Analýza tvorby cílů dětských domovů v ČR

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Analýza tvorby cílů dětských domovů v ČR Jitka Mertlíková

Brno 2008

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Jiřímu Winklerovi, PhD. za odborné vedení, pomoc a cenné podněty. Zároveň děkuji svému okolí za podporu a výdrž.

2

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně, v knihovně Fakulty sociálních studií a zpřístupněna ke studijním účelům.

________________________ Jitka Mertlíková

3

Obsah 1 Úvod

6

2 Cíle práce

9

2.1 Poznávací cíl 2.2 Symbolický cíl 2.3 Aplikační cíl

9 9 10

3 Dítě a jeho postavení v naší společnosti

11

4 Systém náhradní péče o dítě v ČR

13

4.1 Systém náhradní péče 14 4.2 Náhradní rodinná péče 15 4.3 Náhradní ústavní péče 15 4.3.1 Historie ústavní péče 16 4.3.2 Systém náhradní ústavní péče 17 4.4 Dětské domovy 18 4.4.1 Historie dětských domovů u nás 19 4.4.2 Dětské domovy podle zákona č. 109/2002 Sb. 21 4.5 Cíle dětských domovů 22 4.5.1 Cíle a základní hodnotová východiska dětských domovů odvozená ze zákona 109/2002 Sb. 23

5 Cíle jako předpoklad fungování sociálního programu 5.1 Cíle jako základní jednotky programů 5.2 Vztah sociálního problému a cílů sociálního programu 5.3 Tvorba sociálního programu jako odpovědi na sociální problém

6 Proces tvorby rozhodnutí, plánování a implementace sociálních programů 6.1 Fáze přijetí a tvorby programů 6.2 Formulace a tvorba cílů 6.3 Implementace sociálních programů 6.3.1 Přístup shora – dolů (top – down) a implementační deficit 6.3.2 Přístup zdola – nahoru (bottom – up) a nezávislost tvorby cílů

7 Metodika

24 24 26 27

29 29 30 32 32 33

34

7.1 Kvalitativní výzkumná strategie 7.1.1 Metoda a technika sběru dat 7.1.2 Vedlejší výzkumné otázky

34 35 36

8 Výzkumná část

39

8.1 Pozice subjektu v systému NÚP 8.2 Cíle stanovené pro dětské domovy subjekty systému náhradní ústavní péče

4

39 42

8.3 Role při implementaci cílů 8.4 Náhled na cílovou skupinu 8.5 Zpětná vazba

45 47 48

9 Závěr a doporučení

51

9.1 Doporučení

53

10 Bibliografie

55

11 Anotace

57

12 Rejstřík jmenný

58

13 Rejstřík věcný

59

Přílohy

61

Příloha 1 Struktura rozhovorů Příloha 2 Rozdělení domovů na rodinný a internátní typ Dětské domovy internátního typu Dětské domovy rodinného typu

5

61 62 62 63

1 Úvod V České republice se nachází zhruba 20 000 dětí v náhradní ústavní péči. Toto číslo je alarmující, jestliže jej porovnáme například se situací ve Velké Británii, kde je v ústavní péči zhruba 6 000 dětí (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002) při celkovém počtu obyvatel cca 50 mil, což je zhruba sedmnáctkrát méně než u nás. Ale problémem není pouze počet umístěných dětí v náhradní ústavní péči (NÚP). Také organizační struktura náhradní péče o dítě (NPoD), a tedy i náhradní ústavní péče, v sobě skrývá mnoho nedostatků. Jedním z kritických bodů našeho systému je situace, kdy ústavní péče spadá pod tři resorty – ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo zdravotnictví a ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které si péči o děti mezi sebou dělí. Často se pak mohou subjekty NPoD dostat do situace, kdy „pravá ruka neví, co dělá levá ruka“. Od roku 1981 se ústavní výchova řídila pouze vyhláškou, avšak od roku 2002 nastupuje první právní úprava řešící tuto problematiku na úrovni zákona (Vacková, 2006) - zákon 109/2002 Sb.1, který v sobě již obsahuje inovační prvky2. Je nutné si také uvědomit, že „sociální politika je specifická cílevědomá lidská činnost, která se při své tvorbě i realizaci podstatně opírá o veřejné akceptování“. (Winkler, 2002: 14) Je tedy potřeba obecné podpory nástrojů sociální politiky, které řeší sociální problémy. Setkáváme se však s obecnou kritikou ústavní péče za její odosobněný přístup, určitou mechaničnost a zkostnatělost. Jak již poukazuje Winkler, „proměnám se instituce brání. Mají svou autonomii, která se projevuje ve stabilizační funkci symbolických systémů... Pokud jsou instituce důvěryhodné v tom, jak ospravedlňují a vysvětlují politické procesy, jedinci mají zájem na relativní stabilitě institucionálních pravidel. Pokud svou důvěryhodnost ztrácí, jedinci se jimi přestávají řídit nebo je proměňují“ (Winkler, 2002: 42). Po roce 1989 se česká společnost dostala do víru změn. Ačkoliv proces restrukturalizace náhradní péče o dítě byl započat již dříve, nyní se dostal do nových rozměrů. Vznik neziskových organizací upozorňujících

1

Dalšími právními předpisy upravujícími zřizování a činnost zařízení ústavní výchovy jsou zákon č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ve znění pozdějších předpisů (tzv. školský zákon) a vyhláška MŠMT č. 438/2006 Sb. upravující podrobnosti výkonu ústavní péče ve školských zařízení 2 inovačními prvky je myšleno především zrušení rozdělení dětských domovů na rodinný a internátní typ,

6

na

práva

a

situaci

dětí,

medializace

různých

případů

apod.

nastartovaly

celospolečenskou diskuzi o možnostech NPoD. Do této diskuse zasahuje mnoho zainteresovaných subjektů – politici, odborní experti, ekonomové, úředníci, psychologové, sociální pracovníci, média a samozřejmě také veřejnost. Na počátku všeho dění musí být určité pohnutky, které dávají věci do pohybu – základní myšlenky, idee. Hlavní ideou ústavní péče je pomoci dětem a rodinám, které nemají schopnosti výchovy, možnosti či snahu se dostatečně postarat o děti tak, aby jim byly zajištěny podmínky pro kvalitní a plnohodnotný život. K naplnění hlavních ideí NPoD je nutné si stanovit cíle, které jasně definují směr intervence k dosažení řešení sociálního problému. K tomu, aby mohly být řádně stanoveny cíle, je potřeba, aby byl dobře definován sociální problém. (Rossi, Freeman, Lipsey, 1999: 137)3 Je obtížné najít metodiky či koncepce o ústavní péči, které by byly nápomocny pracovníkům v ústavech. Zaměřuji se především na dětské domovy, které se řídí podle zákona v jeho platném znění, příkazů ministra školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), avšak přímá metodika na způsoby vedení dětí či zařízení podle mých zjištění chybí. Toto mé tvrzení je podloženo telefonátem na odbor speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, kde mi bylo sděleno, že celorepublikové metodiky neexistují a tato funkce je delegována na krajské úřady. Ty vytvářejí dlouhodobé záměry, které řeší i problematiku ústavní péče (dětských domovů), avšak v rovině už nastalých problémů a nevytváří metodiky, z nichž by se dalo obecně při práci s dětmi vycházet. Je otázkou, do jaké míry je takovýchto metodik potřeba, avšak je jisté, že jakýkoliv dokument může pracovníkům pomoci k zefektivnění jejich práce. „Umístěním do zařízení by mělo dítě získat pocit jistoty a bezpečí, mít možnost návratu do původní rodiny a s rodinou být v co nejužším kontaktu.“ (Vacková, 2006: 30) Celá problematika ukazuje na rozporuplnosti systému, což dává prostor pro přičemž je povinností domovů transformace na rodinné buňky apod. 3 Ten je spatřován především v situaci, kdy rodiče z určitých důvodů nemůžou, nechtějí či neumí jinak pečovat o své děti. Hlavní idea se tedy překrývá s cíly NPoD, kde největší snahou je pomoci dětem a jejich rodinám, aby situaci, která je společností vnímána jako nevyhovující pro zdravý vývoj a rozvoj dítěte, si rodina uvědomila zodpovědnost svých rozhodnutí. Pokud však nedojde ke zodpovědnému postoji rodiny k problematické situaci, přichází na řadu NPoD, která však nemusí být konečným řešením pro rodinu ani pro dítě. V rámci sociálních intervencí je snaha, aby se dítě, pokud je to možno, vrátilo zpět do své rodiny po dosažení vhodného stavu. Jestliže nelze dosáhnout změny v rodině z důvodu úmrtí rodičů, zbavení rodičovských práv a svéprávnosti rodiče, pak je nutné, aby došlo k definování „konečného řešení“ individuálního problému. V případě, kdy dojde k náhradní péči o dítě, by cílem měla být pomoc rodinám v uvědomění si potřeby vyřešit vzniklý problém, který brání efektivnímu fungování rodiny jako celku.

7

kladení otázek. Otázek je mnoho, avšak v rámci této práce se budu soustředit na vliv zainteresovaných subjektů na cíle dětských domovů. Odpoutávám se od umisťování dítěte do ústavní péče, neboť polemika nad samotným procesem by vydala na celou publikaci.

8

2 Cíle práce 2.1 Poznávací cíl Jako poznávací cíl (či základní výzkumnou otázku) jsem si zvolila tuto otázku: Jak jsou cíle dětských domovů ovlivňovány subjekty náhradní ústavní péče? Uvědomuji si, že v této oblasti působí různé subjekty na odlišných úrovních s diferenciovaným vlivem.

2.2 Symbolický cíl Svou prací bych ráda upozornila na situaci dětí, které se nacházejí v náhradní ústavní péči, která jim má nahradit rodinu. Nechci se ve své práci zaměřit na negativa pobytu v ústavní péči, spíše se chci soustředit na situaci, která je dnes v ústavech náhradní péče o dítě (v dětských domovech) běžná. Česká republika je upozorňována mezinárodními organizacemi na vysoké počty dětí v náhradní ústavní péči. Důležité je tedy se zaměřit, proč je ústavní péče kritizována – co je na ni tak špatného a důvody, proč by tato péče neměla být upřednostňována. Otázkou tedy je, zda se jedná o problematiku tvorby jejich cílů nebo způsobů uvádění cílů do praxe dětských domovů. Mým záměrem je upozornit nejen pracovníky dětských domovů na možnosti dalšího směřování vývoje péče o dítě, ale i sociální politiky, kteří mají politický potenciál intervenovat do problematiky „seshora“. Náležitá příprava legislativy a její uvedení do praxe dokáže připravit odborné kapacity ke zvládnutí stanovených úkolů a cílů v náhradní péči o dítě. V případě neřešení problému dochází k nedokonalému využívání lidského zdroje těchto dětí, který je deformován důsledkem pobytu v ústavních zařízeních. V našem státě se setkáváme s jistou neorganizovaností náhradní péče o dítě, neboť tato agenda je rozdělena do kompetencí tří ministerstev (ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo zdravotnictví). Rozdrobenost systému zabraňuje možnosti efektivní práce s dětmi, neboť se každý resort řídí podle vlastních specifických cílů a není zajištěna kontinuita odborné práce s dětmi. Nejen tyto strukturální tlaky vnímám jako jednu ze závažných překážek v implementaci cílů dětských domovů. Proto se chci především zaměřit na

9

vliv intervenujících subjektů na cíle dětských domovů.

2.3 Aplikační cíl Tato práce by mohla nabídnout komplexní náhled na dětské domovy jako předmět diskuze o možnostech jejich inovace. Dalším z úmyslů tvorby této práce je dosažení zvýšení zájmu aplikování metodik péče o dítě v dětských domovech, které mohou nabídnout tápajícím pracovníkům směry v péči o děti. Především mám na mysli rámcové zastřešení, které nebude vycházet pouze ze zákona, ale budou se na něm podílet odborníci z více oborů, jejichž náplní je problematika dětí. Takovýto multiteam by v rámci komunikace navrhl možnosti zkvalitnění a potřeby péče o dítě. Poznatky by měly být především o cílech a možnostech jejich naplňování, stejně tak i o úskalích, které se mohou v rámci implementačního procesu objevit. K tomu se můžou nejlépe vyjádřit odborníci v praxi, kteří se s realizací cílů dětských domovů setkávají v jejich každodenní práci. Požadované informace tedy mají být především o vztazích mezi subjekty, jejich vlastních názorech, možnostech a zájmu se podílet na aplikaci cílů dětských domovů do praxe. Praktické zavedení mého záměru bych aplikovala skrze supervizní semináře s pracovníky jednotlivých zařízení. Předpokladem je, že z těchto setkání by vyšly náměty na další propracování metodik a směrnic, které by upřesnily role jednotlivých institucí a byly by v nich zohledněny požadavky zainteresovaných subjektů. Výsledkem této činnosti by měly být návrhy na zefektivnění práce a naplnění cílů.

10

3 Dítě a jeho postavení v naší společnosti Dítě potřebuje věřit tomu, že svět má smysl, že život je dobrý a že je to dar. Když mu tuhle iluzi vezmete moc brzo a zasadíte mu do dušičky semena beznaděje, odrovnáte ho na celý život. Děti se samy vyrovnají, když poporostou, s tím, že svět není jednoduchý, černobílý, že život není jako v knížkách, ve filmu, že pravda může být lží a lež pravdou. Nejdůležitější je u nich podporovat myšlení – ne jenom to racionální, to kalkulantské, ale myšlení hlavou a srdcem. Jiří Žáček

Proč se naše společnost stará o děti, o kterých se domníváme, že nevyrůstají ve vhodném prostředí? Dítě nemá možnost si vybrat do jakého století, země, vyznání, rasy a sociální vrstvy apod. se narodí. Také proto je potřeba děti chránit, neboť ztěží se dokáží dostatečně aktivně bránit proti nepravostem, které na nich mohou být páchány. Podobný náhled má na problematiku i Oldřich Matoušek (1999: 20): „Aby dítěte mohlo v klidu vyrůst, aby si osvojilo, co si osvojit má, potřebuje uzavřené, stále prostředí chráněné před vnějším chaotickým světem, dům nebo byt. Dítě ještě nemá dovednosti, jež by mu umožnily obstát v komplexním prostředí velkého světa. Dítěti se daří dobře v prostředí omezeném jen na několik pečujících osob, na několik místností, na nejbližší okolí bydliště.“ Uvědomění o této problematice neprobíhá pouze na státní úrovni. Mezi mezinárodními dokumenty, které se především zasadily o prosazení a ratifikaci dětských práv, patří Deklarace práv dítěte 4 z roku 1959 a Úmluva o právech dítěte z roku 1989. Dalšími dokumenty, angažujícími se v této problematice, jsou Evropská úmluva o výkonu práv dětí, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Listina základních práv a svobod a další. V ČR se opíráme také o zákon o rodině a zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Úmluva o právech dítěte vychází ze zásady „Tři P“: „provision“, zahrnující přežití a rozvoj dětí, zajišťování či zabezpečování vývoje dětí, „protection“, neboli ochrana dětí a „participation“, tedy účast dětí na životě společnosti a jejich právní subjektivita. (Bittner et al., 2007: 10) V první části Úmluvy o právech dítěte je

11

charakterizováno, co si můžeme pod pojmem „dítě“ představit: „Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“ 5 Zároveň velký důraz je v obou dokumentech kladen na kvalitu života dětí: „Valné shromáždění prohlašuje tuto Deklaraci práv dítěte, aby děti mohly prožít šťastné dětství, užívat práv a svobod zde uvedených ku prospěchu vlastnímu i prospěchu společnosti a vyzývá rodiče...“6 Dále určují základní práva, která nesmí být dětem odepřena – „1. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.“7 Cíle, jež si jednotlivé organizace dávají za smysl své práce, se v mnohém neliší. Hlavními prioritami je pro ně kvalita života dětí. V každé kultuře však kvalitě života přidáváme jiné parametry, které musí splňovat, abychom se domnívali, že je zajištěno to nejlepší, co je možné. Proto různé tradice předurčují také diferenciaci systému náhradní péče o dítě. 8 V systému náhradní péče o dítě je potřeba se zamýšlet především nad potřebami dítěte. V nastalé situaci je nutno hledat a určit nejvhodnější východisko z nevyhovující situace dítěte. K řešení by měly přistupovat jednotlivé subjekty, které nabízí určité pohledy řešení dané problematiky. I dočasné řešení může být východiskem, pokud je k němu přistupováno jako k nouzovému. Musí být však stále sledováno, aby se došlo k uspokojivému stavu při změně okolností, které umožní případné nahrazení stávajících podmínek vhodnější variantou.

4

dostupné na http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/25.htm Úmluva o právech dítěte, 104/1991 Sb., str. 2, část I, čl.1. 6 Deklarace práv dítěte 7 Deklarace práv dítěte, čl. 6 8 I přestože je mezinárodní osvěta o dětských právech obsáhlá, existují i v rámci států organizace, jejichž cílem je chránit děti a zároveň je samotné upozornit, na co právo mají. Mezi ně bezesporu řadíme i státní správu, která má tuto agendu na starosti. 5

12

4 Systém náhradní péče o dítě v ČR Nyní se dostáváme k samotnému systému náhradní péče o dítě v ČR. Cílovou skupinou náhradní péče se stávají děti, jejichž rodiče se o ně z nějakého důvodu nemůžou, nechtějí či neumí starat. Podle Helsinského výboru (Bubleová, Kovařík, 2001) pouze 2% dětí jsou úplnými sirotky, avšak ty vyrůstají většinou u někoho z příbuzných 9 . V případě, že nelze zabezpečit vyhovující prostředí pro dítě ve vlastní rodině, přichází na řadu náhradní péče. V širším slova smyslu můžeme do náhradní péče o dítě zahrnout také veškeré instituce a subjekty, které na péči o dítě participují (např. odbor péče o dítě, církevní organizace, státní a soukromé neziskové organizace, které podporují rozvoj a kvalitní život dětí ohrožených především sociální exkluzí). V užší pojetí lze chápat náhradní péči o dítě jako systém subjektů, který dělíme na náhradní rodinou péči a náhradní ústavní péči. Lze zde také rozeznat programovou (sociální programy) a systémovou úroveň (zázemí, zákony, finance apod.). Hlavním obecně platným cílem10 NPoD je pomoc dítěti a jeho rodině, aby se dokázali vyrovnat se svými nedostatky a případně zlepšit své prostředí natolik, aby se dítě mohlo navrátit nazpět do své rodiny. Pokud nelze žádoucího stavu dosáhnout, hledají se jiné cesty, jak dítěti zajistit nejpřijatelnější prostředí pro jeho vývoj a rozvoj. Nejčastějšími důvody pro přeřazení dítěte do náhradní péče či vzniku zájmu o dítě ze strany subjektů péče jsou (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002: 14): 1. nezvládnutá výchova 2. zanedbávání, zneužívání a týrání dětí 3. trestná činnost rodičů 4. alkoholismus rodičů 5. nízká sociální úroveň rodiny (často se objevuje jako sekundární příčina) 6. prostituce matky 7. osiření. (1 – nejčastější, 7 – nejméně časté)

9

tato situace vychází především z pokrevní tradice mezi rodinami, kdy příbuzní tuto péči nepřejímají jako povinnost ze zákona, ale jako rodovou morální povinnost 10 na základě rozhovorů s ředitelkou DD Broumov a Dagmar viz seminární práce z předmětu Evaluační výzkum I., (rukopis nepublikován)

13

4.1 Systém náhradní péče Již v Úmluvě o právech dítěte se setkáváme s vymezením situace, kdy je stát povinen zajistit dítěti ochranu před nepříznivými životními podmínkami.11 V českém právním řádě je náhradní péče ukotvena na základě zákonů, které jsou nedílnou součástí našeho právního systému. I zde jsou zdůrazněna práva dítěte, která mu musí být zachována bez jakéhokoliv rozdílu, v jakém prostředí vyrůstá. Je mu umožňován rozvoj „tělesných, duševních a citových schopností a sociálních dovedností“ 12 , jsou mu zaručována všeobecná lidská práva na život, svoboda projevu a podobně. Nezapomíná se však, že vedle práv dítěte jsou také definovány jeho povinnosti (viz platné zákonné normy). Pokud není možné, aby dítě nadále setrvalo ve svém dosavadním prostředí, nastupuje náhradní péče. „Obecně se uznává, že náhradní výchovná péče je pro dítě tím lepší, čím více se podobá rodině.“ (Matoušek, 2003a: 115) V České republice jsou poskytovány dětem bez rodinného zázemí následující typy služeb náhradní výchovné péče: 1. Náhradní rodinná péče - osvojení - svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - poručenství - pěstounská péče 2. Náhradní ústavní výchova - kojenecké ústavy - dětské domovy do 3 let - dětské psychiatrické léčebny a oddělení dětské psychiatrie - diagnostické ústavy - dětské domovy - dětský domov se školou - výchovné ústavy

11

1. Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem. 2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči. 3. Tato péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy...a v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti... čl.20 12 Zákon č. 109/2002 Sb.

14

- ústavy sociální péče pro mládež13

4.2 Náhradní rodinná péče Již z názvu můžeme usuzovat primární snahu tohoto typu o co nejdůvěrnější přiblížení se ke klasické rodině. Do tohoto systému náhradní péče o dítě řadíme osvojení, svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, poručenství a pěstounskou péči. Tento typ náhradní péče je upravován především zákonem č. 94/1963 Sb.. Náhradní rodinná péče je forma péče o dítě, kdy je dítě vychováváno „náhradními“ rodiči v prostředí, které co nejvíce připomíná přirozené prostředí rodiny. Opuštěné děti byly přijímány do nových – náhradních rodin už odedávna. Děti byly svými novými rodiči vyvoleny. V dnešní době se však nacházíme v situaci, kdy noví rodiče jsou vybírání pro opuštěné děti a ne naopak. Podle Úmluvy o právech dítěte má zájem dítěte přednost před zájmy rodičů, a proto by mělo být nejvyšší metou dosažení spokojenosti dítěte. Přehled typů náhradní rodinné péče (rozdělení dle Dr. J. Kovaříka, 1996)14

1. „zrušitelná“, tj. adopce 1. stupně

Adopce 2. „nezrušitelná“, tj. adopce 2. stupně prarodiče příbuzní individuální PP

cizí osoby („klasická“ PP jako dlouhodobé řešení)

Pěstounská péče (dále PP)

jiní

rodinné buňky (pěstounské páry) SOS dětské vesničky (matka – pěstounka)

skupinová PP

4.3 Náhradní ústavní péče Pokud není možné dítě umístit do některého z typů náhradní rodinné péče – dítě není

13

Z toho diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav patří pod rezort MŠMT. 14 cit. dle Bubleová, 2000

15

právně volné, nedovoluje tomu zdravotní stav apod.15, pak musí být nalezeno řešení náhradní. Jako jeden možný typ péče přichází na řadu ústavní výchova. Kromě ochrany dítěte před nevhodnými vlivy, které byly soudně nebo v období před soudním řízením definovány jako nevyhovující, má na děti pobyt v ústavním prostředí nesporně silné negativní dopady. Nejednou dochází k položení si otázky, do jaké míry je ústavní péče potřebná, pokud z ní vycházejí často nevyrovnané děti a mladiství, kteří pak mají problémy s vypořádáním se s vlastním životem v důsledku pobytu v ústavní péči. Můžeme se tedy ptát, zda jsou cíle dětských domovů neadekvátní k potřebám dětí v nich umístěných nebo dochází k deficitu v jejich naplňování. Prvním předpokladem pochopení problematiky je přiblížení pojmu ústavní péče – její historii, důvody vzniku a tedy i cíle, se kterými byla ustanovena, a také teorií tvorby a implementace cílů sociálních programů.

4.3.1 Historie ústavní péče V dějinách se setkáváme s mnoha okamžiky, které předurčují vznik něčeho nového. Něco starého zaniká a něco nového vzniká. Tak je tomu i s ústavní péčí, která zde neexistuje od prvopočátku společnosti. „V jednotlivých etapách společenského vývoje se internace lidí odehrávala v úzkém sepětí s politickou a ekonomickou situací a kulturní úrovní té které doby.“ (Mühlpachr, 2001: 9) Postupně se tedy vyvíjí náhled na osobu jedince. Všechny aspekty vývoje mají vliv na nynější stav a podobu institucionální péče. „Kvalitativní sociální změna v internační problematice středověku vedla k zakládání specializovaných xenodochiálních místností. Původní xenodochium z prvního století křesťanství byl útulek, forma pomoci, pohostinství, které klášter nebo chrám poskytoval pocestným, poutníkům, žebrákům, starcům, sirotkům, .....Xenodochia se v raném feudálním řádu vyvinula z prvotních diakonií, útulků první doby křesťanství....Vznikala potřeba profesionálních ošetřovatelů.“ (Mühlpachr, 2001: 12) 15

dalšími aspekty intervenujícími do možnosti umístit dítě do náhradní péče o dítě jsou podle Matějčka a kol. také (1999: 73):
biologické činitele si dítě samo už svou existencí vnáší do života, a tedy i do náhradní rodiny
vývojové faktory představují dynamický prvek v indikační úvaze
sociální činitele znamenají vztah dítěte k společenskému prostředí
situační činitelé zahrnují především vnější podmínky života dítěte každý indikační činitel má však i svou určitou závažnost, svůj význam, svou specifickou hodnotu.

16

V období renesance se dostáváme k další metě ústavní péče, která je spojena se zájmem nemocné a sociálně handicapované jedince „uklidit“, aby nebyli většinové společnosti na obtíž. Během vývoje se na tomto poli vystřídalo mnoho filozofií a náhledů na jedince, kteří se stali objekty zájmu institucionální péče, až k dnešní filozofii, kdy je kladen důraz především na co nejvyšší možnou míru naplnění fyzických a psychických potřeb klientů institucionální péče. Otázkou je, do jaké míry se tyto cíle daří naplňovat.

4.3.2 Systém náhradní ústavní péče Ústavní výchova je nařizována na základě zákona č. 94/1963 Sb., o rodině a měla by být opatřením nařizovaným v zájmu dítěte a pro jeho ochranu. Ústavní výchova se od ochranné výchovy liší v charakteristice dětí, které jsou do ní umisťovány. Ústavní výchova je nařizována dětem, „které nevykazují závažné poruchy chování a nedopouštějí se trestné činnosti“ (Hodnocení, 2007: 4). Na území České republiky se na fungování náhradní ústavní péče podílejí tři orgány státní správy – Ministerstvo zdravotnictví, které zajišťuje péči pro děti do tří let, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které má na starosti diagnostické ústavy, DD od 3 let, DD se školou a výchovné ústavy. Ministerstvo práce a sociálních věcí má ve své kompetenci ústavy sociální péče a spadá pod něj Odbor sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Systém více orgánů může mluvit o propracovanosti systému, který se snaží optimalizovat péči o klienty prostřednictvím specializovaných pracovišť. Avšak spletitá síť ústavní péče může být právě touto propracovaností nepřehledná a jeden resort často neví, co dělá ten druhý – jedno tělo, avšak tři mozky. (Bittner et al., 2007) Dochází pak ke komunikačním šumům, které dělají péči komplikovanou a pro laiky i odborníky zbytečně nepřehlednou. Všechny resorty se snaží v rámci spolupráce prosadit především své cíle a výsledkem pak mohou být rozhodnutí, která nevyhovují nikomu a přitom všem. V další samostatné podkapitole se zaměřím na dětské domovy, neboť jsou pro tento výzkum stěžejní.

17

4.4 Dětské domovy Jedná se o zařízení pro děti zpravidla ve věku 3 až 18 let s nařízenou ústavní výchovou, které nemají poruchy chování. Zároveň jsou zde také umisťovány nezletilé matky s jejich dětmi. Zajišťují výchovnou, hmotnou a sociální péči o mládež, která nemůže být ze závažných důvodů vychovávána ve vlastní rodině. Jsou zde především proklamovány výchovné, vzdělávací a sociální16 prvky přístupu k dětem. Velký důraz se klade na individuální přístup, který je zdůrazněn již v prvním odstavci paragrafu zákona č. 109/2002, Sb., jenž tuto oblast spravuje.17 Nejvíce dětí končí v zařízeních dětských domovů – jak v systému celé náhradní péče, tak i v systému náhradní ústavní péče (opomeneme-li ústavy sociální péče, kam by měly být umisťovány zdravotně handicapované děti).

Umisťování dětí a mladistvých do náhradní rodinné, ústavní a ochranné výchovy do ústavní výchovy

1974

2000 1800 1600 1400 1200 1000 800 600 400 200 0

do péče jiných občanů než rodičů osvojení

1314

do péče budoucích osvojitelů do péče budoucích pěstounů 516

496

do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc

298 286 85

58

neumístěné děti a mladiství do chranné výchovy

typ výchovy

Graf č.1 Zdroj: MPSV: Statistická ročenka z oblasti práce a soc. věcí 2006, str. 164

Děti jsou do dětských domovů umisťovány z různých důvodů a na návrh různorodých institucí či subjektů. Podle údajů některých výzkumů může za umístění dětí do náhradní péče o dítě v 50% špatná sociální situace rodičů. (Bittner et al., 2007)

16

zákon č. 109/2002 Sb., §12 ods.1

18

4.4.1 Historie dětských domovů u nás Historie dětských domovů na našem území není krátkodobým trendem. Již školský zákon z roku 1869 zřizuje ústavy pro děti vyžadující veřejnou péči. Zpočátku to byly především chudobince, sirotčince a útulky, které zakládali majetní lidé, jenž soucítili s osudy těchto dětí. „Převládala náboženská výchova. Děti pracovaly ve prospěch ústavu, školní výuce nebyla věnována dostatečná péče.“ (Buriánová, Švancar, 1988: 162) Na konci 19. století se do „systému“ zakládání ústavů dostává veřejný prvek. Dalšími zakladateli se postupně staly také charitativní spolky. 18 Pojem dětské domovy se dostává do podvědomí obyvatel a odborníků až v tomto období, kdy se okresní péče o mládež snažila o cílené vybudování sítě dětských domovů na pokrokovějším základě. Život v těchto dětských domovech, vyrůstajících na ideje malých ústavů, měl ve své podstatě připomínat velkou rodinu, kdy se pěstounka a zároveň správkyně starala o 15 až 25 dětí. (Buriánová, Švancar, 1988) Největšími problémy v péči o děti v těchto dětských domovech byla nízká kvalifikace pěstounek a jejich nedostatečný počet. Jejich hlavními cíli i nadále bylo především zaopatření. Zvrat nastává po druhé světové válce, kdy se ústavní výchova dostává pod patronát národních výborů (rok 1949) a není finančně závislá pouze na dobročinnosti, ale dostává se jí právního a materiálního zajištění. Dětské domovy jsou zařazeny do školské soustavy a tato pozice předurčuje budoucí vývoj. V roce 1970 je vydána Ministerstvem školství ČSR koncepce nového rozdělení dětských domovů 19 . Tato transformace se týkala především rozdělení dětských domovů na internátní a rodinný typ. Po významných odborných publikacích našich předních psychologů (Langmeier, Matějček a další) se dostává do podvědomí společnosti dlouhodobá neúnosnost kolektivních zařízení, ve kterých je individualita dětí posunuta až za obecné zájmy kolektivu a pracovníků zařízení. Z prvotních cílů zabezpečit děti před hmotným strádáním se postupným 17

Dětský domov pečuje o děti podle jejich individuálních potřeb. – zákon č. 109/2002 Sb., §12 Tak např. v roce 1908 již bylo v Čechách 77 a na Moravě ještě v roce 1936 bylo vedle veřejných okresních dětských domovů 34 útulků pro děti a sirotčinců vydržovaných různými institucemi soukromými a církevními a 10 sirotčinců městských. (Burianová, Švancar, 1988: 162) 19 K její praktické realizaci napomohlo vydání organizační směrnice a metodického návodu Dětské domovy, výchovné a diagnostické ústavy č.j. 30 374/71 – 201 ze dne 28.prosince 1971 Ministerstvem školství ČSR a zároveň publikací pomáhající ve zorientování se v novém systému organizace dětských domovů je také text Věroslava Valenty Aplikace rodinné výchovy v činnosti dětského domova, který byl 18

19

vývojem dostává péče o děti do stavu, kdy je již hmotné zabezpečení jakýmsi standardem a nyní přichází na řadu vyřešit jejich citovou stránku. Přes cíl fyzické záchrany dítěte se péče o dítě posunula k cíli o naplnění potřeb psychických a sociálních. Jako jeden z hlavních bodů pro tvorbu nových cílů dětských domovů a jejich následnou implementaci vnímám rozdělení DD na internátní a rodinný typ. Neboť právě dětské domovy rodinného typu mají za cíl se co nejvíce přiblížit prostředí rodiny a nahradit dítěti i citové zázemí, které se mu ve vysokokapacitních ústavech nedostávalo. Proto považuji za potřebné uvést hlavní charakteristiku těchto dvou typů zařízení.

4.4.1.1 Rozdělení dětských domovů na DD rodinného a internátního typu Jejich hlavním rozdílným prvkem je struktura péče o děti. V domovech rodinného typu jsou děti rozděleny do skupin, které tvoří „rodiny“. Výhodou tohoto systému je možnost zachování sourozeneckých skupin a v rámci nich zachování a podpora již vzniklých citových vazeb. Každá skupina má své vychovatele, kteří se o ně starají. Bydlí ve své samostatné bytové jednotce. V dřívější době byla tato forma spíše pouze na papíře než v praxi (Svobodová, Vrtbovská, Bártová, 2002), avšak postupně přecházejí dětské domovy na tento způsob organizace domova. Děti se zde učí, jak funguje domácnost, podílejí se na jejím chodu a zapojují se i do vztahových poměrů vůči členům své náhradní rodiny. Děti jsou vzdělávány ve školách, které nejsou primárně součástí dětského domova. Výhodou tohoto vzdělávání mimo ústav je především zapojení dětí do obecného kolektivu třídy, která není tvořena pouze dětmi z ústavu, avšak také dětmi „zvenku“. Již v organizačních směrnicích a metodickém návodu z roku 1971

20

se

setkáváme s rozdělením dětských domovů na rodinný a internátní typ. (Dětské domovy, 1974) Od začátku transformace dětských domovů již uběhla delší doba, avšak postupná přeměna internátního typu dětských domovů dodnes nekončí. Jedněmi z překážek, které nedovolují rychlejší změnu, jsou nedostatek financí a chybějící lidské kapacity. Ustanovení doporučení přejít na domovy rodinného typu má za cíl zlepšit úroveň

vydán přímo explicitně pro dětské domovy. 20 Ministerstvo školství ČSR: Dětské domovy, výchovně a diagnostické ústavy – Organizační směrnice a metodický návod

20

a kvalitu ústavní péče o děti. Nacházíme zde především snahu o individuální práci s dětmi, jako by tomu mělo být v rodině. Jak říká Ernest Legouvé: Vychovávat dítě znamená učit je, jak se obejde bez vás. Proto by dětské domovy měly dát dětem hlavně do vínku znalosti, schopnosti a dovednosti, jak si poradit i po opuštění dětského domova. A to by mělo být hlavním cílem ústavní péče o děti, které musí prožít svůj život v ústavu. Od doby, kdy vešel v účinnost zákon č. 109/2002 Sb., již rozdělení DD na internátní a rodinný typ neexistuje, avšak jeho praxe se promítá až do dnešních dnů, kdy ještě všechny DD nestihly přejít na domovy rodinného typu, jak stanoví zákon. Proto je důležité si popsat oba předcházející typy, neboť z nich dnešní situace vychází. Bližší popis zařízení je umístěn v příloze č. 2.

4.4.2 Dětské domovy podle zákona č. 109/2002 Sb. Nynější zákonná úprava ruší rozdělení dětských domovů na rodinný a internátní typ. Podle zákona 109/2002 Sb. tvoří rodinnou skupinu v rámci dětského domova nejméně 6 a nejvíce 8 dětí, v dětském domově se školou to je nejméně 5 a nejvíce 8 dětí. Celé zařízení pak má nejméně 2 a nejvíce 6 rodinných skupin v obou typech. Sourozenci se zařazují do jedné rodinné skupiny; výjimečně je možné zařadit děti do různých výchovných skupin, zejména z výchovných, vzdělávacích nebo zdravotních důvodů.21 Jsou tedy zrušeny původní domovy internátního typu. Pokud chtějí tyto domovy i nadále fungovat, musí přejít na zařízení rodinného typu do dvou let od nabytí účinnosti tohoto zákona. Z důvodu praktické nemožnosti přejít na tento druh zařízení, byl termín nutnosti přetransformovat organizaci dětských domovů posunut. Jako hlavní zájmy jsou zde předkládány fyzické a psychické potřeby dítěte, které je nutno individuálním přístupem pomáhat naplňovat a rozvíjet. Bližší cíle dětských domovů dnešního typu budou předloženy v následující kapitole.

21

zákon č. 109/2002, Sb., §4, odst.4

21

4.5 Cíle dětských domovů V systému dětských domovů se lze setkat s cíli formálními a neformálními. Formální jsou spojené se strukturou a jejími rozhodnutími. Oproti tomu neformální cíle jsou tvořeny na základě neoficiálních rozhodnutí.22 Dětské domovy se snaží v rámci své péče dětem co nejvíce nahradit fungující rodinu a její prostředí. V historii dětských domovů se setkáváme s různými pojetí jejich činnosti – od snahy zajistit dětem přežití až po kladení důrazu na děti jako osobnost, která si zaslouží také uspokojení psychických potřeb. Systém náhradní péče o dítě se neustále mění a je přizpůsobován potřebám společnosti, ale také novým poznatkům o potřebách dítěte. Ke kvalitnímu východisku ze sociálního problému, kterým je vnímána nemožnost rodiny se o dítě kvalitně postarat, je nutno stanovit cíle řešení této problematiky. Správně stanovené cíle sociální služby jsou potřebným vodítkem pro pracovníky, kteří se pak nemusejí ztrácet v systémových požadavcích, které jsou často rozporuplné. Při svém pátrání po vhodných publikacích o cílech dětských domovů se mi nepodařilo najít tyto cíle explicitně vyjádřené. Při svém bádání jsem zjistila, že Ministerstvem školství ČSR byla v roce 1970 vydána metodika ke směrnicím o dětských domovech. Zde je jasně popsán systém a organizace práce s dětmi a jejich výchova. Podobný aktuální dokument, který by se vztahoval k dnešnímu klimatu, se mi však nepodařilo nalézt. Rozhodla jsem se proto, že hodnotová východiska, která jsou předpokladem pro cíle dětských domovů, stanovím na základě zákona č. 109/2002 Sb., neboť z této právní normy péče a organizace dětských domovů vychází.

22

Tvorba výchovně vzdělávacích programů na úrovni dětských domovů, ačkoliv nejsou vymezeny zákonem či jinými oficiálními úpravami.

22

4.5.1 Cíle a základní hodnotová východiska dětských domovů odvozená ze zákona 109/2002 Sb. Cíle jsou odvozeny především z obecných ustanovení 23 o náhradní ústavní péči ve školských zařízeních. Dále lze cíle spatřovat v náplni práce jednotlivých pedagogů24, v právech dětí umístěných v dětských domovech25, podle práv a povinností ředitele26 zařízení a osob odpovědných za výchovu 27 . Veškeré činnosti pracovníků dětských domovů a zúčastněných osob (např. rodiče dítěte) jsou podřízeny individuálnímu přístupu, který je posazen do primárního zájmu dítěte. Jen dokonalé porozumění celkové situace dítěte může vést k efektivnímu řešení jeho problému. Zákony netvoří cíle, avšak formují podmínky k výkony sociálního programu. Obecně lze jako hodnotová východiska dětských domovů stanovit: 1. podpora vztahů mezi sourozenci a dětmi a jejich biologickými rodiči, pokud je žádoucí tento vztah aktivně podporovat (o sanaci rodiny se snaží OSPOD) 2. zabezpečit dítěti vhodné prostředí pro jeho uspokojení potřeb v rámci sociálních interakcí, vývoj a rozvoj jeho sociálních, psychických apod. potřeb a schopností a dovedností (rozvoj tělesných, duševních a citových schopností a sociálních dovedností) 3. zabezpečit dítěti vhodné materiální prostředí 4. vzdělávání – rovné příležitosti 5. výchova dítěte, případně resocializace, převýchova 6. podpora zájmu dítěte o vlastní osobu a záležitosti s ní spojené28 7. hledání lepších alternativ náhradní péče o dítě – přestupní stanice k náhradní rodinné péči nebo návratu domů. 23

zákon č. 109/2002 Sb. §1, odst.1:...musí být zajištěno základní právo každého dítěte na výchovu a vzdělávání v návaznosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy...vytvářeny podmínky podporující sebedůvěru dítěte, rozvíjející citovou stránku jeho osobnosti a umožňující aktivní účast dítěte ve společnosti. S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku. odst.2 účelem zařízení je zajišťovat nezletilé osobě......náhradní výchovnou péči v zájmu jeho zdravého vývoje, řádné výchovy a vzdělávání. 24 zákon č. 109/2002 Sb. §18, odst.3: Pedagogičtí pracovníci vzdělávají a vychovávají děti v souladu s cíli výchovy a vzdělávání stanovenými tímto zákonem a dalšími předpisy 25 zákon č. 109/2002 Sb. §20 26 zákon č. 109/2002 Sb. §23 a §24 27 zákon č. 109/2002 Sb. §26 28 zákon č. 109/2002 Sb. §20 ods.1, o,l, m,....

23

5 Cíle jako předpoklad fungování sociálního programu Ten nejpomalejší, který neztratil z očí cíl, jde stále ještě rychleji, než ten, který bloudí bez cíle. Gotthold Ephraim Lessing

V této kapitole představuji teoretický podklad důležitosti problematiky cílů sociálních programů. Přesné definování cílů je pro intervenci důležité již ve svém významu slova “cíl“. „Cíle jsou budoucí stavy, které mají být dosaženy.“ (Blažek, 2001: 45) Ke správnému fungování jednotlivých programů je nutno explicitního definování cílů intervence, které zajistí stabilní pozici programu v rámci působení na sociální problém. Nelze však o cílech říci, že jejich ustanovením končí polemika o jejich vhodnosti. Naopak je potřeba neustále hledat nejen možnosti jejich efektivního naplnění, avšak také plnohodnotného rozšíření či případně nahrazení cíly vhodnějšími. „Sociální práce nemůže být budována a hodnocena nadčasově. Její teorie a praxe jsou reakcemi na to, jak konkrétní lidé vnímají v určité době a v určitém místě (regionu, zemi) sociální problémy.“ (Matoušek, 2003a: 12) Klíčovým poznatkem pro tuto práci je teorie, že „sociální problémy nejsou objektivními fenomény.“ (Rossi, Freeman, Lipse, 1999: 125)29 Jsou pouhými sociálními konstrukty, které utváří jednotliví aktéři sociálních interakcí. Lze proto říci, že na sociální problémy (konstrukce) mohou zúčastněné strany pohlížet různým náhledem. Jinak vidí situaci přímý účastníci sociálního problému a jinak sociální politici či ekonomové. V těchto různých pohledech se odráží skutečnost případných rozdílných cílů, které jsou následně sledovány.

5.1 Cíle jako základní jednotky programů Cíle sociálních programů jsou obvykle individuální. (Rossi, Freeman, Lipsey, 1999: 138)30. Nahlížíme na ně jako na změnu, jíž chceme dosáhnout. Zároveň můžeme ale chápat jako „cíl“ sociálních programů i jednotlivce či skupinu osob, pro které jsou 29

„.....social problems are not themselves objective phenomena.“

24

sociální programy určeny, geografické a politické oblasti nebo fyzické jednotky. Jsou určovány různými charakteristikami, které je vymezují a přibližují – demograficky, lokace, rozdílnost oproti základními souboru apod. Setkáváme se zde s více úrovněmi cílů – cíle sociální služby a cíle sociálních programů. Cíle sociální služby (v našem případě zde jako sociální služba vystupuje NPoD) jsou podle Slovníku sociální práce (Matoušek, 2003b: 39): „platný popis předpokládaných výsledků služby. Tyto výsledky by měly být formulovány konkrétně, realisticky a pokud možno i měřitelně. C.s.s. by měly být odvozeny z obecněji formulovaného poslání organizace“. Domnívám se stejně jako Rossi, Freeman a Lipsey (1999), že explicitně vyjádřené a správně identifikované cíle intervence jsou předpokladem k úspěšnému aplikování sociálních programů. Přesně definované cíle nám mimo jiné pomáhají správně zacílit sociální programy, využít dostupné zdroje apod.. K jejich co nejpřesnějšímu vymezení pomáhá nalezení odpovědí na otázky: „Co je příčinnou daného stavu? (...) Jaké jsou jeho důsledky? (...) Jaká je jeho tendence? (...) Je potřebné danou problémovou situaci řešit?“ (Malý, Pavlík, 2004: 39, 41) Po analýze dané situace a širšího kontextu docházíme k souboru cílů, které je nutno podrobit další analýze jejich adekvátnosti, hierarchie, vzájemných vztahů mezi sebou apod. Z této analýzy a její praktické implementace nám pak vyjdou cíle, jež by měly být plněny a jejichž směrem se celá implementace sociálního programu vydá. Z tohoto krátkého definování cíle můžeme v rámci problematiky ústavní výchovy definovat dvojí druh cílů. Jako cíl či cílová skupina ústavní péče zde vystupuje dítě, pro nějž je tento program tvořen. Celý systém náhradní péče o dítě je pak rozšířen o zacílení také na rodinu dítěte, se kterou je pracováno tak, aby v případě možnosti se dítě mohlo navrátit zpět do rodiny. Druhý pohled nám nabízí náhled na situaci, kdy jako prvotní cíle vidíme hlavní ideje, pro které byl tento systém vytvořen – pomoci dítěti a jeho rodině. Právě tento druhý způsob nahlížení na cíle ústavní výchovy provází nejen v současnosti největší vývoj. Již známe cílovou skupinu, avšak plnohodnotné naplnění cílů, pro které jsou sociální programy tvořeny, se mění se společností. Od prvotního materiálního zabezpečení k rozvíjející se snaze nahrazovat osiřelým a sociálně osiřelým dětem psychické zázemí. 30

„The targets of social programs are usually individuals.“

25

5.2 Vztah sociálního problému a cílů sociálního programu Nejprve si ujasníme, jak rozumíme pojmu „sociální problém“ (Manning, 1998). Problém jedince se stává sociálním problémem tehdy, kdy jej takto označí významná sociální skupina a tento status je problému přisouzen i společenským povědomím. Podstatné je si řádně sociální problém určit, neboť jeho nepřesné vymezení může mít za následek neefektivnost následného navrhnutého řešení. Na sociální problém tedy musíme pohlížet od příčin vzniku až k důsledkům a řádně jej vymezit. Na počátku stojí rodina a dítě. Je nutné si definovat, zda do tohoto vztahu také intervenuje společnost či stát. Buď bude rodina s dítětem brána jako samostatný subjekt bez vnější intervence a poté jsou její nedostatky jejím soukromým problémem. Nebo ve společnosti panuje tradice, kdy stát či jiný subjekt (instituce) vstupuje do vztahů mezi rodinu a dítě, pokud je dítě podle měřítek veřejného mínění ohroženo na výchově či zdraví.31 Sociální problémy jsou řešeny sociálními programy. K jejich naplnění a úspěšnému fungování je však potřeba správně definovat a identifikovat cíle plánované intervence (Rossi, Freeman, Lipsey, 1999: 137) 32 . Jedna definice cílů sociální intervence však může být stejně rychle změněna či zavrhnuta jako přijata, pokud se změní situace v oblasti sociálního problému, společenský nebo politický náhled na problematiku. Můžeme tedy konstatovat, že tvorba cílů je neustálým procesem, který koresponduje se stavem společnosti, aby byla intervence v této oblasti opodstatněná a legitimní. Ačkoliv zde máme stejný sociální problém, kdy nelze některým dětem zabezpečit společensky akceptovatelné dětství v rámci jejich biologické rodiny, v různých časových obdobích bude tato problematika řešena jinými nástroji, kterým předcházejí odlišné základní cíle celé intervence.

31

Na začátku se tedy nachází rodina, která nemůže, nechce se nebo se neumí starat o dítě způsobem, který by akceptovala většinová společnost. V našem společenském prostředí do tohoto vztahu za určitých zákonem vymezených podmínek vstupuje stát či jiné určené subjekty. Jako sociální problém je zde stanovena situace, kdy je fyzické a psychické zdraví dítěte natolik ohroženo, že je potřeba vzniklou situaci řešit. 32 „...correctly defining and identifying the targets for intervention is crucial to the success of social programs“

26

5.3 Tvorba sociálního programu jako odpovědi na sociální problém Subjekty, které byly ustanoveny jako oprávněny řešit sociální problém, si v rámci vlastní sebetvorby stanoví na počátku cíle své práce, které chtějí během své činnosti a svou činností naplnit. Ačkoliv má tedy i sociální práce svoje cíle, nelze je uplatňovat bez ohledu na stanovenou agendu (politické, ekonomické aj. prostředí). Proto je nutné si uvědomit procesy, během nichž jsou cíle jednotlivých subjektů rozhodovány a nastolovány – zároveň se cíle jednotlivých subjektů propojují a ovlivňují (můžou mít mezi sebou různé vztahy33). Již v této fázi se nachází mnoho konfliktních situací. Tvůrci programu se ocitají pod tlaky vnějších i vnitřních očekávání. V této situaci musí vytvořit program, který bude efektivně řešit problematiku definovanou jako významnou a zároveň je nutností, aby mu byla vyjádřena politická a společenská podpora – aby byl sociální program legitimní. Během procesu tvorby sociálního programu jsou modifikovány obecné cíle sociální práce tak, aby se došlo ke všeobecné shodě (politiků, ekonomů, administrativních pracovníků, úředníků, lobbyistů za různé zájmové skupiny a dalších subjektů vstupujících do tohoto procesu). Následkem střetu zájmu pak dochází k situaci, že ne všechny cíle odpovídají aktuálním potřebám cílové populace. Tvorbu sociálního programu (rozhodovacího procesu v sociální politice) můžeme popisovat podle více teorií. Hogwood a Gunn (1984) používají tato rozlišení fází politického programu: 1. Rozhodování o rozhodnutí: ustavení agendy 2. Rozhodování je rozhodnuto: volba problému 3. Definice problému: diagnóza 4. Identifikace alternativních řešení a povinností 5. Stanovené cílů a priorit 6. Hodnocení a výběr strategie 7. Implementace, monitorování a kontrola 8. Hodnocení programu 9. Dosažené úspěchy a ukončení programu (cit.dle Winkler, 2002: 18) 33

-

Vztahy mezi cíly jsou (Blažek, 2001): komplementární – naplňování jednoho cíle přispívá k naplňování cíle druhého konkurující – naplňování jednoho cíle působí proti naplňování druhého cíle neutrální – naplňování cíle neovlivňuje naplňování druhého cíle

27

Podobně jako jiné programy také problematika náhradní péče o dítě nekončí poslední fází, avšak se ocitá v kruhu stálé identifikace nových potřeb, následného hledání možností řešení, implementace a hodnocení 34 . Ústavní výchova, respektive dětské domovy, jsou nástroje sociální politiky, které řeší definovaný sociální problém. Odpověď na jejich diskutovanou potřebnost můžeme dle mého názoru najít v analýze jejich cílů – jak jsou tvořeny, kým jsou ustanovovány, čeho chtějí dosáhnout, kdo je ovlivňuje a následně i implementuje. Ve své bakalářské práce se opírám o tento předpoklad.

34

Můžeme říci, že rozhodovací proces v sociální politice je ve své podstatě nekonečný, neboť hodnocení sociálních programů je již opět percepcí problému a celý cyklus se nám opakuje.

28

6 Proces tvorby rozhodnutí, plánování a implementace sociálních programů Na procesu tvorby a plánování sociálních programů se podílí mnoho subjektů. Jak píší Malý a Pavlík (2004: 25): „Moderní vědecké přístupy hovoří v této souvislosti o tzv. síti aktérů. Ti vstupují do procesu tvorby politiky v různých momentech. Mají různou motivaci, různé cíle, různé předpoklady pro racionální a informované jednání.“ Blíže se zaměříme na jednotlivé fáze, jejichž popis nám umožní nahlédnout do sítě vzájemně na sebe působících subjektů, které ovlivňují cíle sociálního programu. V literatuře se setkáváme se dvěmi typy organizace programů – top-down a bottom-up. Při teorii top-down je významná role rozlišení formálních a neformálních cílů. Naopak u bottom-up není tato role výrazná.

6.1 Fáze přijetí a tvorby programů Rozhodovací proces nastupuje v návaznosti na ustanovení politické agendy, při níž došlo k definici problému a uznání jej za potřebný vyřešit. Dostáváme se tedy do fáze, kdy je potřeba ustanovit možné varianty řešení daného sociálního problému – „vytvořit politiku ve smyslu programu řešícího problém“. (Malý, Pavlík, 2004: 34) Racionalistický model je členěn na 4 fáze: 1. proces hledání cílů 2. formulace cíle 3. výběr alternativních strategií k dosažení cíle 4. evaluace výsledků (Malý, Pavlík, 2004: 34) „Simon chápe tvorbu rozhodnutí v organizacích jako proces lidského jednání... Rozhodování definuje jako racionální volbu alternativ, které vedou k dosažení cílů vytvořených v rámci organizace.“ (Winkler, 2002: 55) Organizace nejsou homogenní skupiny jedinců se stejnými hodnotami a názory. Zároveň, pokud jsou cíle naplňovány jinými osobami než tvůrci obecných cílů, se může snadno stát, že tito praktikující jedinci cíle pozmění k obrazu svému. Kritici racionalistického přístupu mimo jiné upozorňují na vliv sociálního okolí i vlastní osobnosti na rozhodování. S tímto

29

stanoviskem souhlasím. Dále také vazby a prolínání mezi jednotlivými etapami vnímám jako podstatné a neopomenutelné, neboť takto čistý model je v praxi nerealizovatelný35.

6.2 Formulace a tvorba cílů Každé rozhodování a jakákoliv aktivita při plánování intervence by měly být podloženy vysokou informovaností, která je jedním z předpokladů fundovaného rozhodnutí a všeobecným konsensem36 . I v této fázi lze nalézt body, jejichž realizace je obtížná, neboť zde působí mnoho subjektů a jejich vlastností. Ty mají možnost a moc do jisté míry ovlivňovat proces formulace cílů. S modifikací jednotlivých cílů se můžeme v praxi setkat i na různých úrovních realizace sociálních programů. Tyto změny následně mohou mít za následek neočekávané výsledky – a to v pozitivním i negativním slova smyslu. „Celý proces tvorby, formulace, vytyčování (vyhlašování) i naplňování cílů je značně konfliktní. To vyplývá z různých faktologických i axiologických názorů a postojů jak mezi jednotlivými subjekty sociální politiky, tak i mezi jednotlivými objekty této politiky a z rozdílů mezi subjekty a objekty.“ (Krebs a kol., 2002: 28, 29) Jako další důvody konfliktnosti Krebs a kol. (2002) uvádí: -

rozdíl mezi cíli a prostředky (zdroji), které jsou v době rozhodování o cílech reálně k dispozici (nebo jsou takto kvalifikovány)

-

vazby sociální politiky na její společenské okolí a možné důsledky tohoto těsného vzájemného propojení

-

dána objektivně, proto je potřeba hledat a nacházet přijatelná řešení. Výsledný soubor cílů by měl být výsledkem negociace všech zúčastněných a měl by být konzistentní. Může tedy nastat situace, kdy výsledek bude relativně konzistentní, ale na úkor

příjemce programu, neboť budou použity pouze omezené zdroje, avšak ve prospěch 35

na tuto skutečnost ostatně upozorňuje i sám Simon (Winkler, 2002) Krebs a kol. píší (2002: 28): Tvorba a formulace cílů je vždy určitý druh rozhodování, při kterém mají významnou úlohu dva procesy: - znalost a hodnocení daného sociálního jevu či systému, tj. včetně podmínek, předpokladů, nákladovosti apod. - krystalizace a harmonizace představ příslušných subjektů o užitečnosti a prospěšnosti stavu daného sociálního jevu či systému v budoucnosti. 36

30

uznání programu za legitimní a schopný realizace. Ačkoliv zde bylo již několikrát připomenuto, že při stanovování cílů je nutné brát v potaz sociální kontext, praktické cíle sociální práce tak, jak je uvádí Americká asociace sociálních pracovníků, by mohly být v obecné rovině vztaženy i na naše podmínky. Jsou jimi (podle Zastrowa)37: 1. Podpořit schopnost klienta řešit problém, adaptovat se na nároky a vyvíjet se. 2. Zprostředkovat klientovi kontakt s agenturami, které mu mohou poskytnout zdroje, služby a potřebné příležitosti. 3. Napomáhat tomu, aby systémy podpory klientů pracovaly humánně a efektivně (profesionální sociální pracovník může mít roli poskytovatele, organizátora sociálních služeb, supervizora, konzultanta a také roli obhájce klientových zájmů). 4. Rozvíjet a zlepšovat sociální politiku. Výčet cílů sociální práce je uplatňován v různé míře i v systému dětských domovů. Musíme však počítat s určitou omezeností skutečné realizace těchto cílů v plném rozsahu, neboť, jak již bylo zmíněno, sociální práce je omezována vnějšími i vnitřními faktory (lobby zájmových skupin, omezené zdroje, politická agenda, osobnostní charakteristika sociálních pracovníků i klientů apod.). „V určitých programových situacích jsou výkonní pracovníci ve značně determinované pozici, a to nejen legislativně-normativním programovým systémem a svými nadřízenými, ale i postoji klientů a veřejnosti. V jiných situacích naopak nezávislost a volnost jejich jednání narůstá a implementační pracovníci se současně stávají tvůrci programu.“ (Winkler, 2002: 131) Nyní již známe konfliktnost formulace cílů a plánování jejich realizace (hledání alternativních řešení). Pokud již máme stanovený sociální program (službu), následuje jeho implementace. Musíme však mít na paměti, že i v rámci implementace může docházet k modifikaci cílů sociálního programu. Tato problematika je rozebírána v další kapitole.

37

cit. dle Matoušek a kol., 2003: 4

31

6.3 Implementace sociálních programů Problematika implementace v sobě skrývá velký potenciál pro vysvětlení částečného selhání některých sociálních programů – tedy nedosažení očekávaných výsledků (stavu). V teorii implementace se setkáváme především s pojmy „shora-dolů“ a „zdolanahoru“, které navrhují přístupy k analýze implementačního procesu. Dále je důležitým pojmem „implementační deficit“. Pojem implementace sám o sobě lze vysvětlit více způsoby. Je to především samotná realizace sociálního programu. Přístupy se liší především v rozdělení, jak implementační proces probíhá – čím je ovlivňován. Můžeme ji chápat jako „stav uskutečnění“ či „proces realizace“ (Malý, Pavlík, 2004).

6.3.1 Přístup shora – dolů (top – down) a implementační deficit Oba přístupy mají své výhody a nevýhody. Pokud však víme o jejich charakteristikách více, je možné s nimi informovaně pracovat. Analýza implementace začíná u tvorby programových rozhodnutí vládních úředníků, zaměřuje se na rozsah dosažených cílů v průběhu implementace programu a hledá odpovědi na otázky (Winkler, 2002: 68): -

V jakém rozsahu byly aktivity implementujících úředníků a cílových skupin konzistentní s cíli a procedurami navrženými a předepsanými od tvůrců rozhodnutí na „centrální“ úrovni?

-

V jaké míře bylo dosaženo plánovaných cílů? To znamená, do jaké míry byly výstupy a výsledky programu konzistentní s těmito cíli?

-

Jaké byly hlavní faktory, které ovlivnily výstupy a výsledky programu? Zkoumají se přitom faktory ovlivňující implementaci oficiálního programu, stejně jako faktory a podmínky ovlivňující neočekávané a neplánované výstupy programu.

-

Jakým způsobem byl politický program korigován na základě průběžných zkušeností s implementací.

6.3.1.1 Implementační deficit Bezprostředně s přístupem top – down souvisí implementační deficit. Na počátku celého rozhodovacího procesu byla jistá očekávání. Dosažený stav se však od těchto očekávání může lišit a tyto rozdíly popisujeme jako implementační deficit. Důvody jeho

32

vzniku jsou různé (Malý, Pavlík, 2004): -

špatně definované cíle a špatné hypotézy

-

ve sféře jeho realizace – tento proces je ovlivňován různými aktéry, kteří do něj vnášejí část sebe

-

vnější vlivy, které leží mimo aktéry ovlivnitelnou oblast Domnívám se, že také implementační deficit je důvodem kritiky dětských

domovů a celkově systému náhradní péče o dítě. Jeho příčina leží někde na průniku jmenovaných důvodů.38 Nelze říci, že by chyba byla pouze na jedné straně. Naopak je potřeba hledat optimalizaci všech sfér a minimalizovat možné příčiny vzniku implementačního deficitu v jeho negativní podobě. Druhý přístup přibližuje náhled na možnost nezávislé tvorby cílů i v průběhu implementace sociálních programů a jejich cílů.

6.3.2 Přístup zdola – nahoru (bottom – up) a nezávislost tvorby cílů V tomto přístupu se teoretici zaměřili na síť aktérů, kteří vstupují do rozhodovacího procesu. Zohledňují tedy spoluúčast všech subjektů na řešení problému a zkoumají jejich vliv na implementaci. V průběhu implementace dochází k tvorbě cílů. Ty jsou tvořeny nezávisle na formálních rozhodnutí „shora“. Analýza tak není prvotně zaměřena na dosažené formální cíle. Jak píše Winkler (2002: 72), přístup zdola – nahoru vychází z: -

Identifikace sítě oficiálních účastníků zapojených v poskytování služby v jedné či ve více místních oblastech.

-

Zkoumání jejich cílů, strategií, aktivit a kontaktů.

-

Potom tyto kontakty využívá jako prostředek pro rozvinutí síťové techniky k identifikaci lokálních, regionálních a národních aktérů zapojených do plánování, financování a provádění relevantních vládních i nevládních programů.

38

Následné výzkumy, které se zabývaly teorií top – down, daly vzniknout souboru podmínek, které je nutno dodržet, aby byla implementace efektivní. Jsou jimi (Winkler, 2002: 68): 1. Jasné a konzistentní cíle programu 2. Adekvátní teoretický kauzální model vlivu 3. Právně strukturovaný implementační proces 4. Angažovaní, s programem loajální a kompetentní implementující úředníci 5. Podpora zájmových skupin a politických autorit, politická legitimita programu 6. Stabilita sociálně ekonomických podmínek, jejich změny, které nenarušují politickou podporu nebo kauzální model.

33

7 Metodika V rámci této kapitoly bude představena a zdůvodněna vize vedení následného výzkumu, který zodpoví hlavní výzkumnou otázku. Bude předvedena výzkumná metoda, která se dle mého uvážení pro tuto problematiku nejvíce hodí. Na konci kapitoly provedu operacionalizaci výzkumných otázek, ze které mi vzejdou indikátory, které mi pak dopomůžou k tvorbě scénáře rozhovorů. Hlavní výzkumnou otázku jsem si definovala takto:

Jak jsou cíle dětských domovů ovlivňovány subjekty náhradní ústavní péče?

Výzkum nemůže z časových i rozsahových mezí této práce obsahovat všechny prvky, které intervenují do cílů dětských domovů a jejich implementace. Proto jsem se zaměřila především na vertikální směr různých úrovní – MŠMT → kraj → dětský domov, neboť předpokládám, že mi umožní nahlédnout do hlavních vztahů v této oblasti. Důležité je analyzovat, na jaké úrovni (celostátní či lokální) je tvorba cílů uskutečňována. Kvalitativní

metodu

využívám

především

v rámci

polostrukturovaného

rozhovoru, který se mi jeví jako přínosnější pro tuto problematiku než dotazník, neboť při rozhovoru lze zabrousit i na výzkumníkova utajená místa, která se dějí v zákulisí ústavní péče – a právě toto zákulisí je pro tento výzkum významné a důležité. Při analýze dokumentů a sekundární analýze dat používám spíše smíšenou strategii.39

7.1 Kvalitativní výzkumná strategie Ačkoliv někteří metodologové považují kvalitativní výzkum jako pouhý doplněk kvantitativní strategie (Hendl, 2006), jeho největší kouzlo nespočívá pouze v absenci čísel. Jak píše Creswell (1998: 12) 40 : „Kvalitativní výzkum je proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného

39

Kombinace interpretačních metod a ověřování teoreticky formulovaných předpokladů – např. o struktuře péče o dítě, fáze soc. programu apod.– viz teoretická část. 40 cit. dle Hendl, (2006: 50)

34

sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní, holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“ Díky němu můžou být popisovány sociální jevy tak, jak se projevují ve svém přirozeném prostředí. Výzkumník se snaží získat informace od aktérů „zevnitř“. Podobné výsledky jsou také mým cílem. Jako jednu z hlavních výhod vidím na této strategii její vlastnost, která je popisována Hendlem (2006) – výzkumné otázky je možné doplňovat a pozměňovat i v průběhu výzkumu, jsou dovoleny modifikace výzkumného plánu apod. Tato vlastnost je předností především v situaci, kdy k danému tématu není možno nalézt předem dostatek informací k teoretickému podkladu. V následném výzkumu je pak možno doplnit chybějící výzkumné otázky, které mohly být opomenuty. Také specifičnost některých sociálních problémů spočívající v jejich dynamice – tvorba nových zákonů, opatření, koncepcí a změn organizačních struktur a tlaků, umožňuje výzkumníkovi pružně reagovat. Ve své práci se zaměřuji především na techniky sběru dat metodou dotazování a analýzou textů. Techniku nestandardizovaného rozhovoru41 vnímám jako nástroj, který mi umožní proniknout do problematiky systematicky s možností reakce na případné odlišnosti či specifika dané oblasti. Struktura rozhovorů, podle nichž budu jednotlivým pracovníkům klást otázky, je přiložena v příloze č. 1.42

7.1.1 Metoda a technika sběru dat Nestandardizovaný rozhovor se tedy ukázal jako nejlepší řešení při sběru dat, neboť mým cílem je co nejlépe porozumět strukturám a pravidlům fungování systému, jehož součástí jsou dětské domovy, a to nejen teoreticky. Zároveň je tato technika volena s ohledem na předchozí zkušenosti při získávání teoretických dat, kdy byla patrna určitá nestrukturovanost celého systému, neboť se mi nepodařilo v průběhu celého šetření

41

Mezi výhody dotazování formou rozhovoru řadíme ztíženou možnost dotazovaného vyhnout se kladené otázce. Také návratnost je podstatně vyšší než tomu je u dotazníku. Zároveň je téměř jisté, že osoba, se kterou vedeme rozhovor, byla vybrána do vzorku. Způsob kladení otázek významně ovlivňuje kvalitu a množství informací, které výzkumník získá. Je proto potřeba, aby kladené otázky byly opravdu otevřené, opodstatněné, validní, srozumitelné, citlivé, jednohlavé a konkrétní k dotazované problematice, aby se v kladné otázce dotazovaný neztratil a zároveň získané informace měly informační hodnotu. 42 Struktura rozhovorů je pouze tématická, neboť při striktním dodržování předem určených otázek bych nemohla flexibilně reagovat na případné odchylky a specifika.

35

nalézt explicitně vyjádřené cíle dětských domovů. Také množství odborné literatury, která by mluvila o zařízení typu dětských domovů, je mizivé procento. Publikace a odborné práce se spíše zaměřují na jejich negativa a možnosti náhradní rodinné péče. Pokud se již dostaneme k literatuře, kde jsou dětské domovy bráněny pro svou specifičnost, setkáváme se pouze s obecnými výrazy typu „vždy budou děti, které nebudou moci z nějakého důvodu být umístěny do náhradní rodinné péče“. Bližší důvody však zůstávají čtenáři skryty. Proto se domnívám, že bude nutné flexibilně reagovat na specifika jednotlivých subjektů, které se budou pravděpodobně lišit i v cílech jejich práce. Jednotkou zkoumání v tomto výzkumu budou Odbor prevence, speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, jeden krajský úřad a pod něj spadající jeden dětský domov. Výběr analytických jednotek byl veden záměrně. Při výběru byla použita kvalitativní strategie informačně bohatých případů (Patton, 2002) 43 . Během jednání na Královehradeckém kraji jsem dostala pozitivní reference na

zařízení v

Broumově. Současně zde mám blízký vztah k respondentům, neboť jsem se zdejší ředitelkou již v minulosti opakovaně jednala. 44 Zároveň je tamní pracoviště jedno z největších v kraji a má dlouhodobou kontinuitu. Uvědomuji si, že tento výzkum nepřináší reprezentativní data pro celý systém v České republice. Za tímto účelem zvažuji zpracování diplomové práce na magisterském stupni, která by analyzovala více dětských domovů a jejichž výběr by byl založen na heterogenitě. Jako jednotka zjišťování v mé bakalářské práci vystupují jednotliví pracovníci zařízení. Pro sběr dat jsem se rozhodla vést rozhovory s pracovnicí Odboru prevence, speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, která má na starosti agendu dětských domovů, pracovnicí Krajského úřadu Hradec Králové, odbor MŠMT a ředitelkou DD v Broumově.

7.1.2 Vedlejší výzkumné otázky V kvalitativním výzkumu tazatelé vyjadřují výzkumné otázky. „Takovéto výzkumné otázky se sestávají ze dvou typů – hlavní výzkumné otázky a vedlejších výzkumných

43 44

Kombinace více strategií záměrného výběru. To mi dává záruku důvěryhodnosti při sběru dat.

36

otázek.“ (Creswell, s. 105)45 K zodpovězení hlavní výzkumné otázky je potřeba si určit také vedlejší výzkumné otázky, které pohlížejí na zkoumanou problematiku podrobněji. Tyto otázky je dále nutno operacionalizovat.46 Jako vedlejší výzkumné otázky jsem si stanovila především otázky ohledně tvorby cílů, jejich implementace a vlivu subjektů. Počet vedlejších výzkumných otázek jsem omezila na pět okruhů (ve velkém počtu bych se mohla ztratit), které budou následně operacionalizovány a vyhodnoceny ve výzkumu. Nejdůležitější okruhy, které zahrnují vedlejší výzkumné otázky vycházející z teoretické části, jsou: 1. pozice subjektu v systému náhradní ústavní péče -

hierarchie systému – vztahy podřízenosti a nadřízenosti

-

možnosti spolupráce s jinými subjekty

-

spolupráce mezi subjekty

-

subjektivní náhled na ostatní subjekty

2. cíle pro dětské domovy stanovené subjekty systému náhradní ústavní péče -

podíl na tvorbě/stanovování cílů DD

-

zájem na podílu při tvorbě cílů

-

hodnotová stanoviska, ze kterých subjekty vychází při návrhu cílů

-

předpokládaný dopad těchto cílů na děti

-

cíle dětských domovů - jmenovitě

3. role jednotlivých subjektů při implementaci cílů DD -

způsob podílení subjektů na implementaci

-

vlastní inovátorská iniciativa subjektů

-

subjektivní názor na otázku, jak by měl systém fungovat

-

subjektivní vnímaní cílů DD – adekvátní x neadekvátní, přínosné x nepřínosné, apod.

-

vnitřní pravidla organizace při naplňování cílů pro DD

4. cílová skupina z pohledu subjektů 45

„In a qualitative study, inquirers state research questions(...). These research questions assume two forms: a central question and associated subquestions.“ 46 Operacionalizací chápeme proces, kdy se výzkumník dostává od pojmů ke znakům. Můžeme ji tedy pojímat jako postupnou cestu od teorie a obecných konceptů k empiricky pozorovatelným indikátorům. Pomocí těchto indikátorů můžeme výsledky našeho výzkumu nadále zpracovávat a dovést až k interpretaci dat. Operacionalizace vychází z konceptualizace (koncept je teoretickým konstruktem), která byla provedena již v dřívějších kapitolách. Z těchto indikátorů budu následně vycházet při rozhovorech s pracovníky zařízení – indikátory mi napomůžou konstruktivně vést dialogy, aby následně

37

-

hlavní zásady subjektů při tvorbě klasifikace cílových skupin, pro které jsou určeny DD

-

doplňující zásady subjektů při tvorbě klasifikace cílových skupin, pro které jsou určeny DD

-

počty dětí, kterých se umístění v DD týká

5. zpětná vazba mezi subjekty -

vize do budoucna

-

spolupráce na hodnocení programu/implementace

mohly být podrobeny analýze dat.

38

8 Výzkumná část Bádání jsem pojala jako snahu o popsání hlavních vlivů na cíle dětských domovů. Během mého zkoumání vyšlo najevo, že nejsou explicitně stanoveny celostátní cíle této sociální služby. Následný text bude prokládán kurzívou – autentickými výpověďmi odborníků. Jako důležité považuji podotknout, že při všech rozhovorech bylo patrna jistá okrajovost problematiky dětských domovů pro pracovníky kraje a ministerstva v kontrastu ke školám (zdůvodněno mi to bylo nízkým počtem DD vůči počtu škol).

8.1 Pozice subjektu v systému NÚP V roce 2000 dochází k restrukturalizaci systému náhradní ústavní péče, která spadá pod resort Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Dětské domovy jsou přenechány krajům, které se stávají jejich zřizovateli. Během zavedení této novinky se dle slov pracovnice MŠMT objevily problémy s kraji, které spočívaly v nedostatku peněz. Kraje nechtěly na sebe přijmout nové břemeno, které pro ně znamenalo především peněžní zátěž. Naopak ministerstvo chtělo tímto krokem přiblížit zřizovatele regionálním podmínkám (a také se zbavit jedné odpovědnosti). Následná spolupráce mezi krajem a MŠMT je ovlivněna jednotlivými pracovníky – s některými kraji je spolupráce bezproblémová, s jinými naopak (z vyjádření pracovnice MŠMT vyplynulo, že s Královehradeckým krajem problémy nejsou). Po této reformě je role MŠMT (Odboru speciálního vzdělávání a institucionální výchovy) především administrativní47 – povoluje výjimky, o které žádá zřizovatel dětských domovů (tedy kraj), má na starosti zpracovávání návrhů zákonů, vyhlášek apod. Z rozhovoru jsem pochopila, že problematika dětských domovů je i pro tento odbor spíše okrajová a zaměřuje se spíše na ostatní odvětví své práce. Pro lepší pochopení organizační struktury je potřeba si znázornit, kdo dětské domovy spravuje. Kromě MŠMT a krajů je zřizovatelem také církev, která má pod sebou 2 dětské domovy, v neposlední řadě i soukromé subjekty, které vlastní 6 dětských 47

blíže je jeho činnost specifikována v organizační struktuře http://www.msmt.cz/uploads/soubory/rganizacni_struktura/PNDodatekc_28a.pdf, str. 70, 71

39

MŠMT

domovů. Všechny subjekty se však musí řídit stejnými zákonnými úpravami, a proto by měla být péče v nich na minimálně stejné úrovni bez ohledu na zřizovatele.

Dětské domovy podle zřizovatele

4 624 počet dětí

Graf č. 2 Zdroj: ÚIV: Výkonové ukazatele 2005/06, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy, H.2.3.1

Pracovnice Královehradeckého kraje mi na otázku jejich pozice v systému a vztahu k MŠMT odpověděla takto: „My se zodpovídáme ministerstvu, protože veškeré výjimky povoluje Ministerstvo a my je o to jenom žádáme. My jsme zřizovatelé. Naše role spočívá v podstatě v tom, že máme kontrolní roli, jestli to tam probíhá tak, jak má.“ Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že vztah kraje k dětským domovům je především administrativní a organizační bez vlivu metodického. „Metodiky nevytváříme, spíš zařizujeme takové to další vzdělávání pedagogických pracovníků, sháníme peníze na rekonstrukci v souvislosti se zákonem o rodinných skupinách apod.“ Dětský domov je v hierarchii tohoto systému umístěn na samém konci – či spíše na začátku ve vztahu k cílové skupině. Je přímo podřízen kraji, který je jeho zřizovatelem a vztah k ministerstvu je nepřímý. Ředitelka DD v Broumově se vyjádřila takto: „Myslím si, že pokud bych chtěla mluvit s kompetentní osobou z ministerstva, tak by mi to bylo umožněno, ale většinou jednáme s pracovníky z kraje“. Žádost o výjimku (většinou se jedná o kapacitní otázky) zasílá domov na kraj, který dále žádost vyřídí s ministerstvem.

40

Metodicky či koncepčně na dětský domov nikdo nepůsobí – pouze obecné koncepce o sociálně patologických jevech (stejné jako pro školy) a finanční hranice omezují dětský domov v jeho činnosti. Peníze domov získává od kraje, který jej má z rozpočtu (z MŠMT) a případně od sponzorů – kraj: „Sponzory si domovy shánějí samy nebo sponzoři sami oslovují dětské domovy. Třeba když nám nabídnou, tak my řekneme „ano“, dáme jim kontakty, oslovte je a domluvte se s nimi přímo. Protože každý ten ředitel ví nejlíp, co potřebuje.“ Kraj na dětské domovy pohlíží především z administrativního pohledu. Avšak při rozhovoru s pracovnicí kraje mi byl patrný její osobní zájem o dětské domovy a zapálenost pro věc. O dětských domovech v Královehradeckém kraji mluvila s nadšením. Kraj: „Když to tak sleduju, tak vidím, že opravdu dělají maximum. A každý jde tím svým originálním způsobem podle místních podmínek. Podle toho o co mají ty děti zájem. Když tam je ředitel nadšený rybář, tak dovede ty kluky strhnout. Ten kdo hoří, ten zapaluje ostatní. Takže tam jsou samí rybáři. Prostě každý ten člověk má určitý svůj koníček a pokud dovede ty děti nadchnout pro něj, tak je tím ovlivní a obohatí rozhodně.“ Znalost pracovnice všech zařízeních, které má na starosti, byla obdivuhodná na velikost zdejšího regionu48. Také ředitelka DD si chválí spolupráci s krajem – DD: „Ano, spolupráce probíhá na dobré úrovni. Pokud něco potřebujeme, obrátíme se na kraj a ten nám ochotně pomůže.“ Pracovnice MŠMT s ohledem na celorepublikový záběr mluvila převážně o krajích a jejich spolupráci s ministerstvem – ministerstvo: „Je to kraj od kraje. Některé jsou bezproblémové, ale s některými to je horší. O domovy se přímo nestaráme, ty mají na starost kraje jako jejich zřizovatelé“. Celkově lze usuzovat o částečné nezávislosti dětských domovů při práci s dětmi. Limity, které vymezují jejich práci a organizační problematiku, jsou především zákony a vyhlášky, kterými se musí řídit. Metodické pokyny ke svému působení od ministerstva ani kraje nezískávají. Jistý vliv na DD by měly mít diagnostické ústavy (podle ministerstva), avšak podle vyjádření ředitelky DD Broumov v praktické rovině diagnostické ústavy na domovy nepůsobí. DD: „Možná kdybychom je požádali o pomoc v otázce práce s dětmi, tak by nám dokázali poradit, ale metodiky pro nás nevytvářejí. Spíše je mají pro své pracovníky. Ty jsou pak dostupné i pro nás... Ale spíš mají dost své práce se svými dětmi.“ 48

Královehradecký kraj patří k největším správním celkům v působnosti MŠMT

41

Na závěr tohoto oddílu přikládám statistiku, na čí popud jsou děti umisťovány do dětských domovů. Převážně se jedná o návrhy ze strany soudů.

Podněty k umisťování dětí do dětských domovů 4171 4500 soudní rozhodnutí s ústavní výchovou

4000 3500

soudní rozhodnutí s ochrannou výchovou

počet dětí

3000 2500

předběžné opatření

2000 1500 1000

612 23

žádost rodičů

49

500 0

důvod k umístění

Graf č. 3 Zdroj: ÚIV: Výkonové ukazatele 2005/06, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy

8.2 Cíle stanovené pro dětské domovy subjekty systému náhradní ústavní péče Ačkoliv jsem vycházela z více teoretických názorů o potřebnosti cílů, pracovnice na ministerstvu i kraji mě nemile překvapily. Na přímou otázku, jaké cíle mají stanovené pro DD mi odpověděly: kraj – „Tak my v podstatě respektujeme zákon. Vím, že je taková jako situace, kdy by bylo žádoucí, aby čím dál tím víc dětí se dostávalo do náhradní rodinné péče, ale my to nějak nemůžeme nijak ovlivnit. My musíme prostě respektovat to, co je dané zákonem.“ Ministerstvo – „Cíle napsané přímo na papíře neexistují. Spíše jsou v povědomí.“ Na otázku, jaké tedy nepsané cíle mají být, bylo zřejmé delší zamyšlení. Bylo mi patrné, že na tuto otázku není kladen důraz. Ihned mě tedy napadla otázka – jak vlastně dokáží bez cílů efektivně fungovat? Odpověď je nasnadě – podle zákona. Tedy paušálně vyjmenované zásady pro zřizování a výkon ústavní péče. Operativně jsem se

42

tedy zaměřila na důvody, proč cíle nejsou dány, či alespoň neexistují nějaké koncepce či standardy 49 . Na ministerstvu mi bylo sděleno, že prostě neexistují, avšak se plánují výhledově – ministerstvo: „možná do tří let“. Mělo by se jednat o standardy pro kraje, neboť každý z nich se staví k problematice jinak. Ruku v ruce s tímto plánovaným dokumentem by měl vzniknout rámcově výchovně-vzdělávací program (v něm bude obsaženo, jak mají dětské domovy pracovat – opět jakési minimální standardy). Zajímala jsem o možnou spolupráci na tvorbě zákonů a vyhlášek, které vnímám jako jedny z východisek pro následné plánování cílů, a také o zájem se podílet. V dětském domově jsem se setkala s tímto – DD: „Ano, my můžeme připomínkovat. Asi se mi ten papír dostal do ruky, ale myslím, že jsem se k tomu nevyjadřovala. Měli jsme setkání v diagnostickém ústavu, který za nás předal připomínky dál. Tam jsme se k tomu vyjadřovali. Avšak, víte, je problém porozumět těch jejich právnickým obratům, takže na papíře to může pak vypadat jinak než v reálném životě.“ Pracovnice kraje mi odpověděla podobným způsobem – kraj: „Ano, my máme připomínky k novelizacím. Ty posíláme zase zpátky na ministerstvo a potom je připomínkové řízení, kde je vypořádání a oni některé připomínky akceptují a některé teda ne.“ Stejně reagovala pracovnice na ministerstvu. S ní jsem také ještě probrala možnosti spolupráce na plánovaných inovacích – ministerstvo: „Asi ano, vytvoříme širokou pracovní skupinu. Budou v ní psychologové, psychiatři, sociální pracovníci apod.“ Hodnotová stanoviska, ze kterých vycházejí jednotlivé instituce při „tvorbě cílů“ bych specifikovala podle následujících výpovědí: Kraj se řídí především zákonem, avšak se snaží svým domovům vyjít vstříc a pomoci jim v případě žádosti o pomoc – kraj: „Tak my v podstatě respektujeme zákon....Pomáháme, rozhodně. Když potřebujou rekonstrukce nebo zařízení nebo zase sponzory, tak je nakontaktujeme. Dáme jim adresy, řekneme „tihle by zrovna s vámi rádi spolupracovali.“ Ministerstvo se musí ze svého statutu podřídit vyšším zákonodárným orgánům, avšak s nimi spolupracují. Při otázce, co dalšího plánuje MŠMT ohledně cílů pro DD, mi pracovnice odpověděla – ministerstvo: „Možná ještě něco vymyslí vláda.“ Lze konstatovat, že vláda se staví k problematice dětských domovů vlažně, avšak můžeme do budoucna očekávat, že i tyto otázky budou na programu dne - „Preference rodiny před ústavní péčí je dlouhodobě deklarovaným krédem většiny politiků, které však v reálné praxi nebylo 49

Jejich existenci jsem předpokládala na základě existence metodické koncepce z roku 1980.

43

dosud dostatečně naplňováno. Za průlomové v tomto smyslu lze označit programové prohlášení současné vlády (srpen 2007), které explicitně obsahuje vyjádření v tomto smyslu.“ (Bittner, et al., 2007: 24) Zároveň také pracovnice MŠMT potvrdila domněnku stanovenou v teoretické části, že cíle a tedy i jejich implementace vychází z historie. Jako cíle uvedla především – ministerstvo: „posun k rodinným skupinám (vlastní hospodaření apod.) a normálně fungovat v dalším životě... Cíle vycházejí z historie.“50 Dále dodává: „Více by se mělo ale s dětmi a rodinami pracovat už dříve v rámci práce OSPOD. Ale jedna sociální pracovnice má na starost 300 až 400 rodin, takže nemůžou všechno stíhat a schází tu prevence. Sanace rodin není dostatečná. Dětské domovy jsou tedy spíš poslední konečné řešení. Chybí pěstounská péče, sociální péče atp.“ Dětský domov v Broumově má filosofii své práce: „Není nejdůležitější to, co dítě umí, ale to, jak se cítí a co prožívá.“ Z ní se také odvíjejí její cíle práce. Ty se týkají především výchovné problematiky a spolupráce s jinými institucemi a sociálním okolím. Oblast financí je omezena přísuny peněz od kraje, proto se ji musí prostě podřídit.51 Z vlastní iniciativy také ředitelka DD vytváří výchovně-vzdělávací program pro potřeby dětského domova. Zajímala jsem se také o možnosti práce s rodinou na úrovni DD – DD: „Naše jediná možnost, jak podporovat vztahy dětí k rodičům, jsou návštěvy dětí doma. Myslím si, že kdyby měli rodiče jednou za měsíc povinnost připravit doma takové podmínky, aby tam dítě mohlo strávit víkend, tak by jim to napomohlo. Protože takhle si ta rodina až moc zvykne a zpohodlní, že nemá dítě doma. Stává se pak, že se rodina svého dítěte po opuštění 50

podle Matouška (1999) ústav v sobě obsahuje tři základní archaické lidské zkušenosti – zkušenost rodiny, zkušenost obce a zkušenost vyhoštění/vyobcování. Ústav má svým klientům nahradit první dvě zkušenosti, které jsou pro zdravý vývoj dítěte nezbytné. Dítě je v kruhu jistoty a bezpečí, ve kterém objevuje svět. Ústav se tedy snaží alespoň napodobit tuto strukturu k pomoci dětem, které nemají to štěstí žít ve svém vlastním domově. Jejich prvotními cíly jsou nahrazení dítěti těchto dvou zkušeností. Konflikt zájmů mezi klienty a pracovníky ústavu nastává ve chvíli, kdy personál je v něm zaměstnán jako v jakékoliv jiné organizaci, pro klienty je však ústav dočasnou nebo trvalou náhradou domova. Personál považuje klienty za objekt své práce, klienti chtějí být individuálními subjekty. Jednou z výrazných postav zakladatelů ústavů byl Jan Jindřich Pestalozzi, který založil v Neuhofu výchovný ústav. Jeho hlavními principy ve výchovné činnosti jsou především dva principy: zdůrazňuje význam citové výchovy a vlivu rodiny na harmonické utváření osobnosti dítěte. Za druhé pokud není rodina schopna dítěti zabezpečit řádnou výchovu, je povinností společnosti, aby se o výchovu dítěte postarala ona v takových ústavech, které nahradí rodinnou péči plně i v oblasti citové. Přes tyto pokrokové myšlenky v oblasti potřeby dětí po citovém uspokojení byla zařízení především zařízeními sociálními. (Valenta, 1974) V následujících letech a v posledních desetiletích zaznamenáváme obrat především k uspokojení citové stránky dítěte. O jiných cílech (ekonomických, politických) se však nikde nehovoří. Můžeme si však odvodit minimálně základní politický cíl – udržet si legitimitu a tím i snaha vycházet vstříc odborníkům a veřejnosti při rozvaze o možnostech pro dětské domovy.

44

dětského domova i zřekne a dítě se nevrací do své komunity – říkají jim, že jsou gádžové, že jsou už taky bílí a že oni už je nechtějí. Bylo by to ale dost složité. Bohužel.“ Souhrnem lze tedy říci, že se nepotvrdila teoretická hypotéza, že explicitně stanovené cíle jsou nutné pro fungování organizace či sociálního programu. Ve spojitosti s cíly také mluvily pracovnice MŠMT a ředitelka DD v Broumově o Úmluvě lidských práv a svobod a Ústavě.

8.3 Role při implementaci cílů MŠMT obstarává legislativní rámec pro tuto oblast, uděluje výjimky a do budoucna chystá projekt tvorby koncepcí a standardů. Vystupuje tedy především jako správce systému, který dbá na dodržování norem. Pracovnice ministerstva nevidí roztříštěnost náhradní péče o dítě mezi tři resorty jako negativum. Naopak – právě toto roztřídění dokáže dát dětem to, co nejvíce potřebují. Problém nespatřuje ve struktuře, avšak spíše v prepéči o dítě před vstupem do systému náhradní péče o dítě. Při rozhovoru několikrát vypověděla, že problém nespatřuje v MŠMT ale spíše v práci Ministerstva práce a sociálních věcí, kde jsou podle jejího názoru rezervy (práce s rodinou, její sanace apod.). Z tohoto důvodu uvádí jako podíl MŠMT na implementaci cílů administrativní a koncepční iniciativu. Do problematiky dítěte a jeho rodiny nemají dětské domovy primárně zasahovat (pouze nebráněním přístupu rodičů k dětem apod. – vše je opět přesně stanoveno v zákoně). Cíle vnímá jako adekvátní a dostačující. Systém DD se v mnohém změnil (transformace na rodinný typ) a tyto „novinky“ pomáhají zlepšit kvalitu péče o dítě a tím mu i napomoci k využití jeho lidského kapitálu. Ředitelka DD v této souvislosti uvedla – DD: „Náš dětský domov vnímám spíše jako náhradní rodinnou péči, neboť téměř zde vše vypadá jako doma. Děti mají své byty, vychovatele sami pro sebe... S každým dítětem, které opustilo domov v dospělosti, za tu dobu co jsem zde, jsme v kontaktu. Teď zrovna má přijet...“ Kraj pomáhá především s organizačními věcmi a finančními otázkami. Dětské domovy se setkávají s aplikováním cílů nejčastěji v přímém kontaktu s dětmi i s rodiči – DD: „Děti mají možnost zavolat domů, napsat dopis... To na dítěti poznáte, když se s ním něco děje. Tak se snažíme to s ním rozebrat, 51

cíle zařízení jsou přesně sepsány ve výroční zprávě na: http://home.tiscali.cz:8080/ddaspms/

45

případně podnikneme kroky... Máme pravidelná setkání s vychovateli a na nich samozřejmě řešíme jejich náměty ohledně dětí..“ Pro kvalitnější naplnění cíle připravit děti do samostatného života by ředitelka DD uvítala možnost jednoduššího účetnictví – DD: „Kdyby si skupiny měly kupovat všechny věci, tak jako je tomu v rodinách, potřebovali bychom ještě další dvě účetní. Takhle se ty hodnotné věci nakupují domovem. Děti také neznají platby za plyn apod. ... Vychovatelé jim je třeba přinesou ukázat z domova, avšak je to pouze ukázka. Tak se je snažíme aspoň namotivovat tím, že některé věci mají „na příděl“ – na měsíc tolik a tolik pracích prostředků, hygienických potřeb apod.. Ale aspoň ví, že když něco přesáhnou, tak už si nebudou moci pořídit něco jiného – podobně jako v rodině.“ Avšak při otázce, zda bude ředitelka vyvíjet nějakou aktivitu v otázkách vedení účetnictví – „Jde o to, že se řídíme obecnými předpisy pro účetnictví, takže by tam musela být stanovena výjimka. Takže spíš ne.“ Přínos DD vidí kraj především v – kraj: „...protože se vždycky najde ve společnosti část lidí, kteří se nedokáží postarat o svoji rodinu, o svoje děti a ty děti by byly strašně poškozeny do budoucna. Takže ten dětský domov je v podstatě náhradní řešení, ale velice kvalitní.“ Všechny pracovnice se shodují, že jako překážku umisťování dětí do náhradní rodinné péče, která se obecně považuje za příznivější pro dítě než NÚP, lze především považovat právní (ne)volnost dětí – kraj: „Protože málo dětí je právně volných. Jakmile rodiče se nevzdají rodičovských práv, tak stále jsou to jejich rodiče.“ Na smyslu dětských domovů se shodují všechny pracovnice a vidí v něm především šanci pro děti, které by jinak zůstaly v nevhodných podmínkách pro jejich vývoj. Vnímání dětí/klientů jako cílové skupiny

MŠMT

Kraj

Dětský domov

homogenní skupina

homogenní skupina

individuální přístup

Pracovníci dětského domova se řídí především filosofií zařízení a dávají důraz na individualitu dítěte – DD: „Pro nás je samozřejmě nejdůležitějším kritériem individualita.“ Naopak kraj a ministerstvo se ze své pozice zaměřuje na děti jako homogenní skupinu, která má své potřeby. Případně v rámci umisťování do systému

46

náhradní péče o dítě se dělí na „hodné a zlobivé“ – podle toho jsou pak umístěny (DD, výchovný ústav apod.)

8.4 Náhled na cílovou skupinu Jak již bylo řečeno v předchozí kapitole, kraj a MŠMT nahlíží na děti jako homogenní skupinu, pro níž je tvořen sociální program. Nejsou zde tedy stanoveny zásady klasifikace cílové skupiny podle určitých kritérií. Obecně jsou jimi věk, zdravotní stav a případné patologické chování. Na úrovni dětského domova se neklasifikují děti do kategorií, avšak je k nim přistupováno jako k individualitě. Pro názornost připojuji graf, který vypovídá o počtu dětí umístěných v dětských domovech. Počty dětí v dětských domovech se podstatně nemění. Rozdíl není na tolik významný, aby jej bylo možno interpretovat jako následek určitého vlivu (nárůst mezi lety 2003/04 a 2004/05 je zhruba 4,5%). I když se všichni jistě shodneme, že škoda každého dítěte, které se dostane do takové situace, že musí být řešena náhradní péčí.

počet dětí v dětských domovech

4900 4850 4800 4750 4700 4650 4600 4550 4500 4450

4867 4869 4815

4624

4634 4594

4612

rok 2000-01 rok 2001-02 rok 2002-03 rok 2003-04 rok 2004-05 rok 2005-06 rok 2006-07

počet dětí

Graf č. 4 Zdroj: ÚIV: Výkonové ukazatele 2006/07, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy, B8.5.1 Podle zákona 109/2002 Sb. se snížil počet dětí v buňce. Proto můžeme očekávat nárůst

47

počtu dětských domovů po roce 2002. Jejich nárůst je však rozložen do několika let, neboť byla novelou prodloužena transformační doba přechodu na rodinné buňky.

počet dětských domovů v průběhu let

160 148 149 153

140 120

134 127 129 131

100 80 60 40 20

rok 2000-01 rok 2001-02 rok 2002-03 rok 2003-04 rok 2004-05 rok 2005-06 rok 2006-07

– počet dětských domovů

Graf č. 5 Zdroj: ÚIV: Výkonové ukazatele 2006/07, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy, B8.5.1

8.5 Zpětná vazba Pokud se snažíme zjistit vztahy mezi jednotlivými zainteresovanými institucemi, je potřeba také zjistit, zda je v systému poskytována zpětná vazba. O určitou intervenci do problematiky dětských domovů se také snaží neziskové organizace, které svou činností upozorňují na negativní projevy péče o děti v ústavních zařízeních – např. FOD, Liga lidských práv apod. Avšak i v systému náhradní péče o dítě je potřeba zpětné vazby mezi organizacemi – ta je nejen vodítkem pro další práci, ale také kontrolním prvkem, zda jsou naplňovány zákonné normy.

48

Zpětnou vazbu mezi MŠMT, krajem a dětským domovem lze znázornit následovně:

MŠMT dle slov jejich pracovnice nemá možnost přímo dětské domovy kontrolovat – ministerstvo: „Jedinou možností, jak zjistit situaci dětských domovů, jsou především diagnostické ústavy, které máme pod sebou my. Ty kontrolují dodržování jimi sepsaných závěrů na odcházející dítě z diagnostického ústavu do dětského domova... Případně jsou možné kontroly Českou školní inspekcí... Větší iniciativu však ponecháme samozřejmě na kraji jako zřizovateli dětských domovů.“ Kraje s ministerstvem komunikují především v administrativních záležitostech, takže i zde je zpětná vazba minimální. Nejvíce probíhá komunikace mezi krajem a dětskými domovy. 52 Při rozhovoru s ředitelkou DD se mi však zdálo, že je zaměřená především na svůj dětský domov a upřednostňuje určitou autonomii vůči ostatním institucím. To však neindikuje její neochotu v komunikaci s krajským úřadem – byly mi oboustranně potvrzeny dobré vztahy mezi Krajským úřadem v Hradci Králové (Odborem MŠMT) a Dětským domovem v Broumově. Jak již bylo avizováno, v horizontu několika let se budou připravovat koncepční materiály a minimální standardy pro dětské domovy. Kraj podle slov jejich zaměstnankyně žádné novinky nechystá (spíš bude reagovat na individuální potřeby dětských domovů či nařízení MŠMT). Ředitelka dětského domova do budoucnosti plánuje především akce pro děti – DD: „Máme domluvené akce s náchodskými policisty, rychlou záchranou službou v Hradci... snažíme se být otevření vůči „světu venku“ a ukázat dětem, jak věci normálně fungují.“ Její snahou je tedy především rozšíření možností pro rodinné buňky. Rekonstrukce zařízení proběhla v uplynulém období, takže je potřeba ještě dovybavit poslední maličkosti. K možným plánovaným 52

Krajští pracovníci jezdí na kontroly dětských domovů, pomáhají jim s dalším vzděláváním apod. Při těchto setkáních mají prostor ke vzájemnému vyjádření svých nápadů, problémů či aktuálně řešených

49

koncepcím se vyjadřuje takto – DD: „Uvidíme, jak to bude. Hlavně aby nás ještě více neomezovaly. Ale minimální standardy práce a koncepce pro organizaci by mohly být zajímavým vodítkem... Uvidíme.“ Bylo patrné zaváhání, zda je takovýchto koncepcí třeba. Při našem dialogu však došla nakonec ředitelka DD k závěru, že by nemusely být na škodu – opět to ale závisí na jejich životaschopnosti a praktické racionalitě normotvůrců.53

záležitostí. 53 Znovu se tedy setkáváme s kritériem adekvátnosti cílů dětských domovů z pohledu všech zainteresovaných subjektů.

50

9 Závěr a doporučení Hlavním cílem této bakalářské práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku, kterou jsem si stanovila na začátku bádání: Jak jsou cíle dětských domovů ovlivňovány subjekty náhradní ústavní péče? Po provedení výzkumu jsem dospěla k těmto závěrům. Ačkoliv jsem hypotézu nutnosti cílů pro fungování sociálních programů podložila odbornými teoriemi, systém náhradní péče o dítě (jmenovitě subjekty – MŠMT, krajský úřad a dětský domov) se těmto předpokladům vymyká. Pro MŠMT je důležitá především regulace pomocí zákonů a případně metodických pokynů 54 . Hodnotová východiska dětských domovů si stanovuje každý ředitel sám – a tím i cíle zařízení. Ty však vycházejí především z jeho subjektivního pohledu na věc a znalosti místních podmínek. Cíle jsou stanovovány především „zezdola“ omezované zákonnými úpravami a kapacitami, které jsou dětským domovům poskytovány. Jejich dodržování je kontrolováno zřizovateli a Českou školní inspekcí.

55

Zpětná vazba mezi tvůrci

sociálního programu je minimální. Očekává se, že dětské domovy a jejich zřizovatelé jednají podle zákona. V tomto bodě lze spatřit vlivy na cíle dětských domovů. Pro úředníky „z venku“ jde především o předem stanovené údaje a hodnoty a v dětském domově pracují v návaznosti na hodnotových východiscích zařízení.

56

V DD

nepotřebují od dětí tabulkové minimální výkony, ale stejně jako v rodině se ohlíží na individualitu dítěte. Role při implementaci cílů MŠMT

Kraj

Dětský domov Profesionální přístup –

Role při implementaci

administrativně - správní

administrativně - správní

ohled na individuální charakteristiku

Podíl na implementaci

minimální (kontrola)

minimální (kontrola)

54

největší

Tuto funkci zatím MŠMT ani kraj neplní. Podle slov ředitelky DD bylo zřejmé, že se cítí, jako by se dětský domov ocital uprostřed víceméně byrokratického systému, kde tabulky jsou důležitější než specifické potřeby dítěte. Bylo patrno, že ačkoliv je domov omezován kontrolami, které se dle slov ředitelky DD často vyžívají na maličkostech, snaží se i přesto přistupovat k dětem individuálně a nabídnout jim tak co největší uspokojení jejich potřeb. 56 viz. např. Broumov: „Není nejdůležitější to, co dítě umí, ale to, jak se cítí a co prožívá.“ – 55

51

Klíčovým faktorem vlivu subjektů působících v systému dětských domovů je především jejich charakter, který vychází z umístění ve struktuře NÚP. MŠMT delegovalo starost o dětské domovy před osmi lety, proto se nečekává zvýšená snaha se aktivněji podílet na plnění. Kraje zpočátku nechtěly toto nové břímě přijmout, a z těchto důvodů je možný jejich odmítavý postoj k problematice dětských domovů. 57 Vztahy mezi dětskými domovy a kraji jsou různé, a proto je nelze zobecňovat. Královehradecký kraj se však staví vůči dětským domovům přátelsky a snaží se co nejméně zasahovat do jejich práce – spíše ji naopak podporovat. Tato otázka je možným tématem dalšího výzkumu. Lze konstatovat, že subjekty, které ovlivňují cíle dětských domovů jsou především:

Subjekt

Činnost

Poznámka

Dětské domovy

tvorba a implementace cílů

největší podíl

Kraje (zřizovatelé)

administrativní funkce

MŠMT

administrativní funkce

Česká školní inspekce

kontrola zařízení

Diagnostické ústavy

metodická funkce apod.

praxe však není častá

Vláda

legislativní rámec

finance (MF)

Parlament

legislativní rámec

návrhy právních úprav

Neziskové organizace

nepřímý vliv

Média

vytváření mediální agendy

a další subjekty

Neziskové organizace ovlivňují stav a cíle dětských domovů v České republice především ve vztahu k široké veřejnosti. Podobnou roli hrají média při vytváření celospolečenského povědomí. Tak mají možnost ovlivnit vnímání dětských domovů jako legitimních či nelegitimních nástrojů náhradní péče o dítě – můžou vyvíjet tlak na implementaci cílů či jejich tvorbu. 57

Jak je poznamenáno ve výzkumné části – pracovnice MŠMT podotkla, že situace je rozdílná kraj od kraje – samozřejmě v mezích zákona.

52

Výhledově Odbor prevence, speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT plánuje tvorbu minimálních standardů a rámcově výchovně-vzdělávacího programu. Při tvorbě a následné aplikaci těchto dokumentů bude zapotřebí spolupráce jednotlivých subjektů, aby nedošlo k situaci, kdy se plánovaná „pomoc“ změní v past pro některé z dětských domovů.58 Opět je však otázkou, do jaké míry se zapojí kraje a pracovníci dětských domovů, neboť již při rozhovorech bylo patrné, že `už tak mají své práce dost`. Zde se objevuje konflikt do budoucna – bude upřednostňována administrativní či profesionální tvorba cílů? A jakým směrem se vydá problematika dětských domovů – k centralizaci či decentralizaci? Důležitou fází je zde zejména transformace dětských domovů na rodinný typ, který je zatím stále omezen množstvím administrativních cílů.59

9.1 Doporučení K možnému řešení uvádím jako doporučení především: -

na základě nekoncepčnosti lze vyvodit opatření ke zlepšení koordinace cílů, které jsou všem třem subjektům blízké. Je otázkou do budoucna, zda bude řešením centralizace rozhodování na úrovni MŠMT pomocí stanovení metodik či dojde k decentralizaci organizace a zvýšení pravomocí DD. Domnívám se, že schůdným řešením bude ustanovení minimálních standard práce s dětmi a současně částečná autonomie DD - např. vytvoření akční skupiny při tvorbě nových koncepcí a standardů, která by provedla široké šetření v oblasti celé republiky – aby zde byly zastoupeny informace z různě diferenciovaných dětských domovů - modifikace standardů a rámcově výchovně vzdělávacího programu podle specifik dětského domova a jeho lokálních možností60 - zvýšení autonomie rodinných buněk a možnost zavedení specifických inovačních prvků

58

Je potřeba si uvědomit, že dětské domovy mají různá specifika – některé jsou ve velkých městech, jiné na vesnicích, mají jiné příležitosti apod. 59 I běžná rodina se nechová pouze podle norem, avšak má svá specifika. 60 Podle slov ředitelky DD smí děti chválit a trestat pouze podle zákona. Co není zákonem stanoveno, je zakázáno a v tomto vidí určitou nedokonalost, neboť by bylo výhodnější pro děti i pro pracovníky tresty či pochvaly udělovat i podle místních specifik

53

-

realizace vzdělávacích programů na společná témata pracovníků DD i krajů. Na neformálních vztazích založit proces učení se jeden od druhého se zapojením zpětné vazby.

Na závěr přidávám motto, které si myslím, že vystihuje potřebu se o děti starat a věnovat jim svou péči, neboť ta se společnosti vrátí:

Děti – živé květiny země. Maxim Gorkij

54

10 Bibliografie - Bittner, P. et al. 2007: Děti z ústavů!, Liga Lidských práv. Dostupné na http://www.llp.cz/_files/file/deti_z_ustavu.pdf, datum citace 20.1.2008 - Blažek, L. 2001: Úvod do teorie řízení podniku, Brno: MU - Bubleová, V., Kovařík, J.: Náhradní péče o dítě, Praha, 2001. Dostupné na http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2003061830&PHPSESSID=188c230 2944350eaca6f2c7a31bd11ab, datum citace 2.3.2008 - Bubleová,

V.:

Systém

náhradní

rodinné

péče,

2000.

Dostupné

na

http://www.rodina.cz/clanek546.htm, datum citace 20.1.2008 - Buriánová, J., Švancar, Z. 1988: Sociálně-pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy, Praha: Státní pedagogické nakladatelství - Creswell, J.W.: Research design. Qualitative, quantitative, and mixed methods approaches, Sage Publications - Deklarace práv dítěte. Dostupné na http://www.unhchr.ch/html/menu3/b/25.htm, datum citace 5. 3. 2008 - Svobodová, M., Vrtbovská, P., S., Bártová, D. 2002: Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice (2001), Praha: DOM - Hendl, J. 2006: Kvalitativní výzkum – Základy metody a aplikace, Praha: Portál - Hogwood, B.W., Gunn, L.A. 1984: Policy Analysis for the Real World, Oxford: Oxford Un. Press - Krebs a kol. 2002: Sociální politika, Praha: ASPI Publishing - Malý, I., Pavlík, M. 2004: Tvorba a implementace veřejné politiky, Stručný průvodce studiem, Brno: MU - Manning, N. 1998: Social needs, social problems and social welfare, in The student´s companion to social policy - Matějček, Z. a kol. 1999: Náhradní rodinná péče, Praha: Portál - Matoušek, O. 1999: Ústavní péče, Praha: SLON - Matoušek, O. a kol. 2003a: Metody a řízení sociální práce, Praha: Portál - Matoušek O. 2003b: Slovník sociální práce, Praha: Portál - Ministerstvo školství ČSR 1971: Dětské domovy, výchovně a diagnostické ústavy –

55

Organizační směrnice a metodický návod, Praha: Ústřední kulturní dům železničářů - MPSV ČR: Statistická ročenka z oblasti práce a sociálních věcí 2006. Dostupné na http://www.mpsv.cz/files/clanky/4896/rocenka_akt.pdf - MŠMT ČR: Organizační řád. Dostupné na http://www.msmt.cz/uploads/soubory/rganizacni_struktura/PNDodatekc_28a.pdf, datum citace 7.4.2008 - Mühlpachr, P. 2001: Vývoj ústavní péče (Filosoficko-historický přehled), Brno: MU - MV ČR 2007: Hodnocení systému péče o ohrožené děti. Dostupné na http://www.mvcr.cz/dokument/2007/prevence/mladez1016/hodnoceni_systemu3.pd f, datum citace 3.3.2008 2008) - Patton, M.Q. 2002: Qualitative Research nad Evaluations Methods, Sage Publications - Rossi, P.H.; Freeman, H.E.; Lipsey, M.W. 1999: Evaluation a systematic approach, Sage Publications - ÚIV: Výkonové ukazatele 2005/06, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy. Dostupné na http://www.uiv.cz/clanek/431/377, datum citace 3.3.2008 - ÚIV: Výkonové ukazatele 2006/07, kapitola H. Zařízení pro výkon ústavní ochranné výchovy. Dostupné na http://www.uiv.cz/clanek/605/1430, datum citace 3.3.2008 - Úmluva o právech dítěte - Vacková, L. 2006: Aplikace Zákona č. 109/2002 a změny ve školských zařízeních pro děti a mládež s ústavní a ochrannou výchovou, (diplomová práce), Brno: MU - Valenta, J. 1974: Aplikace rodinné výchovy v činnosti dětského domova, Praha - Vocilka, M. 2000: Dětské domovy v České republice I. (Teoretická východiska), Praha - Vyhláška č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte - Winkler, J. 2002: Implementace, institucionální hledisko analýzy veřejných programů, Brno: MU - Zákon č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních

56

11 Anotace Cílem práce bylo zjistit, jak subjekty náhradní péče o dítě ovlivňují cíle dětských domovů. Do výzkumu byly zahrnuty subjekty na vertikální úrovni – Odbor prevence, speciálního vzdělávání a institucionální výchovy MŠMT, Odbor MŠMT Krajského úřadu v Hradci Králové a Dětský domov v Broumově. Práce se především zaměřuje na jejich vliv na tvorbu a implementaci cílů dětských domovů. Zohlednila jsem především kritéria role subjektů vstupujících do tohoto procesu, pozici v systému náhradní péče o dítě, jejich organizační charakteristiku a vzájemné vazby mezi sebou a náhled na cílovou skupinu. Výzkumem jsem zjistila, že největší vliv a roli na tvorbě a implementaci cílů má dětský domov, který není vázán explicitně vyjádřenými cíly ze strany zřizovatele či MŠMT. Kraj společně s ministerstvem plní spíše administrativní roli. Do budoucna je však zvažována větší iniciativa ze strany příslušného ministerstva. Počet slov základního textu: 11 927.

Annotation The goal of my work was to investigate how are the goals of children’s homes influenced by subjects of substitute care for children. The following subjects on the vertical level were included in the research – Department of prevention, special education and institutional care of Ministry of Education, Department of Ministry of Education in Hradec Králové and Children’shome in Broumov. My thesis focuses on their influence on creation and implementation of tasks of Children’s homes. I concentrated mainly on the criteria of the roles of the subjects entering in this process, their position in the system of children care, organizational structure and reciprocal relations and the overview of the target group. The conclusion of my research is that children’s homes that do not have to stick to the goals explicitly determined by the Ministry of Education have the biggest influence and play the biggest role in creation of tasks and their implementation. Region and ministry fulfil mainly the administrative role. In the future, however, a possibility of bigger initiative of the ministry is being pondered. Count of words: 11 927.

57

12 Rejstřík jmenný Bártová, 6, 13, 20

Matějček, 16, 19

Bittner, 11, 17, 18, 44

Matoušek, 11, 14, 24, 25, 31

Blažek, 24, 27

Mühlpachr, 16

Bubleová, 13, 15

Patton, 36

Buriánová, 19

Pavlík, 25, 29, 32, 33

Creswell, 34, 37

Rossi, 7, 24, 25, 26

Freeman, 7, 24, 25, 26

Simon, 29, 30

Gunn, 27

Svobodová, 6, 13, 20

Hendl, 34, 35

Švancar, 19

Hogwood, 27

Vacková, 6, 7

Kovařík, 13, 15

Valenta, 44

Krebs, 30

Vocilka, 62

Langmeier, 19

Vrtbovská, 6, 13, 20

Lipsey, 7, 24, 25, 26

Winkler, 6, 27, 29, 31, 32, 33

Malý, 25, 29, 32, 33

Zastrow, 31

Manning, 26

58

13 Rejstřík věcný adekvátnost cílů, 16, 25, 37, 45, 50

kritika ústavní péče, 6, 33

administrativní cíle, 53

kvalitativní strategie, 34, 36

administrativní přístup, 39, 40, 41, 45,

legitimita, 26, 27, 31, 52

51, 52, 53

metodiky, 7, 10, 22, 34, 40, 41, 53

centralizace, 53

Ministerstvo

cíle dětských domovů, 8-10, 16, 17, 21-

tělovýchovy ČR, 6, 7, 9, 17, 34, 36, 39-

23, 34, 36, 37, 39, 42-44, 46, 51, 52

53

cílová skupina, 13, 25, 27, 32, 37, 38,

modifikace, 27, 30, 31 , 35

40, 46, 47

náhradní péče o dítě, 6, 8, 11-15, 17, 18,

decentralizace, 53

21, 22, 24, 27, 32, 44, 46, 47, 50, 51

Deklarace práv dítěte, 11, 12, 55

náhradní rodinná péče, 12, 13, 14, 22,

dětský domov, 7-10, 12, 14-23, 31, 33-

35, 41, 44, 45

37, 39-60, 62, 63

náhradní ústavní péče, 6, 8, 12-14, 16,

formální cíle, 22, 29, 33

17. 21, 22, 36, 38, 41, 50

formulace cílů, 29, 30, 31

neformální cíle, 22, 29

historie, 16, 19, 44

potřeby dítěte, 10, 21, 23, 44, 51

hodnotová východiska, 22, 23, 37, 43,

pozice subjektu, 19, 37, 39, 40, 47

51

profesionální přístup, 31, 51

implementace, 9, 10, 16, 20, 25, 27-29,

přístup bottom-up, 29, 32, 33, 51

31-34, 37, 38, 44, 45, 51, 52

přístup top-down, 29, 32, 33

implementační deficit, 32, 33

rodinná buňka, 7, 15, 48, 50, 53

individuální přístup, 18, 21, 23, 46, 51,

role subjektů, 10, 29, 37, 39, 40, 45, 51

63

sociální konstrukce, 24

informačně bohatý případ, 36

sociální problém, 6, 7, 24, 26, 27, 28

inovační prvky, 6, 10, 43, 53

sociální program, 13, 25, 27, 31, 47

koncepce, 7, 19, 35, 41, 43, 45, 49, 50,

sociální služba, 22, 23, 37

53

spolupráce mezi subjekty, 17, 37, 38,

koordinace, 53

39, 41, 43, 44, 53

krajský úřad/kraj, 7, 34, 36, 39-44, 46,

standardy, 43, 45, 49, 50, 53

47, 49, 51-53

tvorba rozhodnutí, 6, 9, 16, 27, 29, 32,

školství,

mládeže

a

45, 53

výchova, 7, 13, 14, 15, 18, 19, 22, 23,

Úmluva o právech dítěte, 11, 12

26

vazby, 30

zpětná vazba, 38, 48, 49, 51, 54

60

Přílohy Příloha 1 Struktura rozhovorů Struktura rozhovorů vedených s pracovnicemi MŠMT, kraje a DD 1. postavení instituce v systému náhradní ústavní péče Jakou roli hraje z Vašeho pohledu Váš subjekt v problematice dětských domovů? Proč právě tuto roli? Co je Vaší náplní práce při péči o dětské domovy? 2. stanovení cílů pro dětské domovy z pohledu jednotlivých subjektů (z čeho vycházejí – normativní či analytické informace, kdo má hlavní slovo...) Jaké máte stanovené cíle dětských domovů? – kdo o nich rozhoduje, podle čeho (z jakých informací vycházíte) 3. spolupráce na tvorbě cílů pro DD (možnosti, zájem) Jak se podílíte při celorepublikové tvorbě cílů DD – existuje nějaká takováto spolupráce? Jak případnou spolupráci hodnotíte? Vnímáte cíle DD jako adekvátní? 4. subjektivní vnímání cílů – vlastní návrhy na vylepšení apod. Jak se podílíte na implementaci (aplikaci) cílů dětských domovů? V čem vidíte svou roli? Dala by se Vaše role v něčem podle Vás ku prospěchu změnit? 5. naplňování cílů – institucí, náhled na ostatní organizace apod. 6. klasifikace cílových skupin – případně podle jakých hodnotových východisek Cílová skupina DD jak ji specifikujete vy? Je tvořena diferenciace mezi jednotlivými dětmi podle jejich potřeb? Jak a jaká? 7. plány do budoucna 8. hodnocení dnešního systému organizování dětských domovů Myslíte si, že jsou cíle dětských domovů naplňovány dostatečně v rámci práce jednotlivých subjektů? V čem vidíte případný deficit?

Příloha 2 Rozdělení domovů na rodinný a internátní typ Dětské domovy internátního typu Základní organizační jednotkou kolektivu dětí a mládeže je v tomto typu domova výchovná skupina. Tato skupina může a nemusí být heterogenní podle věku a pohlaví. Počet dětí ve skupině se řídí podmínkami a typem dětského domova a pohybuje se od 8 do 15 dětí. (Vocilka, 2000: 10) Tento typ náhradní péče o dítě je nejvíce vzdálen modelu fungující rodiny. Děti se zde ocitají spíše v internátním prostředí, jehož jim dětský domov připomíná svým režimem, prostředím a způsobem výchovy. V jednom dětském domově tohoto typu jsou nejméně tři a nejvíce šest výchovných skupin. Ústřední postavou je vychovatel, jehož hlavním úkolem je rozvíjet osobnost dítěte a usilovat o vytvoření blízkého vztahu s dítětem. Tento pozitivní vztah by měl dítěti napomoci se vyrovnat s důsledky nevhodné rodinné výchovy. Otázkou však je, jak dalece si dítě může vytvořit intimní vztah s vychovatelem, který má na starosti dalších osm až patnáct dětí a je zde zaměstnán na směny. Ústavní výchova má bezesporu na děti negativní dopady a v tomto typu náhradní péče o dítě jsou důsledky nejzávažnější. Přes smutné nálady, sníženou výkonnost, nedocenění vlastní osobnosti k psychické deprivaci a hospitalismu. Základním nedostatkem ústavním péče je doba jejího trvání – internátní typ dětského domova není určen pro dlouhodobý pobyt. Je určen především dětem s krátkodobým pobytem. Tím se rozumí doba nejvýše 2 let. (Vocilka, 2000: 10). V rámci tohoto typu dětského domova lze vybudovat 3 rodinné buňky, pokud budou v samostatné části budovy, nebo v jiné budově. (Dětské domovy, 1974: 30) Děti zde často stráví většinu svého života a po ukončení pobytu odchází do nového sociálního prostředí, kde nemají sociální zázemí a ocitají se sami. Stále mají kontakt na „svůj“ dětský domov, avšak tato komunikace má méně hluboký charakter než tomu je u jiných typů náhradní péče (např. pěstounská péče). Podle metodiky Ministerstva školství ČSR (1974) jsou hlavními cíli tohoto typu zařízení: podpora všestranného styku mezi dětmi s rodinou, dále jsou domovy povinny dětem zabezpečit výchovu a vzdělání, příjemné a hygienické bydlení, vydatné stravování, vhodné ošacení a osobní potřeby. Organizační směrnice pak dětským domovům ukládá zajištění výchovy, hmotné, zdravotní a sociální péče. Mají rozvíjet

62

osobnost dítěte, avšak je zde explicitně opomíjen individuální přístup.

Dětské domovy rodinného typu Dětský domov rodinného typu je výchovné zařízení pro děti ve věku od 3 (výjimečně od 2) do 18 (popř.19) let, u nichž se předpokládá dlouhodobý pobyt ve výchovném zařízení. V dětském domově rodinného typu jsou nejméně dvě, nejvýše deset rodinných buněk. Do rodinné buňky se zařazuje osm – deset dětí. (Dětské domovy, 1974: 2) Základní jednotkou tohoto typu dětského domova je tedy rodinná buňka. Způsob života v rodinné buňce blízce připomíná život v klasické rodině – mají vlastní prostory, ve kterých mají své soukromí (dětský pokoj, obývací pokoj, kuchyň apod.), podílí se na chodu domácnosti a dítě v takovéto rodinné buňce přijímá svou sociální roli, kterou by podobně získalo i v rodině – vymezuje se vůči svým „sourozencům“ i vůči vychovateli, který mu je náhradním rodičem. Jeho cílem je také vytvořit pevné citové vztahy mezi dětmi a jejich vychovateli. V tomto typu zařízení je již zdůrazněna individuální práce s dětmi: „Jednou z hlavních zásad pedagogického a psychologického působení na děti je proto maximální individualizace výchovného procesu v jednotlivých buňkách.“ (Dětské domovy, 1974: 32) Výhodou takovéhoto typu v ústavní péči je, že sourozenecké skupiny jsou přednostně umisťovány do stejné rodinné buňky, aby nebyli narušeny jejich osobní vazby mezi nimi. Toto je umožněno díky tomu, že rodinné buňky jsou věkově stratifikovány.

63