VYŠEHRAD
Agent
Storm
Agent
Storm Můj život v al-Káidě a CIA
Morten Storm,
Paul Cruickshank a Tim Lister
Vyšehrad
Z anglického originálu Agent Storm vydaného nakladatelstvím Atlantic Monthly Press v New Yorku v roce 2014 přeložil Ladislav Šenkyřík Typografie Vladimír Verner Odpovědný redaktor Filip Outrata E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2015 jako svou 1355. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 210 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-571-3
Morten Storm, Paul Cruickshank, Tim Lister: Agent Storm Copyright © Morten Storm, Paul Cruickshank, Tim Lister, 2014 Translation © Ladislav Šenkyřík, 2015 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz
Poznámka autorů
Každý špion, který se rozhodne veřejně rozkrýt svou identitu, nevyhnutelně čelí pečlivému zkoumání a pochybnostem, obzvlášť pak takový, který tvrdí, že pracoval jako double agent pro západní rozvědky v některé z jejich nejcitlivějších protiteroristických operací po 11. září. Příběh Mortena Storma je v tomto ohledu jedinečný množstvím audiovizuálních důkazů a elektronické komunikace, již v době, kdy působil jako špion, sesbíral, což jednak stvrzuje jeho příběh, a za druhé obohacuje jeho vyprávění. Tento materiál, k němuž nám umožnil neomezený přístup, obsahuje: ● e-maily s vlivným klerikem Anwarem al-Awlaqím; ● videozáznamy natočené Awlaqím a chorvatskou ženou, která se ● ● ● ●
7
jede do Jemenu za klerika provdat; manželství domluvil Storm v době, kdy už byl Awlaqí pronásledovaný Spojenými státy; desítky šifrovaných e-mailů mezi Stormem a teroristy v Arábii a v Africe, které jsou dodnes zachovány na pevných discích jeho počítačů; doklady o převodech finančních částek na účet teroristy v Somálsku; textové zprávy referentům dánských tajných služeb, které jsou dodnes uchovány v paměti jeho mobilních telefonů; tajné nahrávky rozhovorů s řídícími důstojníky dánských a amerických tajných služeb pořízené Mortenem Stormem, včetně půlhodinové nahrávky ze setkání s agentem CIA v Dánsku v roce 2011, během nějž se hovořilo o několika Stormových úkolech při plánovaných útocích na vybrané teroristy;
POZNÁMKA AUTORŮ
● ručně psané poznámky k jednotlivým úkolům; ● videozáznam a fotografie Mortena Storma pohybujícího se
automobilem po jemenských kmenových územích v návaznosti na schůzku s Awlaqím v roce 2008; ● videozáznam Stormova setkání s agenty britské a dánské rozvědky v severním Švédsku v roce 2010. Není-li uvedeno jinak v poznámkách na konci knihy, všechny e-maily, dopisy, výměny zpráv na Facebooku, textové zprávy a nahrávky rozhovorů citované v knize jsou uváděny v doslovném znění včetně překlepů a pravopisných chyb. Některé z těchto textů byly přeloženy z dánštiny. Morten Storm nám rovněž poskytl fotografie pořízené ve společnosti několika jeho dánských řídících agentů na Islandu. Reportéři z dánského deníku Jyllands-Posten potvrdili přes své zdroje jejich totožnost. Několik lidí, o nichž se v knize píše, potvrdilo podstatné části Stormova příběhu. U některých z nich nerozkrýváme plně jejich totožnost kvůli jejich bezpečí. Žádní příslušníci západních zpravodajských služeb nebyli ochotni vypovídat pod svým jménem. Morten Storm nám poskytl své cestovní doklady obsahující vstupní i výstupní víza z každé jeho cesty mimo Evropu od roku 2000, které jsou v knize popsány. Rovněž nám ukázal hotelové účty placené firmou „Mola Consult“, krycí organizací dánské rozvědky, která podle dánského obchodního rejstříku ukončila svoji obchodní činnost krátce před Stormovým odhalením. Navíc nám Morten Storm poskytl i desítky výpisů z účtu u Western Union, evidující platby dánské rozvědky (PET). Na záznamech plateb je uvedeno místo odeslání Søborg, což je kodaňská čtvrť, v níž má PET své sídlo. V případě tří lidí jsme v knize použili pseudonymy, abychom ochránili jejich bezpečí a totožnost, což uvádíme vždy při první zmínce o nich. U několika dalších osob používáme pouze křestní jméno, ať už z důvodů bezpečnosti, nebo z důvodů právních. Na konci knihy je seznam osob a obsazení. V knize jsou použita arabská úsloví a pozdravy: překlad je uveden v poznámce vždy při prvním výskytu. V archivních materiálech na konci knihy a v barevné příloze jsme doplnili text o řadu fotografií a faksimilií dokumentů svědčících o Stor8
POZNÁMKA AUTORŮ
mově práci. Je zde i fotografie kufříku obsahujícího odměnu ve výši čtvrt milionu dolarů od CIA, dále rukou psané poznámky o schůzce s Awlaqím, dešifrované e-maily, výpisy z účtů a obrazy z videozáznamů a fotografie pořízené v jemenské provincii Šabwa při cestách na setkání s klerikem. Paul Cruickshank a Tim Lister, duben 2014
9
POZNÁMKA AUTORŮ
Mapa Jemenu
Dammáž
Rud
AL
ře é mo
San’á
M
-D
AR
ŽÁ
IB
F
JEMEN
ŠA
Lódar
Ta’izz
b wa
Ataq al-Hútá Azzán
ABJAN
Šuqra Dža’ár Zindžibár Aden
DŽIBUTSKO
Aden
ský z áliv
SOMÁLSKO
SAÚDSKÁ ARÁBIE
OM
A
D
A
M
U
T
ÁN
H
R
A
JEMEN
al-Mukallá
Arabské moře
KAPITOLA PRVNÍ
CESTA V POUŠTI Polovina září 2009
Seděl jsem ve svém šedém automobilu Hyundai a probodával očima neprostupnou, mihotavou tmu. Byl jsem unavený a plný úzkosti. Unavený, protože mi den začal už před svítáním v jemenském hlavním městě San’á ležícím nějakých tři sta šedesát kilometrů na severozápad. A plný úzkosti, protože jsem neměl sebemenší představu, kdo mi má přijet naproti ani kdy dorazí. Přivítají mě jako přítele, nebo se mě zmocní jako zrádce? Noc v poušti má v sobě sílu, jakou jsem v Evropě nepoznal. Cesta vedoucí od pobřeží do horských oblastí provincie Šabwa nepodléhající jemenským zákonům nebyla nikde osvětlená. Občas ani moc nepřipomínala silnici. Na rozpálený asfalt byla navátá vrstva jemného písku. I teď, dlouho po setmění, sem vanul vlhký vánek od Arabského moře. Moji úzkost živil pocit viny: do téhle země nikoho, v níž vzrůstala moc al-Káidy úměrně tomu, jak slábla moc ústřední vlády, jsem mohl přijet jen díky tomu, že vedle mě seděla moje mladá jemenská manželka Fádíja.1 Pod záminkou, že jedeme navštívit jejího bratra, jsme na nebezpečné cestě na jih smlouvali od jednoho checkpointu k druhému. Věděl jsem, že ve své snaze obnovit spojení s Anwarem al-Awlaqím, americko-jemenským klerikem, který se stal jednou z nejvlivnějších a nejcharizmatičtějších postav al-Káidy, riskuji život. Jemenská Fádíja není její skutečné jméno. Kvůli bezpečí jí samé a její rodiny jsem pro ni zvolil tento pseudonym.
1
13
Polovina září 2009
armáda i tajné služby zvýšily poslední dobou úsilí v boji proti al-Káidě na Arabském poloostrově (AKAP), jedné z nejaktivnějších a nejnebezpečnějších odnoží skupiny Usámy bin Ládina. Bylo zde riziko přepadení ze zálohy, přestřelky na checkpointu nebo prostě smrtelného nedorozumění. Také zde bylo nebezpečí, že Awlaqí, jehož západní tisk překřtil na novou hvězdu al-Káidy, mi už nemusí důvěřovat. Můj výlet probíhal na jeho žádost. V e-mailu, který zanechal ve složce konceptů anonymního e-mailového účtu, který jsme sdíleli, mi napsal: „Přijeď do Jemenu. Musím se s tebou vidět.“ Od doby, kdy jsem se naposled s Awlaqím viděl, uběhl už téměř rok, a on mezitím pokračoval v nastoupené nelítostné a osudové cestě. Původně radikální kazatel sympatizující s al-Káidou se stal sám vlivnou postavou jejího nejužšího vedení, znal její úmysly a pomáhal s plány na vývoz teroru. Jednu schůzku jsem již promeškal. Awlaqí mě pozval na setkání s vedením jemenských džihádistů v odlehlé oblasti Ma’ribu, pouštní provincii, jež údajně byla před staletími domovinou královny ze Sáby. Moji cestu do Ma’ribu měl organizovat mladší bratr Awlaqího Umar, ale trval na tom, že musím být převlečený za ženu zahalenou v burce nebo přinejmenším v nikábu, abychom se dostali přes checkpointy. Se svými sto pětaosmdesáti centimetry a při váze téměř sto patnáct kilogramů jsem byl na pochybách. Nabídku jsem odmítl, třebaže řidič, který mě měl na setkání s těmi hledanými muži odvézt, byl policejní důstojník. Jemen byl plný podobných protimluvů. Nepřítomnost na tak důležitém shromáždění vůdců al-Káidy v Jemenu mě teď trápila. Proto jsme se o pár dní později vydali s mojí ženou na tuto odyseu do provincie Šabwa. Po několika minutách jsem uslyšel tlumené vrčení vzdáleného moto ru a pak už jsem uviděl světlomety a blížící se Toyotu Land Cruiser plnou zachmuřených mladých mužů mávajících kalašnikovy. Dorazila moje doprovodná skupina. Chytil jsem svou ženu za ruku. Pokud se měla situace vyvinout pro nás nepříznivě dozvíme se to už za chvíli. Celý den jsme se řídili strohými příkazy, které nám Awlaqí posílal v podobě textových zpráv, jako by šlo o nápovědu v nějaké bizarní honbě za pokladem. „Jeďte dál po silnici, odbočte doleva, policii předstírejte, že jedete po pobřeží do al-Mukally.“ 14
C E S TA V P O U Š T I
Já se mohl mezi místními jen těžko ztratit. Jako zavalitý Dán s hřívou zrzavých vlasů a dlouhým plnovousem jsem v zemi šlachovitých, tmavých Arabů vypadal jako mimozemšťan. V zemi, kde únosy rukojmí, kmenové rozbroje, agresivní policie a militantní džihádisté vytvářeli z cestování nepředvídatelné dobrodružství, byl pohled na někoho, jako jsem já, nacpaného v pronajatém autě s drobnou jemenskou ženou po boku a mířícího na povstalecký jih, – mírně řečeno – poněkud neobvyklý. Den začal docela dobře. Ranní chlad před nástupem intenzivního vedra byl osvěžující. Na prvním checkpointu za San’á, který vždycky působil největší potíže, jsme nabrali zpoždění. Proč by měl někdo opouštět relativní bezpečí hlavního města a vydávat se do pustiny na jihu? Mluvil jsem arabsky, což na mé vyšetřovatele vždycky udělalo dojem, zatímco moje žena – s tváří i vlasy zahalenými v černém nikábu – seděla mlčky na místě spolujezdce. Nebylo náhodou, že z CD přehrávače v autě se linuly verše Koránu. Tvrdil jsem jim, že jedeme navštívit bratra mé ženy na svatební hostinu na pobřeží a že pojedeme přes Aden, hlavní jemenský přístav u Arabského moře a středisko obchodního života. Policie u zátarasů jen obtížně luštila můj pas. Pouze pár z nich zřejmě umělo dobře číst arabsky, natož aby si poradili s latinkou. Vypadalo to, že mě považují za Turka – snad kvůli tomu, že už jen představa Evropana cestujícího napříč Jemenem jim připadala naprosto nepochopitelná. Můj široký úsměv a zjevná spokojenost s okolím jim ale stačila. Pravděpodobně pomohlo i to, že bylo nejen září – v Arábii měsíc spalujících veder –, ale taky právě probíhal ramadán. Muži byli unavení z půstu. Jakmile jsme překonali první checkpoint, šlo hlavně o to, abychom se udrželi na silnici, nebo abychom přinejmenším zabránili druhým, aby nás z ní vytlačili. Několikrát jsem hluboko pod strmými útesy zahlédl rezivějící vrak náklaďáku nebo autobusu. Zdá se, že silnice v Jemenu přitahují chodce, kteří si přejí zemřít, ať už jde o velbloudy, psy, krávy nebo děti. Kdykoli se na ně řítil nějaký vůz, běžně si to namířili doprostřed vozovky. Ranní barvy ustoupily bílé výhni odpoledne a já se usilovně snažil soustředit na silnici a na rizika naší cesty. Hory konečně začaly klesat k pobřežní Tehamské nížině. V dálce ležel přístav Aden. Po zhroucení 15
Polovina září 2009
Jižního Jemenu a nemilosrdném vojenském tažení severojemenského prezidenta Alího Abdalláha Sáliha, který v devadesátých letech obě části Jemenu sjednotil, se město nedokázalo vzpamatovat. Lidé z jihu se považovali za přehlížené a opomíjené. Separatistické hnutí nabývalo na síle a militanti z al-Káidy se stávali pro jemenskou vládu nepřehlédnutelnou výzvou. Ve zpětném zrcátku hory pohlcovaly zlostně sálající slunce. Snažil jsem se najít správný směr chaotickým předměstím Adenu a napojit se na dlouhou pobřežní silnici, po níž jsem se měl vydat podle další textové zprávy od Awlaqího. Anwar al-Awlaqí pocházel z vlivného rodu z hornaté provincie Šabwa. Jeho otec byl uznávaný akademik a ministr jemenské vlády, který odjel do Ameriky na Fulbrightovo stipendium a měl doktorát z Nebraské univerzity. Mladý Awlaqí přednášel po odchodu z Ameriky po 11. září, kdy se obával (oprávněně), že se stal terčem FBI, na univerzitě v San’á. Pár měsíců před útokem na Světové obchodní centrum se v Kalifornii se dvěma únosci setkal, třebaže neexistoval žádný důkaz, že by o jejich úmyslech věděl. Po sedmi letech se scéna – a Awlaqí s ní – změnila. Prezident Sálih zoufale usiloval o pomoc ze strany Spojených států a nacházel se pod sílícím tlakem, aby zaujal tvrdší postoj k příznivcům al-Káidy. Už v září 2008 došlo k sebevražednému bombovému útoku na velvyslanectví Spojených států, kde přišlo o život deset lidí, a k masovému útěku vězněných příslušníků al-Káidy z údajně ostře střežených věznic. Jemen představoval pro al-Káidu nejoblíbenější zemi pro rekrutování nových bojovníků – před 11. zářím nabízel stálý přísun málo vzdělaných mladíků, kteří byli posíláni do výcvikových táborů Usámy bin Ládina. Z některých z nich se stali bin Ládinovi osobní strážci, které zadrželi při útěku z afghánských hor Tóra Bóra a poslali na Guantánamo. Dnes byl Jemen základnou pro jemenskou pobočku al-Káidy, AKAP, a hlavním cílem evropských a amerických militantů snících o džihádu. Awlaqího bojovnost se zradikalizovala. Jeho kázání vysílaná do světa přes YouTube představovala pro samozvané džihádisty vůdčí hlas. Mladí muži z venkovských městeček v Pensylvánii, přecpaných bytů v Anglii nebo z torontských předměstí hltali každé jeho slovo. 16
C E S TA V P O U Š T I
Pro CIA a MI6 představoval Awlaqí budoucnost al-Káidy. Jeho znalost západní společnosti, plynná angličtina a schopnost práce se sociálními médii znamenaly novou a nebezpečnější hrozbu než zrnitá videa a esoterické projevy bin Ládina. V roce 2006 ho zatkli a obvinili z účasti na plánování únosu. Strávil osmnáct měsíců ve vězení v San’á, kde ho dokonce navštívili agenti FBI, kteří se chtěli dozvědět víc o jeho setkání s únosci letadel z 11. září. A poté zmizel v rozlehlém a nesmiřitelném jemenském vnitrozemí. A tak jsem teď mířil na východ od Adenu, na poslední etapu své tajemné jemenské cesty. Dorazili jsme k dalšímu primitivnímu check pointu, dvěma otlučeným cedulím „STOP“ po stranách boudy z vlnitého plechu, který jen zesiloval nemilosrdné vedro. Tahle budka představovala svým způsobem hranici, označovala maximální bod, kam sahala státní autorita. Dál už se po silnici směli cizinci pohybovat pouze v doprovodu vojáků a vyhýbat se územím ovládaným bojovníky al-Káidy a bandity. Zopakovali jsme svou svatební historku; mluvil jsem o tom, jak dobře znám pobřežní cestu do al-Mukally a jak se domluvím arabsky. Řekli nám, že pokud odmítneme ochranu, budeme se muset vrátit do Adenu a podepsat dokument, který úřady zprostí veškeré odpovědnosti za naše bezpečí. Za hodinu slunce zapadlo, ale jeho rudé paprsky ještě prosvěcovaly soumrak. Vrátily jsme se k checkpointu s požadovaným dokumentem v ruce. Tou dobou se už strážci chystali k ukončení ramadánského půstu prvním jídlem zvaným iftár. Co se stane s tím bláznivým Evropanem a jeho mlčenlivou jemenskou nevěstou, je nezajímalo ani za mák. Jižní pobřeží Jemenu by mohlo být skvělou prázdninovou destinací: nekonečné pláže s jemným pískem, teplá voda, vynikající podmínky pro rybaření. Byla to nedotčená, ale bohužel také nedotknutelná krajina, periferie rozpadajícího se státu, přerušovaná pouze zanedbanými přístavními městečky jako Zindžibár, kde roztroušené hromady tvárnic vyznačují nedokončené nebo vůbec nezapočaté stavební projekty. Když jsme odjížděli od poslední překážky, zvedla se nám nálada. Do krve mi začal proudit adrenalin. 17
Polovina září 2009
Dorazila poslední textová zpráva od Awlaqího. Měl jsem policii říct, že potřebuji natankovat, a vzápětí zamířit na sever. Šuqra byla obyčejná rybářská vesnička. Za žhavé noci byla opuštěná, přes hlavní ulici sem tam přeběhl pes. V každém případě byla zchátralejší, než když jsme tudy projížděli před rokem při naší předchozí návštěvě Awlaqího. Na monumentální křižovatce za městem s billboardy s usmívajícím se prezidentem se cesta dělila, jedna silnice mířila do vnitrozemí, vzhůru do povstaleckého území, druhá pokračovala dál podél pobřeží. Věděl jsem, že by mi nikdy nedovolili zamířit do vnitrozemí, proto jsem podle instrukcí měl policii na checkpointu říct, že jedu podél pobřeží, ale potřebuji natankovat u benzinové stanice, která leží několik kilometrů od křižovatky směrem do vnitrozemí. Byla to lest, která dřív zjevně fungovala. Policisté, kteří očividně podřimovali po iftáru, nám jen mávli, ať pokračujeme v jízdě. Našeho návratu se už nedočkají. Teď jsme s Fádíjou seděli oslněni světlomety vozidla plného ozbrojených mužů na opuštěné cestě v poušti a srdce nám divoce bušila. Z mračna prachu stoupajícího ve světlometech Land Cruiseru se vynořil vousatý třicátník s pronikavýma tmavýma očima a červeným kostkovaným šátkem kolem hlavy. Ze způsobu, jakým zbytek skupiny zůstal stát v pozadí, bylo zřejmé, že Abdalláh Mehdár je jejich vůdce. Proslul jako odvážný bojovník s militantními sklony. Blížil se k nám a já bedlivě zkoumal výraz jeho tváře. „As-salámu alajkum [Mír s tebou],“ pozdravil mě po delším vyčkávání arabsky a rozzářil se širokým úsměvem. Napětí ve mně povolilo, jako bych se náhle zbavil horečky. S úlevou jsem postupně objal všechny Mehdárovy druhy. Přivezli s sebou jídlo – banány, chléb – a společně jsme se najedli po celodenním ramadánském půstu. Poprvé za celý den jsem se cítil v bezpečí. Byl jsem ve společenství nejhledanějších jemenských mužů, se skupinou ozbrojenců, které jsem neznal, a uprostřed noci jsme mířili do pustiny provincie Šabwa. Jako bych ale byl v jakési ulitě, vpuštěný do společenství zjednodušené víry a loajality, o níž se nepochybuje. Mehdár byl osobní emisar Awlaqího, stejně jako on náležel do širší Awlaqího rodiny – a Jemen je země, kde kmenová loajalita stojí nade 18
C E S TA V P O U Š T I
vším. Vědomí, že jsem byl pozvaný Awlaqím a že jsem klerikův přítel, vzbuzovalo hlubokou úctu a zdvořilé chování. Za pár minut Mehdár prohlásil, že bychom se měli vydat na cestu. Nacházeli jsme se v oblasti, kde loupežná přepadení na silnici byla až příliš běžná a kde zločinci byli stejně dobře vyzbrojení jako militantní radikálové. Když konvoj dorazil do cíle, muselo být už po deváté hodině: Land Cruiser jel v závěsu za mým malým Hyundaiem, bezpochyby prvním pronajatým autem, které tento odlehlý kout provincie Šabwa navštívilo. Na cestě vedoucí k neosvětlené osadě vozidla vířila mračna prachu. Za vesničkou se tyčily hory, i když v této noci, kdy nesvítil měsíc, se nedalo říct, kde končí země a začíná nezměrná obloha. V té chvíli jsem to nemohl tušit, ale ocitl jsem se na dohled al-Húty, osady schoulené ve stínu skalnaté náhorní roviny v okrese Majfa’a v provincii Šabwa – v srdci území ovládaného al-Káidou. Dorazili jsme k honosné dvoupatrové budově uvnitř uzavřeného areálu obehnaného vysokou zdí. Bránu nám otevřeli a rychle za námi zase zavřeli dva muži s kalašnikovy zavěšenými přes rameno. Pocítil jsem nával paniky. Cestu na setkání s Anwarem al-Awlaqím jsem měl za sebou, ale co když se jemenská tajná služba o mých plánech dozvěděla a nechala mě tu cestu úmyslně podniknout, nebo co když mi už Awlaqí nedůvěřuje? A pak tu byla ještě Fádíja. S Awlaqím se znala a věděla, že jsme přátelé, ale neměla ani tušení o mých skutečných záměrech. Než jsem se pustil vzhůru po schodech, vzhlédl jsem ke hvězdám. Jako bych měl nohy z olova; těch pár kroků nahoru k domu jako by trvalo celou věčnost. Teď už neexistovala žádná úniková cesta. Před očima mi proletěly obrázky Nicka Berga a Daniela Pearla, dvou Američanů, které potkala z rukou al-Káidy hrůzostrašná smrt, jejich stětí natočili na video. Fádíju odvedli do zadní části domu, kde už na ni čekaly ženy ze zdejšího kmene. V této části Jemenu se ženy s muži společensky nestýkaly. Později mi vyprávěla o klidné vyrovnanosti těch žen, jejichž mnozí manželé padli ve jménu džihádu. U vdov bylo běžné, že se provdaly za jiného džihádistu, což se sotva dalo považovat za recept na poklid domácího krbu. Z prostorné haly bez nábytku se vcházelo do ještě rozlehlejšího přijímacího salonu a jako první věci jsem si všiml pečlivě srovnané řady o stěnu opřených zbraní – další kalašnikovy, kvalitní pušky, dokonce 19
Polovina září 2009
raketomet. Žila zde skupina připravená k okamžitému boji, ale jejich nepřítelem mohl být se stejnou pravděpodobností rivalský kmen jako jemenská bezpečnostní služba. Kolem velké stříbrné mísy stojící na podlaze a vrchovatě naložené kousky kuřecího masa a šafránovou rýží se shromáždila skupina mužů. Byli mladí, někteří z nich byli ještě před pár lety obyčejní kluci z vesnice. A v jejich středu Anwar al-Awlaqí, štíhlý, elegantní, s inteligentním pohledem, který už svedl tolik neklidných myslí napříč Evropou a Amerikou. Se srdečným úsměvem teď vstal a objal mě. „As-salámu alajkum,“ pozdravil mě s upřímnou radostí. Vyzařovala z něj přirozená autorita a rozmáchlým gestem obsáhl celou místnost, jako by chtěl zdůraznit, že je pánem tohoto místa i přítomných lidí. Awlaqí měl na sobě svůj charakteristický bílý úbor, navzdory prachu a vedru naprosto čistý, a brýle, které jako by dotvrzovaly jeho intelekt. Kontrast mezi prostými, nevzdělanými venkovskými chlapci, kteří se zde shromáždili, a tímto islámským učencem, filosofem, z něhož se stal duchovní vůdce džihádu, mě ohromil. Po jeho uvítání vstali i všichni ostatní a vítali se se mnou. „Šejch“, jehož přitažlivost v tomto ústraní nijak nezeslábla, v nich ve všech vzbuzoval posvátnou úctu. „Pojď, pojez s námi,“ pobídl mě Awlaqí. Po několika letech strávených zpátky v arabské domovině už jeho americký přízvuk zeslábl. Zdálo se, že se mu moje společnost zamlouvá, že je to pro něho vítané vyrušení v jeho intelektuální samotě. Napřed se ale musel postarat o hostovo pohodlí. Když mě Awlaqí představil mužům sedícím na zemi, našel mi mezi nimi místo a společně jsme se pustili do jídla. Hosté hltali kuřecí maso s rýží a jedli rukama, ale já – navzdory své obeznámenosti s jemenskou kulturou – jsem musel požádat o lžíci. Vyvolalo to obrovské pobavení. Měl jsem dojem, že pár sebeshazujících poznámek i to, že jsem mluvil arabsky, je docela uvolnilo. Jezdil jsem na návštěvy Jemenu už deset let a občas jsem zde i delší dobu žil. Když jsem pozoroval Awlaqího, všiml jsem si jeho jisté odtažitosti a melancholie – jako by si izolace zde v Šabwa a americký tlak na jeho osobu začínaly vybírat svou daň. Bylo to už téměř dva roky, co ho díky intervenci jeho mocné rodiny propustili z vězení. Počátkem roku 2008 opustil San’á a uchýlil se do útočiště své pradávné domoviny. Heslo 20
C E S TA V P O U Š T I
jeho domovského kmene údajně znělo: „Jsme jiskry pekla; kdokoli se nám postaví do cesty, spálí se.“ Během onoho roku od chvíle, kdy jsem se s ním viděl naposledy, začaly být Awlaqího kroky opatrnější a utajenější – proto ta má odysea kvůli tomuto krátkému setkání. Šejch byl neustále v pohybu, na cestě od jednoho bezpečného obydlí k druhému, občas se stáhl do úkrytů v horách na hranicích „Prázdných končin“ – oceánu písku, který se táhl až do Saúdské Arábie. Navzdory izolaci neustával imám ve svých internetových kázáních a nadále komunikoval se svými stoupenci přes e-mailové účty a textové zprávy. Jeho vzkazy se vyhrotily – snad kvůli měsícům ve vazbě, kde většinu času strávil na samotce, možná i kvůli četbě islámských učenců, která ho přivedla k radikálnějším postojům. A možná v něm vyhnanství v horských pustinách utvrdilo rostoucí nepřátelství vůči světu. Když bylo po jídle, Awlaqí vstal a požádal mě, abych s ním šel do jedné z menších místností. Bedlivě jsem sledoval jeho tvář. „Jak se máš?“ zeptal jsem se, protože mě nenapadlo nic důležitějšího. „Trčím tady,“ odpověděl Awlaqí se stopou fatalismu. „Ale chybí mi rodina, mé manželky a děti. Nemůžu jet do San’á a pro ně je taky nesmírně nebezpečné, kdyby chtěly přijet za mnou. Američani mě chtějí mrtvého. Neustále zvyšují tlak na vládu.“ Oblohu křižují drony, pokračoval, ale on se jich prý nebojí. „Taková je cesta proroků a zbožných mužů: džihád.“ Řekl mi, že „bratry“ zklamalo, když jsem nedorazil do Ma’ribu; hodně toho o mně slyšeli. Během rozhovoru vyšlo najevo, že Awlaqí se příliš nebojí jemenské vlády, která chce problém al-Káidy spíš odsunout do provincie Šabwa a doufá, že se ho tím zbaví, než aby se míchala do kmenových rozepří, jež militantům dávají prostor k tomu, aby se zde usadili a organizovali. Awlaqí se mi svěřil, že chce dosáhnout konce Sálihovy vlády, protože ji považuje za sekulární a jeho za pěšáka v amerických službách. S požitkem mi líčil, jak nedávný útok vládních sil přinesl kořist v podobě těžkých zbraní včetně protitankových raket a způsobil jim vážné ztráty. Uvažoval o tom, že by ukořistěné zbraně mohli přesunout islamistům do Somálska, kde jsou nesmírně potřeba. 21
Polovina září 2009
Z duchovního vůdce se stal proviantní důstojník. Před několika měsíci poslal Awlaqí poselství militantní islamistické skupině aš-Šabáb, která na většině somálského území zavedla tradiční právo šaría. Podle jeho slov představovali tito lidé pro muslimy vzor, jak je třeba bojovat a klást odpor. „Volby nás zklamaly, ale kulka nezklame nikdy,“ napsal Awlaqí. „Pokud mi to okolnosti dovolí, nebudu váhat a připojím se k vám, stanu se jedním z bojovníků ve vašich řadách.“ Muž, který kdysi, když žil ještě ve Spojených státech, odsoudil útoky z 11. září jako protiislámské, nyní na svůj blog napsal: „Modlím se, aby Alláh zničil Ameriku a všechny její spojence… Prosadíme Alláhovu vládu na zemi mečem, ať se to lidovým masám líbí, nebo ne.“ Toto poselství začal šířit i mezi muslimy žijícími na Západě a přirovnával jejich situaci k té, jíž čelil Prorok Muhammad a jeho stoupenci v předislámské Mekce, kde byli pronásledováni a donuceni k útěku – hidžře – na sever do Medíny. A pouhých pár týdnů před mou návštěvou zaútočil Awlaqí na spolupráci muslimských zemí s ozbrojenými silami Spojených států, když napsal, že „vina padá na takového bojovníka, který jen ochotně poslouchá rozkazy… a který zaprodá svou víru za pár dolarů.“ Tento argument posléze hluboce zapůsobí na důstojníka armády Spojených států majora Nidala Hasana, který si tou dobou už s Awlaqím vyměňoval e-maily. Awlaqí mi řekl, že v době džihádu je přípustné, aby trpěli a umírali civilisté. Účel světí prostředky. Pohotově jsem mu odporoval, protože jsem věděl, že mé otevřeně sdělené názory se Awlaqímu zamlouvají, i když byl připravený argumentovat na základě svého chápání Koránu a hadísů. Před několika měsíci jeden z mladíků, který se připojil k Mehdárovi, odcestoval do sousední provincie a v sebevražedném útoku zabil sebe a čtyři jihokorejské turisty. „Je teď v ráji,“ řekl mi jeden z jeho kamarádů při večeři. Nebylo mi jasné, jestli v útoku hrál nějakou roli Mehdár nebo jestli dokonce nespolupracoval na jeho přípravě – nicméně oddanost těchto bojovníků se zdaleka neomezovala na slovní projevy. Řekl jsem Awlaqímu, že podporuji útoky na vojenské cíle, ale nekompromisně jsem ho informoval, že nemohu a nechci pomáhat 22
C E S TA V P O U Š T I
v obstarávání čehokoli, co by bylo použito proti civilistům. Nechtěl jsem se v Evropě účastnit přípravy bombových atentátů, které nevyhnutelně končí smrtí civilistů. „Ty tedy nesouhlasíš s mudžáhedíny?“ ptal se Awlaqí. „V tomto bodě se bezesporu lišíme.“ Rovněž jsem zjistil ostřejší nepřátelství vůči Americe, jako by měl Awlaqí pocit, že ho tam jako muslima diskriminovali. V San Diegu ho zatkli – třebaže ho nikdy neobvinili – za navádění k prostituci. To ponížení v něm dosud hlodalo: ten způsob, jakým FBI „dávala najevo“, že osobní chování Awlaqího občas neodpovídá tomu, co by se očekávalo od imáma, cílené narážky, jejichž účelem bylo očernit jeho charakter. Hovořili jsme spolu až do časných ranních hodin a téma žen leželo Awlaqímu silně na srdci. Jeho dobrovolný exil znamenal, že nyní neměl žádný osobní kontakt se svými dvěma manželkami. Jednu z nich znal od dětství, vzali se v raném mládí, ještě jim nebylo ani dvacet let. Nedávno si vzal druhou ženu, jíž také ještě nebylo dvacet let, když se za něho provdala. Řekl mi ale, že potřebuje společnost ženy, která by mu rozuměla a sdílela s ním oběti džihádistického života, takové, jež by chápala jeho životní cíl. „Třeba bys mohl najít někoho takového na Západě, bílou sestru, která konvertovala k islámu,“ podotkl. Bylo to už podruhé, kdy nadnesl možnost, že by se oženil s ženou z Evropy, a já věděl, že to tentokrát myslí vážně. Nebude to snadné a přinese to rizika. Ale zároveň jsem věděl, že existuje spousta žen, které v Awlaqím vidí Alláhův dar. Následovaly další požadavky. Požádal mě, abych „našel bratry, kteří budou pracovat pro naši věc, a získal z Evropy peníze a výzbroj“. Také chtěl, abych rekrutoval militantní bojovníky, kteří by přišli do Jemenu na výcvik a „poté se vrátili domů – připravení vést džihád v Evropě a Americe“. Výcvik nijak blíže nespecifikoval – ani to, co by se od nich očekávalo. Naše dvouhodinová diskuse ve mně ale zanechala dojem, že Awlaqí chce v Evropě a Americe zahájit tažení v podobě teroristických útoků. Druhý den ráno byl Awlaqí pryč – jestli kvůli vlastní bezpečnosti, nebo kvůli nějakému jinému setkání, mi nikdo neřekl. Místo toho jsem strávil jistý čas s Abdalláhem Mehdárem, kmenovým vůdcem, s nímž jsem se seznámil předchozí večer. Tohoto očividně počestného muže, 23
Polovina září 2009
který k Awlaqímu choval bezpodmínečnou loajalitu, nešlo neobdivovat. Zdálo se, že nemá žádný zájem o útočení na Západ, ale toužil po tom, aby se z Jemenu stal islámský stát s právem šaría. Jeho přesvědčení bylo tak silné, že se rozplakal, když jeden z mladých bojovníků vedl modlitby a hovořil o zaslíbeném ráji. Říkal jsem si, že tihle lidé možná mají pokřivený pohled na svět, ale rozhodně to nejsou pokrytci. Jejich oddanost byla prostá a silná. Pospíchal jsem, abychom odtamtud odjeli co nejdřív: letadlo zpátky do Evropy nám letělo ze San’á druhý den večer a kdo ví, jak dlouho nám zpáteční cesta bude trvat. Z ženské části domu přišla Fádíja a přichystali jsme se k odjezdu. Když se ta hrozivá vrata otevřela, zjistil jsem, že naše auto má propíchnutou pneumatiku – což po rychlé jízdě v horách zřejmě nebylo nic překvapivého. Abdalláh doběhl za námi a pomohl mi pneumatiku vyměnit. Oči se mu opět zalily slzami: zdálo se, že cítí přicházející nebezpečí. „Pokud se už neuvidíme, potkáme se v ráji,“ řekl a slzy mu už teď proudily po tvářích. Mudžáhedíni nás doprovodili k hlavní silnici a rozloučili se s námi. Opustili jsme ulitu. Věděl jsem, že ve třech velkých západních městech na mě čekají lidé, kteří budou chtít slyšet do všech podrobností zprávu o hodinách strávených s Anwarem al-Awlaqím. Musel jsem se dostat do San’á a následně z Jemenu co nejrychleji.
24
C E S TA V P O U Š T I
KAPITOLA DRUHÁ
GANGY, HOLKY, BŮH 1976 –1997
Cesta k setkání s Anwarem al-Awlaqím v jemenských horách byla – mírně řečeno – dost nezvyklá. Narodil jsem se druhý den roku 1976 ve větrem ošlehaném městečku na dánském pobřeží. Korsør se svými úhlednými přízemními domky z červených cihel se snad ani nemohl více lišit od vzdálených koutů Jemenu. Zvlněný zemědělský kraj na samé výspě ostrova Sjælland vyhlížel směrem na západ přes šedivou vodní plochu úžiny Velký Belt k ostrovu Fyn. Korsør neodpovídá konvenční představě o skandinávské toleranci a pokrokovosti. Je to drsné, dělnické městečko s pětadvaceti tisíci obyvateli včetně menšího počtu imigrantů z Jugoslávie, Turecka a arabského světa. Moje rodina patřila k nižší střední třídě, ale vlastně jsme vůbec žádná rodina nebyli. Otec alkoholik odešel z domu, když mi byly čtyři roky. Prostě zmizel. Nenásledovaly žádné víkendové návštěvy, žádné rybářské výpravy ani společné dny o prázdninách. Moje matka Lisbeth měla zřejmě slabost pro pochybné muže. Znovu se vdala a můj nevlastní otec vzbuzoval hrůzu a tíseň, snadno propadal násilí. Mohlo jít o to, jak jsem držel vidličku, nebo jen o nějaké slůvko. Nepřišlo žádné varování, jen silný úder pěstí. Moje matka před násilím ne utekla, a když párkrát přece jen z domu odešla, vždycky se vrátila, když jí slíbil, že se všechno změní. Nikdy se nic nezměnilo, ale ona s ním přesto zůstala téměř dvacet let.
25
1976–1997
„Nejsem pyšná na to, jaké jsi měl dětství,“ říkávala se smutkem o mnoho let později. „Cítím jako svoji vinu, že se z tebe stal takový člověk.“ Jako dítě jsem se toulal po pobřeží, v lesích a po polích v okolí Korsøru. Měl jsem spoustu času jenom pro sebe a chtěl jsem být z domu od svítání do soumraku. S kamarády jsme si budovali tábořiště, chodili jsme po lanech natažených přes mrazivé vodní kanály a s výskotem do nich padali. Těch pár fotografií, které z oněch dob mám, ukazuje tvář plnou nejistoty. V mých očích lze spatřit ostražitost, která ve mně vyvolává spoustu nepříjemných vzpomínek. Ale měl jsem zároveň i bláznivou energii – energii, která očividně přitahovala potíže. Třinácté narozeniny jsem oslavil svým prvním pokusem o loupežné přepadení spolu se svými dvěma kamarády, Benjaminem a Juniorem. Z hlediska plánování ani provedení to nebyl žádný triumf. Vybrali jsme si malý obchod provozovaný starým mužem, který byl vyhlášený svou lakotou a lacinými doutníky. V lupičských kuklách jsme v příšeří vyčkávali, až obchod zavře, a když pak majitel začal zamykat, pokusili jsme se vtrhnout dovnitř. Benjamin mával revolverem ráže dvaadvacet, který patřil jeho otci. Mužova síla neodpovídala jeho věku. Pokusil se před námi dveře zavřít. Jeho vzdor snad inspiroval strach, že přijde o tržbu v pokladně. Nějakým záhadným způsobem se mu podařilo před námi zamknout. Ponížilo nás to a svoji pozornost jsme zaměřili k nedaleké restauraci s prodejem přes ulici. Tentokrát poslali dovnitř s revolverem mě. V okamžiku, kdy jsem zbraň vytáhl, krve by se ve mně nedořezal. Poznal jsem mladou ženu za pultem, byla to rodinná přítelkyně. Snažil jsem se, aby můj hlas zněl, že jsem starší, mluvil jsem hluboko, což muselo působit dojmem gramofonu hrajícího špatnou rychlostí. „Tohle je loupežné přepadení.“ Neznělo to přesvědčivě. Žena se zadívala zpoza pultu, spíš zaskočeně než vyděšeně. „Mortene, to jsi ty?“ Otočil jsem se a utekl. Pocit marnosti jsme si vybili na ulici na staré ženě, které jsme vytrhli kabelku. Jenže ona upadla a zlomila si nohu v krčku a na cestě u našeho domu se záhy objevila policie. 26
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
Byl to začátek spirály. Ve škole mě bavil dějepis, hudba a diskuse o náboženství a různých kulturách, ale požadavky na práci v hodinách mě nudily. Žádný z mých učitelů se o mě nikdy pořádně nezajímal – dokonce jako by si mě snad ani nevšimli – a já si z nich jen utahoval. Reagovali tím, že po mně házeli od tabule houbou nebo se hroutili v slzách, a ve třídě vypukl zmatek. Poslali mě do „zvláštní školy“ – ústavu pro nezvladatelné, hyperaktivní kluky, který se věnoval ve zvýšené míře sportovním aktivitám a manuálním činnostem a kde žáci byli zavření ve třídách jen na dvě hodiny denně. Svěřili mi řetězovou pilu na práci v lese a dovolili mi chodit hrávat fotbal. O dobrodružství nebyla nouze. Škola pořádala pro děti, z nichž chtěla vytvořit občany, výlety do zahraničí. Záměr to byl bohulibý, ale výsledky už tak povzbuzující nebyly. Výlet do Tuniska ve mně vzbudil lásku k cestování a dobrodružství, ale učitele jsme totálně vyšťavili, dokonce jsme jim ukradli oblečení a prodali je nějakým domorodcům. Ve čtrnácti jsem už byl k nezastavení. Spolu s jedním imigrantem z někdejší Jugoslávie jsme po školních chodbách natáhli hadice od hydrantů a do celé budovy napumpovali stovky hektolitrů vody. I na školu, z níž údajně nemohli člověka vyloučit, už toho bylo trochu moc. Dostal jsem poslední příležitost – na střední škole nedaleko Korsøru, kde si mě vzal pod ochranná křídla učitel matematiky, který rozpoznal můj sportovní talent. Záhy jsem hrál na vysoké úrovni dorosteneckou kopanou. Proslýchalo se, že mé pokroky sledují hledači talentů z profesionálních týmů. Jenže mě vždy dostihly mé mizerné školní výsledky plné kázeňských prohřešků. Jedna z učitelek se mě obzvlášť snažila dostat ze školy. Když mě vybrali, abych hrál za dánský školní fotbalový tým na turnaji v Německu, vzala si mě stranou. Oči se jí zúžily a s výrazem pochmurného uspokojení mi oznámila, že tam nepojedu, protože nemám dostatečně dobré studijní výsledky. Věděla, že účast na turnaji je jediná věc, po které opravdu toužím. Vykopl jsem jí z ruky šálek s kávou. Byla to ta poslední věc, kterou jsem v té škole provedl. V šestnácti letech, pár týdnů před závěrečnými zkouškami, se mé formální vzdělání skončilo. Ale právě začínaly mé pouliční univerzity. Přidal jsem se k partě přezdívané místní policií „Raiders“, protože jsme brázdili 27
1976–1997
město v baseballových kšiltovkách s logem klubu Oakland Raiders a v pytlovitých kalhotách. Členy Raiders byli především Palestinci, Turci a íránští muslimové. Tvořili jsme nepravděpodobnou skupinu: mladý Dán se zrzavými vlasy a silnými bicepsy (vypadající jako skandinávský loupežník) a jeho muslimští kamarádi. Raiders mě přitahovali, protože podobně jako většina dětí z imigrantských rodin jsem se cítil být v Korsøru cizincem a odjakživa jsem stál na straně slabších. Měli jsme chabé vyhlídky a spoustu volného času; většinu své energie jsme věnovali pití takového množství laciného piva, jaké jsme si mohli dovolit, a snaze vyspat se se všemi holkami, které byly k mání. Mí dospívající muslimští kamarádi brali svou víru na lehkou váhu. Pili a kalili s námi jako my všichni ostatní. Tváří v tvář vzrůstajícím protimuslimským náladám islám obhajovali, ale jeho náročnějšími požadavky se necítili být vázáni. Jejich rodiny se usadily v Dánsku, když unikly před násilím či chudobou ve svých mateřských zemích. Do roku 1990 mělo Dánsko stejně jako ostatní skandinávské země značnou populaci imigrantů. Stát zaručoval utečenecký status nebo pracovní víza tisícům rodin z Turecka, Jugoslávie, Íránu a Pákistánu. Během prvních deseti let mého života se počet přistěhovalců z „nezápadních“ zemí více než zdvojnásobil. Příliv imigrantů začal testovat pověst Dánska jako liberální a pokrokové společnosti. V Korsøru se vynořily tlupy skinheadů s holemi a baseballovými pálkami, ale Raiders na ně byli připravení. Nikdy jsem nestál stranou potyček, rvačky mě bavily a rychle jsem si na ně zvykl. Pomáhalo mi, že jsem měl boxerský talent a trávil jsem spoustu času v tělocvičně. Korsør se mimo jiné proslavil tím, že před tisíci lety odtud vyrážely vikingské výpravy do Anglie, takže se zdálo být v řádu věcí, že odtud pocházel současný nejznámější dánský boxer Brian Nielsen, který se utkal s Evanderem Holyfieldem i s Mikem Tysonem. Nielsen působil v Korsøru i ve velice úspěšném amatérském boxerském klubu, kde mládežnický program vedl profesionální boxer jménem Mark Hulstrøm. Hulstrømovi táhlo na třicítku, ale doposud aktivně zápasil v těžké váze. Byl podsaditý jako býk, plešatící hlavu doplňovala kozí bradka a byl to člověk, který příliš neprojevoval emoce. Z mých možností a schopností ve velterové váze byl ale nadšený. 28
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
Měl jsem rychlé nohy, pohotové údery, solidní pravý hák a silnou čelist. A miloval jsem tělesnou námahu. Boxování – stejně jako džiu-džitsu – představovalo úlevu od vzteku, který jsem cítil vůči svému krutému nevlastnímu otci i vůči všem pokusům, abych se přizpůsobil. Do tělocvičny – anonymní šedivé budovy na předměstí Korsøru – jsem docházel tři roky. Jednou krátce po mých šestnáctých narozeninách si mě Mark vzal stranou. „Jsi fakt třída,“ řekl mi s leskem v tmavě hnědých očích. „Můžeš to dotáhnout na olympiádu nebo se z tebe může stát i profík.“ Mark navštívil mou matku, aby jí vysvětlil, proč bych měl box víc trénovat. Byl ještě dost mladý a dobře si pamatoval, jak chaotický může být život teenagera, ale zároveň už měl věk na to, aby z něj mohla vyzařovat jistá autorita. Jako náhradní otec mi byl asi ze všech lidí, kteří prošli mým životem, nejblíž. Můj talent mě přivedl na turnaje do Československa a Holandska. Přijel se na mě podívat dánský národní tým a vybrali mě do širšího kádru. Klub v Korsøru už dodal několik boxerů do dánského olympijského týmu; zdálo se být nanejvýš pravděpodobné, že bych se mohl k této elitě připojit. Nějakou dobu jsem snil o tom, že se stanu boxerem. Ale k Hulstrømovu zklamání jsem nedokázal dodržovat potřebnou disciplínu a svůj boxerský trénink jsem stejně často jako v boxerském ringu využíval i v pouličních rvačkách. Moje máma, ztělesnění dánské nižší střední třídy, to se mnou dávno předtím vzdala a já už v šestnácti býval doma jen zřídka. Než abych snášel její nesouhlasné pohledy, raději jsem přespával u svých kamarádů z party Raiders. Nikdy jsem s jistotou nevěděl, kde budu spát zítra. Často jsem taky chodil spát až dlouho po půlnoci, protože jsem už tou dobou objevil v Korsøru všelijaké pajzly a kluby. Krátce před mými sedmnáctými narozeninami se v Korsøru konal velký pouliční festival. Jakýsi pořízek se do mě navezl a obvinil mě, že jsem se mu pokusil přebrat holku. Jedinou ranou jsem ho srazil k zemi, málem upadl do bezvědomí. Ukázalo se, že to bude rušný víkend. Kluk jiné holky mi vyhrožoval řeznickým nožem. Když se mi ostří ocitlo pod krkem, přišel na řadu můj výcvik ve velterové váze. Hbitě jsem poodstoupil a zasadil mu pravý hák. Dvě rány, dva knokauty. Možná ta olympiáda nebyla zase tak nedosažitelný sen. 29
1976–1997
Ve všední dny jsem docházel do Hulstrømova boxerského klubu. O víkendu trénink pokračoval, jenom bez rukavic. Málokdy jsem měl nějaké zranění, především díky své rychlosti a schopnosti vycítit, kdy se mě někdo pokusí praštit. Kombinace flámování, chlastání a rvaček byla mnohem zábavnější než devět minut v ringu. A taky jsem se mohl postarat o své kamarády, když v klubech vypukla rasistická štvanice. „Paki“, „černý prasata“… urážky létaly jedna za druhou. A já udělal pár kroků a dvěma ranami poslal útočníka k zemi. Hulstrøm byl člověk mnoha tváří. Kromě boxerského klubu provozoval korsørskou diskotéku zvanou Underground. Bylo mě tam možné najít několik večerů v týdnu, třebaže můj hudební vkus se přikláněl spíš k Metallice a death metalu než k Abbě. Právě v Undergroundu jsem potkal svou první lásku: štíhlou zrzavou dívku jménem Vibeke. Vibeke pracovala na poště, ale její vášní byl tanec a v Kodani chodila do kurzů baletu s horlivostí, jakou jsem já postrádal. Měla na mě uklidňující vliv. Našel jsem si práci jako učeň v truhlářství, kde se vyráběl nábytek, a kdybychom dostali víc času, mohla Vibeke divokou stránku mé povahy zkrotit. Jenže já očividně přitahoval potíže. Jednou večer jsem se po mnoha pivech muchloval s jinou dívkou v jednom korsørském mládežnickém klubu. Bohužel se o tom dozvěděl její kluk. Vyhrožoval mi poloautomatickou puškou z výbavy dánské armády a posléze ho sebrala policie. Dost nečekaně ho po několika hodinách pustili, aniž ho z něčeho obvinili. Snad usoudili, že podobné výhrůžky jsou pochopitelné, když je jejich terčem Morten Storm. Rozhodl jsem se, že záležitost vezmu do vlastních rukou. Hoch se měl údajně objevit na večírku v jednom neutěšeném činžáku na předměstí Korsøru. Když jsem tam se třemi kamarády dorazil, hostitel trval na tom, že dotyčný kluk na místě není. Když se ukázalo, že lže, zmlátili jsme ho nádobím, které jsme našli v kuchyni. Kluka, o kterého mělo jít, jsem nenašel, ale korsørská policie si našla mě. Usvědčili mě z násilného napadení a odsoudili ke čtyřem měsícům v polepšovně pro mladistvé. Mé vyhlídky nebyly dvakrát růžové. Vyhodili mě z pěti škol a moje matka si nade mnou umyla ruce. Taky jsem už měl zápis v trestním rejstříku. Možnost, že bych začal „sekat dobrotu“, se den ze dne zmen30
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
šovala. Mé učňovské měsíce v polepšovně mě pak v žádném případě neodvedly od zločinu, naopak mě zocelily. Své osmnácté narozeniny jsem trávil ve vězení a nebylo moc co oslavovat. Ale když jsem se dostal ven, mohl jsem aspoň řídit, což byl poukaz na snadno vydělané peníze. Mark Hulstrøm si k příjmu z tělocvičny přivydělával prosperujícím podnikáním spočívajícím v pašování cigaret z Polska přes Německo do Dánska. Říkali jsme tomu „Nikotinový trojúhelník“. V polovině devadesátých let se stal v Německu z pašování cigaret třetí největší ilegální byznys po drogách a hazardu. Podnikatelský model byl prostý. Nízké daně a žádná cla znamenala, že karton cigaret v Polsku přišel na třetinu ceny kartonu v Německu nebo v Dánsku. Naše krytí spočívalo v nákupu náhradních automobilových součástek v Německu, kde byly levnější, a jejich převážení do Dánska. Hulstrøm na mě pohlížel jako na loajálního, nebojácného operátora. Mluvil jsem trochu německy a dostal jsem důvěru ke směňování valut. Používali jsme pronajatá auta – abychom minimalizovali ztráty pro případ, že řidiče vyhmátnou a vůz zkonfiskují. Auta občas posbírala nějaké ty šrámy – ale byl to lukrativní podnik. Distribuční středisko se nacházelo na odlehlé usedlosti nedaleko polských hranic. U vjezdu na farmu mi pokynul zanedbaný hlídač, ať jedu dál. Vyložil jsem na stůl hromádku německých marek a za pár minut se odsunula stranou celá toaleta a odhalila sklep plný kartonů cigaret. Cestou zpátky jsem před dánskou hranicí vyhlížel cizince, především tmavší pleti, a pověsil se na ně. Dánští pohraničníci se většinou víc zajímali o vyslýchání a kontrolu dokladů podobných lidí, než aby zastavovali mladého Dána v dodávce. Občas jsem hranici z Německa do Dánska překračoval po polních cestách nebo neoznačených silnicích. Bylo to řemeslo, které se ukázalo být užitečné, když jsem se vydal na cesty. Někdy jsem tu cestu podnikal dvakrát nebo třikrát týdně a za každou jsem dostával ekvivalent tisícovky dolarů. Nešlo jen o to, že to byly dobré peníze: miloval jsem pocit, že se školím na gangstera, musím být ostražitý vůči policii, skrývám kontraband, dokážu zachovat klid na hranicích a předávám hromádky nažehlených bankovek. 31
1976–1997
Po pouhých několika měsících od chvíle, kdy jsem přišel z polepšovny bez jediného haléře a bez domova, měl jsem najednou spoustu peněz, nosil luxusní oblečení a žil si na vysoké noze. Mark Hulstrøm mi svěřil klíče od klubu Underground – teď tam pravidelně chodili pasáci z Kodaně, z nichž byly cítit peníze. Poprvé v životě jsem se cítil být důležitý, součástí něčeho velkého. Třebaže jsem už očividně vzdal boxerskou kariéru, dál jsem rád trénoval a snažil se zůstat ve formě. Nadále jsem chodil do Hulstrømovy tělocvičny, a jak jsem mohutněl, přešel jsem do polotěžké váhy. Můj biologický otec se přestěhoval přes Velký Belt do Nyborgu. Neviděl jsem se s ním už dobrých deset let, ale byl jsem teď dospělý a cítil povinnost s ním znovu navázat styk, i když jsem nebyl nijak nadšený z představy pravděpodobně trapného setkání. Bratranec Lars se uvolil, že půjde se mnou, a jednoho šedivě pošmourného rána jsme nasedli na trajekt do Nyborgu. Mé obavy se potvrdily. Můj otec byl ohledně skutečnosti, že opustil mě i moji matku, strohý a zatvrzelý. V poledne jeho dech páchl alkoholem. Odešli jsme od něho po necelé půlhodině; cítil jsem hlubokou depresi a vztek. Zašli jsme s Larsem v Nyborgu do hospody, abychom se z toho vzpamatovali. Chyba. Nějaký opilec nám zničil kulečníkovou partii a pak se pokusil vyvolat rvačku. Snažil jsem se ho ignorovat, co to šlo, ale když se mě chystal praštit, odpověděl jsem ostrým uppercutem. Hospodský prohlásil, že zavolá policii, zavřel hospodu a my s Larsem jsme zmizeli. Rozdělili jsme se, ale Larse chytili téměř okamžitě a mě krátce poté, co jsem se vrátil do Korsøru. Usvědčili mě z fyzického napadení a odsoudili podruhé za mříže – tentokrát na půl roku do Helsingøru. Skutečnost, že jsem byl vyprovokován, nehrála žádnou roli. V té době už jsem měl to, čemu říkali „záznam“ – osobní historii násilných činů. Z vězení jsem napsal vyznání pro Vibeke. Takový zkrátka jsem, psal jsem, trable se mi lepí na paty. Dodal jsem, že ale i tak můžeme pořád ještě prožít život spolu. Obsadil jsem nás do rolí amerických gangsterů, představoval jsem si Vibeke jako svoji „Bonnie“ a své dopisy podepisoval jako „Tvůj Clyde“. Neviděl jsem příliš mnoho alternativ ke zločinecké kariéře, v níž vězení bude představovat podnikatelské riziko a k násilí nikdy nebude daleko. Zřídka jsem míval radost z toho, že jsem někoho praštil; z mých 32
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
kamarádů by mě nikdo neoznačil za násilníka. Ale byl jsem nesmírně loajální a v případě ohrožení jsem bránil jiné i sebe. Nebyl jsem člověk, který by se vyhýbal konfrontaci. Jednu věc jsem ale potřeboval urovnat, protože jsem s ní otálel už příliš dlouho. Na rodinné oslavě narozenin krátce po mém propuštění z vězení v dubnu 1995 vzplanulo napětí mezi mojí matkou a nevlastním otcem. Mluvil s ní jízlivě a věděl, jak ji zranit. Viděl jsem, jak se jí oči zalévají slzami. Varoval jsem ho a řekl mu, ať toho nechá, ale on v tom špičkování pokračoval. Bez dalšího rozmýšlení jsem k němu přistoupil a vší silou ho udeřil do tváře. Vypadal vyjeveně, jako by si náhle uvědomil, že z toho kluka, kterého tak dlouho mlátil, vyrostl muž – a mnohem silnější než on. Rozbily se mu brýle a spadl zády na stůl. Díval jsem se, jak sjíždí na zem, a ubrus se mu omotal kolem těla jako rubáš. Nastalo zaražené ticho. Matka na mě pohlédla se směsí hrůzy a vděčnosti; byl to zřejmě ten nejpodivnější výraz, jaký jsem kdy viděl. Vyšel jsem z místnosti, ruka mě bolela, ale oči mi zářily pýchou. Po propuštění z vězení jsem marně hledal práci. Dvakrát jsem seděl, neměl jsem žádnou kvalifikaci a uměl jsem toho málo – ale taky jsem měl pár užitečných kontaktů. Během doby strávené v lochu jsem se seznámil se zasloužilým členem motorkářského gangu Bandidos Michaelem Rosenvoldem. Myslím, že si mě oblíbil, protože jsem se ho jako jediný ze spoluvězňů nebál. Dánsko mělo úžasné motorkářské gangy a Bandidos byli na nože s Pekelnými anděly. Motto Bandidos znělo: „My jsme ti lidé, před kterými nás varovali naši rodiče.“ Na mě to rozhodně dokonale sedělo. Po celé Skandinávii už více než rok zuřila „velká nordická válka motorkářských gangů“. Přinejmenším deset lidí bylo zavražděno a spousta dalších skončila s těžkými zraněními. Ve Švédsku vystřelili na klubovnu Pekelných andělů protitankovou raketu. Konflikt roz dmýchával obchod s drogami přicházejícími z jižní Evropy. Rosenvold mě představil ostatním členům gangu jako „nejmladšího dánského psychopata“. Bylo to míněno žertem, ale určitě jsem musel působit jako impozantní postava, vysoký chlapík s širokými rameny a vyvinutými bicepsy. Záhy jsem přilnul k prostředí plnému kamarádství, dostupných drog a holek. V té době jsem si nechal udělat první 33
1976–1997
tetování na pravém bicepsu: „STORM“. Netrvalo mi dlouho, než mě přijali za svého: spolehlivý ve rvačkách, vždy ochotný k zábavě. Bandidos byli Raiders dotažení do extrému. Navzdory času strávenému ve vězení se mnou Vibeke zůstala. V městečku, kde bylo jen málo sporadické zábavy, jí připadaly mé kontakty s podsvětím vzrušující a líbilo se jí, jak jsem napodoboval život na vysoké noze. Některé stránky tohoto životního stylu ji nicméně vyváděly z konceptu. Na jednom večírku v Korsøru se ukázala v černém roláku s vlasy pečlivě sčesanými do ohonu. Většina žen z okruhu Bandidos byly odbarvené (pokud ne přirozené) blondýny v minimalistických úborech z látek potištěných tygřími a leopardími vzory. Když Vibeke objevila sportovní tašku plnou zbraní, výbušnin, hašiše a amfetaminů, kterou jsem měl schovanou pod její postelí, vybuchla vzteky. Tašku vyhodila z okna a ječela na mě, abych vypadl z jejího bytu a nikdy se už nevracel. V březnu 1996 spustili nedaleko kodaňského letiště lidé z gangu Pekelných andělů střelbu po skupině Bandidos z kulometů a dalších střelných zbraní a jednoho člověka zabili. Telefonoval mi Rosenvold. „Chci, abys zorganizoval v Korsøru skupinu lidí, na které se budeme moct spolehnout a kteří budou bránit naše území,“ prohlásil. „A tebe budu potřebovat mít u sebe. Jsem teď v jejich hledáčku.“ Ve dvaceti jsem se tak stal nejmladším vůdcem buňky Bandidos v celém Dánsku. Jako bych našel vlastní rodinu. Loajalita k naší věci byla vším. Několik následujících měsíců jsem byl Rosenvoldovým tělesným strážcem a společně jsme „drželi“ Korsør a okolí. Probíhaly pouliční boje, rvačky v nočních klubech. Večer by nebyl úplný bez pořádného souboje a my věděli, jak ho vyprovokovat, ať už Andělé byli v sousední ulici, nebo je nebylo nikde nablízku vidět. Zprvu jsem si ty adrenalinové návaly a pocity vlastní důležitosti vychutnával. Ale koncem roku 1996 jsem dostal strach, že tomu životnímu stylu začínám propadat – byl to neustálý koloběh drog, bezdůvodného násilí a divokých večírků. Nezůstával v tom žádný prostor pro vztahy, pro klidné přemýšlení. Mé znepokojení vyvolaly dvě příhody. V mrazivé noci krátce před silvestrem se v jednom korsørském pajzlu strhla rvačka mezi dvěma 34
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
mohutnými chlápky a několika Bandidos. Na tom nebylo nic divného. Tentokrát ale zasáhl vyhazovač, jednoho z Bandidos vyvlekl na ulici a zmlátil ho pěstmi. To jsme nehodlali nechat jen tak. Druhý den ráno jsme s dalším členem gangu onoho vyhazovače navštívili. Když jsme tam přijeli, olověně šedivá obloha ještě potemněla. Pod bundou jsem měl ukrytou baseballovou pálku. Přes hlavu jsme si přetáhli kukly a zaklepali na dveře. Jakmile otevřel, okamžitě jsme ho srazili na zem. Vytáhl jsem pálku a mlátil ho přes boky a kolena. Několik dní po té nakládačce jsem nemohl dostat z hlavy jeho úpění. Pořád jsem slyšel praskot zlomeného kolene a před očima jsem viděl jeho bezvládnou zlomenou ruku. Začal jsem se za sebe stydět. Rosenvold měl asi pravdu a já byl psychopat. Tu a tam jsem potkával jiné jednadvacetileté mladíky, kteří studovali vysokou školu, začínali chodit do zaměstnání, měli auto, usazovali se. Věděl jsem, že životní rutinu bych nesnesl, ale začal jsem se bát, že neustálé dávky násilí a drog by mě mohly zabít. Začal jsem se ptát po smyslu svého života a na to, co by mohlo přijít po něm. Kdesi hluboko uvnitř se mi nelíbilo, jaký se ze mě stává člověk. Neproměňoval jsem se v brutálnější verzi svého nevlastního otce? Podruhé jsem o sobě zapochyboval, když jsem v jednom z korsørských klubů potkal dvacetiletou ženu jménem Sámar. Když mě vyhodila Vibeke, strašně jsem potřeboval nějakou milenku. Záhy jsem si vysnil vztah se Sámar, a nejen kvůli jejímu exotickému vzhledu cikánky s divokýma temnýma očima, plnými rty a havraními vlasy a s postavou, kterou jsem pokládal za neodolatelnou. Sámar byla palestinská křesťanka a pocházela z velké imigrantské rodiny. Její matka se ke mně záhy začala chovat jako k vlastnímu synovi. Cítil jsem se být přijatý, a tentokrát nikoli jen kvůli tomu, že bych byl užitečný ve rvačce. Netrvalo dlouho a požádal jsem Sámar o ruku a její rodina uspořádala zásnubní hostinu. Ta začala jako slušná oslava ve společenském sále, dokud se neukázalo pár členů Bandidos. Babička Sámar nevěřila svým očím, když kluci v kožených bundách poskakovali za zvuku arabských populárních písní a mezi kuskusem a baklavou sjížděli lajny kokainu. Rodina Sámar mě i přesto měla dál ráda. Možnost, že bych ji mohl mít za partnerku, mě nutila zamyslet se nad svou příslušností 35
1976–1997
k Bandidos. Do duše se mi vkrádala únava. Přes veškeré alkoholové a drogové rauše přestal mít pro mě můj život v gangu význam. Noc o mých jednadvacátých narozeninách jsme strávili spolu a já byl šťastný: byl to pro mě tak vzácný pocit, že mě to zcela zaskočilo. Bál jsem se, že bych o něj mohl přijít. V následujících týdnech jsem v noci nemohl spát, když jsem nebyl se Sámar. Představoval jsem si, že se zapletu do další rvačky, po které skončím za mřížemi, případně se předávkuji nebo mě někdo pobodá. Existovala spousta možností, co se mohlo zvrtnout. A o Sámar bych tak přišel. Za nezvykle krásného rána několik týdnů po mých narozeninách jsem se ocitl v městské knihovně. Měl jsem pocit prázdnoty a toužil jsem po útočišti. Knihovna, patrová budova z ocelových profilů a betonu, se nacházela kousek od pobřeží. To dopoledne nabízela teplo a úkryt před lezavým větrem, který vymetal v Korsøru každičký kout. Nějakou chvíli jsem upřeně pozoroval zčeřenou mořskou hladinu a oblouk mostu přes Velký Belt. Bezcílně jsem brouzdal mezi policemi, nejasně jsem vnímal štěbetání z dětského oddělení, ale přitahovala mě historie a náboženství, předměty, které mě odjakživa fascinovaly navzdory mé promarněné školní docházce. Nikdy jsem neměl náboženské sklony – dokonce mě vyhodili z přípravy ke konfirmaci. Farář mé matce řekl, že jsem trochu moc velký rebelant, dokonce i pro pánaboha. Ale měl jsem za to, že nějaký posmrtný život asi musí existovat. Přes své přistěhovalecké kamarády – Palestince, Íránce, Turky – jsem se setkal s islámem a odedávna jsem obdivoval soudržnost jejich rodin, jejich společné večeře, pouta, která je držela při sobě tváří v tvář chudobě a diskriminaci. Možná proto jsem se usadil ve výklenku s knížkou o životě Proroka Muhammada. Během několika minut jsem se do příběhu natolik ponořil, že svět kolem mě přestal existovat. Kniha líčila zásady islámu a život jeho zakladatele se svůdnou jednoduchostí. Muhammadův otec zemřel dřív, než se Prorok narodil. Když se jeho matka Amína dívala na svého prvorozeného syna, uslyšela hlas: „Narodil se nejlepší z lidí, dej mu proto jméno Muhammad.“ Amína ho poslala do pouště, aby se naučil spoléhat sám na sebe a osvojil si arabštinu beduínů. Zemřela ale, když bylo Muhammadovi pouhých sedm let, a dále ho vychovával dědeček a posléze strýc. 36
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
Na jeho životě mě okamžitě oslovila jeho důstojnost a prostota. Jako mladík dostal Muhammad přezdívky „al-Sádik“ (Pravdomluvný) a „al-Amín“ (Důvěryhodný). Otroku, kterého dostal, věnoval svobodu a prohlásil ho za vlastního syna. Dozvěděl jsem se, že Muhammad byl úspěšný obchodník, který cestoval po Arábii a dostal se až do Sýrie. Byl to ale rovněž hluboce duchovní člověk a jednou, když mu už táhlo na čtyřicítku, se uchýlil k meditaci do jeskyně na hoře Hirá nedaleko Mekky. Zde ho navštívil archanděl Gabriel a prohlásil ho za Božího posla: „Přednášej ve jménu Pána svého, který stvořil, / člověka z kapky přilnavé stvořil!“ Zatímco se na skandinávské obloze slunce pomalu klonilo k západu, já se ponořil do událostí v sedmém století. Představoval jsem si, jak se Muhammad v jeskyni ukrývá před pronásledováním svých nepřátel z kmene Kurajšovců z Mekky. Božím zázrakem pavouk upředl svou pavučinu přes vchod do jeskyně a nedaleko nakladl pták svá vejce, takže místo působilo nedotčeným dojmem a nepřátelé je neprohledali. Příběh se vypráví v Koránu. „Když vyhnali jej nevěřící a když byl jedním ze dvou; a když byli oba skryti v jeskyni, pravil svému příteli: ‚Nermuť se, vždyť Bůh je s námi!‘“ Ani jsem si nevšiml, že se stmívá. Muhammadův příběh vyprávěl o boji s nepřízní osudu a o tom, jak šířil své názory a islám tváří v tvář pronásledování. Najednou zde byl člověk – s malou skupinou svých stoupenců – připravený k boji za svou víru. Slovy Koránu to vypadalo takto: „A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: ‚Pánem naším je Bůh!‘“ Boj za svou věc, to se mi líbilo; byl v tom obsažen smysl pro solidaritu a loajalitu. Představoval jsem si útěk z Mekky do Medíny, bitvy v poušti, které sváděl Muhammad s několika stovkami svých stoupenců, a jeho trium fální návrat do svatého města, kde projevil laskavou shovívavost vůči Kurajšovcům navzdory jejich nesčetným pokusům mladé náboženství zadusit. 37
1976–1997
Cítil jsem, že s Muhammadovými bitvami se mohu snáze ztotožnit než s nějakým neurčitým božstvem s plnovousem. Jako Alláhův posel na mě působil dojmem přesvědčivější historické postavy než Ježíš. Připadalo mi absurdní, že by Bůh měl mít syna. Také mě ohromilo, že Muhammadova slova se týkala všech stránek života, od manželství po boj s autoritou. Dobré úmysly byly rozpoznány a odměněny. V knize byl citován Prorok: „Alláh se jistě neohlíží na to, jak vypadáš, ani na tvé bohatství. Dívá se do tvého srdce a soudí tvé činy.“ Našel jsem recept, který byl zároveň milosrdný i soucitný a nabízel odpuštění hříchů. Cestu k naplňujícímu životu. Islám mi mohl pomoct ovládat mé pudy a získat jisté sebeovládání. Když za mnou přišel knihovník, aby mi oznámil, že knihovna bude zavírat, byl jsem ještě začtený. Seděl jsem ve stejném výklenku šest hodin a přečetl dobrých tři sta stránek o životě Proroka. Když jsem vyšel z knihovny do dlážděných ulic, studený vítr mi téměř nedovoloval dýchat. Nedaleko se otáčel reflektor majáku. Po hodinách strávených v arabské poušti, kdy jsem byl stržený božskými zjeveními, mi připadal návrat doprostřed skandinávské zimy matoucí. Můj rozum a duše ale byly ještě hodně daleko.
38
G A N G Y, H O L K Y, B Ů H
KAPITOLA TŘETÍ
KONVERTITA Začátek roku 1997 – léto 1997
Nebyl jsem zdaleka jediný mladý muž v Evropě nebo v Americe, který na konci dvacátého století našel smysl v odlišném způsobu života a jiných pravidlech chování, ve víře a v přátelském společenství v prostředí, kde jinak nic podobného neexistovalo. V následujících týdnech po četbě o Muhammadovi jsem několik svých muslimských přátel zatáhl do debaty o islámu a přečetl si toho víc o náboženství a jeho zakládajících generacích. Vypůjčil jsem si další z těch několika málo knih o islámu, které v knihovně byly, a koupil jsem si výtisk Koránu. Zpočátku mi připadalo obtížné Svaté knize porozumět a cítil jsem se být zahlcený náročností islámské kultury. Ale povzbuzoval mě Ymit, jeden z mých tureckých kamarádů, který byl nadšený z toho, že nějaký Dán pro jednou jeho náboženství přijímá, místo aby se mu posmíval. Ymit patřil mezi „Raiders“ a zůstali jsme kamarády navzdory tomu, že jsem se dostal do soukolí dánského trestního a právního systému a že jsem přešel k Bandidos. Ymit byl bystrý a inteligentní a upřímně se zajímal o svět přesahující korsørský obzor. V islámu se vyznal a bral ho vážně, třebaže byl zároveň důvěrně obeznámený i s alkoholem a kokainem. Řekl mi, že Muhammadova negramotnost byla požehnáním a že jeho víra byla díky tomu mnohem čistší. „To znamená, že všechno, co říkal, bylo zjevení Boží, nezkažené člověkem. Korán je tudíž zázrak.“ „Když jsi ale opravdovej muslim, Ymite, jak je možný, že chlastáš a bereš drogy stejně jako já?“ 39
Z a č át e k r o k u 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 7
„Protože se vždycky můžu ze svých hříchů vyznat, když jdu v pátek na modlitby, a požádat o jejich odpuštění.“ Jiní se mě pokoušeli odrazovat. Kamaráda Milada z Libanonu, který byl křesťan a byl majitelem malého krámku s potravinami naproti knihovně, to šokovalo. Morten Storm – motorkář, ochlasta a boxer – se obrátil k náboženství, a zrovna k tomu nejhoršímu. „Proč chceš následovat toho neotesanýho zvrhlíka? Muhammad byl blázen, beduín, kterej neuměl číst a psát.“ „Byl to ale aspoň člověk, kterej skutečně existoval a dostalo se mu Božího zjevení. Nikdo nepředstíral, že je to Syn Boží,“ odsekl jsem. Pár týdnů po mém osvícení v korsørské knihovně mě Ymit pozval na páteční modlitby do mešity v sousedním městě. Budova nevypadala tak, jak bych očekával: žádná zlatá kupole ani minaret, z kterého by muezzin svolával věřící. Byl to nevýrazný přízemní domek v postranní ulici. Ale síla shromáždění a vroucnost mého přijetí – cizince, bílého Evropana – byly dojemné. Imám byl postarší muž s uslzenýma očima a hustým, jako pudr bílým plnovousem. Mluvil tichým měkkým hlasem, který přecházel do šepotu, když se mě vyptával na Proroka a na pilíře islámu. Dánsky moc neuměl a Ymit mi tlumočil. Přijal jsem Pět pilířů islámu? Vyznávám tedy, že není boha kromě Boha a že Muhammad je Posel Boží, budu vykonávat pravidelné modlitby, platit zakát (stanovený příspěvek na dobročinné účely), postit se v měsíci ramadánu a vykonám hadždž (pouť do Mekky)? Vyznávám, že Ježíš není Boží Syn? Odpověděl jsem ano, i když jemné nástrahy teologie a rozdíly náboženských nauk se nacházely mimo mé chápání. Po sérii podobných otázek jsem musel odrecitovat Vyznání víry, šahádu. „Není boha kromě Boha a Muhammad je Posel Boží.“ Nastalo krátké ticho a potom imám prohlásil: „Teď je z tebe muslim. Jsou ti odpuštěny hříchy.“ Ymit mi to přeložil a pak mě objal. „Teď jsi můj skutečný bratr,“ řekl s planoucím pohledem. „Ale nejsi ve skutečnosti konvertita, spíš navrátilec. My v islámu věříme, že každý člověk se rodí jako muslim, protože všechny nás stvořil Bůh 40
K O N V E RT I TA
a Bůh je jen jeden. Měl by ses nechat obřezat,“ prohlásil s úsměvem, „ale povinný to není. Důležitější je, abys teď přijal nějaký muslimský jméno.“ V mém životě nastala závažná změna. Bylo to povznášející; byl jsem očištěný. Pocit viny vyprchal, všechno začínalo od začátku. „Já myslím, že bys měl být ‚Murád‘,“ řekl Ymit. „To znamená ‚cíl‘ nebo ‚úspěch‘.“ Připadalo nám to náležité. Nestal jsem se okamžitě muslimem přísně dodržujícím všechna přikázání víry. Mí kamarádi vlastně uspořádali celkem nekonvenční oslavu. Sešli jsme se v jednom bytě a vypili tam společně pár plechovek piva. Bylo to mé první přijímání – v korsørském stylu. Později se můžu z těch hříchů vždycky vyznat, smáli se. Ze začátku pro mě představovalo odpuštění hříchů, rozhřešení skrze modlitbu, hlavní součást přitažlivosti islámu. Záhy jsem se naučil a s oblibou citoval Prorokovo rčení: „Řekněme, že před tvým domem teče řeka, a ty se v ní pětkrát umyješ. Zůstane po těch koupelích na tobě nějaká špína? Vykonávání denních modliteb pětkrát denně se tomu velice podobá, člověk tak ze sebe smývá své hříchy.“ Korán a výroky připisované Prorokovi byly obzvlášť příznivě nakloněné oddanému „navrátilci“, který bral své náboženství vážně. Slovy jedné takové výpovědi neboli hadísu: „Jestliže služebník přijme islám a svůj islám naplňuje, Alláh mu přičte všechny dobré skutky, které vykonal před přijetím islámu; a vymaže pro něj všechny zlé skutky, které dříve vykonal.“ Bandidos jsem neopustil ihned a dokonce jsem vzal několik členů gangu s sebou do mešity. U vedoucích členů gangu se to nesetkalo s pochopením a zavolali si mě na schůzku, kde mi řekli, abych si svou víru nechal pro sebe. Sámar byla vstřícnější, třebaže pocházela z křesťanské rodiny. Domnívala se, že moje konverze je známkou dospělosti a znamená vítaný odklon od mého životního stylu spojeného s gangem. Zdálo se, že nepodléhá žádným protimuslimským náladám, a nadále jsme plánovali společnou budoucnost. Nakonec to byla především korsørská policie, která mě bezděčně dotlačila k mnohem striktnějšímu přilnutí k mému novému náboženství. 41
Z a č át e k r o k u 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 7
Za nádherného červnového večera, pár dní po letním slunovratu a se sluncem stojícím stále ještě vysoko na obloze jsme s několika kamarády šli do kurdské restaurace v Korsøru sledovat zápas o titul mistra světa v těžké váze – bizarní souboj v Las Vegas mezi Mikem Tysonem a Evanderem Holyfieldem. Kolem restaurace projelo policejní auto a za chvíli se vrátilo. Vystoupili z něho dva příslušníci. „Mortene Storme,“ prohlásil jeden z nich se samolibým úsměškem, „jste zatčen pro podezření z pokusu o vyloupení banky.“ Neměl jsem s tím vloupáním nic společného a myslel jsem si, že se mě jen pokoušejí naštvat. Očekával jsem, že se vrátím do restaurace během pár minut. Zavolal jsem na kamarády: „Nechte mi natočit pivo.“ Mýlil jsem se. Piva jsem se už nenapil a nikdy jsem neviděl, jak Tyson ukousl Holyfieldovi kus ucha. Místo toho jsem noc strávil v policejní čekárně, studoval holé zdi a dumal nad svou situací. Znovu mě zrovna ve chvíli, kdy jsem měl pocit úspěchu, pokroku a dokonce jisté stability, dohnala moje minulost a pověst a srazily mě na kolena. Tohle nikdy neskončí, říkal jsem si. Prostě mi půjdou pořád po krku. Dokud budu v Korsøru, zůstanu ocejchovaný, budu se plácat mezi životem v gangu na svobodě a životem v mnohem horším gangu ve vězení. Nechtělo se mi strávit ve vězení půlku života. Druhý den ráno, když jsem čekal na předvedení k soudu, řekl jsem si docela prostě: „To je konec.“ Bylo načase změnit svůj život, nejen se vyhýbat jeho nástrahám, než se nechám zatáhnout do věčného koloběhu soudních stíhání, pobytů ve vězení a pokusů o reintegraci. Ve vyšetřovací vazbě mě nechali deset dní. Znal jsem pár Bandidos, kteří se na akci v bance podíleli, ale odmítl jsem sdělit jejich jména. Na loajalitě mi stále záleželo. Ale krátký pobyt ve věznici v Køge se stal důležitým mezníkem, protože ve mně posílil sebekázeň a hodnoty, jimž jsem se začal učit jako novopečený muslim. Můj první čin byl symbolický. Prohlásil jsem se před správou věznice za muslima a odmítl jíst vepřové. Potom jsem se seznámil s dalším konvertitou Sulejmanem, který mě okamžitě a hluboce ovlivnil. Sulejman vypadal s vyholenou hlavou jako Bruce Willis. Byl ve vězení 42
K O N V E RT I TA
za nedovolené ozbrojování, ale to mu nebránilo v tom, aby mě poučoval, že islám a příslušnost k Bandidos jsou dvě neslučitelné věci. „Musíš si vybrat,“ řekl mi jednou odpoledne, když jsme byli na vycházce na vězeňském dvoře. „Alláh tě nepřijme jako opravdového muslima, když budeš chlastat, pojedeš v drogách a povedeš život bez dobrých úmyslů. Srdce je Alláhovou svatyní; nedovol v ní proto přebývat nikomu jinému než Alláhovi.“ Sulejmanova slova zněla pravdivě. Byl čas se s Bandidos rozejít. Islám mě pomalu začínal měnit, nikoli jako týdenní nebo snad dokonce každodenní ritus, ale jako věrouka, která ovlivňovala a záhy už i diktovala veškeré mé činy. Jeden palestinský kamarád mi dal klíčenku s vyrytým slovem „Alláh“; s láskou jsem ji opatroval. Z úcty jsem vyhradil Koránu nejčestnější místo v pokoji. Dalším spoluvězněm, s nímž jsem se v Køge setkal, byl palestinský Dán jménem Mustafá Darwíš Ramadán. Jeho řemeslem byly ozbrojené loupeže ve jménu džihádu. Byl zavřený na samotce a já slyšel, jak se modlí. Podařilo se mi podstrčit mu nějaké ovoce a krátce jsme si mohli promluvit. Později se opět vynořil na jednom z nejbrutálnějších videozáznamů pořízených v Iráku. V případu loupežného přepadení nebylo vůči mně vzneseno žádné obvinění a vyšel jsem z věznice v Køge odhodlaný opustit Dánsko při nejbližší příležitosti – a vyhýbat se členům Bandidos. Někteří nemohli strávit, že jsem gang opustil, a dokonce mě podezřívali, že mám v úmyslu přidat se k Pekelným andělům. Měl jsem pocit, jako bych byl na útěku; celou dobu jsem nosil u sebe nabitou zbraň a stěhoval se z místa na místo. Sulejmana propustili z vězení krátce po mně. Rodina jeho ženy pocházela z Pákistánu a usadila se ve střední Anglii. Sulejman se chystal za nimi odjet – a jeho stará dodávka se tak stala mojí únikovou cestou vstříc novému životu. Časně ráno jsme se pod zataženou letní oblohou vydali do Calais a dál přes Kanál La Manche. Bílé útesy doverské – připomínající spíš špinavé vaječné skořápky – mě vítaly k novým dobrodružstvím. Za sebou jsem zanechával pár naštvaných motorkářů a chaotický milostný život. Zjistil jsem, že Sámar, jejíž sexuální apetit byl 43
Z a č át e k r o k u 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 7
eukojitelný, nebyla v době, kterou jsem trávil za mřížemi, až tak n andělská. Dokonce jsem se znovu začal vídat s Vibeke, ale záhy jsem si uvědomil, že ve skutečnosti chci zpátky k Sámar. Během mého krátkého pobytu ve věznici v Køge mě navštívila a mluvili jsme spolu o islámu. Dokonce prohlásila, že je připravená stát se muslimkou. Práce, mít kde bydlet, nové perspektivy – hned potom jí zavolám. Slíbila, že za mnou přijede. Mým novým domovem se stal anglický Milton Keynes. Město postavené podle moderních architektonických plánů představovalo neslanou nemastnou sídlištní směs obklopenou venkovskou krajinou. Sulejmanův tchán s tchyní mi pomohli najít ubytování a práci ve skladě. Poprvé v životě – ovlivněný islámem – jsem si uspořil trochu peněz. Doufal jsem, že Sámar pochopí, že jsem překonal kritický bod, a přijede se mnou žít. Sulejman mě denně pobízel, aby se ze mě stal uvědomělý muslim. Byl jsem jeho projekt a on byl tím, kdo obrací na víru. Přesvědčoval mě, ať se pětkrát denně modlím a nosím islámskou čapku. „Společníci Proroka Muhammada nikdy nevycházeli bez pokrývky hlavy,“ vysvětloval mi jednoho dne, když jsme spolu jeli do jedné z mešit, které vyrůstaly v městech střední Anglie jako houby po dešti. Brzy jsem se začal modlit sám. Měl jsem zápal konvertity, vstřebával jsem zvyky a předpisy islámu. Získal jsem pocit jistoty, jaký jsem nikdy dřív nepoznal. Několik týdnů po svém příjezdu jsem sebral odvahu a zatelefonoval Sámar, abych ji požádal, ať za mnou přijede. Doufal jsem, že bych ji mohl nalákat na nové prostředí a nový začátek. Normálně jsem se většinou nenervoval, ale když jsem cpal v telefonní budce librové mince do přístroje, uvědomil jsem si, že se mi potí dlaně a dělá se mi nevolno. Po pár zazvoněních to zvedla. „Miláčku, tady je Murád, teda Morten. Jak se máš?“ Byla zaražená. Naléhal jsem. „Mám dobrou práci. Vydělávám slušný peníze. A mám solidní bydlení. Milton Keynes není zrovna vzrušující, ale není odtud daleko do Londýna.“ Mluvil jsem jako chlápek z televizní reklamy. Na druhém konci bylo ticho. Bojoval jsem dál. 44
K O N V E RT I TA
„Mám dost peněz, abychom si mohli naplánovat pěknou svatbu i líbánky. Znám tady lidi, kteří nám pomůžou uspořádat řádnou muslimskou svatbu.“ Přerušila mě a telefonem začal proudit nenávistný jed. „Seru na tebe i na islám. Já nechci žít v Anglii a už vůbec nechci žít s tebou.“ Byl jsem šokovaný. „Sámar…“ „Už mi nikdy nevolej.“ Sluchátko oněmělo. Zíral jsem skrz umouněné skleněné tabule. Zasnoubení se stalo věcí minulosti bez jakéhokoli vysvětlení – a navždy. Vyklopýtal jsem na ulici. Můj první pokus vybudovat s někým něco nového se rozpadl v prach. Zase jsem byl sám. Pak na mě přes ulici kdosi zavolal. „As-salámu alajkum.“ Nějaký Pákistánec ve středním věku ve mně poznal díky mé čapce kolegu muslima. Jmenoval se G. M. Butt a byl majitelem obchůdku nedaleko komplexu biografů zvaného The Point. Znali jsme se od vidění z mých příležitostných návštěv v jeho krámku. Byl to muž s dobrou povahou a za svou hlavní povinnost tady na zemi považoval dělat radost Alláhovi. Trochu jsem mu popovídal o svém telefonním rozhovoru. Vyjádřil svůj soucit. „Bratře! Pojď mi pomoct a já se pokusím pomoct tobě. Už nejsem ten mladík, co jsem býval – potřebuju pomoct se všemi těmi krabicemi a s rozvozem objednávek.“ Takže moje snoubenka mě kvůli mému náboženství zavrhla, ale muž, se kterým jsem se sotva znal, mě díky němu přijal. G. M. byl dobrý člověk. Už brzy jsem mu vyprávěl, jak celé noci pláču, jak toužím po Sámar. Jednoho dne jsem ho požádal o den volna, abych mohl odjet na modlitbu do Londýna. Nejznámější londýnská mešita se nachází u Regent’s Parku, stojí mezi růžovou zahradou a elegantní edvardovskou zástavbou. Od doby své výstavby – převážně za saúdské peníze – v druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století s tímto londýnským zákoutím plným zeleně svým způsobem splynula. Její zlatá kupole prosvítá listím platanů; svolávání k modlitbě se line nad dopravním ruchem. 45
Z a č át e k r o k u 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 7
Vešel jsem do knihkupectví, které je součástí mešity. Možná kdybych poslal Sámar nějaké knihy o islámu, lépe by tomu porozuměla. Prodavač mě nasměroval do kanceláře neboli da’wy, kde mě uvítal vysoký úctyhodný Saúd tmavé pleti a s dlouhým prošedivělým plnovousem. „Mašalláh [Bůh tomu chtěl],“ zvolal, celý rozradostněný, že do jeho mešity zavítal evropský konvertita. Představil se mi jako Mahmúd at-Tajjíb. „Odkud jsi?“ zeptal se. Odpověděl jsem mu, že jsem nedávno přijel z Dánska a že k islámu jsem konvertoval před několika měsíci. „Jsi ženatý?“ Pustil jsem se do svého smutného vyprávění o Sámar, o tom, jak mi slíbila, že za mnou přijede, a o svých plánech na muslimskou svatbu. Tajjíb vyjádřil soucit. Svým jemným způsobem byl i vemlouvavý. Podobně jako Sulejman se zaníceně vyjadřoval o své víře. Navíc byl hluboce vzdělaný. „Chtěl bys studovat islám? V tom případě by bylo nejlépe, kdyby ses vydal do nějaké muslimské země.“ Bylo to řečeno tiše, ale s upřímným přesvědčením. „Můžu tě dostat do Jemenu. Je to muslimská země, do které se dají nejsnadněji sehnat víza a kde se dá studovat. Máš pas?“ Měl jsem pas. Ale v životě jsem neslyšel o žádném Jemenu. A měl jsem jen slabé ponětí o tom, co Tajjíb považuje za autentický výraz islámu. Byl jedním z mnoha dobře finančně zajištěných vyslanců, kteří po celém světě hájili zájmy zámožných saúdských magnátů a snažili se muslimy přivést k jejich wahhábistické formě vyznání. Už od dob islámské revoluce v Íránu Saúdové štědře utráceli za propagaci své „autentické“ podoby islámu tváří v tvář výzvě, kterou jim předložil ajatolláh Chomejní. Pro puritánské wahhábisty – sunnitské fundamentalisty – byli šíité heretici, kteří se provinili znečištěním islámu. O téhle bitvě o duši islámu, která se vedla v mešitách po celém světě, jsem toho věděl pramálo. Ale měl jsem se stát jedním z jejích pěšáků. „V Jemenu existuje jeden seminář. Nachází se na odlehlém místě a podle evropských měřítek pracuje v primitivních podmínkách,“ pokračoval Tajjíb. „Ale je ryzí. Jezdí tam mnoho cizinců, kteří hledají 46
K O N V E RT I TA
pravdu v islámu. Sídlí v městečku Dammáž. Můžu ti zařídit letenku a sehnat lidi, kteří se o tebe postarají, až tam přijedeš.“ V očích mu jiskřilo. „Imám v Dammáži je velký učenec, jmenuje se šejch Muqbil. Navrací Jemen na správnou sunnitskou cestu. Měl bys ale asi vědět, že to není jednoduchá cesta a že se budeš muset naučit arabsky.“ Byl jsem nadšený. Cestování jsem miloval a představa, že někdy navštívím Arábii, byla daleko za hranicí mých nejdivočejších očekávání. A najednou mi někdo nabízel zpáteční letenku, místo, kde budu moct bydlet, a příležitost ponořit se do tajů nově nabyté víry. Tajjíbovu nabídku jsem přijal a řekl jsem, že budu potřebovat pár týdnů, než si v Anglii všechno vyřídím. Potěšilo ho to. „Ale ne aby se z tebe stal súfí nebo šíita,“ dodal se sarkastickým úsměvem, „a taky se hned přestaň holit.“
47
Z a č át e k r o k u 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 7
K A P I T O L A Č T V RTÁ
ARÁBIE Pozdní léto 1997 – léto 1998
Pro jednadvacetiletého Dána znamenala nemilosrdná výheň San’á útok na všechny smysly. Než jsem koncem léta 1997 do hlavního města Jemenu odletěl, neměl jsem o cíli své cesty vůbec žádnou představu. Mlhavě jsem se domníval, že San’á je ve skutečnosti v Ománu, kde jsou zavedené západní ropné společnosti a umírněný sultán vládne mírumilovnému království. Víc jsem se nemohl mýlit. Zaskočila mě už polorozpadlá budova, která se vydávala za jemenskou vstupní bránu do světa. V příletové hale se proháněla mračna much a šlachovití Jemenci se strkali o místo ve frontě u pasové kontroly. Tajjíb mi zařídil, že mě někdo vyzvedne. Přivítala mě dvojice mladíků somálského původu (do Jemenu mířila přes Adenský záliv spousta Somálců). Zahltil mě hluk a chaos, fascinovaly mě hory tyčící se nad městem. San’á sytila všechny smysly: středověké budovy na starém městě postavené z vepřovic a ozdobené jako přerostlé marcipánové konfety, ovzduší plné prachu, ale zároveň vůní bylin a koření, omšelý vzhled mužů, ženy zahalené v černých burkách, vyvolávání muezzinů a hrdelní arabština. Zaskočil mě pohled na muže držící se za ruce. Nejvíc ze všeho jsem žasl nad kalašnikovy; lidé je s sebou nosili i na nákup do samoobsluhy. První dva týdny jsem strávil v chudé čtvrti San’á, bydlel jsem v domě bez nábytku, sedával se zkříženýma nohama na zemi a jedl somálská jídla. Byl to dům jen napůl a také byl jen zpola dostavěný. 48
ARÁBIE
Tajjíb mě předem upozornil, že může trvat nějakou dobu, než se dostanu do Dammáže ve stejnojmenném údolí asi sto šedesát kilometrů na sever od San’á. V závislosti na politické situaci jemenská vláda často instalovala na silnicích zátarasy, aby cizincům zabránila v cestách do oblasti, neboť se obávala, že působí na militanty jako magnet. Během několika dní jsem pochopil, že Jemen je oblíbený cíl rostoucího počtu západních konvertitů k islámu – poznal jsem i několik Američanů, kteří hledali svoji představu autentické (a asketické) salafistické interpretace islámu. Mezi těmi, které jsem v San’á potkal, byl i veterán z Vietnamu blízký buřičskému kazateli Louisi Farrakhanovi. Byli zde i konvertité z Británie, Francie a Kanady. Salafismus poutal představivost celé generace muslimů a konvertitů. Název je odvozený z arabského „as-salaf as-sálih“, což znamená zbožní praotci, tedy první tři generace muslimů. Hnutí tudíž reprezentuje návrat k čistému původnímu jádru islámu, očištěnému od různých interpretací a revizí. Jenže salafismus není ani zdaleka promyšlený a logicky provázaný systém; jeho přívrženci od oněch praotců přejímají nejrůznější poselství. Někteří varují před politikou a nesnášejí Muslimské bratrstvo kvůli jeho politické aktivitě; vydávat zákony podle nich může pouze Bůh, a to prostřednictvím tradičního práva šaría. Jiní očerňují „nevěřící“ a nesalafistické muslimy (obzvlášť šíity) a distancují se od vládců, kteří se paktují s nenáviděným Západem. Na podobný neklidný kvas mezi muslimy jsem nebyl připravený. Ve své naivitě jsem si představoval náboženství, jehož stoupenci jsou sjednocení v poslušnosti vůči Alláhovi. V knihách, které jsem četl v Dánsku, se nic neříkalo o schizmatech a nenávistech, které dělily islám na spoustu všelijakých skupin. A vůbec jsem nebyl obeznámený s konceptem, který měl dominovat následujícímu desetiletí mého života: s džihádem. Cesta do Dammáže se stala první zkouškou mé víry a oddanosti. Rozhodl jsem se cestovat s jedním z Američanů, s nimiž jsem se seznámil – s Rašídem Barbim, afroamerickým konvertitou ze Severní Karolíny – a s jedním Tunisanem. Po hodině strávené v omláceném peugeotu jsme museli spolu s Rašídem, Tunisanem a jemenským průvodcem vystoupit, abychom se vyhnuli armádnímu checkpointu. Byla to oblast kmenových šarvátek a častých střetů mezi sunnitskými a šíitskými skupinami. 49
P o z d n í l é t o 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 8
Vydali jsme se pod sálajícím sluncem pěšky do hor, ale byli jsme špatně připravení. Neměli jsme s sebou vodu a nic, co by nás chránilo napřed před vedrem a později, když padla noc, před zimou. Já měl laciné sandály a zanedlouho jsem měl nohy samý puchýř. Za soumraku jsme se zastavili k modlitbě na okraji jednoho útesu, ale byla už příliš velká tma a dál v cestě jsme nemohli pokračovat. Náhlý poryv monzunového deště nám srazil náladu ještě níž. Začal jsem cítit, že na mě jde horečka, a nejednou jsem si říkal, co jsem to proboha udělal. Milton Keynes jsem opustil před pouhými dvěma týdny, ale jeho nudné měšťácké pohodlí mi náhle připadalo nesmírně přitažlivé. Trvalo to ještě celou noc a půlku následujícího dne, než jsme se konečně doplahočili do údolí s domky z vepřovic a s datlovníky, nad nimiž se zvedaly strmé horské stěny. Bílým vápnem omítnutý zděný komplex Dammážského institutu se choulil v oáze zeleně. V malátném odpoledním vedru se krajinou neslo jen supění dieselových vodních pump z okolních polí. Šejch Muqbil si už myslel, že naši skupinku museli cestou zatknout, a zprávu o našem příchodu přijal s úlevou. Uvítal nás pečeným kuřetem a vykřikoval, že muž z „Bániska“ to přece jen dokázal. O evropské geografii toho moc nevěděl. Já a Rašíd jsme hltali nabídnuté jídlo a šejch se svými tělesnými strážci se smáli naší spálené pleti a umolousanému zjevu. Zaskočilo mě, jak šejch vypadá; bylo to poprvé, kdy jsem viděl muže s dlouhým řídkým plnovousem obarveným henou, což je zvyklost rozšířená v Jemenu mezi významnými kazateli a kmenovými vůdci.2 Byl jsem svěřen do péče Abú Bilálovi, sečtělému švédsko-ghanskému studentovi, kterému bylo kolem pětadvaceti let a vzal mě na prohlídku areálu. Mluvil plynně anglicky i arabsky. Během mých prvních týdnů v Dammáži mi byl buď on, nebo Rašíd neustále po boku a překládali mi. 2 Šejch Muqbil bin Hádí byl místním kazatelem z kmene Wád’í. Dvacet let studoval v Saúdské Arábii, kde byl poté uvězněn a vyhoštěn ze země. Byl podezírán ze spojení s džihádistickou skupinou, která v roce 1979 po krátkou dobu násilně okupovala Velkou mešitu v Mekce. Navzdory vytrvalé kritice víceméně sekulární jemenské vlády prezidenta Alího Abdalláha Sáliha mohl Muqbil pokračovat ve výuce bez omezení. Částečně za to vděčil svému učení, v němž tvrdil, že vzpoura proti vládcům je přípustná pouze tehdy, když jednají jako nevěřící. Muqbil odmítal aktivity Usámy bin Ládina, který
50
ARÁBIE
Naléhavost toho místa nebylo snadné vstřebat. Jako nový hoch v obrovské škole jsem cítil, jak na mě v Dammáži všechno padá a jak ve mně roste bázeň před zdejší vzepjatou kolektivní atmosférou a mohutností emocí. Během prohlídky mi Abú Bilál vyprávěl, že institut – neboli masdžid – vznikl jako nevelký soubor staveb z vepřovic, ale jak rostlo jeho renomé, postupně se rozšiřoval. Dnes měl knihovnu a mešitu, do níž se vejde několik stovek věřících. Oznámení o začátcích seminářů a přednášek se ozývala z hlasitých reproduktorů. Komplex byl obklopený intenzivně obdělávanou půdou a zavlažovanými pozemky. Abú Bilál mi vysvětloval pravidla: svobodným studentům bylo přísně zakázáno chodit do částí komplexu vyhrazených ženatým mužům. Pět denních modliteb bylo povinných: po studentech se vyžadovalo, aby na modlitby chodili včas a v tichosti. Mezi modlitbami studenti navštěvovali přednášky z Koránu a o životě Proroka Muhammada. Mešita byla jediná v muslimském světě, ve které se po studentech vyžadovalo, aby zůstávali obutí. Podle hadísu, který šejch Muqbil pokládal za směrodatný, se tímto způsobem údajně modlil Prorok, a šejch nechtěl, aby praxe vybudovaná během staletí překážela jeho studentům ve sledování správné cesty. Dammáž bylo místo náboženského kvasu. Když jsem tam přijel, žilo zde snad tři sta mladých mužů, téměř všichni měli plnovousy a zapálené pohledy těch, kteří jsou přesvědčeni, že našli spravedlnost. Pocházeli z nejrůznějších míst, ale spojovalo je odmítání moderního světa. Navzdory tomu, že jsem neuměl arabsky, jsem záhy poznal, co tyto mladíky – většině z nich ještě nebylo třicet – pohání. Měli pocit, že muslimy – a arabské muslimy obzvlášť – zradili jejich vůdci a že jsou vykořisťováni Západem. Diktátoři oloupili lidi bezbřehou korupcí, ale neudělali vůbec nic pro pomoc Palestincům. Původní náboženství se nakazilo západním způsobem myšlení. Nadešel tudíž čas vrátit se k nejčistší a nejautentičtější interpretaci islámu. z Jemenu rekrutoval mnoho bojovníků al-Káidy, často chudých a negramotných mladíků, jež bylo snadné přesvědčit, aby nastoupili cestu džihádu. Bin Ládin žádal Muqbila, aby jeho bojovníkům poskytl přístřeší a zbraně, ale Muqbil to odmítl, neboť si dobře uvědomoval, že příliš těsné spojení s bin Ládinem by mohlo přinést nevítané následky. Muqbil psal polemiky proti některým jevům populární kultury, například televizi, a proti jiným islámským sektám. Na rovnost pohlaví a demokracii nahlížel jako na jevy odporující islámu. Mezi nepřátele islámu zahrnoval komunisty i Ameriku.
51
P o z d n í l é t o 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 8
Na pohodlí si Dammáž příliš nepotrpěl. Dostal jsem prázdný pokoj z tvárnic, o který jsem se dělil s Abú Bilálem. Spávali jsme na pokrývkách na holé podlaze, což byl luxus, protože většina studentů spávala přímo na hliněné zemi. K jídlu se většinou podávala rýže, luštěniny a zázvorový čaj. Vajíčko představovalo marnotratnou výstřednost. Jako záchod sloužila díra v zemi v umývárně. Naučil jsem se, jak se očistit vodou s pomocí levé ruky. Kanalizace nedržela krok s rozrůstáním institutu a zápach odpadů často rušil naše studia. Ale přes veškeré nepohodlí to bylo poklidné útočiště, v němž po mých motorkářských letech vládla sebekázeň a bezmezná zbožnost. Velkou otázkou dne bylo, kdy a jak mají muslimové nastoupit džihád k obraně svého náboženství. Šejch Muqbil odmítal podporovat násilí vůči vládcům a většina salafistů spatřovala možnost, jak ozdravit islám, ve vzdělání. Někteří jeho studenti ho ale později kritizovali, že nikdy nevystoupil proti přítomnosti americké armády na saúdské půdě. To představovalo pro salafisty zkázu: jak je možné, že nechali bezvěrce vstoupit do království, v němž se nacházejí nejposvátnější místa islámu? Pod datlovníkem jednoho podzimního odpoledne jeden student – Egypťan – mluvil většině z nás z duše, když jsme diskutovali o zlu, s nímž se musí islám potýkat. „Jak je možné, že strážce našich dvou nejposvátnějších míst dovolí americkým vojákům znesvětit naši zemi? Jak je možné, že naše vlády utrácejí miliardy za americká letadla a tanky? Otáčejí se zády k islámu, povolují alkohol, povolují ženám, aby se oblékaly jako prostitutky. Muslimové zbloudili a je na nás, abychom je znovu vzdělali a přivedli na Alláhovu cestu.“ Většina studentů z Dammáže se už vrátila do svých domovů, kde zakládala napříč muslimským světem podobné instituty a školy. Přitažlivost této radikální filosofie částečně spočívala v tom, že obcházela náboženský establishment a mířila přímo k samotným pramenům islámu. V tom smyslu posilovala chudé a pronásledované a umožňovala jim šířit Boží slovo i bez toho, aby strávili desítky let náboženskou výukou ve školách islámského práva. Šejch Muqbil považoval za jádro svého učení hadísy, vyprávění o skutcích a výrocích Proroka zaznamenaných jeho ranými stoupenci. Trval na tom, že krizi islámu je možné čelit pouze návratem k původ52
ARÁBIE
ním textům a odmítnutím „novátorů“ – pouhých smrtelníků, kteří mají tu drzost, že interpretují Boží slovo: „Není boha kromě Boha a Muham mad je Posel Boží.“ Duch Dammáže je možné shrnout následujícím hadísem: „Největším zlem jsou novoty a každá novota znamená změnu a každá změna je chybou. A každá chyba vede do pekelného ohně.“ To neponechávalo zrovna velký prostor pro argumentaci. Bylo to prosté, ale osvobozující poselství. A člověku, jakým jsem v té době byl já, který nenáviděl elity a establishment, to znělo opojně. Dozvídal jsem se o bezpočtu vzájemně se překrývajících zápasů, které se uvnitř islámu odehrávaly: mezi salafisty a ostatními, mezi salafisty vzájemně. A záhy jsem se stal snaživým účastníkem těchto bojů, hltal jsem učené texty, vrhal se do debat s ostatními studenty. Teprve v Dammáži jsem z první ruky poznal bouřlivou rivalitu mezi sunnitskými a šíitskými muslimy. V den, kdy jsem tam přijel, jsem si všiml řad pečlivě vyskládaných kalašnikovů opřených o stěny uvnitř institutu; a řada studentů se střídala na hlídkách, se zbraní zavěšenou přes rameno. Institut se nacházel v části Jemenu ovládané šíitskou sektou Hútíů.3 Šejch nijak neskrýval svou nenávist k šíitům a mezi jeho kmenem a Hútíi docházelo k častým srážkám. Studenti v Dammáži dělali všechno společně – učili se, jedli, modlili. Život se točil kolem mešity. Den začínal před svítáním první modlitbou dne a pak jsme ve stínu palem absolvovali několik hodin výuky Koránu. Dlouhý čas jsme věnovali učení se Koránu zpaměti. Nikdy se nám nedostalo ničeho, co by se dalo považovat za vojenský výcvik, ale jako většina mladých Jemenců jsme se naučili střílet včetně používání kalašnikovů. Stříleli jsme na provizorní terče v horách. Ve výcviku hrálo hlavní roli několik Američanů, kteří sloužili v armádě, mezi nimi i Rašíd Barbi, který sloužil v americké armádě v Kuvajtu. Někteří Hútíové v severním Jemenu vyznávají podobu šíitského učení, která je blízká šíitům z Íránu. Jiní vyznávají šíitskou sektu Zajdíja, náboženské buditelské hnutí, které je nejsilnější v provincii Sa’da. Do revoluce v roce 1962 zajdíjští imámové – kteří odvozují svůj původ přímo od Proroka Muhammada – vládli Severnímu Jemenu. Navzdory skutečnosti, že zajdíjské vyznání je bližší sunnitskému islámu než kterékoli větvi islámu šíitského, sunnité v Jemenu, kteří zastávají tvrdou linii, považují členy této sekty za odpadlíky od víry. 3
53
P o z d n í l é t o 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 8
Šejch tvrdil, že takový výcvik nařizuje hadís, který zdůrazňuje, že silný věřící má větší hodnotu než slabý a že všichni muslimové musí být připraveni k džihádu. Několik studentů se na něho obrátilo s žádostí o povolení odcestovat do Čečenska nebo do Somálska, kam chtěli jít bojovat, ale šejch dal své svolení pouze těm, kteří nevykazovali velký zápal pro studium. Byl to jeden ze způsobů, jak vytřídit myslitele od mužů stvořených k boji. Vítal jsem ryzost zdejšího životního stylu, absenci mobilních telefonů a hudby, drog a alkoholu. Začal jsem některé ze studentů učit box a běhal jsem s nimi. Na oplátku jsem vycítil, že si mě váží. Čerpal jsem z toho mnohem větší uspokojení než ze všech knokautů, které jsem rozdal na ulicích Korsøru. Když jsem v noci hleděl na hvězdné nebe, cítil jsem, že někam patřím. Občas jsem psal Sámar, ale nikdy jsem žádný dopis neodeslal. Jakmile jsem se ponořil do rituálů v Dammáži, připadalo mi, že to má čím dál menší smysl. Když jsem se jednoho dne probíral skromným majetkem, který jsem si s sebou přivezl, překvapilo mě, že jsem našel fotografie z naší zásnubní hostiny. Jednu po druhé jsem roztrhal na kousíčky, aniž bych přitom cítil něco zvláštního. Až budu chtít ženu, bude to muset být dobrá muslimka. Přes všechnu svou učenost měl šejch škodolibý smysl pro humor a z jakéhosi důvodu jsem se stal jedním z jeho nejoblíbenějších studentů. Brával mě za ruku a procházel se se mnou po oáze, přičemž se mnou arabsky rozmlouval. Já rozuměl jen jednomu slovu z deseti, ale on mluvil pořád dál. Také se na mě zaměřoval během svých přednášek. „Báni-sáne,“ vykřikoval a široce se usmíval, než mě vybídl, abych povstal a přečetl hadís. Začínal jsem se učit některé fráze jemenské arabštiny, ale hadís jsem recitovat nedokázal, a tak jsem mumlal výmluvy. Jeden libyjský student se nade mnou slitoval a jeden hadís mě arabsky naučil. Když jsem pak povstal a odrecitoval ho, šejch Muqbil měl radost – a začal bouchat pěstí do stolu. Několika stovkám shromážděných studentů řekl, že moje píle dokazuje, že se islám šíří světem. „Toto je znamení, které nám přislíbil Alláh,“ prohlásil. „Musíme se o naše nové muslimské bratry postarat, učit je islám a mít s nimi trpělivost.“ 54
ARÁBIE
Navzdory značnému úsilí jemenské vlády byla v Dammáži spousta zahraničních studentů, mezi nimi britští Pákistánci z Birminghamu a Manchesteru, Tunisané, Malajci a Indonésané. Také zde byl další Afroameričan jménem Khalid Green. Z Bosny pocházelo několik studentů, kteří v devadesátých letech bojovali se svými muslimskými spoluobčany proti Srbům a Chorvatům. Z některých se posléze stali v jejich zemích významní radikálové. Na začátku jsem byl v Dammáži jediný skutečný běloch. Díky tomu jsem se stal pro mnohé studenty a příslušníky místních kmenů předmětem zvědavého zájmu. Nikdy jsem se ale necítil kvůli své národnosti vyloučený nebo odsunutý stranou. Později jsem se spřátelil s tiše hovořícím americkým konvertitou z Ohia, který se jmenoval Clifford Allen Newman, a s jeho čtyřletým synem Abdalláhem. Newman zde byl známý pod jménem Amín. Vypadal a mluvil jako „jižanskej křupan“, jak by ho asi označili někteří Američani, ale mluvil dobře arabsky a před příchodem do Jemenu strávil nějaký čas v Pákistánu. Navázali jsme přátelství. Podle všeho stejně jako já utíkal ze špatných vztahů. Americké úřady na něho vydaly zatykač a obvinily ho z únosu a omezování svobody, protože vzal Abdalláha s sebou do Jemenu, třebaže soudce přiřkl před rokem v rozvodovém řízení péči o dítě jeho bývalé manželce. Newman chtěl, aby jeho syn získal přísnou muslimskou výchovu. Strávil jsem v Dammáži čtyři měsíce. Začátkem roku 1998 na mě dolehla osamělost a izolovanost semináře a odcestoval jsem zpátky do hlavního města, kde jsem si našel malý byt. Newman se synem se ke mně nakrátko přistěhovali, ale současně si hledali vlastní bydlení. Svoji víru jsem bral vážně; ukazovala mi směr a já měl v úmyslu se do Dammáže vrátit. V době, kdy jsem se vracel do San’á, jsem už byl kovaným salafistou. Dokázal jsem argumentovat proti zpropadeným „novátorům“. V San’á jsem se seznámil s některými radikálními kazateli včetně jistého Muhammada al-Házmího, který o tři roky později od kazatelského pultíku přivítá události z 11. září jako „spravedlivou pomstu“ Americe. Dalším byl šejch Abdul Madžíd az-Zindání, jedna z nejvlivnějších náboženských postav v Jemenu a prominent hlavní opoziční strany, kterou spoluzakládal. Az-Zindání, kterému táhlo na šedesátku, 55
P o z d n í l é t o 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 8
měl tisíce stoupenců. Vedl v San’á univerzitu al-Ímán, v jejíž mešitě se každý pátek shromažďovalo několik stovek věřících.4 Když došlo na můj první ramadán jako zbožného muslima, pozval mě jeden večer na jídlo po celodenním půstu. Az-Zindání chtěl, abych se zapsal na univerzitu al-Ímán. Byl to zámožný člověk a ve svém domě v San’á měl úžasnou knihovnu. „S čím ti mohu pomoct?“ zeptal se. Nečekal ode mě žádnou odpověď. „Je pravda, že jsi členem Muslimského bratrstva?“ zeptal jsem se. „Pokud totiž tomu tak je, vedeš mě do plamenů pekla.“ V Dammáži nás učili, že Muslimské bratrstvo, politické hnutí, které patřilo v arabských zemích k jednomu z mála opozičních uskupení, opustilo právo šaría a vydalo se cestou novátorů, což vyhovovalo jejich politickým cílům. V některých zemích dokonce podporovali koncept demokratických voleb. Věrným salafistům se něco takového samozřejmě z duše příčilo, protože myšlenka vycházela z představy, že obyčejní smrtelníci mohou tvořit zákony. Nepoložil jsem tu otázku nepřátelsky, ale az-Zindání vypadal zaraženě. Navzdory svému radikálnímu profilu nebyl šejch na můj vkus dostatečně militantní. Jako otevřený salafista, který nevzhlíží s úctou ke společenskému postavení, jsem se nerozpakoval mu svůj názor říct. Očividně nebyl na podobné provokace od noviců zvyklý, ale pohotově se s tím vyrovnal. „Zdá se, že pokud nastoupíš na al-Ímán, povedeme spolu mnoho zajímavých diskusí. Nesmíš ale věřit všemu, co ti někdo řekne. Dokonce i dobří muslimové jsou občas popletení nebo uvedení v omyl,“ řekl s úsměvem. Aby ukázal, že mi moji drzost nijak zvlášť nevyčítá, nechal mě az-Zindání prohlédnout si nejvzácnější svazky z jeho knihovny a dál jsme hovořili o počátcích islámu. Rychle jsem se učil. Az-Zindání byl později některými lidmi označován za duchovního vůdce jemenské al-Káidy. V roce 2004 ho Spojené státy označily za „globálního teroristu“ s poukazem na jeho dlouhodobé spojení s Usámou bin Ládinem. Ve skutečnosti to byl samorostlý člověk, který sympatizoval s bin Ládinovým světonázorem, ale žárlil na jeho postavení a svobodu. Například začátkem devadesátých let odmítl podpořit bin Ládinův plán na svržení sálihovského režimu.
4
56
ARÁBIE
Jeden z kamarádů z Dammáže mě uvedl ve městě do okruhu mladých salafistů. Někteří z nich byli veteráni džihádu, kteří bojovali v osmdesátých letech se Sověty v Afghánistánu a nedávno se vrátili z Balkánu. V obrovském množství jemenských militantů rostl počet těch, kteří začínali považovat Západ, a především Ameriku, za nepřítele islámu. Došlo už k bombovým útokům na americké cíle v Saúdské Arábii; a další se plánovaly. Jedním mužem z tohoto okruhu byl Egypťan jménem Husajn al-Masrí. I když to přímo nepřiznával, byl s největší pravděpodobností členem egyptské skupiny Islámský džihád. Al-Masrí byl ve své domovině hledaným zločincem. Bylo mu kolem pětatřiceti let, působil rozpačitým dojmem a mluvil tichým hlasem, což bylo v rozporu s jeho životními zkušenostmi radikála s rozsáhlými kontakty. Byl to rovněž první člověk, od kterého jsem slyšel vyslovit jméno Usáma bin Ládin. V tu dobu – počátkem roku 1998 – budoval bin Ládin strukturu al-Káidy v jižním a východním Afghánistánu, v Kandaháru a v okolí Džalálábádu. Jeho organizace se těšila přízni Tálibánu a už v této době plánovala útoky na západní cíle, včetně vražedného bombového útoku provedeného za pár měsíců na americké ambasády v Nairobi a v Dár as-Salámu.5 Al-Masrí mi vyprávěl o výcvikových táborech, které al-Káida zřídila v Afghánistánu, a jak se tam lze dostat přes Pákistán. Prohlásil, že kdybych se tam chtěl vydat, může mi cestu zařídit. Byl jsem rozpolcený: dobrodruhovi ve mně to připadalo lákavé, ale jako salafista jsem dosud nepřijal myšlenku, že je vedení takového džihádu legitimní. Čistokrevní salafisté také shlíželi s opovržením na skupiny jako Tálibán, jejichž praktiky jsme vnímali jako neortodoxní. Ze západního pohledu mohou podobné rozdíly působit jako sémantické hříčky, ale pro učitele v Dammáži nebo v Rijádu hraničila filosofie Tálibánu s herezí. Jeho příslušníci vybízeli k „nadměrnému“ modlení přesahujícímu pět denních modliteb ustanovených Prorokem. Šejch Muqbil učil, že člověk by neměl tyto lidi podporovat ani tím, že
V téměř simultánně provedených bombových útocích na velvyslanectví Spojených států v Nairobi a v Dár as-Salámu zemřelo 7. srpna 1998 přes dvě stě lidí včetně dvanácti Američanů. 5
57
P o z d n í l é t o 1 9 9 7 – l é t o 1 9 9 8
by s nimi byl ochoten diskutovat. Sice to možná byli muslimové, ale mohli člověka přivést k zatracení. Aby svůj názor zdůraznil, rád citoval slavný Prorokův hadís: „Moje umma [komunita, národ] se rozdělí na sedmdesát tři sekt – a pouze jedna z nich půjde do ráje a ostatní skončí v pekle.“ Protentokrát zvítězil můj smysl pro ideologickou čistotu. Mezi mými kamarády v San’á byl i snědý sedmnáctiletý Jemenec s upřímným úsměvem a plachým, stydlivým vystupováním. Abdul měl kudrnaté, nakrátko střižené vlasy a začínaly mu růst vousy. Nevážil určitě víc než pětačtyřicet kilogramů, nohy měl jako tyčky. Ale už ve svém věku měl dobré napojení na militanty v San’á – na muže, kteří bojovali proti komunismu v Afghánistánu a proti Srbům v Bosně. S Abdulem jsme si často povídali dlouho do noci u něho doma a popíjeli přitom nekonečné sklenice slazeného mátového čaje. Líbilo se mi jeho přirozené nadšení a zvídavost. Měl spoustu otázek o Evropě, žasl a těšilo ho, že islám získal svou oporu v těch severních bezvěreckých krajích. Toužil cestovat a líbilo se mu, že si mohl se mnou vyzkoušet své základní znalosti angličtiny. Zapůsobilo na mě jeho hluboké náboženské přesvědčení. Na tom, že uměl Korán nazpaměť, nic nezvyklého nebylo, ale Abdul měl tak melodický hlas, že ho často žádali, aby v mešitě přednášel modlitby. Pobyt v Jemenu prohloubil moji víru. Uběhl víc než rok od chvíle, kdy jsem poprvé vstoupil do mešity a odmumlal své vyznání víry. Nyní jsem znal Korán, uměl jsem odříkat hadísy a diskutovat o islámském právu. Muž, který mě do školy vyslal, Mahmúd at-Tajjíb, zřejmě očekával, že se domů vrátím během pár týdnů, protože se nedokážu vyrovnat se strastmi nejchudší země arabského světa. Nicméně po téměř celém roce stráveném v Jemenu jsem byl připravený na změnu. Přežil jsem dvakrát úplavici, neměl jsem peníze a začínalo mě unavovat, jak se za mnou v ulicích San’á všichni ohlížejí. Vyhrabal jsem svou zpáteční letenku do Londýna.
58
ARÁBIE
K A P I T O L A PÁTÁ
LONDONISTÁN Léto 1998 – počátek roku 2000
Na letiště v Heathrow jsem přiletěl za teplého, dusného dne v létě 1998 a s úlevou jsem se zbavil prachu a vedra v San’á. Mírně mě pobavil spořádaný vzhled londýnského předměstí. Záhy jsem se opět setkal s Mahmúdem at-Tajjíbem v mešitě u Regent’s Parku a zahrnul ho historkami o Dammáži a San’á. Pomáhal jsem s výukou muslimů, kteří přicházeli do mešity, a začal doprovázet starého iráckého kazatele a několik konvertitů do Speak ers’ Corner v Hyde Parku, kde jsme se snažili šířit zvěst islámu. Musel být na nás zvláštní pohled, jak jsme tam kráčeli v dlouhých islámských róbách po kotníky, zvaných tháwb. Občas jsme se dostávali do plamenných diskusí s evangelikály. „Korán je čisté slovo Boží,“ křičel jsem pokaždé a nikdy jsem neopomněl ocitovat slavný verš z Koránu: „Kdyby ten byl od někoho jiného než od Boha, věru by v něm nalezli četné rozpory!“ Obvykle jsme se setkávali se směsí lhostejnosti a podezíravosti, což jen posilovalo naše odhodlání dál pokračovat v obracení na víru. Pro radikální muslimy se stal Londýn střediskem vášnivých debat a vzájemné rivality. Mnohé diskuse byly ozvěnou rozhovorů, jimiž jsme trávili odpoledne pod dammážskými datlovníky. A drsná londýnská čtvrť Brixton ležící na jižním břehu Temže se stala centrem tohoto zápasu o duši islámu. V Brixtonu došlo na počátku osmdesátých let k pouličním bouřím, v nichž se afro-karibská mládež střetla s Metropolitní policií. Nepokoje se poté rozšířily do desítky dalších měst. Do čtvrti se od té doby 59
L é t o 1 9 9 8 – p o č át e k r o k u 2 0 0 0
řistěhovala bohatší populace a prošla jistou obnovou, ale mnohé p budovy byly stále zchátralé a do značné míry převládala chudoba. Dokonce i za jasného letního dne v roce 1998 byla hlavní ulice ponurá a deprimující – řada ošumělých obchůdků a ulice plné rozfoukaných igelitových tašek. Brixtonská mešita ale byla vyhlášená a její salafistická pověst přitahovala oddané stoupence z celé Evropy. Já jsem se o mešitě poprvé doslechl od britských muslimů, kteří přijeli do Jemenu. Většina z mých kamarádů a spolubydlících měla podobné názory. Mé zkušenosti z Jemenu a obzvlášť z doby strávené v Dammáži je fascinovaly. Několikrát jsem se zde dokonce setkal se zpěvákem Catem Stevensem. Přejmenoval se na Yusufa Islama a stal se z něho súfijský muslim; několikrát jsem s ním vášnivě diskutoval o správné cestě islámu. Salafisté opovrhovali súfijskými muslimy kvůli jejich uctívání svatých a dalším údajným věroučným úchylkám. Bral jsem různé příležitostné brigády, většinou jsem pracoval jako řidič, což mi pomáhalo při hledání radikálních mešit po celém Londýně: v Hounslow, Shepherd’s Bush a Finchley. Žádná ale nebyla tak velkolepá jako mešita v Regent’s Parku; některé se nacházely v omšelých suterénech. Energii jim ale dodával zápal, který představoval výzvu i obavy pro umírněnější kazatele stejně jako pro britské tajné služby. Nový okruh lidí, do něhož jsem vstoupil, zahrnoval naštvané mladíky, kteří se chtěli pomstít Západu za pronásledování muslimů. Pár z nich mělo očividně emoční či psychické problémy, které se projevovaly divokými změnami nálad nebo počínající paranoií, ale většina se opírala o neochvějné přesvědčení, že našli tu pravou cestu, jak poslouchat Alláha, a že tato poslušnost znamená vést džihád. Do Brixtonu se přistěhovalo překvapivé množství francouzských konvertitů, včetně jistého Mukhtara. Mluvili jsme spolu o všem možném, sdíleli jsme spolu lásku k bojovým uměním a společně jsme navštěvovali mešitu. Mukhtar byl francouzský konvertita, bylo mu něco přes třicet, měl štíhlou postavu a tmavé oči posazené blízko u sebe. Maloučko mi připomínal francouzského fotbalistu Zinedina Zidana. Seznámili jsme se v brixtonské mešitě a on mi vyprávěl, že přijel do Londýna, aby unikl před policejním násilím, jemuž byl vystaven na zchátralém pařížském předměstí, kde předtím bydlel. 60
L O N D O N I S TÁ N
Záhy jsem se seznámil i s jeho francouzsko-marockým spolubyd lícím Zacariasem Moussaouim. Bydleli v polorozpadlém paneláku z šedesátých let, ve kterém to páchlo rozkladem. Byt byl holý: žádné postele nebo pohovky, jen dvě matrace a hrubé jutové rohože na podlaze. Bylo to typické salafistické doupě. Moussaoui právě překročil třicítku. Byl dobře stavěný, ale začínal přibírat. Kotlety na tvářích přecházely v tmavý řídký plnovous, který se na čelisti vytrácel. Ustupující vlasy měl sčesané dozadu. Často vařil pro všechny přítomné kuskus a hustou zeleninovou polévku v tradičním kameninovém hrnci. Moussaoui byl nesmírně inteligentní a před nedávnem získal na londýnské South Bank University, která se nacházela nedaleko Brixtonu, titul magistra. Většinou býval tichý a skromný, ale přemýšlivý. Jen zřídka mluvil o sobě a nikdy o své rodině. Nicméně měl rád bojová umění, obzvlášť filipínský boj s nožem. Příležitostně mluvil v obecných termínech o džihádu v Afghánistánu a především v Čečensku, které v tu dobu představovalo pro džihádisty důležitou a senzační událost. Islamističtí povstalci tam bojovali s mocnou ruskou armádou. Všichni jsme se shodli, že je naší povinností povstalce podpořit, modlitbou, penězi a případně tím, že se džihádu sami zúčastníme. „Bylo by hříchem, kdybychom neuspořádali alespoň finanční sbírku,“ prohlásil jednou Moussaoui svým měkkým francouzským přízvukem, když jsme seděli se zkříženýma nohama na podlaze. Začínala tehdy doba internetových videí a my sledovali trhané, rozmazané obrázky ze stránek, které se věnovaly čečenskému boji: útoky ruských jednotek, ale častěji zvěrstva Rusů páchaná na čečenských civilistech v čečenském hlavním městě Grozném. Moussaoui zíral na obrazovku s lesknoucíma se očima a lehce přitom vrtěl hlavou. „Káfir [bezvěrci] Rusové,“ zamumlal jednoho dne, „docela rád bych v tom Grozném umřel, kdybych mohl vzít ruskou četu s sebou.“ Nikdy se nám ale nesvěřil, že ve skutečnosti už v Čečensku byl a pro povstalce pracoval – díky svým schopnostem na poli informačních technologií pomáhal do světa šířit zprávy o jejich boji. Také pomáhal rekrutovat do čečenské války další bojovníky z ciziny. Rovněž nám neřekl, že na jaře 1998 strávil jistou dobu ve výcvikových táborech 61
L é t o 1 9 9 8 – p o č át e k r o k u 2 0 0 0
al-Káidy v Afghánistánu. Zatímco my ostatní jsme o džihádu debatovali, Moussaoui už jím ve skutečnosti žil. V říjnu 1999 Rusové zahájili pozemní ofenzivu na Groznyj. Televizní zpravodajství i videa na internetu odhalovala opravdovou hrůzu taktiky spálené země, při níž musely desetitisíce civilistů utéct ze svých domovů. Tisíce kilometrů odtud nedokázal náš malý salafistický kroužek v Brixtonu už dále potlačovat svůj vztek. Jednoho nádherného podzimního rána jsme vyšli z brixtonské mešity rozlícení z toho, že kazatelé nikdy nevybízeli k modlitbám, neřkuli k nějaké akci na podporu čečenského odboje. Boj Čečenců proti mohutné přesile z nich dělal v našich očích hrdiny. Také jsme věděli, že se na ruský Kavkaz vydaly stovky zahraničních bojovníků včetně dammážských absolventů. „Tak vidíte,“ říkal jsem Moussaouimu a ostatním, „naši představení nás zase jednou opustili, přihlížejí, jak bezvěrci vraždí a mrzačí náš lid a nezvednou ani svůj hlas k protestu. Naši kazatelé se děsí toho, že se znelíbí policii; zalíbil se jim pohodlný londýnský život.“ Demonstrovali jsme před mešitou, žádali jsme peníze a podporu pro čečenský odboj. 21. října dopadly na tržiště v Grozném ruské rakety a zabily desítky žen a dětí. Okamžitě mi to připomnělo ostřelování sarajevského tržiště bosenskými Srby, kteří tam v roce 1995 rovněž zabili desítky muslimů. Televizní záběry byly srdcervoucí a doháněly člověka k šílenství – a my zdvojnásobili své úsilí, aby se vedení mešity muselo zastydět a konečně si povšimlo čečenského utrpení. Občas jsme svůj vztek vyjádřili tím, že jsme navštívili nedalekou mešitu vedenou Nigerijci, kteří džihád v Čečensku otevřeně podporovali. Na podzim 1999 se Moussaouiho chování změnilo. Ze zamlklé sklíčenosti vyklíčil hněv. Začal do brixtonské mešity chodit v bojové výstroji a více přilnul k militantnímu prostředí mešity ve Finsbury Park v severním Londýně. Mezi těmi, kteří ho tam následovali, byl i vysoký Angličan jamajského původu jménem Richard Reid, který měl protáhlý úzký obličej, neudržovaný plnovous a kudrnaté vlasy svázané do ohonu. V jiné době by ho bylo možné pokládat za hipíka. Reid byl drobný zlodějíček a muslimský konvertita a neustále se tvářil, jako by se potřeboval pořádně najíst. 62
L O N D O N I S TÁ N
Bylo zřejmé, že Reid k Moussaouimu vzhlíží. Připojil se k naší skupině, ale namluvil toho málo. Koncem roku 1999 jsem s oběma muži ztratil kontakt, ale musel jsem na ně myslet, obzvlášť na Reida, který mi připadal slabý a přecitlivělý. Říkalo se, že odešli do Afghánistánu – a já přemítal, jestli ti dva nepodstoupili výcvik v al-Káidě. I tak mě ale ohromilo, když na mě po dvou letech vyskočily jejich jména a tváře z televizní obrazovky a novinových zpráv. Moussaoui byl zatčen krátce před 11. zářím v Minnesotě. Odjel do Spojených států, aby tam podstoupil výuku v leteckém kurzu a záhy byl označen za „dvacátého únosce“. Reid nastoupil 22. prosince 2001 na palubu letadla letícího z Paříže do Miami s výbušninou ukrytou v podrážkách bot. Letecký personál spolu s cestujícími mu zabránili odpálit rozbušku a Reid se tak proslavil jako „atentátník s náloží v botě“. Jak se mé propojení s radikálními islamisty rozšiřovalo, často mě překvapovalo, kteří z nich dokázali překročit Rubikon od slov k teroru. Zřídka to bývali ti, do kterých by to člověk řekl. Ale už v roce 1999 bylo jasné, že Londýn – a obzvlášť mešita ve Finsbury Park – se stává přestupní stanicí pro desítky radikálů odhodlaných k teroristickým akcím. Většinou pocházeli z podobného prostředí: obtížné dětství, často plné násilí, nepatrné vzdělání a mizivé vyhlídky; nezaměstnaní, svobodní a překypující nenávistí. Britské tajné služby si uvědomovaly militantní rétoriku objevující se na místech, jako byla mešita ve Finsbury Park, a začaly věnovat londýnské džihádistické scéně větší pozornost. Ale zdálo se, že podobně jako většina západních bezpečnostních služeb se jen snaží udržet krok s vývojem, pochopit rozsah problému, lépe zmapovat vůdčí postavy, cesty a finanční toky, soupeření uvnitř radikálních kruhů. Brixton a Finsbury Park se staly bitevním polem Londonistánu, stavěly staré prosaúdské salafisty, jako byl starý Tajjíb, proti generaci rozhněvaných džihádistů, kteří chtěli svrhnout saúdskou královskou rodinu, bojovat proti Rusům v Čečensku a očistit muslimský svět od západních vlivů. Pokud jde o mě, knihy, přednášky a dlouhé noční rozhovory mi pomohly k tomu, že jsem postupně začal podporovat džihád, pozvednutí zbraní na obranu víry. Nechápal jsem, proč se imámové z většiny 63
L é t o 1 9 9 8 – p o č át e k r o k u 2 0 0 0
londýnských mešit včetně Abdula Bakera z Brixtonu úpěnlivě vyhýbají zmínkám o džihádu neřkuli vyslovení fatvy, příkazu k jednání. V Dammáži jsme o džihádu jako integrální součásti našeho náboženství mluvili každý den. V posledních dnech roku 1999 jsem jel na přednášku jednoho z učitelů z Dammáže, šejcha Jahji al-Hadžúrího, do Lutonu, města na sever od Londýna. „Co tady děláš?“ zeptal se mě, když jsem se s ním šel po přednášce pozdravit. „Měl bys přece být zpátky v Jemenu.“ Jeho tón mě zaskočil. Sešel jsem snad ze správné cesty? Odcizil jsem se v Evropě své víře? Vrátil jsem se domů a modlil se za dobrou radu, za znamení od Alláha, jestli bych se měl vrátit na místo, které bylo v mnoha ohledech kolébkou mé oddanosti. Stalo se to v pátek ráno o pár týdnů později. Zašel jsem do suterénní kuchyně v mešitě v Regent’s Parku na levné jídlo. Přistoupila ke mně smavá žena s úzkostným výrazem v tváři. „Bratře, mohl bys, prosím, jít pomoct mému manželovi? Chce se modlit, ale nedokáže sem dojít od auta.“ Šel jsem s ní nahoru. Manželé pocházeli z Mauricia. Její starý manžel vypadal tak křehce, že mě napadlo, že by se při pohybu mohl zlomit. Seděl za volantem obstarožního mercedesu. „Já jsem v pohodě, bratře,“ řekl. „Potřebuju si jen chvíli odpočinout a popadnout dech.“ Zvedl jsem z podlahy automobilu inhalátor. On ale zbledl ještě víc; zdálo se, že se mi přímo ztrácí před očima. Začal ztěžka oddychovat, tiché funění nebylo v dopravním ruchu téměř slyšet. Zavřel oči a zvrátil se do opěradla. V hrdle mu slabě zachrčelo a opět otevřel oči, nepřítomně zíral před sebe skrz čelní sklo. Na okamžik mě napadlo, že se právě probral z nějakého záchvatu, ale záhy jsem už bezmyšlenkovitě mumlal arabsky: „Není boha kromě Boha a Alláh…“, abych ho doprovodil na cestě do ráje. Slabě zakašlal a bylo po něm. Zatímco jeho žena hystericky křičela, vytáhl jsem muže z auta a na okamžik mě ohromilo, jak surrealistický na nás musí být pohled: mohutný Viking nesoucí v náručí drobného Afričana přes dopravní pruhy londýnské komunikace. Přiběhl ke mně hlídač z parku a oznámil mi, že už zavolal záchranku. Bylo už ale pozdě. 64
L O N D O N I S TÁ N
Otřáslo to mnou. Na jak tenké nitce visí život nás všech. Pomohl jsem s přípravou mužovy mrtvoly k pohřbu v mešitě ve Wembley v souladu s islámskými zvyklostmi. Když jsem omýval jeho zašedlou kůži, myslel jsem na to, jak jsem se stal svědkem jeho odchodu z tohoto světa – a jaké měl štěstí, že se našel v jeho blízkosti spoluvěrec muslim, aby se za něho při odchodu pomodlil. Bylo to znamení. Nemohu zemřít tady mezi káfir. Musím se obklopit lidmi své víry. Alláh to tak stanovil. Když zemřeš mezi nevěřícími, je to hřích. Tak to stojí v jednom hadísu: „Kdokoli se usadí mezi bezvěrci, slaví jejich svátky, přidává se k jejich radovánkám a umře v jejich středu, stane s nimi i v den vzkříšení.“ Svět je rozdělený mezi věřící a nevěřící a i ten nejhorší muslim je lepší než nejlepší křesťan. Jenže k návratu do muslimského světa by bylo potřeba mít pas. Ten můj se mi během mého cestování zničil. Šel jsem na dánskou ambasádu v Londýně, abych se pokusil o výměnu. Jenže tam se mnou měli jiné vyřizování – nedořešené odsouzení za spáchání trestného činu. V roce 1996 jsem se připletl do rvačky v jedné hospodě kvůli rozlité sklence. Jednoho z těch, co mě napadli, jsem praštil hlavou a druhému dal ránu pěstí. Cestou domů mě zatkli a později odsoudili na půl roku do vězení. Trest jsem měl nastoupit podle typického dánského zvyku, až se uvolní místo v cele. Než k tomu došlo, Dánsko jsem opustil a pod datlovníky v Dammáži jsem na celou příhodu úplně zapomněl. Nástup trestu jsem tak dávno zmeškal – a nový pas jsem mohl získat pouze v případě, že se vrátím do Dánska a svůj trest přijmu. A tak jsem první měsíce nového milénia strávil za mřížemi.
65
L é t o 1 9 9 8 – p o č át e k r o k u 2 0 0 0
K A P I T O L A Š E s TÁ
SMRT AMERICE Začátek roku 2000 – jaro 2002
Po vyjednávání s dánskými úřady jsem se vrátil počátkem roku 2000 domů, abych si opožděně odsloužil svůj trest. Měl jsem jedinou podmínku: Nenastoupím do žádného vězení, kde si odpykává trest někdo z gangu Bandidos. Vězeňská služba na dohodu nebrala žádný ohled a myslel jsem si, že budu muset zápasit o život – ale zjistil jsem, že ve věznici v Nyborgu ostatní muslimové utvořili gang pro společnou ochranu. Odsloužil jsem si svůj trest, čas jsem trávil vzpíráním a běháním, ale byla to doba plná pocitů marnosti. Zoufale jsem se chtěl vrátit do Jemenu, ale musel jsem na to vydělat peníze. A abych si vydělal nějaké peníze, potřeboval jsem získat nějakou kvalifikaci. S pomocí sociálních kurátorů, kteří s propuštěnými vězni pracovali, jsem se zapsal na obchodní studia na škole v Odense (což zahrnovalo i měsíční stipendium na pokrytí životních nákladů, které platil dánský stát) a na modlitby jsem začal chodit do tamní mešity Vakf. Bylo to živé místo plné Somálců, Palestinců a Syřanů, kde se teologické disputace často zvrhly v násilí. Jednou jsem během pátečních modliteb vytrhl mikrofon kazateli, který podle mého sváděl na špatnou cestu: měl tu drzost, že nosil kalhoty až pod kotníky, což je zvyk, jímž salafisté opovrhují. „Neposlouchejte ho. Je to novátor, který patří k dvaasedmdesáti sektám, jež jsou odsouzeny do pekelných plamenů!“ křičel jsem. Odense je rodné město Hanse Christiana Andersena a jeho starobylé ulice a malebné domy se sedlovými střechami se k dětským 66
SMRT AMERICE
pohádkám náramně hodí. Město je modelovým příkladem dánské pokrokovosti: cyklistické stezky, pěší zóny, zeleň. Předměstí už ale tak úhledná nejsou. Většina muslimů – první a druhé generace imigrantů – se přistěhovala do nepříliš zdravých sociálních činžáků na předměstí Vollsmose a stejně jako v Londýně zde rezonovalo volání k džihádu. Když mě propustili z vězení, dozvěděl jsem se, že šejch Muqbil, můj učitel z Dammáže, vyhlásil fatvu volající do svaté války proti křesťanům a židům na Molukách v Indonésii, kde zuřily sektářské boje. Šejch naléhal na muslimy nepocházející z Indonésie, aby na místě pomohli zavést islámské právo. Vůdcem uskupení Laskar džihád, skupiny napojené na al-Káidu a ústřední síly bojů, byl Dža’far Umar Tálib. Byl to můj spolužák z Dammáže. A do bojů v Indonésii odjeli i někteří mí kamarádi – včetně bývalého amerického vojáka Rašída Barbiho.6 S pákistánským kamarádem Šírázem Táriqem7 jsme si udělali výlet do Londýna, abychom v tamních mešitách sbírali peníze pro mudžáhedíny na Molukách. Opět mě rozčilila nevýrazná odezva většiny salafistických imámů na tak hrubý útok na naši víru. Džihád pro mě stále představoval spíš obrannou povinnost než právo vést útočnou válku proti bezvěrcům. Nechával jsem se vést slovy Koránu: „Bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.“ Ta slova obsahovala povinnost bojovat nebo boj alespoň podpořit – ať už na Balkáně, v Čečensku nebo na indonéských ostrovech Moluky. Avšak džihád bez podobného opodstatnění byl nelegitimní. Hranice mezi obranným a útočným džihádem nebyla vždy úplně zřetelná a rozmlžila se ještě víc, když al-Káida zahájila své tažení v podobě globálního džihádu. Kolem těchto otázek se točily vášnivé debaty, jež jsem vedl s přáteli v Odense, ke kterým patřil i Muhammad Záhir, syrsko-palestinský imigrant s výrazným blízkovýchodním 6 Barbi se nakonec vrátil do Severní Karolíny. Naposled jsem o něm slyšel přibližně někdy v roce 2009. Oženil se s ženou ze Somálska a pracoval jako dělník v továrně. 7 Táriq tvrdil, že je ve spojení s pákistánskou teroristickou skupinou Laškar-e-Taíba a že několika mladým mužům zařídil výcvik v Pákistánu. Byl zabit v bojích po boku džihádistů napojených na al-Káidu v Sýrii koncem roku 2013.
67
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
nosem, nakrátko zastřiženou bradkou a hluboko posazenýma ponurýma očima. Záhir byl stejně jako já nezaměstnaný, a jelikož jsme měli tolik volného času, často jsme spolu chodili na ryby. Zasypával mě otázkami o Dammáži a šejchu Muqbilovi. Vysvětloval jsem mu fatvy, které on i jiní imámové vydali a označili tak džihád v Indonésii za legitimní, ale zároveň zdůraznili, že nejsou ospravedlnitelné „nahodilé činy terorizující nevěřící“. Na důkaz jsem rovněž uvedl slova významného saúdského klerika, který prohlásil, že povinnost džihádu „musí být muslimy naplňována na různých úrovních v souladu s jejich odlišnými schopnostmi. Někteří musejí pomáhat svými těly, jiní svým majetkem a další svou inteligencí.“ Záhir na mě působil jako obyčejný člověk sympatizující s myšlenkou džihádu, ale zdaleka ne tak extremistický jako někteří jiní, s nimiž jsem se znal. Proto mě opět nesmírně zaskočilo, když tento obyčejný muž provedl cosi velmi neobyčejného. V září 2006 bude zatčen za to, co dánské úřady v té době označí za „nejvážnější“ spiknutí, jaké kdy v historii země odhalily. Svého cíle vrátit se do muslimského světa jsem se nevzdal, ale trpěl jsem jako obvykle nedostatkem peněz, snažil jsem se s pomocí skromného stipendia dokončit studia. Situaci mi opět vyřešil můj talent chlápka na špinavou práci. V Odense byla početná a stále rostoucí somálská komunita. Jednou odpoledne mi zavolal jeden somálský kamarád a požádal mě, ať přijdu zasáhnout na místní svatbu, kde se strhla potyčka. Když jsem dorazil na místo, stal jsem se svědkem důvěrně známé a časté rozepře. V rozporu s přáním oddávajícího imáma se spolu volně bavili příslušníci obou pohlaví a z reproduktorů se linula hlučná hudba. Podobné západní zvyklosti byly salafistům trnem v oku. Vložil jsem se do diskuse a hádka eskalovala, až jeden ze svatebních hostů zaútočil na imáma nožem. Reflexy vybroušené k dokonalosti v korsørských klubech mě naštěstí neopustily a vyrazil jsem útočníkovi nůž z ruky. Nevšiml jsem si však jeho komplice, který mě praštil lahví do hlavy. Krev mi stékala za krk a muže mezitím ode mě odtáhli. Představení komunity dostali strach, abych incident nenahlásil policii, a ujistili mě, že útočníka potrestají v souladu s právem šaría. Nabídli mi, že mu rovněž mohu rozbít láhev o hlavu, odpustit mu nebo 68
SMRT AMERICE
si od něj vzít peníze za prolitou krev ve výši necelých tří tisíc dolarů. Neměl jsem v úmyslu mu odpustit a nechtěl jsem se vrátit do vězení kvůli tomu, že bych někomu rozbil o hlavu láhev. Ale peníze za prolitou krev znamenaly, že bych zčistajasna mohl zase cestovat. Nedávno jsem si začal prohlížet muslimské „manželské“ stránky na internetu v naději, že si najdu přiměřeně zbožnou, ale také přiměřeně atraktivní partnerku. Stránky se nikdy neoznačovaly jako seznamovací a byly poněkud škrobenější než jejich americké protějšky. Ženy, které zde o sobě uváděly informace, málo hovořily o tom, co mají nebo nemají rády, mnohem častěji slibovaly, že budou dobré, poslušné a věrné manželky. Každá z nich byla v hidžábu a měla pokorný výraz v obličeji. I přesto jedna z nich žijící v marockém hlavním městě vzbudila moji pozornost. Karíma mluvila anglicky, měla dobré vzdělání, dodržovala náboženské povinnosti a položila mi přes internet jedinou prostou otázku: chci se s ní oženit?8 Byl jsem díky rozbité láhvi při penězích, měl jsem zbrusu nový dánský pas a srovnané dluhy vůči společnosti, takže jsem se záhy ocitl v letadle. V Rabatu mě přivítal její bratr pověřený povinností mě prověřit. Ještě než jsem se setkal s Karímou, navštívil jsem dvě radikálnější mešity v chudší rabatské čtvrti Salát. I tady salafismus vzkvétal: skutečnost, že jsem byl v Jemenu a znám se s šejchem Muqbilem, mi všude otevírala dveře. Dojem to udělalo i na rodinu Karímy. Karíma byla drobná dívka s olivovou pletí, mandlovýma očima a plachým vystupováním, které ladilo s její hlubokou vírou. Připadala mi přitažlivá i inteligentní. Uvažovala o tom, že spolu emigrujeme do Jemenu nebo do Afghánistánu, abychom našli čistší podobu života. Během pár dní nás sezdali v jejich rodinném domě. Může to působit směšně, že se dva lidé vezmou pár dní poté, co se spolu seznámí, ale tak tomu velí naše víra. Nějaké chození nebo romantické večeře, abychom poznali své myšlení a ujistili se ve svých citech, nepřicházely v úvahu. Alláh se o všechno postará. A dánský stát se postará o mé přesídlení do Jemenu. Vzdělávací granty pro dospívající mládež představovaly jen jednu stránku Karíma je pseudonym. Neuvádím její pravé jméno z bezpečnostních důvodů, abych chránil její totožnost.
8
69
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
šezahrnujícího, štědrého sociálního systému. Přihlásil jsem se ke stuv diu arabštiny na jazykový institut CALES v San’á a získal jsem grant – nikdo se mě na nic neptal. Karíma zůstala v Maroku a já se vypravil zařizovat náš nový život v Jemenu. V dubnu 2001 jsem tedy znovu přiletěl do San’á. Měl jsem zvláštní pocit, jako bych sem patřil. To, co se mi při první návštěvě jevilo jako útok na mé smysly, bylo nyní příjemně a důvěrně známé. Pouliční chaos byl spíš vítaný než ubíjející. Měl jsem radost, že jsem zde našel své staré známé, a trávil jsem dlouhé večery na střešních terasách hovory o víře a o světě. A cítil jsem s tímto chudým koutem Arabského poloostrova opravdovou spřízněnost. Právě tady se vedl zápas o duši mého náboženství. Čtvrť v San’á, kde jsem se usadil, mi připadala mnohem spontánnější než fádní, spořádaná předměstí v Dánsku. Usmíval jsem se, když jsem viděl otlučené káry s ovocem a zeleninou, které ulicemi tahali hubení mladíci, obchůdky prodávající želé a cigarety, starce setkávající se na nárožích s modlitebními korálky. Jemenské úřady se domnívaly, že může trvat i několik měsíců, než za mnou bude moct do San’á přijet Karíma. Tytéž úřady rovněž špatně snášely mé někdejší salafistické kamarády, kteří se v době mé nepřítomnosti zradikalizovali a začali být aktivnější. Nyní už bylo nad veškerou pochybnost jasné, že al-Káida považuje Jemen za „prostor“, kde může zaútočit na západní cíle. Pár měsíců před mým návratem teroristé vyrazili v lehkém člunu vstříc americkému křižníku Cole v adenském přístavu. Zasalutovali námořníkům na palubě a vzápětí odpálili na levoboku křižníku stovky kilogramů plastické trhaviny C-4. O život přišlo sedmnáct amerických námořníků a loď se téměř potopila. Mladý Abdul, v době, kdy jsem odjížděl, vychrtlý teenager, vyrostl v sebevědomého mladíka zapojeného do rozrůstající se džihádistické sítě a uměl mnohem lépe anglicky. V domě, který jsem si pronajal, mě často navštěvoval a opět jsme spolu vedli dlouhé hovory o náboženství. Přesvědčoval mě, abych nečetl knihy od salafistů, kteří nepodporují džihád, a společně jsme hltali zprávy z webových stránek, které informovaly o bojích v Indonésii a Čečensku. Jednou večer jsem šel k němu na návštěvu do domu jeho matky – prostého řadového domku z tvárnic na nedlážděné ulici v San’á. Vyzáblé kočky tam bloudily mezi hromadami odpadků a děti hrály 70
SMRT AMERICE
fotbal nebo běhaly s obručemi. Když jsem dorazil, byl tam už Husajn al-Masrí, egyptský džihádista, který mi kdysi nabídl, že mě dostane do bin Ládinových výcvikových táborů. Seděli jsme na podlaze, popíjeli čaj, a začalo mi být jasné, že zatímco já byl v Londýně, Abdul měl spoustu práce. Tlumeným hlasem, ale se zřetelnou hrdostí, se mi svěřil, že odcestoval do Afghánistánu, strávil nějaký čas ve výcvikovém táboře al-Káidy a dokonce – aspoň to tvrdil – se setkal s Usámou bin Ládinem. „Koná Alláhovu práci,“ prohlásil Abdul. „Ten útok na americkou válečnou loď a na ambasády je teprve začátek,“ pokračoval s odkazem na bombové útoky al-Káidy na velvyslanectví Spojených států v Nairobi a Dár as-Salámu v roce 1998. „V Kandaháru a Džalálábádu jsou teď dobří muslimové z celého světa.“ Spolu s al-Masrím mi řekli, že mě mohou dostat do Afghánistánu, abych pomohl budovat zaslíbenou zemi. Občas jsem si říkal, jestli si Abdul své hrdinské činy a důležitá setkání nepřikrašluje, ale bezpochyby prokazoval prvotřídní znalost Afghánistánu a žádný z členů al-Káidy, s nimiž jsem se posléze seznámil, jeho vyprávění nezpochybnil. Byl jsem v pokušení se tam vydat. Mé náboženské názory tomu nyní rozhodně nebránily. Jakmile jsem se vrátil do Jemenu, polykal jsem na Abdulův popud knížky islámských učenců, kteří schvalovali džihád – dokonce jsem některé z nich přeložil do dánštiny. Opustil jsem svůj salafistický purismus a začal na přípravu k džihádu pohlížet jako na nezbytnost. K tomu, abych zamířil do Afghánistánu, mě však nevedl jen náboženský zápal. Jeden z mých londýnských kamarádů – napůl Barbadosan a napůl Angličan – vyprávěl zážitky z výcviku v Afghánistánu a podněcoval pocit dobrodružství, který ve mně odjakživa vzbuzoval nutkavou touhu. Mluvil o toulání se v majestátních horách, o výcviku ve zbrani a o intenzivním společenství spolubojovníků. „Možná se tam sám brzy vrátím,“ prohlásil Abdul. „Šejch říkal, že lidé, jako jsi ty, by se tam měli vydat,“ dodal s odkazem na bin Ládina. Ukázal mi video z Afghánistánu s rekruty al-Káidy na prolézačkách a při odpalování raket. Byl to záznam, který později získal kultovní věhlas. „Jel bych rád,“ řekl jsem. Nedokázal jsem potlačit své vzrušení z představy, že budu trávit čas s mudžáhedíny v afghánských horách. 71
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
Moje nová manželka měla za mnou brzy přijet do San’á, ale já měl myšlenky upřené jen k džihádistickému výcviku. „Můžeme ti zařídit letenku do Karáčí, kde tě vyzvednou a odvezou autem do Afghánistánu,“ řekl Abdul. Karíma přijela uprostřed léta, ale já měl najednou pochybnosti. Cítil jsem, že ji nemohu jen tak zanechat v San’á, zatímco si zmizím do Hindúkuše – i kdyby přijala, že příprava na džihád je mojí náboženskou povinností. V San’á nikoho neznala. Hledal jsem radu u Muhammada al-Házmího, jednoho z radikálních kleriků, s nímž jsem se seznámil za svého předchozího pobytu v San’á. „Chci se cvičit s mudžáhedíny v Afghánistánu,“ řekl jsem mu. „Mašalláh, to je dobře. Podle práva šaría nesmíš opustit svou ženu, pokud ji neponecháš v péči odpovědného člena rodiny: otce, bratra nebo strýce. Pro džihád však existuje výjimka. Tvoje žena může zůstat v tvém domě v San’á a majitel domu se o ni může postarat jako člen rodiny.“ Zdálo se, že pravidla aplikovaná na svatou válku jsou nesmírně flexibilní. Abdul, který se vrátil z Afghánistánu přednedávnem, měl odlišnou radu. Tvrdil, že pokud se tam vydám, měl bych vzít svou ženu s sebou, abychom tak mohli vykonat hidžru – přesídlení do muslimské země. Poukazoval na apel Usámy bin Ládina, aby džihádisté přicházeli i se svými rodinami. Mnozí to tak dělali: když koncem toho roku byla dobyta poslední pevnost al-Káidy v Tóra Bóra, mezi zabitými a uprchlíky bylo mnoho žen a dětí. Rozhodl jsem se, že Karímu s sebou nevezmu, což mi připadalo mnohem rozumnější zvláště poté, když mi v srpnu oznámila, že je těhotná. Navzdory tomu souhlasila s mým brzkým odjezdem. Když jsem se jednou ráno vrátil z modliteb, zahlédl jsem ji, jak jde obtížně ze schodů. Trpěla zdejším vedrem – byla oslabená ranní nevolností a bolestí zad. Vypadala pobledle a unaveně a nutkání ji – a mé nenarozené dítě – ochránit ve mně potlačilo sen o tom, že se stanu vycvičeným Alláhovým bojovníkem, přinejmenším prozatím. „Zůstanu s tebou,“ řekl jsem jí. „Nemůžeš tady zůstat sama – těhotná a bez peněz v cizím městě, jen pod údajnou ochranou domácího.“ 72
SMRT AMERICE
Rozplakala se. Necítil jsem se dvakrát kavalírsky z toho, že jsem vůbec uvažoval o tom, že bych ji opustil. A vyhlídka, že se stanu otcem, otupila zklamání z toho, že nebudu moct odjet do Afghánistánu. Namísto toho jsem se na krátkou návštěvu vrátil do Dammáže. Významný salafistický náboženský vůdce šejch Muqbil zemřel v červenci během léčby nemocných jater v Saúdské Arábii. Jeho pohřeb se konal v Mekce, ale seminář pořádal vzpomínkovou slavnost. Z celého arabského světa sem přijely stovky jeho bývalých žáků a většina z nich během modliteb plakala. Zůstalo po něm prázdno. Mezi truchlícími byl i můj kamarád, americký konvertita Clifford Newman se svým synem Abdalláhem. Clifford mi ukázal samopal uzi, který si pořídil na ochranu před šíitskými kmeny v okolí. Mé směřování k plnokrevnému radikalismu se završilo 11. září 2001. V pozdním odpoledni jsem vešel v San’á do holičství. V rohu jel na plné pecky arabský zpravodajský kanál al-Džazíra. Krátce po mém příchodu začali vysílat živé záběry z New Yorku. Z horních pater Světového obchodního centra stoupal kouř. Ze vzrušeného komentáře bylo záhy jasné, že došlo k teroristickému útoku. Spěchal jsem domů a pustil rádio, abych se o útocích dozvěděl další podrobnosti, které postupně vycházely najevo. Až do onoho dne jméno Usáma bin Ládin průměrnému salafistovi nic neříkalo. Byl uznáván, že unikl z pasti bohatství a bojoval v Afghánistánu za vybudování islámského státu. O rostoucích schopnostech a ambicích al-Káidy se toho ale vědělo málo. Navzdory útokům na americké ambasády ve východní Africe a na křižník Cole, nikdo, s kým jsem se znal, nečekal, že al-Káida přenese svou válku na území Spojených států. Někteří lidé to považovali za omyl, jiní za nemorální čin, protože se cílem útoku stali civilisté. Ale u většiny mých známých v San’á – obzvlášť u těch, kteří se večer shromáždili v mešitě šejcha Muhammada al-Házmího – překryla euforie střízlivější pohled na povahu atentátů. Al-Házmí byl mezi mladými militantními muslimy v San’á oblíbený. Když se ten večer obracel v dusném vedru k nepřeberným zástupům, byl strhující. „To, co se stalo, je pouhá odplata za americký útlak vůči muslimům a za okupaci muslimských území,“ prohlásil s odkazem na stálou přítomnost amerických sil v Saúdské Arábii a na dalších místech Perského zálivu. 73
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
Všichni shromáždění padli tváří k zemi z vděčnosti k Alláhovi. V tu chvíli jsem nevěděl jistě, kdo ty útoky spáchal, a proslýchalo se, že možná zemřelo až dvacet tisíc lidí. Viděl jsem pár snímků a nebyl jsem si jistý, jak na takový čin reagovat – i pokud ho provedli mí muslimští přátelé jako skutek džihádu. Měl jsem příliš mnoho otázek. Připouští islám sebevražedný útok? Je ospravedlnitelné vybrat si za terč civilisty ve vzdálené zemi? Většina salafistů, dokonce i v San’á, útoky z 11. září kritizovala – tvrdili, že nemají v islámu žádnou oporu. Ale pro mě přišla teologická odpověď za pár dní a pomohla mi utvrdit se v povinnosti vést džihád. Saúdský klerik šejch Hamúd al-Aqlá vydal obsáhlou fatvu na podporu 11. září, v níž tvrdil, že je přípustné zabíjet civilisty, když jsou „smísení“ s bojovníky, a nabídl srovnání s americkým vojenským úderem z roku 1998 na údajné zařízení al-Káidy v súdánském hlavním městě Chartúmu. „Když Amerika zaútočila svými letadly a bombami na farmaceutickou firmu v Súdánu, celou ji zničila a zabila všechny přítomné, personál i dělníky, jak se tomu říkalo? Neměla by se americká akce v súdánském podniku označit za teroristický čin?“ ptal se šejch. Fatvu jsem hltal slovo od slova, i když jiní klerici šejcha al-Aqlu odsoudili. Jako významný podporovatel Tálibánu už před 11. zářím neustále čelil útokům saúdského náboženského establishmentu. Ale v těch horečných dnech po 11. září byly jeho argumenty přesně tím, co jsem chtěl slyšet. Nakonec jsem v tomto střetu civilizací přijal názor, že jsem především muslim. Několik týdnů po 11. září, když se Spojené státy pustily do invaze v Afghánistánu, prohlásil prezident George W. Bush: „Jste buď s námi, nebo s teroristy.“ To mi už nedalo na vybranou; nemohl jsem stát na straně káfir. Usáma bin Ládin byl ryzí; byl to hrdina. Prezident Bush nevěřil v Alláha ani nepřijímal Muhammada jako Jeho posla. Zahájil křížové tažení proti islámu; dokonce to slovo použil – a to přivedlo mnohé pochybující do tábora mudžáhedínů. V debatě o tom, jak by měli muslimové zareagovat, jsem přišel o mnoho přátel z okruhu salafistů. Pro mě to byli zbabělci; obrátili se zády ke svým muslimským souvěrcům. Ale získal jsem mnohé jiné přátele mezi džihádisty. Mnozí z nich odjeli do Afghánistánu. Někteří z militantů, které jsem znal, čekali každým dnem americkou invazi 74
SMRT AMERICE
v Jemenu; dokonce jsem Karímě řekl, že by pro ni bylo bezpečnější, kdyby se vrátila do Maroka. S Abdulem jsme mnohokrát diskutovali o tom, jak je třeba postupovat. „Něco ti povím, Muráde,“ řekl mi jednou večer. „Cestoval jsem ve službách šejcha Usámy. Vyřizoval jsem pro něho vzkazy. Vzpomínáš si na to výcvikové video, které jsem ti ukazoval? To jsem osobně propašoval z Afghánistánu.“ „Mašalláh!“ odpověděl jsem. Chválit někoho přímo se nenosilo. Všechno muselo pocházet od Boha. „Na tom videu jsi mohl vidět jednoho z únosců – je to ten člověk nafilmovaný zezadu, jak střílí z protiletadlového děla. Během svého pobytu jsem se s ním seznámil. Ale nikdo mi neřekl, co se chystá.“ Byl jsem ohromený. Abdul, kterému bylo něco málo přes dvacet, se dostal do nejvyšších džihádistických kruhů. 7. října – v den, kdy Afghánistán zasáhly americké řízené střely, jsem byl s přáteli v jednom domě v San’á. Viděli jsme bitvu v Afghánistánu ve velice jasných barvách. Na jedné straně stál Tálibán, který přes všechny své chyby reprezentoval islám; na druhé pak ďábelská aliance Ameriky, komunistů, tádžických polních velitelů a šíitů. Nenáviděl jsem salafistické učence, kteří se zdráhali označit konflikt se Spojenými státy za svatou válku obranného džihádu. V té době byl v našem kruhu populární jeden hadís: „Když uvidíš vlát černé vlajky nad Chorásánem [Afghánistánem], přidej se k nim.“ Jako by Prorok předpověděl operaci Trvalá svoboda jako válku o budoucnost islámu. Clifford Newman, můj salafistický kamarád z Ameriky, to cítil stejně. Počátkem prosince zavítal ke mně domů v povznesené náladě. „Muráde, viděl jsi zprávy?“ vyhrkl. „Toho Američana, kterého zajali v Afghánistánu a je pořád v televizi? Tak toho jsem tam vyslal já.“ Mluvil o Johnu Walkeru Lindhovi, takzvaném „americkém tálibánci“, s nímž udělala v Afghánistánu rozhovor CNN, když upadl do zajetí. Lindh studoval minulý rok na jazykovém institutu CALES v San’á a zmizel odtud do Pákistánu, odkud odcestoval do Afghánistánu. Newman mi vyprávěl, jak Lindhovi s cestováním pomáhal. Pokud šlo o mě, útok na naše muslimské bratry pro mě znamenal, že džihád je nyní povinný pro každého muslima. Abych se zapojil, 75
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
začal jsem shánět pro Tálibán a jeho bojovníky peníze a doufal jsem, že se k nim v budoucnu připojím, což vzbudilo pozornost jemenských tajných služeb. Byl jsem předvolán na výbor vedení mešity, již jsem v San’á většinou navštěvoval. „Muráde,“ obrátil se na mě křehký starý muž, „toto je mešita, v níž jsou vítáni všichni muslimové, a my máme odpovědnost k celému našemu shromáždění. Někteří z nás, stejně jako my z výboru, se obávají, že se tomuto svatému místu dostává nepatřičné pozornosti. Možná sis všiml, že naproti přes ulici postávají muži a sledují dění. A sledují především tebe. Nemůžeme mít ve shromáždění členy, kteří toto místo zneužívají k vybírání peněz určených pro zahraniční války.“ Odmlčel se a vrhl pohled po ostatních členech výboru. „Bylo nám řečeno, že by pro tebe nebylo dobré, abys sem dále docházel, je to jak v našem, tak v tvém zájmu. Doufám, že to chápeš.“ Když jsem šel po ulici, začal jsem se ohlížet přes rameno. Byl jsem si jistý, že nejednou se nějaký muž zastavil, aby si začal prohlížet výlohu obchodu, nebo se otočil a vydal se opačným směrem. Dokonce jsem si začal kontrolovat auto, pro případ, že by si někdo hrál s brzdami nebo umístil na podvozek výbušné zařízení. Vybavoval jsem si podivný praskot a rušení ve svém telefonu. Začínalo to být nepříjemné. Bylo načase hlavní město opustit, a tak jsem vzal v posledních dnech roku 2001 Karímu na jih. Město Ta’izz patří k nejstarším v celém Jemenu a nachází se mezi tyčícími se horskými hřebeny na půli cesty mezi San’á a Adenem. V období dešťů osvětlují horské vrcholy blesky divokých bouří. Obyvatelé považují San’á za ospalé a zaostalé sídlo a v Ta’izzu je bezesporu důležitější průmyslová výroba – nic malebného. Předměstí jsou zbrázděná ohyzdnými cementárnami a zchátralými továrnami, které by na Západě byly okamžitě určené k demolici. Ale zdejší mešity jsou úchvatné. Nejeden ze zdejších mladíků byl stoupencem radikálního pojetí islámu, podobně jako jsem to viděl v San’á. Navštěvoval jsem mešitu, která vítala válečné veterány z Bosny a Čečenska i některé z těch, kteří byli vycvičeni v bin Ládinových afghánských táborech. Když se dozvěděli, že jsem sledován jemenskou tajnou službou, hned mi padali do náruče. Záhy jsem chodil po celém městě, setkával se v různých domech se zapálenými mladými radikály, z nichž mnozí hledali způsoby, jak se zapojit do nové války. 76
SMRT AMERICE
Mezi mladými muži, které jsem v Ta’izzu poznal, bylo i několik z těch, kteří se v říjnu 2002 zúčastní v Adenském zálivu sebevražedného útoku na francouzský tanker Limburg. Karíma porodila několik měsíců po našem příjezdu, první týden v květnu 2002; svého syna jsme pojmenovali Usáma. Když jsem jméno oznámil své matce, v telefonu se na mě rozkřičela. „Ne, takový jméno mu nemůžeš dát. Zešílel jsi?“ „Mami,“ odpověděl jsem, „v tom případě nemůžou západní rodiny dávat svým synům jména jako George nebo Tony. Ti přece vyhlásili válku islámu.“ Mluvili jsme rozdílnými jazyky.
77
Z a č át e k r o k u 2 0 0 0 – j a r o 2 0 0 2
KAPITOLA SEDMÁ
RODINNÉ ROZMÍŠKY Léto 2002 – jaro 2005
I když se můj prvorozený syn jmenoval Usáma, jeho babička měla právo se s ním vidět. Také to byla vhodná chvíle na nějaký čas opustit Jemen. Tajné služby, bezpochyby podporované Američany, se očividně mnohem víc zaměřovaly na sledování zahraničních „aktivistů“. Za přívětivého dne pozdního léta v roce 2002 byl úhledný předměstský dům nedaleko mého rodného Korsøru nemístně vyzdoben marockými a dánskými vlaječkami. Bylo to uvítání, které moje rodina připravila tomu nepravděpodobnému manželskému páru: dánskému džihádistovi a jeho marocké nevěstě. Tetičky, strýcové a novopečení prarodiče – všichni přišli přivítat prvorozeného syna z nové generace, tříměsíčního chlapce s kšticí tmavých vlasů a jménem Usáma. Můj nevlastní otec stál zamyšleně v pozadí; nezapomněl, že jsem ho dostal do nemocnice. Matka se snažila skrývat svůj vztek, že jsme pro jejího vnuka zvolili jméno Usáma, podobně jako já se snažil potlačit své opovržení vůči ní jako nemuslimce. Pokusil jsem se ji (jak mi velela povinnost) ke konverzi k islámu přimět, ale nevyhnutelně jsem neuspěl a ona mě nikdy nedokázala oslovit jako Muráda. Ale jinak v mé víře nacházela jistou útěchu – přinejmenším se už teď ze mě nestane kriminálník. Možná by si nebyla tak jistá, kdyby věděla o některých lidech, které jsem v San’á a Ta’izzu považoval za své přátele. Neměla sebemenší představu, jak jsem se zradikalizoval. Myslím, že to bylo částečně tím, že si to nepřipouštěla. Prostě to nechtěla vědět. 78
RODINNÉ ROZMÍŠKY
Postoj k muslimům po 11. září v Dánsku přitvrdil. Karíma nosila na ulici nikáb, takže jí byly vidět jen oči. Ani v letních dnech nevycházela bez rukavic. Já měl na sobě tradiční dlouhý thawb, který mi povlával ve větru. Mezi námi, přitahovali jsme spoustu podezíravých pohledů. Po dvou měsících se matčina přívětivost vyčerpala a já zjišťoval, že mi začíná silně vadit arogantní shovívavost našeho okolí. Po útoku na tanker Limburg mi kontaktní osoby v Ta’izzu radily, abych se prozatím do Jemenu nevracel; „bratry“ zatýkali po desítkách. Kdybych musel zůstat v Dánsku, byl bych radši, kdyby to bylo „mezi svými“ – uprostřed šedivých paneláků na předměstí Odense Vollsmose, kde bydlelo víc muslimů než Dánů. Většinou to byli somálští, bosenští a palestinští imigranti. V dánských médiích se začínaly objevovat zprávy o zvýšené kriminalitě ve Vollsmose, příběhy, které byly vodou na mlýn extrémně pravicových stran. Nastěhovali jsme se do nezařízeného třípokojového bytu. Karíma se cítila lépe, když slyšela na ulicích arabštinu a vídala i jiné zahalené ženy, ale nelíbilo se jí naše skromné bydlení ani moje záliba v debatování o džihádu, jemuž jsem dával přednost před hledáním nějaké podřadné práce. Vollsmose trpělo mnohými neduhy spojenými se zločineckými gangy a občas nás ze spánku budila střelba. Záhy jsem se spojil se svými starými kolegy, mezi něž patřil například Muhammad Záhir, s kterým jsem před pár lety chodil na ryby. Všiml jsem si, že ze Záhira se stal větší radikál a jako jeho pomocník se kolem něho motal jeden čerstvý islámský konvertita. Abdalláh Andersen, který pracoval jako pomocný učitel, byl hladce oholený a měl kštici tmavých vlasů a kulatý masitý obličej. Nevěřil si a byl nesmělý, nechal se vést a ve všem vzhlížel k Záhirovi. Nic nenasvědčovalo tomu, že brzy začnou plánovat, jak přivést teror do dánských ulic. V září 2006 Záhira, Andersena a několik dalších lidí ve Vollsmose zatkli při zátahu dánské tajné služby PET, která měla ve skupině svého informátora. Skupinu rozzuřila dánská publikace kontroverzních karikatur zesměšňujících Proroka a diskutovali o možnosti zaútočit na dánský parlament, kodaňskou radnici a redakci deníku Jyllands-Posten. Policie našla padesát gramů výbušniny ve skleněné 79
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
láhvi v Záhirově koupelně. Byl usvědčen a odsouzen k jedenácti letům vězení. Andersen dostal čtyřletý trest. Zjistil jsem, že mezi radikály ve Vollsmose jsem něco jako celebrita díky rozhovoru v dánských novinách, ve kterém jsem odmítl odsoudit útok z 11. září, dokud lidé na Západě neodsoudí sankce, které způsobily předčasnou smrt tolika iráckých dětí. Bylo to povrchní srovnání, ale nadělalo mi spoustu přátel v radikálnějších mešitách.9 Neměl jsem práci, ale pořád jsem dostával finanční příspěvek od dánské vlády na studia v Jemenu, i když mi bylo už pětadvacet let, žil jsem v Dánsku a dokonce jsem ani nenavštěvoval školní výuku. Příjem mi dovoloval trávit dny v modlitbách. Psal jsem na islamistická internetová fóra a sledoval rostoucí archiv džihádistických videí. Začal jsem si osvojovat stanovisko takfírí, pohlížel jsem na některé jiné muslimy jako na káfir, kteří nejsou kvůli svým názorům lepší než bezvěrci. Jedním z nich byl Násir Chadr (Naser Khader), imigrant syrského původu a první dánský muslimský poslanec, který šířil v éteru, že islám je slučitelný s demokracií. Potom začal kritizovat právo šaría. Kypěl jsem zlostí a na internetové islámské fórum jsem napsal: „Je to murtad [odpadlík]. Nepotřebujete fatvu, abyste ho mohli zabít.“ Moje oddanost našemu cíli daleko přesahovala pouhá slova. Spojil jsem se s dalšími rádoby džihádisty včetně Záhira a svého pákistánského kamaráda Šíráze Táriqa a chodili jsme společně cvičit paintball. Pro nás to nebyla hra; odmítali jsme nosit ochrannou výstroj, takže když nás kulička zasáhla, bolelo to. Při jedné seanci měl člen týmu provést jakoby sebevražedný útok a druhý tým se ho měl při tom snažit zneškodnit. I když jsem o tom v té době neměl ani potuchy, mé aktivity, obzvlášť ty internetové, monitorovala dánská zpravodajská služba. 9 V okruhu mých přátel se nacházel i Maročan Sajíd Mansúr, který se oženil s Dánkou. Chodil často k nám domů a trávil spoustu času přehráváním cédéček a dévédéček s kázáními a proslovy významných členů al-Káidy. Údajně byl rovněž v kontaktu s Umarem Abdalem Rahmánem, slepým egyptským klerikem usvědčeným ze spiknutí při prvním útoku na Světové obchodní centrum v roce 1993. Po třech domovních prohlídkách se nakonec Mansúr stal prvním člověkem v Dánsku, který byl obžalován a odsouzen na základě nové legislativy kriminalizující navádění k terorismu. V roce 2009 byl však propuštěn a uchýlil se do ilegality. Po odpykání trestu vězení byl znovu zatčen za „podněcování“ v únoru 2014.
80
RODINNÉ ROZMÍŠKY
Moje situace byla mírně řečeno komická – placený jedním dánským ministerstvem, ubytovaný druhým a sledovaný třetím. Všude, kam jsem přišel, se radikální skupiny rozrůstaly a spojovaly – a zpravodajské služby se usilovně snažily identifikovat ty, kteří se odhodlali překročit hranici od slov k činům a k terorismu. Karímě se nelíbilo v Odense ani v Dánsku a začátkem roku 2003 otěhotněla s naším druhým dítětem. Doufal jsem, že by se mohla lépe sžít v Británii. Podruhé v životě jsem se vypravil do Anglie, abych si tam našel práci a místo k bydlení a aby tam žena mého života mohla za mnou přijet. A podruhé v životě měla ta žena jiné představy. Když jsem telefonoval domů, jeden den za druhým, hovor nikdo nebral. Obvolával jsem nemocnice, policii, svoji rodinu; nikdo Karímu neviděl. Nakonec jsem zjistil z telefonátu jejímu bratrovi do Rabatu, že se s Usámou vrátila do Maroka. Náš vztah se potýkal s potížemi. Byla stále zbožná, ale zároveň zjevně toužila po pohodlném životě v Evropě. Zchátralý byt v paneláku nesplňoval její očekávání a začala mě zahrnovat výčitkami, že se o rodinu dostatečně nestarám. Já začal mít dojem, že její pokora a poddajnost před lety v Rabatu byly jen dobře odvedeným divadlem. Vzteklý a znechucený jsem letěl do Maroka. Trvalo mi měsíc a stálo mě spoustu peněz, než jsem směl vidět Usámu, a Karíma taky trvala na soukromé porodnici pro druhé dítě. S pomocí kamarádů jsem na to sehnal peníze. Naše dcera Sára se narodila začátkem srpna. Byla to doba nabitá událostmi. Americká invaze v Iráku – „šok a hrůza“, které z ní pramenily, se podobaly hollywoodskému scénáři – začala v březnu. Sledoval jsem videa, na kterých američtí vojáci přijížděli do Iráku s Biblí v ruce, jako by se chtěli muslimům vysmívat. Ani já ani nikdo z lidí, které jsem znal, jsme nechovali sympatie k diktátorovi, jakým byl Saddám Husajn, jehož jsme považovali za ateistu. Nikdo z nás ale nevěřil tvrzením prezidenta Bushe, že Saddámův režim spolupracoval s al-Káidou nebo že ukrývá zbraně hromadného ničení. Považovali jsme invazi za vyhlášení nové války muslimům a za další důvod, proč nastoupit cestu džihádu. Zdálo se, že ponížení další muslimské země je dokonáno. Americkým tankům trvalo deset dní, než dorazily do Bagdádu. Irácká armáda se zhroutila, její vedení se buď vzdalo, nebo uprchlo. Po celé zemi 81
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
se třepotaly hvězdy a pruhy. Americké válečné cíle byly nestoudně domýšlivé. Udělají z Iráku výstavní demokracii a zbytek arabského světa bude vděčně následovat. Islám může učinit obrovský pokrok. Já měl ale v tuhle chvíli bezprostřednější a důvěrnější problémy, s nimiž jsem se musel vypořádat. Jestliže jsem chtěl zachránit své manželství, musel jsem si najít práci a zlepšit naši životní úroveň. V Dánsku mě pronásledoval zápis v trestním rejstříku, s nímž jsem práci mohl sotva sehnat. V Anglii jsem měl větší naději na získání zaměstnání i možnost u někoho bydlet – u svého někdejšího spoluvězně Sulejmana, s nímž jsem přijel do Anglie trajektem před šesti lety. Uzavřeli jsme s Karímou dohodu: najdu-li si v Anglii práci, přijede s dětmi za mnou. Sulejman se přestěhoval z Milton Keynes do malého přízemního bytu v Lutonu kousek na sever od Londýna. Když jsem se tam z Maroka vrátil, sehnal jsem práci na vysokozdvižném vozíku ve skladišti nedaleko Hemel Hempstead. To byl sotva ideál ctižádostivého džihádisty. Ale chtěl-li jsem ještě někdy uvidět své děti, musel jsem to podstoupit. Jestliže ve Vollsmose doutnala radikálnost pod povrchem, v Lutonu hrozila každým okamžikem vybuchnout. Ve městě byla vysoká koncentrace kašmírských imigrantů z Pákistánu a nezaměstnanost a diskriminace byly všudypřítomné. Většina jejich dětí vyrůstala v odcizení k většinové britské společnosti a odmítala úsilí svých rodičů o asimilaci. Obracely se k radikálnímu islámu a válka v Iráku jen přilila oleje do ohně. Našetřil jsem si dost peněz, abych si mohl pronajmout obyčejný řadový domek, a koncem roku 2003 se můj vzácný záchvat sebekázně vyplatil. Karíma, Usáma a Sára přijeli a zabydleli se v anonymní existenci na Connaught Road v chudinské čtvrti Lutonu. Ulička s poválečnými domky namačkanými na sebe byla neustále plná aut a dodávek. Domky neměly žádné zahrádky: jen pár dlažebních panelů ozdobených popelnicemi. Karíma byla ale přinejmenším zpočátku šťastnější. Oblečená se zahalenou tváří dobře v Lutonu zapadla mezi stovky podobných žen. Jenže ze stejného důvodu město začalo rovněž přitahovat extrémní pravicové skupiny a rasistické útoky byly na denním pořádku. 82
RODINNÉ ROZMÍŠKY
V Lutonu jsem se pohotově zařadil mezi podobně smýšlející bratry. Nečinně jsme se spolu potloukali po městě, pojídali kousky kuřecího masa s hranolky a mluvili o džihádu. Měl jsem zde své přívržence, protože jsem se setkal s některými nejznámějšími postavami radikálů z arabského světa. Islamistické povstání v Iráku nás povzbudilo a poskytlo platformu pro radikálního kazatele Umara Bakrího Muhammada – muže, který dokázal vyburcovat davy. Poprvé jsem ho slyšel mluvit na jaře 2004 v malém komunitním centru na Woodland Avenue, kde se scházeli někteří z nejradikálnějších muslimů v Lutonu. Sál praskal ve švech – řady vousatých mladíků v šaryvarech v tálibánském stylu. Ženy celé zahalené v černém postávaly v oddělené části v zadní části sálu. Když na pódium vyšel klerik, mohutný korpulentní muž opírající se o vycházkovou hůlku, v místnosti to zašumělo. Měl nezvykle velké brýle a hustý plnovous. „Bratři, přináším vám důležité zprávy. Mudžáhedíni v Iráku přecházejí do útoku a vítězí. Rozsévají mezi Američany strach,“ hřímal s přízvukem, v němž bylo slyšet jeho syrský původ a nářečí východního Londýna. Vzdor jednoho města poskytoval džihádistům důvod k naději. Fal lúdža, město osmdesát kilometrů západně od Bagdádu, byla sunnitskou pevností, jejíž obyvatelé Američany ani v nejmenším nevítali. Ve dnech jejich příjezdu, kdy si zabrali místní školu, došlo k protestům, které přerostly do násilného konfliktu. Američtí vojáci spustili do davu demonstrantů palbu a několik z nich zabili. Když povstalci pověsili na mostě přes řeku čtyři spálená těla amerických žoldáků, Američané zahájili útok na město. Jenže zde se Američané setkali s tuhým odporem a džihádisté z celého světa vzhlíželi k Fallúdži jako k zásadní bitvě o záchranu Iráku z rukou bezvěreckých odpadlíků. Povzbuzeni neúspěchem Američanů při dobývání města vyhlásili džihádisté islámský emirát a začali zavádět právo šaría. „Subhán Alláh, Alláhu akbar [Sláva Bohu, Bůh je veliký]!“ křičel Bakrí Muhammad. „Právě jsem obdržel pozdravy od bratrů z irácké Fallúdži. Říkají, že boj se vyvíjí dobře. Žádají nás, abychom vytrvali v nasazení pro náš dín. Sám šejch Abú Mus’ab az-Zarqáwí vám posílá své pozdravy,“ hřměl. 83
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
Zarqáwí, původem Jordánec, který vybudoval pobočku al-Káidy v Iráku, získával v extremistických kruzích rostoucí proslulost jako vůdčí osobnost odporu proti americké okupaci. Obecenstvo každé slovo Umara Bakrího vděčně hltalo. Nebyl to muž, který by o sobě pochyboval. Zatímco jeho arabská recitace Koránu měla hodně k dokonalosti, oplýval charizmatem a měl pohotové odpovědi na naléhavé aktuální otázky i pozoruhodné kontakty. Obzvlášť na mě zapůsobilo, jak uměl k ospravedlnění bin Ládinovy války využít Korán, hadísy i staletí staré islámské právo. Umar Bakrí vedl skupinu al-Muhádžirún, radikální britskou organizaci, která veřejně podporovala al-Káidu a lavírovala na tenké hranici mezi svobodou slova a podněcováním terorismu. Únosce z 11. září označil za „skvělých devatenáct“ a jeho kázání na internetu – sledovaná stovkami mladých radikálů – obhajovala džihád proti těm, které nazýval „křižáky“ v Iráku a Afghánistánu. Na několika dalších přednáškách, které jsem navštívil, bylo jeho poselství stejně plamenné. Umar Bakrí prohlásil, že Spojené státy masakrují muslimy a že je povinností muslimů klást odpor. Liboval si v citování Koránu: „A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni.“ Jeho pomocníci občas nainstalovali projektor a promítali fotografie Iráčanů údajně zabitých Američany. Také měli snímky vězňů mučených ve věznici Abú Ghrajb nedaleko Bagdádu, které byly právě nedávno publikovány. Kypěl jsem vzteky nad takovým ponižováním muslimů. Umar Bakrí nám také vyprávěl, že v této válce se nerozlišuje mezi civilisty a necivilisty, mezi nevinnými a vinnými. Jediný skutečný rozdíl je mezi muslimy a nevěřícími a život bezvěrce je bezcenný. Bakrí založil al-Muhádžirún v Británii v roce 1996 a postupně se radikalizoval, obzvlášť po 11. září. Třebaže ho mnozí odmítali jako domýšlivého tlučhubu, jeho stoupenci, z nichž mnozí měli jen povrchní znalosti o islámu, hltali každé jeho slovo a občas tíhli k násilí. Několik jeho žáků se zapletlo do teroristických spiknutí – včetně jednoho sponzo84
RODINNÉ ROZMÍŠKY
rovaného al-Káidou, při kterém chtěli odpálit bomby vyrobené z průmyslových hnojiv na zalidněných místech, například v nočním klubu Ministry of Sound v Londýně. Bakrí měl za sebou pozoruhodnou historii vedení a výuky mladých radikálů, kteří následně sami osnovali násilné útoky. On sám se ale těchto akcí nikdy neúčastnil ani o jejich plánech nevěděl. Poté, co dva Britové provedli sebevražedný útok na bar v Tel Avivu, se Bakrí chlubil, že jeden z nich byl účastníkem kurzu o islámském právu, který vedl, ale trval na tom, že o jejich záměru netušil. Rovněž mluvil o „Smlouvě o bezpečí“, podle které muslimové žijící v Británii neměli páchat skutky džihádu na její půdě, ale měli vést džihád za mořem. Vyprávěl příběh o souputnících Proroka Muhammada, jimž se dostalo ochrany a pohostinnosti v Habeši, kde vládli křesťané. Tak vzniklo v Koránu pojetí smlouvy, podle níž muslimové nesmějí útočit na obyvatele země, ve které nalezli útočiště. To byl prohnaný způsob, jak se vyhnout problémům s tvrdou britskou protiteroristickou legislativou. Na přednáškách Umara Bakrího sedával v zadních řadách tichý britský Pákistánec Abdul Wahíd Madžíd a pečlivě si psal poznámky. Bydlel v Crawley, ospalém městečku na jih od Londýna, ale na přednášky a diskuse pravidelně dojížděl. Byl jedním ze skupiny mladých mužů, které Umar Bakrí v Crawley vyučoval a z nichž někteří plánovali bombový útok na noční klub Ministry of Sound v Londýně. Madžíd nebyl do tohoto spiknutí zapleten, ale za několik let sám přinese nejzazší oběť ve jménu al-Káidy. Záhy jsem začal navštěvovat „VIP“ přednášky Umara Bakrího, které byly přístupné pouze jeho nejbližším stoupencům, jakým byl Abdul Madžíd. Umara Bakrího zaujalo, že jsem strávil jistou dobu v Jemenu, i jméno, které jsem dal svému synovi. S oblibou mě oslovoval Abú Usáma (otec Usámy). Tato sezení se konala nejméně jednou týdně v domech Bakrího stoupenců v Lutonu a účastnilo se jich šest až deset z nás. Po nich následovaly vydatné večeře s jehněčím nebo kuřecím masem, které zajišťoval hostitel. Umar Bakrí jedl rád. Za zavřenými dveřmi bývala jeho poselství značně odlišná. Při jedné příležitosti prohlásil, že vydává fatvu, která umožní zabíjet 85
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
nevěřící – káfir – v Anglii, protože podle jeho názoru se účastní širšího světového konfliktu. Když se ho jeden ze skupiny – optik pákistánského původu z Birminghamu s ryšavou bradkou – zeptal, jestli je přípustné bodnout káfir nožem přímo na ulici, potvrdil, že to možné je. Umar Bakrí přišel do Spojeného království, aby unikl před soudním stíháním v Saúdské Arábii, ale klidně dával své požehnání stoupencům, aby zabíjeli lidi na ulicích v zemi, kterou nyní nazýval domovem. Patřil jsem k malé skupině jeho přívrženců, kteří strhávali re klamní plakátky se spoře oděnými ženami a starali se o stánek v centru Lutonu, kde se rozdávaly letáky a s pomocí megafonů získávali stoupenci. Pro mě to znamenalo příslušnost k dalšímu gangu. Ale podrážděná atmosféra – včetně rostoucího počtu útoků na muslimské ženy – nám dávala pocítit, jak je důležité bránit své společenství. Nebyla to Fallúdža, ale byla to součást téhož boje, byť mnohem menší. Mlátili jsme opilce, kteří obtěžovali zahalené ženy. Jednou jsme s kolegou z al-Muhádžirúnu honili dva muže v obchodním středisku Arndale, protože napadli muslimky. Jednoho jsem dostihl v lékárně Boots a srazil ho k zemi mezi policemi s kosmetickými přípravky. Několikrát jsem ho praštil a pak jsem utekl dřív, než dorazila policie. Když hrál domácí zápasy lutonský městský fotbalový klub, což přitahovalo skupinky neonacistických skinheadů, nosil jsem při sobě baseballovou pálku nebo kladivo. A naše nepočetná skupina odmítala snahy jiných muslimů angažovat se v anglické politice. Považovali jsme takové úsilí za zbytečné a neslučující se s islámem. Islamofobii jsem pociťoval z první ruky zvláště ve chvílích, kdy jsem byl pravidelně podrobován „dodatečným prohlídkám“ na letištích. Při jedné cestě z Dánska mě drželi dvě hodiny na celním odbavení na lutonském letišti, hrabali se mi v zavazadlech a pokládali mi běžné dotazy. „Tohle děláte, protože nenávidíte muslimy? To asi bude ten pravý důvod, ne?“ obviňoval jsem je. Tvářili se dotčeně. Jeden z nich přivedl kolegyni, britskou Pákistánku v hidžábu. „Já jsem také muslimka a mohu vás ujistit, že tato prohlídka nemá nic společného s vaším vyznáním,“ řekla. „Vy nejste žádná muslimka. Vy jen předstíráte, že jí jste. Ve skutečnosti jste ale jenom pokrytec,“ vybuchl jsem. 86
RODINNÉ ROZMÍŠKY
Džihádský salafismus nebyl zrovna vyznáním pro každého. Umar Bakrí mě díky mým boxerským zkušenostem ustavil ve skupině „emírem výcviku“. Cvičil jsem v tělocvičně skupinku členů al-Muhádžirúnu v boxování. A začal jsem vést výpravy mladých britských extremistů do Barton Hills, přírodní rezervace severně od Lutonu, kde jsme prováděli polovojenská cvičení beze zbraní. Dril jsem zdokonaloval s pomocí výcvikových videí al-Káidy, která jsem si pro inspiraci stahoval z internetu. Běžně jsem své frekventanty nechával brodit ledovým potokem a poté vyběhnout po strmém břehu. Venku v přírodě jsem to miloval stejně jako moji žáci. Hra na mudžáhedíny se jim líbila a zalesněnými kopci se rozléhaly výkřiky „Alláhu akbar!“. O výcvik byl záhy tak velký zájem, že jsem vodil do lesů desetičlenné skupiny dvakrát týdně. Účastníci dojížděli až z Birminghamu, aby se lekcí mohli účastnit. Mezi těmi, které jsem poznal v Lutonu, byl i Tajmúr Abdulwahháb al-Abdaly, mladík iráckého původu, který strávil velkou část dětství ve Švédsku. Narazili jsme na sebe v oddělení pánské konfekce ve velkém obchodním domě, kde pracoval. Al-Abdaly měl tmavě hnědé oči a husté černé vlasy; vypadal jako filmová hvězda. Ale bydlel v Lutonu, v místě, kde nebylo moc příležitostí. Hrávali jsme spolu fotbal, chodili do tělocvičny a potkávali se na pátečních modlitbách. Tajmúr občas docházel na veřejná setkání al-Muhádžirúnu, spíš ze zvědavosti než z přesvědčení. Měl tichou povahu a jen vzácně vyjadřoval nějaké názory. Čas od času jsme se ale i tak dostali do teologické diskuse a on vlídně zpochybňoval mé bezvýhradné přijímání stanoviska takfírí. Podobně jako moji dánští kamarádi z Vollsmose vypadal na nepravděpodobného kandidáta na teroristu. Jeho manželka nechodila celá zahalená, dokonce nenosila ani nikáb, jen moderně volný hidžáb. Za pár let bude Tajmúr jedním z těch, kteří rovněž překonají má očekávání. Extremisty, mezi které jsem se počítal, totiž dohánělo k zuřivosti věznění údajných členů al-Káidy bez soudu na základně Guantánamo nebo skandál ve věznici Abú Ghrajb. V mém lutonském společenství se americkému prezidentovi posměšně říkalo šejch Bush, protože saúdský náboženský establishment se k Američanům choval 87
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
s patolízalskou uctivostí, odsuzoval teroristické útoky v Iráku, ale nikdy se ani slovem nezmínil o obyčejných Iráčanech zavražděných americkou armádou. 7. května 2004 popravil v Iráku Abú Mus’ab az-Zarqáwí, jordánský džihádista, který – pokud jde o násilí a brutalitu – zřejmě neznal žádné hranice, amerického občana Nicka Berga. Zarqáwí se postaral, aby bylo Bergovo stětí nafilmováno. V té době byl pro nás Zarqáwí něco jako hrdina; stál v přední linii a nenechal se zastrašit mnohonásobnou přesilou. Byl připravený sám se chopit meče a v okruhu mých lutonských kamarádů přitahoval dokonce víc stoupenců než Usáma bin Ládin. Video Bergovy vraždy a další záznamy útoků na americké síly v Iráku se staly mezi lutonskými džihádisty i na jiných místech Spojeného království populární a al-Muhádžirún je distribuoval na DVD. I já jsem se díval na video Bergovy vraždy, ale neměl jsem až donedávna ani ponětí, že muž po jeho pravici, který Berga drží, zatímco se Zarqáwí chystá ke smrtelné ráně, je Mustafá Darwíš Ramadán, se kterým jsem mluvil v dánském vězení v roce 1997. Po propuštění se Ramadan dostal do dalších problémů a utekl do Libanonu a posléze do Iráku, kde přijal krycí jméno Abú Muhammad Lubnání a připojil se k militantní islamistické skupině Ansár al-Islám. Lubnání se svým šestnáctiletým synem zahynuli ve Fallúdži v boji po boku al-Káidy proti americké armádě. Brutalita videozáznamů přicházejících z Iráku mě neodrazovala, protože představovala spravedlivou odplatu za invazi do muslimské země. Jejich záměrem bylo vzbudit v nepříteli hrůzu. Alláh řekl Muhammadovi, že ve válce je lepší zabíjet než brát příliš mnoho zajatců. Slovy Koránu: „Nebylo dáno proroku žádnému, aby měl zajatce, pokud dokonale neporazil nepřátele na zemi. Vy toužíte po tom, co nabízí vám život pozemský, zatímco Bůh vám chce dát život budoucí – a Bůh mocný je i moudrý.“ Dokázal jsem ty vzdálené válečné skutky od svého každodenního života oddělit, ale mnozí stoupenci Umara Bakrího to neuměli. Pro mladíky, jako byl onen optik navštěvující jeho soukromé přednášky, byl nepřítel všude, v uniformě i mimo uniformu, v Bagdádu stejně jako v Birminghamu. Přiklonili se k velice prostému rozlišování: byla to válka učedníků Alláhových proti bezvěrcům. 88
RODINNÉ ROZMÍŠKY
Mně připadalo obtížné na tuhle zjednodušující formulaci přistoupit. Snad jakási hluboko vštípená lidskost mi bránila pohlížet na svět jako na boj mezi dobrem a zlem, v němž by zlo mělo zahrnovat obyčejné lidi, kteří se snaží udržet si rodinu a práci. Navzdory fatvám ospravedlňujícím útoky z 11. září na mě začaly ohledně útoků na civilisty dotírat pochybnosti. Pro mě džihád pořád ještě znamenal obrannou akci, jejíž smysl spočíval v ochraně víry. A na osobní rovině se mi jednoduše líbilo, když mě lidé přijímali – muslimové i nemuslimové. Ať už šlo o výměnu pár slov s pokladní v samoobsluze nebo s řidičem autobusu, rozhovor o fotbale ve skladu nebo o pomoc někomu při nakupování, pohlížel jsem na nemuslimy kolem sebe jako na spřízněné lidské bytosti, byť pomýlené. Začal jsem být zběhlý v rozlišování mezi svou oddaností cíli – a al-Muhádžirúnu – a vztahy, které jsem si vytvářel s obyčejnými lidmi, s nimiž jsem se setkával. Už menší zběhlost jsem prokázal ve schopnosti udržet při životě vlastní manželství. Opustil jsem zaměstnání řidiče vysokozdvižného vozíku a pracoval jsem příležitostně jako vyhazovač v nočním klubu. Rozhodně jsem na to měl postavu a schopnosti a vydělával jsem tak víc peněz než v pravidelném zaměstnání. Výplaty v hotovosti v klubech a hospodách v Lutonu a okolních městech měly jednu výhodu navíc: neplatil jsem ze svého příjmu daně, které by odcházely přímo do pokladny britské vlády a pomáhaly jí ve válce proti muslimům za mořem. Karíma ale byla nešťastná, propadala náladovosti, nesnášela můj životní styl „muslimského vyhazovače“. Cítila se osamocená a snažila se zvládat děti. Z Usámy se vyklubalo nespoutané batole. V jednu chvíli – během hádky ohledně mých dlouhých nepřítomností v Connaught Road – mi Karíma plivla do obličeje. Jednoho ponurého, deštivého podzimního večera v roce 2004 pak přišla s prostým požadavkem. „Nemohl bys vypadnout?“ řekla. „Nechci tě už tady.“ Karíma mě požádala o „islámský rozvod“, a dokonce po mně chtěla, abych jí pomohl najít nového manžela. Než abych dovolil nastěhovat se do domu, kde žily mé malé děti, nějakému muži, kterého bych neznal, zašel jsem tak daleko, že jsem ji seznámil s jedním svým tureckým kamarádem. Stal se jejím novým manželem – přinejmenším z hlediska 89
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
islámu, když už ne podle platných zákonů – a ke Karímě se nastěhoval. Za tři dny ale zase odešel. „Nemohl jsem ji vystát,“ povzdychl si. Zasmáli jsme se tomu. Neměl jsem kde bydlet, hlodal ve mně pocit selhání, a tak jsem si znovu sáhl na dno, podobně jako při svém výletu do dánského vězení. Tenkrát byla moje reakce velice odlišná: už žádný zločin, najít sebekázeň a sebeúctu a stát se dobrým muslimem. Zmatky počátkem roku 2005 vedly přesně opačným směrem: jako bych se vrátil do dnů s Bandidos. V Koránu se nic neříkalo o tom, jak se má člověk chovat jako vyhazovač v nočním klubu. Když jsem zjistil, že návštěvníci klubu u sebe mají kokain, dal jsem jim na vybranou, aby ho buď předali mně, nebo policii. Brzy jsem měl slušnou zásobu kokainu a po sedmi letech odříkání jsem ho začal znovu užívat. Taky jsem k tomu měl nevázanou partnerku, blondýnku jménem Cindy,10 která pracovala jako prodejce aut a zbytek svého času trávila na divokých večírcích. Přibližně tři minuty po seznámení s ní a s její kamarádkou před jedním z klubů, kde jsem pracoval, se na mě Cindy lascivně usmála. „Ráda si nechám našvihat,“ prohlásila. „Čím ti mám našvihat?“ pohotově jsem odpověděl. Řekla konkrétní název biče, který byl očividně oblíbený v sadomasochistických kruzích, a dala mi své telefonní číslo. Bez ohledu na to, jestli jsem byl v té době technicky vzato s Karímou ženatý, nebo ne, Korán slibuje za mimomanželský sex kruté tresty. „Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, věříte-li v Boha a v den poslední.“ To byl trest, který by Cindy zřejmě ocenila. Já ale několik následujících měsíců žil život plný rozporů, podléhal jsem všemožným pokušením, ale pak se vždycky snažil kát skrze modlitbu. Byl jsem beznadějně nezakotvený, upadl jsem do víru sexu, drog a rvaček, z kterého jsem se jen občas vyhrabal k novému spojení se svou vírou. Jeden z klubů, v nichž jsem pracoval, se nacházel ve městě Leighton Buzzard. Klub Shades byl žalostným místem: jizva na kdysi přívětivé ulici provinčního městečka. Odehrála se tam spousta rvaček a já si 10
90
Cindy není její skutečné jméno. Použil jsem pseudonym.
RODINNÉ ROZMÍŠKY
svou výplatu zasloužil. Tony, šéf portýrů, byl přívětivý chlápek lehce přes čtyřicet, chytřejší než bývá u vyhazovačů zvykem. Myslelo mu to a byl zvídavý, ne jako ti hulváti, které jsme po většinu nocí ze Shades vyhazovali. Já byl první muslimský konvertita, se kterým pracoval, a jeho zajímalo, proč jsem si zvolil islám. V štiplavě mrazivém večeru v únoru 2005 mě Tony naložil na nádraží v Leighton Buzzard do své stařičké Hondy Accord. Běžně jsme si povídali o boxování, práci nebo počasí. Ale když jsme tenkrát večer zůstali stát na světlech, Tony se ke mně otočil a prostě se zeptal: „Proč Alláh chce, aby lidi zabíjeli jiný lidi? Nemyslíš si, Muráde, že by se Alláhovi víc líbilo, kdybys lidi třeba učil číst?“ Zakoktal jsem se, než jsem mu nabídl obvyklé odpovědi o potřebě džihádu na obranu mého náboženství tváří v tvář útlaku ze strany Západu. Holá podstata Tonyho otázky mě ale trápila. Od chvíle, kdy jsem se před sedmi lety stal muslimem, jsem se učil pěstovat si nebo představovat nepřátele – šíity, Muslimské bratrstvo, rasisty v Lutonu, z nedávné doby pak vládu Spojených států. Začal jsem se identifikovat s tím, co jsem nenáviděl; nepřátelé poskytovali volný průchod mému hněvu. Rovněž ale zastírali skutečné důvody toho, proč jsem se oddával nenávisti. Vztek a pocit marnosti se ve mně střádaly od dětství; jak mnohem snazší bylo nenávidět než se usmířit. Když jsem byl vystaven bolestivé otázce, moje pohotová reakce spočívala v tom, že jsem obviňoval ďábla, že se snaží moji víru podkopat. Od doby, co jsem se stal muslimem, mi imámové a učenci neustále připomínali, že satan se pořád snaží zasévat do člověka pochybnosti. Jak to bylo napsáno v Koránu: „[Satan] odpověděl: ‚Pane můj, za to, žes mne svedl, okrášlím jim vše, co na zemi je, a všechny je uvedu v bloudění, kromě těch, kdož jsou služebníci Tvoji upřímní!‘“ Ve víru hédonistického života s Cindy jsem se cítil slabý – jako bych upadal zpět do doby, kdy jsem v Korsøru trávil čas v klubech. Musel jsem se z toho dostat dřív, než by se nade mnou pohyblivé písky uzavřely. A byla to moje odloučená žena, kdo mě – přinejmenším na jistou dobu – zachránil. „Nevrátíš se zpátky?“ položila mi Karíma prostou otázku, když jsem zvedl telefon. To bylo časně zjara v roce 2005. Její hlas zněl spíš unaveně, než že by toužila po mé společnosti. Z představy, že budu 91
L é t o 2 0 0 2 – j a r o 2 0 0 5
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.