ANDALUSKÝ PŘÍTEL MONUMENTÁLNÍ THRILLER NABITÝ AKCÍ HOST

ANDALUSKÝ ALEXAN DE R SÖDER BE RG

PŘÍTEL

MONUMENTÁLNÍ THRILLER NABITÝ AKCÍ HOST

ALEXANDER SÖDERBERG Andaluský přítel

ANDALUSKY PRIATEL vstupy DUO.indd 4

19.8.2013 14:02

ALEXAN DE R SÖDE R BERG

ANDALUSKÝ PŘÍTEL BRNO 2013

Alexander Söderberg Den andalusiske vännen Copyright © Alexander Söderberg, 2012 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Martina Kašparová, 2013 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-072-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-073-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-074-6 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-075-3 (Formát MobiPocket)

Prolog

Střídavě vrhala pohled do zpětného zrcátka a na jízdní pruh. Motocykl nikde neviděla, alespoň ne v tu chvíli. Před několika vteřinami tam však byl — objevil se zčistajasna a potom zase zmizel. Přejela do vnitřního pruhu a snažila se schovat za auty, která jela za nimi. Celou dobu se díval dozadu a ze sedadla spolujezdce se jí pokoušel radit, jak má jet. Neslyšela, co říká, vnímala jen paniku v jeho hlase. V rozklepaném zpětném zrcátku se vynořily obrysy moto­ cyklu, zmizely, znovu se objevily a tak pořád dokola, jak kličkoval mezi auty za nimi. Prudce uhnula do levého jízdního pruhu, sešlápla plyn. Auto ve vysokých otáčkách vibrovalo. Zařadila pátý a zároveň poslední převodový stupeň. Bylo jí špatně. Cítila, jak jí zespodu táhne na nohy — kulky je musely zasáhnout někde v těch místech. Z děr se ozývalo hvízdání a proplétalo se s burácením motoru: příšerný rámus jí pronikal až do morku kostí. Nepamatovala si, jak dlouho jela, než padly první výstřely, tak nečekané a jakoby z jiného světa. Všimla si, že řidič motorky má modrou helmu s tmavým hledím, střelec sedící za ním černou helmu bez hledí. Jen letmo zahlédla jeho oči — čišela z nich prázdnota. Ostřelovali je zleva. Rány vycházely neznámo odkud, bub­ novaly v rychlém sledu. Uvnitř auta to rachotilo, jako by do plechu někdo bušil řetězem. Přesně v tom okamžiku uslyšela výkřik. Nedokázala říct, jestli vyšel z ní, nebo vedle sedícího 7

muže. Krátce se na něj podívala. Vypadal teď jinak: v očích mu probleskovaly strach a nervozita, ale navenek se projevily jako vztek — byl patrný z jeho tváře, vrásky na čele, soustředěného pohledu. Občas mu zacukalo v oku. Na telefonu zmáčkl tlačítko pro zrychlenou volbu — už podruhé od chvíle, kdy padly první výstřely —, čekal, pohled upřený před sebe, žádná odpověď, zavěsil. Motocykl se k nim znovu začal přibližovat. Zařval na ni, ať zrychlí. Došlo jí, že je nezachrání ani vyšší rychlost, ani jeho křik. V ústech cítila kovovou pachuť strachu, v hlavě jí hučelo jako v horečce. Panika u ní překročila pomyslnou hranici — už se netřásla, jenom vnímala, jak jí ztěžkly paže, jako by řízení auta bylo velmi namáhavé. Motocykl se jako neporazitelný protivník objevil na úrovni jejich auta. Na zlomek vteřiny se otočila nalevo. V rukou střelce zahlédla zbraň s krátkou hlavní. Zvedl ji a namířil na ni. Instinktivně se přikrčila. Zbraň chrlila jeden výstřel za druhým, ozvaly se tvrdé rány, jak se kulky zakously do plechu, křupnutí, když se boční okénko roztříštilo a zasypalo ji skleněným deštěm. Hlavu měla nakloněnou ke straně, plynový pedál sešlápnutý k podlaze. Auto bylo prakticky bez řidiče — neměla ani ponětí, co se před nimi děje. Všimla si, že přihrádka u kolen spolujezdce je otevřená, že uvnitř leží několik zásobníků s náboji a že muž po jejím boku drží v ruce pistoli. Pak ohlušující rána, náraz plechu na kov. Skřípot na pravé straně — vůz najel do svodidel. Další skřípění a řev, auto se zmítalo na vozovce, pach spálených pneumatik. Narovnala se, strhla volant, srovnala auto a vrátila se do jízdního pruhu. V rychlosti se ohlédla přes rameno: motocykl se držel šikmo za ní. Muž nahlas zaklel, natáhl se přes ni k jejímu okénku a začal skrz něj pálit z pistole, tři rány za sebou. Výstřely temně duněly autem, motocykl zpomalil a ztratil se. „Jak je to ještě daleko?“ zeptala se. Podíval se na ni, jako by té otázce nerozuměl; chvíli nato ji ale nejspíš zaslechl ve formě jakési vnitřní ozvěny. „Nevím…“ 8

Držela plyn na podlaze, ručička tachometru se chvěla, auto se ve vysoké rychlosti zmítalo. Chvatný pohled do zpětného zrcátka. „Vrací se,“ řekla. Pokusil se otevřít okénko u sebe, ale náraz do svodidel promáčkl dveře tak, že se zaseklo. Naklonil se k ní, pokrčil pravou nohu a okénko vykopl. Sklo se z větší části vysypalo. Pažbou pistole odstranil zbylé střepy, vyklonil se ven a vystřelil po motocyklu, který se od nich znovu o něco vzdálil. Uvědomila si, jak beznadějná je jejich situace. Hlavní slovo měli ti na motorce. V autě se rozhostilo ticho, jako by někdo vypnul zvuk. Proplouvali dálnicí a zírali před sebe ve snaze vyrovnat se s blížící se smrtí. Bledí ve tváři, neschopní pochopit, co se v jejich životě právě odehrává. Vypadal unaveně: hlavu měl svěšenou, oči posmutnělé. „Tak řekni něco!“ vybídla ho hlasitě, obě ruce na volantu, pohled upřený na silnici, rychlost beze změny. Nejdřív neodpověděl, zdálo se, že přemýšlí. Obrátil se na ni. „Promiň, Sophie.“

9

ČÁST PRVNÍ Stockholm, o šest týdnů dříve, květen

1

Její vystupování a vzhled vedly mnohé k názoru, že jako zdravotní sestra rozhodně nevypadá. Nikdy nevěděla, jestli to má brát jako kompliment, nebo urážku. Měla dlouhé tmavé vlasy a zelené oči, které občas vyvolávaly dojem, že se co nevidět rozesměje. Ale byl to opravdu jen dojem; zkrátka vypadala, jako by se s takovýma usměvavýma očima už narodila. Schody pod jejími kroky zavrzaly. Její dům — menší žlutá dřevěná vilka z roku 1911 s dělenými okny, starou lesknoucí se parketovou podlahou a zahradou, která by klidně mohla být větší — to bylo místo, kam bez jakýchkoli pochybností patřila, což si uvědomila hned, jakmile dům poprvé spatřila. Kuchyňské okno bylo otevřené do klidného jarního večera. Dovnitř si našla cestu vůně připomínající víc léto než jaro. Léto mělo začít vlastně až za pár týdnů, ale teplo nastalo dost brzy a nějak se mu nechtělo odcházet. A tak tam teď viselo nad tím vším, těžké a nehybné. Byla za to vděčná — teplo potřebovala a měla radost, že může nechat okna i dveře dokořán a volně se pohybovat mezi venkem a vnitřkem. V dálce bylo slyšet burácení mopedu, na stromě zpíval drozd. Zpívali i další ptáci, ale jejich jména neznala. Sophie vytáhla porcelánový servis a prostřela pro dva: vybrala ty nejkrásnější talíře, nejslavnostnější příbory a nejhezčí sklenice, které našla — každodennosti se vyhýbala, jak jen mohla. Věděla, že bude jíst sama, protože Albert jedl, jen když měl hlad, což jen málokdy vyšlo na stejnou dobu, kdy dostala hlad ona. Zaslechla jeho rychlé kroky na schodech, tenisky 13

na starém dubovém dřevě, až moc těžké, až moc důrazné — Albertovi bylo jedno, že dělá rámus. Když přišel do kuchyně, usmála se na něj. Oplatil jí to svým klukovským úsměvem a trhnutím otevřel lednici. Stál před ní neuvěřitelně dlouho a zkoumal její obsah. „Zavři tu ledničku, Alberte.“ Ani se nepohnul. Sophie spolkla několik soust, roztržitě listovala novinami. Zvedla hlavu a větu zopakovala, tentokrát lehce podrážděně. „Nemůžu se hejbat…“ zašeptal teatrálně. Zasmála se; ani ne tak jeho suchému humoru, jako spíš proto, že byl legrační. Naplňovalo ji to radostí, možná dokonce pýchou. „Cos dneska dělal?“ zeptala se. Všimla si, že nemá daleko k tomu, aby se rozesmál. Tohle znala moc dobře — myslel si totiž, že jeho vlastní vtipy jsou nesmírně zábavné. Albert vyndal z lednice láhev minerálky, přibouchl dveře a vyhoupl se na kuchyňskou linku. Když otevřel víčko, z láhve začal se syčením unikat oxid uhličitý. „Všichni jsou blázni,“ konstatoval Albert a trochu se napil. Pak se pustil do vyprávění o průběhu svého dne. Bral to po malých částech, jak ho zrovna napadaly. Pobaveně poslouchala jeho líčení o tom, jak si dělal legraci z učitelů i ostatních. Viděla, že mu dělá dobře bavit lidi, ale potom najednou přestal. Sophie nikdy nedokázala odhadnout, kdy se to stane; prostě přestal, jako by ho jeho vlastní vtipy unavily. Chtěla natáhnout ruku a chytit ho, poprosit ho, aby ještě chvíli zůstal, aby ji dál bavil, aby nepřestával být lidský, hodný i krutý zároveň. Jenže tak to nefungovalo. Pokoušela se o to už dřív, ale vždycky to bylo špatně, a tak ho nechala jít. Zmizel do předsíně. Chvíli bylo ticho, nejspíš se přezouval. „Dlužíš mi tisícovku.“ „Za co?“ „Dneska tady byla uklízečka.“ „Uklízečka už se neříká.“ 14

Slyšela, jak si zapíná zip u bundy. „A co se teda říká?“ zeptal se. Nevěděla. Už byl ve dveřích a chystal se ven. „Měj se, mami.“ Jeho hlas zněl najednou příjemně. Dveře se zavřely, Sophie zaslechla jeho kroky na štěrkové cestě pod otevřeným oknem. „Zavolej, kdybys měl přijít pozdě!“ křikla za ním. Sophie pokračovala v obvyklých činnostech. Odnesla nádobí ze stolu, uklidila, dívala se na televizi, zavolala kamarádce a mluvila s ní jen tak o ničem — jednoduše nechala večeru volný průběh. Šla si lehnout, z nočního stolku vzala knížku a snažila se do ní začíst. Hlavní hrdinkou byla žena, která objevila nový smysl života v tom, že v Bukurešti pomáhala dětem z ulice. Knížka připadala Sophii nudná a hlavní hrdinka namyšlená — Sophie s ní neměla nic společného. Zaklapla knížku. V posteli usínala sama jako obvykle. O osm hodin později bylo čtvrt na sedm ráno. Sophie vstala, osprchovala se, v koupelně otřela zrcadlo, na němž pára odhalila nápis Albert, AIK Stockholm a spoustu dalších klikyháků, které tam psal ukazováčkem, když si čistil zuby. Už mu několi­ krát řekla, ať toho nechá. Nezdálo se, že by si s tím lámal hlavu. Svým způsobem se jí to vlastně líbilo. Upravila se a vestoje se pustila do lehké snídaně, během níž si četla hlavní stránku novin. Pak už bylo načase vydat se do práce. Třikrát zavolala nahoru na Alberta, ať kouká vstávat, a o čtvrt hodiny později už seděla na kole a nechala se probouzet vlahým ranním vánkem.

Říkali mu Jeans. Vážně si mysleli, že se tak jmenuje. Chechtali se, ukazovali na své džínové kalhoty. Jeans! Ve skutečnosti se jmenoval Jens a seděl u stolu v chatrči uprostřed paraguayské džungle společně se třemi Rusy. Jejich 15

kápo se jmenoval Dmitrij. Byl to vytáhlý třicátník a v obličeji vypadal jako dítě, dítě, které měla jeho matka se svým bratrancem. Dmitrijovi kumpáni, Goša a Vitalij, byli zhruba stejně staří a za rodiče měli patrně sourozence. Smáli se bez přestání a bez jakéhokoli projevu radosti. Oči měli posazené daleko od sebe, pootevřená ústa svědčila o tom, že příliš rozumu nepobrali. Dmitrij míchal suché martini v plastovém kanystru. Do­ vnitř nacpal olivy, směs protřepal a nalil ji do vypláchnutých kávových hrnků. Podařilo se mu trochu rozlít. Rusky pronesl přípitek. Jeho druhové zahalekali a společně se koktejlu s příchutí nafty napili. Jensovi se z celé té jejich bandy dělalo špatně. Byli odporní, falešní, hrubí, nervózní… Pokoušel se nedávat svou nechuť najevo, ale nešlo to — pocity nikdy moc dobře skrývat neuměl. „Tak nám je předveď,“ poručil mu Dmitrij. Rusové byli natěšení jako na ježíška. Jens zamířil z chatrče k džípu, který stál zaparkovaný na prašném, nedostatečně osvětleném dvorku. Proč Rusové podnikli celou tu dlouhou cestu do Paraguaye, jen aby si prohlédli požadované zboží, netušil. Většinou si od něj někdo něco objednal, on to dodal, dostal zaplaceno, ale se zákazníky se nikdy nesetkal. Ovšem s těmito to bylo něco jiného — jako by pro ně celá tahle transakce představovala něco velkého, zábavného, dobrodružného. Čím se živili, nevěděl, a ani to vědět nechtěl. Nebylo to koneckonců podstatné; přijeli, aby si prohlédli své zboží, vyzkoušeli zbraně, šňupali kokain, užívali si s místními děvkami a zaplatili mu druhou z celkem tří splátek. Přinesl jednu automatickou MP7 a jeden Steyr AUG. Ostatní zbraně ležely zabalené ve skladu u přístavu v Ciudad del Este a čekaly na převoz. Rusové je popadli a předstírali, že po sobě střílejí. Ruce vzhů­ ru… ruce vzhůru! Řičeli smíchy, pohybovali se trhaně. Dmitrijovi ulpěl ve strništi na tváři bílý poprašek kokainu. 16

Goša a Vitalij se pustili do hádky o MP7, začali se o ni tahat a jeden druhého mlátit pěstmi do hlavy. Dmitrij je od sebe odtrhl a dal před ně kanystr se suchým martini. Jens je sledoval zpovzdálí: ruská partička začne vyvádět, Paraguayci jim jako projev dobré vůle přivedou děvky. Rusové budou čím dál víc mimo a začnou střílet ostrými. Věděl, co přijde, a nemohl s tím vůbec nic udělat; všechno už bylo tak jako tak v háji. Nejradši by odtamtud zmizel, ale musel počkat, dokud nevyjde slunce, musel zůstat vzhůru a střízlivý a dostat své peníze, jen co Dmitrij usoudí, že na to přišla ta správná chvíle. „ Jeansi! Kde jsou sakra náboje?“ Ukázal na džíp. Rusové rozrazili dveře a pustili se do hledání. Jens zašátral v kapse — ještě mu zbyla jedna nikotinová žvýkačka. Před dvěma měsíci přestal žvýkat tabák, před třemi lety skončil s kouřením. Teď se nacházel v džungli čtyřicet kilometrů od Ciudad del Este. Nikotinové receptory v mozku se dožadovaly pozornosti. Vložil si do úst poslední žvýkačku, usilovně žvýkal. Se špatně skrývaným odporem pozoroval Rusy a bylo mu jasné, že brzy zase začne kouřit.

Když už byla v nemocnici, pracovala. Zaměstnání jí jen málo­ kdy poskytovalo čas na cokoli jiného a kromě toho neměla pití kávy s kolegy příliš v oblibě, nebylo jí to příjemné. Ne že by se styděla, spíš jen postrádala schopnost družit se s ostatními tímto způsobem. V nemocnici pracovala hlavně kvůli pacientům, ale nebyla za tím žádná zvláštní obětavost ani nutkavá potřeba starat se o druhé. Pracovala tam proto, že si s nimi mohla povídat a trávit čas. Do nemocnice se dostali, protože onemocněli, a právě tehdy se vlastně stávali sami sebou: otevřenými, lidskými a upřímnými bytostmi. V nemocnici si připadala jistě a schopně. A přesně po tom toužila, přesně to ji tam táhlo. Pacienti jen zřídka plácali nesmysly — leda když 17

se uzdravili — a v tu chvíli je stejně opustila, a oni ji. Možná proto měla Sophie při výběru práce už odmalička jasno. Přiživovala se snad na neštěstí druhých? Možná, ale jako příživník si rozhodně nepřipadala. Měla spíš pocit, že je závislá. Závislá na jejich upřímnosti, na jejich otevřenosti, na tom, že čas od času může zahlédnout záblesky určitých stránek jejich pravé vnitřní podstaty. A když k něčemu takovému došlo, stali se tihle pacienti jejími oblíbenci. Oblíbenci se téměř vždy vyznačovali ušlechtilou povahou. Ušlechtilý, přesně tohle slovo používala. A když se někdo takový objevil, zastavila se a přemýšlela o něm, případně žasla a naplnil ji nepopsatelný pocit naděje. Čestní lidé, kteří mají odvahu smát se životu, lidé s určitou vnitřní formou ušlechtilosti. Pokaždé si jich dokázala všimnout hned na první pohled, aniž by uměla vysvětlit jak nebo proč. Jako by těch několik málo lidí nechalo svou duši rozkvétat, jako by si volili to nejlepší namísto dobrého, jako by se odvažovali spatřit všechny své stránky, dokonce i ty temné a skryté pod povrchem. Vzala podnos a vydala se chodbou k Héctoru Guzmánovi do pokoje číslo jedenáct. Přivezli ho sem před třemi dny, protože ho na přechodu ve městě srazilo auto. Pravou nohu měl pod kolenem zlomenou. Lékaři u něj údajně objevili poškození sleziny, a tak si ho tu nechali na pozorování. Héctorovi bylo kolem pětačtyřicítky, byl sympatický, ale ne krásný, mohutný, ale ne tlustý. Pocházel ze Španělska, ale Sophii se zdálo, že jeho tvář nese určité severské rysy. Měl středně tmavé vlasy, na několika místech trochu světlejší. Nos, lícní kosti i brada byly ostře řezané a kůže měla nádech pískově hnědé barvy. Mluvil plynně švédsky a řadil se mezi ty ušlechtilé — možná za to mohly všímavé oči, které mu zdobily obličej, možná lehkost, s níž vystupoval navzdory své mohutné postavě. Anebo přirozená lhostejnost, s níž se na Sophii usmál pokaždé, když vstoupila do pokoje. Jako by chápal, že ona pochopila; to byla mimochodem pravda a ji to přimělo oplatit mu jeho úsměv. 18

Předstíral, že je zabraný do knížky, seděl v posteli opřený o zeď, na nose brýle na čtení. Podobné divadélko sehrál pokaž­ dé, když k němu přišla; dělal, že ji nevidí a je velice zane­prázd­ něný. Roztřídila jeho prášky do malých plastových kalíšků a jeden mu podala. Vzal si ho, aniž by vzhlédl od čtení, obrátil ho do sebe, zapil léky vodou ze sklenice a polkl, pořád plně soustředěný na knížku. Sophie mu podala druhou dávku — naložil s ní stejně. „Výtečné jako vždy,“ pronesl tiše a podíval se na ni. „Dnes máte jiné náušnice, Sophie.“ Chystala se dotknout ucha. „Možná,“ odpověděla. „Ne možná, určitě. Sluší vám.“ Šla ke dveřím a otevřela je. „Nemohla byste mi donést trochu džusu? Šlo by to?“ „Šlo,“ zareagovala Sophie. Ve dveřích potkala muže, který se už dřív představil jako Héctorův bratranec. Héctorovi se příliš nepodobal: byl štíhlý, ale svalnatý, tmavovlasý, nadprůměrně vysoký, s ostražitýma, ledově modrýma očima, které vyvolávaly dojem, že registrují naprosto všechno dění kolem. Bratranec na ni zlehka kývl. Řekl Héctorovi něco španělsky, Héctor mu odpověděl a oba se rozesmáli. Sophie měla neblahý pocit, že je součástí jejich vtipkování, a na džus úplně zapomněla. Gunilla Strandbergová seděla na chodbě, v ruce držela kytici a sledovala, jak zdravotní sestra vychází z pokoje Héctora Guzmána. Sestřička se přibližovala a Gunilla si ji kriticky prohlížela. Zahlédla snad radost? Ten druh radosti, který v sobě lidé mají, aniž by o tom věděli? Žena prošla kolem ní. Na levé náprsní kapse měla připnutou malou brož, znak toho, že studovala na vysoké škole pro zdravotní sestry Sophia­ hemmet. Vedle brože měla jmenovku. Gunilla stihla přečíst jen Sophie. 19

Gunilla ji sledovala pohledem. Sophie měla hezký obličej. Hezký, jaký mívají privilegované osoby, úzký, nenápadný… svě­ ží. Pohybovala se s lehkostí; jako by její nohy před každým krokem jenom lehounce zavadily o podlahu. Byl to neskutečně elegantní pohyb. Gunilla ji sledovala až do chvíle, než se ztratila v pokoji dalšího pacienta. Gunilla se ponořila do myšlenek — myšlenek založených spíš na pocitech než na čemkoli jiném. Znovu se podívala směrem, kam zmizela Sophie, a potom k pokoji číslo jedenáct, kde ležel Héctor Guzmán. Něco viselo ve vzduchu. Jakási energie… Jako by teď nabyla na síle, ale pouhým okem zachytit nešla. Sophie si ji přinesla z jeho pokoje. Gunilla se zvedla, prošla chodbou a nahlédla do sesterny. Nikde nikdo. Na zdi visel týdenní rozpis služeb. Než vešla dovnitř, rozhlédla se po chodbě. Pak přistoupila ke zdi a ukazováčkem zapátrala v rozpisu. Helena… Roger… Anne… Carro… Nicke… Sophie… Sophie Brinkmannová, četla. Kytici strčila do prázdné vázy na pojízdném stolku před sesternou a zmizela z oddělení. Ve výtahu vytáhla z kabelky mobil, zavolala do práce a požádala o adresu Sophie Brinkmannové. Místo aby se z Danderydské nemocnice vrátila do kanceláře, sídlící na ulici Brahegatan v centru Stockholmu, uhnula z dálnice a zabočila mezi vily ve Stocksundu. Ve změti uliček se ztratila — nezdálo se, že by ji chtěly zavést k cíli. Zmateně jezdila sem a tam a připadalo jí, že už projela každou druhou tam i zpátky. Konečně se ocitla na správné ulici. Podařilo se jí najít číslo popisné a zastavila před žlutou dřevěnou vilkou s bíle natřenými okenními rámy. Zůstala sedět za volantem. Bylo to tiché místo plné ze­le­ ně, zrovna začínaly kvést břízy. Gunilla vystoupila z auta a do 20

nosu ji uhodila vůně střemchy. Rozhlížela se, dívala se na sousední domy. Pak si prohlížela ten Sophiin. Byl hezký, menší než domy sousedů, a Gunilla měla pocit, že i mnohem zanedbanější. Znovu se otočila, porovnávala je. Ne, dům Sophie Brinkmannové nebyl zanedbaný, byl normální. To u sousedů nebylo něco v pořádku. Určitá forma perfekcionismu, fádnost a neosobní pořádek. Oproti tomu působila Sophiina vila ži­ vějším dojmem: průčelí domu nebylo nově natřené, tráva čerst­ vě posekaná, cesta nedávno vyštěrkovaná, okna nebyla právě umytá… Gunilla troufale prošla brankou a pomalu postupovala po štěrkové cestě. Přímo před sebou měla kuchyňské okno, nakoukla dovnitř. To, co z kuchyně zahlédla, vypadalo vkusně. Zařízení v atraktivní kombinaci starého a moderního stylu: pěkný mosazný vodovodní kohoutek, sporák značky AGA, kuchyňská linka ze starého dubového dřeva. Světlo na stropě tak nádherné, nevšední a promyšlené, až se Gunilly na okamžik zmocnila závist. Dál pátrala pohledem — zastavil se na řezaných květinách ve velké váze na okně v předsíni. Gunilla poodstoupila a podívala se nahoru. V okně v horním patře zahlédla další krásnou kytici. V autě cestou zpátky do města jí hlava začala pracovat na plné obrátky.

21

2

Leszek Smialy si připadal jako pes, pes bez pána. Když pán nebyl nablízku, Leszek znervózněl. Adalberto Guzmán mu ale řekl, ať jede, řekl mu, co má dělat. Leszek tedy nasedl do letadla a o pár hodin později už přistál v Mnichově. Posledních deset let se od Guzmánových nehnul ani na krok, vyjma pravidelné týdenní přestávky každé tři měsíce. Žil v podstatě v takových tříměsíčních směnách: nejdřív práce a pak týden volna. Během něj se většinou ubytoval někde v hotelu, nevycházel z pokoje a od rána do večera se zpíjel do němoty. Když náhodou nebyl opilý ani nespal, díval se na televizi. Nic jiného neznal. Čekal jen na to, až volný týden skončí a on se bude moct znovu pustit do práce. Leszek nikdy nepochopil, proč Guzmán na tom volnu tak trvá. Jeden takový týden Leszkovi nedávno skončil. Prvních pár dní po dovolené se nedokázal soustředit, měl kocovinu a třásl se. Pokoušel se to napravit pohybem a zdravým jídlem a teď se mu konečně zdálo, že se všechno vrací do normálu. Leszek seděl za volantem kradeného Fordu Focus, který zaparkoval ve vilové oblasti Grünwald kousek za Mnichovem. Obrovské vily s velkými obezděnými zahradami, až na výjimky nikde ani živáčka. Leszek dostal od Guzmána fotky Christiana Hankeho, pěta­ dvacetiletého slušňáka s tmavými krátkými vlasy. Na černo­ bílých zvětšeninách byl dokonce i jeho otec Ralph Hanke. Leszek si fotky pečlivě prohlížel: úsměvy značící úspěch, obleky šité na míru, upravené účesy. 22

Leszek sledoval mladšího z Hankeových dalekohledem. Zatím si o něm nedokázal udělat jasný obrázek. Jediné, co věděl, bylo, že se Christian vrátil domů kolem osmé večer a svoje BMW zaparkoval na ulici před vilou. Že měl dámskou společnost, někdo mu přišel uklidit a že v ložnici svítil do dvou do rána. Že následující ráno o půl osmé vyšel z domu k železné brance ve zdi, přešel přes ulici k autu a odjel do Mnichova. Z toho teď mohl Leszek vycházet: podařilo se mu to zjistit během včerejšího čtyřiadvacetihodinového sledování. Z autorádia se linuly jihoněmecké šlágry. Právě zpíval nějaký mladík a široce se u toho usmíval — nebo to tak alespoň znělo. Elektronické smyčce na pozadí, předvídatelná melodie. Leszek pochytil slova jako vrcholek hory, rodinná pouta a protěž. S touhle zemí není něco v pořádku, ale Leszkovi se nikdy nepodařilo přijít na to, co vlastně. Seděl s rukama v klíně, klidně oddechoval. Bylo nádherné ráno a ve vzduchu se vznášel mlžný opar. Paprsky slunce prosvítaly korunami stromů a dodávaly všemu kolem zlatavý nádech. Leszkovi to připadalo krásné, skoro až bolestně krásné. Sklouzl pohledem na své ruce: byly ulepené a špinavé. Člověk se při umisťování bomby docela zamaže. Leszek s tím měl nemalé zkušenosti; dělal to už kdysi dávno, když ještě pracoval pro zpravodajskou službu. Tehdy to bylo snazší a méně náročné na čas i schopnosti; s dnešními moderními uzavřenými motory to je mnohem složitější. Leszek se protáhl a na chvíli zavřel oči. Když je znovu otevřel, stačil za skupinkou stromů zachytit obrysy člověka mířícího od Christianovy vily na ulici. Leszek se pokusil odhadnout, kdo to je. Ze sedadla spolujezdce vzal dalekohled značky Swarovski a přiložil si ho k očím. Osoba za stromy byla žena, mladá žena. Leszek se letmo podíval na hodinky: tři čtvrtě na osm. Žena otevřela železnou branku a vyšla na ulici. Leszek ukazováčkem nahmatal zaostřovací tla­čít­ko. Byla to blondýna, dvacet až pětadvacet let, měla dlouhé vlasy, velké černé sluneční brýle a džíny od nějakého návrháře plné 23

děr. V kozačkách na vysokém podpatku mířila rozhodným krokem k autu. Přes rameno nesla kabelku. Žena vypadala draze. Leszek v rychlosti namířil dalekohled na dům. Kde je sakra Christian? Pohledem sjel zpátky na ženu: přecházela přes silnici k zaparkovanému BMW. Místo aby auto obešla a posadila se na sedadlo spolujezdce, otevřela dveře u řidiče, navyklým pohybem zaplula za volant a kabelku si položila na vedlejší sedadlo. Leszek se znovu podíval k vile. Christian Hanke nikde. Následující vteřiny odtikávaly jen pomalu. Leszka napadlo, že začne troubit, že otevře dveře a zamává na ni, že upoutá její pozornost něčím nápadným a dobře viditelným. Ale místo toho zůstal sedět, stoprocentně přesvědčený o tom, že nemá smysl, aby se pokoušel změnit něco, co už je stejně předem rozhodnuté. Na pozadí zněl sladký hlas německého zpěváka. V zorném poli desetinásobně zvětšeném čočkou dalekohledu Leszek viděl, jak ta krásná světlovlasá žena udělala onen nepatrný pohyb, který člověk při startování auta běžně dělá — s jednou rukou položenou na volantu se mírně předklonila a pravou rukou otočila klíčkem v zapalování. V tisícině vteřiny, kdy elektřina putovala z baterie do startéru, přeskočil proud na drát rozbušky, která následně odpálila kus zabalené výbušniny, připevněné pod autem. Výbuch vymrštil ženu do střechy a přerazil jí vaz. Současně s tím se vůz zvedl dobrého půl metru nad zem. Při dopadu se v něm vznítil kanystr s napalmem, který tam Leszek umístil, a zdeformovaná hromada plechu se tak proměnila ve žhnoucí inferno. Leszek dalekohledem sledoval, jak žena začala hořet. Jak její naprosto nehybné tělo zachvátily plameny. Jak její krásné světlé vlasy zmizely, jak zmizela její krásná světlá pleť… Jak ona celá pomalu zmizela. Leszek opustil Grünwald a v nejbližším lese našel odlehlé místo, kde kradené auto zapálil. Dostal se do Mnichova, zavolal Guzmánovi a nechal mu krátký vzkaz, že věci nešly podle 24

plánu, ať si dá pozor a snaží se mít kolem sebe jen přátele. Telefon hodil do kanálu a bezcílně bloumal po městě, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Když se cítil jakž takž bezpečně, mávl na taxík a nechal se odvézt na letiště. O pár hodin později už byl na cestě domů za svým pánem.

Od prvního dne v nemocnici se Héctor Sophie pořád na něco vyptával: na život, dětství, dospívání. Na rodinu, na to, co má ráda a co ne. Přistihla se, že na všechny jeho otázky odpovídá pravdivě. Taky si uvědomila, že se jí líbí být středem jeho pozornosti, a navzdory spoustě otázek jí nikdy nepřipadal vlezlý. Jakmile se dostal příliš blízko tématům, o kterých nechtěla mluvit, přestal se ptát; jako by si uvědomil, že právě tudy vede její hranice. Ale čím víc se poznávali, tím byl v její přítomnosti ostýchavější. Se všemi intimnějšími záležitostmi souvisejícími s pobytem v nemocnici se obracel na Sophiiny kolegy. Sophie tím pádem neměla u něj v pokoji moc práce. Vždycky si ale našla nějakou záminku, proč se tam zastavit. Zeptal se, jestli není unavená. „Proč myslíš?“ „Vypadáš unaveně.“ Sophie skládala ručník. „Ty víš, jak ženě polichotit.“ Usmál se. „Řekla bych, že už si tu moc dlouho nepoležíš,“ pokračovala. Zvedl jedno obočí. „Takovéhle věci bych ti ale vlastně říkat neměla, to může jen doktor… No, už se stalo.“ Sophie otevřela okno a pustila dovnitř čerstvý vzduch. Vrá­ tila se k Héctorovi, rukou mu pokynula, ať se nadzvedne, zpod hlavy mu vytáhla polštář a vyměnila ho za nový. Všechny úko­ny prováděla rutinně. Koutkem oka si všimla, že ji Héctor pozoruje. 25

Přistoupila k jeho nočnímu stolku a chystala se odnést prázd­ nou nádobu na vodu, když ji Héctor najednou chytil za ruku. Správně ji měla odtáhnout a odejít z pokoje. Ale neudělala to a nechala si to líbit. Rozbušilo se jí srdce. Chvíli tak zůstali — jako dva mladí stydliví lidé, kteří se poprvé navzájem dotknou, ale přitom mají strach se na sebe podívat. Sophie se vyprostila z jeho sevření a zamířila ke dveřím. „Chceš něco donést?“ zeptala se. Hlas měla zastřený, jako by se zrovna probudila. Héctor si ji prohlížel, zavrtěl hlavou. Sophie vyšla na chodbu. Zkoušela si namluvit, že vůbec není její typ. Ale kdo vlastně byl její typ? V životě se jí líbila spousta mužů, a každý byl úplně jiný. Nalhávala si, že nejde o fyzickou přitažlivost, že je Héctor jen někdo, komu chce být nablízku. Neviděla v něm ani milence, ani manžela, ani přítele, ani otcovskou postavu, ale zároveň jí připadal jako dokonalé ztělesnění toho všeho. Zbytek dne strávila prací dole na pohotovosti. Když se od­ poledne vrátila na své oddělení, Héctora ani jeho věci už v po­ koji číslo jedenáct nenašla.

Všechno šlo do háje. Večer se zvrtl přesně tak, jak předvídal. Rusové začali střílet, hned jak si užili svých pár minut s chudinkami paraguayskými děvkami. Byli zfetovaní, stříleli naprosto nekontrolovaně a jejich automatické zbraně chrlily kulky do všech stran. Jens musel Vitalije řádně proplesknout. Vitalij se omlouval a z nosu se mu řinula krev. Dmitrij a ten druhý se smíchy málem zlomili v pase. Další den ráno se všichni znovu sešli v chatrči a prošli si veškeré přípravy. Dodací lhůtu, logistiku i platbu za zboží. Rusy to podle všeho nijak zvlášť nezajímalo. Dmitrij všem nabídl kokain a Jense se zeptal, jestli se k nim nepřipojí na kohoutí zápasy. Jens s díky odmítl a s Rusy se rozloučil. 26

Do Ciudad del Este ho vzal nějaký Paraguayec. Jeli dvě hodiny. Na mizerných cestách to s nimi házelo a sedadlu chybělo polstrování. Řidič nemluvil, ale jak bylo v této zemi zvykem, o zábavu se staralo všudypřítomné rádio. Signál pokaždé špatný, příliš vysoká hlasitost a nervy drásající pronikavý hlas. Ten v tomhle případě ječel hned ze dvou reproduktorů, zabudovaných v úzkých dveřích auta. Zas tak strašné to ovšem nebylo — Jens už si zvykl. Alespoň měl čas, aby si prošel plán. Zdál se mu dobrý; ne perfektní, ale rozhodně dobrý. A tak to bylo většinou. Nevzpomínal si, že by mu kdy nějaký plán připadal naprosto dokonalý. Na krku už měl skoro čtyřicítku. Měřil téměř metr devadesát, byl blonďatý a urostlý, měl větrem ošlehanou tvář a temný hluboký hlas, který byl výsledkem předčasné puberty a nespočtu vykouřených cigaret. Jeho pohyby působily spíš těžkopádným než nepřirozeným dojmem a jen málokdy něco odmítl — to se dalo vyčíst i z jeho pohledu: zvědavost, která probleskovala za stopami blížícího se stáří. Automatické karabiny, které si přes něj Rusové koupili, pře­ veze nákladní auto ze Ciudad del Este na východ do brazilského přístavního města Paranaguá a přes Atlantik do Rotter­damu je odtud přepraví loď. Po vykládce poputují zbraně autem do Varšavy a Jens bude mít splněno. Celé tohle dobrodružství se zbraněmi začalo před dvěma měsíci. Z Moskvy Jensovi zavolal Risto a sdělil mu, že by měl poptávku po několika MP7 a něčem silnějším. „Kolik toho chtěj?“ „Deset od každý.“ „To není moc.“ „To ne, ale tenhle gang je docela ambiciózní. V budoucnu toho od tebe budou chtít víc. Zkus se na to dívat takhle.“ Byla to malá zakázka a její vyřízení nemělo dát moc práce. „Fajn… Kouknu na to a ozvu se.“ Zkontaktoval Makléře. Makléř byl anonym až do morku kostí. Jediné místo, kde se dal dohledat, byla jeho internetová 27

stránka o modelech letadel. Tam se s ním člověk mohl spojit prostřednictvím diskusního fóra, kam napsal heslo. Byl to drahý, ale spolehlivý zdroj. Zatím je nikdy neodmítl a vždycky vyhověl Jensovým požadavkům. Makléř zprostředkoval obchod s prodejcem, kterého Jens neznal. V tomto ohledu to bylo neprůstřelné — nikdo nemohl nikoho udat. Jens ho poprosil o pár MP7 a Steyr AUG, ne tak úplně zastaralou karabinu, původem z Rakouska. Makléř se mu ozval s tím, že se Steyr AUG nebude problém, ale MP7 prodejce nemá a nabízí místo nich MP5. Ristovi klienti se ale vyjádřili jasně: chtěli MP7. Jako obvykle se celá věc vyřešila, tedy skoro. Výsledkem byl plný počet rakouských útočných pušek, osm MP7 a dvě MP5. To není zlý, pomyslel si Jens. Risto mu řekl, aby jel do Prahy a setkal se tam se svými zákazníky. Jense to překvapilo. „To jako proč?“ „Nemám tušení. Prostě to tak chtěj,“ odpověděl Risto. Ukázalo se, že setkání v Praze bylo naprosto bezdůvodné. Rusové si chtěli Jense prostě jen vyzkoušet. Dmitrij, Goša i Vitalij se chovali, jako by se ještě pořád nacházeli v hodně těžkém stadiu puberty. Popíjeli vodku v Jensově pokoji v hotelu na Malé Straně. Vitalij sundal ze zdi v koupelně zrcadlo a položil ho na kon­ ferenční stolek. Značně opotřebovanou a rozlepenou platební kartou Diners Club na něm vytvořil tlusté čáry kokainu. Potom přišly šlapky — pár hodně mladých zfetovaných holek z nějaké bývalé sovětské republiky. Dmitrij chtěl celé osazenstvo pokoje pozvat na večeři. Zašli do jedné moderní liduprázdné restaurace na Václavském náměstí. Všechno zařízení z chromu, kůže a tvrdého plastu. Šlapky frčely na heroinu. Jedna se šťourala v zubech vzadu v puse, druhá se ukazováčkem dloubala do tváře a třetí se bez ustání drbala na předloktí. Dmitrij objednal šampaňské a pak se pustil do nějaké nesmyslné hádky s Gošou. Jensovi došlo, že nemá s Dmitrijem vůbec nic společného, a tak se odtamtud vypařil. Stavil se v nočním klu28

bu Roxy v Dlouhé. Tam si sedl, popíjel a pozoroval tančící lidi, dokud zase nevyšlo slunce. Další den přišel Dmitrij do hotelu i se svými parťáky s vpadlýma očima a navrhl, že si dají LSD a půjdou se podívat na fotbal. Hrála Sparta Praha a hostující Zenit Petrohrad. Jens se omluvil, že si zápas bohužel bude muset nechat ujít, protože se potřebuje vrátit domů. Rusové se rozchechtali svým pochmurným smíchem. Ještě v Jensově pokoji si dali trip, za chvíli byli úplně mimo, pošťuchovali ho a pak odtamtud s hlasitým řevem vyběhli a ze zdi na chodbě servali hasicí přístroj. Jens odletěl do Stockholmu dřívějším letem. Jakmile dorazil do bytu, dostal zprávu: Za dva dny v Buenos Aires. Přebalil tašku, vůbec se nevyspal a ráno zamířil zpátky na Arlandu, odkud letěl přes Paříž do Buenos Aires. Přistál na letišti Ezeiza, pár hodin odpočíval v hotelovém pokoji a pak poobědval s jedním nafoukancem, který mu měl předat vše potřebné. Jens mu zaplatil a dostal od něj klíčky od auta a informaci, že dodávka parkuje v hotelové garáži. Zkontroloval bedny v nákladovém prostoru auta: zbraně byly na místě, všechno šlo podle plánu. Jens byl unavený a rozhodl se, že než odjede s nákladem do Paraguaye, prodlouží si svůj pobyt ještě o den. Zašel se podívat na box, ale zápas spíš než spravedlivý boj připomínal bezduché mlácení. Jens odešel, ještě než rozhodčí odpískal konec. Místo toho strávil Jens odpoledne prohlídkou turistických zajímavostí. Chtěl si připadat jako normální člověk, ale skoro hned si uvědomil, jaká je to nuda. Posadil se do jakési restaurace, pořádně se najedl a začetl se do deníku USA Today, který si s sebou přinesl z hotelu. Zpočátku na své jméno nereagoval. Ale když zvedl hlavu od novin, okamžitě poznal Jane, mladší sestru Sophie Lantzové. Stála přímo u jeho stolu. Vypadala úplně stejně, jako když ji viděl naposledy, ačkoli tehdy byla ještě dítě. „Jensi? To snad ne, je to Jens Vall! Co tady děláš?“ 29

Janin úsměv přešel ve smích. Jens vstal a objali se. Její radost byla nakažlivá. „Ahoj, Jane.“ Tichý muž stojící za Jane se jmenoval Jesus. On sám se nepředstavil, udělala to za něj Jane. Posadili se k Jensovu stolu. Jane začala mluvit, ještě než její pozadí dosedlo na židli. Jens ji poslouchal a každou chvíli se musel smát. Brzy mu došlo, proč si Jane našla právě takového introverta, jako byl Jesus. Jane vyprávěla, že s Jesusem přijeli do Buenos Aires na návštěvu k jeho příbuzným, že nemají děti a bydlí v třípokojovém bytě na náměstí Järntorget v Gamla stan. Jens se jí vyptával na Sophii a dozvěděl se spoustu povrchních informací: že se teď jmenuje Sophie Brinkmannová, ovdo­ věla, má syna a pracuje jako zdravotní sestra. Potom Jane usoudila, že už by to z její strany mohlo stačit, a sama mu začala klást otázky. Jensovy lži působily důvěryhodně; tvrdil, že prodává hnojiva, kvůli práci hodně cestuje, nemá rodinu ani děti, ale to se prý v budoucnu možná změní. Ten večer si dali ještě nějaké jídlo a pití. Jesus a Jane pak vzali Jense na místa, kam by se sám nikdy nepodíval. Odhalil tak pravou tvář města, které se mu líbilo čím dál tím víc. V průběhu večera se na Jesusově zamlklosti nic nezměnilo. „Není němý?“ napadlo Jense vcelku přirozeně. „Občas mluví,“ odpověděla. V taxíku zpátky do hotelu přepadla Jense melancholie. Krátce nato se zabral do přemýšlení o své minulosti. Tu noc se mu nespalo dobře. Auto se pomalu kodrcalo do Ciudad del Este. Město už viděl v dálce. Byl rád, že se zbavil Rusů. Měl v úmyslu nachystat vše nezbytné k odjezdu a o něco později nechat přeložit zbraně do nákladního auta.

30

V sesterně na ni čekal vzkaz. Malá bílá tuhá obálka, na jejíž přední straně bylo černým inkoustem napsané její křestní jméno. Otevřela ji už při čekání na kávu, v rychlosti si přečetla obsah a obálku zastrčila do kapsy. Dopoledne strávila obvyklými pracovními úkoly a doufala, že zapomene na všechno, co stálo ve vzkazu. Nezapomněla. Ve tři čtvrtě na dvanáct odešla do převlékárny, sundala si sester­ ský plášť, popadla kabelku a letní kabát a sešla do vstupní haly. Héctorův bratranec už na ni čekal. Kývl na ni, aby s ním šla ven. Sophie ho následovala, ale připadala si tak trochu nejistě; jako by jí něco uvnitř říkalo, že se nerozhodla správně. Za nejistotou se ale zároveň ukrývala euforie, že dělá něco spontánního a nepromyšleného, jako už dlouho ne. Bratrancovo auto bylo nové — byl to jeden z těch popu­ lárních japonských ekologických vozů. Nebyl ničím zvláštní, jenom nový. Voněl novotou a sedělo se v něm pohodlně. „Pojedem do Vasastan,“ oznámil jí. Ve zpětném zrcátku se setkala s jeho očima. Byly modré, jasné a bystré. „Takže vy jste s Héctorem bratranci? Z čí strany?“ „Ze všech možných.“ Zasmála se. „Vážně? Co tím myslíte?“ „Prostě ze všech možných.“ Tón jeho hlasu napovídal, že už k tomuhle tématu řekl svoje. „Jinak, já jsem Aron…“ „Těší mě, Arone,“ zareagovala. Po zbytek cesty bylo v autě ticho. Stoly, židle, lítací dveře do kuchyně. Osvětlení místnosti bylo příliš ostré, na zdech visely krajinky a stoly pokrývaly kostkované papírové ubrusy. Obyčejná restaurace, kam si člověk zajde na oběd, nic víc. 31

Héctor na ni zamával od stolu kousek dál od vchodu. Usmála se, ale když se k němu proplétala mezi stoly, snažila se úsměv potlačit. Vstal, odsunul jí židli. „Nebýt té nohy, vyzvedl bych tě sám.“ Sophie se posadila. „Bylo to příjemné i tak. Aron je milý společník, i když poněkud tichý…“ Héctor se usmál. „Přišlas,“ konstatoval. Přes stůl jí podal zalaminovaný jídelníček. „Ani jsme se nestihli rozloučit,“ pokračoval Héctor. „To je pravda.“ Tón jeho hlasu se změnil. „Chodím si sem dávat mořské plody. Dělají je tady nejlíp ve městě, ale ví o tom jen málokdo.“ „Tak to si asi dám.“ Jídelníčku se ani nedotkla, ruce složené v klíně. Skoro neznatelně kývl na někoho za barem. Setkat se s Héctorem mimo nemocnici bylo jiné. Přepadl ji nepříjemný pocit, že bude obědvat s člověkem, kterého vůbec nezná. Všiml si její nejistoty a začal mluvit: vyprávěl krátké historky o tom, jaké to je, chodit po Stockholmu se sádrou na noze, jak kvůli ní musel rozstřihnout své oblíbené kalhoty a jak se mu stýská po nemocniční stravě, obzvlášť po bramborové kaši z prášku. Dařilo se mu dělat si legraci z obyčejných věcí a přetvářet vypjatou situaci v cosi odlehčeného a uvolněného. Sophie poslouchala jeho vyprávění jen na půl ucha. Líbi­ lo se jí, jak Héctor vypadá — pohled se jí pokaždé zastavil na jeho pozorných očích. Měly dvojí barvu: pravé bylo tmavě modré, levé tmavě hnědé. Při různém světle se měnily i jejich odstíny, takže to vypadalo, jako by byl Héctor chvílemi někdo úplně jiný. „Je beze mě v nemocnici smutno?“ Zasmála se, zavrtěla hlavou. 32

„Ani ne, všechno je při starém.“ Servírka přinesla na stůl dvě sklenice vína. „Španělské bílé. Nejsme v tom sice přeborníci… ale pít se to dá.“ Héctor zvedl sklenici k nenucenému přípitku. Sophie se vína ani nedotkla, vzala skleničku s vodou, napila se, pak skleničku lehce naklonila a snažila se navázat oční kontakt, jak je ve Švédsku zvykem. Héctor si toho nevšiml a už dávno se díval jinam. Sophie si připadala hloupě. Héctor se opřel, klidně a sebejistě si ji prohlížel, otevřel ústa a chystal se něco říct. Očividně ho ale napadla nějaká náhlá myšlenka. Najednou nenacházel ta správná slova. „No?“ zeptala se a krátce se zasmála. Poposedl si. „Nevím… Nepoznávám tě… Jsi jiná.“ „Jak jiná?“ Podíval se na ni. „Nevím, prostě jiná. Možná proto, že na sobě nemáš sestřičkovskou uniformu…?“ „Chtěl bys, abych ji měla?“ Její slova ho očividně přivedla do rozpaků, pobavilo ji to. „Ale už mě přece znáš, ne? Víš, kdo jsem.“ „To by mě zajímalo,“ řekl. „Co by tě zajímalo?“ „Kdo vlastně jsi…“ „To přece víš.“ Zavrtěl hlavou. „No, vím toho dost… ale rozhodně ne všechno.“ „Proč bys měl chtít vědět všechno?“ Zarazil se. „Promiň, nechtěl jsem být dotěrný.“ „Nejsi dotěrný.“ „Ale jo…“ „Proč myslíš?“ Héctor pokrčil rameny. 33

„Někdy moc spěchám, abych dostal to, co chci… No a pak jsem asi dost dotěrný. Ale o tom teď mluvit nebudeme. Pokračujme radši tam, kde jsme skončili posledně.“ Nechápala. „Kde jsme skončili?“ Přinesli jim jídlo a postavili před ně talíře. Héctor se pustil do své porce a zkušeně začal rukama loupat krevety. „Umřel ti táta, pár let jsi byla osamělá a smutná… Pak se tvoje máma seznámila s Tomem a nastěhovaly jste se k němu. Nějak tak to bylo, pokud si dobře pamatuju.“ Nejdřív mu nerozuměla, ale pak jí znenadání došlo, že se Héctor po celou tu dobu v nemocnici vyptával na její život, počínaje dětstvím. Sophie mu to všechno vyprávěla pěkně chronologicky, nebo spíš on zachovával časovou posloupnost, když jí kladl otázky. Divila se, že ji to nikdy nenapadlo. Setkal se s jejím pohledem, jako by chtěl říct pokračuj. So­ phie se zamyslela, zapátrala v paměti a navázala na vyprávění tam, kde posledně přestala. Mluvila o tom, že postupem času, který uplynul od otcovy smrti, se jí i sestře ulevilo. O tom, jak se s matkou přestěhovaly do Tomovy vily, nacházející se jen několik minut od domu, kde strávily dětství. Jak v deváté třídě začala kouřit lehké marlborky a jak byl život rázem veselejší. Jedli ústřice, mořské raky a humra. Sophie mluvila dál. Vyprávěla o svém ročním výměnném pobytu ve Spojených státech, o prvním zaměstnání, o cestě do Asie, o tom, jak v mládí nedokázala porozumět lásce nebo jak ji pronásledoval strach z dospělosti — pocit, který jí vydržel ještě dlouho po třicítce. Nabírala si jídlo, ponořená do vlastního vyprávění. Čas běžel a Sophie si uvědomila, že zatím mluvila jen ona a Héctorovi ani nedala příležitost něco říct. Zeptala se ho, jestli nevykládá nesmysly, jestli ho už náhodou neunudila k smrti. Zavrtěl hlavou. „Pokračuj.“ „Pak jsem potkala Davida. Vzali jsme se, narodil se nám Albert a roky najednou letěly jako splašené. Už si to tak dobře nepamatuju.“ 34

Dál už mluvit nechtěla, bylo jí to nepříjemné. „Co si nepamatuješ?“ Sophie si uzobla z talíře. „Zdá se mi, že určitá období v mém životě splývají, překrývají se.“ „Co tím máš na mysli?“ „Nevím.“ „Ale víš,“ usmál se. Vidličkou se vrtala v jídle. „Pasivitu,“ řekla tiše. To slovo v něm zřejmě vzbudilo ještě větší zvědavost. „Cože?“ Zvedla hlavu. „Co?“ „Jakou pasivitu?“ Napila se, zamyslela se nad jeho otázkou a pokrčila rameny. „Hádám, že to tak má většina matek. Děti a osamělost. David pracoval a hodně cestoval. Já zůstala doma… Nic se nedělo.“ Vnímala výraz své vlastní tváře a cítila, jak se jí na čele udělala vráska. Narovnala se a pokusila se o úsměv. Pokračovala, ještě než se stihl na cokoli zeptat. „Roky ubíhaly a David onemocněl. Zbytek už znáš.“ „Povídej.“ „Umřel,“ řekla. „To vím. Ale jak to probíhalo?“ Tentokrát patrně neodhadl, kam až smí zajít. „Není moc co vyprávět, prostě mu řekli, že má rakovinu. Dva roky nato zemřel.“ Z toho, jak pronesla poslední větu, mu došlo, že se nehodí, aby to dál rozpitvával. Jedli v tichosti. Po chvíli už se zase bavili obvyklým způsobem. On se ptal, ona odpovídala, ale tentokrát jen stručně. Při první vhodné příležitosti se podívala na hodin­ ky. Pochopil. Chtěl si zachovat tvář, a tak zkontroloval svoje. „Čas letí,“ řekl bezbarvě. 35

Možná si právě tehdy uvědomil, že byl příliš zvědavý, příliš všetečný. Zničehonic to vypadalo, že spěchá — složil ubrousek a začal se chovat neosobně. „Chceš, aby tě Aron odvezl?“ „Ne, díky.“ Héctor se zvedl jako první. Ve vagónu metra si opřela hlavu o okno a v temnotě pozorovala nezřetelné obrysy, které se míhaly před jejíma očima. Nebyl dotěrný. Nejspíš se jen snažil pochopit, co je Sophie zač ve vztahu k němu. V tom se poznávala — byla naprosto stejná, zrcadlila se v ostatních, toužila vědět, toužila porozumět. Tahle podobnost ji ale na druhou stranu děsila. V jeho blízkosti měla pokaždé strach. Ne z něho jako takového; spíš se bála něčeho, co vyzařoval, něčeho, co s ní dělala jeho přítomnost. Osamělost byla cosi nenáročného a jednotvárného. So­phie ji znala až moc dobře — schovávala se v ní už celou věčnost. A pokaždé, když se k Sophii někdo přiblížil a naznačil jí, že její dobrovolná izolace rozhodně není tak dokonalá, jak si ona sama nejspíš myslí, couvla a stáhla se do sebe… Ale teď to bylo jiné. V jejím životě se objevil Héctor; to určitě něco znamenalo… Zničehonic se všechno koupalo v oslepujícím světle. Metro se vyřítilo z tunelu na most mezi stanicemi Bergshamra a Danderydská nemocnice a vagón začaly bombardovat sluneční paprsky. Sophie se probrala ze zamyšlení, vstala, šla si stoupnout ke dveřím a snažila se udržet rovnováhu, když metro se skřípěním brzdilo u nástupiště. Sophie vyšla z metra rovnou do nemocnice, převlékla se a pustila se do práce, aby se zbavila všech těch nepříjemných myšlenek. Na oddělení teď neměla žádného oblíbence. Doufala, že se brzy někdo objeví.

36

3

Lars Vinge vytočil číslo Gunilly Strandbergové. Jako obvykle to nebrala, položil to. Mobil mu zazvonil čtyřicet vteřin nato. „Haló?“ „Ano?“ zeptala se Gunilla. „Právě jsem ti volal,“ řekl. Chvíle ticha. „Všimla jsem si…“ Lars si odkašlal. „Pomocník vyzvedl sestřičku.“ „Pokračuj.“ „Odvezl ji do restaurace a tam s ní poobědval Guzmán.“ „Přeruš sledování a přijeď,“ řekla a zavěsila. Lars Vinge sledoval Héctora Guzmána a Arona Geislera jen sporadicky, a to od chvíle, kdy Héctora propustili z nemocnice. Byla to vleklá a únavná práce a k hlášení toho nikdy moc neměl. Domníval se, že by to měl dělat někdo úplně jiný. Připadal si na to příliš kvalifikovaný. Lars se považoval za analytika, a to byl vlastně i důvod, proč ho najali. Alespoň tak mu to tvrdila Gunilla Strandbergová, když mu před dvěma měsíci nabízela tohle místo. Teď trávil celé dny v autě, zatímco zbytek týmu se věnoval prověřování osob a pravděpodobným scénářům. Když Gunilla Larse oslovila, byl zaměstnaný u policie už dvanáct let. Pracoval na pořádkovém oddělení v městské části Västerort a pokoušel se přijít na způsob, jak zmírnit tamní etnické rozdíly. Připadalo mu, že je na to úplně sám. Nikdo 37

z jeho kolegů neprojevoval stejnou společenskou angažovanost jako on. Lars se chopil iniciativy a napsal o této problematice zprávu. Neměla žádný přímý dopad ani se jí nedostalo uznání. Upřímně řečeno ji napsal hlavně proto, aby se odlišil od svých kolegů, kteří mu připomínali brojlery z velkochovů. Právě tak nahlížel na většinu svých mužských spolupracovníků: byli až nepřirozeně ramenatí, odulí v obličeji, dost neurvalí a hloupí a na Larsův vkus příliš omezení. Nutno dodat, že ani Lars si jejich sympatie nezískal. Nepovažovali ho za jednoho z nich — to věděl. Ve službě nepatřil Lars Vinge zrovna k těm, koho by všichni chtěli do týmu. Pokud šli někam v noci, vždycky si dával pozor, a jakmile se začalo schylovat k nějaké potyčce, stáhl se a nechal celou záležitost vyřídit gorily. Při převlékání do civilu se mu kvůli tomu vždycky pošklebovali. Když se Lars jednou ráno uviděl v zrcadle, všiml si, že vypadá hrozně dětsky. Rozhodl se to změnit pomocí nového účesu — ulízaného, s pěšinkou po straně. Připadal si tak mohutnější. Kolegové ho hned překřtili na Sturmbannführera Larse. Bylo to každopádně lepší než kundička nebo prcina, jak zněly jeho dřívější přezdívky. Lars jako obvykle předstíral, že neslyší. Lars Vinge pracoval, jak nejlépe uměl, vyhýbal se násilí a nočním službám, pokoušel se získat přízeň vedení a snažil se dávat s kolegy jen tak do řeči. Nic z toho ale nešlo podle plánu — všichni se od něj drželi stranou. Začal mít problémy se spaním a u nosu mu vyrašil ekzém. Dva roky poté, co dokončil zprávu o etnických rozdílech, která patrně zapadla někde v archivu, mu volala jakási žena z kriminálky a představila se jako Gunilla Strandbergová. Po telefonu nezněla moc jako policistka, a když se setkali u oběda v parku Kungsträdgården, dokonce tak ani nevypadala. Bylo jí mezi padesáti a šedesáti, měla krátké černé prošedivělé vlasy, krásné hnědé oči a hladkou mladistvou pleť. To ho na ní upoutalo jako první, její pleť… Na svůj věk rozhodně nevypadala; zdála se mladší, svěžejší. Gunilla Strandbergová působila velmi klidným a korektním dojmem, ale tu a tam se jí na tváři objevil i úsměv. 38

Klid, který z ní vyzařoval, měl původ nejspíš v její přemýšlivosti a úvahách nad vším, co se dělo kolem. Tyto vlastnosti patrně upřednostňovala před impulzivností a spontaneitou. Gunilla působila vyzrále a vystupovala jako někdo, kdo už dávno pochopil, že se věci mohou zhatit i bez cizího přičinění. Z toho všeho byla patrná i její inteligence. Gunilla byla chytrá a zkušená a jen zřídkakdy si libovala v přehánění nebo naopak zlehčování. Na svět měla jasný a vyhraněný názor. Lars si vedle ní připadal maličký, ale to mu nevadilo, protože to bylo přesně tak, jak mělo: naprosto přirozené. Gunilla mu objasnila, že dostala za úkol vytvořit jakou­si speciální skupinu — pilotní projekt zaměřený na boj s orga­ nizovaným zločinem, obzvlášť tím mezinárodním — a že budou mít přednost u státního zástupce, aby k vynesení rozsudků došlo co nejrychleji. Gunilla tvrdila, že četla Larsovu zprávu a připadala jí zajímavá. Lars se snažil zakrýt hrdost, kterou v něm její pochvala vzbudila. Práci přijal, ještě než mu Gunilla stačila pořádně vysvětlit, co vlastně obnáší. Za dva týdny přeložili Larse od brojlerů k mnohem analytičtějšímu týmu ve čtvrti Östermalm. Svlékl uniformu a ve svých šestatřiceti letech se stal policistou v civilu. Zvýšili mu plat a on si najednou uvědomil, že přesně tak si představoval svou ka­ riéru u policie — že někdo objeví jeho zásluhy a znalosti, které on sám považoval v porovnání s ostatními členy policejního sboru za mimořádné. Když už Arona i Héctora nějaký ten čas pozoroval bez jakéhokoli výsledku, nastal v případu obrat. Gunilla to předvídala: prohlásila, že se na scéně objeví zdravotní sestra a sehraje ve vyšetřování důležitou roli. Lars na tuhle její předpověď dočista zapomněl, ale když dnes odpoledne zahlédl před ne­ mocnicí Arona Geislera, jak otevírá dveře auta nějaké sestřičce, znovu si uvědomil, jak neuvěřitelně schopná Gunilla je. Lars zaparkoval před policejní stanicí na ulici Brahegatan. Jenom tamtudy proběhl, kývl na kolegy, jejichž jména neznal, a z přízemní budovy pokračoval do vícepodlažní. 39

Tři místnosti v řadě za sebou, jedna kancelář jako druhá, kancelářský nábytek, šanony na policích ze světlého borovicového dřeva, na stěnách nudné obrazy a v oknech dlouhé pruhované závěsy, které tam visely minimálně od poloviny devadesátých let. Kolem Larse prošla Eva Castronevesová a usmála se na něj. Jednou rukou něco ťukala do mobilu, v druhé držela sendvič. Byla neustále aktivní, chvíli neposeděla a pohybovala se rychleji než kdokoli jiný. Lars jí úsměv oplatil, ale nevšimla si toho. Vešel do místnosti, kde už seděli Gunilla a Erik. Gunilla u stolu, telefonní sluchátko přitisknuté k uchu. Erik, její bratr, s obličejem jako vždy rudým v důsledku vysokého tlaku, přesypával žvýkací tabák z koupené plastové krabičky do své vlastní mosazné s víčkem s vikinským motivem. Erik Strandberg se udržoval při životě pomocí nikotinu, kofeinu a jídla z fast foodu. Neoholené vousy a šedé mastné vlasy ještě umocňovaly jeho zanedbaný vzhled. Byl neotesaný a vyvolával dojem tyrana. Lars odhadoval, že to zavinilo nejspíš Erikovo přehnané mladické sebevědomí, jehož růstu se nikomu nepodařilo včas zabránit. Jednu Erikovu vlastnost ale Lars přece jen oceňoval: když nastupoval na jejich oddělení, Erik ho zcela přirozeně a přátelsky přivítal. Zdálo se, že Larse nijak nesoudí; bral ho prostě takového, jaký je. S něčím podobným se Lars moc často nesetkával. Erik si smetl tabák z prstů, podíval se Larsovi do očí a mrkl na něj. Potom se natáhl na stůl po talíři, na němž ležel šáteček z listového těsta. „Nazdar, chlape,“ zasípal. „Ahoj,“ zašeptal Lars. „To je teda pecka,“ dostal ze sebe Erik. „Jo, dalo by se to tak říct…“ odpověděl Lars a posadil se na židli vedle něj. „Měla radost, když jsi jí to zavolal.“ Erik si ukousl ze šátečku, otevřel složku s papíry, položenou na klíně, a začetl se do nich. 40

„Promiň, ale musím si to ještě projít.“ „No jasně,“ vyhrkl Lars a až přehnaně rychle vstal ze židle. Erik dál v klidu přežvykoval. „Ale prosím tě, jen klidně seď.“ „Ne, to je dobrý,“ řekl Lars a zamířil pryč. V chůzi měl po celou dobu cosi strojeného. Lars nesnášel svou nejistotu, vždycky ji nesnášel. Nenáviděl tuhle vrozenou nerozhodnost, která řídila jeho život ve všech situacích. Byla v něm pevně zakořeněná a neexistoval pro to žádný objektivní důvod. Vnímal ji ve svých pohybech — byla součástí jeho osobnosti. Lars měl světlé vlasy, ledově modré oči a poměrně ostré rysy a mohl by se klidně považovat za hezkého. Jenže jeho nejistota tohle všechno zastiňovala. Když ho vyfotili ze správného úhlu, připadal si skoro až krásný. Ve skutečnosti byl jen nejistý. V místnosti stály tři nástěnky na kolečkách. Lars přistoupil k první z nich. Občas to tak dělával, když přišel do kanceláře; většinou proto, aby nemusel stát jako hlupák někde v koutě. Zabíjet čas u nástěnek působilo přece jen lepším dojmem. Celá jedna nástěnka se týkala Guzmánových. V uspořáda­ ném chaosu na ní byla připevněná spousta fotografií a výsledků sledování. Lars nespouštěl oči z kopií pasů, rodných listů a španělských úředních dokumentů. Díval se na snímky Arona Geislera a Héctora Guzmána napravo na nástěnce. Pod Héctorem spatřil fotky jeho sourozenců, Eduarda a Inés, a také starší snímek jejich matky Pii, pořízený někdy koncem sedmdesátých let. Pia pocházela z předměstské čtvrti Flemings­ berg. Byla roztomilá a světlovlasá. Vypadala jako vystřižená z reklamy na šampón Timotei, kterou promítali v kině, když byl Lars o dost mladší. Od Héctora vedl červený provázek doleva ke dvěma dalším černobílým fotografiím. Lars si na nich prohlížel dva muže, které neznal. Jedním z nich byl starší opálený pán s řídkými bílými vlasy sčesanými dozadu — Adalberto Guzmán, Héctorův otec. Druhý snímek byl zvětšeninou pasové fotografie 41

krátkovlasého muže s prázdným pohledem — Leszka Smialyho, osobního strážce Adalberta Guzmána. Lars si četl úryvky textu pod fotografií. Leszek Smialy pracoval za dob komunismu u polské bezpečnostní služby. Od rozpadu Sovětského svazu měl jako body­ guard řadu nejrůznějších zakázek. Pro Adalberta Guzmána začal pracovat podle všeho v létě roku 2001. Larsův pohled přešel k Aronu Geislerovi. Přečetl si o něm pár řádků. V sedmdesátých letech chodil na gymnázium Östra Real ve Stockholmu, v roce 1979 se stal členem Östermalmské šachové společnosti. Během osmdesátých let tři roky vykonával povinnou vojenskou službu v Izraeli. V cizinecké legii byl členem jednotky, která za války v Iráku jako první přistála v Kuvajtu. Jeho rodiče žili až do roku 1989 ve Stockholmu a pak se odstěhovali do izraelské Haify. V průběhu devadesátých let pobýval Aron Geisler často ve Francouzské Guyaně. Ve vyšetřování ale byly velké časové mezery. Lars poodstoupil od nástěnky a prohlížel si ji jako celek. Nic z toho nechápal. Raději zamířil do kuchyňky a na kávo­ varu stiskl kombinaci tlačítek pro kávu s mlékem a cukrem. Do hrnku mu stékala světlehnědá břečka. Když se vrátil do místnosti, Gunilla zrovna pokládala sluchátko. Zvýšila hlas. „Dnes ve 12.08 vyzvedl Aron Geisler sestřičku a zavezl ji do restaurace Trasten ve Vasastan, kde během hodiny a dvaceti minut poobědvala s Héctorem Guzmánem.“ Gunilla si nasadila brýle na nos. „Jmenuje se Sophie Brinkmannová, je to zdravotní sestra, vdova, má syna Alberta, tomu je patnáct. Brinkmannová chodí do práce, pak chodí z práce… Vaří večeři. To je teď zhruba tak všechno, co o ní víme.“ Gunilla si sundala brýle a zvedla hlavu. „Evo, vem si na starost její soukromí, zkus zjistit něco o přátelích, nepřátelích, milencích… prostě všechno.“ Obrátila se na Larse. „Larsi, nech teď Héctora na pokoji a zaměř se na sestřičku.“ 42

Lars přikývl a napil se. Gunilla se usmála a rozhlédla se po přítomných. „Čas od času se stane, že Bůh sešle na zem malého andělíčka.“ Zdálo se, že porada je u konce. Gunilla si znovu nasadila brýle na čtení a vrátila se ke své práci, Eva začala něco ťu­ kat do počítače a Erik se opět začetl do svých papírů. Přitom si navyklým pohybem vysypal z lahvičky prášek na snížení tlaku. Lars se neorientoval a měl tisíce otázek. Jak má postupovat? Kolik informací si tak Gunilla představuje? Má Lars pracovat i po večerech a v noci? Jak to funguje s přesčasy? Co se po něm přesně chce? Nezamlouvalo se mu, že by o tom měl rozhodovat sám. Chtěl dostat jasné pokyny, podle nichž by se mohl řídit. Ale Gunilla nebyla zrovna ten typ šéfa a Lars na druhou stranu nechtěl vytrubovat do světa svou nejistotu. Vydal se ke dveřím. „Larsi? Chci, aby sis s sebou vzal pár věcí.“ Ukázala na papírovou krabici u zdi. Lars k ní přistoupil a otevřel ji. Ležel v ní starý psací stroj značky Facit, moderní fax, digitální fotoaparát značky Nikon s výměnnými objektivy s různou ohniskovou vzdáleností a menší dřevěná krabička. Lars otevřel víko krabičky a uviděl osm mikrofonů o velikosti špendlíkové hlavičky, pečlivě uložených ve výplni z pěnové hmoty. „Nebudeme ji odposlouchávat, že ne?“ zeptal se a hned toho zalitoval. „Ne, ale vem si to, kdyby náhodou. Foťák začni používat hned — foť ji a sleduj. Musíme toho o ní zjistit co nejvíc, a to co nejrychleji. Hlášení pro mě budeš psát na stroji a vždycky mi je odfaxuješ. Fax má v sobě zabudované kódovací zařízení a normálně si ho doma zapojíš do telefonní zásuvky.“ Lars si prohlížel obsah krabice. Gunilla si všimla jeho táza­ vého výrazu. „Hlášení i evaluace píšeme všichni na stroji. Snažíme se nenechávat za sebou žádnou digitální stopu. Neriskujeme, to měj pořád na paměti.“ 43

Setkal se s jejím pohledem, popadl krabici a vyšel z kanceláře.

Leszek šel po pláži směrem ke Guzmánovi. Podívat se mu do očí ho stálo hodně odvahy. Adalberto Guzmán neboli Guzmán el Bueno, jak mu občas říkali, právě vylezl z vody. Na malém stolku na pláži už měl nachystanou sklenici čerstvě vymačkaného džusu. Na židli ležel složený ručník, přes opěradlo visel župan. Adalberto se osušil, oblékl se do županu a s pohledem upřeným na moře usrkával džus. Právě si zaplaval tutéž trasu, kterou jako malý pravidelně absolvoval po boku své matky. Plavali ji spolu každé ráno. Trasa zůstala pořád stejná, ale výhled při zpáteční cestě se postupem času změnil. Začátkem šedesátých let, v době, kdy se Adalberto seznámil se svou životní láskou, švédskou průvodkyní Piou, skoupil všechny dostupné pozemky v okolí vily, ostatní domy srovnal se zemí a tam, kde dřív vedla cesta, vysadil cypřiše a olivovníky. Dnes tedy vlastnil vodu, kam chodil plavat, i pláže, kam chodil na procházky. Adalberto Guzmán byl třiasedmdesátiletý vdovec, otec dvou synů a jedné dcery. Po celá tři desetiletí posílal ohromné sumy peněz na dobročinné účely, aniž by mu z toho plynul jakýkoli prospěch, nebo dokonce zisk. Vybudoval vlastní podnik, díky němuž se stal zámožným mužem. Proslul svou velkorysostí, angažoval se ve prospěch těch, kteří neměli takové štěstí jako on, podporoval církev a pravidelně vystupoval jako cele­ brita v místním televizním pořadu o vaření. To byl Guzmán el Bueno — Guzmán Dobrý. Když se konečně setkali, Guzmán Leszka krátce poplácal po rameni. Leszek nejprve počkal, až od něj bude Guzmán dostatečně daleko, a teprve pak se za ním vydal nahoru k vile. „Chybička se občas vloudí, můj milý Leszku.“ 44

Leszek ho mlčky následoval. „Ale náš vzkaz dostali, ne?“ zeptal se Adalberto. Guzmán se pustil po kamenných schodech nahoru k vile. „Ne tak, jak jsme si to představovali,“ zamumlal Polák. „Ale podle všeho jim došlo, co jsme jim tím chtěli říct, a ty ses vrátil bez jediného šrámu — to je nejdůležitější.“ Leszek neodpověděl. Velké prosklené dveře verandy byly dokořán a bělostné lněné závěsy uvnitř se pohupovaly v mořském vánku. Vešli do domu, Guzmán si svlékl župan. Přesně v tu chvíli mu jeho služebná donesla čisté oblečení. Bez kapky studu se před Leszkem převlékal. „Mám starost o děti,“ řekl Guzmán a natáhl si béžové kalhoty. „Héctor má Arona a nějak už si poradí, ale zařiď nějakou ochranku pro Eduarda a Inés. Kdyby brblali, tak… Tak ať přestanou.“ Eduardo a Inés žili svůj vlastní život daleko od Adalberta Guzmána. Adalberto s nimi nebyl takřka vůbec v kontaktu, ale k narozeninám vnoučatům vždycky posílal velké a pře­dra­ žené dárky. Inés ho prosila, ať toho nechá. Guzmán ji nepo­ slou­chal. Héctor, Adalbertův prvorozený syn, mu byl oproti tomu neustále po boku. V patnácti se Héctor začal pomalu zapojovat do otcových obchodů. V osmnácti už řídil všechno spolu s tatínkem. Když Héctor zaregistroval, že policie v boji proti obchodu s drogami přitvrdila, přestal obchodovat s heroinem mezi severní Afrikou a Španělskem a místo toho zapracoval na vybudování vlastního podniku na praní špinavých peněz. Jednalo se o výnosy z prodeje drog a zbraní, zisky z loupeží a všechny další peníze, které bylo potřeba trochu proprat. Ukázalo se, že je to téměř stejně lukrativní jako dovážet heroin do jižní Evropy. Guzmánovi se proslavili tím, že byli otevření prakticky všemu. V devadesátých letech, kdy se Amerika se vší vážností pustila do války proti drogám, a cena kokainu tak vzrostla na historické maximum, nemohl nikdo očekávat, že Guzmánovi budou stát jen tak stranou a přihlížet. 45

A tak navštívili dona Ignacia v kolumbijském departementu Valle del Cauca a informovali se o možnosti zřízení vlastních linek do Evropy. Podařilo se jim zprovoznit několik výhodných pašeráckých cest, ale byla to složitá, drahá a riskantní práce. Trasu museli změnit hned několikrát a občas přišli o celý náklad — ať už kvůli pirátům nebo clu. Nakonec to vzdali a uložili nápad k ledu. Na začátku jednadvacátého století šly Adalbertovy a Héctorovy legální obchody hůř než dřív a chvíli trvalo, než se zase vzpamatovali. Myšlenky na dobře fungující kokainovou cestu se ale nikdy nadobro nevzdali. Otestovali poměrně bezpečnou trasu mezi Paraguayí a Rotterdamem, z níž se nakonec vyklubala jejich doposud nejlepší cesta. Všechno se vrátilo do starých kolejí: točili velké peníze a zase to začala být zábava. Zničehonic se ale do obchodů vložili Němci a sebrali jim všechno přímo před nosem. Adalberto musel proti své vůli uznat, že tentokrát ho dostali. To ovšem nebylo jeho první setkání s mužem jménem Ralph Hanke. Před pár lety už se nepřímo potkali při výběrovém řízení na stavbu viaduktu kdesi v Bruselu. Hanke se pokoušel koupit si všechny zúčastněné. Tu zakázku zoufale chtěl. Ale dostal ji Guzmán a Hanke nakonec odcházel jako poražený. Zakázka nebyla sama o sobě ničím zvláštní, takže když pak Hanke shrábl jejich kokain, došlo Adalbertovi, s kým má tu čest — s idiotem, který nerad prohrává. Zřídit a hlavně udržet linku Paraguay—Rotterdam při životě byla náročná práce. Úplatky, úplatky a zase úplatky — přesně tak tuhle cestu vybudovali a udržovali v chodu. Peníze nebyly problém; mnohem těžší bylo najít správné lidi, kteří by si je byli ochotni vzít. Postupně se k Adalbertovi a Héctorovi přidávali schopní lidé dělající to, za co dostali zaplaceno. Celníci, baliči zboží a vietnamský kapitán s vlastním plavidlem, starou vyřazenou lodí, a posádkou, kterou si sám najímal. Všechno probíhalo naprosto bezbolestně, a možná i proto se jednoho dne objevil Ralph Hanke a celý jejich byznys jim přebral. Hanke zvýšil platy každému, koho už si koupil Guzmán, vyhrožoval 46

poslíčkovi, který čekal na loď v Rotterdamu, sám pak převzal zboží a vlastními kanály rozvedl kokain po Evropě. Adalbertu Guzmánovi přišel kurýrní poštou dopis. Odesilatel ho napsal rukou. Dopis byl pěkně zformulovaný, zdvořilý a formální, psaný na drahém, tuhém, slonovinově zbarveném papíru. Mezi řádky Adalberto četl, že každý jeho pokus o konfrontaci se setká s násilím. Adalberto Guzmán odpověděl rovněž dopisem, ručně psaným, ne tak formálním a na poněkud levnějším papíru. Odesilateli oznámil, že chce všechny ušlé zisky zpátky, a úroky k tomu. Všechno nasvědčovalo tomu, že místo odpovědi poslal Hanke do Stockholmu jednoho ze svých mužů a ten srazil Héctora na přechodu pro chodce. Řidič ujel a auto se podle vyjádření švédské policie nikdy nenašlo. Adalberto se nechal strhnout a okamžitě vyslal do Mnichova Leszka, aby zabil Hankeho syna. Jenže věci nešly ani trochu podle plánu. No, možná dobře, napadlo Adalberta, teď to bylo nerozhodně. Na chvíli by to tak klidně mohlo zůstat. Ozvalo se ťapání tlapek po podlaze. Do místnosti vběhl Guzmánův pes Piño s míčkem v tlamě a se stejnou radostí a entuziasmem jako obvykle pozoroval svět přivřenýma očima. Piño byl kříženec, který se před pěti lety objevil u Adalbertových dveří a chtěl dovnitř. Adalberto ho pustil a od té doby se z nich stali dobří přátelé. Guzmán el Bueno sebral psovi míček a odhodil ho. Pes se za míčkem rozběhl, chytil ho a donesl zpátky páníčkovi. Oba se při tom vždycky skvěle bavili. Adalberta napadlo, že jestli tahle poklidná situace ještě chvíli vydrží, mohl by si konečně pořádně naplánovat, jak dostat svou kokainovou cestu zpátky. Protože tak to bude a nikdo a nic ho při tom nezastaví.

Večer byl pořád ještě vlahý, cikády vyhrávaly a z televize v povzdálí byla slyšet nějaká paraguayská televizní estráda. 47

Jens právě balil bedny ve starém skladišti. Automatické karabiny rozebral a jejich závěry uložil do bedny spolu s ocelovými trubkami různých velikostí a tvarů. Pažby karabin zastrčil do bedny s vakuově zabalenými vodními melouny. Poslední roky mu připadaly hektické. Dostal se do Bagdádu, Sierry Leone, Bejrútu nebo do Afghánistánu. Bylo to nebezpečné. Stříleli po něm, on střílel po nich, potkal se s lidmi, se kterými se už nikdy potkat nechtěl. Jens se rozhodl, že si po téhle zakázce vezme volno, vrátí se domů a odpočine si. Se zbožím obvykle nejezdil, protože to bylo moc riskantní. Tentokrát ale jet chtěl. Místo pro své zboží si objednal na nákladní lodi plující pod panamskou vlajkou z brazilského přístavního města do Rotterdamu. Vietnamský kapitán věděl, co má Jens za lubem, a prozradil mu, že jeho další zákazník už zařídil, aby vykládka v Rotterdamu proběhla naprosto hladce. Od toho se ovšem bude odvíjet i cena. Do Evropy poplují celkem dva týdny. Jens cítil, že potřebuje zvolnit a odpočinout si. Zároveň si chtěl vyzkoušet svou trpělivost a zjistit, jak špatně je na tom se svým neklidem. Z lodi nebude moct nikam utéct. To obvykle dělával, kdykoli se mu stejný pohled naskytl víc než jednou. Jens zatloukl bedny, zfalšoval papíry pro celníky a naložil zboží na staré nákladní auto, které ho mělo zítra ráno i se zbraněmi odvézt do Paranaguá. Když byl se vším hotový, vyrazil do Ciudad del Este. Tohle město bylo jeden velký zmatek. Špinavé, hlasité, plné lidí. Nad tím vším se vznášel výrazný pach, spojující v sobě snad všechny vůně světa. Pach byl tak silný, že se chvílemi zdálo, jako by městu pomalu docházel kyslík. Chudí běhali naboso, bohatí v botách, všichni chtěli prodávat, někdo nakupovat — Jens tohle místo zbožňoval. V místní hospodě ho udržovaly v bdělosti pálenka a několik novozélandských turistek. Jejich společnost ho ale hodně rychle omrzela. Nenápadně se vytratil do jiného baru. Tam si našel tmavý kout, kde se o samotě opil. 48

Cesta do Paranaguá druhý den ráno připomínala jedenácti­ hodinovou noční můru. Kocovina mu nedovolila spát, řidič neustále něco řval a protroubil se až do Brazílie. Tam na ně čekala stará přesluhující loď z padesátých let. Na místech, kde ještě zůstala barva, byla modrá. Šedesát nebo sedmdesát metrů na délku a zhruba dvanáct metrů na šířku, dieselové motory neúnavně pracující v podpalubí. Loď bylo slyšet po celém přístavišti. Jens stál a pozoroval ji. Ovládala se z kapitánského můstku v zadní části. Paluba byla z poloviny otevřená, uprostřed stály kontejnery, zajištěné provazy, a vedle nich bedny, krabice a další provizorně zabalené zboží. Byla to stará nákladní loď, která už měla to nejlepší za sebou, nic víc a nic míň. Jens vylezl po vratkém žebříku na palubu a rozhlédl se. Loď mu teď připadala větší. Chvíli se jen tak procházel a pak našel svou kajutu. Připomínala mu spíš celu. Byla široká tak, že se do ní sotva vešel. Úzká postel připevněná ke stěně a malá skříň, tím to končilo. I tak byl spokojený: částečně za to mohlo okno, posazené nad vodní hladinou, ale hlavně skutečnost, že se o kajutu nemusí s nikým dělit. Když vyplouvali, opíral se o zábradlí. Slunce stálo nad obzorem a přístavní město Paranaguá i s kontejnery mizelo v dálce.

Pracovní dny Larse Vingeho byly dlouhé a nudné. Fotil Sophii, když jela na kole domů z práce. Pak se schoval někde poblíž, pozoroval ji a přál si, aby čas ubíhal rychleji. Procházel se pod rouškou tmy a pořizoval rozmazané snímky, kdykoli se Sophie mihla v okně vily. Sledoval ji a jejího syna Alberta, když jeli do města nebo zašli do místní restaurace a potom do kina. Následovaly dva dny, kdy Sophie večeřela sama. Lars neměl ani tušení, k čemu tohle sledování je — připadalo mu naprosto zbytečné. 49

Unavovalo ho to, dostal vztek, a protože ho neměl s kým sdílet, držel ho jako obvykle v sobě. Včera večer psal pro Gunillu hlášení o Sophiiných aktivitách a zakončil ji návrhem, aby se sledováním přestali. Larsova přítelkyně Sara seděla v obývacím pokoji v jeho bytě a dívala se na televizní pořad o poškozování životního prostředí. Byla rozčílená, protože v něm nějaký anglický profesor vykládal, že celý svět je na cestě do pekel. Lars stál opřený o zárubeň a sledoval pořad společně se Sarou. Statistiky a přesvědčivé argumenty vysoce vzdělaných odborníků ho děsily. Přišla mu textová zpráva, přečetl si ji. Psala mu Gunilla. Tvrdila, že Lars je pro vyšetřování důležitý a nepostradatelný a že teď rozhodně nemůže přestat Sophii sledovat. Zprávu zakončila větou Opatruj se. I když Larsovi došlo, že Gunillin přátelský tón je jen součást strategie, jak ho přimět, aby se znovu pustil do práce, přece jen mu trochu zvedl náladu. Proto se rozhodl, že bude ve svém úkolu pokračovat. Časem určitě dostane něco jiného, časem mu Gunilla přidělí lepší úkoly, přesně jak slíbila — úkoly odpovídající jeho intelektu mnohem víc než současné celodenní vysedávání v autě a sledování sestřičky, jejíž život byl podle všeho až nezvykle stereotypní. Potom Lars konečně pochopí, na čem to vlastně pracoval, a i jeho kolegové si uvědomí, že je ve své práci nepřekonatelný. Posadil se na gauč vedle Sary a sledoval závěr pořadu, ve kterém se mu snažili namluvit, že to, že Země brzy zanikne, je zčásti i jeho chyba. Cítil se provinile a informace z úst reportéra ho rozrušily podobně jako Saru. Ta prohlásila, že přestává létat a bude místo toho jezdit vlakem… ovšem za předpokladu, že se s Larsem někdy vypraví do zahraničí. Lars horlivě přikyvoval — sám to neudělá jinak. „Večer se ještě chystám do práce… Nepůjdeme si na chvilku lehnout?“ S pohledem upřeným na televizi zavrtěla hlavou. 50

O půl osmé večer zaparkoval své volvo kousek od Sophiiny vily a procházel se ulicemi v okolí jejího domu. Hledal místo, odkud by měl lepší výhled. Jako obvykle si nevšiml ničeho, co by vypadalo neobvykle, a tak se vrátil zpátky do auta. Několik minut zůstal sedět, zíral do prázdné nicoty, nastartoval a projížděl se mezi domy — už asi podesáté si do paměti vrýval okolí. Zaparkoval jinde než předtím, vyfotil pár neostrých sním­ků její vily a zapsal si něco, co ani nebylo potřeba zapisovat. V devět si Lars sám pro sebe povzdechl, nastartoval a roz­hodl se, že než vyrazí domů, projede se kolem Sophiina domu ještě jednou. Když míjel dům, Sophie zrovna vycházela ven a mířila k ta­ xí­ku, který na ni čekal před brankou. Měla na sobě lehký rozepnutý kabát a v ruce držela široké psaníčko. Posadila se na zadní sedadlo a taxík se rozjel. Lars ji zahlédl jen na zlomek vteřiny, když projížděl kolem ní. Čas najednou plynul jinak, pomaleji — jako by se všechno zastavilo. V onom kratičkém okamžiku mu připadala skoro dokonalá. Larse zaplavil intenzivní pocit, že ji zná a ona zná jeho. Musel ze sebe to podivuhodné šálení smyslů setřást. Po několika desítkách metrů se otočil a vydal se za taxíkem. Lars se za nimi držel s menším odstupem. Jeho tělo zachvá­ tila nervozita a nutně potřeboval na záchod — jako by k sobě tyhle dvě věci nějakým neospravedlnitelným způsobem patřily. Lars nespouštěl taxík z očí. U Roslagstullu uhnul na ulici Birgera Jarla, odbočil vlevo na Karlavägen, projel kolem parku Humlegården a nakonec zastavil na ulici Sibylle­gatan. Když Sophie vystupovala, Lars rychle projel kolem taxíku a ve zpětném zrcátku sledoval, jak zmizela v jednom z domů. Lars zaparkoval v pruhu pro autobusy, zhruba minutu počkal a pak vystoupil z auta. S baterkou v ruce si zapisoval všechna jména na štítcích zvonků u vchodu. V jedenáct vyšla Sophie ven s nějakou kamarádkou. Zavěsily se do sebe a zamířily na náměstí Östermalmstorg. Smály 51

se: Sophie vyprávěla nějakou veselou historku a divoce u toho gestikulovala, její kamarádka se zastavila a začala se svíjet v křečích smíchu. Lars vystoupil z auta a vydal se za nimi. Ten večer navštívily Sophie a její kamarádka tři různé pod­ niky. Ve dvou z nich Larse nechtěli pustit dovnitř, a tak se musel prokázat policejním průkazem. Sophie s kamarádkou seděly v baru. Několikrát se tam s nimi pokoušeli seznámit různě staří muži, ale dámy neprojevily sebemenší zájem. Lars to všechno pozoroval ze svého místa kousek od nich, popíjel Virgin Mary a připadalo mu, že se tam vůbec nehodí. Jen zřídkakdy si někam vyrazil, a když už, tak do restaurace. Do klubů nikdy nechodil, a v téhle části města už vůbec ne. Díval se na Sophii. Uvědomil si, že na ni zírá, uhnul pohledem a napil se ze sklenice. Rajčatový džus sice chutnal jako rajčatový džus, ale celer v něm byl hořký. Sophiina blízkost Larse vyváděla z míry. Znovu se na ni pokradmu podíval; zarazilo ho, jak je přitažlivá, jak je nádherná. Viděl teď i detaily, kterých si nikdy předtím nevšiml: malé, téměř neviditelné vrásky u očí, odhalený krk, vlasy žijící si svým vlastním životem… Šíje — tu a tam ji zahlédl — dokonalá šíje, která jako by celé její tělo povyšovala na něco nadpozemského… Čelo, jehož tvar Sophii dodával na eleganci a z něhož vyzařovala inteligence, jež ji obklopovala ze všech stran. Lars byl teď Sophii blízko, možná až příliš. Ani tak ji ale nepřestával hypnotizovat pohledem; jako teenager, který poprvé v životě uviděl někoho bez oblečení. Sophie i kamarádka se smály a Larse jejich smích doslova nakazil. Sophie se na něj zčistajasna otočila — možná cítila intenzitu jeho pohledu. Jejich oči se letmo setkaly. Usmála se na něj, on se usmál na ni, ale její pohled hned pokračoval někam dál. Lars cítil, že se mu na tváři usadil úsměv. Nechal ho zmizet, otočil se a bar rychle opustil. Doma se pak při světle úsporné žárovky pustil do hlášení o průběhu večera. Zmínil se o Sophiině kamarádce, navrhl několik 52

příjmení, která si přečetl na zvoncích u vchodu, a hlášení odfaxoval Gunille. Sara spala. Lehl si k ní do postele. Ve spánku se zavrtěla a probudila se. „Kolik je hodin?“ zašeptala zmateně. „Dost pozdě… nebo spíš brzo,“ odpověděl. Zachumlala se do deky a otočila se na druhý bok. Přitiskl se k ní — toužil po její blízkosti a nemotorně se pokoušel o předehru. V tomhle byl naprosto nemožný, chyběl mu důvtip i cit. „Přestaň, Larsi,“ vydechla podrážděně a odtáhla se ještě o kus dál. Překulil se na záda, zíral do stropu a poslouchal tlumené zvuky aut, projíždějících dole na ulici. Bylo mu jasné, že neusne, a tak vstal a šel si sednout k televizi. Tvář Sophie Brinkmannové viděl v každé krásné ženě, která se tam mihla.

Obchodním domem zněla příjemná uklidňující hudba. Chodila po dámském oddělení, prohlížela si spodní prádlo a zkoumala jeho kvalitu a materiál. Pokračovala do části s kosmetikou, kde si koupila drahý krém slibující zázraky. „Sophie?“ Otočila se a uviděla Héctora, stále ještě s nohou v sádře. Chodil o holi. Za ním stál Aron a v ruce držel dvě papírové tašky z pánského oddělení. „Héctore!“ Ticho trvalo asi o vteřinu déle, než mělo. „Našlas něco pěkného?“ zeptal se. „Jenom tenhle krém.“ Zvedla malou papírovou taštičku. „A co ty?“ zeptala se. Héctor se podíval na Arona a svoje tašky a jen tak pro sebe si kývl. „Vlastně ani nevím,“ řekl tiše. 53

Prohlížel si ji. „Ještě jsme spolu ani nebyli na kávě,“ napadlo ho. „Cože?“ „Minule jsme si po obědě ani nedali kávu. Znám jednu moc příjemnou kavárnu hned vedle restaurace, co ty na to?“ Sophie si dala kávu s mlékem, Héctor zrovna tak. Dívka za pultem, oblečená do kostkované zástěry, jim nabízela všechny možné druhy kávy, ale Héctor i Sophie její návrhy odmítli a objednali si tu obyčejnou, na jejíž chuť se vždycky dalo spolehnout. Aron seděl o kus dál, trpělivě čekal a rozhlížel se po kavárně. „To nepije ani kafe?“ Héctor zavrtěl hlavou. „Ne, nemá ho rád. Aron není jako ostatní.“ Na malou chvíli zavládlo ticho. Sophie ho přerušila. „Jak to jde v knihkupecké branži?“ Héctor se pousmál její nepříliš vydařené otázce a ani se neobtěžoval s odpovědí. „Jak to jde v té zdravotnické?“ řekl místo toho. „Tak normálně. Někdo onemocní, někdo se uzdraví. Ale všichni jsou hrozně stateční…“ Héctor si uvědomil, že mu Sophie odpovídá naprosto vážně. „Tak už to chodí,“ řekl, napil se a postavil šálek na stůl. „Brzo budu mít narozeniny.“ Z jejího výrazu bylo patrné, že ji to potěšilo. „Chtěl bych, abys přišla na oslavu.“ „Možná,“ zareagovala. Héctor ji chvíli pozoroval. Všimla si, že se na něm něco změnilo. Jako by ho humor a veškerá radost opustily a místo nich nastoupilo něco zcela opačného — cosi neurčitého, co Sophie nepoznávala. „To mělo být pozvání. Není moc zdvořilé, když na něj pozvaný odpoví možná. Musíš říct buď ano, nebo ne, stejně jako všichni ostatní.“ 54

Sophie se cítila hloupě. Jako by s ním hrála nějakou hru, jako by si celou dobu myslela, že s ní Héctor flirtuje a že musí hrát nedostupnou. Možná s ní ale vůbec neflirtoval. Čím déle se na něj dívala, tím víc jí docházelo, že se jí nesnaží nadbíhat. Héctorovi šlo o něco jiného. Nejspíš to byl jen kamarád, kterému připadala sympatická. Tak to každopádně tvrdil a nic jiného ani nenaznačoval. „Promiň,“ řekla. „Budiž ti odpuštěno,“ vyhrkl. „Na tvoje narozeniny přijdu moc ráda, Héctore.“ Héctor se už zase usmíval.

55

4

Blesky cvakaly jako o život. Ralph Hanke si potřásal rukou s nějakým malým mužem s řídkými vlasy a knírkem a přitom se usmíval do objektivů fotoaparátů. Jeden z novinářů se politika zeptal, jestli je podle něj rozumné stavět nové nákupní centrum na místě, kde se pravdě­ podobně stále nacházejí nevybuchlé miny z druhé světové války. Politik začal něco blábolit a už po několika větách sám sebe vyřadil ze hry; jen tam tak stál a nenacházel správná slova. Musel se do toho vložit Ralph Hanke. „To je naprosto absurdní. Do prověření tohoto pozemku jsme investovali nemálo času a peněz…“ Novináři na Ralpha okamžitě vychrlili proud otázek. Ani jedna z nich se netýkala plánované výstavby nebo nevybuchlých min. Dotazy se točily kolem všeho možného: Ralphovým ma­ jetkem počínaje a údajným románkem s ukrajinskou foto­ modelkou konče. Ralph Hanke nikdy neposkytoval rozhovory, na veřejnosti se ukazoval jen občas, a když, tak na menších a nečekaných místech, kde se zpravidla nejednalo o nic důležitého — jako třeba tady, na jednání o výstavbě nového nákupního centra na předměstí Mnichova. Roland Gentz, Hankeho pravá ruka, předstoupil před něj, poděkoval novinářům za jejich zájem a odvedl Ralpha z pódia. Seděli v autě, které řídil Michail Sergejevič Asmarov, mo­ hutný Rus se zátylkem skoro tak širokým jako sedadlo, na němž seděl. 56

„On prostě neví, kdy má držet hubu. S tímhle idiotem je ten problém, že si myslí, že to dělá pro lidi,“ ozval se Roland z předního sedadla. Ralph se díval z okénka. Míjeli budovy — domy, obchody, paneláky — a lidi. Nikdo z nich se mu nezdál povědomý, a tak to mělo i zůstat. V poslední době dost riskoval a bavilo ho to. Jeho stavební firma získala všechny zakázky, které chtěl. Výstavba nákupních center, loděnic, parkovacích domů a kancelářských komplexů navenek působila dobře a zaručovala mu legitimitu. Vytvářel nová pracovní místa a vydělával slušné peníze, čisté peníze. Ralph Hanke žil životem, o nějž se zasloužil jen on sám; nikdo mu nemohl tvrdit opak. Byl jedináček a vyrůstal v chudé rodině v bývalé NDR. V roce 1978 se mu narodil syn Christian a o dva roky později se rozvedl se svou tehdejší ženou, která měla nezdravou zálibu v heroinu. V letech předcházejících pádu Berlínské zdi pracoval na poště a udával své kolegy východoněmecké tajné policii Stasi. Chuť udávat mu zajistila výhody, jichž využil o něco později, a poskytla mu možnost seznámit se s řadou agentů, dost chytrých na to, aby dokázali předvídat zhroucení východního Německa. U pošty dal výpověď a s kamarády ze Stasi připravovali puč: chystali se ukrást archivní materiál o udavačích a po pádu Zdi jim ho prodat. Poslední rok se Ralph plně věnoval práci pro Stasi a začal spolupracovat s Komerční koordinací, známou pod zkratkou KoKo. Úkolem tohoto oddělení pod východoněmeckým ministerstvem zahraničního obchodu bylo za pomoci bezpečnostní služby obstarávat západní měnu, aby se zbankrotovaná země ještě chvíli udržela nad vodou. Ralph Hanke a jeho kamarádi navíc prodávali ruční zbraně od východoněmecké armády všem, kdo je byli ochotní koupit. Ralphova úplně první zahraniční cesta vedla do Panamy generála Noriegy. Ten za zbraně platil hotově, v dolarech, a Ralphovi poprvé připadalo, že našel smysl své existence. Devátého listopadu 1989 se volný jako pták 57

vydal do Západního Berlína, se synem Christianem po boku. Se sluncem, které je pálilo do zad a svítilo jim na cestu, prošli otvorem ve zdi u Braniborské brány. Nějaký čas bydlel Ralph u starého známého v Západním Berlíně. Pár měsíců počkal a až potom začal prodávat dokumenty bývalým udavačům. Čím delší doba uplynula, tím víc dostal zaplaceno. Nově nabyté jmění použil ke skoupení zásob ukradených armádě rozpadlého státu — za pakatel pořídil vozidla, zbraně a další vybavení, následně je prodal a zisky zdeseti­násobil. Ze záznamů Stasi, které prodal udavačům, z nichž mnozí obsadili v novém Německu vysoké posty, si ještě před vlastním prodejem pořídil kopie. Koncem devadesátých let, kdy se většině dotyčných zdálo, že je jejich tajemství navždy v bezpečí, je Ralph Hanke znovu navštívil, nyní v doprovodu mladého Christiana. Tentokrát po nich nechtěl peníze, ale jiné služby. Všechny ovšem směřovaly k postupnému vybudování sféry moci a bohatství kolem otce a syna Hankeových. Ralph a Christian procestovali svět křížem krážem a navázali kontakty s vládami jednotlivých států a s velkými podniky. Rozdávali úplatky a prostřednictvím nastrčených lidí a fiktivních společností prodávali letadla, vozidla a radarové vybavení válčícím zemím. Během několika let se jim podařilo vybudovat společnost Hanke GmbH a o peníze rozhodně neměli nouzi. Výhled z okénka se změnil. Ocitli se v centru Mnichova. Ralph byl toho názoru, že tohle město zářilo. Zářilo směsicí moudrosti a úspěchu. Ralph si poposedl a kožené sedadlo pod ním zapraskalo. „Sehnals Christiana?“ „Jo…“ odpověděl Roland. Ralph vyčkával. „A?“ „Je doma a zapíjí žal. Zdá se, že pro něj dost znamenala.“ „Jo, to rozhodně.“ 58

Ralph se podíval z okénka. Když Christianovo auto vyletělo do vzduchu, jako první ho zaplavila úleva — úleva nad tím, že v autě neseděl Christian. Přemýšlel, jestli tady vážně šlo o Guzmánovu odpověď. Byl cílem útoku Christian, nebo jeho přítelkyně? Nebo to byl pozdrav od někoho jiného? A když, tak od koho? Ne, zcela jistě to byl Guzmán, ale způsob, jakým to provedl, Ralpha překvapil. Přišla jim snad vražda Christia­ novy přítelkyně srovnatelná se zraněními, která na přechodu pro chodce utržil Héctor? Nebo to byla nehoda? Nebo šli po Christianovi, aby dokázali, že to myslí vážně? Ralph se zadíval na katedrálu Frauenkirche. Zamžoural nahoru na cibulovité kupole a znovu se ponořil do myšlenek. Byl zvědavý, jak se bude záležitost s Guzmánem vyvíjet dál a jak bude Adalberto reagovat, až ho Ralph srazí na kolena. Protože to měl Ralph rozhodně v plánu; především proto, aby se dozvěděl, co je Guzmán vlastně zač. Protože jen tehdy, když člověka srazíte k zemi, můžete poznat jeho skutečnou hodnotu, jen tehdy ho můžete soudit. Někteří zůstanou jen uboze ležet a prosí o odpuštění. Někteří se postaví a nechají se zno­ vu a znovu srážet k zemi. Jiní se zvednou, svalí vinu na někoho jiného a zaprodají svou duši ďáblu. Někdo to nazývá pud sebe­záchovy, Ralph tomu říká strach ze života. Pak ale existuje malá skupinka lidí, kteří utrženou ránu vrátí nelítostně a beze strachu. Takoví si zaslouží respekt. Je Guzmán jedním z nich? Roland přerušil ticho a začal načrtávat zbývající úkoly pro daný den. Pro Ralpha pracoval už osm let. Roland Gentz dohlížel na to, aby se většina toho, co pro Ralpha představovalo problém, změnila ve výhodu. Roland byl ekonom, právník, politolog a neměl absolutně žádné zábrany. Tuhle vlastnost na něm Ralph oceňoval. Roland byl jeho pravá ruka, bez níž nemohl být, a dělal to, co Ralph nedokázal udělat sám. Kontaktoval lidi, vyjednával a dohlížel na to, aby šlo všechno tak, jak má. Roland měl téměř dokonalý přehled o všem, co se dělo. Když někdo dělal problémy, Roland se stáhl a nastoupil 59

Michail. Ralph kolem sebe nesoustředil mnoho lidí, ale dohromady fungovali skvěle. „Takže ty teď jedeš do Rotterdamu, Michaile?“ zeptal se Roland. „Kvůli čemu?“ přerušil ho Ralph. Roland se napůl otočil. „Rozhod jsem se, že tam vždycky necháme někoho, kdo pře­vezme zboží; minimálně během prvního půl roku. Je to jen rutina, taková pojistka. Mohlo by se stát, že Guzmánovi dostanou nějakej stupidní nápad.“ „Proč zrovna Michail? To nemáme nikoho jinýho?“ „Jo, ale dělaj už na něčem jiným. Takhle to bude dobrý.“ Michail lámanou němčinou prohlásil, že už všechno připravil, že pojede on a dva další a že to určitě vyjde. „Co jsou zač ty další?“ „Sloužili jsme spolu v Čečně.“ „Jsou v pohodě?“ Michail se napůl usmál a zavrtěl hlavou. „Tak to ani náhodou.“ Michailův postoj se Ralphovi líbil — tenhle Rus mu byl vždyc­ky sympatický. Michail měl v sobě cosi samozřejmého, jen zřídkakdy něco zpochybnil, dělal, co se mu řeklo, a když věci nešly podle plánu, přišel s vlastní iniciativou a problém vyřešil. „Fajn,“ řekl Ralph a uvolněně se zabořil do sedadla. Zavřel oči: několikaminutový spánek mu zcela jistě prospěje.

Sophie vyzkoušela před zrcadlem hned několik variant oblečení. Připadalo jí, že vypadá až moc slavnostně, a tak si nakonec oblékla džíny. „Kam se chystáš?“ Albert seděl na gauči v obývacím pokoji. Všimla si ho, když scházela ze schodů. „Na večírek.“ 60

„Co je to za večírek?“ „Oslava narozenin.“ „A kdo slaví?“ Zastavila se v předsíni a prohlížela se v zrcadle, které viselo nad komodou. „Jeden známý.“ „Známý?“ „Jmenuje se Héctor.“ Naklonila se k zrcadlu a malovala si rty. „Héctor? Kdo se sakra dneska jmenuje Héctor?“ Sophie stiskla rty k sobě. „Nenadávej.“ „Tak kdo to teda je?“ Rtěnkou dolaďovala poslední detaily. „Jeden bývalý pacient.“ „To už jsi tak zoufalá, mami?“ Sophie v jeho otázce zaslechla náznak humoru a měla co dělat, aby se nerozesmála. Albert vstal z gauče a prošel kolem ní do kuchyně. „Moc ti to sluší, mami,“ zamumlal. Sophie postřehla, že se ji Albert ve všech těch málo případech, kdy si někam vyšla, snažil podporovat. „Díky, zlatíčko,“ odpověděla mu. Taxík ji vysadil u restaurace Trasten. Když otevřela dveře a chystala se vejít dovnitř, stál tam mladý muž v bílé košili a černých kalhotách, podržel jí dveře, vzal její tenký kabát a přivítal ji lámanou angličtinou. Sophie najednou znervózněla a zapochybovala, jestli udělala dobře, když se sem dnes večer rozhodla přijít. Z restaurace k ní doléhaly hovor a smích. Namísto elektrického osvětlení ozařovaly interiér svíčky. Kolem stolů seděli lidé, smáli se, povídali si a pili. Další hosté proudili dovnitř hned po Sophii. Pošilhávala po jejich oblečení. Nedokázala říct, jestli vypadá moc slavnostně, nebo moc obyčejně; odhadovala, že to bude něco mezi tím — přesně, 61

jak chtěla. Kolem ní prošla žena s podnosem, na němž stály sklenice šampaňského, naplněné až po okraj. Sophie si jednu vzala a v davu lidí pátrala po Héctorovi. Objevila ho kousek od vchodu. Na klíně mu seděl malý chlapec. Héctor podupával zdravou nohou a chlapec nadskakoval a smál se, až se zalykal. Zamířila k nim, ale právě v tom okamžiku někdo zacinkal na skleničku. Sophie se zastavila, opřela se o zeď a dívala se na vysokého, holohlavého, asi tak padesátiletého muže v polorozepnuté bílé košili, který čekal, až hukot v místnosti ustane. Muž znovu zacinkal na skleničku. Od stolů se ozval nějaký výkřik ve španělštině a spousta lidí propukla v smích. Muž žádající o ticho nechal veselí doznít a až pak se pustil do svého projevu — rovněž španělsky. Tu a tam se obrátil na Héctora a po chvíli už mluvil tiše a sentimentálně. Místy mu selhával hlas. Héctor soustředěně naslouchal. Chlapec na jeho klíně to možná nevědomky vytušil, protože seděl úplně bez hnutí, opřený o jeho hruď. Muž zakončil svůj projev, pozvedl skleničku se šampaňským a pronesl přípitek na Héctorovu počest. Ostatní mu přizvukovali. Héctor se napil a v té chvíli zahlédl Sophii. Pohybem ruky si ji zavolal k sobě. Chlapec se někam vytratil. Zábava se opět rozproudila a Sophie se vydala k Héctorovi. Ten něco zašeptal do ucha mladé dívce, která seděla na židli vedle něj. Dívka vstala, přenechala své místo Sophii a ta se na ni namísto poděkování usmála. Také Héctor se zvedl a pohled mu utkvěl na Sophii. Zasmála se. Héctor se vzpamatoval a políbil ji na obě tváře. „Tak tě tu vítám, Sophie.“ „Všechno nejlepší, Héctore.“ Sophie mu podala malý balíček. Héctor si ho vzal, ale ne­ otevřel ho. Krátce se na ni zadíval. „Jsem rád, žes přišla.“ Odpověděla mu úsměvem. „Pojď, představím ti svou sestru.“ Šli k jednomu ze stolů. Sophie si všimla Arona: seděl u baru na druhém konci restaurace a přátelsky na ni kývl. 62

Od stolu se zvedla žena: měla krátké tmavé vlasy, tmavé pihy na olivově snědé pleti a pozorné oči, zvědavé i veselé zároveň. Celkově působila velmi svěže. „Sophie, tohle je moje sestra Inés.“ Sophie napřáhla ruku. Inés ji nechala bez povšimnutí — místo toho Sophii objala a naznačila polibek, když se jejich tváře setkaly. Héctor mluvil na Inés rychlou španělštinou a Inés mu s pohledem upřeným na Sophii odpovídala. „Říká, že by ti chtěla poděkovat, že ses postarala o jejího neschopného bratříčka.“ Sophie se dozvěděla, že Inés má dvě děti, které teď v Madridu hlídá její manžel. Potom Inés prohlásila, že Sophii moc ráda poznala, poplácala ji po paži a zmizela. „Bratr přijet nemohl. Bydlí ve Francii, pracuje jako mořský biolog a nejradši ze všeho má pobyt pod hladinou. Neberu mu to,“ vyprávěl Héctor. Zavítal k nim řečník. Nejprve objal Héctora, pak se obrátil na Sophii. Jeho objemné tělo a velký nos se takhle zblízka zdály ještě větší. Na mnoha částech těla ho zdobilo zlato: na ruce tlustý náramek, kolem krku řetízek a na obou prsteníčcích po jednom pečetním prstenu. „Sophie, tohle je Carlos Fuentes — je majitelem téhle re­ stau­race.“ „Moc rád vás poznávám, Sophie. Už jsem vás tu zahlédl, ale jen letmo, když jste obědvala s Héctorem.“ Carlos mluvil lámanou švédštinou. „Pokud se nepletu, jste zdravotní sestra. Neuměla byste vyléčit moje zlomené srdce?“ Carlos si položil ruku na prsa, pak se na Sophii usmál a vzdálil se. „Kde přišel k tomu zlomenému srdci?“ Héctor pokrčil rameny. „V očích žen by rád byl beznadějným romantikem. Spíš než zlomené srdce má dvě rozbitá manželství; ale za to si může jen a jen on sám.“ 63

Héctor se díval za Carlosem. Sophii na chvíli připadalo, že v Héctorově pohledu zahlédla cosi temného. Dvojice, nejspíš odněkud z Karibiku. On vysoký, štíhlý, ale přitom mohutný. Ona krásná, s drdůlkem na hlavě. Při chůzi se mírně prohýbala v zádech, ale měla hrdé držení těla. K Héctorovi přicházeli ruku v ruce. Vypadali, jako by jim patřil celý svět, ale chtěli se o něj podělit i s ostatními. Muž srdečně poplácal Héctora po rameni a podal mu balíček. Héctor už byl zase veselý a vlídný. Muž vzal Sophii za ruku. „Já jsem Thierry a tohle je má žena Daphne.“ Sophie se s nimi pozdravila. Daphne se na ni usmála. Bavili se s Héctorem a pak se pár v těsném objetí odešel pozdravit i s ostatními známými. Najednou někdo zatleskal a zavelel, aby se přítomní usadili ke stolům. Héctor požádal Sophii, ať si sedne k jeho stolu. Ačkoli žádný zasedací pořádek neexistoval, hosté očividně věděli, kam si mají sednout. Sophie našla volnou židli a posadila se. Vedle ní seděl muž, který vypadal neobyčejně suše — byl to jeden z těch v obleku s kravatou. Krátkovlasý, dost hube­ ný, na nose brýle s tenkými obroučkami. Vypadal, že tam ani nechce být. Sophii se představil jako Ernst Lundwall a pak už jen mlčel, až se to skoro nedalo vydržet. Možná to vycítil i on sám. „Odkud se znáte s Héctorem?“ zeptal se. Vyprávěla mu o Héctorově nehodě, o které už Ernst samo­ zřejmě věděl, řekla mu, jak se s Héctorem seznámila v nemocnici a on ji pak pozval na tuhle oslavu. Potom se Ernsta zeptala na totéž. „Pomáhám Héctorovu nakladatelství s právnickými záležitostmi. Jsem v podstatě právník. Pracuji hlavně jako advokát a poradce se zaměřením na otázku autorských práv.“ Ernstův nosový hlas zněl monotónně. Pro Sophii byla večeře utrpením. Ernst Lundwall odpovídal na všechny její otázky jednoslabičně, aniž by se na cokoli zeptal, snažil se rozvíjet 64

debatu nebo se jen chovat alespoň trochu společensky. Druhý spolustolovník Sophii také moc nepomohl, protože ten pro změnu nemluvil švédsky ani anglicky. Nakonec to vzdala a rozhodla se mlčet. Věnovala se tedy jídlu a občas se podívala na Héctora, zabraného do rozhovoru se sestrou. Z druhé strany vedle něj seděla nádherná žena. Mohlo jí být mezi třiceti a čtyřiceti a Sophie neměla sebemenší tušení, kdo by to mohl být. Žena zvedla hlavu, zachytila Sophiin pohled a podívala se jinam. Sophie se přistihla, že na ni nepokrytě zírá. Někteří hosté se občas zvedli a šli si ven zakouřit. Sophie využila příležitost, omluvila se Ernstovi, vstala od stolu a vyšla ven. Stála sama před vchodem do restaurace a kouřila. Po několika sklenkách šampaňského si připadala trochu opilá a cigareta jí neskutečně chutnala. Najednou se dveře za ní otevřely a ven vyšel Aron v doprovodu dvou mužů. „Ahoj, Sophie.“ „Ahoj, Arone.“ Aron se rozhlédl. Jeden z mužů se vydal po ulici nalevo, druhý napravo. Aron se otočil na Sophii. „Nemohla bys jít dovnitř?“ Sophii to udivilo, ale Aron se choval naprosto nenuceně — jako by jeho otázka nebyla vůbec ničím zvláštní. „Jasně.“ Po ulici přijíždělo auto. Muž napravo zamával na Arona a ten se přesunul na silnici. Auto se přibližovalo. Sophie zašla dovnitř. Zatímco venku kouřila, v restauraci propukl mírný zmatek. Hosté se porůznu přemístili a bavili se nad šálkem kávy nebo skleničkou něčeho ostřejšího. Na Sophiině židli u Héctorova stolu seděl někdo jiný. Našla si volné místo u jiného stolu, ale netrvalo dlouho a přisedl si k ní Ernst Lundwall. „Zabrali nám naše místa!“ Očividně ho to rozčílilo. Vstupní dveře se znovu otevřely, dovnitř vstoupil krátkovlasý svalnatý muž a v rychlosti se rozhlédl po restauraci. Za ním vešel starší, dobře oblečený bělovlasý muž s opálenou pletí. 65

Jako poslední se objevil Aron a zamkl za sebou dveře. Héctor vstal — vypadal udiveně, skoro až dojatě. Stařík přistoupil k němu a objali se. „Guzmán el Bueno!“ vykřikl kdosi a přítomní začali tleskat. Héctor zůstal stát před otcem. Sophie viděla, že spolu prohodili pár slov a jeden druhého poplácali po tváři. Servírka pomohla Adalbertovi z kabátu. Židle se přemístily, hosté si vyměnili místa a Adalberto se posadil vedle svého syna. Okamžitě se rozpovídali. Po celou dobu držel Adalberto Héctorovu ruku ve své dlani. Ernst Lundwall byl zčistajasna opilý a mnohem upovídaněj­ ší než předtím. Vyprávěl Sophii, jakou hudbu poslouchal za­ mlada a jakou poslouchá teď. Sophie se snažila tvářit zaujatě, ale pohled jí neustále bloudil k Héctorovi a jeho otci. Vyzařovalo z nich cosi radostného a intenzivního. „Omluvte mě na chvilku,“ řekla a vstala. Ernst ji neslyšel a dál se svěřoval s nezáživným příběhem svého mládí. „To je můj táta, Adalberto Guzmán.“ Sophie se s ním pozdravila. Héctor mu o ní španělsky vyprávěl. Adalberto nepouštěl její ruku, díval se jí do očí a přikyvoval na všechno, co mu Héctor říkal. Héctor se zvedl a nabídl Sophii rámě. Obešli restauraci a Héctor postupně představoval Sophii nejrůznějším lidem. Po celou dobu byli do sebe zavěšení a Sophii připadalo, že je ostatní na základě toho vnímají jako pár — jako by se s ní chtěl Héctor pochlubit přátelům. Vyvlékla se mu a vydala se zpátky ke stolu, kde ke své radosti nezahlédla Ernsta. Z reproduktorů začala dunět hudba, lidé vstali ze židlí a dali se do tance. Po chvíli k Sophii přišel Héctor a posadil se vedle ní. „Máš ze mě strach?“ Zavrtěla hlavou. Pohledem přelétl taneční parket. „Nemyslím tím nic zlého, když tě představuju přátelům.“ „V pořádku,“ řekla. Vzal ji za ruku. 66

„Nevadí?“ Opět zavrtěla hlavou. Seděli vedle sebe, drželi se za ruce a pozorovali tančící hosty. Svou velkou rukou ji hřál a příjemně tiskl. Když se přiblížila druhá hodina ranní, začali se hosté poma­ lu vytrácet domů. Půl hodiny nato zněla hudba tlumeněji; v restauraci zůstal už jen asi tucet lidí a většina z nich se usadila kolem jediného stolu. Héctor, Adalberto, Inés, Aron a Leszek — onen krátkovlasý muž, který dorazil s Adalbertem — a také Thierry a Daphne. Vedle Héctora znovu ta nádherná žena. Sophie seděla vedle Arona. Prohodila s ním pár vět o každo­ denních věcech, ale pak se Aron začal bavit s krátkovlasým Polákem Leszkem. Sophie si pozorně prohlížela osoby u stolu. Dívala se na Inés, která si právě povídala s Adalbertem. Inés působila jako dítě, které si usmyslelo, že bude na tatínka naštvané. Adalberto zase vypadal ztrápeně — jako otec netoužící po ničem jiném, než aby byla jeho dcera šťastná. Thierry a Daphne na sobě byli doslova nalepení. Sophie se podívala na Héctora. S ženou vedle sebe se nebavil; během večera si spolu vyměnili jen pár slov. Sophie se znovu přistihla, že ji upřeně sleduje. Z ženy vyzařovalo cosi uklidňujícího a krásného, střízlivého a křehkého. Působila smutně a uzavřeně, ale ne ostýchavě. Především však v sobě měla něco impozantního — krása pro to byla příliš slabé slovo. Sophie si uvědomila, že jí závidí. Potkala se s ní na dámských toaletách, kam ji nejspíš podvědomě následovala. Stály vedle sebe u umyvadel a obě se prohlížely v zrcadle. Žena si upravovala líčení. „Já jsem Sonya,“ řekla tiše. „Sophie.“ Sonya opustila místnost. Když se Sophie vrátila do restaurace, přivítaly ji opět hudba a tanec. Celá společnost od stolu se teď energicky pohybovala na parketu. K Sophii přišel mladý číšník s podnosem. Uviděla hromádku bílých prášků. 67

„Dej si,“ ozval se za ní Héctorův hlas. „Co to je?“ „Extáze. Už od třicátin si každý rok na narozeniny jednu vezmu. Rozhodně po tom neumřeš.“ Chvíli váhala, podívala se na rozjařené hosty, potom na Héctora. „Ty už sis dal?“ Přikývl. „Před chvilkou.“ „Cítíš něco?“ Zahleděl se do prázdna a probíral se svými pocity. Chtěl zjistit, jestli se něco změnilo. „Nejspíš to ještě nezačalo působit… aspoň myslím. Ale těžko říct,“ řekl a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. Sophie si jeden prášek vzala a spolkla ho. Zjistila, že tanec je ta nejlepší věc na světě a dřív tak nenápadná restaurace jedním z nejhezčích míst, na kterém kdy byla. Ručičky na hodinách se otáčely v prapodivném tempu a zničehonic už zase všichni seděli u stolu. Hudba hrála tlumeně a dotvářela dokonalé pozadí. Sophie pozorovala dění kolem sebe. Ostatní u stolu si povídali a smáli se každé druhé poznámce, kouřili a popíjeli. Zdálo se, jako by každé téma hovoru představovalo spojnici s něčím mnohem větším. Inés se naklonila k Sophii a začala si s ní povídat. Héctor tlumočil, jak nejlépe uměl, ale Inés i on při hovoru v rodné španělštině až příliš často propukali v smích. Sonya se nesmála, ale nasadila lehký úsměv, který jejímu krásnému obličeji dodával tvar. Jako by pro ni v tu chvíli neexistovaly žádné nepříjemnosti, jako by se rozhodla, že si místo smíchu raději vychutná sílu okamžiku. Héctor se choval jako malý popletený kluk. Bavil se — to Sophie viděla — všichni se bavili. Adalberto se proměnil v dítě a španělsky drmolil něco, čemu nikdo nerozuměl, ale co všem připadalo legrační. Daphne a Thierry působili ještě víc zamilovaně, seděli vzájemně pro68

pletení a pevně se drželi za ruce. Sophii připadalo, že svět je teď naprosto dokonalý a logický. Z restaurace odcházela kolem půl čtvrté ráno. Domů se jí nechtělo, ale uvědomila si, že oslava bude pokračovat ještě dlouho do dalšího dne. Héctor ji šel doprovodit k taxíku, otevřel jí dveře. „Děkuju,“ hlesla. „To já děkuju,“ řekl. Naklonila se a nechala se od něj políbit. Jeho rty byly hebčí, než si představovala. Héctor měl v sobě cosi opatrného. Pak se od ní odtáhl. Když přišla domů, nemohla usnout, a tak se posadila na verandu, poslouchala ptáky, kteří zpívali jen pro ni, vnímala pohádkové vůně časného rána a snažila se vstřebat všechnu tu krásu, co měla před očima: čerstvou tmavou zeleň trávníku, husté listoví korun stromů, celkovou kompozici toho všeho. Věděla, že droga ještě působí, ale výčitky svědomí neměla. Kladla si otázku, proč nad sebou v poslední době tak na­ jednou ztratila kontrolu a jen s jakýmsi velkým vnitřním po­ usmáním porušila tolik hranic, které si předtím vytyčila.

Lars stál opřený o zeď. Pozoroval Erika, který seděl s nohama položenýma na vytažené zásuvce stolu a perem se šťoural v uchu. Eva Castronevesová se otáčela na židli — vždycky jen několik centimetrů do strany — a Gunilla s brýlemi na nose zběžně procházela nějaký papír. Odložila ho, sundala si brýle a nechala je viset na šňůrce kolem krku. „Tak spusť, Larsi.“ Lars se začal ošívat; jako by hledal nějakou díru, do níž by si mohl zalézt. Tenhle děsivý pocit ho přepadl pokaždé, když měl mluvit před publikem. Ve svém nitru pátral po té části osobnosti, která ho z toho dostane. Možná ta mírně naštvaná, 69

možná ta prázdná, anebo snad kombinace obou? Podařilo se mu najít něco použitelného a poměrně jasným hlasem začal přítomným vyprávět, jak Sophie Brinkmannová potkala Héctora v obchodním domě NK a jak se včera večer zúčastnila oslavy v restauraci Trasten ve čtvrti Vasastan. „Všechno už jsem ale napsal do hlášení.“ Gunilla si vzala slovo. „Takže už víme, že Sophie a Héctor spolu něco mají. Co přesně, to ukáže až čas. Co se dělo na oslavě, Larsi, povídej.“ Lars si odkašlal, spojil ruce, pak je zase spustil, až mu podivně visely podél těla, a ani jeho nohy nedokázaly najít uvolněnou polohu. „Nevšiml jsem si tam ničeho zvlášť neobvyklýho, teda až na dva chlapy, co hlídali před restaurací, když tam o něco pozdějc dorazil nějakej starší muž, nejspíš Héctorův táta. Ve 3.28 nasedla Sophie do taxíku a dost pravděpodobně odjela domů.“ „Díky,“ řekla Gunilla a kývla na Evu. „Fotil jsem i ostatní hosty, když odtamtud odcházeli,“ pokračoval Lars. „Snímky jsou sice trochu rozmazaný, ale možná by tě to mohlo zajímat, Evo…?“ Larsův hlas zněl k jeho nelibosti ještě jasněji. „Dobře… Fotky dej Evě,“ nařídila mu Gunilla. Lars se podrbal na zátylku. Eva se vrátila ke svým papírům, podívala se do nich a prolistovala je. „Sophie Brinkmannová, za svobodna Lantzová, si podle všeho žije dobře — nejspíš díky dědictví po manželovi. Sem tam si vyrazí ven s kamarádkami nebo na návštěvu ke své matce. V její minulosti jsem nenašla v podstatě žádné otazníky. Školní docházka bez problémů, známky lehce nadprůměrné, roční studijní pobyt v  USA, po gymnáziu cestovala s kamarádem několik měsíců po Asii, hodně střídala zaměstnání a pak začala studovat na zdravotní sestru na Sophiahemmet. Seznámila se s Davidem Brinkmannem a dva roky nato se jim narodil Albert. 70

Následovala svatba, novomanželé se přestěhovali z bytu ve Stock­holmu do vily ve Stocksundu. Když David v roce 2003 zemřel, Sophie vilu prodala a koupila pro sebe a syna o něco menší dům ve stejné oblasti…“ Eva se zarazila, zalistovala v papírech a pokračovala. „Se synem Albertem jsou si dost blízcí. Nezdá se, že by měla nějakého koníčka nebo se o něco nějak zvlášť zajímala. Co se týče Sophiiných sociálních vztahů, je zatím těžké říct o nich něco konkrétního; okruh jejích přátel neznáme, až na nejbližší kamarádku Claru. Je to ta, se kterou byla venku, kdyžs ji sledoval, Larsi. To je ode mě prozatím všechno.“ Gunilla si vzala slovo. „Byla taková, ještě než jsme na ni narazili? Žena, která se schází s muži? Nebo byla truchlící vdovou, co sedí doma, a z její ulity ji vytáhl až Héctor?“ „Už to tak vypadá,“ řekla Eva. „Co?“ „Že Héctor byl první po dlouhé době.“ „Proč si to myslíš?“ zajímalo Gunillu. „Nic nenasvědčuje tomu, že by se po smrti manžela stýkala s jinými muži. Ale ještě to samozřejmě prověřím.“ „Eriku?“ Gunilla se obrátila na bratra. Erik si párátkem vydloubával špínu zpod nehtů. „Samo o sobě to není zajímavý. Otázka spíš je, jestli se do ní Španěl zabouchnul — v tom případě by Brinkmannová hrála v případu nějakou roli —, ale jinak je to celý naprosto bezpředmětný.“ Potom opět zavládlo ticho; jako by se všichni kromě Larse ponořili do myšlenek. Pozoroval je a najednou se mu zdálo, že je v místnosti sám. Gunilla se vzpamatovala jako první. „Odvezeš mě, Larsi?“ Proplétali se poledním provozem. Gunilla seděla na předním sedadle, malovala si rty a dívala se na sebe do zrcátka na zadní straně sluneční clony. 71

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se a stiskla rty k sobě. „Nevím.“ Uzavřela rtěnku víčkem a strčila si ji do kabelky. „Zajímá mě tvůj názor, Larsi. Nechci, abys diskutoval nebo argumentoval, chci jen slyšet tvůj názor.“ Zasekli se na ulici Sturegatan a Lars se snažil přemýšlet. „Přijde mi to dost chatrný,“ řekl nakonec. „Protože to je chatrné. Tak je to ale vždycky — většinou ne­ máme vůbec nic. Ale přijde mi, že v tomhle případě je to naopak. Podle mě toho máme docela dost.“ Lars přikývl. „Asi máš pravdu.“ Díval se před sebe. Provoz zhoustl. „Nemusíš se mnou souhlasit,“ řekla přísně. Lars si odkašlal. Tak moc si přál, aby mu věřila. „Myslím, že toho můžu nabídnout mnohem víc, Gunillo.“ „Co tím chceš říct?“ „Že toho dokážu víc než jen někoho sledovat. Jsem analytik a řek bych, že toho mám dost co nabídnout. Už jsme o tom mluvili, kdyžs mi nabídla tuhle práci…“ Gunilla mu naznačila, že si může přejet dopředu. „Jsi velice cennou součástí týmu, Larsi, jsi pro nás důležitý. Ráda bych tě do práce zapojila víc, ale aby k tomu mohlo dojít, potřebujeme se od něčeho odpíchnout, a to nám můžeš zajistit právě ty. Kdyby se něco zvrtlo, ponesu za to plnou zodpovědnost já. Teď se do toho musíme pořádně opřít, zvýšit úroveň sledování… Rozumíš, co tím chci říct?“ „Asi jo.“ Lars našel volné místo k zaparkování, zajel ke kraji a zastavil. „Jsme na správné stopě,“ pokračovala, „o tom není pochyb. Když uděláš všechno, co je v tvých silách, případ se posune zase o kus dopředu.“ Zapnula si kabelku. „Přepošlu ti jedno číslo. Je na muže jménem Anders. Pomůže ti. Anders je velice schopný člověk.“ 72

Gunilla pohladila Larse po ruce, otevřela dveře a vystoupila z auta. Lars tam zůstal ještě chvíli sedět; hlavou se mu honila spousta myšlenek. To, co o něm Gunilla právě řekla, o jeho důležitosti pro tým, v něm vyvolalo lehkou euforii, ale zároveň i nepříjemný pocit, kterého se nedokázal zbavit. V každém případě se Gunilla v odhadu jeho osoby nespletla. Nezklame ji. Lars znovu vyrazil do hustého provozu. Pak zapípal telefon a displej se Larse zeptal, jestli chce do paměti uložit kontakt na Anderse.

Moře se vzdouvalo a přes Jense se valily kaskády vody. Stál na přídi a díval se na plochou pevninu v dálce. Holandsko. Motory najednou přestaly zabírat. Kormidelník zařadil zpětný chod a loď prostoupilo temné dunění a hučení. Člověk to skoro ani nepoznal; loď pokračovala kupředu stále stejnou rychlostí. Zabrzdit plavidlo téhle velikosti chvíli trvalo. Jens se pozorně rozhlížel kolem sebe a snažil se přijít na to, proč se kapitán rozhodl zastavit loď takhle daleko od břehu. Na obzoru zahlédl větší otevřený motorový člun se středovou konzolou — poskakoval po vlnách směrem k nim. Jens přimhouřil oči a pokoušel se rozeznat, co je to za člun, případně kdo ho řídí. Neviděl nic určitého, a tak opustil své místo na přídi a vydal se přes palubu dozadu k železným schůdkům, vedoucím nahoru na můstek. Jens rozrazil dveře. Kormidelník a kapitán popíjeli čaj, kouřili páchnoucí cigarety a hráli nějakou deskovou hru. „Blíží se k nám nějakej člun.“ Kapitán přikývl. „Celníci? Policajti?“ Kapitán zavrtěl hlavou. „Pasažéři,“ odvětil klidně a napil se čaje. 73

Jense to znervóznilo — a nejspíš to na něm bylo vidět, protože se kapitán otočil na kormidelníka, zamumlal něco viet­ nam­sky a oba se rozchechtali. Jakmile člun přirazil k lodi, zavládl na palubě život. Z lodi spustili žebřík a nahoru po něm vylezli dva muži: jeden krátko­ vlasý a svalnatý, druhý tmavovlasý, oblečený v tmavé bundě do pasu. Krátkovlasý nesl přes rameno látkovou sportovní tašku. Člun odrazil od lodi, zrychlil a vydal se zpátky k pevnině. Jeden z mužů zamířil ke kapitánskému můstku, druhý, krátkovlasý, čekal dole. Jens je pozoroval ze svého místa na palubě. Viděl, jak ten první mluví s kapitánem, jehož gesta prozrazovala jistou podřízenost — jako by litoval něčeho, co udělal, jako by se snažil ospravedlnit. Rozhovor netrval dlouho a muž se pustil po ocelových schůdcích zpátky dolů. „Leszku!“ křikl na toho krátkovlasého a pohybem ruky mu naznačil, ať jde na příď. Leszek vzal rozkaz na vědomí a zmizel. Dieselové motory se znovu rozburácely, loď se pomalu pro­ kousávala vlnami a udržovala stejný kurz jako doposud — na Rotterdam. Jens se stáhl do podpalubí. Pobyt v nákladovém prostoru během plavby mu kapitán zakázal, ale Jense ani nenapadlo prosit ho o svolení. Vypáčil dvě bedny, sestavil zbraně a přendal je do dvou menších beden, aby je mohl snáz přemístit do dodávky, kterou si do přístaviště objednal. Součástí ceny za přepravu zboží přes Atlantik byl i slib, že během prvních několika hodin v přístavu nebudou celníci provádět namátkovou kontrolu nákladu. Jens si přál, aby všechno šlo hladce, aby mohl rychle opustit loď a ztratit se odtamtud. O několik hodin později se už loď chystala vplout do přístavu. Jens seděl na střeše kapitánského můstku, pil odpornou kávu a kouřil cigaretu. Moře bylo klidné a zpoza mlhy se prodíralo slunce. Někde v dáli slyšel houkání mlhových sirén. Pak už se před jeho očima vyloupl rotterdamský přístav. Byl ohromný, 74

všechno tam bylo ohromné: jeřáby, kontejnery, monstrózně veliké lodě u obrovitých doků. Jens si připadal malinkatý, když proplouvali kolem toho všeho. Po zhruba hodině zakotvila jejich loď u kamenné hráze ve vzdálenější části přístavu. Kapitán z můstku otevřel nákladový prostor, nad lodí se sklonily jeřáby a posádka začala kolem kontejnerů připevňovat kožené řemeny a ocelová lana, aby je bylo možné zvednout a přemístit na břeh. Zrovna když Jense napadlo, kdy se asi tak objeví jeho pronajatý vůz, přijelo po hrázi nějaké auto a zaparkovalo přímo před lodí. Určitě to nebylo to, které si Jens objednal — na to bylo moc malé. Vystoupili z něj tři muži. Jeden byl velký a mohutný, druzí dva o něco menší. Ráznými kroky zamířili k lodi a po žebříku vylezli na palubu. Jens je seshora pozoroval. Ten nejmohutnější pokračoval ke kapitánskému můstku, zbylí dva zůstali dole. Jens odložil hrnek s kávou, sešplhal dolů a prošel po pa­lu­ bě kolem obou mužů. Pozdravil je — stylem, který je k vidění spíš v nějakém golfovém klubu než na vietnamské pašerácké lodi. Ani jeden z nich mu neodpověděl. Když kolem nich procházel, zběžně si je prohlédl. Zblízka vypadali dost zuboženě, měli úzké oči, prázdný pohled, zjizvenou pleť… Člověk by je tipoval na nějaké narkomany. Ve chvíli, kdy se Jens postavil na ocelové schůdky vedoucí dolů do nákladového prostoru, jeden z mužů stojících za ním zařval: „Michaile!“ V dálce bylo v rychlém sledu slyšet tři rány. Jensovi se zdálo, že zaslechl křik, ve stejné tisícině vteřiny se ozvalo zasvištění a těžký tlumený zvuk, jak se cosi malého ve velké rychlosti zarylo do masa. Jens se zcela instinktivně vrhl po schůdcích dolů do nákladového prostoru. V následujících vteřinách by se ticho dalo krájet. Jako by výstřely vytlačily z univerza všechny ostatní zvuky. Jens o kousek povylezl a vykoukl přes okraj. Přímo před sebou uviděl jednoho z mužů, které před chvilkou 75

zdravil. Muž ležel v podivně zkroucené poloze — podle všeho mrtvý. Pod jeho bundou zahlédl Jens samopal. Proti slunci pak na vyhlídkové plošině uviděl obrysy muže, kterému říkali Leszek: klečel a v puškohledu sledoval druhého z obou mužů, běžícího po palubě. Střelec z vyhlídkové plošiny vypálil čtyři rány těsně po sobě. Běžící muž se na poslední chvíli stihl přikrčit ke stěně můstku, kulky se odrazily od kovu. Jensovi se rozbušilo srdce. Viděl, jak si Leszek v rychlosti hodil zbraň na záda, mrštně slezl dolů a zmizel. Najednou zazněly další dva výstřely. Ozvaly se přímo zevnitř můstku a Jens hádal, že šlo o pistoli. Pak se dveře otevřely a vynořil se v nich muž jménem Michail s automatickou pistolí, z níž se kouřilo. Zavolal něco na muže na palubě pod ním. Mluvili v krátkých větách, rusky. Michail pomalu scházel po schůdcích — nevypadalo to, že by měl naspěch. Oba potom pokračovali po delší straně lodi někam na záď. Jens se rychle doplazil k mrtvému muži, nadzdvihl mu bundu, sundal z něj samopal a pozadu lezl po schůdcích do nákladového prostoru. Snažil se co nejrychleji ukrýt ve tmě. Nákladový prostor byl velký, chladný a vlhký, plný beden a mrazicích boxů, namačkaných těsně vedle sebe. O něco víc vepředu se vršily kontejnery. Bylo jich sedm a jeden z nich už visel ve vzduchu nad Jensem. Jakmile se ale začalo střílet, jeřáby i práce v přístavišti se zastavily. Jens si našel bezpečné místo, hluboce oddychoval, pokoušel se přemýšlet a trochu se vzpamatovat. Ale ať se snažil sebevíc, pořád docházel ke stejnému závěru: ani jedna skupina střelců — ať už Michailova nebo Leszkova — nevěděla, co je Jens zač, takže ho budou s největší pravděpodobností považovat za nepřítele. Jens si prohlédl zbraň ve své ruce. Byl to Bizon, ruský samopal. Najednou si připadal strašně osamělý. Palcem pravé ruky nevědomky mačkal pojistku. Uvědomil si, že její cvakání musí být slyšet na metry daleko, a tak s tím přestal. Z paluby se už neozývaly žádné další výstřely. Jens se v tichosti zvedl a proplétal se mezi bednami. 76

Zničehonic to v nákladovém prostoru zaburácelo. Jakoby odnikud se vyřítil roj kulek a skončil v krabicích hned vedle Jense. Jens se vrhl k zemi, ale pak bez většího rozmýšlení vyskočil, vytáhl samopal a stiskl spoušť. Cvaklo to, ale nic se nestalo. Jens se znovu přikrčil, zanadával a upravil polohu pojistky, se kterou si ještě před chvílí pohrával. Nadechl se, ale došlo mu, že svou šanci propásl a střelec už ví, kde je. Jens se zvedl, proběhl otevřeným prostorem, po několika metrech se dostal o něco víc na záď, pokračoval ještě kousek dál a schoval se za jeden z mrazicích boxů. Dýchal krátce a povrchně. Poslouchal tak napjatě, až se mu zdálo, že slyší něco, co zaslechnout určitě nemohl. Vykoukl, vzduch byl čistý. Už už vstával a chtěl odtamtud vypadnout, když za ním někdo anglicky zašeptal: „Odhoď zbraň.“ Jens váhal, ale muž pokyn zopakoval, a Jens tedy položil Bizona na podlahu. „Kolik vás je?“ zeptal se muž stroze. „Jen já.“ „Co seš zač?“ „Pasažér…“ „Jak to, že máš zbraň?“ „Sebral jsem ji tomu mrtvýmu na palubě.“ „Viděls ty chlapy, co tady nastoupili na loď?“ zajímal se muž. „Jo.“ „Kolik jich bylo?“ „Tři. Jednoho zastřelili, druhej vylez nahoru na můstek, třetí mu šel pomoct. Mám za to, že šli někam na záď.“ Jens švédsky zanadával a pak se obrátil na onoho anglicky mluvícího muže: „To tys po mně střílel?“ Muž mu tentokrát odpověděl švédsky. „Ne, já ne. My po tobě nestříleli, to ty druhý.“ 77

Jensovi se nejdřív zdálo, že špatně slyší. V otevřené části nákladového prostoru se něco pohnulo. Jens zapátral pohledem, otočil se na muže. Byl pryč. Jens se znovu chopil samopalu.

78

5

Muž, kterému měl Lars na Gunillin příkaz zavolat, se jmenoval Anders Ask. Ukázalo se, že je to veselá kopa, mnohem veselejší, než Lars dokázal snést. Lars ho vyzvedl v centru a společně se vydali směrem na Danderyd. Anders se pohodlně usadil na přední sedadlo volva a probíral se mikrofony, které mu ležely na klíně. „Takže kdo to vlastně je, ten Lars?“ Lars na něj vrhl krátký pohled. „Co ti na to mám asi tak říct… obyčejnej chlap.“ Anders si prohlížel jeden mikrofon proti světlu, zkoumal ho. „No páni, ty jsou teda pěkně mrňavý…“ mumlal si sám pro sebe. Pousmál se vlastní myšlence a vrátil mikrofon zpátky do ochranného pěnového obalu. „Kdes dělal předtím?“ „Ve Västerortu,“ odpověděl Lars. „Kriminálka?“ Lars se na něj podíval. „Ne.“ Anders čekal delší odpověď. Shovívavě se usmál. „Ne?“ Lars se zavrtěl, lehce svraštil čelo. „Pořádek,“ hlesl. Anders se zasmál. 79

„Takže tys dělal u pořádkový? No to mě teda podrž! Jedu v autě s obyčejným hlídkařem! To se člověku jen tak nepoštěstí! Jak se ti sakra povedlo dostat se ke Gunille?“ „Prostě mi zavolala.“ „Ale teď si ze mě děláš prdel!?“ vyhrkl Anders teatrálně. Lars zavrtěl hlavou. Andersovo chování ho vytáčelo a nevěděl, jak na něj má reagovat. Anders položil krabičku s mikro­ fony na palubní desku před Larse. Lars ji vzal a dal si ji na klín. „A co ty? Co seš zač ty?“ vrátil mu Lars otázku. „Já jsem Anders.“ „A kdo to je, ten Anders?“ Anders Ask se podíval ven z okna. „To ti může bejt ukradený.“ Bylo těsně po jedné hodině odpoledne a Lars Vinge stál na terase na zadní straně Sophiina domu a pozoroval Anderse, jak se snaží vyháčkovat dveře. Moc diskrétní člověk to zrovna nebyl. „Dveře na terasu jsou jako tlustý ženský,“ pronesl Anders a usmál se tomu přirovnání. Konečně se mu je podařilo otevřít. Lars znervózněl. Anders byl až moc hlučný, až moc neohrožený. Všiml si Larsovy nervozity. „Copak, Lasse, Lassíčku?“ zeptal se s narážkou na text jedné dětské písničky. Pokynul Larsovi, že může jít dovnitř. „Vítej doma, drahoušku,“ zašeptal. Měli na sobě návleky a gumové rukavice. Lars stál v obývacím pokoji a žaludek se mu napínal a svíral zároveň. Chtěl odtamtud pryč. Anders oproti tomu působil naprosto klidně. Jeho zlozvykem navíc bylo, že si při práci hlasitě pískal. „Drž se dál od oken,“ nařídil Larsovi, otevřel tašku a začal se v ní přehrabovat. „Máš ty mikrofony?“ Larsovi se to ani trochu nezamlouvalo. Z kapsy u bundy vytáhl malou dřevěnou krabičku a podal ji Andersovi. Ten si 80

do jednoho ucha nasadil sluchátko, zapnul přijímač a pustil se do testování mikrofonů. Lars se vydal na prohlídku domu. Obývací pokoj byl vzdušný a velký; zdálky připadal Larsovi mnohem menší. Vzadu přecházel jeho otevřený prostor v kuchyni. Obě části od sebe odděloval schod přes celou šířku místnosti. Lars vytáhl digitální fotoaparát a pořídil několik snímků. Obývací pokoj byl zařízený poměrně různorodým nábytkem. Něco takového Lars ještě nikdy předtím neviděl. Ale všechno spolu tak nějak ladilo: starší nízké růžové křeslo hned vedle obrovského gauče s pestrobarevnými polštáři nebo starožitná dřevěná židle se světlehnědým sedákem. Člověk by řekl, že se to bude tlouct, ale kupodivu to vypadalo dobře. Zeď za gaučem byla přeplněná nahusto rozvěšenými obrazy. Každý zobrazoval něco úplně jiného, ale celek působil… hezky. Na několika obrazech byl motiv kvetoucích rostlin. Zařízení místnosti bylo i přes jistou překombinovanost vkusné a důkladně promyšlené. Všechny ty barvy a tvary dodávaly celému domu hřejivý tón. Člověk se tam díky tomu cítil dobře a nechtělo se mu odcházet… Na jedné z polic stály zarámované fotky. Lars na nich poznával Sophiina syna Alberta: nejdřív jako malého veselého caparta, potom jako chlapce, kterého postupně dostihla nespravedlivá puberta. Byl tam i černobílý portrét a na něm spolehlivě vypadající muž. Larsovi se zdálo, že má podobné oči a čelo jako Sophie — nejspíš její otec. Lars přeběhl pohledem další fotografie. Na jedné menší se usmíval muž mezi třiceti a čtyřiceti — Sophiin manžel David — a před ním stál malý chlapec, Albert. Následovala fotka celé rodiny: David, Sophie, malý Albert a pes, žlutý labradorský retrívr. Stáli jeden vedle druhého a usmívali se do objektivu. Anders klečel u sedací soupravy a z ruličky za sebou odmotával lepicí pásku. Lars se vrátil k fotkám. Rozesmátá So­ phie, sedící na bílé zahradní židli. Snímek byl pořízený patrně nedávno, asi tak před rokem či dvěma. Sophie je na něm zabalená do deky, kolena pod bradou. Její smích působil 81

nakažlivě — jako by byl určený právě Larsovi. Chvíli se u této fotky zastavil. Pak na svém fotoaparátu nastavil makrorežim, přiblížil čočku k fotce a několikrát zmáčkl spoušť. Anders se dožadoval Larsovy pozornosti. Nejdřív ukázal na lampu vedle sedací soupravy, potom na své ucho. Vstal, zamířil do kuchyně a broukal si u toho Lasse, Lassíčku. Lars si nepřestával prohlížet obývací pokoj. Přál si, aby Sara měla stejný vkus — aby dokázala vycítit, co se k sobě hodí —, a ne takový ten bohémský, kdy všechno musí být z nějakého zvláštního důvodu aspoň trochu indické, laciné a… neuspořádané. Přes gauč byla přehozená deka. Lars ji zvedl a přejel po ní rukou. Byla krásně hebká. Bezmyšlenkovitě si ji přiložil k obličeji a přivoněl k ní. „A navíc seš ještě perverzní, ne?“ Lars se otočil. Anders na něj zíral, jak tam tak stojí uprostřed místnosti. Lars položil deku zpátky na gauč. „Co potřebuješ?“ zeptal se Lars a snažil se vypadat rozzlobeně. Anders se rozesmál. Jeho smích postupně přešel v pokřivený a znechucený úsměv. „Přijde mi, že seš úplně pitomej, Lassíčku,“ zašeptal Anders a zamířil nahoru po vrzajícím dřevěném schodišti. Lars ho sledoval pohledem. Pak přešel z obývacího pokoje do kuchyně. I tady bylo čisto a uklizeno. Všiml si velké vázy s řezanými květinami na okně. Uprostřed kuchyně se nacházel vysoký ostrůvek z masivu. A pak ty dveře, tmavozelené dveře vedoucí do malé spižírny. Lars neměl ani tušení, že taková zelená existuje. Jako by ho ani nenapadlo, že člověk může mít v kuchyni něco tak krásného. Ten, kdo se odvážil zařídit si dům takhle a chápal proč, chápal jistě i něco jiného. Larsovy smysly zbystřily. Hlavou mu proudily tisíce myšlenek a po­ citů. Bylo toho dost, co Lars Vinge nevěděl o životě. Uvědomil si to. Chtěl se to dozvědět. Chtěl, aby mu to vyprávěla ta, co tu bydlí… 82

Šel nahoru po schodech a snažil se, aby pod jeho nohama nevrzaly. Anders seděl v podřepu u nočního stolku v Sophiině ložnici. Lars se opřel o zárubeň. „Nemohli bysme už jít?“ zašeptal Lars. „To jsou s tebou vždycky takový problémy?“ Anders překontroloval svou práci, zvedl se, cestou z míst­ nosti šťouchl do Larse loktem a s dupotem sbíhal dolů po schodech. Lars zůstal stát ve dveřích a nakoukl do ložnice. Viděl velkou dvojpostel, ustlanou a přikrytou přehozem. Na nočním stolku, kam Anders právě připevnil mikrofon, stála krásná železná lampa. Celou podlahu zakrýval koberec. Zdi byly světlé a viselo na nich několik obrazů, většina v tmavých rámech. Obrazy měly nejrůznější motivy: velký osamělý motýl nebo ženská tvář nakreslená uhlem na světlehnědém papíru. Další obraz neměl rám a byla to jenom tmavě červená plocha, která vyvolávala asociace s čímsi neexistujícím. Hned vedle visela olejomalba velkého, bujně rostoucího stromu. Všechno to spolu ladilo. Lars se snažil porozumět. Úplně vzadu, v rohu ložnice, uviděl menší, smetanově bílé dvojité dveře. Vešel do ložnice, nohu položil na měkký koberec, udělal pár kroků a chvíli počkal, až se vlákna koberce zase narovnají. Přistoupil ke dveřím. Uvnitř se nacházela prostorná šatní skříň, veliká skoro jako samostatný pokoj. Lars vstoupil dovnitř a našel vypínač. Místnost ozářilo teplé světlo. Na dřevěných ramínkách tam v řadě visely halenky a další oblečení. Pod nimi byly nové zásuvky z dubového dřeva. Lars jednu otevřel: šperky a hodinky. Vysunul i tu pod ní: složené šátky a další šperky. Sehnul se. Třetí zásuvka obsahovala spodní prádlo — kalhotky a podprsenky. Lars ji rychle přibouchl, ale hned ji zase otevřel. Prohlížel si její obsah a přepadl ho pocit, že už stejně dávno porušil všechna svá etická pravidla, takže může klidně pokračovat. Strčil ruku do zásuvky a přejel po spodním prádle. Bylo hedvábné… tak jemné, že se ho nemohl přestat dotýkat. Hladil 83

ho prsty a najednou cítil, že je vzrušený, že je úplně tvrdý. Nejraději by si s sebou pár kousků odnesl — dal by si je do kapsy a dotýkal se jich, kdykoli na to dostane chuť. Vzpamatoval se, až když zaslechl zvuky z přízemí. Zavřel zásuvku, vyšel z šatny a pak i z ložnice. Venku se několikrát zhluboka nadechl. Šel k Albertovu po­ koji, opatrně pootevřel dveře a nahlédl dovnitř. Byl to chla­pec­ ký pokoj, ovšem zařízený tak, jako by jeho obyvatel tak docela nevěděl, zda už je dospělý, nebo ještě pořád dítě. Na zdi visel nepříliš dětský plakát s nápisem Jsme všude a žluto­černou vlajkou Albertova oblíbeného sportovního klubu AIK. O psací stůl byla opřená elektrická kytara s pouhými třemi strunami a na podlaze ležel prázdný sáček od bonbónů. Ustlaná postel vlastně ani ustlaná nebyla, ale peřina ležela rovně. Pod postelí Lars zahlédl starý hvězdářský dalekohled bez stativu. Shýbl se a kousek za dalekohledem uviděl nějaké knížky a černý obal na kytaru. Lars si udělal pár snímků a podíval se na hodinky. Čas utíkal mnohem rychleji, než se mohlo zdát. Vyšel z pokoje a zamířil ke schodišti. Když míjel Sophiinu ložnici, nechal se ovládnout náhlým impulzem. Rychle zpátky do ložnice, odtud do šatníku, vysunout třetí zásuvku, vzít několikatery kalhotky, strčit je do kapsy. Zavřít zásuvku, dveře do šatníku, ven na chodbu. Anders seděl u počítače v místnosti, která připomínala pracovnu. „Už skoro nemáme čas,“ řekl Lars ve dveřích. „Drž hubu,“ poprosil ho Anders s pohledem upřeným na obrazovku a dál něco ťukal do počítače. „Andersi!“ Anders vzhlédl od počítače. „Řek jsem ti, ať držíš hubu! Hezky si to tady prohlídni… dě­ lej si, kurva, co chceš, jen už odsud prosím tě zmiz.“ Andersovy prsty se znovu rozběhly po klávesnici. Lars měl sto chutí mu něco říct, ale nakonec si to rozmyslel a odešel z místnosti. 84

Udělal si ještě jedno kolečko po domě. Zastavil se v kuchyni a prohlížel si podlahu, jestli tam náhodou něco nezapomněli. Vypadalo to, že je všechno v pořádku. Couvl ke dveřím na terasu, kudy sem přišli. Dýchal povrchně — jako by mu vzduch nešel dál než do krku — a z čela se mu řinul pot. Anders vyšel z pracovny. „Ještě si skočím na hajzl a pak půjdem.“ „To ne,“ zaprotestoval Lars tiše. Anders se jeho nervozitě pousmál, ze skříňky vzal noviny a namířil si to ke koupelně. Dával si na čas a pískal si u toho ústřední melodii z westernového seriálu Bonanza. Lars se z kuchyně přemístil do předsíně. Tam ho aspoň neuvidí nikdo zvenčí. Postával u bund a kabátů, visících v řadě, oddechoval, opřel si čelo o zeď, zavřel oči a snažil se uklidnit. Vzduch se mu dostával jen do horní části hrudníku. Zkusil dýchat nosem, ale se stejným výsledkem — nádechy byly jen poloviční. Připadal si napjatý jako houslová struna. Tep mu duněl v uších, zvedal se mu žaludek, ruce měl studené a vyschlo mu v ústech. Zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Někdo šel po schodech. V zámku zarachotil klíč. Lars se otočil, zíral na dveře. Doslova přimrzl na místě. Nic nenasvědčova­ lo tomu, že by se jeho tělo zmohlo na nějakou reakci, nebo dokonce na útěk. A tak tam jen stál, nehnutě, vyděšený jako malé dítě, neschopný cokoli udělat. Panika ho úplně ochromila a pomyslel si, že umře už jen z pocitů pulzujících jeho tělem. Ozvalo se cvaknutí zámku, někdo zmáčkl kliku a dveře se otevřely ven. Lars zavřel oči, dveře se zabouchly, znovu otevřel oči. Před ním stála neznámá žena menšího vzrůstu, zhruba šedesátiletá, položila na zem tašku a začala si rozepínat kabát. Lars se na ni po očku podíval. Ucítila jeho pohled a nadskočila. Potom si přiložila ruku na prsa, zadrmolila nějakou nadávku v jakémsi východoevropském jazyce a její zděšení pomalu opadlo. Zasmála se a švédsky ze sebe vykoktala, že netušila, že někdo bude doma. 85

Podala mu ruku a představila se jako Dorota. V dusivém, zmatkem naplněném světě se Larsovi podařilo zachytit její dlaň. „Lars.“ Za sebou uslyšel zalykavý smích. Otočil se. Stál tam Anders, chechtal se a jednu ruku si držel před obličejem. „Ty dneska vážně trháš všechny rekordy!“ Dorota si s nejistým úsměvem prohlížela oba muže; najed­ nou nevěděla, kam si je zařadit. Anderse smích rychle přešel. Přistoupil k Dorotě, popadl ji za ruku, z podlahy sebral její kabelku a táhl ženu do kuchyně, kde ji posadil na židli. Obrátil se na Larse. „Co teď?“ Dorota dostala strach. „Měli bysme jít,“ navrhl Lars. Anders se na něj pohrdavě podíval. „Jo, dobrej nápad. Jdeme.“ Anders se otočil na Dorotu. „Co ty seš zač?“ Pohledem těkala z jednoho muže na druhého. „Uklízím tady.“ „Uklízíš?“ Přikývla. Anders jí hodil kabelku do klína. „Naval peněženku.“ Dorota se na Anderse dívala, jako by neslyšela, co jí právě řekl. Nervózně se přehrabovala v kabelce, až peněženku konečně našla. Anders ji vzal do ruky, vytáhl z ní občanský průkaz a zběžně ho přelétl očima. „Kde bydlíš?“ „Spånga,“ odpověděla šeptem. Úplně jí vyschlo v ústech. Lars ženu pozoroval a najednou mu jí přišlo hrozně líto. Anders si zastrčil její doklad do kapsy. „Tohle si necháme. A aby bylo jasný, nikdy jsi nás neviděla.“ Dorota se dívala do země. Anders se k ní sklonil. 86

„Rozumělas?“ Přikývla. Z Anderse teď vyzařovalo cosi temného. Obrátil se na Larse a zamířil ke dveřím na terasu. Lars zůstal ještě pár vteřin stát a díval se na ženu, která tam seděla se sklopenou hlavou. Anders šel k autu. Lars musel trochu zrychlit, aby ho dohnal. Vymotali se z vilové čtvrti, dodržovali povolenou rychlost. Po celou dobu neřekl žádný z nich ani slovo. Zničehonic chytil Anders Larse za límec a začal ho fackovat. Lars dupl na brzdu a pokoušel se chránit před jeho ranami. Anders ho nepřestával mlátit. „Ty debile! To seš vážně takovej budižkničemu?“ vyštěkl Anders. Pak přestal, zavrtěl se na sedadle a hněvivě si povzdechl. Přikrčený Lars zíral před sebe a čekal, jestli bude týrání pokračovat. Ucho ho pálilo a nohy měl jako z rosolu. „Co bys dělal, kdybych tam nebyl? Všechno jí vyslepičil? Řekl jsi jí svoje pravý jméno! Tos ještě nepochopil, na čem děláme?“ Lars neodpověděl. „Kreténe,“ mumlal si Anders sám pro sebe. Lars nevěděl, co má udělat. Anders se na něj podíval a ukázal skrz přední sklo. „A řiď, sakra!“ Až do města mlčeli: Anders přemýšlel, Lars řídil. „Gunille o tom neřeknem. Všechno šlo jako po másle, mikro­ fony jsou na svým místě. Až tam zas pojedeš, vyzkoušej, jestli všechno funguje. Kdyby ne, zajedu tam příště sám. A o tý uklízečce ani slovo.“ Anders chtěl vysadit u nádraží Östra station. Na podlaze nechal tašku s přijímačem pro odposlech. Ukázal na ni. „Vyzkoušej to co nejdřív.“ Pak zabouchl dveře a zmizel v davu. Lars zůstal sedět. Tělem mu prostupoval strach a odpor. Neodvažoval se ani pomyslet na to, co se tu před chvílí událo; 87

místo toho ho zaplavil pocit hněvu. Nenáviděl Anderse Aska víc než kohokoli jiného za celý svůj dosavadní život.

Neznámý švédsky mluvící muž zmizel. Jens seděl v trupu lodi, poslouchal, rozhlížel se a samopal měl po celou dobu připravený ke střelbě. Zvuk, který před chvílí zaslechl, vyšel z nějakého vzdálenějšího místa v otevřené části nákladového prostoru. Jinak bylo ticho. Lidé pracující v přístavišti a vietnamská posádka se nejspíš rozutekli, když padly první výstřely. Jensovi to připadalo jako celá věčnost, ale ve skutečnosti uplynulo jenom pár minut. Zatraceně dlouhých minut, které se neuvěřitelným způsobem vlekly. Nesnášel minuty. Během nich se většinou nedělo absolutně nic. Jense znovu přepadly sluchové halucinace. Slyšel, jak se k němu něco přibližuje, potom šepot, kroky, závan větru… Potil se, adrenalin mu pumpoval v žilách a košile se mu lepila na kůži. Opět ho naplnil silný, velmi intenzivní pocit, že odtamtud musí co nejdřív zmizet. Bylo to něco jako panika, kterou znal zatím jenom z dětství: pocit, že musí utéct. Zvažoval, jestli má radši zůstat schovaný, nebo se vydat do boje. V tu chvíli zaslechl, jak se vepředu něco pohnulo, a zahlédl tam přeběhnout nějakou postavu. Instinktivně si opřel Bizona o rameno a vystřelil tím směrem několik ran. Hned nato se stáhl. Na svou nedávno položenou otázku právě dostal odpověď: Jde se do boje. Nebylo návratu. Jens čekal, ale neslyšel nic kromě vlastního tepu — srdce mu prudce bušilo. Potřeboval se někam přesunout. Vstal, ale to bylo všechno, co stihl. Něčí zbraň začala na Jense chrlit jednu kulku za druhou. Znělo to jako motorová pila. Jens se vrhl k zemi. Kulky se zaryly do beden všude kolem něj. Ohlušující rámus vystřídal okamžik naprostého ticha. Jens slyšel, jak střelec tam vepředu znovu nabíjí zbraň. Zvedl se, rychle zaplul za bedny, postupoval kupředu a snažil 88

se najít toho, kdo po něm střílel… Vepředu zaregistroval nějaký pohyb. Za hromadou beden někoho zahlédl, jen část jeho těla. Pak se postava objevila celá. Viděl, jak zvedla samopal, úplně stejný jako ten jeho, a namířila ho na něj. Ale Jens byl rychlejší a na muže, kterému se už mezitím podařilo schovat za bedny, vypálil jednu dávku ze své zbraně. Jens si přeběhl dopředu. Muž se tam mihl znovu. Jens se ocitl pár desítek metrů od něj, vystřelil a zasáhl ho do ramene. Muž se lehce motal, ale i tak se mu podařilo namířit zbraň na Jense, který se teď nacházel uprostřed nákladového prostoru a nemohl se krýt. Dvě zbraně zvednuté proti sobě. Čas se zastavil. Jako by někdo zadržel vteřinovou ručičku, řídící běh celého univerza. Jens stihl zachytit mužův prázdný pohled a viděl, jak na něj míří hlaveň samopalu. Takže teď ho čeká smrt? Nedokázal se s tím vyrovnat. Neviděl před sebou ani výjevy z dětství, ani svou maminku, usmívající se na něj ve světle stvoření. Současná situace vyvolávala v Jensovi jen temný a prázdný pocit absurdity. To ho teď tenhle hnusnej parchant zabije? To všechno se mu honilo hlavou během té nekonečné chvíle, co si klekal, s pažbou samopalu opřenou o rameno. Rusa měl stále na mušce. Jens vystřelil, Rus vystřelil. Jejich kulky se musely potkat zhruba v polovině vzdálenosti mezi oběma muži. Jens vnímal zasvištění, když mu škrtly o levý bok, a potom palčivou bolest, když ho jedna z kulek trefila do paže. Trojice kulek, které vypálil on, letěly správným směrem a zasáhly Rusa do prsou a krku. V jeho krční tepně zela díra a z ní tryskala krev. Muž se pomalu kácel k zemi — při pádu působil jako hadrová panenka. Pustil zbraň a vrazil do jedné z beden. Byl mrtvý, ještě než dopadl na zem. Jens ho upřeně sledoval. Najednou za sebou zaslechl kroky. Se zdviženou zbraní se otočil. Za ním stál onen švédsky mluvící muž a pistolí mu mířil na čelo. Jensův bizon měl muže také v hledáčku. 89

„Polož zbraň… Nic ti neudělám,“ řekl muž klidně. „Polož ji ty,“ zareagoval Jens. Zněl naprosto lhostejně, protože mu tělem ještě pořád proudil adrenalin. Muž chvíli váhal, potom zbraň odložil. Jens udělal totéž. „Seš zraněnej?“ zeptal se s pohledem upřeným na Jensovo rameno. Jens si ránu prohlédl, dotkl se jí a usoudil, že není moc hluboká. Zavrtěl hlavou. „Pojď! Nech ho tady.“ Jens se podíval na muže, kterého právě zabil. Hlavou mu vířily myšlenky o štěstí, osudu, vděčnosti, strachu, vině a odporu, a ne a ne najít svoje místo. „Pojď!“ zopakoval muž. Jens ho následoval. Všiml si, že muž má podél tváře mikrofon a v levém uchu sluchátko. Mluvil úsečně a tiše. Zničehonic přestal. „Musíme počkat,“ zašeptal. Nic se nedělo, žádné zvuky, jenom čekání. Jens se na muže podíval. Vypadal naprosto klidně — očividně byl na takové situace zvyklý. „Já jsem Aron,“ představil se. Jens na to nic neřekl. Muž se prstem dotkl sluchátka a zvedl se. „Hotovo, můžeme nahoru.“ Uprostřed paluby klečel Michail s rukama za hlavou. Za ním stál Leszek a v rukou držel útočnou pušku HK G36, vybavenou teleskopickým zaměřovačem. Aron Jensovi naznačil, ať ho následuje. Prošli kolem Michaila, po schůdcích vylezli nahoru na můstek a vešli do kormidelny, kde v kaluži krve ležel zastřelený kormidelník. Kapitán se schovával pod stolem, bledý a v šoku, a v ruce držel velký francouzský klíč. Vylezl, podíval se na mrtvého kormidelníka a potom ven z okna. Dole na palubě viděl klečícího Michaila a v očích mu probleskla nenávist. Kapitán se rozběhl, vrazil do Jense i Arona a spěchal z můstku dolů na palubu. Přiskočil 90

k Michailovi, který ani nestihl zareagovat, a klíčem ho začal brutálně mlátit do hlavy, až se Michail svalil na zem. Ohromný Rus se snažil chránit. Kapitán se na něj díval a zasypával ho ranami přes nohy a ruce a nadávkami ve své mateřštině. Jens a Aron to celé sledovali z můstku. „Co děláš na týhle lodi?“ zeptal se Aron. Michail se tam dole choulil do klubíčka. „Stopnul jsem si ji v Paraguayi, aby mě dovezla domů.“ „A v Paraguayi jsi dělal co?“ „Všechno možný.“ „Čím se živíš?“ Jens odvrátil pohled od týrání na palubě. „Logistikou,“ odpověděl. „Něco na týhle lodi převážíš?“ „Proč?“ „Protože se ptám.“ Kapitán si dával na mlácení záležet. „To už by snad stačilo, ne?“ ozval se Jens a palcem ukázal na nepříčetného kapitána. Nejdřív se zdálo, že Aron nechápe, ale pak krátce hvízdl — dal znamení Leszkovi, který šel dolů a přiměl kapitána, aby s mlácením přestal. Zkrvavený Michail ležel na palubě a vypadalo to, že je mrtvý. Kapitán na něj plivl a vrátil se na můstek. Na krátký okamžik jako by všichni na lodi vypnuli; Leszkova pozornost opadla a Aron se Jensovi chystal zopakovat otázku. Michail využil příležitosti a z posledních sil se vyškrábal na nohy. Všechno se to seběhlo neuvěřitelně rychle: i když měl Michail tělo plné zpřelámaných kostí, podařilo se mu přeběhnout onu krátkou vzdálenost k zábradlí, vyskočit a přehoupnout se přes něj. Leszek po něm začal pálit ze svého automatu. Michail zmizel. Jens slyšel, jak dopadl do vody. Aron a Leszek měli napilno. Spěchali dopředu k zábradlí, každý na svou stranu, a zaujali pozice. Zatímco se ve vodě snažili najít Michaila, povídali si. Čas od času vypálili několik výstřelů, které prořízly hladinu. Jejich pátrání po Michailovi 91

trvalo asi deset minut. Pak se rozhodli, že nemá cenu pokračo­ vat. Nejspíš už se stejně utopil. Buď za to mohla zranění způ­ sobená kapitánem, nebo některá z kulek z jejich zbraní. Dieselové motory netrpělivě duněly podpalubím. Loď ještě pořád kotvila u přístaviště, ale její osazenstvo odtamtud chtělo co nejdřív zmizet. Vzhledem k tomu, že se tam střílelo, se všichni lidé, co byli poblíž, rozutekli a policie už určitě byla na cestě. Rotterdam patřil k největším přístavům na světě. Museli odtud pryč, protože jedině tak měli šanci ztratit se mezi ostatními loděmi na moři. Společnými silami odvázali obrovitá lana, která držela loď u kotviště, a v rychlosti se nalodili. Odrazili od břehu a nástupní rampa spadla do vody.

Lars konečně přijel domů. Ve skříňce v kuchyni našel dvě láhve červeného vína. Jednu do sebe nalil celou, druhou otevřel a donutil se vypít další dvě skleničky. Brzy se opil a byl rudý ve tváři. Díval se do dvora, litoval se a taky mu bylo líto Sophiiny uklízečky — napadlo ho, co teď asi tak dělá. Alkoholové opojení posunulo Larse na další úroveň a ušetřilo ho toho, aby sám sobě vynadal. Do okenních tabulek pálilo slunce a v bytě bylo nesnesitelné horko. Lars si sundal triko a napil se vína. Přešel do obývacího pokoje, triko hodil na zem a nalil si skleničku starého koňaku, který stál v knihovničce. Chutnal příšerně. Lars do sebe postupně dostal ještě několik pořádných loků a měl co dělat, aby se nepozvracel. Lehl si na gauč, stočil se do klubíčka a zíral do prázdna. Zhruba po čtvrt hodině došlo u Larse Vingeho k proměně. Najednou byl zatrpklejší a s pokřiveným úsměvem myslel na všechny ty idioty, kterými byl po celý rok obklopený. Myslel 92

na rodiče, na kamarády z dětství, kolegy z práce i všechny ostatní, co během té doby potkal… Na Anderse Aska. Proklínal kaž­ dého z nich. Všichni to byli šílenci a zaostalci, on však ne… Zhruba takové myšlenky probíhaly jeho mozkem, marinujícím se v alkoholu. Proto Lars nepil tak často — vždycky nad sebou ztratil kontrolu a dočasně ho posedlo šílenství. Stávalo se mu to od chvíle, kdy se opil poprvé. Nad tím teď ale neuvažoval. Plně ho totiž zaměstnávala temnota, kterou si v sobě nesl a kterou se snažil ospravedlnit. Za hodinu dorazila domů Sara a lhostejně si ho prohlížela. „Nejsi nemocnej?“ Lars neodpověděl. Sara odešla do kuchyně, ale za chvilku se vrátila. „Tys pil víno?“ V jejím hlase zaslechl obviňující tón. Zůstal ležet, do půl těla nahý, ještě pořád schoulený. „Jsi opilej?“ Nereagoval. „Co to má znamenat, Larsi?“ Vstal, sebral triko ze země a oblékl si ho. „To ti může bejt jedno,“ odsekl, šel do předsíně, obul si boty a zabouchl za sebou dveře. V nejbližším baru si objednal vodku s tonikem a pustil se do debaty s nějakým opilým důchodcem. Rozebírali, jací jsou Švédi slaboši, když přijde na to, poslat někoho za mříže. Lars se rozohnil a začal s ním zmateně diskutovat, jestli je lepší vězení, nebo nucená psychiatrická péče. Brzo se v tom ale ztratil — logické argumenty, kterých měl vždy po ruce celou zásobu, ho dnes nějak nenapadaly. Důchodce i barman se řehtali Larsově neschopnosti. V baru zavřeli a Lars se uprostřed noci potuloval městem. Celý roztřesený se vymočil u parkovacího automatu. Jen tak pro nic za nic se pochechtával, hrozivě se šklebil a ukazoval prostředníček na kolemjdoucí a projíždějící auta. Potom se mu zatmělo před očima. 93

Vzbudil se o půl páté ráno u dveří jednoho z domů na ulici Wollmar Yxkullsgatan, když přes něj přelézal muž roznášející noviny. S rukama v kapsách se Lars pozvolna vlekl domů. Byl ještě opilý a zároveň už měl kocovinu. Doma se na sebe podíval do zrcadla v předsíni a všiml si rány na čele a kolosálně prázdného pohledu. Svalil se jako špalek vedle Sary. Ta se ale okamžitě zvedla, popadla peřinu a zavrčela, že to z něj táhne na sto honů. O tři hodiny později vzbudily Larse ranní paprsky slunce. Sara už odešla a její část postele byla jako vždy neustlaná — to Lars přímo nesnášel. Přetáhl si peřinu přes hlavu a pokoušel se znovu usnout, ale v hlavě jako by mu běhali malí mravenečci. V roztřesené ruce držel hrnek ranní kávy. Snažil se vzpamatovat a vzpomenout si, co je vlastně zač. Nic ho nenapadalo, v hlavě měl prázdno, všechno bylo pryč.

„Stejně bys mi mohl pomoct,“ křikla Sophie nahoru do patra a otřela si ruce do utěrky. „Už jdu!“ zavolal popuzeně. Prohlédla si utěrku a došla k závěru, že už vypadá dost použitě, než aby ji pověsila zpátky, a tak ji hodila do koše. Albert sešel ze schodů, zrovna když Sophie alobalem zakrý­ vala zapečené brambory, ze kterých se ještě pořád kouřilo. Ukázala na dárkovou krabici na stole. Hned vedle ní ležel balicí papír, lepicí páska a žlutá dárková stužka. Albert se posadil a pustil se do stříhání. Sophie zvedla zapékací mísu ze sporáku a chystala se ji přesunout na kuchyňskou linku. Horká nádoba ji pálila i přes chňapku, a tak si Sophie musela pospíšit. I tak ale mísu pustila na linku z několikacentimetrové výšky. Albert porovnával rozměry papíru s krabicí. „Pro koho je ten dárek?“ „Pro Toma.“ 94

„Proč?“ „Protože měl narozeniny.“ Krabici Albert zabalil hezky, ale s izolepou už mu to tak dobře nešlo. Sophii to rozčílilo, vzala mu nůžky z ruky a celé to předělala… a následně si to vyčítala. Těch pár kilometrů k domu, kde bydlela jako malá, dojeli autem. Bohaté, zelené koruny stromů poskytovaly příjemný stín. Domy se schovávaly mezi duby, břízami a jabloněmi. Podvečerní slunce prozařovalo vše kolem zlatavými paprsky. Sophie to tady měla moc ráda. Když jeli do kopce k vile, přiběhl k nim Rat. Rat byl malý bílý pes, jehož rasu nikdo nedokázal určit. Byl prostě malý a bílý, štěkal na všechno, co se hýbalo, a čas od času někoho pokousal. „Přejeď ho,“ řekl Albert tiše. Ani on, ani Sophie neměli psa rádi. „Byla bys snad smutná, kdyby Rat umřel?“ pokračoval. Sophie se místo odpovědi usmála. „Tak byla?“ zeptal se znovu. Zavrtěla hlavou. Ne. Albert se na ni usmál na znamení vzájemného porozumění. Tom chystal v obývacím pokoji pití. Místností zněl Sinatra v doprovodu Jobima. „Ahoj, Tome.“ S ústy plnými oliv naznačil Sophii, ať počká, ale ta ho neposlouchala. Přivítala je Yvonne. Alberta políbila na čelo, So­ phii stiskla předloktí a někam se ztratila. Na nohou měla jako obvykle bílé tenisky. Yvonne se ve svých sedmdesáti letech pohybovala stylem, z něhož se dalo usuzovat, že se stále považuje za obzvlášť atraktivní ženu. Na koberci před televizí seděl v tureckém sedu Janin argen­ tinský přítel Jesus a sledoval nějaký pořad. Zvuk měl vypnutý. „Ahoj, Jesusi.“ 95

Sophie jeho jméno vyslovila Chesus. Jesus ji přátelsky po­ zdravil a dál se díval na televizi. Jesus byl jiný. Sophie nedokázala říct, v čem to konkrétně spočívalo, ale pokaždé, když sama pro sebe hodnotila jeho chování, když se snažila uhádnout příčinu jeho poměrně zvláštního vystupování, ukázalo se, že je na omylu. Jane s ním byla šťastná způsobem, který Sophie nechápala, ale který v ní vzbuzoval závist. Jane a Jesus si nechávali volnost, a kdykoli se viděli, usmívali se na sebe — ať už to bylo poté, co se Jesus po třech měsících vrátil z Buenos Aires, nebo když Jane dotele­ fonovala a potkali se v kuchyni. Jejich úsměv byl vždycky stejný, široký od ucha k uchu, a pokaždé to vypadalo, že co nevidět propuknou v smích. Sophie vešla do kuchyně. Jane seděla u stolu a pokoušela se na prkénku nakrájet zeleninu. Vaření nebylo její silnou stránkou. Sophie otevřela troubu a dala do ní ohřát zapeče­né brambory, které přinesla. Pak políbila Jane do vlasů a posadila se vedle ní. Pozorovala, jak její sestra s obtížemi krájí okurku na kostičky. Každý kousek byl jinak velký a měl jiný tvar. Jane potlačila vztek a podala prkénko starší sestře, aby ji vystřídala. „Kde jste cestovali?“ zeptala se Sophie. U nedělní večeře se scházeli většinou jen Sophie s Albertem, Yvonne a Tom. Jane a Jesus se zastavili, když jim to zrovna vyšlo — na návštěvy nejezdili nijak pravidelně, ale všichni měli vždycky radost, když se objevili. „Nikde konkrétně. Chvilku tam a pak zas támhle…“ odpověděla. Zavrtěla hlavou: „Ani nevím.“ Jane si podepřela hlavu dlaní a horní polovinu těla položila na stůl. Tak seděla nejčastěji. Tahle pozice na ni podle všeho měla uklidňující účinky. Janin pohled utkvěl na Sophii, krájející zeleninu. „Koukni se na mě,“ poručila jí. Sophie se na ni otočila. „Něco jsi se sebou udělala?“ 96

„Co jako?“ „Vypadáš jinak.“ Sophie zavrtěla hlavou. „Ne, jak tě to napadlo?“ „Vypadáš tak nějak… uvolněnější, šťastnější.“ Sophie pokrčila rameny. „Nestalo se u tebe v poslední době něco zvláštního?“ zajímalo Jane. „Ani ti nevím.“ „Nepotkalas někoho?“ Sophie znovu zavrtěla hlavou. Jane z ní nespouštěla oči. „Sophie?“ zašeptala. „Jo, možná.“ „Možná?“ Sophie zachytila její pohled. „Takže kdo to je?“ „Jeden pacient… Teda bývalý,“ řekla Sophie tiše. „Ale nescházíme se tak, jak si myslíš.“ „A jak se teda scházíte?“ Sophie se pousmála. „Nevím…“ Sophie nakrájela všechnu zeleninu do velké mísy. Vypadalo to nevzhledně. Původně měla v plánu udělat to hezky, ale včas se zarazila. Nesnášela, když byla doma u matky za tu hodnou a šikovnou. Jane z nezměněné pozice sledovala Sophiino počínání. Najednou nadskočila, protože si na něco vzpomněla. „Jsem to ale sklerotik! Vždyť my jsme přece byli v Buenos Aires! Nechápu, co to se mnou je. Jsem poslední dobou hrozně roztěkaná. Byli jsme navštívit Jesusovy sourozence. Vrátili jsme se… ve čtvrtek.“ Váhala, co to vlastně bylo za den, ale pak sama sebe přesvědčila, že to byl opravdu čtvrtek. Jane byla hodně velký zmatkař. Na první pohled se mohlo zdát, že to všechno jen předstírá, ale tak to nebylo. Byla chaotická a někdy až moc veselá. Spoustu 97

lidí v jejím okolí to děsilo, a právě těmto vyděšeným lidem připadala falešná. Ti nebojácní ji naopak měli rádi — jak už to tenhle typ osob mívá ve zvyku. Seděli u večeře. Yvonne a Tom v čele, ostatní rozsazení kolem stolu. Yvonne prostřela jako vždy slavnostně. Tohle jí šlo — byla to jedna z věcí, které opravdu uměla. Večeře probíhala ve stejném duchu jako obvykle: lehce konverzovali, smáli se a každý ze spolustolovníků se v tichosti soustředil na to, aby držel své city na uzdě a na povrch tak nevypluly žádné staré křivdy nebo nedorozumění. Po večeři se Sophie a Jane usadily do lenošek na verandě. Jesus zmizel do knihovny, kde se začetl do nějaké knížky v angličtině. Albert s Tomem si šli do patra zahrát karty za zvuku Gold­bergovských variací, které Tom pouštěl na starém vysloužilém gramofonu pokaždé, když se mu k tomu naskytla příležitost. Sestry seděly v proutěných lenoškách pod infrazářičem, pily a povídaly si až do brzkých ranních hodin. Zpočátku se je Yvonne potají snažila poslouchat. Proto předstírala, že má venku před verandou nějakou práci. Sophie a Jane ji přistihly přímo při činu hned několikrát, ale nechtěla se jim přiznat. Lhaní Yvonne nikdy moc nešlo. Nakonec musel přijít Tom a říct jí, ať je nechá na pokoji. Po velkou část Sophiina dospívání byla Yvonne lehce neurotická. Její hysterie lavinovitě vzrůstala od chvíle, kdy zemřel Georg. Usmívající se žena v domácnosti se proměnila v rozčarovanou egoistku, což přineslo do života celé rodiny velkou změnu. Sophie a Jane mohly svého otce oplakávat, jak chtěly, ale nikdo necítil takovou bolest jako Yvonne. Její výkyvy nálad se pohybovaly od vzteku a deprese až po situace, kdy od svých dcer vyžadovala porozumění a neúměrné množství lásky. Jane ani Sophie nevěděly, jak se zachovat. Jejich vztah k matce byl narušený a zakládal se na jakési zmatené představě o ohleduplnosti a péči. Důsledkem toho se zhoršil i vztah Sophie a Jane. Yvonnino nezdravé chování vytvořilo mezi sestrami 98

bariéru. Už se nestávalo, že by se spolu bavily nebo se smály; čím dál častěji zůstávaly zavřené ve svých pokojích a soupeřily o matčinu pozornost. Pak se ale v jejich životě objevil Tom. Přestěhovaly se do jeho domu o pár bloků dál. Byla to velká vila s velkými okny, plná velkých obrazů na velkých stěnách. Ve velkých postelích z třešňového dřeva ležely bílé naducané peřiny. Tom vozil sestry do školy ve svém zeleném jaguáru se světle hnědými koženými sedačkami, které byly lehce načichlé tabákovým kouřem a nějakým pánským parfémem. Yvonne trávila celé dny doma a malovala nicneříkající obrazy. Časem u ní došlo k proměně — našla cestu ze svého smutku a stala se z ní zase matka. Pořád si ovšem hlídala, aby nepřišla o svou roli obětního beránka, ve které se tolik vyžívala. Jak roky ubíhaly, Yvonne překročila padesátku, Sophie do­ spěla a začala mít matku znovu ráda. Tenhle pocit nezažila Sophie už hodně dlouho. Yvonne občas bývala rozumná, lidská a zároveň srdečná, a právě v těch chvílích ji Sophie zase poznávala. Yvonne se ale až příliš často chovala tak, jako by se u ní ozývala nějaká stará nedořešená stránka — tehdy přicházela hysterie, podrážděnost a nezdravá zvědavost, strach, že bude mimo hru, že nad sebou ztratí onu skrytou, nepochopitelnou kontrolu. Před pár týdny se Yvonne zastavila u Sophie na čaj a vyptávala se jí, jak se má. Otázka přišla naprosto nečekaně a Sophii překvapila. Ze zvyku odpověděla, že dobře, ale na matce viděla, že se jí ptá naprosto upřímně. Sophie se na chvíli zarazila, zamyslela se a pak se rozplakala, aniž věděla proč. Yvonne ji objala. Sophii to připadalo krásné, a přitom tak nesprávné, ale i tak sama sobě dovolila zůstat v její náruči a plakat kvůli něčemu, co nechápala. Možná se v ní jen uvolnilo nějaké napětí, možná Yvonne pochopila něco, co dokážou pochopit jen matky. Sophii se neskutečně ulevilo. Nikdy už o tom spolu nemluvily. Infrazářič a víno je zahřívaly zvenčí i zevnitř a vytvářely v jejich těle příjemnou koncentraci tepla. Sophie a Jane si 99

rozdělily obsah krabičky cigaret, kterou našly v mrazáku. Přesně tam totiž Yvonne ukládala cigarety pro hosty a sestry je odtamtud pokaždé sebraly. Postupně vykouřily celou krabičku a taxíkem si nechaly dovézt novou, spolu se dvěma sáčky slané lékořice. Stavil se za nimi Tom v pyžamu a rozčiloval se, že vypily víno, které si šetřil už pěknou řádku let. Jane a Sophie se rozesmály tak bujaře, že sotva popadaly dech. Potom je přepadla sentimentální nálada a vzpomínaly na dětství, letní pohodu, vůni topinek a čaje, jež se linula z kuchyně chalupy, na dny strávené koupáním v šérách a na babiččiny milé otázky, které jim kladla — patrně proto, aby posílila jejich sebevědomí. Sestry stočily hovor na otce a pak se odmlčely. Tak to dopadlo vždycky, když o něm mluvily: najednou zmlkly a přemýšlely, proč je musel opustit tak brzy. Tatínek Georg byl hodný, milý a spolehlivý — alespoň tak si ho Sophie pamatovala. Často uvažovala o tom, jestli by si myslela totéž, kdyby ještě žil. Georg Lantz zemřel v jednom newyorském hotelu během služební cesty. Sprchoval se a zničehonic se skácel mrtvý k zemi. Sophie si z něj pamatovala jen to dobré: jeho smích, vtipkování a starostlivost, jeho úžasnou osobnost, lehkost a cosi krásného, co vnímala u všech starších mužů, kteří se odmítli poddat zatrpklosti. Jako by z něj vyzařovala vůle mít se dobře, jako by to byl dárek pro jeho ženu, dvě dcery a Boha. Sophie ho nikdy nepřestala postrádat a ve své samotě si s ním občas povídala. Alkohol a pokročilá denní doba si vybraly svou daň. Jane si šla lehnout vedle Jesuse do pokoje pro hosty. Sophie přehodila deku přes Alberta, políbila ho na čelo a nechala ho spát. Taxikáře požádala, aby to vzal oklikou. Seděla na zadním sedadle, sledovala domy, které míjeli, a vychutnávala si pocit opojení a samoty. V téhle vilové čtvrti vyrůstala a měla ji ráda. Znala většinu domů, kolem nichž projížděli, a věděla, kdo tam bydlel kdysi a kdo tam ještě pořád bydlí. Bylo to její místo, její bezpečné místo na zemi. Přesto však svět míhající se za oknem taxíku pozorovala s jistou melancholií. Vypadal stejně, ale 100

doba, kterou s ním měla spojenou, už byla nenávratně pryč. Teď se proměnil v něco jiného, v něco, k čemu neměla absolutně žádný vztah. Jane jí na verandě vyprávěla, jak s Jesusem v Buenos Aires potkali Jense Valla. Sophii překvapilo, když Jane vyslovila jeho jméno — nevzpomněla si na něj už celou věčnost. Jens Vall… Strávili spolu jedny celé prázdniny během let na gymnáziu. Scházeli se v šérách a nehnuli se od sebe na krok, dokud se nemuseli rozloučit. Pamatovala si, jak neúplná si pak připadala. Koncem prázdnin ho jela navštívit. Bydlel na ostrově Ekerö, jeho rodiče byli někde na cestách a Jens měl celý dům jenom pro sebe. Většinu času strávila Sophie s hlavou položenou na jeho hrudi — aspoň tak na ten týden vzpomínala. Pořád si měli co povídat; jako by se na to po celá předcházející léta šetřili. Občas spolu vyrazili na nákup v obřím pohupujícím se citroënu jeho rodičů: za zvuku hlasité hudby a bez dokladů, jako by trénovali, jaké to je, být dospělý a svobodný… V koupelně se při čištění zubů drželi za ruce. Bože, na tohle všechno už skoro zapomněla. I když byla tehdy ještě dost mladá, velmi dobře si uvědomovala, že ho miluje, ale že jí to nakonec ublíží. A přesně tak to taky dopadlo. Postupem času Sophii došlo, že se Jens musel cítit úplně stejně a že se stejně jako ona snažil vyhnout nevyhnutelnému trestu jejich lásky. Řidič vysadil Sophii před domem. Vešla dovnitř a přála si, aby alkoholové opojení nikdy neskončilo. Připadalo jí příliš dobré, příliš drahocenné. Sešla do sklepa a přinesla odtamtud láhev vína. V kuchyni vytáhla korek, nalila si do velké sklenice a posadila se ke stolu. Vypila pár doušků a v krabičce našla dvě ohnuté cigarety. Jednu si zapálila, aniž by se obtěžovala zapnout digestoř nebo otevřít okno. Nádherný pocit opojení zmizel s poslední skleničkou. Světlé myšlenky začaly dostávat temnější obrysy a cigareta jí najednou zhořkla v ústech. 101

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.