Alexander Hemala: Lepší než celta nad hlavou je pro mne pořádná střecha Oblíbený programový hlasatel České televize si návštěvou ostrova Fidži splnil svůj dávný sen. Na cestách vyhledává jistotu, v profesním životě dobrodružně přijímá nové výzvy.
Vysílání Dvojky je pod kontrolou režiséra dne ČT Alexandra Hemaly.
Dětství: klíč k pozitivnímu přístupu k životu Vím, že pocházíš z Brna, jaká vlastně byla tvá cesta do Prahy? Cesta to byla dlouhá už jen do toho Brna. Tam mě sice přijeli porodit, ale jinak já pocházím z Ořechova u Brna, což je taková docela velká vesnice mezi Brnem a Ivančicemi. Tam jsem prožil mládí a také chodil do první a druhé třídy. Hrozně rád na dětství vzpomínám, měli jsme velký dům s dílnou. Ke komu se váží tvé první vzpomínky z dětství? Děda měl zámečnictví, takže jsme, společně s mým o dva roky mladším bratrem, vyrůstali v té dílně. Dědovi jsme se tam pletli pod nohy, on nám to potom pěkně vrátil, protože když jsme později do Ořechova jezdívali na prázdniny – už jako měští chlapci - tak nás vždy zapřáhnul. Dopoledne se prostě muselo dělat. Děda trval na tom, že dopoledne jsme museli chodit po Ořechově, kde jsme prováděli různé opravy. Já jsem byl tak hloupý, že jsem si z toho nic neodnesl. Děda byl ale takový frajer, že když skončily prázdniny, tak nám dal vyúčtování, kolik kdo z nás odpracoval hodin, a přesto, že jsme ho spíše zdržovali, jsme dostali výplatu.
Takže tvůj první zasloužený výdělek? Ano. Vzpomínám, že jednou činil dokonce 2500 korun, což byly v té době velikánské peníze. S bratrem jsme se o ně podělili, byl to takový příjemný vstup do nového školního roku. Takže má vzpomínka je trochu pracovní, ale nicméně odpoledne jsme chodili běhat po vsi, bylo tam i krásné koupaliště. Ořechov - to byla prostě pohoda. A co druzí prarodiče? Druhý děda bydlel ve Velké Bíteši, což je vzdušnou čarou asi 20 kilometrů, ale na rozdíl od Ořechova, který je v nížině, a v jeho okolí byly vinice, tak Bíteš je už v Českomoravské vrchovině. Teplota tam byla obvykle tak o 5 až 7 stupňů nižší, takže když jsme v Ořechově měli sklizené meruňky, v Bíteši byly třešně ještě zelené. Děda byl ředitelem školy, psal městské kroniky, měl výbornou paměť. O prázdninách jsme ale s bratrem měli jiné zájmy než poslouchat jeho vyprávění, raději jsme lítali venku. Nyní se k jeho kronikám rád čas od času vracím. Jsou v nich velice barvité vzpomínky, například z první světové války, jejichž bojů se děda účastnil. Je vidět, že na dětství vzpomínáš rád. To dětství bylo velice příjemné, zajímavé a léto bývalo krásné.
Rodiče s poetickou duší aneb jablko nepadá daleko od stromu? Čtenáři tě nejvíce asi znají v roli hlasatele Československé televize. Uměleckou strunu jsi zdědil po tatínkovi? To jsem moc vlastně nezdědil, to se mě moc nechytlo. Faktem je, že naši se seznámili na divadelních prknech. Táta hrál profesionálně divadlo, účinkoval v Brně, v divadle bratří Mrštíků, to bylo jeho první angažmá. Máma v Ořechově, ve svém rodišti, hrála v ochotnickém souboru. Jednou zde potřebovali hereckou výpomoc, a tak se rodiče poznali – to byl rok 1950. O rok později se vzali a v roce 1952 jsem se narodil. Moje vzpomínka na otce a herectví je z Ořechova. Táta chodil po zahradě, studoval roli a já chodil za ním a text opakoval. Kdy jste se přestěhovali do Prahy? Táta dostal angažmá u pana Wericha, v divadle ABC, dnes Městská divadla pražská. To bylo v roce 1960, bylo mi osm let. Přestěhovali jsme se do zbrusu nového domu, který patřil družstvu herců městských divadel. Tím jsem se já, kluk z vesnice, ocitl v baráku, kde jsem potkával známé osobnosti. Na patře s námi bydlela paní Zázvorková, bydlel tu pan Hlinomaz, dokonce dcera pana Wericha. Pana Wericha jsi poznal osobně? Ano, několikrát jsem potkal u nás v domě na chodbě mohutného, prošedivělého chlapa. V té době nosil už hůlčičku a svou dceru pravidelně navštěvoval. Nás s bratrem ale asi nejvíce zaujaly princezny. Pan Haničinec měl v té době za ženu paní Kyselkovou, která v té době hrála princeznu se zlatou hvězdou na čele. To pro nás byla událost. Dnes je pohádek spousta, tehdy se ale točily tak dvě pohádky ročně. Princezna se zlatou hvězdou byla výpravná, nezapomenutelná pohádka a my najednou potkali tuto princezničku na chodbě! Byl to pro nás takový příjemný šok. To tě nasměrovalo…
To bych ani neřekl. V tu dobu jsem měl jinou zábavu, před domem jsme hráli fotbal, to byla Velvarská ulice, kterou park odděloval od Leninovy ulice, která se dnes jmenuje Evropská. Ve zmiňovaném parku byly bunkry z války, tehdy ještě nebyly zasypané, a my v nich pořádali honičky, bitvy. Dalo by se říct, že mé mládí bylo drsné, rozbitých hlav bylo nepočítaně. Jaký obor jsi studoval na škole? V deváté třídě k nám přišla paní učitelka - tehdy chodili vyučující dokonce po rodinách, asi chtěli poznat naše rodinné zázemí - aby mohla napsat posudek. Trochu nade mnou lámala hůl, říkala: „Na ruce moc šikovný není, na pozemku mu práce nejdou, uvidíme“. Nakonec mě tato dáma doporučila na ekonomickou školu. Podařilo se mi vystudovat školu v Resslově ulici, v roce 1972 jsem odmaturoval a nastoupil do Podniku zahraničního obchodu Motokov ve Veletržním paláci. Jak tě práce v kanceláři naplňovala? To mě tehdy vzácně nebavilo, byla to taková úmorná práce. Sedět v kanceláři celou pracovní dobu, to bylo hodně špatné. To tě motivovalo ke změně? Když jsem vešel poprvé do kanceláře, řekl jsem si: Hele hochu, musíš něco udělat, aby ses odtud dostal. Takže jsem hledal cestičky, jak dál, jak nasměrovat život.
Osudové rozhodnutí Pomohla náhoda? Asi to byla náhoda. Tenkrát televize vyhlašovala konkurs, tak jsem se přihlásil. Sezvali si nás do Národního domu na Mírovém náměstí na Vinohradech, bylo tam strašně děvčat, tak 200, snad 300 a pár kluků. Postupně vybírali, vybírali a zůstal jsem nakonec já a ještě 3 kolegyně. Chodili jsme na průpravu mluvy k paní profesorce Rottové na DAMU. Jak dlouho trvalo, než ses dostal na obrazovku? Nějakou chvíli to trvalo. Myslím že možná půl roku jsme se intenzivně cvičili. A v roce 1973 jsem se dostal na obrazovku, na Mikuláše. Byl to takový dárek. Hlasatelna tehdy bývala vedle režie, ve které si teď povídáme, byla oddělená sklem, takže režisér nás měl na dohled. Tehdy jsme si přehledy psali sami, týden jsem se text učil, všechny názvy, časy pořadů se mi pletly. Časem se to zautomatizuje, tehdy ale ze mě šla jen horká pára, podařilo se mi vyslovit jen ééé, ííí. Pan režisér Laňka, který měl službu, pochopil, že tudy cesta nevede. Stáhl mě z obrazu, pustil diáček „Za chvíli další pořad“, a pustil se do mě. „Co tady blbneš, tady nejsme kvůli tobě, musí jet Televizní noviny, Večerníček, to jsou podstatný pořady. Přiznej, že jsi blbej, vyndej desky, přečti to, nedělej, že to umíš nazpaměť!“. Zabouchl dveře, vrátil mě zpátky do obrazu a já to nějak překoktal. To byly kruté začátky. Nutno podotknout, že tehdy to všechno byly přímé přenosy, nebylo tehdy žádné čtecí zařízení. Jak tě přijali kolegové?
Určitě dobře. Miloš Frýba tady byl už zaběhlý chlapík, ten mě pomáhal. Byl velmi příjemný, i když občas trochu sarkastický. Člověka nejdřív trochu rozklepal a pak uklidnil. Mám na něj příjemné vzpomínky. Kolektiv byl fajn. Člověk, když dělá tuhle profesi, tak se s kolegy nevidí každý den, nestihne si s nimi jít na nervy, protože se ve službách střídají. Někdo měl Jedničku, druhý Dvojku. Stávalo se, že jsem kolegu i měsíc nepotkal a pak jsme se rádi pobavili o tom, co je nového.
Nelehké rozloučení s diváky V roce 2005 programoví hlasatelé v televizi skončili, ty jsi sloužil jako poslední. Proč zrovna ty? Asi proto, že jsem byl nejdéle sloužící hlasatel. Tehdy jsme si to společně s kolegyní Saskií Burešovou počítali, diváky jsem provázel 32 let! Proto jsem se mohl i za své kolegy rozloučit v Silvestrovském vysílání. Čemu ses věnoval po skončení kariéry hlasatele? Když jsme skončili s hlasatelováním, měl jsem to štěstí, že mě byla nabídnuta práce v České televizi jako režisér denního vysílání. Je to profese, kterou zastáváš také, takže víš, o co jde. Čtenářům bych chtěl přiblížit, že režisér zodpovídá za celý den, aby vysílání proběhlo tak, jak je plánováno. Zodpovídá za to, aby odpovídaly skutečné časy vyjetí pořadů, je mnoho přímých přenosů, takže je třeba doplňovat vysílání upoutávkami, hlídat reklamu, aby odpovídala zákonu a podobně. Režisérem dne jsem se stal asi půl roku po skončení práce hlasatele. Jak jsi trávil volný půlrok? Tehdy můj syn studoval a pracoval na Novém Zélandu, tak jsem si řekl, že člověk jezdil po natáčeních z jednoho místa na druhé a neměl moc času, aby si udělal delší výlet. Odjel jsem za synem na měsíc na Nový Zéland, procestovali jsme společně Polynésii, podařilo se mi navštívit i ostrov Fidži. To byl můj odvěký sen, který se mi splnil. 10 dnů jsme cestovali po největším ostrově Vita Levu, který je velký asi jako Morava, cestu jsme zakončili na jednom nejmenším ostrůvku o průměru 50 metrů, který je celý obklopený korály. Potápění pro mne byla zajímavá zkušenost. A máš ještě nějaké jiné pracovní aktivity? Nabídli mi také práci moderátora v pořadu Barvy života. Když mi tehdy dramaturg volal, řekl jsem si, že si nepřipadám jako důchodce, ale pak jsem tuto práci s dovětkem „člověk má být na všechno připravený“ vzal a jsem za to rád. Cyklus jsem uváděl asi dva roky, také moderuji různé společenské akce, plesy. Na jedné rozhlasové stanici mám své televizní okénko, tuhle práci dělám moc rád, všechny materiály si připravuji sám. Takže tví kolegové přecházejí z rádií do televizí a ty jsi změnil médium opačně. To je zajímavý postřeh, obyčejně z rádia přecházejí moderátoři časem do televize, já jsem v rádiu nikdy nebyl, je to zajímavá zkušenost. Chodím tam moc rád, člověk se nemusí holit, oblékat vznešeně, je to příjemná práce.
Cestování s jistotou a nejisté taneční kroky
Zmínil jsi cestování, dá se říci, že jsi dobrodružná povaha? Já si vždy cestu představuji, ta představa je obyčejně velmi dobrodružná. Pak když ale prší celý den a já bych měl promoklý chodit venku, tak mě to dobrodružství přejde. To jsme trochu narazili se synem, který je takový přírodní typ. Představoval si, že spolu budeme cestovat stylem, že přespíme pod smrčkem či borovicí. Z této představy jsem ho rychle vyvedl, lepší než celta nad hlavou je pro mne pořádná střecha. V poslední době tě jistě čtenáři sledovali jako účinkujícího v pořadu Star Dance, kde ses s taneční partnerkou Jitkou Šorfovou probojoval do dalších kol… Myslím, že jsem přeskočil jen jedno kolo, ale vzpomínám na to také jako na dobrodružství. Musím zmínit, že nikdy jsem nebyl tanečník. Má žena ze mě byla nešťastná, chtěla na plesech tančit, žít společenským životem. Ještě před začátkem pořadu jsme točili s ostatními páry společnou upoutávku. Nejlépe to charakterizovala Monika Absolonová, která, když jsme byli na závěrečném večírku, prohlásila: „Když jsem tě viděla při točení upoutávek, jaké seš příšerné prkno, tak jsem se modlila, aby sis neudělal ostudu. A teď ti můžu říct, že ses přeci jen trochu ohobloval.“ Trochu jsem se po tanečním parketu rozchodil, nemohu říci, že roztančil. Je to díky Jítě Šorfové, která je báječná tanečnice, je několikanásobná mistryně republiky. Práce se mnou pro ni musela být příšerná dřina, nicméně ty tři tance jsme celkem natrénovali. Jak náročné a dlouhé byly tréninky? Já jsem trochu starší člověk než kolegové, takže jsem tomu nemohl věnovat tolik dřiny a odříkání. Po dvou hodinách tancování jsem toho měl až až, a tak jsme se snažili trénink rozdělit do kratších časových úseků. Chodili jsme skoro denně trénovat, ale déle než ty dvě hodiny jsem to nevydržel. Vídáte se stále, účastníte se ještě plesů? Shodou okolností se nám podařilo asi na čtyřech plesech zahajovat předtančení, spíše humorné předtančení, řekl bych. Letos jsme stihli ještě dva plesy, máme dva tance, které se dají použít, když se neočekává profesionální výkon.
Odvaha přijímat životní výzvy a zkoušet nové Nyní uvádíš na televizi Barrandov pořad Dobrý večer, Česko. Je to tvá další profesní změna. Je to pro mě pořádná změna. Sice jsem celý život jezdil na besedy s diváky, vystupoval s Jirkou Wimmerem, s Radkem Brzobohatým. Ale atmosféra ve studiu, když je časový pres, pořad trvá deset minut, tak to je hodně náročné položit otázky, je to velká výzva. Jedním z mých prvních hostů byl Vladimír Železný. Starší čtenáři si vzpomenou na jeho výkony v poledním, kontaktním pořadu Volejte řediteli, kdy vydržel hovořit třicet minut. Musím říci, že z něho jsem měl opravdovou trému, kterou nebylo tak lehké překonat. V současné době jsou oblíbené pořady o vaření. Nenabídl ti někdo moderovat tento typ pořadu? Jak jsi úspěšný kuchař ty sám?
Nenabídl mě pořad uvádět, ale v několika jsem byl jako host. S vařením jsem na tom jako s tancem, takže veliký začátečník. Byl jsem u Zdeňka Podhůrského v televizním magazínu, u Nadi Konvalinkové v rádiu. Divil jsem se, když mi volala, abych šel vařit do rádia, a zjistil jsem, že se dá pořad o vaření vysílat i v rádiu. Preferuješ českou kuchyni? Mám rád, když se dají různé kuchyně prostřídat. Někdy jít na čínu, jindy si dát třeba pizzu a pak české jídlo. Řízek a salát je klasika, kterou člověk občas musí mít. V pořadu Devatero řemesel ses pokoušel stát košíkářem. Jak jsi na tom s ručními pracemi? To je přesně odkaz na začátek rozhovoru, po chytrém dědovi jsem podědil manuální zručnost, a po manuálně zručném dědečkovi jsem toho moc nepodědil… Moc šikovný nejsem, byl to prubířský kámen. Když si zkusíš uplést košík, přesně se ukáže, jak jsi zručný. Samozřejmě za dva dny natáčení se to nenaučíš, ale alespoň markýrovat se člověk musí naučit. Je to kumšt. Klobouk dolů před lidmi, kteří se rukama živí, pro mne bylo náročné uvědomit si co a jak provléci. Moc si těchto lidí vážím. Tady mám ještě značné rezervy. Viděl jsem tvou 13. komnatu, kde zmiňuješ zdravotní problémy, které jsi prodělal. Jak si udržuješ zdraví? Před patnácti lety jsem dostal od kamaráda štěně, od té doby chodím na pravidelné procházky. Je to pitbulka, 10 let běhala jako šílená, pak dva roky už méně. Teď už se jí nechce do terénu, prodělala několik operací nohou. Já se horko, těžko přiměji, abych šel sám ven. Když pes zaštěká u dveří, tak je to motivace. Teď už tolik nechodím, také jsou na mě vidět kila. Sport aktivně provozuješ? Chodím celkem pravidelně plavat, občas hraji se synem nebo dcerou rekreačně tenis. Snažím se trochu hýbat. Byl jsem na by-pasu, takže musím mít pohyb a občas si dám 2 dcl vína, které údajně také srdci pomáhá. Děkuji Ti za rozhovor.
Petr Kaňka Autor je studentem Univerzity J. A. Komenského Praha
