Alex Berenson. Falešný agent

Alex Berenson

Falešný agent

Alex  Berenson

Falešný agent

Copyright © Alex Berenson, 2014 Translation © Pavel Kaas, 2014 This edition published by arrangement with G. P. Putnam’s Sons, a member of Penguin Group (USA) LLC, a Penguin Random House Company ISBN PDF: 978­80­7473­323­9

PROLOG

JOHANNESBURG, JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA Ne všechna privátní letadla byla konstruována stejně. Žena, která si říkala Salome, obvykle létala Gulfstreamem G550, což byl proudový letoun, který zvládal trasu z  Curychu do Johannesburgu bez mezipřistání. Ale pětsetpadesátku si minulý týden přivlastnil její šéf. Čeká mě rušný měsíc. Vezmi si čtyřku. G-IV bylo sice vynikající letadlo, ale palivo by mu mohlo dojít klidně někde nad konžskými džunglemi. Jenže tuhle schůzku prostě odložit nešlo. A tak Salome udělala z nouze ctnost a přenocovala v Nairobi. Pistoli a  rezervní náboje uložila do  bezpečnostní schránky u Standard Chartered. Zkontrolovala alarm v konspiračním domě ve Westlands. V Keni sice nic naplánovaného neměla, ale lepší je být připravená a nepotřebovat to než naopak… Salome byla půvabná, alespoň když chtěla. Nebyla přímo krásná, ale vyzývavá krása neznamenala v  její branži žádnou výhodu. Krásky jsou snadno zapamatovatelné. Dávala přednost tomu, když se na ni rychle zapomínalo. Nedávno překročila třicítku. Byla štíhlá, vlasy jí spadaly až po ramena a oči měla světle hnědé. Nejméně atraktivní na ní byl nos, který jako by byl na její tvář implantován z nějakého většího

11

obličeje. Vypadala na  Španělku nebo Italku, ale to by byl omyl. Její angličtina byla bezchybná, ale nebyla ani Američanka, ani Britka. Na  prsteníčku nosila jednoduchý zlatý kroužek, ovšem nebyla vdaná. Vdaným ženám věnují muži jen daleko méně pozornosti. Tvrdit, že si říkala Salome, by nebylo tak úplně přesné. To jméno nebylo použito v žádném z jejích pasů. Jen zřídkakdy je vyslovila nahlas. Přesnější by bylo říct, že o sobě přemýšlela jako o Salome. Poslední dobou už tohle jméno bylo skutečnější než to, které jí dali matka s otcem. Salome, která tančila pro Heroda a za odměnu požadovala hlavu Jana Křtitele. Biblická fúrie, jejíž známější sestřenky se jmenovaly Jezábel a Delíla. Teatrální jméno. Pokud by bylo vyslovováno příliš často, mohlo by znít pošetile. Přesto mu nedokázala upřít moc, jakou nad ní mělo. Takže Salome. Tryskáč odstartoval z Wilsonova letiště v Nairobi pár minut po východu slunce v závěsu za ušpiněnou Cessnou. Salome pojala podezření, že patří CIA. Musela se hodně přemáhat, aby jí nezamávala. G-IV byla na tomhle letišti až příliš nápadná. Pětsetpadesátka by na tom byla ještě hůř. Bude si to muset zapamatovat pro příště. Zavřela oči a začala počítat do desíti. Napočítala do šesti a usnula. Probudila se, až když se letuška dotkla jejího ramene. „Slečno Kerrová, za deset minut přistáváme.“ Dnes byla podle svého keňského pasu Helen Kerrová. Nebyla to zase tak nelogická volba, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tisíce britských kolonistů si i s rodinami ponechaly keňské občanství. Jihoafrická republika navíc po  Keňanech nepožadovala víza, takže se tam tenhle pas hodil. Salome svoje identity pečlivě střídala. Letiště pro ni představovala zrádná místa – pátrací trychtýře, které se každým rokem zužovaly. Vstupní a výstupní záznamy se trvale ucho-

12

vávaly, pasy byly porovnávány s mezinárodními databázemi. Některé země již pořizovaly digitální podobenky každého cestujícího, který vstupoval na  jejich půdu. A  Národní bezpečnostní úřad – NSA – měl přístup, ať již otevřeně nebo tajně, ke každému záznamu. Většina zemí naštěstí neprováděla u  cestujících rutinní snímání otisků prstů. Zatím. Až ten den přijde, budou její cesty ještě komplikovanější. Ubydou soukromé tryskáče, začnou přechody hranic, jízdy vlakem a  plavby pronajatými loděmi. Stane se z  ní pašerák a  sama bude kontrabandem. Vůbec se na tu změnu netěšila. Dnes však věnoval imigrační úředník její fotografii v pase sotva letmý pohled. „Účel cesty?“ „Safari.“ „V Keni safari nemáte?“ „Slyšela jsem, že Kruger je lepší. Chtěla jsem si to ověřit.“ Úředník se pousmál. „Délka pobytu?“ „Tři dny.“ Bleskově jí orazítkoval pas a kývnutím ji propustil. Když procházela východem z celní kontroly pro cestující, kteří neměli nic k odbavení, pocítila tu dobře známou úlevu, jež se dostavovala pokaždé, když unikla z toho trychtýře. Jistá si nemohla být nikdy. Rozhodně nepodceňovala schopnosti NSA. Jejich počítače dokázaly zachytit i  ten nejnepatrnější podezřelý signál. Potřebovaly se však něčeho chytit a safari Helen Kerrové pro ně žádným vodítkem nebude. Z  terminálu vyšla v  jedenáct dopoledne a  okamžitě přimhouřila oči proti ostrému slunci. Na severní polokouli panovala zima, tady na jižní vládlo léto. Alespoň nějaká výhoda téhle cesty. Řidič Jan, mohutně osvalený běloch, stál vedle land cruiseru s cedulí s jejím jménem. „Slečna Kerrová? Těší mě, že vás poznávám.“ Měl silný jihoafrický přízvuk, v  němž slabiky táhle pronášených slov

13

splývaly. Šíměvásznávám. Když nakládal její tašku do toyoty, tlumeně si heknul. „To je tíha.“ Zeptat se, co je uvnitř, si ale nedovolil. Ignorovala ho a pokračovala v tom, i když se zajímal, zda měla klidný let. Bude nejlepší, jestliže se o ní nedozví vůbec nic. Pokud možno ani jaký má přízvuk. Další dvě hodiny jeli na západ po dálnici rozdělené středovým pásem, kde převažovaly hranaté náklaďáky a pickupy mercedes přeplněné nábytkem. Jihoafričané zbožňují závodění. I tady se zdálo, že každý řidič je přesvědčený, že jede přinejmenším kvalifikaci na Formuli 1. Zrychlovali, kličkovali a bez blinkru přejížděli z jednoho pruhu do druhého, někdy i přes všechny tři pruhy najednou. Konečně se objevila tabule hlásající hranici provincie Svobodný stát s  příhodným orwellovským mottem Jednotou k úspěchu. Po další hodině Jan s toyotou uhnul na sever po  hrbolaté dvouproudové silnici, kterou lemovala úrodná pole slunečnice a  pšenice. „Ještě tak čtyřicet, možná pětačtyřicet minut.“ Víc ani slovo. Hodný chlapec, vypadlo z  ní málem. Učíš se rychle. Za  apartheidu patřila tato provincie k  těm nejrasističtějším oblastem Jihoafrické republiky. Černí bez té správné propustky tu podezřele často mizeli a jejich těla se často objevovala až po několika měsících. Samozřejmě, že apartheid už je celá desetiletí minulostí. Černoši teď mohou v Jihoafrické republice žít, kde se jim zlíbí. Svobodnému státu se však mnozí vyhýbají dodnes kvůli lidem, jako je muž, za nímž letěla Salome pět tisíc mil, aby se s ním setkala. Jeho usedlost byla malá, zato však udržovaná. Za nízkou cihlovou zídkou, nad níž se táhl ostnatý drát, se popásaly dvě šedivé klisny. Z ostnatého drátu po každých pár metrech visely tabulky se symbolem blesku. Salome usoudila, že mají upozorňovat každého, kdo neumí číst, na nebezpečí úrazu

14

elektrickým proudem. Vjezdová vrata z kovaného železa vysoká dva a půl metru byla sledována dvojicí bezpečnostních kamer. Za  vraty Salome zahlédla úhledný cihlový dům se sloupovou verandou. „Witwans Manor“ hlásala bronzová tabulka. Rand Witwans si musel nakrást víc, než si Salome dokázala vůbec představit, nebo jeho žena musela dědit. Anebo obojí. Brána se před přijíždějícím land cruiserem otevřela. Zjevně byli očekáváni. Toyota vjela na  štěrkovou příjezdovou cestu, kde se k ní jako eskorta přidal německý ovčák. Stejně jako všechno ostatní tady byl i ten pes čistá rasa. Mohutný, impozantní, s tmavýma, zádumčivýma očima, které jako by říkaly: Mě by to kousnutí bolelo víc než tebe. Salome dávala před psy přednost kočkám. Kočky jsou jemnější. A taky nebezpečnější. Průměrná domácí kočka pozabíjí ročně stovky ptáků a myší, pokud jsou její majitelé tak laskaví nebo pitomí, že ji pouští ven. Ale Salome neměla ani kočku, ani psa. Neměla ani manžela, ani dítě. Před lety si představovala, že by to mohlo být jinak. Teď už ne. Jejím životem se stal tento projekt. Když cruiser zastavil před domem, ovčák důrazně varovně vyštěkl. Z okna v prvním poschodí na ně shlížela ocelově šedá německá doga. I na tu dálku bylo vidět, jak se jí chvějí převislé pysky. Zloděj, který se bojí psů, by udělal nejlépe, kdyby si vybral jiný dům. Vchodové dveře se prudce otevřely a na verandu vyšel vysoký muž v  modrém sportovním saku a  khaki kalhotách. Rand Witwans. I  ve  svých přibližně pětasedmdesáti letech pořád vypadal jako anglický venkovský šlechtic. Ani vlasů mu příliš neubylo, jen laloky na krku prozrazovaly jeho věk. „Natalie!“ křikl. „Moc rád vás zase vidím.“ Ale ani Natalie nebylo její pravé jméno. Ovčák přiběhl až těsně k toyotě. Vycenil zuby a současně se ozvalo hrdelní zavrčení, tlumené a  divoké. Vyvolalo to

15

v ní stejný pocit, jako by před ní někdo brousil nůž. Witwans hvízdnul, psisko se otočilo a klusem zmizelo v domě. Jan obešel cruiser a otevřel jí dveře. „Budu tady. Když mě budete potřebovat, zavolejte. Ale vy vypadáte hodně…“ Zarazil se. „Hodně soběstačně.“ Ze stíněné zadní verandy byl výhled na bazén s neskutečně jasně modrou vodou. Salome a Witwans seděli vedle sebe v proutěných křeslech jako dlouholetí manželé. Takhle zblízka byl cítit drahou skotskou a  lacinou kolínskou. Na  nose a tvářích mu byly vidět rozpraskané žilky. V koutě ležel ovčák. Knihovna vedle Witwansova křesla byla plná výstřižků s  články o  Oscaru Pistoriusovi, invalidním olympionikovi obviněném z vraždy přítelkyně. „Loňské noviny,“ poznamenala Salome. „Znám jeho rodinu. Je to slušný kluk. Hodili to na něj, víte? Režim nemohl snést, že nejslavnější Jihoafričan je bílý. Už žádný Mandela; všichni zbožňují Oscara. Každá záminka, jak ho sejmout, se jim hodí.“ Salome si slíbila, že s Witwansem nebude diskutovat o politice ani o ničem jiném, ale teď si nedokázala pomoct. „Vy snad věříte i na to, že příčinou AIDS není HIV.“ „Nepleťte si mě s  černými, Natalie. Já vědě věřím.“ Slovo „černí“ zaznělo z  jeho úst jako čern, jediná krátká slabika. Nepochybovala, že Witwans to vyslovuje alespoň stokrát za den. Stejně jako jsou komunisti nevyhnutelně posedlí penězi, Afrikánci se neustále zaměřují na rasu. „Přiznal se, že ji zastřelil.“ Zakýval vztyčeným prstem. „To, co udělali Oscarovi, by mohli udělat komukoliv z nás.“ Witwans se natáhl po zvonku na  knihovně. Štíhlý černoch, kterému mohlo táhnout na šedesátku, se objevil, aniž zvonění zcela doznělo. „Pane?“ „Pro mě Glenlivet. Čistou.“ „Dvojitou, pane?“

16

„Ano, dvojitou, Martine. Když neřeknu nic jiného, tak vždycky dvojitou. Kolikrát ti to musím ještě opakovat?“ „Zajisté, pane.“ Usmál se. Salome si ho dokázala s tímhle úsměvem představit v  okamžiku, kdy do  skotské kape jed. Tuhle jsem namíchal speciálně pro tebe. Nemusíš děkovat. Ne že by se to od tebe čekalo. Prosím, pane. „A dámě?“ „Jen vodu, děkuji.“ „Tak alespoň sklenku vína,“ nabídl Witwans. „Na víno jsem příliš unavená.“ „Můj kuchař dělá prvotřídní cappuccino.“ „Tak tedy cappuccino. Bez strychninu, prosím.“ „Strychnin?“ „Nevšímej si jí, Martine. To jsou jen takové nesmysly.“ Martin zmizel. „Můj personál je na  mně závislý,“ řekl Witwans. „Martinova matka zemřela, když mu byly dva roky. Prožil tu celý život.“ „Takže ví, jak to zamaskovat, kdybyste měl tragickou nehodu.“ „Klidně si vtipkujte, když chcete, ale černí nás potřebují. To díky nám se Jižní Afrika nevydala stejným směrem jako Zimbabwe. Díky nám a díky ceně zlata.“ Další půlhodinu Salome naslouchala Witwansovu žvanění o  nedostatcích vlády černých. Alespoň že to cappuccino bylo skutečně vynikající. Konečně Witwans dorazil svou whisky. Sáhl po zvonku, ale Salome mu položila dlaň na paži. „Nechcete mi náhodou něco ukázat?“ „Není kam spěchat.“ „Odlétám dnes večer.“ Pochopitelně lhala. Jak slíbila imigračnímu úředníkovi, nechystala se Jihoafrickou republiku opustit hned. Vševidoucí NSA by mohl zaznamenat podezřele krátkou cestu, protože z  Johannesburgu to bylo daleko kamkoliv. Ničím

17

na sebe neupozorňuj a ničeho si nevšimnou. Ale spát v domě tohoto muže by nemohla. Koutky úst vlhkých od  skotské mu povadly. Skoro jí ho bylo líto. Manželka mu zemřela a  děti i  vnoučata se odstěhovaly co nejdál odsud. Většinu času mu jedinou společnost dělali sluhové, které on nepovažuje tak úplně za lidi a oni se na něj nejspíš dívají stejně. Osamělost panské rasy. „Tak tedy k věci.“ V kuchyni odemkl dveře, za nimiž se objevilo dřevěné schodiště vedoucí do temného sklepa. Salome proti své vůli pocítila niterný strach, produkt stovek zhlédnutých hororů. Nechoď tam dolů. Rozseká tě na kousky. Ale strach byl absurdní. Witwans byl neškodný. Spíš se děsila toho, že Witwans ve skutečnosti nemá to, čím se chlubil, a že ztratila rok pátráním. „Jste připravená jít dolů, Natalie?“ Zamrkal víčky tlustými jako ještěří. Zajímalo by ji, jestli hraje pitomce, aby vykompenzoval tu osamělost, kterou na sebe prozradil, nebo jestli s ním už takhle cvičí skotská. Cvakl vypínačem a nejistým krokem vstoupil na strohé dřevěné schodiště. Doufala, že staroch neuklouzne a nezláme si vaz. Tahle ironie by se jí do krámu nehodila. Schodiště vedlo pět metrů hluboko do  vybetonované místnosti plné prosklených skříní na víno. Tucet stropních ventilátorů tu udržoval vzduch chladný a svěží. „Mám jednu z nejlepších vinoték v celém Svobodném státě.“ „Gratuluju.“ „Sarkasmus vám nesluší, Natalie. Pomozte mi.“ Witwans heknul námahou, když společně odtahovali prázdnou skříň od  zadní stěny místnosti. Odklopil víčko elektrické zásuvky, kde se objevila klávesnice, vyťukal na ní desetimístný kód a stiskl zelené tlačítko. Tiše stáli a— Nic se nedělo. „Moment.“ Zkusil to znovu. Tentokrát se zevnitř stěny ozvalo tlumené zaskřípění, ale zeď samotná zůstávala neporušená.

18

„Kryje to malta,“ řekl Witwans. „Jen tenká vrstva, ale budeme ji muset rozbít.“ Z další skříně vytáhl dvě gumová kladívka. „Proč jste…“ „Jen pro jistotu. Ochrana navíc neškodí, Natalie.“ Povytáhla obočí. Možná se mýlila, když předpokládala, že je osamělý. Třeba je to nadržený starý kozel, co si sem jednou týdně z Bloemfonteinu vozí místní hvězdičky. Popadla kladivo, aby zaplašila představu Witwanse v  říji. Nejvíc ji v ten okamžik zmátlo, že nedokázala uhodnout, jakou barvu preferuje u svých pletek. Nebyl by to ani zdaleka první rasista, jehož rozkrok to viděl docela jinak. „Zaměřte se jen na  místo přímo za  skříní,“ poradil jí Witwans. „Jestli uhodíte jen do stěny, dostanete pořádnou pecku.“ Nestihl tu radu ani dopovědět, když její kladivo dopadlo na zeď. Bolest jí projela pažemi, ale násadu nepustila. Tu radost mu neudělá. Po  deseti minutách pokrývala podlahu maltová drť a ve stěně vznikl otvor dostatečně velký, aby se jím dalo protáhnout. Salome necítila ruce. „Jestli to není to, co říkáte, Rande, schytáte ode mě kulku.“ Podal jí baterku a vstoupil jako první do temné místnosti o ploše asi tří čtverečních metrů se stropem vysokým jako v nějakém vinném sklepě. Přejela světelným kuželem po štosech konzerv a kartonech balené vody. Dvě brokovnice, krabice s náboji. Krmení pro psy. Plynové masky. Rukavice. Až úplně v rohu se krčily tři krabice prezervativů. Žebrovaných, pro potěšení té které dámy nejspíš. „K  čemu kondomy, Rande? Vy byste nechtěl obnovit populaci?“ Vytáhl kovový trezorek a zavedl ji zpět do vinného sklípku. Odfrkl si, ztěžka si oddechl a posadil se na schody s trezorem na klíně. Vlasy měl přilepené k hlavě a tváře mu hořely barvou připomínající silniční stopku. Napadlo ji, jestli se

19

o něj nepokouší infarkt. Podal jí trezor. Byla to jen obyčejná ocelová krychle. Po  všech těch bezpečnostních opatřeních neměla ani zámek, jen západku. Otevřela ji. Uvnitř byl váleček matně žlutého kovu, menší než plechovka od limonády. Povrch měl dokonale hladký. Ještě nikdy neviděla nic tak bezchybně opracovaného. V  ústech jí najednou vyschlo a srdce jako by se pokoušelo rozmlátit jí žebra zevnitř. Náhle jako by se v místnosti o dobrých deset stupňů ochladilo. Bude to samozřejmě muset otestovat, ale už teď věděla. Witwans nelhal. Sáhla do trezoru. „Tam v krytu jsou rukavice,“ ozval se Witwans. „Takhle nablízko hrozí radioaktivita. V mém věku už na tom nezáleží, ale vám by mělo.“ Když už došla tak daleko, pár sekund ještě počkat může. Našla si tedy rukavice. Věděla, že je uran hodně těžký, ale váha válečku, když ho zvedla z trezorku, ji přesto překvapila. „Krása, viďte?“ řekl Witwans. Z kabelky vytáhla něco, co vypadalo jako ocelová krychle s  jednou chybějící stěnou a  plochým displejem z  boku. Jakmile se displeje dotkla, okamžitě ožil: 0,000. Ready. „Co to je?“ Vložila váleček do krychle a stiskla tlačítko. LED displej na  několik sekund potemněl a  pak se rudě rozzářil hlášením: 93,82 235U. 1296,14 g. Poslední dílek skládanky. Salome se nepovažovala za věřící, avšak v tuto chvíli cítila dotek Boha. Vzduch kolem ní jako by se rozechvěl. Tohle je ono. „Říkal jsem vám to.“ Witwans ten vzácný okamžik prostě musel narušit. „Kilo třicet vysoce obohaceného uranu.“ Za  éry apartheidu Witwans pracoval v  jihoafrickém programu vývoje jaderných zbraní a  nakonec ho i  řídil. Vláda v Pretorii se dělila o náklady na výzkum a vývoj s Izraelem.

20

Dva vyvrhelové mezi národy se spojili. Izraelci nakonec vyrobili více než stovku nukleárních zbraní, v  Jihoafrické republice ale zůstalo jen u obohacování uranu. „To bylo řečí, jak černým nikdy nepředáte moc, a nakonec jste vycouvali jako zbabělci.“ „Já jsem chtěl vyvíjet dál, jenže nerozhodoval jsem o tom a  teď jsem rád, že jsme v  konstrukci nepokračovali. Apartheid by skončil tak jako tak. Při těch sankcích jsme přežít nemohli. Celý svět nad námi ohrnoval nos. Aspoň že to teď nemá ANC 1. “ „To si nikdo nevšiml, že jste ukradl odlitek vysoce obohaceného uranu?“ „V  době, kdy jsme s  projektem končili, jsme ho měli patnáct kilo. Deset let to leželo v sejfu. V roce 1990 už bylo každému jasné, že se režim neudrží. Ten materiál musel zmizet, ale nikdo se toho nechtěl ani dotknout. Mysleli si, že se ANC bude chtít mstít na všech, kdo se na tom podíleli, protože to spadalo pod stejné ministerstvo jako chemické a biologické programy. Věděl jsem, že se pletou. Žádné zbraně jsme nikdy nevyrobili, tak proč by se o to černí zajímali? Řekl jsem, že se o  to postarám. Zeptal jsem se Izraelců, jestli to chtějí. Samozřejmě, že chtěli. Z  našich laboratoří jsem odvezl 15,3 kilogramu vysoce obohaceného uranu, Izraelcům jsem předal čtrnáct kilo. Pak jsem zlikvidoval záznamy. Nikdo z těch, s nimiž jsem dělal, se mě nikdy nezeptal, jak to bylo, a nový režim o ničem nevěděl.“ „Jak jednoduché.“ „Já vím, že to vypadá divně, že jsem si to nechal. Na výrobu bomby to nestačí. Nepředpokládám, že byste mi sdělila, nač to chcete.“ „Klidně vám to řeknu, pokud vám nevadí, že vám pak budu muset vyříznout jazyk.“ „Postavil jsem sklep a celé ty roky jsem to tady schovával. Možná jsem tušil, že se jednou objeví někdo jako vy.“

1

Africký národní kongres

21

„Máte kliku, že jsem to zrovna já. Jiný by si to vzal zadarmo.“ „Pět milionů dolarů je dobrá cena.“ Věděla, že má pravdu. „V  autě mám milion v  hotovosti. Stačí jeden telefonát a  zbytek budete mít do  pár minut na účtech.“ Vstal a vykročil po schodech nahoru. „Takže se jde slavit.“ Popadla ho za paži, zkroutila mu ji za zády a přitlačila ho k  zemi. Nohy se pod ním podlomily, jako by byly hadrové. Ztěžka dosedl a jen šokovaně sešpulil rty. „Svého pití se taky dočkáte, ale teď mě dobře poslouchejte. Vyžvaníte někomu, že jsem tu byla…“ „Nebuďte směšná, Natalie. Co bych komu vykládal? Že jsem prodal kilo zbrojařského uranu, který jsem před dvaceti lety ukradl?“ „Poslouchejte. Třeba se nalejete a začnete se chlubit některé ze svých děvek. Slibuju, že v tom případě se vrátím, postřílím vaše sluhy i psy, uříznu vám toho scvrklého ptáka i s kuličkama a  nacpu vám to do  huby. Pak vás přivážu na  židli, podpálím to tady a nechám vás upéct zaživa.“ V duchu přitom viděla plameny olizující dům i kaluž krve rozlévající se pod Witwansovou židlí. Nepochybovala, že jí věří, že má pravdu vepsanou v obličeji. „Svoje tajemství jsem zachovával celé ty roky. Udržím i to vaše.“ Chytil se za zábradlí a s námahou se zvedl. Paže se mu třásly. „Tak můžeme jít slavit.“ „Nabídka padá. Zatelefonujte si, já zkontroluju účty a můžete jet.“ Mělo by jí ho být líto, ale necítila nic než triumf. O  dvacet minut později nasedla do  toyoty s  ocelovou schránkou v  náručí. Odpolední slunce jí laskalo pokožku. Witwans stál na kraji verandy s německým ovčákem po boku.

22

Salome věděla, že za ní přirazí vrata a bude doufat, že ji už v životě neuvidí. Z  toho strach mít nemusel. Pokud bude mlčet, ona mu neublíží. Jen ať si klidně žije dál svým životem venkovského boháče. Kdyby zemřel násilnou smrtí, zpravodajské služby by se mohly začít zajímat, proč byl bývalý šéf jihoafrického jaderného programu zavražděn. Živý je nula. „Zpátky do Johannesburgu?“ zeptal se Jan. Měla tam konspirační dům. Ráno si zajede do Krugerova parku, obrovské jihoafrické přírodní rezervace. Dvoudenní safari. Musí dodržet legendu. Zavřela oči a  nechala své myšlenky volně plynout. Celá léta budovala svůj tým a  pátrala po  všem, co potřebovala. Uran byl tím posledním a  zároveň nejdůležitějším dílkem. Sám o sobě to byl jen kus kovu. Jak řekl Witwans, 1,3 kilogramu uranu by na výrobu bomby nestačilo. Pokud ona však splní svůj úkol, bude to víc než dost. Nemohla se ubránit pocitu, že v  posledních několika letech vedla její kroky sama Prozřetelnost. Nevěřila v  Boha, ale zdálo se, že Bůh věří jí, a proto si ji vybral jako hybnou sílu svého plánu. Salome zavřela oči a  snila o  válce. Ten sen byl černobílý jako filmový týdeník z  druhé světové války. Vrtulové letouny se stříbřitými trupy shazovaly šňůry bomb a kolem nich vybuchovaly protiletecké granáty. Tanky se valily troskami a drtily beztvaré kusy kovu a betonu. Vojáci řvali, s napřaženými zbraněmi kličkovali hustým lesem a jeden po druhém umírali. Nic z toho, co si představovala, ji ovšem neděsilo, a když land cruiser dorazil na předměstí Johannesburgu a zastavil před jejím konspiračním domem, připadala si uvolněná, málem až spokojená. Jestliže přivolala válku, pak ať přijde.

23

ČÁST PRVNÍ

1 ATLANTICKÝ OCEÁN, 100 MIL VÝCHODNĚ OD MIAMI Norwegian Epic měla všechno. Nejen nezbytné náležitosti výletní lodi, jako jsou kasino, bazény a bufety s neomezenou konzumací, ale i dvě bowlingové dráhy, kino se sedmi stovkami míst a  fitcentrum s  řadami nablýskaných a jen zřídka používaných běžeckých trenažérů. Po šesti dnech se John Wells nemohl dočkat, až odsud vypadne. To poslední odpoledne výletní plavby seděli s  Anne na terase, zatímco Epic pronásledovala slunce směrem k Mia­ mi. Jasnou subtropickou modrou oblohu kalily jen výfukové zplodiny z dieselových agregátů, které se valily z lodních komínů. Jako by loď oceánu vyzývavě ukazovala vztyčený, inkoustově černý prostředníček. Epic byla velká jako mrakodrap, tři sta metrů dlouhá, vezla čtyři tisíce cestujících a dva tisíce členů posádky. Byla to třetí největší výletní loď, jaká kdy byla postavena. Wells si ani nedokázal představit, jak musí vypadat ty dvě první. S  nápadem na  tuhle plavbu přišla Wellsova přítelkyně Anne už před mnoha týdny. Zima v  New Hampshiru byla krutější než obvykle. Sněhu napadlo víc než čtvrt metru a na římsách jejich farmářské usedlosti v North Conway se

27

vršily závěje. Dokonce i Wellsův ovčácký vořech Tonka, který si v  chladném počasí obvykle liboval, opouštěl dům jen za účelem vyřízení toho nejnutnějšího. Wells trávil každý den celé hodiny udržováním ohně v krbech. Nosil z garáže náruče dřeva a vrstvil je na sebe tak dlouho, dokud nerozpálil krb doběla, až se ocelové stěny kroutily žárem. Pak se díval do krbu plného žhnoucích rudých oharků, které se musely nevyhnutelně změnit v  šedočerný popel. Popel k popelu a prach k prachu…. Jako by v něm ta péče o oheň rozehrála primitivní a zároveň upřímnou strunu. Anne byla celé dny s  hlídkami v  North Conway, protože usilovala o přijetí do řad policie státu New Hampshire. Práci jí sice nabídli, ale stát zarazil nábor nových příslušníků a zákaz byl stejně neúprosný jako ta zima kolem. Wells si uvědomoval, že se čím dál tím víc uzavírá do sebe a sní o žáru a  prachu východní Afriky. Když se jednoho rána probudil, Anne seděla vedle něj se zapnutým laptopem. „Co potřebujeme?“ „Léto.“ „Výletní plavbu.“ Natočila k němu displej. Zářivě bělostná loď na něm právě podplouvala gigantický šedivý most. Sotva se pod něj vešla. „Jak tohle může vůbec plout?“ „Nabízejí last minute lodní lístky.“ „No to je novinka.“ „Johne, já vím, že si myslíš, že ty na  výletní loď nepatříš. Školený zabiják, spasitel nic netušících mas, blablabla. Bude to zábava, uvidíš.“ Dostala ho. Kdyby něco namítal, znělo by to samolibě a směšně zároveň. „A už vůbec nechci slyšet nic o uhlíku. Jen za tenhle měsíc jsi prohnal komínem půlku lesů v tomhle státě.“ Ani na to se nedalo nic říct. „Třeba ji přepadnou teroristi. Jako ve Speedu dvojce.“

28

„Oni už natočili dvojku?“ „To byl pokus o vtip. A kromě toho bych chtěla zkusit sex na lodi. Vsadím se, že je to jako na obrovské vodní posteli.“ Pošimrala ho po krku. „Myslíš, že to bude fungovat? Předkládat mi sex jako návnadu, abych udělal, co chceš?“ „Jo.“ Odstrčil laptop stranou a vrhl se na ni. „A nepleteš se.“ A tak jeli. Prvních pár dnů si Wells kupodivu docela užíval, i kdyby jen pro tu záplavu slunečních paprsků. Jak ale plavba pokračovala, začala mu vadit jako jedno obrovské ztělesnění marnotratnosti. Protivilo se mu i to, jak se členové posádky před pasažéry ponižovali. Jistě, mnozí z těch námořníků byli určitě velice chudí a byli vděční za příležitost vydělat pět set dolarů měsíčně za dvanáct hodin cídění a vytírání denně. Výletní plavba byla pro mnoho lidí na palubě nepochybně těžce zaslouženým luxusem, dovolenou, na kterou museli šetřit celé roky. A přece Wells začínal Epic vnímat jako nějakou plovoucí plantáž. Anne by nepřiznala, že to cítí stejně, takže poslední dva dny plavby strávili skoro celé společně sluněním na  terase stranou od ostatních. Do Miami jim zbývaly už jen hodiny a Wells se musel rozhodnout. A neměl před sebou jednoduché rozhodování. Napadlo ho, že by se mohl projít po palubě. Za tuhle zimu nabral i nějaké to sádlo. Než vypluli, byla to jen nepatrná stopa, ale po týdnu neomezeného přežírání se ze stopy stal nepřehlédnutelný náznak. Neodbytný náznak. Anne se k němu naklonila. „Tohohle už bylo dost.“ „David Foster Wallace měl pravdu.“ Než vypluli, oba četli Wallaceův článek z  roku 1996 o  týdnu plném utrpení stráveném na  palubě výletní lodi. Nyní Wells četl znovu Wallaceovu knihu Údajná zábava, kterou už si víckrát nedopřeju, která obsahovala i tento článek.

29

„Už žádný David Foster Wallace. Je deprimující až k uzoufání. Vlastně byl.“ Wells si v přehnaném gestu přitiskl knihu na prsa. „Uznávám, že už je toho trošku moc,“ přisvědčila. „Everest je proti tomu kopeček.“ Wells nadzdvihl sluneční brýle značky Oakley, které vyměnil za staré ray-bany, jež dostal od ní. Přišel o ně v Somálsku. Nikdy ho nepřestalo mrzet, že se jich vzdal, ačkoliv tenkrát neměl jinou možnost. „Nelži, že sis to aspoň trochu neužil. Když jsem tě viděla, jak se u  bufetu láduješ zmrzlinou k  prasknutí, vypadal jsi jako ideální model do přílohy Lifetime na téma bulimie.“ Při představě zmrzlinového baru se Wells se zpožděním neubránil vzrušení. Jen se šťouchl do  břicha. „Budu muset běhat aspoň milion hodin, než tohle shodím. Po čtyřicítce už to tak snadno dolů nejde.“ Mírumilovně ho štípla do tváře. „Pro svět je to sice zatím tajemství, pane Wellsi, ale jste ješitný jako modelka.“ „Mám k tomu praktické důvody. Život, který zachraňuješ, může být i tvůj vlastní.“ „Jestli pár čísel kolem pasu navíc stačí k tomu, aby tě zabili, tak to hodně pokoušíš osud.“ „Když vypadáš dostatečně tvrdě, někdy nemusíš ani bojovat.“ „Vy kluci si vzájemně kontrolujete prdelky, než se do sebe pustíte?“ „Příležitostně.“ Wells věděl, že až se vrátí domů, nabraná kila zase shodí bez ohledu na to, kolik hodin úsilí ho to bude stát. Víc než kdy jindy si však uvědomoval, že konečným vítězem je čas. Kdysi se pyšnil koordinací a rychlostí paží, za jaké by se nemusel stydět profesionální hráč baseballu. Teď už měl reflexy pomalejší. Když před několika týdny v rámci obvyklé každoroční zkoušky nastoupil na odpaliště, přistihl se, že bezmocně máchá po rychlých míčích, které by dřív drtil levou zadní. Sílu měl pořád, ale v boji zblízka jde spíš o rych-

30

lost. Aby to vykompenzoval, začal trénovat střelbu. Hodinu denně trávil na místní střelnici. Od východní Afriky uplynul už víc než rok. Příliš dlouhá doba. Potřebuje se vrátit do akce. „Přemýšlel jsi ještě o  Farmě?“ Anne mu před časem navrhla, aby zkusil požádat o přeložení k posádce Camp Peary známé jako Farma, kde trénovali nováčky. Wells neměl sebeméně v úmyslu se o něco u CIA doprošovat. „Až s tím za mnou přijdou, budu o tom přemýšlet.“ A zase se zahleděl do Wallaceovy knihy. Asi po minutě Anne zamířila do kajuty. Wells se za ní díval, když odcházela. Byla dobře stavěná. Pevné tělo bez stopy tuku, pružné nohy a svalnaté paže. Po dalších několika minutách se znovu vynořila v černých jednodílných plavkách, které jen zvýrazňovaly její přednosti, a přinášela džbánek ledového čaje. „Vezmi si plavky. Ještě si naposled zajdem do bazénu.“ Zdvihl knihu. „Až se vrátíme na severní pól, budeš litovat.“ „Přijdu za tebou.“ „Chceš čaj?“ „Jistě.“ Nalila mu sklenici. Když po  ní sáhl, vyškubla mu knihu, švihla paží a hodila ji z terasy. Mlčky sledovali, jak se ve vzduchu převrací, až dopadla do vody. Muselo to šplouchnout, ale z té výšky to Wells neslyšel. „To nebylo nutné.“ „Už mě nebaví nechat si od něj diktovat, jak mám žít svůj vlastní život.“ „Měl pravdu. Výletní plavby jsou charakteristický znak pozdního kapitalismu.“ „Chceš vědět, co je charakteristický znak pozdního kapitalismu? Rozhodnout se, že jsi příliš zničený, než abys dál pracoval. Že jsi na to příliš velký génius. A pak hodit přes palubu

31

svou ženu a všechny, kdo tě mají rádi, a oběsit se.“ Přesně jak to udělal Wallace. „Trpěl depresemi.“ Posadila se vedle něj na  lehátko a  položila mu dlaň na předloktí. „Lidi se rvou jako lvi, jen aby zůstali naživu, Johne. Nikdo to neví tak dobře jako ty.“ A v tu chvíli si byl Wells jistý, že udělal dobře, když ten prsten vzal s sebou. Nadzvedl se. „Půjdeme?“ „Nehýbej se.“ Krabičku našel na dně kufru. Uvnitř se blýskal jednoduchý prsten z  bílého zlata se vsazeným diamantem, ne velkým, ale bez jediného kazu. Pouze znalec by dokázal odhadnout, kolik mohl stát. Pošetilý luxus, ale Wells neměl mnoho možností, jak rozhazovat peníze. Až příliš dobře věděl, co se za ně koupit nedá. Ten prsten objednal už před několika měsíci, když mu došlo, jak šťastný je každé odpoledne, když Anne vidí. Poté, co si uvědomil, že jeho den začíná, až když ona vejde do kuchyně, položí mu paže kolem krku a začne si ho dobírat kvůli jeho nejistým kuchařským pokusům. Sundal si sluneční brýle a s krabičkou schovanou v dlani vyšel zpátky na terasu. „Sundej si brýle.“ „Oslepnu.“ Nakonec si je sundala. Wells poklekl na  koleno. Cítil se jako těsně před bojem. Všechny smysly měl vybičované na maximum. Slunce mu spalovalo kůži a teplý mořský vítr ho šlehal do  očí. Než stačil Wells ztratit odvahu, rozevřel dlaň a  podal jí krabičku. „Já vím, že jsem to měl udělat už před lety, ale chtěl jsem si být jistý. Sebou, ne tebou. Tebou jsem si byl jistý vždycky. Jsi chytrá, zábavná a krásná. Jsem

32

šťastný, když vedle tebe usínám, a ještě šťastnější, když se vedle tebe probouzím. Máš pravdu ve všem kromě téhle plavby, a dokonce i to ti odpouštím. Miluju tě a chci s tebou zůstat po zbytek života. Vezmi si mě, Anne.“ Když domluvil, už plakala. Že to nejsou slzy radosti, věděl ještě dřív, než zavrtěla hlavou. „Johne.“ Vzala od něj krabičku a otevřela ji. „To je nějaký diamant.“ Zase ji zaklapla. „Jako bych se podívala do slunce.“ Nebyl schopen předstírat, že je to nejtěžší okamžik jeho života. Zatímco v nemocnici čekal, jestli Exley umře, bylo to horší. Nevzpomínal si však, že by někdy zažil větší šok. Nenapadlo ho, že by mohla odmítnout. Podcenil ji. „Zahoď to taky, než se naštvu. Stálo to o pár babek víc než ta knížka.“ Znělo to skřípavě. Hlas mu selhával, ale něco říct musel. Podala mu krabičku nazpátek. „Mám to brát jako ne?“ „Není to ano. Já vím, že je ti se mnou dobře, Johne. Vím, že ti na mně záleží. Ale nejsem si jistá, že mě miluješ. Určitě mě milovat chceš, ale nevím, jestli to dokážeš. Nejsem si jistá, jestli pořád ještě nemiluješ Jennifer…“ Mluvila o Exley, jeho bývalé snoubence a někdejší rezidentce z agentury. „Miluju tě.“ „Řekněme, že ano. Doufám, že je to pravda. Protože já tě opravdu miluju a nic si nepřeju víc, než aby to bylo vzájemné. Ale ty máš radši svoje mise. Víc než kteroukoliv z nás, dokonce radši než Exley. Neodešla snad právě proto?“ Wells neodpověděl. Když slyšel, jak ho Anne naprosto chladně rozebírá, muselo ho napadnout, jak dlouho asi čekala, než s  tímhle proslovem vyrukuje. A  kolik bolesti asi musela do téhle chvíle spolknout. „Vzala bych si tě a  mohla bych doufat, že všechno, co říkáš, je pravda, nebo že se to nakonec pravdou stane. Jenže

33

já chci děti, Johne. Mám už blíž k pětatřicítce než ke třicítce a možná už ti došlo, že v North Conway to vdavkám dvakrát nesvědčí. Nemůžu mít děti s chlapem, který jen čeká na svou další velkou šanci, jak se nechat zabít.“ „Chceš, abych šel do výslužby?“ „Existují rizika a rizika, Johne. Já netvrdím, že chceš umřít. Ale nejsem si jistá, že se o to staráš, když jsi na misi.“ „Nechci umřít.“ „Víš, proč jsem chtěla na tuhle plavbu?“ Dívala se na něj tak dlouho, dokud mu to nedošlo. „Chtěla sis vyjet na Norwegian Epic, abys mi mohla po návratu dát kopačky?“ Wells vstal a  odvrátil se. Zahleděl se na oceán a usilovně přemáhal pošetilé nutkání mrštit do něj prsten. Nevěděl ani, jestli má vztek na ni nebo na sebe. Nikdy si nepřipadal hloupější. Nebo nechápavější. Přišel se zásnubním prstenem na poslední rande. „Chtěla jsem si tě pamatovat, jak ležíš na sluníčku, opaluješ se a je ti fajn.“ Obrátil se k ní a hodil po ní krabičku. Chytila ji jen díky reflexu. „Já nechci umřít,“ zopakoval. „Ale chceš být otec? A  pro tentokrát opravdový otec, přítomný.“ Nevěřil si, že by ze sebe dokázal vypravit slovo, a tak pouze přikývl. „Natolik, abys odmítl příliš nebezpečnou operaci?“ Znovu kývl, ačkoliv si nebyl jistý, co ta slova znamenají. „Nevěřím ti, ale jak myslíš.“ Odložila krabičku. „Dám ti třicet dnů. Jestli si doopravdy věříš, že jsi připravený na to být otcem, tak se s tím ke mně vrátíš.“ „A řekneš ano?“ „Když ti uvěřím.“ Uložil tedy diamant do kufru a šli si zaplavat. V kajutě se nechtělo zůstat ani jednomu z nich.

34

2 FILADELFIE Varovali ho. Jeho přátelé. Jeho poradci. Dokonce i ten reportér z Postu, co psal o CIA. Všichni do jednoho Vinnymu Dutovi říkali, že jako ředitel Ústřední zpravodajské služby by měl daleko větší moc než jako nový senátor. Že se ocitne u  dna silně hierarchické instituce. Že se jeho vliv rozplyne tak rychle, až se bude sám sebe ptát, jestli vůbec kdy existoval. A  přece opustil sedmé poschodí, aby kandidoval do  Senátu. Věděl něco, co jim uniklo. Prezident už jím byl unavený. Nebo spíš tím, jak Langley řídil. Ústrky se pomalu vršily. Jeho schůzky s mužem číslo jedna začínaly pozdě a končily předčasně. Projednávání rozpočtových požadavků, které by se jindy odbylo ráz na ráz, se táhlo celé měsíce. Poradce pro národní bezpečnost požadoval schvalování každého nasazení bezpilotního letounu zvlášť. Duto se rozhodl opustit loď dřív, než dojde k únikům informací a on se o neúspěších agentury dočte na titulní stránce Timesů. Mohl by se ještě rok dva držet, ale nakonec by prohrál. Mohl být nejúspěšnějším ředitelem CIA v dějinách, ovšem pro prezidenta nebyl soupeřem. Nijak se nepokoušel přesvědčovat o  opaku ty chytráky z  Washingtonu, kteří prohlašovali, že do  Senátu kandiduje, aby si vytvořil pozici pro pozdější ovládnutí Bílého domu, když ne v  příštích volbách, tak v  těch, co přijdou potom. Na  to, aby byl důvěryhodným kandidátem, byl stále příliš mladý. Mladší než Reagan. Ve  skrytu mysli Duto doufal, že zvítězí zdravý rozum. Ohledně rozložení sil si však žádné iluze nedělal. Nebyl přirozeným tahounem do volebního boje. V Pensylvánii se mohl prezentovat jako poměrně konzervativní demokrat,

35

ale v  národních primárkách by tuhle možnost neměl. No nic. Momentálně byl rád, že odchází tak, že to vypadá, jako když si sám stanovil podmínky svého odchodu. Zvítězil snadno. Nečekal však, že život senátora bude tak k  otupení nudný. Jako ředitel CIA byl běžně nucen rozhodovat o  životě a  smrti. Čtyři vysocí operativci AQAP 2 mají schůzku v  jemenské medrese. Dokážeme je zlikvidovat, aniž bychom vyhodili do vzduchu halu plnou dětí? A teď místo nařizování útoků bezpilotních letounů naslouchal blábolům lobbistů a svých kolegů zákonodárců. Ale ze všeho nejhorší byly pravidelné schůzky s voliči. Stát Pensylvánie měl třináct milionů obyvatel a Duto měl někdy pocit, že v  předpokoji jeho kanceláře stojí frontu všichni a  nemohou se dočkat, aby si s ním potřásli rukou. Starosta Harrisburgu škemral o 27 milionů dolarů na prodloužení dálnice a  připomínal Dutovi, že v  Harrisburgu ho volili poměrem hlasů 70:30. Rektor Pensylvánské státní univerzity doufal, že zbude aspoň mizerných 11 milionů na  novou katedru mlékárenství, a nabízel Dutovi lístky do své lóže na stadionu Beaver. Zástup onkologických pacientů s parukami z Filadelfie žádal o  navýšení rozpočtu Národního zdravotního institutu. S těmi Duto sympatizoval. Šéf jeho štábu Roy Baumann trval na  tom, aby netlačil na pilu. Baumann byl urputným zastáncem názoru, že veškerá politika je lokální: Lidi neví, jak jste hlasoval v konkrétních případech, a je jim to většinou i jedno. Jde jim o to, aby bylo bezpečno na silnicích a ekonomika aby se držela. Vědí, že s tím nemůžete nic moc udělat, ale chtějí si myslet, že se snažíte. A vy nejste jako většina těch kecalů. Lidi se s vámi chtějí setkávat a  vyslechnout si vaše historky. Nic významného. Třeba o tom, jestli Usáma bin Ládin měl ve svém krytu opravdu porno, nebo jestli jsme mu je tam jen podstrčili, abychom ho zdiskreditovali. Po roce, po dvou se do toho mů-

36

2

odnož al-Káidy na Arabském poloostrově

žete opřít. Nedoporučuji to, ale zabránit vám nemůžu. Zatím ale říkejte ano. Ano? A tak Duto kývl i na oběd se šéfem odborů pracovníků nemocnic ve Filadelfii Stevem Littlem. Duto neměl Littlea rád. Little v  primárkách podpořil jeho soupeře. Já mu to připomenu, řekl Baumann. Tenhle oběd, to musí být samé mazání medu. Jako nejlepší kamarádíčkové. Little byl elegantní černoch v dokonale padnoucím, na míru šitém obleku a botách, jaké by mu záviděl i  bankéř z  Wall Streetu. Duta napadlo, jestli si Little ty hadry nechal proplatit od  odborů. Pravděpodobně. „Senátore.“ „Ano?“ Little vrtěl hlavou. „Vnímal jste mě? Mluvil jsem o otázce zdravotního pojištění. Vypadal jste teď jako duchem nepřítomný. Já vím, že je to těžko srozumitelná problematika, ale jde o obrovská čísla.“ Dutovi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo číslo, jaké v  životě neviděl. Předvolba 502-2. Guatemala City. Nechal volání spadnout do  hlasové schránky. Telefon se rozezněl nanovo. Nějaký instinkt, který mu zbyl ještě z Langley, mu napovídal, aby hovor přijal. „Promiňte. Omluvte mě, Steve.“ Vyšel ven. „Prosím.“ „Vzpomínáte si na mě, comandante?“ Takhle ho oslovoval jen jediný člověk. „Diecisiete?“ Ten muž se jmenoval Juan Pablo Montoya, ale pro Duta byl a zůstal Sedmnáctkou. „Kdo jiný. Chyběl jsem vám?“ „Ne.“ „Tenemos que hablar.“ 3 „Šlo by to anglicky? Už je to dávno.“ „Když to musí být. Ujišťuji vás, že tohle si rád poslechnete.“ „Tak za hodinu.“ „Una hora, comandante.“

3

Musíme si promluvit. (špan.)

37

3 ISTANBUL Brian Taylor stál u okna v pokoji číslo 1509 hotelu InterContinental v Istanbulu a hleděl na temné vody Bosporské úžiny směrem k východu. Za dvanáct let u agentury ještě nikdy nepociťoval takové vzrušení jako nyní. Taylor byl zástupcem šéfa istanbulské rezidentury CIA. Vysněná práce ve vysněném městě. Propadl mu, když se sem jako batůžkář zatoulal na cestách Evropou ke konci devadesátých let. Poslední záblesk americké nevinnosti, kdy strávit léto popíjením laciného vína a běhy s býky pořád ještě vypadalo dobrodružně. Taylor se vydal obvyklou trasou. Nenechal si ujít východ slunce nad Montmartrem, skákal ze skal v  národním parku Cinque Terre. Ani ženy nezanedbával. Vždycky to byla Američanka. Holku z  Evropy nikdy nedostal. Možná kdyby tolik netlačil na  pilu… Užíval si. Přesto však cítil, že sem dorazil se zpožděním dvou generací. Města byla jako muzea pod širým nebem. Dokonce i ty krásné páry, co se procházely podél Seiny, jako by se za ruce držely téměř s ironií. Jako by v Paříži nežily, ale přehrávaly filmy o ní. A pak objevil Istanbul. Jeho tisíciletá historie svou malebností překonávala všechno, s  čím se až dosud setkal. Istanbulské gigantické mešity se tyčily nad Bosporem, na  míli širokou úžinou oddělující Asii od Evropy. A přece to nebylo žádné muzeum. Istanbul přímo kypěl životem. Svažité ulice se hemžily prodavači i studenty. Zářivě bílé jachty se proháněly kolem narvaných trajektů a  rezavých kontejnerových lodí. Turci byli pracovití, mnohomluvní, hluční a  okázalí. Taylor vyrostl na usedlém předměstí Bostonu a Turky si okamžitě oblíbil. Dokonce se přistihl, že má slabost pro lstivé obchodníky z Grand Bazaaru. Dospěl k názoru, že tihle týpkové se ve skutečnosti ani nesnaží kupujícího obrat.

38

Šlo jim o  obchod. O  drama. Každý turista, který hru nepochopil, ačkoliv ji do  detailu vysvětloval každý bedekr, si zasloužil být oškubán. Taylor si na toto město vyhradil původně tři dny. Nakonec tu zůstal tři týdny a domů odlétal až odpoledne posledního dne před začátkem zimního semestru. Věděl, že jeho náhlé nadšení je pošetilé, ale je absurdnější zamilovat se do města, nebo do  ženské? Obojí vyžaduje ochotu vzdát se nedůvěry. Každopádně teď měl to, co si přál každý vysokoškolský student. Cíl i cestu, jak ho dosáhnout. Naučí se turecky a po dokončení školy se přestěhuje do  Istanbulu. Turecko mělo osmdesát milionů obyvatel a rychle se rozvíjející ekonomiku. Velké společnosti potřebovaly Američany hovořící místním jazykem a Massachusettská univerzita poskytovala v rámci spolupráce s ostatními vysokými školami v okolí Amherstu vynikající studijní program zaměřený na turečtinu a Turecko vůbec. Předpokládal, že jeho rodiče budou proti. Nebyli. Táta: Rozhodně to zvedne tvoje vyhlídky na dobrou práci víc než studium historie. Maminka: Vždycky jsem chtěla žít v  nějaké exotické zemi. Turečtina byla obtížná, ale Taylor se snažil. Na začátku posledního ročníku už hovořil téměř plynně. A pak al-Káida napadla Spojené státy. Stejně jako jeho přátelé byl i Taylor vyděšený, rozzuřený a chtěl se pomstít. Na rozdíl od nich on ale pomoci mohl. Turecko mělo hranice s Irákem a Íránem. FSB, Mossad i Revoluční garda měly v Istanbulu silné rezidentury. CIA tu však byla zoufale oslabená. Turecky hovořili pouze čtyři zaměstnanci místního špionážního střediska. V  listopadu už CIA vybírala vhodné kandidáty mezi studenty jazykových programů po celé zemi. Taylor jejich pozornosti se svými studijními výsledky a neposkvrněnou minulostí uniknout prostě nemohl, a tak dostal od personalisty pozvání na informativní

39

pohovor do Bostonu. Trosky Světového obchodního centra v té době ještě doutnaly. Ani ho nenapadlo odmítnout. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Dokonce ani během desetiměsíční mise v  Iráku, kdy zelenou zónu opustil jen čtyřikrát. Převážnou část své kariéry strávil na  rezidenturách CIA v  Istanbulu a  v  hlavním městě Turecka Ankaře. Taylor věděl, že jako operativec není žádné eso. Hvězdy sloužily v Pekingu, v Kábulu nebo v Moskvě. Byl však spolehlivý, oddaný a pro Turecko se výborně hodil. Ačkoliv nastoupil až po jedenáctém září, byl Taylor tak trochu stará škola. Nesnášel bezpilotní letouny, preferoval starou dobrou špionáž a opatrný výběr agentů z řad státních zaměstnanců i  z  privátního sektoru. Lidi, kteří žili ve  vilách, ne v chýších z bláta. K jeho nejlepším zdrojům patřily střední důstojnické kádry turecké armády a  úředníci z  ministerstva financí. A  tak se rozvíjela Taylorova kariéra i  jeho společenský život. Zvykl si střídat v  posteli americké dvacítky, které sem jezdily na  dvouleté stáže k  nadnárodním společnostem. Po pár letech strávených u tajné služby z něj vyzařoval přitažlivý nádech tajemna. Z  jeho bytu byl uchvacující výhled na Bospor. Kromě toho znal každou dobrou restauraci ve městě a vždycky platil. Operativci měli prakticky neomezené fondy na výlohy. Žádný účetní v Langley se nikdy nepozastavil nad „náborovou“ večeří za dvě stě dolarů. Jako dárek k jedenáctému výročí nástupu k CIA dostal Tay­ lor povýšení do funkce zástupce šéfa istanbulské rezidentury. Měl v plánu zůstat tři roky a pak se vrátit do Spojených států. Byl už připravený usadit se a založit rodinu. Nikdy ho nenapadlo dělat šéfa. Taylor stále věřil ve své poslání a v to, že svým skromným dílem přispívá k ochraně USA. Předpokládal však, že bude pokračovat v dráze kariérního úředníka. Jedenácté září v jeho vzpomínkách pozvolna bledlo tak jako u všech ostatních.

40

A pak přišel ten dopis. Uplynulo už skoro půl roku, a  on měl přesto do  mysli vypálený každičký jeho detail. Bylo to v  pátek na  počátku září, v  poledne. Konzulát byl skoro pustý, protože se blížil prodloužený víkend u  příležitosti Svátku práce 4 . Istanbul znehybněl pod náporem vedra a  jen se z  něj čoudilo jako z kebabu na rožni. Taylorova kancelář byla pochopitelně klimatizovaná, ale lidé na  ulicích vypadali přes neprůstřelné sklo úzkých oken rozmrzele a podrážděně. Ozvalo se zaklepání na dveře. Byla to jeho sekretářka Alison. V  konečcích prstů držela jakousi obálku, jako by byla kontaminovaná, ačkoliv konzulát místní poštu na  antrax a jiná svinstva testoval. Beze slova mu ji podala. Jako adresát byl uveden Nelson Drew, náměstek ředitele pro služby občanům, konzulát Spojených států, Istanbul. Taylorovo krycí jméno a pracovní legenda. Uvnitř byl jediný list popsaný staccatem pár vět vytištěných na  laserové tiskárně. „Nelsone.“ Jste špion. CIA. Pravým jménem Brian Taylor. Hovoříte turecky a  fársí. Jsem plukovník Revoluční gardy. „Reza.“ Potřebuji se sejít. Grand Bazaar 6. září 15:00. Koberce Ethcon.

Taylor si připadal jako po rutinním lékařském vyšetření, kdy mu lékař oznámil, že má neoperovatelný nádor na mozku. Nemožné. Ten obyčejný bílý papír ho najednou začal pálit v prstech. Jste špion… Přece nemohl takhle vybouchnout. Přání ale ta slova vymazat nemohlo. Podal papír s obálkou Alison. „Udělejte jednu kopii pro mě a jednu pro Marthu.“ Martha Huntová, šéfka úřadu. „Originál i obálku zapečetit. Snažte se jich nedotknout pro případ, že by tam byly nějaké otisky.“

4

V USA a Kanadě se Svátek práce (Labor Day) slaví první pondělí v září.

41

Nevěřil však, že by se našly nějaké hmatatelné důkazy. Ať tohle poslal kdokoliv, byl zatraceně mazaný. A ví toho o něm až příliš mnoho. Ví, že pracuje pro agenturu. Zná jeho pravé jméno. A  ví dokonce, že ovládá jazyk fársí. Naučil se ho při spolupráci s  íránskými exilovými skupinami v  Ankaře. Uprchlíky Taylor neměl rád. Většina se jich chtěla jen poflakovat po Turecku za peníze CIA, a kdykoliv Taylor navrhl operaci, která by je zavedla zpátky do Íránu, měli jednu výmluvu lepší než druhou. Slušné zpravodajské informace z nich však padaly dost často na to, aby je agentura stále ještě tolerovala. A  teď ho tahle jeho zbožňovaná práce kousla. Vždycky předpokládal, že mezi uprchlíky jsou dvojití agenti provozující špionáž pro Írán. Pořád ale nemohl přijít na to, jak zjistili jeho pravé jméno. Byl přece tak opatrný. Jenže v Turecku už působí dlouho. Garda si nejspíš dala kousek po  kousku skládanku dohromady. Nemělo smysl lámat si hlavu, pravdu by se stejně nedozvěděl. Z  Ankary odešel před čtyřmi lety. Uprchlíci jsou bůhvíkde. Důležité ovšem bylo, že jeho krytí vybouchlo. Co když Garda zjistila, i kde bydlí? Prvotním impulzem v tu chvíli bylo sednout na první letadlo domů. Bylo mu však jasné, že musí zůstat. Člověk, který tenhle dopis napsal, by mohl být nesmírně cenným zdrojem. Spojené státy vyvíjely zoufalé úsilí o zastavení íránského jaderného programu. Washington uvalil sankce a  zahájil proti programu tajnou válku. Íránci se však přesto nevzdávali. Politici nutně potřebovali vědět, jak blízko má Írán k sestavení bomby, ale Spojené státy měly málo agentů v íránském aparátu a v Revoluční gardě vůbec žádného. Namísto toho CIA a  Úřad národní bezpečnosti spoléhaly na  své obvyklé technické vymoženosti. Írán však svá zařízení na  obohacování uranu ukryl pod zem, aby je chránil před satelity, bezpilotními letouny a radiologickými detektory. Po společném útoku Američanů a  Izraelců na  jejich počítačové systémy

42

v roce 2009 odstranili íránští vědci ze svých laboratoří počítače. Rovnice teď řešili na kalkulačkách a makety konstruované bomby modelovali ze sádry. A přesto dál dělali pokroky. Ostatně američtí vědci v Los Alamos konstruovali ve 40. letech 20. století první bomby s logaritmickými pravítky a ručně kreslenými plány. Bez hmatatelných důkazů mohly Spojené státy o  možnostech a záměrech Íránu jen spekulovat. Někteří analytici předpokládali, že Írán dokončí svoji první bombu nejpozději do roka. Podle jiných bylo pět let pravděpodobnějším odhadem. Tenhle plukovník od Revoluční gardy by mohl znát odpověď. Pokud je skutečný. A pokud Taylora neláká do pasti. Martha Huntová byla jmenována šéfkou istanbulské rezidentury čtyři měsíce poté, co se Taylor stal zástupcem. Byla o dva roky mladší než Taylor a nemluvila turecky. On jí však tu pozici nezáviděl. Měla odsloužené tři roky v Kábulu a dva v Islámábádu. Když se v něčem neshodli, pravdu měla obvykle ona. A to, že byla neskutečně pěkná, vysoká, štíhlá a s podmanivýma modrýma očima, vůbec nevadilo. Taylor svoji ligu znal. A ona do ní nepatřila. Sešli se v zabezpečené místnosti bez oken, která byla každý týden prověřována, aby nedocházelo k odposlechům, vedle její kanceláře. „Vůbec se mi to nelíbí,“ řekla, jakmile za sebou zavřel dveře. „Nazdar, Martho.“ „Důvody jsou myslím jasné. Kdo si sjedná schůzku na  Grand Bazaaru? Vždyť tam musí být aspoň pět tisíc bezpečnostních kamer. Ale jít tam musíš.“ Ani nečekala na  jeho souhlas. „Máme týden, tak ho využijeme. Umístíme kameru tak, aby sledovala příchod. Pokud bude neobvykle oblečený, třeba jako by ukrýval vestu, odpískáš to. Pokud se chce odpálit sám, není to tvůj problém. Jestli

43

chceš mezitím zůstat v konspiračním bytě, než se to přežene, nemám s tím problém.“ „Zůstanu, kde jsem. O tu vyhlídku se přece nenechám připravit.“ Ani náhodou nepřipustí, aby si Huntová myslela, že má strach. „Ty máš nějaké vyhlídky? Že jsem o tom neslyšela.“ Vtipná. Taylorovo apartmá byla hotová legenda. „Tak se někdy stav a uvidíš sama.“ Odfrkl si, aby pochopila, že žertuje. I když nežertoval. „Já ti něco povím. Dostaň nás do íránského jaderného programu a přijdu.“ A předvedla mu úsměv, který u ní viděl poprvé. Dvanáct hodin si lámal hlavu, jestli s ním flirtuje. Až pak mu to došlo. Hodila mu nepatrný, nejednoznačný signál, aby se měl čím zabývat. Jen aby odvedla jeho myšlenky od toho dopisu. Taylor slyšel, že prý existují muži, které krásná žena neoblbne. Zatím žádného nepoznal. Týden se vlekl. Taylor prostudoval své záznamy z Ankary, ale nenapadl ho nikdo, kdo by připadal v úvahu jako dvojitý agent. Tým technické podpory rezidentury – dva buclatí hošíci jménem Dominick a Ronaldo – nainstaloval miniaturní kameru pro sledování vchodu do  obchodu s  koberci. Ještě téže noci ji úklidová četa vyhodila. Huntová a Taylor se rozhodli, že nebudou riskovat další. Dva dny před schůzkou si Taylor obchod prověřil osobně. Prodejna se nacházela na drahé adrese několik metrů od  náměstí zakrytého kupolí, kde bazar před pěti staletími vznikl. Spíše než na tradiční vzorované koberce se specializovala na  moderní výrobky jasných barev. Za  jiných okolností by si Taylor možná nějaký koupil. Teď namísto toho vešel do obchodu s kuřáckými potřebami a sledoval vchod do  Ethconu, zatímco předstíral zájem o  předraženou pěnovku.

44

Přišel brzy. Bazar byl ještě téměř prázdný. Po  pár minutách prodavač z Ethconu vykoukl, aby prohodil pár slov s kolegou přes uličku. Podle přízvuku Taylor usoudil, že pochází odněkud z jihovýchodu Turecka poblíž íránských hranic. Což bude nejspíš shoda náhod. Z  tohoto regionu do  Istanbulu migrovaly statisíce venkovanů. Autor dopisu pravděpodobně vybral Ethcon namátkou. Společnost nefigurovala v  databázích agentury, a  když si Taylor prošel její turecké záznamy, nenarazil na  nic podezřelého. Taylor chvilku poslouchal, jak prodavači klábosí o nicotnostech, pak vrátil pěnovku a odešel, aniž by věnoval pozornost kletbám majitele krámku, které za ním jen pršely. Tu noc strávil zíráním na  Bospor. Vůbec se mu nelíbilo, jak byla ta schůzka zorganizována. Už jen tím, že se dostaví, potvrdí svoji identitu tomu, kdo ten dopis poslal. Skalpem ze CIA by nepohrdla spousta teroristů, al-Káidou počínaje a řeckými anarchisty konče. „Koukám, žes toho moc nenaspal,“ poznamenala Huntová ráno. „Každý nemůže vypadat tak vyžehleně jako ty.“ „Co si takhle vzít den volna a procvičit si střelbu?“ Agentura měla od  turecké armády dovoleno využívat střelnici na  základně nedaleko Istanbulu ke  střeleckému tréninku svých zaměstnanců. Huntová byla jako obvykle o krůček napřed. Taylor ze své pistole nevystřelil dobře rok. Den na střelnici by mu mohl pomoct uvolnit se a možná mu i zachrání život. „Tak nashle zítra.“ Bazar se rozkládal přes tucet bloků v Sultanahmetu, srdci istanbulského Starého Města. V pátek odpoledne seděl Taylor v nedalekém McDonald’s a sledoval turisty i Turky, jak do sebe lijí kolu v boji s žárem pozdního léta. V pravém uchu měl miniaturní přijímač, aby byl informován o krocích sledovacího

45

týmu, a na sobě měl vytahané tričko, které skrývalo pistoli v opaskovém pouzdře. Ve 14:44 to v přijímači zavrnělo. „Pico Jedna. Možné spatření objektu Gama. Zatím v lese.“ Taylor už dál nedokázal snášet tu oplastovanou vstřícnost prostředí McDonald’s. Protlačil se k  jihovýchodnímu vchodu na bazar. O dvě minuty později to ve sluchátku zabzučelo znovu. „Pico Jedna. Ohledně možného objektu Gama falešný poplach, pokud nemá tři děti.“ A konečně: „Pico Dvě. Les prázdný. Ani Gama, ani Rentgen.“ Pico Jedna a Dvě byli členové týmu CIA rozmístění kolem obchodu. Gama byl dosud neznámý pisatel dopisu a Rentgen byl potenciální nepřátelský tým. Rentgen by s téměř stoprocentní jistotou znamenal léčku. Pokud to Reza myslí poctivě, přijde sám. Ve 14:55 vešel Taylor na bazar. Po dalších šesti minutách došel k obchodu. Pico Jedna byl pryč, ale Dvojka stál v uličce. Kšiltovku s  logem týmu Real Madrid měl kšiltem dozadu, což byl signál, že v obchodě není kromě prodavače nikdo. Reza se neukázal. Pokud by tedy nebyl Reza sám prodavač, což už by bylo hodně přitažené za vlasy. Taylor vstoupil dovnitř. Prodavač firmy Ethcon byl na Turka hodně tmavý a vlasy měl černé jako tér. Tričko i džínsy měl příliš těsné, než aby pod nimi mohl ukrývat bombu. „Vy jste pan Nelson?“ Taylor měl co dělat, aby nedal najevo překvapení. Prodejnu tvořila jediná místnost, do  níž se dalo vstoupit jen vchodovými dveřmi. Všude podél stěn se vršily stohy koberců. Tady se nikdo další schovávat nemohl. Taylor tedy skočil na návnadu. „Nelson Drew, ano.“ Prodavač sáhl po obálce na pultě. „Včera sem přišel kluk a říkal, že vám to mám dát, až dneska přijdete. Prý chcete spoustu koberců.“ „Jak starý?“ „Naše koberce jsou nové—“ „Ten kluk. Jak byl starý?“ „Tak deset let.“

46

„Íránec?“ „Turek.“ Rezovi tedy došlo, že agentura bude obchod hlídat, a použil kurýra, aby tam dopis dostal bezpečně. Učebnicový příklad. Prodavač podal Taylorovi obálku. Na chlopni stálo černými tiskacími písmeny NELSON. Taylor ji roztrhl a vytáhl jediný list papíru. Tramvaj do Cevizlibağu. Po schodech dolů na čerpací stanici. Přijďte do 3:30. SÁM. Jinak odejdu a  už vás nebudu nikdy kontaktovat. „Reza“ Cestou z bazaru zatelefonoval Huntové a přečetl jí vzkaz. „Jako konspirace to smysl dává,“ řekla. „Tohle už není sranda.“ „Nikde žádné kamery, nemůžeme si ho prolustrovat. Jakmile skončí, skočí do tramvaje nebo si stopne taxíka a zmizí na dálnici. Myslím, že tím stoupá pravděpodobnost, že je pravý.“ „Jenže naslepo a bez podpory do toho mám jít já.“ „Je to přehledné a  veřejné místo. Tam tě nikdo neohrozí. Jenom prostě nechoď nikam dál. Jestli se pokusí dostat tě do auta, odmítni.“ „I když mi slíbí lízátko?“ Zaklapl mobil a  prokličkoval zástupem čínských turistů, který se vyhrnul z  autobusu a  zablokoval hlavní vchod na bazar. Tramvajová zastávka se nacházela nedaleko. Veřejná doprava v Istanbulu byla na příšerné úrovni. Trasu metra, která by vedla pod Bosporem, město slibovalo už celá desetiletí. Ještěže tramvaje jezdily často. Byl to ten nejrychlejší způsob cestování po  Starém Městě. Taylor přejel permanentkou před skenerem vstupního turniketu a vmísil se mezi Turky čekající na  stanici. Souprava zrovna přijížděla a  Taylor se

47

začal tlačit kupředu. Tramvaj byla přecpaná, takže bylo třeba bojovat. Došlo i na lokty. Pod tričkem se mu nepříjemně vyboulila pažba pistole. Taylorovi neušel vytřeštěný pohled všímavé ženy. Rychle se zavrtěl, aby mu triko volně sjelo přes boky a skrylo obrys zbraně. Vozem se linul odér cibule, česneku a potu. Mnozí starší Turci stále dávali přednost tradičním lázním před každodenním sprchováním. Taylora na  okamžik napadlo, jestli mu tuhle misi Huntová nepřidělila z čiré škodolibosti. Třeba usoudila, že si při těch svých věčných večeřích z reprefondu žije až příliš komfortně. Tramvaj se kodrcala dál a míjela auta, která se v obou směrech sotva pohybovala. Bylo 15:26, když automatický hlásič jásavě oznámil stanici Cevizlibağ. Taylor se prodral ven. Cítil, jak se mu po prsou řine pot. Rozepnul si bundu a s vypětím vůle přemohl nutkání vytáhnout pistoli Sig. Čerpací stanice se nacházela pod tramvajovou zastávkou hned u dálnice, osmiproudého ještěra spojujícího letiště s centrem Istanbulu. Taylor se zařadil do fronty sestupující z vyvýšené plošiny zastávky po úzkém železném schodišti a zapátral po svém kontaktu. Tamhle. Ten muž, co se opírá o betonovou podezdívku pod tramvajovou dráhou. Hnědou pletí skutečně připomínal spíš Peršana. Na sobě měl džínsy a oči mu zakrývaly veliké zrcadlovky. Potáhl z cigarety. Jak triko, tak kalhoty měl příliš těsné, než aby mohl ukrývat bombu. Taylor se zastavil v  půlce schodiště a  monitoroval terén. Před sebou viděl desítky čerpacích stojanů a rušný minimarket. Všude panoval běžný ruch frekventované benzinky, nikde ani stopy po týmu připravených únosců nebo zabijáků. Kolem Taylora se začali tlačit další vystupující znechucení tím, že zatarasil schody. Chlapík ve  slunečních brýlích vykročil ke schodišti. Taylor se ocitl v bodu, z něhož již nebylo návratu. Teď, nebo nikdy. Vykročil po schodech dolů.

48

Zblízka muž vypadal starší, než Taylor původně předpokládal. Hádal mu přes čtyřicet, ačkoliv u Íránců se věk odhaduje těžko. Na  sobě měl modré denimové kalhoty a  okopané martensky. Byl vysoký a pohledný, vlasy mu prokvétaly do odstínu pepř a sůl. „Jsem rád, že jste přišel,“ pronesl v jazyce fársí. Pokud byl Taylor schopen posoudit, znělo to, jako by hovořil svou mateřštinou. „Co to mělo znamenat s tím krámem?“ „Takhle je to lepší.“ Zavedl Taylora k podezdívce, naposledy důkladně potáhl z cigarety a rozdrtil ji podrážkou. První chyba. Taylor bude ten nedopalek moci sebrat, až kontakt odejde. Agentura porovná získané otisky a DNA se záznamy všech svých databází. „Jak se doopravdy jmenujete, Rezo?“ „Cigaretu?“ Podal Taylorovi balíček červených L & M. Taylor zavrtěl hlavou. „Vy moje jméno znáte, já vaše ne.“ „Vy máte zbraň, já ne.“ Zdvihl paže nad hlavu a otočil se, aby si Taylor mohl ověřit pravdivost jeho tvrzení. Jako nějaká stárnoucí íránská balerína. „Nechovejte se jako pitomec, upozorňujete na sebe.“ „Jestli mě sem někdo sledoval, už teď jsem mrtvý.“ „Jak to, že Garda zná moje pravé jméno?“ „Garda ne. Jen já.“ „Jak to?“ Taylor v Ankaře používal jinou krycí totožnost. „Máme v našich záznamech váš snímek z Ankary. Nikdo se nad tím nikdy nepozastavil. Narazil jsem na něj před pár měsíci a  něco mě napadlo. Náš člověk říkal, že mluvíte výborně turecky—“ „Jaký člověk?“ „Když byl v Ankaře, říkal si Husajn al-Ghází. Nula. Už je zpátky v Teheránu.“ Taylor si na  nikoho takového nevzpomínal. Exilové skupiny v Ankaře však měly stovky členů. „A tenhle Ghází mě udal?“

49

„Řekl jen, že mluvíte dobře turecky—“ „Výborně.“ „Výborně, ano. Mohu to vysvětlit, abychom se konečně dostali k tomu, proč jsem tady? Moc času nemáme.“ Taylor přikývl. „Tipnul jsem si váš věk, vyhledal si všechny studijní programy zaměřené na turečtinu v Americe a našel si na internetu absolventy. Na  Turka zrovna nevypadáte, takže jsem usoudil, že jste musel jazyk studovat na univerzitě.“ „A co kdybych jazyk ovládal díky nějakým rodinným vazbám na Turecko?“ „Pak bych vás nenašel. Tolik jsem zase neriskoval. Ztratit jsem mohl jen čas.“ „Vy jste prohledával všechny studijní programy?“ „Nestuduje v  nich zase tolik lidí a  většinou to jsou Turci. Od roku 1995 do roku 2000 jsem v nich našel jen asi tři stovky Američanů. Procházel jsem fotografie z ročenek, až jsem narazil na  vaše pravé jméno. Od  samotného začátku mi to celé nezabralo ani měsíc.“ Taylor nebyl schopný slova. Tohle byla přímo monstrózní bezpečnostní chyba, kterou nikdy nevzal v úvahu. „Pak jsem si vzal naše fotografie úředníků amerických konzulátů a  ambasád. Ty samozřejmě pořizujeme běžně. Měl jsem to štěstí, že jste byl pořád v Turecku pod oficiálním krytím. A taky že jste tu byl už dost dlouho na to, abychom měli vaše oficiální jméno a funkci, takže jsem věděl, kam dopis poslat. Předpokládal jsem, že pokud je můj odhad správný, přijdete. Což se stalo.“ „Ale nikdo jiný z Gardy—“ „Správně. Jen já. A nehodlám se s tím nikomu svěřovat.“ To byla slova, v  něž Taylor doufal. Kéž by byla pravdivá. „Chcete pro nás pracovat, Rezo? Člověk ve vašem postavení musí mít cenné informace.“ „Nejsem tu, abych zaprodal svoji vlast.“

50

Jestli se Taylor za  těch deset let v  operativě něco naučil, tak to, že tohle agenti říkají pokaždé, než svoji vlast prodají. Íránec si zapálil další cigaretu a zhluboka potáhl. „Naši vůdci spolkli svůj vlastní jed. Jsou přesvědčeni, že jim bomba zajistí bezpečí. Nenávidí vás a Židy za to, že se je pokoušíte zastavit.“ „Jak jsou blízko?“ „To přesně nevím. Na  tom programu ale pracuje můj přítel a podle něj jsou velmi blízko, i když naši konstruktéři byli předčasně optimističtí. Pro vás je však zásadní vzít na  vědomí, že už to ovlivňuje naši politiku. Během příštího týdne bombami zaútočíme na dvě izraelské ambasády.“ Překvapením zjevně neměl být konec. „Kde?“ „Jedna v Africe, jedna v Asii. Původně měly být tři, ale ta třetí, v  Bulharsku, byla odvolána. Příliš důkladné zabezpečení. Alespoň pokud mně je známo.“ „Má to provést Hizballáh, nebo Garda?“ Írán používal pro většinu svých útoků proti Izraeli libanonskou milici Hizballáh. „Hizballáh. Ale podporujeme je ještě víc než obvykle. Je to komplikované. Dva výbuchy na  dvou kontinentech současně. A také se teď významně orientují na Sýrii.“ „Tak proč se to neodloží?“ „Odložili bychom to, kdybychom měli na  vybranou, ale rozkazy přišly shora. Má to být jasný vzkaz Izraelcům, aby přestali střílet naše vědce.“ „Které ambasády?“ „To nevím.“ „A bomby? Auta naložená trhavinou? Sebevražední atentátníci?“ „V Bulharsku to mělo být auto. Myslím, že i v ostatních případech.“ „Ty dvě ambasády jsou jisté?“

51

Reza se otočil k Taylorovi a nadzvedl sluneční brýle, aby si navzájem viděli do očí. „Nemám o  vaší agentuře valné mínění. Pokud jde o  technologie, jste na výši, to ano, ale vázne to, co se týče lidí. Vy mluvíte turecky, ani s fársí na tom nejste špatně, takže bych předpokládal, že pitomec nejste. A pak na mě vybalíte takovýhle dotaz. Ano, je to jisté.“ Reza naposledy potáhl z cigarety a rozdrtil ji botou. „Musím jít.“ „Rezo, potřebuji o vás vědět víc. My potřebujeme vědět víc. Proč nabízíte tyhle informace—“ „Je mi zle z těch fanatiků, co stojí v čele mé země. Nelíbí se mi představa jaderné války. Ještě nějaké další důvody potřebujete?“ „Pokud je máte…“ „Organizace Basídž ubila mému příteli během Zelené vlny bratrance.“ Po sporných volbách v létě roku 2010 se v Teheránu vzedmula takzvaná Zelená protestní vlna vysokoškolských studentů a dalších mladých Íránců. Režim odpověděl protiútokem polovojenských band zvaných Basídž-e Mostazafín, což ve fársí znamená Mobilizace utlačovaných. Basídž byli chudí a zbožní a nenáviděli protestující, kteří pocházeli z majetnějších a méně nábožensky fanatických vrstev. Útočili zuřivě, desítky obětí pozabíjeli a stovky zranili. Policie nejenže proti násilí nezakročila, ale někdy s milicemi Basídž dokonce spolupracovala. „Tak mi alespoň řekněte své jméno.“ „Řekl jsem vám pravdu. Pokud mi nevěříte, dívejte se příští týden na zprávy. Vidíte tu tašku za tou zídkou?“ Taylor se podíval naznačeným směrem a  spatřil hnědou papírovou tašku. „Tam je pro vás telefon. Zavolám, až budu vědět všechno. Chvíli to možná potrvá.“ „Já nemůžu—“ „Není to bomba. Prostě jen telefon, co jsem dneska koupil. Ani není vybalený.“

52

„Musím mít možnost se s vámi spojit.“ „Nechci, abyste mě kontaktoval. Nechci ani, abyste mi platil, fotografoval mě nebo registroval mou DNA.“ Reza sebral rozdrcené nedopalky a strčil si je do kapsy. „Garda má poblíž Qomu podzemní věznici. Chovají tam psy nakažené vzteklinou. Tam vás svléknou donaha, pouty vás přicvaknou ke sloupu a otevřou klec. O vzteklině vám řeknou předem, aby vám bylo jasné, co můžete po pokousání čekat.“ „Nemůžeme vás chránit, když nevíme, kdo jste.“ Reza si posunul sluneční brýle na oči. „Řekněte to Izraelcům. Tečka.“ O  tři stojany dál právě dotankoval taxík. Reza k  němu svižně došel a  oslovil řidiče. Vzápětí vklouzl dovnitř. Když taxík odjížděl, ani se neohlédl. Taylor přidřepl vedle papírové tašky. Dovnitř neviděl. Co ale čekal? Že to bude tikat? Rozevřel tašku a převrátil ji botou. Vyklouzl malý mobilní telefon ve véčkovém pouzdře. Tay­ lor se pro jistotu rozhodl vrátit se na konzulát taxíkem. Pokud má ten telefon bouchnout, napáchá alespoň méně škod. Na  bráně konzulátu projeli mobil mariňáci. Po  výbušninách ani stopa. Taylor ho předal technikům. „Zkontrolujte, jestli není napíchnutý.“ „Můžu ho rozebrat?“ zeptal se Ronaldo. „Dělej si s ním, co chceš, když ho nezničíš. To bych pak musel zničit já tebe.“ Huntová čekala v  konferenční místnosti, před sebou na stole dva digitální záznamníky. „Pověz mi, jak to přesně proběhlo. Žádné názory. Jen fakta tak, jak si je pamatuješ. Chci veškeré podrobnosti, dokud je to čerstvé.“ Trvalo půl hodiny, než jí průběh schůzky odvyprávěl. „Vedl sis dobře,“ řekla, když skončil. „Děkuji.“ „Máš číslo toho taxíku?“

53

Jako by dostal studenou sprchu. „Ne, bylo to moc daleko—“ „Zapomeň na to. Myslím, žes to zvládl stejně dobře, jako by to zvládl kdokoliv jiný. Jedno ale vědět musím. Odpověz bez přemýšlení, prostě jen ano, nebo ne, první impulz. Je pravý?“ „Ano.“ „Protože?“ „Jeho odpor vůči režimu působí reálně. Fársí má jako rodilý mluvčí. I to, jak popisuje operaci – nezastírá, že je problematická a že se na to tlačí shora. Tohle známe všichni bez ohledu na to, za koho kopeme. A jinak to ani nedává smysl. Dal nám velice specifický tip. Do týdne budeme vědět, jestli lže. Kdyby šlo o  to dostat mě, proč mě nezastřelil dneska? Oba víme, že jsem toho moc dělat nemohl.“ „Sepiš zprávu, odešlu to na vedení.“ „Hodil by se mi aspoň identikit.“ „Snad se nám povede přesvědčit agenturu, aby nám večerním letadlem poslala kreslíře, dokud máš podobu ostře v paměti.“ „Ty si myslíš, že je pravý, Martho?“ „Věřím ti.“ Takže přímý souhlas odmítla vyslovit. A hlavně ponechala tíhu úsudku hezky na  něm. Zklamala ho – a  on hlavně zklamal sám sebe tím, jak se od  ní nechal oblbnout. Šéf je ona. On je jen zástupce. A tak to zůstane. Následující dva dny strávil Taylor konferenčními hovory s Langley. Znovu a znovu musel odpovídat na opakující se otázky. Jak dorazil dopis? Co se stalo v obchodě s koberci? Nakonec dostal na  drát asistenta náměstka Barta Reginu. „Víte, že žádný důstojník Revoluční gardy nikdy nezběhl? Ani jeden. Nikdy.“ Taylor se s odpovědí nenamáhal.

54

„Pokud tohle varování předáme Mossadu a  ukáže se, že jsme se mýlili, pak se muy 5 zesměšníme. Ale vy se domníváte, že bychom do toho měli jít.“ Huntová cosi načmárala na papír a ukázala to Taylorovi. Rozhodnuto, jen si kryje prdel. Takže tento hovor už byl jen pro forma. Regina chtěl od Taylora slyšet, že tomu věří. Pokud by tip nevyšel, zpětná reakce by pak nepostihla Reginu. A pokud vyjde, nikdo se nebude starat o to, že Regina se plašil zbytečně. Sedmé poschodí bude příliš vzrušeno nadšením z nového zdroje. Tyhle zákulisní machinace byly důvodem, proč si Taylor vážil své poklidné kariéry. Čím víc je v sázce, tím víc se politikaří. Protáhl si krk a vyložil karty: „Pane, pokud se mě ptáte, jestli to Reza myslí vážně, tak věřím, že ano, i kdyby jen proto, že odněkud vypátral moje jméno. Ten jeho příběh dává smysl. Ujišťuji vás, že je mi jasné, že by pro nás bylo lepší znát jeho pravé jméno. Ale vzhledem k rizikům, jimž je vystavený, mě nijak nepřekvapuje, že si je nechává pro sebe.“ Navzdory tomuhle dohadování – anebo možná právě díky němu – byl Taylor stále pevněji přesvědčený, že Reza je tím, za koho se vydává. Ne jen proto, že omyl by znamenal konec jeho kariéry. Taylor chtěl, aby všichni museli přiznat, že on měl pravdu. A všichni, to znamenalo i Martha Huntová. „Dobře,“ ozval se Regina. „Takže to oznámíme Izraelcům. Klasifikujte to jako zprávu z jediného zdroje, stupeň pravděpodobnosti čtyři.“ Stupnice od  jedné do  deseti označovala pravděpodobnost získaných informací. Jednička byla přidělována zprávám s naprostou spolehlivostí, desítka znamenala divoké fámy. Vzhledem k tomu, že agentura při hodnocení nemohla vycházet z ničeho jiného než z Taylorova úsudku, znamenala čtyřka hodně velkou důvěru. Linka oněměla. „Milý hošík,“ poznamenala Huntová. „Jen si kryje záda. Stejně jako jistá rezidentka.“

5

velice (špan.)

55

K jeho překvapení se usmála. „Asi jsem si o to řekla.“ „Na mě si můžeš vsadit, Martho.“ O čtyři dny později proletěla v angolské Luandě dodávka Nissan ulicí Rua Rainha Ginga a prorazila vnější vrata izrael­ ské ambasády umístěné v  nevelké jednopatrové budově. Když se nissan blížil k vnitřní bráně, strážní zahájili palbu z  kalašnikovů. Řidič ztratil kontrolu nad vozidlem. Dodávka narazila do  betonového zátarasu, který tam Izraelci narychlo zbudovali poté, co je Američané varovali. Řidič z vozu utekl a podařilo se mu ujet na motocyklu. Třicet sekund nato dodávka explodovala. Dva strážní byli zabiti, další tři utrpěli zranění. Zraněno bylo i šest civilních zaměstnanců ambasády. Izraelský vyšetřovací tým později zjistil, že auto bylo naloženo třemi metráky umělého hnojiva a topného oleje. Dost na to, aby vyletělo celé velvyslanectví do povětří, kdyby se auto dostalo dovnitř. Šest tisíc mil odtud zastavilo u  zadního vchodu izraelského velvyslanectví v  Bangkoku taxi. Řidič ani zákazník neměli povolení k  vjezdu, strážní proto nezvedli závoru. Po patnáctisekundovém váhání střelil spolucestující taxikáře do hlavy a dal se na útěk. Pětačtyřicet sekund poté taxi vybuchlo. O život přišel řidič a jeden strážný, další dva byli těžce zraněni. Spolujezdec unikl. Podle odhadů thajské policie obsahoval zavazadlový prostor taxíku asi čtyřicet kilogramů trhaviny Semtex. Izraelský premiér telefonicky poděkoval prezidentovi USA za  varování. Prezident zavolal novému řediteli CIA Scottu Hebleymu, čtyřhvězdičkovému generálovi od námořní pěchoty, který ve funkci vystřídal Duta. Hebley zatelefonoval Taylorovi. Langley vyslala do  Istanbulu průzkumný tým, aby tamní rezidentuře pomohl vystopovat Rezu. NSA zkopírovala telefon, který dal Reza Taylorovi, aby zvonil

56

na příslušné vyčleněné lince v protiteroristickém centru. Tay­ lorovi zůstal originál. Nakonec Reza si vybral jeho. Navzdory riziku si zoufale přál, aby se Reza ozval znovu. Očekával, že zavolá během několika málo dnů. Když kvůli ničemu jinému, tak alespoň aby si vyslechl uznání za svůj tip. Míjely týdny. Agentura porovnala identikit Rezy nejen se svými databázemi, ale i  s  údaji FBI, Interpolu a  turecké zpravodajské služby MIT. Žádná shoda. Průzkumný tým se vrátil domů. Vyšetřování útoků v Angole a v Thajsku vázlo na  mrtvém bodě. Dodávka byla kradená a  ani u  taxikáře v Bangkoku se nezjistilo žádné napojení na teroristická hnutí. Nedopustil se ničeho jiného než toho, že měl smůlu na rito. Semtex pocházel z českého výrobního podniku, který zásoboval půlku světa. K bombovým útokům se nepřihlásil ani Hizballáh, ani Írán, ale jejich mlčení nebylo žádným překvapením. Svoji účast vytrubovali do světa zřídkakdy. Září přešlo v  říjen a  Reza se stále neozýval. Taylora se zmocnila deprese. Připadal si podivně žárlivý, jako milenec odvržený po jediné společné noci. Proč nevolá? Co jsem provedl? Požádal NSA o ověření funkčnosti mobilu. Změnil vyzváněcí tóny a  vrátil se k  původnímu. Odmítal své ostatní agenty, ignoroval volání, rušil schůzky. V listopadu si po čtyři pátky za sebou přehrával každý detail setkání. Ten čtvrtý pátek se na chodbě před svou kanceláří potkal s Huntovou. „Pojď si se mnou dát panáka,“ navrhla. Věděl, že to, co od  ní uslyší, se mu nebude líbit. A  právě tak věděl, že to potřebuje slyšet. Ve  své kanceláři vylovila z nejspodnější zásuvky láhev Laphroaig a dvě sklenice. Nalila oběma. „S největší pravděpodobností už není v Istanbulu. Nejspíš ho odhalili.“ Oběma bylo jasné, že pokud Garda Rezu označila jako zrádce, byl zatčen a  mučen. V  tom případě je Taylorova legenda

57

v háji a měl by být z Istanbulu odvelen. Jenže on chtěl zůstat. Chtěl tu být, až se Reza znovu ozve. „Nemají ho. On je opatrný.“ „Měj rozum.“ „Ten tip zachránil spoustu životů.“ „Před třemi měsíci.“ „Závidíš, protože jsi ho odmítala.“ Usrkla skotské. „No, to je slávy. Akorát že jsi jediný, kdo to tak prožívá. Jediná úspěšná schůzka a ty z toho máš posttraumatickou stresovou poruchu. To je asi poprvé v dějinách.“ Chtěl se s ní začít hádat, věděl však, že pravdu má ona. „Až ten telefon zazvoní, budeme připravení. Do  té doby buď chlap. Vrať se ke své práci a tohle nech plavat.“ „To ty buď chlap.“ Chtěl být vtipný, ale dokonce i jemu samotnému to znělo jako fňukání vzpurného děcka. „Salud, Briane.“ Pozvedla sklenici a dopila ji jedním douškem. Podzim skončil. Přešly Vánoce a  nadešel Silvestr. Taylor pozval Huntovou na  večírek. Nepřišla. Turecko přepadla tamní krátká, ale krutá zima. Nepříjemné překvapení pro mimosezonní turisty. Sníh na Bosporu sice působil malebně, ale Istanbul není na zimu stavěný. Marmarské moře bičovaly vichry a na chodnících namrzal déšť se sněhem. Turci chvátali ve  svých příliš tenkých kabátech a  snažili se neuklouznout na flekancích černého ledu. Taylorovi se málem ulevilo, když se mohl vrátit ke své všední práci. Přesto však průběžně kontroloval, jestli je magický telefon stále plně nabitý a jestli ho má pořád na dosah ruky. Zazvonil v pátek v deset večer. Prvních pár sekund Tay­ lor nevěřil vlastnímu sluchu. Pak po telefonu hrábl. Na displeji se jako volající zobrazovalo skypové číslo 123456. Stiskl tlačítko pro příjem hovoru. „Pan Nelson?“ Taylor okamžitě poznal Rezův hlas. „Ano.“

58

„Hotel InterContinental. Obálka v  recepci. Vyzvedněte ji a přijďte do pokoje 1509. Sám.“ Cvak. Taylor poslal Huntové zprávu: R se ozval. Aktivuji tým. Každý měsíc Huntová určila dva důstojníky jako pohotovost pro případ, že by Taylor potřeboval zálohu. Tento úkol v zásadě znamenal buď připraven všeho nechat, pokud tě bude Brian potřebovat. Kontroluj si, jestli máš nabitý telefon, a moc nechlastej. Dominick a  Ronaldo byli rovněž součástí týmu, ačkoliv jejich úkolem bylo jen být v  obraze. Nebyli školeni v aktivním průzkumu. S  takovouto nečekanou výzvou počítali. Věděli, že nebudou mít čas na  přípravu pasti. Technici proto zaparkují v blízkosti hotelu. Jeden člověk bude čekat v hale, druhý venku. S identikitem byli obeznámeni všichni. Neměli za úkol Rezu sledovat. Taylor a Huntová se shodli, že pověsit se mu na paty by byla chyba. Vzhledem k tomu, jak opatrný byl při první schůzce, se bude Reza s  největší pravděpodobností proti sledování jistit, a pokud by je odhalil, zuřil by a mohl by kontakt přerušit jednou provždy. Rezidentura se proto rozhodla spokojit se s jeho vyfotografováním a s ověřením, jestli je někdo s ním nebo ho sleduje v hotelu. Taylorův byt se nacházel něco víc než míli jižně od InterContinentalu. Oblékl se, připnul si pouzdro s pistolí a vykročil do mlžné istanbulské noci. Kráčel severovýchodním směrem, zatímco se mu displej mobilu rozsvěcel, jak se hlásili členové týmu. Dominick a Ronaldo bydleli spolu pár mil na sever od centra. Taylor si nikdy neujasnil, jestli jsou to jen spolubydlící, nebo milenci. Každopádně slíbili, že se k hotelu dostanou do třiceti minut. Jeden z důstojníků aktivního průzkumu oznámil, že dorazí za dvacet minut. Druhý nereagoval. Žil sám. Mohl být někde v  hlučném baru a  textovku mohl přeslechnout. Nepříjemný zádrhel. Ale Taylor věděl svoje. Šel by tam třeba i bez záloh, jen aby měl šanci se znovu s Rezou sejít.

59

Obálka, kterou mu recepční předal, jako by nevážila vůbec nic. Když ji Taylor ve výtahu roztrhl, našel jen hotelovou kódovou kartu. Otáčel ji v prstech a věděl, že Reza čekat nebude. Stál u  dveří pokoje a  naslouchal. Nic. Zaklepal. Žádná reakce. S rukou svírající vytaženého siga u boku projel klíčovou kartou slot. Když na  zámku s  pípnutím blikla zelená kontrolka, strčil do  dveří. Kryl se rámem a  čekal. Zevnitř nezaslechl ani zvuk kroků, ani šepot hlasů. Vklouzl do předsíňky a kartu vložil do slotu za dveřmi, aby se rozsvítila světla. Pokoj byl prázdný a  postel netknutá, stejně jako mýdla, šampony a  balená voda v  koupelně obložené mramorem. Tay­lor zapnul vyhledávač radiových frekvencí schopný odhalit nejběžnější typy štěnic a zkontroloval celý pokoj. Bez výsledku. Nezdálo se mu, že by tu Reza vůbec byl. Agentura samozřejmě prověří jméno, na  které byl pokoj rezervován, ale Reza nepochybně opět použil volavku. Nějakému tureckému šťastlivci strčil pár stodolarovek a nechal ho objednat pokoj. Taylor se posadil na postel a surfoval placenými programy v televizi, zatímco čekal na telefonát. Telefon zazvonil po dvaceti minutách. „Řekl jsem žádné sledování. To jste si myslel, že si těch tlusťochů v dodávce nevšimnu?“ Taylor věděl, proč chce Reza uchovat své jméno v tajnosti. Pochopil už, proč ho sem Íránec přivedl. Rezovi bylo jasné, že NSA napíchne telefon, který Taylorovi dal. Pokojový telefon byl čistý. Reza se tak nemusel obávat bezprostředního vystopování. Taylora ale tohle nefér jednání dožíralo. Vztahy mezi agenty a rezidenty bývaly vždycky složité. Aby rozptýlili svůj strach, potřebovali někteří agenti dokazovat, že jsou chytřejší než jejich rezident. Pokud mají Reza a  Taylor dlouhodobě spolupracovat, bude muset Íránec svůj přístup změnit.

60

Momentálně ale držel esa v ruce Reza a Taylor si nemohl dovolit riskovat, že ho vyplaší. „Je přece přirozené, že se vás snažíme vyfotografovat.“ „A já udělám všechno pro to, aby se vám to nepovedlo.“ „I to je normální.“ „Dáte mi své slovo, že až se sejdeme příště, nebude žádné sledování?“ „Máte moje slovo, že příště ho neodhalíte.“ Reza se zasmál. Jsme jedné krve, říkal ten smích. Rozumíme si. Nestavím to sledování proti tobě. Ty hraješ svoji roli tak jako já tu svoji. Uzel v Taylorově žaludku povolil. Dnes bude Reza spolupracovat. „Myslel jste si, že zavolám dřív?“ „Myslel jsem si, že zavoláte, až mi budete mít co říct.“ „Už jsem vám říkal, že jste chytřejší než průměr CIA. Máme v plánu zavraždit šéfa rezidentury.“ Marthu? Vyhrkl málem Taylor. Na poslední chvíli spolkl její jméno. „Tady?“ „To by bylo příliš blízko. Ani v Evropě ne. Tam je policie až příliš dobrá. Nejsem do  toho přímo zapojený, ale dozvěděl jsem se, že se vybírá mezi jedním v Asii a jedním v Africe.“ „Hizballáh?“ „Na ty je to příliš složité. Garda samotná.“ „To vypadá jako vyhlášení války.“ „Na  můj názor se nikdo neptá. Ale k  odpovědnosti se nepřihlásíme, nemůžete nám to dokázat. Možná obviníme někoho jiného. Al-Káidu například.“ „Kdy?“ „Tahle akce by pořád ještě mohla být odvolána, ale já jsem přesvědčený, že souhlas už je na cestě. Během příštích deseti dnů. Plánování už probíhá.“ „Snajpr, bomba, jed?“ „To nevím.“ „Něco mi dát musíte, Rezo. Nemůžeme hlídat celý svět.“

61

„Samozřejmě, Briane. Já zavolám generálovi Moghrabimu a zeptám se ho. Až se bude zajímat, proč se ptám, řeknu, že to potřebuje vědět kamarád od CIA.“ Linka oněměla. Taylor naslouchal vytáčecímu tónu, dokud nepřešel ve zlobné rychlé pípání. Nejdůležitější agent, jakého kdy měl, a  on s  ním jedná jako s  fickou z  archivu. Postavil se k  oknu a  zahleděl se na  Bospor. Okna byla nepochybně příliš silná, než aby mohla popraskat. Naštěstí pro něj. Zazvonil telefon. Taylor se po něm vrhnul. Vlastně se vrhnul přes celý pokoj, popadl sluchátko a mrštil sebou na postel. Nic elegantního, ale nikdo se přece nedíval. „Příště už znova nezavolám.“ „Omlouvám se.“ „Každý musíme riskovat.“ „Mohl jste mít připravený tým, aby mě sejmul, Rezo. A já jsem přišel.“ „Máte tu lidi.“ „Dole. K čemu by mi byli od chvíle, kdy jsem otevřel tyhle dveře?“ Taylor v duchu počítal do pěti. Zpomal. Zklidni ho. „Jedeme v tom spolu.“ „Tak mě nechte dělat, co mohu. Nežádejte po  mně informace, o  kterých víte, že je nemám. Když zjistím, co potřebujete—“ A náhle Taylor věděl, co udělat. „Založím vám účet. V UBS. V pondělí.“ „Jen záminka, jak zjistit moje jméno.“ „Žádná bezpečnostní schránka. Žádné klíče. Žádné podobné blbiny. Bude online na jméno Reza Istanbul. Dostanete číslo účtu. Skutečné peníze, žádný úpis. Jestli si je vyberete nebo převedete, to už je vaše věc.“ „To není nutné.“ „Pro začátek dvě stě tisíc dolarů. Pokud zběhnete—“ „To neudělám.“

62

To se uvidí, pomyslel si Taylor. Ale i kdyby se těch peněz nikdy nedotkl, bude pro Rezu příjemné je mít. Dvě stě tisíc dolarů za vybudování loajality u takového agenta není zas až tak vysoká cena. „Až se sejdeme příště, řeknete mi o  sobě víc? Kolik vám je let, kde jste vyrůstal, kdy jste vstoupil do  Gardy, prostě o životě.“ „Proč bych to měl dělat?“ „Abychom se mohli vzájemně lépe pochopit.“ „Dobrou noc, Briane.“ Taylor sáhl do minichladničky po Heinekenu, nakonec si to ale rozmyslel a vytáhl kolu. Má před sebou dlouhou noc. Musí odeslat kódovaný kabelogram s  ohlášením hrozby. Protože se Reza nemýlil s těmi ambasádami, agentura ihned vyhlásí celosvětový poplach, což ve stejném měřítku okamžitě vyvolá chaos. Opatrnější šéfové rezidentur zalezou do ulit. Kovbojové usoudí, že tohle varování není nic, co by už nevěděli, a bez konkretizace hrozby prohlásí tip za neužitečný. Budou mít pravdu – i nebudou. Reza opravdu nemusí vědět, jak to Garda hodlá provést. Pokud však řekl, že plánování probíhá, Taylor mu věřil. Otevřel kolu a zahleděl se z okna na temné vody Bosporu a na záři města kolem. Čekal, až se mu zklidní žaludek. Marně.

4 MIAMI Anne a  Wells se šourali po  palubní lávce s  hlavami svěšenými, jako by přežili zemětřesení a teď čekali na další ránu. Wells měl sto chutí ji popadnout do náručí a prosit ji, aby si to ještě rozmyslela. Odmítla ale z naprosto oprávněných důvodů.

63

On během třiceti dnů nepřijme úkol, nebo od ní navždy odejde. Nic z toho si nedokázal představit. Nebo možná dokázal, snad už přesně věděl, co udělá, a  nebyl schopen si přiznat pravdu. Zrovna se usadili v taxíku, když tok jeho neveselých myšlenek přerušil telefon. „Kam to bude?“ „Mezinárodní letiště Miami.“ Wells odmítl hovor, aniž by pohlédl na  displej. Minutu nato se telefon rozezněl nanovo. Tentokrát už se na displej podíval. VD. Duto. Opět přesměroval volání do hlasové schránky a přepnul telefon jen na vibrace. Rozvrněl se během několika sekund. Wells si proti své vůli uvědomoval sílící zájem. Pokud ho Duto potřebuje natolik, že volá třikrát po sobě, pak má problém. „Udělej, co musíš,“ řekla Anne vedle něj. Wells přijal hovor. „Senátore?“ „Můžete se se mnou dnes večer sejít?“ „Můžete mi sdělit proč?“ „Ne na volné lince.“ „Pak říkám ne.“ „Bude tam Ellis.“ Jestli půjde Ellis Shafer, tak Wells taky. Nemělo smysl si předstírat cokoliv jiného. Ačkoliv spolu za  tu dobu, co se Wells vrátil z Afghánistánu, svedli pár ošklivých soubojů, byl teď Shafer Wellsovým nejbližším přítelem v CIA – a vlastně vůbec. Byl to jak šéf, tak důvěrník a vyjednavač a nejednou svým taháním za nitky Wellsovi zachránil život. Shafer však už překročil důchodový věk, který v agentuře platil, a jelikož byl Duto mimo hru, Wells věděl, že Shaferovi už v agentuře odtikává čas. Nechtělo se mu myslet na to, co budou oba dělat, až Shaferovi definitivně ukážou dveře. „Sejít se máme v D. C.?“ zeptal se Wells. „Ve Filadelfii. Dostanete se ke mně do kanceláře do desíti?“ „Myslel jsem, že přespáváte v rakvi.“

64

„Adresu vám pošlu textovkou.“ A zavěsil. Wells schoval telefon a pohlédl na Anne. Natáhl k ní ruku, ale strnul v půli pohybu. „Já—“ „Jeď. O Tonku se postarám.“ „Těch třicet dní pořád ještě mám?“ „Nech toho, Johne. Nech toho, prosím tě.“ Mrakodrapy plné luxusních bytů se tyčily nad zálivem Biscayne jako padesátipatrové přeludy. Letadlo mělo zpoždění. Filadelfie přesně odpovídala jeho náladě. Zima a déšť. Byla už skoro půlnoc, když dorazil k Dutovi do práce. Následoval policistu v civilu chodbou, jejíž stěny zdobily mapy státu Pensylvánie a snímky Zvonu svobody. Duto a Shafer civěli na sport na kanálu ESPN a s nohama hozenýma na konferenční stolek popíjeli Budweiser z basy, která trůnila na gauči mezi nimi. Jako sígři na internátě, jenže těmhle dvěma bylo přes šedesát. „Johne.“ Shafer mu na  pozdrav pokynul plechovkou Budweiseru. „Pusť psy a dej si pivko.“ „Kdy se z vás dvou stihli stát takoví kámoši?“ Duto se předklonil a natáhl ruku. „John Wells. Mé srdce plesá. Zase spolu, my tři amigos.“ „My tři jsme nebyli nikdy nic.“ Wells ignoroval Dutovu pravici a počkal si, až se Duto znovu opře. „Krásně opálenej,“ poznamenal Shafer. „Určitě dodržuje životosprávu,“ přisadil si Duto. „Byl na okružní plavbě.“ „Ellisi,“ ozval se Wells. „Kdybys tu s ním musel čumět na bednu, chlastal bys taky,“ řekl Shafer. „To je tou prací,“ ozval se Duto. „Lidi tohle, lidi tamhleto—“ „Proč jsem tady?“ „Kvůli starým časům.“ Wells udělal krok ke dveřím.

65

„Řekněme, že jste tu, abyste něco oplatil.“ Z Dutova hlasu se náhle vytratila přiopilá hravost. „Co tak asi?“ „Vy se ptáte? Po tom, co jsem vám poslal toho drona, aby vám zachránil kejhák?“ Wells probodl Shafera pohledem. Ten jen nepatrně pozvedl stařecká ramena. Takže souhlasí. „Oba víme, že jinak byste se odtamtud nedostal—“ „V pořádku.“ „Sedněte si, Johne.“ Wells jim odstrčil nohy a sedl si na stolek. „Věnujte mi pozornost, prosím.“ Duto vypnul televizi. „Dneska mi volal Juan Pablo Montoya.“ „Měl bych to jméno znát?“ „Byl to můj agent v  Kolumbii. Armádní důstojník. Zůstali jsme ve spojení. Nebyl to sice žádný zázrak, ale občas se hodil.“ „Říká ti to něco?“ zeptal se Wells Shafera. Ten jen mlčky zavrtěl hlavou. „Žije teď v  Guatemale. Je v  penzi, nebo to aspoň tvrdí. Chtěl mi předat tip. Jeho kámoš patří do týmu, který plánuje zavraždění šéfa rezidentury. Zvláštní na tom je, že tu operaci má údajně vést důstojník CIA.“ „Takže operativec se snaží sejmout šéfa rezidentury? Nepovýšil ho nebo co?“ „Já vím, že to zní divně, ale Juan Pablo nepatří k těm, co dají na  plané kecy. Jestli kvůli tomu volal, bude to pravda. Nebo je o tom alespoň přesvědčený. A než se zeptáte – neví, o kterou rezidenturu má jít.“ „Ale ten jeho přítelíček to ví.“ „Přesně tak. Jeho jméno nám sdělí za sto tisíc dolarů. Kromě toho se s ním musím osobně sejít v Guatemala City. Určitě chápete, že to není dobrý nápad. Což je důvod, proč to svěřuji vám. Zastoupíte mě.“

66

„Je zbytečné říkat svěřuji to vám a  zastoupíte mě, Vinny,“ ozval se Shafer. „Jedno nebo druhé úplně stačí. Důležitější je, že dnes odpoledne jsme obdrželi hlášku, že Írán plánuje likvidaci šéfa rezidentury, jméno a místo neznámé.“ Dutovi povyjelo obočí málem až na temeno lebky. Wellsovi se zdálo, že to překvapení nehraje. Nastalé ticho prolomil až Wells. „Takže abych si to ujasnil. Během uplynulého dne byli Vinny i agentura upozorněni na úklady proti šéfovi rezidentury. Vinnyho informace pocházejí od chlápka z Guatemaly, který pro nás dřív pracoval. Ten tvrdí, že spiknutí vede operativec. Mezitím přijde agenturní hláška z—“ „Turecka,“ doplnil ho Shafer. „Lidský zdroj? Elektronické zpravodajství? Třetí strana?“ „Přísně tajné.“ „Takže nevíš.“ Shafer zavrtěl hlavou. „Každopádně ať je to kdokoliv, tenhle zdroj tvrdí, že za vražedným útokem stojí Írán. Revoluční garda nebo Hizballáh jako u Buckleyho?“ Hizballáh zabil šéfa libanonské rezidentury Williama Buckleyho poté, co byl unesen. Agentura byla vždycky přesvědčená, že Hizballáh tak provokativně jednat nebude, aniž by alespoň informoval Írán o svých záměrech. „Ne, samotná Garda.“ „Takže tu máme dvě velice odlišná hlášení. A to jediné, co mají společné—“ „—je, že šéfa rezidentury čeká…“ Duto gestem ruky naznačil stisknutí spouště. „Šéf rezidentury nebyl zabit dvacet let,“ podotkl Shafer. „Od Freddieho Woodruffa.“ Woodruff, šéf rezidentury v  bývalé sovětské republice Gruzii, zahynul v roce 1993 za okolností, které dodnes zůstaly nejasné. Woodruff, Oklahoman zvyklý hrát tvrdě, do Gruzie přijel těsně po  rozpadu Sovětského svazu. Moskva v  té

67

době ještě nebyla tak docela smířená se ztrátou satelitních států. Woodruff byl zasažen jedinou kulkou do hlavy, když jel se svým bodyguardem džípem. Zemřel ještě před příjezdem do nemocnice. Policie zatkla bývalého gruzínského vojáka a obvinila ho, že naslepo vypálil od krajnice. Podle policejní verze došel vojákovi benzin a on dostal vztek, že osádka džípu nezastavila a  nepomohla mu. Po  několikadenním bití se voják přiznal. Důkazy nashromážděné v průběhu vyšetřování však policejní verzi neodpovídaly. Jak FBI, tak CIA zachytily zvěsti, že Woodruffa zastřelili ruští špioni, aby Spojené státy varovali, že není zdrávo lézt Moskvě do zelí. Gruzínci však bývalého vojáka po rychlém procesu odsoudili. Opětovné prošetření případu, o které se pokusila FBI, skončilo bez úspěchu. Jedinou jistotou bylo, že Freddie Woodruff odpočívá na  Arlingtonském národním hřbitově. Buckleyho únos a Woodruffova vražda přiměly agenturu ke  zpřísnění bezpečnostních opaření na  ochranu šéfů rezidentur. Od té doby nebyl zabit žádný, ačkoliv patřili mezi vyhledávané cíle al-Káidy. „Moc možností není,“ řekl Duto. „Montoya může lhát, protože mu jde o  těch sto táců. V  tom případě je to ten největší klikař ze všech podrazáků, protože zvedl telefon přesně v ten den, kdy se provalilo to druhé spiknutí. Možnost číslo dvě – začala sezona lovu šéfů rezidentur a tyhle dvě operace se současně rozběhly jen náhodou. Možnost třetí – Írán získal některého z našich operativců k tomu, aby zabil jednoho z našich šéfů rezidentur. Chybí mi podle vás něco?“ „Srdce, duše a  svědomí,“ odpověděl Shafer. „Ale v  téhle skládance nic.“ „Tak zavolejte sedmé patro a řekněte jim o Juanu Pablovi,“ navrhl Wells. „Ať si to vyřeší sami.“ „To by bylo příliš okaté. Vypadalo by to, jako že se vměšuju. Že nedokážu vycouvat a nechat Hebleyho pracovat.“

68

„Tak si promluvte s Montoyou sám.“ „Jsem dokonale vytížený zhruba na tři týdny dopředu. Navíc s tímhle chlápkem bych se nerad nechal vidět. Není to… Jak to říct… Zrovna senátorský typ.“ „Ale poslat Johna ti nevadí?“ ozval se Shafer. „John už je velký kluk. Zvládne to.“ Wellse napadlo, jak nebezpečný může být Juan Pablo Montoya doopravdy. Nijak zvlášť na  tom nezáleželo. Jako Dutův emisar by měl být Wells v bezpečí. Rozhodně alespoň nebude muset chvíli myslet na  Anne. „Opravdu chcete ten můj závazek vůči vám vyplýtvat na tohle? Fakt mě potřebujete jako poslíčka za nějakým šestákovým dealerem?“ Duto přikývl. „Takže Guatemala City.“ Nový úkol. Do New Hampshiru se nevrátí. Wells by moc rád předstíral, že cítí něco jiného než úlevu. Ale nešlo to.

5 GUATEMALA CITY Stroj 737 společnosti United přistával na  mezinárodním letišti La Aurora od  jihu a  sedal tak těsně nad betonovými střechami, že Wells mohl počítat prádelní šňůry. Letoun ještě ani nedoroloval a Wells už zapínal telefon. Žádné zprávy. Ani od Duta, ani od Shafera. Od Anne také nic. Mrzelo ho, že mu dala ten měsíc. Nebýt toho, mohli už jít každý po svém. Myslel na ni víc než kdy dřív. A možná, že to právě takhle chtěla. Potřeboval ji teď odsunout stranou. Guatemala se kvůli drogám, gangům a  chudobě řadila mezi nejnebezpečnější země světa a Wells přijížděl neozbrojený. Na výletní plavbu si s sebou přirozeně žádnou zbraň nebral, dokonce ani nůž neměl.

69

Jen ten prsten. Když Wells vycházel z letištní haly, slunce už bylo nízko. Zkusil zavolat Montoyovi, ale nikdo to nebral. V  hotelu si frustraci vybil brutálním tréninkem. Dvě hodiny vytrvalostního cvičení, další hodina posilování. Cvičení ho vyčerpalo, ale stejně spal mizerně. Ve snu viděl Anne stát na přídi Titaniku s  napřaženou paží. Když na  ni zařval, ignorovala ho a mrštila prstenem do oceánu. Po  probuzení pocítil znechucení nad svou chabou představivostí. To teď jeho podvědomí bude vykrádat filmy? Mělo by se mu zdát… Vlastně vůbec nevěděl co. Možná o rodičích. O  jejich domě v  Hamiltonu. O  něčem, co propojuje minulost s budoucností. Jenže myslet na  minulost znamenalo myslet na  lidi, které zabil. Před tím se obrnil a teď mu začínalo docházet, že imaginace je dvojče paměti. Jeho vynucená amnézie mu místo snů nabízí filmy. Když zavřel oči, viděl sám sebe, jak balancuje na skalním hřebeni, několikasetmetrový strmý sráz po každé straně, armádu mrtvých za sebou, a proti němu se valí mlha hustá jako mléko. Ven vede cesta jedině tamtudy. Osprchoval se, oholil a zavolal Montoyovi. „Buenos días.“ „I vám dobré ráno.“ Wellse zamrzelo, že nemluví španělsky. Vždycky se mu líbila splavnost tohoto jazyka. „Kdo volá?“ „John Wells. Spolupracuji s Vinnym Dutem.“ „Tady jste v  Guatemale, seňor Wells.“ Poslední dvě slova ten chlap vyslovil jako zloduch z  televizního kanálu Telemundo. Asi vtip, usoudil Wells. „Sí.“ „Comandante dostal zprávu, že se sejdu s  ním. Ne s  nějakým poslíčkem.“ „Takhle mi ještě nikdo neřekl.“ „Máte moje peníze, poslíčku?“

70

„To můžeme probrat osobně.“ „Takže nemáte.“ Wellse už nabubřelost toho Hispánce nebavila. „Jestli si myslíte, že senátor Spojených států skočí do  letadla hned, jak mu řeknete, tak jste to přehnal s braním vzorků toho vašeho zboží. Slibuju vám, že zaplaceno dostanete, pokud není celá ta historka vycucaná z prstu.“ Montoya se zasmál. „Parque Central, v pět odpoledne. Ne, v šest.“ „Co kdybyste mi prostě řekl, kde bydlíte? Nebo vás namíchlo, že nepřijel Vinny, a rozhodl jste se dělat problémy?“ „Moji lidé vás vyzvednou. A žádné zbraně, prosím.“ Po těch slovech Wells zatoužil po pistoli víc než kdy dřív. Když zavěsil, zavolal do  recepce. „Můžete mi sehnat taxík do nejbližšího Walmartu?“ „Opravdu chcete Walmart, pane? V okolí se dá výtečně nakupovat.“ „Mám omezený rozpočet.“ Parque Central, označovaný oficiálně Plaza de la Constitución, býval kdysi administrativním i  církevním centrem Guatemaly. Teď už prezident úřaduje jinde a  palác na  severním konci parku slouží jako muzeum umění. Katedrála na východní straně, která přežila četná zemětřesení, je však i nadále domovem arcibiskupa Guatemala City. „Nechoďte tam po setmění,“ varoval ho recepční, když se ho na to náměstí Wells zeptal. „Doporučuji neopouštět Zona Viva. Tady je to hlídané.“ „Ani k paláci?“ „Tam už vůbec ne. Turisty si přímo vybírají.“ Já vím, že mě neposlechneš, dalo se z  tváře recepčního vyčíst. Chceš si to zkusit sám. Hloupé privilegium privilegovaných hlupáků. Wells uložil peněženku, pas a prsten do pokojového sejfu a vyšel z hotelu v 17:30, kdy už byla zimní obloha téměř temná.

71

Ulice byly téměř vylidněné dokonce i v hlídané oblasti Zona Viva. Taxi zahnulo na Avenida 7A a rozjelo se na sever podél dlouhých a nízkých betonových bloků s dolíky jako po neštovicích a počmáraných graffiti. Guatemala City Wellsovi připomínalo věčně prohrávajícího boxera lehké váhy s vězeňským tetováním, které nedokáže ani úplně zakrýt jizvy po  akné. Taxík zastavil na semaforu vedle lékárny označené zeleným neonovým křížem. Buclatý muž v bílém plášti stahoval ocelovou roletu v doprovodu dvou strážců. Ti byli ozbrojeni jako policejní zásahový tým. Brokovnice a neprůstřelné vesty. „Farmacias, hodně přepadení,“ ozval se taxikář. Deset minut nato odbočil doleva do klenutého podjezdu a  zastavil před přízemní kamennou stavbou korunovanou dvěma nízkými zvonicemi. „Katedrála. Parque Central.“ Náměstí bylo menší, než Wells čekal, uprostřed s vyschlou kašnou chráněnou nízkou zídkou. Jižní stranu stínila skupinka stromů. Poslední pruhy denního světla mizely z oblohy. Na zídce u kašny sedělo asi tucet výrostků. Další dřepěli na bobku kolem náměstí. Dva se opírali o katedrálu s bradou opřenou o prsa a s bezvládně vyplazeným jazykem. „Čichají lepidlo,“ poznamenal taxikář. Tekutý cement je droga dětí z  těch nejchudších vrstev Latinské Ameriky. Zvláštní droga. Nenavozuje ani euforii jako heroin, ani stimulaci jako kokain. Díky ní čas mizí a mysl se rozpadá. Čichači většinou nevydrží pár let přes dvacet. Wellse napadlo, že tady není volný pád vedlejším efektem. O ten tady jde v první řadě. Když sáhl po dveřích, zjistil, že jsou zamčené. „Viděl jste a teď zpátky do hotelu, ano?“ „Mám s někým schůzku. Můžete tu počkat?“ „Moc gangů.“ „A co na rohu Calle Ocho a Avenida Cinco?“ To bylo dva bloky odtud.

72

„Jak dlouho?“ „Půl hodiny.“ Wells podal taxikáři dvě dvacetidolarovky, což bylo mnohem víc než cena za svezení. „Dostanete sto dolarů.“ „Padesát teď. Vy přijít po šest třicet, sto padesát ještě. Jinak jedu.“ Wells mu podal padesát dolarů z hotovostní rezervy, kterou nosil v plandavých černých sportovních kalhotách z Walmartu. Ten hlavní nákup měl schovaný pod nimi. K  pravému lýtku si lepicí páskou připevnil kovovou příruční svítilnu, k levému pouzdro se čtyřpalcovým nožem. Samozřejmě, že by dal přednost pistoli, ale nůž a baterka byly to nejlepší, co se dalo za těch pár hodin sehnat. Ve filmech nikdo neměl nikdy problém obstarat si zbraně. V  reálném světě lidi, kteří se snaží kupovat střelné zbraně ilegálně, čeká s velkou pravděpodobností vězení nebo něco ještě horšího. Kupující musí najít někoho, kdo už zbraň má, a přitom prozradit, že on má peníze, ale zbraň ne. Těžko si lze představit přesnější návod, jak se nechat oloupit. Výrostci Wellse sledovali, jak přichází na  náměstí. Necelých patnáct metrů od něj dřepěli bok po boku na patách tři z nich. Ty měl nejblíž. Ten uprostřed na Wellse namířil prsty jako pistolí a cosi zamumlal. Druzí dva se zasmáli. Náměstí Wellsovi připomínalo sluncem vypečené pláně Keni. Ti kluci byli hyeny a Wells lev. V boji jeden proti jednomu by měl jasně navrch, ale hyeny útočí ve smečkách a je známo, že ve skupině dokážou lva zahnat na útěk, nebo dokonce zabít. A ti tři spratci uprostřed už se zvedali na nohy a ohlíželi se po svých kumpánech. Wells se rozhodl dopřát jim boj a přimět ty ostatní k útěku. Když mu tahle taktika zabere, získá tím jen pár minut. Pak se ten, kdo tohle náměstí kontroluje, ať už je to kdokoliv, dozví, co se stalo, a na scénu nastoupí hoši s kalašnikovy. Musí doufat, že ho Montoyovi muži vyzvednou ještě před tím.

73

Kdyby Montoya chtěl dát Wellse zabít, trval by na  schůzce v  nějakém slumu o  půlnoci. Montoya ho ale namísto toho testuje. Pokouší ho. Gringo, jsi dost chlap na to, abys byl můj člověk? Stupidní hra. Wells rázně vykročil třem výrostkům vstříc. Jediné skutečné riziko představovala možnost, že jejich vůdce bude mít u sebe dvaadvacítku. Tihle klučíci ale vypadali příliš zbídačele na to, aby si mohli dovolit alespoň tu nejlacinější pistoli. Na džínsech i tričkách měli víc děr než látky. Wells navíc nikdy nezažil, že by někdo, kdo má u sebe skutečnou zbraň, naznačoval střílení prstem. Hošany tipoval na mačety, nože domácí výroby a motýlky. Na  svůj vkus se musel spoléhat na  příliš velké množství dohadů. Stačí jeden omyl a může skončit s kuličkou jako desetník v prsou. Pokud se zmýlí v opačném směru, jen zhorší už tak zoufalé utrpení těch ubohých dětí ulice. Nejdřív vyrazí do boje s tou baterkou. Lepší těm klukům polámat pár kostí než je nechat vykrvácet. Nemá na  vybranou, musí jít na kontakt a počkat, až se otázka zodpoví sama. Jeho největší výhoda spočívá v tom, že ti spratci nečekají jeho. Zatímco zkracoval vzdálenost, jež je dělila, puberťáci si cosi mumlali. Většina pouličních lamp na náměstí nefungovala. Ve světle těch zbývajících si Wells všiml, že kluk uprostřed má na sobě umolousaný žlutý fotbalový dres. Splýval mu volně přes džínsy dostatečně nízko, aby se pod ním dala pohodlně schovat pistole. Wells kráčel přímo k  němu. Zblízka ten spratek vypadal ještě zbědovaněji a nebezpečněji. V jiném životě by byl s  těma hnědýma očima, inkoustově černými vlasy a  pravidelnou tváří za  hezounka. Rty měl ale samý bolák a  přes čelo se mu křížem táhla dlouhá bílá jizva. Hlavou Wellsovi sahal sotva někam po hrudní kost, ale vzhlédl k němu beze strachu. „Američan?“ To slovo znělo spíš jako nadávka.

74

„Přiznávám, vinen.“ Wells čekal, což nebyla jeho obvyklá taktika. Celá ta léta zůstal naživu díky tomu, že útočil jako první. Tomuhle čtrnáctiletému cucákovi ale musel dát šanci vycouvat. „Chceš drogy? Chinga? 6 “ Kluk měl až dosud pravou ruku položenou volně na stehně. Nyní ji posunul vzhůru a ukazovák s prostředníkem zasunul pod lem dresu. Ten fracek měl za kalhotami zastrčenou pistoli. „Peníze.“ Klukovi zajela ruka pod dres. Wells ho odstrčil prudkým nárazem oběma rukama do hrudníku, jako kdyby zvedal vleže na lavici činku úzkým úchopem. Na své straně měl váhu i páku. Kluk neměl šanci. Jen zavrávoral a Wells vykročil vpřed s ním. Tlačil ho jako útočník ve  fotbale hrnoucí před sebou obránce. Výrostek jen rozhodil paže, aby ztlumil pád. Když dopadl na  zadek a Wells na něm přistál, zarachotila po dláždění pistole. Sígr se pokusil sáhnout pod sebe pro zbraň, ale Wells zvedl pravý loket a  vrazil mu jím do  spánku. Výrostek jen zachrochtal a zhroutil se na dlažbu náměstí. Wells ho převrátil, vyhrnul mu dres a našel malou černou pistoli. V  tu chvíli zaregistroval pohyb zprava. Přibližoval se k němu další mládeneček s napřaženou pravačkou, v níž se leskla nevelká čepel. Teď byl od něj nějaké dva kroky, ale blížil se. Wells byl na všech čtyřech. Neměl čas se zvednout ani vystřelit a na toho kluka by pistolí stejně nenamířil. Wells se odrazil od  dláždění a  skrčil pravé rameno pod sebe, aby se překulil proti klukovi. Dřepy, ke kterým se každodenně nutil, se teď vyplatily. Věděl, že ten spratek nestihne zareagovat včas. Ucítil, jak nad ním prosvištěl nůž. Kluk se rozmáchl shora dolů a nezasáhl. Wells se mu překulil proti nohám. Byl to zákeřný faul, za  který by si vysloužil patnáctiyardovou penaltu, kdyby se díval rozhodčí. Vážil dvakrát tolik jako ten kluk. Kolize okamžitě změnila útočníkův

6

Kurvo? (špan.)

75

směr a odmrštila jej po zádech na dlažbu. Wells uslyšel ostré prasknutí kosti, jak kluk dopadl, následované tlumeným zasténáním. Nejspíš loket. Zlomeniny zápěstí moc nebolí, ale zlomený loket je příšerný. Wells využil setrvačnosti, aby se zvedl na nohy. Kluk ležel na zádech s pravou paží zkroucenou. Vystouplými řezáky se hryzal do rtů, aby zvládal bolest. Jeho vystřelovací nůž mu bez užitku ležel na hrudi. Dva odzbrojení pouliční spratci. Americká moc ve své nejryzejší podobě. Ten třetí parťák se nehýbal z místa. „Ty seš ale kamarád.“ Wells k němu vykročil a kluk se dal na útěk. Wells se vrátil k  výrostkovi ve  fotbalovém dresu, který ty trable rozpoutal, sehnul se k němu, popadl ho za vyzáblý biceps a zvedl ho na nohy. Připadal mu lehký jako hadrový panák. Ne jako kost a kůže, spíš jako kůže a vzduch. „Puta.“ 7 Wells vytáhl z  kapsy dvě dvacetidolarovky a  vtiskl je chlapci do dlaně. „Peníze za  zbraně.“ Nevěděl, za  kolik se Speciál sobotní noci 8 prodává v Guatemala City, ale čtyřicet babek mu přišlo jako férová cena. „Chinga tu madre.“ 9 Wells od sebe kluka prudce odstrčil. Ten se odpotácel půl tuctu kroků, a když nabyl ztracenou rovnováhu, gestem napodobil míření puškou. „Ra-ta-ta…“ Zacouval, otočil se a dal se do běhu. Ostatní kluci z náměstí ho následovali. Všichni až na toho s roztříštěným loktem. Ten kráčel pomalu a držel si pravou paži znehybněnou u boku. Wells sáhl do kapsy pro zbytek peněz. Měl ještě šest set dolarů. Kluk ucukl. Wells sbalil bankovky do tuhé roličky a nacpal ji chlapci do dlaně levé ruky. „Tu máš. A dej si tu ruku ošetřit.“ Kluk na to neřekl ani slovo.

7

kurvo (špan.) slangové označení nejlacinějších krátkých střelných zbraní nejnižší kvality 9 Jdi do hajzlu. (špan.) 8

76

„Johne Wellsi!“ Ten hlas se ozval z minivanu, který zastavil vedle katedrály. Vystoupil z něj muž s bouchačkou v ruce. A tohle nebyla dvaadvacítka, nýbrž pořádná pistole s  pětipalcovou hlavní, pravděpodobně pětačtyřicítka. Wells neměl takhle velké pistole rád. Vypadají nebezpečně, ale není možné je nosit skrytě, tasí se pomalu a těžko se s nimi míří kvůli příliš silnému zpětnému rázu. Jenže ten chlap od něj byl sotva patnáct metrů. Dost blízko na to, aby do něj dokázal udělat díru. „Doufám, že jste si to divadýlko užili.“ „Odhoďte zbraň.“ „Za ten krám jsem zaplatil čtyřicet babek.“ Muž zdvihl ruku s pistolí. „Zahoď to.“ Wells odstrčil s rachotem zbraň po dláždění. „Přední sedadlo,“ řekl ten chlap. Wells zaujal místo na sedadle spolujezdce. Kromě něj tam byli dva muži usazení vzadu plus řidič. Nikdo ho neprohledával. Museli dojít k názoru, že když to do toho kluka nenasypal, je neozbrojený. Pitomost, ale Wells si nestěžoval. Montoya žil na luxusním jižním předměstí nedaleko letiště. Guatemala je sice ještě chudší než zbytek Střední Ameriky, ale její vládnoucí třídě se za ploty nabitými elektřinou a  hlídanými ozbrojenými strážemi žije dobře. Minivan zahnul do  slepé uličky a  zaparkoval před objektem, který se jevil jako poměrně nechráněný, až na plot z ostnatého drátu. Jakmile se však rozsvítila světla, byl odhalen skutečný zabezpečovací systém. Čtyři dobrmani se vzpínali na zadních nohou zmítaní dychtivostí dostat vetřelce. Wells miloval většinu psů, ale dobrmani mu připadali nervózní a výbušní. Doufal, že Montoya nemá děti. Za plotem se nacházel bílý dům s plochou střechou, jenž byl postaven po vzoru klasické španělské obytné architektury z nepálených cihel včetně červenohnědých keramických

77

obkladů. U hlavní brány čekal pohledný muž, o něco málo starší než Wells. Wells otevřel dveře na  své straně, aniž by k tomu dostal pokyn, a rozběhl se k němu. Za ním vystartovali strážní, kteří vykřikovali cosi španělsky. „Juane Pablo—“ Wells až příliš blízko za  sebou vytušil strážného. Zpola se otočil, pokusil se zvednout ještě paži, ovšem to už se předkláněl a  jeho těžiště se posouvalo nesprávným směrem. Ucítil náraz čehosi kovového ze strany do hlavy. Pavučina bolesti jako by se rozprskla do všech světových stran. Wells zamrkal, ale když se pokusil otevřít oči, nešlo to. Ne, řekl, nebo se alespoň pokusil říct. Podlomily se mu nohy, svezl se na  kolena a  pohltila ho temnota.

6 HONGKONG 2010 Po  většinu života měl jiné jméno i  jinou tvář. Vyrůstal v kalifornském Ontariu na východ od Los Angeles, západně od Údolí smrti. Uvězněni mezi peklem a pouští, říkával táta. Máma učila třeťáky, táta šéfoval čistírně. Bohatí nebyli, ale vedlo se jim dobře. Přesně tahle slova vždycky použila jeho máma. Bohatí nejsme, ale vede se nám dobře. Měl přesně v  paměti tu chvíli, kdy je nechal za  sebou. Disney World. Ne Disneyland, Disney World. Škudlili celý rok, aby mohli letět přes celé Státy a projet se na úplně stejných atrakcích, na jakých se jezdilo v Anaheimu. Byl s tátou ten den už podruhé na horské dráze a najednou se přistihl při myšlence: Já nebudu jako tihle lidi. Já nebudu obyčejný. Bylo mu dvanáct. Pocítil cosi jako šok. Jsi celý zelený, strachovala se o něj máma, když slezl z horské dráhy. Nepřehnals to s kolou?

78

Až do konce základní školy čekal, že se ten pocit vytratí. Namísto toho v  něm zapustil kořeny. Byl tu jen jediný problém. Neměl tušení, jak se odlišit. Obvyklé cesty ke  slávě a  jmění nepřicházely v  úvahu. Měřil metr pětasedmdesát a  vážil bezmála osmdesát kilo. Žádný atlet. Herecký talent v sobě neobjevil a hrát na kytaru se taky nenaučil. S tmavými vlasy a hnědýma očima, které mu připadaly trochu malé, vypadal docela průměrně. Byl chytrý, ale našla se spousta chytřejších. Takže co? Nakonec v  sobě přece jen našel jednu výjimečnou vlastnost – mimořádnou schopnost splynout. Byl jako doma mezi sportovci, zapadl mezi divadelní nadšence, nevybočoval ani v klubu přátel OSN. I učitelé ho měli rádi. Prostě uměl držet hubu. Mluvit chtěl každý, koho znal. A on naslouchal. Nechával nekonečný tok slov proudit kolem sebe a  jen ve  správnou chvíli přišel se správnou odpovědí. Po  nějaké době se dopracoval k  tomu, že konverzaci začal brát skoro jako hru. Jak málo dokáže říct? Vyslechnutý drb nikdy neposílal dál. X zahnula svému klukovi? Y chodí za školu a hulí trávu? No a co? Jakmile tajemství vyslechl, dál ho nezajímalo. On je tak vyzrálý, říkali učitelé jeho rodičům. Tak empatický. Ve skutečnosti byl pravý opak pravdou. Správný test by odhalil, že nemá daleko k psychopatovi. Nebyl však konvenčně nebezpečný. Neměl zájem někomu ublížit. Tehdy ještě ne. Ve  druháku na  střední škole se zapsal na  výuku moderních dějin. Součástí povinné četby byla i kniha Špion, který přišel z chladu. Když ji přečetl, už věděl. Patří k těm lidem, kteří lžou jeden druhému i všem ostatním a kteří stojí mimo zákony normálního světa. Najít cestu do  toho jejich světa nebylo nic těžkého. Éra premiantů z Břečťanové ligy byla minulostí už celá desetiletí. Na Kalifornské univerzitě v San Diegu vystudoval španělštinu a mezinárodní vztahy. Po škole nastoupil jako analytik

79

ve  společnosti RAND v  Los Angeles. RAND měl federální podporu a  bývalými zpravodajci se to tam jen hemžilo. Jízdenka do  Langley bez přestupování. Z  agentury se ozvali o tři roky později. Nikomu o tom nesmíte říkat, oznámili mu náboráři. Ani kamarádům, ani rodině. V životě neslyšel nic tak vzrušujícího. Školení skončil s  vynikajícím prospěchem a  byl vyslán do  Peru. Protože končila studená válka, Kongres agentuře seškrtával rozpočet. Tyhle zprávy ale zatím ještě nepronikly do  Latinské Ameriky, posledního útočiště agentů-kovbojů, kteří tu provozovali svoji vlastní zahraniční politiku s batohy narvanými hotovostí. Nějakou dobu tu práci zbožňoval. Zvlášť operativu. Zdánlivě bezcílné bloumání slumy na cestě za kontaktem, aby zjistil, zda není sledován. Srůstání se svou krycí identitou, jíž byla pozice důlního inženýra provádějícího geologický průzkum v okolí Machu Picchu. Lety vrtulníkem do And s kufříkem peněz přicvaknutým pouty k zápěstí. Po roce ho nadšení začalo opouštět. Pomalu. Jako když se oposlouchá skladba, kterou jsme slyšeli už mockrát. Uvědomoval si už, že agentura je byrokratický aparát jako každý jiný, poháněný svými vlastními zvrácenými vnitřními stimuly. Primárním posláním CIA v Limě byla podpora peruán­ské armády v  boji s  levicovými partyzány, kteří si říkali Světlá stezka. V polovině 90. let se Stezka začala rozkládat. Svými násilnostmi si znepřátelila rolníky, kteří tvořili její jádro. CIA mohla armádu vést k tomu, aby zůstala stát stranou a nechala Stezku spáchat pomalou sebevraždu. Namísto toho dál platila operace, v nichž byli zabíjeni většinou civilisté. Napadlo někdy někoho se stáhnout? Jednou se takhle zeptal šéfa své rezidentury. Otázka plácnutá u piva. Máme nějaký rozpočet. A  rozpočet znamená operace. Když na nich ušetřím, žádné body navíc nemám. Pokud to neutratíme, napřesrok už nám tolik nepřidělí.

80

O pár týdnů později se zamiloval. Nikdy předtím zamilovaný nebyl. Neměl ani přítelkyni, ačkoliv v Kalifornii se vyspal se spoustou žen. Obvykle měly mírnou nadváhu a byly trochu starší. Byly chudé a nespokojené a  bez výjimky mu vykládaly, jaký je skvělý posluchač. Když odešel do Los Angeles pracovat pro RAND, začal snít o tom, že jim bude ubližovat. Ty sny končily pokaždé stejně – páskou přelepenou přes užvaněnou ženskou hubu. Co to sakra je? ptal se sám sebe. Přece není vrah. Už na vysoké škole se stal vegetariánem, protože začal nesnášet chuť mrtvého masa. Přestal navštěvovat hospody. Možná, že jeho mozek není pro lásku nastavený. Rozhodl se však skoncovat s tou hrou na poslouchání a najít si skutečný vztah. A ke svému překvapení takový našel. Julia byla Peruánka a  pracovala jako tlumočnice a  reportérka pro agenturu Associated Press. Byla malá a skoro vychrtlá. Měla dlouhé vlasy a hluboké hnědé oči, nejkrásnější, jaké kdy spatřil. Seznámil se s ní na barbecue, které velvyslanectví pořádalo u příležitosti svátku 4. července jako laciný prostředek, jak udržovat s reportéry v Limě přátelské vztahy. Naložila si na tác tolik, jako by se připravovala na závody v přežírání. Za pětačtyřicet minut spořádala dva hamburgery, dva kukuřičné klasy a talíř žeber. Nenadělala po sobě nepořádek. Nic za ní nezůstávalo. „Vás určitě neplatí dost.“ „To teda ne,“ odvětila naprosto vlažně. „Já jsem Ron.“ Představil se krycím jménem. „Julia.“ Čekal, až se rozpovídá. Lidi vždycky mluví; nevydrží ticho. Vlastní hlasy jim přinášejí úlevu. A jakmile začnou, už nepřestanou. Jenže ona nezačala. Po chvíli přešla k dezertnímu stolu, zlatému hřebu odpoledne, kde se na hosty smálo na půl tuctu druhů zákusků plus plechovky šlehaného krému Reddi­wip, které sem

81

letecky dopravil rezident z Houstonu. Vrátila se s tlustými plátky citronu, kousky jablka a hrstí pekanových oříšků. Jedla bezstarostně a v klidu. Cítil, že vnímá jeho upřený pohled. Možná to pro něj dokonce hraje. A tohle všechno probíhalo mlčky. Když dojedla, sáhla do kapsy, vytáhla vizitku a posunula ji k němu po rautovém stole. „Zavolejte mi někdy.“ A odkráčela. Podíval se na kartičku, kde stálo Julia Espadová, Associa­ ted Press, a  sám sebe se ptal, jestli je možné zamilovat se do někoho kvůli tomu, jak jí. Pomohl fakt, že její angličtina nebyla nijak mimořádná. Ne vždy jí rozuměl, takže musela opakovat, co říká. Ta ironie mu nemohla uniknout. Většinou ale nemluvili. Přiznala se mu, že tlumočení jí unavuje jazyk. Mlčením se uvolňovala. Společně sedávali a četli v družném tichu. Podnikali projížďky po pobřežní silnici, kde vlny Tichého oceánu dorážely na skály. Vařili společně u něj v bytě a i v kuchyni bylo ticho jako na operačním sále uprostřed náročného zákroku. Vídali se dvakrát třikrát do týdne, ale spát s ním nechtěla. Měl by být frustrovaný. Ve skutečnosti si jí vážil pro její zdrženlivost tak nepodobnou ženám tam doma. Po dvou měsících se mu sama nabídla bez jakýchkoli falešných obřadností. Dneska zůstanu přes noc. Doufám, že máš kondomy. To slovo znělo z jejích úst jaksi tence, přitom slabiky vyslovila přesně a odděleně: Kon. Do. My. I  jejich sex byl tichý. V  Kalifornii se naučil nedůvěřovat těm, co u toho řvaly, protože většinou jen papouškovaly porno, které je jejich chlapi nutili sledovat. Ale Julia byla téměř úplně zticha. Je něco špatně? zeptal se jí nakonec. Odpověděla mu jen, aby se nestaral. Později ho napadlo, že se starat měl. Nastěhovala se k němu osm měsíců po jejich seznámení. Podle regulí agentury ohlásil svůj vztah šéfovi. Rezidentura v její

82

minulosti nenašla nic závadného. Její otec byl po smrti, matka pracovala jako sekretářka v  peruánské státní elektrárenské firmě. Předpokládal, že Julia ví, co má za práci. Nikdy se ho ale nezeptala. Na oplátku z ní nemámil informace o článcích, na kterých pracovala. Nechtěl, aby ji někdy napadlo, jestli s ní není proto, že ji považuje za potenciální zdroj. Díky péči o  ni se zlepšily i  jeho pracovní výsledky. Trávil méně času v  úřadě, ale měl více energie a  dokázal pracovat tvrději. Přestaly ho sužovat i  pochybnosti ohledně strategie, jež míval. To, co dělal, začínal vnímat jako práci. Práci, ke které patřil diplomatický pas, falešné jméno a  byt s  neprůstřelnými okny, ale pořád jen práci. Se zkušenostmi rostla i jeho operativní zručnost a s ní se zlepšovala i jeho hodnocení. Talentovaný operativec, který v  poslední době srostl se svou prací, napsal o něm jeho šéf rezidentury ve výroční klasifikaci. Kdyby své hodnocení psal on sám, bylo by daleko prostší: Poprvé, co si vzpomínám, možná vůbec poprvé v životě, se cítím jako lidská bytost. A pak se objevil James Veder. Veder byl do Limy dočasně přidělen z Bogoty. Byl čerstvá krev, jak byl o sobě ochotný komukoliv vždy tvrdit, a svým chováním jako by se chtěl vrátit ke kořenům agentury v někdejším OSS 10. Pil, kouřil a přefikl všechno, co před ním neuteklo na strom. Jednou si na náklady agentury pořídil harleye. Bůhvíjak to dokázal, ale i tahle faktura prošla. Julia se s Vederem poznala na den přesně dva roky po tom, co se seznámila s ním. Zase na barbecue party u příležitosti oslav 4. července. Pořád jedla, jako by měla za sebou hladovku. To je ale hňup, prohlásila o něm později. Vy pracujete

10

Office of Strategic Services (Úřad pro strategické služby) byla vojenská zpravodajská služba s vnější působností ve Spojených státech amerických v období od 13. června 1942 do 20. září 1945. Byla zřízena na popud tehdejšího prezidenta USA Franklina Delana Roosevelta a jejím úkolem byl sběr a analýza informací o zemích, které byly ve válce proti USA. V čele OSS byl William Joseph Donovan, který získal inspiraci pro koncept OSS u britské zpravodajské služby Special Operations Executive (zpravodajskou činnost do té doby provádělo více subjektů za absence koordinace a jednotného směru působení). Na jejích základech byla zformována nástupnická zpravodajská služba CIA.

83

spolu? Ještě nikdy se Rona nezeptala na jiného operativce. Já ho ani neznám, řekl jí. A byla to pravda. O  dva měsíce později musel zaletět přes noc do  Iquitos v  severovýchodním cípu Peru. Přijímal tam inženýra pro Chevron. Nashle zítra, řekla Julia. V té době už přemýšlel o zásnubním prstenu a lámal si hlavu, jestli by se jí líbil smaragd. Prostě něco netradičního. Když přiletěl do  Iquitos, zjistil, že inženýr leží v  horečkách. Rozhodl se tedy chytit odpolední let zpátky domů. Nevolal. Napadlo ho, že ji překvapí. Sténat ji slyšel, ještě než otevřel dveře do bytu. S ním tyhle zvuky nikdy nevydávala. Na okamžik zadoufal, že je to jen zlý sen. Ale její hlas poznal. V tichosti vklouzl dovnitř. Dveře do  ložnice byly dokořán. Díval se na  Vederovu hlavu mezi jejími stehny a na její ruce, které mu drásaly ramena. Když ho spatřila, odstrčila Vedera, vyjekla a zahalila se do  dek, které on ještě před několika okamžiky považoval za jejich. Očekával, že v jejích očích uvidí stud. Lítost. Namísto toho tam však zpozoroval jen soucit. Veder se natáhl po boxerkách a otřel si hřbetem ruky ústa s gustem sígra, který právě dojedl čokoládovou tyčinku. „Říkala, že spolu končíte.“ „Ven, Jimmy.“ „Neubližuj jí, člověče. Nestojí za to.“ Vederova slova zlomila jeho vztek. Nevěděl, co měl v plánu. Snad rozbít Julii nos, vyrazit jí zuby. Nahradit to, co viděl, obrazem, který by měl alespoň pod kontrolou. Přistrčil ji k Vederovi. „Vy oba. Okamžitě.“ „Nedělej to,“ řekla Julia, ale znělo to téměř úlevně. „Třicet sekund, pak vytáhnu zbraň.“ Veder popadl levisky a vjel do nich oběma nohama najednou, jako by to pravidelně nacvičoval. „Jdeme, kotě.“

84

Díval se, jak si jeho budoucnost natahuje kalhotky a tričko s logem Associated Press. „Deset sekund.“ Sebrala z nočního stolku pas. Napadlo ho, co si o něm asi doopravdy myslela. Jaké náznaky mu to unikly. „Vámonos,“ 11 řekl Veder. „Ty ani nevíš, jak se jmenuje, co?“ „Jdeme, Julie.“ Že se vůbec zeptal. Sejf ve stěně měl schovaný za plakátovou reprodukcí obrazu Polibek od Gustava Klimta. Ta ironie byla tak laciná, že mu bylo v tu chvíli do breku. A tak se rozplakal. Otočil se ke zdi, aby skryl slzy, které se mu začínaly kutálet po tvářích. Trezor byl staromódní model s otočným číselníkem, ne s  klávesnicí. Třikrát doleva na  22… Sevřel knoflík do špiček prstů. Nehnul se. Ztratil přehled o tom, kolikrát číselníkem otočil, a musel začít znovu. Když cvakly západky, uslyšel, jak se zavřely dveře bytu. Uvnitř byl sig ráže 9 milimetrů. Nesáhl po  něm. Kdyby po něm sáhl, zvedl by ho. A kdyby ho zvedl, otevřel by ústa a vsunul si hlaveň mezi rty. A kdyby si vsunul hlaveň mezi rty, stiskl by spoušť. Prosté jako padající domino. Zavřel sejf a dal se do úklidu bytu. Hlavně po ní odstranit všechny stopy. Možná by se smířili. Možná by odešel od agentury. Možná by se opil do sebevražedné tuposti a nakonec si stejně strčil siga do úst. Možná by přišel na to, co se pokazilo a proč si toho nevšiml. Možná by Vederovi rozbil na vánočním večírku hubu a nakonec by se z nich stali kámoši. Hodně divoký odhad, ale kdoví. Jenže nic z toho nemělo šanci se stát. Ten den, kdy je přistihl, bylo pondělí. Pondělí 10. září 2001. Ve stínu útoku se jeho soukromý žal zdál být nevýznamným a sobeckým. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Všechny rezidentury se připravovaly na  válku. Celý podzim dřel

11

Pojďme. (špan.)

85

dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu. Když bezprostřední krize pominula, začala agentura s plánováním invaze do Iráku. Dobrovolně se přihlásil k návratu do Langley a do kurzu arabštiny. Z Peru odjel, aniž by s Julií alespoň promluvil. Do Bagdádu přijel v červnu 2003. Během několika málo měsíců pochopil, že agentura tady dělá tytéž chyby, jaké viděl v Peru. I zde se zaměřovala na své vlastní priority místo na realitu kolem sebe. Jenže tentokrát bylo v sázce mnohem víc. Vyšší důstojníci trávili čas piklemi s Ahmedem Čalabím. Čalabí chtěl vládnout Iráku, ale byl to podvodník, který ze země generaci předtím uprchl. Zdálo se, jako by si mezitím nikdo nevšímal prohlubujícího se chaosu. Dokonce i potom, co propuklo povstání, agentura a její nadlidi ze zelené zóny vinili al-Káidu. Nikdy si nepřiznali pravdu. Okupace udělala obyčejným Iráčanům ze života peklo. Jejich dětem hrozil únos, kdykoliv vyšly z  domu. Každý večer chodili civilisté spát o hladu, vyděšení a v očekávání občanské války. A každé ráno jich víc a víc odsuzovalo Spojené státy. Nedokázal rozlišit, zda jeho kolegové pravdu nevidí, nebo zda je převálcoval politický tlak z Bílého domu. Cítil se však hluboce zklamán jak jimi, tak sebou samým. Chtěl žít neobvyklým životem. A  vlastně svým způsobem uspěl. Pracoval pro byrokratický systém alergický na realitu tak jako nic jiného v celém americkém systému. Jeho domovem byl tahač na opevněné základně v zemi, jejíž obyvatelé ho nenáviděli. Neměl příležitost využít dovednosti, které vypiloval v Peru. A neměl rodinu ani vyhlídky na to, že by se to změnilo. A tak zůstal. Když už neodkáže vyhrát válku, alespoň by v ní mohl ztratit sám sebe. Většina operativců z Iráku odjížděla po několika měsících. On strávil v Bagdádu víc než tři roky. Osmnáct měsíců pracoval jako analytik pro speciální skupinu složenou z agentů i vojáků, která vyhledávala prominentní teroristy.

86

S pomocí telefonních odposlechů a zpráv z výslechů sestavoval sítě ve vesnicích, jaké nikdy předtím neviděl. Připadal si jako dítě, které dostalo puzzle s trilionem dílků a žádnými hranicemi. Speciální skupiny ale měly alespoň jasné poslání, na  rozdíl od  všech ostatních v  zelené zóně. A  ačkoliv si nedělal iluze, že se zabíjením džihádistů Abú az-Zarkávího podaří zvrátit vývoj války, přál si jejich smrt. Zhlédl dost jejich videonahrávek, aby věděl, že se vyžívají v mučení a vraždění. Pracoval až za hranice vyčerpání. V říjnu 2006 byl přistižen, jak náměsíčně bloumá nocí s nabitou pistolí v ruce. Nejvyšší čas vypadnout, prohlásil jeho šéf. To už do války zabředl tak hluboko, že si odchod neuměl představit. Vy už jste si lístek štípl. Víte to, ne? Až do února je vaším jediným úkolem placená dovolená a mezitím si rozmyslete, kam chcete jít potom. Můžete si vybrat cokoliv. Jste první na seznamu. Pane— Nehádejte se se mnou. Zasloužil jste si to. Prostě mi jenom poděkujte a jděte balit. Odjel domů. Doufal, že mu Ontario bude připadat skutečnější než tehdy v období dospívání. Představoval si, že se bude starat o rodiče, že jim bude nablízku v období podzimu jejich života. Láska a tu a tam vyprázdněná nočníková mísa. Máma s  tátou to viděli jinak. Jí bylo šedesát, jemu o  dva roky víc. Léta střádání se jim vyplatila. Na nočník se rozhodně necítili. Koupili si obytný vůz na  cestování napříč celými Státy. Jeho měli rádi, ale tak nějak nejasně, jakoby abstraktně. Nazývali ho hrdinou, oním slovem bez významu, jež ho mělo zbavovat odpovědnosti za to, co udělal. Vnímali jeho smutek, věděli však, že mu nemohou pomoct. Dívali se na něj laskavě a zmateně zároveň, jako pejskaři, kteří si ze všeho nejvíc přejí, aby jejich maltézáček přestal čurat na podlahu. Odjel po deseti dnech osamělejší než dřív. Pronajal si pokoj ve W Hotelu ve Westwoodu a smířil se se zbytkem života v osamění. Sehnat si v L. A. ženskou domů bylo ještě snazší

87

než před deseti lety. Randění po internetu a opilecké textovky setřely z aférek na jednu noc poslední zbytky studu. Pak přišel ten sen o mučení, živější, než si kdy pamatoval, umocněný tím, co zažil v  Iráku. Věděl, že tyto krutosti byly skutečné, a bál se, co by mu tohle vědomí mohlo dovolit udělat. Přestal chodit po barech a napadlo ho, jestli by neměl zkusit najít Julii. Rána však byla na jedné straně příliš čerstvá, než aby se jí dotýkal, a na straně druhé příliš zatažená, než aby se o ni staral. Pobyt v Bagdádu v něm zničil všechny instinkty kromě pudu sebezáchovy a vymazal paměť delší než do včerejška. To, že mu byla Julia nevěrná, ho však pořád mátlo a  dál přivádělo k  zuřivosti. Stále ještě nechápal, proč s  Vederem spala. Svedl on ji, nebo naopak? A  bylo to tenkrát u  nich v  bytě poprvé? Byl přesvědčený, že ho miluje. Proč mu nic neřekla, pokud měla pocit, že se mu vzdaluje? Otázky se vtíraly jedna za druhou, ale on ji o odpovědi nikdy nepožádal. Ne po tom, jakým způsobem odešla. Ne po tom, co viděl. Mrzelo ho, že Vedera nezabil. Odjel z Kalifornie a zbytek dovolené strávil na cestách. Měsíc v Africe, pak Thajsko, země odhozených hraček. V Bangkoku a Phuketu se zpíjel do němoty a každý večer přihlížel té ubohé komedii, v  níž si osamělí farangové 12 za  laciný peníz plnili své fantazie. Všichni ti muži tady měli po ruce nějakou tu uslzenou historku o  ženách tam doma, které byly buďto tlusté, nebo jim šlo hlavně o peníze, nebo si o sobě moc myslely na to, aby umyly nádobí. A každý příběh končil některou verzí prohlášení ve stylu tyhle holky sice možná neumí anglicky, ale rozumí mně. Milujou mě. Vidí mě takového, jaký jsem. Jo, jasně. Poprvé v životě se přidal na stranu těch, co mluví. Věděl, že muže kolem sebe zaujme každičkým ubohým detailem toho, co provedla Julia. Někdy to dokonce vylepšoval – Měl jsem v kapse prsten a chtěl jsem ji překvapit— Neříkej to, chlape—

88

12

pro Thajce běloši

Vešel jsem tam – vůbec jsem mu neviděl do tváře. Chápeš, jak to myslím? Já bych je oba zabil. Dáme si ještě jednu, kámo. Tohle se musí spláchnout. Napadlo ho, jestli by neměl odejít, jenže neměl kam. Zvažoval možnost požádat o  přeložení do  Bangkoku, ale bál se, že se tam stane jedním z  těch sexuálních loudilů, jimiž opovrhoval. Vybral si Hongkong. Město plné stopatrových mrakodrapů představovalo v  každém směru opak Bagdádu. Samý lesk a neon. Kromě občasných soubojů gangů tu v podstatě neexistovalo násilí. Jediným náboženstvím tohoto města byly peníze. Mile ho překvapilo, když agentura dodržela slovo. Pár měsíců čekal v Langley, než se uvolnilo místo, ale na podzim 2007 už bydlel v  apartmá v  Kowloonu a  studoval kantonskou čínštinu. Uplynul rok. Šéf jeho rezidentury byl docela příjemný a zachovával si uctivý odstup. Jeho práce v Bagdádu mu zajistila důvěryhodnost. Na osvojení jazyka máte tolik času, kolik potřebujete. Až budete připravený se do terénu vrátit, dejte mi vědět. Den za  dnem do  něj proudila energie Hongkongu a  odplavovala jeho vzpomínky jako příliv, který čistí zaneřáděný kanál. Připadal si téměř šťastný. Jako by dostal ještě jednu šanci. A pak zasáhl osud v podobě cisternového kamionu BP uhánějícího na západ po dvouproudové silnici do Fairbanksu, zrovna když obytný vůz Winnebago s  jeho rodiči mířil na východ. Poručík státní policie mu zdvořile doporučil, aby se letem do  Anchorage nezdržoval. Ostatky byly neidentifikovatelné. Bohatí nejsme, ale vede se nám dobře… Jenže oni nakonec bohatí byli. Právník tam u nich doma mu sdělil, že z dědictví a vyrovnání od společnosti BP pro něj zbyly víc než dva miliony dolarů.

89

Jeho katastrofa se dovršila. Hazardní hry mají v  čínské kultuře hluboké kořeny, ale v  Hongkongu nejsou žádná legální kasina. Sázkaři jezdí čtyřicet mil trajektem přes šedivé vody delty Perlové řeky do  Macaa. Macao bylo po  staletí ošklivým bratrancem Hongkongu, zkorumpovanou, ošuntělou portugalskou kolonií známou hlavně válkami gangů. Ovšem v roce 1999 získala nad Macaem kontrolu Čína. Lidová republika vyzvala hlavní provozovatele kasin k založení společností – a pustila miliony svých občanů přes hranice jako zákazníky. Z Macaa se za pár let stalo největší středisko hazardu na světě, mnohem větší než bulvár Strip v  Las Vegas. Dění se soustřeďovalo na  umělém ostrově Cotai, postapokalyptickém místě, kde se padesátiposchoďové chrámy bídy tyčily nad zlověstně prázdnými ulicemi. Během svého prvního roku v Hongkongu si do Macaa zajel třikrát a prohrál pár set dolarů v blackjacku a kostkách. Žádný velký problém. Všechno se změnilo, když na jeho účet v bance HSBC dorazil převod z pozůstalosti po rodičích. Zůstatek rázem vzrostl na částku 2 452 187,19 amerických dolarů. Věděl, jak si kasina hýčkají ty, co sází vysoko. Když v blackjacku prohraje několik tisíc dolarů, dostane pokoj zdarma a jídlo jako v pětihvězdičkové restauraci. Po prohraných deseti tisících bude mít nárok na privátní let vrtulníkem z Hongkongu, aby se nemusel tlačit v hydroplánu s běžnými smrtelníky. Pokud se posune o další úroveň výš, najdou si do jeho apartmá cestu ženy i drogy, aniž by o to musel žádat. Držel se tři týdny. Pak vzal sto tisíc hongkongských dolarů, tedy asi třináct tisíc amerických, do nejnovějšího luxusního kasina v Macau, do klubu 88 Gamma. Gamma byl palác jako vystřižený ze sci-fi, elegantní a  supermoderní. Byl tam i  kyslíkový bar a  herní halu obklopovalo akvárium se žraloky. Seděl u blackjackového stolu a sledoval, jak se tvá-

90

ře kolem něho scvrkávají do sebe, zatímco noc míjela a duch kasina vítězil nad modlitbami i  přísliby. A  stejně to bylo všem jedno. Komu došly peníze, zajel prostě k bankomatu a vrátil se se svazky další hotovosti. Tu noc měl štěstí. Skončil beze ztrát. Donutil se opustit kasino za svítání. Na trajektu do Kowloonu zavřel oči před dotěrným sluncem a zdálo se mu o blackjacku. Příští víkend se vrátil a pak už každý další. Nepotřeboval cvokaře, aby se dozvěděl, co dělá. Věřil, že když majetek svých rodičů prohraje, dostane je zpátky. Měl by dostat další příležitost, možnost přehrát znovu celý svůj život. Ale hazard nad ním získával moc. Dychtil po anestezii herního stolu, po těch vzácných nocích, kdy se před ním kupily žetony. Porazit kasino znamenalo porazit samu smrt, zvrátit čas a entropii. Věděl, že podléhá naprostému klamu, že vlny úspěchu jsou funkcí pravděpodobnosti stejně jako propady. Jenže v pět ráno, když se podíval na desítku a šestku, cvrnkl prsty a viděl, jak bankéř vytahuje z talonu pětku, znamenala pravda míň než nic. Dalším anestetikem byly holky. Byly mladé a zoufalé a udělaly, cokoli chtěl, a to jak jemu, tak mezi sebou navzájem. Za rok prohrál všechno. Vlastně víc než všechno. Než mu Gamma zarazila úvěr, byl v dluzích za 550 000 dolarů. Prohrál rovné tři miliony dolarů. Navíc nasekal tolik pracovních absencí, že šéf bezpečnosti pro teritorium Hongkong trval na jeho výslechu na detektoru lži. Neprošel a následoval test na drogy. Pak ho z agentury vyhodili. A teprve tehdy se srazil s realitou. Nemá nic. Dokonce ani do Gammy se nemůže vrátit. Ke hře jsou třeba peníze a on žádné nemá. Žadonil u agentury ještě o jednu šanci, ale v Hongkongu ho nikdo neznal natolik dobře, aby se za něj postavil. Byl odepsaný jako další slibný operativec zničený Irákem. Konec.

91

Jeho deprese vyústily v obyčejné sebeopovržení. Rozházel tři miliony dolarů. Je něco ještě horšího než obyčejný pitomec. Peníze zmizely právě tak nenávratně jako jeho rodiče. Napadlo ho, že se zabije. Připadalo mu to jako racio­nální reakce na spoušť, kterou napáchal. Představoval si, jak skáče z trajektu Star do temných vod hongkongského zálivu. Jakkoliv hluboce se však nenáviděl, zemřít se mu nechtělo. Neviděl ve své budoucnosti žádný ráj. Jako jediné možnosti mu tam zbývaly jen peklo a zapomnění. Nic lákavého. Jeho pobyt v předpeklí trval tři měsíce. Pak v  sobotu v  osm ráno někdo zaklepal na  dveře jeho bytu. Zlehka, ale naléhavě. Žena. Ležel ještě v posteli uhnízděný vedle ze tří čtvrtin prázdné láhve whisky Johnnie Walker Black. Snažil se upamatovat se, kdo by s ním mohl chtít mluvit, ale nikdo ho nenapadal. Řekl si, že se mu to možná zdá, ale bolest za očima ho přesvědčila o opaku. „Pan Mason? Glenn Mason?“ Hlas neznal, ale to jméno mu bylo povědomé. Jistě. Bylo to jeho pravé jméno. Jeho kalifornské jméno. Posadil se až příliš rychle. „Ano?“ Jeho hlas zněl jako z hodně poškrábané gramofonové desky. S rovnováhou na tom byl ještě hůř a mozek jako by mu někdo polil benzinem a zapálil. Ta flaška byla včera odpoledne plná. Klepání se ozvalo znovu. Natáhl si tričko a boxerky a dopotácel se ke  dveřím. Shodil řetěz a  otevřel. Hodně neprofesionální postup, jenže v tomhle stavu by ho stejně dostal kdokoliv. Ta žena venku byla středně vysoká a mohlo jí být tak kolem pětatřiceti. Měla krátké hnědé vlasy a pleť prozrazující původ odněkud ze Středomoří. Na sobě měla džínsy a khaki bundu dost drahou na to, aby ji v ní pustili do tříhvězdičkové restaurace, ale přitom dostatečně anonymní, aby v ní nebyla nápadná. Protlačila se kolem něj do obýváku.

92

„Vypadáte příšerně.“ Američanka to nebyla, ale její přízvuk nedokázal nikam zařadit. „Kdo jste?“ „Přišla jsem vám zachránit život.“ Koupila dvě velké kávy a zavedla ho do parčíku v přístavišti terminálu trajektu Star. „Mohli bychom se projet, ale vy byste mi zaneřádil boty.“ Sedli si vedle sebe na lavičku. Náhodný pozorovatel by je musel mít za milence. „Jste připravený vrátit se do práce?“ „Vy si mě nejspíš musíte s někým plést.“ „Nedělejte ze sebe pitomce. Znám vaše jméno, chcete taky, abych vám odříkala váš životopis?“ Nakrčila nos, když z něj zavanula whisky. „Mít sirky, stačilo by škrtnout a chytnete plamenem. Možná jsem se spletla. Možná už jste se propadl příliš hluboko, než abyste to zvládl.“ „Já vůbec netuším, co myslíte.“ „Hledám zkušeného operativce. Plat padesát tisíc dolarů měsíčně. Amerických, ne hongkongských.“ Bolest v  hlavě se vystupňovala natolik, že už pomalu nebyl schopen ani zaostřit. Napadlo ho, jestli nemá halucinace. „Smím se zeptat, jak se jmenujete?“ „Můžete mi říkat Salome.“ Určitě si z něj dělá legraci. Přitom ale vypadá naprosto seriózně. Čekal tedy. Naslouchat ještě pořád uměl. „Pracovat budete přímo pode mnou. Potřebuji operativce.“ „Takže nějaká soukromá bezpečnostní služba, něco jako Blackwater?“ „Nic takového. My se neorientujeme na podnikání pro zisk. Nenecháváme se najímat.“ „Takže je to nějaká nehlášená operace agentury?“ „Vy víte moc dobře, že není.“ Byl rád, že to popřela, jinak by ji musel odepsat jako lhářku. CIA neprováděla operace, které by byly utajeny její vlastní síti rezidentur. Nedělalo jí problémy porušovat zákony

93

kdekoliv na světě, ale nešla by proti svým vlastním byrokratickým pravidlům. „Ale někdo to platit musí.“ „Neomezené fondy. Můžete pracovat tak, jak jste zvyklý.“ „Takže spousta zpráv od zdrojů, které nikdo nebude číst.“ Tehdy se poprvé usmála. Měla drobné, dokonalé zuby. „Konspirační byty, zabezpečené komunikační kanály, technická podpora. Cokoliv budete potřebovat.“ „Jedná se o jedinou misi, nebo by jich bylo víc?“ „Časový rámec není určený. Ze všeho nejdřív potřebuji tým. A začínám u vás.“ „A  máte v  plánu fungovat – řekněme – mimozákonným způsobem.“ Přisunula se blíž. „Jsme na straně těch hodných. Jedná se o zamezení šíření jaderných zbraní. Všemi dostupnými prostředky.“ „Nenapadlo by mě, že se zblázníte do Malcolma X 13 .“ „Do koho?“ Jestli si dělala legraci, nepoznal to. „Atentáty, průmyslová sabotáž a tak. Prostě věci, které by Amerika měla provádět, ale neprovádí.“ Uvažoval, jestli nepracuje pro Izrael. Ale Mossad už uskutečňoval podobné operace proti Íránu a nikdy by tak citlivou misi nesvěřil nikomu jinému než Židovi. „Jedno byste ale měl vědět. Ta obrovská mašinerie, pro kterou jste pracoval celá ta léta, tím nebude nadšená. Pochybuji, že se vůbec kdy budete moct vrátit do Spojených států.“ „Naštěstí pro nás oba mi na tom zase tolik nezáleží.“ Začínalo ho to proti jeho vůli zajímat čím dál tím víc. Měl před

94

13 Malcolm X (19. května 1925 až 21. února 1965) byl významný představitel černých muslimů v USA, mluvčí hnutí Černí muslimové, bojovník za práva černochů. Narodil se jako Malcolm Little ve městě Omaha ve státě Nebraska. Po konvertování na muslimskou víru přijal jméno Malcolm X, připojil se k Národu islámu, hnutí, které bylo kombinací černošské hrdosti a rasismu vůči bělochům, zároveň jeho členové odmítali integraci. V březnu 1964 se Malcolm X stal ortodoxním muslimem, přijal jméno el-Hadž Málik eš-Šabáz a z hnutí vystoupil. Následně založil organizaci Muslimská mešita a Organizaci pro afroamerickou jednotu. Začal spolupracovat s bílými liberály, kteří podporovali občanská práva Afroameričanů. Tři černí muslimové z Národa islámu ho 21. února 1965 zastřelili během projevu v newyorském Harlemu.

sebou splněný sen každého zpravodajce – neregistrovanou síť nesvazovanou pravidly a byrokracií. „Zničí vás CIA nebo Mossad. I přesto, že souhlasí s tím, co děláte.“ „Pokud se nedozví o naší existenci, tak ne. Ne, pokud nás nenajdou, a  oni nemají kde hledat. A  máte pravdu, za  podstatný díl naší činnosti padne vina na Mossad. A čím víc to budou popírat, tím méně se jim bude věřit.“ „Dám vám příklad. Dostanu od vás nové jméno. Nový pas. I kdyby byl sebedokonalejší, NSA mi nakonec stejně někde naskenuje ksicht nebo porovná fotku z  pasu se svou databází. Moje nové jméno jim počítač přiřadí ke staré tváři. Nebudou vědět proč, takže se rozhodnou to zjistit. Začnou mě hledat, a ti když hledají, tak najdou.“ „Plastická operace. Pošleme vás do  Thajska. Existují způsoby, jak změnit vaše obličejové rysy a přelstít software, aniž byste vypadal nějak zvlášť divně.“ Chtělo se mu věřit, že za ním přišla kvůli nějakým jeho mimořádným schopnostem. Věděl však, jak se věci mají. Bůhvíjak na něj narazila a uvědomila si, že je v dost bídné situaci na to, aby kývl. „Nemohu zrazovat svoji vlast. Jestli děláte pro Rusy nebo nějakého nepřítele Spojených států, řekněte mi to hned, ať můžu odejít.“ Zavrtěla hlavou. „O žádného nepřítele se nejedná. Víc vám prozradit nemohu. Jestli potřebujete pořád ujišťovat jako malé dítě, najděte si jinou práci. Nebo se uchlastejte k smrti. To už je na vás.“ Zavřel oči a byl zvědavý, jestli tam pořád ještě bude, až je zase otevře. Byla tam. „V pořádku.“ Natáhla k němu ruku a on ji přijal. To gesto působilo absurdně a nezbytně zároveň. „Budete potřebovat nové jméno.“ „Duke. Abraham Duke.“

95

7 GUATEMALA CITY Bolest a  vědomí jako by se mu prodraly lebkou dovnitř, příliš blízko, než aby šly odlišit. Wells se probral s podivným pocitem, že mu někdo luxuje mozek přes pravé ucho. Vysavač se zklidnil a  přeladil do  trvalého hukotu, což připomínalo motor harleye někde na vzdálené dálnici. Pak si Wells vzpomněl. Brána. Strážný. Montoya. Wells se začal dávat dohromady. Tomuhle slovnímu obratu nikdy předtím tak docela nerozuměl. Dávat dohromady tělo a mysl, ujišťovat se, že všechny součásti stále fungují. Zlomené kosti žádné, ačkoliv pravou ruku měl jaksi nepohyblivou. Pomalu sklonil hlavu. Předloktí měl pouty přicvaknuté ke křeslu, na němž seděl. Byl usazený za dlouhým dřevěným stolem v místnosti, jež ze všeho nejvíc připomínala slavnostní jídelnu. Jednu stěnu zabírala malba vyobrazující Montoyu s nějakou mladší ženou. Vcelku slušná napodobenina práce starých mistrů. Ti dva sice měli na  sobě moderní oděv, on oblek a ona společenské šaty, ale usmívali se samolibě jako příslušníci šlechty ze sedmnáctého století. Wellse napadlo, že by měl převrátit křeslo a  pokusit se osvobodit, ale neměl na žádný další pohyb. Usoudil, že bude lepší zůstat sedět rovně. Levou rukou si sáhl na  zátylek a špičkami prstů se dotkl lebky. Jen zlehounka. Z roztržené kůže prosakovala krev. Opuchlý hřeben kosti se táhl po straně jeho hlavy jako nějaká starodávná trojrozměrná plastická mapa. Neměl pocit, že by si něco zlomil. Má před sebou pár těžkých dnů, ale jestli nekrvácí do mozku, sebere se z toho. Wells zašátral pod křeslem po noži a baterce. Obojí bylo pryč. Montoya přežil takovou dobu i  proto, že nedělal stupidní chyby. Wells se pokoušel pochopit, proč s ním ten Kolumbijec takhle zachází. Snažil se zvážit své možnosti, ale

96

bzukot v uchu mu rozháněl myšlenky. Zhruba po minutě to vzdal a zavřel oči. Probudilo ho vrznutí dveří. Otočil se. Jeho mozek nebyl dosud připravený na prudké pohyby. V ústech pocítil pachuť žluči. Polkl ji ještě předtím, než mu přetekla přes rty. „Pane Wellsi.“ Rozsvítila se stropní světla. Po  podlaze zacvakaly psí drápy. Montoya ho obešel a posadil se do vedlejšího křesla. Dobrman ho následoval a dřepl si mu k nohám. Montoya s  sebou přinesl pětilitrový plastový barel s  vodou a  dva kelímky. Teď měl na sobě tričko s límečkem, džínsy a světlounce hnědé mokasíny. Investiční bankéř převlečený na sobotu. Wells se s  touto zálibou ve  stylovosti setkal už dříve u  lidí, kteří se s oblibou uchylovali k extrémnímu násilí. Hnusila se mu. Byla to pouhá přetvářka. Jen kvůli ní ještě nebyly mučení nebo vraždy o nic méně skutečné. Montoya nalil do obou pohárků, jeden podal Wellsovi a  sám se napil z  druhého. Prostý způsob, jak naznačit, že mu do vody nic nepřimíchali. Wells opatrně usrkl. Moc dobře věděl, že pokud bude pít příliš rychle, všechno vyzvrací. Poranění hlavy bylo lepší snášet nalačno. „Tohle všechno nebylo nutné,“ řekl. „Jsem tu jen proto, že jste volal Vinnymu.“ „Parque byl takový můj žertík. Já vím, kdo jste, a bylo mi jasné, že nebudete mít s těmi hošíky problém. Tohle,“ Montoya se dotkl hlavy, „jsem neměl v plánu. Pedro, můj strážce, vás viděl přicházet k bráně a reagoval přehnaně horlivě.“ Wells zavřel oči a v duchu žasl nad hloupostí světa a svou vlastní. Měl prostě poslechnout ty hlídače, když mu říkali, aby počkal. Adrenalin v něm však byl silnější. Anebo Montoya prostě lže. Možná, že tohle přátelské klepnutí přes makovici je prostě jeho způsob, jak mu dát najevo, že pod kontrolou to tu má on. „On neviděl, že mi podáváte ruku?“

97

„Nejspíš ne. No nic. Jste tady.“ Montoya hovořil anglicky s  pouze nepatrným přízvukem. Asi měl už jako kluk soukromého učitele. Teď vylovil z kapsy tužkovou svítilnu. „Otevřete pořádně oči.“ Posvítil mu do  nich. Ta záře mu působila hotová muka, ale Wells byl na ošetřování po boji zvyklý. „Zornice máte normální.“ Takže krvácení do  mozku se Wellsovi vyhnulo. „Ta pouta vám sundám. Pochopím, jestli se zlobíte, ale upozorňuji vás, že Mickey je velice loajální.“ Když Montoya odemkl náramek, pes souhlasně zavrčel. „Smím vám vysvětlit, proč tu jste?“ „Říkejte si, co chcete.“ Wells si nalil další pohárek vody. Chtěl už mít tuhle pitomost za  sebou, aby se mohl vrátit do hotelu a spát, pokud mu to tedy bzukot v uších dovolí. „S  vaším bývalým ředitelem jsme se poznali v  Bogotě. Bylo to někdy na  přelomu osmdesátých a  devadesátých let. V době, kdy byl unesen.“ Když byl Duto nasazen v Kolumbii jako operativec, byl dva měsíce držen jako rukojmí, což nevěděl téměř nikdo mimo agenturu. „Říkal, že jste byl jedním z jeho agentů.“ „Sloužil jsem v  armádě. Vyměňovali jsme si informace o  FARC 14 . Comandante jsem mu říkal žertem. Neřídil mě o nic víc než já jeho. Vlastně jsem mu pomohl, když byl zajat.“ „Myslel jsem, že to byla práce speciálních jednotek.“ „Ty by ho bez nás nikdy nenašly.“ Poněkud revizionistická historka, která ale mohla být docela dobře pravdivá. „A co vy jste zač?“ Vlastně se ale Wells ani ptát nemusel. Montoyova plynulá angličtina a  bílá pleť ho jasně řadily ke kolumbijské aristokracii. „Vyrostl jsem v Bogotě. Celý život jsem se snažil bojovat se spodinou.“ 14

98

Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo, zkratka FARC nebo FARC – EP (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – lidová armáda), je kolumbijská ultralevicová povstalecká organizace, která od šedesátých let 20. století vede guerillovou válku proti tamní vládě a paramilitantním frontám (AUC). Představitelé Kolumbie, Spojených států amerických a Evropské unie ji označují jako teroristickou organizaci.

„Chcete říct s partyzány, co se snaží udržet při životě svoje rodiny.“ „S komunistickou špínou, co si myslí, že krást je snazší než pracovat.“ Dobrman Mickey vycítil podráždění svého pána a znovu zavrčel. Nejvyšší čas převést hovor na bezpečnější půdu. Po pravdě řečeno toho Wells o občanské válce v Kolumbii mnoho nevěděl. „Jak dlouho jste byl v armádě?“ „Odešel jsem v  třiadevadesátém. Nikoliv z  vlastního rozhodnutí.“ „Nemáte Aspirin, Juane Pablo? Nebo Advil?“ Montoya vstal. Mickey se zvedl, aby jej následoval, ale Montoya jen cosi španělsky zabručel a pes si znovu sedl. Nebylo divu, že Montoya Wellsovi bez obav sundal pouta. Wells tu byl vězněm i bez nich. Upřeně civěl na obraz na zdi, dokud se nevrátila jeho živá předloha. „Ibuprofen nebo Vicodin?“ Montoya zachřestil tabletkami jako krupiér kostkami. Wells bez zapíjení spolkl čtyři Advily. „Mluvil jste o tom, proč jste volal Dutovi.“ „Mluvil jsem o  třiadevadesátém. Znáte moji přezdívku?“ Na  odpověď Montoya nečekal. „Diecisiete. To znamená sedmnáct. Velel jsem rotě, která pronásledovala četu FARC, jež napadla jednu z našich hlídek. Ta vesnice se jmenovala Buenaventura. Tamní rolníci sympatizovali se spodinou. Neprozradili nám nic. Věděl jsem, že lžou, ale rozhodl jsem se neubližovat jim.“ Wells se snažil ani nepohnout hlavou. „Nechali jsme vesnici být a  asi kilometr za  ní jsme padli do léčky. Bomby, snajpr, několik palebných postavení. Velmi profesionální. Věděli o  nás předem. Nepochybně se připravili, zatímco jsme byli ve vesnici. Trvalo nám tři hodiny, než jsme je zahnali. Ztratil jsem čtyři muže, dalších pět utrpělo těžká zranění a osm lehčí. Sedmnáct. Obrátil jsem se a vrátil se s rotou do Buenaventury.“

99

Montoya si nalil vodu do kelímku. Wells poznal, že tenhle příběh nevypráví poprvé a že si to užívá, že chce, aby Wells kladl otázky a  hrál svoji roli. Jenže Wells mlčel. Konečně Montoya dopil a pokračoval. „Bylo asi deset večer. Vybrali jsme sedmnáct domů a  otcům rodin dali na vybranou. On, nebo jeho nejstarší syn. Jen jeden se nám pokusil nabídnout syna. Samozřejmě jsme si chlapce nevzali. Těch sedmnáct prolhaných bastardů jsem seřadil na návsi uprostřed vesnice. A dal jsem tam přivést celou vesnici. Tihle vojáci jsou moje rodina, řekl jsem jim. Když umírá moje rodina, budou umírat i ty vaše. O půlnoci jsme je nechali nastoupit a postříleli je. Všechny až na toho jednoho zbabělce. Toho jsem osobně ubil k smrti. Do poslední chvíle škemral o slitování.“ „To jste mu to nandal.“ „Dostalo se to ven a ti kašpaři, co se ohánějí lidskými právy, rozpoutali poprask. Začali mi říkat Diecisiete. Můj plukovník mi nařídil podat si žádost o propuštění do civilu. Byl jsem až příliš laskavý. Měl jsem celou vesnici spálit. Podrazili nás, věděli, co se chystá.“ „Doufám, že za to nečekáte Nobelovu cenu za mír.“ „Pak se mi ozval přítel jednoho mého známého z Medellínského kartelu. Že prý chce, abych pro něj pracoval. Že potřebuje lidi, jako jsem já. Usoudil jsem, že když o mě nestojí armáda, nemám důvod váhat. Bylo to ještě předtím, než se do byznysu vložili Mexikáni. Všechny peníze tehdy tekly do Kolumbie. To si ani nedokážete představit. Ten chlap měl ve sklepě místnost plnou palet s penězi. Do výšky pasu tam byly vyrovnané stamiliony dolarů, které jen čekaly, až je někdo vypere.“ Montoya se opět odmlčel, jako by vyčkával, až se ho Wells začne vyptávat na jeho život a dá mu možnost vychloubat se luxusními děvkami, auty, večírky a známostí s Pablem Escobarem.

100