Akta usoužené puberťačky Lea Sokolová ZŠ, Školní 786, 357 31 Horní Slavkov oceněná práce III. kategorie Nadhodím-li otázku „Problémy v dospívání“, většinu z vás napadne akné, rovnátka a velký zadek. Nechci těmto hrůzám ubírat na důležitosti, ale všechny se s trochou vůle, financí a trpělivosti dají řešit. Mnohem větším problémem jsou rodiče. Už to slovo RODIČ nemá logiku. Rodila přece jen matka a to už je tak dávno, tak proč to stále připomínat. Mnohem více by sedělo slovo PRUDIČ. Je to zcela výstižné, každý v mém věku je chápe a není třeba je více vysvětlovat. Snad jen pro dříve narozené nahlédneme do pomyslného slovníku. PRUDIČ = člověk s utkvělou představou, že všechny své znalosti, názory a návyky musí předat ostatním i proti jejich vůli. Úplně největší katastrofou pro mladého člověka je rodič vzdělaný. Mne postihla nejhorší zkáza: otec psycholog a matka učitelka. Neustále něco čtou a pak mají plné ruce výstřižků o škodlivosti tetování, piercingu a hlasité hudby. Kupodivu vše, co je pro mne příjemné a zábavné, mě ohrožuje a to, co je nudné a otravné, mi prospívá. Ale i na to si lze zvyknout. Stačí si dát pozor na to, co říkáte. I zcela nevinný dotaz „Jak asi ta tráva chutná?“ může vyvolat hodinovou přednášku, nucené zhlédnutí dokumentárního filmu a nákup testů na přítomnost drog. Teď už tedy vím, že nesmím nechat „prudičům“ čas k odpovědi, ale musím rychle dodat, že mám na mysli trávu, kterou krmím svého zakrslého králíka. Další, čemu „prudič“ zásadně nerozumí, je oblékání. Jestliže nová mikina z Kenvela přitahuje pozornost, zatímco v teplé bundě od Vietnamců jsem zřejmě neviditelná, je přece jasné, že nepůjdu do školy v té bundě. To dospělí nepochopí a stále opakují, že je venku zima, jakoby se domnívali, že mám něco se sluchem. Musím teď svou úvahu o problému „rodič“ přerušit. Právě mi totiž volala kamarádka. Jedna z těch šťastných, kterým rodiče do ničeho nemluví. Má fantastický piercing v pupíku a může i v mrazu chodit v krátkém tričku, aby ten piercing vynikl. Jedu za ní do nemocnice. Její rodiče to ještě nevědí, ale už druhý den tam leží se zaníceným břichem a snad i zápalem plic. Tak ahoj, milí dospívající spolutrpitelé, snad zase někdy příště.
Váš život je v ohrožení Lenka Šantorová 17. ZŠ, Malická 1, 301 00 Plzeň oceněná práce III. kategorie Uvažovali jste někdy o tom, v jak vážném nebezpečí se neustále nacházíte? „Samozřejmě,“ odpovíte mi. Člověk to pořád slyší v televizi. Atomové zbraně, vraždy, únosy, znásilnění, ale na závěr nám ukáží zvířátko, a tudíž je vše v pořádku a můžeme s chutí vyrazit do dalšího dne. A navečer znovu vyslechnout krvavý výčet událostí a pokochat se roztomilostí malého hrošíka z berlínské zoo. Každý z vás řekne, že jemu se jistě nic nestane, ale kde berete onu uklidňující jistotu? Kde máte jistotu, že ten muž, který jde právě teď proti vám, nedrží nůž, který se vám chystá vrazit do zad? Co říkáte? Že nemá motiv? Nebuďte směšní! Bude-li to šílenec, nepotřebuje motiv. Anebo se vás ptám, co tamhleten pes? Kdyby vám skočil po krku, je po vás. Ale vy se jen bezstarostně pousmějete, je přece na vodítku. Jak ale víte, že si ho onen člověk nepořídil právě k tomu účelu, rdousit lidi? Ptáte se proč? Třeba je to stejný případ jako ten muž s nožem, nebo jsou přáteli a soutěží, kdo zabije nebo alespoň poraní co nejvíce náhodných nevinných kolemjdoucích. Nebo je to jedna a tatáž osoba. Podobných vysvětlení vám mohu nabídnout mnoho, ale nechci s tím zbytečně zdržovat. . Dále tu máme auta. Uvědomujete si při přecházení přes silnici, jakou důvěru vkládáte do řidičů čekajících na zelenou? Ve chvíli, kdy stojíte na přechodu, jste plně v jejich moci. Vidíte támhletoho chlapa v tom černém fiatu, jak se poťouchle šklebí? Co když teď dupne na plyn a po vás zbyde na vozovce pouze neidentifikovatelná hmota? Třeba je to další ze zvrhlého společenstva pouličních vrahů a usiluje o prvenství co do počtu mrtvých. Pokud přežijete další den a opět si pustíte zprávy, zauvažujte o té spoustě mrtvých, kterou vám krvelačná média nabízejí. Uvažujte prosím o tom, že oni si také říkali, že jim se nic podobného jistě nestane, a stalo. Teď mě prosím už ale omluvte, musím nabrousit nůž, nakrmit Astora a přeparkovat svého černého fiata. :0)
Byl jednou jeden guláš... Tereza Holičová ZŠ Trávník 27, Přerov, 750 02 oceněná práce III. kategorie Když se poprvé viděli olej a cibulka, nevypadalo to nijak dobře. Cibulka prskala, ale trvalo to jen chvíli, než si uvědomila, že olej jí dopomůže k hnědé barvičce jako ze solária. Potom se naštvala podruhé, protože jí tam bez oznámení nasypali na kostky nakrájený jemný kabanos, ale jistě znáte to tvrzení, co se škádlívá, to se rádo mívá a za nedlouho byla cibulka s kabanosem kamarádka na život a na smrt. Jejich přátelství překonalo i červený sníh v podobě rozemleté červené papriky, který dost štípal do očí, ale netrvalo dlouho a po chvilce se už cibulka a kabanos koupaly ve vodní lázni i s novými kamarády. Byly to brambory, které vyrazily na průzkum terénu a skončily u nich. Rozhodly se tedy, že si uspořádají párty a jak řekly tak i udělaly. Ale mělo to jeden háček, kde vzít ty krásné ale všude beznadějně vyprodané flitry ? Více hlav víc ví, a tak daly hlavy dohromady a dohodly se, že určitě postačí i majoránka, sůl a pepř. Byl to velký večírek plný zábavy a veselého smíchu, který přilákal i arašídy, které si žádnou takovou „pařbičku“ nenechají ujít.
Pohořalka Eliška Sýkorová Gymnázium, Českolipská 373, 190 00 Praha 9 – Prosek oceněná práce III. kategorie „No tak! Ale už držte papuly! Dneska je s váma k nevydržení! Chytrý to ste až moc, ale nejukecanější třída na škole. Počítám do tří, hašašírové!“ ozýval se hlas jak policejní siréna do ticha učebny. Naše nová třídní. I přes počáteční šok, jsme si Pohořalku záhy oblíbili. Nadchl nás její elán a osobitost, její veselí nás pohltilo. Bylo jí k padesáti, měřila bezmála dva metry a jako výstražná vlajka na stožáru se vyjímala její sytě oranžová kštice. Navzdory častým stížnostem ostatních vyučujících, nebyla Pohořa1ka schopná mluvit - ona prostě křičela. „ To za mnou nemusíte chodit. Zavolejte mi!“ burácelo to z kabinetu. Odpověď návštěvnice slyšet nebyla. „Číslo? Pište si: k letopočtu korunovace Karla Velikého přičtěte počet apoštolů, pak rok bitvy u Lipan plus 300 let a 5 na konci…“ Bledá maminka opouští kabinet. „Prý vám mám porozprávět o dopravní bezpečnosti,“ hlaholila svým mužným hlasem o některé z vlastivěd. „Takže, pusy, na přechodu se rozhlížíme! Až někam pomašírujete na kole po silnici, tak vždycky vpravo... Ty tam vzadu snad debužíruješ?! Nechceš mi nabídnout, pišišmundo?! No budu dělat, že tě nevidím, ale ty haksny si dej pryč ze stolu... Tak tedy, jarabáci, jestliže cestujete vpředu v automobilu, zapněte si ochranný pás. Ono by mohlo být moc nebezpečný, kdybyste se vysypali a vy prosvištěli tím předním sklem! Já jsem na to odborník, já bourala v automobilu třikrát a jednou dokonce v nákladním! Já vám už měla nehodu skoro s každým dopravním prostředkem vyjma vlaku a motorového člunu.“ „I v metru ?“ „Metro je vlak, puso. Ale z koně jsem se zřítila - od té doby mám sešroubované kotníky, myslím, že mi to přidává na výšce. Bicykly jsem zničila dva, motorku, loď, velorex.. .,“ křižovala místnost tím trošku topomým krokem, usmívala se zlatými zoubky a rozhazovala rukama. „Jo, mluvili jsme o těch záchranejch pásech. Představte si, že jsem jedenkrát jela se svým rodičovstvem od naší tety ze Slovenska. Tetička měla svatbu - vzala si takovýho neduživýho kluka, kterej makal na jatkách. Jenže on jí po dvou letech manželství spáchal sebevraždu. Já soudím, že to vražděni zvířat a ty spousty krve leze na mozek. A já si na tu veselku pořídila nádherný botičky, páskový, z Tuzexu. Cestovali jsme v černý noci, já byla usazená vedle řidiče. A jak jsem byla holka marnivá, tak jsem to nevydržela, rozepnula jsem ten ochranej pás a sklonila se k těm botkám, abych ty skvosty pohladila. V ten moment, když jsem se shýbala, zdálo se mi, že slyším zvony. Bim, bam... ani nevím, kterak se to, jarabáci, událo, ale naše autíčko dostalo smyk, skoulelo se ze svahu a do toho místa, kde bych bývala seděla, kdybych se zrovinka nekochala tím obuvnickým dílkem, se zabodla jak ruka tlustá železná tyč! Já mohla umřít! Mně bylo sedmnáct a to bidlo by mi akorát prošlo hrudníkem! Chápete to? Byla bych kaput. Vždyť to vy nemůžete chápat, hašašírové moji. Škoda, že to nemá nějakej morální závěr, že z toho nevymáčknu lautr žádný ponaučení.“
Okno v pokojíčku Barbora Adlerová Moravské Prusy 12, 682 01 Vyškov oceněná práce III. kategorie Každý si pod pojmem „okno“ představí něco jiného. Herec třeba myslí na traumatizující chvíli na jevišti, kdy se mu třesou kolena, potí ruce a neví, co říct. Má prostě okno. Jiný si představí tuctovou věc, kterou kolem sebe vidí dnes a denně. Kus nábytku rozličných barev i materiálu, který nám do bytu vpouští světlo. A co já vidím ve své mysli? Vidím to nádherné staré bílé okno, ze kterého se každý den dívám na naši ulici. Tedy, lépe řečeno, na naši borovici. Okno, které sleduje můj každý pohyb v pokoji. Okno, které potají píše mou historii. Je se mnou odnepaměti. Každý den vidí mé rozcuchané vlasy, jak s nechutí vstávají, vidí, když uléhám na polštář. Bez okna by byl můj pokoj jen jakási šedá bedna a já myška zavřená v ní. Je to tzv. kazetové okno trojkřídlé. Tedy jakoby mělo dvakrát tři části: tři venkovní a tři vnitřní. Zabírá skoro celou průčelní stranu mého pokojíčku. Je ze dřeva, bíle natřené. Líbí se mi ta zašlá, místy oloupaná barva. Když po ní člověk přejíždí prstem, musí dávat pozor, aby si nezadřel třísku. Ale mě to nevadí. Okno má dva parapety. Jeden je vnější a druhý vnitřní. První je z kovu asi dvacet centimetrů široký. Každý rok na něj sypu ptáčkům zrní. Asi jim vadí mohutná borovice před oknem, protože raději zobou z kuchyňského parapetu. Když v létě pálí sluníčko, příjemně hřeje jako malá kamínka. Ten druhý je bílý, ze dřeva. Je stejně široký, jako ten vnější a to mi připadá výhodné. Pěstuji na něm své pichlavé kaktusy a tat'ka na něm předpěstovává papriky. I když má tento parapet - zřejmě tak, jako celé okno - svá nejlepší léta za sebou, líbí se mi. Myslím si, že „mapky“ oprýskané barvy jsou kouzelné. Pod bílou barvičkou vykukuje dřevo. Okno má tři části. Levé a prostřední jsou spojeny do jednoho okýnka. To se moc často nepoužívá, jen když se umývají. Klika ční uprostřed. Protože pravé často otevíráme je na dvě kliky - jedna nahoře a druhá dole. Většinou zavírám jen tu dolní, protože nahoru nedosáhnu. Vždy, když dům zdobíme na nějaký svátek, lepím na okna obrázky. Ať už z papíru, folie nebo nakreslené barvami na sklo. Doprostřed dám největší obrázek a po stranách menší. Žaluzie a záclony běloučké jako sníh nám dobře slouží. Nejlepší je to v létě. I když slunce hřeje naplno, díky žaluziím na nás parno nemůže. A když létají komáři? Nevadí! Tatínek dá do okna velké odnímatelné síto. Moje okno už je velmi staré, ostatně jako všechny v našem domě. Sice mě moc nebaví utírat prach, ale na okně jej utírám ráda. Znám všechna odloupnutá místečka a zákoutí. Když jsem byla malá, vymalovávala jsem si je. A přiznám se, bude se mi po tom okně trochu stýskat. V březnu jej totiž vyměníme za nové plastové, tepelně úspornější okno.
Jaká tedy jsem Něco mě trápí, můj milý medvídku, jak velká vlastně jsem? Když si chci hrát, mám jít umýt nádobí. Jsem přece už velká, zvládnu to! Když chci být dlouho vzhůru, dívat se na hvězdičky, mám jít prý spát. Jsem ještě malá! Vždyť bych se sama potmě bála, až zhasnou všechna světla. Tak co medvídku,
co ty si myslíš? Jak velký člověk může být? Může růst až do nebes? I ne, velký jsi tak, jak se cítíš!
Překlad Kristýny Cardové práce zaslal DDM, Ostrčilova 19, 702 00 Moravská Ostrava oceněná práce III. kategorie Před tebou je nebezpečí, pokoj leží opodál, ode dvou z nás čekej pomoc, chceš-Ii jít zpět nebo dál. Jedna z nás tě pustí dále, druhá vrací všechny zpět, víno z kopřiv ve dvou najdeš, zlý v třech dalších čeká jed. Můžeš vypít jednu láhev, kteroukoli si budeš přát, když nechceš navždy zůstat tady, drž se našich dobrých rad. První: I když jed se bojí svou pravou tvář ukázat, věř, že vždy vlevo od vína, smrtící jed bude stát. Druhá: Jiné jsou ty lahve, co stojí na konci řad, chceš-li však jít k cíli dále, nejsi jejich kamarád. Třetí: I když jinou máme velikost a podobu, David ani Goliáš však nehodí Tě do hrobu. Čtvrtá: Stejný obsah mají, Liší se jen nádobou, Druhá zleva, druhá zprava - hrají si tu s náhodou. Anglický originál J.K. Rowlingové: Danger lies before you, while safety lies behind, Two of us will help you, whichever you would find, One among us seven willlet you move ahead, Another will transport the drinker back instead, Two among our number hald only nettle wine, Three of us are killers, waiting hidden in line. Chaose, unless you wish to stay here for evermore, To help you in your choice, we give you these clues four: First, however slyly the poison tries to hide You will always find some on nettle wine's left side; Second, different are those who stand at either end, But if you would move onwards, neither is your friend; Third, as you see clearly, all are different size, Neither dwarf nor giant hald death in their insides; Fourth, the second let and the second on the right Are twins once you taste them, though different at first sight. Český překlad Vladimíra Medka: Od této chvíle tě čeká jen nebezpečí,
Dvě z nás ti pomohou - ta menší či ta větší. Jen jedna ze všech ti umožní pokračovat, Druhá tě vrátí zpátky a musíš začít znova. Jen víno z kopřiv dvě z nás lahví mají v sobě, Ze tří-li upiješ, octneš se v černém hrobě. Vyber si, nechceš-Ii na věky zůstat tady, A abys uspěl spíš, dáme ti čtyři rady: Za prvé, i když jed se přiznat barvu bojí, Nalevo od vína vždy aspoň jeden stojí. Za druhé, liší se láhve na konci řady, Na cestě dopředu však od nich nechtěj rady. Za třetí, všecky sic odlišnou míru mají, Obr ni trpaslík jed ale neskrývají. Za čtvrté, ta druhá zprava i zleva tají Obě dvě stejnou chuť, byť odlišné se zdají.
Studna marných snů Zdeňka Knesplová ZŠ, Vojanova 178/12, 405 02 Děčín oceněná práce III. kategorie Za bránou nebes je další brána, za ní studna a v ní voda slaná. V té vodě jsou utopené sny. Za bránou nebes se pasou stáda a u nich stojí holka mladá, která prý všechno prostě ví. A té jsem se ptala kde se ta studna nachází. Dívka odpověď mi dala a div, že chudák neplakala. No tak jsem se jí otázala, jestli jí něco neschází. Prý jen pár utopených snů. Tak jsem vyšla hned k ránu a šla několik dlouhých dnů. Zašla jsem za tu bránu a našla studnu plnou snů. Byly v ní sny mé i cizí a mnohé z nich byly ryzí. Co mrtvý sen, to pár smutných očí a tady vlastně končí můj pravdivý příběh beze snů.
Prý... Prý svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. Prý v očích máš napsáno co chceš,
kam jdeš a co jsi zač. Prý každý z nás má v srdci jakési dveře, které se úplně zavřou vždy až po nevěře. Prý život závisí na jedné slabé niti. K čemu potom je to žití? Prý nikdo neví, co milovat znamená. Tak tedy proto je láska tak šílená? Prý na onom světě už nic není. Můj bože; dost! To prý je k zešílení!
Poezie Hany Farkašové ZŠ, Vybíralova 964, 198 00 Praha 9 oceněná práce III. kategorie
Povidla Okvětní lístky padají na podlahu, Zem neskrápí slzy, ale černá tuš, Blesk Ti vlasy učesal, V poušti hledáš věčnou vláhu, Na rtech mužských, ženská růž. V očích místo panenek Máš boláky smutku, Podvědomí navenek Ukazuješ svůj svět malý, Plný radostí a smutků, Máš jistotu říkáš „snad“, Ty - žebrák chceš určit pravidla. Už ne maminka, ale nepřítel, Ke snídani dělá rád, Jedem ochucená povidla. Tu na zem spadl z dlaní květ, Ruce bolí nárazem. Zuby se tříšti jako led, Ach, jak krutý je ten svět! Povidla v puse ještě lechtají, A působit začíná jed.
Něžnou Brutalitou hodnou zvěři, Cynickou hrou slova kamennou tváří Zoufale prosím o něhu
Odbytými tématy, Prudkým jednáním a ignorací Duší křehkého děvčátka roztřeseného strachem, V slabosti Se slzami v očích. Hladím slovy tvoji tmavou kůži A akcí a reakcí Pláčou naše duše. A tak na kilometry vzdálení lidé, Na nepřesnost šitá Láska? Roky plynou v domnění, Že vše je jak má být. A vše je přesně opačně Pocitem, že všechno zlé si musíme vrátit, Pravidla se obrátila naruby. A nakonec si oddaně klekáme u nohou, Nechtíce se zranit A tak bojíme se vyslovit, Jednu větu něžnou Něco, co by oba mohlo zahřát u srdce. Proč? Snad milovali bychom se k zbláznění, A já chci dospět zdravá.
Věci z půdy Marie Vopatová ZŠ, 439 72 Krásný Dvůr oceněná práce III. kategorie Na kraji města hned za velkou křižovatkou nedaleko dálnice stojí nový dům rodiny Poštůlkovic. Pan Poštůlka prodává auta, paní Poštůlková pracuje jako kadeřnice. Poštůlkovi mají malého roztomilého chlapečka Vlastíka a skoro slečnu Bětku. Každé ráno je u domku chaos, rámus a zmatek. Celá rodina vstává, snídá, spěchá a chystá se do práce, školy a školky. Konečně nasednou všichni do auta, odjedou do města a dům ztichne. Kdo by však pozorně naslouchal, uslyšel by tichý šepot z půdy. Není zde uskladněný starý nábytek, ani rozbité již nepotřebné hračky. Jsou zde věci docela pěkné, zachovalé a starožitné. Vedle stojací lampy se rozvážně houpe proutěné houpací křeslo. V rohu na zemi stojí pěkné velké rádio a o něj se opírá kufříkový gramofon.První se svojí stížností přichází křeslo. „Slyšíte mě, to byl zase včera všude rámus. To já, když jsem houpalo babičku Poštůlkovou, bylo v pokoji krásné ticho a bylo slyšet jen babiččinu pohádku.“ „A já k tomu svítila,“ přidala se svítící lampa. Přidává se i gramofon: „Pamatujete si na nedělní odpoledne? Když do domu chodily návštěvy? Dědeček Poštůlka na mně pouštěl desky, všichni tančili, pili čaj a dobře se bavili.“ Rádio rozvážně pohnulo knoflíkem. „Je to tak. Býval zde krásný klid. I já jsem hrávalo krásné melodie, vyprávělo dětem pohádky a nikdo ze mě neslyšel žádné špatné zprávy.“ Pak ale všechno skončilo. Babička s dědou někam zmizeli, v domě se začalo všechno přestavovat a my jsme skončili tady.“ „Jen si nestěžujte! Jsme tu aspoň v teple a suchu. Viděli jste, jak dopadla sousedova televize? Na skládce v rokli a ještě do ní soused mlátil kladivem.“ To promluvila stojací lampa. Jen to dořekla, rozléhal se domem zvuk telefonu. Nikdo sice nebyl doma, ale v telefonu to udělalo cvak,cvak a ozvalo se: „Pane Poštůlko, zítra přijedeme na tu půdu, tak buďte prosím doma“- cvak. Na půdě zavládlo zděšení. „Tak a je to tady. Skončíme také v rokli na skládce. Ve vlhku a v zimě. Nemohlo nás to minout. Jsme také harampádí,“ smutně vyhrklo křeslo. Tu noc bylo na půdě velmi smutno. Ráno zůstal pan Poštůlka opravdu doma a za chvíli přijelo auto plné lidí v modrých oblecích.Už byly slyšet kroky mířící k půdě. Nejdříve popadnou rádio. To naposledy broukne kousek své oblíbené melodie a je za dveřmi. Postupně muži v modrém odnášejí všechny věci. Ale co to ? Všechny věci se opět skládají, ale ne na skládce nýbrž v garáži. Není to zde tak hezké jako na půdě, páchne tu olej a benzín, ale lepší než skládka to je. „Co s námi bude dál?“ přemýšlejí potichu všechny věci a už si ani nešeptají, protože garáž je stále plná lidí. Na půdě je slyšet bouchání, klepání a plno hovoru. A pak jednoho dne přijde pan Poštůlka a opět začne věci odnášet. „Tak a teď je s námi definitivní konec.“ Kamarádi z půdy se spolu potichu loučí. Naposledy bere pan Poštůlka stojací lampu. Nenese ji ale na smetiště, ani do sklepa, ale opět vzhůru k půdě. Najednou lampa zaslechne známou melodii, kterou hrával starý gramofon. Je to možné? Dveře na půdu se otvírají. V houpacím křesle sedí Poštůlkovic Bětka, lampu očistí od prachu a zapne do zásuvky. Lampa svým měkkým světlem osvítí úplně nový podkrovní pokojíček. „Tak a je to,“ říká spokojeně Bětka. „Už mám svůj pokoj a v něm všechny ty krásné věci po babičce, které odpočívaly na půdě. Věci z půdy tomu nechtějí ani věřit. „Tak my nejsme staré harampádí z půdy? My jsme krásné věci? Děkujeme, pane Poštůlko, děkujeme Bětko! Je nám tady s tebou moc dobře.“
Lord Stenley - detektivní příběh (úryvek) Daniel Čekal ZŠ, Hroznová 1, 603 00 Brno oceněná práce III. kategorie
Na panství lorda Stenleyho už delší dobu panují obavy a strach. Někdo totiž ukradl lordova oblíbeného lva. A přitom celý den mohl být tak hezký. Telefon začíná hlasitě zvonit. Když už zvonil téměř 40 sekund, pootevřel lord opatrně jedno oko. Po 50 sekundách pootevřel lord i druhé oko a po 57 sekundách vyjela zpod peřiny ruka a něco okolo 1500 N srazila telefon z nočního stolku. Lord byl spokojen. Hned po ránu vykonal práci. K jeho úžasu ale telefon zvonil dál. Rozhlédl se po ložnici a s kyselým výrazem ve tváři telefon zvedl. „Lord Stenley, nejbohatší Angličan žijící v Irsku.“ „James Journey, váš služebník lorde, cítíte se už dostatečně probuzen na snídani?“ „Proč mě budíte? Kolik je vůbec hodin?“ začal podrážděně Lord. „Akorát na snídani, je přesně 10:30.“ „Dobře, posnídám, ať už jste tady.“ V době, kdy lord pojídal kaviár, smaženého lososa a gumové medvídky HARIBO, si poprvé všiml, že je James vyšší než on. „Jamesi, proč se mi zdá, že jste vyšší než já?“ „To bude asi tím lorde, že chodím příliš napřímený.“ „To mi nedělejte, jednou jste můj poddaný a já požaduji, abyste byl menší!“ „Ale lorde, já přece…“ „Udělejte to, jak chcete, ale udělejte to!“ Co měl James dělat? Udělal to, co jeho zaměstnavatel požadoval. Shrbil se jak nejvíce to šlo a poslouchal lorda dál. Při pohledu na o dvě hlavy menšího Jamese měl lord radost nebo byl spíše v dobrém rozmaru. Ale dobrý rozmar netrval u lorda nikdy příliš dlouho, zvláště, když v době, kdy lord dojídal posledního medvídka HARIBO, rozrazil dveře Atthur – pečovatel lvů. „Llllorde, chybí nám jeden lev.“ Vydal ze sebe Arthur. „Jaký lev?“ reagoval Lord překvapeně. „Staley lorde, byl ukraden!“ I když si lord uvědomoval vážnost celé situace, byl spokojený. Došlo mu totiž, že kdyby Arthura nezaměstnal, o tom, že jeho lev Stanley byl ukraden, by se dozvěděl za podstatně delší dobu, a nebo hůř, nikdy. Zřejmě proto se s nápadně velkým úsměvem ve tváři Jamese zeptal. „Co jsem měl dnes v plánu, Jamesi?“ „Dnes jste neměl v plánu nic. Ostatně jako každý…“ „Tak to škrtněte, tohle je důležitější.“ Skočil mu do řeči lord. Potom se s vyčítavým pohledem obrátil na Arthura. „Mám snad ty lvy chovat v nějakém trezoru?“ Arthur se začervenal. Chtěl promluvit, ale lord mu nedal příležitost. „Dnes Jamesi vypátrám pachatele, a proto budu potřebovat můj detektivní oblek. No tak ho přineste!“ Když už byl lord oblečen, přistoupil k zrcadlu, které stálo blízko lordovy postele a zahleděl se do něj. Hlavou se mu v tu chvíli začaly honit různé myšlenky o tom, jak vypadá. „Je určitě pravda, že oblek je trochu těsnější,“ mumlal si pro sebe lord a nepřestával se pozorovat v zrcadle, „ale váhou to přece být nemůže, vždyť kdyby měl každý takovou postavu jako já, jak by bylo na světě krásně. Musel se srazit při praní. Až mi ta pradlena přijde pod ruku, ta uvidí.“
James sice celou dobu v ložnici byl a všechno slyšel, přesto ale předstíral, a to dokonce docela přesvědčivě, že nic neslyšel…
