anarchistické noviny
Jaderná válka nízké intenzity USA a NATO v Iráku, Kosovu i jinde beztrestně používají radioaktivní uranovou munici
str. 6-7 únor 2003 - č. 27- ročník IX
Dále v časopise:
Tramvajová stávka v Praze Do stávky, vyhlášené Federací řidičů tramvají, se v Praze 3. února zapojila třetina řidičů a řidiček. Militantní stávka ale přinesla i nesolidaritu ostatních, policejní násilí a řadu otázek. Více na str. 3
Potenciál samosprávy Zkušenost ukazuje, že samospráva získává potřebnou dynamiku pouze v revolučních podmínkách. Jen tehdy je schopná zlomit struktury hierarchické společnosti... Více na str. 5
Mujeres Creando
Bolivijské anarchofeministky, sdružené ve skupině Mujeres Creando konfrontují zažité tradice autoritářství a patriarchátu nejen ve své zemi. Více na str. 4-5
Slovo redakce Do roku 2003 vstupujeme s číslem, které se již tradičně musí zabývat mnoha neradostnými událostmi, které však před nás na druhé straně staví další možnosti, jak se postavit diktatuře kapitálu a státu. Naše životy zasahují dvě hlavní proplétající se témata. Na straně jedné to je ekonomická a sociální krize systému a s tím související drastická opatření asociální demokracie. Řeč je o „Sobotkově balíčku“, přibližující se deregulace nájemného a Škromachově kapitalistickému zemětřesení ve zdravotním pojištění a vyplácení nemocenské. Kromě toho musíme reagovat na globální hrozbu, plynoucí ze Středovýchodní války. V tomto čísle nakonec převážily aktuality o chystané válce a stávce řidičů a řidiček tramvají, která byla po dlouhé době prvním rázným vystoupením pracujících lidí.
Svobodná
Práce
Stanice bankrot České dráhy zde jízdu končí ! str. 2
Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících
dobrovolný příspěvek 10,- Kč
NECHCEME ŽÁDNOU DALŠÍ KAPITALISTICKOU VÁLKU Válka na Středním Východě se zřejmě přibližuje rychlým tempem. Vystoupení amerického ministra zahraničí Colina Powella v Radě bezpečnosti OSN 5. února potvrdilo úmysly Bushovy administrativy zaútočit na Irák i bez mandátu této organizace a nenechalo na pochybách snad už nikoho. Je zřejmé, že se nejedná o válku za „demokracii“. Prostřednictvím nadcházejícího konfliktu se snaží Bushova administrativa a za ní stojící nejmocnější složky kapitalistického systému vyřešit některé své naléhavé ekonomické potíže. Jde jim především o napadení dosud dominantní role kartelu OPEC (země produkující ropu), který často způsobuje zvýšování cen této pro současný kapitalismus klíčové suroviny, což systém poškozuje. Bushovi jde také o to, aby americké korporace získaly snadný přístup k posledním zbývajícím velkým ropným zásobám na zemi a zajstily si tak na posledních několik desítek let lukrativní byznys, než bude kapitalistická ekonomika přinucena opustit fosilní paliva a přejít na jiný způsob získávání energie.
Vidíme, že se jedná o geopolitickou válku, kde za frázemi o lidských právech a svobodném rozvoji Iráku vystrkují růžky pouze práva kapitálu na ničím neomezované působení a svobodný rozvoj investic.
Je možné něco dělat? Zmíněné poznatky nejsou ničím novým. Některá okrajová média je nepokrytě šíří a v našem povědomí je účelovost války v Iráku více než zřejmá. Jde o něco více: jde o to pokusit se odpovědět na otázku, jak bychom se měli zachovat tváří v tvář chystané apokalypse. Máme znovu mlčet a zanadávat si při sledování televizních zpráv? To určitě ne. Rozpoutání agresivní války je zločinem proti lidskosti podle jakékoli myslitelné definice. Je naší lidskou povinností proti tomu alespoň nějak vystoupit. Vybrat si svůj způsob protestu. Nezůstat zticha a nějakým způsobem dát najevo - ve svém okolí, na pracovišti, ve škole - kdekoli - že i když jsme občané členské země NATO, jejíž vojenská jednotka se bude účastnit nadcházejícího tažení, jsme proti válce, že tahle ani žádná jiná válka se nevede
naším jménem a my v žádném příapadě nesouhlasíme s jejím rozpoutáním. Je také naší povinnosti pokusit se odpovědět na oficiální manipulace a údajně beznadějná dilemata, kterými nás zaplavují sdělovací prostředky. Říkají nám například, že Saddám přece musí být odstradokončení na str. 2
BOMBY NEJSOU CHYTRÉ - Podle amerického ministra zahraničí má být na Irák odpáleno v prvních dvou dnech na 800 střel s plochou dráhou letu a 3000 kusů „inteligentní“ munice. Oficiální média nás ujišťují o tom, že se jedná o „humánní“ bomby, zasahující vybrané cíle. Je to manipulace, počítající s neinformovaností většiny obyvatel. Více informací o tzv. inteligentní munici a podrobné informace o pozadí války v Iráku jsou obsaženy ve studii amerického novináře Larryho China, která je přístupná na naší internetové stránce na adrese http://fsa.anarchismus.org/index.php?id=185
Picassova GUERNICA zakryta Miliony lidí proti válce kvůli chystané válce v Iráku
Patrně nejslavnější protiválečný obraz všech dob, Guernica od Pabla Picassa, inspirovaná hrůzami fašistického bombardování baskického města Guernica během španělské revoluce a občanské války v roce 1937, byl 27. ledna cenzurován a zakryt v budově OSN v New Yorku. Důvodem byla řada jednání o chystané válce a především návštěva amerického ministra zahraničí Colina Powella, který 5. února v Radě bezpečnosti
přednesl zprávu o údajné produkci zbraní hromadného ničení v Iráku, která je všestranně zpochybňována jako neprůkazná a postrádající jakékoli konkrétní skutečnosti a poznatky. Reprodukce byla donedávna umístěna přímo nad vchodem do zasedací místnosti Rady bezpečnosti a byla zakryta podle tiskového mluvčího OSN Freda Eckharda proto, aby „nepředstavovala zahanbení“ pro Colina Powella a americkou politiku. Obraz byl zakryt
kusem modré látky a ještě přes něj bylo pověšeno několik vlajek OSN. Obraz, který mocnými prostředky přitahuje naši pozornost k šílenství a nelidskosti války, se stal nepohodlným, když představitel světové supervelmoci hovoří o tom, že v první „šokové vlně“ bude na Bagdád odpáleno 800 řízených střel s plochou dráhou letu a budou zřejmě použity nukleární zbraně na ničení odolných úkrytů. artdaily.com, NYTimes - (p)
15. února se po celém světě ne mezinárodním dni protestů sešly miliony lidí na demonstracích proti válce v Iráku. Celková účast je odhadována na více než 10 milionů lidí. Podobně mohutné protiválečné protesty se odehrály naposledy během války ve Vietnamu. Řím zažil demonstraci s přibližně 2 miliony účastníků. V Madridu se sešel nejméně milion lidí. Ve Španělsku se po celé zemi konalo dalších 55 akcí s účastí mnoha set tisíc lidí. V Londýně se na protiválečném pochodu shromáždilo více než
„Ani státní, ani náboženský terorismus. Proti Bushovi a Bin Ládinovi“ - výmluvný transparent bostonských anarchistů na protiválečném shromáždění. půl milionu lidí. Statisíce lidí se zúčastnily demonstrací také v USA, Austrálii, Indonésii, Thajsku, Rusku a dalších zemích. Ve Washingtonu policie zasáhla proti demonstrujícím, kteří chtěli pokojně projít kolem budovy OSN. Další protiválečné akce se očekávají v následujících týdnech, kdy budou vrcholit válečné přípravy. (p)
FSA-MAP na Internetu: http://fsa.anarchismus.org --- pravidelně aktualizovaný anarchistický informační portál
Svobodná Práce ÚNOR 2003
2
Stanice BANKROT - České dráhy zde jízdu končí! Netradiční pohled na železnici očima řadového zaměstnance: nucené přesčasy, existeční nejistota, stálé propouštění... O situaci Českých Drah (ČD) se dnes můžete dočíst takřka všude. Zaměření zpráv se však mění s ohledem na přístup pisatele k tomuto podniku. Buď jde o zcela fantastické mazání medu kolem úst (hlavně Železničář - noviny ČD) nebo naopak fantastické argumenty za zrušení železnice a ČD (takřka veškerý zbytek). Anarchisté jsou - pro své upřednostňování železnice jako ekologického hromadného dopravního prostředku před individuální automobilovou dopravou - často zařazováni do první kategorie. Není tomu tak zcela. Ano, chápeme železnici jako ekologičtější způsob přepravy. To nám však nebrání kritizovat pracovní podmínky v tomto podniku. A že tyto podmínky nejsou skvělé,
Zdroje svých informací samozřejmě nemíníme jmenovat. Už i do médií proniklo, jak se ČD chovají ke svým zaměstnancům, kteří se jakkoli (třeba i pochvalně) vyjádří o své práci. V živé paměti snad ještě zůstává případ přednosty, který byl odvolán jen kvůli svému vyjádření o poklesu počtu cestujících. Zaměstnanci profesně od výpravčích výše musí podepisovat papír, že se nebudou (respektive, že mají zakázáno) vyjadřovat v médiích. Jak to tedy vypadá u ČD s obyčejnými provozními zaměstnanci? „PROPOUŠTĚNÍ JE ÚSPĚCH...“ České dráhy jsou podnikem, v němž je propouštění zaměstnanců považováno za úspěch.
Jak to vypadá s přesčasy dobře ilustruje zpráva ze schůzky odborů s ředitelem ředitelství Plzeň (OPŘ Plzeň). Zpráva uvádí, že za rok 2001 bylo v tomto obvodu přesčasovou a vedlejší činností nahrazeno cca 500 zaměstnanců. Převedeno do srozumitelného jazyka - 500 lidí je nezaměstnaných a zbývající zaměstnanci musí pracovat nad rámec své pracovní doby. informujeme již dlouho (viz. Hlas přímé akce č.11/99). ČD jsou jedním z mála velkých českých podniků, které nebyly dosud privatizovány. Jako o podniku s majoritním podílem státu by se o nich dalo říct, že si jeho zaměstnanci nemají na co stěžovat, že se, narozdíl od svých kolegů zaměstnaných u soukromých firem, mají docela dobře. Není to pravda. V tak velkém podniku se totiž ztratí i věci, které by si nedovolil ani ten nejotrlejší podnikatel.
Ve většině podniků je propouštění stále chápáno jako něco nedobrého (ač stálá existence tohoto problému může vést k laxnosti a postupnému přijímání tohoto jevu jako čehosi normálního). Ne však u ČD. Ty se ještě naopak s propouštěním svých zaměstnanců chlubí v podnikovém časopisu Železničář. Hned na prvních stranách se můžete dočíst, jak se ČD zefektivňují, restrukturalizují a zdokonalují, projevem čehož je neustálé propouštění zaměstnanců. Za
úspěch jsou vydávány ušetřené mzdy a zaměstnanci, kteří teď musí za svůj původní plat vykonávat dvě i tři profese najednou. Články tohoto typu mnohdy doprovází fotografie dotyčného zaměstnance, jak vykonává práci navíc. O osudu propuštěných zaměstnanců, kteří mnohdy dráhám věnovali podstatnou část svého života, se tato tiskovina nezmiňuje. Proč také, vždyť tito lidé už s dráhou nemají nic společného, ať si o nich píší ti, k nimž nyní patří - třeba věstník Úřadu práce. Propuštění zaměstnanci ČD totiž mají jeden nezvyklý problém. Většina pracujících, když je z jednoho podniku propustí, mají byť třeba minimální šanci, že je přijme jiný podnik v jejich profesi. To u ČD takřka nefunguje - výpověď je ve většině případů trvalá. Pokud dráhy propouští, je to proto, že snižují stavy, a to celorepublikově. U ČD v současnosti platí heslo - zrušit místo je lehké, zavést jej zpět takřka nemožné. Vlekoucí se modernizace ČD s sebou nese masivní a kontinuální propuštění. To se týká skoro výhradně jen provozních zaměstnanců. V menší míře pak kancelářských a administrativních pracovníků. Jedná se hlavně o stanice, ležící na koridorech nebo s nimi sousedící. Soustavné snižování stavů už zachází tak daleko, že na některých místech a v některých profesních odvětvích dráhy naráží již na pomyslné dno. Na hranici, za kterou již nelze jít, neboť jde o pracovní činnosti, které není možné zadat soukromým firmám a jsou pro funkci železnice nezbytné. Územní tajemník Moravy a Slezska pro infrastrukturu P. Nárožník tvrdí, že: „Snižování zaměstnanosti se již začíná projevovat například při obsazování pohotovostí a nedodržováním přesčasových limitů“. A propouštění pokračuje. Od zavedení nového Grafikonu vlakové dopravy (GVD) totiž ČD připravují nejen změnu jízdního řádu, ale také další vlnu propouštění. Tyto záměry se již setkaly s vesměs velmi negativním ohlasem. Jde třeba o změnu přídělu výkonů vlakových čet, která obsahuje zhruba desetiprocentní snížení personální potřeby. Celkově vzato, jde asi o 335 lidí, kteří opustí kdysi vyhlášenou modrou armádu. Toto propouštění by se však mohlo dotknout i dosud zaměstnaných železničářů. Mohlo by mít totiž vliv na snížení
tržeb nebo na pracovní prostředí čet (uzamykatelné prostory atd.). Další propouštění se chystá v 9 jednotkách DKV (Depa kolejových vozidel), jež hodlají propustit celkem 96 zaměstnanců. Dotkne se to hlavně provozních jednotek Choceň, Turnov, Veselí nad Lužnicí, Kladno, Zdice, Studénka a Vsetín, kde budou tyto jednotky zrušeny. Další provozní jednotky budou redukovány či, správně řečeno, restrukturalizovány. OSŽ a drážní zaměstnanci se obávají, zda v souvislosti s tímto propouštěním nenaroste počet přesčasových hodin. A obávají se oprávněně. ČD trhají rekordy v počtu přesčasových hodin. PŘESČASY, PŘESČASY, PŘESČASY Ona efektivita a zdokonalování, kterými se ČD tak rády a často ohánějí, leží na bedrech obyčejných, hlavně provozních zaměstnanců. Je naprosto jasné, že ne každé pracovní místo zrušené kvůli „nadbytečnosti“ je opravdu nadbytečné. Rozsáhlé propouštění vede ke stejně rozsáhlému slučování funkcí. Například ve stanicích, kde existovaly pozice staniční dělník a dozorce výhybek, dostane jeden výpověď a ten druhý, pod úžasným označením staniční dozorce, pak vykonává práce obě, mnohdy bez sebemenšího navýšení platu. Dráhy často tvrdí, že tímto propouštěním šetří finance. Dalo by se tomu věřit, pokud by zde nefigurovala ještě jedna skutečnost. Toto propouštění vede k abnormálnímu nárůstu přesčasových hodin u ostatních zaměstnanců. V souvislosti se Zákoníkem práce a Kolektivní smlouvou ČD je u ČD limit cca 460 hodin přesčasů ročně. V mnoha případech je limit překročen. V řadě případů jednotliví zaměstnanci tohoto limitu dosáhnou již v srpnu či září. Na mnoha místech jsou přesčasy brány již jako součást práce, na kterou byla podepsána smlouva. Zaměstnanci dostávají každý rok smlouvu, v níž potvrzují svůj souhlas či nesouhlas s prací přesčas, nad rámec Zákoníkem práce povolených 150 hodin, které může zaměstnavatel nařídit. Existují i případy, kdy se to vedení drah snažilo obejít a sepsat tuto smlouvu s platností na celé trvání pracovního poměru, což je v rozporu s Kolektivní smlouvou. Zdálo by se normální,
Nechceme žádnou další kapitalistickou válku dokončení ze str. 1 něn, tak máme být zticha. Ano, Saddám musí být odstraněn, ale pokud bychom stejná kritéria uplatnili na režim Bushovy administrativy, museli bychom odstranit také ji. Oba dva režimy (jeden očividně a druhý zřejmě) vlastní zbraně hromadného ničení. Oba režimy se dopouštěly a dopouštějí válečných zločinů a teroru proti civilistům. Mimochodem, jak USA, tak Irák neuznávají Mezinárodní soudní tribunál v Haagu. Stejně tak je pravda, že období největších zvěrstev Saddámova režimu, které vyvrcholilo plynovým útokem na kurdské vesnice, bylo obdobím, kdy Hussajn byl americkým klientem a USA mu dodávaly zbraně, technologie a pravidelně zasílaly nemalou finanční podporu. Někteří z nás se také utěšují tvrzeními, že „americké chytré
bomby“ zasáhnou pouze vojenské cíle a počet civilních obětí bude minimální. I tato naděje je nesmyslná. Ekologická devastace, způsobená zničením infrastruktury, zásahy chemických a jiných nebezpečných průmyslových provozů, je následkem každé války. Příkladem je bombardování Jugoslávie v roce 1999, které názorně ukázalo, jak „humánně“ se chová „inteligentní“ munice. Z rozbombardovaných rafinérií a továren unikaly do ovzduší stovky tun nebezpečných látek včetně např. fosgenu, který je klasifikován jako bojový plyn. „Inteligence“ bomby navíc podstatnou měrou závisí na pilotovi. Ten vybírá cíl. Jugoslávský konflikt byl plejádou případů útoků na civilní cíle, včetně sanitek, výškových budov nebo osobních vlaků.
Kromě toho USA a jejich spojenci používaná munice s náplní ochuzeného uranu nebo rovnou jaderné bomby „nízké intenzity“, představují zbraně, zasahující prokazatelně nejen bojiště, ale desítky let poté také celé okolí a civilní obyvatelstvo. Zde o žádné milosrdnosti hovořit nelze, naopak je nutné označit to za barbarský válečný zločin. Do úvahy také musíme vzít obvyklou snahu systému přinutit nás k prostému přijetí neodvratnosti a dějinné spravedlnosti této války, k bezmyšlenkovitému přijetí stavu, kdy světu vládne globální kapitalismus v čele s jedinou supervelmocí. Klást záměrům systému odpor je údajně marné a pošetilé. Současný stav světa je brán jako „pax americana“, „americký mír“, kdy hegemonie nejsilnější kapitalistické eko-
nomiky je brána jako nutná daň za „stabilitu“. Pokud se však oprostíme od orwellovského newspeaku médií, vidíme, že jejich „mír“ je ve skutečnosti udržován za cenu permanentního třídního násilí, vykořisťování lidí, devastace přírody, masové manipulace a teroru, pokud je třeba. Kdybychom se podřídili „pax americana“, museli bychom kývnout na jednu z nejbrutálnějších verzí kapitalismu, museli bychom zapřít sami sebe a zdravý rozum a přehlédnout, že žijeme v třídně rozdělené společnosti, udržované silou. Systém, v němž musíme žít a který povýšil ohlupování lidí na vědeckou disciplínu, nám představuje v případě války v Iráku argumenty, které jsou naprosto nepravdivé a zavádějící. Je pravda, že ti, kteří se staví
že někdo prostě přesčasy dělat nemůže nebo nechce a tak je prostě nepodepíše, na což má podle ZP i podle KS ČD plné právo. Objevily se však případy, kdy je nepodepsání přesčasů zaměstnancům neustále předhazováno a vytýkáno. V jednom případě vedení dokonce prohlásilo, že tyto zaměstnance potrestá. Jak to u ČD s prací přesčas vypadá, dobře ilustruje zpráva ze schůzky odborů s ředitelem Obchodně provozního ředitelství Plzeň (OPŘ Plzeň). Tato zpráva uvádí, že za rok 2001 bylo v obvodu OPŘ Plzeň přesčasovou a vedlejší pracovní činností nahrazeno cca 500 zaměstnanců. Převedeno do srozumitelného jazyka - půl tisícovky lidí je neza-
svého požadavku ustoupí. K tomu například došlo během vyjednávání dosud platné kolektivní smlouvy. Když se jednání zastavilo na mrtvém bodě, dráhy pohrozily tím, že pokud nepřistoupí na jejich návrh, bude se postupovat podle ZP. To by s sebou neslo značné zhoršení pracovních podmínek. OSŽ a ostatní odbory tedy ustoupily, což mj. přineslo neuznání (jeho) požadavků na růst mezd. OSŽ mnohdy hrozí stávkou. Zpravidla k ní však nedojde, neboť prioritou OSŽ, podle jeho novin Obzor je, že: „musí dojít k jednání s novým ministrem dopravy (…) sociální smír může zůstat zachován, pokud ministr a odborové centrály na ČD spolu
OSŽ mnohdy hrozí stávkou. Zpravidla k ní však nedojde, neboť prioritou OSŽ, podle jeho novin Obzor, je, že „musí dojít k jednání s novým ministrem dopravy (…) sociální smír může zůstat zachován, pokud ministr a odborové centrály na ČD spolu povedou rozumný dialog...“ městnaných a zbývající zaměstnanci ČD musí pracovat nad rámec své pracovní doby. Svým způsobem se není čemu divit, takto se v České republice „řeší“ nezaměstnanost. ODBORY Odborových svazů u ČD existuje šest. Budeme se však věnovat tomu nejznámějšímu a největšímu - Odborovému svazu železničářů (OSŽ). Ten je považován za jeden z nejradikálnějších odborových svazů u nás. V mnohém to však není pravda. Ano, OSŽ dokáže vedení drah pohrozit. Tím to ale většinou končí, neboť se zpravidla vše řeší v zákulisí u jednacího stolu, kde OSŽ buď sleví nebo přímo od
povedou rozumný dialog.“ Takže opět - sociální smír za každou cenu, sociální smír před zájmy zaměstnanců ČD, těch, které OSŽ a ostatní centrály zastupují. V poslední době se hodně mluví o tom, že ČD nemají peníze na mzdy svých zaměstnanců. Další příležitost, aby se hovořilo o stávce OSŽ. Také se o ní hovořilo. OSŽ dokonce svým základním organizacím zaslal několikastránkový materiál pojednávající o právním zázemí takové stávky. K tomuto materiálu však neopomenul připojit dokument, který upozorňoval základní organizace OSŽ, že nesmí začít stávkovat sami. Musí počkat na povel z vedení OSŽ. Povel, jenž nikdy nepřijde. Martin Koudelka
proti současnému stavu věcí a vědí, že nepřítelem jsou jak kapitalismus, tak stát, jsou nepočetní a rozptýlení. Současná válečná hysterie ale dává dobrou příležitost vystoupit se svým NE a upozornit, že se najdou lidé, kteří nesouhlasí se systémem. Každý může přispět. Každý může nakopírovat několik samolepek, každý může rozšířit nebo rozlepit několik desítek letáků a
mnoho z nás může přijít na protiválečná shromáždění a povědět o nich svým přátelům. Nebudeme si namlouvat, že válku zastavíme na náměstích. Je ale důležité, abychom se ozvali, protože ticho, rezignace a odpolitizovanost - to je přesně to, co od nás systém žádá, aby mohl nerušeně vykořisťovat lidi, devastovat planetu a vést své špinavé války. Jindřich Lacina
STOP VÁLCE! 22. února, Praha, nám. W. Churchilla od 14:00
Svobodná Práce ÚNOR 2003
3
Stávka na elektrických drahách Po několika týdnech balancování na hraně stávky se situace v Dopravním podniku (DP) vyhrotila. Stávka propukla naplno v pondělí 3. února ve čtyři hodiny ráno. Federace řidičů tramvají již více než měsíc veřejně upozorňovala na ponižující postavení řidičů tramvají. Žádali zrovnoprávnění řidičů tramvají, autobusů a metra. Je samozřejmé, že v rámci tohoto požadavku došlo i na srovnání ohodnocení těchto profesí. Naneštěstí se toho okamžitě chopila média, poplatná vládnoucí třídě a tento prvek vyzdvihla na úkor ostatních požadavků. Mezi ně patří například konečné uznání řidičů tramvají za řidiče! Masmédia ve své hysterické kampani proti tramvajákům, okamžitě sáhla po polopravdách, předkládaných DP. Zkreslenými
údaji o platových poměrech řidičů tramvají (DP zveřejnil prosincové výplaty, v kterých jsou zahrnuty neuvěřitelné přesčasy, příplatky za svátky a další nenárokové odměny, reálně se hrubé mzdy řidičů a řidiček tramvají pohybují okolo 12.000 Kč) se DP snaží zahalit skutečné problémy, na něž tramvajáci rovněž upozorňují. Kromě zmiňované diskriminace v oblasti sociální, mzdové i pracovní a příkoří, páchaného na zaměstnancích ze strany nadřízených, poukazují zvláště na nefunkčnost vedení, předimenzovanost nejrůznějších ředitelství odštěpných závodů i generálního ředitelství. Nejčastější námitku proti zvyšování platů zaměstnanců DP, tj. že prostě nejsou peníze, hravě smete ze stolu fakt, že zvyšování odměn managementu v průběhu
Nahoře: Ve 4 ráno byl výjezd z Vozovny Strašnice zablokován tramvají, do které se uchýlilo 20 stávkujících řidičů. Proti nim zasáhla bezpečnostní agentura a do věci se vložila policie. Dole: Jeden z členů bezpečnostní služby na stávkující vytáhl obušek a pokusil se na ně zaútočit. Ti mu jej ale odebrali.
posledních let, kdy se DP dostává do finančních potíží, je dvojnásobné oproti růstu platu zaměstnanců. Pokud je podnik v potížích, pak není jediný důvod, aby si kdokoli z managementu nárokoval zvyšování odměn. Pohár trpělivosti tramvajáků přetekl po zadání „studie“, která měla potvrdit rozkastování řidičských profesí. Mnohamilionovou zakázku, jejíž vypovídací hodnota je téměř nulová, zaplatí Pražané ze svých kapes formou jízdného a daní. Právě na základě této studie generální ředitel DP oznámil, že tramvaje v Praze jezdí bez řidičů. Místo toho, aby okamžitě odstoupil za toto selhání, začal tramvajákům vyhrožovat. Federace řidičů tramvají musela reagovat. Jak se uvádí v tiskovém prohlášení FŘT: „Jsa bez řidičského oprávnění, nevidí tramvajáci jinou možnost, než začít stávkovat. Proto se řidiči tramvají 3. 2. 2003 podřídí stanovisku odborné posuzující firmy Trexima a z vozoven nevyjedou. FŘT požaduje odvolání generálního ředitele, neboť ten tak vědomě pouští do provozu v Praze tramvaje bez řidičů.“ DP kontroval nepříliš úspěšně bezplatným jízdným v době stávky. Mnohem účinnější bylo najmutí brigádníků a zvláštní odměny pro řidiče-stávkokaze. Řidiči tramvají se při hrozbě použití stávkokazů rozhodli zablokovat výjezdy z těch vozoven, kde měli dostatečnou sílu. Vedení DP povolalo na jejich vyklizení soukromou bezpečnostní službu Para-Security, asistovala i policie. K nejbrutálnějším zákrokům došlo ve vozovnách Motol a Kobylisy. Jak potvrdil jeden z řidičů, bezpečnostní agentura a policie v těžké protidemonstrační výzbroji (protiúderové komplety, obušky, kuklami zahalené tváře) doslova rozmlátila stávkové hlídky. Při zásahu byly podle mluvčí policie použity donucovací prostředky, chvaty, hmaty a kopy. Několik řidičů muselo vyhledat ošetření. Policie zaútočila nejen na stávkující tramvajáky, ale i na lidi, kteří je přišli podpořit. K policii a bezpečnostní službě se v útoku na řidiče přidali i zaměstnanci dílen kobyliské vozovny.
Policejní mluvčí popřela tvrzení řidičů, že proti nim zasáhla pořádková policie, ale jak na veřejném promítání videozáznamů dokázal jeden z představitelů FŘT, nejenže byli policisté v protidemonstrační výstroji (kromě štítů), ale neváhali použít proti tramvajákům nezákonné násilí. Nezakročili ani proti útoku jednoho zaměstnance dílen na řidiče a nezabránili páchání trestné činnosti příslušníky bezpečnostní služby. Agentura Para-Security (bývalé Professional Commando) je známá excesy již z dřívějška. Například jeden její zaměstnanec v první polovině 90. let z ideových pohnutek zavraždil mladého anarchistu Filipa Venclíka. I tentokrát její zaměstnanci ukázali, co jsou zač. Kromě hrubého násilí proti tramvajákům jeden z nich za klidného přihlížení policie propagoval fašismus. Podle DP bylo přes den v ulicích 70-80% tramvají oproti běžnému dni. Antonín Dub, předseda FŘT, naopak tvrdí, že stávka začala úspěšně. Z původních 80% řidičů, odhodlaných stávkovat, jich zůstalo 30%. „Řada lidí by nevyjela, kdyby nebyli zastrašováni policií. Řidiči dostali strach z násilí“. Například vozovna Motol přes policejní zákrok a další šikanu vytrvala po celou avizovanou dobu stávky, tedy až do půlnoci. Ke stávkujícím se přidala i odpolední směna, poté, co lidé uviděli videozáznam policejního zásahu. Porážka stávky pomocí policie a stávkokazů snad tramvajáky neodradí. Proslýchá se, že to nebylo jejich poslední slovo. Mezi řidiči jsou názory rozdílné. Někteří jsou znechuceni, jiní se vztekají. Každopádně FŘT analyzuje stávku a zvažuje další kroky. Odborové organizace u DP v Praze zachovaly tradici nejžluťáčtějších odborů. Napomohlo tomu i jejich složení. Jsou v nich zastoupeni také zaměstnanci ředitelství. FŘT je izolovaná a její šance jsou spíše v hledání kontaktů přímo mezi ostatními řidiči a zaměstnanci (řada z nich stávku podpořila i přes oficiální vyjádření svých odborů) a v rozšiřování kontaktů mimo Prahu. Zde má FŘT jednu velkou nevýhodu. Programově stojí na pozici profesního dělení odborů, což solidaritě mezi zaměstnanci rozhodně nepřidává. Pavel Pecka
Vzpomínka u dolu Nelson
V pátek 3. ledna uplynulo již 69 let od největší hornické katastrofy v dějinách severočeského hnědouhelného revíru. Na hlubinném dole Nelson III vinou vlastníků dolu, kteří za cenu úsporných opatření záměrně nedodržovali bezpečnostní předpisy, došlo 3. ledna roku 1934 k výbuchu. Při následném požáru a zavalení dolu přišlo o život na 144 horníků. Po tragédii se vzpomínkové akce nesoustředily pouze na pietní akty, nýbrž docházelo k solidárním stávkovým akcím na uhelných dolech. Konaly se masové demonstrace, nejen za odškodnění pozůstalých, ale i potrestání viníků, které se staly uvědomělým protestem proti útlaku a vykořisťování, jež měly za následek nelsonskou tragédii. Již samotného pohřbu konaného 8. ledna se zúčastnilo více než deset tisíc pracujících ze severu. Během půl století vlády státního - bolševického - kapitalismu docházelo buď k postupnému zapomínání takovýchto tragédií, či došlo k překroucení jejich významu a výkladu pro potřeby rudé propagandy... Teprve před čtyřmi lety byla obnovena vzpomínková akce a to severočeskou skupinou FSA. A tak se i letos u pomníku obětí v Oseku konal pietní akt, při kterém se sešlo okolo 15 aktivistů ze severočeské skupiny FSA a z litvínovského ACV. Vše začalo okolo 10 hodiny položením černorudé kytice a zapálením několika svíček, poté byl rozvinut transparent, následovalo pár slov k přiblížení toho, co se 3. ledna roku 1934 stalo, a k objasnění toho proč a čí vinou muselo zemřít na 144 horníků. Celý vzpomínkový akt byl ukončen minutou ticha věnovanou obětem zcela zbytečné tragédie. Hynek Samek
Cílem není snesitelná otročina, Tradiční shromáždění v Duchcově ale svobodná práce a život Řídit tramvaj není běžné zaměstnání. Přináší vysokou míru odpovědnosti, stresu a zátěže. Když jsem před čtyřmi lety končil civilní službu, byl nezaměstnaný a hledal práci, chvíli jsem přemýšlel také o této profesi. Pak jsem se seznámil s požadavky Dopravního podniku (DP) a zkušenostmi některých řidičů a raději jsem to nezkoušel. Řídit tramvaj a vydělat si přitom slušné peníze, aby člověk v dnešním systému nejen přežíval, ale také si mohl občas dovolit nějakou kulturu nebo rekreaci - to je zatraceně těžké. Znamená to zapomenout na osmihodinovou pracovní dobu a smířit se s chronickou nevyspalostí, stresem a nekonečnými přesčasy. DP také v rámci flexibilizace proti řidičům používá brigádníky z řad dispečerů a techniků, kteří si řízením pouze přivydělávají. Ti tvořili nemalé procento stávkokazů z 3. února. Problémem konfliktů mezi brigádníky a kmenovými řidiči jsme se zabývali již ve starších
příspěvcích Svodbodné Práce v souvislosti s prudkým nárůstem nehod na elektrických drahách. Málokdo také ví, že řidiči a řidičky tramvají jsou sledováni počítačovým systémem DORIS, který automaticky vynáší aktuální polohu tramvajových vlaků na trati a vyžaduje přesnou jízdu na čas (nulová tolerance předjetí). Když se řidič nebo řidička zpozdí, jsou finančně penalizováni. Oněch 19.000 korun měsíčně si řidiči a řidičky vydělávali pouze po povodních, kdy byli nuceni odvádět nesmírně dlouhé přesčasy a nehledět na víkendy a svátky. Pokud bychom přepočítali odpracované hodiny na tuto částku, která rozhodně není standardním platem, dostaneme se na nepříliš lichotivou hodinovou mzdu, kterou jim nebudeme závidět . Být tedy „dobře placený řidič“ znamená otročit v míře nevídané a po většinu roku mít minimum času na odpočinek, rodinu, vzdělávání, kulturu... Naším cílem by neměla být snesitelná otročina v rámci
systému, který jednotlivé profese štve proti sobě. Noviny po stávce otiskovaly dramatické zpovědi zaměstnanců supermarketů, kteří nadávali na stávkující a uváděli, že oni si přijdou na devět tisíc hrubého. Ano, to je pravda, ale za to nemohou tramvajáci, ale management a vlastníci, kteří své zaměstnance nestydatě odírají. Je vidět, že propaganda systému je účinná. Aby se jeden vykořisťovaný pracující člověk obořil na druhého, co si to dovoluje bojovat za důstojnější život, za lepší mzdu, to už chce značnou míru manipulace. My ale nechceme otročit za dobré peníze ve srování s těmi, které manažeři šikanují a vykořisťují mnohem hůře. Anarchisté usilují o takové společenské vztahy, v nichž práce přestává být prací, dřinou, otročinou, ale stává se lidským naplněním, odváděným pro naše potřeby a ne zisky a pohodlí elity. Podporujme proto řidiče a řidičky tramvají. Jsou jedni z nás a zaslouží si to. JL
4. únor roku 1931 se nesl ve znamení protestů proti chudobě a nezaměstnanosti jako vyústění neutěšené sociální situace na začátku třicátých let. Tento den zůstane navždy ukázkou policejního násilí a skutečnosti, že lidé pro stát něco znamenají pouze v případě, když mlčí, pracují a ničemu se nebrání. Když však člověk nemá co jíst a nakonec přijde i o otročinu, které říkal práce, změní na mnoho věcí názor. Zbývají mu totiž dvě možnosti - zalézt do kouta a v tichosti umřít hlady nebo se vzepřít a bojovat za svá základní práva, která mu jsou předhazována jako nějaká vymoženost. Jednoduše řečeno - protestující (převážně horníci) pochodující na demonstraci do severočeského Duchcova neuposlechli „výzvu“ četnictva, na jejímž základě se měli vrátit domů, a rozhodli se projevit svůj nesouhlas s podmínkami, v kterých byli nuceni žít. Odpovědí policie na tento zcela přirozený odpor byla střelba a následně čtyři mrtví lidé.
Čtyři lidské životy, nad jejichž ztrátou se střílející četníci ani hlava státu nijak netrápili - vždyť tím nakonec chtěli jen zabránit sociálním nepokojům a násilí, nebo ne?! Pietní akt, kterým FSA letos již pátým rokem uctila památku zavražděných horníků, není jen smutnou vzpomínkou na minulost. Naopak, je pro nás připomínkou, že společenská nerovnost a nejistota nejsou dávno minulou historií, ale krutou současností. Situace se pro obyčejné pracující lidi, studenty a nezaměstnané nijak nezměnila. Stát a jemu podřízené orgány se nás sice snaží oslepit jakousi „zárukou“ sociální sítě, jež by měla zabránit propadnutí na hranici chudoby, ale je to samozřejmě jen další z ohlupovadel tohoto systému. Chtějí nám prostřednictvím svých politiků vtlouci do hlavy, že se v "naší svobodné zemi" může mít dobře každý, kdo je trochu snaživý a není líný. Naneštěstí tomu mnoho z pracujících uvěřilo a hodnotí sebe i ostatní podle tohoto dogmatu.
Myslím si, že je důležité vidět pravou příčinu chudoby, nezaměstnanosti a veškerého strádání v státním zřízení a nenechat se obalamutit tvrzením, že vina je jen v lidech samotných. Vždyť stačí otevřít oči a rozhlédnout se kolem sebe. Bezdomovci umírající na podchlazení a nedostatek lékařské péče. Rodiny s dětmi jsou vystěhovávany do ghett pro nepřizpůsobivé občany a neplatiče. Pracující živoří od výplaty k výplatě. Mládež nemá bez finančních dotací rodiny možnost dosáhnout vzdělání. Pracovití lidé nemohou najít zaměstnání, které by je bylo schopno uživit bez nekončících přesčasů a brigád. To vše má být znakem tolik opěvované vyspělé společnosti? A kde je státem tak často propagovaný čas na rodinu, přátele a rozvíjení kulturních zájmů a schopností? Máme si ho najít v půlhodinové pauze na svačinu, ve spánku nebo při čekání na ranní tramvaj? Ulrike Dostálová
Svobodná Práce ÚNOR 2003
4
Mujeres Creando a feminismus v Latinské Americe Feminismus zdomácněl v Latinské Americe teprve nedávno. Oproti euroamerickému modelu je toto hnutí relativně mladé. My se nyní podíváme na podmínky, ve kterých se rodilo hnutí za emancipaci latinskoamerických žen a představíme jednu velmi progresivní anarcho-feministickou skupinu z bolívijského města La Paz. Říkají si Mujeres Creando, kreativní a odhodlané ženy 21. století. Postavení žen v Latinské Americe nebylo nikterak snadné. V dobách vleknoucích se diktatur a střídajících se vojenských režimů, kterými byly latinskoamerické země dlouho sužovány, neměly ženy snadnou pozici. Politické výboje, vojenské sevření, rozpadající se hospodářství, všudypřítomná represe a vzrůstající chudoba byly realitou z dob nedávno minulých. Ženy byly těmito podmínkami postiženy nejvíce - na nich závisela obživa rodiny, zabezpečení dětí apod. Katastrofální postavení měly ženy v zemědělských oblastech, zde (společně s dětmi) vykonávaly namáhavou práci na poli, často se svými dětmi na zádech, doma snášely fyzické bití od svých manželů. Vzrostl počet migrujících rolnic. Ani atmosféra ve městech nebyla pro ženy nikterak vábivá - služba v movitých rodinách či práce v továrnách byla poznamenána ekonomickým a často i sexuálním vykořisťováním.
vlastní. …Dokonce i v zemědělských oblastech je žena ceněna mnohem více, když porodí chlapce…“ (Pozn.1) Model patriarchální rodiny v Latinské Americe silně zakořenil. Postava muže - macha - se tyčila nad všemi rovinami lidského života - v soukromém i veřejném životě. Ženy byly nuceny do společenských rolí matek, ošetřovatelek a submisivních bytostí, kterým příslušel pouze soukromý sektor. Hospodářské krize v regionech s hustým osídlením v mnohých případech politikům posloužily jako záminka ke kontrole reprodukčních orgánů žen. Leckde byl vyhlášen program podporující kontrolovanou natalitu. Dá se říci, že rodící se feministické hnutí v latinskoamerických zemích reagovalo především na všudypřítomnost machismu - nedotknutelného postavení muže, silného a pevného vládce nad vším a nad všemi. Tento socio-kulturní fenomén nalézající aspekty i v politické rovině byl (a stále ještě je) vnímán jako jeden z pilířů patriarchátu. Zpečetěn uzurpátorským modelem katolického náboženství, které je v Latinské Americe v hojné míře rozšířeno, se stal metlou celé společnosti. ŽENSKÉ ODBORY A ORGANIZACE O otázce ženských odborů v Latinské Americe toho příliš mnoho nevíme. Přestože historie
Některé z politických graffitti Mujeres Creando na zdech domů v La Paz. Tradice pouličního politického umění je v Latinské Americe relativně silná. Příkladem jsou mexičtí muralisté z 20. a 30. let 20. století, kteří vytvářeli ohromné plochy nástěnných obrazů s politickými náměty. Nahoře: Odpor (neposlušnost): je to tvoje chyba, že chci být šťastná. Dole: Není nic, co by se více podobalo pravicovému mačistovi, než levicový mačista. Mnoho žen pracovalo v tzv. neformálním sektoru, vykonávalo nízce ohodnocenou práci, bez nároku na sociální, zdravotní pojištění a zabezpečení ochrany zdraví a bezpečnosti při výkonu práce. Podle zprávy peruánské organizace ECLAC z roku 1988 si zaměstnané ženy dokonce až do roku 1985 vydělaly pouze 5484% výdělku muže. VELKÝ MUŽ A NEVIDITELNÁ ŽENA Společenské postavení žen bylo předurčeno obrazem oficiální propagandy, ztotožňované s postavami typu Evy Peronové, ženy argentinského pravicového diktátora a jí podobnými. Feministické hnutí až do konce 70. let 20. století v Latinské Americe prakticky neexistovalo. Tato propast měla za následek skutečnost, kdy zde ještě v 70. a 80. letech převládaly zpátečnické názory na postavení žen ve společnosti. Jedním z příkladů mohou být výroky autorů množství publikací, pánů Figueroa a Andersona z roku 1981. Cituji: „Ženy jsou předurčeny plnit přání ostatních, nikoli naplňovat svoje vlastní tužby. Mají myslet na potřeby muže o nic méně než na svoje
námezdní ženské práce sahá hluboko do minulosti, nebyly ženy nijak silněji odborově organizovány, ačkoli jejich pracovní podmínky byly výrazně horší než u mužů. První zmínky o masovějším sdružování žen v odborech máme až z poloviny 20. století. Je to nepatrně způsobeno i tím, že ženy nebyly v dobách rodících se hnutí pracujících v odborech vítanými hosty. Muže ohrožoval nižší sociální status žen a báli se, že jejich přítomnost v odborových organizacích sníží hranici minimálních mezd a celkových doposud vybojovaných práv. Ženy, které se nemohly sdružovat v odborech, organizovaly podpůrné akce stávkujícím odborářům, svolávaly mítinky a konference. I když zprvu neuznané, působily jako relevantní článek v hnutí pracujících. Například při legendární radikální stávce horníků v Bolívii v roce 1961 ženy vytvořily tzv. Výbor žen v domácnosti 20. století, vůdčí postavou se stala Domitila Barrios de Chungara. Během stávky a kampaní za práva horníků ženy organizovaly masové kampaně a informační turné, na nichž propagovaly požadavky svých mužů. Domotila Barrios se později stala
mluvčí Mezinárodní konference o marginalizovaných ženách v Latinské Americe. Výbor žen v domácnosti zašel ve svých aktivitách ještě dál - v roce 1978 se přetransformoval ve Stávkový výbor žen, které na protest proti neutěšeným sociálním podmínkám zahájily několikadenní hladovku, stávka vyústila až ve svržení bolívijské vlády. Svou radikalitou a odhodláním se proslavily také ženy rolnice. Ty organizovaly mítinky, na kterých veřejně hovořily o potřebě uznání svých práv. Byly vytvořeny nejrůznější výbory na obranu žen pracujících v zemědělství, jako např. Výbor bolívijských rolnic apod. Rosa Domingo, organizátorka První národní konference bolívijských rolnic, která se uskutečnila v roce 1980, podnítila účastnice k pochodu na hlavní město, kde na tisíc žen požadovalo zabezpečení zdravotní péče a vzdělání. Také ženy bezzemků se společně s muži sdružovali do bezzemeckých hnutí, jaké známe např. z Brazílie, kde v Hnutí bezzemků (MST) tvoří ženy nedílnou součást několika desítek tisícového hnutí. Ženy žijící v periferiích a v sociálně slabých čtvrtích, tzv. barrios, se sdružují do vzdělávacích a sociálně-kulturních center. Tyto pracovní skupiny žen v nejširším slova smyslu podporují ostatní ženy, rozvíjejí komunitně zaměřené sociální a kulturní projekty apod. Mezi ženami indiánského původu je takováto forma soudržnosti obzvláště silná. V Bolívii vzniklo Centrum pro vzdělávání a aktivity pojmenovaná po Bartolině Sise, odvážné Indiánce, která se v roce 1781 zúčastnila bojů za nezávislost země. KREATIVNÍ ANARCHISTKY Historie Mujeres Creando sahá do 80. let 20. století, během nichž několik žen, budoucích zakladatelek, prostřednictvím veřejných aktivit reagovalo na sociální a politické poměry a reflektovalo celkovou atmosféru v bolívijské společnosti. Impuls založit skupinu, jež by byla otevřená anti-autoritářským názorům, kritická ke všem formám levičáctví, a která by se opírala o myšlenky anarchismu a feminismu, na sebe nenechal dlouho čekat. Koncem 80. let se Bolívie, jakož i ostatní latinskoamerické státy, dostala do spárů zahraničních investorů a korporací. V nelehkých podmínkách autoritář-
A právě v této době vznikala skupina Mujeres Creando, která dlouho vstřebávala nejen kritiku společenských poměrů, ale nalézala zcela odlišná politická, sociální a kulturní východiska pro novou společnost. Živnou půdou i odrazovým můstkem se jim staly myšlenky anarchismu. Ačkoli se Mujeres Creando neopírají o odkazy klasiků anarchismu, jakými byli Bakunin a další, zjevně se přiklánějí k anarchistickým východiskům nové společnosti a konceptům politické práce. Přitom zůstávají kritické ke všem formám neprůstřelné logiky a dogmatického myšlení. V prostředí sociálních a politických hnutí Latinské Ameriky se snaží úžeji profilovat, a distancovat se od nepřeberného množství různých levicových skupin a stran. V minulosti sice s těmito zmíňenými uskupeními zřejmě spolupracovaly, ale tato zkušenost jim, na rozdíl od jiných, otevřela oči ke kritickému vnímání. Dobrovolně touto etapou prošly a dnes mají o důvod více kritizovat autoritářské praktiky levice. Skupina Mujeres Creando se nesoustředí pouze na politické otázky - snaží se reflektovat také sociální a kulturní postavení žen
ských režimů v Latinské Americe, se Bolívie potýkala se zhrouceným hospodářstvím, které způsobila neoliberální politika vlády. Podniky byly rozprodány zahraničním majitelům, domácí průmysl ničen a zbytek vytunelován. Sociální podmínky byly katastrofální. Bolívie čelila velké chudobě a s ní ruku v ruce drastickému porušování lidských práv. Po vzoru pinochetovského Chile v Bolívii zmizely stovky politických odpůrců a tisíce lidí byly uvězněny.
ve společnosti, problematiku sexuality, rodiny, výchovy, vzdělávání. Poukazuje na celkové přehodnocení společenských rolí, vzájemných vztahů mezi ženami a muži. Prostřednictvím svých aktivit odsuzuje nerovnováhu mezi soukromým prostorem vyhrazeným ženám a veřejným místem náležejícím mužům; toto nespravedlivé přiřčení se snaží vyvrátit pomocí společenských aktivit a vytvářením sociálního prostoru pro politickou a kulturní činnost.
Mujeres Creando se zaměřují především na práci se ženami, poskytují však prostor i mužům. Některé projekty jsou výhradně pro ženy, což považuji za diskutabilní, avšak v prostředí s nedostatkem povědomí o problematice postavení žen ve společnosti a s nedostatkem obrazné prostorové kapacity, to lze chápat. PESTROST PŘEDEVŠÍM! V dnešní době skupina čítá okolo dvaceti členů a formou konkrétních aktivit se soustřeďuje na otázky gender, sexuality, třídy a rasy, vše v kontextu s neúnavnou kritikou společnosti, vlády a většinové kultury. Aktivita Mujeres Creando má těžiště v provozování menšího kulturního centra, vlastního vydavatelství a pochopitelně ve všech formách politické agitace. Asi nejvíce vešla tato skupina v obecné povědomí díky svým politickým graffiti. Nápisy, citáty, drobné malůvky, graffiti, tím vším vyjadřují Mujeres Creando svoje názory a postoje. V Latinské Americe má tato forma politického sebevyjádření prostřednictvím prvků lidové kultury a umění dlouhou tradici. Vzpomeňme například známou uměleckou politickou skupinu v Mexiku ve 20.-30. letech 20. století, tzv. Muralisty, uskupení výtvarníků, v čele s Digo Riverou a dalšími, kteří na veřejné plochy a fasády domů malovali obrazy s revolučními náměty čerpající převážně z mexické revoluce. Oblíbenými terči Mujeres Creando jsou politici, byrokrati, egoističtí, machističtí levičáci. Na mušku si ale také berou liberální feministky, které nazývají „gender technokratkami“, především kvůli přejímání technokratického myšlení, které tak rády vyčítají mužským protějškům. Mujeres Creando rozhodně nejsou žádnou skupinou post-pubescentních aktivistek, kterých je bezpočet. Patří mezi ně ženy, matky, ale také ženy s otevřeně odlišnou sexuální orientací, což v Bolívii není ani v současnosti zcela běžný jev. Jsou to ženy, které mají ostatním ženám, ale nejen jim, skutečně co nabídnout.
generální stávka proti největší privatizaci vody v historii této země. Tehdy, společně s dalšími hnutími a skupinami, aktivně participovaly na několikadenní generální stávce proti privatizaci vodních zdrojů v Cochabambě. Proti tomuto neoliberálnímu záměru, který měl za cíl těžce poškodit miliony lidí, kteří by se tak rázem ocitly prakticky bez možnosti přístupu k vodě, podnikly radikální, militantně zaměřenou přímou akci. S připevněnými náložemi dynamitu (které získaly od neméně radikálních horníků) na tělech na protest obsadily strategické vládní budovy v centru města, a požadovaly okamžité odstoupení od projektu. Od té doby si Mujeres Creando získaly respekt a podporu v různých kruzích. Mujeres Creando, v souladu se svým pojmenováním, vyzdvihují kreativitu jako prostředek politické a sociálně - kulturní práce. Důležité je také zázemí, které poskytují nejrůznějším jednotlivcům a skupinám. S myšlenkou hnutí, které by poskytovalo prostor kultuře a umění, jdoucím mimo oficiální proud, platformu pro sociální a politické aktivity vedené zdola, místo svobodným školám, výchově apod., se noří do každodenní práce. Mujeres Creando sdružují všechny, kdo se staví proti státu i kapitalismu, oděném do hávu tzv. neoliberalismu. Přitom zůstávají kritické k levicovému hnutí, jemuž vytýkají nejen autoritářství, ale i projevy sexistického chování. Svým zaměřením i profilací patří Mujeres Creando mezi světlé výjimky v nepřeberném množství různých feministických organizací. Myšlenky anarchismu uvádějí v každodenní život a v nelehkých podmínkách tím alespoň malým střípkem přispívají k důležitému a velmi potřebnému boji proti všem formám útlaku a vykořisťování. Není jich sice příliš mnoho, ale o to viditelnější stopu za sebou tyto ženy zanechávají... Mujeres Libres by v této souvislosti nepochybně řekly: „Ale, je nás mnoho.... Vždycky nás bylo, je a bude mnoho..!“ Viktorie N.
ODHODLANÉ ŽENY, ODHODLANÉ ČINY Mujeres Creando na sebe výrazně upozornily před dvěma lety, v době, kdy v Bolívii vrcholila
Pozn.1 Henshall, Janet: Different places, different voices - Gender and development in Africa, Asia and Latin America, kap. V, str. 233-4.), Routledge, N.Y., 1993.
Svobodná Práce ÚNOR 2003
5
Rozhovor s Julietou Paredes ze skupiny Mujeres Creando z Bolívie Jak Mujeres Creando vznikly? Co je vašim cílem? Mujeres Creando založily tři ženy (já, Maria Galindo a Monica Mendoza) v reakci na arogantní, homofobně a totalitářsky se projevující levici 80. let v Bolívii, v atmosféře, kdy heterosexualita byla stále prezentována jako jediný možný model sexuální orientace, a feministické hnutí bylo roztříštěné. Byly jsme k těmto skutečnostem kritické a uvědomovaly si nutnost změny. Jiný aspekt kritiky levice vedl skrze vykonstruovanou realitu sociální praxe, která byla neetická, nečestná a měla dvojí morálku. Stoupenci levice, muži, byli často revoluční v ulicích, revoluční ve svých slovech, revoluční ve způsobech konání věcí, ale v rodině a mezi svými blízkými byli skutečnými diktátory. Naše zkušenosti s působením mezi levicí se nám nedávno podařilo zúročit na konferenci v San Bernard v Argentině, kde jsme tyto poznatky předaly všem latinskoamerickým feministkám. Pro Mujeres Creando je, na cestě k jejich cíli, důležitý koncept diverzity (různorodosti) a kreativity. Právě diverzita je pro nás základním kamenem, neboť, když se podíváte, jakým způsobem jsou utvářeny různé skupiny, zjistíte, že jsou vesměs homogenními tělesy, skládají se většinou ze stejného druhu lidí (sousedů, mladých lidí, pracujících, lesbiček apod.). Naproti tomu je myšlenka diverzity zbraní a způsobem kritiky jakýchsi „uzavřených krychlí“, atomizovaných ostrůvků ve společnosti. Mujeres Creando sestává z pestré škály lidí - lesbiček a heterosexuálů, bílých a domorodých žen, mladých a starších žen, žen vdaných i rozvedených, žen pocházejících z vesnic i z velkoměst apod. Stávající systém se nás snaží držet v těch „uzavřených krychlích“ a navzájem nás tak rozdělit, aby nás mohl lépe a efektivněji kontrolovat. Důležité je, že se prostřednictvím našich kontaktů s ostatními ženami snažíme hledat původní diverzitu, v níž se zrodil latinskoamerický feminismus, tehdy zde byli rolníci, studenti, lesbičky apod. To bylo krásné a zcela nás to fascinovalo. Později jsme zjistily, že nestačí být pouze ženou. Uvědomovat
si svou identitu. Vyskytovaly se zde hluboké politické odlišnosti. Následovaly jsme feministické hnutí a staly se feministkami a nyní jsme konfrontovány s něčím, co považujeme za hluché místo; vše je dobré a různorodé, ale najednou jsme si začaly pokládat otázky, jaké jsou vlastně naše pozice směrem ke státní moci? Rozdíl mezi námi a těmi, kdo hovoří o svrhnutí kapitalismu, je ten, že jejich východiska nové společnosti vycházejí z myšlenek a postojů typických pro patriarchální levici. Jakožto feministky skupiny Mujeres Creando chceme revoluci, skutečnou změnu systému, nechceme však změnit pouze kapitalismus ani nežádáme změnu přístupu k ženám, chceme rovněž změnit přístup k celkovým otázkám fungování společnosti a společenských rolí - změnu v přístupu k mladým lidem a k životnímu prostředí, například. Chceme změnit patriarchát, v historické a dlouhotrvající transformaci vytvořené feminismem, o němž sníme. V kontextu s procesem budování naší organizace bez vůdců a hierarchie. Povím vám, že se nepovažujeme za anarchistky, které následují myšlenky Bakunina, ani se neřídíme politikou CNT. Více než cokoli jiného, čerpáme ze zkušeností a odkazů našich prarodičů, a to je krásná škola anarchismu. Jaké je to být feministkou v Latinské Americe? Být feministkou v naší společnosti znamená bojovat proti neoliberalismu a jeho ideologii, pro nás být feministkou znamená kritizovat rasismus, mačismus/ sexismus (mezi levicí, ale i anarchisty), projevy homofobie, domácího násilí, atd. Kritizujeme také ty ženy, které projevují sexismus a byrokratické smýšlení, technokratické ženy této generace (mám na mysli ty ženy, které se zapojily do neoliberalismu a jsou administrátorky vraždné politiky MMF/SB apod.). Je zde rozdíl mezi námi a jimi: ony působí v rámci systému, jenž zároveň posilují, mají v rukou (vojenskou, hospodářskou, sociální, politickou) moc proti svým odpůrcům. Proto nás nezajímá jakákoli moc, posty žen - ministryň, manažerek či vedoucích ženských kan-
celáří. Zajímá nás každodenní budování praxe a rozvíjení teorie v ulicích, zajímá nás práce na rozvíjení naší kreativity. Naše generace se snaží odstranit nerovné vztahy mezi ženami a muži, stejně tak, jako byly v minulosti odstraněny nerovné vztahy mezi příslušníky buržoazie a proletariátu. Tyto boje měly vést k revoluci, ale systém zcela ignoroval skutečné příčiny a interpretoval důvody jejich vypuknutí jako bezvýznamné a nesmyslné. Společnost se soustředí pouze na vnějškovou klasifikaci toho, co dnes znamená být ženou a mužem, a ne na odstranění nerovných postavení mezi nimi. Snažíme se zajistit, aby boj proti nerovnosti mezi muži a ženami byl v popředí snahy o vytvoření anti-patriarchální teorie. Co si myslíte o „nedostatku žen“ v sociálních hnutích? Domníváte se, že je to mýtus či historická realita? Připadá mi, že lidé jsou zaslepenci, když se ptají „Kde jsou ženy?“ Vždycky jsme byly u zrodu revolučních hnutí. Naproti tomu, ve stávající éře sociálních hnutí (Sem-Terra, de los Deudores, Madres y Abuelas de Plaza de Mayo) jsou ženy vůdčími osobnostmi odporu proti diktátorským režimům. Vnímáme hranici, jež rozděluje veřejný a soukromý život, uvědomujeme si naprostou nevědomost i nepřítomnost žen v bojích. Jak reagují muži a ženy indoktrinovaní patriarchální společností na cíle Mujeres Creando? Ženy mají sympatie a strach zároveň. Sexistické ženy jsou mnohem neústupnější než jakýkoli macho muž. Muži jsou opatrní ve věcech sexuálních zkušeností s námi, mají strach, komplex….zároveň k nám ale chovají jakýsi druh respektu, protože bojujeme už deset či jedenáct let. Myslím, že většině žen jsme sympatické, později se však začnou obávat, neboť propagujeme pro některé z nich příliš radikální program. To je však jediný způsob, jak pracovat v prostředí, kde je vše povrchní a rozmělněné. A muži, kteří s námi sympatizují a přijmou náš program, by nás v mnohých případech nakonec stejně nejraději viděli pouze v roli
matek, které je živí. Ovšem, to je poněkud bláznivá představa, neboť muži často ignorují výzvy k vytvoření vlastních skupin. Jaká je vaše představa sociální změny, kterou propagujete ve svých knihách, videích a graffiti? Přikládáme komunikaci velký význam, je pro nás na stejném stupni důležitosti jako kreativita kreativita v komunikaci. Takže jsme upřednostnily kreativní komunikační proces. V roce 1992 jsme začaly s graffiti. Dělaly jsme je v Cochabambě, Santa Cruz a jinde. Veškerá naše činnost, graffiti (podepsané Mujeres Ceando), je anonymní - píšeme, co chceme a každý ví, že Mujeres Creando jsou někde v okolí, a jestliže nás někdo chce postavit před soud, může to udělat velice snadno. Kdykoli děláme graffiti, máme trochu strach. Ale vždycky myslíme na naše právo to udělat… CocaCola platí a maluje, Repsol platí a maluje, tak proč bychom nemohly malovat bez toho, aniž zaplatíme? Problém není v pomalovaných zdech, problém je v tom, že za to nezaplatíme. Jestliže musíme platit za veřejný prostor, pak je to velmi nedemokratické. Co je veřejné a co soukromé? Ulice jsou veřejným prostorem, celé město je veřejným prostorem, každý jej tedy může využívat. Ale jakmile platíte za veřejný prostor, stane se soukromým. Veřejný prostor přestává existovat. Zahajme diskusi. Co je špinavé a co čisté? „Špiníte mi moji zeď!“ Á, takže když Coca-Cola najme kreslíře, tak to nepošpiní zeď? Je to neestetický koncept. Reklamní graffiti mi připadají mnohem odpornější než naše krásné graffiti, které děláme. Jaké jsou některé z budoucích projektů Mujeres Creando? Je možné, že začnete participovat kupříkladu na Nezávislém mediálním centru (IMC) v Bolívii? Navrhuji vytvořit prostor (Creando Femenismo Autonomo [Vytvoření autonomního feminismu]) pro jiné ženy a sociální skupiny, v němž bychom mohly budovat feminismus v intencích Mujeres Creando…a zároveň seznámit lidi s myšlenkou a posláním IMC.
POTENCIÁL SAMOSPRÁVY Během dřívějších proletářských revolucí a povstání se zrodila mocná forma organizace samosprávné svobodné společnosti - všeobecná shromáždění: dělnické rady (sověty) ve výrobě, rady čtvrtí a obvodů na území obcí, které jsou tvořeny instruovanými delegáty s povinností plnění zadaných úkolů. Ti jsou spolu spojeni orgány federace. Myšlenka samosprávy pracujících předpokládá, že sami výrobci organizují práci každého závodu a jeho správu, ale také distribuci výrobků. Zároveň v jednotlivých kolektivech, továrnách a odvětvích pracují územní články všeobecné hospodářské federace a organizují na základě předběžné dohody celou výrobu a distribuci podle zájmů celé společnosti. Pracovníci duševní a fyzické
práce se spojují do federací na místních, regionálních a mezinárodních úrovních. Organizačními formami mohou být ve výrobě závodní rady, ve čtvrtích a obcích komunální rady. Ty jsou spojené mezioborově v oblasti distribuce, a také do průmyslových a zemědělských federací. Množství samosprávných prvků společnosti koordinuje svou činnost bez jakékoli společenské pyramidy či centralizovaného státu. Mimo jiné proto je samospráva neslučitelná se státní organizací. Zkušenost ukazuje, že samospráva získává potřebnou dynamiku pouze v revolučních podmínkách. Jen tehdy je schopná zlomit struktury hierarchické společnosti. Žádnému revolučnímu hnutí se ale dosud nedařilo vytvořit dlouhotrvající formy samosprávy, zlikvidovat společenské a technické rozdělení
práce. Dokonce ani když přeměňovaly výrobní prostředky na společenské vlastnictví. V hierarchických, a tedy autoritářských, společenských systémech nejsou skutečné samosprávné projekty možné. Samosprávné továrny a farmy jsou nuceny, pokud chtějí ekonomicky přežít, přizpůsobovat se kapitalistickým podmínkám trhu, zdaněním, konkurenci, reklamě, atd… Nejsou v postavení, kdy by se mohly dostat mimo rámec kompromisu mezi přizpůsobením se a alternativou. Integrují se do existujícího systému a ve skutečnosti ho neohrožují. Politizovanější projekty, například obsazené domy (squaty), jsou státem likvidovány. Většina samosprávných podniků je natolik zaneprázdněna čistě ekonomickými problémy, že nemá čas na politické působení navenek.
V dřívějších koncepcích samosprávy byla středem pozornosti, při organizaci nové společnosti, továrna. Existence vykořisťování byla vysvětlována především přítomností soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Přitom se nepřihlíželo k tomu, že práce v továrně je podmíněna formou organizace práce, která má sama o sobě utlačovatelský a reakční charakter. Marxisté a syndikalisté v továrně viděli nositele funkcí organizace, sdružování, výchovy, výchozí bod revoluce a základ budoucí společnosti. Po příchodu pásové výroby a taylorismu se ale stala - tato osobnost jedince potlačující, a tedy reakční - podoba tovární práce nejzjevnější. Dělník se proměnil v objekt, ztrácel osobní rysy, přeměňoval se na součástku hierarchické mašinérie. Jeho individualita, tvůrčí potencionál a samospráv-
Ženy stojí v Bolívii v popředí sociálních bojů již dlouhá léta, nejen od dob diktatury generála Banzera. Jedná se o ženy z měst a také příslušnice nejrůznějších indiánských etnik. Pro obě skupiny je typické velice aktivní zapojení do nejrůznějších přímých akcí, blokád, okupací a lidových hnutí. Mujeres Creando jsou jednou z prvních specificky ženských skupin v zemi.
Mujeres Creando v akci: v roce 2001 zemí otřásla generální stávka a série přímých akcí, pochodů a blokád, namířených proti rozsáhlým plánům na privatizaci vodních zdrojů. Nadnárodní společnost Bechtel chtěla několikanásobně zvýšit ceny vody. Centrem hnutí bylo mj. město Cochabamba. Skupina členek Mujeres Creando zasáhla dramaticky do událostí obsazením vládní budovy, vyzbrojená náložemi dynamitu. Privilegiem bude prostor pro ženy, chci s nimi začít pracovat. Chtěla bych začít odtud, poskytnout skrze IMC platformu prostor jiným i sobě. Nepovažuji tento ženský prostor za diskriminační domnívám se, že můžeme zabřednout do hlubších diskusí, když začneme se ženami. Ale tento záměr nebudu realizovat v IMC, neboť to je projekt pro ženy i muže.
ná iniciativa byli zkreslovány, potlačovány a mařeny. Tímto způsobem byly likvidovány i předpoklady pro „království svobody“. Samospráva, jakožto všeobecný systém vychází z toho, že každý člověk dokáže rozvíjet své schopnosti a řídit svůj osud. Fabrika - to není škola svobodné revoluce, ale nástroj moci, vykořisťování a sociální kontroly nad nemajetnými. Nemůže být základem svobodné společnosti. S nástupem automatizace se řemeslné dovednosti, vědomosti a iniciativa podstupují stroji.
Poznámky překladatelky: Sem-Terra (MST) - bezzemecké hnutí v Brazílii De los Deudores - Ekvádor mírové, bezzemecké hnutí Madres y Abuleas de Plaza del Mayo - Matky a babičky zmizelých během diktatury v Argentině v letech 1976-1983. Viktorie N. (www.infoshop.org)
Odstraňovány jsou celé profese a oblasti seberealizace. Na místo klasického kvalifikovaného dělníka přichází nový typ dělníka vyučeného pro úzkou specializaci. Kvalifikace nemá více smysl. Kapitálu se stále více daří pomocí taylorismu, vědeckého systému organizace práce a nových technologií - omezit vliv dělníka na proces výroby. Zvyšování výroby jde ruku v ruce s likvidací autonomie pracovníka. Výrobní činnost je stále více vykonávána automatizovanou výrobní masou, nemající žádnou Dokončení na str. 8
Samosprávná společnost, založená na kolektivní a individuální autonomii nemůže jednoduše převzít kapitalistické výrobní prostředky a technologie s jejich hierarchickou strukturou. K důležitým úkolům svobodné společnosti patří nejen překonávání sociální a technické dělby práce, ale i vědomá reorganizace technologií.
Svobodná Práce ÚNOR 2003
6
Jaderná válka nízké intenzity Michel Chossudovsky Environmentální program OSN (UNEP) a Světová zdravotnická organizace (WHO) projevují navzdory vědeckým důkazům iluze, že zdravotní rizika ochuzeného uranu mohou být snadno eliminována ohrazením a „vyčištěním zasažených území“, která byla cílovými plochami pro „zabijáky tanků“ amerického letectva, bitevní letouny A-10. Zapomínají ale zmínit to, že radioaktivní prach se již rozšířil za hranice 72 „identifikovaných cílových oblastí“ v Kosovu. Většina vesnic a měst včetně Prištiny, Prizrenu a Pece leží v okruhu menším než 20 kilometrů od těchto lokalit a potvrzují tak, že celá provincie je kontaminována, což vystavuje riziku nejen „mírové jednotky“, ale také veškeré civilní obyvatelstvo. Smrt osmi italských členů mírových sborů, rozmístěných v Bosně a Kosovu na následky leukémie vyvolala bouři v italském parlamentu poté, co se deník La Republicca dostal k tajnému vojenskému dokumentu. V Portugalsku se ministr obrany rovněž zapojil do toho, co se rovnalo úmyslnému zastírání „příčiny smrti“ portugalského člena mírových sborů četaře Huga Paulina. Armáda se zmínila pouze o „virové infekci mozku a odmítla rodině možnost provést posmrtná zkoumání“(1). Vprostřed rostoucího politického napětí portugalský ministr obrany Julio Castro Caldas oznámil v listopadu 2002 velitelství NATO, že stahuje portugalské jednotky z Kosova. „Řekl, že nedovolí, aby se z nich staly uranem zamořené mrtvoly“.(2) Jak se zvyšuje počet rakovinových onemocnění mezi balkánskými příslušníky „mírových jednotek“, zástěrky NATO se začaly hroutit. Několik evropských vlád bylo přinuceno veřejně uznat „údajná zdravotní rizika“ střel z ochuzeného uranu (DU), použitých americkým letectvem během
Evropští partneři Washingtonu v NATO včetně Británie, Francie, Turecka a Řecka mají zbraně s obsahem ochuzeného uranu ve svých arzenálech. Kanada je jedním z hlavních dodavatelů ochuzeného uranu pro země NATO a sdílí plnou odpovědnost za nasazení těchto zbraní, zakázaných Ženevskou a Haagskou konvencí a Norimberskou chartou válečných zločinů z roku 1945(3). Po Válce v zálivu Washington zahájil „krycí operaci“, jejímž cílem bylo zakrýt zdravotní dopady toxicity a radioaktivity DU, známé jako „Syndrom Války v zálivu“, s tichým souhlasem svých partnerů z NATO. Zatímco NATO až donedávna popíralo použití střel s náplní DU ve válce proti Jugoslávii v roce 1999, nyní přiznává, že přestože používalo munici DU, náboje „vykazují zanedbatelnou radioaktivitu a jakékoli výsledné zbytky, představující jakékoli významnější riziko, se rozpadají brzy po zásahu“(4). Zatímco popíral jakékoli spojení mezi nemocí a „vystavení ochuzenému uranu“, Pentagon nicméně přiznával ve dvojakém prohlášení, že „hlavní nebezpečí, představované ochuzeným uranem, nastává, když je vdechnut“(5). A kdo vdechuje radioaktivní prach, který se rozšiřuje po celé zemi? Zdrženlivá prohlášení evropských vlád zakrývají nepohodlnou iluzi, že riziku jsou vystaveni pouze příslušníci mírových sborů, tj. že radioaktivní částečky vdechují pouze vojáci a vyhoštění civilisté, jako kdyby na Balkáně nebyl zasažen nikdo další. Dopady na lokální civilisty nejsou zmiňovány. V duchu povolného napomáhání věci se rozvinul nový mediální konsenzus: mainstreamový tisk bez dalšího zkoumání uzavírá, že vzduch dýchají zřejmě pouze „příslušníci mírových sborů“. „Ale co všichni ostat-
ních“ organizací. Rozšiřování radioaktivního prachu, pocházejícího z DU, nicméně začalo „během Dne D“ 78 dnů trvajícího bombardování Jugoslávie. S výjimkou Speciálních sil NATO, které pomáhaly UCK na zemi, nebyl vojenský personál NATO přítomen na bojišti. Jinými slovy, jednotky NATO nebyly během letecké války „mačkání knoflíků“, vedené aliančními silami z velkých výšek, vystaveny radioaktivitě. Jugoslávští civilisté jsou tedy vystaveni mnohem většímu riziku, protože radioaktivnímu spadu byli vystaveni po dobu bombardování stejně jako po skončení války. Oficiální komuniké ale naznačují, že „vystaveni riziku“ jsou pouze jednotky KFOR a vysídlenci a tvrdí tak, že lokálních civilistů se prostě nic netýká. Vyšetřováni na ozáření byli pouze vojáci a vysídlenci. DĚTSKÁ RAKOVINA První známky radioaktivity, zasahující děti, včetně zpuchýřovatění v ústech a na pokožce na zádech a spodních končetinách, již byly pozorovány v Kosovu(8). V Severním Kosovu, oblasti nejméně zasažené projektily s ochuzeným uranem (viz mapa OSN na adrese http://balkans. unep.ch/du/targetmap.html), je na rakovinu léčeno 160 lidí(9). Počet případů leukémie se v Severním Kosovu od počátku letecké kampaně NATO zvýšil o 200% a děti častěji přicházely na svět s vrozenými vadami(10). Tato informace ohledně civilních obětí, kterou se mise OSN v Kosovu (UNMIK) pečlivě snažila skrývat, odmítá hlavní „tvrzení“ NATO, že radioaktivní prach se nerozšiřuje za cílové oblasti, z nichž se většina nachází v jihozápadních a jižních regionech, poblíž albánských a makedonských hranic. Tato zjištění jsou v souladu s údaji z Iráku, kde použití zbraní s náplní ochuzeného uranu během Války v zálivu v roce 1991 vyústi-
Riziko v Kosovu a všude jinde na Balkáně je umocňováno nejistotou, kam vlastně DU dopadl a v jaké formě a jak jej dále rozšířil vítr a povrchová voda. Pracovat na poli, procházet se, nebo prostě tam jen být, dotýkat se věcí, dýchat a pít vodu, to vše představuje riziko... Britský expert vyslovil předpověď, že na Balkáně kvůli DU onemocní tisíce lidí. 78 dní trvající války NATO proti Jugoslávii. Západní média poukazují na zjevný „rozpor“ v rámci vojenské aliance. Ve skutečnosti ale mezi Washingtonem a jeho evropskými spojenci neexistoval žádný „rozdíl“, dokud stojaté vody nerozčeřil zmíněný skandál. Itálie, Portugalsko, Francie a Belgie si byly plně vědomy, že jsou používány zbraně s náplní ochuzeného uranu. Zdravotní následky - včetně stohů vědeckých zpráv - byly známé a dostupné všem evropským vládám. Itálie se podílela na vysílání „zabijáků tanků“ A-10 (nesoucích kanónové náboje s náplní ochuzeného uranu) do akce ze svých leteckých základen v Avianu a Gioia del Colle. Italské ministerstvo obrany vědělo, co se děje na vojenských základnách pod jeho jurisdikcí.
ní?“(6) V Kosovu byly již od počátku bombardování v březnu 1999 radioaktivnímu spadu vystaveny asi 2 miliony civilistů, mužů, žen a dětí. Na Balkáně je potenciálně ohroženo na 20 milionů lidí: „Riziko v Kosovu a všude jinde na Balkáně je umocňováno nejistotou, kam vlastně DU dopadl a v jaké formě a jak jej dále rozšířil vítr a povrchová voda. Pracovat na poli, procházet se, nebo prostě tam jen být, dotýkat se věcí, dýchat a pít vodu, to vše představuje riziko. Britský expert vyslovil předpověď, že na Balkáně kvůli DU onemocní tisíce lidí. Radioaktivní a toxické oxidy ochuzeného uranu se prakticky nerozpadají. Jsou de facto stabilní“(7). Mějme na paměti, že těžce ozbrojené „mírové sbory“ vstoupily do Kosova v červnu 1999 společně s pracovníky OSN a civilními zaměstnanci „humanitár-
lo v „nárůst dětské rakoviny a leukémie, Hodgkinovy nemoci, rakoviny lymfatických žláz a nárůst vrozených nemocí a deformací plodu společně s abnormalitami v oblasti končetin a nárůstu genetických abnormalit po celém Iráku“(11). Pediatrická zkoumání iráckých dětí potvrzují, že „dětská leukémie v oblastech Iráku, kde byl použit DU, vzrostla o 600%. Potraty, porody nebo potraty plodů s monstrózními abnormalitami a další případy rakoviny u narozených dětí, byly rovněž nalezeny od Války v zálivu v roce 1991“(12). ZAKRÝVÁNÍ Environmentální program OSN (UNEP) a Světová zdravotnická organizace (WHO) ochotně přijaly tvrzení NATO a Pentagonu, týkající se zdravotních dopadů ochuzeného uranu. Když
UNEP uzavřela své první hodnocení radiace DU v Kosovu v roce 1999, NATO misi odmítlo poskytnout mapy, označující umístění „zasažených oblastí“ (místa, kam dopadly projektily s náplní ochuzeného uranu). Na základě toho, že „neexistují dostatečná dostupná data, aby srozumitelně osvětlila otázku dopadu zbraní s náplní ochuzeného uranu“, UNEP vydal nejednoznačnou a nejasnou „pracovní studii“, která byla připojena ke zprávě Balkans Task Force (BTF) z roku 1999 ohledně ekologických dopadů války(13). Pracovní studie UNEP poukazovala na „možné použití DU“ a tedy tvrdila, že stále není jisté, jestli byly střely s náplní DU skutečně použity. Vyhýbavost UNEP, předstírající nedostatek údajů, přispěla po bombardování k dočasnému odvrácení zájmu veřejnosti. Obecněji řečeno, zpráva Balkans Task Force UNEP-UNCHS se snaží zmírnit vážnost ekologické katastrofy, odstartované NATO. Je bohatě zdokumentováno, že tato katastrofa byla úmyslným výsledkem vojenského plánování(14). Mapy NATO (včetně těch, které označovaly cílové oblasti pro střely s náplní DU) si UNEP a WHO nevyžádaly, když prováděly vyšetřování zdravotních dopadů radiace ochuzeného uranu. Taková studie, nevyhnutelně vyžadující tým lékařských specialistů na pediatrii a onkologii, pracujících společně s experty na toxikologii a radiaci, nebyla nikdy vypracována. Ve skutečnosti „vědecké“ ujišťování UNEP od počátku vylučovalo smysluplné vyhodnocení zdravotních následků. Podle UNEP: „následky DU jsou lokalizovány hlavně v místech, kde byl DU nasazen a zasažené oblasti jsou pravděpodobně malé“(15, viz citovaná pracovní studie). Toto tvrzení, předkládané bez jakéhokoli vědeckého důkazu, sdílí sesterská organizace UNEP, tedy WHO: „Museli byste se nacházet velice blízko zasaženého tanku a být zde již několik sekund po zásahu. Je velice nepravděpodobné, že tito vojáci byli vystaveni účinkům (DU)“(16). Tato prohlášení agentur OSN, citovaná NATO a Pentagonem za účelem ospravedlnění použití zbraní s náplní DU, jsou nedílnou součástí kamufláže. Vytvářejí iluzi, že zdravotní rizika pro členy mírových sborů a místní civilisty mohou být jednoduše vyřešena ohrazením a „vyčištěním… zasažených oblastí“. WHO v tomto smyslu varovala, že ochuzený uran by mohl zasáhnout děti, hrající si v těchto oblastech, „protože děti mají sklon zvedat ze země špinavé věci nebo si vkládat hračky do úst“(17). Co ale WHO nepřiznává, je to, že radioaktivní prach se již rozptýlil mimo zasažené oblasti, což znamená, že děti v celém Kosovu jsou v nebezpečí. Tato tichá spoluvina specializovaných agentur OSN je pouze dalším
Nahoře: americký bitevní letoun A-10 Thunderboldt, hlavní „rozsévač“ ochuzeného uranu U238 po světových bojištích. Je vyzbrojen osmihlavňovým rotačním kanónem GAU-8 s kadencí až 4200 výstřelů za minutu (Dole podávací zařízení kanónu). Každý náboj obsahuje průbojné jádro z ochuzeného uranu, které probije pancíř tanku a prudce shoří, přičemž uvolní velké množství prudce toxického a radioaktivního aerosolu.
symptomem úpadku systému OSN, který nyní hraje podvodnickou roli v zakrývání válečných zločinů NATO. Po Válce v zálivu byla WHO klíčovým nástrojem zablokování smysluplného vyšetřování zdravotních dopadů radiace z ochuzeného uranu na irácké děti a tvrdila, že „nemá žádná data, aby podnikla hloubkové vyšetřování“(18). UNEP A NATO PRACUJÍ RUKU V RUCE Uprostřed veřejného pobouření a vršících se důkazů o případech rakoviny mezi vojáky na Balkáně, UNEP v listopadu 2000 provedla druhé zkoumání, které zahrnovalo terénní měření radiace beta a gama částeček v jedenácti takzvaných „zasažených oblastech“ v Kosovu(19). Navzdory dřívějšímu odmítnutí NATO spolupracovat s UNEP, tyto dvě organizace v současné době pracující ruku v ruce. Složení mise bylo stanoveno po konzultacích s NATO. Představitelé Greenpeace, zapojení do studie z roku 1999, byli vyhozeni. Mapy NATO byly okamžitě k dispozici a vyšetřování se mělo zaměřit úzce na sběr vzorků půdy a vody apod. na 11 vybraných lokalitách (v „zasažených oblastech“) z celkem 72 lokalit po celém Kosovu - viz zmíněná mapa NATO. Součástí pověření této mise nebyly širší zdravotní otázky. Dva lékaři - výzkumníci, vyslaní WHO v roce 1999 (v rámci pracovní studie) byli nahrazeni experty z Centra pro zdravotnictví a preventivní medicínu americké armády (www.apgea .army.mil) a AC Laboratorium Spiez (ACLS), což je součást švýcarského ministerstva obrany. AC Laboratorium Speiz (ACLS) aktivně spolupracovala na inspekcích chemických zbraní v Iráku. Pod pláštíkem švýcarské neutrality ACLS představuje neformální hlásnou troubu NATO. ALCS byla kontraktována pro program NATO „Partnerství pro mír“, financovaný příspěvkem švýcarské vlády pro tento pro-
gram(20). Přestože listopadová mise byla stále v rámci UNEP, švýcarská vláda financovala většinu terénních prací pomocí ACLS, součásti švýcarské armády, která sehrála ústřední roli. Mise, integrovaná představiteli, napojenými na vojenské kruhy, pracovala na základě premisy (jasně vyjevené na webové stránce ACLS), že radioaktivní prach z DU se za jakýchkoli možných okolností nedostává za hranice „bodu uvolnění“(21). Výsledkem zprávy, která byla publikována v březnu 2001, je dobře známý závěr. Zaměřuje se na úrovně radiace v bezprostřední blízkosti cílových oblastí. Podle „oficiální“ zprávy mise z ledna 2001: „Již v tomto stádiu může tým vyslovit závěr, že na některých lokalitách DU je úroveň radiace mírně vyšší oproti normálu na některých velice omezených místech. Bylo by tedy nežádoucím rizikem pro obyvatelstvo být v přímém kontaktu s jakýmikoli pozůstatky DU munice na místech, kde byly nalezeny.“(22) DVOJITÉ STANDARDY Pokud by radioaktivita byla omezena na takzvaná „velice omezená místa“, proč tedy byly jednotky KFOR instruovány svými vládami, aby „nepožívaly místní potraviny, pitnou vodu si dovážely a při odjezdu zničily šatstvo a dekontaminovaly vozidla“(23). Podle Paula Sullivana, výkonného ředitele National Gulf War Resource Center, by ochuzený uran v Jugoslávii mohl zasáhnout „zemědělské oblasti, místa, kde se pase dobytek a kde rostou plodiny, a tak zatáhnout celé spektrum možné kontaminace do potravinového řetězce“. (V listopadu 2000 veteráni Války v Zálivu, zasažení ochuzeným uranem, podali společnou žalobu proti americké vládě). KONTAMINACE ZNAČNÉ GEOGRAFICKÉ OBLASTI Podle zdrojů NATO (sdělených UNEP), bylo během války v
Svobodná Práce ÚNOR 2003 Jugoslávii napadeno asi 112 lokalit (72 z nich se nachází v Kosovu) pomocí protitankových projektilů s náplní ochuzeného uranu. Bylo vypáleno něco mezi 30. - 50. 000 granátů s náplní ochuzeného uranu. Vědecké důkazy zjevně potvrzují, že radioaktivní aerosol ochuzeného uranu se rozšiřuje z „místa uvolnění“ na velkou geografickou oblast, což naznačuje, že značná část provincie Kosovo je kontaminována. „Radioaktivní derivativa mohou putovat vzduchem celé měsíce. I pouhá jedna jediná částečka v plicích stačí. Jediná částečka může cestovat až do lymfatických uzlin, kde radioaktivita sníží obranyschopnost těla proti rakovině lymfatických žláz a leukémii“(24). Podle světově uznávané radioložky Dr. Rosaline Bertell: „Když je ochuzený uran (DU) použit ve válce, prudce shoří a uvolní smrtelný radioaktivní aerosol uranu, což je něco, co jsme předtím nikdy neviděli. Ten může zabít kohokoli v tanku. Tento keramický aerosol je mnohem lehčí, než uranový prach. Může cestovat vzduchem desítky kilometrů od bodu uvolnění, nebo se smíchat s prachem a dostat se znovu do vzduchu při poryvu větru nebo lidském pohybu. Je velice drobný a může jej vdechnout kdokoli: dítě, těhotná žena, starý člověk, nemocný člověk. Radioaktivní keramické částečky mohou zůstat hluboko v plicích po celá léta a ozařovat tkáň silným alfa zářením ve sféře asi 30 mikronů a způsobovat rakovinu lymfatických žlaz a/nebo fibrózu. Keramické částečky mohou být rovněž spolknuty a způsobit poškození trávicího traktu. Po určité době proniknou plicní tkání a dostanou se do krevního řečiště… Mohou rovněž iniciovat rako-
7 vinu nebo posilovat rakovinu, iniciovanou jinými karcinogeny“(25). Cílové oblasti v Kosovu (viz zmíněná mapa NATO), přestože soustředěny na jihozápadní hranici, jsou roztroušeny po celé provincii. Většina z vesnic a měst včetně Prištiny, Prizrenu a Pece leží uvnitř okruhu 20 kilometrů od 72 cílových oblastí s DU, což potvrzuje, že celá provincie je kontaminována.
pozornost veřejnosti od širší otázky civilních obětí. Primárními obětmi zbraní s ochuzeným uranem jsou děti, což z jejich použití činí „válečný zločin proti dětem“. Použití munice s ochuzeným uranem je pouze jedním z několika válečných zločinů Kanón GAU-8 s municí PGU-14 NATO proti lidskosti, spá- API (Armour Piercing = průbojná, chaných v Iráku a na Bal- s náplní ochuzeného uranu), zbraň, teoreticky zakázaná někokáně. Podle oficiálních údajů lika články ženevské a haagské VÁLEČNÉ ZLOČINY NATO asi 1800 balkánských konvence, bude znovu použita v Bombardování Jugoslávie je členů mírových sborů chystané válce proti Iráku. možné nejlépe popsat jako (Bosna, Chorvatsko a „jadernou válku nízké intenzity“ s Kosovo) trpí zdravotními násled- mu území a popupoužitím toxických radioaktivních ky, vztahujícími se k DU radia- laci (v granátů a střel. Je dostatečně ci(26). Když připustíme stejné dokumentováno, že radioaktivní procento rizika procentuálně spad potenciálně ohrožuje milio- vzhledem k civilnímu obyvatelny lidí po celém Balkáně. stvu, počet civilistů v JugoBosně) V březnu 1999 NATO zahájilo slávii, zasažených DU způsobily letecké útoky a vzývalo přitom radiací, se může nachámnoho vrozených vad široké humanitární principy a ide- zet v oblasti desítek tisíc mezi dětmi, narozenými po ály. NATO „přišlo na záchranu“ lidí. Britský vědec Roger bombardování USA/NATO a okuetnických kosovských Albánců na Cohill v této souvislosti uvádí, že paci a srbské lékařské experty základě toho, že jsou masakrová- „po celém balkánském regionu rozměr tohoto problému šokoval ni srbskými silami. Pitevní zprávy dojde k dalším nejméně 10.000 a způsobil paniku mezi obyvateFBI a Europolu potvrzují, že k úmrtím na rakovinu, spojenou s li.“(28) žádným takovým masakrům použitím ochuzeného uranu, a to Nedávné svědectví poukazunedošlo. Je krutou ironií, že včetně místních lidí, personálu je na několik stovek úmrtí civilistů kosovsko-albánští civilisté jsou KFOR, humanitárních pracovní- pouze v jedné bosenské vesnici: mezi hlavními obětmi DU radiace. ků, prostě všech“(27). Navíc „Vesnice je vylidněná a hřbiAby NATO udrželo zástěrku, podle zprávy, publikované v době tov je plný. Brzy už nebude žádná je připraveno odhalit malou část války v Athénách, dopady ochu- půda pro mrtvé. Mezi uprchlickýpravdy. Vojenská aliance ve spo- zeného uranu se pravděpodobně mi rodinami, které se vystěhovaly jení s vládami členských zemí rozšíří za hranice Balkánu. Albá- do Bratunace z Hadžici (předNATO chce za každou cenu udrnie a Makedonie, ale také Řecko, městí Sarajeva), není snad jedna žet pozornost pouze na „míro- Itálie, Rakousko a Maďarsko čelí rodina, která by neoplakávala vých jednotkách“ a udržet místní potenciálnímu nebezpečí pro lid- mrtvé. Na hrobech jsou čerstvé civilisty mimo záběr, protože ské zdraví jako výsledku použití věnce. Na křížích jsou léta 1998, pokud se ven dostane celá prav- granátů s náplní ochuzeného 1999 a 2000 a na konci řady je da, pak by se lidé mohli začít uranu během války z roku 1999. hrob dvacetileté ženy. Ta zemřela tázat, „jak k tomu došlo, že Zatímco nebyla shromáždě- před několika dny. Nikdo si ani kosovští Albánci, lidé, které jsme na žádná data o úmrtích civilistů, neuměl představit že pouze měli zachránit, jsou nyní obětmi?“ částečné důkazy potvrzují, že během jednoho nebo dvou let Jak v Bosně, tak v Kosovu se velký počet civilistů již zahynul bude část hřbitova, vyhrazená OSN nesnažila zaznamenávat následkem DU radiace od konce pro civilisty, dvojnásobě přeplněpřípady rakoviny mezi civilisty. války v bosně: „DU radiace a ná. Úzké zaměření na „mírové sbory“ zjevné použité defoliantů jednotČasto se stává, že rodáci z je součástí zástěrky. Odtahuje kami USA a NATO proti srbskéHadžici náhle umírají nebo zajedou do Bělehradu za lékaři a když se vrátí, tak se jejich příbuzní dozvědí, že umírají na rakovinu. Zdejší hlavní lékař Slavica Jovanovič provedl výzkum a prokázal, Nakonec je vyloučen prostřednictvím ledvin, kde, Ochuzený uran je ve skutečnosti to, co že od roku 1998 úmrtnost dalece protože se jedná o těžký kov, způsobuje chroniczbyde z uranu 235 po jeho zpracování pro poupředčila porodnost. Prokázal, že ká onemocnění. Studie veteránů z Války v zálivu žití ve zbraních a jaderných reaktorech. Skládá to není věc nějakého osudu, ale se z 99,3% uranu 238 a 0,7% uranu 235. Během prokázaly, že jejich semeno a moč obsahují vysoněco mnohem vážnějšího. Zoran posledních 60 let se na území Spojených států ké hodnoty U238. Odhaduje se, že U238 bylo Stankovič, uznávaný parolog z vystaveno na 300.000 amerických vojáků. nashromáždilo na 700.000 tun tohoto odpadníVojenské lékařské akademie Americké ministerstvo energetiky nedávno ofiho radioaktivního materiálu, než si armáda (VMA), určil, že více než 200 jeho povšimla, že by se mohlo jednat o vojensky ciálně oznámilo, že kontaminovaný ochuzený pacientů z této oblasti zemřelo na uran, produkovaný vojenskými reaktory, byl smícennou surovinu. rakovinu, s největší možnou pravU238 má dvojnásobnou hustotu ve srovnání s cháván s „čistým“ U238 v provozu Paducag Gaseděpodobností na následky ochuolovem a proniká pancíři tanků doslova jako nůž ous Diffusion Plant v Kentucky. Tento kontaminozeného uranu ve svržených bommáslem. Bylo jej k dispozici velké množství a gra- vaný uran obsahuje stopová množství (asi jednu bách NATO z doby před pěti lety. náty a bomby s náplní DU tedy byly laciné na výro- milióntinu) transuranů jako neptunia 237, plutonia Vše ale bylo ututláno. bu. U238 je ale velice nebezpečný materiál. Je 238, plutonia 239 a uranu 236, což jsou prvky ´Vidíte, že náš hřbitov je plný snadno vznětlivý a když velkou rychlostí zasáhne tisíckrát rakovinotvornější, než U238. čerstvých hrobů, zatímco lidé z obrněná vozidla, prudce shoří. Oheň uran oxiduje Uran 238 má poločas rozpadu 4,5 miliardy let, Vinca (Jaderný ústav) tvrdí, že a více než 70% hmotnosti se promění na mikro- zatímco neptunium 237 a plutonium 239 mají uran není nebezpečný. Jaký jiný skopické aerosolové částečky, které mohou být poločas rozpadu v řádu stovek tisíců let. Z toho je důkaz potřebujete, když lidé umísnadno vdechnuty a poté zůstávají v plicích, pří- možné usoudit, že Irák, Kuvajt, Bosna a Kosovo rají", říká. Uprchlíci z Hadžici padně v zažívacím traktu, po celá léta. jsou tedy de facto z našeho hlediska navždy dorazili do Bratunace ve velkém Již 30. října 1943 vedoucí vědci z Projektu zamořeny. Manhattan (projekt americké atomové bomby), A protože latentní období karcinogenity - inkuVýkonný výbor S1, sepsali zprávu o „Použití radibační doby pro vznik zhoubného bujení - se pohyoaktivních materiálů jako vojenské zbraně“ a buje od 5 do 60, let, z lékařského hlediska tedy zaslali ji generálu Leslie Grovesovi. Mimo jiné dosvadní zaznamenené případy rakoviny mezi příuvedli, že po inhalaci uranu dojde k „podráždění slušníky mírových jednotek na Balkáně a místními dýchacích cest a plic... částečky, produkující beta civlisty představují pouze vrcholek ledovce. záření, se společně s kontaminovaným vzduBěhem války v roce 1999 síly NATO podle britchem, potravinami nebo vodou, dostanou do zaží- ského ministerstva obrany použily na území SrbNa počátku ledna odmítla vacího traktu, horních cest dýchacích, plic atd. ska asi 11 tun U238, v Kosovu to bylo asi 20 tun. skupina skotských strojvůdNejpravděpodobněji bude zasažen žaludek, střeZnamená to, že v Kosovu bylo rozptýleno nejméců obsluhovat vlaky převáževa a rektum a následně dojde ke vzniku vředů a ně 20.000 miligramů plutonia a dalších smrtelně jící munici pro britské síly, perforaci střev se smrtelnými následky...“ atd. atd. nebezpečných látek. Hmotnost částečky, která již které jsou nyní nasazeny v Popis většiny zdravotních následků po zasa- je schopná zabít člověka, se přitom udává v mnoKuvajtu. Manažeři železniční žení ochuzeným uranem U238 byl podán již více hem menších hodnotnách. Britská vládní zpráva z společnosti museli zrušit než před šedesáti lety a velice dobře odpovídá na roku 1976 informuje, že postačuje pouze několik několik spojů, objednaných otázky, vznesené v souvislosti s tzv. Syndromem mikrogramů (milióntin gramu) plutonia k zahájení ministerstvem obrany poté, veteránů Perského zálivu a zdravotním problézhoubného rakovinového bujení. co strojvůdc prohlásili, že se mům, kterým čelí tisíce lidí na Balkáně. RadioaktiKromě granátů ráže 30mm pro bitevní letouny staví proti plánu zaútočit na vita DU totiž činí 50% radioaktivity U235. A-10 (vlevo nahoře) se ochuzeným uranem plní Irák a nebudou jezdit s armádProtože radioaktivní uran 238 a jeho odpadní např. kontejnerové bomby BLU-109. Nejnovější ními vlaky. produkty produkují jak alfa, tak beta záření, jako americké bomby BLU „Bunker buster“ váží 10 tun Podobně důrazné protivákarcinogeny mohou poškodit buňky v plicích, kos- a ministerstvo obrany uvádí, že nejméně 50% z lečné vystoupení je prvním takotech, ledvinách, prostatě, střevech a mozku a způ- toho činí průbojná hlavice z ochuzeného uranu s vým činem ve Velké Británii za sobit rakovinu v těchto orgánech, jak se zjistilo ve příměsí wolframu a tungstenu. Tyto zbraně byly dlouhé desítky let. Jediným zprávě z roku 1999, týkající se zaměstananců, nově speciálně vyvinuty v rámci nedávných propodobným příkladem byla stávkteří v USA přicházejí do styku s uranem, kterou gramů, schválených pro „boj s terorismem“. Každé ka britských dokařů, kteří v roce vypracovalo ministerstvo energetiky. nasazení takové zbraně uvolní několk tisíc kilogra1973 odmítli nakládat zbrojní Po vdechnutí se U238 z plic přemisťuje do mů smrtelně nebezpečného aerosolu oxidu uranu. dodávky pro Chile po nástupu jiných orgánů a také svaloviny a podkožního tuku. JL - counterpunch.org - bbc.co.uk ditktatury generála Pinocheta.
Příběh ochuzeného uranu
počtu. Bylo jich téměř 5.000. Dnes jich je v centrech pouze 1000. ´Nyní´, říká Zelenovič, ´jich zbylo asi 600 a jistě nemají už kam jít.´ Každý třetí den z nich někdo umírá na rakovinu a na hřbitovech už není místo“(29). Poznámky: 1) The Independent, London, 4 January 2001. 2) Viz Felicity Arbutnot, „It Turns out that Depleted Uranium is Bad for NATO Troops“, Emperors Clothes, h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/arbuth/port.htm. 11 October 2000. See also interview with F. Arbutnot. 3) Celkem se ví o 17 zemích včetně Ruska, Izraele, Saúdské Arábie a Jižní Koreje, které mají ve svém arzenálu zbraně s náplní ochuzeného uranu. Viz Vladimir Zajic, Review of Radioactivity, Military Use, and Health Effects of Depleted Uranium, 1999 at http://vzajic.tripod.com/. Viz John Catalinotto a Sara Flounders, „Is the Israeli Military using Depleted Uranium Weapons against the Palestinians?“, International Action Center, http://www.iacenter.org/, New York, 2000 4) Agence France Presse, 4 January 20001. 5) United Press International, 5 January 2001. 6) Viz Felicity Arbutnot, op cit. 7) Piot Bein, „More on Depleted Uranium“, Emperors Clothes at h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/arbuth/port.htm, 11. října 2000. 8) Podle Dr. Siegfried Horst Guenther, „Uran Geschosse: Schwergeschdigte Soldaten, missgebildete Neugeborene, sterbende Kinder“, Ahriman Verlag, http://www.ahriman. com/guenther.htm, Freiburg, 2000. Viz také International Action Center, „Metal of Dishonor, How the Pentagon Radiates Soldiers and Civilians with DU Weapons“, Second Edition, International Action Center, http://www.iacenter.org/, New York, 2000. 9) Beta News Agency, Belgrade, 13.50 GMT, 10. ledna 2001, v BBC Summary of World Broadcasts, 12. ledna 2001. 10) Tamtéž. 11) Viz Rick McDowell, „Economic Sanctions on Iraq“, Z Magazine, listopad 1997. 12) Carlo Pona, „The Criminal Use of Depleted Uranium“, International Tribunal for U.S./NATO War Crimes in Yugoslavia, International Action
Cent e r , http://www.iacenter.org/, New York, 10. června 2000. Viz také „Metal of Dishonor“, výše citováno. 13) Viz UNEP/UNCHS Balkans Task Force Final Report „The Kosovo Conflict -Consequences for the Environment & Human Settlements“ na http://balkans.unep.ch/fry/fry.html; viz „desk study“: The Potential Effects on Human Health and the Environment of the Possible Use of Depleted Uranium (DU)“ na http://balkans.unep.ch /du/du.html; viz také „UN considers New Data on Depleted Uranium in Kosovo“, UNEP, Geneva, 20 September 2000. 14) Viz Michel Chossudovsky, NATO Willfully Triggered an Environmental Disaster, na www.emperorsclothes.com. 15) Viz „pracovní studie“ UNEP z roku 1999, viz výše. 16) Podle toxikologa z International Agency for Research on Cancer, která je součástí WHO, Associated Press, 5. ledna 2001. 17) Podle specialisty WHO, citováno v Boston Globe, 10. ledna 2001. 18) Boston Globe, 27. června 2000, prohlášení Marka Parkin, experta International Agency for Research on Cancer. 19) Viz tisková zpráva UNEP na http://balkans.unep.ch/du/missions.ht ml). 20) Viz internetová stránka AC Laboratorium Spiez (ACLS) na http://www.vbs.admin.ch/internet/gr/ac ls/e/index.htm). 21) Tamtéž. 22) Viz tisková zpráva UNEP na http://balkans.unep.ch/du/missions.ht ml; viz také UNEP, „Advisory Note on Current work on DU by UNEP“ na http://balkans.unep.ch/press/press01 0111.html. 23) Arbuthot, citováno výše. 24) Podle britského radiologa Roger Williama Coghill, citováno v Associated Press, 5. ledna 2000. 25) Rosalie Bertell, Email Communication, květen 1999. 26) RTBF, belgická francouzskojazyčná televize, 9. ledna 2001 27) Calgary Herald, 4. ledna 2001. 28) Tika Jankovitch, „Chemical/Nuclear Warfare in Bosnia: Eyewitness To Hell“ Comments by Jared Israel, Emperors Clothes at h t t p : / / e m p e r o r s clothes.com/articles/tika/hell.html., 9. ledna 2001. 29) Dubravka Vujanovic: „Someone Dies of Cancer every Third Day; There is no More Room in the Cemeteries“ , Nedelni Telegraf, Belgrade, 10. ledna 2001. Na stejné téma viz Robert Fisk, „I see 300 Graves that could bear the Headstone: 'Died of Depleted Uranium'“, The Independent, London, 13. ledna 2001
Připravil JL Materiál Centre for the Research on Globalisation (CERG) - http://globalresearch.ca
Britští železničáři odmítli přepravovat zbraně pro chystanou válku v Iráku Předtím až v roce 1920 dokaři z London East India Docks odmítl nakládat zbraně na loď Jolly George, která je měla dodat ruské bělovardějské opozici. K žádné protiválečné opozici nedošlo ani během II. světové války, ani Války o Falklandy. Dva strojvůdci ze stanice Motherwell odmítli obsluhovat soupravu na trati mezi Glasgow a základnou Glen Douglas na skotském západním pobřeží, která je největším muničním skladem NATO v Evropě. English Welsh and Scottish railway (EWS), která má smlouvu na transport munice pro ministerstvo obrany se pokusila strojvůdce přesvědčit, aby nastoupili do práce. Vedení se rovněž obrátilo na odborové
organizace, aby vykonávaly nátlak na strojvůdce, ale představitelé odborů to odmítli. Společnost EWS původně odmítla přiznat, že vlaky nebyly vypraveny z těchto důvodů, ale nakonec museli přiznat, že strojvůdci je odmítli obsluhovat. Ministerstvo obrany původně tvrdilo, že vlaky měly technické problémy kvůli špatnému počasí, ale listu Guardian se nakonec podařilo zjistit čísla vlaků a pravý důvod, proč nevyjely na obvyklou trasu. Manažeři železniční společnosti nakonec zvolili přesun materiálu pomocí automobilové nákladní dopravy, protože incident navzdory jejich přání nebyl „izolovanou záležitostí“. Podle guardian.co.uk
Svobodná Práce ÚNOR 2003
8
Potenciál samosprávy dokončení ze strany 5 technickou moc. Poté, co je tato pracovní síla propuštěna, vystavuje se ztrátě kvalifikace, protože znalosti jsou „mocí“ pracovníka. Rozdrobení a specializace odborných znalostí vedly k tomu, že v polovině 80. let minulého století existovalo 20 tisíc operací v 500 profesích, zatímco na počátku éry industrializace před 300 lety bylo všeho všudy 100 profesí. Pracovníci odstavení z výrobního procesu a řízení jsou odsouzeni k bídnějším a bídnějším pracovním podmínkám a sociálnímu bezpráví v upadajících továrnách s krátkou životností a v nejnejistějším sektoru službách. S rozvojem dělby práce čím dál více nabýval na rozměrech právě sektor služeb. Schopnost vykonávat něco vlastním přičiněním (např. opravovat domácí zařízení, léčit úplně obyčejné nemoci, atd.) byla narušena a nadále se omezuje kvůli speciali-
zaci práce a kontrola nad společností vzrůstá. Směna a spotřeba zboží se přesunuly i na takové oblasti, kde ještě před několika desetiletími lidé dělali vše bezúplatně a na základě vzájemné pomoci. Nárůst nabídky zboží masové spotřeby přináší lidem pouze pasivitu komerčních zábav, služeb, servisu, dohledu nad starými a nemohoucími občany, atd. - to vše ničí prvopočáteční vzájemnou pomoc mezi lidmi, jejich vzájemné vztahy a každodenní znalosti (místní kulturu). Pokud nové technologie stále více vyhánějí živého pracovníka z výrobního procesu, pak automatizované továrny s několika pracovníky nemohou být centry společenské samosprávné organizace. Továrny nejčastěji vůbec nejsou samostatnými ekonomickými jednotkami. Patří jiným, často vzdáleným, firmám a podnikům. Jsou závislé
Osvědčené revoluční hity XX. století, tentokrát v netradiční příjemné jazzové úpravě, doplněno variacemi na flamenco. Nejen A las Barricadas! Jako svoji speciální edici vydala Anarchistická knihovna FSA. Barevný obal i potisk. CD je dárek, který zdarma obdrží každý, kdo poskytne dobrovolný finanční příspěvek ve výši min. 100,- Kč.
na své výrobní činnosti, odbytu a dodávkách surovin nebo kompletovaných dílů od centralizovaných orgánů, které je řídí zvnějšku. Samosprávná společnost, založená na kolektivní a individuální autonomii nemůže jednoduše převzít kapitalistické výrobní prostředky a technologie s jejich hierarchickou strukturou. K důležitým úkolům svobodné společnosti patří nejen překonávání sociální a technické dělby práce, ale i vědomá reorganizace technologií. Technologie musí brát v potaz autonomii a svobodu jedince a také prostředí. Technologie, sloužící výhradně zájmům zisku, se stanou zbytečnými. Namísto nich budou využívány takové, kterým dnes kapitalistický systém nedává možnost rozvinutí. Nové technologie budou silně decentralizované, úměrné lidským měřítkům. Bude je možné prohlédnout a kontrolovat. Vzroste význam alternativních technologií, sloužících individuálnímu zabezpečení. Např. využití větrné a sluneční energie, spotřeba zeleniny a ovoce z obec-
ních zahrad a sadů. Budou moci vznikat obytná prostranství, která nebudou mít nic společného ani s vesnickým zapadákovem, ani s chaosem gigantických velkoměst. Svým fungováním nebudou překračovat hranice lidského chápání a nebudou si tak vyžadovat složitou správu. Tímto způsobem bude překonán rozdíl mezi městem a venkovem. Rozvětvená síť drobných a středních podniků, spravovaných obcemi, v níž se nacházejí, dovolí organizovat výrobu orientovanou na uspokojení potřeb v regionu. Bude možné sloučit místní výrobu pro sebezabezpečení komuny a výrobu spotřebních produktů pro celou společnost. Společnost musí používat elektroniku v nehierarchickém duchu, aby bylo možné překonat sociální a technické rozdělení práce a zkrátit pracovní dobu. Informatika může všem lidem zabezpečit přístup k hromadnému vědění a k procesům rozhodování ve společnosti. Bez rovnoprávného přístupu ke všem oblastem společenské-
Výrobní činnost je stále více vykonávána automatizovanou výrobní masou, nemající žádnou technickou moc. Poté, co je tato pracovní síla propuštěna, vystavuje se ztrátě kvalifikace, protože znalosti jsou „mocí“ pracovníka. ho života - ekonomice, vzdělání, kultuře, atd. - nemůže existovat skutečná samospráva. Automatizace vedla ke ztrátě kvalifikace a specializace k odborné jednostrannosti, ale informatika a automatizace mohou jít i ve prospěch osvobození, pokud bude společensky nevyhnutelná práce významně automatizována a vykonávána všemi. Díky všeobecnému vzdělání bude možné osvojit si nejrůznější kvalifikace a měnit druhy vykonávané práce. V samosprávné společnosti, založené na komunách, které si mohou svobodně vybírat svůj způsob života, bude definitivně patřit minulosti velká část centralizovaných řešení, dnes přijímaných zbytnělou státní byrokracií. S likvidací státu dostává problém koordinace zcela jiný rozměr.
Problémy se budou řešit na místě, na základě volné dohody. Stejně jako byrokracie, stane se zbytečnou i velká část specializovaného sektoru služeb. Lidé budou mít více času, aby si opět mohli mnoho věcí dělat sami. Zkrácení pracovní doby - díky novým technologiím, vymizení nucené nezaměstnanosti a zániku mnoha výrobních i nevýrobních odvětví - dá lidem možnost využívat svůj volný čas pro rozvoj nových schopností a rozšiřování společenských vztahů na základě své dobrovolné součinnosti a nikoli ekonomického donucení. Těžiště života se tak přemístí z oblasti práce na oblast vztahů mezi lidmi. Z čas. ruských anarchosyndikalistů Priamoje dějstvie 20-21 přeložil Karel Rosák
Nabídka Anarchistické knihovny
Ve Svobodné Práci se mohou objevit i vaše příspěvky! Pokud chcete informovat například o dění v regionech nebo chystaných akcích, můžete nám svůj přispěvek zaslat nejlépe e-mailem na adresu redakce nebo na disketě pokud možno ve formátu RTF nebo DOC
Anarchistická knihovna nabízí své tituly AK 13, 14 a 15, představující začátek její nové řady, která bude u příležitosti Mezinárodního dne žen 8. března doplněna novým a dlouho očekávaným titulem „Svobodné ženy - Mujeres Libres“ od Marthy A. Ackelsberg, zabývajícím se historicky největší organizací, usilující o emancipaci žen. Text je již nyní k dispozici ve Stahovací sekci našich internetových stránek (http://fsa.anarchismus.org). Již vydané tři nové tituly jsou k dispozici na všech kontaktních adresách naší federace jako dárky pro všechny, kteří poskytnou dobrovolný finanční příspěvek v minimální výši 100,- Kč. Podrobnější recenze všech tří titulů jsou také obsaženy na naší internetové stránce v archivu článků.
Chcete distribuovat Svobodnou Práci? Kontaktujte redakci, nejlépe pomocí emailu. Minimální odběr je 10 čísel.ku
Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů Federace sociálních anarchistů vznikla z potřeb vykořisťovaných a utlačovaných účinně prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteří chtějí spolupracovat na odstranění státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztřídní anarchistickou komunistickou společností, založenou na solidaritě a vzájemné pomoci. Podporujeme všechny oprávněné a rovnostářské snahy utlačovaných lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propouštění a flexibilizaci pracujících, proti útlaku žen, proti ničení našeho životního prostředí atd. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založeny na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou společnost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvětově utlačuje, vykořisťuje a zabíjí lidi a devastuje životní prostředí. Stát chrání vládu kapitálu a udržuje privilegia úzké vládnoucí třídy, nezbytná pro chod systému. Naše aktivity jsou založeny na principu přímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali společně žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se přitom oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společný pohled na nezbytnost definitivního odstranění státu a kapitalismu a nutnost důrazné obrany našich sociálních a ekonomických práv tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Naše činnost vychází z úkolů, které před námi stojí, i z našich každodenních potřeb. Pro naši sociální sebeobranu před kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvořili Odborový svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní sebevzdělávání pracuje naše nakladatelství Anarchistická knihovna, pro výměnu informací v anarchistickém hnutí funguje měsíčník SVOBODNÁ PRÁCE a naše internetová stránka - a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možno dosáhnout izolovaně a spojit své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP).
Kniha „Mujeres Libres - Svobodné ženy“ americké autorky Marthy A. Ackelsberg na pozadí bouřlivého vývoje španělského anarchismu realisticky popisuje postavení žen a zdůrazňuje nutnost nejen třídní, ale i genderové rovnosti a antiautoritářského přístupu k rodinným vztahům. Není možné, aby v hnutí, které se označuje za antiautoritářské, polovina jeho členů (členek) žila v nerovných vztazích a nacházela se ekonomicky, sociálně a emočně v podřízeném postavení. Takové hnutí nemá právo nazývat se anarchistickým. Úsilí, směřující ke vzniku hnutí, které dostane šanci uskutečnit anarchistickou společenskou změnu, překračuje tradiční mantinely „politické“ aktivity. Bojiště, kde se střetáváme s autoritou a hierarchií a dobýváme zpět svobodu, se nerozkládá jen na pracovišti nebo v komunitě v tradičním smyslu. Tato kniha poskytuje zajímavou historickou sondu a živý popis problémů, kterým ženy v anarchistickém hnutí naneštěstí čelí ještě dnes. Vyjde zřejmě k 8. březnu jako 15. publikace AK.
NAŠE KONTAKTY: Pro listovní zásilky: BOX 5, 15006 Praha 56 Telefon: 604 773 440 Antifašistická skupina:
[email protected] OS Rovnost:
[email protected] Anarchistická knihovna:
[email protected], Černý kříž:
[email protected] Svobodná Práce:
[email protected] Web:
[email protected] Mezinárodní sekretariát:
[email protected] Místní skupiny:
[email protected] [email protected] [email protected] [email protected]
Čtenářské konto / předplatné Na naši adresu pro listovní zásilky můžete složenkou zaslat částku od 100,- Kč výše. Postupně vám budeme podle přání zasílat nová čísla SP (cena+poštovné) až do vyčerpání částky, o čemž vás budeme včas s předstihem informovat.
