydrotermálních látek, které kromě komplexních chloridů a síranů obsahují uhlovodíky. Představme si například oblast o rozměrech několik desítek čtverečních kilometrů, která je nerovnoměrně zahřátá. Roztoky obsažené v hornině jsou teplotním a tlakovým gradientem donuceny k oběhu, pro který přednostně využívají volné prostory například podél zlomových zón. Pohyb roztoků je však pomalý, kontakt s minerálními zrny velmi těsný a reakce probíhají za zvýšených tlaků (dejme tomu 500 atmosfér) a teplot (dejme tomu 80–250 ºC). Výsledkem je, že roztoky vymývají veškeré dostupné látky, od uhlovodíků až po chloridy zlata. V místech, kde dochází k míšení různých roztoků, chladnutí, změnám obsahu kyslíku a podobným reakcím, se některé složky srážejí. Je velmi pravděpodobné, že tyto chladnoucí vývěry hlubokých vod s kumulovanou chemickou energií bývají osídlovány mikrobiálními společenstvy. Jeden příklad za všechny: rozsáhlá polská ložiska ryzí síry velmi pravděpodobně vznikla mikrobiální redukcí okolních sádrovců. Geologové věnují mikrobiálním reakcím, které musejí být široce rozšířené, poměrně malou pozornost, protože jim bez HLUBOKÁ HORKÁ BIOSFÉRA /

303

pomoci mikrobiologů nerozumějí. Většina mikrobiologů pak patří mezi „povrchové šovinisty“, jak jim říká T. Gold, kteří jen neradi odkládají své oblíbené živné roztoky a Petriho misky. Stále nerozumíme procesům, které vytvářejí a udržují vcelku stabilní složení největšího biogenního jevu naší sluneční soustavy – totiž atmosféry. Klíčové role v ní patří biogenním prvkům – kyslíku, dusíku a uhlíku. A pokud dnes poměrně spolehlivě víme, že množství zmrzlých hydrátů metanu na dně moří a v permafrostu je větší než množství všech ostatních fosilních paliv, pokud tušíme, že hluboká biosféra může vážit víc než povrchová biosféra, pak se doopravdy klíčové okamžiky vývoje života na Zemi odehrávají na těch nejmenších a možná i hodně hlubokých úrovních, o které se dnes stará jen několik málo výzkumných týmů.

304 /

GAIA

ANTROPOLOGIE

Antropologii jako biologický obor jsem nikdy nestudoval a k tématu jsem se dostal náhodou, přes otázky všeobecně lidské. Za svého pobytu na Rockefellerově univerzitě jsem bydlel v ubytovně postdoků (pořádný mrakodrap je to); v suterénu byla prádelna a tam se na jeden stůl odkládalo vše, co odcházející obyvatel nedokázal pobrat a přitom mu bylo líto to vyhodit. Většinu této sbírky tvořily knihy – a já jsem tam objevil Gouldovu monografii Mismeasure of man. Jeho analýzy vědeckého výzkumu člověka mnou hluboce pohnuly a přinutily mě k různým úvahám – například o tom, kam by to dopracovala eugenická věda (ano věda, nikoli „věda“, jak se dnes píše; její protagonisté se ve své době jako šarlatáni nejevili a patřili mezi uznávané kapacity) třeba v Americe nebo v Británii, nebýt jejího drastického zavádění do praxe v hitlerovském Německu. Jaké předsudky doutnají v pozadí současné, uznávané vědy? O tom něco víc v kapitole 24. V New Yorku se člověk cítí dobře: pestrá směsice národů a lidských typů – byl jsem tou atmosférou nadšen. Pak jsem se vrátil domů a nedlouho poté jsem byl v hospodě svědkem toho, jak se pivní parta posmívá Američanovi, který mluvil velmi slušně česky, pravda, jak jinak, se silným přízvukem. Začal jsem si víc všímat projevů xenofobie a zápecnictví v české kotlině, a nakonec jsem usoudil, že překlad Gouldovy knihy by mohl být dobrým antidotem na některé názory (jistě ne u těch pivních týpků, ale nejen oni se takto chovají). Přesvědčil jsem o tom Nakladatelství Lidové noviny a knihu jsem pro ně přeložil, včetně třech výborných esejů, které Gould připojil na konec 2. vydání své knihy; ty by zasloužily i samostatné vydání. Recenze v kapitole 23 je z doby před započetím překladu.

23. JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA Stephen Jay Gould: The Mismeasure of Man. W. W. Norton et Co., New York 1981. Česky Jak neměřit člověka, Praha: Nakl. Lidové noviny 1997. Publikováno: Vesmír 73(10), 1994, str. 577.

Autora knihy není třeba představovat – knížky esejí Pandin palec (1988) a Dinosauři v kupce sena (2005) mu zajistila příznivce i v naší zemi. Tentokrát jde o vědeckou knihu, nikoli však o suchopárnou monografii, ale o poutavě napsaný příběh – o nás. Jde o historii zkoumání problému tak složitého, jako je lidská inteligence, její vývoj, rozdíly mezi rasami, třídami, pohlavími. Je to historie vědy, která se nedovedla vymanit ze svého kulturního kontextu. Svým způsobem je knížka protipólem sebevědomých sociobiologických studií (česky viz Wilson 1993), určitou výzvou k pokoře pro všechny tzv. scientisty. Knížka je o to významnější, že Gould je vynikající vědec a nelze ho podezírat z protivědeckých nebo dokonce mystických postojů. Naopak, rázně odhaluje vše, co dostalo nálepku vědeckosti na základě předsudků a falešných premis. Jak lze charakterizovat myšlenkové prostředí v polovině 19. století, co se týče hodnocení různých lidských skupin? Západní civilizaci vytvořili lidé kavkazské rasy („běloši“), většinou (až na Židy) to byli Árijci, no a v Severní Americe se jejím předvojem stali anglosaští protestanti. Je nepochybné, že se o to zasloužily osoby mužského pohlaví (titulek knihy je v tomto směru dvojznačný, jak autor sám upozorňuje – „man“ znamená v angličtině „člověk“ i „muž“). Celá struktura americké a evropské společnosti ukazuje ve prospěch tohoto výkladu, jen pár abolicionistů by rádo osvobodilo evidentně méněcenné černochy z otroctví a hájí právo indiánů a jiných domorodců na svébytný život. Je přece jasné, že tito „divoši“ nejsou schopni se o sebe postarat a je povinností bílého muže, aby je vedl a určil jim místo ve společnosti. Vše je jasné, ovšem bylo by vhodné, kdyby to šlo ve století vědy i dokázat – spekulace JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA /

307

o odděleném stvoření lidských ras už nejsou příliš přesvědčivé. R. Kipling: Břímě bělochů (přel. Otokar Fischer) To bělochů je břímě: své syny vyšlete, a v cizích krajích slouží těm, jimž prý pány jste; a obranný jsou pancíř divochům divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl as.

A věda Bílého muže přichází na pomoc. V první řadě je to Darwinova vývojová teorie. Jestliže člověk vznikl „z opice“, pak je možné, že různé rasy se od té opice vzdálily v nestejné míře. S tím souvisí i druhý faktor – víra v měření, v to, že naměřená čísla vypovídají o něčem skrytém, ale reálně existujícím (reifikace). Jakákoli vlastnost se dá kvantifikovat. A tak se měřil objem mozkovny, různé parametry lebky a ostatní kostry, objevují se první pokusy o měření inteligence. A vychází z toho škála: na jejím vrcholu je – jak jinak – bílý muž, pak bílá žena, následují různé rasy a na samém dně, jen kousek nad šimpanzem, černoši s Křováky jako „vývojově“ nejméně pokročilými. (Škálu lze, zdá se, libovolně zjemnit, alespoň tak to vypadá ze studií Lombrosových a jiných – ti si troufají podle kraniologických dat odhalit zločinecké a asociální typy a snaží se na základě takových studií prosadit určitá eugenická opatření.) Nestačí to? Pak přichází na pomoc „biogenetický zákon“, který hlásá, že evolučně mladší stadia se zrychleně opakují v individuálním vývoji. Lidský zárodek tak prochází stadiem ryby, čtyřnožce atd. O šimpanzovi víme, že je „vývojově starším“ typem, druhým pólem asi je bílý muž (to sice chceme touto metodou dokázat, ale…). Měříme-li různé tělní parametry,

308 /

ANTROPOLOGIE

vyjde nám, jak jinak, že vrcholem Stvoření (či spíše Evoluce) je typ řeckých soch. Černý muž je na této škále roven bílému dítěti, šikmooké plemeno dospělo až do úrovně pubertálního bělocha, no a jejich děti? Ani se neptejme. S neskrývaným sarkasmem líčí Gould obrat o 180 stupňů, který nastal s příchodem teorie neotenie. Ta hlásá, že evoluce člověka probíhala posunem dospělosti do ranějšího stadia vývoje, takže dospělý člověk vlastně odpovídá mláděti či dokonce embryu lidoopa. Není nutno líčit, že bílý muž byl najednou šimpanzímu mláděti podoben nejvíce ze všech. Gould si přitom nemyslí, že autoři uvedených teorií byli podvodníci nebo dokonce něco na způsob nacistů. Dává si práci a analyzuje dochovalé protokoly všech těchto badatelů a ukazuje, jak snaha podat vědecký důkaz o tom, v co věřili, vedla jejich analýzy, výběr souborů, hodnocení závažnosti výsledků i statistické metody. Od antropometrie přechází autor k měření inteligence. Ukazuje, jak se metoda, která svým tvůrcům původně sloužila jako pomocný nástroj pro hodnocení lidí v malých souborech a se srovnatelným společenským pozadím, rozrostla v masovou metodu hodnocení lidských schopností, rasových a společenských rozdílů v těchto schopnostech, tedy i jejich dědičnosti. Opět dochází k reifikaci – číslo je projevem reálně existující veličiny – inteligence. Člověk se neubrání dojetí při líčení prvního masového testování tohoto druhu při odvodech za první světové války. Valnou část odvedenců tvořili negramotní přistěhovalci z Evropy nebo jejich potomci z první generace, často neznalí ani angličtiny. A tito dobří lidé, kteří snad poprvé dostali do ruky tužku, se měli potýkat s mnoha archy složitých testů. Gould uvádí, že ve stanovené době některé z nich nebyli s to zvládnout ani jeho dnešní studenti (!). Pochopitelně z tohoto masového testování opět vylezl nám už známý žebříček, na kterém Slované a Jihoevropané byli na úrovni dvanáctiletých dětí a šampióny byli Germáni, zejména pak Anglosasové. No a chudí lidé jsou chudí především proto, že jsou chudí duchem. Tohle JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA /

309

už není k smíchu – vynořily se obavy o degradaci americké populace a následovaly tvrdé imigrační zákony let dvacátých a snaha o legalizaci eugenických opatření, zejména sterilizaci „méněcenných“. Na pozadí celého líčení se čtenář dozví hodně i o genetice, o tom, jak mohou být některé vlohy děděny, o neutichajícím sporu genetika versus vliv prostředí a získá další užitečné vědomosti. Ze všeho nejvíc ovšem vystupuje poslání celé knihy – civilizace je sí, a věda je jen jedním okem této sítě. Věda sice může podstatně ovlivnit civilizaci, ale sama je jejím produktem, který odráží danou epochu. I když knížka vyšla už v roce 1981, neztráci dle mého názoru na aktuálnosti a vydání českého překladu by bylo záslužným počinem. S. J. Gould: Jak neměřit člověka. Ukázka z Epilogu, str. 347–350 Proč by měly být meze lidského chování tak široké, když anatomické meze jsou obecně mnohem užší? Je toto nárokování flexibility chování jen zbožným sociálním přáním, nebo patří i do biologie? Dva důvody mě vedou k závěru, že široké rozmezí možných chování vzniklo jako důsledek evoluce a strukturní organizace našeho mozku. Podívejme se nejdříve na možné adaptivní výhody pro vznik tak velkého mozku v evoluci. Lidská jedinečnost tkví ve flexibilitě mozkových funkcí. Co je inteligence, ne-li schopnost čelit problémům, a to nenaprogramovaným (často říkáme tvůrčím) způsobem? Jestliže nás inteligence odlišuje od všech ostatních organismů, pak je myslím pravděpodobné, že přírodní výběr pracuje směrem k maximální přizpůsobivosti našeho chování. A co je adaptivnější pro učící se a myslící zvíře: geny selektované na agresi, zlobu a xenofobii, nebo selekce na pravidla učení, které mohou vyvolat agresi za jistých příhodných okolností a mírumilovnost za okolností jiných? Na druhé straně však musíme být opatrní v přisuzování přílišné role přírodnímu výběru tím, že všechny základní vlastnosti budeme brát jako přímé adaptace. Nepochybuji, že přírodní výběr působil při výstavbě našeho nadměrně velkého mozku – a rovněž jsem přesvědčen o tom, že mozky vyrostly v důsledku adaptace pro jisté role

310 /

ANTROPOLOGIE

(zřejmě složitá množina interagujících funkcí). Tyhle předpoklady však nemusí vést ke konstatování, často nekriticky zastávanému přísnými darwinisty, že všechny stěžejní vlastnosti mozku jsou výsledkem přirozeného výběru. Naše mozky můžeme přirovnat k neuvěřitelně složitým počítačům. Pokud si pořídím mnohem jednodušší počítač k vedení účtů v továrně, mohu ho současně použít i k řešení jiných, značně složitějších úkonů, než je účetnictví. Tyto dodatečné schopnosti jsou nevyhnutnými důsledky stavby a nikoli přímých adaptací. Naše nesrovnatelně složitější organické počítače byly také postaveny z jistých důvodů, ale disponují téměř závratným výčtem dodatečných dovedností – včetně, domnívám se, všeho, co nás činí lidmi. Naši předkové nečetli ani nepsali a ani nepřemítali, proč některé hvězdy nikdy nemění svoji vzájemnou polohu, zatímco pět potulných jiskřiček a dva disky se pohybují po dráze, které dnes říkáme zodiak. Nemusíme pohlížet na Bacha jako na šastný vedlejší produkt skutečnosti, že hudba hrála důležitou roli při udržování soudržnosti kmene, nebo na Shakespeara jako na šastný výsledek role mýtu a epického vyprávění při udržování loveckých skupin. Většina „znaků“ chování, které se sociobiologové pokoušejí vysvětlit, nemusela být vůbec nikdy podřízena přímému přirozenému výběru – a může proto vykazovat flexibilitu, kterou znaky bezprostředně důležité pro přežití nikdy mít nemohou. … Flexibilita je hlavním znakem lidské evoluce. Jestliže se lidé vyvinuli procesem neotenie, jak věřím, potom jsou ve více než metaforickém smyslu slova permanentními dětmi. (Při neotenii se rychlost vývoje zpomalí a raná vývojová stadia předků se stávají vlastnostmi dospělých potomků.) Mnoho ústředních znaků naší anatomie nás pojí s fetálními a juvenilními stadii primátů: malý obličej, vystouplá mozkovna a velký mozek ve srovnání s velikostí těla, nerotující palec na noze, velký otvor (foramen magnum) umístěný na bázi lebky, umožňující tak správnou orientaci hlavy při vzpřímeném postoji, rozmístění ochlupení na hlavě, pod paží a v tříslech. … U jiných savců se explorace, hry a flexibilita chování omezují na mláata a jen výjimečně je najdeme i u dospělých. My si však ponecháváme nejen anatomické znaky dětství, ale i flexibilitu mysli. Myšlenka, že přírodní výběr se ubíral v lidské evoluci směrem k vyšší flexibilitě, není nápad ad hoc, který se zrodil z nadějí, ale důsledek neotenie jako stěžejního procesu naší evoluce. Lidé jsou učící se zvířata. V románu T. H. Whitea Bývalý a budoucí král (The Once and Future King) se vyskytuje podobenství o původu zvířat. Bůh, říká, stvo-

JAK NEMĚŘIT ČLOVĚKA /

311

řil všechna zvířata jako embrya a pak si je zval před svůj trůn a nabízel jim anatomické dodatky podle jejich přání. Všechna zvířata volila specializované vlastnosti dospělých – lev drápy a ostré zuby, jelen parohy a kopyta. Nakonec předstoupilo lidské embryo a řeklo: „Můj Bože, myslím, že jsi mě stvořil tak, jak vypadám, z důvodů, které nejlépe znáš Ty sám, a že by bylo nehorázné cokoli na tom měnit. Jestliže si mohu vybrat, zůstanu tak, jak jsem… Nebudu měnit žádné části, které jsi mi dal. … Zůstanu bezbranným embryem po celý svůj život a budu se snažit, jak nejlépe budu umět, abych si vyrobil chabá vylepšení ze dřeva, železa a jiných materiálů, které jsi Ty uznal za vhodné mi předložit. …“ „Výborně,“ zvolal Stvořitel potěšeně. „Předstupte, vy ostatní, se svými zobáky a co to všechno ještě máte a pohlédněte na našeho prvního člověka. On je jediný, kdo rozřešil naši hádanku. … Co se týče tebe, člověče … budeš až po hrob vypadat jako embryo, ostatní však budou vydáni tvé moci, jako by sami byli embrya. Věčně nevyvinutý zůstaneš vždy možností v našem obrazu, schopnou vidět cosi z našeho zármutku a pociovat část našich radostí. Zčásti je tě nám líto, člověče, ale na druhé straně ti věříme. Jdi tedy a snaž se ze všech sil.“

24. VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY P. Tierney (2000) Darkness in El Dorado. How scientists and journalists devastated the Amazon. New York: Norton Publikováno: Vesmír 81(7), 2002, str. 407–410.

V roce 2000 vyšla kontroverzní kniha namířená přímo proti špičkám amerického antropologického výzkumu – týkala se způsobu vědeckého průzkumu tzv. primitivních národů a etickými hledisky s tím spojenými. Ideologie vydávaná za vědecké pravdy, arogance nadřazených, to vše tam najdeme. Podobně jako Gould nás Tierney nutí zamyslet se nad otázkou, nakolik je věda dobrým nástrojem k poznání jistých stránek skutečnosti, zda je vůbec nástrojem dovoleným.

V lednu 2002 jsem měl v úmyslu napsat pro Vesmír příspěvek k probíhající antropologické (či jaké vlastně) polemice s názvem Obrana Zrzavého. Ne snad proto, že by se Zrzavý nedokázal ubránit i sám. Chtěl jsem poukázat na to, že on jediný hned na začátku deklaroval, že jistá zjištěná fakta bude interpretovat prizmatem neodarwinistické teorie, a to proto, že pro tyto účely ji považuje za nejlepší. Polemiky kolem jeho článku jsou často mimoběžné právě proto, že argumenty protivníků poukazují na věci mimo rámec zmíněné teorie, a tedy J. Zrzavému vyčítají, že nevyslovil věci, které zvoleným metodickým aparátem ani uchopit nelze. To by ještě nemuselo vadit, kdyby protivníci prohlásili: Jsme přívrženci konkurenční teorie, která tatáž fakta dovede uchopit jinak, podle nás lépe, a výsledek naší analýzy vychází tak a tak. To však neučinili, a tak polemika zcela nutně vyšuměla do ztracena. Jaká fakta? Pak se mi ale do ruky dostala kniha P. Tierneyho, a od otázky Jaká teorie? jsem se posunul k otázce Jaká fakta?, přesněji řečeno k tomu, jakého charakteru jsou fakta, jež jsou v těchto oborech sbírána, pořádána, statisticky vyhodnocována a nakonec interpretována v rámci jisté teorie. Abych vám to přiblížil:

312 /

ANTROPOLOGIE

VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY /

313

Zkuste si číst některý z cestopisů A. V. Friče. Jistě nešlo o podvodníka, ale najednou si uvědomíme, jak jistý pohled na svět může ovlivnit fakta, která člověk ve světě vidí. Předem upozorňuji, že v této problematice jsem v pozici „zvídavého laika“ (abych použil výraz J. Zrzavého); nejdále jsem do ní pronikl jako překladatel knihy S. J. Goulda Jak neměřit člověka. Kniha mapuje dvě staletí polemik z hlediska dědičnosti lidské inteligence a soustředí se právě na otázku, co jsou pro daného výzkumníka fakta a jak je posléze bude hodnotit. Není už sám sběr dat ovlivněn zastávanou teorií, ba co víc – předsudky? Co vlastně sbírá výzkumník, když hned po přistání transatlantického parníku vrazí unaveným, vyplašeným, pologramotným a angličtiny neznalým přistěhovalcům odkudsi z Haliče do ruky tužku a požádá je, aby vyplnili testy IQ? Jistěže bude mít horu dat, která pak transformuje ve fakta; k čemu mu ale budou dobrá? Podobné otázky klade i Tierneyho kniha. Indiáni Janomamo z mlžného pralesa na rozvodí řek Orinoco a Rio Negro se stali slavnými díky americkému antropologovi Napoleonu Chagnonovi. Jeho kniha Yanomamo: The fierce people (Janomamové – zlý [divoký, krutý, nelítostný] lid) z roku 1968 se stala totemovým čtením amerických kolejí a prodaly se jí čtyři miliony výtisků. Nečetl jsem ji, ale shrnu to, co jsem se o jejím obsahu dověděl z popularizujících článků či přednášek a také z knihy P. Tierneyho. Argumentace se ubírá asi takto: Chceme-li popsat původní, nefalšovanou přirozenost člověka, musíme hledat společenstva, která jsou co nejblíže statutu lovců–sběraček, v němž lidstvo strávilo tři miliony let své evoluce. Tehdy se totiž formovaly biologické charakteristiky lidí, které byly posléze překryty nánosem zvyklostí kulturních – od různých tabu přes přikázání až například k pocitu, že se nahý člověk na ulici má stydět. Odstraň tento kulturní nános a za volantem mercedesu v předjížděcím pruhu uvidíš troglodyta. Teorie dále praví, že na této předkulturní, biologické úrovni jde zejména o to předat své vlastní geny co nej-

314 /

ANTROPOLOGIE

většímu počtu potomků. Jsem-li tedy mužem, měl bych si zajistit přístup k co největšímu počtu žen. Nejlépe toho dosáhnu, když budu ve své skupině náčelníkem (tím budu držet v šachu ostatní muže skupiny) a když budu podnikat nájezdy k sousedům za účelem ukořistit co nejvíce mladých žen (pro sebe a ostatní muže ve skupině) a pobít co nejvíce tamních mužů. Janomamové se Chagnonovi jevili jako prototyp tohoto stadia vývoje lidstva. Pochopitelně uvedenou skutečnost doložil bohatým souborem patřičně statisticky zpracovaných dat. Janomamové se stali „našimi současnými předky“. Ještě před několika lety … žilo ve stovce vesnic roztroušených po deštném pralese jižní Venezuely a severní Brazílie na deset tisíc příslušníků kmene Janomamo. Tito indiáni o sobě hovořili jako o „Divokých Lidech“ a měli pro to dobrý důvod. Asi třetina mužů umírala násilným způsobem, často v bojích mezi vesnicemi, a jak indiáni věřili, především vlivem zlých kouzel posílaných z ostatních vesnic. … Janomamové žili po celou svou historii … v malých společenstvích, která byla mezi sebou v neustálém konfliktu. (Jones 1996, str. 116–117.) Studium genů několika současných kmenů, které jsou při uspokojování svých potřeb dosud závislé na lovu a sběru, může leccos napovědět o způsobu života našich předků. Dvě sousední vesnice indiánů kmene Janomamo se od sebe zcela liší v enzymech (sic!) a krevních skupinách, což svědčí o tom, že jejich společenská struktura, založená na podezřívání a zášti, vede ke genetické izolaci. … Není pochyb o tom, že život takového lovce-sběrače byl osamělý. Ačkoliv bezprostředně vytvořená skupina mohla být velice soudržná, kontakt s kýmkoli jiným byl velmi omezený. (Jones 1996, str. 138.)

Předkové žijící v současnosti Co se nám o Janomamech nabízí v českém prostředí? Hledáním v rejstřících jsem odhalil zmínky ve třech knihách; svou pozoruhodností stojí za pozornost (viz texty v rámečcích). Pozoruhodné jsou dvě naprosto odlišné charakteristiky ve dvou knihách Ridleyho: zatímco podle jedné se chagnonovsky válčí VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY /

315

„o vaginy“, ve druhé jde o promyšlený ekonomický systém (přitom knihy vyšly v rozpětí tří let). Jonesovi Janomamové zase válčí kvůli uřknutí zlým duchem a s těmi únosy to asi nebude tak zlé, když se sousední vesnice liší dokonce i ve svých „enzymech“. Nikde se kupodivu nemluví o tom, že jsou to zemědělci, kteří klučí prales a pěstují banány, batáty, tabák, bavlnu a další plodiny. Asi by to vneslo pochybnost do teorie o jejich „primitivnosti“. O tom se dočteme až v zajímavé knize E. Bioccy Sama mezi indiány (Biocca 1962). Jde o vypravování Heleny Valero, zaznamenané koncem 50. let. Jako dítě byla Janomamy unesena a žila s nimi přes 20 let. Postupně získáváme obraz těžkého života společenství zemědělců–lovců–sběračů, žijících v propracovaném světě mýtů, věčného nedostatku, patřičné dávky krutosti – ale i lásky. Vypravování dosti izomorfní například se švýcarskou vesnicí začátku 20. století z Dürrenmattových povídek nebo s jakoukoli jinou vesnicí, ve které přestala fungovat „vrchnost“. Od Tierneyho se dozvíme, že fyziognomií jsou Janomamové druzí nejmenší lidé na zeměkouli (hned po trpaslících z afrického Ituri) a sám náčelník se svými 52 kg živé váhy je přímo rambo. A te už konečně k Tierneyho knize. Jsou-li naše války dědictvím po lidoopech, jejichž samci bojovali o samice, a jsou-li teritoria pouze prostředkem k sexu, pak musíme předpokládat, že lidé žijící na úrovni kmenové společnosti budou válčit spíše kvůli ženám než o území. Antropologové ale dlouho trvali na tom, že kmenové války vznikají kvůli vzácným materiálním zdrojům. … „Urputně trvali na tom, že ti lidé válčí o bílkoviny, ne o vagíny,“ podotkl Chagnon na adresu svých kolegů. Do Venezuely se však neustále vracel, až se mu podařilo shromáždit neprůstřelný soubor dat, který nade vši pochybnost dokázal, že muži, kteří zabíjejí jiné muže, měli nezávisle na svém sociálním postavení více manželek než muži, kteří nikoho nezabili. … Ti z Janomamů, kteří opustí své pralesy, pokládají existenci zákonů, jež ve vnějším světě brání chronickému vraždění, za zázračnou a nanejvýš chvályhodnou věc. (Ridley 1999, str. 167–168.)

316 /

ANTROPOLOGIE

Janomamové žijí podle Chagnona v chronickém válečném stavu mezi jednotlivými vesnicemi. Násilná smrt je běžným osudem mužů, únos je častým údělem žen. Situace však nepřipomíná hobbesovskou válku všech proti všem. … Války indiánů Janomamo jsou mnohem promyšlenější. Klíčem k úspěchu pro každou vesnici je spojenectví s jinými vesnicemi. Spletitý systém různě pevných spojenectví poutá vesnice do soupeřících aliancí. … Tmelem těchto aliancí je obchod. Chagnon je přesvědčen, že Janomamové mezi svými osadami naschvál udržují dělbu práce, aby tak získali záminku pro obchod, kterým pečetí vzájemné spojenecké svazky. (Ridley 2000, str. 210.)

U zrodu celého projektu stál známý genetik James Neel, jehož kariéra začala ve 30. letech genetikou ryšavých vlasů a pokračovala populační analýzou mnoha geneticky podmíněných nemocí, jako je například thalassemie nebo srpková anemie. Neel byl tvrdým genetickým deterministou, navíc zastával ultrakonzervativní názory. Není pak divu, že byl snad jediným genetikem propagujícím eugeniku i po druhé světové válce. Naléhavě varoval například před zhoršováním genetického stavu populace USA. Domníval se, že ve spotřební společností byla potlačena darwinovská evoluce přirozeným výběrem, a v důsledku toho se do dalších generací už přenášejí geny všechny – kvalitní i nekvalitní. Demokracie (volné množení mas, podpora slabých a starých apod.) podle jeho představ ohrožuje působení přirozeného výběru. Sám měl představu, že v původní lidské společnosti existovaly jakési „geny pro vůdcovství“ a právě jimi podmíněné kvality musí podléhat tvrdé selekci, jinak z populace – k její škodě – nenávratně zmizí. Veřejně kritizoval snahy o prodloužení lidského věku i péči o postižené a vedl kampaň za přerušení těhotenství v případě defektních, ba dokonce i jen mírně poškozených plodů. Pro své názory nebyl osobou vhodnou ani do sboru poradců prezidenta Reagana. Tento Neel se tedy vydává hledat „vůdcovské geny“, genetický základ dominance ve společnosti. V malých populacích by se měly projevit u potomstva polygamních náčelníků. Podle VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY /

317

vzoru IQ vypracuje cosi, co nazývá indexem vrozených schopností (IIA, Index of Innate Ability), a snaží se prokázat, že náčelníci přírodních národů vládnou vysokou hodnotou tohoto faktoru. Zlí Janomamové se v polemice proti některým „sociálním vědcům“ měli stát důkazem, že neúprosnou soutěž a sexuální selekci nelze jednoduše odstranit s pomocí idealistických zákonodárců. Na tomto místě vstupuje do děje další činitel. James Neel pracoval po válce v Americké komisi pro energii (AEC), která zkoumala zdravotní a genetické dopady u přeživších obětí z Hirošimy a Nagasaki. Pro srovnávací účely potřebovali „kontrolní“ vzorky od nějaké vzdálené lidské skupiny. AEC štědře poskytovala peníze, a Neel mohl jaksi bokem hledat své hypotetické „vůdcovské geny“. V důsledku hned několika náhod padla volba na Janomamy – a první expedice vyrazila v roce 1964 pod vedením N. Chagnona, tehdejšího Neelova doktoranda. Kdo byli a jak žili Abychom mohli sledovat další výklad, je třeba o tehdejším společenství Janomamů vědět tři skutečnosti: 1. Společenství trpělo chronickým hladem po kovových předmětech – zejména šlo o mačety, sekery, hrnce, háčky na ryby a podobné předměty. Tyto věci byly vítaným předmětem směnného obchodu – proto jejich majitelé okamžitě vyráželi „za kšeftem“ do sídel hluboko v pralese. Kvůli kovovým předmětům podnikali dlouhé loupeživé výpravy do sídel bělochů (takto se mezi ně dostala malá Helena – loupežníci se jí ujali, když její vyplašení rodiče prchli). Proto získat a udržet ve vlastní vesnici bělochy, kteří jsou zdrojem podobných předmětů, bylo prvořadou prioritou a také zdrojem závisti okolních vesnic – až do toho stupně, že se jim vyplatilo riskovat nájezd na bohatce. Misie – katolické i protestantské – které v místě působily, tyto skutečnosti znaly a během let se naučily s nimi rozumně a promyšleně pracovat.

318 /

ANTROPOLOGIE

2. Etnikum nemá skoro žádnou imunitu vůči běžným nemocem naší civilizace, jako jsou zarděnky, chřipka nebo rýma. Každá návštěva zvenku je možným zdrojem epidemie, která zabíjí až třetinu populace. Preventivní očkování je proto imperativem pro výzkumníky a v případě propuknutí nemoci by se mělo udělat všechno, aby ustal pohyb osob mezi jednotlivými vesnicemi. Opět to byly misie, kdo zavedl jistý režim pohybu osob, očkování i režim chování v případě epidemie. Zbývá ještě dodat, že etiologii nemoci samotní Janomamové vysvětlovali zlým duchem, kterého poslal nepřející člověk z jiné vesnice. Šaman určil, kdo to byl a odkud, a pak nezbývalo než se tam vypravit a dotyčného ztrestat smrtí. Tím se samozřejmě spustil řetězec krevní msty, který se dal utlumit až po letech, po dlouhém a vyčerpávajícím vyjednávání. 3. Jedním z nejpřísnějších tabu je vyslovit jméno zemřelé osoby; také není dovoleno dávat dobrovolně vlastní krev. Podobné přečiny mohou být trestány smrtí. Nesmějí se ani pořizovat obrázky, a už vůbec ne filmovat slavnosti a pohřební rituály. Vzorek krve Do toho vstupuje N. Chagnon, který je financován za to, že od každé osoby získá vzorek krve a rekonstruuje genealogie tak daleko do minulosti, jak jen to půjde – tedy žádá hrubé porušení všech tabu. Má na to málo času: vzorky se kazí, filmový štáb má své termíny atd. A tak jde výprava do vesnice a za jediný den rozdá takové bohatství, jaké indiáni prodejem zemědělských produktů misii získají zhruba za rok. Vlastně ale nelze říci, že rozdá. Vesničané se nechají koupit – dají si odebrat krev a pořídit foto. Také prozradí jména předků, když ne svých, tak aspoň předků lidí ze sousední vesnice. Dvacet tisíc vzorků krve, každý takto koupený. Sousedi se to samozřejmě dozvědí, naštvou se – a prozradí zase jména předků první skupiny. Zároveň by se mělo očkovat, jenže přes noc zmizí část osazenstva v džungli, odcházejí do vzdálenějších sídel obchoVÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY /

319

dovat s nabytou bonanzou. Napoleon Chagnon navíc vstupuje do jemného přediva složitých koaličních vztahů a narušuje je; nakonec se i sám stává janomamským šamanem. Výsledkem všeho je, že po více než 20 letech klidu propuknou mezi různými skupinami krvavé konflikty. Čtyři roky nato, to už i za účasti J. Neela, se k tomu všemu přidá ještě epidemie spalniček. I ukáže se, že expedice měla z dostupných vakcin tu nejhorší a ještě patrně nadělala hrubé chyby při její aplikaci. Epidemie zabíjí pětinu populace a šíří se nebývale rychle. Přitom antropologové nemohou zůstat dlouho na jednom místě, a tak jde nákaza s nimi. V tomto chaosu sbírají smrtelně vyčerpaní výzkumníci svá data a filmují. O dvacet let později studuje P. Tierney nesestřihané záběry v Národním filmovém archivu a dospívá k názoru, že všechny „dokumentární“ filmy, svého času velmi ceněné, byly vlastně hrané. Kvůli nim se stavěly jako kulisy zbrusu nové vesnice a sváželi se tam lidé, kteří by se jinak mohli bez nebezpečí setkat jen po mnoha týdnech opatrného vyjednávání a rituálů. Přitom, jak poznamenává Tierney, si většinu všech těch zmatků mohli ušetřit. Helena Valero už v té době žila v misii, žádnými tabu nebyla vázána a genealogii janomamských rodin znala do nejmenších podrobností. Avšak data, která praví mužové hrdinsky vydobudou z nehostinné džungle, kam noha bělocha nikdy nevkročila, mají svou váhu, že? Nelze dost dobře přiznat, že stejná místa už dávno navštívila a stejná data zná žena, která se mezi Janomamy dostala jako nešastná malá holčička! Obraz krvelačného lovce–sběrače Z toho všeho se zrodil obraz krvelačné populace „lovců–sběračů“, kteří se zabíjejí na potkání. Statisticky se doloží, že ti, kdo zabili nejvíce nepřátel, mají nejvíc potomků. Times například psaly: Hrůzná kultura Janomamů se dá vysvětlit, vycházíme-li z výzkumu chování zvířat – a paralely se zvířaty byly opravdu časté. Jako za starého dobrého Friče. Přitom, tvrdí

320 /

ANTROPOLOGIE

Tierney, války u Janomamů nejsou „chronické“ – navzdory stovkám článků a knih, které to dokazují. Všechny ty statistiky Tierney zpochybňuje a své pochyby dokládá rozsáhlým poznámkovým aparátem. Píše: Podobně jako staří misionáři marxismu, i tito protagonisté genetického determinismu obětovali vše – včetně životů zkoumaných lidí – cíli šířit své evangelium. A tak co začalo jako debata o lidské přirozenosti, skončilo diskusí nad vědou a jejím podílem na etnocidě. A te přijde něco, co mě na celém tom líčení dojalo nejvíc: Chagnon, ovlivněný Neelem, viděl všude darwinovské soupeření „bojovnických“ či „náčelnických“ genů. Ve stejné době žil a bádal v jiných janomamských vesnicích francouzský antropolog Jacques Lizot. Ten také sbíral data a vyhodnocoval je pomocí rigorózních statistických metod, avšak jeho výsledným obrazem není společnost zuřivých rváčů navzájem si kradoucích ženy. Zato až příliš nápadné jsou v popisech všelijaké atypické sexuální praktiky, které by člověk u „primitivů“ nečekal. Inu, Lizot byl homosexuál a místo vůdcovských genů pozoroval (či dokonce zaváděl) jiné vlastnosti místních lidí. Nebudu líčit další peripetie pozdějších Chagnonových osudů, kdy se mu za pomoci prezidentovy milenky a jistého dobrodruha málem podařilo založit soukromou etnografickou rezervaci, ani to, že dnes je N. Chagnon ve Venezuele persona non grata. Není snadné vyznat se v dnešních Chagnonových postojích – ty dva rozdílné citáty z Ridleyových knih mohou docela dobře odrážet posun jeho vlastního myšlení. J. Horgan (Scientific American, Oct. 1995, str. 174–181) v referátu z konference Společnosti pro lidské chování a evoluci (HBES – Human Behavior and Evolution Society – tak se dnes prý oficiálně jmenují sociobiologové) cituje Chagnona, který říká, že jeho názory jsou dnes bližší názorům S. J. Goulda, než by se mohlo zdát. Nebudu ani líčit smutnou historii pozdější zlaté horečky v oblasti – ta dokonala to, co začali antropologové. Původní komunita Janomamů už dnes prakticky neexistuje. VÝLETY ZVÍDAVÉHO LAIKA MEZI ZABIJÁCKÉ INDIÁNY /

321

Co jsou fakta? A na závěr nelze než se ptát: co představují fakta v tomto (a možná v jakémkoli) typu výzkumu? Obzvláš naléhavá je tato otázka v případech, jako je tento janomamský. Nemáme kontroly (ani negativní, ani pozitivní) a pokus ani nemůžeme zopakovat, protože předmět našeho zkoumání jsme samotným zkoumáním nenávratně zničili. Bylo třeba vůbec do Amazonie jezdit? Nešlo o scholastickou spekulaci, ke které byla data dodána podle jistého filtru? A jsme zase u uxoricid a genocid, o kterých píše Zrzavý. Co jsou to fakta? Teorie dodá filtr a podle toho se testuje. Lze ale toto vše falzifikovat? Proč všechno cpát do jediného mustru novověké vědy, a ještě do té její podoby, ve které se nachází dnes? Doporučuji knihu ke čtení, stála by i za překlad.

25. STEJNÉ A PODOBNÉ

Napsáno spolu s F. Cvrčkovou jako doslov ke knize Marks J. (2006) Jsme téměř 100% šimpanzi? Lidoopi, lidé a geny. Praha: Academia. Na závěr ještě doslov, který jsme s Fatimou napsali ke knize, jejíž překlad jsme lektorovali. Navazuje na předchozí dvě – opět jde o objektivní data, z nich vyvozená fakta a jejich interpretace. Anebo mám psát „data“, „fakta“, „interpretace“? Věnováno památce Francise Cricka – tuto sta jsme shodou okolností psali v den jeho smrti. „Víte,“ řekl kněz, „ta vaše vědecká pověra nebo ta magická pověra – to je jako z deště pod okap. Obojí nakonec dělá z lidí paralytiky, kteří nemohou hnout vlastní nohou ani rukou ani zachránit svůj život nebo duši. V těch verších stálo, že Darnawayům je souzeno, aby byli zabiti, a ve vaší vědecké čítance stojí, že Darnawayům je souzeno, aby se zabili. Podle obojího jsou to vlastně otroci.“ G. K. Chesterton, 1974

Tato kniha se z mnoha hledisek dotýká závažného problému třídění a hlavně toho, že často na základě jednoho typu třídění usuzujeme na vlastnosti, které z něho nevyplývají ani vyplývat nemohou. Už jako abstraktní akademický problém by toto zjištění bylo dost závažné; dojde-li na to, že se snažíme třídit své bližní (např. jiné primáty včetně ostatních příslušníků druhu Homo sapiens), mohou být důsledky v pravém slova smyslu osudové. A už třídíme lidi, čísla nebo třeba jablka, třídit můžeme (1) podle totožnosti/různosti, (2) podle pořadí a konečně (3) podle podobnosti. Podívejme se na problém z hlediska naší Matičky. Jméno tohoto města se píše v různých jazycích (na které můžeme pohlížet jako na svého druhu taxonomické jednotky v analogii s biologickými druhy) různě. Všechny tyto posloupnosti písmen označují v různých jazycích totéž město, jako celek jsou tedy podobné, a také se to podobně vyslovuje, a pokud to víme,

322 /

ANTROPOLOGIE

STEJNÉ A PODOBNÉ /

323

Posloupnost

u „taxonomické jednotky“

P P P P P P

Čech, Slovák Polák, Rus, Ital Ma ar Němec Angličan, Američan, Francouz Holan an, Vlám

R R R R R R

AHA AGA ÁGA AG AGUE AAG

je vše v pořádku. Zapomeňme te však na Prahu jako město a věnujme se jen těm seskupením znaků. Znak, například písmeno „A“, neoznačuje nic než sebe; říká „jsem tímto znakem a nejsem jiným znakem“. Nelze říct, že jsou písmena, která se „tak trochu“ podobají A. Potom ovšem také platí, že dva sledy znaků si nemohou být v žádném ohledu podobné: mohou být bu totožné (například Praha – PRAHA; vůbec nezáleží na typu písma), anebo různé (Praha – Praga). Dvě sekvence PRAHA a PRAGA se liší, a to v jediném písmenu, tedy z dvaceti procent své délky. Říci však, že jsou si „z osmdesáti procent podobné“, nelze – sledy písmen jsou nestejné. Když to vyslovíme [praha] nebo [prága], tak to sice podobně zní, ale zase sotva bude mít smysl se ptát, na kolik procent jsou si ty dva zvuky podobné. K tomu se ještě vrátíme, pokračujme ještě u našich sledů písmen – jak budeme srovnávat sledy písmen s různou délkou: PRAHA – PRAG – PRAGUE? To už musíme přidat nějaké další pravidlo pro vsuvky nebo vypuštěná písmena. Co však bylo přidáno a co ubráno? V tomto případě to zjistit lze – víme, že původní latinské psaní bylo PRAGA, a tak zde máme jednu mutaci písmena G na H, jednu mutaci třetího A na Á, jednu deleci koncového A, jednu mutačně-inserční událost A na UE a jednou duplikaci třetího A (nebo snad přeskočilo to koncové A?). Kdybychom věřili, že ty různé zápisy jsou pouze náhodnými změnami psaní původního PRAGA, tak můžeme sestrojit pravděpodobný „evoluční strom“ proměn zápisu, a dokonce z toho snad i usuzovat, jak jednotlivé zápisy vznikaly z původní latiny.

324 /

ANTROPOLOGIE

V tomto případě samozřejmě víme, že to nemá smysl: nemutoval zápis, nýbrž výslovnost, a jen druhotně se například zápis stejného zvuku [prág] projevil v různých pravopisech jako Prag, Praag nebo Prague. Vidíte, kolik problémů s tak krátkým textem, a to navíc víme, jak se původně psal. Te budeme postaveni před úkol nalézt Prahu v nejrůznějších textech, třeba v tlusté knize o mnoha tisících stránkách. Máte text i v elektronické podobě, takže zadáte hledacímu programu sled znaků. Jaký ale? Jestliže je kniha v češtině, bude to s tímto slovem poměrně snadné: hledej sekvenci písmen „prah“. Kromě Prahy vám vyskočí ještě tak tvary slov „práh“ (na prahu) a „prahnout“, pak ještě brněnská přezdívka Pražanů, anebo něco exotického, například jméno moderátorky Oprah Winfrey. To okamžitě vylepšíte úpravou hledacího programu: zadáte mu gramatické tvary slova Praha, a tak prahnutí už brát nebude a ze slova „práh“ už bude citlivý jen na některé tvary („prahy“ a „prahu“, ale nebude si všímat „prahem“ nebo „prahů“). Pak ještě program upozorníte, že je důležité pořadí písmen: ber jen ty sekvence, ve kterých P je na 1. místě a po něm následuje R. Zbavíte se tak Oprah, ač je docela půvabná. A jsme u toho pořadí: nejde jen o znaky, ale také o to, na kterém místě posloupnosti se nacházejí. Není jedno, zda budeme psát „praha“ nebo „harpa“, i když co do písmen jsou oba úseky na sto procent totožné. Ostatně toto známe už z psaní čísel (2004 není 4200). Tedy nic nového, jen je si třeba uvědomit, že pořadí patří k charakteristickým znakům každé posloupnosti, že dvě posloupnosti jsou totožné, jen když jsou totožné ve všech znacích a také v jejich pořadí. Dobrá, a te přitvrdíme: najděte Prahu v textu, který je psán v neznámém jazyce, kde se neoddělují slova (takže nemáte ponětí o pořadí znaků) a kde neznáte pravopis ani ohýbání slov (co když se „do Prahy“ řekne „Uprabuhu“?; hledejte si to tam!). A te si vezměte genetický text o délce mnoho set bází a srovnávejte ho s jiným, a uvědomíte si, co všechno musíte v programu ošetřit, aby vám to, co počítač vyplivne, dávalo smysl. STEJNÉ A PODOBNÉ /

325

Protože počítač něco vyplivne vždycky. Na to upozorňuje Marks, ale myslíme si, že neupozorňuje dost důrazně na obrovský skok, který nutno absolvovat, když se z virtuálního světa znaků a jejich pořadí vynoříme do tělesného světa. Zde vládnou tvary a tam přestává vláda totožnosti/nestejnosti sekvencí a pořadí znaků; zde musíme spoléhat na podobnost – a s ní přicházejí do vědy problémy. Podobnost totiž není objektivní, tu je nutno rozeznat podle nějakého hlediska. Podobáme se piskoři v tom, že jako on dýcháme kyslík, máme červenou krev a dvě oči. Nepodobáme se mu, protože každý přece jen dýcháme poněkud jinak. A kdoví co on dokáže vidět ve srovnání s námi? Schopnost rozpoznávat podoby je možná jednou ze základních vlastností živých tvorů, aspoň tak to vidí S. Kauffman (2004). Oni se musí rozhodnout, co ve vnějším světě budou srovnávat, aby to dalo smysl. V neživém světě podobnost není, vždy tu musí být někdo, kdo ji posoudí. Srovnání člověka s piskořem dává smysl pouze ve velmi omezených kontextech, ale srovnání s našimi příbuznými, s ostatními lidmi, se šimpanzy… už zatraceně zajímavé je. A tady začíná problém pro vědu – ta není zvědavá na zvolání „Kouknu a vidím, že ti dva jsou bráchové“ nebo „Je jasné, že toto je trtilka pětiprstá“. Věda chce znát za prvé kritéria třídění: to se někdy daří (třeba při rozlišování od trtilky tříprsté) a někdy příliš ne (zkuste říct kritérium jiné než „kouknu a vidím“, podle kterého poznáte od sebe spolužačky Mařku a Pepču). A navíc chce od nás vyjádření kvantitativní: do jaké míry se podobám každému ze svých bratrů, ostatním lidem, šimpanzům? Číslo mi dejte, s tím se dá přejít z tohoto pofiderního světa podob do rozumného světa znaků; tam už se dá vypracovat kalkulus, procenta, statistika. Copak to nejde? Zkusme nejdříve postup opačný – od tělesného světa do virtuálního světa čísel, znaků a jejich vztahů. A sto Čechů – mužů, žen, dětí – vysloví „Praha“ a vy to nahrávejte. Když si to pak budete přehrávat, snadno obvykle po-

326 /

ANTROPOLOGIE

znáte, že všichni říkají právě toto slovo. Te ale zkuste analogové nahrávky nějakým programem digitalizovat do pořadí znaků, nul a jedniček – přeskočit z tělesného světa do virtuálního. Už zde začíná zádrhel – ten program kdosi vyrobil tak, aby rozpoznával jisté podobnosti a jiné zanedbal. Pak tyto dlouhé posloupnosti dejte pod sebe tak, jako jsme to udělali nahoře s různými zápisy slova „Praha“, a srovnávejte. Asi to bude chtít hodně triků – nevíte například, kde v jednotlivých záznamech končí třeba hláska [a] a začíná [h], takže jak je potom dostat pod sebe s přesností na jeden znak? Když se ale budete hodně snažit, tak třeba dostanete, že slovo „praha“ vyslovené Milošem Zemanem je – takto zapsané – na 65 % shodné s týmž slovem, když je vysloví Halina Pawlowská. K čemu vám to číslo bude, je vaše věc. Vždy přece oba řekli „Praha“ a pojmenovali tak naše hlavní město nikoli na 65 %, ale úplně! A tak převádět tvary na čísla je netriviální věc, a když to chceme dělat, utíkáme se ke znakům, které lze snadno měřit. Obvykle jde o věci zástupné: dost špatně se měří, jak je kdo chytrý, ale objem jeho mozku dnes zjistíme, aniž bychom mu ublížili. Šlo by třídit lidi třeba podle barvy vlasů: z vlasů budeme extrahovat melanin, změříme (s jistou přesností) jeho koncentraci na gram vlasů a pak lidi roztřídíme třeba na čtyři skupiny: (1) holohlavé, u kterých nelze měřit nic; (2) lidi s obsahem 0,000–25,000 „melaninových jednotek“ na gram – albíni, blondýni a šediví; (3) s obsahem 25,001–45,000 – ryšaví; (4) nad 45,001– bruneti a černovlasí. Moc objektivní to nebude – například jak budou lidi stárnout, budou se někteří přesouvat do 1. nebo 2. kategorie, ale budiž. Tabulku můžeme libovolně zjemňovat – třeba na 150 odstínů, dokážeme-li to tak přesně změřit. My to dělení provedeme, podobně jako my rozhodneme, kolik je na světě ras, jak ukazuje Marks. Starý Blumenbach před 250 lety určil, že těch ras je pět, a tak to dodnes třídíme. Tak jako ze zvyku rozeznáváme sedm barev duhy, ač dobré čidlo napojené na počítač jich tam rozpozná několik STEJNÉ A PODOBNÉ /

327

milionů (a některé barvy vlastně ani barvami nejsou: vnímáme zelenou tam, kde je směs světla žlutého a modrého – počítač v tomto případě nic zeleného nevidí). Když jste se takto procvičili, hledejte jiné srovnávací znaky – tvary boltců, nosu, chodidla, rozměry lebky nebo stehenní kosti, převe te to na čísla a pak to nějak zpracujte – vyjde vám něco v podobě čísla. Máme však i věci, které nemůžeme měřit přímo – například duševní vlastnosti – a tak je změříme a převedeme na čísla alespoň nepřímo pomocí různých testů. Takto pracuje dosti často psychologie i systematická biologie – ale nejdříve musí vybrat, co bude hodnotit. Na tuto nesouměřitelnost tvarů a čísel upozorňuje Marksova kniha. To se však ví už dávno: s přehledem se posmíváme maniakům z 19. století, kteří měřili lebky s přesností na tisícinu milimetru či mililitru a z toho usuzovali na inteligenci majitele lebky (či celých lidských skupin). Velmi podrobně tyto nesmysly (pozor, nesmysly z našeho dnešního hlediska) popisuje v citované knize Gould. Rozdíly v hmotnosti mozku zdobí dodnes každé pojednání či výstavu o vývoji savců či primátů. To je ono: hmotnost, to už je číslo. Anebo dodejte aspoň něco černého na bílém: nacisté prohlásili Židy za rasu, a potom je odlišovali ne podle toho, jak vypadali (mohli mít klidně blond vlasy), nýbrž… podle zápisů v matrikách čtyři generace dozadu. Jak jinak, musí to být přece objektivní – a nějaký znak odlišnosti se najde vždy! No jo, ale povšimněte si, že když Marks takto zpochybní třídění lidí a trvá na kontinuu, jediné souvislé škále, pak najednou je dosti podrážděn, když někteří tu škálu protáhnou a posadí na ni i šimpanze. Přitom argument je tu jediný – doba nezávislého vývoje. Po sedm milionů let se obě linie – k lidem a k šimpanzům – vyvíjely nezávisle na sobě. Tento argument je, všimněte si, také cestou do pekel: kdo stanoví, jak dlouhá izolace už stačí? Nestačilo by třeba už 100 tisíc, 20 tisíc let? Některé lidské skupiny mohly být od sebe vzdáleny i tak dlouho. Nebo ne? Šimpanzi jsou zvláš, „Chámovci“ a „Jafetovci“ ni-

328 /

ANTROPOLOGIE

koli – a te proč? Vidíte, kolik toho musíme rozhodnout sami a za to rozhodnutí také nést odpovědnost? Kdyby Marks upozorňoval jen na to, jaké pošetilosti s převáděním tělesných či duševních vlastností na čísla se dějí i dnes, bylo by to záslužné, ale nikoli nové. Naše doba však přišla na jiný trik: po objevení struktury genetického zápisu to zkusila jinak – od těch znaků a jejich pořadí. To by mohlo být mnohem jednodušší; a je v tom dosti dlouhá tradice. Potřebujete jen tři axiomy: (1) Pořadí znaků je prvotní a určuje podobu. (Pravidlo podobné biblickému Na počátku bylo slovo; a myslí se tím zapsané slovo. Jak je to dál? A slovo tělem se stalo. Aha!) (2) Rozdílné sekvence znaků (slova) určují různé podoby (těla). (3) Neexistuje zpětné působení od podob k zápisům – pokud se zápisy mění, tak pouze náhodou. Podoba je otrokem zapsaného předurčení. A už jsme doma: srovnáme míru nestejnosti znaků – ta je objektivní – a tato netělesná míra bude propříště mírou nestejnosti tělesných bytostí. Jistě, cesta před námi je dlouhá: ty řetězce znaků jsou strašně dlouhé, všelijak zpřeházené, často nelze najít vodítko. Například kdybyste hledali „praha“ a nalézali „aha“, je tam „aha“ od začátku? Nebo došlo k deleci? A te čeho – stejně dobře tam mohlo stát Praha i Omaha. Navíc počítače jsou pomalé a programy mizerné. To všechno jsou ale potíže růstu, protože princip už je jasný: dejte nám peníze, a my to už zvládneme. Abyste byli ochotnější sypat, dodáme předběžné „sexy“ číslo – například 98,44. Jedni dají peníze proto, aby se s konečnou platností dokázalo, že šimpanzi jsou jako my, a jiní nasypou ještě víc v naději, že se ukáže, že to číslo je nadhodnocené – přece nikdo nebude vážně tvrdit, že naše nátura je až do tak velké míry opičácká! Potíž je ale v tom, že ty řetězce znaků nic nezmůžou, dokud zde není „cosi“, co je bude číst, co v nich rozpozná kódy, programy, texty. Znakům není nutno rozumět, dokud jsme ve STEJNÉ A PODOBNÉ /

329

světě kalkulu a pořadí znaků – typickým příkladem je každý počítačový program nebo dekódování. Jestliže celá ta hra čísel nemá zůstat hesseovskou hrou se skleněnými perlami, nutno cosi přenést přes rozhraní do světa tělesného. Jde o významy. Těm nutno rozumět. A tím rozumějícím je živá tělesná bytost. Ona rozhoduje o interpretaci zápisu, zápis sám může ovlivnit svět pouze skrze rozumění. Proč se právníci hádají nad výklady zákonů – vždy je to tam v zákoníku černé na bílém: teoreticky by nejlepším soudcem měl být počítač (a totéž třeba pro udělování doktorátů a profesur, kritéria – programy – jsou přece jasné)! Tvrdí se, že rozkol mezi západním a východním křesanstvím dovršilo jedno jediné slovíčko „filioque“. Představte si ten ohromný tezaurus, gigabajty spisů, ti i oni se shodnou na jejich dohodnutém znění, dbají, aby se nelišily v jediném slově či překlepu… a pak jedno jediné slůvko zahýbá dějinami. Taková drobná mutace zápisu! Vedle toho máte jiné gigabajty denního tisku – a všechno to putuje večer do koše. A v genomech jsou další a další zajímavé věci, o kterých nevíme nic. Jsou tam třeba ohromné úseky repetitivních sekvencí, opakujících se motivů. Jsou k něčemu? Aby bylo jasno, na co se ptáme, vezměte si verše z Erbenova Vodníka: Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky. Svi, měsíčku, svi… Proč to vypadá takto? To, že šije, stačilo přece sdělit jednou! Proč je tam „šiju“ dvakrát, a když už, tak proč ne třeba sedmadvacetkrát? Navíc počítačová kontrola pravopisu vám neustále hlásí, že to není gramaticky správné, a navrhuje, že tam vloží „šiji“. Natroublému Měsíci je to také třeba říct dvakrát, ale te už bůhvíproč „svi“ není dvakrát za sebou… Musíte toho znát hodně o poezii vůbec, o české poezii 19. století, o stavbě verše i o atmosféře, kterou potřeboval básník navodit. Potom přestanete pochybovat o tom, zda Erben znal gramatiku. Tyto

330 /

ANTROPOLOGIE

znalosti ale máte odjinud, nelze je vyčíst z Vodníka! ptejme se: kdyby se v jiném díle objevilo „Šiji si pohorky do každého počasí; Svi mi, ó Luno!“, tak půjde o totéž sdělení, nebo o jiné? I v buňce repetitivní sekvence třeba něco znamenají; a taktéž uspořádání genomu a způsob, jak je DNA uložena v tělesné struktuře jádra, vlastně ona sama je už z tělesného, nikoli z digitálního světa. My však nevíme, proč tomu tak je a co to znamená a pro koho to dává význam, že je zápis konstruován právě takto. Co kdyby tentýž zápis v jedné kultuře četli podle Erbena a ve druhé tím druhým, „pohorkovým“ způsobem? Že je to z biologického hlediska nesmysl a přeháníme? Inu, ta sekvence znaků vlastně není jen digitální, a tedy v jistém smyslu virtuální: informace musí být do něčeho implementována. Tento text je uložen na disk a genetická informace do DNA. Makromolekula DNA a všechno, co je ovlivněno uloženou informací, má vliv na svět skrze nejrůznější tělesná rozhraní a projeví se skrze to, jak tato rozhraní rozumí jak světu, tak sobě, tak jiným členům buněčného „ekosystému“, jaký řád spolu sjednají. Opět příklad: Před padesáti lety se mluvilo a psalo zhruba jako dnes, a přesto by naši sedláčtí dědové a babičky nevyšli na veřejnost s nepokrytou hlavou. A najednou nám to vadí (tedy ne nám, ale Francouzům) u muslimských dívek? Co se mění, jsou kulturní zvyklosti, jak interpretovat svět i psané zprávy – a toto dělají, jak jsme přesvědčeni, i jednotlivé linie, kterým říkáme populace nebo druhy. Toto víme, a přesto v biologii lpíme na sekvencích znaků, protože to je jediné, co dovedeme opravdu dobře opisovat, a při tom opisování se tváříme, že to i čteme. Houbeles! Jsme jako v antických dílnách na výrobu knih. Dvacet otroků abecedy znalých sedělo v řadě a jeden diktoval: fí–ypsilon–sigma– iota–sigma – a všichni napsali FYSIS, aniž třeba rozuměli řečtině. Transkripce… Výše jsme volně citovali z Evangelia verše, které stojí v samých základech křesanské, tedy naší kultury. Právě ona dokázala upozornit na tělesnost a na vše, co z toho vyplývá pro STEJNÉ A PODOBNÉ /

331

náš život. Místo toho to vypadá, že na tento odkaz zapomínáme a stále více se noříme do hry čísel a znaků, do jakési novodobé kabaly, pomocí které chceme pochopit svět… Takto se chováme proto, že přehlížíme nijak nezpochybňovaný fakt, že se nedědí jen sekvence, ale i tělesná molekula DNA, a hlavně také buňka – interpretátor, který ví, jak se to celé má u daného druhu číst. Její způsob čtení zápisu je poplatný vrtochům historie, zkušenosti, různým obměnám čtení apod. – jde tedy o kulturní proces zakotvený v dějinách příslušné druhové linie. Tak jako si každá křesanská denominace čte Písmo podle vlastních pravidel. Tyto náhodné, kontingentní příhody historie, které nás formovaly a které nejde zpětně rekonstruovat, do vědy ale nepatří. „Vrozené“ zkrátka neznamená vždy „zakódované do DNA“, a tedy genetika je v tomto směru dost bezmocná – pokud tedy platí, co říká Marks (str. 116): Současná genetika spoléhá na schopnost příčinně vztáhnout vypozorované vlastnosti (fenotyp) ke zděděnému základu (genotyp). Genetika vlastně zkoumá způsob, jakým jsou informace zakódované v naší DNA fyziologicky převedeny do osobitých vlastností jedince. Gen však ne vždy znamenal, a v některých biologických disciplínách (třeba v evoluční biologii) dodnes nemusí znamenat, „kus DNA“. Genetika přece nezačínala tak, jak to říká Marks! Zkusme si to říct ještě jednou: Budeme odlišní od šimpanzů, i kdybychom se s nimi v DNA shodovali na celých sto procent. To se, pravda, nemůže stát. Jsou-li dvě linie tak dlouho oddělené, nutně musela každá nasbírat spoustu změn, jenže otázka zní: jsou právě tyto rozdíly – překlepy a přesuny textu – tou hlavní příčinou, která nás rozlišuje, anebo jde o nepodstatné drobnosti toho typu, že jedni píší Prag a druzí Prague? Tvar je tvárný jako ty Boasovy lebky. Ale počkat: v tom případě neplatí Marksovo Kultura není vrozená! Setsakrametsky jsme se do ní vrodili a dalo by nám hodně práce, kdybychom se chtěli po Praze procházet jako bojovník kmene Zulu. Vlastně ne „jako“, ale skutečně jím být! Emigranti by mohli vyprávět, co

332 /

ANTROPOLOGIE

to znamená vrůst do kultury ne Zulu, ale třeba jen sousedního národa. Na toto měl upozornit Marks především. Když jeden z nás (AM) před několika lety překládal podobnou knihu, jako je tato (ještě mnohem podrobnější Gouldovu Jak neměřit člověka), říkali někteří kolegové: Gould není věrohodný, protože je to levičák a cpe tam své politické názory. Hm, co to má společného s tím, co Gould říká; on se svým levičáctvím ostatně nijak netajil! Ve srovnání s Gouldem je Marks ultralevičák a my si začínáme právě z této knihy uvědomovat, že politika se antropologům do jejich vědy musí cpát chtě nechtě. Antropologie je přece o nás lidech, a tedy nic lidského jí nemůže být cizí. Politika – to je přece také interpretace, odhalování významů! Ostatně antropologové, kteří oběma těmto levičákům pijí krev – například autoři Gaussovy křivky –, jsou podle všeho zase ultrakonzervativní pravičáci. Celý problém je v tom, že obě skupiny chtějí dělat vědu tam, kde nelze než dělat politiku a věřit, že to dobře dopadne. Střezme se vědců, kteří slibují, že vylepší lidský úděl! Interpretační schéma vyhodnocování nalezených dat je v každé vědě zbarvené kulturním kontextem doby – v antropologii to musí platit dvojnásob. Právě proto si myslíme, že se Marks mýlí, když říká (str. 72): …ve spojení dat a jejich výkladu leží jádro vědy. A dobrý výklad, který můžeme hodnotit podle toho, jak se slučuje se skutečným světem – tedy stíny, které vidíme –, je ovšem velmi vzácný. Ano, je vzácný, ale se skutečným světem se jak data, tak výklad mohou shodovat jenom lépe nebo hůř. Ty stíny (narážka na Platónovu jeskyni) přece nejsou skutečným světem! Ostatně když už jsme u těch výkladů: známější autorův skorojmenovec (vyslovuje se to přece stejně) kdysi připomněl, že měnit svět mohou, a občas i chtějí, dokonce i filosofové. Antropologové, právě proto, že jejich obor je o nás, svět nemohou neměnit dokonce ani tam, kde jim to milé není. V době, kdy se „vědeckými důkazy“ hemží dokonce i reklama na saponáty a všechno může znamenat cokoli*, si vědec musí dávat STEJNÉ A PODOBNÉ /

333

pozor, co vypustí z úst a z pera, zvláště když i na naši stranu Atlantiku postupně proniká povědomí, že ke každému průšvihu lze najít někoho, kdo by se případně dal žalovat. Akademickou nedotknutelností se ohánět nelze – spíše „akademická nedotknutelnost“ sama se stává postojem navýsost politickým, který je v případě potřeby nutno těžce – a málokdy úspěšně – obhajovat. Vyprávění o administrativních tahanicích kolem předvěkých kostí by se možná dalo vnímat jako pouhá exotická historka, o níž si našinec pomyslí, že tohle se může stát jen v Americe, jejíž novověká dějinná zkušenost nezahrnuje mimo jiné proklamace o tom, že Srbsko je všude, kde jsou srbské hroby. Jak indiáni z Kennewicku vědí, že kosti patří jim, a ne sousednímu etniku, se kterým po staletí bojovali? Kdyby to tak náhodou bylo, tak se například sluší je rozházet, aby neměly klidu, co my víme? To my Evropané jsme se aspoň v něčem poučili a dbáme spíše na kontinuitu kulturní a dějinnou než na kosti. V depozitářích muzeí a univerzitních ústavů se může prášit na nikdy nezkatalogizované sbírky lebek, ale nikoho to nevzrušuje, pokud pocházejí ze hřbitovů a kostnic venkova a pohraničí, kde se za posledních sto let obyvatelstvo kompletně vyměnilo. Není však náhodou, že zájemci o výzkum kosterních pozůstatků vykopaných v pražské Vladislavově ulici narazili na pochopitelnou nechu pražské židovské obce, která si na kontinuitě kulturní paměti nějak zakládá (jinak už by tu dávno nebyla). Není důležité, jak se k podobným dilematům a konfliktům mezi „vědeckým“ a „kulturně a společensky přijatelným“ postojem staví Jonathan Marks. Důležité je, že o nich píše; že otvírá téma, které by sice patřilo na každý úvodní seminář z antropologie pro bakalářské studenty, ale v našem (nejen českém!) kulturním okruhu hrozí, že zůstane vyhrazeno na jednu

stranu profesionálním bioetikům a na stranu druhou bulvárnímu tisku. Téma je to však významné a to, jak se k němu postavíme, je záležitostí příliš osobní, než abychom ji mohli přenechat specialistům na hledání pravdy či na sdělování prefabrikovaných pravd. Jde totiž také o to, jak se my sami zabydlujeme ve světě, opřeni o úctyhodnou tradici, jejíž součástí je i věda obecně a antropologie, kulturní i molekulární, zvláště.

* Tenhle obrat kupodivu nepochází od nějakého postmodernisty sklonku 20. století, ale od Jamese Thurbera, který ho použil o dobrých 50 let dříve (česky 1988).

334 /

ANTROPOLOGIE

STEJNÉ A PODOBNÉ /

335

Literatura AJVAZ M. (2001): Zlatý věk. Praha: Hynek. ANDERSON P. W. (1972): More is different. Broken symmetry and the nature of the hierarchical structure of science. Science 177, 393–396. BARBIERI M. (2003): The organic codes. An introduction to semantic biology. Cambridge, UK: Cambridge University Press. BARBIERI M. (2005): Life is „artifact-making“. J. Biosemiotics 1, 81–101. BARBIERI M. (2006): Organické kódy. Úvod do sémantické biologie. Praha: Academia. BARBIERI M. (ed.) (2007): Introduction to biosemiotics. Springer. BARBIERI M. (ed.) (2007): Biosemiotics. Information codes and signs in living systems. New York: Nova Science Publishers. BATESON G. (2006): Duše a příroda – nezbytná jednota. Praha: Malvern. BENTHAM J. (1789): An Introduction to the Principles of Morals and Legislation. Podle verze na internetu. BERGSON H. (1919): Vývoj tvořivý. Praha: J. Laichter. BERGSON H. (1999/2000 [1930]): Možné a skutečné. Kritický sborník 19, 94–102. BERGSON H. (1998 [1907]): L’évolution créatrice. Paris: PUF. BERTALANFFY L. von (1960): Problems of life. An evaluation of modern biological and scientific thought. New York: Harper & Brothers. BIOCCA E. (1962): Sama mezi indiány. Praha: Mladá fronta. BORGES J. L. (1999): Nesmrtelnost. Praha: Hynek. BUCKLE H. T. (1857–61): History of Civilization in England. Podle verze na internetu. CARROLL S. B., GRENIER J. K., WEATHERBEE S. D. (2001, 2. vyd 2006): From DNA to diversity. Molecular genetics and the evolution of animal design. Malden: Blackwell Science. CÍLEK V., MARKOŠ A. (2000): Hluboká horká biosféra I., II. Vesmír 79, 253–258, 323– 326. KAP. 22. CONWAY M. S. (2003): Life’s solution. Inevitable humans in a lonely universe. Cambridge, UK: Cambridge University Press. CRICK F. (1997): Věda hledá duši. Praha: Mladá fronta. CVRČKOVÁ F., MARKOŠ A. (2007): Beyond bioinformatics: Can similarity be measured in the digital worlds? In: BARBIERI M. (ed.): Biosemiotics. Information codes and signs in living systems. New York: Nova Science Publishers, 65–79.ČAPEK J., ed. (2003): Filosofie Henri Bergsona. Základní aspekty a problémy. Praha: OIKOYMENH. ČAPEK K. (1933): Odkud vane vítr. In: Místo pro Jonathana. Praha: Symposium 1970. ČAPEK K. (1939): Život a dílo skladatele Foltýna. Praha: Fr. Borový. DANĚK T., MARKOŠ A. (2005): Život čmelákův. Koláž o pobývání v různých světech. Červený Kostelec: Pavel Mervart. DARWIN CH. (1951): Vlastní životopis. Praha: Osvěta. DARWIN CH. (1955): Přírodovědcova cesta kolem světa na lodi Beagle. Praha: Mladá fronta.

LITERATURA /

337

DARWIN CH. (2005): O pohlavním výběru. Praha: Academia DARWIN CH. (2006): O původu člověka. Praha: Academia. DARWIN CH. (2007): O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia. DAVIDSON E. H. (2001, 2. vyd. 2006): Genomic regulatory systems. Development and evolution. San Diego: Academic Press. DAWKINS R. (1982): The extended phenotype. New York: Freeman. DAWKINS R. (1998): Sobecký gen. Praha: Mladá fronta. DAWKINS R. (2002): Slepý hodinář. Praha: Paseka. DELEDALLE G. (2000): Charles S. Peirce´s philosophy of signs. Bloomington: Indiana UP. DOSKOČIL J. (1995): Život na ostří nože. Vesmír 74, 324–325. DRIESCH H. (1905): Der Vitalismus als Geschichte und als Lehre. Leipzig: J. A. Barth. DRIESCH H. (1914): The history and theory of vitalism. London: Macmillan & Co. DRIESCH H. (1929): The science and history of the organism. London: A. & C. Black. ECO U. (1976): A theory of semiotics. Bloomington: Indiana UP; ECO U. (1997): Kant and the platypus. Essays on language and cognition. New York: Harcourt Brace & Co. ECO U. (2001): Hledání dokonalého jazyka. Praha: Nakl. Lidové noviny. ECO U. (2004): Teorie sémiotiky. Brno: JAMU. ENGELS B. (1952): Dialektika přírody. Praha: Svoboda. GOLD T. (1999): The deep hot biosphere. The myth of fossil fuels. Copernicus-Springer-Verlag. Goody R. (1995): Principles of atmospheric physics and chemistry. Oxford: Oxford University Press. GOULD S. J. (1988): Pandin palec. Praha: Mladá fronta. GOULD S. J. (1997): Jak neměřit člověka. Praha: Nakl. Lidové noviny. GOULD S. J. (2002): The structure of evolutionary theories. Cambridge, Ma: Belknap. GOULD S. J. (2005): Dinosauři v kupce sena. Úvahy o povaze přírodních věd. Praha: Academia. GRASSÉ P.-P. (1973): L’évolution du vivant. Matériaux pour une nouvelle theorie transformiste. Paris: Albin Michel. GRIMM V. (1998): To be, or to be essentially the same: the „self-identity“ of ecological units. Trends Ecol. Evol. 13, 298–299. HAMILTON W. D., LENTON T. M. (1998): Spora and Gaia: How microbes fly with their clouds. Ethology, Ecology, and Evolution 10, 1–16. HAVEL I. M. (1996): Aféra. Vesmír 75, 483. HEELAN P. A. (1998): The scope of hermeneutics in natural science. Stud. Hist. Philos. Sci. 29, 273–278. HERMANN T., MARKOŠ A., NEUBAUER Z. (2006): Darwinismus je mrtev – a co dál? (Komentář k Rádl 2006): Vesmír 85, 560–562. HERMANN T., MARKOŠ A., NEUBAUER Z. (2006): Emanuel Rádl – náš současník. Několik poznámek k novému vydání. Předmluva vydavatelů k Rádl 1996, I., 13–21. HÉSIODOS (1976): Železný věk. Praha: Odeon 1976. Přel. Julie Nováková. HO M. W. (1993): The rainbow and the worm. Singapore: Word Scientific. HOFFMEYER J. (1998): The Unfolding Semiosphere. In: VAN DE VIJVER G., SALTHE S.,

338 /

PROFIL ABSOLVENTA

DELPOS M., eds. Evolutionary Systems. Biological and Epistemological Perspectives on Selection and Self-Organization. Dordrecht: Kluwer, 281–293. HOFSTADTER D. R. (1979): Gödel, Escher, Bach. An eternal golden braid. New York: Vintage Books. HOLUB P. (2002): Vláda proti Respektu. Respekt 21, 20. HÖSCHL C., LIBIGER J., ŠVESTKA J., eds (2002): Psychiatrie. Praha: TIGIS, 86–90. CHESTERTON G. K. (1974): Kletba rodu Darnawayů. In: Pochybnosti otce Browna. Praha: Vyšehrad. JONES S. (1996): Jazyk genů. Praha: Paseka. KAUFFMAN S. A. (1993): The Origins of Order. Self-organization and Selection in Evolution. Oxford: Oxford University Press. KAUFFMAN S. A. (2000): Investigations. Oxford: Oxford University Press. KAUFFMAN S. A. (2004): Čtvrtý zákon. Cesty k obecné biologii. Praha: Paseka. KIPLING R. (1946): Písně mužů; přel. O. Fischer. Zlín: Tisk. KLEIN J. (1985): Hegemony of mediocrity in contemporary sciences, particulary in immunology. Lymphology 18, 122–131. KLEIN J. (1998): Vláda průměrnosti. Vesmír 77, 48–49, 107–109. Krácený překlad Klein 1985. KLIKOVÁ A., KLEISNER K., eds (2006): Umwelt, koncepce žitého světa Jakoba von Uexkülla. Červený Kostelec: Pavel Mervart. KOMÁREK S. (1998): Lidská přirozenost. Praha: Vesmír. KOMÁREK S. (2000): Příroda a kultura. Svět jevů a svět interpretací aneb Jak je to doopravdy. Praha: Vesmír. Konference o problému živé hmoty a vývoji buněk (1959). Praha: Přírodovědecké vydavatelství. KRATOCHVÍL Z. (1994): Filosofie živé přírody. Praha: Herrmann a synové. LAMARCK J.-B. de (1994 [1809]): Philosophie zoologique, ou exposition de considérations rélatives à l’histoire naturelle des animaux. Paris: GF-Flammarion. LENTON T. M. (1998): Gaia and natural selection. Nature 394, 439–446. LEPEŠINSKAJA O. B. (1952): Vznik buněk ze živé hmoty a úloha živé hmoty v organismu. Praha: Přírodovědecke vydavatelství. LOTMAN J. M. (1996): Vnutri mysljaščich mirov. Čelovek – tekst – semiosfera – istorija. Moskva: Jazyky russkoj ku tury. LOTMAN Y. M. (2001 [1990]): Universe of the mind. A semiotic theory of culture. London: Tauris. LOVELOCK J. E. (1979): Gaia. A new look at life on earth. Oxford: Oxford University Press. LOVELOCK J. E. (1990): The ages of Gaia. Bantam Books. LOVELOCK J. E. (1994): Gaia – živoucí planeta. Praha: Mladá fronta. LOVELOCK J. E. (2001): Gaia. Nový pohled na život na Zemi. 2. vyd. Prešov: Abies. LOVELOCK J. E. (2006): The revenge of Gaia. Why the Earth is fighting back – and how we can still save the humanity. Penguin. LYSENKO T. D. (1951): Agrobiologie. Práce o otázkach genetiky, selekce a semenářství. Praha: Brázda. LYSENKO T. D. (1951): O situaci v biologii. Přednáška ze zasedáni VASChNIL 31. 7. 1948. Viz Agrobiologie, 529–571.

LITERATURA /

339

LYSENKO T. D. (1958): O biologičeskom vide i vidoobrazovanii. In: Izbrannyje sočinenija II. Moskva: Gos. izd. se skochoz. lit, 273–303. MARKOŠ A. (1991): Gaia – živá planeta. Vesmír 70, 545–551. MARKOŠ A. (1994): Recenze: S. J. Gould – Jak neměřit člověka. Vesmír 73, 577. KAP. 23. MARKOŠ A. (1995): Jak vzniká řád biologických struktur. Vesmír 74, 326–328. MARKOŠ A. (1997a): Povstávání živého tvaru. Praha: Vesmír. MARKOŠ A. (1997b): Recenze: J. Šmajs – Cultura contra natura. Vesmír 76, 623–626. KAP. 19. MARKOŠ A. (1997c): Tři zdroje a tři součásti oplození. Vesmír 76, 553–554. MARKOŠ A. (1998): Lysenko, prorok a ideolog. Padesát let lysenkismu, sto let jeho tvůrci. Vesmír 77, 686–688. KAP. 14. MARKOŠ A. (2000a): Tajemství hladiny. Hermeneutika živého. Praha: Vesmír; 2. vyd. 2003 Praha: Dokořán. MARKOŠ A. (2001a): Technik s velikou vizí. Doslov k Lovelock 1991, 181–197. KAP. 16. MARKOŠ A. (2001b): Recenze: S. Kauffmann – Investigations. Vesmír 80, 167. KAP. 1 MARKOŠ A. (2002a): Readers of the book of life. Contextualizing developmental evolutionary biology. Oxford: Oxford University Press. MARKOŠ A. (2002b): Teorie živých systémů. In: HÖSCHL et al. 2003, 86–90. KAP. 6. MARKOŠ A. (2002c): Recenze: E. H. Davidson, S. B. Carroll et al. – Faktografie a ideologie. Vesmír 81, 291–292. KAP. 7. MARKOŠ A. (2002d): Recenze: P. Tierney – Výlety zvídavého laika mezi zabijácké indiány. Vesmír 81, 407–410. KAP. 24. MARKOŠ A. (2003a): Dějiny našeho světa. Doslov k Westbroek 1993, 203–207. KAP. 21. MARKOŠ A. (2003b): Recenze: J. Ziman – Real science. Vesmír 82, 51–52. KAP. 11. MARKOŠ A. (2003c): Přírodní zákony a evoluce. In: ČAPEK, ed., 2003, 151–181. MARKOŠ A. (2004a): In the quest for novelty: Kauffman’s biosphere and Lotman’s semiosphere. Sign System Studies 32, 309–327. MARKOŠ A. (2004b): Země jako superorganismus. In: Živel Země. Praha: Koniklec, 10–11. KAP. 20. MARKOŠ A. (2004c): Nekrolog: Nová smlouva s přírodou (I. Prigogine). Vesmír 83, 50–52. KAP. 8. MARKOŠ A. (2004d): Kauffmanův pokus o kvadraturu kruhu. Doslov ke Kauffman 2004, 243–255. MARKOŠ A. (2005): Digitální svět DNA, biosémiotika a hermeneutika. Rozhovor in Houser P.: Možná přijde vakovlk. Dialogy o současné vědě. Praha: Dokořán, 108–122. MARKOŠ A. (2006a): Recenze: A. Matalová, J. Sekerák – Bílá místa. Vesmír 85, 767– 768. KAP. 15. MARKOŠ A. (2006b): Za trvale udržitelný ústup: odkaz velkého vizionáře. Vesmír 85, 239–240. KAP. 17. MARKOŠ A. (2006c): Patálie se životem. Doslov k Barbieri 2006, 219–223. KAP. 4. MARKOŠ A. (2006d): Mezi zvonkohrou a improvizací. In: KLIKOVÁ, KLEISNER 2006, 99–106. KAP. 5. MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (1999): Odpově na anketu k evoluční biologii. Biologické listy 64(1), 74–77. KAP. 9.

340 /

PROFIL ABSOLVENTA

MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2002): Back to the science of life. Sign System Studies 30, 129–147. MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2006): Stejné a podobné. Doslov k Marks 2006, 315–327. KAP. 25. MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F. (2007): Jádra a bubliny – o významu slova význam. In: BARTOŠ M., ed. Krajinou pochybností. Sborník úvah z Ekologických dní Olomouc v letech 2005 a 2006. Olomouc: OPS Nymburk, 193–200. KAP. 10. MARKOŠ A., CVRČKOVÁ F., GAJDOŠ E., HAJNAL L. (2004): Recenze: M. Barbieri – Epigenetický stroj. Vesmír 83(2) 2004, 111–113. KAP. 3. MARKOŠ A., GAJDOŠ E., HAJNAL L., CVRČKOVÁ F. (2003): An epigenetic machine. Sign System Studies 31, 605–616. MARKOŠ A., GRYGAR F., KLEISNER K., NEUBAUER Z. (2007): Towards a Darwinian biosemiotics. Life as mutual understanding. In: BARBIERI M. (ed.): Introduction to biosemiotics. Springer, 235–255.MARKOŠ A., HAJNAL L. (2007): Staré pověsti (po)zemské. Červený Kostelec: Pavel Mervart. MARKOŠ A., KELEMEN J. (2004): Berušky, andělé a stroje. Praha: Dokořán. MARKS J. (2006): Jsme téměř 100% šimpanzi? Lidoopi, lidé a geny. Praha: Academia. MARX K. (1954): Kapitál. Kritika apolitické ekonomie, I. Praha: SNPL. MATALOVÁ A., SEKERÁK J. (2004): Genetika za železnou oponou. Brno: Moravské zemské muzeum. MAYR E. (1997a): Reminiscences from the first curator of the whitney-rothschild collection. BioEssays 19, 175–179. MAYR E. (1997b): The establishment of evolutionary biology as a discrete biological discipline. BioEssays 19, 263–266. MEDVEDEV Z. A. (1969): The rise and fall of T. D. Lysenko. New York: Columbia University Press,. MERTON R. K. (1973): The Normative Structure of Science. In: R. K. MERTON: The Sociology of Science. Chicago: Chicago University Press. MIDGLEY M. (1985): Evolution as a religion. Strange hopes and stranger fears. London: Methuen. MICHEL G. F., MOOREOVÁ C. L. (1999): Psychobiologie: Biologické základy vývoje chování. Praha: Portál. MONOD J. (1970): Le hasard et la nécessité. Essai sur la philosophie naturelle de la biologie moderne. Paris: Seuil. Česky Náhoda a nutnost. Vyjde 2008. NEUBAUER Z. (1998): Golem a jiná vyprávění o symbolech a podivuhodných setkáních. Praha: Malvern/ Sus liberans. NEUBAUER Z. (1999/2000): Bergson a darwinismus. Kritický sborník 19, 106–116. ODUM E. P. (1977): Základy ekologie. Praha: Academia. PALEK B. (1997): Sémiotika. Praha: Univerzita Karlova. PEIRCE C. S. (1995 [1891]): The Architecture of Theories. In: BUCHLER J., ed.: The Philosophical Writings of Peirce. New York: Dover. PENROSE R. (1999): Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl. Praha: Mladá fronta. PETŘÍČEK M. (2000): Majestát zákona. Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce. Praha: Herrmann & synové. POPPER K. (1994): Bída historicismu. Praha: OIKOYMENH. POUPA O. (2000): Syndrom kolibříka: neveselé kapitoly o vědě a moci aneb šedesát let zkušeností. Praha: Galén.

LITERATURA /

341

PRIGOGINE I. (1980): From being to becoming. Time and complexity in the physical sciences. San Francisco: Freeman & Co. PRIGOGINE I. (1996): La fin des certitudes. Paris: Odile Jacob. PRIGOGINE I., STENGERSOVÁ I. (1984): Nová aliance. Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 19, 181–195, 241–252. PRIGOGINE I., STENGERSOVÁ I. (2001): Řád z chaosu. Nový dialog člověka s přírodou. Praha: Mladá fronta. Proti reakčnímu mendelismu-morganismu (1951). Sborník. Praha: Přírodovědecké vyd. RÁDL E. (2006): Dějiny biologických teorií novověku I., II. Praha: Academia. KAP. 12. RICOEUR P. (1997): Teória interpretácie. Diskurz a prebytok významu. Bratislava: Archa. RIDLEY M. (1999): Červená královna. Praha: Mladá fronta. RIDLEY M. (2000): Původ ctnosti. Praha: Portál. ROLL-HANSEN N. (1985): New perspectives on Lysenko? Ann. Sci. 42: 261–278. ROLL-HANSEN N. (2005): The Lysenko effect. The politics of science. Amherst, NY: Humanity books. RUYER R. (1974): La gnose du Princeton. Paris: Fayard. SAPP J. (1987): Beyond the gene. Cytoplasmic inheritance and the struggle for authority in genetics. Oxford: Oxford University Press. SEWARD A. C., ed. (1909): Darwin and Modern Science. Essays in Commemoration of the Centenary of the Birth of Charles Darwin and of the Fiftieth Anniversary of the Publication of the Origin of Species. Cambridge: Cambridge University Press. SHANNON C. E. (1948): A mathematical theory of communication. Bell System Technical J. 27, 379–423, 623–656. SHANNON C. E, WEAVER W. (1949): Mathematical theory of communication. Univ. Illinois Press. Podle verze na internetu. SMITH A. (2001): Bohatství národů. Praha: Liberální institut. SONEA S., PANISSET M. (1983): A new bacteriology. Toronto: Jones & Bartlett. SONNEBORN T. M. (1950): Heredity, environment, and politics. Science 111, 529–539. SOYFER V. (2006): Rudá biologie. Pseudověda v SSSR. Praha: Stilus Press. ŠMAJS J. (1995): Ohrožená kultura. Brno: Zvláštní vydání… ŠMAJS J. (1997): Konflikt přirozené a kulturní evoluce. Brno: Kat. filosofie FF MU. TEILHARD DE CHARDIN P. (1993): Místo člověka v přírodě. Výbor studií. Praha: Svoboda-Libertas. THAGARD P. (2001): Mysl. Myšlení jako reprezentace a výpočet. Praha: Portál. THURBER J. (1988): Filozof a ústřice. Praha: Odeon. TIERNEY P. (2000): Darkness in El Dorado. How scientists and journalists devastated the Amazon. New York: Norton. UEXKÜLL J. von (1937): Die neue Umweltlehre. Ein Bindeglied zwischen Natur- und Kulturwissenschaften. Erziehung 13, 185–199. UEXKÜLL J. von (1956a [1934]): Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen. In: Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen/ Bedeutungslehre. Hamburg: Rowohlt, 19–101. UEXKÜLL J. von (1956b [1940]): Bedeutungslehre. In: Streifzüge durch die Umwelten von Tieren und Menschen/ Bedeutungslehre. Hamburg: Rowohlt, 105–161.

342 /

PROFIL ABSOLVENTA

UEXKÜLL J. von (2006): Nauka o významu. In: Kliková, Kleisner 2006, 11–69. WEBSTER G., GOODWIN B. C. (1996): Form and transformation. Generative and relational principles in biology. Cambridge, UK: Cambridge University Press. WELBY V. L. (1985 [1911]): Significs and language. Amsterdam: John Benjamins. WESTBROEK P. (2003): Život jako geologická síla. Praha: Dokořán. WILLIAMS G. R. (1997): The molecular biology of Gaia. New York: Columbia University Press. WILSON E. O. (1993): O lidské přirozenosti. Praha: Nakl. Lidové noviny. WILSON E. O. (1998): Konsilience. Jednota vědění. Praha: Nakl. lidové noviny. WOLPERT D. H., MACREADY W. G. (1997): Self-dissimilarity: An empirically observable complexity measure. In: BAR-YAM Y., ed. Unifying themes in complex systems. Proc. Int. Conference Complex Systems, Nashua, NH: Westview Press. ZIMAN J. (2000): Real science. What it is, and what it means. Cambridge: Cambridge University Press. ZIMAN J. (2003): Akademická a post-akademická věda. Vesmír 82, 47–51.

LITERATURA /

343

Rejstřík

Poznámka: Číslo stránky polotučným písmem znamená, že o heslu pojednává celá kapitola či podkapitola; „n“ za číslem stránky znamená „a následující“. antropometrie 307n autokatalytické sítě viz autonomní agens autonomní agens (autokatalytické sítě) 43n, 49, 89n, 198n

Hajnal L. 51 hermeneutika 88, 112n historicismus 168

Barbieri M. 51, 60, 115n Bateson G. 54 Bergson H. 79, 87, 171n biosémiotika viz sémiotika biosféra 283, 282 biosféry (Kauffman) 45, 90, 201n boj o život 146 Bůh 61, 73

informace 54, 57, 112n Informační moře 47n

Cairns-Smith A. G. 46 Carroll S. B. 93 Cílek V. 283 Cvrčková F. 51, 107, 112, 323 čas historický 87 čtvrtý zákon 45, 90, 202 Darwin C. 64, 139 darwinismus 129 – sovětský tvůrčí 132, 219 Davidson E. H. 93 Dawkins R. 46 Driesch H. 79, 85, 163n ekologie 233 entelechie 85, 164 entropie 102 evoluce 64, 88n evoluční biologie 107n fluida 129n fyzikalismus (scientismus) 79, 88, 91, 160 Gaia 229n Gajdoš E. 51 Galilei G. 61 geny pro vůdcovství 316 Gold T. 283 gratuita 52, 58

Chagnon N. 314n

Kauffman S. K. 43, 50, 65, 89, 120, 151, 198 kód 52, 60, 65n, 116, 186 komplementarita 82 komplexita 48 kreacionismus 63 kultura 260n Lamarck J.-B. 129 Lotman J. M. 189n Lovelock J. E. 231 Lysenko T. D. 207, 226 Marks J. 323 Matalová A. 226 Maxwellův démon 203 Mertonova pravidla 125 Monod J. 52, 235 mutace 168 náhoda 166n Neel J. 314 nejbližší příští 201n ontogeneze 53, 57 organická pamě 57, 63, 65 organické kódy 51, 63 organismus 46 Peirce C. S. 177n plán 75, 149 podmořské komíny 298n preformismus 62 Prigogine I. 100, 186, 193 proteosyntéza 56 přírodní výběr (přirozený výběr) 43, 53, 147n, 238, 316

REJSTŘÍK /

345

přirozené úmluvy 53 přirozený výběr viz přírodní výběr Rádl E. 129 redukcionismus 81 redukčně-inflační schéma 53, 112n Ridley M. 46

systémy disipativní 49, 82n, 102n, 186 – dynamické 43, 89 Šmajs J. 260 termodynamika nerovnovážná 49, 100n Tierney P. 313

řád zadarmo 199 samoplození 62, 132n scientismus viz fyzikalismus sebeorganizace 45 Sekerák J. 226 sémantika 66 sémiosféra 188n sémiotika (biosémiotika) 66n, 74, 115, 177n Shannon C. E. 54, 113n sociomorfní modelování 236 stroj 43, 56, 63, 78, 101, 122, 155 svět jako mechanismus 61 systémová biologie 88

346 /

PROFIL ABSOLVENTA

Uexküll J. von 70 umwelt 70 uspořádanost 90 vitalismus 63, 79n, 163n vývojová biologie 93n význam 52n, 60n, 112n, 171n Westbroek P. 278 Woolfson A. 46 zákon 80, 82, 155n, 181n Ziman J. 124 zvyk 181

edice GALILEO sv. 14

Anton Markoš

Profil absolventa

Vydalo Nakladatelství Academia Středisko společných činností AV ČR, v. v. i. Vodičkova 40, 110 00 Praha 1 Obálku navrhl Pavel Růt Redaktor publikace Josef Smažík Technická redaktorka Běla Trpišovská Vydání 1., Praha 2008 Ediční číslo 10700 Sazba Vladimír Fára Tisk Těšínská tiskárna, a. s., Štefánikova 2, Český Těšín ISBN 978-80-200-1564-8 Knihy Nakladatelství Academia zakoupíte na www.academiaknihy.cz www.academiabooks.cz

Anton Markoš. Profil absolventa ACADEMIA

Recommend Documents