AKTUALIZACE ZÁKON O ZAMĚSTNANOSTI. Komentář

AKTUALIZACE ZÁKON O ZAMĚSTNANOSTI Komentář

ČÁST SEDMÁ KONTROLNÍ ČINNOST § 125 (Orgány kontroly) Kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti vykonávají Státní úřad inspekce práce, oblastní inspektoráty práce, v rozsahu stanoveném v § 126 odst. 4 i celní úřady a v rozsahu uvedeném v § 127 generální ředitelství Úřadu práce a krajské pobočky Úřadu práce (dále jen "orgány kontroly"). K § 125 1. Toto ustanovení upravuje okruh kontrolních orgánů (dále jen „orgány kontroly“ nebo „orgány inspekce práce“), které jsou oprávněny na základě ZoZ vykonávat kontrolní činnost. Úprava účinná od 1. 1. 2012 přinesla v této oblasti zásadní změnu, neboť zatímco před tímto datem vykonávaly kontrolu v oblasti zaměstnanosti pouze úřady práce a celní úřady, od tohoto data přešla dominantní kompetence v oblasti kontroly zákona o zaměstnanosti na Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty (dále jen „orgány inspekce práce“), které doposud kontrolovaly dodržování povinností vyplývajících ze zákoníku práce a jiných právních předpisů ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIP“). 2. Z hlediska dlouhodobého vývoje tak došlo k dalšímu posunu, když kontrolu v oblasti zaměstnanosti a rovněž kontrolu ostatních pracovněprávních vztahů vykonávalo Ministerstvo práce a sociálních věcí a úřady práce. Posléze úprava zakotvila působnost celních úřadů v případech nelegálního zaměstnávání cizinců, od roku 2005 pak kontrola pracovněprávních vztahů (zákoník práce a předpisy související) přešla na orgány inspekce práce. V současné době tak úřadu práce, resp. krajské pobočce Úřadu práce a generálnímu ředitelství Úřadu práce, zbyla z hlediska klasické kontroly ZoZ zejména kontrolní činnost

vyplývající z ustanovení § 127 odst. 2 ZoZ, jak bude dále zmíněno a generální ředitelství Úřadu práce je oprávněno kontrolovat povinnosti vyplývající z ustanovení § 111 a § 120 ZoZ. Lze zde vysledovat snahu zákonodárce o přesun a posílení kontrolních kompetencí na orgány inspekce práce. 3. Z hlediska organizačního členění orgánů kontroly pak v této oblasti působí Státní úřad inspekce práce se sídlem v Opavě a osm oblastních inspektorátů práce, které jsou správními úřady. Státní úřad inspekce práce řídí inspektoráty a je nadřízeným správním orgánem. Oblastní inspektoráty se dělí na Oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze vykonává působnost v hlavním městě Praze, Oblastní inspektorát práce pro Středočeský kraj se sídlem v Praze vykonává působnost ve Středočeském kraji, Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích vykonává působnost v Jihočeském kraji a v Kraji Vysočina, Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj se sídlem v Plzni vykonává působnost v Plzeňském kraji a v Karlovarském kraji, Oblastní inspektorát práce pro Ústecký kraj a Liberecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem vykonává působnost v Ústeckém kraji a v Libereckém kraji, Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj se sídlem v Hradci Králové vykonává působnost v Královéhradeckém kraji a v Pardubickém kraji, Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj se sídlem v Brně vykonává působnost v Jihomoravském kraji a Zlínském kraji a Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj se sídlem v Ostravě vykonává působnost v Moravskoslezském kraji a Olomouckém kraji. 4. Místní příslušnost každého inspektorátu k výkonu kontroly se řídí místem činnosti kontrolované osoby a u organizační složky státu jejím sídlem. Ve správním řízení se řídí místní příslušnost správním řádem. Státní úřad inspekce práce může v jednotlivých případech hodných zvláštního zřetele, zejména z důvodu podjatosti, písemně pověřit provedením kontroly jiný než místně příslušný inspektorát, avšak je možné vzhledem k dikci zákona pověřit odlišný inspektorát i z jiných důvodů.

Související ustanovení: § 126 – kontrolní oprávnění orgánů inspekce práce, § 127 – kontrolní oprávnění Generálního ředitelství Úřadu práce a krajských poboček Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – celní zákon, – zákon o Celní správě České republiky, § 1 – § 6 zákona o inspekci práce, – zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky

§ 126 (Kontrolní činnost orgánů inspekce práce) (1) Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce kontrolují dodržování pracovněprávních předpisů u a) zaměstnavatelů, b) právnických a fyzických osob, které vykonávají činnosti podle tohoto zákona, zejména při zprostředkování zaměstnání a rekvalifikaci, c) fyzických osob, kterým jsou poskytovány služby podle tohoto zákona, (dále jen "kontrolovaná osoba"). (2) Pro účely tohoto zákona se za pracovněprávní předpisy považují právní předpisy o zaměstnanosti a právní předpisy o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele62). (3) Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce jsou oprávněny kontrolovat, zda a v jakém rozsahu zaměstnavatel přiděluje práci svým zaměstnancům, na které je zaměstnavateli poskytován příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle § 78 a s nimiž nebylo v pracovní smlouvě sjednáno jako místo výkonu práce pracoviště zaměstnavatele. Za tím účelem jsou Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce oprávněny vstupovat se souhlasem zaměstnance do míst výkonu práce. (4) Oprávnění kontrolovat, zda cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy a zda ji vykonává v souladu s vydaným povolením k zaměstnání, zelenou kartou nebo modrou kartou, jsou-li podle tohoto zákona vyžadovány, mají rovněž celní úřady. Celní úřady jsou oprávněny kontrolovat i to, zda zaměstnavatelé plní oznamovací povinnosti podle § 87 a 88. Pro účely kontroly podle věty první a druhé poskytuje ministerstvo způsobem umožňujícím dálkový přístup celním úřadům informaci o povoleních k zaměstnání vydaných Úřadem práce a o písemných informacích týkajících se cizinců, občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků [§ 3 odst. 2)] a rodinných příslušníků občanů České republiky uvedených v § 3 odst. 3, občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků [§ 3 odst. 2)] a rodinných příslušníků občanů České republiky uvedených v § 3 odst. 3, a to v rozsahu uvedeném v § 87, 88 a § 92 odst. 3. Celní úřad informuje o provedených kontrolách příslušný oblastní inspektorát práce, a v případě zjištění nedostatků předává tomuto oblastnímu inspektorátu podklady pro zahájení správního řízení o uložení pokuty. (5) Oprávnění kontrolovat, zda rekvalifikační zařízení uvedené v § 108 odst. 2 písm. a) realizuje akreditovaný vzdělávací program v souladu s udělenou akreditací, má Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Postup při provádění této kontroly se řídí zvláštním právním předpisem63).

(6) Kontrolní oprávnění jiných orgánů podle zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena. ______________________ 62 ) Zákon č. 118/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 63 ) Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. K odst. 1 1. Při kontrolní činnosti orgánů inspekce práce je prvním subjektem, který může být kontrolován v oblasti pracovněprávních předpisů, zaměstnavatel. Druhým potencionálním subjektem jsou pak právnické a fyzické osoby, které provádějí činnosti uvedené v ZoZ. Dle zákona o zaměstnanosti by se mělo jednat především o činnosti související se zprostředkováním zaměstnání nebo rekvalifikací. Bude se tak jednat například o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání či zájemců o zaměstnání. V oblasti zprostředkování zaměstnání pak dále kontrolní činnost orgánů inspekce práce může směřovat ke kontrole agentur práce. Poslední kategorií, na kterou se vztahuje kontrolní činnost orgánů inspekce práce, je kategorie fyzických osob, které požívají služeb podle zákona o zaměstnanosti. Službou může být poskytování příspěvků v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, poskytování podpory v nezaměstnanosti, zprostředkování zaměstnání atd. Pro všechny subjekty uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení uvádí zákon legislativní zkratku „kontrolovaná osoba“.

K odst. 2 2. Za pracovněprávní předpisy o zaměstnanosti jsou považovány pouze ty předpisy, které se vztahují čistě k oblasti zaměstnanosti, a to vedle samotného ZoZ rovněž prováděcí vyhláška a vyhláška č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a prováděcí vyhláška č. 518/2004 Sb. Pracovněprávním předpisem pro účely kontroly podle ZoZ (nikoli však právním předpisem z oblasti zaměstnanosti) je zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele – výkon práv a povinností podle tohoto zákona přísluší úřadům práce, avšak kontrola dodržování povinností dle tohoto zákona náleží také orgánům inspekce práce. Do kontrolní působnosti úřadů práce (dnes krajských poboček Úřadu práce) přibylo od 1. 1. 2009 oprávnění kontrolovat výši průměrného měsíčního čistého výdělku, tj. část zákoníku práce (§ 351 až 362) týkající se odměňování (viz dále komentář k § ustanovení § 127 odst. 2 ZoZ).

K odst. 3

3. Jak vyplývá z důvodové zprávy, smyslem tohoto ustanovení je umožnit úřadům práce výkon kontroly v oblasti průměrného měsíčního čistého výdělku a ověřit si správnost podkladů pro výpočet podpory v nezaměstnanosti/podpory při rekvalifikaci. V praxi se často objevují případy, kdy je průměrný čistý měsíční výdělek zaměstnavatelem potvrzen očividně v nesprávné

výši,

což

může

mít

za

následek

nesprávné

přiznání

podpory

v nezaměstnanosti/podpory v rekvalifikaci. Pokud zaměstnavatel nesprávně uvede průměrný čistý měsíční výdělek, ze kterého je vypočtena podpora v nezaměstnanosti, či podpory při rekvalifikaci, a následně se toto zjistí, je úřad práce oprávněn požadovat náhradu škody po zaměstnavateli soudní cestou. Ve vztahu k uchazeči o zaměstnání se postupuje v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 ZoZ. 4. Úřad práce má možnost si tento údaj sám zkontrolovat a nemusí tak činit v řízeních o podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci – po rozdělení kompetencí mezi inspekci práce a úřady práce (2005) totiž úřad práce prováděl dokazování pouze v rámci probíhajícího správního řízení, kdy mohl zaměstnavatele vyzvat, aby předložil příslušné doklady, případně mohl zaměstnavatele předvolat ke svědecké výpovědi. Sám úřad práce však fakticky kontrolu údajů u zaměstnavatele provádět nemohl, neboť mu k tomu chyběla kontrolní pravomoc a obracel se případně na příslušný oblastní inspektorát práce, aby tyto údaje zkontroloval. Oblastní inspektorát práce byl a nadále je k této kontrole oprávněn dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů; spolupráci v oblasti kontroly průměrného čistého měsíčního výdělku však toto ustanovení nevylučuje. 3. V odst. 3 § 126 je nově zakotvena kompetence orgánů inspekce práce ke kontrole prováděné v místě výkonu práce zaměstnance - v domácnosti zaměstnance, avšak pouze s jeho souhlasem, což umožní orgánům inspekce práce udělat si přehled o hodnověrnosti údajů uváděných zaměstnavatelem v žádosti o poskytnutí příspěvku podle § 78 zákona o zaměstnanosti. Důvodem této úpravy je mimo jiné také to, že příspěvek je často účelově získáván zaměstnavateli v případech, kdy v pracovní smlouvě uzavřené s osobou se zdravotním postižením je jako místo výkonu práce sjednáno jiné místo než pracoviště zaměstnavatele (například její domácnost). Těmto zaměstnancům pak obvykle nebývá přidělována práce vůbec nebo nelze ověřit, zda její objem odpovídá vynaloženým mzdovým nákladům, které zaměstnavatel vykázal. Zaměstnavatelé tak spoléhají na to, že orgány kontroly nemohou provádět kontrolu na jiných místech než pracovišti zaměstnavatele, například v domácnostech zaměstnanců, a v žádostech o poskytnutí příspěvku vykazují vynaložené mzdové náklady ve výši, jejíž opodstatněnost nelze ověřit.

4. Podmínka souhlasu s provedením takové kontroly je naprosto nezbytná, aby nebylo porušeno právo na nedotknutelnost obydlí, které je zakotveno v čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Ostatně o významu nedotknutelnosti tohoto práva svědčí bohatá judikatura Ústavního soudu ČR (byť v oblasti trestněprávní). Stejně není možné odhlédnout od ustanovení § 11 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb., zákona o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), kde je uvedeno, že kontrolní pracovníci jsou při provádění kontroly oprávněni vstupovat do objektů, zařízení a provozů na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly; nedotknutelnost obydlí je zaručena, přičemž legislativní odkaz uvádí výše uvedený článek Listiny základních práv a svobod. 5. Dodejme, že i zákon o inspekci práce stanovuje dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) oprávnění inspektora ke vstupu do objektů za účelem kontroly, které se však vzhledem k speciálnímu ustanovení ZoZ nebude aplikovat, přičemž by takové oprávnění nebylo možné ani bez souhlasu zaměstnance s kontrolou v místě jeho bydliště, pokud by bylo totožné s místem výkonu práce, uskutečnit.

K odst. 4 6. Ke kontrole zaměstnávání cizinců jsou kromě úřadů práce orgánů inspekce práce na základě tohoto ustanovení oprávněny i celní úřady, které o provedených kontrolách informují příslušné oblastní inspektoráty. Pokud kontrola provedená celním úřadem vede ke zjištění, že byl porušen ZoZ, je v takovém případě zjištění spolu s podklady předáno úřadu práce orgánům inspekce práce k dalšímu postupu, kterým ve většině případů bude zahájení správního řízení ve věci uložení sankce za spáchání správního deliktu. V kontextu výše uvedeného je nutno podotknout, že v ojedinělých případech jsou podklady získané od celního úřadu nedostačující k zahájení správního řízení, případně jsou v nich určité nedostatky, které následně znesnadňují prokázání správního deliktu v probíhajícím správním řízení. Samo porušení ZoZ musí být vždy prokázáno ve správním řízení, neboť zjištění v rámci samotné kontroly může být následně ve správním řízení zvráceno. Podotýkáme, že správní orgán musí zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu, a o správním deliktu nesmí být pochybnost, neboť i v oblasti správního trestání platí zásada in dubio pro reo. Zde je nutné uvést nález Ústavního soudu II. ÚS 788/02, kde je konstatováno, že: „I v oblasti správního trestání platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného.“ 7. Celní úřady nemají pravomoc k správnímu trestání v oblasti ZoZ, jejich činnost

končí provedenou kontrolou a případným předáním podkladů úřadu práce a zabraňuje se tak potencionální dvoukolejnosti v případě správního řízení o správním deliktu, které by mohlo nastat. Předání podkladů celním úřadem pro zahájení správního řízení o pokutě však v sobě skrývá úskalí, které souvisí s uplynutím prekluzivní objektivní lhůty pro uložení sankce za správní delikt, a celní úřad by tedy měl vždy postupovat tak, aby podklady postoupil úřadu práce orgánu inspekce práce v co nejkratší době; vydáním pravomocného rozhodnutí je totiž myšleno i vydání rozhodnutí o odvolání, pokud účastník řízení využil svého práva na podání řádného opravného prostředku (viz komentář k § 141 odst. 3 ZoZ). 8. Dále je toto ustanovení ZoZ rozšířeno o možnost celních úřadů k elektronickému přístupu k informacím potřebným k provádění kontrol. Rozsahem se jedná o přístup k těmto informacím: identifikační údaje cizince, místo výkonu práce cizince, druh práce, na kterou bylo povolení k zaměstnání vydáno, identifikační údaje zaměstnavatele, u něhož bude cizinec vykonávat zaměstnání, dobu, na kterou se povolení k zaměstnání vydává, další údaje nezbytné pro výkon zaměstnání.

K odst. 5 a 6 9. Kontrola rekvalifikačního zařízení s akreditovaným vzdělávacím programem a aplikace tohoto programu v souladu s udělenou akreditací přísluší jinému ústřednímu orgánu státní správy, a to zde výslovně uvedenému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy – kontrola probíhá v režimu zákona o státní kontrole. Rovněž tímto ustanovením je deklarována například i kompetence oblastních inspektorátů práce kontrolovat pro všechny ostatní účely průměrný čistý měsíční výdělek. Oprávnění „kontrolovat“ mají podle zvláštních předpisů dále rovněž například finanční orgány, Policie ČR (cizinecká policie), subjekty provádějící audit související s čerpáním prostředků ESF apod., jakož všeobecně i Nejvyšší kontrolní úřad. Související ustanovení: § 22 – zájemce o zprostředkování, § 24 až 26 – uchazeč o zaměstnání, § 55 odst. 1 – neoprávněné čerpání podpory v nezaměstnanosti/podpory při rekvalifikaci, § 108 až 110 – rekvalifikace, § 125 – kontrolní činnost, § 127 – kontrola Generálního ředitelství Úřadu práce a krajských poboček Související předpisy: § 351 až 362 zákoníku práce, – § 8 až 26 zákona o státní kontrole, – čl. 12 Listiny základních práv a svobod – správní řád, – celní zákon, – zákon o Celní správě České republiky, – prováděcí vyhláška, – vyhláška o rekvalifikaci – zákon o inspekci práce

Judikatura: „Ústavní soud v minulosti dovodil, že pokud ještě nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, musí být příkaz k provedení domovní prohlídky vydán s odůvodněním toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Napadený příkaz k domovní prohlídce vůbec neuvádí, že by se mělo jednat o úkon neodkladný a neopakovatelný, natož z jakých důvodů. Tento příkaz přitom finalizuje oprávnění policejního orgánu, coby orgánu veřejné moci, k zásahu do základního práva podle čl. 12 Listiny. To je dáno tím, že právě příkazem k domovní prohlídce je konstatována důvodnost, resp. zákonnost její realizace, a to včetně případných podmínek, za kterých musí být vykonána. Tuto přezkumnou a do značné míry i dozorčí funkci soudu nad průběhem trestního řízení na sebe nemůže převzít sám policejní orgán tím, že v protokolu o provedení domovní prohlídky vzdor mlčení soudního příkazu k domovní prohlídce tuto označí za úkon neodkladný a neopakovatelný, jak se stalo v daném případě. Obecný soud porušil základní práva stěžovatele podle čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, když vydal příkaz k domovní prohlídce bytu užívaného stěžovatelem, aniž by se zabýval tím, zda se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný, a z jakého konkrétního důvodu.“ (II ÚS 3073/10)

§ 127 (Kontrolní činnost Generálního ředitelství Úřadu práce a krajských poboček) (1) Generální ředitelství Úřadu práce kontroluje a) plnění dohod o poskytnutí hmotné podpory na vytváření nových pracovních míst a hmotné podpory na rekvalifikaci nebo školení (§ 111), b) plnění cílených programů celostátního charakteru (§ 120). (2) Krajská pobočka Úřadu práce je oprávněna kontrolovat výši průměrného měsíčního čistého výdělku, a to v rozsahu potřebném pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci. K odst. 1 1. Kontrolní činnost Generálního ředitelství Úřadu práce vychází z toho, že při nakládání s poskytnutými prostředky by měly subjekty postupovat s co nejnižším vynaložením těchto prostředků, a to při dodržení odpovídající kvality plněných úkolů, aby dosáhly nejvýše možného rozsahu, kvality a přínosu plněných úkolů ve srovnání s objemem prostředků vynaložených na jejich plnění a aby použití veřejných prostředků, které zajistí optimální míru dosažení cílů při plnění stanovených úkolů, bylo účelné. Kontrolní

mechanismus má zajistit, aby nedocházelo k nehospodárnému a neefektivnímu nakládání s prostředky ze státního rozpočtu. Postup při této kontrole se řídí zákonem o finanční kontrole. K písm. a) 2. Dle tohoto ustanovení zákona kontroluje Generální ředitelství Úřadu práce plnění dohod uvedených v ustanovení § 111 zákona o zaměstnanosti. Jedná se o dohody, jejichž obsah a náležitosti stanoví ustanovení § 111 odst. 6 a odst. 7, v odst. 9 je pak stanoveno, že nedodržení podmínek sjednaných v dohodě podle odstavců 6 a 7 nebo nevrácení hmotné podpory ve stanoveném termínu je porušením rozpočtové kázně a bude postihováno odvodem za porušení rozpočtové kázně podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o rozpočtových pravidlech. K písm. b) 3. Generální ředitelství Úřadu práce dále kontroluje plnění cílených programů celostátního charakteru. V odst. 1 ustanovení § 120 ZoZ je uvedeno, že „problémy obecního, okresního, krajského a celostátního charakteru v oblasti zaměstnanosti mohou být řešeny prostřednictvím cílených programů, včetně mezinárodních programů s mezinárodní účastí a programů financovaných v rámci Strukturálních fondů Evropského společenství a dalších programů Evropského společenství.“ Ministerstvo práce a sociálních věcí je oprávněno pouze ke kontrole cílených programů, které mají celostátní charakter a které schvaluje vláda, není však oprávněno ke kontrole cílených programů obecního, okresního a krajského charakteru (tyto jsou schvalovány ministerstvem).

K odst. 2 4. Jak vyplývá z důvodové zprávy, smyslem tohoto ustanovení je umožnit krajským pobočkám Úřadu práce výkon kontroly v oblasti průměrného měsíčního čistého výdělku a ověřit si správnost podkladů pro výpočet podpory v nezaměstnanosti/podpory při rekvalifikaci. V praxi se často objevují případy, kdy je průměrný čistý měsíční výdělek zaměstnavatelem potvrzen očividně v nesprávné výši, což může mít za následek nesprávné přiznání podpory v nezaměstnanosti/podpory v rekvalifikaci. Pokud zaměstnavatel nesprávně uvede průměrný čistý měsíční výdělek, ze kterého je vypočtena podpora v nezaměstnanosti, či podpory při rekvalifikaci, a následně se toto zjistí, je úřad práce oprávněn požadovat náhradu škody po zaměstnavateli soudní cestou. Ve vztahu k uchazeči o zaměstnání se postupuje v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 ZoZ.

5. Krajská pobočka Úřadu práce má možnost si tento údaj sama zkontrolovat a nemusí tak činit v řízeních o podpoře v nezaměstnanosti a podpoře při rekvalifikaci – po rozdělení kompetencí mezi orgány inspekce práce a úřady práce (2005) totiž úřad práce prováděl dokazování pouze v rámci probíhajícího správního řízení, kdy mohl zaměstnavatele vyzvat, aby předložil příslušné doklady, případně mohl zaměstnavatele předvolat ke svědecké výpovědi. Sám úřad práce však fakticky kontrolu údajů u zaměstnavatele provádět nemohl, neboť mu k tomu chyběla kontrolní pravomoc a obracel se případně na příslušný oblastní inspektorát práce, aby tyto údaje zkontroloval. Oblastní inspektorát práce byl a nadále je k této kontrole oprávněn dle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů; spolupráci v oblasti kontroly průměrného čistého měsíčního výdělku však toto ustanovení nevylučuje. 6. Tato činnosti a Úřadu práce by mohla v jistém smyslu předejít situacím, kdy na základě nesprávně potvrzeného průměrného výdělku dojde k vyplacení podpory v nesprávné výši, když toto může vést k následnému soudnímu sporu Úřadu práce se zaměstnavatelem, pokud tento údaj potvrdil v nesprávné výši a úřad práce vyplatil podporu v nezaměstnanosti ve vyšší částce. Související ustanovení: § 111 – investiční pobídky, § 120 – cílené programy k řešení nezaměstnanosti Související předpisy: zákon o investičních pobídkách, – rozpočtová pravidla, – zákon o finanční kontrole, – vyhláška č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy, zákon o státní kontrole – zákon o inspekci práce, – zákoník práce, – zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): „Nejvyšší soud shledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení (dovolatelkou zpochybněné) otázky, zda zaměstnavatel, který porušil povinnost uvést v potvrzení o zaměstnání správný údaj o výši průměrného výdělku zaměstnance, odpovídá státu za škodu vzniklou vyplacením podpory v nezaměstnanosti v nesprávné výši. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odborná literatura i soudní praxe pokládá za nezbytný předpoklad odpovědnosti za škodu (vedle protiprávního jednání škůdce a škody samotné) objektivní existenci příčinné souvislosti (tj. vztahu příčiny a následku) právě mezi protiprávním jednáním (porušením právní povinnosti) a vzniklou škodou včetně jejího rozsahu. Protiprávní úkon však nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou,

podstatnou a značnou. Rovněž škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda - nebýt této skutečnosti by ke škodě nedošlo, nebo naopak zda škodlivý následek by nastal i bez této skutečnosti (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066-1067).V posuzované věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uvedla (na tiskopisu úřadu práce) nesprávnou výši průměrného čistého měsíčního výdělku své bývalé z aměstnankyně, v čemž spatřoval porušení povinnosti vypl ývající z ustanovení § 60 odst. 2 zákoníku práce a § 3 písm. f) prováděcího nařízení, a že vyplacením dávky podpory v nezaměstnanosti M. Č. v nesprávné výši vznikla žalobkyni škoda. Neshledal příčinnou souvislost mezi porušením (uvedené) právní povinnosti žalovanou a vznikem škody žalobkyni na základě nesprávné úvahy, že za porušení povinnosti uvést v potvrzení o zaměstnání pravdivý údaj o průměrném výdělku žalovaná odpovídá podle § 420 odst. 2 obč. zák. M. Č. (jako své bývalé zaměstnankyni), nikoli však žal obkyni, neboť zákon č. 435/2004 Sb. žalované ve vztahu k úřadu práce takovou povinnost neukládá. Zákoník práce a prováděcí nařízení však neukládají uvedenou povinnost zaměstnavateli výlučně ve vztahu k zaměstnanci. Obecně přitom platí, že porušení mimosmluvní (zákonné) povinnosti je spojeno s odpovědností vůči všem subjektům, jimž byla v důsledku takového porušení povinnosti způsobena škoda, bez ohledu na to, zda jsou s porušitelem povinnosti v nějakém právním vztahu. Jestliže tedy zaměstnavatel uvede v potvrzení o zaměstnání nesprávný údaj o průměrném výdělku a v důsledku toho úřad práce vyplatí zaměstnanci vyšší podporu v nezaměstnanosti, než mu náleží, pak není pochyb o tom, že mezi porušením uvedené povinnosti a vznikem škody je vztah příčiny a následku. Není přitom rozhodné, že (podle zjištění soudu) jednání žalované nebylo jedinou příčinou vzniku škody žalobkyni. Rozhodování o (případné) povinnosti bývalé zaměstnankyně žalované vrátit neoprávněně vyplacenou podporu v nezaměstnanosti není předmětem tohoto řízení a ani nespadá do pravomoci soudu, nýbrž do pravomoci úřadu práce (srov. § 55 odst. 2 a 3 zákona č. 435/2004 Sb.).“ (NSS sp. zn. 25 Cdo 2142/2007)

§ 128 (Zvláštní subjekt kontroly) Pro účely kontrolní činnosti se za zaměstnavatele považuje také právnická osoba nebo fyzická osoba, která podniká podle zvláštních právních předpisů,16) i když nikoho nezaměstnává. __________________________ 16 ) Například živnostenský zákon.

K § 128 1. Toto ustanovení má za cíl umožnit kontrolní činnost i u podnikatelských subjektů, které sice nezaměstnávají žádné „oficiální“ zaměstnance, ale přesto by u nich mohlo docházet k porušování pracovněprávních předpisů, například nelegálním zaměstnáváním ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) tohoto zákona ZoZ. 2. Zvláštním právním předpisem, na který je odkazováno, je zákon o živnostenském podnikání, který ve svém ustanovení § 2 stanoví, že živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem (živnostenským zákonem). Nezáleží na tom, zda podnikatel podnikající na základě živnostenského oprávnění podle živnostenského zákona provozuje živnost volnou, ohlašovací nebo koncesovanou. Nemusí se však jednat jen o podnikání na základě zákona o živnostenském podnikání. Obecně pak najdeme definici podnikání a označení toho, kdo je podnikatel, v obchodním zákoníku, kde je v ustanovení § 2 uvedeno, že podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. 3. Výše uvedené znaky dle ustanovení § 2 obchodního zákoníku musí být naplněny v konkrétním případě všechny, přičemž soustavnost není totožná s nepřetržitostí a trvalostí. Vždy bude v tomto ohledu zřejmě za podnikání považována činnost provozovaná sezonně nebo v určitých intervalech (mohou být nepravidelné). Nesmí se tak jednat o činnost nahodilou a výjimečnou, která je vykonávána příležitostně. Z pohledu samostatnosti bude rozhodné, zda osoba sama podle vlastní úvahy rozhoduje o místě a době výkonu činnosti, o organizaci práce bez zařazení do organizační struktury jiné osoby. Z hlediska jednání vlastním jménem a na vlastní odpovědnost pak bude zkoumáno, aby podnikající osoba nejednala jménem a na odpovědnost někoho jiného. Účel zisku je pak nutné vnímat tak, že není nutné tohoto dosáhnout, ale důležitou skutečností pro posouzení je zde reálný záměr a motiv zisku dosáhnout. 4. Absence některého z výše uvedených znaků má za následek, že činnost nelze považovat za podnikání. Související ustanovení: § 5 písm. e) – nelegální zaměstnávání, § 125 - § 127, § 129 až § 137 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 2 živnostenského zákona, – § 2 obchodního zákoníku

Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M., a kol. Obchodní zákoník: komentář, 13. vyd. . Praha : C. H. Beck, 2010. HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009.

§ 129 (Kontrolní postup) Postup při provádění kontroly podle tohoto zákona se řídí zvláštním právním předpisem,63) pokud tento zákon nestanoví jinak. Pro kontrolu dodržování podmínek čerpání prostředků státního rozpočtu podle tohoto zákona a pro uplatňování sankcí při porušení rozpočtové kázně platí zvláštní právní předpisy.64) ______________________ 63 ) Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. 64 ) Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů. § 44 zákona č. 218/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K § 129 1. Toto ustanovení vymezuje, kterými právními předpisy vedle ZoZ se řídí kontrola, která je prováděna dle ZoZ. Zvláštními právními předpisy jsou jednak zákon o státní kontrole, jednak zákon o finanční kontrole, přičemž je nutné zohlednit postavení zákona o inspekci práce. V nejobecnější rovině je pak pro otázky neupravené zvláštními zákony hledat východiska ve správním řádu. 2. Zákon o státní kontrole má ve vztahu k ZoZ v oblasti kontrolní činnosti dvojí postavení: vedle toho, že se na něj v tomto ustanovení odkazuje přímo, je zároveň obecným zákonem. Obecně platí, že zvláštní zákony mají přednost před obecnými, což znamená, že to, co není upraveno ve zvláštním zákoně, hledáme v zákoně obecném – na prvním místě tedy při kontrolní činnosti bude orgán kontroly aplikovat ZoZ jako speciální zákon, to znamená v konkrétním případě aplikaci ustanovení § 130 až 138, následně pak pro otázky v ZoZ neupravené zákon o státní kontrole. 3. Zde se pouze pozastavme v souvislosti s přechodem kontrolních kompetencí na orgány inspekce práce nad úpravou, kterou najdeme pro kontrolní činnost v zákoně o inspekci práce. Zásadním ustanovením zde ustanovení § 44 zákona o inspekci práce, kde se říká, že není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, řídí se postup při výkonu kontroly podle tohoto zákona částí třetí zákona o státní kontrole (podle něhož se do 1. 1. 2012 postupovalo při

kontrolní činnosti). Zákon o inspekci práce má však v oblasti samotného kontrolního procesu vůči zákonu o státní kontrole některá speciální ustanovení, zejména pak je nutné zmínit oprávnění vyplývající kontrolované osobě při nesouhlasu s protokolem o výsledku kontroly. Zatímco zákon o státní kontrole umožňuje proti protokolu o výsledku kontroly podat pouze námitky (obvykle do 5 dnů od seznámení s protokolem), zákon o inspekci práce v ustanovení § 41 upravuje tento proces odlišně, když kontrolovaná osoba má nejdříve možnost požádat o přezkoumání protokolu o výsledku kontroly do 5 pracovních dnů ode dne seznámení s protokolem (ustanovení § 41 odst. 2 zákona o inspekci práce), a následně, může proti výsledku přezkoumání protokolu podat do 15 pracovních dní, kdy byla s výsledkem seznámena proti protokolu o výsledku, námitky k vedoucímu inspektorovi. V zákoně o inspekci práce je tedy zakotvena možnost brojit dvakrát proti protokolu o výsledku kontroly. 4. Ačkoliv je v tomto ustanovení uveden legislativní odkaz směřující ve věci kontrolního procesu k zákonu o státní kontrole, je možno uvést, že takový odkaz nemá normativní charakter, a vzhledem k příznivější úpravě ohledně „námitek“ proti protokolu o výsledku kontroly v zákoně o inspekci práce, může tedy být postup orgánů inspekce práce považován za opodstatněný. 5. V zákoně o státní kontrole je státní kontrola definovaná jako kontrolní činnost zaměřená na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Naopak za státní kontrolu se podle zákona o státní kontrole nepovažuje kontrola vykonávaná v rámci vztahu nadřízenosti a podřízenosti. Postavení zákona o státní kontrole je poměrně samostatné, neboť státní kontrola není podle svého vymezení správním řízením ve smyslu ustanovení § 9 správního řádu, a část druhá a třetí správního řádu se na ni nevztahuje. Použijí se pouze ustanovení § 2 až § 8 správního řádu, o základních zásadách, část čtvrtá správního řádu, ustanovení § 175 správního řádu upravující stížnosti, přičemž dále se přiměřeně bude aplikovat ustanovení § 154 správního řádu. 6. Postup při provádění kontroly – při samotném provádění kontroly vyplývají pro kontrolora inspektora povinnosti nejprve z ustanovení § 130 až § 138 ZoZ, z ustanovení § 7 a § 8 zákona o inspekci práce a poté z obecného zákona. Zde můžeme uvést zejména tyto další povinnosti: a)

Oznámit zahájení kontroly, předložit služební průkaz nebo pověření ke kontrole.

K opomenutí kontrolora předložit služební průkaz či pověření ke kontrole můžeme uvést, že takové opomenutí nic nemění na skutečnosti, že kontrola byla platně zahájena, pokud

kontrolovaná osoba předložení průkazu či pověření nepožaduje, protože nemá žádné pochybnosti o tom, že skutečně jde o pracovníky kontrolního orgánu, oprávněné k provedení kontroly. Toto uvedl Městský soud v Praze v rozsudku č. j.: 10 Ca 127/2005-41. b)

Zjistit skutečný stav věci, zaznamenat zjištění do protokolu a doložit doklady, šetřit

práva a právem chráněné zájmy kontrolované osoby, vrátit doklady, jakmile pominou důvody k jejich držení, zajistit doklady před poškozením, zničením, ztrátou, zneužitím, ponechat kontrolovanému kopie převzatých dokladů, vystavit potvrzení o převzetí dokladů, zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se při výkonu dověděl, nezneužít znalost těchto skutečností, seznámit kontrolovaného s protokolem, předat protokol, poučit o opravných prostředcích proti protokolu o kontrole. c)

Písemně informovat o výsledcích kontroly toho, kdo podnět písemně podal či

nadiktoval do protokolu. Pokud se podnět týká diskriminace, má diskriminovaná podle ustanovení § 137 zákona o zaměstnanosti osoba právo vyjádřit se k podnětu i zjištění. Je zde důležité dále poukázat na povinnost orgánů inspekce práce vyplývající z ustanovení § 5 odst. 2 zákona o inspekci práce, kde je uvedeno, že pokud provedl inspektorát kontrolu na základě písemného podnětu, informuje písemně o výsledku toho, kdo podnět podal. 7. Z pohledu kontrolované osoby můžeme pak vyjmenovat následující práva, která tato osoba v průběhu kontroly má. Kontrolovaná osoba má být seznámena s konáním kontroly, má být seznámena s průkazem inspektora kontrolora nebo s pověřením, může vznést námitku podjatosti, má právo na ochranu oprávněných zájmů, má právo na vrácení dokladů, jakmile pominou důvody pro jejich zadržení, má právo na ochranu poskytnutých dokladů a na ochranu skutečností zjištěných kontrolou, má právo na odmítnutí spolupráce, která by způsobila nebezpečí trestního stíhání kontrolované osobě (fyzické) nebo osobám blízkým. 8. Mezi povinnosti kontrolovaných osob pak patří především vytvořit základní podmínky pro provedení kontroly (místo), umožnit vstup do objektu, poskytnout požadované doklady, poskytnout informace, podat zprávu o nápravě (zprávu o odstranění zjištěných nedostatků), umožnit užívání techniky nezbytné k provedení kontroly. 9. Základním dokladem, který je po každé kontrole vyhotoven, je protokol o výsledku kontroly, proti kterému je možné dle ustanovení § 17 zákona o státní kontrole podat písemné a zdůvodněné námitky, obvykle ve lhůtě 5 dnů, není-li kontrolním pracovníkem stanovena lhůta delší, ode dne seznámení se s protokolem, pokud nestanoví kontrolní pracovník lhůtu delší (zde srovnej s bodem 3.). Proti rozhodnutí o námitkách, o kterých rozhoduje vedoucí kontrolního orgánu, není opravný prostředek. Seznámení se s protokolem má význam, pokud je ve stejný den vyhotoven, pro počítání jednoroční subjektivní lhůty, ve

které bylo třeba následně rozhodnout pravomocně o správním deliktu ve správním řízení. Tento názor je vysloven v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.: 6 A 99/2001-47. Rozhodnutí o námitkách ve správním soudnictví není přezkoumatelné soudem. Samotný protokol o výsledku kontroly, ať již je v režimu zákona o státní kontrole či zákona o inspekci práce, není přezkoumatelný ve správním soudnictví dle soudního řádu správního, neboť se jím nezakládají, nemění ani neruší práva a povinnosti. 10. Pro kontrolu dodržování podmínek čerpání prostředků ze státního rozpočtu a při uplatňování sankcí za porušení rozpočtové kázně je tímto zvláštním právním předpisem zákon o finanční kontrole.

Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): „Oznámení skutečností nasvědčujících podjatosti kontrolního pracovníka podle § 10 odst. 3 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je nejen právem, ale zároveň i povinností kontrolované osoby. Nelze je interpretovat jako právo kontrolované osoby účelově sdělit pochybnosti o nepodjatosti kontrolního pracovníka teprve v rámci přezkumného řízení poté, co kontrolovaná osoba vyčká, zda rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro ni bude představovat negativní zásah, či nikoliv.“ (NSS č. j.: 5 A 37/2002-32) … při posuzování zákonnosti kontroly prováděné u stěžovatele dne 30. 4. 2003 je třeba vyjít především z ustanovení § 12 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Citované ustanovení stanoví povinnosti kontrolních pracovníků, jeho odst. 2 písm. a) pak mimo jiné povinnost oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly. V souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a pouze způsobem, který zákon stanoví. Je to sama státní moc, která tvorbou zákonů, a možností jejich vynucení, stanoví meze svého fungování. Proto i ona musí dbát hranic, které si vytyčila. V případě nejasností je pak třeba interpretovat meze výkonu státní moci restriktivním způsobem. Povinnost kontrolních pracovníků oznámit kontrolované osobě zahájení kontroly směřuje k možnosti kontrolované osoby bránit svá práva v průběhu kontroly, a je li to možné, být přítomna jejímu průběhu. Z žádného ustanovení zákona o státní kontrole nevyplývá požadavek, aby kontrolovaná osoba byla vždy fyzicky přítomna provádění kontroly (srov. č. 719/2005 Sb. NSS). Je ovšem vyloučeno, aby v případě kontroly úřadu práce nebyl o jejím zahájení vyrozuměn statutární orgán kontrolované společnosti, je li přítomen, a v opačném případě jiná odpovědná osoba. Nepostačuje, jedná-li kontrolní pracovník pouze s osobou, u níž je sporné i to, zda je vůbec zaměstnancem společnosti. Za situace, kdy je protokol z kontroly provedené s porušením § 12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole jediným, či alespoň určujícím důkazním prostředkem, pak nezákonnost kontroly zakládá rovněž nezákonnost následného správního řízení.“ (NSS č. j.: 8 As 12/2005 – 51) „Provádí-li se kontrola zaměřená pouze na činnost konkrétní organizační jednotky podniku kontrolované osoby, postačí ke splnění povinnosti kontrolního orgánu podle § 12 odst. 2

písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, že je zahájení kontroly oznámeno vedoucímu této organizační jednotky.“ (NSS č. j.: 2 As 50/2005 – 53) „Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, neukládá kontrolnímu orgánu povinnost pořídit o kontrolních zjištěních vždy pouze jeden protokol. Z řady důvodů může být vhodnější, aby kontrolní orgán pořídil z téže kontroly více protokolů, přičemž každý z nich může zachycovat kontrolní zjištění ve vztahu k jinému kontrolovanému období či jinému dílčímu předmětu kontroly.“ (Podle rozsudku Městského soudu v Praze č. j.: 9 Ca 35/2004-38) „Rozhodnutí o námitkách podle § 18 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (zde: vydané při kontrole čerpání dotace na odstranění ekologických škod způsobených povodní), není úkonem správního orgánu zakládajícím, měnícím, rušícím nebo závazně určujícím práva nebo povinnosti, a jde tak o úkon vyloučený ze soudního přezkumu podle § 70 písm. a) soudního řádu správního.“ (NSS č. j.: 5 A 55/2001-68) „Za jeden z rozhodujících důkazů považoval správní orgán listinu označenou jako doklad č. 3 v protokolu o kontrole, tj. „Zápis o kontrole při společné kontrolní akci OKP Praha a Úřadu práce hl. m. Prahy – Seznam cizinců zjištěných kontrolou dne 24:5:2006“. Není podstatné, že část označení této listiny byla dopsána dodatečně, případně kdy toto správní orgán učinil. Takový přípis se nikterak nedotýká věrohodnosti listiny. Vzhledem k námitkám stěžovatele proti protokolu o výsledku kontroly ze dne 15. 8. 2006 je zřejmé, že stěžovatel byl od počátku s touto listinou seznámen (na straně 3 a 4 uvedeného podání se zabýval postupem správního orgánu při vyžádání podpisu, a dále tím, zda cizinka věděla, co podepisuje). Z protokolu o vyjádření sepsaného cizineckou policií pak jednoznačné vyplývá, že cizinka českému jazyku rozuměla, opačný závěr nelze dovodit pouze ze samostatné skutečnosti, že vlastnoručně psané vyjádření sepsala ve svém rodném jazyce. Lze proto konstatovat, že svým podpisem na zápisu o kontrole vyjádřila paní A. B. souhlas se zde uvedenými údaji, tedy s tím, že v provozovně stěžovatele myla nádobí.“ (NSS č. j.: 3 Ads 109/2008 – 82) „Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že krajský soud neposoudil jeho námitku, že žádný ze zaměstnanců stěžovatele svým podpisem v zápisu o kontrole nestvrdil, že by paní A. B. byla u stěžovatele zaměstnána. Městský soud v Praze se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval tím, zda lze podpis na uvedené listině považovat za podpis pana B. , za rozhodnou pak považoval skutečnost, že je zde razítko provozovny stěžovatele, které zcela nepochybně bylo v dispozici některého ze zaměstnanců. Nejvyšší správní soud k tomuto dále konstatoval následující: Z podpisu a razítka stěžovatele na zápisu o kontrole (příloze protokolu o výsledku kontroly označené jako doklad č. 3) jednoznačně vyplývá, že některý ze zaměstnanců stěžovatele tímto stvrdil uvedené údaje. Prvoinstanční orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při vstupu na pracoviště prokázali kontroloři svoje oprávnění k této činnosti služebním průkazem předloženým J. B. podle § 130 zákona č. 435/2004 Sb. Tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňoval. J. B. byl tedy odpovědnou osobou zastupující za nepřítomnosti vedoucí provozovny kontrolovaný subjekt. I z této skutečnosti lze usuzovat, že zápis o kontrole byl předložen k podpisu právě panu B., jak správní orgán I. stupně dále v rozhodnutí uvedl. Avšak i v případě, že by údaje o výkonu práce cizinky v provozovně stěžovatele podepsal jiný zaměstnance, byla by takto pravdivost zápisu potvrzena.“

(NSS 3 Ads 109/2008 – 82) „Jakkoli obecně, v intencích městským soudem uváděné judikatury NSS, lze souhlasit s tím, že samotný protokol z kontroly, pokud se omezí pouze na konstatování zjištěných nedostatků, aniž by bylo požadováno po kontrolovaném subjektu činit určitá opatření (nejsou mu ukládány v protokolu o kontrole konkrétní povinnosti), nepochybně nemá materiální povahu rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s. ř. s. V projednávané věci však nelze přehlédnout fakt, že součástí předmětného kontrolního protokolu byla i část V, označená jako „opatření k nápravě“, v níž byla stěžovateli uložena konkrétní povinnost. Nelze proto bez dalšího přistupovat stejným způsobem k případu, kdy je v kontrolním protokolu ukládána kontrolovanému subjektu nějaká povinnost a kdy tomu tak není. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že za této situace je především nutno zabývat se povahou této části kontrolního protokolu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud rovněž např. již v rozsudku ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 As 13/2006-90 (který mimo jiné byl vydán rovněž v obdobné věci městského soudu sp. zn. 5 Ca 47/2005), v němž se konstatuje: „Opatření k nápravě bylo stěžovateli uloženo s odkazem na ustanovení § 40 zákona o ochraně osobních údajů. Dle odstavce prvního tohoto ustanovení zjistí-li kontrolující, že došlo k porušení povinností uložených tímto zákonem, uloží inspektor, jaká opatření je třeba učinit, aby byly zjištěné nedostatky odstraněny, a stanoví lhůtu pro jejich odstranění. Hovoří-li citované ustanovení o tom, že inspektor „uloží“ opatření k nápravě a „stanoví“ lhůtu pro jejich odstranění, nelze dospět k jinému závěru, než že jde o ukládání právní povinnosti cestou individuálního správního aktu - rozhodnutí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že zákon zde explicitně o vydávání správního rozhodnutí nehovoří; podstatná je vždy materiální povaha správního aktu, nikoli jeho označení (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, sp. zn. 6 A 226/95, in Soudní judikatura ve věcech správních č. 835/2001). Tvrzení městského soudu, dle kterého jde pouze o jakousi nezávaznou formu doporučení, není v usnesení blíže rozvedeno a nelze pro ně nalézt oporu v zákoně. Za této situace se tedy měl městský soud zabývat tím, zda jde o rozhodnutí soudně přezkoumatelné, ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s.“ (NSS č. j.: 5 As 14/2011-64 „Kasační soud považuje za vhodné konstatovat, že pokud by tvrzení kontrolních pracovnic zachycená v protokolu neodpovídala realitě, pak by zcela logicky mělo být již v námitkách proti takto zachycenému průběhu skutkového stavu přímo v protokolu paní S. namítáno alespoň to, že kontrolním pracovnicím nikdo ze strany zaměstnanců ve výkonu dozoru nebrání a že tvrzení o odmítnutí kontaktovat jednatele společnosti není pravdivé. Paní S. však nic konkrétního v době sepisování protokolu nenamítla, jen zcela obecně do protokolu uvedla, „že s kontrolními zjištěními nesouhlasí a že podá v zákonné lhůtě proti obsahu protokolu písemné námitky.“ Kasační soud v žádném případě nezpochybňuje právo účastníků řízení vyjádřit se k obsahu protokolu v zákonem stanovené lhůtě, v nyní projednávané věci však považuje vyjádření paní S. k průběhu shora uvedeného skutkového stavu za naprosto vágní, a to proto, že v protokolu nebyly zachyceny žádné skutkově složité skutečnosti či konkrétní kontrolní nálezy, jež by vyžadovaly odborně náročnou argumentaci, ale protokol zachycoval pouze jednoduchým způsobem popsaný faktický průběh pokusu o výkon státního dozoru.“ (NSS č. j.: 9 As 19/2010-109) Související ustanovení: § 125 – kontrolní činnost, § 130 až 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly

Související předpisy: § 8 až 26 zákona o státní kontrole, – zákon o finanční kontrole, – správní řád, – rozpočtová pravidla – zákon o inspekci práce Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): ŠEBEK, Petr. Judikatura Nejvyššího správního soudu: státní kontrola. Soudní rozhledy, 2007, č. 3, s. 85-88. § 130 (Služební průkazy) Zaměstnanci orgánu kontroly, vyjma zaměstnanců Státního úřadu inspekce práce a celního úřadu, kteří plní úkoly podle tohoto zákona, prokazují své oprávnění k této činnosti služebním průkazem, jehož vzor a náležitosti stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem. Zaměstnanci Státního úřadu inspekce práce a celního úřadu se prokazují služebním průkazem podle zvláštního právního předpisu.65) Služební průkaz vydává a odnímá generální ředitelství Úřadu práce. __________________________ 65 ) Zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů.

K § 130 1. Cílem tohoto ustanovení je umožnit operativnější kontrolu, neboť umožňuje realizovat kontrolu při zachování momentu překvapení, protože již není třeba předkládat pověření ke kontrole statutárnímu zástupci zaměstnavatele nebo přímo zaměstnavateli, čímž dochází ke zvýšení efektivity provedené kontroly, a to zejména pokud je kontrolována nelegální práce. 2. Dokladem, který sloužil k prokázání oprávnění k činnosti kontrolora služeb zaměstnanosti, byl služební průkaz vydávaný Ministerstvem práce a sociálních věcí, jehož náležitosti stanovuje prováděcí vyhláška č. 518/2004 Sb., a to v ustanoveních § 32 a § 33, přičemž vzor tohoto průkazu je uveden v příloze této vyhlášky. Nebylo tedy nutné předkládat pověření ke kontrole, jako je tomu v režimu zákona o státní kontrole. Tímto dokladem by se tedy měli prokazovat kontroloři z řad Úřadu práce České republiky při výkonu zbytkové kontroly v oblasti zaměstnanosti. 3. Zvláštním právním předpisem, kterým se prokazují zaměstnanci celního úřadu, je zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 4. V souvislosti s přechodem kontrolních kompetencí v oblasti zaměstnanosti na orgány inspekce práce se budou inspektoři těchto orgánů prokazovat průkazem, který vydává

Státní úřad inspekce práce a jehož náležitosti ve smyslu § 39 zákona o inspekci práce stanoví ministerstvo v příloze vyhlášky č. 266/2005 Sb., kterou se stanoví vzor a provedení průkazu inspektorů Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce.

Judikatura: „Opomenutí pracovníků kontrolního orgánu předložit služební průkaz či pověření k provedení kontroly dle § 12 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, nemění nic na skutečnosti, že taková kontrola byla platně zahájena, pokud kontrolovaná osoba předložení průkazu či pověření nepožaduje, neboť nemá žádné pochybnosti o tom, že skutečně jde o pracovníky kontrolního orgánu oprávněné k provedení kontroly“. (Podle rozsudku Městského soudu v Praze č. j.: 10 Ca 127/2005-41) „Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že krajský soud neposoudil jeho námitku, že žádný ze zaměstnanců stěžovatele svým podpisem v zápisu o kontrole nestvrdil, že by paní A. B. byla u stěžovatele zaměstnána. Městský soud v Praze se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval tím, zda lze podpis na uvedené listině považovat za podpis pana Bartoše, za rozhodnou pak považoval skutečnost, že je zde razítko provozovny stěžovatele, které zcela nepochybně bylo v dispozici některého ze zaměstnanců. Nejvyšší správní soud k tomuto dále konstatoval následující: Z podpisu a razítka stěžovatele na zápisu o kontrole (příloze protokolu o výsledku kontroly označené jako doklad č. 3) jednoznačně vyplývá, že některý ze zaměstnanců stěžovatele tímto stvrdil uvedené údaje. Prvoinstanční orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že při vstupu na pracoviště prokázali kontroloři svoje oprávnění k této činnosti služebním průkazem předloženým J. B. podle § 130 zákona č. 435/2004 Sb. Tuto skutečnost stěžovatel nezpochybňoval. J. B. byl tedy odpovědnou osobou zastupující za nepřítomnosti vedoucí provozovny kontrolovaný subjekt. I z této skutečnosti lze usuzovat, že zápis o kontrole byl předložen k podpisu právě panu B., jak správní orgán I. stupně dále v rozhodnutí uvedl. Avšak i v případě, že by údaje o výkonu práce cizinky v provozovně stěžovatele podepsal jiný zaměstnance byla by takto pravdivost zápisu potvrzena.“ (NSS 3 Ads 109/2008 – 82) Související ustanovení: § 129, § 131 až 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: celní zákon, – zákon o Celní správě České republiky, – § 32 až 33 prováděcí vyhlášky, – správní řád, – § 8 až 26 zákona o státní kontrole, zákon o inspekci práce, – vyhlášky č. 266/2005 Sb., kterou se stanoví vzor a provedení průkazu inspektorů Státního úřadu inspekce práce a oblastních inspektorátů práce, – vyhláška č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 131 (Oprávnění zaměstnanců orgánů kontroly)

Zaměstnanci orgánů kontroly jsou oprávněni vstupovat na pracoviště kontrolovaných osob, požadovat od nich a jejich zaměstnanců předložení potřebných dokladů, podání úplných zpráv, informací a vysvětlení ve lhůtách k tomu určených, dále jsou oprávněni vyžadovat účast kontrolovaných osob při projednávání výsledků kontroly a další součinnost potřebnou k vytvoření podmínek k nerušenému a rychlému provedení kontroly. Kontrolované osoby jsou povinny umožnit provedení kontroly a poskytovat zaměstnancům orgánů kontroly potřebnou součinnost.

K § 131 1. V tomto ustanovení jsou vyjmenovány oprávnění zaměstnanců orgánů kontroly, jímž odpovídají povinnosti kontrolovaných osob, včetně zaměstnanců. Potřebnými doklady se rozumí takové doklady, které jsou potřebné pro získání konkrétních zjištění, zda došlo, či nedošlo k porušení právního předpisu. Zaměstnanci orgánu kontroly mohou využít svého oprávnění, a mohou také požadovat po kontrolované osobě či od jejích zaměstnanců podání ústních informací, přičemž k tomu kontrolující osoba určí lhůtu, která ovšem musí být přiměřená. Kontrolující osoby pak mohou požadovat, aby kontrolovaná osoba byla přítomna u projednání výsledku kontroly. Aby kontrola proběhla rychle a nerušeně, je v zájmu jak kontrolovaných tak kontrolujících osob, přičemž pokud by kontrolované osoby mařily nerušený průběh kontroly, může kontrolní orgán přikročit k uložení pořádkové pokuty za pořádkový správní delikt (srovnej dále ustanovení § 132). 2. Důležité je upozornit na skutečnost, že všechna oprávnění mohou zaměstnanci orgánu kontroly vyžadovat i od zaměstnanců kontrolované osoby. 3. Pokud by tedy kontrolovaná osoba neplnila svoji součinnost s kontrolním orgánem, může jí být uložena po provedeném správním řízení pořádková pokuta, která má sloužit k zajištění hladkého průběhu kontroly a má přimět kontrolovaný subjekt ke spolupráci. Tato pokuta bude ukládána fyzické osobě jednající jménem kontrolovaného subjektu, která maření kontroly způsobila, neboť samotnou pořádkovou pokutou nemůže být postižena právnická osoba. Výše takové pokuty může být uložena do 50 000 Kč a to i opakovaně.

Související ustanovení: § 125 129 až § 130, § 132 až 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až 26 zákona o státní kontrole, – správní řád, – zákon o inspekci práce Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006.

JEMELKA, L., PONDĚLIÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012. § 132 (Součinnost při provádění kontroly) (1) Zaměstnanci orgánů kontroly jsou oprávněni při kontrolní činnosti vyžadovat od fyzických osob, které se zdržují na pracovišti kontrolované osoby a vykonávají pro ni práci, osvědčení totožnosti, a nejde-li o manžela nebo dítě kontrolované fyzické osoby, i prokázání, že tuto práci vykonávají na základě pracovněprávního vztahu nebo na základě jiné smlouvy. U cizinců jsou dále oprávněni vyžadovat předložení povolení k zaměstnání, pokud zákon jeho vydání vyžaduje, a povolení k pobytu, nebo zelenou kartu nebo modrou kartu, pokud ji zákon vyžaduje. (2) Fyzické osoby jsou povinny osvědčit svou totožnost a prokázat další skutečnosti uvedené v odstavci 1. (3) Za nesplnění povinnosti uvedené v odstavci 2 může kontrolní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 10 000 Kč, a to i opakovaně, nejvýše však do částky 100 000 Kč. K odst. 1 1. Pro kontrolu fyzických osob jsou v tomto ustanovení zákona o zaměstnanosti stanoveny dvě podmínky, které musí být splněny kumulativně. Fyzické osoby musí být přítomny na pracovišti kontrolované osoby, zároveň však pro ni musí vykonávat práci. Zatímco se splněním první podmínky nebudou v praxi problémy, splnění druhé podmínky, výkonu práce, bývá často ze strany podezřelého ze spáchání správního deliktu následně ve správním řízení zpochybňováno, neboť argumentuje tím, že kontrolované osoby byly na jejich pozemku náhodou, bez jeho vědomí a práci vykonávaly také bez jeho vědomí, či tvrdí, že kontrolované osoby vůbec nezná, nebo že kontrolované osoby jsou zde na zkoušku. V naprosté většině se však jedná pouze o účelovou argumentaci, která je vyvrácena v průběhu samotné kontroly, případně následně ve správním řízení. Ostatně ve správním řízení musí být vyvrácena každopádně, neboť skutkový stav věci musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, neboť pokud by pochybnosti byly, nemělo by dojít k uložení sankce za spáchání správního deliktu, neboť i v odvětví správního trestání platí principy známé odvětví práva trestního – zásada presumpce neviny a zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. 2. Totožnost fyzických osob, vyjma cizinců, bude prokazována především občanským průkazem. Občanský průkaz je, ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších předpisů, veřejná listina,

kterou občan prokazuje své jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné číslo, podobu a státní občanství České republiky (dále jen „státní občanství“), jakož i další údaje v ní zapsané podle tohoto zákona (míněno zákona o občanských průkazech). U cizinců pak bude totožnost prokázána cestovním dokladem. 3. V případech, kdy se nebude jednat o manžela či dítě kontrolované osoby, je dále možno od kontrolované osoby vyžadovat prokázání toho, že vykonávají práci na základě základního pracovněprávního vztahu či jiné smlouvy. Tím je myšlena především pracovní smlouva, dohoda o pracovní činnosti, dohoda o provedení práce, popřípadě smlouva o dílo, avšak je zde nutno odkázat na komentář k problematice obsažené v ustanovení § 5 písm. e) ZoZ, kde je vymezen pojem „nelegální práce“. 4. Zastavme nad tím, že dítě či manžel tuto skutečnost prokazovat nemusí. Je poněkud zvláštní, že v případě rodiče kontrolované osoby tato výjimka neplatí, i když se jedná také o příbuzného v řadě přímé, byť se jedná o ascendenta. Proto tedy v případě rodiče kontrolované osoby může být vyžadováno prokázání výše uvedeného. Tyto skutečnosti by měl prokazovat především zaměstnavatel, protože ten by měl mít všechny tyto doklady k dispozici, neboť je nepravděpodobné, že by každá osoba měla v době kontroly u sebe smlouvu, která zakládá vznik základního pracovněprávního vztahu či smlouvu o dílo, avšak kontrolnímu orgánu nic nebrání v tom, aby dodatečné předložení těchto dokladů požadoval i po kontrolovaných fyzických osobách. Úprava obsažená v tomto ustanovení však zcela nekoresponduje se změnou úpravy provedenou od 1. 1. 2012 v ustanovení § 5 písm. e) ZoZ, kde vztah mezi kontrolovanou osobou a dítětem či manželem/manželkou není řešen. 5. Zde jen malé odbočení k tomu, že dle současné úpravy vzniku pracovněprávního vztahu dle ust. § 34 odst. 3 4 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen musí být pracovní smlouva uzavřena uzavřít pracovní smlouvu písemně, ovšem neuzavření pracovní smlouvy v této formě nezakládá její absolutní neplatnost, které by se případně musela dovolat jedna ze strany smlouvy. Lze pozitivně hodnotit již dřívější zakotvení písemnosti dohody o provedení práce ve smyslu současného znění ust. § 77 zákoníku práce, neboť pokud dohoda o provedení práce nemusela být pak dle ustanovení § 75 zákoníku práce nemusí být uzavřena uzavřena písemně vůbec, proto je bylo zde vždy riziko, že kontrolovaná osoba argumentovala tím, že má pracovní smlouvu či dohodu provedení práce uzavřenu ústně. Následně byla tato doložena písemně, neboť došlo k antidatování pracovní smlouvy či dohody o provedení práce. Dokonce i v případě, kdy bylo v rámci kontroly prokázáno, že nebyla uzavřena pracovní smlouva, případně tato nebyla předložena, může být toto zvráceno ve správním řízení, avšak ve znění současného ZoZ zde zaměstnavateli vyplývají dále povinnosti z ust. § 136 ZoZ, které jeho

možnosti dodatečného doložení písemné smlouvy či dohody částečně eliminují (srovnej dále ust. § 136 ZoZ). 6. U cizince je pak ke shora uvedenému dále obvykle vyžadováno příslušné povolení k zaměstnání a povolení k pobytu, od 1. 1. 2009 mohou být tyto doklady nahrazeny zelenou kartou, je-li tato zákonem vyžadována, nebo při splnění zákonných podmínek modrou kartou, která má svoji úpravu v ust. § 37 b) ZoZ a která byla v zákoně o zaměstnanosti zakotvena od 1. 1. 2011.

K odst. 2 7. Jestliže tedy v odst. 1 ust. § 132 ZoZ je stanoveno oprávnění kontrolujících osob požadovat osvědčení totožnosti a prokázání dalších skutečností od kontrolovaných osob, v tomto odstavci již je stanovena přímo povinnost kontrolovaných osob totožnost a další skutečnosti uvedené v odst. 1 prokázat čili uposlechnout pokynů kontrolujících osob, jinak jí hrozí sankce v podobě pořádkové pokuty. Je zde sporné, ja k by kontrolní orgán postupoval v případě, kdy by fyzická osoba nepředložila v době faktického průběhu kontroly doklad prokazující vznik pracovního poměru, neboť tyto doklady by měl mít k dispozici zaměstnavatel. Proto by zde tedy kontrolní orgán měl posuzovat možnost fyzické osoby takový doklad předložit a případně si takový doklad nechat doložit následně, pokud by ho již neobdržel od kontrolované osoby. Jiná by samozřejmě byla situace ohledně prokázání totožnosti, což je zcela záležitostí fyzické osoby.

K odst. 3 8. Zde je stanovena možnost uložit kontrolované fyzické osobě pořádkovou pokutu, která je zde svojí povahou pořádkovým správním deliktem, kde je zahajováno správní řízení, a která je řazena do kategorie správních pořádkových deliktů, a předpokladem odpovědnosti je zavinění. Jako taková je však tedy pořádková pokuta druhem správního deliktu. Podmínkou pro uložení je, že kontrolovaná osoba nesplní povinnost jí uloženou ve smyslu odst. 2, čili neosvědčí svou totožnost či neprokáže další požadované skutečnosti. Může se jednat jednak o porušení jedné z povinností, nebo může dojít k porušení povinností obou. Samotný postih pořádkovými pokutami je charakteristický pro případ, že je mařen či narušován kontrolní postup vykonavatelů státní správy. Může se samozřejmě jednat i o neposkytnutí potřebné součinnosti.

9. Pokuta, u které došlo od 1. 1. 2012 z důvodu zvýšení preventivního působení k navýšení obou zde uvedených částek na dvojnásobek, může být ve správním řízení uložena do výše 10 000 Kč, ovšem je vždy nutné přihlédnout k závažnosti porušení povinnosti a samotnému důsledku porušení. Pořádková pokuta může být uložena i opakovaně, maximální hranice součtu těchto pořádkových pokut je stanovena na částku 100 000 Kč. Účel pořádkové pokuty by měl spočívat v tom, že přinutí fyzickou osobu přítomnou na pracovišti kontrolované osoby ke spolupráci a kontrola bude provedena řádně. 10. Rozhodnutí o pořádkové pokutě by mělo zahrnovat i výrok o náhradě nákladů řízení dle § 79 odst. 5 správního řádu, čemuž svědčí i závěr poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu č. 83, který se věnuje problematice povinnosti uhradit náklady řízení paušální částkou v řízení o uložení pořádkové pokuty podle § 19 zákona o státní kontrole, kde je mimo jiné uvedeno, že „Pořádková pokuta podle § 19 zákona o státní kontrole se ukládá ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že se jedná o řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, uloží mu správní orgán podle ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou“. Související ustanovení: § 5 písm. e) – nelegální práce, § 37a – zelené karty, 37b – modré karty, § 89 až § 101 – povolení k zaměstnání cizince, § 129 až 131, § 133 až § 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 34, § 75, § 77 zákoníku práce, – správní řád, – zákon o občanských průkazech, – § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, zákon o inspekci práce Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): ANDRAŠČÍKOVÁ, M., JAKUBKA, J., HLOUŠKOVÁ, P., HOFMANNOVÁ, E., KNEBL, P., SCHMIED, Z., TOMANDLOVÁ, L., TRYLČ, L. Zákoník práce, prováděcí nařízení vlády a další související předpisy s komentářem. 6. aktualizované vyd. Olomouc : ANAG, 2012

§ 133 (Definice pracoviště) Pracovištěm kontrolované osoby se pro účely tohoto zákona rozumí místa určená a obvyklá pro výkon činnosti kontrolované osoby. Za činnost kontrolované osoby se považuje zajištění výroby nebo poskytování služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů.

K § 133 1. Pracovištěm rozumí ZoZ místa určená a obvyklá pro výkon činnosti kontrolované osoby. Činnost kontrolované osoby je pak nastavena poměrně široce, což je pro provedení kontroly dle ZoZ podstatné. Samotná definice pracoviště je pak odlišná od obecné úpravy uvedené v ustanovení § 11 písm. a) zákona o státní kontrole, na základě kterého jsou kontroloři oprávněni vstupovat do „objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly.“ Toto ustanovení v ZoZ je jedním ze základních oprávnění kontrolních pracovníků, bez něhož nelze kontrolu realizovat. V praxi se můžeme setkat s tím, že se zaměstnavatelé snaží tuto pravomoc nejrůznějším způsobem sabotovat, ale to pak může vést k tomu, že budou sankcionováni ze strany kontrolního orgánu pořádkovou pokutou, neboť musí umožnit vstup do objektů, kde má být kontrola provedena. 2. Určeným pracovištěm podle tohoto ustanovení je sjednané místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě ve smyslu ust. § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, dohodě o pracovní činnosti a dohodě o provedení práce. Rovněž jím je u agentury práce místo výkonu práce u uživatele uvedené v písemném pokynu o přidělení zaměstnance k dočasnému výkonu práce podle ust. § 309 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Obvyklým pracovištěm podle ust. § 133 ZoZ mohou být např. dočasná pracoviště daná charakterem činnosti zaměstnavatele. Budou to tak např. stavby, různá místa činnosti v zemědělství a lesnictví, obsluha strojů a zařízení, doprava atp.

Související ustanovení: § 129 až § 132, § 134 až § 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – správní řád, - zákon o inspekci práce, - zákoník práce Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): ANDRAŠČÍKOVÁ, M., JAKUBKA, J., HLOUŠKOVÁ, P., HOFMANNOVÁ, E., KNEBL, P., SCHMIED, Z., TOMANDLOVÁ, L., TRYLČ, L. Zákoník práce, prováděcí nařízení vlády a další související předpisy s komentářem. 6. aktualizované vyd. Olomouc : ANAG, 2012

§ 134 (Odstranění zjištěných nedostatků)

Zjistí-li orgán kontroly porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, je zaměstnanec orgánu kontroly, který kontrolu provádí, povinen vyžadovat na kontrolované osobě odstranění zjištěných nedostatků ve lhůtách jím k tomu určených a podání písemné zprávy o přijatých opatřeních. K § 134 1. Toto ustanovení umožňuje zajistit nápravu zjištěných nedostatků ve lhůtách stanovených orgánem kontroly. Tato náprava se děje prostřednictvím odstranění zjištěných nedostatků, které byly při provedené kontrole orgánem kontroly zjištěny. Povinnost vyžadovat odstranění nedostatků je zde stanovena obligatorně, zaměstnanec orgánu kontroly tak musí požadovat odstranění vždy, pokud je zjištěno porušení povinností, které je oprávněn kontrolovat. Způsob odstranění nedostatků již může zvolit kontrolovaná osoba sama. Při určení lhůty k odstranění zjištěných nedostatků by měla být zohledněna přiměřenost, aby kontrolovaná osoba mohla reálně zjištěný nedostatek odstranit. 2. Kontrolovaná osoba by měla také podat písemnou zprávu o opatřeních přijatých k tomu, aby k porušení povinností dále nedocházelo. Byť to zákon výslovně neuvádí, podání písemné zprávy bude také vázáno na lhůtu, kterou určí zaměstnanec orgánu kontroly a která musí být samozřejmě určena přiměřeně. 3. Prostřednictvím tohoto ustanovení dochází ke zpětnému ověření účinnosti kontroly, neboť cílem kontroly je následné odstranění zjištěných nedostatků. 4. Pokud se kontrolovaná osoba neztotožňuje se závěrem kontrolního orgánu, lze však těžko předpokládat, že by takovou zprávu vůbec podala. Nutno ovšem podotknout, že nesplnění opatření ze strany kontrolované osoby pro ni nemá žádné důsledky, pokud se dále nebude porušení jejích povinností posuzovat jako správní delikt, kde by při hodnocení výše uložené pokuty mohlo být přihlédnuto k tomu, zda kontrolovaná osoba v důsledku zjištění kontrolního orgánu provedla odstranění vytýkaných nedostatků. 5. Pouze pro úplnost je možné porovnat úpravu ZoZ s úpravou obsaženou v ust. § 7 odst. 1 písm. k) zákona o inspekci práce, kde se říká, že inspektor může ukládat kontrolované osobě opatření k odstranění nedostatků zjištěných při kontrole a určovat přiměřené lhůty k jejich odstranění a vyžadovat podání písemné zprávy o přijatých opatřeních. Související ustanovení: § 129 až § 133, § 135 až § 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – správní řád, - § 7 zákona o inspekci práce

§ 135 (Dostavení se k orgánu kontroly) Orgán kontroly může v odůvodněných případech vyzvat kontrolovanou osobu, aby se v určené lhůtě dostavila k orgánu kontroly a předložila doklady potřebné k provedení kontroly; kontrolovaná osoba je povinna této výzvy uposlechnout, pokud neprokáže vážnou překážku, která jí brání ve splnění této povinnosti v určené lhůtě. K § 135 1. Jedná se o ustanovení, které rozšiřuje možnosti způsobu provedení kontroly ve smyslu jednak rychlosti související s potřebou dodat některé doklady (například mzdové listy), jednak též ve smyslu vyjít vstříc zaměstnavatelům, například malým, kteří nemají kupříkladu vlastní provozovnu, nebo jen provozovnu s omezenými prostorovými možnostmi. Možnost vyzvat kontrolovanou osobu k dostavení se k orgánu kontroly a předložení dokladů potřebných k provedení kontroly je stanovena fakultativně čili je na zvážení orgánu kontroly, zda k tomuto kroku přikročí, či nikoliv. Stanovení povinnosti kontrolované osobě uposlechnout v odůvodněných případech výzvy orgánu kontroly je nutné z toho důvodu, aby ze strany kontrolované osoby nedocházelo k maření kontroly. Za nesplnění této povinnosti nebude považováno, prokáže-li kontrolovaná osoba vážnou překážku, která jí bránila povinnost splnit – vážnou překážku však v tomto případě nelze slučovat s „vážnými důvody“ uvedenými v § 5 písm. c) ZoZ. 2. Vážnou překážku bychom mohli v těchto případech spíše hledat v důvodech, které jsou způsobilé omluvit fyzickou osobu z předvolání k ústnímu jednání ve smyslu ust. § 59 správního řádu či k podání svědecké výpovědi ve smyslu ust. § 55 správního řádu, nebo k ústnímu jednání dle ust. § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Za takové důvody budou tedy považovány zejména zdravotní důvody, nepřítomnost fyzické osoby v České republice, když tyto důvody by měla také prokázat. 3. Je samozřejmé, že kontrolní orgán by měl lhůtu k dostavení se určit přiměřeně k možnostem kontrolované osoby (např. dle ust. § 59 správního řádu se předvolává fyzická osoba zpravidla 5 dní předem) a s ohledem na průběh kontroly tak, aby byl splněn její rychlý průběh. Lhůta by také měla reflektovat množství dokladů, které má kontrolovaná osoba opatřit, protože při velkém množství si lze představit situaci, že jejich získání bude trvat kontrolované osobě delší čas. Pokud by docházelo k určení termínu pro dostavení se a doložení dokladů písemnou formou (mimo osobní jednání) – tzn. písemně či prostřednictvím doručení písemnosti do datové schránky, je nutné v takovém případě připočítat k výše uvedeným 5 dnům lhůtu 10 dnů, ve které může být výzva kontrolované osobě doručena,

pokud si ji nevyzvedne, došlo by 10. dnem k doručení výzvy fikcí doručení dle § 24 odst. 1 správního řádu. 4. Pokud se zde hovoří o kontrolované osobě, je zřejmé, že za kontrolovanou osobu, pokud jí bude právnická osoba, se musí dostavit osoba mající oprávnění za ni jednat, neboť sama právnická osoba se nikam dostavit nemůže. Za právnickou osobu tak bude vystupovat před kontrolním orgánem jednatel společnosti či jiná oprávněná osoba na základě plné moci. Stejně tak může za podnikající právnickou osobu jednat před kontrolním orgánem osoba k tomu zmocněná plnou mocí. 5. Jestliže se kontrolovaná osoba nedostaví v určené lhůtě, může jí být uložena pořádková pokuta podle ust. § 19 zákona o státní kontrole. Nutné je zde upozornit na skutečnost, že dle ust. § 133 ZoZ je povinna se fyzická osoba nejen dostavit, ale i předložit požadované doklady. Z toho je možné dovodit tedy druhý důvod pro uložení pořádkové pokuty, tedy pokud by se kontrolovaná osoba sice dostavila, ale požadované doklady nedoložila, či doložila jen jejich část (i zde by zřejmě musely být posuzovány liberační důvody kontrolované osoby pro jejich nepředložení, resp. předložení v celém rozsahu). Související ustanovení: § 5 písm. c) – vážné důvody, § 129 až§ 134, § 136 až § 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – správní řád § 136 zrušen

K původnímu § 136

Zrušen a nahrazen § 147a a 147b. Právnická nebo fyzická osoba je povinna mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu a dokladů, které je povinna uchovávat podle § 102 odst. 3. K § 136

1. Pro zajištění účinných a odpovídajících kontrol nelegální práce je v ust.§ 136 zákona o zaměstnanosti nově zakotveno, aby zaměstnavatel měl v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících legálnost práce, které si kontrolní orgán nemůže zajistit z příslušných registrů. Jedná se například o pracovní smlouvy, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo jiné smlouvy a zároveň doklady prokazující oprávněnost pobytu cizince na území České republiky. Tato úprava byla přijata v důsledku transpozice směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „sankční směrnice“). Je nutné ovšem podotknout, že ačkoliv bylo toto ustanovení včleněno do zákona o zaměstnanost v důsledku transpozice sankční směrnice, dopadají povinnosti z něj vyplývající zřejmě (dle jazykového výkladu) i na zaměstnavatele zaměstnávajícího občany České republiky či Evropské unie. 2. Primárním účelem, jak vyplývá z jejího názvu a např. čl. 1, který upravuje předmět a oblast působnosti, je zákaz zaměstnávání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí s cílem bojovat proti nedovolenému přistěhovalectví. Z tohoto pak vyplývá požadavek směrnice na zakotvení dostatečných opatření. S tímto koresponduje i bod 24 důvodové zprávy k zákonu č. 1/2012 Sb., který říká, že „V souladu s článkem 14 směrnice 2009/52/ES je pro zajištění účinných a odpovídajících kontrol nelegální práce potřeba, aby zaměstnavatel měl v místě pracoviště kopie takových dokladů prokazujících legálnost práce, které si kontrolní orgán nemůže zajistit z příslušných registrů. Jedná se například o pracovní smlouvy, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo jiné smlouvy. Doklady prokazující oprávněnost pobytu cizince na území ČR je zaměstnavatel povinen podle § 102 odst. 3 uchovávat, a proto pro rychlejší a efektivnější průběh kontroly má mít jejich kopie v místě pracoviště cizince.“ V kontextu s článkem 14 směrnice, který hovoří o kontrole zaměstnávání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, je možný i takový výklad, který bude na základě výše uvedeného inklinovat k tomu, že u zaměstnavatele, který nemá žádného cizince z třetí země, je požadavek na předložení dokladů uvedených v ust. § 136 zákona o zaměstnanosti neoprávněný, protože transpozice nebyla a nemá být zaměřena na zaměstnavatele, kteří takové cizince nemají, resp. pokud se u zaměstnavatele takový cizinec nenachází, není zde ani důvod mít doklady uvedené v ust. § 136 zákona o zaměstnanosti. Ostatní články transponované do zákona o zaměstnanosti pak striktně dodržují články obsažené ve směrnici. 3. Možným vysvětlením toho, proč úprava vyplývající z ust. § 136 ZoZ dopadá i na občany České republiky a Evropské unie, je snaha zákonodárce rozšířit povinnosti

zaměstnavatele nad rámec směrnice právě i ve vztahu k těmto občanům. 4. Jedná se tedy o vložení nové úpravy na základě transpozice výše uvedené sankční směrnice, která má jednoznačně napomoci efektivnější kontrole v místě výkonu práce zaměstnanců, tzn., má zabránit situacím, kdy jsou následně potřebné doklady prokazující důvod a vznik pracovněprávního vztahu ne jen cizinců ze strany zaměstnavatelů antidatovány. 5. Otázkou zůstává, nakolik je nesplnění takové povinnosti zaměstnavatelem postižitelné ze strany kontrolních orgánů, neboť porušení této povinnosti není zakotveno jako skutková podstata v části ZoZ věnované správním deliktům (§ 139 – § 141). Zaměstnavatelé tak zřejmě nebudou nuceni tyto doklady mít v místě výkonu práce cizinců či ostatních zaměstnanců, bude tedy otázkou dalšího zpřesnění v ZoZ, aby tato povinnost efektivněji splnila svůj účel, tzn., aby bylo nesplnění této povinnosti kvalifikováno jako správní delikt a postižitelné tak sankcí (ať již vymezením samostatné skutkové podstaty či podřazením pod některou stávající skutkovou podstatu). 6. Nabízí se i takový výklad, který důsledně preferuje splnění této povinnosti ze strany zaměstnavatele v době kontroly a v případě nesplnění považuje takové jednání za zásadní pro posouzení, zda se jedná či nejedná např. o umožnění výkonu nelegální práce. I zde však zřejmě bude muset být přihlédnuto k situaci, kdy v průběhu kontroly či v následném dokazování předloží zaměstnavatel takové doklady, které jednoznačně prokáží, že zaměstnanec u něj působí dlouhodobě (např. potvrzením příslušného orgánu sociálního zabezpečení o účasti na důchodovém pojištění). V takovém případě bude následně tedy vyhodnoceno, že šlo skutečně pouze o administrativní pochybení kontrolovaného subjektu a o umožnění výkonu nelegálního práce se nejedná. Související ustanovení: § 129 až § 135, § 137 až § 138 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – správní řád, – zákon o inspekci práce, Právo ES: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí § 137 (Kontrola na základě podnětu)

Provádí-li orgán kontroly kontrolu na základě písemného podnětu nebo podnětu učiněného ústně do protokolu, informuje písemně o způsobu a výsledcích kontroly toho, kdo podnět podal, je-li znám. Jedná-li se o podnět ke kontrole z důvodu diskriminace, má v podnětu označená diskriminovaná fyzická osoba právo vyjádřit se k obsahu podnětu a ke skutečnostem zjištěným orgánem kontroly. K § 137 1. Informační povinnost je v zákoně o zaměstnanosti od roku 2000, to znamená, že obdobnou úpravu obsahoval již starý zákon o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb., ustanovení však muselo reagovat na zvyšující se požadavky Evropské unie v oblasti diskriminace jako jevu s velice negativním dopadem na společnost. Toto pojetí a zvýšená ochrana proti diskriminaci má původ v závazném požadavku, aby „členské státy EU zavedly nezbytná opatření k tomu, aby se umožnilo všem osobám, které se v zaměstnání cítí být poškozeny nerovným zacházením z důvodu příslušnosti k pohlaví, domáhat se svých nároků soudní cestou poté, co se mohly uchýlit k jiným kompetentním orgánům“ (čl. 2 Směrnice Rady 75/117/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy a čl. 6 Směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postup v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice 2002/73/ES). 2. V tomto ustanovení ZoZ můžeme najít dvě povinnosti pro úřad práce, které jsou odvislé od obsahu podnětu, který úřad práce obdrží. Pokud je kontrola provedena na základě podnětu fyzické nebo právnické osoby, která je známa, je povinností úřadu práce písemně podat této osobě zprávu o výsledcích kontroly. Je zřejmé, že povinnost musí být splněna písemně čili nestačí ústní informace, přičemž musí být postupováno mimo jiné v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů. 3 Pokud úřad práce obdrží anonymní podnět, povinnost písemné informace pro něj ze zákona nevyplývá. Aktuální může být toto zejména při podávání podnětu v elektronické podobě bez zaručeného elektronického podpisu, jak o něm hovoří zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu. Dle ustanovení § 2 písm. b) zákona o elektronickém podpisu musí zaručený elektronický podpis splňovat následující požadavky. Musí být jednoznačně spojen s podepisující osobou, musí umožnit identifikaci podepisující osoby ve vztahu k datové zprávě, musí byt vytvořen a připojen k datové zprávě pomocí prostředků, které podepisující osoba může udržet pod svou výhradní kontrolou, musí být k datové zprávě, ke které se vztahuje, připojen takovým způsobem, že je možno zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. Pokud tedy obdrží úřad práce podnět ke kontrole bez tohoto podpisu a není zjistitelné, kdo je

podávající osobou, úřad práce informační povinnost nemá. Dle názoru autorů této publikace není

možné

za

dostatečnou

identifikaci

považovat

například

emailovou

adresu

(karel.n.@podnět.cz), z které byl podnět odeslán, ani emailovou adresu spolu s podpisem (karel.n.@podnět.cz, podpis Karel Novotný). 4. Pokud se týká podnětu vztahujícího se k diskriminaci, je zcela jednoznačně stanoveno, že osoba, která měla být diskriminací postižená, má právo, aby se vyjádřila k obsahu podnětu a výsledku kontroly. Pokud jde o výsledek kontroly, pak seznámení s výsledkem kontroly a případné vyjádření postižené osoby proběhne po provedené kontrole. Spornější je situace, kdy by měla být diskriminovaná osoba seznámena s obsahem podnětu, aby se mohla k obsahu podnětu vyjádřit, neboť ZoZ toto nestanoví. Pokud bude podávat podnět třetí osoba, odlišná od osoby postižené diskriminací, bylo by vhodnější, aby tato údajně diskriminovaná osoba byla s obsahem podnětu seznámena před provedením samotné kontroly, neboť může případně svým vyjádřením informace obsažené v tomto podnětu zpřesnit, případně popřít. Je zde ale otázkou, zda by ke kontrole vůbec mělo dojít, pokud by se osoba, v podnětu označená za osobu postiženou diskriminací, vyjádřila v tom smyslu, že k diskriminaci nedošlo. Může tedy dojít k situaci, i když nebude frekventovaná, že na základě podnětu bude o výsledku písemně informována osoba, která ho podala, za podmínky, že bude známa, a současně bude o obsahu podnětu vyrozuměna třetí osoba, v podnětu označená za diskriminovanou osobu, a bude seznámena s výsledkem kontroly, aby se k obsahu podnětu a výsledku kontroly mohla vyjádřit. 5. Pro porovnání uveďme, že úprava dle ust. § 5 odst. 2 zákona o inspekci práce stanoví, že „Provedl-li inspektorát kontrolu na základě písemného podnětu, informuje písemně o výsledku toho, kdo podnět podal.“ Z uvedeného je zřejmé, že podatel podnětu má právo na informaci v rozsahu stručného sdělení o skutečnosti, zda byly nebo nebyly zjištěny nedostatky v návaznosti na skutečnosti uvedené v podnětu, případně s uvedením těchto nedostatků. Není samozřejmě z tohoto ustanovení odvoditelné, aby byl podavateli podnětu zaslán celý protokol o výsledku kontroly. Související ustanovení: § 4 – rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, § 12 – zákaz vyžadování informací nesouvisejících s povoláním a diskriminačních nabídek zaměstnání, § 139 odst. 1 písm. a), § 140 odst. 1 písm. a) – porušení zákazu diskriminace a rovného zacházení, § 139 odst. 3 písm. a), § 140 odst. 1 4 písm. a) – sankce za přestupek a správní delikt porušení zákazu diskriminace a rovného zacházení Související předpisy:

správní řád, – zákon o elektronickém podpisu, – § 8 až 26 zákona o státní kontrole, – zákon o ochraně osobních údajů, - § 5 odst. 2 zákona o inspekci práce, - antidiskriminační zákon Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): VYSOKAJOVÁ, M., KAHLE, B., DOLEŽÍLEK, J. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha : ASPI, 2008.

Právo ES: čl. 2 Směrnice Rady 75/117/EHS o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy, – čl. 6 Směrnice Rady 76/207/EHS o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postup v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice 2002/73/ES, – Směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, – Směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání § 138 (Zvláštní případy kontroly) V zařízeních ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů v působnosti Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva financí, v zařízeních Národního bezpečnostního úřadu a Bezpečnostní informační služby, kde by výkonem kontroly mohlo dojít k ohrožení utajovaných informací, může být kontrola prováděna jen se souhlasem příslušného ministerstva a v zařízeních Národního bezpečnostního úřadu a Bezpečnostní informační služby jen se souhlasem jejich ředitele. K § 138 1. Ustanovení respektuje zvláštní režim některých zařízení důležitých pro bezpečnost státu, kdy je z tohoto důvodu omezeno právo na kontrolu, respektive je provedení kontroly vázáno na souhlas ústředního orgánu státní správy, kterému zařízení podléhá, případně vedoucího tohoto orgánu. Předpokladem souhlasu je, že by kontrolou mohlo dojít k ohrožení utajovaných informací. 2. Utajovanou informací se pak myslí informace v jakékoliv podobě zaznamenaná na jakémkoliv nosiči, označená informace ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, jejíž vyzrazení nebo zneužití může způsobit újmu zájmu České republiky nebo může být pro tento zájem nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných informací, jehož návrh připravuje Národní bezpečnostní úřad a který vydává vláda svým nařízením. Související ustanovení:

§ 129 až § 137 – práva a povinnosti orgánů kontroly Související předpisy: § 8 až § 26 zákona o státní kontrole, – správní řád, – § 2 a § 139 zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti

Správní delikty § 139 (Přestupky) (1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že a) poruší zákaz diskriminace nebo nezajistí rovné zacházení podle tohoto zákona, b) zprostředkuje zaměstnání bez povolení, c) vykonává nelegální práci, nebo d) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2, e) nesplní oznamovací povinnost podle § 87, f) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3. (2) Fyzická osoba se dále dopustí přestupku tím, že jako zaměstnavatel a) v rozporu s § 80 nevede evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením nebo evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením, b) nesplní povinnost zaměstnat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu stanovenou v § 81, c) ve stanovené lhůtě písemně nevykáže dlužné mzdové nároky zaměstnanců pro účely zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně dalších zákonů, nebo d) nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou. (3) Za přestupek a) podle odstavce 1 písm. a) a podle odstavce 2 písm. a) a b) lze uložit pokutu do 1 000 000 Kč, b) podle odstavce 1 písm. b) lze uložit pokutu do 2 000 000 Kč, c) podle odstavce 1 písm. c) lze uložit pokutu do 10 000 Kč, d) podle odstavce 2 písm. c) a d) lze uložit pokutu do 500 000 Kč, e) podle odstavce 1 písm. d) lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč.

a) b) c) d) e)

(3) Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) a podle odstavce 2 písm. a) a b) lze uložit pokutu do 1 000 000 Kč, podle odstavce 1 písm. b) lze uložit pokutu do 2 000 000 Kč, podle odstavce 1 písm. c), e) a odstavce 2 písm. d) lze uložit pokutu do 100 000 Kč, podle odstavce 2 písm. c) lze uložit pokutu do 500 000 Kč, podle odstavce 1 písm. d) a f) lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč.

K § 139

1. Dle správní teorie se správní delikty člení na 1. přestupky, 2. správní disciplinární delikty, 3. tzv. správní pořádkové delikty, 4. jiné správní delikty. V oblasti, kterou upravuje ZoZ, jsou rozlišeny přestupky a správní delikty právnických osob a podnikajících fyzických osob, přičemž v případech správních deliktů právnických osob a podnikajících fyzických osob se jedná o jiné správní delikty. Pokud se dále podíváme na úpravu přestupků a jiných správních deliktů uvedených v ustanoveních § 139 a 140 ZoZ, zjistíme, že úprava skutkových podstat je obdobná, přičemž pro samotné správní trestání v oblasti zaměstnanosti je častější postih za jiné správní delikty, kterých se dopouští právnické osoby nebo fyzické osoby v rámci své podnikatelské činnosti; nejméně frekventovaným správním deliktem je přestupek spáchaný podle ustanovení § 139 odst. 1 a 2 písm. a) – d) ZoZ. 2. V oblasti správního trestání obecně je nutno upozornit na článek 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. V případě aplikace nového zákona je tedy vždy nutno se řádně vypořádat s otázkou, zda je pro pachatele správního deliktu pozdější právní úprava příznivější. Neméně důležité je pak i ustanovení § 7 odst. 1, 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. V něm je upraveno posuzování přestupků v časových souvislostech, možnost aplikace pozdějšího zákona a ukládání trestu. 3. ZoZ se díky ustanovení § 139 řadí mezi mnoho zvláštních právních předpisů, kde jsou přestupky upraveny, přičemž základním předpisem pro oblast přestupků je zákon o přestupcích.

Správním

orgánem

oprávněným

k projednávání

přestupků

v oblasti

zaměstnanosti je na základě ustanovení § 141 odst. 4 ZoZ úřad práce. Přestupky uvedené v ustanovení § 139 odst. 1 a 2 ZoZ budou projednávány podle zákona o přestupcích, subsidiárně se pak použije správní řád. 4. Pokud se pachatel dopustil více přestupků, a není-li o nich ještě rozhodnuto, je správní orgán povinen o nich vést společné řízení dle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, za splnění předpokladu shodné věcné, místní a funkční příslušnosti pro každý přestupek. Sankce je pak ukládána na základě absorpční zásady uvedené v ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Pokud není splněna shoda příslušností, projedná se každý přestupek samostatně s vlastní sankcí. Při ukládání nákladů řízení paušální částkou ve věci přestupků se bude postupovat dle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích, přičemž pro ukládání nákladů řízení v oblasti přestupků má zásadní význam ustanovení § 1 odst. 1

vyhlášky č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích. Tato paušální částka činí 1 000 Kč. 5. Jednoroční lhůta k projednání přestupku běží od jeho spáchání, jedná se o lhůtu prekluzivní, a nepřichází proto v úvahu její přerušení či stavení. Správní orgán k prekluzi přihlíží z úřední povinnosti, a nemusí být proto namítána v rámci samotného řízení v prvním stupni či v rámci řízení odvolacího. 6. Následkem spáchání přestupku je sankce, která může být uložena pachateli přestupku pouze na základě zákona. Zákon o přestupcích rozlišuje sankce v podobě napomenutí, pokuty, zákazu činnosti a propadnutí věci, přičemž se jedná o systém obecný a aplikovatelný i v podmínkách zvláštních právních předpisů, pokud tyto neobsahují svoji vlastní úpravu. Vždy musí být zvolen takový druh sankce, která postihne individualitu činu ve všech okolnostech a splní také svůj preventivní účel. Z dikce ZoZ „lze uložit“ je zřejmé, že k uložení sankce nemusí dojít, s čímž počítá ustanovení § 11 odst. 3 zákona o přestupcích, kde se stanoví, že od sankce lze upustit, pokud k nápravě pachatele postačí projednání přestupku. V tomto případě pak vysloví v rozhodnutí o přestupku pouze vinu pachatele a nepřistoupí k uložení pokuty. K odst. 1 písm. a) 7. Zákaz diskriminace představuje jednu ze základních svobod a je klíčovým principem v právu Evropské unie. Jde o legislativu, která je společná všem členským státům a má přednost před vnitrostátním právem. Dále srovnej komentář k ustanovení § 140 odst. 1 písm. a) ZoZ. Sankce za porušení zákazu diskriminace (1 000 000 Kč) v ZoZ proto zohledňuje význam kladený na dodržování tohoto zákazu v oblasti zaměstnanosti. K odst. 1 písm. b) 8. Toto ustanovení ZoZ stanovuje, že fyzická osoba se dopustí přestupku, zprostředkuje-li zaměstnání bez povolení. Co se rozumí zprostředkováním zaměstnání, upravuje ustanovení § 14 ZoZ. Fyzická osoba potřebuje pro zprostředkování zaměstnání povolení, které je vydáváno ministerstvem Generálním ředitelstvím Úřadu práce při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně. 9. Nelze v této souvislosti opomenout ustanovení § 2 odst. 1 5 zákoníku práce, kde je definována závislá práce, když se za závislou práci podle odstavce 4 považují také případy, kdy zaměstnavatel na základě povolení podle ZoZ (dále jen „agentura práce“) dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v

pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti, kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti u jiného zaměstnavatele (dále jen „uživatel“), a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem (dále srovnej komentář k ustanovení § 66 ZoZ). Při kontrolní činnosti pak úřady orgány inspekce práce od 1. 1. 2012 kontrolují, zda má fyzická osoba ke zprostředkování zaměstnání platné povolení vydané ministerstvem Generálním ředitelstvím Úřadu práce, přičemž jim náleží i kontrola splnění podmínek stanovených zákoníkem práce v ustanovení § 308 a § 309. náleží příslušnému inspektorátu práce. 10. Fyzické osobě lze za tento přestupek uložit pokutu do výše 2 000 000 Kč. K odst. 1 písm. c) 11. Fyzická osoba se může dopustit přestupku tím, že vykonává nelegální práci ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) ZoZ, kde je definován pojem nelegální práce. Za nelegální práci je považováno, pokud fyzická osoba nevykonává závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 zákoníku práce mimo základní pracovněprávní vztah (ustanovení § 3 zákoníku práce), práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy (například smlouvy o dílo), nejde-li o manžela nebo dítě této fyzické osoby, nebo pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo bez zelené karty, je-li podle tohoto zákona vyžadována nebo v rozporu s modrou kartou či bez ní. To neplatí v případě převedení na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Pakliže tedy fyzická osoba musí mít při výkonu závislé práce uzavřený jeden ze základních pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 3 zákoníku práce u pracovněprávní vztah či jinou smlouvu, u cizinců k tomu ještě přibývá povinnost získání povolení k zaměstnání a výkon práce v souladu s ním či povinnost vlastnit zelenou či modrou kartu a výkon v souladu s účelem této zelené nebo modré karty. K výkonu nelegální práce může u fyzické osoby dojít také v případě, pokud vykonává práci, aniž by měla povolení k pobytu ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 3. ZoZ.

12. Důsledky nelegální práce jsou jak v oblasti daňové, tak v oblasti sociální. Vzhledem k tomu, že fyzické osoby často z neznalosti porušují toto ustanovení ZoZ, když se nechají zaměstnavatelem zlákat prací na zkoušku či krátkodobou výpomoc před uzavřením například pracovní smlouvy, je za toto porušení stanovena poměrně nízká od 1. 1. 2012 maximální výše pokuty – do 100 000 Kč [dále srovnej komentář k ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) ZoZ]. Takto stanovená maximální sazba za tento přestupek pak má již sama o sobě preventivní účinek. K odst. 1 písm. d) 13. Jako vůbec nejzávažnější přestupek je hodnoceno umožnění nelegální práce [ve smyslu výše uvedeném a dále srovnej komentář k ustanovení § 140 odst. 1 písm. c), e) ZoZ], které je vnímáno jako společensky velice nebezpečné, neboť při něm dochází k obcházení dalších zákonů a pozice samotného zaměstnance je značně oslabena. Samozřejmě také přináší zisk fyzické osobě, která umožní výkon nelegální práce, neboť nehradí sociální a zdravotní pojištění a neplní řádně daňové povinnosti. V oblasti pracovního práva pak není zaměstnanec chráněn pro případy pracovních úrazů aj. Pokud vyjdeme z definice nelegální práce, jak je uvedena výše, může se jednat o umožnění nelegální práce fyzické osobě či fyzické osoběcizinci. V prvním případě musí fyzická osoba prokázat a objasnit, na základě jakého vztahu je u ní vykonávána práce. V druhém případě je pak třeba, aby fyzická osoba-cizinec, kromě skutečností uvedených v prvním případě, při výkonu práce u jiné fyzické osoby disponovala požadovaným povolením (povolení k zaměstnání, povolení k pobytu, zelená karta, modrá karta) a práci vykonávala v souladu s ním. V kontextu popsaného postupuje kontrolní orgán při zjišťování, zda se jedná o umožnění výkonu nelegální práce. [dále porovnej komentář k ustanovení § 140 odst. 1 písm. c) ZoZ]. 14. Za tento přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu v maximální výši 5 000 000 Kč. K odst. 1 písm. e) 15. Do tohoto písmene byla nově vložena nová skutková podstata reagující na změnu v ust. § 87 ZoZ a zachycující situaci, kdy se tohoto přestupku dopustí fyzická osoba zaměstnávající zaměstnance pro vlastní potřeby či fyzická osoba, na kterou se vztahují podmínky uvedené v ust. § 87 ZoZ. Pozitivně zde lze hodnotit omezení zákonodárce na neplnění oznamovací povinnosti dle ust. 87 ZoZ, neboť pokud zde takové omezení nebylo, dalo by se vztáhnout porušení oznamovací povinnost i na uchazeče o zaměstnání, neboť i oni mají oznamovací povinnosti dle ust. 30 ZoZ.

16. Za tento přestupek lze fyzické osobě uložit pokutu v maximální výši 100 000 Kč. K odst. 1 písm. f) 17. Jako samostatná skutková podstata bylo do zákona o zaměstnanosti zakotveno samostatně jako přestupek umožnění výkonu nelegální práce bez povolení k pobytu ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bodu 3. ZoZ a to v důsledku transpozice sankční směrnice, jak bude popsáno níže v komentáři k ust. § 140 odst. 1 písm. e) ZoZ. Samotná sankce je zde stanovena stejně jako výše v případě písmena d). K odst. 2 18. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že fyzická osoba se kromě skutkových podstat přestupků uvedených v odst. 1 může dopustit přestupků dalších, kdy je ve smyslu ustanovení § 7 zákoníku práce vnímána jako zaměstnavatel, který zaměstnává zaměstnance pro své osobní potřeby (například majitel nemovitosti zaměstnává pro údržbu a chod fyzické osoby jako zahradníky, instalatéry, kuchaře a při té příležitosti se může dopustit některého z přestupků uvedených v ustanovení § 139 ZoZ). Nejedná se zde tedy o právnickou osobu či podnikající fyzickou osobu, jak má na mysli ustanovení § 140 zákona odst. 1 a 2 ZoZ. 19. V tomto ustanovení zákona o zaměstnanosti jsou zakotveny povinnosti zaměstnavatele, jejichž nesplnění je následně považováno za správní delikt – v širším slova smyslu – zaměstnavatele, resp. jejich nesplněním dojde k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, resp. přestupku. Konkrétně vyplývají pro zaměstnavatele ze ZoZ oznamovací a evidenční povinnosti z následujících ustanovení: § 35, 59, § 80, § 87, § 88, § 102. Porušením povinnosti zaměstnat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu (neplnění této povinnosti náhradním způsobem či vzájemnou kombinací) je rovněž považováno za přestupek, za který lze uložit pokutu, je to však – u fyzické osoby zaměstnávající jiné fyzické osoby pro svoji „osobní“ potřebu – poměrně výjimečné. Dále srovnej komentář k ustanovení § 140 odst. 2 písm. a) až d) ZoZ. K odst. 3 písm. a) 20. Pokutu až do této výše lze uložit za přestupky, kdy fyzická osoba poruší zákaz diskriminace nebo nezajistí rovné zacházení podle ZoZ, či zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 80 ZoZ nevede evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením nebo evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením nebo zaměstnavatel nesplní povinnost zaměstnat osoby se zdravotním postižením ve výši

povinného podílu stanovenou v ustanovení § 81 ZoZ. K odst. 3 písm. b) 21. Pokutu až do této výše 2 000 000 Kč lze uložit za přestupek, kdy fyzická osoba zprostředkuje zaměstnání bez povolení. Zde dále je nutné odkázat na ustanovení § 58 až § 66 ZoZ, kde jsou upraveny podmínky, za kterých může být fyzické nebo právnické osobě uděleno povolení k zaměstnání. K odst. 3 písm. c) 22. Za výkon nelegální práce lze fyzické osobě od 1. 1. 2012 uložit pokutu za spáchání přestupku maximálně ve této výši 100 000 Kč, když pokuta byla zvýšena na 10násobek. Je zde tedy patrná snaha zákonodárce o preventivní působení takto vysoce stanovené pokuty za přestupek. Výše je přiměřená tomu, že fyzická osoba se může do situace, kdy vykonává nelegální práci s „pomocí“ zaměstnavatele, a i když platí zásada ignorantia iuris non excusat, je tato možná výše pokuty přiměřená. Samozřejmě bude vždy na správním orgánu, aby vyhodnotil majetkové poměry fyzické osoby, když sama pokuta nemůže představovat fatální zásah do majetkové sféry osoby, která byla uznána vinnou ze spáchání přestupku. Navíc, i kdyby byla takové osobě stanovena pokuta v jakékoliv výši, a rozhodnutí by bylo potvrzeno odvolacím orgánem, může fyzická osoba, která napadla rozhodnutí správního orgánu žalobou v rámci podané žaloby k příslušnému správnímu soudu, požádat správní orgán podat dle ust. § 83 odst. 1 přestupkového zákona žádost o přiznání odložení výkonu rozhodnutí. Správní orgán jí vyhoví, odkladného účinku, což ve svém důsledku znamená, že stanovenou pokutu nemusí do právní moci rozsudku soudu prvního stupně uhradit. 23. Do tohoto písmene byla také nově vložena sankce za nesplnění povinnosti fyzické osoby splnit oznamovací povinnost dle ustanovení § 87 ZoZ a neplnění oznamovacích či evidenčních povinností. Zatímco v případě ustanovení § 87 ZoZ se jedná o reakci na zakotvení nové skutkové podstaty přestupku, u sankce za neplnění oznamovací či evidenční povinnosti se jedná pouze o snížené již existující maximální hranice pokuty z 500 000 Kč na 100 000 Kč, což jistým způsobem odráží i samotnou závažnost tohoto přestupku, když se může jednat o pouhé administrativní pochybení.

K odst. 3 písm. d) 24. Pokutu až do této výše lze uložit za přestupek, kdy zaměstnavatel ve stanovené

lhůtě písemně nevykáže dlužné mzdové nároky zaměstnanců pro účely zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Podle ustanovení § 7 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů, místně příslušná Krajská pobočka Úřadu práce neprodleně od uplatnění mzdových nároků alespoň jedním ze zaměstnanců písemně vyzve zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců za rozhodné období. Zaměstnavatel je povinen této výzvě v uvedené lhůtě vyhovět a současně prokázat krajské pobočce Úřadu práce, zda provedl v rozhodném období u zaměstnance srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů. Jedná se zde o kalendářní dny, čili pokud by poslední den takové lhůty dopadl na sobotu či neděli, může zaměstnavatel splnit takovou povinnost ještě v pondělí. 25. Je otázkou, jak by se nahlíželo na takové jednání zaměstnavatele, který by sice předložil písemný seznam, avšak nebo nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou. neprokázal by, zda odvedl příslušné srážky a odvody. K odst. 3 písm. e) 26. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele ZoZ, důvodem pro stanovení maximální výše pokuty 5 mil. Kč za umožnění výkonu nelegální práce je skutečnost, že nelegální práce je jevem s vysokou společenskou nebezpečností. Fyzické osoby, které nelegální práci vykonávají, nejsou za tuto práci odměňovány odpovídající mzdou, pracují velice často v nevyhovujících pracovních podmínkách a v rozsahu překračujícím stanovenou týdenní pracovní dobu. Poznatky z praxe ukázaly, že maximální možná výše pokuty 2 mil. Kč není dostatečným preventivním opatřením před nelegálním jednáním. 27. Postih za nelegální zaměstnávání se objevuje od 1. 1. 2010 i v trestním zákoně, samozřejmě musí jít o závažnější jednání, tzn., že k nelegálnímu zaměstnávání musí docházet za podmínek stanovených v trestním zákoně. Protože se jedná v podstatě o nejzávažnější porušení zákona o zaměstnanosti s velice negativními dopady, odpovídá tomu i potencionální výše sankce za tento správní delikt, resp. přestupek, která by již měla působit preventivně samotným uvedením v zákoně, neboť případná sankce by mohla mít pro toho, kdo tento správní delikt spáchá, v některých případech těžký finanční dopad. 28. Od 1. 1. 2012 je do oblasti přestupků zakotvena nová skutková podstata umožnění výkonu nelegálního zaměstnávání bez povolení k pobytu. Jelikož je toto porušení ZoZ

považováno jako podmnožina nelegálního zaměstnávání za minimálně stejně závažné jako ostatní dvě podmnožiny, je i zde stanovena maximální možná výše pokuty na 5 mil. Kč. Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): K odst. 1 Na projednávanou věc dopadá ustanovení § 20 odst. 1 část věty před středníkem zákona o přestupcích. Podle tohoto ustanovení přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. … Lhůta stanovená k projednání přestupku je prekluzivní. Nepřichází proto v úvahu její přerušení nebo stavení s těmi právními důsledky, že by se o dobu, po kterou nebylo možné z důvodů správním orgánem nezaviněných v řízení pokračovat, tato lhůta prodlužovala. Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet z úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. … Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím. Podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla. V projednávané věci lhůta jednoho roku od spáchání přestupku uplynula dnem 23. 3. 2004. Žalovaný však pokračoval po uplynutí této lhůty v meritorním projednávání přestupku a dne 5. 5. 2004 o odvolání žalobce vydal meritorní rozhodnutí. … Žalovaný mohl vydat jedině možné rozhodnutí, jímž by řízení o přestupku zastavil podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Pokud tak nerozhodl, porušil hrubě zákon. … Žalobce, ač zastoupen advokátem, ani v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového orgánu, ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného nenamítl zánik odpovědnosti za přestupek, a tudíž ani nenavrhl zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Povinností žalobce však nebylo ve správním řízení takový návrh učinit, protože správní orgán, jak je shora uvedeno, k zániku odpovědnosti za přestupek přihlíží z úřední povinnosti. … Podle § 109 odst. 3 soudního řádu správního je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti. Nad rámec důvodů v kasační stížnosti je povinen zkoumat, zda řízení před soudem nebylo zmatečné, zda nebylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. V intencích citovaného ustanovení shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, i když z jiných důvodů, než jsou uvedeny v kasační stížnosti. Podle čl. 10 Ústavy vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. … Jednou z těchto mezinárodních smluv je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Úmluva v čl. 6 odst. 1 větě první uvádí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech a závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. … Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pod pojem „trestní obvinění“ nelze zařadit pouze taková jednání, která jsou trestným činem ve smyslu vnitrostátní právní úpravy. Trestním obviněním, které projednává a rozhodne o něm soud v plné jurisdikci, jsou i jednání, která jsou podle vnitrostátní právní úpravy přestupkem. Plnou jurisdikci je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba chápat tak, že čl. 6 odst. 1 nerozlišuje skutkové okolnosti a právní otázky; stejně jako právní otázky mají i skutkové okolnosti určující význam pro výsledek řízení. Právo na soud a na jurisdikční řešení sporu platí jak pro právní, tak i pro skutkové

otázky (rozsudek ve věci Le Compte et al. z roku 1981). … Projednávanou věc, v níž jde o přestupek, je tak třeba podřadit pod režim čl. 6 odst. 1 Úmluvy v tom smyslu, jak jej vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva. … Ze znění § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, nelze výslovně dovodit, že by soud měl k zániku odpovědnosti za přestupek přihlížet z úřední povinnosti, tedy i v případě, kdy zánik odpovědnosti za přestupek není v žalobě namítán. … Judikatura však dovodila, že jestliže účastník v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nenamítá vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního, soud přihlédne z úřední povinnosti k existenci takových vad jen za předpokladu, že jsou bez dalšího patrné ze správního spisu a zároveň se jedná o vady takového charakteru a takové míry závažnosti, že brání přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný pod č. 272/2004 Sb. NSS). … Podle názoru Nejvyššího správního soudu je shora uvedený judikát aplikovatelný na projednávanou věc. Přestupky, jak je shora uvedeno, jsou součástí právní kategorie „trestního obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, která zahrnuje v prvé řadě obvinění z trestného činu a řízení o něm. Pro trestní stíhání, tedy pro řízení o trestných činech, trestní zákon zakotvil v § 67 odst. 1 institut promlčení trestního stíhání. Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí tři roky až dvacet let. Této právní úpravě trestního práva hmotného koresponduje úprava trestního procesu. V § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu je stanoveno, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno. Podle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu státní zástupce zastaví trestní stíhání, je-li trestní stíhání nepřípustné (§ 11 odst. 1). Podle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1. V řízení o odvolání podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2). Konečně, podle § 257 odst. 2 trestního řádu, shledá-li odvolací soud, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b) a i), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání. … Ve všech těchto případech, které se týkají zastavení trestního stíhání pro jeho promlčení a mají kogentní povahu, je mimo pochybnost, že ten, komu trestní řád ukládá povinnost trestní stíhání zastavit pro promlčení trestního stíhání (státní zástupce, soud v průběhu hlavního líčení, odvolací soud), tak činí bez návrhu, tedy z úřední povinnosti. … Nejvyšší správní soud tedy dovozuje, že patří-li přestupky do kategorie trestního obvinění, je třeba, aby soud přihlédl k zániku odpovědnosti za přestupek (tedy, jinak řečeno, k promlčení řízení o přestupku) z úřední povinnosti, a to proto, aby byl zachován jednotný postup v kategorii trestního obvinění, a učiněno tak zadost čl. 6 odst. 1 první větě Úmluvy. K odst. 3

„III. Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak.“ (NSS 6 As 57/2004–54) „Jestliže správní orgán nezastavil řízení o přestupku přesto, že odpovědnost za přestupek zanikla [§ 76 odst. 1 písm. f) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích], jedná se

o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního.], k němuž soud přihlédne z úřední povinnosti.“ (NSS 3 As 57/2004 – 39)

… „Princip koncentrace řízení, vyplývající z obecné úpravy správního procesu, tak je v rovině správního trestání nutno konfrontovat zejména s ustanovením § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, které jako lex specialis ve vztahu ke správnímu řádu stanoví, že obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován. V této souvislosti Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, dostupném na www.nssoud.cz, uvedl: „Obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. Tato práva náležejí obviněnému po celou dobu řízení o přestupku: zákon o přestupcích výslovně neomezuje jejich uplatňování na určité stádium řízení (třeba řízení v I. stupni), a takové omezení není možno dovodit ani z povahy věci. […] Obviněný v přestupkovém řízení není povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správních řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu. […] Z toho je nutno dovodit jak to, že může být procesně i zcela pasivní, tak to, že k procesní aktivitě se může rozhodnout i v pozdější fázi řízení, a správní orgán se musí s touto jeho aktivitou (v podobě uplatňování nových tvrzení a navrhování nových důkazů) vypořádat. […] Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu tedy na řízení o přestupku nedopadá.“ Od shora uvedených závěrů nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci. Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v řízení o přestupku se ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu neuplatní. Správní orgán proto nemůže důkazní návrhy odmítnout pouze s poukazem na to, že tyto návrhy nebyly vzneseny již v řízení v prvním stupni. To pochopitelně ještě neznamená, že správní orgán musí veškerým v odvolání uplatněným návrhům vyhovět a důkazy provést. Důkaz provede pouze tehdy, mohl-li by přispět k řádnému objasnění věci. Pokud správní orgán shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem zpochybňované okolnosti projednávaného případu (či naopak prokázat jeho tvrzení), důkazní návrh neprovede, je však povinen své důvody pro tento závěr v rozhodnutí řádně a srozumitelně uvést.“ (NSS 9 As 39/2010-68) … „Výkladem ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích se Nejvyšší správní soud již podrobně zabýval, přičemž například v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66, konstatoval, že „podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc projednat v nepřítomnosti obviněného z přestupku jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednávání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Za vadu řízení se pak považuje, pokud věc bude projednána v nepřítomnosti obviněného, který se nedostavil bez náležité omluvy, ale je tady existence důležitého důvodu. Z hlediska nutné součinnosti obviněného z přestupku však musí správní orgán i při existenci důležitého důvodu zhodnotit i závažnost skutečnosti, pro kterou mu obviněný nedoručil náležitou omluvu. Na druhou stranu náležitá omluva vždy předpokládá existenci důležitého důvodu. Hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod provádí správní orgán i s

ohledem na dosavadní průběh řízení. Proto i důvod, který může být dostatečný pro přeložení prvního ústního jednání, již nemusí být dostatečný i pro jeho další přeložení. (…) Ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích hovoří o „náležité omluvě“ a ustanovení § 59 zákona č. 500/2004 Sb. o „bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů“. Z těchto ustanovení proto nelze dovodit, že se účastník řízení musí vždy omluvit předem, a to ještě před očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. Obecně proto náležitou omluvou či bezodkladnou omluvou správnímu orgánu může být i omluva učiněná s určitým odstupem času po události, která měla nastat, jež podle konkrétních okolností splňuje znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ Dále se z citovaného rozsudku podává, že „i omluva (učiněná) s určitým odůvodněným časovým odstupem po události, která bránila obviněnému z přestupku v účasti u ústního jednání (např. náhlé onemocnění, úraz, hospitalizace, upoutání na lůžko, které bránily uvedené omluvě), může podle konkrétních okolností splňovat znaky náležité či bezodkladné omluvy správnímu orgánu.“ V nyní posuzované věci má Nejvyšší správní soud zato, že krajský soud, v kontextu shora uvedených závěrů, přesvědčivě posoudil a odůvodnil, proč nepovažoval stěžovatelovu omluvu ze dne 8. 7. 2009, podanou k poštovní přepravě dne 13. 7. 2009 a doručenou správnímu orgánu prvého stupně dne 14. 7. 2009, za bezodkladnou, respektive za učiněnou se zdůvodnitelným časovým odstupem. Krajský soud na základě všech skutkových zjištění zhodnotil, že stěžovatel byl nejpozději dne 7. 7. 2009 již schopen u správního orgánu prvého stupně svou neúčast na ústním jednání omluvit, a to minimálně telefonicky nebo elektronicky; to stěžovatel ostatně připouští, byť tvrdí, že tomu tak bylo až v odpoledních hodinách, kdy bylo jednání již nejspíše ukončeno. Dovodil-li krajský soud, že stěžovatel odeslal písemnou omluvu až dne 13. 7. 2009 a správnímu orgánu byla doručena až dne 14. 7. 2009, nelze ji považovat za bezodkladně učiněnou, tedy (slovy zákona) náležitou, Nejvyšší správní soud se s tímto názorem krajského soudu zcela ztotožňuje a podotýká, že zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem prvého stupně, za účasti řádně předvolaného obviněného je sledována (a také garantována) právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, tedy obecně právo na spravedlivý proces. Účast obviněného na ústním jednání o přestupku je jeho imanentním procesním právem; proto je i jeho přítomnost správním orgán vyžadována a je předvoláván podle ustanovení § 59 správního řádu. Na druhou stranu poskytuje ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích možnost projednat přestupek za tam vymezených podmínek i v nepřítomnosti obviněného. Jestliže se tedy řádně předvolaný obviněný nedostaví k ústnímu jednání, aniž by se náležitě (tedy i bezodkladně) omluvil s uvedením důležitého důvodu, pro který se nemohl dostavit, nelze správnímu orgánu vyčítat, že na osobní účasti obviněného netrval a věc skutečně projednal a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, shledával-li je (a to je podstatné) dostatečnými pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.“ (NSS 2 As 36/2010 – 85) Související ustanovení: § 4 – rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, § 5 písm. e) – nelegální zaměstnávání, práce § 7 odst. 3 – příslušnost úřadu práce, § 12 – zákaz vyžadování informací nesouvisejících s povoláním a diskriminačních nabídek zaměstnání, § 14 – zprostředkování zaměstnání, § 35, 59, § 80, § 87, § 88, § 102 – oznamovací a evidenční povinnosti, § 37 písm. a) – zelená karta, § 37b – modrá karta, § 80, § 81 – povinný podíl, § 89 až § 102 – povolení k zaměstnání, § 132 125 – § 138 – kontrolní činnost oprávnění orgánu kontroly, § 141 odst. 2 – ukládání pokuty, § 141 odst. 4 – příslušnost k projednání správních

deliktů, § 141a a § 141b – odpovědnost zaměstnavatele a dalších právnických nebo fyzických osob Související předpisy: čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, – § 2, § 3, § 7, § 34, § 41, § 75, § 76, § 308, § 309 zákoníku práce, – zákon o přestupcích, – správní řád, – zákon o správě daní a poplatků daňový řád, – § 7 zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, – § 15 až § 20 prováděcí vyhlášky, – § 133a) občanského soudního řádu, – vyhláška, kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, – § 342 trestního zákona, – vyhláška č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích. Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008 ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 31. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. JEMELKA, L., VETEŠNÍK, P. Zákon o přestupkovém řízení: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012.

Právo ES: čl. 2 a 3 Směrnice Rady 76/207/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postup v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice 2002/73/ES, − čl. 2 odst. 4 Směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí

§ 140 (Správní delikty)

(1) Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že a) poruší zákaz diskriminace nebo nezajistí rovné zacházení podle tohoto zákona, b) zprostředkuje zaměstnání bez povolení nebo jiným způsobem poruší při zprostředkování zaměstnání tento zákon nebo dobré mravy, nebo c) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2, nebo d) nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou, e) umožní výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3. (2) Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dále dopustí správního deliktu tím, že jako zaměstnavatel a) v rozporu s § 80 nevede evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením nebo evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením, b) nesplní povinnost zaměstnat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu stanovenou v § 81, nebo c) ve stanovené lhůtě písemně nevykáže dlužné mzdové nároky zaměstnanců pro účely zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně dalších zákonů, nebo d) nesplní oznamovací povinnost podle tohoto zákona nebo nevede evidenci v tomto zákoně stanovenou. (3) Zdravotnické zařízení Poskytovatel zdravotních služeb se dopustí správního deliktu tím, že neprovede vyšetření zdravotního stavu podle § 9 odst. 1 nebo je neprovede ve lhůtě stanovené v § 9 odst. 1. (4) Za správní delikt se uloží pokuta do a) 1 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. a) a podle odstavce 2 písm. a) a b), b) 2 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), c) 500 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 2 písm. c) a d), d) 100 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. d) 3, e) 50 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. c) 3, f) 10 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odst. 1 písm. c) a e), nejméně však ve výši 250 000 Kč. K § 140 1. Kromě důležitých aspektů uvedených v úvodu komentáře pro oblast správních deliktů je nutné v této části uvést následující vysvětlení. Správní delikt, v našem případě se jedná o jiný správní delikt, neboť jako kategorie spadá do množiny správních deliktů, je obvykle popisován (aniž by existovala legální definice) jako protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které následně ukládá správní orgán trest stanovený normou správního práva. Je-li jednáním naplněna skutková podstata jiného správního deliktu, nemůže se pak jednat o přestupek. I zde platí zásada presumpce neviny vyjádřená v čl. 6 odst. 2

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (srovnej čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), kde se říká, že „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ 2. Řízení o správních deliktech jsou řízení zahajovaná z moci úřední. K zahájení správního řízení dochází nejen po provedené kontrole dle zákona o státní kontrole nebo zákona o inspekci práce, ale k zahájení správního řízení může dojít například i tehdy, když úřad práce (nebo jiný správní orgán, který ji následně předá příslušnému oblastnímu inspektorátu k dalšímu řízení) obdrží informaci, kupříkladu od uchazeče o zaměstnání vyplněnou doporučenku s textem: „nebyl přijat, práce vhodná pouze pro ženy“, či je zde jiná jistá pravděpodobnost, že došlo ke spáchání správního deliktu (v tomto případě zákazu diskriminace). Pro samotné správní řízení pak nemusí mít závěry zjištěné během kontroly vždy zásadní význam, neboť i kontrolní závěry, které vedou k zahájení správního řízení, resp. samotné potencionální porušení ZoZ, musí být následně ve správním řízení o správním deliktu jednoznačně prokázány. Oznámení o zahájení správního řízení se doručuje prostřednictvím provozovatele poštovních služeb či datovou schránkou, nebo je převzato přímo na úřadu práce oblastním inspektorátu práce. Tento úkon, resp. prokázání jeho oznámení, má zásadní význam pro posuzování jednoroční prekluzivní lhůty pro vydání rozhodnutí. K zahájení správního řízení by měl úřadu práce oblastní inspektorát práce přikročit v situaci, kdy indicie pro zahájení řízní jsou takové intenzity, že odůvodňují tento postup, neboť je zde důvodné podezření, že byly ze strany právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby porušeny její povinnosti, resp. došlo ke spáchání správního deliktu. Obecné vodítko zde není, nicméně pokud má správní orgán k dispozici takovou indicii, ze které se lze domnívat, že došlo k porušení právního předpisu, je zcela v jeho kompetenci správní řízení zahájit. 3. Nutno zde uvést, že ani z judikatury správních soudů nevyplývá, jaká konkrétní skutečnost je schopna vyvolat zahájení správního řízení, ale nikdy nebyl postup správního orgánu I. stupně v tomto směru zpochybněn, ať již bylo správní řízení ve věci vyřazení uchazeče o zaměstnání zahájeno z jakéhokoliv důvodu. Lze vyjít i z judikatury Ústavního soudu (II. ÚS 586/02), kde je konstatováno, že „nemůže záležet na libovůli správního orgánu, zda řízení, které lze zahájit pouze z jeho vlastního podnětu, zahájí či nikoliv, neboť jeho činnost je ovládána mj. principem oficiality, podle kterého má správní orgán právo a povinnost řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí.“ Jediné omezení, které pro správní orgán z judikatury vyplývá, je nemožnost zahájit správní řízení z moci úřední v případech, kdy je takové řízení možné zahájit pouze na základě

žádosti. Stranou uvedeného výkladu byl ponechán příkaz, jako zvláštní forma rozhodnutí, kde může být jediným podkladem protokol o výsledku kontroly a nedochází zde ke klasickému oznámení o zahájení správního řízení dle ustanovení § 46 správního řádu. 4. V předmětu správního řízení by v rámci oznámení o zahájení správního řízení pak mělo být popsáno, v čem spatřuje úřadu práce správní orgán porušení povinností právnické osoby, resp. co je důvodem pro zahájení správního řízení ve věci uložení pokuty za správní delikt. Dle názoru autorů tohoto komentáře je správné skutkové vymezení předmětu řízení než pouhý odkaz na zákonné ustanovení tohoto zákona, které bylo porušeno, neboť pouhý odkaz na porušení zákonného ustanovení není dostatečným vymezením skutku, pro který je zahajováno správní řízení. Jednak se v průběhu řízení může změnit posouzení skutkového porušení či může dojít ke změně skutkových zjištění, jednak není takový odkaz pro účastníka řízení dostatečně určitý, aby z toho dokázal vyvodit patřičné závěry. Proto by mělo být v oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední, při splnění dalších zákonných požadavků, například uvedeno, že se zahajuje správní řízení z důvodu, že je zde důvodné podezření, že se zaměstnavatel dopustil správního deliktu tím, že v určitý den zaměstnával v určité provozovně určité fyzické osoby při určité práci, přičemž tyto osoby neměly platné povolení k zaměstnání. Následně bude v zahájeném správním řízení zkoumáno, zda došlo ke spáchání správního deliktu spočívajícího ve výkonu nelegální práce dle předmětu řízení popsaného v oznámení o zahájení správního řízení. To vše musí správní orgán zjistit v souladu se zásadou materiální pravdy, která je zakotvena v ustanovení § 3 správního řádu a dále konkretizována v ustanovení § 50 správního řádu. K této problematice je možné odkázat na závěr poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007, který se věnoval problematice vymezení předmětu v oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední: „V oznámení o zahájení řízení o správním deliktu podle § 46 odst. 1 správního řádu správní orgán popíše skutek, o kterém bude v řízení jednáno, a správní delikt, který je v tomto skutku spatřován. V průběhu řízení může dojít ke změně skutkových zjištění, musí však být jednáno o skutku, pro který bylo zahájeno řízení.“ 5. Stejně tak je vhodné do oznámení o zahájení správního řízení uvést informaci, jaká maximální pokuta při prokázání správního deliktu účastníkovi správního řízení hrozí. Naopak by se měl správní orgán vyvarovat formulací, že se zahajuje správní řízení, neboť se účastník řízení dopustil správního deliktu, když toto má být až v samotném správním řízení prokázáno. 6. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak o tom hovoří ustanovení § 3 správního řádu (avšak před samotným vydáním

rozhodnutí), by měl být účastník seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí, jak o tom hovoří ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, přičemž má samozřejmě právo vznést svoje připomínky námitky, případně vznést další návrhy. Správní orgán pak může a nemusí připomínkám návrhům účastníka řízení vyhovět. Pokud tak neučiní, je třeba, aby v poučení odůvodnění rozhodnutí ve věci objasnil, proč k připomínkám nepřihlédl či proč neakceptoval návrh účastníka řízení. Pokud tak správní orgán neučiní, poruší tím ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Zde můžeme odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se sice vztahuje ke starému správnímu řádu, nicméně uvedený závěr je aplikovatelný i po přijetí nového správního řádu. Nejvyšší správní soud tedy ve svém rozsudku A 112/2002 – 36 [Sb. NSS 2004, 8: 750] uvedl, že „Smyslem § 33 odst. 2 správního řádu je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi ‚před vydáním rozhodnutí‘, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Účastník řízení si sám nemůže učinit právně relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů rozhodnutí ukončeno, z výzvy správního orgánu k seznámení musí být zřejmé, že shromažďování podkladů bylo ukončeno.“ Jen dodejme, že ustanovení § 33 odst. 2 starého správního řádu odpovídá současnému ustanovení § 36 odst. 3 nového správního řádu. A dále je možno odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 58/2000, ze kterého vyplývá, že „zásadám spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.“ 6. Poslední fází je vydání rozhodnutí ve věci spáchání správního deliktu, což je v podstatě vrchol řízení, kam směřuje celé správní řízení. Pokud tedy k vydání rozhodnutí dojde, mělo by toto splňovat náležitosti uvedené v ustanoveních § 68 a § 69 správního řádu. Náležitostmi takových rozhodnutí jsou výrok, odůvodnění a poučení o opravných prostředcích. Výrok rozhodnutí by měl být jasný, srozumitelný, přesný, neboť jen výrok je závazný se všemi právními důsledky. Odůvodnění rozhodnutí by pak mělo obsahovat alespoň základní skutkové a právní úvahy správního orgánu, ze kterých vycházel, a mělo by poskytnout logickou oporu výroku rozhodnutí. Ostatně jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího

správního soudu 3 Ads 21/2004-55, výrok je částí rozhodnutí, ve které správní orgán vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci rozhodl. Výrok musí být jasný a srozumitelný, přesný a určitý, neboť jen on je závazný a právní moci schopný. Je zde třeba upozornit na skutečnost, že v řízeních o správním deliktu se jedná o řízení vedená z moci úřední, tedy řízení, která byla zahájena z důvodu porušení právní povinnosti ze strany účastníka řízení, proto by měly být uloženy paušální částkou náklady řízení, jak o tom hovoří ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu. Výše paušální částky je pak stanovena v ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, a činí 1 000 Kč. Zdůrazněme, že ve výroku meritorního rozhodnutí o správním deliktu by dále měly být tyto náklady řízení paušální částkou stanoveny, což by vyplývalo i z ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, kde je vyjádřena zásada rychlosti řízení. Pokud tak správní orgán neučiní, mělo by být rozhodnutí o nákladech řízení přijato do právní moci rozhodnutí ve věci, když s ohledem na princip právní jistoty není vhodné tyto náklady stanovit dodatečně po delší době. V případě delšího odstupu by při vydání rozhodnutí o nákladech mohlo dojít ke zneužití pravomoci správního orgánu a porušení ustanovení § 2 odst. 2 správního řádu. 7. Náklady řízení pak budou zřejmě součástí i výroku, kdy je rozhodováno příkazem nebo příkazem na místě, avšak protože se jedná o zkrácené formy řízení, není tento závěr nezvratný. Na druhé straně správní řád takový postup nezakazuje a vzhledem k tomu, že se jedná svým způsobem o řízení z moci úřední, je takový závěr správný. K odst. 1 písm. a) 8. Toto ustanovení vychází z definice diskriminace, která je upravena v ustanovení § 4 ZoZ. Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se tedy může dopustit správního deliktu, pokud svým jednáním poruší zákaz diskriminace tak, jak je vymezen v ustanovení § 4 ZoZ, kde je zakázána jakákoliv přímá či nepřímá diskriminace; zákaz nepřímé diskriminace vychází z čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 2000/43/ES. Obecně je v ZoZ stanoveno, že účastníci právních vztahů podle tohoto zákona jsou povinni zjišťovat se všemi fyzickými osobami rovné zacházení při uplatňování jejich práva na zaměstnání. Pokud však dojde k rozdílnému zacházení, které vyplývá z podstaty zaměstnání nebo s ním souvisí, přičemž důvod rozdílného zacházení představuje zásadní a rozhodující požadavek pro výkon zaměstnání, jež je nezbytný, pak se takovéto jednání nepovažuje za diskriminaci (např. obsazení ženy do divadelní role Julie). Je zde ovšem kladen důraz na přiměřenost takového požadavku a

oprávněnost cíle, který se sleduje. Také pokud se bude jednat o omezení pramenící z kvalifikačních předpokladů pro výkon určité profese, nebude se jednat o diskriminaci. S účinností od 1. 1. 2012 došlo v zákoně o zaměstnanosti ke změně definice diskriminace, neboť dle ustanovení § 4 odst. 2 je uvedeno, že při uplatňování práva na zaměstnání je zakázána jakákoliv diskriminace. Legislativní odkaz pak uvádí zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), který nabyl účinnosti 1. 1. 2010 a je v této oblasti zákonem obecným. V některých případech bude posuzování toho, zda se jedná o diskriminaci dle zákona o zaměstnanosti, nebo dle zákoníku práce, zřejmě obtížné, z pojmů zaměstnavatel a zaměstnanec uvedených v citovaném ustanovení § 16 ZP je možno dovozovat, že základním rozlišovacím znakem bude, zda k diskriminačnímu jednání došlo v uzavřeném základním pracovněprávním vztahu (zde půjde jednoznačně o diskriminaci dle zákoníku práce), nebo ještě před uzavřením takovéhoto vztahu (zde se autoři přiklánějí spíše k tomu, že se jedná o diskriminaci dle zákona o zaměstnanosti). Pokud by se pak jednalo o porušení zákazu diskriminace ve smyslu ustanovení § 16 ZP, kontrola a případný postih by vyplýval z kompetencí oblastního inspektorátu práce, který mu dává zákon o inspekci práce. O tom, že uvedené rozlišení nemůže být absolutní, svědčí i některé názory odborné veřejnosti, které uvádějí, že výše uvedené zásady dopadají na zaměstnavatele během přímého využívání pracovní síly zaměstnance a také na skutkové děje, které s tím souvisejí (např. výběr nových zaměstnanců - srovnej s Bělina, M. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 65-66.). Lze však dle názoru autorů konstatovat, že i jednání zaměstnavatele při výběru nových zaměstnanců lze podřadit pod jednání ve smyslu zákona o zaměstnanosti, a to zejména v případech, kdy bude jednat o potenciálním zaměstnání s uchazečem o zaměstnání, kterého k němu vyslal úřad práce – jako vždy. 9. Samostatnou, a poněkud problematickou kapitolou, je pak diskriminační inzerce. Ust. § 16 zákona o zaměstnanosti totiž zakotvuje, že za zprostředkování zaměstnání se nepovažuje zveřejňování nabídek zaměstnání sdělovacími prostředky nebo prostřednictvím elektronických médií v případech, kdy není prováděna přímá zprostředkovatelská činnost mezi zaměstnavateli a fyzickými osobami, které se o práci ucházejí. Z tohoto ustanovení by na první pohled mohlo plynout, že zákon o zaměstnanosti např. na novinovou inzerci nebude vůbec dopadat. Ust. § 12 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti však oproti tomu uvádí, že účastníkům právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona je zakázáno činit nabídky zaměstnání, které mají diskriminační charakter. S ohledem na dikci ust. § 139 odst. 1

písm. a), resp. § 140 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti pak je nutno dovodit, že i inzerce, která má diskriminační charakter, je postihována zákonem o zaměstnanosti, ačkoli se nejedná o zprostředkování zaměstnání ve smyslu tohoto zákona. S diskriminací je možné se klasicky setkat v případech inzerce pracovních míst či obsazování volných pracovních míst uchazeči o zaměstnání. Jedná se například o požadavek na určitý věk, požadavek na určité pohlaví, majetek. S diskriminací je možné se také setkat u výběrových řízení, kde jsou požadovány odpovědi na otázky, které přímo nesouvisí s výkonem práce (majetkové poměry, plánování rodiny, rodinného stavu). 10. Ve správním řízení je pak diskriminace prokazatelná jen obtížně, neboť pokud neexistují písemné důkazy (například vyplněná doporučenka s textem: „nebyl přijat z důvodu, protože požadujeme na pozici ženu“ či podaný inzerát s textem: „práce pro muže do věku 30 let), pak na základě ústních informací od uchazeče o zaměstnání a zaměstnavatele, které si protiřečí, nelze jednoznačně dospět bez dalšího dokazování k závěru, že k diskriminaci došlo. Kromě toho, že v případě porušení zákazu diskriminace je možné za toto jednání uložit sankci, může samozřejmě fyzická osoba požadovat, aniž by došlo k uložení pokuty, aby došlo k upuštění od závadného jednání, odstranění následků a případně může požadovat zadostiučinění. Pokud by byla vážně poškozena důstojnost fyzické osoby, má právo se domáhat i náhrady nemajetkové újmy v penězích u místně příslušného soudu. V případě, že je sankce za tento správní delikt ukládána, je vhodné do výroku rozhodnutí, kromě skutkového vymezení, uvést také porušení konkrétního ustanovení zákona o zaměstnanosti, které zákaz diskriminace stanovuje. 10. Důležité je upozornit, že v případě soudního sporu se uplatní ustanovení § 133a občanského soudního řádu, kdy je částečně důkazní břemeno přeneseno na žalovanou stranu, která se měla dopustit diskriminace, neboť soud má tvrzení o diskriminaci za prokázané, pokud v řízeních nevyšel najevo opak. 11. Za porušení zákazu diskriminace se právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě uloží pokuta za jiný správní delikt až do výše 1 000 000 Kč. K odst. 1 písm. b) 12. ZoZ zde stanovuje, že právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu, zprostředkuje-li zaměstnání bez povolení nebo jiným způsobem poruší při zprostředkování zaměstnání tento zákon nebo dobré mravy. Z uvedeného je zřejmé, že k porušení může dle tohoto ustanovení dojít v trojí podobě nebo kumulovaně nebo samostatně,

což se může následně promítnout i do výše uložené pokuty. Co se rozumí zprostředkováním zaměstnání, upravuje ustanovení § 14 ZoZ, když podmínky pro udělení povolení ke zprostředkování jako základní podmínce k provozování této činnost dle tohoto zákona jsou uvedeny v ustanoveních § 58 až § 60 ZoZ. 13. Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba potřebuje primárně pro zprostředkování zaměstnání povolení, které je vydáváno ministerstvem Generálním ředitelstvím Úřadu práce při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně. Pokud tedy nemá právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba platné povolení ke zprostředkování zaměstnání a tuto činnost vykonává, naplňuje tak skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v tomto ustanovení zákona o zaměstnanosti. Ostatní dvě porušení se na toto porušení jakoby nabalují. Může dojít například k situaci, kdy právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba platné povolení má, ovšem činnost nevykonává v souladu s uděleným povolením. Tak například agentura zprostředkovává zaměstnání na základě uzavřené dohody o provedení práce, ačkoliv tak může činit dle ustanovení § 66 ZoZ pouze na základě uzavřené dohody o pracovní činnost či pracovní smlouvy. Při kontrolní činnosti pak úřady oblastní inspektoráty práce kontrolují, zda má právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba ke zprostředkování zaměstnání platné povolení vydané ministerstvem Generálním ředitelstvím Úřadu práce; kontrola splnění podmínek stanovených agenturám práce podle ustanovení § 308 a § 309 zákoníku práce náleží příslušnému inspektorátu práce. 14. Pokud je možné dle ZoZ považovat za správní delikt i jednání v rozporu s dobrými mravy, ke kterému dojde při zprostředkování zaměstnání, je nutno pojem „dobré mravy“ definovat. Obvykle je tento pojem vykládán jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností. Samotné prokázání porušení dobrých mravů při zprostředkování zaměstnání, tj. jednání contra bono mores, však může být velice obtížné. 15. Právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě se za tento správní delikt uloží pokuta do výše 2 000 000 Kč. K odst. 1 písm. c) 16. Za nejzávažnější správní delikt je hodnoceno umožnění výkonu nelegální práce, tak jak o ní bylo pojednáno v komentáři k ustanovení § 139 odst. 1 písm. c), d) a f) ZoZ. Závažnosti deliktu odpovídá také možnost uložit nejvyšší pokutu za porušení ZoZ, a to

pokutu až do výše 10 000 000 Kč, při současném zakotvení minimální možné výše pokuty na 250 000 Kč. 17. Protože byla od 1. 1 2012 rozdělena nelegální práce do tří podmnožin, je toto písmeno zaměřeno pouze na první dvě podmnožiny. Za nelegální práci je považován výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, Do ZoZ se tedy v první podmnožině vrátila definice „švarcsystému“ a zákonodárce tak reagoval na negativní důsledky této aktivity. 18. K legislativním odkazům zde dodejme, že první z nich odkazuje na pojem závislé práce, jak ho vnímá zákoník práce ve svém ustanovení § 2 odst. 1, kde vymezuje znaky závislé práce, které musí být kumulativně naplněny, aby se mohlo o závislou práci jednat a mohlo následně docházet k výkonu práce formou „švarcsystému“. Druhý odkaz pak ve smyslu ustanovení § 3 zákoníku práce uvádí, že závislá práce může být vykonávána pouze v základním pracovněprávním vztahu, za který je považován pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. 19. Z výkonu závislé práce pak jako důsledek vyplývá, že závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Za základní definiční znak závislé práce, který ji odlišuje od obchodněprávních či občanskoprávních vztahů, je vztah nadřízenosti a podřízenosti. Zaměstnavatel je oprávněn zaměstnanci udělovat pokyny a zaměstnanec je musí respektovat, přičemž právní rámec pracovněprávního vztahu vytváří ve svém důsledku dominantní postavení zaměstnavatele. Tyto vztahy vytváří osobní vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, když oběma stranám náleží práva a povinnosti (zaměstnanec plní úkoly osobně a nemůže je přenést na další osobu – třetí subjekt, zaměstnavatel má pak povinnost chránit zdraví zaměstnance a jeho bezpečnost při práci. Práce vykonávaná např. formou jednorázových - byť i opakujících se zakázek, při kterých fyzická osoba vlastnící živnostenský list používá své vlastní pracovní prostředky (kancelář, výpočetní techniku apod.) a nepodléhá pokynům objednatele práce ohledně pracovních postupů a pracovní doby, zakázky poskytuje tímto způsobem více firmám, apod. (například práce daňového poradce, externí účetní, různé obory poradenství)

znaky závislé práce nenaplňuje a je možno ji vykonávat i v obchodněprávním nebo občanskoprávním smluvním vztahu. Ustanoveními § 2 a § 3 zákoníku práce a § 5 písm. e) bod 1. ZoZ tedy není a priori vyloučen výkon práce na základě smluv uzavřených podle obchodního či občanského zákoníku, ovšem za předpokladu, že na základě těchto smluv nebude vykonávána práce naplňující znaky a podmínky závislé práce. 20. Z hlediska daňového, tedy z pohledu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmu“), pak je závislá práce posuzována i ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, přičemž ovšem je nutné vnímat oba pojmy v kontextu jednotlivých zákonů a pro účely pracovněprávní je možné použít závěry z oblasti daňové toliko jako podpůrné, když závislá práce podle zákoníku práce je vždy též závislou činností pro účely daně, ale nemusí tomu být naopak. Můžeme pak z tohoto pohledu konstatovat, že vymezení pojmu „závislá činnost“ proto nemůže být redukováno pouze na činnost vykonávanou podle příslušných příkazů a pokynů, nýbrž se musí jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Prakticky to znamená, že definiční prvek závislosti při závislé činnosti tak bude dán především povahou vykonávané činnosti, znaky a okolnostmi, za kterých je práce vykonávána a zda na uzavření pracovněprávního vztahu je dán zájem obou smluvních stran. Za nelegální práci je považováno, pokud fyzická osoba nevykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu na základě pracovněprávního vztahu nebo jiné smlouvy (například smlouvy o dílo), nejde-li o manžela nebo dítě této fyzické osoby, nebo pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech (zelená karta) vydaným podle zvláštního právního předpisu nebo bez zelené karty, je-li podle tohoto zákona vyžadována. 21. Nutno poznamenat, že v Evropské unii je rozšířenější označení nedeklarovaná práce. Toto označení je přesnější a zřejmě lépe vystihuje podstatu protiprávního jednání, které spočívá v práci vykonávané mimo rámec odpovídajících právních vztahů tak, aby se smluvní strany vyhnuly důsledkům z pracovněprávního vztahu vyplývajících. 22. Pokud vyjdeme z definice nelegální práce, jak je uvedena výše, může se jednat o umožnění nelegální práce fyzické osobě či fyzické osobě-cizinci. V prvním případě musí právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba prokázat a objasnit, na základě jakého vztahu je u ní vykonávána práce. V druhém případě je pak třeba, aby fyzická osoba-cizinec, kromě skutečností uvedených v prvním případě, při výkonu práce u jiné fyzické osoby disponovala

požadovaným povolením (povolení k zaměstnání, zelená karta) a práci vykonávala v souladu s ním. V kontextu popsaného postupuje kontrolní orgán při zjišťování, zda se jedná o umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 1 či 2. ZoZ. Pakliže tedy fyzická osoba musí mít uzavřený pracovněprávní vztah či jinou smlouvu, u cizince k tomu ještě přibývá povinnost získání povolení k zaměstnání a výkon práce v souladu s ním či povinnost vlastnit zelenou kartu nebo modrou kartu a výkon v souladu s účelem této zelené nebo modré karty, aby neporušil ZoZ. Pokud umožní právnická osoba či podnikající fyzická osoba výkon práce jiné fyzické osobě, aniž jsou podmínky uvedené výše splněny, umožní tak výkon nelegální práce. K odst. 1 písm. d) 23. Jedná se pouze o přesun této skutkové podstaty z odstavce 2 ustanovení § 140 ZoZ. Toto ustanovení obsahuje skutkové podstaty spočívající jednak v nesplnění oznamovací povinnosti nebo nevedení evidence vyplývající ze ZoZ. Za tento správní delikt se právnické nebo podnikající fyzické osobě uloží pokuta do výše 100 000 Kč, když došlo od 1. 1. 2012 ke snížení maximální hranice možné sankce z částky 500 000 Kč. Vždy je však mít na paměti základní pravidlo při ukládání sankcí za správní delikty, které jsou obsažené v čl. 40 odst. 6 LZPS, kde je uvedeno: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ 24. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu pak dostačuje, pokud není splněna jedna oznamovací povinnost či vedena jediná evidence. Samozřejmě vícečetné porušení tohoto ustanovení zákona o zaměstnanosti se pak může odrazit ve výši pokuty, která je udělena. Ve výroku rozhodnutí o pokutě za spáchání správního deliktu je pak třeba odkázat na porušení konkrétního ustanovení ZoZ, která jsou uvedena níže, čili na nesplnění povinnosti z nich vyplývajících. Konkrétně vyplývají pro zaměstnavatele oznamovací a evidenční povinnosti z následujících ustanovení ZoZ: a) § 59 – také v tomto ustanovení jsou obsaženy dvě povinnosti, které musí zaměstnavatel, v tomto případě agentura práce, splnit, a to vést evidenci jimi umísťovaných fyzických osob a vést evidenci jejich zaměstnanců, jimž zprostředkovávají zaměstnání podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) ZoZ; b) § 87 – povinnost zaměstnavatele informovat úřad práce o nástupu občanů EU nebo cizinců do zaměstnání nebo k výkonu práce nejpozději v den nástupu a dále povinnost informovat do

10 dnů ode dne, kdy skutečnost nastala, o změnách, jakož i o ukončení zaměstnání nebo vyslání; c) § 88 – povinnost zaměstnavatele písemně oznámit úřadu práce, že cizinec nenastoupil do práce (do 45 kalendářních dnů, byla-li vydána zelená karta, do 10 kalendářních dnů u ostatních) nebo že ukončení zaměstnání cizince se událo před uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno; d) § 102 – povinnost se vztahuje na všechny cizince nezávisle na druhu jejich povolení či občany Evropské unie; není také podstatné, zda se jedná o vyslané zaměstnance nebo se povolení k zaměstnání vyžaduje či nikoliv. K odst. 1 písm. e) 25. Jedná se o zakotvení samostatného bodu týkajícího se nelegální práce v návaznosti na transpozici sankční směrnice, dle kterého je za výkon nelegální práce považováno, pokud je umožněn výkon nelegální práce bez povolení k pobytu. Tato úprava byla do ZoZ zakotvena zákonem č. 1/2012 Sb., a to v důsledku transpozice směrnice 2009/52/ES o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „směrnice“), jejímž primárním účelem, jak vyplývá z jejího názvu a např. čl. 1, který upravuje předmět a oblast působnosti, je zákaz zaměstnávání neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí s cílem bojovat proti nedovolenému přistěhovalectví. Na předmět úpravy směrnice pak reagují další články, které váží k zaručení dostatečných opatření. S tímto koresponduje i bod 24 důvodové zprávy k zákonu č. 1/2012 Sb., který říká, že „V souladu s článkem 14 směrnice 2009/52/ES je pro zajištění účinných a odpovídajících kontrol nelegální práce potřeba, aby zaměstnavatel měl v místě pracoviště kopie takových dokladů prokazujících legálnost práce, které si kontrolní orgán nemůže zajistit z příslušných registrů. Jedná se například o pracovní smlouvy, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr nebo jiné smlouvy. Doklady prokazující oprávněnost pobytu cizince na území ČR je zaměstnavatel povinen podle § 102 odst. 3 uchovávat, a proto pro rychlejší a efektivnější průběh kontroly má mít jejich kopie v místě pracoviště cizince.“ 26. Je nutné upozornit, že v případě umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) bod 3. ZoZ nemusí následovat uložení pouze samotné pokuty ve výši 250 000 Kč až 10 000 000 Kč, ale kontrolovaná osoba je díky transpozici směrnice vystavena i dalším postihům. Jedním ze zmiňovaných dalších následků vyplývajících z umožnění nelegální práce cizinci, který neměl povolení k pobytu, je možno spatřovat v citelném omezení přístupu k finančním příspěvkům poskytovaným zaměstnavatelům ze státního

rozpočtu podle zákona o zaměstnanosti [vyloučení z nároku na veřejné výhody, podpory nebo dotace vyplývá z článku 7 odst. 1 písm. a) sankční směrnice]. Předně se jedná o některé příspěvky aktivní politiky zaměstnanosti, jak jsou v zákoně o zaměstnanosti zakotveny. Konkrétně se jedná o ust. § 111 zákona o zaměstnanosti a o investiční pobídky, ust. § 112 zákona o zaměstnanosti a o veřejně prospěšné práce, ust. § 113 zákona o zaměstnanosti a o společensky účelná pracovní místa, ust. § 114 zákona o zaměstnanosti a o překlenovací příspěvek, ust. § 116 zákona o zaměstnanosti a o příspěvek na zapracování a ust. § 117 zákona o zaměstnanosti a o příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program. 27. Na výše uvedené příspěvky poskytované v rámci uplatňování nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti nemá zaměstnavatel nárok po dobu tří let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým byla zaměstnavateli uložena pokuta za umožnění výkonu nelegální práce podle ust. § 5 písm. e) bod 3. zákona o zaměstnanosti, tj. umožnění výkonu práce cizinci, který nedisponuje povolením k pobytu. Zákon o zaměstnanosti však nestanovuje pouze omezení přístupu k těmto příspěvkům, ale upravuje i situaci, kdy již tento příspěvek byl poskytnut, přičemž zaměstnavatel se uvedeného správního deliktu dopustil po jeho poskytnutí. Konkrétně je zaměstnavatel povinen příspěvek vrátit v případě, kdy do 12 měsíců po jeho poskytnutí nabude právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za umožnění výkonu nelegální práce uvedeným způsobem [povinnost vracet již poskytnuté příspěvky vyplývá z článku 7 odst. 1 písm. c) sankční směrnice]. 28. Příspěvky poskytované v rámci aktivní politiky zaměstnanosti však nejsou jedinými finančními příspěvky, které zákon o zaměstnanosti zakotvuje. Totožné sankce (zákaz přístupu a povinnost vrátit) se vztahují i na zaměstnavatele, kterým byl poskytnut, či kteří by chtěli žádat o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve smyslu ust. § 78 zákona o zaměstnanosti. 29. K omezení přístupu k příspěvkům poskytovaným podle zákona o zaměstnanosti je třeba doplnit, že v souvislosti s transpozicí sankční směrnice došlo rovněž k novelizaci dalších právních předpisů. Mezi nimi byl rovněž zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Do tohoto předpisu byla v souvislosti s umožněním výkonu nelegální práce cizinci bez povolení k pobytu zakotvena nová podmínka pro možnost ucházet

se o veřejné zakázky, která spočívá v tom, že fyzická nebo právnická osoba nebyla za toto porušení právních předpisů v předchozích třech letech pokutována [tento požadavek vyplývá z článku č. 7 odst. 1 písm. b) sankční směrnice]. Zde se jedná o významný následný postih, který by mohl mít pro fyzickou či právnickou osobu fatální dopad, pokud by její činnost byla odvislá od účasti na těchto veřejných zakázkách. 19. Definice uvedená v tomto ustanovení ZoZ hovoří také o manželu nebo dítěti fyzické osoby, pro kterou je práce vykonávána, jež mají jistá „privilegia“, totiž nemusí mít uzavřenu pracovní smlouvu či jinou dohodu. V případě rodiče kontrolované osoby tato výjimka neplatí, i když se jedná také o příbuzného v řadě přímé (byť ascendenta), proto je nutno vyžadovat uzavřenou pracovní smlouvu či jinou dohodu.

K odst. 2 30. Jedná se o ustanovení týkající se správních deliktů, které odkazuje na splnění povinnosti uvedené v jiných ustanoveních ZoZ nebo jiných předpisech, jejichž nesplnění je následně považováno za správní delikt zaměstnavatele, resp. jejich nesplněním dojde k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Pro počítání času se budou aplikovat pravidla uvedená v ustanovení § 144 ZoZ. 31. První povinností zaměstnavatele je vést evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením (§ 80), druhou je vedení evidence pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením. Třetí povinností (§ 81 odst. 1) je zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele; povinný podíl činí 4 %. Za správní delikt uvedený v písm. a) a písm. b) se právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě uloží pokuta do výše 1 mil. Kč. 32. Z ustanovení odst. 2 písm. c) je zřejmé, že nahrazuje absenci správního trestání v zákoně o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Smyslem tohoto ustanovení je sankcionovat jednání zaměstnavatele, kterým by mohl být ohrožen účel zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti, totiž zabránit sociálnímu a finančnímu postižení zaměstnance a rychlá finanční pomoc ze strany úřadu práce v případě, kdy se zaměstnavatel ocitl v platební neschopnosti a hrozí mu úpadek, čímž se má. Podle ustanovení § 7 zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele úřad práce neprodleně po uplatnění mzdových nároků písemně vyzve zaměstnavatele, aby nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců za rozhodné období. Zaměstnavatel je povinen této výzvě v uvedené lhůtě

vyhovět a současně prokázat úřadu práce, zda provedl v rozhodném období u zaměstnance srážky a odvody podle zvláštních právních předpisů. Pokud právnická nebo podnikající fyzická osoba svoji povinnost nesplní, uloží se jí za tento správní delikt pokuta do výše 500 000 Kč. 23. Toto ustanovení odst. 2 písm. d) obsahuje skutkové podstaty spočívající jednak v nesplnění oznamovací povinnosti nebo nevedení evidence vyplývající ze ZoZ. Za tento správní delikt se právnické nebo podnikající fyzické osobě uloží pokuta do výše 500 000 Kč. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu pak dostačuje, pokud není splněna jedna oznamovací povinnost či vedena jediná evidence. Samozřejmě vícečetné porušení tohoto ustanovení zákona o zaměstnanosti se pak může odrazit ve výši pokuty, která je udělena. Ve výroku rozhodnutí o pokutě za spáchání správního deliktu je pak třeba odkázat na porušení konkrétního ustanovení ZoZ, která jsou uvedena níže, čili na nesplnění povinnosti z nich vyplývajících. Konkrétně vyplývají pro zaměstnavatele oznamovací a evidenční povinnosti z následujících ustanovení ZoZ: a) § 35 – dvě oznamovací povinnosti, a sice oznámit úřadu práce do 10 dnů volné pracovní místo a do 10 dnů oznámit obsazení volného pracovního místa; b) § 59 – také v tomto ustanovení jsou obsaženy dvě povinnosti, které musí zaměstnavatel, v tomto případě agentura práce, splnit, a to vést evidenci jimi umísťovaných fyzických osob a vést evidenci jejich zaměstnanců, jimž zprostředkovávají zaměstnání podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) ZoZ; c) § 87 – povinnost zaměstnavatele informovat úřad práce o nástupu občanů EU nebo cizinců do zaměstnání nebo k výkonu práce nejpozději v den nástupu a dále povinnost informovat do 10 dnů ode dne, kdy skutečnost nastala, o změnách, jakož i o ukončení zaměstnání nebo vyslání; d) § 88 – povinnost zaměstnavatele písemně oznámit úřadu práce, že cizinec nenastoupil do práce (do 45 kalendářních dnů, byla-li vydána zelená karta, do 10 kalendářních dnů u ostatních) nebo že ukončení zaměstnání cizince se událo před uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno; e) §102 – povinnost se vztahuje na všechny cizince nezávisle na druhu jejich povolení či občany Evropské unie; není také podstatné, zda se jedná o vyslané zaměstnance nebo se povolení k zaměstnání vyžaduje či nikoliv.

K odst. 3

33. Uvedená povinnost je přímo stanovena poskytovateli zdravotnických služeb zdravotnickému zařízení dle ustanovením § 9 odst. 1 ZoZ. Dle něho je zdravotnické zařízení povinno za úhradu na žádost úřadu práce provést vyšetření zdravotního stavu fyzické osoby. Toto vyšetření musí provést ve lhůtě 15 dnů ode dne obdržení žádosti. Lhůta začne běžet ode dne následujícího ode dne doručení, když tento okamžik musí být prokazatelný. Pokud zdravotnické zařízení toto vyšetření neprovede v zákonem stanovené lhůtě, je tak naplněna skutková podstata správního deliktu uvedeného v tomto ustanovení. Toto ustanovení v sobě skrývá dvě možnosti, jak může dojít ke spáchání správního deliktu. První možností je, že zdravotnické zařízení neprovede vyšetření, čili zůstane nečinné, nebo vyšetření neprovede ve lhůtě k tomu určené zákonem, resp. neprovede vyšetření do 15 dnů ode dne obdržení žádosti. I když je sazba za tento správní delikt pro obě porušení stanovena stejně, bude zřejmě první porušení závažnější. Na druhé straně, i pokud by vyšetření bylo provedeno s delším časovým odstupem, pak je možné k tomu přihlédnout při stanovení výše pokuty, protože cílem ustanovení § 9 odst. 1 ZoZ je, aby vyšetření bylo provedeno ve lhůtě tam určené.

K odst. 4 34. Jedná se ve své podstatě o „sazebník pokut“, které až do výší v tomto ustanovení uvedených, může uložit úřad práce správní orgán za správní delikty právnické nebo podnikající fyzické osobě, pokud poruší ustanovením ZoZ uvedená v odst. 1 až 3. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele ZoZ, stanovení maximální výše pokuty 10 000 000 Kč, kterou lze podle ZoZ vůbec uložit, je za umožnění výkonu nelegální práce – důvodem pro takto vysokou částku je skutečnost, že nelegální práce je jevem s vysokou společenskou nebezpečností. Fyzické osoby, které nelegální práci vykonávají, nejsou za tuto práci odměňovány odpovídající mzdou, pracují velice často v nevyhovujících pracovních podmínkách a v rozsahu překračujícím stanovenou týdenní pracovní dobu. Poznatky z praxe ukázaly, že předchozí maximální možná výše pokuty 5 000 000 Kč není dostatečným preventivním opatřením před nelegálním jednáním, když samozřejmě k uložení sankce by se mělo přikročit, až pokud nejde situaci řešit jinými způsoby. 35. Pokud se podíváme podrobněji na stanovení sankce za umožnění výkonu nelegální práce dle písm. f) ustanovení § 140 odst. 4 ZoZ, pak zjistíme, že je zde zakotvena i minimální výše pokuty, kterou musí správní orgán při zjištění a prokázání tohoto správního deliktu uložit. Jedná se o minimální sankci ve výši 250 000 Kč, která je tedy nejnižším možným postihem v případě, kdy právnická nebo podnikající fyzická osoba umožní výkon nelegální práce. Je zřejmé, že takto nastavená minimální výše sankce může mít pro zaměstnavatele,

který se tohoto správního deliktu dopustil, fatální dopad, neboť de facto může vést k likvidaci jeho společnosti. Správní orgán se však nemůže od této minimální výše odklonit. Zároveň musí správní orgány akceptovat názor vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008, ze dne 20. 4. 2010, které stanovuje, že správní orgán musí při určování výše pokuty přihlédnout k majetkovým poměrům pachatele, a to i v případě, kdy zákon takové kritérium pro posouzení výše pokuty nestanovuje. Z judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. Pl. ÚS 3/02, ze dne 13. 8. 2002) pak vyplývá, že pokuta by i přes svou represivní funkci neměla mít likvidační charakter. Ústavní soud zde vyjádřil názor v tom smyslu, že pokuta by neměla být uložena v takové výši, kdy by měla za následek, že následná činnost pachatele správního deliktu se stane bezúčelnou z toho důvodu, že bude vykonávána pouze pro zajištění finančních prostředků na zaplacení pokuty. Správní orgán – zde tedy většinou oblastní inspektorát práce – musí do jisté míry vyvinout i úsilí k tomu, aby byly alespoň obrysově zjištěny majetkové poměry pachatele správního deliktu nebo přestupku, a při stanovování výše sankce k nim musí přihlédnout. 36. Při této minimální výši pokuty lze očekávat v některých případech neúspěch správních orgánů při soudním řízení, případně přezkoumání ústavnosti tohoto ustanovení Ústavním soudem. Na výši pokuty pak bude mít nepochybně vliv, pokud zaměstnavatel umožní výkon nelegální práce jedné či více osobám a další kritéria uvedená v ustanovení § 141 odst. 2 ZoZ.

Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): K § 140 „Správní orgán musí při trestání správních deliktů respektovat princip uvedený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Vyvození odpovědnosti a uložení postihu je proto nutno posoudit podle právní úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, není-li úprava účinná v době rozhodnutí pro delikventa příznivější. Pokud však pozdější právní úprava původní skutkovou podstatu předmětného deliktu vůbec nepřevzala, zanikla trestnost jednání a k vyvození odpovědnosti a uložení sankce již nemůže dojít… Správní trestání zůstává toto doménou práva veřejného. Pro postup správního úřadu při vyvození odpovědnosti za správní delikt lze proto ústavně konformním výkladem dovodit, že i zde bez dalšího platí princip zakotvený v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (který předně dopadá na jednání v českém právním řádu vymezeném pojmem „trestný čin“), když nadto ve smyslu čl. 10 Ústavy je součástí právního řádu i Úmluva, jejíž ustanovení mají přednost před zákonem (viz i čl. 7 Úmluvy). Po účinnosti nového zákona zde proto platí, že vyvození odpovědnosti a uložení postihu za správní delikt je nutno posoudit podle právní úpravy platné v době, kdy k jednání došlo, avšak jen tehdy, není-li právní úprava účinná v době vydání rozhodnutí pro postihovanou osobu příznivější. Pokud nová právní úprava již původní skutkovou podstatu

předmětného deliktu nepřevzala, zanikla „trestnost“, tj. v terminologii správního trestání povinnost státního orgánu sankcionovat jednání, které původně bylo porušením povinnosti („postižitelnost jednání“), a k vyvození odpovědnosti a uložení sankce již nemůže dojít.“ (MS v Praze čj. 28 Ca 151/2002 – 34) „Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil (např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 512/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 143), čl. 2 odst. 2 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Takový princip je třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Podobný obsah má také ustanovení čl. 3 odst. 2 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 2 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc vůči němu postupovala pouze tak, jak stanoví zákon. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.“ (Nález Ústavního soudu IV. ÚS 150/2001) „Nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného stěžovatelem obecnými soudy za situace, kdy se jednalo o takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a bez důvodných pochybností tak zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu, bylo porušeno především právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy).“ (Nález Ústavního soudu II. ÚS 418/03) „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.“ (NSS 2 As 34/2006-73)

„I. Správní řízení o uložení pokuty za správní delikt a řízení o námitkách podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, nelze směšovat. V řízení o uložení pokuty správní orgán z protokolu o kontrole vychází tím spíše, pokud proti němu námitky podány nebyly. To však neznamená, že je vyloučeno, aby při provádění důkazů v rámci řízení o uložení pokuty byly namítány nové skutečnosti a navrhovány o nich důkazy, které také musí být provedeny, pokud to přispěje ke zjištění skutečného stavu věci. II. Bezdůvodné nepředložení kompletních podkladů k provedení kontroly a nesoučinnost kontrolované osoby při kontrole může vést toliko k uložení pořádkové pokuty (§ 19 zákona

č. 552/1991 Sb. a § 8 odst. 4 zákona ČNR č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů), ale nemůže vést k závěru, že pokud podklady jsou předloženy kontrolnímu orgánu po stanovené lhůtě nebo až v řízení o odvolání proti uložené pokutě za správní delikt, nemohou zvrátit původní zjištění skutkového stavu.“ (Vrchní soud v Praze 6 A 82/93) „Soud může jako překlenutelnou procesní chybu (250i odst. 3 o. s. ř.) posoudit to, když i přes nedostatečné odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání rozhodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné. Za situace, kdy spis neobsahuje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, z jakých podkladů správní orgán vycházel (§ 3 odst. 4, 32 odst. 1, 46 spr. ř.) a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání (§ 250f o. s. ř.) zrušit.“ (Vrchní soud v Praze 6 A 825/95) K odst. 1 „I. Při ukládání sankce za tzv. jiný správní delikt neodpovídá požadavku ustanovení § 47 odst. 2 správního řádu, neuvede-li správní orgán ve výroku rozhodnutí ustanovení právního předpisu, podle něhož rozhodl; to platí jak ve vztahu ke kvalifikaci skutku, tak ve vztahu k ukládanému trestu. II. Absenci ustanovení právního předpisu, podle něhož správní orgán uložil trest za tzv. jiný správní delikt ve výroku rozhodnutí, nelze opravovat postupem podle § 47 odst. 6 správního řádu jako chybu v psaní.“ (NSS 6 As 57/2004 –54) „Zákaz diskriminace naplňuje zásadu rovného zacházení, které se týká všech pracovněprávních vztahů od jejich vzniku až po skončení včetně jednání předcházejících vznik konkrétního pracovněprávního vztahu (např. obsahu přijímacích pohovorů). Zaměstnavatel nesmí podmiňovat přijetí do zaměstnání, mimo jiné kritéria i majetkovými nároky, které se sice jeví jako potřebné pro výkon určité práce v rámci pracovněprávního vztahu, ale které se ve skutečnosti váží k předmětu podnikatelské činnosti zaměstnavatele a které zaměstnavatel zajišťuje pro účely svého podnikání. Žalobce jako zaměstnavatel vedl jednání s uchazečkou o práci na základě doporučenky Úřadu práce na zařazení na místo obchodního zástupce. Náplň práce obchodního zástupce měla být tedy vykonávána pro firmu žalobce, který tuto činnost zajišťoval vlastními zaměstnanci, nikoliv dodavateli služeb samostatně výdělečně činnými. Činnost obchodního zástupce, na kterou měla být jmenovaná uchazečka přijata, tedy byla předmětem činnosti žalobce v rámci jeho podnikatelské činnosti, kterou provozuje svými zaměstnanci, nikoliv předmětem podnikatelské činnosti uchazečky o zaměstnání, u té byla pouze náplní přidělené práce. Z toho důvodu to byl žalobce, kdo provoz podniku vykonávaný prostřednictvím zaměstnanců zajišťoval a měl zajišťovat vlastními prostředky. Jeho požadavek na vnesení automobilu do firmy, které je v podstatě zapůjčením osobního automobilu pro firmu zaměstnavatele, je nejen nedůvodným (i když fakticky smluvně možným) požadavkem zaměstnavatele, ale zejména skutečností, která způsobuje porušení zásady zákazu diskriminace a rovné zacházení se všemi zaměstnanci (uchazeči o práci), pokud jde o jejich pracovní podmínky. Uvedená zásada totiž znamená, že

uchazečům o práci, kteří mají vykonávat stejnou práci obchodního zástupce, musí příslušet stejné nebo srovnatelné podmínky výkonu práce nejen v její náročnosti a odpovědnosti ale i v jejím materiálním zabezpečení tak, aby nebyli upřednostňováni uchazeči s určitým hmotným vybavením, které nesouvisí s výkonnostním či kvalifikačním vybavením uchazeče o zaměstnání…. I výkon státní politiky zaměstnanosti, který zajišťují úřady práce v součinnosti se zaměstnavateli musí respektovat pravidla rovného zacházení s uchazeči o zaměstnání a se zaměstnanci ve smyslu práva Evropských společenství, zejména Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27.11.2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání a dalších Směrnic Rady 76/207/EHS, 2002/73/ES, 75/117/EHS, týkajících se dalších kritérií rovného zacházení. Rovné zacházení a zákaz diskriminace nelze stavět do protikladu k zásadě smluvní volnosti, která je v soukromém právu (a tedy i v právu pracovním) vůdčí a stěžejní a umožňuje např. smluvní odchýlení v případě nároků jednotlivých zaměstnanců nebo jejich skupin. To znamená, že ani v případě, kdy by si žalobce smluvně, tj. se souhlasem a s vůlí uchazeče o zaměstnání zajistil výkon práce tímto uchazečem za použití jeho vlastního automobilu, by tento souhlas zaměstnance pro žalobce neznamenal vyvinění žalobce z porušení zásady diskriminace a žalobce by byl vystaven sankčnímu postihu. Zcela nerelevantním argumentem žalobce je, že v jeho finančních možnostech nebylo pořídit pro zaměstnance firmy osobní automobily.“ (MS v Praze 9 Ca 106/2007 – 35) „Naplnění skutkové podstaty správního deliktu, bylo správními orgány shledáno v jednání žalobce, který odmítl uchazeče o zaměstnání s odůvodněním, že se jedná o charakter ženské práce. Tímto jednáním měl být porušen zákaz diskriminace z důvodu pohlaví. …Žalobce v žalobě pomíjí skutečnost, že na všech doporučenkách, resp. dotaznících uchazečů (kromě dvou výjimek) je jako důvod nepřijetí uchazeče uveden charakter ženské práce s tím, že nejsou splněny požadavky zaměstnavatele. Soud tak za důvodnou nepovažoval námitku žalobce touto skutečností argumentující. Žalobce přitom pominul podstatu věci, která v daném případě spočívala v důvodech odmítnutí uchazečů tak, jak byly žalobcem samotným definovány v dotaznících uchazečů a na doporučenkách vydaných Úřadem práce v … Povaha nabízeného zaměstnání (dělník potravinářské výroby u zpracování masa a ryb) neodůvodňuje rozdílné zacházení mezi muži a ženami. Z jeho povahy nevyplývá, že by jej mohly vykonávat pouze ženy. Pokud zaměstnavatel v nabídce uvedl, že se jedná o charakter ženské práce, nepochybně tím umožnil jednotlivým uchazečům učinit si představu o tom, že se bude jednat o manuální práci, u které bude vyžadována zručnost a pečlivost, a dále představu o tom, že se bude jednat nejspíše o pracovní kolektiv, v němž se budou převlékat ženy. Pokud se však na takové pracovní místo přihlásí muž, nelze již charakterem ženské práce argumentovat, a žadatele z takového důvodu odmítnout. Nepochybně právě totiž takto zvolené kriterium, které navíc bylo v daném případě použito ve většině případů jako jediné, rozlišuje, zdali je uchazeč muž nebo žena. Pokud na základ tohoto kriteria nebude přijat uchazeč jednoho či druhého pohlaví, je takový postup diskriminací.“ (MS v Praze 7 Ca 109/2006-40) … „Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud se zabýval moderačním návrhem na snížení pokuty, která stěžovatelce byla uložena ve třech čtvrtinách rozpětí zákonné sazby. Městský soud připomněl, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že se výší pokuty pečlivě zabývaly a zjišťovaly všechny skutečnosti svědčící jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatelky. Nejvyšší správní soud shledal, že jak městský soud, tak správní orgány obou stupňů posuzovaly jak polehčující okolnosti (stěžovatelka spáchala správní delikt poprvé a při jeho projednávání plně spolupracovala jak s úřadem práce, tak i s orgány cizinecké policie) tak okolnosti svědčící v neprospěch stěžovatelky (mimořádný rozsah jejího

jednání, značně dlouhou dobu, organizované a plánovité porušování citovaného ustanovení, ohrožení práv a postavení cizinců). Nejvyšší správní soud přitom podotýká, že hlavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě. Přitom právě zmiňovaná intenzita jednání byla značná. Městský soud rovněž správně shledal, že právě polehčující považovaly správní orgány za okolnost, která stěžovatelku odlišují od jednání organizovaných skupin. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že tyto polehčující okolnosti byly vzaty v potaz při ukládání výše trestu, protože stěžovatelce nebyla navzdory rekordně velkému rozsahu protiprávního jednání a z něj plynoucího majetkového prospěchu uložena pokuta v nejvyšší možné míře. Skutečnost, že ani za výše uvedených přitěžujících okolností nebyla stěžovatelce uložena pokuta na samé horní hranici stanovené sazby, svědčí jednoznačně o tom, že posoudila i polehčující okolnosti a nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Městský soud také náležitě přezkoumal závěr správních orgánů týkající se výše uložené pokuty s ohledem na její majetkové poměry. Nejvyšší správní soud shledal, že jak správní orgány, tak městský soud přesvědčivě vyložily, z jakých okolností a důvodů dospěly k závěru, že výše uložené pokuty není likvidační, byť je pro stěžovatelku citelná. Zároveň uvedly, z jakých důvodů ukládaly pokutu v horní polovině sazby, když správně poukázaly na preventivní charakter výše pokuty, který je jednou z funkcí účelem správního trestání. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za vhodné upozornit, že výše pokuty není přímo odvislá od případně získaného majetkového prospěchu, byť určitý vztah mezi těmito okolnosti je zajisté dán, a to zejména v tom smyslu jak uvedl městský soud, že sankce za protiprávní jednání by neměla být nižší než prospěch z něho (blíže viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 – 48, publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 560).“ (NSS 3 Ads 96/2011 – 118) … „Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že kontrolou úřadu práce nebyl zjištěn takový skutkový stav, aby bylo možné konstatovat, že se žalobce dopustil uvedeného správního deliktu. V souzené věci nebylo možné mít za jednoznačně prokázané, že žalobce umožnil své družce Z. S., která byla v jeho prodejně jednorázově přítomna v době polední pauzy, výkon nelegální práce. Definice práce je uvedena v § 2 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů: „Za závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, se považuje výlučně osobní výkon práce zaměstnance pro zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, za mzdu, plat nebo odměnu za práci, v pracovní době nebo jinak stanovené nebo dohodnuté době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě, na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost.“ V rámci uvedených definičních znaků práce nelze v souzeném případu shledat vztah nadřízenosti ani podřízenosti, Z. S. rovněž za svůj nahodilý záskok nepobírala mzdu, plat ani jinou odměnu a z její krátkodobé přítomnosti v provozovně žalobce není možné dovodit, že by pro něj soustavně vykonávala práci. Samotná skutečnost, že se Z. S. nacházela v provozovně žalobce a oslovila pracovníky kontroly slovem „Prosím?“ ani podle názoru Nejvyššího správního soudu neznamená, že by vystupovala jako prodavačka. Takový dotaz lze považovat za ekvivalent dotazu „Co si přejete?“, což by byl zcela legitimní dotaz položený neznámým osobám, jež vstoupily do provozovny v době polední pauzy. Pokud by pracovníci kontroly chtěli získat hodnověrné informace o tom, že dotyčná v prodejně vykonávala činnost prodavačky, měla být jejich kontrola v prodejně provedena v otevírací době. Pokud by se Z. S. v prodejně nacházela i během otevírací doby, mohli kontroloři ověřit, zda skutečně vykonávala práci prodavačky. Skutečnost, že Z. S. měla osvědčit podpisem, že vykonávala v prodejně práci prodavačky, nelze brát za právně relevantní, neboť okolnosti podpisu byly oběma stranami rozporovány a pro souzenou věc

tato skutečnost nemá stěžejní význam. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že přítomnost v provozovně během polední pauzy neznamená, že by dotyčná osoba musela být nutně prodavačkou, neboť během polední pauzy z povahy věci nedochází, a v době kontroly, jak ostatně nepopírá ani žalovaný, nedocházelo k prodeji zboží. Nejvyšší správní soud se i s ohledem na výše uvedené vymezení pojmu „práce“ ztotožnil s názorem Městského soudu v Praze, že pojem „úsluha“ ve smyslu „bezúplatná laskavost“ není ekvivalentní k pojmu „práce“. Dále Nejvyšší správní soud odmítá tvrzení, že Městský soud v Praze postavil v rozporu se zákonem o zaměstnanosti družku na roveň manželce. Z rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že existenci soužití žalobce a Z. S. jako druha a družky měly správní orgány zohlednit při posuzování společenské nebezpečnosti, tedy materiálního znaku správního deliktu. Nejvyšší správní soud je ve shodě s názorem Městského soudu v Praze přesvědčen, že přítomnost družky žalobce v polední pauze v jeho provozovně postrádá společenskou nebezpečnost. Jelikož se navíc Z. S. nacházela v předmětném období na mateřské dovolené se svými dvěma dětmi, o které celodenně pečovala, nemohla pro žalobce vykonávat nelegální práci, neboť jedním ze základních pojmových znaků práce je soustavnost.“ (NSS 4 Ads 75/2011 – 73)

K odst. 4 „III. Při souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak.“ (NSS 6 As 57/2004 –54) … „Žalovaný, jenž vydal rozhodnutí o odvolání, byl oproti výše zmíněnému správnímu orgánu prvního stupně vázán při přezkumu odvolání ustanovením § 82 odst. 4 právního řádu, dle kterého se přihlédne k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost existence elektronické evidence, kterou namítá stěžovatel v odvolání poprvé, jak vyplývá ze spisu, mohl uplatnit dříve, tedy v rámci správního řízení prvního stupně. Opačný postup, kdy by bylo umožněno vnášet nové důkazy a skutečnosti i v následném řízení druhého stupně, by navíc dle názoru Nejvyššího správního soudu byl v tomto případě v rozporu s podstatou a smyslem samotné kontroly, jež byla prováděna. Kontrolní orgán při ní vychází z dokladů, které mu jsou předloženy při kontrole samotné. Účelem kontroly je krom dalšího kupříkladu též ověření, zda je kontrolovaný schopen plnit povinnost dle § 96 odst. 2 zákoníku práce, tedy umožnit zaměstnanci nahlédnout do jeho účtu pracovní doby nebo evidence pracovní doby. V případě, že kontrolovaný není schopen doložit ani při kontrole a dokonce ani v rámci správního řízení prvního stupně kontrolované skutečnosti, je důvodné se domnívat, že danou povinnost nebude schopen plnit ani vůči svým zaměstnancům, těm nebude umožněno nahlédnout do předmětné evidence. V případě, že by bylo umožněno vnášet nové důkazy i v řízení před odvolacím správním orgánem, by navíc hrozilo, že předmětná evidence bude vytvořena až dodatečně z důvodu předchozí kontroly a pro stěžovatele neúspěšného správního řízení prvního stupně, čímž by došlo k rezignaci na zákonné požadavky, jež jsou předmětem kontroly samotné. Nelze odhlížet od faktu, že stěžovatel nemůže dostát výše zmíněné povinnosti v rámci kontroly a celého správního řízení prvního stupně, což potvrzuje i zákonná úprava § 82 odst. 4 správního řádu.“ (NSS 6 Ads 188/2009 – 69)

Judikatura Evropského soudu: K odst. 1 „Zaměstnavatel se dopouští přímé diskriminace ve smyslu čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 76/207/EHS (…), pokud odmítne uchazečku, která jinak dle zaměstnavatele splňuje veškeré požadavky, jen proto, že je těhotná. Odmítnutí uchazečky nelze ospravedlnit finanční ztrátou, kterou by zaměstnavatel utrpěl, pokud by těhotnou uchazečku zaměstnal, v důsledku absence této zaměstnankyně v průběhu čerpání mateřské dovolené.“ (ESD, věc C-177/88, E. J. P. Dekker v. Stichting Vormingscentrum voor Jong Volwassenen) „Čl. 2 odst. 1, 4 směrnice Rady č. 76/207/EHS ze dne 9. 2. 1976, o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, nebrání vnitrostátnímu právnímu předpisu, který ukládá povinnost v takových oblastech činností veřejné správy, kde jsou na dotyčných pracovních místech ženy méně zastoupeny než muži, upřednostnit při postupu v zaměstnání v případě stejných kvalifikačních předpokladů u uchazečů opačného pohlaví, pokud jde o jejich způsobilost, schopnosti a pracovní výkonnost, ženy, s výjimkou případu, kdy nějaký zvláštní důvod svědčí ve prospěch uchazeče, za podmínky, že: zaručuje v každém jednotlivém případě těm uchazečům, kteří mají stejné kvalifikační předpoklady jako ženy, že jejich žádosti budou objektivně posouzeny s ohledem na všechna kritéria týkající se osob uchazečů a, pokud vylučuje přednost uchazeček v případě, že jedno nebo více kritérií svědčí ve prospěch uchazeče, že tato kritéria nejsou diskriminační vůči uchazečkám.“ (ESD, věc C-409/95, Marshall v. Země Nordrhein-Westfalen) Související ustanovení: § 4 – rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, § 5 písm. e) – nelegální zaměstnávání práce, § 7 odst. 3 – příslušnost úřadu práce, § 12 – zákaz vyžadování informací nesouvisejících s povoláním a diskriminačních nabídek zaměstnání, § 14 – zprostředkování zaměstnání, § 35, § 59, § 87, § 88, § 102 – oznamovací a evidenční povinnosti , § 37a – zelená karta, § 37b – modrá karta, § 80 a § 81 – povinný podíl, § 89 až § 102 – povolení k zaměstnání, § 125 – § 138 kontrolní činnost oprávnění orgánu kontroly, § 141 odst. 2 – stanovení výše pokuty, § 141 odst. 3 – zánik odpovědnosti za správní delikt, § 141 odst. 4 – příslušnost k projednání správních deliktů, § 141a a § 141b – odpovědnost zaměstnavatele a dalších právnických nebo fyzických osob Související předpisy: čl. 40 odst. 2, 6 Listiny základních práv a svobod, – § 2, § 3, § 7, § 16, § 34, § 41, § 75, § 76, § 308, § 309 zákoníku práce, – zákon o státní kontrole – zákon o inspekci práce – zákon o přestupcích, – správní řád, – daňový řád zákon o správě daní a poplatků, – § 7 zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, § 15 až § 20 prováděcí vyhlášky, – § 133a) občanského soudního řádu, – vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, – čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): ANDRAŠČÍKOVÁ, M., JAKUBKA, J., HLOUŠKOVÁ, P., HOFMANNOVÁ, E., KNEBL, P., SCHMIED, Z., TOMANDLOVÁ, L., TRYLČ, L. Zákoník práce, prováděcí nařízení vlády a další související předpisy s komentářem. 6. aktualizované vyd. Olomouc : ANAG, 2012

BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2011 ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012 Právo ES: čl. 2 a 3 Směrnice Rady 76/207/ES o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postup v zaměstnání a o pracovní podmínky, ve znění směrnice 2002/73/ES, – čl. 2 odst. 4 Směrnice Rady 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení mezi osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí § 141 (Příslušnost pro řízení o pokutách a odpovědnosti) (1) Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. (2) Při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Při určení výše pokuty za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. f) nebo za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. e) se přihlédne i k výši částek, které je právnická nebo fyzická osoba povinna uhradit podle § 141b odst. 1 písm. b). (3) Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 roků ode dne, kdy byl spáchán. (4) Správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednávají Státní úřad inspekce práce nebo oblastní inspektoráty práce. (5) Pokuty vybírá a vymáhá místně příslušný celní úřad. (5) Příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu.

(7) Při vybírání a vymáhání uložených pokut se postupuje podle zvláštního právního předpisu.50) (6) Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby8) nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby. _________________________ 50 ) Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. 8 ) § 2 odst. 2 obchodního zákoníku. K odst. 1 1. Úprava zvolená v ZoZ odpovídá úpravě v zákonech, které jsou přijímány v posledních letech v oblasti odpovědnosti právnických osob za správní delikty. Bylo snahou zákonodárce sjednotit úpravu i v zákoně o zaměstnanosti. V případech správních deliktů právnických osob se jedná o odpovědnost objektivní (tj. bez zavinění), proto je v tomto ustanovení formulován obecný liberační důvod, který je uváděn v „novějších“ právních předpisech.

K odst. 2 2. Výše pokuty, která může být za určitý správní delikt uložena, má své zákonné hranice, které nesmí být překročeny. Kromě řádného zdůvodnění, proč byla pokuta uložena právě v takové výši, musí konstrukce správního postihu uvést, proč právě pokuta v takto uložené výši bude plnit svůj primární, preventivní účel a k jakým skutečnostem bylo přihlédnuto. Při ukládání pokuty úřad práce uplatní správní uvážení v rámci zákona, závažnost je pak dána uvedenými konkrétními skutečnostmi, kterými jsou způsob spáchání, následky, které jednání mělo, zejména pokud jde o chráněné veřejné zájmy, a okolnosti, za nichž byl delikt spáchán. Uvedená tři kritéria jsou tedy jednotlivými složkami závažnosti protiprávního

jednání.

Správní

orgán

by

měl

pak

také

přihlédnout

například

k rozsahu/četnosti, v jakém byl správní delikt spáchán (bude jistě rozdíl v závažnosti, pokud bude nelegální práce umožněna jedné osobě, nebo dvaceti osobám). Dalším přitěžujícím kritériem je opakovanost správního deliktu, tedy že právnická osoba správní delikt již v minulosti spáchala. Pak je nutné posoudit výši pokuty, která byla udělena, neboť zřejmě nesplnila svůj preventivní účel a je možné přikročit ke stanovení vyšší pokuty. Správní orgán by měl také posoudit, jak pokuta zasáhne do finanční sféry postiženého subjektu, neboť by neměla mít likvidační charakter – i tato úvaha by se měla objevit v odůvodnění výše pokuty. Z uvedeného je patrné, že najít hranici uložené pokuty je poměrně složitý proces.

3. Jako další kritérium, které může být zohledněno je v ZoZ zakotveno od 1. 1. 2012 a souvisí s transpozicí sankční směrnice, resp. se skutečností, jaké částky uhradila právnická nebo fyzická osoba, která umožnila výkon nelegální práce osobě bez povolení k pobytu, na pojistném na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále a pojistném na sociálním zabezpečení včetně penále, které by jinak byla povinna odvést podle jiných právních předpisů. Pokud by tedy bylo uhrazeno ze strany sankcionované osoby vše a částka by byla z hlediska jejího majetkového poměru zásadní, dalo by se v takovém případě uvažovat jako o polehčující skutečnosti při stanovení výše pokuty za tento správní delikt.

K odst. 3 4. S účinností od 1. 1. 2009 došlo ke změně v tomto ustanovení ZoZ, které se týká zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt, a to zejména změnou počátku subjektivní lhůty. Jestliže v úpravě platné do 31. 12. 2008 platilo, že k zániku odpovědnosti právnické osoby za správní delikt dochází do jednoho roku ode dne, kdy se o něm správní orgán dozvěděl, resp. kdy vzniklo důvodné podezření, že došlo ke spáchání správního deliktu, pak s účinností této novely k zániku odpovědnosti právnické osoby dochází, pokud nebylo do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl, resp. kdy vzniklo důvodné podezření, že došlo ke spáchání správního deliktu, zahájeno správní řízení. Tato úprava je pro správní orgán příznivější než minulá, neboť pokud mělo být do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl, resp. kdy vzniklo důvodné podezření, že došlo ke spáchání správního deliktu, pravomocně rozhodnuto, docházelo někdy k situacím, kdy po podání odvolání nebyla tato lhůta splněna a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně muselo být zrušeno a řízení zastaveno pro odpadnutí důvodu. 5. Den, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl, resp. kdy vzniklo důvodné podezření, že došlo ke spáchání správního deliktu, byl nastolen Nejvyšším správním soudem. Je to den, kdy dojde k ukončení kontroly, resp. den, kdy je kontrolovaná osoba s protokolem o výsledku kontroly seznámena, pokud je protokol v tento den vypracován. Tento den, kdy je kontrola ukončena, se správní orgán dozví o porušení povinnosti, nepochybně nejpozději tohoto dne správní orgán sezná skutečnosti, z nichž plyne důvodné podezření. Nemusí být postaveno najisto, zda k porušení povinností došlo, ani že je protokol o výsledku kontroly dále projednáván, ani že je správní řízení zahájeno později. 6. Úprava objektivní lhůty zůstala nezměněná, to znamená, že pokuta za správní delikt při splnění subjektivní lhůty musí být uložena do třech let ode dne, kdy byl spáchán. Samozřejmě musí být dodrženy obě dvě lhůty, pokud nemá dojít k zániku odpovědnosti. To

znamená, že pokud je dodržena subjektivní lhůta, avšak překročena lhůta objektivní, dochází k zániku odpovědnosti za správní delikt, a stejně tak, pokud je tomu naopak. Pro vydání pravomocného rozhodnutí v objektivní lhůtě platí to samé jako u lhůty subjektivní čili musí být i v objektivní lhůtě pravomocně rozhodnuto. Zde je třeba upozornit na zánik odpovědnosti za přestupek, ke kterému dochází podle ustanovení § 20 zákona o přestupcích.

K odst. 4 6. Z hlediska územní působnosti vést správní řízení ZoZ určuje, že příslušný k projednání správních deliktů je v prvním stupni úřad práce místně příslušný dle ustanovení § 7 odst. 3 oblastní inspektorát práce nebo Státní úřad inspekce práce, když místní příslušnost je třeba hledat v ustanovení § 6 odstavce 5 zákona o inspekci práce. tohoto zákona, kde je stanoveno, že místní příslušnost úřadu práce se ve správním řízení řídí správním řádem. Ve správním řádu je pak místní příslušnost upravena v ustanovení § 11. řídí místem, ve kterém je nebo má být zaměstnání vykonáváno, nebo bydlištěm fyzické osoby, jejíž zdravotní stav úřad práce posuzuje, pokud tento zákon nestanoví jinak. Příslušnost se tedy řídí podle místa výkonu práce, což nejvíce vyhovuje potřebám praxe z hlediska řešení situace na trhu práce (srovnej dále komentář k ustanovení § 7 ZoZ). Příslušnost je v zákoně o zaměstnanosti inspekci práce určena pro projednání správních deliktů, což v sobě zahrnuje příslušnost k projednání jak přestupků, tak správních deliktů. K odst. 5 až odst. 7 7. Celní úřad příslušný k vybírání a vymáhání dle zvláštního zákona bude postupovat dle zvláštního zákona, kterým je zákon o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Kompetence a příslušnost celního úřadu pak vyplývá z ustanovení § 5 zákona o Celní správě České republiky a z ustanovení § 106 správního řádu. Zvláštností daňového řádu je zákona o správě daní a poplatků je, že ve svém ustanovení § 99 262 stanoví, že „Při správě daní se správní řád nepoužije zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, nepoužije s výjimkou postupu podle § 175 při vyřizování stížnosti.“, přičemž se zde mají na mysli i ustanovení § 2 až § 8 správního řádu, které obsahují základní zásady. Jedná se tedy o samostatnou úpravu, která obsahuje i vlastní základní zásady řízení, kde je téměř vyloučeno použití správního řádu. Státní rozpočet je místem, kam plynou i ukládané pokuty dle ZoZ. O tom, že pokuty jsou příjmem státu, hovoří ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o rozpočtových pravidlech.

K odst. 6

8. Odpovědnost za jednání fyzické osoby je posuzována sejně jako u právnických osob čili pro její odpovědnost platí to, co bylo uvedeno v odst. 1 a 3 tohoto ustanovení. Při stanovení výše pokuty je pak postupováno dle stejných kritérií, která jsou uvedena v odst. 2 § 141 ZoZ (srovnej komentář k ustanovení § 141 odst. 1 až 3 ZoZ). Jedná se o úpravu odpovědnosti podnikající fyzické osoby, kterou nalezneme i v jiných právních předpisech. Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): K odst. 2 „Ohledně námitky stěžovatele vůči uložené sankci Nejvyšší správní soud uvážil, že ačkoli se správní orgány majetkovou situací stěžovatele nezabývaly, lze v případě provozovatele hotelu s jistotou předpokládat, že pokuta ve výši 15 000 Kč nepředstavuje natolik velký zásah do majetkových poměrů, aby mohla mít likvidační charakter.“ (NSS 3 Ads 109/2008 – 82) „Také z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními principy správního rozhodování (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2005, čj. 8 As 5/200553, viz www.nssoud.cz). Mezi tyto principy správního rozhodování přitom podle Nejvyššího správního soudu patří (a patřilo i podle správního řádu účinného v době vydání rozhodnutí) i úplnost, resp. dostatečná odůvodněnost rozhodnutí správního orgánu, které v konečném důsledku vyvolají i jeho přesvědčivost dle § 3 odst. 4 tehdy účinného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Správní orgán je tak povinen při ukládání sankce podrobně a přesvědčivě odůvodnit, k jakým skutečnostem přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv měly tyto skutečnosti na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu. Odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který v něm pouze odkázal na § 139 odst. 5 zákona o zaměstnanosti proto, nemohl Nejvyšší správní soud přijmout, neboť výše stanovené požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí, resp. jeho přesvědčivost nesplňuje, protože z něj nevyplývá, že by se správní orgán vůbec nějakými kritérii rozhodnými pro určení výše pokuty zabýval a logicky tak z něj, nevyplývá že by správní orgán konkrétně odůvodnil, jaké mělo to které kritérium vliv na výši pokuty. Pouhá citace zákonného textu bez aplikace na konkrétní případ žádným zdůvodněním není. … Stejně tak je třeba odmítnout i argumentaci žalovaného, který v odůvodnění svého (odvolacího) rozhodnutí pouze konstatoval, že při stanovení výše pokuty přihlédl k závažnosti přestupku, ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž k porušení došlo a dospěl k závěru, že uložená pokuta byla přiměřená. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že rozhodnutí jak správního orgánu prvního stupně, tak i žalovaného je v tomto ohledu nepřezkoumatelné, když z jeho rozhodnutí nelze seznat, z jakých skutečností vycházel při stanovení výše uložené pokuty a ta tudíž není řádně zdůvodněna. Pouhé konstatování skutkových zjištění a popis skutku nelze v žádném případě považovat za úvahy správního orgánu, z nichž by vyplývalo, k jakým závěrům dospěl správní orgán prvního stupně ohledně výše udělené pokuty, přičemž žalovaný tento nedostatek neodstranil.“ (NSS 4 Ads 113/2007-87)

„Již nad rámec odůvodnění shora k poslední kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv má správní orgán při ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán elementárními principy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Městský soud v Praze se proto v dalším řízení zaměří na návrh žalobce na moderaci uložené pokuty, přičemž vezme do úvahy obsah správního spisu, včetně případných odkazů k pokutám uloženým v obdobných případech.“ (NSS 8 As 5/2005-53) „Závěrem nutno shrnout, že rekapitulace skutkových zjištění, na kterou navazuje pouhé konstatování zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla zákonná kritéria pro uložení pokuty hodnocena, je zcela nedostatečné. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. Uvede-li správní orgán pouze tolik, že k nějakému aspektu přihlédl, aniž by sdělil, jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, tomuto aspektu přiřadil, stává se takové tvrzení do značné míry neurčitým, a v důsledku toho i nepřezkoumatelným, tak jak je tomu i v posuzovaném případě. Uvedené nedostatky přitom nebyly rozhodnutím žalovaného zhojeny. Absence zmíněných úvah zakládá zjevnou nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a Městskému soudu v Praze je tedy třeba vytknout, že se náležitým způsobem nepřezkoumatelností žalobou napadeného správního rozhodnutí nezabýval a ze zjištěných vad nevyvodil odpovídající závěry. Tento soud byl sice vázán žalobními body (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), ovšem i zde měla tato vázanost své výjimky dané ustanovením § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem v případě nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Na tom nic nemění to, že v žalobě nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí namítána nebyla. Konečně i judikatura (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35, publikován pod č. 359/2004 Sb. NSS), dovodila, že „nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí, aby žalobce nepřezkoumatelnost namítal; dojde-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší je, aniž se žalobcovými námitkami musí věcně zabývat [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]“. Obecně však platí, že je-li rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, brání takový nedostatek zpravidla posouzení důvodnosti jiných žalobních námitek; navíc, stanoví-li zákon možnost zrušit rozhodnutí pro takové vady i tehdy, pokud vyjdou najevo až při jednání, připouští, že do té doby zjevné být nemusely, a tedy ani nemusely být obsahem žaloby.“ (NSS As 22/2008-121) „Přesto, že se trvající správní delikt posuzuje jako jedno jednání a jeden skutek až do ukončení deliktního chování, je třeba odlišit situaci, kdy je v průběhu trvání deliktu (tj. dříve než je protiprávní stav ukončen) uložena sankce. V takovém případě je z hlediska ukládání sankce trvající delikt považován za ukončený, neboť se předpokládá, že právě uložení sankce delikventa donutí k ukončení protiprávního stavu. Pokud je ale po uložení sankce protiprávní stav i nadále udržován a trvající delikt tak „trvá“ dále, nejedná se z hlediska totožnosti skutku o skutek shodný, nýbrž naopak o skutek nový a lze tak za něj uložit sankci další. Existují zde sice tentýž delikvent i protiprávní stav, ale odlišnost zde je v časovém období, po které delikt „trvá“ a za které je sankce ukládána. Shodná situace nastala v daném případě, neboť stěžovatel užíval strojovnu chlazení bez kolaudačního rozhodnutí nepřetržitě ode dne 23. 4. 2002. Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2002 mu proto byla uložena pokuta 600 000 Kč. Vzhledem

k tomu, že stěžovatel protiprávní stav udržoval i nadále, byla mu rozhodnutím ze dne 16. 1. 2003, změněným rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 11. 2003, uložena pokuta další (tentokrát ve výši 1 300 000 Kč) za období od 18. 10. 2002 (když počátek protiprávního jednání vázal k právní moci předchozího rozhodnutí) do vydání tohoto dalšího rozhodnutí. Každé rozhodnutí tak směřovalo do jiného časového období trvání deliktu, tyto doby se nepřekrývaly, a nejednalo se o totožný skutek. Názor stěžovatele, že mu pokuta uložena být nemohla, neboť se jedná o opakovaný postih za téže jednání, tak nemůže obstát. Navíc by tento jeho názor vedl až k absurdním důsledkům. Pokud bychom totiž přijali stěžovatelovu tezi, znamenalo by to, že po uložení pokuty za trvající delikt by už delikvent, který by protiprávní stav udržoval i nadále, byl nepostižitelný a mohl by tak činit beztrestně už neustále. Takový závěr je v právním státě nepředstavitelný. Městský soud tak postupoval v souladu se zákonem, když nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení, že se jedná o věc rozhodnutou. Nad rámec uvedeného lze také poukázat na to, že i výše pokuty byla ve správním řízení dostatečným způsobem odůvodněna a městský soud se s námitkou přiměřenosti sankce řádně vypořádal. K tomu viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 10 Ca 250/2003, publikováno pod č. 560/2005 Sb. NSS, kde soud uvedl, že preventivní úloha postihu nespočívá jen v účinku vůči žalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal. Moderační právo soudu upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s., tj. možnost upustit od potrestání či snížení postihu, má proto místo toliko tam, kde jde o postih zjevně nepřiměřený. Nejvyšší správní soud tak nezjistil ani naplnění žádného z tvrzených důvodů nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.“ (NSS 2 As 21/2005 – 72) „Absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Každé správní uvážení má své meze, vyplývají v prvé řad z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, princi proporcionality atd. Dodržení těchto mezí podléhá soudnímu přezkumu.“ (NSS 6 A 25/2002 – 42) „Neobsahuje-li zákon taxativní výčet hledisek, ke kterým je správní orgán při stanovení výše pokuty povinen přihlédnout, nýbrž pouze výčet příkladmý, kdy z řady možných a v úvahu přicházejících hledisek zmiňuje alespoň některá, pak takováto právní úprava váže správní orgán v tom směru, že právě těmito zákonnými hledisky se musí zabývat vždy (avšak nikoli pouze jimi), když vedle toho správnímu orgánu ponechává na úvaze, zda přihlédne ještě k hlediskům dalším, v zákoně přímo neuvedeným, leč pro projednávaný případ významným. Nevyjádří-li se správní orgán k otázce výše pokuty v odůvodnění svého rozhodnutí zákonem požadovaným způsobem, jde o pochybení, mající za následek zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. (SJS 7 A 77/99 – 41) „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí.

Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ (RS NSS 1 As 9/2008-133)

K odst. 3 „… má soud za prokázané, že kontrola dodržování pracovněprávních a mzdových předpisů žalobcem byla ukončena protokolem ze dne 8. 8. 2000. Tohoto dne, kdy byla kontrola ukončena, se Úřad práce ve XXX dozvěděl o porušení povinnosti – nepochybně nejpozději tohoto dne totiž úřad práce seznal skutečnosti, z nichž plynulo důvodné podezření, že k porušení povinností došlo. Přitom nebylo třeba, aby již v tomto okamžiku bylo najisto postaveno, že k porušení povinností došlo; není podstatné, že poté byl protokol o kontrole dále projednáván a že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno ještě později, s podstatným časovým odstupem. Tyto úkony již probíhaly v jednoroční lhůtě pro uložení pokuty. Řízení o uložení pokuty bylo zahájeno přípisem ze dne 7. 2. 2001 doručeným žalobci 12. 2. 2001. Rozhodnutí úřadu práce o uložení pokuty bylo vydáno 7. 5. 2001, doručeno bylo 11. 5. 2001, rozhodnutí žalovaného o odvolání bylo vydáno 9. 8. 2001, doručeno žalobci bylo 16. 8. 2001. Učinit závěr o tom, zda pokuta byla uložena včas, znamená uvažovat o smyslu institutu lhůt při uplatňování pravomoci obecně a poté o smyslu lhůt pro zánik trestnosti za správní delikt zvláště. Jak již několikrát konstatoval Ústavní soud - a Nejvyšší správní soud nemá důvodu ve své rozhodovací činnosti se od tohoto názoru odchýlit - smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. například sp. zn. III. ÚS 545/99). Zákonodárce tedy časově limitoval správní orgán v možnosti potrestat správní delikt s obecným cílem omezit stav nejistoty v právních vztazích (a o nejistotě lze nepochybně uvažovat za situace, kdy správní orgán v řízení o státní kontrole vytýká zaměstnavateli po dobu trvající několik měsíců porušení předpisů o zaměstnanosti). Časové omezení možnosti uplatnit státní moc vůči tomu, kdo se dopustil správního deliktu, má však i další důvody: uplynutím času by nepochybně narůstaly obtíže spojené s dokazováním (důkazy by například nebylo lze opatřit nebo by jejich síla byla oslabena) a postupem času slábne, až zaniká potřeba reakce na delikt. Stanovení lhůty pro zánik trestnosti správního deliktu tedy na straně jedné představuje nepřekročitelný časový limit směřující vůči státu, který v takto určené lhůtě musí být připraven delikt potrestat, na straně druhé přináší právní jistotu delikventovi, že pokud se tak nestane, nárok státu na uplatnění státní moci zaniká.“ (NSS 6 A 99/2001 – 47) … „Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení, posuzována jako celek, skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější.“ (IV. ÚS 158/2000) Související ustanovení:

§ 7 odst. 3 – příslušnost úřadu práce § 125 až § 138 – kontrolní činnost, § 139 až § 141 – správní delikty, § 141a a § 141b – odpovědnost zaměstnavatele a dalších právnických nebo fyzických osob Související předpisy: zákon o správě daní a poplatků daňový řád, – § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, – rozpočtová pravidla, – správní řád, – zákon o Celní správě České republiky, – celní zákon, − § 7 a § 20 zákona o přestupcích, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod – zákon o inspekci práce Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLIÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2012. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012 Odpovědnost zaměstnavatele a dalších právnických nebo fyzických osob § 141a (1) Za úhradu pokuty uložené za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. f) nebo za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. e) ručí právnická nebo fyzická osoba, které právnická nebo fyzická osoba, jež umožnila cizinci výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3, poskytla v rámci obchodního vztahu plnění jako subdodavatel přímo nebo prostřednictvím jiné osoby; stejně ručí i prostředník. Ručení vzniká pouze v případě, pokud o nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 3 tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly. (2) O tom, zda ručení podle odstavce 1 vzniklo a kdo je ručitelem, vydá Úřad práce rozhodnutí. Správní řízení podle věty první lze zahájit nejpozději do 90 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. f) nebo za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. e). K § 141a 1. Od 1. 1. 2012 je v zákoně zakotven institut ručení. Ručení jako takové je primárně vlastní právu soukromému. Jeho úpravu můžeme najít např. v ust. § 546 až § 554 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či ust. § 303 až 312 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje jeho komplexní úpravu pro obchodní vztahy. Ručení je považováno za častý způsob zajištění závazku poskytovaného třetí osobou, jenž je odlišná od osoby dlužníka a věřitele. Ve své podstatě jde o závazek, kdy se třetí osoba, tedy ručitel, zavazuje vůči věřiteli, že splní pohledávku věřitele sama, pokud ji dlužník neuspokojí.

2. Povaha institutu ručení v zákoně o zaměstnanosti, které je zcela nově do ust. § 141a zákona o zaměstnanosti v důsledku transpozice čl. 8 sankční směrnice začleněno, jako ručení za neuhrazení pravomocně uložené pokuty, má však odlišnou povahu, a to nejen díky tomu, že se jedná o úpravu ručení v právním předpisu veřejného práva. K odst. 1 3. Jak vyplývá z ust. § 141a odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ručí za úhradu pokuty uložené za přestupek podle ust. § 139 odst. 1 písm. f) nebo za správní delikt podle ust. § 140 odst. 1 písm. e) právnická nebo fyzická osoba, které právnická nebo fyzická osoba, jež umožnila cizinci výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3, poskytla v rámci obchodního vztahu plnění jako subdodavatel přímo nebo prostřednictvím jiné osoby; stejně ručí i prostředník. Ručení vzniká pouze v případě, pokud o nelegální práci podle ust. § 5 písm. e) bodu 3. tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly. 4. Z výše uvedeného je jednoznačné, že institut ručení nastupuje pouze v případě, kdy pravomocně uloženou pokutu za správní delikt sankcionovaná právnická nebo fyzická osoba neuhradí stanovenou pokutu, ať již z jakýchkoliv důvodů. Může se samozřejmě jednat i o situaci, kdy na základě pravomocně uložené pokuty bude tato předána příslušnému celnímu úřadu k vymáhání, avšak toto nebude také úspěšné. Podstatná pro určení je zde také existence obchodního vztahu mezi sankcionovaným zaměstnavatelem a subdodavatelem. K právní moci rozhodnutí lze uvést, že se jedná o případy, kdy se již proti rozhodnutí nelze odvolat ve smyslu správního řádu. Nemá na potencionálním vzniku ručení vliv, bylo-li pravomocné rozhodnutí napadeno soudní žalobou ke správnímu soudu či byl dán podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí ve smyslu § 94 a násl. správního řádu. K odst. 2 5. Současně však je nutné si uvědomit, že ručení nevznikne automaticky u všech výše nastíněných situací, ale pouze v případě, pokud o nelegální práci, které se ručení může dotknout, tyto osoby věděly či vědět měly a mohly, což bude vždy předmětem dokazování v rámci samotného řízení o určení ručení, když tyto osoby budou muset prokázat, že o takové skutečnosti skutečně nevěděly a při vynaložení veškeré snahy vědět nemohly, což samozřejmě skýtá variabilní prostor pro uplatnění různých námitek.

6. Druhou podstatnou záležitostí, kterou je třeba si uvědomit, je, že za neuhrazenou pokutu může v případě výše uvedeném ručit více fyzických nebo právnických osob, přičemž poměr takového ručení bude stanoven ve smyslu ust. § 141a odst. 2 zákona o zaměstnanosti deklaratorním rozhodnutím úřadu práce, které bude vydáno po standardně vedeném správním řízení, přičemž počet účastníků zde bude odvislý od skutečnosti, na kolik dalších právnických nebo fyzických osob úřad práce vztáhne ručení na základě doposud zjištěného skutkového stavu, jehož základem budou nepochybně zjištění učiněná orgány inspekce práce ve správním řízení o uložení pokuty za správní delikt. 7. Zde dohází k paradoxní situaci, kdy na jedné straně o uložení pokuty za správní delikt spočívající v umožnění výkonu nelegální práce rozhoduje oblastní inspektorát práce, na druhé straně pak o určení ručení, či poměru ručení, rozhoduje úřad práce. Rozhodování je tak dvojkolejně rozděleno mezi dva odlišné subjekty, avšak v praxi by bylo vhodnější, aby tato kompetence náležela do působnosti jednoho správního orgánu, neboť při rozhodování o ručení se vychází z meritorního rozhodnutí a z řízení vztahujícího se k uložení samotné pokuty. 8. Otázkou, která se také nabízí, zda je lhůta k určení ručitele, tedy vydání deklaratorního rozhodnutí úřadu práce nějakým způsobem omezena, neboť žádný z odstavců ustanoveních § 141a a § 141b o takové lhůtě nehovoří, což by svém důsledku mohlo znamenat, že by takové rozhodnutí mohlo být vydáno např. s 5letým odstupem od spáchání inkriminovaného správního deliktu, což by jistě na první pohled nepůsobilo v souladu se zásadou právní jistoty. Na druhé straně však samotné správní řízení o správním deliktu, jež může trvat několik měsíců včetně řízení odvolacího, na které až následně po delší době může navazovat „řízení o ručení“, které také může trvat poměrně dlouho, dávají dohromady delší časové období, které může nepochybně přesáhnout objektivní lhůtu pro zánik odpovědnosti uvedenou v ustanovení § 141 odst. 3 ZoZ. Tato lhůta je však stanovena pouze pro zánik odpovědnosti zaměstnavatele, který spáchal správní delikt, a těžko ji můžeme vztáhnout pro ručení samotné. Zákonodárce tedy samotnou objektivní lhůtu (a její počátek), do kdy musí být rozhodnutí o ručení vydáno (a zda pravomocně), neurčil. I přes výše uvedené by zřejmě bylo žádoucí, pokud by se o stanovení lhůty uvažovalo, a to i vzhledem k povaze samotného ručení v ZoZ, aby se tato lhůta odvíjela buď právní moci rozhodnutí o pokutě za spáchaný správní delikt, či od spáchání samotného správního deliktu. V takovém případě si ji lze představit i jako objektivní lhůtu 5letou.

Související ustanovení: § 5 písm. e) – nelegální práce, § 89 až § 102 – povolení k zaměstnání, § 125 – § 138 kontrolní činnost, § 141 odst. 2 – stanovení výše pokuty, § 141 odst. 3 – zánik odpovědnosti za správní delikt, § 141 odst. 4 – příslušnost k projednání správních deliktů, Související předpisy: čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod – zákon o státní kontrole – zákon o inspekci práce – zákon o přestupcích, – správní řád, – vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, – čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2011. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012 Právo ES: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí

Odpovědnost zaměstnavatele a dalších právnických nebo fyzických osob § 141b (1) Právnická osoba, které byla pravomocně uložena pokuta za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. e), nebo fyzická osoba, které byla pravomocně uložena pokuta za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. f), je povinna uhradit a) cizinci, který vykonal práci podle § 5 písm. e) bodu 3, dlužnou odměnu, b) částku rovnající se součtu částek odpovídajících výši 1. pojistného na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále90), 2. pojistného na sociální zabezpečení včetně penále21), které by jinak byla povinna odvést podle jiných právních předpisů, a c) náklady související s doručením dlužné odměny podle písmene a), a to i do státu, jehož je cizinec občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu

jeho posledního trvalého bydliště, popřípadě do jiného státu, ve kterém má povolen pobyt. (2) Má se za to, že dlužná odměna podle odstavce 1 písm. a) přísluší ve výši základní měsíční sazby minimální mzdy91) za každý měsíc trvání výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3. Má se za to, že cizinec vykonával práci 3 měsíce. (3) Za splnění povinnosti podle odstavce 1 písm. a) a c) ručí právnická nebo fyzická osoba, které právnická nebo fyzická osoba, jež umožnila cizinci výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bodu 3, poskytla v rámci obchodního vztahu plnění jako subdodavatel přímo nebo prostřednictvím jiné osoby; stejně ručí i prostředník. Ručení vzniká pouze v případě, pokud o nelegální práci podle § 5 písm. e) bodu 3 tyto osoby věděly, nebo při vynaložení náležité péče vědět měly a mohly. (4) O tom, zda ručení podle odstavce 3 vzniklo a kdo je ručitelem, vydá Úřad práce rozhodnutí. Správní řízení podle věty první lze zahájit nejpozději do 90 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za přestupek podle § 139 odst. 1 písm. f) nebo za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. e). K § 141b 1. Od 1. 1. 2012 je také v souvislosti s transpozicí sankční směrnice pro zaměstnavatele stanovena povinnost hradit dlužnou odměnu a pojistné K odst. 1 2. Jestliže je právnické nebo fyzické osobě uložena pravomocně pokuta za umožnění výkonu nelegální práce ve smyslu ust. § 5 písm. e) bodu 3. zákona o zaměstnanosti, je fyzická nebo právnická osoba na jedné straně povinna cizinci uhradit dlužnou odměnu a náklady související s doručením dlužné odměny, na druhé straně je pak povinna uhradit částky rovnající se pojistnému na všeobecné zdravotní pojištění včetně penále a pojistnému na sociální zabezpečení

včetně penále, které by byla v případě existence řádného

pracovněprávního vztahu povinna odvést podle zvláštních předpisů. Transpozice sankční směrnice tedy v souladu s jejím zněním řeší komplexně nesplněné povinnosti právnické nebo fyzické osoby vůči cizinci i vůči státu. 3. Částky odpovídající uvedenému pojistnému však nebudou vymáhány jako pojistné, nýbrž budou dle ust. § 141 odst. 2 zákona o zaměstnanosti zohledněny při stanovování výše pokuty. Jinými slovy by tyto částky měly být zahrnuty do uložené pokuty.

4. Podmínkou pro takový postup je však uložení pravomocné pokuty (srovnej komentář k ustanovení § 141a ZoZ), což může být poměrně dlouhý proces, když je zde předpoklad, že samotný cizinec se již na území České republiky nebude zdržovat, a je pak otázkou, nakolik je reálné doručení dlužné odměny do ciziny. K odst. 2 5. Odměna je v ust. § 141b odst. 2 zákona o zaměstnanosti stanovena tak, že se má za to, že přísluší ve výši základní měsíční sazby minimální mzdy za každý měsíc trvání výkonu nelegální práce podle ust. § 5 písm. e) bodu 3. zákona o zaměstnanosti, do místa jeho skutečného pobytu. Zákonodárce v citovaném ustanovení pamatoval i na otázku vztahující se k době, po kterou byla práce vykonávána a za kterou tedy náleží odměna, když uvádí, že se má za to, že cizinec vykonával práci 3 měsíce. Ust. § 141b odst. 2 zákona o zaměstnanosti tak má zjevně zakotvovat vyvratitelné právní domněnky, které budou aplikovány v případě, že nebude ve správním řízení prokázáno jinak. V reálu se pak tedy v případech, kdy se jednoznačně neprokáže délka stanoveného období, bude vycházet z toho, a v tomto smyslu bude poskytnuta i výše dlužné odměny, že k výkonu práce docházelo po dobu 3 měsíců. 6. Je ovšem otázkou, jak bude tato skutečnost – délka – prokazatelná, když si lze reálně představit situaci, že jak cizinec, tak právnická nebo fyzická osoba budou tvrdit zcela něco odlišného. Cizinec, aby dostal zaplaceno co nejvíce, druhý pak aby nemusel uhradit více. K tomu je třeba doplnit, že doba, po kterou je výkon nelegální práce umožněn, by měla být hodnocena rovněž jako jedno z kritérií pro určení výše pokuty. Z toho tedy plyne, že čím delší doba umožnění výkonu nelegální práce bude prokázána, tím vyšší by v kontextu s ostatními kritérii měla být i stanovená výše pokuty, což v žádném případě nebude v zájmu fyzické či právnické osoby, která výkon nelegální práce umožnila. 7. I v případě nemožnosti poskytnutí úhrady jak cizinci, tak státu, je i v tomto případě umožněno úřadu práce, aby určil ručitele, kteří budou na základě takového deklaratorního rozhodnutí úřadu práce povinni závazek vůči cizinci, tzn. uhradit dlužnou částku a náklady související s doručením, splnit místo původního povinného subjektu, a bude tak muset uhradit částky vyplývající z neuhrazeného pojistného. Ručení, zde tak nemůže vzniknout u závazků, které má pokutovaný zaměstnavatel vůči státu ve smyslu ustanovení § 141a odst. 1 písm. b) ZoZ.

8. Mohou vznikat jisté pochybnosti, zda je právní úprava přijatá v důsledku transpozice sankční směrnice právně vyvážená i pro ostatní potenciální účastníky pracovněprávních vztahů, neboť na druhé straně to nemusí být vždy cizinec, kdo může být deliktním jednáním právnické nebo fyzické osoby dotčen. Když pomineme vysvětlení spočívající v tom, že sankční směrnice primárně souvisí s povolením k pobytu, čili nemůže dopadat na občany České republiky, mohla by se zde jevit jako oprávněná námitka, že stávající úprava je vůči ostatním diskriminující, avšak zákonodárce zde vycházel zřejmě z úvahy, že pro jiné „zaměstnance“, je dostupnost a ochrana jejich práva snadnější. 9. Existuje i taková úvaha, je přiměřené, aby cizinec byl uspokojen na základě pravomocného rozhodnutí správního orgánu, ať již prvoinstančního nebo druhoinstančního, když např. občan České republiky se musí v totožné situaci nevyplacených mzdových nároků, na které mu vznikl nárok, domáhat u soudu. Základní rozdíl zde bude jednak v poměrné jednoduchosti samotného správního řízení (vnímáno samozřejmě v porovnání se soudním řízením), v rychlosti samotného správního řízení, neboť je jasné, že u správního orgánu potrvá řízení daleko kratší dobu než u civilního soudu, a v neposlední řadě v řízení před správním orgánem nemusí cizinec platit žádné poplatky. Související ustanovení: § 5 písm. e) – nelegální práce, § 89 až § 102 – povolení k zaměstnání, § 125 – § 138 kontrolní činnost, § 141 odst. 2 – stanovení výše pokuty, § 141 odst. 3 – zánik odpovědnosti za správní delikt, § 141 odst. 4 – příslušnost k projednání správních deliktů, Související předpisy: čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod – zákon o státní kontrole – zákon o inspekci práce – zákon o přestupcích, – správní řád, – vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, – čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : Bova Polygon, 2011. WAGNEROVÁ, E., ŠIMÍČEK, V., LANGÁŠEK, T., POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012

Právo ES: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí

ČÁST OSMÁ SPOLEČNÁ, PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ HLAVA I SPOLEČNÁ USTANOVENÍ § 142 (Speciální ustanovení vůči správnímu řádu) Výjimka ze správního řízení Na správní řízení vedená podle části druhé tohoto zákona se nevztahuje § 79 odst. 5 správního řádu67), s výjimkou správních řízení o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, zahájených podle § 63 odst. 2 písm. a) až d e). ________________________ 67 ) Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 413/2005 Sb. K § 142 1. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že je vyloučeno použití ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu, kde se stanoví, že „povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech, nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.“ Prováděcím právním předpisem je pak vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení. Tato výjimka se vztahuje pouze pro správní řízení vedená dle části druhé ZoZ – Zprostředkování zaměstnání –, tzn. na část od ustanovení § 14 do ustanovení § 66 ZoZ. Konkrétně to pak znamená, že náklady řízení nebudou ukládány v případech, kdy je vedeno správní řízení z moci úřední o vyřazení uchazeče o zaměstnání dle ustanovení § 30 odst. 1 a 2 ZoZ a správní řízení z moci úřední o vrácení podpory v nezaměstnanosti dle ustanovení § 55 odst. 2 ZoZ. Dále se toto ustanovení paragraf vztahuje na ustanovení § 63 odst. 2 písm. a) – e) a 3 ZoZ, kdy Ministerstvo Generální ředitelství Úřadu práce a sociálních věcí odnímá povolení k agenturnímu zaměstnávání. Zde by však stávající úprava měla vylučovat z působnosti tohoto ustanovení i písm. f) a g), kdy dochází k odejmutí povolení ke zprostředkování také

v důsledku porušením právní povinnost agentury práce (a tedy zahájením řízení z moci úřední) a není zde tedy důvod náklady řízení nestanovit. Toto ustanovení ZoZ vychází také z toho, že dle § 18 odst. 3 ZoZ je zprostředkování zaměstnání jako takové bezplatné, což koresponduje s Úmluvou MOP č. 88 o organizaci služeb pro zprostředkování, která byla ratifikována 12. června 1950 a vyhlášená pod č. 17/1991 Sb., a stanovuje bezplatné veřejné služby pro zprostředkování práce. 2. Oproti úpravě platné do 31. 12. 2008 došlo ve stávající úpravě ke standardizování tohoto ustanovení tak, aby vyhovovalo a respektovalo ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu, kde se stanoví, že „tento zákon (myšleno správní řád – pozn. autora) nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup.“ Jinými slovy je v tomto ustanovení správního řádu obsažena zásada subsidiarity správního řádu, kde správní řád je předpisem obecným a úprava, která reguluje řízení a je obsažena v zvláštních předpisech, je úpravou speciální. ZoZ však v naprosté většině správních řízení zvláštní úpravu neobsahuje. Pokud ano, má tato úprava předost před použitím správního řádu. 3. Pro úplnost však dodejme, že dle správního řádu se rozhoduje v řízení dle ustanovení § 26 odst. 3, § 30 odst. 1 a 2, § 39 odst. 3, § 40 odst. 2, § 44 odst. 2, § 54 odst. 3, § 55 odst. 1 a 3, § 56 odst. 3, § 60 odst. 1, § 63 odst. 2 a 3, § 78 odst. 6 a 12, § 92 odst. 2, § 94 odst. 3, § 100 odst. 2, § 122 odst. 1, § 124 odst. 5, § 132 odst. 3, při rozhodování, zda jde o osobu zdravotně znevýhodněnou podle § 8 odst. 1 písm. m), při rozhodování o uložení pokuty podle § 139 a 140 tohoto zákona čili se rozhoduje podle správního řádu téměř v totožných věcech jako do 31. 12. 2008. Naopak, při rozhodování dle § 82 odst. 3 bude postupováno dle zákona o správě daní a poplatků. daňového řádu. Judikatura (jen nejdůležitější judikáty – právní věty, s uvedením zdroje): „Nejvyšší správní soud nemá pochybnost o tom, že v posuzované věci vystupoval správní orgán prvního stupně vůči žalobkyni ve vrchnostenském (mocenském) postavení a je tak dána působnost zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť jsou splněny podmínky § 1 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož tento zákon upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů územních samosprávných celků a jiných orgánů, právnických a fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy. O vrchnostenském postavení správního orgánu svědčí v posuzované věci to, že neprojeví-li dotčená osoba dostatečnou součinnost, nereaguje řádně na sdělení či výzvy správního orgánu apod., má v rukou správní orgán mocenské nástroje jako je např. vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání. Lze souhlasit se stěžovatelem v tom, že v předmětné věci doručování odpovědi úřadu na omluvu žalobkyně neprobíhalo v rámci správního řízení (tj. správního řízení v užším, tedy formálním smyslu), nicméně působnost správního řádu z roku 2004 se nevyčerpává toliko úpravou „formálního“ správního řízení, ale tento zákon dopadá i na jiné postupy správního orgánu, kdy správní orgán sice nevede řízení, jehož účelem by bylo vydání rozhodnutí, avšak vystupuje vůči

dotčeným osobám vrchnostensky. Na takový postup správního orgánu pak pamatuje část čtvrtá správního řádu z roku 2004, přičemž do ní zařazený § 154 stanoví, že vydává-li správní orgán vyjádření, osvědčení, provádí ověření nebo činí sdělení, která se týkají dotčených osob, postupuje obdobně mimo jiné podle § 19 až § 26 citovaného zákona. Uvedený § 154 se pak použije na základě § 177 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož v případech, kdy správní orgán provádí úkony, na které se nevztahují části druhá a třetí tohoto zákona, postupuje obdobně podle části čtvrté. Námitku stěžovatele proto zdejší soud považuje za nedůvodnou, neboť ustanovení o fikci doručení se uplatní i v případě doručování takovéto písemnosti. Žalobkyni není možné vytknout, že si předmětný dopis od úřadu práce včas nepřevzala. První pokus o doručení písemnosti byl poštou učiněn dne 29. 5. 2006 a v době, než mohla nastat fikce doručení, se mělo uskutečnit jednání, z něhož se žalobkyně omluvila. Žalobkyně ani nemohla vědět, že úřad práce její omluvě nevyhověl a že považuje její účast na předmětné schůzce za nutnou. K odkazu stěžovatele na skutečnost, že žalobkyně měla očekávat, že se úřad práce k její omluvě vyjádří a neměla tedy důvod si poštu nevyzvedávat, Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobkyně z obsahu výzvy k vyzvednutí zásilky nemohla zjistit, že se jedná o dopis od úřadu práce ze dne 24. 5. 2006, ve kterém žalobkyni sdělil, že trvá na její účasti na schůzce. Z předmětné výzvy k vyzvednutí zásilky určené do vlastních rukou adresáta, jejíž kopie je založena ve spisu, vyplývá pouze druh zásilky, jež si má žalobkyně vyzvednout, podací pošta, podací číslo zásilky, den kdy bude zásilka vrácena a datum a čas (29. 5. 2006, 14:15 hod), kdy byla výzva k vyzvednutí zásilky vyhotovena. Za této situace tak vskutku není možné žalobkyni vytknout, že si předmětný dopis od úřadu práce do termínu nařízeného jednání na poště nevyzvedla. Současně s tím upozorňuje Nejvyšší správní soud na vadné doručení předmětné písemnosti, když je zjevné, že adresátka nebyla poučena v souladu s § 23 odst. 5 správního řádu, podle něhož zároveň s oznámením podle odstavce 4 se adresát písemně poučí o právních důsledcích, které by jeho případné jednání podle § 24 odst. 1, 3 a 4 vyvolalo. Toto poučení musí obsahovat i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Z obsahu správního spisu zdejší soudu zjistil, že poučení žalobkyně neobdržela, neboť zůstalo neoddělenou součástí obálky (chlopní) předmětné zásilky, která se po uplynutí úložní lhůty vrátila správnímu orgánu.“ (NSS 4 Ads 20/2008 – 58) Související ustanovení: § 26 odst. 3 – nezařazení de evidence uchazečů o zaměstnání, § 30 odst. 1 a 2 – vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, § 39 odst. 3 – přiznání podpory v nezaměstnanosti, § 40 odst. 2 – přiznání podpory při rekvalifikaci, § 44 odst. 2 – zastavení poskytování podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, § 54 odst. 3 – dodatečné přiznání nebo zvýšení podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci, § 55 odst. 1 a 3 – snížení nebo zastavení podpory v nezaměstnanosti nebo podpory při rekvalifikaci, § 56 odst. 3 – vrácení podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci, § 58 až § 66 – agenturní zaměstnávání, § 139 až § 140 – správní trestání Související předpisy: správní řád, – Úmluva MOP č. 88 o organizaci služeb pro zprostředkování, vyhláška č. 520/2005, o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení, § 308, § 309 zákoníku práce, daňový řád Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLIÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008.

VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. § 143 (Účinky odvolání proti rozhodnutí úřadu práce) Odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání (§ 30), o zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci (§ 44), o snížení nebo zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci (§ 55), o odejmutí povolení k zaměstnání cizinci (§ 100) a o vydání nebo nevydání povolení činnosti dítěte a o zákazu činnosti dítěte (§ 124 odst. 1 a 5) nemá odkladný účinek. K § 143 1. V tomto ustanovení je stanovena další výjimka pro rozhodování ve správním řízení, neboť pokud zákon nestanoví jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný – suspenzivní – účinek ve smyslu ustanovení § 85 odst. 1 správního řádu. Odkladný účinek působí ve vztahu k právní moci odvoláním napadeného rozhodnutí a dále vůči jeho vykonatelnosti. Právní moci nabude odvoláním napadené rozhodnutí okamžikem, kdy skončí odvolací řízení, resp. v okamžiku doručení rozhodnutí o odvolání účastníkovi řízení. Před právní mocí, skončením odvolacího řízení, pak nelze rozhodnutí vykonat. Zákonem však může být odkladný účinek odvolání vyloučen, když se aplikuje ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu, které zakotvuje zásadu subsidiarity použití správního řádu. Slovy správního řádu zní formulace tak, že pokud zákon nestanoví jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný účinek. V důsledku odkladného účinku odvolání nenastává právní moc, vykonatelnost, ani jiné právní účinky rozhodnutí. Odejmutí odkladného účinku odvolání je ZoZ stanoveno pouze u těch rozhodnutí, která podmiňují nároky fyzických osob v oblasti sociální, která souvisí s legálností pobytu cizince na území ČR nebo s povolováním činnosti dítěte. 2. V oblasti správního řízení, resp. správního rozhodnutí, se nám toto ustanovení ZoZ promítne do znění poučení rozhodnutí. Jedná se o to, že dle ustanovení § 68 odst. 6 správního řádu, pokud odvolání nemá odkladný účinek, musí být tato skutečnost v poučení uvedena. Je proto nezbytné, aby tato informace byla v poučení uvedena, ačkoliv neuvedení této informace by nemělo ty následky, o kterých hovoří ustanovení § 83 odst. 2 správního řádu, kde je uvedeno, že v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle ustanovení § 68 odst. 5 správního řádu lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle § 70 správního řádu věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Protože by se však v tomto jednalo o porušení ustanovení § 68

odst. 6 správního řádu, nelze v takovém případě aplikovat ustanovení § 83 odst. 2 správního řádu. Související ustanovení: § 30 – vyřazení z evidence, § 44 - zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci, § 55 – snížení nebo zastavení výplaty podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci, § 100 – odejmutí povolení k zaměstnání cizinci, § 124 odst. 1 a 5 – vydání nebo nevydání povolení činnosti dítěte a o zákazu činnosti dítěte Související předpisy: správní řád Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLIÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. VOPÁLKA, V., ŠIMŮNKOVÁ, V., ŠOLÍN, M. Správní řád: komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2003. § 144 (Počítání času) Pro počítání času podle tohoto zákona platí obdobně úprava o počítání času stanovená ve zvláštním právním předpise.68) V případě, že pro splnění podmínky vzniku nároku podle tohoto zákona je nutné jednotlivé dny sčítat, považuje se za měsíc 30 kalendářních dnů. ________________________ 68 ) § 266 zákoníku práce. K § 144 1. Toto ustanovení mělo v praxi přinést pro účely zaměstnanosti jednoznačnou úpravu počítání času tak, aby nedocházelo k rozdílným výkladům a aplikacím. Je nutné uvést, že legislativní odkaz, který je v tomto ustanovení ZoZ, nebyl v souvislosti s vydáním nového zákoníku práce v roce 2006 změněn, čili odkazuje na ustanovení § 266 zrušeného zákoníku práce. Od 1. 1. 2006 je však v nově přijatém ZP oblast upravena v ustanovení § 333, která nás dále odkazuje na ustanovení § 122 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kde je upraveno počítání lhůt. 2. Zatímco zrušený zákoník práce obsahoval svoji vlastní úpravu počítání času, nově přijatý ZP ve svém ustanovení § 333 říká, že počítání času se řídí ustanovením § 122 občanského zákoníku. Ten pak ve svém ustanovení § 122 stanoví, že lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek, když polovinou

měsíce se rozumí patnáct dní. Konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná, a pokud není takový den posledním v měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Jestliže pak poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. 3. Pokud máme čas vymezen nějakou dobou trvání, hovoříme o tomto časovém úseku jako o době nebo lhůtě. Když vyjdeme z komentáře k občanskému zákoníku, můžeme při rozlišování doby a lhůty vycházet z následujícího. Je snaha rozlišovat dobu jako časový úsek, ve kterém právo nebo povinnost trvá, a lhůtu jako časový úsek, v němž má nebo může být vykonáno právo nebo učiněn právní úkon. Je nutné uvést, že občanský zákoník upravuje hmotněprávní lhůty (doby). 4. Při aplikaci některých ustanovení ZoZ mohou vznikat otázky, jak na které určení doby v konkrétním ustanovení nahlížet. Dle názoru autorů tohoto komentáře je nutno v kontextu výše uvedeného pohlížet na jednotlivé časové úseky určené ZoZ individuálně, přičemž však se názory, i s přihlédnutím k § 333 odst. 2 ZP, přiklání k tomu, že úkon musí být doručen do sféry správního orgánu ve lhůtě stanovené ZoZ (nestačí pouze podání poštovní přepravě v poslední den). Pokud tento den dopadne na sobotu nebo neděli, má být úkon učiněn vůči správnímu orgánu v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož povinnost musí být splněna osobně či písemně v nejbližší následující pracovní den. 5. V oblasti správních řízení je pak nutno v samotném řízení a v některých úkonech vznikajících při činnosti správního orgánu vycházet z toho, co stanoví ustanovení § 40 správního řádu. Související ustanovení: § 27 odst. 2 – oznamovací povinnost, § 25 odst. 3 – dokládání výše měsíčního výdělku, § 30 odst. 1 písm. a) – oznamovací povinnost, § 30 odst. 1 písm. b) – oznamovací povinnost, § 31 písm. b) – neprojednání zaměstnání ve stanovené lhůtě, § 35 – oznámení volného pracovního místa, § 59 – evidenční a oznamovací povinnost, § 78 – příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, § 81 až § 83 – povinný podíl, § 87 – oznamovací povinnost, § 102 – vedení evidence, § 125 až § 138 – kontrolní činnost, § 139 a § 140 – prokázání dlužných mzdových nároků Související předpisy: § 122 občanského zákoníku, – § 333 zákoníku práce, – správní řád, § 7 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele Literatura (odkazy jen na nejvýznamnější díla a nejaktuálnější články): BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha : C. H. Beck, 2010.

ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008. HENDRYCH, D. a kol. Správní právo: obecná část. 6. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. JEMELKA, L., PONDĚLIÍČKOVÁ, K., BOHADLO, D. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. VEDRAL, J. Správní řád: komentář. 1. vyd. Praha : Bova Polygon, 2006. ČERVENÝ, Z., ŠLAUF, V. Přestupkové právo: komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisících předpisů. 15. vyd. Praha : Linde, 2008. KUBÍNKOVÁ, M. a kol. Nový zákoník práce s exkluzivním výkladem a příklady pro praxi. 1. vyd., Praha : Sondy, 2006. BĚLINA, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2008. ELIÁŠ, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha : Linde, 2008.