PROLOG
Vyskočil z vozu, dřív než se přestal od kol zvedat prach. Maják sanitky vrhal pulzující barevné pruhy do okolního lesa. Její dveře nechali zdravotníci otevřené; předpokládal, že už jsou v domě. Pod vysokými botami mu chrustal štěrk, když třemi dlouhými kroky došel k verandě. Vstoupil otevřenými hlavními dveřmi do prostorné haly. Přejel pohledem hlavní pokoj nalevo. Nikdo tam. Napohled bylo všechno na svém místě. Na nízkém stolku před pohovkou s ochranným potahem stály dvě prázdné sklenice od vína. Na jedné zůstaly stopy po rtěnce. Nikoli ovšem na té druhé. Pohovka byla otočená ke kamennému krbu, kde teG v létě stála na roštu bujná kapradina. Houpací křeslo s vyplétaným rákosovým sedákem. Sešívaný přehoz složený přes područku klubovky. Časopisy a knihy v policích a vyrovnané na různých stolech. Stolní lampy. Stěží to tam mohlo být útulnější, příjemnější a tišší. To vše zaznamenal v několika málo vteřinách. Za obývacím pokojem byl jídelní kout s arkýřovým oknem, ale od dalšího zkoumání upustil, když k němu shora z galerie, která se táhla po celé šířce domu, dolehl šramot a hlasy. Vzhlédl a vyrazil nahoru, bral schody po dvou, na podestě si dal pozor, aby se nedotkl koncového sloupku zábradlí, a hnal se do patra. Přešel po galerii, která vedla do krátké chodby a k otevřeným dveřím ložnice. Znovu přejel pohledem celý pokoj. Z každé strany rozestlané velké postele házely stejné lampy kruhy světla na jemně broskvově zbarvenou zeG. U stropu se otáčel větrák s lopatkami ve tvaru palmových listů. Pokoj měl tři široká okna. Přes 3
žaluzie viděl barevnou hru světel sanitky na horních větvích stromů. Zdravotníci klečeli z obou stran u nataženého člověka, muže, jak usoudil podle bosých nohou a chlupatých lýtek; což bylo vše, co ze svého místa viděl. Krev se vsákla do předložky, na níž muž ležel. Jeden ze zdravotníků se ohlédl přes rameno a kývl na pozdrav. „Ahoj, Ski. Čekali jsme tě.“ Vešel do místnosti. „Co tady máme?“ „Ošklivé střelné zranění v dolní levé části trupu.“ „Vyhrabe se z toho?“ „To ještě nevím.“ Až když promluvila, uvědomil si Ski, že druhý zdravotník je žena. „Nicméně jedno mluví v jeho prospěch,“ dodala. „Ta žena říkala, že byl při vědomí do chvíle, kdy jsme sem dorazili.“ „Žena?“ zopakoval Ski. Zdravotník pokývl do otevřených dveří, které v tuhle chvíli blokovali. „To ona zavolala pohotovost.“ „Jak se jmenuje?“ „Ona? Hm…“ Rozptylovalo ho upevňování vaku s intravenózním roztokem. „Jméno mi uniklo.“ Zdravotnici ovšem nikoli. „Kingová.“ „Caroline Kingová? Ta, co obchoduje s nemovitostmi?“ ptal se Ski překvapeně. „Tenhle dům patří jí?“ Zdravotnice pokrčila rameny. „Tohle jméno máme v databázi.“ „Kdo je teda ten chlápek, co ho postřelili?“ „Ta žena říká, že se jmenuje Ben Lofland.“ „Kromě nich dvou v domě nikdo není?“ „Zřejmě ne. Když jsme sem přijeli, byly hlavní dveře dokořán. Řídili jsme se podle jejího křiku z patra. Našli jsme ho tady ležet, jak ho vidíš. Klečela vedle něho, držela ho za ruku a plakala. Nikoho jiného jsme nezahlédli. Pořádně to s ní otřáslo.“ „Střelila ho ona?“ „To už je tvoje práce,“ odpověděla zdravotnice. Ti dva se ubezpečili, že oběT střelby je dostatečně stabilizovaná, aby ji mohli odvézt, a zručně přesunuli zraněného na nosítka, která přinesli s sebou. Ski tak dostal možnost si ho lépe prohlédnout. Zřejmě mu bylo kolem pětatřiceti. Měl pravidelné rysy 4
a štíhlou postavu běžce nebo tenisty. Žádné vousy, viditelná tetování ani charakteristické jizvy. Na sobě měl pouze šedé pletené spodky – teG rozstřižené na levé straně, kde měl velký obvaz. Zdravotnice přes něho přehodila deku. Muž byl v bezvědomí, ale když ho připoutávali na nosítka, zasténal. Ski uslyšel dupot a otočil se, právě když do místnosti vtrhl další policista ze šerifovy kanceláře a na místě se zastavil. „Přišel jsem, co nejrychleji to šlo,“ zamručel mrzutě. S očima navrch hlavy pohlédl na tmavou, vlhkou skvrnu od krve na předložce a pak na oběT na nosítkách. Byl o víc než deset let mladší než Ski, skoro o třicet centimetrů menší, v pase obtloustlý a rozměklý. Obličej s tvářemi jako jablíčka měl zrudlý a lapal po dechu, aT už rozčilením, nebo tím, že vyběhl do schodů. Byl to nováček a tohle bylo jeho první střílení. Musí to pro něho být ohromný zážitek. „Pomohl bys jim, Andy?“ řekl Ski. „Dostat nosítka přes podestu nebude jednoduché. Dokud si nevezmeš rukavice, ničeho se nedotýkej.“ „Dobrá.“ „Hal je na cestě, aby pomohl zajistit dům.“ „Má to sem pořádně daleko.“ „A než dorazí,“ pokračoval Ski stroze, „je to na tobě, aby se do domu nikdo nedostal, což platí i pro naše vlastní lidi. Spoléhám na tebe. Je ti to jasné?“ „Rozumím.“ Mladý policista si povytáhl opasek se zbraní, který mu sklouzával, a vykročil za zdravotníky. Ski přešel místnost a vstoupil do otevřených dveří, které byly předtím zatarasené ležící obětí. Nahlédl do koupelny. Na kraji vany seděla žena, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních, a kývala se dopředu dozadu. Měl výhled na pěšinku v jejích vlasech. Připadalo mu, že jsou kaštanové, ale těžko říct, protože je měla mokré. Kolem obličeje jí z obou stran vytvářely hustou clonu. Lehký bavlněný župan měla ledabyle převázaný v pase. Široké rukávy se shrnuly a bylo vidět štíhlé paže s bledými pihami. Nad koleny se jí župan rozvíral a odhaloval nohy. Prsty nohou zarývala do huňaté koupelnové předložky. 5
Nebyla to Caroline Kingová. Vnitřek porcelánové vany byl vlhký. Tři cínové kroužky závěsu byly stržené z tyče, takže závěs visel nakřivo. V rohu vany stála láhev šamponu s odšroubovaným víčkem. Musela se právě sprchovat, když ji něco vyrušilo, což vysvětlovalo mokré skvrny na županu tam, kde se jí přilepil na tělo. Na podlaze, kousek od jejích bosých nohou, ležel revolver osmatřicítka, jako protiklad k jejím zranitelným růžovým prstům. Spodek komody zabraňoval, aby ho zdravotníci zahlédli. Blesklo mu hlavou, jestli to je záměrné. Ski vytáhl ze zadní kapsy džín latexové rukavice, jednu si navlékl na pravou ruku, pak udělal pár opatrných kroků, sklonil se a zvedl revolver za lučík. Vysunul zásobník. V každé ze šesti komor byla nevystřelená kulka. Přičichl k hlavni. V nedávné době se z ní nestřílelo. Žena jako by si právě v tu chvíli uvědomila, že tam někdo je. Spustila ruce z obličeje a zvedla k němu pohled. Světlehnědé oči se zdály rozostřené a matné. Bělma měla zarudlá od pláče. Byla velmi bledá, rty měla téměř bezbarvé. Hlasitě polkla. „Je v pořádku?“ „Ne tak docela.“ Zanaříkala a zadívala se na krvavou skvrnu hned za prahem. „Ach Bože.“ Přitiskla si roztřesené prsty na rty. „Nemůžu uvěřit, že se to stalo.“ „Co se stalo?“ „Musí se uzdravit. Měla bych být u něho. Musím jít.“ Pokusila se vstát, ale Ski jí přitiskl ruku na rameno a stlačil ji zpátky. „TeG ne.“ Poprvé od chvíle, kdy vešel do koupelny, na něho zaostřila. „Jste… Kdo jste?“ Odepnul kožené pouzdro ze svého opasku a rozevřel je tak, aby na ně viděla. „Zástupce šerifa Ski Nyland, okres Merritt jih.“ „Chápu.“ Ale Ski nevěřil, že je tomu opravdu tak; sotva se na jeho průkaz podívala. Úpěnlivě na něho upírala uslzené oči. „Řekněte mi prosím, že bude v pořádku.“ „Jak se jmenujete?“ Očividně o tom musela popřemýšlet. Pak si zastrčila mok6
ré vlasy za uši a zastřeným hlasem odpověděla. „Berry Maloneová.“ Ski zaregistroval, že má jiné příjmení než postřelený muž. Se jménem Kingová žádná souvislost. „Ten zraněný muž,“ řekl, „Ben Lofland… Říkám to správně?“ Trhaně přikývla. „Vezou ho na pohotovost.“ „Není mrtvý?“ „Když ho odváželi, tak nebyl.“ „Hrozně krvácel.“ „To je fakt, to jo.“ „Nemůže umřít.“ „Bohužel může.“ Zajíkla se a zašeptala. „Musím zavolat jeho ženě.“ „Jeho ženě?“ Pár vteřin na něho upřeně hleděla, pak skryla obličej v dlaních a hlasitě, drásavými vzlyky se rozplakala. Ski se na dlaždicích v koupelně ještě víc rozkročil. „Co se tady dnes v noci stalo, paní Maloneová?“ Zasténala do dlaní a zavrtěla hlavou. „To je vaše zbraň? Vystřelila jste z ní na Loflanda?“ Nevěřil, že ano. Když nic jiného, nevěřil, že použila zbraň, kterou teG měl u sebe. Chtěl ovšem vidět, jak zareaguje, když se jí zeptá. Spustila ruce z obličeje a zůstala na něho koukat. „Cože?“ „Vystřelila jste –“ „Ne!“ Vyskočila, trochu se zapotácela, ale opřela se rukou o okraj umyvadla, a tak udržela rovnováhu. „Tu zbraň jsem vytáhla, až když jsem zavolala policii.“ „Policii jste zavolala předtím?“ Přikývla. Nadechla se. „Bála jsem se… Bála jsem se, že se vrátí.“ „Kdo?“ Než stačila odpovědět, zezdola k nim dolehl nějaký rozruch. Prásknutí dveřmi. Hlasité dohadování. Ski slyšel, jak Andy někomu říká, že nemůže jít dál. Stejně neústupně mu ženský hlas nařídil, aT jde z cesty. Berry Maloneová ten ženský hlas zřejmě poznala, protože najednou pronikavě vykřikla a proklouzla kolem Skiho dveřmi koupelny. 7
„Počkat!“ Opatrně přeskočil skvrnu na předložce a hnal se za ní. Na půl cesty přes ložnici po ní hmátl, ale v ruce mu zůstala jenom bavlněná látka. Hbitě se otočila a vytrhla ji z jeho sevření, ale stačil se podívat. Mihla se holá pokožka a potištěná látka a žena zmizela z ložnice. Pustil se za ní. Přeběhl galerii a řítil se po schodech, těsně jí v patách.
8
KAPITOLA 1
Zazvonil mobil a vytrhl ho z hlubokého spánku. Dodge usoudil, že mu volá Derek. Jeho zaměstnavatel nejspíš dostal jeden ze svých proslavených nočních nápadů a chce, aby Dodge okamžitě jednal. Nemohl připadnout na to, co by mohlo být tak důležité, aby to nemohlo počkat do rána. Ovšem Derek mu platil, aby byl čtyřiadvacet hodin na telefonu, když už kvůli ničemu jinému, tak proto, aby Dereka vyslechl. Šmátral potmě po telefonu, ani oči neotevřel. Už se viděl, jak vyráží za nějakým úkolem, na což neměl náladu, a tak bez nadšení, nerudně řekl: „Jo?“ „Dodgei?“ Zaskočilo ho, že slyší ženský hlas, posadil se a spustil nohy na podlahu. Sáhl po vypínači lampy a rozsvítil. Pomocí rtů vytáhl z balíčku cigaretu a cvakl zapalovačem. Když si dopřával první šluk, lámal si hlavu, kterou z toho bohatého počtu žen, s nimiž se znal, naštval tentokrát. Nevzpomínal si, že by se poslední dobou s některou pohádal, ale možná právě to bylo jeho provinění – že se nepamatoval. Jelikož se neozval jménem, volající se nejistě zeptala: „Mluvím s Dodgem Hanleym?“ Nechtělo se mu to potvrdit, dokud nebude vědět, s kým má tu čest. Dával přednost tomu, zůstávat nenápadný. Řidičský průkaz měl, bez toho se nemohl obejít. U sebe nosil jedinou kreditní kartu, ta ale byla na Derekovo jméno. Dodge ji používal pouze tehdy, když jednal za Derekovu právnickou firmu. Osobně používal vždycky hotovost a ani Derek neznal jeho adresu. 9
„Dodgei? Jsi to ty?“ Odpověděl napůl slovem, napůl suchým kašlem. „Jo.“ „To jsem já, Caroline.“ Zapalovač mu vyklouzl z prstů a spadl na podlahu. „Caroline Kingová.“ Vůbec mu nemusela upřesňovat, která Caroline. Vůbec nepotřeboval osvěžit paměT. Po dlouhé odmlce se zeptala: „Jsi tam ještě?“ Nasál do plic tabákový dým, vydechl a přitom řekl: „Jo, jo.“ Zvedl se, aby se ubezpečil, že se mu ten telefon jenom nezdá, a ustoupil od postele. Ale protože se mu pořádně třásly nohy, zacouval nazpátek a znovu se posadil na proleželou matraci. „Asi tě překvapilo, že ti volám?“ „Jo.“ Připadalo mu, že nic jiného ze sebe nedokáže vymáčknout. Kolikrát právě řekl „jo“? Čtyřikrát? Pětkrát? „Omlouvám se, že volám v tuhle dobu,“ řekla. „Tady je pozdě a uvědomuju si, že v Atlantě je ještě o hodinu víc. Chci říct, předpokládám, že bydlíš pořád v Atlantě.“ „Jo.“ Pošesté. „Jak se máš? Jsi v pořádku?“ „Jo.“ Krucinál! Zapomněl mluvit? Proboha, řekni už něco jiného! „Hm, no, jsem v pořádku. Však víš. Jasně.“ Byl v pohodě, až na to, že měl v hlavě úplně vygumováno, srdce mu splašeně bušilo a najednou nemohl pořádně dýchat. Šmátral po popelníku na zaneřáděném nočním stolku a odložil do něho cigaretu. „To je dobře,“ řekla. „To ráda slyším.“ Potom se oba odmlčeli na tak dlouho, že ticho začalo bzučet. Konečně ze sebe vypravila. „Nikdy bych tě neobtěžovala, víš, nebýt… Nikdy bych tě o nic nežádala. Asi to víš. Tohle je však životně důležité. Naléhavé.“ Kristepane! Je nemocná. Umírá. Potřebuje játra, ledvinu, jeho srdce. Prohrábl si vlasy, opřel si čelo do dlaně a se strachem, jakou uslyší odpověG, se zeptal: „Co se děje? Jsi nemocná?“ „Nemocná? Ne, ne. Nic takového.“ Úlevou se mu udělalo slabo. Pak se naštval, protože – to je celý on – se do toho nechal emocionálně zatáhnout. Aby vyvážil, 10
že se dá tak pitomě ovlivnit, netrpělivě se zeptal: „Proč mi teda voláš?“ „Dostala jsem se do situace, se kterou se neumím vypořádat.“ „Situace?“ „Do potíží.“ „Do jakých potíží?“ „Můžeš přijet?“ „Do Houstonu?“ Přísahal, že se tam nikdy nevrátí. „Kvůli čemu?“ „Je to složité.“ „A co tvůj manžel? Pro něho je to taky složité? Nebo to on představuje ten problém?“ Uplynulo pár vteřin, než řekla: „Zemřel, Dodgei. Před několika lety.“ Při té novině pocítil v uších tlak. Její manžel nežije. Už není vdaná. Nevěděl to, a proč by taky měl? Parte mu neposlala. V uších mu hučelo a čekal, až mu poví o manželově úmrtí něco víc. Když to neudělala, nadhodil: „Ještě jsi mi neřekla, o jaké potíže se jedná.“ „O takové, na jaké se specializuješ.“ „Takových je spousta.“ „Nechci to teG rozebírat, Dodgei. Můžu s tebou počítat?“ „Kdy mě potřebuješ?“ „Co nejdřív. Přijedeš?“ Její paličaté odmítání vyjádřit se přesněji ho dožralo. „Nevím, nejspíš ne.“ Vibrovalo mezi nimi nepřátelské mlčení. Znovu uchopil cigaretu, zhluboka z ní potáhl a vydechl. Chtěl jí položit telefon. Přál si to udělat. Přál si, aby to dokázal. Tiše řekla: „Rozumím tomu, že se ti nechce se do ničeho míchat. Namouduši.“ „Co jiného jsi čekala, Carolino?“ „Nevím, co jsem čekala. Zavolala jsem ti z náhlého popudu, nepřemýšlela jsem o tom.“ „Zavoláš mi uprostřed noci, řekneš mi starou belu a já mám se vším praštit, přiřítit se a vytáhnout tě z průšvihu?“ Odmlčel se, aby tomu dodal břink, a pak řekl: „Počkat! Jak to, že mi to připadá povědomé? Taky ti to tak připadá?“ 11
Odpověděla přesně, jak čekal. Rozzlobeně. „Neprosím tě, abys pomohl mně, Dodgei.“ „No dobře, protože –“ „To Berry lítá v maléru.“ „Tady se fakt vaří, to je vidět.“ Dodge se posadil ve spořádané, ale značně využívané kuchyni ke stolu, kde Derek s Julií snídali. „To nebývalo.“ Derek se zasmál. „Nevzpomínám si, že bych vůbec zapnul troubu, než jsme se s Julií vzali.“ Zvedl konvici z kávovaru, jestli mu má nalít. „Jasně,“ řekl Dodge. „Dva cukry. Žádnou náhražku.“ Derek přinesl hrnek s kávou, cukřenku, lžičku a taky látkový ubrousek. Dodge přejel prsty po lemu ubrousku a s pozdviženým obočím se zadíval na svého zaměstnavatele. „Julie trvá na látkových.“ Dodge popotáhl a nandal si cukr do kávy. „Fakt Julie používá všechny tyhle serepetičky?“ Derek sledoval Dodgeův pohled ke keramickému džbánu s různým kuchyňským náčiním. „Jo. Dneska jsou pomůcky na všecko.“ „Kdepak je?“ „Nahoře zvrací.“ Dodge foukl do kávy a lokl si. „To je blbý.“ „Ani ne, vlastně je ráda.“ „Líbí se jí zvracet?“ „Ranní nevolnost je dobré znamení. Embryo se zachytilo v děloze, to vyvolává hormonální změny, které jsou příčinou nevolnosti, což –“ „Děkuju,“ zavrčel Dodge do hrnku s kávou. „Nepřeju si nic vědět o Juliině děloze. Raději aT pro mě zůstanou záhady lidského rozmnožování tajemstvím.“ „Však jsem si myslela, že slyším tvůj hlas.“ Do kuchyně vešla Julie a usmála se na Dodge. Navzdory záchvatu nevolnosti vypadala jako ztělesněné zdraví. „Na tebe je ale hrozně brzy, ne? ZvlášT v sobotu.“ „Zdá se, že máš za sebou těžké ráno.“ „Ani mi to moc nevadí. Brzy to přejde a nevolnost je dobré znamení. Je to důsledek toho, že se embryo usazuje v děloze.“ 12
