Jabok – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická
Absolventská práce Lucie Dvořáková
Komunikace sluchově postiženého dítěte
Katedra: Pedagogiky a psychologie Vedoucí: Mgr. Marie Ortová 2015
Prohlášení
1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Komunikace sluchově postiženého dítěte zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. 26. 8. 2015
Lucie Dvořáková
Poděkování:
Děkuji Mgr. Marii Ortové za odborné vedení práce. Dále za ochotu, trpělivost a mnoho cenných rad a poznatků, které pro mne byly při psaní práce přínosnými.
Anotace Práce se zabývá komunikací sluchově postiženého dítěte. Cílem je porovnat teoretické poznatky o komunikaci sluchově postiženého dítěte s konkrétním příkladem v praxi. Na základě získaných teoretických informací jsem rozebrala konkrétní případ sluchově postižené dívky, čímž jsem poukázala na to, jaké odlišnosti mohou ve srovnání teoretických informací a praktických zkušeností vzniknout. Kapitoly obsahují informace o sluchovém postižení, jeho vadách a druzích sluchového postižení podle hloubky a doby vzniku. Práce obsahuje kazuistiku sluchově postižené dívky. Popisuji faktory, které ovlivňují vývoj řeči, komunikaci a prostředky komunikace osob se sluchovým postižením, zásady správné komunikace. Další část práce je zaměřena na kompenzační pomůcky osob se sluchovým postižením.
Abstract This text is dealing with communication problems of a hearingimpaired child. The goal of this work is to compare theoretic information about communication of hearing-impaired child with practical experience. On the basis of acquired theoretic data I have analyzed a specific case of a deaf girl. I have pointed out what differences might arise when comparing theoretic information and practical experience. There is also information about hearing impairment, its different types depending on the depth and time of origin. My work includes a case study of a hearing-impaired girl. Furthermore I describe the factors that influence a development of speech, communication and means of communication of people with hearing impairments and principles of proper communication. The last part of the thesis is focused on compensatory or adaptive aids for people with hearing disabilities.
Obsah Úvod................................................................................................................... 6 1 Sluchové postižení .......................................................................................... 8 1.1
Druhy sluchového postižení ................................................................. 8
1.1.1
Druhy sluchového postižení podle hloubky .................................. 9
1.1.2
Druhy sluchového postižení podle doby vzniku ......................... 10
1.1.3
Druhy sluchového postižení z hlediska jejich příčiny................. 11
2
Kazuistika.................................................................................................. 12
3
Faktory ovlivňující vývoj řeči ................................................................... 14 3.5 Symptomatické poruchy řeči .................................................................. 17 3.6 Péče logopeda ......................................................................................... 18
4
Komunikace a její prostředky ................................................................... 19 4.1
Odezírání ............................................................................................ 20
4.2 Prstová abeceda ...................................................................................... 21 4.3 Totální komunikace ................................................................................ 22 4.4 Mluvená řeč ............................................................................................ 23 4.5 Čtení a psaní ........................................................................................... 24 4.6 Znakový jazyk ........................................................................................ 26 5
6
Zásady správné komunikace ..................................................................... 26 5.1
Podmínky pro komunikaci ................................................................. 27
5.2
Pravidla správné komunikace ............................................................ 29
5.3
Podmínky pro odezírání ..................................................................... 30
5.4
Nejčastější chyby v komunikaci......................................................... 32
Kompenzační pomůcky............................................................................. 33 6.1
Sluchadlo ............................................................................................ 34
6.2
Zesilovací FM systém ........................................................................ 37
Shrnutí .............................................................................................................. 40 Závěr ................................................................................................................ 42 Seznam použité literatury ................................................................................ 44
Úvod Jako téma pro svou absolventskou práci jsem zvolila komunikaci sluchově postiženého dítěte. Již několikrát jsem byla praktikantkou ve třídě základní školy, kde je integrována dívka s těžkým sluchovým postižením. Měla jsem možnost pozorovat dívčiny komunikační schopnosti a dovednosti. Velice mne zaujalo, jakými prostředky dívka vzhledem ke svému postižení komunikuje, proto jsem se rozhodla psát svou absolventskou práci právě o komunikaci sluchově postiženého dítěte. Cílem mé práce je porovnat teoretické poznatky s konkrétním případem v praxi. Čtenář by měl na základě teoretických informací propojených s praktickým příkladem lépe porozumět problematice o komunikaci dítěte se sluchovým postižením. V úvodu práce chci vymezit fakt, že se budu zaměřovat více na komunikaci sluchově postiženého dítěte ve škole, než na komunikaci sluchově postiženého dítěte doma. Přístup do dívčiny rodiny jsem během praxe na ZŠ neměla. S rodiči dívky jsem se však setkala a některých zajímavých postřehů, které v práci zmíním, jsem si všimla. K dispozici jsem pro svá studia měla pouze dívčiny anamnézy, zprávu ze speciálně pedagogické péče a dívčin individuální vzdělávací plán. Je obecně známo, že člověk je úzce spjat s prostředím, ve kterém žije, především zrakem a sluchem. Pokud člověk sluch ztratí, je ovlivněn v mnoha směrech svého života, ať už se jedná o integraci do společnosti, ztíženou orientaci v prostoru, psychickou zátěž, nebo právě o komunikaci, která člověka provází po celý jeho život. Narušená komunikační schopnost může způsobit omezenou schopnost porozumění ostatním, nebo omezení sítě sociálních vztahů. Pro člověka, který svůj sluch ztratí, je jistě nepříjemné, pokud ho veřejnost nazve neslyšícím i přes to, že dotyčný je nedoslýchavý. Sluchové postižení totiž vykazuje širokou škálu různých typů a rozličných stupňů závažnosti, stejně jako postižení smyslové, mentální, nebo tělesné. Sluchová vada ovlivňuje celistvý vývoj jedince, v komunikaci záleží však na tom, jestli osoba ztratí sluch v období před osvojením řeči, nebo až poté. Při 6
rozvoji komunikace hraje velkou roli to, na jakém místě sluchového orgánu se sluchová vada nachází a jak hluboká je. Proto se ve své práci budu věnovat základním informacím o sluchovém postižení, o vadách sluchového postižení podle místa vzniku, o druzích sluchového postižení podle hloubky a doby vzniku. Existuje celá řada faktorů od včasné diagnostiky sluchového postižení přes včasné přidělení správného sluchadla a péči logopeda až po rodinné prostředí, které ovlivňují vývoj řeči a usnadňují tak komunikaci mezi slyšící a neslyšící osobou. Teoretické informace o faktorech, které mají vliv na vývoj řeči, budu ve své práci též promítat do případu sluchově postižené dívky, se kterou jsem se v praxi setkala. Pro osobu s těžkým sluchovým postižením je zcela nemožné používat při komunikaci pouze mluvenou řeč. Osoby se sluchovým postižením při komunikaci kombinují i jiné alternativní přístupy a metody, jako je například znakový jazyk, totální komunikace, čtení a psaní, prstová abeceda a další. Během komunikace slyšící a neslyšící osoby musí být za určitých podmínek respektována pravidla. Osoby, mezi kterými se komunikace odehrává, by měli pravidla respektovat a vyvarovat se tak chyb, které by komunikaci mohly znepříjemnit, nebo dokonce zničit. V některých případech může být ztráta sluchu v menší nebo větší míře kompenzována
kompenzačními
pomůckami.
Kompenzační
pomůcky
pomáhají sluchově postižené osobě pochytit o něco více informací, nebo pouze vibrací, jedná-li se o těžkou ztrátu sluchu. Kompenzační pomůcky mohou sluchově postiženému zlepšit sluchové vnímání, ztrátu sluchu však nikdy plnohodnotně nahradit nedokáží. Korektním označením pro člověka s postižením sluchu je člověk se sluchovým postižením právě kvůli tomu, že mluvíme o člověku a ne o jeho postižení. Proto není korektní používat označení „retardovaný“, nebo „postižený“ člověk. Kvůli stylistickému dojmu budu ve své práci střídat 7
korektní označení člověk se sluchovým postižením s méně korektnějším označením sluchově postižený člověk.
1 Sluchové postižení Cílem kapitoly je podat čtenáři základní informace o problematice sluchového postižení, vadách sluchového postižení z hlediska doby vzniku postižení a hloubky postižení. Základní informace mají čtenáři přiblížit problematiku sluchového postižení v takové míře, aby byl schopen získané poznatky v práci dále rozpoznávat. Budou se prolínat s praktickým příkladem a je důležité, aby si podle teorie čtenář mohl alespoň z části poznatky o komunikaci osoby se sluchovým postižením v praxi představit. „Sluchové postižení je následkem organické nebo funkční vady (resp. poruchy) v kterékoli části sluchového analyzátoru, sluchové dráhy a sluchových korových center, příp. funkcionálně percepčních poruch.“1 Lidé často zaměňují pojmy, jako je například porucha a vada sluchu, přičemž každý z těchto pojmů znamená něco jiného. Je důležité vysvětlit, že pod pojmem porucha sluchu, se skrývá takové postižení sluchové funkce, které je pouze přechodné a kvalita sluchu se tudíž může vrátit za podmínek dobré intervence k normálním hodnotám. Vada sluchu přitom představuje postižení, které je trvalé a ve většině případů bez možnosti úplné nápravy.2 1.1 Druhy sluchového postižení V této kapitole chci čtenáři popsat kritéria, za kterých jsou osoby se sluchovým postižením zařazovány mezi neslyšící, nedoslýchavé a osoby, u kterých se sluchová vada objevila před narozením, během porodu nebo v raném dětství. Dále osoby, u kterých se sluchová vada projevila až v době, kdy si již osvojili mluvenou řeč. Je důležité, aby sluchově postižené osoby nebyly společností vnímány všechny jako neslyšící. Společnost by si měla 1
SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 72. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1733-3. 2 HOUDKOVÁ, Zuzana. Sluchové postižení u dětí: komplexní péče. Vyd. 1. V Praze: Triton, 2005, s. 18. ISBN 8072546236.
8
uvědomit, že každý člověk se sluchovým postižením nemusí být jistě neslyšící, ale může být i nedoslýchavý. Cílem této kapitoly je vyložit čtenáři teoretické poznatky o druzích postižení tak, aby si je později mohl spojit s praktickým příkladem. 1.1.1 Druhy sluchového postižení podle hloubky V této kapitole je třeba od sebe odlišit člověka neslyšícího, nedoslýchavého a ohluchlého, protože jejich životy se zcela jistě v mnohém liší a druh jejich postižení nelze považovat za jeden a ten samý. Rozdíly mezi těmito jednotlivými skupinami by měly být respektovány a nezneužívány. Neslyšící - Jedná se o takového člověka, který neslyší ani s použitím kompenzačních
pomůcek.
Kompenzační
pomůcky
osobě
mohou
zprostředkovat jisté zesílení zvuku, sluch však vykompenzovat nedokáží. Nedoslýchavý – za nedoslýchavého člověka můžeme považovat osobu, která má oproti společnosti nějaké zhoršení sluchu. Takový člověk má ale zbytky sluchu, které v běžné komunikaci může využít. Nedoslýchavost může být lehká, ale také velmi těžká, od čehož se následně odvíjejí možnosti jednotlivce, který je sluchově postižen. Při lehké nedoslýchavosti může sluchově postižená osoba rozumět hlasité řeči na vzdálenost větší než tři metry. Komunikační potíže při lehké nedoslýchavosti nastávají při tichém až šeptaném hovoru, nebo pokud hovor probíhá v prostředí, kde je rušno. Pokud je osoba středně nedoslýchavá, rozumí hlasité řeči pouze ve vzdálenosti do tří metrů. Při vhodných akustických podmínkách, se tento typ nedoslýchavosti dá kompenzovat sluchadlem. Ve ztížených podmínkách bývá výslovnost a srozumitelnost vlastní řeči postiženého narušena a rozumění hlasité řeči selhává. Při těžké nedoslýchavosti může sluchově postižený rozumět hlasité řeči pouze na vzdálenost, která je menší, než jeden metr. V průběhu komunikace s člověkem, který je těžce nedoslýchavý, je obzvláště důležité, aby slyšící dbal podmínek pro komunikaci s neslyšícím, které jsou níže popsány. 9
Důležité je to, že nedoslýchavost může být ve větší, či menší míře kompenzována technickými pomůckami, sluchadly, zesilovacími systémy atd. Většinu nedoslýchavých jedinců ve společnosti tvoří senioři, jejichž sluch se zhoršuje v důsledku přirozeného procesu stárnutí. 1.1.2 Druhy sluchového postižení podle doby vzniku Sluchové postižení můžeme charakterizovat na základě toho, v jaké době u člověka vzniklo. Pokud člověk začal trpět sluchovou vadou v období před osvojením mluveného jazyka, nazýváme takové postižení prelingválním. Pokud se naopak začala ztráta sluchu projevovat až poté, co si postižená osoba osvojila mluvený jazyk, mluvíme o postižení postlingválním. Do této skupiny se dají zařadit jak děti, dospělí, tak i senioři u kterých byla narušena schopnost slyšet v důsledku nemoci, nebo jiných traumat. Ve věku, ve kterém přišel člověk o sluch je ale velký rozdíl. Prelingválně neslyšící – jedinci, kteří se se svou sluchovou vadou již narodili, nebo ji získali před osvojením mluvené řeči, nemají se svým postižením ve většině případů problém. Svět zvuků nikdy nepoznali, nebo ho poznali pouze na krátko, tudíž jim nechybí. Postlingválně ohluchlí – pokud člověk ztratí sluch až poté, kdy si osvojil mluvenou řeč a příslušný mluvený jazyk, je pro něj snazší si znalost tohoto jazyka udržet (v mluvené i psané formě), protože používání jazyka bylo před ztrátou sluchu přirozené. Pro praktickou představu je velký rozdíl v tom, zda postlingválně ohluchne šestiletý chlapec, který jazyk neovládá ještě ve všech jeho rovinách, které jsou již rozvinuty, ačkoliv ne v plné míře, nebo třicetiletý muž, který má akademické vzdělání a svůj život, který se mu nemění snadno. Proto dospělé osoby prožívají po psychické stránce ztrátu sluchu velmi špatně.3
3
Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 11-13. ISBN 80-86792-27-7.
10
1.1.3 Druhy sluchového postižení z hlediska jejich příčiny Cílem této kapitoly je představit čtenáři pojmy týkající se sluchových vad podle míst postižení, aby si byl v následujících kapitolách schopen představit, co tyto vady znamenají a jaká omezení pro člověka představují. Sluchové vady se podle místa postižení rozdělují na dvě skupiny podle toho, ve které části sluchového ústrojí k poruše došlo: • Převodní poruchy sluchu – příčinou vzniku takovýchto poruch je poškození zevního, nebo středního ucha, tzv. převodního ústrojí sluchového orgánu. Osoba s touto poruchou slyší řeč v menší intenzitě. Pokud se jedná o hlasitější i šeptanou řeč, slyší ji sluchově postižená osoba přibližně na stejnou vzdálenost. Příčinou této poruchy může být například akutní, nebo chronický zánět středního ucha, dále vpáčené bubínky z důvodu zvětšené nosní mandle – u dětí zánět zvukovodu a bubínku, nebo mazovou zátku ve zvukovodu. • Percepční porucha sluchu – příčinou vzniku této poruchy je postižení vnitřního ucha, nebo sluchového nervu, které se projevuje především ve slyšení vysokých tónů. Pro člověka s touto vadou je problémem rozeznat určité hlásky, nejvíce sykavky, což má za následek špatné rozeznávání slov a osoba slyší šepot hůře než hlasitou řeč. Tato porucha se projevuje například jako stařecká nedoslýchavost, poškození sluchu v důsledku nadměrného hluku, nebo užívání toxických látek. Za příčinu jsou dále považovány komplikace při některých infekčních onemocněních, jako je zánět mozkových blan, nebo příušnice. • Kombinovaná porucha – jde o poruchu převodní i percepční, kdy postižený slyší málo a špatně rozumí.4
4
JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 8-9. ISBN 80-7216-050-8.
11
2 Kazuistika Kazuistika sluchově postižené dívky je zařazena v této části práce úmyslně tak, aby si ji čtenář přečetl a měl již konkrétní teoretické poznatky z předchozích kapitol, týkající se sluchového postižení, sluchových vad, nebo druhů sluchového postižení. Tyto teoretické poznatky tak bude moci aplikovat do praxe a dokáže si ji lépe představit. V průběhu práce budu porovnávat teoretické poznatky o komunikaci sluchově postiženého dítěte právě s tímto praktickým příkladem, se kterým by měl být čtenář seznámen co možná nejdříve. Dívce jsem záměrně pro zpracování její osoby v této práci změnila jméno kvůli dodržení mlčenlivosti. Kazuistika je rozdělena do několika částí tak, aby byla přehledná a podala důležité informace, které budou nápomocné při porovnání teoretických poznatků o komunikaci sluchově postiženého dítěte a pro zběžné představení klientky čtenáři. Dívka navštěvuje 2. třídu základní školy, kde je integrována individuálně s pedagogickým asistentem. Dívka je optimálně svému věku váhově i výškově vyvinuta, má dlouhé hnědé vlasy, nosí dioptrické brýle a sluchadla. Je milá, často však nervózní vzhledem ke svému postižení. Ve volném čase ráda maluje, navštěvuje výtvarný kroužek a balet. Diagnóza: Po porodu byla dívka dlouhodobě hospitalizována v nemocnici, kde kvůli silné infekci musela užívat antibiotika, jejichž užívání mělo za následek nezvratnou sluchovou vadu. Sluchové postižení – těžké, těžká percepční oboustranná sluchová vada kompenzována výkonnými sluchadly, symptomatická vada řeči.
12
Rodinná anamnéza a anamnéza prostředí Barbora vyrůstá v úplné rodině, má stejně starou sestru (dvojče), která navštěvuje totožnou třídu základní školy. Barbořino postižení nemá žádnou souvislost s komplikacemi po porodu dvojčat, kdy se dívka musela léčit kvůli silné infekci. Dívčina rodina je vysoce funkční, což je na první pohled zřejmé. Dívka se často zmiňuje o svých rodičích, se kterými tráví volný čas spolu se svou sestrou na chalupě. Oba rodiče výborně spolupracují se školou – aktivně každodenně a časově přiměřeně se podílejí na procvičování jednotlivých probíraných jevů dle doporučení třídního učitele a asistenta pedagoga. Rodiče se aktivně zajímají o vzdělávání dcery prostřednictvím schůzek a písemných sdělení. Spolupráce je ideální i mezi logopedem, speciálně pedagogickým centrem a Hlasovým a sluchovým centrem v Praze. Diagnóza určena speciálně pedagogickým centrem Dívka je v péči speciálně pedagogického centra od raného věku. Roku 2011 matka žádala speciálně pedagogické centrum o posouzení vhodnosti vřazení dcery do základní školy formou individuální integrace z důvodu speciálních vzdělávacích potřeb. Po výsledcích vyšetření byla dívka na žádost matky přemístěna z běžné třídy MŠ do třídy MŠ s upravenými vzdělávacími programy. Barbora nyní navštěvuje druhou třídu základní školy s upravenými vzdělávacími programy. Ze zápisu speciálně pedagogické péče vyplývá, že dívka spolupracuje velmi ochotně, což je v komunikaci výhodou. V průběhu práce se však projevuje nejistě a úzkostně a v některých situacích je neorientovaná a zdrženlivější. Při komunikaci se snaží odezírat, nebo odkoukává, co dělají ostatní. Běžné komunikaci rozumí až nadprůměrně, vzhledem k její ztrátě sluchu. Při komunikaci dívka zvládá správně vnímat řeč i bez odezírání za pomoci kompenzačních pomůcek (sluchadla a FM systém). Obtíže v orientaci se u Barbory objevují v rušném prostředí, kdy vyžadují kompenzační mechanismy více energie a pozornosti. Logopedem bylo 13
doporučeno, aby dívka používala zesilovací systém FM, který zesílí hlas učitele a učiní ho tak pro dívku srozumitelnějším. Těžké sluchové postižení obecně přináší obtíže v komunikaci na všech úrovních – mluvení (výslovnost), čtení (porozumění a reprodukce), psaní (symptomatická chybovost), pochopení instrukcí, pojmů a ztížena je orientace. Navržená podpůrná opatření: Doporučeno vzdělávání v běžné ZŠ formou individuální integrace s podporou asistenta pedagoga dle RVP ZV s vlastním individuálním vzdělávacím plánem pro český jazyk, anglický jazyk (popř. další předměty).
3 Faktory ovlivňující vývoj řeči Včasné odhalení sluchového postižení, může zásadně ovlivnit jeho jazykový vývoj. K odhalení sluchové vady u novorozenců je využíván celoplošný sluchový screening, který měří výbavnost otoakustických emisí vláskových buněk ve vnitřním uchu. Jestliže je sluchové postižení odhaleno a prokázáno včas, může dítě budovat funkční komunikaci od raného věku. Včasné odhalení sluchového postižení přispívá k rozvoji využití vizuálních prostředků komunikace, znakového jazyka a mluvené řeči. Dále je známo, že čím dříve je u dítěte sluchová vada odhalena a prokázána, tím více se vyvíjí i samotná osobnost dítěte. Vyšetření sluchu by mělo být provedeno v prvním měsíci po narození dítěte a po zjištěných nesrovnalostech by měla být do tří měsíců zajištěna další vyšetření, která sluchové postižení prokáží a lékaři následně stanoví diagnózu. Do šesti měsíců věku dítěte by měla být zapojena rodina sluchově postiženého jedince do programu včasné intervence. Mezi další faktor, který může ovlivnit vývoj řeči u sluchově postiženého jedince, patří včasné přidělení vhodného sluchadla. Tím, že je dítěti se sluchovou vadou včas přiděleno sluchadlo odpovídající kvalitou jeho postižení, se zvyšuje šance, že kompenzace sluchové vady napomůže k rozvoji 14
intelektu a tím i řeči. Sluchadlo může napomoci k vývoji intelektu, protože dokáže kompenzovat do jisté míry sluchové vjemy, které jsou hlavním přijímačem informací. Prostřednictvím těchto informací lze rozum dítěte vyvinout lépe, než kdyby sluchové vjemy kompenzovány nebyly. K posouzení toho, jaké sluchadlo je pro individuální dítě vhodné, slouží vývojové škály a testy sluchové percepce. Dítěti však nemusí být nutně přiděleno pouze zmíněné sluchadlo, ale například kochleární implantát. Implantace této kompenzační pomůcky by záležela stejně jako u sluchadla na stupni sluchového postižení jedince a celkové vhodnosti implantace. Na vývoj jazykových schopností jedince má vliv i rodinné prostředí. Rodiče mají totiž velký podíl na rozvoji potenciálu, intelektových a komunikačních schopností svého sluchově postiženého dítěte. Dítě většinou přirozeně napodobuje osoby v prostředí, ve kterém žije a snaží se jim vyrovnat, čímž rozvíjí své schopnosti a dovednosti. Pokud však nastane situace, kdy je sluchové postižení natolik těžké, že nápodoba nefunguje, je třeba zvolit způsob komunikace, kterému dítě porozumět dokáže. Důležité je, aby si rodiče sluchově postiženého dítěte nejdříve stanovili, jakým způsobem budou se svým neslyšícím potomkem komunikovat. Velkým problémem v rodinném prostředí bývá často právě to, že se členové domácnosti nedokáží dohodnout na způsobu a prostředku komunikace. Špatná komunikace může mít za následek neshody mezi členy domácnosti. V ojedinělém množství případů, kdy je v rodině neslyšící člen, způsobuje rozepře a neshody v komunikaci samotná hluchota.5 Na praktickém příkladu sluchově postižené dívky Barbory se projevují teoretické poznatky o zmíněných faktorech ovlivňujících vývoj řeči následovně: Po prostudování materiálů (spisů o dívce), které jsem měla k dispozici, jsem usoudila, že zcela jistě nemohu říci, kdy bylo u dívky sluchové postižení 5
[online]. ŠKODOVÁ, Eva. [cit. 2015-08-17]. Dostupné z: http://ephata.cz/vyvoj-edukace-reci-usluchove-postizeneho-ditete/
15
zachyceno a diagnostikováno, ani v jaké době začala být dívčina těžká percepční oboustranná sluchová vada kompenzována výkonnými sluchadly. Jistě vím, že sluchově postižená dívka je v péči speciálně pedagogického centra, a tedy i pedagoga, od roku 2011. Tento rok matka žádala o posouzení vhodnosti zařazení dcery do základní školy formou individuální integrace z důvodu speciálních vzdělávacích potřeb kvůli těžké percepční oboustranné sluchové vadě se symptomatickou poruchou řeči a dále kvůli možnému opoždění ve vývoji dítěte. Co se týče prostředí, ve kterém dívka žije, můžu říci, že největší vliv na rozvoj komunikace sluchově postižené dívky má její sestra, dvojče. Barbora se snaží v mnoha pohledech svou sestru napodobit, čímž rozvíjí nejen své komunikační schopnosti, ale i jiné dovednosti, například balet, který společně se sestrou navštěvují a doma spolu trénují. Přítomnost dvojčete v rodině je velkou výhodou. To, že má Barbora stejně starou sestru bez zdravotního postižení by mohlo mít samozřejmě i nevýhody. Například to, že Barbora bude na své sestře závislá v kolektivu, což jí bude bránit v plnohodnotném zařazení se mezi své vrstevníky. V budoucnu může odlišnost sester narušit vztahy v rodině, kde by mohla být jedna z dívek upřednostňována a sestry by mezi sebou mohly pocítit rivalitu, soupeření, které by mohlo vést k předhánění se.6 V mnohých situacích se může zdát, že Barbořino dvojče působí jako tlumočník v komunikaci mezi slyšícím dítětem ve škole a neslyšící sestrou, což ulehčuje Barboře integraci mezi své vrstevníky. Komunikace doma mezi členy rodiny nevázne, protože dívka skvěle odezírá, tudíž se rodiče nemusejí učit znakový jazyk. Řekla bych, že se v tomto případě musela sluchově postižená dívka komunikaci v rodině podřídit tím, že odezírá, což je pro malé dítě velmi náročné, ale na druhou stranu jí tento způsob komunikace ulehčí 6
SPANIHELOVÁ, I. [cit. 2015-08-17] http://www.azrodina.cz/1768-souziti-s-postizenym-ditetemocima-psychologa
16
navazování vztahů v budoucnu. Ještě jednou zmíním, že dívka vzhledem ke svému postižení komunikuje výborně. Skutečnost, že odezírá a komunikuje mluvenou řečí, usnadňuje komunikaci jí i slyšícímu, který s vedením rozhovoru se sluchově postiženou osobou nemá zkušenosti. Dívka komunikuje srozumitelně mluvenou řečí nejvíce doma, což také komunikaci mezi členy rodiny zlehčuje. V případě potřeby využívá sluchově postižené děvče doma zesilovací FM systém, doporučen logopedem. Zesilovací FM systém členové domácnosti využívají v případech, kdy je každá osoba v jiné místnosti. Zesilovací systém je velkou výhodou, protože má široký dosah a dívka může slyšet zavolání rodiče stejně jako její sestra, aniž by byly dívky blízko sebe, nebo ve stejné místnosti. To, že komunikace mezi členy domácnosti funguje, má velký vliv na osvojení schopností a dovedností sluchově postižené dívky. Myslím si, že právě díky dobré komunikaci v rodině dívka komunikuje na takové úrovni, která je vzhledem k jejímu postižení ohromující. 3.5 Symptomatické poruchy řeči Symptomatické poruchy řeči lze definovat jako narušení komunikační schopnosti, které doprovází jinou nemoc, poruchu, nebo dominantní postižení. Narušená komunikační schopnost může tedy znamenat v celkovém klinickém obrazu dominanci, nebo může být pouze symptomem jiné poruchy, vady, onemocnění. Symptomatické poruchy řeči vznikají na základě různých etiologických faktorů, které se od sebe dají velmi těžko rozpoznat a oddělit. Je tedy nutné propojit příčiny s následky poruch a následně s jednotlivými vazbami pracovat. Uvádí se modely tří základních případů vzniku symptomatických poruch řeči: 1. Primární příčina – například dědičnost způsobuje dominantní postižení, které provází právě narušená komunikační schopnost, symptomatická porucha řeči. Pod dominantním postižením si můžeme představit například hluchotu.
17
2. Sekundární příčina – například orgánové postižení mozku způsobuje dominantní
postižení,
které
doprovází
sekundárně
narušená
komunikační schopnost. Současně však primární příčina způsobí paralelní postižení, které se může projevit například jako inervace mluvních orgánů. Paralelní postižení může mít další negativní vliv na komunikační schopnosti, z čehož vzniká symptomatická porucha řeči. 3. Dvě i více primárních příčin – na komunikační schopnosti jedince působí negativně svým vlastním mechanismem. „Například slepota se svojí vlastní příčinou se sekundárně negativně projeví na komunikační schopnosti nevidomého, například verbalizmem. Současně však i jiná příčina, například negativní vliv prostředí, může též nepříznivě ovlivnit rozvoj komunikačních schopností u dítěte.“7 V praktickém případě se symptomatické poruchy řeči projevují u dívky tak, že špatně vyslovuje některé hlásky, tudíž je jí v některých situacích hůře rozumět. Příčina poruchy řeči u dívky je primární. Symptomatická porucha řeči doprovází dominantní postižení, tedy těžkou sluchovou vadu. 3.6 Péče logopeda Logopedická péče, ve které se dítě nachází od raného věku, je velice důležitým faktorem při rozvíjení komunikačních dovedností sluchově postiženého jedince. Právě logopedie se zabývá problematikou narušené komunikační schopnosti. Protože vývoj řeči závisí na všech rovinách jazyka jedinců, se kterými osoba se sluchovým postižením komunikuje. Řeč ovlivňuje prožívání, rozumový vývoj a začleňuje člověka do společnosti. Je na místě péče odborníka, tedy logopeda, který může zmírnit, nebo úplně odstranit narušenou komunikační schopnost u osoby v jakémkoliv věku. Péče logopeda je však velmi dlouhým a složitým procesem, při kterém se logoped snaží co nejvíce podpořit komunikační schopnosti jedince se sluchovým postižením.
7
KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, s. 184-185. Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-1110-9.
18
Od doby vzniku postižení, stupně a závažnosti poruchy, se odvíjí to, jakým způsobem bude logoped se sluchově postiženou osobou pracovat. Sluchově
postižená
dívka
Barbora
s logopedem
spolupracuje
prostřednictvím speciálně pedagogického centra. Převážnou část tohoto času je logopedická péče zaměřena právě na výše zmíněné špatné vyslovování určitých hlásek, což má za následek občasné neporozumění při dívčině projevu. Sluchově postižená Barbora pravidelně dochází v doprovodu rodičů na logopedická cvičení. Logoped spolupracuje se školou i zákonnými zástupci a spadá pod speciálně pedagogické centrum. Logoped pro dívku doporučil využívání níže zmíněného zesilovacího FM systému.
4 Komunikace a její prostředky Cílem této kapitoly je přiblížit čtenáři samotnou komunikaci lidí se sluchovým postižením a dále jednotlivé komunikační prostředky, bez kterých by komunikace osoby se sluchovým postižením nebyla možná. Komunikací obecně rozumíme chování, při kterém dochází k vysílání a přijímání konkrétní informace mezi dvěma organismy. Je vrozená a dá se říci, že pro člověka instinktivní. Je známo, že při těžkém sluchovém postižení, které vzniklo před osvojením mluvené řeči, nebo jakýchkoliv sluchových vjemů, dochází k deficitu ve vývoji myšlení a řeči. To se může projevit například v porozumění pojmům a souvislostem, nebo ve zvládání logických operací, nemluvě o tom, že se nevytváří vnitřní řeč, což může mít za následek narušení vnímání osobní identity člověka. Je proto nutné, aby člověk s těžkým sluchovým postižením rozvíjel v největší možné míře náhradní způsoby komunikace, dorozumívací prostředky.
19
Mezi dorozumívací prostředky sluchově postižených jedinců patří: 4.1 Odezírání „Slyšení očima je velmi delikátní umění, jímž může bystré a pozorné oko podle pohybu rtů slyšet i to, co mluví kterákoliv osoba.“8 „Odezírání – vizuální percepce řeči – je schopnost vnímat mluvenou řeč sledováním pohybů viditelných částí mluvidel, přičemž si odezírající doplňuje tento neúplný obraz mluvené řeči pozorováním výrazu obličeje, gestikulace i pohybů těla.“9 Odezírání je považováno za nejčastější způsob v komunikaci neslyšících lidí se slyšícími. Je zřejmé, že odezírání je mnohonásobně náročnější než poslouchání, tudíž bývá spojováno s větší mírou únavnosti. Důležitý je fakt, že vlohy k odezírání jsou vrozené, proto se odezírání nedá naučit. Odezírání však lze do určité míry tréninkem zlepšit. Je známo, že člověk se sluchovým postižením, který odezírá výborně, nikdy nepochytí a nezíská tolik informací, jako kdyby je slyšel. Z mluveného jazyka lze odezřít asi jednu třetinu a zbytek musí sluchově postižený uhádnout. To je důvod toho, proč se na pouhé odezírání v komunikaci nelze spoléhat. Je dobré, aby osoba s těžkým sluchovým postižením kombinovala několik dorozumívacích prostředků. Odezírání lze považovat za určitý dar, nebo schopnost, kterou neslyšící obdržel při narození, protože pokud neslyšící schopnost odezírání nemá, nepomůže mu ani ten sebepropracovanější kurs odezírání. Pod pojmem odezírání si můžeme představit hádání ve velmi rychlém tempu s velmi malým počtem informací, které jsou k postřehnutí slova, nebo pochopení věty potřebné. I když neslyšící může relativně dobře odezřít
8
HRUBÝ, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. vyd. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1998, s. 190. 2 sv. ISBN 80721-6075-3. 9 JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 20. ISBN 80-7216-050-8.
20
samohlásky, které tvoří slovo, musí slovo ve většině případů hádat, protože například hláska (h) a (k) jsou při odezírání nerozeznatelné. Nyní popíši, jak se projevuje odezírání na konkrétním případě sluchově postižené dívky. V komunikaci sluchově postižené dívky hraje odezírání velkou roli v udržování kontaktu, protože Barbora odezírá vzhledem ke svému postižení velmi dobře nejen slova, která zná, ale při trpělivosti a zopakování je schopna odezírat i slova, která tak často nepoužívá. Je důležité, aby slova byla správně vyslovována, ne však přehnaně artikulována. Otázkou však může být fakt, že dívka při komunikaci většinou používá zesilovací FM systém, takže je schopna pochytit částečně některé informace, což jí při odezírání může pomoci. Osobně jsem dívku viděla komunikovat i bez FM zesilovacího systému se svým otcem, komunikovali spolu právě odezíráním a mluvenou řečí. 4.2 Prstová abeceda Jako prstová abeceda je označována soustava znaků, která je znázorňována většinou pomocí prstů pravé ruky, jindy obou rukou. Pomocí prstů sluchově postižený znakuje jednotlivé hlásky, nebo písmena abecedy. Daktylotika (prstová abeceda) je k vidění například v televizi, při tlumočení pořadů do znakové řeči. Známá je také „tajná řeč“, jedná se o prstovou abecedu, kterou používají slyšící děti prostřednictvím obou rukou. Jednoruční prstovou abecedu by měl ovládat každý slyšící, který přichází s neslyšící osobou do styku. Prstová abeceda je dokonce považována za integrální součást znakového jazyka. Nevýhodou prstové abecedy je fakt, že vybudování komunikace s neslyšícím pouze na tomto principu, je problematické právě díky pomalosti. Prstová abeceda se u sluchově postižené dívky využívá velmi často, tudíž je pro ni tento prostředek komunikace důležitý. Jedná se o situace, kdy si dívka není jista tím, zda porozuměla zadání, které ji bylo poskytnuto pouze ve 21
sluchové formě, myslím tím tedy takovou formu, kde by dívka musela odezírat, číst, nebo slyšet s pomocí kompenzačních pomůcek. Komunikace mezi asistentkou pedagoga a sluchově postiženou dívkou spočívá v tom, že asistentka pedagoga znázorní pomocí prstové abecedy dívce většinou jedno slovo, kterému dívka ve výkladu nerozuměla. Barbora tedy využívá prstovou abecedu ve škole z důvodu ujištění se o správnosti určité informace. 4.3 Totální komunikace „Komunikační deficit je u mnohých sluchově postižených osob tak velký a závažný, že pro jeho kompenzaci nestačí využívat pouze některé dorozumívací prostředky, ale je vhodné spíše počítat s celým komplexem komunikačních metod.“10 Totální komunikace je považována za způsob, kdy se neslyšící dorozumívají předáváním informací mluvenou řečí, posunky, znaky, prstovou abecedou, psaním a mimikou. Pro to, aby mohl sluchově postižený přijmout informaci, musí využívat sluchové vnímání (kompenzované sluchadlem popřípadě jinou kompenzační pomůckou), odezírání, vnímání posunků, znaků, prstové abecedy, mimiky a čtení.11 Domnívám se, že v případě dívky se sluchovým postižením se totální komunikace používala jako prostředek komunikace v rodině, když byla Barbora menší. Nedokážu však posoudit, do jaké míry, protože dívka neuměla psát ani číst. Totální komunikace v tomto případě nejspíše znamenala spíše vnímání posunků a různých znaků, možná používáním obrázků. Při komunikaci s asistentkou pedagoga, se totální komunikace projevuje velmi často a efektivně. Dívka svou asistentku vnímá soustředěně, na druhé straně asistentka pedagoga s dívkou komunikuje prostřednictvím mimiky, posunků, správného vyslovování slov, psaní slov na papír, nebo prstovou abecedou tak, aby si byla jistá tím, že dívka danému slovu, tématu, úkolu, nebo otázce 10
SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, s. 79. Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1733-3. 11 JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 25. ISBN 80-7216-050-8.
22
rozumí. Smyslem komunikace mezi asistentkou pedagoga a dívkou se sluchovým postižením je porozumění probírané látce ve škole. Na praxi jsem vypozorovala také situaci, kdy prostřednictvím mimiky sluchově postižená dívka komunikovala se svým spolužákem, který k ní vztáhl ruku a druhou rukou ukázal ven ze dveří na chodbu. Chlapec beze slov vyjádřil prosbu, aby si s ním šla dívka na chodbu před třídu hrát. Dívka se pousmála a ruku v ruce s chlapcem odešla. 4.4 Mluvená řeč Nedoslýchaví lidé jsou většinou schopni komunikovat mluvenou řečí, protože mají v různém rozsahu využitelné zbytky sluchu. Pro nedoslýchavého jedince je mluvená řeč hlavním prostředkem komunikace s lidmi bez sluchového postižení. Lidé postlingválně ohluchlí sice neslyší, ale vyrostli jako slyšící lidé. V komunikaci většinou nejvíce používají právě mluvenou řeč, odezírání nebo čtení a psaní. Pro
prelingválně
neslyšící
osoby
je
nejčastějším prostředkem komunikace znakový jazyk, který využívají v kontaktu s ostatními lidmi se sluchovým postižením. Prostřednictvím znakového jazyka se totiž mohou snadno a rychle vyjádřit. Pokud to možnosti prelingválně neslyšícího člověka dovolí, komunikuje se slyšícím okolím mluvenou řečí.12 „Mluvené řeči se sluchově postižené dítě učí stejně jako zdravé děti. Napodobují řečové vzory ze svého okolí, napodobují řeč jazykového společenství, kde vyrůstají. Při rozvíjení orální – mluvené řeči se využívá sluchu pomocí sluchadel a dalších přístrojů a dítě se systematicky učí odezírat. Součástí reedukačního programu je cílené rozvíjení nejen sluchového, ale i zrakového vnímání, rozvíjení motorických dovedností atd.“13
12
Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 13. ISBN 80-86792-27-7. 13 JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, s. 19. ISBN 80-7216-050-8.
23
Mluvená řeč se tedy využívá podle toho, v jakém společenství sluchově postižená osoba žije a čí mluvenou řeč má možnost napodobovat. Pokud osoba se sluchovým postižením žije ve společnosti, kde je více lidí sluchově postižených, nemá tolik šancí si mluvenou řeč osvojit. Na druhé straně, pokud sluchově postižený člověk žije ve společenství, kde jsou převážně osoby, co slyší a komunikují mluvenou řečí, může si ji alespoň částečně osvojit. Sluchově postižená dívka Barbora žije v rodině, kde je primárním komunikačním prostředkem právě mluvená řeč, tudíž ji dívka ovládá vzhledem ke svému těžkému sluchovému postižení velmi dobře. Pomocí odezírání a sluchadel je schopna komunikace, při které ví, co jí druhý říká a sama dokáže pomocí mluvené řeči odpovědět. V tomto případě by mohla být k zamyšlení situace, kdy by sice rodina komunikovala mluvenou řečí, ale dívčino postižení by jí nedovolilo komunikovat tak dobře, jako komunikuje nyní. Podle mého názoru hraje při využívání tohoto prostředku komunikace velkou roli i stupeň sluchového postižení, nebo včasné přidělení kvalitní kompenzační pomůcky vhodné ke kompenzaci určitého druhu sluchového postižení. Důležitým faktorem, pro výběr tohoto komunikačního prostředku může být i identita jedince, kterého učili doma mluvenou řeč, ale on pak našel svou identitu jinde. 4.5 Čtení a psaní V dnešní době dochází mezi slyšícími lidmi k velkým omylům, co se komunikace se sluchově postiženými jedinci týče. Spousta lidí bere fakt, že neslyšící lidé bez problémů píší a čtou, za samozřejmost Ve většině případů jsou tyto nepodložené domněnky mylné. Zapomíná se na to, že pro to, aby se sluchově postižený člověk mohl naučit číst a psát, se nejdříve musí naučit porozumět jazyku, který společnost v komunikaci využívá. Problémy se čtením mají tedy nejvíce děti se sluchovým postižením, které ztratily sluch před tím, než si osvojily základy jazyka, kterým společnost komunikuje. Neslyšící lidé v naší společnosti umějí číst a žádný z nich není negramotný v tomto smyslu. Problém je však v tom, že i když sluchově postižený rozezná 24
písmenka, nemusí porozumět napsanému textu. Názory toho typu, že neslyšící sice neslyší, ale může si veškeré informace přečíst, jsou mylné. Je zřejmé, že jedincům, kteří přišli o sluch předtím, než si osvojili mluvenou řeč, se mateřský jazyk učí s velkými obtížemi. Velký vliv na rozvoj čtení má rodina. Pokud jsou členové domácnosti slyšící, je velmi pravděpodobné, že své neslyšící dítě vedou ke čtení od útlého věku, což napomáhá k osvojení mateřského jazyka do určité míry ještě před tím, než dítě začne navštěvovat školu, kde mateřský jazyk rozvíjí. V případě sluchově postižené dívky se čtení a psaní využívá jako prostředek komunikace. Může to být důsledkem skutečnosti, že dívka vyrůstá v rodině, kde všichni členové slyší a výhodou jí může být její sestra, se kterou doma od raného věku čte a píše. K tomu, aby se neslyšící dítě mohlo naučit číst, mělo by si osvojit alespoň základy českého jazyka. Na učení se číst má vliv rodina, protože určuje způsob komunikace. Jsou tu dvě varianty, podle kterých se formuje komunikace v rodině. Prostřednictvím komunikace si neslyšící dítě může osvojit základy českého jazyka a slyšící rodiče mohou své neslyšící dítě učit číst. Barbora komunikuje prostřednictvím mluvené řeči a odezírání právě díky tomu, že tak komunikuje od útlého věku doma. Dívka se ve škole učí písmenka a slova pomocí prstové abecedy, nebo obrázků, které jí ukazuje asistentka pedagoga, nebo samotný pedagog. Slova odezírá. Dívka čtení a psaní procvičuje jak ve škole, tak doma, což napomáhá k osvojení si tohoto komunikačního prostředku. Měla jsem možnost sluchově postižené dívce v některých situacích nahrazovat asistentku pedagoga, takže jsem viděla, jak píše. Byla jsem velice udivena, protože psala snad nejlépe ze třídy a mnohé děti bez sluchového postižení by se jí zdaleka nemohly vyrovnat. Otázkou však je, zda má na schopnost psaní vliv sluchové postižení, nebo se jedná o stejné faktory jako u ostatních dětí, například o motoriku, impulzivitu, soustředění.
25
4.6 Znakový jazyk Znakový jazyk lze považovat za to, co dělá z neslyšících lidí jazykovou a kulturní menšinu. Znakový jazyk totiž představuje společný komunikační kód pro osoby s těžkým sluchovým postižením. Znakový jazyk používají jako prostředek komunikace s osobami se sluchovým postižením nejvíce lidé prelingválně neslyšící. Znakový jazyk je pro prelingválně neslyšící osoby přirozený a mohou se prostřednictvím něho snadno vyjadřovat. Laická veřejnost by si znakový jazyk neměla plést s pantomimou, protože je mezi těmito dvěma způsoby komunikace značný rozdíl. Znakový jazyk spočívá v omezení prostoru při reprodukci, což znamená, že se při komunikaci využívá pouze tzv. „znakovací prostor“. Tento termín představuje komunikaci v prostoru ohraničeném temenem hlavy, upaženými lokty a linií boků.14 Znakový jazyk se v konkrétním případě sluchově postižené dívky Barbory jako prostředek komunikace nevyužívá. Ačkoliv je znakový jazyk používán nejvíce u lidí s těžkým sluchovým postižením, je zřejmé, že ho dívka nepoužívá, protože žije ve společnosti, kde není žádná neslyšící komunita, která by znakovala. Je možné, že pokud se do takové společnosti někdy Barbora dostane, najde tam svou identitu a znakový jazyk si osvojí. Považuji začlenění kapitoly o tomto komunikačním prostředku do své práce za důležité, protože znakovým jazykem komunikuje velké množství sluchově postižených osob, proto jsou teoretické informace, týkající se znakového jazyka, pro téma komunikace sluchově postižených osob přínosné.
5 Zásady správné komunikace Tato kapitola čtenáři poskytne základní informace o tom, za jakých podmínek je komunikace se sluchově postiženou osobou možná, jaká pravidla musí být při komunikaci s neslyšícím respektována a jakých nejčastějších chyb v komunikaci s osobou se sluchovým postižením by se měl slyšící 14
Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 15-19. ISBN 80-86792-27-7.
26
vyvarovat. Toto téma jsem do své práce začlenila proto, aby se čtenář mohl informovat o tom, jak s osobou se sluchovým postižením komunikovat. Velké množství lidí bez sluchového postižení je v situaci, kdy má s osobou se sluchovým postižením komunikovat, v rozpacích. K tomu, aby komunikace s dítětem, které má sluchové postižené, byla možná, musí být splněny určité podmínky. Tyto podmínky by měly být respektovány jak ze stran každé osoby, která se o komunikaci s neslyšícím jedincem bude snažit, tak ze strany samotného sluchově postiženého. Je důležité, aby se se sluchově postiženým jedincem pracovalo individuálně s ohledem na jeho postižení. Slyšící osoba nikdy nesmí nabýt dojmu, že kompenzační pomůcky mohou plnohodnotně neslyšícímu nahradit sluch, tudíž s neslyšící osobou nesmí komunikovat tak, jakoby komunikovala se slyšícím člověkem. 5.1 Podmínky pro komunikaci První podmínkou pro zlehčení komunikace neslyšícího a slyšícího je vyšetření zraku, především zrakové ostrosti, která je sledována zprvu orientačně. Pozorujeme, zda dítě dokáže rozlišit například detaily na obrázku z určité vzdálenosti. V populaci neslyšících dětí je totiž prokazatelně více zrakových vad, než v populaci dětí bez sluchového postižení.15 Pokud dítě komunikuje ve společnosti, kde je více lidí, je dobré, aby mělo vyhrazeno akusticky vhodné místo. Při komunikaci ve škole, nebo v práci je nutné, aby byla zohledněna velká únavnost neslyšícího, vzhledem k tomu, že svůj sluch namáhá více, než jedinec bez sluchového postižení. Neslyšící by měl být pochopen a mělo by mu být porozuměno. V případě komunikace slyšícího a neslyšícího dítěte by mělo být slyšící dítě informováno o postižení svého vrstevníka, což vede k učení přijímání odlišností již v útlém věku. Tato skutečnost může odbourat případné budoucí předsudky vůči lidem s postižením. Pokud je neslyšícím dítě, měli by se dospělí často ujišťovat o 15
JANOTOVÁ, Naděžda. Rozvíjení zrakového vnímání a odezírání sluchově postižených dětí. 1. vyd. Praha: Septima, 1996, s. 7.ISBN 80-858-0184-1.
27
tom, zda správně fungují všechny kompenzační pomůcky, které využívá. V komunikaci by se každý slyšící měl ujistit, zda neslyšící rozumí tomu, co mu bylo sděleno. Pokud komunikace probíhá v prostředí, kde je možné eliminovat všechny rušivé zvuky, mělo by tak být učiněno. Neslyšící by měl být veden k tomu, aby si dokázal říct o pomoc, nebo naopak dokázal vyjádřit, že je mu něco nepříjemné. Nyní popíši, jak se teoretické poznatky o podmínkách pro komunikaci projevují na konkrétním případě v praxi. Sluchově postižená dívka Barbora má vyhrazeno akusticky vhodné místo v první lavici a její občasná únavnost je zohledňována zejména při výkladech, které si děti samy musí zapisovat. V takovém případě pomůže se zapisováním Barboře asistentka pedagoga. Takovýchto situací však za dobu, co jsem byla na praxi, nenastalo mnoho. Dívka je pečlivá, ráda má ve svých věcech a zápiscích pořádek. Ráda píše, tudíž se u ní únava natolik neprojevuje, pokud vykonává činnost, která ji baví. V kolektivu dětí ve třídě je důsledně vysvětleno sluchové postižení, které Barbora má. Dívčini vrstevníci jsou informování o tom, jak s dívkou mají komunikovat, jaké kompenzační pomůcky dívka využívá a učí se tak přijímat v útlém věku odlišnosti, což vede k rozvíjení společenských vztahů a následnému potlačení předsudků na základě vlastní zkušenosti s osobou s postižením. Ve třídě, kde je integrována dívka s postižením, se pedagog i jeho asistent často informují o tom, zda dívčiny kompenzační pomůcky fungují tak, jak mají. Dívky se často ptají, jestli rozumí probírané látce. Pokud dívka dá najevo, že látce rozumí, pokračuje pedagog ve výkladu. Občas se může stát, že kompenzační pomůcky fungují, ale dívka není schopna pochytit informaci, kterou nutně pochytit potřebuje. Dívka je schopna dát najevo, že informaci nepochytila, nebo že neví, co má dělat. Asistent pedagoga, nebo sám pedagog jí samozřejmě vše vysvětlí znovu a opět se ujistí, že dívka ví, jaký úkol má plnit, nebo jakou důležitou informaci si má zapamatovat. V situaci, kdy kompenzační pomůcka nefunguje, se dospělí ve třídě okamžitě snaží zjistit příčinu této poruchy. Pedagog ani asistent pedagoga nikdy
28
nepokračuje ve výkladu, nebo ve sdělování důležitých informací, pokud dívčiny kompenzační pomůcky nefungují správně. 5.2 Pravidla správné komunikace Nutností je, aby při komunikaci s neslyšícím slyšící osoba stála čelem ke světlu, tudíž by neslyšící měl být otočen zády k oknu, protože proti světlu se odezírat nedá. Je zbytečné na sluchově postiženou osobu křičet, protože pokud má nějaké zbytky sluchu, zesílí zvuky pomocí kompenzačních pomůcek. Je tedy důležité spíše srozumitelně vyslovovat, než zvyšovat tón hlasu. Slyšící by měl mluvit k neslyšícímu pomalu a zřetelně, ne však přehnaně artikulovat. Jestliže chce slyšící s neslyšící osobou komunikovat, měl by dát tuto skutečnost osobě se sluchovým postižením najevo tak, aby ji v žádném případě nepolekal. Pokud slyšící vycítí, že mu sluchově postižený nerozuměl, doporučuje se opakovat stejnou větu za použití synonym, přičemž věta musí mít stále stejný smysl. Pokud má neslyšící pochytit výklad ve větším počtu lidí, je na místě, aby seděl v první lavici z důvodu toho, aby bez potíží dohlédl na ústa mluvícího a mohl tak odezírat.16 V praktickém případě sluchově postižené dívky Barbory se pravidla správné komunikace s osobou se sluchovým postižením prolínají například v takové situaci, kdy pedagog s dětmi sedí na koberci, a společně si všichni sdělují zážitky z víkendu. Pedagog vždy zajistí sluchově postižené dívce místo zády k oknu tak, aby on seděl k oknu čelem a Barbora měla dobrý výhled na rty mluvícího pedagoga a mohla odezírat. Pokud je dívka zaměstnána jinou činností a pedagog, asistent pedagoga, nebo dívčini vrstevníci chtějí se sluchově postiženou dívkou komunikovat, vědí, že je zbytečné na Barboru křičet, nebo pouze zvyšovat hlas. Překvapilo mě, jak jsou děti schopné respektovat fakt, že musejí k dívce přijít zepředu a opatrně jí poklepat na rameno, aby ji nevylekaly. Pokud má asistent pedagoga při zadání určitého úkolu pocit, že dívka nerozumí tomu, co má dělat, okamžitě se dívky táže, zda 16
HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s. 1516.
29
danému pokynu pedagoga rozumí. Pokud dívka kývne, že ne, asistent pedagoga se snaží vysvětlit sdělení pomocí jiných slov stejného významu. Jak už jsem dříve zmínila, sluchově postižená dívka má ve třídě vyhrazeno místo v první lavici tak, aby dobře viděla na rty mluvícího pedagoga i jeho asistenta. 5.3 Podmínky pro odezírání Jak již jsem zmínila dříve, první podmínkou, která by měla být splněna je skutečnost, že by rodiče měli svému neslyšícímu dítěti pravidelně kontrolovat zrak. Ve většině případů, kdy je dítě sluchově postižené, je zasažen právě i zrak. Rodiče mohou kontrolovat zrak svého potomka například takovým způsobem, že budou ukazovat dítěti obrázky na určitou vzdálenost. Rodiče si mohou všimnout zrakové vady u svého potomka i při běžném dění, aniž by své dítě zrakové funkce kontrolovali. Za další podmínku, která je důležitá pro správné odezírání, můžeme považovat osvětlení. Dobré osvětlení má velký význam pro zrakové vnímání. Na odezírání může mít vliv například velikost oken, jejich čistota, umístění bytu, nebo třídy v úzké ulici nebo u parku. Kvalitu osvětlení udávají právě tyto objektivní činitelé. Pokud sluchově postižený komunikuje za špatných světelných podmínek, může být více unaven, až vyčerpán, protože musí vyvinout více energie k tomu, aby pochytil informace. V místnosti se doporučuje využívání lampy, která osvětlí místnost celoplošně. Není vhodné bodové osvětlení lampou, například pokud dítě píše úkoly u stolu. Na odezírání má vliv i vzdálenost mluvící osoby, která by mezi dítětem a mluvící osobou, neměla být větší než 3 m a menší než ½ m. U mladších dětí se při komunikaci prostřednictvím odezírání doporučuje, aby byla hlava mluvícího a hlava odezírajícího ve stejné úrovni, protože je to pro dítě snazší. Způsob mluvení může odezírání buď podporovat, nebo omezovat. V každém případě má řeč mluvící osoby na komunikaci se sluchově postiženou osobou velký vliv. Jak je již výše popsáno, je důležité, aby slyšící mluvil pomalu, zřetelně, ale ne s přehnanou artikulací. Neslyšící by měl být 30
v pozici zády k oknu, aby mohl slyšící lépe odezírat. Slyšící by se měl vyvarovat řeči skrz zuby s malým čelistním úhlem, protože takový způsob komunikace je pro neslyšící osobu špatně rozeznatelný. Slyšící by se také neměl při komunikaci široce smát, protože se jeho mluvidla dostanou do jiného postavení. To samé platí v případě, kdy má mluvící v ústech žvýkačku, jídlo nebo cigaretu. 17 Při odezírání může mít důležitý vliv i mimoslovní komunikace, která je důležitou složkou zrakového vnímání. Odezírající vnímá pohyby úst, ale i mimiku a výraz očí. I když je mluvní projev jednoslovný, výraz obličeje je jeho nejdůležitějším doprovodem. K doplňování informace, která je sluchově postižené osobě předávána, patří také gestikulace rukou. Na konkrétním praktickém případu se teoretické poznatky o podmínkách pro odezírání projevují tak, že dívce byl zrak vyšetřen a byla jí diagnostikována zraková vada, kvůli které nosí sluchově postižená Barbora dioptrické brýle, které ve škole sundává pouze na tělocvik. Bohužel nedovedu říci, jak silné dioptrie dívka má, ale vzhledem k tomu, že je schopna chytit míč, který na ni letí, domnívám se, že její zraková vada je pouze lehká. Co se osvětlení týče, z mého vypozorování je kvalita přirozeného světla dobrá, protože třída, kterou dívka navštěvuje, je prosvětlena velkými okny, jejichž žaluzie jsou po většinu času výuky vytažené. Pokud je špatné počasí, je třída vybavena právě výše zmiňovanými lampami, které osvětlí místnost celoplošně.18 Jak už jsem zmínila, dívka sedí ve třídě v první lavici, která je umístěna naproti katedře pedagoga, tudíž je v tomto případě vzdálenost mluvící osoby od neslyšícího dodržována. Dodržována je i stejná úroveň pozice hlav při komunikaci, kdy asistent pedagoga sedí naproti Barboře ve stejné výšce, jako 17
JANOTOVÁ, Naděžda. Rozvíjení zrakového vnímání a odezírání sluchově postižených dětí. 1. vyd. Praha: Septima, 1996, s. 7.ISBN 80-858-0184-1. 18 JANOTOVÁ, Naděžda. Rozvíjení zrakového vnímání a odezírání sluchově postižených dětí. 1. vyd. Praha: Septima, 1996, s. 8.ISBN 80-858-0184-1.
31
ona. Pokud sluchově postižené dívce něco sděluje pedagog, individuálně se k dívce nakloní a důležitou informaci ji sdělí znovu a ujistí se o tom, že dívka rozumí. V kolektivu dětí vzdálenost mluvící osoby moc dodržována není. Děti se snaží na Barboru mluvit z větší vzdálenosti, ale když zjistí, že je dívka nevnímá, protože je neslyší, nebo na ně nevidí, přijdou blíže. To, že si Barbořini vrstevníci nedokáží zafixovat fakt, že by se svou sluchově postiženou spolužačkou měli komunikovat z menší vzdálenosti, je k jejich věku celkem pochopitelné. 5.4 Nejčastější chyby v komunikaci Nejčastější chyby v komunikaci vznikají kvůli mylnému smýšlení laické veřejnosti, která o problematice komunikace osob se sluchovým postižením nemá žádné teoretické poznatky, nebo vlastní zkušenosti, které by je zbavily mýtů a pověr. Spousta lidí si myslí, že neslyšící se mezi sebou dorozumívají pomocí gest a pantomimy, nebo že znakový jazyk je mezinárodní, nemá gramatiku, má malou slovní zásobu, je na celém území ČR stejný. Někteří lidé se také domnívají, že pokud jim neslyšící osoba nerozumí, mohou jí informaci napsat a ona automaticky sdělení přečte. Všechny tyto myšlenky jsou mylné. Tudíž první chybou v komunikaci s neslyšícím jsou předsudky a nedostatek informací o této problematice. Další chybou, které se slyšící osoba vůči sluchově postiženému může dopustit je přehnaná artikulace, kdy si slyšící myslí, že pokud bude přehnaně otevírat ústa, neslyšícímu tím pomůže. Jak již bylo zmíněno, přehnaná artikulace je v komunikaci se slyšící osobou pro neslyšícího spíše problém, než ulehčení.19 Laická veřejnost, která nemá o sluchovém postižení alespoň teoretické poznatky, se dopouští další často prováděné chyby v komunikaci s osobou se sluchovým postižením. Upozorňuje na rozhovor poklepáním na rameno neslyšící osobě, která stojí ke slyšícímu zády. Osobu se sluchovým postižením tento způsob ve většině případů vyleká. Pokud tedy nenavážeme 19
Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 15-19. ISBN 80-86792-27-7.
32
oční kontakt a máme potřebu s neslyšícím komunikovat, je dobré upozornit na poklepání pouze, pokud osoba se sluchovým postižením stojí čelem, případně bokem a může tak vztažení naší ruky vidět. Pokud stojí neslyšící zády k nám, je dobré ho obejít a postavit se čelem k němu, když to situace dovolí. Další chybou při komunikaci se sluchově postiženou osobou může být profese, při které slyšícímu nedojde, že zaběhlé činnosti, jsou při rozhovoru s neslyšící osobou problémem. Například pokud si při vyšetření doktor nechá na ústech roušku a snaží se s neslyšícím komunikovat, nebo pokud mluví k sluchově postižené osobě a je k ní otočen zády. Osoba se sluchovým postižením tak nemá možnost odezírat. Proto je další chybou v komunikaci zakrývání si úst, což je často problémem slyšících, kteří nemají s komunikací s neslyšícími zkušenosti a zakrývání úst rukou je jejich zlozvykem.
6 Kompenzační pomůcky Použitím technických pomůcek, jako je například sluchadlo, kterému se budu níže věnovat podrobněji, lze více či méně vyrovnávat sluchovou poruchu, deficit vnímání zvuků. V dnešní době dochází k vývoji v kvalitě, účinnosti a využitelnosti přístrojů, které dokáží, do jisté míry, kompenzovat sluchově postiženým osobám jejich poruchy. Firmy, které kompenzační pomůcky vyrábějí a autoři, kteří se zabývají výukou a výchovou sluchově postižených jedinců, poskytují mnoho odborných materiálů, které zahrnují veškeré technické parametry, týkající se těchto vynálezů. Je důležité, aby byl sluchový deficit dítěte kompenzován tak, aby bylo dítě schopno slyšet v oblasti řečového spektra zvuky. Pokud se jedná o velmi těžkou poruchu, dítě by mělo slyšet alespoň zvuky z mimo-řečového pásma. Důležitým krokem pro rozvoj sluchu dítěte je uvědomění si faktu, že je nutné stimulovat sluchový nerv v co nejranějším období vývoje dítěte, kdy je mozek
33
schopen plasticity. Pouze malé procento z dětí s těžkou sluchovou poruchou většinou totiž nemá vůbec žádný zbytek sluchu.20 6.1 Sluchadlo Už v dávných dobách přišli lidé na to, že pokud si za ucho přiloží dlaň, nebo trubku podobající se trychtýři a zavedou zvuk do ucha, budou slyšet hlasitěji. Elektronická sluchadla představují nejúčinnější pomůcku pro sluchově postižené, kteří si zachovali alespoň zbytečky sluchu. Je známo, že sluchadla v posledních třiceti letech významně ovlivnila život mnoha lidem se sluchovým postižením, např. nedoslýchaví se mohou s využitím sluchadla pohybovat mezi slyšícími, protože jim rozumí. Z některých neslyšících se stali díky sluchadlům nedoslýchaví, což je velmi pozitivní zjištění zejména pro děti, které se díky této kompenzační pomůcce mohou snáze vzdělávat a pokusit se vytvořit srozumitelnější řeč. Neslyšícím, kteří nemají žádné zbytky sluchu, sluchadlo nemůže poskytnout skutečné zvuky. Může jim ale poskytnout jemné vibrace, které mohou být přínosné při odezírání. Sluchadlo představuje miniaturní elektronický zesilovač zvuku. Na mikrofon sluchadla dopadají slabé zvuky z okolí, které se změní na elektrický proud. Zesilovač značně zesílí proud a upraví ho podle individuální sluchové vady. Následně je proud přiveden do sluchátka (miniaturní reproduktor), ve kterém přeměnou elektrického proudu vznikají zvukové vlny. Takto vzniká velmi silný zvuk, který se dostává přímo do zvukovodu ucha.21 Známé jsou názory lidí, kteří tvrdí, že kompenzace sluchového postižení prostřednictvím sluchadla je důležité pouze u nedoslýchavých dětí, které díky sluchadlu mohou slyšet řeč. Pro těžce sluchově postižené jedince je podle těchto názorů užívání sluchadla zbytečné. Na tento názor mohu argumentovat 20
ŠEDIVÁ, Zoja. Psychologie sluchově postižených ve školní praxi. 1. vyd. Praha: Septima, 2006, s. 8-9. ISBN 8072162322. 21 HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s. 3032
34
tak, že využívání sluchadla těžce sluchově postiženým člověkem není vůbec zbytečné, protože umožňuje vnímat alespoň mírné vibrace a sluchově postižená osoba může rozpoznat, zda s ní někdo komunikuje, či nikoliv. V každém případě mohou jednotlivé osoby se sluchovým postižením vnímat tuto situaci jinak. Někteří nechtějí mít se sluchadlem nic společného, protože pro to mají své odůvodnění a lidé bez sluchového postižení by jejich rozhodnutí měli vždy respektovat. Je důležité připomenout si, že sluchadlo je vždy jen kompenzační pomůcka, která nemůže nahradit poškozený sluch. Poškozený sluch lze zlepšit komplexní rehabilitací sluchově postiženého. Kompenzační mechanismy se však rozvíjejí v určitém pořadí, pomalu a postupně, proto by si měla každá sluchově postižená osoba na své sluchadlo zvykat. Při používání sluchadla je důležité, aby si sluchově postižená osoba na sluchadlo navykala postupně a byla při jeho užívání trpělivá. Doporučuje se nošení sluchadla v krátkých časových úsecích, které pak sluchově postižený podle potřeby prodlužuje. Prvním krokem při kompenzaci ztráty sluchu pomocí sluchadla by měl být hovor s jednou známou osobou tváří v tvář, dále pak s několika osobami ve známém prostředí, kdy se doporučuje probírání známých témat. Dále by si měl sluchově postižený jedinec vyzkoušet komunikovat se známými, aniž by se podíval do jejich tváře. Hlasitost zesílení sluchadla by měl sluchově postižený zpočátku nechat na co nejnižší úrovni a teprve později by měl začít se zesilováním přístroje. Neslyšící by neměl zpočátku zesilovat sluchadlo ani v případě, že nerozumí. V takové situaci by se měl snažit vnímat a rozpoznávat pouze hlas. Pokud sluchově postižený jedinec nerozumí ani po vyvinutí této snahy, doporučuje se odpočinek.22 V dnešní době existuje více typů sluchadel, která jsou rozdělena: 1. Podle způsobu předávání zesílené akustické energie na vzdušné vedení a na kostní vedení, které lze také nazývat vibrátorem. Sluchadla 22
HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s. 3536
35
založena na vzdušném vedení zachovávají fyziologické vedení zvuku, proto jsou oproti sluchadlům na kostní vedení mnohem více užívané. Sluchadlo na kostní vedení lze užívat pouze u převodní poruchy sluchu. 2. Podle vlastností. „Nejdůležitější je dělení sluchadel podle jejich vlastností a výkonností. Samozřejmě existují sluchadla, která dokáží zvuk jen zesílit. Taková jsou vhodná spíše pro poruchy sluchu převodního typu, případně nitroušní vady nižšího stupně. Nitroušní vady sluchu těžšího stupně, které jsou nejčastější, však nelze vyrovnat jen prostým zesílením zvuku, protože přetrvává určitá deformace slyšeného zvuku, zvláště porozumění slovům. Proto existují sluchadla, která mají možnost nejenom zvuk zesílit, ale také korigovat velikost a charakter zesílení, případně zvuk i modulovat.“23 Sluchově postižená dívka Barbora využívá sluchadla s možností velmi silného zesílení:-pp-/push pull/, která jsou používána při kompenzaci těžkých a velmi těžkých sluchových vad. 3. Podle svého konstrukčního provedení (tvaru) na kapesní, závěsná, brýlová a sluchadla do zvukovodu. Ve své práci se podrobněji budu věnovat sluchadlu závěsnému, protože sluchově postižená dívka Barbora taková sluchadla vlastní. Závěsná sluchadla Závěsná sluchadla, kterým se také dále může říkat závěsy, přívěsky za ucho, nebo rohlíčky, jsou v dnešní době nejrozšířenějším typem sluchadel. Napájecí zdroj, elektronika, mikrofon a sluchátko jsou vestavěny do pouzdra, které má tvar malého rohlíčku. Do ušní tvarovky je poté krátkou pružnou hadičkou zesílený zvuk veden ze zavěšeného sluchadla umístěného za uchem. Závěsná sluchadla jsou velmi žádaná, proto se pyšní pestrým výběrem a zároveň výkonem. Jejich největší výhoda spočívá v tom, že při jejich 23
PULDA, Miloš a Mojmír LEJSKA. Jak žít se sluchovou vadou. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996, s. 10. ISBN 80-7013-226-4.
36
používání nedochází k rušivým zvukům. Pokud jsou používána na obou uších, mohou alespoň přibližně určit směr, ze kterého zvuk přichází – zajišťují tzv. stereofronní slyšení.24 Závěsné sluchadlo je umístěno za ušním boltcem. Další variantou sluchadel pro sluchově postiženou dívku Barboru by mohla být brýlová sluchadla, která byla v určité době velmi oblíbená, nyní se už nepoužívají. Byla určena těm, kteří současně kompenzují zrakovou i sluchovou vadu. Sluchadla byla skryta v jedné, nebo obou nožičkách brýlí, které byly jen o málo silnější, než nožičky normální. Tato sluchátka však byla nahrazena právě sluchadly závěsnými, které jdou pomocí mezičlánku napojit na nožičky libovolných brýlí.25 Mezi často používané kompenzační pomůcky pro sluchově postižené jedince můžeme zařadit i kochleární implantát, který představuje funkční smyslovou náhradu pro osoby, které mají velmi vážnou oboustrannou senzoneurální poruchu sluchu. Mluvené řeči za použití sluchadel takovýto lidé nerozumí vůbec. Kandidát na implantaci kochleárního implantátu musí projít nejdříve mnohými vyšetřeními, než mu bude implantát přidělen. Tuto kompenzační pomůcku jsem chtěla pouze zmínit, aby si čtenář nemyslel, že pro kompenzaci sluchového postižení je využíváno pouze sluchadlo. Více se však kochleárnímu implantátu věnovat v práci nebudu, protože sluchově postižená dívka Barbora využívá pro kompenzaci sluchové vady sluchadlo, tudíž by rozsáhlý popis kochleárního implantátu nebyl v souladu s cílem mé práce.26 6.2 Zesilovací FM systém FM
systém
umožňuje
zesílení
zvuku
prostřednictvím
sluchadel
jakéhokoliv typu. Zesilovací systém je tedy prostředkem, který poskytuje lepší 24
PULDA, Miloš a Mojmír LEJSKA. Jak žít se sluchovou vadou. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996, s. 10-11. ISBN 80-7013-226-4. 25 HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s. 3536 26 Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, s. 30-31. ISBN 80-86792-27-7.
37
přístup ke zvukovým informacím. Systém výrazně pomáhá zlepšit srozumitelnost mluvené řeči, což znamená větší možnost zapojení sluchově postižené osoby do společnosti. FM systém je složen z FM vysílače, FM přijímače nebo indukční smyčky. Přijímač se nachází na sluchadle a vysílač je umístěn blízko zdroje zvuku, který chce sluchově postižená osoba slyšet. Z mého pozorování vyplynulo, že dívka Barbora pomocí zesilovacího FM systému komunikuje převážně ve škole a doma jej až tak často nepoužívají. Zaměřím se tedy na to, jaké funkce by měl systém mít při školním vyučování, abych mohla posoudit, jak se v praktickém případě projevuje komunikace prostřednictvím této kompenzační pomůcky. Člověk, který hovoří na sluchově postiženou osobu, má zavěšený zesilovací FM vysílač na krku. Druhou variantou může být situace, kdy sluchově postižený drží vysílač v ruce a směřuje ho na osobu, která na něj mluví. Velkou výhodou zesilovacího FM systému je fakt, že nezáleží na vzdálenosti sluchově postižené osoby od zařízení, protože systém dokáže neslyšícímu zprostředkovat sluchový vjem stejně dobře, jako kdyby byl v ruce sluchově postiženého. Nastavení zesilovacího zařízení umožňuje neslyšícímu vnímat zvuk mluvícího bez ostatních rušivých elementů, nebo všechny zvuky, které v místnosti zaznívají.27 V praxi se teoretické poznatky o zesilovacím FM systému projevují ve velké
míře.
Komunikace
se
sluchově
postiženou
dívkou
Barborou
prostřednictvím zesilovacího systému je mnohem lehčí, než bez něj. Tato kompenzační pomůcka dívce usnadňuje komunikaci a poskytuje jí větší možnost zachycení sluchových vjemů. Slyšící by měl však obzvláště u dítěte často preventivně kontrolovat funkčnost kompenzačních pomůcek. V tomto případě se učitel, který měl zesilovací FM systém zavěšen na krku, při každé důležité informaci, kterou sděloval, sluchově postižené dívky tázal, zda prostřednictvím FM zesilovacího systému sdělení rozumí. Pokud dívka 27
HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987, s. 40
38
potvrdila, že ano, pokračoval učitel ve výkladu. Ve třídě, kterou sluchově postižená dívka navštěvuje, se využívají všechny funkce systému. Pokud pedagog, nebo asistent pedagoga pronášejí výklad, nebo sdělují důležité informace, mají FM systém nastaven tak, aby snímal pouze zvuk jejich hlasu. Na druhou stranu, pokud společně děti čtou, nebo si povídají o zážitcích, které prožily o víkendu, je FM systém umístěn v prostoru třídy tak, aby mohl snímat všechny zvuky, což umožňuje sluchově postižené dívce Barboře šanci pochytit veškerou mluvenou řeč, která v prostoru třídy probíhá. I přes těžké sluchové postižení je dívka schopna pokračovat ve čtení po předešlém spolužákovi, aniž by ji někdo musel ukázat, od jakého řádku má začít číst. Je však patrné, že pokud je zesilovací FM systém nastaven tak, aby snímal všechny zvuky v prostoru, musí se Barbora soustředit více, než když systém snímá pouze hlas jednoho
člověka.
Sama
jsem
si
vyzkoušela
komunikaci
s dívkou
prostřednictvím zesilovacího FM systému a musím říci, že pokud jsem měla zařízení zavěšené na krku, byla jsem značně nervózní, protože systém není levnou kompenzační pomůckou, tudíž by každé sebemenší poškození znamenalo velkou komplikaci v komunikaci s dívenkou. Pokud pedagog nosí FM systém zavěšen na krku po celou dobu vyučování a i o přestávkách, měl by brát velký zřetel na to, aby byl zesilovací FM systém vypnut, pokud konverzuje s osobou bez sluchového postižení o něčem, co by nikdo jiný neměl slyšet. Na druhou stranu pedagog musí dávat pozor na to, aby dívka se sluchovým postižením měla šanci slyšet všechny informace, co slyší její vrstevníci bez sluchového postižení.
39
Shrnutí Cílem mé práce bylo porovnat teoretické poznatky o komunikaci sluchově postiženého dítěte s konkrétním případem v praxi. Při vytváření práce jsem čerpala z praktických zkušeností, které jsem získala během působení na pozici praktikantky ve třídě základní školy, kde je integrována mezi jedinci bez sluchového postižení dívka s těžkou sluchovou vadou. Zaujalo mne, jak dívka ve škole komunikuje, proto jsem si následovně nastudovala teoretické informace týkající se komunikace sluchově postiženého dítěte. Na základě získaných teoretických informací jsem rozebrala konkrétní případ sluchově postižené dívky, čímž jsem poukázala na to, jaké odlišnosti mohou ve srovnání teoretických informací a praktických zkušeností vzniknout. Ve shrnutí chci zvýraznit nejdůležitější poznatky, které porovnáním teoretických informací a praktických zkušeností vznikly, a zároveň vyzdvihnout možná rizika, která by z těchto poznatků mohla do budoucna pro dívku plynout. Sluchově postižená dívka Barbora je osoba s těžkým sluchovým postižením. Její sluchová vada je percepční, což znamená, že příčinou vzniku této poruchy, je postižení vnitřního ucha. V případě Barbory vzniklo postižení na základě silné infekce, kterou prodělala po porodu. Ke kompenzaci své sluchové vady využívá dívka dnes nejrozšířenější kompenzační pomůcku – závěsné sluchadlo, které vede do ušní tvarovky krátkou pružnou hadičkou zesílený zvuk. Někteří jedinci s těžkou sluchovou vadou pokládají využívání sluchadla za zbytečné. Slyšící společnost by měla vždy rozhodnutí osoby se sluchovým postižením respektovat. Dívce usnadňuje komunikaci ve škole FM závěsný systém, který umožňuje zesílení zvuku prostřednictvím sluchadel. Dívka se sluchovým postižením využívá ke komunikaci řadu komunikačních prostředků. Patří mezi ně prstová abeceda, totální komunikace, čtení a psaní, ale také mluvená řeč a odezírání. Zajímavým poznatkem pro mne byl fakt, že dívka nekomunikuje vhledem ke své těžké sluchové vadě 40
spíše znakovým jazykem, který je mezi lidmi s těžkým sluchovým postižením v komunikaci využíván nejčastěji. Za pádný důvod, proč dívka komunikuje nejčastěji prostřednictvím odezírání, a mluvené řeči považuji fakt, že žije v rodině, kde všichni slyší a nikdo neznakuje. Jinak tomu není ani mezi vrstevníky ve škole. Člověk se sluchovým postižením má právo si sám zvolit prostředek komunikace, kterým bude se společností komunikovat. V raném věku však dítě musí komunikovat buďto znakovým jazykem, nebo by mělo využívat totální komunikaci, protože se začne učit majoritní jazyk prostřednictvím čtení a psaní až v mateřské, nebo základní škole. V tomto případě sluchově postižené dívky, probíhala komunikace doma prostřednictvím totální komunikace, protože znakový jazyk dívka vůbec nepoužívá. V budoucnu se dívka může přidat ke komunitě neslyšících, kde by mohla najít svou identitu a znakový jazyk jako prostředek komunikace začít používat. Sluchově postižená dívka Barbora navštěvuje třídu základní školy spolu se svým dvojčetem, které nemá sluchové postižení. Sluchově postižené děvče se snaží své sestře v mnohých věcech vyrovnat a rozvíjí tak své dovednosti a schopnosti na úroveň dítěte bez sluchového postižení. Pro Barboru je při komunikaci s vrstevníky dvojče velkou výhodou. Sestra Barbory v některých situacích působí jako Barbořin tlumočník. Vztah sester by mohl znamenat do budoucna i nevýhody. Odlišnost sester by mohla narušit vztahy v rodině, kde by mohla být jedna z dívek upřednostňována. Sestry by mezi sebou mohly pocítit rivalitu, nebo soupeření, které by mohlo vést až k tomu, že by se navzájem začaly předhánět. Příjemným zjištěním pro mne byl fakt, že se praktické zkušenosti, týkající se podmínek a pravidel v komunikaci se sluchově postiženou osobou téměř shodují s teoretickými informacemi, které jsem nastudovala. Pedagog i asistent pedagoga se totiž musejí řídit individuálním vzdělávacím plánem, kde
41
jsou veškerá pravidla a podmínky, které musejí být při komunikaci se sluchově postiženým dítětem respektovány.
Závěr Ve své práci jsem se věnovala sluchovému postižení a zmínila některé základní informace o tomto pojmu. V jednotlivých kapitolách jsem vysvětlila, že mezi sluchové vady podle místa postižení řadíme převodní, percepční a kombinovanou sluchovou vadu. Do práce jsem zařadila informace o druzích sluchového postižení podle hloubky postižení, kam řadíme osoby neslyšící a nedoslýchavé. Dále jsou zde zmíněny druhy sluchového postižení podle doby vzniku, kdy rozlišujeme osoby prelingválně neslyšící, nebo postlingválně ohluchlé. Všechny tyto teoretické informace měli čtenáři vysvětlit pojmy, které se vyskytovaly v kazuistice sluchově postižené dívky. V kazuistice jsem popsala dívčinu diagnózu, rodinnou anamnézu a anamnézu prostředí. Dále diagnózu určenou speciálně pedagogickým centrem a navržená podpůrná opatření. Zaměřila jsem se na faktory, které mohou ovlivnit vývoj řeči u sluchově postiženého
dítěte.
Popsala
jsem
důležitost
včasného
odhalení
a
diagnostikování sluchového postižení, včasné přidělení sluchadla, přičemž jsem uvedla souvislosti s praktickým příkladem. Vysvětlila jsem pojem symptomatická porucha řeči a popsala její dělení. V této části jsem opět poukázala na to, jak se projevuje teoretický poznatek o symptomatické poruše řeči v konkrétním případu sluchově postižené dívky. Popsala jsem také důležitost logopedické péče, kterou sluchově postižená dívka Barbora využívá pravidelně. V další části své práce jsem popsala základní informace o komunikaci a dorozumívacích prostředcích sluchově postižených osob. Věnovala jsem se odezírání, prstové abecedě, totální komunikaci, mluvené řeči, čtení a psaní, znakovému jazyku a snažila jsem se popsat, jak se tyto dorozumívací
42
prostředky projevují u sluchově postižené dívky Barbory, jakou roli v komunikaci dívky hrají, jak probíhají, jak často a efektivně je dívka využívá. Dále jsem uvedla zásady správné komunikace, popsala podmínky, za kterých je komunikace se sluchově postiženou osobou možná, jaká pravidla musejí být při komunikaci s neslyšícím respektována a jakých chyb se slyšící při komunikaci s neslyšící osobou nejčastěji dopouštějí. U každé z těchto kapitol jsem popsala, jak se teoretické poznatky projevují u konkrétní sluchově postižené dívky v praxi. Zabývala jsem se také podmínkami pro odezírání a popsala, jak se ve škole, kterou sluchově postižená dívka navštěvuje, při komunikaci s pedagogem, asistentem pedagoga a vrstevníky projevují. V poslední řadě jsem se ve své práci věnovala kompenzačním pomůckám pro sluchově postižené, které jsou při komunikaci pro neslyšící velkou pomocí. Uvedla jsem, jaké nejčastější kompenzační pomůcky lze využívat. Zaměřila jsem se na sluchadlo, které sluchově postižená dívka využívá. Popsala jsem, jak se sluchadlo používá, jaké jsou typy sluchadel. Podle těchto teoretických informací jsem popsala, jaký typ sluchadel využívá sluchově postižená dívka Barbora. V závěru práce jsem zmínila základní informace o zesilovacím FM systému, který sluchově postižená dívka využívá. V závěrečném shrnutí jsem popsala nejdůležitější poznatky, které z porovnání teoretických informací s případem sluchově postižené dívky vyplynuly.
43
Seznam použité literatury HOUDKOVÁ, Zuzana. Sluchové postižení u dětí: komplexní péče. Vyd. 1. V Praze: Triton, 2005, ISBN 8072546236. HRUBÝ, Jaroslav. Technická příručka pro sluchově postižené. 1. vyd. Praha: Horizont, 1987. HRUBÝ, Jaroslav. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. vyd. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, 1998, 240 s. ISBN 80-721-6075-3. HUDÁKOVÁ, Andrea. Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005. 101 s. ISBN 8086792-27-7. JANOTOVÁ, Naděžda a Karla SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiženého dítěte v mateřské a základní škole. 2., upr. vyd. Praha: Septima, 1998, 59 s. ISBN 80-7216-050-8. JANOTOVÁ, Naděžda. Odezírání u sluchově postižených. 1. vyd. Praha: Septima, 1999, 51 s. ISBN 80-7216-82-6. JANOTOVÁ, Naděžda. Rozvíjení zrakového vnímání a odezírání sluchově postižených dětí. 1. vyd. Praha: Septima, 1996, 47 s. ISBN 80-858-0184-1. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006, Pedagogika (Grada). ISBN 80-247-1110-9. POTMĚŠIL, Miloň. Projektování v surdopedii. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, 138 s. ISBN 978-80-244-1726-4. PULDA, Miloš a Mojmír LEJSKA. Jak žít se sluchovou vadou. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996, 160 s. ISBN 80-7013-226-4. SLOWÍK, Josef. Speciální pedagogika. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007, Pedagogika (Grada). ISBN 978-80-247-1733-3. ŠEDIVÁ, Zoja. Psychologie sluchově postižených ve školní praxi. 1. vyd. Praha: Septima, 2006, 64 s. ISBN 80-7216-232-2. Ve světě sluchového postižení: informační a vzdělávací publikace (nejen) pro zdravotnický personál o životě a potřebách neslyšících, nedoslýchavých a 44
ohluchlých lidí a lidí s kochleárním implantátem. Praha: Středisko rané péče Tamtam, 2005, 104 s. ISBN 80-86792-27-7. Internetové zdroje: SPANIHELOVÁ, I. [cit. 2015-08-11] http://www.azrodina.cz/1768-souziti-spostizenym-ditetem-ocima-psychologa/ ŠKODOVÁ, Eva. [cit. 2015-08-17]. Dostupné z: http://ephata.cz/vyvojedukace-reci-u-sluchove-postizeneho-ditete/
45
