ABSTRAKTA PŘEDNÁŠEK. 1. LF UK a VFN, Praha

ABSTRAKTA PŘEDNÁŠEK 1. VLIV RYCHLÉ ZMěNY GLYKEMIE BěHEM CLAMPU NA MIKROVASKULÁRNÍ REAKTIVITU A FUNKCI ENDOTELU U PACIENTŮ S DIABETEM 1. TYPU E. Horová 1 , M. Prázný 1 , J. Mazoch 2 , J. Kvasnička 2 , J. Škrha1 13. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha 2Centrální hematologické laboratoře a trombotické centrum, 1. LF UK a VFN, Praha Úvod: Cílem práce bylo zhodnotit biochemické markery funkce endotelu a mikrovaskulární reaktivitu měřenou pomocí laser-doppleru při izoglykemickém a hyperglykemickém hyperinzulinemickém clampu a porovnat je s parametry inzulinové senzitivity, oxidačního stresu a s lipidovými parametry. Metodika: Do studie bylo zařazeno 20 diabetiků 1. typu (průměrný věk 51 ± 7 let, průměrná délka trvání diabetu 24 ± 7 let, BMI 25,7 ± 3,7 kg.m-2, glykovaný hemoglobin A1C 6,3 ± 1,0 % dle IFCC). 15 pacientů bylo léčeno inzulinovou pumpou, ostatní intenzifikovaným inzulinovým režimem. Pacienti podstoupili hyperinzulinemický clampový test v izo- a hyperglykemické fázi a s odstupem maximálně dvou měsíců další clampové vyšetření s aplikací pouze své běžné dávky inzulinu a pouze. s volumovou zátěží, bez indukce hyperglykemie. Toto vyšetření sloužilo k hodnocení vlivu možných nespecifických faktorů na zkoumané parametry. Kožní mikrovaskulární reaktivita byla měřena pomocí laser-doppleru na horních končetinách. Testy s post-okluzivní reaktivní hyperémií (PORH) a s termální hyperémií (TH) byly provedeny před clampem bazálně a na konci obou fází clampu. Byl sledován celkový, HDL-, LDL-cholesterol a triglyceridy, jako markery oxidačního stresu sloužila koncentrace malondialdehydu, kyseliny askorbové a aktivita Cu,Zn-superoxiddismutázy. Fibrinogen byl stanoven v rámci vyšetření koagulace. Ukazatelem funkce endotelu byly koncentrace E- a P-selektinu, ICAM-1 a VCAM. Parametry MCRG. a MCRG/I pak charakterizovaly působení inzulinu. Výsledky: Glykemie v žilní krvi v izoglykemické fázi clampu byla v průměru 6,5 ± 1,9 mmol.l-1 a 12,0 ± 1,6 mmol.l-1. v hyperglykemické fázi. Během hyperglykemické fáze clampu došlo ke zvýšení maximální perfuze při PORH (40 ± 16 vs.. 47 ± 16 PU, p < 0,01) a byl nalezen i rychlejší vzestup perfuze při PORH (2,6 ± 1,5 vs. 10,4 ± 16,5 PU.s-1, p < 0,05). Zvýšená rychlost vzestupu perfuze byla však pozorována již v euglykemické fázi testu (11,2 ± 14,9, p < 0.05). Dále došlo k signifikantnímu poklesu prakticky všech biochemických parametrů (lipidy, cytoadhezivní molekuly, fibrinogen). Bazálně byla nalezena inverzní korelace mezi koncentrací fibrinogenu. a maximální perfuzí při termální hyperémii (r = -0,70,. p < 0,01) a pozitivní korelace mezi koncentrací kyseliny askorbové. a maximální perfuze při TH za bazálních podmínek (r = 0,71,. p < 0,01). Při hodnocení perfuze v bohatě vaskularizované tkáni bříška prstu byl zjištěn inverzní vztah mezi koncentrací inzulinu a dobou nutnou k dosažení maximální perfuze při PORH v hyperglykemické fázi testu (r = -0,70, p < 0,01). Nepozorovali jsme však žádný vztah mezi glykemií a mikrovaskulární reaktivitou, nebyla nalezena ani žádná závislost mezi MVR. a parametry lipidogramu nebo oxidačního stresu nebo mezi MVR a parametry inzulinové senzitivity. Závěr: V průběhu hyperinzulinemického clampu došlo. v hyperglykemické fázi k poklesu v parametrech lipidogramu. a v koncentraci cytoadhezivních molekul, obdobný pokles však nastal i při kontrolním vyšetření. Z toho lze usuzovat, že se mohlo jednat o nespecifický jev při zvýšené volumové DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

zátěži. Dále byla nalezena souvislost mezi koncentrací fibrinogenu, kyseliny askorbové a MVR, což svědčí o ovlivnění MVR hemokoagulačními parametry a oxidačním stresem. Ke zvýšení několika parametrů MVR v průběhu hyperinzulinemického clampu došlo patrně díky vazodilatačnímu účinku inzulinu při jeho zvýšené koncentraci. V průběhu hyperinzulinemického izoglykemického a hyperglykemického testu jsme nepozorovali žádnou souvislost parametrů mikrovaskulární reaktivity. s glykemií ani s jejím rychlým zvýšením o 5,5 mmol/l. Podpořeno výzkumným záměrem MSM0021620807 MŠMT ČR. 2. SPEKTRÁLNÍ ANALÝZA PRŮTOKŮ KOŽNÍ MIKROCIRKULACÍ U NEMOCNÝCH S DIABETEM MELLITEM 1. TYPU A JEJÍ SOUVISLOST S KARDIOVASKULÁRNÍ AUTONOMNÍ NEUROPATIÍ. M. Krčma, S. Lacigová, I. Haladová, J. Gruberová, P. Brož, I. Kobrová, Z. Rušavý Diabetologické centrum I. interní kliniky FN a LF UK Plzeň Úvod: Autonomní neuropatie je běžnou komplikací déletrvajícího diabetu mellitu 1. typu a podílí se na vyšší morbiditě i mortalitě; ohrožuje pacienty náhlou arytmickou srdeční smrtí. Běžně vyšetřujeme její kardiální složku (KAN) pomocí časové analýzy variability srdeční frekvence (VSF) spolu. s reakcí krevního tlaku na vertikalizaci (Ewingova baterie testů) nebo spektrální analýzou VSF. Několik prací se zabývalo souvislostí VSF a průtoku kožní mikrocirkulací, nebyla prokázána významnější souvislost. Přitom se předpokládá, že právě pokles aktivity sympatiku vede k redistribuci perfuze ve prospěch AV shuntů a na úkor nutritivních kapilár a tím vzniku teplé ischemie mikrocirkulace. Cíl: Ověřit závislost mezi kardiovaskulární autonomní neuropatií a autonomní komponentou variability průtoků mikrocirkulací (spektrální silou v oblasti frekvencí, na nichž se podílí inervace sympatikem). Metodika: U 45 pacientů s diabetem mellitem byla vyšetřena KAN standardními metodami (Ewing, spektrální analýza). a byli rozděleni do dvou skupin nelišících se věkem, pohlavím, dobou trvání diabetu, lipemií, výší krevního tlaku ani BMI, ale lišících se přítomností manifestní nebo závažné (1. skupina). a nepřítomností (2. skupina) KAN. Zároveň byla změřena kožní mikrocirkulace pomocí laser doppler flowmetrie jednak za bazálních podmínek při kožní teplotě 32 °C, jednak po zahřátí na 44 °C. Byla provedena spektrální analýza obou záznamů. s vypočtením spektrální síly v rozmezích odpovídající endoteliální aktivitě (0,009–0,02 Hz), aktivitě sympatiku (0,02–0,06 Hz), vlastní myogenní aktivitě (0,06–0,20 Hz), respiraci (0,2–0,6 Hz) a kardiální aktivitě (0,6–1,6 Hz). Výsledky byly zhodnoceny neparametrickými testy (Mann-Whitney U test, Spearmanův test). Výsledky: Skupiny se navzájem nelišily bazálním průtokem mikrocirkulací kůže, ani vzestupem po zahřátí (8,6 × vs. 8,3×). U pacientů s přítomnou KAN byla statisticky významně nižší spektrální síla v oblasti odpovídající endoteliální aktivitě. (p < 0,01), aktivitě sympatiku (p < 0,005) a hraničně nižší. v oblasti odpovídající vlastní myogenní aktivitě (p = 0,06) při měření bazálního průtoku. Při měření za maximální vasodilatace došlo ke snížení rozdílu, především endoteliální aktivity, který se pohyboval na hranici statistické významnosti.

7

Závěr: Měření ukazuje, že změny pozorovatelné u diabetických pacientů s kardiovaskulární autonomní neuropatií jsou detekovatelné i v periferním cévním řečišti mikrocirkulace, byť jejich výše nestačí k ovlivnění průtoku měřeného LDF. Nabízí se tak alternativní metoda vyšetření autonomní neuropatie přímo v periférii, kde její postižení působí největší změny. Studie byla podpořena výzkumným záměrem č. MSM 0021620814. 3. KVANTIFIKACE EPIDERMÁLNÍCH NERVOVÝCH VLÁKEN U PACIENTŮ PO KOMBINOVANÉ TRANSPLANTACI LEDVINY A PANKREATU V PROSPEKTIVNÍ 30MěSÍČNÍ STUDII T. Havrdová1, P. Bouček1, L. Voska1, A. Lodererová1, A. Hejná1, F. Saudek1, K. Lipár1, C. Sommer2 1IKEM Praha 2Universität Würzburg, Německo Cíl: Kožní biopsie s hodnocením počtu epidermálních nervových vláken (ENV) představuje možnost posouzení vlivu úspěšné transplantace pankreatu na regeneraci nervů u pacientů. s diabetem 1. typu. Cílem naší práce bylo hodnocení počtu ENV u normoglykemických pacientů po kombinované transplantaci ledviny a pankreatu (SPK) v 30měsíčním sledování. Metodika: Kožní biopsie byly prováděny z distální části stehna a proximální části bérce pomocí průbojníku o průměru 3 mm. Vyšetřili jsme 18 pacientů po SPK (průměrný věk 47 ± 9 (SD) let, trvání diabetu 28,5 ± 9 let) těsně po transplantaci a poté za 29,6 ± 6 měsíců od výkonu. Obdobně bylo vyšetřeno 14 zdravých osob. ENV byla zobrazena na fixovaných zmrazených řezech (40 μm) nepřímou fluorescencí s použitím protilátky proti neuron-specifickému panaxonálnímu markeru PGP 9,5. Výsledky byly zpracovány pomocí digitálního obrazu přeneseného z fluorescenčního mikroskopu. Hodnotily se počty ENV na 1 mm délky epidermis. Výsledky Pacienti po SPK měli dobou funkci obou štěpů (HbA1c – IFCC SPK 3,5 ± 0,6 % vs. kontroly 3,8 ± 0,4 %;. p > 0,05; hladina plazmatického kreatininu 114 ± 32 μmol/l). Při vstupním vyšetření bylo ve skupině příjemců zjištěno výrazné snížení počtu ENV (SPK vs. kontroly: stehno 0,75 ± 1,25 vs. 11,4 ± 4,2; lýtko 0,37 ± 1,0 vs. 8,0 ± 3,0 ENV/mm;. p < 0,001), u 11 nemocných na stehně a 15 na lýtku dokonce úplné chybění ENV. Při kontrolní biopsii (průměrně za 30 měsíců od SPK) nebyly nalezeny ve výsledcích významné rozdíly (stehno 1,6 ± 2,5; lýtko 0,38 ± 0,75 ENV/mm; p > 0,05 vs. vstupní biopsie; p < 0,001 vs. kontroly) s úplným chyběním ENV u 8 kožních biopsií ze stehna a 13 z lýtka. Závěr: Dlouhodobá normoglykemie navozená úspěšnou transplantací pankreatu neměla v krátkodobém sledování vliv na již přítomný výrazný úbytek epidermálních nervových vláken. Tyto výsledky potvrzují přítomnost strukturálních, obtížně reverzibilních změn při pokročilé diabetické polyneuropatii.. K hodnocení vlivu dlouhodobé normoglykemie je nutné doplnit výsledky vyšetření v delším časovém období. Podpořeno grantem IGA MZ ČR NR7929-4. 4. POUŽITÍ MESODIENCEFALICKÉ MODULACE K ZMÍRNěNÍ PROJEVŮ DIABETICKÉ POLYNEUROPATIE – KLINICKÁ STUDIE F. Musil, A. Šmahelová, Z. Zadák, L. Sobotka Klinika gerontologická a metabolická, Fakultní nemocnice Hradec Králové Úvod: Diabetická polyneuropatie je léčebně obtížně zvládnutelnou komplikací diabetu.

8

Mesodiencefalická modulace (MDM) je metodou, která umožňuje příznivě ovlivnit průběh bolestivých projevů diabetické polyneuropatie. Metodika: Byla použita randomizovaná slepá zkřížená studie (cross-over studie), každý nemocný byl sám sobě kontrolou. Studie byla provedena u 25 diabetiků 1. a 2. typu s algickými projevy diabetické polyneuropatie. Nemocní byli náhodně rozděleni do dvou skupin, přičemž první skupina byla léčena během první hospitalizace a během druhé hospitalizace (po měsíci) byla použitá fiktivní modulace – placebo (modulace trvající maximálně jednu minutu). U druhé skupiny nemocných bylo pořadí procedur opačné. K léčbě byl použit elektroterapeutický přístroj pro mesodiencefalickou modulaci typ MDM –2000/1 - sestava (výrobce: ZAT a.s., Příbram). Přenos proudu je proveden pomocí náhlavní soupravy. Mušle obsahující kladnou elektrodu se nasazuje na střed čela, mušle se zápornou elektrodou se nasazuje na střed zátylku. Při každé hospitalizaci bylo provedeno vždy celkem 13 procedur MDM – každá v trvání 30 min. Hodnoceným parametrem byl ústup bolesti při použití MDM a nebo MDM fiktivní pomocí osmistupňové škály bolesti. U nemocných byly sledovány základní biochemické parametry charakterizující vnitřní prostředí (mineralogram, funkce ledvin, urea, kreatinin, kyselina močová, bilirubin a jaterní enzymy a základní lipidový metabolismus). Uvedené parametry byly sledovány vždy 1. a 10. den hospitalizace. Před a po každé proceduře MDM byl nemocným kontrolován krevní tlak, pulz a zaznamenána EKG křivka. Statistika: Pro hodnocení subjektivní škály bolesti byla použita neparametrická hodnocení Mann Whitney Test. a Kolmogorov-Smirnovův test, p < 0,05. Výsledky: Rozdíl mezi placebem a MDM na ústup bolesti byl signifikantní jak u jednotlivých pacientů, tak u celé skupiny pacientů. Nebyl rovněž patrný rozdíl v efektu v případě, že bylo začínáno fiktivní či skutečnou modulací (p < 0,05). U nemocných nedošlo k signifikantních změnám ve sledovaných biochemických parametrech, nebyly pozorovány změny EKG křivky, tepové frekvence a krevního tlaku. Závěr: Klinické sledování prokázalo účinnost a bezpečnost využití MDM pro léčbu bolestivých projevů diabetické polyneuropatie. Nemocní byli dále sledováni v diabetologické poradně naší kliniky.V době 16–19 měsíců po ukončení účasti nemocných ve studii (září 2007) přetrvával efekt MDM na bolestivé projevy diabetické neuropatie u 6 pacientů, u 16 pacientů byl efekt přechodný (v rozsahu 1–9 měsíců). Efekt MDM nejčastěji přetrvával po 2–3 měsíce (u 7 nemocných). U nemocných. s přechodným efektem MDM nebyla farmakoterapie bolestivých projevů diabetické neuropatie dále účinná. U těchto nemocných by bylo tedy vhodné léčbu MDM po vymizení efektu MDM opakovat. 5. DIABETICKÁ NEFROPATIE, SOLUBILNÍ RAGE A GENETICKÁ VARIABILITA AGER GENU D. Krusová1, K. Kaňková2, M. Kalousová3, M. Hertlová4, T. Zima3 1II. interní klinika LF MU a FN u sv. Anny Brno 2Ústav patol. fyziologie LF MU Brno 3Ústav klinické biochemie a laboratorní diagnostiky 1. LF a VFN Praha, 4IGK FN Brno Úvod: Diabetes mellitus, zejména ve stadiu přítomnosti pozdní komplikace, diabetické nefropatie (DN), je spojen. s akumulací pokročilých produktů glykace (AGE). Jejich vazbou na specifické receptory (RAGE) dochází ke vzniku nežádoucích účinků. Solubilní RAGE (sRAGE) je zkrácená forma RAGE, působící jako inhibitor signalizace zprostředkované AGE. DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

Metodika a výsledky: V naší práci jsme studovali vztahy mezi sRAGE, renálními funkcemi a genetickou variabilitou. v genu AGER u diabetických pacientů. Srovnávali jsme celkem 265 diabetiků s normoalbuminurií (n = 94) nebo DN (n = 171). Hladina sRAGE (stanovovaná metodou ELISA) byla signifikantně vyšší u pacientů s DN než u normoalbuminurických osob. (p = 0,007) a pozitivně korelovala s věkem, S-ureou, S-kreatininem, albuminurií a AGEs (určovanými fluorometricky), negativně potom s GFR (vše P < 0,05). Regresní analýzou jsme zjistili, že GFR byla jediná nezávislá proměnná spojená s sRAGE. (P = 0,047). Nezjistili jsme statisticky významnou korelaci mezi sRAGE a trváním diabetu, proteinurií, FPG ani HbA1C. Nepodařilo se prokázat ani závislost sRAGE na rizikovém haplotypu RAGE2 (P > 0,05). Závěr: Lze konstatovat, že GFR je základní determinanta určující koncentraci sRAGE a že postupný vzestup sRAGE. u pacientů se zhoršujícími se renálními funkcemi je paralelní s hladinou AGEs. 6. LARVÁLNÍ TERAPIE SYNDROMU DIABETICKÉ NOHY A JEJÍ VLIV NA ELIMINACI MRSA U DIABETICKÝCH ULCERACÍ R. Bém1, A. Jirkovská1, K. Novotný2, V. Fejfarová1, M. Dubský1, L. Řezaninová1, P. Fexová1 1Centrum diabetologie, IKEM, Praha 2Oddělení kardiochirurgie, FN Motol, Praha Úvod: Nekrotická tkáň je často zdrojem infekce a brání hojení. Biologický debridement pomocí larev je šetrnější než skalpel chirurga a je perspektivním doplňkem komplexní terapie syndromu diabetické nohy. Metody: Larvární terapie byla aplikována u 56 pacientů se syndromem diabetické nohy léčených na podiatrii Centra diabetologie IKEM, z toho 50 pacientů bylo léčeno za hospitalizace, 6 ambulantně. Terapie byla indikována v případech, kdy nebyl vhodný chirurgický debridement pro riziko většího porušení tkáně, zejména u pacientů s ischemickými ulceracemi nebo u hlubších špatně přístupných ran. Další indikací byly rány infikované Methicilin-resistentním Staphyloccocem aureem (MRSA). Kontraindikováni byli pacienti s ulceracemi se zvýšeným rizikem krvácení. Pacienti měli současně komplexní léčbu syndromu diabetické nohy (antibiotika, odlehčení, případně cévní intervenci). K larvální terapii byly použity sterilní larvy Bzučivky zelené (Lucilia Sericata), které byly aplikovány v jedné dávce. U tří pacientů byla aplikace s odstupem opakována. Efekt terapie byl posuzován lékařem po ukončení larvální terapie. K hodnocení byla použita třístupňová škála – zlepšeno, beze změny, zhoršeno. Jako ‚zhoršení‘ byla klasifikována situace, kdy došlo k lokální progresi nálezu bezprostředně po aplikaci larev nebo vysoké amputaci během 3 měsíců od aplikace larvální léčby. Stěry nebo vzorky tkáně na kultivaci byly odebírány ze spodiny rány po řádném debridementu. Hodnoceny byly kultivační nálezy před a těsně po aplikaci larvální terapie. a s odstupem 10 (± 3) dnů. MRSA byl identifikován na podkladě pozitivity mec genu. Výsledky: Larvální léčba byla aplikována po dobu v průměru 3,15 (3–5) dne, v množství 5–10 larev na cm2. Zlepšení lokálního nálezu bylo pozorováno u 39 (69,6 %) pacientů, lokální nález byl beze změny u 11(19,9%) pacientů, zhoršení lokálního nálezu bylo u 4 (7 %) pacientů a výsledek nešlo posoudit. u 2 (3,5 %) pacientů. U obou těchto pacientů došlo k předčasnému úmrtí larev, a to zejména při ambulantní aplikaci. Příčinou byla nedostatečná spolupráce pacientů s odlehčením končetiny a s péčí o ránu. U 9 pacientů z 13 (69 %). s MRSA infekcí došlo k její eliminaci těsně po odstranění larev. (p < 0,001). Při kontrole po 10 (± 3) dnech byla rána nadále DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

bez MRSA u 8 pacientů (61,5 %) – p < 0,001, u jednoho došlo. k nové pozitivitě stěru. Během larvální terapie nebyly pozorovány žádné závažnější nežádoucí účinky. Závěr: Larvální terapie je efektivní a bezpečnou metodou, která může přispět ke zlepšení komplexní léčby ulcerací. u pacientů se syndromem diabetické nohy. Práce byla podporována grantem MZO 00023001. 7. AMPUTACE A CÉVNÍ INTERVENCE U PACIENTŮ SE SYNDROMEM DIABETICKÉ NOHY V DIABETOLOGICKÉM CENTRU A. Jirkovská1, R. Bém1, M. Dubský1 , D. Hačkajlo2, B. Sixta3, V. Wosková1, L. Řezaninová1, K. Čechová1 1 Centrum diabetologie, Praha 2Datové centrum, Praha 3Klinika transplantační chirurgie IKEM, Praha Úvod: Cílem naší studie bylo zhodnotit dlouhodobě trendy nízkých a vysokých amputací a cévních intervencí u pacientů hospitalizovaných v diabetologickém centru pro syndrom diabetické nohy a posoudit rozdíly mezi muži a ženami ve sledovaných parametrech Soubor pacientů a metody: Do studie byli prospektivně zařazeni všichni pacienti hospitalizovaní v diabetologickém centru se syndromem diabetické nohy v letech 2004–2007. Jednotlivé parametry (hlavní deskriptivní charakteristiky pacientů, frekvence nízkých a vysokých amputací a cévních zákroků během hospitalizace) byly hodnoceny formou dotazníku vyplňovaného vyškolenou edukační cestou na konci hospitalizace. Výsledky: Během sledovaného období bylo se syndromem diabetické nohy hospitalizováno 486 pacientů (358 mužů. a 128 žen, průměrný věk 60 ± 12 let). Mezi sledovanými lety (2004–2007) nebyly zjištěny signifikantní rozdíly v zastoupení žen (23, 27, 30 a 23 %) ani v průměrné době hospitalizace (15 ± 12, 16 ±12, 16 ± 12 a 15 ±18 dnů). Nebyly zjištěny signifikantní rozdíly ve frekvenci nízkých amputací (28, 33, 36. a 35 %) a vysokých amputací (1,51, 3,85, 3,76 a 3,46 %) mezi jednotlivými léty sledování, avšak signifikantně více nízkých amputací bylo provedeno u mužů než u žen (46,4 vs. 29,7 %, p < 0,001). Frekvence vysokých amputací se mezi pohlavími signifikantně nelišila (4,47 % u mužů, 6,25 % u žen). V roce 2006 byl zaznamenán signifikantní vzestup počtu perkutánních transluminálních angioplastik (PTA) ve srovnání s rokem 2004 × 59/180 (32,8 %) vs. 41/199 (20,6 %), p < 0,01. V roce 2007 zůstal počet PTA srovnatelně vysoký jako v předchozím roce (28,1 %), výrazně ale poklesl počet by-passů na dolních končetinách (0,87 % z pacientů hospitalizovaných v diabetologickém centru, zatímco v roce 2006 byla tato frekvence. 4,3 %, p = 0,08). Závěr: Sledování pacientů hospitalizovaných se syndromem diabetické nohy v našem diabetologickém centru svědčí pro přetrvávající vyšší frekvenci nízkých amputací, zvláště u mužů, a přetrvávající nízkou frekvenci vysokých amputací u obou pohlaví. V posledním období dochází k výraznému posunu cévních intervencí směrem k PTA ve srovnání s frekvencí cévních by-passů na dolních končetinách. Pro zlepšení kvality péče je nutné analyzovat průběžně faktory ovlivňující tyto nálezy. Podpořeno VZ MZO 00023001. 8. NOČNÁ GLYKEMICKÁ KONTROLA A BENEFIT LIEČBY ťAŽKÉHO SPÁNKOVÉHO APNOE PRI DIABETE TYPU 2 M. Pallayová, V. Donič, Z. Tomori Ústav fyziológie a Spánkové laboratórium, LF UPJŠ, Košice, Slovensko



Úvod: Diabetes mellitus typu 2 (DM2) i syndróm spánkového apnoe (SAS) predstavujú časté a najmä svojimi komplikáciami závažné ochorenia. Ich súčasný výskyt významne zvyšuje riziko rozvoja kardiovaskulárnych ochorení a chronických komplikácií diabetu. Základným terapeutickým prístupom je preto efektívna liečba obidvoch ochorení. Aj napriek niektorým známym súvislostiam medzi SAS a DM2, vplyv liečby kontinuálnym pozitívnym tlakom do dýchacích ciest (CPAP) na nočnú glykemickú kontrolu pri diabete ostáva v súčasnosti stále neobjasnený. Cieľom tejto práce bolo posúdiť priebeh. a zmeny nočnej glykémie u pacientov s DM2 s ťažkým SAS pred a počas CPAP liečby. Metodika: Zo 40 pacientov s DM2, ktorí podstúpili skríning spánkového apnoe a kontinuálne monitorovanie glukózy (CGM), 12 pacientov s ťažkým SAS (10 mužov, 2 ženy; na diéte a/alebo PAD, vek 54 ± 6 rokov, BMI 37 ± 7, trvanie diabetu. 3,8 ± 1,7 rokov, HbA1c/HPLC metóda 7,4 ± 0,97%) bolo zaradených do tejto štúdie. V priebehu CGM pacienti podstúpili dve polysomnografické vyšetrenia (PSG) – diagnostickú noc a CPAP titračnú noc. Primárnym parametrom pri hodnotení bola variabilita nočnej glykémie pred a na CPAP vyjadrená smerodajnou odchýlkou nočnej glykémie (SDn), variačným koeficientom (VK) a variačným rozpätím nočnej glykémie (VR). Sekundárne sme hodnotili Ř nočné glykémie, nárast nočnej glykémie vyjadrený hyperglykemickou plochou pod krivkou AUC>7.8(0-480min) pre 8hodinovú periódu počas noci, apnoehypopnoe index (AHI) a ďalšie PSG parametre. Výsledky: 21599 hodnôt CGM (� doba monitorovania 149,8 ± 49,9 hod./pac.) veľmi dobre korelovalo so 408 párovými hodnotami kapilárnych glykémií (r = 0,9 ± 0,09; MAD = 11,5 ± 3,96 %). CPAP viedlo k poklesu AHI zo 45 ± 19/h na. 7 ± 5/hod. (p < 0,001) a zlepšeniu všetkých saturačných parametrov. 71 nočných CGM profilov (38 nocí bez CPAP, 33 nocí na CPAP) preukázalo signifikantný pokles variability nočnej glykémie na CPAP vyjadrený zmenami SDn (1,1 ± 0,49 vs. 0,6 ± 0,22; p < 0,001), VK (13,3 ± 5,68 % vs. 8,1 ± 3,32 %; p < 0,001) a VR (4,1± 1 ,89 mmol/l vs. 2,4 ± 0,78 mmol/l; p < 0,001). Analýza paralelných výsledkov CGM a PSG preukázala štatisticky signifikantné korelácie variability nočnej glykémie s AHI. (p < 0,01). Počas nocí s CPAP bola Ř nočná glykémia signifikantne nižšia ako bez CPAP (7,7 ± 1,89 mmol/l vs. 8,3 ± 1,7 mmol/l;. p = 0,038). Závěry: Kontinuálne monitorovanie glukózy pri celonočnej polysomnografii predstavuje významnú diagnostickú metódu pre štúdium glykemických aspektov spánkového apnoe a jeho liečby pomocou CPAP s klinickým využitím v rámci komplexného manažmentu diabetu. Výsledky naznačujú, že CPAP ako vysokoefektívny nástroj na obnovu normálneho dýchania pri ťažkom SAS elimináciou závažnej hypoxémie, apnoických. a hypopnoických epizód a prostredníctvom ďalších fyziologických účinkov pomáha predchádzať aj fluktuáciám nočnej glykémie a dosiahnuť stabilnejšiu a lepšiu celonočnú glykemickú kontrolu u pacientov so súčasným DM2. 9. STIMULÁCIA INZULÍNOM INDUKUJE ASOCIÁCIU STAMP2 GÉNU V ĽUDSKOM SUBKUTÁNNOM TUKOVOM TKANIVE S INZULÍNOVOU SENZITIVITOU A VEĽKOSťOU ADIPOCYTOV B. Ukropcová1, A. Penesová1, M. Škopková1, Ž. Rádiková1, M. Vlček1, J. Koška1, R. Imrich1, Š. Zorád1, V. Belan2, J. Ukropec1, I. Klimeš1, D. Gašperíková1 1Ústav Experimentálnej endokrinológie SAV 2Rádiodiagnostická klinika Fakultnej nemocnice LFUK, Bratislava, Slovenská republika Úvod: STAMP2, 6-transmembránový prostatický proteín 2, prednedávnom objavený v tuku u myší, predstavuje mož-

0

né prepojenie medzi metabolickými a zápalovými dráhami. Predpokladá sa, že STAMP2 by mohol brániť neprimeranej aktivácii zápalových procesov počas fyziologickej fluktuácie živín. Expresia génu a funkcia STAMP2 v ľudskom tukovom tkanive však zatiaľ nebola preskúmaná. Preto sme sa v našej štúdii zamerali na sledovanie génovej expresie STAMP2 v ľudskom subkutánnom abdominálnom tukovom tkanive vo vzťahu. k inzulínovej senzitivite, množstvu abdominálneho tuku, veľkosti adipocytov a k expresii génov zápalu a adipogenézy. Pacienti a metódy: Inzulínová senzitivita (IS) sa u 31 zdravých mladých mužov s normálnou glukózovou toleranciou. a s BMI od 20 do 40 kg/m2 stanovila na základe rýchlosti infúzie glukózy počas euglykemickej hyperinzulinemickej zámky (EHZ). Množstvo abdominálneho tuku sa určilo pomocou MRI. Biopsia podkožného tuku z abdominálnej oblasti sa realizovala nalačno a počas EHZ. Veľkosť izolovaných adipocytov sa stanovila pomocou svetelnej mikroskopie. Génová expresia sa merala qRT PCR. Výsledky: Inzulínová senzitivita bola podľa očakávania negatívne asociovaná s množstvom abdominálneho tuku (p < 0,001) a s veľkosťou adipocytov (p < 0,001). Stimulácia inzulínom počas EHZ indukovala negatívnu asociáciu medzi expresiou STAMP2 a IS (p = 0,01) a pozitívnu asociáciu STAMP2. s veľkosťou adipocytov (p = 0,004). Prítomnosť týchto korelácií môže naznačovať menšiu potrebu aktivácie STAMP2 ako potenciálneho protizápalového faktoru u inzulíno-senzitívnych jedincov s malými adipocytmi. Pozitívne korelácie STAMP2. s CD14 (p < 0,001) a TNFα (p = 0,005) ako aj s leptínom. (p < 0,001), PPARγ (p = 0,009), HSL (p = 0,005), LPL (p < 0,001) a 11-βHSD1 (p < 0,0001) poukazujú na existenciu vzťahu medzi STAMP2 a markermi zápalu a adipogenézy. Expresia STAMP2 génu nekorelovala s expresiou génov pre CD68, IL6, rezistín a PAI-1 (p > 0,1) ani s množstvom abdominálneho tuku (p = 0,17). Záver: Naše výsledky prvýkrát poukázali na relatívne vysokú expresiu STAMP2 v ľudskom subkutánnom tukovom tkanive. Naznačili tiež vzťah STAMP2 k inzulínovej senzitivite, k veľkosti adipocytov, ako aj k zápalovým a adipogénnym markerom tukového tkaniva, čo podporuje význam tohto proteínu pri modulácii ľudského metabolického fenotypu. Táto štúdia bola podporená: APVT 51 04 06 02, Cost Action BM0602 a APVV 0122-06. 10. NFKB SIGNALING V PODKOŽNOM A VO VISCERÁLNOM TUKU EXTRÉMNE OBÉZNYCH PACIENTOV J. Ukropec 1, A. Penesová 1, M. Škopková 1, M. Vlček 1, Ž. Rádiková1, J. Pechan2, B. Ukropcová1, J. Štencl3, I. Klimeš1, D. Gašperíková1 1Ústav experimentálnej endokrinológie Slovenskej akadémie vied, Chirurgická klinika 2NsP Cyrila a Metoda a 3Fakultnej nemocnice s poliklinikou, Bratislava, Slovenská Republika Úvod: Aktivácia NFκB sa podieľa na stimulácii pro-zápalových procesov v tukovom tkanive a má tak dôležitú úlohu. v patofyziológii obezity. V tejto práci sme na transkripčnej úrovni študovali NFκB signaling v podkožnom a vo viscerálnom tuku nediabetikov s extrémnou obezitou. Pacienti a metodiky: Pacienti a metódy: Desať (2/8, M/Ž) mladých (31,7 ± 2,1 rokov) chudých jedincov s BMI 19,5 ±. 0,8 kg.m-2 sme porovnali so skupinou desiatich (2/8, M/Ž) extrémne obéznych pacientov (BMI 46,6 ± 3,6 kg.m-2) podobného veku (37,5 ± 2,2 rokov). Vzorky podkožného a viscerálneho tuku, získané počas laparoskopického chirurgického zákroku, sme použili na stanovenie génovej expresie pomocou DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

RT2profiler PCRarray and TaqMan gene expression assays. Výsledky: Obézni jedinci mali zvýšené hladiny sérových triacylglycerolov a celkového cholesterolu ako aj mierne zvýšenú glykémiu a inzulinémiu nalačno, Expresie génov pre leptín (SAT:3,3×, VAT:2,9×), IL-6 (SAT:2,3×,VAT:4,0×), IκB-Kε (SAT:2,2×,VAT:1,4×), IRAK1 (SAT:1,9× ,VAT:1,5×) a MyD88 (SAT:1,6×,VAT:1,5×) boli zvýšené v subkutánnom aj vo viscerálnom tuku obéznych pacientov, čo naznačuje aktiváciu NFκB signálnej dráhy a stimuláciu zápalových procesov v podkožnom aj vo viscerálnom tuku. Výrazné zvýšenie expresie génu IL-8 (19,1×) umocnilo pro-zápalový charakter viscerálneho tuku. u obéznych jedincov. Podobne aj v subkutánnom tuku obéznych jedincov boli v porovnaní s viscerálnym tukom zvýšené expresie niektorých génov kódujúcich prozápalové mediátory: CD68 (2,0×), PAI1 (4,6×), IFNγ (33,0×), TLR7 (3,7×) a TLR8 (3,8×). Podstatné rozdiely v expresii medzi subkutánnym a viscerálnym tukovým tkanivom obéznych sa našli aj u génov kódujúcich proteíny, ktoré sa podieľajú na regulácii bunkovej proliferácie a apoptózy akými sú PPM1a (-1,4×), STAT1 (+1,4×), BIRC2 (-2,6×), CFLAR (-1,3×) and HMOX1 (+2,9×). Závery: Naše výsledky poukazujú na prítomnosť prozápalovej NFκB - aktivity v subkutánnom aj vo viscerálnom tuku extrémne obéznych jedincov bez diabetu. Výsledky tiež poukazujú na špecifickú reguláciu proliferatívnych, apoptotických a antioxidačných mechanismov v subkutánnom a vo viscerálnom tuku. Táto štúdia bola podporená: APVT 51 04 06 02, Cost Action BM0602 a APVV 0122-06. 11. ZVÝŠENÁ PRODUKCE CYTOADHEZIVNÍCH MOLEKUL V TUKOVÉ TKÁNI OBÉZNÍCH JEDINCŮ: SROVNÁNÍ SUBKUTÁNNÍ A VISCERÁLNÍ TUKOVÉ TKÁNě L. Bošanská1, D. Michalský2, M. Kasalický2, D. Haluzíková3, T. Roubíček1, M. Mráz1, M. Bártlová1, J. Jahodová1, R. Pavlovičová1, M. Matoulek1, Z. Lacinová1 a M. Haluzík1 13. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha 21. chirurgická klinika 1. LF UK a VFN, Praha 3Ústav tělovýchovného lékařství 1. LF UK a VFN, Praha Úvod: V naší studii jsme se zaměřili na otázku, zda je tuková tkáň producentem proaterogenně působících cytoadhezivních molekul (CAM) u obézních jedinců a zda se tato produkce liší mezi jednolivými typy tukové tkáně. Výsledky: U obézních žen jsme zaznamenali signifikantně vyšší BMI, HOMA index, hladiny inzulinu a solubilních CAM E-selectinu a ICAM-1. Sérové koncentrace VCAM-1 se mezi skupinami významně nelišily. Nebyl zaznamenán rozdíl. v expresích mRNA a proteinů CAM v subkutánním tuku mezi skupinou obézních a štíhlých žen. Naopak, ve viscerálním tuku byla exprese mRNA i proteinová exprese pro ICAM-1 a VCAM-1 významně zvýšená ve skupině obézních žen (ICAM-1 kontroly vs. obézní (BMI 30–40): 6,4 × 10-5 ± 2 × 10-5 vs. 1,99 × 10-4 ± 3,7 × 10-5, p < 0,01; VCAM-1 kontroly vs. obézní (BMI 30–40): 6,2 x 10-5 ± 2 × 10-5 vs. 2 × 10-4 ± 6,3 × 10-5, p < 0,5). Závěr: Výsledky svědčí pro zvýšenou produkci proaterogenně působících cytoadhezivních molekul ve viscerální tukové tkáni obézních žen, ne však v subkutánní tukové tkáni. Výsledky studie tak mohou částečně objasnit vztah mezi rizikem kardiovaskulárních onemocnění a akumulací viscerálního tuku u obézních jedinců popsaný zejména ve velkých epidemiologických studiích. Podporováno IGA 8302-5 a MZO 000064165.

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

12. TUKOVÁ TKÁŇ JE NUTNÁ PRO POZITIVNÍ METABOLICKÉ ÚČINKY ACE INHIBITORŮ: STUDIE NA MYŠÍCH S DIETOU-INDUKOVANOU OBEZITOU A LIPOATROFICKÝCH A-ZIP/F-1 MYŠÍCH P. Kaválková1, M. Bártlová1, MM. Haluzík3, Z. Lacinová1, D. Haluzíková1,2, M. Haluzík1. 13. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha, 2Ústav tělovýchovného lékařství 1. LF UK, Praha 3Katedra chemie PřF Ostravské Univerzity, Ostrava Úvod: Pozitivní účinky ACE inhibitorů byly prokázány řadou experimentálních i klinických studií, jejich mechanismus však není dosud zcela jasný. Předpokládá se, že jde mimo jiné. o působení v tukové tkáni. Metodika: Studovali jsme metabolické účinky ACE inhibitoru ramiprilu u lipoatrofických A-ZIP/F-1 myší bez bílé tukové tkáně a u C57BL/6J myší s obezitou a inzulinovou rezistencí indukovanou vysokotukovou dietou. Sérové koncentrace inzulinu, rezistinu, leptinu, MCP-1, adiponektinu byly měřeny RIA, ELISA a Luminex kity, exprese vybraných genů v tukové tkáni byly měřeny pomocí RT PCR. Výsledky: 3měsíční léčba ramiprilem (8 mg/kg/den v pitné vodě) signifikantně neovlivňovala sérovou hladinu glukózy, inzulinu, triglyceridů a volných mastných kyselin u A-ZIP/F-1 myší. Naproti tomu u myší s HFD podávání ramiprilu částečně potlačilo rozvoj obezity, potlačilo zvětšení velikosti adipocytů, vzestup hladiny volných mastných kyselin a triglyceridů a vzestup hladin inzulinu (0,60 ± 0,1 vs. 1,73 ± 0,3 ng/ml, p < 0,05) a HOMA indexu. V subkutánním tuku léčba ramiprilem zabránila snížení exprese mRNA pro adiponektin a potlačila zvýšení exprese mRNA pro TNF-α a pro mRNA makrofágový marker Emr1. Ve viscerální tukové tkáni ramipril zabraňoval snížení exprese mRNA adiponektinu indukované HFD, signifikantně potlačil zvýšení exprese mRNA pro Emr1 a MPC-1 a vedl ke snížení exprese mRNA pro interleukin-6 a TNF-α. Závěr: Naše data ukazují, že léčba ACE inhibitorem ramiprilem částečně potlačila rozvoj obezity a inzulinové rezistence u myší krmených vysokotukovou dietou, zatímco neovlivnila inzulinovou senzitivitu u lipoatrofických A-ZIP/F-1 myší. Mechanismus účinku ramiprilu může spočívat ve zvýšení produkce adiponektinu v tukové tkáni spolu s potlačením infiltrace tukové tkáně makrofágy a zabránění rozvoje lokálního zánětu v tukové tkáni. Podporováno grantem MZO 000064165. 13. GENOVÁ EXPRESE RECEPTORŮ PRO ADIPONEKTIN U OSOB S PORUCHOU GLUKóZOVÉ HOMEOSTÁZY – VLIV AKUTNÍ HYPERINZULINEMIE A DLOUHODOBÉHO PODÁVÁNÍ TELMISARTANU E. Krušinová1, K Zídková1, P.Wohl1, P. Mlejnek2, L. Kazdová1, M. Pravenec2, T. Pelikánová1 1Centrum diabetologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha 2Fyziologický ústav Akademie Věd ČR, Praha Úvod: Receptory pro adiponektin, ADIPO R1 a ADIPO R2, jsou podle experimentálních dat mediátory inzulin-senzitizujícího účinku adiponektinu. Význam a regulace exprese těchto receptorů v tukové tkáni u člověka není dosud objasněn. Cílem studie bylo: a) zhodnotit exprese receptorů pro adiponektin, exprese adiponektinu v podkožní tukové tkáni a plazmatické hladiny adiponektinu u nemocných s poruchou glukózové homeostázy (PGH), b) testovat vliv akutní hyperinzulinemie. a vliv 3týdenního podávání telmisartanu na jejich exprese. Metodika: 12 osob s PGH bylo zařazeno do dvojitě slepé



cross-over studie s 3týdenním podáváním telmisartanu 160 mg vs. placebo. Na konci každé periody byl proveden 2hodinový hyperinzulinový (1 mU/kg/min) euglykemický. (5 mmol/l) clamp. V časech 0, 30, 120 min. byly měřeny hladiny adiponektinu v plazmě, v časech 0 a 30 min. byla provedena jehlová biopsie podkožního tuku na břiše a vzorky byly dále zpracovány pro real-time PCR metodu ke stanovení relativní exprese adiponektinu, ADIPO R1 a ADIPO R2 (jako referenční gen použit cyclophilin). Výsledky: Receptor ADIPO R2 byl v podkožní tukové tkáni osob s PGH exprimován ve 2,1krát větším množství než ADIPO R1. Exprese adiponektinu pozitivně korelovala s expresemi ADIPO R1 (r = +0,7621; p < 0,01) i ADIPO R2 (r = +0,7145;. p < 0,05) a rovněž exprese receptorů spolu významně korelovaly. (r = + 0,8365; p < 0,01). Relativní exprese adiponektinu. a receptoru ADIPO R1 nebyly hyperinzulinemií ani léčbou telmisartanem ovlivněny. Exprese receptoru ADIPO R2 během obou clampů srovnatelně signifikantně vzrostla (p < 0,01; ANOVA). Bazální hladiny adiponektinu v plazmě byly srovnatelné při podávání placeba a telmisartanu. V průběhu clampů byl zaznamenán odlišný průběh hladin adiponektinu: po léčbě telmisartanem vzestup koncentrace ve 120 min. clampu. (p < 0,05; ANOVA). Inzulinová senzivitita měřená jako metabolická clearance glukózy nebyla podáváním telmisartanu ovlivněna. Závěr: Těsný vztah mezi expresemi adiponektinu a jeho receptorů svědčí o autokrinním/parakrinním účinku adiponektinu v tukové tkáni. U osob s PGH je podkožním tuku více exprimován receptor ADIPO R2. Akutně navozená hyperinzulinemie stimuluje expresi ADIPO R2. Telmisartan nemá vliv na expresi adiponektinu a jeho receptorů v podkožní tukové tkáni, ale zvyšuje hladiny adiponektinu v plazmě v průběhu hyperinzulinemie. Podpořeno výzkumným záměrem VZ MZO 00023001.

Metodika: 15 obézních žen (BMI 33,2 ± 0,5 kg/m2) absolvovalo redukční program sestávající ze 4týdenní přísné nízkoenergetické diety (VLCD) (800 kcal/d), následné 12týdenní nízkoenergetické diety (1200 kcal/d) a následné 10týdenní fáze diety udržující váhu (UV). Na počátku programu, na konci VLCD a na konci UV byla provedena biopsie abdominální (AB) a gluteální (G) podkožní tukové tkáně (PTT), odběry krve a antropometrická měření. Ve stromavaskulární frakci (SVF) tukové tkáně bylo pomocí metody průtokové cytometrie (FACS) stanoveno zastoupení dvou fenotypů: rezidentních makrofágů (charakterizovaných expresí CD45/14/206/16-) a aktivovaních makrofágů (CD45/14/206/16+). Výsledky: Dieta vedla k poklesu váhy (93,2 ± 1,7 kg (basal) vs. 79,9 ± 2,2 kg (UV), p < 0,001). Po fáze VLCD nebyla zaznamenána významná změna v zastoupení jak aktivovaných, tak rezidentních MF u obou typů tukové tkáně, přičemž v G tukové tkání bylo nižší zastoupení aktivovaných makrofágů než. v AB (5,88 ± 0,74 % vs. 8,63 ± 1,02 %, p < 0,01). Až na konci dietního programu, na konci fáze UV, byl pozorovaný pokles v zastoupení aktivovaných MF v SVF jak v abdominální, tak. i gluteální tkáni (AB:1,44 ± 0,27 % vs. 0,39 ± 0,13 %; G: 1,43 ± 0,33 vs. 0,33 ± 0,06 %, p < 0,001), zatímco zastoupení rezidentních MF se nezměnilo (AB:1,18 ± 0,14 % vs. 1,46 ± 0,46 %; G: 1,82 ± 0,76 % vs. 1,64 ± 0,42 %, ns). Závěr: Redukce váhy navozená dietou měla stejný vliv na zastoupení makrofágů u obou typů tukové tkáně (AB a G).. U obou tkání došlo ke snížení zastoupení „pro-zánětlivých“ aktivovaných MF, přičemž po VLCD bylo pozorováno vyšší zastoupení aktivovaných makrofágů v AB než v G, což může nasvědčovat o možném protektivním charakteru G tkáně. Redukce váhy přiznivě ovlivňuje prozánětlivý stav organismu, přičemž tento popsaný příznivý efekt nastupuje až ve fázi udržení váhy. Studie byla podporována grantem IGA NR 9161-3-2007 a výzkumným záměrem MŠMT ČR MSM 0021620814.

14. SLEDOVÁNÍ ZASTOUPENÍ AKTIVOVANÝCH A REZIDENTNÍCH MAKROFÁGŮ V ABDOMINÁLNÍ A GLUTEÁLNÍ TUKOVÉ TKÁNÍ PŘI NÍZKOENERGETICKÉ DIETě U OBÉZNÍCH ŽEN M. Kováčiková1, Z. Kováčová1, C. Sengenes2, M. Vítková1, E. Klimčáková1, J. Polák1, M. Bajzová1, J. Hejnová1, A. Bouloumie2 , V. Štich1 1Česko-francouzká laboratoř pro klinický výzkum obezity, 3. lékařská fakulta UK, Praha 2Inserm, U586, Obesity Research Unit, Toulouse, France

15. PLAZMATICKÉ KONCENTRACE VYBRANÝCH ADIPOKINŮ U NEMOCNÝCH S DIABETEM MELLITEM, PORUŠENOU GLUKóZOVOU HOMEOSTÁZOU A ZDRAVÝCH JEDINCŮ V PRŮBěHU HYPERINZULINOVÉHO EUGLYKEMICKÉHO CLAMPU P. Wohl, E. Krušinová, S. Kratochvílová, L. Kazdová, T. Pelikánová Centrum diabetologie IKEM, Praha

Úvod: V poslední době se obezita dává do souvislosti. s prozánětlivým stavem organismu a specificky tukové tkáně. Tento stav je provázaný zvýšeným zastoupením makrofágů. v tukové tkáni. Cílem této práce bylo sledovat, jak redukce váhy, navozená nízkoenergetickou dietou, u obézních žen ovlivňuje zastoupení makrofágů (MF) v různých oblastech podkožní tukové tkáně.

Úvod: Adipokiny jsou spojovány s patogenezí inzulinové rezistence (IR), metabolického syndromu, diabetu a aterosklerózy. Hyperinzulinemie a její vliv na plazmatické hladiny adipokinů nejsou dosud v kontextu se stupněm IR u různých skupin. s odlišnou závažností glukoregulační poruchy objasněny. Cílem naší studie bylo hodnotit plazmatické hladiny adiponectinu, rezistinu, leptinu a tumor necrosis factoru-alfa (TNF) v průběhu hyperinzulinemie u nemocných s porušenou glukózovou homeostázou, diabetem mellitem a zdravých jedinců.

Tabulka k 13: Plazmatické koncentrace adiponektinu a relativní exprese receptorů. Průměr ± SEM. Placebo

Telmisartan

0 min.

30 min.

120 min.

0 min.

30 min.

120 min.

p-adiponectin (ng/ml)

6,418 ± 0,438

7,305 ± 0,438

6,018 ± 0,461

6,531 ± 0,438

6,524 ± 0,438

7,514 ± 0,461

Exprese ADIPO R1

69,76 ± 4,382

68,50 ± 4,592

--

73,94 ± 5,032

74,45 ± 3,438

--

Exprese ADIPO R2

145,4 ± 8,335

167,7 ± 9,250

--

156,5 ± 6,473

173,9 ± 9,279

--



DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

Metodika: Do studie bylo zařazeno 12 nemocných. s poruchou glukózové homeostázy (PGH), 11 nemocných. s diabetem mellitem 2. typu (DM) a 11 zdravých jedinců (K). Byl proveden hyperinzulinový euglykemický clamp k hodnocení spotřeby glukózy (M) a metabolické clearance glukózy (MCR). (120 minut; 1 mU/kg/min; 5 mmol/l); provedeny odběry bazálních a inzulin-stimulovaných hladin (0; 120 min) vybraných adipokinů. Statistické hodnocení bylo provedeno metodou ANOVA s opakováním. Výsledky: MCR bylo statisticky nižší u PGH a DM v porovnání s K (PGH: 4,47 ± 0,66 a DM 4,88 ± 0,49 vs. K: 9,12 ±. 1,00 ml/kg-1/min-1; p < 0,001). Další parametry metabolického syndromu (lipidové spektrum, obvod pasu, BMI) byly mezi PGH a DM srovnatelné, u K významně nižší. Plazmatické hladiny TNF byly nejnižší u K, nejvyšší u PGH (K vs. DM a PGT; p < 0,001. a DM vs. PGT; p < 0,05), v žádné skupině nebyly zaznamenány změny hladin TNF v průběhu clampu. Plazmatické koncentrace TNF pozitivně korelují s obvodem pasu (r = +0,36; p < 0,05). a hladinou triglyceridů (r = +0,04; p < 0,05), negativně s MCR (r = -0,64; p < 0,001). Nejvyšší hladina leptinu byla zachycena u PGH v porovnání s DM a K (p < 0,001), ale nebyl rozdíl mezi DM vs. K. Během clampu byl zaznamenán vzestup leptinu. u K (p < 0,001). Byly nalezeny korelace leptinu s obvodem pasu. (r = +0,46; p < 0,01), hladinou triglyceridů (r = +0,45;. p < 0,01), BMI (r = +0,37; p < 0,05) TNF (r = +0,54; p < 0,01) a negativně s MCR (r = -0,45; p < 0,01). Koncentrace rezistinu v plazmě byla bazálně srovnatelná mezi K a DM, paradoxně nejnižší hladiny rezistinu byly zjištěny u PGH (p < 0,05). Během clampu byl zachycen vzestup rezistinu u PGH (p < 0,001) a DM (p < 0,05), nikoliv u K. Plazmatické hladiny adiponectinu byly srovnatelné mezi skupinami i v průběhu clampu. Závěr: Naše výsledky poukazují na odlišné plazmatické hladiny vybraných adipokinů u PGH a DM při stejné tíži inzulinové rezistence a podporují hypotézu o rizikovosti TNF v rozvoji inzulinové rezistence. Posuny v koncentracích rezistinu, leptinu a adiponektinu nelze jednoznačně interpretovat. Podpořeno grantem IGA MZ ČR NR 8991-3 16. VZTAH MEZI VÝSLEDKY NEUROENDOKRINNÍCH FUNKČNÍCH TESTŮ A INZULINOVOU REZISTENCÍ U ZDRAVÝCH MUŽŮ L. Brunerová1, J. Potočková1, J. Horáček2, M. Anděl1 1Diabetologické centrum, II. interní klinika FNKV a 3. LFUK, Praha 2Psychiatrické centrum, 3. LFUK, Praha Úvod: Vztahy mezi osobnostními rysy (např. mírou úzkosti/deprese), potravní preferencí sacharidů a metabolickými odchylkami (inzulinovou rezistencí) jsou pravděpodobně reciproční. Míra úzkosti/deprese je podle našich předchozích výsledků pozitivně asociována s potravní preferencí sacharidů (tzv. carbohydrate craving), která vede k vyšší produkci inzulinu, a s inzulinovou rezistencí. Centrální inzulinová rezistence/defi-

cience změnou nabídky aminokyselin na hematoencefalické bariéře může ovlivňovat aktivitu některých mediátorových systémů (serotoninergního a pravděpodobně i dopaminergního). Postulovali jsme nulové hypotézy: 1. osoby s vyšší centrální dopaminergní aktivitou se neliší v parametrech inzulinové rezistence od osob s nižší dopaminergní aktivitou a 2. osoby. s vyšší centrální serotoninergní aktivitou se neliší v parametrech inzulinové rezistence od osob s nižší aktivitou v centrálním serotoninergním systému. Metodika: Vyšetřili jsme 42 zcela zdravých mužů (průměrný věk 43,5 ± 7,4 let, průměrný BMI 27,4 ± 5,7 kg/m2). Protokol zahrnoval vyplnění sebehodnotících dotazníků úzkosti (SAS). a deprese (SDS), dále hyperinzulinemický euglykemický clamp na dvou hladinách inzulinémie (1mU/kg/min a 10mU/kg/min) se stanovením spotřeby glukózy a metabolické clerance glukózy pro obě hladiny glykemie (M1, M2 resp. MCR1 a MCR2). V týdenních odstupech byly dále provedeny citalopramový test (infuze 0,3 mg/kg citalopramu se stanovením hladiny prolaktinu v minutě -30, -15, 0, 15, 30, 45, 60, 90, 120, 150. a výpočtem plochy pod křivkou k určení centrální serotoninergní aktivity a apomorfinový test (podání 0,03 mg/kg. sublinguálního apomorfinu a stanovení hladiny prolaktinu a růstového hormonu v minutě -30, -15, 0, 15, 30, 45, 60, 90, 120, 150, 180) s výpočtem plochy pod křivkou pro oba hormony. Ke statistickým analýzám jsme použili Studentův t-test, Kolmogorovův-Smirnovův test a Spearmanův korelační koeficient. Výsledky: Osoby v nejnižším tercilu M1 vykazovaly statisticky signifikantně nižší odpověď v apomorfinovém testu (pro AUC/PRL/APO p = 0,002 a pro AUC/GH/APO p = 0,02).. U osob s nejnižší odpovědí v citalopramovém testu byla zjištěna významně vyšší hodnota HOMA indexu (p = 0,02). Zjistili jsme negativní korelaci mezi MCR2 a SAS resp. SDS v celé skupině (r = -0,38, p = 0,04; resp. r = -0,04, p = 0,03), zatímco. v podskupině s vyšší inzulinovou senzitivitou byla korelace mezi MCR2 a SAS pozitivní (r = 0,55, p < 0,05). Závěr: Osoby s vyšší inzulinovou rezistencí vykazují nižší centrální dopaminergní aktivitu, taktéž osoby s nižším centrálním serotoninergním tonem (měřeno citalopramovým testem) jsou více inzulin rezistentní. Osoby s vyššími skóre úzkosti/deprese mají vyšší inzulinovou rezistenci, zatímco podskupina osob. s vyšší inzulinovou senzitivitou se zdá být úzkostnější. Studie byla podpořena VZ MSM 0021620814. 17. DESET LET DIAGNOSTIKY MODY V ČR Š. Průhová1,2, O. Cinek1, L. Gonsorčíková1, Z. Šumník1, J. Lebl1 1Pediatrická klinika UK, 2. LF a FNM, Praha 2Klinika dětí a dorostu UK, 3. LF a FNKV, Praha Úvod: V roce 1998 jsme zahájili vyhledávání pacientů s autozomálně dominantně dědičnou formou diabetu dia-

Tabulka k 15: Plazmatické hladiny vybraných adipokinů. Data vyjádřena jako průměr ± SEM. TNF (pg/ml)

Rezistin (ng/ml)

Adiponectin (ng/ml)

Leptin (ng/ml)

0 min.

120 min.

0 min.

120 min.

0 min.

120 min.

0 min.

120 min.

PGH

8,769 ± 0,694

9,742 ± 0,906

2,883 ± 0,242

3,215 ± 0,260

6,418 ± 0,670

6,495 ± 0,585

12,97 ± 1,584

13,99 ± 1,880

DM

7,450 ± 0,407

8,051 ± 0,441

3,990 ± 0,318

4,263 ± 0,304

5,610 ± 0,860

5,626 ± 0,775

7,229 ± 1,459

7,665 ± 1,998

K

1,275 ± 0,318

1,394 ± 0,249

3,934 ± 0,322

4,197 ± 0,404

5,109 ± 0,465

5,556 ± 0,475

4,221 ± 0,821

5,893 ± 1,106

4

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

gnostikovanou nejčastěji v mladém věku - MODY (Maturity Onset Diabetes of the Young). Český registr pacientů s MODY diabetem jsme založili na Klinice dětí a dorostu UK, 3. LF. a FNKV. V první fázi prováděli molekulárně genetickou analýzu u českých rodin naši pracovníci ve Steno Diabetes Center. v Dánsku (v letech 2000/2001 a 2004). Od jara 2007 jsme zavedli diagnostiku nejčastějších MODY genů (GCK, TCF1. a HNF4A) v laboratoři Pediatrické kliniky UK, 2. LF a FN Motol, kam byl také převeden registr. Metodika: Dosud jsme přijali k vyšetření vzorky krve od 764 osob ze 235 rodin. DNA pacientů z pilotní studie (2000–2004) byla vyšetřena pomocí PCR, dHPLC a v případě pozitivity nálezu pak přímým sekvenováním. U 61 rodin jsme provedli kompletní analýzu 5 nejčastějších MODY genů. V současné době diagnostikujeme MODY1, MODY2 a MODY3 pomocí přímého sekvenování na kapilárním sekvenátoru. Rodiny s jasným klinickým podezřením na MODY diabetes, avšak bez nálezu mutace v nejčastějších MODY genech, vyšetřujeme výběrově, dle fenotypu, na některé z vzácnějších typů poruchy. Výsledky: MODY1 jsme diagnostikovali u 18 pacientů ze. 4 rodin, MODY3 u 31 pacientů z 10 rodin a MODY6 u 11 nositelů ze dvou rodin. V našem souboru byl nejčastěji zastoupeným typem MODY2, který jsme potvrdili u 183 pacientů z 66 rodin. U tohoto typu je většinou prvním probandem dítě s náhodně zjištěnou mírnou hyperglykemií. Děti z MODY2 rodin tak bylo možné ušetřit složitých vyšetřování a uklidnit zprávou o dalším příznivém průběhu. Naši pacienti s diabetem transkripčních faktorů (MODY1, MODY3, MODY6) se naopak obvykle manifestují v dospělém věku po 18. roce života a velmi často mají již v časné dospělosti závažné diabetické komplikace. V jednom případě byl MODY3 potvrzen u pacienta, který podstoupil kombinovanou transplantaci ledvin a pankreatu indikovanou pro selhání ledvin při diabetické nefropatii. Genetické potvrzení diagnózy MODY1 nebo MODY3 přineslo ale také novou naději některým nositelům mutace. Ukázalo se, že i po mnoha letech obtížné léčby inzulinem s problematickou kompenzací je možné převézt tyto pacienty úspěšně na léčbu PAD a jejich kompenzaci výrazně zlepšit. Mezi českými rodinami jsme nalezli také vzácné formy. V ČR žijí dvě z pěti dosud popsaných rodin s MODY6, první publikovaná rodina s mutací v tzv. alternativním promotoru HNF-4α . a také jedna rodina s mutací V84I v ABCC8 genu kódujícím SUR1 podjednotku KATP kanálu β buněk a fenotypem připomínajícím glukokinázový diabetes. Zcela nově byla diagnostikována první česká rodina, jejíž 3 členové s diabetem nesou mutaci R46Q v genu pro inzulin, který je některými autory nově označen za MODY10 gen. Závěr: Genetické vyšetření přináší pacientům s MODY. a jejich lékařům důležitou informaci o etiologii diabetu. Může přispět k rozhodování o nejvhodnější léčbě a sledování pacienta a jeho rodiny. I když v některých rodinách zatím nedokážeme nalézt mutaci ve známých MODY genech, tyto tzv. MODYX rodiny jsou pro nás trvalou inspirací k hledání nových genů. a genových oblastí spojených s monogenním diabetem. Podpořeno Výzkumným záměrem MŠMT ČR (0021620814) a grantem GAUK 7544/2007. 18. NOVÁ MUTÁCIA (-71G>C) V PANKREATICKOM PROMóTORI GÉNU PRE GLUKOKINÁZU JE PRÍČINOU HYPERGLYKEMIE U MODY2 D. Gašperíková1, N. D. Tribble2, J. Staník1,3, N. Mišovicová4, M. Hučková1, B. Barrow2, R. Dobranský5, Ľ. Barák3, E. Bereczková 6 , M. Bunt 2 , J. Michálek 7 , S. Ellard 8 , A. L. Gloyn2, I. Klimeš1

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

& Laboratórium Diabetu, Ústav experimentálnej endokrinológie SAV, Bratislava 2Oxford Centre for Diabetes, Endocrinology & Metabolism, University of Oxford, UK 3DDC SR pri I. detskej klinike LF UK a DFNsP, Bratislava 4Oddelenie klinickej genetiky JLF UK, Martin 5Diabetologická ambulancia, NsP Reimanus, Prešov 6Detská endokrinologická ambulancia, Dunajská Streda 7Národný endokrinologický a diabetologický ústav, Ľubochňa 8Institute of Biomedical & Clinical Science, Peninsular Medical School, Exeter, UK 1DIABGENE

Úvod: Mutácie v géne kódujúcom enzým glukokinázu (GCK) sú častou príčinou vzniku diabetu typu MODY2. Doteraz sa identifikovalo viac ako 200 mutácií výlučne len v kódujúcej časti génu pre GCK. V regulačnej promótorovej časti génu doteraz mutácie neboli popísané. Cieľom práce bolo preto: 1. uskutočniť DNA analýzu mutácií v pankreatickom promótori GCK génu u pacientov s klinickým podozrením na MODY2, ale u ktorých sa nenašla mutácia. v kódujúcej časti; 2. uskutočniť funkčnú analýzu identifikovanej mutácie. Výsledky: Na základe priameho obojsmerného sekvenovania a dHPLC analýzy sme v súbore 68 nepríbuzných jedincov identifikovali novú -71G>C mutáciu v pankreatickom promótori. Táto mutácia sa spája so zvýšenou hladinou glykémie nalačno (> 5,5 mmol/l), a to v 5 nepríbuzných rodinách, s celkovým počtom 36 postihnutých jedincov. S cieľom určiť mutačný mechanismus, sekvencia ľudského pankreatického GCK promótora (cca 1000 bp od ATG iniciačného miesta translácie) sa analyzovala za účelom zistenia špecifických domén viažucich transkripčné faktory (pomocou TRANSFAC softvéru), ako aj zistenia miesta DNA metylácie. Nová mutácia -71G>C sa nenachádza ani v jednom z predikovaných miest viažucich transkripčné faktory a ani v miestach DNA metylácie. Na druhej strane sa nachádza len 10bp od Pal-1 viažuceho miesta, ktoré bolo u zvierat definované ako esenciálne pre expresiu pankreatického GCK génu. Na analýzu promótorovej aktivity sa v INS-1 bunkách využil luciferázový expresný systém. Pre maximálnu aktivitu bola potrebná celková dĺžka sekvencie (1031bp) promótora. Cielená mutagenéza (-71G>C) v krátkej (-430bp), ale aj v dlhej (-1031bp) sekvencii promótora redukovala jeho aktivitu (2×, p = 3,6 × 10-6 resp. 4×, 1,9 × 10-6). Je zaujímavé, že zníženie aktivity medzi oboma fragmentmi je signifikantné (p = 3,4 × 10-8), čo poukazuje na možnosť, že táto mutácia ovplyvňuje viacero regiónov. Záverom: Priamym sekvenovaním sme identifikovali novú doteraz nepopísanú mutáciu (-71G>C) v pankreatickom promótori génu pre GCK, ktorá sa asociuje s hyperglykémiou v 5 nepríbuzných rodinách. Táto mutácia signifikantne redukuje GCK génovú expresiu in vitro. Z uvedeného vyplýva, že pri klinickom podozrení na MODY2 diabetes je potrebné rutinne analyzovať okrem kódujúcej časti génu, aj pankreatický promótor. 19. GENETICKÁ PREDISPOZICE K AUTOIMUNITNÍMU DIABETU MELLITU M. Černá1, P. Čejková1, K. Kološtová1, P. Novota1, M. Romžová1, D. Pintérová1, Š. Průhová3, L. Trešlová2, M. Anděl2 1ÚBBMB Oddělení buněčné a molekulární biologie, 22. interní klinika, 3Klinika dětí a dorostu, Centrum pro výzkum diabetu, metabolismu a výživy 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze Cíl: Analýza polymorfismů potenciálních predispozičních genů autoimunitního diabetu. Metodika: Subjektem asociační studie se staly tři velké soubory:



A: 188 dětských pacientů s diabetem mellitem 1. typu (T1D) B: 281 pacientů s diabetem mellitem manifestovaným po 35. roce života, kteří byli rozděleni do tří skupin (T1D, LADA, T2D) podle hladiny C-peptidu, GADA a terapie inzulinem. C: 153 kontrolních zdravých jedinců. Analyzovali jsme pět genetických lokusů lokalizovaných na čtyřech chromozomech. Na 6. chromozomu se nachází nejvýznamnější rizikový faktor, HLA DRB1 a DQB1, společně s „MHC class I chain related” genem A, MIC-A. Na 11. chromozomu je gen pro interleukinu 18, IL-18. Další kandidáti genetické predispozice jsou na 4. chromozomu gen pro nukleární faktor kappa B, NFKB1, a na 14. chromozomu gen pro jeho inhibitor, NFKBIA. Výsledky: Jako hlavní predispoziční alelu autoimunitního diabetu u dětí jsme potvrdili HLA --DQB1*0302 (OR = 23,0,. p < 0,0001). Další genetickou predispozici jsme zde neprokázali. Oproti tomu u dospělých jsme nalezli, že predispoziční HLA alely jsou spojeny s výrazně nižším relativním rizikem, DRB1*04 – DQB1*0302 (OR = 10,0, p < 0,0001) u T1D a DR3. (OR = 5,0, p < 0,0001) u LADA. Dále jsme u dospělých detekovali asociaci choroby s alelou MIC-A5.1 (OR = 3,5, p < 0,005). a genotypem AA genu NFKBIA (OR = 2,7, p < 0,001). Závěr: Z našich pozorování vyplývá, že autoimunitní diabetes manifestovaný v dětském věku má jiná predispoziční rizika než autoimunitní diabetes manifestovaný v dospělosti (po 35. roce života). Tato částečně odlišná imunogenetická predispozice pravděpodobně reflektuje působení odlišných faktorů vnějšího prostředí v době dětství a v době dospělosti. 20. FAKTORY OVLIVŇUJÍCÍ IMUNOLOGICKOU REAKTIVITU U NOVOROZENCŮ ZVÝŠENě OHROŽENÝCH RIZIKEM VZNIKU T1D K. Štechová1, K.Böhmová1, K. Flajšmanová1, I. Špálová2, M. Černá3, M. Durilová1, V. Šťavíková1, M. Černý2 1Pediatrická klinika UK 2. LF a FN Motol Praha 2Gynekologicko-porodnická klinika UK 2. LF a FN Motol Praha 3Ústav pro péči o matku a dítě Praha Úvod: Cílem práce bylo vyšetřit buněčnou reaktivitu mononukleárních buněk pupečníkové krve ve vztahu k možnému riziku vzniku T1D v budoucnosti. Zaměřili jsme se rovněž na vliv faktorů (vliv mateřské glykemie, vliv infekčního agens), které mohou ovlivňovat imunologickou reaktivitu organismu a tím i vznik a následný průběh destruktivní inzulitidy. Pupečníková krev představuje zcela unikátní imunologický model, protože obsahuje mnoho nezralých imunokompetentních buněk, které dosud nebyly vystaveny přímému vlivu faktorů zevního prostředí. Metodika: Dosud do studie vstoupilo 44 novorozenců – jejichž rodič je léčen pro T1D (označeni jako příbuzní; 34/44 dítě matky s T1D, 10/44 dítě otce s T1D) a 21 novorozenců v jejichž rodinách se žádné autoimunitní choroby nevyskytují (kontroly). Z příbuzných měla polovina dětí zvýšené genetické riziko pro vznik T1D (nosiči alel DQA1*05-DQB1*0201 a/nebo DQB1*0302). Z pupečníkové krve novorozenců byly izolovány mononukleární buňky, které byly stimulovány syntetickými diabetogenními autoantigeny (ve směsi i jednotlivě) a následně byla vyšetřena produkce 23 cytokinů a chemokinů pomocí proteinové microarray a pomocí techniky ELISA. Produkce byla porovnána s bazální produkcí nestimulovaných buněk. Dále jsme sledovali vliv glykemie (nízká, normální, vysoká; simulováno v podmínkách in vitro prostřednictvím různé koncentrace glukózy v kultivačním médiu) a vliv přítomnosti infekčního agens (E.coli) na cytokinovou a chemokinovou produkci. Výsledky:. Skupina příbuzných se vyznačovala celkově nízkou bazální cytokinovou a chemokinovou produkcí. Sig-



nifikantní rozdíl oproti kontrolám jsme pozorovali v produkci řady látek: GM-CSF (p = 0,025), GRO (p = 0,002), GROalpha (p = 0,027), IL1-alpha (p = 0,051), IL-3 (p = 0,008), IL-7. (p = 0,027), IL-8 (p = 0,042), MCP-3 (p = 0,022), MIG. (p = 0,034) and RANTES (p = 0,004). Po specifické stimulaci bylo velmi zajímavé porovnání příbuzných s vysokým genetickým rizikem s příbuznými s nízkým nebo středním rizikem, kdy rizikoví příbuzní reagovali na specifickou stimulaci produkcí cytokinů Th1 spektra (IL-2 p = 0,030 a IFN-gamma p = 0,011). a zvýšenou produkcí MCP-1 (p = 0,0046). Na stimulaci E. coli reagovali příbuzní vyšší produkcí IL-13 ze skupiny Th2 cytokinů. (p = 0,05 oproti kontrolám). Hyperglykemie měla vliv na imunologickou reaktivitu, tj.na produkci všech sledovaných látek,. a to převážně ve smyslu snížení produkce cytokinů a chemokinů oproti normoglykemii. Nejvýraznější byl pokles produkce Th1 cytokinů (IFN-gamma, IL-2, TNF-beta) a růstových faktorů (IL-3, GCSF, GM-CSF) u kontrol při specifické diabetogenní stimulaci při současné arteficielní hyperglykemii (p < 0,001 pro obě skupiny). U příbuzných byl nejvýraznější vzestup bazální produkce chemokinů (IL-8, MCP-1,-2,-3, MIG, RANTES;. p.< 0,001) při hyperglykemii oproti normoglykemii. Závěr: Porovnávané skupiny se lišily svojí cytokinovou. a chemokinovou produkcí. Naše výsledky mohou ukazovat na celkově nezralejší chování imunitního systému u novorozence potenciálně zvýšeně ohroženého vznikem diabetu. a rovněž ukazují, že již mononukleární buňky novorozence se zvýšeným genetickým rizikem ke vzniku T1D jsou schopné preferenčně reagovat ve směru Th1. Mateřská hyperglykemie imunologickou reaktivitu dítěte ovlivňuje, a to spíše ve smyslu snížení – což by bylo také jedním z možných vysvětlení přeci jen nižšího výskytu T1D u dětí matek s diabetem než u otců léčených pro T1D. Práce byla podpořena projektem: VZ FNM číslo 000642036207. 21. STUDIUM T-REGULAČNÍCH BUNěK U PACIENTŮ S DIABETEM MELLITEM TYPU 1 A JEJICH ZDRAVÝCH RODINNÝCH PŘÍSLUŠNÍKŮ J. Michálek1,4, Z. Hroteková1, Z. Vrabelová2,3, Z. Hladíková3, K. Böhmová3, K. Štechová3 1Univerzitní centrum buněčné imunoterapie, Masarykova Univerzita, Brno 2Oddělení dětské neurologie, Fakultní nemocnice Motol, Praha 3Pediatrická klinika, Fakultní nemocnice Motol, Praha 41. Dětská interní klinika, Fakultní nemocnice Brno Úvod: Ukazuje se, že poruchy ve skupině CD4+CD25+ Tregulačních buněk mohou vést k rozvoji diabetu 1. typu (DM1). Sledovali jsme tuto imunoregulační populaci CD4+CD25+ buněk u skupiny dětských pacientů s DM1 a jejich zdravých příbuzných. Skupina zdravých rodinných příslušníků byla stratifikována dle genetického rizika v závislosti na přítomnosti polymorfismů v HLA systému. Všechny pozorované skupiny byly porovnány se zdravými kontrolami. Metodika: Pomocí průtokové cytometrie jsme sledovali počty T-regulačních buněk ve skupinách zdravých kontrol (38), zdravých rodinných příslušníků (49) a pacientů s DM1 (21). A dále jsme provedli specifickou stimulaci diabetogenními autoantigeny u 11 příbuzných s vysokým rizikem vzniku DM1 a 14 zdravých kontrol. U obou skupin byla sledována exprese specifických markerů T-regulačních buněk a také aktivace pomocí exprese interferonu-gamma (IFN-g) na CD4 pozitivních T-buňkách. Jako specifické antigeny byly použity aminokyselinové sekvence glutamát dekarboxylázy 65 (GAD65), tyrozin

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

fosfatázy (IA2), beta řetězce proinzulinu a celá molekula humánního inzulinu. Výsledky: Zjistili jsme signifikantní rozdíly v počtech. T-regulačních buněk u pacientů s DM1 ve srovnání se zdravými kontrolami (p < 0,01). Také vysoce rizikoví příbuzní vykazovali signifikantně nižší počty T-regulačních buněk (p < 0,05) než zdravé kontroly jak před stimulací, tak i po třídenní stimulaci. Aktivace diabetogenními autoantigeny byla signifikantně vyšší u rizikových příbuzných než u zdravých kontrol (p < 0,02). Závěr: : Byly zjištěny defekty v populaci CD4+CD25+ T-regulačních buněk jak u pacientů s DM1, tak i jejich prvostupňových příbuzných, ve srovnání se zdravými kontrolami. Tato práce byla podpořena grantem NR 9355-3 Interní grantové agentury Ministerstva zdravotnictví České republiky. 22. V ÝSLEDKY V YŠETŘENÍ PROTILÁTEK PROTI ŠTÍTNÉ ŽL ÁZE A STRUKTURÁM BETA BUNěK PANKREATU U HOSPITALIZOVANÝCH PACIENTŮ S DIABETEM MELLITEM 1. A 2. TYPU E. Žákovičová, V. Zamrazil ml., A. Krýšová, I. Galandáková Interní klinika FN v Motole,Praha Úvod: cílem naší práce je stanovení pozitivity autoprotilátek proti štítné žláze a pozitivity anti GAD a antiIA2 ve skupině hospitalizovaných diabetiků se zaměřením na pohlaví a typ diabetu Metodika: retrospektivně byly zpracovány výsledky protilátek aTPO, aTG, GAD-AB, IA2-AB u diabetiků hospitalizovaných na Interní klinice FN v Motole v období od 1. 1. 2005 do. 30. 6. 2006 Výsledky: celkem jsme vyšetřili 293 diabetiků, z toho 220 2. typu a 73 1. typu. U pacientů s DM 2. typu byla zjištěna pozitivita antiTPO u 25,2 % pacientů. Výsledky uvádíme. v přehledné tabulce. Závěr: pozitivita protilátek proti štítné žláze ve skupině diabetiků 2. typu byla 26,7 %. Je výrazně vyšší zastoupení pozitivních výsledků všech sledovaných protilátek u ženského pohlaví,. a to jak ve skupině 1. tak i 2. typu. Ve skupině diabetiků 2. typu byla velmi nízká incidence výskytu anti GAD (3,8 %). Výsledky ukazují na vysoký výskyt tyreoidální autoimunity u diabetiků 2. typu, s vyšším zastoupením u ženského pohlaví a minimální podíl zastoupení autoimunitního diabetu ve vyšetřené skupině diabetiků 2. typu. Výskyt autoprotilátek ve skupině diabetiků 1. typu odpovídá literárním údajům. Tabulka k 22: Procentuální zastoupení jednotlivých autoprotilátek u diabetiků prvního a druhého typu s ohledem na pohlaví Typ autoprotilátky (%)

DM 2. T (220)

DM 1. T (73)

Muži (93)

Ženy (117)

Muži (39)

Ženy (34)

aTPO

15,0

33,3

31,6

58,8

aTG

5,4

13,7

5,3

29,4

GAD-AB

4,3

3,4

34,2

61,8

IA2-AB

2,2

2,6

29,0

38,2

23. EFEKT MUTANTNÍHO CD36 NA PARAMETRY METABOLICKÉHO SYNDROMU JE KONTEXTUÁLNě PODMÍNěN GENETICKÝM POZADÍM O. Šeda1,2,3, L. Šedová1,3, D. Křenová1, F. Liška1, L. Kazdová2, J. Tremblay3, P. Hamet3, V. Křen1 1Ústav lékařské biologie a genetiky 1. LF UK 2Institut klinické a experimentální medicíny, Praha 3CHUM Research Centre, Montreal, Kanada Úvod: Mutace translokázy mastných kyselin Cd36 je považována za důležitý faktor v patogenezi metabolického syndromu u spontánně hypertenzního kmene potkana (SHR). Testovali jsme hypotézu, zda výsledný metabolický efekt této varianty je závislý i na interakcích s dalšími environmentálními a genetickými faktory. Metodika: Analyzovali jsme 4 nové kongenní kmeny;. 2 kmeny PD.SHR4 a 2 kmeny BN-Lx.SHR4, u kterých jsme cíleně vnesli definovaný úsek chromozomu (chr.) 4 spontánně hypertenzního potkana (včetně mutantní alely Cd36) na genetické pozadí polydaktylního kmene potkana (PD), resp. kongenního kmene BN-Lx. U dospělých samců kmene PD. a obou kongenních kmenů PD.SHR4 (n = 8/kmen) jsme provedli orální glukózový toleranční test, stanovili sérové koncentrace inzulinu, volných mastných kyselin a adiponektinu; pomocí HPLC potom koncentrace cholesterolu a triglyceridů ve 20 lipoproteinových frakcích a velikost základních tříd lipoproteinových částic. Pomocí čipů Affymetrix GeneChip® Rat Exon 1.0ST Array byl stanoven transkriptomický profil. v játrech. V druhém experimentu jsme porovnali metabolický profil kmenů BN-Lx.SHR4 a výchozích kmenů BN-Lx, SHR. a PD (n= 6 samců / kmen) za podmínek standardní diety a po 3denním p.o. podání dexametazonu. Výsledky: Vnesení úseku chr. 4 mělo za následek výrazné zlepšení tolerance glukózy za současného snížení inzulinemie u obou kongenních kmenů PD.SHR4. Pouze u kmenu PD.SHR4(D4Rat139-D4Rat222) došlo k výraznému posunu distribuce triglyceridů a cholesterolu do jednotlivých lipoproteinových frakcí, tento kmen tak vykazoval nejvyšší koncentrace LDL cholesterolu s výrazným zastoupením malých LDL částic. Po vyhodnocení exprese více než 850 000 exonů jsme po korekci na mnohonásobné testování identifikovali 16 transkriptů, jejichž exprese byla výrazně odlišná u PD.SHR4(D4Rat139D4Rat222) a PD. Žádný z těchto genů se nenachází na diferenciálním segmentu chromozomu 4. U obou kmenů BN-Lx.SHR4 byla pozorována výrazná rezistence vůči diabetogennímu účinku DEX ve srovnání s progenitory. Závěr: Dosažené výsledky ukazují, že efekt přítomnosti „rizikové“ genomické varianty není v rámci komplexních metabolických znaků absolutní, ale je kontextuálně podmíněn genetickým pozadím a dalšími, např. environmentálními faktory. 24. KONCENTRACE A SLOŽENÍ VOLNÝCH MASTNÝCH KYSELIN V INTERAKCI S POLYMORFISMEM PRO12ALA GENU PPARγ2 U ŠTÍHLÝCH ZDRAVÝCH JEDINCŮ S A BEZ RODINNÉ ZÁTěŽE DIABETEM 2. TYPU B. Bendlová, D. Vejražková, J. Včelák, P. Lukášová, D. Burkoňová, M. Kunešová, J. Vrbíková, K. Dvořáková, K. Vondra, M. Vaňková Endokrinologický ústav v Praze Úvod: Volné mastné kyseliny (FFA) jsou přirozenými ligandy receptoru PPARγ2. Různé, často protichůdné, účinky polymorfismu Pro12Ala v genu kódujícím PPARγ2, popisované ve vztahu k BMI, inzulinové senzitivitě nebo k diabetu 2. typu (DM2), by mohly být vysvětleny právě koncentrací, případně

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

7

složením FFA v krvi. Cílem práce bylo zjistit vztah a vliv interakcí mezi polymorfismem Pro12Ala a FFA na antropometrické. a metabolické parametry popisující glukózový a lipidový metabolismus. Metodika: U souboru 324 štíhlých, nepříbuzných a nediabetických jedinců (M/Ž: 99/225; věk = 32 ± 11let; BMI = 23,9 ± 4,0 kg/m2), z nichž 106 (M/Ž: 33/73) mělo v rodinné anamnéze DM2 alespoň u jednoho z rodičů, byl proveden. 3 hodinový OGTT, antropometrické měření pro stanovení tělesného složení a byly hodnoceny parametry lipidového. a bazálního i stimulovaného glukózového metabolismu. Stanovení bazální a stimulované koncentrace FFA bylo provedeno spektrofotometrickou metodou a složení FFA (frakce saturovaných (SFA), mononenasycených (MUFA) a polynenasycených mastných kyselin (PUFA)) z bazálního odběru bylo provedeno plynovou chromatografií. Ke genotypizaci byla použita metoda SSCP. Statistická analýza dat byla provedena za pomoci softwaru NCSS 2004. Výsledky: 1) Přítomnost DM2 v rodinné anamnéze byla asociována s nižším procentuálním zastoupením PUFA. (p = 0,012) a mírně vyšším procent. podílem MUFA (p = 0,037). 2) Nebyla prokázána asociace genotypu se sledovanými parametry, ale 3) genotyp v interakci s hladinami FFA významně ovlivnil bazální glykemii, inzulinovou senzitivitu a dispoziční indexy, hladiny triacylglycerolů, HDL cholesterolu a leptinu, především u žen. Již dříve popisovaný protektivní vliv alely Ala na metabolismus byl pozorován jen při nízkých hladinách FFA. 4) Vysoký poměr PUFA/SFA byl překvapivě asociován. s nižší inzulinovou senzitivitou a protektivní efekt alely Ala byl významný především u jedinců s rodinnou zátěží DM2. Závěr: Studie potvrzuje význam interakce genového polymorfismu Pro12Ala s hladinami a složením mastných kyselin. Lze předpokládat, že podobně je ovlivněno i působení inzulinsenzitizujících thizolidindionů – syntetických ligandů PPARγ2. Jejich účinek bude jistě modifikován genotypem Pro12Ala, ale i dietou, případně fyzickou aktivitou pacienta. Podpořeno projektem IGA MZ ČR NR/ 7809-5. 25. INTENZIFIKACE LIPOLYTICKO-RESTERIFIKAČNÍHO CYKLU TRIGLYCERIDŮ V JÁTRECH VEDE K NAVOZENÍ JATERNÍ INZULINOVÉ REZISTENCE M. Cahová, H. Vavřínková, H. Daňková, I. Marková, L. Kazdová Institut klinické a experimentální medicíny, Praha Významnou komplikací provázející metabolický syndrom je zvýšené ukládání triglyceridů (Tg) v játrech (nealkoholická steatóza), která může přecházet i v kryptickou cirhózu. Vysoká prevalence výskytu IR u pacientů s jaterní steatózou vedla k představě o kauzální spojitosti těchto jevů, avšak přesné mechanismy které podmiňují vznik rezistence k inzulinu ve steatotických játrech, nejsou dosud plně objasněny. Koncentrace MK v séru je významným faktorem určujícím obsah Tg v játrech, ale k indukci steatózy je zapotřebí souhry několika dalších intrahepatárních mechanismů. Podstatným procesem v metabolismu lipidů v hepatocytu je regulace štěpení intracelulárních Tg. Až 70 % internalizovaných MK je v hepatocytu esterifikováno a vstupuje do intracelulárních zásob. Nezbytná podmínka pro další utilizaci je štěpení Tg katalyzované některou z jaterních lipáz. V naší práci jsme se soustředili na kyselou jaterní lipázu (LIPA) jako na pravděpodobný klíčový enzym zodpovědný za mobilizaci endogenních Tg. U kontrolních potkanů kmene Wistar jsme navodili jaterní steatózu podáváním diety. s vysokým obsahem nasycených tuků (VTD). Cílem naší studie byla identifikace klíčových změn v intracelulárním metabolismu Tg, které při zvýšeném obsahu Tg v játrech mohou přispívat ke vzniku jaterní inzulinové rezistence.

8

Materiál a metody: Dospělí samci kmene Wistar byli krmeni VTD (60 kal% sádlo) po dobu 14 dnů. 16 hod. před pokusem byla části zvířat v každé skupině odebrána potrava („lačné“), část měla k potravě volný přístup až do dekapitace. Této podskupině byl 35 min. před zabitím podán inzulin i.p. 6 U/kg. Výsledky: Po 14 dnech podávání VTD se nezměnil obsah Tg v séru (0,7 vs. 0,8 mmol/l, n.s.), prokázali jsme však mírný vzestup syté glykemie (4,2 vs. 5,4 p < 0,02) a zhoršený IVGT (AUC: 38 vs. 44,3 mmol/l, p < 0,05). V játrech jsme u potkanů krmených VTD naměřili významné zvýšení obsahu Tg. v lačném (4,4 vs. 25,1 μmol/g, p < 0,001) i v sytém stavu. (3,5 vs. 29,8 μmol/g, p < 0,001). Naopak se u těchto zvířat zhoršila schopnost tvorby jaterního glykogenu po stimulaci inzulinem (258 vs. 125 μmol/g, p < 0,001). Produkce MK za 60 min. z endogenního substrátu v kyselém prostředí (indikátor aktivity LIPA) se nezměnila nalačno, ale zvýšila v sytém stavu (64,4 vs. 92,3 arb.j., p < 0,02). Za těchto podmínek jsme po dobu 60minutové inkubace nebyli schopni detekovat žádný nárůst obsahu DAG v játrech potkanů na SD, ale významně se zvýšila jeho tvorba v játrech potkanů krmených VTD (nalačno: + 10,5; sytý: + 18,2 aj./60 min.). V játrech potkanů krmených VTD jsme prokázali vyšší obsah PKCε v membránové frakci. (+ 25 % ve srovnání se SD) a sníženou fosforylaci Akt kinázy po stimulaci inzulinem měřenou jako vzestup proti lačnému stavu (SD: + 125; VTD + 58 aj.). Závěry: Naše práce přináší doklady o tom, že zvýšený intracelulární obrat Tg (tj. intenzifikace lipolyticko-resterifikačního cyklu) může přispívat k navození IR v játrech. Zvýšená aktivita lysozomální lipázy vede ke zvýšené produkci DAG, který je prokázaným aktivátorem PKCε. PKCε je serinová kináza, která je schopna inaktivovat inzulinový receptor a považuje se za jeden z hlavních faktorů přispívající k navození IR jater. V játrech potkanů krmených vysokotukovou dietou jsme podle zvýšené translokace PKCε z cytostolické do membránové frakce prokázali její zvýšenou aktivitu a současné snížení citlivosti k inzulinu na úrovni aktivace Akt kinázy. Naše výsledky tedy ukazují na to, že zvýšená produkce DAG, která je důsledkem stimulace aktivity LIPA, může představovat chybějící spojovací článek mezi akumulací Tg v játrech a jaterní IR. 26. SÉROVÉ KONCENTRACE FGF-21 – NOVÉHO METABOLICKÉHO REGULÁTORU U PACIENTŮ S OBEZITOU A DIABETEM MELLITEM 2. TYPU: VLIV DIETNÍ INTERVENCE A PODÁVÁNÍ PPAR-α AGONISTŮ M. Haluzík1, M. Mráz1, M. Bártlová1, D. Haluzíková1, J. Jahodová1, R. Pavlovičová1, V. Humenanská2, Z. Lacinová1. 1III. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha 2BioVendor, Brno Úvod:.Fibroblastový růstový faktor 21 (FGF-21) je nedávno popsaný metabolický regulátor produkovaný primárně. v játrech. V experimentálních studiích na diabetických myších i primátech vedlo podávání FGF-21 ke zlepšení kompenzace diabetu, dyslipidemie i k potlačení subklinického zánětu.. V současné době však zcela chybí údaje o sérových koncentracích FGF-21 u lidí. Cílem naší studie bylo srovnat sérové koncentrace FGF-21 u pacientek s obezitou (OB), s obezitou. a diabetem mellitem 2. typu (DM) a u zdravých kontrolních žen (K) a posoudit, zda jsou jeho hladiny ovlivněny krátkodobou hyperinzulinemií (3hodinový izoglykemický hyperinzulinemický clamp), dietní intervencí (3týdenní nízkokalorická dieta, 550 kcal/den) respektive 3měsíčním podáváním fenofibrátu. (267 mg/den). Metodika: Do studie bylo zařazeno 25 pacientek s obezitou (BMI 45,0 ± 1,67 kg/m2), 12 pacientek s obezitou a DM 2. typu (BMI 36,1 ± 2,24 kg/m2) a 31 zdravých štíhlých kontrolních DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

žen (BMI 23,8 ± 0,34 kg/m2). Sérové koncetrace FGF-21. a adiponectinu byly měřeny komerčními ELISA kity (BioVendor, ČR resp. Linco Research, USA), hladiny inzulinu RIA kitem (Cis Bio International, Francie). Biochemické parametry byly měřeny standardními laboratorními metodami. Výsledky: Sérové koncentrace FGF 21 byly signifikantně vyšší jak u pacientek s obezitou, tak u pacientek s obezitou. a DM 2. typu ve srovnání s kontrolní skupinou [331 ± 45,2 pg/ml (OB) and 312 ± 49,4 pg/ml (DM) vs. 213 ± 24,7 pg/ml (C)]. Hladiny u OB a DM skupiny se navzájem významně nelišily. 3hodinová hyperinzulinemie během clampu ani 3týdenní nízkokalorická dieta hladiny FGF-21 významně neovlivnily. Naopak 3měsíční podávání fenofibrátu vedlo k signifikatnímu zvýšení hladin FGF-21 (312 ± 49,4 pg/ml vs. 577 ± 64,2 pg/ml). Při provedení analýzy na kombinované populaci všech tří skupin hladiny FGF-21 signifikantně pozitivně korelovaly s BMI, glykemií, HOMA indexem a hladinami inzulinu a negativně korelovaly s hladinami adiponectinu. Závěr: Naše výsledky ukazují, že hladiny FGF-21 jsou zvýšeny u pacientů s obezitou a diabetem mellitem 2. typu, přestože je u těchto pacientů přítomná inzulinová rezistence. Bližší objasnění významu FGF-21 v etiopatogeneze inzulinové rezistence a diabetu je předmětem našich současných studií. Podporováno MZO 000064165 and IGA 8302-5. 27. ROZDÍLNÝ VLIV NASYCENÝCH A NENASYCENÝCH MASTNÝCH KYSELIN NA PROLIFERACI A VIABILITU PANKREATICKÝCH BETA BUNěK V. Fürstová, T. Kopská, J. Kovář Oddělení buněčné a molekulární biologie ÚBBMB & Centrum pro výzkum diabetu, metabolismu a výživy, 3. lékařská fakulta UK, Praha Úvod: Chronicky zvýšená hladina mastných kyselin (MK). v krvi přispívá ke ztrátě pankreatických beta buněk u diabetu. 2. typu, a to zejména mechanismem apoptózy. Cílem práce bylo porovnat vliv různých nasycených a nenasycených MK (kyselina palmitová a stearová – nasycené, kyselina palmitolejová a olejová – cis dvojná vazba, kyselina elaidová – trans dvojná vazba, kyselina linolová – dvě dvojné vazby) na proliferaci beta buněk lidské linie NES2Y a zjistit, zda působení testovaných MK vyvolává spuštění mechanismů programované buněčné smrti, konkrétně aktivaci kaspázy-3 a kaspázy-2. Metodika: Buňky linie NES2Y jsme kultivovali v bezsérovém, chemicky definovaném médiu obsahujícím jednotlivé mastné kyseliny vázané na bovinní sérový albumin (BSA). v následujících poměrech: 0,03 mM:2 % BSA, 0,1 mM:2 % BSA, 0,3 mM:2 % BSA, 1 mM:2 % BSA a 3 mM:5 % BSA. Kontrolní buňky jsme kultivovali v médiu obsahujícím 2 %. a 5 % BSA. Po 48 a 96 hodinách kultivace jsme stanovili počet živých buněk po barvení trypanovou modří. Pro stanovení míry aktivace kaspáz jsme buňky linie NES2Y indukovali nasycenými MK v koncentraci 1 mM po dobu 24 hodin a nenasycenými MK v koncentraci 3 mM po dobu 72 hodin. Aktivitu kaspázy-3 a kaspázy-2 v proteinových lyzátech jsme detekovali pomocí kolorimetrických kitů (Sigma-Aldrich, Biosource). Výsledky: U nasycených MK, tj. kyseliny palmitové a stearové, jsme zjistili výrazný vliv na proliferaci a viabilitu v závislosti na aplikované koncentraci mastné kyseliny. Po 48 hodinách byl počet buněk při koncentraci 0,3 mM snížen oproti kontrole o 52 % u kyseliny palmitové a o 66 % u kyseliny stearové. (p < 0,01) a téměř 100 % buněk kultivovaných s koncentracemi 1 mM a 3 mM (p < 0,01) bylo mrtvých. U cis nenasycených MK se výraznější inhibice proliferační aktivity projevila pouze po delší době působení u vysokých koncentrací MK. Počet buněk poklesl po 96 hodinách kultivace oproti kontrole. DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

o 45–75 % (p < 0,01) u koncentrace 1 mM a o 50–85 %. (p < 0,01) u koncentrace 3 mM v závislosti na použité MK. Efekt trans MK kyseliny elaidové byl odlišný v porovnání s jejím cis protějškem kyselinou olejovou. Nástup inhibičního působení na proliferaci se zde projevil po 96 hodinách působení již. u koncentrace 0,1 mM (p < 0,05), kdežto v případě kyseliny olejové až u koncentrace 1 mM (p < 0,01). 24hodinové působení nasycených MK v koncentraci indukující buněčnou smrt (1 mM) mělo za následek signifikantní nárůst aktivity kaspázy-2 (2–5×, p < 0,05), avšak neaktivovalo kaspázu-3. 72hodinové působení nenasycených MK o koncentraci 3 mM, které vedlo pouze inhibici proliferace bez indukce buněčné smrti, neaktivovalo ani jednu z testovaných kaspáz. Závěr: Inhibice proliferace a indukce buněčné smrti. u pankreatických beta buněk linie NES2Y vyvolané působením nasycených MK byly výrazně vyšší než po působení nenasycených MK. Účinné koncentrace byly přibližně 10× nižší. a nástup účinku se projevil po kratší době kultivace. Rozdíly. v účinku kyseliny elaidové a olejové poukazují na možnost vlivu cis a trans izomerie dvojné vazby na biologické účinky MK. Působení nasycených MK vyvolává programovanou buněčnou smrt zprostředkovanou aktivací kaspázy-2, avšak ne aktivací kaspázy-3. Práce byla podpořena výzkumným záměrem 3. LF UK MSM 0021620814. 28. VARIABILITA ANTIOXIDAČNÍCH A REPARAČNÍCH ENZYMŮ A PARAMETRY OXIDAČNÍHO STRESU A REPARACE DNA U DIABETU MELLITU L. Pácal1, J. Varvařovská2, Z. Rušavý2, S. Lacigová2, R. Štětina3, J. Racek4, R. Pomahačová5, K. Kaňková1 1Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta Masarykovy Univerzity Brno 2Diabetologické centrum 1. interní kliniky, FN a LF UK v Plzni 3Katedra toxikologie, Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany Hradec Králové 4Ústav klinické biochemie a hematologie, FN a LF UK v Plzni 5Dětská klinika, FN a LF UK v Plzni Úvod: Oxidační stres rozvíjející se v důsledku hyperglykemie, ať už geneticky částečně determinován či nikoliv, se jeví jako významný faktor modulující rozvoj tkáňového poškození při diabetu mellitu. Reakcí na oxidační stres je aktivace obranného mechanismu tvořeného enzymy poly-(ADP-ribóza) polymerázou (PARP), superoxiddismutázou (SOD), katalázou (CAT) a 8-oxoguanin DNA glykosylázou (OGG1). Cílem studie bylo: i) zjistit zda existují rozdíly v intenzitě oxidačního stresu, oxidačního poškození a reparace DNA mezi diabetiky. 1. a 2. typu a ii) najít případnou genetickou predispozici k rozvoji oxidačního stresu a poškození DNA. Metodika: Do studie bylo zařazeno celkem 83 dospělých osob, z toho 39 s T2DM a 44 s T1DM; a 23 dětí s T1DM. DNA byla izolována z leukocytů periferní krve. Genotypizace variant PARP -410C/T, -1362C/T a -1672G/A, SOD Ala16Val, CAT -262C/T a OGG1 Ser326Cys byla provedena metodami založenými na polymerázové řetězové reakci. Hladiny antioxidantů (SOD, redukovaný glutathion) a parametry oxidačního stresu (malondialdehyd) byly stanoveny rutinními biochemickými metodami. Poškození DNA (zlomy řetězců a kapacita opravit poškozenou DNA) bylo detekováno pomocí comet assay. Rozdíly v distribucích genotypů a Hardy-Weinbergovo ekvilibrium (HWE) jsme testovali χ2 testem, rozdíly v alelických frekvencích Fisher-exact testem s následnou korekcí na mnohočetná srovnání (Pcorr). K testování rozdílů v biochemických parametrech byla použita Kruskal-Wallis ANOVA. Výsledky: Nenalezli jsme statisticky významný rozdíl v alelic-



kých ani genotypových frekvencích u žádného ze studovaných polymorfismů mezi skupinami pacientů (P > 0,05). U osob. s T2DM jsme zjistili pokles hladiny glutathionu (P < 0,001). a také schopnosti reparace DNA (P<0,001), naopak množství zlomů bylo zvýšené (P < 0,001). Závěr: U pacientů s T2DM jsme nalezli redukovanou schopnost opravy DNA, která pravděpodobně souvisí s vyčerpáním antioxidačních a reparačních mechanismů způsobeným chronickým oxidačním stresem. Variabilita ve vybraných antioxidačních a reparačních genech se zde pravděpodobně neuplatňuje. Práce byla podpořena grantem IGA MZ ČR NR9443. 29. VLIV IZOKALORICKÉ VYSOKOTUKOVÉ DIETY OBOHACENÉ MONOENOVÝMI MASTNÝMI KYSELINAMI NA VYBRANÉ METABOLICKÉ PARAMETRY A PLAZMATICKÝ ADIPONEKTIN L. Brunerová, V. Šmejkalová, J. Potočková, M. Anděl Diabetologické centrum, II. interní klinika FNKV a 3. LFUK, Praha Úvod: Vysokotuková dieta (MONOKAL) obohacená monoenovými mastnými kyselinami (MUFA) zlepšuje podle našich předchozích výsledků metabolické parametry (inzulinovou senzitivitu a lipidogram). Literární data o dietním ovlivnění hladiny adiponektinu a jeho frakcí jsou nedostatečná. Cílem práce bylo srovnat vliv diety MONOKAL a konvenční diety na vybrané metabolické parametry a frakce plazmatického adiponektinu v 6týdenním izokalorickém programu. Metodika: 21 obézních žen (39 ± 7 let, 93,5 ± 17,7 kg,. 6 diabetiček 2. typu léčených dietou či PAD) bylo randomizováno na MONOKAL (45 % tuku, 22,5 % MUFA) a 20 žen (40 ± 7 let, 94,0 ± 19,6 kg, n.s.; 5 diabetiček 2. typu) na konvenční dietu (30 % tuku, 10 % MUFA) s individuálním nastavením izokalorické diety podle vzorce: REE (získaného nepřímou kalorimetrií) × 1,5 (faktor fyzické aktivity). Vstupní a výstupní vyšetření zahrnovala nepřímou kalorimetrii, bioimpedanci. a základní fyzikální a biochemické vyšetření včetně stanovení frakcí plazmatického adiponektinu (metodou EIA). Účastnice byly v týdenních intervalech kontrolovány dietní sestrou a lékařem. Doba sledování činila 6 týdnů. Ke statistickému zpracování byly použity Studentův t-test, ANOVA a Duncanův test. Výsledky: Po intervenci nebyl rozdíl ve sledovaných antropometrických parametrech. Pouze skupina intervenovaná dietou MONOKAL dosáhla statisticky významného snížení hladiny triacylglycerolů (p = 0,03), HbA1c (p = 0,01) a adiponektinu o střední molekulové hmotnosti (p = 0,03); zvýšení hladiny celkového a vysokomolárního adiponektinu, pokles glykemie. a HOMA indexu nedosáhly statistické významnosti. Při subanalýze podle diety a přítomnosti diabetu jsme zjistili významný pokles glykemie, HbA1c, hladiny triacylglycerolů a vzestup HDL cholesterolu (p = 0,01) pouze u diabetiček intervenovaných dietou MONOKAL. Závěr: Vysokotuková dieta obohacená monoenovými mastnými kyselinami i v izokalorickém programu zlepšuje vybrané metabolické parametry převážně u diabetiček 2.typu. Práce byla podpořena VZMSM 0021620814.

30

30. POZITIVNÍ VLIV ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO PROGRAMU OBÉZNÍCH DIABETIKŮ 2. TYPU PO VYSAZENI INZULINU A NÁHRADě PERORÁLNÍMI ANTIDIABETIKY NA PARAMETRY ZDATNOSTI A TOLERANCI ZÁTěŽE M. Matouš 1 , P. Pelíšková 1 , M. Szabó 2 , E. Novotná 1 , M. Kvapil2 1Klinika tělovýchovného lékařství, Univerzita Karlova, 2. lékařská fakulta, Fakultní nemocnice v Praze Motole 2Interní klinika – Diabetologické centrum, Univerzita Karlova, 2. lékařská fakulta, Fakultní nemocnice v Praze Motole Úvod: Cílem práce je posouzení vlivu ročního tréninkového programu na redukci hmotnosti, kompenzaci oběhových parametrů, na parametry zdatnosti a toleranci zátěže trénujících diabetiků ve srovnání s kontrolní skupinou. Metodika: Byla sledována skupina 42 obézních diabetiků. 2. typu (25 žen a 17 mužů) s dostatečnou sekrecí endogenního inzulinu, kterým byla ukončena inzulinoterapie a nahrazena (perorálními antidiabetiky) PAD. Všichni podstoupili spiroergometrické vyšetření a byli edukováni o fyzické aktivitě a dietě. Skupina A (trénující, n = 16) absolvovala pravidelné řízené tréninky na ergometrech (bicyklový, veslařský) pod dohledem na stanovené intenzitě zátěže (individuálně pro každého pacienta) dle spiroergometrických parametrů 3× týdně 60 minut a bylo jim doporučeno zvýšit domácí habituální pohybovou aktivitu (PA). Skupina B (kontrolní n = 26) svoji pohybovou aktivitu neměnila. Dynamický trénink byl veden intervalově na intenzitě 50–80 % VO2max. Habituální PA obou skupin byla monitorována pedometry a dotazníkovou metodou. Sledované parametry: BMI, antropometrie, tepová frekvence (TF), krevní tlak (TK), spotřeba kyslíku v maximálně tolerované zátěži (VO2max), spotřeba kyslíku (VO2) v anaerobním prahu (AP), TF v AP, maximální minutová ventilace (VE) uvádíme po jednom roce léčby. Pro statistickou analýzu byl použit neparametrický Wilcoxon Signed Ranks Test, Mann Whitney Test signifikace a Spearmanova korelace. Výsledky: Z uvedených parametrů vykazovaly statisticky významné rozdíly po roce sledování v celém souboru následující: snížení TF na submaximální zátěži z 108 tepů. min-1 na 102 tepů.min-1 (p < 0,05), snížení systolického TK na submaximální zátěži z 165 mmHg na 150 mmHg (p < 0,05), zvýšení tolerance zátěže ve W.kg-1 v maximu z 1,6 na 1,7. (p < 0,05), zvýšení VO2 max z 18,7 ml.min.kg-1 na 20,4 ml.min.kg-1. (p < 0,01), zvýšení VO2 v AP z 14,2 ml.min.kg-1 na 15,5 ml.min. kg-1(p < 0,01), zvýšení max VE z 72,9 l.min-1 na 79,3 l.min-1. (p < 0,01). Pokles BMI celého souboru signifikantně koreloval se vzestupem VO2max (p < 0,01; korelační koeficient 0,43) a vzestupem VO2 v AP (p < 0,05; korelační koeficient 0,35). Statisticky významné rozdíly při srovnání obou skupin jsme prokázaly u parametrů BMI; skupina A snížila o 3,2 kg.m-2 vs. skupina B snížila o 1,3 kg.m-2 (p < 0,05), toleranci zátěže ve W.kg-1 v maximu skupina A zvýšila o 0,4 vs. skupina B snížila o 0,01 (p < 0,001), VO2max skupina A zvýšila o 3,8 ml.min. kg-1 vs. skupina B zvýšila o 0,5 ml.min.kg-1(p < 0,01), VO2. v AP skupina A zvýšila o 3,4 ml.min.kg-1 vs. skupina B zvýšila o 0,1 ml.min.kg-1 (p < 0,001), max VE skupina A zvýšila. o 12,8 l.min-1 vs. skupina B zvýšila o 2,2 l.min-1 (p < 0,05). Závěr: Prezentované výsledky ukazují příznivý vliv pohybového programu na oběhové parametry, toleranci zátěže, zvýšení zdatnosti u obézních pacientů s DM2 po vysazení inzulinu. a náhradě PAD. Práce prezentuje vhodný postup tréninkového zatěžování obézních pacientů s DM2. Práce vznikla za podpory grantu IGA Ministerstva zdravotnictví ČR č. NR/8975-3/2006.

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

31. PROJEKT PODPORY ZDRAVÍ – INTERVENČNÍ PROGRAM PRO OBÉZNÍ DIABETIKY H. Střítecká, A. Vosečková., P. Hlúbik, J. Fajfrová, P. Pavlík, J. Peregrinová Katedra vojenské hygieny, Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany, Úvod: Projekt podpory zdraví je intervenční studie obézních osob s diabetem mellitem II. typu nebo se zvýšeným rizikem jeho vzniku. Preventivní strategie může být cílena jak na jednotlivce, tak i na určitou komunitu. Aby byla prevence účinná, musí vždy směřovat na jasně definovaná rizika. Diabetes mellitus II. typu a obezita jsou řazeny do skupiny metabolických onemocnění s vysokou frekvencí výskytu, nejenom. v České republice, ale prakticky v celosvětovém měřítku. Na etiopatogenezi diabetu mellitu II. typu, který se manifestuje většinou po 40. roce věku, hraje kromě genetických predispozic důležitou roli nevhodný životní styl. Životní styl s nadbytečným příjmem energie se vznikem pozitivní energetické bilance je podkladem tezaurace energie do tukových zásob s jejich zmnožením, především ve viscelární oblasti. Diabetes mellitus zhoršuje kvalitu života, zvyšuje morbiditu, vede ke vzniku řady komorbidit, zkracuje délku života, podílí se na zhoršování socioekonomického postavení jednotlivce. V celospolečenském pojetí zvyšuje výdaje na léčbu a zdravotní zabezpečení diabetiků. Monitoring vhodných indikátorů životního stylu se zaměřením na výživu – významného rizikového faktoru vzniku diabetu mellitu – představuje důležitý prvek primární prevence a v rámci sekundární prevence umožní racionální ovlivňování dietních terapeutických postupů. Metodika: K základním cílům projektu patřil monitoring stravovacích zvyklostí, kvantifikace příjmu energie, základních živin a vitaminů, hodnocení pohybových aktivit a psychické zátěže. Stanovené výsledky byly použity pro vytvoření algoritmu hodnocení vybraných faktorů výživových zvyklostí. a vytvoření nabídky vhodných dietních postupů se zaměřením na korekci pocitu hladu, redukci nadměrné tělesné hmotnosti s nabídkou vhodných potravin. U vybrané skupiny osob byla výše uvedená podpora rozšířena o psychologickou intervenci klinickým psychologem. Výsledky: Antropo-. metrie

Váha�

BMI�

pas�

boky�

% tuku�

n.s.

*

**

*

*

Bio-. chemie

TAG�

TCHOL�

LDL�

HDL�

UA�

***

**

*

*

Složení stravy

ENERG�

SACH�

TUKY�

n.s.

n.s.

n.s.

Úvod: Konjugovaná kyselina linolová (CLA) je polynenasycená mastná kyselina řady n-6, která je obsažena v mase. a mléce přežvýkavců. Nižší příjem těchto produktů v posledních letech může negativně ovlivnit zastoupení CLA v plazmatických a membránových lipidech. Vzhledem k antiadipogenním, antiaterogenním a protizánětlivým účinkům je CLA doporučována jako potravinový doplněk na snížení tělesné hmotnosti. Mechanismy jejího působení ani účinky u osob s metabolickým syndromem nejsou objasněny. Cílem naší studie bylo sledovat vliv CLA na parametry lipidového a sacharidového metabolismu, senzitivitu svalové a tukové tkáně a hladinu adiponektinu u experimentálního modelu metabolického syndromu. Metodika: Pokusy byly provedeny u dospělých samců potkanů s geneticky fixovanou hypertriglyceridemií, kteří vykazují většinu znaků metabolického syndromu. Zvířatům byla podávána vysokosacharózová dieta po dobu 2 měsíců s CLA. v koncentraci 2 g/100 g diety (HHTg + CLA) nebo se slunečnicovým olejem ve stejné koncentraci (HHTg). Rezistence tkání. k účinkům inzulinu byla monitorována in vitro při inkubaci tkáně bez inzulinu a s inzulinem podle inkorporace 14C-U-glukózy do glykogenu nebo lipidů. Koncentrace triglyceridů, NEMK, glukózy, v séru a obsah triglyceridů ve svalu byly stanoveny pomocí komerčně dostupných enzymatických testů. Hladiny inzulinu a adiponektinu byly stanoveny metodou ELISA. Výsledky: Podávání CLA neovlivnilo příjem potravy, snížilo tělesnou hmotnost (382 ± 8 g vs. 422 ± 15 g, p < 0,05). a hmotnost viscerální tukové tkáně (4,15 ± 0,21 g/100 g t.v. vs. 3,55 ± 0,25 g/100 g t.v., p < 0,01). CLA rovněž snížila sérové koncentrace triglyceridů, neesterifikovaných mastných kyselin (NEMK), celkového cholesterolu, glukózy a inzulinu. CLA v tukové tkáni zvýšila senzitivitu k účinku inzulinu, zatímco senzitivita v kosterním svalu nebyla ovlivněna. Zjistili jsme, že v mechanismu účinku CLA se může uplatnit zvýšená lipolýzu mastných kyselin (2,15 ± 0,18 nmol/g/2 hod. vs. 2,68 ± 0,15 nmol/g/2 hod., p < 0,05), která byla spojena s jejich zvýšenou oxidací. v kosterním svalu a sníženou koncentrací triglyceridů. HHTg

HHTg + CLA

P<

S – triglyceridy, mmol/l

5,01 ± 0,49

3,64 ± 0,50

0,01

n.s.

S – NEMK, mmol/l

1,25 ± 0,06

0,86 ± 0,05

0,001

BÍLK�

CHOL�

S – glukóza, mmol/l

7,0 ± 0,4

5,6 ± 0,4

0,05

*

n.s.

S – adiponektin, μgl/ml

6,10 ± 0,33

7,48 ± 0,38

0,01

Triglyceridy . v m. soleus, μmol/g

10,82 ± 0,70

8,03 ± 0,64

0,01

Syntéza lipidů: bazální, nmol/g/2 hod.

207 ± 16

287 ± 19

0,01

+ inzulin

262 ± 18

432 ± 59

0,05

Oxidace palmitátu, nmol/g/2 hod.

124 ± 5

151 ± 7

0,01

* p < 0,05 ** p < 0,01 *** p < 0,005 n.s. = stat. nevýznamné

Závěr: Z výsledků je patrné, že pouhou změnou výživových zvyklostí došlo k poklesu téměř všech kontrolovaných parametrů. Získané poznatky byly použity pro vytvoření algoritmu hodnocení vybraných faktorů výživových zvyklostí a umožnily vytvoření nabídky vhodných dietních postupů se zaměřením na korekci pocitu hladu, redukci nadměrné tělesné hmotnosti s nabídkou vhodných potravin. Práce vznikla s podporou projektu ministerstva zdravotnictví: „Projekt podpory zdraví“ 9156.

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

32. METABOLICKÉ ÚČINKY KONJUGOVANÉ KYSELINY LINOLOVÉ U EXPERIMENTÁLNÍHO MODELU METABOLICKÉHO SYNDROMU H. Malínská, M. Maxová, M. Hubová, L. Kazdová Institut klinické a experimentální medicíny, Praha

Hodnoty udávají průměr ± SEM.

Závěr: Podávání CLA u experimentálního modelu metabolického syndromu snížilo tělesnou hmotnost i množství viscerální tukové tkáně, zlepšilo parametry lipidového i sacharidového metabolismu a stimulovalo zvýšenou sekreci adiponektinu.. V tukové tkáni podávání CLA zvýšilo senzitivitu k účinkům inzulinu a zvýšilo lipolýzu mastných kyselin, která nebyla spojena

3

s nežádoucím ektopickým ukládáním triglyceridů. Ve svalové tkáni podávání CLA vedlo ke zvýšené oxidaci mastných kyselin. Výsledky podporují hypotézu o příznivých účincích CLA při metabolickém syndromu. Studie byla podpořena grantem MZ 00023001. 33. POZITIVNÍ ÚČINKY KÁVY NA METABOLICKÉ PORUCHY ASOCIOVANÉ S INZULINOVOU REZISTENCÍ M. Maxová, O. Oliyarnyk, L. Kazdová Institut klinické a experimentální medicíny, Praha Úvod: Ze 22 klinických studií publikovaných v posledních pěti letech bylo v 19 studiích zjištěno, že mírná konzumace kávy (3–5 šálků kávy/den) příznivě ovlivňuje glukózovou toleranci a snižuje riziko rozvoje diabetu 2. typu. Největší pozornost je zaměřena na účinky kofeinu, jehož obsah v kávě je cca 2 %. V kávě se vedle kofeinu vyskytují i methylxantiny a další látky (chlorogenová a kávová kyselina), které mohou mít antioxidační účinky. Mechanismy, jimiž káva snižuje riziko rozvoje diabetu, nejsou známy a rovněž vliv konzumace kávy na rozvoj poruch provázejících metabolický syndrom není objasněn. Cílem studie bylo sledovat účinky dlouhodobého podávání kávy. u experimentálního modelu metabolického syndromu. Metodika: Dospělým hereditárně hypertriglyceridemickým (HHTg) potkanům byla 10 týdnů podávána filtrovaná káva. v dávce 50 mg kávy tzn. 7 mg kofeinu/100g t. hm./den, což odpovídá průměrné denní spotřebě kofeinu u člověka. Zvířata byla po dobu pokusu krmena vysokosacharózovou dietou. Koncentrace triglyceridů, glukózy a NEMK byly stanoveny pomocí analytických souprav, koncentrace inzulinu měřeny metodou ELISA (Mercodia). Syntéza glykogenu byla sledována ve svalové tkáni podle inkorporace 14C-U-glukózy do glykogenu. Senzitivita tukové tkáně k účinku inzulinu byla měřena podle inkorporace 14C-U-glukózy do lipidů v tukové tkáni inkubované bez/s inzulinem (250 μU/ml). Oxidace mastných kyselin byla stanovena in vitro podle inkorporace 14C–palmitátu do CO2.. Lipolýza v tukové tkáni byla sledována podle uvolňování NEMK in vitro při inkubaci tkáně bez/s adrenalinem (250 μg/ml). Aktivita enzymů a produktů lipoperoxidace byla stanovena spektrofotometricky. Výsledky: Konzumace kávy neovlivnila u HHTg potkanů

příjem potravy, tekutin ani tělesnou hmotnost. Rovněž sérové koncentrace triglyceridů, glukózy, NEMK, adiponektinu. a glukózová tolerance nebyly rozdílné u sledovaných skupin. Naproti tomu příjem kávy snížil sérové koncentrace inzulinu (0,23 ± 0,09 vs 0,08 ± 0,08 nmol/l; P < 0,01) a zvýšil senzitivitu tukové tkáně k účinku inzulinu. V tukové tkáni byla podáváním kávy výrazně stimulována bazální i adrenalinem stimulovaná lipolýza. V kosterních svalech a v játrech příjem kávy výrazně stimuloval oxidaci mastných kyselin o 67 % a 68 % resp. Podávání kávy významně zvyšovalo aktivitu superoxid dismutázy. v plazmě (1,45 ± 0,166 vs. 2,115 ± 0,327 U/ml; P < 0,05). a v myokardu (0,287 ± 0,029 vs. 0,482 ± 0,061 U/ml; P<0,05). Dále byla v plazmě signifikantně zvýšena aktivita glutation peroxidázy (399 ± 23 vs. 430 ± 26 μM GSH/min/ml; P < 0,05) a glutation reduktázy (270 ± 7 vs. 301 ± 24 μM GSH/min/ml; P < 0,05). V myokardu byl zjištěn signifikantní pokles tvorby lipoperoxidačních produktů, tj. TBARS (0,975 ± 0,037 vs. 0,655 ± 0,033 nM/mg proteinu; P < 0,05) a CD (19,1 ± 2,6 vs. 17,1 ± 1,8 nM/mg proteinu; P < 0,05). Závěr: V souladu s epidemiologickými studiemi vyplývá. z našich výsledků, že konzumace standardní filtrované kofeinové kávy zmírňovala metabolické poruchy provázející inzulinovou rezistenci. V mechanismu účinku kávy na snížení rizika rozvoje diabetu se může uplatnit zvýšená senzitivita tukové tkáně k účinku inzulinu, zvýšené uvolňování mastných kyselin z tukové tkáně, jejich zvýšená oxidace v jaterní i svalové tkáni spojená s mírným poklesem triglyceridů v játrech a zvýšená aktivita antioxidačních enzymů. Studie byla podpořena grantem MZ 000023001. 34. ANTIDIABETICKÝ ÚČINEK PRENYLOVANÝCH ISOFLAVONŮ EXPERIMENTU (PILOTNÍ STUDIE) J. Nečas 1 , L. Bartošíková 1 , T. Bartošík 2 , M. Pavlík 2 , P. Fráňa3 1 Ústav fyziologie, lékařská fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci 2Anesteziologicko-resuscitační klinika, FN u Sv. Anny v Brně 3II. interní klinika, FN u Sv. Anny v Brně Úvod: Pomiferin a osajin patří mezi dominantní obsahové látky plodů Maclura pomifera, Moraceae. Podle struktury se řadí mezi angulární prenylované isoflavony. V preklinických

Tababulka 1a k 34: Sledované biochemické ukazatele (X ± SD) Glykemie (mmol/l)

SOD [U/ml]

GSHPx [μkat/l]

AOC [mmol/l]

MDA [mmol/l]

Léčená skupina – pomiferin

8,62 ± 1,43

207,15 ± 10,31

1245,13 ± 89,31

0,85 ± 0,05

1,29 ± 0,49

Léčená skupina – osajin

9,12 ± 0,93 ••

202,10 ± 5,64

1193,20 ± 94,06 •

0,94 ± 0,05 ••

1,28 ± 0,49 ••

20,35 ± 0,45

204,05 ± 8,74

1079,32 ± 79,91

0,77 ± 0,08

3,40 ± 0,93

4,92 ± 0,72

58,82 ± 2,76

1821,60 ± 55,07

1,20 ± 0,06

1,01 ± 0,05

Placebo Intaktní skupina

**

**

*

**

Tababulka 1b k 34: Sledované biochemické ukazatele (X ± SD) Diuréza (ml/day)

Glykosurie (mmol/l)

Ztráty bílkovin močí (g/l)

Léčená skupina – pomiferin

14,50 ± 0,35

**

1,17 ± 0,45 **

0,83 ± 0,37

Léčená skupina – osajin

16,50 ± 0,25 ••

2,19 ± 0,45 ••

0,93 ± 0,37 ••

Placebo

27,65 ± 1,50

3,49 ± 0,63

1,36 ± 0,35

Intaktní skupina

12,45 ± 0,45

1,13 ± 0,54

0,43 ± 0,16

3

**

Vysvětlivky ** p � 0,01 léčená pomiferinem vs. placebo * p � 0,05 léčená pomiferinem vs. placebo •• p � 0,01 léčená osajinem vs. placebo • p � 0,05 léčená osajinem vs. placebo

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

experimentech látky vykázaly protinádorovou a antibakteriální aktivitu, antifungální účinky a dále antiradikálovou aktivitu. Proto byly podrobeny dalšímu preklinickému testování potenciálního antidiabetického efektu. Cílem pilotní studie bylo sledovat antioxidační a antidiabetický efekt pomiferinu a osajinu u alloxanového diabetu v experimentu. Metodika: Zvířata byla metodou náhodného výběru rozdělena do 3 skupin (n = 10). Skupině léčené byl podáván pomiferin, resp. osajin v dávce 10 mg/kg v 0,5% roztoku Avicelu perorálně 1× denně, skupině placebo byl podáván pouze roztok Avicelu. Intaktní skupina byla bez zákroku a bez medikace. Byly stanoveny vybrané laboratorní parametry (glukóza, urea a cholesterol v séru, ztráty glukózy a bílkovin močí), diuréza, antioxidační enzymy (superoxiddismutáza, glutathionperoxidáza), celková antioxidační kapacita a hladina malondialdehydu, a to na konci experimentu. Byly odebrány vzorky ledvinné tkáně a pankreatu pro histopatologické vyšetření. Výsledky: Byl zjištěn statisticky významný pokles hladiny glukózy v séru (p � 0,01), statisticky významný vzestup katalytické aktivity glutathionperoxidázy u pomiferinu. (p � 0,01) i osajinu (p � 0,05) a celkové antioxidační kapacity u obou léčených skupin (p � 0,05 u pomiferinu; (p � 0,01). u osajinu) ve srovnání se skupinou placebo. Dále byl zjištěn statisticky významný pokles hladiny malondialdehydu (p � 0,01. u obou skupin), statisticky vysoce významný pokles diurézy. (p � 0,01), glykosurie (p � 0,01) a ztrát bílkovin močí (p � 0,01). u léčených skupin ve srovnání se skupinou placebo. Hodnoty superoxiddismutázy, cholesterolu a urey vykázaly nesignifikantní změny. Závěr: Výsledky biochemického vyšetření ukazují na srovnatelný antioxidační a antidiabetický efekt pomiferinu. a osajinu. Histopatologické nálezy s těmito výsledky korelují pouze částečně. Klíčová slova: pomiferin, osajin, diabetes mellitus, antioxidanty 35. KONTINUÁLNÍ MONITOROVÁNÍ GLYKEMIE V REÁLNÉM ČASE (RT-CGMS) VEDE KE STABILIZACI GLYKEMICKÝCH PROFILŮ DIABETICKÝCH DěTÍ POUZE PO DOBU ZAVEDENÍ SENZORU Z. Šumník1, S. Koloušková1, K. Štechová1, M. Krčma2, R. Šitová1, R. Koukalová1, T. Děkanovský3, J. Lebl1 1Pediatrická klinika UK, 2. lékařské fakulty a FN Motol, Praha 2I. Interní klinika FN a LF UK Plzeň 3Medtronic Czechia, s.r.o. Úvod: Kontinuální monitor glykemie (CGMS, MiniMed Medtronic) představuje první systém, který umožňuje sledování glykémie v reálném čase. Zatímco první generace CGMS (systém Gold) umožňovala pouze retrospektivní analýzu glykemických profilů, novější Real-Time systém (RT-CGMS), díky kterému má pacient okamžitou informaci o své glykemii a jejích trendech, se zdá být pro terapii diabetu 1. typu (DM1) daleko užitečnější. Není však zcela jasné, kteří pacienti a v jaké frekvenci užívání by z tohoto systému mohli nejvíce profitovat. Cíl: Zjistit, zda jednorázové 15denní monitorování glykemie pomocí systému RT-CGMS ovlivní parametry diabetu dětí. s DM1 během a v krátkodobém horizontu po ukončení monitorace. Metodika: Devatenáct dětí s DM1 (10 chlapců, 9 dívek, věk 15,2 ± 2,2 roku, věk při manifestaci 6,5 ± 4,0 roku, všichni léčeni inzulinovou pumpou po dobu nejméně 6 měsíců, HbA1c. 7,4 ± 1,0 %) jsme sledovali podle stejného protokolu. Při vstupní návštěvě jsme zavedli CGMS Gold po dobu 10 dnů, poté následovala 15denní perioda monitorování v reálném čase, po jejímž ukončení jsme dvakrát vždy s odstupem jednoho DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

týdne monitorovali glykemie pomocí zaslepeného CGMS Gold, a to vždy po dobu 5 dnů. Analyzovali jsme průběh glykemií. a parametry kompenzace diabetu pomocí následujících veličin: průměrná denní glykemie, počet hypo- a hyperglykemických výkyvů, plocha pod křivkou a nad křivkou, celková doba. v hypo-, normo- a hyperglykemii. Variabilitu glykemických profilů jsme hodnotili pomocí variačního koeficientu (CV). a standardizovaného parametru MAGE. Při analýze jsme použili data ze softwaru MiniMed Solution CGMS, verze 3.0. Porovnání parametrů kontroly diabetu jsme provedli pomocí neparametrických testů. Při vstupu do studie a při jejím ukončení jsme stanovili hodnotu HbA1c. Výsledky: V porovnání se vstupním vyšetřením došlo během monitorování pomocí RT-CGMS ke statisticky významnému zlepšení všech parametrů kompenzace diabetu. Poklesla průměrná glykemie (p = 0,01), zkrátila se délka trvání hypoglykemií (p = 0,03), prodloužila se doba, po kterou byli pacienti normoglykemičtí (p = 0,004) a zkrátilo se celkové trvání hyperglykemie (p = 0,03). Pozitivní je též snížení variability glykémií v době aplikace RT-CGMS (pCV = 0,003, pMAGE = 0,0002). Po ukončení realtime monitorování byly nasazeny další dva zaslepené senzory, přičemž žádné z naměřených parametrů se nelišily od prvního zaslepeného senzoru. Hodnota HbA1c se v průběhu studie nezměnila. Závěr: RT-CGMS vede ke stabilizaci glykemických profilů. v průběhu monitorace. Efekt jednorázového 15denního měření na další kompenzaci diabetických dětí je však sporný. Poděkování: Podpořeno VZ MZ ČR (64203/6902) a firmou Medtronic Czechia.. 36. VYUŽITÍ DOSTUPNÝCH FUNKCÍ INZULINOVÝCH PUMP U PACIENTŮ S DIABETEM MELLITEM Z. Jankovec, H. Kůsová, M.Jandová, M. Korolová, I. Kobrová, Z. Rušavý I. Interní klinika, Fakultní nemocnice a lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni Úvod: Léčba inzulinovými pumpami (CSII) je moderní variantou intenzifikované inzulínové terapie. Od počátku. 80. let, kdy se tato léčba začala používat v běžné praxi, došlo. k velkému zlepšení a zkvalitnění používaných inzulinových pump. Nejen miniaturizace, ale i rozvoj moderních technologií, vedly nejen k rozšíření nabídky dostupných funkcí, ale. i k zvýšení náročnosti obsluhy a edukace pacienta. Řada pacientů během léčby využívá jen některé, často základní, dostupné funkce. Cílem naší práce bylo ověřit informovanost pacientů léčených CSII o možnostech dané inzulinové pumpy a zjistit frekvenci využití konkrétních funkcí. Metodika: Oslovili jsme pomocí dotazníků pacienty léčené CSII v Diabetologické centru Fakultní nemocnice v Plzni (celkem 100 pacientů). Každý pacient obdržel dotazník koncipovaný pro konkrétní typ inzulinové pumpy, kterým je v současné době léčen. Dotazníky sledovaly znalosti o dostupných funkcích a možnostech inzulinových pump a frekvenci využití dané funkce v určitém časovém období. Výsledky: Návratnost odpovědí činila 87 % (87 pacientů), muži 57 %, ženy 43 %, průměrný věk 44,4 ± 14,84 roku. Zastoupeny byly inzulinové pumpy firem Animas, Medtronic, Roche. a Sooil. Průměrný počet aplikace bolusu inzulinu byl 4,06 ±. 1,09 za 24 hod., rozloženého bolusu 19,38 ± 32,38 za měsíc (u 44 % pacientů s dostupnou funkcí), výpočet bolusu inzulinu 5,33 ± 3,06 za týden (u 54 %), volba z 2 a více bazálních režimů 6,38 ± 4,17 za měsíc (u 49 %), dočasné úpravy bazálu 11,75 ± 21,65 za měsíc (u 57 %), podsvícení displeje 11,31 ± 21,65 za týden (u 86 %), dálkové ovládání 18,39 ± 18,93 za týden (u 41 %). Ovládání pomocí piktogramů považuje za užitečné

33

61 % pacientů, české menu 78 %. Zvukové alarmy, vibrace. a upozornění vítá 92 %. Většina pacientů vyjádřila spokojenost se současným typem inzulínové pumpy i s dostupností informací a servisu. Závěr: Vyšší technická úroveň inzulinových pump je kladně akceptována našimi pacienty a většina z nich využívá v terapii i doplňkové funkce. Jen malá část rozšířené možnosti terapie neakceptuje nebo o nich nemá povědomost. Širší informování o všech možnostech inzulínové pumpy by mělo patřit nejen. k základní edukaci, ale zejména k následné reedukaci a řešení nedostatků a problémů v léčbě inzulínovou pumpou. Po d p o ř e n o V ý z k u m n ý m z á m ě r e m M Š T V C E Z : MSM0021620814. 37. SROVNÁNÍ MÍRY DEPRESE, SOCIÁLNÍ OPORY, KVALITY ŽIVOTA A V ÝBěRU JÍDLA U NEMOCNÝCH DM 1. A 2. TYPU T. Hrachovinová1,2, L. Csémy3, R. Kožnarová2 1Katedra psychologie FF UK, Praha, 2Centrum diabetologie IKEM, Praha 3Psychiatrické centrum Praha Úvod: Koincidence deprese a diabetu je klinicky popisována již řadu let a v posledním období vyvolává stále intenzivnější výzkumnou aktivitu. Nálezy se týkají zvýšeného výskytu deprese u nemocných s DM a zvýšeného výskytu diabetu. u pacientů s depresí. Diabetes a jeho léčba jsou neoddělitelně spjaty s jídelním chováním, které zahrnuje i výběr jídla, jídelní preference, skladbu, množství a rozvržení během dne. Zájem o kvalitu života nemocného je v souladu se současným trendem postihnout a kvantifikovat důsledky somatické nemoci a její léčby na každodenní život a pocit životní spokojenosti nemocného. Cílem sdělení je sledování míry deprese, sociální opory, kvality života a výběru jídla u nemocných DM 1. typu (léčených intenzifikovaným inzulinovým režimem, kdy 53 osob aplikovalo inzulin inzulinovým perem a 60 osob bylo léčeno inzulinovou pumpou) a DM 2. typu léčených dietou a PAD. Soubor a metoda: Soubor je tvořen 208 pacienty (DM. 1. typ 103 osob, tj. 49 %, DM 2.typ 105 osob, tj. 51 %). Skupiny se významně nelišily pokud jde o pohlaví, ale odlišovaly se ve věku (37,7 ± 10,5 versus 56,6 ± 7,7) a BMI (24,4 ± 3,6 versus 31,4 ± 5,5). Nemocní byli mimo ambulantní návštěvy vyšetřeni testovou baterií obsahující Beckovu sebeposuzující škálu deprese (BDI), specifický dotazník kvality života The Audit of Diabetes-Dependent Quality of Life (ADDQoL), škálu sociální opory (ESSI) a 27 položkový dotazník týkající se frekvence konzumace vybraných potravin, kouření a konzumace alkoholu. Respondenti vypovídali, jak často konzumují daný typ potravin ev. nápojů (na šestibodové škále, od frekvence – denně až nikdy). V souboru nebyl žádný pacient s další doporučovanou dietou. Výsledky: 1. Míra deprese celého souboru byla v pásmu normy. 2. Nebyly nalezeny signifikantní rozdíly v průměrném skóru podle typu diabetu a typu léčby (IIR versus PAD). 3. Ženy měly statisticky významně vyšší průměrné hodnoty než muži. 4. Vyšších hodnot ve škále depresivity dosáhlo 15 % nemocných, což svědčí pro přítomnost závažných depresivních příznaků. 5. Míra sociální opory měla významný inverzní vztah k depresivitě. 6. Nebyl nalezen statisticky významný vztah uváděné míry sociální opory k pohlaví, typu DM, způsobu léčby a BMI. 7. Profil v subjektivně prožívané kvalitě života naznačuje, že závažnější dopad na kvalitu života má DM. 1. typu. 8. Jídelní preference byly testovány ve vztahu k pohlaví, typu diabetu, typu terapie a BMI a výsledky budou diskutovány v rámci sdělení.

34

Závěr: Naše poznatky o zvýšeném výskytu klinicky signifikantní míry depresivity jsou v souladu s nálezy zahraničních studií a naznačují závažnost této problematiky při léčbě diabetu. Zjistili jsme vyšší dopad DM 1. typu a inzulinoterapie na subjektivně prožívanou kvalitu života nemocných. Práce vznikla za podpory VZ: MSM 0021620841. 38. DIABETES MELLITUS A SALUTOPROTEKTIVNÍ FAKTORY ŽIVOTNÍHO STYLU A. Vosečková1, P. Hlúbik1, A. Šmahelová2, P. Pavlík1, H. Střítecká1, J. Peregrinová1 1Fakulta vojenského zdravotnictví UO v Hradci Králové 2Diabetologické centrum, Fakultní nemocnice v Hradci Králové Úvod: Salutoprotektivní faktory životního stylu (moderátory zdraví) mají prokazatelný vztah k procesům zdraví a nemoci. U pacientů s chronickým onemocněním umožňují posoudit míru zranitelnosti a schopnosti pacienta vyrovnat se s nemocí, přijmout změnu léčby, dodržovat léčebný režim (compliance). a mohou ovlivňovat i průběh onemocnění. Autoři ve svém sdělení referují o posouzení vybraných salutoprotektivních faktorů životního stylu u pacientů s diabetem mellitem. Metodika: Sledování proběhlo v období od února 2004 do května 2004 ve spolupráci Diabetologického centra a Fakulty vojenského zdravotnictví v Hradci Králové. Soubor tvořilo 52 pacientů s DM 2. typu (17 mužů, 35 žen, věkový průměr 67,7 ± 14,4 let, průměrná hmotnost 82,6 ± 9,4 kg, 15 pacientů bylo na dietě, 22 pacientů bylo léčeno PAD a 5 pacientů bylo léčeno inzulinem, celková doba terapie u souboru byla 11 ± 5,9 let). Byly použity metody umožňující objektivizovat kvalitu subjektivního prožívání při respektování působících situačních kontextů a dynamiku onemocnění (SUPOS 7), individuální dispozici zvládat stres a prožívaný smysl života (nezdolnost typu S.O.C.) a strategie zvládání stresu (SVF 78). Výsledky: V porovnání s neklinickou populací hodnoty nezdolnosti typu S.O.C. vypovídají o zvýšené vulnerabilitě diabetiků sledovaného souboru (p < 0,05). Nižší průměrná hodnota nezdolnosti se odráží v nižších hodnotách jednotlivých dimenzí S.O.C. („C“ -– srozumitelnost, „MA“ – zvládnutelnost, „ME“ – radost ze smysluplnosti). U souboru diabetiků je velká interindividuální variabilita hodnot S.O.C. (min. 90, max. 189). V polaritě obvyklého psychického stavu (SUPOS 7) převažují astenické psychické stavy (nervozita, úzkostné prožívání, depresivní ladění a sklíčenost. Ze strategií zvládání stresu (SVF 78) převažuje u diabetiků oblast negativních strategií (NEG), které ukazují na využívání nepříznivých, spíše stres zesilujících způsobů zpracování. Nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly u skupin podle způsobu léčby (dieta – PAD – inzulin) ani mezi muži a ženami. Hodnoty S.O.C. a dimenze „MA“– manageability – u diabetiků negativně korelují s hodnotami NEG (p < 0,01). Závěr: Naše nálezy shodně s dalšími autory svědčí o snížené schopnosti diabetiků zvládat náročné životní situace spojené nejen s nemocí, ale i v běžném denním životě. Na základě individuálního posouzení jedince na ose vulnerabilita – nezdolnost může být efektivněji volena komplexní terapie včetně psychologického poradenství a psychoterapie. Tato terapeutická volba má v moderní medicíně obecnější platnost. Práce vznikla s podporou projektu ministerstva zdravotnictví: „Projekt podpory zdraví“ 9156.

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

39. PROGNOSTICKÉ UKAZOVATELE VYŠETRENIA DIABETICKEJ NEUROPATIE V DIABETOLOGICKEJ AMBULANCII B. Krahulec1, L. Štrbová1, I. Waczulíková2 12. interná klinika FNsP, Nemocnica Staré mesto 2Oddelenie biomedicínskej fyziky, FMFI UK Bratislava, SR Pozadie problému a cieľ štúdie: Neuropatia je prítomná takmer pri všetkých ulceráciách na nohách u diabetikov. Vyšetrenie diabetickej neuropatie je jednoduché, malo by sa preto vykonávať u všetkých pacientov na stanovenie rizika vzniku diabetickej nohy. Cieľom našej práce bolo analyzovať vyšetrenia zamerané na neuropatiu u diabetikov s neuropatickými ulceráciami a amputáciami končatín. Pacienti a metódy: Analyzovali sme u 124 diabetikov. s ulceráciami na nohách (11 typu-1 a 113 typu-2, vo veku 38–89 rokov, s dĺžkou trvania diabetu 1–49 rokov) bežné klinické vyšetrenie pomocou algickej, tepelnej, vibračnej citlivosti a šlachovo-okosticových reflexov (hodnotené podľa Neuropathy Disability Score – NDS od 0 do 10), symptómy (Neuropathy Symptom Score – NSS), tlakovú citlivosť (pomocou monofilamenta), biothesiometriu, a vyšetrenie potivosti (Thio-Test). Všetky uvedené vyšetrenia malo vykonaných. 78 diabetikov s neuropatickou ulceráciou, analýza bola vykonaná aj u 54 diabetikov s končatinovými amputáciami. Výsledky: Vo väčšine prípadov pacientov s ulceráciami na nohách išlo o asymptomatickú neuropatiu (56,4 %). Pozitívne NDS malo 98,7 % diabetikov, 94,9 % malo patologické výsledky biothesiometrie (nad 25 V), u 85,9 % bola patologická potivosť a iba 46,2 % necítilo dotyk monofilamenta. U 40 diabetikov (51,3 %) s ulceráciami nebola vôbec prítomná vibračná citlivosť. U diabetikov s amputovanými končatinami mali prevahu pacienti s nepociťovaním dotyku monofilamenta (59,1 %), nepociťovaním vibračnej citlivosti (61,1%). Patologicky zníženú potivosť sme zistili u 86,1% amputovaných voči 13,9% amputovaných s normálnou potivosťou (p < 0,05). Závery: 1. Potvrdili sme dôležitosť klinického vyšetrenia neuropatie (NDS), ktoré spolu so samotnou vibračnou citlivosťou najlepšie charakterizuje neuropatické ulcerácie.. 2. U väčšiny pacientov s ulceráciami je prítomná asymptomatická neuropatia. 3. Riziko amputácie z neuropatického hľadiska pri už prítomnej ulcerácii na nohe diabetika je najlepšie charakterizované pomocou vyšetrenia potivosti, tj. autonómnou neuropatiou. 40. NÁRŮSTY OBJEMU NOHOU BěHEM DNE U PACIENTŮ S DIABETEM MELLITEM L. Doležalová, I. Galandáková, M. Kvapil, H. Pátková, M. Špaček Interní oddělení Fakultní Nemocnice Motol, oddělení diabetologie Úvod: Dle obecného názoru existuje představa, že objem nohy narůstá v průběhu dne. Doposud nebyla tato představa ověřena nezávislým měřením. Cíl: Cílem bylo ověření hypotézy nárůstu objemu nohou. u pacientů s diabetem a bez diabetu v průběhu dne při pracovní zátěži. Soubor: Do souboru bylo zahrnuto 11 pacientů s diabetem mellitem 2. typu, průměrný věk 50 let. Kontrolní skupinu tvořilo 11 pacientů bez diabetu, průměrný věk 40 let. Metodika: Měření probíhala v diabetologické ambulanci Fakultní nemocnice Motol. K měření byli pozváni pacienti s diabetem a kontrolní skupina pacientů bez diabetu, před zahájením pracovní doby a po jejím ukončení. Měření bylo prováděno na scanneru ovládaném speciálně vyvinutým softDMEV SUPPLEMENTUM 1/2008

warem, umožňujícím rychlé vyhodnocení dat a 3D zobrazení rozměrů nohou. Byla vyhodnocována křivka obvodu prstních kloubů a délka nohy v mm. Výsledky: Průměrné hodnoty délky nohy u pacientů s diabetem při měření v 7 hodin ráno byly 243,4 mm, obvod prstních kloubů 244,9 mm, v 16 hodin byly průměrné hodnoty délky nohy 244,1 mm, obvod prstních kloubů 245,4 mm. Průměrné hodnoty délky nohy v kontrolním souboru pacientů bez diabetu byly v 7 hodin ráno 247,7 mm, obvod prstních kloubů 237,5 mm, v 16 hodin byly průměrné hodnoty délky nohy 247,9 mm, obvod prstních kloubů 238,6 mm. Po vyhodnocení párovým t-testem nebyl prokázán signifikantní nárůst obvodu prstních kloubů a délky nohy během dne v žádném ze sledovaných souborů. Závěr: Naším měřením nebyl prokázán signifikantní nárůst objemu nohou u pacientů s diabetem, ani v kontrolní skupině pacientů bez diabetu. Naše hypotéza nebyla potvrzena, nutno je však rozšířit soubor o větší počet pacientů. 41. DIAGNOSTIKA NEUROPATIE A POSOUZENÍ RIZIKA DIABETICKÝCH ULCERACÍ INDIKAČNÍM TESTEM NEUROPAD V. Wosková, A. Jirkovská, R. Bém, M. Dubský, K. Čechová, L. Řezaninová Centrum diabetologie IKEM, Praha Úvod: Periferní autonomní a senzomotorická neuropatie je hlavním faktorem, který se uplatňuje v etiopatogeneze diabetických ulcerací. Ulceracím dolních končetin u diabetiků lze ve většině případů předcházet. Prvním krokem v jejich prevenci je identifikace rizikových pacientů. Neuropad je jednoduchý test pro selfmonitoring rizika neuropatických ulcerací na podkladě barevnch změn testovací náplasti, které odrážejí funkční stav sudomotorických vláken. Cílem práce bylo porovnat výsledky indikačního testu Neuropad se standardní vyšetřovací metodou diabetické neuropatie pomocí určení prahu vibračního čití (VPT) z hlediska detekce diabetické neuropatie a rizika vzniku diabetické ulcerace. Metodika: Do studie bylo zařazeno 28 diabetiků vyšetřených na naší klinice biothesiometrem pro diabetickou neuropatii. (14M/14Ž, DM 1/DM2 9/19, prům. věk 57 ± 16 let, prům. doba trvání diabetu 15 ± 10 let). Vibrační čití na dolních končetinách bylo vyšetřeno na kostní prominenci v oblasti dorsa. 1. prstu, výsledek byl stanoven jako střední hodnota ze. 3 měření. Hodnota VPT > 15 V byla stanovena jako diagnostická pro neuropatii, hodnota VPT > 25 V indikovala vysoké riziko diabetické ulcerace. Indikační náplast testu Neuropad byla aplikována na plosku nohy do oblasti hlavičky 1. metatarsu. Zjišťovány byly barevné změny po 10 minutách aplikace. Růžové zbarvení svědčilo pro normální sudomotorickou funkci (Neuropad normální), skvrnité modrorůžové nebo modré zbarvení pro poruchu funkce potních žláz (Neuropad abnormální). Na podkladě statistického zpracování byla stanovena senzitivita. a specificita vyšetření Neuropadem pro diagnostiku diabetické neuropatie a pro odhad rizika diabetické nohy. Výsledky: Při vyšetření biothesiometrem jsme zjistili diabetickou neuropatii (VPT > 15 V) u 21/28 pacientů (75 %). a vysoké riziko diabetické nohy (VPT > 25 V) u 19/28 pacientů (68 %). Pro diagnostiku diabetické neuropatie byla pro test Neuropad zjištěna senzitivita 90,5 % a specificita 100 %, pro stanovení vysokého rizika ulcerací byla senzitivita i specificita 100 %. Závěr: Naše výsledky podobně jako výsledky zahraničních studií prokazují vysokou senzitivitu a specificitu nového indikačního testu Neuropad jak pro detekci diabetické neuropatie, tak pro stanovení vysokého rizika ulcerací. Test je možné využít jako screeningovou metodu pro vyhledávání rizikových pacientů.

3

v ambulancích i jako jednoduchý test pro samostatné posouzení rizika syndromu diabetické nohy pacientem. Rozšíření testu do běžné klinické praxe považujeme za vhodné. 42. RIZIKO HYPOGLYKEMIE BěHEM ŘÍZENÍ MOTOROVÉHO VOZIDLA U PACIENTŮ S DM 1. TYPU LÉČENÝCH POMOCÍ INZULINOVÉ PUMPY – PILOTNÍ STUDIE J. Brož1, V. Doničová2, M. Anděl1 1Diabetologické centrum 3. LF UK a FNKV Praha 2Diabetologická a interní ambulance Košice Úvod: Hypoglykemie během řízení může způsobit fatální následky. Použili jsme kontinuální monitor glykemie holterovského typu k ozřejmění exkurzů glykemie během jízdy. u paceintů s DM 1. typu léčených CSII. Pacienti: Odmonitorovali jsme 14 pacientů s diabetem mellitem 1. typu (3 ženy, 11 mužů) s průměrnou dobou trvání diabetu 12,2 ± 6,3 roku a průměrnou dobou léčby CSII 3,6 ± 1,64 roku.

Metody: Každý pacient použil kontinuální monitor glykemie (CMGS Gold) po dobu 3–5 dnů, během kterých zaznamenával všechny důležité údaje ve vztahu k režimu diabetika včetně doby řízení automobilu. Pacient neměl možnost seznámit se z naměřenými hodnotami během monitorace. Záznam byl vyhodnocen po skončení měření s cílem zjistit hodnoty glykemie během jízdy. Výsledky: Celkem jsme vyhodnotili jsme 3453 min. (57 hod. 33 min.) doby řízení automobilu, v průměru 86,3 ± 41,2 na jednoho pacienta a den. Pacienti zaznamenali 3 symptomatické hypoglykemie během jízdy. Výsledky kontinuální monitorace prokázaly 8 epizod asymtomatických hypoglykemií během řízení doby vozu. Celkové trvání období glykemie s hodnotou 4,5 bylo 214 min. (6,2% z celkové doby řízení). Závěr: I přes opakovanou edukaci je riziko hypoglykemie během řízení vozidla i u zkušených pacientů s DM 1. typu léčených pomocí inzulinové pumpy reálné. Nebezpečí hypoglykemie za volantem by mělo být pravidelnou součástí edukace.

ABSTRAKTA POSTEROVÝCH SDěLENí 1. VLIV AKUTNÍ HYPERINZULINEMIE A BLOKÁDY AT-1 RECEPTORU NA PLAZMATICKÉ HLADINY VYBRANÝCH ADIPOKINŮ U DIABETU 2. TYPU E. Krušinová, P. Wohl, J. Kopecký, M. Klementová, L. Kazdová, T. Pelikánová Centrum diabetologie, Institut klinické a experimentální medicíny, Praha Úvod: Adipokiny jsou spojovány s patogenezí inzulinové rezistence, metabolického syndromu a diabetu, jejich regulace v průběhu hyperinzulinemie není spolehlivě objasněna. Vliv. AT-1 blokátorů na hladiny adipokinů nebyl u člověka systematicky studován. Cílem studie bylo: a) zhodnotit plazmatické hladiny tumor necrosis factoru α (TNF), rezistinu, adiponektinu a leptinu v průběhu akutní hyperinzulinemie a b) testovat jejich odpověď na akutní blokádu AT-1 receptoru u osob s diabetem 2. typu a zdravých jedinců. Metodika: 11 nemocných s diabetem 2. typu (D) a 11 věkově srovnatelných zdravých osob (K) bez známek metabolického syndromu podstoupilo: 1) hyperinzulinový (1 mU.kg-1.min-1)

euglykemický (5 mmol.l-1) clamp (HEC) a 2) HEC po akutní blokádě AT-1 receptoru (losartan 200 mg) (AT-HEC). V časech 0,30 a 240 min. obou clampů byly stanoveny plazmatické koncentrace vybraných adipokinů. Výsledky: Inzulinová senzitivita, vyjádřená jako metabolická clearence glukózy, byla u D signifikantně nižší než. u K (p < 0,001), v žádné skupině nebyla ovlivněna AT-1 blokádou. Hladiny TNF v plazmě byly významně vyšší u D v porovnání s K (p < 0,001), ale srovnatelné během a mezi HEC a AT-HEC v obou skupinách. Plazmatické koncentrace rezistinu nebyly rozdílné mezi. D a K. U D vzrostla hladina rezistinu srovnatelně během obou clampů (p < 0,01), u K byl pozorován odlišný průběh změn koncentrací resistinu při HEC ve srovnání s AT-HEC (p < 0,05). Hladiny adiponektinu byly srovnatelné mezi D a K. V žádné ze skupin nebyly zachyceny změny během HEC, naopak. v průběhu AT-HEC byl zjištěn v obou skupinách signifikantní vzestup plazmatického adiponektinu (p < 0,05). Koncentrace leptinu v plazmě byly opět srovnatelné mezi

Tabulka k P1: Plazmatické hladiny vybraných adipokinů. Data vyjádřena jako průměr ± SEM. Skupina Čas / Clamp

K

D

0 min.

30 min.

240 min.

0 min.

30 min.

24 min.

HEC

1,27 ± 0,32

1,19 ± 0,20

1,39 ± 0,25

7,45 ± 0,41

7,65 ± 0,47

8,05 ± 0,44

AT-HEC

1,19 ± 0,22

1,15 ± 0,18

1,03 ± 0,19

8,22 ± 0,61

8,49 ± 0,67

8,05 ± 0,52

Resistin (ng/ml)

HEC

3,83 ± 0,33

3,50 ± 0,32

3,91 ± 0,32

3,99 ± 0,32

4,03 ± 0,35

4,26 ± 0,30

AT-HEC

3,57 ± 0,29

4,50 ± 0,63

3,88 ± 0,40

3,52 ± 0,25

4,30 ± 0,42

4,37 ± 0,37

Adiponektin (ng/ml)

HEC

4,87 ± 0,46

5,14 ± 0,36

5,35 ± 0,47

5,61 ± 0,90

5,90 ± 0,75

5,63 ± 0,74

AT-HEC

5,51 ± 0,48

5,15 ± 0,44

6,25 ± 0,52

5,54 ± 0,44

6,49 ± 0,69

6,77 ± 0,82

Leptin (ng/ml)

HEC

4,22 ± 0,82

4,65 ± 1,05

5,89 ± 1,11

7,23 ± 1,19

6,82 ± 1,27

7,67 ± 2,10

AT-HEC

5,44 ± 1,00

5,61 ± 1,09

7,02 ± 1,31

7,77 ± 2,30

8,13 ± 1,36

7,88 ± 1,36

TNF (pg/ml)

3

DMEV SUPPLEMENTUM 1/2008