Agrese u pachatelů majetkové trestné činnosti a loupeží

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra psychologie

Diplomová práce (obor psychologie)

Agrese u pachatelů majetkové trestné činnosti a loupeží

Vypracoval: Tomáš Slánský

Vedoucí práce: PhDr. Veronika Anna Polišenská, Ph.D.

Brno 2008

Prohlašuji, že jsem práci vypracoval samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl v seznamu literatury.

…………………………………………

Věnuji Haničce z Dejvic

Děkuji Veronice Polišenské za umožnění výzkumu, vedení práce a pondělní vstávání, vězeňským psychologům za vstřícnost, Barboře Hohnové za ochotu při konzultacích Hand testu a všem, kdo mi pomáhali a umožňovali mi tuto práci dokončit. Největší dík za podporu patří mým rodičům.

Obsah 1. Úvod…………………………………………………………………………………… 1 2. Teoretická část …………………………………………………………………………1 2.1. Agrese………………………………………………………………………………1 2.1.1. Psychologické definice agrese ……………………………………………1 2.1.2. Definice některých termínů týkajících se agrese 2.1.2.1. Násilí

………………………3

…………………………………………………………………3

2.1.2.2. Agresivita

……………………………………………………………5

2.1.2.3. Asertivita ………………………………………………………………5 2.1.2.4. Hostilita ………………………………………………………………6 2.1.3. Základní teorie agrese ……………………………………………………6 2.1.3.1. Etologická teorie Konráda Lorenze …………………………………6 2.1.3.2. Psychoanalytické teorie ………………………………………………7 2.1.3.3. Frustrační teorie agrese ………………………………………………7 2.1.3.4. Sociálně kognitivní přístup A. Bandury ……………………………9 2.1.3.5. Teorie posilňování instrumentální agresivní odpovědi podle Busse .9 2.1.3.6. Teorie E. Fromma (a tzv. humanistické teorie) ……………………10 2.1.3.7. Shrnutí ………………………………………………………………10 2.1.4. Typy agrese ………………………………………………………………10 2.1.4.1. Instrumentální a emocionální agrese ………………………………12 2.1.4.2. Typologie agresorů …………………………………………………13 2.1.5. Situační a vnitřní vlivy na agresi ………………………………………14 2.1.5.1. Heredita, vrozené předpoklady ……………………………………15 2.1.5.2. Věk

…………………………………………………………………16

2.1.5.3. Dětství ………………………………………………………………16 2.1.5.4. Alkohol, drogy a jiné látky …………………………………………18 2.1.5.4.1. Alkohol ………………………………………………………18 2.1.5.4.2. Amfetamin a kokain …………………………………………18 2.1.5.4.3. Pervitin (metamfetamin) ……………………………………18 2.1.5.4.4. Kofein …………………………………………………………18 2.1.5.4.5. Nikotin

………………………………………………………19

2.1.5.4.6. Marihuana ……………………………………………………19

2.1.5.4.7. Anabolické steroidy …………………………………………19 2.1.5.4.8. LSD ……………………………………………………………19 2.1.5.4.9. Inhaláty ………………………………………………………19 2.1.5.4.10. Sedativa a anxiolytika ………………………………………20 2.1.5.5. Chápání agrese ………………………………………………………20 2.1.5.6. Shrnutí ………………………………………………………………21 2.1.6. Osobnost a agresivita ……………………………………………………21 2.1.6.1. Osobnostní rysy a agresivita…………………………………………22 2.1.6.2. Osobnostní patologie a agresivita …………………………………23 2.1.6.3. Morálka ………………………………………………………………25 2.1.6.4. Sebevědomí……………………………………………………………26 2.1.7. Osobnost a kriminalita …………………………………………………27 2.1.7.1. Typologie osobnosti pachatele ………………………………………28 2.1.7.2. Cloningerova teorie osobnosti.

……………………………………30

2.1.7.2.1. TCI a kriminální populace …………………………………31 2.1.7.2.2. TCI a psychiatrická populace ………………………………31 2.1.8. Shrnutí

…………………………………………………………………33

2.1.9. Emoce a Agrese …………………………………………………………34 2.1.9.1. Frustrace …………………………………………………………….34 2.1.9.2. Odplata ………………………………………………………………36 2.1.9.3. Shrnutí ………………………………………………………………38 2.2. Kriminalita ………………………………………………………………………38 2.2.1. Teorie kriminálního chování ……………………………………………38 2.2.1.1. Kriminologický přístup………………………………………………39 2.2.1.2. Psychologický přístup ………………………………………………40 2.2.1.2.1. Zdroje kriminálního jednání…………………………………40 2.2.1.2.2. Vývoj kriminálního chování …………………………………41 2.2.1.2.3. Agrese jako kriminální chování ……………………………43 2.2.1.2.4. Role drog v kriminálním chování

…………………………45

2.2.1.3. Shrnutí ………………………………………………………………46 2.2.2. Druhy kriminálního chování ……………………………………………46 2.2.2.1. Krádeže (§ 247) ………………………………………………………48 2.2.2.2. Loupež (§ 234) ………………………………………………………49 2.2.2.3.Shrnutí…………………………………………………………………51

2.3. Vězeňství v České republice ……………………………………………………51 2.3.1. Typy věznic ………………………………………………………………52 2.3.2. Věznice Vinařice …………………………………………………………53 2.3.3. Věznice Rýnovice …………………………………………………………53 2.3.4. Věznice Příbram …………………………………………………………53 2.4. Výzkumné otázky ………………………………………………………………53 3. Výzkumná část ………………………………………………………………………54 3.1. Výzkumné otázky ………………………………………………………………54 3.2. Výzkumný vzorek ………………………………………………………………54 3.2.1. Výběr výzkumného vzorku ………………………………………………54 3.2.2. Popis výzkumného vzorku

……………………………………………56

3.3. Specifika a limity výzkumu ve vězeňském prostředí

………………………57

3.4. Výzkumné metody ………………………………………………………………59 3.4.1. Hand test (Test ruky) ……………………………………………………59 3.4.2. Cloningerův dotazník temperamentu a charakteru (TCI-r) …………62 3.4.2.1. Dimenze a subdimenze TCI-r ………………………………………62 3.4.2.2. Administrace TCI osobám ve výkonu trestu ………………………64 3.4.3. Dotazník demografických dat

…………………………………………66

3.4.4. Polostrukturovaný rozhovor ……………………………………………66 3.4.4.1.Etické otazníky ………………………………………………………67 3.5. Sběr dat …………………………………………………………………………67 3.6. Analýza dat ………………………………………………………………………68 3.6.1. Analýza dotazníku ………………………………………………………68 3.6.2. Analýza rozhovoru ………………………………………………………68 3.6.3. Analýza Hand testu ………………………………………………………71 3.6.4. Analýza TCI ………………………………………………………………71 3.6.5. Vytvoření kasuistik

……………………………………………………71

3.6.6. Vytváření typologie ………………………………………………………72 3.7. Výsledky …………………………………………………………………………72 3.7.1. Deskripce dat z dotazníku a rozhovoru …………………………………72 3.7.2. Vyhodnocení Hand testu

………………………………………………77

3.7.3. Výzkumné otázky z hlediska Hand testu ………………………………80 3.7.4. Výsledky TCI ……………………………………………………………82 3.7.5. Výzkumné otázky z hlediska TCI ………………………………………86

3.7.6. Konečné výsledky …………………………………………………………87 3.8. Diskuse

…………………………………………………………………………91

4. Závěr …………………………………………………………………………………94 5. Literatura ……………………………………………………………………………96

1 Úvod Většina výzkumů ve vězeních a týkajících se trestné činnosti obecně je sociologických, a často čerpají pouze ze soudních spisů a pramálo se věnují přímo pachatelům. A pokud se takové výzkumy dějí, pak jen pro vnitřní potřebu věznic a výsledky se nedostanou za ostnaté dráty vězeňských zdí. Agrese je pro výzkumníky zajímavá jen u vrahů, sexuálních násilníků, popřípadě u mentálně retardovaných jedinců, z tohoto důvodu chybí i dostatek literatury, který by se věnoval agresivitě a násilí i u jiných skupin. Dá se říct, že průkopníkem psychologických výzkumů u nás je v současné době Veronika Polišenská, která zkoumá osobnosti zlodějů, jejich vazbu na místo apod. v rámci velkého grantu, který pro tento účel získala. S radostí jsem tedy přijal možnost se na něm podílet a napsat diplomovou práci zaměřenou na agresi. Vztah mezi majetkovými trestnými činy a násilím je dosud neprobádaný. Krádež se navíc může změnit v sekundě v loupežné přepadení – tedy násilný čin, objeví-li se svědek či přímo majitel kradené věci, vykrádaného objektu. Na neustálé hraně mezi krádeží a loupeží se pohybují například kapesní zloději. Lze předpokládat velká část pachatelů se dopouští jak majetkové, tak násilné kriminality. Tato práce by měla být prvním střípkem, zabývající se agresivitou pachatelů nejčastějšího trestného činu, se kterým každý z nás přijde několikrát za život do styku. Cílem práce bude popsat osobnost pachatele s ohledem na agresi, které se dopouští.

2 Teoretická část 2.1 Agrese 2.1.1 Psychologické definice agrese „Agrese je většinou chápána jako jakákoliv forma chování, jehož cílem je záměrně někoho poškodit nebo mu ublížit… Kromě fyzického ublížení lze za agresi považovat také psychická a emocionální zranění, jako jsou například zastrašování, zostouzení, vyhrožování apod.“ (Čermák 1998, s. 12)

1

Většina definicí agrese se soustředí jak na záměrnost agresivního chování, tak na výsledek, kterého je tímto chováním dosaženo, přestože například Fesbach mluví i o záměru zbavené agresi. Pozoruje ji u frustrovaných dětí, které mohou uhodit jiné dítě bez záměru mu ublížit. (dle Čermák, 1998) Například John W. Renfrew definuje agresi jako „určité chování organismu zaměřené na cíl, jako chování, jehož důsledkem je poškození.“ (cit. dle Čermák 1998, s. 13) Podobnou definici používají např. i Anderson a Bushman (2002). „Agresí tedy, obecně vzato, rozumíme úmyslné jednání spočívající ve vlastním napadání a ubližování.“ (Kučera & Kučera, 2007, s. 79) Sám Čermák pro potřeby své monografie zúžil definici agrese takto: „Lidskou agresi je možné definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit jinému člověku.“ (Čermák 1998, s. 14) Lovaš (1993) si při definici pomáhá použitím dvou termínů, když agresi označuje jako „samotné ubližovanie, poškodzovanie jako čin“ a agresivní chování jako „správanie, ktoré toto ubližovanie spôsobuje.“ (Lovaš, 1993, s. 224) V různých definicích se však vyskytují rozpory, a to zejména ohledně aktivity subjektu, důsledku agresivního chování a vybraného cíle agrese. I když je agrese běžně vnímána a definována jako činnost, agresivně ubližující chování se může projevovat i jako nečinnost, „když např. neposkytnu první pomoc nenáviděnému člověku, nebo když lajdácky opravím auto s myšlenkou, že na jeho majitele kašlu“ (Říčan, 1999, s. 181). Naopak naprosto zřejmé aktivní chování, při kterém například řežeme do živého těla, se za jasně stanovených podmínek za agresivní nepovažuje: „Operácia sa nekvalifikuje jako agresívne správanie chirurga, pokiaľ lékar nepoškodí operovaného porušením noriem platných pre operácie.“ (Lovaš, 1993, s. 224) Mezi odborníky podle Lovaše (1993, s. 225) „prevažuje tendencia považovať za agresívne to správanie, ktoré zjavne smeruje k poškodeniu inej osoby, bez ohľadu na to, či k zraněniu (usmrteniu atď.) skutočne dojde.“ K výše uvedených definicím Vágnerová (2004) komplementárně připočítává záměrnou aktivitu, při které činitel nebere ohled na riziko ublížení, či je mu toto riziko lhostejné. Uvažujeme-li, že pro definici agrese je důležitý terč útoku, každý člověk může vnímat akt zabití mouchy jiným způsobem. Pokud jí totiž při zabíjení nebudeme trhat nožičky a křidýlka, málokdo se pozastaví nad naším činem. Myslím, že většina lidí to bude považovat za méně agresivní čin, než například rozbití výlohy. Přitom „Robert A. Baron a Deborah R.

2

Richardsonová definují agresi jako jakoukoliv formu chování, jehož cílem je ublížení jiné živé bytosti nebo její poškození.“ (cit. dle Čermák 1998, s. 13) Blíží se tím tedy spíše k definici lidské agrese, jak ji chápe právě Čermák. Jednotlivé definice agrese se často zaměřují na ublížení jinému objektu a občas neberou v potaz možnost autoagrese. Osobně sebepoškozování a sebevražedné pokusy za projevy agrese považuji. Sporné ohledně definic mohou být agresivní postoje vůči sobě samému, které nás poškozují po psychické stránce, a mohou dokonce vyvolat somatické potíže. Vágnerová (2004) zmiňuje, že pro vnímání agrese je třeba brát zřetel na platné normy stanovené společností a práva. Za agresivní chování tedy považuje jakékoli porušení sociálních norem omezujících práva a poškozujících živé bytosti či neživé objekty. Z výše uvedeného vyplývá, že pojem agrese se může lišit i mezi rozdílnými kulturami. Jednoznačnou a všeobjímající definici, která by platila kdekoliv na světě tedy není možné stanovit. Jednotnou a všeobecně platnou definici agrese nemůžeme vytvořit ze dvou závažných důvodů: za prvé z důvodu její komplexnosti, kvůli které se nemůžeme vyhnout přílišnému zobecnění a z něj vyplývající vágnosti definice, a za druhé kvůli nemožnosti přílišného zúžení pohledu na danou problematiku, který by opomíjel další aspekty. Problémem při definování agrese je i fakt, že tato problematika s sebou nese často pociťované negativní zabarvení v důsledku morální konotace, kterou slovo agrese vyvolává.

Pro moji práci je důležité, že se zabývám záměrnou lidskou agresí, která někoho, nebo něco poškozuje. Ve své práci budu za agresi považovat záměrné chování člověka směřované proti jiné živé bytosti nebo majetku, které může vést k fyzickému i psychickému ublížení nebo poškození.

2.1.2 Definice některých termínů týkajících se agrese Pro výzkumné účely je užitečné vzájemně vymezit termíny, které si jsou do jisté míry podobné a v některých kontextech se jejich významy mohou překrývat.

2.1.2.1 Násilí J. R. Meloy „násilí definuje jako otevřené vyhrožování použitím síly, které pravděpodobně vyústí v poškození člověka“ (cit. dle Čermák 1998, s. 11) Toto pojetí násilí je v souladu s definicí Světové zdravotnické organizace:

3

„Násilné chování jako záměrné použití fyzické síly nebo moci, buď jako hrozby, nebo aktuálně, a to i proti sobě samému, druhé osobě, proti skupině či komunitě, které buď s vysokou pravděpodobností vyústí nebo skutečně vyústí do úrazu, smrti, psychologického poškození, naruší vývoj nebo způsobí deprivaci.“ (dle Kučera & Kučera, 2007) Ve své publikaci se autoři zmiňují o konkrétních násilných projevech a aktivitách osob a skupin těchto osob, „které si vynucují respekt a podřízení chování jiného ve svém vlastním egoistickém zájmu.“ (Kučera & Kučera, 2007, s. 78) Breakwellová definuje násilí jako „záměrný pokus fyzicky někomu ublížit.“ (dle Čermák, 1998) Kamarýt (1998, s. 237) při odkazu na Van der Dennena násilí od agrese odděluje takto: „Agrese může být jedním ze zdrojů násilí mezi mnoha jinými a násilí může být manifestací agrese mezi mnoha jinými jevy.“ Kamarýt dále mluví o třech tradicích vztahu mezi agresí a násilím. První je behavioristická tradice, podle níž jsou násilí a agrese synonyma, jelikož agrese je definována v pojmech útočného chování. Druhou tradici představují klinicky a psychoanalyticky orientovaní autoři, kteří „chápou násilí jako extrémní pól bipolárního kontinua (sahajícího od asertivní a konstruktivní agrese k destruktivnímu násilí).“ (s. 242) Takovou definici nabízejí například Anderson & Bushman (2002, s. 29): „Násilí je agrese, která má za cíl extrémní poškození (např. smrt). Veškeré násilí je agresí, ale mnoho případů agrese není násilných.“ Podobné rozlišení pojmů agrese a násilí nabízejí i Koukolík s Drtilovou (2001, s. 164): „Agrese je normální druh chování, jehož smyslem je volné přírodě přežití. Násilné chování je patologická agrese, jejímž smyslem je něco poškodit, někomu ublížit, nebo jej zabít.“ Rovněž Poněšický (2005, s. 50) považuje násilí za vztahové chování, „jež má za následek narušení vývoje či kontinuity druhého. Naopak agresi chápe jako jeden ze zdrojů životní energie a vývoje.“ Třetí tradice přistupuje k agresi a

k násilí jako dvěma relativně nezávislým

fenoménům. Toto pojetí je však spíše doménou politologů a polemologů. (Kamarýt, 1998)

Z výše uvedených definicí tedy vyplývá, že násilí a násilné chování se výrazně kryjí s definicemi agrese. Občas bývají oba pojmy užívané jako synonyma, v jiném kontextu dostává pojem násilí jinou kvalitativní hodnotu. V této práci používám pojem násilí spíše v behavioristickém chápání jako akt agrese, tedy agresivní chování.

4

2.1.2.2 Agresivita „Agresivita je pojímána v nejširším slova smyslu jako dispozice k agresivnímu chování.“ (Čermák 1998, s. 13) Podle Čírtkové (2006, s. 168) se „agresivitou rozumí určitá vnitřní pohotovost k agresivnímu jednání. Pojem agresivita tedy vyjadřuje vnitřní dispozici nebo osobnostní vlastnost. Zpravidla je chápána jako relativně trvalá a hůře měnitelná charakteristika osobnosti,“ „ktorá se prejavuje tendenciou presadzovať svoju osobnosť, potreby a ciele bez ohľadu na okolie,“ (Čech 2000, s. 38) „připravenosti k útočnému jednání, agresi.“ (Kučera & Kučera, 2007, s. 79) Agresivní jedinci mívají často naučený způsob chování, který se projevuje jako potřeba prosazovat se pomocí přímé agrese. Někteří, zejména jedinci fyzicky slabší, mohou volit i agresi nepřímou, či dokonce pasivní. Obecně se agresivita rozvíjí na základě poruch procesu socializace. Není proto překvapením, že jedno z vodítek pro diagnostiku disociální poruchy osobnosti je velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí.1 Dále se na agresivitě podílí i instinkty a pudy. Agresivita bývá někdy považována za reakci na vnější podnět, v těchto případech ji používáme jako synonymum pro agresi. Ve své práci budu chápat agresivitu spíše jako osobnostní rys člověka. Obecně však nepanuje shoda, zda se jedná o specifický rys, či trs jiných rysů, které se dohromady projevují jako agresivita.

2.1.2.3 Asertivita „Asertivitou se obvykle rozumí, že člověk dokáže trvat na svých názorech a prosazovat svoje práva v rámci existujících zákonů.“ (Čermák 1998, s. 12) Asertivní chování by nemělo nikoho neoprávněně poškozovat. V reálných situacích může být těžké určit hranici mezi asertivním a agresivním jednáním. Platné zákony totiž ne vždy postihují všechny situace, které mohou nastat a ne vždy jsou tyto zákonyplně spravedlivé. Relativita asertivity pak vyvstane o to výrazněji, odhlédneme-li od zákonů ve smyslu práva a budeme-li se řídit nepsanými zákony vytvořenými společností, jejichž chápání bývá mnohem subjektivnější. Pachatelé trestné činnosti totiž často tyto zákony chápou vlastním specifickým způsobem. Toto specifické chápání norem může být důvodem, proč si ve věznici odpykává svůj trest tolik „nespravedlivě“ odsouzených a proč tolik trestaných „nemělo jinou možnost“, než spáchat kriminální delikt. 1

Více v kapitole 2.1.6 Osobnost a agresivita

5

2.1.2.4 Hostilita Hostilita znamená nepřátelský, negativní postoj k jedinci nebo k více lidem, tendenci k nepřátelskému chování a zdroj k antagonistickému chování a prožívání. Hostilita je sycená negativními emocemi – závistí, nenávistí, vztekem. Může přejít do emocionální deprese a úzkostných stavů. Nemusí vždy vyústit do agrese. (Čech 2000; Čermák, 1998) Jak se hostilita u konkrétní osoby projeví, závisí na osobnosti individua a různých situačních vlivech. Například jedinec s výraznými agresivními rysy bude vykazovat s velkou pravděpodobností tendenci k agresivní reakci směrem k okolí. Lze předpokládat, že tento vzorec agresivního chování bude mít naučený. Naopak jedinci inklinující k depresivnímu prožívání mohou agresi živenou hostilním prožíváním směřovat proti sobě samému. U nejistých lidí se může hostilita projevit úzkostmi. Obecně je však pokládána za jednu z příčin agresivního chování vůči druhým.

2.1.3 Základní teorie agrese Za agresivním chováním se většinou skrývá konkrétní potřeba, touha něčeho dosáhnout či něčemu zabránit. K dosažení těchto cílů však ve většině situací mohou vést i jiné cesty, než agresivní chování. Odpověď na otázku, proč lidé volí právě cestu agrese, se (nejen) psychologové i jiní vědci snaží najít už dlouhou řádku let. Ke komplexní odpovědi máme ještě daleko, nicméně několika dílčích výsledků jsme již dosáhli. V rámci psychologického bádání se vynořilo několik zásadních teorií agrese, které lze považovat za nosné a platné, přihlédneme-li k jistým omezením a uvědomujeme-li si, že neobsahují celou šíři problému. V přehledových studiích, teoretických částech výzkumů a učebnicích se nejčastěji uvádějí etologická teorie, psychoanalytická škola, frustrační teorie, sociálně kognitivní přístup, a Frommův sjednocující přístup. 2.1.3.1 Etologická teorie Konráda Lorenze Etologická teorie považuje agresi za jeden ze základních instinktů. Tento instinkt je vlastní jak zvířatům, tak lidem a slouží k zachování rodu, k ubránění teritoria a k získání potravy. Agresivní instinkt je zdroj energie, který se postupně doplňuje a energie hledá možnost k uvolnění. Tuto energii nelze trvale potlačit, aniž by si našla cestu ven, a pokud není

6

uvolněna přirozeným způsobem, například v boji, máme možnost ji uvolnit společensky přijatelným způsobem, například sportem. (Lovaš, 1997) Pokud je tato agrese uvolněna destruktivním způsobem, došlo dle této teorie k chybnému uplatnění instinktu. (Čech, 2000) Také Kučera a Kučera (2007) považují agresi za součást vrozené instinktivní výbavy. Projevuje se podle nich nepřátelským postojem vůči vybranému objektu a útočným chováním. Tento postoj se postupně získá učením, realizovaným v rámci adaptace organismu na dané životní podmínky. 2.1.3.2 Psychoanalytické teorie Freud mluví o pudu smrti, který označuje jako thanatos, jehož vyjádřením je agresivita. Na rozdíl od Lorenze tedy agresi vnímá jako čistě destruktivní fenomén. Oproti tomu Heinz Kohut zastává názor, že primární, nedestruktivní agresivita slouží potřebné separaci a individualitě. Destruktivní formu agrese chápe jako chronickou narcistickou zlost, která vzniká v důsledku nepotvrzování vývojových kroků dítěte a nedostatkem empatie. Trimborn tento koncept dále rozvíjí. Po předčasné separaci od matky, nebo jiné významné osoby, má jedinec strach z opětovného odmítnutí, vyhýbá se tedy závislosti na osobách, které by pro něj mohly být významné. Násilí tak může být obranou proti možnosti retraumatizace – agrese totiž znemožní blízký kontakt a nemůže tedy vzniknout pocit úzkosti a nejistoty. (Poněšický, 2005)

2.1.3.3 Frustrační teorie agrese. Podle Dollarda a dalších behavioristicky orientovaných psychologů z Yaleské univerzity uvolňuje frustrace agresivní pud (drive) a tento pud je agresivním chováním následně redukován. (Lovaš, 1997) Frustrace nastává, pokud člověk trpí nějakým nedostatkem, nebo postrádá něco potřebného k uspokojení svých potřeb; dále pokud je uspokojení potřeby oddálené, zmařené, nebo pokud dojde ke konfliktu. Bolest a nepohoda (pocit ohrožení, neúspěch, konflikt) vyvolávají negativní afektivní stav, který aktivuje agresivní chování. V těchto případech může frustrovaný člověk jednat extrapunitivně, kdy obviňuje druhé; intropunitivně, kdy vinu vztahuje na sebe, nebo impunitivně potlačí veškeré myšlenky na frustraci. První dvě varianty mohou vést k agresivnímu chování. Extrapunitivně orientovaný jedinec se pokusí najít příčinu frustrace, na kterou svoji agresi zaměří. Pokud se mu pravou příčinu frustrace najít nepodaří

7

nebo je pro něj nezasahnutelná (např. z důvodu vyššího sociálního statusu), může agresi přemístit na snadnější cíl, tedy na tzv. obětního beránka. (Čech, 2000; Lovaš 1995) Autoři F-A teorie zastávali názor, že každá frustrace způsobuje agresi a naopak každá agrese je způsobena frustrací. Jeden z nich, N. Miller později připustil, že člověk může na frustraci reagovat i jinými způsoby, než agresivním chováním. Přestože je vyvrácen i zbývající axiom, frustrace nadále zůstává významným činitelem při vzniku agrese. Frustrační teorie platí hlavně v případě aktuálních agresivních reakcí. Pokusy o výchovu bez frustrací agresi spíše rozhojnily. Takto vychovávané děti nejsou zvyklé na překážky a neumí se s nimi vypořádat. Když pak dítě na nějakou překážku v životě narazí, je taková situace pro něj nadmíru frustrující a nedokáže agresi vyjádřit sociálním způsobem. Jsou-li před dítětem odstraňovány veškeré překážky a není-li nijak ve svých potřebách omezováno, jsou frustrovány jeho potřeby orientace. Dítě pak neví, co si od něj rodiče přejí. (Poněšický, 2005) Jedinci s liberální výchovou, zvyklí na bezstarostný život, jsou ochuzeni o radost z překonání překážky a mohou tak vnímat svůj život jako prázdný, nenaplněný. Tyto pocity je pravděpodobně povedou k vyhledávání co nejsilnějších zážitků, aby vůbec pocítili nějaké uspokojení. Teoreticky mohou vést i k tendenci ubližovat buď sobě nebo druhým. Na frustrační teorii Dollarda a spol. navázal Leonard Berkowitz (Cognitive Neoassociation Theory - CNT). Do jednoduché rovnice frustrace = agrese přidal emocionální stav osobnosti a předešlé zkušenosti: „Negativní emoce vyvolané nepříjemnými zkušenostmi automaticky stimulují různé myšlenky, vzpomínky, expresivní motorické reakce a fyziologické odpovědi asociované tendencemi jak k boji, tak k útěku. Bojové asociace vyvolají rudimentární pocity vzteku, zatímco útěkové asociace vyvolají rudimentární pocity strachu. CNT navíc předpokládá, že podněty presentované během averzivní události se asociují s událostí a s kognitivními a emocionálními odpověďmi spuštěnými událostí.“ (Anderson a Bushman, 2002, s. 30) Frustrace tedy vyvolává agresi, protože je averzivní, a i jakýkoliv negativní afekt může následně vyústit v agresi. Je třeba brát v potaz i fakt, že silnější averzi vyvolá neočekávané selhání v dosahování cíle, než selhání očekávané, a proto se s neočekávaným selháním pojí větší popud k agresivnímu chování. (Lovaš, 1997; Šolcová 2006) Každý člověk má však možnost se nad svými pocity v rámci potřebné sebereflexe zamyslet a odhalit, jakou mají jeho pocity příčinu. Díky uvědomění si pravé příčiny frustrace pak negativní pocity mohou být potlačeny, nebo naopak zvýrazněny. Své pocity tak můžeme záměrně ovlivnit a z nich vycházející agresi odpovídajícím způsobem regulovat. (Anderson a Bushman, 2002, s. 30)

8

2.1.3.4 Sociálně kognitivní přístup A. Bandury Teorie sociálního učení upozorňuje na skutečnost, že lidé (děti) se agresi učí díky vlastní zkušenosti pomocí procesů identifikace, imitace a modelování. Děti přejímají vzorce chování od svých rodičů, ale jistý podíl na tomto učení mohou mít i masmédia. (Jaššová, Fabíny & Zelina, 1995) Dochází k tzv. observačnímu učení, kdy si jedinec osvojuje chování dostupného modelu, který je za agresivní chování odměňován. (Čírtková, 2006) Začne-li tedy dítě agresi samo používat k řešení interpersonálních konfliktů a toto chování se mu vyplácí, dojde k dalšímu zpevnění. Husman a Eron tvrdí, že „dítě, které agresivně řeší interpersonální konflikty, je vystaveno velkému množství agresivních událostí, jež se v paměti zapisují (zakódují) jako scénáře. Ty jsou pak opakováním posilovány. Na základě těchto scénářů se vyvíjí abstraktnější strategie pro zacházení s konfliktem. Konečným výsledkem pak je, že dítě s vysokou pravděpodobností oživí agresivní schéma, kdykoliv se vyskytne konflikt.“ (dle Čermák 1998, s. 47) 2.1.3.5 Teorie posilňování instrumentální agresivní odpovědi podle Busse Na interpersonální kontext vázaná agrese je instrumentální odpovědí, která je posilována získáním odměny nebo odstraněním nepříjemných či škodlivých podnětů. Intenzita agresivity je podmíněná těmito faktory: a) „ častost a intenzita prežívaných útokov, frustrácií a rušivých podnetov, b) miera posilnenia správania, ktoré nasleduje po agresi, c) sociálne faktory, ktoré uľahčujú agresivitu (napr. rodičovské vzory agresivního správania) d) temperament – tj. miera impulzivity jednotlivca daná hormonálními vplyvmi.“ (Čech, 2000, s. 47) Všechny uvedené přístupy dokáží mistrně popsat určité aspekty agrese, ale žádný není komplexní a nedokáže obsáhnout všechny projevy agresivního chování, byť se o to jakkoli snaží. Každý však nabízí sofistikovaný rámec, do něhož můžeme podle potřeby námi zkoumaný problém vložit. I když některé přístupy stojí v rozporu,

zároveň se vhodně

doplňují. Je tedy potřeba brát v úvahu všechny teoretické koncepty a při zkoumání příčin agresivního chování je žádoucí tyto koncepty vhodně kombinovat a slučovat. Pokusil se o to například Erich Fromm.

9

2.1.3.6 Teorie E. Fromma (a tzv. humanistické teorie) Fromm své myšlenky rozvádí zejména v knize Anatomie lidské destruktivity (1997, 2007). V tomto díle se autor pokouší se o syntézu teorií osobnostních a sociálních. Bere v úvahu sociální vztahy, sociální pozadí a frustraci nejvyšších životních hodnot. (Jaššová, Fabíny & Zelina, 1995) Používá termín benigní (nezhoubná) agrese, kterým označuje pseudoagresi, hravou agresi, agresi jako sebeprosazení, obrannou agresi a agresi, která je vyvolána ohrožením svobody člověka. K adaptivní agresi počítá i agresi instrumentální, která slouží k opatření si nutných nebo žádoucích věcí a akt ničení není jejím původním cílem, nýbrž pouze prostředkem. Nejpregnantnějším příkladem instrumentální agrese je válka. K maligní (zhoubné) agresi patří týrání pro radost z týrání. Tato agrese je typicky lidská Podobně na agresi pohlížejí i další humanističtí psychologové. K násilné agresi podle nich vedou osobní selhání, bezmocnost či ztráta sebeidentifikace. Agrese může být únikem z těchto pocitů bezvýznamnosti, ztráty tvořivosti a pocitu bezmoci. (Kamarýt, 1998) Battegay mluví o násilí jako prostředku komunikace, kterým jedinec poukazuje na svou vlastní násilím poznamenanou minulost. (Poněšický, 2005)

Za další komplexní teorie můžeme považovat například Geenův model (např. in Lovaš, 2007) nebo model Andersona a Bushmana (2002) 2.1.3.7 Shrnutí Všechny výše uvedené teorie jsou platné a mají své opodstatnění. Ve výzkumu agrese u zločinců vycházím zejména z teorie sociálního učení a z frustrační teorie. Zločincem se člověk nerodí, ale stává se jím v průběhu svého života. Osvojuje si určité hodnoty, normy a vzorce chování včetně agresivních v souladu s Bandurovým učením. Dopustí-li se během páchání trestného činu agrese v afektu, zřejmě se bude jednat o reakci na aktuální frustraci.

2.1.4 Typy agrese Přehlednou kategorizaci typů agrese nabízí například Čech (2000). Agrese může být fyzická, což je takový druh agrese, jehož důsledkem je poškození nebo odstranění nežádoucího objektu. Častým příkladem této formy je agrese brachiální, jež spočívá v použití primitivního násilí za využití fyzické síly. Verbální agrese ubližuje psychicky, ale v některých situacích může být varováním a předcházet tak fyzickému napadení. V některých případech mohou být agresivní tendence odreagovány ve fantazii. Ale

10

i agresivní fantazie bývají považovány za předchůdce skutečného útoku: „Kdykoliv se myšlenka na agresi přemítá ve fantazii, pak bude pravděpodobně opakována a snad i zpracována do určitého vzorce chování.“ (Čermák 1998, s. 47) Agresi můžeme směřovat jak živým organismům (sociální agrese), tak k věcem (nesociální agrese), sami k sobě (autoagrese), nebo proti druhým (heteroagrese). Agresi můžeme také namířit přímo proti cíli, anebo nepřímo zaútočíme na určitý objekt, který má pro oběť pozitivní hodnotu. Skrytá agrese je nevědomá nebo symbolická, oproti tomu manifestní agrese je otevřená dokud není utlumena a nepřejde do stavu latence. Samoúčelná agrese je čistě destruktivní a agresorovi nepřináší ani úlevu, ani potěšení. Slepá agrese slouží k pouhému odreagování agrese a agresor poškozuje sám sebe. Podobně je tomu v případě intervenované agrese (autoagrese), které může krajně vyústit až k sebevraždě. Socializovaná agrese je druh verbální agrese, který je založený na žalování, osočování apod. Imitativní agrese vychází ze sociálního učení. Jejím klasickým příkladem je šikana vojáků, kteří mladším ročníkům oplácejí to, co sami zažili, když byli v jejich roli. Jako agrese nejbližší šance bývá označován přenos neuspokojené původní agrese na jiný objekt (obětního beránka). K tomuto dochází v případě, kdy agresor není schopen poškodit původní cíl. Častými oběťmi se stávají lidé různým způsobem hendikepovaní, slabí, děti a lidé s nižším sociálním statusem, ale i zvířata či věci. Zkrátka cíle, pro které je obtížné se agresorovi bránit. Častým zástupným cílem jsou týrané děti, protože ty se dospělým nemohou postavit. Nejen etologové však poukazují i na pozitivní (konstruktivní) a adaptivní druh agrese, který chrání jedince před zánikem, udržuje integritu těla a duše a napomáhá v procesu individuace. Někdy je určitá dávka agrese nutná pro překonání frustrujících a stresujících situací. Na druhé straně agresi obecně hodnotíme negativně jako destruktivní jev, který ubližuje a ničí. Agrese je většinou vnímána jako aktivní chování, ale agresivní můžeme být i svojí nečinností, pokud například necháme záměrně někoho trpět. Psychiatři a psychoterapeuti dokonce diagnostikují pasivně-agresivní poruchu osobnosti.2 Jisté projevy agrese však některé kultury podporují, hodnotí jako prospěšné a vnímají je jako chováni v rámci platných norem, zatímco pro jiné kultury je totéž chování nepřípustné. Tradiční interkulturní (i vnitrospolečenské) rozpory panují například ve způsobu vnímání násilí páchaného na ženách (vraždy ze cti, ženská obřízka, vynucování sexu v partnerském

2

Pasivně-agresivní porucha osobnosti je v ICD-10 i v DSM-IV řazena do skupiny poruch, jejichž validitu je potřebné ještě dále zkoumat. (Praško a kol. 2003, s. 321) V ICD-10 (MKN-10) se diagnostikuje jako Jiná specifická porucha osobnosti (F60.8)

11

vztahu či projevy domácího násilí), na dětech (výchovné fyzické tresty), i na sobě samém (sebevražda, sebepoškozování).

2.1.4.1 Instrumentální3 a emocionální4 agrese „Instrumentální agrese je prostředkem, jak dosáhnout vnějšího cíle… emocionální agrese je charakteristická přítomností silné negativní emoce, většinou hněvu, a agrese není prostředkem, ale cílem sama o sobě.“ (Čermák 1998, s. 10) O instrumentální agresi můžeme říct, že je spíše naučená a agresor ji používá k dosažení určitého cíle (např. získání cenností, peněz, území). V mnoha případech má agresor již od dětství naučené násilné vzorce chování, díky nimž dosahuje svých cílů. Jde o tedy o produkt vysokého self-efficasy pro agresivní chování. Doba trvání instrumentální agrese bývá omezena na nezbytně dlouhou dobu a její intenzita nebývá výrazná. Toto samozřejmě neplatí ve všech případech, neboť intenzita agrese nájemných vrahů musí mít už ze své podstaty fatální důsledky. Anderson a Bushman (2002) modifikují instrumentální agresi dvěma způsoby. Za prvé rozlišují mezi cílem přímým (proximate) a cílem konečným (ultimate). Záměr ublížit vidí jako nezbytný rys každé agrese s přímým cílem. Za druhé rozlišují mezi různými druhy agrese na úrovni konečného cíle. Jako příklad uvádějí přepadení a fyzické napadení, kdy se v obou případech jedná o agresi, neboť přímým cílem je poškodit oběť. Jistý rozdíl však spočívá ve skutečnosti, že přepadení je založeno na cíli něco získat, kdežto cílem napadení je primárně ublížit. (Anderson & Bushman, 2002) U majetkové trestné činnosti je použití instrumentální agrese častým jevem. Pachatelovým záměrem není oběti ublížit, ale získat majetek, který osoba vlastní, či opatruje. Většina majetkových trestných činů se obejde bez jakékoliv přímé agrese směřované na člověka, nejagresivnějším činem bývá samotné vniknutí do objektu oběti, často bez jakéhokoliv poškození. Emocionální agrese má blízko k frustračním teoriím. Jedná se o reaktivní akci s vysokým stupněm emoční angažovanosti. Dochází k ní při stresujících situacích, za účasti negativních pocitů a emocí. V případech mezilidské agrese jí často předchází konflikt – urážka, fyzický útok, nebo osobní selhání. Agrese, poškození a následné ublížení oběti je samotným cílem. (např. Salfati, 2000)

3 4

V některých zdrojích označovaná jako chladnokrevná, predátorská, (pro)aktivní. V některých zdrojích označovaná jako hostilní, horkokrevná, reaktivní, expresivní, afektivní, odreagovaná.

12

Rozdíly mezi instrumentální a emocionální agresí lze zřejmě vystopovat i na neurofiziologické úrovni. Pankeep (in Poněšický, 2005) mluví o třech druzích agrese u živočichů. Jde o tzv. „Systém frustrace“, jehož podstata tkví ve strachu, který bývá velice emoční a nekoordinovaný a má tedy společné prvky s emoční agresí. Dalším je „Agrese lovce oběti“, která je spojena s pozitivním afektem radosti, s hledáním potravy a bývá koordinovaná. Také může vyústit v nejdestruktivnější formu, jelikož neslouží k obraně, je promyšlená a tedy vymknutá instinktivnímu chování. Třetí „Agrese týkající se hierarchie“ se pojí s fenoménem dominance a je nejzřetelnější u mužského pohlaví. Koukolík s Drtilovou (2001) tento neurobiologický pohled uvádí i přímo na případech lidí. Afektivní, impulzivní a nepromyšleně jednající vrazi vykazují sníženou činnost předních částí čelní mozkové kůry,5 v jejíž důsledku nejsou schopni tlumit své impulsy. Zato predátorští vrazi, kteří jednají promyšleně a chladnokrevně, mají činnost této části mozkové kůry téměř normální, agresivní impulsy tlumit mohou, ale nečiní tak. Je tedy zřejmé, že instrumentální a afektivní agrese se od sebe na biologické úrovni liší a jejich dělení má smysl, neboť k oběma druhům agrese pravděpodobně dochází z jiných důvodů a jinou cestou. Na základě těchto údajů však nelze nalézt uspokojivou odpověď na otázku příčetnosti afektivně jednajících zločinců, rozdíly mezi afektivní a chladnou agresí však zřejmé jsou. Někteří autoři jako další nezávislý typ uvádějí šikanu, která nemá instrumentální ani reaktivní charakter. Toto pojetí najdeme například u Koláře (2005).

2.1.4.2 Typologie agresorů „Náchylnost k agresi lze nejnázorněji vyjádřit pomocí typologického pojetí, kdy se snažíme postihnout určité soubory vlastností, které člověka vybavují větším rizikem chovat se agresivně“ (Čermák 1998, s. 69) Každá typologie s sebou samozřejmě nese nevýhodu ztráty jemných nuancí, které činí každého člověka jedinečným. Přesto lze vypozorovat, že některé vyhraněné komponenty korelují s agresivním chováním. U některých lidí dochází k agresivním reakcím na základě jejich rychlé vzrušivosti a nedostatečné kontroly impulsů. Nechají se snadno vyprovokovat, jsou dráždiví. „Dráždivost (iritabilita) je chápána jako stabilní tendence reagovat útočně dokonce na velmi slabé podněty.

5

u zvířat dochází u afektivní agrese ke zvýšené činnosti sympatiku na rozdíl od agrese predátorské. (Koukolík & Drtilová, 2001)

13

Takový člověk ztrácí kontrolu nad svými reakcemi. Často mívá špatnou náladu, je nedůtklivý, netrpělivý, nesnášenlivý, cítí se neustále připravený k útoku apod.“ (Čermák 1998, s. 70) Jiní jedinci používají násilí cíleně k dosažení svých cílů. Často se jedná o antisociální osobnosti. Rozdělení agrese na expresivní a instrumentální lze tedy přenést i na typologii agresorů. Kafka (1994) uvádí dvě hlavní formy psychopatie, které odpovídají uvedené typologii. První je Labilní a nezdrženlivá psychopatická porucha, jejímž hlavním příznakem je labilita a instabilita. Labilita se projevuje nestálostí, nedostatečnou podmíněností, poruchou nálad a nedostatečnou cílevědomostí chování. Labilní člověk se nechá lehce ovlivnit, ale také umí snadno ovlivnit druhé. Je nespolehlivý a nezodpovědný. Nezdrženlivost se pak vyjadřuje neschopností ovládnout se. Takový člověk prosazuje své potřeby i za cenu značného rizika, využívá všech možností jak dosáhnout požitku. Nezdrženlivost se může týkat hromadění peněz, hraní o peníze i v oblasti sexuality. Pokud jsou tyto charakteristiky u dané osobnosti dominantní, mohou snadno vést ke kriminálnímu chování. Druhou formou je Antisociální psychopatická porucha. Vyznačuje se morální necitlivostí a bývala označovaná termínem apatická psychopatie. Projevuje se častým kriminálním a antisociálním chováním už od dospívání. Tito lidé jsou téměř bez svědomí, citu a soucitu, v kontaktu s druhými suroví až brutální. Hennig a kolektiv (2005) na základě faktorové analýzy a použití Buss–Durkee Hostility Inventory odhalil dva agresivní faktory: Neurotickou hostilitu a agresivní hostilitu. Neurotický typ agresivity je podobný reaktivní agresi, zatímco druhý je spojen s antagonismem (druhý pól dimenze s přívětivostí) a je spojován jak s reaktivní, tak s chladnokrevnou agresí v neutrálních podmínkách.

Výše zmíněné ani podobné typologie rozhodně nemůžeme brát dogmaticky. Dodge a Coie upozorňují, že někteří lidé vykazují jak reaktivní, tak proaktivní agresi. (dle Bettencourt a kol. 2006)

2.1.5 Situační a vnitřní vlivy na agresi Stejně jako v jiných oblastech psychologie, i v případě agresivity panoval odvěký spor, zda se člověk jako agresivní rodí, nebo se jím stává v průběhu vývoje a socializace. Výzkumy

14

v rámci psychologie a příbuzných oborů ukazují, že se opět jedná o mix nejrůznějších vlivů. Na následujících stránkách nabídnu stručné shrnutí poznatků o některých z těchto vlivů. 2.1.5.1 Heredita, vrozené předpoklady V dějinách kriminologie a psychologie můžeme najít několik zaručených teorií, které tvrdily, že zločincem se člověk rodí. Lidé pak byli trestáni za tvar lebky, místo za zločiny, které skutečně spáchali. O dědičnosti mravní zaostalosti nepochyboval ani objevitel korelační analýzy a propagátor eugeniky Francis Galton. (Hunt, 1999) Výzkum dědičnosti agresivity je obtížný, neboť potomci agresivních rodičů mohou být agresivní jak kvůli heretickým předpokladům, tak také v důsledku výchovy agresivními rodiči. Proto se výzkumníci zaměřují buď na studium lidských dvojčat, nebo subhumáních živočichů. Koukolík s Drtilovou (2001, s. 167) tvrdí, že agresivita má genetickou složku, neboť „poměrně krátkým šlechtěním se podařilo získat vysoce agresivní kmeny myší, krys i psů.“ Dále vycházejí ze studií dvojčat, který provedl Lyone a kolektiv, když uvádějí, že dědičnost ovlivňuje u dospělých lidí nejvýrazněji útočnost, nedodržování sociálních norem a impulzivitu, avšak vliv dědičnosti je přibližně stejný jako vliv prostředí. Při sledování adoptivních dětí bylo zjištěno, že u adoptovaných dětí biologických antisociálních rodičů se v dospělosti vyskytují častěji antisociální poruchy osobnosti. Ovšem nepříznivé vztahy v adoptivní rodině, například kriminalita, závislost na drogách nebo rozvod adoptivních rodičů, zvyšují pravděpodobnost antisociálního chování adoptivních dětí nezávisle na jejich genetické vloze (Koukolík&Drtilová, 2001) Čermák (1998) shrnuje, že i když neexistují stoprocentně přesvědčivé důkazy, k jistému dědění dispozic k agresivnímu chování dochází. Patrně nedochází k dědění agresivity jako takové, ale spíše od svých rodičů získáváme dispozice, které mohou k agresivitě vést. Předmětem výzkumů a sporů byl chromozomální karyotyp XYY. „Muži s nadbytečným chromozomem Y vylučují ve větší než průměrné míře mužské hormony a vykazují tak větší tělesnou hmotnost, mají vyvinutější svalovou hmotu apod.“ (Čermák, 1998, s.17) To samo o sobě nejspíš k agresivitě vést nemusí. Významnou roli u mužů se silnější fyzickou konstitucí může hrát instrumentální a sociální učení. „U silnejších jednotlivcov sa vytvárajú návyky agresivního správania. U slabších jednotlivcov, kde útok väčšinou končí porážkou vznikajů rôzne formy obranných reakcií. Môže však nastať aj opačná situácia, keď slabší jednotlivec v důsledku kompenzácie si osvojí účinný útočný spôsob správania.“ (Čech 2000, s. 43)

15

Čermák (1998, s.18) na základě dosavadních výzkumů usuzuje, že „zvýšená sekrece testosteronu může mít vztah ke zvýšenému riziku výskytu agrese nebo obecněji ke kriminálnímu chování u mužů.“ Dodává, že vztah mezi hormony a agresí není přímý. Muži jsou obecně považováni za agresivnější, než ženy, což se často vysvětluje právě vyšší hladinou testosteronu. Také násilné trestné činy páchá výrazně víc mužů. Poměr vrahů podle údajů FBI z druhé poloviny minulého století je deset mužů na jednu ženu. (in Anderson & Bushman, 2002) Může to být dáno i výchovou, neboť chlapci bývají již odmala spíše vedeni k agresi, na rozdíl od dívek, od kterých se očekává pasivita a poslušnost. Muži preferují přímou agresi, zatímco ženy se dopouštějí častěji nepřímé agrese. (např. Burton, Hafetz, Henninger, 2007; Anderson a Bushman, 2002,

Čech, 2000). Ovšem

například výzkum Richardsonové a Greenové (2006) zaměřený na agresi v přátelských, rodinných a partnerských vztazích toto nepotvrdil. Hormonální výkyvy mohou vést k vyšší agresivitě i u žen. „Dalton zjistil, že 49% žen spáchá kriminální čin právě v době PMS a 62% porušení vězeňského řádu se odehrálo v době PMS“ (Čermák 1998, s. 19) 2.1.5.2 Věk K poklesu násilného chování zřejmě dochází se zvyšujícím věkem. Čech (2000, str. 44) tvrdí, že podle výzkumů „väčšina páchateľov útokov na policajtov sú vo věku 18-34 rokov.“ Klesání agresivního chování počínající středním věkem vysvětluje úbytkem fyzických sil, zhoršením zdravotního stavu a promítnutím těchto faktorů do sebepojetí člověka a také pozitivním osobnostním vyzráváním. Za zvýšeným výskytem násilného chování u mladých mužů může stát zvýšené množství testosteronu v krvi, ale stejně tak také může být ovlivněno zvýšenou frustrací této skupiny, snadnou identifikací s agresivními vzory nebo prostě tím, že jsou silnější, než ostatní lidé. U každého jedince mohou tyto vlivy spoluúčinkovat v jiné míře a je třeba je konfrontovat s konkrétním případem. (Čermák, 1998) 2.1.5.3 Dětství Stavíme-li dům, je třeba jeho vzhled přizpůsobit vybranému pozemku. Jinak bude vypadat dům v horách pod skalou a jinak na pobřeží oceánu. Povaha stavby je tak dána už lokalitou, kde stojí. Podobně je nějakým způsobem předurčeno právě narozené dítě svoji genetickou výbavou. V průběhu dětství se utvářejí stavební kameny osobnosti, na kterých dítě dále poroste. Ze zkušeností terapeutů vyplývá, že čím chatrnější jsou v ranném dětství vytvořené základy, tím těžší je v dospělosti vybudovaný komplex opravit. Poruchy osobnosti

16

se vytvářejí již od dětského věku. Obzvláště závažné jsou takzvané rané poruchy osobnosti, které vznikají v důsledku nedostačující a nevhodné péče o dítě a tedy mají etiologii v raném vztahu mezi dítětem a pečovatelem (matkou). Patří k nim hraniční, schizoidní, závislá a narcistická porucha6. Jak jsem uvedl v předchozí kapitole, narcismus se významně pojí s agresivním chováním. Na základě studia předchozích výzkumů vyvozuje Borecká-Biernat (2005, s. 498), že „základní podmínkou výskytu generalizované protispolečenské agrese je chybějící srdečná starost o dítě.“ Lze tedy předpokládat, že významná část násilných pachatelů v dětství onu srdečnou péči postrádali. Někteří mladiství pachatelé začínají s násilnou trestnou činností poměrně brzy. O takových případech se pravidelně dozvídáme z médií. Autoři těchto zpráv se nezapomínají podivovat a pozastavovat nad neustále klesajícím věkem násilníků. „Loeber dokázal, že u chlapců roste agresivita s přibývajícím věkem počínaje raným dětstvím, s rostoucím věkem klesá četnost rvaček, roste však četnost těžkého násilného chování s užitím zbraně, je zřejmé, že se jedinec agresivní v dětství bude s vyšší pravděpodobností agresivně chovat i v dalším životě.“ (Koukolík&Drtinová 2001, str. 179) Tato agresivní cesta bývá buď otevřená, kdy se mladí muži uchylují k šikaně, rvačkám, gangům, ozbrojeným útokům, vraždám a podobně, nebo skrytá, při které skrytě podněcují a stupňují násilí). Také se střetávají s rodiči a dalšími autoritami. (tamtéž) K agresivním vzorcům chování se často uchylují chlapci a muži, kteří byli v dětství týráni, zneužíváni, nebo byli svědky násilí mezi rodiči. Tento jev částečně vysvětlil Bandura jako sociální učení. V procesu přejímání agresivního chování spolupůsobí několik faktorů jako, sociální nápodoba, efekt vystavení, chladná výchova, nedostatek alternativních vzorců chování a řešení konfliktů, nenávist k násilnému či zneužívajícímu rodiči, problémy se sebepojetím a podobně. Dívky a ženy častěji směřují impunitivně agresi a nenávist k sobě, což se mnohdy projevuje sebepoškozováním, případně promiskuitními tendencemi. Tyto rozdíly samozřejmě nejsou stoprocentně platné, v takovém prostředí mohou vyrůst i depresivní muži a agresivní ženy, stejně tak lidé bez výrazných duševních i behaviorálních potíží.

6

pojem raná porucha osobnosti pochází z DSM, MKN10 s ní neoperuje. Uvedené příklady však zhruba odpovídají raným poruchám dle DSM IV – tedy schizoidní, orální, symbiotická, narcistní, masochistická, rigidní.

17

2.1.5.4 Alkohol, drogy a jiné látky Krátkodobý vliv na míru agresivity mají některé látky, které tělu dodáme. V případech návykových látek je tento vliv velice významný, neboť právě závislost a potřeba získání další dávky často vede pachatele k trestné činnosti. Pokud jsou pod vlivem omamné látky, nebo právě prožívají abstinenční příznaky, může se zvýšit riziko násilného chování během kriminálního jednání. „Faktory usnadňující agresi (např. provokace, frustrace, agresivní podněty) mají silnější účinek na lidi, kteří jsou pod vlivem drog, než na lidi, kteří pod vlivem drog nejsou.“ (Anderson a Bushman, 2002) 2.1.5.4.1 Alkohol „Nízká dávka zpravidla podporuje útok, zatímco dávka vysoká jej potlačuje. Berry a Smoothy prokazují, že růst agrese pod vlivem alkoholu je způsoben spíše ztrátou zábran než přímým vlivem na produkci agrese.“ (Čermák 1998, s. 26) „Alkoholem intoxikovaný jedinec nedokáže zacházet s podněty přicházejícími z různých zdrojů a soustřeďuje se pouze na ty, jež jsou v dané chvíli nejvýraznější… Protože agresivní podněty jsou nápadnější, reaguje tento jedinec zpravidla agresí.“ (Čermák 1998, s. 27) Barnwell, Borders a Earleywine (2006) zjistili, že vysoká úroveň konzumace alkoholu předpovídá agresivní chování (bitky v barech, rozbíjení věcí a vyhrožování), ale jen u agresivních jedinců a těch, kdo věří, že alkohol způsobuje agresi. Tento výzkum byl však tradičně prováděn na začínajících studentech psychologie. 2.1.5.4.2 Amfetamin a kokain „Nižší dávky pravděpodobně zvyšují agresi, vyšší inhibují. Záleží také na tom, zda jde o akutní nebo chronickou intoxikaci, a na způsobu, kterým je agrese provokována (Hutchinson, Eley, Krasnegor 1977).“ (cit. dle Čermák 1998, s. 27) 2.1.5.4.3 Pervitin (metamfetamin) Účinky pervitinu mohou působit i celý den. Mohou se projevovat zmateným myšlením, neklidem,

zvýšením

tepové

frekvence,

halucinacemi,

podrážděností,

vzrušením,

podezíravostí. Časté bývají pocity pronásledování, někdy halucinace a nesmyslné chování. K rizikům drogy patří častější úrazy a agrese vůči druhým. (Nešpor& Millerová, 2004) 2.1.5.4.4 Kofein „Extrémní dávky kofeinu u lidí vedou ke kofeinismu, který je obvykle doprovázen hyperiritabilitou. Avšak i při dlouhodobém přerušení pití kávy se objeví rozlady doprovázené

18

iritabilitou, nervozitou a neklidem. Uvedené symptomy jsou zvládnuty při opětovné aplikaci kofeinu (např. konzumací kávy). (Čermák 1998, s. 27) 2.1.5.4.5 Nikotin „Nikotin tlumí agresi stimulací skupiny cholinergních receptorů v mozku a těle a posilováním dopaminové aktivity v příslušných mozkových systémech. Naopak nikotinový deficit u lidí na něm závislých vede k antagonistické reakci na stresující podněty.“ (Čermák 1998, s. 27) 2.1.5.4.6 Marihuana Samotné užití marihuany většinou k agresi nevede a k navození agrese dochází až v důsledku spánkové či nutriční deprivace. „Nízké dávky THC posilují agresi, vyšší dávky ji redukují. Z pokusů na zvířatech se ukazuje, že THC je slibnou bází pro výrobu léků, jež by mohly snižovat agresi.“ (Čermák 1998, s. 27) Na základě dlouhodobého výzkumu prováděného na pittsburghských adolescentech uvádějí Wei, Loeber & White (2004), že pravidelné užívání marihuany se pojí s agresivním chováním více, než pravidelné pití alkoholu. Avšak dodávají, že samotná marihuana nepredikuje agresi, nýbrž vztah mezi užíváním marihuany a agresí je obousměrný. Marihuanu i agresivní chování lze označit za riskfaktory a/nebo podhoubí pro následnou delikvenci.

2.1.5.4.7 Anabolické steroidy Zvětšují svalovou hmotu a jsou dávány do souvislosti s růstem agrese a manickými psychotickými epizodami (Pope, Katz, 1990). Dlouhodobé užívání anabolik působí na agresi mužů opačnými vedlejšími účinky. 2.1.5.4.8 LSD „U lidí je obtížné předvídat, jak se budou poté, co byli vystavení působení halucinogenu chovat. Opět zde silně interferují očekávání, individuální rozdíly, ale i obsahy halucinací.“ (Čermák 1998, s. 28) 2.1.5.4.9 Inhaláty „Inhaláty jako jsou výpary z benzinu, lepidel, barev, pesticidů, vedou k intoxikaci a růstu agrese více než u alkoholu.“ (Čermák 1998, s. 28)

19

2.1.5.4.10 Sedativa a anxiolytika „Sedativa a anxiolytika užívaná v nadměrném množství usnadňují vybavení agrese. Tento efekt je přisuzován ztrátě kontroly a narušeným úsudkům. Ve srovnání s inhaláty a s alkoholem jde o agresi menší.“ (Čermák 1998, s. 28)

2.1.5.5 Chápání agrese Každý může na otázku, co je agrese, odpovědět jinak. K tomu se váže problém odplaty. Někdo může vnímat akt druhého směřovaný proti němu jako agresivní a může sáhnout k odplatě jako k odpovědi, zatímco někdo jiný stejný akt jako agresivní nevyhodnotí, nemá tedy důvod oplácet. Do procesu vyhodnocování, zda na daný podnět reagovat agresivní odplatou dále zasahují jak individuální, tak vnější proměnné. Obecně však platí, že ten, kdo považuje chování jiné osoby vůči sobě za nepřátelské, má sám tendenci chovat se nepřátelsky. Agresivní lidé se často chovají agresivně i v relativně neutrálních situacích. (Lovaš 1995) Lovaš (1993) poukazuje na významnost této proměnné při vysvětlování agrese. Upozorňuje, že bez docenění této okolnosti se agrese obvykle vysvětlovala jako záměrné a nevyprovokované způsobení škody. A to buď člověkem, který má agresivní rysy osobnosti, nebo člověkem, který agresí reaguje na předchozí frustraci, případně člověkem, který se prostřednictvím agrese snaží dosáhnout jiného cíle (instrumentální agrese). Přitom ve všech třech případech, mohlo jít o reaktivní agresi vyvolanou subjektivním pocitem útoku. Anderson a Bushman (2002) s odkazem na Cricka & Dodge a Dilla upozorňují, že určitý typ agresorů se chová k ostatním agresivně často proto, jelikož jsou náchylní k hostilním atribucím a očekávají od ostatních předsudečné postoje. Někdo může v určité situaci slovní urážku vnímat jako akt agrese, zatímco někdo jiný v jiné situaci nemusí fyzické napadení vnímat jako agresi. Stejné chování může jedna osoba hodnotit jinak v různých situacích, stejně tak se dva pozorovatelé stejné situace nemusí shodnout, zda došlo k agresi. Lehce se v podobných případech může stírat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou. Proto je nutné při posuzování příčiny útoku vzít v potaz, jaké hodnoty a normy7 agresivně jednající jedinec uznává. Některé normy dokonce mohou k násilné odplatě podněcovat a bývají součástí některých sociálních skupin a (sub)kultur.

7

normu chápu ve shodě s Lovašom (1993) jako zásadu, kterou člověk sám respektuje, jak příkaz, který určuje, co se smí, resp. co se musí v jistých situacích.

20

Luckenbill a Doyle (dle Čermák, 1998) tvrdí, že je-li napaden jedinec násilné subkultury veřejně napaden jinou osobou stejného statusu, bude pravděpodobně reagovat agresivní odplatou. Jelikož musíme očekávat, že hodnoty a normy vnímají pachatelé trestných činů odlišně, než většinová společnost, neměly by nás u pachatelů překvapit zdánlivě nelogické zkraty vedoucí k fyzickému napadení z našeho pohledu nevinné oběti. Sblížení společenských norem a norem delikventů by mělo být úkolem zejména penitenciární péče. Kromě jiného, se tak může zabránit zbytečnému napadení a z něj vyplývajícímu poškození oběti a opětovnému uvěznění pachatele.

2.1.5.6 Shrnutí Shrnuji zde důležité informace předchozích kapitol. Tyto body zpřehledňují text upozorňují na důležité proměnné týkající se tématu a vedou k formulaci výzkumných otázek. Muži, kteří byli v dětství týráni, nebo byli svědky násilí mezi rodiči, se v důsledku tohoto mohou uchylovat k užívání agresivních vzorců chování. (např. Borecká-Biernat 2005) Agresí lidé často reagují na jinou agresi, ať už domnělou, či skutečnou. Zda použijeme agresivní chování často záleží, jak aktuální situaci přečteme, jak si chování druhého člověka vysvětlíme. Vyhodnocení informací je ovlivněno osobnostními rysy, předchozí zkušeností či normami. Agresivní chování může být inhibováno, nebo spíše stimulováno požitím či dlouhodobým požíváním některých omamných látek.

2.1.6 Osobnost a agresivita Agresivního chování se může dopustit každý. To, jestli se určitý jedinec zachová v dané situaci agresivně, záleží na obrovském množství faktorů, které ovlivňují lidské chování. Jedinec je do jisté míry determinován svými rysy a vlastnostmi, navíc na něj působí konkrétní situace, které je vystaven. Zda je více určující osobnost člověka, nebo rozhodují situační vlivy, řeší lidstvo v čele s odbornou veřejností od nepaměti. Z předchozích výzkumů i každodenní zkušenosti je zřejmé, že existují osobnostní rysy, které zvyšují riziko agresivního chování. „Charakteristiky osobnosti, jež konstituují takovou tendenci, musí být nutně stabilní v čase.“ (Čermák 1998, s. 69; podobně např. Anderson a

21

Bushman, 2002 ) Momentálně zvýšená excitace může zesílit pravděpodobnost agresivního chování právě teď, nelze z ní však predikovat stabilní tendence k agresivnímu počínání.

2.1.6.1 Osobnostní rysy a agresivita Lidé s určitými rysy mají k agresivnímu chování blíže, než ostatní. Výzkumů, které by se věnovaly vztahům mezi jednotlivými osobnostními rysy a agresivitou, není mnoho a ještě méně je výzkumů, zaměřených na behaviorální projevy, tedy na vztah osobnostních rysů a samotného agresivního chování. B. Ann Bettencourt a kolektiv (2006) se touto problematikou dlouhodobě zabývali a provedli metaanalýzu dosavadních výzkumů na toto téma. Zaměřili se zejména na otázku, které rysy se pojí s agresivním chováním v provokujících situacích a které i v situacích neutrálních. Výše zmíněnou analýzou bylo zjištěno, že rysy agresivita a vznětlivost (iritability) spolu vysoce pozitivně korelují a jsou spojeny se silněji agresivním chováním napříč podmínkám. Zvláště při vyšší úrovni rysu agresivity lze předpokládat, že se osoby mohou dopouštět i chladnokrevné agrese. Oproti tomu hněv (jako osobnostní rys), osobnost typu A8, pomstychtivost (dissipation– rumination9), emoční citlivost (emotional susceptibility10), narcismus11 a v mnoha případech i impulzivita12 byly spojeny s vyšším výskytem agresivního chování pouze v podmínkách provokace. Lidé, kteří vysoce skórují v těchto vlastnostech, mají sklony projevovat se horkokrevnou agresí. Na základě těchto zjištění pak výzkumníci vytvořili dvě kategorie a zkoumané osoby do nich zařadili následovně: Do první kategorie náleží osoby náchylné k agresivnímu chování za všech okolností a do kategorie druhé osoby reagující agresivně pouze v provokujících situacích. Ti, kteří skórovali nízko v kategorii osob náchylných k agresi nebývali agresivní

8

Pocit nedostatečnosti s ohledem na sebeúctu. Snaží se jevit jako úspěšný, v případech ohrožení tohoto obrazu je podrážděný, vzteklý. 9

„dissipators“ jsou schopní přenést se přes pocity vzteku po provokaci, „ruminators“ dlouho udržují a jitří tyto pocity. 10 Stabilní tendence cítit se ve stresu, nedostatečně a zranitelně vůči vnímaným hrozbám. Vysoce koreluje s neuroticismem. 11 Čech (2000, s. 38) tvrdí, že „agresivita jako dôsledok afektu býva najčastejšia u ľudí s narcistickou poruchou osobnosti.“ 12 Míra neschopnosti ovládat své myšlení a chování.

22

vůči osobám, které nebyly provokatéry, ovšem jedinci, kteří v této kategorii skórovali vysoko, byli agresivní jak k provokatérům, tak k ostatním osobám. Pokud byla testovaným osobám poskytnuta možnost neagresivní odpovědi, bylo jejich chování alespoň v neutrálních podmínkách přiměřené. Nicméně se ukázalo, že k agresi náchylné osoby jsou méně schopné vnímat skutečnost, že v určitých situacích je agresivní chování nepřiměřené. Tyto osoby se chovaly agresivně i v neutrálních situacích, kdy měly k dispozici i neagresivní způsob chování. Z jednotlivých studií dále vyšlo najevo, že přívětivost (agreeableness) negativně koreluje se všemi subškálami Buss and Perry Aggression Questionnaire. Některé z výše zkoumaných vlastností mají své obdobné alternativy i v dimenzích 13

TCI . Osobnost typu A přibližně odpovídá subdimenzi SD4 – sebeakceptace, jako pomstychtivost je nazvaná subškála CO4, stejný název má i impulzivita (NS2) a emotional susceptibility můžeme přiřadit k obavám z neznámého (HA2). Vztahy mezi těmito vlastnostmi nejsou statisticky ověřeny, nicméně i tak předpokládám, že budou souviset s horkokrevnou agresí podobně. Burton, Hafetz a Henninger (2007) provedli výzkum vysokoškolských studentů a porovnávali charakteristiky mužů a žen v závislosti na přímé (physical) a nepřímé (relational) agresi. Zjistili, že u žen je fyzická agrese spojena s vyšší svědomitostí, adaptibilitou, depresí a nižším zvládáním stresu. Pro muže i ženy platilo spojení nepřímé agrese s nižší přívětivostí, u mužů navíc s vyšším neuroticismem a u žen s nižší svědomitostí a nízkými skóry ve škálách měřící sociální schopnosti a dovednosti.

2.1.6.2 Osobnostní patologie a agresivita Nejzřetelnější vliv osobnostních vlastností na agresivní chování můžeme pozorovat u některých duševních poruch. Zářným příkladem je dissociální porucha osobnosti14, pro jejíž diagnostikování uvádí MKN-10 jako jeden z bodů „nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí“. Lidé, kterým by se tato porucha dala diagnostikovat, používají agresivní chování a násilí stabilně k uspokojení svých tužeb a potřeb a riziko, že se k tomuto způsobu řešení přikloní je velké. Němec (1993) uvádí, že 80% vězňů s psychopatickou strukturou osobnosti bylo odsouzeno za násilné trestné činy (výtržnictví, pohlavní zneužití nebo znásilnění, loupežné přepadení či úmyslné ublížení na zdraví, vraždy).

13 14

Viz kapitola 2.1.7.2 Cloningerova teorie osobnosti. Zahrnuje i psychopatickou osobnost z MKN9

23

Zda můžeme četnost podobného chování čekat i u osob, které nebyly diagnostikovány klasickou cestou, je předmětem bádání. Kafka (1993, s. 211) odhaduje, že nejméně 30% pachatelů trestných činů je možno označit za akcentované, anebo psychopatické osobnosti. Akcentovaná osobnost se charakterizuje „zvýraznením niektorých vlastností či čŕt osobnosti, ktoré vedú tiž k určitým zmenám v dynamickej štruktúre osobnosti a v důsledku toho je prejavom neadaptívneho správania, a to v období dospievania alebo i skôr a pretrvávajú po celý život.“ Psychopatická osobnost byla v MKN9 popsána následovně: Hluboce zakořeněné způsoby neadaptivního chování, obyčejně rozpoznatelné v období dospívání, nebo i dříve a přetrvávající po celý život, i když jsou ve středním a starším věku méně výrazné. Osobnost je změněná buď v rovnováze, kvalitě nebo výrazu jejich jednotlivých složek nebo globálně. Tato porucha je příčinou jak utrpení nemocného, tak i jeho okolí a má nepříznivé důsledky pro jednotlivce i pro společnost. (Kafka 1993) Označení psychopatická osobnost a psychopatie obecně je v současnosti dosti problematické. Ještě začátkem devadesátých let byla psychopatie častým tématem odborných článků a publikací. (viz např. Němec, 1993; Kafka, 1993). Ovšem stejně jako zmizela psychopatická osobnost na začátku devadesátých let z mezinárodní klasifikace nemocí, slehla se po ní zem i v odborných publikacích, aniž by se předchozí práce věnované psychopatii přizpůsobily dnešní klasifikaci. V MKN 10 najdeme pouze zmínku, že psychopatická společně se sociopatickou poruchou jsou zahrnuty do kategorie dissociální poruchy osobnosti. Psychopatie však zcela nevymizela. V laické veřejnosti se stále toto označení udržuje, a i když se oficiálně nepoužívá, dovolím si tvrdit, že jde o jednu z nejznámějších poruch. S používáním tohoto výrazu jsem se setkal i mezi odborníky a nutno podotknout, že ani psychologové a psychiatři nemají jednotný názor na to, co vlastně vyjadřuje. V zahraničí možná stále panuje čilá diskuse na téma psychopatie, jak ukazuje například Edward Opton (1999), který se ohrazuje před slučováním psychopatické a dissociální poruchy. Další problematičnost tohoto termínu spočívá v nejednoznačnosti významu. Psychopatická porucha totiž nebývá chápána jen jako synonymum pro dissociální poruchu, nýbrž také pro poruchu osobnosti obecně. Pojem psychopatie tedy v širším významu zahrnuje i další poruchy osobnosti (závislá, histrionská, schizoidní atd.) (viz např. Čírtková 2004) Přes její dnešní opomíjenost považuji za užitečné ji do své práce zahrnout, jelikož rysy psychopatické osobnosti se mezi pachateli často objevují.

24

Mnoho lidí se chová antisociálně, aniž by byli nositeli dissociální poruchy osobnosti. Koukolík a Drtinová ( 2001) mluví v souvislosti s těmito lidmi o ofenzivních deprivantech. Jsou to jedinci „duševně zdraví, někdy vysoce inteligentní, ale ‚nedorostlí‛, ‚nevyvinutí‛, ‚zmrzačení‛ v citové a hodnotové oblasti.“ Řadí mezi ně nájemné vrahy, vyděrače, profesionální zloděje, dealery apod. Čermák (1998, s. 69) píše, že „je třeba odlišit sklon k agresi u normální populace, která je prosta psychopatologických znaků, od charakteristik násilných mužů a žen, jejichž agresivní chování je extrémní a tak časté, že je nutné je označit jako ležící mimo normu.“

2.1.6.3 Morálka Morální hodnoty ovlivňují postoj k použití agrese a zapojují se do rozhodování, zda se k násilí uchýlit, nebo zvolit jinou strategii. Dle Čermáka (1998, s. 59) „hodnoty ovlivňují chování, ale nejsou příliš spolehlivým predikátorem násilí.“ Přesto se odhození vlastních norem chování a zábran může výrazně projevit právě násilným chováním. Známé jsou morální vyvázanost, kterou popsal Bandura a deindividuace, která je typická pro chování jedince v davu. Podle Bandury (dle Čermák, 2006) je nemorální chování regulováno sociálními sankcemi a internalizovanými sebesankcemi. Tedy postihy zvenčí a vnitřní satisfakcí, pokud se chováme morálně. Lidé však produkují spoustu nemorálního chování a nacházejí pro ně různé typy zdůvodnění. Bandura rozlišuje čtyři formy vyvázání vnitřní morální kontroly. Jsou to rekonstrukce chování, zatemňování kauzálního působení, zakrývání zraňujících důsledků a dehumanizace, či blamování obětí. V rámci každé formy pak Bandura identifikuje osm specifických mechanismů, kterými se lze z morální kontroly jednání vyvázat. 1.

Morální ospravedlnění (např. užití agrese ze strachu před očekávaným

násilím) 2.

Eufemistické označování (boj za svobodu namísto zabíjení)

3.

Výhodné srovnávání (druzí jsou krutější)

4.

Přenesení odpovědnosti (například na autoritu)

5.

Rozptýlení odpovědnosti (fragmentace úkolů)

6.

Nevšímavost k důsledkům nebo jejich zkreslení

7.

Dehumanizace (oběť nedefinujeme jako člověka)

8.

Atribuce viny (násilí jako vynucené násilnou provokací)

25

Deindividuace se definuje jako snížení, nebo ztráta sebeuvědomění – disinhibice sociálně nežádoucího chování vázaná na pocit anonymity. (Lovaš 1995) Zimbardo popsal podmínky, které k deindividuaci vedou. Jsou to: anonymita, snížená zodpovědnost, velikost skupiny, skupinová činnost, změna časové perspektivy, aktivační úroveň (arousal), přetížení senzorického vstupu, zapojení se do činu, nekognitivní zpětná vazba, nová nebo nestrukturovaná situace a změna (snížení) stavu vědomí. (Vágnerová, 2004) V těchto podmínkách může dojít k násilnému chování i u jinak neagresivních jedinců. U jedinců s agresivními sklony je riziko násilí o to větší a deindividuace může přinést i odbržděnou agresi. K deindividuaci v průběhu majetkových trestných činů zřejmě nedochází. Důležité se mi však zdají způsoby morálního vyvázání, které pachatelé majetkových trestných činů užívají v případech násilného chování. Tato zjištění považuji za důležitější, než zkoumání stupně morálního usuzování, protože není zdaleka jasné, že se lidé podle něj také chovají a v každé situaci si mohou zvolit chování, které odpovídá jinému stupni. Proto nejsou stupně morálního uvažování součástí výzkumných otázek.

Nicméně morálka jako taková se

spolupodílí na volbě (ne)kriminálního a (ne)násilného chování, proto ji nemohu zcela ignorovat.

2.1.6.4 Sebevědomí Důkladnou přehledovou studii o vztahu sebevědomí a agrese sepsala Šolcová (2006). Vyplývá z ní, že starší výzkumy často spojovaly agresivní chování s vyšším sebevědomím. Předpokládalo se, že lidé s nízkým sebehodnocením se vyhýbají konfrontačním situacím, pochybují o sobě a jsou nejistí, zatímco sebevědomí lidé jsou připravení obhájit dobré mínění o vlastní ceně třeba i agresivním činem. Stejně tak se za sebevědomé považovali i šikanující osoby. Ve výzkumu Luka a kolektivu se dokonce ukázalo, že děti, které ubližují zvířatům vykazují vyšší sebevědomí, než ty, které zvířatům neubližují. Emler nadto varoval, že lidé s vysokým sebevědomím mohou pro společnost představovat ohrožení, neboť se z nich rekrutují rasisté, násilnící a osoby s náchylností ke kriminalitě.Výjimku ve vztahu vysokého sebevědomí a agrese podle Baumeistera tvořili situace domácího násilí a týrání dětí, kdy je objekt násilí typicky bezbranný a slabý. Další výzkumy si začali všímat i narcismu agresorů a ukázaly, že narcismus souvisí s agresí více než sebevědomí, přičemž kombinace obou vlastností je pro agresory typická.

26

Některé výzkumy naopak poukazovaly, že existuje vazba mezi agresí a nízkým sebevědomím, které může vést k depresím, zneužíváním drog, delikvenci a násilí. Perez, Vohso a Kliner usoudili, že k agresi jsou náchylné oba krajní póly sebevědomí – vysoké i nízké. Výzkumy se tedy zaměřily i na kvalitu vysokého sebevědomí. Zjistily, že „zasloužené“ sebevědomí, které je něčím podloženo, k agresi nevede, narozdíl od sebevědomí neoprávněného. Jennifer Crockerová se zaměřila na sebevědomí, které je s agresí spojeno a tvrdí, že získání sebevědomí na základě vnějších znaků, jako je např. vzhled, je spojeno s potenciálně destruktivním chováním, včetně zneužívání alkoholu a drog a poruch příjmu potravy.“ (Šolcová 2006, str. 235) Další kvalitou sebevědomí, na které se výzkumnící zaměřili, byla jeho stabilita. Kernis a kol.zjistili, že nejvyšší úroveň hostility vykazují osoby s vysokým, ale labilním sebevědomím, nejnižší naproti tomu osoby s vysokým a stabilním sebevědomím. Úroveň hostility u osob s nízkým sebevědomím se nacházela uprostřed mezi uvedenými krajními póly. Šolcová (2006, str. 235) tyto poznatky shrnuje slovy, že na základě současných výzkumů lze konstatovat, že samo vysoké sebevědomí nevede k agresi, a aby se tak stalo, musí být kombinováno s ohrožením ega u osob s vysokým narcismem, a/nebo se musí jednat o vysoké, ale labilní sebevědomí… S vysokým sebevědomím a agresí je však spojen narcismus. Vysoké sebevědomí častěji než nízké souvisí se šikanováním. Naproti tomu nízké sebevědomí souvisí častěji než vysoké s delikvencí.“ Čech (2000) správně poukazuje také na opačný vztah agrese a sebevědomí. Útočné chování, je-li jeho pomocí dosahováno cíle, může vést k vyššímu sebevědomí, které může posilovat dále agresi.

2.1.7 Osobnost a kriminalita Zdá se, že neexistují typické psychické charakteristiky, které by se vyskytovaly jen v populaci pachatelů. Kombinace určitých vlastností však zvyšují riziko, že se jejich nositel dostane do kolize se zákonem. Čírtková (2004) považuje za rizikovou kombinaci snížené úzkostnosti, zvýšené impulsivnosti a nezávislosti na odměně. Značně riziková je však pouze úplná trojkombinace. V terminologii Cloningera tedy snížené Vyhýbání se nebezpečí, zvýšené Vyhledávání nového (zvláště NS2 – impulzivita) a snížená Závislost na odměně.

27

Čírtková (2004) dále také uvádí jako příznačné znaky pro kriminální jednání nezdrženlivost, tedy sklon k bezprostřednímu, bezodkladnému uspokojování potřeb, egocentričnost (sklon k subjektivizaci a relativizaci morálních a právních norem), impulzivnost, charakterizovanou pozměněnými, handicapovanými motivačními pochody (např. přeskočením určitých fází rozhodování), charakterové defekty vyznačující se nefungujícími vnitřními zábranami a také neutralizaci důsledků jednání, kdy pachatel bagatelizuje způsobené újmy. S odvoláním na výzkumy, sledující i nedelikventní jedince vyrůstající v nežádoucích sociálních vlivech udává Koudelková (1995) jako významné pro delikvenci tyto osobnostní vlastnosti: impulzivita, agresivita, nedostatek zodpovědnosti a nestabilní sebekoncept, podmíněný zpravidla metodami socializace. S těmito posledními vlastnostmi zřejmě souvisí koncept J. Kesslerové (dle Koudelková, 1995) poruchy ve funkci vědomí. Rozlišuje slabost superega proti vnitřním impulsům (příkladem je hysterická osoba, která něco provede, ale později toho lituje) a nemohoucnost superega proti nevědomým motivacím. Tato kategorie bývá také někdy označována jako neurotická delikvence. I Gottfredson s Hirschim (dle Čírtková, 1998) se zabývali neschopností pachatelů řídit své chování a vytvořili tzv. teorii sebekontroly. Delikty jim umožňují snadné a rychlé uspokojení jejich potřeb a přání, aniž by byly nutné nějaké specializované odborné znalosti15 a ještě si při tom užijí vzrušující napínavou akci. Osobnostně jsou založení „nyní a zde“ a jsou nestabilní a lhostejní k ostatním. Vyznačují se nízkou schopností sebekontroly, což je důsledek poruch v oblastech socializace."

Podobně jako u agrese i u kriminálního chování hraje významnou roli v osobnosti člověka sebevědomí, sebecítění. Čírtková (2004) uvádí, že pachatelé trestné činnosti mívají nepřiměřené sebecítětí. Někteří jej mají snížené, což se projevuje negativním názorem na sebe sama. Často se váže na nižší inteligenci a neúspěšnost v běžném životě. Na druhém pólu se nachází nekriticky sebevědomí a egocentričtí jedinci, kteří se obvykle projevují silným sebeprosazováním a agresivitou.

2.1.7.1 Typologie osobnosti pachatele Typologie má v kriminilogii a kriminalistice dlouhou a dobrou tradici. Zásadní podíl na tomto faktu má zřejmě profilování pachatele, které má popularitu a podporu v laické i 15

Tzv. profesionální zloději samozřejmě určité znalosti a dovednosti mají. Kdo z nás dokáže bez nácviku do půl minuty vyndat autorádio ze zamčeného auta a nepozorován odejít…?

28

v odborné veřejnosti. Mnoho psychologů jakékoliv typologie odmítá s námitkou, že se zahrnutím jedince do šablony ztrácí jeho jedinečnost a drobné nuance, ve forenzních vědách však i přes tuto oprávněnou kritiku své opodstatnění i zastánce typologie mají. Jednu z prvních a možná nejslavnější a dodnes v různých obdobách užívanou typologii pachatelů

zavedl

Eysenck

pomocí

tří

škál.

Ke

svému

čtyřdimenzionálnímu

temperamentovému modelu přidal další a to psychopatii.

Přehlednou typologii ukazuje Čírtková (2004). Rozlišuje pět základních typů: 1.

Socializovaný (normální) typ žije nekriminálním způsobem, delikt má

spíše epizodický charakter a motivaci k němu lze snadno pochopit (situační tlaky, nedbalost atd.) Tento typ pachatelů bude pravděpodobně z mého výzkumu vyloučen, jelikož jsou do vzorku zahrnuti pouze recidividující odsouzení. 2.

Neurotický typ je podle očekávání nápadný nějakou neurotickou

poruchou, která se promítá i do motivace kriminálního jednání. Zpravidla se jedná o protest proti vlastní rodině, provedení trestných činů bývá amatérské nebo neúčelové (např. krade, aniž by potřeboval peníze). Neurotičtí pachatelé obvykle disponují fungujícím svědomím. 3.

U psychopatického typu zaujímají hlavní podíl na kriminálním jednání

jeho osobnostní rysy. Jeho podíl mezi pachateli je vysoký16 a najít účinný způsob komunikace je obtížný. Dobrou vůli zpravidla chápou jako projev slabosti a využívají každé možnosti ke svému subjektivnímu prospěchu. Změna psychopatické osobnosti vydá na velice dlouhodobou a náročnou práci, výsledný efekt bývá velmi nejistý, zvláště v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody. 4.

Mentálně nedostačivý typ se vyznačuje nízkou inteligencí. Jeho

kriminální aktivita bývá přímočará a jednoduchá, často se dopouští násilných a sexuálních útoků (děti, zvířata). 5.

Psychotickým typem se míní pachatel, který trpěl v době spáchání

trestného činu psychózou.

Koudelková (1995) se domnívá, že je možné delikventní jedince charakterizovat v rámci čtyř dimenzí:

16

Čírtková (2004) shrnuje různé údaje a udává, že spodní hranice podílu psychopatických jedinců v kriminální populaci je minimálně 30%; Uhlíř (1998) odhaduje dokonce 70%.

29

První dimenze je vyjádřena defektem v socializaci a emocionálním kontaktu delikventa s druhými lidmi. Druhá dimenze vyjadřuje také hostilní chování, ovšem společně s pocity viny, úzkosti, obavy a neuspokojenosti. U dospělých bývá tato forma chování označována jako aloplastický neuroticismus. Třetí dimenze zahrnuje způsoby chování a hodnoty, které jsou sice v souladu se subkulturou, ke které se jedinec hlásí, ale jsou odlišné od běžné morálky většinové společnosti. Emocionální oblast osobnosti delikventa zpravidla není doprovázena žádnými poruchami. Čtvrtá dimenze vyjadřuje nezralost, nepřiměřenost, celkovou neschopnost zacházet s komplexními situacemi.

Jiné typologie se soustředí na jednotlivé zločiny. Již zmiňované profilování se používá zejména u mnohonásobných vrahů (například organizovaný a disorganizovaný pachatel). Dalším příkladem může být typologie pachatelů vloupání na základě osobnosti, vazby na místo, strategie a chování v prostoru. (Polišenská, 2006)

2.1.7.2 Cloningerova teorie osobnosti C. Robert Cloninger stvořil sedmidimenzionální teorii osobnosti, která pomocí speciálního dotazníku TCI je schopna mimo jiné diskriminovat kriminální populaci. (např. Kožený, Tišanská a Mezník,1998) Osobnost se obecně dělí na temperamentovou složku, se kterou se rodíme, je spíše stabilnější v čase, tedy méně ovlivnitelná učením a sociálním prostředím a ovlivňuje především emotivitu. A na charakterovou složku, která je získaná a vzniká a utváří se během celého vývoje. Pro vývoj charakteru je obzvláště důležitý vztah s pečujícími osobami a je také ovlivněn temperamentem. Normální

osobnostní

rysy

mohou

být

podle

Cloningera

popsány

čtyřmi

temperamentovými dimenzemi (vyhledávání nového, vyhýbání se poškození, závislost na odměně, odolnost), které jsou na sobě nezávislé. Jsou pozorovatelné od raného dětství a zahrnují prekoncepční a nevědomé učení. Tyto temperamentové dimenze se projevují i u subhumánních živočichů a vztahují se k limbickému systému. Dále v osobnosti rozlišuje tři charakterové dimenze, které jsou temperamentem ovlivňovány jen částečně a jsou v mozku lokalizovány převážně v temporálním kortexu a hipokampu. Podle Cloningera mají tři

30

charakterové dimenze (sebeřízení, spolupráce, sebepřesažení) dalších pět subdimenzí, které odpovídají patnácti vývojovým krokům. Tyto stupně ve vývoji odpovídají stupňům ve vývoji Piageta, Freuda a Eriksona. (CO1-důvěra, SD1-jistota, ST1-poslušnost, SD2cílesměrnost…) Podobně jako jeho předchůdci, se Cloninger domnívá, že je schopen na základě chyb nebo uvěznění v nějakém vývojovém stupni určit, jaká psychická porucha u jedince nastane (dle Kuchařová, 2005).

2.1.7.2.1 TCI a kriminální populace Z výzkumu Koženého, Tišanské a Mezníka (1998, s. 223-224) pomocí TCI vyplývá, že osoby ve výkonu trestu mají oproti kontrolnímu souboru jsou více bezstarostní, vyhledávají konfrontační situace, jsou zřetelně neambiciózně praktičtí. „Jejich chování je výrazně ovlivňováno reakcemi na externí podnětové pole, spíše než jejich osobními cíli a vnitřní hodnotovou hierarchií. Mají v průměru nižší sebepojetí, zvláště jeho emocionální a hodnotící složku. Důsledkem pak je sklon nepřijímat odpovědnost za své aktivity, deficit v sebedůvěře a schopnosti využít vlastního potenciálu při řešení problémů. Z profilu je zřejmá vyšší sebestřednost, netolerance, netrpělivost, tendence využívat ostatní a touha po odplatě, případně pasivně-agresivní chování, neschopnost sdílet emocionální pocity ostatních a respektovat jejich hodnoty a cíle.“ Autoři doporučují užití inventáře pro práci s osobami ve výkonu trestu. Gregorová (1998) ověřovala, zda platí předpoklad, že se u delikventů vyskytuje vysoká impulzivita – subškála vyhledávání nového, společně s nízkou závislostí na odměně a nízkou úzkostností – tedy vyhýbání se poškození. Tato kombinace temperamentových dimenzí charakterizuje dle Cloningera antisociální temperamentový typ a predikuje kromě adolescenčního antisociálního chování a pozdější kriminality v dospělosti také alkoholovou17 a drogovou závislost. (Cloninger & kol., 1994, v češtině např. dle Preiss & Klose, 2001) Hypotéza o vysoké impulzivitě se potvrdila. Delikventi jednají unáhleně s minimální kognitivní kontrolou, která by mohla způsobit případnou korekci chování. Úzkostnost u delikventů však odpovídala normě a hypotéza o nízké závislosti na odměně se potvrdila, ovšem zkoumaný vzorek byl příliš malý na zobecnění. Pokud by byl zkoumaný předpoklad platný, bylo by třeba změnit současný nápravní systém založený na odměnách a trestech.

17

Kožený, Tišanská & Dvořák, (1998) naměřili u žen závislých na alkoholu vysoký skór v dimenzích NS i HA a nízký v dimenzi RD, což neodpovídá tomuto Cloningerovu předpokladu.

31

Také by vysvětloval výchovně selhání rodičů při výchově dětí – budoucích delikventů, jelikož jsou tyto temperamentové dimenze již vrozené.

2.1.7.2.2 TCI a psychiatrická populace Cloninger (1994) popisuje jednotlivé extrémní temperamentové typy18 na základě vysokých nebo nízkých temperamentových dimenzí, které korespondují s tradičními kategoriemi osobnostních poruch. Každý z těchto stylů by měl být v populaci zastoupen 3,7%, stejně jako „flexibilní“ typ, který je v těchto temperamentových dimenzích průměrný. (viz Tab. 1) (v češtině např. dle Praško, 2003; Preiss & Klose, 2001; Höschl, 1996) Tab. 1 – Temperamentové styly

TEMPERAMENTOVÝ VYHLEDÁVÁNÍ

VYHÝBÁNÍ

SE ZÁVISLOST

STYL

NOVÉHO (NS)

POŠKOZENÍ (HA)

ODMĚNĚ (RD)

Antisociální

Vysoký

Nízký

Nízký

Histriónský

Vysoký

Nízký

Vysoký

Pasivně-agresivní

Vysoký

Vysoký

Vysoký

Explozivní

Vysoký

Vysoký

Nízký

Obsesivní

Nízký

Vysoký

Nízký

Schizoidní

Nízký

Nízký

Nízký

Cyklotymní

Nízký

Nízký

Vysoký

Pasivně-závislý

Nízký

Vysoký

Vysoký

NA

Tyto styly jsou vlastně kombinací tří osobnostních clusterů druhého řádu, které sestávají z dvou extrémních temperamentových rysů. (viz Tab 2) Tab. 2 – Clustery druhého řádu

OSOBNOSTNÍ

VYHLEDÁVÁNÍ

VYHÝBÁNÍ

CLUSTER

NOVÉHO

POŠKOZENÍ

ODMĚNĚ

Impulsivní vs.

Vysoký

Nízký

--

Rigidní

Nízký

Vysoký

--

Hyperthymní vs.

Nízký

Nízký

--

Hypothymní

Vysoký

Vysoký

--

Skrupulózní vs.

Nízký

--

Vysoký

18

SE ZÁVISLOST

NA

Antisociální, histriónský, pasivně-agresivní, explozivní, obsesivní, schizoidní, cyklotymní, pasivně-závislý.

32

Oportunistický

Vysoký

--

Nízký

Narcistický vs.

Vysoký

--

Vysoký

Skromný

Nízký

--

Nízký

Pasivně-vyhýbající

--

Vysoký

Vysoký

Opoziční

--

Nízký

Nízký

Důvěřivý vs.

--

Nízký

Vysoký

Odcizený

--

Vysoký

Nízký

se vs.

Například extrémní antisociální typ je souborem impulsivní, oportunistické a opoziční osobnosti. Jedinci s jedinou extrémní temperamentovou dimenzí jsou nazvaní jako tzv. Mild, mírné typy a zaujímají zbylých 67% populace, na každý z těchto šesti typů připadá 8,3% lidí.

Osoby s nízkým sebeřízením (SD) často trpí dystymií a depresí, pokud vykazují i nízkou spolupráci (CO) trpí často poruchami osobnosti. Nízké sebeřízení je tedy rizikové s ohledem na psychické poruchy, zejména poruchy osobnosti. Vysoké vyhýbání nebezpečí (HA) je typicky spojeno s úzkostnými poruchami, depresivní pacienti mají před i po léčbě vyšší HA než obecná populace. Výsledky dotazníku jsou ovlivněny akutním stavem. Depresivní pacienti před začátkem léčby vykazují i akutní poruchu osobnosti, na rozdíl od vyšetření po odeznění depresivní fáze. (Preiss & Klose, 2001; Simová a kol., 2004)

2.1.8 Shrnutí Ať už agresivitu považujeme za samostatný rys, nebo kombinaci několika rysů, je jasné, že agresivita je relativně stálá v čase a některé osobnostní rysy s ní úzce souvisí. Jsou jimi například hostilita, pomstychtivost, narcismus, impulzivita, v některých případech i úzkostnost. Většina z těchto vlastností se pravděpodobně podílí na vzniku afektivní agrese. K použití instrumentální, tedy promyšlené agrese je třeba mít posunuté morální normy, nízkou či potlačenou empatii a jelikož se do páchání instrumentální agrese zapojuje i kognice, budou tito pachatelé ve velké míře vybudované obranné mechanismy a mechanismy morálního vyvázání.

33

Obecně pachatelé trestných činů se často označují vysokou impulsivností, nízkou úzkostností a závislostí na odměně. Dále nefungujícími zábranami, nedostatkem zodpovědnosti, agresivitou a narušeným sebepojetím. U agresivních pachatelů trestné činnosti lze předpokládat dissociální poruchu osobnosti (psychopatie) a pokřivené sebepojetí. Bylo by zajímavé zjistit, zda se odlišují agresivní pachatelé s a bez poruchy osobnosti a zda se skutečně liší osobnosti instrumentálních a afektivních agresorů. A v případě že liší, zda lze vytvořit na základě jejich rysů vytvořit typologii. Některé rysy, které se pojí s kriminalitou a agresí lze popsat Cloningerovou teorií osobnosti. Z ní vycházející inventář TCI je vyzkoušen a doporučován k použití pro práci s osobami ve výkonu trestu.

2.1.9 Emoce a Agrese Možná většina agresivních činů je spáchána pod vlivem emocí a málokdo dokáže jednat agresivně bez prožívání silných negativních emocí. S emocemi se pojí zvýšená úroveň aktivace (arousal). Ta souvisí s agresivním chováním. U lidí, kteří se z různých důvodů nacházejí ve stavu zvýšené aktivace, se zvyšuje pravděpodobnost, že se budou chovat agresivně. Dá se říci, že výše arousalu zesiluje výbavnost agresivní odpovědi. V případě dosažení určité aktivující úrovně se tato excitace může přeměnit ve zdroj agrese. Zvýšenou aktivaci může vyprovokovat například hluk v práci, práce ve vysokých teplotách nebo cvičení. (Lovaš, 1995; Čermák, 1998) Zillmann poznamenává, že fyziologické nabuzení se rozpouští jen pomalu. Je-li osoba vystavena události, která ji rozhněvá, a byla-li osoba v předešlé době vybuzena jinou událostí, může její vztek být o to větší. Tento vztek může trvat dlouhou dobu, zvláště v případě, kdy osoba vědomě hodnotí svoje nabuzení jako agresi. (Anderson & Bushman, 2002)

2.1.9.1 Frustrace Nejklasičtější příčinou zvyšující arousal a vyvolávající negativní emoci, nejčastěji hněv, jenž vede k agresivnímu jednání, je frustrace. Agresí se snažíme frustraci překonat. Jak však upozorňuje Čermák (1998, s. 33), „samotný akt agrese může vyvolat další negativní emoci – úzkost, která se může stát zdrojem další agrese.“ Není tedy divu, že frustrační teorie agrese je dodnes jedna z nejznámějších, a spousta násilných činů je spáchána jako důsledek frustrace.

34

Ani v případech silné frustrace není člověk zbaven zodpovědnosti za své chování. Stále má možnost volby, jak frustraci překonat, a emoce, které aktuálně prožívá, může kognitivními mechanismy zmírnit, případně dočasně potlačit a frustrující situaci zvládnout neagresivním, nebo alespoň nenásilným způsobem. K tomu je však třeba mít naučené alternativní vzorce chování. Na tento nácvik se proto zaměřují různé resocializační skupiny, které pracují s agresivními klienty. Geen nazývá tuto reflexi procesem sekundárního odhadu, ve kterém osoba hodnotí dostupnost prostředků, jež jí dovolí agresi zvládnout. Důležitou roli může sehrát i intelekt, neboť intelektový deficit způsobí, že jedinec nenajde vhodnější odpověď, než je agrese. Když už jednou byla taková strategie zakódována, má tendenci přetrvávat a ovlivňovat intelektové procesy“ (Čermák 1998)

Také se při volbě zvládnutí problému mohou objevit intervenující proměnné, které zabraňují přímému překonání frustrace agresivním způsobem. Pokud bude mít jedinec strach, že bude za svou agresi potrestán, bude mít tendenci ji potlačit. Obvyklé je také přemístění agrese na jiný cíl. Buď je přímá agrese vyměněna za nepřímou a je směřována například na předměty patřící osobě, jež byla původní cílem, nebo může být cíl zcela nahrazen a agrese bude přemístěna na tzv. obětního beránka. (Čermák, 1998) Míru použité agrese v průběhu frustrace může patrně ovlivnit i tzv. efekt pouhého vystavení a imitace chování jiných: „Frustrovaní účastníci, kteří sledovali film obsahující násilné boxerské scény, uštědřovali intenzivnější šoky než osoby také frustrované, avšak sledující film bez násilných scén.…ti, kteří byli frustrováni za přítomnosti zbraně, uštědřovali větší šok než účastníci vystavení frustraci za přítomnosti badmintonové rakety. Okolní podněty spojené s agresí provokují více agrese tehdy, cítíme-li se frustrováni.“ (Cummins, 2006) Lovaš (1995) vysvětluje agresi vyvolanou pozorováním agrese imitací chování i zvýšením aktivační úrovně při pozorování agrese. Připouští i spolupůsobení obou vysvětlení, kdy pozorování agrese zvýší arousal, který je zužitkován odpozorovaným způsobem. Agrese však není jediná možnost, jak na frustraci reagovat. Lze ji odstranit instrumentální reakcí. Agresivní reakce vypovídají o tom, že nejsme schopni nebo ochotni se s frustrací vypořádat adaptivním způsobem. Za maladaptivní reakce můžeme považovat regresi i jiné obranné mechanismy, bezmoc, úzkost.

35

Výše jsem uvedl, že agresivní reakci na frustraci nejčastěji doprovází hněv. Anderson a Bushman, (2002) shrnují pět příkladů, jak hněv ovlivňuje agresi: 1.

Hněv snižuje zábrany k agresi, protože občas poskytuje ospravedlnění

pro agresivní odplatu, může se podílet na rozhodování vyšších kognitivních procesů. 2.

Umožňuje člověku udržet agresivní záměry v čase. Hněv totiž zvyšuje

pozornost k provokujícím událostem a umožňuje nám návrat do stavu během původní provokující situace. 3.

Hněv (stejně jako ostatní emoce) nám dávají informace o příčinách,

zavinění a možných způsobech, jak odpovědět. Pokud se ocitneme v dvojznačné sociální situaci a budeme rozhněvaní, pravděpodobně ji budeme interpretovat hostilně. 4.

Hněv je příčinou

5.

Hněv dodává chování energii zvýšenou aktivací. Agresivní chování je

jedno z nejčastějších, které je syceno hněvem. Čermák (1998) popisuje dva vyhraněné případy hněvu: Primitivní hněv je slepou zuřivostí zaměřován na tu část objektu, která je považována za zdroj provokace, zla, nebo špatnosti bez ohledu na zbývající části člověka. Člověk, kterého se zmocní primitivní hněv má paranoidně schizoidně zúženou mysl a není schopen vnímat celistvého člověka se všemi jeho stránkami. V případě psychotického hněvu žije člověk v bludném světě svých představ a bojí se důsledků jeho případného poškození či zboření. S hněvem odmítá vše reálné, co ohrožuje jeho omnipotentní iluzorní svět. Psychotický hněv je srovnatelný s výbušností hněvu primitivního a stějně tak se vymyká účinné kontrole. Neprojevuje se pouze u psychotických pacientů, ale v malé míře se vyskytuje u každého v podobě obvyklých popření reality.“ (Čermák 1998, s. 43)

2.1.9.2 Odplata Agrese vyvolává agresi. Agresi druhého můžeme vnímat jako frustrující překážku nebo se jí můžeme cítit ohroženi a začneme se bránit. Touha po odplatě je podle Čermáka (1998) nejsilnějším motivačním faktorem agrese a vede zpravidla k útoku. Před odplatou však ještě dochází k interpretaci útoku. Pokud ho oběť hodnotí jako záměrný a nespravedlivý, pak je připravenost k agresi nejdosažitelnější alternativou. Záměrnost útoku je pravděpodobně vůbec nejdůležitější determinantou odplaty.

36

Epson a Tailor experimentálně zjistili, že informace o plánovaném útoku ze strany jiných osob zvyšuje pohotovost k odplatě a to i v případě, že nebyl realizován. (dle Čermák 1998) Roli samozřejmě hrají, stejně jako v případě frustrace, i vnitřní předpoklady jedince, jakými může být agresivita, schopnost sebeřízení, schopnost vyrovnat se s diskomfortním stavem a další. Výzkumy ukazují, že „osoby jednající v reakci na provokaci agresivně s větší pravděpodobností reagují agresí v případě dalších střetnutí – bezpochyby proto, že agrese nabízí okamžitou úlevu.“ (Cummins, 2006, s. 114) Zdá se, že také platí lidové pořekadlo o zvířeti (kryse, psu) zahnaném do kouta. Jedinec, který by běžně sáhl k jiné než agresivní reakci se k ní v bezvýchodné situaci spíše uchýlí. Když má člověk dostupné prostředky, které mu umožňují vyhnout se nejhorším důsledkům frustrace, pak podle Lazaruse a Folkmana (in Čermák, 1998) situaci zvládne lépe a sníží se pravděpodobnost agrese v situaci frustrace. Je tedy důležité, aby oběť útoku měla dostatečné informace, na jejichž základě dojde, či nedojde k navození agresivní reakce. Není důležité, zda informace bude mít k dispozici ještě před útokem, nebo až po něm. Z výzkumu uvedeného výše však vyplynulo, že alternativní způsob řešení situace využijí jen neagresivní osoby. Strach z odvety může zabránit agresorovi, aby se dopustil už prvotního agresivního chování. Má to však dvě „ale“. V případě, že agresor cítí vůči oběti extrémní vztek, tedy u tzv. zločinů z vášně tato inhibice nefunguje. A za druhé vyhrožování pomstou je účinné pouze v případě, pokud si je agresor jistý, že k ní opravdu dojde. (Cummins, 2006) Výhružka odvetou se může oběť v jistých případech zachránit před napadením, v mnoha situacích ji však může ještě přitížit. Zejména pokud oběť vyhrožuje oznámením na policii, bude chtít pachatel riziko dopadení minimalizovat, což v některých případech může vést až k usmrcení oběti.

Vydržet v klidu, jsme-li rozčíleni po útoku jiné osoby je obtížné i z fyziologických příčin. „Když se zlobíme nebo jsme frustrovaní, trpíme množstvím změn ve svých fyziologických pochodech. Nejzhoubnější je zvýšení krevního tlaku. Projevení vzteku či frustrace prostřednictvím snižuje, jak se zjistilo, krevní tlak rychleji než ignorování útoku či reagování přátelskou odpovědí. Zadržování vzteku v okamžiku provokace je ve skutečnosti spojováno s vyšším výskytem chronicky zvýšeného krevního tlaku a ucpanými tepnami než styl spočívající v projevení zlosti navenek.“ (Cummins, 2006, s. 113) Energii, která se nashromáždí v situacích frustrace a vzteku chce být ventilovaná, tlak zevnitř člověka je silný a

37

ustát jej vyžaduje silnou vůli, která však zřejmě nemusí být pro organismus prospěšná. Je tedy velice důležité naučit se uvolnit nahromaděnou energii, aniž bychom ubližovali nejen okolí, ale také sami sobě. Redukce tenze cíleně zaměřenou na neškodnou agresi však zůstává předmětem debat. Pokud například při hádce partnera praštíme po hlavě gumovým kladívkem dojde k určité katarzi, uvolnění, čímž můžeme předejít další agresi, která by už nemusela být tak neškodná a zároveň ulevíme vlastnímu organismu. Protiargumenty jsou v tomto případě nasnadě. Úder gumovým kladivem zůstává agresivním činem, a ač neubližuje, může partnera provokovat k agresivní odpovědi. Jsme tedy opět tam, kde jsme byli. Navíc i neškodné vybíjení agrese nemusí vždy vést jen k odstranění tenze, ale také naopak nás může excitovat a zvýšit arousal a tedy zvýšit připravenost k dalšímu agresivnímu chování. Dokonce ani přímo projevená agrese se všemi důsledky nemusí vést k uklidnění. Podle výzkumů totiž zůstává krevní tlak zvýšený, i pokud se agresivně projevíme proti osobě s vyšším sociálním statusem. (Cummins, 2006) Tyto výzkumy se však neprováděly na kriminální populaci, a zda se dají zobecnit i na pachatele trestných činů, je dosti nejisté. Pokud by výsledky platily i v těchto případech, bylo by žádoucí provést výzkum za účelem zjistit, jakým způsobem se s diskomfortem po takovém aktu odsouzení vyrovnávají. Nepříjemné pocity podobného charakteru by totiž mohly svádět k nalezení obětního beránka a uvolnění napětí agresí spáchanou na něm. Můžeme spekulovat, zda lupič po neúspěšném pokusu o přepadení, při kterém mohlo dojít třeba i k násilnému kontaktu s obětí, nebude mít tendenci na útěku přepadnout alespoň bezbranného důchodce, který mu náhodou zkříží cestu.

2.1.9.3 Shrnutí Frustrace je jedním z nejčastějších spouštěčů agrese a to zejména v situacích, kdy jedinec nemá nebo si neuvědomuje alternativní možnosti chování, pokud je z nějakého důvodu rozhněván nebo jinak nabuzen, pokud je k násilnému chování inspirován. Hněv je přítomen i v případě, kdy toužíme někomu agresi oplatit Frustraci pocítí zloděj, brání-li mu někdo v dokončení činu, zároveň se objevuje strach, že bude dopaden. Není-li pachatel na konfrontaci se svědkem připraven a má během páchání trestného činu zvýšený arousal, mohl by proti němu použít agresi, tím spíše, začne-li být agresivní svědek.

38

2.2 Kriminalita 2.2.1 Teorie kriminálního chování Teoríí, které se pokoušejí vysvětlit, proč se lidé dopouštějí kriminálního chování vzniklo za dlouhá léta několik. Liší se od sebe odborným zaměřením jejich tvůrců, sociálním klimatem, ve kterém vznikly i právě vládnoucím paradigmatem.

2.2.1.1 Kriminologický přístup Schneider (podle Čírtkové, 1998) rozlišuje v současné kriminologii tři přístupy: 1. sociostrukturální, 2. socioprocesuální, 3. viktimologicky orientované teorie

Sociostrukturální teorie vycházejí ze sociologie a berou v potaz sociální vztahy. Sociální dezorganizace, tedy destrukce sociální kontroly, deziluze a dezorientace členů systému a úpadek interpersonálních kontaktů. V důsledku toho pak dochází k frustraci obyvatel, která pak přirozeně vede k deviantnímu a kriminálnímu chování a jiné sociální patologii, která je vnímaná jako normální reakce na zmíněné vnější okolnosti. Schuerman a Kobrin se domnívají, že existují určité vnější okolnosti, které kriminalizují celé skupiny. Tyto se rekrutují zvláště v slabých sociálních vrstvách. V tomto prostředí nachází své opodstatnění i teorie anomie. Pojem anomie používal Durkheim používal, pro označení hodnotového vakua. Merton si všiml, že společnost proklamuje určité cíle a zároveň některým vrstvám znemožňuje, aby jich dosáhly. Tyto vrstvy jich proto dosahují zakázanými prostředky a dopouštějí se tak kriminálního chování. Agnew tento rozpor aplikoval na jedince. Jeho neschopnost dosáhnout požadovaných cílů z něj činí sociálního outsidera, což se projevuje v jeho negativních interpersonálních vztazích. V jedinci vznikají anomické pocity (deprese, deziluze, frustrace a zklamání, roztrpčení či vztek) a způsobují tenzi, která se pak při působení určitých psychologických a situačních faktorů může ventilovat ve zločinu. Tyto teorie mohou být platné zejména u instrumentálních trestných činů, kdy se jedinec snaží o neodkladné uspokojení svých potřeb jakýmikoliv prostředky. (Čírtková, 1998) Socioprocesuální teorie jsou více psychologické, zaměřují se na motivační a vývojové proměnné. Kognitivní teorie sociálního učení vycházejí z behaviorismu. Člověk se učí jednání od svých vzorů. Burgess a Akers dodávají, že kriminální chování může být podporováno také neostatečnou podporou sociálně žádoucích vzorců chování, či bagatelizací zločinného

39

chování. Podle Katzeho je zločin atraktivním činem, který v pachateli vzbuzuje euforii a je tím pozitivně podporován. Kriminálnímu chování může zabránit sociální kontrola a následné sankce. Ta se může internalizovat a není pak zapotřebí vnějšího dohledu, jedinec se kontroluje sám. Vnější kontrolu je třeba zachovat v rozumné míře. Její nedostatek lze snadno zneužít a naopak i přemíra kontroly může lidi provokovat ke kriminálnímu jednání. V trestněprávním procesu dochází k labelingu, kdy je pachatel označen za zločince, dojde k jeho ztotožnění se s rolí a uplatňuje se proces zvaný sebenaplňující se předpověď, který vede k pokračování kriminálního chování. Je třeba proto v odsouzeném podporovat namísto stigmatizujícího studu stud reintegrační, který používá přijetí viny, pokání a odpuštění. To umožňuje návrat do společnosti a nevede k dalšímu překračování sociálních norem. Komplexní a dlouhodobý vývoj kriminální kariéry sledují life-span teorie, které se shodují na tom, že zločin je výsledkem vzájemného působení mezi pachatelem a jeho sociálním okolím. Do pozorování zahrnují jak osobnostní vlivy, tak rizikové životní situace jako nedostatek finančních prostředků, drogový abúzus apod., situační faktory a scénu, na které se životní příběh odehrává. Při určité konstelaci těchto faktorů může dojít ke kriminálnímu chování. (Čírtková, 1998) Viktimologické teorie hledají příčiny kriminálního chování u obětí a momentálních situací. Životní styl a sociální role jedince může ovlivnit míru rizika, že se stane obětí trestného činu. Ke kriminálnímu činu vedou tři elementy a to motivovaný pachatel, vhodná oběť a nepřítomnost strážce. K rozvoji kriminality také přispívá urbanizace měst a rozvoj technických možností. (Čírtková, 1998)

2.2.1.2 Psychologický přístup

2.2.1.2.1 Zdroje kriminálního jednání Čírtková (2006) uvádí čtyři základní psychologické pojetí zdrojů kriminálního jednání: 1. Kriminalita jako důsledek impulzivního životního stylu: Impulzivní osobnost se zpravidla utváří souhrou dispozic a prostředí. Dítě vyrůstá v nevyhovujícím prostředí, kde se mu nedostává rodičovské náklonnosti a neosvojí si tradiční občanské hodnoty, nenaučí se ovládat. V důsledku tohoto vývoje později bezohledně uspokojuje své potřeby, a to i agresivně. Takové chování jej dovede před soud a do vězení, kde se přiučí novým dovednostem a kriminální jednání se pro něj stává řemeslem.

40

2. Kriminalita jako instrumentální jednání: Takové činnosti se může dopustit i jinak bezúhonný občan, který se ocitne situaci, kdy je pro něj získání nějaké věci, či dosažení cíle velmi významné. Jedinec je tak vystaven pokušení, kterému nemusí odolat a to i přes jeho dosavadní poctivé jednání. 3. Kriminalita jako důsledek přizpůsobení se skupině: Takové chování nevychází ze svobodné vůle pachatele, nýbrž ze sociálního tlaku na něj vyvíjeného. Pachatel má větší strach z trestu skupiny, než ze zákona a vlastního svědomí. 4. Kriminalita jako důsledek neadekvátních strategií při zvládání stresu: Pokud pachatel není schopen stresovou situaci, svůj problém vyřešit adekvátním způsobem, může se uchýlit ke kriminálnímu chování. Často k němu dochází v oblasti mezilidských vztahů, když jedinec nedokáže přirozeně navazovat a rozvíjet vztahy s druhými lidmi. Tyto zdroje se mohou různě kombinovat a je třeba mít na mysli, že kriminální jednání nemusí být vždy logickým vyústěním kauzálního řetězce příčin. (Čírtková 2006) U prvního a čtvrtého zdroje kriminálního chování vnímám nejvyšší riziko agresivního chování. V prvním případě se jedná o naučené způsoby jednání a řešení konfliktů. Pachatel, jehož motivace spadá do posledního vzorce, je ve stresu, může u něj dojít ke zkratkovitému chování, riziko se zvyšuje i tím, že jeho delikty se často týkají mezilidských vztahů. Na druhou stranu málokdy se asi dopustí majetkového trestného činu. Tento zdroj kriminálního chování se zřejmě bude v mém výzkumu vyskytovat jen okrajově.

2.2.1.2.2 Vývoj kriminálního chování Řada zločinců začíná svoji kriminální kariéru už v dětství a právě na kriminální chování mladistvých pachatelů bývá často zaměřena pozornost médií i odborníků z řad kriminalistů, kriminologů, psychologů a dalších. „Mladí pachatelé tvoří nezanedbatelnou skupinu v rámci pachatelů trestné činnosti; například na majetkových trestných činech se mladí lidé do 18 let stabilně podílejí celou čtvrtinou19.“ (Holas&Večerka, 2007, s. 1) Toto tvrzení však není úplně konzistentní se statistikou Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, který je zřízen a řízen Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Podle ní je podíl dětí a mladistvých do 18 let mezi známými pachateli všech deliktů 8%. (3% do 15 let; 5 % 15-18 let) (Marešová, 2008)

19

Výzkum Holase s Večerkou (2007) ukázal, že čtyři z pěti mladistvých obžalovaných spáchali majetkový trestní čin, většinou krádež, bez použití násilí vůči člověku.

41

Mladí zločinci vyvolávají v okolí dva hlavní postoje. Jeden tvrdí, že jsou již skrznaskrz zkažení a jediným prostředkem, který zamezí jejich další kriminalitě, je tvrdá represe v co nedřívějším věku. Druhý právě naopak věří v jejich převýchovu, dokud ještě nebyli opakovaně trestaní a je možné je znovu začlenit do nekriminální společnosti. Z následujících řádků vyplývá, že ani jeden z těchto pohledů nebude zcela platný, budou-li jeho principy uplatňovány plošně bez přihlédnutí k osobnosti a historii mladistvého pachatele. Čírtková (2003, 2004) uvádí dva odlišné typy mladistvých pachatelů. Nazývá je: „Life-Course-Persistent-Offender“ (chronický celoživotní pachatel aneb recidivista) a „Adolescence-Limited-Perpetrator“ (mladistvý delikvent). Chronický pachatel je již od útlého věku těžko zvladatelný, neplatí na něj tresty ani pochvaly.20 K prvním kontaktům s policií, OSPODem apod. dochází již mezi 6. a 12 rokem života a kolem 12. roku se objevují již závažné násilné delikty. V osmnácti letech již jedinec bývá polymorfně kriminální. Kriminální chování přetrvává i v dospělosti a intervaly mezi recidivou se obvykle zkracují. Mladistvý delikvent se dostává do konfliktů s normami až v době dospívání. Jeho příležitostná kriminalita se dá považovat za

protest vůči dospělým a je podporována

situačními a skupinovými faktory. Okolo dvacátého roku obvykle dochází k poklesu až vymizení kriminálních projevů, jelikož si tito jedinci v dětství osvojili dostatečný repertoár prosociálního chování. Včasná a psychologicky správná reakce na prohřešek mladistvého delikventa má výrazný vliv. Důležité je, nedopustit, aby bylo stigmatizací prvopachateli znemožněna úspěšnost v dalším životě. Labelování by mladistvého mohlo utvrdit v současné roli a hrozilo by riziko, že bude pokračovat v kriminální kariéře. Holas s Večerkou (2007, s. 2) vnímají nápravnou naději mladých pachatelů v tom, že jejich kriminalita je „často nezralá, romantizující, často naplněná odérem dobrodružství a neschopná odolat inspiraci okamžiku.“ Chroničtí pachatelé na resocializační postupy uplatňované na mladistvé delikventy nereagují a ty se míjejí účinkem. Tito pachatelé vykazují rysy psychopatické osobnosti, které jsou, jak již jsem uváděl výše, spojeny jak s některými temperamentovými rysy, tak s nevhodnou socializací a narušenými bazálními vztahy. Peter Pöthe (2001) popisuje, jak důležitá je kvalita vazby (attachement) mezi dítětem a primárním pečovatelem. Dítě se v raném věku učí pomocí tzv. mentalizace, tedy schopností 20

Z pohledu Cloningerovi teorie tedy můžeme říct, že takový jedinec se vyznačuje nízkou závislostí na pochvale (reward dependent) a nízkým vyhýbání se poškození (harm avoiding).

42

reflektovat vlastní emoční a kognitivní procesy, cítit a uvědomovat si duševní stavy jiných lidí. K rozvoji metalizace však nedochází u deprivovaných a týraných dětí, protože k ní je zapotřebí bezpečné vazby s pečovatelem. Mentalizace snižuje motivaci ke kriminálnímu chování a zároveň inhibuje agresivní chování. Schopnost vcítění se do druhého osoby člověku stěžuje, aby jí vědomě působil utrpení. Pokud tato schopnost chybí, násilnému napadení nepředchází žádná mentální představa, která by toto chování blokovala. Reflektování stavu mysli jiného člověka přispívá k rozvoji sociálních vztahů, které umožňují vznik nových bezpečných vazeb. Mentalizace také napomáhá jedinci předejít napadení a správně interpretovat v konfliktních situacích chování útočníka. Lze předpokládat, že mentalizace je u recidivistů vyvinuta nedostatečně, nebo vůbec. Jsou tedy náchylnější jednat sociálně nepřiměřeně i tehdy, kdy jsou rozhodnuti, že kriminální činnosti zanechají. „Člověku postrádajícímu schopnost reflektovat vlastní a cizí duševní stavy, chybí základní předpoklad morálního chování, který by mu bránil v ublížení jinému člověku. Neschopnost prožít nebo si představit utrpení svých potencionálních obětí činí tyto lidi významně nebezpečnějšími, zranitelnějšími a potažmo nešťastnějšími než „morální“ většinu společnosti.“ (Pöthe, 2001) U adoptovaných rumunských dětí odložených po narození do kojeneckých ústavů a tedy bez možnosti navázat bezpečný vztah s primárním pečovatelem, byla jasně pozorovatelná špatná sebekontrola zejména výbuchů špatné nálady, útočnost a trvalé vyžadování pozornosti. (Koukolík&Drtilová, 1996) Tyto projevy chování úzce souvisí s impulsivitou, agresivitou do jisté míry i s nestabilním sebekonceptem, tedy s vlastnostmi, které Koudelková (1995) uvádí jako významné pro delikvenci. Je tedy zřejmé, že u dětí, které si nevytvoří bezpečnou vazbu existuje zvýšené riziko, že budou mít v budoucnu střety se zákonem. Dále je důležité prostředí, ve kterém dítě vyrůstá. I na příkladu zmiňovaných rumunských dětí vidíme, že po adopci se postupně jejich nevhodné chování zlepšovalo. Pozitivní vzory a možnost navázat bezpečný vztah i v pozdějším věku mohou i v prevenci kriminální činnosti hodně pomoci. Naopak bude-li deprivované dítě vyrůstat v prostředí, ve kterém je kriminální chování bráno za normu, kde budou panovat chladné, neosobní a agresivně konkurenční vztahy, s největší pravděpodobností se bude dopouštět kriminálních činů. Významným rizikovým faktorem je také násilí na dětech. Hall a Lunch tvrdí, že „Děti vystavené ve vlastních rodinách násilí se častěji stávají mladistvými zločinci. Na vývoji jejich případné kriminální kariéry se podílí stres, narušené rodičovství, nízká míra sebeúcty, pocit hanby a sebeobviňování.“ (Koukolík&Drtilová, 1996, s. 231)

43

2.2.1.2.3 Agrese jako kriminální chování Přijatelnost použité agrese někdy definuje zákon, jako v případě (ne)přiměřené sebeobrany, kdy se jedná o defenzivní agresi, která je do určité míry hodnocena za přijatelnější a někdy za ospravedlnitelnou, na rozdíl od agrese ofenzivní. Soudy na základě výkladu zákona rozhodují o závažnosti spáchané agrese a určují tresty pro osoby, které se násilného chování dopustily. Posuzuje se provedení agresivního činu, zda šlo o afektivní, či emočně chladný čin, kdy zůstal pachatel vůči utrpení oběti lhostejný. Zvláštním případem se tak stává brutalita, která „vyjadřuje nepřiměřenou odbržděnou agresi, obsahující prvky týrání objektu agrese… Brutální způsob provedení kriminálního činu signalizuje většinou, že je v jeho pozadí jedinec s narušenou strukturou a dynamikou osobnosti“ (Čírtková 2006, s. 181) Dalšími extrémními projevy agrese jsou vandalismus a amok. (viz Čírtková 2006) Vandalismus je výraz pro nápadné, hrubé a zbytečné ničení hodnot (rozbíjení náhrobků, laviček). Pachatelům z něj neplyne žádný materiální zisk, často se jej dopouští bez pocitů vinny a terč útoku bývá lehce dostupný a bezbranný. Blíže se vandalismem zabýval P. G. Zimbardo. Jak uvádí Čírtková (2006, s. 188): „Pravý amok představuje vražedné šílenství, přesněji řečeno odbržděné a nevýběrové zabíjení ve stavu změněného vědomí.“ Dále popisuje určitou dynamiku vývoje. V době klíčení se jedinec stahuje do ústraní a ztrácí svou víru. Ve stadiu meditace dochází ke změně vědomí (např. tzv. rudé vidění) a po něm dochází k destruktivnímu chování, které může končit sebevraždou, nebo zdánlivým uklidněním agresora, které může opět ve vlnách eskalovat do vražedného řádění. Tyto extrémní projevy agrese jsou u trestných činů motivované získáním majetku spíše výjimkou. Přepadení však může brutální způsoby agrese obsahovat právě u vážně narušených pachatelů. Původní plánovaná instrumentální agrese potřebná k získání kořisti může v některých situacích přerůst k brutální odreagované agresi. Takové situace mohou být pro oběť vskutku kritické. Suchému, Radinovi a Urbanové (1985) se u recidivistů21 podařilo extrahovat tři faktory, které měly přímý vztah k agresivnímu chování. 21

Pachatelů majetkových a násilných trestných činů. Viz níže kapitola 2.2.2.1 Krádež

44

Jeden faktor pojmenovali jako pohotovost k agresivní dekompenzaci. Nositel tohoto rysu je primárně submisivní, tedy úzkostlivý, provinilý, ukřivděný, podezíravý, nedůvěřivý. V kritických situacích se stává útočný až hrubě agresivní. Tento typ lze demonstrovat na skupině vrahů – uxoricidů, tj. pachatelů zaměřujících homicidální agresi na své partnerky. Smrtící koktejl je v jejich případě namíchán z jejich submisivních rysů a zátěžovou aktuální situací, například nevěrou manželky. Tento faktor bude zřejmě uplatněn při kriminálních činech v důsledku neadekvátních strategií při zvládání stresu, jak o nich píše Čírtková (2004),22 u majetkových trestných činů nebude běžný. Další faktor - pohotovost k agresi - sytí následující proměnné: fyzická agrese, agresivita, iritabilita. Třetí faktor nazvali egocentričnost. Sytí jej proměnná: dominantně agresivní prvky v interpersonálním jednání. Jím charakterizovaný jedinec je orientován především na vlastní osobu, je spokojen sám se sebou, odmítá druhé, nadřazuje se nad ně, vyžaduje poslušnost, vyvolává závislost s pocity nedůvěry, ale i obdivu. Odsouzený s touto charakteristikou je disponován zaujímat ve skupině vůdčí postavení na základě své agresivity, má výrazně rušivý vliv na resocializaci, jak vlastní, tak druhých. Prognosticky se tyto typy jeví zpravidla jako velmi nepříznivé. Pachatel s těmito rysy se dle zmiňovaného dělení bude nejspíše dopouštět trestných činů v důsledku impulzivního životního stylu, často se bude jednat o psychopatickou osobnost.

2.2.1.2.4 Role drog v kriminálním chování Drogové subkultury vzhledem k nelegálnosti pěstování a distribuování drog přímo předurčují své členy ke kolizím se zákonem. Užívání návykových látek však mnohdy vede ke kriminálnímu chování i z jiných důvodů, k tzv. sekundární drogové kriminalitě23. Jak již jsem uváděl v kapitolách o agresi, některé drogy stimulují jedince k agresivnímu chování, snižují zábrany, navozují halucinační stavy, ve kterých intoxikovaný jedinec ztrácí kontakt s realitou a nemá své chování pod kontrolou. Závislí jedinci pak páchají trestnou činnost, aby si drogu, nebo prostředky na ní opatřili. Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost ve své výroční zprávě za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě (2005) uvádí, že v roce 2004 v České republice odhadem 40% běžných krádeží a 30% vloupání bylo spácháno s cílem zakoupit 22

viz kapitola 2.2.1 Teorie kriminálního chování Ta však bohužel není v ČR statisticky sledována (viz např. Lejčková, P.; Mravčík, V.; & Radimecký, J., 2004), existují jen policejní odhady. 23

45

drogy. O rok dříve bylo 0,7% všech trestných činů spácháno pod vlivem narkotických nebo psychotropních látek, v Lotyšsku se tento podíl pohybuje okolo 3%. Tato čísla jsou relativně nízká, zdá se, že mnohem více deliktů je pácháno pod vlivem alkoholu, než ostatních drog. Zajímavé je, že přímo ve výroční zprávě Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti, (které je pověřeno právě mj. Evropským monitorovacím centrem,) na kterou se Evropské monitorovací centrum odkazovalo, jsou výše zmiňované podíly nižší. Podíl finančně motivovaných prostých krádeží odhadují policisté na cca 20% a krádeží vloupáním na cca 10%. Podíl takto motivovaných loupeží odhadují na necelých 14%. (Mravčík a kol., 2005) Tento rozpor je sice zarážející, nicméně nic nemění na faktu, že sekundární drogová kriminalita existuje a její četnost je v desítkách tisíc. U osob nuceně abstinujících nebo intoxikovaných navíc může vzrůst riziko zvýšené agrese při loupeži, nebo při střetu se svědkem u krádeží. Drogovou závislost proto považuji při zkoumání agrese pachatelů majetkové trestné činnosti za velice významnou proměnnou. Sochůrek se již před více než dvaceti lety zabýval otázkou, zda by pachatel volil bez drogy také násilnou formu útoku (krádež/loupež). Píše: „Zkoumali jsme100 závislých odsouzených – pachatelů násilných trestných činů – a u 72 jsme zjistili pokročilý abuzus nebo závislost na alkoholu nebo jiné droze /alkoholu bylo z oněch 72 – 38, zbytek byly jiné drogy. I když vzorek 100 odsouzených nepovažuji za reprezentativní soubor jako nápovědu „NĚČEHO“ je toto zjištění možno přijmout.“ (Sochůrek 1984, str. 118)

2.2.1.3 Shrnutí Kriminální činnosti se člověk může dopouštět v důsledku špatné socializace (impulzivní osobnost), přizpůsobení se skupině, pod tlakem okolností i po pouhém vystavení pokušení. Impulzivní osobnosti vyrůstají v nevyhovujícím prostředí, kde se jim nedostává rodičovské náklonnosti a neosvojí si tradiční občanské hodnoty, nenaučí se ovládat. Již v dětství se dostávají do styku s policií a v době puberty už páchají násilné delikty. Tyto typy mohou být nakloněni k používání instrumentálního násilí. Užívání drog může riziko užití instrumentálního i afektivního násilí zvýšit, navíc podněcuje ke kriminální činnosti obecně.

46

2.2.2 Druhy kriminálního chování Kriminální chování můžeme chápat jako činy porušující trestní zákon. 228266 V roce 2007 policie evidovala v České republice cca 357 391 trestných činů a 138 852 jich objasnila. Oproti předchozímu roku došlo k mírnému nárůstu, ale tato čísla se víceméně shodují i s předchozími roky. Dominantní podíl má vždy majetková kriminalita (v roce 200764%, v roce 1999 dokonce 72% z celkové kriminality). Z majetkových trestných činů nejčastěji dochází

k prostým krádežím a

krádežím vloupáním (dohromady 92%

z majetkových a 61% z celkového počtu všech evidovaných trestných činů). Hospodářská kriminalita zabírá 12% z pomyslného koláče, po 6% si rozdělují násilná a ostatní. Ani jedno procento nepatří mravnostní kriminalitě a na zbývající kriminalitu zůstává 10%. (statistiky Ministerstva vnitra ČR24) Trestné činy jsou z právnického hlediska děleny podle skutkové podstaty25 do osmi skupin (např. majetkové, mravnostní, násilné, hospodářské atd.26). Někdy může během jednoho zločinu dojít k porušení více zákonů a spáchané trestné činy mohou spadat do několika skupin. Předmětem mého zkoumání je takové propojení majetkových a násilných trestných činů. Například krádež se může v případě, kdy se objeví majitel kradené věci, změnit v loupež a ta v extrémních případech až ve vraždu. Zloději ani lupiči většinou nemají v úmyslu primárně oběti fyzicky ublížit, přesto se tak někdy stane. Letkemann diferencuje dvě základný kategorie deliktů. Zločiny skryté a otevřené. Skryté se odehrávají bez přímé konfrontace s obětí (například vloupání do opuštěného bytu) a kladou nároky hlavně na mechanické schopnosti, zatímco otevřené zločiny zahrnují přímou konfrontaci s obětí (loupežné přepadení) a kladou nároky na organizační a sociální schopnosti (management obětí na místě činu a vůbec zvládání stresových situací, které s trestným činem souvisí). (Čírtková, 2004) Pod skryté zločiny spadá většina majetkových trestných činů. Pro tyto činy tedy nejsou potřebné sociální a tedy i interpersonální schopnosti. Pachatel se nepřipravuje na možnou interakci s obětí, dá se předpokládat že takový kontakt je pro něj velice stresující a spatřuji zde proto vysoké riziko fyzického napadení oběti pachatelem, dojde-li k interakci. Oproti tomuto stojí například pachatelé loupežných přepadení, kteří již dopředu s interakcí a s konfliktem s obětí počítají a mohou se na ni připravit. U přepadení peněžních 24

http://www.mvcr.cz/statistiky/krim_stat/2007/index.html "souhrn objektivních a subjektivních znaků, které určují jednotlivé druhy trestných činů a odlišují je navzájem." (Novotný a kol., 2003, s. 94) 26 viz http://www.mvcr.cz/dokument/2007/odposlechy/priloha3.html 25

47

ústavů, barů, benzinových pump a podobně často k fyzickému kontaktu mezi lupičem a přepadeným nemusí dojít a dá se předpokládat, že splní-li přepadený požadavky lupiče, neponese žádnou fyzickou újmu. V případech přepadení jednotlivých lidí na ulici, v parku se riziko způsobení fyzické újmy oběti opět zvyšuje, neboť dochází k přímému kontaktu a často napadení. Násilné trestné činy už ze své podstaty počítají s určitým fyzickým poškozením oběti a velice často k nim dochází. Ovšem i majetkové trestné činy se mohou změnit v napadení oběti. Jsou sice považovány za nenásilné27, ale už samo překonání materiálních zábran (např. vypáčení dveří) lze považovat za akt agrese. Můžeme proto předpokládat, že i zloději mají aktivované agresivní vzorce chování a že je mohou použít, chtějí-li dosáhnout svého (lupu) nebo se vyhnout trestu. Obě tyto situace nastávají v momentě, kdy je vyruší svědek.

2.2.2.1 Krádeže (§ 247)28 Krádež je nejčastěji páchaným trestným činem, spadá pod něj hned několik skutků. Vloupání do objektů (v roce 2007 – zjištěných 154 207 ), krádeže prosté (v roce 2007 – zjištěných 54 925) – kapesní, při pohlavním styku, (z) motorových vozidel, podobně. Často se tyto krádeže kombinují z dalšími paragrafy, jako například porušování domovní svobody (§ 238) nebo neoprávněné užívání cizí věci (§ 249) při krádeži aut. Zároveň se jedná o trestný čin, jehož pachatel většinou není dopaden. U kapesních krádeží a krádeží věcí z aut – činí objasněnost méně než 10% ze všech policií evidovaných těchto činů. Malou objasněností (pod 30%) se vyznačují i krádeže vloupáním do obchodů, pohostinství, ubytoven, kulturních objektů, bytů, domů, chat, krádeže na pracovištích, krádeže vozidel a kol. (Marešová, 2008, s. 17) Zloději aut, kteří řídí kradené auto se snaží i při setkání s policií vytvořit iluzi normality, že řídí vlastní auto. Tuto dovednost získávají zejména cvikem a rutinou, věří ve své schopnosti učí se ovládat vyšponované emoce (strach a úzkost). (Cherbonneau & Copes, 2006) Pokud toto zvládnou, je skutečně malá pravděpodobnost, že budou odhaleni. Krádeže jsou ze své podstaty nenásilné, i když během vloupání je určitá míre agrese při překonávání zabezpečení (např. vypáčení dveří, rozbití okna) přítomná. Z rozhovorů s 50 irskými pachateli vloupání vyšlo mimo jiné najevo, že 90%-98% z těchto zlodějů necítí k obětem žádné nepřátelství, netouží s nimi přijít do konfrontace a vyhýbají se poškození

27 28

„Domovní vloupání je příklad převážně nenásilného zločinu.“ (Nee & Tailor, 1988, s. 105) právní definice dle trestního zákona viz Příloha 1

48

jejich domu během vloupání. Zároveň však necítí ani žádnou vinu a na oběť neberou vlastně žádný zřetel. (Nee & Taylor, 1988) Z tohoto se zdá, že zlodějům jde především o co nejrychlejší a nejjednodušší získání kořisti. Oběti nechtějí ublížit víc, než je z jejich pohledu nutné, vyvstává však otázka, zda se na možné setkání s majitelem kradeného majetku připravují, zda mají zvolené strategie řešení vzniklého konfliktu a zda ve stresové akutní situaci nesáhnou k násilné odpovědi. Podle Suchého s Ratinova a Urbanové (1985) mají prvověznění zloději v anamnéze časté útěky z domova a následné umístění v domovech ústavní péče, což podporovalo jejich agresivní tendence. Jejich egoistickém zájmovém poli se projevují defektní sociální tendence. Za spáchání trestného činu nepociťují vinu a situaci okolo něj neadekvátně hodnotí jako provokující. Recidivní zloději se vyznačují sníženou senzitivností, „ergickou tenzí“, radikalismem, nevýraznou iritabilitou a nízkým neuroticismem. Často se mezi zloději ve výkonu trestu vyskytují specifické kladné vztahy.

Na loupež, jakožto na násilný čin s majetkovou podstatou se zaměřím poněkud podrobněji.

2.2.2.2 Loupež (§ 234) Trestný čin loupeže patří k nejzávažnějším deliktům a vyskytuje se především ve (velko)městech. Stojí na pomezí majetkových a násilných trestných činů, neboť zasahuje jak do integrity a svobody oběti, tak je zaměřen instrumentálně na kořist29. V našem trestním řádu spadá pod násilné trestné činy. V České republice se jich ročně odehraje necelých 5000, z toho třetina v Praze. Objasněnost loupeží je přes 40% (v Praze asi jen čtvrtina) (Rozum&Tomášek, 2007). Usuzuji, že se lupiči málokdy spokojí jen s jednou loupeží a ne všem jsou při zadržení dokázány všechny loupeže. Předpokládám, že naprostá většina lupičů se během své kriminální kariéry dostane do vězení. Z výzkumu Suchého s Ratinovem a Urbanovou (1985) vyplývá, že prvověznění tzv. „loupežníci“ se vyznačují neurotickými tendencemi, schizoiditou, labilitou, preferencí fyzické agrese i celkově zvýšenou pohotovostí k agresi. Často pocházejí z desintegrovaných rodin, ve škole hůře prospívali a chybí jim profesionální kvalifikace. Ke svým chybám bývají

29

I když někdy je intenzita útoku na oběť neúměrná situaci a poranění způsobí větší újmu než odcizení peněz a majetku.

49

nekritičtí, mají spíše tendenci obviňovat druhé. Pro recidivující pachatele je kromě tohoto charakteristický i radikalismus, tendence k riziku a zvýšená agresivita po požití alkoholu. U loupežných přepadení je významný fakt, že pachatelé přiznávají překonání tzv. znesnadňující situace, na kterou se připravují, někdy i ve skupině, delikt často páchají pod vlivem alkoholu. Přepadení se dopouštějí s vědomím, že při něm dojde ke konfliktu s obětí. Nevyužívají provokující situace, jako někteří zloději, když uvidí otevřené okénko u auta, nebo ledabyle položenou

nestřeženou

peněženku.

Posilnění

alkoholem

pravděpodobně

povede

k agresivnějšímu chování, zvyšuje se tak pro oběť riziko ublížení na zdraví.

Jan Rozum s kolektivem (2005) zkoumali loupežné útoky v Praze pomocí trestních spisů. Zjistili, že nejčastěji se jedná o rychlý a ze strany poškozeného nečekaný útok pachatele a to často i za denního světla a v přítomnosti jiných lidí. Takový způsob loupeže se vyskytl v přibližně třetině zkoumaných útoků. Násilí v těchto případech většinou předcházelo samotnému uloupení kořisti, útok byl často brutální a bezohledný. Méně častěji u tohoto typu přepadení došlo nejprve k pokusu o zmocnění se kořisti a teprve když se oběť začala bránit, použil pachatel násilí. Další typ loupeže spočíval v přepadení obchodu, herny apod. V těchto případech pachatel téměř vždy použil zbraň (střelnou, nebo nůž), která sloužila k zastrašení oběti. Čírtková (2004) názorně popisuje, jak pachatelé při takových akcích využívají své empatie. Tu chápe poněkud odlišně od tradičního chápání. Rozlišuje mezi empatií (cognitive role taking), kterou definuje jako schopnost vcítit a vžít se do druhých a predikovat jejich chování, což umožňuje pachateli lepší manipulaci s obětí, a sympatií (affective role taking), která je definována jako schopnost vnímat pocity druhých a prožívat to, co oni cítí. Sympatie není v kriminální sféře příliš rozšířena, neboť logicky inhibuje kriminální chování, někteří jedinci však mohou být vybaveni vysokou empatií. „Lupič si zvolí raději banku než malý krámek, protože u jeho majitele očekává větší paradoxní reakce. Pracovník banky však bude spíše rozumný, protože nejde o jeho soukromé peníze. Pachatel se sice vžívá do myšlení obětí, ale ne z emocionálních pohnutek (soucitu), nýbrž z důvodů racionální kalkulace možných rizik. Kromě toho lze na této ukázce také podtrhnout, že pachatelé nepočítají příliš s loajalitou bankovního zaměstnance. To je celkem typické, neboť pachatelé nemají vyšší hodnoty ve svém životním scénáři, neumí s nimi zacházet ani si je neumí představit.“ (Čírtková 2004, str.90)

50

Někteří pachatelé nejprve navázali s obětí kontakt („Kolik je hodin?“) a teprve potom došlo k samotnému útoku. Čtvrtý typ spočívá v konfrontaci. Pachatel vyzve oběť k vydání kořisti a pak se situace vyvíjela podle reakce poškozeného. Často je při tomto způsobu použita k zastrašení zbraň. U tohoto posledního typu se tedy otevírá paleta možností, jak by se oběť měla chovat, aby u ní došlo k co nejmenší újmě. Ovšem je třeba brát v úvahu, že ve většině případů, bude o dalším dění rozhodovat pachatel, protože je na danou situaci většinou lépe připraven. Z uvedeného vyplývá, že část lupičů jedná násilně za všech okolností, a část v případech, kdy oběť nespolupracuje. V těchto případech může výrazně variovat závažnost použitého násilí30. Situace a chování oběti, kterými se pachatel nechá vyprovokovat k násilí, se pokusí popsat tento výzkum.

2.2.2.3 Shrnutí Krádeže jsou bezkonkurenčně nejrozšířenějším trestným činem. Ač jsou svoji povahou nenásilné a pachatelé nemají zájem poškozeným ublížit, může dojít i k násilnému konfliktu v případě vyrušení zloděje v průběhu krádeže. Loupeže zasahují do integrity oběti, jsou tedy násilné. Nejčastěji se odehrávají se buď venku násilným přepadením oběti nebo přepadením obchodu, herny apod., v tomto případě většinou za použití zbraně. Část lupičů jedná vždy násilně, někteří přistoupí k násilí v případech, když oběť nespolupracuje. Primární rodiny pachatelů krádeží a loupeží byly často problematické. Sami pachatelé bývají egocentričtí, k sobě nekritičtí a obviňující druhé. Z toho vyplývá že pachatelé pravděpodobně budou mít zažité agresivní vzorce chování a budou mít tendenci za případné násilné napadení vinit samu oběť.

2.3 Vězeňství v České republice Vězeňský systém České republiky upravuje zákon 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody.31 Pojednává o místech výkonu trestu, o právech a povinnostech odsouzených, o 30

Ve zkoumaném vzorku Rozuma a Tomáška (2007) z celkově 58 útoků jen v 9 případech šlo čistě o výhružku, ve zbývajících 49 k určité formě násilí došlo. Ovšem v drtivé většině nedošlo k vážnějšímu poranění. 31 On-line dostupný např. z http://ad.vscr.cz/news_files/zakon_o_vykonu_trestu_odneti_svobody.doc; http://www.lexdata.cz/lexdata/sb_free.nsf/c12571d20046a0b20000000000000000/c12571d20046a0b2c12567be 00425127?OpenDocument;

51

zacházení s odsouzenými, definuje typy věznic a upravuje zařazování odsouzených do jednotlivých typů, vymezuje odlišnosti výkonu trestu u některých skupin odsouzených (např. mladiství, ženy, cizinci), stanovuje důvody propuštění atd.

2.3.1 Typy věznic Věznice v České republice zřizuje a řídí Ministerstvo spravedlnosti České republiky a provozuje čtyři typy věznic.

1. Věznice s dohledem. Tento typ věznic je určen pro prvotrestané za nedbalostní trestné činy. Odsouzení se mohou pohybovat v areálu věznice volně, vykonávají práci i mimo areál bez dozoru, po pracovní době mohou v civilním oděvu navštěvovat kulturní a sportovní akce v okolí věznice. 2. Věznice s dozorem. Sem jsou umisťovaní odsouzení za nedbalostní trestní čin, kteří však v minulosti byli ve výkonu trestu za úmyslný trestný čin a odsouzení za úmyslný trestný čin s trestem odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Odsouzení se zpravidla pohybují v areálu věznice pod dohledem Vězeňské služby. Práci vykonávají mimo věznici s pravidelnou kontrolou. 3. Věznice s ostrahou. Do těchto věznic jsou umisťováni pachatelé úmyslných trestných činů. Ve věznici se pohybují pod dozorem Vězeňské služby, práci vykonávají v areálu, nebo mimo areál ve střežených pracovištích. 4. Věznice se zvýšenou ostrahou. Sem se zařazují doživotně odsouzení, zvlášť nebezpeční recidivisté, osoby odsouzené za zvlášť závažný úmyslný trestný čin k trestu ve výměře nejméně osmi let a osoby odsouzené za úmyslný trestný čin, které v posledních pěti letech uprchly z vazby nebo z výkonu trestu. Zpravidla jsou uzamykáni v celách. Pracují pouze na pracovištích ve věznici nebo v celách. O zařazení odsouzeného do daného typu věznic rozhoduje soud v rozsudku.32

http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/701/.cmd/ad/.c/313/.ce/10821/.p/8411/_s.155/701?PC_8411_number1=16 9/1999&PC_8411_l=169/1999&PC_8411_ps=10#10821. 32 http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bznice_v_%C4%8Cesk%C3%A9_republice; http://tisk.juristic.cz/35610/tisk/old

52

2.3.2 Věznice Vinařice Věznice Vinařice se nachází poblíž města Kladna. Její kapacita je 885 odsouzených, kteří jsou umístěni celkem ve 22 oddílech o 160 ložnicích. Většina odsouzených je zařazena ve skupině s ostrahou. Ve věznici je specializované oddělení pro mentálně retardované a dále i několik oddělení se speciálními způsoby zacházení s odsouzenými, jako je oddělení bezdrogové zóny, výstupní oddělení a krizové oddělení, kde probíhají speciálně výchovné činnosti ve zvýšené intenzitě.

2.3.3 Věznice Rýnovice Věznice Rýnovice stojí v těsném sousedství bývalého n.p.LIAZ Jablonec nad Nisou. Je členěna na dva základní typy - oddělení s dozorem a s ostrahou. V současné době ve věznici vykonává trest odnětí svobody cca 550 odsouzených při ubytovací kapacitě 485 odsouzených. Ve věznici je zřízeno Oddělení pro mladé a prvovězněné odsouzené, studující, Bezdrogová zóna, Výstupní oddělení, Oddělení pro odsouzené s poruchou duševní a poruchou chování, Oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením a Oddělení pro léčbu drogových závislostí.

2.3.4 Věznice Příbram Věznice Příbram leží 6 km od města Příbram v obci Bytíz. V rámci typu věznice s ostrahou jsou ve Věznici Příbram zřízena oddělení pro výkon trestu oddělení s dohledem, oddělení s dozorem, oddělení s ostrahou, oddělení specializované pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním psychotropních látek ve věznici s ostrahou. (http://www.vscr.cz/)

2.4 Výzkumný problém Výzkumným problémem této práce je osobnost pachatelů majetkových trestných činů včetně loupeže s důrazem na jejich agresivitu. Chtěl bych popsat proměnné, které utvářejí osobnost pachatele, jejich vztahy a najít vztah mezi osobností a typem agrese, které se dopouští. Proměnné, se kterými budu pracovat jsou jak teoretické konstrukty: agresivita, osobnost a její rysy, tak reálné události: popis vlastního použití agrese, zkušenost s násilím v dětství, i postoje a názory pachatelů.

53

Pro popis teoretických konstruktů použiji psychometrické metody (TCI, Hand test), pro popis událostí a postojů pachatelů dotazník a rozhovor. Data získaná těmito metodami v průběhu analýzy zkombinuji. Výzkum oblasti agresivity pachatelů majetkových trestných činů je dosud opomíjené téma. Tento explorativní výzkum je vzácnou sondou do této oblasti, která je chudá na psychologické poznatky a přispěje tak k jejímu zmapování.

3 Výzkumná část 3.1 Výzkumné otázky Od výzkumné části očekávám, že zjistím, jaké mohou existovat vztahy mezi zkoumanými proměnnými, které jsem popsal v teoretické části práce. Základní výzkumnou otázkou projektu je :
Jaká je osobnost pachatelů majetkové trestné činnosti včetně loupeže (dále pachatelé) s důrazem na jejich agresivitu?

Dílčími podotázkami jsou: 1) Lze popsat rozdíl v osobnosti mezi pachateli, kteří se dopouštějí instrumentální agrese a pachateli, kteří se dopouštějí afektivní agrese?

2) Lze vytvořit typologii pachatelů na základě druhu používané agrese, osobnostních rysů a zkušenosti s násilím v dětství?

3) Projeví se agresivní chování pachatelů ve výsledcích Hand testu?

3.2 Výzkumný vzorek 3.2.1 Výběr výzkumného vzorku Sběr dat pro výzkum se odehrával ve třech věznicích a to ve Vinařících, v Rýnovicích a v Příbrami. Výběr těchto věznic byl dán jejich souhlasem s účastí na výzkumu, typem

54

(věznice s ostrahou) a pragmaticky bezproblémovou dostupností, která mi umožňovala sběr dat po co nejdelší dobu. Odsouzení z prvních dvou věznic jsou po šesti, z Příbrami jich je osm, což dohromady sčítá 20 jedinců. Požadavky na vzorek byly následující, aby odpovídaly požadavkům grantového výzkumu: Pachatelé musí být již podruhé trestáni ze tří (stačí jeden) z následujících 6 trestných činů: -

§ 247 Krádež

-

§ 234 Loupež

-

§ 238 Porušování domovní svobody

-

§ 257 Poškozování cizí věci

-

§ 249 Neoprávněné užívání cizí věci

-

§ 249a Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru Záměrem je, aby nebyli vybráni prvo-trestaní. Dále je nutné, aby polovina před-

vybraných pachatelů měla nejméně jednou v rejstříku: § 187 - § 188 Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů § 188a Šíření toxikomanie A dále aby polovina pachatelů byla romské národnosti nebyly přítomni cizinci a osoby negramotné. Jednalo se tedy o prostý záměrný výběr, při kterém byli vybráni účastníci splňující určitý soubor kritérií. (Miovský, 2006) Bohužel nevyšel můj původní záměr zkoumat pouze pachatele loupeže, neboť i přes moji žádost mi byli vybráni i pachatelé, kteří nebyli za loupež nikdy odsouzeni. Z toho důvodu jsem rozšířil výzkumný záměr i na pachatele pouze majetkových trestných činů. Respondenty k výzkumu mi na základě výše uvedených požadavků vybírali vězeňští psychologové. Jak již jsem zmiňoval výše, brali při výběru ohled na moji bezpečnost, čímž vypadli obzvláště agresivní jedinci, na ochotu odsouzených k účasti na výzkumu a na jejich intelektovou i jinou dostatečnost, aby byli schopní všechny části sběru dat absolvovat. Ve věznicích Vinařice a Rýnovice byli odsouzení k účasti motivováni návrhem na pochvalu, ve věznici Příbram nikoliv. Tím samozřejmě došlo k výraznému ovlivnění kvality vzorku. Ten lze definovat jako „mužští pachatelé majetkových trestných činů a/nebo loupeží, bez výrazného intelektového

55

deficitu, kteří nejsou extrémně agresivní a jsou ochotní spolupracovat, minimálně v případech, kdy jsou za spolupráci odměněni.“ Další zkreslení vzorku můžeme vnímat, pokud budeme předpokládat, že existuje skupina zlodějů, kteří nejsou dopadeni a proto se nemohou dostat do vzorku sbíraného ve věznicích. Rozhodně se nejedná o reprezentativní vzorek, výsledky však nemám v úmyslu zobecňovat a jsem přesvědčen, že pro potřeby exploračního výzkumu je dostačující.

3.2.2 Popis výzkumného vzorku Uvedené údaje jsem získal z dotazníku zaměřeného na rodinu a kriminální historii a částečně z následného rozhovoru. Vzorek čítá 20 odsouzených mužů. Kriminální historie – Všichni byli více než jednou trestaní. Za nějaký druh krádeže bylo trestáno 18 odsouzených, za loupež 14. Všichni byli trestaní za více druhů trestné činnosti, kromě jednoho pachatele loupežného přepadení. Věk pachatelů se pohyboval mezi 26 a 55 lety, medián byl 31 a půl roku. Poprvé byli sebráni policií mezi 10. a 20. rokem, více než polovina ještě jako nezletilí. Téměř polovina si odpykává svůj třetí výkon trestu, jeden odsouzený je uvězněn poprvé (i když už byl v minulosti trestán) a jeden dle svých slov „asi podvacáté“ (Pr8). Rodina – 10 pachatelů vyrůstalo s oběma rodiči, 1 z nich skončil v dětském domově. 4 vyrůstali s matkou, 2 s matkou a otčímem, s otcem a macechou jeden. Jeden pachatel v průběhu dětství a dospíván bydlel s otcem, posléze i s macechou a také u jiných příbuzných. Další žil s otcem a pak šel do dětského domova. Jeden jediný pachatel žil pouze v dětském domově. Násilí v rodině – V součtu 8 respondentů uvedlo, že byli biti rodiči a opatrovníky, 12 nikoliv. 5 pachatelů vzpomíná, že docházelo k fyzické agresi (např. facka) mezi jeho rodiči či opatrovníky. Násilí v soukromém životě a ve vězení – 8 pachatelů přiznalo, že někdy uhodili svoji partnerku. Na svobodě se pralo 12 pachatelů. Ve vězení se někdy pralo13 odsouzených, 4 nikdy a u třech tento údaj nemám. Vzdělání a zaměstnání – Nejvíce pachatelů navštěvovalo odborné učiliště (11), 6 má jen základní vzdělání, 2 dokončili učiliště s maturitou, jeden neposkytl údaje. Jen polovina pachatelů byla někdy zaměstnaná, jeden se k zaměstnání nevyjádřil.

56

Užívání drog – Většina respondentů (16/20) někdy užívala drogy, což bylo zapříčiněno záměrným výběrem vzorku, který požadoval polovinu pachatelů odsouzených za trestné činy spojené s drogami. Naprosto nejčastěji zneužívanou drogou se v tomto vzorku stal pervitin, který někdy bralo 15 respondentů, což je dokonce o jednoho více, než kolik jich uvedlo pití alkoholu. Seznam drog však neobsahuje inhaláty, například Toluen, který byl některými respondenty zmiňován. Psychické potíže – Pouze jeden pachatel uvádí léčené potíže (schíza) a jeden napsal bolest hlavy. Ostatní psychické potíže negují. Rodinný stav – V době vyplňování dotazníku bylo 85% respondentů svobodných, při čemž většina žila před uvězněním s partnerkou a 55% mělo alespoň jedno dítě. (Tabulky viz Příloha 2)

3.3 Specifika a limity výzkumu ve vězeňském prostředí Této tematice se věnuje Polišenská (2005) a tato kapitola je vytvořena na základě jejího článku a mých osobních zkušeností. Ke vstupu do areálu věznice je zapotřebí zvláštního povolení, které uděluje ředitel dané věznice. Můj vstup byl povolen na základě účasti na realizaci grantu PhDr. Veroniky Anny Polišenské, Ph.D. „Zkušenost pachatelů trestných činů a její vliv na chování a prevenci,“ podpořeným Grantovou Agenturou AV ČR (406/07/0261). Tento grant se výzkumem snaží obsáhnout širokou oblast chování pachatelů, na agresi a agresivitu se tedy zaměřuje jen okrajově. Z tohoto důvodu jsem rozšířil polostrukturovaný rozhovor o tematiku agrese. Obsáhlost původního výzkumu řešeného grantem mi však nedovoluje věnovat agresi mnoho prostoru. Sběr dat je časově náročný a pro některé odsouzené na hranici únosnosti. Přesto se domnívám, že použité metody a získaná data jsou dostačující pro tento typ explorativního výzkumu. Doba sběru dat je limitována pracovní dobou vězeňských psychologů, kteří sběr zprostředkovávají, a která zároveň odpovídá dennímu rozvrhu odsouzených. Pro každou věznici byl domluven jeden den určený pro výzkum pro každé kolo sběru dat (proběhly 2 kola). V Příbrami díky vstřícnosti místního psychologa proběhl sběr dat opakovaně. Průběh výzkumu je omezen i některými zákony. Jedná se o: Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění, který zaručuje anonymitu odsouzených účastníků výzkumu.

57

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění, který limituje výzkumníka v nahlížení do spisů odsouzených. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v platném znění, který se věnuje neoprávněnému nakládání s osobními údaji či neohlášení a nepřekažení trestného činu, pokud by odsouzený oznámil výzkumníkovi trestný čin, který spáchal, ale za který není nebo nebyl trestán. (dle Polišenská, 2005)

Základním pilířem výzkumu je zaručení anonymity. Odsouzení potřebují vědět, že nebudou nadále perzekuovaní za poskytnuté informace. Vybudování důvěry mezi odsouzeným a výzkumníkem je proto velice důležité, ovšem je pro to minimum času. Někteří paranoidnější odsouzení proto mohou odmítnout poskytnutí relevantních informací. Každý respondent musí podepsat prohlášení, že souhlasí s výzkumem. Tento prvek, který je má chránit, paradoxně zvyšuje problém zajištění anonymity. Omezení možnosti nahlížet do spisů odsouzených opět zvyšuje důležitost vzájemné důvěry mezi výzkumníkem a odsouzeným. Výzkumník je odkázán na pravdivost údajů, které odsouzený uvede (např. trestné činy, za které byl trestán, jejich průběh apod.) Jistě by bylo přínosné zaměřit některý výzkum na komparaci objektivních údajů o trestném činu ze spisů a skutečnosti, kterou popisují pachatelé. Na druhou stranu díky skutečnosti, že nevím, za jaké trestné činy byl odsouzený trestán, nepoznám, zda delikt, který mi popisuje, je zahrnut do potrestaných a nemusím jej ohlásit v případě, že byl nepotrestaný. Tento fakt může nepatrně zvýšit otevřenost zkoumaných odsouzených.

Jedním z nejvýraznějších a nejnepříjemnějších omezení výzkumu ve věznicích je zákaz používání nahrávacích zařízení. Rozhovory je nutné zaznamenávat ručně, čímž nutně dochází ke zkreslení a redukci výpovědi. Není možné proto použít podrobnější kvalitativní metody analýzy rozhovoru, které se nezaměřují jen na obsah, nýbrž také na formu a drobné obsahové nuance. Rozhovor realizovaný v prostorách věznice má tedy formu jakéhosi interaktivního dotazníku. Dalším významným faktorem ovlivňujícím výzkum je bezpečnost. Přítomnost zaměstance u rozhovoru by devalvovala spontaneitu a otevřenost výpovědi. Z tohoto důvodu vězeňští psychologové vybrali k výzkumu odsouzené, u kterých si byli jistí, že mne nenapadnou a sami proto mohli zůstat ve vedlejší místnosti. Tímto však došlo k výraznému

58

zkreslení vzorku, tím spíše že se jedná o výzkum zaměřený na agresi. Tento fakt je nutné vzít v úvahu při vyhodnocování výsledků. Dále je vzorek ovlivněn požadavkem na gramotnost, inteligenci umožňující vyplnit všechny testy a dotazníky a také ochotou zúčastnit se výzkumu. Ve Vinařících a Rýnovicích byli odsouzení motivováni návrhem na pochvalu, v Příbrami žádný explicitně slíbený benefit neměli. I když se odsouzení rozhodnou účastnit výzkumu dobrovolně, mohou v jeho průběhu zjistit, že to trvá déle, než čekali a že je to příliš nebaví. Mohou pak mít tendenci co nejdříve výzkum ukončit buď přímo sdělením, že nechtějí dál pokračovat, nebo ležérním vyplněním dotazníků. Je důležité pachatele během testování vytrvale podporovat, případně jim umožnit přestávku na cigaretu. Odsouzení mohou výzkumníka vnímat jako prostředek k podmínečnému propuštění, nebo k jinému zvýhodnění. V takových případech se budou snažit co nejlépe zapůsobit a jevit se v lepším světle. Jiní zase mohou zveličovat a vymýšlet si, aby co nejvíce zaujali. Toto riziko zkreslení výsledků výzkumu bych předpokládal zejména v případech výzkumníka – ženy.33 (Toto se mého výzkumu týká pouze v jednom případě sběru dat v Příbrami, kterého se místo mne účastnila kolegyně.) Jako další znevýhodňující faktory Polišenská (2005, s. 113) popisuje, „že ostatní vězni ví, kteří jednotlivci se účastní výzkumu. Tato ztráta soukromí je pro mnohé respondenty natolik stresující, že se odmítnou výzkumu účastnit. Dalším faktorem je, že vězni přicházející k výzkumu po kontaktu s ostatními již vědí, co se po nich bude chtít, a mají možnost se připravit. Tím se ovšem ztrácí spontaneita situace.“

3.4 Výzkumné metody 3.4.1 Hand test (Test ruky) Hand test řadíme mezi verbální projektivní metody. Na devíti kartičkách jsou nakreslené ruce v různých polohách a respondent udává, co by ukázaná ruka mohla dělat. Desátá kartička je prázdná a respondent je vyzván, aby si nejprve nějakou ruku představil a poté popsal, co představovaná ruka dělá. Celý test trvá přibližně 10 minut. Jelikož se jedná o projektivní test, nesděluje se respondentům, co se pomocí testu zjišťuje.

33

Více o úskalích komunikace žen s odsouzenými pojednává Škaloudová (2003)

59

Autorem techniky je E. E. Wagner, který je zároveň autorem kreseb. V současné době existuje i nová verze hand testu s novými obrázky, není však mezi psychology příliš oblíbená a používaná. Test slouží k osobnostní diagnostice a především k predikci agresivního chování. Protože test evokuje akční tendence, které úzce souvisí s motorickým systémem, lze odpovědi považovat za otevřeně projevované tendence v chování a nikoliv za představované nebo fantazijní procesy. (Fridrich&Nociar, 1991) Při samotné administraci sedí administrátor a respondent naproti sobě a administrátor ukazuje kartičky po jedné v určeném pořadí tak, aby respondent neviděl ostatní obrázky rukou a se standardní otázkou: „Co asi může dělat tato ruka?“ Odpovědi jsou doslovně zaznamenávány do archu. V případě nejasných odpovědí, provádí administrátor závěrečné dotazování. Každá odpověď se posléze skóruje podle následujících kategorií: Interaktivní odpovědi Affection (AFF) – Náklonnost - ruka vyjadřuje náklonnost nebo sympatizující, benevolentní postoj k lidem. Dependence (DEP) – Závislost - ruka vyjadřuje závislost nebo hledání opory. Communication (COM) – Komunikace – ruka komunikuje, aniž by byla v nadřazené pozici. Exhibition (EXH) – Exhibice - odpovědi, u kterých jde o předvádění se, ve snaze získat uznání. Direction (DIR) – Řízení - ruka ovlivňuje, ovládá, řídí činnost jiných. Aggresion (AGG) – Agrese - odpovědi, u kterých jde o způsobování bolesti, projevy hostility, nebo agrese Enviromentální odpovědi Acquisition (ACQ) – Dosahování - pokus na něco nebo něčeho dosáhnout, aniž by dosažení cíle bylo jisté. Active (ACT) – Aktivita - ruka je v neosobní činnosti, vyvíjí aktivitu, kterou něčeho dosahuje. Passive (PAS) – Pasivita - ruka se záměrně nehýbe, odpočívá. Maladjustivní odpovědi Tension (TEN) – Tenze - vydává se energie, která však (téměř) nic nezískává. Je přítomná tenze. Crippled (CRIP) – Poškození – ruka je poškozená, nemocná, mrtvá apod. Fear (FEAR) – Strach - ruce něco hrozí, něčeho se obává.

60

Odpovědi odstupu (withdrawal) Description (DES) – Popis - subjekt ruku pouze popisuje bez přítomnosti akční tendence nebo pohybu. Bizzare (BIZ) – Bizardní - odpovědi se zakládají na halucinatorním obsahu, bludných myšlenkách, nebo na jiných patologických myšlenkách. Failure (FAIL) – Selhání – subjekt nedokáže dát žádnou skórovatelnou odpověď.

Pro zjištění míry agresivity respondenta se vypočítává tzv. acting-out skóre (AOR). Jde o poměr součtu odpovědí AFF, DEP a COM a součtu DIR a AGG odpovědí. Vyjadřuje relativní váhu sociálně pozitivních postojů oproti direktivním a agresivním. U normální populace je medián 2,7:2,5. U recidivistů a delikventů je AOR více pravostranný34. Čím víc suma DIR+AGG převyšuje AFF+DEP+COM, tím pravděpodobnější jsou antisociální a agresivní postoje. (Fridrich&Nociar, 1991) Dále se interpretuje počet odpovědí, poměr interpersonálních a enviromentálních odpovědí a další. Časté maladjustivní odpovědi jsou typické pro jedince s neurotickými potížemi, withdrawal odpovědi indikují vážnější psychické poruchy (intelektové deficity, psychózy apod.) Je možné výsledky testu podrobit i kvalitativní analýze pomocí sekundárního skórování (sexuální, nezralý, skrývaný, zvnitřněný obsah atd.), interpretacemi jednotlivých odpovědí apod. Tato analýza však není autorem příliš rozpracovaná a standardizovaná. Shledávám ji užitečnou pro terapeutické účely, jelikož vyžaduje hlubší psychologické znalosti a zkušenosti. Bartoňková (2004) se ve své diplomové práci přiklání k individuálnímu přístupu a kvalitativnímu hodnocení, neboť podle jejích zjištění dochází při matematicko-statistickém zpracování ke značnému redukcionismu dat a tím ke zkreslení interpretací. Při vyhodnocování výsledků tedy budu brát zřetel na kvantitativní i kvalitativní část interpretace dat. Hand test jako projektivní metoda může odhalit nevědomé nebo autocenzurované tendence a z tohoto důvodu jsem jej zvolil jako jednu z výzkumných technik je navíc nenáročný na administraci i vyhodnocování a respondenti jej veskrze přijímají pozitivně (i když mohou znervóznět, když si uvědomí, že nám o sobě podávají informace, které sami nedokážou dopředu interpretovat). Ač test ruky vcelku dobře diferencuje, doporučuje se jej používat spíše v baterii dalších testů, nebo doplnit rozhovorem. 34

Toto tvrzení však nepotvrdil výzkum Bartoňkové (2004), která nezjistila žádný statisticky významný rozdíl v žádném z typů odpovědí mezi delikventy a kontrolním vzorkem.

61

Před administrací testu ve věznicích jsem jej vyzkoušel zadávat a vyhodnocovat nanečisto, abych si jej zažil a naučil se vhodně dotazovat v případě nejednoznačných odpovědí. Také jsem opakovaně konzultoval jeho administraci a analýzu s Barborou Hohnovou, která používání Hand testu vyučuje na FSS.

3.4.2 Cloningerův dotazník temperamentu a charakteru (TCI-r) Inventář TCI se používá k diagnostice osobnosti a jeho klinické využití spočívá zejména v diagnostice poruch osobnosti a poruch nálad, přičemž není přímo spojený s mezinárodní klasifikací nemocí. Existuje sedm verzí TCI rozlišených většinou podle délky a použití lži skórů. Nejnovější a nejpoužívanější verzí je TCI-r, která se skládá z 240 položek, z nichž 5 testuje validitu. Proband označuje, do jaké míry s tvrzeními souhlasí na 5stupňové Likertově škále. Většina předchozích verzí požadovala místo vyjádření na škále pouze souhlas, či nesouhlas.35 O překlad, standardizaci a validizaci v českých podmínkách se postaral tým okolo Marka Preisse a Jiřího Koženého v Psychiatrickém centru Praha. (např. Preiss a kol., 2007 – TCI-r; Kožený, Tiranská, 1998; Loučímová a kol., 2005 - TCI)

3.4.2.1 Dimenze a subdimenze TCI-r Temperament Novelty Seeking (NS) – Vyhledávání nového (NS1-explorační excitabilita x stoická rigidita; NS2-impulzivita x reflexe; NS3-extravagance x rezervovanost; NS4-nesystematičnost x systematičnost) Lidé vysoko skórující v této dimenzi jsou lehce vzrušiví, rychle v náladě, ale také rychle znuděni, impulzivní až neukáznění. Výhodou je rychlé přijetí nového, objevování nových způsobů, jak dosáhnout potencionálních odměn. Nevýhody spočívají v rychlém ochabnutí přízně a nadměrném hněvu, nejsou-li přání vyslyšeny. Na opačném pólu najdeme osoby málo vzrušivé, lhostejné, systematické, s odstupem, tolerantní k monotónnosti a s respektem vůči řádu. Harm Avoidance (HA) – Vyhýbání se poškození

35

https://psychobiology.wustl.edu/research.html

62

(HA1-anticipační pesimismus x uvolněný optimismus; HA2-obavy z neurčitého; HA3plachost před neznámými lidmi; HA4-unavitelnost x energičnost) Lidé s vysokou hodnotou vyhýbání se poškození mají sklon k opatrnosti, bázlivosti, ostýchavosti, nervozitě, pasivitě či pesimismu v situacích, kdy ostatní lidé zůstávají klidní. Výhodou je předvídání potencionálního nebezpečí, nevýhodou může být stále vnímané nebezpečí. Jedinci s nízkými hodnotami působí uvolněně, bezstarostně, odvážně a optimisticky v situacích, které u ostatních vyvolávají obavy. Lehce vycházejí s lidmi, jsou sebevědomí a aktivní i tváří v tvář nebezpečí. Nevýhodou může být riskantní optimismus a nedostatek sebereflexe. Reward Dependence (RD) – Závislost na odměně. (RD1-senzitivita; RD2-otevřenost ke komunikaci x rezervovanost; RD3-emocionální vázanost x odtrženost; RD4-závislost x nezávislost) Jedinci s vysokou závislostí na odměně bývají něžní, milující, citliví, závislí a sociabilní. Vyhledávají kontakt s lidmi a mají s nimi dobré vztahy. Lehce se však nechají ovlivnit a ztratit objektivitu. Lidé s nízkou závislostí na odměně jsou spíše praktičtí, chladní, paličatí a sociálně necitliví. Od lidí si zpravidla drží odstup. Výhodou je praktičnost a objektivita, mohou však mít sobecký náhled na věc, který nepřipouští názory a city ostatních lidí. Persistence (PE) – Odolnost (PE1-dychtivá

snaživost

x

lenost;

PE2-pilnost

x

rozmazlenost;

PE3-ambiciózní

sebepřeceňování x podceňování se; PE4- perfekcionistické ulpívání x pragmatické ukončení činnosti) Tato dimenze byla dříve součástí Závislosti na odměně. V současné verzi TCI-r je reprezentována jedinou stupnicí, která popisuje čtyři rozdílné typy chování. Jedinci vysoko skórující v Odolnosti bývají snaživí, pracovití a odolní vůči frustraci a únavě. Bývají velmi vytrvalí a mohou perseverovat na určitém způsobu práce, který se v minulosti ukázal jako úspěšný. Lidé skórující nízko působí nedbale, nespolehlivě, nestále a nejistě. Zřídka zintenzivní úsilí a to i v situaci očekávané odměny. Začínají pracovat jen velmi pomalu a snadno se vzdávají. Jsou většinou spokojeni s tím, čeho dosáhli. Pragmaticky akceptují kompromisy.

Charakter Self-directedness (SD) – Sebeřízení

63

(SD1-zodpovědnost x obviňování; SD2-účelovost x nedostatek sebeřízení; SD3činorodost x apatie; SD4-sebepřijetí x boj se sebou samým; SD5-zvyky odpovídající dlouhodobým cílům x zlozvyky) Osoby vysoce sebeřízené jsou stálé, silné, soběstačné, odpovědné, spolehlivé, konstruktivní a dobře integrované, když mají možnost osobního vedení. Jsou efektivní, ovšem mohou mít problémy podvolovat se autoritám. Osoby nízko skórující v sebeřízení jsou slabé, obviňující, neefektivní, destruktivní a špatně integrovaní, pokud nepodléhají vedení zralého vůdce. Tito jedinci bývají popisování jako nezralí, nebo s poruchou osobnosti. Nemají žádné dlouhodobé cíle, reagují spíše jen na momentální stimuly a tlaky. Cooperativeness (CO) – Spolupráce (CO1-sociální akceptace x sociální intolerance; CO2-empatie x nezájem o druhé; CO3ochota pomáhat x neochota pomáhat; CO4-soucit x pomstychtivost; CO5-integrované svědomí x výhody pro sebe) Vysoce kooperativní lidé jsou popisováni jako emfatičtí, tolerantní, féroví a zásadoví jedinci, kteří rádi pomáhají druhým a snaží se o spolupráci. Respektují potřeby ostatních, stejně jako své vlastní. Nízko skórující jedinci jsou

zabraní sami do sebe, netolerantní, kritičtí, bezohlední,

pomstychtiví a neochotní pomoci. Self-transcendence (ST) – Sebepřesažení (ST1- tvořivé sebezapomnění x koncentrace na svou osobu; ST2-transpersonální identifikace; ST3-spirituální

akceptace

x

racionální

materialismus;

ST4-osvícení/radost;

ST5-

kreativita/dobrota.) Sebepřesahující jedinci bývají trpěliví, tvořiví, nesobečtí, spirituální a naplnění. Jsou schopni tolerovat nejistotu, k tomu, aby si užili své konání, nemusí cítit, že situaci ovládají. Často věří v Boha. Jedinci skórující nízko mají tendenci být pyšní, netrpěliví, sebevědomí, materialističtí, nenaplnění a bez fantasie. Nedokáží tolerovat nejasnost a nejistotu. Snaží se vše ovládnout, často bývají materiálně úspěšní, avšak mají potíže akceptovat utrpení a smrt. (Kuchařová, 2005; Cloninger at kol., 1994) Normy se v americké a české populaci veskrze shodují s výjimkou odlišnosti u české normy sebetranscendence, kterou odhalili Preiss, Klose a Španiel (2000), jelikož česká populace se jeví jako méně duchovní, než americká.

64

3.4.2.2 Administrace TCI osobám ve výkonu trestu Vyplňování inventáře TCI36 je poměrně dlouhé a jednotvárné, což může některým odsouzeným činit potíže, zvláště mají-li potíže s pozorností a koncentrací. Mého výzkumu se tento problém týká obzvláště, neboť velká část zkoumaných osob má za sebou drogovou závislost, která často koncentraci narušuje. Dále předpokládám, že je pro velkou část odsouzených typický krátkodobý hédonismus a tendence utíkat od dlouhodobějších úkolů, tím spíše, pokud z jejich poctivého splnění nemají žádný osobní prospěch. Velká část zkoumaných osob proto měla tendenci zakřížkovat odpovědi formou „Sportka“ nebo utéct do středových a tedy nic neříkajících odpovědí. Z tohoto důvodu bylo třeba probandy hlídat, zda položky opravdu čtou a při pochybnostech jsem zkontroloval, zda po odpoví na vybranou položku stejně, jak zaškrtli. Ovšem ani v případech, kdy zkoumaní odsouzení položky poctivě čtou, není jisté, zda jejich odpovědi vystihují skutečnost. Preiss a kol. (2006) provedli výzkum, jehož účelem bylo zjistit, zda má sociální desirabilita vliv na výsledky TCI a zda na toto ovlivnění má vliv motivace respondentů jevit se co nejlépe. Aby získali odpovědi na své otázky, přidali do Cloningerova inventáře modifikovanou škálu lži (L-skór) u Eysenckova EPQ-r. V úvodní části autoři popisují tři nejznámější odpověďová nastavení: 1. sociálně žádoucí odpovídání (lhaní, předstírání), které může být záměrné, ale i upřímné, kdy respondent sám sebe vnímá v lepším světle, 2. sklon souhlasit, 3. extrémní nastavení. Z výsledků je patrné, že respondenti mají tendenci se zvyšováním sociální žádoucnosti snižovat svůj skór ve Vyhledávání nového (NS), i když u kontrolní skupiny (s předpokládanou nízkou motivací k sociální desirabilitě) tento vztah vyšel statisticky nesignifikantní. U vysoce motivovaného souboru (vojáci před výjezdem do zahraničních misí) je vztah mezi L a osobnostními dimenzemi TCI vysoce významný a ovlivňuje především položky měřící osobnostní zralost a integritu. U osob se zvýšenou osobnostní patologií lze očekávat částečné vztahy mezi L a Vyhledáváním nového, které může být podhodnocené. Odhadnout motivaci zkoumaných pachatelů je obtížné. Někteří mohli doufat, že dobrý profil jim může vylepšit současnou situaci, či dokonce šanci na podmínečné propuštění, u většiny však spíše předpokládám motivaci nízkou. Při porovnání se soubory použitými v uváděném 36

výzkumu

bych

svůj

vzorek

přirovnal

nejspíše

k hospitalizovaným

V našem případě formou tužka-papír.

65

psychiatrickým pacientům, u kterých autoři předpokládali kolísavou motivaci. V mém vzorku lze navíc očekávat velké zastoupení osob s antisociální poruchou osobnosti, u kterých Center a Kemp (dle Preiss a kol., 2006) očekávají nízký L skór. Při zodpovědném vyplnění inventáře by tedy nemělo hrozit velké riziko zkreslení. Zvýšenou pozornost je třeba zaměřit snad jen na Vyhledávání nového.

3.4.3 Dotazník demografických dat Pomocí dotazníku jsem získal základní informace o odsouzených, zahrnující osobní informace týkající se stavu, vzdělání, zaměstnání, rodiny, násilí v původní a současné rodině, drog, trestného chování atd. Otázky kladené v dotazníku byly otevřené, na které respondenti odpovídají slovy, i uzavřené, ve kterých stačí vybrat jednu z předtištěných odpovědí (většinou ano/ne). Využití dotazníku je výhodné zejména pro jeho snadnou administraci, rychlost, přesnost.

3.4.4 Polostrukturovaný rozhovor Rozhovor rozvíjí data získaná z dotazníku a věnuje se i v dotazníku neobsaženým tématům. Opakováním některých dotazníkových otázek dochází nejen k rozvedením odpovědí, ale někdy i k jakési triangulaci věrohodnosti získané odpovědi. Polostrukturovaná forma umožňuje zaměřit pozornost na oblasti, o které se výzkumník zajímá a přitom nebrání plynulému rozhovoru, jelikož pořadí otázek není pevně stanovené a je možné je doplnit dalšími podotázkami v případě, že se chceme o diskutovaném tématu dozvědět něco víc. (Hendl, 2005) Jelikož vnitřní pravidla věznic nepovolují používat nahrávací zařízení, použili jsme záznamový arch - předtištěný seznam otázek s možnými odpověďmi. Výzkumník během rozhovoru zaškrtl jednu z odpovědí a rozvíjející informace zapsal ručně. Ušetřili jsme tím čas, nenarušovali plynulost rozhovoru a ještě si usnadnili práci při kódování odpovědí. Miovský (2006) klade důraz na význam navázání a upevnění kontaktu s účastníky výzkumu. Tuto část rozhovoru jsme měl výrazně usnadněnou tím, že respondenty vybírali vězeňští psychologové a předběžně je instruovali o výzkumu. Navíc interview předcházela hromadná část sběru dat, proto v momentu, kdy jsme usedli ve dvou u stolu a začínali rozhovor, už jsme se předběžně s odsouzeným znali. Většinou případný ostych opadl během kresby mentální mapy a administrace Hand testu, tedy metod spíše hravých a uvolňujících. Po

66

nich následoval samotný rozhovor. Snad pozitivní proměnnou mohl být i fakt, že rozhovor probíhal po obědě, po kterém, byl-li dobrý, mohli být odsouzení dobře naladění. A v neposlední řadě pozitivně vnímali, že je to poslední část výzkumu a po její absolvování už budou mít volno. Z tohoto hlediska musím na druhé straně podotknout i to, že někteří chtěli mít vše co nejdříve za sebou a byli otrávení z toho, že se musí vracet i po obědě. Jiní naopak rádi využili příležitosti, že si mohou s někým poklábosit a případně si postěžovat a tvrdit, že jsou nevinní.

3.4.4.1 Etické otazníky V tomto ohledu zmíním podle mne důležitý detail celého výzkumu a totiž výzkumníkovy reakce na projev odsouzených. Abychom získali co nejvíce pravdivých informací, je důležité nehodnotit činy a názory pachatelů a pozitivně je podporovat v projevu. To někdy může být těžké, zvláště pokud odsouzený prezentuje svá přesvědčení, která výzkumníka nadzvedávají ze židle a cítí potřebu je korigovat, vyslovit nesouhlas, nebo alespoň položit sokratovskou otázku, která by měla odsouzeného „přivést k rozumu“. Rozhovory s recidivisty k takové konfrontaci hodnot a morálky přímo vybízejí. Podobně obtížné situace jsou, když pachatel například popisuje průběh trestného činu a vážný delikt zesměšní vložením více či méně vtipné poznámky. Můžeme si položit otázku, zda reagovat smíchem, pousmáním, zvláště pokud nám i při vší závažnosti deliktu přijde poznámka vtipná a poskytnout pachateli pozitivní zpětnou vazbu, kterou může vnímat jako podporu svých činů, případně dehonestaci oběti. Nebo můžeme poznámku přejít bez reakce, čímž můžeme snížit ochotu dotazovaného k dalším popisům, navíc, pokud máme chuť se zasmát, budeme nekongruentní, což se může také negativně odrazit v křehkém vztahu mezi výzkumníkem a respondentem. Popisované situace nejsou marginální, život a páchání trestných činů se často hemží absurdními situacemi a černým, někdy až morbidním humorem. Výzkumník se tak pohybuje na hraně etického dilema.

3.5 Sběr dat Sběr dat probíhal ve dvou kolech podle požadavků hlavního výzkumu. První kolo proběhlo před Vánoci roku 2007 a druhé v dubnu následujícího roku.

67

Každá věznice měla pro sběr vyhrazený jeden den, za který bylo možné z časových a kapacitních důvodů sebrat data od tří respondentů. Časový rozvrh pro výzkumnou baterii vypadal následovně: Dopoledne – hromadný sběr dat: -

Ravenovy progresivní matice37

30 – 40 minut -

Dotazník demografických dat – který bude sloužit k získání informací o rodinné a kriminální historii

10 minut -

Test vazby na místo – získání informací o vztahu k prostředí

5 minut -

Cloningerův test temperamentu a charakteru – získání informací o osobnosti respondenta

40 – 60 minut Celkem: 2 hodiny. Dále s přihlédnutím na výběr, vysvětlení výzkumu, usazení v místnosti, vysvětlení testů atd. časový nárok na dopoledne bude 3 hodiny

Odpoledne - jednotlivé rozhovory: -

Test agresivity

15 minut -

Mentální mapy – kresba map slouží k lepšímu porozumění pachatelova chování v prostředí

15 minut -

Semi-strukturovaný rozhovor – který se bude soustředit na různé aspekty kriminální zkušenosti s prostředím, kriminální kariéra, motivace apod.

45 – 60 minut

Výzkum začal ráno po snídani, tedy po osmé hodině a odpoledne pokračoval po obědě. Data od sedmnácti odsouzených jsem sbíral osobně, data od tří odsouzených sebrala jiná studentka. V tomto případě bohužel došlo k technické závadě a některé dotazy z rozhovoru nebyly položeny.

37

V prvním kole sběru byly administrovány Ravenovy progresivní matice pro pokročilé, jelikož intelekt většiny odsouzených nebyl tak vysoký, aby jej bylo možné pomocí tohoto testu diskriminovat, zadávaly se v druhém kole standardní matice.

68

3.6 Analýza dat Ve své práci přistupuji k analýze realistickým způsobem (viz Švaříček & Šeďová, 2007), při kterém vnímám získaná data pomocí rozhovoru jako věrohodně zobrazující skutečnost. Tímto samozřejmě dochází k riziku nekritického přijetí informací získaných od odsouzených. Toto nebezpečí částečně snižuje použití projektivního testu agresivity, který by mohl odhalit nepřiznané agresivní tendence respondenta, dále redundantnost některých získaných dat pomocí dotazníku a následného rozhovoru, jejichž rozpor může opět odhalit snahu o zkreslení informací, rozpor v porozumění položené otázce. Dotazník a rozhovor jsem z důvodu podobné povahy obou metod vyhodnocoval současně, TCI a Hand test pak odděleně. Jednotlivé pachatele jsem si pro orientaci nazval počátečními písmeny vězení a pořadovým číslem. Tyto zkratky uvádím i v textu.

3.6.1 Analýza dotazníku Na základě poznatků o agresi a kriminalitě uvedených v teoretické části jsem vybral proměnné, které by mohly mít k uvedeným fenoménům vztah a přehledně jsem si je rozčlenil. Většinou se jednalo o jednoduchá data, které se kódovaly pouze binárně ano/ne (vyskytuje se/nevyskytuje se).

3.6.2 Analýza rozhovoru Obsahová analýza rozhovorů navazovala na data získaná z dotazníků. Samotné vytvoření kategorií předcházelo sběru dat a došlo k němu při sestavování záznamového archu na základě poznatků z teoretické části. Například usuzuji, že někteří pachatelé se dopouštějí agresivního chování spíše v afektu, zatímco jiní instrumentálně, tedy jako prostředek k získání kořisti.38 Jedná se o tzv. teoretický přístup ke kódování u obsahové analýzy (viz. Plichtová, 1996). Na ně se přímo dotazuji a kódovaní v těchto případech proto není nijak náročné. Data z jednotlivých kategorií jsem přidal k datům z dotazníku. Kategorii Typ agrese během trestného činu jsem vyvodil z rozhovoru a dotazníku. Pokud byl respondent trestaný za loupež, automaticky jsem předpokládal, že agresi při snaze získat cizí majetek použil. Zda se jednalo o „instrumentální“, či „afektivní“ agresi jsem vyvozoval na základě jeho výpovědi v rozhovoru. Jako další subkategorie jsem určil „popření násilí“ – pokud popřel použití násilí a přesto byl odsouzen za loupež, a „odmítnutá výpověď“ 38

Např. Salfati (2000) užívá toto rozdělení u vražd.

69

– pokud pachatel nepopřel svoji vinu, ale odmítl blíže popsat průběh trestného činu. Poslední subkategorií je „agrese na majetku“, pokud pachatel připustil pouze zničení dveří, okna apod. Tento druh násilí lze hodnotit jako instrumentální, jelikož však nesměřuje proti lidem, kódoval jsem jej odděleně. Samozřejmě jsem nezískal informace o všech spáchaných trestných činech za použití násilí, většinou jsem měl k dispozici popsaný jeden trestný čin. Ptal jsem se na poslední, jelikož jej pachatelé měli stále v paměti a zvláště u starších pachatelů se mohla se stárnutím i zráním povaha agrese postupem času změnit. Chtěl jsem tedy pracovat s agresí, kterou použil v době, ve které byly jeho osobnostní charakteristiky co nejshodnější se současnými. Čtyřicetiletý zloděj by před dvaceti lety s největší pravděpodobností jinak odpovídal u Testu ruky a zřejmě i v dotazníku TCI.39 Přesto se občas stalo, že respondent zapátral v paměti hlouběji a popsal incident starý několik let. Někdy se mohlo jednat skutečně o jediný trestní čin za použití násilí, jindy jej měli pachatelé již zpracovaný nebo s poukazem na fakt, že se jedná o několik let starý prohřešek, mohli tvrdit, že dnes už by to nikdy neudělali. Další kategorií je Agrese v soukromém životě. Dvě subkategorie jsou definovány jednoduše jako „ano“ a „ne“, třetí „ano, jako kluk“ zahrnuje respondenty, kteří přiznali rvačky pouze v době dětství a dospívání. Použil jsem však ještě jednu nazvanou „ne, ale budu“. Její nositel popsal situaci následovně: „Až mne pustí, budu se prát. Pěstuju v sobě mstu. Odsoudili mne za něco, co jsem neudělal, zkurvili mi život, ukradli syna, on mne potřebuje.“ Považoval jsem tedy za nutné vytvořit novou kategorii. Tři odsouzené z Příbrami jsem z výše uvedených důvodů40 nemohl zařadit do žádné kategorie. Frekvenci rvaček jsem nakonec nehodnotil, jelikož se často lišila situačně. V určitých období se někteří respondenti prali denně, jindy téměř vůbec, není tedy možné spravedlivě je rozdělit do kategorií podle četnosti. Tomuto problému by příště bylo možné předejít, pokud bych otázku specifikoval např.: „Jak často jste se poslední rok před zatčením pral?“. Nehodnotil jsem ani, zda šlo o vyprovokovanou rvačku, nebo sebeobranu. Odsouzení většinou byli přesvědčeni, že byli v právu nebo že byli vyprovokováni. Není možné určit, kdo byl skutečným iniciátorem konfliktu. Roli zde hraje snížena frustrační tolerance, často u obou zúčastněných stran. Jak uvádí Lovaš (1995), kdo považuje chování jiné osoby vůči sobě za

39

S věkem se nejvíce mění výše skóru Vyhledávání nového (snižuje se: r -0,45) a Sebeřízení (zvyšuje se: r 0,33). (Kuchařová, 2005) 40 viz kapitola 3.5 Sběr dat

70

nepřátelské, má sám tendenci chovat se nepřátelsky. Agresivní lidé se často chovají agresivně i v relativně neutrálních situacích.41 K této kategorii jsem přidal Rvačky ve vězení a rozlišil tři druh odpovědí: „ano“, „ne“ a „dříve ano“. U kategorie Chování při setkání se svědkem (co by měl svědek dělat, aby jej pachatel nenapadl) se vyskytly odpovědi spadající do těchto subkategorií: „nenapadl bych ho“, „nechat odejít“, „nevolat pomoc“ – tato odpověď v sobě obsahuje předchozí možnost, a „napadl bych ho“. Tab. 8 – Kategorie a kódobvání

KATEGORIE Typ

KÓD

agrese Agrese

v Rvačky

ve Chování svědka

během TČ

soukromí

vězení

instrumentální

ano

ano

nenapadl bych ho

afektivní

ne

ne

nechat odejít

popřená

ano, jako kluk

dříve ano

nevolat pomoc

nesdělená

ne, ale budu

napadl bych ho

majetek

3.6.3 Analýza Hand testu Prvním krokem bylo signování jednotlivých odpovědí. Následovalo numerické vyhodnocení odpovědí a stanovení kvantitativních indexů. Poté jsem každý protokol individuálně vyhodnotil jak z kvantitativního, tak z kvalitativního hlediska, abych tato vyhodnocení mohl použít při pozdější tvorbě kasuistik.42 Vyhodnocování protokolu jsem opakovaně konzultoval s odborníkem. V další části analýzy jsem vybral ty testem měřené proměnné, které by mohly přímo sloužit k odpovězení výzkumných otázek, vyhodnotil je a popsal. Třetí část spočívala v procentuálním výpočtu poměru jednotlivých kategorií odpovědí, které jsem následně porovnal s původní i československou normou. Na základě získaných výsledků jsem se pak pokusil zodpovědět výzkumné otázky z hlediska Hand testu.

41 42

viz kapitola 2.1.5.5 Chápání agrese Vyhodnocené Hand testy jsou v Příloze 5

71

3.6.4 Analýza TCI Po matematickém vyhodnocení inventáře jsem porovnal všechny škály s normou a určil nízká a vysoká skóre. Na základě takto zjištěných výsledků jsem pachatele rozdělil na dané typy, které postuloval Cloninger a popsal je. Poté jsem přistoupil k odpovězení výzkumných otázek z hlediska TCI.

3.6.5 Vytvoření kasuistik43 Dalším krokem bylo spojení výsledků ze všech metod do přehledných kasuistik ke každému pachateli. Propojil jsem individuální vyhodnocení Hand testů a výsledky TCI. Takto získané charakteristiky jsem se pokusil podpořit, či zpochybnit výpověďmi pachatelů z rozhovorů. Takto získané kasuistiky umožňují nahlédnout na každého pachatele z více stran najednou. Jedná se o ucelenou mozaiku osobnosti, kterou jsem použil při

3.6.6 Vytváření typologie Jelikož se mi nepodařilo nahlédnout na získaná data z hlediska druhů agrese, použil jsem jako hlavní stavební kámen pro typologii temperamentové typy TCI. Hledal jsem společné prvky u pachatelů spadající do stejného temperamentového typu. Krok po kroku jsem porovnával všechny vytvořené a popsané proměnné, tedy z Hand testu, TCI, dotazníku a rozhovorů.

3.7 Výsledky

3.7.1 Deskripce dat z dotazníku a rozhovoru44 Některá zjištěná data jsem popsal v kapitole 3.2.2 Popis výzkumného vzorku. Následující informace jsou rozšířením, které jsem dále používal k v dalších stupních analýzy.

Typ agrese během trestného činu Všichni zkoumaní pachatelé buď přiznali nějaké použití násilí, nebo byli odsouzeni za násilný trestný čin (loupež). Bohužel jen u osmi bylo možné identifikovat, zda došlo k instrumentální (6/20) nebo afektivní (2/20) agresi. Osm pachatelů agresi popřelo nebo 43 44

Vzhledem k obsáhlosti kasuistik jsou uvedeny pouze v Příloze 3 přehledná tabulka v Příloze 9

72

nepřiznalo, ač uvedli, že byli trestaní za loupež. Tři odmítli o incidentu mluvit a jeden přiznal instrumentální použití násilí pouze na majetku. Viz Graf 1. Graf 1 Typ agrese při TČ

majetek; 1 nesdělená; 3

instrumentální; 6

afektivní; 2 popřená; 8

Agrese v soukromém životě Polovina respondentů přiznala, že se před nástupem do výkonu trestu v civilním životě prala. Jako důvod nejčastěji uváděli různé druhy provokací, většinou verbálních („Někdo v hospodě přijde, začne mne plácat po ramenou, ťukat pulitrem, něco valit do hlavy… Když je to velkej chlap, nemá cenu do něj strkat, vemu ho popelníkem.“), obtěžování či urážení jejich partnerek, občas se objevily i konflikty mezi Romy a Čechy, dokonce i kombinace obou: „Ty kurvo, chodíš s cigánem!“. Dále obrana sebe, druhých („Jednou jsem pomáhal kámošovi. Ve dvou se samejma cikánama.“), majetku, či podílu na lupu, případně přiznání nevyprovokovaných rvaček, například po požití alkoholu: „Napiju se rumu a pak jsem dost agresivní. Já si to moc nepamatuju, mám výpadek. Kolikrát jsem se probudil a byl jsem na CPZ za výtržnictví.“

Rvačky ve vězení Vězeňské prostředí na jednu stranu vyvolává situace, které k agresi svádějí. Už samotné omezení na svobodě člověka frustruje. K tomu můžeme přičíst silně direktivní přístup dozorců, kteří dohlížejí na dodržování přísných pravidel i každodenní stále se opakující kontakt se stejnými tvářemi, které patří mnohdy agresivním spoluodsouzeným („Každejch pět minut bych někoho rozpáral.“). Kromě oficiální hierarchie z odsouzených a zaměstnanců

73

existuje ve vězení i hierarchie neoficiální, která se vytváří i na základě výsledků rvaček. Tato vnitřní kultura se zřejmě věznice od věznice liší: „Ve Valdicích jo, tady ne. Tam se člověk musí prát.“, „Tady musíte někdy. Dříve to bylo častěji. Je to zkouška, kam člověka zařadit. Pak vědí, že s tímhle člověkem se neprat. Zkoumají, jaká jste povaha; měkká, tvrdší. Když zjistí, že jste tvrdá povaha, máte klid. Když si nenecháte srát na hlavu. To je za mnou. Teď je můj úděl chránit slabší.“. Podobně mluví i další odsouzení napříč vězeními: „Nemůžete ze sebe nechat udělat trubku.“, „Zabraňoval jsem šikaně, prosazoval řád spravedlnosti.“ Jeden z odsouzených naznačuje, že k vyřizování si účtů mezi vězni přispívá i oficiální způsob řešení konfliktů: „Neexistuje bonzování. Potrestají vás oba a ještě jste bonzák.“ Jiný odsouzený se domnívá, že dříve se musel prát kvůli tzv. „pěstnímu právu“, které „ted už neexistuje.“ Někdy rvačku vyprovokují drobné postrkování a provokace, fauly při fotbale nebo hazardní hry. Další odsouzený popisuje dramaticky své konflikty s jiným vězněm: “Pral jsem se dvakrát. Byl to pud sebezáchovy, pravidlo rychlejší vyhrává. Šlo o život. Kvůli cigaretám. Já kouřil Marlboro, on Startky, párkrát jsem měl otevřený břicho politý toluenem.“ V některých věznicích může být obtížné nikdy se nepoprat a přitom nepatřit k těm nejpodřadnějším vězňům a uchovat si nějaká nepsaná práva. Na druhé straně pokud se odsouzený zúčastní rvačky, hrozí mu kázeňský postih, pokud konflikt bude řešit vězeňská služba. Proto se domnívám, že rvačky nejsou pro každého nutností a lze se jim vyhnout. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl sledovat, zda se jednotliví pachatelé perou i ve vězení. Z deseti odsouzených, kteří se ve vězení prali, se jich osm pralo i na svobodě. Ze zbývajících dvou jeden uvedl, že se před nástupem trestu nepral, ale bude, druhý uvedl, že se pral jako malý kluk. Naopak ze čtyř, kteří tvrdí, že se ve vězení nikdy neprali, se na svobodě pral jen jeden. Viz tabulka 3 Tabulka 3 – Agrese pachatelů AGRESE VE VĚZENÍ AGRESE CIVILU

Total

ano

dříve ano

ne

Total

8

1 1

1 3

1 3

4

10 4 1 2 17

V ano ne ne, ale budu ano, jako kluk

1 1 10

74

Drogy Většina respondentů (16/20) někdy užívala drogy, což bylo zapříčiněno záměrným výběrem vzorku, který požadoval polovinu pachatelů odsouzených za trestné činy spojené s drogami. Naprosto nejčastěji zneužívanou drogou se v tomto vzorku stal pervitin, který někdy bralo 15 respondentů, což je dokonce o jednoho více, než kolik jich uvedlo pití alkoholu. (viz Graf 2) Seznam drog však neobsahuje inhaláty, například Toluen, který byl některými respondenty zmiňován. Osm pachatelů uvedlo, že užívali drogy během páchání trestného činu. Tím se zvyšovalo riziko, že se v případě konfrontace se svědkem zachovají agresivně, tím spíše, jsouli agresivní i ve střízlivém stavu. U dalších pěti nelze užívání drog, či vliv abstinenčních příznaků během páchání trestné činosti vyloučit, zbytek respondentů zřejmě v těchto případech drogy neužíval. Výjimečné byly krádeže pod vlivem alkoholu, které se v rozhovorech téměř vůbec nevyskytovaly. Pachatelé si zřejmě dobře uvědomují riziko dopadení. Vliv drog však někteří hodnotily z hlediska rizika také negativně, jiní naopak využívali stimulačních účinků drog a pocitu nepolapitelnosti, našli se i tací, kteří uváděli jak rizika, tak výhody užití drogy před krádeží. Graf 2

pe rv iti n

am fe ta m in y

ko ka in

he ro in

ex tá ze

vk y oh lá lys

m

ar ih ua na

16 14 12 10 8 6 4 2 0

al ko ho l

počet uživatelů

Užívání drog

droga

Chování při setkání se svědkem Odsouzení se často (7/18) shodli na tom, že po svědkovi požadují, aby je nechal odejít. To znamená, že by je neměl chytat, ani bránit v odchodu. V opačném případě by pachatel použil násilí, aby zabránil vlastnímu dopadení. Někteří respondenti se lišili v názoru, zda by

75

je měl nechat svědek odejít i s kořistí, nebo bez: „Když by mne nechal odejít, tak bych si ho nevšímal. Věci bych si nechal.“ (Ry1); „Vrazil jsem mu jeho video do rukou (s kterým jsem zrovna odcházel) a šel dál.“ (Pr6) Jiný respondent udává, že i kdyby byl svědkem zadržen, pokusil by se vykoupit: „Já bych nezaútočil, snažil bych se utýct. Zkusil bych se domluvit, dát mu 10 tisíc a odejít.“ (Ry3) Zároveň však dodává, že když byl pod vlivem drog, násilí použil (loupež, po níž oběť zemřela). U loupežných přepadení, je logické, že pachatel chce odejít i s lupem, neboť jde do interakce se svědkem, který je často i obětí, dobrovolně. V případě krádeží není tento požadavek vždy jasný a přesné položení této otázky považuji pro příští výzkumy za důležité. Někteří (2/18) požadovali, aby svědek ani nevolal policii. Tento požadavek zároveň zahrnuje umožnění ústupu. Osm pachatelů tvrdí, že by svědka nikdy nenapadli. Zajímavé je, že ač pět z nich popírá, že by se někdy během trestného činu dopustili násilí, šest jich bylo trestáno za loupež. Pouze dva respondenti uvedli, že majitele, který je překvapil napadli. Jeden bránil pachateli uniknout: „Já mu ukrad auto a vjel jsem do dvora a než jsem se otočil, zavřel vrata a stál za nimi. Rozrazil jsem vrata autem a srazil ho. Pak jsem ujel.“ (Vi2), druhý jej dokonce pronásledoval: „Šílenec mne honil autem i přes hřiště. Chytal mne, párkrát jsem ho bodnul šroubovákem do ruky ještě mu ukrad telefon a utek.“ (Pr5) Jeden počítá s tím, že kdyby byl překvapen svědkem při vloupání, zaútočil by první, ale dosud se se svědkem nikdy nesetkal: „Nevím, nikdy jsem před takovou situací nestál. Musel by být rychlejší než já. Věřím, že bych mu ublížil, kdybych byl rychlejší.“ (Vi7)

Fyzické tresty v dětství Pozitivní odpověď v této kategorii předpokládá bití rodiči jako druh trestu i bití bez zjevné příčiny. Je možné, že ti, kteří uvádějí, že nebyli svědky násilí mezi rodiči a že nebyli biti, ve skutečnosti vyrůstali v horších podmínkách, než by se mohlo zdát. Někteří respondenti mají dost posunuté hranice pro to, co je a co ještě není fyzický trest a násilí: „Kolikrát dal táta mámě facku, když se pohádali, ale nějaký násilí, to ne… Teďka jsem se oženil, byl jsem s manželkou a dětma u rodičů. Táta dal mámě facku, nebo tři, tak jsem šel a tátu odvezli do nemocnice.“ (Ry1)

76

Přesto výpověď, „máma mi dala na zadek“ jako fyzické trestání nepočítám. Ovšem „facku od mámy“ (Ry4), „zasloužený výprask od táty“ (Ry6) už ano, i když v dotazníku zaškrtli, že jej rodiče fyzicky netrestali. Respondenti občas byli krutě týraní: „Řezal mne šňůrou od žehličky, páskem. Jsme s bráchou něco provedli a on potrestal mne.“ (Ry1); „To nikomu nepřeju – gumoléčba z praček. Nejhorší je, v každý buňce těla máte nenávist vůči rodiči. To je peklo.“ (Vi7) Objevila se ovšem i hyperprotektivní matka: „spíš mne máma chránila, nedopustila, aby mne trestali.“ (Ry3) a rodiče, kteří místo fyzických trestů používali zákazy a domluvy. V součtu osm respondentů uvedlo, že byli biti rodiči a opatrovníky, dvanáct nikoliv.

Partnerské násilí v rodině a v partnerském vztahu Pokud respondent uvedl, že rodiče byli někdy vůči sobě agresivní (dali si facku), skóroval jsem výpověď jako přítomnost násilí v rodině. Kategorii jsem nazval jako partnerské a nikoliv domácí násilí z toho důvodu, že ne každá agrese mezi partnery musí přerůst v domácí násilí. Někdy je těžké posoudit, zda se o domácí násilí jedná, i v případech, kdy máme relativně dost informací. V tomto případě by bylo nemožné rozhodnout, zda v rodinách k domácímu násilí skutečně docházelo. Pozitivnímu skórování stačilo i přiznání jediného úderu. Pět zkoumaných odsouzených bylo v dětství přítomno násilí mezi rodiči, které bylo jak oboustranné, tak jednostranné ze strany muže: „Otčím matku škrtil, vrhal nože.“ (Pr1) Patnáct oslovených zkušenost s násilím u rodičů odmítá. K udeření partnerky se přiznalo osm respondentů, jeden se nevyjádřil, ostatní popírají.

3.7.2 Vyhodnocení Hand testu Hand test obsahuje několik kvantitativních kategorií, které lze použít pro popsání osobnosti respondenta. Je jím například poměr prožívání (ER), který odhaduje interpersonální, nebo neosobní tendence a neurotické i psychotické potíže. Dále poměr actingout (AOR), který by měl predikovat agresivní chování. (Fridrich & Nociar, 1991) Dále si všímám nejčastějších interpersonálních (INT) odpovědí45, které mohou naznačovat nejobvyklejší styly jednání, a chybějících INT odpovědí, které naopak naznačují, že je respondent není zvyklý používat. Nízký reakční čas (pod 5sekund) svědčí podle autorů

45

pokud takové druhy odpovědí budou max. dvě.

77

manuálu o impulzivitě a je-li spojen s nízkým počtem celkových odpovědí, může svědčit o antisociálnosti. Poslední znak, který jsem se pokusil popsat spadá do kvalitativní analýzy. Odpověď na první kartu nabízí určitý přehled o úvodních reakcích subjektu na nové situace. Pokud je odpověď na čtvrtou kartu podobná předešlým, lze u subjektu očekávat málo individuality a rozlišování v postojích a druh odpovědi může charakterizovat jeho životní roli (Fridrich & Nociar, 1991). Proto předpokládám, že budou-li první a čtvrtá karta obsahovat sejný typ odpovědi a zároveň tento typ bude v prvních čtyřech kartách tvořit alespoň polovinu ze všech odpovědí, lze očekávat, že tento způsob chování bude pro respondenta charakteristickým a očekávatelným. Tuto kategorii jsem nazval charakteristická tendence. Přehled výše uvedených kategorií a jejich výsledky uvádím v tabulce 4. Tab. 4 – Vybrané proměnné Hand testu

ER

AOR Nejčastější Chybějící Charakteristická Počet odpověď

INT

tendence

Reakční

odpovědí čas

odpověď Vi1

8:4:0:0

3:4

AGG

DEP

12

5+

Vi2

10:2:1:0 6:4

COM

a EXH

13

5-

13

5+

19

5+

11

5+

16

5+

14

5-

15

5-

a

13

5-

a

12

5-

a COM (ukazuje)

12

5+

DIR Vi6

11:1:1:0 5:5

AFF a DIR

Vi7

8:6:4:1

3:4

ACT

DEP

Vi8

6:1:0:4

4:1

COM

DEP

a

AGG Vi9

11:3:2:0 4:7

Ry1 8:6:0:0

2:6

AGG

DEP

ACT

DEP

a

EXH Ry2 11:3:1:0 6:5 Ry3 8:3:2:0

8:0

EXH COM

DIR AGG

Ry4 7:2:0:2

7:0

COM

DIR AGG

Ry5 7:5:0:1

6:1

COM

a EXH

78

Ry6 8:3:1:0

5:3

ACT

AGG

COM

DEP

a

12

5-

a

12

5-

EXH

19

5-

EXH

15

5-

10

5+

20

5+

EXH Pr1

9:2:1:0

5:4

COM

DEP EXH

Pr2

16:1:2:0 9:7

Pr3

12:2:1:0 8:4

Pr4

6:3:1:2

4:2

AFF

COM

DEP

a

EXH Pr5

8:7:5:0

4:3

ACT

Pr6

10:1:0:1 3:4

DIR

Pr7

7:6:2:1

AFF a ACT COM

5:2

DEP

12 a

16

a

11

EXH Pr8

6:3:2:0

3:3

COM EXH

Me

8:3:1:0

5:3,5

13

Vysvětlivky: instrumentální, afektivní, rvačky

Všichni pachatelé mají poměr prožívání orientovaný na interpersonální oblast. Ve standardizačním vzorku Fridricha & Nociara tvoří INT odpovědi polovičku všech odpovědí. I z tohoto hlediska má vyšší tendenci k interpersonální oblasti 17 pachatelů, kteří mají INT rovno nebo vyšší 50% ze všech odpovědí. Levostranný, tedy neagresivní AOR vyšel u 13 pachatelů, 5 má pravostranný (agresivní) a 2 vyrovnaný AOR. Medián vychází 5:3,5. Manuál uvádí normativní poměr 2,7:2,5. COM odpověď mělo jako nejčastější 8 pachatelů, ACT 5, následují DIR a AFF u 3 respondentů a 2 měli nejčastěji AGG. Budu-li počítat jen odpovědi, které byli nejčastější samostatně, zůstane na prvním místě COM s 6 pachateli, s velkým odstupem jsou ACT a AGG kategorie s 2 pachateli a DIR i AFF se objevuje u jednoho pachatele. Žádnou dominující kategorii neměli 3 pachatelé, respektive 7 pachatelů. EXH kategorie chyběla u 11 pachatelů. Podobně často nebyla zastoupena DEP (9). AGG odpověď nepoužili 4 pachatelé a 2 se obešli bez COM. Pouze 2 pachatelé měli zastoupeny všechny kategorie v INT odpovědích.

79

Jen

u

jednoho

respondenta

jsem

podle

vlastních

kritérií

identifikoval

charakteristickou tendenci. Otázkou ovšem je, zda nešlo spíše o perseveraci v důsledku intelektové nedostačivosti, či jen o neochotu spolupráce. Podle původních norem je u normálních dospělých medián počtu všech odpovědí 11,3, u trestanců e medián pohybuje zhruba okolo 10-10,5. Avšak v mém vzorku pouze 3 odsouzení dali méně než 12 odpovědí a medián je 13. I kdybych za nízký počet odpovědí považoval 12 a méně, nízký počet odpovědí v kombinaci s nízkým průměrným reakčním časem by měli tři pachatelé (Ry4, Ry6 a Pr1). Ani jeden z nich nemá pravostranné AOR, ani hrubě agresivní obsah odpovědí. Hand test tedy neodhalil žádnou antisociální osobnost. Dále jsem porovnal procentuální zastoupení jednotlivých typů odpovědí s původními normami a normami, které vytvářeli Fridrich s Nociarem (1991). Viz Tab. 5 Tab. 5 Porovnání Hand testu s normami

AFF DEP COM EXH DIR AGG ACQ ACT PAS TEN CRIP FEAR DES FAIL BIZ celkem INT ENV MAL WITH

PŮVODNÍ NORMA 9,2 3,3 11,4 3,6 10,3 9,2 8,0 26,4 5,9 3,5 5,6 1,7 0,9 0,9 0,0 100 47,0 40,3 10,8 1,8

NORMA 1991 4,0 6,5 19,4 4,4 6,4 9,1 3,2 26,2 5,8 3,3 6,2 1,4 2,3 1,4 0,4 100 49,8 35,2 10,9 4,1

PACHATELE MJTČ A LOUPEŽÍ 14,4 4,7 17,0 3,2 13,0 11,9 3,6 15,9 3,6 3,6 5,4 0,4 2,2 1,8 0,4 100 63,9 23,1 9,4 4,3

Vysvětlivky: Údaje jsou uvedeny v procentech

Uvedené normy se od sebe výrazně liší, proto se moje výsledky u pachatelů často vejdou mezi jejich hodnoty. Jelikož zkoumaný vzorek není reprezentativní, uvedené výsledky

80

jsou pouze orientační a nezjišťoval jsem statistickou významnost rozdílů, ani jsem nezapočítával standardní odchylky (u norem nejsou ani uvedené) Počet AFF odpovědí je u mého vzorku výrazně vyšší (14,4%) než u obou norem (9,2 a 4%). DEP i COM odpovědi se pohybují mezi oběmi normami, EXH je nepatrně nižší. Avšak znatelný je vyšší podíl DIR a AGG odpovědí oproti normám. Celkové poměr INT odpovědí výrazně převyšuje normativní poměry (63,9% x 47 a 49,8%) Logicky naopak ENV odpovědi zaujímají mnohem nižší podíl (23,1% x 40,3 a 35,2%). ACQ odpovědi se ještě vejdou mezi obě normy, výrazně viditelný je menší podíl ACT (15,9% x 26,4 a 26,2%), nižší jsou i PAS (3,6% x 5,9 a 5,8%) Poměr MAL odpovědí je u vzorku pachatelů o více než 1% nižší, naopak více dávali WITH odpovědí (4,3% x 1,8 a 4,1%) Nevýraznější konkrétní rozdíl můžeme najít u nižšího poměru FEAR a vyššího FAIL. Ovšem četnost odpovědí je u těchto kategorií tak malá, že každá jediná odpověď tento poměr změní.

3.7.3 Výzkumné otázky z hlediska Hand testu V této kapitole uvedu znaky, které považují za významné pro zodpovězení výzkumných otázek a které vyplývají z Hand testu. Hlavní výzkumná otázka zní:
Jaká je osobnost pachatelů majetkové trestné činnosti včetně loupeže s důrazem na jejich agresivitu?

Odpovědí na výzkumnou otázku na základě analýzy Hand testu je, že většina pachatelů v mém vzorku je orientována více na interpersonální oblast života oproti neosobní. U čtvrtiny respondentů lze na základě acting-out skore predikovat agresivní chování. Nejužívanějším stylem jednání je komunikace, což je běžné i u normální populace. Naopak přibližně polovina pachatelů nemá tendence používat závislé a exhibiční styly jednání. V porovnání s normou vyjadřují pachatelé více affiliace, ale také direktivity a agrese.

Další otázkou je, zda:
Lze popsat rozdíl v osobnosti mezi pachateli, kteří se dopouštějí instrumentální agrese a pachateli, kteří se dopouštějí afektivní agrese?

81

K použití instrumentální agrese se v rozhovoru přiznalo 6 pachatelů a k afektivní pouze 2. Ostatní agresi buď popřeli, nebo se k násilnému trestnému činu odmítli vyjadřovat. Nebylo tedy možné posoudit, jaké povahy použitá agrese byla. Pachatelé s instrumentální agresí jsou v tabulkách označeni světle modrou barvou. Jedná se o Vi2, Ry2, Ry3, Pr1, Pr2 a Pr4 (instrumentální) .Pachatelé s afektivní agresí jsou červení: Pr5 a Pr7 (afektivní). Všichni instrumentální se výrazně orientují na interpersonální kontakt a mají neagresivní AOR. Dominantní reakcí je COM (4 pachatelé), 5 pachatelů neuvedlo žádnou EXH odpověď. Celkový počet odpovědí je v rozmezí 10 – 20 odpovědí, v tomto směru jsou výrazně heterogenní. Patologické skóre mají obvykle nízké, PATH 1 – 3pachatelé, PATH 2 – 2 pachatelé, pouze Pr4 má zvýšené PATH 5 (2x FAIL, 1x TEN) Oba afektivní mají poměr prožívání spíše vyrovnaný, což je spojeno i s jejich oblibou ACT odpovědí. Acting-out mají neagresivní a dali velký počet odpovědí (16 a 20). Vysoké je i patologické skóre (5 a 6). Odpovědět si můžeme takto: Znatelný rozdíl je vidět především v poměru prožívání, kdy instrumentální jsou více orientovaní na lidi a kromě jednoho mají nižší PATH. Afektivní jsou pravděpodobně orientovaní spíše na konstruktivní dosažení cílů (ACT) a vykazují vysoké patologické skóre.

Další výzkumná podotázka zní:


Projeví se agresivní chování pachatelů ve výsledcích Hand testu?

Všichni pachatelé, kteří se zúčastnili výzkumu buď přiznali použití agrese při páchání trestného činu a/nebo byli trestaní za násilný trestný čin. Z toho vyplývá, že všichni se někdy dopustili agrese v průběhu páchání trestné činnosti. Medián jejich AOR je 5:3,5, tedy neagresivní. (viz tab. 6) Pro porovnání medián normální populace je 2,7:2,5. Z tohoto vyplývá, že agresivní chování se ve výsledcích Hand testu neprojevilo.

82

Tab. 6 Hand test - AOR

AOR - AFF,DEP,COM

AOR - DIR,AGG

Platné

20

20

Chybějící

0

0

Medián

5,00

3,50

St. odchylka

1,919

2,029

N

Pokud nebudu brát v potaz jen agresi užitou při páchání trestné činnosti ale porovnám výsledky Hand testu mezi odsouzenými, kteří přiznávají agresi (rvačky) v běžném životě, a těmi, kteří se agresi negují46, zjistím, že z deseti agresivních má 6 neagresivní poměr actingout, 3 agresivní a 1 vyrovnaný. Mezi neagresivními má 6 pachatelů neagresivní AOR a 1 agresivní (Vi7), který však rezolutně tvrdil, že až vyjde z vězení, prát se bude. Z uvedených poznatků se zdá, že Hand test není spolehlivý v odhalování agresivity, ale mohl by být spolehlivý, pokud zvýšenou pravděpodobnost agresivní reakce odhalí.

3.7.4 Výsledky TCI Nízké a vysoké skóry jsem určil pomocí porovnání s normami podle Kuchařové (2005)47, které jsou vytvořeny pro českou populaci při použití souboru vytvořeného dle kvót získaných při sčítání lidu z roku 2001, a výpočtu pomocí kvartilů. Normy jsou uvedené v Příloze 4. Všechny možné kombinace nízkých a vysokých temperamentů tvoří temperamentové typy, uvedené v kapitole 2.1.7.2.2 TCI a psychiatrická populace. Kombinace nízkého Sebeřízení (SD) s nízkou Spoluprací (CO) je častá pro poruchy osobnosti a v závislosti na druhu temperamentového typu lze určit druh poruchy. (Cloninger & kol., 1994; Preiss & Klose, 2001) Cloninger & kol. (1994) dále rozlišil osobnostní shluky podle kombinací vysokých a nízkých skórů u dvou škál, které označil za extrémní typy, a lidi s jediným rysem mimo normu označil jako mírné (Mild) typy (2.1.7.2.2 TCI a psychiatrická populace). Jedince mající všechny tři temperamenty v normě označuje jako flexibilní.

46 47

U třech pachatelů (Pr6,7,8) tuto informaci nemám. Uvedené také v Preiss & kol. (2007)

83

Odolnost jako čtvrtý temperament rozlišuje lidi pracovité, vytrvalé, beroucí překážky a únavu jako výzvy od lidí neaktivních, nestálých, těžko motivovatelných. Výsledky TCI pomocí kvartilů a rozdělení do skupin podle Cloningera jsou uvedeny v tabulce 7: Tab. 7 – Výsledky TCI ID

NS

HA

RD

PE

SD

C

ST

Vi1

111

99

93

101

128

110

75

nízké SD a CO

odolnost

Kategorie

Mild 2 porucha

Vi2

123

90

99

99

125

102

64

Vi6

60

100

101

147

130

130

106

osobnosti

nízká

Mild 2

vysoká

Mild 3

vysoká

Mild 1

porucha Vi7

103

100

82

127

124

115

80

osobnosti

Vi8

97

90

106

128

113

129

83

vysoká

Mild 4

Vi9

98

113

98

121

122

125

84

vysoká

Mild 5

Ry1

99

105

66

92

165

119

42

nízká

Mild 1

nízká

Mild 1

porucha Ry2

104

103

79

81

103

115

65

osobnosti porucha

Ry3

133

83

95

112

106

87

46

osobnosti

Impulsivní

Ry4

118

103

96

97

140

106

55

nízká

Mild 2

Ry5

101

95

99

131

105

132

97

vysoká

Flexibilní

vysoká

Rigidní

nízká

Oportunistický

vysoká

Hypothymní

porucha Ry6

87

111

93

123

106

117

95

osobnosti porucha

Pr1

122

101

76

97

105

85

96

osobnosti

Pr2

114

107

102

125

113

130

64

Pr3

104

97

98

114

131

140

75

Flexibilní

Pr4

102

92

97

117

111

120

106

Flexibilní

Pr5

99

100

93

100

124

121

82

Flexibilní

Pr6

105

70

101

125

156

133

59

vysoká

Mild 6

porucha Pr7

106

109

90

109

116

110

76

Pr8

112

93

96

107

126

116

73

osobnosti

Mild 5 Mild 2

Vysvětlivky: nízké skóre; vysoké skóre; instrumentální; afektivní.

Temperament Podle temperamentových dimenzí Vyhledávání nového (NS), Vyhýbání se nebezpečí (HA) a Závislosti na odměně (RD) jsou pachatelé rozděleni následovně:

84

Extrémní typy: Ve vzorku se objevily 4 extrémní typy, přičemž každý jiný. Impulsivní s vysokým NS a nízkým HA často vyhledává nebezpečí a chová se otevřeně agresivně. Rigidní má naopak nízké NS a vysoké HA. Takoví lidé neradi mění se zvyky, chtějí mít situaci neustále pod kontrolou, žijí ve stereotypu. Oportunistický s vysokým NS a nízkým RD jsou nekonvenční, impulzivně chtějí uspokojit své touhy, jsou necitliví k potřebám ostatních lidí. Hypothymní se vyznačuje vysokým NS i HA.

Mírné typy: Mild 1 – s nízkým RD – 2 pachatelé. Lidé s nízkou závislostí na odměně jsou spíše praktičtí, chladní, paličatí a sociálně necitliví. Od lidí si zpravidla drží odstup. Výhodou je praktičnost a objektivita, mohou však mít sobecký náhled na věc, který nepřipouští názory a city ostatních lidí. Mild 2 – má vysoké NS – 4 pachatelé. Lidé vysoko skórující v této dimenzi jsou lehce vzrušiví, rychle v náladě, ale také rychle znuděni, impulzivní až neukáznění. Výhodou je rychlé přijetí nového, objevování nových způsobů, jak dosáhnout potencionálních odměn. Nevýhody spočívají v rychlém ochabnutí přízně a nadměrném hněvu, nejsou-li přání vyslyšeny. Mild 3 – definován nízkým NS – 1 pachatel. Na tomto pólu najdeme osoby málo vzrušivé, lhostejné, systematické, s odstupem, tolerantní k monotónnosti a s respektem vůči řádu. Mild 4 – definován vysokým RD – 1 pachatel Jedinci s vysokou závislostí na odměně bývají něžní, milující, citliví, závislí a sociabilní. Vyhledávají kontakt s lidmi a mají s nimi dobré vztahy. Lehce se však nechají ovlivnit a ztratit objektivitu. Mild 5 – s vysokým HA – 2 pachatelé Lidé s vysokou hodnotou vyhýbání se poškození mají sklon k opatrnosti, bázlivosti, ostýchavosti, nervozitě, pasivitě či pesimismu v situacích, kdy ostatní lidé zůstávají klidní. Výhodou je předvídání potencionálního nebezpečí, nevýhodou může být stále vnímané nebezpečí. Mild 6 – s nízkým HA – 1 pachatel

85

Jedinci s nízkými hodnotami působí uvolněně, bezstarostně, odvážně a optimisticky v situacích, které u ostatních vyvolávají obavy. Lehce vycházejí s lidmi, jsou sebevědomí a aktivní i tváří v tvář nebezpečí. Nevýhodou může být riskantní optimismus a nedostatek sebereflexe. Zbývající 4 pachatelé měli všechny tři skóry v temperamentových dimenzích průměrné, jsou označeni jako flexibilní.

Vysoký skór u odolnosti má 8 pachatelů Ti pravděpodobně jsou snaživí, pracovití a odolní vůči frustraci a únavě. Bývají velmi vytrvalí a mohou perseverovat na určitém způsobu práce, který se v minulosti ukázal jako úspěšný. Naopak nízký skór má 5 pachatelů. Z těch můžeme očekávat nespolehlivost, nestálost a nejistotu. Zřídka zintenzivní úsilí a to i v situaci očekávané odměny. Začínají pracovat jen velmi pomalu a snadno se vzdávají. Jsou většinou spokojeni s tím, čeho dosáhli. Pragmaticky akceptují kompromisy.

Charakter Klasifikuji-li pachatele podle Sebeřízení (SD) a Spolupráce (CO), nízké hodnoty najdu u 7 z nich. U těchto pachatelů je pravděpodobné, že trpí nějakou z poruch osobnosti. V dotazníku uvedl léčené psychické potíže jen jeden z nich (Pr1).

3.7.5 Výzkumné otázky z hlediska TCI
Jaká je osobnost pachatelů majetkové trestné činnosti včetně loupeže s důrazem na jejich agresivitu?

Nápadné je snížené sebeřízení, které můžeme pozorovat u 13 z 20 pachatelů ve vzorku. Osoby nízko skórující v sebeřízení jsou slabé, obviňující, neefektivní, destruktivní a špatně integrovaní, pokud nepodléhají vedení zralého vůdce. Tito jedinci bývají popisování jako nezralí, nebo s poruchou osobnosti. Nemají žádné dlouhodobé cíle, reagují spíše jen na momentální stimuly a tlaky. Dalším častým rysem je nízká spolupráce, která se objevuje u poloviny vzorku. Tito jsou

zabraní sami do sebe, netolerantní, kritičtí, bezohlední, pomstychtiví a neochotní

pomoci.

86

Kombinace těchto dvou rysů se může projevit poruchou osobnosti (2.1.7.2.2 TCI a psychiatrická populace) a vyskytuje se u 7 pachatelů. Více než polovina (12) pachatelů je vzhledem k vysokému skóru u sebepřesažení trpělivá, tvořivá, nesobecká, spirituální a naplněná. Jsou schopni tolerovat nejistotu, k tomu, aby si užili své konání, nemusí cítit, že situaci ovládají. Mohli by věřit v Boha. Z hlediska temperamentových rysů se jedná o heterogenní skupinu, jelikož jsou rozprostřeni napříč všemi Mild typy, 4 spadají do jednoho z extrémních typů (impulzivní, rigidní, oportunistický, hypothymní) a 4 jsou označeni jako flexibilní. Podle Cloningera (1994) je každý z extrémních typů (včetně flexible) v populaci zastoupen 3,7% a zbytek (67%) připadá na Mild typy. Poměr flexibilních (20%) v mém vzorku tedy vysoce nad očekávání, ovšem je ve shodě s výsledky Polišenské (2006). Procento Mild (60%) je víceméně shodné s očekáváním Cloningera.


Lze popsat rozdíl v osobnosti mezi pachateli, kteří se dopouštějí instrumentální agrese a pachateli, kteří se dopouštějí afektivní agrese?

U 4 z 6 instrumentálních agresorů se pravděpodobně vyskytuje porucha osobnosti (SD-, CO-). Každý z nich spadá do jiného temperamentového typu od Mild po extrémní včetně flexible. Málo odolní jsou 3, jeden je velmi odolný a 2 v odolnosti nevybočují z normy. Podobně v sebepřesažení jsou rozděleni napříč všemi možnostmi. Jeden z afektivních by mohl být postižen poruchou osobnosti. Ani jeden nevybočuje z průměru odolnosti a každý spadá do jiného temperamentového typu. Na základě výsledků TCI nemohu popsat rozdíl mezi instrumentálními a afektivními agresory, jelikož jsou obě skupiny vnitřně heterogenní. Naopak obě skupiny spojuje častý výskyt poruchy osobnosti. Vysvětlení by se nabízelo, pokud by se jednalo o dissociální poruchu. Tito pachatelé by jednoduše neměli zábrany mluvit o své agresivitě a tím pádem by byli zahrnuti do těchto dvou výzkumných skupin.

3.7.6 Konečné výsledky
Jaká je osobnost pachatelů majetkové trestné činnosti včetně loupeže s důrazem na jejich agresivitu?

87

Pachatelé majetkové trestné činnosti včetně loupeže v mém vzorku byli většinou komunikativní, orientovaní na interpersonální styk, ve kterém jsou často schopni affiliativních projevů, ovšem i direktivity a agrese. Často jsou spíše zabraní do sebe, netolerantní, kritičtí, bezohlední, pomstychtiví a neochotní pomoci. Mají problémy s vlastním řízení, jsou nezodpovědní, obviňující, často podléhají momentálním tlakům a stimulům, špatně snášejí frustraci. Agrese pro ně může být rychlý a jednoduchý způsob „řešení“ nepříjemných situací. I když není u některých pachatelů agresivita výrazná, výše uvedené charakteristiky v kombinaci s rizikových prostředím a zejména s konzumací drog mohou v konečném důsledku vést i k brutálnímu chování. Častým výsledkem TCI bylo vysoké sebepřesažení, které značí trpělivost, tvořivost, nesobeckost, spiritualitu. Jedinci vysoce skórující na této škále jsou schopni tolerovat nejistotu, nemusí být vždy pány situace, přesto si užívají, to co právě provádí. Tato charakteristika však často šla proti ostatním vlastnostem. Žádný vztah k agresi, ani k jiným rysům, či chování jsem neobjevil. Temperamentové styly vzorku neodrážejí tradiční předpoklad o impulzivním pachateli, s nízkou úzkostností a závislostí na odměně. Z hlediska temperamentových rysů se jedná o heterogenní skupinu jdoucí napříč všemi variantami. Důležitými se nezdají být vrozené (temperamentové) dispozice, nýbrž spíše charakter, který se z nich vyvine (slabé sebeřízení, nízká spolupráce) a to jak ve vztahu ke kriminalitě, tak i k agresi.

1) Lze popsat rozdíl v osobnosti mezi pachateli, kteří se dopouštějí instrumentální agrese a pachateli, kteří se dopouštějí afektivní agrese?

Zodpovězení na tuto otázku mi komplikuje fakt, že jsem dokázal identifikovat jen dva pachatele, kteří se během páchání trestného činu dopustili afektivní agrese a šest, kteří použili instrumentální. Obě tyto skupiny byly téměř ve všech sledovaných proměnných vnitřně heterogenní. Znatelný rozdíl je vidět jen v poměru prožívání, kdy instrumentální jsou více orientovaní na lidi a kromě jednoho mají nižší patologické skóre. Afektivní jsou pravděpodobně orientovaní spíše na konstruktivní dosažení cílů a vykazují vysoké patologické skóre, které může značit neurotické potíže.

88

2) Lze vytvořit typologii pachatelů na základě druhu používané agrese, osobnostních rysů a zkušenosti s násilím v dětství?

Podařilo se mi popsat tři typy pachatelů na základě výsledků v TCI a následného zjišťování společných znaků ve vytvořených kategoriích z Hand testu, dotazníku a rozhovorů:

Sobecky impulsivní agresoři Tato kategorie je zastoupena respondenty Vi1, Vi2, Ry4, a Pr8. (Mild2) Tito pachatelé mají vysoký rys Vyhledávání nového, včetně jeho subdimenzí. Všichni mají zvýšené NS2 – impulzivita a NS 4 – nesystematičnost. Jsou tedy extrémně vzrušiví a vznětliví, těžko ovládají své impulsy a utíkají od všeho frustrujícího a nudného a nemají rádi pravidla. Rychle a často ukvapeně se rozhodují, jsou vzteklí, když nedostanou, co chtějí. Pravděpodobně z těchto důvodů byli už v dětství aktéry konfliktů a rvaček: „Byl jsem vždycky ten špatnej.“(Vi1) Jsou orientovaní na lidi, ale spíše sebestředným způsobem, bez opravdového zájmu o druhé. Jsou zejména netolerantní, přehnaně kritičtí a necitliví. Neuznávají etické standardy, jsou nečestní, využívají důvěřivosti lidí: „Když se někdo nechá nachytat, víte, co myslím. Podvody, dá se říct, že toho využívám.“(Vi1) Nepřijímají zodpovědnost za své chování, které buď racionalizují („Neokrádám lidi. Vůči vlastníkům obchodů výčitky nemám.“(Pr8)), nebo obviňují oběti („si říkám, že je to hlupák, že mu to patří;“(Vi1) „Nechtěl jsem, aby mne chytl, potřeboval jsem prachy. Může si za to sám…“ „ti lidi jsou fakt blbí.“ (Vi2)). Podobně se pak staví i ke konfliktům v běžném životě či ve vězení, kde se často perou pro peníze. „Byl jsem na něj nasranej, že cítil, že je frajer, že je lepší než já, tak dostal, aby viděl. Když se někdo staví jako chlap, tak musí dostat jako chlap.“ (Vi2) Nezdráhají se uhodit ani svoji partnerku.

Flexibilní Všichni v této skupině flexibilních (Ry5, Pr3, Pr4, Pr5) mají vysoké skóre u sebepřesažení, měli by tedy být neokázalí, naplnění, trpěliví, tvořiví, nesobečtí a spirituální. Patrně nemají ani žádnou poruchu osobnosti. Nemají agresivní výsledky v Hand testu a dětství prožili bez násilí a výraznějších konfliktů (kromě Pr5, který naopak vyrůstal ve středu brutálního násilí a který se i dalším charakteristikám vymyká). Násilné vzorce z dětství si

89

s sebou nenesou a neperou se a nebijí ani své partnerky. Pravděpodobně netrpí žádnými neurotickými potížemi. (Pr5 naopak násilí používá vcelku běžně i proti partnerce a v Hand testu udal velké množství maladjustivních odpovědí – zřejmě důsledek brutální výchovy.) Trestné činnosti se dopouštějí buď pod vlivem drog, případně pokud mají nízké sebeřízení, pod vlivem někoho jiného: „On mne navedl, tak jsem to udělal já.“ (Pr4) Z tohoto důvodů si trestnou činnost ani neplánují a sami se násilí spíše vyhýbají. Agresivně se však mohou chovat, pokud jsou pod vlivem vůdce nebo drog.

Sociálně odtržení agresoři Tito pachatelé nezávislí na odměně (Mild1) (Vi7, Ry1 a Ry2), jsou praktičtí, chladní, společensky necitliví, spíše samotáři, což se projevilo i v poměrně vysokém ENV. Zřídka se podvolují přání ostatních a nepokouší se zalíbit ostatním: „Neučil jsem se, bylo mi to všechno jedno. Něco mi zakázali. Co bylo zakázaný, to jsem porušoval.“ (Ry1) Neočekávají pomoc od okolí. Vi7 a Ry1 mají agresivní AOR a všichni tři otevřené projevy agresivity: „Až mne pustí, budu se prát. Pěstuju v sobě mstu.“ (Vi7) „Když jsem byl opilej, tak jsem se pral furt. Stačilo, když se někdo začal navážet do mých kamarádů.“ (Ry1), ale oba odmítli mluvit o násilném trestném činu, který spáchali. Berou drogy a někdy páchají přímo pod jejich vlivem tudíž neplánují: „Vememe si drogy a třeba po hodině to přijde. Prostě jdeme krást.“ (Ry1) Doma zažili násilí mezi rodiči i sami na sobě: „Řezal mne šňůrou od žehličky, páskem“ (Ry1), mají velmi problematický vztah s rodiči: „„Nejhorší je, v každý buňce těla máte nenávist vůči rodiči. To je peklo.“ (Vi7) Táta dal mámě facku, nebo tři, tak jsem šel a tátu odvezli do nemocnice.“ (Ry1) Ovšem sami partnerky nebijí. Ry2 se od Vi7 a Ry1 v některých ohledech odlišuje. V dětství přítomen násilí nebyl a nebyl trestán, ani když „občas někoho přiškrtil“. Sám nemá problém partnerku uhodit. Agresivně se projevuje stejně jako dva předchozí pachatelé a stačí mu i zcela nepatrná záminka: „Pak jsem spráskal Němce kvůli židlím – nám je sebral od stolu… nebo já jemu?“ Zdá se, jakoby první dva pachatelé byli vůči světu zlí a nepřátelští, pravděpodobně vlivem kombinace nízké závislosti na odměně a násilí v dětství, zatímco Ry2 je spíše rozmazlený, nezralý, nezodpovědný a nevýkonný: „Já byl v toxický psychóze. Moje rozpoznávací schopnosti byly minimální. Stopl jsem si auto, sedl si na místo spolujezdce, dal pěstí řidiči, sedl za volant a v Liberci u soudu jsem vypadl z auta. Já si to pořádně nepamatuju.“

90

Další pachatelé jsou v temepramentových typech rozděleni po jednom, nemá tedy smysl se pokoušet vymýšlet pro ně speciální kategorii. Vytvoření typů na základě druhu agrese, což byl jeden z hlavních cílů se ukázalo v rámci tohoto výzkumu jako neproveditelné.

3) Projeví se agresivní chování pachatelů ve výsledcích Hand testu?

Podle výsledků Hand testu se jeví zkoumaný vzorek méně agresivní, než norma, což je vzhledem ke spáchaným trestným činům a osobním výpovědím pachatelů velmi nepravděpodobné. Agresivní chování se tedy ve výsledcích Hand testu neprojevilo. Přestože se zdá, že Hand test není schopen odhalit agresivitu probanda, ovšem u žádného pachatele s s agresivním AORem nebylo o jeho agresivitě pochyb. Z uvedených poznatků se zdá, že Hand test není spolehlivý v odhalování agresivity, ale mohl by být spolehlivý, pokud zvýšenou pravděpodobnost agresivní reakce odhalí.

3.8 Diskuse V tomto výzkumu provedeném na pachatelích majetkové trestné činnosti a loupeží jsem se pokusil odpovědět na čtyři výzkumné otázky. Tyto odpovědi nyní předkládám k diskuzi. První odpověď se týká osobnosti pachatelů, kteří se dopouštějí zmiňovaných deliktů. Jako zásadní spatřuji zjištění, že temperament pachatelů neodpovídal tradičnímu předpokladu o impulzivním pachateli, s nízkou úzkostností a závislostí na odměně. (Viz kapitola 2.1.6 Osobnost a kriminalita) Podobné náznaky již dříve přinesli např. Kožený, Tišanská, & Mezník (1998), kteří nezjistili rozdíl mezi delikventy a normou u vyhledávání nového. Zdá se, že charakterové rysy, zejména obviňování druhých, nedostatek sebeřízení, netečnost a neefektivnost, mstivost, nezájem o druhé a nečestnost se podílí na kriminální kariéře mnohem více, než vrozené temperamentové předpoklady. Dalším výrazným rizikovým faktorem pro delikvenci i agresi je užívání drog, které vede ke kriminální aktivitě a

pod jejich vlivem mohou jednat agresivně i lidé primárně

neagresivní, zvláště, jsou-li slabí v sebeřízení. Podíl drog na kriminalitě však může být v případě mého výzkumu zkreslen výběrem vzorku, který požadoval zahrnutí i pachatelů odsouzených za trestné činy spojené s drogami.

91

Nejpřekvapivějším výsledkem výzkumu byl častý (12/20) výskyt sebepřesahujících pachatelů. Ti by měli být naplnění, trpěliví, tvořiví, nesobečtí a spirituální. Tyto charakteristiky dle mého odporují jejich ostatním vlastnostem i činům, které dělají. Tento rys bývá u kriminální populace spíše nižší, než u normy (Kožený, Tišanská, & Mezník,1998; Polišenská 2006). Prvním možným vysvětlením, které mne napadá, je mystifikace a chybné vyplnění inventáře ze strany pachatelů. To ovšem nevysvětluje, čím se tento vzorek liší od ostatních, kteří TCI vyplnili pravdivě. Jiné vysvětlení vychází přímo z výběru vzorku. Řada pachatelů, kteří se výzkumu účastnila byla závislá na drogách a mají za sebou léčbu, která mohla být postavená právě na univerzálních hodnotách, které mohli odsouzení přijmout. Dalším faktorem může být vliv vychovatele, psychologa, nebo i uznávaného spoluvězně, který by mohl ostatní během společně strávených měsíců a let ostatní ovlivňovat. Těmto vysvětlením nahrává například vysoká koncentrace sebepřesahujících vězňů ve Vinařících. Tato obecná charakteristika pachatelů by neměla sloužit ke zobecňování, to nebylo cílem studie. Tím bylo spíše blíže pochopit vztahy mezi jednotlivými rysy pachatele a případně

poukázat

na

překvapivá

zjištění,

což

se,

myslím,

podařilo

vzhledem

k transcendentálním pachatelům a rozložení odsouzených napříč temperamentovými typy. Za největší zklamání práce považuji, že se mi nepodařilo dostatečně zjistit povahu násilných trestných činů, kterých se odsouzení dopustili a tím pádem jsem nemohl lépe odpovědět na otázku, zda lze popsat rozdíl v osobnosti mezi pachateli, kteří se dopouštějí instrumentální agrese a pachateli, kteří se dopouštějí afektivní agrese. Na základě studia mého vzorku jsem si však všiml, že nemohu extrahovat čistě instrumentálního agresora a vyvstala mi otázka, zda vůbec existuje. A pokud ano. Zda se nejedná o vzácný exemplář, který potkáme spíše v detektivním seriálu než na ulici, respektive ve vlastním zamčeném době nebo autě. Všichni pachatelé, kteří se přiznali k použití instrumentální agrese při páchání trestného činu, v jiných situacích použili agresi jako reakci. Získal jsem tak dojem, že instrumentální agresor je ten, kdo je schopen použít agresi i promyšleně, nejen v afektu. Tento postřeh vystihuje i upozornění Dodge a Coie, že někteří lidé vykazují jak reaktivní, tak proaktivní agresi. (viz kapitola 2.1.4.2 Typologie agresorů) Při popisu mnou vytvořených skupin afektivních a instrumentálních agresorů jsem vypozoroval, že afektivní jsou v porovnání s instrumentální skupinou více orientovaní na výkon a mají větší tendenci k maladjustivním reakcím. Ty by mohly vysvětlovat zkratkovité chování ústící v agresi. Jednalo se však jen o dva pachatele. Obě skupiny jsou jinak vnitřně nekonzistentní, obě však spojuje častý výskyt poruchy osobnosti. Vysvětlení by se nabízelo, pokud by se jednalo o dissociální poruchu. Tito

92

pachatelé by jednoduše neměli zábrany mluvit o své agresivitě a tím pádem by byli zahrnuti do těchto dvou výzkumných skupin. V souvislosti s hledáním společných charakteristik takto rozdělených agresorů jsme se pokusil najít společný jmenovatel pro skupinu, která vlastní násilí popřela, avšak ve všech mnou sledovaných proměnných byla heterogenní. Pokud je něco spojuje, tak faktor, který jsem do výzkumu vůbec nezahrnul. Třetí otázkou bylo, zda je možné vytvořit typologii pachatelů na základě druhu používané agrese, osobnostních rysů a zkušenosti s násilím v dětství. Podařilo se mi vyextrahovat tři typy. „Sobecky impulsivní agresoři“ jsou extrémně vzrušiví a vznětliví, těžko ovládají své impulsy a utíkají od všeho frustrujícího a nudného a nemají rádi pravidla. Již v dětství se perou s vrstevníky. Druhé lidi zneužívají pro svůj prospěch, nedokáží přiznat svoji chybu, používají mechanismů morálního vyvázání (viz 2.1.6.3 Morálka) a snadno se dostanou do konfliktu. Nemají zábrany používat násilí i ke svým blízkým. Skupina „Flexibilních“ není na první pohled ničím nápadná. Prožili dobré dětství, nechovají se agresivně a ani nevyhledávají kriminální činnost. K násilí i k delikventnímu chování však mohou přistoupit, dostanou-li se pod vliv někoho jiného nebo drog. Sociálně odtrženým agresorům nezáleží na společenském přijetí, jsou spíše samostatní a společensky necitliví. Agresi vyjadřují naprosto otevřeně, vyhledávají alkohol a drogy pod jejichž vlivem mohou být extrémně nebezpeční. Často zažili kruté týrání v dětství. Ve druhé a třetí skupině se objevil vždy jedinec, jehož temperamentové rysy byly shodné s ostatními, ovšem (ne)zažil na rozdíl od ostatních násilí v dětství a pravděpodobně v důsledku toho se v některých charakteristikách odlišoval. Poslední výzkumná otázka se vztahovala k Hand testu a jeho schopnosti zjistit agresivní tendence. Z výzkumu vyplynulo, že Hand test není spolehlivý v odhalování agresivity, ale mohl by být spolehlivý, pokud zvýšenou pravděpodobnost agresivní reakce odhalí. Všichni, kdo měli agresivní poměr acting-out přiznávali svoji agresi i v rozhovoru (ačkoliv se sami nepovažovali za agresivní). Máme před sebou otázku, zda Hand test odhalí pouze vysoce agresivní jedince, nebo ty u kterých pro zjištění agresivity nemusíme používat projektivní testy, neboť nám to řeknou přímo sami. Například K. Netík (1998) (in Bartoňková, 2004) je celkově k psychologickým testům zjišťující agresivitu velmi skeptický. K Hand testu jako metodě mám ještě několik poznámek, které jsem si udělal během vyhodnocování.

93

U některých odpovědí je velmi těžké se i po enquiry rozhodnout, jakou signaturu zvolit. Buď se do žádné kategorie nevejde, nebo jich naopak obsahuje více. Autoři příručky uvažovali nad kategorií SIG (ukazování), která by stála mezi DIR a COM, nakonec od ní upustili, což je možná škoda, protože právě ruce, které ukazují jsou často nejednoznačné a pokud budeme probanda tlačit k bližšímu popsání, abychom se mohli rozhodnout, kterou kategorii použít, může se nám stát, že mu nakonec jednu z variant sugestivně vnutíme, stejně tak si jej můžeme popudit proti sobě a proti další účasti na testu. U mého vzorku se často objevily obviňující ruce, zejména u 3. karty: „To je on! Chyťte ho! Tys to byl!“ Podobně časté byly odpovědi něco beroucí, často peníze. Nabízí se otázky, zda se jedná se o klasickou odpověď zlodějů. A lze je použít prognosticky? Je potřeba pro ně vytvořit speciální kategorii? Jakousi „kriminální“ kategorii bychom mohli ocenit u odpovědí typu: „K něčemu by se připravovala, k trestnému činu…“ Spousta odpovědí spadá do více kategorií. „Někomu podává ruku /Q/ udobřování, má obavy…“ V této jedné odpovědi se odráží AFF, DEP a FEAR. Je těžké rozhodnout se pro jednu z kategorií a vzniká riziko vlastní projekce administrátora. Manuál však nepočítá s možnostmi vícenásobného kódování, nezbývá, než se nakonec pro jednu variantu rozhodnout, případně poměrně rozdělit bod mezi více kategorií (0,33 + 0,33 + 0,33) Kvalitativní analýza je v manuálu popsaná víceméně bezbřeze a nechává velikou možnost manévrování (možná až moc, vzhledem k tomu, že občas není u přidaných kategorií napsaná ani inspirace, jak je interpretovat) administrátorovi, kvantitativní je popsána víceméně konkrétně a je standardizovaná, měla by proto obsahovat i návody pro řešení podobných situací. Podobná situace může vzniknout u odpovědí typu: „Chce do někoho praštit“ Podle příručky by se odpověď měla signovat AGG. Je však rozdíl mezi uvedenou odpovědí a výrokem: „Bouchá do někoho“. V první odpovědi je záměr ublížit, ve druhé už čin. Nabízí se tedy možnost dvojitého kódování, např. ACQ->AGG Podobných příkladů se vyskytuje spousta, například: „Sevřená v pěst, může se bránit“. – TEN x AGG x FEAR? „Něco má sevřeného v dlani. /Q/ Něco mačká.“ TEN x AGG? „Ukazuje V jako vítězství, vyhrajeme.“ AFF x COM? „Tahle chce od někoho něco brát.“ DEP x AGG? Fantazijní odpověď typu „mně to připomíná hada“. Je zde rozdíl od odpovědi: „to je had, plazí se houštím.“ Respondent má náhled, je kreativní a rozhodně nemá psychotickou epizodu, přesto neexistuje jiná kategorie než BIZ, do které by se had vešel.

94

4 Závěr V diplomové práci jsem popsal osobnost pachatelů majetkové trestné činnosti a loupeží s důrazem na jejich agresivitu a páchanou agresi a zároveň ověřil schopnost Hand testu zjistit agresivitu. K výzkumu jsem použil Dotazník temperamentu a charakteru (TCI-r), s jehož pomocí jsem charakterizoval rysy pachatelů. Dále jsme administroval projektivní Hand test, k doplnění informací o osobnosti z TCI a zejména pro zjištění agresivity. Dalšími použitými metodami výzkumu byl dotazník a polostrukturovaný rozhovor. Pomocí dotazníku a rozhovoru jsem popsal základní anamnestické údaje o rodině, zkušeností s násilím a drogami a kriminální kariéře a na základě takto získaných dat jsem vytvořil kategorie proměnných, které jsem použil v dalších analýzách. Hand test jsem jednotlivě vyhodnotil jak po kvantitativní, tak kvalitativní stránce, vyextrahoval důležité proměnné pro popis osobnosti pachatelů a také porovnal celý vzorek s normami. TCI jsem také nejprve vyhodnotil jednotlivě pomocí českých norem a rozdělil pachatele do skupin podle temperamentových stylů a podezření na poruchu osobnosti. Poté jsem odpověděl nevýzkumné otázky z hledisek jednotlivých metod a vytvořil krátké kasuistiky všech pachatelů kombinací výsledků všech použitých metod. Posledním výzkumným krokem bylo vytvoření tří typů kriminálních agresorů. Tuto typologii jsem postavil na základě temperamentových stylů. Typologie na základě typu páchané agrese se nepodařila. Jedná se o jeden z mála psychologických výzkumů, kterých se účastní odsouzení a možná vůbec první, který je zaměřen přímo na agresi pachatelů majetkových trestných činů, neboť tito jsou výzkumníky i odbornou veřejností vnímáni jako nenásilní. Nové je také propojení majetkových trestných činů s loupeží, neboť dosud bývalo zvykem zaměřovat se pouze na určitý paragraf. Je však zřejmé, že pachatelé se účastní více druhů deliktů. Výzkum splnil hlavní očekávání, která na něj byla kladená a navíc přinesl další zajímavá zjištění. Budoucí výzkumy je třeba zaměřit na možnosti využití Hand testu a jiných metod ke zjišťování agresivity, dále bych se přiklonil k hlubším kasuistickým výzkumům, které by umožňovaly komplexně pochopit zlodějovu „duši“. Při takovém druhu výzkumu by měl výzkumník větší šanci a čas navázat s pachatelem vztah. Výzkum by probíhal pozvolně což by přispělo věrohodnosti získaných dat. Dle mého názoru by bylo dobré, aby se na podobných studiích podíleli přímo psychologové ve věznicích.

95

5 Literatura  Anderson, C. A. & Bushman, B. J. (2002). Human Aggression. Annual Reviews. Vol. 53, p. 27–51  Barnwell, S. S.; Borders, A. & Earleywine, M. (2006). Alcohol-Aggression Expectancies and Dispositional Aggression Moderate the Relationship Between Alkohol Consumption and Alcohol-Related Violence. Aggressive behavior. Vol. 32, p. 517-527.  Bartoňková, Š. (2004). Diagnostika agresivity pomocí projektivní metody Hand test: srovnání delikventní a nedelikventní populace. Nepublikovaná diplomová práce na FF MUNI v Brně. On-line dostupná z https://is.muni.cz/auth/th/44367/ff_m/text.pdf.  Baumgartner, F. (1994). Vnímanie agresívneho správania a voľba adekvátnej odpovede. In Bubelíni, J. a kol.. Prevencia kriminality v pôsobnosti MV SR. Bratislava: Sekretariát vedúceho úradu MV SR; Prezídium Policajného zboru; Akadémia Policejného zboru.  Bettencourt, B. A.; Halley, A.; Benjamin, A. J. & Valentine, J. (2006). Personality and Aggressive Behavior Under Provoking and Neutral Conditions: A Meta-Analytic Review. Psychological

Bulletin.

Vol.

132,

No.

5,

751–777.

on-line

dostupné

z

http://www.apa.org/journals/releases/bul1325751.pdf. (staženo 30. 11. 07)  Burton, L. A.; Hafetz, J. & Henninger, D. (2007). Gender Differences in Relational and Physical Aggression. Social Behavior and Personality. 35(1), p. 41-50.  Cloninger, R. C.; Przybeck, T. R.; Svrakic, D. M. & Wetzel, R. D. (1994). The Temperament and Character Inventory (TCI): A Guide to Its Development and Use. St. Louis: Center of Psychobiology of Personality  Cummins, D. D. (2006). Záhady experimentální psychologie: co psychologové zjistili o myšlení, citech a chování člověka. Vyd. 2. Praha: Portál.  Čech, J. (2000). Agresia z pohľadu policajnej psychológia . Policejná teória a prax. Roč. VIII., vol. 1, (str. 36-52)Lovaš, L. (1995). Príčiny agresívneho spravania. In Bubelíni, J.& Šinka, F. (Eds.) Psychológia, psychiatria a sociologie v prevenci kriminality. Bratislava: Ministerstvo vnitra Slovenskej republiky  Čermák, I. (1998). Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou: Nakladatelství Fakta

96

 Čermák, I. (2006). Sociálně kognitivní teorie morálky Alberta Bandury. In Jemelka, P. & Valach, M. (Eds.), Etika a dnešek (Sborník referátů z mezinárodního semináře). Brno:

Pedagogická

fakulta

MU,

s.

63-67.

on-line

dostupné

z

http://web.ff.cuni.cz/~hosksaff/C_moralka.pdf (stáhnuto 17.3.08)  Čírtková, L. (2003). Dva pohledy na delikvenci dětí a mladistvých. Kriminalistika, 4, vol. 34.

On-line

dostupné

z

http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2003/03_04/cirtkova.html (stáhnuto 6.4.08)  Fraňková, S.& Dvořáková-Janů, V. (2003). Psychologie výživy a sociální aspekty jídla. Praha: Nakladatelství Karolinum.  Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.  Fromm, E. (2007). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Aurora.  Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál.  Hennig, J.; Reuter, M.; Netter, P.; Burk, C. & Landt, O. (2005). Two Types of Aggression Are Differentially Related to Serotonergic Activity and the A779C TPH Polymorphism. Behavioral Neuroscience. Vol. 119, No. 1, p. 16–25. On-line dostupné z http://www.apa.org/journals/releases/bne119116.pdf. (Staženo 23.3.08)  Holas, J. & Večerka, K. (2007). Základní rysy delikvence mladistvých v ČR. Kriminalistika,

3,

vol.

34.

On-line

dostupné

z

http://www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2007/03/holas.pdf (stáhnuto 9.4.08)  Höschl, C. (1996). Syndrom narušené závislosti na odměně. Zpráva o nových poznatcích ve

vědě

o

chování.

Vesmír,

75,

9,

485-488.

On-line

dostupné

z

http://www.hoschl.cz/files/2579_cz_Rds-2005.doc.  Hunt, M. (1999). Dějiny psychologie. Praha: Portál  Cherbonneau, M. & Copes, H. (2006). Drive it like you stole it. Auto Theft and the Illision of Normalcy. Advance Access publication. 46, p. 193-211.

 Jaššová, E., Fabíny, V., & Zelina, M. (1995). Možnosti včasnej diagnózy asertivity a agresivity. In Bubelíni, J.& Šinka, F. (Eds.) Psychológia, psychiatria a sociologie v prevenci kriminality. Bratislava: Ministerstvo vnitra Slovenskej republiky

97

 Kafka, J. (1994). O akcentovaných a psychopatických osobnostiach. In Bubelíni, J. a kol.. Prevencia kriminality v pôsobnosti MV SR. Bratislava: Sekretariát vedúceho úradu MV SR; Prezídium Policajného zboru; Akadémia Policejného zboru.  Kolář, M. (2005). Bolest šikanování. Praha: Portál  Koukolík, F & Drtinová, J. (2001). Zlo na každý den. Život s deprivanty I. Praha: Galén  Kožený, J. & Tišanská, L. (1998). Formální vlastnosti dotazníku TCI testované na datech adolescentů. Československá psychologie. 42, 1, 75-83.  Kožený, J.; Tišanská, L.& Dvořák, V. (1998). Osobnostní profil detoxikovaných žen s diagnózou F10.2: Prediktivní potenciál Cloningerova dotazníku temperamentu a charakteru. Československá psychologie. 42, 1, 84-90.  Kožený, J.; Tišanská, L.& Mezník, J. (1998). Dotazník temperamentových a charakterových rysů TCI: Profil osob ve výkonu trestu. Československá psychologie, 42, 3, 218-226.  Kuchařová, J. (2005). Dotazník temperamentu charakteru TCI-r: pokus o validizaci. Nepublikovaná diplomová práce na FF UK v Praze. Signatura: Ps P-10-2528  Lejčková, P.; Mravčík, V.; & Radimecký, J. (2004). Srovnání užívání drog a jeho dopadů v krajích České republiky v roce 2002: situační analýza v širším demografickém a socioekonomickém

kontextu.

Praha:

Úřad

vlády

ČR.

On-line

dostupné

z

http://www.drogyinfo.cz/index.php/content/download/1243/5870/file/Srovnani_uzivani_drog_kraje_CR_20 02_web.pdf (staženo 10.4.08)  Loučímová, B.; Preiss, M.; Chrzová, D. & Bareš, M. (2005). Příspěvek k validizaci dotazníku temperamentu a charakteru C. R. Cloningera pomocí Životního příběhu. Kasuistická

studie.

Psychiatrie.

9,

1,

5-13.

On-line

dostupné

z

http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/psych105/loucimova.htm. (staženo 24. 10. 2007)  Lovaš, L. (1994). Agresivita a agresívne správanie. In Bubelíni, J. a kol.. Prevencia kriminality v pôsobnosti MV SR. Bratislava: Sekretariát vedúceho úradu MV SR; Prezídium Policajného zboru; Akadémia Policejného zboru.  Lovaš, L. (1995). Príčiny agresívneho spravania. In Bubelíni, J.& Šinka, F. (Eds.) Psychológia, psychiatria a sociologie v prevenci kriminality. Bratislava: Ministerstvo vnitra Slovenskej republiky

98

 Marešová, A. (2008). Kriminalita v roce 2006 z pohledu statistik Policie ČR. In Marešová, A.; Baloun, V.; Cejp, M.; & Martinková, M. Kriminalita v roce 2006. Sborník statí pracovníků IKSP a časové řady vybraných ukazatelů kriminality. Praha: Institut pro kriminologii

a

sociální

prevenci.

On-line

dostupné

z

http://www.ok.cz/iksp/docs/342.part1.rar (Staženo 10.4.08)  Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada.  Mravčík, V.; Korčišová, B.; Leičková, B.; Miovská, L.; Skrdlantová, E.; Petroš, O.; Sklenář, V.; & Vopravil, J. (2005) Výroční zpráva o stavu ve věcech drog v České republice v roce 2004. Praha: Národní monitorovací středisko pro drogy a drogové závislosti, Odbor pro koordinaci protidrogové politiky; Úřad vlády České republiky. Online dostupné z http://www.mvcr.cz/bezpecnost/drogy/vz_cr2004.pdf. (Staženo 9.4.08)  Nee, C. & Taylor, M. (1988). Residential Burglary in the Republic of Ireland: A Situational Perspective. The Howard Journal, 2, s. 105 – 115.  Němec, Jiří (1993). Psychopatie a kriminalita. Praha: MV ČR Centurion.  Nešpor, K.,& Müllerová, M.(2004). Jak přestat brát (drogy). 4. rozšířené vydání. Praha: Sportpropag

pro

Ministerstvo

zdravotnictví

ČR.

On-line

dostupné

z

http://www.drnespor.eu/shd06w.pdf (staženo 20.2.08)  Novotný, O.; Dolenský, A.; Jelínek, J.; Vanduchová (2003). Trestní právo hmotné. Praha: Aspi Publishing, 4. přepracované vydání.  Opton, E. M. (1999). Recenze na: Millon, T.; Simonsen, E.; Birket-Smith, M. & Davis, R. D.(ed.) (1998): Psychopathy: Antisocial, Criminal, and Violent Behavior. New York, Guilford

Publications.

On-line

dostupné

z

http://ajp.psychiatryonline.org/cgi/content/full/156/10/1660-a. (staženo 30.11.07)  Plichtová, J. (1996). Obsahová analýza a jej možnosti využitia v psychológii. Československá psychologie. 4, 40, 304-314.  Polišenská, V. A. (2006). Burglars: The influence of personality and place-attachment upon spatial behaviour. Nepublikovaná disertační práce. FSS MUNI. On-line dostupné z http://is.muni.cz/th/52930/fss_d/Polisenska_disertace.pdf  Polišenská, V. A. (2005). Kvalitativní výzkum ve vězeňském prostředí a ovlivňující faktory. In I. Čermák & Chrz, V. (Eds.) Kvalitativní přístup a metody ve vědách o

99

člověku IV: Vybrané aspekty teorie a praxe, 109-114. Olomouc. On-line dostupné z http://www.adiktologie.cz/publications/cz/232/895/Kvalitativni-vyzkum-ve-vezenskemprostredi-a-ovlivnujici-faktory.html  Poněšický, J. (2005). Agrese, násilí a psychologie moci. Praha: Triton  Pöthe, P. (2001). Kriminální chování a kvalita raného vztahu. In Raný vývoj dítěte a možnost

rané

intervence.

Praha:

Futurum.

On-line

dostupné

z

http://www.igapraha.cz/Sources/Articles/Pothe2001Kriminalni.asp. (Stáhnuto 6.4.08)  Praško, J. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál  Praško, J. a kol. (2003). Poruchy osobnosti. Praha: Portál  Preiss, M. & Klose, J. (2001). Diagnostika poruch osobnosti pomocí teorie C. R. Cloningera.

Psychiatrie,

4,

226-230.

On-line

dostupné

z

http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/PSYCH401/03.htm.  Preiss, M.; Klose, J. & Španiel, F. (2000). Temperament a charakter podle C. R. Cloningera u psychiatrických pacientů a obecné populace. Psychiatrie. 4, 251-254.  Preiss, M.; Kuchařová, J.; Novák, T.& Štěpánková, H. (2007). The Temperament and Character Inventory – Revised (TCI-R): a psychometric characteristics of the czech version. Psychiatria Danubina; Vol. 19, No. 1-2, pp 27-34. On-line dostupné z http://www.psychiat-danub.com/Pdf/Pdf%2019_1_2/dnb19_1-2%20Preiss.pdf.

(Staženo

21.10.2007)  Preiss, M.; Novák, T.; Klose, J.; Šamánková, D.; Březinová, K. & Štěpánková, H. (2006). Ovlivňování výsledku vyšetření osobnosti: Výsledky dotazníku temperamentu a charakteru. Československá psychologie. 50, 3, 251-261.  Richardson, D. S. & Green, L. R. (2006). Direct and Indirect Aggression: Relationships as Social Context. Journal of Applied Social Psychology. 36, 10, pp. 2492–2508.  Rozum, J. a kol. (2005). Výzkum trestného činu loupeže v Praze. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. On-line dostupné z http://www.ok.cz/iksp/docs/319.pdf (staženo 10.4.08)  Rozum, J., & Tomášek, J. (2007). Trestný čin loupeže v Praze – Kriminologický pohled na typologii loupežných útoků. In Spurný, J., & Červený, V. (Eds.) Násilí z pohledu společenských věd. (s. 151-156) Praha: Policejní akademie ČR v Praze, katedra společenských věd.  Říčan, P. (1999). Frustrace z pojmu agrese. Československá psychologie 43, 2, 180 – 183

100

 Říčan, P. (1999). Muži, ženy a krutost. K problému mužské agrese vůči ženám. Československá psychologie, 43, 3, 267-272  Salfati, C. G. (2000). The Nature of Expressiveness and Instrumentalisty in Homicide. Homicide Studies. Vol. 4, No. 3., p. 265-293  Simová, M.; Preiss, M.; Bareš, M.; Kopeček, M.; Ježková, T.; Stopková, P. & Klose, J. (2004). Změny osobnostních rysů v průběhu psychiatrické hospitalizace. Pilotní studie s Cloningerovým dotazníkem temperamentu a charakteru (TCI). Psychiatrie. 8, 4. On-line dostupné z http://www.tigis.cz/PSYCHIAT/psych_404/obsah_f.htm. (staženo 24.10.2007)  Sochůrek, J. (1984). Problematika nealkoholových toxikománií u vězněných kriminálních pachatelů. In Netík, K. & Večerka, K. (1984). K některým aktuálním otázkám kriminologického výzkumu v ČSSR. Nepublikovaný sborník.  Suchý, O., Ratinov, A. R. & Urbanová, M. (1985a). Osobnost pachatele I. Praha.  Suchý, O., Ratinov, A. R. & Urbanová, M. (1985b). Osobnost pachatele II. Praha.  Škaloudová, V. (2003). Několik poznámek k problematice komunikace s odsouzenými muži. České vězeňství. 2, 27-28.  Šolcová, I. (2006). Agrese a sebevědomí. Československá psychologie, 50, 3, 231 – 237.  Švaříček, R., & Šeďová, K. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál.  Uhlíř, F. (1998). Zkušenosti z Opavy. České vězeňství. 3-4, 14-17.  Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě. (2005). Lucemburk: Úřad

pro

úřední

tisky

Evropských

společenství.

On

line

dostupné

z

http://ar2005.emcdda.europa.eu/download/ar2005-cs.pdf (staženo 6.3.08)  Wei, E. H.; Loeber, R. & White, H. R. (2004). Teasing Apart the Developmental Associations Between Alcohol and Marijuana Use and Violence. Journal of Contemporary Criminal Justice. Vol. 20; p. 166-183. On-line dostupné na http://ccj.sagepub.com/cgi/content/abstract/20/2/166 (staženo 30.11.07)

101

Internetové zdroje:

https://psychobiology.wustl.edu/research.html TCI http://www.mvcr.cz/statistiky/krim_stat/2007/index.html Statistiky Ministerstva vnitra České republiky http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni_zakon/cast2h8.aspx § 238 Porušování domovní svobody; § 234 Loupež http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni_zakon/cast2h9.aspx - § 247 Krádež 258 http://www.mvcr.cz/dokument/2007/odposlechy/priloha3.html

102