Krimi thriller – Někdo se dívá Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Ulrike Rylance Krimi thriller – Někdo se dívá – e-kniha Copyright © Fragment, 2013 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Nenávist Podle slovníku velice silná averze vůči někomu nebo něčemu. Synonyma jsou odpor nebo zášť. Množné číslo neexistuje. Jak směšné. To přece zdaleka nestačí. To, co k té dívce cítím, je víc než odpor nebo zášť. Nenávist je, když někomu přejete smrt. Když ho chcete umlčet. Navždycky. Opakem je láska.
1. kapitola Myslela jsem si, že sehnat pokoj bude jednodušší. Nebo jsem moc vybíravá? Každopádně jsem si neuvědomila, kolik na tomhle světě existuje podivných lidí, do jejichž bytu bych se v žádném případě nechtěla nastěhovat. I kdyby to mělo být jenom na pár týdnů. Bakteriemi zamořené kuchyně počítačových fanatiků, kteří žijí víceméně ve tmě, pokoje o velikosti kapesníku nebo – vrchol všeho, jak jsem viděla před deseti minutami – byt obývaný skupinou dívek, kde na dveřích kuchyně visel rozpis, kdo kdy uklízí. Chtěly jedině dívku – kluci podle nich byli moc nepořádní. Nejraději by si mě tam hned nechaly, i když jsem je hned odmítla. Přesto mi ale vnutily své telefonní číslo. Pro všechny případy. Povzdechla jsem si a zamžourala do slunce. Byla půlka června a hrozné horko. Poslední adresa na mém seznamu nebyla podle mapy Lipska moc daleko. Nasedla jsem na kolo a doufala, že tentokrát najdu něco rozumného. Jestli budu muset strávit ještě jeden den s tetou Franziskou a poslouchat vřískot jejích ročních dvojčat, zblázním se. Navíc si nehodlám kromě své prázdninové brigády věčně hrát na chůvu. Jasně, dvojčata jsou hrozně roztomilá – ale na mě to neplatí. Zahnula jsem doprava. Vysoké činžáky zmizely a vystřídaly je honosné vily. Obrovské kaštany poskytovaly příjemný stín. Zafoukal vítr a v listoví to zašumělo. Jsem tady správně? Nedokázala jsem si představit, že se za některou z těch elegantních štukových fasád skrývá pokoj, který bych si se svými nepatrnými finančními možnostmi mohla dovolit. Zastavila jsem se a znovu jsem se podívala na papírek. Číslo 34 bylo na konci ulice. Velká stará vila, ne tak parádní jako její sestry vepředu, ale přesto působivá. Stála vzadu v zahradě a byla skoro úplně zakrytá keři a stromy. K domovním dveřím, nad nimiž se ke zdi vinul tlustý kamenný anděl, vedla štěrková pěšinka. Sesedla jsem z kola a zaklonila hlavu. Dům vypadal, jako by spal. Připadal mi temnější a větší než sousední domy. Na okamžik se mi zdálo, že se za oknem v přízemí něco pohnulo. Zarazilo mě, jaké tu je ticho. Ticho a mnohem větší šero než ve zbytku ulice. Skoro mi přišlo, že sem nikdy nezabloudí slunce. Najednou mi naskočila husí kůže, přitom jsem se ještě před chvilkou potila. Bylo to zvláštní. Nedokázala jsem nic rozeznat, ale přesto jsem měla pocit, že mě někdo pozoruje. Asi bych měla raději zmizet. Určitě jsem si špatně opsala adresu. Vtom začal hrát uvnitř někdo na klavír – nádhernou romantickou melodii. Stála jsem na místě jako přibitá, neschopná pohnout se z místa. Hustým křovím najednou pronikl sluneční paprsek a zahalil vilu do měkkého odpoledního světla. Chovala jsem se pěkně pošetile. Měla bych konečně zazvonit a prohlédnout si pokoj, který už bude pravděpodobně stejně pronajatý. Odhodlaně jsem vykročila po pěšině, zhluboka se nadechla a položila prst na zvonek. Pak jsem mimoděk na okamžik zvedla hlavu. Kamenný anděl dřepěl přímo nade mnou a místo očí měl dvě prázdné díry.
2. kapitola Dveře se otevřely ještě dřív, než jsem zmáčkla zvonek. Nevím, co jsem čekala. Asi nějakou scvrklou starou hospodyni v zástěře, která mi s opovržlivým pohledem sdělí, že s panem profesorem teď nemůžu mluvit. Něco na ten způsob. Každopádně ne šlachovitého mladíka s delšími vlasy, úzkými brýlemi, jen o něco staršího než já, v džínsech a tričku se zvláštním vzorem. Nebo to byly skvrny? Ucítila jsem podivný nasládlý pach. „Dobrý den,“ řekla jsem. „Přišla jsem kvůli tomu pokoji.“ „Sláva,“ opáčil kluk, aniž změnil výraz. „Už jsem si myslel, že jsi od Svědků Jehovových.“ A zatímco jsem se na něj zmateně dívala, začal se najednou smát, až jsem intuitivně o kus ustoupila. Klavír zmlkl a z pokoje se vynořila dívka s krátkými světlými vlasy v tmavomodrých šatech. Tázavě se na mě podívala. Zatraceně, zazvonila jsem na nesprávné dveře? Jak trapné. „Přišla jsem kvůli tomu pokoji,“ zopakovala jsem, tentokrát ještě nejistěji než předtím. „Je ještě volný?“ „Jasně,“ řekl kluk po vteřině váhání a rukou udělal gesto, které působilo zdvořile a zároveň komicky. Ustoupil stranou, abych mohla vejít. Dívka se usmála, i když spíš jen sama pro sebe. Ve vlasech měla po stranách černé a světlé proužky. „Já jsem Nina,“ představila jsem se a v duchu jsem se ptala, kam jsem se to dostala. „Julius.“ Kluk kráčel přede mnou úzkou chodbou. Vpravo byly dveře, zřejmě do sklepa. Pak následovala prostorná vstupní hala s vysokými stropy a starými parketami. Bylo tu příjemně chladno, nejspíš proto, že se dovnitř nedostalo téměř žádné světlo. „Já jsem Claire,“ prohlásila dívka a s úsměvem mi podala ruku. „Copak děláš tady v Lipsku?“ „Jsem tu na prázdninové praxi v jedné advokátní kanceláři,“ odpověděla jsem. Potěšilo mě, že aspoň ona projevila trochu zájmu. Šly jsme za Juliem. Bylo tu strašně moc místa. V hale by se dalo tancovat, jako v nějaké staré hollywoodské komedii. Akorát tu bylo trochu šero. Ale proč Julius zaváhal, než mě pozval dovnitř? Buď byl ten pokoj volný, nebo ne, co tu bylo na zvažování? Po pravé straně vedlo široké schodiště do horního patra. Na jeden schod někdo postavil oranžový dopravní kužel. Nahoře byla tma. Julius se zastavil. „Tady je zavřeno.“ Mávl rukou směrem ke schodišti. „Bydlíme jenom dole. Chodit nahoru není dobrý nápad.“ Zůstala jsem vyděšeně stát. „Je to tu zchátralé,“ dodal s pobaveným výrazem. „Duchy tu ale nemáme.“ Otevřel jedny dveře. „Voilà!“ Zřejmě měl v oblibě velká gesta. No dobrá, rychle se mrknu na ten pokoj a pak se co nejrychleji rozloučím. „Dvě stě eur za měsíc. V podstatě za hubičku,“ prohlásil nadšeně. „Na jak dlouho by ses chtěla nastěhovat?“ „Jen dokud budu v té advokátní kanceláři,“ odpověděla jsem. „Takže do konce srpna.“ „Tak teda řekněme tři sta eur za celou dobu,“ řekl nenuceně. „To je ale levné,“ řekla jsem překvapeně a nakoukla dovnitř. „Já…“ Na okamžik jsem ztratila řeč. Místnost byla obrovská. Na podlaze byly parkety a na druhém konci prosklené dvojkřídlové dveře, které zřejmě vedly do zahrady. Sukovité větve se zvenčí tlačily na okenní skla. Neznala jsem nikoho, kdo by takhle bydlel.
Stěny byly vymalované nezdravě zeleným odstínem, ale to přežiju. Přistihla jsem se, že v myšlenkách už přemisťuju nábytek a věším obrazy. „Proč jenom dvě stě?“ přerušila jsem nakonec mlčení. „V inzerátu stálo dvě stě padesát.“ Nikdy jsem neslyšela, že by někdo jen tak snížil nájemné. Je s tím pokojem snad něco v nepořádku? „Částka se změnila,“ opáčil Julius klidně. „Klidně se tu porozhlédni. Až skončíš, najdeš mě v kuchyni.“ Zřejmě si myslí, že si pokoj vezmu. A existuje snad nějaký logický důvod, který by mluvil proti tomu? Za tuhle cenu zaručeně neseženu nic lepšího. „Odkud jsi?“ zeptala se Claire. Zůstala se mnou v pokoji. Zamumlala jsem jméno našeho malého městečka, které mi v téhle nepopsatelné vile připadalo ještě provinčnější než jindy, ale Claire se zřejmě zeptala jenom pro forma, protože hned mluvila dál. „Já jsem z Lipska. Vlastně jsem chtěla studovat hudbu ve Výmaru, ale nechtěli mě tam,“ dodala na vysvětlenou. „A tak na podzim začnu tady. Hlavní obor klavír.“ „Hraješ nádherně,“ poznamenala jsem a prohlédla jsem si postel a starý psací stůl. Byla tu i skříň a několik polic na knihy. Na zdi visel kalendář s fotografiemi krajiny. Skotsko? Přistoupila jsem blíž. Kalendář byl z letošního roku a někdo do něj ještě začátkem června načmáral „zubař“. „Jde to,“ odvětila Claire. „Člověk není nikdy dost dobrý. Mimochodem, cvičit budu hlavně ve škole,“ dodala rychle. Zřejmě měla obavu, že by mě stálé brnkání na klavír mohlo odradit od toho, abych si tenhle neuvěřitelný pokoj pronajala. To se tedy pletla. Ale ta věc s nájmem mi nedopřávala klidu. „Nevíš, proč je ten pokoj najednou levnější?“ zeptala jsem se. Claire pokrčila rameny. „Julius má dneska prostě dobrý den,“ vysvětlila jednoduše. Pořád ještě mi to připadalo zvláštní, ale rozhodla jsem se, že už si s tím nebudu lámat hlavu. Tohle je moje životní šance. Kdyby ten pokoj viděli moji rodiče! Soudě podle toho, jak se tvářili, když jsme se loučili, určitě čekali, že budu brečet v nějaké ruině nebo sedět na ulici. Odhrnula jsem závěsy a otevřela prosklené dveře. Dovnitř vnikl teplý letní vzduch. Přímo pod mým oknem byla terasa, o kousek dál stála pod starým stromem kamenná lavička. Na zarostlý trávník svítilo slunce. Bylo to až příliš krásné, než aby to byla pravda. Vdechla jsem vůni léta a trávy a chtěla jsem dveře zase zavřít, když jsem si něčeho všimla. Na střed trávníku vrhalo cosi zvláštní stín. Vypadalo to jako trup s hlavou. „Co je to?“ zeptala jsem se Claire. Ukázala nahoru. Přesně nad mým oknem seděla další malá kamenná postava, ne nepodobná bizarnímu andělu. Jenže tahle jednoznačně představovala čerta. „Andělův bratříček,“ řekla jsem překvapeně. „Přesně.“ Claire se ušklíbla. „Nějaký architekt z počátku minulého století tu zvěčnil svůj špatný vkus. Když svítí sluníčko, vrhá ten vydařený exemplář stín na trávník.“ „Hezké,“ řekla jsem. Obě jsme se zasmály. Pak jsem udělala pár kroků doleva, podél domovní zdi. Byla tu úzká písčitá pěšinka. „Kam to vede?“ „Jenom k plotu. Musíš dávat pozor, tam vzadu je mraveniště. Radši nechoď bosa.“ Přikývla jsem. Pomalu jsem se vrátila do pokoje, udělala jsem půlobrat a rozhodně otevřela pusu. „Můžeš si s pokojem dělat, co budeš chtít,“ předběhla mě Claire. „Pronajímateli je to jedno.“
Kývla jsem. „Beru to. Je to oukej?“ „Samozřejmě,“ přikývla Claire. „A co nábytek a tak?“ zeptala jsem se a pohlédla na kalendář. „Vyzvedne si ho někdo? Nebo to tady zůstane?“ „Můžeš si to všechno nechat. Ty věci patří Jette. Je teď na semestr v zahraničí, ve Skotsku, a hned tak se nevrátí.“ No, tím líp. Claire silou trhla za dvojkřídlové dveře. „Musíš silou, už pořádně nefungují.“ Zatáhla ještě jednou, a dveře zůstaly zavřené. Šla jsem za ní zpátky do domu a nakoukla do staromódní koupelny s volně stojící vanou. Dorazily jsme do prostorné kuchyně, ve které se dalo vařit na ohromném středověkém sporáku. Uprostřed stál velký dřevěný stůl a na polici se vyjímalo několik šálků s vtipnými rčeními. Na zdi visel plakát se staromódní reklamou na pivo. I odtud vedly prosklené dveře na terasu. Máma by byla unešená. U stolu seděl Julius a cumlal fajfku. Ten pach. Jasně, byl to tabák, proč jsem na to nepřišla hned? Vedle něho seděl tmavovlasý mladík, který rozpačitě pokývl a pak se hned zase sklonil nad nějakým pořadačem. Třetí kluk stál u kávovaru a v ruce držel plechovku s kávou. „Kávu?“ zeptal se mě. „Ne, díky. Radši něco studeného.“ Snažila jsem se, abych na něj nezírala. Světlé vlasy, hezký obličej s tmavýma očima, které na mě nepatrně pomrkávaly. Štíhlý a svalnatý. Budu bydlet v jednom domě s klukem snů všech čtenářek Brava. „To máme taky, žádný problém. Colu, vodu?“ „Voda je super, dík.“ Usmál se na mě a nalil mi sklenici. „Tak co,“ začal Julius. „Jakpak to vypadá?“ „Do konce srpna bych si ten pokoj ráda vzala,“ řekla jsem. „Jestli váš pronajímatel nebude proti.“ Z nějakého důvodu se všichni rozesmáli. Co jsem řekla komického? „To bude v pořádku,“ řekl Julius. „Pronajímatel proti tomu nic nemá.“ Všichni se zase začali dusit smíchy. Pomalu mi začínali jít na nervy. O co tady jde? Na rameni mi přistála něčí ruka. Za mnou stál ten kluk s vodou. „Nenech si to líbit,“ řekl. „Mně to dělali taky. Pronajímatel sedí před tebou.“ Ukázal na Julia. „Mimochodem, já jsem Stefan.“ „Nina,“ opáčila jsem mechanicky. Julius je pronajímatel? „Benjamin,“ řekl černovlasý kluk a lehce zvedl ruku. Byl to jeho jediný příspěvek k rozhovoru. „Jste tu teda čtyři?“ zeptala jsem se. „Jak se to vezme,“ řekla Claire. V jejích očích se na okamžik něco objevilo. „Byla by tu ještě Lauren.“ „Lauren tady nebydlí,“ ozval se okamžitě Stefan. „Ale skoro!“ Claire na něj vrhla vzdorovitý pohled. Neměla jsem ponětí, o čem mluví. „Lauren je Stefanova holka,“ vysvětlil Benjamin. „Občas tu přespí.“ „Občas? To je vtipné,“ zamumlala Claire. „Každopádně,“ vložil se do věci Julius, který seděl s fajfkou na konci stolu jako nějaký
kmenový náčelník, „nastěhovat se můžeš hned. Máš ještě nějaký nábytek nebo něco?“ „Ne,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se červenám. Máma mě donutila vzít si s sebou hrnec a květovanou prošívanou deku, abych se neživila jen po fast foodech a abych nenastydla. Obojí hned schovám do velké skříně, která stojí v pokoji. „Jenom pár knížek, oblečení a tak. Jo, a malého gekona.“ „Gekona?“ Černovlasý kluk se na mě udiveně podíval. „Myslíš toho minikrokodýla?“ „No, vlastně jo, jestli mu tak chceš říkat. Je úplně neškodný. A ani nesmrdí.“ „To tady bude pobíhat?“ zeptala se Claire. „Ne, bude ve svém teráriu. Prostě jsem ho musela vzít s sebou, naši jedou na dovolenou a teta má dvojčata a…“ „To je v pohodě,“ přerušil mě Julius. „Pokud si nepřivlečeš uštěkaného hafana. Ještě něco?“ Přemýšlela jsem a pak jsem zavrtěla hlavou. Julius přikývl. „Žádné cello?“ zeptal se vážně. Claire mu hodila na hlavu kostku cukru. „Protože víc hudby už bychom asi nevydrželi,“ pokračoval Julius klidně dál. Viděla jsem, že si jen dělá legraci. Pomalu jsem se začala uvolňovat. Ten pokoj byl úžasně romantický a směšně levný! Dům byl velkolepý, o zahradě ani nemluvě. Do práce to budu mít na kole maximálně pět minut. A moji noví spolubydlící sice mají poněkud zvláštní smysl pro humor, ale jinak vypadají docela v pořádku. Měla jsem opravdu štěstí. No, někdy i slepé kuře najde zrno. Vyřídili jsme formality, přičemž jsem si nebyla jistá, co mám vlastně přesně očekávat. Ještě nikdy jsem si nepronajímala pokoj. Julius chtěl nájemné v hotovosti. S tím jsem neměla problém. Zdálo se, že tu nebudou žádné další výdaje. Dostala jsem klíč a Claire mě varovala, abych si na všechny své potraviny napsala jméno. „Jinak ti kluci všechno sežerou,“ řekla. Doprovodila mě ke dveřím a já se celá omámená rozjela zpátky k tetě. U tety panoval obvyklý chaos. Dvojčata, pískací kachnička a dudlík na podlaze a uprostřed všeho teta Franziska ve flekatém tričku. Ještě než jsem prošla dveřmi, už na mě volala: „Mohla bys mi pomoct?“ Když jsem jí pověděla o svém podnájmu, vypadalo to, že se jí ulevilo a zároveň je zklamaná. „Opravdu bych tu někoho potřebovala. Ale samozřejmě chápu, že chceš být mezi mladými lidmi.“ V jejím hlase byla znatelná tichá závist. „Měli jsme přece domluveno, že u tebe zůstanu jen pár dní,“ zamumlala jsem. Trochu jsem si ale připadala jako padouch. „A brzy se přece vrátí strýček Thomas.“ Z obýváku zazněl výkřik pronikající až do morku kostí. Franziska se tam vyřítila a já jsem rychle odběhla, abych si sbalila svých pět švestek. Pak jsme si s tetou naposledy uvařily čaj a já si trochu odpočinula. Billy, můj malý gekon, seděl ve svém skleněném teráriu vedle mě. Něco z toho, co dnes zaznělo ve vile, mi stále strašilo v hlavě. Nemohla jsem přijít na to, co to je. Co jsem to jenom zaslechla, že mě to tak zarazilo? Lovila jsem sáček čaje ze šálku. Pak mi to došlo a já přestala. Pytlík visel na lžičce a kapalo z něj. Dneska má prostě dobrý den, řekla Claire o Juliovi. Nakrabatila jsem čelo. A najednou jsem věděla, co mě na tom tolik překvapilo. Protože když je nápadné, že má někdo dobrý den – neznamená to, že obvykle mívá špatné dny? Ta představa se mi nelíbila a já se ji pokoušela zapudit. Pořád se ale vracela jako otravná moucha.
3. kapitola Tlačila jsem kolo zpátky k vile, tentokrát s obrovským batohem na zádech. Ucha toho zpropadeného hrnce mě tlačila do lopatek a pot ze mě lil proudem. Na řidítkách visel koš od Franzisky a v něm seděl Billy. Proklínala jsem své rozhodnutí odvléct do nového podnájmu všechno najednou. Mohla jsem nejdřív odnést své věci a až potom kolo. Ale cosi mě pohánělo, i moje nohy jako by si žily svým vlastním životem. Skoro jsem běžela. Bála jsem se, že by pokoj mohl najednou zase zdražit? To je přece naprostá hloupost, vždyť jsem už všechno zaplatila. A přesto – nevěřila jsem té dohodě. Anebo snad Juliovi? Ještě než jsem stačila vylovit klíč, otevřel mi Stefan. Odněkud z vily musel být dobrý výhled na ulici. „Ahoj,“ hlesla jsem vyčerpaně a opřela jsem se o kolo. Nohy se mi třásly. „Běžela jsi?“ „Ne, jen mám těžký náklad.“ Trochu udiveně si mě prohlížel, zatímco jsem si utírala zpocenou ruku o šortky. Najednou jsem si připadala jako podomní obchodník. „Vyhodili tě z domova?“ Stefan mi pomohl složit monstrózní batoh na zem. „Co to s sebou všechno taháš?“ Se zájmem si prohlížel punčocháče, které visely z postranní kapsy jako svlečená hadí kůže. „Skoro nic. Dík.“ „To skoro nic je ale pěkně těžké!“ Nacpal punčošky zpátky do kapsy. „Vsadím se, že jsou to samé hadry. Přesně jako u Lauren. Holky jsou všechny stejný, co?“ obrátil se na Claire, která se odněkud vynořila a zakoulela očima. „Podívej, gekon,“ řekl jí Stefan. Natáhl ruku a vytáhl Billyho z terária. „Opatrně,“ vyhrkla jsem. Ale Claire Billyho vůbec nechtěla vidět. Lehce stáhla ústa. „Kdybys něco potřebovala, jsem ve svém pokoji.“ „Jmenuje se nějak?“ Stefan zvedl Billyho do vzduchu a prohlížel si jeho bříško, jako by čekal, že tam bude mít obchodní značku. „Billy,“ řekla jsem a posadila gekona zase do terária. „Billy,“ opakoval Stefan pobaveně. „Jsi opravdu vtipná.“ Pokrčila jsem rameny. „Proč vlastně ne?“ „No, ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by obojživelníkovi říkal Billy. Zní to jako jméno pro kovboje – Billy the Kid.“ Stefan se ušklíbl. „Můj křeček se jmenoval jen Prcek.“ Teď jsem se musela smát já. „No a bylo to snad o tolik lepší?“ „Ne. Jen to nikomu neříkej.“ Ještě na odchodu se smál. Dovlekla jsem batoh vstupními dveřmi ke svému pokoji, otevřela dveře a odtáhla ho dovnitř. Potom jsem vzala Billyho terárium, postavila ho na psací stůl a sedla si na zem. Pokoj byl stále krásný a byl můj. Moje první říše, v níž jsem sama, bez otravného mladšího bratra a bez rodičů, kteří jsou sice docela snesitelní, ale nemusejí vždycky o všem vědět. Byla jsem svobodná. Kdybych chtěla, mohla bych zůstat celou neděli v posteli. Mohla bych být celou noc venku, živit se jen sýrovými krekry nebo všechny své krámy rozházet po zemi a už nikdy neuklízet.
Nejradši bych hlasitě jásala, místo toho jsem ale vyšla na terasu a zhluboka jsem se nadechla.
