Aktuální otázky výživného pro nezletilé dítě ve srovnání s právní úpravou v SRN

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva

Aktuální otázky výživného pro nezletilé dítě ve srovnání s právní úpravou v SRN Diplomová práce

Markéta Říhová 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Aktuální otázky výživného pro nezletilé dítě ve srovnání s právní úpravou v SRN zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

_________________________________

1

Na tomto místě chci poděkovat vedoucí své diplomové práce, prof. JUDr. Milaně Hrušákové, CSc., za cenné rady, které vznik této práce velmi usnadnily.

2

Obsah Úvod

4

1. Základní pojmy

6

2. Výše výživného v ČR a v Německu

8

2.1 Právní úprava

8

2.2 Specifika právní úpravy určování výše výživného

9

2.3 Česká a německá soudní praxe

10

2.4 Kritéria na straně povinného v česko-německém srovnání

11

2.4.1 Schopnosti, možnosti, majetkové poměry povinného

11

2.4.2. Schopnost povinného plnit výživné

16

2.4.3 Výsledky česko-německého srovnání kritérií na straně povinného

23

2.5 Kritéria na straně oprávněného v česko-německém srovnání

24

2.5.1 Odůvodněné potřeby dítěte

24

2.5.2 Životní postavení osoby potřebné

27

2.5.3 Majetek a příjem dítěte

33

2.6 Pořadí oprávněných

37

2.7 Péče o dítě, styk povinného rodiče s dítětem

38

3. Dynamizace výživného

45

4. Návrh nové právní úpravy v Německu

48

5. Objektivizace výživného v ČR

50

Závěr

53

Zusammenfassung auf Deutsch

55

Seznam literatury

58

Přílohy: Düsseldorfská tabulka, Berlínská tabulka

66

3

Úvod Vyživovací

povinnost

rodičů

k dětem,

zvláště

nezletilým,

je

jedním

ze společensky nejdůležitějších rodinněprávních institutů. V této oblasti se však také prolínají právní normy s normami etickými a morálními, protože vyživovací povinnost je významný nástroj ochrany slabších členů společnosti, kteří ale zároveň znamenají její budoucnost – dětí. Téma této práce zní Aktuální otázky výživného pro nezletilé dítě ve srovnání s právní úpravou v Německu. Toto téma je velmi široké – vzhledem k tomu, že společnost se neustále mění a s ní i potřeby dětí a nároky na výživné, je aktuálních problémů kolem výživného vždy více než dost a obsáhnout je v jedné diplomové práci by bylo téměř nemožné. Proto jsem pro svou práci vybírala aktuální otázky výživného, které jsem považovala za zajímavé a dosud málo popsané. Budu se zabývat hlavně určováním výše výživného a v tomto rámci se chci soustředit hlavně na problémy a instituty relevantní pro objektivizaci výše výživného. Tato problematika je v České republice dlouhodobě neřešena a ačkoli často zaznívají hlasy, volající po určité objektivizaci, zůstávají zákonodárcem zatím nevyslyšeny. Naproti tomu v Německu úspěšně existuje již po desetiletí určitý stupeň objektivizace. Německá právní úprava měla však být tento rok změněna tzv. reformou vyživovacího práva, kterou se ale dosud nepodařilo prosadit. Nadále je reálná možnost, že reforma přijata bude, proto se i tímto návrhem chci v práci zabývat. Téma diplomové práce jsem si zvolila zejména v důsledku studijního pobytu v Německu, kde jsem se seznámila se základy německého rodinného práva a s nimi i se zajímavým způsobem určování výše výživného pro děti. S určováním výše výživného jsem se předtím setkala několikrát v okruhu svých známých a byla svědkem stížností na výši výživného, stanovenou soudem, která mi připadala mnohdy až neuvěřitelně nízká. I proto mne německý způsob určování výše výživného tak zaujal; v této práci bych se chtěla blíže zabývat oběma úpravami a pokusit se najít odpověď na otázku, zda by právní úprava na způsob německého řešení byla pro český právní řád výhodná.

4

V první části práce chci vyložit některé pojmy, které se prolínají celou prací a lze je pro větší přehlednost vyčlenit a popsat zvlášť. Druhá část práce bude již věnována samotné současné právní úpravě výše výživného v Německu a Česku a jejich porovnání. Ve třetí části se budu zabývat ostatními aktuálními problémy výživného nezletilých dětí a v části čtvrté pro úplnost nastíním dosavadní snahy a úvahy o objektivizaci výživného na území České republiky. Vyživovací povinnost k nezletilým dětem mají zásadně oba rodiče. V této práci je však pod označením povinný nebo povinný rodič zpravidla nutno rozumět rodiče, který nemá dítě svěřeno do výchovy a je povinen poskytovat výživné v penězích. Pro druhého rodiče, kterému soud svěřil dítě do výchovy, práce používá nejčastěji označení pečující rodič. Taktéž je pod pojmy povinný, oprávněný či nezletilý nutno rozumět osoby jak mužského, tak i ženského pohlaví, tedy povinný/povinná, oprávněný/oprávněná či nezletilý/nezletilá.

5

1. Základní pojmy Tato práce se jistě neobejde bez stručného objasnění toho, jak česká a německá právní úprava chápou pojmy (nezletilé) dítě a výživné. Obě dvě právní úpravy považují za nezletilé dítě fyzickou osobu do dovršení 18 let věku, česká také do uzavření manželství. Podle německé právní úpravy vdané nebo ženaté dítě ve věku do 18 let je nadále nezletilým dítětem, vyživovací povinnost rodičů k nim však zůstává jen podpůrná, takže touto kategorií se v dalším výkladu nebudu zabývat. Česká právní úprava příliš nediferencuje mezi nezletilými a zletilými dětmi. Pro zletilé děti platí v oblasti výživného drobné odchylky, jako například že není možno stanovit výživné zpětně nebo že řízení o něm lze zahájit pouze na návrh.1 Podmínkou nároku na výživné však u nezletilých i zletilých dětí zůstává skutečnost, že nejsou schopny samy se živit.2 V německé právní úpravě je situace poněkud složitější. Kromě kategorie svobodných nezletilých a zletilých dětí zde existují ještě tzv. privilegované zletilé děti (privilegierte volljährige Kinder). Podle § 1603 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) to jsou svobodné zletilé děti do dosažení 21 let, které žijí v domácnosti rodičů nebo jednoho z nich a nacházejí se ve všeobecném školním vzdělání (všeobecným školním vzděláním není škola, která kvalifikuje na určité povolání3, jako např. učiliště nebo vysoká škola). Tyto děti staví BGB na roveň dětem svobodným nezletilým, i přesto je zde řada výjimek. Například u nich odpadá potřeba péče jednoho z rodičů, která by vyvažovala výživné od druhého rodiče, plněné v penězích, nebo nastupuje povinnost použít majetkovou podstatu dítěte na úhradu výživného.4 Zletilé děti mají podle německé právní úpravy oproti dětem nezletilým zeslabené postavení, kupříkladu při určování výše výživného pro ně povinnému rodiči zůstává vyšší částka pro vlastní potřeby nebo při konkurenci více vyživovacích povinností se

1

Nová, Hana, Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Linde, 1995, s. 61 – 62. Dále cit. jako „Nová – Těžká“. Výčet všech odchylek platných pro zletilé dítě tamtéž. 2 Viz § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině (dále jako „ZOR“) 3 Luthin, Horst. In Schwab, Dieter a kol.: Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 8. 4. vydání. München: C.H.Beck, 2002, s. 324. Dále cit. jako „Kommentar“. 4 Kalthoener, Elmar, Büttner, Helmut, Niepmann, Birgit: Die Rechtsprechung zur Höhe des Unterhalts. 8. vydání. München: C.H.Beck, 2002, s. 147. Dále cit. jako „Kalthoener – Büttner – Niepmann“.

6

na ně dostane až po poskytnutí výživného svobodným nezletilým a privilegovaným zletilým dětem a manželovi nebo manželce.

Pojem výživné je definován pouze teorií, nikoli ZOR. Je to zabezpečování všech hmotných a kulturních potřeb oprávněného, u dítěte je to navíc uspokojování všech odůvodněných potřeb dítěte s cílem dosáhnout jeho všestranného rozvoje po stránce fyzické, duševní a sociální.5 ZOR navíc používá pojem výživa6, který je v obecném jazyce spojen spíše se stravou, ale který je nutno podle smyslu ZOR chápat jako synonymum pro výživné. I v této práci jsou tyto dva pojmy používány synonymně. Problém použití pojmů výživa nebo výživné řeší i česká judikatura:

„Při určování rozsahu vyživovací povinnosti k nezletilým dětem je třeba mít na zřeteli, že zajištění této výživy se týká nejen výživy ve vlastním slova smyslu, ale všech nezbytných potřeb pro život kulturního člověka.“7

Německý BGB pojem Unterhalt taktéž nedefinuje. Literatura výživné definuje jako vše, co slouží k uspokojování bezprostředních životních potřeb člověka; výživné v užším slova smyslu pak je příspěvek, který platí osoba třetí za podmínky, že dotčená osoba není schopna se sama živit.8

5

Hrušáková, Milana a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001, s. 376. Dále cit. jako „Hrušáková“ 6 Např. v § 50 odst. 1 ZOR, § 85 odst. 2 ZOR atd. 7 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 13.12.1989, Cpjf 86/89 (R 30/90). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, č. 6, s. 270-285. 8 Luthin, Horst. Kommentar, s. 289

7

2. Výše výživného v ČR a v Německu V této stěžejní kapitole celé práce se budu zabývat určováním výše výživného v česko-německém srovnání.

2.1 Právní úprava V českém právu tvoří základ právní úpravy výživného zákon č. 94/1963 Sb. – zákon o rodině (ZOR). Výše výživného pro nezletilé dítě je upravena ust. § 96 odst. 1, který zní: „Při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.“

Toto ustanovení je však nutné vykládat v souvislosti s ustanoveními dalšími, jako je například ust. § 85 odst. 2 ZOR:

„Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.“

V právu německém upravuje problematiku výživného Občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch, BGB) v § 1601 a násl. O výši výživného hovoří § 1610 BGB:

„(1) Výše poskytovaného výživného se určuje podle životního postavení osoby potřebné (přiměřené výživné). (2) Výživné zahrnuje veškeré životní potřeby včetně nákladů přiměřené přípravy na povolání, (...)“.

Za ustanovení související lze označit § 1603 odst. 1 BGB, ve kterém je řečeno, že vyživovací povinnost nemá ten, kdo není s ohledem na své jiné závazky schopen

8

poskytnout výživné, aniž by tím ohrozil vlastní přiměřenou výživu. Toto ustanovení upravuje obecně schopnost povinného výživné plnit (Leistungsfähigkeit). Z odst. 2 § 1610 BGB dále vyplývá, že na výživné má nárok pouze osoba potřebná.

2.2 Specifika právní úpravy určování výše výživného Tato obecná právní úprava problematiky určování výše výživného v ZOR a BGB má stejné rysy. Podobnost spatřuji hlavně v použití nejasných pojmů, které vyžadují další konkretizaci v každém jednotlivém případě. V české právní úpravě jde zejména o pojmy potřeby oprávněného a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, v německé právní úpravě je takovýmto pojmem životní postavení osoby potřebné a schopnost plnit. Na první pohled se nabízející rozdíl v těchto dvou právních úpravách je méně konkrétní formulace kritéria na straně povinného v německé právní úpravě. V českém ZOR byla tato kritéria v minulosti dokonce rozšířena novelou z roku 1998, provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. a účinnou od 1.8.1998, která nově zavedla kritérium majetkových poměrů povinného. Tento rozdíl je však vyřešen judikaturou, kterou se tato práce bude ještě podrobněji zabývat. Nejasnost těchto pojmů je dána již samým charakterem institutu výživného. Tak, jak se liší způsob života lidí a jak přicházejí a mění se různé životní situace, kolísá potřeba výživného jak u jednoho oprávněného v postupu času, tak i u dvou oprávněných ve vzájemném srovnání. Příkladem takovýchto životních situací a různých způsobů života je život ve velkém nebo malém městě, věk oprávněného, případná nemoc oprávněného, mající za následek jeho dlouhodobě zvýšené potřeby nebo „přibytí“ další vyživovací povinnosti povinnému. Proto zde existuje přímo nutnost obecné a „nejasné“ formulace určování výše výživného, která umožňuje zohlednit konkrétní situace. Taková formulace však na druhou stranu klade zvýšené nároky na orgán rozhodující o výši výživného (v ČR i Německu je to soud), který musí mít dostatek informací a zkušeností k dokonalému posouzení situace a přiměřenému rozhodnutí.

9

2.3 Česká a německá soudní praxe Oč „dokonalejší“ je česká právní úprava, o to různější je česká soudní praxe. Mnoho autorů poukazuje už od 60. let na neúměrné rozdíly v rozhodování soudů co se týče stanovování výše výživného9. Německá soudní praxe není v této otázce samozřejmě také naprosto konstantní, ale od konce 70. let udělala významný pokrok směrem k objektivizaci výše výživného a to pomocí tzv. Düsseldorfské tabulky (Düsseldorfer Tabelle). Je to tabulka, vydávaná každé dva roky vrchním zemským soudem (Oberlandesgericht, OLG) v Düsseldorfu po konzultacích mezi soudci a rodinnými senáty vrchních zemských soudů v Düsseldorfu, Kolíně nad Rýnem a Hammu, po vyjádření odborníků z oboru a se zohledněním průzkumů u všech vrchních zemských soudů.10 Upravuje mimo jiné standardní výši výživného pro děti podle příjmové skupiny povinného a věku dítěte, dále výši částky, která musí povinnému zůstat po odečtení všech vyživovacích povinností nebo konkretizuje pravidla pro odečítání přídavků na děti ze sazby výživného. Tabulka je pouze směrnicí, nezávaznou pomůckou ke konkretizaci pojmu přiměřené výživné. Opírá se o dlouhodobou soudní praxi, slouží ke sjednocování judikatury a větší právní jistotě účastníků řízení.11 Jako první tuto tabulku vytvořil Zemský soud v Düsseldorfu v roce 1962, roku 1979 ji poprvé oficiálně vydal Vrchní zemský soud v Düsseldorfu a od té doby si tabulka vybudovala takový respekt, že je v současné době akceptována skoro jako zákonná norma.12 Düsseldorfskou tabulku převzaly všechny německé Vrchní zemské soudy, některé s drobnými odchylkami (např. OLG Naumburg, Rostock a Kammergericht nepoužívají 4. věkovou skupinu oprávněných13). K další konkretizaci Düsseldorfské tabulky a zákonných ustanovení vydává každý Vrchní zemský soud své vlastní směrnice (Leitlinien). Ty například doporučují soudcům, co vše se má považovat za příjmy, jak počítat výživné, pokud příjmy povinného nedostačují atd. Největší

9

Např. Hrušáková, Milana: O rozsahu výživného na nezletilé dítě. Bulletin advokacie, 2004, č. 6, s. 70. nebo Másilko, Vilém, Vaněček, Stanislav: Výživné nezletilců v evropských právních řádech. Praha: Sevt, 1971, s. 34-37. Dále cit. jako „Másilko – Vaněček“. 10 Oberlandesgericht Düsseldorf: Düsseldorfer Tabelle [citováno 14.8.2007]. Dostupný z: http://www.olgduesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/intro.htm. Düsseldorfská tabulka také viz příloha č. 1. 11 Born, Winfried. Kommentar, s. 391 12 Luthin, Horst. Kommentar, s. 292 13 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 152

10

územní působnost mají Jihoněmecké směrnice (Süddeutsche Leitlinien), které zahrnují územní obvod Vrchních zemských soudů v Bambergu, Karlsruhe, Mnichově, Norimberku, Stuttgartu a Zweibrücken. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 si nerovnost ekonomických situací v bývalém „západním“ a „východním“ Německu vyžádala vznik tzv. Berlínské tabulky (Berliner Tabelle). Někdy se jí říká také „předtabulka k düsseldorfské tabulce“, protože rozšiřuje düsseldorfskou tabulku o tři nejnižší příjmové kategorie osob povinných a použije se pouze tehdy, pokud oprávněný i povinný žijí v bývalé východní části Německa, ale s výjimkami také tehdy, pokud tam žije pouze povinný.14

2.4 Kritéria na straně povinného v česko-německém srovnání 2.4.1 Schopnosti, možnosti, majetkové poměry povinného

V české právní úpravě jsou kritérii na straně povinného jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry. Schopnosti jsou přitom chápány jako kategorie subjektivní, jde například o vlohy nebo vlastnosti povinného; možnosti jako kategorie objektivní – sem můžeme zařadit kupříkladu vzdělání, počet vyživovacích povinností, věk nebo místo pobytu osoby povinné. Zajímavé je, že pojmy možnosti povinného a majetkové poměry povinného se částečně překrývají. Judikatura z období před velkou novelou ZOR z roku 1998, která zavedla pojem majetkové poměry povinného, zkoumala majetek povinného při posuzování jeho možností. Je tedy otázkou, proč zákonodárce novelou ZOR č. 91/1998 Sb. toto výslovně zakotvil. Podle mého názoru zde musela hrát roli situace, kdy povinný rodič prokazuje spíše nízký příjem, ale jeho majetkové poměry (např. vlastnictví luxusnějších automobilů, nemovitostí) tomuto příjmu zdaleka neodpovídají. Také se v dřívější literatuře mělo za to, že povinný rodič nemusí v případě potřeby zpeněžit část svého majetku, aby získal prostředky na plnění vyživovací povinnosti15, což novela změnila. 14

Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 9; Berlínská tabulka je dostupná na: http://www.olgduesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/ddorftab7/BlnTab07.pdf. Berlínská tabulka je přílohou č. 2 této práce. 15 Eliáš, Josef a kol.: Zákon o rodině. Komentář. Praha: Orbis, 1970, s. 391. Dále cit. jako „Eliáš“

11

Soud

má

tedy

při

určování

výše

výživného

povinnost

přihlédnout

k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného, a to činí nejčastěji tím, že si zjistí jeho příjmy. Rozhodující jsou však potenciální schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného – v souladu s ust. § 96 odst. 1 věty prvé ZOR se musí soud zabývat tím, jestli se povinný bezdůvodně nevzdal výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, nebo zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika, tzn. jestli rodič řádně využívá všech svých schopností a všech možností jak zajistit výživné pro své dítě. K potencialitě příjmů existuje bohatá judikatura. Z aktuální judikatury je to například rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8.6. 2006, sp. zn. 21 C 156/2005, kde soud zvýšil povinnému vyživovací povinnost z 400 Kč na 1500 Kč měsíčně, ačkoli byl veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný, ale s ohledem na jeho dosažené vzdělání a přehled volných pracovních míst v regionu soud dospěl k závěru, že povinný „měl a stále má reálnou šanci zajišťovat si finanční prostředky vlastní prací v rámci výkonu pracovní činnosti v pracovním poměru a dosahovat tak čisté měsíční mzdy minimálně ve výši cca 10. - 12.000,- Kč měsíčně“. Přitom soudy dlouhodobě judikují, že soud má zkoumat v takovém případě nejen možnosti pracovního uplatnění v regionu, kde povinný žije, ale i v rámci kraje či celé republiky16. Potenciální příjem nemusí být jen ze zaměstnání, ale i z jakýchkoli jiných zdrojů – např. z podnikání, z opodstatněného nároku na náhradu škody, kterého by se povinný zřekl17, nebo z pronájmu nemovitostí – tento případ ilustruje např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12.7.2005, sp.zn. 10 Nc 632/2001, ve kterém se soud zabýval skutečností, že povinný vlastní nemovitost, ve které sídlí obchodní společnost, ale nepožaduje od ní nájemné. Co se týče majetkových poměrů povinné osoby, „je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni“18. Pokud povinný vykazuje spíše nižší příjmy, ale přitom žije „nadstandardním“ způsobem života (např. vlastní luxusní vozy, zabývá se drahými sportovními aktivitami), je to určitý signál pro soud, že nebude možné určit výživné standardně. V tomto případě však 16

Viz např. usnesení Krajského soudu v Ústí n./L. ze dne 16.6.2003, sp.zn. 10 Co 289/2003, Soudní rozhledy, 2004, č. 1, s. 23-24; rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8.6.2006, sp. zn. 21 C 156/2005 17 Eliáš, s. 391 18 Nález Ústavního soudu ze dne 16.3.2006, sp. zn. ÚS 511/05

12

nelze použít nevyvratitelnou domněnku, zakotvenou v § 85a odst. 1 ZOR, který upravuje povinnost povinného rodiče předložit soudu doklady m.j. o svých příjmech a majetku a nesplnění sankcionuje právě použitím nevyvratitelné domněnky o výši příjmů povinného, která podle ní dosahuje 12,7 násobku životního minima (do 31.12.2006 byla tato výše stanovena jako patnáctinásobek životního minima). To potvrzuje např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, sp. zn. 16 Co 492/199919; v této situaci je třeba místo použití domněnky zhodnotit nevyužívané schopnosti rodiče, jeho potencionální příjem. Pokud je jasné, že faktická životní úroveň rodiče je nadstandardní, nehledě na to, jak vysoký příjem vykazuje, je na místě také poukázat na právo dětí podílet se na životní úrovni rodičů, zakotvené v § 85 odst. 2 ZOR. Životní úroveň rodiče, který nemá vlastní příjem, může být zvyšována třeba tím, že jeho nový manžel/nová manželka má příjem značný. Otázkou také je, zda soud musí určit výživné, pokud má povinný rodič např. nemovitý majetek, ale žádné výnosy z něj. Závěry autorů odborných publikací se liší – od tvrzení, že k majetkovým možnostem rodiče je třeba přihlížet v tom směru, jaký výnos (užitek) mu majetek poskytuje20 až k domněnce, že soud výživné určit musí21. Velmi zajímavé je v tomto směru rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.4.2004 sp. zn. ÚS 244/03. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud poté, co odvolací soud snížil výživné pro 8 jejích nezletilých dětí z celkových 7500 Kč na 2400 Kč měsíčně. Otci dětí byl po roční nemoci, kdy pobíral pouze nemocenské dávky, přiznán částečný invalidní důchod. Stěžovatelka namítala, že se soud 2. stupně nezabýval majetkovými poměry povinného – nevzal v úvahu skutečnost, že je spoluvlastníkem jedné poloviny činžovního domu v Praze a ideální poloviny nemovitosti v jižních Čechách, ani blíže nezkoumal jeho faktickou životní úroveň. Obojím se však podle § 96 odst. 1 ZOR zabývat měl. Ústavní soud dal stěžovatelce za pravdu a judikoval, že „pokud by určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít.“ Toto rozhodnutí Ústavního soudu je podle mého názoru zcela logické a správné z právního i morálního hlediska a plně vyjadřuje povinnost rodičů pečovat o zdraví, 19

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, sp. zn. 16 Co 492/1999. Právo a rodina, 2000, č. 9, s. 21-22. 20 Holub, Milan, Nová, Hana, Hyklová, Jana: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. vydání. Praha: Linde, 2005, s. 246. Dále cit. jako „Holub – Nová“ 21 Hrušáková, s. 378

13

tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj nezletilého dítěte a povinnost přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Podobný názor však není ojedinělý i ve starších odborných publikacích či článcích. Při úvahách o možnosti prodeje majetku jde však vždy spíše o majetek movitý. Olga Těžká například píše: „Naproti tomu sotva lze při stanovení přihlédnout k tomu, že povinný je vlastníkem sbírky obrazů nebo známek; (...). Tam, kde však ostatní příjmy povinného nedávají možnost vyměřit výživné v odpovídající výši, lze požadovat zpeněžení části či celé takové sbírky.“22

Podobný názor má i Miroslav Černý:

„(...) v případě potřeby lze spravedlivě požadovat na osobě výživou povinné, aby k uspokojení vyživovacích nároků obětovala i některé předměty osobního vlastnictví (osobní auto, větší úspory, skvosty ve větším rozsahu atd.).“23

Stejný autor dále dodává, že názor, že při určování výše výživného lze přihlédnout pouze k užitku z majetku povinného, pokládá za správný, pokud jde kupříkladu o rodinný domek, ne však u předmětů zbytných.24 Pokud je povinný vlastníkem rodinného domku nebo bytu, přichází v úvahu také zohlednění bezplatného bydlení ve vlastní nemovitosti.25 Majetkové poměry povinného však netvoří jen aktiva, nýbrž i pasiva. Pokud by povinný splácel dluh, soud by k němu nepřihlédl za okolnosti, že případnou půjčku povinný použil na získání majetkové hodnoty. Dluh by totiž byl těmito majetkovými hodnotami vyvážen.26 Za situace, že půjčka byla poskytnuta na věc, z níž má užitek také oprávněný a poskytnutí této věci oprávněnému lze považovat za určitou součást výživného, by však soud ke splácení závazku povinným

22

Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 115 Černý, Miroslav: K výkladu pojmu „možnosti povinného“ podle § 85 odst. 2 písm. a) a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Právní obzor, 1971, č. 2, s. 133. Dále cit. jako „Černý“. 24 Tamtéž 25 Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 115 26 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1967, sp.zn. 4 Cz 32/67 (R 85/67). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, č. 8, s. 474-478. 23

14

přihlédnout měl.27 Jako příklad bych uvedla situaci, kdy povinný splácí hypotéku a dotčenou nemovitost bezplatně užívá druhý rodič a jejich nezletilé děti. Obecně lze tedy o závazcích povinného říct, že se k nim přihlíží za situace, kdy z nich má prospěch i oprávněný a zároveň existence závazku je v souvislosti s plněním vyživovací povinnosti.28 Také pokud se zvýší výdaje povinného, je třeba podrobně zkoumat, z jakého důvodu k tomu došlo. Například z důvodu, že se povinný přestěhuje do většího či kvalitnějšího a tím také dražšího bytu, a tvrdí, že má vyšší výdaje za nájemné a služby spojené s bydlením, by neměla být snižována výše jeho vyživovací povinnosti. Soud by v takové situaci měl přihlédnout ke zvýšení životní úrovně povinného29 a aplikovat zásadu ZOR, že děti se podílejí na životní úrovni rodičů. Soud má také zkoumat, jestli povinný nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Pod tím je třeba rozumět činnost povinného, která ohrožuje dosažení zisku nebo uchování hodnot a tím také možnost poskytování výživného.30 Problematický zde však podle mého názoru bude subjektivní rozměr nepřiměřeného rizika, protože pro někoho mohou vyplývat nepřiměřená majetková rizika např. již ze samého podnikání. Právě při podnikání se většinou nelze vyhnout určitému riziku, které by však soud teoreticky mohl vyhodnotit jako nepřiměřené (např. rozjíždění podnikání, vstup na nový trh atd.).

Na závěr k části, pojednávající o možnostech, schopnostech a majetkových poměrech povinného je nutno dodat, že soud musí zkoumat subjektivní vlastnosti rodiče, jako např. jeho vzdělání, pracovní zkušenosti a k tomu také objektivní okolnosti, jako jsou např. pracovní příležitosti, počet jiných vyživovacích povinností rodiče atd. Toto vše soud zkoumá u obou rodičů, protože podle § 85 odst. 2 ZOR přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Jednomu z nich, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, soud však zpravidla neurčuje platit výživné v hotovosti; tento rodič plní svou vyživovací povinnost naturálně - poskytováním bydlení, osobní péče o dítě atd.31 O postavení „pečujícího“ rodiče co se týče výživného bude pojednáno v samostatné kapitole. 27

Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 119 Tamtéž 29 Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 119; Černý, 134 30 Hrušáková, s. 380-381 31 Hrušáková s. 379-380 28

15

Ve svém rozsudku ze dne 28.5.2003 sp. zn. 10 Co 550/2002 kritéria pro určení výživného na straně povinného shrnul Krajský soud v Ústí nad Labem následovně:

„V řízení o určení vyživovací povinnosti rodiče k dítěti je zapotřebí zjišťovat celkové poměry rodičů - jejich schopnosti, možnosti a majetkové poměry [věk, zdravotní stav, aktuální rodinné poměry (další vyživovací povinnosti, nové manželství), dosažení vzdělání, resp. odborná kvalifikace a objektivní možnost dosahovat co nejvyššího příjmu vlastním přičiněním, zejména vlastní prací, majetkové poměry (movitý a nemovitý majetek, příjmy z jiné než závislé činnosti, objektivní možnosti získat další příjem kupř. dispozicí s vlastním majetek, lze-li takovou dispozici na osobě povinné výživou spravedlivě požadovat)] a dosavadní celkovou životní úroveň toho kterého rodiče, to vše s přihlédnutím k tomu, který z rodičů a v jaké míře pečuje o dítě.“

2.4.2 Schopnost povinného plnit výživné

Jak již bylo naznačeno výše, kritériem pro určení výše výživného na straně povinného

rodiče

v německé

právní

úpravě

je

jeho

schopnost

plnit

(Leistungsfähigkeit). Rozhodující pro stanovení výše výživného jsou tedy jeho výdělkové a majetkové poměry. Z § 1603 odst. 1 BGB vyplývá, že rodiče jsou povinni poskytovat výživné do té míry, do jaké jsou schopni výživné plnit (leistungsfähig). Schopni plnit jsou vždy, pokud s ohledem na své jiné závazky placením výživného neohrozí vlastní přiměřenou výživu (angemessener Selbstbehalt). Schopnost rodičů plnit je však modifikována u nezletilých dětí a privilegovaných zletilých dětí v § 1603 odst. 2 větě první BGB, který ukládá rodičům těchto dětí povinnost použít všech dostupných prostředků k zajištění výživného pro tyto své děti; schopni plnit budou takoví rodiče tehdy, pokud tím neohrozí vlastní nutnou výživu (notwendiger Selbstbehalt). Tento institut se nazývá zesílená povinnost získávat prostředky prací (gestärkte Erwerbsobliegenheit) a české právo ho v této podobě vůbec nezná. Konkrétní částky vlastní nutné výživy stanoví Düsseldorfská tabulka, od 1.7.2007 je to částka 770 EUR v případě že povinný není výdělečně činný a 900 EUR v případě, že výdělečně činný je. V těchto částkách jsou zahrnuty náklady na bydlení ve výši 360

16

EUR, to tedy znamená, že pokud jsou tyto náklady odůvodnitelně vyšší, může být částka nutné vlastní výživy přiměřeně zvýšena (pro srovnání – částka přiměřené výživy je od 1.7.2007 stanovena na 1100 EUR, zahrnuty jsou náklady na bydlení ve výši 450 EUR). Stejné částky obsahuje i Berlínská tabulka. Rozdíl mezi vlastní nutnou výživou pro výdělečně činné a nepracující je zdůvodňován motivačním působením na povinného v rámci solidarity povinného se svými dětmi.32 Na tento rozdíl nemůže být pohlíženo jako na diskriminaci, protože čl. 3 odst. 1 německé Ústavy (Grundgesetz, GG) je vykládán nejen jako zákaz zacházet se zjevně rovným nerovně, ale také zacházet se zjevně nerovným rovně.33 Částka nutné výživy může být však i snížena – tak rozhodl např. Vrchní zemský soud v Hammu v rozsudku ze dne 26.5.1999, sp. zn. 12-UF 88/98.34 Nutná výživa může být podle tohoto rozhodnutí redukována, pokud povinný žije s novým manželem/manželkou ve společné domácnosti; v tomto případě ji soud redukoval na 73%. Snížení částky nutné výživy však nelze paradoxně provést v situaci, kdy by náklady na bydlení povinného byly nižší než náklady v částce nutné výživy již zahrnuté (v současné době tedy pokud by byly nižší než 360 EUR). V tomto smyslu rozhodl tentýž Vrchní zemský soud – v Hammu, ve svém usnesení ze dne 4.3.2003, sp. zn. 9 UF 281/02.35 Judikoval, že redukce nutné výživy nepřipadá při nižších nebo žádných nákladech na bydlení (než které jsou obsaženy v částce nutné výživy) v úvahu, redukce je možná jen při novém manželství povinného, protože tím bezplatné bydlení s manželem přestává být dobrovolné plnění třetí osoby. Jiné rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Hammu, rozsudek zn. 8 UF 10/02 ze dne 22.8.200236 zase říká, že v případě nedostatečného příjmu povinného pro splnění všech vyživovacích povinností může být snížena částka nutné výživy, pokud povinný žije s novým partnerem ve společné domácnosti. Ještě je však nutno dodat, že částka vlastní nutné výživy může být aplikována pouze tehdy, když neexistuje jiný příbuzný povinný výživou a také tehdy, když oprávněný nemá žádný majetek, jehož prodejem by bylo možno získat prostředky na úhradu výživného. Tyto meze použití částky vlastní nutné výživy 32

Klinkhammer, Frank: Existenzminimum, Erwerbsanreiz und Düsseldorfer Tabelle. Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, 2007, s. 92 33 Tamtéž; tento článek zní: Všichni lidé jsou si před zákonem rovni. (Překlad M.Ř.) 34 Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, 2000, s. 311-312. Dále cit. jako „FamRZ“ 35 FamRZ, 2003, s. 1214

17

vyplývají z § 1603 odst. 2 věty třetí BGB. „Jiný příbuzný povinný výživou“ musí být schopen poskytovat výživné bez ohrožení vlastní přiměřené výživy. Může to být např. rodič, který osobně pečuje o dítě nebo prarodič dítěte.37 V české judikatuře se má za to, že povinnému má zůstat alespoň částka životního minima. Tak rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 26.1.1996, sp. zn. 14 Co 755/95, když zrušil vyživovací povinnost matce, která by se po zaplacení výživného dostala právě pod hranici životního minima.38

Otázkou také je, do jaké míry se má při posuzování schopnosti plnit přihlížet k „jiným závazkům“ povinného, jak to vyplývá z § 1603 odst. 1 BGB. V tomto bodě se literatura shoduje, že řešení má vzejít především z komplexního posouzení situace soudem. Významný pro posouzení bude zejména účel závazků, čas a způsob vzniku, ochrana práv třetích osob atd. Jasné však je, že povinný se nemůže dovolávat „luxusních“ nebo bezdůvodných závazků, které lehkovážně uzavřel.39 Tak také rozhodl Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof, BGH) ve svém rozsudku ze dne 6.2.2002, sp. zn. XII ZR 20/00. Povinný si koupil na leasing automobil, ačkoli měl další dluhy, které splácel formou měsíčních splátek. Dohromady tak měsíčně splácel splátky ve výši téměř poloviny svého příjmu. Kromě toho měl platit výživné pro dvě děti a třetí se mělo brzy narodit. Soud potvrdil předchozí

rozhodnutí

Vrchního

zemského

soudu,

že

pořízení

automobilu

za takovéto situace neodpovídalo celkovým finančním možnostem povinného, ani nebylo nutné pro jeho práci. „Žalovaný se mohl placení splátek vyhnout, pokud by si pořídil levnější ojetý automobil nebo používal veřejné dopravní prostředky (...)“, judikoval BGH.40

Zákonem stanovená zesílená povinnost získávat prostředky prací (gestärkte Erwerbsobliegenheit), zakotvená v § 1603 odst. 2 větě druhé BGB, nutí rodiče ke zvláště intenzivnímu nasazení pracovní síly, ke změně zaměstnání za lépe placené, byť i mimo místo bydliště a samozřejmě také přijmout práci pod úrovní 36

FamRZ, 2002, s. 1708-1709 Luthin, Horst. Kommentar, s. 324 38 Právní rozhledy, 1996, č. 7, s. 339 39 Lohmann, Friedrich: Neue Rechtsprechung des Bundesgerichtshofs zum Familienrecht. 8. vydání. Köln: RWS, 1997, s. 197. Dále cit. jako „Lohmann“. 40 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6.2.2002, sp. zn. XII ZR 20/00 [citováno 18.8.2007]. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/. Překlad M.Ř. 37

18

dosaženého stupně vzdělání. V úvahu také přichází rozšíření činnosti (např. u podnikatele) nebo vedlejší pracovní poměr – spolu s hlavním pracovním poměrem na plný úvazek41. To vše pouze za okolnosti, že jinak nejsou schopni plnit svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem nebo k privilegovaným zletilým dětem. Rozhodovací praxe německých Vrchních zemských soudů se však liší – některé OLG například neuznávají možnost, že povinný by měl pracovat nad rámec plného úvazku.42 K hledání práce mimo bydliště existuje aktuální rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht, BVerfG) ze dne 29.12.2005, sp. zn. 1 BvR 2076/03, které potvrzuje povinnost nezaměstnaného povinného hledat zaměstnání na území celého Německa, „tato skutečnost však nezbavuje soudy pro rodinné záležitosti povinnosti ověřit nejpozději při ústním jednání, jestli by byla povinnost přijmout práci kdekoli v Německu pro povinného únosná, s ohledem na jeho osobní vazby – zvláště s ohledem na právo na styk s dětmi, a také na náklady výkonu práva na styk a na stěhovací náklady“.43 K této povinnosti existuje také bohatá judikatura ostatních soudů, například usnesení Vrchního zemského soudu v Kolíně nad Rýnem ze dne 4.3.2002, sp. zn. 4 WF 143/01.44 Podle něj může být předpokládáno, že povinný změní místo pobytu zvláště tehdy, pokud nemá na současném místě pobytu žádné zvláštní závazky. Soud dále uvádí příkladmo námitky proti povinnosti změnit bydliště kvůli práci – jsou to např. školní zájmy dětí z předchozího manželství, pracovní zájmy současného manžela nebo manželky. Zajímavé je srovnání se situací v Česku. V české judikatuře a literatuře se zřídka uvažuje o možnosti nutit povinného k nějaké „nadstandardní“ snaze dosáhnout příjmu, který by byl schopen zajistit plnění výživného pro nezletilé děti. Například Miroslav Černý vyslovil názor, že „ustanovení zákoníku práce nevylučují, aby soud v těch případech, kdy rodič není schopen ze svého výdělku docilovaného v normální

pracovní

době

uhradit

odůvodněné

potřeby

nezletilého

dítěte,

nevycházel ze zásady, že rodič má možnost jak z hlediska zdravotního, tak i 41

Lohrentz, Ute, Denno, Thomas: Unterhalt bei Trennung und Scheidung. 2. vydání. München: dtv, 2004, s. 49. Dále cit. jako „Lohrentz – Denno“ 42 Např. usnesení Vrchního zemského soudu v Celle ze dne 17.5.2001, sp. zn. 12 WF 103/01. FamRZ 2002, č. 10, s. 694. 43 Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 29.12.2005, sp. zn. 1 BvR 2076/03 [citováno 20.8.2007]. Dostupné z: http://www.bundesverfassungsgericht.de/entscheidungen/rk20051229_1bvr207603.html. Překlad M.Ř

19

ekonomického si přivydělávat v přesčasových hodinách. (...) Podobně tomu může být u zaměstnání vedlejšího, vedlejší činnosti a u prací konaných mimo pracovní poměr.“45 Autor zde příkladmo srovnává situaci, kdy matka vydělává a po pracovní době ještě pracuje v domácnosti a pečuje o dítě (trefně m.j. poznamenává, že zákon o rodině povinnosti k dítěti neomezuje na pracovní dobu stanovenou zákoníkem práce) a situaci, kdy otec není schopen ze svého výdělku krýt odůvodněné potřeby svých dětí a měl by povinnost pracovat pouze po normální pracovní dobu.46 Povinnost přivýdělku za účelem hrazení odůvodněných potřeb dětí by měla stíhat i povinného – starobního důchodce.47

Schopnost plnit se zjišťuje ze skutečných a možných příjmů. Příjmem je průměrný čistý příjem z pracovního poměru, z podnikání, také např. „kapesné“, které dostává povinný z rodinného rozpočtu ve své nové rodině. Příjmem jsou také důchody, některé dávky sociálního zabezpečení nebo příjmy z majetku jako např. z pronájmu, také z užívání vlastní nemovitosti (v hodnotě, jakou povinný ušetří oproti situaci, kdy by musel platit nájem), z kapitálu a podílů v obchodních společnostech48. Od čistého příjmu lze však pode německé judikatury určité výdaje ještě odečíst. Jsou to hlavně výdaje z oblasti sociálního zabezpečení, jako např. za zdravotní nebo důchodové pojištění, dále náklady spojené s výdělečnou činností jako např. náklady na jízdné na pracoviště, odborové příspěvky atd.49. O tom, co vše lze odečíst, rozhoduje v konkrétním případě soud. Za náklady spojené s výdělečnou činností se podle směrnic Vrchních zemských soudů nejčastěji odečítá 5% z příjmu povinného. V prvé řadě se schopnost plnit zjišťuje ze skutečných příjmů povinného; jiná situace nastává, pokud se ukáže, že povinný rodič se ve vztahu k výživnému chová nezodpovědně nebo lehkomyslně. V takovém chování je spatřováno porušení § 242 BGB, který přikazuje plnění závazků s ohledem na zásadu dobré víry. Jako nezodpovědné nebo lehkomyslné chování bylo uznáno např. podání výpovědi 44

FamRZ 2002, s. 1426-1427 Černý, s. 134 46 Tamtéž 47 Tamtéž 48 Schiebel, Barbara: Trennung, Scheidung, Unterhalt für Frauen. 2. vydání. Freiburg i.B.: Rudolf Haufe, 2002, s. 35-38 49 Lohrentz – Denno, s. 53-59 45

20

ze zaměstnání ze strany povinného za tím účelem, aby nemusel platit výživné, podání výpovědi ze zaměstnání bez konkrétní vyhlídky na zaměstnání nové nebo i nepodání žaloby proti zjevně protiprávní výpovědi ze zaměstnání50. V takovém případě započítá soud povinnému rodiči v řízení o výživném fiktivní příjem; jeho výše se stanoví podle odhadu příjmu, kterého by mohlo být dosaženo s ohledem na nabídku pracovních příležitostí.51 Pokud povinný ztratí zaměstnání nezaviněně, musí dělat vše pro to, aby našel zaměstnání nové. Nestačí se jen zaevidovat u úřadu práce, povinný si musí aktivně práci hledat, aby co nejdříve obnovil svou schopnost plnit.52 Zajímavé je usnesení Vrchního zemského soudu v Naumburgu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 14 WF 155/0253, ve kterém bylo uznáno za aktivní hledání práce rozeslání 20-30 životopisů a motivačních dopisů za měsíc. Životopisy a motivační dopisy však musí být odpovědí na konkrétní nabídku pracovního místa, nestačí životopis poslaný „naslepo“. V případném řízení o výživném musí pak povinný tyto své snahy doložit. Očekává se od něj také, že v případě neúspěchu při hledání práce bude zadávat inzeráty on sám. Pokud povinný přesto není při hledání práce dlouhodobě úspěšný, může se od něj očekávat – jak již bylo naznačeno – dokonce i to, že změní povolání nebo místo bydliště.54 Povinný rodič musí být na pozoru i v situaci, kdy opustí zaměstnání a začne podnikat. Toto rozhodnutí totiž může být doprovázeno dočasnou ztrátou příjmů. Vrchní zemský soud v Hammu například rozhodl, že v takové situaci musí povinný zajistit plnění výživného alespoň na první dva roky, kupříkladu pomocí půjčky nebo tvorbou úspor.55 Co se týče majetku povinného, je judikatura relativně ustálená. Vrchní zemské soudy i Spolkový soudní dvůr judikují, že osoba povinná platit výživné je povinna zpeněžit či jinak využít svůj majetek (např. pronajmout dům, ve kterém žije a najít si malý byt56 nebo pronajmout chalupu či letní byt) za účelem krytí splátek výživného. Tato povinnost však není, pokud povinný rodič majetek potřebuje 50

Heintschel-Heinegg, Berndt von, Gerhardt, Peter: Materielles Scheidungsrecht. 8. vydání. München: Wolters Kluwer, 2006, s. 56-57. Dále cit. jako „Heintschel-Heinegg“ 51 Heintschel-Heinegg, s. 37 52 Lohrentz – Denno, s 50 53 FamRZ, 2003, s. 1022-1025 54 Lohrentz – Denno, s. 50 55 Lohrentz – Denno, s. 51

21

k plnění jiných vyživovacích povinností, k plnění jiných závazků hodných zřetele nebo k vlastní výživě.57 Povinný nebude také nucen např. prodat byt, který pronajal a výnosy z nájmu mu mají sloužit jako zabezpečení ve stáří.58

Pokud soud tedy shora popsaným způsobem zjistil, jestli je povinný schopný plnit výživné a poté jaká je výše jeho příjmu (reálného či možného), zařadí povinného do jedné z třinácti příjmových skupin Düsseldorfské tabulky, popř. do jedné ze tří příjmových skupin tabulky Berlínské. Ta pak pro konkrétní příjmovou skupinu povinného a konkrétní věkovou skupinu dítěte stanoví jakési průměrné, standardní výživné, které je pak modifikováno ještě několika skutečnostmi. Předně počtem vyživovaných osob, protože Düsseldorfská a Berlínská tabulka jsou koncipovány pro situaci, že povinný má vyživovací povinnost ke dvěma dětem a manželce/manželovi. Při menším nebo větším počtu vyživovacích povinností předpokládá Düsseldorfská tabulka v poznámce 1 fiktivní „zvýšení“ nebo „snížení“ příjmové skupiny povinného.59 Pokud má povinný vyživovací povinnost vůči jednomu dítěti, je většinou zvyšován příjem povinného o tři příjmové skupiny; pokud má vyživovací povinnost vůči manželovi/manželce a jednomu dítěti nebo vůči dvěma dětem, zvyšuje se jeho příjem o jednu nebo dvě skupiny. Míra zvýšení příjmové skupiny musí být samozřejmě ponechána na úvaze soudu v konkrétním případě.60 Dalším modifikujícím kritériem je životní postavení dítěte, o kterém bude pojednáno dále. Vždy však musí být zachována rovnováha mezi částkou, kterou povinný vyplatí na výživném a částkou, která zbude povinnému na jeho vlastní potřeby. Proto soudní praxe zavedla institut tzv. Bedarfskontrollbetrag61. Jedná se o částku, která je stanovena v Düsseldorfské tabulce vždy pro konkrétní příjmovou skupinu povinných. Účelem této částky je vyvážené rozdělení příjmu mezi povinného a osoby oprávněné výživou. Vždy, když soud stanoví příjmovou skupinu povinného a 56

Lohrentz – Denno, s. 45 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 21.4.2004, sp. zn. XII ZR 326/01[citováno 20.8.2007]. Dostupný z: http://www.benkelberg.com/urteile/index.php?mode=all&searchterm=verm%F6gensstamm&submit=Volltexts uche 58 Lohrentz – Denno, s. 45 59 Oberlandesgericht Düsseldorf: Düsseldorfer Tabelle [citováno 14.8.2007]. Dostupný z: http://www.olgduesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/intro.htm. Düsseldorfská tabulka také viz příloha č. 1. 60 Born, Winfried. Kommentar, s. 406 57

22

pro ni konkrétní částku výživného, musí přezkoumat, jestli povinnému zbude z jeho příjmu alespoň tato konkrétní částka pro vlastní potřeby povinného. Pokud ne, je nutné fiktivně snížit příjmovou skupinu povinného. Je třeba dodat, že některé vrchní zemské soudy institut Bedarfskontrollbetrag odmítají (např. vrchní zemský soud v Jeně, Naumburgu a Rostocku), jiné je nepoužívají.62

2.4.3 Výsledky česko-německého srovnání kritérií na straně povinného

V této kapitole byla postupně popsána kritéria na straně povinného, podle kterých se určuje výše výživného pro nezletilé dítě v české a německé právní úpravě. Na první pohled je zřejmé, že zde vcelku nejsou zásadní rozdíly. Trošku podrobnější zákonná úprava v ČR je vyrovnána bohatostí německé judikatury a existencí soudcovských tabulek a směrnic. Za významné však považuji posílení ochrany nezletilého dítěte pomocí německého institutu zesílené povinnosti získávat prostředky prací. Povinnost napnout všechny síly a udělat maximum pro zajištění výživného pro své děti, což zahrnuje nejen povinnost vykonávat „běžnou“ práci za „běžnou“ odměnu, ale v případě nutnosti i hledání dalších zdrojů, jako je povinnost pracovat přesčas, najít si vedlejší zaměstnání atd., je podle mého názoru v plném souladu s morálními normami týkajícími se povinnosti živit své děti. Tento institut stojí ještě nad možností započítání fiktivního příjmu podle českého práva, jde ještě výše. Není pochyb, že rodičovství – ať již chtěné nebo nechtěné – s sebou nese velkou odpovědnost m.j. za materiální zajištění dítěte. To má vliv na vývoj dítěte a rozvoj jeho schopností a nadání – např. dostupnost vyššího vzdělání, kroužků atd. Proto považuji zákonné zakotvení povinnosti intenzivního využití pracovní síly rodiče za účelem zajištění výživného pro dítě za správné.

61

Volně přeloženo: standardní částka pro osobní potřeby (překlad M.Ř.)

23

2.5 Kritéria na straně oprávněného v česko-německém srovnání Jak již bylo uvedeno, kritériem pro stanovení výše výživného na straně oprávněného jsou v české právní úpravě jeho odůvodněné potřeby, v německé životní postavení osoby potřebné.

2.5.1 Odůvodněné potřeby dítěte

Podle důvodové zprávy k ZOR jsou odůvodněnými potřebami dítěte všechny potřeby nezbytné pro život kulturního člověka.63 Tato definice byla mnohokrát rozvinuta judikaturou i literaturou. Odůvodněné potřeby dítěte jsou „osobní potřeby dítěte, jak pokud jde o výživu, tak i o potřeby na prohlubování vzdělání, rozvoj zájmů a zálib, na přípravu na povolání“.64 Tyto potřeby dále závisí na věku a zdravotním stavu dítěte, jeho fyzické a duševní vyspělosti, způsobu a obsahu jeho přípravy na budoucí povolání a na výši eventuálních vlastních příjmů65, na zájmech a zálibách dítěte, na jeho schopnostech a nadáních, také například na tom, jestli s ním je jeden z rodičů v domácnosti a samozřejmě na možnostech, schopnostech a majetkových poměrech rodičů. Nejčastěji potřeby dětí stoupají s věkem. V nejútlejším věku bude mezi odůvodněné potřeby dítěte patřit zejména výbavička, v předškolním věku kromě základních potřeb také náklady na návštěvu jeslí, školky, na hlídání třetí osobou, na hračky atd., po nástupu do školy např. náklady spojené se školní docházkou jako náklady na školní potřeby, školu v přírodě atd. V tomto věku obvykle začínají růst náklady spojené se zájmovou činností dítěte; tyto náklady budou považovány rovněž za odůvodněné potřeby dítěte. Návštěva různých kroužků, sportovní aktivity bezpochyby rozvíjejí talent dítěte a souvisí s přípravou dítěte na budoucí povolání. U starších dětí také dále přibývá nákladů na kulturu, zábavu či dovolenou. V potaz je nutno brát i náklady na zařízení pokoje dítěte, elektroniku či počítač.

62

Born, Winfried. Kommentar, s. 406 Svoboda, Jaromír: Určovanie výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 2, s. 10 64 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 13.12.1989, Cpjf 86/89 (R 30/90). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, č. 6, s. 270-285. 65 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.1965, sp. zn. 5 Cz 112/65 (R 14/1966). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 2, s. 83. 63

24

Může se však stát, že tyto náklady, příkladmo vyjmenovávané teorií jako odůvodněné potřeby dítěte66, u soudu narazí. Důkazem je velmi zajímavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20.3.2002, sp. zn. 26 Co 69/2002-47. Ten snížil výživné pro dítě s velmi širokou škálou nákladných koníčků z 12 000 Kč na 8 000 Kč. Životní standard rodiny přitom byl vysoký. Své rozhodnutí soud odůvodnil mimo jiné tím, že není nutné zachovat nezletilému v plném rozsahu uspokojování jeho četných

zájmů.

Funkci

výživného

údajně

nelze

chápat

jako

prostředek

k uspokojování celé řady aktivit, ale jako platbu na základní a obvyklé potřeby dítěte určitého věku s určitými standardními zájmy.67 S tímto názorem soudu se nemohu ztotožnit. Horní hranice potřeb dítěte je ze zákona dána pouze jejich odůvodnitelností a možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry rodičů. Jak již bylo řečeno, zájmy dítěte rozvíjejí jeho talent a schopnosti a tím směřují k přípravě na budoucí povolání.68 To je podle mého názoru dostatečné odůvodnění i nadstandardních potřeb a pokud náklady na zájmy dítěte nepřesahují schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodiče, není důvod pro omezování těchto zájmů

Dalším aspektem odůvodněných potřeb je otázka, jestli mezi ně lze zařadit i případné úspory. Tento relativně diskutovaný problém vyřešila již zmíněná velká novela ZOR z roku 1998, která přinesla do ZOR nový § 85a, jehož druhý odstavec říká, že tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Toto ustanovení utnulo debaty, táhnoucí se několik desetiletí, na téma spotřebního charakteru výživného. Problém představovalo nejednotné rozhodování soudů v této otázce.69 Také literatura byla poněkud rozpolcená. Autoři, obhajující možnost tvorby úspor, argumentovali poměry v úplné rodině, kde je spoření věcí obvyklou a je běžné, že se dítě podílí na realizaci úspor rodičů, účelově zaměřených na aktuální potřeby70. 66

Svoboda, Jaromír: Určovanie výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 2, s. 11-12; Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 95-97 67 Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 81 68 Hrušáková, Milana: O rozsahu výživného pro nezletilé dítě. Bulletin advokacie, 2004, č. 6, s. 70. 69 Např. rozhodnutí Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 22.3.1956, sp. zn. 5 Co 151/56. Sbírka rozhodnutí československých soudů, 1956, s. 239-241; či usnesení pléna Nejvyššího soudu ze dne 23.6.1967, Pls 4/1967 (výživné má spotřební charakter); Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.1965, sp. zn. 5 Cz 112/65 (R 14/1966). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 2, s. 83 (při širokých možnostech a schopnostech rodičů širší odůvodněné potřeby dítěte) 70 Šoltýs, Ľudovít: O rozhodování súdov o určovaní rozsahu výživného pro maloleté deti. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 11, s. 38

25

Dítě by na tom tedy nemělo být hůř než dítě, které žije ve společné domácnosti s oběma rodiči.71 Druhá strana zase tvrdila, že vytváření rezerv pro potřeby dítěte, které se očekávají v budoucnosti, a není ani jisté, jestli vůbec vzniknou, nelze po povinném rodiči požadovat. Odvolávala se na procesní zásadu, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.72 Úspory jsou judikaturou definovány jako „finanční částka představující rezervu, která má být v zásadě spotřebována v budoucnosti“.73 Mají zajistit v budoucnu zvýšené potřeby nezletilého v souvislosti s jeho vzděláním, bydlením atd., znamenají také určitou jistotu pro případ zhoršení finanční situace povinného rodiče.74 Problematický někdy bývá způsob, jakým má soud zajistit ukládání úspor. Obvyklé je, že povinný poukazuje částky na účet, například soud potvrdil povinnost poukazovat částky, určené jako úspory, na „vkladový účet na vzdělání“.75 V jiném rozhodnutí76 soud odmítl soud placení této části výživného na termínovaný účet, k němuž budou mít dispoziční právo oba rodiče nezletilého společně. Poukázal na skutečnost, že povinný rodič může neodůvodněně blokovat snahu oprávněného rodiče použít uložené finanční prostředky i na účely, pro které jsou úspory tvořeny. Německá soudní praxe se otázkou úspor příliš nezabývá, má se za to, že výživné dle Düsseldorfské tabulky poskytuje možnost tvoření úspor.77 Samozřejmě tomu tak nebude vždy, zejména u výživných, stanovených podle nižších příjmových skupin tabulky. Na závěr k odůvodněným potřebám dítěte je třeba ještě jednou zdůraznit to, že je nutné tyto potřeby vždy posuzovat souvislosti s možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry rodičů. Pokud jsou totiž reálné schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů velmi omezené, jsou odůvodněnými pouze běžné základní potřeby dítěte; pokud jsou však reálné schopnosti, možnosti a majetkové

71

Ľalík, Milan: K otázke spotrebného charakteru výživného pri vymedzení odovodnených potrieb maloletých detí. Socialistické súdnictvo, 1984, č. 8, s. 31 72 Svoboda, Jaromír: O niektorých problémoch určovania výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 8, s. 19 73 Usnesní Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2002, sp. zn. 29 Co 329/2002. Soudní judikatura, 2003, č. 9, s. 745 74 Tamtéž 75 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.2.1999, sp. zn. 39 Co 568/98. Soudní rozhledy, 2000, č. 3, s. 76 76 Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2002, sp. zn. 29 Co 329/2002. Soudní judikatura, 2003, č. 9, s. 745 77 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 195

26

poměry rodičů velmi široké, jsou odůvodněnými také další potřeby dítěte, které sice nejsou nezbytné, ale jsou prospěšné jeho všestrannému vývoji.78

2.5.2 Životní postavení dítěte

Základní podmínkou nároku na výživné je potřebnost osoby oprávněné. Potřebnost je u nezletilého dítěte zásadně dána vždy. Nezletilé dítě totiž nemá vlastní životní postavení, jeho životní postavení je odvozováno od životního postavení rodičů.79 Nezletilý má tedy zásadně nárok na výživné ve výši, pokrývající jeho veškeré životní potřeby80 včetně nákladů na přiměřené vzdělání, výchovu, zaopatření a péči.81 Mezi náklady na životní potřeby lze zařadit zejména náklady na jídlo, bydlení, ošacení, volný čas, na duševní a kulturní zájmy. Náklady na výchovu se rozumí např. náklady na pobyt v internátě.82 Náklady na veškeré životní potřeby se skládají z běžných potřeb a mimořádných potřeb (Sonderbedarf). Mimořádné potřeby jsou podle definice v § 1613 odst. 2 BGB „nepravidelné mimořádně vysoké potřeby“, běžné potřeby jsou ostatní potřeby. Běžné potřeby jsou právě přiměřené potřeby oprávněného, které odpovídají jeho životnímu postavení. Míru těchto potřeb ovlivňují individuální faktory jako např. věk, zdravotní stav, vzdělávání, ubytování atd.83 Pod běžné potřeby spadají také případné zvýšené potřeby (Mehrbedarf). Náklady na tyto potřeby však nejsou obsaženy v sazbách Düsseldorfské tabulky. Jedná se o pravidelné odůvodněné náklady jako např. na doučování, na návštěvu školky, na návštěvu soukromé školy nebo na zvýšené potřeby postiženého dítěte. Náklady na tyto potřeby jsou přičteny k sazbě výživného podle Düsseldorfské tabulky v případě, že jsou odůvodnitelné a nebo pokud jsou s nimi oba rodiče srozuměni.84 Pokud jsou rodiče schopni plnit,

78

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.1965, sp. zn. 5 Cz 112/65 (R 14/1966). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 2, s. 83. 79 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6.2.2002, sp. zn. XII ZR 20/00 536-543 80 § 1610 odst. 2 BGB 81 Heintschel-Heinegg, s. 41 82 Kern, Peter: Recht auf Unterhalt. 4. vydání. Regensburg: Walhalla, 2001, s. 15 83 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 195 84 Heintschel-Heinegg, s. 52-53

27

jsou tyto náklady také zásadně povinni každý z poloviny hradit.85 Zvýšených potřeb se týká např. rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 11.4.2001, sp. zn. XII ZR 152/99. BGH judikoval, že pokud je požadováno vyšší výživné ke krytí zvýšených potřeb (v tomto případě na podporu uměleckého talentu oprávněného), je v rámci důkazního břemene nutné předložit detailní a ověřitelný rozpis nákladů za určité reprezentativní období, aniž by k předložení byla nutná výzva soudu.86 Právě zde vidím jednu ze zvláštností německé úpravy určování výše výživného a zároveň nemalý rozdíl s českým pojetím této problematiky. Soud totiž většinou nezkoumá, jestli v konkrétním případě nějaké zvýšené potřeby existují, ani pokud jde o výživné pro nezletilé dítě. V řízení se klade mnohem větší důraz na aktivitu žalující strany. To znamená, že pokud žalující strana neuplatní a neprokáže zvýšené potřeby, soud určí výživné podle sazeb Düsseldorfské tabulky. Svědčí o tom například usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 20.1.1980, sp. zn. IV b ZB 569/80. V něm Spolkový soudní dvůr judikoval:

„(...) Soudci však nic nebrání v tom, opřít se při rozhodování o normy a směrnice, které odkazují na dané poměry a odpovídají životní zkušenosti, pokud nejsou v jednotlivém případě dány zvláštní okolnosti pro odchylku od těchto norem a směrnic. (...) V posuzovaném případě nebyly uplatněny zvláštní okolnosti, které by mohly být základem pro odlišné určení (vyživovací povinnosti), (...).“87

V tomto směru bych považovala za spravedlivější větší aktivitu soudu. Jeho role by měla spočívat minimálně ve zjišťování, zda existují nějaké zvýšené potřeby oprávněného a příp. ve výzvě k doložení těchto nákladů. Jinak hrozí podle mého názoru až příliš paušalizované rozhodování.

V české soudní praxi se kategorie zvýšených potřeb neobjevuje a není ani třeba obdobnou kategorii zavádět, protože v důsledku neexistence jakýchkoli standardizovaných potřeb by to nemělo smysl. Potřebou dítěte budou i neobvykle drahé předměty či služby, pokud bude potřeba odůvodněná a bude odpovídat možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům rodičů. 85

Schwab, Dieter, Götz-Leible, Monika: Meine Rechte bei Trennung und Scheidung. München: dtv, 2006, s. 136 86 FamRZ, 2001, č. 23, s. 1603

28

Jinak je tomu však u mimořádných potřeb (Sonderbedarf). Ty bych srovnala s pojmem potřeby nahodilé, se kterým operuje česká judikatura.88 Mimořádné potřeby jsou podle legální definice § 1613 odst. 2 BGB nepravidelné a mimořádně vysoké. Soudy je dále charakterizují jako potřeby, vyskytující se náhle a překvapivě. Nelze dopředu odhadnout jejich výši a jejich existence se ani dopředu nejeví jako pravděpodobná.89 Oprávněný tedy nestačí vytvořit úspory na tyto náklady z částek výživného právě z důvodu jejich výše a náhlosti. Na výši těchto nákladů se musí pohlížet v souvislosti s konkrétní částkou výživného, kterou poskytuje povinný rodič oprávněnému. V nižších příjmových skupinách podle Düsseldorfské tabulky bude menší prostor na tvoření úspor obecně, proto budou považovány za mimořádně vysoké náklady i náklady mnohem nižší, než u vyšších příjmových skupin. U nižších příjmových skupin tabulky bude však oprávněný častěji narážet na situaci, kdy povinný není schopen v důsledku svého nízkého příjmu na tyto mimořádné potřeby plnit. V případě, že náklady tohoto typu vzniknou nebo mají vzniknout, má oprávněný povinnost o nich informovat povinného, a to co nejdříve, aby povinný mohl na tyto náklady začít tvořit úspory, pokud je to ovšem možné. Nesplnění této povinnosti může vést až ke ztrátě nároku na mimořádné potřeby, pokud by na ně povinný jinak mohl spořit.90 Mimořádné potřeby pak hradí rovnoměrně oba rodiče, samozřejmě za předpokladu, že jsou schopni plnit, v okamžiku vzniku potřeb nebo v okamžiku nutnosti jejich úhrady.91 Judikatura uznala za mimořádné potřeby například návštěvu školky a doučování (v těchto případech ale pouze za předpokladu, že se jedná o krátkodobé řešení náhlé nouzové situace), školní výlet, nepředvídané náklady na zdravotní péči, za určitých podmínek také náklady na stěhování, renovaci bytu, na výbavičku kojence nebo na biřmování.92 Potřeby nahodilé česká judikatura blíže specifikuje pouze tak, že to jsou potřeby, jejichž uspokojení vyžaduje zpravidla vyšší náklady než činí výživné, 87

Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 20.1.1982, sp. zn. IV b ZR 651/80. FamRZ, 1982, č. 4, s. 366. (Překlad M.Ř.) 88 Např. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.1994, sp. zn. 13 Co 588/1994. Právní rozhledy, 1996, č. 8, s. 374; Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1989, sp. zn. 5 Cz 42/88 (R 5/1991). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, č. 2-3, s. 103-107 89 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 11.4.2001, sp. zn. XII ZR 152/99. FamRZ, 2001, č. 23, s. 1603 90 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 196-199 91 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 200 92 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 197-203

29

stanovené na dané období. Tyto potřeby staví judikatura na roveň potřebám nepravidelným (jako příklad uvádí prázdninový pobyt dítěte). U obou typů potřeb však nepřichází v úvahu poskytnutí jednorázového příspěvku ze strany povinného rodiče. Náklady, které z těchto potřeb vznikají, je nutné krýt z běžných splátek výživného.93 To znamená, že soudce musí k těmto mimořádným a nepravidelným potřebám přihlédnout již při stanovení výživného. Jak vyplývá z judikatury, lze pro tyto účely použít také část úspor, které jsou tvořeny z výživného od povinného rodiče. V usnesení sp.zn. 29 Co 329/2002 ze dne 24.10.2002 Městský soud v Praze doslova uvádí:

„ (...) není možné trvat na tom, aby oprávněný rodič, pro případ náhlých výkyvů v běžných výdajích na potřeby nezletilého, neměl možnost určitou část úspor vybrat a na zmíněné výjimečné potřeby ji nepoužít“.94

Mezi českým a německým pojetím mimořádných potřeb tedy existuje nemalý rozdíl. Německá právní úprava a judikatura umožňují poskytnutí příspěvku na tyto potřeby, česká ne. Samozřejmě nebude neobvyklé ani to, že rodič přispěje na mimořádné potřeby dobrovolně nebo že se tyto potřeby stanou pravidelnými a očekávatelnými, což by byl důvod ke zvýšení výživného. Podle mého názoru je rozumnější a logičtější německá úprava. Když vyjdeme ze situace v rodině, kde oba rodiče žijí s nezletilými dětmi ve společné domácnosti, bude běžné, že mimořádné potřeby dítěte uhradí podle možnosti oba rodiče. Náklady na takové potřeby mohou být někdy velmi vysoké a hlavně jejich výše je nepředvídatelná. Například náklady na provedení lékařského ošetření nebo jiného zákroku v zahraničí, který není hrazen ze zdravotního pojištění, na opravu automobilu, který potřebuje postižené dítě nebo na pořízení slepeckého psa se nezdají být tím, s čím by bylo obvykle při stanovování výživného počítáno. Ad absurdum by musely soudy tedy stanovovat značně nadnesené výživné, z kterého by se hradily neočekávané náklady – pokud by tedy vůbec vznikly. Dalším důvodem, proč schvaluji německý přístup k této problematice, je větší přehlednost a právní jistota stran. Je jasně stanoveno, jaké typy potřeb má výživné krýt a jaké ne a pečující rodič se nemusí bát toho, že se objeví nenadálé náklady, na které by mu nikdo nepřispěl. Zajímavé je, jak se 93

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1989, sp. zn. 5 Cz 42/88 (R 5/1991). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, č. 2-3, s. 103-107

30

s problémem nepravidelných potřeb vyrovnávala česká teorie v době, kdy existovala zásada spotřebního charakteru výživného. Na úhradě předmětů dlouhodobé potřeby se povinný rodič údajně mohl podílet tím, že soud mu na určitý čas zvýšil výživné na takové částky, které ve svém úhrnu představovaly přiměřený podíl povinného rodiče na nákladech spojených s jejich pořízením.95

Jak již bylo řečeno, životní postavení nezletilých dětí se podle německé právní úpravy odvozuje od životního postavení rodičů. Pro životní postavení rodičů jsou v prvé řadě směrodatné jejich výdělkové poměry, mezi další méně podstatná kritéria patří kupříkladu jejich sociální postavení nebo profese. Pokud má příjem pouze rodič, který je povinen platit výživné v penězích, řídí se životní postavení dítěte pouze tímto příjmem. I když mají příjem oba rodiče, bude se pro účely výživného řídit životní postavení dítěte podle příjmu rodiče, povinného platit výživné v penězích. Druhý rodič plní totiž výživné naturálně – výchovou a péčí. To však nevylučuje možnost zohlednit ve výjimečných případech životní postavení pečujícího rodiče, které je nízké díky malému příjmu nebo naopak takový příjem pečujícího rodiče, který výrazně převyšuje příjem povinného rodiče a zvyšuje tak životní postavení dítěte.96 Zde vidím jasnou paralelu k zásadě českého ZOR, zakotvené v § 85 odst. 2 věta druhá, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, ačkoli jakousi „zesílenou“ úlohu má v německém právu rodič povinný výživou v penězích. Naše literatura zdůrazňuje nutnost zkoumání možností, schopností a majetkových poměrů u obou rodičů, co se týče stanovování výše výživného.97 Co se však týče podílení se na životní úrovni, mělo by mít dítě právo podílet se na životní úrovni rodiče s vyšší životní úrovní (pokud jsou životní úrovně rodičů různé).98 Pokud rodič, se kterým dítě žije, má velmi vysokou životní úroveň a povinný rodič naopak nízkou, mohlo by dojít až k zániku vyživovací povinnosti nebo k určení výživného spíše symbolického oproti rozsahu vyživovací povinnosti druhého rodiče.99 Otázkou 94

Soudní judikatura, 2003, č. 9, s. 745 Svoboda, Jaromír: O niektorých problémoch určovania výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 8, s. 19 96 Lohmann, Friedrich: Neue Rechtsprechung des Bundesgerichtshofs zum Familienrecht. 8. vydání. Köln: RWS, 1997, s. 182-183. Dále cit. jako „Lohmann“ 97 Haderka, Jiří: K ujednocení některých forenzních postupů při rozhodování o výživném dětí. Bulletin advokacie, 1989, č. 4, s. 15 98 Hrušáková, s. 324 99 tamtéž 95

31

životních úrovní se zabýval např. Městský soud v Praze. Oba rodiče měli v tomto případě nadprůměrné příjmy srovnatelné výše, otec měl novou rodinu. Otec poukazoval na to, že částka, která zbude na člena jeho současné rodiny po odečtení všech výdajů je nižší než v rodině matky. Toto však soud neuznal a rozhodl, že dítěti, které je u matky, nemůže být snižován nárok na výživné proti otci jen proto, že jeho matka dosahuje nadprůměrného výdělku. Toto pravidlo má podle rozhodnutí soudu platnost i v situaci, kdy přiměřeným příspěvkem otce bude životní úroveň tohoto dítěte vyšší než úroveň dítěte, které má otec s jinou ženou a které žije v jeho domácnosti.100 Toto rozhodnutí se mi zdá v souladu se zásadami ZOR, na první pohled by sice mohlo působit zvláštně, že soud upřednostňuje „starou“, nefunkční rodinu povinného, ale podle mne to odpovídá požadavkům na blaho dítěte – je jistě v zájmu dítěte, když se poměry dítěte po rozvodu rodičů, který je už sám o sobě velkou psychickou zátěží, co nejméně mění alespoň po stránce finanční a tedy i z hlediska životní úrovně.

Důkazní břemeno o výši potřeby nese vždy oprávněný; některé soudy oprávněného zbavují povinnosti dokázat svou potřebu do určité výše požadovaného výživného – např. Vrchní zemský soud Karlsruhe do 135% standardní částky výživného (Regelbetrag – k tomuto institutu viz dále)101 nebo Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem do výše existenčního minima102. V Düsseldorfské tabulce je jako nejvyšší příjmová skupina uveden příjem do 4800 EUR. Nebyla by správná domněnka, že při vyšších příjmech povinného rodiče částky výživného dále stoupají v souladu se systematikou celé Düsseldorfské tabulky. Podle rozhodnutí Spolkového soudního dvora103 neodpovídá funkci vyživovací povinnosti na dítě schematické podílení se na vyšším příjmu. Je spíše nutno vyjít z rozumných potřeb dítěte se zohledněním dosavadního vývoje životního standardu a také ze zásady, že na životním standardu rodičů se mají stejně podílet děti rodičů, kteří spolu nežijí, stejně jako těch rodičů, kteří žijí ve společné 100

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.2.1999, sp. zn. 39 Co 568/98. Soudní rozhledy, 2000, č. 3, s.

76 101

Usnesení Vrchního soudního dvora v Karlsruhe ze dne 22.6.2001, sp. zn. 5 WF 86/01, FamRZ, 2002, č. 5, s. 344 102 Usnesení Vrchního soudního dvora v Kolíně nad Rýnem ze dne 17.6.1999, sp. zn. 14 WF 72/99, FamRZ, 2000, č. 5, s. 310 103 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 13.10.1999, sp. zn. XII ZR 16/98, FamRZ, 2000, č.6, s. 358

32

domácnosti.104 Co se týče dosavadního životního standardu rodiny, zpochybnil kupříkladu Spolkový soudní dvůr nárok na jeho promítnutí do výživného v případě, kdy dítě bylo při rozvodu rodičů ještě malé (cca 4 roky) a nebylo jasné, nakolik mohlo být zvyklé na nákladný životní styl rodičů.105 U příjmu povinného, který se pohybuje nad nejvyšší příjmovou skupinou Düsseldorfské tabulky, musí tedy oprávněný doložit svou „zvýšenou“ potřebu. Především z výchovných důvodů nelze však oprávněnému přiznat právo podílet se na luxusním stylu života povinného rodiče.106

2.5.3 Majetek a příjem dítěte

Při zkoumání odůvodněných potřeb dítěte popř. životního postavení dítěte se nabízí otázka, zda by potřeby dítěte nebylo možno hradit z majetku nezletilého dítěte nebo jeho výnosů, případně z příjmů nezletilého dítěte – ať již stálých nebo příležitostných, či z přídavků na dítě. BGB řeší otázku majetku a příjmů nezletilého v § 1602 odst. 2. Nezletilé svobodné dítě nemusí podle něj použít svůj majetek na pokrytí výživného; výnosy z majetku však k tomuto účelu použít musí. Dítě může mít majetek jako např. akcie nebo nemovitosti, ze kterých lze dosahovat určitých výnosů. Tyto výnosy se tedy musí použít na pokrytí jeho životních potřeb, a to tak, že se vždy z jedné poloviny započítají na výživné v penězích od povinného rodiče a z jedné poloviny na naturální výživné pečujícímu rodiči.107

Výjimkou ze zásady, že nezletilé

svobodné dítě nemusí použít svůj majetek k pokrytí svých potřeb však bude situace, kdy povinný není schopen plnit výživné, aniž by byla ohrožena jeho přiměřená výživa – jak vyplývá z § 1603 odst. 2 věty třetí BGB. Ne příliš odlišně je otázka majetku dítěte upravena v českém ZOR. Teprve novelou 91/1998 Sb., účinnou od 1.7.1998, bylo do ZOR přidáno ust. § 37a, které hovoří o majetku dítěte. V odst. 2 je stanoveno pravidlo, na úhradu výživného mohou být použity pouze výnosy z majetku a že majetková podstata nesmí být 104

Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 154 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 11.4.2001, sp. zn. XII ZR 152/99. FamRZ, 2001, č. 23, s. 1603. 106 Kommentar, s. 376 107 Lohrentz – Denno, s. 33-34

105

33

použita, ledaže by vznikl hrubý nepoměr mezi poměry nezletilého dítěte a osob výživou povinných. Soud tedy při rozhodování o výši výživného téměř vždy přihlédne pouze k výnosům z případného nezletilcova majetku. V žádném případě se nepřihlíží k takovým majetkovým hodnotám jako k plněním z titulu náhrady škody nebo z pojistné smlouvy, a to v důsledku jejich účelového určení.108

§ 1602 odst. 2 BGB rovněž stanoví, že nezletilé svobodné dítě je oprávněno požadovat po rodičích poskytnutí výživného v té míře, ve které nepostačují k výživě jeho vlastní příjmy. Podle § 85 odst. 1 ZOR trvá vyživovací povinnost rodičů k dětem do té doby, dokud se nejsou schopny se živit samy. Je možné, že nezletilý bude mít příjem z pracovního poměru v té míře, že vyživovací povinnost zanikne. Je však jasné, že nezletilé děti nebudou v drtivé většině dosahovat stálého příjmu – ať již na základě svého věku nebo v důsledku toho, že se nacházejí ve vzdělávacím procesu. Nezletilí si v Německu často hledají po ukončení deváté třídy učňovské místo; hledání může nějakou dobu trvat. V tomto mezičase jsou povinni hledat si práci. Podobný případ řešil Vrchní zemský soud v Düsseldorfu a ve svém rozsudku ze dne 3.3.1999 uvedl, že od šestnácti a půlleté oprávněné, která nenašla bezprostředně po skončení školní docházky učební místo, lze očekávat, že si najde zaměstnání, které pokryje její potřeby ve výši 372 DM. Zde by se podle odhadu soudu jednalo o částečný pracovní úvazek přibližně na 10 hodin týdně.109 Pokud je dítě v učení, často dostává určitou odměnu, která se na výživné taktéž započítává pro každého rodiče z poloviny; před tím je však nutno odečíst určitou částku, kterou si nezletilý ponechá k pokrytí zvýšených nákladů na vzdělání. V současné době je to podle poznámky 8 k Düsseldorfské tabulce částka 90 EUR.110 Také podle české judikatury pokud je nezletilý v učebním poměru, zkoumá soud, v jakém rozsahu jsou jeho odůvodněné potřeby hrazeny učilištěm.111 Nezletilí, kteří ještě nesmí pracovat v pracovním poměru podle zákona č. 262/2006 Sb. – zákoníku práce, však mohou mít příjmy z umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti. K těmto příjmům soud při určování výše výživného 108

Holub – Nová, s. 242 Usnesení Vrchního zemského soudu v Düsseldorfu ze dne 3.3.1999, sp. zn. 3 WF 187/98, FamRZ, 2000,č. 7, s. 442-443 110 Viz příloha č. 1 nebo http://www.olg-duesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/ddorftab7/20070701ddorftab.pdf 109

34

také přihlíží.112 Stejně jako u povinného rodiče, i u dítěte se přihlíží také ke stipendiím, s výjimkou stipendia prospěchového, ke kterému se přihlíží v menší míře

–

jak

logicky

vyplývá

z účelu

tohoto

stipendia.113

Jinak

je

tomu

u nepravidelných a ojedinělých příjmů z různých brigád; k těm se podle judikatury nepřihlíží.114 Pokud nezletilé dítě ukončilo vzdělání, je podle německé teorie povinné najít si zaměstnání.115 Pokud však tuto povinnost nesplní, nelze mu připočítat fiktivní příjmy a nenásleduje ani jiná sankce. Z ust. § 1611 odst. 2 BGB totiž vyplývá, že i když se nezletilé svobodné dítě stalo potřebným svým zaviněním nebo i když se vůči povinnému nebo osobě mu blízké dopustilo hrubého pochybení, nevyplývá z toho žádná sankce – v případě ostatních příbuzných se výživné snižuje jen na příspěvek na výživné ve výši, která odpovídá přiměřenosti.

Pokud jde o přídavky na dítě, ty v Německu přísluší rodičům nezletilého dítěte. Pobírá je však vždy jen jeden rodič a proto se tedy v situaci, kdy soud určuje výši výživného, musí udělat určité „vnitřní vyrovnání“. Polovinu z výše přídavku obdrží druhý rodič (který přídavek nepobírá) a to tím, že se mu buď polovina z výše přídavku odečte od celkové výše výživného, které má platit, nebo mu rodič, který přídavek pobírá, jeho polovinu vyplatí. Z tohoto pravidla však existuje výjimka. Pokud povinný rodič není schopen platit výživné ve výši 6. příjmové skupiny Düsseldorfské tabulky (konkrétně 135% standardní částky výživného – viz níže), polovinu přídavku neobdrží. Přídavek obdrží pouze v té jeho části, která výživné ve výši 6. příjmové skupiny přesahuje.116 V českém právu a judikatuře se s přídavkem na dítě zachází jinak. Jednak podle zákona 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře náleží přídavek na dítě přímo dítěti (§ 17) a ne rodiči. Jak již bylo několikrát judikováno, od výše výživného se

111

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.1964, sp. zn. 5 Cz 111/64. Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1965, č. 1-3, s. 89-92. 112 Holub – Nová, s. 242 113 Hrušáková, s. 323 114 Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1968, sp. zn. 5 Co 676/67 (R 76/1968). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1968, č.8, s. 474-477. 115 Kommentar, s. 301 116 Heintschel-Heinegg, s. 51-52

35

přídavek na dítě neodečítá, soud pouze při úvaze o výši výživného přihlíží k tomu, „zda a do jaké míry jsou potřeby dítěte uhrazovány přídavky na děti“.117 Jakési přísnější zacházení s přídavkem na dítě při určování výživného nezletilým dětem německými soudy má více příčin, jako nejdůležitější bych viděla trochu jinou koncepci německého přídavku na dítě. Není upraven zákony sociálního zabezpečení, ale kupodivu zákonem o dani z příjmů (Einkommensteuergesetz, EStG). Podle § 31 věty prvé tohoto zákona totiž slouží přídavek jako vyrovnání toho, že rodičům jsou zdaněny příjmy ve výši existenčního minima dítěte. Až věta druhá tohoto ustanovení říká, že pokud přídavek na dítě není k tomuto účelu potřeba, slouží jako podpora rodiny. Z toho tedy vyplývá, že přídavek náleží opravdu doslova oběma rodičům a zprostředkovaně přes jejich příjem až dětem. Mezi další důvody bych zařadila plošnost přídavku na dítě a i výši přídavku (v současné době 154 EUR za první až třetí dítě, od čtvrtého pak 179 EUR), která není rozhodně zanedbatelná i na německé poměry a nominálně i reálně převyšuje výši českého přídavku na dítě. V neposlední řadě je tu možný důvod, který souvisí s celým systémem objektivizovaného výživného v Německu. Soudní praxe si v rámci zákonů vyvinula pevná a dost podrobná a konkrétní pravidla, jak postupovat při určování výše výživného a tato pravidla mají nejen u soudců vysokou morální závaznost. Proto se jimi soudy v drtivé většině případů přesně řídí.

117

Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7.8.1980 Cpjf 108/79 (R 26/80). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1980, č. 9-10, s. 495; dále např. také stanovisko Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 13.12.1989, Cpjf 86/89 (R 30/90). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, č. 6, s. 270-285.

36

2.6 Pořadí oprávněných Český právní řád nezná pořadí mezi výživnými v tom smyslu, že vyčerpání příjmu povinného na jednom z nich by znamenalo, že na ostatní oprávněné se nedostane. V českém právním řádu a judikatuře má v tomto smyslu prioritní postavení pouze nezletilé dítě – žádná z vyživovacích povinností nemůže předejít vyživovací povinnost k nezletilému dítěti.118 Jednotlivé vyživovací povinnosti jsou tedy zpravidla stanovovány s přihlédnutím k ostatním vyživovacím povinnostem povinného. Zvýšení počtu vyživovacích povinností jedné osoby může pak samozřejmě znamenat změnu poměrů podle § 99 ZOR a vést ke snížení jejích „starších“ vyživovacích povinností. Německý BGB pořadí oprávněných zná. Pokud příjem povinného nestačí k uspokojení všech vyživovacích povinností, stojí na prvním místě nezletilé svobodné děti spolu s privilegovanými zletilými dětmi a manželem či manželkou povinného, na druhém místě pak je rozvedený manžel povinného spolu se zletilými dětmi, za nimi další potomci a na posledním místě předci. Pokud příjem povinného nestačí ani pro oprávněné první skupiny, je mezi ně suma, která je k dispozici, rozdělena poměrně v souladu s částkami, na které by měly nárok. U výživného pro děti se za tuto částku bere hodnota Düsseldorfské tabulky pro 1. příjmovou skupinu povinných.119 Ačkoli to není předmětem této práce, nelze na tomto místě nepoznamenat, že německá právní úprava jo o poznání tvrdší ke zletilým dětem. Nejen že pro ně platí přísnější povinnosti – např. povinnost použít majetkovou podstatu k úhradě výživného, ale v důsledku zákonem stanoveného pořadí vyživovacích povinností se může stát, že se na ně nedostane a zůstanou bez prostředků. To se mi zdá poněkud diskriminační.

118

Nová – Těžká, s. 18-19

37

2.7 Péče o dítě, styk povinného rodiče s dítětem Podle ust. § 85 odst. 3 ZOR má soud při určování výživného přihlédnout k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Osobní péčí se rozumí výchova dítěte a uspokojování jeho osobních potřeb.120 Jak již bylo zmíněno, české soudy zpravidla neurčují platit výživné v penězích tomu rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy; tento rodič plní svou vyživovací povinnost naturálně poskytováním bydlení, osobní péče o dítě atd.121 Otázkou však zůstává, v jaké míře má soud přihlížet k osobní péči o dítě. Je jasné, že osobní péče kupříkladu o kojence se od péče o téměř dospělé dítě značně liší – od doslova celodenní péče k podstatně méně časově náročné péči. Jak má tedy soudce určit hodnotu péče a promítnout ji do výše výživného? Problematické také je, zda lze vůbec určit hodnotu jakékoli péče. V literatuře se neobjevuje jednoznačné řešení. Částečně se má za to, že osobní péče o dítě a jeho finanční zabezpečení jsou si rovny122. Jinde se uvádí i názor, že by bylo ideálně třeba určit vyživovací povinnost i pečujícího rodiče a od ní pak odpočítat hodnotu osobní péče o dítě.123 Takový postup by více odpovídal smyslu ZOR – zejména ust. § 85 odst. 2, který hovoří o povinnosti obou rodičů přispívat na výživu svých dětí podle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Objevují se také různé návrhy, jak stanovit míru osobní péče, jejíž hodnota by se pak odpočítala od vyživovací povinnosti pečujícího rodiče. Osobní péče o dítě předškolního věku by například měla být úplná, tedy 100% (pokud by tedy dítě nenavštěvovalo předškolní zařízení nebo by o něj přes den nepečovala třetí osoba), dále péče o dítě ve věku do skončení základní školní docházky by měla být určována jako poloviční, tedy 50% a péče o starší děti v rozsahu jedné třetiny až jedné čtvrtiny. Tyto hodnoty by mohl soud podle okolností konkrétního případu modifikovat.124 Tento návrh je velmi zajímavý a ve své podstatě se blíží již nějaké

119

Süddeutsche Leitlinien, bod 23.1 [citováno 20.8.2007]. Dostupné z: http://www4.justiz.bayern.de/olgn/rspr/fam/pdf/suedl2005b.pdf 120 Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984, s. 120 121 Hrušáková s. 337-338 122 Hrušáková, s. 325 123 Ľalík, Milan: K otázke spotrebného charakteru výživného pri vymedzení odovodnených potrieb maloletých detí. Socialistické súdnictvo, 1984, č. 8, s. 30 124 Svoboda, Jaromír: O niektorých problémoch určovania výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 8, s. 21

38

formě objektivizace výživného. Přesto pochybuji, že by se objektivně dala takovým způsobem určit hodnota péče. Zohledňování osobní péče o dítě v její skutečné míře je v literatuře častěji schvalovaný postup.125 Soud by měl pak při úvaze o proporcionalitě plnění výživného z hlediska výkonu osobní péče o děti126 zjišťovat stáří dětí, jejich počet, zdravotní stav, možnosti rodiče přenechat je do péče předškolnímu zařízení nebo třetí osobě a možnosti rodiče pracovat – např. z hlediska vzdálenosti pracoviště od místa bydliště atd.127 Judikatura však málokdy dopodrobna zkoumá osobní péči, takže otázka konkrétního vyčíslení hodnoty osobní péče nebude palčivým problémem praxe, ale spíše teorie. Zde bude také zajímavé srovnání s německou právní úpravou a soudní praxí. Vyživovací povinnost mají samozřejmě oba rodiče dítěte; podle německé právní úpravy, konkrétně podle § 1606 odst. 3 věty druhé BGB, je však jeden z rodičů zásadně povinen poskytovat pouze naturální výživné – a to ten, který o dítě pečuje; druhý rodič je povinen poskytovat výživné v penězích. Zakotvuje to ust. § 1606 odst. 3 věta druhá BGB:

„Rodič, který pečuje o nezletilé svobodné dítě, plní svou povinnost přispívat na výživu dítěte zpravidla svou péčí a výchovou dítěte“.

Toto však neplatí u privilegovaných plnoletých dětí; s plnoletostí se na dítě hledí jako na dospělého a potřeba péče ze strany rodičů tím odpadá.128 Privilegovaným plnoletým a plnoletým dětem mají tedy zásadně oba rodiče povinnost platit výživné v hotovosti.129 Německé soudy považují hodnotu výživného v penězích a výživného ve formě „plné“ péče a výchovy zásadně za rovnocennou, přinejmenším v situaci, kdy rodiče mají průměrné příjmy.130 Plná péče je však chápána buď jako plná osobní péče o dítě nebo i jako péče třetí osoby, předškolního zařízení, příp. školy přes den, přičemž rodič „sice nepečuje o své dítě v obvyklé denní době, zato o něj

125

Nová – Těžká, s. 89-91 nebo i péče o společnou domácnost – k tomuto kritériu musí být přihlédnuto pokud rodiče žijí ve společné domácnosti 127 Másilko – Vaněček, s. 29 128 Heintschel-Heinegg, s. 41 129 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 9.1.2002, sp. zn. XII ZR 34/00. FamRZ, 2002, s. 815-818. 130 Kommentar, s. 379 126

39

pečuje ve zvýšené míře vždy večer, o víkendech a svátcích, často i nad své síly“.131 Zásada rovnocennosti platí ale jen v rámci běžných potřeb. Na úhradě zvýšených a mimořádných potřeb (Mehrbedarf, Sonderbedarf) se musí pečující rodič podílet. Míra podílení se by měla být ze zásady poloviční, lze ji však modifikovat s ohledem na míru péče a také samozřejmě s ohledem na schopnost plnit.132 Zásada rovnocennosti finančního zabezpečení dítěte a péče o ně platí nezávisle na věku dítěte až do dosažení dospělosti.133 Není však vyloučeno, že finanční zabezpečení a péče si mohou být v konkrétním případě nerovnocenné – dokázat tuto skutečnost by však musela osoba, která by se na ni chtěla odvolávat. Z tohoto pravidla uvádějí Jihoněmecké směrnice v článku 12.1 dvě výjimky. Platit výživné v penězích bude pečující rodič povinen, pokud je jeho příjem významně vyšší než příjem povinného rodiče; při nepoměru příjmů musí být podle judikatury příjem pečujícího rodiče dvakrát až třikrát vyšší než příjem povinného.134 Platit výživné v penězích bude pečující rodič také za situace, kdy by byla ohrožena vlastní přiměřená výživa povinného rodiče135, za určitých okolností vůči nezletilým a privilegovaným zletilým dětem také, pokud by byla ohrožena pouze vlastní nutná výživa povinného. Tato povinnost pečujícího rodiče vyplývá z ust. § 1606 odst. 3 věty první BGB, která říká, že více stejně blízkých příbuzných je povinno poskytnout výživné poměrně podle svých výdělkových a majetkových poměrů. Důkazní břemeno v těchto případech však nese rodič povinný poskytovat výživné v penězích.136 Mezi jiné důvody, kdy budou oba rodiče platit výživné na nezletilé dítě v penězích, patří situace, kdy má dítě svou vlastní domácnost nebo kdy je péče o něj přenechána třetí osobě, například když dítě žije u příbuzných či prarodičů a „pečující“ rodič za ním jezdí pouze na návštěvy. Toto se ale, jak bylo již řečeno, netýká pouze částečné péče třetích osob, jako např. pokud je dítě část dne ve školce, u prarodičů nebo chůvy.137 Náklady, které vzniknou na péči o dítě v době, kdy pečující rodič pracuje, jako např. náklady na školku nebo chůvu, nejsou

131

Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 446 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 447 133 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 447 134 Kommentar, s. 343 135 Süddeutscje Leitlinien [citováno 20.8.2007] Dostupné z: http://www4.justiz.bayern.de/olgn/rspr/fam/pdf/suedl2005b.pdf 136 Kommentar, s. 380; Lohmann, s. 207 137 Kommentar, s. 343 132

40

zvýšenými potřebami. Zásadně je hradí pečující rodič.138 Jinak je tomu např. u nákladů na péči o postižené dítě. Ty jsou považovány za zvýšené potřeby, na kterých by se měli podílet oba rodiče; tyto náklady budou tedy součástí výživného, poskytovaného povinným.139 Německá soudní praxe si také vytvořila poměrně jasná pravidla, kdy je možno očekávat od pečujícího rodiče, že nastoupí do zaměstnání. Při péči o dítě do 8 let – do konce 2. třídy – nemá pečující rodič povinnost dosahovat jakéhokoli příjmu. Je pouze na jeho vůli, zda se chce věnovat pouze péči o dítě nebo vedle toho i pracovat. Od 8. roku věku dítěte lze očekávat, že si najde práci v rozsahu maximálně polovičního úvazku., od 15. nebo 16. roku věku dítěte pak práci v rozsahu plného úvazku. Tato pravidla samozřejmě nejsou závazná, vyplývají pouze

z dosavadní

stálé

judikatury

německých

soudů.

V rámci

okolností

konkrétního případu soud může určit věkové hranice jiné – tak tomu bude například v situaci, kdy rodič pečuje o postižené nebo nemocné dítě.140 Ne úplně jednotná je judikatura v případech, kdy rodič pečuje o více dětí. Například Vrchní zemský soud v Mnichově rozhodl, že pečující rodič je povinen pracovat na poloviční úvazek při péči o dvě děti od 5. třídy – tzn. přibližně od 10 let věku.141 Vrchní zemský soud v Hammu zase rozhodl, že při péči o tři děti ve věku 11, 13 a 14 let je rodič povinen pracovat na částečný úvazek.142 Trochu jiné podmínky platí pro svobodné rodiče. Zatímco ust. § 1570 BGB uvádí, že rozvedený manžel může požadovat po druhém manželovi výživné po takovou dobu, po jakou od něj nelze očekávat dosahování výdělku v důsledku péče a výchovy dítěte, kontroverzní ust. § 1615 odst. 2 BGB říká, že svobodná matka nebo otec má nárok na výživné od druhého rodiče dítěte, pokud o toto společné dítě pečuje a vychovává jej, maximálně však do tří let věku dítěte. 28.2.2007 rozhodl Spolkový ústavní soud, že toto posledně jmenované ustanovení BGB je protiústavní a uložil zákonodárci povinnost uvést toto ustanovení do souladu

138

Kommentar, s. 402 Usnesení Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 28.4.1998, sp. zn. 2 WF 41/98. NJW Rechtsprechungs-Report Zivilrecht, 1999, č. 1, s. 4. 140 Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 453 141 Usnesení Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 1.12.1998, sp. zn. 12 UF 1493/98, FamRZ, 2000, č. 1, s. 24 142 Usnesení Vrchního zemského soudu v Hammu ze dne 3.11.2000, sp. zn. 11 WF 223/100, FamRZ, 2001, č. 10, s. 627. 139

41

s ústavou do 31.12.2008.143 Ačkoli se tato ustanovení bezprostředně netýkají výživného nezletilých dětí, fakticky ovlivňují možnost pečujícího rodiče osobně pečovat o své děti. Česká literatura a judikatura toto téma příliš nerozebírají; předpokládají částečné zapojení rodiče do výdělečné činnosti v předškolním věku dítěte, pokud je umístěno v mateřské škole nebo jiném obdobném zařízení. V pozdějším věku dítěte má pak rodič možnost si najít zaměstnání na plný úvazek, pokud však dítě nevyžaduje zvýšenou péči.144 Je samozřejmé, že pečujícího rodiče nelze donutit, aby se zapojil do výdělečné činnosti a v mnoha případech to ani nebude potřeba – například v situaci, kdy by jeho nový manžel nebo nová manželka dosahovali příjmů v takové výši, že by se povinný rodič mohl věnovat pouze péči o nezletilé dítě a domácnost. V takové situaci by soud přihlížel k možným příjmům tohoto rodiče a mohl by přihlédnout i k hodnotám, které tento rodič vytvoří svou prací pro svou novou rodinu a také k hodnotám, které svou prací umožní vytvořit.145 Často bývá totiž situace taková, že jeden z manželů se vzdá výdělečné činnosti a vytváří zázemí pro druhého manžela, který se tak může soustředit pouze na výdělečnou činnost a tato skutečnost mnohdy znamená zvýšení jeho příjmů. Za situace, kdy by si pečující rodič již měl najít zaměstnání nebo jiným způsobem vydělávat, ale práci nemá ani nehledá, přihlédl by soud k jeho možnému příjmu.

Zajímavá je také otázka styku povinného rodiče s dítětem a jeho vlivu na výši výživného a otázka výživného při střídavé výchově. Česká i německá judikatura se shodují na tom, že výše výživného by při krátkodobém pobytu dítěte u povinného rodiče neměla být dotčena.146 Běžné potřeby dítěte, vyjádřené hodnotami uvedenými v Düsseldorfské tabulce, nejsou zpravidla ovlivněny úsporami vzniklými pečujícímu rodiči v důsledku výkonu

143

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. 1 BvL 9/04 [citováno 8.9.2007]. Dostupné z: http://www.bundesverfassungsgericht.de/entscheidungen/rs20070228_1bvl000904.html 144 Nová – Těžká, s. 90-91 145 Choděra, Oldřich: K otázce schopností a možností povinného ve smyslu zákona o rodině. Socialistická zákonnost, 1978, č. 10, s. 592 146 Hrušáková, s. 327; Kommentar, s. 404

42

práva povinného rodiče na styk s dítětem nebo v důsledku prázdninového pobytu u povinného rodiče.147 Za výživné nelze také považovat různé běžné dárky a podobná plnění, které dítě obdrželo v době styku s povinným rodičem.148 Ten si je tudíž nemůže odečíst od své vyživovací povinnosti. Podle německé judikatury může však povinný rodič splnit určitou část výživného naturálně, kupříkladu poskytnutím bezplatného bydlení dítěti (a zpravidla i pečujícímu rodiči).149 Při dlouhodobém pobytu dítěte u povinného rodiče však podle německé literatury přichází v úvahu možnost, že budou oba rodiče plnit výživné v penězích a to každý určitý podíl.150 Zde se však již posouváme spíše k institutu střídavé výchovy. Ten není v BGB zakotven jako samostatný institut, není však vyloučen a v praxi se vyskytuje. Podle německé judikatury se v případě, kdy o dítě pečují oba rodiče ve střídavém modelu s relativně stejnými podíly výchovy a péče, mělo výživné stanovit ze součtu příjmů obou rodičů, protože právě příjmy rodičů jsou v této situaci rozhodující pro zjištění životního postavení dítěte. Soud by však měl k potřebám dítěte přičíst i zvýšené potřeby, s ohledem na možné zvýšené náklady v důsledku střídavého modelu – jako např. náklady na vybavení dětského pokoje u obou rodičů nebo náklady na cestovné dítěte mezi bydlišti rodičů.151 Takto zjištěnou potřebu dítěte jsou rodiče povinni poměrně hradit podle svých výdělkových poměrů a s ohledem na výživné v naturální podobě, které dítěti poskytli.152 Pro střídavý model neexistují předpoklady jako např. soudní rozhodnutí nebo společná rodičovská zodpovědnost obou rodičů, stačí faktické intenzivní podílení se na péči o společné dítě.153 Této problematiky se týká kupříkladu zajímavý rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 28.2.2007, sp. značka XII ZR 161/04.154 Soud v něm odmítl rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Bambergu, že by se jednalo o střídavý model, když matka o děti pečovala přibližně ze 2/3 a otec z 1/3. Soud judikoval, že v takovém případě se výživné stanoví podle „klasického“ modelu, tedy rodič, který o dítě 147

Kalthoener – Büttner – Niepmann, s. 195-196, Lohmann s. 208 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.3.1966, sp. zn. 5 Cz 10/66. Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 5, s. 239. 149 Kommentar, s. 404 150 Kommentar s. 403 151 Kommentar, s. 403-404 152 Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 21.12.2005, sp. zn. XII ZR 126/03 [citováno 8.9.2007]. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/ 153 Kommentar, s. 344 148

43

převážně pečuje, nebude povinen poskytovat výživné v penězích, zatímco rodič, který má s dětmi běžné kontakty nebo o ně i částečně pečuje, výživné v penězích povinen poskytovat bude. Soud sice obecně uznal, že výše výživného v penězích může být snížena případným naturálním plněním, které jde nad rámec obvyklého kontaktu, v tomto konkrétním případě však výživné povinnému otci nesnížil. Argumentoval tím, že náklady na bydlení u otce nejsou promítnuty do výše výživného podle Düsseldorfské tabulky a že náklady na stravu a ostatní běžné náklady po dobu obvyklých kontaktů povinného rodiče s dětmi (v délce asi 5 – 6 dní v měsíci) zásadně nese povinný rodič sám. Náklady, které hradí otec zbývajících 4 – 5 dní, po které se u něj děti zdržují, neznamenají pro matku významnou úsporu. Na střídavé výchově podle § 26 odst. 2 ZOR se rodiče z podstaty věci budou muset shodnout. Ve vztahu k výživnému zde tak nebude docházet k větším problémům, snad je pouze nutno poznamenat, že rodiče budou v praxi provádět započtení výživného, ačkoli to ZOR nepřipouští.155 Souvisí to s nutností shody obou rodičů na střídavé výchově a platí to podle mého názoru nejen pro české, ale i německé podmínky.

154

Citováno 8.9.2007. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/ Hrušáková, Milana: Rodinné právo v aplikační praxi. Rozvod – Děti – Výživné. Praha: C.H.Beck, 2000, s. 38-39 155

44

3. Dynamizace výživného Další skutečností, která mne na německé právní úpravě velmi zaujala, je možnost automatické valorizace výživného. Tuto možnost však mají pouze nezletilé děti a to od 1.7.1998, kdy se změnil § 1612a BGB. Od té doby vydává Spolkové ministerstvo spravedlnosti každé dva roky vyhlášku o standardní částce výživného (Regelbetrag-Verordnung). Od 1.7.2007 je standardní částka výživného pro první věkovou skupinu oprávněných podle Düsseldorfské tabulky (0-5 let včetně) 202 EUR, pro druhou věkovou skupinu (6-11 let včetně) 245 EUR, pro třetí (12-17 let včetně) 288 EUR. V bývalém východním Německu jsou uplatňovány o něco nižší částky, a to 186 EUR/ 226 EUR/ 267 EUR. Postup při výpočtu dynamického výživného je nejprve stejný jako u statického. Podle příjmu rodiče a věkové skupiny dítěte se podle Düsseldorfské tabulky určí částka, která může být dále modifikována zvýšenými potřebami (Mehrbedarf). Pokud soud tedy zjistil konkrétní částku potřeb (kupříkladu ve výši 250 EUR pro první věkovou skupinu), vyjádří ji v procentním poměru k dané standardní částce výživného (Regelbetrag; v tomto příkladě je standardní částka výživného pro západní Německo 202 EUR, to znamená, že 250 EUR představuje 123,7% standardní částky výživného156). Povinnému se tedy stanoví povinnost platit výživné ve výši procentního podílu ze standardní částky výživného (Regelbetrag). Oprávněný si může vybrat, jestli takto dynamizované výživné bude dostávat pouze v rámci jedné věkové skupiny nebo napříč všemi věkovými skupinami. V posledně jmenovaném případě, který je asi nejpraktičtější, by to znamenalo, že výživné se automaticky zvýší nejen při zvýšení standardní částky výživného vyhláškou, ale i počínaje kalendářním měsícem, kdy oprávněný dosáhne věku vyšší věkové skupiny.157 Ve výše uvedeném příkladě by to znamenalo, že povinný by měl platit nejprve 123,7% z 202 EUR (to je, zaokrouhleno nahoru, právě 250 EUR) a pokud by dítě dosáhlo např. k 4.5.2008 druhé věkové skupiny, měl by povinný od dubna 2008 platit výživné ve výši 123,7% z 245 EUR (to je – zaokrouhleno nahoru na celá eura podle § 1612a odst. 2 věty druhé BGB – 304 EUR). Příště budou standardní

156

Podle § 1612a odst. 2 věty první BGB se zohledňuje pouze první desetinné místo procentní sazby. V tomto příkladě sazba vyšla 123,762376%, ale v souladu s tímto ustanovením je tedy 123,7%. 157 Heintschel-Heinegg, s. 50-51

45

částky výživného měněny k 1.7.2009158, takže od července 2009 se částka výživného opět změní (například oproti stavu platnému od 1.7.2005 se částky standardního výživného o 2-3 eura snížily). Pokud

bude

potřeba

dítěte

stanovena

určitou

konkrétní

sazbou

Düsseldorfské tabulky bez jakýchkoli úprav (což je pravidlem), obsahuje již sama tabulka pro konkrétní příjmovou skupinu povinného a věkovou skupinu oprávněného vypočítanou procentní sazbu částek standardního výživného, takže se lze z Düsseldorfské tabulky na první pohled dozvědět, že výživné pro 5. příjmovou skupinu a 3. věkovou skupinu ve výši 369 EUR zároveň představuje 128% standardní částky výživného. Pokud je výživné stanoveno tímto způsobem, upravuje se automaticky a předchází se tak velkému množství žalob na změnu výživného. Stanovení výživného v dynamické podobě však samozřejmě nevylučuje podání žaloby na zvýšení nebo snížení takového výživného, a to pokud nastala podstatná změna okolností, ne však pokud se „běžně“ změnily výdělkové poměry povinného rodiče nebo z důvodu věku dítěte. Změna musí být zásadní – například odpadnutí další vyživovací povinnosti povinného, která výši procentní sazby ovlivnila nebo zvýšení platu povinného natolik, že současná výše výživného a výživné, které by bylo přiznáno po zvýšení platu, spolu hrubě nekorespondují nebo naopak ztráta zaměstnání povinného.159 Ještě jednou je však potřeba zdůraznit, že dynamizaci výživného není možno použít na výživné pro zletilé děti. Možnost dynamizace výživného považuji za velmi prospěšnou, podle mého názoru uleví soudům od části žalob na zvýšení výživného a to hlavně od těch, podávaných v souvislosti s nárůstem potřeb dítěte, způsobeným věkem. Tento institut je vhodný v německém systému objektivizovaného výživného, kdy povinný má předem jistotu, podle jakého modelu se budou sazby výživného zvyšovat. Navíc ministerstvo spravedlnosti je při vydávání částky standardního výživného vázáno určitými pravidly – podle § 1612a odst. 4 BGB je tato částka vázána na průměrnou hrubou mzdu, takže její zvyšování nezávisí na libovůli. V českých

podmínkách

by

však

realizace

obdobného

institutu

nebyla

pravděpodobně prozatím vůbec možná. V minulosti teorie uvažovala na toto téma 158 159

Možná – je totiž pravděpodobné, že se právní úprava změní; viz další kapitola Kindesunterhalt [citováno 12.9.2007]. Dostupný z: http://www.familienrecht24.com/unterhalt.htm

46

snad pouze o možnosti, že by soudy měly povinnost po určité době zahájit z úřední povinnosti řízení o změně výživného, vzhledem k růstu potřeb dítěte s věkem.160 Pouze pro zajímavost, v Německu zašli při ulehčování soudům od žalob na zvyšování výživného ještě dál. Taktéž od roku 1998 funguje zjednodušené řízení ve věcech výživného pro nezletilé děti, podle § 645 a násl. občanského soudního řádu (Zivilprozessordnung, ZPO). V něm výši výživného určuje vyšší soudní úředník, a to na žádost oprávněného, který může požadovat výživné ve výši maximálně 150% standardní částky výživného (Regelbetrag). Výživné stanovené v příslušné procentní sazbě standardní částky výživného je výživným dynamickým. Pro toto řízení existují ještě další specifické podmínky, ale ačkoli jde o velké zjednodušení pro oprávněné, v praxi jimi toto řízení příliš využíváno není.161 Podle mého názoru zde hraje roli hlavně to, že v tomto řízení není výše výživného vypočítaná individuálně pro potřeby konkrétního dítěte.

160

Eliáš, Josef, Másilko, Vilém: Zpráva ÚSP ČSAV a PÚMS o výzkumu možnosti aplikace exaktních metod při stanovení výživného pro nezletilé děti. Právník, 1970, č. 3, s. 151 161 Lohrentz – Denno, s. 168-170

47

4. Návrh nové právní úpravy v Německu Již v letošním roce se v německé úpravě výživného chystaly zásadní změny. Tzv. reforma výživného, která měla nabýt účinnosti již k 1.7.2007, byla však odsunuta. Důvodem bylo již zmiňované rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 28.2.2007, které označilo za protiústavní nerovné postavení svobodného a rozvedeného rodiče co se týče výživného. V plánované reformě byla tato nerovnost zachována. Vzhledem k tomu, že Spolkový ústavní soud uložil zákonodárci lhůtu k napravení situace do 31.12.2008, lze očekávat, že i celá poopravená reforma začne platit do tohoto data. Úmysl schválit tuto reformu byl překažen pouze zmíněným rozsudkem, takže je jistá pravděpodobnost, snad i vysoká, že ostatní ustanovení budou schváleny ve stávající podobě. I když, rozhodování zákonodárce je řízeno politickými silami a v této oblasti nelze nic předpovídat s jistotou. Pro výživné nezletilých dětí je v návrhu několik změn. Významnou změnou je, že výživné svobodných nezletilých dětí a privilegovaných zletilých dětí bude mít absolutní přednost před nároky z ostatních vyživovacích povinností. Nyní stojí tyto děti na stejné úrovni s manželem/manželkou povinného. To považuji za významné posílení ochrany nezletilých dětí, které mnohdy ani nemají možnost si samy zajistit prostředky na vlastní výživu. Snad nejrozsáhlejší změna se týká současného modelu dynamizovaného výživného nezletilých dětí. Měla by být zrušena standardní částka výživného (Regelbetrag), tu by nahradilo tzv. minimální výživné (Mindestunterhalt). Základ minimálního ročního výživného by se vypočítal jako dvojnásobek odčitatelné položky na dítě (Kinderfreibetrag) podle § 32 odst. 6 věty první zákona o dani z příjmů (Einkommensteuergesetz, EStG). V současné době by to bylo 2 x 1824 EUR, t.j. 3648 EUR ročně, měsíčně 304 EUR. Minimální výživné by pak představovalo pro první věkovou kategorii oprávněných (0-6 let včetně) 87% tohoto základu, pro druhou věkovou kategorii (7-12 let včetně) 100% základu a pro třetí věkovou kategorii (13-17 let včetně) 117% základu. Další drobnou změnou tu je posun věkových kategorií oproti současnému stavu podle Düsseldorfské tabulky, kde jsou kategorie 0-5 let, 6-11 let a 12-17 let. Nezletilé dítě by tedy mohlo požadovat dynamizované výživné jako procentní sazbu minimálního výživného pro svou věkovou skupinu s tím, že při přechodu dítěte

48

do vyšší věkové skupiny by se výživné také automaticky zvyšovalo, stejně, jako je tomu teď. Tato nová úprava by také posílila ochranu nezletilého dítěte, protože v současné zákonné úpravě minimální výživné určeno není. Poslední větší změnou by bylo zacházení s přídavkem na dítě. Ten by nadále náležel dítěti, ne rodiči, jak tomu je doposud. Pobíral by ho tedy pouze pečující rodič a polovina výše přídavku (tedy v současnosti 77 EUR) by se odečetla od výsledné vyživovací povinnosti druhého rodiče. Nyní přídavek může pobírat pečující nebo i povinný rodič a podle toho se polovina z výše přídavku od výživného v penězích odečte nebo se k němu přičte.162 Zde se jedná spíše o změnu v institutu přídavku na dítě jako takovém, a to podle mého názoru o změnu logickou. Faktické důsledky na výši výživného zde sice nebudou, ale přídavek na dítě (Kindergeld) by se měl, jak to již vyplývá z názvu – i toho německého – použít nějakým způsobem ve prospěch dětí.

162

Dokumentation:Regierungsentwurf zur Änderung des Unterhaltsrechts. FamRZ, 2006, č. 10, s. 673-674. Více o reformě také: Wille, Klaus: Unterhaltsreform 2007 - Ziele und die wesentlichen Veränderungen [citováno 12.9.2007]. Dostupné z: http://www.123recht.net/Unterhaltsreform-2007---Ziele-und-diewesentlichen-Ver%C3%A4nderungen__a19173.html

49

5. Objektivizace výživného v ČR Nelze začít se závěrečnými úvahami, aniž by nebyly zmíněny snahy o objektivizaci výše výživného na území České republiky, přesněji bývalého Československa. První metodu pro určování výše výživného vypracoval již za první republiky Nejvyšší soud, je známa jako Gerlichova metoda. Výživné se podle ní počítalo tak, že z příjmu povinného náležely 3 díly jemu a vždy po jednom dílu se dostalo osobám, ke kterým měl vyživovací povinnost. Tato metoda ovlivňovala praxi až přibližně do roku 1950.163 Další úvahy a výzkumy na toto téma se objevily na začátku 60. let, nejprve asi v práci Viktora Knappa O možnosti použití kybernetických metod v právu. Viktor Knapp v ní považuje za nejvhodnější metodu stanovení výše výživného vzorec, který by zohledňoval kritéria jako odůvodněné potřeby dítěte, jeho věk, příjem rodičů, počet vyživovacích povinností, pořadí zrození dítěte, pohlaví dítěte, osobní péče o dítě, výše dětského přídavku nebo vlastní příjem dítěte.164 Výzkum možností objektivizace výživného pak prováděly dvě výzkumné skupiny, a to skupina Ústavu státu a práva Československé akademie věd pod vedením Viktora Knappa (který byl však v době normalizace odstaven) a skupina Právnického ústavu ministerstva spravedlnosti pod vedením Viléma Másilka. První skupina byla více zaměřena na možnost použití kybernetických metod v právu, druhá na nalezení pomůcky pro praxi.165 Obě skupiny navrhly několik metod, jak počítat objektivizované výživné. Nejdůležitější dvě z nich, skupinami nejčastěji prezentované a také s nejvyšší pravděpodobností prosazení se v praxi, byly metoda tabulková (shodou okolností na podobném principu jako metoda výpočtu výše výživného podle Düsseldorfské tabulky) a metoda zjednodušeného výpočtu (spočívá ve výpočtu výše výživného na formuláři, kam se dosazují určité předem dané hodnoty, odvíjející se od věku dítěte a příjmů rodičů). Podrobný popis metod by zde nebyl namístě, pro tuto práci je však velmi zajímavý výčet kritérií, ze kterých obě skupiny při vývoji těchto metod vycházely. 163 164

Másilko – Vaněček, s. 18-19 Knapp, Viktor: O možnosti použití kybernetických metod v právu. Praha: ČSAV, 1963, s. 120

50

Metoda tabulková vycházela podle jejích autorů ze základních kritérií – věku dítěte, příjmu vyživovatele a počtu dětí, kterým vyživovatel platí výživné. Za modifikující kritéria tabulkových hodnot pak považovala zejména čistý příjem pečujícího rodiče, hodnotu osobní péče o dítě, sociální postavení pečujícího rodiče, jeho zdravotní stav a příjem jeho manžela či druha, dále sociální postavení, příjem a zdravotní stav dítěte, sociální postavení povinného a další okolnosti hodné zvláštního zřetele.166 Metoda zjednodušeného výpočtu respektuje kritéria příjmu povinného, příjmu pečujícího rodiče, příjmu dítěte, osobní péči o dítě, počet dětí a věk dětí.167 Připadá mi, že metody kladou největší důraz na kritéria na straně povinného, případně pečujícího rodiče. A dále, že zjišťují jen jakési standardizované potřeby dítěte, závisející hlavně na jeho věku. Toto se mi zdá docela neadekvátní vzhledem k ustanovení ZOR o odůvodněných potřebách dítěte. Snad takový přístup souvisí s dřívějším spotřebním chápáním výživného, i když toto chápání samozřejmě neznamenalo nivelaci odůvodněných potřeb dítěte. Za velmi elegantní řešení proto v tomto směru považuji německý institut zvýšených potřeb (Mehrbedarf). Další vlna úvah o objektivizaci výživného se zvedla před rokem 1990, objevily se například názory o vhodnosti vymezení „běžných odůvodněných potřeb dětí“168 nebo možnost použít „obecné vyjádření odůvodněných potřeb nezletilých dětí v určitých věkových kategoriích (...) pevným peněžním ekvivalentem“.169 Tyto úvahy souvisely po roce 1989 také s razantní změnou ekonomických a politických poměrů, kdy se předpokládala nutnost v budoucnu vyjádřit problémy, týkající se výživného, jejich teoretické zkoumání a přizpůsobení této oblasti práva tehdejším změnám.170 Bohužel však nevedly k větší odezvě. V poslední době se širší odborná diskuze o jakékoli formě objektivizace výše výživného nevede, spíše se objevují samostatné články či názory, týkající se této problematiky. Velmi zajímavý je v tomto směru názor Petry Venclové, která obhajuje současnou právní úpravu rozsahu výživného a označuje ji za úpravu, která „umožňuje zohlednění veškerých relevantních okolností případu, odpovídá roli 165

Eliáš, Josef, Másilko, Vilém: Zpráva ÚSP ČSAV a PÚMS o výzkumu možnosti aplikace exaktních metod při stanovení výživného pro nezletilé děti. Právník, 1970, č. 3, s. 145 166 Tamtéž, s. 152-153 167 Tamtéž, s. 159-160 168 Svoboda, Jaromír: O niektorých problémoch určovania výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 8, s. 20; Arnoldová, Marianna: Vyživovacia povinnosť rodičov voči deťom. Bratislava: Právnický inštitút Ministerstva spravodlivosti SR, 1991, s. 43 169 Stanovisko Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 13.12.1989, Cpjf 86/89 (R 30/90). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, č. 6, s. 270-285.

51

zákonodárce v právním státě (...)“.171 Objektivizaci výživného – zejména formou fixní částky nebo procentem z příjmů povinné osoby – považuje za institut, který v sobě nese riziko „zákonného bezpráví“, a to právě nedostatečným zohledněním všech okolností případu.172

170

Viz např. Radvanová, Senta: Vyživovací povinnost s otazníky. Právo a zákonnost, 1990, č. 8, s. 440-449 Venclová, Petra: Teoretické úvahy o koncepci právní úpravy rozsahu výživného. Právo a rodina, 2007, č.5, s. 23 172 Tamtéž, s. 21 171

52

Závěr V této práci jsem se pokusila porovnat české „neobjektivizované“ a německé „objektivizované“ výživné pro nezletilé dítě, hlavně co se týče určování výše tohoto výživného. Byla popsána jednotlivá kritéria pro určování výše výživného a zhodnoceny klady a zápory institutů, které se v české a německé právní úpravě lišily. Na závěr považuji za nutné vyhodnotit objektivizaci výživného jako takovou. Rozhodování soudu o výši výživného může mít podle mého názoru často jistý osobní podtext. Nesmírně zajímavá by v tomto směru byla statistika, která by porovnávala výši u nás stanovovaného výživného podle toho, jestli bylo určeno soudcem nebo soudkyní, podle věku soudce nebo soudkyně, dále podle toho, jestli má rozhodující soudce nebo soudkyně soukromou zkušenost s podobným řízením nebo podle toho, jestli soudce nebo soudkyně mají děti či ne. Taková statistika neexistuje; můj názor však je, že by se z ní musely dát vyčíst určité vlivy a zákonitosti volné soudcovské úvahy v rozhodování o výši výživného. Z českých judikátů, se kterými jsem se seznámila při psaní této práce, jsem měla dojem, že soud se ne vždy snaží zjistit všechna kritéria, která jsou relevantní pro stanovení výše výživného. Často se nezabývá majetkovými poměry povinného či jeho životní úrovní. V Německu je v tomto ohledu situace naprosto odlišná. Výše výživného je v drtivé většině případů stanovována podle hodnot Düsseldorfské tabulky a po seznámení se s judikaturou mi připadá, že výraz „určování“ výše výživného se sem jaksi nehodí – výživné je německým soudem spíše vypočítáno. Do určené formy se pouze dosazují čísla, odpovídající konkrétnímu případu. Zde mi poněkud vadí možná až přílišná objektivnost, která může vést k přehlížení okolností konkrétního případu. Soudci a soudkyně mohou inklinovat k určování výše výživného pouze podle Düsseldorfské tabulky a zanedbávat aktivní zjišťování případných zvýšených potřeb. Otázkou však je, jestli i přes určité nevýhody není určování výživného podle tabulky větší garancí spravedlnosti a jistého minimálního standardu. Jako nespravedlivé by totiž mohlo být označeno nejen rozhodnutí soudu, ve kterém je určena výše výživného v rozporu se zákonem, ale i takové rozhodnutí, kde je

53

určena výše výživného nápadně rozdílná od jiného podobného případu. Toto tvrzení koresponduje také s ústavním principem rovnosti před zákonem. Z tohoto důvodu a také z důvodu podstatně vyšší právní jistoty obou stran řízení považuji tabulkovou metodu přeci jen za vhodnější, i když soudci nebo soudkyně by se rozhodně neměli bát hodnotu určenou tabulkou pozměnit. Taková možnost v německé právní úpravě existuje; pak záleží tedy na iniciativě oprávněného výživou nebo jeho zákonného zástupce nebo povinného a také na rozhodujícím soudci či soudkyni, do jaké míry se podaří tabulkové hodnoty modifikovat. Tabulková metoda se všemi svými pozitivy a možnost zohlednění okolností konkrétního případu vytváří tedy podle mého názoru kvalitní úpravu určování výše výživného. Alespoň minimálně by české soudní praxi mohl přispět například seznam kritérií pro určení výše výživného, která by soud měl v řízení podrobně zkoumat a zmínit se o nich v odůvodnění rozsudku, kde by taktéž měl určit váhu, jakou jim přikládal v určování výše výživného. Takový zvýšený důraz na pečlivost při rozhodování soudů o výživném by mohl přinést kvalitní judikaturu, která by vytvořila podklad pro další možnosti objektivizace rozhodování v této problematice. Pokrok při sjednocování judikatury ve věcech výživného pro dítě by určitě přinesla také možnost podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ve věcech výživného.

54

Zusammenfassung auf Deutsch Diese Diplomarbeit vergleicht vor allem die Höhe des Unterhalts für minderjähriges Kind nach tschechischem und deutschem Recht. Sie versucht, Vorteile und Nachteile der objektiven Bestimmung der Höhe des Unterhalts zu finden. Zuerst werden gesetzliche Kriterien für die Bestimmung der Höhe des Unterhalts gesucht und verglichen. Nach tschechischem Familiengesetz (Nr. 99/1963) bestimmt man die Höhe des Unterhalts nach vier Kriterien. Auf Seite des Unterhaltspflichtigen sind es dessen Möglichkeiten,

Fähigkeiten

und

Vermögensverhältnisse,

auf

Seite

des

Unterhaltsberechtigten dessen begründeter Bedarf. Nach

deutschem

Leistungsfähigkeit

Bürgerlichen des

Gesetzbuch

(BGB)

Unterhaltspflichtigen

sind

und

die

Kriterien

Bedürftigkeit

des

Unterhaltsberechtigten; die Höhe des Unterhalts bestimme sich dann nach gesamten Lebensbedarf des Berechtigten. Zur Bestimmung der konkreten Höhe des Unterhalts hat deutsche Rechtsprechung ein wichtiges Institut entwickelt – die Düsseldorfer Tabelle und Leitlinien zum Unterhalt der Oberlandesgerichte. Mit deren Hilfe wird im Regelfall die Höhe des Unterhalts bestimmt; falls die Umstände des Falles nicht dem Regelfall entsprechen, kann das Gericht z.B. den Mehrbedarf oder Sonderbedarf des

Berechtigten

oder

verringerte

Leistungsfähigkeit

des

Pflichtigen

berücksichtigen. Für tschechische RichterInnen gilt dagegen der Grundsatz der freien Erwägung des Gerichts. Sie bestimmen die Höhe des Unterhalts frei, nach eigener Erfahrung und nach Umständen des Falles. Zu den größten Unterschieden zwischen der tschechischen und deutschen rechtlichen

Regelung

gehört

das

deutsche

Institut

der

gestärkten

Erwerbsobliegenheit gegenüber minderjährigen und privilegierten volljährigen Kindern. Die Unterhaltspflichtigen sind verpflichtet, alle Kräfte anzuspannen, um minderjährigen Kindern Unterhalt gewähren zu können. Nach dem tschechischen Recht trifft die Eltern keine solche besondere Pflicht.

55

Dieses Institut finde ich sehr nützlich. Es folgt dem Prinzip des Kindeswohls – minderjährige Kinder sind meistens nicht fähig, Geld zu verdienen. Das muss dann eher von deren Eltern erwartet werden. Sehr unterschiedlich ist meiner Meinung nach auch die Regelung des Sonderbedarfs des Kindes. Sonderbedarf ist Bedarf, der unerwartet und unregelmäßig vorkommt und außergewöhnlich hoch ist. Für Sonderbedarf haften beide Eltern anteilig. Tschechische Rechtsprechung nennt dieses Institut zufälliger Bedarf. Der Unterhaltsberechtigte hat jedoch keinen Anspruch auf einmalige Zuwendung für zufälligen

Bedarf.

Zur

Zahlung

des

unregelmäßigen,

unerwarteten

und

außerordentlich hohen Bedarfs sollte er entweder Ersparnisse vom geleisteten Unterhalt verwenden oder, falls sich in der Zukunft dieser Bedarf wiederholen sollte, Unterhaltserhöhungsklage einreichen. Reserve für zufälligen Bedarf sei schon im laufenden Unterhalt inbegriffen und die Gewährung eines einmaligen Beitrags könne man aus dem Gesetz nicht herleiten. Das ist nur schwer nachvollziehbar. Es kann jederzeit ein unerwarteter und hoher Bedarf des Kindes auftauchen, z.B. teures medizinisches Hilfsmittel, das die Krankenversicherung nicht deckt, und die Frage ist, ob die Ersparnisse vom laufenden Unterhalt für dessen Deckung genügen würden. Vor allem wenn niedriger Unterhalt gezahlt wird. Meiner Meinung nach kann es in solchen Fällen passieren, dass solchen Bedarf nur der pflegende Elternteil zahlt oder, was noch schlimmer ist, dass es keine Mittel zur Zahlung gibt. Beide Möglichkeiten stimmen dann nicht mit dem Prinzip des Kindeswohls überein. Einen weiteren Unterschied stellt die abweichende Regelung des Unterhalts für volljährige Kinder nach deutschem Recht. Tschechisches Recht kennt keine Altersgrenzen, für die unterschiedliche Regelung gilt. Unterhaltsberechtigt sind alle Kinder, die nicht fähig sind, für eigenen Unterhalt selber aufzukommen. Dagegen schützt das deutsche Recht stärker minderjährige Kinder und volljährige Kinder bis zum 21. Lebensjahr, die im elterlichen Haushalt leben und sich in der allgemeinen Schulausbildung befinden. Diese Gruppen von Berechtigten haben mehrere

Vorteile

–

sie

müssen

z.B.

nicht

ihr

Vermögensstamm

zur

Unterhaltsdeckung einsetzen oder haben eine „bessere“ Stellung beim Mangelfall.

56

Den volljährigen kann beim Mangelfall passieren, dass sie mit leeren Händen davonkommen. Solche Unterscheidung finde ich nicht ganz gerecht. Es stimmt zwar, dass jüngere Kinder nicht Geld verdienen können oder auch dürfen, aber ich glaube, dass auch ältere Kinder, die sich für einen Beruf vorbereiten oder studieren, besonderen Schutz

verdienen.

Es

könnte

erwartet

werden,

dass

sie

selber

etwas

dazuverdienen; das Vermögen verkaufen zu müssen oder ganz ohne finanzielle Mittel zu bleiben finde ich fast diskriminierend. Die

Diplomarbeit

fasst

ferner

die

Bemühungen

am

Gebiet

der

Tschechoslowakei, bzw. der Tschechischen Republik zusammen, Methoden der objektiven

Bestimmung

der

Höhe

des

Kindesunterhalts

einzuführen

oder

verschiedene Forschungen oder Fachdiskussion zu diesem Thema. Eine Form der objektiven Bestimmung der Höhe des Unterhalts hat sich in der Tschechoslowakei zwischen den 30er und 50er Jahren des 19. Jhs. teilweise durchsetzt. In 70er Jahre haben zwei Forschungsgruppen mehrere Methoden zur objektiven Bestimmung ausgearbeitet und verglichen, keine ist aber in die Praxis umgesetzt worden. Die Diskussion ist noch einmal um Jahre 1990 aufgelebt, geriet jedoch wieder in die Vergessenheit. Seit der Zeit tauchen in der Fachliteratur nur einzelne Meinungen zu dieser Problematik auf. Ich persönlich finde das deutsche Modell – die Bestimmung des Unterhalts nach einer Tabelle – sehr gelungen. Dabei ist es jedoch wichtig, dass die RichterInnen den Unterhalt nicht nur genau nach der Tabelle bestimmen. Sie sollten sich mit den Umständen des Falles auseinandersetzen und falls sie Mehrbedarf beim Berechtigten oder begrenzte bzw. erhöhte Leistungsfähigkeit beim Pflichtigen feststellen, die Tabellenwerte modifizieren. Bestimmung nach der Tabelle könnte also theoretisch zu einer zu großen Pauschalierung und Gleichstellung der Fälle führen, zu einer fast automatisierten Entscheidung. Bestimmung nach der freien Erwägung des Gerichts hat dagegen nachteile wie Einfluss der Persönlichkeit des Richters oder der Richterin. Trotzdem scheint die Tabellenmethode immer noch günstiger zu sein. Es bringt eine größere Rechtssicherheit.

57

Seznam literatury Monografie:

Arnoldová, Marianna: Vyživovacia povinnosť rodičov voči deťom. Bratislava: Právnický inštitút Ministerstva spravodlivosti SR, 1991

Eliáš, Josef a kol.: Zákon o rodině. Komentář. Praha: Orbis, 1970

Heintschel-Heinegg, Berndt von, Gerhardt, Peter: Materielles Scheidungsrecht. 8. vydání. München: Wolters Kluwer, 2006

Holub, Milan, Nová, Hana, Hyklová, Jana: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. vydání. Praha: Linde, 2005

Hrušáková, Milana: Rodinné právo v aplikační praxi. Rozvod – Děti – Výživné. Praha: C.H.Beck, 2000

Hrušáková, Milana a kol.: Zákon o rodině. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2001

Kalthoener, Elmar, Büttner, Helmut, Niepmann, Birgit: Die Rechtsprechung zur Höhe des Unterhalts. 8. vydání. München: C.H.Beck, 2002

Kern, Peter: Recht auf Unterhalt. 4. vydání. Regensburg: Walhalla, 2001

Knapp, Viktor: O možnosti použití kybernetických metod v právu. Praha: ČSAV, 1963

Lohmann, Friedrich: Neue Rechtsprechung des Bundesgerichtshofs zum Familienrecht. 8. vydání. Köln: RWS, 1997

58

Lohrentz, Ute, Denno, Thomas: Unterhalt bei Trennung und Scheidung. 2. vydání. München: dtv, 2004

Másilko, Vilém, Vaněček, Stanislav: Výživné nezletilců v evropských právních řádech. Praha: Sevt, 1971

Nová, Hana, Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Linde, 1995

Schiebel, Barbara: Trennung, Scheidung, Unterhalt für Frauen. 2. vydání. Freiburg i.B.: Rudolf Haufe, 2002

Schwab, Dieter a kol.: Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 8. 4. vydání. München: C.H.Beck, 2002

Schwab, Dieter, Götz-Leible, Monika: Meine Rechte bei Trennung und Scheidung. München: dtv, 2006

Těžká, Olga: Vyživovací povinnost. Praha: Panorama, 1984

Články:

Choděra, Oldřich: K otázce schopností a možností povinného ve smyslu zákona o rodině. Socialistická zákonnost, 1978, č. 10, s. 590-594

Černý, Miroslav: K výkladu pojmu „možnosti povinného“ podle § 85 odst. 2 písm. a) a § 96 odst. 1 zákona o rodině. Právní obzor, 1971, č. 2, s. 133-134

Eliáš, Josef, Másilko, Vilém: Zpráva ÚSP ČSAV a PÚMS o výzkumu možnosti aplikace exaktních metod při stanovení výživného pro nezletilé děti. Právník, 1970, č. 3, s. 145-165

Haderka, Jiří: K ujednocení některých forenzních postupů při rozhodování o výživném dětí. Bulletin advokacie, 1989, č. 4, s. 9-17 59

Hrušáková, Milana: O rozsahu výživného na nezletilé dítě. Bulletin advokacie, 2004, č. 6, s. 70

Klinkhammer, Frank: Existenzminimum, Erwerbsanreiz und Düsseldorfer Tabelle. Zeitschrift für das gesamte Familienrecht, 2007, č. 2, s. 92

Ľalík, Milan: K otázke spotrebného charakteru výživného pri vymedzení odovodnených potrieb maloletých detí. Socialistické súdnictvo, 1984, č. 8, s. 29-33

Radvanová, Senta: Vyživovací povinnost s otazníky. Právo a zákonnost, 1990, č. 8, s. 440-449

Svoboda, Jaromír: O niektorých problémoch určovania výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 8, s. 17-23

Svoboda, Jaromír: Určovanie výživného maloletým deťom. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 2, s. 7-16

Šoltýs, Ľudovít: O rozhodování súdov o určovaní rozsahu výživného pro maloleté deti. Socialistické súdnictvo, 1987, č. 11, s. 31-38

Venclová, Petra: Teoretické úvahy o koncepci právní úpravy rozsahu výživného. Právo a rodina, 2007, č.5, s. 20-23

Judikáty:

Rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 8.6.2006, sp. zn. 21 C 156/2005

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12.7.2005, sp. zn. 10 Nc 632/2001

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28.5.2003, sp. zn. 10 Co 550/2002. 60

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.6.2003, sp.zn. 10 Co 289/2003, Soudní rozhledy, 2004, č. 1, s. 23-24

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.12.1994, sp. zn. 13 Co 588/1994. Právní rozhledy, 1996, č. 8, s. 374

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.1.1996, sp.zn. 14 Co 755/95, Právní rozhledy, 1996, č. 7, s. 339

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20.3.2002, sp. zn. 26 Co 69/2002-47, Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 79-82

Rozhodnutí Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 22.3.1956, sp. zn. 5 Co 151/56. Sbírka rozhodnutí československých soudů, 1956, s. 239-241.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7.12.1999, sp. zn. 16 Co 492/1999. Právo a rodina, 2000, č. 9, s. 21-22.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24.10.2002, sp. zn. 29 Co 329/2002. Soudní judikatura, 2003, č. 9, s. 745

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.2.1999, sp. zn. 39 Co 568/98. Soudní rozhledy, 2000, č. 3, s. 76

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10.1.1968, sp. zn. 5 Co 676/67 (R 76/1968). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1968, č.8, s. 474-477.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1967, sp.zn. 4 Cz 32/67 (R 85/67). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, č. 8, s. 474-478.

Stanovisko Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 13.12.1989, Cpjf 86/89 (R 30/90). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1990, č. 6, s. 270-285.

61

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.1965, sp. zn. 5 Cz 112/65 (R 14/1966). Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 2, s. 83.

Usnesení pléna Nejvyššího soudu ze dne 23.6.1967, Pls 4/1967. Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím. Praha: SEVT, 1974, s. 200-299

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.1989, sp. zn. 5 Cz 42/88. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1991, č. 2-3, s. 103-107

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.12.1964, sp. zn. 5 Cz 111/64. Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1965, č. 1-3, s. 89-92.

Stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7.8.1980 Cpjf 108/79 (R 26/80). Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 1980, č. 9-10, s. 495

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.3.1966, sp. zn. 5 Cz 10/66. Sbírka rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, 1966, č. 5, s. 239.

Nález Ústavního soudu ze dne 16.3.2006, sp. zn. ÚS 511/05

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.4.2004, sp. zn. ÚS 244/03

Rozsudek Vrchního zemského soudu v Hammu ze dne 26.5.1999, sp. zn. 12-UF 88/98, FamRZ, 2000, s. 311-312

Usnesení Vrchního zemského soudu v Hammu ze dne 4.3.2003, zn. 9 UF 281/02, FamRZ, 2003, s. 1214

Rozsudek Vrchního zemského soudu v Hammu ze dne 22.8.2002, sp. zn. 8 UF 10/02, FamRZ, 2002, s. 1708-1709

62

Usnesení Vrchního zemského soudu v Hammu ze dne 3.11.2000, sp. zn. 11 WF 223/100, FamRZ, 2001, č. 10, s. 627.

Usnesení Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 1.12.1998, sp. zn. 12 UF 1493/98, FamRZ, 2000, č. 1, s. 24-25

Usnesení Vrchního zemského soudu v Kolíně nad Rýnem ze dne 4.3.2002, sp. zn. 4 WF 143/01, FamRZ,2002, s. 1426-1427

Usnesení Vrchního zemského soudu v Kolíně nad Rýnem ze dne 17.6.1999, sp. zn. 14 WF 72/99, FamRZ, 2000, č. 5, s. 310-311

Usnesení Vrchního zemského soudu v Celle ze dne 17.5.2001, sp. zn. 12 WF 103/01. FamRZ 2002, č. 10, s. 694.

Usnesení Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 28.4.1998, sp. zn. 2 WF 41/98. NJW Rechtsprechungs-Report Zivilrecht, 1999, č. 1, s. 4.

Usnesení Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 22.6.2001, sp. zn. 5 WF 86/01, FamRZ, 2002, č. 5, s. 344-345

Usnesení Vrchního zemského soudu v Naumburgu ze dne 28.2.2002, sp. zn. 14 WF 155/02FamRZ, 2003, s. 1022-1025

Usnesení Vrchního zemského soudu v Düsseldorfu ze dne 3.3.1999, sp. zn. 3 WF 187/98, FamRZ, 2000, č. 7, s. 442-443

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6.2.2002, sp. zn. XII ZR 20/00 [citováno 18.8.2007]. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/

Usnesení Spolkového soudního dvora ze dne 20.1.1982, sp. zn. IV b ZR 651/80. FamRZ, 1982, č. 4, s. 366

63

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 21.4.2004, sp. zn. XII ZR 326/01[citováno 20.8.2007]. Dostupný z: http://www.benkelberg.com/urteile/index.php?mode=all&searchterm=verm%F6gens stamm&submit=Volltextsuche

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 6.2.2002, sp. zn. XII ZR 20/00 536543

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 11.4.2001, sp. zn. XII ZR 152/99, FamRZ, 2001, č. 23, s. 1603

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 13.10.1999, sp. zn. XII ZR 16/98, FamRZ, 2000, č.6, s. 358-360

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 9.1.2002, sp. zn. XII ZR 34/00. FamRZ, 2002, s. 815-818

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 21.12.2005, sp. zn. XII ZR 126/03 [citováno 8.9.2007]. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/

Rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 28.2.2007, sp. zn. XII ZR 161/04 [citováno 8.9.2007]. Dostupný z: http://www.bundesgerichtshof.de/

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 28.2.2007, sp. zn. 1 BvL 9/04 [citováno 8.9.2007]. Dostupné z: http://www.bundesverfassungsgericht.de/entscheidungen/rs20070228_1bvl000904. html

Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 29.12.2005, sp. zn. 1 BvR 2076/03 [citováno 20.8.2007]. Dostupné z: http://www.bundesverfassungsgericht.de/entscheidungen/rk20051229_1bvr207603. html

64

Internetové prameny:

Kindesunterhalt [citováno 12.9.2007]. Dostupný z: http://www.familienrecht24.com/unterhalt.htm

Oberlandesgericht Düsseldorf: Düsseldorfer Tabelle [citováno 14.8.2007]. Dostupná z: http://www.olg-duesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/intro.htm

Oberlandesgericht Düsseldorf: Berliner Tabelle [citováno 14.8.2007]. Dostupná z: http://www.olg-duesseldorf.nrw.de/service/ddorftab/ddorftab7/BlnTab07.pdf

Süddeutsche Leitlinien [citováno 22.8.2007]. Dostupné z: http://www4.justiz.bayern.de/olgn/rspr/fam/pdf/suedl2005b.pdf

Wille, Klaus: Unterhaltsreform 2007 - Ziele und die wesentlichen Veränderungen [citováno 12.9.2007]. Dostupný z: http://www.123recht.net/Unterhaltsreform-2007--Ziele-und-die-wesentlichen-Ver%C3%A4nderungen__a19173.html

65

Přílohy Příloha č. 1: Düsseldorfská tabulka podle stavu od 1.7.2007

Příjmová skupina

Čistý příjem povinného

Věk oprávněného 0-5 let

6-11 let

1217 let

nad 18 let

Procentní sazba ze standardní částky výživného

Bedarfskontrollbetrag (částka pro potřebu povinného)

1.

do 1300

202

245

288

389

100

770/900

2.

1300-1500

217

263

309

389

107

950

3.

1500-1700

231

280

329

389

114

1000

4.

1700-1900

245

297

349

401

121

1050

5.

1900-2100

259

314

369

424

128

1100

6.

2100-2300

273

331

389

447

135

1150

7.

2300-2500

287

348

409

471

142

1200

8.

2500-2800

303

368

432

497

150

1250

9.

2800-3200

324

392

461

530

160

1350

10.

3200-3600

344

417

490

563

170

1450

11.

3600-4000

364

441

519

596

180

1550

12.

4000-4400

384

466

548

629

190

1650

13.

4400-4800

404

490

576

662

200

1750

nad 4800

Podle okolností případu

Pozn: všechny částky v eurech

66

Příloha č. 2: Berlínská tabulka podle stavu od 1.7.2007

Příjmová skupina

Věk oprávněného

Čistý příjem povinného 0-5 let

6-11 let

12-17 let

nad 18 let

a)

do 1000

186

226

267

361

b)

1000-1150

194

236

278

361

od 1150

Jako Düsseldorfská tabulka, pouze se nepoužije „Bedarfskontrollbetrag“

Pozn.: všechny částky v eurech

67

Procentní sazba ze standardní částky výživného (východ) 100