Temný thriller z Dolomit

Luca D’Andrea: Podstata zla Napsal uživatel Výběr - red Sobota, 12 Listopad 2016 07:01 -

Temný thriller z Dolomit.

Jeremiáš Salinger je mladý newyorský televizní autor, který se společně se svou ženou Annelise na nějakou dobu přestěhuje do Siebenhochu, malé obce v Jižním Tyrolsku, kde vyrůstala. Doprovází je i jejich pětiletá dcera Clara. Salinger okouzlený horami a lidmi, kteří zde žijí, začne pracovat na dokumentu o alpské záchranné službě. Během natáčení se však stane obětí hrůzné nehody. Zatímco se všemožně snaží vzpamatovat se z této traumatické zkušenosti, dozví se náhodně o krvavém zločinu, který se stal před mnoha lety: o masakru tří mladých lidí v rokli Bletterbachu. Zločin nemá viníka a v obci o tom nikdo nechce hovořit. Snad že by jen i připomínka mohla vzkřísit tu dávnou hrůzu nebo snad proto, že mnozí z obyvatel mají co skrývat? Přes veškeré nepřátelství, které kolem něj začne narůstat, a přes nesouhlas Annelise rozhodne se Salinger pátrat v minulosti a proniká do celé záležitosti stále hlouběji, až odhalí nečekanou, děsivou pravdu.

Kniha italského autora bývá přirovnávána k Stephenovi Kingovi a Jo Nesbømu (autor oba spisovatele obdivuje). Přítomnost impozantního prostředí (hory), které je jak božské, tak démonické, temný styl vyprávění a zápletka plná napínavých zvratů až do poslední stránky míří právě tímto směrem. Kniha je vyprávěna originálním, někdy téměř archaickým jazykem (ne však nudným).

Luca D’Andrea (1979) debutoval fantaskní trilogií pro mládež. Nápad napsat thriller z Dolomit se zrodil během práce nad scénářem televizního seriálu o práci záchranářů na italsko-rakouském

1 / 11


pomezí.

Vydává nakladatelství Práh.

Ukázka z knihy:

Tvář, která se sklonila k okénku, jsem dobře znal, stejně jako všechny ostatní ze zdejších obyvatel, ale jako obvykle jsem si nemohl vzpomenout na jméno.

Bylo mu tak padesát, vlasy lehce prořídlé a náznak vousů na bradě. Když mě požádal o doklady, všiml jsem si jeho pravidelného chrupu s malými zuby.

Za jeho zády zrovna projížděl černý mercedes, který zpomalil. Za okénkem silueta, jejíž tvář jsem přes tmavá skla neviděl.

Hloupá zvědavost onoho neznámého jen přiživila můj vztek.

Podal jsem tomu muži v uniformě řidičák, techničák a pas, který jsem nosil stále u sebe. Roztržitě si je prohlížel. Bylo jasné, že kvůli tomu mě nezastavil.

„Jel jsem moc rychle?“

2 / 11


„V těhle zatáčkách? Kdybyste byl místní, tak ne.“

„Ale já nejsem místní.“

Zavrtěl hlavou a dobrácky se usmál. „Kdybyste byl místní, už bych vám dal dýchnout do alkotestu. A kdybyste přesáhl povolenou míru jen o takhle málo,“ ukázal mi mikroskopický prostor mezi palcem a ukazováčkem, „zabavil bych vám automobil. To mi věřte.“

„Je to poprvé,“ řekl jsem a ukázal na odznak, který měl na hrudi, „co mě pro rychlou jízdu staví zaměstnanec Lesní správy.“

„Tady u nás je to běžné. Siebenhoch...“

„... je malá obec. To už jsem pochopil. Všichni mi to říkají pořád dokola.“

Muž pokrčil rameny. Vypadal jako hodný strýček. Takový ten, co se na Vánoce převléká za Santa Klause. Kdyby mi zrovna nezkřížil cestu za odplatou, byl by mi i sympatický. Ale byl jsem rozčílený.

Vzteklý.

Konečně se mi podařilo přečíst jeho jméno na klopě šedozeleného saka. Krün. Mluvila o něm Annelise a říkala mu „šéf Krün“.

Několikrát jsem ho už viděl, jak s tou svou ošuntělou károu, se kterou na mě před chvílí blikal, hlídkoval na silnicích nebo parkoval před nějakým barem. Těch bylo v Siebenhochu hodně a

3 / 11


byly vždycky narvané.

„Takže vy jste ten, kterému u nás,“ pokračoval jsem a snažil se o humorný tón, „říkáme „místní šerif?“

Zasmál se. „Šerif? To se mi líbí. Ano, vlastně je to tak. Dopravní strážník, policista a hajný dohromady. Někdy dokonce i zdravotník a zpovědník. Víte, jak to chodí. Nadřízení jsou rádi, že šetřím daňovým poplatníkům peníze. A nikdo si na to nikdy nestěžoval. Lidé mají tendenci důvěřovat víc tomu, koho znají. Hlavně...“

„...v malých obcích.“

Krün si povzdechl.

„Genau,“ řekl. „V Siebenhochu se známe všichni v dobrém i zlém. Víte co tím myslím?“

„Abych pravdu řekl, ne.“

„Opravdu?“

„Jestli jsem jel moc rychle, tak mi, prosím, dejte pokutu a nechte mě jít dál svou cestou.“

„Máte naspěch, pane Salingere?“

„Došly mi cigarety. Za chvíli Alois zavře a já bych nerad, aby se mi celou noc zdálo o Marlboru. Stačí vám to?“

4 / 11


„Můžete zajet taky do Aldina. Je tam benzínová pumpa s malým barem, otevřená čtyřiadvacet hodin denně. Staví tam hlavně řidiči náklaďáků. Doporučuji vám kávu, ale prodávají také cigarety. Marlboro, Lucky Strike, camelky. Člověk neví, co si vybrat dřív. Tabákový ráj.“

„Děkuji za informaci. A co bude s tou pokutou?“

Jeho tvář ztratila výraz hodného strýčka vstupujícího na Štědrý den do domu se svým „Ho-Ho-Ho“. Teď jsem měl před sebou zlého policajta.

„Ještě jsem neskončil, pane Salingere.“

„Vy mi vyhrožujete?“

Krün zvedl obě paže. „Já? Dávám vám jen pár rad. Tady v Siebenhochu jsme přátelští lidé. Zejména pak k tomu, kdo patří do rodiny starého Maira. Máte opravdu moc roztomilou holčičku, pane Salingere. Jak že se jmenuje? Clara?“

Sevřel jsem volant. „Ano.“

„Víte, co je na takových malých obcích nejlepší, pane Salingere?“

Chvíli jsem se na něj díval a pak se přehrada protrhla. „Je mi to u prdele,“ sykl jsem. „Chci si jet jen koupit ty zatracený cigarety a vrátit se domů.“

Krün na to vůbec nereagoval. „Můžete si vystoupit z vozu, pane?“

5 / 11


Otočil jsem se k němu. Cítil jsem, jak mi tepe ve spáncích. „Z jakého důvodu?“ zaskřehotal jsem.

„Chtěl bych vám dát dýchnout do alkotestu. Mám dojem, že nejste schopen řízení.“

„Do žádnýho zasranýho alkotestu dýchat nebudu, šéfe Krüne!“

„Vystupte si, pane Salingere. A vyzývám vás, abyste před veřejným činitelem nepoužíval podobný slovník. Zítra ráno si můžete stěžovat na můj postup a rád vám poskytnu nezbytný formulář. Teď si ale vystupte.“

Vystoupil jsem.

„Ruce za hlavu,“ přikázal strážmistr Krün.

„Zatýkáte mě?“

„Chodíte moc do kina, pane Salingere. Ale to je vlastně vaše práce. Ruce za hlavu. Nadzdvihněte levou nohu a zůstaňte tak, dokud vám neřeknu.“

„To je směšné,“ zaprotestoval jsem.

„To je praxe,“ zněla ledová odpověď.

6 / 11


Poslechl jsem a připadal si jako totální idiot.

Tímto teatrálním gestem začal Krün měřit na stopkách můj výkon.

Trvalo to déle než minutu. Projíždějící auta zpomalovala a i přes hluk motoru jsem mohl slyšet smích pasažérů. Nakonec spokojený Krün pokývl.

„Nejste opilý, pane Salingere.“

„Mohu nastoupit zpátky do auta?“

„Můžete mě chvilku vyslechnout? Pak budete moct pokračovat ve své cestě, budete-li ještě chtít.“

Neřekl jsem na to nic.

Krün si upravil čepici na hlavě. „Na této silnici je maximální povolená rychlost šedesát kilometrů v hodině. Méně jak za jeden kilometr, přesněji po třech zatáčkách, vjedete do takzvané obydlené části. Tam je povolená rychlost čtyřicítka. Posloucháte mě, pane Salingere?“

„Děkuji vám za informaci, strážmistře. Budu si to pamatovat.“

„Na to, abyste dorazil do Aloisova minimarketu, když budete dodržovat předepsanou rychlost, potřebujete dvanáct minut. Možná třináct. Otázka zní: vyplatí se to?“

Nadskočil jsem.

7 / 11


Šéf Krün si všiml mého překvapení. „V Siebenhochu neexistují tajemství, pane Salingere. Alespoň pro mě ne. Pro šerifa ne.“ Přistoupil o krok. „Víte, proč jsem vás zastavil, pane Salingere?“

„To mi musíte říct vy.“

Krün si párkrát přejel rukou po bradě. „Dozvěděl jsem se o malém nedorozumění, o vzrušené roztržce dnes odpoledne mezi vaší paní a paní Waldnerovou. Nedorozumění, které se týkalo i Aloise, majitele krámku dole v obci. Nic vážného. Ale když jsem vás viděl, jak jedete do městečka, ne sice příliš rychle, ale, jak uvedu v hlášení, zvýšenou rychlostí, napadlo mě, že možná máte nezadržitelnou touhu učinit spravedlnosti zadost. A to není vůbec dobré, pane Salingere.“

„Chtěl jsem jenom vysvětlení.“

„Nedělejte ze mě blbce. Vím o vás všechno,“ pauza. Hlas se mu chvěl. „Všechno, co jste tam nahoře udělal.“

Bolest v zátylku. Bodnutí ledovou jehlou.

„A co jsem udělal?“

Krün si poklepal prstem na odznak. „Nic, za co byste měl být z hlediska zákona potrestán.“

„Proč?“ zeptal jsem se. „Jsou snad i jiná hlediska?“

8 / 11


Uniforma neuniforma, byl jsem připravený se na něj vrhnout. Musel si toho všimnout, protože jeho tón najednou už nebyl tak nenávistný. Stál tu opět hodný strýček.

„Začali jsme špatně, pane Salingere. Nezdá se vám?“

„Ano,“ zabručel jsem a adrenalín mi pořád ještě vřel v žilách.

„Nechci, abyste se tu cítil jako cizinec. Jste zeť starého Maira. Werner je tady v Siebenhochu velmi váženým člověkem a všichni jsme moc šťastní, že se Annelise zase na nějaký čas vrátila. A mimo to, vaše dcera je moc roztomilá. Frau Gertraud z knihovny jí přímo zbožňuje. Říká, že to je nejvyspělejší dítě, jaké kdy viděla.“

„Takže teď už jsem místní?“

„Řekněme, že se nacházíte těsně pod čarou. Ale o hodně výš než obyčejný turista. Víte, co tím myslím?“

„Ne,“ odpověděl jsem suše.

„Budu k vám upřímný, právě proto, že jste tu... vítaným hostem. V Siebenhochu jsou často pořádné bitky. Velmi často. A mým úkolem není jen zavřít občas nějakého toho opilce nebo zavolat doktorovi, aby mu zašil rány. Mým úkolem je zabránit problémům. Předcházet jim. Alespoň tak to chápu já.“

Krátká pauza a pak pokračoval. „Vím, co o vás místní říkají. Hlavně po té nehodě na Ortlesu. Ale jsou to jen řeči.“

„A vy s těmi řečmi souhlasíte?“

9 / 11


Hodný strýček zakrourtil hlavou. „To, co si myslím nebo nemyslím, je úplně jedno, pane Salingere. Alespoň tady a teď. Kdybyste mohl, už byste mě nakopal do koulí. Myslíte si, že to nevidím? Jste úplně bez sebe vztekem. Jediné, co je pro mě teď důležité, je, abyste jel domů. Pořádně se vyspěte a vykašlete se na drby dvou starých lidí, kteří nemají celý den nic na práci než pomlouvat ostatní. Nestojí to zato. Jen byste jim dal za pravdu.“

„Dal bych jim za pravdu?“

„Na to, abych mohl dělat tuhle práci, potřebuji trochu té psychologie, pane Salingere. Se svaly se člověk daleko nedostane. A psycholog ve mně mi říká, že když někdo zvýšenou rychlostí jed e k obchodu člověka, který o něm prohlásil cosi nelichotivého, nejspíš ho ta slova ranila. Namlátit pěstmi starému muži, protože i když se to nezdá, Aloisovi je o deset let víc než vašemu tchánovi, to by vám na chvíli snad pomohlo, pane Salingere, ale dal byste tím za pravdu jemu a bůhví kolika ještě lidem tady v Siebenhochu.“

Přestože jsem si to nerad přiznával, věděl jsem, že je to tak.

Ano, cítil jsem se jako vrah. To proto jsem chtěl jet za tím dědkem a zmlátit ho do krve. Ne kvůli slzám Annelise nebo kvůli Claře, jak jsem si celé odpoledne namlouval, ale protože jsem cítil, že ty řeči mají své opodstatnění. Vybil bych si na něm všechnu tu nenávist, kterou jsem cítil jen a jen vůči sobě. Chování skutečného zbabělce.

Byl jsem si odporný.

Zhluboka jsem se nadechl. Adrenalin vyprchal.

Podíval jsem se na Krüna a uviděl ho takového, jaký byl. Chlápek v uniformě, který se jen snažil zabránit zbytečným problémům.

10 / 11


„Jste třída a teď už chápu, proč vám říkají šéf Krün. A máte pravdu,“ přiznal jsem. „Rád bych vás pozval na pivo. Mám totiž pocit, že vám něco dlužím.“

Šéf Krün si oddechl. Podal mi ruku. „Jmenuji se Max. A žádný dluh. Je to má povinnost.“

„Děkuju, Maxi. Ale ty mi říkej pořád Salingere, jako moje žena,“ usmál jsem se.

11 / 11

Temný thriller z Dolomit

Recommend Documents