ANNA NEUBERGOVÁ. Obor křesťanská výchova

7 PASTORAČNÍ PÉČE CÍRKVE O UMÍRAJÍCÍ V DNEŠNÍ DOBĚ A HOSPICOVÁ PÉČE V ČESKÉ REPUBLICE ANNA NEUBERGOVÁ V. ročník - dálkové studium obor: křesťanská výchova

U N I V E R Z I TA PALAC K É H O V O LO M O U C I Cyrilometodějská teologická fakulta Katedra liturgiky a pastorální teologie Diplomová

práce

Vedoucí práce: Mgr. Josef Kořenek Olomouc 2000 Prohlašuji, že jsem uvedenou práci vypracovala samostatně pod vedením Mgr. Josefa Kořenka. K práci jsem použila literatury a pramenů, uvedených v seznamu. V Napajedlech 31.3.2000 ……………………… Děkuji vedoucímu práce Mgr. Kořenkovi za odborné vedení práce a cenné připomínky. Děkuji také Janě Gerlichové za překlad německého textu. Doc. ThDr. Pavlu Ambrosovi děkuji za zájem o mou práci. ANOTACE DIPLOMOVÉ PRÁCE Název: Pastorační péče církve o umírající v dnešní době a hospicová péče v České republice Jméno a příjmení: Anna Neubergová Katedra liturgiky a pastorální teologie Obor křesťanská výchova Vedoucí práce: Mgr. Josef Kořenek RESUMÉ : Diplomová práce je zaměřena na reflektování současného stavu pastorační péče o umírající a na prohloubení této péče, zejména s ohledem na nové možnosti, které nabízí hospic. Je zdokumentován pohled veřejnosti, kněží i bohoslovců na smrt a umírání v současné společnosti. Zvláštní pozornost je věnována celostní péči o umírajícího a všem možnostem, které konec jeho života učiní důstojným.

OBSAH

8

Úvod

…….………………………………………………………………… 7

1. FENOMÉN SMRTI A UTRPENÍ

1.1 1.2 1.3

Filozofický a teologický pohled ………………………………… 9 Etický pohled ………………………………………………… 14 Problém eutanázie, postoj církve a veřejnosti ………………… 18

2. PASTORACE UMÍRAJÍCÍCH 2.1 Současná pastorační situace………………………………………… 25 2.2 Doprovázení umírajících ………………………………………… 29 2.3 Spiritualita průvodce ………………………………………… 34 2.4 Kněz a laik slouží svátostmi - specifika jejich služby ………… 2.5 Pohled kněží a bohoslovců ………………………………………… 41

35

3. HOSPICOVÁ PÉČE V ČR A JEJÍ PŘÍNOS PRO PASTORACI 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5

Paliativní medicína jako východisko hospicové péče …………. 47 Vznik a vývoj hospicové péče ………………………………… 50 Aspekty hospicové péče a potřeby umírajících ………………… 51 Shrnutí významu hospicové péče pro pastoraci umírajících ……… Pastorační využití logoterapie ………………………………… 56 3.6 Návrh nových pastoračních možností ………………………… 57

55

Závěr ……………………………………………………………….. 61 Přílohy : Hospice v ČR ……………………………………………….. 63 Použité prameny a literatura ……………………………………….. 70 Seznam použitých zkratek ……………………………………….. 73

„Smrt je odchod domů, ale lidé se bojí toho co příjde, a proto nechtějí zemřít. Je to také otázka svědomí : ‚Mohl jsem to udělat lépe.‘ Mnozí umírají, jak žili. Smrt není nic než pokračování života, jeho dovršení. Odevzdání lidského těla. Ale srdce a duše žijí věčně. Kdyby se správně vysvětlilo, že smrt není nic jiného než návrat domů k Bohu, neexistoval by strach.“1 Matka Tereza

Úvod „Mentalitou pastýře je láska“1 Své místo v dějinách viděla církev vždy v blízkosti trpícího člověka. Pověřena a povzbuzována slovy Kristova Blahoslavenství ujímala se nemocných a umírajících 1 1

Doig, D. Matka Tereza, Vyprávění o katolické misionářce. Praha, 1991, s. 87. Ambros, P. Kam směřuje česká katolická církev? Velehrad: Refugium Velehrad-Roma,1999, s.264.

9 s vědomím, že tím rozhoduje o jejich i svém věčném osudu. Ve službě trpícímu naplňovala své pastýřské poslání a připodobňovala se Ježíši, který přišel,…„aby sloužil“ (Mat 20,28). Církev pečovala o nemocné a umírající zejména v ošetřovatelských řádech, které zakládala od ranného středověku a v různých společenstvích s charitativním posláním. Křesťanství vždy vidělo člověka jako bytost nerozdělenou, jako jednotu těla a ducha a tak byla vedena i péče o nemocné. „Per corpus ad animam“ - Tělem k duši - je heslo řádu Milosrdných bratří, jehož hlavním posláním se stala široce založená hospitální služba. Členové řádu byli většinou laici, jen někteří byli vysvěceni na kněze, aby mohli zaopatřovat nemocné svátostmi. Bez rozdílu všichni však uměli své pacienty obsluhovat a ošetřovat.2 Řádové heslo vyjadřuje dokonale celostní pohled na člověka a snahu obsloužit jeho potřeby tělesné i duchovní. O totéž usilovali již v šestém století benediktýni, jejichž řádová pravidla spojovala zdraví tělesné a duševní a uváděla tak člověka do pevnějšího zdraví i větší svobody.3 Nemoc neviděli jako nepřítele člověka, ale symbol, kterým duše vyjadřuje své potřeby.4 S rozvojem přírodních věd počátkem novověku se nazírání na nemoc změnilo. Utrpení se stalo nepřítelem, kterého bylo nutno všemi prostředky potřít a pozbylo charakteru možného poselství. Na nemoc se zaútočilo pomocí antibiotik, chirurgie, chemoterapie a dalších „zbraní.“ Mezi medicínu a náboženský pohled na člověka byl vražen klín a do popředí zájmu se dostala nemoc, nikoliv nemocná osoba.5 Moderní medicína slaví velké úspěchy, ale zapomíná na duchovní rozměr člověka a na jeho potřeby, které se stávají naléhavějšími v situaci, kdy spěje ke smrti. Umírající člověk není hoden žádné velké pozornosti, je obluzen medikamenty, popřípadě připoután k lůžku a čeká se na smrt. Příbuzní jsou odesláni domů, protože „tady se už nedá nic dělat.“ To je běžný obraz v našich nemocnicích, zvláště na odděleních LDN. Společnost se dívá na umírajícího podobně, pokud ho vůbec vidí. Nedbalému přístupu k těžce nemocnému jsme se naučili všichni. Utěšujeme naše nemocné, že „to zase bude dobré.“ Ve chvíli, kdy vidíme, že to dobré nebude, odvracíme se. Nevíme, co říci, nemáme zájem pečovat o umírajícího a ani to dobře neumíme. V tu chvíli to neumí ani zdravotníci. Přesto je mnoho nemocných zcela zbytečně odesíláno zemřít do nemocnice, ačkoliv by s mnohem větším komfortem mohli v klidu zemřít doma, jak to bylo dřív běžné. Údajem z matriky města Napajedel dokládám, jak se změnil poměr místa úmrtí jeho obyvatel v odstupu padesáti let. V r. 1945 zemřelo 13 osob v nemocnici a 57 doma. V r. 1995 je tomu právě naopak. Doma umírá 18 a v nemocnici 53 osob. Vidím zde určitou souvislost s pohledem na umírání a smrt v dnešní době, jak jej reflektuje anketa mezi veřejností.6 Když umírající odcházel k Bohu, měla hlubší smysl i péče o důstojnost jeho odchodu. Dnes odchází člověk do nicoty, proto je místo vedle něj prázdné.7 Ve své práci chci říci, že potřeby umírajícího se nezměnily, i když na ně medicína zapomněla a začíná se jen pomalu k celostnímu pohledu na pacienta vracet. K tomuto pohledu se musí vrátit i církev, aby její služba byla věrohodná. Chci připomenout, že místo církve je stále vedle trpícího a po boku zdravotníků, kam donedávna nesměla. Pokouším se popsat všechny potřeby umírajícího v psychofyzické jednotě se zvláštním ohledem na potřeby spirituální, které může poskytnout právě pastorační péče církve v doprovázení těžce nemocných. Vyzdvihuji hospicovou péči, která uspokojuje všechny potřeby nemocného a chrání důstojnost jeho života až do posledního okamžiku. V této péči mají věřící zvláštní možnost vejít ve styk s umírajícím a naučit se mu sloužit, protože tu najdou odborné vedení. Ve své práci tvrdím, že tišení bolesti a láskyplná lidská přítomnost odstraňují strach ze smrti a snahy po eutanázii. 2

Svobodný,P., Hlaváčková,L. Pražské nemocnice a špitály. Praha,1999, s.31. Grün, A., Dufner,M. Zdraví jako duchovní úkol.Svitavy,1994, s.8. 4 Tamtéž , s.10. 5 Horáková, G., Role pastýře ve zdravotnickém zařízení. Písemná farářská práce z oboru pastorační péče, 1998, s.7. 6 Viz kapitola 2.1. 7 Srv. GS 36… „když se zapomene na Boha, lze těžko pochopit tvora.“ 3

10 Zdůrazňuji, že pastoraci umírajících by měla být věnována větší pozornost. Chci poukázat v tom ohledu na důležitost laiků a jejich spolupráci s duchovními v pastoraci. Za cíl pastorace považuji návrat umírajícího do jeho rodiny. V popisu hospicové péče vycházím z vlastních praktických poznatků. Navštívila jsem hospic v Praze, v Plzni a v Červeném Kostelci a získala jsem rámcový pohled na jednotlivá zařízení a specifika jejich péče. (V příloze jsou představeny všechny hospice v České republice ). V Červeném Kostelci jsem pracovala u lůžka umírajících jako stážistka. To byly pozitivní zkušenosti, kdy jsem mohla vnímat umírání jako čas pokoje a důstojného života i v omezení. Zcela opačného druhu jsou zkušenosti z mé práce zdravotnice v nemocnici. Prioritu pastorační péče církve o umírající vidím v tom, že přichází za člověkem v situaci jeho velké nouze a mnohdy i ponížení. Slouží mu bratrskou láskou, evangeliem i svátostně. Uvádí ho opět do společenství s lidmi, ze kterého je svou nemocí izolován, uvádí jej tak i do mystického rozměru církve. Služba trpícímu je i velkým svědectvím pro svět, že je v něm Kristus stále přítomen. Církev v dnešní době hledá své místo ve společnosti, reálný prostor svého působení, kde je jí skutečně zapotřebí.8 Jsem přesvědčená, že právě umírající je tím místem, neboť „trpící člověk je cestou církve.“9

1. FENOMÉN SMRTI A UTRPENÍ V životě člověka přichází určité momenty, kdy si zvlášť intenzivně uvědomí svou existenci a dle svého zaměření (duchovní orientace) v nich vidí pouhou náhodu či nutnost, pouhou radostnou nebo tragickou událost, ale také tajemství, které ho přesahuje. Vedle početí a zrození nového lidského života je takovým okamžikem zcela jistě jeho definitivní pozemský konec - smrt.

1.1. Filozofický a teologický pohled Na fenomén smrti můžeme pohlížet v různých kontextech a významech. Medicína definuje smrt např. jako „zánik organismu jako celku, trvalé a nezvratné poškození všeho dění [...] přirozený důsledek života.“1. Podobně biologie: Smrt znamená „ukončení veškeré vitální aktivity, kterou se živý organizmus vyvíjí, udržuje a reprodukuje. Je přirozenou nutností, zákonem, který platí pro všechno živé.“2 8

Opatrný, A. Pastorační situace u nás. Kostelní Vydří, 1996, s.72. Christifideles laici 53. 1 Malý encyklopedický slovník A-Ž, heslo ‚Smrt.’ Praha,1972. 2 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy, 1999, s.133. 9

11 Filozofie mluví o podstatě smrti, kterou tvoří „oddělení principu života, duše od těla, které již kvůli stáří, nemoci nebo zranění není schopno být nositelem života“3. Smrt se týká všech živých organismů, tedy i rostlin a zvířat. Avšak pouze lidská duše, která má na rozdíl od rostlin a zvířat duchovou podstatu, může existovat bez těla a proto může po smrti začínat „svůj netělesný, nesmrtelný život.“4 Stejně popisuje smrt i křesťanská tradice - totiž jako „odloučení těla a duše.“5 Ale především vyznává víru ve věčný život této duše a ve vzkříšení těla (Apoštolské vyznání víry). Nesmrtelnost se dle křesťanského učení týká celé lidské osoby, tedy celý člověk s duší i tělem je nesmrtelný.6 Uvedené definice nevypovídají ale nic o tom, jak se vrcholná událost smrti dotýká člověka osobně. Co zakouší jeho tělo a jeho rozum, vůle a city v utrpení, které obvykle umírání a smrt provází. A jaký význam má pro něj mít informace o jeho vlastní nesmrtelné duši, která (prý) je schopna posmrtného života. Dnešní postmoderní člověk, ke kterému se pastorační péče církve má vztahovat, je možná věřící, ale spíše zpola věřící či nevěřící. Je pravdou, že ani nevěřící nemá zřetelné námitky proti věčnému životu, pokud na něco takového vůbec pomyslí. Teologická antropologie to vysvětluje tak, že v každé lidské bytosti je zakódovaná „touha po osobní nesmrtelnosti“.7 Tato touha, ba dokonce „živelná jistota“8 však nemá základ v rozumovém úsudku, „nýbrž v samé lidské přirozenosti“9. Proto rozum si může toto instinktivní poznání neuvědomovat a „dokonce může duši i nesmrtelnost popírat.“10 Člověk vidí především tělesný dopad smrti, který je patrný už v umírání (ochabující tělesné funkce) a je zřejmý z faktu, že lidské tělo patří do řádu přírody. Medicína registruje „nezvratný funkční výpadek celého mozku“11 (smrt mozku), kterým veškeré tělesné funkce končí a následuje rozklad organismu. Duchovní dopad má více vrstev. Člověk jako jediný živý tvor ví, že zemře. A člověk se bojí smrti, snaží se prodloužit si život na smrt pokud možno nemyslí. To vše u vědomí, že smrt je všudypřítomná a může se stát realitou v každém okamžiku jeho života. I když se materialismus, oficiální ideologie minulých desetiletí, snaží vykládat smrt pouze „jako přírodní nutnost“12 a „miluje a doufá pouze v reálný život zde na zemi“13, lidský duch, celá lidská osoba se hrozí vyhlídky na definitivní zmar. Nemáme obavu jen z tělesné bolesti, která většinou umírání a smrt provází. Dominik Pecka zdůrazňuje, že člověk se bojí nejen něčeho, ale „bojí se i o něco, bojí se o své bytí, o to, co tvoří obsah jeho duševního i duchovního života. Proto představa smrti je vždy úzkostná a bolestná. Smrt je odluka. A vstup do samoty“.14 V tom smyslu chápeme , že „problém smrti je problém samoty.“15 Je to zrušení všech vazeb, tedy vlastně to, oč člověk svým odklonem od Boha usiloval. Eufemisticky vyjádřeno je smrt „konec osobního životního příběhu“16 Může mít tento jedinečný osobní příběh nějakou budoucnost ? Naše odpověď začne u nositele tohoto „příběhu“, kterým je lidská osoba.

3

Brugger, W. Filosofický slovník. s.386. Tamtéž. 5 Rahner, K. Teologický slovník. s.301. 6 Tamtéž, s.465. 7 Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s.327. 8 Tamtéž. 9 Tamtéž. 10 Tamtéž. 11 Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s.87. 12 Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s.255. 13 Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. Praha, 1975, s 25. 14 Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím, 1971, s.258. 15 Tamtéž, s.259. 16 Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s.87. 4

12 Charakteristikou lidské osoby je vedle „schopnosti vědomého, svobodného jednání“1 i schopnost být ve vztahu k druhému člověku, ke světu, i k sobě. „Osoba sebe samu chápe a rozumí si jen ve vztahu s jiným.“18 Člověk je bytost, která tíhne k setkání a sdílení s jinými lidskými bytostmi. Tento postoj vztahu a sdílení je jí vložen do srdce samotným Stvořitelem, neboť Bůh je společenství osob a člověka stvořil, „aby byl jeho obrazem“ (Gn 1, 27). Adresátem pastorační práce je tento stvořený člověk a základní otázkou může být, jak jej v jeho nouzi oslovit. Předchozí výpovědí jsme se ocitli na půdě teologie. Ptejme se tedy na teologický základ stvořené osoby a jak tato realizuje své vztahy. Dle slovinského teologa M.I.Rupnika charakterizují osobu určité stálé rysy, z nichž si všimněme tří: „sdílnosti, vztahovosti, tvořivosti.“19 Tyto rysy spolu souvisí a komunikují. „Člověk se nemůže obejít bez [...] sdílení. V člověku je vnitřní síla, která ho táhne blíž k druhému.“20 Avšak jako první je to Bůh, který se sdílí, vytváří dialog. „Člověk vzniká proto, že Bůh se k němu obrátil svým slovem.“21 Vztahovost: je to vlastně princip lásky, naprosto svobodné, kterým dává Bůh člověku účast na životě Trojice. Člověk může vnímat sám sebe jen ve vztazích, ať k Bohu, ať k člověku a tak prožívá i svá největší utrpení a smrt.22 Tvořivost: „Vše, co bude s láskou přijato a tím samým principem lásky předáno, bude „zrozeno“ pro věčnost, neboť láska je věčná. Je to právě tento princip, jenž umožňuje chápání dogmatu vzkříšení těl …. „23 Nějakým způsobem musí člověk tyto své rysy, tyto potřeby svého srdce realizovat již tady na zemi, má-li uchovat a rozvinout své poslání, totiž udělat ze sebe dar pro druhé (GS 24). Ve smrti může být tento vztah tvora ke svému Stvořiteli svobodným darováním se naplněn. 7

Teologická výpověď o smrti má také začátek ve vztahovosti. Lidským životem se v teologické úvaze „rozumí setkání s Bohem a zaujetí postoje k němu.“24 Smrt „jako konec procesu umírání“25 je „definitivní konec pozemského života“26 , kdy je „člověku dána možnost určit si svůj budoucí způsob existence konečným plně osobním rozhodnutím.“27 Výsledkem tohoto osobního rozhodnutí, které je neodvolatelné, je ve šťastném případě rozhodnutí pro Boha, které křesťané nazývají „věčný život“ (Jan 11, 25), „účast na smrti Pána a podíl na jeho vzkříšení“ (Řím 5,6). Smrt umožňuje duši nové vztahy, svobodnější a duchovnější. Smrt však má ještě další, hlubší rozměr. Je to nejen moment svobodného lidského rozhodnutí, ale též tvůrčí akt Boží. „Ten, který uvedl člověka do života jej ze života odvolává“28 a nabízí mu svou milost - v okamžiku smrti jako v celém životě. „Milostí jste spaseni!“ říká apoštol Pavel (Ef 2, 5n). Smrt nahlížena teologicky - „moment mezi umíráním a dokonáním“29 - je moment plný napětí. Na jedné straně můžeme vidět umírající osobu jako pasivního účastníka, který smrt pouze bezmocně přijímá, z jehož těla odchází život. Tuto vrcholnou pasivitu v umírání („pasio“) charakterizuje teolog také jako „pokání, očistu, utrpení těla, úzkost duše, opouštění světa“.30 Zároveň je smrt událostí vysoce aktivní, jejíž povědomí nás provází po celý život a která by měla směřování našeho života určovat („actio“). Sv. Pavel připomíná: 17

Tamtéž. Ambros, P. Křesťan a život ve světě. Olomouc, 1998, s.166. 19 Tamtéž, s.162. 20 Tamtéž, s.163. 21 Tamtéž. 22 Tamtéž . 23 Tamtéž, s.164. 24 Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s. 87. 25 Beynert, W. Slovník katolické dogmatiky, heslo ‚ Smrt.’ s. 318. 26 Tamtéž. 27 Tamtéž, s.319. 28 Beneš, J. a kol. Naše víra. Praha, 1974, s. 276. 29 Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s. 444. 30 Tamtéž. 18

13 „Každý podle vlastní práce obdrží svou odměnu“ (1Kor 3, 8). Je to moment soukromého soudu: „Každý člověk jednou umírá a potom bude soud.“ (Žid 9, 27). O našem dalším osudu rozhodujeme už za života tím, jak se v různých situacích přikláníme k Bohu. Poslední rozhodnutí, které nám Bůh dopřává svobodně učinit ve smrti je definitivní. „Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat“ (Jan 9, 8). Tuto šanci, setkat se osobně se svým Stvořitelem v okamžiku smrti, dostane každý člověk. Tedy i ten, kdo o Boha nikdy ve svém životě nestál, i ten, kdo z nějakých důvodů o Bohu nikdy neslyšel. Stejně jako duševně chorý člověk nebo dítě, třeba i nenarozené.31 „Ve smrti se člověk stává svobodným, vědomým a schopným činit konečné rozhodnutí.“32 Písmo svaté odhaluje postupně celé tajemství smrti a ukazuje především na Krista, který na kříži nad smrtí definitivně zvítězil. Základní výpověď je učiněna již v knize Genesis, kde smrt je přímým důsledkem hříchu prvního člověka. (Gn 2, 17). Smrt přišla, protože se člověk ve své pýše odvrátil od Boha, z něhož svůj život nutně čerpal a zvolil si vlastní nezávislost. Také sv. Pavel píše Římanům: „Mzdou hříchu je smrt“ (Řím 6, 23). Smrt ve Starém zákoně patří k údělu člověka (Kaz 3, 20), „ je i důsledkem porušení řádu, odvrácení se od Boha, dárce života“33 (Gn 7, 4n). „Mrtví sestupují do šeolu“34 (podsvětí), kde jsou odděleni od světa živých i od živého Boha (Ž 88, 7-19). V pojetí proroků nebyla smrt v původním stvořitelském Božím plánu (Ez 18, 23) a jsou to opět proroci (Iz 25, 8; Dan 12, 2; Oz 13, 4), kteří „přinášejí naději na život po smrti.“35 Teologie smrti v Novém zákoně je kristocentrická. Především v pavlovských listech je tato teologie výrazně rozvedena. Již ve křtu dostáváme podíl na Kristu, tedy i na jeho smrti a zmrtvýchvstání. Křtem jsme byli zbaveni hříchu, „vyvedeni ze smrti do života“ (Řím 6, 13), „pokřtěni v jeho smrt“ (Řím 6,3) − toto spojení s Kristem je sakramentální, ve smrti s ním budeme spojeni reálně.36 Kristus „svou smrtí naši smrt zrušil a vzkříšením obnovil život.“ (Preface velikonoční, I). Smrt pro starozákonního člověka znamenala jakési živoření, polospánek v podsvětí, v místě, kde nebyl Bůh přítomen. Nový zákon naopak vidí smrt jako okamžik bezprostředního setkání s Bohem, kdy „předstupujeme před Jeho tvář“.37 R. Cantalamessa, františkánský kapucín, sleduje smrt ze dvou perspektiv. Ve Starém zákoně vidí sapienciální (poučný) pohled, v Novém zákoně pohled mysterický, kristologický a velikonoční.38 „V prvém případě je smrt pedagogem, v druhém je mystagogem.“39 Sapienciální pohled na smrt má svou důležitost i po Kristově příchodu, neboť nás udržuje ve střízlivosti vzhledem k posuzování věcí tohoto světa. „Dívat se na život z pozorovatelny, jíž je smrt, je neobyčejně dobrou pomůckou, abychom dobře žili.“40 Velikonoční pohled nás uvádí do společenství s Kristem postupným stržením tří hradeb přirozenosti, hříchu a smrti. Tyto hradby odstranil Kristus svým vtělením, smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním.41 Skrze evangelium už nevidíme smrt jenom lidsky jako nešťastnou událost. Bůh je jediným zdrojem života a nestvořil nás pro umírání a rozpad, ale pro věčný život. Závěr toho, co bylo doposud řečeno: Ve smrti, která imanentně vždy zůstane bolestnou, obávanou a neznámou, nás Bůh nenechává osamocené, neničí to, co tvoří 31

Beneš, J. a kol. Naše víra. Praha, 1974, s.227. Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s. 444. 33 Tamtéž, s. 443. 34 Tamtéž. 35 Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha, 1994, s. 443. 36 Tamtéž, s. 444. 37 Bloom, A. Čtyři kapitoly o smrti. přel. Juriga, R., místo vydání neuvedeno, 1996, s. 17. 38 Cantalamessa, R. Sestra smrt. 1.vyd. Kostelní Vydří, 1997, s. 5. 39 Tamtéž. 40 Tamtéž, s. 27. 41 Tamtéž, s. 11. 32

14 jádro naší bytosti a co on sám do nás vložil. Schopnost duše komunikovat, milovat, odevzdat se. Říká se, že ve smrti zůstane každý osamocen, žádný člověk s námi nemůže vposledku naši smrt sdílet. Skutečně, člověk nikoli - ale Kristus ano! Jestliže umíráme s Kristem, neumíráme osamoceni (2Tim 2, 11). Zde je také odpověď na nejhlubší touhu člověka, aby jeho osobní příběh měl pokračování. Zmrtvýchvstání Ježíše je i naše zmrtvýchvstání. V něm Bůh definitivně a nezvratně zachrání celého člověka i s jeho konkrétním životním příběhem. Takovou jistotu nemůže dát člověku celý svět ani žádná filozofie.42

Smrti předchází různě dlouhý proces umírání (processus lat. pokračující), „neustále se měnící stav, či lépe dění v čase.“43 Elizabeth Kübler-Rossová, osobnost v této problematice, nazvala svou poslední knihu Umírání jako poslední stadium na cestě zrání. Míní tím zrání lidské osobnosti i zrání ve víře. Jaro Křivohlavý charakterizuje toto zrání jako „těžký boj“, který se týká celého člověka, jeho oblasti tělesné, duševní i duchovní.44 V mohutnosti duchovní jde o poslední boj o víru, který člověk svým způsobem realizuje po celý svůj život. Tento boj, spojený s utrpením, podstoupil dobrovolně i Kristus jako vrcholný projev své spoluúčasti s těmi, kdo trpí a umírají, tedy s námi se všemi. 45 Kristův postoj k vlastnímu utrpení a jeho „boj o víru“ - tedy poslušnost k Otci (Lk 22, 42) dává naději, že se trpící člověk může k takovému postoji přiblížit. 45 Jde ovšem o vysoce individuální záležitost, neboť každý člověk je jinak disponován ke snášení utrpení. Přirozenou lidskou snahou je trpícímu co možná nejvíce odlehčit a zároveň mu pomoci, aby své utrpení nevnímal jako nesmyslné. Bolest nesená pouze tělesně a psychicky může zlomit člověka a odvrátit ho od jeho posledního cíle. „Člověka nečiní skutečně nešťastným bolest a utrpení jako takové, nýbrž pochybnost o smysluplnosti dění, a tím vposledku selhání ve víře.“46 Je velmi důležité, aby trpící viděl aspoň nějaký smysl toho, co zakouší, protože utrpení ho ničí vnitřně a nadto je zcela bezmocný a cítí se být svému okolí na obtíž. Kristus neodpovídá přímo a teoreticky na otázku po smyslu utrpení. Člověk uslyší odpověď, když se zadívá na jeho kříž: „Následuj mě!“ 47 Kristus zve člověka ke spoluúčasti na vykoupení světa, kde utrpení je surovinou , potřebnou pro tento nemocný svět. 48 Viditelným ovocem spolupráce s Kristem je vnitřní zralost a duchovní velikost trpícího, který, ač bezmocný, koná veliké dílo. Ti, kdo se trpícího ujímají, naplňují slova o Posledním soudu (Mat 25,34-36), že totiž se ujímají ve svém bližním samotného Krista. Tak zakouší trpící množství lásky, která vyzařuje jako pozitivní energie i do okolí a pomáhá měnit čistě lidský pohled na „nesmyslnost“ utrpení. Vždy je však třeba respektovat, že v trpícím se objevuje obraz Ukřižovaného s celou hloubkou tajemství, které představuje jeho vlastní bolest, jeho vlastní jedinečná situace. V pastorační péči tedy reflektujeme vždy individuálně otázku, v čem spočívá dobro pro člověka v terminálním stádiu a jak ono dobro prokazovat.

42 43

44

Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. 1.vyd. Düsseldorf, 1991, s. 59. Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991.

Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 79n. Pospíšil, C. V., OF. Teologie kříže a tajemství trpícího člověka. Scripta Bioethica, č. 15/1995, s. 22 . 46 Rotter, H. Důstojnost lidského života. 1.vyd. Praha, 1999, s. 73 . 47 Salvifici doloris 41. 48 Quoist, M. Mezi člověkem a Bohem. přel. Rudolf, Vl. 1.vyd. Praha. 1969, s.138. 45

15 Považujeme za důležité zmínit ještě jednu skutečnost: že totiž neexistuje apriori rovnítko mezi křesťanským pohledem na smrt a způsobem, jakým příjme svou smrt ten který věřící člověk. Trvá, že křesťanský postoj k životu a ke smrti je aktivní a svobodný. Tuto pravdu vyjadřuje východní tradice tzv. synergismem: Člověk, který „tvoří“ společně s Bohem svět, „vytváří“ společně s Bohem i svou osobní spásu.49 Nemůžeme proto souhlasit s Helenou Haškovcovou, když soudí, že „víra vede k podceňování života“50 , „zamítá možnost uvažovat o smyslu života“51 a že „ ve smrti je člověk nesvobodný“52 . Tyto názory prezentovala Haškovcová ve své populárně vědecké publikaci Rub života a líc smrti v r. 1975. Ve své době to bylo dílo velmi ojedinělé v české literatuře, co do zvoleného tématu i šíře záběru, že v této podobě nemělo obdoby, jak konstatuje předmluva.53 Autorka, tehdy osmadvacetiletá bioložka, se snaží s opravdovým soucítěním s těžce nemocnými a umírajícími, které zná ze své praxe, zodpovědět některé etické problémy pacienta a lékaře. O deset let později - již jako doktorka přírodních věd a filozofie - navázala na problematiku umírání a smrti rozsáhlejším dílem Spoutaný život. V obou jmenovaných dílech, eticky tenkrát i teď jistě podnětných, vychází striktně z materialistického výkladu smrti a nechce zůstat „v zajetí náboženských předsudků“54, protože víra je ji vzdálená a cizí.55 Helena Haškovcová však shora uvedenou skutečnost - že totiž v utrpení nejsou předem dané postoje - konstatuje také. Říká, že někteří nevěřící ve své bídě konvertují a lze také pozorovat opak - nesnesitelné utrpení se může projevit odpadem od víry. 56 Stejně vidí věc i psycholožka Marie de Hennezel, která již mnoho let doprovází své pacienty. „Umírá člověk tak, jak žil? Nemám odpověď. Viděla jsem lidi, kteří o sobě tvrdili, že jsou věřící, a na prahu smrti ztratili víru, jiní, kteří víru neměli, ji nalezli. Nikdo není chráněn před okamžiky pochybnosti nebo vzpoury, i když se po celý život pokoušel smrt zvládnout. Naopak někteří, jejichž život byl peklem, znají skvělou smrt. Milost nemá nic společného se zásluhou.“57 Jiný názor vyslovuje již zmíněná E. Kübler-Rossová, totiž že kvalita života určuje i kvalitu smrti.58 Tyto pohledy zůstávají otevřené a obohacují pastorační praxi.

1.2. Etický pohled V poslední fázi ohrožuje lidský život nejen postupující choroba, ale i možnost, že s tímto lidským životem nebude patřičně eticky zacházeno. Ve světě, který vyznává především kult zdravého těla, materiální úspěch a soutěž místo služby, se tato možnost stává rizikem. Moderní technika otevírá člověku nové možnosti biologické kontroly vlastní existence, ale přináší sebou také nová nebezpečí. Narušuje tradiční personální pojetí

49

Jan Pavel II. Překročit práh naděje. přel. Peprná, I. 1. vyd. Praha, 1995, s. 170. Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. 1.vyd. Praha, 1975, s. 24. 51 Tamtéž, s. 25. 52 Tamtéž. 53 Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. 1.vyd. Praha, 1975, s. 11. 54 Tamtéž, s. 13. 55 Haškovcová, H. Spoutaný život. 1.vyd. Praha,1985, s. 180 Pozn.: V r. 1994 vydává u nás Haškovcová první učebnici lékařské etiky a od r.1996 působí jako profesorka na Husitské teologické fakultě. 56 Tamtéž, s. 181. 57 Hennezel, de Marie. Smrt zblízka - umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 130. 58 Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha,1995, s. 138. 50

16 života člověka a jeho úctu k životu.59 Jako součást tradiční etiky vznikla v současné době bioetika, která se zabývá především novými problémy etického rozhodování, jak je přináší odosobněné pojetí života člověka v nynějším světě.60 Bioetika (zdravotní etika) se opírá o morální teologii a je normativní etikou pro pastorální medicínu.61 Její hlediska tedy plně akceptuje i pastorální péče o trpící a umírající. V umírání a smrti se stýkají a doplňují dva obory - medicína a teologie a oba vychází ze základního přesvědčení, že lidská bytost je tvořena jednotou těla a duše.62 Důstojnost lidské osoby zakládá nárok na etické postoje a chování k celému člověku ve všech fázích jeho života. „Lidská bytost je totiž jediným tvorem na zemi, kterého Bůh chtěl pro něho samého.“63 Člověk tedy může věřit, že ho Bůh miluje, že je pro Boha důležitý a že jako Bohem stvořený je povolán k věčnému životu. Jsme přesvědčeni, že právě tento fakt má být vyslovován v dnešním sekularizovaném světě. Neboť hodnota lidského života, smrti i utrpení jsou denně devalvovány až na předmět komerční zábavy (TV seriály, akční filmy, počítačové hry). „Je-li člověk pochopitelný pouze materialisticky, vyčerpává-li se v pozemské existenci, pak je hodnota tohoto člověka nízká, obzvláště tehdy, pokud již ztratil svou výkonnost a schopnost užívat života.“64 Humánně pečovat o člověka, který trpí a umírá, předpokládá nejprve poznat jeho potřeby. Každá lidská osoba má čtyři dimenze: tělesnou, psychickou, sociální a spirituální a ty také charakterizují každou lidskou potřebu a nelze je od sebe oddělovat. 65 Lékařská věda chápe ještě stále nemoc jako poruchu pouze tělesnou a duševní aspekt pomíjí. Benediktýn Anselm Grün si naopak stěžuje, že „církev přenechala tělo medicíně až přespříliš. Starala se téměř výlučně o spásu duše, a ne o zdraví těla a duše […]. Dnes by mělo být opět úkolem církve hlásat a žít jednotu těla a duše.“66 Pastorální medicína opět vidí důležitost začlenění spirituálních potřeb člověka do celostní terapie. Naší snahou bude pojednat tyto potřeby neodděleně, i když teorie se určitému dělení nevyhne. Obecně máme stále na mysli, že každý moment péče, projevené v pravý čas, se dotýká celého člověka. Vzít trpícího za ruku a dát mu napít znamená zároveň „obsloužit“ jeho duši. Eticky nesmírně cenné je kontinuální tišení bolesti umírajících (zvláště s nádorovým onemocněním), jak bude pojednáno v kapitole o hospicové péči. Zmírnění tělesných útrap je základní dobro, které jsme povinni poskytnout a přispívá opět psychice (tišení úzkosti a beznaděje).

V poslední fázi života má člověk především potřebu nezůstat osamocen, potřebu pravdivého rozhovoru a potřebu, aby jeho život byl chráněn až do okamžiku přirozeného konce - opakem je eutanazie. Utrpení a smrt představují velké biosociální ohrožení soudobého člověka, ať už se jedná o proces nebo pouhou myšlenku.67 Je proto snaha vytěsnit je z mysli i ze společenského života, aby nepřipomínaly nevyrovnanému člověku jeho vlastní konečnost. Výsledkem je stále větší izolovanost umírajících v různých léčebných zařízeních, kde je jen malá pravděpodobnost, že nezůstanou aspoň ve chvíli smrti osamoceni.

59

Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 13. Srv. Evangelium vitae, čl. 22:“Člověk […] hledá všechny způsoby vědy a techniky, aby mohl plánovat, řídit a ovládat svoje narození a smrt.“ 60 Tamtéž. 61 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 13. 62 Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha, 1996, čl. 39 . 63 Tamtéž, čl.38. 64 Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s. 27 . 65 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 14. 66 Grün ,A. OSB. Dufner, M. Zdraví jako duchovní úkol. přel.Hermach, J. Svitavy, 1994, s. 7. 67 Elias, N. O osamělosti umírajících v dnešních dnech. přel Bláhová, A. Praha, 1998, s. 15.

17 Ačkoliv statistiky uvádějí, že až 90% lidí si přeje zemřít doma, v prostředí a s lidmi dobře známými a milými, ve skutečnosti umírá u nás 70% i více lidí v nemocnici. 68 I když pověstná „bílá plenta“ už není pravidlem, „společnost odsunuje umírajícího do instituce a tam je profesionálně opět odsunut. Laiky snad uklidňuje tvrzení, že umírajícímu je v náručí profesionálů lépe [...]. Dnes si kolem umírání a smrti nejsme jisti ničím [...], my nevíme co dělat, jak se chovat, co říkat,“69 zdůrazňuje H. Haškovcová. Tato bezradnost škodí nejen umírajícímu, neboť ho izoluje fyzicky i duševně v kritických okamžicích. Trhá také vazby mezi jím a okolím, a tak škodí živým, neboť toto odcizení už nelze napravit a bývá později zdrojem výčitek ve svědomí . „Co bylo zraněno na zemi, může být později vyléčeno, ale platí se léty bolesti a výčitek svědomí, pláčem a osaměním.“ 70 Bezradnost škodí i dětem, jejich přirozenému soucitu, vnímavosti k utrpení a dobrotě srdce. Když je izolujeme od jejich umírajících příbuzných v domnění, že „to nemusí vidět“ a že „tomu ještě nerozumí“, zbavujeme je mimo jiné důležitého povědomí kontinuity lidského života. Jsme, hrubě řečeno, jakýmsi ovladačem knoflíku u televize, kterou vypneme v okamžiku, kdy se nám „program“ přestal líbit. Co nechceme přijat a zpracovat v mysli skrze Boží moudrost, musíme z mysli odsunout a vytěsnit. Trapistický mnich a křesťanský myslitel Thomas Merton (1915-1968) vzpomíná v autobiografickém románu Hora sedmi stupňů na vlastní dětskou zkušenost se smrtí své matky v nevěřící rodině: ... „když se blížil konec, jeli jsme do nemocnice. Jel jsem s nimi, ale do nemocnice mi vkročit nedovolili. Snad to bylo opravdu správné. K čemu by bylo dobré být svědkem tolika nezakrytého utrpení a pohnutlivých okamžiků bez jakékoliv modlitby, bez svátostí, s jejichž pomocí je možno dosáhnout uklidnění, uspořádat si v mysli celou situaci a trochu pochopit význam událostí [...]. Smrt v tomto případě byla jen hrozná věc, a jelikož to nemá žádný smysl, proč zatěžovat duši dítěte pohledem na ni?“ 71

Pokusme se tedy ve světle evangelia odpovědět, jak se eticky chovat a co říkat. V prvé řadě přistoupit k utrpení bližního, jak to učinil Samaritán (Lk 10,29), mít s ním soucit a konečně mu pomoci.72 Být na blízku, neopouštět, projevovat citovou účast, úctu a respekt k jeho utrpení, k němu samému. Vstoupit s trpícím do společenství a pozorně mu naslouchat. Tím, že ze sebe nemocný vydá nějaké slovo, zbaví se také části svého zármutku, své duševní tísně, k tomu však potřebuje, aby se svými slovy dotkl nějakého společníka.73 Heinrich Pera (katolický kněz) a Bernd Weinert (lékař) přirovnávají hovory s nemocnými třemi podobenstvími: podobenstvím rozhovoru jako „vstupu do cizího bytu“ – jsme tu poprvé, akceptujeme „zařízení bytu“, nic nehodnotíme, nerušíme klid a s případnými „změnami“ počkáme, až budeme požádáni - třeba příště. Další podobenství – „vyražené dvéře“ jsou nepodařené rozhovory, kdy pomáhající má předem jasně vytvořenou představu, co nemocný potřebuje, místo naslouchání mu rozmlouvá jeho obavy ap. Třetí podobenství – rozhovor jako proudící krev. Tento rozhovor, který se zříká všech rad, návrhů a poučných průpovědí, oživuje vzájemnou lásku a probouzí v nemocném schopnost přijat svůj změněný stav.74 68

Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 83. Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 155. 70 Bloom, A. Čtyři kapitoly o smrti. přel. Juriga, R., místo vydání neuvedeno, 1996, s. 14. 71 Merton, T. Hora sedmi stupňů. Řím, 1968, s. 26n. 72 SD, s. 47. 73 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 42. 74 Tamtéž, s. 33n. 69

18 I když panuje shoda, že rozhovor je základní a snad nejdůležitější prostředek pomoci, který je možno umírajícímu nabídnout75, je nutno vyzdvihnout i mlčení (součást rozhovoru) a dále neverbální komunikaci, která je málo doceněna. Naše mlčenlivá blízkost, která ale hluboce bere na vědomí trpícího bližního, se může podobat prodlévání u svatostánku. Bůh vstupuje do lidského života, do utrpení a smrti. Je třeba ponechat tam Bohu místo, nezaplnit to místo planými útěchami a tím, že z toho místa odejdeme opustíme to místo, je třeba počkat tam v tichosti na Boha.76 Potřeba pravdivého rozhovoru se týká zejména informace o zdravotním stavu nemocného - tedy o jeho diagnóze a prognóze. Dnes se všeobecně má za správné, sdělit vážně nemocnému pravdu o jeho stavu. Jde o vývoj v průběhu posledních desetiletí. Po druhé světové válce byl všude ve světě trend ‘milosrdné lži‘. Týkal se zejména diagnóz zhoubných onemocnění, kde byla tenkrát prognóza vzhledem k možnostem medicíny vždy infaustní.77 Paternalistický přístup lékaře k pacientovi trend „pia fraus“ podporoval a ani pacient sám o pravdivé sdělení nestál. V polovině sedmdesátých let si přál slyšet pravdivou diagnózu pouze jeden pacient z osmi v naší republice.78 Ale zároveň v té době už píše Haškovcová, že „odhalená pravda může pacienta uklidnit, může ho povzbudit, může ho osvobodit.“79 Další vývoj tato slova plně potvrzuje. Možnosti léčby maligních onemocnění se výrazně zlepšily a pacient, který zná svou diagnózu, může účinněji na léčbě spolupracovat. „Strategie pravdy je v korelaci s obecně přijímaným názorem, že člověk je odpovědný za svůj život a musí umět „nést svůj kříž“.80 Povinnost lékaře pravdivě informovat je v současnosti zaručována mnoha etickými kodexy (Základní listina lidských práv a svobod, etický kodex Práva pacientů, Charta pracovníků ve zdravotnictví a další). „Existuje právo osoby na to, aby byla informována o vlastním stavu života. Toto právo nemizí při diagnóze a prognóze nemoci, která vede ke smrti, ale nachází další zdůvodnění. Perspektiva smrti činí sdělení obtížným a dramatickým, ale nezprošťuje povinnosti říci pravdu.“81 K tomu podotýká profesor morální teologie Günter Virt, že podle novějších studií ještě stále značná část lékařů neinformuje pravdivě své pacienty o diagnóze. Lékaři považují tyto rozhovory za příliš časově náročné a mnozí za nejobtížnější část své lékařské praxe.82 Ovzduší přetvářky zatěžuje psychicky nejen zdravotníky, ale také rodinné příslušníky a všechny, kdo se chtějí na podpoře umírajícího podílet. Nejvíce ale poškozuje pacienta, protože mu nedopřeje čas na uspořádání vlastních rodinných a profesních záležitostí a je-li věřící, přijat při plném vědomí svátosti nemocných.83 Čas potřebují i ti, kteří o Boha v životě mnoho nestáli, ale v perspektivě blížící se smrti je naděje hovořit s nimi o přípravě na věčnost. Není tedy pochyb, že pravda by měla být sdělena, jde však vždy o „rozlišování a lidský takt.“84 Co to znamená? Především rozlišit, kolik pravdy v dané chvíli nemocný

75

Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha, 1995. Srv. Ambros, P. Kam směřuje česká katolická církev?Velehrad, 1999, s.275. 77 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s, 101. 78 Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. Praha, 1975, s. 59. 79 Tamtéž, s. 60. 80 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s, 103. 81 Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha, 1996, 125. 82 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000, s. 42. Pozn.: Prof.Thdr. G.Virt (1941) m.j. spolupracuje na tvorbě evropské zdravotnické legislativy a v České republice opakovaně přednášel na lékařských a interdisciplinárních fórech. 83 Sekretariát české liturgické komise.Obřady pomazání nemocných. Praha, 1974, s. 20. 84 Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha, 1996, čl. 126. 76

19 unese, tedy že není nutné sdělit vše najednou. Pravda nesmí nikdy vzít naději85 a s pravdou nemá zůstat nemocný osamocen, je potřeba pokračovat s ním v dialogu. Rozlišme pravdu o diagnóze, kterou sděluje v našich podmínkách lékař (v některých zemích i psycholog, příp. kněz)86 a další hovory, které na tuto sdělenou pravdu budou navazovat. Zde je třeba reagovat pravdivě na otázky nemocného, ale „pravda nemá být postavena nemocnému do cesty jako zeď, má být spíše budována podél cesty. Pacient ji sice může vidět, ale také od ní může odvrátit pohled ve chvíli, kdy se jí zděsí.“87 Pro věřícího má otázka pravdivosti v poslední fázi života také eschatologický podtext. Jde opět o vztah, setkání. B. Weinert připomíná: S trpícím se opravdově můžeme setkat, jen když jeho utrpení můžeme pojmenovat. Pravdivé sdílení s milovanou osobou již představuje jakousi nepatrnou formu vykoupení, která se plně uskuteční v Kristu88.

1.3. Problém eutanázie, postoj církve a veřejnosti Eutanázie je problém velmi aktuální v dnešní společnosti, ale neobjevuje se teprve v moderní době. Etymologicky znamená dobrou, pokojnou smrt ( řec. eu-thanatos), pojem je doložen od 5.století př.Kristem.89 Skutečně se také kdysi tohoto termínu užívalo pro pomoc umírajícímu člověku, zaměřenou na tišení bolestí a duševních úzkostí.90 I dnes je možno termínu eutanázie v tomto pozitivním smyslu používat, ale všeobecně se dnes míní eutanázií „záměrné ukončení života jednotlivců, kteří jsou beznadějně nemocni nebo poškozeni a to z důvodů milosrdenství.“91 Jiná definice rozumí eutanázií „jednání, jehož záměrem je způsobit nebo urychlit smrt těžce nemocného člověka a ukončit jeho utrpení, a to na základě jeho žádosti nebo předpokladu, že by si to přál.“92 Diskuse o eutanázii se objevují již hluboko v historii. Aristoteles přijímal tuto praxi u deformovaných novorozenců, Platon ji připouštěl pro těžce nemocné dospělé. 93 Stejného mínění byl i Seneca, který své principy eutanázie rozvádí v listech Luciliovi a sám eutanázií vlastní rukou umírá.94 Hippokratova přísaha ze 4. století př.Kristem eutanázii absolutně zakazuje.95 Křesťanství mělo přinést radikální změnu ve zvycích i smýšlení, ale nestalo se tak ihned. Sv. Tomáš Morus ve své Utopii mluví o ‚čestné smrti‘, pro kterou se může rozhodnout nevyléčitelně nemocný na ostrově Utopia - vlastní rukou nebo rukou druhých.96 Podle Martina Luthera existují „ďáblem podstrčené děti“, které by chtěl zprovodit za světa utopením.97 V díle Francise Bacona O důstojnosti a pokroku věd (1605) se poprvé od starověku objevuje termín eutanázie. Rozlišuje ‚vnější eutanázii, což je umění lékařů použité

85

Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 34. Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 114. 87 Drbal, J. Etické aspekty v onkologii. SB, 1996, č. 13, s. 5. 88 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 148n. 89 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000. 90 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 154. 91 Ondok, J.P. Bioetika. 1.vyd. Svitavy,1999, s. 121. 92 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 154. 93 Laštovica, J. Eutanázie. SB 1996, č. 13, s.14. 94 Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s. 94. 95 Tamtéž, s. 95. 96 Tamtéž. 97 Tamtéž. 86

20 k tomu, aby se umírajícímu odcházelo snadněji ze života a ‚vnitřní eutanázii‘, připravující duši na smrt.98 Názory jednotlivých zastánců a ojedinělá praxe maření lidských životů z libovůle silnějších vyvrcholila ve 20. století v německém programu eutanázie. Za jakousi přípravu a kultovní knihu eutanázie můžeme pokládat dílo K. Bindinga a A. Hocha : Svoboda k hubení života nehodného žití. Jeho rozsah a forma. (Lipsko 1920).99 Právník Binding a psychiatr Hoche považují nevyléčitelně nemocné a slabomyslné za pouze „balastní existence“ o jejichž usmrcení by mělo rozhodovat příslušné grémium.100 Toto dílo připravilo cestu nacistické ideologii i praxi, která začala vyprazdňováním ústavů pro postižené děti, ústavů pro duševně choré a skončila vyhlazováním „nearijské rasy“ v plynových komorách. Vlivem těchto zločinů bylo po druhé světové válce téma eutanázie dlouho tabu. Po odeznívání šoku se opět stává eutanázie tématem, o kterém se nejen mluví, ale také jedná s praktickými důsledky. Je známo, že existuje světová kampaň na podporu legalizace eutanázie a asistované sebevraždy. Prosazuje ji Světová federace Společností práva na smrt (World Federation of Right-to-Die Societes)101 Viceprezident papežské akademie pro život arcibiskup Elio Sgreccia upozornil, že v posledních měsících byly další návrhy předloženy v Holandsku, Lucembursku, Belgii a Jižní Africe. Uvedl to na tiskové konferenci na Mezinárodním kongresu „Zatmění života“ v Římě 12.9.1999.102 Nejrozvinutější proeutanázní politiku má Holandsko, které má uzákoněnou t.zv. beztrestnost eutanázie (tolerance eutanázie s podmínkou, že bude podléhat přísným směrnicím) již od roku 1993. Tato skutečnost podléhá stále novým právním úpravám. Éra veřejné eutanázie začala však v Holandsku již v r.1973, kdy byla podmíněně na jeden týden odsouzena jedna lékařka za zabití své matky, která si přála zemřít.103 Proč právě Holanďané nastoupili tuto cestu, není známo ani jim samým - patrně jde o proměnu rigidní náboženské společnosti za společnost s pragmatickým pohledem na morální problémy, soudí dr. B. Pollard 104 Zajímavý postřeh podává v r.1968 náš psycholog Jiří Diamant, který do Holandska emigroval: „Vztah dětí k rodičům, mladých ke starým a živých k mrtvým je zde často odtažitý, neosobní, až na způsob úklidu nepotřebného inventáře.“105 Ročně zde umírá prostřednictvím eutanázie kolem 4000 nevyléčitelných pacientů, dle oficiálních údajů.106 Ve skutečnosti jde o číslo několikanásobně vyšší107 V severní Austrálii platil od června 1996 zákon, umožňující aktivní eutanázii , ale v březnu 1997 byl tento zákon pozastaven.108 V americkém státě Oregon voliči v roce 1994 vyjádřili souhlas s asistovanou sebevraždou pro dlouhodobě nemocné pacienty, kterým zbývá méně než šest měsíců života. Zákon byl po soudním jednání odsouhlasen v roce 1997, jako jediný svého druhu v USA.109

98

Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000, s. 15. Rotter, H. Důstojnost lidského života. Praha, 1999, s. 95. 100 Tamtéž, s. 96. 101 Pollard, B. Eutanázie - ano či ne. Praha, 1996, s. 27. 102 Eutanázie-eufemismus pro odstranění chudých: www.prolife.cz. 103 Pollard, B. Eutanázie - ano či ne. Praha, 1996, s. 148. 104 Tamtéž, s. 158. 105 Diamant, J. Psychologické problémy emigrace. Olomouc, 1995, s. 114. 106 Holanďané možná legalizují eutanázii. www.prolife.cz. 107 B.Pollard uvádí v knize Eutanázie ano či ne? v r.1990 počet 23 350 případů vyžádané i nevyžádané eutanázie v Holandsku. 108 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 163. 109 Holanďané možná legalizují eutanázii. www.prolife.cz. 99

21 V České republice, stejně jako ve většině zemí světa, je eutanázie kvalifikována jako trestný čin. Ale i zde je předmětem diskusí, které jsou mnohdy velmi emotivní. Vyvolal je zejména návrh novely trestního zákona v roce 1995 tehdejším ministrem spravedlnosti Jiřím Novákem, který doporučil postupně převzít holandský systém.110 K problému se však odpovědně vyjádřila Česká lékařské komora a celá řada církví.111 Helena Haškovcová, která se jasně vyjádřila proti legislativnímu uznání aktivní eutanázie však upozorňuje, že jde o problém, který má více vrstev a je nutno se s ním blíže seznámit. Rozlišuje eutanázii aktivní, přímou: zabití na výslovné přání pacienta - tzv. ‚strategie přeplněné stříkačky‘ a eutanázii pasivní, nepřímou - tzv. ‚strategie odkloněné stříkačky‘, též právo na přirozenou smrt, která bývá tolerována.112 Zastánci eutanázie, kteří ji chtějí eticky obhájit, uvádějí kriteria dvojího druhu:113 Subjektivní kriteria - lékař je povinen respektovat přání pacienta, u kómatických pacientů jeho předchozí postoj, který projevil dříve. Zde se namítá , že okolnosti tohoto přání nemusí být svobodné (deprese, nátlak) a dále, že splnění každého pacientova přání nemůže být vždy kriteriem jednání lékaře.114 V tom případě by totiž musel lékař takovému přání vyhovět vždy, nejen v případě neléčitelné choroby. Objektivní kriteria - diagnóza a prognóza pacienta, jeho fyzické i psychické strádání, špatná kvalita života. Proti tomu se namítá, že dnešní medicína má účinné prostředky na zmírnění bolestí a že kvalitu života nelze objektivně stanovit. Např. u idiocie nebo Alzheimerovy choroby to obvykle není pacient, který strádá svou kvalitou života. Trpí příbuzní, emocionálně i fyzickou zátěží z péče o pacienta. Mělo by být tedy jasně řečeno, komu v tomto případě prospěje ‚zabití z milosti.‘115 Také katolická etika rozlišuje eutanázii přímou, aktivní, která spočívá v ukončení života osob postižených, nemocných nebo už blízko smrti, ať už jsou důvody a prostředky jakékoliv a prohlašuje ji za mravně nepřijatelnou. V určitých případech však se připouští eutanázie nepřímá, to jest odstoupení od léčby „za každou cenu“.116 Účelem není přivodit smrt, ale nebránit smrti, ‚dovolit zemřít‘ (opakem je tzv. zadržená smrt neboli dystanazie). Stejně tak je pohlíženo na prostředky, používané k tišení bolesti umírajícího, které je nutno použít, i když ve velké míře vedou k ukrácení života ( tzv. princip dvojího účinku - principium duplicis effectus117). „Odstoupení od léčby“ znamená přerušení nákladných a mimořádných (extraordinárních) postupů léčby, které se v běžné praxi používají vyjímečně a nejsou běžně dostupné.118 Existují ovšem případy nepřímé eutanázie, které nelze jednoznačně rozhodnout a musí být předmětem dalších diskusí: kdy ukončit umělou výživu pacienta, kdy nepoužít resuscitace v případě neodvratné smrti, zda udržovat na přístrojích tělo mrtvé těhotné ženy (smrt mozku ) při životě plodu aj. Haškovcová připomíná, že „odborné hranice mezi aktivní a pasivní eutanázií jsou často velmi nezřetelné“, proto je toto rozlišení opodstatněné pouze metodicky a současně se považuje jakákoliv forma eutanázie za neetický čin.119

110

Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 167. Tamtéž. 112 Tamtéž, s. 162. 113 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 121. 114 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha,2000, s. 19. 1 15 Robert G.Coenen, Nesnadné téma, příspěvek do knihy E.Kubler-Rossové Opovědi na otázky o smrti a umírání, s.187). 116 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 122n. 117 Skoblík, J. Přehled křesťanské etiky. Praha, 1997, s. 197. 118 Ondok, J.P. Bioetika. Svitavy,1999, s. 123, srv. EV 4l. 65. 119 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 162. 111

22 Katolická církev se v tomto století mnohokrát k záměrné eutanázii vyjádřila v různých oficiálních projevech a prohlášeních.120 Velmi důležitá je Deklarace o eutanázii Kongregace pro nauku víry (1980), která zavádí nové termíny a místo„nepřímé eutanázie“ mluví raději o „léčbě bolesti“, která připouští ukrácení života jako nepřímý důsledek terapie. Vyhýbá se rozlišování eutanázie na aktivní a pasivní, protože to může vést ke dvojakosti. Odsouzení eutanázie v tomto dokumentu potvrzuje všechna předešlá vyjádření církevního magisteria i morální teologie.121 Posledním a jistě nejzávaznějším dokumentem k eutanázii je encyklika Jana Pavla II. Evangelium vitae z 25.3.1995. Jde o výsledek koordinované činnosti všech katolických biskupů, které papež požádal o spolupráci. Encyklika ve své třetí kapitole přináší tři slavnostní prohlášení: proti zabití nevinné lidské osoby, proti dobrovolnému potratu a proti eutanázii. Zdůrazňuje, že „lidský život je posvátný a nedotknutelný v kterémkoliv okamžiku své existence […]“.122 K tomu podotýkáme: Sekularizovaná společnost, která nectí ani zákony, které si sama vytvořila, stěží příjme argumentaci církve a zákony Boží. „Člověk se […] může přiklonit k dobru jen svobodně. Tuto svobodu naši současníci vysoce cení a vášnivě o ni usilují, a to je správné. Často se však o ni zasazují špatným způsobem, jako o možnost dělat cokoli, i zlo“… (GS 17). Sekularizmus odmítá vliv víry v oblasti světské, tedy i v etice. Hledáme proto způsob, jak vyjádřit etické požadavky jazykem přijatelnějším pro současnou kulturu. Australský lékař Brian Pollard ve své knize Eutanázie ano či ne? předkládá následující stanoviska, která by měla dnešního člověka oslovit: je morálně nepřípustné pokoušet se legalizovat odnětí života komukoliv, kdo nepředstavuje žádnou hrozbu jiné osobě, každý zákon, který by to připouštěl by mohl být zneužit, je politováníhodné a scestné takový zákon navrhovat, když je dnes moderní medicína schopna poskytnout při umírání lepší řešení, než je usmrcení.123 ‚Lepším řešením‘ je míněna kvalitní paliativní péče, která vychází ze staronové specializace - paliativní medicíny.124 Tato ‚útěšná‘ péče, která zabezpečuje všechny potřeby nemocného v terminálním stadiu jeho života včetně dostatečného tišení bolesti byla rozvinuta v šedesátých letech v hospicovém hnutí. Je to praktická odpověď na snahy po ukracování lidského života ve jménu „zlidštění a humanizace“ smrti. Možnost eutanázie ničí vztahy mezi nemocným a lékařem, dokonce mezi nemocným a jeho rodinou, neboť ničí důvěru mezi oběma stranami.125 Pozorování z Holandska jsou varovná, uvádí B. Pollard. „Každý zkušený lékař dosvědčí, že existuje síla rodinného tlaku na pacienty a také na lékaře.“126 Skutečnou alternativou k eutanázii je poskytování odborné a všestranné láskyplné péče. Rakouský pastorální teolog Paul M. Zulehner (1939) se zamýšlí nad fenoménem strachu, který považuje za největší překážku pro obnovení kultury umírání a pohledu na život: „Strach zasahuje hluboko do nitra naší bytosti. Potlačený strach ochromuje, vede k depresi či obranným reakcím, jako je soucit, nebo vede k panice (sebevražda, eutanázie). Naproti tomu přiznaný - přijatý strach může život obnovit, prohloubit, odstranit malichernosti. Staneme se možná zranitelnějšími, ale také nově a hlouběji solidární s trpícími.“ 127 120

Laštovica, J. Eutanázie. SB, 1996, č. 13, s. 17n. Tamtéž, s. 18. 122 Jan Pavel II. Evangelium vitae 61. 123 Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? Praha, 1996, s. 17. 124 Lékařské listy, příloha Zdravotnických novin, r 1999,č. 37. Vorlíček, J. Paliativní medicína, s. 4 . 125 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 162. 126 Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? Praha, 1996, s. 141. 127 Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 57. 121

23 Považujeme tento postřeh za velmi důležitý, neboť pomáhá porozumět pohnutkám, které vedou lidi k preferování eutanázie.

Pokud jde o postoje k eutanázii v naší republice, soudí Adolf Slabý, který přednáší pastorální medicínu na pražské UK, že situace není nikomu přesně známa.128 Zastává názor, že aktivní eutanázie se uskuteční zcela vyjímečně. Připouští však možnost pasivní eutanázie, která se děje např. tak, že zdravotní sestry nedávají umírajícímu dostatečně napít - jde tedy o nedostatečnou péči. Jaké je u nás veřejné mínění o eutanázii? V r. 1996 uveřejnil katolický měsíčník Anno Domini výsledky průzkumu veřejného mímění agentury DEMA z předešlého roku, dle něhož souhlasí 56% lidí v České republice s povolením eutanázie. Více se pro ni vyslovili muži, mladí a nevěřící. Bylo to o 14% více než v r. 1993.129 Na sklonku r. 1999 byla uspořádána anketa mezi veřejností k otázkám eutanázie pro potřeby této diplomové práce. Bylo osloveno 116 lidí, z tohoto počtu bylo 92% pokřtěných a z nich 36% praktikujících věřících. S uzákoněním eutanázie souhlasilo celkem 53% respondentů neví, jak se rozhodnout 28% neví, zda by žádali eutanázii pro sebe a své příbuzné v případě velkého utrpení 35% Z praktikujících věřících souhlasí s uzákoněním eutanázie 40% neví, jak se rozhodnout 12% neví, zda by žádali eutanázii pro sebe a své příbuzné v případě velkého utrpení 23% Výzkumy veřejného mínění jsou v demokracii regulérním způsobem, jak poznat, co si občané přejí a zároveň jsou politickými nástroji.130 Eutanázie je problém v zásadě nikoliv politický, ale etický a proto na jeho řešení nelze dobře takový průzkum použít.131 Platnost morálních zákonů nemůže být závislá na počtu lidí, kteří s nimi souhlasí, praxe je ovšem jiná. Problém eutanázie je v současnosti celosvětový a jako takový se bude připomínat i u nás. Je jen otázkou času, kdy a kým bude nastoleno řešení. Může to být veřejné mínění - plebiscit (viz Holandsko, USA, Austrálie), které rozhodne např. tak, že budeme usmrceni „malou jehlou, na pozadí tlumených světel a tiše hrajícího Bacha.“132 A toto bude nazváno ‚důstojnou smrtí‘. Slovo „důstojnost“ , říká Brian Pollard, se v angličtině odvozuje přímo z latinského „dignus“, což je cena nebo hodnota. V umíraní projevíme člověku úctu k jeho důstojnosti, když ho neopustíme a zabezpečíme všechny jeho lidské potřeby. Takovým počínáním zároveň potvrzujeme svou vlastní lidskou důstojnost .133

Problém eutanázie souvisí úzce s pastorační péčí církve o umírající v rovině hlásání i v rovině ortopraxe. Z ankety vyplývá znepokojující zjištění, že totiž více než třetina praktikujících věřících souhlasí s eutanázií a další třetina si s tímto fenoménem neví rady. 128

Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 163. Jandourek, J., Beránek, J. Žít, nebo nežít. Magazín AD, 1996, č. 10, s. 17. 130 Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? l. vyd. Praha: Dita, 1996, s. 188. 131 Tamtéž, s. 189. 132 Tamtéž, s. 51. 133 Tamtéž, s. 50. 129

24 Výsledek se neshoduje s tvrzením, že „religiózní lidé chtějí prožít umírání […] vědomě, protože je to součást jejich života.“134 Je nanejvýš potřebné, aby církev opakovaně předkládala tyto problémy k promýšlení a vysvětlovala své postoje. Své stanovisko k eutanázii by církev neměla obhajovat pouze na „nejvyšší úrovni“- na mezinárodních konferencích a v papežských dokumentech. Tato slova se nedostanou k uchu a k srdci běžného věřícího, který si „něco odnese“ z nedělního kázání, ale mezinárodní konference příliš nesleduje a encykliky nečte. Problém eutanázie by se měl objevovat jako téma promluv v našich kostelech alespoň v návaznosti na diskuse, otevřené sdělovacími prostředky. Problém by ovšem neměl být zúžen a argumentace vyčerpána jen poukazem na 5. přikázání Desatera. Duchovní by měli mít na zřeteli, že se mění složení lidí v kostele (vedle tradičních věřících přicházejí i hledající, kteří mají zájem o duchovní otázky, ale stojí mimo církev) a snažit se oslovit všechny přítomné. Tento požadavek patří do zvěstovatelské služby církve135 a je obsažen v Kodexu kanonického práva (CIC, kán.769). Křesťanská nauka má být předkládána způsobem, který bere na zřetel schopnosti posluchačů a potřeby doby. Zvláštní pozornost je třeba věnovat otázkám, které jsou časově aktuální a vyžadují křesťanské řešení. Neznamená to však, že problém eutanázie lze správně nahlížet pouze optikou křesťanské víry. Církev má však spolupůsobit při nastolování mravních hodnot a „otevírat ‚prostor pravdy‘, v němž nachází své poslední založení důstojnost člověka.“136 Je nutno se všemi prostředky zasazovat o to, abychom odstranili utrpení samo, nikoliv člověka, který trpí. V praktické rovině se zde otevírá velmi aktuální prostor pro pastorační práci církve na poli hospicové péče, protože ta pečuje komplexně o umírajícího a chrání jej před eutanázií.

134

Zulehner, P.M. Církev je přístřeší duše. přel Jančařík, Z. Praha., 1997, s. 73. Górecki, E. Církev se uskutečňuje ve farnosti. Olomouc, 1996, s. 113n. 136 Roos, L. Evropa bez Boha. Teologické texty, 1998, č. 4, s. 112. 135

25

2. PASTORACE UMÍRAJÍCÍCH

2.1. Současná pastorační situace V teologickém a etickém pohledu na smrt jsme zahlédli bližního v jeho bídě i důstojnosti. Tento člověk se blíží k nejdůležitějšímu okamžiku svého života . Potřebuje správné chování svého okolí, které ho ujistí, že i v této chvíli je milovaný a důležitý. Jen tak mu pomůžeme pochopit, jak významná je poslední fáze jeho života. Umírání a smrt jsou témata, kterým se lidé dnes většinou vyhýbají. Umírání je nahlíženo jako absurdní období, zbavené smyslu a jako „dobrou smrt“ vidí dnešní svět smrt náhlou, pokud možno neuvědomělou a rychlou, která co nejméně převrátí a naruší život pozůstalých.1 To potvrzuje i naše anketa mezi veřejností. Na otázku, zda by si respondent přál zemřít náhle, nečekaně, nebo mít čas urovnat si své záležitosti a rozloučit se s rodinou, se 71% přiklání k náhlé smrti. V téže anketě si 76 % lidí přeje zemřít doma, mezi svými příbuznými. Většina lidí tedy s náhlou smrtí nepočítá, i když si ji přeje (v tom případě by jim bylo jedno, kde se tak stane) a také medicína se svými stále velkolepějšími možnostmi má snahu lidský život prodlužovat, mnohdy za cenu zbytečného utrpení umírajících. Jak říká Helena Haškovcová: „Moderní člověk dnes stůně dlouho a umírá pomalu“.2 Již téměř zapomenutý „domácí“ model umírání, jak je znám např. z románu B. Němcové Babička nebo J.Š. Baara Jan Cimbura byl důstojným způsobem, jakým mohl přijat fakt smrti umírající i jeho rodina včetně dětí. U nás i v okolní Evropě byl běžný ještě do druhé světové války. Umírající dožil ve svém prostředí a péči o něj převzali příbuzní a sousedé. Možná neprobíhalo vždy všechno ideálně, ale důležitý byl fakt, že umírající až do svého konce mohl cítit sounáležitost ke své vlastní rodině. Pro všechny zúčastněné byla péče o svého blízkého samozřejmá, protože věděli, že i oni budou takto jednou odcházet ze světa. 3 Generace si předávaly nejen zkušenost, jak pečovat, ale také prožitek, co je umírání a smrt zblízka.4 Tento humánní model v posledních desetiletích postupně zmizel a byl nahrazen „kolektivním“ umíráním v nemocničních zařízeních. Zde se pacientovi ulevuje od tělesné bolesti (ne vždy v té míře, jakou potřebuje), stává se ale pouze objektem profesionální péče. Zdravotnický personál není zatím veden k tomu, aby uměl projevit zájem o další 1

Hennezel, de Marie. Smrt zblízka - umírající nás učí žít. Praha, 1997, s.10. Bobůrková, E. Člověka nic nezastaví. Rozhovor s H. Haškovcovou, MF Dnes, 22.1.1998 . 3 Blumenthal-Barby, K. aj. Kapitoly z thanatologie. přel. Škoda, C. Praha, 1987, s. 17. 4 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 156. 2

26 potřeby pacienta, aby o něj pečoval celostně. V nemocnici to není ani dost dobře možné. Tak člověk, ačkoliv obklopen lidmi, zakouší přece samotu a vlastní bezvýznamnost. Vytržen ze svého prostředí se obává projevit nějaké přání, položit otázku nebo dokonce oponovat „všemocným“ lékařům a sestrám. Také rodina umírajícího mu stěží může poskytnout oporu a útěchu bez možnosti soukromí, v „návštěvních“ hodinách. V nelehké situaci je i kněz, který přichází se svátostmi. A současně volají thanatologové, že „pro umírajícího je dobré jen to nejlepší!“5 Žádají pro něj od ošetřujícího personálu maximální ohledy při tělesné péči, pravdivé informace a zlepšení komunikace. Zastávají názor, že v poslední fázi života by se mělo upustit od hospitalizace, zvláště když si nemocný přeje zemřít doma.6 Etici říkají, že umírání musí opět získat „sociální“ charakter. 7 Současný neutěšený stav navrhují změnit „ritualizací smrti“8, která by měla odstranit úzkost z umírání. Avšak stále jim chybí „základní model, který by dovolil umírajícímu se „přiměřeně“ chovat a který by umožnil totéž všem okolo.“9 My jsme přesvědčeni, že umírající potřebuje kvalitní pastorační péči, kterou můžeme obecně nazvat doprovázením umírajícího10. Zaopatřuje zmíněné potřeby tělesné i duševní a skrze církev nabízí i duchovní přípravu na smrt – modlitby a svátosti. Doprovázení je veškerá prospěšná činnost, která proudí mezi nemocným a jeho doprovodem (jednotlivcem nebo více lidmi) a ve které se všechno děje s účastí a se souhlasem nemocného. Ředitel pražského Pastoračního střediska Aleš Opatrný rozumí pastorační péčí o umírající takové jednání s trpícím a umírajícím člověkem, ve kterém ho respektujeme v jeho jedinečnosti a jako věřící křesťané ho doprovázíme v jeho nemoci, která vede ke smrti. 11 Snahou je všestranně mu ulevit, zbavit ho strachu z osamění a pomoci mu přijat sebe a své utrpení jako vykročení k věčnému životu s Kristem. Tato péče zahrnuje i okolí nemocného, zejména jeho rodinu, která potřebuje podporu a pomoc obvykle nejvíce v poslední fázi umírání a po smrti svého člena. Než se budeme věnovat podrobněji aspektům pastorační péče, je třeba vědět, jaké současné stanovisko k životu i ke smrti zastávají její adresáti, tedy k jakým lidem se církev obrací se svou nabídkou. Pro základní pohled jsme zvolili anonymní anketu mezi veřejností . Uskutečnila se od listopadu 1999 do poloviny ledna 2000, z menší části v Čechách (Praha a Třeboň), z větší části na jižní Moravě ve zlínském okrese. Oslovili jsme celkem 116 obyvatel ve věku 17- 88 let. Vzorek obyvatel byl náhodný, proto i konfesní složení je náhodné. Pastorace umírajících by se měla týkat všech potřebných, bez ohledu na jejich vyznání. Dvě otázky, týkající se víry, byly položeny za účelem srovnání některých postojů. Byli osloveni lidé, čekající u lékaře, zaměstnanci městského úřadu, zaměstnanci i někteří obyvatelé Domova důchodců a nahodile mladí lidé. Záměrně jsme neoslovili žádnou skupinu věřících z farnosti, aby se v tak malém počtu respondentů nezkreslil pojem ‚veřejnost.‘

Anketa měla za cíl zjistit: 5

- jak je veřejnost seznámena s pojmem „hospic“, - jak lidé vnímají jistotu vlastní smrti,

Blumenthal-Barby, K. aj. Kapitoly z thanatologie. přel. Škoda, C. Praha, 1987, s. 69. Tamtéž, s.113. 7 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 154. 8 Tamtéž, s. 155. 9 Tamtéž. 10 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha,1995, s. 19. 11 Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha, 1995, s. 5. 6

27 - co soudí o eutanazii. Postoje veřejnosti k eutanazii jsme uvedli v podkapitole 1.3. Povědomí o hospicích uvedeme v následující kapitole. V této části práce předkládáme výsledky, které se týkají pohledu lidí na vlastní smrt a některé její okolnosti. V úvodu ankety respondenti uváděli svůj věk, zda jsou pokřtěni a zda svou víru praktikují. Z celkového počtu 116 oslovených bylo 92% pokřtěných, ale pouze 36% praktikujících věřících. Na vlastní smrt myslí

někdy často vůbec ne, má z toho strach

66% 9% 25%

Zemřít náhle, nečekaně by si přálo Mít čas rozloučit se, uspořádat své věci by si přálo Neví, je jim to jedno

71% 20% 9%

Zemřít doma mezi blízkými lidmi si přeje Zemřít jinde (ve zdravot.zařízení, v Domově důchodců ) Je to jedno, neví

76% 16% 8%

Příbuzné a přátele v poslední fázi života by si přálo mít u sebe Zůstat sami Kněze spolu s příbuznými si přeje Dobrého psychologa Pouze kněze Neví, je to jedno Ve věčný život věří nevěří

39% 30%

71 % 16 % 18 % 3% 2% 9%

zda věčný život existuje,neví 31%

Anketní údaje potvrzují dříve vyslovené teze, že většina současných lidí na konečnost svého života mnoho nemyslí a s vírou ji nespojuje, nebo jen do určité míry. Dle výsledků sociologických šetření nejsou eschatologické pravdy plně akceptovány ani většinou věřících.12 Lépe je přijímají lidé pokřtění v dospělosti než tradiční katolíci.13 Co z těchto dat můžeme odvodit pro pastorační péči církve o umírající? 1.Potřebu hlubší katecheze. O eschatologických otázkách se hovoří v kostele málo (tradičně o Popeleční středě). Programové katecheze o tajemství utrpení a smrti, přednesené současným jazykem, většinou chybí. Katolík má před očima Krista jako dokonalý příklad, ale potřebuje slyšet, jak on sám se má připravit na úděl, který jej nemine. Mělo by se tak dít opakovaně a způsobem srozumitelným pro běžného křesťana, nikoli jen pouhým opakováním věroučných pravd.14 Františkán R. Cantalamessa vyslovuje pro katechezi velmi aktuální podnět: Smrt potřebujeme jako učitelku nové evangelizace. Jestliže otázka života a smrti hrála významnou roli v první evangelizaci Evropy, může v novém evangelizačním úsilí 12

Opatrný, A. Eschatologie a pastorace. TT, 1993, č. 5, s. 171. Tamtéž. 14 Tamtéž. 13

28 znamenat totéž. Jestliže se totiž od začátku středověku něco nezměnilo, pak je to právě jistota, „ že lidé musí zemřít.“15 Jak jsme již doložili, tato jistota naplňuje dnes většinu lidí strachem a proto odvrací od smrti pohled. Církev je jediné místo, kde mohou uslyšet o smrti něco smysluplného a církev by měla této své priority používat. „Svět je povídavý […] , dokud je vše v pořádku. Ale když někdo umře, […] pak už neví, co říci. A právě ve chvíli, kdy svět mlčí, předává církev poselství.“16 2. Přinášet velikonoční radost do sekularizované společnosti V pastoraci bychom si měli položit otázku, jak a zda vůbec jsme my věřící při setkání se smrtí připraveni obhájit svou naději na věčný život (1 Petr 3,15). Jestli také, podobně jako lidé bez velikonoční víry si nemyslíme, že z člověka po smrti přežívá pouze to, „co dal jiným lidem, co zbývá v jejich vzpomínkách.“17 Mnohé nápisy na hřbitovních náhrobcích i slova v záhlaví úmrtních oznámení nás z toho usvědčují. „My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při vyhlídce na věčný život, ale spíše jeho nedostatkem.“18 3. Reálný pohled na pastoraci Budeme se obracet k člověku patrně pokřtěnému, ale z velké míry religiózně lhostejnému. Pastorační péči je třeba vidět ze dvou různých pohledů: z pohledu člověka, ke kterému se obracíme, a z pohledu toho, kdo pastorační péči vede. Mezi oběma pohledy nemusí být rovnítko, spíše tam bude určité napětí. Chceme nemocnému pomoci lidsky důstojně zvládnout jeho psychosomatické utrpení včetně jeho osobního života a vztahů – to je prvořadá potřeba a úhel pohledu pastorovaného. Zároveň mu chceme ukázat na Krista „na stupni víry, který je nemocnému dostupný“.19 To je konečný cíl, který sleduje pastýřský pohled církve. Obojí je pro umírajícího v dané chvíli „životní nutností“, ale zatímco uspokojení první potřeby se většinou bránit nebude, o život věčný s Kristem stojí málo. Pastorační pracovník si klade vedle svého klienta nezanedbatelnou otázku, jak má vlastně jednat? Má mít na zřeteli v prvé řadě věci duchovní a být u lůžka umírajícího vyslancem církve? Nebo se má postarat pouze o věci časné, tam kde není zjevná touha po duchovních potřebách, po Kristu? Jde o „rozlišení jednat ‚jakožto křesťan‘ a jednat ‚ze svého křesťanství‘ 20 Jde o vztah osobní víry a jejího objektivního vyjádření 21 V této pastoračně nelehké situaci by měl křesťan jednat tak, aby v jeho postoji k umírajícímu byla patrná syntéza: křesťan, který také křesťansky jedná .Výsledkem by měla být schopnost jednat s osobní zodpovědností týmž způsobem pro dobra časná i věčná.22 Toho ovšem nedosáhne jednající sám ze svých sil, aniž by pozval do této situace třetí osobu – Krista . 4. Potřeba vybavit kněze i laiky odborně pro pastorační práci V zahraničí zajišťují péči o těžce nemocné vedle kněží i profesionální pastorační pracovníci. Jsou vybavení několikaletým odborným studiem. Podle jimi poskytovaných zkušeností pomáhá ještě množství dobrovolníků.23

15

Cantalamessa, R. Sestra smrt. Kostelní Vydří, 1997, s. 33. Abeln, R. Kner, A. Umírání znamená loučení. přel. Chaloupecká, E. Kostelní Vydří, 1993, s. 18. 17 Elias, N. O osamělosti umírajících v dnešních dnech. přel Bláhová, A. Praha 1998, s. 56. 18 Cantalamessa, R. Sestra smrt. Kostelní Vydří, 1997, s. 40. 19 Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. Praha, 1995, s. 7. 20 Ambros, P. Křesťan a život ve světě. Olomouc, 1998,s. 63. 21 Tamtéž. 22 Tamtéž, s. 65, srv. ChL 59. 23 Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s. 176. 16

29 U nás je zatím obojí otázkou – odborné studium i pracovníci pro pastoraci umírajících. Bohoslovcům na teologických fakultách se přednáší pastorální medicína, ale chybí praxe u nemocného. Kněží ( kterých je málo) se omezují na podávání svátostí. Laik je schopen přinést Krista i do velmi nepravděpodobných situací. Podaří se mu to mnohdy lépe, než knězi. Musí ovšem nejprve ujít se svým pacientem kus cesty a především být na své poslání vybaven - lidsky i křesťansky.24 Obojí většinou chybí, stejně jako odpovídající počet laiků, kteří by se do pastorace zapojili. Celá pastorační situace u nás je samozřejmě mnohem složitější, jak ji reflektuje např. Aleš Opatrný a v této práci ji nelze přesně postihnout.25 Je zde však přítomen člověk, který potřebuje naši pomoc, protože trpí a umírá.

2.2.

Doprovázení umírajících

Jak jsme již uvedli, umírání je pokračující proces, který má různou délku a je zakončen terminálním stavem, jehož důsledkem je smrt.26 Umírání je způsob smrti – u každého člověka jiný. Lékaři rozlišují dva typy umírání – tzv. rychlou smrt a tzv. pomalé umírání.27 Také pacienty je možno zařadit do dvou typů: jedni odmítají vzít na vědomí, že umírají, druzí to dobře cítí a někteří dokonce tuto skutečnost vysloví zřetelně nahlas, aby i jejich okolí ji vzalo na vědomí.28 Tyto postoje by bylo možné ještě dále diferencovat.29 Někteří odborníci rozdělují proces umírání na tři výrazná, různě dlouhá období: pre finem – když pacient se octne v situaci vážné nemoci, která je perspektivně neslučitelná se životem.30 Situace in finem je totožná s koncem života, se smrtí. Situace post finem se týká péče o mrtvé tělo a zahrnuje také péči o pozůstalé. 31 Emoční podpora v období pre finem , ono „doprovázení“, znamená dovést pacienta až k přijetí pravdy o jeho blížící se smrti. Mezi jednotlivými životními obdobími existují typické krize, které posouvají život člověka dál.32 Umírání je tou poslední krizí a jako ve všech předchozích, i zde člověk potřebuje průvodce, se kterým by mohl otevřeně komunikovat, sdílet s ním obtíže a posléze vyvrcholení své cesty. Kdo může být průvodcem? Rodinný příslušník, zdravotník, kněz, přítel umírajícího, pastorační pracovník z jeho farnosti nebo prostě laik, který se cítí disponován k takovéto práci. Doprovázení je nelehký úkol účasti a lásky a je dobře, když se na něm podílí více lidí u jednoho pacienta, protože jeden člověk se může brzy vyčerpat. Každý přináší své charizma, na každého pacient jinak reaguje i v závislosti na své psychické situaci. Abychom nemocného lépe pochopili, je třeba vědět o vývoji jeho psychického stavu v období umírání, jak jej velmi dobře popsala již v r.1972 americká lékařka švýcarského původu Elisabeth Kübler-Rossová ve své knize Hovory s umírajícími. Rozlišuje pět emočních reakcí, které se u nemocného vystřídají jako odezva na vědomí,že jeho stav vede ke smrti. První reakcí na vážnou chorobu bývá popírání skutečnosti, odmítání vzít pravdu na vědomí, hledání pomoci, ale také osamění. V tomto počínání je především zděšení z diagnózy, následná obrana proti ní a opakovaná snaha popřít nemoc a tak se ji zbavit. Celá reakce může trvat krátce, ale i několik měsíců. Je to období, kdy na jedné straně se 24

Srv. Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 84. Opatrný, A. Pastorační situace u nás. Kostelní Vydří, 1996, s. 93. 26 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 151. 27 Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 71. 28 Tamtéž, s. 75. 29 Tamtéž. 30 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 151. 31 Tamtéž, s. 168. 32 Guardini, R. Životní období. přel. Dolejší, L. Praha, 1997, s. 11. 25

30 nemocný brání realitě, ale zároveň – což je také významné z pohledu pastoračního– už „je natolik odevzdán svému osudu, že obvykle může hovořit s jiným člověkem o svém konci.“33 Kübler-Rossová je přesvědčená, že hovor o posledních věcech se má uskutečnit již ve fázi, kdy je nemocný ještě „při síle“. Ovšem pouze za předpokladu, že on sám si o tom přeje hovořit. ‚ Posledními věcmi zde rozumíme nejen aspekt duchovní, ale i starosti, týkající se bezprostředního bytí nemocného a jeho blízkých. Např. přání dožít svůj život doma, starosti existenční, týkající se zajištění rodiny, poslední vůle apod. Nemocný by měl vždy ve svém okolí nacházet rozumnou odezvu na svůj psychický stav, který se projevuje v této fázi i zdánlivými rozpory. Chvíle reálného uvažování mohou střídat chvíle odmítání skutečnosti a to vše je třeba respektovat, aby doprovázející neztratil kontakt s nemocným a jeho důvěru. Další reakcí bývá vzpoura, hněv, agrese, hledání viníka. Toto období je velmi obtížné pro návštěvníka, kterého přijímá nemocný bez radosti, lhostejně, vnitřně má pocit ublíženosti („Proč právě já?“). Také vůči zdravotnickému personálu se mohou objevit zlostné, neadekvátní reakce, které mají svůj důvod. Nemocný je většinou podrobován intenzivní léčbě, která je velmi nepříjemná (infuze, ozařování) a znamená také vytržení z jeho vlastního prostředí, z pracovního procesu. Kolem něj jde život, který také on donedávna žil. Chce si svůj, nyní tak okleštěný život, nadále určovat, ne se pouze podrobovat – odtud pramení jeho zlost, jeho stížnosti, časté přivolávání personálu. Je třeba to chápat, nepohoršovat se a neodvracet se od nemocného. Laskavým jednáním nabude jistoty, že ho nepřezíráme a zklidní se. Po odreagování hněvu začíná prchavé období smlouvání, vyjednávání s Bohem či s osudem. Nemocný se ochotně podrobuje léčbě, stanovuje si termíny a události, kterých by se chtěl dožít, rozebírá pocity zavinění. Tato fáze má rysy dětského chování a pramení z úzkosti, z pocitu viny a trestu. Mnozí pacienti také vyhledávají zázračné diety, léčitele, jsou ochotni cokoliv zaplatit. I zde je potřeba maximální trpělivosti, snahy nemocnému vyhovět, ale také chránit ho před neuváženými léčebnými postupy. Ke zmírnění úzkosti může přispět hovor s knězem, který nemocnému zprostředkuje Boží lásku a věrnost v jakékoliv lidsky bezvýchodné situaci. Další období je výrazně charakterizováno depresí, která je dvojího druhu. Pacienta trápí nevyřešené existenční otázky jeho rodiny, vlastní bezmoc a starost, především o děti. Další deprese přichází jako smutek z hrozící ztráty, která je pociťována jako obrovská bolest neboť „nemocný […] ztrácí vše, co miloval.“34 Pacient pláče, kdykoliv mluví o svých starostech a utrpení, později je už spíše tichý, nemluvný, mnohdy prosí o modlitbu. Zde velmi pomáhá aktivní naslouchání a naopak je velkým nepochopením snaha rozmluvit mu jeho stav a ujišťovat, že není tak zle. Je potřeba také konkrétní pomoci, hledat řešení rodinné situace a ulevit tak nemocnému v jeho trýznivých starostech. Poslední fází je souhlas, čas smíření, vyrovnání, pokory. Umírající je osvobozen od krutých pocitů a začíná se loučit se světem. Chce naposledy vidět své příbuzné, nakonec už jenom jednu milovanou osobu. Nemá zájem mluvit o banálních věcech, je rád, když ho doprovázející vezme mlčky za ruku, když nezůstane osamocen a doprovod u něj setrvá až do konce. Tato poslední fáze může někdy umírajícímu připomínat uzavřený kruh života, návrat do dětství, neboť od něj už nikdo nic nechce a na druhé straně dostává vše, co potřebuje.35 V této fázi potřebuje někdy rodina mnohem více podpory než pacient. Poslední období smíření a souhlasu je podmíněno dostatečným časem k přípravě na smrt a proto jej vždy každý umírající nedosáhne. Popsané reakce neprobíhají vždy ve stejném sledu. Nemusí také postupovat pravidelně kupředu, mohou se vrátit někdy i zpět k předchozí reakci nebo jít paralelně vedle sebe. Kübler-Rossová nazývá tyto fáze obrannými mechanismy, které pacienta posilují v jeho extrémně těžké situaci.36 33

Kübler - Rossová, E. Hovory s umírajícími. Hradec Králové, 1992, s. 15. Tamtéž, s. 50. 35 Kübler - Rossová, E. Hovory s umírajícími. Hradec Králové, 1992, s. 69. 36 Tamtéž, s. 81. 34

31 „V každé fázi je téměř vždy přítomná naděje.“37 I tato naděje nese nemocného přes těžká období a lékař ani okolí nemocného by ji nemělo nikdy zcela vyloučit. Lékařka Marie Svatošová, zakladatelka prvního hospice v ČR říká, že naději je nutné u těžce nemocného programově udržovat a posilovat. Je to taktika „malých kroků a drobných splnitelných cílů,“38 která nemocného drží a vnáší do jeho života radost. I když není možné už doufat v uzdravení, je možné vždy se těšit na něco pěkného, co příjde zítra nebo za týden (návštěva, narození vnoučete, rozkvetlý strom). Helena Haškovcová uvádí, že tato „psychická křivka“, jak ji popsala E.KüblerRossová je mimořádně přínosná pro porozumění těžce nemocnému a že není typická pouze pro maligní onemocnění.39 Pro kvalitní pastorační péči je třeba mít o těchto reakcích povědomí, ale především je nutné respektovat individualitu nemocného a jeho potřeby v tu kterou chvíli. Podstatné je také prostředí, ve kterém nemocný stůně. Domácí prostředí je milosrdnější než nemocniční, kde „dominuje prakticismus a profesionalita, ale chybí lidský kontakt.“40 Hlavně v poslední fázi si většina nemocných přeje zůstat doma, zemřít mezi svými a máme udělat všechno, aby jim to bylo splněno. Dnes je již dostatek možností, jak zajistit odpovídají péči i v domácím prostředí a ulevit tak rodině. Pojednáme o tom blíže v následující kapitole. Osamocení, do kterého je člověk uvržen svou chorobou a mnohdy i změnou prostředí, jej vystavuje nebezpečí tzv. sociální a psychické smrti. Znamená rezignaci, zoufalství, odtržení od důležitých interpersonálních vztahů.41 Navštěvovat nemocného je akt milosrdenství (Mat 25,36), „více než navštěvovat však znamená doprovázet.“42 Cílem doprovázení, spojeného s duchovní péčí, je dovést nemocného až k přijetí sebe sama.43 Tak může vposledku nahlédnout své potřeby – osvobodit se od vin a nalézt společenství s Kristem.

První krok je v komunikaci, v rozhovoru s nemocným. Ten má mimořádné situaci mnoho variant a úskalí. Zmíníme hlavní zásady.

• •

37

v této

Důležité je už první setkání, které rozhoduje o dalších.44 Je možné, že to nebudeme právě my, koho chce nemocný vidět. Ale měli bychom to rozpoznat (třeba se ho přímo otázat) a zprostředkovat žádaný kontakt. O pravdivosti rozhovoru už jsme se zmínili. K tomu důležitá rada Kübler-Rossové: neotevírejme my jako první před pacientem téma smrti, vyčkejme, až ho nastolí on sám.45 To je jedna z hlavních zásad doprovázení, jít po boku nemocného a nepředbíhat ho, mluvit o tom, co potřebuje on, co právě trápí jeho. I když směřuje ke

Tamtéž. Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha,1995, s. 34. 39 Haškovcová, H. Slovo úvodem. In Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha, 1995 , s. 16. 40 Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 157. 41 Tamtéž, s. 151. 42 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 39. 43 Tamtéž, s. 51. 44 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 39. 45 Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha, 1995, s. 25. 38

32

•

•

•

•

smrti a my to jasně vidíme, potřebuje právě teď ulevit od bolesti, napsat dopis, vyřídit vzkaz. „Potáhneme-li“ nemocného proti jeho vůli dál, odvrátí se a ztratíme jeho důvěru. Tento poznatek má důležité pokračování. Jde o respekt před důstojností nemocného.Vyjádříme ho důvěrou směrem k němu, že totiž si dovede uspořádat své poslední věci sám, když mu pomůžeme poznat jeho těžkosti a potřeby. Je to prvotní důvěra, která byla lidem dána už od Boha a můžeme ji chápat také tak, že „ Bůh nás drží, jsme jím neseni.“46 Je velkým dobrodiním pro nemocného, když mu dovolíme, aby se cítil a jednal zcela svobodně. Takový postoj osvobodí i jeho průvodce , který pocítí, že se nemusí starat úplně o všechno . Stará se jen o to, k čemu ho nemocný připustí. Umění naslouchat a klást dobře otázky pomůže odhalit, co se někdy skrývá za bědováním, rezignací nebo žádostí o eutanázii. Psycholožka Marie de Hennezel to ilustruje na dvou svých pacientech, jejichž žádost o eutanázii byla vlastně voláním po naplnění citových vztahů. V jednom případě umírající žena odpustila svým příbuzným, v dalším se otec setkal po dlouhé době se svými dcerami, které vedení nemocnice našlo a informovalo. Žádost o eutanázii již nebyla vyslovena.47 Naslouchat nemocnému znamená vnímat nejen slova, ale celé jeho chování. Velmi důležité může být právě to, „o čem nemocný úzkostlivě mlčí, co otevře jen v prostoru velké vzájemné důvěry.“48 Ke správné komunikaci patří nejen blízkost, ale také odstup. Umírající potřebuje obojí.49 Blízkost vzbuzuje důvěru, umožňuje sdílení, vyvádí z izolace. Odstup pomáhá umírajícímu nalézt sám sebe, což se projevuje zejména v poslední fázi, ve smíření. Zde také nabývá své pravé hodnoty „mlčení, které je silnější než slova.“50 Je možno rozlišit pět druhů rozhovoru: volný rozhovor, řešení problémů, poučování, poradenský rozhovor a pastýřský rozhovor. 51 Ukazuje se však zároveň, že pastýřský rozhovor může nabývat všech ostatních forem. Podstatné však je to, že se děje ve víře. Průvodce, jestliže následuje Pána Ježíše „odvažuje se sám sebe učinit přebytečným a důvěřovat, že Kristova pravda se osvědčí.“52 Nabízí pacientovi vidět situaci v Božím světle53, ale dává mu naprostou svobodu v jeho rozhodování.

Při žádném rozhovoru bychom neměli zapomínat na otázky po tělesných potřebách nemocného. Nabídka takové služby uleví trpícímu a zároveň otevírá možnost komunikace i tam, kde cítíme obtíže v rozhovoru. Časté jsou stavy, kdy pacient není schopen mluvit ani psát (po mozkové příhodě) a časté je také napojení na dýchací přístroj. Rozhovor slovy není jediný prostředek, který máme při komunikaci. Pokud pacient slyší, je třeba s ním komunikovat verbálně i neverbálně. Znamená to, že se otázkami snažíme zjistit jeho pocity a přání a on nám může odpovídat dohodnutými signály – stiskem ruky, pohybem víček apod. svoje „ano“ či „ne“.54 Pacienti v agonii často velmi dobře vnímají, co se kolem nich děje, proto má smysl k nim mluvit. Zdravotní sestra dosvědčuje, že často se nemocný probere a na laskavou řeč svých příbuzných zareaguje alespoň úsměvem.55 46

Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 55. 47 Hennezel, de Marie. Smrt zblízka. Umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 100, s. 34. 48 Halík, T. Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Brno, 1993, s. 36. 49 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 50. 50 Kübler - Rossová, E. Hovory s umírajícími. Hradec Králové, 1992, s. 133. 51 Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 18. 52 Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha, 1991, s. 18. 53 Tamtéž. 54 Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha,1995, s. 50n. 55 Smolková, M. Závěrečná bakalářská práce : Zpráva o umírání v Čechach a na Moravě, s. 13, VŠP Hradec Králové, Pedagogická fakulta.

33 I neverbálním způsobem můžeme předat mnoho pozitivních sdělení. Tato komunikace – přiblížení citovým dotekem – se nazývá haptonomie (z řec. hapto-dotýkat se, vejít ve styk)56 : pohlazení, objetí, držení za ruku. Hmat je druhý nejcitlivější orgán po zraku a je to také smysl, který opouští člověka jako poslední. Propagátorka haptonomie M.de Hennezel připomíná, že dnešní svět nepodporuje spontánní citový dotek mezi osobami. Dotýkáme se druhého s erotickým úmyslem a nebo když manipulujeme s jeho tělem. Haptonomie umožňuje proměnit bolestné úkony (převaz rány) v něžná gesta a v co nejšetrnější provádění úkonu. Např. kolébat trup ošetřovaného, když jiná osoba mu čistí ránu. Ponižující a obávané úkony jsou tak prodchnuty úctou a něhou.57 Svůj citový vztah můžeme dát najevo pohledy, mimikou, gesty, postojem, proxemikou – přiblížením nebo oddálením od pacienta. Máme být však pozorní k tzv. osobní sféře pacienta (asi 70cm) a nenarušovat ji nadlouho, neboť menší vzdálenost vzbuzuje u něho neklid. K lůžku těžce nemocného patří všechny pozitivní emoce jako zdroj sil tělesných i duševních – láska, naděje, smích i smysl pro humor, projevené s taktem a vcítěním do situace pacienta.58 Kübler-Rossová upozorňuje na hudbu, která je opomíjenou formou řeči a která mnohé pacienty „probudí k životu“, zaslechnou-li známou melodii. 59 Také pacienti velmi staří a senilní potřebují v terminálním stadiu vedle vynikající tělesné péče komunikaci pomocí láskyplných dotyků, tak jako novorozené dítě. 60 Staří lidé, jejichž život pomalu končí, mohou procházet všemi uvedenými fázemi před smrtí , zvláště když byli nuceni změnit na sklonku života své prostředí (odstěhování do Domova důchodců). I jejich reakce jsou obrannými mechanismy před novou skutečností, před nutností přizpůsobit se. 61 2.3. Spiritualita průvodce Z všestranných potřeb umírajících vystupuje otázka po kvalitách jeho doprovodu jaké by měl mít průvodce základní vlastnosti a postoje. O průvodci budeme mluvit jako o jediné osobě, ale zdůrazňujeme, že kvalitní doprovázení by mělo být týmovou prací, zvláště když je dlouhodobé. Jako první požadavek nás napadá zralost, vyspělá osobnost, protože doprovázení umírajícího je úkol velmi náročný. Dále je nutné, aby průvodce byl člověk etických postojů a schopnosti empatie k umírajícímu. V tom nestačí pouhý dobrý úmysl a křesťanská láska. Průvodce by měl být vyrovnaný sám se sebou a se svými pocity tváří v tvář své budoucí smrti.62 Toho lze dosáhnout např. duchovním cvičením, meditací, snahou přiblížit se postojům světců. Ale nejdůležitější je patrně prožitek smrti blízkého a milovaného člověka.63 Tato zkušenost, pokud se ji člověk nebránil, jej zasáhne ve všech rozměrech osobnosti již trvale a do značné míry napomáhá v hlubším vhledu do dění. „Smrt člověka, kterého milujeme takovou láskou a kterého poznáváme jako osobitého a nenahraditelného, nám může říci cosi rozhodujícího…Smrt bližního, to je nekonečně víc než smrt druhého obecně.“64 Přesto zůstává každý umírající jedinečnou osobou a průvodce by ani po svých zkušenostech neměl generalisovat, pronášet hodnotící soudy a vystupovat jako člověk, který „se vyzná“. Jeho zkušenost by ho měla vést k pokoře před vlastním omezením, 56

Hennezel, de Marie. Smrt zblízka . Umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 41. Tamtéž. 58 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 33. 59 Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. přel. Drábek, T. a kol. Praha,1995, s. 52. 60 Tamtéž, s. 125. 61 Haškovcová, H. Fenomén stáří. Praha, 1990 s. 379. 62 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s.46. 63 Landsberg, P.L. Zkušenost smrti. přel. Hejdánek, L. Sokol, J. Praha,1990, s. 127. 64 Tamtéž. 57

34 k velké úctě před tajemstvím smrti a utrpení, na kterém může mít svou účast. Marie de Hennezel říká, že je poctou, doprovodit člověka v posledním úseku jeho života.65 Průvodce by měl být opravdový, pravdivý člověk se všemi přednostmi i nedostatky a bez snahy hrát vedle pacienta nějakou roli „duchovní osoby“.66 Jen tak se stane pro nemocného důvěryhodný a akceptovatelný. Měl by mít dostatek trpělivosti k naslouchání nářkům, které jistě od nemocného uslyší. Má-li určité nezbytné znalosti (o fázích, kterými nemocný prochází), nebude mu v naříkání bránit, neboť to jsou kroky na cestě k umírání, kterými musí nemocný projít.67 Průvodce by měl být přátelský, ale zároveň věcný a neutrální ve vztahu k rodině umírajícího. Ta bývá často zdrojem nářků a stížností jeho „klienta“ – např. pro rodinné neshody z minula, pro malou účast na utrpení svého člena. To vše má průvodce registrovat a pokud možno přispět k odpuštění a ke smíru, který potřebují obě strany. Empatie při komunikaci je nutná pro vzájemné porozumění, pro rozvíjení dialogu. Znamená vcítit se do vnitřního světa nemocného, dát najevo, co průvodce o jeho stavu dosud pochopil a tím ho vybízet k dalším sdělením. V takto vedených rozhovorech si trpící více porozumí a oba a zakusí Kristův příslib: „Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Tak dialog není jen výměnou slov, ale pohybem, vanutím Ducha sv.68 Průvodce by měl být člověkem hluboké víry v Kristovu odpouštějící lásku a tuto radostnou zvěst o dobrém Pastýři přinášet trpícímu (Ezech 34,11-16). Má svou víru posilovat u vědomí, že při veškeré důležitosti spolucítění s pacientem to není on, kdo se v prvé řadě stará o pacienta. Je to právě tento dobrý Pastýř, který ho má ve své péči.75 Proto by si neměl průvodce vedle nemocného vytyčovat žádný duchovní cíl, nic po nemocném požadovat a nic očekávat (vděčnost, přijetí víry, svátostí). Snad můžeme říci, že opravdu pastýřským postojem je ono vposledku velmi prosté a samaritánské „být nablízku.“ Průvodce, který se rozhodl kráčet s umírajícím, by měl také zvážit své možnosti časové. Doprovázení je i otázkou věrnosti a vytrvalosti, určitým morálním závazkem, jehož délku nelze předem stanovit. Duchovní vedení a výměna zkušeností se spolupracovníky posilují průvodce a otvírají nové možnosti na společné cestě. Sem patří i snaha o nabytí alespoň minima odborných znalostí (z mediciny, z psychologie), které umožní lepší komunikaci s pacientem i se zdravotnickým personálem v nemocnici. Ani zralá osobnost, která plní poslání průvodce, nemůže být statická a provázení není pouhé dávání, ale ve stejné míře i přijímání. Každé setkání s těžce nemocným je vzájemným obohacením a průvodce i pacient na společné cestě dozrávají. Ve svém bližním, který trpí a umírá, může průvodce zahlédnout i sebe, svou vlastní smrt a především obraz Krista.

2.4. Kněz a laik slouží svátostmi - specifika jejich služby

65

Hennezel, de Marie. Smrt zblízka . Umírající nás učí žít. 1. Praha, 1997, s. 9. Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s.48. 67 Tamtéž, s. 47. 68 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 50n. 66

35 Průvodce, duchovní nebo laik, se stává často svědkem i pomocníkem duchovního zrání umírajícího. Na společné cestě by chtěl tomuto konkrétnímu člověku tedy také pomoci, aby objevil existenci a význam svátostí. 69 Svátosti jsou pro umírajícího znamením spásy, možností setkat se osobně s Kristovou odpouštějící láskou a uzdravující mocí. Umírající se ocitá v situaci velké nouze (jako už mnohokrát v životě) a církev mu skrze svátosti sděluje: Můžeš se spolehnout na Boha. Bůh vzkřísil z mrtvých svého Syna a nenechá ani tebe, své dítě, propadnout smrti.70 Církev je přichystána posloužit svátostmi ve všech situacích, které jsou pro člověka naléhavé - důležitá životní rozhodnutí, situace viny, nemoci, narození a také smrti. Ve smrti, která přichází, má člověk znovu osvědčit své rozhodnutí pro víru, které učinil křtem. Už jsme řekli, že je to situace zlomová, nepodobná všem předchozím, protože se člověk v umírání ocitá většinou v těžkém tělesném i psychickém stavu. „Nemoc a utrpení vždy patřily k nejzávažnějším problémům, které podrobují lidský život zkoušce […]. Nemoc může vést […] někdy dokonce k zoufalství a vzpouře proti Bohu.“ Zároveň jsme svědky, že „velmi často nemoc vyvolává hledání Boha a návrat k němu.“ (KKC 1500, 1501). Svátosti jsou k dispozici jako dar trpícímu a je velkým uměním průvodce vystihnout, kdy tento dar nabídne. Ze strany trpícího stojí za přijetím daru tyto jeho základní potřeby: „potřeba uvědomit si svoji vinu, hledání posily ve strachu a rezignaci a touha po společenství.“71 Je dobré, když nemocný tyto své potřeby přímo vysloví. Častěji však jde ze strany průvodce o čekání na pravou chvíli, kdy nejdůležitější vlastností je trpělivost a schopnost vcítit se do psychiky nemocného. Nabídnout např. již při první návštěvě svátost nemocných velmi úzkostnému člověku, který ji chápe jako ‚poslední pomazání‘, by nebylo šťastné. 72 Pro pastýře, přinášejícího svátosti, je také důležité vědět, v jakém duchovním rozpoložení může trpícího zastihnout. A. Slabý uvádí ve své Pastorální medicíně čtyři typy metafyzických postojů, které popsali znalci duchovního života a připisují je věřícím v těžkém utrpení. První postoj, označený „pro Deo“, je obhajoba Boha, teodicea. Trpící přijímá svou situaci jako jakýsi „výchovný prostředek“, který v duchu starozákonního smýšlení má člověka očistit. Z hlediska pastoračního je důležité, že trpící hledá důvod pro své utrpení a nalézá ho ve své vině. V Bohu vidí pouze spravedlivého soudce, nikoliv Lásku. Protikladem je druhý postoj - „contra Deum“. Zde je Bůh obviňován, že takové zlo dopouští. Zároveň se může trpící obracet v agresi i proti svým nejbližším. Do tohoto postoje jsou vloženy zklamané naděje, které si člověk vytvořil v mylném , většinou příliš dětinském obrazu Boha. Tato situace je pro pastorační péči velmi obtížná. Nemocný člověk si občas uvědomí, že jeho pohled na Boha není správný, ale nemá sílu ho změnit. Je zde rada, aby nadále zakoušel pocit bezpečí od duchovního průvodce a ubezpečoval se tak, že Bůh ho akceptuje. Pak je naděje, že svoje agresivní tendence překoná. Pro oba zmíněné postoje je typické, že Bůh není trpícím přímo oslovován, mluví se o něm ve třetí osobě. Ve třetí formě postojů, označených „ad Deum“, se trpící obrací přímo na Boha a naléhavě ho prosí o pomoc. Je to osvobozující postoj vzhledem k prvním dvěma, neboť Bůh je vnímán jako reálná osoba a dochází k bezprostřednímu dialogu, při zachování úcty k Bohu. Tento postoj ještě není trvalý, dochází k němu mimořádně a zasluhuje podporu věřícího okolí. 69

Tamtéž, s. 41. Pesch, O.H. Základní otázky katolické víry. Praha, 1997, s. 128. 71 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s, 41. 72 Tamtéž. 70

36 Poslední postoj, „cum Deo“ je vyjádřením aktivní snahy překonat spolu s Bohem svoje utrpení. Jde o radikální změnu v pohledu na utrpení, které Kristus nespojoval ve svém učení s lidskou vinou, ale uzdravoval nemocné bez ohledu na jejich provinění či zásluhy. Bůh nevyžaduje od člověka, aby nemoc a utrpení pasivně přijímal, neboť jsou v podstatě zlem a Bůh chce dobro člověka. Postoj „cum Deo“ znamená důvěru v Boha i snahu zachovat si lidskou důstojnost i v mezní situaci. Tento postoj by měl být jakýmsi vrcholem, ke kterému dospěje umírající člověk se svým průvodcem. 73 Pro pastoraci nemocných je důležité si uvědomit: nemocný není nikdo Bohem trestaný; nemocný není opuštěný, je s ním Kristus, který sdílí jeho bolest; nemocný není žádný ‚zkrachovalec‘: jeho utrpení proměnil Kristus v nástroj spásy; • nemocný není neužitečný, svým utrpením je zapojen do Kristova díla spásy.74 S nabídkou svátostné služby přichází k nemocnému duchovní i laik. Jejich poslání je stejné - posílit nemocného skrze Kristovu přítomnost. Ještě hlouběji vyjadřuje toto poslání termín: „evangelizace nemoci a smrti.“75 Evangelium, které provází křesťana celý život, „přemáhá smrt a otevírá umírajícímu (…) naději.“76 „Evangelizovat smrt, hlásat evangelium umírajícímu“77 je posláním kněze i laického pastorujícího pracovníka. Jejich služba však má svá výrazná specifika, kterými se chceme blíže zabývat. Kněz může z moci svého úřadu posloužit nemocnému celou škálou svátostí. V prvé řadě je to svátost pomazání nemocných, která je poselstvím plným radosti, že totiž Kristus se s námi chce setkat i v našem utrpení. Svátost se zakládá na slovech Nového zákona (Jak 5,14-15), uděluje se pomazáním na čele a rukou posvěceným olejem a modlitbou víry. „Církev napodobuje příklad Pána Ježíše a ujímá se člověka v jeho celistvosti. Svátostí pomazání posiluje jeho ducha a ulehčuje mu tělesně.“78 Svátost je vhodné slavit během eucharistie - v souvislém obřadu, kterému předchází svátost pokání a vrcholem je přijetí těla a krve Kristovy , což je „pokrm na cestu“- viatikum (KKC 1524). Obřady pomazání nemocných výslovně doporučují přijímat viatikum i svátost nemocných ve mši,79 pokud je to možné. Jestliže hrozí nebezpečí smrti, má být nemocnému dána v prvé řadě možnost se vyzpovídat, pak příjme viatikum a zbývá-li ještě čas, potom i pomazání nemocných. 80 Tuto svátost mohou udělovat pouze biskupové a kněží (KKC 1516-1517). Po svátosti pomazání nemocných je možno udělit z moci církve také plnomocné odpustky in articulo mortis.81 Jsou příslibem Kristovy církve těžce nemocnému, že se za něho bude zvlášť přimlouvat.82 Umírající může přijat rovněž křest, kterým se odpouští dospělému všechny hříchy. Tak se stane před smrtí křesťanem ten, kdo se teprve na křest připravuje (katechumen) nebo umírající, který dá najevo, že po spojení s Kristem upřímně touží. K plné iniciaci do křesťanského života v tuto chvíli patří i biřmování a eucharistie. Proto všechny tři svátosti udělí kněz současně. Když křtí jáhen, udělí po křtu pomazání křižmem (namísto biřmování) a podá nemocnému Tělo Kristovo. 83 • • •

73

74

75

Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha, 1991, s.177n. Giglioni,P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří , 1996, s. 140 (srv. Kol 1,24).

Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha, 1996, čl. 130. 76 Tamtéž. 77 Tamtéž, čl. 131. 78 Giglioni, P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří , 1996, s. 142. 79 Sekretariát České liturgické komise: Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné. Praha, 1974, s. 20 . 80 Tamtéž, s. 21. 81 Giglioni, P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří , 1996, s. 148. 82 Stoff, G. Síla na cestu. Kostelní Vydří, 1995, s. 117. 83 Sekretariát České liturgické komise: Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné. Praha, 1974, s. 23.

37 Laik může sloužit dvěma svátostmi: křtít v případě nouze a s biskupským pověřením podávat sv. přijímání.84 Ve skutečnosti však je věřící laik, který doprovází nemocného, důležitou osobou ve spojení se všemi udělovanými svátostmi. „Prošlapává“ knězi cestu a pomáhá významně připravovat nemocného na příchod kněze . Je to důležité u přijetí všech svátostí, ale obvykle nejvíce u pomazání nemocných, které je stále ještě zatíženo jednostranným pohledem a z toho důvodu i zbytečně odkládáno. Svátost pomazání nemocných je znamení, které zachraňuje a pomáhá k životu. Nemá tedy představovat zasvěcení ke smrti (KKC 1514). Proto je nejvýš potřebné, aby laici a všichni, kdo se o nemocného starají, byli schopni správně nemocného připravit, aby ten o udělení svátosti, pokud možno, sám požádal. Je důležité oživit vědomí souvislosti se křtem, neboť svátost nemocných je také vyznáním víry v Krista, který již křtem vyvedl nemocného ze smrti do života (Řím 6,13). Je dobře, když při pomazání nemocného je přítomna i jeho rodina a tak celé společenství posiluje jeho víru a naději.85 Liturgista Paolo Giglioni soudí, že pastorace svátosti pomazání nemocných je oproti jiným svátostem přehlížená a žádá ji zařadit do širšího rámce evangelizace, aby byl objasněn problém nemoci a křesťanský smysl utrpení.86 Kněz Heinrich Pera říká, že kde je tato svátost mylně chápána jako znamení konce, mělo by se s jejím udělováním přestat, dokud nebude dosažen správný pohled.87 Když rodinní příslušníci berou tuto svátost jako předzvěst smrti, volají kněze pozdě, až je nemocný v bezvědomí a není schopen vnímat. Pak také odpadá komunikace nemocným a pastorační pracovník mu nevěnuje dostatek zájmu a času.88 Laik se podílí na evangelizaci umírání již svou pouhou přítomností u lůžka umírajícího, protože zpřítomňuje Kristovu lásku k trpícím. Další formou evangelizace je modlitba. „Láska otevírá vztah s umírajícím, jenž vede k modlitbě, neboli ke spojení s Bohem.“ 89 Modlitba se stává procesem, kterým je možno vystoupit z obepínajícího pouta strachu do kruhu důvěry. V modlitbě se člověk neopírá o sebe, své bytí, které je ohroženo smrtí. Opírá se o moc toho, z jehož ruky vzešel a který mu slíbil, že jej neopustí v životě ani ve smrti.90 Je důležité modlit se s umírajícím, ale také modlit se za umírajícího. Je nesmírně důležité, aby pacient věděl, že se za něho modlíme. Zprostředkované vědomí, že se za něho modlí i kněz, o kterého nemocný zatím vůbec nestojí, může prolomit bariery a navázat vztah. Zdá se, že gestu lásky, je-li opravdové, málokdo odolá. Takovou zkušenost nám předali pracovníci Hospice v Červeném Kostelci. Když po nějakém čase přijde k nemocnému kněz, „ právě ten, který se za Vás často modlí“, je přijat jako známá osoba, i když spatřena poprvé. Nemocný cítí lásku a dobro, které mu tento člověk na dálku prokazuje, je tím dobrem zasažen a osloven, otevírá se pro další Boží působení. Vyprosit a zprostředkovat nenásilně kontakt nemocného s knězem a se svátostmi je výsostnou službou laika. Zde je v praxi ona syntéza, kdy jedná „jako křesťan“ a zároveň křesťansky.

84

Tamtéž. Pesch, O.H. Základní otázky katolické víry. Praha: Vyšehrad, 1997, s. 128. 86 Giglioni,P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří, 1996, s. 136. 87 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 80. 88 Giglioni,P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří, 1996, s. 136. 89 Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha, 1996. 90 Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf: Patmos, 1991, s. 58. 85

38 Tato syntéza může mít i další, mimořádné podoby. Laik, který doprovází umírajícího v naději, že oba na své cestě potkají Krista,91 je někdy neobyčejným nástrojem Boží milosti tam, kde by z různých důvodů kněz neuspěl. Svědčí o tom formou několika dopisů zdravotní sestra, která doprovázela v r. 1994 mladého člověka, stiženého plicní rakovinou. „Vekslák Henry“92, jak je zde nazýván, vyrostl po tragickém úmrtí rodičů v dětském domově a pro vážné delikty byl vězněn a nadto těžce onemocněl. Zdravotní sestra, která ho znala z dětství (byl pokřtěný a u prvního sv. přijímání), se mu snažila přivést kněze, neboť jeho nemoc byla ve finálním stadiu. Henry souhlasil s návštěvou faráře, ale ukázalo se, že od něj očekává pouze finanční pomoc, aby vyvázl ze svých rozsáhlých dluhů. Když byl v tomto ohledu zklamán, odmítal s opovržením další kontakt s knězem i jakékoliv zmínky o Bohu. Zdravotní sestra však dokázala vytrvat přes všechny hrubosti v láskyplném postoji ke svému obtížnému pacientovi.V umírání (už jen s pomocí neverbální komunikace, ale při plném vědomí) složil do rukou sestry vyznání své víry v Boha a prosbu za odpuštění hříchů. Můžeme říci, že zde byla slavena svátost smíření i duchovního přijetí Krista, díky intuici lásky, „která překonává všechna navyklá schémata.“93

Specifika kněžské a laické služby ve zdravotnickém zařízení: Specifické je v prvé řadě prostředí, ve kterém se oba v této pastýřské službě ocitají. Pro kněze je nemocnice místem, kam přichází ze své farnosti, kde zastává přední postavení správce. Setkává se tam převážně se známými lidmi, má své určité úkoly a také může očekávat na své působení určitou známou odezvu od svých farníků. - zde přichází do cizího prostředí, které odhaluje intimitu a utrpení. Kněz, který nemá určité zkušenosti a nějaký vztah ke zdravotnickému prostředí, může se cítit značně nejistý. K tomu mohou přispívat nepředvídané situace u lůžka nemocného, kdy by kněz rád pomohl, ale neví si rady a necítí se volně před zdravotnickým personálem. přichází mezi lidi, kteří jsou většinou matrikoví křesťané nebo nevěřící - ale má zde být pro všechny. Svým přístupem k trpícím a také k personálu i k návštěvám vydává důraznější svědectví o svém poslání, než „mezi svými“ ve farnosti. - Nepožívá zde takové autority, jako ve farnosti. Nemocný, za kterým přichází, zde není upnutý ve své naději v prvé řadě na kněze, ale na zdravotníky. Duchovní musí jeho důvěru teprve dobývat, což není v tomto prostředí a v omezeném čase právě lehké. - Nemocní přicházejí do nemocnice za lékařskou, ne za pastorační péčí. Tím, kdo je pro ně autoritou, je lékař. Své naléhavé otázky směřují k němu.93a - U lůžka umírajícího nevystačí kněz pouze, s tradičním podáváním pravd víry, tradičními gesty, nemá-li se stát svátostný úkon mechanickou záležitostí. Kněz především vydává svědectví o své vlastní víře, neboť umírající se neptá v tomto okamžiku, „co říká církev, ale jeho otázka zní: Čemu věříš ty?“94 -

Nemocniční prostředí má pro kněze i nemocného také určité výhody:

91 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 26. 92 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 76n. 93 Ambros, P. Křesťan a život ve světě. Olomouc, 1998, s. 167. 93a Horáková, G. Role pastýře ve zdravotnickém zařízení. Písemná farářská práce z oboru pastorační péče, 1998 s. 11. 94 Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 26.

39 Setkání obou jsou časově omezená a nevyplývají z nich žádné závazky pro budoucnost. To může být, spolu s jistou anonymitou těchto setkání, impulsem pro větší otevřenost v komunikaci, pro odhalení nitra pacienta, ke kterému by v jiné situaci nedošlo. 95

95

Horáková, G. Role pastýře ve zdravotnickém zařízení. Písemná farářská práce z oboru pastorační péče, 1998 s. 11.

40 Heinrich Pera radí ze své zkušenosti nemocničního kněze: každý duchovní by se měl snažit získat si spolupracovníky mezi nemocničním personálem; měl by nabídnout své služby i personálu nemocnice, který také prožívá mnohé nesnáze na pracovišti a potřebuje duchovní pomoc; nejde však o to, aby působil pro personál jako ‚psychoterapeut‘, ale jako ten, který chápe člověka v jeho celistvosti, což v moderním lékařství chybí; - kněz, který směřuje pouze k těm, co ho přijímají s otevřenou náručí, stojí v cestě Kristovu poselství;96

-

u lůžka nemocného připomíná H. Pera důležitost modlitby vlastními slovy.97 Má to dvojí význam: k nemocnému přistupuje kněz s prázdnýma rukama, bez modlitební knihy, otevřený pro bezprostřední kontakt. A dále, modlitba vlastními slovy vyjádří a pojmenuje naléhavěji osobní situaci nemocného i jeho okolí;

-

kněz by měl být připraven na to, že jeho nabídka služby může být odmítnutá - a zůstat i nadále v postoji lásky, „která se vydává“98 a „je přítomná i tehdy, když není přijímaná.“99 Pastorující laik se v nemocnici pohybuje obyčejně s větší samozřejmostí, protože na něj není upřena taková pozornost jako na kněze. Jako průvodce tráví s umírajícím víc času a proto ho lépe pozná v různých rozhovorech, než kněz, který se více soustředí na svátostné úkony. Obyčejně se také proto více sblíží se zdravotnickým personálem, který ho vítá jako určitou pomoc.

Závěr: Je třeba, aby kněz, pastorující laik i zdravotnický personál spolu s rodinou umírajícího vytvořili kooperační tým, kde každý přináší svůj díl podpory umírajícímu i sobě navzájem. Kněz má tuto službu doplňovat a završovat.

96

Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. Praha, 1991, s. 27. 97 Tamtéž, s. 43. 98 Ambros, P. Křesťan a život ve světě. Olomouc, 1998, s. 166. 99 Tamtéž.

41 2.5. Pohled kněží a bohoslovců na pastoraci umírajících Anketa mezi kněžími Současnou pastorační situaci ve farnostech přibližuje anonymní anketa, kterou jsme oslovili kněze ve farnostech na Zlínsku, v okolí Uherského Hradiště a v Praze. Na anketu odpovídalo 23 kněží. (Celkem bylo dotázáno 28 kněží, 5 nereagovalo). Cílem ankety bylo zmapovat kontakty kněží (jáhnů) a laiků s umírajícími - četnost kontaktů, místo a způsob, jakým se uskutečňují a jaké prostředky pastorační péče považují duchovní vedle umírajícího za prvořadé. Rozvedené odpovědi, přínosné pro pastoraci, budeme citovat. 1. Jste informován o lidech těžce nemocných a umírajících ve farnosti? většinou ano: 9 většinou ne: 14 2. Kdo Vás o nich informuje? téměř všechny kněze informují příbuzní a přátelé nemocných, pouze ve dvou případech také jáhen nebo laik, který roznáší sv. přijímání. 3. Navštěvujete nemocné osobně? ano, pravidelně: 8 někdy: 13

ne: 2

4. Kde je navštěvujete? doma: 10 ve zdrav. zařízeních : 11 (doma navštěvují nemocné více kněží mimopražští) 5. Máte možnost (je zájem z obou stran) při návštěvě také promluvit s rodinou umírajícího? většinou ano: 13 většinou ne: 10 6. Co považujete za základní prostředek pastorační péče? rozhovor: 4 svátosti: 10 obojí: 9 7. Sloužil jste již mši sv. u lůžka umírajícího? ano: 9 ne: 14 za možné to považuje: 13 za obtížné: 5

za důležité: 4

8. Považujete za správné pravdivě informovat těžce nemocného o možnosti smrti, když se táže? za důležité to považuje: 22 za věc rodiny a lékaře: 1

9. Jak jsou zapojeni laici ve farnosti do pastorační péče o umírající? v 11 farnostech přinášejí sv. přijímání v 9 farnostech jsou zapojeni také při návštěvách a praktické výpomoci (nákupy, úklid apod.) 10. Při návštěvě těžce nemocného považuje především za důležité: promluvit s nemocným a naslouchat mu: 17 kněží (pak dle situace posloužit svátostmi) pouze podat svátosti: 6 kněží Z výsledků ankety nelze vyvodit jednoznačný závěr o kvalitě poskytované pastorační péče, zejména pro malý počet respondentů. Určitý obraz o současné pastoraci však poskytuje. Anketa potvrzuje, že pastýřská role kněze vedle umírajícího představuje v prvé řadě službu svátostmi. Je to až završení cesty s umírajícím, nikoliv společná cesta. Při

42 všeobecně malém počtu kněží a jejich vysokém věkovém průměru je to očekávaný poznatek. Za povšimnutí stojí, že pouze 4 kněží z 23 dotázaných považují rozhovor za základní prostředek pastorační péče o těžce nemocné. Je tedy otázkou, do jaké míry jsou kněží vnitřně přesvědčeni, že rozhovor k lůžku nemocného patří a jaká je jejich schopnost vést takový rozhovor. Je ke škodě, že ani Obřady pomazání nemocných nevyzdvihují důležitost rozhovoru s nemocným. Je zde pouze zmínka, že „při návštěvách nemocných může kněz začít bratrskou rozmluvou a navázat na ni společnou modlitbou…“ 100 S tím souvisí i zájem promluvit s rodinou umírajícího. Tato anketní otázka měla reflektovat jednak snahu kněze potěšit rodinu, ale také snahu sblížit rodinu a umírajícího při udělování svátostí, vytvořit s ním společenství101. Důležitost přikládáme také sloužení mše sv. doma u lůžka nemocného, jakkoli to není vždy snadná záležitost a je potřeba povolení biskupa. P. Giglioni rozhodně povzbuzuje ke sloužení mše sv. v domech nemocných za účasti členů rodiny. „Měřítkem ať je při tom velkorysost, a ne úzkoprsost.“102 V naší anketě to vidí jako důležité pouze čtvrtina kněží. Nemáme zmapováno působení trvalých jáhnů v pastorační péči o nemocné. Žádný z dotázaných kněží neoznačil jáhna jako osobu, která se zvláště podílí na pastoraci nemocných v jeho farnosti. Dle údajů v Katolickém týdeníku z února letošního roku působí u nás asi 120 trvalých jáhnů a jsou pastoračně velmi vytíženi, také službou u nemocných. Závěry pro pastoraci : 1. Kněží potřebují být povzbuzováni v péči o své nemocné a přijímat pro tuto péči nové podněty a poznatky z oboru etiky, medicíny i psychologie. 2. Anketa potvrzuje důležitost laické služby pro umírající a jejich rodiny. Jde o schopnost laika zprostředkovat např. přání nemocného zemřít doma, svátostnou službu pro věřícího v nevěřící (i věřící) rodině, napomoci narovnání vztahů s rodinou - usmíření a odpuštění. Velmi důležitá se jeví emoční a praktická podpora rodiny v umírání i po smrti jejího člena. 3. Laici potřebují vzdělání a výchovu, což znamená poskytnout individuální i veřejnou katechezi všem, kteří nemocným slouží.103 Je nutno jim poskytovat a zprostředkovat rovněž poznatky odborné.

V kněžské anketě se objevilo několik důležitých myšlenek pro pastorační činnost, které zde citujeme. První dva hlasy jsou z Prahy, třetí je z Moravy: „…..důležitější je naslouchající přítomnost, ze které se člověk naučí víc než teoretickým studiem teologie. Všem novokněžím i absolventům teologie bych přál, aby měli možnost (i milost) strávit u lůžek vážně nemocných či umírajících nějaký ten čas. Osobně považuji chvíle u nemocných za čas, který mě možná nejvíc obohatil.“ Další kněz (37 let, nemá vlastní farnost) docházel 5 let několikrát týdně na onkologii a konal tam bohoslužby i návštěvy pacientů. Považuje vedle nemocného za důležité : … „vnímat pochybnosti, strach pacienta a komunikovat „na jeho vlnové délce“ - většinou si 100

Sekretariát České liturgické komise: Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné. Praha, 1974, s. 26. Tamtéž, s. 22 . 102 Giglioni,P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří, 1996, s. 147. 103 Giglioni,P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. Kostelní Vydří, 1996, s. 146. 101

43 svou situaci uvědomí dříve než okolí.“ Na otázku po zapojení laiků do pastorační péče píše: „ V rámci svého „nefarního působení“ jsem se snažil o zapojení mladých: přinášení eucharistie (rodinní příslušníci, vypomáhající zdravotní sestry,…). Důležitá a oboustranně prospěšná je účast mladých na liturgii pro nemocné, zakoledování, Mikuláš v nemocnici apod.“ Kněz z Moravy (39let) v anketě odpovídá, že většinou není informován o těžce nemocných ve své farnosti. K tomu připsal: „Někdy po některém kázání, ve kterém nabádám věřící, aby zprostředkovali nemocnému kněze, se rodina odhodlá a mnohdy jsou sami rádi, že nemocný přijal svátosti[…]. Důležitý je rozhovor, který pomůže, že nemocný slyší kněze a dokáže reagovat na lidský přístup. Pak když navrhnu den a hodinu, nemocný nemá strach nebo depresi, že k němu příjde někdo, koho nezná, ale kněz, který mu chce být nápomocen svátostnou milostí[…]. Proto se snažím navštěvovat průběžně rodiny[…], abych poznal jejich starosti, bolesti a pak se stanu prostředníkem požehnání“. Při návštěvě těžce nemocného považuje tento kněz především za důležité:„…nechat nemocného vypovídat, sám se v duchu modlím za to, co příjde později, když je nemocný „vyprázdněn“ a je schopen soustředěně poslouchat kněze, […] je pak více disponován k přijetí svátostné milosti.“ K zapojení laiků do péče o umírající říká: „Navštěvují nemocné a umožňují jim nabídku svátostí. Někteří laici připraví nemocné tak, že pak následuje zpověď a sv. přijímání.“ Poslední vyjádření zvlášť zřetelně formuluje všechny aspekty kvalitní pastorační péče, kterou kněz poskytuje svým umírajícím a ke které přispívají podstatně i laici. Předpokladem je jejich přiměřená výchova, jak již bylo řečeno. V našich farnostech je spíše starost vybavit ochotného laika příslušným povolením k roznášení eucharistie. O jeho skutečnou formaci pro celostní službu umírajícím nikdo nepečuje.

Anketa mezi studenty teologie byla uspořádána s cílem zjistit, jak přijímají povědomí o vlastní smrti a jak vidí na konci studia své předpoklady pastorační péče o umírající. Bylo osloveno 40 studentů z posledních ročníků obou teologických fakult (20 v Olomouci a 20 v Praze). Se skutečností vlastní smrti se domnívá být vyrovnáno 90% studentů.

Věnovat se trpícímu a umírajícímu člověkovi u jeho lůžka - tzn. komunikovat s ním: - by bylo schopno (nebo se tak domnívá) 72% - komunikovat s ošetřujícím personálem je schopno 73% - komunikovat s příbuznými umírajícího je schopno 53% Fyzického kontaktu s umírajícím (vzít za ruku) je schopno - posloužit mu (nakrmit, umýt, doprovod na WC)

93% 86%

Rozhovor jako nejdůležitější v pastorační péči považuje: - péči o tělo - svátostnou péči (spojenou s rozhovorem)

80% 16% 73%

Praxi u lůžka umírajících ve zdrav. zařízení by chtělo vykonat (sedm studentů již takovou praxi má)

83%

Na pravdivý rozhovor s umírajícím je připraveno

63%

44

70% studentů se nedomnívá, že je studiem teologie dostatečně připraveno na kontakt s umírajícími. Dále citujeme několik zajímavých poznámek, kterými studenti doplnili anketní odpovědi: „Samotné studium teologie nemůže pečujícímu poskytnout vše, co v péči o umírajícího potřebuje. Je však také významné. Poskytlo mi dost, mohlo by víc.“ „…přijímám smrt, ale k odpovědi „ano“ mi brání překvapení, o své smrti jsem delší dobu nepřemýšlel. Smrt vnímám jako závažnou událost, která pro mě zůstává tajemstvím…nestačí znát jen teologii, ale určitě mi pomohla.“ „Doprovázení umírajícího je praktická věc, ne teoretická…v péči o umírajícího fungují dle mých zkušeností jiné mechanizmy než naukové. Je to zkrátka zájem o člověka, úmysl sloužit, ptát se, co vlastně od nás umírající žádá, třeba po nastínění naší nabídky…a co mu můžu v danou chvíli nabídnout.“ „Jsem zdravotník a mám zkušenosti s umírajícími, ale pastorační příprava není dostatečná (u mne).“ „….vše záleží na okolnostech. V klášteře se o jednoho spolubratra v takovém stavu (pozn. umírání) staráme. Někdy mám strach, že když příjdu k němu na pokoj a on už nebude dýchat, nevím, co budu dělat, i když teoreticky to vím.“ Poslední obsáhlejší příspěvek je od pražského studenta teologie: „Péči o umírající jsem se věnoval za svého pobytu v USA. Kneží z St. Francis Medical Center, Peoria, Illinois mi během tohoto léta (pozn.r.1999) umožnili udělat si zde kurz zvaný CPE - Clinical Pastoral Experience, což je povinný dvousemestrový program pro bohoslovce amerických seminářů. V praxi to vypadá tak, že seminarista je 1x týdně celý den v nemocnici a nemocniční kaplan ho učí vše, co je potřeba. Se skutečností smrti pak příjde do styku několikrát za den. Toto nezakrývání skutečnosti, nevyhýbání se tématům smrti, i možnost být u toho, když člověk umírá, hluboce ovlivnilo můj vztah ke smrti. Dříve jsem ji viděl jako cosi obludného, drasticky nelidského a hrůzného. V atmosféře modlitby, přítomnosti kněze a smíření se, s přípravou na ni, ji vidím spíše pozitivně, a s jistou rezervou dokonce radostně. Předpokladem je stav provozní svatosti kněze. Myslím, že bych duchovenskou péči o umírající mohl vykonávat. K otázce č.6104 bych poznamenal, že jsem zažil úraz, kdy na operačním sále zachraňovali lékaři život, ale když přišel kněz, udělali mu okamžitě místo, aby mohl udělit svátost. S takovým respektem jsem se nikde v ČR nesetkal a na mou otázku mi nemocniční kaplan řekl: - U nás má svátostná péče prvořadou preferenci a pak je vše ostatní. - Za tento postoj se stavím.“

V bohoslovecké anketě stojí mj. za povšimnutí, že většina studentů by si přála prodělat praxi u lůžka umírajícího. Na konci studia však tuto praxi má pouze sedm studentů, ponejvíce z vlastní iniciativy. Většina adeptů kněžství si uvědomuje nedostatečnost přípravy na setkání se smrtí a potvrzují to také pracovníci zařízení pro umírající u nás. V osobních rozhovorech s M. Svatošovou v Hospici v Červeném Kostelci zazněl názor, že jáhen i začínající kněz má mnohdy značné zábrany vstoupit do bližšího kontaktu s umírajícím, neboť se v takové situaci ocitá poprvé, když přináší svátosti. Doslova bylo řečeno, že někteří duchovní se umírajících bojí. Domníváme se proto, že i naši bohoslovci by měli mít možnost (povinnost) prodělat během studia určitou nemocniční praxi. M. Svatošová považuje právě praxi v hospici za nejpřínosnější, neboť zde je vše soustředěno. Bohoslovec se naučí komunikovat 104

Anketní otázka : Co považujete za nejduležitější v pastorační péči o umírající? ( rozhovor a naslouchání – péči o tělo – svátostnou péči ).

45 s nemocným (povzbuzen příkladem personálu) a také s lidmi kolem nemocného i s pozůstalými. V neposlední řadě se naučí úctě k tělu nemocného. V ovzduší hospice se prohloubí i jeho pohled na život, utrpení a vlastní smrt. Považujeme to za nejdůležitější závěr, který lze z ankety vytěžit. Ke studentské zahraniční zkušenosti připojujeme ještě jednu zkušenost kněze z Kanady. Oratorián Martin Hilbert (kněz českého původu, 38let) má zkušenost ze tří velkých nemocnic v Torontě, kde působil tři roky jako nemocniční kaplan. Jedna nemocnice byla dětská a nejtěžším úkolem tam byla rozmluva s rodiči umírajících dětí. Naše dotazy zodpověděl písemně takto: Na nemocného upozorní kněze rodina nebo někdo z komunity věřících. Je-li přijat do nemocnice, jedna z otázek při přijetí je po jeho náboženství. Každá větší nemocnice má svého kaplana. Není to vždy katolický kněz, často je anglikánský nebo jiné denominace, nebo tam slouží ženy s teologickým vzděláním. Povinností těchto lidí je kontaktovat nemocného a zeptat se, zda si přeje všeobecně si s nimi popovídat či zda mají zprostředkovat návštěvu jeho známého kněze. Kněz navštěvuje umírající, ale i vážně nemocné či přestárlé osoby („shut-in“ - lidi, kteří už nevycházejí ven) v jejich domácnostech, Domovech důchodců či v nemocnicích zpravidla 1x týdně. Pokud chtějí, přinese jim eucharistii. Pokud nejde o zcela kriticky nemocného pacienta, při první návštěvě si jenom popovídá a dle toho se rozhodne o dalším. Samozřejmě je připraven posloužit svátostmi už při první návštěvě, dle situace. Rozhovor bývá zpravidla upřímný a otevřený, i když ne vždy. Po zhodnocení situace kněz vynaloží veškeré úsilí, aby nemocného na smrt připravil. (Oratoriánci navrhují člověkovi, který nebyl delší dobu u zpovědi, aby se vyzpovídal, ale existuje také dost kněží, kteří čekají, jestli o to nemocný sám požádá). Problém svátosti smíření je v Kanadě velký, jako všude na Západě. - Mše sv. se slouží v rodinách nemocného zcela vyjímečně. Ovšem při podávání sv. přijímání poslouží kněz nemocnému celým obvyklým obřadem (čtení z Písma sv., vzbuzení lítosti, modlitby ). Všechny velké nemocnice mají interdenominační kaple, kde jsou i denně bohoslužby. Dieceze propagují ( pozn.již zmíněné) kurzy CPE pro kněze, které ale nejsou výlučně katolickým programem, organizují je nemocnice pro duchovní všech vyznání. Teoreticky to považuje církev za svůj úkol, praxe ale pokulhává. Péče o pozůstalé je starostí laiků a některých společností (St. Vincent de Paul Society se postará o naléhavé potřeby materiálního rázu, např. pomoc ovdovělému muži s jídlem). Ve větších městech existuje „výbor“ (Bereavement Committee) - několik vedoucích, kteří prošli školením na interdenominační bázi a jim pomáhají dobrovolníci, samozřejmě i bez náboženské příslušnosti. Tento „výbor“ kontaktuje pozůstalé a organizuje pro ně setkání a přednášky, jak čelit depresi po úmrtí blízkých lidí, ale také zcela praktickou denní pomoc, když ji rodina potřebuje. (Beamsville, Ontario 21.11.1999) Tyto zahraniční zkušenosti jsou jistě obohacením pro naši pastoraci, ale nikoliv nutně důvodem ke srovnávání a k následné skepsi. Americká i kanadská pastorační péče o nemocné se rozvíjela v naprosto odlišném kulturním i společenském prostředí, které přivedlo na pomoc neuvěřitelné množství dobrovolných laických pracovníků. Ti zcela samozřejmě přebírají pastorační a charitativní úkoly a učí tomu sebe navzájem i své děti. Můžeme říci, že pro tyto laické spolupracovníky, ve kterých se naplňuje pastorační úloha církve, platí anglický slogan: Not shepards make sheep, sheep make sheep. (Ovce se nerodí z pastýřů, ale z ovcí). 1 05

Samozřejmostí je spolupráce mezi církvemi. V dobrovolné spolupráci nejsou patrné linie mezi věřícími a nevěřícími, což je mnohostranně k užitku věci.

105

Zauner, W. Svátosti v sekularizované společnosti. TT, 1990, č. 4, s. 143.

46 Naše církev přiznává, že zatím využívá laiků „jen v nouzových situacích.“106 Prostorem kde se již učí spolupracovat laici i duchovní různých církví se zdravotnickým personálem jsou hospice. Je to také jedno z míst, kde může církev vykročit ke komplexnější péči o člověka, což vidí jako jednu z priorit svého pastoračního úsilí.107

106

Ambros, P. aj. Úkoly pastorační činnosti církve a pastorální teologie v Českých zemích. Velehrad, 1997, s. 40. 107 Tamtéž, s. 42.

47

3. Hospicová péče v ČR a pastorace umírajících 3.1. Paliativní medicína jako východisko hospicové péče Pro pochopení celku hospicové péče, která se stará o nemocného v poslední fázi života, je třeba seznámit se nejprve blíže s pojmem „paliativní medicína,“ neboť to je pilíř, na kterém hospicová péče stojí. Název pochází z latinského slova pallium (plášť), a jak říká psycholožka M.de Hennezel, neznamená však přikrývat utrpení druhých, aby nebylo vidět, ale obklopit ho pláštěm tepla a všestranné pomoci, aby se lépe snášelo. 1 Paliativní péče byla poskytována od nepaměti jako nejstarší ošetřovatelská disciplina. Je to péče multidisciplinární. Již na konci 19. a začátkem 20. století byla zřizována různými katolickými řády hospicová zařízení ( Francie,Irsko, Anglie, Austrálie a USA), kde byl kladen důraz na somatickou, psychickou i duchovní péči nemocného a respektována jeho individualita. 2 Po druhé světové válce se zrodil koncept „vítězné medicíny“3, která s pomocí pokroku v technických a medicínských vědách zachránila mnoho lidských životů. Zároveň se zvětšil počet pacientů, kteří jsou udržováni komplikovanými léčebnými postupy při životě, avšak bez naděje na vyléčení. O tyto pacienty mnohdy ztrácí vítězná medicína zájem a vnímá je jako své selhání, neboť je orientována na jediný cíl - uzdravení nemocného.3

Avšak „když je kurativní medicína v koncích, neznamená to ani zdaleka, že je v koncích celá medicína.“4 Její působení se nevyčerpává pouze v „opravách orgánů“5 ale očekává se od ní i zmírňování utrpení všeho druhu. Zde je východiskem paliativní medicína, která je vhodná zejména pro léčbu bolesti a dalších symptomů u nádorových onemocnění, ale může být použita u všech chronických onemocnění v různých stadiích. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje paliativní medicínu jako „celkovou léčbu a péči o nemocné, jejichž nemoc nereaguje na kurativní léčbu. Nejdůležitější je léčba bolesti a dalších symptomů, stejně jako řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných a jejich rodin.“6 M. Svatošová připomíná, že lékař je často v pokušení léčit více a déle, než je pro pacienta dobré. Nazývá tento trend ‚terapeutickou posedlostí‘ a vyzdvihuje právo pacienta odmítnout mimořádně zatěžující léčebné postupy, které ho již neléčí a nezkvalitňují mu zbývající život.7 Paliativní péče naopak spočívá na principech, které se vyhýbají napojení pacienta na různé aparáty, neboť má přinést nemocnému co nejméně dalšího soužení a co nejvíce psychosomatické úlevy. Cílem paliativní péče není prodlužování života za každou cenu, ale jeho zkvalitnění. Složky dobré paliativní péče tvoří: 1

Hennezel, de Marie. Smrt zblízka . Umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 110. Vorlíček, J., Skřičková, J. Moderní paliativní péče přispívá k dobré kvalítě života, Lékařské listy 17.9.1999, s. 4 (příloha ZN). 3 Bobůrková, E. Člověka nic nezastaví. Rozhovor s H. Haškovcovou. MF Dnes 22.1.1998. 4 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000, s. 36. 5 Tamtéž. 6 Vorlíček, J., Skřičková, J. Moderní paliativní péče přispívá k dobré kvalítě života, Lékařské listy 17.9.1999, s. 4 ( příloha ZN). 7 Svatošová, M. Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost. Lékařské listy 17.9.1999, s. 15 ( příloha ZN ). 2

48

1. Kontrola fyzických symptomů, především kontrola a kontinuální léčba bolesti, neboť ta je nejčastějším a nejobávanějším příznakem onkologického onemocnění. K zajištění léčby bolesti je dnes k dispozici dostatek kvalitních medikamentů (analgetik), narkotických i nenarkotických. Analgetika se podávají tak, aby byla v krvi zajištěna jejich stálá hladina, aby bolest neměla čas propuknout. Slouží k tomu různé techniky - např. podávání podkožní lineárními dávkovači , speciálními náplastmi přes kůži, čípky aj. Tak mohou žít v relativní pohodě doma i pacienti, dříve odkázaní na inijekční aplikaci narkotik v nemocnici. Cílem je zvládnout pacientovu bolest tak, aby se v každém případě bez bolesti vyspal a pokud možno se bez bolesti pohyboval a odpočíval. U některých pacientů je ordinována pro úlevu i šetrná rehabilitace. 8 Vychází se zásadně z údajů pacienta a bolest je sestrami průběžně monitorována . Pro zdravotníky musí platit: „Bolest je to, co říká pacient a existuje, když to pacient tvrdí.“9 Jestliže se pacient svobodně a vědomě rozhodne bolest do určité míry snášet, musí být respektován. Každý nemocný vnímá bolest jinak, proto se k medikamentózní léčbě nutně řadí psychoterapie. Když pacient získá pocit bezpečí, je možno mnohdy významně snížit dávky analgetik.10 Pacient není utlumen přespříliš, jak tomu je v běžné nemocniční praxi. Může lépe komunikovat a vědomě prožívat důležité chvíle života.

2. Emocionální opora a kontakt.11 Většina nemocných rakovinou prodělává stavy úzkosti, zmatenosti a deprese. Podobnými příznaky může trpět i rodina nemocného. „Emocionální úzkost vyžaduje lidské pochopení a oporu.“12 Hovor s nemocným i s rodinou by měl být šetrný, ale pravdivý. U stavů zmatenosti je třeba pochopit, že se takto umírající někdy vyrovnává s problémy života, který končí a může to činit v řeči symbolů, které mají pro něho hluboký smysl. Na tyto projevy se máme snažit smysluplně reagovat, i když jim nemůžeme vždy plně porozumět.13 Je třeba povzbuzovat rodinu umírajícího, aby využila zbývajícího času a snažila se říci si s umírajícím vše, co je potřeba. Marie de Hennezel připomíná, že se ještě může prožít mnoho věcí ve vztahu k druhým…„je možno ještě milovat a cítit se být milován.“14 3.

Duchovní pomoc Potřeba spirituální pomoci se netýká jen věřících pacientů. Období před smrtí je u každého umírajícího hledáním stálých hodnot uplynulého života (více či méně zjevné). Je-li takový člověk přijat a milován, odváží se být sebou samým, může dojít k hluboké přeměně jeho bytosti.15 Touha po vnitřním klidu ho přivádí k potřebě odpustit druhým a sám dojít odpuštění. Zde je místo pro duchovního nebo laika, který žije z víry a v trpělivém doprovázení pomůže umírajícímu o těchto životně důležitých věcech mluvit a také je realizovat. Jsme si vědomi, že duchovní potřeby umírajících vyžadují ještě hlubší pohled a proto se k nim znovu vrátíme. 4. Týmová práce 8

Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 30. Soafer, B. Bolest. Příručka pro zdravotní sestry. přel. Steinová,D. Praha, 1997, s. 23. 10 Vorlíček, J., a kol. Paliativní medicína. Praha, 1998, s. 452 . 11 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 36. 12 Tamtéž, s. 37. 13 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000, s. 37 . 14 Hennezel, de Marie. Smrt zblízka . Umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 11. 15 Tamtéž, s. 97. 9

49 Je zřejmé, že složky paliativní péče nemůže obsáhnout jedna specializace. Spojují se zde aspekty medicínské a ošetřovatelské, péče psychologická, sociální i duchovní , ergoterapie a dle potřeby i další. Paliativní péče je poskytována buď přímo na oddělení paliativní medicíny nebo v hospicích a na kterémkoliv nemocničním lůžku či v domácí péči za pomoci týmu odborníků. Proto záleží na vedoucích lékařích těchto zařízení, jakými lidmi se obklopí a koho přizvou ke spolupráci. Lékař zpravidla práci koordinuje , ale „rozhodující slovo včetně práva veta má nakonec pacient.“16 U nás se zájem o paliativní péči rozvinul až po r.1989 díky možnostem kontaktů se zahraničními pracovišti. Paliativní medicína se přednáší na lékařských fakultách a první oddělení paliativní medicíny bylo otevřeno v r.1992 v nemocnici v Babicích nad Svitavou. Tři roky poté byl otevřen první hospic Anežky České v Červeném Kostelci.17 O paliativní medicínu je tedy zájem, ale přesto se vyskytují problémy. Netýkají se teorie, ale mravní odpovědnosti k pacientům a praktického využití. G. Virt uvádí, že dle studie z devadesátých let není poskytnuta paliativní péče u 70% nemocných s rakovinou.18 Haškovcová považuje za nutnost „sladit vítěznou i útěšnou medicínu tak, aby na Přiznává, že to mnozí sebe navazovaly, aby byly vnímány jako rovnocenné.“19 profesionálové zatím podceňují. Jak říká M. Svatošová - paliativní medicína udělala velký pokrok, avšak dehumanizace medicíny mnohde ještě větší.20 Je jisté, že teprve široké povědomí o této péči (pacient musí o ní vědět a vyžadovat ji) a její praktické uskutečňování je možno postavit v úspěšné diskusi proti snahám o eutanázii.

3.2. Vznik a vývoj hospicové péče Hospicová péče využívá poznatků paliativní medicíny a rozvíjí je o další myšlenky a formy pomoci těžce nemocnému. Tuto péči můžeme označit také termínem hospic (angl. hospice). V našich podmínkách značí i budovu, kde se hospicová péče uskutečňuje. Tento pojem se více blíží původu slova , který vystopujeme v latině (hospitium - dům pro hosty, pohostinství: odtud také hospitale - hospic, špitál)21. Termín hospitale 22 byl používán již ve středověku pro domy odpočinku, které vyhledávali nemocní a unavení poutníci na cestě k svatým místům křesťanů. Později to bylo místo, kde se léčili a odpočívali zranění křižáci na cestě do Svaté země. Unavení se

16

Svatošová, M. Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost. Lékařské listy 17.9.1999, s. 15 ( příloha ZN). 17 Vorlíček, J., Skřičková, J. Moderní paliativní péče přispívá k dobré kvalítě života, Lékařské listy 17.9.1999, s. 4 ( příloha ZN ). 18 Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. přel. Pohunková , D. Praha, 2000, s. 39 . 19 Bobůrková, E. Člověka nic nezastaví. Rozhovor s H. Haškovcovou. MF Dnes 22.1.1998. 20 Svatošová, M. Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost. Lékařské listy 17.9.1999, s. 15 ( příloha ZN ). 21 22

Svobodný, P., Hlaváčková, L. Pražské špitály a nemocnice. Praha, 1999, s. 7. Tamtéž.

50 občerstvili pro další putování a umírající měli možnost zde dožít v důstojnosti a za přijatelných materiálních podmínek. Hospic byl tedy od počátku praktickým vyjádřením křesťanského přístupu k trpícím. Na principu sesterské charity byla v polovině 18.století otevřena v irském Dublinu zvláštní nemocnice pro umírající, které její zakladatelka Mary Aikdenheadová dala název Hospice a sloužila zejména lidem žijícím v nedostatku.23 Na začátku 20. století otevřela Charita irských sester St.Joseph‘s Hospice ve východním Londýně. Právě tam pracovala po druhé světové válce Cicely Saundersová, známá jako zakladatelka prvního moderního a všem dostupného hospice, který provádí multidisciplinární paliativní péči o umírající. Jedná se o Hospic sv. Kryštofa v Londýně (St.Christopher‘s Hospice), který byl založen v r.1967. Saundersová zde využila své dosavadní praxe a realizovala své přesvědčení, že je možno umírající uchránit zbytečného utrpení. 24 Myšlenka hospice se v dnešním světě rychle rozšířila a dnes je v něm přes 2000 hospiců. Hospicové hnutí prošlo od šedesátých let potěšitelným vývojem. Zpočátku byl hospic chápán s mírným despektem ve srovnání s nemocnici, tedy „něco méně než nemocnice“.Později byl integrován do systému zdravotnictví a je již dokonce uznáván jako „více než nemocnice.“ 25 Poskytuje totiž služby úplné, zabezpečující všechny potřeby pacienta, které běžná nemocnice zajistit nemůže. Je to podmíněno zejména personálem, který si hospic cíleně vybírá se zřetelem na potřeby pacientů. V péči o umírající se personál dále školí a stává se odborně zdatným, takže je schopen udržet své pacienty v dobré tělesné i duševní kondici. Zásady hospicové péče lze integrovat do systému všech zdravotních služeb. U nás byla pociťována nedostatečnost péče o umírající až mnohem později a tento fakt o socialistickém zdravotnictví směl být vyslovován jen opatrně. Současně socialistická éra odmítala speciální formu péče o umírající, ostře ji kritizovala a označovala hospice jako ‚domy smrti‘. Stav z r.1985 reflektuje H. Haškovcová v autentické výpovědi třicetiletého smrtelně nemocného muže, který prožil umírání spolupacienta na nemocničním pokoji: „Ten soused[…] byl taky mladý, asi o sobě už nevěděl, ale my jsme věděli o něm. Umíral dva dny. Dali tam sice plentu, ale člověk to všechno tušil a jeho bylo slyšet. Všechno to tady stojí strašné peníze. Tak snad by byl nějaký ten krejcar na pokojíček, aby tam člověk mohl umřít sám. Nikdo by ho nerušil a on by nerušil ostatní. Stejně se na nás všichni dívají divně.“26 Těchto několik vět člověka, který již vidí na bližním svůj nedůstojný konec a prosí o smilování, přesně vystihuje, jaký je a jaký by měl být způsob umírání v rozvinuté civilizaci. Je to výpověď, která ohromuje svou pravdivostí a pokorou . Člověk přijímá svůj úděl, ale nikoliv podmínky, ve kterých ho má prožít. Haškovcová a jistě i mnozí další zdravotníci chtěli odpomoci tak neetickému umírání, ale společnost potřebovala celých deset let a především změnu společenského systému, než se dočkala otevření prvního hospice. Jak již bylo zmíněno, předcházelo mu začlenění paliativní medicíny do systému našeho zdravotnictví a rovněž mnoho úsilí a obětavého nasazení všech zainteresovaných, které doprovázelo myšlenku hospicové péče u nás. V rozhodujícím počtu to byli věřící. Naše veřejnost je s pojmem HOSPIC seznámená jen částečně. Vyplývá to z uskutečněné ankety : 23

Haškovcová, H. Spoutaný život. Praha,1985, s. 297. Tamtéž, s. 298. 25 Vorlíček, J. a kol. Paliativní medicína. Praha, 1998, s. 449 . 26 Haškovcová, H. Spoutaný život. Praha, 1985, s. 161. 24

51 80% se domnívá, že zná pojem HOSPIC 54% skutečně ví, o jaké pacienty se v HOSPICI jedná 30% ví, kolik je u nás přibližně HOSPICŮ Respondenti částečně znají pojem „hospic“, ale tuto péči ještě nevnímají jako protiklad k eutanázii. Pozn.: Povědomí kněží o HOSPICI uvádíme v příloze Hospice v ČR str. 69.

3.3. Aspekty hospicové péče a potřeby umírajících

Myšlenka hospice vychází z křesťanského pohledu na člověka jako na jedinečnou, neopakovatelnou bytost a z úcty k jeho životu. Stará se o potřeby člověka v terminální fázi jeho života a garantuje pacientovi, že: 1. nebude trpět nesnesitelnou bolestí; 2. za všech okolností bude respektována jeho lidská důstojnost; 3. v posledních chvílích života nezůstane osamocen. Hospicová péče se nabízí v okamžiku, kdy lékař v nemocnici svého pacienta začíná opouštět s vědomím, že už nemůže léčit. Mnozí lékaři navíc nejsou smířeni s vlastní smrtelností a vidí umírání pacienta jako své selhání. „Lékař moderní doby je zaměřen na úspěch, na zápas, na vítězný boj.“27 Zároveň je traumatizován v momentě, kdy musí přiznat, že choroba je nevyléčitelná. Výsledkem je bezradnost v komunikaci a neochota mluvit s pacientem i jeho rodinou o nevyhnutelném konci. Částečně to lze chápat, neboť lékař je za svůj život vystaven mnohým stresům při selhání „vítězné medicíny“ a má podvědomou snahu chránit svou psychiku. Jestliže dokáže v takové chvíli zprostředkovat svému pacientovi kvalitní hospicovou péči, uchrání od stresu sebe a pomůže nesmírně i rodině nemocného. Všem se tak objeví další vyhlídka na vzácné chvíle smysluplného života namísto beznaděje. Výrazný je právě posun ve vztazích s rodinou nemocného v hospici oproti vztahům v běžné nemocniční péči. Hospic přijímá rodinu pacienta jako fenomén, který má nezastupitelnou roli vedle svého nemocného člena. Hospic umožňuje rodině, aby dle svých možností dále o nemocného pečovala a zároveň z ní snímá těžké břemeno, které kompletní péče o jejího umírajícího člena představuje. Jindy naopak je teprve v hospici rodina seznámena se všemi potřebami svého blízkého, které se učí zvládat. Tím je posílena pro možnost eventuální domácí péče a nebo střídá tyto formy péče dle přání nemocného. V různých fázích choroby mohou totiž vyhovovat různé formy hospicové péče.28 Optimální pro nemocného je domácí péče za podpory zdravotnického personálu a zdravotních pomůcek, které hospic zapůjčí. Ne vždy může být realizována - důvodem je malý byt, chybějící rodinné zázemí nebo speciálně školený personál jako výpomoc. Stacionární hospicová péče znamená pro pacienta denní pobyt v hospici s návratem na noc domů. Přichází v úvahu u nemocných z blízkého okolí hospice, pokud u nich nestačí domácí péče. Dopravu nemocného zajišťuje rodina nebo hospic. Lůžková hospicová péče je poskytována jako zpravidla opakované přechodné pobyty nemocného tam, kde předchozí dvě formy nestačí. 27 28

Haškovcová, H. Spoutaný život. Praha, 1985, s. 68. Vorlíček, J. a kol. Paliativní medicína. Praha, 1998, s. 450.

52 Nemusí být tedy pravidlem, že nemocný už se z hospice nevrátí, i když tomu tak často bývá. Mnohdy se ale také při komplexní péči upraví stav nemocného do té míry, že může pobývat opět doma a také jeho rodina mezitím zmobilizuje své síly. Nemocný přichází i odchází zcela svobodně a dobrovolně.

Indikace lůžkové formy hospice Pacient je přijat obvykle na základě těchto podmínek: -

-

postupující choroba jej ohrožuje na životě (zde převažují až v 90% pokročilá nádorová onemocnění, ale může jít o každou diagnozu, která vede ke smrti -AIDS, RS, kardiovaskulární) momentálně nepotřebuje akutní nemocniční ošetření potřebuje paliativní péči není možná nebo nestačí péče domácí29

Nemocný se dostane do hospice na základě vlastní žádosti, jejíž součástí je informovaný a svobodný souhlas pacienta. Vzhledem k charakteru onemocnění se postupuje velmi pružně. Žádost posoudí hospicový lékař na základě zdravotní indikace a po dohodě s ošetřujícím lékařem. Jsou-li volná lůžka, příjme i méně akutního pacienta, jinak má ale vždy přednost pacient, blížící se smrti. Lůžková péče zohledňuje maximálně individualitu každého nemocného i jeho rodiny, podporuje intimitu jejich vztahů i všech dalších osob, které se na péči a doprovázení pacienta podílí. To je posilováno vybavením hospice. Je snahou, aby většina pokojů v hospici byla jednolůžkových, což zde nepředstavuje nadstandart, ale podmínku pro uspokojení potřeb pacienta. Dle zkušeností z Anglie se dvoulůžkové pokoje neosvědčily (přesto v našich hospicích částečně existují). Na jednolůžkových pokojích se může na přistýlce ubytovat některý z příbuzných pacienta. To se pomalu a postupně vžívá, takže např. náš první hospic v Červeném Kostelci zaznamenal v druhém roce provozu již třikrát větší využití přistýlek oproti počátku.30 Pro kvalitní doprovázení pacienta je oboustranný pocit soukromí nutností. Pacient své potřeby může svobodně sdělit jen v intimním ovzduší a tehdy, kdy on sám má pro takové sdělení náladu, kdy se pro něj otevře. To může být po opakovaných setkáních a v nečekaných momentech, které by např. v hovorně nenastaly. V soukromí se mohou hovory dostat do hloubky, zde se i duchovní může zcela jinak pacientovi věnovat. Totéž platí o rozhovoru s lékařem, který je mimořádně citlivou záležitostí, neboť v hospici jde o šetrný a pravdivý rozhovor o diagnóze i vyhlídkách pacienta. Nemocný je také ušetřen umírání jiného člověka, které je v hospici časté. Rodina nemocného může o něj bez zábran pečovat a střídat se po celých 24 hodin, neboť návštěvy v hospici nejsou omezené hodinami ani dny v roce. Rodina se stává zároveň klientem hospice i členem jeho pracovního týmu.31 Hospic si také uvědomuje, že i rodina prochází emočními odezvami na jednotlivá stadia smrtelné choroby, podobně jako její pacient.32 Tyto fáze se ovšem mohou s umírajícím 29

Tamtéž. Svatošová, M. Hospic slovem a obrazem. Praha, 1998, s. 16. 31 Svatošová, M. Komplexní hospicová péče je přínosem pro společnost. Lékařské listy 17.9.1999, s. 15 ( příloha Zdravotnických novin ) . 32 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 28. 30

53 rozcházet (nemocný již ve fázi smíření, zatímco rodina ještě prožívá fázi smlouvání, výčitek nebo deprese) a proto je někdy práce s rodinou náročnější než s pacientem. Hospicová péče naplňuje všechny potřeby nemocného, které vyplývají z definice zdraví, což je „tělesné, psychické a duchovní blaho osoby“.33 Odtud odvozuje čtyři okruhy potřeb či dimenze nemocného, které je třeba uspokojit - v protikladu k přetrvávajícímu dualistickému pohledu, který nespojuje potřeby somatické (tělesné) a psychické (duševní). V celostním pohledu na osobu nemocného je to dimenze somatická, psychická, sociální a spirituální.34 Tyto dimenze jsou specificky lidské, nelze je od sebe oddělovat a některou z nich považovat za významnější.35 V průběhu nemoci a umírání se pouze mění jejich priorita .Zatímco na začátku choroby vystupují více potřeby somatické, v umírání samotném nabývají důležitosti potřeby spirituální. – Potřeby somatické zahrnují všechno, co se týká těla: tišení bolesti, péče o hygienu, příjem potravy ( mnohdy speciálně upravené), pitný režim a tišení žízně umírajícího, péče o co nejpřirozenější vyměšování, podmínky pro nerušený spánek. Je nad rámec této práce pojednat zvlášť o každé dílčí potřebě, v čem je zabezpečována jinak a lépe než v nemocnici. Zmíníme pouze, že infuze je zcela mimořádné opatření v hospici, kde se daří, že pacient dožije své dny bez hadiček, kterými je přišpendlen k lůžku (zatímco na nemocničním oddělení je to spíše vyjímka.) Dle zahraničních zkušeností se potvrdilo, že zajistit potřebnou výživu i hydrataci lze daleko šetrnějším postupem.36 – Potřeby psychické se naplňují především ochranou důstojnosti umírajícího člověka. K tomu patří možnost člověka rozhodovat o sobě, což závisí na dobré informovanosti o jeho vlastním stavu. Většina nemocných klade otázky ohledně své nemoci, své budoucnosti a je úkolem a uměním pracovníků hospice sdělit pravdu a nevzít naději. M. Svatošová podotýka: „Nelžeme a nikdo se nehroutí, nikdo nepáchá sebevraždu.“37 V hospicové péči může nemocný spolurozhodovat ve věcech své léčby, styku s okolím a má podíl na utváření svého denního programu. To je posíleno volným denním režimem, který se výrazně liší od režimu dne v nemocnici. Vše je přizpůsobeno nemocnému, jeho individualitě, takže není vytrháván ze spánku kvůli ranní hygieně, jídlu nebo vizitě. Je kladen důraz na kvalitu přítomného okamžiku. I když nelze většinou život prodloužit, jde ho mnoha drobnostmi zpříjemnit a prosvětlit. Personál hospice je si vědom, že člověk potřebuje komunikovat se svým okolím, aby sdělil své pocity a zbavil se strachu z umírání. Povzbuzuje k tomu svým přístupem rodinu a všechny návštěvníky pacienta, neboť bez jejich aktivní účasti by nebylo možno zajistit nemocnému psychický komfort.38 – Potřeby sociální znamenají možnost kontaktu s okolím v té míře, jak si nemocný přeje. Má možnost regulovat si sám své návštěvy, telefonovat, získávat informace, které potřebuje. Je možnost odejít v doprovodu další osoby z hospice na procházku, nechat se vyvézt na vozíčku do obchodu, do cukrárny. Limitující je pouze zdravotní stav. Jde také o pomoc 33

Charta pracovníků ve zdravotnictví. Dokument papežské rady mezi zdravotníky. přel.Koláček, J. Praha:, 1996, čl. 9. 34 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 21. 35 Srv. Frankl, V. Lékařská péče o duši. přel. Jochmann, Vl., Brno, 1996, s. 37. 36 Svatošová, M. Hospic slovem a obrazem. Praha, 1998, s. 27. 37 Tamtéž, s. 22. 38 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 19.

54 v ryze praktických věcech: sepsat závěť, vyřešit problémy rodinné a finanční, způsobené nemocí. Konečně má nemocný zaručeno, že ani v okamžicích umírání nezůstane osamocen. − Potřeby spirituální nabývají důležitosti právě ke konci života, když člověk prochází krizemi utrpení a tušením svého konce. Těchto otázek jsme se už dotkli a snažili se na ně odpovědět. Ještě znovu se k nim vracíme, protože jsou spojeny s kvalitní pastorační péčí o současného člověka. Nejedná se, jak připomíná Svatošová,39 o potřeby, které pociťují pouze věřící lidé. Ti také většinou ví, jak tyto potřeby uspokojit a nebrání se kontaktu s duchovním a nebo je možno na takový kontakt připravit. Také lidé, kteří z víry nežijí, si kladou otázky po smyslu svého života, bilancují, potřebují vyjádřit svému okolí lásku a odpuštění, potřebují totéž slyšet a vnímat od druhých. Opakem je „stav duchovní nouze“, který může vést až k zoufalství, k odmítání života. Hospic se proto vždy snaží zprostředkovat styk s rodinou, i když jde o vzdálenost nebo o vztahy zanedbané. Existují zkušenosti a svědectví profesionálů i dobrovolníků v hospicové péči, jak se právě doba odchodu může stát tím nejcennějším úsekem života, co se týká sanace vztahů. Je však obyčejně potřeba prostředníka, (průvodce), který registruje duchovní nouzi pacienta i rodiny a s vírou jedná. Takovou situaci popisuje např. dopis zdravotnice, která doprovázela 32 letou rozvedenou pacientku s dítětem. Těžce nemocná měla rovněž rozvedené rodiče, otce neviděla 20 let. Pod tíhou dceřina osudu začali postupně oba rodiče o dceru pečovat, posilováni modlitbami a pomocí společenství věřících. Nemocná uvěřila, začala žít z víry a nechala pokřtít své dítě. Její život se chýlil ke konci, komunikovala už pouze víčky. Zdravotnice píše, že nemocná stále nemohla zemřít. Zdravotnice se ve společenství modlila za uzdravení vztahů v ‚trojúhelníku‘ dcera a oba rodiče.O této potřebě mluvila také s otcem umírající. V den její smrti sloužil kněz u jejího lůžka mši sv. a matka umírající přistoupila po mnoha letech ke svátosti smíření. Rodiče před knězem odprosili dceru i sebe navzájem za způsobená životní zranění a dcera pokojně zemřela. Rodiče žijí spolu už devět let a dobře se starají o dospívajícího vnuka.40 Umírání se může stát „dobou milosti“, příležitostí k nápravě životních chyb a k projevení lítosti, která smaže vinu.

3.4. Shrnutí významu hospicové péče pro pastoraci umírajících Hospicová péče má nesporně kladný vliv na humanizaci umírání. Tam, kde hospice existují a mají tradici, jsou stále méně využívány jako „konečná stanice“. Stále větší počet pacientů odejde do mezitím poučených rodin, které už ví, jak svého nemocného doprovázet.V r. 1967 odešlo jen 2% umírajících z anglických hospiců domů, zatímco v r. 1990 to bylo už 38%. Z rajhradského hospice sv. Josefa odešlo v prvním roce téměř 50% pacientů do domácího ošetřování. Hospic významně obohacuje pohled na potřeby umírajícího. Demytizuje smrt, odstraňuje bariéry mezi pacientem a zdravotníky, mezi pacientem a jeho okolím. Potlačuje strach z bolesti a umírání a brání pacienta před eutanázií. Hospic neukracuje život, ani ho násilně neprodlužuje, ale zlepšuje kvalitu zbývajícího života. Na nemoc a umírání pohlíží jako na čas milosti, který musí být chráněn. Hospic vychovává lidi 39 40

Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 24. Svatošová, M. Hospic slovem a obrazem. Praha, 1998, s. 92, dopis č. 46.

55 k aktivní účasti na doprovázení umírajících. Cílem hospicového hnutí je zlepšení přístupu k umírajícímu i mimo hospice, všude, kde lidé umírají. Hospicová péče se může v nějakém smyslu dotknout každého člověka. Dnes umírá každý čtvrtý pacient na zhoubné onemocnění, které tvoří 90% diagnóz v hospici. Každý z nás může hospic někdy potřebovat, jako pacient nebo průvodce blízké osoby. I těmto lidem hospic účinně pomáhá. Je třeba, aby plody hospicové péče byly prakticky uplatňovány v pastoraci umírajících.

3.5. Pastorační využití logoterapie V pastoraci dnes často řešíme otázku, jak přistoupit k lidem, kteří nemají ani zárodek důvěry v Boha a současně postrádají rodinu i milující okolí a nebo odtud útěchu nepřijímají. Nezřídka mají špatnou hodnotovou orientaci. Elizabeth Lukasová mluví v této souvislosti o moderním člověku, který propadl iluzi, že vše se dá koupit. Přeceňuje materiální hodnoty a nedoceňuje to, co se koupit nedá. Zároveň se nesnaží akceptovat svůj osud a neučí tomu ani své děti. 41 Když lidé zjistí, že na ně přišlo velké utrpení, které nelze vyřešit penězi, upadají nutně do vleklé vnitřní krize.42 Spoléhali vždy pouze na vlastní síly, neznají jistotu Boží pomoci ani lidskou solidaritu. Nelze je však ponechat jejich osudu, jejich duchovní nouzi. I oni mají spirituální potřeby – vidět smysl svého utrpení a najít hodnoty v životě, který ještě zbývá. Tyto lidi musíme brát vážně, počítat s nimi v pastorační práci, připravit se na setkání s nimi. Zvláště v hospici, kde je kumulace utrpení,nepředvídaných životních zvratů a zároveň intenzivnějšího tázání, jak nepříznivý osud akceptovat. Jeden z možných přístupů je logoterapeutický, snažící se s úspěchem překlenout pásmo mezi medicínou a náboženstvím. Logoterapie je moderní psychoterapeutická metoda, kterou její zakladatel Viktor Frankl (1905-1997) nazývá „vůlí ke smyslu“43 Odpovídá na otázky po nových pozitivních postojích k utrpení poukazem na tři kategorie hodnot:44

-

Hodnoty tvůrčí (aktivita, práce) jsou nejblíže uchopitelné a lidé je oceňují nejvíce, přestože právě tam mohou být nejdříve omezeni změnou tělesných schopností. Kdo uznává jen tvůrčí hodnoty, může nejdříve vidět v nemohoucím člověku kandidáta na eutanázii.

-

Hodnoty zážitkové omezují člověka podstatně méně. Realizuje je v přijímání světa v přijímání lásky, umění, přírodních krás (‚radovat se z maličkostí‘). Tyto hodnoty můžeme vytvářet i přijímat prakticky neomezeně, také na nemocničním lůžku, neboť se uskutečňují ve svobodě lidského ducha. V.Frankl říká, že i jediný okamžik čisté radosti, strhujícího zážitku, může dát zpětně smysl celému životu.45

41

Lukasová, E. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. přel. Vašíčková, J. Brno,1998, s. 64. 42 Tamtéž. 43 Tamtéž, s. 7. 44 Frankl, V. Lékařská péče o duši. přel. Jochmann, Vl. Brno, 1996, s. 61. 45 Frankl, V. Lékařská péče o duši. přel. Jochmann, Vl. Brno, 1996, s. 62.

56 Hodnoty postojové patří do kategorie nejvyššího řádu, neboť zde má člověk vlastně neomezenou svobodu. Život může být smysluplný i tehdy, když člověk již nemůže realizovat hodnoty tvůrčí a chybí bohatost zážitků. Lidský život je omezen, schyluje se ke smrti a přece se v něm otevírá nová říše hodnot. Schopnost a odpovědnost člověka, jak svůj osud příjme, důstojnost a statečnost v utrpení. Realizovat postojové hodnoty zůstává vždy možné.46

Přímá žákyně V.Frankla Elizabeth Lukasová popsala dvě techniky, kterými je možné pomoci nemocnému přijat nezměnitelné (ale nikoliv rezignovat!). 47 Technika dereflexe pomáhá odvrátit pozornost od vlastního ‚já‘ k ‚ty‘.Tím, že se zaměříme na druhého, na jeho problémy, na nějaký cíl a na vlastní štěstí myslíme co nejméně, štěstí se dostaví. Technika modulace postoje se snaží nezdravý postoj, vyjádřený slovy ‚nemohu, protože‘ změnit za postoj zdravý, vyjádřený slovy: ‚mohu, jestliže skutečně chci‘. Obě techniky jsou rozvedeny v knize E.Lukasové I tvoje utrpení má smysl s podtitulem Logoterapeutická útěcha v krizi. Nesporný přínos vidíme v tom, že Lukasová velmi dobře rozumí osamocenosti současného člověka a jde za ním dál, než to dělá jeho rodina, lékař, duchovní nebo psycholog.

M. Svatošová, která má mnoho zkušeností s duchovními potřebami lidí v hospicové péči se přimlouvá, aby logoterapie nebyla opomíjena jako možnost, kterou lze využít nejen v doprovázení umírajících (lidé na pokraji zoufalství, při ztrátě smyslu života např.v nezaměstnanosti, v sebevražedném pokusu).48 Aplikace v praxi je jistě časově náročná, ale tou je každá solidní pomoc trpícímu člověku.. Viktor Frankl však upozorňuje, že lékařská péče o duši nemá být náhražkou náboženství a nechce konkurovat kněžím, neboť vlastní péče o duši zůstane jejich posláním.49 Vždy zůstává oblast lidské psychiky – bytostné já – které je neovlivnitelné a kam může pouze Bůh svými svátostmi. Je to oblast, kterou nazývá Bible „srdcem“ člověka (Jer 17,5-14, Iz 27,8, Žalmy) a pouze Bůh ji může uzdravit.

3.6. Návrh nových pastoračních možností Z pohledu na současnou pastoraci umírajících je zřejmé, že je v převážné míře sakramentální a proto nedostačující. Mnohostranné potřeby umírajících vyžadují nový přístup k jejich osobě, k tělu i k duši. Také svátostnou službu je třeba obnovovat. Některé návrhy jsme již uvedli, nyní je rozvíjíme: Je nezbytné vzdělávání kněží i laiků v celostních potřebách umírajících, jak je prezentuje hospicová péče. Jde o poznatky z oboru etiky, medicíny, psychoterapie a dalších, které se k pastorační službě vztahují. 46

Tamtéž. Lukasová, E. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. pře. Vašíčková, J. Brno,1998, s. 48. 48 Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. Praha, 1995, s. 42. 49 Frankl, V. Lékařská péče o duši. přel. Jochmann, Vl. Brno, 1996, s. 195. 47

57 -

Ke vzdělávání vyhledat odborníky. Hospice mají většinou bohaté programy přednášek a školení, které pořádají jejich pracovníci na různých místech v republice, je možno si vybrat. Je možno se obrátit pro informaci přímo na M. Svatošovou. Velký zájem i ochotu projevuje např. trvalý jáhen ing. Jan Zachoval z Masarykova onkologického ústavu. Zdravotníky i další schopné lidi z farnosti vyslat na stáž do některého hospice. Stačí i jeden den, dobře prožitý, aby se proměnil pohled na umírajícího a jeho potřeby. Lépe je prožít v hospici několik dnů a pomáhat. Každý hospic příjme bez okolků dobrovolníky. - Pro pastoraci je prospěšné směrovat mladé muže z farnosti (mající předpoklady a zájmem) do hospice na civilní vojenskou službu. - Bohoslovci a jáhni by měli mít během studia povinnou praxi v hospici. Zde se naučí komunikovat s umírajícími, s personálem, s pozůstalými a naučí se také úctě k lidskému tělu. – Rozvinout ekumenickou spolupráci. Především evangelíci mají mnoho co říci k pastoraci umírajících. - Laiky pro pastorační péči získávat podle nového pohledu na potřeby umírajících. Tedy ne (jen) ty, kteří jsou ochotni posloužit eucharistií, ale s osobními předpoklady, jaké byly zdůrazněny a s ochotou se vzdělávat. Co se laiků týče, vyslovuje se Paul M. Zulehner již v r.1991 pro možnost, aby v budoucnu byly laici pověřeni i udělováním svátosti nemocných. Svůj návrh spojuje s pověřením každého křesťana křtít v ohrožení života. Proto by mužům i ženám, kterým je svěřena péče o nemocné, měla církev dát pravomoc poskytovat pomazání nemocných. Zdůrazňuje, že krok k tomu už církev udělala, když je pověřila přinášet nemocným svaté přijímání.50 Tuto iniciativu bychom měli v církvi zvažovat jako novou pastorační možnost, která by prospěla umírajícímu, přetíženému knězi a laika by více začlenila do liturgického dění. - Do farní knihovny opatřit literaturu pro vzdělávání v doprovázení umírajících. Minimum představují dvě knížky o hospicích od M. Svatošové, ze kterých jsme citovali. Jsou doplněny autentickými svědectvími průvodců umírajících. - Kněz ve farnosti, i když sám nemá čas doprovázet umírající, měl by projevit zájem o práci laiků, povzbuzovat je a mluvit s nimi o jejich zkušenostech. Sám se tak mnoho dozví. - Kněz by měl povzbuzovat členy rodiny, kteří pečují v jeho farnosti o těžce nemocné. Kněz, jáhen i laik by měli být zorientováni v různých možnostech, jak pomoci rodině s péčí a poradit jí, kde se nejblíže obrátit: Charita, hospic, různé typy domácí péče (home care). Rodina se mnohdy bojí postěžovat si, že je přetížená, že už péči nezvládá. Opakem je neuvážené odeslání nemocného do zdravotnického zařízení, když je možno ho doma zaopatřit. - Kněz, jáhen i laik by měl při návštěvě nemocného pozvat k němu členy rodiny, vytvořit společenství při udělování svátostí, při modlitbě. Kněz by měl sloužit podle situace mši sv. v rodině u lůžka umírajícího. - Církev musí oslovit v pastorační službě člověka v jeho prostředí, tj. lidi, kteří nemocného doprovází, od lékařů přes ošetřující až k příbuzným. Kněží a jáhni by měli aktualizovat promluvy, mluvit o eutanázii, vysvětlovat stanoviska křesťanské etiky, nemoralizovat, ukazovat řešení. Neomezovat se pouze na jeden problém, neboť jde současně o mnoho dalších, které se týkají života a lidské důstojnosti: umělý potrat, trest smrti, klonování, transpantace orgánů. Mnoho lidí v kostele vůbec netuší, že tato témata sem patří. Obáváme se, že to netuší ani mnoho kněží. - Promluvy by se neměly vyčerpat jednorázově, je třeba udělat cyklus na jedno téma, aby se postoupilo hlouběji. Duchovní i věřící by tak měli konkrétní téma promluv před 50

Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 61.

58 sebou, ve kterých by bylo něco podstatného řečeno a které by si mohli spojit se životem za dveřmi kostela. Vyžaduje to ovšem větší přípravu a znalosti. - Je třeba vysvětlovat život a smrt z eschatologického pohledu, avšak srozumitelně a dodáváme: se zámlkami. Církev má nešvar jisté „zběhlosti ve víře“: zjednodušovat, koncentrovat problémy smrti (a jiné) do věroučných zkratek a mluvit jazykem „esperanto.“ Není nutné dojít k nějakému závěru během 15 minut. Je možné nechat problém otevřený k promýšlení. Mnohé návštěvníky kostela by to patrně polekalo (náš pan farář neví všechno!), je to však lépe než kdyby usínali. Je třeba zdůraznit velikonoční ráz pohřbů, povzbuzovat velikonoční naději, která je jediným východiskem ze strachu před smrtí. Obrazy smrti, které církev zvěstuje v liturgii, je třeba znovu pečlivě obnovit a prozářit. Rituály církve nesmí zamlžovat děs smrti a také nemají vést k laciné útěše.51

Tyto jednotlivé návrhy na prohloubení pastorace nemocných a umírajících mohou být realizovány dle specifických podmínek a konkrétní situace v dané farnosti.

Avšak pastorační péče o umírající by měla jít ještě dál a sledovat určitou vizi. Je to starost o návrat umírajícího člověka do vlastní rodiny, kde je jeho místo v životě i ve smrti. To je spojeno s úsilím a s cestou, která má správný směr, ale objeví se na ni mnoho překážek. Zmíníme některé: -

dnešní rodina je atomizována - velká zaměstnanost, do práce se dojíždí mnoho rodin je rozvedených rodiče nežijí celý život v blízkosti dětí, proto se stěží mohou do rodin navracet k dožití života není přizpůsobeno bydlení, chybí dvougenerační byty

Přesto si většina lidí přeje zemřít tam, kde celý život žila, nikoliv končit v instituci. Je to podobný problém jako odchod do Domova důchodců, který se pro mnohé lidi rovná psychické smrti. Oč může církev v této situaci usilovat? 1. Především o spojení rodiny, o spojení generací. Z výše uvedených překážek je zřejmé, že začátek nevidíme ve snaze spojit rodinu biologickou. Naopak, to by mohl být ve šťastném případě až závěr našich snah. Ale můžeme se snažit, aby starý a mladý člověk, nejlépe už malé dítě, se dostali do blízkosti, do prostoru, kde se zahlédnou, kde se fyzicky setkají. Dnešní rodina vědomě i nevědomě izoluje obě „krajní generace“. Prababička je v Domově důchodců nebo v penzionu a pravnouče ve školce nebo ve škole. Stěží se potkají. A když taková situace nastane, nemají si co říci, neznají se navzájem, neznají své potřeby. Mnohé děti vůbec neví, že staří lidé patří k jejich rodině a proto jim ani nechybí. Staří jsou zapomenuti, odsunuti, přizváni na narozeniny a Vánoce (v lepším případě ) - a příjde cizí člověk, kolem kterého jsou rozpaky. Ve stejném duchu je vnímáno jejich umírání a smrt. Jako jednu z možností zlepšení situace navrhujeme denní stacionář pro staré lidi, spojený s křesťanskou mateřskou školou. Určitou část denního programu by děti a staří měli společnou: např. výtvarnou činnost. Při dalších by senioři mohli děti pozorovat, bavit se s nimi, těšit se z nich (hry dětí na zahradě). 51

Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 60.

59 Děti by byly vedeny ku pomoci starým lidem - např. obsloužit je při jídle - a také by vnímaly jejich neduhy, špatnou chůzi, zrak, sluch a učily by se ohleduplnosti. Od starých by jistě zakusily jiný druh lásky než od rodičů a tak by obohacení bylo vzájemné. Tento trend již začíná na více místech ve světě pro zlepšení mezigeneračních vztahů. V Japonsku je vícegenerační soužití dlouhodobou tradicí, jinde se vlády rozhodly takové soužití podporovat stavbou vícegeneračních bytů (Řecko). Tam, kde taková tradice není rozšířena (anglosaské země), objevují se kroky, směřující ke znovuzblížení generací i mimo prostředí rodiny. Existuje soužití dvou generací v denních stacionářích, určených pro pobyt starých lidí a školních nebo předškolních dětí. Ve společné jídelně se poskytuje oběd pro obě skupiny osob a pak mohou návštěvníci trávit část odpoledne při společných aktivitách. O tyto „integrační“ stacionáře je zájem z obou věkových skupin i od rodičů dětí. Jde o vzájemné obohacování života, mnoho starých lidí plní úlohu pečovatelů, jejich život dostává nový obsah. 52 2. Podpora hospiců. Jelikož vztahy mezi generacemi jsou přetrhány a všeobecně se lidé odvrací od umírání, není v současnosti možné očekávat, že se zdaří navrátit brzy umírajícího do rodiny. Na příkladu z Anglie ale vidíme, jak pozitivně hospicová péče působí na žádoucí trend návratu. Proto by měla církev podporovat hospice jako mezičlánky mezi umíráním v nemocnici a návratem pacienta zpět do rodinného kruhu. Možností podpory je mnoho - od finanční a osvětové až ke spolupráci na vybudování hospice a práce v něm. Není třeba tříštit síly a brát na sebe neúnosné úkoly, je třeba spolupracovat s jinými církvemi a společenskými organizacemi. I tady jde o mnohočetné navázání přetrhaných vztahů, jako je tomu mezi generacemi. Cílem je to, co jsme nazvali vizí a rakouští biskupové v sociálním pastýřském listě „novou generační smlouvou“: „Tak jak nyní rodiče přivedou děti na svět, tak budou děti jednou doprovázet své rodiče z tohoto světa.“ 53 Přivést děti na svět neznamená jenom porodit je a fyzicky zabezpečit. Děti potřebují zakusit bezpečí domova (jejich světa), kde jsou vždy vítané a četné pevné vztahy, které jejich jistotu drží pohromadě. K nim patří vztahy mezigenerační, projevované i v poslední fázi života. Dítě, které nesmí mít účast na životě a umírání svého příbuzného, stěží projeví v dospělosti starost a péči o své rodiče. Tak si jednotlivé generace připravují samy svůj osud. Pastorace umírajících začíná humanizací lidských vztahů ve společnosti, v rodině.54 Zlidštit vztahy znamená vzkřísit je k životu, obnovit, evangelizovat. Je třeba připravit klima lásky a důvěry namísto strachu, ve kterém je umírání zakoušeno jako čas milosti pro umírajícího i lidi kolem něj. Závěr

Na počátku této práce stála otázka, co má církev společného s hospicem, resp. zda se hospic cítí být součástí církve. Snažila jsem se o odpověď. Nepovažuji za prvořadé, že dvě budovy, ve kterých sídlí lůžkový hospic patří církvi (v Červeném Kostelci a v Rajhradě). Podstatný je charakter hospice, který stojí na křesťanském chápání člověka jako jedinečné, nezaměnitelné osoby, jejíž celost pochází od Boha. Další souvislost vidím z pohledu pastorace. Hospic je pastorační prostor, který církev nemusí pracně dobývat, kde naopak si může být jistá, že je vítaná. Na rozdíl od nemocnice je v hospici čas umírání chápán a chráněn jako důležitý čas života. Jako příležitost vykonat nač doposud nebyl čas, dát do pořádku vztahy, změnit smýšlení – a především pozvat do tíživé a bolestné situace Krista. To vše se týká umírajícího, jeho 52

Bydlení seniorů – Sociální trendy a souvislosti. Autor neuveden, Veřejná správa, č. 41, 1999, s. 23. Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 70. 54 ChL 40. 53

60 příbuzných, jeho okolí a hospic k tomu vytváří podmínky úzkou spoluprací s duchovními a laiky. Péče o umírající je každodenní úkol, který někdo musí nějakým způsobem splnit. My křesťané máme hlubokou motivaci pro doprovázení umírajících. Z naší víry vyplývá jistota, že Bůh je na této cestě s námi. „My žijící představujeme tohoto s námi jdoucího Boha a umírající reprezentuje pro nás onoho Boha, který vzal všechno utrpení na sebe…“ 1 Věřící v hospici evangelizují slovem i činem, což je vždy účinnější než pouhé slovo, které je pro dnešního člověka příliš málo. Takovou zkušenost zaznamenal ostatně i Ježíš, když žádal učedníky …„věřte aspoň pro ty skutky.“ (Jan 14,11).

Moje práce rozhodně nevyčerpává všechny pastorační možnosti církve vedle umírajícího. Hospic je z pohledu pastoračního „ideálním“ prostorem, neboť má odborný, zkušený a vstřícný personál. V naší společnosti ale končí lidé svůj život velmi často na oddělení LDN (léčba dlouhodobě nemocných) a v Domovech důchodců. Také tam musí být v budoucnu vidět přínos církve pro trpící a umírající. Je třeba zmapovat tento pastorační prostor. Současnou pastorační situaci jsem se snažila postihnout anketami mezi veřejností, kněžími a bohoslovci, jak je uvedeno výše. Pokračování práce vidím v podobné anketě mezi zdravotnickým personálem včetně lékařů, zejména na odděleních LDN. Je důležité seznámit se s jejich pohledem na umírající, na práci, kterou pro ně vykonávají a na překážky, které jim brání v humánnějším přístupu. Na základě pochopení situace personálu je možno teprve navázat dialog a nabídnout řešení, např. přednášky a školení odborníků v hospicové péči. Jsem přesvědčená, že nehumánní ovzduší, které provází umírání v našich nemocnicích, je mnohem více zapříčiněno nevědomostí o potřebách pacientů než nedostatkem dobré vůle ze strany personálu. V Domovech důchodců je navíc problémem vztah starých lidí ke spolubydlícímu, který trpí a umírá. Mnohdy se od něj lidé odvrací, protože nejsou vyrovnáni s vlastní smrtí. Do Domovů důchodců přináší kněz eucharistii a slouží zde bohoslužby, ale skutečné problémy starých lidí zůstávají skryty. Jejich vnitřní zranění, jejich strach ze smrti, nedostatek ohledů k sobě a vzájemná nevraživost. Bylo by zjednodušením vidět stáří jako období vyrovnanosti, pokoje a smíření. Starý člověk prožívá velmi těžce domnělé i skutečné křivdy a ke smíření a odpuštění se musí dopracovat skrze duchovní pomoc. Centrální úkol pastorace je víra jako vztah k Bohu, ale i její rozvíjení a vztah ke ‚světu‘. Komunikace církve se společností byla v totalitních poměrech téměř přerušena po několik generací. Nyní má církev možnost vyjít z gheta a stát se partnerem současnému člověku. Nejbližší cestu k partnerství vidím v zaměření na službu, na pastorační jednání, které vychází přímo z potřeb společnosti. Bezpochyby k nim patří humanizace umírání jako projev péče o člověka, který je naší společností přehlížen. Na zeměkouli žije dnes několik miliard lidí. Vážnost jedince v poměru k celku se tak ocitá až na desátém desetinném místě (0,0000000001). Má-li někdo miliardu korun, nezajímají ho desetihaléře. A pokud si člověk v myšlenkách představí, že by měl např. svou váhu určovat na 9 desetinných míst, uvědomí si, že to neumí. Už gramy naší váhy nás nezajímají.2 Platí to i v dalších úvahách. Je dobře, že ve světě, kde pro vojenské stratégy je milión lidí číslo, které tu je a taky být nemusí, se zabývá církev jednotlivcem. Mnohdy vyvíjí zvláštní úsilí, aby zachraňovala člověka na místech, kam pomoc běžně nedosáhne - mise Alberta Schweizera, Matka Tereza a její misionářky lásky. Nikdy to není jen otázka sociální, zdravotní nebo ekonomická. V opravdové charitě jde o kontakt, navázání vztahu. Dotknout se osobně trpícího jednotlivce, který se cítí zapomenutý na desátém desetinném místě. 1

Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. Düsseldorf, 1991, s. 63.

61 Poselství, že každý jednotlivý člověk má svou hodnotu, (což v dnešním světě není vůbec samozřejmé), má církev přinášet stále znovu. V úvodu této práce jsem vzpomněla papežovu myšlenku, že trpící člověk je cestou církve. V závěru vyjadřuji své přesvědčení, že je to cesta nikdy nekončící, na které neexistují jednoduché odpovědi a řešení.

Přílohy : Hospice v ČR Průkopnicí myšlenky hospicové péče u nás je lékařka Marie Svatošová. Již ve své běžné praxi doprovázela dvacet let umírající závěrem jejich života, spolu s lékařem a knězem Ladislavem Kubíčkem. Další zkušenosti načerpala na stáži v britských hospicích a z jiných míst (Slovinsko, USA), kde se vyvíjí stejné snahy. M. Svatošová založila občanské sdružení Ecce homo , které spolu s Diecézní charitou v Hradci Králové uskutečnilo společný projekt na stavbu prvního českého hospice. Jmenuje se Hospic Anežky České a nachází se v Červeném Kostelci, okr. Náchod. Byl otevřen 8. prosince 1995 a první pacienty přijímal od 1. ledna 1996. Zřizovatelem jsou oba uvedené subjekty, majitelem je Diecézní charita v Hradci Králové.

Myšlenka zřídit první český hospic vzešla mezi zaměstnanci hradecké Charity ve druhém pololetí roku 1993. Uvedení pojmu „hospice“ do sdělovacích prostředků a mezi veřejnost začalo téhož roku televizním adventním koncertem. Od myšlenky až po otevření hospice uplynuly pouhé dva roky. Od prvního kopnutí do „zelené louky“, na které hospic stojí, do předání kompletní stavby uplynulo necelých třináct měsíců.

62 Hospic Anežky České byl vybudován z peněz regionu, z nesčetných darů a dotací z celé republiky a z příspěvků ze zahraničí. Je to třípodlažní objekt ve tvaru písmene „L“, umožňující členění 26lůžkového oddělení do čtyř menších oddělení, dvě v přízemí a dvě v prvním patře. Celý objekt je bezbariérový. Okna, prosklená až k podlaze, umožňují i ležícímu co největší výhled. Ve středu objektu je terasa, na kterou je možno vyjet i s nemocným na lůžku. V hospici je celkem 14 jednolůžkových pokojů s přistýlkou pro příbuzné, 2 dvoulůžkové a 2 čtyřlůžkové pokoje, všechny s vlastním příslušenstvím. Dále je zde denní místnost, jídelna, zimní zahrada, kaple a hala. Donedávna byli v hospici ubytováni i stážisté , nyní se jejich pokoje upravily pro další pacienty. Je to rozšíření kapacity o několik lůžek a současně i prevence syndromu vyhoření stážistů, kteří jsou nyní ubytováni mimo hospic. Projekt budovy byl přizpůsoben poznatkům získaným na stáži v Anglii. Interiér pokojů a celého objektu připomíná mnohem více domov než nemocnici. Dominantou je množství květin, o které se starají dobrovolníci, v zimní zahradě jsou klece s ptáky, do hospice smí na návštěvu kdokoliv - tedy i malé děti a domácí zvířata. Lůžka jsou polohovatelná s elektrickým ovládáním. U každého lůžka je telefon s dorozumívacím zařízením na sestru a s možností volat meziměstsky. Je snaha neustále zlepšovat vybavení hospice po stránce zdravotní péče (pojízdná vana, koncentrátory kyslíku), i rozptýlení pacientů (televizory na každém pokoji). Hospic je nestátní zdravotnické zařízení s vlastní právní subjektivitou, které není zatím samostatně zakotveno v legislativě. Hospicová péče je zařazena pojišťovnami mezi ošetřovatelská lůžka, která počítají s pacientem ve stabilizovaném stavu. Tím pacient v hospici není. Nejsou zde velké náklady na léčbu v pravém slova smyslu, ale je potřeba více personálu s větší odborností, neboť se věnuje mnohem více pacientovi i jeho rodině.Také se zde používá drahých zdravotních pomůcek a velmi kvalitních léků, tišících bolest. Pojišťovna proplácí pouze třetinu provozních nákladů a zbytek peněz musí hospice sehnat kdekoliv. Zatím pokrývaly dotace ministerstva práce a sociálních věcí další třetinu, tu poslední tvoří dary sponzorů, příbuzných pacientů, někdy i jejich dědictví a také poplatek pacientů. V současné době je to na den 75 Kč až 115 Kč dle příjmů pacienta. Příbuzný je ubytován na přistýlce za symbolickou cenu 35 Kč na den. Stravu si může přikoupit navíc za režijní cenu. Je to velmi humánní postoj ze strany hospice, který chce levným pobytem pobídnout příbuzné, aby svého umírajícího neopouštěli z finančních důvodů. Hospic Anežky České vyvíjí snahu získat peníze i vlastními silami, např. v suterénu hospice je prodejna s levnými oděvy. Snahou hospice je podpořit rozvoj domácí péče a léčby bolesti, aby nemocní mohli zůstat co nejdéle v domácím prostředí. Proto se stará o výuku všech, kdo mohou o pacienta pečovat doma. Tak se daří zkrátit dobu pobytu v hospici ve prospěch domácí péče. V prvním roce činila průměrná ošetřovací doba v hospici 38 dní, v dalším už pouze 20 dní. Hospic Anežky České zřídil pod záštitou Sekce paliativní medicíny poradnu pro podporu hospicové ošetřovatelské péče o těžce nemocné v domácnosti. Zajišťuje konzultace s odborným lékařem a kontakt s agenturami domácí ošetřovatelské péče. Zapůjčuje také za mírnou cenu několik druhů zdravotních pomůcek pro péči v domácnosti: invalidní vozíky, antidekubitní matrace, infuzní stojany, kyslíkový koncentrátor, polohovací postele atd. Edukační centrum Ecce homo při hospici Anežky České nabízí zájemcům kromě publikací, přednášek a konzultací také zprostředkování stáží v tomto hospici. Hospic si pečlivě vybírá své pracovníky. Není podmínkou být věřící, ale mít motivaci pro tuto práci a být vyrovnán s vlastní smrtí a konečností. Největší motivaci pro službu v

63 hospici mají věřící lidé a i všude ve světe za rozvojem hospicové péče stojí křesťané. V Červeném Kostelci je asi 60 % věřícího personálu (katolíci, evangelíci , adventistka). Co se pacientů týče, je stejné zastoupení věřících jako ve společnosti, neboť hospic je tu pro každého, bez ohledu na vyznání. Personál tvoří v průměru 9 zdravotních sester, 13 ošetřovatelek a dva odborní lékaři. Pomáhá asi padesát dobrovolníků. Specialitou hospice je funkce „osobní sestry“, kterou dostane každý pacient a jeho rodina. Je to sestra nebo ošetřovatelka, která je s těmito lidmi v užším kontaktu a podle potřeby plní funkci advokáta nebo anděla strážného. Správním ředitelem v Hospici Anežky České je Miroslav Wajsar, lékařským ředitelem je Jan Král. Podmínkou pro práci v hospici je dobré duševní zdraví, neboť práce v paliativní medicíně klade velké nároky na psychiku. Každý pracovník by měl mít při nástupu možnost spolupráce se supervizorem, který by ho podporoval ve správných postojích. Také by každý začátečník měl znát svou toleranci k nadlimitním zátěžím. Požadavkem na pracovníka je i schopnost komunikace a výhodou je dobré rodinné zázemí. Velký důraz u personálu je kladen na prevenci syndromu vyhoření („burn out“ syndrom) Ten charakterizuje plíživý začátek, pocity beznaděje, zklamání, útlum aktivity, neschopnost komunikovat . Podle zahraničních zkušeností dochází k syndromu vyhoření u pracovníků hospice asi po dvou letech. Důsledkem je i velká fluktuace personálu. Proto věnují v Červeném Kostelci velký důraz na prevenci tohoto jevu, který postihuje často i rodinu, pečující o těžce nemocného. K prevenci patří nedovolit přetížení personálu, bránit se rutině, mít a pěstovat smysl pro humor, pěstovat mimopracovní akce, oslavy, výměnné stáže, soustavné vzdělávání. Nejdůležitější jsou dobré mezilidské vztahy. Za první čtyři roky fungování hospice zde ještě nezaznamenali jediný případ syndromu vyhoření, což svědčí o kvalitním výběru personálu a dobré prevenci. Péče o pozůstalé vyplývá ze spolupráce s rodinou. Navázané kontakty s rodinou hospic neruší ani po smrti jejího člena. Asi 2/3 pozůstalých potřebují pouze účastný hovor bezprostředně po úmrtí. Asi 1/3 pozůstalých potřebuje nějakou další formu duševní pomoci: hospic si s nimi dopisuje, telefonuje, zve je a navštěvuje. V Červeném Kostelci pořádají za pomoci dobrovolníků pravidelně slavnostní setkání, při kterém je bohoslužba a zápis zemřelých do ‚Knihy živých‘. Navázané kontakty se tak udržují a z mnohých pozůstalých jsou dnes dobrovolníci nebo sponzoři. Péče o pacienta je v hospici podpořena systémem dobrovolných pracovníků. Musíme předeslat, že i toto je zkušenost, importovaná z Anglie a je platná všude, kde hospic existuje. Např. v anglických hospicích srovnatelné velikosti pomáhá na 600 dobrovolníků. Příklady činností, které zajišťují v hospici dobrovolníci: propagační materiály, pedikura a manikura, hudební vystoupení, společnost nemocným - četba, rozhovor, procházka, péče o květiny, opravářské a řemeslnické práce, oprava prádla, kulturní programy, služba v recepci a další. Stálých dobrovolných pracovníků je v hospici asi pětačtyřicet, další pomáhají příležitostně. Jsou zastoupeny všechny věkové kategorie. Do hospice od začátku docházel kněz, od července 1999 jej sem přidělil biskup mons. Duka natrvalo. Svatošová to vidí jako ideální stav. Kněz zde bydlí, neustále se pohybuje mezi nemocnými, kteří ho znají a není to pro něj někdo „zvenčí“, patří k personálu. Také personál má s knězem úzký kontakt, je prostředníkem, kde je potřeba. Kněz slouží denně mši sv. v kapli, kam mohou všichni nemocní i umírající i s lůžky. Přes den navštěvuje nemocné, modlí se, je k dispozici i v noci. Kněz přivádí do hospice i své přátele a další věřící, kteří se zúčastňují pobožností v kapli a modlí se s nemocnými i za ně.

64 Ovzduší v hospici je velmi klidné a radostné, v žádném případě nepřipomíná „dům smrti“. Naopak, můžeme říci slovy M.de Hennezel, že „ zde se opravdu žije.“1

Hospic sv. Lazara v Plzni je v pořadí druhým hospicem v ČR. Byl otevřen 1. dubna 1998. Zřizovatelem je Magistrát města Plzně, provozovatelem je Občanské sdružení Hospic sv. Lazara. Za myšlenkou hospice v Plzni stála náměstkyně primátora Kulawiaková, ředitel plzeňské Charity Lodr a Luděk Koranda, farář církve evangelické. Tito posléze přizvali ke spolupráci Václava Ptáka, který se stal ředitelem Hospice sv. Lazara. Hospic vznikl přestavbou činžovního domu uprostřed města, budova je pronajata od magistrátu na 50 let. Rekonstrukce a vybavení stálo asi 30 milionů korun. Poloha je výhodná i nevýhodná. Výhodou je snadná dostupnost hospice pro plzeňské pacienty i jejich rodiny . Nevýhodou je rozdělení lůžek do čtyř poschodí a okolí bez výhledu do přírody. Umístění hospice do městské zástavby se neobešlo bez protestů okolních obyvatel, kteří měli velké obavy z blízkosti umírání. Proti jeho otevření se postavila celá vlna petic, kterou musel překonávat právě budoucí ředitel V. Pták. Kapacita plzeňského hospice je 24 lůžek - 16 jednolůžkových a 4 dvoulůžkové pokoje. Financování hospice je vícezdrojové, od pacientů je požadován příspěvek 105 Kč až 150 Kč na den podle výše příjmu. U sociálně slabých pacientů se sníží na symbolickou částku. Příbuzní pacienta mohou přenocovat u lůžka nemocného a přispějí částkou 30 Kč. Této možnosti není v Plzni využito tolik, jako v Červeném Kostelci, neboť příbuzní jsou většinou z města a přenocují doma. V případě volných lůžek příjme hospic i chronicky nemocné, jejichž stav nesměřuje ke smrti. Mají zde nadstandartní péči oproti nemocnici. V hospici je kaple, kde je sloužena každý týden mše sv. Kněz je volán na požádání, hospic spolupracuje se všemi církvemi. Přínosné je zde ekumenické zabezpečení duchovních potřeb: v kapli slouží střídavě katolíci, čeští bratři, husitská církev. V návštěvách se angažují hodně plzenští dominikáni, kteří dochází 2x týdně za nemocnými. S pomocí vzdělávacího programu Phare byla otevřena psycho-sociální poradna se zaměřením na emoční podporu pacientům i jejich příbuzným. Zásady péče o pacienta jsou zde stejné, jako v Červeném Kostelci. Personál tvoří 10 zdravotních sester, 8 ošetřovatelů, 2 civilně sloužící , sociální pracovnice a lékařka. Ředitel Václav Pták charakterizoval v rozhovoru specifika Plzeňska, která se promítají do hospicové péče. Jako bývalá bašta komunismu je tento kraj velmi materialisticky zaměřen, lidé z finančních důvodů přicházejí do hospice pozdě. Pacienti neznají svou diagnózu, primární lékaři je neinformují. Ředitel vyslovil kritiku na katolickou církev, se kterou spolupracoval jako bývalý statutární zástupce církevního gymnázia v Plzni. Církev je neaktivní, nekompetentní, chybí profesionalita. Církev zřídí určitá zařízení (např. školy) a pak se už nestará o jejich další osud - „co jede, to už nepálí“. Ředitel plzeňského hospice nemá pocit, že by církevní představitelé měli o hospic zájem. Vedení hospice klade důraz na další vzdělávání svých pracovníků pomaturitním specializačním studiem v Brně a odbornými stážemi a semináři v jiných hospicích.Hospic vyvíjí vlastní edukační činnost, která je velmi bohatá. Je zde velký zájem o stáže, zájemci se hlásí z různých zdravotních a sociální škol z celého okolí a z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která zde má klinické pracoviště. Z teologické fakulty se v prvním roce fungování hospice žádný zájem o stáž neobjevil.

1

Hennezel, de Marie. Smrt zblízka - umírající nás učí žít. Praha, 1997, s. 115.

65

Hospic sv.Lazara - Štrasburk v Praze ve Starých Bohnicích byl otevřen ve dvou etapách - v lednu 1998 stará budova a 5. září 1998 nová přístavba. Zřizovatelem je Občanské sdružení Hospic Štrasburk (podle stejného názvu budovy hospice). Někteří členové sdružení jsou členy Řádu svatého Lazara. Předsedou sdružení je Jiří R.J. Pauli, primář a ředitel hospice. Řád svatého Lazara oslavil 900 let od svého založení. Vznikl ve středověku z rytířů, nakažených malomocenstvím pří první křížové výpravě do Svaté země. Do našich zemí přišel řád za krále Vladislava II. V posledním staletí zaměřil svou pozornost od malomocenství k onkologicky nemocným pacientům. Po násilném ukončení činnosti Němci a pak komunisty v r. 1948 začíná řád znovu vyvíjet u nás činnost. Budova Hospice sv. Lazara Jeruzalémského je majetkem Psychiatrické léčebny v Bohnicích a sloužila jako byty podřadné kategorie pro zaměstnance. Léčebna na základě smlouvy pronajala budovu Občanskému sdružení Štrasburk za symbolickou částku 1 Kč ročně k rekonstrukci. Peníze byly získány od ministerstva zdravotnictví, pražského magistrátu, od různých nadací. Rekonstrukce budovy trvala tři roky. Kapacita je 26 lůžek , všechny pokoje až na jeden jsou jednolůžkové s možností přistýlky pro doprovod pacienta. Přímá platba činí 100 Kč na den, rodinný příslušník zaplatí 50 Kč. Mimo ředitele a lékaře je zde 7 zdravotních sester a 9 pracovníků pomocného personálu . Hospic je umístěn v pěkném prostředí místní zahrady a je tvořen dvěma budovami dvoupodlažní starou a nově přistavenou. Obě budovy jsou spojeny atriem, kde je možno posedět. Celé zařízení hospice je provedeno s velkým vkusem, co se týká výzdoby chodeb, pokojů i ložního povlečení, které je různé pro každé patro. Na nákup vnitřního zařízení si hospic vydělal již v r. 1996 uspořádáním televizního adventního koncertu, který vynesl 1,6 miliónu korun. Součástí hospice je rovněž kaple, kde je jednou týdně sloužena mše. Pacienti, kteří se nemohou přímo zúčastnit, mohou naslouchat mši dorozumívacím zařízením přímo na pokoji. V době naší návštěvy zde byl na stáži jeden bohoslovec z pražské teologické fakulty.

Hospic sv. Alžběty patří k Masarykovu onkologickému ústavu v Brně (MOÚ). Byl uveden do provozu 1. června 1998 v objektu konventu sester Alžbětinek na Kamenné ulici. Z původních deseti lůžek byl rozšířen na dvacet. Pacientům zde slouží společně civilní i řeholní pracovníci. Onkologický ústav poskytuje v hospici komplexní péči svým těžce nemocným, kteří tvoří většinu klientů, jinak je hospic samozřejmě otevřen i pro další pacienty s onkologickou diagnózou a s potřebou hospicové péče.

Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna byl otevřen jako poslední z již fungujících hospiců. Stalo se tak 18. ledna 1999. Je to první církevní zařízení tohoto druhu na Moravě. Diecézní charita Brno jej začala budovat v r.1995 na pozemku kláštera sester Těšitelek Božského srdce Ježíšova. Za minulého režimu sloužily budovy kláštera vojenským účelům. Stavba byla zahájena 9. října 1995 a celý projekt byl zasvěcen sv. Josefovi. Rekonstrukce, přístavba a vybavení hospice si vyžádalo náklady padesát milionů korun, které Diecézní charita obdržela jako dotaci od Ministerstva zdravotnictví. Významně přispěl i Magistrát města Brna a sponzoři. Je to zatím největší hospic u nás s kapacitou 50 lůžek, což někteří odborníci nevidí právě pozitivně. Je snaha budovat menší hospice, s domácí atmosférou. I jinak je netypický. Součástí hospice je sálek pro chirurgické výkony menšího rozsahu a čtyři lůžka zvýšeného sledování jsou vyčleněna právě pro pacienty po těchto zákrocích. K původní stavbě byla přistavěna i kaple. Kuchyně slouží také občanům z Rajhradu a okolí.

66 Duchovní pomoc poskytuje kněz a řádové sestry z kláštera. Pro přítomnost rodiny a příbuzných jsou připraveny hostinské pokoje (nebydlí na pokoji s pacientem). Pacientům je poskytován rehabilitační program a psychoterapie. Funguje zde vzdělávací centrum pro všechny, kdo se o nemocné starají na různých stupních péče. Ředitelem hospice je Zdeněk Bystřický. Hospice ve výstavbě. V tomto roce by měl být dokončen Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích. Buduje ho Sdružení pro založení a podporu hospice v Litoměřicích, v jehož čele stojí primář chirurgického odd. Městské nemocnice v Litoměřicích František Pražák. Odborným garantem projektu je Svatošová. Hospic vzniká rekonstrukcí objektu bývalé porodnice, který stojí na ideálním klidném místě ve městě. Kapacita lůžek je 26 pro nemocné a 24 pro doprovázející blízké osoby. Se zahájením provozu se počítá od září 2000. Také děti umírají na onkologická onemocnění. V Malejovicích ve středním Posázaví je budovaný občanskou nadací Klíček první dětský hospic u nás, rovněž po britském vzoru. Vzniká ze staré vesnické školy, kterou dostala nadace darem. První dětský hospic, Helen House v Oxfordu, založila r. 1982 řádová sestra Frances Dominica. Na rozdíl od hospiců pro dospělé slouží dětské hospice více pro odpočinkové (respitní) pobyty. Děti sem přijíždí se svými rodiči, někteří se rozhodnou strávit zde i poslední dny života dítěte, když domácí prostředí nevyhovuje. Další hospic pro region severní a východní Moravy se začne stavět brzy ve Valašském Meziříčí.2 Projekt vzniká z iniciativy pracovníků tamní Diakonie evangelické církve. Ředitelka Diakonie Marta Benešová, která vede domácí ošetřovatelskou péči ve Valašském Mezeříčí , má v plánu hospic se čtyřiadvaceti lůžky. Město už pronajalo i potřebný pozemek za symbolickou cenu. Diakonie požádala ministerstvo zdravotnictví o dotaci, poslední verze návrhu počítá s náklady asi třiačtyřicet milionů. Další zájem je avizován z Českých Budějovic a ze Zlína. Ve Zlíně usiluje o vznik hospice lékař plicního oddělení Baťovy nemocnice a člen zastupitelstva Vladimír Řihák. Pro výstavbu hospice ve Zlíně se vyslovují i další odborníci, ale limitující budou zřejmě podmínky pojišťoven. Hospicová péče stále ještě čeká , až bude systémově vyřešeno její financování, neboť příslušná legislativa chybí. Odborníci mají zato, že nejprve musí uznat VZP obor paliativní medicína. Na prvním hospici lze po čtyřech letech doložit provozně i medicínsky, že hospicové lůžko není ošetřovatelské lůžko a že je třeba ho lépe zabezpečit finančně, neboť peníze do potřebné výše musí hospice sehnat kdekoliv. Svatošová ale připomíná, že hospic bude vždy částečně závislý na pochopení dárců a sponzorů, jak je tomu všude ve světě.3

2 3

MF Dnes, příloha Z jihovýchodní Moravy, 8.2.2000. Svatošová, M. Hospic slovem a obrazem. Praha, 1998, s. 37.

67

Shrnutí poznatků o hospicích :

1.

Podle zahraničních zkušeností by v České republice dostačovalo 7-10 lůžkových hospiců s kapacitou 25 lůžek, za předpokladu dobře fungující domácí péče.

2. Na lůžkový hospic musíme vždy pohlížet jako na „mezikrok“ mezi nemocnicí a péčí o umírajícího v domácím prostředí. Hospic se nesmí stát ideálním a ‚generálním‘ řešením pro všechny umírající, neboť by to vedlo zase ke snaze „uklidit“ umírající i smrt do dalšího zařízení.4 3. Hospice mohou výrazně pomoci určité skupině umírajících dle jejich diagnózy, ale nemohou pečovat o všechny umírající. Proto je nutno začleňovat hospicové prvky do péče o nemocné v nemocnicích, Domovech důchodců a uskutečňovat je i při péči v domácím prostředí, které zůstane pro většinu umírajících tím nejpřirozenějším. 4. Jako funkčně nejdokonalejší a současně nejlevnější se jeví integrovaný systém hospicové péče, který je s úspěchem realizován v Rakousku. Tým odborných pracovníků (lékař, sestra, psycholog, duchovní, sociální pracovník) se pohybuje v terénu a je kontaktován lékaři z nemocnice, kdykoliv se rozhodnou u nemocného skončit s neúspěšnou léčbou a zařadit jej do programu „hospic“. Tým se pak seznámí s pacientem a jeho rodinnými podmínkami a snaží se realizovat nejoptimálnější řešení z hlediska potřeb nemocného. Navštěvují pacienty v nemocnici i doma, doprovází jej. Věnují se i jejich rodinám a posléze pozůstalým.5

Doplnění kněžské ankety Až po uzavření kněžské ankety se podařilo získat vyjádření kněží k HOSPICI: Pojem HOSPIC znají kneží z Prahy, mimopražští většinou ne, nebo se nevyjádřili. Dodatečně přišlo zodpovězeno 13 anketních lístků z děkanátu Uherské Hradiště: Pojem HOSPIC znají 3 kněží částečně znají 3 kněží Žádný kněz ze 13ti dotázaných neví, kde nejblíže jeho farnosti se HOSPIC nachází.

Seznam použitých pramenů a literatury: Prameny 4

Haškovcová, H. Lékařská etika. Praha, 1997, s. 158. Horehleďová, M. Závěrečná absolventská práce, s. 46, Caritas – Vyšší odborná škola sociální, Olomouc, 1999. Pozn.: Všechny údaje v kapitole Hospice v ČR byly získány z osobních rozhovorů s pracovníky hospiců a z propagačních materiálů, vydaných hospici. 5

68

Apoštolský list Jana Pavla II. Christifideles laici Apoštolský list Jana Pavla II. Salvifici doloris Encyklika Jana Pavla II. Evangelium vitae Katechismus katolické církve Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné Pastorální konstituce Gaudium et spes Dokument papežské rady mezi zdravotníky Charta pracovníků ve zdravotnictví

Literatura Abeln, R. Kner, A. Umírání znamená loučení. Přel. Chaloupecká, E. 1.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1993. ISBN 80-85527-35-9. Ambros, P. aj. Úkoly pastorační činnosti církve a pastorální teologie v Českých zemích. 1.vyd. Velehrad: Refugium Velehrad – Roma s.r.o., 1997. ISBN 80-86045-10-2. Ambros, P. Kam směřuje česká katolická církev? 1.vyd. Velehrad: Refugium Velehrad Roma, 1999. ISBN 80-860-45-38-2. Ambros, P. Křesťan a život ve světě. 1.vyd. UP Olomouc: Olomouc, 1998 ISBN 80-7067-926-3. Bahounek, J. O.P. Pastorální teologie. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1991 Beinert, W. Slovník biblické dogmatiky, přel. Altrichter, M. SJ. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994 Beneš, J. a kol. Naše víra. Praha: Česká katolická Charita, 1974 Bloom, A. Čtyři kapitoly o smrti. Přel. Juriga, R. Světlo světa 1996. ISBN 90-901-661-0-5. Blumenthal-Barby, K. aj. Kapitoly z thanatologie. 1.vyd. přel. Škoda, C. Praha: Avicenum, 1987. Brugger, W. Filosofický slovník, přel. Benyovszkij, L. a kol. Praha: Naše vojsko, 1994, ISBN 80-206-0409-X. Cantalamessa, R. Sestra smrt. 1.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. Coenen, R. G. Nesnadné téma eutanázie. In Kübler-Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Praha: Tvorba, 1995. Diamant, J. Psychologické problémy emigrace. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1995. Elias, N. O osamělosti umírajících v dnešních dnech. přel Bláhová, A. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998. ISBN 80-85844-39 Frankl, V. Lékařská péče o duši. Přel. Jochmann, Vl. Brno: Cesta, 1996. ISBN 80- 85319-50-0. Frankl,V. Vůle ke smyslu. přel. Jochmann,Vl. 2.vyd. Brno: Cesta, 1997. ISBN 80-85139-63-2. Giglioni, P. Svátosti Krista a jeho církve. přel.Brichtová, T. 1.vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,1996. ISBN 80-7192-115-7. Górecki, E. Církev se uskutečňuje ve farnosti. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1996. Grün, A. OSB. Dufner, M. Zdraví jako duchovní úkol. přel.Hermach, J. Svitavy: Trinitas, 1994. ISNB 80-901457-1-X. Guardini, R. Životní období. Přel. Dolejší, L. 1.vyd. Praha: Zvon, 1997. ISBN 80-7113-189-X. Halík, T. Sedm úvah o službě nemocným a trpícím. Brno: Cesta, 1993. ISBN 80-85319-27-6. Haškovcová, H. Fenomén stáří. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985 Haškovcová, H. Lékařská etika. 2.vyd. Praha: Galén a Karolinum, 1997. ISBN 80-8582454-X (Galén) ISBN 80-7484-466-7(Karolinum). Haškovcová, H. Rub života a líc smrti. 1.vyd. Praha: Orbis, 1975.

69 Haškovcová, H. Spoutaný život. 1.vyd. Praha: Panorama, 1985 Hennezel, de Marie. Smrt zblízka – umírající nás učí žít. 1.vyd. Praha: ETC Publishing, 1997. Horáková, G., Role pastýře ve zdravotnickém zařízení. Písemná farářská práce z oboru pastorační péče, 1998 Jan Pavel II. Překročit práh naděje. přel. Peprná, I. 1. vyd. Praha: Tok, 1995. ISBN 80-901006-9-4. Jirásko, L. Církevní řády a kongregace v zemích českých. Praha: Fénix, 1991. ISBN 80-85245-11-6. Křivohlavý, J. Křesťanská péče o nemocné. Praha: Advent, 1991. Kübler - Rossová, E. Hovory s umírajícími. 1.vyd. Hradec Králové: Signum unitatis,1992. ISBN80-85439-04-2. Kübler - Rossová, E. Odpovědi na otázky o smrti a umírání. Přel. Drábek, T. a kol. 1.vyd. Praha: Tvorba, 1995. Landsberg, P.L. Zkušenost smrti. přel. Hejdánek, L. Sokol, J. Praha: Vyšehrad, 1990. ISBN 80-7021-054-0. Lukasová, E. I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. Přel. Vašíčková, J. Brno: Cesta,1998. ISBN 80-85319-79-9. Merton, T. Hora sedmi stupňů, přel. Josef Maria, Řím : Křesťanská akademie, 1998, Ondok, J.P. Bioetika. 1.vyd. Svitavy: Trinitas ve spolupráci s Křesťanskou akademií Řím, 1999. ISBN 80-86036-24-3. Opatrný, A. Malá příručka pastorační péče o nemocné. 1.vyd. Praha: Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, 1995. Opatrný, A. Pastorační situace u nás. 1.vyd, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996. ISBN 80-7192-092-4. Pecka, D. Člověk. Filosofická antropologie. Sv. II. Řím: Křesťanská akademie, 1971. Pera, H., Weinert, B. Nemocným nablízku. Jak pomáhat v těžkých chvílích. přel. Munzar, P. l.vyd. Praha: Vyšehrad, 1991. ISBN 80-7021-152-0. Pesch, O.H. Základní otázky katolické víry. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1997. ISBN 80-7021-206-3. Pollard, B. Eutanázie - ano či ne? l. vyd. Praha: Dita, 1996. ISBN 80-85926-07-5. Quoist, M. Mezi člověkem a Bohem. přel. Rudolf, Vl. 1.vyd. Praha: Česká katolická charita. 1969. Rahner, K., Vorgrimler, H. Teologický slovník. přel.Jirsa, Fr. 1. Vyd. Praha: Zvon, 1996. ISBN 80-7113-088-5. Rotter, H. Důstojnost lidského života. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1999. ISBN 80-7021-302-7. Sheen, Fulton J. Pokoj v duši. Řím: Křesťanská akademie, 1978. Skoblík, J. Přehled křesťanské etiky. 1,vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-357-1. Slabý, A. Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha: Karolinum, 1991. ISBN 80-7066-411-8. Soafer, B. Bolest. Příručka pro zdravotní sestry. přel. Steinová, D. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1997. Stoff, G. Síla na cestu. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1995, ISBN 80-85527-83-9 Svatošová, M. Hospic slovem a obrazem. 1.vyd. Praha: Ecce homo, 1998 ISBN 80-902049-1-0. Svatošová, M. Hospice a umění doprovázet. 1.vyd. Praha: Ecce homo, 1995. ISBN 80-902049-0-5. Svobodný, P., Hlaváčková, L. Pražské nemocnice a špitály. Praha: Lidové noviny, 1999. ISBN 80-7106-315-0. Virt, G. Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie. Přel. Pohunková , D. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-330-2 Vorlíček, J. a kol. Paliativní medicína. Praha: GRADA, 1998 Zulehner, P.M. aj. Sterben und sterben lassen. 1.vyd. Düsseldorf: Patmos, 1991. ISBN 3-491-77010-6.

70 Zulehner, P.M. Církev je přístřeší duše. přel Jančařík, Z. 1.vyd. Praha: Portál s.r.o., 1997. ISBN 80-7178-158-4. Zvěřina, J. Teologie agapé. Sv. II. Praha: Scriptum, 1994. ISBN 80-85528-20-7.

71 Zkratky Zkratky jednotlivých knih Písma svatého podle KKC Zkratky dokumentů učitelského úřadu církve: EV GS ChL SD KKC

– – – – –

Jan Pavel II. Evangelium vitae Gaudium et spes Jan Pavel II. Christifideles laici Jan Pavel II. Salvifici doloris Katechismus katolické církve

Ostatní používané zkratky: TT SB ZN n Srv.

– – – – –

Teologické texty. Scripta Bioetica Zdravotnické noviny následující stránka srovnej