Tato publikace ani žádná její část nemůže být reprodukována nebo přenášena jakýmkoli způsobem včetně mechanického, fotografického či jiného záznamu bez předchozího souhlasu autora a nakladatelství. Práva autorů jsou vyhrazená.
Adriana Radačičová Co potřebujete vědět o mužích, abyste je mohly milovat i nenávidět Vydalo nakladatelství Petrklíč s.r.o., jako svou 619. publikaci v roce 2013. Redakční spolupráce: Iva Riegrová Grafická úprava: Jiří Himal jirihimal.cz Návrh a úprava obálky: Martin Janků martypo.cz Fotografie na obálce Samphotoshock - Barang Tvorba e-knihy: Martin Koumal grafik-koumal.cz © Adriana Radačičová 2013 © Nakladatelství Petrklíč s.r.o. 2013 Nakladatelství Petrklíč s.r.o. Pod Jarovem 18 Praha 3 130 00 tel.: 604608127 tel.: 603182483 mail:
[email protected] web: www.petrklic.info Distributoři našich knih: Pemic Ostrava Euromedia Praha Pavel Dobrovský Praha NS Středokluky Krameriova K. D. Kosmas Horoměřice ISBN (tištěné): 978-80-7229-519-7 ISBN (ebook-ePub): 978-80-7229-499-2 ISBN (ebook-mobi): 978-80-7229-500-5
Adriana Radačičová Co potřebujete vědět o mužích, abyste je mohly milovat i nenávidět
Toto čtení je určeno nám, ženám přes třicet, čtyřicet, padesát a výše. Ano, všem těm, o kterých muži pokrytecky žertují, že by si o ně neopřeli ani svůj vysloužilý bicykl a že jsme my po třicítce v globálu tak staré, že nepatříme ani do buřtů, a naše kůže je tak vrásčitá, že se nehodí ani na výrobu tympánových bubnů. Prostě my, ženy na odpis, a přesto existující. Žijeme vedle nich, milujeme je a pracujeme pro jejich blaho. Jen jsme jaksi neviditelné. Ani zdaleka ti slaboši netuší, že právě na našich bedrech, seschlých prsou a botách bez podpatku stojí chod jejich rodin, a potažmo i firem. To proto, že kdyby ředitel, co má poměr se sekretářkou, neměl svou chytrou a obětavou ženu, která by za něj dala duši a která mu vaří, uklízí, stará se mu o šaty, boty a o společné děti, pofoukává mu bolístky a zvedá jeho sebevědomí až do oblak, tak by on nerozhodl ani o prodeji použitých bačkor do Ruska. Ano, za těmi silnými, neodolatelnými muži, řediteli, manažery a prezidenty, které tak obdivují ty dvacetileté slečny s tvářičkou hladkou jako dětská prdýlka, stojíme my, ženy v natáčkách a zástěře, a třímáme okovy rodiny pevně ve svých rukou. Štve mě to. Přesto mě to štve. Vážně. Nikde se o nás totiž nepíše. O nás, aktivních šedesátnicích. Jako bychom neexistovaly, jedly jen slepici na smetaně a segedín, k pití si dávaly skleničku manželova právě otevřeného lahváče a po ničem netoužily. Já miluji asijskou kuchyni, francouzské mušle a k pití preferuji suché bílé a především tmavé portské. A nepočítá se s námi ani v jiných sférách. Jako bychom se neoblékaly, nečesaly a možná ani nemyly. Kde se schováváme, my šmrncovní padesátnice a šedesátnice? Kde nakupujeme, kde a jak se líčíme a jaké šampony potřebují naše vlasy? Kde se to píše? Odpovím si sama. Nikde. Existuje vůbec nějaký časopis, který by se soustřeďoval na nás, na vnadné šedesátnice, a nezaobíral se pouze reklamou na zácpu či tabletkami proti větrům? Doběla mě rozčílí reklama, ve které buclatá padesátnice tvrdí, že jí manžel tvrdí, a to do očí, že od té doby, co má v ústech protézu, není už tak zábavná? Třeba jí opravdu nesedí zuby, nebo on ztratil vtip. Kde je pravda teď? Copak my, například ženské ve věku 50 a více, musíme mít nutně falešné zuby, a dokonce nesedící? Kdo je má, ať mlčí, a komu nesedí, ať si to vyřídí se svým zubařem, ale já tohle skuhrání poslouchat nechci. „Mám svoje zuby,“ prohodila jsem jízlivě k mladé a podle mého mínění příliš horlivé dívence, která mi v lékárně nabízela právě onen lepící krém na chrup. Zrudla a pak se otočila k jiné zákaznici. Ta ji naopak zahrnula stesky o svých nekonečných resekcích, váčcích pod zuby, protézách a bolestech ve všech částech těla. Já osobně jakékoliv diskuse o nemocech považuji za neslušné. Nikoho nepřestane bolet dáseň pod čerstvou protézou jen proto, že mi tuto informaci sdělí. „Já se cítím báječně a na svůj věk jsem čilá i v ložnici,“ prohodím a dotyčný se skoro urazí, jako bych řekla nějaké neslušné slovo. Nás přece musí něco bolet! Přece v šedesáti zákonitě není tělo jako ve dvaceti! No, třeba nás i něco bolí, ale necháváme si svoje stesky pro sebe a hlavně pro doktora. Vím, že nás stejně neposlouchá, ale měl by.
„Tebe nebolí kyčle ani kolena? A co tlak? Jaký ho máš?“ ptá se s nadějí kamarádka a pomrkává. „Tlak mám jako zamlada a klouby mě nebolí, protože mám dost milování, a to znamená hodně pohybu.“ Zuzana, která do mě právě vrazila, vycházejíc popuzeně z kardiologické ordinace, se na mě podívala nedůvěřivě. „Co jíš, že seš tak hubená?“ vydechla. „Nejsem hubená, jsem tak akorát,“ namítla jsem. „Cos to říkala prve? Sex? To jako myslíš TO? Nejsi pošahaná? V našem věku? Brrrrrr! Do prdele, zase mi vynadal, ten doktorskej prevít. Zvýšil se mi cholesterol a cukrovka, ta svině mi taky dává zabrat.“ Následovala záplava jejích stížností, aby se vzápětí zarazila, chytla mě za loket a lišácky se usmála: „Ale já mám už na tu doktorku svůj fígl. Poradily mi to ostatní cukrovkářky. Jím normálně a nešanuju se, ale jak se blíží kontrola, tak přestanu dlabat cukry a dva dni držím dietu. Já jsem spokojená a ona taky. Nešla bys na větrník, chci si dát teď pořádně do nosu. Řekla bych ti ještě, co mám za nemoci, a je jich požehnaně.“ Odmávla jsem ji s tím, že mám moc práce. „Jakou práci, jsi přece doma a píšeš ty blbiny do časopisů! Občas je čtu a to ti povím, že se se starým zasmějeme, jaký bláboly vám tam vydávají. Jo a táta má dnu, to víš, bolí ho to tak, že skučí často jako pes, přesto si uzený kolínko neodpustí. Jo holka, my jsme masový, na zeleninu nás neužije. Maso a sladký dortíky, to je naše. Ostatně, táta pořád říká, že nejsme králíci. Nerozmyslela sis to s tím větrníkem?“ Nerozmyslela jsem si nic, jen mě na vteřinu napadlo, co takovým fíglům říká její tělo, když doktorka mlčí. Ale zpátky k nám, k šedesátnicím. Ano, všeobecně se traduje, že ženy a dámy našeho věku se nestarají o svůj vzhled, mají na hlavě tradiční účes, kterému já říkám vařená brokolice, a starají se především o vnoučata a potažmo děti, kterým přidávají ze svých skromných důchodů a ti se tváří, jako by to byla samozřejmost. Máme patrně nárok jen na to, sedět ve starých neforemných hubertusech ze sekáče v parku, venčit psíky a drobit rohlíky holubům. Všude totiž čtu, jak být krásná ve dvacíti, ve třicíti, maximálně v pětačtyřicíti. Pak patrně život aktivní ženy končí a stáváme se neviditelnými a bez potřeb. Jen občas a skoro tajemně se píše o nás starých jako o nějaký zrůdičkách a anomálních jedincích, kteří potají a jen jednou do roka na narozeniny provozují tu báječnou záležitost, která se nazývá sex. „No fuj, my s tátou s tím přestali hned, jak se nám narodily děti. Ne že by starej nechtěl, ale pěkně jsem ho vykázala do příslušnejch mezí a řekla mu, jak je trapnej. Tvářil se všelijak, ale už na mě ani nešmátnul,“ zasměje se rudolící Ivana a pleskne mě přes rameno. Nedivím se, že pak její muž tak často utíká do hospody. Možná že mu ani to pivo nechutná a že by si ho dal třeba i doma, ale v hostinci je přece ta sexy blondýna s dekoltem, kam
může nahlížet, kdy je mu libo, a dokonce může beztrestně plácnout tu dobrosrdečnou hospodskou po vyšpulené sedince. Doma je jen ofrnělá manželka pijící lipový čaj a sledující nějaký nekonečný seriál. Je pravda, že mi hne žlučí modelka, které je přibližně osmnáct a propaguje krém proti vráskám. „Vrásky zmizí jako vymazané gumou,“ čtu pod její bezchybnou tváří. Ten slogan mě pokaždé jak rozesměje, tak dopálí. „Tak na to ti tak skočím, kačeno, že ty, zrovínka ty potřebuješ protivráskový krém!“ Pak se ale usměju sama na sebe do zrcadla, a to znamená jediné, že jsem se sebou spokojená. Však taky dělám, co můžu, abych zůstala taková, jaká jsem, a tomu zubu času tak trochu zacpala dech při jeho hlodání v mé tváři. Za chvíli fotku modelky vytrhnu a zlostně zmuchlám do koule. Hned jak ze mě vyprchá vztek, útržek zase narovnám tak, abych přečetla název krému a mohla si případně napsat o tester. Co kdyby to byl opravdu nějaký zázrak a já o to svou blbostí přišla? Ano, to radím každé, která chce používat nějaký krém. Jednak si zkusíte s malým vzorečkem, zda po něm nedostanete osypky, jestli má vůbec nějaký význam na něj myslet a šetřit si potají z peněz na jídlo do prasátka, a jednak, což je vůbec nejlepší, oběhnete parfumérie nebo lékárny tak šikovně, že máte v podstatě celé balení zadarmo a ještě jste se parádně prošla. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, není všechno zlato, co se třpytí. Občas vyjdou ty podvody krásek, kterým tak závidíme, najevo. Ano, ony nejsou vůbec tak krásné, jak vypadají. Je to jen práce šikovného retušéra. Skoro pištím škodolibostí: „Ty nádhero, a tos tvrdila, že denně cvičíš a nemáš žádnou celulitidu? A co jsou tedy ty krátery na zadnici a stehnech? To je snad stín ráje? Nebo tě pokousali komáři? Potvoro jedna lživá, a já si myslela, jak jsi dokonalá! A co teprve ten tvůj ksichtík? V tý reklamě máš tvářičku, že by pro tebe chlapi vraždili, a ve skutečnosti nemáš ani řasy a vypadáš jako krtek, co vylezl ze svého kopečku, když ho někdo vyhnal dýmovnicí. Jé a máš pusu od beďarů jako cedník. A vlasy? Kde jsou zatraceně ty obří rezaté vlny, po kterých tak toužím? Máš na hlavě pár chlupů a ještě jsou zmaštěný a stočený do jednoho hubeného ocásku. Proč nás takhle terorizujete, vy mužští, co navrhujete tyhle reklamy? Vždyť i ta nejkrásnější ženská není skutečná. Je to jen podvod na nás blbky, abychom si kupovaly ty vaše tvářenky a rtěnky a řasenky v hloupé naději, že budeme mít řasy až někam k obočí jako ony, a pak prd. Jste škodolibí až hrůza a my vám to ještě žereme. A pak si za peníze, které my utratíme u vás, kupujete drahé jachty, baštu, o které jsme my nikdy ani neslyšely, protože my zkrátka musíme šetřit peníze na ty vaše šminky, a jde to pořád dokola. Jen vy tučníte a pak si vyberete s těch holek tu, která je skoro dokonalá od přírody a má dost pevnej zadek a žaludek na to, až ji budete líbat a jinak obšťastňovat svými těly, která už pamatovala lepší časy. Přesto se vy, poživační cvalíci, vracíte zase domů k nám, ženám nedokonalým, s povadlým poprsím a zničenýma nohama od vysokých podpatků, ale též ženám litujícím a chápajícím. Vím, o čem mluvím. I já zatoužila po péči profesionála. Nevím, co jsem si od toho slibovala, ale na své zkrášlení jsem se plazila
zadními uličkami a pak rychle jako užovka jsem vjela do obchodu, kde se ten veletrh s krásou konal. Dotyčný umělec se na mě podíval, zkoumal mě jako nějakou bankovku a vzápětí mě začal vylepšovat. Trvalo to dlouho a já se začala potit, a on proto přidal pudru. Ostatní ženy, na které se nedostalo, jen závistivě přihlížely, aby se nakonec začaly smát a hromadně odcházet. „Co ste mi udělal s ksichtem?“ prohodila jsem slovy ne zrovna ze slovníku Gutha Jarkovského. „Klídeček, jen klídeček, vypadáte jako panenka,“ trousil ten všeuměl. Vytrhla jsem mu zrcadlo a zalapala po dechu. Tohle jsem nebyla já ani náhodou. Ne že bych byla ovšem tak krásná, to ani zdaleka. Připomínala jsem něco mezi ponravou, moučným červem a právě vylíhnutou kuklou. Bílá jako smrt, oči zbarvené dočervena, jako když jsem na pohřbu někoho drahého hodně oplakala, obočí natažené nahoru jako drátky, samozřejmě že též červené, a rty naopak byly bílé jako u mrtvoly, kterou právě vytáhli z vody a ležela tam dost dlouho a bylo horko. „Cos to proved, ty prevíte? To sis ze mě udělal legraci?“ vřískla jsem opět netaktně. Byl uražený a prodavačky, ty podlé slípky, mi do mých rudých očí lhaly s klidem politika, jak moc jsem prokoukla, že si ty všechny malovánky musím hned zakoupit, abych se stále udržovala v takovéhle kráse, a že mě doma ani nepoznají. V tom jediném měly pravdu. Moje matka mě hned ve dveřích zarazila a zeptala se odtažitě: „Co chcete, paní?“ „Jaký co chci, chci domů!“ bafla jsem na ni a ona mě poznala po hlase. „Ježiši, co to máš na obličeji? Já se tě tak lekla. No ukaž!“ Rozsvítila velké světlo, aby lépe viděla a zvětšila tak mou potupu, a chvíli mě zkoumala. „No tedy, ty máš ránu. A proč máš vůbec bílou rtěnku? To se teď nosí?“ Podívala jsem se na ni a utřela tu barvičku netaktně do rukávu. „Nevím, ale já to nosit nebudu. Nejsem žádná zombie a taky neaspiruju na hlavní roli ve filmu Noc oživlých mrtvol.“ Máma se smála a můj otec, který je k takovýmhle věcem většinou lhostejný, si mě vyfotil a poslal oběma mým dětem. „Máma je nemocná? Jak to s ní vypadá? Vypadá příšerně!“ ozvaly se za chvíli vyděšené hlasy do mobilů. A od té doby jsem zanevřela na tyhle malíře lidských tváří a spoléhám se jen a jen na svůj vlastní vkus. A vkus já mám dobrý. Určitě bych nikoho nenapatlala bílou rtěnkou a netvrdila mu, že vypadá báječně a k světu. Ovšem líčení nás žen ve věku nad padesát, tedy aby bylo lichotivé k naší pleti, tak to je skoro umění a já ho ovládám perfektně. Přesto nemůžu říct, že je to jednoduché. Jo, holečku, dá to pořádnou práci vypadat k světu s šestkou na hrbu. Ženská teď nevystačí
jen s těmi krémy, které inzeruje vnadná dvacítka. Tady se musí nasadit těžší kalibr a hlavně musíme být rafinované. Mým nejoblíbenějším bojovníkem proti stáří je chrupík. Samozřejmě že se nejedná o nějaké to patladlo třetí generace s kosmickým či diamantovým práškem. To ani náhodou. Jedná se o obyčejný šlofík po poledním jídle. Takový šlofíček udělá dobře člověku jak na duši, tak na pleti, a pokud ho prodlouží ještě tím, že se pomiluje jen tak pro radost se svým miláčkem, tak je to dokonalý elixír mládí a to by ty holky koukaly, jací čertíci nám pak tančí a jiskří v očích. Věk nevěk. Ne že bych nepoužívala krémy, ale vybírám si, a to pozorně. Prostě neskočím jim jen tak na špek, že krém, který stojí dvanáct tisíc, mi udělá z obličeje pole nezorané. Možná tak průvan v peněžence, a to bude asi to jediné, co umí. Nemám nic proti drahým krémům, možná z toho mluví i závist, že na ně nemám, ale znám ženy, které se mažou obyčejným sádlem z domácího štětináče, a jakou mají tvářičku? Jako mazaneček. „Mám vrásky, a kdo ne?“ říkám si a stále více krému vytlačuji tam, kde se mi moje tvář nezdá. A začíná vraštět jako jablko na jaře. Není to k ničemu. Prostě mám syslíky přesně takové, jaké má i můj šestaosmdesátiletý táta. A víčka, ta mi padají jak ospalému psu do misky s žrádlem. „Ty chceš jít na plastiku očí? A proč?“ zeptá se zcela nelogicky můj Aleš. „Protože mám povislá víčka,“ odpovídám já. „Kde? Nic nevidím,“ lže a dívá se mi do dekoltu. „Tvoje prsa jsou boží. Jak to, že ti neklesají?“ „Půjdu na tu plastiku víček a hned si nechám vytáhnout taky ty syslíky.“ Nevěřícně na mě hledí. „Ale proč, mně se líbíš taková, jaká jsi!“ „Ale já se sobě nelíbím.“ Tady jsem u bodu zásadního. Prostě když se samy sobě přestaneme líbit, je čas na nápravu. Jiným se můžeme nebo nemusíme líbit, ale sobě vždycky. A musíme být kvůli sobě sobecké. Proč bychom měly dávat peníze dětem na drahou dovolenou, když si můžeme za tentýž peníz nechat udělat krásnější Já? Děti, a to není přehnané, nám nikdy dostatečně nebudou vděčné za to, co jsme pro ně udělaly anebo uděláme. Berou to jako samozřejmost, proto jsme to my, kdo na nás musí myslet. Děti ať jedou na dovolenou místo na Madagaskar do Chorvatska. Je tam teplé moře, a když dojde na nejhorší, domluví se, jsou oba Slované. Jsem vlastně celá po mámě. Ta si do porodnice místo výbavičky zabalila růžovou stuhu do vlasů a knihu Věčná Ambra. Celou ji tam přečetla. To proto, že jsem se narodila předčasně a umístili mě do inkubátoru, takové novodobé pekárny, kde se dopékají nedonošené děti.
Tak jsem to aspoň vysvětlila malé Ditunce, když se mě ptala, co to je za věc, kde leží její nový bratříček, který vypadá jako malá svraštělá opička a ona ho vůbec, ale vůbec nechtěla. Tedy podměrečné rybky. Jak se to tehdy stalo? Máma byla v kině na Zvonokosech a smála se tak bujaře, že si přivodila porodní bolesti. Přesto film dokoukala, zaplatila si přece, a tak vydržela až do konce a teprve pak se vydala na strastiplnou cestu domů. Tam byl jen její mladší bratr. Přesto jak viděl úpící rodičku, zeptal se celkem logicky, co má tedy dělat. Máma měla hned řešení. „Zaběhni vedle k hasičům, ať mě odvezou.“ A tak jsem se narodila za zvuků hlasité fanfáry: „Hoří, hoří.“ Jsem potrhlá, věčně v klusu, rejpavá a jazyk mám jak pytel na chřestýše. Ráda klevetím a bláznivě miluji komedie stejně jako máma a stejně jako ona se věčně směju Zvonokosům. Stejně jako ona se oblékám, to znamená praštěně a podle svého, a nedám si nic vymluvit, trvám tvrdošíjně na vlastním názoru a všechno musím mít hned. Pak pláču a nadávám na svou tvrdou palici. Jediné co jsem nezdědila, byly migrény. Máma je měla obden, a proto na její místo, tedy na místo mé vychovatelky, nastoupila vždy babička. Prostě se o mě začala starat ve chvíli, kdy máma zvracela do kýble a lítala na chodbu, kde byl malý záchod. Babička byla další samorost naší rodiny a jako první významně ovlivnila můj vztah k mužům. Ona sama se s dědou nijak, co se jídla týče, nemazlila. Patrně sice k sobě v mládí planuli vášnivou láskou, jinak by neměli šest dětí, a babička se mi sama pochlubila, že by jich bylo daleko více, kdyby nebylo králíků. Nechápala jsem, jak děti souvisí s králíky, a ona mi to nakonec musela, v době mé dospělosti pochopitelně, vysvětlit po lopatě. Zjistila, že je zase v tom, tedy samodruhá, a pořádně se nad sebou zamyslela. Když usoudila, že děda právě moc nevydělává, a tudíž by další dítě bylo závazkem a nad její síly, hlavně finanční, šla do kotce pro nejtučnějšího králíka a tím si zaplatila potrat u jedné potratové babky, milující králičí. Pokud děda vydělával jakž takž, protože pořádně nevydělával nikdy, dítě se mohlo narodit a rodina se rozrostla. Mohla si ten špás, jakým je potrat, dovolit, do kostela nechodila a před fláterníky si vždy nezapomněla odplivnout. Mě vytáhla z Božího těla právě ve chvíli, kdy se blížil hlavní bod programu sypání květin, a oznámila hlasitě: „Vysyp to tady na hromadu a jdeme. Koza potřebuje podojit! Jen by pořád brali, flanďáci!“ zavrčela směrem k jeptiškám, které se mírně usmívaly jako panenky Marie, a oddusala bez pozdravu dál. Já s ní cloumala a křičela, že chci kolo dokončit. Cestou domů babička potkala kominíka a zcela zapomněla na kozu a další povinnosti a klábosila a klábosila a pomlouvala, až se hory zelenaly. „Babi pojď, nebo řeknu dědovi, že ses vykecávala tady s kominickým.“ Teprve tehdy se babička zarazila a přerušila svůj vodopád slov a zase jsme vyrazily k domovu. Děda se občas, tedy dost často opil a to býval vždy veselý a toužil tančit. „Když nebudeš tancovat se mnou, tak si klidně zatancuju se psem,“ zaburácel na zakaboněnou babičku a popadl psa za přední tlapy. Pes temně zavrčel. Nesnášel
manipulaci, právě dřímal u rozžhavených kamen a navíc se mu hnusil alkohol. Jak děda prováděl otočku, zakousl se mu Tarzan do zadku a rychle se schoval pod gauč. „Tys mě kousnul? Ty prevíte!“ zahřměl děda a stáhl si kalhoty. Otisk psích zubů se zabarvoval dočervena a děda se s děsem díval do velkého zrcadla, kde si babička normálně zkoušela oblečení na pohřby. Ta se zasmála a pak smířeně oznámila, že ho ošetří. Vyčistila mu rány po tesácích a dala mu na postiženou půlku kus vyvařeného plátýnka. Pak ho pleskla přes zdravou polovinu těla a prozradila svou radost: „No a máš po hospodě aspoň na tejden. Budeš sedět na prdeli doma, teda spíš ležet,“ opravila se a znovu se zlomyslně uchechtla. Vždy když se babička zlobila, udělala dědovi lívance a polila je kozím mlékem, což bylo odporné samo o sobě. Věděla dopředu, že je jíst nebude, ale přesto jí to nedalo a nabídla mu je. „Tak si jdi do Grandu, grófe!“ zavrčela a navrhovala dědovi nejluxusnější hotel ve městě, na který neměl ani v dobách, kdy se mu dařilo. Měla jsem pochopitelně i druhou babičku a dědu. Z tatínkovy strany. Moje dvě babičky se nesnášely, jak jinak. To proto, že mámina byla z chudé vrstvy a tátova z té bohatší. Koukaly na sebe do okna a jedna o druhé říkaly: „Ta čarodějnice.“ Já té tátově babičce říkala Kudrnatá. Měla neuvěřitelné zlaté kudrlinky a vypadala jako andělíček, a tak jsem dost dobře nechápala, proč se chodí děda dívat do výstřihu paní Macákové, která prodávala v muzeu pohlednice a měla svou malou, ale věrnou tlupičku obdivovatelů. Její muž Béďa se obdivování nezúčastňoval a místo toho vyřezával krásné dětské kolíbky. Snad proto, že jeho žena děti nikdy nechtěla. „Jaks mi to mohl udělat? Stál si v tom houfu jako její nová kořist! Hanbou abych se propadla,“ ječela babička a děda za ní poklusával. Babička sice vypadala jako andělíček, ale bezprsý, takže se dědův obdiv k těm velkým tvarům madam Macákové dal pochopit. Babička přesto podupávala a v ruce držela síťovku s karfiolem a byla pěkně naštvaná. „Ale Hedviko, proč se tak zlobíš, já se přece jen díval!“ Babička se postavila a dala ruce v bok. „Díval, von se jen díval. A kam ses tak asi díval, ty nemravníku? Do jejího dekolté, co? Kráva jedna macatá!“ prohodila babi neandělíčkovsky. Děda už nic neříkal a za hodinu seděl u půdy a teskně hrál na hornu. Babička to dlouho sice nevydržela, ale také se mu uměla pomstít. Jak jinak než jídlem. Udělala mu semmelbábu. Děda nebyl nikdy labužník, ale tohle jídlo nenáviděl. „Hedviko, místo toho, aby ses s tím patlala, tak mi dej housku a jabko a já si to sním každý zvlášť,“ pronesl a tajně si snědl tatranku na horší časy u sklepa tak, aby to babička neviděla. Když byl s babičkou zadobře, tak mu dala kůži z polévky, kterou právě vařila. Sedla jsem si naproti dědovi a pozorovala tu operaci. Děda si kůži položil na prkénko a
začal z ní stahovat nožem tuk a ten si vkládal do úst a vždy labužnicky zamlaskal. Jak byla kůže tenčí, tak se kroutila, až byla tenká skoro jako pergamen. Děda tu ubohou rolku hodil do kamen a pak prohlásil: „Tedy Hedviko, já si tak pochutnal!“ Ano, i babičky mě poznamenaly. Jedna mě naučila vyšívat jako profesionála a druhá mi ukazovala, že život se nesmí brát tak vážně a že je to vlastně jen legrace. Takže někdy ponožky zašívám, že je věc přímo umělecky vyšitá, a jindy, když to na mě přijde, zašívám je po vzoru druhé babičky. Velkými stehy jako od morbidního a zlomyslného pavouka, každý steh je jinak velký a klidně na bílou věc vezmu černou nit. A vše se podobá obrovské pavučině. Teď jsem si vzpomněla, že moje máma zašívání neboli štupování z duše nenávidí a vždy nenáviděla, a jak něco takového můj otec po ní vyžadoval, okamžitě se začala škaredit. „Jak to můžeš dělat, že máš pořád někde díry? To mi děláš schválně, že jo?“ kničela naštvaně. A protože byla roztržitá a opravdu ji to nebavilo, tak klidně nechala otci v umělecky zaštupovaných trenýrkách viset dlouhou jehlu. Táta se oblékl a ignoroval cestou do hudebky, že ho občas něco píchne v citlivé oblasti pytlíku. Pak si ale sedl a tvrdě narazil. A tak se sebral a vyběhl na chodbu a běžel rovnou na toaletu. Tam objevil viníka. Mezi stehny se mu houpala ta děsivá jehla jako obří žihadlo neznámého druhu vosy. „Jaks mi tohle mohla udělat, skoro si mě připravila o mužství. Mohlo se mi to zapíchnout kdoví kam!“ „Ale jdi, kam jinam než do prdele. Z toho se neumírá, a vůbec, zašívej si svý díry sám,“ zůstala máma v klidu. A stejně tak zůstala v klidu, když se jí podařilo zašít v montérkách do kapsy na nohavici hasák. Táta si klekl a doslova zavyl bolestí. „Ty mě jednou připravíš o rozum,“ řval na ni a ona stála ve své noční košili, celé vyspravované, že vypadala jako pavoučí kokon, a jen pokrčila rameny a šla si pustit televizi. „Kdyby hořelo, tak si tu košili nejdřív sundej,“ zněl můj příkaz a navíc jsem chtěla tuto věc věnovat do muzea chudoby. „Ta košile je prostě děsná, proč si nevezmeš nějakou slušnou?“ Máma se potutelně usmála a táta zařval, že to dělá schválně, aby si mohla hrát na chudinku. „Jednak jsem opravdu, ale opravdu chudá a pak, takhle košile je tak příjemná, že ji prostě nevyměním.“ Nakonec vše musela vyřešit moje dcera, prostě košili vzala a vyhodila do popelnice. Máma ještě chvíli nadávala nad naší nehospodárností a pak si vzala další ošuntělý lajblík, kterých měla nepřeberné množství od kamarádek, které jí je dávaly v dobré víře, že si z nich dělá táta na chatě hadry na auto. I muži mě poznamenali. Dědečkové. První děda byl veselý a nikdy se nehádal se svou ženou. Ano, s tou babičkou, co chovala králíky a rodinnou politiku řešila interrupcemi. Vždy když řekla něco, co mu nešlo pod vousy, tak se zvedl a pomalým krokem starého pardála kráčel do hospody, která byla za
rohem, a přišel veselý, zrelaxovaný a jeho duše se mohla vznášet. Miloval rybaření, možná proto, že babička s ním nikdy, ale opravdu nikdy na ryby nešla a on měl klid k přemýšlení. Vlastnili malou chatku nad tratí, kde jezdil jen občas takový malý červený vláček. Babička seděla a nevařila. Čekala, až co děda, a vyhlížela jeho vychrtlou postavu, až se vynoří v zatáčce. Pak se rozkročila, z rukou udělala trubičku a křikla: „Chytils něco?“ Děda zcela jistě slyšel, ale protože jeho rybaření většinou končilo nezdarem, neměl náladu na odpověď. Babička přitvrdila a znovu zaječela: „Tak co, dědku, chytils něco?“ Děda jí na dálku odmávl: „Cože? Neslyším!“ Babička byla tvrdohlavá bytost. „Tak cos chytil?“ Teď už byl děda vztekem napumpovaný doruda, a tak zařval: „Chytil jsem hovno.“ Babička kývla na souhlas, vylezla do holubníku a zakroutila několika neviňátkům krkem, a to vše uvařila v odporné mazlavé omáčce, kde stála lžíce. Děda neprotestoval, podíval se na to děsivé jídlo, zvedl se a šel do zahrady. Proto byl asi celý život tak hubený. Prostě co mu nejelo, nejedl a babička to s ušklíbnutím hodila do misky psovi, který rychle uskočil. Druhý dědeček miloval hudbu a dobré jídlo. Což o to, hudby měl dostatek, jen s jídlem to bylo horší. Babička byla známá šetřilka a kupovala salám po dvou a půl dekách. Přesto byla mlsná a skoro každý den si koupila malý dortík, a ten si snědla potají, hned jak děda vyrazil k nádraží, kde jako bývalý přednosta stanice kontroloval zpoždění vlaků. Jemu vděčím za to, že jsem přežila útěk z pionýrského tábora ve zdraví. Byl jediný, kdo se za mě tehdy postavil. Podotýkám, že já na ten tábor nechtěla. Hned jak jsem tam dorazila, obklopily mě ty drzé děti a tlustý Kadlec zařval: „Kde máš ty sladkosti, ty hubená kozo?“ Nebyl to dobrý začátek. Tedy rozhodně ne pro mě. Samozřejmě že mi nějaké ty dobrůtky maminka přibalila, protože jsem byla to, čemu se říká kost a kůže, a já se smutkem v očích pozorovala, jak ty sušenky a čokoládičky mizí v hlubokém chřtánu nenažraného a tlustého Kadlece a jeho bandy. Pak mi zakázali chodit do kadibudky. Vyřešila jsem to po svém. Prostě jsem chodila ve stanu, když jsem osaměla, do svého kufru tak dlouho, než se tam pro zápach nedalo pobývat. Nakonec jsem zavolala od kuchařek, že jestli pro mě někdo okamžitě nepřijede, tak namouduši uteču. Naši přijeli ještě ten den červenou aerovkou, zvanou Cink cink ratata. Když se jí tam nelíbí, tak proč by tam zatraceně měla bejt? Pionýrák není pro holku, jako je ta naše,“ prohodil zapřísáhlý skaut děda a opřel se nonšalantně o deštník, i když na nebi nebylo ani mráčku, a pak už se věnoval jen a jen dekoltu paní Macákové. Nikdy jsem mu tohle jeho gesto nezapomněla. Vzali jsme dědu na výlet na Konopiště. Děda výlety miloval, a tak bloumal po cimrách a všechno si prohlížel a neustále atakoval tu protivnou tlustou průvodkyni svými dotazy ohledně Františka Ferdinanda. „Je to drahý hudební nástroj, toto klavičembalo, proto připomínám, aby se ho nikdo nedotýkal,“ zavrčela otráveně dotyčná a podívala se do tváře mého dědečka. Ano, jemu bylo adresováno toto připomenutí. Někde chvíli lelkoval vzadu a pak se ozvalo:
„Tramtadadá.“ Baba zpozorněla a pak se přiřítila k dědovi a odtrhla násilím jeho prsty od nástroje. To už tam stál můj otec a velice se na svého zploditele mračil. „Táto, ty seš nemožnej!“ Děda se plaše usmál a poklepal průvodkyni po rameni. „Máte to, paninko, drobet rozladěný, to bude tím vzduchem, no jo.“ A usmál se do její kyselé tváře celým svým bezvadných a vlastním chrupem. Deset sekund nato vylezl po štaflích do nejvyššího patra knihovny a pak se ozvalo hlasité bouchnutí. Dědovi upadla jedna vzácná knihy a rozvířila stoletý prach. Baba šílela a táhla ho jako malého kluka za ruku od vzácných svazků. Můj otec na něj syčel, moje máma se hlasitě a skoro hystericky chichotala a já koukala vypoulenýma očima dítěte. „Paninko, máte tady hodně prachu, ale jinak? Musím vám říct, že jsem si to vaše vyprávění užil. Jste taková šikovná a milá.“ Děda se dvorně sklonil, a protože tam nebyla babička, odvážil se jí políbit ruku. A ta čarodějnice, světe div se, roztála jako sníh na slunci a pozvala ho na prohlídku místností, které se normálně neukazují, a ještě mu uvařila turka a pak spolu v rozdováděné náladě honili po parku pávy a vytrhávali jim dlouhá brka. Děda jí tehdy neprozřetelně dal svoji adresu, ona za ním přijela a děda měl tehdy pořádný průšvih a dlouhé dny hrával posmutněle na svou hornu. Babičku si udobřil tím, že jí dával celý svůj výdělek z hraní na pohřbech. Bylo mu skoro k devadesátce a babička nebyla o nic mladší, když spolu jeli autobusem na pohřeb a děda k všeobecnému veselí předváděl kliky na tyči autobusu, houpal se jako přidrzlá opička a vůbec, byl plný energie… Lidi mu tleskali, jaký že je pašák, až do chvíle, než babičce ruply nervy a ztřískala ho tím věncem, který mezitím musela držet. Můj otec si mě skoro celé dětství nevšímal. Až na výjimky, když jsem jedla se psem z jedné misky anebo zbaštila třešně i s peckami. To pak vynadal mámě anebo babičce. Začal si mě vlastně všímat v době, kdy už jsem o to zase nestála já. Přišly špatné známky a máma se vracela z třídních schůzek ubrečená a křičela na mě: „Ty líná mrcho, já tě snad přerazím.“ Neudělala to. Táta se se mnou sice pár dní učil, ale protože jsem nic nechápala, zlomil nade mnou hůl. Ostatně neměl čas, musel prohánět faldy svým sekretářkám. Máma sice jeho nevěru tolerovala, ale časem si i ona našla svého milého, jednoho zarputilého kaktusáře. Potkala jsem je náhodně v parčíku, máma zrudla jako pivoňka a na hlavě měla ten příšerný klobouk, který měl vzadu mašli a já jsem se jí kvůli němu smála už v obchodě. Teď jsem dělala, jako že jsem si ničeho nevšimla, a šly jsme společně domů. „Prej ti dá kaktus, kdybys chtěla!“ prohodila máma. „Jo, kaktus bych brala. Líbí se mi kaktusy.“ Smír byl uzavřen a já dlouhá léta všude s sebou vozila toho pichlavého kámoše, který mi připomínal, že i máma je normální ženská a má svoje normální ženské potřeby, jako je třeba sex. Nakonec se ze mě stala aranžérka a začala jsem zpívat s kapelou. Měla jsem přece jenom něco z táty a jeho rodiny. Ty roky s kapelou byly moje nejšťastnější, i když jsem byla permanentně zamilovaná do některého z
muzikantů, kteří byli všichni jako na potvoru ženatí. Ale byli to chlapi a byla s nimi legrace. A legraci já preferuji doteď. Jak říká moje dcera: „Legrace musí bejt, i kdyby fotra věšeli.“ Pak se mělo všechno změnit. Lidi to změnili a hlavně klevetivé báby, které neměly do čeho bodnout. Začaly nás spokojené a nezadané prudit a nedaly pokoj, až nás měly tam, kde byly ony. V chomoutu a skoro všechny nešťastné a s dětmi, které jsme pravidelně plodily. Tlusté, unuděné a znechucené plínami jsme zíraly na černobílé obrazovky a chtěly se probudit zase svobodné a štíhlé a bez nudného manžela, kterému jsme musely vařit teplé večeře a prát smradlavé ponožky. „Tak ty se chceš vdávat? A do ciziny? Znáš ho čtrnáct dní, to je jako bys ho neznala vůbec. Chlapa nepoznáš celej život, to mi věř. Dokážou se pěkně dlouho přetvařovat, holomci jedni. Jste každej z jinýho kraje, to nebude dělat dobrotu. Jiný kraj, jiný mrav. Já chtěla, aby to bylo z lásky, a ne že nechceš bejt na ocet.“ Babička se na mě podívala smutně a pak mi dolila štamprličku vaječného koňaku. „Rozmysli si to, holčičko, pak je to těžký bejt s někým, kdo ti je protivnej a jeho kůže ti smrdí.“ Měla pravdu, a jak velkou jsem poznala docela brzo po svatbě. Vlastně jsem to tak nějak tušila pár dní před svatbou. Nechápu dodnes, proč jsem tehdy řekla to své osudové ano. Možná jsem se styděla zrušit svatbu a udělat jak se říká pořádnou ostudu anebo to bylo také tím, že on jediný si mě chtěl vzít. Všechny moje kamarádky už vozily kočárky a já na ně jen smutně koukala. To by mi tak nevadilo, ale nejhorší ze všeho byly ty otázky: „Tak co, kdy se vdáš? Kdy už do toho konečně praštíš? Už máš nejvyšší čas!“ Připadala jsem si jako prašivá, mě nikdo nechtěl. Babička vždy v našem dětství prohlašovala, že chlapi stojí za hovno. Jak jsme ale rostly a stárly, nás pět starých panen, babičku začala polévat hrůza a své motto mírně pozměnila: „S chlapama je to sice na hovno, ale bez nich je to ještě horší.“ Nic se nedělo. A tak vyhlásila, že ta, která se první vdá, dostane deset tisíc korun. Tehdy to byly slušné peníze, a tak jsme se začaly trochu snažit. Miluna si našla svého vodníka Česílka, Zdena vyrazila do Prčic s vyhlídkou, že tam najde svého prince, a já jela do Jugoslávie. A ta se mi stala osudnou. Zatímco Miluna svého vodníka pustila včas k vodě a Zdeně slezly všechny nehty na nohou z toho děsivého pochoďáku, já jediná jsem zabodovala a za rok se vdávala. Za další čtyři toky jsem byla zase doma zpátky se dvěma dětmi a zlomenou duší. Bohužel, své pravdy se už babička nedožila. Jediný kdo z toho boje vyšel jakž takž, byla nakonec přece jenom nosatá Zdeňka, která si našla svého Ivana a kupodivu nikam tehdy nepochodovala, ale byla ožralá jako slíva v jednom hotelu v Tatrách. A tam jí Ivan dvorně držel hlavu ve chvíli, kdy blinkala, aby náhodou nepřepadla přes zábradlí. Miluna se nikdy nevdala, stala se z ní regulérní stará panna a všechny jí teď její rozhodnutí závidíme. Já osobně ji obdivuji, to proto, že nevzala prvního, který se namanul, a trvala na svém tak silně, až zůstala opravdu sama. Prostě že ustála všechny ty tlaky a nevzala si o hlavu menšího troubovitého trubce, který by si myslel, jakou čest jí tím sňatkem prokazuje. Tehdy to bylo vážně těžké. Klobouk dolů. Dlouhá léta ji měly ty báby za něco jako malomocnou a ofrňovaly se. Bylo zvláštní, že rozvedená s dětmi takové stigma neměla. Ta prostě byla a bude jen chudinka, kterou muž opustil nebo naopak opustila ona
jeho, a všichni ji svorně litovali. „Byl to takovej ťulpas, ten si takovou ženskou ani nezasloužil.“ A dotyčná se do dvou měsíců zase vdala a zase nešťastně, a protože byla těhotná, začaly se řešit její děti, jeho děti a společné děti. A teď ke mně na chvilku. Bylo letní ráno a slunce mě zašimralo na tváři stejně naléhavě jako ruka Aleše, která se pomalu posunovala po mé zadnici. Patrně jsem se odkopala a moje košilka se samovolně vyhrnula anebo jsem jí tak trochu pomohla. Jak kdy. Usmála jsem se a přitiskla se k jeho tělu celým pozadím. Jeho ruce mi objaly prsa. Zavrněla jsem a vyšpulila svou prdýlku ještě více. „Počkej, musím si tam dát, no však víš co!“ Nadzvedla jsem se pro tubu a vymáčkla na jeho prsty asi třícentimetrový proužek. Jeho ruka rychle zmizela pod dekou a ocitla se mezi mými stehny. Minutu nato jsem cítila, jak do mě vniká, a vydechla jsem blahem. Chvíli jsme se jen tak pomalu pohybovali, až jsem cítila, jak moc hluboko je ve mně. „Jsi krásně mokroučká, to se mi líbí,“ pošeptal mi a otočil mě na záda. Klečel nade mnou jako velký opičák a já přivřela labužnicky oči. Ano, to přirovnání ke gorilímu samci sice sedí, ale v milování odvádí mou pozornost. Přesto mě podoba muže s primátem vzrušuje. Ani to jsem o sobě dříve nevěděla. Zkrátka mi bude šedesát a už bych měla být zkušená a vědět, co chci. A taky se nestydět si o to říct. „Hmmm, ještě trochu se se mnou mazli,“ zabroukala jsem a kousla se do rtu. Alešova hlava se sklonila k mé, jak říkal, vlhké pipince. Bylo to vzrušující a já se roztřásla blahem. Viděl to na mně a vnikl do mě. Pomalu se ve mně pohyboval a pak si hodil moje nohy na ramena. „Cítíš ho?“ Cítila jsem ho, a tak jsem ho vyburcovala: „Jo, cítím ho! Je tak velikej!“ Začal rychleji přirážet a já mu odpovídala. „Už budu!“ vyjekla jsem a on ještě zrychlil tempo. Výbuch, který následoval, roztřásl nejen námi, ale i celou postelí. Ještě chvíli nám trvalo, než se naše vzbouřená krev usadila, já ležela Alešovi na prsou a odpočívala. Celé moje tělo bylo jako by rozteklé v rozkoši. V té chvíli jsem zaslechla snachu, která spala přes zeď, jak se ptá mého syna hlasitě: „Slyšíš to co já? Hele, voni to snad ještě dělají! V jejich věku! Není to drobet úchylný?“ Zvedla jsem se a podívala se na Aleše. Usmíval se. „Ne, nejsme úchylní, to ani náhodou,“ chtělo se mi zvednout se a říct jí to do toho jejího sladkého obličeje. Pak jsem si na něco vzpomněla a rychle nadskočila: „Kruci, musím vstát, mám přece ty narozeniny. Za chvíli přijedou hosti a taky přivezou to jídlo.“ Aleš mě přesto na chvilku ještě zadržel.
„Nechvátej, bylo to tak krásný.“ Usmála jsem se, ale přesto se zvedla. Plácla jsem ho přes tu půlku, ve které měl už od dětství zaseknutý brok. Modrá kulička prosvítala přes kůži a já ji občas jen tak nahmatala a kroužila po ní ukazováčkem. Při oblékání jsem se na sebe podívala do zrcadla. Ne, neviděla jsem tam právě prožitý sex, ale viděla jsem tam ženskou, která je ještě k světu a zdaleka se jí nezavírají vrátka k životu. Já naopak ta vrátka viděla přímo dokořán. Ve dveřích jsem se setkala se synem. Šibalsky se usmíval. „Mami, co to ráno bylo?“ Pozvedla jsem obočí. „Co jako myslíš?“ zeptala jsem se a cítila jemné chvění v podbřišku. „No, já myslel ty zvuky vrzající postele. O dalších akustických zvucích se nechci ani zmiňovat.“ Podívala jsem se mu zpříma do očí: „Myslíš konkrétně to, jak jsme se s Alešem milovali, nebo máš na mysli něco jinýho? Takže, jestli jde o to milování, musím ti říci, že jsi slyšel dobře. Ano, dělali jsme to. Máš něco proti sexu ve stáří?“ Můj syn zrudl. „No mami, nemusela jsi to říkat zas až tak konkrétně.“ „Proč, já se za to nestydím a Aleš taky ne.“ „No ale máte svůj věk, ne?“ oponoval mi u čerstvé vůně kávy. Rozesmála jsem se. „To jako si myslíš, že staříci nešoustají? Že jen zalehnou do postele a chrní? To se, hochu, mýlíš.“ Podíval se do svého šálku a něco tam dloubal. „Mami, ty tedy máš slovník pěkně peprnej.“ Pak se na mě kouknul znovu a rozesmál se. Pozvedla jsem obočí. „Co to s vámi zatraceně je? Snad nezastáváte ten názor, že milování je jen pro lidi s hebkou kůží, tedy pro mladé? I my v našich letech máme ze sexu své potěšení. A někdy je to naše jediné potěšení. Vezmi si to tak. Někdo je třeba slepý nebo hluchý, ale dotyky cítí. Nebo nedojde daleko a je věčně zavřenej ve svým pokoji a mluví jen s tou svou. Děti za nimi nechodí, protože už jim dali všechny úspory, které měli, a další už v téhle mizérii nenašetří, a tak jim zbývá jediné. Trochu se pomilovat, pokud to ještě jde. Anebo se třeba jen hladit.“ Syn jemně zčervenal. „Hanička byla zmatená.“ „Zmatená, nebo pohoršená?“ Zhluboka jsem se napila své kávy. Hana, Hanka, Hanička, jak jí lahodně a s něhou říkal, byla jemná dívka s neuvěřitelně dlouhými vlasy, sepnutými vzadu sponou. „Proč si neuděláš nějaký rozevlátý střih?“ prohodila tehdy moje třiaosmdesátiletá máma a Hanička jen pokrčila rameny a já se nadechla, abych babku zarazila.
„Hele, nepleť se do mladejch, jo?“ dodala jsem. Zabručela něco jako, že bude mlčet, ale občas to nevydržela a rýpla si. „Můj syn ji miluje,“ usadila jsem ji. Ano, syn ji miluje a já mu do jeho volby také nemluvím, i když si někdy říkám, že jsem doteď neznala pravý princův vkus, jak by řekl král v Popelce. Vždy totiž preferoval kostnaté blondýny. Hanka byla naopak holka krev a mlíko a tmavovláska. Svatba byla v bydlišti nevěsty. Tu ubožačku sešněrovali do princeznovských šatů tak, že její obří prsa vytékala přes výstřih jako dva kynuté knedlíky, ve kterých to přehnali s kvasnicemi, a při hostině nemohla polknout ani sousto, což jí samozřejmě nevadilo. Celé její svatební menu sežral jejich rodinný starý pes Putin. Bylo toho na něj ten den moc. Hromada jídla a rozrušení. Týden nato zemřel v požehnaném věku sedmnácti let a čerstvá nevěsta ho jak se patří oplakala. Konec konců s ní vyrůstal a byl něco jako člen rodiny a pro takové se roní ty největší slzy. Můj obdiv přesto ten den nevěsta měla. Vydržela ve svatebních šatech stažená od devíti ráno do osmi večer bez použití toalety. Klobouk dolů. Zábava na téhle svatební hostině přesto, že alkoholu bylo dost, viditelně vázla. „Tady nikdo neumí už ani pořádně tancovat?“ prohodila jsem a zvedla pohledem Aleše. Rozjeli jsme to tak, abychom mladým ukázali, že to jejich unylé motání se na parketu není žádný tanec, a taky aby jasně viděli, co to znamená radovat se ze života a užívat si každou minutu. „Tedy ta tvoje máma, to je teda silnej kalibr! Verena se ptá, kde vzala ty super hadry? Versace nebo Gabanna? A ta její prsa! Už jsem viděl hodně, ale ten pohyb, to vlnobití jejích prsou, to bylo prostě něco úžasného.“ Vašek, svědek mého syna, jinak pan atašé, který tam byl se svou snoubenkou, mi složil přes syna poklonu. Zasmála jsem se a naklonila se k dceři: „Kdyby věděla, že mám všechno made in sekáč Ruzyně, tak by asi neuvěřila.“ Vašek ze mě nespouštěl vlhké oči potrefeného kolouška. Patrně si řekl, že taková svatba kamaráda je pádný důvod to zkusit i se zralou ženskou. Měl bohužel smůlu. I když mě přitiskl na pár vteřin na studenou zeď, k ničemu nedošlo. Byl drobný, kudrnatý a hubený a já dávám přednost plešatým podsaditým mužům s malým pupkem. „Mami, opovaž se!“ Syn se na mě podíval skoro jako pan profesor chemie, který mi právě našel tahák za podvazkem. Zakroutila jsem hlavou. „Buď bez starosti, já zajíce neberu.“ Ve skutečnosti je to tím, že ve mně doutná taková ta neustálá nedůvěra k vlastnímu tělu, a muži to, jakmile se svléknu, hned zjistí, jako bych měla na těch místech velké vykřičníky. My ženy jsme stále přesvědčené, že jsme v nějakých partiích nedokonalé. Muži takovéhle věci neřeší. Už u malého kluka vidíte, jak se postaví, vystrčí své malé bříško a klidně čůrá, jako by se nic nedělo. Malé holčičky se schovávají za strom, lezou do kopřiv, pangejtů a hlavně, stydí se. A stud v nás zůstává i nadále. To muži to mají jinak zařízené. Promenují se po pláži s velkým pupkem a malým pindíkem a rozhlížejí se po nás, po svých oslicích, jako majitelé zeměkoule. Když je odmávneme se
znechuceným šklebem, ještě se naštvou a takový pupkáč vám klidně vpálí do tváře: „Tak si trhni, kozo, takovejch jako seš ty, můžu mít na zádech do večera tucet. Vy mladý holky ani nevíte, co to je mít dobrýho milence.“ Na téhle věci tedy něco je. Vědět co ženská chce, je pro chlapa kus umění, ale největší balvan leží zase na nás, na ženách. Měly bychom vědět, co se nám líbí, a říct si o to. A nestydět se to také ukázat. „Nemusel bys mi kroutit tak ty bradavky, docela to bolí. A to štípání do zadku není taky zas až tak vzrušující. A navíc tam mám potom takový malý modřinky a moje máma si myslela, že mě biješ. Víš, vzrušuje mě, když se mě dotýkáš tady, no ano, tady dole,“ stačí chytrému mužskému pošeptat, aby pochopil, že se má zaobírat jinou částí vašeho těla a náležitě jemně. Samozřejmě že k tomuto poznání jsem nedospěla ve dvacíti a taky vím, že umět si prožít náležitě sex je kus umění a někdy i tvrdé práce. Snad proto moje manželství nedopadlo. I když jsem do něj kráčela s nadějí a milujícím srdcem, bylo to málo. Můj muž byl o třináct let starší a především fikanější a rozmazlenější od šikovných milenek z ciziny. „Nedáš mu políbení?“ zeptal se a já se dívala do očí jemu, místo abych se dívala mezi jeho nohy. Říkal mu Buddha. Ano, někteří muži své penisy pojmenovávají. Francek, Frantík, můj pyj, obr, krasavec, utěšovák a podobně. Připadá mi to směšné. Já také neříkám svým prsům kupříkladu Berta a Gertruda. Musím podotknout, že muži, kteří si se svými pojmenovanými penisy povídají, jsou divní. Ano, divní. Jako by žili dva životy. Můj muž tedy měl Buddhu. A Buddha patrně chtěl, abych mu provedla orální sex. Asi mu to tak nějak prozradil. Ne můj muž, ale Buddha to žádal, chápete to? Nevěděla jsem, co to je, ale tušila jsem, že to co po mně chce ten necuda Buddha, neudělám ani náhodou. Já, holka vychovaná v socialistické morálce, kde se vše provádělo pod duchnou, potmě, a kdo to chtěl za světla, byl nemravník a sprosťák, jsem znala jen jednu polohu, a to na misionáře. Jen odporní seladoni a bastardi to dělali na pejska anebo na koníčka a toto sdělení pronesené jen šeptem vyvolávalo mezi lidmi patřičný údiv a opovržení. „A to mu to dovolíš, aby ti to dělal zezadu? Prase, už neví roupama co by! To se naučil vod nějaký děvky, že jo?“ Nikde žádné informace, že se člověk může milovat jinak a třeba podle kamasutry, se k nám nedostaly. Vesele jsme v naší republice přicházely do jiného stavu, aniž bychom viděly původce těchto stavů. Tedy pánské přirození. A tehdy, když mi ukázal svého Buddhu, jsem byla znechucená. Tak odpudivá věc to byla. „Bože, co to jen ti muži mají za odpornost mezi nohama, houpe se to jako přerostlá žížala nebo nepovedená klobása a to to mám ještě cucat nebo dokonce sát a on mi to strká rovnou pod nos jako na stříbrném podnose?“ zvedl jsem mi žaludek a brzy poté následoval rozvod. Rozhodilo mě to. Vědomí, co muži vlastní mezi nohama, a rozpor s tím, co se o tom psalo. Láska je přeci tak sladká, zničující a kouzelná a jak to tedy, že prochází touhle hadicí, tímhle odporným žilnatým fialovým kouskem masa? A co mu to tam visí za divné bambulky? A jak je to všechno kudrnatě chlupaté? A teď se to dokonce třese jako rosol
vyndaný z lednice. Ne, tohle jsem nemohla skousnout. Já žila v přesvědčení, že je to něco jako roztomilý motýlek, který do mě vstoupí a udělá mi dobře. A tak jsem skončila u psychiatra. Vysvětlil mi co a jak a navíc to byl vážně krásnej chlap. Trochu opotřebovanej, ale ta jeho vůně mě omamovala. A ty jeho kroutící se černé chloupky vykukující u krku bílého pláště byly zatraceně sexy. „Bože, s ním to bude, prostě s ním to musí bejt božský. I když i on má tu věc mezi nohama,“ nadechla jsem se a přivřela oči. Prohlásil mě za zdravou a dal si se mnou rande. Dopadlo to katastrofálně. Možná proto, že jsem si hloupě myslela, že právě psychiatři mají nějaký ten knoflík na prožití báječného sexu. Honzík takový nebyl ani vzdáleně. Možná kdybych si dala rande s honákem krav, dopadlo by to lépe. Povětšinou se opil a tvrdil mi, že je vyhořelý. To jsem chápala vzhledem k tomu, že i já jsem ho v ordinaci otravovala všelijakými svými strachy, fobiemi a depresemi. Musel se zákonitě poslechem našeho kňourání otravovat, a tak to řešit tak, jak se mi později svěřil, že své pacienty neposlouchal. Bavil mě svými neuvěřitelnými historkami o cestách, které by mu záviděl i Marco Polo, a prokládal je vytahováním se o svém mohutném sexuálním apetitu. „Bože, to bude noc, až mě dostane tahle sexuální mašina do ráje,“ bláhově jsem si myslela a zatoužila, aby se odpoutal ode všeho, a vzala ho na výlet do Špindlu. Znovu se opil a padl do postele, kde dunivě chrápal. Já čekala a utěšovala se: „Kdo takhle hromotlucky chrápe, bude vážně dobrej, tedy až přijde k sobě.“ Už jsem to začala vzdávat, když se ke mně ráno přitisknul a převalil mě na záda. Jeho vzrušení odpadlo dřív, než jsem se připravila, a on upadl znovu do spánku. Viděla jsem jeho velkou, skoro ženskou zadnici, celou růžovou jako prasečí líčka na řeznickém krámě, a najednou jsem měla po chuti a celé mi to přišlo k smíchu. Skoro jsem litovala své námahy ho svést. Odhrnula jsem peřinu a podívala se na jeho vyhlášeného Divočáka. Bylo to spíše malé bezbranné pruhované selátko. Probral se a znovu se pokoušel o něco, co večer předtím nazýval divokou jízdou. Byla jsem zklamána a skoro nereagovala. Jeho vybavení bylo tak směšné a přístup ke mně tak asexuální, že jsem měla dávno po náladě. Malý penis, který neměl daleko k titulu tajtrlíček roku, tak s ním neuměl ani ty nejzákladnější divadelní triky. Patrně se ve mně několikrát pohnul, říkám patrně, protože ve skutečnosti jsem nic necítila, a pak ochabl. Zvedl se, praštil sebou znovu na postel a pak řekl tu hrozitánskou lež: „Máš moc krásnou noční košilku, jsem asi zhýčkanej, ale mě vzrušuje už jen děravá košile mojí ženy.“ Začichala jsem a ucítila jeho pot, který páchl po vypitém pivu, a řekla to, co jsem si opravdu myslela. „Jsi ochlasta, lhář a navíc impotentní blbec.“ Jeho hnědé oči se na mě podívaly se smutkem. „Mám cholesterol a vysoký krevní tlak. Ber ohledy, ano?“ „Jiný mají také cholesterol a nejsou impotentní. A vůbec, proč jsi sliboval, na co nemáš?“ Zvedla jsem se, oblékla a odjela bez snídaně. On ať si jede třeba na koloběžce. Dala jsem tím
vale svému milému doktorovi přes duše a dobře jsem udělala. Po čase mě navštívila jeho bývalá milenka, aby si mi postěžovala, že jí nedává peníze na jejich společné dítě a spíše jí ještě o nějaké ty peníze obere a při její samomluvě jsem se dozvěděla i to, že v životě nikdy nikde nebyl, a tudíž všechny výlety do Číny, Španělska, Kambodže a na Machu Picchu si vymyslel. Prostě jsem narazila na muže pohádkáře. Proto varuji všechny ženy před pány a chlapy a muži, kteří mnoho mluví a ještě více slibují. Když vám řekne, že za noc je schopen udělat i tři čísla, berte to s rezervou. Normální je totiž o tomhle zas až tak moc nemluvit a spíše konat. A chlap, který vám slibuje hory doly, většinou jen mate tělem jako nějaké to zvíře, které leze po listu, ano strašilka se to jmenuje a není skoro vidět. Po doktůrkovi se mi dlouho nedařilo narazit na nějakého vážně solidního pána. Bylo mi něco ke čtyřicítce, a to je pro ženu nebezpečný věk. Pořád si o sobě totiž myslíme, že jsme krásné a žádoucí. To si myslíme bláhově my. Muži si tohle nemyslí. Pochopitelně o ženách. Oni jsou v pořádku a OK. Oni totiž zrají a jen my stárneme. Takže okolo čtyřicítky začneme zjišťovat, že se na nás muži zas až tak nedívají jako na ty mladé kůstky, které se přiblble smějí každému jejich ještě přitroublejšímu vtipu. „Pane Jirků, vy jste takový vtipálek,“ zatrylkuje mladinká krev a on si ve své bláhové naivitě okamžitě myslí, že mu dotyčná dá. Nedá, i když možná by dala, kdyby nebyla na stráži mamá. „Já ti dám, ty pitomá káčo, takovej vobšourník,“ zchladí žáhu dcerunce, pana Jirků si vezme stranou a zasyčí mu do ucha, ze kterého mu vyčuhují dlouhé chlupy: „Nech si zajít chuť, ty starej kanče! Že jsi šukal mě, neznamená, že budeš automaticky šukat i moji dceru.“ Aby mu to nebylo líto, dá mu zapomenout tím, že mu ještě jednou dá, a to přímo před vesnickou hospodou u stromu. Dcera si to mezitím rozdá s jeho synem v sále za oponou. Přesto je věk okolo čtyřicítky pro ženu přelomový. Ano, muži na nás už obdivně nepískají, ale v autobuse nás zase sednout nepustí. Na to jsme ještě moc mladé. To dříve mohli v našich výstřihách oči nechat. Teď jdou proti nám a… No ano, lhostejně nás míjejí. Jako bychom byly neviditelné. „To se musí změnit,“ řekneme si a začneme na sobě pracovat. Tedy ne každá, ale ta která ještě touží něco zažít, to každopádně udělá. Jsou ovšem takové typy žen, které berou své stárnutí s lhostejností, všem okolo tvrdí, že tak to má být a proti přírodě se nedá nic dělat. Omyl, a velký. Muži si tohle nemyslí ani na vteřinu. Oni jsou vždy krásní, přitažliví, sexy a ženy po nich šílí. Žádný, ani ten nejošklivější, nejtlustší a nejstarší dědek posetý bradavicemi si nepřipustí ani na vteřinu, že by ho dotyčná dvacítka snad nemilovala pro sebe sama. „Můj myšáček, tak moc se milujeme,“ zašišlá ta rozená lhářka a přitiskne se k jeho přístroji na kyslík a on ji blaženě oblízne. Ostatně to je to jediné, na co se zmůže. Mladá, šťastná novomanželka, teď už do smrti zaopatřená, se usmívá na svého osobního trenéra a rychle mu pošeptá. „Hned jak usne, tak u tebe.“ Netrvá to dlouho a ti dva si užívají nikým nerušený sex. Ani na hlasité výkřiky rozkoše si nemusejí dávat pozor, protože starý manžel
už dávno neslyší. Jeho bývalá stará manželka, starší pouze o jednu generaci než nynější, může skřípat zuby. Pláče ale už nad hrobem někoho jiného. Jejího muže bude pochovávat jiná, a ta si dá setsakramentský pozor, aby pohřeb nebyl až příliš bombastický a nepřišel ji draho. Bývalá manželka ovšem není ztracená. Jsou i případy, že ji muži vynesou až do oblak, a dokonce i muži mladší, než je ona sama. Já sama občas žasnu nad dívenkami, které dají v plen své tělo takovýmhle dědulům. Já bych se vedle jejich starých vyžilých těl nechtěla probudit ani za nic. „Tedy ty holky musí mít ale vysmaltovanej žaludek na takovýho strašáka,“ zasměje se moje matka a její dva centimetry dlouhý a rudě nalakovaný nehet se zapíchne do internetového obrázku nějakého toho dědka, co sbalil silikonovou krasavici. To u nás žen starších ročníků není nic zadarmo a my dobře tušíme, že mladistvý pel je dávno setřen, a musíme nasadit silnější afrodiziakum. A věřte, že my ženské okolo, jak se kysele říká, klimaktéria máme co nabídnout. Předně víme, co se mužům líbí, a dokážeme to patřičně přinést na talířku jako vynikající desert, a to pro opravdického gurmána. My nejsme pro každého, ale pouze pro milovníky – fajnšmekry. Ovšem za určitých podmínek. Žena by ani na vteřinu neměla rezignovat na své pěstění. Ano, pěstění sama sebe je záruka, že ani ve stáří nebudeme za odpornou škatuli, které se každý bojí a štítivě pokládá svou ruku na eskalátor v místech, kde byla ta naše. Smysl pro humor by nám měl být samozřejmostí a zakyslost by měla být zastrčena do nejspodnějšího šuplíku našeho bytí. Veselou ženskou má každý rád. Její smích je odzbrojující, a když je navíc k tomu ještě vtipná, je to pravý poklad. Tehdy když jsem Alešovi vysvětlovala svoje důvody, proč chci jít na plastiku, nezapomněla jsem prohlásit to čarovné: „Víš, chci být pro tebe ta nejkrásnější.“ A myslela si: „K čertu s emancipací a s ženskými právy, kašlu na ně. Prostě chci, aby se na mě podíval a viděl krásnou ženskou.“ A tak jsem mu to řekla. „Vážně? Ty to děláš pro mě?“ Byl lapen a navíc ho to těšilo. Odvezl mě do nemocnice a ještě za mě všechno zaplatil a po operaci se o mě staral včetně toho, že se se mnou opatrně miloval. Sundali mi gázu a já se na sebe po dlouhých týdnech podívala se zalíbením. No ano, bolelo to, kdo řekne že ne, kecá. Ale ten úspěch? Stálo to za to. Je třeba si ovšem uvědomit několik zlatých pravidel. Lékař. Musí to být profesionál a takový, který vás vede. Asi jako v milování. Pokud souhlasí se vším, co si vymyslíte, není to ten pravý a potřebuje z vás dostat jen peníze. Ten můj si mě pořádně prohlédl, rozsvítil nemilosrdné světlo na mé tváře se syslíky a vytáhl mi před zrcadlem kůži jako odporné ropuše. „Takhle a takhle by to mohlo vypadat.“ Povzbudivě se na mě při tom usmál. Ano, přesně to jsem chtěla. Obličej mladší o pár let a ne beztvarou masku, se kterou bych nemohla vyjádřit všechny své emoce. Prostě být jako vyžehlená po dlouhém spánku proloženém vynikajícím milováním. Po šesti týdnech mi zmizely i poslední modřiny a já se mohla nalíčit. Učinila jsem tak s radostí. Ty tam byly křeččí tváře a už jsem neshledávala žádnou
podobnost s otcem ani s jeho přetloustlým morčetem Mašátem. Byla jsem zase žena s velkým Ž. Aleš se na mě podíval a řekl to, co jsem čekala: „Ty mi ještě utečeš s někým mladším.“ To mě rozesmálo. A potěšilo zároveň, to přiznávám. Přesto mě ani na okamžik nenapadlo opouštět někoho, s kým je mi tak dobře. Ano, zní to možná legračně a jaksi archaisticky, ale jsme duševně napojení. Moc důležitá věc. Mít si co říct i po letech, myslet na stejné věci, ale hlavně zasmát se stejnému vtipu. Odjakživa tvrdím, že když se dva lidé nezasmějí stejnému vtipu, rozejdou se. Ovšem nejsou to jen plastičtí chirurgové, kam my dámy chodíme. Ano, i naše tělo potřebuje občas nějaké to mazání a ibuprofen k tomu. „No ano, pane doktore, skřípl se mi nerv v zádech. A představte si, že jsme se právě milovali s tím mým, on je tak vynalézavý, v autě a ono se mi to nějak vybabralo.“ Doktor, který vás předtím vůbec neviděl a už vůbec neposlouchal, teď zákonitě zbystří. „No nepovídejte, a jak přesně se to stalo?“ V očích má jiskru zájmu a nakonec vám nejenže napíše masáže u té báječné masérky, ale ještě vám otevře dveře s tím laškovným: „A příště si dávejte s manželem pozor.“ Jsou ovšem i lékaři, kteří jak vejdete, na vás lhostejně zavrčí: „Co chcete napsat?“ Od takových rychle pryč. Naše tělo už není tělo dvacítky a nemůžeme si dovolit ten přepych, aby k němu byli naši doktoři lhostejní. Banální piha, kterou někdo odmávne, se může zvrtnout za pár týdnů v nebezpečný melanom a naše občasné krvácení: „To se mi stává, jen když zvednu něco těžkýho,“ se může změnit v rakovinu čípku. Prostě musíme si se svým tělem porozumět, co nám chce říct. Nemluví k nám čínsky. Zvracíme a je nám blbě, tak to asi nerozchodíme a na slepé střevo se může i teď umřít. Zadýcháváme se, máme nadváhu, kouříme a jíme bůček? Tak bychom měly zbystřit a nechat si změřit tlak a zajít opatrným krokem na kardio.
