ALMANACH k 70. výročí založení
Gymnázia, Střední odborné školy, Základní školy a Mateřské školy pro sluchově postižené, Praha 2, Ječná 27
Obsah Předmluva ........................................................................................................................ 4 Škola pro sluchově postižené v Ječné ulici v Praze .............................................................. 5 Vzdělávání našich žáků na základní a střední škole ............................................................ 8 Nový studijní obor Informační služby ............................................................................... 10 Zahraniční aktivity školy ................................................................................................. 11 Oblast tělesné výchovy a sportu ...................................................................................... 12 Z tvorby našich studentů ................................................................................................. 13
3
Předmluva
Vážení přátelé, máte v rukou almanach, který vznikl u příležitosti 70. výročí založení Gymnázia, Střední odborné školy, Základní a Mateřské školy pro sluchově postižené. V této útlé brožurce se autoři jednotlivých příspěvků, kterými jsou vyučující naší školy, pokusili provést Vás historií školy a změnami, ke kterým v posledním desetiletí došlo. Všem autorům děkujeme za spolupráci.
4
Škola pro sluchově postižené v Ječné ulici v Praze (1945–2015)
Spolu s rozvojem diagnostických metod se v období první československé republiky začala prosazovat myšlenka diferenciace ve vzdělávání sluchově postižených. Určujícím prvkem byl stupeň, případně původ sluchové vady. A tak došlo v roce 1932 na Smíchově k vydělení třídy pro nedoslýchavé žáky. V odborných kruzích měl tento záměr podporu lékařů – foniatrů Miloslava Seemana a Miloše Sováka, kteří spolupracovali se smíchovským ústavem pro hluchoněmé. Počet tříd postupně narůstal, v roce 1937 již byly čtyři. Hektická revoluční atmosféra jara 1945 přinesla nejen boje v ulicích a následné odstraňování škod po Pražském povstání, ale také dekret zemské školní rady z 21. 6. 1945, kterým byla s platností od počátku června založena veřejná škola pro nedoslýchavé. Počáteční poměry byly více než skromné – čtyři třídy a čtyři učitelé (prvním ředitelem se stal Vlastimil Císař, dosud působící na Smíchově). Klíčovou se stala otázka vhodné školní budovy. Nakonec padla volba na Grabovu vilu v Libni. Výuka probíhala dle osnov běžných škol s vřazením tří předmětů speciálně pedagogické péče (odezírání, sluchová cvičení a odstraňování vad řeči). Kus práce bylo nutné vykonat na poli osvěty. Řada rodičů nechtěla své potomky zapsat do školy, kterou považovala za „zvláštní“. Přitom dle statistik bylo tehdy v Praze celkem 255 dětí se sluchovou vadou a 110 z nich jejich handicap bránil při vyučování. Další školní rok 1946/1947 začal stěhováním blíže do centra města – do Komenského (dnes Peckovy) ulice v Karlíně. I na nové adrese byla současně umístěna škola pro vadně mluvící. Jelikož však dosavadní nájemce nevyklidil včas prostory, tísnily se dvě školy, celkem 12 tříd, v pouhých šesti místnostech. Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale škola pro nedoslýchavé se v probíhajícím školním roce stěhovala ještě jednou – tentokrát na Riegrovo (Lyčkovo) náměstí. Poslední školní rok čtyřicátých let se nesl ve znamení dalšího stěhování – tentokrát do Ječné ulice, kde škola sídlí dodnes. Doba dislokačního provizoria skončila. Krátce po přestěhování bylo zřízeno oddělení mateřské školy pro nedoslýchavé. Ve čtyřech učebnách bylo zřízeno skupinové naslouchání. Je zajímavé, že škola 5
nepředstavovala jednosměrnou cestu – například na konci školního roku 1949/1950 bylo hned pět žáků a žákyň přeřazeno do běžných škol, protože se jejich sluch vyvíjel pozitivním směrem. Ve vedení školy se chystala změna – ředitel Císař odešel na jaře 1954, aby se stal inspektorem, jeho místo zaujal Bohuslav Ondráček. Souběžně s výměnou ředitelů byl v roce 1954 podán návrh na zřízení jedenáctileté střední školy pro nedoslýchavé. Po schválení tohoto záměru měli mít sluchově postižení možnost maturovat a následně se ucházet o místa na vysokých školách. Od září 1959 byl po průtazích konečně zřízen internát pro mimopražské žáky, čímž škola výrazně rozšířila akční rádius svého působení. Zkraje šedesátých let se společenský sál školy stal základnou rock´n´rollového seskupení Sputnici, v nichž lze hledat jeden ze základních kamenů tohoto hudebního stylu u nás. Zhruba od poloviny šedesátých se citelně začal ozývat technický stav budovy (poslední velká rekonstrukce proběhla v roce 1932, tj. před více než třiceti lety). Neuralgickým bodem se stala tělocvična v levém křídle – byla nutná oprava osvětlení, střechy, podlahy i cvičebního nářadí. Vedení školy plně pocítilo starosti se správou rozhlehlého objektu. Sedmá dekáda byla silně poznamenána stěhováním školy do náhradních prostor. Po dvaceti letech v Ječné 27 bylo složité zahájit přesun. Situace trochu připomínala harcování v prvních poválečných letech, nicméně to byla škola několikanásobně menší co do oborů i žáků. Optimistické vize počítaly s dvouletým azylem (ve skutečnosti trval dlouhých osm let). Internát a mateřská školka se přestěhovaly do Ostrovní ulice na Praze 1 a zbytek školy do ulice Pplk. Sochora na Praze 7. Sál v Ječné se stal velkým skladištěm. Dopravu mezi internátem a školou zajišťoval dopravní podnik autobusy, které zpočátku měly daleko k dochvilnosti. Návrat do Ječné proběhl během roku 1978, a nový školní rok tak mohl být zahájen 4. září. Stará tělocvična byla zrušena a nová zřízena v někdejším společenském sále. Počet žáků přesáhl dvě stě, tříd bylo dvacet tři. Zabydlování zkalila vážná nemoc ředitelky Bělohlávkové (ve funkci od roku 1975), které v létě 1979 podlehla. Novou ředitelkou se stala Ivana Rezková. Škola po téměř desetiletém provizoriu mohla zahájit činnost ve známých prostorách, pracovat trpělivě na zlepšování vybavení a především vyučovat a vychovávat sluchově postižené. Vyhledávanou se stala logopedická poradna, která byla zřízena během školního roku 1982/1983 a poskytovala podporu mimoškolním dětem i jejich rodičům. Stala se tak předchůdkyní dnešních speciálně pedagogických center. 6
Listopadové události zasáhly i život naší školy – studenti gymnázia se připojili ke stávce svých vysokoškolských a středoškolských kolegů. V Ječné došlo ke změnám ve vedení (novým ředitelem se stal Pavel Laně), výraznější personální otřesy však neproběhly. Pro lepší koordinaci sponzorských aktivit byl v roce 1992 založen při škole Nadační fond TÓN. Škola i po roce 1989 zůstala zařízením s orálním programem, nevyužívá tedy při výuce znakový jazyk. Tento přístup vyplývá ze školní tradice, neboť vždy vzdělávala především nedoslýchavé žáky, i když postupem času přibírala ty s těžšími sluchovými vadami, pokud u nich existovaly dobré předpoklady pro rozvoj mluvené řeči. Velkým impulzem se staly kochleární implantace, v České republice prováděné od poloviny devadesátých let. S rozvojem techniky jsou dosahovány stále lepší výsledky, i když mnohdy za cenu mimořádného úsilí všech zúčastněných. Mezi žáky a studenty se stále častěji objevují i ti s kombinovanými vadami, vývojovou dysfázií, se specifickými poruchami učení atp. V únoru 2012 se funkce ředitelky chopila Olga Maierová, počet žáků se v současnosti pohybuje v rozmezí 150–170. Ke stávajícímu gymnáziu byl otevřen nový středoškolský maturitní obor (informační služby), který má sluchově postiženým umožnit výhodnější postavení na pracovním trhu. Škola v Ječné vzdělává své svěřence dle stejných rámcových vzdělávacích programů jako běžné školy, přičemž první ročník základní školy je rozložen do dvou let, aby mohly být důkladněji rozvinuty komunikační dovednosti žáků. Vzhledem ke sníženému počtu žáků ve třídě propojuje výuka speciálně pedagogické přístupy se standardními výstupy, srovnatelnými s intaktní populací. Škola tak tvoří důležitý spojovací článek vzdělávací soustavy. Jejím cílem bylo a je v maximální možné míře připravit žáky i studenty na běžný život, učinit z nich konkurenceschopné uchazeče o zaměstnání a nezávisle uvažující občany.
7
Vzdělávání našich žáků na základní a střední škole
Naši školu navštěvují žáci s různým stupněm sluchového postižení. Spolu s nimi chodí do školy i děti a žáci s těžkými logopedickými vadami nebo jiným postižením v oblasti řeči. Na základní škole se všichni žáci vzdělávají podle programu pro základní vzdělávání, na střední škole si pak uchazeči mohou zvolit mezi dvěma obory – gymnáziem a oborem informační služby. Školní vzdělávací programy obsahuji všechny povinné předměty jako na školách hlavního vzdělávacího proudu, včetně dvou cizích jazyků, a vzdělávání probíhá mluvenou a psanou formou českého jazyka. Výhodou pro žáky je jejich nízký počet ve třídě, kdy učitel může plně uplatnit individuální přístup ve výuce. Naším cílem je vybavit žáky nejen vědomostmi, ale především co nejširšími komunikačními a sociálními dovednostmi, aby se mohli zařadit mezi slyšící populaci. Díky tomu se může převážná část žáků vzdělávat na běžných středních školách. Žáci s dobrými studijními předpoklady a touhou dál studovat mohou nastartovat svou kariéru na našem gymnáziu. Gymnázium pro sluchově postižené je jedinou školou takového typu v České republice. Naši absolventi si v současné době vybírají zajímavé a perspektivní obory, např. na lékařské fakultě obor fyzioterapie nebo nutriční terapeut. Na ČVUT zvládli vystudovat obory strojírenství a optometrie, na filozofických a pedagogických fakultách v Praze a Brně pak volí obory čeština v komunikaci neslyšících, psychologie, speciální pedagogika nebo aplikovaná tělesná výchova a informatika. Mnozí naši gymnazisté vystudovali Přírodovědeckou fakultu v Praze a svůj profesní život spojili třeba s výzkumem, prací v laboratoři nebo kariérou učitele. Od školního roku 2012/2013 je součástí naší školy střední odborná škola, obor informační služby. Po ukončení tohoto školního roku budeme mít první absolventy. Ti se uplatní ve funkcích středních odborných pracovníků všech typů a druhů knihoven, v informačních střediscích, kulturních institucích a ve všech organizacích pracujících s informačními systémy. Součástí tohoto studia jsou i ročníkové praxe. Žáci během studia navštíví několik firem a vyzkouší si své znalosti a dovednosti v praxi. Už dnes se můžeme pochlubit, že někteří naši šikovní žáci získali po absolvování praxe nabídku práce, do které mohou nastoupit po úspěšném vykonání maturitní zkoušky. Jinou
8
možností pro ně je též pokračování v dalším vzdělávání na vyšší odborné či vysoké škole. Žáci, kteří dávají přednost praxi před studiem, mají rozmanitý výběr středních odborných učilišť. Značný zájem je o obor kuchař ve slyšícím prostředí a máme také žáky v oboru opravář zemědělských strojů. Někteří zájemci odchází do středního odborného učiliště pro zrakově postižené, kde studují obory knihař, masér, keramik, čalouník. Na SOU pro sluchově postižené se věnují oborům instalatér, truhlář, mechanik elektronik, obuvník, cukrář, fotograf, aranžérka, kosmetička. Trend a systém vzdělávání, který je u nás spojen s intenzivní logopedickou péčí, bychom chtěli i nadále udržet a rozvíjet tak, abychom naplnili vizi naší školy vzdělávat žáky, aby se stali samostatnými a nezávislými osobnostmi.
9
Nový studijní obor Informační služby
V posledních letech škola zaznamenala potřebu rozšířit nabídku středoškolského studia, které by žáky kvalitně připravilo pro vstup na trh práce po maturitě, případně na další studium na VOŠ. Ve školním roce 2012/2013 byl tedy otevřen nový studijní obor Střední odborná škola – informační služby. Jak už název oboru naznačuje, studium není zaměřeno všeobecně, jako gymnázium, ale specializuje se na práci s výpočetní technikou. Humanitní vědy jsou v tomto oboru nahrazeny rozšířenou výukou v oboru ICT, informačních služeb a systémů, žáci se také věnují tvorbě webu a grafice. V prvních ročnících se seznamují s moderní technologií v oblasti grafiky a fotografie a dostává se jim i teoretického vzdělání v oblasti estetiky a umění. Vedle českého jazyka a literatury se v dalších praktických předmětech věnují jazykovému zdokonalování a vystupování na veřejnosti. Samozřejmostí je výuka dvou cizích jazyků – jako hlavní cizí jazyk se vyučuje pro oblast IT angličtina, ze které žáci konají státní maturitní zkoušku. Žáci se také teoreticky i prakticky vzdělávají v oblasti typografie, spisové služby a v základech archivnictví. Cílem tohoto oboru je vychovat absolventy, kteří mohou nastoupit jako kvalifikovaná síla na několik různých pozic ve firmě. Nabyté znalosti a dovednosti si žáci vyzkouší v reálném světě práce v rámci dvoutýdenních praxí během posledních dvou let studia. Mají tak příležitost zjistit, jakému oboru dávají přednost a který druh práce bude nejlépe odpovídat jejich představám. Je zde i možnost, že firma, ve které žák praxi vykonává, mu nabídne v budoucnosti stálé pracovní místo. Právě to si klade škola při výběru společností za svůj druhotný cíl. První zkušenosti s odbornou praxí našich žáků potvrzují, že tento vývoj není zcela nereálný – právě jeden z našich žáků byl na základě svých výsledků během praxe ve firmě O2 vybrán jako nejlepší praktikant ve velké konkurenci ostatních středoškoláků a v následujícím roce se na praxi do firmy vrací jako asistent vedoucího odboru, který si vybral. Střední odborná škola – informační služby v letošním školním roce bude mít své první absolventy. Obor se otevírá každý druhý rok. V současnosti máme celkem 11 žáků ve 4. a 2. ročníku a vyhlašujeme přijímací řízení pro následující školní rok. I když je studium spíše technicky zaměřené, svým obsahem je vhodné i pro dívky, které v současných dvou třídách patří k nejúspěšnějším žákům.
10
Zahraniční aktivity školy
Na základní, na střední škole i na gymnáziu se vyučují dva cizí jazyky. Prvním, povinným jazykem je angličtina, druhým potom němčina. Každá příležitost pro praktické využití cizích jazyků je velkou motivací pro jejich další studium. Škola proto pravidelně pořádá několik akcí, kde se žáci setkávají s kamarády z partnerských škol pro sluchově postižené v zahraničí. Naším dlouholetým partnerem je Margarethe von Witzleben Schule v Berlíně. Kontakty našich škol na různých úrovních běží nepřetržitě neuvěřitelných 50 roků. V posledních letech se forma vzájemných výměnných pobytů ustálila. V zimě se skupina berlínských žáků se svým doprovodem účastní našeho lyžařského kurzu na Benecku v Krkonoších, naši žáci potom v červnu stráví týden v internátě berlínské školy. Děti mají možnost většinou poprvé v životě komunikovat s německými kolegy v němčině či angličtině a zjišťují, že to, co se v hodinách cizích jazyků ve škole učí, není jen teorie, ale že díky jazykovým znalostem mohou potkat nové kamarády a zažít spoustu legrace. Další partnerskou školou je Hörsprachzentrum v Heidelbergu – Neckargemündu. Vznik tohoto partnerství se datuje k roku 1999, trvá tedy úctyhodných 17 let. V poslední době vzájemné výměnné pobyty probíhají v intervalech dvou let. Součástí výměn je i víkendový pobyt v hostitelských rodinách, což je pro děti vždy velkou výzvou. Díky spolupráci s Hörsprachzentrum v Neckargemündu v posledních patnácti letech absolvovali na tamní škole roční studijní stáž celkem 4 žáci naší školy. Pro všechny to bylo velkou životní zkušeností. Prvním cizím jazykem je jazyk anglický. Zájezdy do Anglie organizujeme z důvodů jejich finanční náročnosti ve čtyřletých intervalech. Každý student gymnázia a střední školy má tedy možnost jedenkrát během studia Anglii navštívit. Zájezdy do Anglie mají poznávací charakter, ale jelikož jsme vždy ubytováni v hostitelských rodinách, mají i zde děti možnost vyzkoušet v praxi, co se naučily ve školních lavicích. Z posledního zájezdu jsme se vrátili před necelým měsícem. Díky podpoře Nadačního fondu „Cesta ke vzdělání“ a Nadačního fondu TÓN se zájezdu zúčastnilo rekordních 30 žáků.
11
Oblast tělesné výchovy a sportu
Většina z nás měla a má ve škole nejraději přestávky. Hned na druhé místo ale můžeme zařadit tělesnou výchovu. Ačkoli škola nemá ideální podmínky pro hodiny TV, snažíme se, aby se žáci na TV těšili, a vedeme je k tomu, aby se pohybová aktivita stala přirozenou součástí jejich denního režimu. Žáci se zúčastňují nejen hodin TV, mohou také navštěvovat nepovinné předměty pohybové hry, sportovní hry a zdravotní tělesnou výchovu. V odpoledních hodinách škola dětem nabízí sportovní vyžití v několika sportovních kroužcích. Velmi oblíbený je šachový kroužek, kroužek volejbalu pro studenty gymnázia a střední školy či kroužek juda pro menší děti. Každoročně pořádáme lyžařský kurz na Benecku v Krkonoších, který je zpestřen pravidelnou účastí žáků partnerské školy z Berlína. Cyklistický kurz se po třech letech konání také pomalu stává tradicí. Během školního roku mají žáci možnost seznámit se i s méně tradičními sporty, jako je lezení na umělé stěně, bruslení, frisbee, squash nebo badminton. Mnoho žáků rozvíjí svůj pohybový talent i ve sportovních oddílech mimo školu. Děti se rády a často zapojují do různých tělovýchovných aktivit a reprezentují školu na pravidelných akcích, jako jsou Celostátní sportovní hry sluchově postižených žáků a mládeže, Mistrovství ČR v atletice či ve futsalu. Někteří absolventi školy dosáhli i větších sportovních úspěchů. Bezesporu nejvíce zazářil absolvent našeho gymnázia Tomáš Pazdera, který je zlatým medailistou zimní deafolympiády 2015 ve snowboardcrossu. Z řad dalších úspěšných sportovců jmenujme alespoň M. Ťulákovou, V. Chladovou, O. Žídkovou, M. Brabce, P. Šarfa či J. Vacka. Výše zmiňovaní již úspěchu dosáhli, jiní ale na svoji příležitost teprve čekají. Nové naděje vkládáme do současných talentů z řad žáků naší školy, jako je např. O. Franěk, M. Mihula, Z. Bohata, D. Pomahač, J. Uher. Je dobré vidět, že zatím naše děti nejsou ještě zcela pohlceny počítačovými hrami a vysedáváním u televize, ještě stále se dokáží z pohybu radovat a být v něm úspěšní.
12
Z tvorby našich studentů
Pro sluchově postižené studenty naší školy je jednou z největších výzev porozumění textu a práce na rozšiřování slovní zásoby. Požadavky státní maturitní zkoušky jsou v tomto ohledu také velmi náročné. Škola proto nabízí studentům od třetího ročníku volitelný seminář tvořivého psaní, který je zábavnou formou vede přes porozumění textům k jejich vlastní tvorbě. A výsledky stojí za to. Posuďte sami:
Lukáš Marek: Filozofie černé barvy Co je černé? Moje triko, které mám právě teď na sobě. Modřiny, které každý den získávám. Tištěné písmo. Můj penál a propiska v něm. Lidská mysl...
Pavlína Šnajberková Co je fialové? Fazole, která mi nechutná, fialka, která krásně voní, míč, se kterým si hraje můj bratr, deka, ve které se mi krásně spí, mé oblíbené kalhoty, které často nosím, náušnice, které nosí má kamarádka a sluší jí, mé sluneční brýle, které brání, aby mi nesvítilo slunce do očí. Fialová je má oblíbená barva!
13
Dominik Pomahač: Čím bych chtěl být Byl bych raději tobogánem než houpačkou. Byl bych raději Evropou než oponou. Byl bych raději hrou než počítačem. Byl bych raději nebem než ptákem. Byl bych raději člověkem než dřevem. Raději úsměvem než hněvem.
Petr Sviták: Už jsi někdy ...? Už ses někdy vykašlal na školu? Už jsi byl někdy v cizině? Už jsi spal ve stanu na horách pod nějakou horou? Ne, ještě nikdy, ale rád bych to zažil. Už jsi někdy nespal 8 dní? Už jsi byl v Indii? Už jsi spal ve sklepě? Ne, ještě nikdy, ale myslím, že to ani nechci.
Martin Žoha Dějepis? Která Káča? Ve kterém patře? Ve kterém bunkru? Ve kterém státě? Na kterém moři? Který prezident? Ve které bitvě? Ve kterém roce? Myslím, že se z toho picnu.
14
Milan Štemberk Já mám rád společné přátele, on má rád komunikování s lidmi. Já mám rád sušenky, on nemá rád sladkosti. Rád sedím v autě, on rád poslouchá v rádio. Rád chodím na procházku, on jezdí pořád na motorce. Mám rád rohlíky, ale nejím chleba, on má rád chleba, ale nejí rohlíky. Rád často makám, on nerad maká, když má volno. Já hraju rád fotbal. On nemá rád žádné fotbalisty. On je úplně jiný než já – jsem rád, že je to můj brácha a ne moje kamarádka.
Dominik Pomahač: Otázky Chce vědět, proč jsem neposlal ten dopis. Chce vědět, v kolik přijdu domů. Chce vědět, proč jsem jí nezavolal. Nenávidím tyto tři otázky. Chce vědět, jestli mě něco netrápí. Chce vědět, co chci uvařit. Chce vědět, proč jsem tak smutný. Miluju tyto otázky.
15
Petr Sviták: Proč plakala? Včera večer jsem uviděl na diskotéce jednu holku. Její obličej byl červený. Plakala. Ztratila peněženku. Nevěděla, jak se dostat domů. Lidé na ni koukali. Přišel jsem za ní a dal jsem jí nějaké peníze. Poděkovala a odešla. A co byste udělal vy?
Martin Žoha: Co nejzvučněji! Lev, který řve nejhlouběji. Ozvěna, která zní nejdéle. Pizza, která chutná nejhůře. Hvězda, která září nejtepleji. Květina, která voní nejsladčeji. Včela, která bzučí nejhlasitěji. Takový bych chtěl být.
David Richter: Žádná jiná – vyznání Potkal jsem tě v obchodě, stála jsi mě nemálo. Ničeho však nelituji, Dřevo krásně padalo. Žádná jiná mi nesmí do ruky. Od žádné jiné bych nic nepřijal tak jako od tebe. Žádné jiné bych nevyměnil lištu, to jen tobě. Na žádnou jinou se nespoléhám, když si pod strom poklekám. O žádné jiné se mi nezdá. S žádnou jinou bych toho tolik nepřeřízl jako s tebou. Miluji tě, má Husqvarno 346 xp!
16
Pavlína Šnajberková: Pohled z okna fiktivní školy Zvoní!! Začíná nám velká dvacetiminutová přestávka. Jdu si vzít z tašky svačinu, kterou jsem si včera připravila. Odcházím z lavice k oknu. Koukám na krásné modré nebe, které vypadá jako moře. Je nádherný slunečný den. Poté kluci začnou hrát fotbal a hrají jako o život. Je legrace se na ně koukat, jak se snaží. Z druhé strany vidím děti ze školky u pískoviště, jak si staví bábovičky. Naproti vidím holky, jak si povídají a užívají si tepla. Nejlepší je, že na naší školní zahradě je menší bazének a každý se může zchladit. Tato krásná zahrada má několik záhonů. Jeden květinový záhon je plných růžových květin a má tvar srdce. Když se na něj zadívám, vybaví se mi několik hezkých věcí. Mám z toho skvělý pocit. Pokaždé, když je slunečný den mám hroznou radost. Vykouzlí mi to úsměv na tváři, jak vidím ty děti kamarády, jak si také užívají. Á přišla kamarádka, že už dávno zvonilo. Pokaždé, když se z toho okna podívám, tak se vždy zamyslím. Doufám, že takové krásné počasí bude i zítra, abych také mohla vyběhnout ven.
Lukáš Marek: Jaký bych byl učitel Každý z nás si dokáže představit běžného učitele. Zdají se nám protivní, nervní a často se nám zdá, že jsou panovační a přátelskou tvář ukazují jen mimo vyučovací hodiny. Já sám si uvědomuji, proč tak jednají, ale znám i případy, u kterých si nejsem zcela jist, zda jsou tito lidé učiteli proto, že je jejich povolání baví, anebo se vyžívají v roli člověka, který má možnost kritizovat žáka, popř. studenta. Může samozřejmě zaznít otázka, jaký bych byl učitel já. Mě osobně baví matematika a mrzí mě skutečnost, že valné většině studentů je matematika učiteli znechucena a nedokážou ji pochopit. Já bych volil metodu jednoduššího vysvětlování, které je více srozumitelné než odborné definice, kterým dnešní studenti nebudou rozumět. Učitelé očekávají, že při vysvětlování nové látky jsou studenti schopni najít spojitosti s předešlou látkou. Oni toho však většinou schopni nejsou. Matematika vyžaduje čas a kvůli nízké dotaci hodin je potřeba odvykládat několik témat v malém počtu hodin. Studenti dnešní generace toto nedokážou kvůli tomu, že s modernějšími technologiemi se všechno urychluje, zjednodušuje a hlubší vzdělání se zanedbává. Být učitelem neznamená tedy pouze přijít do třídy a probrat látku, ale znamená to věnovat se studentům a nabídnout jim pomocnou ruku v podobě individuálních 17
konzultací. Pokud ovšem studenti nestojí o pomoc a nedochází na konzultace, potom vina není na straně učitele. Chci vystudovat učitelství matematiky pro střední školy a naučit studenty, aby se nebáli zeptat. Kdo se neptá, nepochopí a neprojde. Já bych byl učitel, který chce, aby se moji budoucí studenti nejen něco naučili, ale aby se to učili s radostí.
Dominik Pomahač: Hodina David už učitelku nevnímá. Začala hodina a David stále nechápe, proč vždy víkend tak rychle uteče. Budu muset začít si více užívat o víkendu. Sakra, co budu dělat v pátek? Vlastně, rodiče pojedou na chatu. To znamená mít vlastní barák na víkend. Pozvu kamarády ke mně domů. Budeme si povídat, koukat na filmy, hrát na PC a zajdeme si na dobré jídlo. Sakra, učitelka mně nachytala, že nedávám pozor. Co zas chce? Nedá mi pokoj. Pořád mi do ucha brumlá nesmysly. Abych prý dával pozor. Ježíš, ještě pět minut do zvonění. Už mi dejte pokoj! Asi zatím budu malovat na papír. No konečně, zvoní. Díky bohu!!
Milan Novotný: Láska na první pohled Jednou, když jsem postával na chodbě, uviděl jsem nádhernou dívku. To bude ta nová, pomyslel jsem si. Tu zničehonic zakopla a spadla přímo na mě. Zavanula z ní vůně jejích vlasů a pak se na mě polekaně podívala. Ty její oči! Doslova mě vtahovaly. Omlouvala se mi a lehce se na mě usmála. Já jsem byl překvapen a vyklouzlo ze mě: ,,Nechceš se mnou na rande?'' A ona s úsměvem souhlasila. Těšil jsem se hrozně na to rande. Teď jsem s ní už přes dva roky, ale i tak cítím, že jsme spolu čerstvě. Už jsem blízko ní, a když se na mě otočí, tak mě to srdce zahřeje. Je totiž krásná, má zelenohnědé oči, malý nos, pěkně tvarované rty. Jediné, co jí chybí, je, že se na mě neusmívá tak jako kdysi. ,,Ahoj Lenko, beruško moje!'' volal jsem. ,,Ahoj!'' odpověděla chladně. ,,Musíme si promluvit.'' řekla. 18
Věděl jsem, že něco není v pořádku. ,,Promiň, ale už k Tobě nic necítím, bude nejlepší, když se rozjedeme. Promiň mi to.'' Odešla. A já tam stál jako socha. Nevěděl jsem, co dál. Pak jsem se rozhodl, že zmizím. Dvacetiletý Tomáš se rozloučil s rodiči. Pes žalostně kňučel. Chlapec s batůžkem odešel do světa. Zmizel v lese a nikdy se už nevrátil.
Eva Nováková: Návrat domů Po dlouhé době se vracím domů. Byla jsem celý měsíc mimo Českou republiku. Procházím horskou vesnicí, kde jsem vystoupila z autobusu. Ach, pěkně čerstvý zimní vzduch. Stopy lesních zvířat. Smrčky. Bříza. Zasněžená červená střecha našeho domku. Šípek. Ticho. Stojím na mírném kopci, ze kterého je vidět celý náš dům s mnoha parkujícími auty. Mňau. Vítá mě malý bílý tygřík – kočka Minda. Mazlí se se mnou. Vánoční ozdoby na oknech. Stopy posledního auta. Zřejmě táta přijel před chvilkou. Psí bouda. V té spí černý pes, který je mi blízký a mám ho nehorázně ráda. Nechci ho budit. Stojím před velkými kovovými dveřmi. Pomalinku a tiše stisknu kliku a zavřu za sebou. Jsem v dílně. Trochu to tu smrdí motorovým olejem a benzínem. Tátovo oblíbené auto a terénní vůz. Bouchnutí kladivem. Zvuk otáčení klíčem. Vidím tatínka. Blížím se k němu. „No fuj, to jsem se lekl! Čekal jsem na Tebe dlouho a myslel jsem na Tebe! Doufám, že sis užila!“ Svačina. Povídání s rodiči. Můj pokoj. Jenom můj. Moje zlatá postel. Dobrou noc.
Anna Černá: Návrat domů Konečně. Vystoupím z autobusu na zastávce Řitka – hlavní silnice. Přede mnou stojí velká nová nástěnka. Některé plakáty jsou na zemi, již nevydržely přilepené. Na parkovišti na mě čeká auto. Tmavě zelené auto. Z dálky vypadá jako černé. Nastoupím do jeho teplého prostoru. Jedeme pomalým tempem po zasněžené silnici. Hraje hudba. Na sloupu u silnice jsou připevněny vánoční světelné ozdoby. Blíží se Vánoce. Vpravo štěkají agresivní psi. Jsou nebezpeční. Vlevo si hrají malé děti na hřišti 19
u mateřské školky. Vzpomínám na své dětství. Kdysi jsem tam chodila. Prásk! Na silnici před námi spadly dřevěné tyčky. Staví se tu nový dům, dodělávají střechu. Na křižovatce je všude mrtvo. Žádní lidé, žádná auta. Jen ticho. Jako v opuštěné vesnici v Africe. O kousek dál slyším lidi, jak křičí. Jsou v hospodě a sledují fotbal. Hop! Naše auto jelo přes díru na silnici, z dálky vypadá jako hluboká past do země. Ale to se mi jenom zdálo. Vpravo i vlevo jsou barevné domy se zahradou. Ale pokaždé, když jedeme touhle asfaltovou silnicí, vždy se leknu, jak psi štěknou. Ať už jsou nebezpeční nebo roztomilí. Cítím, jak se mi pomalu zvedá žaludek. Pomalu jedeme z kopce dolů jako do pekla. Prudký kopec. Ale dostali jsme šanci a zasloužíme si jet nahoru. Abychom zahlédli krásnou přírodu. Hurá! Vidím svůj domov! Vystoupím z auta do nepříjemného mrazu. Chodím jako zmrzlá holčička. Nesnáším zimu! Ach jo! Schody! Jít po schodech do třetího patra se mi nechce. Ale! Ucítila jsem vůni koláče! Šla jsem po schodech po vůni až k nám ke dveřím. Otevřu dveře, přiběhne ke mně můj milovaný kocourek a zamňouká. To je jeho pozdrav. Maminka upekla višňový koláč. Mňam!
20
